Péče o vnoučata a její vliv na ţivotní spokojenost seniorů

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociologie

Péče o vnoučata a její vliv na ţivotní spokojenost seniorů Bakalářská práce

Vypracoval: Jan Klusáček Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Marcela Petrová Kafková, Ph.D.

Žďár nad Sázavou 2015

Prohlášení Čestně prohlašuji, ţe jsem na práci pracoval samostatně a pouze za pouţití pramenů uvedených v seznamu literatury.

Ve Ţďáře nad Sázavou, dne 24. 4. 2015 ................................. Jan Klusáček

Přiznání původu dat This paper uses data from SHARE Wave 5 release 1.0.0, as of March 31st 2015 (DOI: 10.6103/SHARE.w5.100) or SHARE Wave 4 release 1.1.1, as of March 28th 2013 (DOI: 10.6103/SHARE.w4.111) or SHARE Waves 1 and 2 release 2.6.0, as of November 29th 2013 (DOI: 10.6103/SHARE.w1.260 and 10.6103/SHARE.w2.260) or SHARELIFE release 1.0.0, as of November 24th 2010 (DOI: 10.6103/SHARE.w3.100). The SHARE data collection has been primarily funded by the European Commission through the 5th Framework Programme (project QLK6-CT-2001-00360 in the thematic programme Quality of Life), through the 6th Framework Programme (projects SHAREI3, RII-CT-2006-062193, COMPARE, CIT5- CT-2005-028857, and SHARELIFE, CIT4-CT-2006-028812) and through the 7th Framework Programme (SHARE-PREP, N° 211909, SHARE-LEAP, N° 227822 and SHARE M4, N° 261982). Additional funding from the U.S. National Institute on Aging (U01 AG09740-13S2, P01 AG005842, P01 AG08291, P30 AG12815, R21 AG025169, Y1-AG-4553-01, IAG BSR06-11 and OGHA 04-064) and the German Ministry of Education and Research as well as from various national sources is gratefully acknowledged (see www.shareproject.org for a full list of funding institutions).

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat Mgr. et Mgr. Marcele Petrové Kafkové, Ph.D. za velmi cenné rady a vynikající vedení v průběhu celé mé práce.

Obsah 1

Úvod.......................................................................................................................... 5

2

Vliv prarodičovství na prarodiče .............................................................................. 8

3

Metodologie ............................................................................................................ 17 3.1

Výzkumná otázka a hypotézy ......................................................................... 17

3.2

Popis datového souboru .................................................................................. 18

3.3

Ţivotní spokojenost......................................................................................... 21

4

Analýza dat ............................................................................................................. 23 4.1

Přítomnost vnoučete v rodině a ţivotní spokojenost seniorů ......................... 23

4.2

Péče o vnouče a ţivotní spokojenost seniorů.................................................. 26

4.3

Frekvence péče o vnouče a ţivotní spokojenost seniorů ................................ 32

5

Závěr a diskuse ....................................................................................................... 35

6

Zdroje ...................................................................................................................... 38

7

Seznam tabulek ....................................................................................................... 45

8

Seznam grafů .......................................................................................................... 46

9

Jmenný rejstřík ........................................................................................................ 47

10

Anotace ................................................................................................................... 49

11

Abstract ................................................................................................................... 50

1

Úvod

Českou republiku po roce 1989 zasáhly dva velké demografické trendy – míra porodnosti prudce poklesla, zatímco naděje doţití postupně narůstá [ČSÚ 2014]. Výsledkem těchto dvou dějů je stárnutí populace, zvyšování podílů osob ve věku 65 a více let v populaci. Jedná se o projevy tzv. druhé demografické tranzice, kdy hodnotový posun směrem k individualismu zásadně ovlivnil demografické chování [Rabušic 2001: 177]. Demografické změny mají výrazný vliv na podobu rodiny, mimo jiné i na prarodičovství. Jak píše Vidovićová [2014: 2]: „Zatímco vyšší naděje doţití např. zvyšuje pravděpodobnost záţitku vztahů s prarodiči, odloţená plodnost tyto šance naopak sniţuje.“ Pokles porodnosti (společně s dalšími demografickými proměnami v oblastech uzavírání manţelství a rozvodovosti) vedl některé autory k domněnce o úpadku rodiny a příbuzenstva jako takového [Popenoe 1993]. Předpovědi o izolaci nukleární rodiny korespondují s teoriemi o prudké individualizaci současné společnosti [Beck 2004, Bauman 2004]. Podle Giddense dnes oproti minulosti ztrácí na důleţitosti vazby manţelů na ostatní příbuzenstvo, rodina se omezuje na samostatný pár [Giddens 2000: 77]. Moţný [2003: 36] píše, ţe: „Charakteristikou pozdní modernity je všeobecné rozvolnění rodinných vazeb." Naproti tomu stojí teorie hovořící o nárůstu důleţitosti mezigeneračních vztahů v širší rodině [Bengtson 2001]. Nízká porodnost a stárnutí populace zapříčinily změnu demografické struktury rodiny z podoby pyramidy do podoby dlouhého a úzkého bidla (beanpole), vedle sebe tak oproti dřívějšku ţije více generací, byť jsou kaţdá méně početná [Bengtson 2001: 5]. Díky vyšší naději doţití se prodluţuje doba společného ţivota prarodiče s vnoučetem. Prarodiče se více neţ kdy jindy stávají záloţním zdrojem podpory pro ostatní členy rodiny. Jak se vztahy v nukleární rodině stávají nestabilnějšími (častější rozvody), roste na významu moţnost v případě potřeby zaktivizovat prarodiče v zájmu blaha svých dětí a vnoučat [Bengtson 2001: 7]. Máme zde dva protichůdné přístupy, přičemţ Popenoe a Bengton dokonce docházejí kaţdý k tomu svému na základě stejných demografických trendů. Na jedné straně tak máme teorie o krizi prarodičovství a poklesu vztahů mezi nukleární rodinou a

5

širším příbuzenstvem, na druhé straně jsou předpovědi o vzestupu důleţitosti prarodičovství. Ať uţ výsledek bude jakýkoliv, jaký efekt bude mít na samotné seniory? Je potřeba vědět, jak významnou roli hraje prarodičovství v ţivotě seniorů, abychom dokázali odpovědět na podobnou otázku. Téma vlivu prarodičovství na prarodiče stálo dosud spíše na okraji zájmu. Oproti nejběţnější prarodičovské aktivitě, tedy občasnému hlídání vnoučat jako pomoci rodičům, je především zkoumán vliv péče o trvale svěřená vnoučata na takto pečující prarodiče (prarodič jako primární vychovatel – custodial care) [Muller, Litwin 2011: 109; CWRC 2011: 12]. Stává se, ţe studie na téma custodial care prarodičů a noncustodial care prarodičů jsou smíchávány dohromady, coţ přináší určité zkreslení, neboť trvalá péče můţe mít úplně jiný efekt na prarodiče neţ péče „doplňková“ [Arpino, Bordone 2014: 339]. Studií zabývající se vlivem prarodičovství na prarodiče je pomálu, navíc trpí zmíněným metodologickým problémem. Stárnutí populace přináší zvýšený zájem o studium kvality ţivota seniorů [Walker, Lowenstein 2009: 61]. Téma nabývá na palčivosti především v Evropě, která se stává světadílem s nejvyšším podílem starších lidí v populaci, narůstá tak sháňka po informacích, jak ji proces stárnutí ovlivní [Börsch-Supan et al. 2005: 8]. Je ţádoucí identifikovat, co vede u seniorů k lepšímu zdraví a vyšší míře ţivotní pohody. Obavy z moţných následků populačního stárnutí na veřejné rozpočty podněcuje k „hledání cest, jak umoţnit lidem staršího věku zachovat si svoji mobilitu a nezávislost a předejít tak drahé a závislost posilující ústavní péči“ [Walker, Lowenstein 2009: 6]. Zkoumání současných seniorů se můţe stát základem pro budoucí reformy trhu práce, penzijního a zdravotního systému, pro vyhodnocování efektivity intervencí sociálního státu. Jedním z dalších důvodů ke zkoumání kvality ţivota seniorů je všeobecná domněnka, ţe lidé ve stáří zaţívají osamělost [Dykstra 2009: 92]. Zde se tento dohad střetává s jiţ zmíněnou teorií o úpadku příbuzenství, rozmělňování rodinných vztahů – objevují se zprávy v tisku, ţe osamělost seniorů souvisí s moţným úbytkem hlídání vnoučat babičkami a dědečky (viz [Kabátová 2014]). Ve skutečnosti zřejmě nelze hovořit o nějakém zásadním úbytku péče o vnoučata oproti minulosti. Péče o vnoučata je stále poměrně běţnou aktivitou lidí staršího věku, v rámci Evropy patří čeští prarodiče k průměrným pečovatelům [Petrová

6

Kafková 2014: 13]. Význam mezigenerační pomoci prarodičů přetrvává [Hasmanová Marhánková, Štípková 2014: 24]. Hlídání vnoučat není nevšední zkušeností a právě kvůli tomu, ţe zasahuje relativně velké mnoţství lidí, je vhodné jako regulérní cíl sociálněvědního výzkumu. Tématem této bakalářské práce je vliv prarodičovství na prarodiče, respektive vztah prarodičovství a ţivotní spokojenosti seniorů v prostředí České republiky. Zaměříme se na hlídání vnoučat jako výpomoc rodičům dítěte (tedy ne custodial care prarodičovství). V první části práce shromáţdíme teorie a studie týkající se zvoleného tématu, poté budeme pokračovat metodologickou částí představující naši výzkumnou otázku a hypotézy, námi pouţívaný datový soubor z výzkumu Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe (SHARE) a také náš indikátor ţivotní spokojenosti, pak přijde na řadu sekundární analýza dat testující hypotézy. V závěru a diskusi shrneme výsledky naší analýzy a zhodnotíme limity naší práce.

7

2

Vliv prarodičovství na prarodiče

Z nedávného článku Nešporové a Hamplové [2014] víme, ţe rodičovství není prokazatelně spojené s vyšší ţivotní spokojeností. To je poměrně častý výsledek i v zahraničních studiích (viz [Powdthavee 2011: 3]). Tento fakt vzbuzuje podiv – někdo by si mohl pomyslet: „Péče o vlastní děti by přece měla být uspokojující!“ Je tomu tak i v případě prarodičovství? V této části práce budeme hledat nejprve teorie, které by nějakým způsobem dokázaly odůvodnit, proč by vztah mezi prarodičovstvím a ţivotní spokojeností měl existovat, a poté empirické studie, které podobný vztah zkoumaly. V případě empirických studií se nebudeme omezovat pouze na ty pouţívající indikátor ţivotní spokojenosti (jeţ je v této práci primární), ale budeme uvádět obecně výpovědi o působení prarodičovské role na jedince. Proč by mělo mít prarodičovství pozitivní efekt na samotné prarodiče, lze vysvětlit pomocí pojmu generativita. S tímto termínem přišel Erik H. Erikson [2002] ve své teorii "osmi věků člověka". Erikson na základě svého pozorování a Freundovy teorie psychosexuálního vývoje rozlišuje osm ţivotních fází podle toho, jaká vývojová krize v tom kterém období před jedincem stojí a jíţ musí vyřešit pro svůj optimální vývoj [Lacinová, Michalčáková 2009: 438]. Vývojová krize zde znační "stav napětí mezi schopnostmi jedince na počátku nového stádia a očekáváním společnosti, jak se v určitém úseku ţivota bude chovat" [Newman 2012: 94], jedná se o určitou křiţovatku na cestě vývoje a na jedinci je, jakým směrem se vydá [Lacinová, Michalčáková 2009: 438]. V dospělosti tak přichází krize, kdy se u jedince rozhodne mezi generativitou, tedy přispěním společnosti a těm, kdo „přijdou po nás“, či stagnací, neproduktivním zaměřením se na sebe [Erikson 2002]. Generativita představuje zájem o zakládání a vedení dalších generací, potřebu o někoho pečovat [Erikson 2002]. Nejočividnější prostředek k vyřešení této vývojové krize je zaloţení rodiny, generativity lze však dosáhnout i jiným způsobem - například učitelstvím či charitativní činností [Villar, Celdrán, Triadó 2012: 295]. Jak z konfliktu generativity proti stagnaci vyplývá, při nedosaţení generativity se dostavují neţádoucí pocity osobního ochuzení, přešlapování na místě a marnosti. Generativita sama o sobě je zdrojem uspokojení, zvyšuje duševní pohodu, lidé

8

zanechávající po sobě nějaký odkaz cítí z tohoto jednání smysluplnost [Černoušek 1996: 731]. Nepřekvapí proto zjištění, ţe dle několika studií je generativita pozitivně vztaţena k pocitu štěstí a ţivotní spokojenosti [Schoklitsch, Baumann 2012: 269]. McAdams, de St. Aubin a Logan [1993] pomocí měřícího nástroje vyvinutého pro generativitu (tzv. Loyola Generativity Scale) nalezli středně silnou asociaci s ţivotní spokojeností, Rothrauff a Cooney [2008] zase prokázaly spojitost s psychologickým blahem1. Co je pro tuto práci důleţité, generativita se neomezuje pouze na střední věk. Tak jako všechny vývojové krize je i tuto potřeba řešit neustále v průběhu ţivota [Newman 2012: 96]. Erikson se spolupracovníky v jedné ze svých pozdějších knih generativitu ve starším věku podrobněji rozpracoval. Vyvinuli koncept grandgenerativity značící starost o současnost spojenou se zájmem o budoucnost (jak v budoucnu budou ţít následovníci daného člověka), tato starost přispívá k pocitu nesmrtelnosti, který je tak ţádoucí na sklonku ţivota, a to prostřednictvím výsledků práce a výchovy [Erikson, Erikson, Kivnick 1986: 74-75]. Prarodičovství je nejlepší příleţitostí k tomu být generativní v pozdějším věku. Jak píšou v knize Erikson, Erikson a Kivnick [1986: 91-92], prarodičovství je druhou šancí ke generativitě, coţ dokládají vyprávěním ţeny popisující svůj vztah s vnoučaty jako mnohem vřelejší, uvolněnější a vzájemně uspokojivější, neţ měla se svými dětmi ve stejném věku. Z teorie psychosociálních stádií Erika H. Eriksona čerpala Helen Q. Kivnick, která se zaměřila na význam prarodičovské role pro prarodiče. Dimenzí významu prarodičovské role rozlišila Kivnick pět - důleţitost prarodičovské role pro její nositele, 1

Existují dva rozdílné přístupy k osobnímu blahu (well-being, někdy též překládáno jako osobní pohoda) – jeden z nich spočívá v pojmu subjektivní blaho (subjective well-being), druhý v psychologickém blahu (psychological well-being) *Hřebíčková, Blatný, Jelínek 2010: 31]. Subjektivní blaho značí „dlouhodobý či přetrvávající emoční stav, ve kterém je reflektována spokojenost člověka s vlastním životem“ *Hřebíčková, Blatný, Jelínek 2010: 31-32]. Se subjektivním blahem je spojeno měření kvality života a životní spokojenosti (viz [Amit, Litwin 2010: 90]), kvalita života (quality of life) představuje, jak „jedinci vnímají svoji životní pozici v kontextu kultury a hodnotových systémů, ve kterých žijí, a ve vztahu k jejich cílům, očekáváním, standardům a obavám“ [WHOQOL 1998: 1570], o životní spokojenosti (life satisfaction) podrobněji v kapitole 3.3. Psychologické blaho je míra úspěšnosti, s jakou se jednotlivec vypořádává s existenciálními výzvami a otázkami života [Keyes, Ryff, Shmotkin 2002].

9

váţenost role v rodině, pocit nesmrtelnosti prostřednictvím potomků, připomínání si svého předchozího ţivota a shovívavost k vnoučatům (stereotypní představa prarodiče jako shovívavějšího neţ rodič) [Kivnick 1982: 62, 1983]. Na základě těchto dimenzí poté jako jedna z prvních zkoumala vliv prarodičovství na ţivotní spokojenost seniorů (další ze "starších" výzkumů provedla například Thomas [1989]), v své studii neprokázala existenci vztahu [Kivnick 1982]. Jinou teoretickou perspektivou pouţívanou při studiu prarodičovství je symbolický interakcionismus [Reitzes, Mutran 2004: 213; Muller, Litwin 2011: 110]. Pro rodinná témata je příhodná především teorie rolí a identit. Mít určitou sociální roli znamená dle této teorie zastávat pozici ve vztahových sítích, ke kaţdé pozici se váţou určitá práva a povinnosti, existují vůči ní očekávání, jak se její nositel bude chovat [LaRossa, Reitzes 1993: 147; Stryker, Burke 2000: 285]. Naplňování těchto očekávání přináší jedinci pocit úspěšnosti, nemoţnost je splnit se váţe k neţádoucím pocitům [Sýkorová 2006: 691]. Rodina představuje společenství rolí, které navzájem interagují [Turner 1970 in Sýkorová 2006: 691]. Identity jsou self-meanings v těchto rolích, lidé si vytváří identity ve svých rolích, na jejich základě [LaRossa, Reitzes 1993: 145]. Rolové identity si lidé organizují do určité hierarchie podle významnosti (hierarchy of salience) - některé identity jsou pro jedince důleţitější neţ jiné [LaRossa, Reitzes 1993: 145; Sýkorová 2007: 24-25]. Jak prokázaly empirické studie, role, které jsou pro jedince významnější, mají větší vliv na jeho duševní zdraví [Muller, Litwin 2011: 110]. Ztotoţnění se s některými sociálními rolemi (například rodinnými) má být podle Martire a kolegů [2000] spojeno s vyšším psychologickým blahem – jedinec získává větší pocit smysluplnosti, účelnosti. Pozitivní identity v rolích (kladný vztah k roli) mají podle Reitzes a Mutran [2002] působit na osobní blaho (well-being) jedince. Pokud je vysoký věk občas charakterizován rolovými ztrátami (např. penzionování, ovdovění) a potřebou tyto ztráty kompenzovat (activity theory viz [Sýkorová 2007: 26]), tak prarodičovství je jednou z mála příleţitostí ve stáří, jak získat roli novou. Jak vyznívá ze zmíněných teorií, jedná se navíc o roli významnou a naplňující. Prarodičovství poskytuje tolik potřebnou aktivitu a k dalším můţe vést například ke sportu či vzdělávání se. Podle konceptu aktivního stárnutí jsou podobné

10

aktivity nezbytné pro spokojený ţivot ve třetím věku [Petrová Kafková 2013]. Lidé s prarodičovskou rolí by tak měli mít vyšší ţivotní spokojenost. To potvrzují četné empirické výzkumy. Powdthavee [2011] srovnal na základě dat z Understanding Society survey (britský longitudinální výzkum započatý v roce 2009) dvě skupiny lidí - 5000 prarodičů a 6000 osob bez vnoučat ve věku 40 a více let. Prarodičovství se ukázalo být pozitivně asociováno s ţivotní spokojeností, alespoň jedno vnouče v rodině zvýšilo pravděpodobnost, ţe jedinec označí sám sebe za "velmi spokojeného" [Powdthavee 2011: 14]. Výzkum ukazuje, ţe uţ jen samotná (ne)přítomnost role by měla mít vliv na osobní blaho člověka. Jiné výzkumy však ukazují, ţe nejen samotná přítomnost role, ale také kontakt s vnoučaty je důleţitý. Drew a Silverstein [2007] zkoumali psychologické blaho prarodičů, kteří z nějakého důvodu ztratili kontakt se svými vnoučaty. Vycházeli při tom z předpokladu, ţe vztah prarodič-vnouče je vzájemně uspokojující a ţe zabránění prarodiči v moţnosti naplňovat svoji roli se musí projevit na jeho osobní pohodě. Psychologické blaho bylo ve studii měřeno pomocí škály zjišťující příznaky deprese, pouţit byl datový soubor z Longitudinal Study of Generations - amerického výzkumu mapujícího přes tři sta třígeneračních rodin. Ve výzkumu se nachází otázka, zda prarodič někdy ztratil kontakt se svým vnoučetem, podrobněji byly určovány důvody přerušení - rozvod rodičů, rodinná rozepře či "náhlá událost" (geografické oddělení, nemoc či úmrtí vnoučete atd.). Prarodiče, kteří ztratili kontakt s vnoučetem, vykazovali zvýšené příznaky deprese, zvláště ti, v jejichţ případě se tak událo z důvodu "náhlé události" [Drew, Silverstein 2007: 377-378]. Pozitivní přínos prarodičovství se tak po přerušení vztahu obrátil v negativní efekt, coţ ukazuje na význam role pro osobní blaho člověka. Ti samí autoři o tři roky dříve na základě stejného datového souboru zjišťovali souvislost identifikace s rodinnými rolemi (spokojenost se samotnou rolí, důleţitost role pro jedince a kladné hodnocení svého "výkonu v roli") a psychologického blaha [Drew, Silverstein 2004]. Zatímco rodičovská, prarodičovská a praprarodičovská role se ukázaly mít dohromady pozitivní vliv na jedincovo blaho, jednotlivé role neměly prokazatelný vliv [Drew, Silverstein 2004: 105]. Ten, kdo povaţoval rodinné role za důleţitější a kladně hodnotil jejich naplňování, vykazoval vyšší psychologické blaho.

11

Potvrzuje se tak jiţ zmíněná výpověď o tom, ţe ztotoţňování se s některými rolemi vede k lepšímu duševnímu zdraví. Hlídání vnoučat v nepřítomnosti rodičů je jeden z důleţitých aspektů prarodičovství a významný zdroj kontaktu s vnoučetem. Péči o vnoučata a osobní blaho prarodičů zkoumali Neuberger a Haberkern [2014] na základě výzkumu Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe (SHARE, popis výzkumu viz kapitola 3.2.). Došli k závěru, ţe poskytování prarodičovské péče souvisí s vyšší kvalitou ţivota prarodičů. Jednotlivé evropské země se ale podle této studie, co se týče vztahu "péče o vnoučata - kvalita ţivota seniorů", mezi sebou odlišují. Jak jiţ bylo uvedeno, k prarodičovství jako k roli se váţou určitá očekávání, existují sociální normy, jak má být tato role naplňována (například jak intenzivní má být péče o vnoučata). V zemích, kde byla tato očekávání od prarodičů vysoká (převáţně středomořské země + Polsko), poskytování péče pozitivně ovlivňovalo kvalitu ţivota, v zemích s nízkými "povinnostmi" (Dánsko, Nizozemsko) poskytování nebo neposkytování péče nečinilo ţádný rozdíl v seniorově kvalitě ţivota [Neuberger, Haberkern 2014: 179]. Česká republika patřila spíše k zemím s niţšími očekáváními od prarodičů. Stejným tématem, vlivem péče o vnoučata na kvalitu ţivota seniorů, se zabývaly Breeze a Stafford [2010] v rámci projektu English Longitudinal Study of Ageing. Z analýzy jim vyšlo, ţe v Anglii je péče o vnoučata asociována s vyšší kvalitou ţivota pečujících osob [Breeze, Stafford 2010: 349]. Zdá se, ţe hlídání vnoučat je aktivitou zvyšující osobní blaho prarodičů. O tématu existují i studie, které pouţívají komplexnější indikátory jak prarodičovství, tak osobního blaha. Grundy a kolektiv [2012] analyzovali data od 2000 Chilanů ve věku 66-68 let a nalezli pozitivní vliv "pomoci vnoučatům" (péče, poskytování peněz a hmotných statků) na osobní blaho seniorů (ţivotní spokojenost, mentální zdraví, příznaky deprese). Ve své studii téţ popsali genderové rozdíly v asociaci mezi prarodičovstvím a osobním blahem (viz níţe). Výše byla uvedena studie zaměřující se na vztah „obyčejného“ kontaktu s vnoučetem a psychologického blaha prarodičů. Je vztah mezi péčí o vnoučata a psychologickým blahem pečujícího? Tsai, Motamed a Rougemont [2013] ve své studii zaloţené na výzkumu na Taiwanu ukázali, ţe péče o vnoučata chrání seniory před

12

depresí a pocitem osamělosti. Prarodiče nepečující o svá vnoučata měli větší pravděpodobnost zhoršeného psychologického blaha. Téma vlivu prarodičovství na prarodiče je v naprosté většině zkoumáno kvantitativními způsoby, jedno z mála kvalitativních bádání (kromě analýzy datového souboru) provedli Clarke a Roberts [2012]. Čtyřicet pět prarodičů prošlo podrobnými rozhovory, jedním z účelů bylo prozkoumat, jaký význam má prarodičovství pro "emoční, sociální a finanční kvalitu jejich ţivota" [Clarke, Roberts 2012: 194]. Většina odpovídala ve smyslu, ţe vnoučata přispívají ke kvalitě jejich ţivota. Někteří ze seniorů vyjadřovali, ţe po narození vnoučat vzrostl jejich kontakt s rodinou a obecně s lidmi v místním společenství - klesla tak pravděpodobnost jejich osamělosti, která by jejich osobní blaho mohla sniţovat [Clarke, Roberts 2012: 205-206]. Agregovanou informaci ze všech různých studií poskytuje výzkumná zpráva z roku 2010 sepsaná Institutem gerontologie při londýnské King's College pro charitativní organizaci Grandparents Plus. Ta z přehledu literatury usoudila, ţe prarodiče poskytující péči a podporu svým vnoučatům benefitují z umocněného pocitu smyslu ţivota a rodinné identity, přestoţe se můţou z této péče cítit emočně vyčerpaní [Glaser et al. 2010: 36]. Přínosnost vnoučat a občasné péče o ně pro seniora lze odvodit nejen z psychologického blaha, kvality ţivota, ţivotní spokojenost a podobných ukazatelů osobního blaha, ale také z indikátorů zdraví a kognitivních funkcí člověka. Arpino a Bordone [2014] se zaměřili na kognitivní funkce seniorů měřené čtyřmi testy ve výzkumu SHARE (plynulost mluvy, test paměti pomocí aritmetického sčítání, test paměti pomocí vybavování si slov okamţitě, test paměti pomocí vybavování si slov po delším časovém úseku) a dospěli k závěru, ţe péče o vnoučata má pozitivní efekt na plynulost mluvy. Péče o vnoučata tak podle autorů patří mezi kognitivně stimulační sociální aktivity. Reinkowski [2013] nalezla ve stejném výzkumu (pouze pouţila jinou vlnu) pozitivní asociaci mezi prarodičovskou péčí a fyzickým a psychickým zdravím a kognitivními funkcemi seniorů. Asociace obstála i kontrolou na sociodemografické charakteristiky, sociální angaţování a mezigenerační podporu.

13

V jiné výzkumné zprávě napsané pro Grandparents Plus na základě analýzy dat ze SHARE nalezli autoři na kladný vztah mezi výkonem neintenzivní prarodičovské péče a seniorovým zdravím [Glaser, Di Gessa, Tinker 2014]. Prarodiče neposkytující vnoučatům ţádnou péči vyjadřovali častěji horší zdraví neţ ti poskytující intenzivní (více neţ 15 hodin týdně) i neintenzivní péči. Další z těch, kteří zkoumali souvislost péče o vnoučata a zdraví prarodičů, byli Hughes a kolektiv [2007]. Ti pomocí longitudinálních dat z Health and Retirement Study, ve kterých se dají rozlišit prarodiče nepečující o vnoučata, prarodiče poskytující běţné hlídání vnoučat a prarodiče s trvale svěřenými vnoučaty (prarodič – primární pečovatel), nalezli pozitivní vliv poskytování běţného hlídání vnoučat na zdraví ţen a naopak negativní vliv péče o trvale svěřená vnoučata na zdraví ţen. Při kontrole pro třetí proměnné se ukázalo, ţe ţeny poskytující běţné hlídání měly větší pravděpodobnost provozování jakékoliv fyzické aktivity (cvičení) neţ babičky neposkytující ţádnou péči, ţeny s trvale svěřenými vnoučaty vykazovaly velký pokles v provozování fyzických aktivit [Hughes et al. 2007: 8]. Ţádné signifikantní rozdíly ve zdraví nebyly pozorovány mezi muţi, coţ by potvrzovalo předpoklad autorů, ţe efekt prarodičovství bude silnější v případě ţen z důvodu typických genderových rozdílů v povinnostech v domácnosti a typech péče poskytovaných babičkami a dědečky [Hughes et al. 2007: 4]. Jak je vidět ze zmíněné studie, jednotlivé skupiny prarodičů (například podle pohlaví) se mezi sebou mohou lišit ve vlivu, jaký na ně prarodičovství má, mohou zde být proměnné, které intervenují do vztahu mezi prarodičovstvím a osobním blahem či zdravím. Typicky se jedná o genderové rozdíly – v jiţ zmíněném článku Grundy a kolektivu [2012] přišli na skutečnost, ţe dědečci poskytující čtyři a více hodin péče týdně měli vyšší ţivotní spokojenost (u babiček nesignifikantní), babičky poskytující čtyři a více hodin péče týdně měly zase menší pravděpodobnost deprese (u dědečků nesignifikantní). Tento zvláštní výsledek autoři připisují rozdílu v chápání role, kdy prarodičovství pro ţeny představuje jednu z dalších rodinných povinností, zatímco pro muţe je otázkou volby [Grundy et al. 2012: 1054]. Pokud je aktivita brána jako „zábava“ a ne jako činnost, která je od jedince očekávána, můţe mít úplně jiný vliv na osobní blaho. Stejně tak pokud je nějaká aktivita od jedince očekávána a ten této

14

„povinnosti“ nemůţe dostát, bude mít nejspíše vyšší pravděpodobnost deprese, pokud jí můţe dostát, pravděpodobnost deprese bude menší. Reitzes a Mutran [2004: 217] zase dosvědčují, ţe babičky vnímají svoji roli pozitivněji neţ dědečci. Jak jiţ víme, pozitivní identity v rolích mají vliv na osobní blaho. Podle Silverstein a Marenco [2001: 510] se babičky cítí být emocionálně blíţe vnoučatům neţ dědečci. Thomas [1986: 217-218] vysvětluje vyšší spokojenost babiček s prarodičovskou rolí socializací rozdílných pozic v rodině – ţeny navazují na svoje zkušenosti z období, kdy byly hlavním vychovatelem svých dětí, připomínají si své schopnosti v této pozici a pociťují uspokojení z jejího dokonalého zvládnutí (sense of mastery). Pro dědečky je pečující pozice méně známá a tak jí neshledávají tolik uspokojující. Musíme mít ovšem na paměti, ţe se jedná o třicet let starou studii. Silverstein a Marenco [2001: 512] popsaly, ţe pro starší prarodiče je prarodičovská role důleţitější pro jejich identitu neţ pro mladší prarodiče. Autorky to přičítají redukování rolí v pozdějším věku na ty nejvýznamnější. Stejná studie téţ nalezla vliv vzdělání na míru identifikace seniora s prarodičovskou rolí. Prarodiče s niţším vzděláním povaţovali svoji roli za pro ně osobně důleţitější neţ vzdělanější prarodiče. Skutečnost vysvětlují teorií, ţe vysoce vzdělaní jedinci se více zaměřují na práci a více do ní „investují svoji identitu“ spíše neţ do rodinných rolí, jak tomu je u méně vzdělaných jedinců [Silverstein, Marenco 2001: 517]. Máme zde dvě teorie – generativity a teorii rolí a identit. Podle teorie generativity je prarodičovství uspokojující, neboť naplňuje potřebu zanechávat po sobě na tomto světě nějaký odkaz. Mít a podílet se na výchově vnoučete přináší pocit přesáhnutí do budoucnosti. Teorie rolí a identit hovoří o tom, ţe získávání a ztotoţňování se s rolí je odměňující, protoţe dává pocit smysluplnosti. Lidé si formují identity na základě rolí, některé role jsou pro jedince důleţitější neţ jiné a ty také mají významnější vliv na jedince samotného. Nalezli jsme celou řadu studií potvrzující pozitivní efekt vnoučat na prarodiče. Uţ jen samotná přítomnost vnoučete v rodině má podle studie Powdthaveeho [2011] souvislost s ţivotní spokojeností seniorů, pozitivní působení péče o vnoučata na prarodiče bylo zjištěno v řadě studií pomocí celé řady indikátorů osobního blaha a zdraví, jak jsme viděli výše. Další studie přinesly zjištění o

15

odlišnosti efektu prarodičovství na muţe a ţeny – role ovlivňovala osobní blaho především v případě babiček. Relevantní jsou téţ výpovědi o tom, ţe pro starší a méně vzdělané prarodiče je jejich prarodičovská role důleţitější neţ pro mladší a vzdělanější.

16

3 3.1

Metodologie Výzkumná otázka a hypotézy

Cílem této práce je zjistit, zda existuje vztah mezi prarodičovstvím a ţivotní spokojeností. Ţe přítomnost vnoučete v rodině a péče o něj nějakým způsobem působí na prarodiče (jejich duševní stav, fyzické zdraví, kognitivní schopnosti atd.), bylo v zahraničí opakovaně potvrzováno, v České republice však dosud neexistuje studie, která by se podobným tématem zabývala. Vyuţijeme tak dat z druhé vlny výzkumu SHARE a pomocí sekundární analýzy se budeme snaţit najít vztah i v místních podmínkách. Výzkumná otázka zní: Lze v České republice prokázat vliv prarodičovství na ţivotní spokojenost prarodičů? Na základě shromáţděných teorií a studií v předchozí kapitole vyslovujeme následující hypotézy: Hypotéza č. 1: Senioři mající vnoučata mají vyšší ţivotní spokojenost neţ senioři bez vnoučat. Hypotéza č. 2: Prarodiče pečující o svá vnoučata mají vyšší ţivotní spokojenost neţ prarodiče, kteří o ně nepečují. Hypotéza č. 3: Prarodiče, kteří pečující o svá vnoučata častěji, mají vyšší ţivotní spokojenost neţ prarodiče, kteří o ně pečují méně často. Hypotézy a jejich postup kombinuje způsoby, jak prarodičovství zkoumaly předchozí studie – některé se zaměřily pouze na to, zda samotná přítomnost či nepřítomnost prarodičovské role má vliv na osobní blaho jedince, další sledovaly vliv péče o vnoučata, zjišťovat efekt frekvence péče o vnouče je dalším logickým krokem. Při analýze budeme kontrolovat pro následující proměnné: pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav, zdravotní stav. O prvních třech kontrolních proměnných víme, ţe by mohly intervenovat do vztahu mezi prarodičovstvím a ţivotní spokojenosti z předchozího přehledu literatury, o dalších dvou jsme to usoudili.

17

3.2

Popis datového souboru

K analýze pouţijeme data z druhé vlny mezinárodního longituadinálního výzkumu Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe (SHARE). Tento projekt si bere za cíl zmapovat evropskou populaci starší 50 let, jaké je její zdraví, rodinné a sociální vztahy, ekonomická situace a míra pocitu štěstí [Börsch-Supan et al. 2005: 8]. Představuje jedno z mála výběrových šetření zaměřených speciálně na osoby ve starším a důchodovém věku (dalšími jsou například americké Health and Retirement Study či anglické English Longitudinal Study of Ageing). Impulzem k započetí výzkumu bylo stárnutí evropské populace a potřeba porozumět tomu, jak nás tento proces v budoucnu ovlivní [Börsch-Supan 2005: 8]. Výzkum začal v roce 2004, sběr dat druhé vlny (v České republice se jednalo o vlnu první) proběhl v roce 2007. Jsou k dispozici i data ze čtvrté vlny sebrané v roce 2010, jejich úprava by ale přesahovala schopnosti nabyté bakalářským studiem2. Datový soubor z druhé vlny SHARE obsahuje celkově přes 36 000 osob, my ho omezíme pouze na účastníky z České republiky. Náš vzorek tak činí 2830 respondentů. Kromě osob starších padesáti let v daných domácnostech byli zařazeni také partneři těchto osob, i kdyţ byli mladší padesáti let. Protoţe chceme posuzovat na populaci starší padesáti let (která je navíc vhodná i pro studium prarodičovství), vyřadíme mladší osoby. Datový soubor se nám tak zredukoval na 2732 osob, 1551 ţen a 1181 muţů. Průměrný věk respondentů je 63,8 let, jak je zřejmé z přehledové Tabulky č. 1, v souboru je nejvíce osob ve věku 50-59 let 2

Datový soubor čtvrté vlny SHARE s sebou nese dvě obtíže. Jelikož se jedná o longitudinální výzkum, v datech se nachází respondenti, kteří byli dotazováni opakovaně (jsou v druhé i čtvrté vlně zároveň), údaje se u nich ale ukazují pouze v případě, když se situace v jejich případě od minulého dotazování změnila (například se jim narodilo nové vnouče) – pokud zůstává stejná, hodnoty u těchto respondentů zůstávají prázdné – je na jejich místě missing value. V praxi to znamená, že pokud máme v souboru čtvrté vlny zhruba 6000 respondentů, přičemž 4700 jich bylo dotazováno poprvé a 1300 opakovaně, tak u některých proměnných (například u proměnné vzdělání) máme hodnoty pouze od 4700 osob a 1300 missing values. Řešením by bylo naimportovat data z druhé vlny do čtvrté, přičemž by bylo nutné nahradit staré odpovědi novými (pokud došlo mezi vlnami u respondenta ke změně) a odmazat respondenty, kteří se čtvrté vlny nezúčastnili. Druhou obtíží je, že některé údaje jsou uváděny pouze u jednoho z partnerů, přestože hodnota je pro oba v páru dohromady a měla by tak být uvedena u obou. Příkladem je proměnná „počet vnoučat“, započítávají se vnoučata vlastní i partnera. Řešením by bylo, že by se hodnota u jednoho z partnerů převedla i k druhému z partnerů. Ani na jeden ze zmíněných problému druhá vlna SHARE netrpí.

18

(39,5 %), poměrně hodně lidí je i v kategorii 80 a více let – 8,4 %. Z dalších informací v tabulce vyplývá – ţenatých/vdaných je v datech 64,9 %, svobodných pouze 3 %, ovdovělých a rozvedených dohromady 32 %. Pokud se podíváme na vzdělání respondentů, tak nejvíce je lidí se středoškolským vzděláním bez maturity (38,3 %), lidí se ţádným a základním vzděláním (18,5 %) je o ne mnoho více neţ lidí s terciárním vzděláním (12,2 %). Tabulka č. 1: Rozloţení proměnných pohlaví, rodinný stav, věkové kategorie a vzdělání Proměnná Pohlaví Muž Žena Rodinný stav Ženatý/vdaná Svobodný/á Rozvedený/á Ovdovělý/á

Počet (%) 1181 (43,2) 1551 (56,8) 1768 (64,9) 83 (3,0) 325 (11,9) 547 (20,1)

Proměnná Počet (%) Věkové kategorie 50-59 1080 (39,5) 60-69 893 (32,7) 70-79 530 (19,4) 80+ 229 (8,4) Vzdělání Žádné/základní 496 (18,5) SŠ bez maturity 1026 (38,3) SŠ s maturitou 832 (31,0) VŠ/VOŠ 327 (12,2)

Kontrolu zdravotního stavu nám umoţní otázka na sebe-hodnocení zdraví – „Řekl/a byste ţe Vaše zdraví (Váš zdravotní stav) je 1. Vynikající 2. Velmi dobrý 3. Dobrý 4. Průměrný 5. Špatný.“ Jak ukázala studie Wu a kolektivu [2013], kdy porovnávali výpovědi respondentů o vlastním zdraví se skutečným stavem zjištěným pomocí

medicínských měření,

sebe-hodnocení

zdraví

odpovídá

objektivnímu

zdravotnímu stavu. Rozloţení této proměnné zobrazuje Graf č. 1. Jak je patrné, respondenti hodnotí své zdraví spíše jako dobré.

19

Graf č. 1: Rozloţení proměnné sebehodnocení zdraví (v %)

V našem datovém souboru jsou zásadní otázky o prarodičovství. Zda senior má vnoučata, to jsme zjišťovali pomocí proměnné ukazující počet vnoučat – celá otázka ve výzkumu

zní:

„Kolik

vnoučat

máte

Vy

[a

Váš/a

Vaše/a

Váš/a

Vaše]

[manţel/manţelka/partner/partnerka] celkem?“, přičemţ se zaznamenává i nulová odpověď. Tuto proměnnou jsme rekategorizovali do podoby „má či nemá vnouče“. Jak je patrné z přehledové Tabulky č. 2, alespoň jedno vnouče má přes osmdesát procent respondentů. Z těchto přibliţně dvou tisíc prarodičů 38,7 % hlídá svá vnoučata.3 Výzkumníci ze SHARE se poté ptali respondentů podrobně, které vnouče jak často hlídají. Otázka zněla: „Jak často jste během posledních dvanácti měsíců obvykle hlídal/a dítě/děti od [jméno vlastního dítěte]? Bylo to… 1. Skoro kaţdý den 2. Skoro kaţdý týden 3. Skoro kaţdý měsíc 4. Méně často“. My jsme tyto údaje zjednodušili na to vnouče, které daný jedinec hlídá nejčastěji. Nejčastěji prarodiče hlídají svá vnoučata ve frekvenci „skoro kaţdý týden“ (34,8 %), z těch, co hlídají, denně hlídala svá vnoučata téměř pětina prarodičů (18,0 %).

3

Celá otázka zněla: „*V době od posledního interview/Během posledních dvanácti měsíců+, hlídal/a jste pravidelně nebo příležitostně *Vaše vnouče/Vaše vnoučata+ v nepřítomnosti rodičů?“

20

Tabulka č. 2: Rozloţení proměnných přítomnost vnoučete v rodině, hlídání vnoučete v nepřítomnosti rodičů, frekvence hlídání vnoučete v nepřítomnosti rodičů Proměnná

Počet (%)

Má/nemá vnouče Má 2043 (80,9) Nemá 481 (19,0) Frekvence hlídání vnoučete Skoro každý den 141 (18,0) Skoro každý týden 273 (34,8) Skoro každý měsíc 188 (23,9) Méně často 180 (22,9)

3.3

Proměnná

Počet (%)

Hlídá vnouče v nepřítomnosti rodičů Ano 789 (38,7) Ne 1247 (61,1)

Životní spokojenost

Ţivotní spokojenost patří mezi způsoby měření subjektivního blaha, tedy toho, jak lidé sami hodnotí svůj vlastní ţivot [Diener, Lucas 2000]. Ţivotní spokojenost je „celkové zhodnocení kvality ţivota jedince na základě jeho osobního úsudku a kritérií“ [Shin and Johnson 1978 in Amit, Litwin 2010]. Kahneman a Kruger [2006: 6] připomínají, ţe se nejedná o osobní fakt, jakým je třeba věk nebo adresa, ale o ukazatel, který ve většině případů vzniká v okamţiku, kdy se na něj někdo zeptá. Měří se nejčastěji prostřednictvím jedné otázky, v případě výzkumu SHARE tato otázka zní: „Na stupnici mezi 0 a 10, kde 0 znamená zcela nespokojen/a a 10 znamená zcela spokojen/a, jak spokojen/a jste se svým ţivotem?“ Podle Kahnemana a Krugera [2006: 6] je jediná a přímá otázka na spokojenost se ţivotem vhodná k uţívání, neboť respondenti nemají problém s odpovídáním (ví, co se po nich poţaduje), Hall, Barrington-Leigh a Helliwell [2010: 10] zase argumentují, ţe se tímto způsobem snadno získává statistický údaj upotřebitelný k porovnávání jednotlivců a skupin. Jednoduchost, kterou jedni oceňují, vyvolává pochybnosti u druhých. Je jedna otázka schopná zachytit tak komplexní jev, jako je jedincova spokojenost s vlastním ţivotem? Neměří otázka spíše momentální náladu neţ celkovou spokojenost? Kahneman a Kruger [2006: 7] ve své studii uvádí, ţe korelace mezi měřením ţivotní spokojenosti a opakovaném měření po dvou týdnech byla dostačující. Magnusův a Dienerův [1991] výzkum zase dosvědčuje, ţe mezi jednou naměřenou ţivotní

21

spokojeností a ţivotní spokojeností po čtyřech letech byla středně silná korelace. Fluktuace odpovědí na otázku ţivotní spokojenosti není zřejmě aţ tak vysoká, abychom zamítli uţívání tohoto indikátoru. U měření ţivotní spokojenosti můţe nastat, ţe lidé odpovídají, ţe se cítí šťastně, protoţe se domnívají, ţe je to společensky ţádoucí. Tento takzvaný positivity bias vzniká přebíráním pozitivního hodnocení od lidí, se kterými se jedinec dostane do kontaktu, neboť takový náhled patří do sociálních norem dané skupiny [Heřmanová 2012]. Často to má za následek, ţe se zkoumá, kdo je šťastnější, neţ ţe by se zkoumalo, kdo je šťastný a kdo nešťastný [Diener, Lucas 2000: 325-326]. Podle Hamplové [2004: 13] se dá očekávat, ţe v České republice bude positivity bias niţší neţ například ve Spojených státech. V našem datovém souboru, jak je vidět v Grafu č. 2, většinou lidé volili v intervalu od šesti do deseti, tedy odpovídali, ţe jsou spokojeni se svým ţivotem. U hodnot šest aţ deset se koncentruje 75 % respondentů v souboru. Při analýze je potřeba mít na paměti, ţe průměr ţivotní spokojenosti mezi respondenty je 6,89. Graf č. 2: Rozloţení proměnné ţivotní spokojenost (v %)

22

4

Analýza dat

4.1

Přítomnost vnoučete v rodině a životní spokojenost seniorů

Uţ při jednoduchém porovnání průměrů ţivotní spokojenosti lidí bez vnoučat a lidí s vnoučaty (viz Tabulka č. 3) zjistíme, ţe rozdíl mezi skupinami je poměrně malý a navíc v opačném smyslu, neţ jsme předpovídali (průměry ukazují na to, ţe prarodiče jsou méně spokojení se ţivotem neţ lidé bez vnoučat). Tabulka č. 3: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné přítomnost vnoučete v rodině vnouče

průměr

počet případů

směrodatná odchylka

nemá má celkem

7,20 6,89 6,95

480 2038 2518

2,082 2,157 2,145

Pokud se nesmíříme s tím, ţe tento výsledek, tolik protikladný k teoriím a studiím, které jsme dosud uvedli, je způsoben skutečně přítomností vnoučete v rodině (ţe prarodičovství nás činí nespokojenými se ţivotem), je potřeba pátrat, co za ním vězí. Zjištění by mohlo souviset se skutečností, ţe většina osob bez vnoučat je mladšího věku neţ osoby s vnoučaty, přičemţ mladší respondenti vykazují vyšší ţivotní spokojenost neţ starší (viz Tabulka č. 4). Přes 93 % osob bez vnoučat se koncentruje v prvních dvou nejmladších kategoriích (oproti 68 % osob s vnoučaty), které se vyznačují vysokými průměry spokojenosti se ţivotem. Přesto je zde malý rozdíl mezi osobami s vnoučaty a bez vnoučat v kategorii 50-59 let, byť je téměř zanedbatelný (vypočtené intervaly spolehlivosti průměrů 7,00 a 7,21 se překrývají, de facto se tak ze statistického hlediska od sebe neodlišují).

23

Tabulka č. 4: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné přítomnost vnoučete v rodině podle věkových kategorií věková kategorie 50-59

60-69

70-79

80+

vnouče

průměr

počet případů

směrodatná odchylka

nemá má celkem nemá má celkem nemá má celkem nemá má celkem

7,21 7,00 7,07 7,27 7,11 7,13 7,29 6,73 6,76 5,78 6,02 6,01

350 651 1001 97 742 839 24 460 484 9 185 194

2,130 2,157 2,148 1,923 1,925 1,924 1,654 2,223 2,200 2,635 2,595 2,590

Přistoupíme k dalšímu kroku, kterým je analýza druhého stupně ţivotní spokojenosti. Pouze pro tuto příleţitost jsme rekategorizovali indikátor ţivotní spokojenosti z desetibodové škály na pětibodovou (a pojmenovali její jednotlivé hodnoty)

z důvodu

názornosti.

V kontingenční

tabulce

vidíme,

ţe

je

zde

zaznamenatelný rozdíl mezi skupinami jedinců s vnoučaty a bez vnoučat v nejvyšší kategorii značící vysokou spokojenost se ţivotem. Je otázkou, zda se v následujících analýzách rozdíl ukáţe být významný, nebo je způsoben jen chybou výběrového souboru. Tabulka č. 5: Kontingenční tabulka rekategorizované ţivotní spokojenosti a proměnné přítomnosti vnoučete v rodině vnouče

zcela nespokojen nespokojen

ani, ani

spokojen

zcela spokojen

celkem (počet)

nemá

0,8%

5,1%

23,6%

43,1%

27,4%

475

má

1,5%

6,3%

27,2%

43,4%

21,7%

2005

24

Provedli jsme test pomocí Pearsonova chí-kvadrátu (opět na původní, desetibodové škále ţivotní spokojenosti). Ten vychází jako nesignifikantní (hodnota – 17,793, dvoustranná hladina signifikance – 0,087), nemůţeme proto zamítnout nulovou hypotézu o neexistenci vztahu mezi přítomností vnoučete v rodině a ţivotní spokojeností. Také test pomocí koeficientu asociace Cramerovo V vykazuje slabou (hodnota - 0,084) a nesignifikantní (signifikance - 0,087) souvislost. Na základní bivariační úrovni analýzy se nic neprokázalo. Předchozí procedury nám říkají, ţe mezi přítomností vnoučete v rodině a ţivotní spokojeností seniora vztah neexistuje, pouţijeme-li ale třídění třetího stupně, v některých skupinách podle třetí proměnné by přesto mohl vztah existovat. Provedeme tak zjišťování, jestli se například neodlišují jednotlivci podle pohlaví v tom, ţe v případě ţen vztah existuje a v případě muţů neexistuje. Pouţijeme pro tuto příleţitost postačující koeficient Cramerovo V – pokud provedeme třídění třetího stupně například pro proměnnou pohlaví, je to jako kdybychom datový soubor omezili buď na ţeny nebo muţe a prováděli test asociace pouze pro tuto skupinu. Tabulka č. 6: Testy pomocí koeficientu asociace Cramerovo V a jejich signifikance podle jednotlivých hodnot třetích proměnných proměnná Věkové kategorie 50-59 60-69 70-79 80+ Pohlaví Muž Žena Zdravotní stav Vynikající Velmi dobrý Dobrý Průměrný Špatný

hodnota

signifikance

proměnná

hodnota

signifikance

0,163 0,086 0,099 0,177

0,371 0,801 0,752 0,487

0,077 0,471 0,198 0,193

0,534 0,575 0,310 0,070

Vzdělání 0,090 0,105 0,080 0,285

0,702 0,501 0,990 0,106

0,123 0,086

0,129 0,467

0,406 0,165 0,092 0,089 0,321

0,083 0,491 0,602 0,876 0,000

Žádné/základní SŠ bez maturity SŠ s maturitou VŠ/VOŠ Rodinný stav Ženatý/vdaná Svobodný/á Rozvedený/á Ovdovělý/á

25

V přehledu naměřených asociací mezi přítomností vnoučete v rodině a ţivotní spokojeností seniora a signifikancí těchto asociací podle jednotlivých hodnot třetích proměnných (Tabulka č. 6) vidíme, ţe jediná skupina, ve které asociace vycházela signifikantní je skupina lidí, kteří svůj zdravotní stav označili jako špatný. Tento rozdíl je ale především způsobený faktem, ţe v našem souboru existuje pouze velmi malý počet lidí, kteří mají vnouče a zároveň označili své zdraví jako špatné (konkrétně 38), takţe i malé odchylky v řádu jednotlivců naměří náš koeficient jako významné. Z tohoto důvodu nemůţe být tato asociace braná tak, ţe ukazuje na existenci vztahu v této skupině. Dále jak uţ naznačovalo rozloţení průměrů ţivotní spokojenosti podle proměnné přítomnost vnoučete v rodině podle věkových kategorií, vztah není přítomen ani ve věkově mladších či starších skupinách. Vztah se neprokázal ani při bivariační analýze, ani při třídění třetího stupně. Zamítáme hypotézu číslo jedna, samotný fakt, ţe někdo má vnouče, nemá vliv na jeho ţivotní spokojenost.

4.2

Péče o vnouče a životní spokojenost seniorů

Průměr ţivotní spokojenosti prarodičů hlídajících vnoučata je vyšší neţ ţivotní spokojenost prarodičů nehlídajících vnoučata (viz Tabulka č. 7). Ţe se průměry od sebe statisticky odlišují, potvrzuje T-test, který vychází signifikantní4. Tentokrát je rozdíl v průměrech ve shodném smyslu, který předpokládá naše hypotéza – hlídající prarodiče jsou spokojenější se ţivotem neţ nehlídající prarodiče.

4

Hodnota F – 24,037, signifikance – 0,000

26

Tabulka č. 7: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů hlídá vnouče

průměr

počet případů

směrodatná odchylka

ano ne celkem

7,10 6,76 6,89

789 1247 2036

1,940 2,254 2,157

Je zde podobná obava s působením věku v této jednoduché deskriptivní analýze jako u testování předchozí hypotézy. Zatímco u této hypotézy rozdíl mezi průměry ovlivňoval fakt, ţe osoby s vnoučaty jsou v průměru starší neţ osoby bez vnoučat, zde rozdíl mezi průměry můţe činit skutečnost, ţe prarodiče hlídající vnoučata jsou v průměru mladší neţ prarodiče nehlídající vnoučata. Mladší prarodiče vykazují vyšší ţivotní spokojenost neţ starší (viz Tabulka č. 8). Uvidíme v následujících procedurách, zda se moţná intervence potvrdí. Tabulka č. 8: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů podle věkových kategorií věková kategorie 50-59

60-69

70-79

80+

hlídá vnouče

průměr

počet případů

směrodatná odchylka

ano ne celkem ano ne celkem ano ne celkem ano ne celkem

7,07 6,96 7,00 7,15 7,07 7,11 7,00 6,68 6,73 7,75 5,98 6,02

372 277 651 341 401 742 72 388 460 4 181 185

2,015 2,241 2,157 1,816 2,015 1,925 2,169 2,232 2,223 0,500 2,610 2,595

27

Bivariační analýza (pouţili jsme k ní rekategorizovanou pětibodovou škálu ţivotní spokojenosti) naznačuje rozdíly mezi hlídajícími a nehlídajícími prarodiči (viz Graf č. 3) – ti hlídající zřetelně častěji volili hodnoty udávající spokojenost se ţivotem rozdíl v kategorii „spokojen“ dosahuje znatelné, osmiprocentní velikosti. Graf č. 3: Rozloţení proměnné rekategorizovaná ţivotní spokojenost podle proměnné hlídání vnoučat bez přítomnosti rodičů (v %)

Dalším krokem jsou testy na chí-kvadrát a Cramerovo V (jiţ opět s nerekategorizovanou ţivotní spokojeností). Test na Pearsonův chí-kvadrát vychází signifikantní (hodnota - 27,140, dvoustranná hladina signifikance – 0,002), nemůţeme vyloučit existenci vztahu mezi péčí o vnoučata a ţivotní spokojeností seniorů. Cramerovo V vychází téţ signifikantní (0,002), síla asociace je poměrně malá (0,116), přesto ne úplně bezvýznamná. Jak nám napovídá deskriptivní analýza průměrů, je potřeba kontrolovat pro vliv věku respondenta. To provedeme pomocí parciálních korelačních koeficientů. Ty nám umoţní sledovat, jak se změní původní korelace mezi dvěma proměnnými po zavedení třetí proměnné do vztahu. Naše proměnná, hlídání vnoučat v nepřítomnosti rodičů, je vhodná pro uţití v tomto typu procedury, neboť se jedná o dichotomickou proměnnou. Jak je vidět v korelacích nultého řádu v Tabulce č. 9 (původní korelace před zavedením

28

kontrolní proměnné), Pearsonův korelační koeficient mezi hlídáním vnoučat a ţivotní spokojeností respondenta vychází slabší neţ koeficient asociace Cramerovo V, avšak je také signifikantní. Dále také existuje korelace mezi hlídáním vnoučete a věkem (záporná, hlídání vnoučat je spojeno s niţším věkem, nehlídání s vyšším) a slabší korelace mezi věkem a ţivotní spokojeností (záporná, s rostoucím věkem klesá ţivotní spokojenost). Po zavedení kontrolní proměnné věk uţ tak nízká korelace mezi hlídáním vnoučat a ţivotní spokojeností poklesne a stane se nesignifikantní. To nasvědčuje tomu, ţe původní vztah mezi dvěma proměnnými není pravý a z velké části způsobený působením proměnné věk. Tabulka č. 9: Korelace nultého řádu pro vztah proměnných ţivotní spokojenost, hlídání vnoučat a věk a parciální korelace pro vztah ţivotní spokojenosti a hlídání vnoučat po zavedení třetí proměnné věk

bez kontrolní proměnné

s kontrolní proměnnou věk

životní spokojenost

hlídání vnoučat

věk

životní spokojenost

1,000

0,069*

-0,104***

hlídání vnoučat

0,069*

1,000

-0,401***

věk

-0,104***

-0,401***

1,000

životní spokojenost

1,000

0,030

*p<0,05; **p<0,01; ***p<0,001; N=2005

Máme zde i sofistikovanější způsoby, jak provádět kontrolu pro třetí proměnné. Pouţijeme vícenásobnou lineární regresi, v níţ vytvoříme dva různé modely. Nejprve jsme si museli vytvořit dummy proměnné pro proměnné vzdělání, rodinný stav a zdravotní stav. Regrese v obou modelech proběhne metodou Enter – všechny proměnné vstoupí do výpočtu zároveň. První model bude kromě proměnné hlídání vnoučat obsahovat i kontrolní proměnné pro osobní charakteristiky respondenta – věk, pohlaví, vzdělání a rodinný stav, do druhého modelu dáme navíc subjektivní indikátor zdravotního stavu (děláme dva modely z toho důvodu, ţe subjektivní indikátory jsou jiné povahy neţ osobní charakteristiky jedince a předpokládáme úzkou souvislost

29

proměnné zdravotní stav se subjektivní ţivotní spokojeností, přičemţ chceme vidět i model bez jejího působení). Podle údaje R Square model číslo jedna vysvětluje 6% variance ţivotní spokojenosti v datech, coţ je poměrně nízké číslo. F-test vychází signifikantní (p<0,001), coţ nám napovídá, ţe můţeme zjištěné R Square očekávat také v populaci. V Tabulce č. 10 vidíme téţ údaje VIF a ukazatele tolerance značící, zda-li multikolinearita neznehodnocuje model, hodnota VIF by neměla ani u jedné proměnné přesahovat hodnotu 5, tolerance by neměla být menší neţ 0,2. Tyto podmínky naše data splňují. Pokračujeme porovnáváním beta koeficientů, podle nich mají na ţivotní spokojenost z našeho modelu největší vliv některé kategorie vzdělání (především středoškolské s maturitou) a rodinného stavu (především „rozvedený/á“, vliv je záporný), hlídání vnoučete patří k proměnným se slabým vlivem. Podle nestandardizovaných regresních koeficientů konstanta (hodnota ţivotní spokojenosti v situaci, kdy všechny nezávisle proměnné v modelu jsou rovny nule) naroste o 0,098 bodu, pokud prarodič hlídá vnouče. Tento výsledek ale nemůţeme čekat v základním souboru, neboť koeficient vychází nesignifikantní. Tabulka č. 10: První regresní model Model Konstanta Hlídání vnoučat Věk Žena Základní vzdělání SŠ bez maturity SŠ s maturitou VŠ Ženatý/vdaná Svobodný/á Rozvedený/á Ovdovělý/á N=1974

B 7,544 0,098 -0,012 -0,038

Std. Error 0,397 0,096 0,005 0,093

ref. 0,212 0,755 0,729 ref. -0,069 -0,825 -0,435

Beta

Tolerance

VIF

0,025 -0,055 -0,010

Sig. 0,000 0,306 0,035 0,682

0,805 0,695 0,834

1,242 1,438 1,199

ref.

ref.

ref.

ref.

ref.

0,120 0,125 0,163 ref. 0,456 0,143 0,118

0,054 0,179 0,117 ref. -0,003 -0,130 -0,094

0,078 0,000 0,000 ref. 0,880 0,000 0,000

0,509 0,542 0,697 ref. 0,993 0,943 0,730

1,965 1,845 1,434 ref. 1,008 1,061 1,370

30

I kdyţ jsme uţ v prvním modelu zpochybnili pravost vztahu mezi hlídáním vnoučete a ţivotní spokojeností, přesto zde uvedeme i druhý model obsahující navíc subjektivní indikátor zdravotního stavu. Schopnost vysvětlit varianci ţivotní spokojeností se podstatně zlepšila – model vysvětlí 17 % rozptylu. R Square lze očekávat i v populaci, F-test vychází signifikantní. VIF a tolerance neindikují problémy s multikolinearitou. Po zařazení proměnné subjektivního zdravotního stavu prudce poklesne konstanta, neboť jako referenční skupinu jsme zvolili respondenty se špatným zdravím. Hlídání vnoučat má podle tohoto modelu mizivý vliv na ţivotní spokojenost, nestandardizovaný koeficient je nízký a nesignifikantní. Tabulka č. 11: Druhý regresní model Model Konstanta Hlídání vnoučat Věk Žena Základní vzdělání SŠ bez maturity SŠ s maturitou VŠ Ženatý/vdaná Svobodný/á Rozvedený/á Ovdovělý/á Špatné zdraví Průměrné zdraví Dobré zdraví Velmi dobré zdraví Vynikající zdraví N=1974

B 5,052 0,033 0,008 -0,069 ref. 0,114 0,470 0,363 ref. 0,080 -0,697 -0,429 ref. 1,217 1,764 2,301 2,457

Std. Error 0,405 0,090 0,005 0,088 ref. 0,114 0,119 0,155 ref. 0,429 0,135 0,111 ref. 0,128 0,128 0,162 0,295

Beta 0,008 0,037 -0,018 ref. 0,029 0,112 0,058 ref. 0,004 -0,110 -0,093 ref. 0,295 0,450 0,399 0,185

Sig. 0,000 0,715 0,146 0,433 ref. 0,316 0,000 0,020 ref. 0,851 0,000 0,000 ref. 0,000 0,000 0,000 0,000

Tolerance

VIF

0,800 0,654 0,831 ref. 0,506 0,528 0,677 ref. 0,991 0,938 0,730 ref. 0,437 0,399 0,538 0,862

1,250 1,528 1,203 ref. 1,975 1,893 1,478 ref. 1,009 1,066 1,370 ref. 2,288 2,504 1,858 1,160

Modely ukazují, ţe hlídání vnoučat nepatří mezi proměnné, které by měly signifikantní vliv na ţivotní spokojenost seniorů. Schopnost předpovídat mají jiné proměnné – jako schopné se ukázaly být proměnné vzdělání a rodinný stav, proměnná subjektivní zdravotní stav má s ţivotní spokojeností přímou spojitost. Výsledky

31

regresních modelů zpochybňují vztah mezi proměnnou hlídání vnoučat a ţivotní spokojeností seniora tak, jak jsme ho naměřili v bivariační analýze. Bivariační analýza naznačovala, ţe je zde pozitivní vztah mezi péčí o vnouče a ţivotní spokojeností prarodiče. Po kontrole pro vliv třetích proměnných pomocí parciálních korelačních koeficientů a vícenásobné lineární regrese musíme i hypotézu číslo dva zamítnout. Po zahrnutí osobních charakteristik do analýzy se původní vztah začal jevit jako nepatrný, způsobený spíše oněmi charakteristikami prarodiče, neţ samotným faktem, zda prarodič někdy hlídá své vnouče bez přítomnosti rodičů nebo ne. Péče o vnoučata tak nemá vliv na ţivotní spokojenost prarodiče.

4.3

Frekvence péče o vnouče a životní spokojenost seniorů

Z porovnání průměrů ţivotní spokojenosti pečujících prarodičů podle frekvence jejich péče (viz Tabulka č. 12) vyplývá, ţe rozdíly mezi jednotlivými skupinami jsou malé aţ mizivé. Skupiny podle frekvence hlídání vnoučete bez přítomnosti mají velmi podobné průměry, jedinou skupinou, která se vyznačuje ve svém průměru ţivotní spokojenosti, je ta v kategorii hlídání „skoro kaţdý den“, jejíţ průměr se od ostatních liší o setinu škály ţivotní spokojenosti. Ţe se průměry od sebe statisticky neodlišují, potvrzuje analýza rozptylu ANOVA5. Tabulka č. 12: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné frekvence hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů

5

frekvence hlídání

průměr

počet případů

směrodatná odchylka

Skoro každý den Skoro každý týden Skoro každý měsíc Méně často celkem

7,09 7,21 7,20 7,23 7,19

139 268 188 180 775

2,016 1,649 1,730 1,743 1,758

Hodnota F – 0,199, signifikance – 0,897

32

V kontingenční tabulce (Tabulka č. 13) nejsou patrné zásadnější rozdíly. Opět se vyznačuje kategorie hlídání „skoro kaţdý den“, niţší jsou procenta u hodnot „spokojen“ a „ani spokojen, ani nespokojen“, vyšší jsou u hodnot „zcela spokojen“ a „nespokojen“, nemůţeme si být ale jisti, zda to je statisticky významné, či je to chyba dat. Tabulka č. 13: Kontingenční tabulka rekategorizované ţivotní spokojenosti a proměnné frekvence hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů frekvence péče

zcela nespokojen nespokojen

ani, ani

spokojen

zcela spokojen

celkem (počet)

Skoro každý den

0,7%

6,6%

24,1%

44,5%

24,1%

137

Skoro každý týden

0,7%

3,0%

26,5%

49,6%

20,1%

268

Skoro každý měsíc

1,1%

3,7%

24,5%

48,9%

21,8%

188

Méně často

0,6%

5,6%

22,2%

50,0%

21,7%

180

Test na chí-kvadrát nemůţeme pouţít, neboť byl porušen jeden z předpokladů jeho uţití a to, ţe „ne více neţ 20 % políček má očekávanou četnost menší neţ 5“ [Mareš, Rabušic 2010: 11], v našem případě to je celých 40,9 % (coţ je způsobené nejspíše malým počtem pečujících prarodičů vykazujících nízkou ţivotní spokojenost). Výsledek koeficientu Kendallovo tau-c ale hovoří jednoznačně, korelace mezi frekvencí péče o vnouče a (nerekategorizovanou) ţivotní spokojeností je nulová (0,011) a nesignifikantní (0,722). Další vhodný koeficient, Spearmanovo rhó, vychází podobně – korelace je slabá (0,013) a nesignifikantní (0,717). Podobně jako u testování hypotézy číslo jedna, na bivariační úrovni analýzy se nic neprokázalo, budeme pokračovat hledáním vztahu v některé ze skupin prarodičů podle třetí proměnné. Třídění třetího stupně provedeme pomocí korelačního koeficientu Kendallovo tau-c vypočteného pro jednotlivé skupiny podle kontrolní proměnné.

33

Tabulka č. 14: Testy pomocí koeficientu korelace Kendallovo tau-c a jejich signifikance podle jednotlivých hodnot třetích proměnných proměnná Věkové kategorie 50-59 60-69 70-79 80+ Pohlaví Muž Žena Zdravotní stav Vynikající Velmi dobrý Dobrý Průměrný Špatný

hodnota

signifikance

proměnná

hodnota

signifikance

0,007 -0,016 0,002 0,143

0,921 0,754 0,968 0,067

0,008 -0,188 0,031 0,089

0,817 0,739 0,726 0,299

Vzdělání 0,045 -0,029 0,013 0,750

0,322 0,540 0,897 0,083

0,068 -0,014

0,206 0,706

-0,052 0,043 -0,011 0,079 -0,102

0,798 0,530 0,813 0,174 0,384

Žádné/základní SŠ bez maturity SŠ s maturitou VŠ/VOŠ Rodinný stav Ženatý/vdaná Svobodný/á Rozvedený/á Ovdovělý/á

Jak jde poznat z Tabulky č. 14, ani jedna ze skupin nemá signifikanci niţší neţ 0,05, tudíţ ani u jedné skupiny nelze naměřenou korelaci očekávat také v základním souboru, ze kterého byla data vybrána, tedy populace České republiky starší padesáti let. Naměřené nesignifikantní korelace vycházejí také v některých případech nesmyslně – například v případě skupin podle proměnné subjektivní zdravotní stav jsou korelace na střídačku kladné a záporné, bez známky jakéhokoliv významu. Ţádný vztah jsme nenalezli ani při bivariační analýze, ani při třídění třetího stupně, proto na tomto místě analýzu uzavřeme s tím, ţe hypotéza číslo tři se nepotvrdila. Prarodiče častěji hlídající svá vnoučata nemají vyšší ţivotní spokojenost neţ prarodiče hlídající méně často.

34

5

Závěr a diskuse

Výsledky naší analýzy jsou takové, ţe ani jedna z našich hypotéz se nepotvrdila. U testování hypotézy číslo jedna od začátku vycházel vztah protikladný k našemu očekávání (které bylo, ţe přítomnost vnoučete v rodině má kladný vztah k ţivotní spokojenosti seniora), následně jsme zjistili, ţe rozdíl v průměrech ţivotní spokojenosti je způsobený rozdílným věkem respondentů bez vnoučat (mladší respondenti jsou spokojenější se ţivotem neţ starší), následné procedury ukázaly, ţe ţádný vztah mezi proměnnými neexistuje (tedy ani záporný vztah, jak naznačovaly průměry). Ani následná trojrozměrná analýza k ničemu nevedla. Ověřování druhé hypotézy při porovnávání průměrů ţivotní spokojenosti podle hlídání či nehlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů jiţ vykazovalo moţný vztah ve smyslu našeho očekávání (pozitivní vliv hlídání vnoučat), coţ potvrzoval téţ chí-kvadrát a korelační koeficienty. Dále jsme vztah mezi dvěma proměnnými testovali na vliv třetích proměnných, po pouţití parciálních korelačních koeficientů pro proměnnou věk se původní vztah ukázal být jako falešný, tedy z velké části zprostředkovaný právě proměnnou věk, podobně po kontrole promocí vícenásobné lineární regrese se vliv hlídání vnoučat na ţivotní spokojenost začal jevit jako zanedbatelný. Při analýze ke třetí z hypotéz o existenci vztahu nenasvědčovalo téměř nic, rozdíly mezi průměry ţivotní spokojenosti podle frekvence hlídání vnoučat byly malé, podobně tomu tak bylo u kontingenční tabulky, korelační koeficienty vykazovaly nízkou a nesignifikantní souvislost. Při třídění třetího stupně jsme nenalezli skupinu podle kontrolní proměnné, ve které by byl náznak vztahu mezi frekvencí hlídání a ţivotní spokojeností. Zjištění ţádné souvislosti prarodičovství a ţivotní spokojenosti je ovšem také důleţité zjištění. Jak jsme uvedli na začátku kapitoly číslo dva, existuje mnoţství studií, které dokazují, ţe mít děti není spojené s vyšší ţivotní spokojeností, rodičovství nemá vliv na osobní blaho jedince – podobně podle naší práce tomu tak je i v případě prarodičovství. Připomeneme-li si teorie ze stejné kapitoly, generativní jednání nepřináší vyšší spokojenost se ţivotem, prarodičovská role není tolik odměňující, jako jsme očekávali. Druhá z teorií vycházející ze symbolického interakcionismu nabízí i určité odůvodnění, proč se v práci ţádný vztah neprokázal – jak jiţ víme ze studie

35

Neubergera a Haberkerna [2014], Česká republika patří k zemím s niţšími očekáváními od prarodičů (ţe budou nápomocni při péči o dítě), naplňování těchto očekávání přináší uspokojení, méně očekávání tak značí menší pozitivní vliv pečování o vnouče. To ovšem nemůţeme potvrdit, neboť jsme pouţívali data omezená pouze na české respondenty a neporovnávali jsme je v rámci mezinárodního souboru. Nezjištění ţádného vztahu téţ znamená částečné zmírnění obav z moţného poklesu hlídání vnoučat seniory. Podle našich výsledků by se nehlídání neprojevilo na ţivotní spokojenosti seniorů, předpovědi o zhoršení ţivota osob staršího věku v důsledku „úpadku příbuzenství“ se nezdají být aţ tak opodstatněné. Na druhou stranu téţ teorie hovořící o nárůstu důleţitosti prarodičovství nečiní rozdíl pro seniory – nárůst ať uţ četnosti hlídání, tak i frekvence hlídání by podle našich dat nemělo ovlivnit ţivotní spokojenost prarodičů. Náš výsledek je protikladný téměř ke všem studiím o vlivu prarodičovství na prarodiče, které jsme shromáţdili. Skoro všechny hovořily o pozitivním působení prarodičovství a hlídání vnoučat na seniorovo osobní blaho a zdraví. Práce má své limity. Tak jako v kaţdé sekundární analýze dat, tak i v této otázky nebyly vytvořeny speciálně pro potřeby naší analýzy, museli jsme vzít za vděk tím, co nám výzkum SHARE (konkrétně jeho druhá vlna) nabízí. Nemůţeme tak zkoumat například prarodiče pečující o trvale svěřená vnoučata (custodial care), protoţe je nemáme jak v datovém souboru identifikovat. Přitom, jak jsme jiţ zmínili, tento druh péče o vnoučata je častěji zkoumán neţ „obyčejné“ hlídání, hodilo by se porovnat custodial care prarodiče s non-custodial care prarodiči. Příhodná by byla také proměnná, která by zjišťovala další formy aktivit či interakcí s vnoučaty, nejen jejich hlídání. To je navíc omezeno věkově, hlídat se dají vnoučata v dětském věku, poté se charakter vztahu proměňuje, bude nabývat jiných podob, které nemáme jak zachytit. S rostoucím věkem doţití bude růst i doba společného ţivota prarodiče a vnoučete, pomocí proměnné „hlídání“ dokáţeme zjistit kontakt pouze v krátkém úseku tohoto času. Další z úskalí se skrývá ve znění otázky na „hlídání vnoučat“ – ta mluví pouze o vnoučatech hlídaných v nepřítomnosti rodičů – nemáme ţádné informace o prarodičích stýkajících se s vnoučaty jenom v přítomnosti rodičů. Postrádáme tak otázku na obyčejný kontakt s vnoučetem. Další otázka, kterou by výzkum mohl

36

obsahovat, by se mohla jednoduše ptát na důleţitost prarodičovské role pro seniora – jak je zřejmé ze zahraničních studií, osobní významnost role hraje velkou roli, co se týče vlivu prarodičovství na prarodiče (pokud je prarodičovství vnímané jako významné, má i větší vliv na osobní blaho). Co se týče potenciálu dat ze SHARE, nevyuţili jsme některé jeho přednosti. Jedna z takových předností je longitudinálnost dat, bylo by nepochybně přínosné porovnávat například z hlediska naší hypotézy číslo jedna seniory před a po narození vnoučete. Takových respondentů se změnou mezi jednotlivými vlnami by sice nebylo mnoho, určitě ale dostatek na jednoduchou analýzu. Překáţkou by byly obtíţe s prací se souborem ze čtvrté vlny SHARE, které jsme zmínili v poznámce na straně 17. Výzkum SHARE je mezinárodní, dalším krokem by tak mohlo být mezinárodní porovnávání. Výsledky v jiných částech Evropy mohou být úplně jiné, neţ jaké jsou v České republice. V naší analýze se ukázalo, ţe prarodičovství není příliš perspektivní oblastí při hledání aspektů ţivota, které vedou u seniorů k vyšší ţivotní spokojenosti. Byť hlídání vnoučat patří k obvyklým činnostem ve stáří, jsou zde i jiné aktivity, které by seniorům mohly činit radost. Jejich identifikace a míra jejich vlivu na seniory, to je téma vhodné k dalším výzkumům.

37

6

Zdroje

Amit, K., Litwin, H. 2010. „The subjective well-being of immigrants aged 50 and older in Israel.“ Social Indicators Research 98(1): 89-104. Arpino, B., Bordone, V. 2014. „Does Grandparenting Pay Off? The Effect of Child Care on Grandparents' Cognitive Functioning.“ Journal of Marriage and Family 76(2): 337-351. Bauman, Z. 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. Beck, U. 2004. Riziková společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. Bengtson, V. L. 2001. „Beyond the Nuclear Family: The Increasing Importance of Multigenerational Bonds“ Journal of Marriage and the Family 63(1): 1 – 16. Börsch-Supan, A., Brugiavini, A., Jürges, H., Mackenbach, J., Siegrist, J., Weber, G. (Eds.). 2005. Health, ageing and retirement in Europe: First results from the Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe. Mannheim: Mannheim Research Institute for the Economics of Aging. Breeze, E., Stafford, M. 2010. „Receipt and giving of help and care“ Pp. 348-385 in J. Banks, C. Lessof, J. Nazroo, N. Rogers,M. Stafford, A. Steptoe (Eds.). Financial circumstances, health and well-being of the older population in England. London: The Institute for Fiscal Studies. Childhood Wellbeing Research Centre. 2011. „Grandparents providing child care: Briefing Paper“ Childhood Wellbeing Research Centre [online]. London: Childhood Wellbeing Research Centre [cit. 22.10.2014]. Dostupné z: https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/181364/ CWRC-00083-2011.pdf

38

Clarke, L. Roberts, C. 2004. „The meaning of grandparenthood and its contribution to the quality of lifeof older people“ Pp. 188-208 in A. Walker, C. H. Hennessy (Eds.). Growing older: Quality of life in old age. London: Open University Press. Černoušek, M. 1996 „Osm věků člověka.“ Pp. 730-731 in Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Český statistický úřad. 2014. „Tab.01.01 Vybrané demografické údaje“ Česká republika od roku 1989 v číslech [online]. Praha: Český statistický úřad [cit. 22.10.2014]. Dostupné z: http://www.czso.cz/cz/cr_1989_ts/0101.pdf Diener, E., R.E. Lucas. 2000. „Subjective Emotional Well-Being”. Pp: 325–337 in Lewis, M., J.M. Haviland-Jones (eds.) 2000. Handbook of emotions. New York: The Guilford Press. Drew, L. M., Silverstein, M. 2004. „Inter-generational role investments of greatgrandparents: consequences for psychological well-being.“ Ageing and Society 24(01): 95-111. Drew, L. M., Silverstein, M. 2007. „Grandparents' psychological well-being after loss of contact with their grandchildren.“ Journal of Family Psychology 21(3): 372-379. Dykstra, P. A. 2009. „Older adult loneliness: myths and realities“ European Journal of Ageing 6(2): 91-100. Erikson, E. H. 2002. Dětství a společnost. Praha: Argo. Erikson, E. H., Erikson, J. M., Kivnick, H. Q. 1986. Vital involvement in old age. New York : Norton. Giddens, A. 2000. Unikající svět. Praha: Sociologické nakladatelství. Grundy, E. M., Albala, C., Allen, E., Dangour, A. D., Elbourne, D., Uauy, R. 2012. „Grandparenting and psychosocial health among older Chileans: A longitudinal analysis.“ Aging & mental health 16(8): 1047-1057.

39

Glaser, K., Ribé Montserrat, E., Waginger, U., Price, D., Stuchbury, R., Tinker, A. 2010. Grandparenting in Europe. London: Grandparents Plus. Glaser, K., Di Gessa, G., Tinker, A. 2014. Grandparenting in Europe. London: Grandparents Plus. Hamplová, D. 2004. Ţivotní spokojenost: rodina, práce a další faktory. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Hasmanová Marhánková, J., Štípková, M. 2014. "Typologie prarodičovství v české společnosti: faktory ovlivňující zapojení prarodičů do péče o vnoučata." Naše společnost 12(1): 15-26. Hall, J., Barrington-Leigh, C. P., Helliwell, J. F. 2010. "Cutting through the clutter: Searching for an over-arching measure of well-being." CESifo DICE Report 8(4): 8-12. Heřmanová, E. 2012. Koncepty, teorie a měření kvality ţivota. Praha: Sociologické nakladatelství. Hřebíčková, M., Blatný, M., Jelínek, M. 2010. "Osobnost jako prediktor osobní pohody v dospělosti." Československá psychologie 54(1): 31-41. Hughes, M. E., Waite, L. J., LaPierre, T. A., Luo, Y. 2007. „All in the family: The impact of caring for grandchildren on grandparents' health.“ The Journals of Gerontology Series B: Psychological Sciences and Social Sciences 62(2): S108-S119. Kabátová, M. 2014. "Babička na plný úvazek? To jiţ neplatí a prarodiče jsou osamocení“ lidovky.cz [online]. Praha: Mafra [cit. 22.10.2014]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/prarodice-hlidaji-deti-mene-i-proto-jsou-osamoceni-fs6-/zpravydomov.aspx?c=A140704_123630_ln_domov_ele Kahneman, D., Krueger, A. B. 2006. "Developments in the measurement of subjective well-being" Journal of Economic Perspectives 20(1): 3–24.

40

Keyes, C. L., Shmotkin, D., Ryff, C. D. 2002. "Optimizing well-being: the empirical encounter of two traditions." Journal of personality and social psychology 82(6): 10071022. Kivnick, H. Q. 1982. „Grandparenthood: An overview of meaning and mental health.“ The Gerontologist 22(1): 59-66. Kivnick, H. Q. 1983. „Dimensions of grandparenthood meaning: Deductive conceptualization and empirical derivation.“ Journal of Personality and Social Psychology 44(5): 1056-1068. Lacinová, L., R. Michalčáková. 2009. "Vývojové krize a vývojové úkoly." Pp. 438-441 in B. Baštecká (ed.). Psychologická encyklopedie: Aplikovaná psychologie. Praha: Portál. LaRossa, R., Reitzes, D. C. 1993. „Symbolic interactionism and family studies.“ Pp. 135-166 in P. G. Boss, W. J. Doherty, R. LaRossa, W. R. Schumm, S. K. Steinmetz (Eds.). Sourcebook of family theories and methods: A contextual approach. New York: Plenum Press. Magnus, K. B., Diener, E. 1991. A longitudinal analysis of personality, life events, and subjective well-being. Paper presented at the 63rd Annual Meeting of the Midwestern Psychological Association. Chicago. Mareš, P., Rabušic L. "Kapitola 7.: Základy dvourozměnrné (bivariační) analýzy" Skripta k předmětu Statistická analýza dat (podzim 2013). Nepublikováno. Martire L.M., Stephens M.A., Townsend L.A. 2000. "Centrality of women’s multiple roles: beneficial and detrimental consequences for psychological well-being." Psychology and Aging 15(1): 148–156. McAdams, D. P., de St Aubin, E. D., Logan, R. L. 1993. „Generativity among young, midlife, and older adults.“ Psychology and aging 8(2): 221-230.

41

Moţný, I. 2003. „Modernizace české rodiny a mezigeneračních vztahů v mezinárodním srovnání“ Pp. 11-36 in Mareš, P., Potočný, T. (eds.). Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal. Muller, Z., Litwin, H. 2011. „Grandparenting and psychological well-being: how important is grandparent role centrality?“ European journal of ageing 8(2): 109-118. Nešporová, O., D. Hamplová. 2014. „Souvislosti mezi rodičovstvím a ţivotní spokojeností v České republice a zemích Evropské unie.“ Demografie 56(3): 185–202. Neuberger, F. S., Haberkern, K. 2014. „Structured ambivalence in grandchild care and the quality of life among European grandparents.“ European Journal of Ageing 11(2): 171-181. Newman, B., P. Newman. 2012. Life-span development: a psychological approach. Belmont: Wadsworth Cengage Learning. Petrová Kafková, M. 2013. Šedivějící hodnoty?: aktivita jako dominantní způsob stárnutí. Brno: Masarykova univerzita. Petrová Kafková, M. 2014. „Péče o vnoučata v současnosti: evidence na základě dat SHARE 2010“ Fórum sociální politiky 7(3): 9-14. Popenoe, David. 1993. „American family decline, 1960-1990: A review and appraisal“ Journal of Marriage and the Family 55(3): 527-555. Powdthavee, N. 2011. Life satisfaction and grandparenthood: Evidence from a nationwide survey. Discussion paper series // Forschungsinstitut zur Zukunft der Arbeit, No.

5869.

Dostupné

na

adrese:

http://www.econstor.eu/bitstream/10419/52042/1/669718440.pdf. Rabušic, L. 2001. Kde všechny ty děti jsou? Praha: Sociologické nakladatelství. Reinkowski, J. 2013. Should we care that they care? Grandchild care and its impact on grandparent health. Working paper // Forschungsinstitut zur Zukunft der Arbeit, No.

42

165.

Dostupné

na

adrese:

http://www.econstor.eu/bitstream/10419/84187/1/IfoWorkingPaper-165.pdf. Reitzes, D. C., Mutran, E. J. 2002. "SELF‐CONCEPT AS THE ORGANIZATION OF ROLES: Importance, Centrality, and Balance." The Sociological Quarterly 43(4): 647-667. Reitzes, D. C., Mutran, E. J. 2004. „Grandparent identity, intergenerational family identity, and well-being.“ The Journals of Gerontology Series B: Psychological Sciences and Social Sciences 59(4): 213-219. Rothrauff, T., Cooney, T. M. 2008. „The role of generativity in psychological wellbeing: Does it differ for childless adults and parents?“ Journal of Adult Development 15(3-4): 148-159. Schoklitsch, A., Baumann, U. 2012. „Generativity and aging: A promising future research topic?“ Journal of Aging Studies 26(3): 262-272. Silverstein, M., Marenco, A. 2001. „How Americans enact the grandparent role across the family life course.“ Journal of Family Issues 22(4): 493-522. Stryker, S., Burke, P. J. 2000. „The past, present, and future of an identity theory.“ Social psychology quarterly 63(4): 284-297. Sýkorová, D. 2006. „Od solidarity jako základu intergeneračních vztahů v rodině k ambivalenci a vyjednávání.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 49(04): 683-699. Sýkorová, D. 2007. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. Sociologické nakladatelství. Praha: Sociologické nakladatelství. Thomas, J. L. 1986. „Gender differences in satisfaction with grandparenting.“ Psychology and Aging 1(3): 215-219.

43

Thomas, J. L. 1989. "Gender and perceptions of grandparenthood." The International Journal of Aging and Human Development 29: 269-282. Tsai, F. J., Motamed, S., Rougemont, A. 2013. „The protective effect of taking care of grandchildren on elders’ mental health? Associations between changing patterns of intergenerational exchanges and the reduction of elders’ loneliness and depression between 1993 and 2007 in Taiwan.“ BMC public health 13(567). Vidovićová, L. 2014. „Potřeba nové konceptualizace rodinné politiky s ohledem na stárnutí společnosti“ Fórum sociální politiky 7(3): 2-8. Villar, F., Celdrán, M., Triadó, C. 2012. „Grandmothers offering regular auxiliary care for their grandchildren: an expression of generativity in later life?“ Journal of women & aging 24(4): 292-312. Walker, A., Lowenstein, A. 2009. „European perspectives on quality of life in old age“ European journal of ageing 6(2): 61-66. World Health Organization Quality of Life Group. 1998. "The World Health Organization Quality of Lifeassessment (WHOQL): Development and general psychometric properties." Social Science and Medicine 46(12): 1569–1585. Wu, Shunquan, Rui Wang, Yanfang Zhao, Xiuqiang Ma, Meijing Wu, Xiaoyan Yan, Jia He. 2013. “The relationship between self-rated health and objective health status: a population-based study.” BMC Public Health 13(320).

44

7

Seznam tabulek

Tabulka č. 1: Rozloţení proměnných pohlaví, rodinný stav, věkové kategorie a vzdělání ........................................................................................................................... 19 Tabulka č. 2: Rozloţení proměnných přítomnost vnoučete v rodině, hlídání vnoučete v nepřítomnosti rodičů, frekvence hlídání vnoučete v nepřítomnosti rodičů ................. 21 Tabulka č. 3: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné přítomnost vnoučete v rodině .............................................................................................................................. 23 Tabulka č. 4: Průměry ţivotní spokojeností podle proměnné přítomnost vnoučete v rodině podle věkových kategorií.................................................................................. 24 Tabulka č. 5: Kontingenční tabulka rekategorizované ţivotní spokojenosti a proměnné přítomnosti vnoučete v rodině ........................................................................................ 24 Tabulka č. 6: Testy pomocí koeficientu asociace Cramerovo V a jejich signifikance podle jednotlivých hodnot třetích proměnných .............................................................. 25 Tabulka č. 7: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů ........................................................................................................... 27 Tabulka č. 8: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů podle věkových kategorií ................................................................. 27 Tabulka č. 9: Korelace nultého řádu pro vztah proměnných ţivotní spokojenost, hlídání vnoučat a věk a parciální korelace pro vztah ţivotní spokojenosti a hlídání vnoučat po zavedení třetí proměnné věk ........................................................................................... 29 Tabulka č. 10: První regresní model ............................................................................. 30 Tabulka č. 11: Druhý regresní model ............................................................................ 31 Tabulka č. 12: Průměry ţivotní spokojenosti podle proměnné frekvence hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů ..................................................................................... 32 Tabulka č. 13: Kontingenční tabulka rekategorizované ţivotní spokojenosti a proměnné frekvence hlídání vnoučete bez přítomnosti rodičů ....................................... 33 Tabulka č. 14: Testy pomocí koeficientu korelace Kendallovo tau-c a jejich signifikance podle jednotlivých hodnot třetích proměnných .......................................... 34

45

8

Seznam grafů

Graf č. 1: Rozloţení proměnné sebehodnocení zdraví (v %) ........................................ 20 Graf č. 2: Rozloţení proměnné ţivotní spokojenost (v %) ............................................ 22 Graf č. 3: Rozloţení proměnné rekategorizovaná ţivotní spokojenost podle proměnné hlídání vnoučat bez přítomnosti rodičů (v %) ................................................................ 28

46

9

Jmenný rejstřík

Amit, 9, 21

Grundy, 12, 14

Mareš, 33

Arpino, 6, 13

Haberkern, 12, 36

Martire, 10

Barrington-Leigh, 21

Hall, 21

McAdams, 9

Bauman, 5

Hamplová, 8, 22

Michalčáková, 8

Baumann, 9

Hasmanová Marhánková, 7

Motamed, 12

Beck, 5 Bengtson, 5 Blatný, 9 Bordone, 6, 13 Börsch-Supan, 6, 18 Breeze, 12 Burke, 10 Celdrán, 8 Clarke, 13 Černoušek, 9 Di Gessa, 14 Diener, 21, 22 Drew, 11 Dykstra, 6 Erikson EH, 8, 9 Erikson JM, 9 Giddens, 5 Glaser, 13, 14

Helliwell, 21 Heřmanová, 22 Hřebíčková, 9 Hughes, 14 Jelínek, 9 Kabátová, 6 Kahneman, 21 Keyes, 9 Kivnick, 9 Kruger, 21 Lacinová, 8 LaRossa, 10 Litwin, 6, 9, 10, 21 Lowenstein, 6 Lucas, 21, 22 Magnus, 21 Marenco, 15

Možný, 5 Muller, 6, 10 Mutran, 10, 15 Nešporová, 8 Neuberger, 12, 36 Newman, 8, 9 Petrová Kafková, 7, 11 Popenoe, 5 Powdthavee, 8, 11, 15 Rabušic, 5, 33 Reinkowski, 13 Reitzes, 10, 15 Roberts, 13 Rothrauff, 9 Rougemont, 12 Ryff, 9 Shmotkin, 9 Schoklitsch, 9

47

Silverstein, 11, 15

Thomas, 10, 15

Villar, 8

Stafford, 12

Tinker, 14

Walker, 6

Stryker, 10

Triadó, 8

Wu, 19

Sýkorová, 10

Tsai, 12

Štípková, 7

Vidovidová, 5

48

10 Anotace Bakalářská práce se zaobírá souvislostí prarodičovství a ţivotní spokojenosti lidí staršího věku. První část práce obsahuje teorie vysvětlující, jak by prarodičovství mělo působit na ţivotní spokojenost seniorů, a empirické studie, které podobný vztah zkoumaly. Následuje sekundární analýza dat z druhé vlny výzkumu Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe (SHARE). Vliv samotné přítomnosti vnoučete v rodině na ţivotní spokojenost, kterou našly předchozí studie, se v naší analýze nepotvrdila. Zkoumání vlivu péče o vnoučata na ţivotní spokojenost prarodičů zpočátku jevilo moţnou existenci vztahu, po kontrole pro další proměnné tato souvislost zmizela. Ţe by frekvence péče o vnouče (rozdíl mezi méně a více pečujícími prarodiči) působila na ţivotní spokojenost prarodiče, pro to jsme téţ nenalezli ţádný důkaz. Nebyl tak nalezen ţádný vliv prarodičovství na ţivotní spokojenost seniorů. To je ve zjevném rozporu s výsledky zahraničních studií hovořících o pozitivní asociaci. Výsledky naší analýzy napovídají, ţe prarodičovství a péče o vnoučata zřejmě nepatří mezi perspektivní oblasti výzkumu, co se týče hledání zdrojů vyšší ţivotní spokojenosti ve stáří. Rozsah práce: 78 877 znaků

49

11 Abstract This bachelor thesis deals with the connection between grandparenthood and older people life satisfaction. The first part of thesis contains theories explaining how grandparenthood can affect old people life satisfaction and empirical studies which researched similar association. Secondary analysis of data from second wave of the Survey of Health, Ageing and Retirement in Europe follows. Impact of the presence of grandchild in the family at the old people life satisfaction, which has been found by the previous studies, was not validated. The examination of the impact of grandchildren care at the grandparent life satisfaction initially showed possible existence of associtation, but after controling for additional variables this association ceased to exist. We could not find any evidence that frequency of grandchildren care (difference between more caring and less caring grandparents) have influence at grandparents life satisfaction. No impact of the grandparenthood at the seniors life satisfaction was found. We can see evident conflict with non-Czech studies which found positive association. Our analysis results suggests that grandparenthood and grandchildren care are not perspective fields of research as regards the sources of higher life satisfaction in an old age search.

50