Předmluva uprostřed vzpurného domu

Předmluva „… uprostřed vzpurného domu…“ „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: ‚Lidský synu, bydlíš uprostřed vzpurného domu. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší. Jsou dům vzpurný.‘“ EZECHIEL, BIBLICKÝ PROROK, 6. STOLETÍ PŘ. N. L., KAPITOLA 12, VERŠ 1–2

Co sestarozákonnímu prorokovi Ezechielovi nezdálo na jeho Bohu již v babylonském zajetí, to platí dodnes. Udeřil totiž pověstný hřebík na hlavičku. I poznámka o vzpurnosti sedí – byT my bychom možná mluvili o odmítání vidět evidentní rozpory. VždyT co může být rozporuplnějšího – ale zároveň také napínavějšího – než tolika hádankami a tajemstvími provázený proces vzniku člověka? Jak to všechno konkrétně probíhalo, co přimělo naše předky, aby opustili pohodlný život na stromech a nadále se pohybovali už jen na dvou končetinách? Co spustilo opravdovou řetězovou reakci změn, na jejímž prozatímním konci te] stojíme a lámeme si hlavu věčnými „odkud“ a „proč“? Samozřejmě, člověka nedělá jen chůze. Naše schopnost dorozumět se artikulovanou řečí s jinými příslušníky vlastního druhu je další z mnoha vlastností, jimiž se odlišujeme od opic vesele dovádějících na stromech v pralese. A kromě toho: Proč jsme se koneckonců stali tím, čím jsme dnes? Dříve se nám zdál náš původ tak jednoduchý: Předkládali nám pár prapraprapředků, od nichž vedla přímá linie až k Homo sapiens. Nikdo o tom nepochyboval. Ale již několik let nás antropologové a paleontologové opět a opět překvapují nálezy dalších a dalších 9

předků. Jakmile se někde objeví nějaká lebka, hned je prezentována jako zbrusu nový předchůdce člověka. Jednou pochází z Afriky, podruhé z docela jiné končiny světa. Náš kdysi tak pěkně přehledný rodokmen se už dávno změnil v „genealogickou houštinu“. A o chvilku později je už zase všechno jinak. Zatímco dříve jsme měli masu kandidátů na „korunu tvorstva“, pardon: vrchol evoluce, te] se nám celá populace z nevysvětlitelných důvodů najednou zredukuje na hrstku jedinců. A zpočátku tolik nadějnému lidstvu hrozí nebezpečí, že v této fázi vývoje, označované jako „hrdlo láhve“, jednoduše vymře. Člověk ale nějak přežil, i když se zdálo, že všechno stojí proti němu. Já osobně jsem přesvědčen, že masivně zasáhl „někdo“ zvenčí. To ovšem vyvolává další otázky ohledně naší cesty k lidství. Stejně jako každý nový nález, který právě ve chvíli, kdy se badatelé shodnou na způsobu, jak to všechno muselo probíhat, celou konstrukci zase rozvrátí. Vždycky se tvrdilo, že nezpochybnitelným měřítkem inteligence je obsah lebeční dutiny a s ním související velikost mozku. Na základě mnoha nalezených lebek hominidů lze opravdu pozorovat postupné zvětšování lebky provázené přibývajícími schopnostmi. Hloupé však je, že náš mozek není pomyslným hrotem žerdi. Skutečné „inteligenční bestie“, které se do běžného schématu naší prehistorie ani při nejlepší vůli nevejdou, se proháněly před 15 000 lety po pobřeží severní Afriky. Objem lebky záhadných „lidí z Mouillans“ byl dvaapůlkrát větší než ten, kterým se dnes můžeme pochlubit my. Jejich existence je antropologům natolik nepříjemná, že by tento lidský druh neznámého původu nejraději zamlčeli. Velká hlava, velký mozek, mnoho rozumu. Malý mozek a málo inteligence: To bylo až dosud heslem antropologů. Potom se k všeobecnému překvapení roku 2004 objevil Homo floresiensis, a všechno bylo najednou zase jinak. Byl to maličký človíček, s hlavou velikosti právě tak grapefruitu, který žil až do doby před 12 000 lety na indonéském ostrově Floresu. Ačkoli jeho mozek nebyl větší než mozek šimpanze, floreský člověk prokazatelně disponoval vyloženě intelektuálními schopnostmi. Jak to jen mohl ubohým teoretikům evoluce udělat? 10

Darwinistická myšlenka neustále pokračujícího vývoje směřujícího k určitému cíli je pro ně stále ještě „vyznáním víry“. Ale o změny forem živých organismů se nepostarala jen matka příroda. Je stále zřejmější, že za pradávných časů zasahovaly do průběhu naší evoluce inteligence nepocházející z tohoto světa. Za tím účelem manipulovaly na naší planetě s geny jednoho nebo několika poddruhů hominidů. O tom se snadno dozvíme z mnoha mýtů nebo ze svatých spisů našich předků. Do nedávné doby zněla podobná tvrzení jako pohádky z Knihy Tisíce a jedné noci. VždyT teprve nyní, když jsme sami podnikli pár prvních kroků na poli vytváření života a manipulace s ním, jsme schopni si udělat představu, co se asi odehrálo v dávné minulosti. A protože se nyní v našich genových laboratořích začíná opakovat historie Egypta a Sumeru, KréTanů, Chetitů a mnoha dalších národů, učinili bychom dobře, kdybychom zcela nově přehodnotili pravdivost starých mýtů o Minotaurovi a dalších hybridních bytostech, jež jako by vyskočily z našich nočních můr. Co nám ještě včera připadalo jako science fiction, může být zítra skutečností. „Genetický kód“ je do značné míry rozluštěn. Nyní přichází těžší část úlohy: K jednotlivým genovým sekvencím je třeba přiřadit jejich funkci a důsledky. Potom budeme také moci v „knize života“ číst, místo abychom v ní jen listovali. Možná tak odhalíme i leckteré tajemství minulosti, jež nám dosud připadalo jako kniha se sedmi pečetěmi. A mimo jiné i to nejnapínavější ze všech: Jak jsme se stali tím, čím jsme.

11

1 Cesta nebyla cíl Kameny úrazu pro vyvolený druh „Člověk, který dospěl k vědomí vlastního já, by tak byl jen jedním řešením mezi bezpočtem dalších moudrých bytostí vybavených vědomím, jež život mezi živočichy vyzkoušel. Každý z nich představuje fyzický svět sám o sobě, do něhož je opravdu nesnadné proniknout, a důvodem není jen nedokonalé poznání, ale také fakt, že funguje naprosto jinak než ten náš.“ PIERRE TEILHARD DE CHARDIN (1881–1955), FILOZOF, ANTROPOLOG A PALEONTOLOG

Podle evoluční teorie vypracované Charlesem Robertem Darwinem1 (1809–1882) se člověk vyvinul po malých a ještě menších krůčcích z primátů podobných opicím. Jedna ze skupin těchto bytostí, „prvních mezi zvířaty“ – jak zní doslovný překlad jejich označení –, přišla na šTastný nápad slézt ze stromů, na nichž se předtím vesele a radostně proháněly po všech čtyřech. Jakmile přišly na zem, narovnaly se a dál už žily jako dvounožci. Už tady se objevují první pochyby. Jak přišli „uprchlíci ze stromů“ na nápad, že se obrátí k bezpečnému životnímu prostředí zády a že se nejen vydají do mnohem nebezpečnějšího prostředí plného všudypřítomných dravců, ale že se navíc v důsledku nového, a tudíž nezvyklého způsobu pohybu změní ve snadnou kořist? Pokud tato změna vůbec nějakou výhodu přinesla, není právě snadné ji najít. A že to musel být přímo „skok do ledové vody“, dokazuje už sama skutečnost, že kromě těch primátů, z nichž údajně pocházíme, všichni ostatní zástupci tohoto řádu dávají i nadále přednost stromům a chůzi po dvou se tvrdošíjně brání. 12

Místo aby se vyvíjeli dál jako jejich příbuzní, kteří z neznámých důvodů přežili navzdory své nadutosti až dodnes. Paleontologové se domnívají, že se primáti vyvinuli z jedné jediné prapůvodní formy a že k této diferenciaci došlo už na přelomu křídového období a třetihor, tedy přibližně před 60 miliony let.2 Za předchůdce tehdy ještě nerozvětvené čeledi hominidů se pokládá zhruba 25 milionů starý Proconsul, dnes zvaný Dryopithecus („stromová opice“), nalezený poprvé roku 1933 ve východní Africe. Z něho měli vzejít všichni lidoopové. A přestože se za „kolébku lidstva“ už dlouho pokládá východní Afrika,3 byly fosilie dryopitheka vykopány i v Asii a v Evropě.

Od rodokmenu ke genealogickému houští Antropologové, téměř bez výjimky přívrženci Darwinovy evoluční teorie, prezentují vývoj člověka jako více či méně rozvětvený rodokmen. Žádný jednotný model však neexistuje a každý nový nález možného předka mění všechny do té doby bezpečné poznatky a závěry z nich na nepotřebnou makulaturu. Historií lidstva například pořádně zamíchal nález lebky učiněný roku 2002 v Čadské republice ve střední Africe. Sahelanthropus tschadensis, jak zní jeho vědecké jméno, má být starý šest až sedm milionů let. To by z něho udělalo, alespoň podle dosavadních poznatků, jednoho z nejstarších členů lidské rodiny. Jeho nejneobvyklejším znakem je sama lebka. Zezadu je totiž stejná jako lebka šimpanze, zepředu však vypadá jako lebka hominida, který se před nějakým 1,75 milionem let pohyboval savanou. Patří snad nějakému dosud neznámému druhu? Americký antropolog Bernard Wood zastává názor, že před šesti až sedmi miliony let žil vedle sebe blíže neznámý počet druhů hominidů. Nepopiratelnou skutečnost, že s každým novým nálezem kostí roste i počet otazníků okolo našeho původu, komentoval německý antropolog Friedemann Schrenk slovy: „Nyní víme, že se náš rodokmen podobá spíše houští. Na začátku naší evoluce stál nikoli jeden jediný druh, ale mnoho druhů v různých regionech.“4 13

Kdo však nakonec rozhodl o tom, které druhy budou inteligentní a komu bude dopřáno založit civilizaci? Že šlo o pouhou náhodu, jak mnozí tvrdí, tomu se mi nechce věřit ani při mučení třetího stupně!

Věčné pátrání po chybějícím článku Mnohem větší pozdvižení v odborných kruzích způsobil nález zcela nového druhu pračlověka, o němž psala média koncem roku 2010. Mám na mysli člověka z Děnisovy jeskyně, který před 30 000 lety žil v pohoří Altaj ve střední Asii. Později se jím budeme zabývat podrobněji, ale nyní se vrátíme k již zmíněnému sahelanthropovi ze středoafrického Čadu. U tohoto předka, jehož lebka spojuje znaky opičí i lidské, se projevuje stejně dávný jako závažný problém evoluční teorie. Antropologové už delší dobu pátrali jako posedlí po Darwinem postulovaném, ale stále chybějícím spojovacím článku. O missing link, jak tomu říkají,5 v řadě předků člověka. Kolikrát si už mysleli, že konečně nalezli nepostradatelného prapředka, jenž právě takříkajíc opustil opičí linii a vydal se lidskou cestou. Ale zatím se vždy bohužel dostavilo vystřízlivění: zoufale hledaný mezičlánek nebyl dodnes objeven. Antropologové si jsou tohoto zjevného nedostatku vědomi, ale přesto se nás pokoušejí přesvědčit o vývoji probíhajícím od opic přes četné přechodné formy až k modernímu člověku. S těmito chybějícími mezistupni rovněž úzce souvisí pojem mutace. Tímto slovem se v genetice označuje změna genů, které dědíme po předcích. Podívejme se na věc poněkud podrobněji (v této souvislosti odkazuji na slovníček pojmů, který naleznete v příloze na konci této knihy). Podle definice je základem každé mutace změna DNA – kyseliny deoxyribonukleové, jež je u všech živých bytostí nositelem dědičné informace – změna její struktury, kvality a v neposlední řadě informačního obsahu.6 Mutace a chybějící články: Tyto dva „základní pilíře“ darwinismu souvisejí s představou, že změny, jež nás dnes tolik zřetelně odlišují od opic, jsou dílem malých a docela nepatrných krůčků. 14

To ovšem znamená, že by musel existovat bezpočet mezistupňů, jejichž úkolem by bylo směřovat od nějakého původního druhu ke „konečnému produktu“ evoluční řady. Jenže většina mutací je nevýhodná, říká se, že jedna výhodná mutace připadá na dvacet milionů nevýhodných. Když si to přeložíme do srozumitelného jazyka, znamená to, že mezistupně, které by díky tomu vznikly, by vlastně byly k ničemu. V nejnepříznivějším případě by nebyly životaschopné.7 Zatím dosti. Podíváme-li se blíže na zdůvodnění, která nutnost vedla ke spontánním mutacím, zjišTujeme, že stojí na hliněných nohou. Protože lidský prapředek změnil potravu a začal jíst maso, vyrostly mu najednou zničehonic silnější zuby. Nikoli neprávem klade Erich von Däniken provokativní otázku, jestli pračlověk oplýval „parapsychologickými či jinými transcendentními schopnostmi, že mu k dosažení mutace stačil pouhý povel mozku“.8 Ale právě to platná teorie předpokládá. „Genetický kód“ v DNA se musel trvale měnit, aby pomohl někdejšímu býložravci k cílené mutaci, díky níž mu narostly silnější zuby. Ideologicky připravil půdu pro evoluční teorii už dávno před Darwinem francouzský přírodovědec Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829), podle jehož hypotézy se živé bytosti vyvíjejí díky vlivům prostředí. Podle Lamarcka se o potřeby všech živých tvorů, a tedy o vznik v konkrétním případě nezbytné fyziologické specializace,9, 10 postará sama příroda. Kdyby to byla pravda, měli bychom dobrý důvod být na přírodu naštvaní. Obdařila nás totiž zřetelně až příliš velikým mozkem, který dokážeme využívat jen z malé části. Jako „vrchol evoluce“ se musíme trápit s ubohýma očima, jimiž se umíme tak nanejvýš dívat jen přímo před sebe. V návalu velkorysosti přitom obdarovala mnohem méně vyvinutý hmyz komplikovaným zrakovým aparátem s velkým úhlem vidění, kdy některé druhy obsáhnou zrakem celé třistašedesátistupňové pole. Je to hořké zjištění, ale „špičkový produkt“ Homo sapiens má víc nedostatků než blecha na pouličním voříškovi.

15

Rozhodující výhybky Přírodovědné kruhy dnes stále častěji dospívají k závěru, že darwinovská teorie evoluce nemůže být posledním výkřikem moudrosti, natož aby byla s to přispět k řešení mnoha hádanek a nesrovnalostí na cestě od primátů k Homo sapiens. V zastoupení stále četnějších kritických hlasů mezi vědci bych chtěl na tomto místě uvést vyjádření profesora Bruna Vollmera, jenž působí na univerzitě v Karlsruhe: „Darwinismus je tudíž světový názor, ideologie, a nikoli vědecky podložená teorie… Proto si myslím, že darwinismus je osudný omyl, jenž za svůj bezpříkladný úspěch vděčí především antropocentrickému myšlení, v němž je přání otcem myšlenky.“11 I když měl profesor Vollmer na mysli především samotné prvopočátky života, jeho argumenty platí v plné míře i pro vývoj člověka. Zde je stále zřejmější, že musely působit i jiné vlivy než nepřerušený řetěz za vlasy přitažených náhod, jež se měly jako na běžícím postarat o nezbytné změny. Genetikové, kteří si vytkli za úkol rozluštění dědičné informace člověka a dalších obyvatel naší planety, zjistili, že naše geny jsou z více než 98 procent totožné s geny vyšších opic.12 Co nás tedy tak zásadně odlišuje od primátů? Odkud se ve skutečnosti berou rozdíly v genofondu? Než se budu zabývat těmito otázkami, chtěl bych se zmínit o několika tajemných faktech, která rovněž ovlivnila proces hominizace. Došlo k tomu ovšem už dávno předtím, než byla nastoupena cesta k Homo sapiens. Je stále zřejmější, že vyvolený druh musel překonat celou řadu záludných překážek, než se – prozatím – konečný produkt vůbec postavil na nohy. Vzhledem k těmto překážkám by nás vlastně mělo naplňovat údivem, že vůbec existujeme. Když se podíváme na fakta blíže, nevypadají věci už zdaleka tak samozřejmě, a tak se pomalu vkrádá podezření, že „někdo“ ve správný čas nastavil pár rozhodujících výhybek.

16

Osudový zkrat Jedna ještě i dosud neuvěřitelně druhově bohatá, široce rozšířená, a tedy i biologicky bezpříkladně úspěšná třída živých bytostí se mohla už před miliony let dostat přímou cestou až „docela nahoru“. Přesto jí byla nadvláda na Zemi upřena jinými životními formami, především jistým alespoň podle našeho chápání dominantním druhem. Mluvíme o hmyzu, který představuje snad dvě třetiny veškerého živočišného světa. Protože jsou všude každý den objevovány stále nové druhy, lze počet druhů hmyzu jen hrubě odhadnout. S určitostí lze však říci, že naši planetu jich obývá více než milion. Již na přelomu devonu a karbonu, tedy před 350 miliony let, hmyz lezl a létal v lesích, z nichž později vzniklo kamenné uhlí. Paleontologové vykopali zkameněliny vážek s rozpětím křídel až 80 centimetrů, jež dokázaly přežít do období jury.13 Hmyz tady byl už v době, kdy obrovští dinosauři byli ještě vzdálenou hudbou budoucnosti. Hmyz tak měl pro svůj další vývoj k dispozici mnohem více času než ostatní organismy. Díky své univerzální přizpůsobivosti patří hmyz k nejúspěšnějším živočichům. Podíváme-li se krátce na jeho i dnes úctyhodné výkony, nezbývá nám než spekulovat, jak daleko to mohl dotáhnout. V hmyzích společenstvích se setkáváme s takovými znaky vyspělosti, jako je dělba práce a sociální hierarchie. Názornými příklady jsou v tomto směru včelí úl a ještě spíše mraveniště. Existují mravenci, kteří se činí coby opravdoví farmáři a chovají mšice jako my krávy. Dovedou svá „domácí zvířata“ přimět, aby z rostlin získávala a pak ukládala nektar, jímž se potom mravenci živí. „Farmáři“ seobčasměnína„zemědělské inženýry“: Některé druhy mravenců budují z rostlinného materiálu doslova „ochranná pouzdra“ okolo jednotlivých stvolů rostlin, na nichž se pasou mšice. Přenášejí mšice z rostliny na rostlinu a v zimních měsících dokonce chrání jejich potomstvo, když odnášejí vajíčka mšic do vlastních podzemních líhní. Když pozorujeme toto chování, těžko těmto malým tvorečkům upřeme vysoce rozvinutou inteligenci. Ale to není všechno: V repertoáru četných hmyzích druhů se setkáme i s mimosmyslovými schopnostmi, jako je třeba telepatie. 17

Americký autor a přírodovědec Ivan T. Sanderson (1911–1973) zkoumal v tropických pralesích Afriky komunikativní chování býložravých mravenců rodu Atta. Mravenci udržují v pečlivé čistotě složitý systém cest, jež vedou od jejich podzemních měst k polím s potravou vzdáleným až několik set metrů. Když některou z těchto komunikací zablokují listy, klacky nebo jiné překážky, dojde k přerušení dopravy do doby, než dorazí speciální „uklízecí četa“ a překážku odstraní nebo dokonce vybuduje „objíž]ku“. Sanderson zřídil na cestě umělou překážku a měřil pak dobu, za kterou dorazí „speciální četa“. Spolu s kolegy pak mohl pozorovat, jak se ihned po zřízení překážky spěšným tempem vydal velký počet těchto strážců pořádku rovnou k ní. Přírodovědec zaznamenal neobvyklé chování: „Neuplynulo ani přibližně tolik času, kolik bylo nutné od předání zpráv od tykadla k tykadlu. Vítr navíc vanul od mraveniště a každý pachový signál by hned na místě rozptýlil. Byla už tma a zvukové signály nepřicházely v úvahu. Je jasné, že mravenci rodu Atta mají nějaký speciální telekomunikační systém, přičemž se zdá, že tento systém je nezávislý na všech známých chemických i mechanických smyslech. Vše nasvědčuje tomu, že oni i jiné druhy dovedou bez problémů využívat nějaký systém telepatie a že to také snad doopravdy dělají.“14 O termitech v jižní Indii je známo, že se v dobách monzunu, tedy krátce předtím, než se začnou vzdouvat řeky, stáhnou do horní části své stavby. A to vždycky jen o pár centimetrů nad hranici maximálního vzestupu velké vody.15 Vysoce rozvinuté sociální struktury u včel, mravenců a termitů lze chápat jako náběhy k vytváření daleko složitějších společenství, jež tyto inteligentní bytosti mohly během vývoje dále zdokonalovat.16 Možná se to i na některé obyvatelné planetě ve vesmíru stalo a insektoidní inteligence tam představují technologicky vyspělé druhy. Na naší Zemi však muselo dojít v evoluci hmyzu v jistém momentu k osudovému „zkratu“, jenž další vývoj náhle zastavil. To bylo naše štěstí – ale nebyla to jediná událost v dějinách Země, kdy dosud dominantní druh musel uvolnit cestu, aby se jednoho dne mohl na scéně života objevit člověk. Stejně dobře je však možné, že se štěstím to nemělo nic společného. 18