Přehled zásadních připomínek uplatněných v rámci vnějšího připomínkového řízení k návrhu daňového řádu

Přehled zásadních připomínek uplatněných v rámci vnějšího připomínkového řízení k návrhu daňového řádu

IV.

Podle Legislativních pravidel vlády byl materiál rozeslán do vnějšího připomínkového řízení dopisem ministra financí dne 2.5.2008, s termínem dodání stanovisek do 2.6.2008. Vyhodnocení tohoto řízení je uvedeno v následující tabulce: K ust.

Odst./

Autor

Připomínka

Vypořádání

písm.

DŘ

obecné

MPO

DŘ

obecně

MS

Obecné připomínky V souladu s bodem 3 části první (Procesní pravidla) Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA), nebyla RIA na návrh daňového řádu aplikována. Jedná se o návrh obecného procesního předpisu, pro který je stanovena výjimka. Přes vyuţití této výjimky se domníváme, ţe je třeba u takto závaţného předpisu podrobně objasnit a vyčíslit dopady na podnikatelské prostředí. Předloţený návrh není navíc podle našeho názoru pouze procesním předpisem. Návrh stanovuje také některé povinnosti – poplatky atp. Dopady těchto povinností je třeba řádně posoudit. V tomto směru ţádáme o doplnění důvodové zprávy o zpracování RIA k částem návrhu, která stanovují povinnosti. 1) Předloţený návrh zákona se jen částečně (mnoţstvím paragrafů) odlišuje od návrhů daňových řádů opakovaně předkládaných v minulosti (naposledy únor 2007, předtím září 2005). Opakovaně byl návrh dotčeného zákona projednáván i Legislativní radou vlády, která k němu uplatnila zásadní výhrady. V důvodové zprávě postrádáme vysvětlení, proč předchozí pokusy o přijetí nového daňového řádu nebyly dokončeny a jak byly vyuţity připomínky z předchozích meziresortních připomínkových řízení. V nyní předloţeném návrhu zákona se bez vysvětlení opět vyskytují nedostatky, na které bylo upozorňováno v předchozích kolech připomínkového řízení a projednávání v Legislativní radě vlády. 2) Programové prohlášení vlády z ledna 2007 obsahuje kromě jiného následující ustanovení a závazky vlády týkající se daňové správy: „Daňová soustava v České republice je sloţitá a nepřehledná. Výdaje na daňovou správu patří k nejvyšším v Evropě, stejně tak jako výdaje poplatníků na splnění daňové povinnosti. Proto vláda zjednoduší a racionalizuje správu daní a pojistného s cílem sníţit počet míst pro jejich výběr, zamezit daňovým únikům a zvýšit motivaci k placení daní, tedy k daňovým výnosům. Vláda zavede editační povinnosti daňové správy. Vláda povaţuje zavedení transparentního systému správy a výběru daní za klíčové kroky vedoucí z dlouhodobého hlediska ke zvyšování hospodářského růstu, zvyšování daňového výnosu a ke sniţování nezaměstnanosti. Vláda zahájí revizi veškerých procesních předpisů, které jsou pouţívány v rámci výkonu jednotlivých správních agend, na jejichţ základě budou moci být vytvořena univerzální procesní pravidla s minimem odchylek a výjimek.“ Předloţený návrh daňového řádu je však i nadále nepřehledný a málo srozumitelný. Dosavadní zákon č. 337/1992 Sb. je tvořen cca jedním stem paragrafů, nyní předloţený návrh daňového řádu obsahuje cca 260 paragrafů, doprovodný zákon má téměř dvě stovky částí. Toto nelze povaţovat za zjednodušení ve smyslu programového prohlášení vlády. 3) Z programového prohlášení vlády vyplývá, ţe tvorba procesních právních předpisů by měla směřovat k jejich unifikaci s minimem odchylek či výjimek. Navrţený daňový řád však odmítá 1

Projednáno bez rozporu. Autor připomínky povaţuje připomínku za vypořádanou bez rozporu, pokud dojde k úpravě důvodové zprávy.

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu.

Autor na připomínce netrvá.

DŘ

obecné

MV

subsidiární pouţití správního řádu a nepřipouští propojení aplikace obecného správního řádu a daňového řádu. Opakovaně dáváme ke zváţení důvodnost či potřebnost samostatné právní úpravy daňového řízení. Jsme toho názoru, ţe daňový řád by měl být koncipován nikoliv jako autonomní procesněprávní norma, ale jako lex specialis k novému správnímu řádu. Je otázkou, zda by pro právní řád České republiky (a potaţmo i pro poplatníka či plátce daně) nebylo větším přínosem podřídit daňová řízení správnímu řízení a ve zvláštním zákoně řešit pouze odlišnosti a specifika potřebná a určená pro správu daní. Některé instituty daňového procesu a obecného správního řízení jsou velmi blízké (např. doručování, zastupování) a nevidíme proto důvod pro jejich oddělenou úpravu. 4) Lze předpokládat, ţe řada připomínek zejména obecné povahy uplatněných jednotlivými připomínkujícími místy bude podobná, a proto ţádáme, aby porada k vypořádání připomínek se konala za účasti všech dotčených připomínkujících míst, která uplatní zásadní připomínky, čímţ by se vyloučilo nebezpečí vzniku dalších dodatečně vzniklých rozporů tím, ţe bez vědomí ostatních dotčených resortů by se provedla následná (pro některý resort nepřijatelná) úprava návrhu zákona. Domníváme se, ţe společná porada bude přínosem nejen z hlediska ekonomie času pro předkladatele, ale i z hlediska odborné diskuze zúčastněných. 5) V důvodové zprávě se uvádí, ţe náklady na výkon správy daní se předpokládají ve výši cca 225 miliónů Kč. Chybí však vysvětlení, zda tato částka je niţší nebo vyšší oproti dosavadním nákladům na správu daní. Nelze tudíţ učinit závěr, zda výdaje na daňovou správu se budou zvyšovat či sniţovat. 6) V předloţeném návrhu postrádáme analýzu stávající soudní judikatury týkající se finančních věcí a ţádáme její doplnění. Vzhledem k tomu, ţe návrhu tak sloţité procesní normy nepředcházel schválený návrh věcného záměru zákona, ţádáme zpracování hodnocení dopadů regulace (RIA), které by prokazovalo důvodnost či nezbytnost nové právní úpravy. Lze říci, ţe návrh na mnoha místech duplikuje správní řád, a to jak ve výčtu základních zásad, tak i v jednotlivých procesních ustanoveních. Z tohoto důvodu by bylo vhodné zakomponovat do návrhu subsidiární pouţití správního řádu. Tímto by také došlo k zpřehlednění a zkrácení návrhu, který by se tak mohl soustředit skutečně pouze na hmotněprávní stránku věci a nikoliv na stránku procesní. S tím souvisí i otázka pouţité terminologie, která se v některých směrech odlišuje od terminologie tradičně uţívané procesními předpisy, přičemţ tyto odlišnosti nemají ţádné praktické opodstatnění. Vzhledem ke skutečnosti, ţe má jít o samostatný procesní kodex, tyto odlišnosti zřejmě nezpůsobí problémy při aplikaci daňového řádu, z hlediska přehlednosti právního řádu jako celku je však třeba trvat na tom, aby odchylky ze zavedené terminologie byly zaváděny pouze tam, kde je to skutečně potřeba. Jde např. o v jiných předpisech nepouţívaný pojem „osoby zúčastněné na řízení“. Z tohoto důvodu navrhujeme dopracování terminologie tak, aby odpovídala správnímu řádu (a ostatním procesním předpisům). Pak bude moţné subsidiární pouţití správního řádu jako obecného předpisu upravujícího správní řízení, coţ by umoţnilo zjednodušení návrhu, protoţe mnohá duplicitní ustanovení by bylo moţné vypustit. Téţ by pak bylo moţné vypustit podle našeho názoru poněkud problematické subsidiární pouţití blíţe nespecifikovaných obecných právních principů (§ 11). V důvodové zprávě k návrhu je rozebrán z několika hledisek vztah daňového řádu ke správnímu řádu s uvedením důvodů pro nepouţití subsidiarity správního řádu. V této souvislosti uvádíme, ţe tato hlediska byla jiţ v minulosti podrobně diskutována. Prvním důvodem je specifické postavení daňového řádu, který upravuje specifickou oblast spadající teoreticky nejen do odvětví práva správního, ale téţ do samostatného odvětví práva finančního. V této souvislosti je téţ uváděno, ţe jde o model obvyklý i v zahraničí a ţe jde o dnes jiţ tradiční řešení, které znamená pokrok oproti 2

Vyhověno.

Vyhověno. Text důvodové zprávy bude upraven tak, aby bylo zřejmé, ţe se nejedná o náklady na výkon správy daní, nýbrţ náklady spojené s přijetím nové právní úpravy. Projednáno bez rozporu. Autor připomínky povaţuje připomínku za vypořádanou bez rozporu, pokud dojde k úpravě důvodové zprávy. Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující.

„totalitní“ úpravě, kdy platil pro daňové řízení speciální právní předpis na úrovni vyhlášky k obecnému správnímu řádu. Argumentace historickým porovnáním současného stavu a situace v 60. letech minulého století je dle našeho názoru vzhledem k naprosté rozdílnosti dnešních úprav správního i daňového řízení oproti tehdejšímu stavu zcela nerelevantní. Stejně tak nelze povaţovat za zásadní argument ani komparatistiku s některými zahraničními úpravami a nebo teoretické zařazení daňového procesu. Hlavním hlediskem by měla být funkčnost přijatého řešení a jeho dopady na praktické fungování, rychlost a efektivitu daňového řízení jak z pohledu správce daně, tak účastníků řízení (daňových subjektů). Přitom nelze, neţ znovu zmínit probíhající Analýzu procesních předpisů, která počítá s tím, ţe k jistým změnám v právním řádu nezbytným k naplnění cílů analýzy bude docházet bez ohledu na teoretická východiska a tradiční instituty jednotlivých specifických oblastí správního řízení, pouze s posouzením praktické potřebnosti odchylek od obecných pravidel správního řízení. Dále bylo argumentováno tím, ţe v případě aplikace správního řádu na daňové řízení by jej nebylo moţné aplikovat v celém rozsahu, tj. v daňovém řádu by přesto musely zůstat odchylky, navíc by přibyl negativní výčet ustanovení správního řádu, která nelze z povahy věci pouţít. To však není moţno povaţovat za překáţku stanovení subsidiárního pouţití správního řádu, neboť sám správní řád s takovým stavem počítá (§ 1 odst. 2). S tím je úzce spjata otázka terminologie, přehlednosti a čitelnosti daňových zákonů. Ke sníţení přehlednosti a pochopitelnosti úpravy by mělo přispět jiţ samotné zrušení tradiční, dlouhodobé a specifické terminologie daňového procesu. K tomu je třeba poznamenat, ţe u „většiny uţivatelů“ takovéhoto zákona by nemělo dojít ke zmatení, ale naopak ke zpřehlednění procesu, neboť tyto subjekty (účastníci řízení) jsou zároveň potencionálně i reálně účastníky mnoha správních řízení, a tudíţ je pro ně zřejmě více matoucí současná trvající dvojí terminologie neţ jednorázová změna vedoucí k odstranění tohoto stavu. Na druhou stranu je třeba souhlasit s tím, ţe k jistému znepřehlednění z hlediska těchto osob dojde, a to nikoliv kvůli změně terminologie, nýbrţ kvůli dvojímu vztahu subsidiarity při aplikaci konkrétních předpisů (vztah zvláštní daňový zákon – daňový řád a současně daňový řád – správní řád). Této skutečnosti se patrně nelze vyhnout a lze ji z našeho pohledu povaţovat za nejsilnější argument proti subsidiárnímu pouţití správního řádu v daňovém řízení, který však nevyváţí případná pozitiva této konstrukce. Terminologický problém spočívající ve ztíţení mezinárodní spolupráce, způsobený tím, ţe daňové předpisy jsou kaţdoročně překládány do světových jazyků, nepovaţujeme za relevantní. Jiţ dnes existuje překlad správního řádu minimálně do angličtiny a zajištění případného překladu do dalších jazyků se nejeví jako zásadní překáţka zakotvení subsidiarity správního řádu pro daňové řízení. Dalším bodem je otázka kvality právního řádu a jeho vnitřní nerozpornosti. Dvojí úprava věcně shodné problematiky můţe být vnímána jako porušení principu jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Proti tomu je však stavěn poţadavek na kvalitu právního řádu. Ta by podle některých názorů zavedením subsidiárního pouţití správního řádu utrpěla, a to vzhledem k nedostatkům obsaţeným ve stávajícím textu správního řádu. Ke sníţení kvality celého právního řádu by mělo dojít tím, ţe tyto nedostatky by se subsidiárním pouţitím správního řádu přenesly i do daňového procesu. Tuto argumentaci opět nepovaţujeme za relevantní. Není zde totiţ uvedeno, o jaké nedostatky se jedná. Při výkladu a aplikaci správního řádu nepochybně dochází k určitým pochybnostem a obtíţím, 3

DŘ

obecně

ČNB

nelze však souhlasit s tím, ţe by tomu tak bylo v masovém měřítku, jak naznačuje materiál. Stejně tak nelze vycházet z toho, ţe aplikace nového daňového řádu bude zcela bezproblémová. Jako výhodnější se tedy z hlediska minimalizace obtíţí při výkladu zákona v praxi jeví maximální vyuţití dosavadních procesních ustanovení obsaţených ve správním řádu, neboť za dobu jeho účinnosti jiţ došlo k překonání prvotních potíţí a k ustálení výkladu některých zprvu sporných ustanovení, coţ je proces, který by v případě nové speciální úpravy probíhal od začátku. Z hlediska jednotnosti právního řádu je akcentována myšlenka jednotné úpravy jednotlivých institutů pro celý právní řád, tedy nad rámec vztahu správní řád – daňový řád. S tím lze souhlasit, ovšem v současné době je tento vývoj patrný pouze v případě institutu doručování (přestoţe materiál pouţívá mnoţné číslo), zatímco institutů společných pro oba procesy je více. Další námitka směřuje k očekávanému zvýšení administrativní zátěţe, a sice v tom smyslu, ţe výklad subsidiárního pouţití správního řádu by musel být poskytován Ministerstvem vnitra, přičemţ na výkladu sporných otázek by se podílely oba resorty, coţ by např. prodlouţilo dobu nutnou pro odpověď na dotazy daňových účastníků. Ze zkušeností Ministerstva vnitra však vyplývá, ţe toto není váţný důvod proti zavedení subsidiarity. Jiţ za dnešního stavu, kdy správní řád pokrývá řízení v oblastech, které věcně spadají do působnosti jiných resortů, je při výkladových stanoviscích často potřeba kooperace více resortů, aniţ by přitom docházelo k zásadním problémům. Dále bylo argumentováno otázkou exekuce a vztahu k občanskému soudnímu řádu, kdy by mělo dojít k narušení deklarované jednotnosti správního řádu vznikem nesourodého systému, který bude zahrnovat úpravu exekuce na nepeněţitá plnění v obecném zákoně, a úpravu exekuce na peněţitá plnění ve zvláštním zákoně (daňový řád) se subsidiárním pouţitím občanského soudního řádu. Tento stav sice není z hlediska jednotnosti právního řádu optimální, nedojde však v porovnání se současným stavem ke zhoršení či prohloubení komplikovanosti, proto není důvodem proti případnému zavedení subsidiarity správního řádu. Další uplatňovanou námitkou bylo rozšíření působnosti správního řádu na další orgány, které nejsou správními orgány, např. soudy při vybírání soudních poplatků. Téţ ji nepovaţujeme za důvodnou. K rozšíření působnosti správního řádu zde podle našeho názoru nedojde, protoţe soud lze označit za „jiný orgán“ ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu a vybírání soudních poplatků za působnost v oblasti veřejné správy. Na subsidiárním pouţití správního řádu v daňovém řízení tedy i nadále trváme. Připomínka dodatečně zaslaná k pojmu „obecný správce daně“ Projednáno bez rozporu. Podle § 106 odst. 1 Správního řádu je „exekučním správním orgánem, který na žádost správního viz důvodová zpráva k problematice dělené správy a k doprovodnému orgánu uvedeného v § 105 odst. 1 písm. a) nebo osoby oprávněné z exekučního titulu provádí zákonu exekuci na peněžitá plnění, obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon, že exekučním správním orgánem je správní orgán uvedený v § 105 odst. 1 písm. a)“ Obsah pojmu „obecný správce daně“ není v našem právním řádu nikde definován a definici překvapivě neobsahuje ani návrh daňového řádu. Zákon o celní správě stanoví v § 5 odst. 4 písm. b), ţe celní úřad „zajišťuje placení peněžitých plnění podle § 2 písm. d), nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“. Peněţitým plněním je dle § 2 písm. d) „plnění vybírání a vymáhání peněžitých plnění, která vznikla bez vydání správního aktu ze zákona, nebo která byla uložena jinými správními úřady v řízení podle správního řádu, a která jsou příjmem státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávných celků“ 4

DŘ

obecné

HK ČR

V okamţiku, kdy jsou ze sektorových zákonů odstraňována ustanovení, ţe pokuty vybírá a vymáhá (resp. pouze vymáhá) místně příslušný celní nebo finanční úřad, tak jsme poţadovali postavit najisto, ţe obecným správcem daně je právě celní úřad. I kdyby navrţená úprava byla dostačující z hlediska plnění, která jsou příjmem státního rozpočtu nepokrývají exekuci pokut podle ZPKT, které jsou příjmem Garančního fondu, nebo takových plnění, která by byla příjmem ČNB. Hospodářská komora ČR hodnotí velmi pozitivně sestavení expertní komise ze zástupců všech zainteresovaných stran, kteří se v průběhu jednoroční práce na přípravě daňového řádu v podstatě shodli na návrhu daňového řádu, který by měl ve srovnání s předchozími návrhy šanci projít úspěšně legislativním procesem. Určitým zklamáním je podle našeho názoru, ţe dosavadní výsledek práce byl pozměněn v některých zásadních aspektech (viz blíţe připomínky k jednotlivým ustanovením předkládaného návrhu zákona). 1) K institutu kontroly obecně pokládáme za potřebné, aby při kontrole, která trvá déle neţ 6 měsíců, a při které byl jiţ v této fázi zjištěn daňový nedoplatek, jenţ daňový subjekt nerozporuje, byl vystaven dílčí platební výměr na zjištěný nedoplatek, nebo aby po dobu probíhající kontroly byl přerušen běh lhůty pro stanovení úroku z prodlení na nedoplatky zjištěné v průběhu kontroly. V praxi se totiţ často stává, ţe kontrola probíhá i dva roky a zjištěné nedoplatky jsou do doby skončení kontroly úročeny úrokem z prodlení.

Projednáno bez rozporu. Daňovému subjektu nic nebrání, aby dluţný nedoplatek uhradil kdykoliv, tedy i v průběhu daňové kontroly. Nelze tudíţ argumentovat tím, ţe při déle trvající daňové kontrole nemůţe daňový subjekt uhradit nedoplatek (dílčí nedoplatek). Je třeba připomenout, ţe povinnost správně tvrdit a zaplatit daň leţí na daňovém dluţníku a případné sankce jsou vţdy následkem pochybení při plnění této základní povinnosti.

2) Povaţujeme za potřebné upozornit na nejednotnou terminologii a navrhujeme provést její revizi a sjednocení, a to zejména v Hlavě IV., ale i v dalších částech zákona. V předkládaném návrhu se objevuje termín „Daňové tvrzení a Dodatečné daňové tvrzení“. Tyto nové termíny však v zákoně nejsou důsledně pouţívány ani adekvátně definovány. Analogicky dovozujeme, ţe „Daňové tvrzení a Dodatečné daňové tvrzení“ je synonymem pro daňové přiznání a dodatečné daňové přiznání. Nevidíme proto důvod, proč se tohoto termínu nedrţet, navíc navrţený termín působí archaicky a pro daňové subjekty je matoucí. V Hlavě IV – Nalézací řízení jsou oba tyto termíny pouţity dokonce současně. V této souvislosti doporučujeme, aby se pouţívaly zavedené termíny „Daňové přiznání a Dodatečné daňové přiznání“, namísto termínů „Daňové tvrzení a Dodatečné daňové tvrzení“.

Projednáno bez rozporu. Pojmy „řádné daňové tvrzení“ a „dodatečné daňové tvrzení“ jsou v návrhu pouţity toliko jako legislativní zkratky v místech, kde by bylo nutné jinak zdlouhavě vypisovat všechny pojmy, z nichţ se daná legislativní zkratka skládá. Nejde tedy o změnu terminologie, nýbrţ o nástroj legislativní techniky přispívající k lepší čitelnosti a stručnosti textu.

3) Vzhledem k tomu, ţe návrhu tak sloţité procesní normy nepředcházel schválený návrh věcného Viz výše (RIA) záměru zákona a všechny závěry expertní skupiny podílející se na přípravných legislativních pracích nebyly do návrhu zapracovány, ţádáme zpracování hodnocení dopadů regulace (RIA) v plném rozsahu s ohledem k dopadům na podnikatelskou sféru. DŘ

obecné

Královehr V materiálu není zohledněna novelizace zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech Projednáno bez rozporu. adecký územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis upravuje např. v § 22 kraj problematiku porušení rozpočtové kázně a s tím související odvod a sankce, kdy se postupuje podle zákona upravujícího správu daní. Při správě penále se uplatní postup, který stanoví zákon upravující správu daní pro úrok z prodlení. Je potřeba v návaznosti na daňový řád novelizovat i toto ustanovení. Je téţ nezbytné, aby bylo zcela jednoznačně uvedeno, do jaké fáze v daňovém řádu se dle § 22 příslušný orgán dostává. Tedy zda jiţ ono nařízení odvodu je rozhodnutím podle daňového řádu apod. 5

DŘ

obecné

NSS

Stejně tak je nezbytné se zabývat otázkou, zda je moţné podřadit Regionální rady regionů soudrţnosti či jejich úřady pod definici správce daně dle § 12 odst. 3 daňového řádu, neboť dle § 1 odst. 4 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů se ustanoveními části druhé a třetí tohoto zákona (z. č. 250/2000 Sb.) řídí také hospodaření Regionálních rad regionů soudrţnosti s výjimkou ustanovení § 7 aţ 10. Toto ustanovení znamená, ţe i § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů dopadá na činnost regionálních rad, a tudíţ i tyto subjekty by vedly řízení dle daňového řádu. Nejvyšší správní soud vyslovuje s předloţeným návrhem zásadní nesouhlas, a to na základě závěrů vyslovených finančně - správním kolegiem soudu na jednání konaném dne 20. 5. 2008. Předloţený návrh zřetelně navazuje na předchozí návrh nového daňového řádu, který byl zpracován Ministerstvem financí v letech 2006 – 2007, rozeslán do připomínkového řízení a v 1. polovině roku 2007 rozhodujícími připomínkovými místy odmínut. Jiţ v dopisu předsedy Nejvyššího správního soudu ministru financí ze dne 8. 3. 2007, čj. Sleg 6/2007 – 6, bylo poukázáno na to, ţe přípravě takové zásadní normy jako je daňový řád, by mělo předcházet důkladné zhodnocení platné právní úpravy a judikatury k ní se vztahující, odhalení toho, co představuje skutečně problematická místa a co naopak judikatura překlenula výkladem. Tato analýza by měla vyústit v závěr, zda je nezbytné připravit novou právní úpravu, či zda postačí toliko novelizovat stávající zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (daňový řád). V novém (nyní předloţeném) návrhu daňového řádu byly zohledněny jen některé naše dílčí připomínky, nikoli však zásadní námitky uvedené v citovaném dopisu ze dne 8. 3. 2007 a na který je tedy moţno v plném rozsahu odkázat. Zhodnocení stávající úpravy a nezbytnosti nové právní úpravy provedené v důvodové zprávě povaţujeme za formální a zcela nedostatečné. Předkládaný návrh v převáţné míře přebírá současnou právní úpravu obsaţenou v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, od které se liší především podrobným aţ kazuistickým zpracováním. Změny oproti současné právní úpravě jsou dílčí, technické povahy, často motivované snahou eliminovat judikaturu správních soudů. Ministerstvo financí oznámilo záměr provést komplexní reformu daňové správy. Tato reforma má spočívat v celkové reorganizaci organizační struktury daňové správy, jejím sloučení se správou odvodů sociálního, zdravotního a nemocenského pojištění a s celní správou. Dále má být součástí ohlášené reformy i zcela nová úprava hmotněprávních daňových předpisů (zejména pak nový zákon o daních z příjmů). Za této situace povaţujeme předloţení návrhu daňového řádu za zcela nevhodné. Pokud jiţ má být přijímán úplně nový procesní předpis, je nezbytné jej připravovat současně (nebo spíše aţ následně) s přípravou dalších částí ohlášené reformy daňové správy, tak aby nová procesní úprava navazovala na kompletně novou úpravu organizační a hmotněprávní. V této souvislosti vyjadřujeme zejména obavu, ţe předkládaný návrh vůbec nezohledňuje potřeby správy odvodů veřejného pojištění, která by se v souladu s ohlášeným záměrem v budoucnu daňovým řádem měla rovněţ řídit. Tato skutečnost je v bodě A. 3. c) důvodové zprávy maskována jen nedostatečným způsobem. Nový procesní kodex by měl být přijímán s výhledem určité budoucí stability, nikoli jiţ s vědomím toho, ţe v blízké budoucnosti jej bude nutné podstatným způsobem znovu měnit. Vzhledem k tomu, ţe daňový řád je jedním ze základních procesních předpisů, měl by být nejprve zpracován věcný záměr. Pokud se tak nestalo, znamená to porušení článku 3 Legislativních pravidel vlády v aktuálním znění. Bylo by rovněţ velmi vhodné podrobit návrh proceduře RIA, vzhledem k tomu, ţe navrhovaná právní úprava ovlivní intenzivním způsobem právní sféru širokého okruhu právních subjektů a můţe mít výrazný vliv i na jejich hospodářské zájmy. V rámci procesu RIA by pak 6

Projednáno bez rozporu. K celkové koncepci a nezbytnosti – viz důvodová zpráva K problematice RIA – viz výše K pojetí daňové exekuce – viz připomínka NSS k dané části zákona K problematice subsidiarity – viz výše

měly být zejména pečlivě vyhodnoceny různé alternativy moţné právní úpravy, a to včetně moţnosti nevydávat vůbec nový procesní předpis. Aplikovatelnost výjimky z povinnosti podrobit záměr proceduře RIA dle bodu 3 části první Obecných zásad pro hodnocení regulace (RIA) - usnesení vlády č. 877 z 13. 8. 2007, je velmi sporná, protoţe vedle čistě procesní úpravy obsahuje návrh daňového řádu i mnohá hmotněprávní ustanovení (např. úprava pokut za opoţděné tvrzení daně, penále, úroku z prodlení, lhůty pro stanovení a pro placení daně atd.). Deklarovaným cílem nové právní úpravy dle důvodové zprávy je odstranění procesních odchylek, které nejsou nezbytné, popřípadě jsou duplicitní. Bohuţel, je třeba konstatovat, ţe text návrhu jde zcela opačnou cestou, a to vytvářením nových odchylek od obecné procesní úpravy činnosti orgánů veřejné správy obsaţené ve správním řádu a zcela zbytečných duplicit. Mnohá obecná ustanovení návrhu daňového řádu jsou kopií či parafrází správního řádu, přičemţ u mnoha podobných ale nikoli doslovných ustanovení vzniká otázka, co a proč chtěli předkladatelé upravit shodně či odlišně ve vztahu ke správnímu řádu. Totéţ se bohuţel týká i quasi komplexní úpravy daňové exekuce, která na rozsáhlém prostoru 52 paragrafů opakuje celou řadu ustanovení občanského soudního řádu týkající se výkonu rozhodnutí, přičemţ tato úprava výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu má podle předkladatele i nadále zůstávat obecnou i pro exekuci daňovou. V praxi lze předvídat interpretační problémy při zjišťování, zda různá podobná ale nikoli doslovně shodná ustanovení daňového řádu představují odchylnou úpravu od občanského soudního řádu nebo zda bylo úmyslem předkladatelů občanský soudní řád pouze „převyprávět“ pro úředníky daňové správy. Daňový řád by měl upravovat toliko otázky, u nichţ charakter daňového řízení nezbytně vyţaduje odlišnou úpravu od správního řádu. Jinak by měl být správní řád pouţíván podpůrně, a to zejména v obecné části týkající se právní úpravy zastupování a doručování, ale i základních zásad, vyloučení úředních osob, doţádání a delegace, lhůt a počítání času, protokolace, obecných náleţitostí podání a odstraňování jejich vad, náleţitostí rozhodnutí, jeho opravy, nicotnosti, nákladů řízení, předvolání a předvedení, dokazování, předběţné otázky a dále do značné míry i opravných prostředků. To by bezesporu přispělo k větší přehlednosti a srozumitelnosti zejména pro daňové subjekty. Pokud důvodová zpráva poukazuje na vládní zadání nového daňového řádu z roku 2000 (vládní usnesení č. 592 z 14. 6. 2000), je třeba si uvědomit, ţe situace se od roku 2000 podstatným způsobem změnila. Předně judikatura Nejvyššího správního soudu a ostatních správních soudů postupně prakticky odstranila předchozí výkladové obtíţe a aplikační nejednotnost ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků. Na druhé straně byl v roce 2004 přijat a 1. 1. 2006 nabyl účinnosti nový správní řád (č. 500/2004 Sb.), který obsahuje obecnou úpravu pro postup orgánů veřejné správy ve všech jejích oblastech. Správa daní je subsystémem veřejné správy, jakkoli se tuto skutečnost snaţí důvodová zpráva zpochybnit. To by návrh daňového řádu měl rovněţ respektovat, jak bylo uvedeno výše. Pokud by snad předkládaný návrh mohl vyhovovat potřebám a poměrům roku 2000, potřebám a poměrům roku 2008 vyhovovat v ţádném případě nemůţe. Nesouhlasíme také s koncepcí předkládaného návrhu, který (dle důvodové zprávy) hodlá zachovat procesní úpravu roztříštěnou mezi nový daňový řád na jedné straně a značné mnoţství zvláštních předpisů na straně druhé. Pokud jiţ bude přistoupeno k přípravě a přijetí nového procesního kodexu, mělo by být ambicí zpracovatelů shromáţdit v tomto jediném předpise pokud moţno veškerou procesní matérii včetně zvláštní úpravy nezbytné pro správu jednotlivých daní. Dále je třeba poukázat na skutečnost, ţe předkládaný návrh v mnoha ohledech nevyhovuje ani ústavním standardům a ignoruje judikaturu Ústavního soudu. Výmluvným příkladem toho je právní 7

DŘ

Důvodov á zpráva k DŘ

obecně

UOOU

UOOU

úprava postavení ručitelů, coţ je podrobně vysvětleno níţe v připomínkách k § 167. Na závěr nezbývá neţ shrnout obecné připomínky k předloţenému návrhu daňového řádu: Nejvyšší správní soud naprosto nesouhlasí s tím, aby byl nový daňový řád (rekodifikace) v současnosti vůbec přijímán. Teprve v průběhu přípravy reformy daňové správy ohlášené Ministerstvem financí se ukáţe, zda takováto rekodifikace procesního předpisu je potřebná a jak by případně měla být koncipována. Pokud ohlášená reforma daňové správy nakonec neproběhne v celém rozsahu, bude mnohem vhodnější namísto nového daňového řádu v nezbytném rozsahu novelizovat stávající zákon o správě daní a poplatků. Nová právní úprava totiţ naruší právní jistotu a právní vědomí daňových subjektů, neboť nová ustanovení bude třeba průběhem let znovu interpretovat judikaturou soudů, zatímco dosavadní výsledky judikaturního a doktrinárního úsilí budou do značné míry nepouţitelné. Předkládaný návrh je příkladem špatného legislativního postupu poznamenaného upřednostňováním zájmů resortu před potřebami občanů. Následující zvláštní připomínky k jednotlivým ustanovením jsou vzhledem k celkově negativnímu stanovisku NSS předkládány pouze doplňkově pro potřebu dalších legislativních prací. Úřad pro ochranu osobních údajů uplatňuje připomínky, a to včetně zásadních, přičemţ vychází z výsledků jednání mezi MF a ÚOOÚ, které se konalo dne 12. dubna 2007. Předkládaný návrh se v ţádné své části nevypořádává s problematikou ochrany osobních údajů při daňovém řízení, ačkoli systematika návrhu zákona pro to vytváří veškeré podmínky a ačkoli předkládaný právní předpis obsahuje opatření omezující dosah povinností a práv uvedených v některých článcích směrnice 95/46/ES a ačkoli ministerstvo financí povaţuje zpracování osobních údajů prováděné podle daňového řádu za opatření nezbytné pro zajištění významného hospodářského zájmu členského státu Evropské unie nebo Evropské unie (článek 13 této směrnice). Důsledkem opomenutí této právní problematiky pak je, ţe jak v důvodové zprávě, tak v samotném návrhu předpisu se vlastně jen přebírají klíčová ustanovení upravující zpracování osobních údajů v rámci daňové správy. Není proto například reagováno ani na nepochybnou potřebu zvláštní úpravy práva přístupu Projednáno bez rozporu. k informacím o zpracování osobních údajů podle ustanovení § 12 zákona o ochraně osobních údajů. Navrhované znění §§ 65–68 je pouze parciální úpravou, protoţe nebere v potaz ostatní osobní údaje v daňovém informačním systému, jehoţ nepochybnou součástí jsou údaje o registraci na základě § 122 a násl. apod. ÚOOÚ to poţaduje napravit. ÚOOÚ stále trvá na tom, aby daňový řád (pokud je vůbec účelné, aby existoval další druh Autor na připomínce netrvá. správního řízení) byl speciální k správnímu řádu. K usnadnění dalšího projednávání této připomínky jiţ ÚOOÚ nemapuje jednotlivé duplicity daňového řádu se správním řádem, přičemţ povaţuje za samozřejmé, bude-li této připomínce vyhověno, ţe budou odstraněny. ÚOOÚ povaţuje za znepokojivé, ţe předkladatel pouţívá nekorektní argumenty. Je proto nutné v důvodové zprávě podstatným způsobem přepracovat celou část o vztahu ke správnímu řádu. ÚOOÚ rovněţ povaţuje za nezbytné, aby byla dopracována zvláštní část důvodové zprávy. Na některých místech předkladatel ţádným způsobem nezdůvodňuje nutnost právní normy, nýbrţ ji toliko parafrasuje. Místo důvodové zprávy předkladatel tak předkládá komentář či spíše pouhé poznámky. 24. V obecné části důvodové zprávy je nutno přepracovat pojednání o právních odvětvích. Projednáno bez rozporu. Právní odvětví nejsou nějakou objektivní realitou. Jsou to pouhé pedagogické pomůcky, které slouţí k názornějšímu uchopení matérie. Pokud tedy někdo bude konstruovat daňové právo jako právní odvětví, je to plně legitimní a rozhodně odůvodněnější neţ umělý konglomerát práva finančního, 8

tvořeného z daňového práva a právních úprav rozpočtů a státních fondů, úvěru, měny a peněţního oběhu, devisového hospodářství a finančního trhu. Daňový poradce nemá s bursovním makléřem mnoho společného. Cf. Karel Eliáš a Michaela Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde, Praha 2001. 25. ÚOOÚ postrádá konkretisaci kodifikací daňového práva procesního, ve státech, kde tvrzení Připomínky k důvodové zprávě navazují na problematiku subsidiarity SŘ předkladatele existuje (Německo, Rakousko, Francie). To je nutné doplnit. (viz výše). Autor změnil připomínku na doporučující. Důvodová zpráva má být konkrétní a přesná. Proto má obsahovat přesné označení cizozemských předpisů, o nichţ se hovoří. ÚOOÚ je znám slovenský zákon č. 511/1992 Zb., o správe daní a poplatkov, který je téměř totoţný s českým, včetně § 101 (§ 99 vládní osnovy), kde se rovněţ jako v českém stávajícím zákoně bez jakéhokoliv odůvodnění vylučuje subsidiarita správního řádu. 26. V obecné části důvodové zprávy se věta: „V roce 1992 v souvislosti se zaváděním nové daňové soustavy a s důsledným přechodem na zásady právního státu byla přijata zákonem o správě daní a poplatků komplexní právní úprava procesního daňového práva.“ nahrazuje větami: „V roce 1992 v souvislosti se zaváděním nové daňové soustavy a s důsledným přechodem na zásady právního státu byla vyhláška nahrazena zákonem. Nešťastně však zákon o správě daní a poplatků postrádal jakoukoliv vazbu na správní řád, coţ vedlo k mnoha neúčelným duplicitám mezi oběma předpisy.“ Oprava zavádějícího textu. 27. V obecné části důvodové zprávy se věty: „Nejeví se jako vhodné přistoupit k novému experimentu obnovujícímu konstrukci minulého reţimu a přinášející nová rizika a nové nejasnosti, které provází samotnou existenci správního řádu, a to v situaci, kdy tento předpis není aplikován na rozsáhlou a četnými změnami trpící daňovou problematiku.“ nahrazují větami: „Jeví se jako vhodné přistoupit k návratu k praxi, která zde byla do roku 1953 a která byla v roce 1992 z neznalosti věci bez jakéhokoliv odůvodnění opuštěna. Správní řád dobře slouţí v často se měnící problematice ţivnostenského práva, a proto bude dobře slouţit i v daňové oblasti.“ Oprava zavádějícího textu. 28. V obecné části důvodové zprávy se věta: „Nutno ale dodat, ţe tento princip je moţné paušálně uplatňovat pouze v rámci daného právního odvětví (viz výše) nikoliv pro celou oblast veřejného práva,“ zrušuje. Tato věta není pravdivá. Například normy práva občanského se pouţívají téţ v ústavním. Vizte výše: „nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.: „V německém právu, a to i v právu ústavním, platí obecný princip, dle něhoţ na počítání lhůt se vztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB), pokud neexistují speciální ustanovení.“ 29. V obecné části důvodové zprávy se věta: „Argumentace volající po subsidiárním podřazení daňového řádu je z obecného pohledu voláním po výlučném podřazení daňového práva pod právo správní,“ zrušuje. Daňový řád nebude k správnímu řádu subsidiární, nýbrţ speciální. Protoţe bude speciální, bude správnímu řádu nadřazen, tj. jeho normy budou mít před normami správního řádu přednost. Neexistuje nic takového jako výlučné podřazení právní odvětví pod jiné právní odvětví. Např. obchodní právo je v partii o obchodním rejstříku součástí práva správního. Vyhověno. 9

30. V obecné části důvodové zprávy se slova „procesní normu“ nahrazují slovy „procesní předpis“. Správní řád obsahuje norem mnoho, a proto nemůţe „představovat procesní normu“. §1

UOOU

Bude upravena důvodová zpráva.

Připomínky k jednotlivým ustanovením Za § 1 se vkládá § 1a, který zní: „Nestanoví-li daňový řád nebo zvláštní předpisy jinak, postupují Projednáno bez rozporu. správní úřady v daňovém řízení podle správního řádu.“ viz k problematice subsidiarity SŘ Daňové řízení není ničím jiným neţ zvláštním druhem správního řízení. Jak předkladatel přiznává na straně 111 důvodové zprávy, komplexní úprava daňového řízení byla zavedena teprve vyhláškou MF č. 162/1953 Ú. l., kterou se upravuje řízení ve věcech daňových a vydávají se společné předpisy k provedení daňových zákonů. Proto je třeba, aby daňový řád stanovil podpůrnou působnost správního řádu. Návrh ÚOOÚ vychází z § 2 vyhlášky ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků. Důvodová zpráva na stranách 115 aţ 118 pouţívá zavádějící argumenty proti subsidiární působnosti správního řádu. Argument: „instrumenty vyuţívané v rámci správy daní vykazují natolik výrazná specifika, pro která je jen velmi obtíţné hledat obecné základy v textu platného správního řádu,“ je nepravdivý. Veškeré evidence jsou stejně kontinuální jako daňové řízení. Skutečnost, ţe procesní práva a povinnosti vznikají osobám vrchnostensky podřazeným i mimo reţim zahájeného řízení, je protiústavní a měla by být neprodleně zhojena. Orgán veřejné moci je vţdy v posici věřitele, pokud ukládá povinnost ve vztahu ke státu, např. pokutu. Názor: „Ostatní subjekty (třetí osoby), které se správy daní zúčastňují, pak z povahy věci mají jiné postavení neţ daňové subjekty a nelze o nich hovořit jako o účastnících řízení,“ je zcela neopodstatněný. Kaţdý, kdo se něčeho účastní, zde daňového řízení, je účastník. Skutečnost, ţe daňové řízení končí uplynutím doby, nikoliv vydáním rozhodnutí, resp. jeho právní mocí, je nutno povaţovat za nezdůvodněnou odchylku, kterou je nutno, z hlediska ochrany práv plátců a poplatníků, odstranit. ÚOOÚ nerozumí názoru předkladatele, ţe „[d]efinici správního řízení podle správního řádu zjednodušeně vzato odpovídá pouze určitá fáze daňového řízení, na kterou mnohdy navazuje jak z vůle správce daně, tak i z vůle daňového subjektu (a to častěji) další fáze daňového řízení, která rovněţ končí pravomocným rozhodnutím.“ Pokud správní úřad (zde finanční) koná nějaké řízení, jedná se vţdy o správní řízení z podstaty věci. ÚOOÚ rozumí snaze předkladatele, aby berní úředníci měli k disposici právní předpis, který pokud moţno řeší všechny případy, které připadají v úvahu. To však nelze řešit na úkor adresátů právního předpisu. Ministerstvu financí nic nebrání vydat digest právních norem ze všech relevantních právních předpisů, např. ze správního řádu, z občanského zákoníku apod., a to i se závazným výkladem. To bude pro úředníky uţitečnější neţ znepřehledňování právního řádu. Zcela je však nutno odmítnout názor, ţe subsidiární působnost správního řádu začíná teprve v roce 1962. Byl to naopak standardní systém rakouský i prvorepublikový aţ do roku 1953. ÚOOÚ si troufá tvrdit, ţe „nezávislé postavení daňového procesu vůči správnímu řádu“ neexistuje s výjimkou Slovenska nikde na světě. Obnovení subsidiarity správního řádu proto není experimentem, je to návrat k standardnímu systému. Experimentem je naopak pokračování v neuváţené praxi nastolené v porevolučním chaosu v roce 1992 bez jakéhokoliv odůvodnění: „Společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná ustanovení upravují vztah návrhu zákona ke správnímu řádu, další postup v zahájených 10

§1

odst. 2

HK ČR

§2

odst. 1

MS

odst. 4

MPSV

odst. 5

MS

daňových řízení, přechodná opatření v přeregistrování daňových subjektů a platnosti kolkových známek. Současně zrušují dosud platný procesní předpis, ustanovení v zákoně o přestupcích, které dosud umoţňovalo u občanů postihovat přestupek při neplnění povinností vůči správcům daní, a příslušná ustanovení v zákoně o územních finančních orgánech, která by vzhledem k nově vymezené místní příslušnosti byla nadbytečná. Účinnost zákona se předpokládá k datu zahájení působení nové daňové soustavy.“1 (http://psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0691_08.htm) Např. § 118 sq. AO (německého daňového řádu) hovoří o správních aktech. Navrhujeme upřesnit následující znění: „Správa daně je postup podle tohoto nebo jiného zákona, jehož cílem je naplnění veřejného rozpočtu prostřednictvím správného a úplného zjištění a stanovení daňové povinnosti a její úhrada.“ Odůvodnění: Zavedené legislativní termíny, týkající se úplnosti, daňové povinnosti, zajištění veřejného rozpočtu atd. se prolínají celým návrhem zákona, proto si myslíme, ţe by bylo vhodné tyto termíny pouţít i v základní definici. V § 2 odst. 1 ţádáme vypuštění slova „vratkou“ v závorce. Jedná se o slangový výraz, nejedná se o legislativní zkratku, nemá normativní charakter. Tuto připomínku označujeme za zásadní.

Vyhověno. Text bude v tomto ohledu upraven. Pro nadbytečnost budou vypuštěna slova „podle tohoto nebo jiného zákona“ (to vyplývá z § 5 odst. 1).

Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. Pojem „vratka“ je v textu dále vyuţíván. Tento pojem se jiţ vyskytuje v řadě platných právních předpisů. Český jazyk pro tento výraz nemá jiného ekvivalentu, nejedná se o slangový výraz. Vyhověno jinak. Odst. 4 reaguje na skutečnost, ţe následující text daňového řádu pouţívá toliko obecného pojmu „daň“, přičemţ pod tento pojem je nutno subsumovat nejenom jinak označená peněţitá plnění podle odst. 3, ale téţ jiné způsoby zdanění vymezené v odst. 4. To však neznamená, ţe kaţdý druh daně, clo, poplatek atd. nutně musí v sobě zahrnovat tyto jiné způsoby zdanění. MF doplní slovo „také“ nebo „rovněţ“.

Ustanovení odstavce 4 upravuje náleţitosti, resp. součásti obsahu pojmu „daň“ vymezeného pro účely daňového řádu v odstavci 3 téhoţ paragrafu. Z navrhovaného znění odstavce 3 písm. c) vyplývá, ţe daní se pro účely daňového řádu rozumí rovněţ peněţité plnění v rámci dělené správy, v daném případě pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“). Podle znění odstavce 4 však nelze pouţít na pojistné ţádnou z náleţitostí (součásti) obsahu pojmu „daň“, a to ať uţ jde o „daňový odpočet“, „daňovou ztrátu“, „jiný způsob zdanění“ nebo „příslušenství daně“, které je upraveno v odstavci 5. Navrhujeme proto v odstavci 4 doplnit za slova „podle odstavce 3“ slova „písm. a) a b)“ a tím úpravu podle odstavce 4 ponechat pouze pro potřeby daní v tradičním slova smyslu. Pojem „daň jakoţto peněţité plnění podle dělené správy“ (tedy v daném případě „pojistné“) lze v koncepčním pojetí odstavce 4, tj. ţe „daň v sobě zahrnuje ….“, upravit samostatně tak, ţe toto peněţité plnění v sobě zahrnuje přiráţku k pojistnému (viz § 21 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). V § 2 odst. 5 poslední větu ţádáme vypustit pro nadbytečnost, zejména z důvodu existence Vyhověno jinak. ustanovení § 2 odst. 4 (daň v sobě zahrnuje i příslušenství). Zmíněná věta má normativní povahu. Normativní význam ustanovení: - daň zahrnuje příslušenství - příslušenství (bez nákladů) sleduje osud daně Bude precizován text odstavce 4.

11

MPSV

NSS

§3

MPSV

Ustanovení odstavce 5, které upravuje příslušenství daně zmíněné v odstavci 3, je koncipováno tak, ţe se vztahuje pouze na daně v tradičním slova smyslu [tj. daně podle § 3 písm. a) a b)]. To jednoznačně vyplývá ze závěru věty první obsahující slova „podle tohoto nebo jiného daňového zákona“. K tomu, aby se navrhovaná úprava v části týkající se penále a pokut vztahovala rovněţ na peněţitá plnění podle dělené správy [§ 3 písm. c)], je nezbytné na závěr věty první doplnit slova „anebo jiného zákona“. V daném případě půjde o zákon č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 20 a § 22), zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (§ 54 a § 54a), a s účinností od 1. 1. 2009 o zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (např. § 74, § 76, § 127, § 130). Navrhujeme zavést legislativní zkratku pro výraz „daňové tvrzení“ obsaţenou aţ v § 34 odst. 4 jiţ v § 2 a zejména ji důsledně uţívat v celém zákoně (viz např. § 71 uţívá pojem dodatečné daňové přiznání, dále § 136, 137, 138, ...).

V původním návrhu daňového řádu znělo ustanovení § 3 takto: „tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se pouţijí, nestanoví-li zvláštní daňový zákon jinak.“ K tomuto znění uplatnilo Ministerstvo práce a sociálních věcí zásadní připomínku, kde ţádalo, aby bylo toto ustanovení upraveno do následujícího znění: „Tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se pouţijí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“ V nyní předloţeném znění je toto ustanovení upraveno pouze částečně a podle našeho názoru nedostatečně. Proto navrhujeme upravit dotčené ustanovení tak, jak jsme poţadovali jiţ při minulém připomínkovém řízení, tedy: „Tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se pouţijí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“ Odůvodnění: Oblast pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti není správou daní. Z uvedené dikce je tedy zcela vyloučena aplikace jiných zvláštních předpisů, resp. zákona č. 582/1991 Sb. a zákona č. 589/1992 Sb., upravujících postupy orgánů sociálního zabezpečení jak v nalézacích řízeních, zejména pro placení pojistného, tak postupy související s řešením vzniklých závazků. Zásadním způsobem by pak došlo k zásahu při rozhodování o pohledávkách na pojistném, neboť např. podle ustanovení § 173 návrhu daňového řádu je exekučním titulem pouze vykonatelný výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní, a nikoli výkaz nedoplatků podle ustanovení § 104g zákona č. 582/1991 Sb. Stejně tak nelze např. z ustanovení § 152 návrhu daňového řádu jednoznačně stanovit postup pro povolení splátek dluhu tak, jak je upraveno v ustanovení § 20a zákona č. 589/1992 Sb. Obdobným způsobem se objevují zjevné disproporce i v dalších ustanoveních a reţimech postupů, a to v ustanovení § 153 návrhu daňového řádu – odpis nedoplatku pro nedobytnost, a ustanovení § 123b zákona č. 582/1991 Sb., § 155 návrhu daňového řádu – lhůty pro placení daně, kdy promlčecí lhůta je dle tohoto ustanovení stanovena na 6 let od konce kalendářního roku, ve kterém uplynula náhradní lhůta splatnosti, zatímco podle ustanovení § 18 zákona č. 589/1992 Sb. je stanovena obecná promlčecí lhůta pro pohledávky na pojistném v délce 10 let, přičemţ počátek běhu této lhůty je stanoven odlišně. Pokud by předkladatel naší připomínce nevyhověl, bylo by pod daňové řízení zahrnuto i speciální nalézací řízení pro oblast pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s tím, ţe pod reţim daňových zákonů nelze podřadit ani systém placení a evidence 12

Projednáno bez rozporu. Pojem daň tak, jak je pouţit v odst. 5, zahrnuje všechna peněţitá plnění vyjmenovaná v odst. 3.

Projednáno bez rozporu. Zde je pojem „tvrzení“ pouţit pro označení „pokuty za opoţděné tvrzení daně“, coţ je souhrnný termín označující pokutu podle § 253. Oproti tomu pojem „řádné daňové tvrzení“ a pojem „dodatečné daňové tvrzení“ jsou zavedeny jako legislativní zkratky na prvním místě, kde jsou v tomto významu pouţity. Projednáno bez rozporu. Odchylka od dříve shodnutého textu navazuje na změnu Legislativních pravidel vlády, které nedoporučují pouţívat spojení „zvláštní zákon“. Bylo vysvětleno, ţe se nejedná o věcnou změnu.

§4

odst. 2

MS

§4

odst. 2

NSS

§5

odst. 1

MPSV

UOOU §8

odst. 1

ČBÚ

odst. 2

MPO

pojistného. Zásadně není moţno souhlasit s ustanovením § 4 odst. 2 zejména ve vztahu k trestnímu zákonu. Zdanění nemůţe být podroben předmět a s tím vzniknout daňová povinnost vztahující se na předmět nabytý nelegálním způsobem. Vzniká otázka, zda je moţné pasovat stát do role kuplíře a umoţnit mu vybírat daň z prostituce nebo prodeje drog; nedošlo by k faktické legalizaci takovéto činnosti? Zatajení příjmů docílených trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu není trestným činem ve smyslu § 148 zákona č. 140/1961 Sb. Pachatel by se tímto nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, coţ je v rozporu se zásadou, ţe k doznání nesmí být obviněný donucován ţádným způsobem. Vyjadřujeme zásadní nesouhlas s tímto ustanovením. K tomu viz připomínka k § 52 odst. 5 předchozího návrhu daňového řádu. Pokud by zcela výjimečně předcházel v úvahu vznik daňové povinnosti z protiprávního jednání (např. proto, aby nebyly zvýhodněny osoby jednající protiprávně), náleţela by tato úprava do konkrétních předpisů hmotného práva. Přesto, ţe došlo k rozšíření obsahu tohoto ustanovení, kdy se nově deklaruje: „zákonem se pro účely tohoto zákona rozumí téţ mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu“, dochází touto dikcí k prohloubení rozporu mezi systémem daňovým a systémem sociálního pojištění, neboť právě mezinárodní smlouvy, resp. nařízení EU jednoznačně deklarují ve svém obsahu neslučitelnost těchto dvou systémů. Tato zásada neslučitelnosti podle mezinárodních smluv (předpisů EU) se promítá jak do oblasti nalézacího řízení, tak do provádění a v neposlední řadě i do exekutivy vzniklých pohledávek. V § 5 odst. 1 se legislativní zkratka „právní předpis“ zrušuje. Není ţádných pochyb o tom, ţe i zákon je právní předpis. V § 8 odst. 1 návrhu navrhujeme doplnit slova „v rámci souladu se zákonem“. Tuto připomínku považuje Český báňský úřad za zásadní, přičemţ ji odůvodňujeme tím, ţe takto formulované volné hodnocení důkazů bez opory v zákoně můţe být chápáno jako svévole.

Vyhověno. Text bude vypuštěn.

viz výše

Projednáno bez rozporu. Jedná se o standardní vymezení obdobné § 2 odst. 1 správního řádu, který se nyní subsidiárně pouţívá pro agendu MSPV. (Nejde tedy o nic nového.)

Vyhověno.

Projednáno bez rozporu. Nutnost postupovat v souladu se zákonem vyplývá ze zásady zákonnosti (legality) obsaţené v § 5 odst. 1. (Nehledě na to, tato skutečnost vyplývá i z ústavního pořádku.) Trváme na prověření a doladění textu § 8 odst. 2 ve smyslu níže uvedeného: Vyhověno. V současnosti je pro právníky velmi aktuální otázka, jak je to s doktrínou zneuţití ve veřejném právu, Text bude upraven v návaznosti na došlé připomínky k této problematice a předpokládejme, ţe jde o doktrínu ve smyslu teorie pouţívané v humanitních oborech, nikoli jako problematice týkající se § 9 návrhu předloţeného do vnějšího aplikaci určité ideologie. Dosud se tato otázka teoreticky příliš neřešila. připomínkového řízení, coţ odpovídá i výstupu z posledního jednání K vymezení pojmu zneuţití práva přistoupil např. pan profesor Knapp /Teorie práva C.H.BECK 1995, Expertní skupiny. bod 443 a násl./ a dovozuje, ţe zneuţitím práva je chování zdánlivě dovolené, jímţ má být dosaţeno výsledku nedovoleného. Jinými slovy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti je zastřen formálně právním úkonem a lze dodat, ţe tímto zastírajícím úkonem má být dosaţeno výsledku nedovoleného, v případě daní prospěchu vlastního k neprospěchu celé společnosti. Na světlo denní v oboru daní vynesl problematiku zneuţití práva ve vztahu k daním zejména známý judikát Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. února 2006 v případě Halifax, v české jurisdikci pak rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 Afs 107/2004 – 48, ze dne 10.listopadu 2005, slengově nazývaný „potápěči“.

13

odst. 2

MPO

Je třeba zevrubně prověřit, zda nedošlo při přijetí zmíněného rozsudku NSS, jakoţ i při dalším rozpracovávání jeho závěrů v dalších judikátech a teoretických pojednáních, k přehlédnutí významu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Je pravdou, ţe toto ustanovení bylo interpretováno od doby jeho přijetí jako instrument, kdy je jeden typ právního úkonu nahrazen typem odlišným (kupní smlouva darovací smlouvou či naopak podle aktuální sazby daně, nebo se spojovalo jeho vyuţití typicky s tzv. Schwarz systémem, tedy záměnou pracovněprávního vztahu za obchodní vztah). Citovaný judikát se nezabýval vztahem § 2 odst. 7 ZSDP a doktrínou zneuţití práva, přičemţ v odůvodnění připouští, ţe …“ Zákon, jenž je ze své povahy obecný, nemůže pojmově pamatovat na všechny myslitelné životní situace, které mohou za jeho účinnosti nastat. V důsledku toho se může přihodit, že určité chování formálně vzato – ve skutečnosti ovšem pouze zdánlivě, odpovídá právní normě (či lépe řečeno: dikci právního předpisu), avšak je zároveň pociťováno jako zjevně nespravedlivé, neboť v rozporu s určitými základními hodnotami a s rozumným uspořádáním společenských vztahů působí jiným újmu. Takové chování má potom povahu nikoliv výkonu subjektivního práva, nýbrž jeho (právem reprobované) zneužití…..“ Stejně tak i navrţený text v daňovém řádu neřeší souvztah ustanovení § 8 odst. 2 a § 9 návrhu. To lze povaţovat za hrubou chybu. Je zřejmě nesporné, ţe minimálně určitou formu zneuţití práva § 2 odst. 7 ZSDP i při jeho dosavadním poměrně úzkém způsobu aplikace řeší. Je tedy jen otázkou, zda lze z textu dovodit i extenzivnější výklad, který by vyhovoval např. definici vytvořené panem profesorem Knapem a byl by v souladu i s publikovaným názorem pana profesora Gerlocha, děkana Právnické fakulty UK, či zda je třeba ještě určitým způsobem při převzetí § 2 odst. 7 ZSDP do daňového řádu text ustanovení § 8 odst. 2 DŘ dopracovat. Nelze souhlasit s tím, že v jedněch interpretačních zásadách bude vedle sebe působit ustanovení, dle kterého, správce daně bere v úvahu skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho a současně se při stanovení daně nepřihlíží k právním úkonům, které byly učiněny převážně za účelem snížení příjmů veřejných rozpočtů a pro které neexistují řádné ekonomické důvody, protože se ve své podstatě jedná o dvojí vyjádření téhož. Tím by bylo zcela popřeno tvrzení předkládací zprávy dle kterého: „Hlavním přínosem daňového řádu tak je přesnější a jednoznačnější vymezení postupů uplatňovaných správci daně i poplatníky, což zvýší jejich právní jistotu a lze tak očekávat snížení počtu soudních pří. Současně daňový řád přispěje k vyřešení některých opakujících se sporů v teoretické i praktické rovině správy daní…… Lze tedy konstatovat, ţe na rozdíl od jiných odvětví veřejného práva, mělo právo daňové od roku 1992 expressis verbis uzákoněný postup v případě zneuţití daňového práva, je jen otázkou, zda vyčerpávajícím způsobem, či částečně. Je vhodné i připomenout, ţe jak judikatura, tak metodické výklady vyřešily i otázku důkazního břemene, které je vzhledem ke své specialitě v daních velmi důleţité a není jiţ pochyb, ţe je to správce daně, koho v tomto případě stíhá důkazní břemeno. Snad určitý rozdíl ve dvojím vyjádření je moţno spatřovat ohledně zneuţití procesních úkonů v daňovém řízení, které pod původní znění § 2 odst. 7 v ZSDP nelze podřadit. Je otázkou, zda by uplatnění doktríny zneuţití na procesní úkony byla pro daňové řízení vhodná, neboť stát přenáší maximum povinností na daňové subjekty, jak poplatníky, tak i plátce daně, přímo zákonem a je tedy zřejmé, ţe musí být tomu přizpůsoben i následný proces za účasti správce daně a připustit flexibilní posuzování nejrůznějších situací i za cenu, ţe v jiném právním odvětví by obdobný postup mohl být označen za zneuţití procesního práva. 14

odst. 2

§9

ČBÚ

ČBÚ

HK ČR SČMVD NSS SPD § 10

odst. 3

UOOU

§ 11

NSS

ČÁST DRUHÁ

MS

§ 11

MPSV

Poţadujeme přeformulovat z hlediska srozumitelnosti. Ustanovení je zmatečné a po jazykové stránce Projednáno bez rozporu. nesrozumitelné. Z připomínky není jasné, v čem spočívá nesrozumitelnost, pouţitá textace je prakticky shodná se současným zněním § 2 odst. 7 ZSDP. V souvislosti s připomínkami k § 9 návrhu předloţeného do vnějšího připomínkového řízení lze konstatovat, ţe text bude přesunut do tohoto § a částečně upraven. Povaţujeme za nutné toto ustanovení přeformulovat. Záměr předkladatele zamezit sniţování daně a Vyhověno. obcházení zákona je sice chvályhodný, nicméně navrţená formulace je pouze deklaratorní a viz výše předkladatel neřeší, jakými nástroji tento poţadavek bude kontrolován. Navrhujeme formulaci tohoto poţadavku zařadit do obecných principů nebo zásad daňového řízení. Navrhujeme vypustit toto ustanovení. Vyhověno. Odůvodnění: viz výše Předmětné ustanovení zavádí právní nejistotu do chování daňových subjektů. vypustit problémové ustanovení v § 9 rozeslaného návrhu, které zavádí právní nejistotu do chování Vyhověno. daňových subjektů viz výše Ustanovení není rozumně aplikovatelné, navrhujeme je vypustit a problematiku zneuţití práva Vyhověno. ponechat jako dosud judikatuře. viz výše Vypustit problémové ustanovení v § 9 rozeslaného návrhu, které zavádí právní nejistotu do chování Vyhověno. daňových subjektů. viz výše Ustanovení § 10 odst. 3 se zrušuje. Projednáno bez rozporu. Osobní údaje shromaţďují správcové daní i na základě jiných předpisů, např. zákona o územních finančních orgánech. Zákaz shromaţďování neúčelných osobních údajů vyplývá jiţ ze zákona o ochraně osobních údajů. Navrhujeme vypustit i toho ustanovení, které je zcela vágní a neurčité. Tuto zásadu zná právní Vyhověno jinak. doktrína a vyplývá i z judikatury Ústavního soudu i správních soudů. V této podobě je pozitivní Toto, stejně jako ostatní interpretační zásady, deklaratorní ustanovení má zakotvení “obecných principů právních“ nadbytečné a můţe se stát předmětem aplikačních a ve veřejném právu svůj význam – viz odborná diskuse ohledně moţnosti interpretačních obtíţí. či nemoţnosti vyuţití obecných principů právních ve veřejném právu. Název části druhé hlavy I (Správce daně a osoby zúčastněné na řízení) nekoresponduje s jejím Vyhověno. obsahem; díl 2 se nazývá Osoby zúčastněné na správě daní. Ţádáme věcně vyjasnit a formulačně upravit. Vznikne-li při správní činnosti (v daném případě při správě daní) situace, která není řešena zákonem Vyhověno jinak. vůbec nebo je řešena nedostatečně, lze maximálně konstatovat, ţe zákon je nezbytné novelizovat. Viz výše Do doby nabytí účinnosti novely zákona je povinností správních orgánů postupovat ve prospěch daňového subjektu, pokud zákon těmto orgánům nesvěří pravomoc postupovat ve striktně stanovených případech podle jejich úvahy (viz např. § 50 odst. 4 správního řádu). Nelze souhlasit, jak je navrţeno, s pověřením správních orgánů k postupu, který zakládá jejich oprávnění postupovat podle v zákoně nespecifikovaných obecných právních principů. Navrţený postup je v rozporu s poţadavkem právní jistoty účastníků řízení a principem předvídatelností postupu správních orgánů v řízení, jehoţ předmětem je rozhodování o právních nárocích a zejména o povinnostech fyzických a právnických osob. Je třeba souhrnně konstatovat, ţe ustanovení § 11 má v rozporu s Listinou základních práv a svobod (čl. 4 Listiny) umoţnit správcům daní zasahovat do práv a povinností účastníků řízení podle zákonem výslovně nevymezených kritérií. Z uvedených důvodů je třeba ustanovení § 11 z návrhu zákona vypustit. 15

§ 12

odst. 3

ČMKOS

ČBÚ

§ 13

odst. 1

MS UOOU

§ 14

odst. 2

MV

ČBÚ

odst. 3

ČBÚ JMK

V § 12 odst. 3 se slova „dále právnická a fyzická osoba, “ zrušují. V § 12 návrhu je vymezení „správního orgánu pro účely tohoto zákona“ a návazně „správce daně“ tak široké, ţe v zásadě počítá i s privatizací daňové správy, neboť ve výčtu moţných správních orgánů v § 12 odst. 3 návrhu jsou uvedeny i právnické a fyzické osoby, jimţ by byla svěřena působnost v oblasti veřejné správy. Podle důvodové zprávy úvahy předkladatele návrhu vycházejí z návrhů vlády, kde se objevují návrhy na sjednocení výběru daní a pojistného na sociální zabezpečení, v úvahách i na zdravotní pojištění, kde se objevuje myšlenka privatizace zdravotních pojišťoven. Tyto záměry ovšem ČMKOS zcela zásadně odmítá. V rámci tohoto ustanovení se zakotvuje moţnost svěřit fyzické nebo právnické osobě část působnosti správního orgánu, kterou orgán vykonává v tzv. veřejné správě. Tento model povaţujeme za průlom do působnosti správních orgánů, jako nositelů kompetencí veřejné správy, který je jim svěřen Ústavou a zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. V této formulaci lze shledat neústavnost V § 13 odst. 1 písm. a) ţádáme vypustit slovo „jiná“ bez náhrady z důvodu jeho neurčitosti.

Projednáno bez rozporu. Definice správního orgánu je zcela v souladu s obdobnou definicí ve správním řádu. Ambicí daňového řádu není, ani nemůţe být, definovat pojem správní orgán jinak. Ustanovení v ţádném případě neimplikuje privatizaci nebo změnu právní formy zdravotních pojišťoven a je potřebné i při zachování jejich stávající formy. MF uvede do důvodové zprávy, ţe tímto není zaloţena kompetence pro fyzické a právnické osoby a odkaz na obdobné znění v SŘ. Projednáno bez rozporu. viz výše

Vyhověno jinak. Ustanovení bude upřesněno ve smyslu toho, ţe se jedná o „jiná řízení“ podle tohoto nebo jiného daňového zákona. V § 13 odst. 1 se na začátek písmene g) vkládají slova „na základě zákonného zmocnění“. Vyhověno jinak. Byť je zřejmé, ţe berní úřady nemohou vést ţádné registry bez opory v zákoně, je vhodnější to Dojde k precizaci textu. normovat výslovně, aby nevznikaly zbytečné pochybnosti. Není moţné, aby výkon působnosti správce daně byl prováděn osobami, které nejsou zaměstnanci Vyhověno. správce daně, nebo k tomu nejsou oprávněny přímo zákonem, navíc za situace, kdy není zcela Slova „jiná osoba pověřená vedoucím správce daně“ budou vypuštěna, přesně určeno, jak by měly jiné osoby prokazovat své oprávnění k úkonům při správě daní přičemţ konec věty bude rozšířen o osoby oprávněné k výkonu „na v případech, kdy nemají sluţební průkaz. Prokázání totoţnosti uvedené v odst. 3 nelze zaměňovat základě zákona“. s prokázáním oprávnění k úkonům při správě daní. Poţadujeme proto vypustit slova „jiné osoby Cílem návrhu není vázat postavení úřední osoby toliko na zaměstnanecký pověřené vedoucím správce daně“. poměr. V současném textu rovněţ není vyuţito pojmu zaměstnanec, nýbrţ V § 14 odst. 2 doporučujeme jasně uvést, ţe úřední osobou se rozumí „zaměstnanec správce daně“. obecnějšího pojmu „pracovník“. Navrhujeme vypustit sousloví „popřípadě osoba, oprávněná k výkonu pravomoci správce daně přímo Projednáno bez rozporu. zákonem“. V této souvislosti opět upozorňujeme na to, ţe se jedná o zakotvení moţnosti přenášet Věta sama o sobě zmíněnou moţnost nezakládá. K tomu je potřeba výkon povinnosti a z toho vyplývající odpovědnosti správního orgánu na soukromoprávní subjekty. výslovného mandátu daného zákonem. Tato kritéria bude naplňovat např. Tento mechanismus nemá v našem finančním právu tradici a povaţujeme jej za nevhodný, neboť by starosta obce. znamenal tříštění kompetencí a sníţení právní jistoty. Prokazování oprávnění k úkonům při správě daní jiným neţ sluţebním průkazem je, z našeho názoru, Vyhověno jinak. nesprávným řešením, které umoţňuje zvýšenou měrou jeho zneuţití. Jsme toho názoru, ţe Text bude přeformulován. Ne kaţdý správce daně disponuje sluţebním oprávněná osoba musí mít sluţební průkaz k provádění těchto úkonů vţdy. průkazem (správu daní nevykonávají pouze územní finanční orgány). § 14 odst. 3 stanoví prokazování oprávnění úřední osoby sluţebním průkazem, tam kde tento není Projednáno bez rozporu. zákonem předepsán, má úřední osoba prokazovat totožnost jiným způsobem. V první části věty se viz výše tak mluví o prokazování oprávnění, které se mění v druhé části věty na prokazování totoţnosti. Navrhuji upravit pro případy, kdy není předepsán sluţební průkaz, prokazování oprávnění obdobně jako v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „SŘ“), případně k prokázání totoţnosti doplnit prokázání oprávnění

16

§ 15

odst. 1

OKOM

UOOU

odst. 2 a odst. 3

UOOU

§16

odst. 2

UOOU

§ 19

odst. 2

MV

§ 21

nadpis Dílu 2

UOOU

Ustanovení upravuje podmínky stanovení místní příslušnosti pro fyzické a právnické osoby. Místní Projednáno bez rozporu. příslušnost má být stanovena pro fyzické osoby mj. dle adresy hlášeného místa pobytu a pro právnické osoby mj. dle skutečného sídla. Upozorňujeme, ţe vzhledem k právu usazování a volného pohybu osob a poskytování sluţeb (Hlava III. Smlouvy o zaloţení ES), mohou cizí fyzické a právnické osoby provozovat činnost, jejíţ výsledky jsou předmětem zdanění, aniţ by měly na území ČR hlášeno místo pobytu/sídlo. Při aplikaci ustanovení by tak došlo k situaci, kdy by místně příslušným měl být správce daně, který se nenachází na území ČR. Poţadujeme ustanovení přepracovat tak, aby bylo moţno stanovit místně příslušný orgán i pro tyto osoby. V tomto ohledu dále poţadujeme vysvětlit, jak bude s ohledem na výše uvedené stanoven příslušný správce daně pro takovéto subjekty pro účely registrace dle § 122 návrhu. V § 15 odst. 1 písmeno a) se slova „; pro účely správy daní se bydlištěm fyzické osoby rozumí adresa Projednáno bez rozporu. místa trvalého pobytu občana České republiky, nebo adresa hlášeného místa pobytu cizince a nelze-li Autor na připomínce netrvá. takto bydliště fyzické osoby určit, rozumí se jím místo, kde se fyzická osoba převáţně zdrţuje“ zrušují. Podle ustálené judikatury se bydlištěm rozumí místo, kde se člověk hodlá trvale zdrţovat, cf. rozhodnutí Boh. A 160/1919, Boh. A 173/19 (4222/19), Boh. A 216/19, Boh. A 198/1919), Boh. A 474/20, Boh. F 7015/34 (4466/32), R 3/79 (stanovisko Cpj 160/1976) a nález ústavního soudu č. 29/1996 Sb., včetně legální definice z § 66 zákona č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma) a § 252 zákona č. 76/1927 o přídavkových daních: „Bydliště podle tohoto zákona má fysická osoba tam, kde má byt za okolností, z nichţ lze souditi na úmysl se v místě trvale zdrţovati.“ Z toho jasně vyplývá, ţe definičními znaky bydliště je pobyt (corpus domicilandi) a úmysl se trvale někde zdrţovat (animus domicilandi). ÚOOÚ proto doporučuje, aby místo bydliště daňový řád pouţíval jeho policejní evidenci, tedy „trvalý pobyt“. V § 15 odst. 2 a 3 je nutno odstranit nepřesnost V písmenu a) je více neţ sporné vázat místní příslušnost na místo, kde se nachází movitý majetek. V kterém okamţiku se má nacházet? Co kdyţ ho účastník účelově přemístí? Odstavce 2 a 3 by měly být sloučeny, neboť upravují místní příslušnost v případě nemovitosti. V § 16 odst. 2 se pojem „ústřední správní orgán“ nahrazuje pojmem „nejvyšší správní úřad“. Podle čl. 79 Ústavy veřejnou správu v ČR vykonávají správní úřady. Správní orgán je pouhým představitelem správního úřadu a zákon by se na něj neměl obracet. Pojem „ústřední“ je nevýstiţný, neboť říká jen to, ţe daný správní úřad má celostátní působnost. Důleţitější kritérium je to, ţe nemá nadřazený jiný správní úřad. Domníváme se, ţe poslední věta tohoto ustanovení je nadbytečná a matoucí a je třeba ji vypustit. „Související úkony“ lze dle našeho názoru vykládat jako „úkony, které zajišťují účel dožádání“, v opačném případě vzniká otázka, co se rozumí souvisejícími úkony a co úkony zajišťujícími účel doţádání, resp. jaký je mezi nimi rozdíl. Nadpis dílu 2 zní: „Účastníci daňového řízení“. Vymezení: „Osoby zúčastněné na správě daní a zastoupení“ je krkolomné. Místo toho by účastníci měli být rovnou pojmenováni jako účastníci.

17

Vyhověno jinak. Text odst. 2 bude přesunut do příslušného hmotně právního zákona.. Projednáno bez rozporu. MF zváţí úpravu textu ohledně změny slov „ústřední“ na „nejvyšší“.

Vyhověno.

Projednáno bez rozporu.

UOOU

§ 23

UOOU

§ 24

UOOU

§ 27

odst. 1

MS NSS

odst. 2 odst. 4

§ 28

NSS MS

UOOU

odst. 2

NSS

odst. 4

NSS

V § 21 a na všech ostatních místech se „daňový subjekt“ označuje jako „strana daňového řízení“. Pojem „subjekt“ (synonymum pojmu „osoba“) je pojem hmotného práva. Daňový řád by měl upravovat pouze procesní instituty, neboť to není hmotněprávní předpis, nýbrţ procesní. Neupravuje obecně daně, nýbrţ řízení při jejich vybírání. I terminologie proto nemá být hmotněprávní, nýbrţ procesní. Ustanovení § 23 se zrušuje. Není třeba normovat notorietu, kdo je třetí osobou. ÚOOÚ poukazuje na to, ţe zákon není učebnicí. Právní norma, která stanovuje to, o čem nemá ţádný rozumný člověk pochybnosti, nemá význam. Důvodová zpráva ţádným způsobem nezdůvodňuje nutnost této právní normy, nýbrţ ji toliko parafrasuje. Místo důvodové zprávy předkladatel předloţil komentář či spíše pouhé poznámky. Ustanovení § 24 se zrušuje. Svéprávnost je však stanovena občanským zákoníkem pro všechny obory práva. ÚOOÚ odkazuje na slavný nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.: „V německém právu, a to i v právu ústavním, platí obecný princip, dle něhoţ na počítání lhůt se vztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB), pokud neexistují speciální ustanovení.“ V § 27 odst. 1 písm. b) není jasné, kdo a jak určí, co je či není relevantní právní překáţka. Ţádáme věcné přehodnocení textu a jeho následnou úpravu.

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. Bude doplněno do důvodové zprávy vysvětlení k třetí osobě.

Projednáno bez rozporu. Připomínka se týká pouze odst. 1 a byla autorem změněna na doporučující.

Vyhověno jinak. Jedná se o obdobu § 32 odst. 2 písm. b) správního řádu. V praxi se bude jednat o osoby, které jsou ve vazbě, ve výkonu trestu apod. Navrhujeme vypustit slovo „právní“ – můţe se jednat i o jinou (např. těţkou zdravotní) překáţku – Vyhověno. srov. § 32 odst. 2 písm. f) správního řádu. Navrhujeme vypustit poslední větu – je totiţ třeba zachovat ochranu práv zástupce. Vyhověno. V § 27 odst. 4 není jasné, kdo a jak rozhodne, co jsou jiné závaţné důvody. Projednáno bez rozporu. Je to celá pestrost ţivotních situací, ze kterých logicky vyplyne, ţe nelze trvat na zastoupení tím konkrétním zástupcem. Dojde k sjednocení terminologie výrazů pouţívaných v obdobných případech. Ustanovení § 28 je nezbytné rozdělit na více paragrafů, optimálně podle principu „jeden paragraf – Vyhověno. jeden odstavec“ ÚOOÚ upozorňuje na to, ţe je nezbytné respektovat legislativní pravidla. Podle čl. 39 odst. 2 legislativních pravidel nemá paragraf obsahovat více neţ 6 odstavců. Toto ustanovení jich obsahuje 7. Poslední věta je nadbytečná – jedná se o jednostranný právní úkon. Projednáno bez rozporu. Vzhledem ke změně konstrukce, která vyţaduje oboustrannou akceptaci je z hlediska právní jistoty vhodné jednostrannou povahu tohoto úkonu výslovně zmínit. (Nadbytečné v tomto případě neškodí.) Navrhujeme část za středníkem vypustit. Plná moc můţe být spojena s úkonem vázaným určitou Projednáno bez rozporu. lhůtou (např. k podání daňového přiznání), jejíţ nedodrţení má právní důsledky. Mělo by být Jde o záměrnou odchylku od obecné úpravy v § 76. Smyslem navrţené postupováno v souladu s § 73 odst. 3 d. ř. textace je garance právní jistoty, ţe k úkonům činěným za zastoupeného bude povolána osoba, o existenci jejíhoţ zastoupení nejsou ţádné pochybnosti. Bude zohledněno v důvodové zprávě.

18

odst. 5

§ 31

NSS

MS

odst. 1

ČBÚ

odst. 4

NSS

§ 32

odst. 2 a odst. 3

HK ČR

§ 33

odst. 3

MV

§ 34

odst. 1

MS

§ 36

MV

Upravit způsob zániku (případ velmi častý, kdy existuje několik plných mocí souběţně) – v souladu Projednáno bez rozporu. s ust. § 28 o. s. ř. – není zřejmé, proč má být – dle d. ř. postupováno odlišně. Způsoby zániku plné moci upravuje občanský zákoník. Záměrem návrhu není odchylné pojetí. Nepředpokládá se rovněţ moţnost „konzumace“ staré plné moci novější plnou mocí. Ustanovení § 31 ţádáme vypustit bez náhrady pro nadbytečnost, neboť lze vyuţít institutu dle § 28. Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. Jedná se o zcela rozdílné instituty. Odborný konzultant je pouze poradním hlasem při jednání, nemá však mandát činit právní úkony na účet daňového subjektu. Naopak i zástupce si můţe přibrat odborného konzultanta. V případě přizvání odborného konzultanta nepředpokládá návrh prokazování jakékoli odbornosti. Projednáno bez rozporu. Návrh rovněţ nepředkládá ţádný sankční mechanismus, kterým by bylo zabezpečeno zneuţití takto Odborné vzdělání zákon nevyţaduje. Odborný konzultant je vázán nabytých informací odborným konzultantem v obchodním styku. Poţadujeme dořešit. mlčenlivostí jako kaţdá jiná osoba, která při správě daní přijde do styku s údaji týkajícími se jiných osob. Navíc se jedná o osobu přizvanou daňovým subjektem, tudíţ případné vyzrazení informací touto osobou o daňovém subjektu je věcí jejich vzájemného vztahu. Jedná se o nepřípustný průlom do úpravy zastupování. Je nutno šetřit práva zastoupeného. Vyhověno jinak. Navrhujeme proto fikci předpokládaného souhlasu nahradit výslovným souhlasem daňového subjektu Text bude vypuštěn. (vzhledem k tomu, ţe odborného konzultanta můţe navrhnout i zástupce daňového subjektu, a to i bez jeho vědomí). Nesouhlasíme se zavedením kratších lhůt neţ 1 den a 8 dní. Projednáno bez rozporu. Odůvodnění: Existence 8 denní lhůty při správě daní je tradice, která zde existuje od Přestoţe má předkladatel zřejmě v úmyslu urychlit celý administrativní proces, nelze opomenout riziko nepaměti. Ţádné konkrétní lhůty kratší neţ 1 den zákon výslovně nezná, zneuţití institutu lhůt správcem daně. V § 32 odst. 2 správce daně můţe daňovému subjektu uloţit pouze mechanismus jejich počítání a dodává, ţe v případě, kdyby správce kratší lhůtu neţ 1 den, avšak s jeho souhlasem. Domníváme se, ţe by však bylo vhodné taxativně daně usoudil, ţe je zapotřebí stanovit takovouto lhůtu, musí k tomu mít vyjmenovat, co správce daně rozumí pojmem „zvlášť naléhavé a jednoduché úkony“. Není rovněţ souhlas dotyčného. nijak řešena situace v případě nesouhlasu daňového subjektu se stanovením kratší lhůty neţ 1 den. V § 32 odst. 2 a 3, kde je upravena lhůta kratší neţ 8 dní, analogicky poţadujeme z výše uvedených důvodů stanovení taxativního vymezení, v jakých případech můţe správce daně k uloţení této lhůty přistoupit. Poslední část tohoto ustanovení „ , a končí jejím uplynutím“ povaţujeme za nadbytečnou a nic Vyhověno. neříkající a poţadujeme ji proto vypustit. Z § 34 odst. 1 není jasné, na základě jakých kritérií budou důvody označeny za závaţné. V této Vyhověno jinak. souvislosti upozorňujeme na terminologickou nejednotnost předloţeného návrhu zákona, v němţ se Bude zachována tradiční moţnost aplikovat diskreční pravomoc. nahodile vyskytují různé výrazy s téměř identickým významem – jiné důvody, závaţné důvody, zvláště I při nejvyšší míře dodrţování identických pojmů pro identické situace závaţné důvody, důvodná ţádost. Doporučujeme revizi celého návrhu a sjednocení pojmů. dochází k drobným rozlišením jako právě příkladmo uvedené pojmy. Text návrhu bude upraven ve prospěch sjednocení terminologie v obdobných případech. Ochrana před nečinností je v návrhu konstruována jako opatření prováděné z moci úřední, podle textu Projednáno bez rozporu. návrhu je však vţdy vázána na podnět daňového subjektu. Poţadujeme zakotvit povinnost Bude doplněna moţnost konání ex officio (v rámci obecné atrakce). nadřízeného správce daně provést opatření proti nečinnosti z moci úřední, ať uţ se o nečinnosti dozví z podnětu nebo ze své úřední činnosti. 19

odst. 1

NSS

odst. 2

NSS

§ 37

MS

NSS

§ 38

§ 40

ČTÚ

odst. 2

MV

§ 41

MS

§ 43

MHMP

Navrhujeme vypustit – okamţik „soustředění podkladů potřebných pro vydání rozhodnutí“ je zcela Projednáno bez rozporu. neurčitý, a jeho určení by bylo výlučně na vůli správce daně. Odpovídá formulaci pouţité v platném textu ZSDP. Jde o případy, kdy není stanovena lhůta a je to myšleno tak, ţe správce daně má rozhodnout, kdyţ má podklady, tzn. jakmile je to fakticky moţné. Ustanovení je zcela neurčitě, není zřejmé, jaké jiné případy, by mohly nastat. Jeví se jako duplicitní Projednáno bez rozporu. úprava s tím, ţe v podstatě neguje povinnost rozhodnout ve lhůtách uvedených v odst. 1. a legalizuje Dané ustanovení subsidiárně dopadá na ty případy, kdy správce daně má lhůtu 3 měsíců. Má-li se jednat o případy procesní nečinnosti, kdy správce daně v průběhu řízení činí provést určitý úkon, přičemţ pro vykonání tohoto úkonu není stanovena průtahy (např. nereaguje na návrhy provedení důkazů, odpovědi na výzvy, apod. je lhůta 3 měsíců ţádná zákonná lhůta ani lhůta daná vnitřními předpisy. V takovém případě zcela nedůvodná – 1 měsíc). nastupuje obecná 3-měsíční lhůta (namísto 6 měsíců) podle platného textu ZSDP. K § 37 upozorňujeme na jeho diskriminační charakter vůči osobě zúčastněné na správě daní Vyhověno jinak. v případě, ţe správce daně bude opakovanými výzvami stále oddalovat vydání rozhodnutí. Při projednání připomínky bylo shodnuto, ţe postačí změna od přerušení lhůty k jejímu stavění (viz níţe). Správce daně, který by se dopouštěl popsaného diskriminačního chování by nepostupoval v souladu se základními interpretačními zásadami. Uvedené ustanovení je zcela účelové a prodluţuje lhůty uvedené v § 36. Umoţňuje správci daně, na Vyhověno. základě v podstatě jakékoli výzvy, kterou vydá „k součinnosti“ ustanovení § 36 obcházet. Zcela Text bude upraven ve prospěch stavění lhůty. nedůvodné je přitom uplatnění institutu přerušení lhůty a obnovení jejího celého běhu, namísto jejího stavění. Navrhujeme zcela vypustit, popř. nahradit přerušení lhůty jejím stavěním (viz § 144 odst. 4). Navrhujeme sjednotit s § 72 správního řádu, a výslovně uvést, ţe do spisu se zakládá originál rozhodnutí (stejnopis písemného vyhotovení se doručuje příjemci). Sjednotí se tak nejednotný postup v praxi uplatňovaný a z toho plynoucí výhrady daňových subjektů stran náleţitostí rozhodnutí při ţádostech o jejich opisy, výpisy a zejm. vyznačení shody s originálem. V hlavě III Doručování (nejspíše v § 38) zcela schází ustanovení o vztahu mezi právními povinnostmi Vyhověno. vyplývajícími správci daně z ustanovení tohoto zákona o doručování a právními povinnostmi Bude doplněno ustanovení zakládající pravomoc správce daně uzavřít vyplývajícími pro provozovatele poštovních sluţeb z uzavřené poštovní smlouvy. K nápravě lze beze smlouvu s Českou poštou tak, jako je tomu v ostatních procesních řádech změny pouţít například formulaci z § 19 odst. 2 věta druhá správního řádu včetně poznámky č. 15. upravujících doručování. Takové doplnění je naprosto nezbytné, tím spíše, ţe takové doplnění je z dobrých důvodů součástí nejen správního řádu, ale také současného i budoucího o.s.ř. (§ 45a odst. 3 současný resp. § 48 odst. 3 budoucího). Doplnění takového ustanovení je naprosto nezbytné, neboť mylná domněnka, ţe se provozovatel poštovních sluţeb při doručování správních, soudních či daňových písemností řídí přímo příslušným zákonem (v tomto případě daňovým řádem), je neobyčejně rozšířena. Subjekty, které si svou povinnost zvolit pro doručení písemnosti odpovídající poštovní sluţbu ke škodě věci neuvědomily, pak hledají nesprávně chybu u provozovatele poštovních sluţeb. Ve skutečnosti však nesprávné doručení písemnosti zavinily ony samy. Výraz „na vědomí jejímu zástupci“ budí dojem, ţe právní účinky doručení písemnosti se odvozují Vyhověno. výlučně od doručování zastoupenému, zatímco doručení písemnosti zástupci je pouze informativní. Z následující věty však vyplývá, ţe tomu tak není, jde o „souběžné doručování“, právní účinky jsou spojeny s tím doručením, které nastane později. Poţadujeme ustanovení přeformulovat. V § 41 doporučujeme slovo „jiného“ nahradit slovem „zvláštního“, nebo poţít výraz „jiného právního Vyhověno jinak. předpisu“. Text bude přeformulován ve prospěch slov „jiného právního předpisu“. Poţadujeme upravit problematiku doručování obdobným způsobem, jak je uvedeno v zákoně č. Projednáno bez rozporu. 20

§ 44 § 46

§ 47

MHMP JMK

odst. 4

MHMP

odst. 1

ČTÚ

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Odůvodnění: Navrhovaný způsob doručování je problematický a nejasný a neodpovídá příslušným ustanovením ve správním řádu ani v občanském soudním řádu. Neupravuje doručování fyzickým osobám ve zvláštních případech, např. ve výkonu trestu odnětí svobody, vojákům v činné sluţbě, advokátům, notářům, soudním exekutorům, apod. Konstrukce § 44 odst. 3 umoţňuje převzít písemnost správce daně doručovanou právnické osobě do vlastních rukou nebo proti potvrzení převzetí, pouze jejímu statutárnímu zástupci, nikoliv osobám pověřeným nebo touto osobou zmocněným, coţ je z provozního hlediska zcela nevyhovující. Např. všechny písemnosti doručované hlavnímu městu Praze by při této úpravě musel převzít osobně primátor hl. m. Prahy, případně jeho náměstci. Poţadujeme proto, aby se postup v co největší míře přiblíţil ustanovením v občanském soudním řádu (§ 45 aţ § 50). viz. § 43 § 46 oproti současnému ZSDP (§ 17 odst. 13) neupravuje účinky doručení pro případy, kdy příjemce zemřel bez dědice nebo zanikl bez právního nástupce. Navrhuji zachovat toto ustanovení. § 106 sice nově upravuje moţnost zastavení řízení pro uvedené případy a současně stanoví, ţe tato rozhodnutí se příjemci nedoručují, avšak v případě, kdy úmrtí/zánik příjemce, který je bez právního nástupce, nastane v odvolacím řízení před odvolacím orgánem, nemá odvolací orgán dle § 116 moţnost takto postupovat. Poţadujeme celý odstavec 4 vypustit. Odůvodnění: V návrhu zákona se uvádí, ţe písemnosti, u nichţ marně uplynula lhůta pro jejich vyzvednutí, vhodí doručující do domovní nebo jiné adresátem uţívané schránky, ledaţe to správce daně předem vyloučí. Tento postup nekoresponduje s poštovními podmínkami České pošty, s.p. platnými od 1.5.2008 vydanými na základě zákona o poštovních sluţbách ( zákon č. 29/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poštovní podmínky stanovují, ţe doručující (pošta) nevyzvednutou písemnost vrátí odesílateli. Pouze v čl. 30 odst. 5 poštovních podmínek je připuštěno nevrácení písemnosti tehdy, jestliţe si to odesílatel vymíní vyznačením na doručovací obálce nebo pokud je jeho poštovní adresa v zahraničí. Úprava navrţená v § 46 odst.4 nedává správci daně jistotu o tom, zda a jakým způsobem byla písemnost doručena. Správce daně by nevěděl, zda byla písemnost vhozena do poštovní schránky a má být doručena fikcí, či zda se písemnost ztratila. Za podstatnou povaţujeme skutečnost, ţe správce daně doručuje písemnosti, kde jsou uváděny osobní a jiné citlivé údaje, a proto je navrţený způsob doručování v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, které by se navrţeným způsobem mohly dostat do rukou neoprávněných osob. Způsob doručování by byl pro správce daně i velmi pracný, protoţe s ohledem na povahu písemností a zásadu mlčenlivosti v daňovém řízení by v naprosté většině případů musel vyloučit tento způsob vhazování písemnosti do schránky. § 47 odst. 1. Podle výkladu v důvodové zprávě k tomuto ustanovení se nelze domáhat neúčinnosti doručení z důvodu pouhé nepřítomnosti. K tomu se pak uvádí, ţe si adresát můţe při delší dovolené zvolit zástupce pro doručování; neučiní-li tak, jde to k jeho tíţi. Tento argument je zcela mylný. Podle tohoto výkladu by si kaţdá fyzická osoba musela před odjezdem na delší neţ 15denní dovolenou 21

Nové pojetí doručování zohledňuje moderní trendy v této oblasti, jakoţ i novelu o. s. ř.

viz výše Projednáno bez rozporu. Doručování v uvedených případech není nutné normovat, ustanovení § 109 svou obecnou povahou dopadá i na reţim odvolacího řízení. Bude zohledněno v důvodové zprávě. Vyhověno jinak. Moţnost vhodit písemnost do schránky adresáta po marném uplynutí úloţní doby odpovídá trendu nastolenému novelou o. s. ř. (V této souvislosti nepochybně dojde i k úpravě poštovních podmínek, neboť navrhovaná účinnost novely o. s. ř. předchází navrhované účinnosti daňového řádu.) Ohledně informace odesílateli o tom, ţe marně uplynula úloţní doba a písemnost byla vhozena do schránky adresátovi, bude text návrhu doplněn.

Projednáno bez rozporu.

§ 50

odst. 2

§ 51

VOP

odst. 5

§ 52

JMK

UOOU

MS

zvolit svého zástupce pro doručování; jinak by jí totiţ hrozilo, ţe u daňové písemnosti, jeţ mu prvý den jeho nepřítomnosti dojde, bude nezvratně uplatněna fikce doručení. Toto pojetí je v zásadním rozporu s tím, jak je tato situace řešena podle správního řádu - viz § 24 odst. 2 správního řádu. Pojetí uplatněné v daňovém řádu nutně povede k celé řadě neprávem uplatněných fikcí doručení (u adresátů, kteří se doručení nijak nevyhýbají), tím spíše, ţe příchod daňové písemnosti nebude adresát v mnoha situacích sebeméně očekávat. Pokud je záměrem předkladatele zpřísnit podmínky tak, aby se adresáti písemností nemohli doručování záměrně vyhýbat, nezbývá neţ pouţít ty instituty, jeţ obsahuje vládou jiţ schválená novela občanského soudního řádu (povinná doručovací adresa atd.). Toto pojetí je současně v rozporu i s tím, jak se tato věc řeší v případě doručování běţných poštovních zásilek (pokud to odesílatel nezakáţe, lhůta pro vyzvednutí poštovní zásilky můţe být prodlouţena aţ na jeden měsíc). § 50 odst. 2 písm. h) upravující náleţitosti doručenky, poţaduje i údaj o doloţení oprávnění k převzetí písemnosti za adresáta, přičemţ z důvodové zprávy )dále jen „DZ“) vyplývá, ţe se jedná o plnou moc pro doručování uloţenou u provozovatele poštovních sluţeb. Z dikce § 43 odst. 3 však vyplývá, ţe zásilka určená do vlastních rukou se doručuje přímo adresátovi (dle § 52 odst. 1 osoba, které je písemnost doručována, nebo jejímu zástupci pro správu daní), tedy není ji moţné doručit jiné osobě zmiňované v důvodové zprávě (tedy nelze pouţít tzv. průkazy zmocněnce zřizované doručovatelem poštovních sluţeb). § 50 odst. 2 písm. h) je tak aplikovatelné pouze u právnických osob, kde bude uvedeno, jak bylo prokázáno oprávnění jednat jménem této právnické osoby. Navrhuji dopřesnit ustanovení pro větší srozumitelnost doručování do vlastních rukou dle výše uvedeného. Ochránce si není jist přístupem předkladatele k mlčenlivosti vůči němu. S přihlédnutím k dřívějším sporům a jimi (částečně) vyvolané novele zákona o správě daní a poplatků (zákonem č. 381/2005 Sb.) má váţnou obavu o to, zda si navrţený text má vyloţit tak, ţe mu správce daně informace poskytne jiţ s přihlédnutím k ustanovení § 15 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Pokud navrhovatel naopak zamýšlel poţadovat na ochránci, aby při svém šetření předkládal zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost dle ustanovení § 51 odst. 2 návrhu daňového řádu, je nucen takový legislativní pokus důrazně odmítnout. Pokud ochránce odhlédne od skutečnosti, ţe v minulosti jiţ byla předmětná záleţitost legislativně vyřešena, je případné zatíţení poţadavkem „zproštění mlčenlivosti“ v rozporu se specifickým postavením ochránce, který má ze zákona právo na plný rozsah informací, nikoliv pouze na informace poskytované na základě zproštění povinnosti mlčenlivosti stěţovatelem. V § 51 odst. 5 písm. c) slovo „nebo“ zrušuje, na konci odstavce 5 se tečka nahrazuje čárkou slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno e), které zní: „e) pro Úřad pro ochranu osobních údajů“. Úřad po ochranu osobních údajů vykonává působnost dozorového úřadu pro oblast ochrany osobních údajů. Jako orgán veřejné moci pověřený dohledem nad dodrţováním na území České republiky ustanovení přijatých Českou republikou k provedení směrnice 95/46/ES musí být nadán pravomocí přístupu k údajům, které jsou předmětem zpracování a pravomocí shromaţďovat veškeré informace nezbytné pro splnění konkrétního úkolu (čl. 28 uvedené směrnice). Úředníci ÚOOÚ musí být oprávněni seznamovat se s osobními údaji i z individuálních daňových řízení, včetně ţivých spisů. Zásadně poţadujeme doplnění § 52 v tom smyslu, aby se rozšíření výjimky z prolomení povinnosti mlčenlivosti pro správce daně, poskytne-li informace získané při správě daní pro účely trestního řízení, vztahovalo na všechny orgány činné v trestním řízení. 22

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. Text důvodové zprávy bude upraven.

Projednáno bez rozporu. Dojde k úpravě důvodové zprávy ohledně výkladu § 54 odst. 1 tak, aby bylo zřejmé zúţení skutečností, které jsou chráněny povinností mlčenlivosti, a to toliko na skutečnosti vypovídající o poměrech jiných osob. Poskytování informací, které toto kritérium neohrozí tedy bude moţné, resp. nebude mu na překáţku povinnost mlčenlivosti. Projednáno bez rozporu. K problematice mlčenlivosti a snaze minimalizovat výjimky z této povinnosti - viz důvodová zpráva

BIS

UOOU § 52

odst. 1

MPSV 1.

1. V § 52 odst. 1 návrhu daňového řádu se navrhuje upravit výjimky z povinnosti mlčenlivosti správce Vyhověno. daně. Na rozdíl od stávajícího zákona o správě daní a poplatků zde není jako jedna z výjimek uvedeno poskytnutí informací Národnímu bezpečnostnímu úřadu, zpravodajské sluţbě nebo Ministerstvu vnitra při provádění bezpečnostního řízení podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostním řízení (srov. § 24 odst. 5 písm. h) stávajícího zákona o správě daní a poplatků). Moţnost přístupu k údajům získaným při daňovém řízení na základě pouhé skutečnosti, ţe daňový subjekt zprostil správce daně povinnosti mlčenlivosti, není pro účely bezpečnostního řízení dostatečná. § 52 odst. 2, který stanoví výjimky z povinnosti mlčenlivosti, je uvozen předvětím „O porušení mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní“. Z takovéto formulace samé o sobě však neplyne povinnost správce daně ve vyjmenovaných případech informace poskytnout. Jestliţe se na řízení podle daňového řádu nemá vztahovat správní řád ani podpůrně, bude obtíţné takovouto povinnost dovodit. Proto navrhujeme toto znění předvětí § 52 odst. 1: „(1) Povinnosti zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat“ a dále navrhujeme vloţit do ustanovení § 52 odst. 1 nové písmeno n), které včetně poznámky pod čarou č. 8) zní: „n) vůči Národnímu bezpečnostnímu úřadu, zpravodajské sluţbě nebo Ministerstvu vnitra při provádění bezpečnostního řízení podle zvláštního zákona.8) 8) Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.“. Ustanovení § 52 se zrušuje. Projednáno bez rozporu. Toto ustanovení je nad míru kasuistické. Vzhledem k tomu, ţe se nejedná o obecnou právní normu, patří do jednotlivých zvláštních předpisů. Slova „a dalším správním orgánům vykonávajícím tuto působnost“ je třeba nahradit slovy „dalším Vyhověno. orgánům sociálního zabezpečení při výkonu jejich působnosti“. V této souvislosti poukazujeme na ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhoţ se v oblasti nemocenského a důchodového pojištění povaţují za orgány sociálního zabezpečení Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení, okresní správy sociálního zabezpečení a ministerstva vnitra, spravedlnosti a obrany. S navrţeným zněním tohoto ustanovení, podle něhoţ je označení ostatních orgánů sociálního zabezpečení (resp. správních orgánů) koncipováno s odkazem na působnost MPSV, nelze souhlasit, protoţe podle platné právní úpravy v oblasti sociálního zabezpečení není působnost těchto ostatních orgánů odvozena z působnosti MPSV.

23

BIS

ČNB

ČBÚ

JMK

2. Údaje získané při daňovém řízení mohou mít pro zpravodajské sluţby velký význam při plnění úkolů v jejich působnosti. Zejména půjde o zabezpečování informací o činnostech, jejichţ důsledky mohou ohrozit významné ekonomické zájmy České republiky nebo týkající se organizovaného zločinu. Proto navrhujeme vloţit do ustanovení § 52 odst. 1 za námi v předchozí připomínce navrhované písmeno n) nové písmeno o), které včetně poznámky pod čarou č. 9 zní: „o) zpravodajským sluţbám za účelem plnění konkrétního úkolu v jejich působnosti podle zvláštního právního předpisu9). 13) Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských sluţbách České republiky, ve znění pozdějších předpisů.“. Navrhujeme rozšířit moţnost prolomení povinnosti mlčenlivosti správce daně i ve vztahu k ČNB ohledně skutečností, které podléhají jejímu dohledu, a to v písm. h) následujícím způsobem: h) České národní bance ve věcech, které podléhají jejímu dohledu, přičemţ stávající ustanovení písm. h) se označí jako písm. i) a obdobně se posunou i následující písmena. ČNB při výkonu dohledu potřebuje řadu informací, mj. v návaznosti na evropskou úpravu, viz např. čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice o zneuţití trhu č. 2003/6/ES. V tomto ustanovení je správce daně zbaven mlčenlivosti v taxativně vymezených případech. Poţadujeme doplnit ještě o písmeno n), které bude znít: „Českému báňskému úřadu, jde-li o zvýšení daňové povinnosti odvodem z výnosů, trţeb z úhrad z DP a z vydobytých nerostů a z pokut“, a písmeno o), které bude znít: „Českému báňskému úřadu, jde-li o informace z titulu neoprávněného čerpání finančních rezerv dle § 10a zákona č. 593/1991 Sb., o finančních rezervách, ve znění pozdějších předpisů“. § 52 odst. 1 písm. i) vyjmenovává jeden z případů, kdy se nejedná o porušení mlčenlivosti, a to poskytnutí informací soudu s výjimkou trestního řízení. Tedy poskytnutí informací pro účely trestního řízení je porušením mlčenlivosti (koresponduje s DZ). Matoucí je však dodatek, o předmětu těchto trestních řízení, ze kterého pak vyplývá, ţe porušením povinnosti mlčenlivosti je pouze poskytnutí informací pro účely trestního řízení s uvedeným předmětem (v rozporu s DZ a samotným předmětem a cílem uvedených trestních řízení). Navrhuji jednoznačně stanovit, ţe porušením mlčenlivosti není pouze sdělení informací pro účely trestního řízení s vymezeným předmětem, a ţe pro případy trestního řízení s odlišným předmětem se o porušení mlčenlivosti jedná

24

Vyhověno. viz výše

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu.

Vyhověno. viz výše

Projednáno bez rozporu. Bude zohledněno v důvodové zprávě.

NBÚ

K § 52 odst. 1 – vloţit či doplnit, dle jeho umístění, nové písmeno ?), které včetně poznámky Vyhověno. pod čarou č. ?? zní: viz výše „?) Národnímu bezpečnostnímu úřadu, zpravodajské sluţbě nebo Ministerstvu vnitra při provádění bezpečnostního řízení, ve kterém se rozhoduje o ţádostech o vydání osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby, anebo o zrušení platnosti těchto osvědčení nebo dokladu, podle jiného právního předpisu??), ___________________________ ??) Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.“. V případě vložení následující písmena přeznačit. Přeznačit rovněž následující poznámky pod čarou. Tuto připomínku považuje Národní bezpečnostní úřad za zásadní. Odůvodnění: Bez oprávnění pro subjekty provádějící bezpečnostní řízení podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti nebude možno provádět úplná šetření v oblasti majetkových poměrů žadatelů a tedy ověřování jejich spolehlivosti, důvěryhodnosti a ekonomické stability.

Poznámka: Při projednávání zásadních připomínek k předchozí verzi návrhu daňového řádu dne 28. března 2007 byla totoţná zásadní připomínka uplatněná Národním bezpečnostním úřadem předkladatelem akceptována. Proto je překvapující, ţe řádně projednaná zásadní připomínka nebyla zapracována do textu nového návrhu daňového řádu, jak je uvedeno v předkládací zprávě. ÚZSI 2. V § 52 odst. 1 navrhujeme doplnit písmena n) a o), která včetně poznámek pod čarou č. x a y zní: Vyhověno. „n) Národnímu bezpečnostnímu úřadu, zpravodajské sluţbě nebo Ministerstvu vnitra při provádění viz výše bezpečnostního řízení podle zvláštního zákonax), o) zpravodajské sluţbě, jde-li o informace, které jsou významné pro plnění úkolů náleţejících do její působnosti podle zvláštního zákonay).“ Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. y) Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských sluţbách České republiky.“.

25

ÚZSI

Odůvodnění k písmenu n) Podle § 24 odst. 5 písm. i) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, [do 30. června 2008 jde o ustanovení § 24 odst. 5 písm. h)] se pracovníci správce daně, jakoţ i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, nemohou dovolávat zákonem stanovené povinnosti zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, vůči Národnímu bezpečnostnímu úřadu, zpravodajské sluţbě nebo Ministerstvu vnitra při provádění bezpečnostního řízení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Informace získané na základě tohoto oprávnění mají pro uvedené státní orgány klíčový význam při ověřování pravdivosti údajů o majetkových poměrech účastníka bezpečnostního řízení, které uvedl v dotazníku fyzické osoby. Ověřování těchto údajů je nezbytnou součástí bezpečnostního řízení, přičemţ správce daně je podle zákona č. 412/2005 Sb. povinen bezplatně do 30 dnů příslušné ţádosti orgánu provádějícího bezpečnostní řízení vyhovět. Pokud by povinnost mlčenlivosti uloţená daňovým řádem správci daně nebyla vůči orgánům provádějícím bezpečností řízení výslovně prolomena, nemohly by tyto orgány příslušné informace vyţadovat a tedy ani efektivně realizovat úkony směřující k ověření majetkových poměrů účastníka bezpečnostního řízení. Tím by bylo významně zpochybněno dosaţení cíle bezpečnostního řízení, jímţ je úplné a přesné zjištění stavu věci v rozsahu, který je nezbytný pro posouzení, zda v případě účastníka řízení existuje bezpečnostní riziko, a pro rozhodnutí o jeho ţádosti o vydání osvědčení fyzické osoby. Odůvodnění k písmenu o) Správci daně získávají v souvislosti výkonem správy daně významné informace týkající se majetkových i osobních poměrů daňových subjektů a jejich podnikání. Jde především o informace, zda je daná osoba plátcem příslušné daně, případně, kdo v jejím případě danou daň odvádí, o údaje týkající se příjmů této osoby, jejích majetkových poměrů, vztahů k různým obchodním společnostem, ale i občanským sdruţením, nadacím a jiným právnickým osobám, toků jejích finančních prostředků (např. poskytnutých darů) apod. Na základě těchto informací mohou zpravodajské sluţby získat poznatky důleţité pro ochranu významných ekonomických a zahraničně politických zájmů a bezpečnosti ČR, a to zejména v oblasti boji proti terorismu. Z těchto poznatků, vyhodnocených v kontextu s dalšími souvisejícími poznatky, lze získat informace o tom, zda a jakým způsobem se daný daňový subjekt nebo jiná fyzická či právnická osoba zmiňovaná v souvislosti s daným daňovým subjektem (zaměstnanec, zaměstnavatel, obchodní partner, obdarovaný atd.) podílí na financování teroristických aktivit a jak je napojen na struktury mezinárodního terorismu, zejména zda přímo generuje prostředky slouţící k financování mezinárodního terorismu či zda se podílí na jejich legalizaci. Pro zpravodajské sluţby jsou z tohoto hlediska významné např. poznatky o tom, ţe daňový subjekt nadhodnocuje své daňové příjmy, o nesouladu mezi ţivotní úrovní daňového subjektu a jím vykazovanými příjmy či o nápadně nevýhodných smlouvách uzavíraných s jeho obchodními partnery (obsahujícími např. nepřiměřené smluvní pokuty). Právní úprava obsaţená v navrhovaném písmenu o) by přispěla k efektivnějšímu výkonu zpravodajské činnosti, zejména z hlediska boje proti terorismu.

26

§ 52

odst. 2

MV

§ 52

odst. 3

MV

§ 53

odst. 2

MPSV

§ 55

odst. 1

ČBÚ

§ 56

odst. 1

MPSV

3.

4.

MS

Důrazně protestujeme proti navrhovanému znění prolamování daňové mlčenlivosti ve vztahu k trestnímu řízení. Pro Ministerstvo vnitra je zcela nepřijatelná představa, ţe specializované policejní sloţky, vůči kterým se podle platné právní úpravy nelze dovolávat povinnosti zachovat mlčenlivost, ztratí moţnost získávat v určených oblastech informace z daňového řízení přímo a budou odkázány na ţádost státního zástupce. Takto nastavená úprava by byla krokem zpět v boji se závaţnými formami hospodářské kriminality a šla by zcela proti evropskému trendu v této oblasti, který zdůrazňuje nutnost multidisciplinárního přístupu k potírání tohoto druhu trestné činnosti, ve kterém jednotlivé sloţky (finanční a policejní orgány) úzce spolupracují. Poţadujeme proto, aby byl zachován způsob a rozsah přístupu k informacím z daňového řízení pro specializované policejní sloţky ve smyslu § 24 odst. 5 písm. g) platné úpravy. Za nesprávné rovněţ povaţujeme omezovat právo na informace pouze pro taxativně vymezený okruh trestných činů, neboť tato situace můţe přispět k niţší objasněnosti některých dalších trestných činů v daňovém řádu neuvedených. V návaznosti na tuto připomínku poţadujeme provést odpovídající změnu i v § 52 odst. 3.

Upozorňujeme na skutečnost, ţe zákonná povinnost poskytování informací správcem daně se rozšiřuje ve smyslu písemného ujednání uzavřeného mezi správcem daně, který informace shromaţduje a příslušným orgánem nebo zdravotní pojišťovnou. Jde o smluvní rozšíření zákonné povinnosti, které narušuje princip reciprocity ve vzájemných povinnostech správních orgánů, neboť povinnosti poskytování informací správcem daně jiným orgánům návrh daňového řádu v takovém rozsahu nestanoví. Povaţujeme proto za nutné ve stejném smyslu rozšířit i povinnost správce daně. Kdo je kvalifikovanou certifikovanou osobou, návrh daňového řádu nedefinuje. Rovněţ tak nedefinuje podmínky, za kterých lze certifikát získat. Lze proto dojít k závěru, ţe předpoklad, ţe to mohou být fyzické nebo právnické osoby, zakotvené ve více ustanoveních, např. dle § 12 odst. 3, je správný. Jsme toho názoru, ţe tento institut a důsledky jeho aplikace v praxi je třeba hlouběji diskutovat a nelze jej proto takto přijmout. S poukazem na ustanovení § 52, ve kterém se vymezuje správci daně v souvislosti s úpravou zásady mlčenlivosti poskytování informací získaných při správě daní jako poskytování údajů, které mohou vyjmenované orgány veřejné moci a jiné instituce vyţadovat v rozsahu nezbytném k plnění úkolů v jejich působnosti [viz např. § 52 odst. 1 písm. b)], poţadujeme, aby v ustanovení § 56 odst. 1 byl adekvátně vymezen okruh údajů, které je naopak správce daně oprávněn vyţadovat od orgánů veřejné moci. Navrhujeme proto, aby v § 56 odst. 1 byla nahrazena slova „osobní a jiné údaje potřebné pro správu daní“ slovy „osobní a jiné údaje nezbytné k plnění úkolů při správě daní“. Tato úprava by se vztahovala jen na orgány veřejné moci. V § 56 odst. 1 ţádáme vypustit bez náhrady text. „osobní a jiné“

27

Vyhověno.

Vyhověno jinak. Je omezeno taxativním výčtem jiţ v současné úpravě. Jde o obdobu omezení jako např. při volbě některých prostředků při vyšetřování. Jde o to, aby se primárně takto citlivé informace pouţívali pro řešení závaţnějších trestných činů. Obdobná konstrukce existuje v zahraničních právních úpravách. Odstavec 3 bude vypuštěn pro nadbytečnost a duplicitu s § 8 TrŘ. Projednáno bez rozporu. Konkretizace v textu pomocí např. taxativního výčtu není z povahy věci moţná. Věc lze řešit metodickým výkladem pro sociální správy a správce daně.

Projednáno bez rozporu. MF zváţí dodání odkazu na zákon č. 227/2000 Sb.

Vyhověno jinak. Textace bude uvedena do souladu s příslušnými ustanoveními týkajícími se mlčenlivosti.

Vyhověno. Lze vypustit.

odst. 2

§ 57

§ 58

OKOM

MS odst. 1

ÚZSI 5.

odst. 3

ČNB

Ústecký kraj

Ustanovení se týká poskytování informací na vyţádání. Projednáno bez rozporu. 1) Dikce ustanovení je nejasná. Při doslovném výkladu by totiţ k vyţádání docházelo mj. i z vlastního podnětu poskytovatele údajů, coţ je logicky vyloučeno (poskytovatel je subjekt, který údaje shromaţďuje). Pokud ustanovení míří na situace, ve kterých jsou údaje poskytovány (nikoliv tedy poţadovány) i z vlastní iniciativy poskytovatele, je třeba znění přeformulovat. Navíc není zřejmé (ani z důvodové zprávy), za jakých okolností by poskytovatel údajů měl takto jednat. Poţadujeme doplnit v tomto směru důvodovou zprávu. 2) Ustanovení dále předpokládá nakládání s osobními údaji v rozsahu a způsobem “podle dohodnutých podmínek“. Navrhovaná úprava v současné podobě plně nezaručuje zachování ochrany údajů, tak jak to pro obdobné situace poţaduje směrnice 95/46/ES, kdyţ ponechává úpravu způsobu předání pouze na smluvním principu dvou subjektů. K této domněnce přispívá i návrh na vyloučení § 5 odst. 1 zákona 101/2000 Sb. z aplikace na daňové řízení (k tomu viz připomínka níţe). Z těchto důvodů není zaručena obzvláště zákonnost shromaţďování údajů a zejména jejich dalšího zpracovávání. Povaha dohody navíc není jasná jak ve vztahu k § 56 odst. 1, ani k dalším ustanovením. Máme za to, ţe podmínky a způsob předávání údajů, ke kterému bude při vyţádání docházet, musí být stanoveny přímo v zákoně a musí nejen zaručit plnou ochranu údajů, ale zároveň i moţnost správce daně poţadované údaje při oprávněném vyţádání obdrţet. V současné podobě totiţ z návrhu není jasné, jak by správce daně získal údaje v případě, ţe by nedošlo k dohodě předpokládané v navrhovaném odstavci 2. Aby bylo plně vyhověno poţadavkům kladeným na ochranu údajů právem ES/EU, poţadujeme ustanovení přeformulovat ve světle uvedených připomínek. K § 57 odst. 5, 6 a 7 máme určité pochybnosti o oprávněnosti těchto ustanovení, která by umoţnila Vyhověno jinak. správci daně získat údaje (mnohdy citlivé či osobní), které nesouvisejí s daňovým řízením. Text bude zpřesněn tak, aby bylo zřetelné omezení vyţadovat informace nezbytné pro správu daní. V § 57 navrhujeme na konci odstavce 1 doplnit větu „To neplatí, pokud jim v plnění této povinnosti Projednáno bez rozporu. brání zvláštní zákon.“. Speciální úprava má přednost. Uvedené ustanovení daňového řádu musí respektovat téţ ochranu utajovaných informací stanovenou Bude zpřesněna důvodová zpráva tak, ţe ustanovení se netýká zákonem č. 412/2005 Sb., jakoţ i právní úpravu obsaţenou v § 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o speciálních zákonů např. zákona č. 412/2005 Sb. zpravodajských sluţbách České republiky, podle níţ předávají zpravodajské sluţby jiným státním orgánům informace o svých zjištěních, náleţejících do oboru působnosti příslušného státního orgánu, jen za podmínky, ţe tím nebude ohroţen důleţitý zájem sledovaný danou zpravodajskou sluţbou V návrhu zavedená legislativní zkratka „poskytovatel platebních sluţeb“ je pojem, který pouţívá nově Vyhověno jinak a projednáno bez rozporu. přijatá Směrnice Evropského parlamentu a Rady o platebních sluţbách na vnitřním trhu, avšak v ČNB dodá výčet dalších orgánů, které jsou poskytovateli platebních širším slova smyslu. Terminologie bude muset být sladěna, viz výše. sluţeb tak, aby zavedená legislativní zkratka byla kompletní. Dále opakovaně poţadujeme doplnit do první věty slovo „písemné doţádání správce daně“ (písemná Smyslem navrţené úpravy by mělo být nevázat tok informací na konkrétní forma doţádání plyne z § 38 odst. 3 zákona o bankách). formu (písemná, elektronická, ústní). V době éry elektronizace se poţadavek na písemnou formu jeví jako archaický. Navrhujeme následující změnu textu: Vyhověno jinak. „Kontrolní orgány11) , jakož i Nejvyšší kontrolní úřad, jsou povinny i bez vyžádání předávat správci Bude poskytnut časový prostor pro nahlášení správci daně (zavedení daně údaje uvedené v kontrolních protokolech, pokud mají vztah k jemu spravovaným povinnostem lhůty, do kdy musí být ohlášení provedeno) tak, aby kontrolovaný daňový při správě daní a pokud tyto povinnosti nemají dopad do veřejného rozpočtu, jehož prostředky subjekt měl šanci zhojit případné nedostatky dobrovolně. jsou předmětem kontroly.“ Odůvodnění: 28

§ 61

HK ČR

§ 63

MPO

JMK

odst. 3

OKOM

Dosavadní právní úprava stejnou povinnost stanovuje v § 34, odstavec 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jen státním kontrolním orgánům (Státní kontrolní orgány mají povinnost sdělovat správcům daně výsledky kontrol, pokud mají vztah k daňovým povinnostem.). Po schválení daňového řádu bez uvedené připomínky by územní samosprávné celky, respektive jejich úřady musely oznamovat územním finančním úřadům například nesprávně stanovené daňové povinnosti zjištěné při provádění finanční kontroly, místo aby doporučily v rámci nápravných opatření kontrolovanému subjektu porušení daňových povinností vyřešit dodatečným daňovým přiznáním. Penalizace doměřené daně by měla dopad do rozpočtu územního celku, z nějţ pocházejí prostředky, které jsou předmětem finanční kontroly. Doporučujeme doplnit tato ustanovení o upřesnění faktu, ţe „protokol (spis)“ můţe být vyhotoven v elektronické podobě. Všechny dotčené paragrafy navrhujeme proto doplnit v následujícím smyslu: „Protokol může být vyhotoven v elektronické podobě, pokud je podepsán elektronickým podpisem.“ „Protokol může být převeden do elektronické podoby k dalšímu užívání a k archivaci. V tomto případě musí být opatřen značkou shody s původní neelektronickou formou protokolu.“ Odůvodnění: Navrţené opatření je v souladu s politikou elektronizace státní správy jako jednoho z pilířů současné vládní politiky. Toto ustanovení definuje spis jako souhrn písemností vztahující se k povinnostem při správě daní jednotlivých daňových subjektů. Spis vede příslušný správce daně. Vzhledem k tomu, ţe běţnou praxí vyměřovacích oddělení finančních úřadů je členění spisů daňových subjektů podle jednotlivých druhů daní, navrhujeme doplnit znění ust. §63 odst. 4 písm. a) takto: Spis se člení na a) části podle jednotlivých daní a daňových řízení. Tento způsob vedení spisu by byl i pro daňové subjekty přehlednější v případě nahlíţení do spisu.

Vyhověno jinak. Bude výslovně uvedeno buď do textu zákona nebo odkazem v důvodové zprávě na předpis, odkud to plyne.

Projednáno bez rozporu. Návrh zákona pečlivě rozlišuje, co se rozumí daní, a co je druhem daně, přičemţ pojem „daň“ je nutno vnímat vţdy ke konkrétnímu daňovému řízení, nikoliv tedy jako druh daně. V tomto ohledu v připomínce navrhovaná textace neodpovídá záměru připomínky. Vhodné by ovšem nebylo ani doplnění podle jednotlivých „druhů daní“, neboť cílem návrhu je, aby pro danou daň (daňové řízení), tj. např. daň z příjmu za zdaňovací období roku xy, byla samostatná část spisu. § 63 a násl. upravující vedení spisu neobsahují povinnost označit spis spisovou značkou. Dále není Projednáno bez rozporu. stanoveno, ţe v soupisu spisu má být uvedeno, kdy byly jednotlivé písemnosti do spisu vloţeny. Toto řeší § 66 odst. 5. Zákon dále neupravuje jak nakládat s písemnostmi, které budou mít povahu utajovaných informací. Problematika nakládání s utajovanými informacemi není problematikou, Navrhuji doplnit výše uvedené. kterou by měl řešit obecný předpis daňového práva. Ustanovení upravuje náleţitosti spisu, tedy souhrnu písemností, který se vţdy vztahuje ke Projednáno bez rozporu. konkrétnímu subjektu. Zejména s ohledem na fakt, ţe součástí spisu jsou i obrazové a zvukové záznamy (tzn. zpracované osobní údaje umoţňující identifikaci subjektu), je nezbytné: 1) přímo v předpise stanovit časový rámec, po který údaje budou uchovávány, tak aby takto stanovený časový rámec poskytoval správci daně dostatečný prostor k nakládání se shromáţděnými důkazními prostředky; 2) upravit způsob zajištění řádné ochrany datových nosičů, na nichţ budou záznamy uloţeny, a to např. prostřednictvím odkazu v důvodové zprávě na příslušná ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně některých údajů a o změně některých zákonů. V opačném případě by navrhovaná úprava byla v rozporu s čl. 6 odst. 1 písm. b) a e) směrnice 95/46/ES. 29

odst. 4

MHMP

V odstavci 4 písm.a) poţadujeme za slovo „jednotlivých“ vloţit slova „druhů daní a“.

odst. 5

MHMP

Poţadujeme odstavec 5 nahradit textem, který zní: „ (5) Jednotlivé části spisu se vedou pod společnou značkou, mohou být vedeny a uloţeny odděleně, musí obsahovat soupis všech písemností, které jsou v nich uloţeny; písemnosti v jednotlivých částech spisu se řadí v časové posloupnosti a označují se jednotlivými pořadovými čísly.“. Odůvodnění připomínek k § 63 odst.4 a 5 Návrh znění v § 63 odst. 4 písm. a) a odst. 5 nedává jednoznačnou moţnost vést spis v písemné podobě v rámci správního orgánu odděleně (tj. na několika místech vzhledem k organizačnímu členění úřadů). V praxi územních samosprávných celků, které jsou správcem řady daní (místní poplatky, správní poplatky, poplatek za komunální odpad, pokuty atd.) a daňových řízení v různých odděleních těchto orgánů, není moţné zajistit, aby byl veden u kaţdého daňového subjektu pouze jeden spis. Ochránce obecně nesouhlasí ani s dočasným „utajováním“ důkazních prostředků a nerozumí tomu, Projednáno bez rozporu. jak by jejich zpřístupnění (před okamţikem jejich hodnocení) mohlo „zmařit nebo ohrozit cíl správy Autor na připomínce netrvá. daní, popřípadě účel úkonu, nebo ohrozit objektivnost důkazu“. Navrţený text je výsledkem jednání expertní skupiny a zohledňuje skutečnost, ţe zpřístupnění určitých důkazních prostředků by mohlo ohrozit průběh dalšího dokazování a objektivitu navazujících důkazních prostředků. Právo subjektu seznámit se s důkazními prostředky a vyjádřit se ke ním však zůstává zachováno, neboť moţnost zařadit tyto důkazní prostředky do „utajované“ části spisu je pouze dočasné. Poţadujeme upravit formulaci věty první v tom smyslu, ţe daňový subjekt je oprávněn nahlédnout do Projednáno bez rozporu. spisu, s výjimkou části vyhledávací. Nepovaţujeme za moţné, aby bylo nahlíţení do ostatních částí Vzhledem k tomu, ţe při správě daní se nevedou ad hoc spisy spisu dále omezováno. k jednotlivým řízením, nýbrţ jeden spis pro daňový subjekt, který se rozpadá na jednotlivé části – viz § 66, musí zůstat textace v původním znění. Není sporu o tom, ţe znepřístupněná můţe být toliko vyhledávací část spisu. Ochránce povaţuje za nepřípustné, aby správce daně určoval rozsah písemností z vyhledávací části Vyhověno. spisu, které „lze“(!) poskytnout příslušným orgánům veřejné moci. Je tedy nepřípustné, aby správce Dojde k přeformulování odst. 3. daně posuzoval, které informace (písemnosti) je nezbytné poskytnout z vyhledávací části spisu pro řízení, které vede jiný orgán. Lze-li vůbec uvaţovat o omezení, navrhuje ochránce vázat poskytované písemnosti na vztah k předmětu řízení vedeného jiným orgánem veřejné moci. Podání daňového přiznání jen na tiskopisu, vydaného ministerstvem, zabezpečuje přímý výkon Projednáno bez rozporu. daňové správy. Nezabezpečuje a nezakotvuje dosud zaběhnutý systém tiskopisů, které má právo i V případě dělené správy se ţádné přiznání podle DŘ nepodává. To je pro povinnost vydat správní orgán v rámci dělené správy podle § 12 a § 156 předkladu. Poţadujeme nalézací rovinu. Jinak je to s unifikací úkonů správců daní, to si mohou proto text v tomto smyslu upravit tak, ţe se bude v případě dělené správy podávat přiznání i na dělat i lokálně. tiskopisech vydaných jinými orgány.

§ 64

VOP

§ 65

odst. 1

MV

§ 67

odst. 3

VOP

§ 71

odst. 1

ČBÚ

30

Projednáno bez rozporu. Záměrem návrhu je, aby daná část odpovídala nikoli jednomu druhu daně, ale jednomu daňovému řízení. (např. daň z příjmů za zdaňovací období xy). Projednáno bez rozporu.

§ 75

HK ČR

odst. 4

MS

OKOM

§ 76

§ 79

odst. 1

NSS

HK ČR

Toto ustanovení obsahuje povinnost předkládat písemnosti v češtině nebo původním jazyce s ověřeným českým překladem. Navrhujeme toto ustanovení přepracovat tak, ţe doklady v cizím jazyce by byly překládány (s ověřením) jen na ţádost finančního úřadu. (Ne jak vyţaduje návrh, kde jen FÚ můţe poplatníka této povinnosti zbavit). Odůvodnění: Jde o nadbytečnou administrativní zátěţ V § 75 odst. 4 je speciální úprava pro národnostní menšinu, která tradičně a dlouhodobě ţije na území České republiky. Vzhledem k tomu, ţe zákon o právech příslušníků národnostních menšin neobsahuje taxativní výčet těchto národnostních menšin, vzniká otázka, kdo určí, o které národnostní menšiny se jedná, neboť definice „která tradičně a dlouhodobě ţije na území České republiky“ je velmi vágní.

Vyhověno. Text bude upraven tak, ţe daňový subjekt bude mít nadále povinnost primárně předkládat doklady v českém jazyce, ovšem tyto nebudou muset býti úředně ověřeny, přičemţ správce daně si bude moci následně vyţádat ověření.

Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. SŘ obsahuje v § 16 odst. 4 tutéţ úpravu. Lze tudíţ poloţit otázku, jak toto ustanovení vykládá SŘ. Jinak by se totiţ tato připomínka vztahovala i na výše zmíněné ustanovení SŘ. viz níţe Připomínka byla uplatněna jiţ ve stanovisku OKOM ze dne 9.3.2007. Rozpor. Ustanovení upravuje právo občanů ČR činit podání a vést jednání na náklady správce daně v jazyce V rámci projednávání se zástupci OKOM bylo dohodnuto, ţe konečné své národnostní menšiny. V souladu s judikaturou ESD je však třeba zaručit také všem občanům stanovisko zazní aţ v rámci jednání v LRV. jiných členských států EU (resp. EHP a Švýcarska) hovořícím jazykem národnostní menšiny právo na jednání v tom jazyce, ve kterém mohou vést taková jednání příslušníci národnostních menšin daného Cílem návrhu není věcná změna, která by vedla k tomu, ţe na náklady členského státu (viz C-137/84 Mutsch a C-274/96 Bickel&Franz). V této souvislosti je třeba správce daně bude moţné činit podání v cizím jazyce odpovídajícímu ustanovení odst. 4 povaţovat za nezohledňující uvedený poţadavek a proto neslučitelné s právem jazyku menšiny. Vzhledem k povaze daňového řízení, lze očekávat EU. obstrukce ze strany určité části daňových subjektů, kterým bude poskytnut Poţadujeme uvést dikci ustanovení do souladu s výše zmíněnou judikaturou ESD. návod, jak zkomplikovat správci daně práci a tím zúţit časový prostor potřebný pro meritum věci. Můţe téţ dojít k paralyzaci správy daní při absenci kvalifikovaných tlumočníků. Daný problém lze řešit metodickou praxí, nikoliv paušální moţností danou zákonem. Citovaná judikatura navíc zcela nekoresponduje s diskutovaným modelem. Ve věci správy daní ţádná relevantní judikatura na toto téma neexistuje tudíţ nelze a priori předvídat výsledek případného sporu (za 16 let současného stavu navíc k ţádnému sporu nedošlo). Navrhujeme vypustit „z řízení, místního šetření nebo daňové kontroly“. Úřední osoba musí být Projednáno bez rozporu. vyloučena kdykoli, nastanou-li pro to důvody a) – c). Po provedení navrhované změny by výsledná textace nedávala smysl. Navrţený text není zúţením oproti současnému stavu, ba právě naopak, neboť podle platného textu § 26 ZSDP se vyloučení týká pouze daňového řízení. Navrhovaný text pokrývá i jiná neţ daňová řízení a další postupy, kde by vyloučení úřední osoby připadalo v úvahu, tj. daňovou kontrolu a místní šetření. Nesouhlasíme s rozsahem pravomocí správce daně při provádění místního šetření a navrhujeme toto Vyhověno jinak. ustanovení zásadně přepracovat. viz k § 80 návrhu předloţeného do vnějšího připomínkového řízení Odůvodnění: Správce daně má neadekvátně zvýšenou pravomoc při zajišťování svých povinností zejména tím, ţe můţe vstupovat do obydlí, které je zároveň provozovnou, a to bez výslovného souhlasu osoby, jejíţ práva jsou místním šetřením dotčena. Takovou pravomoc nemá ani orgán činný v trestním řízení (Policie ČR), pokud nemá soudní příkaz. Dále odmítáme oprávněnost správce daně přizvat osobu, jejíţ přítomnost je podle povahy věci potřebná, a to bez ohledu na to, ţe tato moţnost není/nebude 31

§ 79

odst. 1

MS

§ 80

odst. 2

NSS

§ 86

odst. 2

HK ČR

odst. 3

MS

odst. 1

MMR

§ 87

NSS

v praxi ve větší míře vyuţívána. V důvodové zprávě je zaráţející informace, ţe touto potřebnou osobou můţe být např. zámečník či jiný specialista. V zásadě si myslíme, ţe tímto ustanovením dochází k porušení základních lidských práv a svobod a Ústavy ČR, která garantuje nedotknutelnost obydlí. Příkaz vedoucího správce daně nelze navíc přirovnávat (s ohledem k jeho důsledkům) a ztotoţňovat se soudním příkazem. V § 79 odst. 1 ţádáme vypustit slova „dalších osob“. Nelze souhlasit, aby správce daně byl oprávněn Vyhověno jinak. provádět místní šetření u kterékoliv fyzické či právnické osoby, která není daňovým subjektem v dané Vyhovění této připomínce by mělo za následek nemoţnost vyuţití tohoto věci. instrumentu, který by tímto pozbyl smysl, neboť stejný reţim je uplatňován i při jiných kontrolách. Při projednání připomínky bylo konstatováno, ţe souvisí s problematikou § 80 návrhu předloţeného do vnějšího připomínkového řízení (viz níţe). Celé ust. odstavce 2 povaţujeme za protiústavní a lze jej označit za nepřípustný nezákonný postup. Vyhověno jinak. Jedná se v podstatě o „domovní prohlídku“, avšak s absencí všech nutných náleţitostí, jak ji upravuje Moţnost vstupu do obydlí bude zachována při doplnění podmínek trestní proces. týkajících se nezbytnosti a nemoţnosti jiného řešení. Zároveň bude vypuštěn odst. 2. Rozsah navrţeného ustanovení je shodný s platným textem § 15 odst. 2 ZSDP, který umoţňuje vstup do obydlí slouţícího k podnikání, přičemţ moţnost vstupovat do obydlí slouţícího k podnikání je předjímána v čl. 12 odst. 3 Listiny. Navrhujeme rozšířit toto ustanovení o nové písmeno d) tohoto znění: Projednáno bez rozporu. d) právo daňového subjektu na možnost podat námitku proti postupu (nezákonnému) správce daně. Instrument námitky je v DŘ pojat jako specifický prostředek ochrany proti Odůvodnění: úkonům správce daně při placení daní; pro daný případ lze vyuţít Navrţené doplnění je v zájmu posílení právní jistoty obecného instrumentu stíţnosti podle § 264 DŘ. V § 86 odst. 3 ţádáme vypustit povinnost daňového subjektu poskytnout správci daně informace o Vyhověno jinak. vlastní organizační struktuře, o pracovní náplni jednotlivých útvarů a o oprávněních jednotlivých Text bude precizován tak, aby bylo zřejmé, ţe jde o informace potřebné zaměstnanců. Není jasné (ani z důvodové zprávy), k čemu správce daně potřebuje informace pro správu daní. organizačního či personálního charakteru. Správce daně provádějící daňovou kontrolu by měl Jsou to informace nezbytné pro správu daní uţ jen z toho důvodu, aby poţadovat pouze takové informace, které jsou bezprostředně nezbytné pro účely provedení daňové správce daně věděl např. kdo je oprávněn jednat za daňový subjekt apod. kontroly, o čemţ lze mít pochybnosti např. v případě organizační struktury daňového subjektu. Z hlediska právní jistoty daňového subjektu poţadujeme v odstavci 1 specifikovat první úkon zahájení Projednáno bez rozporu. daňové kontroly. Pokud správce daně nepokračuje v kontrole po jejím zahájení musí správce daně Autor změnil připomínku na doporučující. zaprotokolovat důvody, proč nedochází k přezkoumávání dokladů. Tak bude vyloučeno „spekulativní“ zahájení daňové kontroly z důvodu prodlouţení prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Navrhovanou úpravou se potvrzuje moţnost účelového zahajování kontroly pouhým přípisem, aniţ by Projednáno bez rozporu. fakticky byla prováděna. Za zahájení lze povaţovat první úkon, který směřuje ke zjištění nebo I kdyby se v zákoně objevil vágní termín „fakticky prováděna“, tak to prověření daňové povinnosti (viz § 84 odst. 1). Musí se tedy jednat minimálně o úkon, který je toho nemůţe zamezit účelovému zahajování daňových kontrol. Praxe by způsobilý (např. převzetí dokladů, výzva k jejich předloţení, apod.), nikoli o oznámení o tom, co a kdy zůstala téměř stejná, pouze by spolu s formálním přípisem vyţádal bude prověřováno a zjišťováno. správce daně jednu fakturu apod., čímţ by měl fakticky zahájeno a poté by mohl ve věci zůstat opět nečinný. Řešení je proto nutné hledat v metodické praxi. Zákon by měl zůstat v tomto ohledu obecný.

32

odst. 3

HK ČR

odst. 5

HK ČR

§ 90

HK ČR

odst. 5

VOP

§ 91

MMR

§ 92

UOOU odst. 5

§ 94

VOP MV

§ 96

odst. 5

NSS

§ 97

odst. 2

MS

Navrhujeme zrušit nemoţnost prodlouţení lhůty. Odůvodnění: Navrţená změna odstraní rozpor s tvrzením v Důvodové zprávě, kde se uvádí, ţe v tomto případě můţe daňový subjekt vyuţít institutu prodlouţení lhůty, případně navrátit v předešlý stav. Navrhujeme vypustit první větu nahradit jí touto větou: „Nevyhoví-li daňový subjekt opakované výzvě podle odstavce 2 ve stanovené lhůtě.“ Odůvodnění: Dle našeho názoru se jedná o příliš tvrdé ustanovení, kdy v případě, ţe daňový subjekt nevyhoví z váţných důvodů výzvě, je správce daně oprávněn pouţít pomůcek. Poţadujeme, aby pouţití pomůcek bylo moţné aţ po opakované výzvě. Můţe dojít k situaci, kdy daňový subjekt z objektivních důvodů nemůţe na výzvu reagovat (dovolená, váţné zdravotní či jiné důvody). Dále ve výzvě by podle nás správce daně měl uvést, jaké nové skutečnosti nebo důkazy zjistil, a to proto, ţe daňovému subjektu tyto skutečnosti nemusí být vţdy známy. Navrhujeme stanovit pro správce daně lhůtu, do kdy má být výsledek v rámci „postupu při odstranění pochybností“ sdělen daňovému subjektu. Odůvodnění: V praxi se stává, ţe správce daně zahájí řízení v rámci „postupu při odstranění pochybností“, které není dlouhou dobu ukončeno, čímţ se nevrací přeplatky na dani (většinou se jedná o nadměrné odpočty DPH) a současně se penalizuje neplnění mezitím vzniklých daňových povinností Ochránce má za to, ţe by v případě, kdy subjekt spolupracuje, mělo být pomůcek vyuţíváno pouze výjimečně – nelze-li daň stanovit dokazováním. Ochránce proto navrhuje vypustit text „nebo nedojde-li k pokračování v dokazování podle odstavce 4“. Poţadujeme specifikovat co se rozumí „prvním úkonem v řízení“.

Ustanovení § 92 odst. 5 je nutno přeformulovat. Prokazují účastníci, správní úřad své rozhodnutí toliko odůvodňuje. Nedojde-li snad k vypuštění navrţeného § 9 (tak jak navrhuje Nejvyšší správní soud), povaţuje ochránce za nezbytné, aby správce daně prokazoval i existenci tam uvedených skutečností. V případě, ţe se dle § 254 návrhu nepouţije správní řád, postrádáme úpravu postupu, jímţ se provede důkaz listinou. Obdobně platí i pro § 95. V této souvislosti upozorňujeme také na fakt, ţe i kdyţ je mezi důkazní prostředky řazeno ohledání, jeho úprava v návrhu zcela chybí.

Projednáno bez rozporu. Text důvodové zprávy bude upraven. Projednáno bez rozporu. Dané ustanovení dopadá na případy, kdy je ze strany daňového subjektu dána dvojí nesoučinnost (neumoţnil zahájit daňovou kontrolu a nereaguje na výzvu). Opakovaná výzva by vedla jen k dalším obstrukcím, zdrţování a nárůstu nákladů. Situace jako je dovolená, váţné zdravotní či jiné důvody řeší jiné instrumenty (neúčinnost doručení, navrácení v předešlý stav). Projednáno bez rozporu. Přesný časový okamţik není moţné pevně stanovit. Pevná lhůta by vedla k rigiditě, která nezohlední sloţitost či jednoduchost jednotlivých případů. Uplatní se proto obecná zásada rychlosti, jakoţ i ustanovení o nečinnosti. Pro správce daně je pak v textu stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí v případě, ţe neshledá vhodným další dokazování podle § 93 odst. 4. Vyhověno. Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. Pojem „první úkon“ v textu je pouţit ve smyslu prvního úkonu v daném řízení vůči osobě zúčastněné na správě daní, tj. rozlišovacím znakem je tedy skutečnost, ţe se jedná o úkon – vůči subjektu, úkon – první v konkrétním řízení. Zvolená textace navazuje na obdobnou konstrukci § 21 odst. 1 ZSDP. Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá. Vyhověno jinak. Text § 9 bude vypuštěn. Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. Platná právní úprava ZSDP, která výslovně provádění důkazu listinou neupravuje, přesto není pochyb o tom, jak se důkaz listinou provádí. Ambicí navrţeného textu není kazuistický popis provádění všech v úvahu připadajících prostředků (jejichţ výčet je beztak pouze demonstrativní). Vyhověno. Dojde k vypuštění slov „není-li ohroţen účel úkonu“.

Daňový řád nezná a ani neupravuje institut utajeného svědka, tak jako je tomu v trestním řízení, nelze proto vyloučit daňový subjekt ze součinnosti, krom případu, kdy se jedná o prodlení (moţnost nezvratných následků). Účelem úkonu je zde pouze výpověď, nelze ji předjímat. K § 97 odst. 2 nesouhlasíme s tím, aby správce daně mohl ukládat daňovému subjektu povinnost Vyhověno. 33

vedení zvláštních záznamů, jejichţ evidenci zákon neukládá.

§ 99

odst. 1

§ 100

§ 100

MS

ČMKOS

odst. 2

MV

§ 101

NSS

§ 105

NSS

§ 106

odst. 3

JMK

Ustanovení opravňuje správce daně, aby v případě, ţe je zvláštní evidence potřebná pro správné stanovení daně (coţ je primárním cílem správy daní), uloţil tuto povinnost daňovému subjektu, a to pouze rozhodnutím, proti kterému se lze odvolat i uplatnit odkladný účinek. Navíc je tato povinnost časově omezená, pouze po dobu trvání důvodů, pro které byla tato povinnost uloţena. Nejedná se o nic nového. V rámci vypořádání připomínky bylo dohodnuto, ţe dojde ke změně koncepce tak, ţe povinnost vést evidenci nad rámec toho, co plyne z jiné právní úpravy, bude moţná nikoli na základě rozhodnutí správce daně, nýbrţ dohody obou stran. Neochota spolupracovat budiţ posuzována k tíţi daňového subjektu při unesení jeho důkazního břemene v dokazování jeho daňových povinností. Podle § 99 odst. 1 se umoţňuje správci daně posoudit otázky, o nichţ přísluší rozhodnout jinému Vyhověno jinak. orgánu veřejné moci. Nesouhlasíme s tím, aby správce daně měl moţnost vlastního úsudku o Text bude upraven doplněním slova „jiného“ před slovo „zákon“. otázkách patřících do kompetence jiného orgánu veřejné moci. Není jasné, jak by byla řešena kolize Jde o klasické ustanovení a je nezbytné, neboť daně se vybírají vlastního úsudku správce daně a rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci v téţe otázce. kontinuálně a není moţné čekat na rozhodnutí soudů a jiných orgánů. Pokud následně bude rozhodnuto jinak, správce daně nařídí obnovit řízení. „(1) Správce daně předvolá osobu, a jde-li o právnickou osobu, předvolá osobu, která je jejím statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, který je oprávněn jednat za právnickou osobu samostatně, jejíţ osobní účast v řízení je nutná, a v předvolání současně upozorní na právní důsledky nedostavení se, včetně moţnosti jejího předvedení.“ Správa daní spadá do působnosti Ministerstva financí a podle našeho názoru by to měla být především celní správa, kdo bude v daňovém řízení zajišťovat předvolání a předvedení. Policie by měla tyto činnosti vykonávat pouze v případech, kdy celní správa nebude ze závaţných důvodů schopna předvedení zajistit sama. Proto navrhujeme následující znění tohoto ustanovení: „V případě, že se předvolaný bez dostatečného důvodu nedostaví ani po opakovaném předvolání, může správce daně vydat rozhodnutí o předvedení a požádat o jeho předvedení Celní správu České republiky, popřípadě jiný ozbrojený sbor, který má pravomoc k předvedení podle zákona.“ Viz poznámka k § 63, doplnit v § 101 odst. 6 ... doručení stejnopisu rozhodnutí (viz § 72 odst. 1 s. ř.)

Projednáno bez rozporu. MF doplní odkaz do důvodové zprávy na § 25. Vyhověno jinak. Dojde k zobecnění textu.

Projednáno bez rozporu. Osnova zákona se vyhýbá pouţití slov „stejnopis rozhodnutí“ v souvislosti s doručováním. V rámci jednoty právního řádu upravit shodně s ust. § 77 správního řádu. Navrhovaná úprava Projednáno bez rozporu. akceptuje shodně se správním řádem důvod nicotnosti pouze ve věcné nepříslušnosti, v dalším jiţ zaměňuje nicotnost s nezákonností. Taková úprava jiţ předem předjímá nejednotnost a rozpornost postupů správce daně a umoţňuje zneuţívat vyslovení nicotnosti i v případech rozhodnutí nezákonného – rozhodnutí nicotné přitom nezakládá překáţku rei iudicatae – moţnost opakovaně ve věci rozhodnout, aniţ by byly dány zákonné důvody např. pro obnovení řízení, a aniţ by daňový subjekt měl moţnost jakékoli obrany (viz odst. 3 věta první in fine). Podle § 77 odst. 2 správního řádu nicotnost rozhodnutí z důvodů pod odst. 2 písm. b) vyslovuje soud podle s. ř. s. Není důvodné, vhodné ani ţádoucí postupovat v daňovém řízení jinak. § 106 odst. 3 stanoví, ţe v případě zastavení řízení podle § 111 odst. 2 se rozhodnutí příjemci Projednáno bez rozporu. 34

§ 107

MPSV

§ 109

odst. 5

Ústecký kraj

§ 110

odst. 4

ČBÚ

§ 111

odst. 2

JMK

§ 113

odst. 1

MV JMK

nedoručuje, avšak podle § 111 odst. 2 dochází k zastavení řízení ze zákona, a tudíţ se rozhodnutí nevydává. Ani v případě, ţe by příjemců bylo více, nemůţe být vydáno rozhodnutí o zastavení řízení, jestliţe k zastavení řízení dochází ze zákona. Do § 107 odst. 7 je nezbytné doplnit předpis podle, kterého budou posuzovány „hotové výdaje spočívající v náhradě jízdného, stravného a náhradě prokázaných výdajů za ubytování“. V důvodové zprávě se uvádí, ţe postup při stanovování výše hotových výdajů je upraven odkazem na zvláštní zákonnou i podzákonnou právní úpravu a dále zmocněním pro Ministerstvo financí k vydání vyhlášky, kterou se upraví rozsah dalších hrazených hotových výdajů. Na základě uvedeného nejasného odkazu poţadujeme v § 107 odst. 7 slova „jiného právního předpisu“ nahradit slovy „části sedmé zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“. Uvedené ustanovení, týkající se odkladného účinku odvolání, je formulováno obdobně jako stávající § 48 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků. Koncepce odvolání tedy i v návrhu daňového řádu zůstává stejná tj. odvolání nemá odkladný účinek, pokud daňový zákon nestanoví jinak. Je zřejmé, ţe tato koncepce odvolání byla zvolena kvůli urychlení daňového řízení a snadnějšímu vymáhání daňových nedoplatků. Je však otázkou, zda takováto koncepce odvolání poskytuje dostatečnou ochranu daňovým subjektům, neboť vyloučení odkladného (suspensivního) účinku můţe být a bývá v mnoha případech pro daňový subjekt velmi citelné. Navrhujeme změnu spočívající v přiznání odkladného účinku. Tento institut není v důvodové zprávě objasněn. Návrh zakotvuje situaci, ţe pokud je v poučení uveden odkladný účinek i tehdy, kdyţ jej zákon nepřiznává, má včas podané odvolání odkladný účinek. S tímto mechanismem, byť je veden zásadou zachování tzv. dobré víry, nelze souhlasit, protoţe zakotvuje přímou moţnost obcházení zákona. Pokud je poučení chybně napsáno, zákon platí, a nelze ho zmírňovat v důsledku pochybení správce daně – správního orgánu. Postiţený má pak nástroj v rámci občanského soudního sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, domoci se satisfakce za toto pochybení. Dle § 111 odst. 2 zpětvzetím odvolání je odvolací řízení zastaveno a napadené rozhodnutí nabývá právní moci. Dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení bude odvolatel o zastavení řízení informován ve smyslu § 106 odst. 3, avšak z hlediska hospodárnosti se bude rozhodnutí doručovat jen v případě, že je zde více příjemců rozhodnutí (odvolatelů). § 106 odst. 3 o ţádném informování nemluví (ani nemůţe, jestliţe má být zastaveno řízení např. z důvodu, ţe osoba zúčastněná na správě daní zemře). S ohledem výše uvedené (včetně připomínky č. 7) navrhuji zpřesnit vztah § 106 odst. 3 a § 111 odst. 2. Není rovněţ zřejmá jeho aplikace – zda dopadá na případy jednoho odvolání podaného více osobami nebo na případy více odvolání, kdy kaţdé je podáno samostatně různými osobami. Tyto situace by měly být rozlišeny Povaţujeme za nepřípustné, aby správce daně, který rozhodnutí vydal, byl oprávněn sám rozhodnout o odvolání tak, ţe podanému odvolání vyhovuje pouze částečně. Takové rozhodnutí by mělo být vyhrazeno nadřízenému orgánu. § 113 odst. 1 písm. a) týkající se plné autoremedury mlčí o odůvodnění rozhodnutí. Písm b) téhoţ ustanovení za středníkem týkající se částečné autoremedury stanoví, ţe toto rozhodnutí musí být odůvodněno jen v rozsahu, ve kterém se odvolání nevyhovuje. Z uvedeného lze dovodit, ţe v případě plné autoremedury není nutné rozhodnutí odůvodnit. Naproti tomu ust. § 102 odst. 2 stanoví, ţe rozhodnutí obsahuje odůvodnění. Tedy nemá-li být rozhodnutí v případě plné autoremedury odůvodněno, je nutné toto výslovně stanovit (shodně téţ DZ k § 102 odst. 2). 35

Vyhověno jinak. Text bude doplněn slovy „se pouţijí ustanovení zákoníku práce“ či obdobnou formulací.

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. MF doplní důvodovou zprávu nebo přímo do textu „chybně nebo vadně“.

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. Text bude upraven – viz níţe. Vyhověno. Text bude uveden do souladu.

odst. 2

§ 113

§ 116

§ 117

JMK

HK ČR

odst.1

NSS

odst. 3

NSS

odst. 2

NSS

§ 113 odst. 2 upravuje vyslovení neúčinnosti rozhodnutí a zastavení odvolacího řízení v případě, ţe v odvolacím řízení dojde k uplynutí lhůty pro stanovení daně. Tato pravomoc je však dána pouze správci daně 1 st., avšak odvolací orgán dle § 116 tuto moţnost nemá (DZ tvrdí, ţe i odvolací orgán). Obsah tohoto ustanovení musí být promítnut i do § 116 (příp. výsl. v § 113 odst. 2 stanovit toto oprávnění i pro odv. orgán), má-li odvolací orgán mít i moţnost tohoto postupu. Navrhujeme začlenit do tohoto ustanovení nový odstavec 5 následujícího znění: „Správce daně má povinnost odvolatele uvědomit o postoupení platného odvolání místně příslušnému odvolacímu orgánu.“ Odůvodnění: Poţadujeme, aby správce daně měl povinnost vyrozumět odvolatele o tom, ţe jeho odvolání bylo postoupeno odvolacímu orgánu beztoho, aniţ by ho odvolatel sám vyzval

Projednáno bez rozporu. Je pravdou, ţe dané ustanovení je systematicky zařazeno do § upravujícího postup správce daně l. stupně, avšak konkrétní textace je napsána tak, aby dopadala i na správce daně 2. stupně.

Doporučujeme zváţit, zda by nebylo vhodné upravit i moţnost odvolacího orgánu zrušit rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jde o princip běţně procházející všemi úpravami soudních i nesoudních procesních řádů, který je dnes popírán pouze v praxi daňové správy, ačkoliv i zde dochází k obdobným situacím jako v jiných řízeních, totiţ shledání váţných nedostatků ve zjišťování skutkového stavu věci, popřípadě ke váţným procesním pochybením v postupu správce daně I.stupně. Odvolací orgán ukládá doplnění skutkového stavu, popřípadě odstranění jiných nezákonností, orgánu I.stupně, ačkoliv by to měl učinit sám tam, kde nenahrazuje jeho činnost, naopak měl by tak učinit tam, kde správní orgán I.stupně věc hrubě odbyl. Nastávají tak situace, kdy jeden orgán opatří a provede důkazy, ale sám je nehodnotí, to činí orgán, který je zase sám neprováděl, o nedodrţování zásady dvojinstančnosti nemluvě. Dosavadní i navrhovaná úprava je jistě odůvodňována poţadavkem rychlosti řízení, ta však nesmí být upřednostňována na úkor spravedlivého procesu, správného a úplně zjištěného skutkového stavu a právního posouzení. Zjistí-li tyto důvody odvolací orgán, není důvodu, aby nerozhodl sám [zejm. jde-li o písm. c)]. Navrhovaná úprava, platná jiţ dnes nedůvodně zakládá průtahy řízení a pouhé předávání spisu.

Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. V určitém rozsahu je princip kasace v návrhu uveden.

Projednáno bez rozporu. Uvědomovat o kaţdém postoupení by bylo krajně nehospodárné. Daňový subjekt bude vyrozuměn pouze tehdy, pokud k předání nedošlo do 30 dnů (§ 116 odst. 4). Kdykoli však můţe nahlédnout do spisu a přesvědčit se o aktuálním stavu věci. Navíc je navrhována legislativně nesprávná formulace textu.

Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. Vrácení k autoremeduře je v návrhu pojato jako moţnost, nikoli povinnost. Je vyloučeno uţití tohoto prostředku právě tam, kde je ho nejvíce třeba – právě nalézací řízení je Projednáno bez rozporu. nutno obnovit, dojde-li k uvedeným podmínkám pro obnovu; rozhodnutí vzniklé v nalézacím řízení Je řešeno institutem dodatečného daňového tvrzení nejvíce a nejcitelněji dopadá na daňový subjekt! Není rozumné odlišně upravit uţití mimořádných opravných prostředků od stejných institutů uţitých ve správním řádu.

36

§ 121

MPO

MV HK ČR

SPD

SČMVD

Daleko závaţnější je změna provedená v návrhu daňového řádu vypuštěním přezkoumání rozhodnutí v daňovém procesu. a) Jedná se o odebrání instrumentu pro naplnění zákonnosti v daňovém řízení jak daňovým subjektům, tak i správcům daní. U správců daní se jedná i o odebrání velmi silného prostředku pro odborné řízení podřízených orgánů. Pro daňové subjekty je přezkoumání rozhodnutí z důvodu zákonnosti ještě důleţitější prostředek, neţ tomu je u účastníků správního řízení podle správního řádu. Daňové řízení je přece postaveno na tom, ţe první a v 90 % jediný, kdo aplikuje daňové zákony na relevantní skutečnosti, je daňový subjekt při zpracování přiznání. Pokud posléze, po odevzdání přiznání a vyměření daně ke dni uplynutí lhůty pro podání přiznání, dojde k vydání stanoviska k určitému novému právnímu ustanovení (coţ je v daních velmi časté) nebo k jeho následné změně, existuje pro daňový subjekt i správce daně jediná cesta, tj. přezkoumání rozhodnutí. Tato konstrukce by dokonce vyţadovala, aby přezkoumání rozhodnutí bylo zahajováno na návrh, jehoţ odmítnutí by bylo soudně přezkoumatelné. Pak by se dalo hovořit zákonnosti v daních a ochraně daňového subjektu. MF dospělo ve svém návrhu k závěru, ţe postačí stejná úprava, jako platí pro obecné správní řízení, tj. zahajování přezkoumání rozhodnutí k podnětu daňového subjektu či ex officio bez moţnosti přezkumu soudem. Tato slabší úprava by mohla být dostatečná, pokud by správce daně důsledně aplikoval zásadu zákonnosti. Při takovém postupu by správce daně nemohl odloţit ani jediný podnět, který by byl důvodný a nemohl by nezahájit řízení z moci úřední, pokud by zjistil nezákonnost dosavadního postupu. b) Jedná se o zcela neodůvodněný rozdíl oproti obecnému správnímu řízení, neboť pokud by měl být zaveden nějaký rozdíl oproti obecnému správnímu řádu, pak svědčí spíš pro ad a) zmíněnou rozšířenou formu. c) Jen podpůrně lze zmínit, ţe se jedná o instrument daňového práva, který je v právní úpravě minimálně od roku 1927 (§ 256 zákona o přímých daních). Přezkumné řízení je v návrhu daňového řádu koncipováno naprosto odlišně od stejně pojmenovaného institutu obsaţeného ve správním řádu, coţ nepovaţujeme za vhodné. Poţadujeme přejmenování tohoto dozorčího prostředku. Navrhujeme konkretizovat v tomto ustanovení přezkoumání rozhodnutí, tedy upřesnit, za jakých podmínek lze poţádat o přezkoumání rozhodnutí a doplnit ustanovení v tom smyslu, ţe přezkumné řízení můţe být zahájeno i na podnět daňového subjektu. Odůvodnění: Předloţené řešení je výrazným zhoršením oproti současnému stavu. K navrhovanému řešení dospěla i výše zmíněná expertní komise na svém jednání.

Vyhověno. viz výše

Proti současné právní úpravě byl odstraněn institut přezkumu (tak jak byl odsouhlasen expertní skupinou). Nadále se sice předpokládá moţnost přezkumu, ale pouze na základě podání navrhovatele na zrušení rozhodnutí vydaného správcem daně ve správním soudnictví. (§ 121). Vzhledem k tomu, ţe v mentalitě našich podnikatelů není prioritou obracet se na soud, jsme toho názoru, ţe současná úprava přezkumu by praxi lépe vyhovovala. doplnit přezkoumání rozhodnutí a to i na podnět daňového subjektu tak, jak bylo dohodnuto na komisi ( došlo by k výraznému zhoršení oproti současnému stavu),

Vyhověno. viz výše

37

Vyhověno. viz výše Vyhověno. Dojde k navrácení textu upravujícího institut přezkoumání rozhodnutí jakoţto prostředku dozorčího práva.

Vyhověno. viz výše

§ 122

OKOM HK ČR

odst. 3 § 123

§ 127

§ 129

odst. 1

§ 132

odst. 1

viz § 15 Nesouhlasíme se stanovenou lhůtou pro předloţení poţadovaných dokladů, tak jak vyplývá z § 124, zejména lhůtou týkající se předloţení IČ a obecných identifikátorů. Odůvodnění: Upozorňujeme na situaci, ţe pro nově příchozí zahraniční subjekty je tato podmínka mnohdy nerealizovatelná MS S ustanovením § 122 odst. 3 zásadně nesouhlasíme, neboť pokud daňový subjekt nesplňuje podmínky pro registraci stanovené zákonem, nemůţe být registrován. Následně by totiţ nemohl naplnit ani ustanovení § 124 odst. 1 písm. d). ČMKOSV § 123 se na konci písmene c) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se nové písmeno d), které zní: „d) u subjektů s příjmy od daně osvobozenými (např. členské příspěvky občanských sdruţení).“ ČMKOS poţaduje doplnění tohoto ustanovení takovým způsobem, aby byl i po přijetí daňového řádu zachován ve vztahu k odborovým organizacím a dalším občanským sdruţením stejný přístup, jaký je v současné době zakotven v Pokynu č. D-92, vyhlášeném po číslem 96/1994 FZ. UOOU Ustanovení § 127 zní: „§ 127 Daňové identifikační číslo Zaregistrovanému daňovému subjektu přidělí správce daně daňové identifikační číslo. Daňové identifikační číslo obsahuje kód „CZ“ a kmenovou část. U fysické osoby přidělí kmenovou část správce daně tak, aby byla bezpříznaková a odlišná od rodného čísla. U právnické osoby tvoří kmenovou část identifikační číslo. Daňové identifikační číslo je plátce daně povinen uvádět ve všech případech, které se týkají daně, ke které byl pod tímto daňovým identifikačním číslem registrován, při styku se správcem daně.“ Je zcela nepřijatelné, aby v DIČ bylo obsaţeno rodné číslo. Ţádný identifikátor by z hlediska ochrany soukromí neměl obsahovat jiné osobní údaje typu datum narození, pohlaví či místo narození. Z tohoto pohledu je vhodným modelem IČO. Připomínáme, ţe pokud by DIČ bylo odvozeno od rodného čísla, bylo by také jednodušeji dosaţitelné narušení fyzické bezpečnosti dat daňových registrů, a to vzhledem k dalšímu prohloubení univerzálnosti rodného čísla, kterou je naopak nutno omezovat. Totéţ se ostatně týká i identifikačních čísel právnických osob, coţ je však mimo působnost ÚOOÚ. Nicméně řešením by bylo zavedení speciálního nevýznamového DIČ. HK ČR Navrhujeme vypustit slova: v případech, kdy tak stanoví zákon. Odůvodnění: Navrţené znění odpovídá záměru vlády, (na němţ se shodla i expertní skupina připravující předloţený návrh) zavést do roku 2010 všeobecnou editační povinnost MV Z důvodu zvýšení právní jistoty by mělo být řízení ukončeno formálním aktem správce daně.

38

Vyhověno jinak. Vztah k zahraniční řeší § 131 odst. 4. MF doplní text ve smyslu, ţe SD bude moci prodlouţit lhůtu pro registraci zahraničních právnických osob. Projednáno bez rozporu. Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. Jde o věcnou a systémovou změnu, která není v rámci navrţeného materiálu zamýšlena. Pokud by však došlo k věcnému posunu, je text návrhu připraven tuto změnu zohlednit (změní se jedna věta). V rámci projednání připomínek bylo dohodnuto, ţe text bude upraven tak, aby při přechodu na bezvýznamový identifikátor nemuselo dojít k novelizaci textu (nadčasovost). Do doby, neţ-li bude tento identifikátor vytvořen, bude jím rodné číslo.

Projednáno bez rozporu. Jde o změnu věcného řešení, které se dotýká změny v hmotně právních předpisech. Pokud dojde ke změně koncepce, text v DŘ bude upraven. Projednáno bez rozporu. viz důvodová zpráva

§ 133

MMR

§ 137

§ 141

§ 142

odst. 1 a odst. 2 odst. 4 odst. 5

§ 144

Zavádí se nový pojem „daňové tvrzení“. Má nahradit dosud pouţívaný pojem „daňové přiznání“. Postrádáme vysvětlení, proč zavedený pojem, který je srozumitelný široké veřejnosti daňových poplatníků, má být nahrazen novým pojmem. Poţadujeme ponechat dosavadní pojem daňové přiznání“. Postrádáme rovněţ vymezení pojmu „daňové tvrzení“, a to buď přímo v § 133 nebo v samostatném paragrafu. Podle našeho názoru i sám předkladatel v následujících paragrafech (např. § 134, §136, § 138, §140) pouţívá z hlediska navrhovaného procesního zákona nesprávný pojem daňové přiznání. Pouţívání pojmů je nutné vyjasnit a sjednotit. MS V § 133 a 134 jsou pouţity výrazy „řádné daňové tvrzení“ a „daňové přiznání“, aniţ by bylo vysvětleno, jaký je mezi nimi rozdíl. Z důvodové zprávy lze odvodit, ţe se patrně jedná o legislativní zkratku. Pokud se skutečně jedná o legislativní zkratku, upozorňujeme, ţe není zavedena v souladu s Legislativními pravidly vlády a dále upozorňujeme na chybné pouţívání této legislativní zkratky v následném textu. MHMP Poţadujeme doplnit nový odstavec 5, který zní: „ (5) Správce daně nevystavuje platební výměr u poplatků, které se nevyměřují a byly uhrazeny včas a ve správné výši.“. Odůvodnění: Některé druhy daní, např.správní a místní poplatky, jsou splatné bez vyměření. Platební výměr se vydává pouze tehdy, není-li daň zaplacena včas nebo ve správné výši. Povinnost vystavovat platební výměr pouze z důvodu, aby byl zaloţen ve spisu, je nelogická, zatěţující pro správní orgány z důvodu finančních, administrativních i personálního zajištění. Šlo by pouze o bezúčelné vyhotovení písemnosti, tj. zbytečnou spotřebu lidského a technického potenciálu (viz důvodová zpráva: „stejnopis platebního výměru zaloţí správce daně pouze do spisu a nezasílá ho daňovému subjektu“) Olomouck Navrhujeme doplnit výše citované ustanovení o odst. 3 tohoto znění: ý kraj „Uplatnění tohoto postupu při stanovení daně dle odst. 1 nebo dle odst. 2 se uvede ve výroku rozhodnutí.“ Zdůvodnění: S ohledem na rozdílné zákonné podmínky a reţim pro stanovení daně podle pomůcek v řízeních dle ustanovení § 141 odst. 1, tak i na daň stanovenou dle pomůcek podle ustanovení § 98 odst. 1, je pro právní jistotu daňového subjektu zásadní, aby příslušné zákonné ustanovení bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí. Pokud zákon rozlišuje dvě svébytné situace, za nichţ můţe být daň stanovena podle pomůcek, musí být z platebního výměru patrné, o kterou situaci jde. UOOU V § 142 se odstavec 1 a 2 zrušují. V době výpočetní techniky je zaokrouhlování na koruny či stokoruny zbytečně zatěţující. Vhodné by bylo ponechat pouze odstavec 3. UOOU V § 142 se odstavec 4 zrušuje. Není třeba normovat notoriety. Právní předpis není učebnicí počtů. UOOU V § 142 se odstavec 5 zrušuje. Je otázkou, proč by v přestupném roce měl být úrok niţší. NSS Současnou úpravu povaţujeme za vhodnější.

39

Projednáno bez rozporu. Autor změnil připomínku na doporučující. V důvodové zprávě bude uvedeno, ţe jde o legislativní zkratku.

Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá.

Projednáno bez rozporu. Obecný procesní předpis nemůţe řešit speciality spadající do působnosti zvláštních zákonů.

Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá. Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá. Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá. Projednáno bez rozporu. Proměnlivost výkladu ohledně současného § 47 ZSDP je příkladem, kterak právní nejistota ohledně obecně napsaného právního textu,

§ 145

Ústecký kraj

§ 146

odst. 7

UOOU

§ 151

odst. 7

HK ČR

Z hlediska správy místních poplatků a tzv. dělené správy má kaţdý územně samosprávný celek postavení správce daně. Evidence daní je blíţe provedena vyhláškou Ministerstva financí č. 25/1994 Sb., o formě provádění evidence daní a o převodu daní jejich příjemcům. V současné době však tato evidence není z personálních důvodů obecními úřady zajišťována. V předloţeném návrhu daňového řádu je povinnost evidence daní stanovena v ustanovení § 145, jehoţ odst. 2 přímo uvádí: „Osobní daňový účet je veden pro jednotlivé daňové subjekty odděleně za každý druh daně.“ Domníváme se, ţe by měla být zváţena změna uvedeného ustanovení tak, aby byly eliminovány negativní dopady této navrhované úpravy na výkon správy místních poplatků a na výkon a provádění tzv. dělené správy, které lze dokumentovat na praktickém příkladu. U místního poplatku za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů je poplatníkem kaţdá fyzická osoba s trvalým pobytem na území obce bez ohledu na její věk. V praxi to bude znamenat, ţe jen u poplatku za komunální odpad bude tato právní úprava vyţadovat správu tolika osobních daňových účtů, kolik má daná obec obyvatel. Pokud k tomu připočteme ještě další místní poplatky (např. poplatek ze psů, poplatek za uţívání veřejného prostranství apod.) a daňové nedoplatky z tzv. dělené správy, bude tato správa osobních účtů představovat pro územně samosprávné celky nebývale rozsáhlou agendu. Správce daně bude povinen měsíčně odsouhlasit kreditní i debetní stranu všech těchto osobních daňových účtů a provést roční uzavření záznamů. Tato povinnost se v oblasti tzv. dělené správy bude týkat i krajských úřadů. Navrhovaná právní úprava si tak rovněţ vyţádá zvýšené výdaje jak jednorázové (úprava softwarového vybavení), tak dlouhodobě se opakující (mzdové a jiné prostředky pro personální zajištění této agendy). V § 146 odst. 7 se slova „do 30 dnů“ nahrazují slovem „neprodleně“. Není účelné, aby účastníci stát úvěrovali po dobu jednoho měsíce. Nesouhlasíme s opatřením, aby nevyţádaný přeplatek na dani po 6 letech propadl státu, pokud daňový subjekt stále existuje. Odůvodnění: Správce daně by rozhodně měl mít povinnost uvědomit daňový subjekt o vzniku vratitelného přeplatku s takovou odpovědností a péčí, jako tomu činí v případě výběru daňové povinnosti

40

negativním způsobem ovlivňuje praxi. Vyhověno jinak. K diskusi – evidence daní je nutná (DŘ v tomto ohledu z části supluje absenci účetnictví státu), míra konkrétnosti a obecnosti je věc druhá. Lze diskutovat o moţnosti zúţení zákonných podmínek v rámci evidence daní pro speciální případy, které by ovšem musely být upraveny zvláštním zákonem, jakoţto odchylka. Navrţený text bude upraven na základě připomínek ÚFO a celních orgánů, přičemţ oblast dělené správy vykonávají rovněţ celní orgány, tudíţ nelze argumentovat dělenou správou jako takovou.

Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá. Projednáno bez rozporu. Jde o tradiční konstrukci, která umoţňuje likvidaci přeplatků z nejasných plateb, zaniklých subjektů apod. Obecně platí, ţe vratitelný přeplatek je v dispozici daňového subjektu, přičemţ ten nese odpovědnost za jeho osud.

§ 152

§ 153

MPO

odst. 2 odst. 3

§ 155

§ 156

§ 157

§ 161

VOP MPSV

HK ČR

odst. 1

MPSV

MHMP

Toto ustanovení ponechává instrument, který umoţňuje úhradu daně i příslušenství daně v náhradní lhůtě splatnosti nebo ve splátkách (několik dalších lhůt splatnosti). Návrh ustanovení předpokládá moţnost, aby správce daně stanovil v rozhodnutí o posečkání i další podmínky (např. úhradu ze vzniklého nadměrného odpočtu DPH). V ust. §152 odst. 2 však není jednoznačně stanoveno, ţe po dobu, ve které daňový subjekt plní podmínky posečkání, správce daně povolení posečkání zohledňuje při vystavení potvrzení na ţádost daňového subjektu o stavu jeho osobního daňového účtu (bezdluţnost) upraveného v návrhu daňového řádu v ust. §147. Vzhledem k výše uvedenému navrhujeme doplnění návrhu ust. §152 odst. 2 takto: Správce daně rozhodne o ţádosti o posečkání do 30 dnů ode dne jejího podání; toto rozhodnutí se neodůvodňuje a nelze proti němu uplatnit opravné prostředky. V rozhodnutí, kterým bylo vyhověno ţádosti o posečkání, se stanoví náhradní lhůta splatnosti a posečkání můţe být vázáno i na další podmínky. Po dobu, po kterou daňový subjekt tyto podmínky plní, se skutečnost povolení posečkání zohlední při vystavení potvrzení na žádost daňového subjektu o stavu jeho osobního daňového účtu (§147). Ochránce má za to, ţe by rozhodnutí o ţádosti o posečkání daně mělo být odůvodněno. Upozorňujeme, ţe po marném uplynutí promlčecí lhůty se konstruuje zánik nedoplatku jako takového, resp. prekluze závazku. Jde o zcela rozdílný postup oproti dosavadním prováděným odpisům nedoplatku pro nedobytnost, kdy k odpisu dluhu dochází pouze ve vnitřním systému za předpokladu, ţe závazek státu není prekludovatelný. Jde o další zásadní rozdíl mezi systémem správy daní a systémem sociálního pojištění. V této souvislosti je ve smyslu zvláštních předpisů nutno řešit otázku, zda při zániku závazku jsou dotčeny i pojišťovací nároky příslušného subjektu. Navrhujeme toto ustanovení doplnit o větu: „Úkony, které přerušují běh lhůty, musí správce daně oznámit daňovému subjektu.“ Odůvodnění: Navrţené doplnění je v zájmu posílení právní jistoty. Ve větě první se m.j. stanoví, ţe k dělené správě dochází tehdy, postupuje-li se při placení peněţitého plnění, uloţeného k úhradě rozhodnutím orgánu veřejné správy, podle daňového řádu. K dosaţení souladu tohoto ustanovení s § 3 je třeba za slova „podle tohoto zákona“ doplnit slova „nebo podle jeho jednotlivých ustanovení“. V opačném případě by navrţené ustanovení, bez zřetele na § 3, zakládalo povinnost orgánů veřejné moci postupovat po vydání uvedeného rozhodnutí podle ustanovení hlavy V části třetí daňového řádu v plném rozsahu bez zřetele na právní úpravu obsaţenou ve zvláštních zákonech. Navrţené znění je tedy v rozporu se subsidiární povahou daňového řádu vyjádřenou v § 3. Poţadujeme nahradit lhůtu 10 dnů lhůtou 30 dnů. Odůvodnění: Je uloţena povinnost orgánu veřejné moci při dělené správě předat exekuční titul příslušnému správci daně do 10 dnů od nabytí právní moci. Při stanovení této lhůty nebyl vzat zřetel na technické moţnosti orgánu veřejné moci, který v navrţené lhůtě nemusí ani obdrţet vrácenou doručenku rozhodnutí. Den platby tak, jak ho zakotvuje dosavadní text § 61 zákona č. 337/1992 Sb., je ověřený praxí a také v praxi zaběhnutý. Jsme toho názoru, ţe návrh by měl tento původní text převzít a tím by se zjednodušil i text nový. Ustanovení § 245 odst. 2) by se stalo nadbytečným.

41

Projednáno bez rozporu a vyhověno jinak. Dané ustanovení neřeší a nemůţe řešit vztah k jiným právním předpisům, které vyţadují prokázání bezdluţnosti. Výpis z ODÚ musí obsahovat informaci o tom, zda se jedná o nedoplatek posečkaný či nikoliv. Nadále však platí, ţe i posečkaný nedoplatek je nedoplatkem. Dojde k doplnění výslovného textu, který by správci daně ukládal povinnost zohlednit stav nedoplatku při vydání výpisu z ODÚ.

Vyhověno. Projednáno bez rozporu. Jde o koncepční záměr materiálu. Předpisy o sociálním zabezpečení mohou mít speciální odchylku, resp. stávající odchylky nejsou ovlivněny.

Projednáno bez rozporu. V rozporu se zásadou hospodárnosti, většina těchto úkonu je beztak činěna vůči daňovému subjektu. Vyhověno. Text bude uveden do souladu s § 3.

Vyhověno.

odst. 1

MPO

ČTÚ

Navrhované znění tohoto paragrafu stanovuje přímo opačný princip dne platby v porovnání se stávající právní úpravou obsaţenou v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Stávající právní úprava obsaţená v § 61 zákona o správě daní a poplatků stanoví den platby na den, kdy drţitel poštovní licence hotovost převzal. Právní úprava obsaţená v ustanovení § 61 zákona o správě daní a poplatků je z pohledu právní jistoty subjektu platící daň přijatelnější, a to zejména s ohledem na technologii sluţby, tj. poštovních poukazů, kterou zajišťuje drţitel poštovní licence. § 161 odst. 1. Změna, kterou daňový řád oproti současné praxi přináší, je jiţ z obecného hlediska velmi problematická. Odkaz na to, ţe analogicky je věc řešena při plnění dluhu podle § 567 odst. 2, nebere v úvahu odlišnou povahu právních vztahů při plnění soukromoprávního dluhu a při plnění veřejnoprávní povinnosti platit daň. Na rozdíl od plnění dluhu nemá totiţ daňový subjekt svobodu volby - daňový řád aţ na výjimky nutí daňový subjekt k tomu, aby pouţil buď sluţeb banky, anebo provozovatele poštovních sluţeb. Pokud však tento nepříliš svobodně vybraný zprostředkovatel selţe, správce daně uloţí sankci podle § 245 odst. 2 a ponechá na daňovém subjektu, aby se s tím, koho si nezvolil zcela svobodně, sám dohadoval o náhradě vzniklé škody. Zcela nepřijatelná je navíc taková úprava v případě poštovních sluţeb. Otázkou náhrady škody v těchto případech se předkladatel, soudě dle důvodové zprávy, vůbec nezabýval. V oblasti poštovních sluţeb totiţ (s ohledem na odlišnou věcnou povahu těchto sluţeb, která vede k mnohem častějším chybám neţ v případě elektronického bezhotovostního platebního styku) platí § 14 zákona o poštovních sluţbách, podle něhoţ (jako speciální úprava oproti občanskému zákoníku) provozovatel odpovídá za škodu vzniklou při placení daní tímto způsobem jen tehdy, pokud to bylo sjednáno ve smlouvě. Uţ vůbec pak z ničeho nevyplývá povinnost, aby u poštovních poukazů určených k placení daní (známých spíše pod obchodním jménem „poštovní poukázka A“ nebo „daňová sloţenka“) byla vůbec stanovena nějaká lhůta, dokdy má být částka předána bance, jeţ vede účet správce daně. To, ţe v případě placení prostřednictvím České pošty je taková lhůta stanovena (3 pracovní dny) a ţe v případě jejího nedodrţení uhradí Česká pošta úroky z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je úprava vyplývající z pouhých poštovních podmínek. K takové úpravě musel navíc regulační úřad Českou poštu donutit; zda bude k tomu mít i v budoucnosti potřebné pravomoci, to není (s ohledem na zásadní legislativní změny v důsledku chystané liberalizace poštovního trhu) vůbec jasné. Náhrada škody v uvedené výši navíc nepokrývá zcela úrok z prodlení podle § 245, který je nominálně vyšší; to ţe se prvých pět dní neplatí, nepostačuje, zejména v případech, kdy nepůjde o to, ţe částka byla připsána pozdě, ale o to, ţe v důsledku nějaké chyby nebyla připsána vůbec. V takovém případě bude úrok z prodlení účtovaný správcem daně mnohem vyšší neţ náhrada škody hrazená Českou poštou daňovému subjektu. A to ještě v oblasti poštovních sluţeb platí pro nároky vůči provozovateli promlčecí lhůta jeden rok (§ 7 odst. 3 zákona o poštovních sluţbách), zatímco správce daně můţe svůj úrok z prodlení naúčtovat aţ mnohem později (aţ v době, kdy se jiţ daňový subjekt nebude moci hojit na provozovateli vůbec). Daňovému subjektu tedy vznikne v důsledku placení prostřednictvím poštovní poukázky (nebo dokonce daňové sloţenky, kterou finanční úřady plátcům samy automaticky nabízejí) škoda, kterou mu nikdo neuhradí, anebo uhradí jen zčásti. Zcela pominuto je i to, ţe poštovní sluţba končí předáním částky bance; vlastní připsání na účet je jiţ věcí této banky, s ní však není daňový subjekt v ţádném smluvním vztahu.

42

Projednáno bez rozporu. viz připomínka ČTÚ

Vyhověno. Text bude upraven ve smyslu platné právní úpravy.

ČTÚ

MHMP

§ 162

HK ČR

§ 163

HK ČR

§ 166 § 167

odst. 3 odst. 4

ČÚZK NSS

Dosavadní právní úprava řešila všechny tyto záleţitosti tak, ţe úroky z prodlení byly věcí mezi provozovatelem poštovních sluţeb či bankou na jedné straně a správcem daně na straně druhé, přičemţ povinnost „viníků“ zpoţdění tyto úroky hradit vyplývala přímo ze zákona o správě daní a poplatků. K tomu pak zákon v § 61 obsahoval všechny „technické“ podrobnosti, jeţ umoţňovaly, aby správce daně takové úroky mohl v praxi získat. Nyní se s odvoláním na „efektivnější a hospodárnější výkon správy daní“ přenáší tato záleţitost na daňový subjekt, který však nemá vůbec zaručeno, ţe mu vzniklou škodu provozovatel poštovních sluţeb uhradí. S takovým řešením není moţno souhlasit. Pokud by předkladatel na této změně stran termínu platby trval, muselo by se placení daní prostřednictvím poštovních sluţeb nahradit jejich placením na základě zvláštní „nepoštovní“ sluţby sjednané mezi Českou poštou a Ministerstvem financí zmíněné v daňovém řádu, jeţ by byla ze zákona dostupná u všech poboček České pošty (analogicky jako je tomu například při výplatách důchodů). K takové úpravě by pak bylo moţno ev. vyuţít transformace dosavadních daňových sloţenek do právní podoby nepoštovní sluţby poskytované Ministerstvu financí na základě standardních smluvních vztahů. Dluţno dodat, ţe i v takovém případě by musela být vyřešena otázka, na základě čeho bude daňovému subjektu uhrazena náhrada škody vzniklé v důsledku úroku z prodlení účtovaného podle § 245 odst. 2. Poţadujeme ponechat stávající znění § 61 odst.1 písm.a) a b) zákona č. 337/1992 Sb.,o správě daní a poplatků , ve znění pozdějších předpisů. Odůvodnění: Případné zpoţdění platby způsobené peněţním ústavem nebo poštou nemůţe jít na vrub plátce daně nebo poplatníka, který lhůty plateb jednotlivých peněţních ústavů ani pošty nezná a nemůţe je ovlivnit. Především u plateb prováděných poštovní poukázkou dochází k několikadenním aţ nekolikatýdenním zdrţením. Následné případné dokazování a vymáhání škod na peněţním ústavu nebo poště by bylo pro poplatníka velmi zdlouhavé a nákladné. V návrhu nebyla vzata v úvahu skutečnost, ţe zatímco finanční úřady vedou své účty u České národní banky, která provádí převody finančních částek prakticky okamţitě, obce mají účty u různých bank, a proto je doba převodu finančních částek na účty nestabilní a delší. Nesouhlasíme s tím, aby zajišťovací příkaz byl splatný a vykonavatelný okamţikem oznámení daňovému subjektu, přestoţe hrozí nebezpečí z prodlení. Odůvodnění: Není zde stanovena adekvátní lhůta, v rámci které by daňový subjekt mohl reagovat. V souvislosti s ustanovením § 162 odst. 4 nesouhlasíme se stanovenou osmidenní lhůtou pro vratitelný přeplatek. Odůvodnění: Termín pro vrácení přeplatku ze zajišťovacího příkazu – 8 dní je v nepoměru k povinnosti daňového subjektu, kdy je zajišťovací příkaz vykonatelný okamţitě – okamţikem oznámení. Před slovo „katastrálnímu“ poţaduji vloţit slovo „příslušnému“. Ve vztahu k ustanovení § 167 (zejm. odst. 4) upozorňujeme na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006, kterým bylo rozhodnuto, ţe ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto nálezu Ústavní soud zejména uvedl, ţe "zákonodárce v napadeném ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele domáhat se ochrany svých 43

Projednáno bez rozporu. Na tyto případy dopadá zákon o platebním styku, který upravuje i sankci pro poskytovatele platebních sluţeb.

Projednáno bez rozporu. Při akceptaci uplatňované připomínky by uvedené ustanovení ztratilo smysl. Jde o zcela odlišné instrumenty. Projednáno bez rozporu. Není jasné kam připomínka směřuje. 8 dní pro vrácení přeplatku je velmi přísná lhůta pro správce daně, který v obdobných případech má lhůtu 15 či 30 dní. Vyhověno. Vyhověno jinak. Výčet v odst. 4 bude doplněn o slovo „zejména“.

práv u soudu či jiného orgánu ve všech případech s výjimkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V případě daňových ručitelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že bylo porušeno jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu. Ručitel zjevně nemůže dle ust. § 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující podstatu a výši jeho daňové povinnosti, nemůže tedy odporovat, že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být stanovena jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým omezením odvolacích námitek proti "ručitelské výzvě" vyloučit, aby rozhodováním o odvolání podle § 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu bylo v relaci k daňovému ručiteli suplováno "daňové nalézací řízení", které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo dvakrát. ... Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu k porušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím odvolání proti "ručitelské výzvě" je možné věcně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně napravit jen takové porušení práva daňového ručitele dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy, prostřednictvím institutu odvolání dle ust. § 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací porušení práva ručitele na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za "účinný" ve smyslu čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy. ... Zákonodárce v ust. § 57 odst. 5 věta třetí cit. zákona anuloval právo ručitele na soudní přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv ve všech situacích, s výjimkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. U daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v případě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny. ... Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel totožnou povinnost jako dlužník - tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně - nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku a ručiteli tak, jak je shora popsána (mají k dispozici diametrálně kvalitativně odlišné prostředky k obraně před totožnou povinností - rozsah uplatnitelných námitek daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti v relaci k jeho osobě je věcně dosti omezen). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým je ukládána daňová povinnost. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů napadeným ustanovením respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů výrazně znevýhodnil subjekty v postavení daňového ručitele. 44

§ 169

odst. 2

UOOU

§ 170

odst. 1

MV

§ 171

Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva, jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník (§ 548 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). … Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním pojetí již není hranice mezi právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, takže soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak. ... Pokud v civilním právu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných námitek ručitelem, lze dovodit logickým argumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných námitek nemá mít místo ve vztahu k ručení zákonnému.“ Domníváme se, ţe rozsah námitek ručitele, tak, jak je navrhován v citovaném ustanovení, neodpovídá smyslu a logice uvedeného právního názoru, a předkladatel by ho proto měl přepracovat naznačeným způsobem tak, aby ručení podle daňového řádu odpovídalo institutu ručení zakotvenému v občanském zákoníku. V § 169 odst. 2 se slova „můţe rozhodnout o přijetí bankovní záruky“ nahrazují slovy „smí přijmout bankovní záruku“. Nejedná se o rozhodnutí, nýbrţ o pouhé opatření. Je třeba v souladu se zásadou předvídatelnosti práva specifikovat kdy, resp. za jakých podmínek můţe stanovit správce daně povinnost platit daň zálohově.

Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá.

Vyhověno. Správce daně skutečně nemůţe libovolně stanovit zálohy, musí mít oporu v zákonných podmínkách, které zaručí nediskriminaci a proporcionalitu. Dojde k vypuštění poslední věty. MPSV Upozorňujeme, ţe uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení nelze zařadit pod způsob vymáhání Projednáno bez rozporu. pohledávek, neboť insolvenční řízení představuje samostatný systém řešení úpadku dluţníka, a to ve vztahu ke všem věřitelům. Celý systém insolvenčního řízení, který je upraven zvláštním předpisem, pak jednoznačně deklaruje oprávněnost subjektů – věřitelů nejen pro uplatňování pohledávek, ale vlastní aktivní postup při řešení závazků prostřednictvím tohoto řízení, resp. podávání návrhů na insolvenční řízení. ČMKOSDK K Dílu 5 Hlavě 5 Části třetí: Projednáno bez rozporu. ČMKOS navrhuje zásadní přepracování této části návrhu zákona. Zejména pak poţadujeme K vypořádání připomínky došlo na jednání zástupců odborových svazů posílení subsidiarity obecného právního předpisu, který upravuje způsoby výkonu rozhodnutí, jímţ je s náměstkem ministra financí Mgr. Chrenkem. občanský soudní řád. Způsob úpravy daňové exekuce obsaţený v návrhu, kvůli své administrativní náročností a mnoţství zbytečných formálních poţadavků, by posunul daňovou exekuci aţ za soudy a soukromé exekutory. Navrţený způsob úpravy daňové exekuce by totiţ poměrně značně zkomplikoval a znejistil postavení vymáhajícího správce daně.

45

ČMKOS

§ 172

odst. 2

MHMP

odst. 5

MHMP

Provádění daňové exekuce subsidiárně podle pravidel zakotvených v občanském soudním řádu sice je samo o sobě zakotveno poměrně jasně (postupuje se „obdobně“), nejasnosti ovšem budou podle našeho názoru vznikat, resp. přetrvávat dále. Návrh totiţ zdaleka nepostihuje všechny momenty daňové exekuce, které se jako sporné projevily za současného stavu subsidiarity (resp. přiměřenosti) občanského soudního řádu, který je zakotven v zákoně o správě daní a poplatků. Návrh daňového řádu ve větší části (týká se Oddílu 2 a 3) přebírá příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Aplikace těchto ustanovení při daňové exekuci není problematická či sporná z hlediska pozice správce daně coby orgánu ve dvojjediné pozici (oprávněný a současně vykonávající orgán). K jejich přebrání do návrhu daňového řádu ovšem došlo nadbytečně a v mnoha případech navíc i nepřesně. Tím, ţe v některých případech jsou příslušná ustanovení občanského soudního řádu pouze parafrázována, posouvá se jejich smyl a význam tak, ţe právní dopady v některých případech přinesou zvýšení obtíţnosti daňové exekuce, pokud dokonce nezpůsobí její nerealizovatelnost. To se týká například stanovení povinnosti odůvodňovat exekuční příkazy nebo stanovení moţnosti odvolání se proti exekučnímu příkazu. ČMKOS proto poţaduje zrušení většiny ustanovení Oddílu 2 a Oddílu 3 Dílu 5 Hlavy V Části třetí návrhu daňového řádu a úpravu v těchto ustanovení obsaţenou nahradit odkazem na subsidiární pouţití občanského soudního řádu s tím, ţe v daňovém řádu by měla být ponechána pouze úprava specifik, vyplývajících ze zvláštnosti daňového řízení. Poţadujeme za slovo „prodlení“ vloţit slova, která včetně poznámky pod čarou, znějí: „nebo nejde-li o Projednáno bez rozporu. vykonatelné rozhodnutí podle zvláštního zákona XX), kterým je stanoveno peněţité plnění. _____________________ XX) § 84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. § 85 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č.67/1993 Sb., zákona č.216/2002 Sb., zákona č.311/2002 Sb. a zákona č.320/2002 Sb.“. Poţadujeme za slova „prodlení“ vloţit slova, která včetně poznámky pod čarou , znějí: „nebo jde-li o Projednáno bez rozporu. vykonatelné rozhodnutí podle zvláštního zákona XX), kterým je stanoveno peněţité plnění. ________________________ XX) § 84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. § 85 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č.67/1993 Sb., zákona č.216/2002 Sb., zákona č.311/2002 Sb. a zákona č.320/2002 Sb.“. Odůvodnění připomínek k § 172 odst.4 a 5: Smyslem výzvy k úhradě nedoplatku v případě, kdy nehrozí nebezpečí z prodlení, je zásada přiměřenosti. Cílem úpravy jak vyplývá z důvodové zprávy je především eliminovat případy kdy dluţníkům drobných částek vzniknou exekuční náklady. S tím lze jistě obecně souhlasit. U blokového řízení je však při uloţení pokuty v blokovém řízení, v případech kdy pachatel přestupku nemůţe zaplatit pokutu na místě, povinnost správního orgánu (oprávněné osoby) vydat pachateli blok na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty. Převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí. Z této zákonné úpravy jednoznačně vyplývá, ţe pachatel přestupku (povinný respektive dluţník) je na místě při řešení přestupku řádně poučen (proti podpisu) o postupu, pokud pokutu nezaplatí v termínu a ve stanovené výši. Text poučení na pokutových blocích vydaných ministerstvem financí má následující text: 46

§ 176 § 226

obecné k daňové exekuci

§ 176

NSS

ČNB

NSS § 178

odst. 3

NSS

§ 179

odst. 4

NSS

§ 182

odst. 2

NSS

„Poučení o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty. Tímto blokem uloženou pokutu jste povinen(a) zaplatit nejdéle do 15 dnů ode dne následujícího po dni, kdy Vám pokuta byla uložena. Uloženou pokutu zaplaťte složenkou nebo v hotovosti: (zde je prostor pro uvedení adresy). Při placení pokuty v hotovosti předložte k nahlédnutí tento blok. Po zaplacení pokuty obdržíte na zaplacenou částku Kč stvrzenku. Nezaplatíte-li pokutu v uvedené lhůtě a uvedeným způsobem, bude pokuta vymáhána výkonem rozhodnutí.“. Domníváme se, ţe u tohoto exekučního titulu je opětovné vyzvání a tím vlastně opětovné poučování o zaplacení nadbytečné. Dluţník měl dostatek času dobrovolně uhradit nedoplatek. Při vymáhání nedoplatků se musí pouţít nejenom zásada přiměřenosti, ale i hospodárnosti, aby správci daně nevznikaly zbytečné náklady.. Vystavování a zasílání výzev je tak nadbytečné a nehospodárné. Např. v hl. m. Praze se jedná ročně o téměř 50 tisíc případů blokových pokut na místě nezaplacených s tím, ţe do budoucna se předpokládá další nárůst počtu ukládaných pokut. Doporučujeme zváţit celkovou redukci právní úpravy daňové exekuce, která je při ponechání subsidiarity občanského soudního řádu zbytečně narativní a obsahuje četné duplicity s občanským soudním řádem. Dle našeho názoru je moţné bez obsahové újmy zcela vypustit následující ustanovení: § 183 odst. 1 aţ 4, § 184, § 185, § 186 odst. 1 a 2, § 187, § 188 odst. 1 a 2, § 189 odst. 1, § 190, § 191, § 192 odst. 1 aţ 4, § 193 odst. 1, 3 a 4, § 194 odst. 1, 2 a 4, § 195 odst. 1 a 2 (úprava v odst. 3 by mohla být vzhledem ke své instruktivnosti a aţ přílišné podrobnosti obsaţena v metodickém pokynu či prováděcím předpisu), § 196, § 197, § 199, § 200, § 201 odst. 1, 4, 5 a 6, § 202, § 204, § 205, § 206 (vzhledem ke své instruktivnosti a značné podrobnosti by tyto detaily mohly být upraveny v metodickém pokynu či prováděcím předpisu), § 207, § 208 odst. 1 a 3, § 209, § 211, § 212, § 213 odst. 2 aţ 5, § 216, § 217 aţ 218, § 129 (s výjimkou části poslední věty za středníkem v odst. 4), § 220, § 221 odst. 2 aţ 5, § 222, § 223 odst. 1 aţ 3, § 224. Navrhujeme postavit najisto, ţe ustanovení o vyloučení majetku z daňové exekuce nesuspendují stávající ustanovení § 309a a § 317 (a související ustanovení) Občanského soudního řádu (který je podle § 182 návrhu daňového řádu k němu pouze subsidiární). Jedná se o ustanovení, která mimo jiné souvisejí s transpozicí evropských předpisů o finančním zajištění a jejich suspendování by znamenalo porušení závazků České republiky vůči Evropské unii. Ustanovení by mělo obsahovat zákaz prodat věc v draţbě do doby právní moci rozhodnutí o návrhu na vyloučení věci z exekuce. Měly by být odstraněny lhůty pro podání návrhu (prekluzívní lhůta by znamenala de facto vyvlastnění, coţ je nepřípustné). Písm. d) je nadbytečné (exekuční orgán by zbytečně rozhodoval dvakrát o téţe věci). Písm. e) lze vypustit, neboť jeho skutkový stav je pokryt písmenem b) Písm. i) a j) spojit do jediného bodu „exekuce byla nařízena v rozsahu větším neţ je nezbytné pro uspokojení vymáhaného nedoplatku“. Ustanovení je rozporné s § 180 odst. 2 část věty za středníkem.

Projednáno bez rozporu. K celkové koncepci – viz důvodová zpráva

Projednáno bez rozporu. Připomínka bude zohledněna v důvodové zprávě.

Projednáno bez rozporu. Projednáno bez rozporu. Vyhověno. Projednáno bez rozporu.

Projednáno bez rozporu. Jde o zcela odlišnou kategorii nákladů. V prvém případě jde o hotové výdaje, v druhém o exekuční náklady za výkon prodeje. Navrhujeme před slova „občanského soudního řádu“ vloţit slovo „přiměřeně“. Dále navrhujeme vloţit Projednáno bez rozporu. větu „Správce daně je oprávněn vykonat při daňové exekuci úkony a vydat rozhodnutí, které občanský soudní řád a další předpisy svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu“. 47

§ 183

odst. 4

ČNB

§ 190

odst. 4

NSS

odst. 5

NSS

odst. 3

MV

§ 195

§ 201

VOP

§ 223 a § 224 § 232

UOOU

§ 239

MPO

MPO

Nesouhlasíme s tím, aby uplatnění nároku správce daně vůči poddluţníkovi bylo důvodem pro zastavení daňové exekuce vůči dluţníkovi, který je prioritně povinným uhradit dluţnou částku. I v průběhu soudního řízení vedeného s poddluţníkem nelze vyloučit, ţe dluţník splní svou daňovou povinnost. Poţadujeme příslušný text vypustit. Upozorňujeme na nesmyslnost formulace: „Převzetí dodaných nebo vydaných movitých věcí provede správce daně postupem pro daňovou exekuci sráţkami ze mzdy.“ Pokládáme za krajně nevhodné, aby správce daně prováděl daňovou exekuci vůči poddluţníkovi bez exekučního titulu vůči poddluţníkovi. Správce daně bude v takovém případě nucen podat shodně jako při výkonu rozhodnutí (§ 320 odst. 3 o. s. ř.) nejprve vůči poddluţníkovi ţalobu na vydání věci. Obdobně jako u připomínky k § 100 odst. 2 upozorňujeme, ţe správa daní spadá do působnosti Ministerstva financí a podle našeho názoru by to měla být především celní správa, kdo bude zajišťovat veřejný pořádek na draţbě. Policie by tyto činnosti měla vykonávat pouze v případech, kdy to neumoţní celní správě materiální, technické či personální vybavení. V souladu s reformou policie a jejím 1. pilířem není policie jediným a výhradním subjektem působícím v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti. Na základě výše uvedeného navrhujeme následující znění: „d) může vyloučit z dražby osobu zúčastněnou na dražbě a vykázat další přítomné osoby z dražební místnosti, pokud narušují průběh dražebního jednání, popřípadě požádat Celní správu České republiky, jiný ozbrojený sbor, popřípadě obecní policii o jejich vyvedení a zjednání pořádku“. Ochránce povaţuje za nepřípustné provádět osobní prohlídku jiné osoby neţ povinného. Navrţené ustanovení také svým způsobem odporuje navrţenému ustanovení § 204 odst. 5. Ustanovení §§ 233 a 234 se zrušují. Není třeba dublovat občanský a obchodní zákoník. Daňovému subjektu, který je právnickou osobou a zaniká bez právního nástupce, je uloţena povinnost předloţit s ţádostí o výmaz z obchodního rejstříku písemný souhlas správce daně, který správce daně vydá na ţádost. V odstavci 3 ustanovení je stanovena právní fikce vydání souhlasu za podmínky, ţe správce daně byl po dobu tří měsíců nečinný. Tuto lhůtu povaţujeme za příliš dlouhou a relativizující právní jistotu adresátů. Navrhujeme proto tyto varianty řešení: 1. Zrušit povinnosti daňového subjektu ţádat správce daně o souhlas s výmazem z obchodního rejstříku. 2. V případě nepřijetí první varianty navrhujeme zkrácení lhůty na dobu 14 pracovních dnů. Návrh ustanovení určuje rozsah sankce za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost do výše 500 tis. Kč pro úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní, které jsou vázány povinností mlčenlivosti o tom, co se při správě daní dozvěděly a o poměrech jiných osob. Příslušným k projednání přestupku má být ten orgán, který je nejblíţe nadřízený správci daně, u jehoţ informací byla povinnost porušena (obvykle příslušné Finanční ředitelství). Návrh zákona nadále neřeší situaci (je tomu tak i v dosavadní procesní úpravě), kdy daňový subjekt, jehoţ práva byla porušena, není vyrozumíván o výši udělené pokuty, popř. zda pokuta byla vůbec uloţena, např. stejnopisem rozhodnutí o uloţení pokuty. Navrhujeme proto jednoznačně tuto povinnost v případě porušení mlčenlivosti ze strany úřední osoby správce daně v tomto ustanovení návrhu daňového řádu zakotvit. Zvýší se tak i moţnost kontroly správců daně.

48

Vyhověno.

Vyhověno. Projednáno bez rozporu. Vyhověno jinak. Text bude zobecněn.

Vyhověno. Text bude uveden do souladu s obdobnou konstrukcí s o. s. ř. Projednáno bez rozporu. Autor na připomínce netrvá. Vyhověno jinak. Lhůta bude zkrácena na 2 měsíce.

Projednáno bez rozporu. Jedná se o přestupek, uplatní se obecná úprava přestupkového zákona, resp. správního řádu.

MV

odst. 3

MV

Název této části „Následky porušení povinností při správě daní“ vyjadřuje její obsah nepřesně. Poţadujeme proto pro část čtvrtou návrhu pouţít název jiný, např. „Přestupky a jiná protiprávní jednání“. V ţádném případě není moţné skutkovou podstatu přestupku označit jako následek porušení povinnosti. Odporovalo by to definici přestupku podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích. Poţadujeme ustanovení nadepsat slovem „Přestupek“ nebo slovy „Porušení povinnosti mlčenlivosti“. Povinnost mlčenlivosti je stanovena v § 51 a 52. Z těchto ustanovení je třeba vycházet při konstrukci skutkové podstaty přestupku. Jeho subjektem tak bude úřední osoba nebo fyzická osoba jako osoba zúčastněná na správě daní. Přestupku se dopustí tím, ţe poruší povinnost zachovávat mlčenlivost podle § 51 a 52 (odkaz na ustanovení o povinnosti mlčenlivosti je třeba vztáhnout i na ustanovení, v němţ je stanoveno, kdy o povinnost mlčenlivosti nejde). Ustanovení tak bude znít: „(1) Fyzická osoba jako úřední osoba nebo osoba zúčastněná na správě daní se dopustí přestupku tím, že poruší povinnost mlčenlivosti podle § 51 a 52.“. V této souvislosti doporučujeme v § 51 nahradit slovní spojení „vázány povinností mlčenlivosti“ ustáleným spojením „povinny zachovávat mlčenlivost“. Na začátku odst. 3 poţadujeme doplnit slova „Správním orgánem“.

odst. 2

NSS

Jedná se o značně neurčitou formulaci.

Vyhověno. Text bude upraven.

odst. 4

MHMP

Projednáno bez rozporu. Lhůta 1 roku na uloţení pořádkové pokuty je dostatečná, nutno upozornit, ţe se nejedná o přestupek (jak je uvedeno v odůvodnění připomínky), coţ odpovídá i odlišnému charakteru pokuty, neboť není udělována jako následný trest za deliktní jednání, nýbrţ jako prostředek slouţící k vynucení součinnosti. U pořádkových pokut by proto z povahy věci nemělo docházet k časovému prodlení.

odst. 1

MV

Poţadujeme nahradit odstavec 4 návrhu textem, který zní: „(4) Řízení o uloţení pořádkové pokuty lze zahájit nejpozději do 1 roku ode dne, ve kterém došlo k jednání podle odstavce (2).“. Odůvodnění: Jednoroční lhůta pro udělení pokuty je v praxi velmi krátká. Je nutno vzít v úvahu samou sloţitost daňového řízení, problémy při doručování a moţnosti opravných prostředků (odvolání, stíţnost, námitka, reklamace atd.). Správce daně není schopen v průběhu jednoho roku přestupek projednat, vydat rozhodnutí a řešit odvolání o udělení pokuty. Vydání pravomocného a vykonatelného rozhodnutí je ve stanovené lhůtě v řadě případů prakticky nemoţné. Navrhujeme řízení o udělení pokuty časově neomezovat, pouze určit termín, do kdy musí být řízení o pořádkové pokutě zahájeno. Návrh vychází z obdobných znění jiných zákonů, které ukládání pokut řeší. V souvislosti s pořádkovou pokutou není moţné o podmínce dostatečného zjištění důvodů pro uloţení pořádkové pokuty uvaţovat, protoţe v řízení o pořádkové pokutě neprobíhá ţádné dokazování jako v řízení o přestupku nebo správním deliktu a tudíţ v takovém řízení neexistuje stadium podezření z deliktu, v jehoţ rámci by probíhalo dokazování. Jinak řečeno, jestliţe důvody k uloţení pořádkové pokuty dostatečně zjištěny nejsou, pokuta se neuloţí a řízení se nevede. Proto poţadujeme v odst. 1 slova „Jsou-li důvody pro uložení pořádkové pokuty dostatečně zjištěny a“ nahradit slovem „Jestliže“. Poţadujeme celý § 243 vypustit. Odůvodnění: Ustanovení § 243 je pro daňové subjekty velmi tvrdé a pro správce daně značně administrativně náročné. Jednalo by se o výpočet procenta ze stejného základu, ze kterého je vypočítávána jiná sankce daňovému subjektu v případě nezaplacení splatné daně, tj. úrok z prodlení - viz navrhovaný § 245. Budou se vyskytovat případy, kdy daňový subjekt daň zaplatí, ale daňové přiznání zašle později, přesto bude velmi tvrdě postihován a správce daně bude muset vystavit platební výměr na pokutu za

MV MV

§ 240

§ 242

§ 243

MHMP

49

Projednáno bez rozporu. Myslím, ţe původní název má větší vypovídací hodnotu. Ty přestupky jsou zde poměrně druhotné. Vyhověno. Projednáno bez rozporu.

Vyhověno.

Vyhověno.

Projednáno bez rozporu. Cílem tohoto ustanovení není trestat prodlení s úhradou, ale včasné nepodání daňového přiznání (tvrzení). Dalším kritériem vyuţitým při přípravě textu je skutečnost, ţe se nejedná o správní delikt, čili by zde neměla být diskreční pravomoc správce daně (jako je tomu dosud u zvýšení daně podle § 68 ZSDP).

§ 248

odst. 1

§ 250

ČBÚ

Zlínský kraj

odst. 2

MHMP

opoţděné tvrzení daně, přestoţe daň byla uhrazena včas a v plné výši. Správce daně bude muset přesně sledovat dobu podání daňového přiznání u kaţdého subjektu, vypočítávat výši pokuty, vyměřovat ji atd. U statutárních měst je evidováno značné mnoţství daňových subjektů – např. poplatníků místních poplatků. Navrţený postup by znamenal značný nárůst administrativy a nákladů. Podání daňového přiznání je někdy závislé na úkonech jiných orgánů (např. katastrální úřad) a nedodání poţadovaných dokladů můţe způsobit nezaviněné zpoţdění podání daňového přiznání ze strany daňového subjektu Navrhovaný daňový řád poskytuje moţnost pokutovat daňový subjekt za nesplnění povinnosti nepeněţitého plnění vůči správci daně podle § 240 odst. 2 písm. b). Proto je navrhovaný § 243 z tohoto pohledu duplicitní a nadbytečný. Poţadujeme doplnit za slovo „ písemnosti“ slova „i jiné důkazy“. V případě vymáhání plateb z úhrad Projednáno bez rozporu. kontrolou u podnikající těţební organizace je vstup do těţebních prostor zaručen horními předpisy. Je Ustanovení se nevztahuje na ČBÚ. ale pro další praxi vhodné, provázat tuto moţnost i s daňovým řádem. Prohlídka místa těţby je tak jedním ze základních důkazů, prokazujících správnost či nesprávnost vypočítané a tím i organizací přiznávané úhrady z vydobytých nerostů. § 250 Převod výnosu daní – navrhujeme ponechat stávající znění § 96a odst. 5 zákona č. Vyhověno. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů : „Je-li daňový subjekt současně příjemcem celého výnosu daně, kterou je povinen zaplatit, správce daně rozhodne o upuštění od úhrady této daně. Rozhodnutí se vyznačí na osobním účtu daňového subjektu.“ Zdůvodnění : Výše uvedená současná právní úprava je vyhovující, a proto není důvod toto ustanovení nahrazovat jiným textem : ...“může správce daně rozhodnout o upuštění od náhrady této daně“. Stávající ustanovení o převodu výnosu daní je důleţité především ve vztahu k dani z příjmů právnických osob. Za zdaňovací období roku 2007 kraj pouze vyhotovil a předloţil místně příslušnému správci daně daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob v termínu dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a faktickou platbu na příslušný účet správce daně jiţ neprovedl. Pro úplnost povaţuji za vhodné uvést, ţe se nejedná o nezanedbatelnou finanční částku. Z navrhovaného ustanovení daňového řádu ale vyplývá, ţe kraj by musel o moţnost faktického neprovedení platby daně finanční úřad ţádat, nebo by daň musel i zaplatit v případě, ţe by finanční úřad nerozhodl o upuštění od úhrady daně. Předkladatelem navrhovaná právní úprava by znamenala zbytečnou administrativní zátěţ pro všechny zúčastněné subjekty. Poţadujeme nahradit větu první větou Vyhověno. „Je-li daňový subjekt současně příjemcem celého výnosu daně, kterou je povinen uhradit, správce daně rozhodne o upuštění od úhrady této daně.“. Odůvodnění: Navrhované znění umoţňuje správci daně upustit od úhrady daně. Takovéto ustanovení vytváří u daňového subjektu nejistotu. V podmínkách samosprávných územních celků se jedná o významné částky jejich příjmů. Nejistota, zda budou muset tyto finanční prostředky, byť na dobu časově omezenou, převést na účet správce daně, by komplikovala plánování cash flow. Poţadujeme proto ponechat stávající úpravu podle § 96a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 50

Ústecký kraj

§ 252

ČBÚ

HK ČR

SČMVD SPD

§ 254 § 255

UOOU 6. 7. ÚZSI 8.

Navrhujeme následující změnu textu: „Je-li daňový subjekt současně příjemcem celého výnosu daně, kterou je povinen uhradit, daň neplatí, což správce daně vyznačí na osobním daňovém účtu na základě podaného daňového přiznání“ Odůvodnění: Dosavadní právní praxe je taková, ţe obce daně, jejichţ jsou příjemci, neplatí, kraje však ano. Po přijetí daňového řádu bez akceptace uvedené připomínky by obce byly neúměrně zatěţovány podáváním ţádostí, přičemţ z textu není jasné, jakými kritérii by se správce daně při rozhodování o ţádosti měl řídit. Zákon č. 44/1988 Sb. ani zákon č. 61/1988 Sb., nepřipouští ani prominutí daně ani prominutí penále. V § 32a odst. 3 horního zákona se pouze dává moţnost Ministerstvu průmyslu a obchodu po dohodě s ČBÚ a MŢP a s dalšími subjekty sníţit úhradu z vydobytých nerostů nebo i povolit osvobození. V tomto případě se ale jedná pouze o část výseče problému peněţitého plnění v rámci tzv. dělené správy. Ponecháváme na zváţení, zda ještě nedoupravit formulačně toto ustanovení např. tak, ţe se vypustí slova „pokud zákon stanoví orgánu veřejné moci pravomoc“, a neponechá se tato pravomoc přímo z daňového řádu na zváţení správce daně. V souvislosti se zněním v současnosti platného ustanovení § 55a novelizovaného zákona navrhujeme ponechat v kompetenci Ministerstva financí ČR promíjení daně Odůvodnění: Navrţené řešení je východiskem ze situace, kdy se nepodaří přesně vyjádřit v zákoně záměr zákonodárce a došlo by k poškození práv daňových subjektů (např. dosud vyuţívaný institut úplného prominutí daňové povinnosti - při nesrovnalostech v daňových zákonech tak jak dosud stanovuje platný zákon v § 55a, odst. 1) ponechat v kompetenci Ministerstva financí ČR promíjení daně jako východisko ze situace, kdy se nepodaří přesně vyjádřit v zákoně záměr zákonodárce a došlo by k poškození práv daňových subjektů ( např. dosud vyuţívaný generální pardon při nesrovnalostech v daňových zákonech), Ponechat v Daňovém řádu úpravu kompetence Ministerstva financí ČR promíjet daně jako východisko ze situace, kdy se nepodaří přesně vyjádřit v zákoně záměr zákonodárce a došlo by k poškození práv daňových subjektů ( např. dosud vyuţívaný generální pardon při nesrovnalostech v daňových zákonech). Za zvlášť důleţité povaţujeme v daňovém řádu úpravu institutu promíjení příslušenství daně. Ustanovení § 254 se zrušuje. Vizte odůvodnění připomínky k § 1 V případě, kdy daňovým subjektem bude zpravodajská sluţba České republiky, můţe být standardním postupem podle daňového řádu dotčena ochrana některých utajovaných informací týkajících se zejména finančního zabezpečení činnosti zpravodajské sluţby či příslušnosti určitých osob ke zpravodajské sluţbě. V takovém případě by mohl být ohroţen nejen výkon činnosti zpravodajské sluţby, ale téţ bezpečnost jejích příslušníků. Navrhujeme proto v této souvislosti zakotvit v daňovém řádu (např. v § 255) příslušnou pravomoc pro Ministerstvo financí, a to například takto: „Je-li daňovým subjektem zpravodajská sluţba České republikyy), můţe ministerstvo z důvodu zvláštního charakteru její činnosti stanovit zvláštní postupy při plnění povinností správce daně a daňového subjektu.“. 51

Vyhověno.

Vyhověno jinak.

Vyhověno jinak.

Vyhověno jinak. Vyhověno jinak.

viz obecná připomínka k subsidiaritě SŘ. Projednáno bez rozporu. Nová právní úprava v tomto ohledu neznamená změnu oproti současnému pojetí tzn. zmíněný případ bude řešen jako doposud. MF doporučuje jednání s metodickými odbory, jak mají správci daně postupovat při daňové kontrole u bezpečnostních sloţek.

POZNÁMKY: Použité zkratky DŘ – daňový řád DZ – zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu (doprovodný zákon) ZSDP – zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů OSŘ – občanský soudní řád SŘ – správní řád SŘS – soudní řád správní OZ – občanský zákoník MPO – Ministerstvo průmyslu a obchodu MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí MS – Ministerstvo spravedlnosti MV – Ministerstvo vnitra MZV – Ministerstvo zahraničních věci MZ – Ministerstvo zdravotnictví MZe – Ministerstvo zemědělství LRV – Legislativní rada vlády NBÚ – Národní bezpečnostní úřad ČNB – Česká národní banka ÚOHS – Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe ČSÚ – Český statistický úřad ČÚZK – Český úřad zeměměřičský a katastrální ČTÚ – Český telekomunikační úřad UOOU – Úřad pro ochranu osobních údajů BIS – Bezpečnostní informační sluţba OKOM – odbor kompatibility ČMKOS – Českomoravská konfederace odborových svazů KZPS – Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů KUK – Konfederace umění a kultury SČMVD – Svaz českých a moravských výrobních druţstev SMO – Svaz měst a obcí ÚZSI – Úřad pro zahraniční styk a informace JMK – Jihomoravský kraj MHMP – Magistrát hlavního města Prahy SPD – Svaz průmyslu a dopravy Zásadní připomínky k DŘ zaslali: Ministerstvo práce a sociálních věcí

Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo spravedlnosti Ministerstvo vnitra Úřad vlády ČR – odbor kompatibility Bezpečnostní informační sluţba ČR Česká národní banka Českomoravská konfederace odborových svazů Český báňský úřad Český telekomunikační úřad Český úřad zeměměřický a katastrální Hospodářská komora České republiky Hlavní město Praha Kancelář veřejného ochránce práv Krajský úřad Jihomoravského kraje Krajský úřad královehradeckého kraje Krajský úřad Olomouckého kraje Krajský úřad Ústeckého kraje Krajský úřad Zlínského kraje Národní bezpečnostní úřad Nejvyšší správní soud Úřad pro ochranu osobních údajů Úřad pro zahraniční styky a informace ČR Svaz průmyslu a dopravy ČR Svaz českých a moravských výrobních druţstev Bez zásadních připomínek k DŘ: Ministerstvo dopravy Ministerstvo kultury Ministerstvo obrany Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo zemědělství Ministerstvo ţivotního prostředí Úřad vlády ČR - vedoucí ÚV Úřad vlády ČR - ministryně vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny 52

Úřad vlády ČR - ministr vlády ČR a předseda Legislativní rady vlády Úřad vlády ČR – Sekretariát Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany Český statistický úřad Krajský úřad Jihočeského kraje Krajský úřad kraje Vysočina Krajský úřad Karlovarského kraje Krajský úřad Libereckého kraje Krajský úřad Moravskoslezského kraje Krajský úřad Plzeňského kraje Krajský úřad Středočeského kraje Nejvyšší kontrolní úřad Správa státních hmotných rezerv Státní úřad pro jadernou bezpečnost Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví Úřad průmyslového vlastnictví Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů Konfederace umění a kultury Komora daňových poradců Česká advokátní komora Asociace malých a středních podniků a ţivnostníků Komora auditorů ČR Svaz českých a moravských spotřebních druţstev Svaz měst a obcí ČR Notářská komora Univerzita Karlova – právnická fakulta Připomínky k DŘ nezaslali: Úřad vlády ČR - místopředseda vlády pro evropské záleţitosti Energetický regulační úřad Kancelář prezidenta republiky Kancelář Poslanecké sněmovny

Kancelář Senátu Krajský úřad Pardubického kraje Nejvyšší soud Ústavní soud Agrární komora České republiky

Asociace samostatných odborů Svaz obchodu a cestovního ruchu Svaz podnikatelů ve stavebnictví Druţstevní asociace ČR Česká bankovní asociace Americká obchodní komora v ČR

V Praze dne 10.7.2008 Sestavili: Mgr. Karel Šimek, Ing. Květa Rybářová, Mgr. Vilém Tanzer

53

Masarykova univerzita – právnická fakulta Univerzita Palackého – právnická fakulta Západočeská univerzita – právnická fakulta VŠE– fakulta finanční a účetnictví