Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin
Pedologická charakteristika závrtu Dolina Diplomová práce
Vedoucí práce: Dr. Ing. Vítězslav Hybler
Vypracovala: Iva Křenovská
Brno 2011
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Pedologická charakteristika závrtu Dolina vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….
Dovoluji si poděkovat Dr. Ing. Vítězslavu Hyblerovi za vedení diplomové práce. Nemalý dík patří i laborantkám Ústavu půdoznalství při Mendlově univerzitě za cenné rady a pomoc při provádění laboratorních rozborů. Především si ale cením užitečných rad, pomoci a ochoty spolupráce Ing. Vítězslava Vlčka, Ph.D.
ABSTRAKT Tato diplomová práce se zabývá pedologickou charakteristikou závrtu Dolina. Závrty, typické geomorfologické tvary krasových území, tvoří nejčastěji okrouhlé deprese vzniklé rozpouštěním karbonátových hornin. Výzkum probíhal na území Moravského krasu v závrtu Dolina. Na ploše závrtu byla vytyčena síť 16 bodů. Z každého bodu byly odebrány půdní vzorky ze dvou hloubek. Poté následoval laboratorní rozbor základních fyzikálních a chemických vlastností. Výzkum přinesl mnoho zajímavých výsledků týkajících se prostorové variability závrtu. Byly zjištěny dva půdní typy. Prvním z nich je rendzina, intrazonální půda vázaná na karbonátové podloží. Druhým je koluvizem, půda typická pro terénní deprese.
Bylo
provedeno
zhodnocení
základních
fyzikálních
charakteristik
neporušeného vzorku, zrnitosti, půdní reakce a obsahu humusu. Tyto parametry výrazně kolísaly jak na svazích závrtu tak na samotné ploše závrtu.
Klíčová slova: půdní vlastnosti, prostorová variabilita, závrty, rendzina, koluvizem
ABSTRACT The thesis examines pedological characteristics of the Dolina sinkhole. Dolines, one of the main geomorfological features on karst, are closed depression draining underground in karst areas. The research took place in the area of the Moravian karst in the Dolina sinkhole. Within the area of the Dolina sinkhole the site of sixteen sampling point was marked out. Soil samples were collected from each of these point from two soil depths. Laboratory research of main physical and chemical properties came after. Research has shown a lot of interesting results concerning spatial variability of soil properties. Two main soil types have been pointed out. One of them is rendzina, intrazonal soil closely associated with the carbonate rock bedrock. The second one is koluvizem soil type, typical soil for terrain depression. Results of basic physical properties, texture, soil pH and content of soil organic matter varied widely both on the slopes of the sinkhole and in the ground of the sinkhole.
Key word: soil properties, spatial variability, dolines, rendzina, koluvizem
OBSAH
1 ÚVOD ...................................................................................................................................................... 8 2 CÍL PRÁCE .......................................................................................................................................... 10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ..................................................................................................................... 11 3.1 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA VYBRANÉHO ÚZEMÍ.......................................................................... 11 3.2 GEOLOGICKÁ STAVBA ÚZEMÍ ........................................................................................................... 13 3.2.1 Geologie a geomorfologie ....................................................................................................... 13 3.2.2 Závrty ...................................................................................................................................... 15 3.2.3 Sedimentární výplň závrtů ....................................................................................................... 17 3.2.4 Závrt Dolina ............................................................................................................................ 20 3.3 PEDOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA OBLASTI ..................................................................................... 23 3.3.1 Rendzina.................................................................................................................................. 24 3.3.2 Koluvizem................................................................................................................................ 26 3.3.3 Antrozem ................................................................................................................................. 28 3.4 SLEDOVANÉ PEDOLOGICKÉ CHARAKTERISTIKY................................................................................ 28 3.4.1 Textura .................................................................................................................................... 28 3.4.2 Výměnná půdní reakce ............................................................................................................ 30 3.4.3 Humus ..................................................................................................................................... 31 4 METODIKA PRÁCE ........................................................................................................................... 34 4.1 TERÉNNÍ PRÁCE................................................................................................................................ 34 4.2 LABORATORNÍ PRÁCE ...................................................................................................................... 35 4.2.1 Stanovení měrné hmotnosti ..................................................................................................... 35 4.2.2 Stanovení zrnitosti ................................................................................................................... 35 4.2.3 Stanovení pH ........................................................................................................................... 36 4.2.4 Stanovení obsahu humusu ....................................................................................................... 36 4.3 TVORBA MAPOVÝCH PODKLADŮ ...................................................................................................... 37 4.4 STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ ............................................................................................................ 37 5 VÝSLEDKY A DISKUSE.................................................................................................................... 38 5.1 HLOUBENÉ PŮDNÍ SONDY ................................................................................................................. 38 5.1.1 Sonda 2.................................................................................................................................... 38 5.1.2 Sonda 8.................................................................................................................................... 39 5.1.3 Sonda 11.................................................................................................................................. 40 5.2 ZÁKLADNÍ ROZBOR NEPORUŠENÉHO VZORKU .................................................................................. 41 5.3 ZRNITOST ......................................................................................................................................... 43 5.4 VÝMĚNNÁ PŮDNÍ REAKCE – PH/KCL ............................................................................................... 46 5.5 OBSAH HUMUSU ............................................................................................................................... 49 6 ZÁVĚR .................................................................................................................................................. 52 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY.................................................................................................. 54 SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................................................. 58 SEZNAM TABULEK.............................................................................................................................. 59 PŘÍLOHY................................................................................................................................................. 60 SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................................................. 61
1 ÚVOD Obsahem předložené diplomové práce je pedologická charakteristika závrtu Dolina. Pedologické rozbory, které tvoří podklad studie, v tomto případě nesledují v dnešní době tolik zpracovávané a nadmíru závažné téma degradace půdy. Tato diplomová práce se zabývá tím, nakolik může být každý metr čtverečný půdy unikátní, nakolik určující jsou morfologie terénu či vlastnosti geologického podloží a kolik cenných informací dokážeme díky správnému vyhodnocení moderních postupů zjistit o neprobádaných prostorách, která jsou již po staletí oku člověka skryty. Odběr vzorků byl prováděn v našem nejcennějším krasovém území, v oblasti Moravského krasu. Právě zde příroda vytvořila nesčetné množství unikátních podzemních a povrchových krasových jevů, které v takovém množství a rozmanitosti při toulkách naší vlastí nikde jinde nenalezneme. Mnohá ze svých krás nám navíc Moravský kras stále ještě tají. Od dob Karla Absolona bylo realizováno již ohromné množství pokusů proniknout do dosud neobjeveného podzemí, již tolik úsilí i finančních nákladů bylo vynaloženo při hledání hypotetického toku podzemní říčky Punkvy. Speleology vyhledávanými místy těchto dobrodružných průniků do neznáma byly odedávna tzv. závrty. Dle výkladového slovníku karsologické a speleologické terminologie se pod pojmem „závrt“ rozumí staré a vžité české i slovenské označení výrazné deprese na skalním povrchu rozpustných hornin, či na povrchu jiných zvětralinových a sedimentárních plášťů. V předložené diplomové práci se zabývám vyhodnocením výzkumu, který jsem prováděla právě na ploše jednoho z těchto krasových útvarů – závrtu Dolina, ležícím v severní části Moravského krasu. O tomto našem druhém největším závrtu se zmiňuje i sám Karel Absolon ve své publikaci Moravský kras: „Skalnaté dno závrtu nemůže být hluboko a musí to být útes na útesu, škrapa na škrapě. Jaký fantastický pohled by poskytoval závrt, kdybychom jej úplně vyčistili, to jest zbavili všech sedimentů!“ Ano, v současné době je Dolina zcela vyplněna sedimenty a my můžeme jen hádat, jaké podzemní krásy jsou skryty pod touto vrstvou nánosů. Nejhlubší sonda, která byla v rámci této studie vykopána, měla pouhých 1,1 m. Kdo ví, jak hluboko bychom ještě museli kopat, aby nám Dolina odhalila svá tajemství. Pro odběr půdních vzorků byla vytyčena síť o šestnácti bodech a v místech, kde předběžné výsledky vykazovaly nejzajímavější závěry, byly následně vykopány tři půdní sondy. Na základě
-8-
výsledku rozborů odebraných vzorků byla poté provedena pedologická charakteristika závrtu. Důraz byl kladen i na důležitý poznatek, a to, že v oblasti severní části Moravského krasu, tedy v oblasti, kde se nachází největší množství krasových jevů a kde tedy z hlediska půdoznaleckého musí zákonité převládat půdní typ rendzina – půda vznikla na vápencích, typická právě pro kras, se právě zde objevuje nově vyčleněný půdní typ – koluvizem. Půdní typ koluvizem byl v klasifikaci vyčleněn až v roce 2001 jako půda vzniklá akumulací erozních sedimentů ve spodních částech svahu a terénních depresích – a právě závrty jsou takovýmito typickými terénními depresemi. V takto zajímavém území, jakým je Moravský kras by bylo ovšem velmi obtížné spokojit se jen s pouhou pedologickou charakteristikou. Nacházíme se přeci v oblasti, ve které lidé již téměř čtyři sta let vedou boj o rozluštění všech záhad, které podzemí Moravského krasu tají. Kam se ztrácí povrchové říčky? A jak vypadá jejich cesta hluboko pod zemí? Jak hluboko až jejich tok dosáhne? Ze získaných výsledků se tato práce tedy navíc snaží vydedukovat, v jakých místech závrtu se mohla třeba jen před pouhým staletím v hlubinách propadliny ztrácet povrchová voda a tím vyřešit i tolik zajímavou otázku umístění dnes již neexistujícího otvoru do tajemného podzemí.
Obrázek 1 Závrt Dolina - ortofotomapa Zdroj: Geodis
-9-
2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je pedologická charakteristika závrtu Dolina. Prvním úkolem bylo vybrat vhodné stanoviště pro odběr půdních vzorků. Na základě obsahu práce a stanovených cílů výzkumu byla vybrána plocha druhého největšího závrtu Moravského krasu, závrtu Dolina. Protože se z morfologického hlediska jedná o terénní depresi, hlavním předpokladem byla skutečnost, že půdním typem zkoumané lokality je půdní typ koluvizem. Na této ploše se tedy nesetkáváme s rendzinami, s typickými krasovými půdami, vzniklými na vápencovém podkladě, které jsou dominantní pro celou oblast Moravského krasu. Pokud se zde rendziny vyskytovat budou, bude jejich výskyt možný zejména na svazích závrtu. Pro odběr vzorků v terénu byla vytyčena síť 16 bodů, které vhodně reprezentují celou plochu závrtu. Vzorky byly odebrány pomocí komorového půdního vrtáku, standardně zpracovány pro chemické a fyzikální analýzy a následně laboratorně vyhodnoceny. Předběžné výsledky poukazovaly na konkrétní tři místa, kde pedologické charakteristiky neodpovídaly výslednému průměru a vychylovaly se značně od normálu. Tyto tři zmiňovaná místa byla tedy podrobena detailnějšímu průzkumu, tj. byly zde vykopány sondy za účelem přesnějšího popisu a laboratorního rozboru. Laboratorní rozbory zahrnovaly postupy k určení jak fyzikálních tak chemických charakteristik. Z fyzikálních vlastností byly sledovány: pórovitost, měrná a objemová hmotnost, půdní vlhkost a zrnitost. Z chemických vlastností pak výměnná půdní reakce a obsah humusu. Následovalo vyhodnocení výsledků a zpracování komplexní pedologické charakteristiky. Pozornost byla zaměřena i na stanovení možné zonálnosti plochy závrtu a určení konkrétního místa, které mohlo v dřívějších dobách představovat otvor do podzemních prostor.
- 10 -
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED První část diplomové práce s názvem literární přehled pojednává o základní charakteristice vybraného území - CHKO Moravský kras. Pro danou oblast jsou naprosto určující geologické poměry, proto je velký zřetel kladen především na oddíl pojednávající o této problematice. Pozornost je věnována zejména povrchových krasovým útvarům. Jak vyplývá již z názvu této práce, neméně důležité bude i objasnění základních pedologických poměrů daného území a dále podrobnější výklad, týkající se zpracovávaného půdního typu koluvizem. Literární rešerši uzavírá popis základních pedologických charakteristik, které byly v rámci výzkumu podrobeny analýze – řeč bude o zrnitosti, výměnné půdní reakci a humusu.
3.1 Základní charakteristika vybraného území Území Moravského krasu je naší největší krasovou oblastí. Rozloha je ovšem v porovnání s unikátností a důležitostí této oblasti parametrem zanedbatelným. Jedná se o území, kde dominantním faktorem je geologická stavba. Oblast je tvořena z drtivé většiny devonskými vápenci. Geologické podloží dělá z Moravského krasu cennou oblast, ve které lze nalézt nesčetné množství povrchových i podzemních krasových jevů, jakými jsou např. škrapy, závrty, propasti či rozsáhlé jeskynní prostory s bohatou krápníkovou výzdobou. Geodiverzita tohoto území předurčuje bohatost fauny a flóry. Z hlediska
přírodovědného
i
celospolečenského
se
tedy
jedná
o
jednu
z nejhodnotnějších oblastí České republiky. Moravský kras je tvořen úzkým pruhem devonských vápenců, které se táhnou severním a severovýchodním směrem od Brna. Dle Kunského (1961) lze Moravský kras typizovat jako tzv. merokarst, neúplný kras v masivních sedimentárních vápencích, vyvinutý na souvislém území, s velkým rozvojem krasových jevů. Z horopisného hlediska náleží Moravský kras ke Drahanské vrchovině. „Pruh jeho zkrasovělých vápenců se táhne od Líšně a Maloměřic u Brna na sever ke Sloupu a Holštejnu v délce 22-24 km. Je 2-6 km široký. Na sever pokračují ještě vápence jako izolované
ostrůvky
směrem
k Boskovicím.
Na
východě
hraničí
vápence
se
spodnokarbonskými drobami a břidlicemi, na západu s brněnskou vyvřelinou. Od
- 11 -
severovýchodu z břidlic a drob stékají na vápence četné potoky. Podle povodí těchto potoků dělíme Moravský kras na severní, střední a jižní část.“ (Vahala, 1963) Z hlediska geomorfologického je tedy Moravský kras rozdělen na tři hlavní částí, jejichž pojmenování je odvozeno z názvů obcí, které v oblasti leží. Severní část, pojmenovaná dle místní části obce Vavřinec – Suchdolu, tedy zvaná Suchdolská, střední část, nazvaná dle obce Rudice, tedy Rudická plošina a jižní část zvaná Ochozská. Z karsologického hlediska nejpestřejší a z turistického hlediska nejnavštěvovanější jeví se část severní – Suchdolská. Suchdolská plošina je typická velkým množstvím závrtů. Najdeme zde největší závrty Moravského krasu, závrt Měšiny, Městikáď či Dolina. Jižním směrem od zmiňovaných závrtů najdeme i největší symbol Moravského krasu – propast Macochu (138,72 m). Suchdolská plošina je rozřezána širokými údolími, která nazýváme žleby. Jedná se o krasová údolí, která právě v severní části Moravského krasu jsou velmi výrazná. Patří sem především Pustý žleb na západě, na jihu poté Suchý a Lažánecký žleb a na východě pak Ostrovský žleb. Plochý terén mezi Pustým žlebem na západě, Ostrovským žlebem na východě a Suchým žlebem na jihu je dále rozdělen na řadu menších podokrsků. Ve střední části tvoří tento podokrsek hluboce zkrasovělá plošina, zvaná Ostrovská. Je významná velkým množstvím závrtů, nachází se zde např. již zmíněná Dolina a Městikáď. Ze severu přitékají do Suchdolská plošiny významné toky – Bílá voda a Sloupský potok. Ty se posléze spojují v Amatérské jeskyni a společně tvoří známou řeku Punkvu, která vyvěrá v propasti Macoše, poté se znovu ponořuje a pokračuje dále Punkevním žlebem až k ústí do řeky Svitavy v Blansku. Jižní hranici Suchdolských plošin tvoří Lažánecký žleb, který představuje více než 100 m hluboké krasové údolí, které je zčásti vyplněno miocénními sedimenty. Ze severu a východu je oblast omezena výrazným svahem Konické vrchoviny, na západě poté vyšším svahem Adamovské vrchoviny. (Musil, 1993) Záměrně je v této pasáži největší důraz kladen na podrobnější popis právě Suchdolské plošiny. Jak je zmiňováno výše, jedná se karsologicky velmi pestrou krajinu, turisty nejvíce navštěvovanou, se značným množstvím jeskyní a závrtů. Právě tato oblast byla tedy vyhodnocena jako nejvhodnější pro průzkum, který je prováděn v rámci diplomové práce.
- 12 -
3.2 Geologická stavba území CHKO Moravský kras je nejvýznamnější a zároveň i největší krasovou oblastí České republiky. Základním faktorem, který určuje povahu oblasti, je geologická stavba území.
3.2.1 Geologie a geomorfologie Podloží Moravského krasu je tvořeno jednotkou nazývanou Brunovistulikum (masiv brněnské vyvřeliny). Jedná se o různorodý komplex především magmatických hornin od granitů až k bazickým a ultrabazickým členům. Vzácněji se mohou vyskytovat i přeměněné vulkanity. (Chlupáč 2002) Nejstarším souvrstvím Moravského krasu jsou tzv. bazální klastika, jež jsou tvořena nejprve červenými až fialově zbarvenými slepenci a živcovými pískovci. V období devonu dochází ke transgresi středo až svrchně-devonského moře a k ukládání málo mocné bazální vrstvy v podobě křemenců, arkózovitých hornin a písčitých břidlic rudohnědé barvy. V nadloží této bazální vrstvy se začínají usazovat v mělkovodním prostředí již výlučně vápencové vrstvy tzv. macošského souvrství. Vznikají z vápnitých schránek mořských organismů – především korálů, stromatoporoidů a ramenonožců. Nejstarší spodní vrstvy tvoří tmavé josefovské vápence, nad nimi jsou lažánecké vápence modrošedé barvy, nejvýše se usazují světlé vilémovické vápence. V nejsvrchnějším devonu a spodním karbonu byla vápencová sedimentace macošského souvrství nahrazena usazováním tzv. líšenského souvrství. Jedná se především o červené hlíznaté křtinské vápence. V té době jsou též doloženy první známky krasovění vápenců. Poté dochází k ukončení vápencové sedimentace a začíná se ukládat mohutný komplex břidlic, slepenců a drob, který nazýváme drahanský kulm. (Vahala, 1963) V období jury a křídy je území Moravského krasu opět zaplaveno mořem. Na území brněnské jednotky tvořené vyvřelinami, se začínají ukládat vápnité pískovce a na nich poté písčité vápence s rohovci a spongolity. Po ústupu moře začíná rozsáhlejší krasovění v tropických podmínkách. Denudační zbytky těchto hornin – bílé jíly a křemité písky tvoří často výplně závrtů v devonských vápencích v oblasti od Olomoučan po Rudice. Při dně závrtů můžeme poté nalézt koncentrační polohy limonitů. „Spodnokřídová denudace po regresi jury tedy exhumovala první parovinu,
- 13 -
v níž se současně dálo krasovění devonských vápenců do hloubek asi stometrových, jak ukazuje těžba hlinek v rudických závrtech.“ (Kunský, 1961) V období třetihor dochází k výrazné erozi. Po ústupu moře jsou špatně soudržné horniny křídy zvrásněny a rozpukány. Starý předkřídový povrch je znovu obnažen. Do období starších třetihor je datován vznik údolní sítě. Pro toto období je typické velmi teplé a vlhké podnebí, jehož působením vznikaly zejména cihlově rudé kaolinické zvětraliny. Vlivem alpinského vrásnění dochází k poměrně rychlému poklesu ker směru SZ – JV. Dochází k prohloubení úvalovitých údolí, kterými protékají mohutné toky. Starý povrch Moravského krasu je rozčleňován a rozpouštěn činností vody. Tato hluboká údolí jsou později vyplňována usazeninami další mořské transgrese v období badenu. Údolí se vyplňují nejdříve mocnými polohami písků, později jsou nerovnosti terénu zarovnávány vápnitými jíly. (Vahala, 1963) Pro období čtvrtohor je typické střídání dob ledových a meziledových. Tyto periodické změny podnebí jsou příčinou zanášení a opětovného vyklizování údolí čtvrtohorními štěrky, písky a hlínami. I ve čtvrtohorách stále pokračují tektonické pohyby, jejichž výsledkem je mimo jiné prohloubení údolí řeky Punkvy o asi 10 m pod úroveň předbadenskou. V úrovni skalního údolního dna tak vznikla nová jeskynní úroveň. Oblast Moravského krasu je výrazně přemodelována. Vznikají slepá a poloslepá údolí, tolik příznačná pro krasovou oblast. „Specifický typ poloslepých nebo slepých údolí nacházíme na Suchdolských plošinách. Zvětráváním a korozí podél puklin vznikla mělká a široce rozevřená údolí končící závrtem, za kterým se zvedá slepá stěna.“ Na vývoj Moravského krasu mají značný vliv chladná období pleistocénu. Krasové plošiny jsou během tohoto období pokryty spraší a sprašovými hlínami o různé mocnosti a zatím nezjištěného rozsahu pokryvu. „Tak např. na Suchdolských plošinách nebo na Harbechách je většina povrchu pokryta hlinitými usazeninami a skalní podloží vystupuje na povrch jen v malých ostrůvcích.“ Následuje nejmladší období – holocén, permafrost pomalu roztává. Vznikají krasová údolí, tzv. žleby. Na krasových plošinách můžeme nalézt hustou síť závrtů, přičemž největší množství se nachází právě na Suchdolských plošinách. Tyto závrty obvykle vytvářejí více či méně plynulé řady, které odpovídají průběhu tektonických linií. V holocénu dochází též k vertikálnímu pohybu půdy, na plošinách urychlenému zemědělstvím. (Musil, 1993)
- 14 -
3.2.2 Závrty Dle výkladového slovníku karsologické a speleologické terminologie se pojmem závrt rozumí „staré a vžité české i slovenské označení výrazné deprese na skalním povrchu rozpustných hornin či na povrchu jejich zvětralinových a sedimentárních plášťů“ (Panoš, 2001) Dle Přibyla (1992) se jedná o nejtypičtější povrchové krasové tvary, které dosahují průměru až 1 km, což je jejich mezní rozměr oproti větším krasovým depresím, tzv. poljím (ta nejsou na území ČR doložena). Nejčastější rozměry závrtů jsou 20 až 50 m. Závrty jsou význačným jevem Moravského krasu. I když jsou považovány za jedny z nejtypičtějších povrchových krasových jevů, shodují se autoři (Absolon, Kunský) na tom, že je zde výskyt závrtů poměrně řídký. Jak píše Absolon (1970) ve své knize Moravský kras 2: „Užil jsem slova, že se u nás „potkáváme“ se závrty. Jejich relativní množství u nás je malé, pranepatrné, musíme je proto vyhledávat. Velké závrty jako Měšina, Dolina, Městikáď, jsou neviditelné pro normálního turistu, zapadlé v polích, skupiny kolem Macochy a jinde jsou skryté v lesích; jak je tomu však ve velkých krasech dinárských! Úžas se zmocňuje badatele, když cestuje v těchto krajinách.“
Obrázek 2 Příklad závrtu v Chorvatsku. Závrty Dinárského krasu jsou často využívány pro potřeby zemědělství. Zdroj: URL 3
- 15 -
Co se rozmístění závrtů týče, jen málokdy známe případy osamoceného závrtu. Typické jsou skupiny závrtů, které kopírují hlavní tektonické směry. V Moravském krasu můžeme rozlišit východní řadu o zhruba 30 závrtech, dále řadu západní, která jde od Sloupu přes Macochu až k obci Rudice a má cca 40 závrtů, poté závrty na západ od Rudic a konečně závrty v severní části Moravského krasu. Poslední zmiňovaná skupina tvoří řídké řady, které sledují směr zlomového severního omezení krasu ZSZ-VJV a směry SV-JZ a S-J, které jsou zhruba rovnoběžné s horní částí Pustého žlebu. Největší ze závrtů, tedy Měšina (průměr 160 m), Dolina (průměr 166 m) a Městikáď (150 m dlouhý a 12 m hluboký) řadíme do skupiny řady západní. (Kunský, 1961). Pokud jsou tedy závrty sestaveny v řadách, můžeme tvrdit, že leží buď na význačné puklině nebo na poruchovém pásmu. „Stává se tak často, že tyto závrty, ležící těsně vedle sebe, spolu splývají a tvoří protáhlá koryta podobná suchým údolím na obou koncích uzavřeným. Takovým útvarům se říká uvala (uvaly). V Moravském krasu pozorujeme nedokonalé uvaly západně od Ostrova u Macochy.“ (Absolon, 1970) Vznik a vývoj závrtů uvádí přehledně např. Panoš (2001), který rozlišuje tři základní procesy vzniku závrtů: -
postupné rozpouštění holého povrchu rozpustné matečné horniny vlivem fyzikálního a chemického zvětrávání,
-
sufoze, tedy jev, kdy dochází k rozvolňování částic nezpevněných či málo zpevněných a propustných sedimentárních nebo zvětralinových pokryvů, kdy tyto vyplavované částice zvolna vklesávají do rozšířených puklin a dutin v podložních rozpustných horninách,
-
pozvolné sedání či náhlé řícení pokryvných i podložních matečných hornin do podzemních prostor.
Obrázek 3 Vývoj zavřeného závrtů Podle: Kunský (1950)
- 16 -
Tvar a především genetický vývoj závrtů může být značně rozličný. „Univerzálnost a rozmanitost závrtů přímo lákala badatele, aby nalezli normy pro jejich klasifikaci. Závrty jsou malé a velké, izolované nebo ve skupinách, mělké i hluboké, mísovité i pánvovité, okrouhlé nebo oválné, lalokovité i hvězdicovité, úplně sedimenty zanesené nebo s vyčnívajícími kolmými skalkami, s laterálními koryty i bez nich, kamenité ve tvaru věder, s ponory i bez ponorů, symetrické i nesymetrické, s rovným nebo zprohýbaným dnem, zavřené i otevřené, mrtvé i s průvany atd.; často splývají dva i více sousedních v jeden, jsou rozházeny bez ladu i skladu nebo zase v řadách atd.“ (Absolon, 1970) Klasifikace závrtů je tedy dosti obšírná a podrobný výčet celého rozdělení by vydal na několik stran. Např. Panoš (2001) rozlišuje v Karsologické a speleologické terminologii přes 30 základních typů závrtů. Vznikem a klasifikací závrtů se ve své knize Kras a jeskyně podrobněji zabývá Kunský (1950) nebo Absolon (1970) v publikaci Moravský kras 2. Pro účely této práce je důležité si přiblížit alespoň základní dělení se zřetelem na možný výskyt v námi sledovaném území. Nejjednodušší dělení je na závrty uzavřené (prvotní, nověji primární) a závrty zející (druhotné, nověji sekundární). K zejícím závrtům patří např. i naše nejznámější a nehlubší propast Macocha. Uzavřené závrty dělíme na mísovité a nálevkovité. Mísovité závrty jsou mělké (jejich průměr je asi třikrát větší než hloubka) a jsou na území Moravského krasu nejrozšířenější. Vznikají pouze rozpouštěným poloh méně odolných rozpustných hornin. Nálevkovité závrty jsou prohlubně o sklonu stěn až 45° a jsou typické především pro Dinárský kras. (Kunský, 1950)
3.2.3 Sedimentární výplň závrtů Vzhledem k tématu této diplomové práce je především nutné si uvědomit, co všechno může vůbec tvořit sedimentární výplň zkoumaného závrtu. Představa toho, že výplň závrtu tvoří přirozené zvětraliny v oblasti ležících vápenců, které jsou postupně buď smývany nebo eolickou činnosti akumulovány v depozičním prostředí propadliny závrtů, je značně jednoduchá. Tzv. závrty s náplní sedimentovou popisuje Kunský (1950): „Nános je nakupený v různé tloušťce. Je různého původu, buď allochtonní, tj. vzniklý mimo závrt a do závrtu zanesený řekou (kal, písky, štěrky) nebo ledovcem (morény), nebo navátý větrem - 17 -
(spraš), dále jsou to nekrasové sedimenty, které pokrývaly krasový povrch před krasověním, při něm a po něm. Např. v jižní části Moravského krasu v okolí Rudice jsou závrty vyplněny ohnivzdornými jíly a písky jurskými. Z toho bylo vyvozováno, že tyto závrty vznikly před dobou jurskou a byly pak vyplněny nánosy jurského moře. Závrty se však vytvořily později po ústupu neogenního moře pod jurskými sedimenty, které do nich postupně vklesávaly. Jsou v nich uloženy soustředně nálevkovitě a byly též prakticky těženy.“ Jako autochtonní sediment označuje Kunský (1950) jakýkoliv sediment, který pochází z místních hornin, přičemž může být jak eluviální, nebo i mírně přeplavený. Jedná se zejména o hlíny různých barev (bělavé, žluté, červené, hnědé aj.). Svoji hlinitou náplní jsou známé právě závrty Moravského a Slovenského krasu. Jako charakteristickou půdu, která vyplňuje závrty uvádí autor tzv. červenici (nověji terra rossa), kterou popisuje v Moravském krasu konkrétně v Suchém žlebu, u Ostrova u Macochy, Holštejna, Vilémovic, Rudic, Křtin, Babic nebo např. na Hádech u Brna. Novější publikace, jako je např. Moravský kras (Musil, 1993), mluví pouze o ojedinělých reliktech těchto „starých půd“ typu terrae calcis. Souhrnně jsou tyto typy půd označovány jako tzv. paleosoly. Většinou vytváří výplně krasových puklin, mohou být i druhotně splavené do mladších sedimentů. Tvorba těchto půd je velmi pomalá a vyžaduje delší, klimaticky stejné období. Kromě již zmiňované terra rossy sem patří i terra fusca. Terra fusca je vázaná na mírně humidní klima interglaciálu, oproti tomu vznik terra rossy je možný pouze v semihumidním subtropickém klimatu. (Musil, 1993) Sedimenty krasových plošin mají ale značně proměnlivý charakter. Z výzkumů, které uskutečnil Štelcl O. (1963) na území Suchdolských plošin je patrné značné množství typů sedimentů na poměrně malé ploše. V nejsevernější části to byly písčité a kamenité zvětraliny spodnokarbonských drob, na jihu se objevují spíše hlinité až hlinitopísčité sedimenty splachového až soliflukčního charakteru, kolem závrtu Městikáď jsou poté popisovány spraše a sprašové hlíny (s mocností až 4 m), jejichž podloží je tvořeno tmavě žlutou až hnědou jílovitou zeminou. (Musil, 1993) Absolon (1970) podává obecnější definici sedimentární výplně závrtů: „Dno uzavřených závrtů bývá často vyplněno hlinitými zvětralinami zbylými po rozpuštěném vápenci, humusem, navátou spraší nebo jinými nánosy.“ Současně ale Absolon již ve své době podává informace, které nás vedou k myšlence o značném antropogenním ovlivnění charakteru výplně závrtů. Důvodem je právě geomorfologie tohoto krasového útvaru, především to, že v prohlubni závrtů se - 18 -
déle zdržuje voda a to i v obdobích sucha, kdy lze na dnech závrtů nalézt řídký porost i přesto, že okolní krajina je vyprahlá: „V některých oblastech holého krasu si obyvatelstvo pracně snáší do závrtů hlínu a prsť a upravuje v nich terasová políčka, na nichž pěstuje zemědělské plodiny.“ Výplň závrtů je z velké míry vytvořena procesy vertikálního pohybu půdy v období holocénu, jak o tom hovoří Musil (1993) ve své knize Moravský kras. V knize lze najít i pro tento výzkum značně důležitý poznatek, který na základě zkoumaných půdních sond formuloval Štelcl O. (1966): „Tak např. při sondáži prováděné v závrtech na Suchdolských plošinách západně od Ostrova u Macochy byly pod 4 m mocnou vrstvou spláchnutých půd zjištěny zbytky zdiva, jimiž majitel kolem roku 1930 zavezl závrt, aby omezil splach do podzemí.“ Je tedy jasně vidět, že vliv člověka jako jednoho z „půdotvorných činitelů“ je v tomto směru značný a ve většině případů velmi negativní. K poškozování krasových jevů člověkem docházelo zejména v období socializace zemědělství, kdy právě závrty byly zařazeny do kategorie orné půdy, často byly zaváženy či rozorávány. V důsledku oborávání závrtů až na jejich hrany se značně urychlil speciální typ eroze, pro který se ustálil název tzv. eroze do závrtů. Tím docházelo k obrovskému splachu průmyslových hnojiv, pesticidů a jiných chemikálií do podzemních prostor, který výrazně ohrožoval cenný podzemní ekosystém. Takto bezútěšnou situaci se podařilo změnit až kolem let 1987-1989, kdy bylo především v oblasti silně propustného vápencového podloží – na území Ostrovské plošiny, vyjmuto více než 20 ha půdy z kategorie půdy orné do neplodných ploch. Tato změna se týkala především závrtů a jejich okolí. (Jančo, 1995)
- 19 -
Obrázek 4 Eroze do závrtu – okolí Manželského závrtu (1983), v současnosti zatravněno Foto: L. Štefka, zdroj: URL 5
3.2.4 Závrt Dolina Dle Kunského (1961) je Dolina závrtem mísovitým, jehož mělký tvar způsobuje uzavření hlubšího skalního závrtu naspodu sutí a výše ronovým nánosem jemné zvětraliny vápenců. Tato zvětralina vápenců je smíšená se spraší vátou do pánvičky závrtů. Jak vyplývá z předcházející kapitoly, problematika sedimentární výplně závrtů je natolik složitá, že tato definice nemůže zcela odpovídat skutečnosti. Souhlasit zde můžeme s tím, že se jedná o mísovitý závrt, tedy o závrt uzavřený (primární), mělký a zřejmě uzavírající hlubší polohy naspodu sutí. Pedologická charakteristika výše položené výplně bude rozvedena blíže v kapitole 5 – Výsledky práce a diskuse. Přesnou definici mísovitého závrtu uvádí např. Panoš (2001): „Mísovitý závrt je primární závrt okrouhlého či oválného půdorysu, jehož horizontální rozměry obvykle zhruba třikrát převyšují rozměry hloubkové; mírně ukloněné svahy (10-30°), víceméně výrazně omezené vůči okolnímu povrchu, přecházejí plynule v mírné konkávní dno deprese; svahy i dno bývají pokryté autochtonními zvětralinami. Mísovité závrty vznikají v zóně epikrasové rozpouštěním hornin v místech menší krasové vzdornosti dosud nedostatečně koncentrovanou vsakující srážkovou či tavnou vodou.“
- 20 -
Také tato definice není zcela přesná. Tvar závrtu Dolina je opravdu okrouhlý, svahy jsou mírně ukloněné, závrt je v terénu dobře patrný a i geneze odpovídá definici. Horizontální rozměry závrtu ale výrazně převyšují hloubku závrtu. Z měření v terénu (GPS) můžeme odvodit, že dno závrtu leží v průměrné výšce zhruba 498 m, výška okolního terénu je cca 505 m. Samozřejmě morfologie terénu je zde značně proměnlivá. Co se horizontálních rozměrů týče, průměr závrtu Dolina je 166 m, v obvodu závrt měří 521 m a celková plocha činí 18 260 m2. „Tento mohutný závrt přehlédneme teprve tehdy, až staneme přímo na jeho pokraji.“ (Absolon, 1970).
Obrázek 5 Závrt Dolina - kresba Převzato z: Absolon, Moravský kras 2
Ve většině publikací se v případě závrtu Dolina setkáváme pouze informací, že závrt je druhým největším závrtem Moravského krasu. Blíže nám tento krasový útvar přibližuje Absolon (1970) ve své knize Moravský kras 2. Dolinu nazývá prototypem toho, co chápeme pod pojmem závrt a navrhuje její foto do každé učebnice o krasovém fenoménu. V knize najdeme i kresbu závrtu Dolina, tak jak ji v roce 1941 zobrazil známý český geolog R. Kettner (obr. 5). Zajímavé je, jak ve své době Absolon závrt popisuje: „Dno Doliny zabírají úrodná pole. Zahledíme-li se na ně pozorně, pozorujeme, že se dvě místa liší barvou nápadně od svého okolí; je-li např. dno oseto jetelinou anebo řípou, tu zejména za letního vedra sytější zeleň nám mnoho prozrazuje. Patrně jsou to okruhy trativodů, vedoucí k hlubokým propastem a podzemním vodám, takže vlhkost může zde pronikat ve větší míře k povrchu. Po velikých lijácích se v těchto místech ponory otvírají jako křivolaké, divně se kroutící štěrbiny, v nichž strhuje příval ornou půdu do hlubiny a dá to pak dost práce ponory zase ucpat.“ Dále si Absolon
- 21 -
pokládá otázku: „Když voda dovede tak snadno ponory v Dolině otevřít, proč ne člověk? Plyne v hloubi pod Dolinou Sloupský potok?“ Jaká je komunikace mezi závrty ve sledované oblasti, podzemním tokem Sloupského potoka a jeskynním systémem Amatérské jeskyně dosud není zcela objasněno a tato problematika není ani cílem této diplomové práce. Vzájemnou polohu závrtu Dolina a podzemního toku Sloupského potoka zachycuje mapa níže (obr. 6).
Obrázek 6 Poloha závrtu Dolina v rámci podzemního toku Sloupského potoka Zdroj: URL 7 (upraveno)
Z výše citovaného úryvku je pro nás ale velmi důležitá informace a dřívějším obhospodařování závrtu, které mohlo vést k výraznému ovlivnění pedologických poměrů. Jen náhodou by se zřejmě mohlo přihodit, aby plocha tak velkého závrtu jako je Dolina byla ušetřena zemědělské činnosti v období čtyřiceti let socialistického zřízení. Tato problematika je rozvedena již v kapitole 3.2.3. Při určování půdních poměrů a vyhodnocování výsledků musíme ale tyto okolnosti rozhodně brát v potaz.
- 22 -
Absolon též hovoří o zřetelných trativodech, které se dokonce při vysokých srážkových úhrnech otevírají. V současné době již nejsou tyto možné ponory viditelné. Na jejich situování nás ovšem upozorňuje dobře patrná změna zabarvení i skladby vegetace, tak jak na to poukazuje i Absolon. Přesnější informace a vztah charakteru těchto poloh s půdními poměry nám může podat právě pedologická charakteristika, která je obsahem tohoto výzkumu.
3.3 Pedologická charakteristika oblasti Pro vývoj půd Moravského krasu je rozhodujícím faktorem zdejší geologické podloží. Oblast je tvořena především devonskými vápenci, které jsou typickým podložím půdního typu rendzina. Rozšíření půd v zájmové oblasti názorně zobrazuje mapa pedologických poměrů (obr. 7). Výřez mapy je zaměřen na oblast Suchdolské plošiny, kde byly prováděny odběry v rámci této diplomové práce. Z mapy je patrná naprostá dominance půdního typu rendzina (RZ), konkrétně se jedná o rendzinu modální (RZm), méně je pak rozšířena rendzina kambická (RZk). Dobře vyvinuté rendziny můžeme nalézt především v krasových údolích zvaných žleby. Jako typické krasové půdy jsou zmiňovány tzv. terrae calcis. Jejich rozšíření je co do velikosti malé – jedná se pouze o relikty, vyplňující pukliny ve vápencích, jsou to ale půdy nesmírně zajímavé. O jejich významu hovoří jak autoři současní, tak i významní badatelé v minulosti. Uvést můžeme např. příspěvek významného geologa a pedologa, vedoucího katedry zemědělského a lesnického půdoznalectví a geologie Vysoké školy zemědělské v Brně, prof. Josefa Pelíška, který byl v roce 1948 publikován v časopise Československý kras: „Oblast Moravského Krasu jest půdoznalecky neobyčejně zajímavá, neboť se tu nalézají nejen půdní typy recentní, nýbrž i půdní typy fosilní. Jako fosilní půdní typ nalézá se v území Moravského Krasu terra rossa či červenozem, význačná svou červenou barvou.“ Stručný popis těchto půd a vysvětlení jejich vzniku na základě novějších poznatků je uveden výše, v kapitole 3.2.3. Z dalších půdních typů můžeme na území Moravského krasu najít hnědozemě (HN), luvizemě (LU) a kambizemě (KA). V místech s vysokou hladinou podzemní vody se vyskytují půdy glejové (GL). Kolem vodních toku se nacházejí fluvizemě (FL), na svazích poté rankery (RN).
- 23 -
Důležitým půdním typem bude pro potřeby této práce též půdní typ koluvizem (KO), pro který je typický výskyt ve spodních částech svahů a v terénních depresích (závrtech). Vzhledem k tomu, že existuje spousta informací o dřívější intenzivní zemědělské činnosti na plochách závrtů a především i o jejich zavážení, okrajově se zmíníme i o půdním typu antrozem (AN).
Obrázek 7 Pedologická mapa oblasti Zdroj: URL 1 (upraveno)
3.3.1 Rendzina Dle Taxonomického klasifikačního systému půd ČR náleží půdní typ rendzina souhrnně do referenční třídy leptosoly. Hlavním diagnostickým znakem této skupiny je vznik
- 24 -
rozpadem pevných či zpevněných hornin nebo jejich bazálních souvrství. Typická je tedy výrazná skeletovitost. Do této třídy patří kromě rendzin dále litozem, ranker a pararendzina. Co se celoevropského měřítka týče, dle Atlasu půd Evropy pokrývají leptosoly souhrnně 9% území. Z mapy níže je patrné, že největší plochy nalezneme v oblasti Skandinávského poloostrova, v okrajových oblastech Malé Asie, hojný je jejich výskyt na Balkánském poloostrově nebo v sousedním Slovensku. (URL 3)
Obrázek 8 Rozšíření leptosolů Zdroj: Soil Atlas of Europe [online]
Na území České republiky představují rendziny společně s pararendzinami pouhá 4% zemědělského půdního fondu. Jejich výskyt je typický v krasových oblastech jako je Moravský kras, Česky kras, Hranický kras a Mladečský kras, dále je můžeme nalézt v oblasti Pavlovských vrchů. (Jandák, Prax, Pokorný, 2001) Rendziny jsou půdy se statigrafií O-Ah či Am nebo Ap-Crk-Rk. Často se u nich může vyskytovat různě vyvinutý humusový horizont. Ten poté bývá světlý a sorpčně nasycený. Nezřídka zde dochází též k tvorbě tmavých sorpčně nasycených melanických horizontů s epipedonem přecházejícím přímo v karbonátový substrát. Dalšími charakteristickými znaky je těžší zrnitostní složení, vysýchavost půdního profilu a často
- 25 -
plná nasycenost sorpčního komplexu. Obsah humusu značně kolísá a je výrazně závislý na klimatických podmínkách a charakteru stanoviště. Z důvodu vysokého obsahu karbonátů je omezena translokace koloidů i proces zvětrávání. Až po částečném vyloužení karbonátů může docházet k tvorbě jílu, hnědnutí a hromadění reziduálních zbytků. (Němeček & kol., 2001) Jako původní porosty bývají většinou označované přirozené lesní porosty, zejména šípákové a teplomilné doubravy, ve vyšších nadmořských výškách poté vápnomilné bučiny. (Haslbach & Vaculík, 1972) Co se úrodnosti rendzin týče, limitující je zde především výraznější skeletovitost a často nedostačující hloubka. Poměrně kvalitními zemědělskými půdami jsou tedy pouze hlubší rendziny na sypkých vápenatých horninách. Pokud je dobrá i kvalita humusu, jsou kvalitními pšeničními půdami vhodnými pro pěstování plodin, které jsou náročnější na vláhu a na vysoký obsah vápníku. Dobře se zde daří především ovocným stromům, máku, řepce nebo fazolím. (Bielek & kol., 1998) Obrázek 9 Rendzina - profil
Vzhledem ke skutečnosti, že rendziny v ČR zabírají jen minimální plochu a to zejména v oblastech CHKO, domnívám se, že jejich zemědělské využití by mělo být značně limitováno. Vhodnější je ponechat tyto půdy jako louky či pastviny nebo je využít jako vinice. Už jen z důvodu jejich větší propustnosti a existenci unikátních podzemních prostor pod nimi, může mít intenzivní zemědělská činnost naprosto fatální následky.
3.3.2 Koluvizem Půdní typ koluvizem řadíme společně s fluvizemí do referenční třídy fluvisoly. Hlavním určujícím znakem fluvisolů je absence diagnostických horizontů (výjimkou je horizont akumulace organických látek) a přítomnost fluvických diagnostických znaků – nepravidelného nebo zvýšeného množství humusu do hloubky 1 m a někdy též
- 26 -
vrstevnatosti. Tyto charakteristické znaky vznikly jako důsledek periodického usazování sedimentů. (Němeček & kol., 2001) Výskyt této půdy je pouze lokální a vázaný buď na terénní deprese nebo na polohy pod svahem. Rozšíření koluvizemí je tedy možné v rámci celé České republiky, kde se vyskytuje členitý reliéf a půda nebyla před účinky eroze nějak chráněna. Podmínkou zařazení ke koluvizemím je minimální mocnost akumulovaného humusového horizontu 25 cm. Zrnitostní složení půdy silně kolísá, stejně tak i půdní reakce. Potenciální zemědělské využití je díky převažujícímu rozšíření koluvizemí komplikované. Přesto se jedná o půdy s příznivými fyzikálními vlastnostmi, dobrými sorpčními vlastnostmi a středním obsahem humusu. (Vopravil & Khel, 2008)
Obrázek 10 Koluvizem - profil
Vopravil & Khel rozlišují v České republice tyto základní půdní subtypy koluvizemě: •
Koluvizem modální – zrnitostně středně těžká,
•
koluvizem oglejená – středně výrazné redoximorfní znaky,
•
koluvizem karbonátová – s karbonáty v humózním horizontu,
•
koluvizem arenická – lehké zrnitostní složení,
•
koluvizem pelická – těžké zrnitostní složení.
Koluvizem je v této práci podrobněji rozebírána z toho důvodu, že veškeré odběry půdních vzorků byly uskutečněny v terénní depresi – v závrtu Dolina. Z geomorfologického hlediska se tedy jedná o plochu, kde můžeme koluvizem zákonitě očekávat. Sedimentární výplň závrtu je totiž tvořena především splachy z okolního terénu, popř. i cílenými navážkami místních obyvatel. V druhém zmiňovaném případě můžeme diskutovat i o tom, zdali by nebylo vhodnější zařadit zkoumanou půdu spíše k půdnímu typu antrozem. Proto se o antrozemích krátce zmíním v následující kapitole.
- 27 -
3.3.3 Antrozem Antrozem řadíme do referenční třídy antroposoly. Jak je patrné již z názvu, jedná se o půdu silně ovlivněnou zásahy člověka. Tato půda vzniká nakupením nepůvodního substrátu, kdy může docházet k převrstvení či ke vzniku nových horizontů. (Němeček & kol., 2001) Na sledovaném území se však rozhodně nebude jednat o plošný výskyt, ale pouze o izolované ostrůvky. Důkazem výskytu tohoto půdního typu nám může být i např. zmínka v knize Karla Absolona, Moravský kras 2, která je citována již výše v této práci, v kapitole 3.2.4 – Závrt Dolina: „Dno Doliny zabírají úrodná pole“, dále pak: „Po velikých lijácích se v těchto místech ponory otvírají jako křivolaké, divně se kroutící štěrbiny, v nichž strhuje příval ornou půdu do hlubiny a dá to pak dost práce ponory zase ucpat.“ Je tedy zřejmé, že obyvatelé, hospodařící na ploše závrtu, zde výrazně ovlivňovali půdní poměry. Víme též, že z důvodu intenzifikace zemědělství v letech socializace docházelo k oborávání a zavážení závrtů (viz kapitola 3.2.3). Proto nesmíme možnost tak výrazného ovlivnění lidským faktorem opomíjet.
3.4 Sledované pedologické charakteristiky Pro stanovení pedologických charakteristik závrtu Dolina hrály dílčí roli dva na sebe navazující postupy. Prvním úkonem byl odborný posudek přímo v terénních podmínkách, především zhodnocení místních podmínek, morfologie terénu, stavu vegetačního pokryvu a poté popis vyhloubené půdní sondy. O tom více v následující kapitole s názvem Metodika práce. Po terénních pracích následovalo laboratorní vyhodnocení nejdůležitějších pedologických charakteristik. Z fyzikálních vlastností to byla textura, z chemických vlastností poté výměnná půdní reakce a humus.
3.4.1 Textura Textura půdy neboli zrnitost je jednou z nejdůležitějších fyzikálních vlastností půd. Texturou jednoduše rozumíme zrnitostní skladbu půd, tedy poměrově zastoupení jednotlivých frakcí půdních částic.
- 28 -
Půdní textura je klíčovým parametrem pro určení půdních druhů. Na základě procentického zastoupení jednotlivých frakcí půdních částic rozdělujeme půdy v zásadě na jílovité, hlinité a písčité. Pro půdy jílovité používáme též označení půdy těžké, půdy hlinité označujeme jako střední a půdy písčité jako lehké. (Šimek, 2007) Kromě
významu
zrnitosti
jako
klíčového
faktoru
klasifikačního
je
neopomenutelná i její role jako parametru, který výrazně ovlivňuje všechny ostatní půdní vlastnosti i atributy.
Význam zrnitosti půdy jako analytické charakteristiky a morfologického znaku shrnují Jandák, Prax & Pokorný (2001) následovně: •
Na textuře půdy je závislá zvětratelnost půdotvorného substrátu a minerální části pevné fáze půdy. Platí, že jemnozrnné substráty s velkou povrchovou plochou zvětrávají snáze a rychleji než hrubozrnné.
•
Na středně těžkých hlinitých substrátech se nejlépe vyvíjejí morfologické znaky genetických horizontů.
•
Neméně důležitý je vliv zrnitosti na sorpční schopnost půd. Pro sorpci koloidů je stěžejní přítomnost jílových částic s charakteristicky velkým specifickým povrchem. Velké množství jílových částic je typické zejména pro půdy hlinité a obzvláště pro půdy jílovité, jejich sorpční schopnost je výrazně vyšší než u půd písčitých.
•
Zrnitost půdy též ovlivňuje zpracovatelnost půd, protože je jedním z hlavních faktorů, který determinuje konzistenční stav půdy. Konzistenční meze jsou důležité z hlediska inženýrsko-geologických charakteristik, jako je konsolidace zemin, únosnost půd atp.
•
Zrnitost půdy má vliv na charakter vegetace – na půdách písčitých nalezneme spíše suchomilnou vegetaci, naproti tomu na půdách jílovitých se daří více vlhkomilným druhům.
•
Zrnitost ovlivňuje poměr kapilárních a nekapilárních pórů. Nepřímo tak může být jednou z příčin výrazné filtrace vody půdním profilem a intenzivního proplavování koloidních částic ze svrchních vrstev do hlouběji uloženého horizontu. Původně homogenní profil se tak texturně diferencuje na lehčí eluviální (ochuzený) a těžší iluvální (obohacený). Tento proces nazýváme illimerizace.
- 29 -
Půdní textura závisí na mnoha faktorech jako jsou např. charakter matečného substrátu, klimatické podmínky, množství organické hmoty atp. Výrazný vliv má eroze. Během tohoto procesu a poté při následné sedimentaci dochází k velikostnímu třídění půdních částic. (Janeček & kol., 2002) Půdy, které podléhají erozi, jsou ochuzovány o jemnější částice na úkor částic hrubších a obsahují tím pádem i méně živin. Naproti tomu půdy, které jsou obohaceny smyvem jsou živinami bohatší a jemnozrnnější. (URL 6) V případě zrnitosti hraje u sledované lokality stěžejní roli právě eroze. Jak bylo vysvětleno
výše,
sedimentární
výplň
závrtu
Dolina
je
tvořena
s největší
pravděpodobností převážně půdním typem koluvizem, který se zde vytvořil v důsledku splachu materiálu do této terénní deprese. Protože půda zde vznikla jako důsledek periodické sedimentace, můžeme očekávat spíše jemnozrnnější texturu. Toto tvrzení je ale nutné brát s rezervou, sedimentační proces může být totiž v těchto podmínkách samozřejmě značně variabilní.
3.4.2 Výměnná půdní reakce Hodnota půdní reakce je jedním z nejdůležitějších ukazatelů chemických vlastností půdy. Je závislá obecně na dvou základních faktorech. Prvním z nich je koncentrace vodíkových iontů (H+), druhým koncentrace aniontů hydroxylových (OH-). Aby bylo vyjadřování tohoto vztahu srozumitelné a praktické, zavedl dánský biochemik Sörensen index pH. Termín pH, pocházející z francouzského “pouvoir hydrogéne“, neboli síla vodíku je záporný dekadický logaritmus koncentrace aktivních iontů H+. Tedy jednoduše - snížení či zvýšení pH o jednotku znamená desetinásobné zvýšení či snížení aktivity iontů H+. Za neutrální považujeme roztok s hodnotou pH 7. Roztoky s nižším pH jsou kyselé, oproti tomu roztoky s pH vyšším jsou zásadité. (Šimek, 2007) Hodnota pH je závislá na řadě faktorů. Nejdůležitějším přírodním faktorem je dle Vaňka (1991) charakter matečného substrátu (jeho acidita). Rozhodující jsou dále zejména faktory antropogenní. Sem řadíme především vápnění, používání fyziologicky kyselých průmyslových hnojiv či okyselující účinky jiných chemických látek jako je v prvé řadě oxid siřičitý. V současné době je závažným problémem tzv. acidifikace půd. Acidifikací rozumíme posun půdní reakce směrem k nižším hodnotám – tedy od alkalické směrem - 30 -
ke kyselé. Jako základní příčiny acidifikace půd uvádí Richter & Hlušek (2003) zejména nedostatek vápníku a hořčíku v půdě, kyselé deště či používání kyselých hnojiv jako je např. síran amonný. Jako hlavní důsledky jsou poté uváděny např. snížená kvalita humusu, zhoršení příjmu živin rostlinami, zvýšená mobilizace těžkých kovů či narušení mikrobiální činnosti. O významu půdní reakce hovoří podrobně např. Jandák, Prax & Pokorný (2001). V aplikaci na rostlinnou produkci a rostlinný pokryv vůbec autoři uvádí, že většina rostlin nemůže růst na půdách s pH pod 3,5 a nad 9. Půdní živiny jsou totiž nejlépe přístupné rostlinám při pH v mezích 6 – 7. Je tedy zřejmé, že na velkou část rostlin působí nepříznivě jak přílišná acidita tak i zvýšená alkalita. Z výše uvedeného je zřejmé, že hlavní roli v problematice okyselování půd hraje právě neuvážená aplikace některých průmyslových hnojiv. Je potřeba si také uvědomit, že sledovaná oblast spadá do CHKO Moravský kras, tedy do oblasti, kde je rozhodně potřeba věnovat otázce zemědělské činnosti náležitou pozornost. V poslední době je jedním z často diskutovaných témat vliv průmyslového hnojení a chemikálií obecně na korozi speleotém v jeskynním prostředí. Velmi rozšířená je zejména představa, že voda, znečištěna a okyselena splachem průmyslových hnojiv, po prosáknutí vertikálním profilem až do jeskynních prostor způsobuje rozpouštění krápníků (viz např. URL 4). V poslední době ale výzkumy ukazují, že představa agresivní skapové vody jako jedné z hlavních příčin koroze speleotém, je mylná. Výzkumné geochemické programy, které v současné době probíhají na území Moravského krasu, ukazují, že acidita ve všech typech krasových půd klesá s hloubkou profilu. V nižších partiích je pak acidita zcela zneutralizována reakcí s vápencovými klasty. Hypotéza o pronikání kyselých vod až do jeskyní a korozi kalcitových speleotém je tedy značně zpochybněna. (URL 8) Rozpouštění speleotém agresivní skapovou vodou vyvrací např. doc. Faimon & kol. (URL 2). Výzkum kalcitových brček neposkytl žádný důkaz o korozi vnitřního kanálu brčka. Korozivní účinky agresivní skapové vody jsou tedy vyloučeny.
3.4.3 Humus Humus můžeme definovat jako složitou směs rezistentních hnědých a tmavě hnědých amorfních a koloidních vysokomolekulárních organických látek charakteru kyselin,
- 31 -
která vzniká mikrobiálním rozkladem a syntézou a má chemické a fyzikální vlastnosti velmi důležité pro rostliny a půdu (Šimek, 2007). Množství půdní organické hmoty závisí především na čase, klimatických podmínkách, vegetaci, matečné hornině a topografii. Akumulace půdní organické hmoty bývá zpočátku rychlá, postupně klesá, rovnováha je dosažena v závislosti na typu matečné horniny. Tato rovnováha se vyznačuje především přítomností organických kyselin, odolných vůči mikrobiálnímu narušování a stabilitou humusu, způsobenou interakcí s vícemocnými kationty a jíly. Klimatické podmínky určují druh pěstované plodiny, množství rostlinné produkce a stupeň mikrobiální aktivity. Jsou tedy důležitým faktorem, který přímo ovlivňuje obsah organické hmoty. Prokazatelný vliv na obsah půdní organické hmoty má rovněž vegetace. Půdy travních porostů bývají v porovnání s půdami lesními bohatší na kvalitní humus, což je způsobeno zejména nižším stupněm okyselení. Matečná hornina ovlivňuje v největší míře texturu půdy. Půdy jílnaté mají vyšší obsah organické hmoty než půdy písčité. Topografie určuje klimatické poměry, odtok, evaporaci a transpiraci. Je známo, že zamokřené půdy bývají díky převládajícím anaerobním podmínkám bohatší na organickou hmotu. Půdy orientované na sever, které jsou vlhčí a mají nižší teplotu, se vyznačují obecně vyšším obsahem organické hmoty než půdy s jižní expozicí, které jsou teplejší a sušší (Stevenson, 1982 in Bohn & kol., 1985). Kvalita a obsah humusu jsou hlavními kriterii pro posuzování úrodnosti půdy. Kvalita organické hmoty závisí na povaze humusotvorného materiálu a na podmínkách humifikace. Pro posouzení kvality humusu se nejčastěji používá poměru zastoupení podílu humínových kyselin k fulvokyselinám (HK : FK). Zvyšováním obsahu humínových kyselin vzrůstá kvalita humusu. U většiny naších půd je poměr HK : FK menší než 1. Kvalitu humusu posuzujeme také na základě vzájemného poměru mezi uhlíkem a dusíkem v půdě (Jandák, Prax, Pokorný, 2001). Vliv humusu je ovšem značně rozdílný v závislosti na jeho sorpční nasycenosti a obsahu iontů. Humus zlepšuje půdní strukturu, vodní kapacitu, provzdušnění, má vliv na kationovou výměnnou kapacitu a pufrační schopnost půdy, ovlivňuje interakce s xenobiotiky. Některé z látek humusové povahy, především jednoduché organické kyseliny, které jsou součástí metabolismu živých organismů (kyselina šťavelová, máselná, citronová atp.) reagují s rizikovými prvky. Vzhledem k jejich rozpustnosti ve vodě zvyšují mobilitu rizikových prvků. Oproti tomu stabilní nerozpustné komplexy rizikových prvků s huminovými kyselinami jsou imobilní. Co se týče biologických - 32 -
vlastností, je půdní organická hmota důležitým zdrojem makroprvků, především dusíku, fosforu a síry a mikroprvků jako např. boru či molybdenu. Obsahuje též velké množství uhlíku, který poskytuje energii půdnímu edafonu, má vliv na aktivitu enzymů, růst rostlin a společenstva organismů. Výrazně ovlivňuje též resilienci ekosystémů. Množství a kvalita organických látek v půdě ovlivňují též pedokompakci. Minerální půdy s obsahem humusu menším jak 1 % (luvizemě) mají menší schopnost odolávat pedokompakci ve srovnání s půdami obsahujícími 3 až 6 % humusu (černozemě, černice). Největší odolnost vůči pedokompakci mají rašeliny (Šarapatka, Dlapa, Bedrna, 2002). Humus lze třídit dle mnoha různých kritérií (např. Jandák, Prax, Pokorný, 2001). Vzhledem k tomu, že v rámci této diplomové práce byly určité vzorky odebírány pouze ze svrchních několika málo cm, zmíním zde alespoň základní typy tzv. nadložního humusu. Obecně rozlišujeme tři základní typy nadložního humusu – mor, moder a mul. Gryndler (2004) popisuje jednotlivé typy následovně: •
Mor – rozklad organické hmoty probíhá velmi pomalu, živiny jsou špatně dostupné, společenstvo půdních organismů je velmi chudé. Je typický pro klimaticky extrémní podmínky, kde hlavním zdrojem organické hmoty pro jeho tvorbu jsou především jehličí, mechy či lišejníky.
•
Moder – tvoří se pod lesními porosty s chudším bylinným patrem, přičemž minerální živiny jsou vázány zejména v biomase hub, ale i v polorozložené organické hmotě rostlinného původu.
•
Mul – ze zemědělského hlediska nejkvalitnější typ s nejbohatším společenstvem půdních organismů. Vytváří bohaté organominerální komplexy. Je zde důležitá role půdní fauny (hlavně žížal). Mul nalézáme zejména pod travními porosty a pod opadavými lesy s bohatým bylinným patrem.
Dle Janáka, Praxe & Pokorného probíhá tvorba moru při akumulaci organických látek s vysokým poměrem C : N (> 45) v silně kyselém prostředí s hodnotami pH/H2O 3,0 – 4,0. Pro moder je typické pH/H2O 4,0 – 5,0. Mul se vyznačuje dobrou provzdušněností, dostatečným obsahem částic jílu s pH/ H2O od 5,5 do 7,0.
- 33 -
4 METODIKA PRÁCE 4.1 Terénní práce Terénní práce zahrnovaly odběr vzorků v terénu k laboratornímu rozboru. Na ploše závrtu byla pro účely odběru vzorků vytyčena prostorová síť. Následoval odběr celkem 16 půdních vzorků pomocí komorového půdního vrtáku. Konkrétně bylo vrtáno na dvanácti místech v sedimentární výplni dna závrtu pod trvalým travním porostem a to do hloubek 0 – 30 cm a 30 – 60 cm. Další čtyři vzorky byly odebrány z okraje závrtu pod porostem keřů a listnatých i jehličnatých stromů - první dva z úpatí svahu závrtu a poslední dva z hrany svahu závrtu (obr. 11).
Obrázek 11 Odběry půdním vrtákem Zdroj: maps.google.cz
Odebrané vzorky byly podrobeny standardní laboratorní fyzikální a chemické analýze - určení pH a obsahu humusu. Cílem bylo předběžné zhodnocení prostorové variability půd. Tento předběžný rozbor poukázal na celkem tři místa, která se výrazně odlišovala od svého okolí. Jednalo se o bod číslo dva, osm a jedenáct.
- 34 -
Bylo tedy zřejmé, že tyto tři zmíněné body bude třeba podrobit detailnějšímu průzkumu. Proto byly v těchto místech posléze vykopány půdní sondy, byl proveden popis a odebrány vzorky.
4.2 Laboratorní práce Z fyzikálních charakteristik se určovala měrná hmotnost a zrnitost, z chemických charakteristik půdní reakce a obsah humusu. Vzorky, odebrané v neporušeném stavu pomocí tzv. Kopeckého fyzikálních válečků ve třech opakováních pro každou hloubku, byly podrobeny standardní fyzikální analýze. Byly určeny půdní hydrolimity, pórovitost a rozdělení pórů, hmotnostněobjemové veličiny a vzdušné charakteristiky.
4.2.1 Stanovení měrné hmotnosti Měrná (specifická) hmotnost neboli hustota udává hmotnost jednotky objemu tuhé fáze půdy při uměle vytvořeném stavu bez pórů. Vzorek vysušený při 105°C nejdříve povaříme v porcelánové misce za účelem odstranění vzduchu. Po povaření přelijeme zchlazenou suspenzi do tzv. Gay-Lussacova pyknometru, temperujeme na teplotu 20°C a pyknometr zazátkujeme. Pyknometr poté zvážíme a totéž opakujeme pouze s destilovanou vodou. Po výpočtu dostaneme hodnotu měrné hmotnosti zeminy – ta se za běžných podmínek pohybuje zhruba v rozmezí 2,5 – 2,7 g.cm-3.
4.2.2 Stanovení zrnitosti Existují různé postupy stanovení zrnitosti. Pro účely této diplomové práce byly vzorky analyzovány pomocí tzv. pipetovací metody. Před
samotným
pipetováním
je
nutné
rozrušit
půdní
agregáty
hexametafosforečnanem sodným. Poté vzorek smícháme s destilovanou vodou, povaříme, pomocí síta oddělíme frakci > 0,25 mm. Vzorek slijeme do sedimentačního válce. Následuje pipetace.
- 35 -
Pipetovací metoda patří do skupiny neopakované sedimentace. Princip této metody je založen na skutečnosti, že každá zrnitostní frakce sedimentuje za určitý čas. Vzorek odebíráme ve vypočteném časovém intervalu pipetovacím přístrojem a to z přesně stanovené hloubky. Poté suspenzi vysušíme, vzorek zvážíme a výpočtem zjistíme procentuální zastoupení jednotlivých zrnitostních frakcí. Pro větší srozumitelnost následujícího textu klasifikuji jednotlivé velikostní frakce dle tabulky č. 1 (převzato z Šimek, 2007).
Tabulka 1 Zrnitostní frakce dle Kopeckého Název frakce
Průměr (mm)
Jíl Jemný prach Prach Práškovitý písek Písek Skelet
< 0,002 0,001 - 0,01 0,01 - 0,05 0,05 - 0,1 0,1 – 2 nad 2
4.2.3 Stanovení pH Stanovení pH – výměnné půdní reakce provádíme elektrometricky tzv. kombinovanou elektrodou. Zeminu navážíme a smícháme s roztokem chloridu draselného v poměru 1:2,5. Tak docílíme vytěsnění vodíkových iontů. Vložíme elektrodu a změříme pH daného vzorku.
4.2.4 Stanovení obsahu humusu Pro stanovení obsahu humusu je zásadní určení Corg, tj. určení celkového obsahu organického uhlíku (%). Používáme metodu Walkley – Blacka v modifikaci Novák – Pelíšek. Princip této metody spočívá v oxidaci organického uhlíku dichromanem draselným a kyselinou sírovou. Vzorek dolijeme destilovanou vodou a přidáme kapku oxidačně-redukčního indikátoru o-fenantrolinu. Titrujeme Mohrovou solí. Totéž provedeme i s tzv. kontrolním vzorkem bez zeminy. Titrací zjistíme množství nespotřebovaného dichromanu draselného u vzorku se zeminou a na základě rozdílu s kontrolním vzorkem vypočteme nejdříve Corg a následně dopočteme obsah humusu.
- 36 -
4.3 Tvorba mapových podkladů Prostorová variabilita závrtu Dolina je v této diplomové práci zobrazena v podobě 3D map. Mapy byly vytvořeny v programu Surfer 9 společnosti Golden Software. Program Surfer je vědecký grafický software, používaný pro prezentaci dat za pomoci síťových, obrysových a 3D povrchových map.
4.4 Statistické vyhodnocení Statistické vyhodnocení bylo provedeno metodou ANOVA (Analysis of Variance). Jedná se o analýzu variance, kdy pomocí tzv. F-testu zjišťujeme, zda je vliv nějakého faktoru, který nabývá různých hodnot, statisticky významný. Hodnocení bylo provedeno pomocí nástrojů statistické analýzy programu Microsoft Office Excel.
- 37 -
5 VÝSLEDKY A DISKUSE 5.1 Hloubené půdní sondy Na ploše závrtu byly hloubeny tři sondy. Výběr těchto tří sond proběhl na základě zhodnocení předběžných výsledků vzorků, odebraných půdním vrtákem. Popis jednotlivých sond uvádím v následujícím textu.
5.1.1 Sonda 2 Tabulka 2 Polní půdní záznam – sonda 2 Indexy a hloubky genetických
Barva
Struktura
horizontů
0 – 15 cm Ad
půdy Zrnitostní
Skeletovitost
Vlhkost + konzistence
Jiné
třída
světle hnědá
15 – 40 cm Az1
Druh
hlinitá; drobtovitá
hlína
slabě hnědošedá
prachovitá
polyedrická
hlinitá; prachovitá hlína
značný výskyt úlomků vápence (5
vlahá
cm i víc) celý profil
s hloubkou narůstá množství
oživený vlahá
skeletu
Pro sondu 2 byl typický výskyt vápencových úlomků
výskyt cihel
šumí jen skelet
značné velikosti a to i v hloubkách kolem 50 cm 40 – 89 cm Az2
hnědá
89 – 95 cm Az3
tmavě černá
95 – 110 Az4
rezavě
žlutohnědá
Závěr: zrnitostně středně těžká půda (viz tab. 8), zřetelné
Válečky:
vrstvy, předpokládaná velká mocnost, celý profil oživený,
17 cm
šumí jen skelet.
43 cm + sypké
Půdní typ: koluvizem modální KOm
- 38 -
5.1.2 Sonda 8 Tabulka 3 Polní půdní záznam – sonda 8 Indexy a hloubky genetických
Barva
Druh
Struktura
horizontů
0 – 10 cm Ad
půdy
Skeletovito
Vlhkost +
Zrnitostní
st
konzistence
Jiné
třída
šedá
výrazně drobtovitá
hlinitá; prachovitá hlína
profil oživen až
občasný výskyt úlomků
vlahá
vápence
hlinitá;
narůstá
prachovitá
množství
hlína
skeletu
do 100 cm
výrazné chodby žížal vlahá profil bez CaCO3 hloubka 39 cm – vápencová deska
10 – 100 cm Az
ojedinělé
hnědošedá Zrnitostně středně těžká půda (viz tab. 8), předpokládaná velká mocnost, celý profil oživený.
kořínky patrné i ve 40 cm
Půdní typ: koluvizem modální KOm Válečky: 15 cm 45 cm 85 cm + sypké
- 39 -
5.1.3 Sonda 11 Tabulka 4 Polní půdní záznam – sonda 11 Indexy a hloubky genetických
Barva
horizontů
0 – 10 cm Ad
Struktura
Druh půdy
Skeletovito
Vlhkost +
Zrnitostní
st
konzistence
Jiné
třída hlinitá; hnědošedá polyedrická prachovitá hlína
10 – 100 cm
rezavě
Az
hnědá
občasný výskyt úlomků
vlahá
vápence
hlinitá;
narůstá
prachovitá
množství
hlína
skeletu
vlahá profil bez CaCO3
Zrnitostně středně těžká půda (viz tab. 8), předpokládaná velká mocnost.
Půdní typ: koluvizem modální KOm Válečky: 15 cm 40 cm + sypké
- 40 -
5.2 Základní rozbor neporušeného vzorku Základní rozborem neporušeného vzorku byly stanoveny následující charakteristiky: okamžitá vlhkost, půdní hydrolimity, pórovitost a rozdělení pórů, hmotnostně-objemové veličiny a vzdušné charakteristiky. Odběr byl proveden v rámci tří sond v bodech 2, 8 a 11 a to ve dvou horizontech. Rozbor přinesl spoustu zajímavých výsledků, především co se hmotnostněobjemových veličin týče. Vzhledem k předepsanému rozsahu diplomové práce uvádím výsledky u svrchního horizontu a dle důležitosti získaných výsledků hodnoty maximální kapilární kapacity (tedy schopnosti půdy zadržovat vodu pro potřeby rostlin), objemové vlhkosti, pórovitosti, dále zastoupení kapilárních pórů a hodnoty objemové a měrné hmotnosti.
Tabulka 5 Výsledky rozboru neporušeného vzorku – sonda 2
Sonda 2 – hloubka 17 cm Θ KMK (%)
37,44
Objemová vlhkost (%)
18,68
Pórovitost (%)
40,91
Póry kapilární (%)
34,95
Objemová hmotnost (g/cm3)
1,57
Měrná hmotnost (g/cm3)
2,65
Tabulka 6 Výsledky rozboru neporušeného vzorku – sonda 8
Sonda 8 – hloubka 15 cm Θ KMK (%)
36,28
Objemová vlhkost (%)
19,28
Pórovitost (%)
43,85
Póry kapilární (%)
33,72
Objemová hmotnost (g/cm3)
1,48
Měrná hmotnost (g/cm3)
2,63
- 41 -
Tabulka 7 Výsledky rozboru neporušeného vzorku – sonda 11
Sonda 11 – hloubka 15 cm Θ KMK (%)
38,43
Objemová vlhkost (%)
22,35
Pórovitost (%)
38,87
Póry kapilární (%)
35,92
Objemová hmotnost (g/cm3)
1,58
Měrná hmotnost (g/cm3)
2,59
Dle výsledků zrnitosti, které jsou uvedeny v kapitole 5.2, řadíme všechny půdy z kopaných sond k půdám hlinitým. Jedná se tedy o středně těžké půdy, u kterých by Θ KMK dle Bazálního monitoringu půd ČR (Kňákal, 2000 in Sáňka, Materna) neměla v ornici překročit 35,24 %. Jak je patrné z tabulek, tato hodnota je překročena ve všech případech, u sondy 11 až o 3,19%. Tato skutečnost je podmíněna zejména vysokým zastoupením kapilárních pórů. Jejich optimální zastoupení, které by mělo tvořit zhruba 1/3 z pórovitosti, je ve všech třech případech výrazně vyšší, tak např. u sondy 11 je celková pórovitost 38,87 % při zastoupení kapilárních pórů 35,92 %. Objemová vlhkost (okamžitá), která vyjadřuje momentální obsah vody v půdě, je ve všech případech výrazně nižší než Θ KMK a při tak vysokém zastoupení kapilárních pórů je zřejmé, že značná část půdní vody je pro rostliny nedostupná. Toto je patrné i přímo v terénu dle odlišného nezdravého zbarvení vegetace především v bodě 11. Pórovitost by u hlinitých půd (dle Lhotský, 1984 in Jandák & kol.) neměla být < 45 %. Výsledné hodnoty jsou tedy ve všech případech kritické, opět zejména v bodě 11 (pórovitost pouhých 38,87 %!). Objemová hmotnost by se dle výsledků Bazálního monitoringu půd ČR (Kňákal, 2000 in Sáňka, Materna) měla v ornici u hlinitých půd pohybovat kolem 1,40 g/cm3. Tato hodnota je překročena u všech tří sond a to hlavně u sondy 2 (1,57 g/cm3) a sondy 8 (1,58 g/cm3). Můžeme tedy mluvit o značném zhutnění těchto půd. Průměrná měrná hmotnost je u našich půd kolem 2,6 – 2,7 g/cm3. Výsledky u sond 2 a 8 odpovídají normálu, zatímco u sondy 11 je hodnota měrné hmotnosti výrazně nižší. To může být způsobeno zvýšeným množstvím humusu oproti průměru naměřenému na dané lokalitě. Tuto skutečnost dokládají výsledky uvedené v tab. 9 v kapitole 5.4.
- 42 -
5.3 Zrnitost Z výsledků zrnitosti jsou patrné značné rozdíly v prostorové variabilitě závrtu. Co se určení půdního druhu týče, dle Novákovy klasifikace, tj. na základě procentuálního zastoupení částic < 0,01 mm, se na lokalitě vyskytuje v naprosté většině půda hlinitá, tj. střední půda. Typický je nárůst obsahu jílnatých částic s hloubkou, v hloubce 30 – 60 je tedy častý výskyt půd jílovitohlinitých, tj. půd těžkých. Původní předpoklad odchylek u bodů 2, 8 a 11 se potvrdil pouze v případě sondy 8, body 2 a 11 odpovídají průměru. Výsledky zrnitosti uvádí následující tabulka (tab.8).
Tabulka 8 Výsledky zrnitosti Vzorek
Obsah částic [%]
1a 1b 2a 2b 3a 3b 4a 4b 5a 5b 6a 6b 7a 7b 8a 8b 9a 9b 10a 10b 11a 11b 12a 12b
2,00-0,05 14,52 14,80 13,14 14,02 14,84 13,32 13,20 12,86 12,48 15,26 11,56 10,94 15,94 10,82 13,32 12,00 12,96 13,46 15,16 13,26 13,30 13,18 15,16 14,28
0,05-0,002 63,96 63,00 68,48 67,36 68,14 60,64 73,06 64,92 68,50 57,26 69,18 61,82 71,54 67,54 73,76 73,64 64,16 61,04 66,22 62,00 67,84 65,00 66,58 69,04
13a 13b 14a 14b
12,68 11,38 14,04 23,12
63,68 75,22 61,80 61,60
< 0,002 Dle ∆ < 0,01 21,52 prachovitá hlína 47,44 22,20 prachovitá hlína 46,00 18,38 prachovitá hlína 43,12 18,62 prachovitá hlína 43,32 17,02 prachovitá hlína 42,54 26,04 prachovitá hlína 48,92 13,74 prachovitá hlína 41,22 22,22 prachovitá hlína 46,58 19,02 prachovitá hlína 44,88 27,48 prachovitá jílovitá hlína 46,92 19,26 prachovitá hlína 44,54 27,24 prachovitá jílovitá hlína 48,92 12,52 prachovitá hlína 37,80 21,64 prachovitá hlína 46,52 12,92 prachovitá hlína 38,08 14,36 prachovitá hlína 39,86 22,88 prachovitá hlína 44,00 25,50 prachovitá hlína 48,64 18,62 prachovitá hlína 42,28 24,74 prachovitá hlína 47,78 18,86 prachovitá hlína 44,26 21,82 prachovitá hlína 44,22 18,26 prachovitá hlína 41,30 16,68 prachovitá hlína 39,18 23,64 13,40 24,16 15,28
prachovitá hlína prachovitá hlína prachovitá hlína prachovitá hlína
- 43 -
49,42 41,90 48,12 41,84
Novák jílovitohlinitá jílovitohlinitá hlinitá hlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá hlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá hlinitá hlinitá hlinitá hlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá jílovitohlinitá hlinitá
Pokud uvažujeme pouze svrchních 30 cm zeminy, nárůst obsahu částic velikosti 0,05 - 0,002, tj. prachu ukazují hodnoty bodů 4, 7 a 8. S tím je spojen značný pokles částic o velikosti < 0,002, tj. jílu. Nejvíce patrný je tento fakt zejména u bodu 8, u kterého byla kromě odběru vrtákem vykopána i sonda. Rozdíl je patrný i při konstrukci zrnitostní křivky. Křivka reprezentuje zrnitostní parametry průměrných vzorků (konkrétně bodu 6 a 9) oproti sledovanému vzorku 8 (obr. 12).
Tabulka 9 Zrnitostní křivka - hodnoty 2 <0,25 6 (0-30 cm) 100 98,96 8 (0-30 cm) 100 98,91 9 (0-30 cm) 100 99,32
< 0,05 88,44 86,68 87,04
< 0,01 44,54 38,08 44
< 0,002 25,64 19,66 27,7
< 0,001 19,26 12,92 22,88
100
90
80
Obsah částic (%)
70
60
6 (0-30 cm)
50
8 (0-30 cm) 9 (0-30 cm)
40
30
20
10
0 0,001
0,01
0,1
1
10
Prům ěr částic (m m )
Obrázek 12 Prostorová variabilita – zrnitostní křivky
Variabilita je dobře pozorovatelná i na případu obsahu částic < 0,01 mm, tj. jílnatých částic. I v tomto případě vykazuje odchylku od průměrných hodnot ve svrchních 30 cm opět především bod 8 a 7, v hloubce 30 – 60 cm poté body 8 a 12 (tab. 4). Z výsledku zrnitostních rozborů vzorků, odebíraných na úpatí svahu (13a, 14a) a v horní části svahu (13b, 14b) je zřejmé, nakolik určující je charakter stanoviště, především tedy morfologie terénu. Na tuto skutečnost poukazují výsledky jak v tabulce
- 44 -
8 tak v tabulce 10. U vzorků odebíraných z vrcholu svahu se obsah jílu pohybuje v průměru kolem 14,3 %, oproti tomu půda pod svahem je obohacena jílem v průměru až na hodnoty 23,9 %. Celkový rozdíl je tedy téměř 10 %.
Tabulka 10 Obsah částic < 0,01 mm Částice menší 0,01 mm 0 – 30 cm 44,45 43,12 42,54 41,22 44,88 44,54 37,8 38,08 44 42,28 44,26 41,3
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13a 13b 14a 14b
30 – 60 cm 46 43,32 48,92 46,58 46,92 48,92 46,52 39,86 48,64 47,78 44,22 39,18
49,42 41,9 48,12 41,84
Pokud porovnáme obsah částic < 0,01 mm v ornici a v podorničí pomocí metody jednofaktorové analýzy variance, dostaneme statisticky průkazný rozdíl (tab. 11). Tabulka 11 Obsah částic < 0,01 mm – analýza variance Faktor - jílnaté částice Výběr
Počet
Součet
Průměr
Rozptyl
Sloupec 1
12
511,46
42,62167
7,685342
Sloupec 2
12
546,86
45,57167
11,00047
Zdroj variability
SS
Rozdíl
MS
F
Hodnota P
F krit
Mezi výběry
52,215
1
52,215
5,588732
0,027323
4,300944
Všechny výběry
205,5439
22
9,342906
Celkem
257,7589
23
- 45 -
ANOVA jednofaktorová analýza variance
Závěr: Souhrnně výsledky sekce zrnitost jasně poukazují na změnu zrnitostních charakteristik u bodů 4, 7, 8 a 12.
Obrázek 13 Prostorová variabilita - zrnitost
5.4 Výměnná půdní reakce – pH/KCl Výměnná půdní reakce pH/KCl se uvnitř závrtu pohybovala v rozmezí 4,70 (kyselá) – 6,64 (neutrální) ve svrchních 0 – 30 cm, v hloubce 30 – 60 cm mezi 5,13 (kyselá) - 6,60 (neutrální). Na tak malé ploše můžeme hovořit o značné prostorové variabilitě. Ze dna závrtu ukazují výsledky ve svrchních 30 cm nejnižší hodnotu v bodě 8 – pH 4,70. Nejvyšší pH bylo naměřeno u bodu 1 – pH 6,64. S narůstající hloubkou dochází k neutralizaci kyselosti půd, což souvisí s tzv. pufrovitostí půd, tj. schopností půdy odolávat změnám pH. Vysoká pufrovitost je typická zejména u půd na vápencovém podloží, jak je tomu právě v našem případě. V hloubce 30 – 60 cm je tedy pH již méně variabilní a posouvá se směrem k neutrální hodnotě. Co se svahů závrtu týče, i zde jsou patrné výrazné změny v pH. Na výsledcích vidíme, že u hodnoty pH není v tomto případě rozhodující morfologie terénu, jak tomu bylo u zrnitosti. Polohy pod svahem vykazují jednou pH vyšší (5,32 - kyselá) než na vrcholu svahu (4,91 - kyselá) a podruhé naopak nižší (3,56! – silně kyselá) oproti hodnotě na svahu (6,93! - neutrální). Hodnota pH je značně rozdílná i přesto, že jsou odběry v rámci těchto dvojic od sebe vzdáleny pouhých pár kroků. Vzhledem k tomu, - 46 -
že tyto vzorky byly odebírány ze svrchních několika cm, podstatnou roli zde hraje zejména rozdílný charakter nadložního humusu, tedy vliv opadu, především poměr C:N (jehličnaté vs. listnaté dřeviny), obsah jílnatých částic, zastoupení a bohatost půdní fauny a mikroflóry aj. Na druhé straně jsou zřejmě rozhodující i antropogenní zásahy (těsná blízkost pole aj.).
Tabulka 12 Výměnná půdní reakce pH/KCl Hodnota pH
Vzorek
0 - 30 cm 6,64 5,37 5,15 4,77 4,90 5,14 5,16 4,70 5,70 5,39 5,33 5,31
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13a 13b 14a 14b
30 - 60 cm 5,90 6,60 5,36 5,13 5,28 5,48 5,30 5,15 5,65 5,51 6,09 5,88
5,32 4,91 3,56 6,93
Prostorovou variabilitu závrtu přehledně zobrazují následující 3D povrchové mapy, vytvořené ve vědeckém grafickém programu Surfer.
- 47 -
Obrázek 14 Mapa Surfer – pH 0 – 30 cm
Obrázek 15 Mapa Surfer - pH 30 - 60 cm
- 48 -
Pokud porovnáme výměnnou půdní reakci v ornici a v podorničí pomocí metody jednofaktorové analýzy variance, nezjistíme statisticky průkazný rozdíl (tab. 13).
Tabulka 13 Výměnná půdní reakce – analýza variance Faktor - výměnná půdní reakce Výběr
Počet
Součet
Průměr
Rozptyl
Sloupec 1
12
63,56
5,296667
0,258006
Sloupec 2
12
67,33
5,610833
0,191408
Zdroj variability
SS
Rozdíl
MS
F
Hodnota P
F krit
Mezi výběry
0,592204
1
0,592204
2,635448
0,118746
4,300944
Všechny výběry
4,943558
22
0,224707
Celkem
5,535763
23
ANOVA jednofaktorová analýza variance
5.5 Obsah humusu Obsah humusu uvnitř závrtu ve svrchních 0 - 30 cm kolísá od 1,49 %, tj. od nízkého obsahu humusu do 2,65 %, tj. do středního obsahu humusu. Nejvyšší obsah humusu (2,65 %) byl naměřen u bodu 1, naopak nejnižší hodnoty vykazuje bod 9 (1,49 %). Pokles obsahu humusu s hloubkou je patrný z výsledků odběrů z hloubky 30 – 60 cm. Zde obsah humusu klesá až na hodnotu 0,40 % u bodu 9 (velmi nízký obsah). Nejvyšší obsah humusu vykazuje bod 11 (1,84 %, tj. nízký obsah humusu). Na svazích závrtů jsou výsledky obsahu humusu též velmi proměnlivé. Obsah humusu je zde vysoký až velmi vysoký. Takto vysoké hodnoty jsou vysvětleny tím, že odběry byly provedeny z povrchu minerální půdy, tj. z nadložního humusu.
Tabulka 14 Obsah humusu Cox
Obsah humusu (%)
Cox = (0,15*(K-Ø))/navážka
Obsah humusu = Cox * 1,723
Vzorek
0 - 30 cm
30 - 60 cm
0 - 30 cm
30 - 60 cm
1
1,54
0,93
2,65
1,60
2
1,24
1,05
2,14
1,81
3
1,14
0,59
1,97
1,01
4
1,17
0,49
2,02
0,85
5
1,02
0,34
1,76
0,58
- 49 -
6
1,36
0,40
2,35
0,69
7
1,22
0,41
2,09
0,71
8
1,08
0,62
1,87
1,06
9
0,86
0,23
1,49
0,40
10
1,15
0,47
1,98
0,80
11
1,41
1,07
2,43
1,84
12
1,38
0,63
2,38
1,08
13a
3,02
5,19
13b
2,29
3,94
14a
3,29
5,67
14b
4,88
8,40
Prostorová variabilita je dobře patrná na 3D povrchových mapách, vytvořených ve vědeckém grafickém programu Surfer.
Obrázek 16 Mapa Surfer – obsah humusu 0 – 30 cm
- 50 -
Obrázek 17 Mapa Surfer – obsah humusu 30 – 60 cm
Pokud porovnáme obsah humusu v ornici a v podorničí pomocí metody jednofaktorové analýzy variance, dostaneme statisticky průkazný rozdíl (tab. 15).
Tabulka 15 Obsah humusu – analýza variance Faktor - obsah humusu Výběr
Počet
Součet
Průměr
Rozptyl
Sloupec 1
12
25,11488
2,092907
0,103568
Sloupec 2
12
12,42886
1,035738
0,225858
Zdroj variability
SS
Rozdíl
MS
F
Hodnota P
F krit
Mezi výběry
6,705627
1
6,705627
40,7109
2,02E-06
4,300944
Všechny výběry
3,623693
22
0,164713
Celkem
10,32932
23
- 51 -
ANOVA jednofaktorová analýza variance
6 ZÁVĚR Ačkoliv plocha závrtu Dolina činí zhruba jeden hektar, můžeme zde vyčlenit několik různých půdních typů/subtypů. Prvním z nich je rendzina, půda typická pro oblast Moravského krasu, která pokrývá vápence na svazích ohraničujících závrt. Vápencové podloží se zde vyskytuje v těsné blízkosti povrchu, hovoříme tedy o rendzině litické. Na svazích je též místně vyvinuta litozem, tedy mělká, slabě vyvinutá půda. Druhým zjištěným půdním typem je koluvizem, jako půda vzniklá v terénních depresích. Ta pokrývá souvisle celou plochu sedimentární výplně závrtu. Na základě laboratorních rozborů byla zemina určena jako zrnitostně středně těžká, což odpovídá subtypu koluvizem modální. Samotné šetření v terénu a provedené fyzikální a chemické analýzy poukazují na značnou prostorovou variabilitu závrtu Dolina. Co se svahů závrtu týče, zrnitostní rozbor vykazuje značné odchylky v rámci vzorků odebíraných u vrcholu svahu a těch, které byly odebírány na úpatí svahu. U vzorků odebíraných z vrcholu svahu se obsah jílu pohybuje v průměru kolem 14,3 %, oproti tomu půda pod svahem je obohacena jílem v průměru až na hodnoty 23,9 %. Vidíme tedy, že celkový rozdíl činí téměř 10 %. V obou případech se jedná o zrnitostní třídu prachovitá hlína. Na úpatí svahu označujeme půdu jako půdní typ jílovitohlinitý, tj. těžký, naproti tomu u vrcholu svahu se vyskytuje půda hlinitá, tj. středně těžká. U svahů závrtů je výrazná změna pH. Polohy pod svahem vykazují jednou pH vyšší (5,32 - kyselá) než na vrcholu svahu (4,91 - kyselá) a podruhé naopak nižší (3,56! – silně kyselá) oproti hodnotě na svahu (6,93! - neutrální). Hodnota pH je značně rozdílná i přesto, že jsou odběry v rámci těchto dvojic od sebe vzdáleny pouze několik metrů. Vzhledem k tomu, že vzorky byly odebírány ze svrchních několika cm půdy, hlavní roli zde hraje zejména proměnlivý charakter nadložního humusu. Toto je patrné i u obsahu humusu, který je velmi vysoký. Samotná plocha závrtu též vykazovala výraznou prostorovou diferenciaci. Ve svrchních 30 cm se jedná v naprosté většině o půdní druh hlinitý, tj. středně těžký. S hloubkou narůstá zejména množství jílu, v hloubce 30 cm a víc je zde též běžný výskyt půdního druhu jílovitohlinitého, tj. těžkého. Největší odchylku ve změně obsahu jednotlivých zrnitostních frakcí vykazuje bod 8. Dále byl rámci ornice a podorničí zjištěn statisticky průkazný rozdíl v obsahu jílnatých částic.
- 52 -
Výměnná půdní reakce pH/KCl se uvnitř závrtu pohybovala v rozmezí 4,70 (kyselá) – 6,64 (neutrální) ve svrchních 0 – 30 cm, v hloubce 30 – 60 cm mezi 5,13 (kyselá) - 6,60 (neutrální). Nejnižší hodnota (4,70) byla naměřena u bodu 8. Obsah humusu uvnitř závrtu ve svrchních 0 - 30 cm kolísá od 1,49 %, tj. od nízkého obsahu humusu do 2,65 %, tj. do středního obsahu humusu. Nejvyšší obsah humusu (2,65 %) byl naměřen u bodu 1, naopak nejnižší hodnoty vykazuje bod 9 (1,49 %). S hloubkou obsah humusu klesá, v bodě 9 až na hodnotu 0,40 %. Co se týká obsahu humusu v rámci ornice a podorničí, byl zjištěn statisticky průkazný rozdíl.
- 53 -
PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY
INTERNETOVÉ ZDROJE
URL 1 AOPK – Oddělení monitoringu půdy, pracoviště Brno [online]. 2011, [cit. 2011-03-03]. Dostupné na World Wide Web:
URL 2 FAIMON J. (ed.). Speleothem destruction in the caves of the Moravan karst. Výskum, využívanie a ochrana jaskýň – 5. vedecká konferenci s medzinárodnou účsťou, zborník referátov [online]. 2004, [cit. 2011-03-25]. Dostupné na World Wide Web:
URL 3 Soil Atlas of Europe [online]. 2010, [cit. 2011-03-04]. Dostupné na World Wide Web:
URL 4 Strategický plán rozvoje mikroregionu Moravský kras [online]. 2006, [cit. 2011-03-24]. Dostupné na World Wide Web: <www.spolekmoravskykras.cz/create_file.php?id=36>
URL 5 ŠTEFKA, Leoš. Zranitelná krajina Moravského krasu. Ochrana přírody [online]. 2008, č. 4 [cit. 2011-02-25]. Dostupné na World Wide Web:
URL 6 Vodní eroze [online]. 2011, [cit. 2011-03-24]. Dostupné na World Wide Web: - 54 -
URL 7 Wikipedie [online]. 2011, [cit. 2011-02-25]. Dostupné na World Wide Web:
URL 8 ZAJÍČEK, Petr. 75 let podzemní plavby na Punkvě. Příroda [online]. 2008, č. 9 [cit. 2011-03-25]. Dostupné na World Wide Web:
ČLÁNKY V ČASOPISU
JANČO J., 1995: Zemědělství v krasové krajině. Veronica, 1995, roč. IX, č. 4, s. XIIXIV
PELÍŠEK J.,1948: O Moravském krasu. Československý kras, 1948, roč. I, s. 53-54
VOPRAVIL J., KHEL T., 2008: Seriál: Půdní typy České republiky - koluvizem. Úroda, 2008, č. 6, s. 83
TIŠTĚNÉ PUBLIKACE
ABSOLON K., 1970: Moravský kras 1. Academia, Praha, 418 s.
ABSOLON K., 1970: Moravský kras 2. Academia, Praha, 348 s.
BIELEK P., ŠURINA B., ILAVSKÁ B., VILČEK J., 1998: Naše pôdy (poľnohospodárske) : Kompendium o pôdach Slovenska. Výskumný ústav pôdnej úrodnosti, Bratislava, 82 s.
BOHN H., McNEAL B., O´CONNOR G., 1985: Soil chemistry – 2nd Edition. Wiley Interscience, New York, 339 s. - 55 -
GRYNDLER M, (ed.), 2004: Mykorhizní symbióza. Academia, Praha, 366 s.
HASLBACH J., VACULÍK R., 1972: Půdoznalství. Praha, 1972. Skriptum. Státní pedagogické nakladatelství, 159 s.
CHLUPÁČ I., 2002: Geologická minulost České republiky. Academia, Praha, 436 s.
JANDÁK J., PRAX A., POKORNÝ E., 2001: Půdoznalství. Brno, 2001. Skriptum. Mendlova univerzita, Agronomická fakulta, 142 s.
JANEČEK M. (ed), 2002: Ochrana zemědělské půdy před erozí. ISV, Praha, 195 s.
KUNSKÝ J., 1950: Kras a jeskyně. Přírodovědecké nakladatelství, Praha, 300 s.
KUNSKÝ J., 1961: Macocha a Moravský kras. ČSAV, Praha, 368 s.
MUSIL R. (ed.), 1993: Moravský kras – Labyrinty poznání. GEO program, Adamov, 336 s.
NEMĚČEK J. (ed.), 2001: Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU, Praha, 79 s.
PANOŠ V., 2001: Karsologická a speleologická terminologie. Knižné centrum, Žilina, 352 s.
PŘIBYL J., LOŽEK V., KUČERA B., 1992: Základy karsologie a speleologie. Academia, Praha, 354 s.
RICHTER R, HLUŠEK J., 2003: Půdní úrodnost. ÚZPI, Praha, 44 s.
SÁŇKA M., MATERNA J., 2004: Indikátory kvality zemědělských a lesních půd ČR. MŽP, 84 s.
- 56 -
ŠARAPATKA B., DLAPA P., BEDRNA Z., 2002: Kvalita a degradace půdy. UPOL, Olomouc, 246 s.
ŠIMEK M., 2007: Základy nauky o půdě – 1. neživé složky půdy. Biologická fakulta JU, České Budějovice, 2. dotisk, 160 s.
VAHALA M. (ed.), 1963: Moravský kras. Sportovní a turistické nakladatelství, Praha, 203 s.
VANĚK V. (ed.), 1991: Vápnění zemědělských půd. MZE ČR, Praha, 107 s.
- 57 -
SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1: Závrt Dolina - ortofotomapa Obr. 2: Příklad závrtu v Chorvatsku Obr. 3: Vývoj zavřeného závrtu Obr. 4: Eroze do závrtu Obr. 5: Závrt Dolina - kresba Obr. 6: Poloha závrtu Dolina v rámci podzemního toku Sloupského potoka Obr. 7: Pedologická mapa oblasti Obr. 8: Rozšíření leptosolů Obr. 9: Rendzina - profil Obr. 10: Koluvizem - profil Obr. 11: Odběry půdním vrtákem Obr. 12: Prostorová variabilita – zrnitostní křivky Obr. 13: Prostorová variabilita - zrnitost Obr. 14: Mapa Surfer – pH 0 – 30 cm Obr. 15: Mapa Surfer – pH 30 – 60 cm Obr. 16: Mapa Surfer – obsah humusu 0 – 30 cm Obr. 17: Mapa Surfer – obsah humusu 30 – 60 cm Obr. 18: Sonda 2 Obr. 19: Zrnitostní křivka – sonda 2 Obr. 20: Sonda 8 Obr. 21: Zrnitostní křivka – sonda 8 Obr. 22: Sonda 11 Obr. 23: Zrnitostní křivka – sonda 11
- 58 -
SEZNAM TABULEK Tab. 1: Zrnitostní frakce dle Kopeckého Tab. 2: Polní půdní záznam – sonda 2 Tab. 3: Polní půdní záznam – sonda 8 Tab. 4: Polní půdní záznam – sonda 11 Tab. 5: Výsledky rozboru neporušeného vzorku – sonda 2 Tab. 6: Výsledky rozboru neporušeného vzorku – sonda 8 Tab. 7: Výsledky rozboru neporušeného vzorku – sonda 11 Tab. 8: Výsledky zrnitosti Tab. 9: Zrnitostní křivka - hodnoty Tab. 10: Obsah částic < 0,01 mm Tab. 11: Obsah částic < 0,01 mm – analýza variance Tab. 12 : Výměnná půdní reakce Tab. 13: Výměnná půdní reakce – analýza variance Tab. 14: Obsah humusu Tab. 15: Obsah humusu – analýza variance
- 59 -
PŘÍLOHY
- 60 -
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Půdní profil – sonda 2 Příloha 2: Zrnitostní křivka – sonda 2 Příloha 3: Půdní profil – sonda 8 Příloha 4: Zrnitostní křivka – sonda 8 Příloha 5: Půdní profil – sonda 11 Příloha 6: Zrnitostní křivka – sonda 11
- 61 -
Příloha 1
Obrázek 18 Sonda 2
- 62 -
Příloha 2 Sonda 2 - zrnitostní křivka 100
90
80
Obsah částic (%)
70
60
2 (0-30 cm) 50
2 (30-60 cm) 40
30
20
10
0 0,001
0,01
0,1
Průměr částic (mm)
Obrázek 19 Zrnitostní křivka – sonda 2
- 63 -
1
10
Příloha 3
Obrázek 20 Sonda 8
- 64 -
Příloha 4 Sonda 8 - zrnitostní křivka 100
90
80
Obsah částic (%)
70
60
8 (0-30 cm) 50
8 (30-60 cm) 40
30
20
10
0 0,001
0,01
0,1
Průměr částic (mm)
Obrázek 21 Zrnitostní křivka – sonda 8
- 65 -
1
10
Příloha 5
Obrázek 22 Sonda 11
- 66 -
Příloha 6
Sonda 11 - zrnitostní křivka 100
90
80
Obsah částic (%)
70
60
11 (0-30 cm) 50
11 (30-60 cm) 40
30
20
10
0 0,001
0,01
0,1
Průměr částic (mm)
Obrázek 23 Zrnitostní křivka – sonda 11
- 67 -
1
10