1
2 květen
2005
2
DUCHOVNÍ SLOVO Sestry a bratři, víte, kdy v naší farnosti byly naposledy misie? Myslím lidové misie ve formě duchovní obnovy? Asi si to málokdo přesně pamatuje, protože ten čas tak rychle utíká, rok za rokem běží. Bylo to přesně od 20.5 do 23.5.1999. Bylo to tedy pomalu před šesti roky. Nejen z tohoto důvodu, ale také proto, že se ozývaly hlasy z Vašich řad, kdy opět nějaká duchovní obnova bude, se lidové misie budou konat v polovině měsíce května. Nemusím snad vyjadřovat důvod konání lidových misií nebo lépe duchovní obnovy v naší farnosti? Protože to potřebuje každý z nás, ať si to uvědomujeme nebo ne, být více s Ježíšem, nechat na sebe působit Jeho slovo, udělat si více času na modlitbu před Svátostným Kristem v Eucharistii. A také vytvářet a upevnit společenství v Ježíši, s Ježíšem a skrze Ježíše mezi sebou navzájem. V duchovní obnově ani nejde o to nasytit především rozum, abychom se něco nového dozvěděli, ale jde o prohloubení naší víry. Zemřelý Svatý otec Jan Pavel II. často vyzýval, abychom jako Ježíšovi učedníci zajeli na hlubinu svého srdce, nechali svá srdce proniknout Ježíšovou přítomností, obnovili je skrze Ježíšovu milost a lásku. Pokud si budeme myslet, že to s naší vírou je v pořádku, tak se asi těžko budeme motivovat k účasti na duchovní obnově farnosti. Kněží většinou každý rok jedou na týdenní duchovní obnovu, které se říká exercicie – duchovní cvičení. V těchto dnech jde o odpočinek duše i těla, ale ne v tom smyslu nic nedělání, nýbrž podle výzvy Ježíše, pojďte na opuštěné místo a trochu si odpočiňte. Mít čas na modlitbu, adoraci, ztišení před Ježíšem, mít čas na Boha i na sebe. Kněží vnímají nutnost takto se obnovit, i když se o to podle možností snaží každý den. Duchovní obnova to nejsou exercicie, i když mají hodně společného. Je velký rozdíl v krátkosti času, který je těmto věcem věnován při duchovní obnově, ale také v možnostech ztišení a otevření se Bohu. A přesto to mohou být nádherné okamžiky, kdy můžeme přijít a čerpat z bohatého pramene živé vody, kterou nám nabízí Ježíš, a opět na určitý čas jít zase dál. Před šesti lety jsem vzpomínal již blahoslaveného papeže Jana XXIII. V jeho „Deníku duše“ můžeme číst tato slova: „Tato duchovní obnova mě vyzývá, abych udělal pokrok ve snaze o dokonalost.“ Přeji Vám a vyprošuji chuť tento krok udělat. V roce 1999 byla tato chuť umocněna blížícím se jubileem roku 2000, vstupem do nového tisíciletí. Dnes tyto důvody mohou být jiné, ale může to být čas Božího milosrdenství, lásky, obnovení svého vztahu k Ježíši eucharistickému, jak nás vyzývá zesnulý papež vyhlášením tohoto Roku eucharistie, obnovou v Duchu svatém, před jehož slavností Seslání tuto obnovu budeme chtít konat. otec Alois Peroutka
3
PŘEDSTAVUJEME Připravila Jolana ORLÍKOVÁ
Jaký je život bohoslovců, co vede mladé muže k tou, aby si zvolili kněžství jako své povolání ? To se pokusíme zodpovědět prostřednictvím následujícího rozhovoru.
Můžete se nám představit a prozradit něco málo o sobě? Jmenuji se Vlastimil Krajčovič, je mi 22 let. Pocházím z věřící rodiny, která kromě rodičů a mé maličkosti zahrnuje ještě o čtyři roky mladší sestru.. Bydlím v Kuníně, ale tatínek je původem ze Slovenska – proto to slovenské příjmení.Po základní škole jsem absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a v současné době studuji druhým rokem na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci.
Jaká byla vaše cesta, než jste se ocitl na této škole? Co nebo kdo vás ovlivnil? Které momenty byly
důležité na vaší cestě k Bohu? Vzpomínám si, když mi bylo 11 let, jak mě otec Alois vytáhl z předposlední lavice a pozval mě k oltáři ministrovat. Najednou jsem měl motivaci pravidelně i přes týden jít na mši svatou. Společenství ministrantů, které se utvářelo nejen při bohoslužbách, ale i v rámci ministrantských schůzek, mně dodávalo jistotu, že nejsem se svou vírou sám. Tím, že jsem byl u oltáře, stával jsem se Bohu blízkým nejen fyzicky, ale i vnitřně. A co bylo dál? Pak přišla nabídka studovat na Arcibiskupském gymnáziu. Byl to pro mě zásadní zlom. Společenství mladých, které zde existovalo, mi pomohlo najít sebe samého. Měl jsem na starost ministranty, kostelníky, získával jsem sebejistotu a objevoval své hřivny. Důležitým momentem byla pro mne jedna svatá zpověď. Vím, že se mi nechtělo k ní jít, ale pak jsem obzvlášť silně zakusil sílu Božího odpuštění a domnívám se, že to co jsem prožil, byl jeden ze zásadních okamžiků na mé cestě víry. Asi ve druháku jsem zaslechl Boží volání ke kněžství. Vzpomínám si, že se v té době přihlašovalo do tanečních a já, ačkoliv
4
jsem nikdy výrazně nevyčníval z řady, rezolutně jsem účast odmítl. Ten kurz pak probíhal v době mše svaté, na které jsem přímo hmatatelně pociťoval vděčnost, že mohu být u oltáře a ne v tanečních. Byl jsem rád, že ono Boží volání přišlo již ve druháku, protože já měl pak téměř tři roky prostor, aby se prověřilo, že skutečně chci (jít sloužit Pánu). A co na vaše rozhodnutí řekli doma? Maminka řekla, že to více méně tušila, tatínek celou věc nekomentoval a ségra – ta se rozplakala. Jaké místo na vaší cestě měli (mají) kněží? Měl jsem štěstí na dobré kněze! Největším vzorem a prvním knězem, se kterým jsem přišel blíže do styku, byl otec Alois, který byl i mým dlouholetým zpovědníkem. Na gymplu mě pak oslovil otec Škandera a vtáhl do služby v kapli a po něm i otec Hráček, jehož opravdovost a otevřenost mně pomáhala v mém duchovním růstu. Co myslíte, jak mohou rodiče pomoci svému dítěti, aby našlo a rozvíjelo v sobě dar kněžství a čím mohou naopak mnohé pokazit? Nejdřív člověk musí být dobrým křesťanem a pak teprve knězem. Nejlepší je být dětem dobrým příkladem a vést je k Bohu. Rozhodně nejde přemlouvat dítě, aby si zvolilo tuto cestu. To snad jedině přemlouvat Pána Boha, aby si ho vybral! Pokazit mohou, pokud nechají mladší děti dělat co chtějí. Říct jim, však si vyber, jestli chceš ministrovat, hrát fotbal nebo chodit do počítačů, je podle mého
mínění chybné a Bůh se pak pro toto dítě odsouvá na úroveň alternativy jednoho z mnoha zájmů. V pozdějším věku je to už těžké změnit. A život v semináři? Co bylo těžké a co povzbuzující? Těžké bylo přijmout jeden druhého takového jaký je. Každý jsme přišli s různými představami o duchovním životě, z různých rodin, s rozličnými problémy a povahami. Pozitivní je, že se to podařilo překonat a vytvořili jsme dobrou partu. Jsem mladý člověk, modlím se za své povolání, ale stále nevím, jak poznám, co po mně Bůh chce. Co s tím? Asi je dobré, když se pak člověk pro něco rozhodne a je otevřený, že se jeho volba prověří, zda byla správná. Může si něco myslet, ale druzí (duchovní vůdce apod.) si to nemyslí, a proto je nutné se neuzavřít a považovat situaci za vyřešenou. S Božím oslovením je to individuální. Sv. Pavla musel Pán srazit z koně, aby se obrátil, na jiného zavolal, on položil síť a šel. Jaké priority se vám prozatím v kněžském životě, na který se připravujete, jeví jako důležité? Důležitý je vztah ke Kristu. To je vidět i na mých spolubratřích. Ti, co mají rádi Boha, překonávají všechny překážky. Můžu mít různé vlohy a dary, vztah k mladým apod., ale myslím, že to je druhotné, důležitý je Kristus! Ovšemže je důležitý i vztah k lidem, jenže to se nevylučuje, spíše doplňuje. Co vede mladého člověka, aby si zvolil tuto nepopulární cestu života? Co z toho má? Myslím, že
5
je to především Boží volání, na které člověk, ačkoliv si je vědom svých chabých sil, svobodně odpovídá: „Ano“ S tímto „ano“ se pak vydávám za Kristem a snažím se žít podle jeho příkladu. Zároveň vnímám, že tento životní směr je často velice podobný cestě, kterou chtěl jít On. Je to cesta plná zkoušek a překážek, ale také radosti a naděje. Takový život se mi
jeví jako smysluplný, protože už nežiji jen pro sebe, ale mnohem intenzivněji pro Něj a pro ty, které On má rád. A co z toho mám? I apoštol Petr se ptá Ježíše, co z toho bude mít, když opustil všechno a šel za ním. Pán mu odpovídá: „Stokrát víc a za podíl život věčný.“ A to je, myslím, dobrá motivace.
LITURGICKÉ OKÉNKO připravil otec Alois
Bohoslužba slova. Po vstupní modlitbě, když lid odpoví „Amen", začíná bohoslužba slova. Hlavní část tvoří čtení z Písma svatého, proložená mezizpěvy. Kázáním (homilií), Vyznáním víry a přímluvami bohoslužba slova končí.
ČTENÍ Z PÍSMA SVATÉHO Při prvním čtení, žalmu a druhém čtení sedíme. Je to postoj naslouchání, ztišení se. Něco podobného znají děti ze školy. Sedí v lavici a poslouchají, nesmí se bavit, aby pochopili, co učitel(ka) chce říct. V kostele jsme také ve škole, ve škole Ježíšově. V této chvíli k nám chce mluvit sám Bůh. Je důležité soustředit se a poslouchat, ničím se nerozptylovat, abychom pochopili, co nám chce říct. Jistě si vzpomínáte, že Kristus je přítomen ve shromáždění věřících, a také víte, že ho můžete přijmout v eucharistii. Krista je možné potkat také v Božím slově. Právě proto má čtení své místo v liturgii, a to nejen ve mši svaté, ale také v samostatně slavené bohoslužbě slova, v obřadech žehnání a svěcení, v denní modlitbě církve, při slavení svátostí a v mnohých dalších obřadech. Velmi dobré je číst Písmo svaté soukromě. Četbu biblických textů přejala církev ze židovské synagogy. Četla se Tóra (5 knih Mojžíšových) a starozákonní prorocké knihy. Ten, kdo předčítá čtení, se nazývá lektor. Kniha, kterou při tom používá, se jmenuje lekcionář. Obě tato slova jsou odvozena od latinského lectio, což znamená čtení. Celkem máme šest lekcionářů a je dobré, abychom věděli, co se v každém nachází. Obsah lekcionáře: I. čtení a evangelia pro všechny neděle a svátky II. všední dny (ferie) doby adventní, vánoční, postní a velikonoční III. všední dny 1.-17. týdne v mezidobí
6
IV. V. VI.
všední dny 18.-34. týdne v mezidobí památky a svátky svatých 1) pro mše spojené s určitými obřady (křest, svatba...) a pro mše za různé potřeby 2) pro votivní mše, pro mše za zemřelé, latinské mešní texty
Každé čtení má následující rámec: a) údaj o knize (Čtení z listu...) b) titul - základní myšlenka textu, nečte se, je psán kurzívou c) incipit - počáteční formule, je obsažena kvůli vytržení z kontextu, vlastní text ji neobsahuje, (např. Ježíš řekl:…) Následuje četba z Písma svatého, kterou lektor zakončí slovy: „Slyšeli jsme slovo Boží" a lid odpoví: „Bohu díky." Místo pro přednes čtení se nazývá ambon. První čtení je vybráno ze Starého zákona. Pouze o Velikonocích se čtou úryvky z novozákonní knihy Skutky apoštolů, aby vynikly velikonoční události. Je vždy vybráno tak, aby souviselo s úryvkem evangelia, který se bude za okamžik předčítat. Druhé čtení následuje po responzoriálním žalmu. Je vždy z Nového zákona, převážně z listů svatého apoštola Pavla. Během roku se čtou tato čtení tak, aby na sebe volně navazovala. Nedělní texty jsou rozděleny do tří ročních cyklů: A, B, C. Dobrou pomůckou je, že pokud je letopočet dělitelný třemi, probíhá v tom roce cyklus C (např. 1995 : 3 = 665, to znamená, že v roce 1995 probíhal cyklus C). Toto uspořádání nastalo až po II. vatikánském koncilu. Nečtou se tedy každý rok o nedělích stejná čtení a evangelia, ale vždy se opakují po třech letech. Texty pro všední dny jsou rozděleny do dvou ročních cyklů. Lichý letopočet značí cyklus l, sudý letopočet cyklus 2. Evangelia ve všední den probíhají pouze v jednoletém cyklu, takže se čtou každý rok stejná.
NAPSALI JSTE NÁM Řím. Gabriela Žitníková
Život nám byl darován a my po většinu pozemského putováni objevujeme různá tajemství bytí a vlastního vnímání. Hledáme, toužíme, dostáváme, odevzdáváme se, pochybujeme, důvěřujeme, přijímáme... Vše vede k poznání Krista a k splynutí s jeho láskou, hledáni a prožívání víry v Boha. Naše člověčenství je pro nás obyčejné smrtelníky mnohdy překážkou a tak se stává. že často polevujeme a vzdáváme vytýčené cíle dřív, než se pokusíme vyčerpat všechny možnosti. Posilou nám mohou být lidé, kteří se nebáli žít živou víru a nabádají nás
7
k témuž. Osobou tohoto formátu je v minulých dnech zesnulý papež Jan Pavel II. Právě on žil i umíral v Kristu a vyzýval nás -nebojte se! Důkaz o plodech práce jeho života přineslo až vlastni umírání, smrt a následný pohřeb. Neobyčejná cesta do Říma se pro mě stala zvláštním podobenstvím o životní cestě každého z nás -o cestě, na niž je spoustu zlomových okamžiků a je jen na nás, jak se rozhodneme na tyto předěly reagovat. Zpočátku fyzické putováni se změnilo v pouť duchovní, je popsáno mým vnímáním a pocity, nesnaží se o zhodnocení, jen konstatuje... Zajímavé okamžiky jsem dokreslila citáty z Bible, v níž najdeme odpověď na vše ...
Papa děkuji … „… přivinul jsi mně na své srdce a má duše se stala domovem pokoje… “
Úvodem ... Devátého dubna tohoto roku se mi zdál krásný sen. Na pozlaceném trůně jsem viděla sedět Jana Pavla II. – našeho zesnulého papeže. Byl obklopen proudem jasného světla. To světlo nevycházelo z něj, ale on byl jeho součástí. Sebe jsem vnímala z pozice přicházejícího člověka, který v němém úžasu pozoruje milovanou bytost, jež rozvírá svou náruč. Přistoupila jsem blíž a papež mne přivinul na své srdce. V té chvíli jsem spočinula ve stavu pokoje, veškerý neklid lidského života zmizel. Podvědomě jsem věděla, že zde nejsem jen já, ale i jiní touží po spočinutí v pokoji, „ještě chvíli“ zaprosila jsem srdcem a pak po vytouženě prodloužené chvilce, jež mi byla povolena, jsem pokorně a s díky ucouvla zpět. Výjev zmizel, bliklo světlo a já se probudila... Ten sen se mi zdál v Assissi a předcházela mu nejkrásnější a zároveň nejpodivuhodnější cesta mého života. (Sír.34,11: Mnoho jsem viděl, když jsem byl na cestách, porozuměl jsem víc, než umím povědět)
Je pátek prvního dubna roku 2005. Sleduji televizní vysíláni z parlamentu, právě vrcholí krize vlády. Náhle se na spodním okraji obrazovky objevují titulky oznamující zhoršení zdravotního stavu našeho papeže Jana Pavla II. Následující den ve 21 hodin 37 minut se uzavřela jeho pozemská pouť, což se dovídám na nedělní mši svaté. Rozplakala jsem se… Otec církve byl i mým otcem, jeho smrt mne bolestivě zasáhla a já se v tu chvíli stala dítětem, jež oplakává svého zesnulého tatínka. V úterý jsem se slzami v očích doběhla ke svému muži a vyřkla prosbu prokládanou vztyky: „Chtěla bych jet do Říma, prosím, zařiď to!“ Odjela jsem ve
8
středu před půlnocí ... Když jsem nastupovala do autobusu vyzdobeného obrázky Jana Pavla II. a plném polských poutníků ve velice mladém věku, ani jsem netušila, že se odehraje příběh, jež bych Vám nyní chtěla vyprávět, příběh podobenství o naší životní cestě k Bohu... (Sír -3,1.9 : Srdce rozumného pochopí podobenství a přání moudrého je mít naslouchající ucho)
Usadila jsem se na předním sedadle, kde bylo volné místo. V Olomouci přistoupil kněz p.Jiří Koníček, duchovní vůdce našeho čtyřdenního společenství. Kdo mně zná, ví, že můj život je od malinka spojen s koňmi, a tak se nebude divit, že jsem uvnitř sebe samé pocítila radost a přesvědčení, že vše dopadne dobře, buduli se držet tohoto kněze s tak pro mne milým jménem. Ještě podivuhodnější je, že si společně s dětmi v jezdeckém oddíle vydáváme občasník s názvem Koníček, a aby toho nebylo málo, den pohřbu byl určen na pátek 8.dubna, kdy můj první koník Šárka (zakladatelka našeho chovu koní) oslaví právě 20 let věku. Šárčina maminka k nám byla propašovaná z Polska a já dnes jedu do Říma s polskými poutníky. Náhoda je ,,Boží vůle inkognito“ - jak říká kněz, jenž byl mým prvním katechetou p. Jiří Rous, i jeho příjmení je pro mě přímo znamením, slovo rous označuje charakteristický znak na končetinách chladnokrevných koní, právě toto plemeno doma chováme. Chtělo by se říct ústy našeho Pána: „Co bych pro Tebe, človíčku, neudělal, abys uvěřil...“ „Ale já, Pane, věřím a vím, že jsi...“ (Sír 7,33 : Dar je projev přízně vůči každému, kdo žije, ale neodpírej projev přízně ani tomu, kdo je mrtev)
Cesta ubíhala velmi poklidně, nikde žádné hromadné zácpy, jak jsme byli informováni z médií. Na rakousko-českých hranicích dostala naše mladá průvodkyně ručně psané pokyny v polském jazyce hlásající, ať se neprodleně vrátíme domů. Řím je z důvodu nebývalého množství poutníků uzavřen a nepřístupný. Zlo si najde vždycky cestu, jak odradit. My však jsme odhodláni a jedeme dál. Noc jsme přečkali v Assissi, kde jsme měli domluvený nocleh. Po krátké noci a intenzivním odpočinku přesně v jednu ráno 8.dubna 2005 odjíždíme z Assissi do Říma, který je vzdálen cca 3 hodiny jízdy autobusem. Prosíme za zdárný průběh cesty a doufáme, že se nám podaří dojet do cíle, jsme však smířeni i s alternativou, že nás před samotným Římem policisté odkloní a zůstaneme na pokraji města. Vše dáváme do rukou Božích… (1J.5,14: Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí)
9
Jsme v Římě… Autobus ponecháváme (tak jako i ostatní poutníci své dopravní prostředky) na jednom z určených odstavných parkovišť a vydáváme se na městskou kyvadlovou dopravu, Všude vidíme spoustu policistů i dobrovolníků, kteří usměrňují lidi proudící k centru města. Dostáváme vodu a první informace v tištěné podobě. Je něco po čtvrté hodině ranní, Řím žije a oslavuje největšího člověka dnešní doby. Lidé zpívají a radost z jejich očích je nositelkou naděje. Papež se na nás „dívá“ z všudypřítomných bilboardů, na nichž je napsáno děkuji! (Ko. 2,5 : I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se když vidím vaši kázeň a pevnost vaší viry v Krista) Konečná stanice -nyní již musíme po svých. Co nás čeká, nevíme, ale první část výpravy máme úspěšně za sebou a jsme šťastní, protože navzdory všem předpovědím jsme do Říma dorazili tak lehce, jako by nás sem na křídlech dopravili samotní andělé... Dostáváme se k jednomu z mostů, kde je velký dav lidí, zde setrváváme do chvíle, kdy má být otevřená brána a poutníci v puštěni do centra. Již nyní zde vidíme spoustu vyčerpaných jedinců, mnozí nám sdělují, že zde jsou několik dní. Lidé spí přímo na zemi. Opírají se o sebe a čekají. Brána má být otevřena v šest. Je čtvrt na sedm, dav začíná provolávat: „Otvírat, otvírat!“ Chystáme se na dramatické okamžiky. Otec Jiří Koníček třímá v rukou českou vlajku a já jsem vnitřně odhodlaná, že za všech okolností půjdu za ním, což mu také oznamuji, aby mí neutekl. (Zd. 13,17 : Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem, to by vám nebylo na prospěch) Je zde se mnou také maminka s asi desetiletým děvčátkem - jedna z mála českých poutníků z našeho autobusu. Dali jsme se do hovoru a rozvrhli si, jak budeme postupovat. Úkol zněl jasně, držet se pohromadě! Má dlaň sevřela ručku její dcerušky, která se ocitla mezi námi v relativním bezpečí. Dav houstl a tlačil nás stále směrem k uzamčené bráně. Kolem půl sedmé se brána otevřela… Nastal okamžik, kdy jsme byli zcela pohlceni všudypřítomnými lidmi, nebylo úniku, jen jít, držet se za ruce a nespustit z očí našeho duchovního. Chvílemi jsme byli téměř umačkáni, když tu zoufalá maminka zvolala: „Je to nebezpečné, vždyť můžeme umřít!“ Z mých úst vyletěla podivná odpověď: „To by zas nebylo tak špatné umřít tady v Římě.“ (v tu chvíli jsem to tak cítila). Mladá žena na mně zděšeně zavolala: „Já, ještě nejsem připravená!“ Svoji odpověď jsem ponechala raději nevyřknutou, zněla: „Musíš být vždycky připravená!“ Ta slova zůstala v mém nitru… (Mt. 24,42: Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde) Po dramatickém začátku se situace trochu zklidnila zásluhou velkého množství „strážných andělů“ - policistů, kteří lemovali ulice a nabádali nás ke klidu. Děkovali jsme jim, protože nás naše touha mohla tělesně zahubit. Šli jsme kupředu až do chvíle, kdy nás masa lidí uvěznila. Začali jsme se prodírat za otcem. který šel stále včele a s vlajkou nad hlavou chvílemi vypadal jako dobyvatel Nového
10
světa. Ocitli jsme se u první velkoplošné obrazovky a byli jsme „vyhozeni“ na docela zajímavé vyvýšené místo. Kolem nás polehávali unavení lidé na karimatkách a všelijakých dekách. Přímo u našich nohou seděla pobledlá žena modlící se růženec. Po chvilce vyvstala otázka - co nyní? Půjdeme dál s rizikem, že se dostaneme mezi dvě obrazovky do míst, kde neuvidíme nic, nebo zůstaneme zde, kde máme jistotu, že vše shlédneme na mnou již zmiňované obrazovce. Mladá maminka rezolutně odpověděla: „Já zůstávám tady, mám zde dobrý rozhled a jsou tu blízko záchody, nikam nejdu! Otec Jiří Koníček se podíval na mně a zeptal se: „Co ty?“ Mé rozhodnutí bylo jednoznačné, chtěla jsem jít dál, a protože jsem děvče ze statku, vím, že i ovečka někdy musí zabečet na svého pastýře, aby ji odvedl na lepší pastvinu. Proto jsem naznačila otci, že toužím jít blíž, ale konečné rozhodnutí nechám na něm. (Žd. 11,1: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme). V tu chvíli však rostlo vnitřní napětí mezi našimi „vrtícími se“ postavami a onou modlící se ženou, které byl náš pobyt zde zjevně nepříjemný. Škaredě se na nás podívala, otec neváhal ani minutu: „Jdeme odtud, není tady dobré klima!“ „A co já?„ ozvalo se najednou děvčátko, které jsem stále držela za ruku a na něž jsem málem zapomněla. „No, ty zůstaneš se mnou!“ odvětila maminka. Jemně jsem ji pohladila po dlani a řekla : „Musíš zůstat s maminkou...“ Na očích děvčátka jsem však viděla, že chce jít s námi dál. Uvědomila jsem si, jakou obrovskou zodpovědnost mají rodiče za své děti. Kam ve víře dojdou v prvních letech svého života, záleží především na nich a na jejich důvěře v Boha, (Mt 19,14 : Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské.“) Snažili jsme se překročit modlící se paní a další ležící mdlé osoby a dostat se tak do proudícího davu. Nebylo to vůbec jednoduché, paní se opět na nás jedovatě podívala a uzurpovala si právo, nepustit nás dál! Ona zde byla dřív a my můžeme být vůbec rádi, že jsme se dostali až sem. Zintenzivnila svou modlitbu růžence a otec se rozhodl nepovolit v naznačování, že odtud odcházíme. (Sír.4,22: Neber ohled na to, co je proti tvému přesvědčení, neměň své jednáni, aby to nebylo k tvému pádu). Povedlo se, přeskákali jsme lidskou překážku a dostali se do pomalu proudícího davu. V pozdějším rozjímání o této události jsem dlouho přemýšlela o modlitbě a čím pro nás právě modlitba růžence je. Došla jsem k jedinému závěru, jakákoliv modlitba má být vždy prostředkem, né cílem! Panna Maria nás skrze motlibu růžence vede k poznání lásky Ježíše Krista, tím nás učí milovat tou správnou láskou. Láska se pak projevuje skutkem ... (Sír. 7,10: Při své modlitbě neumdlévej a nezapomínej na skutky milosrdenství) Chvíli jsme šli, když tu z davu na nás kdosi zavolal. Česká vlajka přitáhla slovenské poutníky v podobě tří žen z Trenčína. S radostí jsme se přivítali a šli společně. (Žd 13,1-2: Bratrská láska ať trvá, s láskou přijímejte I ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tuší, měli za hosty anděly). Opět jsme se chytli za ruce a takto utvořené společenství nás všechny povzbudilo. Ujasnila jsem si tímto, jak důležitá je pospolitost církve, samotný
11
člověk nezmůže nic -pastýř bez oveček je neužitečný a ovečky bez pastýře se lehce ztratí. Najednou jsme se zastavili a jít dál prostě nešlo. Co teď? Počkáme... Po chvilce nuceného odpočinku, jsme se začali modlit a najednou se v části, v níž jsme se právě nacházeli, nastartoval opět pohyb způsobený otevřením zábran před námi. Šli jsme se dopředu a nevěřili svým očím, že můžeme jit dál. Naše „grácia“ policistům znělo jako gloria aleluja... Oči se nám rozzářily štěstím, ani nevím jak, ale i další zábrany se otvíraly a otvíraly a my šli a šli, až jsme se ocitli přímo uprostřed Svatopetrského náměstí. (Str 2,6: Důvěřuj Bohu, on se tě ujme, choď cestou přímou a doufej v něho). Scéna, na níž mělo dojít k obřadu, se rýsovala před námi jako na dlani. Slunce ozařovalo celé prostranství a my stále ještě v němém úžasu nevěřili svým vlastním očím Jsme přímo zde, v srdci Říma, v den, kdy celý svět upíná zraky k tomuto místu, ba co víc, celý svět je přímo zde... Slova jsou nedostatečným prostředkem k vyjádření následujících událostí. Smuteční obřad k uctění památky milovaného papeže se stal oslavou vítězství pravdivého života, nadějí, jež ukazuje lidem směr a cíl. Ve chvíli, kdy byly přineseny ostatky sv. otce, se náměstím rozlehl potlesk znějící jako kapky jarního deště. A když v rozevřené knize evangelia, jež byla položená na rakev zesnulého, zalistoval nečekaně vítr a hned na počátku ji zavřel, v davu přítomných to zašumělo. V té chvíli nebylo pochyb, že život tohoto člověka se naplnil. Papež Jan Pavel II. žil dle evangelia a toto symbolické gesto přírody udělalo pomyslnou tečku za jeho pozemským putováním. Milovaný papež byl pravdou pro dnešní svět... Lidé jásali a mávali a plakali a tleskali a volali: Papa děkujeme...
Závěrem ... Jsem doma. Dny jsou všední jako dřív, krize vlády stále trvá, lidé si žijí den za dnem vlastni životy a já píšu o své nečekané cestě do Říma. Závěrem chci pouze říci: „Za vše, co jsi světu přinesl, za vše, čím jsi obdaroval mne - obyčejného člověka, který je zde v čase a prostoru, bezbranný a plný pochybnosti - Papa děkuji... P.S.: Mt. 21,22: A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v motlitbě prosit.
Doporučujeme:
Růženec podle Jana Pavla II. s dvaceti tajemstvími Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Růženec je modlitební úvahou nad Ježíšovým životem spolu s Marií pomocí některých evangelijních obrazů („tajemství“). Recitace růžence není totiž nic jiného než kontemplace Kristovy tváře spolu s Marií. Svatý otec Jan Pavel II. doplnil kristologickou dimenzi růžence přidáním „tajemství světla“ zaměřených na některé události Kristova života. Nyní se o to více může potvrdit, že růženec je „souhrnem evangelia“.
12
Hurá, Borová čeká novojičínské ministranty!!! Zdeněk Baar
Odjezd byl v neděli 13.2. 2005 ve 13:30 h od fary. Účastni-li se tito ministranti: Radim, Petr, Pavel, Zdeněk,Josef, Ondra, Peťa,Jirka Š., Jirka S., Vašek, Kuba H., Honza P., Dan, Vojta, Tomáš, Jakub, Adam, kuchařka p. Jitka+ fena Megie a o. Alois. Po příjezdu jsme byli rozděleni do pokojů a potom do skupin. Po celý náš pobyt se hrála hra: „Chceme vidět Krista...“,za plnění soutěží jsme „fasovali“ puzzle. První puzzlovačka byla čepičkovaná, důkladně zaznamenaná Pavlem. Po hře následovala procházka a rychle domů, na večeři! Po vydatné večeři následovala druhá puzzlovačka, a to byl Kufr. Potom, když se den nachýlil, byl příběh na dobrou noc. V pondělí, byl celodenní výlet. Budíček v 7:00 h a pár minut na osobní hygienu. Po důkladné hygieně následovala mše svatá v malé kapličce. Po mši byla snídaně. Po snídani jsme si šli uklidit pokoje. Po snídani jsme dostali další jídlo, které jsme si schovali na výstup na Lysou horu, kterého se účastnili všichni výletníci! Po zdolání Lysé následoval její sjezd na lopatách či bobech, kromě Megie, která Lysou vyběhla i seběhla. Pak byly písničky, třetí puzzlovačka, kterou byl test. Po úspěšném dokončení testu byla večeře. Po večeři, když se setmělo byla stezka odvahy a po ní byl příběh na dobrou noc a večerka. V úterý se opakoval ranní scénář z pondělka, a tím byl budíček a osobní hygiena, mše svatá a samozřejmě i snídaně. Po úklidu pokojů a výpomoci v kuchyni následovalo duchovní slovo o.Aloise. Jakmile skončilo „slovíčko“, následovala již čtvrtá puzzlovačka, a tou bylo uhodnout, na co vedoucí programuJakub- myslí. Pak byla velice důležitá práce, nachystat věci na oběd, a potom je opět uklidit. Po obědě se někdo prospal, někdo si hrál a jiný zas se šel projít. Volno skončilo, ale program ještě ne! Byla další, již pátá puzzlovačka, a tou byla koulovačka. Po dokonalém promočení věcí, následoval „ústup do základního tábora“. Následovala další část programu. Byly dvě hlavní skupiny, starší se s o. Aloisem „učili dobře číst“, mladší se zabývali částmi mše svaté. Pak se nás chopil Adam a učil nás nové písničky. Po koncertu byla...., no přece večeře!!!! Po vydatném zaplnění našich žaludků byla večerní adorace a večerka. Středa, poslední den výletu, začala jako obvykle, budíček, hygiena, mše svatá a snídaně. Po snídani se někteří sbalili na cestu a byly hry, a těmi byli otrokáři, mafie a ruce. Poté se sbalil zbytek výpravy, odevzdalo se puzzle, potom bylo vyhodnocení, oběd, křížová cesta a odjezd domů.........
13
Pohled na Sv.týden očima libhošťských farníků paní Pavla Kvitová
Eucharistie se zrodila večer na Zelený čtvrtek v rámci velikonoční večeře: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi velikonočního Beránka, dříve, než budu trpět. Bůh chce s námi upevnit společenství, které máme vzájemně rozvíjet. Na Květnou neděli se zúčastnili naši farníci svěcení „kočiček“ a následného průvodu, při němž jsme vzpomínali na slavný vjezd Pána Ježíše do města Jeruzaléma. Další část mše sv. pokračovala obvyklým způsobem. Netradičně a nově však byly čteny pašije. Otec Josef z obětního stolu četl Pána Ježíše, pan J. Hanzelka z ambónu četl vypravěče a z kostelního kůru pan A. Opěla četl ostatní postavy pašijových událostí. Zelený čtvrtek byl celý ve znamení eucharistie. Po mši sv. jsme měli adoraci v Getsemanské zahradě, kterou připravili mládežníci naší vesnice spolu s o. Josefem. Celá adorace byla velmi dynamická a tvořivá. Čtení Božího slova, zpěvy z Téze, modlitba hlasitá i tichá, při níž se střídaly děti i rodiče, snoubenci i maminky, při níž se zapalovaly svíčky, zdobil se oltář pruhy plátna, nebo se nosily růže. Vše mělo svůj smysl i symbol. Velký Pátek jsme začali tradičně křížovou cestou. Avšak obřady začaly zcela jinak, a to prostraci (hluboká úklona), kdy všichni ministranti a „oltářovi“ pomocníci si nejprve klekli a pak lehli na zem, kde setrvali v naprostém tichu a mlčení. Celým kostelem se neslo to hluboké ticho, při kterém jsme mysleli na utrpení Pána Ježíše. Pak už pokračovaly další obřady: Bohoslužba slova, uctívání kříže a svaté přijímání. Po celou dobu bílé soboty přicházeli farníci k Božímu hrobu, kde rozjímali nad utrpením a smrtí našeho Pána Ježíše Krista. Svěcením ohně pak večer začal slavný obřad modliteb a žalmů vzkříšení Krista. Na velikonoční neděli, přestože o.Josef ztratil hlas, vše se neslo v duchu radosti a pokoje. Zpestřením slavné mše sv. byla recitována scénka místo kázání: „Šimonova rodina“, kdy děti a mládež pod vedením paní Evy Kešelákové zase nově a jinak nám přiblížili radost ze vzkříšení Pána Ježíše. Lidé odcházeli z kostela obohaceni o zážitek, který nám naši mladí předali. Bylo to nádherné poselství Velikonočních svátků.
14
ODPOVÍDÁME NA DOTAZY Katolická a evangelická víra odpovídá p. Josef Motyka
Pán Ježíš Kristus ustanovil církev a ta v průběhu dějin hlásá jeho evangelium. Každý z nás je povolán, aby svým životem a slovem na Krista ukazoval. Bohužel nedostatek pokory, porozumění a lásky vedly k tomu, že se církev rozštěpila, v roce 1054 se oddělil východ od západu. V roce 1517 se kvůli Lutherově učení rozdělila západní církev. Od té doby docházelo ke štěpení i mezi evangelíky – a tak dnes máme více než 200 protestantských církví.
Jaké jsou tedy obecné rozdíly mezi protestanty a katolíky? Protestanté mají křest,večeři Páně a manželství. Ovšem nechápou tyto skutečnosti v katolickém pojetí svátostí. Součástí večeře Páně je společná zpověď. Chápání přítomnosti Krista při této svátosti se liší i mezi samotnými protestanty, sledujme tedy 2 hlavní linie: Luteráni věří, že Kristus je přítomen ve způsobách (v chlebě a ve víně) jen po dobu bohoslužby a jen pro víru daného věřícího, přijímajícího – tzn. že po bohoslužbě mohou zbylé víno vylít a zbylé kousky chleba vyhodit. Protestanté hlásící se k odkazu Kalvína zase věří jen v duchovní přítomnost Pána Ježíše. Chléb položený na oltáři je pak jen symbolem blízkosti Pána Ježíše. My však (katol. víra) věříme, že Pán Ježíš je skutečně, pravdivě a reálně přítomny v podobě eucharistie a to i po mši svaté do té doby, pokud podoby chleba a vína jsou neporušené. Proto také máme modlitby před svatostánkem, adorace a svátostná požehnání. Protestanté neuznávají katolickou úctu ke svatým. Podle jejich mínění nepotřebujeme žádné přímluvce z řad svatých. Pannu Marii uznávají jako Bohorodičku. Dále uznávají, že počala Krista jako panna. Další učení o Panně Marii neuznávají (její ustavičné panenství, neposkvrněné početí a nanebevzetí), stejně tak neznají mariánské modlitby. (Je ale pravda, že např. Hus i Luther byli ctiteli Panny Marie a napsali o ní pěkná slova, bohužel současní protestanté to vesměs nechtěji slyšet.) Neuznávají odpustky a očistec, nemodlí se tedy za mrtvé; byť v 2. Makabejské 12, 42 – 46 nebo v 1. Korinťanům 3, 13 – 15 můžeme číst důkazy o existenci očistce, vždyť i Pán Ježíš říká, že některé hříchy nebudou odpuštěny ani v tomto věku, a ni v budoucím (Mt 12, 32) º musí tedy existovat očistec. To je naše katolická víra. Neuznávají papeže jako Kristova náměstka, jako hlavu celé církve, jako Petrova nástupce, kterému bylo svěřeno prvenství a starost o celé církevní společenství. Mnohé protestantské společenství nemají apoštolskou posloupnost. Tedy, nemají platné svěcení, které v katolické církvi pokračuje od apoštola Petra až po dnešní biskupy, kněze a jáhny. Toto svěcení se předává vložením rukou biskupa.
15
Slavení Večeře Páně v protestantském společenství s neplatným kněžským svěcením je pak pro katolíka neplatné a nedovolené. Manželství pojímají jako posvátný slib před Bohem, ale ne v chápání katolického učení o svátosti manželství. Vidíme, že protestanté, ač mají víru, nemají plnost víry. Každý křesťan je však nabádán k maximální toleranci a úsilí o jednotu církve. Vzorem nám může být papež Jan Pavel II., který se nebál přijmout, vyslechnout i navštívit kohokoli, přičemž věděl o kráse a ušlechtilosti svého vyznání. Panno Maria, Matko jednoty křesťanů, přimlouvej se za nás!
Z FARNÍ KNIHOVNY Připravila A.GOLICHOVÁ
Syndrom vyhoření Myren D.RUSH
Známe skutečnou cenu a tragické důsledky osobního vyhoření? Čemu nás tato knížka může naučit? Zhodnotit míru vlastního vyčerpání. Aktivně hledat možné způsoby řešení konkrétní situace. Rozumět problémům druhých a aktivně jim pomáhat.
ZE ŽIVOTA NAŠÍ FARNOSTI Co jsme prožili ♦ ♦ ♦ ♦ ♦
27.2. ve 13.00 byl ve Španělské kapli zahájen 24.roč. Cyrilometodějské pouti. 12.3. se uskutečnilo tradiční setkání mládeže s naším o.biskupem Františkem Václavem v Jablunkově. Sbírka na Petrův haléř konaná 27.2.2005 vynesla v novojičínské farnosti obnos 24.790,-Kč. 23.4. se konala brigáda na kostele Nejsvětější Trojice. 24.4. se ve farnostech Nový Jičín a Kunín uskutečnil tzv. Misijní koláč. Bylo vybráno v N.Jičíně 16 927,50 Kč a v Kuníně 1 206,-Kč. Poděkování patří všem obětavým kuchařkám a všem kteří prostřednictvím papežského misijního díla přispěli finanční částkou potřebným ve světě.
Co nás čeká ♦ ♦ ♦
7.5. se koná již tradiční pouť k Panně Marii Frýdecké s programem: 16.00 hod. růženec světla, v 17.00 hod. adorace, a v 18.00 hod. mše svatá. 21.5. se uskuteční v 15.00 hod. májová mše svatá v kapličce sv.Michala v Bludovicích. 22.5. přistoupí děti k prvnímu sv.přijímání v Novém Jičíně a 5.6 v Šenově u N.Jičína
16
DUCHOVNÍ OBNOVA V ROCE EUCHARISTIE ve farním kostele v Novém Jičíně 12.5-15.5.2005 na téma:
EUCHARISTIE – CENTRUM ŽIVOTA CÍRKVE čtvrtek 12.5.
18.00 mše sv. 19.00 promítání diapositivů s hudbou a vyprávěním o Egyptě – putování k pouštním klášterům, na Sinaj a k Rudému moři
pátek 13.5.
17.00 mše sv. pro rodiče s dětmi 18.00 Téma: „Communio - Eucharistie jako společenství“ + diskuse
sobota 14.5.
07.30 mše sv. (po mši sv. možno posnídat z vlastních zásob na faře, čaj bude zajištěn) 09.00 Téma: „Církev skomírající a přece stále mladá“ 10.30 Téma: „Pozvánka na hostinu“ 15.00 příležitost k sv. smíření ve farním kostele 16.30 Téma: „Eucharistie – naše uzdravení a výzva“ + dotazy 18.00 vigilijní adorace před slavností Seslání Ducha svatého ve farním kostele 19.00 společná svatodušní vaječina na farské zahradě
neděle 15.5.
07.15 a 10.15 mše sv. 14.30 Te Deum a sv. požehnání ve farním kostele
Duchovní obnovu povede P. Jan Linhart, Olomouc
spirituál z Teologického konviktu
Příležitost k sv. smíření a duchovním pohovorům: v pátek od 16.30 hod., v sobotu od 7.00 do 8.30 hod. a od 15.00 do 16.15 hod. a v neděli během ranních bohoslužeb ve farním kostele. Přednášky na uvedená témata budou podle zájmu buď ve farním kostele nebo na faře.
Krátké zamyšlení Kdo přičítá něco dobrého, brání v přístupu Boží milosti: neboť milost Ducha Svatého vždy hledá jen pokorné srdce. Tomáš KEMSKÝ, „O následování Krista.“, třetí kniha Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556/707698, e-mail: farnost.nj@cs-net. V púcz, www.farnost.cs-net.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu nebo na faře, či u A.Urbana ml. (556/703197), případně e-mailem:
[email protected]. NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnost.i Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.
