Překlad: DANA CHODILOVÁ

Překlad: DANA CHODILOVÁ Tina Reber: Scénář lásky Vydání první Copyright © 2012 by Tina Reber All rights reserved Originally published by Atria Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1863. publikaci Přeloženo z anglického originálu Love Unrehearsed vydaného nakladatelstvím Atria Paperback, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York, (US) v roce 2013 Český překlad © 2014 Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba © 2014 Emil Křižka Ilustrace na přebalu © 2014 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-894-1 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-938-2 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

Tina Reber

scénář

LÁSKY Druhá část z cyklu Love

Věnování Mami, tohle je pro tebe. Měla jsi pravdu. Neuplyne den, abys mi nechyběla. Díky za všechnu moudrost.

Poděkování Chci poděkovat následujícím lidem, kteří mi pomohli proměnit tento sen v realitu, poslouchali mé bláznění a nenápadně mě vedli: Veliký dík patří především mému manželovi Corymu a synu Ryanovi, že mi poskytli čas, prostor a volnost každý den se ponořit do vymyšleného světa. Umožnili jste mi uvědomit si, že se sny skutečně splní, když jim člověk vyjde naproti. Naprostá podpora rodiny dokáže zázraky. Román by nebyl tím, čím je, bez neúnavné pomoci mé drahé přítelkyně Janeie Hillové. Četla, kritizovala, poslouchala mé stesky, tisíckrát mě nabádala, ať to nevzdávám, hledala nové nápady, vylepšení, kopala mě do zadku, vyřizovala dálkové telefonáty a štědře mi věnovala čas a podporu. Díky za to, žes mě vedla po té úžasné cestě. Díky mé nejlepší kamarádce posledních pětadvacet let, Marii S. Znamenáš pro mě všechno. Díky mým děvčatům v FP: vaše přátelství je neocenitelné a moc si ho vážím. Díky za podporu, moudrost a neochvějnou lásku a přijetí. Mám vážně štěstí, že jste všechny v mém životě. Nedovedu si představit lepší partu, s níž se zapsat do dějin. Díky všem přátelům na Facebooku a Twitteru – zpříjemňujete mi každý den. Děkuji své bleskurychlé a schopné redaktorce Amy Tannenbaumové za to, že mi věřila. Získala jste si mě hned první větou o tom, jak jste „hladově hltala“ můj román, ale myslím, že to už víte. Veliké poděkování patří skvělým lidem v Atria Books. Judith Currová, jste ta nejúžasnější ženská a já vám děkuji z celého srdce, že jste mi dala příležitost. Dík i vašemu neúnavnému týmu: Chrisi Lloredovi, Kimberley Goldsteinové, Samantě Cohenové, Alyshe Bullockové, Daně Sloanové, Jeanne Leeové, Paulu Olsewskému, Ariele Fredmanové, LeeAnně Woodcockové a Julii Scribnerové – za to, že jste z této knihy udělali vše, co mohla být. Zvláštní dík patří mé energické agentce Jane Dystelové a její stejně skvělé kolegyni Miriam Goderichové z Dystel and Goderich Literary Management. Díky, že jste to se mnou zkusily a vzaly mě pod svá báječná křídla.

6:49 ráno „Je můj!“ ječela Lauren DELANEYOVÁ, prodírala se davem a neurvale odstrkovala z cesty nevinné okolostojící. Proslulou tvář, dotvořenou k dokonalosti týmem uznávaných hollywoodských maskérů, měla zkroucenou šílenstvím, jako by ji posedl ďábel. Sotva jsem ji uviděla, hrůza se mi rozlila žilami do celého těla. Svaly se napjaly, instinktivně se přichystaly ke střetu, který byl dávno na spadnutí. I přes to, co ta zákeřná mrcha vyváděla, jí to ve třpytivých stříbrných šatech a na jehlových podpatcích slušelo, jak se tak po mně hnala. Tahle hvězda filmových trháků dnes večer očividně nemínila bojovat čestně. Lidé se rozestoupili a já v okamžiku zahlédla záblesk světla na obrovském noži, který svírala v ruce. Mozek zavelel tělu utéct. Holčičí křiklavou pranici bych zvládla, i když bych si s Lauren raději nadávala do čubek někde v ústraní. Snesla bych i tahání za vlasy a šťouchance, kdyby mi nezbývalo než se bránit. Bůh ví, že bych ji mileráda rozcupovala na kusy a zatančila si na jejím hrobě za všechny ty maléry, co mi nadělala. Ale na útok nožem jsem rozhodně připravená nebyla. Oslepovaly mě tisíce blesků, fotografové se rojili jako vzteklé vosy, každé cvaknutí spouště mě bodalo do očí. Zvedla jsem ruce, abych si zakryla tvář před neúnavnými paparazii, a Lauren do mě strčila, až mi vyrazila dech a nohy mi vypověděly službu. Zhroutila jsem se na červený koberec a práskla se vzadu do hlavy. Lebkou mi projela nesnesitelná bolest. Bílé tečky mi splývaly v moři rudé barvy, jak jsem se pokoušela zaostřit rozmazaný obraz. „Slez ze mě!“ vyjekla jsem, když se na mě obkročmo usadila. Zvedla čepel a já ji chňapla za zápěstí, potýkala se s ní, aby mě nebodla. „Ty si vážně myslíš, že k němu patříš?“ posmívala se mi Lauren a tlačila mi nůž k tváři. V té pozici měla rozhodně navrch a k tomu výhodu páky. Ostrý hrot mi přejel po tváři, chladná ocel zastudila, až jsem sebou škubla. „Tak co, jsi ochotná pro něj umřít, ty mrcho?“ Ani netušila, že něco podstatného ve mně umřelo už ten den, kdy jsem si myslela, že jsem o Ryana přišla. Ale to riziko jsem na sebe vzala dobrovolně, zapletla jsem se přece se slavnou celebritou. Věděla jsem, že můžu skončit s rozervaným srdcem. Naštěstí se to nestalo, zázračné znovushledání s Ryanem do mě vdechlo nový život a mé pošramocené srdce a duše byly na dobré cestě k plnému zotavení. Věděla jsem, že teď už přečkám všechno. Zatímco jsem se s ní přetahovala, začínala se mi do myšlenek vkrádat tma, žilami se šířil mráz. Odkudsi se vynořily hrozivé pevné zdi, obklopily nás a já se zděsila, že nás uvěznily. Zaplavila mě hrůza z nadcházející smrti, z pohřbení zaživa.

7/47

Pokoušela jsem se křičet, ale Laureniny prsty se mi sevřely na hrdle a odřízly proud vzácného vzduchu. Před očima se mi zjevil otec, nejprve jako slabá vzpomínka, přízrak, pak se zhmotnil. Sálal z něj vztek, vypadalo to, že se chystá vraždit. Pěstmi zuřivě bušil do rozmazané postavy nějakého mladšího a menšího muže. Zkrvavenýma rukama tomu mladíkovi sevřel krk, podobně jako Lauren dusila mě. Zápasili spolu, sráželi všechno, co jim stálo v cestě. Ze zdi se zhroutilo cosi velkého kovového, žuchlo na zem a já zaječela, když to jen o kousek minulo moji hlavu. Slzy mě pálily a nezadržitelně se lily z koutků očí. Snažila jsem se skrz ten závoj rozeznat tvář jeho oběti, ale ač jsem napínala oči, zůstávala zakrytá dlouhými rozcuchanými havraními vlasy. Bůhvíproč mi už najednou nešlo o sebe. Ani o tátu. Ani o Lauren. Chtěla jsem pomoct tomu chlapci. Potřebovala jsem mu pomoct, zachránit ho. Musela jsem tátu zadržet, aby ho nezabil. Ten mladík se podíval přímo na mě a zadrmolil slova, která se mi vracela jako ozvěna: „Miluju tě, holčičko. Nikdy bych ti neublížil.“ Nějaký drobný hlásek ve mně potvrzoval, že má pravdu. Ale stejně jsem se třásla, když jsem viděla, jak se na mě usmál a bílé zuby se mu strašidelně zbarvily do ruda. „Už se jí nikdy nedotkneš!“ burácel můj táta. Mladíkovi stekla po tváři krvavá slza. A po ní další. Chtěla jsem jít za ním a vzít ho do náruče, protože se to dělá, když je někdo smutný. Pořádné objetí zastaví všechny slzy. Svírající se ruka mi zatřásla krkem a já se bleskurychle soustředila zase na Lauren. Zavrčela a zvedla čepel vysoko do vzduchu. Zírala jsem na nůž, jak se snáší dolů, a pomalu se smiřovala s tím, že si mě vezme smrt a temnota. Vtom prolétlo vzduchem jediné slovo. „Stop.“

KAPITOLA 1 Procitnutí

„Co je, sakra?“ Ryan se vytrhl z hlubokého spánku a hlava mu vylétla z polštáře, jakmile jsem zaječela. Posadila jsem se a odkopla deku, v panice se z ní chtěla vymotat, přitom jsem si třela hruď, kde mě pálila ta imaginární bolest. Do prdele. Do prdele. Sakra, to bylo jako doopravdy. No tak, uklidni se. Byl to jenom sen. Jenom sen. Ryan se opřel o hromadu hotelových polštářů. Viděla jsem, jak přejíždí pohledem po pokoji a pátrá po nebezpečí. „Tar, jsi v pořádku?“ Sevřel mi stehno a přisunul se ke mně blíž. „Taryn, co se stalo?“ Chtěla jsem mu odpovědět, ale byla jsem omráčená a naprosto neschopná souvislé řeči, ještě uvězněná ve zmatku mezi noční můrou a skutečností. Pokoušela jsem se něco říct, vážně, ale z pusy mi vycházel jenom chraptivý trhaný dech. Naštěstí mi brzo došlo, kde to jsem. Před necelými čtyřiadvaceti hodinami jsem nasedla do letadla a odletěla z Providence ve Rhode Islandu. A teď celá otřesená lapu po dechu v luxusním hotelovém apartmá v Los Angeles, vytržená ze spánku vlastními absurdními vidinami. Ryan mě zatahal za bradu a naléhavě mě pobídl: „Podívej se na mě.“ Odsunul mi dlouhé vlasy z očí. „Taryn, jsi v pořádku? Tar? Odpověz mi.“ Chňapla jsem ho za paži a svedla jsem slabě přikývnout. „Jo, nic mi není. Promiň… promiň, že jsem tě probudila.“ „O mě se nestarej,“ řekl a přitulil se ke mně blíž. Soudě podle toho, jak mu pod mou rukou pulzovala krev, jsem ho taky k smrti vyděsila. Uhladil mi vlasy dozadu a zasunul pár pramínků za ucho. „Co se stalo? Zlé sny?“ Přikývla jsem. Nechtělo se mi to vysvětlovat. „Do háje, holka.“ Ryan si povzdechl. „Pojď sem. Zkus se uvolnit.“ Přitiskl si mě na hruď a zase přes nás přetáhl deku. Kůži měl teplou a jeho ruka mi hladila záda tak konejšivě, že jsem začala oddechovat volněji. „Už je to pryč. Jsi u mě.“ Políbil mě na temeno, vtiskl mi rty do vlasů a objímal mě. Takhle, v jeho náruči, jsem si připadala v absolutním bezpečí. Ale venku, na veřejnosti, tam to pod kontrolou neměl. S Ryanem jsem se brzy poučila, že když

9/47

je člověk celebrita, faktor hrůzy roste geometrickou řadou. A chodit se známou osobností je totéž – vlastně ještě horší, protože zklamané fanynky posedle žárlí, dělají si na ni šílené nároky a chtějí mě odpravit. Dokonce i normální, rozumní lidé ztratí hlavu, pokud jde o celebrity. Dosaďte si k tomu svět plný bláznů a vyjde vám až moc reálná hrozba. Byla jsem ráda, že mě Ryan přesvědčil a poslal na letiště Mikea, aby nás bezpečně doprovodil, jinak by mě paparazziové snědli zaživa. Ryanova veřejná žádost o ruku mi nakreslila na záda tučný terč v živých barvách. Dokud jsem byla jen místní „aférka“ při natáčení v terénu, ještě to šlo, ale jakmile se začalo proslýchat, že mi navlékl prsten, postoupila jsem do úplně jiné ligy. Nešlo mi na rozum, jak mě sakra poznali mezi všemi lidmi spěchajícími letištěm. Pokoušet se proniknout špalírem paparazziů v terminálu bylo jako kličkovat minovým polem. Byla jsem Mikeovi za ochranu tuze vděčná, ale stejně si myslím, že mě fotografové zaznamenali jedině díky Ryanovu bodyguardovi. Sakra, Mike přece nechyběl na žádné Ryanově fotce z poslední doby – zadržoval fanynky, střežil jeho bezprostřední okolí jako zkušený lovec. Mike Murphy se svým skvělým tělem a senzačním úsměvem začínal být stejně slavný jako Ryan Christensen. „Nechceš mi povědět, co tě tak strašně vylekalo?“ A doprčic. Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem si zničit první ráno konečně zas v jeho náruči a začínat s těmi nesmysly. „Ani ti nevím… už si to moc nepamatuju. To se spraví.“ Ryan tiše zabručel a já čekala, kdy mi vyčte lež. „Zdálo se ti zas o ní?“ Napjala jsem se, nevěděla jsem, koho myslí. Když jsem neodpovídala, sevřel mě pevněji. „Ona sedí ve vězení, Taryn. Už nám neublíží.“ No, aspoň uhodl, že po mně v tom snu šla nějaká šílená mrcha. Bohužel si vybral nesprávnou. Nepronásledovala mě Angelica, naše uvězněná stalkerka, ale nemínila jsem mu to vymlouvat. „Já vím. Byl to jenom pitomý sen.“ „Co kdybys mi o tom řekla? Dostaneš to ze sebe a uleví se ti.“ Něco ve mně se chtělo svěřit, ale co jsem mu sakra měla říct? Zdálo se mi, jak se mě tvá slavná pomatená bývalka pokouší zabít. Jo, a kdyby to nestačilo, sem tam se mi zdá o mém mrtvém tatínkovi, celém krvavém, jak rdousí mladíka s havraními vlasy. O některých věcech je líp pomlčet. Ryan zívl jako lev, protáhl si nohy a šťouchl mě do zadku částí svého těla, která se už stačila úplně probudit. Jeho dvoudenní strniště mě příjemně škrábalo do zad, když se o mě třel. Políbil mě na rameno a zabručel: „No tak jo. Už dám pokoj. Řekneš mi to, jenom když budeš sama chtít. Kolik je hodin?“ Podívala jsem se na budík na nočním stolku. „Skoro sedm.“

10/47

Nahé tělo mi olízl závan studeného vzduchu, když se vykulil zpod teplých přikrývek. Pokoušela jsem se vypudit z paměti zbytky noční můry, ale jisté části se mi v hlavě přehrávaly znova a znova jako pokažené video. Nebylo to poprvé, co se mi zdálo o klukovi s tmavými vlasy a krvavými zuby. Objevoval se mi ve snech, co si pamatuju, vždycky ve stejné scéně, kdy ho můj táta vraždil. To s Lauren Delaneyovou byl nový a rozhodně ne vítaný bonus. Děvka jedna. Jak si musela gratulovat, když se jí skoro povedlo rozbít mi vztah s Ryanem. Naštěstí nakonec ostrouhala mrkvičku. Nesnášela jsem ji čím dál tím víc. Nemohla jsem ji nechat, aby mi tohle prováděla, ani ve snech. Zatřásla jsem hlavou, jako bych si z ní mohla vytřepat ty hrozné vidiny. Musela jsem si opakovat, že mě trápí jenom vlastní mučivé myšlenky. Ve skutečnosti se do mě Lauren nikdy fyzicky nepustila. Ne, byla mnohem záludnější, nastražila řetězec falešných důkazů, které mě měly přesvědčit, že s Ryanem obnovili vztah z dřívějška. Srdce mě pořád ještě bolelo při pomyšlení, jak jsem si před pouhými pěti dny vážně myslela, že Ryanovi rodiče přijeli vystěhovat jeho věci ode mě z bytu. Podívala jsem se na zbrusu nový zásnubní prsten – Ryanův příslib budoucnosti a bezvýhradné oddanosti. V kroužku byl vyryt slib – „navždy“. Přísahala jsem si, že udělám, co bude v mých silách, abych té mrše i všem ostatním dokázala, že se pletou. Ryan Christensen je to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jeho láska mi připadala jako neviditelná deka, kterou jsem se směla každý den obalovat. Ale pokud má přečkat zkoušku času, musím to zvládat jinak. Sledovala jsem Ryana v tlumeném světle, jak se šourá po koberci. Svalnatá paže se mu napjala, vykreslila biceps, když si prohrábl rozcuchané zlatohnědé vlasy. Oči mi sklouzly od zívajících úst po siluetě jeho pevného nahého těla k té části, která byla ještě pořád napůl ztopořená. Ani všechny fotky tohoto muže, jaké kdy byly pořízeny, všechny plakáty ho nedovedly doopravdy vystihnout. Celých sto osmdesát pět centimetrů vyrýsovaného, opáleného a pevného těla filmové hvězdy, hotová pastva pro oči i mozek. Nikdy bych si nemyslela, že můžu nějakého muže tak naplno milovat a přijímat jeho lásku. Nevzdal se mě, ani když to s námi vypadalo bledě. To samo o sobě mluvilo za všechno. Rty se mi samy od sebe prohnuly při představě, že si místo snídaně pochutnám na něm. „Co je?“ zeptal se a ospale se zaculil. Zalezl si zpátky do postele a přitulil se ke mně. Tajně jsem doufala, že po tom nešetrném probuzení dokáže ještě usnout, protože jeho rodina a přátelé odešli z našeho apartmá až hodně po půlnoci. Ryan zařídil, aby se mnou do Los Angeles mohli přijet i Marie s Garym a Pete s Tammy. Další překvapení, o němž jsem nevěděla. V letadle jsem dala Marii pořádnou lekci

11/47

na téma, jak nesnáším tajnosti bez ohledu na to, jak moc mě chtěl překvapit. V posledních několika týdnech jsme byli s Ryanem tajnůstkářští jako zloději. Zahlédla jsem na nočním stolku otevřenou láhev šampaňského. Hned se mi vybavilo, jak mě okrajem té ledově chladné láhve studil na prsou, až bolestně ožila. Ale já se mu pomstila, schovala jsem si v puse kostku ledu z kyblíku a pak mu stejně důkladně mučila bradavky. „Jsem celý ulepený,“ zamumlal Ryan tiše. „Zrovna jsem na to taky myslela. Ulepený, ale stálo to za to.“ Zavrčel mi do ucha: „To si musíme zopakovat. Co takhle extra lepkavý med?“ „Nebo rozpuštěnou čokoládu.“ Odsunul mi vlasy na stranu a začal mě líbat a kousat do krku. „Určitě. Páni, je toho tolik, co bych na tebe mohl natírat a slízávat ti to z těla. Nekonečné možnosti.“ Polechtal mě a já sebou škubla. Rychle vyhledal můj pohled a usmál se na mě. „Víš, že nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo. Víš to, že?“ Musel si mou reakci špatně vyložit. Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře, jen se někdy přestával ovládat – například když se mě někdo pokoušel balit. Pak v něm vystrčil růžky ten hlídací žárlivý pes a vrhal se do akce. „Vím.“ Ryan mi stiskl paži. „Fajn. Asi musíme pod sprchu. Chci se všemi posnídat, než odjedu.“ Zabořil mi nos do krku. „Kruci, tohle bude dlouhý den.“ Při pomyšlení, že se budu muset vyvléct z toho příjemného propletence, jsem zaúpěla. Zachumlala jsem se víc a přidržela si jeho hlavu na rameni. „Je mi moc příjemně. Nemůžeme zůstat takhle tady?“ Ryan zavrčel a chytil mě za zadek. „To by mě moc lákalo.“ Trošku jsem si povzdechla, věděla jsem, že fantasticky proslulý Ryan Christensen má před sebou šílený program, nabitý vystoupeními a rozhovory v rámci propagace premiéry nejnovějšího filmu Odškodnění. Byl v L. A. jen o den déle než já a už měl za sebou několik fotografování. Pulz se mi zrychlil, vzpomněla jsem si, že se za pár dní posadíme do letadel a rozletíme se na místa jako Londýn a Paříž – do měst, kde jsem jaktěživ nebyla. Ale i když mě putování po Evropě lákalo, stačilo by mi ležet v jeho náruči a nikam nemuset. „Omluv se, že jsi marod,“ zašeptala jsem. „Zalži a já ti to dosvědčím.“ Hruď se mu otřásla smíchem. „Davide, všechno zruš. Má nádherná snoubenka se ode mě nemůže odlepit a já si už nikdy neobleču kalhoty – nikdy v životě.“ Nemohla jsem si pomoci, rozesmála jsem se s ním. Ryan si namotal na prst dlouhý pramen mých vlasů. „Věř mi, nemít tak nabitý program, zůstaneme nazí celé dny, možná i týdny.“ Zaťala jsem mu prsty do pevného zadku a utápěla se v příjemném pocitu z jeho tepla, jeho síly. „Tak to si musíme zablokovat jeden dva měsíce volna. Po všech těch hrůzách si to podle mě zasloužíme.“

12/47

Ryan mě vtiskl zády do polštáře. „Tak se na to zaměříme.“ Zářivý úsměv ho najednou opustil, lehký a hravý výraz vystřídala vážná tvář. „Ty jsi pro mě nejdůležitější, Taryn. Doufám, že to víš.“ Palcem mi přejížděl po tváři. Oči měl něžné a pak i kajícné. „Těch posledních pár týdnů bylo drsných.“ Drsných? Mírně řečeno. Spíš by sedělo, že to byla zkouška mé vůle přežít kolosální smutek. Vytáhla jsem zpod nás levou ruku a zahýbala zápěstím. Začínala mě brnět, jak jsem ji měla nešikovně zkroucenou pod ním. Někdy mi připadalo, že ještě nosím sádru, i když už jsem se jí zbavila skoro přede dvěma týdny. Ryan se zašklebil. „Pořád to bolí?“ Pokrčila jsem rameny. „Trochu. A někdy je to ztuhlé.“ Přimhouřil oči a uvažoval o něčem dalším. Zlehka mě pohladil po břiše. „Bylas… bylas u gynekologa, od té doby, co…?“ Přikývla jsem. „Minulý týden. Marie šla se mnou.“ Ryan zaťal zuby a napjal se. Zdálo se, že ho to rozčílilo. „Co je?“ „Proč jsi mi o tom neřekla?“ Nechtělo se mi věřit, že se mě na to ptá – a ještě k tomu takovým úsečným tónem. Minulý týden končil natáčení Tisíce mil a zřejmě se pořád rozmýšlel, co ke mně cítí. Rozhodně jsme se spolu zvlášť upřímně nebavili. Šťouchl do mě, aby mě ponoukl k odpovědi. Podívala jsem se mu do očí. „Co chceš slyšet?“ zeptala jsem se tiše. „Minulý týden jsme spolu málem nemluvili, Ryane. Myslela jsem si, že už ti to je jedno. Čekala jsem, kdy to celé odpískáš.“ Chytil mě za levou ruku a líbal mi prsty kolem zbrusu nového zásnubního prstenu. „Zlato… promiň. Já vím, že jsem to podělal. Ale prostě… jsem byl pitomec. Sakra.“ Pohladila jsem ho po tváři. „Pitomí jsme byli oba.“ Ryan se zamračil a vtiskl mi tvář do dlaně. „Tak mi to řekni teď. Co ses dozvěděla na té gynekologii?“ „Doktorka mi řekla, že už je všechno v pořádku. Předepsala mi zas antikoncepci. Mám přijít zas za rok, pokud nebudou problémy.“ Zřejmě tajil dech, protože hned vyhrkl: „Fajn. Dobře.“ Promnul si čelo, sčísl si z něj vlasy. „Páni, já ani nevím, jak ti to vynahradit. Já vím, že jsem ti ublížil. Věř mi, že to vím. Ale budu ti to vynahrazovat do konce života. Slibuju.“ Těžce jsem polkla. Věděla jsem, že jsme se skoro rozešli kvůli mému chování a zbrklým reakcím. „Za to můžu já. Promiň, že jsem ti přestala věřit.“ Díval se na mě a přitom pokrčil ramenem. „Myslím, že jsme se oba tvrdě poučili – a snad se od toho odrazíme a posílí nás to.“ Přikývla jsem, tíseň se ve mně rozpouštěla. „Líbí se mi ten nápad, že někam odjedeme. Jenom sami dva.“

13/47

Vzhlédl a napjatá tvář mu zjihla. „Koukneme se do mého rozvrhu a naplánujeme si dovolenou. Pojedeme, kam budeš chtít, holka. Kamkoli.“ Sklonil hlavu a vyhledal moje rty. Nesmírně něžně, nesmírně láskyplně. Leželi jsme tam dlouho, nahá těla propletená, dívali se na sebe a šeptem si vyznávali lásku. Bože, byl tak krásný, celý nahý, se širokými rameny a svalnatými pažemi, které mě objímaly. S vlasy rozcuchanými po spokojeném spánku. Snažila jsem se na to nemyslet, ale stejně jsem se nafukovala pýchou. Většina jeho fanynek by obětovala vlastní nohu, ruku, člena rodiny nebo ledvinu, jen aby ho viděla takhle odhaleného. Pardon, dámy. Nerada vám kazím naděje, ale je celý jen můj. Hladově jsem mu sjela ústy po pevném těle, zaútočila na něj směsicí pocitů: škrábala nehty na hrudi, jemně kousala po svalnatém břiše, něžně hladila toulavým jazykem. Ryan přimhouřil oči a vtiskl se do polštáře, když jsem mu přejela vlhkými rty a jazykem po přirození. Měli jsme jen kousíček společného času a já ho hodlala využít do poslední vteřinky. „Bože, Tar,“ zašeptal a napjal se pod tím náporem. Zapletl mi prsty do vlasů, tahal, tiskl, naváděl mě nahoru a dolů, zatímco jsem ho uspokojovala. Sakra, sama jsem z toho byla celá pryč. Vyjela jsem mu rukou po hrudi a vzala ho do úst ještě víc, vyloudila z něj odevzdané steny, dívala se na něj, jak mě sleduje. Ještě jsem ani pořádně nenasadila veškeré umění rukou a pusy, když nám do té důvěrné chvíle neurvale zařinčel mobilní telefon. „Co… co?“ zavrčel a podíval se na noční stolek. „Kdo mě sakra otravuje teď?“ V duchu jsem se zasmála. Hned mě napadla jistá osoba, která si dovedla neomylně vybrat nejhorší možnou chvilku. Musela mít nějaký šestý smysl pro dobu, kdy si její syn chce užívat. „Nech to být,“ zamumlala jsem a vzala ho do úst tak hluboko, jak jen to šlo, aniž bych se dusila. Chtěla jsem, ať se uvolní a zapomene na věčně zvonící mobil a nabitý harmonogram. Soudě podle toho, jak zapředl a znovu zasténal „bože“, za pár minut zapomene i vlastní jméno. Doufala jsem, že toho volající brzo nechá. Nepřetržité zvonění mi lezlo na nervy. Telefon se odmlčel a za dvě minuty se ozval znovu. „To nemyslí vážně,“ zakvílel Ryan. Otočil se a natáhl se po něm, ale nedosáhl na něj. „Mmm-mmm.“ Držela jsem ho pevně, tiskla mu boky k posteli. „Jenom to vypnu.“ „Ne. Začneš si číst zprávy. Nech to být.“ „Ne, já… ach, bože…“ zasyčel a nasál vzduch skrz zuby. „To je ono. Mmmm…“ Jo, já věděla, že se ti to bude líbit. Jeho ruce se ke mně okamžitě vrátily, pročesávaly mi dlouhé vlasy, zatímco já se snažila v duchu nepočítat zvonění telefonu.

14/47

Ryan mě zatáhl za bradu a chraplavě zavrčel: „Počkej, holka. Přestaň. Ještě nechci skončit.“ Ve chvíli, kdy jsem k němu vzhlédla, mi přejel po krku a vytáhl si mě k ústům. „Pojď sem.“ Chtěla jsem ho nasát do každé buňky těla. Vzít ho na místa, kde jsou milostné blaho a láska nezbytné jako kyslík. Vtáhla jsem mu horní ret do pusy, chtěla jsem ho, potřebovala jsem ho. Zasténal mi do úst a objal mě paží. Jediným rychlým pohybem mě bez námahy přetočil a usadil si mě na sobě. Dlouhé prsty mi vypálily ohnivou stopu vzhůru po stehně a zajely mi hluboko do těla, zatímco jako hladové děcko hodoval na mém ňadru. Tělo mě brnělo touhou cítit v sobě víc než jeho prsty, ale všechny ty úchvatné erotické myšlenky mě rázem opustily v okamžiku, kdy zas zařinčel ten pitomý mobil. „Do háje…“ Odkulil se ode mě a chňapl po té dotěrné věci. Upřímně řečeno, teď už jsem byla sama zvědavá, kdo si sakra nedá pokoj. Podíval se na displej a na můj tázavý pohled se zašklebil. „Marla. Pokaždé ona, čtyřikrát. Vypnu to.“ Ještě to ani nedořekl, a už se rozezvonila pevná linka v našem apartmá. Ta dokázala vytáhnout jednoho tuze naštvaného, vzrušeného a neuspokojeného chlapa z postele. Někdo si to pořádně schytá. „Co je?“ vyštěkl nenávistně. Volající musel jasně poznat, že vyrušuje. „Snažil jsem se spát. Teď? Proč?“ Zaťal zuby. „To nemůže hodinku počkat? Ne. Zrovna jsem se probudil. Dobře. Dej mi deset minut,“ zamumlal. „Řekl jsem deset minut.“ Popadl ze země své šatstvo a zaklel. Takhle naježeného jsem ho už dlouho neviděla. „Tar, musíš vstát a oblíct se.“ „Proč? Co se děje?“ Ostražitě si mě změřil, zatímco si natahoval džínsy na holé tělo. Začínala jsem si dělat starosti. „No tak, co se stalo?“ Znechuceně našpulil rty. „Marla s Davidem jsou na cestě nahoru.“ V duchu jsem zasténala. Nebylo to poprvé, co mu tisková mluvčí a manažer vtrhli nevhod do života. Říct, že jsou neomalení, byla málem lichotka. Ryan se vztekle prohraboval oblečením v otevřeném kufru a já se musela zeptat: „Proč?“ Promnul si čelo. „Prosákly ven fotky,“ zamumlal. Zaplavil mě strach. „Jaké?“ Zezadu jsem viděla, jak zavrtěl hlavou. „Lidi v baru mě v sobotu vyfotili, jak tě žádám o ruku,“ zamumlal přes rameno. „Internet je plný fotek a nahrávek.“ Zhluboka jsem se nadechla. Nepříjemně mě překvapilo, že kvůli tomu tak vyšiluje. Byl tak podrážděný, že skoro nedokázal vytáhnout tričko. Požádal jsi mě o ruku veřejně. Počítala jsem s tím, že si to pár štamgastů vyfotí mobilem. Cos čekal? „No a? To je tak zlé?“

15/47

Ryan si těžce vzdychl a ohlédl se na mě omluvnýma očima. „Tar, víš, jak to chodí. Fotky byly na fanouškovských stránkách a na Twitteru už ten večer.“ Hleděla jsem si na nohy a snažila se to pochopit. Na tom přece není nic špatného, nebo ano? „Taryn.“ Ryan přerušil mé myšlenky a hodil mi džínsy. Vyrazila jsem další povzdech a vsunula pravou nohu do nohavice. „Proč jsi mi neřekl dřív, že to bude problém?“ „Tar – víš proč,“ zamumlal Ryan a přetáhl si tričko přes hlavu. „Nebudeme to probírat, ano? Prosím.“ „Ale…“ Vypadal odevzdaně, ale napjatě. „Ale co? Nechci, aby sis s tím dělala starosti, to je celé.“ Zavrtěla jsem hlavou. „O to nejde… jenom jsem trochu vedle. Včera, když nás Mike vyzvedl na letišti, mě varoval, že se budou paparazziové rojit jako vosy. Ptala jsem se ho, jestli nemám schovat prsten. Volal ti a tys mi po něm vzkázal, ‚ať mě ani nenapadne ten prsten někdy sundat‘. Takže včera ti nevadilo, že se s ním ukážu a že lidi uvidí, že jsme zasnoubení. Proč na tom záleží dneska?“ Ryan přimhouřil oči. „A udělalas to?“ Na chvilku mě to omráčilo, ale věděla jsem, že ten příkrý tón ve skutečnosti nepatří mně. „Co? Nechala si prsten, nebo se s ním nechala fotit?“ Pokrčil rameny. „To je fuk. Obojí.“ Asi to potřebuje vědět, než se do něj ti dva pustí. „Ano, nechala jsem si tvůj prsten, protože ho nikdy nesundám, a ne, nenechala jsem ty pijavice, aby se přiživily na našem štěstí. Strčila jsem ruku do kapsy.“ Přikývl. „Fajn, tak na to pamatuj,“ řekl a šel otevřít dveře. Do obývacího pokoje našeho apartmá vrazila Marla Sullivanová, Ryanova upjatá tisková mluvčí, a pozdravila mě napůl úsměvem, napůl zavrčením. I takhle brzo ráno už vězela v nažehleném značkovém kostýmku. Stejně vzorně měla upravené i krátké černé vlasy. Z prstů s rudými špičatými drápy jí visela černá taška. „Sedni si,“ nařídila mu. Ryan na ni chvíli zlostně hleděl a pak odtáhl židli od velkého jídelního stolu. „Weekly Reporter, CV Magazine…“ oznamovala kousavým tónem a kladla na stůl před něj jednotlivé výtisky. „Jsi všude. Předpokládám, že proto se minulé čtyři dny vyhýbáš mým telefonátům.“ Ryan se na časopisy skoro ani nepodíval. Žuchl sebou na židli a začal si mnout čelo, druhou rukou tiskoviny odstrčil. „Už jsem to viděl. No a co?“ Přisunula jsem se blíž. Úplně poprvé jsem spatřila zrnité a rozmazané fotky Ryana stojícího na dobře známém kulatém dubovém stole a další tmavou fotku, jak klečí přede mnou. Momentky ze sobotního večera, když mě v mé hospodě veřejně požádal o ruku, prosákly do celého bulváru. Srdce ve mně kleslo nad tím nehorázným zneužitím.

16/47

„Takže co? Ryane, vylezl jsi na stůl uprostřed baru! Co tě to napadlo?“ Hubovala ho Marla, jako by byl děcko. Ryan si položil lokty na kolena, sklonil hlavu a neodpovídal. „No, tohle rozhodně překoná ty fotky, jak stála uprostřed ulice v Miami před čtrnácti dny,“ ucedila necitlivě a máchla špičatou bradou mým směrem. Musela jsem Marle uznat, že mi umí připomenout, jakého idiota jsem tam ze sebe udělala. Trčela jsem v lijáku a hleděla na to, jak mě Ryan domněle podvádí s kolegyní Lauren Delaneyovou, zatímco ve skutečnosti šlo o natáčení. Ryan se napřímil a obul se do ní za tu poznámku. „Tohle nezkoušej,“ zavrčel skrz zuby a doprovodil to varování vzteklým pohledem. Nikoho nezajímalo, že se Kyle Trent, můj bývalý bodyguard, a Lauren Delaneyová, Ryanova herecká spoluhvězda a bývalá přítelkyně, spolčili, aby zákeřně zničili náš vztah. Tisk pásl jedině po fotografických důkazech mého duševního kolapsu z Ryanovy údajné nevěry. NEVĚRNÍK PŘISTIŽEN! hlásaly všechny titulky. A teď se zase rozplývaly ZASNOUBENI! Dva týdny nahoru a dolů jako na houpačce pod protivným dohledem médií – Ryan a Lauren jsou spolu, Taryn přistihla Ryana při nevěře, Ryan a Taryn končí, Ryanova tajná výprava do Seaportu v Rhode Islandu – teď korunoval nový fotografický důkaz, že vážně vylezl na stůl. „Ryane, tohle už jsme probírali. Chceš si zničit kariéru?“ Mávla zase rukou ke mně. Bylo jasné, co chce říct – to já mu ji ničím. „Ne! Jistěže ne!“ zaburácel. Marla si odfrkla a zabodla prst do jednoho časopisu. „No, já ti říkala, abys to své pitomé rozhodnutí udržel v tajnosti. A takhle to dopadá.“ Užasle jsem zalapala po dechu. Pitomé? Vážně tu ta ženská stojí, poučuje mého snoubence a s taktem demoliční koule naznačuje, že jeho žádost o ruku byla hloupá a naivní? „Nemyslíš si, žes mě mohl aspoň upozornit, žes to vážně udělal?“ Plácla před ním časopisem do stolu. „Vrátím se z Monterey, a čeká mě taková rána pod pás!“ Protočila jsem panenky nad tou poznámkou i hysterií. Pohled mi sjel k jejím lesklým černým koženým lodičkám na vysokém podpatku. Ty boty si dneska vyladila k barvě srdce. „Nechal jsem se unést. Je to moje věc,“ zabručel Ryan podřízeně před tou despotickou potvorou. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla, že se před někým sklání. Tohle nebyl ten postoj „kašlu na to, je mi to volný“, jaký ukazoval světu. Před touhle ženskou se sesypal jako domeček z karet ve větru. Pevně jsem stiskla rty a držela jazyk za zuby. „Nechal ses unést?“ opakovala Marla nevěřícně. „To má být omluva?“ Ryan po ní střelil zlým pohledem a vyskočil ze židle, když se ozvalo další zaklepání na dveře. „Davide,“ řekl monotónně a ani se na svého manažera pořádně

17/47

nepodíval. David Ardazzio pomalu zavrtěl hlavou, aby zdůraznil, jak je nerad, že byl povolán. Srdce se mi rozbušilo, když jsem si rozebrala Davidovo chování. Teď už tu máme oba Ryanovy loutkáře, můžou se proti němu spojit. Čarodějnice a křivák, celí žhaví ho popadnout a podřídit si ho ještě víc. Ať se propadnu, jestli připustím, aby se kvůli nim styděl, že mě požádal o ruku. Cítila jsem, jak zatínám pěsti a chystám se na nadcházející bitvu. „Ahoj, Davide,“ pozdravila Marla Ryanova manažera. „No,“ zafuněla vztekle, „tak se poraďme, jak omezit škody.“ Rozpletla založené kostnaté paže, zvedla pár časopisů a hodila je k Davidovi. „A na Youtube jsou dvě videa, jak zpívá.“ „Já vím,“ přikývl David. „Ty teda umíš zamávat s médii, kamaráde,“ uchechtl se a předstíral, že si prohlíží fotky. Nepochybovala jsem, že už je dávno zná nazpaměť. Ryan byl moc zaměstnaný starostmi a hleděním do země, než aby odpověděl. Davidovi trvalo jen zlomek vteřiny, než zaměřil zlý pohled na mě. Nebylo to poprvé, kdy měl Ryanův manažer se mnou problém, a začínalo být jasné, že si nikdy k srdci nepřirosteme. Tohle neskončí dobře. „Já nevím, proč s tím tak plašíte,“ vyštěkl Ryan a zajel pohledem ke mně. „Ani já ne,“ dodala jsem, abych ho podpořila. Pokud takhle reagují na šťastné zprávy, tak nechci vidět, jak by strávili nějakou vážně zlou mediální bouři. David se to pokusil vyžehlit. „Takhle to nejde, Taryn. Musíte pochopit, že Ryanova kariéra závisí na tom, jak se uvede Odškodnění. Je to jeho první hlavní filmová role od série Mořského pobřeží a kritika a vlivná studia – ti všichni čekají na to, jestli utáhne film sám. Tahle premiéra je velká věc a celé se to točí kolem vytváření obrazu pro veřejnost, to je celé. Nic nového pod sluncem, Ryane.“ Vytváření obrazu pro veřejnost? Ohlédla jsem se na časopisy. „Pardon, ale pořád tomu nerozumím. Co s tím má společné naše zasnoubení?“ Marla ke mně znovu škubla hlavou. „Jistě vám na tom začne záležet, až bude dostávat jenom vedlejší role a peníze už nepotečou.“ Bez toho pohledu „copak to není jasné, nebo jste tak tupá, že to nepochopíte?“ bych se obešla. Ryan práskl pěstí do stolu. „Nemluv s ní takhle,“ varoval ji a napřáhl k ní prst. „Marlo –“ pokusil se David utlumit její rozčilení. „Mně je úplně jedno, kolik má peněz. Myslete si, co chcete, ale to, co k němu cítím, se netýká jeho slávy ani majetku. Chcete říct, že nebude dostávat nabídky a lidi přestanou chodit na jeho filmy, protože jsme zasnoubení?“ Všimla jsem si, jak se Ryan ušklíbl. „Ne, to ne.“ David se pokusil něco namítnout, zvedl ruku, aby mě zastavil. „S Aaronem jsme –“

18/47

Marla mu skočila do řeči: „Ryanova kariéra se teprve začala rozjíždět. Jeho budoucí vyhlídky se odvíjejí od rozhodnutí, která udělá teď. Chcete se dočkat toho, že se mu nebude dařit?“ Ztuhla jsem ještě víc. „Jistěže ne!“ „Ježíšikriste!“ zasténal Ryan, ale nevšímala si ho. Dál mluvila ke mně. „Pak se oba musíte smířit s tím, že jeho marketingovou hodnotu velice ovlivňuje to, jak veřejnost vnímá jeho postavení a chování. Musí za všech okolností zůstat umírněný a profesionální – bez skandálů a osob, které se přiživují na jeho štěstí.“ Ta poslední slova mi připadala jako facka. „Chcete naznačit, že k nim patřím?“ Ryan se napřímil, napjal se na mou obranu, ale nechal toho, protože to vypadalo, že se Marla omluví. Chvíli jsem si myslela, že se pokusí být slušná. „V této branži přetrvají negativní dojmy celé roky a v některých případech nechají nenapravitelné následky na hercově kariéře. Ryan je tady kvůli propagaci filmu, ne kvůli lavině otázek na ten absurdní výstup. Ta nerozvážnost teď zastiňuje premiéru Odškodnění. Zapomínáte, že ho platí velmi vlivní lidé, aby propagoval film, ne vysvětloval, proč leze po stolech,“ poučila nás Marla příkře. Nasměrovala zlostný pohled na Ryana. „Kolikrát ti mám připomínat, že o takovou pozornost tisku nestojíme?“ „Já vím, co jsou moje povinnosti!“ vyštěkl Ryan vztekle. „Tak to ses měl ovládnout a uvědomit si, že lézt na stůl v baru plném lidí je pitomost!“ utřela ho. Ryan si protáhl prsty, jako by se ji chystal uškrtit. „To mě s tím vážně budeš pořád otravovat? Já už to pochopil.“ „No, někdo musí nepřetržitě hlídat to tvoje chov–“ Grrrrrrr! „Dost! Nechte toho!“ vložila jsem se do toho. „Mně je fuk, kdo jste. Nebudete nám brát jednu z našich nejvzácnějších vzpomínek a dělat z ní něco, za co by se měl stydět. To nedovolím.“ Postavila jsem se za Ryana a položila mu ruce na ramena. Vážně jsem se bála, že kdybych ho pustila, začne stůl, židle i těla létat vzduchem. „No tak si vylezl na stůl a požádal mě o roku. A co má být? Vy děláte, jako by se zdrogoval a umlátil palicí nevinná štěňátka. Jistě se to celé, tohle odhalení, dá proměnit v pozitivní věc.“ Marla na mě bezvýrazně hleděla, očividně ji zaskočilo, že mám ještě tu drzost se ozvat. Soustředila se zas na něj. „Ryane, možná by bylo lepší, kdybychom pokračovali o samotě, jen spolu a s Davidem, a probrali plán, co dál. Taryn má jistě na práci něco jiného.“ „Prosím?“ zabodla jsem se do ní pohledem, užaslá, že si vůbec dovolí něco takového navrhnout. Ta mrcha má ale žaludek.

19/47

Ryan odsunul židli vedle sebe, až jsem se lekla. „Já bych neřekl. Všechno, co chceš říct mně, můžeš říct i před mou snoubenkou. Její život to ovlivní stejně jako můj. Já rozhodnu, u čeho nemusí být, ne ty. Jasné?“ Marla na něj bezvýrazně hleděla. „Jasné?“ opakoval důrazně. Marla si nespokojeně povzdechla a zavrtěla se na židli. „Jistě.“ Ulevilo se mi. Posadila jsem se a tajně ho poplácala po stehně, abych mu poděkovala. Položil dlaň na mou ruku s diamantem. „Takže… na dnešních propagačních rozhovorech informujeme všechny tazatele, že otázky na téma soukromého života nepřicházejí v úvahu. Někdo bude celou dobu hlídat, aby podobné dotazy odvrátil a neodváděla se pozornost od premiéry Odškodnění a později i Mořského pobřeží. Stejné podmínky budou platit při všech tvých veřejných vystoupeních v průběhu celého turné.“ Ryan vypadal, jako by ho někdo přivázal na elektrické křeslo a stál vedle s nemilosrdnou rukou na tlačítku. Poznala jsem, že uvažuje, jak nejlépe uniknout. Přejela jsem mu prsty po zádech, aby se uvolnil. „Dneska večer při vystoupení v show Jimmyho Collinse si musíš dávat dobrý pozor a zítra u Nigela Allena v Nočním životě taky. Už bys měl vědět, jak se takovým otázkám vyhýbat,“ vykládala Marla. „Ale pro případ, že se pletu…“ Zatímco byla ve svém živlu, sebrala jsem jeden z časopisů a prohlédla si tu údajně skandální obálku. „Témata rozhovoru domluvíme během přípravy…“ mlela dál. Pokoušela jsem se pozorně poslouchat ta otravná slova, ale mozek se mi zavařil a vymýšlel způsoby, jak ji přiškrtit, aby přestala chrlit ty nesmysly. Oproti jiným věcem, které o nás s Ryanem vyšly, mi ta obálka nepřipadala vůbec špatná. Dokonce ani titulek článku nezněl nenávistně. Očití svědkové hlásili, že „Ryan zazpíval povedenou písničku, zahrál na kytaru a pak vyznal lásku místní podnikatelce Taryn Mitchellové“. Co je na tom za skandál? V takových chvílích bych si přála mít nějakou nadlidskou zvláštní schopnost z filmů, třeba silou vůle zastavit Marle přívod vzduchu do plic, nebo s ní mrštit přes pokoj jenom tím, že si to představím. Já vím, nic hezkého, ale tahle ženská si o to koledovala. Zvlášť když špulila pusu, poučovala mého budoucího muže o náležitém chování prvořadých celebrit a diktovala neurčité odpovědi, které má dneska dávat, aby se vyhnul řečem o našem vztahu na veřejnosti. Oba jsme s Ryanem nadskočili, když se ozvalo další zaklepání na dveře apartmánu. Byla jsem vděčná za každé rozptýlení od živých představ, jak Marlu pomalu škrtím. Skrz kukátko jsem tu mladou dlouhovlasou blondýnku, která stála přede dveřmi, okamžitě poznala. Její zářící obličej a přátelský úsměv jsem vídala už dva dny, když jsme se bavily přes počítač. Na rameni jí visel velký vak a k hrudi si tiskla silnou hnědou obálku.

20/47

„Ahoj. Pojďte dál,“ přivítala jsem ji vřele. Při té káravé lekci v našem pokoji jsem zapomněla, že mi má Trish, Marlina asistentka, dnes pomáhat vybrat šaty na premiéru. V okamžiku, kdy Trish vešla dovnitř, jako by se vyčistil vzduch, hned se dýchalo líp. „Ráda vás konečně poznávám osobně.“ „Já vás taky.“ Trish ke mně nadšeně přistoupila a objala mě, jako bychom byly spolužačky, které se sešly po letech. „I když mi připadá, že už se známe.“ Všimla jsem si, že Trishiny oči zajely za mě do pokoje, kde seděla její šéfka a pořád ještě kázala Ryanovi. „Jak to zatím jde?“ Pokrčila jsem rameny. Co jsem měla říct? Že si myslím, že její nadřízená je ukázková kráva a nejradši bych ji shodila ze střechy hotelu? „Říkala něco o zprávě pro tisk o vašem zasnoubení?“ zašeptala. „Co ti vadí? Proč jsi taková?“ zaznělo z pokoje ostře, i když se Ryan snažil mluvit tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ani slovo.“ Marla vydala svůj charakteristický hrdelní zvuk, jako když se kočka chystá zvrátit chuchvalec chlupů. „Začínáš si dělat, co se ti zlíbí, a my ostatní pak po tobě tu spoušť musíme napravovat.“ „Jakou spoušť?“ vyjel Ryan. „Zasnoubil jsem se. To je toho! Nejsem první herec, co to udělal. Jenom nechápu, proč ji tak nesnášíš.“ Trish se zamračila, když se Marla ani nepokusila odpověď ztlumit. „Ryane, to není pravda, že ji nesnáším. A určitě nebudu nesnášet ani její nástupkyni. Jsi mladý. Máš před sebou celý svět. A moje práce je vzbudit dojem, že ten svět má i tebe a všechny dveře jsou ti pořád otevřené.“ Ryan zvýšil hlas. „Říkám ti tady na místě, že žádná další nebude. Zapiš si to za uši.“ Vrátila jsem se s Trish do pokoje. Dívka opatrně složila nacpaný pytel na stůl vedle Marliny ruky a málem se přitom zlomila. „To jsou nové materiály pro média?“ „Ano. Zrovna to přišlo z tiskárny,“ odpověděla Trish mírně. Marla otevřela obálku a dala si načas s prohlížením obsahu. Už si chtěla začít stěžovat na jakousi chybu, když ji Ryan přerušil. „Skončili jsme?“ Překvapeně jsem se na něj podívala. Ten normální, vyrovnaný muž, kterého jsem milovala, byl pryč. Na jeho místě seděla časovaná bomba, připravená vybuchnout. Srdce se mi stáhlo hrůzou, když jsem zaznamenala hrozbu v jeho hlase. Marla předstírala, že ho neslyšela. Jak by to mohla přeslechnout? „Davide, musíme naplánovat setkání s Lenem Bainbridgem. Už jsme dostali nabídky na exkluzivitu. Celeste Crawfieldová mi nechala v hlasové schránce deset zpráv: Glam chce přednostní právo na příběh. Začínají přicházet velké nabídky

21/47

a oba víme, jaké komplikace můžou nastat s příjmy kolem zasnoubení a svatby. Len by měl pro Ryana začít okamžitě sestavovat předmanželskou smlouvu, než bude pozdě, a –“ Ryan vyskočil, jeho židle práskla o zem a strhla pozornost všech. „A dost. Skončili jsme. Vypadněte. Všichni.“ Popadl papíry na stole a hodil je po ní. „A tyhle sračky si vemte s sebou.“ Povzdechla si jako nespokojená panovačná matka. „Víš, že se to musí právnicky ošetřit, Ryane.“ „To je mi fuk!“ zařval. „Do toho je ti houby!“ David si Ryanova příkazu nevšímal, zvolna si urovnával rukávy a hleděl na hodinky. Záchvaty vzteku filmových hvězd pro něj zřejmě byly obnošená vesta. „Zavolám právníkům a spustím to. Auto tady budeš mít v devět a –“ „Řekl jsem vypadnout! Ven!“ houkl na něj Ryan a na krku mu vystoupily žíly. Kývl bradou ke dveřím. Ještě nikdy jsem ho neviděla podobně vzteklého. Kdyby takhle ječel na mě, mažu k výtahu a ani se neohlédnu. O pět vteřin později se za nimi zabouchly dveře našeho apartmá. Našla jsem Ryana, jak se opírá dlaněmi o okenní sklo, hlava mu visí mezi pažemi, oddechuje, jako by měl za sebou boj na život a na smrt. Bála jsem se, že vybuchne, když jenom zašeptám jeho jméno. Posadila jsem se na krajíček naší zmačkané postele a dala mu čas a prostor, aby se uklidnil. Hlavou mi táhlo, jak se zpráva o našem štěstí právě proměnila na dvacetiminutovou káravou lekci. Místo objímání a šampaňského a gratulací s úsměvy a poplácáváním po zádech jsme se od týmu, který mu řídil život, dočkali pravého opaku – vzteku a nelítostných výčitek kombinovaných se špinavým obviňováním a domněnkami. Jak tam tak Ryan stál u okna, napadlo mě, jestli nelituje toho, co udělal. Bála jsem se, že dřív nebo později jeden z nás litovat bude. Nechtěla jsem to riskovat a přistoupila jsem k němu. Ryan si mě ostražitě změřil a pak si mě přitáhl na hruď. Teď nebyla doba na lítost.

KAPITOLA 2 Klička

Ryan se zrovna pustil do omelety, když se do hotelové restaurace vkradla ta malá lasička, jeho manažer David Ardazzio, aby ho vyzvedl. Ruka, která mě tajně pod stolem hladila po stehně, ztuhla a sevřela se. David si jako obvykle posunul hodinky na ruce. Tím chtěl asi říct „je čas jít“, aby nevypadal jako otrava. Přimhouřila jsem oči a vyslala k němu taky němý vzkaz, který směle hlásal „ještě jednou dneska mého chlapa naštveš a zarazím do tebe vidličku, abych zjistila, jestli tam někde máš vážně srdce“. Haha! Nejsem v L. A. ještě ani čtyřiadvacet hodin, a už jsem cynická a útočná. Vzhledem k tomu, že jsem se většinu uplynulých čtyřiceti minut pokoušela rozehnat vražedný výraz na Ryanově tváři – pět z nich jsem ho jen objímala pod sprchou, jako bychom se navzájem omlouvali, že se milujeme –, bylo mé nepřátelství oprávněné. Myslím, že se ta vzácná voda dala využít k mnohem lepším účelům, například ke smytí potu z přerušeného ranního sexu, nebo ještě líp, k rozpoutání druhého kola neuvěřitelně žhavého sexu ve sprše po neuvěřitelně žhavém ranním sexu. Ale bohužel ne, my tu vodu spotřebovali jen na umytí, zamaskování svého zklamání a k pokusu vymýtit nechtěné démony z myšlenek. Jediný důvod, proč se teď Ryan tvářil aspoň trochu živě a energicky, byl ten, že naproti nám u stolu seděla jeho matka, celá zářící a blaženě nevědomá. Oba jsme věděli, že stačí nepatrně uklouznout a začne se pídit po detailech. Bůh ví, že ani jeden z nás neměl náladu na mateřský výslech. Na Ryana už toho bylo tak dost. Den měl plný rozhovorů, focení, tiskových konferencí a na závěr ho ještě čekal výstup v televizním pořadu Show Jimmyho Collinse. Ten byl naplánován na pět hodin večer. „Připraven, Ryane?“ zeptal se Mike Murphy, Ryanův osobní bodyguard, a pomalu se zvedl od stolu. Dával si na čas, pečlivě si otřel ústa lněným ubrouskem a pak si prohrábl krátké tmavé vlasy. Zdržoval, schválně to protahoval, zatímco si Ryan cpal do pusy další sousta. Uvítala jsem, že Mike trávil všechny ty měsíce s Ryanem. Jako jedinému v jeho týmu jsem mu doopravdy věřila. Byl s námi tam v nemocnici, když jsem přišla o dítě. Svědomitě nás kryl, zatímco jsme bojovali s naší bláznivou pronásledovatelkou, a stál nám po boku tolikrát, že bych to ani nespočítala.

23/47

Ryan Mikea považoval za jednoho z nejlepších přátel a já ho brala jako našeho osobního spasitele. Podívala jsem se přes stůl a všimla si, že ho Marie pozoruje. Snažila se to dělat nenápadně, ale mě neošidila. Kamarádily jsme se už dlouho, znala jsem její výraz, když mužského v duchu svléká. A zrovna teď před ní ten bývalý mariňák ležel na zádech přímo na tomhle stole a žebral o milost. Nemůžu říct, že bych se jí divila. Mike byl sám, měl dvaatřicet let, sto osmaosmdesát čísel a fantasticky vypracované tělo. Říct jen, že dobře vypadá, by byla skoro urážka. „Musím jít, zlato,“ řekl mi Ryan do ucha, rychle mě políbil a vytrhl mě tak z úvah. Poplácal se po kapse džínsů. „Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat. Nastavil jsem si mobil na vibrace. Mike ti řekl všechno o zabezpečení na té show dneska večer, kreditku a tak máš, kdybys potřebovala. Užij si nákupy. Kupte si, co budete chtít, dámy. Jasně?“ „Jasně.“ Věnoval mi tvrdý, přísný pohled. „Myslím to vážně.“ Tím mi chtěl připomenout, abych se zbavila předsudků vůči utrácení jeho peněz. „Já vím, že myslíš. Chápu.“ „Dobře.“ Naklonil se ke mně a dal mi další pusu. „Kup si něco sexy, co si pak pro mě oblečeš,“ zavrčel mi zblízka u rtů. „A ať je toho víc, ano?“ Byla jsem ráda, že mu představa mě v krajkovém spodním prádle pomáhá dostat se z té mizérie. „To se vsaď. Hanbaté ručníky ve všech barvách jenom pro tebe.“ Sotva jsem to dořekla, všimla jsem si, že si nás jedna číšnice vyfotila mobilním telefonem. Ryan mi zvedl bradu, věnoval mi další úsměv a zašklebil se tomu soukromému vtípku. Ignoroval, že nám ta holka krade naši chvilku. „Tak se mi to líbí. Tak zatím.“ Zatímco ostatní dojídali snídani a bavili se, přistihla jsem se, že se v duchu znovu utápím v prázdnotě, která po Ryanovi zbyla. Honila jsem plátek ananasu po talíři a rty mě ještě brněly po jeho polibku. Litovala jsem, že musel tak pospíchat, a měla vztek, že si na veřejnosti nemůžeme dopřát soukromou chvilku. Marie s manželem Garym na sebe zase začali štěkat a já se soustředila na jejich zapálenou hádku. Poslední dobou se hádali hodně, dokonce i na nedělní improvizované zásnubní oslavě, která se konala u nich doma. Gary se tak rozčílil, že nakonec skočil do auta a odjel. Všichni jsme si pak připadali, že obtěžujeme. Ale vždycky, když jsem se Marie ptala, co se děje, odbyla to a prohlásila jen, že ho zas chytil rapl. A tak jsem do jejich problémů nešťourala. Místo toho jsem se nechala unášet vlastními úvahami na téma, že mé nedávné duševní zhroucení bylo absurdní

24/47

mrhání energií. Kdybych tehdy věděla, co vím teď, mohla jsem si všechna ta muka a srdcebol odpustit. Podívala jsem se na svou druhou kamarádku Tammy. Mazala si toast máslem a její nastávající manžel a můj dlouholetý kamarád Pete se bavil a od srdce se smál s Ryanovým bratrem a švagrovou, Nickem a Janelle. Ryan se postaral, aby tu byli všichni, kdo jsou pro náš život důležití. Další důvod, proč ho milovat. Jak jsem si tak prohlížela klub svých opor, přepadla mě smutná myšlenka. Zatímco já před dvěma týdny v Miami neovladatelně jančila jako puberťačka a tvrdila, že mě Ryan podvádí s Lauren Delaneyovou, všichni lidé sedící u tohoto stolu věděli, že se mě chystá požádat o ruku. Jak dlouho věděli, co má za lubem? Týdny? Měsíce? Najednou jsem si zase připadala jako nebetyčné jelito. Zastyděla jsem se za to, jak jsem zjančila. Kamarádi museli vyrazit dveře ložnice, aby se ke mně dostali! Byla jsem fyzicky i duševně zlomená, zamkla jsem se před světem a myšlenky na nevěrného Ryana mě rvaly na kusy. Není divu, že mi Marie vlepila facku, když jsem začala hysterčit. Musela jsem jim všem připadat jako totální idiot. Ale nemohla jsem ten nával zastavit, když jednou začal. Topila jsem se v něm. Upírala jsem oči do bílého ubrusu. Jak málo chybělo, a já tenhle vztah zničila – skončila. No, tak už dost. Ryan byl celou dobu věrný a spolehlivý. Zbožňuje mě a já ho chci víc než vzduch k dýchání. „Taryn?“ Někdo mi sáhl na rameno, až jsem se lekla. Vedle mě stála Trish. Zlaté vlasy měla chycené slunečními brýlemi, které jí seděly na temeni. „Jste připravené, dámy?“ zeptala se. S úsměvem jsem přikývla a vzala si kabelku. K přednímu vchodu předjelo velké SUV se šoférem a my ženy nastoupily. Za dvacet minut jsme dorazily k „chrámu všech svatých hadříků“, jak tomu říkala Marie. Měla pravdu, bylo tam úplně všechno. „Páni, to je ale den,“ vzdychla Trish a měřila si lesklé karmínově červené šaty od Prady. Vydala jsem se za ní, dál od ostatních, uličkou mezi stojany. „Vsadím se, že jste radši tady než v kanceláři,“ poznamenala jsem. Tipovala jsem, že ji nakupování baví víc než úřadování. „To si pište.“ Trish si oddechla úlevou. „Zvlášť když je ona dneska na válečné stezce.“ Zamračila jsem se. Litovala jsem všechny, kdo se s Marlou musí pravidelně potýkat. „Pořád nechápu, proč je ze všeho tak napružená,“ zamumlala jsem. „Já ano,“ poznamenala Trish a zápolila s telefonem BlackBerry, který se jí zrovna rozpípal. „Dozvěděla se z pochybného bulváru, že se její klient číslo jedna zasnoubil. Buďte ráda, že jste nebyla u toho. Jančila jak kobyla.“

25/47

„Já to vím, že mě nesnáší,“ zabručela jsem tiše. „To má Ryan navíc ke všem starostem.“ „Nemyslete si, že jste výjimečná. Ona nenávidí všechny,“ prohlásila Trish prakticky a palci namačkala pár tlačítek na telefonu. „Pracuju s ní sedm let a pořád mě nesnáší.“ Obrátila jsem cenovku šatů smetanové barvy. „No, nelíbilo se mi, jak s ním dneska ráno zametla. Ječela na něj jako na malého kluka. Nejradši bych ji praštila.“ „Škoda, že jste to neudělala,“ zamumlala Trish tiše. „Taky ji tak nesnášíte?“ zeptala jsem se a šla za ní kolem dalšího stojanu. Trish se rozpačitě uchechtla. „Někdy je to horší než jindy. Ale co se dá dělat, v tomhle městě těžko dostanete šanci, ať jste bůhvíjak zdatná. Proto tolik herců roznáší pití. A v oboru PR? Když nejste zavedená firma, nemáte co do huby. A protože já se ráda najím, naučila jsem se mlčet a dělat, co se mi řekne.“ Pořád mě ještě trápil ten ranní výstup. „Trish, vážně je tak zlé, že se lidi dozvěděli o našem zasnoubení?“ Odmlčela se. „No… je to jeho soukromá věc, která se dostala ven.“ Přiblížila se ke mně. „Doopravdy vylezl na stůl, když vás žádal o ruku?“ Zaraženě jsem se usmála a přikývla. Trish se rozzářila jako sluníčko. „Můžu se podívat na prsten?“ zeptala se nadšeně a natáhla se mi po ruce. „Jů, ten je! Takhle teda vypadá prsten za půl milionu dolarů. Jsem ráda, že si vybral firmu William Goldberg. Jejich kousky jsou boží. A ty brilianty po stranách!“ Zasmála se a dál mi zkoumala prsten. „To teda rozhodně, rozhodně stálo za ty nervy! Je perfektní…“ Nevnímala jsem ji, mozek se mi zavařil ve chvíli, kdy jí uklouzlo, kolik za něj Ryan zaplatil. Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní vyhnala výstražné pištění a ubránila se mdlobám. „Hm… hm. Jak to myslíte? Jaké nervy?“ „Propašovat Ryana ven, aby se mohl sejít s klenotníky,“ odpověděla váhavě. „To jsem domlouvala celé hodiny. Bez urážky, Taryn, ale ulevilo se mi, že jste nemohla přijet na Oscary. Měla jsem co dělat s tím chystáním, abyste se nic nedozvěděla.“ Vrátila jsem se ve vzpomínkách ke konci února, když jsem se zotavovala po srážce s autem a přišla o svou první příležitost jít s ním na předávání cen. Pohlédla jsem si na ruku a pocítila k Trish velikou vděčnost. „No, ze srdce vám děkuju za všechnu tu dřinu. Vážně si toho moc cením.“ V tu chvíli mi něco došlo. „Počkat… pokud jste mu pomáhala opatřit prsten, tak proč Marla tak běsní? Musela to přece vědět…“ Trish se zatvářila provinile. „Věděla, že koupil prsten, ale je taková mrcha, že se mu to pokoušela vy– Ale víte co? To je vlastně fuk.“ Mohlo mi to dojít. „Pokoušela se mu to vymluvit,“ dokončila jsem za ni. „Neprospívám jeho kariéře.“ Trish se zatvářila bezradně. „Proč myslíte?“

26/47

Překvapilo mě, že se ptá. Její šéfka se přece přesně podle toho chovala. Marlino chování a poznámky to potvrzovaly. „A co fanynky? Vážně ho zavrhnou, když už není sám?“ Trish se té očividné pitomosti zasmála. „Fanynky ho nezavrhnou, pokud nezačne točit nějaké nesmysly. A hrozně se divím, že mu radí, aby se tomu tématu dneska u Jimmyho Collinse vyhnul. To není dobré, není…“ mumlala a vrtěla hlavou. Hleděla jsem na ni a uvažovala, proč si to myslí, zvlášť když tak strašně potřebuje zapůsobit na svou mrchu šéfku. Trish našpulila rty a usmála se na malé černé koktejlky na věšáku. „Co říkáte na tyhle pro tu vaši Marii? Podle mě by jí úžasně padly. Všechny šaty, které jsme pro vás předem vybrali, jsou už u kabinek. Budete si je muset vyzkoušet. Teď, když jste oficiálně zasnoubení, vás musíme připravit na všechno, v čem se kde ukážete. První pravidlo: vždycky vědět, kdo oblečení navrhl. Na to se vás budou ptát jako první.“ Na šaty, které držela, jsem se ani pořádně nepodívala. „Trish, řekněte mi to. Co by měl Ryan udělat?“ „Nic. Všechno se připíše na konto a –“ „Ne, já nemluvím o šatech. Ale o tom dnešním interview. Vy si myslíte, že by měl postupovat jinak. Ryan si myslel, že mu Marla doporučí, aby zasnoubení přiznal. Kdyby to bylo na vás, co byste mu poradila?“ Trish se stáhla. „Taryn, to vám nemůžu říkat! A navíc, kdyby zjistila, že vám dávám rozumy, na místě by mě vyhodila. Nemůžu.“ Šla jsem za ní kolem kruhového stojanu se šaty a uvažovala, jak na ni. Její názor mě zajímal víc než co jiného. „Dobře. No, a co kdybych si vás najala, abyste zastupovala mě – pak byste mi poradila?“ Obrátila se a podívala se na mě, úplně šokovaná. „Vy to nechápete. Já nemám vlastní klienty – to Marla. Bydlím ve špeluňce, a ani tu si skoro nemůžu dovolit, jezdím starým křápem a půjčku na studia budu splácet ještě na stará kolena.“ „Trish?“ pobídla jsem ji. „Přísahám, že se to nikdo nedozví. Je to mezi námi.“ Trish se zhluboka nadechla. „Ach jo,“ zasténala a rozhlédla se po obchodě. „Jestli někdy zjistí, že jsem s vámi mluvila, tak se k vám nastěhuju, až přijdu o střechu nad hlavou, to vám slibuju.“ Pokračovala: „Ta věc je už venku, podložená obrazovými důkazy. Všechny ženské, všechny fanynky jsou celé vedle z té romantiky, jak stál na stole a pak si klekl, aby vás požádal o ruku – sakra, to je přece slaďárna jako hrom. Měl by být dál upřímný.“ Souhlasně jsem přikývla. „Ale je to jeho věc. Je to na něm a no… na vás, jestli chcete udržet svůj život v soukromí, nebo ne.“ „Taaar?“ uslyšela jsem volat Marii z kabinky.

27/47

Bylo vidět, jak Trish zpanikařila. „Do háje, jestli Marla zjistí, že jsem něco řekla…“ „Já budu mlčet jako hrob – přísahám –, ale chci, aby si Ryan poslechl i jiný názor, než půjde dneska na to natáčení. Zatím věří všemu, co mu Marla napovídá.“ Trish zalétla očima ke dveřím, kterými vešlo pár zákazníků. „Ona už volala producentovi Jimmyho Collinse.“ Představila jsem si Ryana, jak večer před kamerami recituje předem připravené chabé odpovědi a kličkuje. „Jestli se mi povede, aby byl sám, promluvíte s ním? Vážně byste mu mohla prospět v kariéře.“ Trish se tvářila vyjeveně, třásla hlavou. „Taryn, to ne! Nemůžu!“ „Bude vypadat jako idiot,“ zamumlala jsem. „Taryn, už sis něco vyzkoušela?“ chtěla vědět Ryanova matka Ellen. Zavrtěla jsem hlavou, ještě jsem se na šaty ani nepodívala. Ellen zvedla jedny temně modré, ale já byla v duchu tak zaměstnaná, že jsem dokázala jen předstírat, jak je obdivuju. „Pojď.“ Ellen mě táhla za ruku a druhou rukou mávala na stylistku. „Musíme tě k tomu dokopat, protože se nám krátí čas.“ Pokoušela jsem se vypudit Marlinu povýšenou tirádu z hlavy a užít si zbytek dne, ale v okamžiku, kdy jsem ji uviděla Ryanovi v patách, když vešel do šatny v zákulisí Show Jimmyho Collinse, drtivá nenávist k té ženské se mi vrátila. A přes to, jak se Ryan tvářil, jsem věděla, že uvnitř je pořád dost zoufalý. Snažila jsem se chovat vesele za nás za oba, koneckonců mě nadchlo už to, že jsem se ocitla tady v zákulisí, a dost pomáhalo, že přišel i jeho otec a Pete, aby ho pozvedli na duchu. Bavili se o play-off Stanleyova poháru, vtipkovali, že si odnesou talíře k první televizi, kterou dnes večer v restauraci objeví. Byla jsem ráda, že si Ryanův bratr tentokrát nechává sarkastické a kousavé poznámky pro sebe. Ryan toho měl už tak dost, dnes večer nepotřeboval rozčilovat ještě víc. Marla se od Ryana nehnula. Chovala se, jak by byl její majetek a ona ho bránila, blokovala každého, kdo se k němu pokusil přiblížit. Neurvale přerušila rozhovor, který se pokusil vést s rodinou, a já cítila, jak ve mně plápolá vztek. Ještě víc mě štvalo, že se na mě ani nepodívala. Pěkně přízemní a dětinské. Doutnal ve mně vztek, zatímco ho učila náležité odpovědi, které má odříkávat v rozhovoru, a odrážet tak nečekané otázky, které by na něj mohl Jimmy Collins vypálit. Marlino černé srdce nevybledlo ani o kousek. Dusila jsem se ve vlastní šťávě, otáčela diamanty na prstu, abych si zaměstnala ruce, a přecházela jsem za velkým černým koženým gaučem. Ryanova máma si mě změřila ustaraným pohledem. „Taryn, nechceš si sednout?“ zeptala se a poplácala vedle sebe na gauč. „Prosím, pojď.“ Zavrtěla jsem hlavou a soustředěně pozorovala svého snoubence. „To je v pořádku,“ odpověděla jsem měkce. „Díky, ale nic mi není.“

28/47

Do místnosti vklouzla Trish. Přejela ji pohledem a hned vycítila napětí. Doufala jsem, že rozluští mou řeč těla a pozná, jak jsem rozčilená. Všichni jsme slyšeli, jak Marla jasně řekla Ryanovi, aby se to „pokusil nezpackat“. Prsty se mi zaťaly na opěradle gauče, aby se po ní nemusely vrhnout. Ellen mateřsky zamlaskala, slyšitelně si odfrkla a pohledem Marlu vraždila. Trish rychle zasáhla: „Marlo, promiň. Nějaký asistent mi zrovna řekl, že se po tobě shání režisér.“ „Teď?“ nevěřila Marla. Podívala se na hodinky a vzala si kabelku. „Zůstaň u něj,“ nařídila jí. Ryan seděl na otočné židli a třel si čelo. Trish vypadala, že bojuje sama se sebou, když se k němu blížila. „Ryane? Můžeme si na chvilku promluvit?“ Ryan s ní zašel do zadního rohu pokoje. „Takže jsi připravený? Formát ti vyhovuje?“ Pokrčil rameny. „Asi jo.“ „Trish, prostě mu to řekněte,“ zaprosila jsem a nervózně se ohlédla ke dveřím. Věděla jsem, že máme maximálně deset minut, abychom Ryana připravily. „Co mi má říct?“ nechápal Ryan. Trish si odkašlala. „Víš, že se tě Collins na to zasnoubení stejně zeptá.“ Povzdechl si. „Vím. Chce exkluzivitu.“ „Jenom jsem si tak říkala… co bys udělal, kdyby ti Marla neradila?“ Ryan pokrčil rameny. „Nevím. Proč?“ Trish se zhluboka nadechla. „Podle mě ti Marla radí špatně.“ Podíval se na mě a beze slov se ptal, proč mu tohle děláme těsně předtím, než má vyjít na scénu. „Je to tvoje soukromá věc, Ryane, ale ber to takhle – jestli zapřeš, že jsi zasnoubený, když kolují fotky a videa, bude tvoje důvěryhodnost stát za starou belu.“ Trish se bezděky ohlédla přes rameno, jestli se už nezjevila Marla. „Podle mě by ses měl přiznat, až to Collins nadnese. Nijak tu historku nepřikrášluj, buď prostě upřímný a aspoň trochu otevřený. O fanynky nepřijdeš, když odhalíš svou citlivou, romantickou stránku,“ pokračovala. „Já se bojím, že se média zaměří na Taryn,“ povzdechl si Ryan a vypadal ustaraně a provinile zároveň. „O mě se neboj,“ zasáhla jsem pevně. Střelil po mně pohledem a beze slov mi říkal, že po něm chci nemožné. „Jestli to nepotvrdíš teď, budou po tom média pást a všechno se jenom zhorší. Utajováním se z toho udělá senzace a Collins už ví, že je Taryn v budově.“ Ryan přikývl. „A co zítřejší tiskovka?“ „Ta je krytá, přesně jako tohle. Otázky jenom na film,“ odpověděla rychle. „Ale já jsem se tomu tématu vyhýbal celý den,“ zdůraznil Ryan.

29/47

„Já vím, ale Jimmy tě chce přitlačit ke zdi tam před živým publikem ve studiu, takže na to musíš být připravený. Tohle je senzační příběh, Ryane, a ty víš, že po něm Collins jede! Vyjednává si další smlouvu s televizí a hledá, jak zvednout sledovanost. Když tě dotlačí k tomu, abys to přiznal –“ Ryan vykulil oči. „Cože? To mi Marla neřekla.“ Trish zalovila v tašce, vytáhla list papíru a podala ho Ryanovi. „Získá body už jenom tím, že tě tady dneska má. Chápeš? Nějakým způsobem budeš muset reagovat.“ Udržel se, aby nezaklel. „A jak mám zvládnout zítra Noční život?“ „Stejně,“ poradila mu Trish a nacpala si důkaz zpátky do tašky. „Jestli se teď přiznáš Jimmymu, Nigel Allen na tobě bude zítra loudit podrobnosti ještě víc. Sledovanost mu vyskočí už jen proto, že dneska přiznáš zasnoubení – pokud to uděláš. Ale jestli ano, tak máš příště na své straně Collinse i Allena. Ale tím se teď nerozptyluj. Musíš se soustředit na to, jak zvládnout tohle vystoupení.“ Ryan se podíval ke dveřím vedoucím na chodbu. „Marla o tomhle neví, co?“ Máchl prstem a ukázal na nás dvě. „Neví,“ odpověděla jsem. „Trish nastavuje krk, aby ti zachránila pověst.“ „Asi dneska dostanu padáka,“ zafuněla. „Ale stejně, měl bys z toho skandálu udělat svou výhodu, Ryane. Vezmi to upřímně. Jimmy říkal, že jestli tě přiměje mluvit o zasnoubení, pokusí se to nějak skloubit s románkem ve filmu. Byla jsem u toho, když s ním a s jeho producentem Marla mluvila, než jsi dorazil na přípravu.“ Ryan prudce vydechl našpulenou pusou. „Dá se hladce přejít od tvého osobního života zpátky k filmu,“ radila mu Trish. „Jestli se rozhodneš o tom mluvit, nezacházej do detailů a nepospíchej, ať neplácneš něco moc osobního.“ „Tricie!“ vyštěkla Marla ostře z otevřených dveří. Její vysoké podpatky se energicky rozklapaly naším směrem. Ryan poodešel, hluboce zamyšlený, když k nám Marla dorazila. Ráda bych zůstala s ním, abych se jí vyhnula, ale nemohla jsem Trish nechat, aby si to slízla sama. Po tom, co pro nás zrovna udělala, jsem ji nemínila opustit. Trish byla připravená, rychle a klidně odrazila Marlin vztek kvůli tomu, že byla pro nic za nic odvolaná. Dívala jsem se jinam, aby neviděla, jak mi cukají koutky. Ryan ke mně odhodlaně došel, vzal mě za ruku a odtáhl od Marly. „Jak je?“ zašeptal mi soukromě. Kývla jsem, že je mi báječně, a zamrkala na něj, ale oči mi zajely zpátky za Marlou. Asi mu to neušlo, protože si těžce povzdechl. „Jak je tobě?“ zeptala jsem se. „Promiňte, pane, půjdeme usadit vaše hosty,“ oznámil někdo ze štábu Ryanovi. „Tak zatím,“ zašeptal Ryan, chytil mě za konečky prstů, přitáhl si je a rychle je políbil.

30/47

„Fajn, zlato. Hodně štěstí!“ Dívala jsem se, jak odchází s asistentem produkce. Naši skupinku odvedli chodbou, abychom si mohli sednout do hlediště. Měli jsme vyhrazený vlastní oddíl na levé straně scény, já měla místo vedle Ryanovy mámy, z druhé strany byla Janelle, Ryanova švagrová. Jeho otec Bill se vrtěl, stejně jako my ostatní netrpělivě čekal, až se Ryan objeví. Byl hlavním hostem show, takže šel na scénu jako první. Janelle se ke mně naklonila. „Jsi v pořádku?“ Hleděla jsem na jeden z monitorů, otáčela si prstýnkem na ruce a nohy mi poklepávaly o zem. Pokrčila jsem rameny. „Asi jenom nervózní.“ „Proč?“ zeptala se nechápavě. Naklonila jsem se k ní blíž. „Unikly fotky, jak mě žádá o ruku.“ Janelle zafuněla. „No a co?“ Pak jí to zřejmě došlo. „Aha, takže se ho teď na to bude vyptávat, co?“ Zatvářila se, že má z toho radost. Pokývala jsem hlavou a upírala oči na jeviště. Zadržela jsem dech, když se kamera po úvodním monologu vrátila k moderátorovi Jimmymu Collinsovi, usazenému za stolem. Uchopil časopis, který ležel titulem dolů před ním. „Pokud nežijete na odvrácené straně Měsíce, víte, že se náš dnešní první host proslavil rolí Charlese Conroye, zabijáka cestujícího časem v trháku Mořské pobřeží. Dnes večer nám přišel povídat o svém nejnovějším filmu Odškodnění, který v pátek vstupuje do kin po celé zemi. A tady ho máme na obálce Entertainment Week. Prosím přivítejme Ryana Christensena!“ Z reproduktorů ve studiu zazněla hudba a já viděla Ryana vycházet zpoza rohu. Všichni diváci vyskočili ze židlí. Ženy kolem nás úplně zešílely, poskakovaly a pokřikovaly po něm. Jejich jek rval uši. Ryan mával a usmíval se, a než ho Jimmy Collins uvítal, poškrábal se na čele. Vypadal nervózní a úplně rozhozený tím uvítáním. Posadil se, naklonil se dopředu a málem schoval hlavu mezi kolena ze šoku nad neustávajícím nadšením diváků. Poznala jsem na něm, že je z jejich zanícení celý vedle. Byla jsem ráda, že ho to pořád tak trochu zahanbuje. Janelle se ke mně naklonila, nadšeně mě šťouchla loktem a tleskala švagrovi. „Vaše fanynky se rojí jako vosy! Díky, že jste sem dnes přišel. Jak se máte?“ zeptal se Jimmy Ryana, aby rozjel rozhovor. Diváci ve studiu se konečně utišili aspoň tak, že jsme slyšeli, co se říká na scéně. „Dobře! Vážně dobře, děkuju!“ odpověděl Ryan. „Díky za pozvání.“ „Víte, nejste jediný, kdo umí ženské takhle rozječet,“ zavtipkoval Jimmy. „Ještě kdyby vynechaly nadávky, byl bych na tom jako vy!“ Obecenstvo se zasmálo. Ryan se rozpačitě uchechtl a napil se ze sklenky, která stála před ním. „No, někdy pokřikují sprosťárny i na mě,“ připustil.

31/47

„Slyšel jsem, že když jste sem dorazil, jedna fanynka vás přivítala dost zvláštně,“ nakousl Jimmy. „Ano, zrovna jsem vystoupil z auta, podepisuju fotky a tak, a najednou vidím, jak si ta holka vykasala tričko a ukázala mi… je.“ Ryan naznačil, co tím myslel, a tvářil se pobaveně a zděšeně zároveň. Málem mi došel dech, když jsem slyšela, že nějaká holka ukázala mému snoubenci prsa. „Chtěla, abyste se podepsal… na ně?“ Jimmy zopakoval Ryanovo gesto. „Vlastně ani nevím, jestli vůbec něco řekla. Poskakovala a ječela.“ Zasmál se. „Těžko vést rozhovor, když se před vámi natřásají, hm, takové věci.“ Jimmy se zasmál a pokračoval: „No, to je legrace! A jak se vám daří? Myslím, že posledně jste tu byl asi před půlrokem a mluvili jsme o Mořském pobřeží.“ Ženám v publiku stačilo zaslechnout to slovo a začaly zas nepříčetně jančit. Ryan se podíval do obecenstva a nevěřícně zavrtěl hlavou. „A vidím, že reakce našich dam se od té doby ztrojnásobila. Páni!“ Jimmy si promnul ucho. „Jako když zmáčknete tlačítko. Já, když chci dostat manželku do nálady, vrazím do ložnice, křiknu ‚Mořské pobřeží‘, a už ze sebe rve šaty.“ Ryan se stísněně zasmál. „Rád slyším, že vám to funguje.“ „Samozřejmě je to ještě lepší, když přitom mám masku Charlese. Jinak jsme my dva stejně stavění, takže rozdíl nepozná,“ vtipkoval Jimmy a zakoulel očima, aby z obecenstva vyloudil smích. „A jak jde život?“ vyptával se dál. „Výborně. Vážně skvěle! Zrovna jsem se vrátil z Miami, kde jsem točil film zvaný Tisíc mil. Je to tak trochu thriller.“ To je ono, lásko, mluv o filmech. Udržuj tempo. „A zhruba za dva týdny začnu ve Vancouveru natáčet nový projekt,“ pokračoval Ryan a nervózně se poškrábal na krku. „O co jde?“ chtěl vědět Jimmy. „Je to film s názvem Volný uzel. Režíruje ho Jonathan Follweiler. Budu s ním pracovat poprvé, nemůžu se dočkat. A čeká mě lezení po skalách a na to už se vážně moc těším, až to vyzkouším. Nic takového jsem nikdy dřív nedělal. Kapka nebezpečí.“ „Já se ale doslechl, že už trénujete. Šplháte po stolech a tak podobně,“ popíchl Jimmy Ryana, povytáhl obočí a poklepal o stůl poznámkami, které držel v ruce, aby vyvolal reakci publika. V hledišti vybuchl smích. Dívala jsem se, co na to Ryan, a samozřejmě že se rozpačitě začervenal. Jimmy bleskurychle vypálil další otázku. „Druhé Mořské pobřeží už je dotočeno, nebo na něm taky ještě pracujete?“ Ryan se zavrtěl, poposedl si v křesle. „Ne, už jsme skončili. Dotočili jsme v prosinci.“

32/47

Diváci se jako na povel zase rozječeli. „A kdepak jste natáčeli?“ „Tenhle díl se točil v městečku zvaném Seaport ve státě Rhode Island. Je to krásné místo přímo na pobřeží.“ Dech se ve mně zadrhl. „A… co jinak jste tam dělal? Potkal jste někoho zajímavého?“ páčil z něj Jimmy jako všetečná matka. Ryan několikrát otevřel a zase zavřel pusu. Vypadalo to, že mu došla slova, nervózně se poškrábal na čele a zavrtěl se. V duchu jsem si bleskově přehrála devět různých odpovědí, jednu za druhou. Doufala jsem v tu, kdy na mě ukáže a oznámí celému světu, že se do mě bláznivě zamiloval. „Potkali jsme tam spoustu příjemných lidí,“ prohlásil významně a usmál se do publika, které se zase nadšeně rozječelo. Pak se podíval mým směrem a mně se na okamžik zdálo, že jsme se setkali pohledem. „Všichni na nás byli moc milí.“ Hrdě jsem se na svého budoucího manžela usmála. „No, Ryane, víte, že to všechny zajímá, takže se prostě zeptám přímo. Poletují nám tu ty zvěsti a fotky, jak lezete na stůl. Takže prosím – zbavte už naše ubohé ženy trápení a prozraďte nám, jak to je. Je z vás zadaný muž?“ Prsty se mi instinktivně sevřely na opěradlech křesla, zadržela jsem všechen dech v plicích, čekala… chystala se. Jimmy nedodržel dojednaná témata a přitlačil Ryana ke zdi. Ryan se usmál, zatvářil se stydlivě a provinile a já si na chvilku pomyslela, že to prostě vyhrkne, že mu ta zpráva, kterou tolik tají, jen tak vyklouzne ze rtů. Stejně rychle, jak to přišlo, jsem poznala přesný okamžik, kdy to zase pominulo. „Jestli jsem zadaný? No, sám jste slyšel, kolik pracovních zadání mám před sebou,“ snažil se z toho Ryan prokličkovat ven. „A k tomu prostě dodejme, že jsem velice, převelice šťastný a prožívám příjemné časy.“ Diváci reagovali několika výbuchy nadšení a potleskem, ale ta prchavá chvilka byla pryč. Ani zmínka o osobním životě, o ženě, které přísahal nehynoucí lásku ze stolu v baru před rodiči, přáteli a davem cizích lidí. Do rukou a do prsou se mi zabodlo fyzické zklamání jako tisíce jehliček a konečně přinutilo ztuhlé plíce vydechnout. Proč prostě neřekl…? Janelle se na mě omluvně podívala, očividně mě litovala. Uhnula jsem pohledem, nestála jsem o její soucit. Po tom všem, po všech zprávách, mediálních úvahách o našem zasnoubení, jsem zůstávala součástí jeho života, ke které se veřejně nepřiznal.

KAPITOLA 3 Náprava

„Páni,“ vydechl Ryan a odložil si sako tmavě šedého obleku na židli, když jsem vyšla z ložnice. „Copak?“ zeptala jsem se automaticky. Nevěděla jsem, jestli se mu ten pohled líbí, nebo ne, vzhledem k tomu, že mě uplynulé dvě hodiny malovali, česali, kadeřili a lakovali. Připadala jsem si jako přehnaná reklama na šminky. Přejela jsem si rukama po živůtku šatů bez ramínek, abych se ujistila, že je všechno na svých místech. Stylistka vybrala pouzdrové šaty z černého saténu a šifónu potažené jemnou stříbrnou krajkou od Versaceho. Měly vysoký rozparek, který odhaloval kousek stehna, a jako voda mi splývaly po křivkách. Celkový obrázek dotvářel přívěsek s diamantovou slzou a náušnice. „Jsi naprosto úchvatná,“ pokračoval bez dechu s důrazem na každé slovo. Jeho pyšný a žhavý pohled mi prozradil, že nejsem sama, koho přepadají hříšné myšlenky na to, jak ze sebe navzájem servat oblečení. Byl dokonale vystrojený. Až jsem se začervenala touhou strhnout mu košili z těla a pustit se jazykem do jeho svalnaté hrudi. „Co říkáš?“ Vypadalo to, že si nevěří, zatahal se za vestu, aby si ji srovnal. „Vypadá to dobře?“ Nebylo to poprvé, co jsem ho viděla ve slavnostním, ale dneska, v temně šedém obleku s vestou od Armaniho, šitém na míru, mu to přímo zhoubně slušelo. Důrazně jsem přikývla a myšlenky se mi toulaly do nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy na sobě nebude mít nic než tu bílou smokingovou košili. Rozepnutou, aby odhalovala každou pevnou křivku hrudi a břicha. Narovnala jsem mu uzel na černé kravatě se vzorkem a usmála se. „Myslím, že vypadáš jako oslnivá filmová hvězda.“ Ryan mi vzal tvář do dlaní, něžně se usmál a jemně mě políbil jako obvykle. Modré oči, rámované krásně dlouhými řasami, se upíraly do mých. „Miluju tě,“ zašeptal. Políbila jsem ho a opětovala to vyznání, ale hluboko ve mně hlodala bolest. Celý den jsem se pokoušela překonat zasmušilost, a i když jsem ho milovala každým vláknem duše, nemohla jsem si pomoct, připadala jsem si zklamaná. No dobře – upřímně, cítila jsem se pořádně zklamaná. „Počkej.“ Zachytil mě za ruku, když jsem se obrátila a chtěla jít pryč. „Copak je?“

34/47

Nechtěla jsem se před premiérou filmu pouštět do diskuse o své sklíčenosti. To by mu teď ještě scházelo. Máma mi vždycky říkávala „vyspi se na to“, než udělám nějakou zbrklost. Možná že to časem uvidím v jiném světle. Většinu minulé noci jsem se modlila, aby se to stalo. „Nic.“ Pokoušela jsem se odrazit jeho pronikavý pohled, nasadila jsem falešný úsměv, abych setřásla podezření. „Houby,“ odsekl, prudce se zasmál a šel za mnou do koupelny. „Myslíš, že nepoznám, když jsi rozčilená, Tar? To jsi teda vedle.“ Uvěznil mě u umyvadla, přitiskl se ke mně zezadu. Cítila jsem jeho teplý dech na uchu. „Znám tě líp, než si myslíš.“ Těžce jsem polkla, těšilo mě, že se vyzná v mých pocitech, ale nechtělo se mi o nich mluvit, dokud si je sama nepřeberu. „Jsi taková včera od večeře, a vždycky když se tě zeptám, nic neřekneš. Tak mi prosím netvrď, že ti nic není. Co se děje?“ Něžně mě políbil na nahé rameno. Rozhodla jsem se ušetřit ho své ublíženosti. „Nic důležitého. Popovídáme si o tom pak. Teď toho máš před sebou dost.“ Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž. „Ne. Tak dlouho čekat nebudu. Něco jsme si slíbili, pamatuješ? Že budeme otevřenější a upřímnější. Chci vědět, co tě trápí, a chci to vědět hned.“ Podívala jsem se na něj do velkého zrcadla, oddalovala jsem to. „Honem,“ nařídil mi a jeho hlas nabral nezvykle přísný tón. Mé odhodlání povolilo. „Myslela jsem si, že včera večer v té show něco řekneš, to je všechno.“ K tomu jsem nenuceně škubla rameny, abych zmírnila dopad svých slov. „O čem?“ Zavrtěla jsem se obavami z toho tématu. „O zasnoubení. Prostě jsem si myslela… když jsi nic neřekl u Jimmyho Collinse, čekala jsem, že se zmíníš v Nočním životě, ale ty ne. Snažím se nebýt jako ty neodbytné holky, Ryane, ale prostě nechápu, proč to nepřiznáš, když se tě zeptají přímo.“ Doufala jsem, že jeho důvod nebude některý z mého vydumaného seznamu. Trvalo mu celých deset vteřin, než uhnul pohledem, pak svým typickým způsobem zachrčel a pustil mě. Následoval manévr „pohled do země a promnutí čela“. Vrátila jsem se pohledem k umyvadlu. Tohle pitomé kličkování minovým polem s muži už jsem znala sakra dobře. „Vidíš, proto jsem nechtěla nic říct. Já vím, že máš svoje důvody, Ryane. Jenom… Myslela jsem si, že jsem tvá snoubenka, ale nemůžu si pomoct, připadám si spíš jako nějaké nemravné tajemství.“ Ryan zavřel víko záchodu a sedl si na ně. „Nejsi žádné nemravné tajemství, Taryn. A nikdy jsi nebyla.“ „Stydíš se za mě?“

35/47

Zbledl, jako bych mu dala facku. „Jistěže ne! Proč to říkáš?“ „V televizi a ve všech rozhovorech jsi zapřel, že jsi se mnou zasnoubený. Nechápu proč, kromě toho, že ti to nakázala Marla. Takže co si mám myslet jiného? Je mi líto, ale tak to cítím, nic s tím nenadělám.“ „Co sakra chceš, abych udělal?“ zabručel a plácl se rukama do stehen. Dívala jsem se mu do očí, bála se, aby ho nenapadlo, že se s ním chci hádat. „Miluju tě – celým srdcem. Chci být tvoje žena, tvoje partnerka. Chci stát vedle tebe při všem, co děláš. Ale nevím, co se ode mě čeká, jakou roli mám hrát. Pomoz mi to pochopit, Ryane. Pomoz mi se do toho všeho zapojit.“ Ryan zoufale vydechl. „Tar, víš, jak to je – paparazziové, ten zatracený bulvár. Berou mi všechno. Všechno, co je mi svaté. Proč by náš soukromý život nemohl zůstat soukromý? Jestli jim ho odevzdám, co mi zůstane? Nic.“ Přepadl mě pořádný zmatek a hned po něm zlost. „Tak to bych měla zůstat tady. Tak budu dál soukromá záležitost,“ zamumlala jsem ke kachličkové podlaze. „Ne. To ne, kruci.“ Chvilku jsem studovala vzorek krajky na šatech a pak se na něj prosebně podívala, aby mi to objasnil. „Odpověz mi na jedno. Proč jsi to udělal? Jestli nechceš přiznat, že jsme zasnoubení, jestli to má být nějaké dobře chráněné tajemství, tak proč jsi mě žádal o ruku veřejně?“ „Ty to nechápeš.“ Ryan zahučel, vstal, obešel mě a zamířil ke dveřím. Paráda. Jako každý, s kým jsem kdy chodila. Utéct, když dojde na nepříjemné téma. Zmizet. A je to. „Máš pravdu. Nechápu.“ Ryan mě překvapil, zastavil se na prahu a oběma rukama se chytil zárubní. Na chvíli svěsil hlavu a koukal do země. „U Jimmyho Collinse jsem nic neřekl, protože si tím ten prevít chtěl zvýšit sledovanost.“ Obrátil se a přešel po koupelně, od prostorné pískovcem obložené sprchy ke dveřím a zase zpátky. „Důvěrné věci našeho soukromého života nejsou pro veřejné probírání, Tar. A nemíním dopustit, aby je někdo využil a zbohatl na nich. Tohle je náš život – naše věc.“ Rychle jsem se nadechla, když se pohnul a zastavil se přede mnou. „Točím filmy. Živím se tím. Když jdu do talk show, jdu tam mluvit o své práci, udělat reklamu filmu. Ne trousit tajnosti ze soukromí.“ „Ale spousta toho soukromí je veřejná věc. Vždycky jsem si myslela, že je to dobrá zpráva, když se dva zasnoubí.“ Vzal mi levou ruku do dlaní a oči mu zjihly. „Je to dobrá zpráva. Ty jsi moje všechno, Taryn, ne moje tajemství.“ Pravou rukou mi sjel po tváři a mně bylo, jako by se dotýkal nejenom kůže. „Já se jenom nechci dělit o to nejdražší s celým světem v nějaké talk show. Ty jsi můj svět, zlato. Můj. Ne jejich. Mě ať si vezmou, ale tebe nedostanou.“ Obočí se mu spojilo, zamračil se, jako by váhal. „Když jsem tě žádal o ruku, chtěl jsem ti zazpívat jinou písničku. Měl jsem to všechno naplánované. Všechno to mělo

36/47

být jenom mezi námi. Ale pak se to pokazilo a mně docházel čas.“ Poškrábal se na hlavě. „Sakra, všichni si mysleli, že ti jsem nevěrný, Taryn. Dokonce i ty. V té době, při tom všem… no, zdálo se mi, že je třeba udělat pořádné gesto.“ Zhluboka jsem se nadechla, zalitovala jsem, že jsem o něm taky pochybovala. Ryan sklonil hlavu a vyhledal můj pohled. „Byl jsem celý vedle a bolavý a pak jsem si myslel…“ Vzal mi tvář do dlaně. „Bože, hrozně mě děsilo, že bych o tebe přišel.“ Do očí mi vstoupily kajícné slzy a do hlavy se nahrnuly vzpomínky na podvržený milostný dopis a nešťastný výlet na Floridu. „To já myslela, že jsem o tebe přišla.“ Zavrtěl hlavou, naznačil nesouhlas. Otřela jsem si slzu zpod oka. „Ta písnička, cos mi zpíval, ta se mi moc líbila. Byla krásná. Moc ráda bych si ji zas někdy poslechla.“ Usmál se. „Napsal jsem ji v letadle. Chtěl jsem, abys poznala, jak vážně to s námi myslím. Jak moc tě chci mít v životě, Taryn. Když jsem říkal navždycky, myslel jsem to vážně. Protože ty jsi pro mě věčnost. Ale ten já, který před tebou ten večer klečel, a já, který tu teď stojím, není stejný já jako tam pod těmi reflektory.“ Bouchl se do prsou. „Dostanou jenom to, co je zvenku, vnitřek ne. Ten je pro tebe.“ Bože můj, z toho, jak se mi díval přímo do duše, jsem poznala, že to myslí upřímně. Položila jsem si mu hlavu na hruď. „Ty víš, že tě miluju, Ryane. Všechny tvoje stránky. Někdy –“ „Zlato, tolik jsme toho spolu přečkali.“ Hlas se mu zlomil. Palcem mi přejel dole po břiše. „Jsou věci, o kterých prostě nechci otevřeně mluvit, zvlášť ne v celostátní televizi. Tys mi dala klid. Ten si vychutnám já sám, ne oni.“ „Víš, že se snažím pochopit, jak to všechno funguje. Proto jsem o tom ani nechtěla mluvit. Pokoušela jsem se v tom vyznat sama. Prostě jenom nechápu Marliny duševní pochody.“ „Ani já někdy ne, ale snažím se věřit tomu, co mi radí. Má důvody mě chránit – vlastně nás. Nechce, abych z toho dělal senzaci v celostátní televizi, i když se ta historka už dostala ven.“ Pokrčil rameny. Zastrčil mi uvolněný pramínek vlasů za ucho. „Kromě toho, ani ne za hodinu se to stejně všichni dozví. Sice tě chci chránit před šílenstvím mého života, ale vím, že to nejde donekonečna. Takže dneska večer se všechno změní, ale změní se to podle mého.“ Něžně se na mě usmál a přejel mi palcem po rtech. Oddechla jsem si a ulevilo se mi, ale ne nadlouho. O dvacet minut později jsem ho přistihla, jak bloudí po ložnici a horečně něco hledá. „Hodinky sis dal do sáčku do kufříku,“ upozornila jsem ho, protože mi došlo, co hledá. „Jak jsi…? Díky. Já nevím, co bych si bez tebe počal,“ zamumlal. Napadlo mě, že odpovím něco vtipného, ale rozmyslela jsem si to. I on měl špatnou náladu už od oběda, kdy ho Trish upozornila, jak ho dnes ráno tisk roznesl. Ryan důrazně prohlásil, že na negativní komentáře kašle, ale bylo jasné, že lže.

37/47

Místo aby seděl a odpočíval, přecházel sem tam. Čím víc chodil a čím víc se blížil čas, kdy jsme měli odejít, tím se mi zdál rozčilenější. Vzal si sako a hned ho zas odložil, jenom aby ho za chvilku zase sebral. Pak se poplácal po kapsách, bůhví pokolikáté kontroloval, jestli má mobil. Ukládala jsem si do malé večerní kabelky rtěnku, když Ryan hlasitě vydechl. „Není tu nějak moc horko?“ Začal si odtahovat límeček košile od krku a já si všimla, že trochu zbledl. Zavrtěla jsem hlavou. Naopak mi připadalo, že je v pokoji chladno. Otřel si pot z čela. „Hrozně se potím.“ Pomyslela jsem si, že je za tím něco jiného než teplota. „Není ti zle?“ „Trochu. Jako by se mi točila hlava. Páni, tady je ale vedro.“ Začal namáhavě dýchat, zbělel. Bože, ne. Teď ne. Udělala jsem to první, co mě napadlo – pustila jsem na něj vzduch. Zatímco se v našem apartmá shromažďovala rodina a přátelé, opíral se Ryan o zeď a dýchal naplno puštěný proud klimatizace. Ellen nakoukla do ložnice dvojitými dveřmi. „Copak je s Ryanem?“ Stála jsem ve dveřích a snažila jsem se ji zadržet, aby nešla dál. „Je mu trochu zle od žaludku,“ zalhala jsem. „To se spraví. Potřebuje jenom chvilku.“ Už jsem takhle Ryana viděla a věděla jsem přesně, co se děje. I když by to nikomu nepřiznal, přepadla ho panická úzkost. A dobře jsem věděla, co ji vyvolalo. „Až bude připravený, přijde dolů,“ odbyla jsem Davida, když strčil nos do dveří. Nechtěla jsem na něj být tak úsečná, ale Ryan teď nepotřeboval, aby na něj někdo luskal prsty. Tyhle záchvaty se nedají jen tak ovlivnit. Byla jsem ráda, že se organizace chopil Mike a vyprovodil všechny ven. Třela jsem Ryanovi záda a ramena. Poprvé jsem ho takhle viděla tehdy, když se na ulici a na chodníku před mou hospodou tlačily zástupy fanynek. „V pořádku?“ Ryan sklonil hlavu a pomalu přikývl. Těžce oddechoval. Srdce mě za něj bolelo, věděla jsem, jak trpí. „Mike bude celou dobu u tebe. Víš, že nedopustí, aby se ti něco stalo.“ „Já vím,“ zašeptal a pokoušel se ovládnout dech. „Ale teďka je to jiné.“ „Už jsi to dělal mockrát. Zvládneš to. Fanynky tě zbožňují.“ „Já se nebojím o sebe.“ Rozhodil rukama. „Neumíš si to představit. Ani zdaleka ne. Nevíš, jak lehko může někdo v tom davu vytáhnout nůž nebo jehlu nebo… nebo zbraň… Bože, kdyby se ti něco stalo –“ Věděla jsem, že se teď v panice přímo topí. „No tak, seber se. Dýchej se mnou.“ Objala jsem ho kolem pasu, udávala tempo – pomalu nadechnout, pomalu vydechnout – a doufala, že ho to uklidní stejně jako posledně. „Nikdo nám neublíží.“ Sevřel mi ruce na pažích, skoro až moc tvrdě, a shlížel na mě. „Žijeme ve světě se šílenci, Taryn. Vidělas, kam jsou fanynky schopné zajít, tak mi neříkej, že nám nic

38/47

nehrozí! Angelica byla jenom jedna z mnoha set.“ Nenápadně jsem zalapala po dechu. Asi si uvědomil, jak tvrdě mě svírá, a povolil. „Chci, aby ses dneska večer držela ochranky jako klíště. Když ti řeknou, aby ses pohnula nebo šla, tak je poslechneš, ano? Bez otázek. Uděláš, co ti nařídí. Rozumíš?“ „Ano.“ „Nedělám si legraci, Tar. Tys to nikdy nezažila. Bude to šok. Takové davy jsi jaktěživa neviděla. Jestli se něco stane, ochranka mě zablokuje, nedostanu se k tobě.“ Ve tváři se mu objevilo něco nového, jaksi děsivého. Bylo to víc než panika. Majetnické sevření zase zesílilo. „Zablokují mi cestu a já tě nebudu moct ochránit a Mike bude –“ Vtiskla jsem se k němu ještě víc a roztřásla jsem se. „Ryane, nech toho. Děsíš mě. Já to chápu.“ Těžce mi vydechl do vlasů. „Odteď budu žádat ochranku navíc. Abys byla dobře chráněná.“ „Zlato, musíš se uklidnit. Třeseš se. Vzal sis dneska léky?“ Zalovila jsem mu v tašce. Nikdo nevěděl, že slavný Ryan Christensen trpí agorafobií. Početné davy ho děsily. „Víš, že to máš brát každý den. Nesmíš vynechávat.“ Vypil sklenici vody a já doufala, že bude dost času, aby medicína zabrala. Obyčejně se dal dohromady do půlhodinky. Oba jsme nadskočili, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Čekal tam Mike. Převlékl se z neformálního oblečení, jaké měl dopoledne, a v černém obleku, bílé košili a ostře kobaltově modré kravatě vypadal těžce sexy. Už dřív jsem ocenila, jak mu to sluší, ale takhle vyparáděný byl přímo úchvatný. Podíval se na Ryana s bratrskou úctou a pochopením, upřímně starostlivý. „Jsi v pořádku, člověče? Tvůj tým už chce jet, ale jestli potřebuješ čas, stačí říct. Zavolám dolů a řeknu, ať počkají.“ Ryan už se dal skoro dohromady, ale pořád byl rozčilený. Strach se schovával těsně pod povrchem, mohl kdykoli propuknout. „Jsem připravený. Jdeme.“ Zabodl se pohledem do Mikea. „Dneska večer chci pro Taryn zvláštní ochranku. Nejmíň dva chlapy kolem vždycky, když nebude se mnou. Žádné chyby. Rozumíš?“ Mike přikývl: „Je to zařízeno, Ryane. Na místě jsou připravení čtyři lidi pro tvou rodinu.“ V okamžiku, kdy jsme vyšli z výtahů, se na nás vrhl David. „Ryane, potřebuju s tebou chvilku mluvit,“ spustil naléhavě, chytil Ryana za rameno a táhl ho pryč. Držela jsem se ho, dokud se naše prsty nedobrovolně nerozpletly. Neobtěžoval se ani zjistit, jak se jeho svěřenec cítí. V řadě za sebou na nás čekalo několik černých sedanů, aby nás odvezly na premiéru Odškodnění. Marla pospíchala něco říct jednomu řidiči – podsaditému vousáči. David Ryana navedl do prvního vozu v řadě, pak se po mně letmo ohlédl a jaksi kradmo pokývl Marle.

39/47

Myslela jsem si, že se pro mě Ryan vrátí, jakmile si s Davidem promluví. Ten statný řidič mi ale zastoupil cestu, když jsem chtěla jít zjistit, co jim tak dlouho trvá. „Promiňte. Mám být s –“ Ukázala jsem Ryanovým směrem. „Madam, vy jedete tímto vozem,“ informoval mě řidič. „Ale já jsem jeho –“ „Tudy, prosím.“ Nahnal mě k otevřeným dveřím auta. Ellen se tvářila stejně zmateně jako já. „Taryn, nemáš být s Ryanem?“ Janelle se posunula, aby mi udělala místo. Nevěděla jsem, jestli se chci hádat, nebo zavolat Ryana. Radši jsem bez rozmýšlení poslechla, přidržela si šaty a vklouzla vedle ní na sedadlo. Stejně to vypadalo, že nemám na výběr – nejenom že jsem se k němu fyzicky nemohla dostat, ale Ryanovo auto už vyjíždělo beze mě. Nečekala jsem, že přijedu na premiéru filmu svého snoubence v jiném voze, zvlášť po tom jeho záchvatu úzkosti. Hleděla jsem z okénka a tajně doufala, že to snad Ryanovi aspoň vadí, že si to uvědomí. Ale co když ne? Možná jsem si to jenom namluvila, že s ním pojedu v autě. Lámala jsem si hlavu a snažila se vzpomenout si, jestli jsme o tom mluvili, nebo ne. Připadlo mi, že bych měla takové věci vědět. Možná je to nějaké pravidlo, že má jet sám? Koneckonců, on je celebrita, ne já. Ale jeho máma říkala… Uvažovala jsem, že mu zavolám, ale nakonec jsem usoudila, že kdybych měla být s ním, tak s ním jsem. Ryan by se o to postaral. Ale… nepostaral. Cítila jsem, jak v duchu rychle postupuju od zmatku ke vzteku. Takhle bude vypadat naše budoucnost? Má budoucnost? Bude se život manželky, hospodské ze zapadákova, oddělovat od života atraktivní filmové hvězdy? Ta myšlenka ve mně zase probudila vztek. Taryn, malé nemravné tajemství. V duchu jsem slyšela Marlin hlas, jak radí Ryanovi, že by snad bylo lepší, kdyby Taryn příště zůstala doma. Tím úlisným zmijím jazykem mu našeptávala do ucha, že by mě to nejspíš nudilo, že by neměl čas na své povinnosti a na mě najednou. Dá jí Ryan za pravdu? Zlostně jsem si měřila sama sebe, znechucená tím, jak mě tým najatých stylistů vyfintil jako nějakou rádoby primadonu. Napadlo mě, jak dlouho budu považovaná za zhoubu pro jeho prezentaci na veřejnosti. Škoda že mě ten šofér aspoň nenahnal do auta k Marii a Tammy. Marie by mi určitě natvrdo vylíčila, jak se dívá na dění v Hollywoodu, a Pete by se mě snažil přesvědčit, že mi Ryan nechtěl ublížit. Jenže takový scénář se dá omluvit jednou, ale nemůže se to přece stát dvakrát. Ne teď, když nosím na prstu jeho prsten s obřím diamantem. Je mi fuk, čím se můj budoucí muž živí. Manželka, jakou chci být, bude po jeho boku, ne zastrčená

40/47

někde vzadu jako přívěsek. Začala jsem si v duchu nacvičovat řeč na téma „proč jsem tak naštvaná“, když se mi rozezvonil mobil. „Tar, proč jsi s mými rodiči?“ Spolkla jsem vztek a povzdechla si. „Protože mi řekli, že mám nastoupit do tohohle auta, Ryane. Myslela jsem si, že mě nechceš s sebou.“ Ryan zaklel a řekl mi, abych vydržela, i když nevím, co tím myslel. Naše auto začalo zpomalovat, zahlédla jsem namačkané davy za kovovými zábranami, ale místo abychom zastavili před kinem, jeli jsme dál po Hollywood Boulevard. Pokračovali jsme ještě několik bloků a nakonec zahnuli do úzké uličky mezi dvěma budovami. Bill a Ellen nervózně vyhlíželi ze všech oken, když auto zastavilo. Řidič vyběhl a pospíchal mi otevřít dveře. Viděla jsem Davida, jak vystupuje od Ryana a upravuje si hodinky. Ryan nečekal, až mu Mike otevře dveře. Hnal se za mnou. „Omlouvám se, Tar. Pojď se mnou, holka.“ Vzal mě za ruku a vedl ke svému autu. Marla k nám přicupitala na jehlách ze svého vozu. „Řekne mi laskavě někdo, co tady děláme?“ vyjekla hystericky. „Máme napjatý rozvrh. Musíme být na koberci za pět minut. Na tyhle tanečky není čas.“ Ryan se postavil přede mě a obrátil se k ní. „Jestli mi ještě jednou provedeš takovou věc…“ zavrčel nahlas. Marla samozřejmě dělala, že o ničem neví, přitiskla si ruku na srdce. „Jak to myslíš, takovou věc? O čem to mluvíš, Ryane? Ne, ne! Potřebuju, aby všichni nastoupili zpátky – honem!“ nařídila a zatleskala, aby si získala pozornost. Pete si mě měřil přimhouřenýma očima, stejně jako ostatní netušil, co se děje. „Ty víš přesně, o čem to mluvím,“ obul se do ní Ryan. „Ne, bohužel nevím.“ „Nedělej ze mě pitomce!“ obořil se na ni. „Ty a David… Oba vás vyrazím, jestli mi ještě někdy provedete něco takového.“ „No tak, počkej,“ vložil se do toho honem David. „Říkal jsem ti, že s rozmístěním do aut nemám nic společného.“ Ryan se do něj zabodl zlým pohledem. V duchu jsem se té odpovědi vysmála. Parchant jeden ulhaný. „Ryane, prosím, já to nechápu,“ naléhala Marla. „Proč ses tak rozčílil?“ Přes ty chvějící se řasy a hraně překvapený tón bylo jasné, že se i ona pokouší zakrýt svůj podvod. Ryan zaťal zuby. Zuřil. „Řekl jsem vám, že počkám jenom do večera premiéry, ale tím končím. Probírali jsme to dneska, Marlo! Takže mi vysvětli, proč jste sakra šoupli mou snoubenku do jiného auta.“ Marla ke mně zajela pohledem. I já čekala na vysvětlení a ulevilo se mi, že Ryan není jenom rozladěný – přímo zuřil.

41/47

„Tak proto se tak vztekáš? To je ale absurdní,“ zamumlala. „Ryane, tohle není tvá první premiéra. Víš, jak to bude vypadat, až dorazíme. Tak pojď. Všichni si zase nastoupíme. Nechceš přece přijet pozdě.“ Chtěla mu sáhnout na paži, ale ucukl. „Nejedu nikam, dokud nedostanu odpověď,“ řekl umíněně. Povzdechla si, jeho drzost ji očividně otravovala. „Nevím, co chceš slyšet. Tady jde o propagaci tvé veřejné osoby a filmu, ne o přehlídku tvého soukromého života. Víš, jaký chaos se rozpoutá, až tam přijedeme. Nemůžeš se současně věnovat jí a fanouškům,“ pokračovala. „To nejde.“ „Takže už do toho nemám co mluvit? Takhle to teď chodí?“ „To, co chceš, a co je nejlepší pro tvou kariéru, můžou být dvě různé věci, Ryane. Od toho máš nás. Abychom tě vedli.“ Cítila jsem, jak mě Ryan sevřel pevněji, zatímco ji propaloval pohledem. „Já vím, o co se snažíš, a říkám ti, že ty sračky hned teď skončí.“ „Ryane, přeháníš to,“ napomenula ho Marla. Ryan na ni zle zíral. „Přeháním?“ „Copak se děje, synku?“ zasáhl do dění Bill. „Nic, tati. Nedělej si starosti,“ řekl Ryan úsečně a odbyl ho mávnutím ruky. „Ano. Přeháníš. Máš povinnosti vůči studiu a producentům a tahat ji po koberci není nejlepší debut. Tisk ji bude chtít zpovídat, Ryane. A co mu řekne?“ Bože, ta ženská mi vážně pila krev. „Já myslím, že to zvládnu.“ Marla zamrkala nad mým zásahem, ale hned mlela dál. „Neprodělala žádný mediální trénink. Neví, jak na otázky správně reagovat. Nemůžeme teď riskovat žádné chyby. Ty dáš rozhovory a pak zapózuješ fotografům –“ „Ne!“ přerušil ji Ryan pevně. „Já už se s tím nebudu tajit. Přijede se mnou – dnes večer. Konec diskuse.“ Bylo mi jako děcku, které mělo zůstat doma s chůvou. Marla zafuněla a stiskla si kořen nosu. „Laskavě mě aspoň minutku poslouchej. Tohle je její první premiéra. Ať si na to zvykne a možná příště…“ Už jsem toho měla dost, vidět Ryana pod takovým tlakem. Musela jsem své vlastní touhy a přání potlačit. „Ryane, mně to nevadí. Pojedu s tvými rodiči a budu se držet dál a s nikým nepromluvím. Žádné fotky, rozhovory, nic. Slibuju. Jenom… už jeďme. Nechceš se přece kvůli mně opozdit.“ „Ne!“ zavrčel znova Ryan. Ani se nehnul, když jsem ho tahala za ruku. „Počkej, zlato. Tohle je naprostá hovadina. Cal a Kelly dorazili na premiéru Mořského pobřeží v L. A. spolu, a já se tu v nějaké pitomé uličce dohaduju o to, že chci přijet na svou premiéru se svou snoubenkou.“ „Ryane, kamaráde, klídek,“ pokoušel se to David vyžehlit. „Jestli ji chceš mít v autě –“ „Za tvou prezentaci na veřejnosti odpovídám já, Ryane. Já!“ zahučela Marla. „Chodíš s touhle holkou chvilku, už jsi ji hloupě přivedl do jiného stavu, a teď jste se rovnou zasnoubili? Máš vůbec tušení, jak lehkomyslně to vypadá? A jak dlouho

42/47

myslíš, že to vydrží, než to skončí tahanicí u soudu? Jeden chybný krok, jedna nesprávná věta – víc není třeba, a všechno ti zničí. Mockrát jsme spolu mluvili o chození s ženami, výhodách ochranného protokolu, o udržování soukromého života v tajnosti, mimo tisk, tak aby se pozornost upírala na tvou čerstvou kariéru, ale tobě je to asi jedno. Já se snažila chránit tvůj profesionální obraz,“ láteřila Marla. „Kdybys tak pro jednou udělal přesně to, co se ti řekne, místo abys utekl jako zamilovaný puberťák, žilo by se mi mnohem líp.“ Žaludek se mi zkroutil a bylo mi na zvracení. Hned potom mě přepadlo nutkání rozběhnout se tou uličkou přímo na letiště. Zrovna se potvrdily mé nejhorší obavy, že mu škodím. Cítila jsem se, jako bych se uvnitř celá rozsypala. Jak může naše láska přežít tohle neustálé bombardování, obviňování a smutky? Ryan si ji pohrdavě změřil. „Co? Tohle si o mně myslíš? Tak to teda ne,“ zabručel. „V tom případě jsme skončili.“ „Uklidni se, Ryane,“ zasáhl David znova a poplácal ho po rameni, aby se vzpamatoval. Ryan prudce ucukl. Viděla jsem, jak mu vztek kroutí obličej, křiví mu rty, nos. Chvíli jsem se bála, že se po Davidovi ožene. „Ne! Do hajzlu. Už toho mám po krk!“ houkl. „Už tě nebudu poslouchat, Marlo. Taryn je z toho vedle. Já jsem vystresovaný. Tisk mě považuje za pitomce, že jsem ani necekl o zasnoubení – a to všechno proto, že jsem poslouchal tebe a ty tvoje kecy. Odteď to půjde po mém. A budu jednat jenom s Trish. O té aspoň vím, že kouká na to, co chci já. Měl jsem poslouchat její rady a ne se řídit těmi tvými.“ Sakra. Nemohla jsem si pomoct, pevně jsem zavřela oči nad tím, jak se prořekl. Marla neutajila překvapený výraz, ale rychle ho zamaskovala, předstírala, že ji zajímají vlastní nehty. „To bohužel nepůjde.“ Ryan si promnul čelo a zase se k ní obrátil. „Fajn, tak já ti teda něco řeknu… usnadním ti život, Marlo. Najdu si nového tiskového mluvčího. Je to jednoduché jako facka.“ „Nevyhrožuj mi, Ryane. To se nesluší. Nesoustředíš se na to, co je tvoje práce.“ Ryan se jí uchechtl: „Tak, a je to. Skončili jsme.“ Vydal se pryč a táhl mě za ruku s sebou, ale ještě se zastavil, naposled se obrátil a napřímil se. „Marlo… máš padáka.“ Zalapala jsem po dechu. Marla taky. „Ryane, nedělej to,“ pokračovala a pospíchala za námi, zatímco Ryan zrychlil. „Davide?“ zavolala si ho na pomoc. „Ryane, tohle přece nechceš. Přímo uprostřed propagačního turné,“ domlouval mu David. „No tak, kámo. Musíš se uklidnit. Pojď se mnou. Projdeme se a vychladneme. Nikdo padáka nedostane.“ Ryan Davidovu ruku odstrčil. Mike okamžitě zasáhl, udělal mezi Ryanem a jeho manažerem prostor.

43/47

„Tomu nevěřím! Kdo tady velí – já, nebo ty? Nebo jsem jenom tvoje figurka? Myslím to vážně, co jsem řekl. Má padáka. A ty…“ Ryan ukázal Davidovi do tváře. „S těma sračkama je konec – a hned – nebo jsi další na řadě. Platím tě já, vzpomínáš si? Pracuješ pro mě. Na to nezapomínej.“ David našlapoval jako po tenkém ledě. „Máš smlouvu s její firmou, Ryane.“ „Tak dělej svou zasranou práci a vyvaž mě z toho.“ Na konci uličky zastavilo se zaskřípěním pár aut. Z otevřených dveří se valili paparazziové. Ryan tiše zaklel. „Taryn, jedeme. Tati, vezmi mámu zpátky do auta – fofrem,“ vyštěkl. Pospíchala jsem k otevřeným dveřím s Ryanovou rukou v kříži. „Ryane,“ vydechla Marla povýšeně. „Běž domů, Marlo,“ nařídil jí, zatímco mi držel dveře. „Už pro mě nepracuješ.“ Paparazziové se z obou stran hrnuli k našemu autu a fotili jako diví. Oba jsme si zakrývali obličej, blokovali ty dotěrné blesky, jak jen to šlo. „Jedeme!“ nařídil Ryan. Fotografové běželi podél našeho auta, když jsme se pomalu rozjížděli. Volali na nás jmény, doufali, že se na ně podíváme. Srdce mi bilo jako splašené. Byla to scéna jako vystřižená ze špatného thrilleru se zombíky a honičkami v autech. Ulevilo se mi, když jsme se ocitli zase na hlavní. Kvůli provozu nám trvalo skoro dvacet minut, než jsme se dostali zpátky ke Grauman’s Chinese Theatre. Ryan mi tiskl a líbal ruku, zatímco jsem se ho pokoušela uklidnit a soustředit. Děkovala jsem mu, že mě miluje, a zároveň se omlouvala. Můj chudák chlap byl vytočený hůř než předtím a musel rychle nasadit profesionální tvář. Naše auto už zastavovalo u chodníku. A je to tady. Čas jít. V životě jsem nebyla takhle nervózní. Ryan si dlouze a namáhavě vydechl a zaklesl se do mě pohledem. „Pamatuj, co jsem ti řekl. Oči a uši otevřené. Připravena?“ Jakmile se Ryan dotkl chodníku, fanynky se rozječely. Ztuhla jsem šokem, když mě ohlušil ryk davu. Ryan rychle zamával, zapnul si knoflík saka, obrátil se k otevřeným dveřím a podal mi ruku. Svatá dobroto. Žádná slova, žádná příprava na světě mě nemohla nachystat na to, co jsem v tu chvíli zažívala. Tisíce lidí ječely jako rozbouřené moře vlnících se těl, namačkaných za zábranami, které je taktak zadržovaly. Mnozí mávali plakáty, knihami a fotkami, aby jim je Ryan podepsal, řvali z plných plic, aby upoutali jeho pozornost. V hlavě mi naskočila slova „fanatický dav“ a „bože můj, já z toho umřu“. Nebylo divu, že Ryan předtím zpanikařil. Mít takhle u těla takovou spoustu lidí, kteří ječí, abyste si jich všimli, je zlý sen. Měla jsem strach, že se ta přehrada každou chvíli protrhne, horda lidí zaplaví náš malý ostrůvek pevné půdy a ušlape nás. Rozechvěla jsem se. Naskočil pud sebezáchovy a já se přistihla, že zoufale pátrám po červeném koberci, kudy by se dalo uniknout.

44/47

Za bariérami bylo spolu s námi mnoho dalších lidí, kteří chodili sem tam a přihlíželi, až mi z toho šla hlava kolem. Stály tam i mohutné plakáty Odškodnění, tyčily se nad námi jako obří sochy. Několik lidí už něco říkalo Ryanovi do ucha, instruovali ho, kam má jít, a vedli ho s sebou. Ruku v ruce jsme udělali prvních pár kroků, neustále chráněni naším věrným bodyguardem Mikem Murphym. Další bariéry lemovali fotografové, tlačili se, cvakali a křičeli na nás. Všimla jsem si, že mají nejen drahé fotoaparáty, ale i notebooky a okamžitě přenášejí první záběry svým bulvárním chlebodárcům. Trish pospíchala za Ryanem. „Zrovna mi volala Marla… prý že mám odjet? Já… já to nechápu.“ Očima těkala mezi Ryanovou tváří a mobilem, který držela v ruce. „S Marlou jsem skončil,“ oznámil jí Ryan rychle. „Cože? No… já…“ koktala. Ryan se usmíval, pózoval, zdravil fanoušky a k tomu rozdal pár autogramů. „Chceš práci?“ zeptal se jí tiše a chytil mě zas za ruku. „Tudy, pane Christensene, prosím,“ ukázal nám nějaký muž v obleku, abychom ho následovali. „Trish, potřebuju tiskovou mluvčí – hned,“ vyhrkl Ryan mezi vším tím chaosem, který nás obklopoval. Trish otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. K mé veliké úlevě jí trvalo jenom několik vteřin, než přikývla, přepnula do plného profesionálního módu a začala zkušeně organizovat Ryanovo vystoupení. Ryan si mě držel u sebe, pořád na dosah, i když se zastavil a zdravil další oddané fanynky. „Ryane, nejdřív tu máme Access Hollywood a ReelzChannel,“ informovala ho Trish. „Taryn, ty zůstaň tady. Dívej se na Ryana, až bude mluvit, protože budeš v záběru. Potřebuju tady další ochranku.“ Zatáhla Ryana za loket, aby ho udržela v pohybu. Postavila jsem se kousek stranou a s pýchou se zářivě usmívala na svého snoubence, zatímco dával krátké rozhovory. Úsměv, šarm a skromné nadšení ho neopouštěly, i když ho Trish vedla od mikrofonu k mikrofonu. Každý reportér se zajímal, kdy se vezmeme, na což nadšeně odpovídal pořád dokola: „To ještě nevím. Sotva jsme se zasnoubili. Zatím jsme to neprobírali.“ A tak, těmi třemi jednoduchými větami, se naše zasnoubení stalo oficiálně potvrzenou záležitostí. Reportérka Entertainment Tonight nám poblahopřála k nadcházející svatbě a pak se zeptala na můj názor na film. Namířila ke mně ten děsivý mikrofon a já měla najednou v puse jako na Sahaře, všechny sliny mě opustily. Cítila jsem, jak mi Ryan povzbudivě stiskl ruku.

45/47

„Zatím jsem neměla příležitost ho vidět. Dneska to bude i pro mě premiéra,“ odpověděla jsem s úsměvem a ulevilo se mi, že jsem ze sebe neudělala úplného idiota. „A já už se moc těším, co na něj řekne.“ Ryan se na mě s pýchou usmál. Naštěstí se už dál neptala a my se přesunuli k dalšímu mikrofonu. Jak jsme tak kráčeli kolem špalíru reportérů, bylo jasně vidět, čeho se předtím Ryan tolik děsil. Zastavit se, zapózovat, usmát se, obrátit se, podívat se, odpovědět, podepsat se – to všechno v doprovodu vzrušených výkřiků a jekotu tisíců okouzlených fanoušků. Vidět Ryana s nimi mě fascinovalo a děsilo zároveň. Měla jsem o něj strach, jak se tak jeden za druhým k němu natahovali. Naštěstí jsem se konečně dočkala dočasné úlevy. Dva mohutní bodyguardi mě odvedli k jeho rodině a tam jsem stála, dokud si neodbyl dalších pár rozhovorů a nezapózoval fotografům. VIP úsek vypadal jako bezpečné útočiště. Snažila jsem se tvářit, že tam patřím, zatímco kolem prošlo pár slavných celebrit. Potkala jsem i několik dalších známých tváří, jmenovitě Cala Reynoldse a jeho ženu Kelly Gaelovou. Uvítala jsem, že přišli podpořit Ryanovu premiéru. Zatímco jsme se bavili, přiblížila se ke mně dobře oblečená žena s rovnými hnědými vlasy po ramena. Vypadala tak na čtyřicet až padesát, ale v L. A. se pravý věk těžko odhaduje. Podívala jsem se na ni a všimla si, že má ten nejkouzelnější úsměv a nejrůžovější tváře, jaké jsem kdy viděla. „Promiňte. Ahoj! Vy budete Taryn?“ zeptala se. „Ano. Ahoj!“ Opětovala jsem to příjemné uvítání. Natáhla ke mně ruku. „Jsem Anna – Anna Garrettová. Patřím k výkonným producentům filmu. Je to tady děsivé, co?“ „Ano. Ano, to je!“ přisvědčila jsem a rozhlédla jsem se. „A taky působivé a úžasné.“ „Moc jsem toho o vás slyšela, ráda vás konečně poznávám. Á, myslím, že mého manžela už znáte?“ řekla s velice zřetelným britským přízvukem. Krk se mi stáhl, trochu jsem se lekla a doufala jsem, že mě z něčeho neobviní. Zatáhla někoho za sako a v okamžiku, kdy se ten muž obrátil, jsem ho poznala. Byl to jediný filmový režisér, kterého jsem znala osobně. „No ano! Samozřejmě. Pane Follweilere, moc ráda vás zase vidím!“ „Taryn, má milá!“ Jonathan Follweiler se usmál a nemotorně mě objal. Hrubé šedé vousy mě poškrábaly na tváři. „Páni, taky vás zas moc rád vidím! Jak se máte? Dobře, doufám?“ Rychle jsem přikývla. „Vypadáte naprosto úžasně,“ zalichotil mi upřímně. „I vám to moc sluší, pane,“ odpověděla jsem. Safírový kapesníček a kravata se k němu pěkně hodily.

46/47

„Pane? Ne, ne, Taryn, říkejte mi prosím Jonathane. Tak co, jak se má náš chlapec?“ zeptal se a natáhl krk směrem k Ryanovi. „Výborně.“ To byla ta nejbezpečnější odpověď, jakou jsem mohla dát, vzhledem k předchozím okolnostem. „A už se těší zpátky do práce.“ A dál od tohohle šílenství. „Prima! To já taky,“ přitakal potutelně. „Přijedete s ním do Vancouveru?“ „Ano. Jakmile se vrátíme z evropského turné,“ přikývla jsem. Jonathan se vřele usmál. „To rád slyším. Pak se můžete dát dohromady s Annou.“ Ucítila jsem, jak mi na rameno sáhla ruka. Byla to Trish. „Promiňte. Omlouvám se, že ruším. Taryn, jsme připraveni na vaše focení s Ryanem,“ oznámila mi. „Fajn. Nebojte se,“ zamrkala na mě Anna. „Ještě se uvidíme.“ „Těším se, že se sejdeme na afterparty,“ dodala jsem a oba jsem je objala na rozloučenou. Byla jsem radostí bez sebe, že mě konečně přijal někdo z těch vlivných lidí v mém novém životě – v našem novém životě. Ryan se usmál, zřejmě se mu ulevilo, že mě zase vidí, ale jakmile jsem stála vedle něj, zamračil se a zatvářil se starostlivě. „Jsi připravená?“ Věnovala jsem mu konejšivý úsměv a rychle kývla. „Jsem.“ Odvedl mě před velkou stěnu ozdobenou logem filmu Odškodnění. Rychle se postavil za mě a zaujal místo po mé pravé straně, ne po levé. „Fajn,“ zahihňala jsem se nervózně, popletená z toho, proč to udělal. Ryan se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Polož mi ruku na prsa.“ Zasmál se, aby to vypadalo, že spolu vtipkujeme. „Chci, aby všichni viděli tvůj prsten,“ řekl důrazně a zadíval se mi do očí s něhou, která mě fascinovala. „Všechno, nebo nic. Ať všichni vědí, že jsi moje, Taryn.“ Usmívali jsme se a pózovali, dokud tisk nepořídil asi tak milion snímků. Fotografové ječeli naše jména tak často, že jsem nevěděla, do kterého objektivu se podívat. Ryanův úsměv byl nakažlivý. „Už jsem ti řekl, jak jsi dneska výjimečně krásná?“ Vzhlédla jsem mu do očí a mou osobní ješitnost přebily jiné pocity. Řekla jsem, co jsem doopravdy cítila: „Jsem na tebe moc pyšná.“ Opřel si čelo o mé a já se usmála ještě víc. „Miluju tě,“ zašeptal a špičkami prstů mě jemně držel za bradu. „Nikdy o tom nepochybuj.“ A pak mě přímo před stovkami fotoaparátů něžně a zamilovaně políbil…

@Created by PDF to ePub