TĚLO MYSL ZEN
TĚLO MYSL ZEN Procitání k životu HOKAKU JEFFREY MAITLAND Přeložila Dita Kelbelová
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Maitland, Jeffrey Tělo, Mysl, Zen : procitání k životu / Hokaku Jeffrey Maitland ; [z anglického originálu ... přeložila Dita Kelbelová]. -- 1. vyd. v českém jazyce. -Praha : Maitrea, 2014. -- 153 s. Název originálu: Mind body zen ISBN 978-80-87249-65-9 (brož.) 244.82 * 24-1/-9 * 14(100-15)“15/20“ * 2-587.7 * 101 * 244.82-584.5 * 165.322 * 159.9.016.1 * 24 - zen-buddhismus - učení buddhismu -- 20.-21. stol. - západní filozofie - duchovní zkušenosti -- buddhistické pojetí - duchovní zkušenosti -- filozofické pojetí - duchovní cesta -- buddhistické pojetí - duchovní poznání -- buddhistické pojetí - mysl a tělo -- buddhistické pojetí - studie 22/24 - Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]
Hokaku Jeffrey Maitland Tělo, Mysl, Zen Mind Body Zen Copyright © Hokaku Jeffrey Maitland, 2010 Translation © Dita Kelbelová, 2012 Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014 ISBN 978-80-87249-65-9
Věnováno Lee-Ann a róši Joshu Sasakimu Róši říká, že je těžký lety a mozek mu obrůstá mechem. Jak je tedy možné, že mu oči září jarními květy a jeho slova jsou jako modré blesky?
OBSAH PŘEDMLUVA … ix ÚVOD … xiv
ESEJE 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Existuje v nebi karma? … 1 Kdo na čem lpí? … 21 Zenová cesta nevědění … 31 Za vším je láska … 47 Realita duality … 53 Buddhismus a problém postmoderní filosofie … 72 Zen sezení a chůze … 94 Zen a umění léčit … 119 Tajemná moudrost … 134
ZENNITY Škola smíchu … xv Minulé životy … 3 Henry zachraňuje situaci … 8 Málo pohyblivých částí … 15 Zen letadel … 19 Projev neúcty … 22 Nejasné … 29 Pětadevadesát procent … 33 Mnich ve skvělé formě … 35 Létání s ptáky … 46 Zen za volantem … 48 Veliká láska … 51
V nebi nejsou záchody … 55 Zrození a smrt … 57 Opsáno z učebnice … 75 Hodný pejsek … 77 Chromá vrána … 81 Profesor se ukázal … 90 Krmení Buddhy … 97 Kouzelné zaklínadlo … 107 Vítěz, který si nevyzvedl cenu … 132 Škola smíchu 2 … 142 Těsně vedle … 149
SLOVNÍČEK … 148 PODĚKOVÁNÍ … 152 O AUTOROVI … 153
PŘEDMLUVA Kendo Hal Roth Profesor filosofie, Brownova univerzita
O zenu bylo napsáno nepřeberné množství knih. Na jednom setkání Asociace asijských studií (Association for Asian Studies), jehož jsem se účastnil, věnoval jeden z přednášejících celých dvacet minut výčtu všech knih se slovem „zen“ v názvu, které byl schopen najít. Slovo zen se dnes ovšem zdaleka neobjevuje jen v knihách. Chcete-li něco prodat – ať už jsou to parfémy, mořské řasy, mp3 přehrávače, dětské kolébky, vaky na pleny, čajové konvice, krmení pro psy, sprchové závěsy nebo dokonce držáky na toaletní papír (vše je k dostání na Amazon.com) –, přívlastek „zenový“ propůjčí vašemu zboží jistý zvuk, dojem jakési minimalistické estetiky, kterou si západní pop kultura s tímto označením zvykla spojovat. Existuje bezpočet knih, které nám radí, jak s využitím „zenu“ přistupovat k všedním aktivitám od údržby motocyklu, přes golf až po křik (Amazon skutečně nabízí DVD s titulem Zen Screaming). Kolik z nich ale napsal někdo, kdo zen skutečně praktikuje nebo dokonce věnoval roky studiu zenu pod vedením zenového mistra? Kolik z nich jsou naopak příručky populární psychologie psané lidmi, kteří se po přečtení některého z mnoha objemných pojednání od Alana Wattse nebo D. T. Suzukiho považují za odborníky? Zen vydělává i v akademickém světě. Jeden vědec se mi kdysi se spikleneckým úsměvem svěřil, že slovo zen vložil do názvu své knihy - ix -
Tělo, Mysl, Zen
hned dvakrát a jeho tržby se tím více než zdvojnásobily! Teoretických knih o zenu v poslední době skutečně přibývá. Mnohé se nesou v duchu intelektuálského přesvědčení, že jejich autoři „prohlédli rétoriku“ zenu, a ze své, jak věří, nadřazené pozice podepřené postmoderním myšlením zpochybňují věrohodnost a hloubku zenového učení popisem nejrůznějších politických pletich a lidových pověr, které si během staletí našly cestu do zenových klášterů. Odhalování „pravé tváře“ zenu se tak stalo mezi severoamerickými vědci jakýmsi koníčkem, který má za cíl dokázat, že zen je zatížený stejnými pověrami a politikařením jako náboženství, v nichž byli sami vychováni a která následně odmítli (či je v několika málo případech přijali). Druhou skupinu tvoří akademici, kteří pod vlivem svého skrytého náboženského příklonu k některé z abrahamovských náboženských tradic a názoru, že Bůh a jeho stvoření jsou v zásadě oddělení, došli k odmítnutí principu, jejž předkládá zen, a totiž že absolutno je velmi složitým způsobem obsaženo v relativnu, a spolu s ním zavrhli i názor, že absolutno lze bezprostředně zakoušet v zenové praxi. První skupina zahrnuje badatele, kteří se odklonili od náboženství, v nichž byli vychováni, protože v nich nenalezli uspokojivou odpověď na zásadní existenciální otázky, a nyní se snaží dokázat, že zen je v podstatě stejný. Představuje pro ně právě takovou snůšku nevědeckých pověr, proti jakým brojí Christopher Hitchens či Richard Dawkins. Do této skupiny „popíračů“ patří i vzdělanci, kteří si se zenem či některou z meditativních buddhistických tradic pohrávali, a když nezaznamenali žádný pokrok, došli k „nezvratnému“ závěru, že zenová praxe nikam nevede a zen samotný se v ničem neliší od křesťanství či judaismu, které předtím shledali neuspokojivými. Na druhé straně spektra autorů píšících o zenu stojí ti, kteří zen praktikují. Zatímco mnoho teoretiků zenu má minimální praktické zkušenosti, mnozí z těch, pro něž jsou zenová cvičení denním chlebem, zase postrádají akademické vzdělání. Najdeme sice řadu knih napsaných lidmi, kteří zen praktikují, těmto autorům však schází vzdělání, jež by jim umožnilo kritický odstup. Mnoho praktikujících na Západě navíc dávno dospělo k postoji, který zcela odmítá studium starých buddhistických -x-
Předmluva
súter a vlastně jakoukoli intelektuální činnost. Prohlašují, že zen spočívá výhradně v meditaci a praxi. Slova podle nich nemohou vystihnout zenovou zkušenost v celé její hloubce, tak proč se s nimi zdržovat? Pojmové myšlení prý člověka jen vzdaluje od zenové praxe. Život a učení róši Joshu Sasakiho ukazují, jak jsou takové představy naivní. Narodil se v roce 1907 do farmářské rodiny v oblasti Tóhoku na severovýchodě Japonska, mnichem se stal v roce 1921, a když se v roce 1962 přestěhoval do Ameriky, přivezl s sebou i původní učení čerpající ze školy Rinzai, v mnoha ohledech stejně hluboké (a k tomu intelektuálně vytříbené) jako učení jeho praděda Hakuina Ekaku (1685-1768). Opakovat do písmene prastarou zenovou nauku ale róši Sasakimu nestačilo, a tak k ní přistoupil velmi inovativně. Pro své západní žáky vymyslel nové kóany a se svou oduševnělou a originální zenovou filosofií je seznamoval v nesčetných dharmových promluvách (zvaných teišó), během týdnů intenzivního sezení (seššinů) a v neposlední řadě v odborných přednáškách v rámci každoročních letních seminářů buddhismu pořádaných nejprve Kalifornskou univerzitou v Los Angeles, později Cornellovou univerzitou a posledních pětadvacet let Univerzitou státu Nové Mexiko. Od počátku 70. let róši Sasaki strávil mnoho času na cestách po americkém kontinentu, Evropě a dokonce Novém Zélandu a během seššinů pořádaných každých čtrnáct dní představoval své výjimečné zenové učení žákům ze všech koutů světa. Teprve před třemi lety, kdy se dožil sta let, „omezil“ lekce na zhruba patnáct seššinů ročně. I to je dvojnásobek oproti počtu seššinů, které pořádá většina ostatních, o polovinu mladších zenových mistrů v Japonsku i jinde ve světě. Přestože mu v jeho sto třech letech pochopitelně ubývají síly, k učení přistupuje stále stejně energicky. Róši Sasaki je učitel s výjimečným vhledem, který vytvořil komplexní zenovou filosofii osvětlující podstatu lidské zkušenosti. Protože ale většinu času věnoval učení, vydaných textů má jen velmi málo. S výjimkou občasných teišó otištěných ve zpravodaji některého z jeho center a nepříliš dobře přeložené sbírky teišó ze seššinu pořádaného v roce 1972 v Lama Foundation v Novém Mexiku, která vyšla pod názvem Buddha Is the Center of Gravity, žije učení róši Sasakiho spíše v životní zkušenosti řady jeho následovníků a žáků než v knihách. - xi -
Tělo, Mysl, Zen
Hokaku Jeffa Maitlanda znám již bezmála třicet let. Vzpomínám si, jak jsem s ním mluvil na počátku 80. let po seššinech v zenovém centru Bodhi Manda v Novém Mexiku, když byl ještě profesorem filosofie na Purdueově Univerzitě. Okamžitě jsme se shodli v názoru na myšlenkovou strnulost a nedostatek tvořivosti a integrity v obou našich oborech a často jsme hovořili o potřebě nového způsobu akademické práce, který by propojil poctivý vědecký přístup a šíři vzdělání s hlubokou osobní zkušeností. Po vzoru róši Sasakiho a jeho letních seminářů buddhismu, jež kombinovaly teoretické studium se zenovou praxí, jsem ve spolupráci s dalšími kolegy vytvořil nový vědní obor kontemplativního studia propojující tradiční studium textů s osobní zkušeností (podrobné informace najdete na stránkách Contemplativestudies.org). Jeff uskutečňoval stejnou vizi po svém, až nakonec odešel z akademie a stal se jedním z prvních učitelů v oboru celostní terapie založené na metodě Idy Rolfové, která spočívá v uvolňování emocí potlačovaných a zadržovaných hluboko v těle jemným fyzickým působením na vazivový systém. Jeff vnesl do rolfingu řadu nových a užitečných metod, přitom ale nezapomněl na svou lásku k filosofii a své rozsáhlé vzdělání a ve své první knize Spacious Body: Explorations in Somatic Ontology se pokusil o propojení oblastí, které jsou mu blízké: filosofie, zenu a práce s tělem. V knize Tělo, Mysl, Zen navazuje na svou práci a jako jeden z žáků róši Joshu Sasakiho, který si dokáže udržet kritický nadhled, se pokouší o první reflektivně-kritickou studii jeho zenového učení. Ukazuje v ní, že v rozporu s tvrzeními mnoha západních vědců, zenová praxe nevyžaduje, aby se z člověka stal jakýsi nemyslící vyznavač. Tělo, Mysl, Zen popisuje celou škálu lidské zkušenosti, od zcela všední až k posvátné. Jeff Maitland v této moudré, inteligentní a poučné knize čerpá ze své práce v oblasti západní filosofie, rolfingu a ze zkušeností s „táthagata zenem“ róši Sasakiho a odkrývá širšímu publiku svůj pohled na jednu z dosud málo známých tradic zenové praxe a filosofie. Podobné publikace, které by takto jedinečně a hluboce propojovaly přístup západní filosofie a japonské zenové praxe, prakticky neexistují (jediným dalším příkladem, který mě napadá, je kniha Zen Training od Katsukiho Sekidy). Držíte v ruce text psaný člověkem, - xii -
Předmluva
jenž mnoho let praktikuje zen, a přitom je univerzitním profesorem a intelektuálem. Nesetkáte se u něj s odporem, který má mnoho amerických zenbuddhistů k teoretickému studiu zenu, ani slepou oddanost myšlence „demytizace“ zenu příznačné pro tolik současných západních vzdělanců. Proto tuto knihu doporučuji jak všem seriózním badatelům a filosofům, tak i všem poctivě praktikujícím zenbuddhistům. 25. dubna 2010 v Barringtonu ve státě Rhode Island
- xiii -
ÚVOD Tato kniha vznikla díky mému zenovému mistrovi róšimu Kyozan Joshu Sasakimu. Jednou, když jsem byl na odchodu ze sanzenové místnosti po skončení osobního pohovoru s mistrem, mě róši uprostřed poslední poklony překvapil prohlášením: „Měl bys pro Američany napsat o zenu.“ Protože mi nikdy nevysvětlil, co měl konkrétně na mysli, bylo na mně, abych nejlepší způsob našel sám. Nějakou dobu jsem o tom návrhu uvažoval a pak jsem napsal text, který v této knize nyní tvoří šestou kapitolu. Dal jsem ho přečíst jak svým přátelům, kteří se zenem zabývají, tak lidem, kteří se o buddhismus zajímají jen okrajově, a s radostí jsem shledal, že se jim líbí. Jednu kopii jsem před začátkem seššinu dal i róšimu a ten můj esej pár dní nato vtipně převedl do kóanu, na který zcela vážně očekával odpověď. Položil mi řadu otázek: „Kde je Buddha? Kde je Platón? Kde je Aristotelés? Kde je Kant?“ Jinak proti tomu, co jsem napsal, neměl námitek. Nechtěl jsem se nechat omezovat klasickým členěním knihy na kapitoly. Zdálo se mi, že róšiho pokyn nejlépe splním, když vytvořím soubor esejů. S využitím principů, které čínští filosofové souhrnně nazývají kruhovým myšlením, jsem každý esej psal tak, aby pomáhal k pochopení všech ostatních, a naopak. Každý z esejů ale obstojí i samostatně a lze jej číst nezávisle na zbytku knihy. Eseje navíc můžete číst v libovolném pořadí. V knize jsou rozesety rámečky s textem – jeden je i na následující stránce. Většina z nich obsahuje krátké příhody a anekdoty, které ilustrují zenovou praxi lépe než cokoli jiného. Zenové příběhy vedou k porozumění bez zdlouhavých rozborů a výkladů, a proto mohou být vítanou zastávkou ve složitějším textu. V této knize najdete takových „odpočívadel“ dostatek. Když jsem některé z těchto miniatur ukázal své klientce Nancy Loganové, napadlo ji, že by se mohly jmenovat „zenity“, ve vtipné narážce - xiv -
Úvod
na sonety. To slovo se mi tak zalíbilo, že jsem je nemohl nepoužít. Pro netrpělivého čtenáře, který nechce čekat, až na ně narazí v textu, věnuji zenitům samostatnou část v obsahu a u každého uvádím číslo stránky.
Kdosi se róšiho zeptal, proč přijel do Ameriky. Mistr odvětil: „Ať zen učí jiní. Já jsem přijel proto, abych Američany učil se smát.“
Škola zenu, kterou představuji v této knize, se nazývá tathágata zen. Je odnoží školy Rinzai a do Ameriky ji před pětačtyřiceti lety přivezl róši Sasaki. V květnu 2007, kdy jsem tuto knihu dokončil, se róši dožil sta let, a dodnes aktivně učí. Za všechnu moudrost, kterou jsem si byl schopen ze zenové praxe odnést, vděčím jeho nesmírné velkorysosti a neúnavné píli. Pokud jsem se ve své snaze popsat dílo dharmy dopustil nějakých nepřesností, jsou to pouze mé chyby a nemají nic společného s hloubkou a nesmírnou obsáhlostí róšiho učení. Róšiho slova se bohužel jen málokdy dočkala knižního vydání. Při psaní této knihy jsem proto čerpal hlavně z řady teišó, která jsem od něj vyslechl, a z hovorů, které jsem s ním vedl. Zajímavou výjimku představuje výňatek z teišó nazvaného „Cesta prosté mysli“ (Ordinary Mind is the Way) publikovaný ve zpravodaji Shambala Sun v září roku 1998. Tento úryvek nádherně ilustruje způsob, jakým velký zenový mistr vysvětluje dílo dharmy. Z tohoto aspektu róšiho učení vycházejí mé úvahy o díle dharmy na konci sedmé kapitoly a v oddílu „Cesta dharmy“ v kapitole první. Pozoruhodný je také přepis teišó, která róši pronesl během jednoho týdenního seššinu v roce 1972, vydaný pod názvem Buddha Is the Center of Gravity1*. Ve své starší knize, Spacious Body: Explorations in Somatic Ontology2**, jsem se pokusil popsat, jak se rodí já. Můj pohled byl bohužel polovičatý 1* Róši Joshu Sasaki, Buddha Is the Center of Gravity (San Cristobal, NM: Lama Foundation, 1974). 2** Jeffrey Maitland, Spacious Body: Explorations in Somatic Ontology (Berkeley, CA: North Atlantic Books, 1995).
- xv -
Tělo, Mysl, Zen
a přehnaně psychologizující. V té době jsem ještě nechápal, jak se společně a současně rodí já a svět, subjekt a objekt, prostor a čas, matka, otec i dítě. Díky róšiho úsilí a dalším rokům zenové praxe se mé nedostatečné a neúplné chápání do jisté míry prohloubilo. V některých tématech, jimiž jsem se zabýval v knize Spacious Body, tedy představuje Tělo, Mysl, Zen výrazný pokrok. Při čtení jednotlivých esejů budete opakovaně narážet na některé japonské termíny. Pro zenové žáky jsou součástí běžné slovní zásoby, ale pro člověka, který není se zenem obeznámený, je nutné je vyložit. Proto jsem sestavil slovníček, který najdete na konci knihy. Můj první zenový mistr říkával, že zenové promluvy jsou jako kompas, který ukazuje směr, a meditace jako mačeta, s níž si prosekáváme cestu džunglí. I kdyby tato kniha byla tím nejlepším kompasem, jaký kdy kdo sestrojil, stále bude jen ukazatelem směru. Dokud jsou oním ukazatelem slova, musíme k výkladu a chápání světa používat intelekt. Rozum je při našem hledání nenahraditelným pomocníkem, sám o sobě ale na všechno nestačí. Proto bychom měli mít na paměti, že moudrost a svobodu, k nimž zen vede, v pouhých slovech nenajdeme. Nakonec nám stejně nezbude než zcela zpochybnit své vnímání sebe sama a zbořit všechny své klamné představy o světě. A k takovému obnažení kořenů strasti nedospějeme skrze víru, ideologii ani teoretizování, ale jedině zenovou praxí – která se tak stává i cestou k pochopení.
- xvi -
1 Existuje v nebi karma? Jeden jediný opravdový zazen zažene moře zlé karmy. Nepřebývejte v temném údolí, jasná zem je na dohled. – Hakuin Zendži, „Chvála zazenu“ Když lidé podle mé oholené hlavy zjistí, že jsem zenový mnich, většinou se mne ptají, čemu buddhisté věří. Nejčastěji mi kladou tyto dvě otázky: „Co podle buddhistů následuje po smrti?“ a „Věří buddhisté v karmu a reinkarnaci?“ A já jim vzdor riziku, že budu znít poněkud vyhýbavě, odpovídám, že přestože existuje mnoho věrouk spojených s buddhismem, zen není náboženstvím založeným na víře. Zen vlastně vůbec není náboženství. Je to spíše praktická disciplína vycházející ze zkušenosti a směřující k přímému a bezprostřednímu prožitku práce zdroje. Zen samozřejmě vyžaduje velké odhodlání a víru v samotné cvičení. Tato víra se však spíše než víře v Boha podobá například přesvědčení, že se dokážete naučit jezdit na kole. Japonština označuje zenovou praxi slovem šúkjó. To bývá často chybně překládáno jako „náboženství“, ve skutečnosti však znamená „nauka o podstatě“. Na rozdíl od stoupenců vyznání založených na víře nejsou žáci zenu vedeni k víře v doktrínu, ale spíše k tomu, aby praktikovali zazen (zenovou meditaci), a tím sami odhalovali podstatu, kterou poznal a o níž učil Buddha. Slovo radikální původně znamená „vracející se ke kořenům“. Užijeme-li je v tomto významu, můžeme říci, že Buddha radikalizoval náboženské -1-
Tělo, Mysl, Zen
snažení a přetvořil je v meditační praxi spočívající v kontemplaci práce zdroje. Právě tento přístup se skrývá za známým výrokem zenového mistra Rinzai (čínsky Lin-ťi): „Potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu.“ Rinzai nás nenabádá, abychom Buddhu zavraždili, až ho potkáme cestou z nákupu. Snaží se nás jen vyvést z konceptu do té míry, abychom zapomněli na své zrcadlené já, přestali se upínat ke svým představám o Bohu, Buddhovi či zdroji a zaměřili se přímo na proces, jímž my i svět stále znovu, den co den, vznikáme a zanikáme v lásce. Šokující výzva mistra Rinzaie vyjadřuje skutečnost, že zen není cestou založenou na víře, pojmech či uctívání model. Jelikož se zen nezakládá na víře a nepředpokládá ani existenci vírou podmíněného Boha, je nasnadě, že se nejedná o žádnou formu teismu, deismu či panteismu. Zen ale není ani ateistický. Róši Joshu Sasaki říká: „Bůh neexistuje, a je neustále s tebou!“ Jakmile prohlásíme, že Bůh existuje, připoutáváme se tím k pojmu či představě a uctíváme výplod naší mysli. Řekneme-li naopak, že Bůh neexistuje, lpíme na popírání pojmu a uniká nám pravda, kterou máme neustále před očima. Ani jedním způsobem nemůžeme proniknout k jádru věci.
Smrt a znovuzrození Možná si kladete otázku, zda nám může zen poskytnout nějaké přesvědčivé a povzbudivé odpovědi na věčné otázky života, smrti a smyslu lidské existence. Je-li zen skutečně radikální praktickou disciplínou, která nemá podporovat zastávání a přejímání nejrůznějších životních postojů a která nespočívá v uctívání nějaké vírou podložené představy Boha, jak nám může říct něco užitečného o karmě, umírání, životě po životě a dalších otázkách, jež nás pronásledují? Vezměme si například otázku smrti. Pokud zen staví na zkušenosti, jedinou možností, jak pochopit význam smrti, by bylo skutečně zemřít. V čem by nám to ale mohlo prospět? Náboženství založená na víře alespoň nabízejí dostatek závěrů, vysvětlení, pojmů a teologických dogmat, které věřícím ulevují v utrpení a strachu ze smrti. -2-
1. Existuje v nebi karma?
Náboženská víra nám pomáhá překonat těžká období a vyrovnat se s nevyhnutelností smrti. Co ale nabízí zen? Stručná odpověď zní: hledáte-li útěšná dogmata a vysvětlení, do nichž byste mohli vložit svou víru, pak vám zen samozřejmě mnoho nabídnout nemůže. Ale nevěšte hlavu. Ukažme si, jak k řešení těchto otázek přispívá praktická orientace zenu. Zeptejte se sami sebe: „Jsem dnes stejný, jako jsem byl před pěti nebo patnácti lety?“ Ovšemže nejste. V mnoha ohledech jste se neuvěřitelně změnili: změnilo se vaše tělo, vaše mysl i hodnoty, které vyznáváte. Možná jste prošli hlubokým přerodem a vidíte dnes v sobě někoho docela jiného než před lety. Nestal se z vás ale úplně nový člověk. Dodnes, když si prohlížíte své fotografie z dětství, můžete říct: „No ovšem, jsem to já!“
Při jednom mimořádně parném letním seššinu zaplavily zenovou žákyni vzpomínky na minulé životy. Dva nebo tři dny se jí v zazenu vybavoval jeden živý obraz za druhým. Marně se jich pokoušela zbavit. Fascinovaly ji tak, že se jimi dokázala probírat celé hodiny. O svém zážitku nikomu neřekla. Třetího dne seššinu pronesl róši uprostřed teišó překvapivou poznámku, která nijak nesouvisela s tématem, o němž právě hovořil. Řekl: „Pokud jste sem přišli jen proto, abyste se zabývali minulými životy, měli byste odejít a stát se hinduisty!“ Žákyně se úžasem nezmohla na slovo. Jak ale pokračovala v meditaci, její srdce a mysl se projasnily a vzpomínky se rozplynuly v nekonečném prostoru, jímž se stala.
Vzdor skutečnosti, že naše mysl i tělo neustále procházejí změnami, věří většina z nás, že naší prvotní esencí či podstatou, která je trvale přítomna, je naše já. Tuto zdánlivou kontinuitu osobnosti navzdory všem nepopiratelným a někdy dramatickým životním zvratům vysvětlují mnohá náboženství existencí nesmrtelné duše, která přežije jak každodenní změny, tak i nevyhnutelnou biologickou smrt. -3-
