Hlas lidu MODERNÍ DOBA:

3

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

MODERNÍ DOBA:

Hlas lidu Zaměříme­­­­­­­‑li svůj pohled na to, co se děje v obcích, nejrůznějších osvětových, humanitárních organizacích a spolcích, v kulturních a církevních organizacích, budeme překvapeni, kolik občanských aktivit se denně uskutečňuje. Avšak politiků, kteří by vedli soustavný rozhovor s občany, a občanů, kteří si vyhradí čas i pro starost o obec, není nikdy dost. Otřesená demokracie, Jakub S. Trojan / 7

Rozhovor se Zdeňkem Bártou o demokracii a naději Po farářském kurzu: Quo vadis ČCE? Polévka pro bezdomovce a sbírka potravin Diakonie: I letos stavíme lidi na nohy

|9 | 21 | 23 | 32

Nešpory v Blahoslavově domě Brno, 19. ledna 2014 foto: Benjamín Skála

ÚVODNÍK 3 Mlčení lidu – D. Ženatá

ÚVODNÍK

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Stůl Páně – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Hlas lidu – J. Kupka TÉMA 7 Otřesená demokracie – J. S. Trojan 9 Farář, disident, politik a zase farář. Rozhovor se Z. Bártou – D. Ženatá 13 Není moci, leč od Boha – T. Pavelka OTÁZKA NA TĚLO

14 O čem by neměl rozhodovat hlas lidu? CÍRKEV ŽIJE

21 Povedlo se! (Již podruhé) – T. Pavelka 23 Polévka pro bezdomovce a sbírka potravin – O. Kolář

25 Angličtinář roku 2014 – D. Hanuš MOJE CÍRKEV

27 Libereckým seniorátem od východu na západ – J. Kužel

29 Než začneme porcovat medvěda – P. Sláma NOVÁ PÍSEŇ

30 Švédské Gloria – L. Moravetz DIAKONIE

32 Stavíme lidi na nohy i v roce 2014 – P. Hanych SLOVO

35 Mravenec – L. Ridzoňová 36 Příběh tvůrčího života – M. Hübner 37 Pravá podoba Jana Husa – I. Benešová 38 Vyznání a cesta Pavla Rejchrta – J. Šulc 39 „Být křesťanem znamená nést“ – Š. Grauová 40 Můj milý dedikátor – Z. Patočka

Mlčení lidu

H

las lidu je slyšet zejména v revolučních dobách politických zvratů. Dnes jsme svědky hlasu lidu na kyjevském Majdanu. Ač zní někomu drsně a přinesl i oběti na životech, čímsi pohnul. Pevná ruka vládce snad ztrácí svou sílu a v parlamentu se probouzejí demokratičtější názory a činy. Hlasem lidu však byly označovány i události v naší zemi v roce 1948, kdy naopak získal moc despotický rudý tyran. Proto asi veřejný prostor opanovalo dlouholeté mlčení lidu, podobně jako o deset let dříve lid mlčel k praktikám hnědého tyrana. Zdá se však, že všechno má své meze. Mlčení se vzedme a ozve se hlas, když pohár přeteče. Jako u nás v roce 1989, jako nyní na Ukrajině. V historickém kontextu vidíme, že mlčení lidu je stejně zhoubné jako hlas lidu, který se zvrtne v řev lůzy nebo je dokonce vydáván za hlas Boží. Že ze všech nedokonalých správ společnosti je tou nejméně špatnou demokracie, řekl už Winston Churchill. V posledních desetiletích však prochází demokracie celosvětově zatěžkávací zkouškou. Kudy z krize sociální i ekologické naznačuje v článku Otřesená demokracie Jakub S. Trojan, profesor etiky na Evangelické teologické fakultě. O životě vedeném demokratickými ideály a hlavně o tom, jak je důležité nevzdávat naději, se dočtete v rozhovoru s farářem, disidentem, senátorem a opět farářem Zdeňkem Bártou. V dalších rubrikách přinášíme zprávy o úspěších žáků církevních škol i událostech v oblasti církevní hudby. Děje se toho tolik, že se vše na stránky časopisu nevměstná. Obrázek o tom, jak a čím Českobratrská církev evangelická žije, si můžete udělat z postupného představování jednotlivých seniorátů. Tentokrát je na řadě seniorát Liberecký. Církev, zejména reformovaná, je kolébkou dnešního pojetí demokracie. Přesto bychom měli pečovat o to, aby hlas lidu byl moudrý a někdy se stal také nasloucháním. Inspirativní čtení a vlídné předjaří přeje všem čtenářům  Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Stůl Páně Když je kázání dlouhé, pitomé, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují. Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. (Mt 15,32) Zkrátka nejenom slovem živ jest člověk. Evangelium se nedá vnímat s prázdným žaludkem, byť se duchovní život špatně vede v přežranosti. Nejméně šestkrát líčí evangelisté, jak Ježíš někde stranou civilizace nasytil veliký zástup. Kromě líčení poslední večeře je v jejich vyprávěních ještě spousta dalších Ježíšových zastavení po způsobu: Dnes budu u tebe také jíst. Rozdělovat se o jídlo, společenství u stolu, inspirované právě Ježíšovými večeřemi a obědy, bylo jednou z nejdůležitějších forem života prvních křesťanských sborů. Byla to místa a časy sdílení blízkosti, zájmu, způsob jak nabourávat rozdíly sociální, vzdělanostní i zbožnostní. Reformátor Johannes a  Lasco (1499–1560) slavil se svým sborem v Londýně večeři Páně vsedě kolem stolu. Po slovech ustanovení si chléb a víno podávali účastníci mezi sebou. Starší a diakoni se starali, aby bylo všeho dost. Jinde se věřící stavějí do fronty, leckde klekali kolem stolu. V Curychu donesli starší kalich a talíř k prvním řadám lavic a chléb i víno pak mezi sedícími lidmi kolovaly. Lidé si navzájem sloužili. Scházíme se i ke společnému jedení (ať už nám připomíná Krista; vyvedení z našich egyptských otrockých usazeností a nalinkovaností; společenství církve minulé, přítomné a budoucí; povinnost se rozdělit; neopovrhovat druhými; přijetí Pánem Bohem; nebo je nám předkrmem hostiny v Božím království). Kolem stolu Páně je možné tvořit kruh nebo také otevřený půlkruh připomínající minulé i budoucí, viditelné i neviditelné.

4

Stůl Páně by měl být uprostřed, aby nejen farář byl za ním, ale všichni kolem něj. Ovšem i ta cesta ke stolu může být vyznáním, vyjádřením, kde chci být. Zbyly ještě někde ohrádky kolem stolů a oltářů – pozůstatek oddělování obyčejných lidí od zdánlivě svatých míst nebo prostorová pomůcka pro udržení jakési důstojnosti přistupování.

Oválnou krycí desku tolerančního stolu Páně v Prosetíně lze odklopit. „Tajný“ prostor uvnitř stolu sloužil k ukrytí vysílačky za II. světové války a samizdatové literatury za totality. Schovány zde byly i zpěvníčky „Nová píseň“.

Stůl Páně by měl či mohl varovat: Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i  na stolu démonů. (1 K 10,21) Zkrátka, kdo je naším Pánem, kdo je dárcem, po čí společnosti toužíme? Stůl Páně by měl či mohl zvát. Jazykem i zuby smíme okusit, že jsme pozváni do Boží blízkosti. Ondřej Macek, foto Marta Procházková

BIBLICKÁ ÚVAHA

Hlas lidu

Toho dne se Herodes a Pilát stali přáteli; předtím totiž mezi nimi bylo nepřátelství.

K

dyž se hlas lidu, k jehož přirozenosti patří různorodost, pestrost, spojí v jedno, aby po něčem volal, měli bychom zbystřit. Stojíme v tu chvíli totiž na počátku něčeho neobvykle dobrého, nebo naopak na počátku nevídané špatnosti. Co může spojovat protiklady, ne­­­­­­­‑li vyšší dobro nebo neobyčejné zlo? Nejvyšší nebo nejnižší společný jmenovatel sjednocuje lid. Rok 1914, jehož zlověstné výročí si letos připomínáme i v Českém bratru, je nám toho důkazem. Proč vlastně ta zbytečná válka začala? I proto, že idealistická mládež, znechucena zjemnělou civilizací, toužila po návratu k hrubé zemitosti, ke skutečnému životu, kde láska je láskou a bolest bolestí. Jejich otcové a dědové naopak toužili pracně budovanou civilizaci uchránit, ba zdokonalit. Jedinou možností, jak smířit otce se syny, byla válka. Mladí opouštěli útulné pokojíky, aby poznali život v jeho syrovosti kdesi v zákopech, a tak vlastně bránili pokrok, kterého dosáhli jejich otcové. Na druhou stranu pamětníci asi těžko kdy zapomenou na atmosféru a pokojnou sílu demonstrací okolo Palachova pohřbu či v listopadových dnech roku 1989. A to dokonce i ti, kteří na to dnes vzpomínají s jistou zahořklostí, i ti se tehdy dali svést, ale k dobrému. Ďábel či Bůh promlouvá hlasem lidu, ďábel či Bůh dokáže alespoň na čas smířit rozpory mezi Herody a Piláty, rozpory mezi lidmi, které jsou jinak téměř nepřekonatelné. Proto zvláště v církvi musíme být obezřetní a velmi zdrženliví k náladám a žádostem doby, ve které žijeme. Ne každá demonstrace zde či ve světě je k dobrému. Ne každé volání davu po všelijakých právech pro kdekoho je hned hla-

sem Božím. Vždyť i sám satan se umí převlékat za anděla světla a jeho učedníci za učedníky spravedlnosti. Důležité je „zkoumat duchy“, tedy pohnutky, které vedou dav k hlasitému volání po čemkoli. Jsou­­­­­­­‑li to pohnutky, které v důsledku vedou k oslavě Páně, pak Halelujah! Vedou­­­­­­­‑li k oslavě člověka, pak se k takovému hnutí doby připojit nemůžeme. Demokracie, která umožňuje každému pozvednout svůj hlas, je úžasný prostor pro svobodu člověka i zvěstování Hospodina. Přesto ale ani zde pro křesťana většina vlastně nic neznamená. Vláda lidu, hlas lidu může být někdy nositelem bezpráví a špatnosti, nikoli života. Demokracie je dobrá tehdy, není­­­­­­­‑li vlastně tak docela hlasem lidu, ale pokud se v ní dokáže právě lid řídit nějakou vznešenější myšlenkou, řídí­­­­­­­‑li se hlas lidu vůlí Boží. To překroucené úsloví „Hlas lidu – hlas Boží“, které se často používá na obhajobu extrémní demokracie, třeba demokracie přímé, však má původ přesně v opačné myšlence, kterou nadčasově vyjádřil středověký myslitel Alcuin ve svém dopise Karlu Velikému: „Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízka šílenství.“ Lid, zástup, dav je vždy jen zesilovačem jednotlivých lidských tužeb a vášní. Lid, dav není tvůrčí, nemá myšlenku, je jen souhrnem jednotlivých lidských duší a osudů. Jejich tichým hlasům máme především naslouchat, ne těm, kdo svůj hlas příliš pozvedají. Jan Kupka, farář v Krabčicích u Roudnice nad Labem

5

Cyklus: Moderní doba Téma: Hlas lidu

Modlitba svůj hlas komu dám? kam obrátím? co vyberu? hlasem volím a taky volám moudrost mi Pane dávej ať dobře volím v tom malém každodenním i v tom velkém je vůbec něco malé? amen modlitba Lenky Ridzoňové kresba Lydie Férové

POHLED MYSLITELE

Otřesená demokracie Odpovědná občanská společnost demokracii upevňuje

C

hurchillova aforistická charakteristika demokracie jako nejméně špatného ze všech nedokonalých řešení správy společnosti prochází v posledním desetiletí zatěžkávací zkouškou. Je to zkouška přechodná, nebo zásadní? Když končila první světová válka, byl Masaryk přesvědčen, že došlo k definitivnímu vítězství demokracií nad teokraciemi. Za dvacet let se zdálo, že realista Masaryk propadl iluzi: totalitní systémy, rudý a hnědý, ovládly v Evropě pole politické a zanedlouho i pole válečné. Druhou světovou válkou byl vyřčen ortel nad první diktaturou, o bezmála půl století šla do kytiček i diktatura druhá. Masarykovo proroctví se nakonec ukázalo dějinně nosné, i když se načas nad ním zatáhla temná obloha. Západní demokracie prokázaly neobyčejnou životaschopnost; civilizačně se koncem minulého století prosazovaly stále mocněji jako inovace schopné systémy. Svými iniciativami na vědeckém, technologickém i ekonomickém poli vtiskly výraznou stopu novodobým dějinám, a to v planetárním rozsahu. Anglické, belgické, holandské, francouzské a portugalské demokracie zvládly i tak rozsáhlý otřes, jakým byl rozpad koloniální soustavy koncem padesátých let 20. století. Ten postihl ty největší z nich, pro něž dekolonizace znamenala prudkou změnu podmínek vnitřní i zahraniční politiky. Západní demokracie si však poradily nadmíru dobře i se změnami v oblasti ekonomiky a kultury. Ve světovém měřítku demokracie zvládly i menší seizmické záchvěvy, když například počátkem sedmdesátých let minulého století musely čelit náhle vypuknuvší tzv. ropné krizi. Snad se nedopustím myšlenkového zkratu, když prohlásím, že západní demokracie překonávaly všechny hrozby přicházející zvenčí. Svým civilizačním výkonem, který v sobě měl a dosud má „misijní“ náboj, infikovaly zdravě i  rozsáhlé oblasti dalších kontinentů. Jsou tak příslibem pro budoucnost.

Hrozba ekologické a sociální krize Nejhorší zkouška však demokracii čeká, jak se zdá, vlivem procesů, které probíhají uvnitř tohoto pozoruhodného systému. To lze doložit, podle mého soudu, dvojí latentní krizí, která demokracie provází jako neodbytný souputník: jednak krizí ekologickou, jednak hrozbou sociálního výbuchu. Obojí je výsledkem procesů, které mají svůj zdroj v samotném systému, fungujícím v  podvojnosti parlamentního politického mechanismu a tržní ekonomiky. Zatímco politický mechanismus si poradil s narůstající mocí moderní společnosti díky Montesquieuovu rozpoznání, že kumulovanou moc je nutno rozdělit, aby byla možná vzájemná kontrola všech jejích držitelů, tržní ekonomika industriálního a postindustriálního věku generuje rychle za sebou procesy, které začínají ohrožovat samotnou vitální bázi této ekonomiky a urychluje společenskou diferenciaci jejích aktérů. Jinými slovy spotřeba, která je hnacím motorem výroby (zpětně ovšem i jí zase nucena k rafinovanější poptávce), zatěžuje nadmíru životní prostředí, i když se zavádějí stále přísnější kritéria jeho ochrany. Naše demokratická civilizace je také civilizací odpadů, zamořené půdy, znečištěných vod a otráveného vzduchu. Místní zlepšení (a naše země je na tom ekologicky lépe než před rokem 1989) tu stojí proti celkovému zhoršení.

Ekonomické dopady Sociální krize jde ruku v ruce s krizí ekologickou. Zjištění, že se rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými v euroamerické společnosti, nejen mezi chudými zeměmi Jihu a bohatými zeměmi Severu, patří sice mezi triviální zjištění stejně jako chmurné líčení stavu životního prostředí, ale to nic neubírá z jejich palčivosti. A tyto krize procenta nezaměstnaných na evropském kontinentě v posledních letech zvyšují. Pokud se uvedená krize protáhne do dalších ¥

7

let a nůžky mezi rostoucím bohatstvím a na- tržní ekonomiky, pro niž je v  dlouhodobém růstající chudobou se budou nadále rozvírat, výhledu demokratické uspořádání společnosvyvolá to dříve či později napětí, hrozby a střety, ti nepostradatelné. Jen tak se naučíme čelit některým jevům, jež ohrožují samotný demos nimiž si nikdo neporadí. S touto dvojí hrozbou, která je produktem kratický systém. Čeká nás odvážná analytická vnitřních civilizačních procesů probíhajících práce, podobná té, kterou podnikal v polovině v západních demokraciích, souvisí i další zne- devatenáctého století Marx ve svém Kapitálu. pokojivý moment: dochází k nepředvídatelným Rozdíl, který v této souvislosti musím zdůraznit, pohybům finančních zdrojů, které mají jednot- je ovšem významný: výsledky takové sociálně­ livé státy demokratické soustavy k dispozici. ‑ekonomické a ekologické analýzy nesmějí naOpět jde o důsledek vnitřních ekonomických sil, rušit demokratický systém, který se v zásadě které jsou pro tržní ekonomiku charakteristic- osvědčil. Žádná diktatura jedné strany shora ké. Máme co činit s jevem, který se v zesilující či divokého hnutí netrpělivosti občanů zdola. míře začíná uplatňovat v mezinárodním měřít- K tomu bude zapotřebí mj. i soustavné výchovy ku: Jednotlivé státy nemohou v důsledku někdy k demokratickému myšlení a jednání; je třevelmi náhlých a prudkých kurzovních změn ba si osvojit takový typ vztahů mezi občany splnit fiskální povinnosti v  oblasti sociální a vládnoucí mocí, v nichž by převládly tolerana ekologické (kromě dalších), protože celkový ce, schopnost dialogu, součinnost a spolupráce, objem finančních prostředků nabývá v  dů- tedy to, co vytváří základní rysy odpovědné sledku těchto změn nezřídka velmi kolísavých občanské společnosti. Takové výchovy je třeba úrovní. Finanční krize posledních let nejprve ve všech postkomunistických zemích. Zdá se mi však, že je jí ve stoupající míře zapotřebí i v zemích západních. Zde se podle mého soudu Spotřeba, která je hnacím motorem výroby, rozvírají jiné nebezpečné nůžky: Mezi těmi, kdo zatěžuje nadmíru životní prostředí, i když se považují demokratický systém za nejvhodnější zavádějí stále přísnější kritéria jeho ochrany. pro uskutečňování všech potřebných společenv Asii, pak v Mexiku a v Argentině, nejnověji ských změn, a těmi, kdo nad tímto systémem v euroamerické oblasti svědčí o nepředvídatel- začínají lámat hůl a chovají se k němu stále ném vývoji v důsledku pohybu spekulativního lhostejněji či dokonce začínají usilovat o jeho kapitálu, který může leckde způsobit doslova odstranění. „škrt přes rozpočet“. Navíc, jak konstatují množící se kritické hlasy, pohyby spekulativního Práce politiků: odpovědnost za kapitálu, kombinované s manažerskou správou demokratickou správu země velkých nadnárodních společnosti, se vymykají Ruku v ruce s tím se vynořuje naléhavá potřeba kontrole zdola, jsou tedy v mezinárodní oblasti mít u nás politiky, pro něž čas mezi volbami nelinedemokratickým prvkem, zatímco politický mituje jejich představivost a politický program. a ekonomický život uvnitř států euroamerické Vždyť dlouhodobá perspektiva charakterizuje oblasti je spravován mechanismy víceméně de- státníka, volební termíny tuctového politika. mokratickými. Tento rozpor vyžaduje řešení, K této nové politické kultuře, k demokracii, tentokráte na mezinárodní úrovni. Potřebuje- která proniká veškerým veřejným, spolkovým, me demokracii pro civilizaci, která se začíná stranickým životem domácím i mezinárodním, formovat v planetárním rozsahu. Nemůžeme mohou spolu s  probuzeným občanstvím výpřežít v systému stále silněji se prosazujících znamně přispět také bdělá a přitom odpovědná uzavřených velkokapitálových zón, z nichž se investigativní média. Jsem dalek tvrdit, že u nás čím dále hlasitěji a častěji ozývá: No comment! se odehrávají jen pokleslé nekulturní politické Únik z demokratické kontroly je pro demokracii půtky a hrátky; zaměříme­­­­­­­‑li svůj pohled na to, nebezpečný. co se děje v obcích, nejrůznějších osvětových, Stojíme před náročnými úkoly. Musíme ana- humanitárních organizacích a spolcích, v kullyzovat zjevné i dosud skryté tendence uvnitř turních a  církevních organizacích, budeme

8

překvapeni, kolik občanských aktivit se denně uskutečňuje. Avšak politiků, kteří by vedli soustavný rozhovor s občany, a občanů, kteří kromě svých partikulárních zájmů si vyhradí čas i pro starost o obec, není nikdy dost.

Výzva pro křesťany Zápas o fungující a inspirující demokracii se uskutečňuje v každé generaci vždy znovu. Je to tak proto, že nejde o přírodní fakt, ale kulturní a duchovní akt. V tomto smyslu Masarykova

vize, že demokracii čeká slibná budoucnost, není popisem toho, co musí nutně nastat, ale výzvou pro nás vydat se jí v službu a trpělivě ji uskutečňovat. A to je výzva i pro křesťany: usilovat o odpovědnost za prohloubení demokratické správy země, o její pravou a potřebám doby odpovídající úroveň tak aby základní potřeby občanů v sociální oblasti byly pokryty a zároveň zachována dostatečná míra politické svobody ve společnosti. Jakub S. Trojan autor je profesorem na katedře teologické etiky ETF UK

ROZHOVOR SE ZDEŇKEM BÁRTOU

Farář, disident, politik a zase farář Hlavně nevzdávat naději! Zdeněk Bárta (1949) začínal jako farář v Chotiněvsi, po pěti letech ztratil státní souhlas k práci duchovního kvůli podepsání Charty 77. Osm let se živil jako odečítač vodoměrů. Pak byl farářem opět v Chotiněvsi, po revoluci zakládal Občanské fórum v Litoměřicích, zasedal dva roky v České národní radě, byl u počátků litoměřické Diakonie a v letech 2004–2010 byl senátorem. Nyní je farářem v Litoměřicích a zástupcem ředitelky místní Diakonie. Má čtyři děti a osm vnoučat. Jaké máte vzpomínky na své dětství? Vyrostl jsem v ateistické rodině. Můj dědeček s babičkou vystoupili jako volnomyšlenkáři v roce 1918 z katolické církve a moji maminku ani nepokřtili. Dědečkovi se to ale později rozleželo a za druhé světové války začal chodit do evangelického sboru v Praze na Smíchově. Moji sourozenci a já jsme byli pokřtěni zde a dědeček mě občas brával s sebou do kostela.

Byl jsem dokonce konfirmován, ale nijak jsem to neprožíval, absolvoval jsem to spíše s nevolí. Kdo vás v mládí nejvíce ovlivnil? Asi tři osobnosti. Nejprve smíchovský farář Betka, vzácný člověk. Od něho jsem nějak pochopil, jak nesmírně záleží na osobním svědectví každého z nás. Velký význam pro mě měl potom Sváťa Karásek, který studoval bohosloví. Pražské jaro bylo pro mne zásadní – v roce 1968 mně bylo devatenáct. Tehdy mě Sváťa přemluvil, abych se vykašlal na stavařinu, kterou jsem začal studovat, a zkusil teologii. Moc jsem toho o teologii do té doby nevěděl, ale na fakultě se v tom zlomovém roce rozhodli, že vezmou všechny, kdo se hlásili, a tak nás po mnoha hubených letech začalo studovat dvaatřicet. Z necírkevního prostředí nás bylo několik. Někteří spolužáci odpadli, některé potom za normalizace nespravedlivě vyhodili, někteří jsme dostudovali. A  třetí osobností, která ovlivnila můj život, byl Alfréd Kocáb. ¥

9

Během studií jsem začal jezdit ke Kocábovým do Mladé Boleslavi a tam jsem asi teprve skutečně uvěřil a rozhodl se, že nebudu studovat jen kvůli kvalitnímu a zajímavému studiu, ale že půjdu sloužit někam na sbor. Byl jste už od mládí bojovník za pravdu a spravedlnost? Tak to je trochu nadnesené! Já nejsem žádný bojovník! Jenom jsem vždycky hodně četl. Bibli, ale i literaturu s dosahem do širší spravedlnosti. Nehledal jsem ani tak nabídku osobní spásy, to mně dodnes moc neříká, ale nabídku spravedlivější společnosti. Starozákonní prorocké texty o tom mluví často a jasně. Potřeboval jsem někde v tom marasmu socialismu zakotvit, hledal jsem. Církev mně přitahovala právě tím důrazem na pravdu a spravedlnost. Co vás vedlo k podpisu Charty 77? Vždycky nás ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme. Nebo to, co čteme, o čem přemýšlíme. A mne to moje prostředí – Nové orientace a disentu nějak nedovolilo Chartu nepodepsat. Vždyť i ti profesoři na fakultě nás vedli k demytologizaci Bible a od naivní supernaturálnosti k hloubce pravdy. A tak se mi to slilo všechno dohromady a nemohl jsem jinak. Přestože jsme měli tehdy dvě malé děti a normalizace tuhla, byl bych považoval za zradu na sobě a na své víře, kdybych byl Chartu nepodepsal. Prostě jsem ji považoval za nesmírně důležité, navíc hluboce křesťanské vyjádření touhy po spravedlnosti. Ale nebylo to jednoduché – Petr Morée o těch zápasech v době normalizace podává velmi výstižný a přesný popis v publikaci Cesta církve. Jak vypadal váš život po ztrátě souhlasu, když jste faráře nemohl dělat? To byly kupodivu možná moje nejkrásnější farářské roky. Nejdřív mě nechtěli vůbec nikde zaměstnat, snažili se mě dostat pryč z kraje. Hledal jsem místo například u pošty nebo jinde, a všude to bylo stejné. Ano, pracovníka potřebujeme! Mužského k tomu, výborně! Pak přišly kádrové materiály a bylo po nadšení. Faráře nechtěli. Jedna členka sboru však pracovala jako odečítačka vodoměrů. Ta mě upozornila,

10

že vodárny potřebují pro tuto práci muže. Vodoměry jsou často umístěny v šachtách s těžkým poklopem, který ženy neunesou. Šel jsem se tedy ucházet o místo u vodárny. Kádrovačka byla asi silná v kramflecích, protože přistoupila na všechny mé podmínky: že mě vezmou, ačkoli jsem podepsal Chartu 77 a jsem farář a  pod dohledem Státní bezpečnosti, a  že to bude bez zkušební doby, protože během ní by ji určitě StB donutila mne vyhodit. Odečítání vodoměrů byla úkolová práce a  normy byly dost měkké, takže jsem měl dost volného času a mohl i načerno farářovat. Na kazatelnu jsem samozřejmě nechodil, na to byl paragraf 102 – maření církevního dozoru, ale dalo se dělat leccos jiného, hlavně s mládeží. Jak to nesl chotiněvský sbor? Bydlel jsem s rodinou dál na faře. Lidé ze sboru byli úžasní. V Chotiněvsi žilo hodně Volyňáků, repatriantů z Ukrajiny. Ti byli z dob Sovětského svazu zvyklí, že o nic tak moc nejde, dokud nejde o život. Opravdu bát se začínali, až když se střílelo. Takže takové ty policejní provokace přecházeli celkem s klidem. Když třeba stáli dva policajti ve dveřích do kostela a perlustrovali všechny příchozí, pravil jim jeden bratr: To tady natáčíte třináctý díl Majora Zemana, ne? Měli jsme takový systém, že já jsem psal kázání a členové sboru je předčítali při bohoslužbách za tichého a statečného přihlížení laskavých administrujících farářů – nejprve Petra Čapka a pak Jana Opočenského. Byla to hezká léta. Sbor žil semknutě v odporu proti režimu. Kdy jste začal zase farářovat? Státní souhlas k  vykonávání duchovenské práce jsem dostal zpátky k 1. lednu 1987. Považoval jsem to tehdy za velké vítězství. Myslel jsem, že se perestrojka začíná brát vážně, že se ledy lámou. Až o mnoho let později jsem zjistil v archivech StB, že to navrácení souhlasu bylo motivováno tím, že mě chtěli znemožnit v „závadovém prostředí“, jak estébáci říkali lidem, kteří se v odporu proti režimu angažovali. Takže to zas takové vítězství nebylo, trochu mně spadl hřebínek. Závadové prostředí mělo uvěřit, že spolupracuji se státní bezpečností. Naštěstí se jim to nepovedlo.

A pak to ruplo a vy jste stál u zakládání Občanského fóra v Litoměřicích. V Praze probíhala revoluce, ale tady se dlouho nic nedělo. V Litoměřicích byla tehdy katolická teologická fakulta. Katoličtí studenti si udělali asi po čtyřech dnech po 17. listopadu takovou

malou demonstraci v areálu biskupství, u nich na pahorku. Jinak nic. Tak jsem chtěl svolat na náměstí demonstraci. Jenomže jediný legální způsob rozmnožování byl tehdy psacím strojem, který zvládl nejvýš sedm kopií přes průklepák, to mnozí pamatují. Ale katoličtí bohoslovci byli úžasní, a přestože to bylo tehdy nezákonné, rozmnožili cyklostylem několik tisíc pozvánek, v noci jsme to lidem roznosili do schránek a druhý den se na náměstí skutečně asi dva tisíce lidí sešly. V Litoměřicích byla v té době prázdná fara, nebyl tu žádný farář. Tehdejší kurátor, nebožtík bratr Opočenský, dal svolení, že se v prázdném bytě můžou příznivci revoluce scházet. Zde, doslova na církevní půdě, jsme zakládali Občanské fórum. Dům, který mnozí předtím obcházeli velkým obloukem, byl najednou v centru dění.

Dva roky jste strávil v České národní radě. Pak jste se stal farářem v Litoměřicích. Jaké pohnutky vedly k založení Diakonie? V České národní radě jsem prožíval krušné chvíle. Byl jsem hodně zklamán politickým vývojem. Když jsem viděl, jací lidé jsou do funkcí voleni, jací získávají oblibu, jak velká je tolerance společnosti vůči lumpárnám, usoudil jsem, že s tím se nevyrovnám a že se stáhnu. Stal jsem se znovu farářem. Měl jsem naivní představu, že když mě zná celé město z veřejných vystoupení, přijde i víc lidí do kostela, aby si poslechli, co povídám. Kdepak. Ani noha navíc. Církev byla zřejmě tak stigmatizována, že se nikdo nový do kostela neodvážil. V roce 1992 jsme založili Diakonii. Ta se povedla; je v povědomí litoměřické veřejnosti, jak v mnoha oblastech pomáhá. Jaké služby dnes Diakonie nabízí? Zakládali jsme středisko s cílem pomáhat lidem z okraje společnosti. Původní azylové centrum se postupně proměňovalo podle potřeb klientů, až vyrostlo do nabídky služeb, jejichž smyslem je podpora sociálně slabých a lidí se zdravotním postižením. Máme agenturu podporovaného zaměstnání, chráněné bydlení, domov pro matky s dětmi, chráněné dílny, multifunkční prostor Oka­‑mžik, čajovnu a restauraci Klobouk, kde lidé postižení obsluhují. Je to nádherná a dobře rozvinutá práce. Ta mi dělá opravdu ohromnou radost. Já jsem v současné době na půl úvazku litoměřickým farářem a druhou půlku věnuji právě Diakonii. Angažoval jste se dál v politice? Byl jsem politikou dost otráven. Ódéeskou, hlavně Klausem. V  roce 2000 si mě zavolal zdejší lidovecký starosta. Myslel jsem, že půjde o nějaký průšvih v Diakonii, šel jsem na schůzku s neblahým očekáváním, ale sdělil mi, že by mě rádi navrhli za Čtyřkoalici do Senátu. Že si mě lidé pamatují z dob revoluce a že by mohla být velká šance, jak dosáhnout nějaké změny. Podporovala mě tehdy spousta lidí; Tomáš Halík, Jiřina Šiklová, Jiří Grygar a další. Na šest let jsem se tedy stal senátorem. Byla to zajímavá zkušenost a myslím, že se nemám za co stydět. Byl jsem v klubu lidovců, což byla poměrně slušná společnost. ¥

11

Jak vypadá práce senátora? Je hodně rozmanitá. Já jsem hlavně využíval role jakéhosi lokálního ombudsmana. U nás bohužel stále platí, že když se někdo domáhá svých práv jako běžný občan neboli člověk z ulice, nic se neděje. Ale když zvednete telefon a ohlásíte se jako senátor, každý se zlomí v pase a vyjde vám vstříc. Někdy to bylo až směšné. Dá se tak pomoct řadě lidí, kterým se děje křivda.

Proslavil jste se obviněním Václava Klause z velezrady za liknavé jmenování ústavních soudců. Jak to tehdy bylo? Už když byl Klaus zvolen poprvé, říkal jsem, že první věc, kterou udělá, bude, že ochromí Ústavní soud. Nemá ho rád, ani Listinu základních práv. V době jeho nástupu do úřadu právě většině z ústavních soudců vypršel mandát. A jak se dalo čekat, Klaus stále s jmenováním nových ústavních soudců otálel. Senát tedy formuloval jakési napomenutí, ať prezident koná. A já jsem přišel s návrhem, že podle ústavy lze takové jednání považovat za velezradu. Vzbudilo to rozruch, debatovalo se a zdálo se, že by návrh mohl získat podporu, nakonec ale

12

neprošel. Tak to vyznělo jako pouhé plácnutí do vody. U  nás hlavně nikdo ústavu nezná, a tak si všichni mysleli, že Klause chci žalovat pro vlastizradu. Považujete se za demokrata? Tělem i duší? Zápas o demokracii nikdy nekončí. Jak známo, evropská společnost se učila demokratickým principům od reformovaných církví. Ale už Husův důraz na to, že společnost by neměla být hierarchicky uspořádána, který ho koneckonců stál život, šel stejným směrem. A světová reformace na to navázala. Demokracie má však jeden háček. Aby byla funkční, předpokládá, že aspoň nadpoloviční většina hraje fair play. Jakmile většina lidí podvádí, lže a krade a ani sudí nejsou nepodplatitelní, jsou lidé tak otráveni, že nakonec zatouží po pevné ruce. Mám dojem, že v české společnosti v současnosti hodně lidí přestává demokracii věřit. Myslím, že i Andreje Babiše vynesla u posledních voleb touha lidí po silném vůdci, který by udělal pořádek. A to je poněkud alarmující. Spor mezi autoritativním a demokratickým spravováním společnosti není vlastně nikdy hotov. Co byste vzkázal čtenářům Českého bratra? Je potřebí, abychom dodržovali pravidla. Chceme­­­­­­­‑li svobodnou otevřenou společnost, musíme mít zájem o věci veřejné, abychom nesedli na lep kdejakému populistovi. V naší církvi se naštěstí pěstuje po mnoho generací kritické myšlení, které přispívá k orientaci a tříbení názorů. To je dobré a vzácné. Součástí naší křesťanské víry je touha po uspořádání sociálně spravedlivé společnosti, pamatujme na to při všelijakých kampaních proti minoritním skupinám obyvatel. A co je nejdůležitější, nenechme si vnějšími okolnostmi namluvit, že nic nefunguje nebo že je vše ztraceno. Pokud ztratíme naději, tančí ďábel svůj vítězný tanec. Zlo potřebuje lidi zlomit a zbavit naděje. A stejně jako svíce osvěcuje prostor tím víc, čím ten je temnější, naděje je spásná právě tam, kde už mnozí žádnou nemají. A křesťan se pozná nejen podle své víry, ale možná ještě víc podle své naděje – a ovšem lásky. Tak to nevzdávejme! Ptala se Daniela Ženatá

Demokracie v praktickém životě

Není moci, leč od Boha Od dob staré smlouvy po současnost platí stejné principy

K

rál Saul byl prvním demokraticky zvoleným izraelským politikem. Nakonec jej zničilo to, že ve svém rozhodování stále naslouchal hlasu lidu: Když se lid bál Goliáše, bál se ho i Saul. Když vycítil, že by si lid rád nechal kořist z tažení proti Amálekovi, která měla být zničena jako klatá, nechal jim kořist. Když se lidu nechtělo před bitvou čekat s obětí na kněze Saula a už se začínal rozcházet zase domů, Saul pod tlakem hlasu lidu sám obětoval, sám sebe vysvětil na kněze. David, který byl zvolen mnohem méně zřetelnou většinou, vlastně spíše menšinou judského kmene a k moci se dostal až sérií vyjednávání a kompromisů, svou moc dovozoval z milosti Boží, ne z vůle lidu. Ke konci „volebního období“ byla jeho popularita natolik nízká, že jej dokonce nakrátko, bez odporu většiny lidu, sesadil vlastní syn. A ještě u jeho vnuka Rechabeáma se ukazuje, že davidovci nevládli s většinovou podporou. Světské i církevní volby jsou skvělé v tom, že vládce se neujímá moci násilím, ani dosazením shora, ani z dědičného titulu. Ujímá se moci se souhlasem jemu poddaných. Pokud je povolán na dobu určitou, přinášejí volby další výhodu: Předáka, který ztratil důvěru, jde odstavit bez použití násilí. Světský ani církevní předák nemá ale být vykonavatelem vůle lidu. Lid totiž ve svých přáních nemá žádnou odpovědnost. Lid by si přál nízké daně i bezplatnou zdravotní péči. Tu ale nejde zaplatit jinak než z vysokých daní nebo zadlužením státu. Lid si může přát obojí najednou, ale není tím, kdo by pak věc prakticky zařizoval. Dobrý světský i církevní předák by se tak lidu zodpovídat neměl. Tj. neměl by vládnout na základě momentálních průzkumů veřejného mínění. Dobrý předák by měl mandát od lidu brát jako svého druhu vazalskou přísahu: Věříme, že budeš rozhodovat nejlépe a my tě budeme (čtyři roky nebo třeba deset let) po-

slouchat. A v dalších volbách už tě třeba volit nebudeme. Dobrý světský i církevní předák by měl vládnout z milosti Boží a Bohu (a svému svědomí) se odpovídat. Když se touto optikou podíváme třeba na prohlášení synodní rady, vždy někoho potěší, někoho rozčílí. Nikdy nemluví za všechny v církvi. Kdyby ale měla mluvit za všechny, neřekne nic konkrétního. Když si volíme své předáky, počítejme s tím, že budou mluvit na základě svého svědomí a přesvědčení. A z druhé strany, kdo má moc, ať se především ptá, co chce Bůh. Kdo je u moci, nezavděčí se nikomu. To patří k věci. Tomáš Pavelka

oznámení

Práce jako Boží dar Ekologická sekce České křesťanské akade‑ mie zve na besedu s Ing. Boleslavem Vraným, PhD., na aktuální téma Práce jako Boží dar. Beseda se bude konat v úterý 11. břez‑ na 2014 od 17:30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49.  JNe

Pozvánka na seminář Veritas Náboženské bouře na Vysokomýtsku ve 20. letech minulého století jsou tématem přednášky Mgr. Jiřího Plháka, faráře CČSH ve Vysokém Mýtě. Prosloví ji v sobotu dne 29. března 2014 v 10 hodin na semináři his‑ torické společnosti VERITAS, který se bude konat na faře ČCE v Pardubicích, Sladkov‑ ského 638. Vstup volný, všichni jsou srdečně zváni. Fara je šestý dům za evangelickým koste‑ lem. K ulici Sladkovského jedou od nádraží trolejbusy číslo 2 a 13 do stanice Třída Míru.

13

OTÁZKA NA TĚLO

O čem by neměl rozhodovat hlas lidu? Erazim Kohák, filozof a ekolog Hlas lidu je v  demokracii jedním z  hlasů poradních; rozhodnutí vycházejí z mnohovrstevné dohody hlasu lidu, hlasu zastupitelských sborů, hlasu příslušných soudů, hlasu tradice. Když rozhoduje jeden hlas, je to vždy diktatura, i když je to „hlas lidu“ – viz diktaturu proletariátu u komunistů, diktaturu „národa“ (čti des Volkes) u nacionalistů. Demokracie vychází z diskuse mnoha hlasů, ne z prohlášení hlasu jednoho. Jan Sokol, filozof a vysokoškolský učitel „Hlas lidu“ (tj. všeobecné referendum) má pár nepříjemných vlastností: 1. za výsledek a jeho důsledky nikdo nenese odpovědnost, 2. nemusí respektovat ústavu a zákony, 3. hlasující do budoucna k ničemu nezavazuje, 4. silně podléhá demagogii, zejména ve složitějších otázkách. Proto se nemůže týkat: 1. jednotlivých osob, fyzických ani právnických, 2. daní, majetku a peněz, 3. nesmí zpochybnit výsledky voleb, 4. narušit běžný chod státu a jeho institucí. Bronislav Matulík, kazatel Církve bratrské Vzhledem k tomu, že hlas lidu není hlasem Božím, tak určitě ne o všem. Třebaže se v protestantských církvích jakž takž držely demokratické prvky i za totality, ani v církvi nelze všeobecné hlasování považovat automaticky za projev Boží vůle. Nicméně hlas lidu (není­­­­­­­‑li lid zmanipulován) má jednu výhodu, že totiž hlasy a názory vygenerují jakýsi náznak toho, kam by bylo dobré směřovat. Je ale nakonec dobré, že tak často dochází v naší republice i v Evropě k patovým a nejednoznačným výsledkům. Což je sice obtížné, ale pořád lepší než výsledek 99,9 % pro jeden názor – a ještě k tomu pochybný. Nejednota hlasování lidu tak ukazuje, že bychom se měli

14

o radu obracet ještě k něčemu vyššímu než jen k sobě samým. Pavel Ruml, vojenský kaplan O vlastnictví orné a jiné půdy. A o soukromém vlastnictví taky ne. Jiřina Šiklová, socioložka Pojem „hlas lidu“ je sice oblíbený, ale zavádějící, je to jen heslo, jímž se podbízejí politici davům. Je hlasem lidu dav skandující nenávistná hesla? Je hlasem lidu hlas těch „vlastenců“, kteří nenáviděli T. G. Masaryka a další myslitele, protože se nechtěli podbízet „ulici“? Je hlasem lidu řvaní lidí na demonstracích dle toho, kdo přednese základní heslo? Byl hlasem lidu skandující dav, vítající Klementa Gottwalda v únoru 1948? Diskutovat o hlasu lidu, aniž si vymezíme, co tím myslíme, nemá význam. Pokud se ale míní „hlasem lidu“ výsledky referenda, je to něco jiného. Bohužel lidi nechodí ani k volbám, natož pak k referendu. A výsledky referend ovlivní především ti, kteří ten „lid“ včas a hodně intenzivně ovlivňují hesly a sliby; tedy získávají je jako malé dítě se získává na cukrátko. Referendum dělá dojem, že lidé rozhodují. Ale čemu kdo z nás rozumí tak, aby mohl opravdu zasvěceně rozhodovat? Občas řeknu svým posluchačům: jak byste hlasovali k tomu a tomu tématu? Napište si to pro sebe sama. Pak o tom tématu přednáším a ke konci přednášky se znovu zeptám: jak byste hlasovali teď, když již víte, jak to bylo nebo co to znamená? Posluchači se většinou pak usmívají a přiznávají, že svůj názor změnili. Na politiky můžeme nadávat, ale můžeme je také odvolat, příště nevolit. Ale výsledky „hlasu lidu“ se odvolat nedají. Jen se za ně můžeme za pár desítek let stydět.  DaZ

NÁSTĚNKA

synodní rada

Na zasedáních dne 21. ledna a 4. února 2014 projednala synodní rada 72 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Ondřeje Titěry za faráře v Jablonci nad Nisou a Márie Jenčové za farářku v Liptále; oba na plný pracovní úvazek. Pověřila Marii Molnár k duchovenské službě v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a Pavla Rumla k duchovenské činnosti v Armádě České republiky. Jmenovala Ondřeje Koláře členem redakční rady časopisu Český bratr. Do komise pro zkoušení ordinovaných presbyterů jmenova‑ la Miroslava Hamariho a Davida Balcara. SR vzala na vědomí rezignaci Tomáše Matějovského na členství v komisi pro vzdělávání ordinovaných presbyterů a v kuratoriu Horského domova Herlí‑ kovice. Luďku Korpovi udělila dispens od setrvání na místě faráře sboru v Kloboukách u Brna do konce doby jeho povolání na sboru. Členem kura‑ toria Horského domova Herlíkovice jmenovala SR Ondřeje Titěru. Členkou poradního odboru ekumenického jmenovala Pavlínu Buzkovou. Ke způsobilosti k ordinované službě kazatelek na mateřské a rodičovské dovolené vykládá synodní rada Řád pro kazatele následovně: Pokud kazatelka, která je na mateřské nebo rodi‑ čovské dovolené, ukončí během této dovolené kazatelskou službu na určitém místě v církvi, není povolána na místo jiné, ale zůstane současně zaměstnankyní církve, zůstává jí zachována způsobilost k ordinované službě po dobu, po niž je zaměstnankyní církve. Fakulta a bohoslovci Studenti bohosloví a kandidáti služby v církvi Benjamin Kučera a Juliana Rampich­‑ Hamariová

předložili zprávu o činnosti na sboru v roce 2013. Studentka bohosloví zapsaná mezi kandidáty služby v církvi Zora Nováková podala zprávu o vykonané praxi ve sboru v Letohradě. Správa církve Na vědomí vzala synodní rada zprávy z jednání konventů Poličského, Ústeckého, Chrudimského, Západočeského a Východomoravského seniorátu. SR vzala na vědomí zprávy ze schůzí příslušných seniorátních výborů Brněnského, Východomo‑ ravského, Ústeckého, Poděbradského, Pražského, Jihočeského, Moravskoslezského a Chrudimského (2x) seniorátu. Rovněž na vědomí vzala SR zprávy z příležitostných vizitací seniorátního výboru Ústeckého seniorátu ve sborech v Děčíně a Třebe‑ nicích při předávání sborů novým kazatelům. Hospodaření Synodní rada ukládá všem farním sborům, které uplatnily restituční nároky na vydání majetku dle zákona č. 428/2012 Sb. vůči povinným osobám, aby podaly synodní radě stručnou zprávu o prů‑ běhu jednání a jeho stavu do konce února 2014 (např. o rozsahu nárokovaného majetku, reakcích povinných osob, případně o dalším postupu). Zahraniční sbory Kazatel pro sbory ve východní Evropě Petr Brod‑ ský předložil zprávu o své činnosti za období září až prosinec 2013 a plán výjezdů na rok 2014. Při jeho pobytu v Bohemce na Ukrajině vyšla najevo nutnost opravy střechy bohemské kaple. SR souhlasí s podáním žádosti o půjčku na opravu z fondu Jubilejního tolerančního daru ve výši 120 000 Kč. Ekumena Synodní rada doporučila studenta magisterského studia Jiřího Kučeru na stipendium EKHN v Mar‑ burgu v akademickém roce 2014/2015, doktoran‑

15

da Richarda Vlasáka na stipendium GAW v Lipsku v letním semestru 2014 a Marianu Kuželovou na stipendium v Izraeli. Na vědomí vzala SR vývoj a spolupráci ČCE s CČSH při přípravě výročí Mistra Jana Husa v roce 2015 a pověřila Martina Kocandu jako hlavního koor‑ dinátora programu ve dnech 5. a 6. července 2015 na Staroměstském náměstí v Praze a jeho okolí. SR souhlasí s předložením těchto projektů Nadač‑ nímu fondu Věry Třebické­‑ Řivnáčové: Cesta církve (dvě publikace), setkání křesťanů Wroclaw 2014 a Česko­‑francouzský seminář biblické animace. Dále doporučila nadačnímu fondu žádost Spolku evangelické mládeže (SEM) o příspěvek na letní kemp „Pod jednou střechou“ a žádost pražského SEM o příspěvek na vydání básnické sbírky křes‑ ťanských básníků. Na setkání evropských církevních představitelů v březnu 2014 ve Varšavě delegovala SR Pavlínu Buzkovou a jako náhradníka Pavla Rumla. V komisi pro kontakty s Presbyterní církví v USA American Working Group (AWG) došlo k personálním změnám. Synodní rada je vzala na vědomí a potvrdila toto složení komise: Gerhard Frey­‑ Reininghaus, Jiřina Kačenová, Ivana Marková, Karen Moritz, Petr Peňáz, Peter Stephens, Martin Horák, Wiera Jelinek, Vendula Kalusová a zástup‑ ce Diakonie. AWG se zabývá mezinárodními akcemi pro mládež jako je např. International English Camp v Herlíkovicích, sleduje partnerství mezi sbory ČCE a sbory v USA (přibližně deset sbo‑ rů), organizuje a hledá nové způsoby spolupráce s evangelickou teologickou fakultou a Diakonií.

Diakonie Ředitel Střediska humanitární a rozvojové pomo‑ ci (SHRP) Jan Dus děkuje synodní radě za rychlou pomoc obyvatelům Filipín. Po konzultaci s part‑ nerskými organizacemi navrhuje sbírku na Fili‑ píny uzavřít a odeslat shromážděné prostředky. Výnos sbírky je 800 630 Kč. Z toho 200 000 půjde na doplnění Fondu sociální a charitativní pomoci a 600 630 Kč na konto SHRP. Středisko humanitární a rozvojové pomoci vyhlásilo veřejnou sbírku na pomoc rodinám v Etiopii. Za tímto účelem vyhlásila SR dobrovolnou sbírku ve sborech ČCE a obeslala je dopisem. Do funkce ředitele Diakonie ČCE jmenovala SR na základě závěrů výběrového řízení a na návrh Dozorčí rady Diakonie Petra Hašku. Nastoupí od 1. 4. 2014. DaZ

zelené okénko

Autopůst 2014 – Od popeleční středy k (po)velikonočnímu úterku Letos připadá popeleční středa na 5. březen. V tento den v tradici západní církve začíná postní období, tedy čas přípravy na velikonoce, na svát‑ ky, kdy myslíme na Kristovo utrpení, jeho oběť, ale především na následující slavné vzkříšení a vítězství nad mocí zla. Známý 16. verš z třetí kapitoly Janova evangelia nám připomíná, že tento úžasný akt Boží lásky nesměřuje jen k lidem, nýbrž k celému světu: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Kristus trpěl a zemřel pro celý svět, jeho vítězství nad mocí zla se celého světa týká.

Evangelická akademie Do správní rady Nadačního fondu pro církevní školství doporučuje synodní rada ke zvolení na období 2014–2016 Michaela Erdingera, Petra Bru‑ nu, Janu Fučikovskou a Alenu Thurzovou. SR vzala na vědomí zprávu o jednání zástupců městského úřadu města Náchod, ředitelky Evan‑ gelické akademie a zástupce SOŠ sociální – EA v Náchodě o záměru zřídit církevní mateřskou školu.

16

A díky letošní poloze velikonoc v kalendáři nás tentokrát k planetě Zemi orientuje také prv‑ ní všední den po velikonocích, 22. duben – Den

Země. Od začátku 70. let minulého století při‑ pomíná nám, lidem, odpovědnost za pozemský domov, svěřenou nám podle knihy Genesis již při stvoření. Stát na Boží straně znamená jednat ve prospěch celého stvoření. A to se musí projevit i ve vztahu k planetě Zemi, která trpí pod lid‑ skou rozpínavostí. Postní období si každoročně připomínáme. Nad jeho konkrétní náplní však míváme rozpaky. Potrava mezi lidskými potřebami už nemá ono výsadní postavení jako dříve. Pro lidstvo jsou velice důležité energetické zdroje; podstatné místo mezi nimi mají fosilní paliva, jejichž zdroje se však vyčerpávají. Výrazná část fosilních paliv sytí motory našich dopravních prostředků. A tak jsou v posledních letech z různých míst slyšet výzvy k autopůstu, k radikálnímu omezení pou‑ žívání osobních aut a jejich nahrazení pěší chůzí, jízdou na kole či veřejnou hromadnou dopravou (rozhodně však nikoli leteckou, ta škodí Zemi ještě více, ale není, a snad nikdy nebude, tak rozšířena). „Automobilová kultura“ Zemi zraňuje. Auta jsou užívána nadměrně či zneužívána. Postní období tedy může pomoci nazřít, že se dá žít i bez auta či s jeho velice omezeným používáním. A tato zkušenost se může promítnout i do života po velikonocích. Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. Boží lásku sdílíme s celým světem. Máme my onomu předmětu Boží lásky škodit svou bezohledností? A nejde jen o auta.  Jiří Nečas

úmrtí Dne 3. února zemřel v 81. roce svého života farář a senior Jaroslav Gregor, naposledy v Chrudimi. V nedožitých 92 letech zemřel farář Josef Průša, naposledy v Heršpicích u Slavkova. Farář a veterán druhé světové války Jiří Tomeš zemřel 10. února ve věku 89 let.

Wrocław

Setkání křesťanů 2014 Od pátku 4. července do neděle 6. července 2014 proběhne v polské Wrocławi Setkání křesťanů zemí střední Evropy pod heslem Svobodni v Kris‑ tu. Setkání křesťanů se osvědčilo jako příležitost k sdílení a výměně zkušeností s lidmi z podob‑ ných tradic a jako prostor k společnému slavení, k rozhovoru a k lepšímu vzájemnému poznávání. Setkání křesťanů naplňuje obsahem smysl sousedství a vede k prohlubování vztahů různých zemí ve vědomí křesťanské vzájemnosti. Přihlášení je možné na webových stránkách Setkání křesťanů www.wroclaw2014.net Účastnický poplatek je pro dospělé 35 €, pro studenty 15 € a pro děti do 14 let zdarma. V ceně je ubytování na vysokoškolských kolejích, strava

jubilanti V měsíci březnu 2014 slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Jan Lukáš 50 Amos Tejkal 85 Josef Veselý 100 Jarmila Byčkovová 65 Alena Horáková 75 Bronislav Czudek 60 Zdeněk Bárta 65 Drahomíra Hejnochová 85

od pátku večer do neděle ráno a jízdenka na celý víkend po Wroclawi. Ekumenické oddělení Ústřední církevní kanceláře ČCE uvítá informaci o zájmu – zejména pokud se jedná o hromadnější

17

účast ze sborů či seniorátů. „V takovém případě doporučujeme domluvu ohledně společné dopra‑ vy. Vítána je také vaše ochota jakkoliv pomoci – finanční podpora, dobrovolná služba, technická pomoc a podobně,“ říká Daniela Hamrová z eku‑ menického oddělení Ústřední církevní kanceláře. „Zveme všechny křesťany a lidi dobré vůle, aby se přijeli podívat a zažít atmosféru setkání přes hranice našich zemí, společně slavit Boha, sdílet víru, posílit jednotu křesťanů v Evropě a učinit další krok v našem putování ke svobodě. Očekáváno je několik tisíc účastníků z celé střední Evropy. Budeme rádi, když budete u toho!“ doplňuje Gerhard Frey­‑ Reininghaus, tajemník pro ekumenu a zahraniční vztahy Ústřední církevní kanceláře.  e­‑ cirkev

Pozvání na oslavy

600 let od znovuobnovení vysluhování podobojí Milé sestry a milí bratři, dovolujeme si vás a členy vašich sborů pozvat na celodenní oslavy výročí 600 let od znovuobnove‑ ní vysluhování podobojí v českých zemích, které se budou konat v neděli 12. října 2014 v Praze,

Oslavy začnou slavnostními ekumenickými bohoslužbami v Betlémské kapli, které povedou zástupci Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské. Souběžně s bohoslužba‑ mi bude zajištěna nedělní škola s odborným dohle‑ dem a vhodným programem v několika skupinách podle věku dětí. Po poledni bude program rozšířen o další akti‑ vity na plánovaných místech (přednášky, divadlo, rukodílny pro děti i dospělé, prohlídka kostelů s výkladem, výstavy, procházky reformační Pra‑ hou). Každý program se bude minimálně dvakrát opakovat, aby se mohlo zúčastnit co nejvíce zájem‑ ců. Dále chystáme bojovou hru pro děti a další doprovodný program, který se bude odehrávat na volném prostranství v centru Prahy. Očekáváme účast nejen z řad našich sborů, ale také široké veřejnosti, jednotlivců, skupin i rodin s dětmi. Tímto vás prosíme o spolupráci ve věci šíře‑ ní pozvání na tyto oslavy (např. v rámci oznámení po bohoslužbách, na vývěskách apod.). Program se v současné době stále vyvíjí a bude finalizován dle počtu financí přislíbených z grantů a dalších zdrojů. Na internetu můžete vyhledat a využívat strán‑ ku www.nase­‑reformace.cz a www.hus2015.cz. Pracovní skupina oslav výročí 600 let od znovu‑ obnovení vysluhování podobojí v českých zemích  R. Mazur

škola bez hranic

Mateřská škola v Chebu

v Betlémské kapli a na přilehlém Betlémském náměstí, v budově Evangelické teologické fakulty UK, v kostele Martina ve Zdi, v kostele sv. Mikulá‑ še a dalších místech.

18

Hlavním cílem projektu s názvem Škola bez hranic je vybudování a dlouhodobé provozování dvoujazyčné česko­‑německé mateřské školy ve městě Cheb. Na projektu se podílí farní sbor Čes‑ kobratrské církve evangelické v Chebu a Diakonie ČCE. Synodní rada ČCE tento mezinárodní projekt dlouhodobě podporuje. Smyslem společného díla je prohlubování česko­‑německé přeshraniční spolupráce, vedoucí k přátelství mezi národy a odbourávání předsud‑ ků. Od raného věku se děti budou učit toleranci k odlišnostem druhých, budou se učit cizí jazyky a poznávat odlišné kultury. Obohacením budou i rozšířené pedagogické koncepty. Předpokládá se proto dlouhodobá úzká spolupráce s Diakonií

Neuendettelsau a s mateřskými školami na německé straně hranice. Celková nově budovaná kapacita mateřské školky je 40 dětí, rozdělených do dvou samostat‑ ných skupin, každá v jednom patře budovy. Ve třídě budou kromě učitelek také lektorky, které budou na děti mluvit německy. Budova bude bezbariérová a bude tak případně umožňovat také individuální integraci dětí s postižením. Na vlastní realizaci se podílejí Diakonie ČCE, Českobratrská církev evangelická, Diakonie Neuendettelsau, Město Cheb a Evangelická luterská církev v Bavorsku. DaZ

z domova

v bývalém sovětském bloku po změnách roku 1989, dalšími spisovatelka Alena Wagnerová, maďarský bohemista György Varga, polský novinář Adam Michnik, politik Jaroslav Šabata, politoložka Vladimíra Dvořáková, německý katolický kněz Anton Otte, slovenská předsed‑ kyně vlády Iveta Radičová a rakouská novinářka Barbara Coudenhove ­‑ Kalergiová. O ceně hlasuje – vždy jednomyslně – výbor ve složení Antonín J. Liehm, Karel Skalický, Jan Šimsa, Jiří Vančura a tříčlenná redakce Listů: Tomáš Tichák, Václav Žák a Václav Burian. Autorem plastiky je šperkař Pavel Herynek. Nositel ceny smí vybrat v zahraničí jednoho mladého zájemce o českou kulturu, jenž je poté redakcí pozván k měsíčnímu pobytu v ČR. e­‑ cirkev

Cenu Pelikán 2013 obdržel Miloš Rejchrt V pátek 24. ledna byla v Divadle hudby Olomouc Miloši Rejchrtovi udělena Cena Pelikán za rok 2013. „Desátou cenou Pelikán za práci pro politic‑ kou kulturu a občanský dialog se Listy rozhodly poctít Miloše Rejchrta. Celoživotně občansky angažovaný evangelický kazatel, autor mnoha písní a publicista se vyznačuje nejen mimořád‑

nou odvahou v těžkých historických situacích, ale také svébytným myšlením, jež ho vede k zaujímání stanovisek nekonformních nejen vůči politické moci, ale často i prostředí jemu blízkému. Tytéž vlastnosti ho vedou ovšem také k ochotě naslouchat lidem jiných názorů a jiných životních osudů a snaze je pochopit,“ odůvodňuje udělení ceny letošnímu laureátovi její organizátor a vydavatel Listů Václav Burian. Prvním oceněným byl v roce 2004 Tadeusz Mazowiecki, první nekomunistický premiér

Centrum misijních studií

Časopis Misiologické fórum a další literatura Středoevropské centrum misijních studií, o. s. (SCMS), které sídlí v prostorách sboru ČCE v pražských Kobylisích, vydává již několik let časopis Misiologické fórum. Tento časopis sle‑ duje a komentuje situaci církví v Střední Evropě s ohledem na jejich misijní poslání, uveřejňuje misiologické studie, seznamuje se současnou misijně relevantní literaturou, představuje misijní pracovníky různých církví a prezentuje současné křesťanské umění. Důraz klade na problematiku zvěstování evangelia ve společnostech, které se křesťanské tradici odcizily. Časopis se snaží rea‑ govat na misijní potřeby středoevropských církví a být v intenzivním kontaktu s jejich každodenní praxí. Vychází čtyřikrát ročně. Kromě časopisu Misiologické fórum vydává SCMS také knihy. Nabízíme následující tituly: David J. Bosch: Dynamika kresťanskej misie (2 svazky) a sborník Krizové situace v česko­ ‑slovenském kontextu po roce 1989. Chcete­­­­­­­‑li si naše publikace objednat, pište prosím na adresu [email protected]. Další informace o našich aktivitách najdete na www. missioncentre.eu.  Za SCMS Kornélia Kolářová Takácsová

19

CÍRKEV ŽIJE

Diakonie: Stavíme lidi na nohy i v roce 2014 Další ročník postní sbírky, z jejíhož výtěžku bylo dosud podpořeno v Etiopii téměř 200 rodin v na hranici přežití, bude letos probíhat od 5. března do 17. dubna.

FARÁŘSKÝ KURZ

Povedlo se! (již podruhé) Mnozí vyložili karty na stůl Po loňské „Kráse“ bylo letošní „Quo vadis ČCE?“ (Kam kráčíš ČCE?) teprve druhým kurzem za posledních osm let, který mi udělal opravdu radost; těším se tedy i na příští rok. V úterý a ve středu, kdy jsem se kurzu účastnil, se nemluvilo o úplně nových a neznámých věcech, přednášky nám však umožnily přemýšlet o tom, co už „nějak známe“, důkladněji. Letošní kurz se mi zdál být účinným lékem na povrchnost a přezíravost, neřesti naší církve, které bychom, jak soudím, měli řešit dříve než problémy zdánlivě akutnější.

Státotvorná přednáška Přednášku Jana Štefana „Teologie ČCE“ by politickým slovníkem šlo pojmenovat jako „státotvornou“. Myslitel jinak spíše ironický až jízlivý (což má své kouzlo) zde s překvapivou, ovšem přesvědčivou vlídností a klidem ocenil nejedno dílo církve, které máme za samozřejmé: biblický překlad, zpěvník, agendu a lecjaké další, co už mi tak neutkvělo. Když postoupil k současnosti, vytkl jí, řekl bych oprávěně, nedostatek systematištější odbornější duchovní práce „běžných farářů“, která by v našem čase vydala plody v podobě nové agendy, katechismu ba biblického překladu, jež by snesly kvalitativní srovnání se staršími pracemi. Praxe a  aktivismus převážily nad druhem práce, při níž je třeba zacházet i s filozofií a dalšími „abstraknějšími“ pomocnými vědami. To však neznamená, že nad ostatními počiny současných farářských generací prostě jen mávneme rukou. Kritiku, která se zde ozvala, bylo možné přijmout bez ponížení a se zachováním sebeúcty – to byl největší klad této přednášky. Pro svou praxi jsem si z ní vzal, že církev potřebuje také (!) texty s delším horizontem použití, než je nejbližší neděle či redakční uzávěrka. Ano – a že jsem v přednášce zaslechl i své jméno, mé ego pořádně zahřálo.

Odvážná přednáška Jak si účastníci povšimli, následující přednáška „Quo vadis ČCE?“ byla nápadně nesymetrická. Miloš Rejchrt v první části pobídl církev, aby zaujala pevný postoj k  otázce předmanželského sexu. Líbilo se mi, že takto „škarohlídsky“ promluvil před plénem svých kolegů a přátel právě on, právem respektovaný a oblíbený, který „má co ztratit“, na rozdíl od reakcionářů mého typu či poněkud sebezahleděných evangelikálů. V druhé části promluvil „narušitel míru“ Rejchrt s valdénským radikalismem proti majetkovému vyrovnání s církvemi. Jako zastánce konstantinovské církve, placené a chráněné státem, stojím na opačném pólu této debaty, až vlastně mimo ni. Líbilo se mi ale, že je Miloši Rejchrtovi jedno, „kolik si s tím kdo dal práce“, a že musel jako bývalý člen synodní rady počítat s nepříjemnými otázkami pléna na jeho vlastní podíl na přípravných jednáních se státem. Rejchrt sklidil ostrou, ale věcnou kritiku bez jinak celkem běžných podpásovek, jak je znám třeba z jednání synodu. A našel i své zastánce. Rejchrtovým cílem rozhodně není, aby ho všichni měli rádi, třebaže by toho mohl snadno dosáhnout. To je příklad hodný následování, i když si třeba myslíme něco úplně jiného. V debatě jsem pak ocenil Jana Štefana, který věcně pojmenoval myšlenku chudé církve jako herezi (jsem stejného názoru), i  Zvonimíra Šorma, který, ač z úplně jiných teologických pozic, ale jako vždy s věcností úctu budící připomněl, že vdovy a sirotky, jimž bychom dle Rejchrta měli věnovat státní náhradu, máme ve skutečnosti často ve svých, třeba živých, ale malých sborech, jejichž „optimalizace“ ovšem ty zmíněné fakticky nechá bez zastánců. A naposled, ale možná nejvíc, mě potěšil Miroslav Pfann, který se dovedl zastat kolegy ve chvíli, když debata začala sklouzávat k méně gentlemanské podobě. ¥

21

Rafinovaná přednáška Religionista Zdeněk Vojtíšek, který následujícího dne promluvil o současné religiozitě, je jeden z mála lidí, jejichž tolerantnosti opravdu věřím. Lidé tolerancí totiž obvykle myslí něco ve smyslu „žij a nech žít“. Snesou každý názor, dokud si neuvědomí, že je neslučitelný s tím jejich. Což je ovšem spíš ignoranství. Za nábožensky ignorantskou spíše než tolerantní označil českou společnost i Zdeněk Vojtíšek. Má na to právo, protože sám bere vážně kutilskou spiritualitu našich současníků i myšlenky sekt, jimiž se po léta zabývá. Na rozdíl od jiných nevidí naši pestrou současnost jen jako jednoho „kolektivního Zachea“, kterého je třeba oslovit, ale přiznává našim současníkům, že je naše zvěst prostě nemusí zajímat, protože mají svůj vlastní autentický duchovní svět. Vojtíšek se neposmívá snadným terčům – jehovistům či buddhistům z Vysočan, troufne si zároveň na nedotknutelné osobnosti typu Jeho Svatosti Dalajlamy. Přednášku podává tak, aby rozuměl každý; občasný suchý humor, kterým baví v první řadě sebe, slouží pouze jako „bonus“. To je správné pořadí. Věcný a gentlemanský Zdeněk Vojtíšek v perfektně padnoucím obleku je aerodynamickou štikou v českém intelektuálním rybníce.

jej ten titul prostě musí potěšit) Milan Balabán naopak apeloval na potivý požitek naší vlastní zbožnosti. Básnivá a  na pozornost náročná přednáška vnesla na půdu farářského kurzu „zakázaná témata“ zkušenosti vytržení do nebe a zření neviditelného Boha samého uprostřed jeho andělů. Jako prorocký hlas zaznělo jeho odmítnutí sebespokojeného „hřeším – a je to jedno, protože všichni hřešíme“. Smrt, hřích, nemoc – to jsou věci nepřirozené, s nimiž se nelze smířit. Vzkříšený Kristus, to je ta pravá přirozenost; Kristus, který říká ďáblu ne. Vidoucí Balabán vůbec nedbá zavedeného slovníku dogmatiky, a tak jsme ke smyslu mnoha z jeho výroků s  přáteli dospěli až ve vzrušené debatě nad „kung­‑paem“ v čínském bistru; ovšem stálo nám to za to. Nebyl jsem sám, koho nakonec trochu zklamalo, když se v debatě vyjasnilo, že Milan Balabán nebem nemyslí prostor, to nebe, co je vidět, ale sféry intelektuální. Jakuba S. Trojana to naopak potěšilo; a byla by zase škoda, kdyby mezi těmito smělými spolubojovníky těžkých zápasů netrvala po dlouhých desetiletích jistá hlubinná spřízněnost. Své jsem si pro sebe vzal a Milan Balabán pro mne i v pokročilém věku zůstává oním námořním pirátem, lesním loupěžníkem a beduínským jezdcem mého studijního mládí.

Divoká přednáška

Debata do ztracena

Dvě středeční přednášky se stylem i tématem zajímavě doplňovaly. První byla výzvou k poctivému uchopení duchovního světa našich současníků. Divotvorný stařec naší církve a českého kulturního světa (jako religionistu

Panelová debata, kterou skončil můj pobyt na kurzu, se pro mne příliš brzy stočila k našemu vztahu s veřejností. Hlasy ze shromáždění vyjadřovaly především přání, aby církev „jako jeden muž“ zaujímala ty či ony společenské postoje.

22

Potíž je v tom, že církev není „jeden muž“; zahrnuje v sobě velké rozdíly, dokonce i v základních teologických východiscích. Spíše si sama v sobě nejdříve musí ujasnit, kde stojí, a  pak může vést rozhovor se společností. Proto jsem ocenil příspěvek bratra Slámy, který načrtl představu ideálního sboru: sbor s  propracovaným biblickým kázáním jako základem bohoslužeb a s promyšlenou liturgíí jako důstojnou formou tohoto zvěstování. A přes týden setkávání v domácích skupinkách, čas od času promítání filmu a dobročinný bazar. Petr Sláma jako jediný přišel

s konkrétní a zároveň ideální představou. O níž už se dá vyjednávat, k níž se dá mířit a upravovat ji s ohledem k ostatním. Vyložil karty na stůl bez obav, že třeba myšlenka domácích skupinek bude jistě někomu (třeba mně) cizí. A to bylo, závěrem, to nejcennější na letošním kurzu vůbec: Dost z nás dovedlo vyložit své postoje bez předběžné autocennzury, bez přehnaných obav, že by se někomu mohli znelíbit. Letošní kurz byl svěží a ti kteří program sestavovali, si zaslouží upřímnou pochvalu!  Tomáš Pavelka, účastník kurzu

POTRAVINOVÁ POMOC

Polévka pro bezdomovce a sbírka potravin I náročné projekty lze zvádnout s lehkostí a radostí pro obdarované i dárce Občas zaslechneme, že v naší zemi nikdo nemusí trpět hladem, nejsme přece někde v Africe. Jenže i v takzvaně civilizovaném Česku žije dnes mnoho lidí za hranicí chudoby a zejména pro bezdomovce není jídlo samozřejmostí. Nasytit hladové se rozhodly také některé pražské sbory, které se zapojily do projektu potravinové pomoci.

Koordinátorka Magdaléna Marešová vysvětluje, že účast na projektu je finančně a organizačně poměrně nenáročná. Prakticky každý sbor může buď uspořádat sbírku potravin mezi svými členy a poté jídlo předat do distribuční centrály, anebo může rovnou uvařit pořádný hrnec syté polévky a rozdávat ji bezdomovcům. ¥

23

Jak projekt potravinové pomoci vznikl? Kdo byl iniciátorem? Projekt vznikl na podnět konventu pražského seniorátu na podzim roku 2012 a je to jeden ze směrů, kterými by se chtěl seniorát ubírat ve snaze pomoci lidem na okraji společnosti, skupinám sociálně vyloučeným. Má tři stejně důležité části. Vaření polévek poskytuje pomoc akutní, tedy krmení hladovějících přímo na ulici. Touto aktivitou sbory provází bratr farář Petr Špirko na základě svých dosavadních zkušeností. Sběr potravin pro potravinovou banku představuje pomoc celoroční, ke které jsme se v adventu inspirovali u Klimenta. A konečně: solidární obchody jsou plánem do budoucna. Jako seniorát bychom chtěli provozovat výdejní místa, kam by mohli bez ostychu chodit pro potraviny i ti, kdo jsou v nouzi dočasné či přechodné.

Potravinová banka Praha má velmi podobné území působnosti jako pražský seniorát. V jeho rámci zásobuje zařízení a organizace, které se starají o hladovějící anebo se samy při péči o jinak handicapované dostávají do problémů se zásobováním. Celkem málo se ví, že mezi odběratele Potravinové banky Praha patří i některá střediska naší Diakonie.

Jak má postupovat sbor, který se chce k této činnosti přidat? Především by se měl rozhodnout, která ze dvou již fungujících aktivit (polévky a potravinová banka) je pro něj ta pravá, případně jestli by byl ochoten vyzkoušet obě – i takové sbory už jsou. Informace o obojím najde na stránkách pražského seniorátu v sekci Sociální projekty seniorátu. A tamtéž jsou i kontakty pro případ, že by potřeboval cokoli doplnit nebo se rovnou přihlásit. Je možné si jen tak stoupnout s hrncem na náměstí a rozdávat polévku bezdomovcům? Není k tomu potřeba mít spoustu povolení a osvědčení? Nekontrolovala vás někdy policie nebo nějaká inspekce? Když dáváte jako soukromá osoba jiné soukromé osobě najíst, osvědčení nepotřebujete. Když to děláte na veřejném prostranství a evidentně se nejedná o komerční aktivitu, ale dobročinný projekt, jsou autority shovívavé. Za dobu, co věc děláme, jsme žádnou negativní zkušenost tohoto typu neměli. Potraviny shromážděné ve sborech se odevzdávají v Potravinové bance Praha. Komu jsou potraviny dále distribuovány? A podle jakého klíče?

24

Potravinová pomoc funguje zatím pouze v rámci pražského seniorátu. Plánuje se její rozšíření i dál? Nemám v tomto ohledu žádné „instrukce shora“, ale pevně věřím, že tyto aktivity jsou tak jednoduché a transparentní, že se nám časem podaří přenést je i do jiných koutů republiky. Zaregistrovala tuto aktivitu naší církve média? Nebo v záplavě restitučních zpráv jakákoli dobročinnost zcela zapadá?

Takto se to říct nedá, ale první mediální výstup už máme díky Magdaleně Trusinové v  pořadu Křesťanský týdeník na Českém rozhlasu Radiožurnálu. Média obecně nemají příliš zájem informovat o pozitivních věcech, o aktivitách, které pomáhají, podporují. V tuto chvíli nepovažuji medializaci za prioritu, ale vzhledem k tomu, že mě komunikace s médii živí, určitě s tím do budoucna počítám. Zesilování hlasu chudých v médiích je navíc dalším z témat, na která se chce seniorátní pracovní skupina zaměřit. Potravinovou pomoc organizuje pracovní skupina pro práci se sociálně vyloučenými. Jakými dalšími způsoby se jim snažíte pomoci? Při setkáních pracovní skupiny jsme naše plány definovali v několika bodech a kromě potravinové pomoci a zesilování hlasu potřebných v médiích je to ještě práce se seniory a práce s  Romy, konkrétně iniciativa Společně žít v míru, které se intenzivně věnuje berounský farář Mikuláš Vymětal. V posledních měsících se ve sborech ČCE diskutovalo na téma samofinancování sborů. Sbory se mimo jiné zabývaly otázkou, jaká

část z restitučních náhrad, které bude církev dostávat v následujících desetiletích, má být určena na sociální projekty. Jak byste na tuto otázku odpověděla vy? Nikoliv část, ale všechny. Z mého pohledu je to jedinečná příležitost, jak velmi smysluplným způsobem využít velký obnos peněz. Příležitost, která se zřejmě už nikdy nebude opakovat. Když se velký obnos rozdělí na mnoho malých částí, může se snadno stát, že některé dobře míněné snahy vyjdou naprázdno nebo přinesou jen sotva znatelný užitek. Kromě toho si myslím, že bychom fungování naší církve měli být schopni zabezpečit vlastními silami a prostředky a nevytvářet nebezpečný precedens pro další generace – nedávat signál, že věci, které jsou pro nás důležité, za nás má řešit respektive platit někdo jiný. Některé věci na první pohled vypadají nerealisticky, stejně jako se zdálo nerealistické sehnat v každém sboru dobrovolníky pro zajištění potravinové pomoci. Nakonec se však ukázalo, že když se síly rozloží v tak velkém prostoru, jakým je seniorát, lze i  náročné projekty zvádnout s lehkostí a radostí pro obdarované i dárce. A to jsme teprve na začátku.  Ptal se Ondřej Kolář

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Angličtinář roku 2014 Žáci církevních škol bodují

V

  celostátní soutěži Angličtinář roku se nejúspěšnější studentkou v  rámci Královéhradeckého kraje stala Andrea Nýčová z náchodské Střední odborné školy sociální – Evangelické akademie. Soutěže, kterou v lednu tohoto roku zorganizovaly Czech­‑us, v., o. s. a University of New

York in Prague, se zúčastnilo celkem 3 870 studentů ze 188 středních škol, převážně gymnázií. Andrea v soutěži obdržela krásné 4. místo! Soutěžní test se skládal ze tří částí – čtení, poslechu s porozuměním a jazykové kompetence. Byl na úrovni B2-C1, tedy na úrovni ¥

25

vyšší obtížnosti. Andrea si v soutěži vybojovala hodnotnou cenu, a to 75 % školného na bakalářské studium na University of New York in Prag a batoh značky Alpine Pro. Evangelická akademie připravuje žáky na sociální práci v  sociálních, pedagogických a zdravotnických zařízeních či ve státní správě. Andrea studuje třetím rokem obor sociální vychovatelství a v anglickém jazyce exceluje, což potvrzuje i její učitel Jaroslav Regner. Andree moc gratulujeme a  děkujeme za vynikající reprezentaci školy! David Hanuš, ředitel Střední odborné školy sociální – EA v Náchodě

CÍRKEVNÍ HUDBA

Povolání do kantorské služby Střítež nad Bečvou má sborového kantora

V

 neděli 16. února byl ve sboru ve Stříteži nad Bečvou povolán do kantorské služby Petr Běťák. Tento absolvent tříletého Semináře církevní hudby Evangelické akademie se tak stal historicky prvním sborovým kanto-

rem oficiálně staršovstvem pověřeným prací pro sbor v hudební oblasti. Povoláním sbor vyjadřuje, že si váží času, energie a vzdělání

26

takového spolupracovníka a svěřuje mu péči o hudbu a zpěv v konkrétním sboru. Slavnosti se účastnil a slovem povzbudil nového kantora celocírkevní kantor, hybatel a neúnavný organizátor Ladislav Moravetz, povolání vyslechl Petr Běťák z úst střítežského faráře Josefa Hurty. Petrovy prsty rozezněly varhany v  několika varhanních skladbách, pak se chopily taktovky při vedení pěveckého sboru. Podpořit přijeli čerstvého kantora také spolužáci ze semináře, s kterými se na tuto službu společně připravoval. „Je to první akt svého druhu. Mám ohromnou radost. Věřím, že další sbory to povzbudí, aby také uvažovaly o povolání do kantorské služby, když máme tolik šikovných a vzdělaných muzikantů,“ řekl Ladislav Moravetz. Absolventi semináře a  další muzikanti založili Spolek evangelických církevních hudebníků jako platformu pro další vzdělávání a setkávání. Při příležitosti nedělní hudební slavnosti proběhlo i pracovní setkání členů tohoto spolku.  DaZ

Moje církev

SENIORÁTY SE PŘEDSTAVUJÍ

Libereckým seniorátem od východu na západ

K

dyž jsem si přečetl v prvém čísle Českého bratra představení Brněnského seniorátu s jeho různými aktivitami a při vědomí, že mám představit seniorát Liberecký, padla na mě tíseň. Co napsat o jednom z nejmenších? Že „na Sionu Tvé, Bože, služby řádně se konají“? Nebo najdeme ještě něco jiného? Náš seniorát se nachází v západní části Krkonoš, v Jizerských a Lužických horách i v jejich podhůří a zasahuje k hranicím středních Čech. Patří do oblasti Sudet (keltské jméno znamená Hory kanců). Tato oblast byla poznamenána neblahými událostmi před a po 2. světové válce, kdy se udála změna ve složení obyvatelstva.

invencí stále oplývající ThDr. Josef Veselý. Dosud přispívá zasvěcenými články do Kostnických jisker. Díky spolupráci obou sborů se děti scházejí ve větším počtu například při víkendových pobytech v Křížlicích, což je radostnější pro ně samé i pro jejich vedoucí. Jilemničtí spolu se členy místní katolické farnosti organizují Klub Betanie, kam zvou známé i méně známé osobnosti (byl zde např. biskup Václav Malý nebo astronom Jiří Grygar).

Seniorát tvoří sbory, proto se zmíním nejdříve stručně o nich Toleranční sbor Křížlice je znám díky celocírkevním kurzům dětí a mládeže. Má patrně v celé ČCE nejvýše položený kostel. V zimním období farář často oslovuje shromáždění: „Milá sestro a milí bratři“. To proto, že přijít do kostela v době sněhových metelic a závějí se odváží hlavně muži. Několikrát do roka se ale u nás konají koncerty a v minulém roce zde byla velká slavnost: ekumenická bohoslužba při vyslání první vojenské kaplanky Gabriely Horákové. Byli přítomni vojenští kaplani, zástupci armády, synodní senior a také 39. arcibiskup pražský, kardinál Dominik Duka. Křížlický sbor úzce spolupracuje se sborem v Jilemnici. Je to pochopitelné, neboť v obou sborech po více než 30 let postupně blahodárně působily dvě farářské manželské dvojice – Hudcova a Horákova. A před nimi byl v Jilemnici po dobu téměř 40 let náš milý, nyní stoletý, ale bohatou

Vyslání farářky Gabriely Horákové do armády

Další, rovněž toleranční, sbor v Libštátě má kostely dva. Reformovaný kostel je tím stále užívaným, luterský, který již téměř podléhal zkáze a nebyl využíván, se daří díky sboru, obci a památkářům oživovat. Konají se v něm třikrát ročně koncerty. ¥

27

Liberecký a jablonecký sbor jsou v centru seniorátu. Jablonecký sbor má agilní pěvecký kroužek, scházejí se senioři, střední generace, děti i mládež. Tedy vše, co živý sbor má mít. A tento sbor je u nás jediný, který se může pochlubit úzkou spoluprací se střediskem Diakonie ČCE. Ta zde poskytuje pečovatelskou službu a provozuje nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Vděčně vzpomínáme na otce zakladatele, bývalého seniora Tomáše Matějovského. Podobně žije i sbor v krajském městě Liberci; při nejrůznějších činnostech si zde pochvalují dostatek spolupracovníků. Ve větších městech bývá situace přece jen o něco radostnější a nadějnější než na vesnicích. V západní části seniorátu jsou sbory v České Lípě, Rumburku, Novém Městě pod Smrkem a Varnsdorfu. V popředí stojí sbor v Rumburku. Neúnavnou snahou faráře a seniora Filipa Šimonovského se podařilo otevřít církevní mateřskou školu „Klíček“, jejímž zřizovatelem je místní sbor. Škola je v přízemí sborového domu a má kapacitu 24 dětí; čtyři místa jsou určena pro etnicky či sociálně znevýhodněné. V naší církvi je to druhá mateřská škola.

Noc kostelů

Společné starosti a radosti V seniorátu organizujeme společná setkání kurátorů se seniorátním výborem, což umožňuje lépe se seznamovat s případnými problémy a včas je

28

řešit. Výměna zkušeností je ku prospěchu všem zúčastněným. Za důležité rovněž považuji, že v seniorátu jsou všechny sborové budovy řádně udržovány a opravovány.

Pobyt v Křížlicích

Zamýšlíme se také nad solidaritou mezi našimi sbory (repartice a  Personální fond). Koncem roku jsme pro jeden sbor ve finanční tísni uspořádali sbírku a odezva byla víc než příznivá. Částku vybíranou pro Personální fond zvažujeme přizpůsobit síle a finančním možnostem jednotlivých sborů. Domníváme se, že stejná částka pro každý sbor je diskutabilní a není v souladu s biblickým „jedni druhých břemena neste“. O slučování sborů v seniorátu zatím neuvažujeme. Protože se ale zmenšují, bude nutno do budoucna přemýšlet i o této možnosti. Závěrem chci poděkovat všem farářům, kurátorům, staršovstvům a jejich menšímu či většímu počtu spolupracovníků za to, že jsem mohl tento článek napsat a že bylo o čem. Uvědomuji si, že jejich aktivity jsou mnohem obsáhlejší, než je zde uvedeno, a omlouvám se těm, které jsem opominul. Jsem moc rád a také vděčný za to, že držíme při sobě, pomáháme si a máme radost, když se něco dobrého zdaří. A to mě obohacuje a posiluje. Jiří Kužel, seniorátní kurátor Libereckého seniorátu

K CÍRKEVNÍM RESTITUCÍM

Než začneme porcovat medvěda O potřebě pojmenovat restituční peníze

R

ozhovor o „církevních restitucích“ už u nás komunistů utrpěly. Jako takové by 2) ale patřily běží pěknou řádku let. Někdy nabírá podobu takřka pouze katolíkům. Jenže 3) katolíci věděli, kampaně, někdy přechází v zanícenou polemiku. že by to v současné ČR politicky neprosadili. U některých naopak vyvolává podivuhodnou Kromě toho 4) se v nich možná hnulo svědomí ztrátu řeči. Než v roce 2013 padla pravicová vláda, za období, kdy u nás pronásledovali a vyvlaststihla prosadit zákon o majetkovém vyrovnání ňovali protestanty. 5) A tak nám nekatolíkům s církvemi. V horizontu nadcházejících měsíců se přenechali podstatně větší část peněz, než jak zřejmě i naše církev bude muset rozhodovat, jak to odpovídá našim ztrátám z komunistického s penězi, které by v rámci tohoto procesu měla období. Paralelně s tím se 6) od devadesátých let dostat, naloží. Polemika o tom, zda je oprávněné mezi státem a církvemi řeší odluka státu a církví. peníze přijmout, plynule přejde v polemiku, jak A tak jsou tyto peníze od státu také 7) jakýmsi s nimi naložit. Použít ty peníze spíše na zajištění balíčkem na cestu s cedulkou „a od nynějška za provozu církve? Nebo by to znamenalo „prožrat“ svoje“. je? Máme je tedy raději společnosti vrátit formou obecně prospěšných projektů? Ale co je to přesně za peníze? Myslím, že v okamžiku, kdy z jednání s vládou začalo být zřejmé, že jsou tyto peníze reálně na obzoru, měla synodní rada lidem ve sborech vysvětlit, kdo zde co komu za co dává. Úkolu vyjádřit, o jaké peníze jde (ne kvantitativně, ale kvalitativně) se žel nezhostil ani synod, který zasedal na jaře 2013. Mohou nás stokrát rozčilovat populistické útoky Je zřejmé, že nabídnuté sedmero aspektů není na církve v médiích. Ale charakter těch peněz opravdu není triviální a vedení církve zůstalo nijak přímočará definice. Odpovídá složité diskučlenům církve dlužno jejich jasné a teologicky si o církevních restitucích od počátku devadesáodpovědné pojmenování. Ještě naléhavěji se tato tých let a vyjadřuje podvojnost těchto peněz. Jsou potřeba ukáže v okamžiku, až se v naší církvi ote- současně velkorysým gestem ze strany katolíků, vře rozprava, jak s penězi naložit. Jejich charak- současně sumou, s jejíž pomocí hodlá stát od sebe ter přece musí mít přímý vliv na to, podle jakých církve odpoutat. To, že je charakter těch peněz kritérií se o nich bude rozhodovat. A nebudeme­­­­­‑li složitý, však neznamená, že by jejich přijetí bylo mít jasná kritéria, budeme se rozhodovat pod mravně závadné. Neshledávám to ani v jednom tlakem spíše nepřátelsky naladěných médií – z uvedených sedmi aspektů, neshledávám to ani a podle výřečnosti a ostrosti loktů jednotlivých v jejich celku. Nemyslím si proto, že bychom se za přijetí těch peněz museli vykupovat třeba tím, že navrhovatelů. Jak ty peníze kvalifikovat? Níže uvádím „mik- jejich většinu použijeme na charitativní projekty. ropříběh“, který se snaží vystihnout jejich charak- Jednotlivé aspekty mikropříběhu mají rozličné ter pomocí sedmi aspektů. Myslím, že taková nebo důsledky, o nichž je třeba mluvit: důsledky pro jiná formulace je zcela nezbytným východiskem pojetí sborové práce, pro poslání sboru v obci, pro vztah k lidem na okraji společnosti, pro vztah ke dalších úvah, jak s penězi naložit. Nuže: Peníze, které stát církvím v rámci majetko- katolíkům apod. Ale bez všeobecně přijatelné vého vyrovnání poskytne, jsou 1) pokusem od- definice těchto peněz žádný smysluplný rozhovor škodnit majetkové křivdy, které církve za vlády vůbec nemůže začít. Petr Sláma

29

nová píseň

Švédské Gloria

V

 roce 1985 vznikla ve Švédsku nová forma refrénového zpěvu Gloria, který je prokládám recitovanými texty. Toto zpracování, jehož autorem je církevní hudebník, hudební pedagog a skladatel Harald Göransson, se dostalo do německého Evangelického zpěvníku (EG 180.3), kde je zařazeno mezi liturgické zpěvy.

novaná forma (recitace jednotlivce / společně zpívaný refrén) nám připomíná, že liturgie je mnohočlenná, komplexní komunikativní a dramaturgická hra. V Bibli máme mnoho

Liturgie nejen v hospicu Farář Daniel Heller vytvořil českou verzi refrénu, aby ji mohl používat při pobožnostech v hospicu a na bohoslužbách, kterých se neúčastní jen členové sboru. Při takových setkáních nelze očekávat, že lidé zazpívají celou píseň. Současná praxe ukazuje, že i tyto malé formy mohou plnit svou liturgickou roli, a to nejen při pobožnostech v hospicech, ale také při různých bohoslužbách. Daniel Heller říká, že „chvalozpěv Gloria je krásný, ale i složitý a dlouhý, náročný pro toho, kdo jej nezná. Jeho funkce v bohoslužbě však nespočívá v tom, že člověk odříká všechny jeho výpovědi, ale že se ponoří do chvály, že svou duši připraví na následné slyšení slova Božího tím, že ji uvede do stavu chvály a vděčnosti. Navržený refrén to splňuje, a přitom není náročný pro běžného účastníka“. Takový zpěv si zaslouží predikát „úžasná jednoduchost“. Úžasná proto, že bez velké námahy může zaznít celý text hymnického chvalozpěvu, který patří k těm nejstarším a nejkrásnějším starokřesťanským dochovaným pokladům. Göransonnovo zpracování patří k těm nejjednodušším. Lze je aplikovat bez přípravy, prakticky stačí, aby se zhudebněný refrén jednou předzpíval, a ostatní se připojí. Kombi-

30

příběhů, kde lid přistupuje k dialogu s Bohem také ve chvalozpěvech v responsoriální formě, přednesené zpěvákem a shromážděním. Z hlediska akustického se střídají dva dynamické odstíny (jemnější – výraznější, příp. verbální

– hudební). Tento dialog neubírá na významu shromáždění, ale právě naopak jeho roli zvýrazňuje.

Oživující a obohacující účinek Švýcarský hymnolog Markus Jenny zmiňuje ve své knize z roku 1969, že budoucnost evangelického církevního zpěvu spočívá především v  pečlivém (úsporném) používání církevní písně, ve správném používání církevní písně s  ohledem na její funkci při bohoslužbách a  také v  tvorbě a  v  zavádění nepísňových zpěvů pro bohoslužby a různé formy pobožností. S tím také souvisí forma dobrovolného vzdělávání kompetentního personálu, ať už se jedná o faráře, kantory varhaníky či vedoucí pěveckých sborů. Používání těchto forem může být velkým obohacením pro církev především proto, že nabízí jinou formu duchovního prožitku, a tím otevírá novou dimenzi spirituality. O budoucnosti evangelického církevního zpěvu Markus Jenny psal v době, kdy reformovaná církev ve Švýcarsku byla v přelomu, kdy se debatovalo o různých otázkách, týkajících se budoucnosti církve. Jenny píše, že je dobře, když církev myslí do budoucna. Myslet na budoucnost znamená především podniknout včas patřičná opatření. To se týká také církevního zpěvu: „Nemáme žádný důvod pochybovat o budoucnosti evangelického zpěvu, ale v otázkách týkajících se budoucnosti bychom možná mohli rozpoznávat úkoly pro současnost. Církev se nemá připravovat na konec tradice evangelického zpěvu. Církev se má připravovat na změny a ve změnách ať vidí především příležitost k přinášení nových témat, případně nová zpracování starých témat, která zaujmou a obohatí dnešního člověka.“ Pobožnosti na Semináři církevní hudby Evangelické akademie si bez nepísňových zpěvů již nedokážeme představit. Každá pobožnost obsahuje kombinaci nepísňových zpěvů (zpívané aklamace, antifony nebo mešní zpěvy, kánony, refrénové zpěvy, jednoduché vícehlasy) s  písněmi ze zpěvníku. Děláme to nejen proto, že se učíme tyto zpěvy zpívat a vést, ale i proto, že pokaždé zažíváme jejich oživující a obohacující účinek. 

Sláva na výsostech Bohu Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení. Refrén

Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. Refrén Pane a Bože, nebeský Králi, Bože, Otče všemohoucí. Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste. Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Refrén Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi, ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby. Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Refrén Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce. Refrén

Ladislav Moravetz

31

DiAKONIE

POSTNÍ SBÍRKA

Stavíme lidi na nohy i v roce 2014 Diakonie vyhlašuje další ročník postní sbírky pro Etiopii

Š

anci začít s malou živností a postavit se na vlastní nohy dostanou etiopské ženy letos již šestým rokem díky postní sbírce Diakonie ČCE. Podpořené ženy samoživitelky tak budou moci svým dětem i sirotkům zajistit pravidelnou stravu a posílat je do školy. Další ročník postní sbírky, z jejíhož výtěžku bylo dosud podpořeno téměř 200 rodin na hranici přežití, bude letos probíhat od 5. března do 17. dubna.

Práce, důstojnost a naděje V Etiopii žije 29 milionů lidí pod hranicí chudoby – za méně než 25 korun na den. Velmi rozšířený virus HIV zanechává mnoho rodin neúplných a žijící rodiče jsou kvůli AIDS často velmi zesláblí. Řada mužů zahynula během etiopsko­‑eritrejské války, a zůstaly tak rodiny bez opory a finančních příjmů. Na HIV/AIDS často umírají oba rodiče, o sirotky se pak většinou starají jejich tety, babičky či jiní příbuzní. Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE již šestým rokem dává možnost dlouhodobé obživy těmto rodinám. „Díky projektu máme co jíst. Ale to

32

není všechno. Důležité je, že mám práci. Mám zpět svou důstojnost a neztrácím naději,“ říká Zerthun Wube, jedna z podpořených žen.

Jak jsou prostředky sbírky využity? Z podpory 6000 korun pro jednu ženu jde první tisícovka na školení v rozvoji jejích podnikatelských dovedností. Zbytek je využit jako investice do rozvoje živnosti. Většinou se jedná o chov ovcí a koz, provozování kavárny nebo pekárny na chleba, prodej ovoce, zeleniny a drobného zboží na trhu.

Přispějte nebo udělejte radost dárkem Zvažte prosím, zda je ve vašich možnostech se ke sbírce připojit s vědomím toho, že i nepatrný příspěvek může pomoci. Své příspěvky můžete zasílat na transparentní účet veřejné sbírky, číslo účtu 2100 53 4439/2010, variabilní symbol 103. Na tentýž účel můžete přispět také zakoupením drobného „Dárku, který zahřeje“ na dárcovském portálu Diakonie (www.mnoho­‑tvari­‑pomoci.cz/ hrp).

Středisko humanitární a rozvojové pomoci situaci v  Etiopii dlouhodobě sleduje. Na konci roku 2013 projekt navštívila již třetí skupina členů ČCE v rámci cesty do Etiopie zvané solidární dovolená. V kontaktu se všemi podpořenými ženami byla také dobrovolnice střediska, která v Etiopii půl roku pracovala. Příběhy podpořených žen si můžete přečíst na www.hrp.diakonie.cz.  hrp/ph

Diakonie má nového ředitele

S

ynodní rada na svém zasedání 4.  února  2014 jmenovala ředitelem Diakonie ČCE Petra Hašku, který se své funkce ujme letos 1. dubna. Petr Haška byl jmenován na základě předchozího výběrového řízení a na doporučení dozorčí rady Diakonie ČCE. Nový ředitel Diakonie ČCE bude slavnostně uveden do úřadu při zahajovacích bohoslužbách na letošním synodu.

Aktuality

Pečující, zapamatujte si číslo bezplatné poradny: 800 915 915 Diakonie ČCE provozuje od loňského roku celostátní bezplatnou poradenskou linku pro rodinné pečující, a to v rámci projektu Pomáhá‑ me pečovat. Projekt je svého druhu v českém prostředí ojedinělý, probíhá celostátně a dlou‑ hodobě. Linka je určena především rodinným pečujícím o seniory, odpovědí se samozřejmě dostane i pečujícím o další cílové skupiny. Poradenská linka je v provozu každý všední den od 9 do 17 hodin a volající si zde nejčastěji žádají informace z oblasti sociálně­‑právní, například jak si počínat při zamítnutí pří‑ spěvku na péči, co dělat v případě nečinnosti úřadu práce, jaká jsou práva pečujících a jak je mohou vymoci. Časté jsou rovněž dotazy ke konkrétním případům – kupříkladu lékař nechce předepsat některé pomůcky s tvrze‑ ním, že na ně není nárok. Lékař nemusí být vždy dobře informován a je třeba mu přísluš‑ nou vyhláškou dokázat, že nárok existuje. Jiní volající se dotazují na ošetřovatelskou proble‑ matiku, někdy se potřebují jen ubezpečit, že jejich postup v péči o blízkého je správný a že nic podstatného nezanedbávají. Bezplatné poradenské linky pro pečující už delší dobu úspěšně fungují například v Němec‑ ku nebo Švédsku, kde jsou mnohem více rozšířeny, protože byly zřizovány regionálně u center pro pečující. Další informace, rady, články či odkazy na www.pecujdoma.cz

Diakonické weby se rozrostou o e­‑shopy Petr Haška (nar. 1966) je dlouholetým pracovníkem a dosavadním ředitelem střediska Diakonie v Myslibořicích. Je také jedním z pěti diakonů ČCE. S manželkou Libuší mají šest dětí. Obsáhlý rozhovor s Petrem Haškou o tom, že Diakonie je stále na cestě, jste mohli číst v prosincovém čísle ročníku 2011. Další rozhovor, již s novým ředitelem, přineseme v příštím čísle.  Pavel Hanych

Abyste mohli hezké výrobky z diakonických dílen nakoupit pohodlně i na dálku, připravuje‑ me e­‑shopy, které rozšíří rodinu diakonických webů. Vedle sjednocené rodiny webových prezentací, aukčního systému nebo dárcov‑ ského portálu je to další krok Diakonie ve světě internetu a online médií. Těšíme se, že krásná díla klientů Diakonie udělají radost i vám.  ph

33

oznámení

Ústřední kancelář Českobratrské církve evangelické, ekumenické oddělení, hledá spolupracovníka/spolupracovnici do pracovního poměru na plný úvazek s nástu‑ pem od 1. 4. 2014 nebo dle dohody i později. Jedná se o rozmanitou pracovní činnost od admi‑ nistrativy přes přímé kontakty se zahraničními partnery až po překlady a práci s teologickými texty.

– Poklady a tajemství v lese – Zpívání, promítání – Večerní programy pro dospělé – Čemu věříme? – Co je to víra? Jak se projevuje? A musí se proje‑ vovat? Jak o víře mluvit? – Povídání o knížkách, ukázky

Požadujeme: – VŠ vzdělání, – zájem o teologii a znalost církevního prostředí, – bezúhonnost, – aktivní znalost AJ a NJ, – schopnost organizace domácích i zahraničních akcí, – schopnost administrace a správy projektových činností, – schopnost překladů a tlumočení. Nabízíme: – příjemné pracovní prostředí v centru Prahy, – odpovídající mzdové ohodnocení, – možnost osobního a jazykového rozvoje. Uzávěrka přihlášek, doplněných o strukturovaný životopis, motivační dopis a kopii dokladu o dosaženém vzdělání, je dne 17. 3. 2014. Další informace podá tajemník pro eku‑ menu a mezinárodní vztahy pan Gerhard Frey­‑ Reininghaus, tel. 224 999 216, e­‑mail: reininghaus@e­‑ cirkev.cz

Herlíkovice – pobyt pro rodiče a prarodiče s malými dětmi 29. března – 3. dubna 2014 Někdo mě vede za ruku… – Biblická vyprávění pro malé děti (dopoledne a večer) – Tvoření, hraní doma i venku, procházky

34

Pobyt povede Lenka Ridzoňová, farářka v Praze ­‑Střešovicích. Spolupráce při programu bude vítána, budou se hodit výtvarné potřeby – pastelky, štětce, vodovky, lepidlo, nůžky; hudební nástroje i s hráči. Více se lze domluvit pomocí e­‑mailové adresy: [email protected]. Přihlášky zasílejte na e­‑mail: vychova@e ­‑ cirkev.cz nebo na adresu: oddělení výchovy a vzdělávání, ÚCK Českobratrské církve evangelické, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1, nejpozději do 20. března 2013. Případné dotazy na telefonním čísle: +420 224 999 233.

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Mravenec Mudrc může být i malý

Z

náš ten vtip, jak přijdou za slonem dva mravenci a chtějí s ním bojovat? Slon odpoví: to není fér. Vy jste dva na jednoho. Anežko, víš ale jakou mají mravenci sílu? Myslíš, že by přeprali slona? To ne, ale možná jsou chytřejší. V Bibli se píše, že jsou to mudrci. Mudrci? Mudrci byli třeba ti, kdo přišli do Betléma k narozenému Ježíši. Mudrc je někdo moudrý. Ví něco, co třeba nevědí všichni. Něco, co si sám nevymyslel. A  nejenže to ví, ale bere to vážně. Třeba ti mudrci, kteří přišli do Betléma. Viděli hvězdu jako znamení, zkoumali, co znamená, pochopili to a vydali se na cestu. A v čem je mudrc mravenec? Mravenec je malý, sám toho moc nezmůže. Ale nějak pozná, že se má už v létě postarat, aby měl v zimě co jíst. Pozná to a podle toho se zařídí. Běhá, shání potravu, ukládá zásoby. Mraveniště je vlastně velké město se spoustou ulic, chodeb, tunelů, komůrek, úkrytů a skladů. Celá stavba je promyšlena do detailů. Taky je mraveniště dobře nasměrováno; pozvolnějším svahem otočené na jih ke slunci a teplu. A větší část mraveniště není vidět, je skryta pod zemí. V mraveništi funguje velká mravenčí rodina. Je tam přesně rozděleno, kdo má jaký úkol. Královna, dělnice, samci. Mravenci jsou schopni se mezi sebou dobře dorozumívat. Mluví na sebe vůněmi. Feromony. Když jeden mravenec najde někde potravu, nese ji do mraveniště nejkratší cestou. Jak pozná nejkratší cestu? Podle slunce. A nechává za sebou cestičku,

která voní dalším mravencům, ti potravu najdou a postupně ji do mraveniště odnosí. Prostě jsou mravenci mudrci. Ale stejně jsou mravenci mrňaví. A nevyhráli by nad slonem. Náhodou, Anežko, kdybys zvážila všechny mravence na světě a všechny lidi na světě, bylo by to asi stejně.

Mravenci v Bibli: V Bibli se o mravencích píše v knize Přísloví. Jsou vzorem píle a moudrosti. Má se od nich poučit lenoch, kterému se nechce vstávat do práce. (Přísloví 6 a 30) Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

35

Doporučujeme: Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to bez souvislosti s článkem. Tentokrát je to kniha Cesty dětí do staletí aneb jak Běla a Kuba poznávali naši historii Kateřiny Schwabikové a Barbory Botkové. Děti se v knize díky časostroji ocitnou v dávných dobách, dosta-

nou se do obyčejných i neobyčejných situací. Navštíví přemyslovské hradiště, středověký dům, vidí pod ruku lékaři, knězi i astrologovi 16. století, jsou pozvány na zámek nebo k jízdě prvním vlakem. A jestli nevíte, jak vypadalo lapátko na blechy nebo drbátko pod paruku, tak to v knize najdete taky.

RECENZE

Příběh tvůrčího života

O

rient našince vábí i odrazuje. Dojde­­­‑li k události podobné únosu dvou českých dívek v Pákistánu, převažuje varování. Proč se vydávaly na tak nebezpečnou cestu? Zvláště v posledních letech zesilují hlasy proti mísení kultur. Ať si každý pěkně sedí doma a rozvíjí nerušeně svůj národní svéráz. A přece uchvacují vzdálené země a kultury nové a nové nadšence, kteří nelitují osobního úsilí a někdy i obětí, aby se jim splnil jejich sen. Vyšlapávají cestu všem ostatním, kteří se chtějí méně bát a pro které sezení doma není životním programem. V závěru loňského roku jsme byli obohaceni knížkou rozhovorů o životě a díle českého arabisty a afrikanisty Luboše Kropáčka (1939). Zvídavý chlapec z pražských Vinohrad vzpomíná na své dětství, studia a cesty, na nichž přišel do kontaktu s africkými a arabskými reáliemi. Překážek v životě musel překonávat dost: jeho otec byl prvorepublikový právník vyhozený po roce 1948 ze služeb ministerstva spravedlnosti, synovi režim uzavřel cestu na vysokou školu. Teprve po dvou letech práce v podniku zahraničního obchodu se vymaní z dosahu doporučení místní organizace KSČ a získá takové hodnocení, které mu otevře cestu k přijetí ke studiu angličtiny a arabštiny na Filozofické fakultě UK, odkud vedla cesta k vědecké práci, tlumočení a vyučování. Vypráví poutavě mj. o svém pobytu v Egyptě během tzv. Šestidenní války v roce 1967, o své účasti

36

na expedici Lambarene v roce 1968 za Albertem Schweitzerem, jejíž duší s přezdívkou „Viki, král Afriky“ byl Josef Vavroušek, známý polistopadový ministr životního prostředí. Své dary nakonec předávají v cíli doktoru Munzovi a Schweitzerově dceři Rheně a na zpáteční cestě je při vylodění ve Francii šokovala zpráva, že Československo bylo okupováno sovětskými vojsky. Pro Luboše Kropáčka tento osudový zvrat znamenal, že sice ještě vydal svá dodnes vyhledávaná skripta Moderní islám I.+II. (1971 a 1972), ale již nemohl udělat doktorát a jako nestraník byl v roce 1974 z Filozofické fakulty UK propuštěn. Živí se pak tlumočením a popisuje životní prózu překladatelů vedených tehdy jako „svobodné povolání“. Překládal komunistickým papalášům i představitelům demokratického Československa po listopadu 1989. Cení si toho, že si od něho tehdy ještě federální prezident Václav Havel před jednou cestou nechal vyložit základní ideu islámu; to nenapadlo nikoho před ním ani po něm. Jako padesátník v  roce návratu demokracie a ještě plný sil a plánů si zvlášť cenil obnovené akademické svobody a návratu do profesorské a pedagogické aktivity. Těžištěm knihy jsou autorovy charakteristiky islámu a perspektiv soužití islámu se západním způsobem života. Musím říci, že až do přečtení těchto rozhovorů jsem si nebyl jist, zda profesor Kropáček sám není muslim, natolik je pro mne s tímto tématem spjat. Ovšem zde se představuje

jako otevřený katolík, který nepropadá romantickému optimismu, předvídá těžkosti, ale chce aktivně napomáhat všem smysluplným setkáním, vedoucím k vzájemnému pochopení. Vedle tradičně citovaných konfrontačně znějících citátů Koránu vyzdvihuje slova: „Kdyby Bůh chtěl, byl by nás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se navzájem v konání dobrých

skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, v čem jste byli v rozporu“ / Korán, súra Prostřený stůl, 5; verš 48/. Rozhovory s prof. PhDr. Lubošem Kropáčkem vedli Martin T. Zikmund a Jan Paulas. 

Miloš Hübner PAULAS, Jan; ZIKMUND, T. Martin; KROPÁČEK, Luboš.

Po cestách kamenitých. O životě, islámu a křesťanské víře. Praha: Vyšehrad 2013. 272 s.ISBN 978-80-7429-394-8

Pravá podoba Jana Husa

P

rofesor František Šmahel (1934) je mezinárodně uznávaný český historik, specializující se na pozdní středověk. Jeho práce o dějinách lucemburského období, husitství či Karlovy univerzity byly přeloženy do mnoha jazyků. Respektovaný devětasedmdesátiletý medievista pomohl očistit období husitství jakožto významného společenského a  duchovního pohybu, předznamenávajícího evropskou reformaci, od nacionálních a politických kontextů. K blížícímu se velkému jubileu – 600. výročí Husovy smrti – se ke čtenářům dostává jeho kniha Jan Hus, život a dílo. Autor na základě dějinného pozadí – situace na univerzitách v Praze a Lipsku a vydání Wyclifových spisů – výtečně vykresluje Husovu postavu. Životopis českého náboženského reformátora, jenž v mnohém předstihl svoji dobu, je psán svižným a stravitelným způsobem. Šmahelův Hus je z masa a kostí, neodsuzuje hry a radovánky, protože po těžké práci je třeba obnovovat síly, má pochybnosti, hledá pravé cesty, má vzory i ideály; je inspirován biblickým životem i pronikavě přemýšlejícím Wyclifem. A protože je také univerzitní mistr, nahlíží vše kritickým duchem. Umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi. Tento betlémský kazatel má ale za ty, ke kterým mluví a kteří mu naslouchají, i zodpovědnost. Za své prozření vděčí napůl rozumovému, napůl emotivnímu hloubání o víře. Zrál pomalu,

není přeintelektualizovaný kazatel, kterého by těšilo manipulovat davem, vnímá, že veškeré konání se může stát i politikou, proto hledá cestu ke králi a jeho věrným, aby využil jejich moci pro prosazení pravdy. Nedaří se mu, a tak dává přednost ideálům i za cenu nejvyšší. Husův lidský osud se stal mezníkem v dějinách. Svým rozhodnutím jít na hranici se stal, aniž to zamýšlel, spolutvůrcem dějinné epochy. Žádná úvaha o českých duchovních dějinách a české zbožnosti Husa nemůže pominout.

„V mnoha životopisech je Husovi takřka od jeho narození přisouzena role mučedníka nebo heretika. Tato kniha naopak bude sledovat, jak se Hus postupně stával Husem,“ píše historik v úvodu, kde také čteme: „Velmi by mne potěšilo, kdyby se kniha dostala i do rukou těch, kteří ¥

37

do středověku nezavítají příliš často.“ Kvalita díla a otázky, které kolem Husa zůstávají a nepřestávají vzrušovat, přesvědčují, že se autorovi jeho přání vyplní.  Iva Benešová

ŠMAHEL, František. Jan Hus. Život a dílo. Praha: Argo, 2013. 316 s. ISBN 978-80-257-0990-0

Vyznání a cesta Pavla Rejchrta

S

hledal­­­­‑li čtenář prozaickou knihu Pavla Rejchrta Světlo tmou zjizvené (2011), již jsme v Českém bratru přivítali samostatnou recenzí, prací vzpomínkovou a reflexivní a našel v  ní silné autobiografické podloží, u  knihy Vyznání nejistého chodce (2013) se nesplete, bude­­­­‑li ji vnímat stejně, jakkoli zde autobiografický hrdina nese jiné jméno. A přesto se nová Rejchrtova próza od té předchozí čímsi podstatným liší. Zatímco Světlo tmou zjizvené se snažilo obsáhnout celek životní i duchovní pouti Enocha Alta jakoby z odstupu, zde je ze života Kamila Korejse v ostrém světle, umožňujícím spatřit i ty nejmenší detaily, nasvícen jeden klíčový úsek jeho života: léta šedesátá a začátek let sedmdesátých. Rejchrt jako by nyní přesně zaostřil na vybrané klíčové období a obraz mnohonásobně zvětšil. Autobiografický hrdina knihy v daném období, tedy v letech 1963–1970, studuje v Praze bohosloví a nakrátko pak je a posléze není duchovním evangelické církve. Rejchrt onu dobu představuje vedle vyprávění v  první osobě též množstvím autentických materiálů – vedle dobových kreseb zejména vlastními texty, záznamy snů, deníkovými zápisy, kázáními a  úředními dokumenty. Přestože v knize nejsou užívána skutečná jména osob a míst, je nepochybné, že Rejchrtovo líčení šedesátých let a počátku normalizace má jedinečný význam dokumentární, podobně jako třeba nedávno vydané Nebarevné vzpomínky Martina Vopěnky, připomínající stejnou dobu z pohledu malého dítěte. Těm, kteří šedesátá léta sami nezažili a chtějí se o nich něco podstatného dozvědět, obě knihy doporučuji.

38

Rejchrtovi ovšem v žádném případě nejde jen o dobový dokument. Teologické otázky, jimiž se v knize zabývá, nejsou vázány jen na léta šedesátá a na osobní hledání hlavního hrdiny v té době, můžeme si je opakovaně klást kdykoli a kdekoli znovu. Tím je Rejchrtova kniha dílem vstupujícím do situace současné, do našich dnešních vlastních tápání, pochybností, životních pokusů a omylů. Na Rejchrtovi čtenáři nejvíce imponuje poctivost a umíněná snaha nevzdat se jí. Cítíme ji jako jeho bytostnou vlastnost, ožívá v  ní

étos, jejž známe z četby starozákonních proroků. Rejchrt umí být a často i je nepříjemný, šťouravý, zpochybňující, znepokojující. Jeho prozaická tvorba, to vskutku není střední proud – ani společenský, ani literární, ani církevní. Nehledejme u něj oddych či lacinou útěchu. Též soubor sedmnácti jeho kázání z let 2000–2013 s názvem Ukaž nám cestu ukazuje, že Rejchrt je autor znepokojivý. Je to kazatel, který nehladí po srsti, ale většinou proti ní. Svá kázání píše krásným literárním jazykem; jde o homiletické texty jako zcela plnohodnotnou součást novodobé české literatury. Kdo

hledá navýsost podnětnou teologickou četbu, hlubokou a vedoucí k vlastnímu přemýšlení, ten by si měl Rejchrtova kázání určitě přečíst.

REJCHRT, Pavel. Vyznání nejistého chodce. Benešov: Eman,

Jan Šulc

nos, 2013. 208 s. ISBN 978-80-87081-04-4

2013. 288 s. ISBN 978-80-86211-89-3. REJCHRT, Pavel. Ukaž nám cestu. Jindřichův Hradec: Stefa­

„Být křesťanem znamená nést“ Ježíšův učedník ve světě a v církvi

D

obré knihy se poznají podle toho, že mají „Bonhoeffer“, totiž výběr první části Následování co říct každé době. Platí to i o Bonhoeffe- s podtitulem Kázání na hoře, příznačně vyšel rově Následování, které na sklonku loňského česky roku 1962. Autorovy listy z vězení obsaroku vydalo v novém překladu Bohuslava Vika žené v souboru Na cestě k svobodě byly k tisku připraveny na sklonku let šedesátých, vyjít nakladatelství Kalich. Dietrich Bonhoeffer psal Následování v tři- však mohly až roku 1991. Roku 2006 vyšel Život cátých letech, kdy v  Německu získali moc v obecenství, roku 2007 se pak péčí nakladatelnacisté, pokoušející se ovládnout mezi jiným ství Kalich objevila Bonhoefferova nedokončetaké křesťanské církve. Na pozadí zlé doby, ná Etika a ve stejné grafické úpravě a se stejně v níž zápas o křesťanskou identitu znamenal důkladným poznámkovým aparátem máme postavit se moci a riskovat ztrátu zaměstnání, nyní poprvé k dispozici Následování v jeho úplsvobody a posléze i života, inspiruje ani ne třicetiletého Bonhoeffera matoušovské Kázání na hoře k existenciálně vyhrocenému přemýšlení o tom, co znamená být Ježíšův učedník a jaký je vztah mezi církví jako společenstvím učedníků a světem. Na tuto otázku dal Bonhoeffer sám za sebe jasnou odpověď, když se přes zřetelné tíhnutí k pacifismu rozhodl podílet na protihitlerovském odboji německých vojenských špiček. Chystané atentáty se nezdařily, Bonhoeffer byl v dubnu 1943 uvězněn a na samém konci války, né, vzorně vydané podobě, navíc s fundovanou 8. dubna 1945, stanným soudem SS odsouzen předmluvou i doslovem německých editorů. Žijeme dnes jako svobodní lidé ve svobodné k smrti oběšením. Stal se tak jednou z výrazných postav 20. století, ztělesňujících vážnost zemi, ale Bonhoefferovo Následování zůstává křesťanova povolání, od něhož nelze odmyslet i po pětasedmdesáti letech od svého vzniku pokříž – onen kříž, který není třeba hledat, pro- vážlivě aktuální. Jeho popis tzv. laciné milosti, tože jej má každý „už připraven, Bohem určen tj. „milosti bez následování, milosti bez kříže, milosti bez živého Ježíše, který se stal člověa vyměřen“. Takto chápané a především takto žité křes- kem“, se naneštěstí nepřežil. V postmoderní ťanství je pochopitelně předurčeno k tomu, stát době, která stírá ostré kontury a rozmělňuje, se oporou těm, kteří jdou proti proudu, a nebez- co bylo pevné, se i nám křesťanům žije až přípečím pro každý establishment. První český liš lehce. Až příliš snadno se spokojujeme ¥

39

s evangeliem, jemuž dobromyslná interpretace otupila hrany. Uprostřed našeho postsocialistického etického vakua si často tak jako druzí příliš hledíme svých osobních zájmů. Myšlení doby se nám zadřelo pod kůži natolik, že nás „svět“ často vnímá jako ty, jimž jde o peníze. Použijeme­­­­‑li slovo trefně postihující současnou západní kulturu, i my jsme se stali jaksi „tekutí“, bez pevné identity, bez závazků. Bonhoefferův naléhavý text prosvěcuje naši sekulární existenci jako reflektor. Není to zvlášť příjemné, ale bývá blahodárné vpustit světlo tam, kde všelijak tápeme a bloudíme. I každý z nás byl přece povolán. I s námi „se stalo něco, co se s jinými nestalo“. A i my se, tak jako lidé Bonhoefferovy doby, následování v skrytu duše hrozíme, chceme být skryti, protože nikdo „nechce Ježíši čelit sám ani se muset rozhodovat s pohledem upřeným na něho“. I my na útěku před touto blízkostí hledáme „ochranu u lidí a věcí kolem sebe“. Není to snad výstižný popis naší konzumní současnosti?

Bonhoefferova diagnóza se zdá přiléhavá a leccos užitečného nabízí i nastíněná terapie. Stále má smysl podržet si výchozí bonhoefferovskou otázku: „Jak dnes máme jako křesťané žít?“ a inspirovat se jeho odpověďmi o „drahé milosti“ či „následování jako viditelném počínání“. Po desetiletích, kdy jsme se snažili nepřipadat svým sousedům divní, bychom si – povzbuzeni Následováním – trochu té divnosti možná mohli začít pěstovat. Nebo raději ne? Na cestu pár z mnoha zapalujících vět: „Bůh je Bohem nesení. Boží Syn nesl naše tělo, nesl proto kříž, nesl všechny naše hříchy a tím zjednal smíření. A tak je povolán k nesení i jeho následovník. Být křesťanem znamená nést. Člověk může břímě, které je na něj naloženo, také setřást. Tím se však břemene vlastně nezbaví, ale ponese teď břímě ještě mnohem těžší, neúnosnější. Z vlastní volby nese jako jho sám sebe.“ Šárka Grauová BONHOEFFER, Dietrich. Následování. Praha: Kalich 2013. 376 s. ISBN 978-80-7017-194-3

POSLEDNÍ SLOVO

Můj milý dedikátor

Z

náte to – potkáte v životě člověka, kterého po prvních vteřinách po seznámení zahodíte do koše, a jsou lidi, se kterými si rozumíte od první chvíle. Ještě vám neřeknu, kdo to je. Zkuste si ho vybavit. Především chodí zásadně v páskových sandálech zvaných „kristusky“; nevím jestli se tomu tak může říkat i ve vašich kruzích, ale nosí je v létě i v zimě. Nosí příšerné čepice. Nejsem žádný odborník na módu a moje žena se hodně natrápí, abych nebyl na ulici směšný, ale tu čepici o které píšu, bych si na hlavu nevzal. Snad do sklepa, když půjdu přiložit. Rozevláté bílé vlasy a vousy ho taky charakterizují. Už víte? Ještě ne? Tak teď ho poznáte určitě: Má jednu krásnou vlastnost (je to vlastnost?): rád obdarovává.

40

S elegancí, grácií, někdy nenápadně, někdy okázaleji, rozhodně však má ten akt darování sám rád. V rámci naší spolupráce jsem byl svědkem

desítek takových předávání a vždycky bylo pro obdarovaného milé, že na něho někdo myslí, že ten druhý nezapomněl, co slíbil, prostě že něco dostal. Jeden z darů dokonce stál našeho ne-

známého v době našich intezivních pracovních potkávání mnoho vrásek. V dobré víře dovezl dar v hodnotě několika korun k potřebným a byl za to osočen; a nikdy jsem se nedozvěděl proč. V církvi, kterou (ač ateista) považuji za jednu z nejtolerantnějších, mne tento spor velmi překvapil. Pokaždé, když jsem se s ním setkal, jsem i já sám něco dostal. Stalo se to až rituálem. Až jednou – najednou nic. Začal jsem pochybovat, jestli jsem něco neprovedl, něco špatného neřekl, nevědomky neurazil. Znejistěl jsem. Ale setkání bylo srdečné, bez známek konfliktu. Tak co se děje? Už,

už jsme se loučili a tu mně při podávání rukou do dlaně přistál maličký kalendář o dětských táborech ČCE. Pro mě naprosto k ničemu. Ani nejsem ve věku, kdy bych mohl jet na tábor, číslice navíc tak malé, že je nepřečtu ani s lupou. Ale jak hřál. Nejsem v klatbě, nic jsem neprovedl, jsme pořád kamarádi. Ufff. Během chvíle jsem kalendář použil na seškrábání námrazy na předním skle auta a úplně jsem jej tím zničil. Ale to se Petr Brodský, celocírkevní kazatel pro evangelické sbory ve východní Evropě, zvaný „potulný“, nikdy nedozví. Zdenek Patočka, spolurežisér seriálu Zapadlí evangelíci

oznámení

50. výročí česko­‑německých lesních brigád v Kunvaldu V červenci 2014 uplyne 50 let od první česko­ ‑německé lesní brigády v Kunvaldu, polesí Zaječiny. Organizátorem byl Vladimír Kalus, farář v Miroslavi, německou mládež přivezl Gerhard Lerchner, farář ve sboru v Glösa (Karl­‑Marx­‑Stadt, nyní Chemnitz). Česko­‑německá setkání na lesních brigádách se po několik let opakovala, ukončila je až normalizace. Na lesní brigády rádi vzpomínáme nejen my, domácí, ale také účastníci z Německa, kteří přija‑ li naše pozvání a přijedou do Miroslavi ve dnech 20.–22. června 2014. V sobotu 21. června 2014 společně navštívíme Kunvald. Protože ubytovací možnosti našeho sboru i Miroslavi jsou omezené, zveme vás, zájemce z české strany, na setkání v Kunvaldu v sobotu 21. června 2014 v 13.00 hodin v domku Na sboru, během odpoledne plánujeme také návštěvu polesí Zaječiny. Pokud byste se raději setkali s přáteli v Miro‑ slavi, zveme vás k společným bohoslužbám v neděli 22. června 2014 (začátek v 8.30 hodin) a poté i k besedě u kávy a čaje. Rádi se s vámi jak v Kunvaldu, tak v Miroslavi setkáme. Prosíme však o sdělení, která z nabíd‑ nutých možností vám vyhovuje, a jak, i přes ome‑ zené možnosti, vám můžeme být nápomocni, abychom mohli naše setkání co nejlépe připravit.

Těšíme se na vás a zdravíme jménem organi‑ zátorů: Rut Vesecká ([email protected]; tel.: 737 641 524), Lia Ryšavá (třiná[email protected]; tel.: 724 729 477)

Zlínské sboropění V rámci 23. kurzu pro sbormistry se bude v neděli 16. 3. 2014 ve 13.30 hod. v kostele sv. Jiljí v Bystřici pod Hostýnem konat koncert duchovní hudby, při kterém zazní skladby z nové notové publikace Ladislava Moravetze Zlínské sboropění (vydal Kalich). Účinkovat bude sbor účastníků kurzu, sbor Semináře církevní hudby Evangelické akademie, Evangelický chór Zlín a studentky Kon‑ zervatoře P. J. Vejvanovského v Kroměříži, které zahrají varhanní improvizace. Vstup je volný. Srdečně zveme!

Kurz pro vzdělávání laiků Poradní odbor pro vzdělávání laiků při synodní radě ČCE pro vás opět připravuje jarní křesťan‑ ský kurz v Janských Lázních pod názvem „Milý Kubo, nekvap s tím“. Téma: večeře Páně, historie vysluhování VP, současné důrazy a praktiky. Kurz proběhne ve dnech 26. dubna – 2. května 2014. Bližší informace: vychova@e­‑cirkev.cz, tel.: 224 999 233.

41

oznámení

Koncert chrámové hudby Jako „prolog“ festivalu Americké jaro 2014 vám nabízíme koncert newjerseyského stu‑ dentského orchestru a pěveckého sboru, který se uskuteční 21. února v 19 hodin v Betlémské kapli v Praze 1. Vstup je volný. Účinkují: Mt. Lakes High School Choir, Charles Sund‑ quist – sbormistr, varhany Smíšený pěvecký sbor pražského Gymnázia Jana Nerudy, Petr Bärtl – sbormistr Festival Americké jaro 2014 začne letos 6. května koncertem ve Španělském sále a skončí vystoupením studentského orchestru z New Jersey 5. července. Jménem Společnosti Antonína Dvořáka srdečně zve  Jiřina Rybáčková

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE Hlas lidu studentského, foto: Benjamín Skála REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka dubnového čísla je 16. března 2014 Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 4/2014 téma Vyznáváme

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová