Předmluva → Hlas dokumentů Tohle je kniha o tom, co jsem sama prožila. Jako válečná tlumočnice, která s armádou prošla celou a jedinkrát nepřerušenou frontovou cestu z bojišť před Moskvou až do Berlína, jsem měla to štěstí, že jsem se v květnu 1945 ocitla v epicentru historických událostí, jimiž vrcholila druhá světová válka. Jako tlumočnice štábu armády jsem byla členkou skupiny, která pátrala po Hitlerovi, a podílela jsem se na objevení jeho ohořelé mrtvoly, na zjišťování pravdivých okolností jeho konce a nakonec i na identifikaci těla. Dostalo se mi šance na místě zpracovávat dokumenty z podzemí říšské kanceláře a führerbunkeru, kde Adolf Hitler strávil své poslední dny. V říšské kanceláři jsem objevila desky s Bormannovými dokumenty, konkrétně s radiogramy, jež dostával od pobočníka Hummela z Obersalzbergu, a kopie jeho vlastních odpovědí na tyto zprávy. Ty mimo jiné potvrzovaly, že po 20. dubnu se plánoval přesun hlavního stanu do Berchtesgadenu1, i to, že Hitler nakonec tento záměr odmítl a zůstal v berlínském bunkru – především proto, že ofenziva, již nařídil, ztroskotala a do Mnichova, odkud už to do Berchtesgadenu bylo, co by kamenem dohodil, vstoupili Spojenci. Byly tu i šanony s dalšími zprávami o kritické situaci, jež Bormannovi zasílali tzv. kreisleiteři. Studovala jsem i Hitlerova lejstra, která zůstala přímo v bunkru – včetně desek se záznamy odposlechů. V jednom z nich se například líčilo, že partyzáni, kteří zastřelili Mussoliniho, ho navíc i s milenkou Clarou Petacciovou pověsili hlavou dolů. Toto sdělení si Hitler podtrhl modrou tužkou. Napadlo mě tehdy (a zřejmě právem), že právě tahle zpráva ho přiměla k pokynu, aby jeho vlastní tělo bylo po smrti spáleno. Na stejném místě se našly i koncepty Hitlerových dopisů sestře, prezidentu Hindenburgovi2 nebo von Pappenovi3. V Goebbelsově pracovně se našly dva kufry s písemnostmi. Tady nás čekal nález, který byl z historického hlediska nejvýznamnější: deset sešitů s Goebbelsovým rukopisným deníkem, začínajícím ještě 1 V bavorském Berchtesgadenu se nalézala oblíbená Hitlerova horská rezidence. 2 Paul von Hindenburg (1847–1934), prezident Německé republiky, 30. ledna 1933 jmenoval Hitlera do funkce říšského kancléře. 3 Franz von Pappen (1879–1969). Od července do listopadu 1932 stál v čele německé vlády, aktivně podporoval jmenování Hitlera do kancléřské funkce, stal se členem jeho vlády ve funkci vicekancléře, poté byl německým velvyslancem v Rakousku a Turecku. Norimberský tribunál ho osvobodil.
6
Rzevska finalni.indd 6
10.2.12 15:32
před příchodem nacistů k moci a končícím náhle 8. července 1941. Tamtéž jsme objevili služební korespondenci ministra propagandy a desky Magdy Goebbelsové s podrobným soupisem soukromého majetku rodiny Goebbelsovy. Mimoto tu byly i rodinné fotografie: Magda s dětmi, celá rodina i s Goebbelsem a Magdin portrét. Ten jsem si schovala jako suvenýr. Zpočátku jsme především horečně pátrali po Hitlerovi, ať už živém nebo mrtvém. Nestíhala jsem víc než stručně poznamenávat obsah dokumentů, které mi procházely rukama, a opatřovat je před odesláním na štáb frontu komentářem. Tyto vlastní kusé poznámky se mi hodily hlavně později, jelikož jsem při práci v archivu byla okamžitě schopna stanovit původ dokumentu a zařadit ho do kontextu. V noci na 6. května byly ze zahrady říšské kanceláře vyvezeny ostatky Adolfa Hitlera a Evy Braunové. Ty pak byly podrobeny znaleckému ohledání soudními lékaři. 8. května jsem do úschovy převzala tmavě červenou krabičku s Hitlerovými čelistmi, jež se staly hlavním argumentem identifikace. Takhle podivuhodně se můj osud protnul s německými dějinami. V oněch dnech jsem se podílela i na pátrání po hlavních identifikátorech, Hitlerových zubařích. Pod protokoly jejich výpovědí i samotné identifikace je připojen i můj tlumočnický podpis. Poslední tři měsíce před mou demobilizací sídlil štáb armády v malém městě Stendal. Tady jsem našla dost příležitostí ještě jednou se podívat na texty z říšské kanceláře i z dalších objektů, tj. z ministerstev či sídel nacistických pohlavárů. V té době už všichni o dokumenty pomalu ztráceli zájem. Válka se stávala minulostí. My sami se zase stávali dějinami a papíry pro nikoho nic neznamenaly. Kromě mě. Nejsem profesionální historička ani badatelka. Jsem spisovatelka. Rozhodně bych se nemohla pokoušet o velkou práci věnovanou historickým událostem a zkoumat společenské jevy, s nimiž jsem nebyla osudově spojena. Tohle je osobní kniha, postavená na dokumentech. Vypráví se v ní o skutečných faktech a událostech a text má svou skutečnou průběžnou fabuli: Výsledky války, pátrání po Hitlerovi a nalezení jeho mrtvoly, jeho identifikace a zkoumání okolností jeho sebevraždy, na nichž jsem se jako válečná tlumočnice osobně podílela. Myslím, že v takovýchto záležitostech je nejdůležitější hodnověrnost. Hodnověrnost je vždy ta největší senzace. Fakt, že Hitlerovu mrtvolu objevila a identifikovala sovětská strana, se dlouho tajil. O jeho smrti jsem psala v časopise Znamja (č. 2/1955),
7
Rzevska finalni.indd 7
10.2.12 15:32
ale pasáže o objevení mrtvoly, jejím zkoumaní a identifikaci tehdy zveřejněny být nesměly. Poprvé se mi podařilo toto tajemství odhalit v knize Jaro ve vojenském plášti4. Teprve v této chvíli jsem dosáhla toho, oč jsem se tvrdošíjně snažila už od Stalinovy smrti – říct čtenáři pravdu o Hitlerově konci. Abych svým čtenářům poskytla co nejpodrobnější představu o událostech oné doby a své očité svědectví mohla doplnit i dokumentárním materiálem, dlouhou dobu jsem se pokoušela proniknout do archivů. Na všechny mé žádosti se mi dostávalo stereotypní odpovědi: „Výjimku nečiníme pro nikoho.“ Volala jsem dokonce až na ÚV, ale zase jsem se namísto podpory setkala jen s výmluvami. Na radu V. Iljina5 jsem tedy znovu napsala dopis, tentokrát adresovaný M. A. Suslovovi6. Nedávno jsem ve svém osobním archivu čirou náhodou narazila na kopii tohoto dopisu s datem 6. srpna 1964. Jistou roli patrně sehrál, protože koncem září 1964 se mi dveře tajného archivu konečně otevřely. Uvnitř jsem se dostala do péče armádního kapitána s tankistickými nárameníky. Když se mi představoval, řekl, že je „ze skupiny pro studium zkušeností Velké vlastenecké války“. Jmenoval se Vladimir Ivanovič. Pro úkol dodávat mi dokumenty, které jsem potřebovala k napsání své knihy, se viditelně nadchl. O mnoho let později mi zavolal a pochválil mi mou tehdy nejnovější knihu (o válečném Rževě). „Je to taková lyricko-dokumentární próza,“ uzavřel to. Zeptala jsem se, v jakém jsem to tehdy vlastně byla archivu, protože to mi nikdo neřekl. „Rady ministrů,“ odpověděl mi a potvrdil tak předpoklad maršála Žukova, s nímž jsem se o tom v jedné rozmluvě také bavila. Od Vladimira Ivanoviče jsem se navíc dozvěděla, že dovnitř jsem tehdy byla vpuštěna na pokyn z ÚV. Blížící se 20. výročí Dne vítězství vzpomínky na velkou válku znovu probudilo. To platilo i o Vladimiru Ivanovičovi, který v ní také bojoval. Jasně bylo znát, že on, zjevný diletant v takovéto práci, a já, sedící sama v prázdné pracovně s Chruščovovým portrétem na zdi nad svými 4 Rževskaja, J. Vesna v šiněli. Moskva: Sovetskij pisatěl 1961, s. 111–168: V poslednije dni. Zapiski vojennogo perevodčika. Touto publikací Rževská odhalila „tajemství století“, totiž fakt, že sovětští rozvědčíci objevili ohořelou Hitlerovu mrtvolu a identifikovali ji. Tím se otevřela cesta k dalšímu bádání pro domácí i zahraniční historiky a novináře. Jako jeden z prvních se ve stopách Rževské vydal pátrat Lev Bezymenskij, který posléze vydal v NSR knihu v němčině (Tod des Adolf Hitlers, Hamburg 1968) a krátce nato další dílo na stejné téma, tentokrát rusky: Koněc odnoj legendy, Moskva 1970. 5 V. Iljin byl organizační tajemník Svazu spisovatelů. 6 M. A. Suslov (1902–1982) byl dlouholetý člen politbyra ÚV KSSS. Zpočátku fanatický stalinista, později opora L. I. Brežněva, specialista na ideologické otázky a mezinárodní komunistické hnutí.
8
Rzevska finalni.indd 8
10.2.12 15:32
poznámkami, jsme tu případ vskutku unikátní. Vladimir Ivanovič mi nepřinášel jen to, oč jsem žádala, a vlastně by to v těch hromadách spisů a šanonů těžko hledal; dodával mi všechno, co mu nabídli. Když pracovní doba končila, měla jsem za povinnost sešit s přepsanými texty a svými vlastními poznámkami odevzdat. Žádnou kopírovací techniku jsem tehdy neměla. Ráno mi sešit, jak jsem pochopila, pozorně pročtený, zase vraceli. Když jsem jeden sešit popsala, odnášela jsem si ho domů. Celkem jich bylo pět. Znovu jsem se tedy setkala s dokumenty z roku 1945 a na mnoha z nich viděla svůj podpis. Za dvacet let se jich nikdo ani nedotkl. Tohle setkání na mě zapůsobilo opravdu mimořádně. Kniha Berlín, květen 1945, obohacená o tyto unikátní dokumenty, vyšla v naší zemi poprvé roku 19657. Knižnímu vydání předcházelo časopisecké v měsíčníku Znamja (č. 5/1965). Pod názvem Hitlerův konec bez mýtů tato knížka později vyšla v italštině, němčině, maďarštině, finštině, japonštině a mnoha dalších jazycích. Doma vyšel Berlín, květen 1945 celkem dvanáctkrát v celkovém nákladu přes půldruhého milionu výtisků a každé další vydání bylo vždy podstatně doplněno. Ve třetí části tohoto vydání jsem text opět výrazně rozšířila. S přibývajícími léty vše prožité z paměti nemizí, naopak, jisté aspekty a detaily jako by byly ještě přesnější. Rozjitřená mysl se znovu vrací do oněch dnů a líčení významných historických událostí z konce války by pro mě bylo neúplné, kdybych se alespoň trochu nevěnovala dnům prvním, kdy jsem studovala v kurzech vojenských tlumočníků, a také tomu, jak jsem téměř čtyři roky sloužila v pravidelné armádě, a vlastně i všemu, s čím jsem za celou tu dobu přišla do styku. Myslím, že pro čtenáře bude zajímavé, s jakou zásobou vzpomínek a dojmů jsem do Berlína přišla. Role válečného tlumočníka je v lavině vojenského konfliktu výlučná. Neustále přichází do styku s oběma bojujícími stranami. Mýma rukama procházela celá škála nejrůznějších dokumentárních materiálů: velmi podstatnými počínaje a instrukcemi pro německé vojáky, jak se chránit před mrazem, konče, od rozkazů a letáků až po soukromé dopisy. To vše jsem překládala a pro sebe si pořizovala do sešitu dokumentární záznamy. Dopisy, které jsem si z fronty přinesla, celé zteřelé, s vytrhanými stránkami a naopak vloženými papíry, s poločitelnými záznamy, 7
Rževskaja, J. Berlin, maj 1945. Moskva: Sovetskij pisatěl 1965.
9
Rzevska finalni.indd 9
10.2.12 15:32
pořízenými někde na roztřesené korbě náklaďáčku, to vše se vlévalo do mých příběhů o válce. A když se dnes snažím úplně rekonstruovat vlastní pouť z Moskvy do Berlína, obracím se k nim znovu. Když kniha vznikne, začne sebe samu obohacovat o nečekaná odhalení. K nejdůležitějším setkáním, která se zrodila po prvním vydání knihy Berlín, květen 1945, řadím velkou rozmluvu s maršálem G. K. Žukovem. Dopisovat si se mnou začali i další účastníci pátrání po Hitlerovi, jeho nalezení a identifikace, k nimž patřil i šéf soudních lékařů, který vůdcovy ostatky zkoumal, F. I. Škaravskij. Tito lidé mě postupně obohatili o poznatky, které patřily do jejich profesionální kompetence. Jejich dopisy a řada dalších dokumentů jsou dnes součástí mého osobního archivu a v tomto vydání jsem jich využila nejúplněji. A konečně dokumenty. V prvním vydání knihy Berlín, květen 1945 jsem připsala poznámku: „Dokumenty použité v těchto zápiscích (výpovědi, protokoly, deníky, korespondence aj.) uvádí autorka této knihy vůbec poprvé.“ V zájmu dodržení tohoto principu jsem občas možná obětovala zájmy čtenáře a vynechávala jsem texty již známé, kupříkladu takové jako Hitlerova osobní a politická závěť, a jen jsem je kuse zmiňovala. Zveřejňovala jsem výhradně ten dokumentární materiál, kterým jsem se probírala na počátku května 1945 v říšské kanceláři a později ve štábu armády, a pak také údaje, jež jsem objevila v tajném archivu sovětské vlády během tří týdnů intenzivní práce v září 1964. Do knihy jsem zapracovala velké procento svých archivních objevů a vyložených dokumentárních skvostů. Byla jsem kupříkladu první, kdo zveřejnil výňatky z výpovědi velitele Hitlerovy osobní stráže Johanna Rattenhubera, pasáže z protokolů prvních výslechů Hitlerova pobočníka Otto Günscheho a také Hitlerova komorníka Heinze Lingeho. Vůbec poprvé jsem přišla i s výslechy lékařů, kteří se podíleli na otrávení Goebbelsových dětí, s protokoly o nálezech mrtvol Adolfa Hitlera a Evy Braunové či Goebbelse a jeho ženy nebo také se zprávami soudních lékařů o jejich ohledání. V archivu existují i ruské pracovní strojopisné překlady svědectví tak důležitých, jako je Bormannův deník (originál byl nalezen na počátku května v Berlíně) nebo jako jsou podrobné deníky Johanna Rattenhubera. Jedním z mých nejvýznamnějších odhalení byla publikace fragmentů z nalezeného Goebbelsova deníku, což k další práci inspirovalo
10
Rzevska finalni.indd 10
10.2.12 15:32
německé historiky, kteří nakonec na základě mikrofilmů z našeho archivu8 vydali čtyřdílnou publikaci vycházející z jeho deníkových sešitů. V současné době jsou texty, k nimž jsem se přes překážky v podobě státního tajemství a cenzury dostávala s obrovskými potížemi, všeobecně přístupné a přeložené do mnoha jazyků. Proto dnes už nevidím nutnost ochuzovat své texty jen kvůli tomu, abych s něčím přicházela první, ale naopak považuji za možné, ba nutné tu a tam využít i jiných dokumentů, které byly zveřejněny dřív a bez mého přičinění. Dokument, zejména ze značného časového odstupu, získává mimořádný umělecký účin. Sám dokumentární živel je schopen čtenáře zcela pohltit a přimět ho k absolutní důvěře. Mýlil by se však každý, kdo by tomuto svodu podlehl, dokumenty absolutizoval a snažil se mezi ně a fakta klást rovnítko. Zdaleka ne každý dokument se vskutku rovná faktu a dokonce ani fakt jako takový nemusí ještě znamenat úplnou pravdu. Důležitý je kontext. Údaje se střetávají, jeden druhému odporují a ocitají se v konfliktu. V těchto živých a militantních vzájemných vztazích mezi dokumenty jsem se nejednou ocitala v roli arbitra, protože jsem věděla ledacos, co zůstávalo za jejich rámcem.
8 Die Tagebücher von Joseph Goebbels, Sämtliche Fragmente. Ed. Elke Fröhlich. München: K. G. Saur Verlag 1987. V předmluvě se editorka Elke Fröhlichová odvolává na mou knihu, která se stala podnětem k pátrání po Goebbelsových denících (pozn. autorky). Česky vyšly deníky v pěti svazcích Goebbels, J. Deníky. Praha: Naše vojsko 2009–2010.
11
Rzevska finalni.indd 11
10.2.12 15:32
Rzevska finalni.indd 12
10.2.12 15:32
KAPITOLA PRVNÍ
Moskva, 1941. Cesta do neznáma Když píšeme o tom, co jsme prožili, nejednou paměť nutíme k důslednosti. To ale jí samotné vlastní není. Paměť žije záblesky, asociacemi, vůněmi, odrazy i bolestí…
Z frontového sešitu Bylo to za podzimního studeného soumraku, ve studeném větru a pod černým nebem, tu a tam počmáraným znepokojivými šedavými předzvěstmi zítřejšího rána. Beznadějně rozbahněná cesta, po níž se do přední linie vlekla hodně roztažená kolona vojáků. V úplném tichu. Žádný pokřik, žádné povely, nikde ani hlásku. Záře světlice, která vzlétla nad první linií německých zákopů, ze tmy na okamžik vykrojila jejich nejasné a už ne mladé tváře. Zřejmě to byla pochodová rota, sestavená v záložním pluku z vojáků, kteří se vyléčili buď v polních nemocnicích, nebo někde v týlu. Já se po kraji cesty vracela zpět do štábu. V tom tichu bylo slyšet jen jakýsi zdušený hukot, cosi jako ozvěna daleké kanonády, která se během dne už stačila unavit. A pak také čvachtání bot, bez ladu a skladu došlapujících do břečky. „Děvenko!“ křikl na mě strejda, který vybočil z řady. „Nemáš čouda?“ „Nemám.“ A tak šel dál, s prázdnýma rukama, ten postarší věčný voják. Vojáci, postupující pod černým nebem, jen tu a tam prozářeným oslnivou nepřátelskou světlicí, se pomalu vlekli do bezútěšné prokřehlé noci, vstříc rannímu boji. Sama sobě dodnes nedokážu vysvětlit, proč mě tohle skoupé oslovení po celá ta léta vždy znovu rozruší a donutí k slzám: „Děvenko! Nemáš čouda?“
13
Rzevska finalni.indd 13
10.2.12 15:32
Přivedli „jazyka“, jehož chytili v mělkém okopu předsunutého strážního zajištění. Byl na kost promrzlý. Hlavu měl omotanou ženským vlněným šátkem, přes nějž si narazil vojenskou lodičku. A obutý byl vůbec čertvíjak – ledové kožené holínky vězely v jakýchsi slaměných kaloších. Rozvědčík ho před lidmi okázale šťouchal hlavní samopalu do zad, aby postupoval čiperněji. Ten se ale v obřích slaměných bačkorách po uklouzané rozbahněné cestě sotva plahočil. Všichni, kteří byli zrovna kolem – dva či tři vojáci a zhruba stejný počet vesničanů –, se zvolna vydali za nimi, aby se podívali, co bude dál. U štábu zůstali stát. Rozvědčík zajatce svěřil vojákům, co se tu zrovna namanuli, a sám šel s hlášením do chalupy. Lidé Němce obstoupili. Úplně mlčky. S jakýmsi nejasným vnitřním napětím. Venkované tu od podzimu do prosince Němce už mockrát viděli, ovšem v docela jiné podobě, a teď po „jazykovi“ ostýchavě pokukovali. „Tak máš dobojováno, Fricku,“ oslovil ho na první pohled zkušený voják. „Zůstaneš naživu, hajzle.“ Němcovy oči v úzkých škvírkách, vroubených ojíněnými řasami, se dívaly vyhasle a nehybně, jako by patřily vodníkovi. Byl na tom zle. A nesví se cítili i všichni kolem. Jenže mladičký vojáček, který Němce viděl vůbec poprvé, to najednou nevydržel a vyprskl. Němec měl malé rampouchy pod nosem a další mu jako plnovous visely přes jinovatkou potažený šátek. Na takového se nemůžete zlobit, ani kdybyste chtěli, byl až legrační. I když lidi na druhé straně těšilo, kam to nepřítel dopracoval. „Ty strašidlo strašácký,“ pokračoval zkušený voják a protektorsky Němce poplácal po rameni. Mladíček se k němu hned připojil a jen tak pro legraci za jeden rampouch zatahal, jenže ten nepovolil, a tak se mladý voják rukavicí také dotkl Němcova ramene. Němec chápal, že musí být k smíchu, jak je celý pod rampouchy, a že to ho možná zachrání, že díky tomu třeba zůstane naživu, a tak vysoukal z dlouhých rukávů vojenského pláště ruce, nemotorně nacpané do tlustých vlněných ponožek, a vystrčil je před sebe. Všichni kolem se uvolněně rozesmáli. Rozvědčík se vrátil a vedl Němce dovnitř. Ten si v předsíni chvatně stáhl ponožky z rukou a strčil si je do kapes pláště, vytáhl nohy ze slaměných škrpálů, překročil práh, cvakl podpatky, vypjal se – a málem se zalkl vedrem. Tak přetopená byla ta venkovská světnice.
14
Rzevska finalni.indd 14
10.2.12 15:32
Povšiml si, že velitel jednotky, který si ho pozorně prohlíží, jen stěží potlačuje úšklebek. Jak se jmenujete, od jaké jste jednotky, jakou máte hodnost? Promrzlý německý voják si stáhl šátek ze zdřevěnělých úst, odpovídal, sám asi ani vlastní hlas neslyšel a jen přerývavě a lačně vdechoval horký vzduch. A najednou se rukama začal polekaně dotýkat svých tváří. Pak se vzpamatoval a znovu přitiskl ruce ke švům kalhot. Na tvářích, šátku i plášti zvolna tály drobné rampouchy, ulamovaly se a zvučně dopadaly na zem. Ostřílený tankista vzpomíná na loňský rok: Dostal jsem za úkol za sebou tahat makety tanků kolem měst Bělyj a Cholmo. Ženisti je vyráběli ze dřeva a překližky. Šest takových potvor mi pak lanem připřáhli za tank a já je tahal nějakých třicet čtyřicet kilometrů po hlavních silnicích. Tu a tam jsem se dostal do palby jinak průzkumného německého letounu, zvaného rám, který si mě samozřejmě vyfotografoval. Příští den už se po těch silnicích válely letáky: Ruse, taháš za sebou překližku. Guderianovy tanky jsou u Moskvy. Cesty. Namoženě skučí motory, kola se noří do hlubokého bahna. Zvolna postupují tanky a náklaďáky. Děla za koňskými potahy se sotva pohybují. Tady je pochodový proud pěchoty. Čísi záda s vojenským tlumokem, na němž nadskakuje očazený kotlík. Tváře vojáků jsou mladé i postarší, stažené spuštěnými klapkami ušanek, pevně zašněrovanými pod bradou. Kůň, třesoucí se vypětím. A ve sněžné mlze najednou jakési stavení. Před ním stojí ženská a její oči pod šátkem zavázaným nízko do čela nás provázejí hlubokým, utkvělým pohledem. Ti všichni a to všechno ve mně vyvolávalo tak silnou sounáležitost, že až bolela na prsou; a připadalo mi tenkrát, že vyjádřit to slovy je trapné, zvláštní, ba zcela nemožné. Křižovatka. Stojí tu dívenka odněkud od Jelni, v obrovském kožichu se skoro ztrácí a na rameni má pušku. Mávnutím praporku a s baterkou v druhé ruce zastavuje auta a nedůtklivě kontroluje dokumenty posádky i náklad. Raněného, co se sotva vleče do lazaretu, posadí do auta, které tím směrem jede. Někdo s ní žertuje, jiný třeba sprostě láteří, ale pak zase všichni jedou dál.
15
Rzevska finalni.indd 15
10.2.12 15:32
Valí se sníh. Pole i silnici halí mlha. Někde kousek odtud se střílí. Frontové cesty jsou dlouhé. Obranná linie není souvislá. Všude tušíte Němce. A ta dívenka stojí dál na kontrolním stanovišti. Kolem ní defiluje veškerá hrubost, udatnost, naděje, vzepětí i chmury války. „Vojáci, před vámi je Moskva!“ Z deníku poručíka 185. pěšího pluku 87. divize Kurta Grohmanna: Ráno 22. června pluk vítal v první linii. Ve 3.05 přelétly hranici naše první dělostřelecké granáty. Po prvních bojích až k Białystoku jsem dostal Železný kříž II. stupně. Když jsme se tenkrát ocitli v týlu, byli jsme z toho celí nesví. Dnes člověk na ty bezstarostné dny na bývalém polském území a výborné jídlo polských polních kuchyní s potěšením vzpomíná. Dostal jsem ale tehdy i strašlivou zprávu o hrdinské smrti svého bratra Hanse. Když jsem se probírala svým válečným archivem a narazila na tento deník9, ani jsem si hned neuvědomila, proč jsem si ho ponechala, když jsem ve snaze uchovat jen to opravdu podstatné spoustu věcí vyhodila. Jenže pak jsem v něm zalistovala, našla zmínku o Rževě a hned mi vše bylo jasné. Deník tohoto německého poručíka začíná ve dnech, kdy se německá armáda dostala až těsně k Moskvě. Osud obležené Moskvy úzce souvisí s krutě dramatickým, velmi obětavým a vleklým bojem jejích obránců na rževském předpolí. Ržev se nakonec stal i mým osobním osudem. Za sebou jsme měli pět krvavých měsíců. Maršál G. K. Žukov považoval listopad 1941 za nejkritičtější a pro Moskvu nejtíživější měsíc, v této bitvě se rozhodovalo o osudu sovětské metropole. Deník zachycuje i další období, kdy zdánlivě zcela vysílená Rudá armáda přechází během prosince v bitvě o Moskvu do protiútoku. A Němci tu poprvé utrpí drtivou porážku. Jeho autor si všímá německého zmatku, opuštěné techniky i nechápavého údivu, jaký zatím viděl jen při ústupu francouzských vojsk. Tyto upřímně napsané stránky jsou vzácnou příležitostí podívat se na celkovou situaci očima nepřítele ve dnech, kdy Němci měli vítězství zdánlivě na dosah, a místo toho se najednou dočkali ústupu. 17. listopadu 1941. Rád bych se v myšlenkách přenesl do časů, na které mám podstatně lepší vzpomínky – na plodné údobí velkých 9 Tento deník mám uložený ve svém archivu v podobě kopie strojopisného překladu, pořízeného na frontě. (pozn. autorky)
16
Rzevska finalni.indd 16
10.2.12 15:32
manévrů a na krásné scenérie kolem Versailles. Jak rád vzpomínám na útulné večery v klubu s hlubokými křesly u sklenky jiskřivého absintu či lahví se slavnými etiketami Martell, Hennessy či Monmousseau. Jmenování do důstojnické hodnosti mi splnilo dávný sen mého mládí. Další skvělou událostí byla návštěva Paříže, která se zrovna probouzela k novému životu a jejíž oslnivou nádheru jsem měl možnost spatřit. Jenže pak už se rozrachotily vlakové soupravy. Já sám jsem se ocitl ve vlaku, který nás důstojníky rodící se cyklistické roty unášel daleko na východ. A znovu jsme se měli utkat s nepřítelem. Po dlouhé cestě po železnici jsme dorazili do Smolenska. Na mimořádně kruté boje, jež přinesly oběma stranám těžké ztráty, nikdy nezapomenu. 18. října mě můj velitel vyznamenal válečným Železným křížem I. stupně. Pak jsme ale museli přežít období bahna, kterým se nedalo pořádně chodit, a já se v té době naučil jezdit na koni. Zvlášť jasně si z té doby vybavuji stadion v Chloščevce, úplně utopený v blátě. Táhli jsme i přes Borodinské pole, kde bojoval Napoleon, o čemž dodnes svědčí četné pomníky a hroby vojáků. Přebrodili jsme řeku Moskvu, následoval přesun do Višenek, poté jsme odrazili útok nepřítele a poprvé se seznámili se sibiřskými divizemi. Začal soustavný tlak na Moskvu. Počátkem října jsem ještě byla v Moskvě. Pod mými okny odcházely po Leningradské silnici (nyní třídě) na frontu hned za Moskvou pochodové proudy domobranců, studentů, dělníků i vědců; viděla jsem mezi nimi dokonce naše slavné hudebníky a konzervatoristy. Vše na obranu Moskvy. A na protější straně široké ulice stál trolejbus č. 12 (jezdící i dnes po stejné trase), který přepravoval raněné. Z první linie je odváželi na konečnou na Volokolamské silnici – tak blízko byla tehdy fronta. Jen ze tří moskevských nádraží odjížděly dálkové vlaky někam do hloubi země – ze všech ostatních jste se dostali jen do chatových osad za městem. Kousek od našeho domu u Běloruského nádraží byly protitankové příkopy a zátarasy. Na Sadovém okruhu kolem centra města stály barikády. Výklady obchodů byly zastavěné cihlami, v nichž zůstaly jen malé střílny. Moskva se připravovala na pouliční boje. Přišla válka a každý by měl bránit svůj domov. Já jsem se dostala do služby na střeše vysokého sousedního domu, kde jsem měla hasit zápalné bomby. Stála tam bedna s pískem, ale co a jak dělat jsem ještě nevěděla. Zato jsem se tu úplně sama ocitla vysoko nad městem, ve světě války.
17
Rzevska finalni.indd 17
10.2.12 15:32
