FARNÍ INFORMÁTOR 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 11. ZÁŘÍ 2016
Vstanu a půjdu k svému Otci.
DRYSICE: Radostí
zajásám v Pánu.
„Jsem velmi rád, že jsem mohl u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice slavit mši svatou k poctě blahoslavené Panny Marie. Ona ať žehná drahé farnosti a činí ji zahradou dobrých rodin, povolání, zdravé a dobré mládeže“ (J. E. Giovanni kardinál Coppa /9.11.1925-16.5.2016/, čestný občan Drysic, 16. června 2001).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s důvěrou v Boha, kterého nám Ježíš zjevuje jako Otce veškerého milosrdenství, pokorně prosme: L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. Prosme za papeže Františka, aby se Církev pod jeho vedením stávala domem setkání s Tebou, Otcem veškerého milosrdenství. Prosme za obyvatele střední Itálie, těžce zasažené zemětřesením, a také za obyvatele Ukrajiny, Sýrie a Iráku, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru. Prosme za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od betlémských jeslí až k ponížení kříže. Prosme za hříšníky, kteří propadli beznaději, aby poznali tvou milosrdnou lásku, s níž přijímáš ty, kdo jsou zkroušení a pokorní srdcem, a zakusili radost z odpuštění. Prosme, aby Putování ke skvostům křesťanského náboženství a Světový den mládeže přinášely hojné ovoce v životě našich farností. Prosme za umírající, aby využili poslední příležitosti k obrácení. K: Bože milosrdný a věrný, vyslyš tuto modlitbu své Církve, ve které se stává hlasem lidstva, prahnoucího po tvém milosrdenství. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
Když odtamtud šel Ježíš dál, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: “Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním“ (Mt 9,9). Nádvoří a Svatá brána katedrály sv. Matouše v Salernu, Itálie.
Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: 'Milosrdenství chci, a ne oběť'. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Mt 9,10-13). Eucharistie v kryptě katedrály, u hrobu sv. Matouše.
"Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28,18-20). Poutníci s votivní svící u hrobu sv. Matouše a při mariánské liturgii v katedrále v Salernu, Itálie. Foto - Jiří Blažek. Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent. 2. července 2016.
„Pokorný a milovaný otče Pio, prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k chudým evangelia, jimž Otec slíbil, že jim zjeví tajemství svého království. Pomoz nám, modlit se bez ustání, s jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme dřív, než ho prosíme."
„Vypros nám pohled víry, který dokáže v chudých a trpících ihned poznat tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění."
„Předej nám svou něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i Matce naší."
„Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kam – jak doufáme -, dojdeme i my, abychom navěky patřili na slávu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen." Eucharistie v kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny, u hrobu světce v San Giovanni Rotondo, Itálie. Foto - Jiří Blažek. Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent. 3. července 2016.
FARNÍ INFORMÁTOR 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 18. ZÁŘÍ 2016
Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého.
"Sono un povero frate che prega" - "Jsem chudý bratr, který se modlí". "Farò più rumore da morto che da vivo" "Po smrti vzbudím větší rozruch, než za života". Votivní svíce poutníků v kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny.San Giovanni Rotondo, Itálie, 3. července 2016. Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent..
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, uposlechněme Kristových slov, kterými nás vybízí, abychom byli věrnými správci svých životů a prosme, aby nás obdařil prozíravostí a moudrostí. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za papeže Františka, jeho přítomnost na nadcházejícím Světovém dnu modliteb za mír v Assisi, přispěla k ukojení žízně po míru cestou dialogu kultur a náboženství. Prosme za obyvatele střední Itálie, těžce zasažené zemětřesením, a také za obyvatele Ukrajiny, Sýrie a Iráku, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru. Prosme za křesťany, aby se po vzoru sv. Pia z Pietrelciny a na jeho přímluvu, učili pokoře srdce, a tak byli připočteni k maličkým evangelia, kterým Otec slíbil odhalit tajemství svého Království. Prosme za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom vkládali svou chloubu do kříže našeho Pána Ježíše Krista a tak pomáhali světu našich dnů otevřít srdce naději. Prosme, aby Putování ke skvostům křesťanského náboženství a Světový den mládeže přinášely hojné ovoce v životě našich farností. Prosme za věrné zemřelé, kteří následovali božského Mistra, aby dosáhli věčného cíle. K: Bože, tys nám svěřil zákon lásky a poslání hlásat evangelium všemu stvoření. Dej, ať jsme pravdivými strůjci pokoje a posly tvé spásy. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EX 32,7-11.13-14 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.“ A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu. ŽALM 51
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu. Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha. Otevři mé rty, Pane, – aby má ústa zvěstovala tvou chválu. – Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, – zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš. 2. ČTENÍ – 1 TIM 1,12-17 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen. EVANGELIUM – LK 15,1-32
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‘Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.’ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‘Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.’ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Boží milosrdenství Je známé přísloví: ´vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá´. Nebo jinak: ´řekni mi s kým se stýkáš a já ti řeknu, jaký jsi´. V případě Ježíše toto přísloví poněkud pokulhává. Slyšeli jsme, že v Ježíšově blízkosti byli samí celníci a hříšníci, až se nad tím farizeové (ti zbožní) pohoršovali. Mnozí si jistě mysleli, jak se může Pán Ježíš s takovými neznabohy zahazovat. Pán Ježíš však tak neuvažoval. On přišel, aby zachránil právě ty, kteří byli na scestí. Vzpomeňme na jeho výrok, že ´lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní´ či ´nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky´. V podobenství o dobrém pastýři, jak jsme slyšeli,
že nechá těch 99 ovcí pohromadě a hledá tu jedinou ztracenou, je řečeno hodně. Bohu záleží na každém jednotlivci – na mně, na tobě, na každém z nás osobně. Vypráví tři podobenství, aby dal jasně najevo záměr, vůli nebeského otce, který chce zachránit všechny lidi. Všimněme si postupné gradace, kterou můžeme v podobenstvích rozpoznat. Žena má 10 stříbrných mincí. Jedna se jí ztratila. Začíná hledat v bytě, který vypadal úplně jinak, než ten náš. Jedna místnost, která sloužila jako kuchyň, obývák i ložnice a někdy skýtala i útočiště pro slepičky, housata apod., když bylo venku špatné počasí. Podlaha nebyla z parket ani na ní neležel koberec, ale byla to udusaná hlína a místo koberce sláma. Dovedeme si představit kolik práce musela žena vynaložit, aby v takovém prostředí našla drobný peníz. Nedivíme se, že pak jásá a o radost se dělí i se sousedkami. Peníz však není nic proti ztracené ovečce. Ovečka měla větší cenu, než peníz. Pastýř po celodenní práci unaven a vyčerpán, žene ovečky do ovčince. Snaží se je několikrát spočítat, ale jedna bohužel chybí. Nedá se nic dělat. Pastýř jde ovečku hledat. Hlavou se mu honí, kde se mohla zatoulat, zda-li nespadla někde ze srázu anebo se nestala kořistí hladového vlka. Jakou radost z ní musel mít, když ji našel živou a bez úhony. Bere si ji na ramena, svolá sousedy a s nimi se raduje. Copak je ovečka proti dítěti! Otec má krásného, veselého chlapce, avšak trochu lehkomyslného. Život doma mu připadá fádní, stereotypní; pořád jen pracovat a modlit se. On si chce užít, vyhodit z kopýtka. Bere si svůj podíl. Nějaký čas je šťastný, ale klesá níž a níž, až je na úrovni zvířete, že by rád jedl i z koryta. Vzpomene si však na domov, na svého otce a jde domů. Otec mu sám jde naproti, zastaví synovu zpověď, ale dá ho vykoupat, oblékne mu nádherné šaty, vsadí mu na prsten na ruku a začíná velká hostina. Syn se jistě už z domu nevytratil – zlomilo ho otcovo milosrdenství. Žena, pastýř, otec – všichni tři hrdinové našich přirovnání jsou obrazem našeho nebeského otce. Hledají, a když nalézají, radují se. Anebo jiný příběh: mladá dívka se rozhodla, že půjde pracovat do zahraničí a vydělávat si vlastním tělem v jednom nočním podniku. Rodiče z toho byli zoufalí, zvláště otec to velmi těžce nesl. Dlouho se modlil, aby ho Duch svatý osvítil. A podařilo se. Otec se dověděl, kde dcera pracuje a na dveře podniku nalepil její fotografii, pod kterou napsal: ´Pojď domů, otec na tebe čeká!´ Když si dívka přečetla tato slova, zůstala jako zkamenělá. Ozvalo se v ní svědomí a už tam nevstoupila, ale vrátila se domů. Jaký závěr z toho plyne pro nás? Člověk je bytost rozpolcená. Máme v sobě krásné ideály, nadšené plány, které nás vedou k výšinám, ale máme v sobě i sklony k hříchu. I svatý Pavel, pokud jsme dobře poslouchali, vzpomíná, že byl hříšníkem a děkuje Bohu za to, že byl k němu milosrdný. Podobně i v 1. čtení židé slibovali Bohu, že budou plnit všechno, co jim přikázal, a za pár dní si udělali modlu – zlaté tele, a klaněli se mu. Bůh chtěl tento lid trestat, ale díky Mojžíšově přímluvě odpustil lidu jeho hřích. Všichni tedy, bez rozdílu, potřebujeme Boží milosrdenství, a všichni je také druhým prokazujme. Tři podobenství o Božím milosrdenství, která jsme slyšeli, obsahují poselství pro všechny. Pro mě, jako kněze, hledat ztracené ovce, s trpělivostí a láskou. Pro rodiče, jejichž děti se ztratily ve světě, mají povzbudit k trpělivosti a naději, že se vrátí na správnou cestu. Pro nás všechny bez rozdílu: ukazují nám, že nikdy není pozdě, ale kdykoliv obrátit k Bohu s jistotou, že na nás stále čeká.
Marnotratný syn, aneb vztek na Boha Otce (úvaha P. prof. ThDr. Richarda Čemuse, SI.)
Už jste se někdy naštvali na Pána Boha? Já ano. Kdykoliv narazím v evangeliu na něco, co se úplně příčí mému rozumu, mé logice, mé morálce, mým představám o spravedlnosti, dráždí mne to. A evangelium je takových momentů plné. Stačí připomenout podobenství o nádenících, z nichž každý dostane stejnou mzdu, ačkoliv pracuje jinak dlouho (Mt 20,1-16). Lukáš nám pár dalších ukázek posbíral v nedělním evangeliu (Lk 15,1-32). Například nechat jen tak devětadevadesát ovcí - Lukáš říká doslova - v pustině a jít hledat jedinou ztracenou, může jen pastýř, který snad ztratil rozum. To už je jednání ženy, která převrátí celý dům na ruby, jen aby našla jednu z pouhých deseti stříbrných mincí, které má, docela v normálu. Všem těmto nelogičnostem evangelia ovšem nasazuje korunu podobenství o marnotratném synu. Pro člověka, který uvažuje rozumně, je nepochopitelné až nepřijatelné. Vžijme se do situace: Starší syn, který dře jako kůň, nic si nedopřeje a má v morálce jasno, se vrací večer utahaný domů. A tu je svědkem něčeho, co mu hne žlučí. V jeho očích zřejmě již senilní a láskou ke svému nejmladšímu synu zaslepený otec jedná jako by oceňoval jeho rozpustilý život. Ze svého staršího syna, poctivého dříče, tím dělá nepřímo hlupáka. Čeho je moc, toho je příliš. Starší syn dostává vztek. Vztek na bráchu, že to za něj celá léta musel odřít. A vztek na tátu, že mu to u něj prošlo a ještě s ním slaví jeho návrat. Je vůbec nějaká spravedlnost? Není pak lepší se na všechno vykašlat a také se oddávat radovánkám? A proč se vůbec snažit žít morálně, když nakonec se hostina nestrojí pro něho, ale pro zpustlíka? Takové vnitřní pochybnosti asi sžíraly frustrovaného staršího syna a možná se v něm trochu i najdeme. Proč nám to Ježíš vypráví? Podobenství o ztraceném majetku a o dvou synech jsou v první řadě obraznou výpovědí o Božím jednání s hříšníkem, o touze po jeho návratu do Otcova domu. Možná nás to pohoršuje, ale Ježíš není moralista. Ano, jako Bůh je autorem Desatera a morálního zákona vůbec a vyžaduje, abychom ho zachovávali. Morálka je cestou spásy. Ovšem cestou, nikoliv účelem. Zachovávání zákona samo o sobě spásu nezaručuje. A ani nemůže, protože spása je vždycky nezasloužený dar Boží. Jen ten se spasí, kdo vstoupil do osobního vztahu se Spasitelem a dar spásy od Něj přijal. To je
životní úkol každého člověka. U některých se neobejde bez dramatických existenciálních zkušeností, životních zvratů, ztráty veškerých jistot, morálních představ o sobě a dobrého mínění o druhých. Zazáří-li však na konci takového temného tunelu světlo poznání Boha tváří v tvář (srv. Job 19,25n), pak to všechno stálo za to a je co slavit! Ale právě tato Boží svoboda, tolerance a trpělivost provokuje. Jak to že Bůh, svatost sama, to trpí a nezasáhne, hříšníka hned nepotrestá, ale nechá ho dotknout se dna. Tu zůstává rozum stát. Zůstává stát, protože to člověk nemůže pochopit jemu vlastními zákony spravedlnosti, ale musí ustoupit novému zákonu, ve kterém je obsaženo "celé Písmo i proroci" (srv. Mt 22,40; Mt 7,12) - zákonu lásky. A ten je nevysvětlitelným tajemstvím ukrytým v Božském srdci. Písmo svaté je nekonečnou řadou Božích iniciativ spásy vůči vyvolenému lidu, který si to vlastně nezaslouží, protože soustavně dělá pravý opak toho, k čemu se zavázal, a čeho se zřekl, počínajíc klaněním se zlatému teleti (srv. Ex 32,7-11.13-14). Tam, kde bychom očekávali zasloužený trest, Hospodin se nechá ukonejšit Mojžíšem, který se přitom výslovně odvolává na Abraháma, který dokázal s Hospodinem handlovat. Stojí za všimnutí, že jak Mojžíš, tak Abrahám v Písmu vystupují jako advokáti svého lidu i tam, kde by normálně člověk řekl: "Ukaž jim to!?" Jakožto skuteční velekněží usmiřují Boha s nevěrným lidem a jsou tak předobrazem Krista, "který přišel na svět, aby zachránil hříšníky" (1 Tim 1,1217). V tomto smyslu kardinál Špidlík rád stavěl otázku: "Jaký je rozdíl mezi morální teologií a Písmem svatým?" "Morálka učí - zněla odpověď -, jak mají lidé žít, aby se spasili. Bible naopak ukazuje, jak se lidé spasí, přestože tak nežijí." Je-li to tak, pak se ale těžko vyhneme pokušení hříchu, který morálka nazývá "opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství". Proč se pachtit, umrtvovat se a přemáhat? Proč si klidně nezahřešit? Vlastně měl ten mladší syn pravdu! Proč dělat tátovi "vola" jako ten starší? Hlavně si užít! Stačí pak trochu pokání, když už ležím mezi vepři, ale ani o den dříve! Lex mere poenalis říkával prý jeden spíše morálně "velkorysý" právník, kdykoliv se mu podařilo paragrafy ohnout. Vykládal toto pravidlo po svém: Zákon platí, až když tě chytnou? Přijali-li Židé zpočátku zákon jako výraz Hospodinovy vůle darovat spásu, časem nahradili živý osobní vztah k Bohu mrtvou literou. Ta pak se v rukou "znalců zákona" stala nárokem spásy a nástrojem soudu bližního a nakonec i samotného vtěleného Boha. To se myslí pojmem farizeismus. I starší syn soudí bez milosrdenství bratra, nedokáže se radovat z jeho záchrany. Ne bratrova osoba je pro něj hodnota, ale peníze, které promrhal. Pohnut vztekem člověka, který si připadá, že přišel zkrátka, začne hledat viníka a nachází
ho v otci. Zatímco z úst mladšího bratra tryskají pokorná slova vyznání: "Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě", starší syn soudí otce nevyřčeným "Zhřešils proti mně. Kaj se!" Otec je v bezbranné defensivě. Jediný argument, kterým se před starším z jeho synů chce "ospravedlnit": "Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje!" vyšel naprázdno. Rozjitřený starší syn sotva mohl postřehnout, že jde o zcela klíčovou hodnotu, která mu unikala vlastně celý život. Byl příliš morálně samolibý než aby přijal synovský vztah s otcem a společenství s ním jako základní hodnotu, ze které všechny ostatní hodnoty a ctnosti, které přímo zosobňoval, teprve vyrůstají. Vytržené ze vztahu se ale hroutí a mutují ve vztek na Boha, bližního i celý svět. Vztek zaslepuje. A tak starší syn nevidí, co vidí otec: synovu tvář. Nebylo proč ho trestat, neboť hřích je sám sobě už trestem a mladší syn vypil onen hořký pohár až do dna. A od toho dna se odrazil a našel cestu do otcova domu. Snad nikdo nevyjádřil okamžik návratu marnotratného syna existenciálně a teologicky tak silně, jako Rembrandt (1606-1669). Pohled do tváře zbídačeného syna a do ztrápené tváře otce usvědčuje z bláhovosti myšlenku, že starší syn "o něco přišel". Henri Nouwen (19321996) rozjímal nad Rembrandtovým obrazem snad celý život. Příběh marnotratného syna nazývá "zhuštěným evangeliem". I kdybychom z evangelia nic jiného neznali než toto podobenství, víme vše, totiž že takový je náš Bůh Otec! Svatý Pavel to poznal. V jeho slovníku se proto množí slova díků: "Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu. Že mne uznal za věrného a vzal mne do služby, ačkoliv jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství! - A pokračuje: "Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě" (1 Tim 1,12-17). Kdo takto mluví, poznal cenu Otcovy milosrdné lásky. Tou je Boží syn sám. Nouwen to vyjadřuje drasticky: v marnotratném synu vidí obraz Krista, který se námi nechává stáhnout mezi vepře, jen aby nás mohl vytáhnout vzhůru k Otci.
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (4. 9. 2016) PUSTIMĚŘ: 4.500,-Kč DRYSICE: 1.750,-Kč PODIVICE: 1.000,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
LITURGICKÉ TEXTY 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – AM 8,4-7 Čtení z knihy proroka Ámosa. Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země a říkáte: ”Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí? A po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, nuzáka kupovat za stříbro a chudáka za opánky? I nejhorší obilí prodáme.” Hospodin přísahal při Jakubově chloubě: ”Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!” ŽALM 113
Chvalte, Hospodinovi služebníci, – chvalte jméno Hospodinovo! – Buď velebeno Hospodinovo jméno – nyní i navěky! Povznesen je Hospodin nade všechny národy, – nad nebesa jeho sláva. – Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, – který trůní na výsosti – a shlíží dolů na nebe i na zem? Slabého zdvihá z prachu, – ze smetiště povyšuje chudého, – aby ho posadil vedle knížat, – vedle knížat svého lidu. 2. ČTENÍ – 1TIM 2,1-8 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany. Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru. EVANGELIUM – LK 16,1-13
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: ”Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.‘ Správce si řekl: ‚Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.‘ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‚Kolik jsi mému pánovi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.‘ Pak se zeptal druhého: ‚Kolik ty jsi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto korců pšenice.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.‘ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla. A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.”
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Dotek mistra Jeden Bohatý sedlák když umíral, měl výčitky svědomí a řekl své ženě: „Měl jsem se dobře, mrzí mě však, že jsem zapomněl na chudé. Slib mi, že prodáš nejlepšího koně a peníze rozdáš chudým“. Manželka slib dala a po smrti sedláka šla na jarmark a prodala koně za 100,-Kč s podmínkou, že kupec koupí i sedlo za 20.000,-Kč. Kupci se této nabídce strašně divili, nechápali co za tím je, ale jeden přece jen koně koupil. Žena potom 100,-Kč rozdala chudým a peníze za sedlo si nechala. Slib sice splnila, ale díky své vypočítavosti se obohatila a sedlák se asi obracel v hrobě. Podobně tomu bylo i v případě správce, který rozhazoval majetek svého pána a dostal vyhazov. Správce však začíná jednat, přemýšlet o své budoucnosti, snaží se získat přízeň u dlužníku svého pána tím, že využije svého prozatímního postavení a sníží jim dluhy. Pán to bohužel prohlédl, a k našemu údivu místo aby správce ztrestal, tak ho pochválil, že myslel na zadní kolečka, byl zkrátka prozíravý. Pán ježíš jistě nesouhlasil s počínáním správce, ale chtěl na jeho jednání ukázat, kolik úsilí a námahy dovedou lidé vynaložit pro pozemské statky, zajištění, pohodlí, pro pozemský cíl. Jak bychom my, kteří jako křesťané usilujeme o cíl věčný, měli využít všech hmotných prostředků, svých schopností i času pro dobro věčné a hodnoty trvalé. Vyzývá nás tedy jasně k tomu, abychom se zbavili polovičatosti ve svém životě. Nelze sloužit Bohu i mamonu; nelze kulhat na obě strany. Přišel jednou žebrák na statek a chtěl něco k jídlu. Hospodyně se ho ptá, jestli chce polévku nebo chleba. On chvíli přemýšlel a pak říká: „panimáma, nadrobit“. Chtěl obojí. V tomto případě to šlo, ale když jde o Boha, tam obojakost, polovičatost, kompromis mám-li být s Ním či proti Němu, není možný. Bůh polovičatost nesnese a svět se také s polovičatostí nespokojí. Jednou přišel do kostela nějaký člověk a viděl sochu sv. Prokopa. Říká si: ´tak mocný světec, mitru má na hlavě, berlu v ruce – musím k jeho poctě rozžat svíčku!´ Všiml si však i satana na řetězu a řekl si: ´co kdyby ten satan se postavil a řetězem přitáhl i mě?´ A dostal strach a raději zapálil svíčku i satanovi. A tak si chtěl nadrobit. Bůh je však žárlivý, vedle sebe nikoho nesnese. Kdo není se mnou je proti mě. Víme dobře, jak tomu bylo v době totality. I tady se křesťané vytříbili. Byli tu ti, kteří raději ztratili práci, postavení, někteří i svobodu, ale víru statečně vyznávali, Boha neopustili. Byli tu však ale i lidé polovičatí, kteří to chtěl mít dobré na obě strany – na zemi s těmi, kdo vládli, a na věčnosti s Bohem. Na veřejnosti se chovali jako Kristovi nepřátelé a doma si pěstovali zbožnost. To je bohužel neslučitelné. Nemůžeme být
křesťany jen někde, na určitých místech a za jistých okolností. Před lidmi se schováme, ale nikdy ne před Bohem. Nekulháme někdy na obě strany? Kolik času věnujeme televizi? Dokážeme si vybírat, hodnotit programy, nesledovat úplně všechno a ptát se, co mi to prospěje pro věčnost? Nevlastníme videokazety, DVD, které se neslučují s křesťanskou morálkou? Co čteme? O čem se bavíme? Jen o světských věcech? Komu nebo čemu dáváme přednost? Místo do náboženství pošleme dítě do nějakého zájmového kroužku, protože náboženství není tak zajímavé. Ano, svět je lákavější, ale také pomíjející! V zamyšlení Marie Broksové – „Dotek mistrovy ruky“, se píše: na dražbě se dražilo hodně věcí a mezi nimi i zaprášené housle. Vyvolávač si myslel, že zabývat se starými houslemi je zbytečná ztráta času. Zvedl je nad hlavu – cena byla směšná. Než to stačil odklepnout, přišel nějaký muž, očistil housle i smyčec, naladil je a zahrál nádhernou skladbu. Všichni oněměli úžasem. Když skončil, vyvolávač znovu oslovil přítomné: ´co dáte za tento nástroj nyní?´ Nabídka byla pochopitelně nesrovnatelně vyšší. Ptáme se: co změnilo cenu houslí? Dotek mistra. Memento pro každého z nás. I naše bohoslužba, modlitba, dobré skutky, hodiny náboženství zapadly prachem, zevšedněli nám, přestali jsme jim věnovat pozornost, ztratili na významu, na ceně, potřebě. Dnes nás chce Pán probudit ze spánku. Chceme znovu spolupracovat s Boží milostí, prožívat svůj život plněji, hodnotněji a směřovat ho k životu věčnému. ´Dělej stále něco dobrého, aby tě ďábel naše zaneprázdněného´. Co je dobré poznáme, když budeme mít svůj pohled zaměřen na Mistra – Krista a budeme jej prosit o moudrost, jak komu sloužit.
Křesťanský postoj k majetku Občas se člověk potřebuje odreagovat od činnosti, zapne televizi, dívá se na nějaké detektivky nebo kriminálky a většinou v těchto pořadech jde pouze o jediné – o peníze. Člověk je schopen krást, loupit a vraždit, jen aby měl peníze. Není tomu tak ovšem jenom v detektivkách, ale i v dějinách, které jsou provázeny stálým bojem o bohatství. Kdo má peníze, má moc, ovládá lidi a neštítí se žádného zla, jak je tomu i v současné napjaté mezinárodní situaci. V 8. století před Kristem došlo v Palestině ke zjevnému rozvoji hospodářství. Vzkvétal obchod, rozšiřovala se síť obchodních cest. Židé už nebyli národem otroků, jako kdysi v Egyptě, ale národem bohatým. Hospodářský rozvoj však šel ruku v ruce s bezbožností, s uctíváním model, s bezprávím vůči chudým. V této době působí prorok Ámos, autor prvního čtení. Byl pastýřem a pěstitelem smokvoní. Ostře kritizoval chamtivost bohatých. Ti se ptali, kdy už bude konec svátků, kdy bude po novoluní, abychom mohli prodávat, podnikat, podvádět. Svátky byly pro tyto lidi ztracený čas. Dnes je situace podobná. Svátek je pro některé ztraceným časem. Říkají: čas jsou peníze, a tak jsou ochotni pracovat i v neděli. Člověk se tak stává otrokem peněz, práce, zapomíná na svůj věčný cíl. Ve své podstatě 7. přikázání, které se týká majetku, zní v hebrejském originále Starého zákona „nezotročíš“ – nestaneš se tedy otrokem sebe sama, svých chtíčů a zájmů, ale ani otrokem věcí, které jsou kolem tebe. Jaký má mít tedy křesťan postoj k majetku? Být pánem svých peněz, ale nenechat se jimi ovládnout. Cílem života není mít peníze, ale sloužit Bohu. Peníze za práci vydělané jsou prostředkem k životu. Člověk se nesmí stát jejich otrokem. Není možné sloužit Bohu i mamonu, slyšíme jasně v evangeliu. Bůh nám nechce komplikovat život, ale chce mu dát vyšší smysl, správnou stupnici hodnot, chce nás přivést ke svobodě.
Je třeba přehodnotit ve svém životě, komu sloužím já sám, kolik času věnuji práci, Bohu či bližním. Nedívejme se kolem sebe, jak to dělá ten můj soused. On má nové auto, já ho mám staré; ten má novou fasádu, já s tím musím také něco udělat, apod. Sotva zjistíme, že někdo má víc než my, opanuje nás zpravidla závist. Závist je smutek z dobra bližního. Říká se, že je to nejpošetilejší hřích, který ovládá lidské srdce. Z každého jiného hříchu může mít člověk chvilkové potěšení – alkoholik zapomene na svoje starosti, zloděj si chvíli užívá ukradené věci, smilník zakouší tělesnou rozkoš, kdežto žárlivec nemá ze svého hříchu vůbec nic Druhému nic nevezme a sobě nic nepřidá. Nejhorší na tom je, že závist plodí pomluvy, nactiutrhání, dokonce i vraždy – vzpomeňme na Kaina. Nejdřív Ábela nenáviděl, pak se hněval a nakonec ho zabil. Lidské srdce je nepokojné. Stále po něčem touží. S ničím není spokojené, nic na světě ho nedokáže nasytit. Kdo má, chce ještě více. Jedině Bůh dává všechno – ´solo Dios basta´ – sám Bůh stačí, pronesla sv. Terezie z Avily – dala sbohem světu a dala se do služby Bohu. Kéž bychom i my sloužili Bohu a majetek a peníze jen užívali a nestali se jejich otroky.
Všechno je možné
(úvaha P. prof. ThDr. Richarda Čemuse, SI.)
Proč se lidé dívají tak rádi na gangsterské filmy? Jistě ne proto, že by schvalovali zločin a zaměňovali tak dobro za zlo. Naopak, kriminální příběhy jsou napínavé právě tím, že se v nich jako v pohádkách utká dobro se zlem, ze začátku jakoby prohrává, ale nakonec zvítězí. Dobré detektivní příběhy obsahují nadto i nějakou životní moudrost. Jednu takovou moudrost vyzdvihuje i sám Pán Ježíš: že „synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla“. (srov.Lk 16,1-13) Stěžujeme si například na to, jak jsou státní instituce stále ještě prolezlé bývalými komunisty, nezřídka najdeme i ve vrcholné politice bývalé estébáky. Lze to vysvětlit pouze tím, že tito lidé jsou spolu v kontaktu, vytvářejí určitou síť a navzájem si pomáhají. Pomáhají si navzájem podobně i křesťané? Na začátku tomu tak skutečně bylo. „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. […] A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“ (Sk 4, 32a.34n) Ze Skutků apoštolů víme, že právě ochota sdílet mezi sebou všechen majetek, činilo první jeruzalémskou křesťanskou komunitu tak atraktivní. Ani dnes nechybí společenství, jako například německá Katholische Integrierte Gemeinde, kde žijí rodiny, jež sdílejí všechno mezi sebou. Je to ovšem také důkazem toho, že farnosti, které by měly být buňkami vzájemné solidarity a zájmu jeden o druhého, se omezují povětšině na nabídku mše svaté, kam každý přijde a zase odejde. V podstatě to vypadá dnes již tak, že k tomu, aby člověk mohl žít plnohodnotný život jako křesťan, potřebuje být členem nějakého hnutí. Problém to však není nový: sv. František z Assisi nezamýšlel založit nějaký řád, ale pouze žít chudobu. Příčilo se mu však, že aby mohl jednoduše žít evangelium, bylo zapotřebí papežského schválení. Vraťme se však k těm gangsterským filmům. Vzpomínám si na jeden, který mě ještě za mlada zvlášť zaujal. Šlo o to, že skupina elegantních lupičů ve smokingu pronikla do kasina a zatímco část z nich spokojeně hrála hazardní hry, druhá vyloupila penězi přeplněné trezory herny. To nejzajímavější a vlastně i poučné bylo to, s jakou precizností
gangsteři všechno naplánovali a s jakou svědomitostí akci provedli. Možná se někdo pozastaví nad výrazem „svědomitost“. Pak se ale o to víc musí divit, že Ježíš chválí prozíravost nepoctivého správce. Zdá se až pohoršlivé, že náš Pán, zosobnění všech ctností, nám dává za příklad podvodníky, zloděje, kteří se podkopávají do domu, násilníky a válečníky. Například uvádí krále, který táhne do války a kalkuluje chladnokrevně svoje síly, může-li s nimi přemoci protivníka. Proč vybírá tak skandalózní příklady? Všimněme si, že všechny mají něco společného. Je to nasazení, inteligence, profesionalita, pečlivost, plánování a odvaha v provedení díla. Vidí-li člověk známý film Kmotr, zejména onu scénu, ve které gangsteři jednoho klanu ukryjí zbraň ve splachovacím zařízení toalety, kde ji nikdo netuší, a mohou tak uskutečnit svůj kriminální čin, nemůže se ubránit obdivu k vynalézavosti a důvtipu těchto zlosynů. Nejpůsobivější scéna je však ta, v níž kmotrův syn ubrání svého otce a sám sebe před hrozivou přesilou ozbrojenců pouhým gestem pravé ruky, kterou sahá po revolveru, který vůbec nemá. To je tedy odvaha, a svého druhu i víra, naděje a láska – k svému otci. Postavme si otázku: Investujeme do svých dobrých děl stejnou odvahu, důslednost a houževnatost? Rozvíjíme srovnatelně svou vlastní fantasii? Trpíme za bezesných nocích přemítáním o tom, jak pomoci bližnímu? Jsme ochotni prokopat se až k srdci člověka, kterého jsme doposud bytostně odmítali? Odpověď asi nebude lehká, ale je jisté, že ji svému Pánu dlužíme. Jedním, kdo to pochopil, byl Ignác z Loyoly. Když už jako generál nově vzniklého řádu posílá první Tovaryše do Irska, dává jim pozoruhodnou instrukci, jak vést rozhovory: „Musíte postupovat obdobně jako zlý duch, který chce ovládnout duši člověka. Vejít s tím, co je jeho (toho člověka), a vyjít s tím vlastním.“ Neopomene však nakonec dodat: „On, tedy zlý duch, to dělá pro škodu člověka. Vy však pro jeho dobro.“ Je to jedna z konkretizací principuagere contra (jednat proti), pro Ignáce typického: Kdo to nechce pochopit, zůstane pohoršen a bude se cítit potvrzen ve špatném názoru o jesuitech. Ve skutečnosti tu však Ignác dává onu odpověď, kterou Kristus čeká, totiž takový zájem o člověka, že nám stojí za ještě větší nasazení (ono ignaciánské magis) všech svých sil a schopností, než jaké vynaloží zločinci a zlí duchové pro zlo. Henry Kissinger, dlouholetý ministr zahraničí Spojených států líčí ve svých memoárech, jak musel často jednat se svým sovětským protějškem Andrejem Gromykem. Svou zkušenost shrnuje do těchto slov: „Přišel na jednání vždy pekelně dobře připraven! Nešlo se pouštět s ním do rozhovoru, když člověk nebyl co možná nejlépe připraven. Věděl všechno nazpaměť.“ Společenství křesťanského života vedl v Janově italský jesuita ze Sardinie Enrico Deidda. Každý den přišel s nějakým novým nápadem. Mladí o něm říkali: „Lui sa più del diavolo! – Ten toho ví víc než ďábel.“ To byl největší kompliment, který mu mohli udělat. Byl to vskutku skvělý syn sv. Ignáce, o kterém platila slova Žalmu 1 „Blaze muži […] který rozjímá nad zákonem Hospodinovým ve dne i v noci“. Možná by to ve světě vypadalo o něco lépe, bylo méně chudých, opuštěných a nešťastných, kdyby křesťané přemýšleli o Hospodinově zákoně dnem i nocí, přicházeli každé ráno s novým nápadem a přitom důvěřovali víc v gesto rukou pozdvižených k nebi (1 Tim 2,1-8) než v nekonečné diskuse, jak by to v Církvi mělo vypadat. Tam, kde se člověk oddá cele Pánu, se v něm probudí nevídané kreativní síly a chuť získat pro Krista celý svět. Sledujeme-li závratné tempo, kterým nás papež František chce vyburcovat z letargie, nemůžeme než společně s ním uvěřit, že jsme toho schopni a že musíme jednat!
PUTOVÁNÍ NOVÉHO ČLOVĚKA se svatým Františkem a svatým Piem z Pietrelciny
provázeni autorem mozaikové výzdoby krypty nové baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, žákem Tomáše kardinála Špidlíka S.J. - P. prof. Marko Ivanem Rupnikem S.J., Centro Aletti, Roma
Každý poutník by se chtěl dostat co nejrychleji a co nejblíže k hrobu světce, jehož přišel uctít, prosit o přímluvu a milosti, či aby mu poděkoval za přijatá dobrodiní. V tomto postoji se však skrývá jemný duchovní klam: přijít fyzicky do světcovy blízkosti, dotknout se snad i jeho hrobu, může vzbudit emoce ale nikterak nezasáhnout do života jako celku. Proto písmena, která se nacházejí hned na prahu sestupu do krypty jsou čitelná jen se zvláštní pozorností. Nalevo čteme: „V plnosti času poslal Bůh svého Syna/ svleč člověka starého/ oblékni Krista/ Duch svatý volá Abba/ synové v Synu“; a napravo: „Křtem ponořeni v Krista Ježíše/ do jeho smrti/ s Ním vzkříšeni/ živí navráceni z mrtvých/ kráčet v novém život“. Tyto nápisy pomáhají poutníkovi zvolnit krok, P. Marko Rupnik, S.I. provází kryptou papeže zastavit se, věnovat pozornost správným věcem, Benedikta XVI. totiž těm, co mají váhu, a především si uvědomit o jaký život jde, když mluvíme o životě křesťanů. Hned nato je zřejmé, že náš přirozený život vede kvůli hříchu ke smrti, ale že v síle Božího života, který jsme dostali na křtu, tento život povstává jako nový život v té míře, v jaké se jím nechá pohltit. Naše nejhlubší struktura už křtem náleží do světa zmrtvýchvstání, už překročila zeď smrti a byla spojena s životem Božím. Je to život, který nám byl dán v Duchu svatém, který nás přetváří v Kristovo tělo: právě proto, že Duch Boží přebývá jak v Kristu, tak i v každém, kdo věří, činí Bůh ze všech jedno společenství ve svém Duchu, společenství Božích synů, shromážděných v Kristu jako synové v Synu. Toto je jediný život, který má křesťan žít, a je spjat s Kristovou krví, která nás oživuje v jeho Těle. Když poutník stane na prahu sestupu do krypty, je vyzván, aby si uvědomil tuto pravdu a duchovně se spojil se svatým Františkem a svatým Piem. Ve společenství se svatými kráčíme ve šlépějích nového života, čelíme boji proti zlu, které se nás snaží přesvědčit, že jediným životem je ten přirozený, spjatý s našim dědičným tělem a krví, a že se musíme za každou cenu sami zachránit. Ve společenství svatých kráčíme po cestách duchovního zápasu, lásky, která se uskutečňuje velikonočním způsobem, takže život, kterým žijeme je Kristus. Ve společenství se svatými jsme utvrzováni v tom, že umíráme-li v oběti lásky, neničíme se, nýbrž zachraňujeme sebe samé ve vzkříšení, jež nás činí stále zářivějšími.
ZVĚSTOVÁNÍ. Matka Boží spřádá tělo Slova. Maria uvěřila slovům anděla a Slovo začíná přebývat v jejím lůně. Maria drží v ruce klubko, z něhož spřádá tělo Slova. Dík Marii Kristus přijímá tělo, totiž lidství, od Slova pak zase Maria obdrží šat slávy.
NAROZENÍ. Můžeme žít Božím životem, protože Bůh se stal člověkem. Panna Maria rodí Ježíše Krista - pravého člověka a pravého Boha. Zavinuje ho do plenek a klade do jeslí. Plenky už připomínají šat při ukřižování a Dítě již rozpíná ruce do onoho všeobecného objetí, které se naplní na kříži. UKŘIŽOVÁNÍ. Kristův pohled nám sděluje vítězství nad smrtí. Člověk vložil na Krista všechno zlo, všechen hřích a tak ho zabil. Kristovo tělo přijímá smrt, ale láska Boha Otce ji stravuje, protože v jeho Synu není místa pro smrt, je tu pouze láska Boží.
KŘEST SV. FRANTIŠKA. Spolu s Kristem jsme zemřeli, v Něm jsme vzkříšeni k novému životu. Ve křtu umírá život spjatý s naší krví a s naším tělem, protože je zraněn Adamovým hříchem; ve spojení s Kristovou krví však povstává k novému životu. Znaky Kristovy smrti jsou stigmaty našich velikonoc lásky.
FRANTIŠEK LÍBÁ MALOMOCNÉHO. Láska cesta nového člověka. František žije Božím životem a koná Kristovy skutky. Už se nebojí sám o sebe, proto může milovat. A malomocný, kterého líbá je jako Lazar vzkříšený z mrtvých.
SV. PIO KONTEMPLUJE FRANTIŠKA JAKO ALTER CHRISTUS. Člověk se stává tím, co kontempluje. Pater Pio, také on se znaky křtu, tedy už jako nový člověk hledí na Františka, který mu zjevuje Krista a Pater Pio roste v životě v Kristu ve společenství se svatým Františkem. Tak i Pater Pio ponese Krista do světa podobným způsobem jako František. SV. FRANTIŠEK SE SVLÉKÁ PŘED OTCEM. Mentalita starého člověka nemůže soužít s člověkem oblečeným v Krista. Svatý František se střetává se zlem, které se staví proti novému životu, proti následování Krista. Otec nemůže pochopit cestu, po níž se syn vydal. František pokorně a bez
násilí nechává věci otci a míří za Otcem, od něhož každé otcovství pochází. SV. PIO NEMOCNÝ DOMA U RODIČŮ. Otec i matka chápou synovo povolání a pečují o něj, ochotní i k obětem. Nemoc,
tvrdá zkouška pro povolání patera Pia, se stává pro rodiče naplněním jejich vlastního povolání: tím, že pomáhají Piovi, slouží Kristovu životu v jejich synovi a uskutečňují pravý význam toho, co znamená být matkou a otcem v tomto světě. VIDĚNÍ U SV. DAMIÁNA. Povolání se zjevuje na počátku jako prorocké vidění. U svatého Damiána žádá ukřižovaný Kristus Františka, aby obnovil kostel, který se hroutí. František se dá hned do díla, ale krok za krokem chápe hluboké Kristovo povolání, totiž dát Církvi znovu evangelijní tvář.
SV. PIO BOJUJE PROTI TEMNÉMU OBROVI. Člověk nemůže přemoci zlo sám, ale jen s Kristem a v Kristu. Kristus znamená Boží Slovo, které se stalo tělem a jehož se Pater Pio může chopit. A Kristus mu už připravuje korunu konečného vítězství, kterou mu po boji vloží na hlavu. SV. FRANTIŠEK NA PRAHU SVATYNĚ SV. MICHAELA. Svatý František, po postu ke cti sv. Michaela, se necítí hodna sestoupit do svatyně. Sv. František, vědom si zla, jež se prostřednictvím tolikerých nástrah snaží člověka vzdálit novému životu, tomu totiž, co nezná západu, prosí o milost pro duchovní zápas archanděla Michaela, aby jej chránil zlého. SVATÝ MICHAEL ŽEHNÁ SV. PIOVI. Zlo má kořeny v duchovním světě a lze tedy proti němu bojovat jen duchovními zbraněmi. Také Pater Pio, i s ohledem na vztah ke Gargánu, choval už od dětství velkou úctu ke svatému Michaelovi a k němu se obracel, aby měl oporu v duchovním boji, vědom si toho, že kořeny zla ve světě jsou duchovní, - vždyť
duchovní boj je jedním z hlavních charakteristických rysů světce z Pietrelciny. Tady mu svatý Michael žehná gestem vzkládání rukou, předávání moci z jednoho na druhého. A svatý Michael slyší modlitbu patera Pia a svěřuje mu duchovní meč a tím mu dává moc bojovat proti zlu, úkol, který pater Pio naplňoval po celý svůj život, a to i za cenu velkých utrpení. V době, kdy se snadno má za to, že zlo se dá usměrnit a pokořit lidskými prostředky, nás Pán prostřednictvím patera Pia odkazuje na pravou povahu zla.
SV. FRANTIŠEK SE MODLÍ V JESKYNI. Stejně jako velcí mystici se i sv. František rád modlil v jeskyni, která mu připomínala bok Kristův. Nový život je životem s Bohem, proto dialog s Ním je jako dýchání. Dýchání je důkazem, že žijeme. Modlitba, rozmlouvání s Bohem je důkazem, že žijeme jeho životem. SV. PIO SE MODLÍ NA OLTÁŘI PŘED KŘÍŽEM. Jeho modlitba je kněžská, neustále prosí Pána za ty, kteří se mu svěřují. Pater Pio rozmlouvá s Bohem především prosbami za ty, kteří se na něj obracejí. Jeho modlitba je oltářem, rozprostřeným na celý svět a stálou nabídkou oběti sebe sama ve spojení s Kristem k dobru bratří. SV. FRANTIŠEK KÁŽE PTÁČKŮM. Lidé nechtějí naslouchat evangeliu, sv. František se obrací k ptáčkům. František zakouší hořkou zkušenost: pečlivě
se připravil na kázání evangelia v Římě, ale zjišťuje, že nenachází nikoho, kdo by mu chtěl naslouchat. Odchází tedy z Říma a na periferii se obrací k hejnu ptáků a ke svému překvapení shledává, že tito mu popřávají sluchu. SV. PIO V ZÁKAZU SLAVÍ EUCHARISTII SÁM. Láska se uskutečňuje skrze velikonoční třídenní. Také pater Pio prožívá svá nepochopení, snášejí se na něj různé bouře nikoli zvenčí, ale zevnitř Církve a vlastních. On však se přimkne ke Kristu, aby se ve všem mohl připodobnit Boží lásce, která se v dějinách projevuje na způsob velikonoc. SV. FRANTIŠEK POKOUŠEN ĎÁBLEM SKRYTÝM V POLŠTÁŘI. V duchovním boji se uzavře jako ježek světu a otevře se jen Božímu Slovu. Sv. František, asketický muž po vzoru velkých asketů, nezná v boji příměří. Slzy a stránky evangelia jsou u Františka totožné, takže nepřítel nenachází škvíru, jak by do něj pronikl. Jednou byl František v Grecciu, a protože jej zvlášť sužovala nemoc očí, přinutili ho, aby si vzal pod hlavu polštář. Uprostřed noci však pocítil duchovní neklid a hledal jeho důvod: protože ďábel nemohl klást úklady jeho duši, rozhodl se učinit tak tělu a proto se skryl v polštáři. Jakmile ho František vyhodil, nastal klid.
SV. PIO BITÝ ĎÁBLEM A UTĚŠOVANÝ JEŽÍŠKEM. Božská útěcha je silnější než tyranie zla. Když se riskuje nějaká skutečnost víry, Duch Svatý probouzí světce, kteří na tyto skutečnosti odkazují naši pozornost. Pater Pio, s tolikerou obětí a bolestí nám připomíná, že jedinou útěchou je niterné spojení s Kristem, který zahání každé zlo, protože jeho přítomnost uzdravuje a zachraňuje. SV. FRANTIŠEK V LESE OPLAKÁVÁ NEOPĚTOVANOU LÁSKU BOŽÍ. Solidarita v samotě s nemilovaným Bohem. František je velkým mystikem slz. Láska Boží v něm
vzbuzuje soucit a lásku k Bohu. Jakožto součást lidstva oplakává tvrdost člověka, který neodpovídá na bláznivou lásku Boha, která vydala do našich rukou vlastního Syna. SV. PIO, UKŘIŽOVÁN SPOLU S KRISTEM. Díky milosti a lásce byl svatý Pio v hodinách nejzažší samoty spojen s Ukřižovaným. Golgota je místem samoty Boha a člověka. Dělící zeď, smrt, byla překonána Kristem a jeho smrtí. A pater Pio ve chvíli stigmat a transverberace prožívá milost plného přilnutí k Božímu sestupu. SV. FRANTIŠEK POSÍLÁ KÁZAT POKÁNÍ A MILOSRDENSTVÍ. Svatý František jako dobrý pastýř přináší ztracenou ovci Kristu, Dobrému Pastýři. František je "vedeným vůdcem". On sám není cílem, ale odkazuje na Krista. A ztracená ovce, kterou přináší ke Kristu, kontempluje otevřený bok, aby se pohroužila do hlubin neproniknutelného Božího milosrdenství. SV. PIO VE ZPOVĚDNICI. Jako učedník sv. Františka, sv. Pio koná pokání a rozdává odpuštění a milosrdenství. Pater Pio činí pokání sedě ve zpovědnici, na místě, kde má ve svátost smíření účast na vítězství nad zlem. Kristus nejen vítězí nad zlem, ale dokáže ho proměnit v dobro. Kdo povstává od zpovědnice, odnáší si místo hříchu Krista. SV. FRANTIŠEK SE ZJEVUJE BRATŘÍM NA OHNIVÉM VOZE. Bratři se spojují v modlitbě a ve vzájemném sdílení, rozumějí si navzájem.
Přítomnost světce vybízí k modlitbě, vytváří společenství s Bohem a s lidmi. Světec nás skrze milost přivádí k Bohu a naznačuje naše povolání. Láska nezná mezí a světec už žije v dimenzi osmého dne. PATER PIO PŘINÁŠÍ CHLÉB A VÍNO VĚZNĚNÉMU KARDINÁLU MINDSZENTYMU. Předzvěst osmého dne, kdy tělo je zbaveno pout času a prostoru. Bilokace je darem Ducha svatého Církvi k jejímu utvrzení a upevnění ve víře ve vzkříšení, totiž v osmý den. Pater Pio, který navštívil kard. Mindszentyho a přinesl mu vše potřebné ke slavení mše svaté, zdůrazňuje, že eucharistii přechází všechno stvoření do osmého dne. Pater Pio se zjevil mnoha lidem, aby jim v jejich pochybnostech ve víře přinesl útěchu, anebo jim prokázal skutek tělesného milosrdenství či jim byl oporou ve zkoušce, jako tady, kdy se zjevuje maďarskému kardinálu, jenž strávil za komunistického režimu mnoho let ve vězení (pohřben v Mariazell; r. 1991 - Ostřihom). FRANTIŠEK PŘINÁŠÍ CHLÉB BRATROVI, KTERÝ JEJ NAPODOBUJE V POSTU. Duchovní život není napodobováním vnějších vzorů, ale primátem lásky a společenstvím lásky s Pánem. Svatý František chce bratra vymanit z moralizmu a přivést k pravému smyslu duchovního života. Svatí jsou nám inspirací ve víře, ale především přáteli. Ve společenství s nimi se cítíme silnější, protože už na cestě askeze nejsme sami. PATER PIO V BRATRSKÉM SPOLEČENSTVÍ. Společenství dosvědčuje věrohodnost duchovního života. Pater Pio rád trávil večery se spolubratry v
rozhovorech o duchovních věcech, zvláště o životě svatých. Stejně však prostými vyprávěními příběhů, událostí i vtipů. SV. FRANTIŠEK PROMĚŇUJEVODU VE VÍNO. Pro duchovního člověka je stvoření místem, kde Bůh těší, uzdravuje a zachraňuje. Svatý František se nacházel nemocen v pustevně sv. Urbana. Protože mu nebylo dobře, požádal jednoho bratra o trochu vína. Ten mu ale odvětil, že víno není. Nechal si tedy přinést vodu, požehnal ji a ta se stala vínem. Vypil je a uzdravil se. Duchovní člověk vidí vodu, víno a krev Kristovu a poznává jednotu lásky k Bohu, bližnímu, zemi i sám k sobě. Je člověkem skutečně svobodným. PATER PIO NAD KORESPONDENCÍ. Prostřednictvím dopisů duchovní tec osvětluje, utěšuje, napomíná a dokonce uzdravuje. Obdivuhodná hromada dopisů patera Pia ukazuje, jak chtěl pomáhat lidem číst spasitelné dílo, které Duch svatý, skrze Krista, koná v Církvi. Mozaika připomíná epizodu, kdy pater Pio uzdravuje na dálku: v jednom dopise ho kardinál Wojtyla prosil o modlitbu za svou přítelkyni, která měla rakovinový nádor v terminálním stádiu a bylo jí velmi zle. Pater Pio se modlí a žena se uzdravuje. FRANTIŠEK
HLÁSÁ
SULTÁNOVI. Pro duchovního člověka je i ten největší nepřítel adresátem poselství spásy. Svatý František, svobodný člověk, nejedná na základě předsudků a svým kázáním ohromí dokonce i sultána. A jak říká sv. Bonaventura, vrátil se do Itálie smutný, ani ne tak proto, že sultána neobrátil, ale proto, že tento jej dokonce hájil a František se nemohl stát mučedníkem. SVATÝ PIO ŽEHNÁ ŽENÁM A MUŽŮM KULTURY. Duchovní otec dokáže přijímat bez předsudků všechny, kdo se na něj obracejí. Dialog s kulturou prochází především skrze setkání s lidmi, kteří ji vytvářejí. Pater Pio, jako duchovní otec, měl životní moudrost, která přitahovala spoustu vzdělaných a slavných lidí, protože u něj hledali slovo o tajemství života. Chodili k němu všichni: slavné herečky, světoví režiséři, spisovatelé, básníci, vědci, ...,
EVANGELIUM
protože promlouval přímo k duši, kterou měl před sebou. Lidé kolem patera Pia sedí, protože mu rádi naslouchají, zatímco on povstává ze židle a žehná jim. Toto požehnání je velkým gestem, které pater Pio uděloval i nevěřícím. SV. FRANTIŠEK PŘEDSTAVUJE PÁNU DRUHÝ A TŘETÍ ŘÁD. Duchovní člověk uskutečňuje lásku; uskutečněná láska je krásou a krása přitahuje. Svatý František jako nový člověk intenzívně prožívá připodobnění se Kristu, stává se otcem ve víře. Ti, kdo se s nám setkávají, už nežijí sami sobě, ale pro toho, který pro ně umřel a vstal z mrtvých. OTCOVSTVÍ SV. PIA: MODLITEBNÍ SKUPINY. Zrozeni pro Boha v modlitbě, jako bratři. Pater Pio tuší, že nastává doba, kdy se bude víc diskutovat, mnoho pracovat, ale modlitba bude opomíjena. Vědom si dobře toho, že bez modlitby není život s Bohem, začíná s řetězcem neustálé modlitby. SVATÝ FRANTIŠEK NASLOUCHÁ HUDBĚ ANDĚLŮ. Štěstí skrze neviditelná stvoření Bůh utěšuje srdce těch, kdo ho milují. Život, který jsme na křtu přijali se uskutečňuje skrze velikonoční putování, jež člověka činí šťastným. Blahoslavenství a štěstí jsou společníky toho, kdo je s Kristem a ví, že jde po správné cestě, nehledě na dramatické okolnosti života. SVATÝ PIO A DŮM ÚLEVY V UTRPENÍ. "Mým potěšením jsou nemocné děti." Pater Pio se svými anděly - nemocnými dětmi: jako milosrdný Samaritán, podobný Kristus sedícímu ve slávě, má v náručí a na ramenou tyto nemocné děti. Je především otec. Kajícníci a věřící, kteří k němu proudili, jej znali jako
otce, který rodí pro život, jenž dokáže překonat smrt. proto nepřetržitý proud věřících pokračuje, v době, kdy se více než kdy jindy uvědomuje potřeba otce. PATER PIO NA PRAHU RÁJE. Do ráje se vchází skrze lásku, totiž skrze to, co jsme milovali. Pater Pio se zastavuje u brány ráje, která má pro něj tvar dveří zpovědnice, a žádá Pána, aby jej tam ponechal, dokud nevejde poslední z jeho synů. V ráji vidíme Mary Pyle, jeho velkou učednici a duchovní dceru, a Pannu Marii Milostnou, kterou tolik miloval a ctil.
Z HLÍNY ZLATO; ZE STARÉHO ČLOVĚKA, ČLOVĚK NOVÝ. "Prostá hlína se stane ryzím zlatem". Celá ikonografická tradice Církve už od starodávných časů nás učí, že zlato
je nevhodnějším materiálem pro vyjádření svatosti, věrnosti a světla Boží slávy. Také pater Pio se řadí do této tradice a v putování od hlíny ke zlatu dává patřit na proměnu starého člověka v člověka nového. Proměnu, kterou Kristova milost působí v nás, křehkých, zranitelných a hříchu vystavených lidských bytostech. VSTUP DO KRYPTY SE SESTUPEM DO PEKEL. Než vstoupíme do krypty, nad branou je výjev Krista sestupujícího do pekel, jenž křížem blokuje chřtán šeolu, a z říše smrti vytahuje Adama a Evu. Kristus neponechá v zemi těla těch, kdo jej následovali a žili jeho životem, ale vzkřísí je a uvede do světla Otcovy slávy.
BRÁNA. Brána znamená průchod. Když je otevřená, poutník vidí nahoře měsíc, slunce a osmicípou hvězdu,totiž hvězdu ohlašující osmý den, nové stvoření, den, kdy je vše přítomno´é v Kristu. Svatý František a svatý Pio dali ve svých životech patřit na Krista, učinili ho viditelným a vedli tolik lidí k setkání s Ním. Nyní, chceme-li se setkat se svatým Piem, je třeba setkat se s Kristem, protože sv. Pio je v Kristu a v jeho slávě. Význam rampy je tedy, ve společenství těchto dvou světců překonat všechna úskalí, pokušení a životní iluze, abychom došli ke Kristu. Překročením brány vstupujeme do království Krále nebes, kde k nám vše promlouvá o Kristu, na každé straně nám jde Kristus vstříc a s Ním a v Něm, svatý Pio.
Milosrdenství nabízí důstojnost
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 31. srpna 2016)
Vtom k němu přistoupila zezadu jedna žena, která trpěla krvácením dvanáct let a dotkla se střapce jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena." Ježíš se obrátil, a když ji uviděl, řekl: "Buď dobré mysli, dcero. Tvá víra tě zachránila. A od té chvíle byla ta žena zdravá. (Mt 9,20-22) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Evangelium, které jsme slyšeli, nám představuje postavu, která vyniká svojí vírou i odvahou. Jde o ženu, kterou Ježíš uzdravil z krvotoku (srov. Mt 9,20-22). Když procházela mezi zástupem, přistoupila zezadu k Ježíši, aby se dotkla střapce jeho šatů. „Řekla si totiž: »Jestli se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena«“ (v.21). Jaká víra! Jakou víru měla tato žena! Uvažuje tak, protože ji oživuje veliká víra a naděje, a se špetkou chytrosti pak uskutečňuje, co má na srdci. Přání, aby ji Ježíš uzdravil, bylo tak silné, že ji přimělo přestoupit předpisy stanovené Mojžíšským zákonem. Tato ubohá žena byla totiž mnoho let nejenom nemocná, ale byla považována za nečistou, protože byla postižena krvotokem (srov. Lk 15,9-30). Proto byla vyloučena z liturgického života, manželského života i z normálních vztahů k bližním. Evangelista Marek dodává, že
se radila s mnoha lékaři, vynaložila mnoho peněz na léčení a snášela bolestné kúry, ale bylo jí čím dál hůř. Tato žena byla společností odepsaná. Je důležité vzít do úvahy tuto její situaci, že totiž byla odepsaná, abychom pochopili rozpoložení její mysli. Pocítí, že Ježíš ji může vysvobodit z této nemoci i marginalizace a zostuzení, ve kterých dlouhé roky žila. Jedním slovem: ví, cítí, že ji Ježíš může zachránit. Tento případ vyjevuje způsob, jakým byla nezřídka žena vnímána a představována. Všichni - i v křesťanských komunitách - se musíme mít na pozoru před takovým pojetím, které hledí na ženu s předsudky a podezřeními, jež poškozují její nedotknutelnou důstojnost. Jsou to právě evangelia, která vracejí pravdu a přivádějí k osvobozujícímu pohledu. Ježíš obdivoval víru této ženy, které se všichni vyhýbali, a proměnil její naději ve spásu. Neznáme její jméno, ale těch pár slov, kterými evangelia popisují její setkání s Ježíšem, vykreslují postoj víry, který je schopen obnovit pravdu a velikost důstojnosti každého člověka. Setkání s Kristem otevírá každému, muži i ženě všech míst a všech dob, cestu osvobození a spásy. Matoušovo evangelium praví, že jakmile se žena dotkla jeho šatů, „Ježíš se obrátil, uviděl ji“ a promluvil k ní. Jak už bylo řečeno, žena v důsledku svého postavení jednala ve skrytu, za Ježíšovými zády. Trochu se bála, aby nebyla spatřena, protože byla odepsána. Ježíš ji však spatří a svým pohledem jí nic nevyčítá, neříká ji: „Odejdi, jsi odepsaná! Jsi nečistá, jdi pryč!“ Nikoli. Nic nevyčítá. Ježíšův pohled je shovívavý a něžný. Ví, co se stalo, a snaží se s ní osobně setkat, což si ostatně žena sama přála. To znamená, že Ježíš ji nejenom přijímá, ale považuje ji za hodnou tohoto setkání až do té míry, že ji věnuje svou pozornost a promluví k ní. Ústřední pasáž vyprávění obsahuje třikrát výraz znamenající uzdravení či záchranu. „Řekla si: »Jestli se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena«. Ježíš se obrátil, a
když ji uviděl, řekl: »Buď dobré mysli, dcero. Tvá víra tězachránila«. A od té chvíle byla ta žena zdravá.“ (vv.21-22). Oslovení „buď dobré mysli, dcero,“ je výrazem veškerého Božího milosrdenství k této osobě a ke každému, kdo je marginalizován. Kolikrát jen se cítíme vnitřně odepsáni kvůli svým hříchům, kterých jsme se tolikrát, tolikrát dopustili... A Pán nám říká: „Buď dobré mysli! Pojď! Pro mne nejsi vyděděnec, odepsaný člověk. Odvahu, dcero. Ty jsi dcera nebo syn.« A toto je moment milosti, moment odpuštění, moment inkluze do Ježíšova života, do života církve. Je to moment milosrdenství. Dnes nám všem, hříšníkům, ať už jsme velcí či malí hříšníci, ale všichni jimi jsme, Pán říká nám všem: „Buď dobré mysli, pojď! Už nejsi vyděděný, nejsi marginalizovaná. Odpouštím ti a objímám tě.“ Takové je Boží milosrdenství. Musíme mít odvahu jít k Němu, žádat odpuštění svých hříchů a ubírat se dál. Odvážně jako ona žena. „Uzdravení“ má tady mnoho významů. Především je to navrácení zdraví; potom osvobození od společenských a náboženských diskriminiací; pak uskutečnění naděje, kterou si nesla v srdci, spolu s odstraněním strachu a sklíčenosti; a nakonec, když je osvobozena od nutnosti jednat ve skrytu, je navrácena komunitě. Tato poslední věc je důležitá. Marginalizovaný člověk jedná vždycky ve skrytu, vícekrát anebo celý život. Pomysleme na tehdejší malomocné, na dnešní bezdomovce... pomysleme na hříšníky, nás hříšníky. Stále děláme něco ve skrytu, máme potřebu dělat něco ve skrytu, protože se stydíme za to, čím jsme... A Ježíš nás od toho osvobozuje a pozvedá nás: „Vstaň a jdi!“ Jak nás Bůh stvořil. Bůh nás stvořil na nohou, nikoli v poníženosti. Ježíš obdarovává úplným uzdravením, spásou, která znovu zasazuje život této ženy do sféry Boží lásky a současně ji obnovuje v plné její důstojnosti. Zkrátka nikoli plášť dal spásu ženě, která se jej dotkla, nýbrž Ježíšovo slovo přijaté vírou je schopné poskytnout útěchu, uzdravit a obnovit ve vztahu k Bohu a jeho lidu. Ježíš je jediným pramenem požehnání, který dává všem lidem spásu, a víra je základní dispozice k jejímu přijetí. Ježíš svým plně slitovným jednáním opět ukazuje církvi cestu, kterou je třeba se ubírat vstříc každému člověku, aby každý mohl být uzdraven na těle i na duchu a znovu nabýt důstojnosti Božích dětí.
SDM 2016, Krakov - přípravný týden (relace účastníka - Ondřeje Malého z Pustiměře)
DEN 1. DEN SETKÁNÍ Rodiče náš přivezli k Olomoucké katedrále, kde jsme zahájili SDM mší s J. E. Josefem Hrdličkou, po které měl ještě nějaké informace J. E. Jan B. Graubner. Poté jsme se rozutekli do našich předem určených autobusů a vyrazili jsme na naši pouť. Cesta trvala asi 4 h. Jak jsme dojeli, tak na nás už čekali zástupci našich rodin (Volunteeři) a jejich rodiče, kteří si nás rozebrali zase podle rozdělení, které bylo předem nachystané. Když jsme už věděli, kterou rodinu máme, odebrali jsme se do jejich domovů, kde na nás čekala bohatá večeře, vybalování a ubytování. Po večeři a ubytování jsme šli ještě na večerní mši a po mši jsme dostávali informace o následujícím dnu. Po mši domů a spát.
DEN 2. DEN POZNÁNÍ Ráno po vzbuzení nás čekala snídaně, ale opět velice bohatá. Po snídani jsme si sbalili věci, které nám řekli rodiče, že si je máme vzít a svačinu, kterou jsme od nich dostali a šli jsme na mši. Mše bývaly v polštině, ale rozuměli jsme tak, abychom pochopili o čem je řeč. Po mši jsme se vydali MHD do Opolského kina, kde jsme se poprvé potkali i s jinýma národama (mimo Poláky). Byla tam skupina, která hrála různé písničky, dokud nedošli všichni, pak nám byla vysvětlená celoměstská hra a rozdělili jsme se do skupin asi po 10ti lidech. Měli jsme za úkol obchodit všechny památky a na každé splnit dané úkoly, zazpívat a nebo něco zatancovat a podle toho jsme dostali počet bodů. Na konci vyhrála Brasilie s počtem 68 bodů (moje skupina měla 23, protože jsme nikde nezpívali, protože za náš zpěv, bychom dostali minusový body). Po ukončení hry, jsme se odebrali do rodin, najedli se a po večeři opět na mši a pak domů spát.
DEN 3. DEN MILOSRDENSTVÍ Dnes bylo v plánu navštívit domov důchodců. Vyrazili jsme ráno po mši, bylo to pěšky asi 20 min. Jak jsme tam dorazili, tak nás už senioři vítali a rozdělili si nás do skupin. Jedna skupina vyráběla panenky z látky, druhá zpívala písničky, třetí cvičila a čtvrtá měla čajový dýchánek a postupně jsme se točili. Jakmile jsme měli absolvovány všechny stanoviště, byl společný program. Tancovali jsme Polské tance a českou Polku. Pak jsme měli rozchod po okolí, mohli jsme si nakoupit a do určené doby být na faře na obědě.
Po obědě jsme měli česko/polský program až do večera a hráli jsme různé polské a české hry. Po programu se šlo domů na večeři a hurá do hajan, protože následující den jsme vstávali brzo a čekala nás pouť na horu sv. Anny.
DEN 4. DEN KOMUNITY Dnes jsme se ráno sešli všichni na společnou mši, po které jsme se odebrali do centra Opole odkud jsme šli ve velkém průvodu i s ostatními národy jednou z hlavních ulic města až na horu svaté Anny. Asi v 9 hodin se tu všichni začali shromažďovat a v 10:30 byla slavnostní mše, která trvala asi do 13:00 (víceméně byla celá sloužena více jazyky). Po mši jsme se zase tím stejným průvodem odebrali do centra odkud jsme šli do největšího parku v Opoli, kde se odehrával koncert pro mládež, který trval do 21:30. Bylo tam dost kapel a atmosféra byla skvělá. Po konci koncertu jsme se my a naši polští Volunteeři odebrali do rodin na večeři.
DEN 5. DEN RODINY Dnešní den začal klasicky mší a po mši jsme trávili celý zbytek dne s rodinou, hráli jsme různé hry, dováděli jsme na X-boxu, povídali si a prostě jsme si udělali takovou tu rodinnou atmosféru. Ale asi v 17:00 na nás čekalo překvapení, když nás rodiče sbalili a odvezli do nedaleké restaurace, kde hrála taková lidová kapela a byli tam už i ostatní. Grilovalo se, tancovalo, jedlo a pilo asi do 20:00, kdy jsme opět jeli domů na večeři a do postele.
DEN 6. DEN POSLÁNÍ Tímto dnem končil celý předprogram v Opoli a byl odjezd do Krakova na hlavní program. Ráno byla velice slavnostní mše a rozloučení se s ,,Nazaretem,, v Opoli (tak se říkalo našemu kostelu v Opoli, kde jsme mívali mše). Polské volunteerky plakaly, a volunteeři se už s náma domlouvali, kdy se zas uvidíme. Po mši jsme šli do rodin se sbalit, rozloučit se a zase cestovat dál. Dostali jsme na rozloučenou všichni nějaký dárek. My jsme dostali třeba tradiční polské bonbony, jiní zas drobné do Krakova, jiní zas něco na zahřátí do žaludku. Jakmile jsme se všichni rozloučili, odvezli nás rodiče na vlakové nádraží, kde hrála česká SDM hymna a byli tam všichni češi z okolí Opole. Čekali jsme asi hodinku na vlak a když přijel, tak jsme nasedli a odjeli do Krakova, kde jsme bydleli ve školách, ale to už byl ten hlavní program z televize
„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“(Mt 5,7) Papež František na Světovém setkání mládeže Krakov – 27.-31. července 2016 (dokončení) Předposlední den svého polského pobytu - sobotu, 30. července 2016, - strávil Petrův nástupce v místech, odkud se do světa začala šířit nově pojímaná úcta k Božímu milosrdenství – krakovské čtvrti Łagiewniki. Na šestikilometrovou trasu z arcibiskupství do tamního kláštera faustynek a dvou nových poutních chrámů se papež vydal papamobilem. Klášter Kongregace sester Matky Božího milosrdenství je rozlehlá stavba v novogotickém stylu, vybudovaná díky šlechtické donaci, která zahrnuje také ubytovnu pro dívky, gymnázium a dvě odborná učiliště. Právě zde prožila poslední léta života duchovní spoluzakladatelka kongregace, mystička Marie Faustyna Kowalská (1905-1938), řeholnice, které Ježíš svěřil nové formy uctívání Božího milosrdenství slovem, skutkem a modlitbou: obraz Krista s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti, svátek Božího Milosrdenství připadající na první neděli po Velikonocích, korunku k Božímu Milosrdenství a modlitbu v hodině Milosrdenství, tedy o třetí hodině odpolední. Papeže Františka u vstupu do kláštera pozdravily jeho představená a generální představená kongregace, řeholnice a také asi osmdesát dívek, které našly v kongregaci útočiště. Kromě apoštolátu Božího milosrdenství je totiž posláním faustynek pečovat o
ženy, které touží po mravní obnově a opětovném nabytí osobní i společenské důstojnosti. Za komunistického režimu v Polsku byly domy kongregace zestátněny a sestry vypomáhaly v pastoraci, věnovaly se výuce, péči o děti a svobodné matky. Dnes se znovu vracejí k resocializační práci – a to také ve dvou českých komunitách (ve Dvoře Králové nad Labem a v Praze na Vyšehradě). Svatý otec v klášteře požehnal nový velký obraz Božího milosrdenství a v kapli, kde se Faustyna Kowalská modlívala a měla zjevení, setrval v tiché modlitbě u jejího hrobu. Do pamětní knihy potom španělsky vepsal: „Milosrdenství chci a ne oběť“. Klášter vyhrazený až do druhé světové války pouze sestrám a jejich chovankám nemohl pojmout rostoucí příliv poutníků, a proto byl v jeho těsné blízkosti na přelomu tisíciletí postaven nový poutní komplex s bazilikou Božího milosrdenství a dalšími pastoračně-sociálními prostorami pro příchozí věřící. O kilometr dále vyrostl po smrti Karola Wojtyly jiný nový kostel zasvěcený tomuto polskému papeži a obklopený budovami Centra Jana Pavla II. Oba rozsáhlé celky odděluje louka, zvaná „zpovědní“. Po celou dobu trvání Světových dní mládeže je totiž poseta zpovědnicemi pod širým nebem. Papež František vystoupil na terasu baziliky Božího milosrdenství, aby spontánně pozdravil poutníky, kteří se na louce shromáždili: „Pán si dnes přeje, abychom ještě hlouběji cítili jeho veliké milosrdenství. Nikdy se nevzdalme od Ježíše, i když si myslíme, že kvůli svým hříchům a nedostatkům patříme k těm nejhorším…On dává přednost právě takovým, protože tak se jeho milosrdenství může šířit. Využijme tohoto dne, abychom všichni přijali Ježíšovo milosrdenství. A pomodleme se všichni společně k Matce Božího milosrdenství.“ Do chrámu Božího milosrdenství vstoupil papež František tamní Svatou branou. V bazilice, která může pojmout pět tisíc věřících, pak vyzpovídal v italštině, francouzštině a španělštině celkem osm lidí – pět mladých mužů, dvě dívky a jednoho kněze. Jeho návštěvu zakončila soukromá adorace Nejsvětější svátosti. Dějištěm další části dopoledního programu bylo již zmíněné Centrum Jana Pavla II., nazvané podle známých papežových slov „Nemějte strach!“ V jeho hlavním kostele s
dvoutisícovou kapacitou Petrova nástupce očekávali polští kněží, řeholníci a řeholnice, zasvěcené osoby a seminaristé, včetně syna polské premiérky Beaty Szydłové. A také dalších pět tisíc lidí na venkovním prostranství slavilo spolu s papežem votivní mši O Božím milosrdenství. Za zmínku stojí, že Polsko je zemí s největším počtem duchovních povolání v Evropě – na kněžství se zde v současné době připravuje téměř čtyři tisíce mladých mužů (2959 diecézních seminaristů a 882 řeholních kandidátů). Celkový počet kněží v Polsku převyšuje třicet tisíc, čímž na jednoho kněze připadá zhruba tisíc věřících. Navzdory této hmatatelné náboženské praxi papež neváhal s důrazným poukazem na radikalitu duchovního povolání: „Kdo si volí Krista, nelibuje si v pohodlí, které oslabuje evangelizaci; neplýtvá časem, aby si plánoval jistou a dobře placenou budoucnost“, připomínal Svatý otec. V kázání vyšel z proneseného Janova evangelia ( Jan 20,19-31), které podává dvě zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům – „prvního dne v týdnu“, kdy se ukázal apoštolům bez Tomáše, a týden nato, kdy už byl Tomáš s ostatními. Papež se přitom zaměřil na trojici slov – místo, učedník a kniha. O místu se dovídáme pouze to, že bylo za zavřenými dveřmi, předeslal. „Na tomto uzavřeném místě zazní mocná výzva, kterou Ježíš adresuje svým: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v. 21). Ježíš posílá. Od počátku touží, aby církev vycházela, šla do světa. A chce, aby to dělala tak, jako On, který byl do světa poslán Otcem: nikoli jako mocný, ale jako služebník (srov. Flp 2,7), nikoli „aby si dal sloužit, ale aby sloužil” (Mk 10,45) a šířil radostnou zvěst (srov. Lk 4,18); tak posílá ty svoje v každé době; chce, aby otevřeli dveře a vyšli ven šířit Boží odpuštění a pokoj mocí Ducha svatého. Toto povolání platí také pro nás, naléhal papež František a odkázal ke slovům svatého Jana Pavla II: „Otevřte brány!“.
„V našem kněžském a zasvěceném životě však můžeme z bázně či pohodlnosti nezřídka zakoušet pokušení zůstat poněkud uzavření v sobě a svých prostředích. Cesta, kterou nám Ježíš ukazuje, je však jednosměrná: vyjít ze sebe. Je to cesta bez zpáteční jízdenky. Jde o to uskutečnit exodus z našeho já, ztratit život pro Něho (srov. Mk8,35) a ubírat se cestou sebedarování. Na druhé straně, Ježíš nemiluje cesty vykonané napůl, přivřené dveře a dvojité životy. Žádá, abychom se vydali na cestu zlehka, zřekli se svých jistot, vyšli a byli pevní pouze v Něm. Cesta Ježíšových nejdůvěrnějších učedníků je tvořena konkrétní láskou, to znamená službou a ochotou. V životě zasvěcených osob neexistují uzavřené prostory a soukromé vlastnictví našeho pohodlí. Kdo se rozhodl veškerý svůj život připodobnit Ježíši, nevybírá si už svoje místa, ale jde tam, kam je poslán. Je připraven odpovědět tomu, kdo jej volá, a nevolí si ani vlastní časový rozvrh. Dům, který obývá, mu nepatří, protože církev a svět jsou otevřenými prostorami jeho poslání. Jeho poklad spočívá v tom, že klade Pána do středu života a nehledá si nic jiného. Uniká tak uspokojením, která by stavěla do středu jeho, nestoupá si na vratké piedestaly světské moci a nelibuje si v pohodlí, které oslabuje evangelizaci; neplýtvá časem, aby si plánoval jistou a dobře placenou budoucnost. Tak mu nehrozí, že upadne do samotářství a zasmušilosti a uzavře se do malicherného sobectví postrádajícího naději i radost." Papež pak uvedl na scénu učedníka Tomáše, který, jak řekl, se nám podobá svými pochybnostmi, a tím vzbuzuje sympatie. Aniž by to věděl, dává nám veliký dar: přivádí nás blíže k Bohu, protože Bůh se neskrývá před tím, kdo Jej hledá, podotkl dále. Ježíš Tomášovi ukazuje svoje oslavené rány. „Pro nás učedníky je velmi důležité uvést svoje lidství do kontaktu s Pánovým tělem, tedy přinést Mu s důvěrou a naprostou upřímností to, co jsme, až do dna. Ježíš je rád, jak řekl svaté Faustyně, když mu říkáme všechno, nenudí Jej naše životy, které již zná, očekává naše sdílení, ba dokonce vyprávění o našich dnech.“ "Bůh se hledá v modlitbě, která má být transparentní a neopomíjí svěřovat a odevzdávat ubohosti, námahy i vzdor", pokračoval římský biskup. „Co po nás Ježíš chce? Přeje si opravdu zasvěcená srdce, která žijí z odpuštění, která přijala od Něho, aby jej soucitně převedla na bratry. Ježíš hledá srdce otevřená a něžná
vůči slabým, nikoli srdce tvrdá, ale poddajná a transparentní, která se nepřetvařují před tím, jenž má v církvi poslání udávat směr cesty. Učedník neváhá klást si otázky, má odvahu pojmout pochybnost a předložit ji Pánu, formátorům a představeným, bez kalkulací, rezistencí a zdráhání. Věrný učedník bděle a neustále rozlišuje, poněvadž ví, že srdce je třeba vychovávat denně, počínaje city, aby unikl každé dvojakosti v postojích i v životě. A konečně se v posledním verši dnešního evangelia mluví o knize. Tou je evangelium, ve kterém není řeč o mnoha jiných znameních, která Ježíš vykonal. Po velkém znamení Jeho milosrdenství bychom si mohli domyslet, že už není třeba nic dodávat. Jedna výzva tu však ještě je, totiž prostor pro znamení, která vykonáme my, kteří jsme přijali Ducha lásky a jsme povoláni šířit milosrdenství. Dalo by se říci, že evangelium, živá kniha Božího milosrdenství, kterou je třeba číst neustále znovu a znovu, má vlastně ještě nepopsané stránky: zůstává otevřenou knihou, kterou jsme povoláni psát stejným stylem, totiž prokazováním skutků milosrdenství. Zeptám se vás: jak vypadají v této knize vaše stránky? Jsou psány denně? Jsou trochu psány a trochu ne? Jsou bílé?“ Zeptal se papež František polských kněží, řeholníků, seminaristů a zasvěcených osob. S odkazem na pomoc Matky Božího milosrdenství, která nás – jak řekl - „učí konkrétně pečovat o Ježíšovy rány v našich bratřích a sestrách,“ končil: „Panna Maria ať nám pomáhá vydávat se až do dna ku prospěchu věřících, kteří nám byli svěřeni, a nést vzájemně svoje břemena jako opravdoví bratři a sestry ve společenství církve, naší svaté Matky.“ Po skončení dopolední eucharistie ve svatyni Jana Pavla II. v krakovských Łagiewnikách se Petrův nástupce vydal vozem zpět na arcibiskupství, aby poobědval spolu se svým hostitelem, kard. Dziwiszem, a delegací mladých lidí, účastníků Světových dní mládeže. Jako již tradičně po dvojici zastupovali každý ze světadílů – pocházeli z Nového Zélandu, Brazílie, Kolumbie, Vietnamu, Zimbabwe, Ukrajiny,
Kanady a Polska. Jedna z nich, dobrovolnice z Ukrajiny, Uliana Žuravčak, o svém setkání řekla: „Poděkovala jsem papeži za jeho podporu Ukrajiny. Jak známo, žijeme v těžkých časech, stále pokračuje válka, o které kard. Parolin řekl, že je to válka, o níž se mlčí. Svět o této válce mlčí a ona běží dále. O tom jsem už s papežem nemluvila, ale řekla jsem mu, že mu ze srdce děkuji a aby věděl, že si to pamatujeme. Když se ukrajinská mládež, naši dobrovolníci dozvěděli, že budu na obědě s papežem, prosili mě, abych mu řekla, že potřebujeme jeho otcovské slovo, máme ho stále před sebou a chceme, aby nás podporoval. V těchto těžkých časech je pro nás právě jeho slovo nejdůležitější, abychom se cítili milováni, abychom cítili, že na nás pamatuje. A pozvala jsem ho na Ukrajinu. Odpověděl mi s velkou intenzitou, hleděl na mě velmi mile a požádal mne, abych Ukrajincům, zvláště mladým, vzkázala, že on je stále s námi, opravdu je s námi. V té chvíli jsem se rozplakala. A papež – když se dozvěděl, že jsem z řeckokatolické církve, vzpomínal, že se jako mladý ministrant naučil náš obřad. Nakonec, když jsme k papeži chodili pro růžence, řekl mi ukrajinsky »Slava Isusu Christu«“ Po obědě a krátkém odpočinku se papež vydal na soukromou návštěvu ke zdejším jezuitům. Nedaleko od arcibiskupství, v historickém středu města za Hlavním rynkem, sídlí provinciál jedné ze dvou polských provincií Tovaryšstva Ježíšova. Papež František se zde setkal se třiceti jezuity z obou provincií a strávil s nimi přibližně 40 minut v družném rozhovoru.
"Je krásné být s vámi na této modlitební vigilii" Na prostranství Campus Misericordiae na předměstí Krakova, v obci Wieliczka, se sešlo 1.600.000 lidí na modlitební vigilii Světového setkání mládeže. Během třiceti let pořádání Světového setkání mládeže dostal
průběh modlitební vigilie více méně pevnou formu scénického a hudebního představení určitého tématu, stanoveného každoročně papežem, v provedení samotných mladých účastníků. Součástí je rovněž vystoupení několika jednotlivců, kteří se dělí o své duchovní zkušenosti a Svatému otci zanechají podněty či otázky, na které pak reaguje ve svojí promluvě. Vigilie (od setkání v Kolíně nad Rýnem roku 2005) je pak zakončena eucharistickou adorací. Letos vystoupili se svými příběhy tři mladí lidé: z Polska, ze Sýrie a z Panamy. První zkušenost, kterou podala dívka Natália z Lodže, se týkala objevu víry a obšťastňujícího prožitku svátosti smíření. Šestadvacetiletá Rand ze syrského Aleppa, která slouží v tamější salesiánské oratoři, vylíčila situaci ve svém městě, které je již pět let vystaveno násilnostem a prosila v něm o modlitbu za svoji vlast. Třetí svědectví přednesl čtyřiatřicetiletý Miguel z Paraguay, který působí v resocializační centru Fazenda, kde pomáhá mladým lidem, kteří upadli do osidel drogové závislosti, a využívá přitom své vlastní hořké zkušenosti. Nato se za bouřlivých ovací jako poslední ujal slova papež František. Díky simultánímu překladu do všech účastnických jazyků, mohli mladí z celého světa naslouchat jeho přibližně půl hodinové promluvě protkané spoustou gest a improvizací ze svých mobilů, tabletů apod., a provázet ji radostnými reakcemi. Drazí mladí, Je krásné být tady s vámi na této modlitební vigilii. Rand nás v závěru svého odvážného a dojemného svědectví o něco žádala. Řekla nám: „Upřímně vás prosím, abyste se modlili za moji milovanou vlast.“ Příběh poznamenaný válkou, bolestí a ztrátou se končí takovouto prosbou. Co je lepší než začít naši vigilii modlitbou? Přicházíme z různých částí světa, kontinentů, zemí, jazyků, kultur a národů. Jsme „syny“ národů, které spolu možná vedou diskusi kvůli různým konfliktům nebo jsou přímo ve válce. Jiní
přicházíme ze zemí, které mohou být v „míru“, nevedou válečné konflikty a kde mnoho bolestných věcí, které se ve světě dějí, tvoří pouze náplň zpráv a tisku. Jsme si však vědomi jedné skutečnosti: dnes a tady pro nás, kdo přicházíme z různých částí světa, bolest a válka, kterou mnozí mladí zakoušejí, už pro nás nejsou něčím anonymním, nejsou už pouhou zprávou z tisku, mají jméno, tvář, dějiny a blízkost. Válka v Sýrii je dnes bolestí a utrpením lidí, mnoha mladých jako je odvážná Rand, jež je tady mezi námi a žádá nás o modlitbu za svoji milovanou vlast. Jsou situace, které se nám mohou zdát vzdáleny, dokud s nimi nějakým způsobem nepřijdeme do styku. Jsou skutečnosti, které nechápame, protože je vidíme pouze skrze monitor (mobilu či komputeru). Když jsme však v kontaktu s životem, s konkrétními životy, které už nejsou medializovány na obrazovkách, pak se nám stane něco silného, všichni cítíme pozvání připojit se k volání: „Dost bylo zapomenutých měst“, jak říká Rand; nikdy už nesmí dojít k tomu, aby bratři „obklíčeni smrtí a zabíjením“ cítili, že jim nikdo nepomůže. Drazí přátelé, zvu vás ke společné modlitbě za mnohé trpící oběti války, která probíhá v dnešním světě, abychom jednou provždy pochopili, že nic neospravedlňuje prolití krve bratra a že není nic cennějšího než člověk, kterého máme před sebou. A při této prosbě o modlitbu chci poděkovat také vám, Natalie a Migueli, za to, že jste se s námi podělili o svoje zápasy, o svoje vnitřní války. Dali jste nám poznat svoje zápasy a ukázali, jak jste je překonali. Jste živým znamením toho, co v nás způsobuje milosrdenství. Nezačneme nyní proti někomu křičet, nepustíme se do hádky, nechceme ničit, nechceme inzultovat. Nechceme přemáhat nenávist větší nenávistí, přemáhat násilí větším násilím a teror ještě větším terorem. Naše odpověď tomuto světu, který je ve válce, se nazývá bratrství, nazývá se společenství, nazývá se rodina. Slavíme skutečnost, že přicházíme z různých kultur a spojujeme se v modlitbě. Naším nejlepším slovem, naší nejlepší promluvou je společná modlitba. Ztišme se a modleme se, předložme Bohu svědectví těchto přátel, ztotožněme se s těmi, pro něž je „rodina neexistující pojem a domov pouhým místem, kde se spí a jí“, anebo s těmi, kteří žijí ve strachu, že je vlastní chyby a hříchy definitivně vyřadí. Předložme v Boží přítomnosti svoje „války“ a zápasy, které si každý nese ve svém srdci. (ticho) Když jsme se modlili, vybavil se mi obraz apoštolů v den Letnic. Scéna, která nám může pomoci chápat všechno to, o čem Bůh sní, že se to uskuteční v našem životě, v nás a s námi. Toho dne byli učedníci ze strachu za zavřenými dveřmi. Cítili se ohroženi okolím, které je pronásledovalo, nutilo je přebývat v malé místnosti, drželo je v nehybnosti a ochromovalo. Ovládla je bázeň. Za této situace došlo k něčemu senzačnímu, něčemu velkolepému. Sestoupil Duch svatý a jazyky jako z ohně spočinuly na každém z nich a přiměly je účastnit se dobrodružství, o kterém se jim nesnilo. Tak dochází ke změně! Slyšeli jsme tři svědectví; dotkli jsme se svými srdci jejich příběhů, jejich životů. Viděli jsme, jak stejně jako apoštolové prožívali podobné chvíle a zakusili momenty, kdy byli
naplněni strachem a kdy se zdálo, že se všechno zhroutí. Strach a úzkost, která se rodí z vědomí, že když někdo vyjde z domu, nemusí se už setkat se svými drahými; strach, že nepocítí, že je ceněn a milován, strach, že nebude mít další příležitost. Sdíleli s námi stejnou zkušenost, kterou učinili apoštolové, zakusili strach, který vede do jediného. Kam? Do uzavřenosti. A když se strach zahnízdí v uzavřenosti, provází jej vždycky jako „dvojče“ sestra paralýza, pocit ochromení. Pocit, že na tomto světě, v našich městech a v našich společenstvích už není prostor k růstu, snění, tvořivosti, vyhlížení k obzorům a v posledku vlastně k životu, je tím nejhorším, co se v životě může přihodit, zvláště u mladých. Ochromení nás připravuje o chuť těšit se ze setkání a přátelství, o chuť společného snění a putování s ostatními. Vzdaluje nás od druhých, brání nám podat si ruce, jak jsme viděli v jedné z provedených scének. V životě však existuje jiné a ještě nebezpečnější ochromení, které se těžko identifikuje a obtížně jej rozpoznáváme. S oblibou jej nazývám paralýza a vzniká, když se směšuje štěstí a pohovka! Ano, je to víra, že ke štěstí potřebujeme dobrou pohovku, která nám umožní spočinout v pohodlí, klidu a zajištěnosti. Takovou tu moderní pohovku, které dnes existují, poskytují uspávající masáž, zajišťují klid a umožňují přenést se do světa videoher a trávit hodiny před komputerem. Pohovka proti každému typu bolesti a bázně. Pohovka, která nás uzavírá doma bez námahy a starostí. Štěstí pohovky je pravděpodobně onou tichou paralýzou, která nás může zničit nejvíc, protože pozvolna, aniž si to uvědomíme, usínáme, jsme rozespalí a omámení, zatímco druzí, kteří jsou možná živější, ale nikoli lepší, rozhodují o naší budoucnosti. Pro mnohé je určitě snadnější a výhodnější mít ospalou a omámenou mládež, která zaměňuje štěstí s pohovkou; mnohým se to zdá vhodnější než mít čipernou mládež, která touží odpovědět Božímu snu a všem touhám srdce. Ptám se vás: chcete být ospalí a omámení? (odpovídají: Ne) Chcete být svobodní? (odpovídají: Ano) Chcete být svěží? (odpovídají: Ano) Chcete zápasit o svoji budoucnost? (odpovídají: Ano) Nezdá se mi, že jste o tom moc přesvědčeni? (křičí: Ano) Pravda je však jiná, drazí mladí, nepřišli jsme na svět „vegetovat“, mít se pohodlně a dělat ze života pohovku, která nás uspává. Naopak, přišli jsme kvůli něčemu jinému. Abychom zanechali stopu. Je velice smutné projít životem a nezanechat žádnou stopu. Když ale volíme pohodlí tím, že zaměňujeme štěstí za spotřebu, pak cena, kterou zaplatíme, je velmi, ale velmi vysoká: ztrácíme svobodu. Ztrácíme svobodu. Taková je cena. Je mnoho lidí, kteří chtějí, aby mládež nebyla svobodná; je mnoho lidí, kteří vás nemají rádi a chtějí vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. To ne! Musíme bránit naši svobodu! Právě v tom spočívá obrovská paralýza, když si začneme myslet, že štěstí je synonymem pohodlí a že být šťastným znamená trávit život spaním či narkotizací a že jediným způsobem, jak být šťastným, je být omámeným. Je jisté, že drogy škodí, ale existují mnohé jiné společensky akceptované drogy, které nás zotročují více. Jedny i druhé z nás svlékají naše největší dobro: svobodu. Vysvlékáme se ze svobody.
Přátelé, Ježíš je Pán rizika, onoho neustálého „víc a dál“. Ježíš není Pán komfortu, bezpečí a pohodlí. K následování Krista je zapotřebí dávky odvahy, je třeba se rozhodnout vyměnit pohovku za pár bot, které ti pomohou kráčet po cestách, o kterých se ti nikdy nesnilo, ani jsi na ně nepomyslel, po cestách, které mohou otevřít nové obzory, schopné vzbuzovat radost, onu radost, která se rodí z Boží lásky, radost, kterou ti v srdci zanechává každé gesto a každý projev milosrdenství. Jít po cestách následování „bláznovství“ našeho Boha, který nás učí, abychom mu šli vstříc v hladovějícím, žíznícím, neoděném, nemocném, v příteli, který dopadl zle, v uvězněném, uprchlíkovi, migrantovi a v bližním, který je osamocen. Jít cestami našeho Boha, který nás zve, abychom byli politickými aktéry, myslícími lidmi a sociálními hybateli. Podněcuje nás, abychom vymýšleli solidárnější ekonomiku. Ve všech prostředích, kde se nacházíte, nás Boží láska zve, abychom šířili dobrou zvěst a činili ze svého života dar určený Bohu i ostatním lidem. A to znamená být odvážní, to znamená být svobodní. Mohli byste mi říci: Otče, ale to není pro všechny, to je pouze pro pár vyvolených! Ano, a těmi vyvolenými jsou ti, kdo jsou ochotni sdílet svůj život s ostatními. Stejně jako Duch svatý proměnil srdce učedníků v den Letnic, učinil tak také s našimi přáteli, kteří se s námi podělili o svá svědectví. Použijí tvá slova, Migueli. Řekl jsi nám, že den, kdy ti v hnutí Fazenda svěřili odpovědnost za chod domu, začal jsi chápat, že od tebe Bůh něco chce. Tak začala změna. Toto je tajemství, drazí přátelé: všichni jsme voláni ke zkušenosti. Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Bůh přichází otevřít všechno to, co tě uzavírá. Zve tě, abys snil, chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Tak je to: pokud ze sebe nedáš to nejlepší, svět nebude jiný. To je výzva. Doba, kterou dnes prožíváme, nepotřebuje pohovkovou mládež, nýbrž mládež, která už má obuté boty nebo spíše pohorky. Přijímá pouze hráče základní sestavy, nepotřebuje náhradníky. Dnešní svět vás žádá, abyste byli protagonisty dějin, protože život je krásný vždycky, když jej chceme žít, vždycky když chceme zanechat stopu. Dnešní dějiny nás žádají, abychom bránili svoji důstojnost a nenechávali o naší budoucnosti rozhodovat druhé. Nikoli! My musíme rozhodovat o své budoucnosti, vy o svojí budoucnosti! Pán chce stejně jako o Letnicích učinit jeden ze svých největších zázraků, které můžeme zakusit: způsobit, aby se tvoje ruce, moje ruce a naše ruce proměnily ve znamení pokoje, společenství a stvoření. Chce tvoje ruce, aby dále vytvářel dnešní svět. Chce jej stavět s tebou. A co odpovíš ty? Co? Ano nebo ne? (odpovídají: Anoooo) Řekneš mi: Otče, ale já jsem velmi omezen, jsem hříšník, co mohu dělat? Když nás Pán volá, nemyslí na to, co jsme a co jsme byli, na to, co jsme udělali či přestali dělat. Naopak: ve chvíli, kdy nás volá, dívá se na všechno to, co bychom mohli dělat, na veškerou lásku,
kterou jsme schopni prokazovat. On sází na budoucnost, na zítřek. Ježíš tě promítá na obzor, nikdo do muzea. Proto vás, přátelé, Ježíš zve; volá tě, abys v životě zanechal stopu, která poznamená dějiny, poznamená tvoje dějiny i dějiny mnohých.
Dnešní život nám říká, že je velmi snadné upřít pozornost na to, co nás dělí a rozděluje. Chtěli by, abychom si mysleli, že uzavřenost je ten nejlepší způsob, jak se chránit před tím, co nám škodí. My dospělí dnes potřebujeme vás, abyste nás učili - jako to činíte dnes - žít v různosti a dialogu, sdílet multikulturnost nikoli jako hrozbu, ale jako příležitost. Vy jste příležitost budoucnosti. Mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi! A všichni společně žádáme: vyžadujte od nás, abychom se ubírali cestami bratrství. Vy budete našimi soudci, pokud my zvolíme zdi, nepřátelství a válku. Budovat mosty. Potřebujeme se to naučit. Víte, jaký most je třeba postavit nejdřív? Most, který můžeme postavit tady a teď: podat si ruce, pomáhat si. Do toho, učiňte tak teď a tady tento prvotní most a podejte si ruce. Je to velký most bratrství. Kéž se jej naučí stavět mocní tohoto světa! Ne však kvůli fotografii, ale dalším vytvářením stále větších mostů. Kéž je tento lidský most zárodkem mnoha jiných; stopou. Ježíš, který je cestou, tě dnes volá, abys zanechal stopu v dějinách. On, který je život, tě zve, abys v dějinách svých i mnoha jiných zanechal stopu plnou života. On, který je pravda, tě zve, abys opustil cesty separace, rozdělení a nesmyslu. Jsi pro? Co odpoví tvoje ruce a tvoje nohy Pánu, který je cesta, pravda a život? Jsi pro? (odpovídají: Ano). Pán žehnej vašim snům. Děkuji.
Závěrečné eucharistie Světového dne mládeže na prostranství Campus Misericordiae na předměstí Krakova se účastnilo v neděli, 31 července 2016, půl druhého milionu mladých. Počet biskupů, kteří koncelebrovali s Petrovým nástupcem, představoval přibližně jednu pětinu světového episkopátu. Tisíc kněží podávalo svaté přijímání. Papež ve své poměrně obsáhlé homilii rozjímal o setkání Ježíše se Zacheem, jak jej podává Lukášovo evangelium (Lk 19,1-10).
"Důvěřujte paměti Boha, která není „harddisk“, který zaznamenává a archivuje všechna naše špatná data, ale něžné srdce, které se raduje, když definitivně maže každou stopu naší špatnosti Drazí mladí, přišli jste do Krakova, abyste se setkali s Ježíšem. A dnešní evangelium mluví právě o setkání Ježíše s jistým mužem, Zacheem v Jerichu (srov. Lk19,1-10). Ježíš tam nejenom káže nebo někoho zdraví, ale – jak praví evangelista – prochází tímto městem (v.1). Jinými slovy, Ježíš si přeje přiblížit se životu každého z nás a projít naši cestu až do dna, aby se Jeho a náš život opravdu potkaly. Tak došlo k tomu nejpřekvapivějšímu setkání, a to se Zacheem, vrchním celníkem, tedy výběrčím daní. Zacheus byl totiž bohatý spolupracovník nenáviděných římských okupantů, sdíral vlastní lid a byl z těch, kteří se pro svoji špatnou pověst nemohli k Mistrovi ani přiblížit. Avšak setkání s Ježíšem mu změnilo život, jako se stalo a denně se může stávat každému z nás. Zacheus však musel čelit určitým překážkám, aby se s Ježíšem setkal, nejméně třem, které mohou něco říci také nám. První je malá postava: Zacheus nemohl Mistra spatřit, protože byl malý. Také dnes nám hrozí, že zůstaneme daleko od Ježíše, protože se necítíme na výši, protože o sobě máme nízké mínění. Je to nemalé pokušení, které se netýká pouze sebeúcty, ale také víry. Víra nám totiž říká, že se „nejen smíme nazývat Boží děti, ale že jimi také jsme“ (1 Jan 3,1): jsme stvořeni k Jeho obrazu; Ježíš na sebe vzal naše lidství a Jeho srdce se od nás nikdy neodloučí; Duch svatý si přeje přebývat mezi námi; jsme povoláni k věčné radosti s Bohem! Taková je naše „postava“, toto je naše duchovní identita: jsme milované děti Boha, navždy. Chápete tedy, že nepřijímat se, žít nespokojeni a myslet negativně znamená neuznat naši nejopravdovější identitu. Je to jako otočit se opačným směrem, když na mně chce Bůh spočinout zrakem, znamená to zhasit sen, který pro mne má. Bůh nás miluje takové, jací jsme, a žádný náš hřích, poklesek či pochybení nezmění jeho mínění. Pro Ježíše, jak ukazuje evangelium, není nikdo podřadný a vzdálený, nikdo není bezvýznamný, ale všichni jsme milovaní a důležití: jsi důležitý! A Bůh počítá s tebou, takovým jakým jsi, nikoli kvůli tomu, co máš. V jeho očích nemá žádnou cenu oděv, který nosíš, nebo mobil, který užíváš; nezajímá jej, zda jsi podle módy, zajímáš jej ty, takový jaký jsi. V jeho očích máš platnost a tvoje hodnota je nedocenitelná.
Když se nám v životě stane, že zamíříme dolů místo nahoru, může nám pomoci tato velká pravda: Bůh je v lásce věrný, ba dokonce umíněný. Pomůže nám pomyšlení, že nás má rád více než my sami sebe a že v nás věří víc než my sami v sebe, je vždycky naším „fandou“ jako ten nejneochvějnější z fanoušků. Vždycky nás očekává s nadějí, i když se uzavíráme do svého smutku neustálým přemítáním o utrpěných příkořích a o své minulosti. Oblíbit si smutek však není hodné našeho duchovního formátu! Je to přímo virus, který infikuje a zablokuje všechno, zavírá každé dveře, znemožňuje restartovat život, začít znovu. Bůh však umíněně doufá, vždycky věří, že můžeme povstat, a nerezignuje, když vidí, že jsme sklíčeni a bez radosti. Je smutné vidět někoho mladého bez radosti. Je užitečné každé ráno se modlit: „Pane, děkuji ti, že mne máš rád; jsem si jist, že mne máš rád, dej ať si zamiluji svůj život!“ Nikoli svá pochybení, která je třeba napravit, nýbrž život, který je velkým darem: je čas milovat a být milován. Zacheus potkal na cestě k Ježíši druhou překážku: ochromující ostych. O tom jsme trochu mluvili včera večer. Můžeme si představit, co se dělo v Zacheově srdci než vylezl na onen fíkovník. Nastal pořádný boj: na jedné straně velká zvědavost, totiž poznat Ježíše; na druhé straně riziko děsné ostudy. Zacheus byla veřejná osoba; věděl, že když zkusí vylézt na strom, stane se on, šéf a mocný, ale velice nenáviděný muž, směšnou podívanou pro všechny. Překonal však ostych, protože Ježíšova přitažlivost byla větší. Když zakusíte, že je někdo natolik přitažlivý, že se do něho zamilujete, pak se snadno stane, že rádi děláte věci, které byste nikdy nedělali. K něčemu podobnému došlo v Zacheově srdci, když pocítil, že Ježíš je natolik důležitý, že by pro Něho učinil cokoliv, protože On byl jediný, kdo jej mohl vytáhnout z tekutých písků hříchu a nemilosti. Proto ochromující ostych nepřevážil: Zacheus – říká evangelium – „běžel napřed“, „vylezl“ a potom, když jej Ježíš zavolal, „rychle slezl“ (vv.4.6). Riskoval a vydal se všanc. A to je tajemství radosti i pro nás: nezhášet hezkou zvědavost, ale vydat se všanc, protože život netřeba zavírat do zásuvky. Na Ježíše nelze čekat vsedě se založenýma rukama. Tomu, který nám dává život, nelze odpovědět pouhou myšlenkou nebo „esemeskou“! Drazí mladí, nestyďte se přinést mu do zpovědnice všechno, zvláště slabost, únavu a hříchy. On vás dokáže překvapit svým odpuštěním a svým pokojem. Nemějte strach mu přitakat vší silou svého srdce, velkodušně mu odpovědět a následovat jej! Nenechte si umrtvit duši. Vaším cílem ať je láska krásná, která vyžaduje také odříkání a mocné
odmítnutí dopingu úspěchu za každou cenu a drogy smýšlení zaměřeného pouze na sebe a svoje pohodlí. Kromě malé postavy a ochromujícího ostychu existuje třetí překážka, se kterou se Zacheus musel vyrovnat už nikoli v sobě, ale kolem sebe. Je to reptající zástup, který mu nejprve překážel a potom ho kritizoval: Ježíš prý neměl vstupovat do jeho domu, do domu hříšníka! Jak obtížné je přijmout Ježíše doopravdy, jak těžké je akceptovat „nekonečně milosrdného Boha“ (Ef 2,4). Budou vám moci bránit a snažit se vám namluvit, že Bůh je vzdálený, rigidní a málo vnímavý, dobrý vůči dobrým a zlý vůči zlým. Náš Otec však „dává vycházet slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45) a pobízí nás k pravé odvaze, totiž abychom byli silnější než zlo tím, že budeme milovat všechny, dokonce i nepřátele. Budou se vám moci smát, protože věříte v tichou a pokornou sílu milosrdenství. Nemějte obavy a přemýšlejte o slovech těchto dnů: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt5,7). Budou vás moci označovat za snílky, protože věříte v nové lidství, které nepřijímá nenávist mezi národy, nepovažuje státní hranice za bariéry a nesobecky a bez zášti střeží vlastní tradice. Neklesejte na mysli: svým úsměvem a svou otevřenou náručí hlásejte naději a buďte požehnáním jediné lidské rodiny, kterou tady tak dobře reprezentujete! Zástup onoho dne Zachea soudil, shlížel na něho zvysoka. Ježíš však jednal opačně a „podíval se nahoru“ (v.5). Ježíšův zrak vidí za nedostatky a spatřuje člověka; nezastavuje se u minulého zla, nýbrž tuší budoucí dobro; nevzdává se před uzavřeností, ale hledá cestu jednoty a společenství; mezi všemi nezůstává u zdání, ale hledí do srdce. Ježíš hledí do našeho srdce, tvého i mého srdce. S tímto Ježíšovým pohledem můžete dát vyrůst jinému lidstvu, nečekat, až vám řeknou, že jste „dobří“, nýbrž usilovat o dobro kvůli dobru samému, spokojit se s čistým srdcem a mírumilovně bojovat za poctivost a spravedlnost. Nezastavujte se na povrchu věcí a nedůvěřujte mondénní liturgii zdání, nalíčení duše budícímu lepší vnějškový dojem. Dobře však instalujte to nejstabilnější připojení, totiž srdce vidoucí a neúnavně předávající dobro. A radost, kterou jste od Boha zadarmo dostali, prosím, zadarmo dávejte (srov. Mt 10,8), protože na ni čekají mnozí! Poslyšme na závěr Ježíšova slova adresovaná Zacheovi, jako by byla určena dnes každému z nás: „Pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě“ (v.5), otevři mi bránu svého srdce. Ježíš zve také tebe: „Dnes musím zůstat v tvém domě“. Mohli bychom říci, že Světový den mládeže začíná dnes a pokračuje zítra doma, protože tam se s tebou chce
Ježíš od této chvíle setkávat. Pán nechce zůstat jenom v tomto krásném městě nebo v hezkých vzpomínkách, ale přeje si přijít do tvého domu, přebývat denně v tvém životě: studiu a pracovních začátcích, přátelství, citech, plánech a snech. Jak se těší z toho, když se Mu v modlitbě toto všechno přináší! Jak jen doufá v to, aby mezi všemi každodenními kontakty a chaty byla na prvním místě zlatá nit modlitby! Jak jen si přeje, aby Jeho Slovo promlouvalo do každého tvého dne a aby se Jeho evangelium stalo tvým a bylo ti „navigátorem“ na životních cestách! Když tě žádá, aby směl vstoupit do tvého domu, jako to chtěl po Zacheovi, oslovuje tě jménem. Nás všechny volá jménem. Tvoje jméno je pro Něho cenné. Jméno Zacheus evokovalo v tehdejším jazyce paměť Boha. Důvěřujte paměti Boha: Jeho paměť není „harddisk“, který zaznamenává a archivuje všechna naše špatná data. Jeho pamětí je něžné srdce, které se raduje, když definitivně maže každou stopu naší špatnosti. Zkusme nyní také my napodobit věrnou paměť Boha a opatrovat dobro, které jsme obdrželi v těchto dnech. Mlčky vzpomínejme na toto setkání, opatrujme vzpomínku přítomnosti Boha a Jeho Slova, oživujme v sobě Ježíšův hlas, který nás volá jménem. Modleme se mlčky, pamatujme a děkujme Pánu, který nás tady chtěl mít a setkat se s námi. Před modlitbou Anděl Páně v závěru liturgie papež František ohlásil, že příští Světové dny mládeže se budou konat v roce 2019 v Panamě. Drazí bratři a sestry, na závěr této bohoslužby se s vámi všemi chci sjednotit v díkůvzdání Bohu, Otci nekonečného milosrdenství, protože nám dal prožít tento Světový den mládeže. Děkuji kardinálovi Dziwiszovi a kardinálovi Ryłkovi, neúnavným dělníkům tohoto dne, za jejich slova a především za práci a modlitbu, které vynaložili na přípravu této události; a děkuji všem, kteří spolupracovali na jejím zdárném průběhu. Nezměrné díky patří vám, drazí mladí! Naplnili jste Krakov nakažlivým nadšením svojí víry. Svatý Jan Pavel II. se v nebi radoval a bude vám pomáhat, abyste radost evangelia šířili všude. V těchto dnech jsme zakusili krásu všeobecného bratrství v Kristu, který je středem a nadějí našeho života. Slyšeli jsme jeho hlas, hlas Dobrého pastýře, který je živý mezi námi. Promlouval k srdci každého z vás a obnovil vás svojí láskou, dal vám pocítit světlo svého odpuštění, sílu svojí milosti. Dal vám zakusit reálnost modlitby. Bylo to duchovní „okysličení“, abyste mohli žít a kráčet v milosrdenství, až se vrátíte do své vlasti a do svých společenství.
Tady vedle oltáře je obraz Panny Marie uctívaný svatým Janem Pavlem II. ze svatyně Kalvárie Zebrzydowskej. Naše Matka nás učí, jak může zkušenost žitá tady v Polsku přinášet plody; říká nám, abychom jednali jako ona: nepromarnili obdržený dar, ale opatrovali jej v srdci, aby vzklíčil a působením Ducha svatého přinesl plody. Takto bude moci každý z vás se svými omezeními i křehkostmi být svědkem Krista tam, kde žije, v rodině, ve farnosti, ve sdruženích a skupinkách, v prostředích studia, práce, služby a zábavy, kamkoli vás na vaší cestě zavede Prozřetelnost. Boží Prozřetelnost nás vždycky předchází. Pomyslete, že rozhodla o tom, co bude další etapou velké pouti započaté roku 1985 svatým Janem Pavlem II.! A proto vám s radostí oznamuji, že příští Světový den mládeže - po dvou, které proběhnou na diecézní úrovni – se bude konat roku 2019 v Panamě. Na přímluvu Panny Marie vzývejme Ducha svatého, aby osvítil a nesl putování mladých lidí v církvi a ve světě, abyste byli učedníky a svědky Božího Milosrdenství. Poslední setkání papeže Františka na polské půdě patřilo dobrovolníkům, bez nichž by takto gigantická akce byla nemyslitelná. Ve sportovní hale Tauron Arena se shromáždilo 20 tisíc volontérů, kteří všemožným způsobem zajišťovali hladký průběh Světových dní mládeže a podíleli se na jeho přípravách. Papež František po přečtení prvních tří vět odložil připravený text a nabídl přítomným pár slov řečených spatra. Zeptal se mladých, zda může mluvit španělsky a jejich nadšená reakce nenechala místo pro pochybnost.
TISKOVÁ KONFERENCE PAPEŽE FRANTIŠKA NA PALUBĚ LETADLA Z KRAKOVA DO ŘÍMA Terorismus, vztah islámu a násilí, situace v Turecku a Venezuele – papež František se při zpátečním letu z Krakova musel vyrovnávat s nelehkými tématy. Ta však při tiskové konferenci nepřevážila nad veskrze kladným dojmem posledních dní – Petrův nástupce vyzdvihl duchovní hloubku a ušlechtilost polského národa a poukázal na nutnost upřímného dialogu s mladými lidmi. Nejprve však poděkoval novinářům za jejich práci a kondoloval jim ke ztrátě italské kolegyně. Anna Maria Jacobini, korespondentka italské televize RAI, minulý pátek náhle zemřela v krakovském hotelu. Tato smrt cestu smutně poznamenala, řekl papež a sdělil, že přijal na soukromé audienci nejbližší příbuzné osmapadesátileté novinářky. Potom již předal slovo o. Lombardimu, kterému rovněž poděkoval za dlouholetou službu při papežských cestách. Spolu s italským jezuitou odchází na odpočinek ještě jiný vatikánský zaměstnanec, který téměř čtyřicet let pracoval v zavazadlové službě a s nímž se papež také rozloučil. První otázku tradičně kladli zástupci hostitelské země – v tomto případě polská televizní novinářka Magdalena Wolinska. Svatý otče, ihned po příjezdu do Polska jste ve své první promluvě na Wavelu řekl, že rád začínáte s poznáváním evropského středovýchodu právě od Polska. Jménem svého národa bych se vás chtěla zeptat, jak jste v těchto pěti dnech Polsko vnímal a jak na vás zapůsobilo? František:„Bylo to Polsko poněkud zvláštní, protože ještě jednou prožívalo invazi, ale tentokrát mladých lidí. Krakov na mne zapůsobil krásným dojmem, Poláci byli velmi nadšení. Onoho večera, kdy pršelo, stáli podél ulic nejenom mladí lidé, ale také stařenky…Vnímal jsem dobrotu, ušlechtilost. Poznal jsem Poláky, když jsem byl dítě – po válce mnozí přišli na tatínkovo pracoviště. Byli to dobří lidé a to se mi vrylo do srdce. Tuto vaši dobrotu jsem zde opět našel. A také krásu…Děkuji!“ Také s další otázkou vystoupila polská publicistka: Svatý otče, ptala se zástupkyně komerční televize „Polsat“, naši mladí prožívali pohnutí, když slyšeli vaše slova, která velmi dobře odpovídají jejich realitě a problémům. V promluvách jste užíval slova a výrazy z mluvy dnešní mládeže. Jak jste se na to připravoval? Jak se vám podařilo uvést tolik příkladů, blízkých jejich životu a problémům, a navíc spřízněným jazykem? František: „Rád mluvím s mladými lidmi a rád je poslouchám. Vždy mne přivedou do úzkých, protože mi řeknou něco, na co jsem nepomyslel anebo to domyslel jen způli. Líbí se mi neklidní a kreativní mladí lidé – vypůjčuji si jejich jazyk a častokrát se musím zeptat: „Co to znamená?“ A oni mi to vysvětlí… Rád s nimi mluvím, protože jsou naší
budoucností, a je tudíž nutné s nimi mluvit. Dialog mezi přítomností a budoucností je důležitý. Proto tolik zdůrazňuji vztah mezi mladými a starci – když ale říkám „starci“, myslím tím méně i více staré, ačkoli já patřím k těm starším…Je třeba předávat svou zkušenost, aby mladí lidé vnímali minulost a dějiny, převzali je a nesli dál v odvaze přítomnosti, jak jsem jim řekl dnes večer. To je důležité, velmi důležité! Netěší mne, když slýchávám: „Ti dnešní mladí říkají jen hlouposti.“ Kolik takových hloupostí slyší od nás! Mladí vysloví něco hloupého i něco dobrého, stejně jako my i všichni okolo. Naslouchejme jim ale a mluvme s nimi, protože se od nich musíme učit a oni se musí učit od nás. Tak to je, tak se píší dějiny a nastává růst bez uzavřenosti a cenzury. A tak se učím oněm výrazům.“ Korespondenta italského listu „La Repubblica“, Marca Ansalda, jménem italských novinářů zajímal papežův názor na dění v Turecku: Svatosti, podle většiny mezinárodních pozorovatelů byly dva týdny po převratu v Turecku a jejich represe možná horší než sám převrat. Byly postiženy celé společenské vrstvy – vojáci, soudci, zaměstnanci veřejné správy, diplomaté a novináři. Cituji údaje turecké vlády, které mluví o více než třinácti tisících zatčených a více než padesáti tisících „oddálených“ z úřadu. Je to čistka. Prezident Erdogan odmítl vnější kritiku slovy: Starejte se sami o sebe! Chtěli bychom se zeptat, proč jste dosud nevystoupil a nepromluvil? Obáváte se, že by to mohlo mít dopad na katolickou menšinu v Turecku? František: „Když jsem měl vyslovit něco, co se Turecku nelíbilo, ale o čem jsem byl přesvědčený, tak jsem to řekl, a mělo to důsledky, které znáte. Ona slova tedy zazněla, protože jsem si byl jistý. Nyní jsem ještě nepromluvil, protože na základě informací, které dostávám, tuto jistotu nemám a nevím, co se tam děje. Poslouchám informace, které mi dodává státní sekretariát, a také některé významné politické analytiky. Zabývám se tamní situací také za pomoci poradců státního sekretariátu, ale dosud v ní nemáme jasno. Je pravda, že je vždy nutné bránit zlu, které by se mohlo vybít na katolících, avšak nikoli na úkor pravdy. Nastupuje zde ctnost moudrosti, která rozhoduje, kdy a jak je zapotřebí něco říci. V
mém případě jste však svědky toho, že když jsem měl vyslovit něco, co se týkalo Turecka, tak jsem to řekl.“ Za anglofonní novináře kladla dotaz Frances D´Emilio z agentury „Associated Press“. Předeslala, že stejnou otázkou se zabývají mnozí její kolegové. Jak řekla, v Austrálii vyšlo najevo, že australská policie vyšetřuje novou žalobu proti kardinálu Pellovi. Tentokrát se obvinění týká zneužívání nezletilých a velmi se liší od předchozí žaloby. Co by v této situaci bylo správné pro kardinála Pella, vzhledem k vážnosti situace, jeho důležitému úřadu a důvěře, kterou u papeže požívá?, ptala se vatikánská korespondentka zpravodajské agentury AP. František:„Děkuji za otázku. Zprávy, které zpočátku přicházely, byly zmatené. Týkají se událostí před 40 lety a ani policie k nim na začátku nepřihlížela. Byl v nich zmatek. Všechny obžaloby pak byly předloženy spravedlnosti a v tuto chvíli jsou v jejích rukou. Nelze vynášet rozsudek dříve než to učiní soud. Nebylo by dobré, kdybych se vyslovil ve prospěch kardinála Pella, anebo proti němu, protože bych soudil předčasně. Pravdou je, že je tu určitá pochybnost. A také tu je jasná právní zásada „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného. Je třeba vyčkat spravedlnosti a nepouštět se předtím do mediálních soudů, protože ničemu nepomáhají. Jsou založené na pomluvách, a co pak? Neví se, jaký bude rozsudek. Je tedy třeba dát pozor na to, co rozhodne soud. Až promluví spravedlnost, budu mluvit také já. Děkuji.“ Slova se dále ujal argentinský publicista Hernán Reyes de Télam a položil dvě otázky. První se týkala papežova zdraví po čtvrtečním pádu v Čenstochové. Další směřovala do Venezuely. Generální tajemník Unie jihoamerických národů (Unasur), Ernesto Samper, mluvil o vatikánské mediaci v této zemi. Jde o konkrétní dialog a reálnou možnost?, zajímalo latinskoamerického novináře. Může toto prostřednictví a zároveň poslání církve napomoci ve stabilizaci této země? František: „Za prvé k pádu. Díval jsem se na obraz Panny Marie a zapomněl jsem na schůdek. Měl jsem v rukou kadidelnici. Když jsem vnímal, že padám, podvolil jsem se pádu a to mě zachránilo. Kdybych totiž kladl odpor, mohlo to mít důsledky. Takto se nic nestalo a cítím se výborně.
Jaká byla druhá otázka? Venezuela. Před dvěma lety jsem se setkal s prezidentem Madurem a byla to velice pozitivní schůzka. Požádal mne pak o audienci ještě vloni – mělo to být v neděli po příletu ze Sarajeva. Nakonec ale schůzku zrušil, protože byl nemocný, měl zánět středního ucha a nemohl přijet. Nechal jsem uplynout nějaký čas a poté jsem mu napsal dopis. Proběhly nějaké kontakty – ty ses o jednom zmínil – kvůli případnému dalšímu setkání, za podmínek, které jsou v těchto případech běžné. V tuto chvíli se uvažuje o tom, že by se do zprostředkovatelské skupiny zapojil zástupce Svatého stolce. Taková byla situace až do mého odjezdu z Říma. Nejsem si tím ale jistý, nemohu to potvrdit, nevím, od koho vzešlo toto přání, zda od vlády či nikoli. Mezi prostředníky jsou Zapatero ze Španělska, dále Torrijos a ještě někdo jiný. Jako o čtvrtém členovi se mluvilo o někom ze Svatého stolce, ale nejsem si tím jistý…“ Francouzský novinář Antoine-Marie Izoard (ředitel agentury „i.media“ zaměřené na zpravodajství z Vatikánu) se vrátil k barbarské vraždě P. Jaquese Hamela: Před čtyřmi dny jste nám na tomto místě znovu opakoval, že všechna náboženství si přejí mír. Tento svatý šestaosmdesátiletý kněz byl zcela evidentně zavražděn ve jménu islámu. Proč tedy vy, Svatý otče, když mluvíte o těchto násilných skutcích, mluvíte vždy o teroristech a nikdy o islámu? Proč nikdy nepoužíváte slov „islám“? A dále – kromě modliteb a dialogu, které jsou samozřejmě navýsost důležité, k jaké konkrétní iniciativě proti islámskému násilí byste mohl dát podnět nebo ji navrhnout? František: Nelíbí se mi, když se mluví o islámském násilí, protože násilí vidím každý den, i když listuji novinami tady v Itálii: jeden zabije svou snoubenku, jiný tchýni... A jsou to násilníci, kteří jsou pokřtění katolíci! Jsou to katoličtí násilníci....Kdybych mluvil o islámském násilí, měl bych mluvit také o katolickém násilí. Ne všichni muslimové jsou násilníci a ne všichni katolíci jsou násilníci. To máte jako s kompotem, ve kterém je všechno. Jde o násilníky, patřící k těmto náboženstvím. Je také pravda, že snad ve všech náboženstvích je vždy malá fundamentalistická skupinka. Fundamentalistická! Alespoň u nás je. A když fundamentalismus dojde až k vraždě – vraždit je ovšem možné i jazykem – to říká apoštol Jakub, ne já – ale také nožem. Myslím, že není správné identifikovat islám s násilím. Není to správné a není to pravda! Vedl jsem dlouhý rozhovor s velkým imámem univerzity al-Azhar a vím, o co jim jde: usilují o mír, o setkání. Nuncius z jedné africké země mi říkal, že v hlavním městě je stále dlouhá fronta do jubilejní svaté brány, je tam stále plno. Někteří přicházejí do zpovědnic, jiní se modlí v lavicích, ale většina pokračuje dál až k oltáři P. Marie – a to jsou muslimové, kteří chtějí slavit Svatý rok. Jsou to bratři. Když jsem byl ve Středoafrické republice, šel jsem za nimi a imám také vystoupil do papamobilu. Dobré soužití je možné. Jsou tu však fundamentalistická uskupení. A já si kladu otázku, kolik je mladých lidí – kolik mladých! – které jsme my, Evropané, ponechali zbavené ideálů, kteří nemají práci, kteří se uchylují k drogám, alkoholu nebo se nechávají naverbovat do fundamentalistických skupin. Ano, lze říci, že tzv. Isis je islámský stát, který se prezentuje jako násilnický, protože když nám chce ukázat svou identitu, ukazuje nám, jak na libyjském pobřeží podřezává Egypťany
nebo podobné jiné věci. Jde ovšem o fundamentalistickou skupinu, která si říká Isis. Nelze však říkat – myslím, že to není pravdivé ani správné – že islám je teroristický“. A vaše konkrétní iniciativa proti terorismu a násilí...? – připomněl francouzský novinář druhou část otázky: František: „Terorismus je všude! Vzpomeňte na kmenový terorismus v některých afrických zemích... Terorismus – nevím, zda o tom mluvit, protože je to poněkud nebezpečné.... – roste, pokud není jiná volba, pokud se do centra světového hospodářství staví bůh peněz a nikoli lidská osoba, muž a žena. Už to je prvním terorismem. Když vyháníš pryč zázrak Stvoření, muže a ženu, a na jejich místo stavíš peníze. To je základní terorismus namířený proti celému lidstvu. Mějme to na paměti“. Vzhledem k tomu, že – jak bylo ohlášeno – příští Světové dny mládeže jsou svolány do Panamy, vystoupil tamní novinář s přáním předat papeži malý dárek. Připomněl, že papež František sice při setkání s dobrovolníky zapochyboval, zda to bude on, kdo se na toto setkání vydá, ale – jak dodal – v Panamě všichni věří, že tomu tak bude! Předal pak Svatému otci košili s číslem 17, které je datem jeho narození, a sombrero, jaké nosí panamští „campesinos“ – a požádal Františka o pozdrav pro své krajany. František: „Obyvatelům Panamy mnohokrát děkuji! Přeji vám, abyste se dobře připravili – se stejnou silou, stejnou spiritualitou a stejnou hloubkou, s níž se připravili Poláci, obyvatelé Krakova a všichni Poláci.“ Na závěr tiskové konference došlo na poděkovaní o. Lombardimu za jeho službu v čele Tiskového střediska Svatého stolce, kterou dnešním dnem opouští. Jménem novinářů mu poděkoval Antoine-Marie Izoard: Francouzský novinář: „Není možné shrnout (do několika slov) 10 let působení o. Lombardiho v Tiskovém středisku – s papežem Benediktem, pak v době nevídaného mezivládí a posléze po vašem zvolení, Svatý otče, a v překvapivých časech, jež následovaly. Zcela jistě však můžeme mluvit o neustále pohotovosti, nasazení a oddanosti o. Lombardiho; o jeho neuvěřitelné schopnosti odpovídat – anebo neodpovídat – na naše, často podivné, dotazy – a to je také umění. A pak o jeho – tak trochu anglickém – smyslu pro humor, za všech situací, včetně těch nejhorších. A příkladů by bylo mnoho. Vítáme samozřejmě s radostí jeho následovníky, dva dobré novináře. Nezapomínáme však, že vy jste byl a zůstáváte nejen novinářem, ale také knězem a jezuitou. A jakým! V září neopomineme důstojně oslavit váš odchod do jiné služby, ale už dnes vám chceme popřát všechno nejlepší. Přání k svátku sv. Ignáce a pak dlouhá léta, sto let, jak se říká v Polsku, vaší pokorné služby. „Sto lat otci Lombardimu!“
Kristova podaná ruka
(katecheze papeže Františka při Jubileu charitativních pracovníků, náměstí sv. Petra, Řím, 3. září 2016)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Slyšeli jsme velepíseň na lásku, kterou napsal apoštol Pavel pro obec v Korintu. Je to jedna z nejkrásnějších a nejvíce zavazujících stránek svědectví naší víry (1 Kor13,1-13). Mnohokrát mluvil sv. Pavel o lásce a víře ve svých spisech, ale v tomto textu nám podává přece jen něco mimořádně velkého a originálního. Prohlašuje, že na rozdíl od víry a naděje, láska „nikdy nepřestává“ (v.8). Je navěky! Toto učení ať je nám nezlomnou jistotou. Boží láska v našem životě, ani v dějinách světa nikdy nepřestává. Je to láska stále mladá, aktivní, dynamická a nesrovnatelně přitažlivá. Je to láska, která nezradí, i přes náš odpor. Je to láska plodná, která rodí a přesahuje veškerou naši lenost. Všichni jsme svědkové této lásky. Boží láska nám totiž vychází vstříc; je jako rozvodněná řeka, která nás strhuje, aniž by nás zahubila. Ba naopak je podmínkou života: „Kdybych neměl lásku, nejsem nic“ – říká sv. Pavel (v.2). Čím více se necháme touto láskou strhávat, tím více obnovuje náš život. Měli bychom skutečně celou svojí silou říci: jsem milován, proto existuji! Láska, o níž mluví sv. Pavel, není něco abstraktního a mlhavého. Naopak, je to láska, kterou je vidět, lze se jí dotýkat a zakoušet ji v první osobě. Největší a nejvýmluvnější formou této lásky je Ježíš. Celá jeho osoba a jeho život není ničím jiným než konkrétní manifestací Otcovy lásky, která má svoje vyvrcholení: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8). Toto je láska, nikoli slova, nýbrž láska. Na Kalvárii, kde utrpení Božího Syna dosahuje vrcholu, pramení láska, která smazává každý hřích a znovu všechno vytváří v novém životě. Nosme s sebou vždycky a nesmazatelně tuto jistotu víry: Kristus „mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). ... Toto je obrovská jistota: Kristus mne miloval a obětoval se za mne, za tebe a tebe, za všechny, za každého z nás! Nic a nikdo nás nebude moci odloučit od Boží lásky (srov. Řím 8,35-39). Láska je tedy maximální výraz veškerého života a umožňuje nám žít! Vzhledem k tomuto tak podstatnému obsahu víry by si církev nikdy nemohla dovolit jednat tak, jako to učinil onen kněz a levita vůči polomrtvému člověku ležícímu u cesty (srov. Lk 10,25-36). Nelze odvrátit zrak, otočit se na druhou stranu, abychom neviděli tolik forem chudoby, které žadoní o milosrdenství. Odvrátit takto zrak jinam a nevidět hlad, nemoci a sdírané lidi – to je těžký hřích! A je to také hřích moderní, je to dnešní hřích! My křesťané si to nemůžeme dovolit. Nebylo by důstojné církve, ani křesťana přejít kolem a předpokládat, že máme svědomí v pořádku jenom proto, že jsme se modlili! Kalvárie je stále aktuální; nezmizela a není pouhým krásným obrazem v našich kostelech. Onen vrchol soucitu, z něhož pramení Boží láska k ubohému člověku, neustále promlouvá do
našich dnů a vybízí nás, abychom neustále uskutečňovali nová znamení milosrdenství. Nikdy se neunavím říkat, že Boží milosrdenství není krásná idea, nýbrž konkrétní skutek. Neexistuje milosrdenství bez konkrétnosti. Milosrdenství není nějaký „namátkový“ dobrý skutek. Je to nasazení se tam, kde je zlo, kde je nemoc, kde je hlad a kde dochází ke sdírání lidí. Ani lidské milosrdenství nebude lidské a milosrdné, pokud nebude konkrétní v každodenním jednání. Varování apoštola Jana zůstává stále platné: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“ (1 Jan 3,18). Pravdivost milosrdenství totiž potvrzují naše každodenní gesta, jež zviditelňují Boží jednání mezi námi. Bratři a sestry, reprezentujete tady rozsáhlý a rozmanitý svět volontariátu. Jednou z nejcennějších skutečností církve jste právě vy, kteří denně mlčky a ve skrytosti propůjčujete formu a viditelnost milosrdenství. Jste řemeslníky milosrdenství: svýma rukama, svýma očima, svých sluchem, svojí blízkostí, svým pohlazením – jste řemeslníci! Dáváte výraz těm nejkrásnějším touhám lidského srdce, dáváte totiž trpícímu člověku pocítit, že je milován. V různých podobách nouze a nedostatku mnoha lidí je vaše přítomnost podanou rukou Krista, který dosahuje všech. Jste podaná ruka Krista: pomysleli jste na to? Přesvědčivá věrohodnost církve vede skrze vaši službu opuštěným dětem, nemocným, chudým, kteří nemají potravu a práci, starým, bezdomovcům, vězňům, uprchlíkům, imigrantům a těm, kdo jsou postiženi přírodními katastrofami... Zkrátka, kdekoli se vyskytne prosba o pomoc, tam se objeví vaše aktivní a nezištné svědectví. Zviditelňujete Kristův zákon o vzájemném nesení svých břemen (srov. Gal 6,2; Jan 13,34). Drazí bratři a sestry, dotýkáte se Kristova těla svýma rukama: nezapomínejte na to. Svýma rukama se dotýkáte Kristova těla. Buďte stále připraveni být solidární, silní ve sbližování, přičinliví v podněcování k radosti a přesvědčiví v poskytování útěchy. Svět potřebuje konkrétní znamení solidarity zejména vzhledem k pokušení lhostejnosti a vyžaduje lidi schopné odporovat svým životem individualismu, myslícímu jenom na sebe a nezajímajícímu se o bratry v nouzi. Buďte ve svojí službě vždycky spokojení a plní radosti, ale nikdy z ní nečiňte důvod domýšlivosti, která vede k pocitu, že jste lepší než ostatní. Vaše skutky milosrdenství ať pokorně a výmluvně prodlužují působení Ježíše Krista, který se stále sklání k tomu, kdo trpí, a pečuje o něj. Láska totiž „vzdělává“ (1 Kor 8,1) a den za dnem umožňuje našim komunitám být znamením bratrského společenství. A mluvte o tom s Pánem. Volejte Jej. Dělejte to tak, jak nám to vyprávěla sestra Prema, když klepala na dvířka svatostánku. To je odvaha! Pán nás slyší: volejte Jej! Pane, podívej se na to.. Podívej na tolikerou chudobu, spoustu lhostejnosti a odvracení zraku jinam: „To se mne netýká, nezajímá mne to.“ Mluvte s Pánem: „Pane, proč? Pane, proč? Jsem přece tak slabý a Ty jsi mne povolal konat tuto službu. Pomoz mi, dej mi sílu a pokoru.“ Takovýto dialog se slitovným Ježíšovým srdcem je jádrem milosrdenství. Zítra se budeme radovat z toho, že Matka Tereza bude svatořečená. Zaslouží si to! Toto dosvědčené milosrdenství naší doby je součástí šiku mnoha mužů a žen, kteří svojí svatostí zviditelnili Kristovu lásku. Napodobujme jejich příklad a prosme, abychom byli pokornými nástroji v Božích rukou, ulehčovali utrpení světa a rozdávali radost a naději vzkříšení. A dříve než vám požehnám, pomodleme se všichni mlčky za velké množství trpících lidí; za množství trpících, kteří jsou odepsáni společností. Modleme se také za všechny dobrovolníky, jako jste vy, kteří jdou vstříc Kristovu tělu, aby se jej dotkli, opatrovali a byli mu nablízku. A modleme se také za mnohé lidi, kteří od tolikeré bídy odvracejí zrak a v srdci slyší hlas, který jim říká: „Mě se to netýká, mě to nezajímá.“ Modleme se v tichosti.
"V celém svém životě byla velkodušnou rozdavatelkou božského milosrdenství"
(homílie papeže Františka při kanonizaci Matky Terezy z Kalkaty, náměstí sv. Petra, Řím, 4. září 2016)
Matka Tereza byla zapsána do seznamu svatých. Její kanonizace byla pojata jako vrcholný moment Svatého roku milosrdenství a účastnilo se jí na Svatopetrském a přilehlém Náměstí Pia XII. podle italské policie 120 tisíc lidí. Spolu s Petrovým nástupcem při liturgii koncelebrovalo 70 kardinálů, 400 biskupů a více 1700 kněží. Přední, tedy nejbližší místa u oltáře patřila kromě členů dvaceti oficiálních delegací států a mezinárodních institucí, také více než tisícovce chudých a bezdomovců, kteří přijeli s několika stovkami sester Misionářek lásky z celé Itálie. Velká většina účastníků dnešní kanonizace však byla tvořena především volontariátem, tedy členy dobrovolnické služby, která má ode dneška svoji svatou patronku. „Kdo z lidí může poznat Boží úmysly?“ (Mdr 9,13). Tato otázka z knihy Moudrosti, kterou jsme slyšeli v prvním čtení, prezentuje celý náš život jako tajemství, jehož interpretační klíč není v našem vlastnictví. Protagonisté dějin jsou vždycky dva: Bůh na jedné a lidé na druhé straně. Naším úkolem je vnímat Boží povolání a potom přijmout Jeho vůli. Abychom ji však bez váhání mohli přijmout, ptejme se: jaká je Boží vůle? V témže biblickém úryvku nacházíme odpověď: „Lidé se naučili, co je ti milé“ (v.18). Abychom ověřili Boží povolání, musíme se ptát a pochopit, co se líbí Bohu. Proroci často hlásají, co se líbí Pánu. Jejich vzkaz dostává podivuhodnou syntézu ve vyjádření: „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Oz 6,6; Mt 9,13). Bohu se líbí každý skutek milosrdenství, protože v bratrovi, kterému pomáháme, uznáváme tvář Boha, kterého nikdo neviděl (srov. Jan 1,18). Pokaždé, když se skláníme k potřebám bratří, dáváme jíst a pít Ježíšovi; odíváme, podporujeme a navštěvujeme Syna Božího (srov. Mt 25,40). Vlastně se pokaždé dotýkáme Kristova těla. Jsme tedy povoláni převést do konkrétna to, oč prosíme v modlitbě a vyznáváme ve víře. Neexistuje alternativa milosrdné lásky. Ti kdo se dávají do služby bratřím, i když si toho nejsou vědomi, prokazují lásku Bohu (srov. 1 Jan3,1318; Jak 2,14-18). Křesťanský život nicméně nespočívá v pouhé pomoci, která se poskytuje ve chvíli nouze. Pokud ano, byl by to jistě krásný cit lidské solidarity, která působí okamžitý užitek, ale byl by sterilní, protože by nebyl zakořeněn. Nasazení, které od nás Pán požaduje, je naopak povoláním k milosrdné lásce, s níž každý Kristův učedník dává svůj vlastní život do Jeho služeb, aby denně rostl v lásce. V evangeliu jsme slyšeli, že „Ježíše cestou doprovázely velké zástupy“ (Lk 14,25). Dnes ony „velké zástupy“ reprezentuje rozsáhlý svět volontariátu, který se tady sešel u příležitosti Svatého roku milosrdenství. Vy, dobrovolníci, jste zástupem, který provází
Mistra a zviditelňuje Jeho konkrétní lásku ke každého člověku. Zopakuji vám slova apoštola Pavla: „Tvá láska mi způsobila velkou radost a útěchu, když jsi, bratře, občerstvil srdce věřících“ (Flm 7). Kolika srdcím dodávají dobrovolníci útěchu! Kolik rukou podpírají; kolik slz osuší; kolik lásky rozdají skrytou, pokornou a nezištnou službou! Tato chvályhodná služba propůjčuje hlas víře, dává hlas víře a vyjadřuje milosrdenství Otce, který se stává bližním ve vztahu k těm, kdo se ocitli v nouzi. Následovat Ježíše je vážný a zároveň radostný závazek. Vyžaduje od dotyčného radikálnost a odvahu, aby rozpoznal božského Mistra v tom nejchudším a odepsaném člověku a sloužil mu. Dobrovolníci, kteří slouží těm posledním a potřebným z lásky k Ježíšovi, tedy neočekávají žádný vděk a žádnou odměnu, ale zříkají se toho všeho, neboť objevili pravou lásku. A každý z nás může říci: „Jako mně Pán vyšel vstříc a sklonil se nade mnou, když jsem byl v nouzi, tak také já vycházím vstříc Jemu a skláním se k těm, kdo ztratili víru nebo žijí jako by Bůh neexistoval, k mládeži postrádající hodnoty a ideály, k rodinám, jež jsou v krizi, k nemocným, vězněným, uprchlíkům a imigrantům, ke slabým a bezbranným na těle i na duchu, k nezletilým ponechaným napospas sobě a rovněž k opuštěným starým lidem. Kdekoli něčí ruka prosí o pomoc postavit se na nohy, tam musíme být přítomni my a přítomnost církve, která nese a dává naději.“ A činíme to s živou pamětí ruky, kterou Pán podal mně, když jsem byl na zemi. Matka Tereza byla v celém svém životě velkodušnou rozdavatelkou božského milosrdenství, dávala se všem k dispozici přijímáním a obranou lidského života, jak nenarozeného, tak toho opuštěného a odepsaného. Zasazovala se o obranu života tím, že nepřetržitě hlásala: „nenarozený je ten nejslabší, nejmenší a nejubožejší“. Skláněla se ke zdrceným lidem, ponechaným, aby umírali na zemi u cesty, a rozpoznávala v nich důstojnost, kterou jim dal Bůh; dala slyšet svůj hlas mocným země, aby uznali svoji vinu za zločiny – za zločiny – bídy, kterou stvořili. Milosrdenství pro ni bylo „solí“, která dává každému dílu chuť, i „světlem“, které osvěcuje temnoty těch, kterým se již nedostávalo slz, aby plakali nad svou bídou a utrpením. Její poslání na městských a existenciálních periferiích trvá dodnes jako výmluvné svědectví Boží blízkosti těm nejchudším z chudých. Dnes odevzdávám tuto příznačnou postavu ženy a řeholnice veškerému volontariátu: ona ať je vaším vzorem svatosti! Myslím, že možná budeme mít trochu potíž říkat jí svatá Tereza. Její svatost je nám tak blízká, tak jemná a plodná, že jí budeme nadále říkat Matka Tereza. Ať nám tato neúnavná vykonavatelka milosrdenství pomáhá stále více chápat, že jediným kritériem naší činnosti je nezištná láska, oproštěná od každé ideologie a každého pouta a určená všem, bez rozdílu jazyka, kultury, rasy či náboženství. Matka Tereza ráda říkávala: „Možná nebudu mluvit jejich řečí, ale mohu se usmívat.“ Nesme v srdci její úsměv a rozdávejme jej těm, které potkáváme na svojí cestě, zejména trpícím lidem. Tak otevřeme horizonty radosti a naděje malomyslným lidem, kteří potřebují porozumění a něhu.
POUŤ ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ
děkanátů Prostějov a Vyškov
SOBOTA, 24. ZÁŘÍ 2016 - OLOMOUC
PROGRAM: 15.00: MODLITBA SV. RŮŽENCE 16.00: ADORACE
17.00: MŠE SVATÁ
PŘIHLÁŠKY: Pustiměř – paní Pospíšilová; Drysice – paní Adamcová; Podivice – paní Maráková
ODJEZD AUTOBUSU: 13.00: Podivice; 13.10: Zelená Hora; 13.15: Pustiměř (na rozcestí a u ZŠ); 13.20: Drysice
Cena dopravy: Dospělí – 100,-Kč; děti a studenti – zdarma (musí se ale přihlásit!!! - hradí farnosti)
POŘAD BOHOSLUŽEB: 11. - 18. září 2016 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu za + kněze a řeholnice DRYSICE z Drysic, živé a + drysické 9.30 farníky a dobrodince kostela za +Františka PIVODU, manželku, PODIVICE dceru, Boží požehnání a ochranu 11.00 Panny Marie pro živou rodinu za + rodiče SMEJKALOVY, PUSTIMĚŘ ZABLOUDILOVY, duše v oč. 18.00 a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 11. září
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ HODY V DRYSICÍCH
PONDĚLÍ 12. září
JMÉNO PANNY MARIE
ÚTERÝ 13. září
SV. JAN ZLATOÚSTÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
PUSTIMĚŘ - 19.00: KONCERT K POCTĚ SV. MARTINA
STŘEDA 14. září ČTVRTEK 15. září
SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE
PÁTEK 16. září
SV. LUDMILA, MUČEDNICE
SOBOTA 17. září
SV. KORNÉLIUS, PAPEŽ A SV. CYPRIÁN, BISKUP, MUČ.
NEDĚLE 18. září
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PANNA MARIA BOLESTNÁ
DRYSICE za + Růženu SPISAROVOU, manžela, dvě dcery a + rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za + Moniku HAICHLOVOU a duše v očistci 18.00 za + Josefa KOLENIČE, PUSTIMĚŘ + rodinu POKLUDOVU 18.00 a + Jana PŘIKRYLA PODIVICE na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + Stanislava KOUTNÉHO, PUSTIMĚŘ rodiče a Boží požehnání 8.00 pro živou rodinu za +Helenu a Aloise MARKOVY, na poděkování DRYSICE Panně Marii za dar zdraví 9.30 s prosbou o další Boží požehnání za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 11.00
ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ - 2016/2017 VÝUKA ZAČÍNÁ V ÚTERÝ, 13. ZÁŘÍ 2016, DLE ROZVRHU: 1. + 2. třída: 11.35 – 12.20 (5. vyučovací hodina) 3., 4. + 5. třída: 12.35 – 13.20 (6. vyučovací hodina) 6. a vyšší třídy: 13.30 – 14.10 (7. vyučovací hodina) Děti, které navštěvovaly náboženství v minulých letech, jsou považovány za přihlášené. Nově příchozí (mimo prvňáčky) se přihlásí přímo v náboženství. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 18. - 25. září 2016 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 18. září
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30
PONDĚLÍ 19. září
SV. JANUÁRIUS, BISKUP A MUČEDNÍK
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 20. září
SV. ONDŘEJ KIM TAEGON, KNĚZ, PAVEL CHONG HASANG A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI
PODIVICE 8.00
STŘEDA 21. září
SVÁTEK - SV. MATOUŠ, APOŠTOL A EVANGELISTA
DRYSICE 18.00
ČTVRTEK 22. září
ČTVRTEK 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 18.00
PÁTEK 23. září
SV. PIO Z PIETRELCINY, KNĚZ
PUSTIMĚŘ 18.00
SOBOTA 24. září
BL. KAREL SPINOLA, KNĚZ A MUČEDNÍK
PODIVICE 8.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu za +Helenu a Aloise MARKOVY, na poděkování Panně Marii za dar zdraví s prosbou o další Boží požehnání za + Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky a děti za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + rodinu BENÍČKOVU, NAVLÁČILOVU a Boží požehnání pro živou rodinu za + Františka SLAVÍKA, manželku, vnuka a živou rod. za +Gertraut a Jana JOHNOVY a Boží požehnání pro celou živou rodinu za + Františka POHLODKA, dvě manželky a Boží požehnání pro živou rodinu za +Naďu SUCHÁNKOVOU a rodiče z obou stran
OLOMOUC - 15.00-17.00: POUŤ ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ
NEDĚLE 25. září
26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
za živou a zemřelou PUSTIMĚŘ rodinu HROZOVU 8.00 za + MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU a duše v oč. 9.30 PODIVICE za +Václava MAREŠE s prosbou o Boží požehnání pro děti 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby každý člověk přispíval k obecnému dobru a povznesení společnosti, v níž lidská osoba bude středem pozornosti. 2. Aby si křesťané, kteří přijímají svátosti a rozjímají o Písmu svatém, stále více uvědomovali své poslání šířit evangelium. 3. Ať Duch Svatý pomáhá všem rodičům, vychovatelům, učitelům, kněžím a katechetům v jejich evangelizačním poslání a povolání. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
