9
první část
Světlo Samé světlo: kdosi bere za ruku malé dítě, které ještě ani neumí chodit, svírá je v dlaních, zvedá je výš a výš, až tam, kde ještě nikdy nebylo, tvář neznámého se blíží, obličej se zvětšuje, je hrozivý… a dítě v zoufalství do té cizí tváře vší silou udeří. Prosluněné ráno v dětském pokoji; pootevřeným oknem si větřík hraje s háčkovanými záclonami, které se nadouvají; náhle se v okně objevuje ruka, pootevírá okno ještě víc a pokládá na okenní rám zelený předmět; chlapec se leká a volá babičku, ta bere z okna balíček v zeleném obalu a rozbaluje kus másla, zatočený do vinného listu; dvakrát týdně chlapec čeká na zjevení buclaté ženské ruky a tajemný předmět ve vinném listu. Slunce budí dvouletého chlapce, ten otvírá oči, slyší volání, křik, dupot okovaných bot. Protírá si oči a na ulici vidí skupinu mužů v uniformách, vojáků, shlukli se kolem pumpy; voda teče proudem a třpytí se ve slunci, vojáci se naklánějí, nabírají ty duhové barvy do dlaní a chrstají si je do tváře, do vlasů, za krk, celí mokří se řadí a stoupají ke cvičišti…, a chlapec si zamiluje ty třpytivé kapky, polévá se jimi, oblíbí si vodu, od jara do podzimu se koupá v řece…, voda se stává jeho živlem, stejně jako oheň…, voda a světlo…, voda a slunce…, voda a oheň. Z tmavé kuchyně se tříletý hoch vypotácel na slunečný dvůr s těžkou blyštivou vázou v náručí. S námahou ji zvedá do výše, aby si ji prohlédl proti slunci, a už vidí, jak ze zahrady běží maminka a vzta-
10
huje po váze ruce, jak běží téměř v předklonu; a tu blyštivou vázu upustil. Roztříštila se ve slunci o beton dvorku…
„ P r s t e m u k a z u j i na s v o u m a s k u “ Narodil se začátkem jara roku 1914, v době, kdy první světová válka byla na spadnutí. V den jeho narození, 28. března, noviny psaly o významné politické události: německý císař Vilém II. se setkal v Terstu s arciknížetem Františkem Ferdinandem. Německé impérium se chystalo zkusit ve vhodné chvíli své válečné štěstí. Jednoho dne, bylo to v neděli na poledne, jeho matka, mladá dívka, která právě prožívala svou první lásku, po velkém přemáhání oznámila rodičům, že je těhotná. Její prchlivý otec, Hrabalův dědeček, ji vytáhl za ruku na dvůr, namířil pušku a křičel: „Klekni si, já tě zastřelím!“ Naštěstí v té chvíli vyšla na dvůr jeho žena, která znala výbuchy svého muže, a řekla: „PojRte jíst, vystydne vám nedělní oběd!“ Tahle historka, kterou Hrabal vypráví, a proto se budeme snažit jí věřit, ho provází celý život; jako chlapec i jako dospělý je plachý a ustrašený. „Ten můj svět, to je život v nemanželském břichu a trvalý pocit strachu, který teprve psaním jsem se snažil překonat,“ říká o sobě v pozdním věku. Až jako dospělý, po desítkách let, se setkal, i když pouze nepřímo, se svým pravým otcem, který se s jeho těhotnou matkou neoženil. Dítě vyrůstalo první léta svého života u dědečka a babičky a až později, když byly chlapci tři roky, si ho vzala k sobě matka a její muž, který hocha adoptoval. Teprve jako dospělý se potkal se svou sestrou, o níž nevěděl: bylo to v šedesátých letech, když jako slavný spisovatel jel na besedu se čtenáři do svého rodiště Brna. Když stoupal do sálu, vypráví, na schodišti stála žena s mužem, který mu pravil: „Jsem pověřen… Jste pan Hrabal, viRte? Pověřil mě můj kamarád, bývalý rakouský důstojník, abych vám oznámil, že vy jste jeho syn. A tohle je vaše sestra… Že lituje, že si vaši maminku tenkrát nemohl vzít, ale odjel
11
na Halič do boje, tady prosím je jeho fotografie jako rakouského důstojníka v plášti, tady v kabátci vojenském. Pak, když válka skončila, tak už vaše maminka byla provdaná, ale to víte, je tady krev, váš vlastní tatínek, bývalý rakouský důstojník, je už dědoušek, hrozně toho lituje, ale to víte, mladá krev tenkrát za Rakouska…“ Hrabal se díval na svou sestru, měla stejně vysedlé lícní kosti jako on a řekla mu: „Tatínek se sem bál přijít, zdali mu odpustíte, tak přijRte zítra k nám, podívat se na tatínka, přijdete, prosím?“ A on odcházel na besedu a věděl, že nepůjde navštívit toho tatínka, že jeho tatínek je ten, který sice není jeho vlastní otec, ale který ho vychoval a měl ho rád, který měl za svou ženu pocit viny a tento pocit provinění přenesl i na svého syna, který s tou vinou žil dál, vinou, jíž trpěli jeho adoptivní otec Francin a jeho maminka. Sám bez viny, cítil se stále provinilý, nepřetržitě prchal před vinou, která v něm byla, ještě než se narodil. A po celý život se pak ztotožňoval se slovy Rolanda Bartha: „Kráčím sice vpřed, ale prstem ukazuji na svou masku, kterou jsem si nasadil, jako herec, který si usmyslil, že bude dělat kašpara, šaška…“
Babička Altán… U babičky a dědečka v Židenicích u Brna, kde chlapec strávil první tři roky života a potom o každých prázdninách dva měsíce, i když už chodil na vysokou školu, rád sedal v besídce porostlé psím vínem, rozhlížel se po zahradě, v níž kvetly květiny, které vídal v kostele, kam neděli co neděli chodil s babičkou na velkou mši. V té besídce vždy o prázdninách s babičkou a dědečkem obědval, besídka byla jeho kapličkou, čítával v ní a pak zase večeřel, jídával ze smaltovaného plechového talíře, a jak jídla ubývalo, objevoval na talíři červené malované jahody s lístečky jahodí; na stěně altánu, nad lavicí, visela fotografie muže s baretem, a až v dospělosti si Hrabal uvědomil, že to byl portrét Wagnera…
12
Babička chlapce brávala s sebou na vinohrad, na sluníčko, posadila ho do trávy a sama okopávala brambory, jabloně, fazulku; hoch si hrál s květinami, nabíral hrsti hlíny a čichal k ní, a jak slunce postupovalo, poponášela ho babička spolu s ním. Potom se hoch naučil sám jít za sluncem, měl ho rád; i když bylo velké horko a babička seděla bosa ve stínu, chlapec se usmíval v prudkém slunci, ze kterého mu babička připadala, jako by měla černou tvář pod staženým šátkem… Babička uměla lézt po stromech, její ruce chňapaly po větvích, jak trhala švestky a ryngle, ukládala je do podkasané zástěry, hoch se díval vzhůru, jak babiččiny bosé nohy šplhají výš a výš, třásl se, a uklidnil se, teprve když se babička svezla ze stromu a její bosé nohy pleskly o zem, rozvázala zástěru a vysypala švestky do košíku. A chlapec od té doby chodil od jara do podzimu bos, a navždy si oblíbil slunce, v prudkém slunci později studoval a ještě později psal, v úplném oslnění a vytržení psal básně, povídky a romány. Stalo se něco hrozného: myslel si, že umře. Odvedli ho z pokoje plného slunce, kde se velebně ozýval stroj pendlovek, kde nad jednou postelí visel krásný vousatý muž s červeným malovaným srdcem plným trnů, nad druhou postelí mladá žena obracela oči ke stropu a v srdci jí hořel keříček s modrými kvítky, proti postelím vycpaná kuna a datel upírali na hocha přísný strnulý pohled a na další stěně chlapec objevoval tajemství moderního malířství: obraz, zblízka plný skvrn, zdálky vyjevoval obličej muže v čepici s kšiltem. Později se dozvěděl, že je to dílo malíře Josefa Šímy, který ten obraz dal mamince k svatbě… Z tohoto pokoje tedy chlapce babička odvedla za ruku, a najednou proti němu stál cizí muž, měl před sebou jakousi ohromnou černou sukni, čímsi na hocha mířil, chlapec myslel, že ho muž chce zastřelit, že ten přístroj je něco jako dědova puška, která visela v prosluněném pokoji a které se bál. Muž s přístrojem se k němu přiblížil, a on se rozplakal a utekl; babička běžela za ním, objala ho v pase, hoch kopal nohama a muž vlezl pod černou sukni a zmizel, zatímco chlapec se hroutil v zá-
13
chvatu pláče… Až později, když viděl sám sebe, jak pláče a jak ho babička drží v pase, se dozvěděl, že je to fotografie… Jeho rodný pokojík mu byl kostelíkem, zámeckou komnatou plnou obrazů, s velkými asparágusy a stolem potaženým plyšem, s knihou vázanou v sametu, se zlatou sponou – rodinným albem, do něhož se bál podívat. Okny viděl kukuřičné pole a ovocné stromy a stoupající stráň, kde se táhl vinohrad a kde babička měla pole… Jiná okna babiččina domku v Židenicích vedla do ulice, ze které se ozývala tesklivá hudba. Hoch se díval vyjeveně tím oknem na ulici, třikrát čtyřikrát za týden tudy stoupal pohřební průvod, chlapec se děsil pohřebních koní a lesklého černého vozu; pod jeho oknem pohřeb zastavil, ulice stoupala prudce vzhůru, zřízenec s černým chocholem podložil pod kolo cihlu a koně odpočívali, chlapec se díval na rakev, a hlavně na pohřební hosty a příbuzné, kteří se svíjeli v pláči, a on nemohl nikdy pochopit, proč lidé, když jim někdo umře, se svíjejí v pláči a dostávají záchvaty. Smrt, s níž byl v blízkém a každodenním styku, mu byla od dětství nevyzpytatelným tajemstvím, které živí slavili obřady zvláštní krásy, o níž nevěděli, ale která se Bohumilovi navždy vryla do paměti jako hrůzu budící nesrozumitelná krása.
Dědeček Jednoho pohřbu se zúčastnil sám. Byl už větší, přijeli příbuzní, vedrali se do pokoje a lomili rukama a naříkali a vrhali se na mrtvolu a líbali ji, a ta mrtvola byl dědeček; ležel v rakvi, žlutý a vychrtlý, a sladce voněl…, ale nebyl to dědeček, byla to mrtvola a nic víc než mrtvola…, a pak přinesli víko a přibili ho na rakev. Ale nemohli se s ní vytočit na chodbě, schody z půdy byly příliš strmé, a tak dědečka z rakve vysypali a pak ho zase jako převrženou loutku uložili zpět. Hosté vyšli na ulici, seřadili se, hudba hrála a všichni
14
byli v černých šatech, stoupali ulicí a zastavovali se, když už koně nemohli dál nebo když hudba hrála Moravo, Moravo, dědovu zamilovanou píseň, a chlapec stál a teR i on se svíjel v pláči, poznal, že teprve jeho neštěstí, jeho vlastní prožité neštěstí je neštěstí opravdové… Tenhle dědeček, který vycházel vždy jen s kytičkou v klopě kabátu, který byl tak činorodý a neposedný, že každý večer někam chodil, jednou zpívat, podruhé hrát karty, potřetí do spolku hasičů a v sobotu a v neděli střílet, který si neustále pískal a byl veselý, ten dědeček, který ale dostával i záchvaty zlosti, v nichž podupal, roztrhal a rozbil, co mu přišlo pod ruku, ten, jemuž babička podávala sekyrku a vynášela z kůlny starou almaru, aby ji rozsekal na kousky, ten dědeček, který jako komická figurka vešel do Hrabalova díla, měl v sobě francouzskou krev.
Hra protikladů Hrabal ve stáří doznává, že má v sobě francouzskou krev, pyšní se tím, že je po vojáku Napoleona, který byl raněn u Slavkova, byl odtažen a vyléčen moravskými selkami, jednu Moravanku oplodnil a zůstal u ní. Navíc, přiznává, podle vysedlých lícních kostí patří k obyvatelům Moravy, jejichž ženy a dcery byly obtěžkány Avary a Tatary a MaRary… A Hrabal ztotožňuje vlastní rodokmen s osudem své země, dlouhou dobu obsazené německou a posléze sovětskou armádou, země příliš krásné, než aby zůstala nepovšimnuta mocnějšími sousedy… V Hrabalově krvi kolují krvinky Francouzů, MaRarů, Tatarů a Avarů, a on, stařec, stojí a dívá se do velké dálky, až k rané historii svého národa, až k Přemyslovcům, zahlíží až do svého dětství, až za ně… A myslí na to, že když měla svatbu babička z matčiny strany, Kateřina, narodila se jí sestra. Nejstarší bratr Methud mamince hrubě vyčetl, že se nesluší, když provdává dceru, aby měla děcko. Zneuctil ji tím. Potom měl Methud dvě děti, obě byly němé.
15
Chodil do kostela, byl přesvědčen, že jeho němé děti jsou trestem za to, že maminku zneuctil. Hrabalova vzdálená sestřenice Milada si vzala muže, který byl z řeznické rodiny, ale jako druhorozený studoval na kněze. Prvorozený však umřel, a tak téměř vystudovaný mladý muž musel domů a dělat řezníka. Milada řezničila s ním, ale když přišla Rudá armáda, stala se komunistkou, po roce čtyřicet osm byla vedoucí národního podniku a nechtěla už o řezničině ani slyšet. Vincek, Hrabalův bratranec, zpíval za protektorátu v německé opeře. Pak se dal ke komunistům. Takový je výřez z Hrabalovy široké rodiny: i zde je hra protikladů, která prochází celým jeho životem a obohacuje ho, hra protikladů, na níž jako spisovatel založil svoji poetiku, svůj tragikomický pohled na svět, svou nevěřícnou ironii, své hluboké porozumění pro nestálost lidské duše.
Fotografický aparát Když v roce 1939 přišli Němci, Hrabal, podnapilý, přivedl do pivovaru, kde bydlel s rodiči, několik mladých říšských vojáků, kteří neměli kde spát. Když na konci války přijeli vojáci Rudé armády, Hrabal jich vzal několik domů, bydleli u nich tak dlouho, až je velení odvelelo nebo odjeli sami. Tohle všechno je on. Kdokoli k němu přijde, kohokoli potká, tomu naslouchá, a to tak, že zapomene sám na sebe. Nasloucháním druhému, kterému vždycky dává za pravdu, hravě se s ním ztotožní. Stává se tak těmi druhými, tím, co je mimo něho. Stává se fotografickým aparátem, který snímá každý obraz a výjev, na něž je namířen, stává se magnetofonovým páskem, který zaznamenává vše, co slyší.
M i z e ní , s p l ý v á n í Od dětství se často rozbíhal po cestě, aby na ni posléze dopadl plnou vahou, jako by si chtěl zadřít písek a prach a hlínu pod kůži
16
a splynout s ní…, takhle se vyrovnával se svým zrníčkem prachu. Od dětství se ožehával ohněm a křtil svěcenou vodou, každá voda mu byla svěcená. Od dětství čichal rád k hlíně, od dětství miloval vzduch, prosluněný vzduch, a slastně přivíral oči, „jako by mě kdosi z vyššího světa hladil voňavými ženskými vlasy…“
Útěky Polná 1917. Městečko na Českomoravské vysočině, městečko s rozlehlým náměstím, na kterém se tyčí skoro až do mračen vysoký kostel a na něm jsou zavěšeny pod nebem černé hodiny. Kašna, morový sloup… a pivovar, ve kterém Hrabalovi bydleli. Malý Bohumil sedí v přítmí kuchyně a dívá se do slunce na dvůr, kam vchází muž v šedivých vojenských šatech a ve vojenské čepici. Muž sestupuje, ozářený sluncem, pak mizí a objevuje se v kuchyni, a kdosi, snad maminka, chlapci říká, že je to tatínek. Maminka si ho vzala po vypuknutí války, poté co ji opustil muž, který ji oplodnil a díky němuž se narodil Bohumil. Je válka. Houfy žen ve vlňácích čekají v dlouhých frontách na chleba, lístky vydává tatínek. Bohumil nerozumí tomu, co je válka, ale chce utišit ty ženy, které hovoří a strachují se, jaký bude chleba. Aby je potěšil, tříletý Bohumil jim povídá: „Já to vím, chudý dostanou kukuřičný a bohatí bílý. A heč, my máme pod postelí bednu cukru!“ V pivovaře se objevila veliká žena v černých šatech a vysokých šněrovacích botách. Když chlapec vzhlíží k jejímu obličeji, připadá mu, jako by se díval vzhůru k hodinám na věži kostela na náměstí, tak je ženin obličej tmavý, zavěšený vysoko, až pod stropem. A v tu dobu, kdy přichází do domácnosti, se v kuchyni objevuje proutěný bílý košík a kuchyň se bělá kapesníky a plínkami pověšenými na bílé šňůře, a v kuchyni je veselo, otvírá se okno a plínky vlají ve větru. Říkají mu, že se mu narodil bratr Slávek; rozbalují miminko a pře-
17
vinují a utahují povijanem. Chlapec se od té chvíle cítí ztracený, všechno se točí kolem dítěte, dokonce i na dvoře ve slunci vlají na šňůře bílé plínky, a ta obryně, Mařena, chodí podél nich a ukládá je do košíku. A obryně Mařena, která se na Bohumila nikdy neusmála, která když ho viděla, mračila se na něj, tato Mařena si tak oblíbila jeho bratříčka, že se pořád nakláněla nad stolem, kde ležel v peřince, smála se a šišlala, líbala ho a přikrývala ho celého svým úsměvem. Chodil rád na pohřby. Byla to vzpomínka na okno u babičky. V červeném kabátku se zlatými knoflíky a tvrdém klobouku s kohoutím peřím, kterému se lidé smáli, protože patřil k uniformě rakouských policajtů a chlapci padal až pod uši, chodil vážně s průvodem, vždy mezi hudebníky, ohlušen trumpetami, a míval dojem, že pohřební hudba kvičí. S muzikanty chodil po pohřbu do hostince, sedával s nimi, a když troubili, upíjel jim kořalku. Jednou, když mu byly čtyři roky, vrátil se do pivovaru veselý, rozjařený, sedl si na stoličku pod stahovačkou, viděl hlavy, jak se nad ním sklánějí, hlouček se houpal a kolíbal, on si nemohl a nemohl rozvázat tkaničky, a všechno se točilo, šerá kuchyně a osvětlené lidské tváře, a tu vykřikl: „Zastavte stoličku, zastavte stoličku!“ Obryně Mařena pravila: „Je opilý…“ A návštěvy hostinců, popíjení s obyčejnými lidmi a naslouchání jejich hovorům mu už zůstalo. Jednou došel na nádraží a obdivoval se lokomotivě a vagonům; když vlak odjel, vyšel jakýsi cestující, odhodil jízdenku, tříletý hoch počkal, aby ji zvedl a na otázku, kam jede, odpověděl: „K babičce.“ Vysadili ho na nejbližší stanici a přednosta ho poslal prvním vlakem zpět do Polné. Jindy se objevil v pivovaře náklaRák, chlapec potají vlezl do prázdného sudu, a jakmile se nákladní auto rozjelo, usnul. Když se probudil, viděl na dosah ruky řidiče, pana Brabce. Poškrábal ho na uchu a řekl, aby ho rozveselil: „Pane Brabec, já su tu…“
18
To byly jeho první útěky: z domova, od rodičů, a hlavně od sebe, útěky, které předznamenaly jeho život, život jako útěk, útěk jako hledání. Přišel konec války. Celé náměstí se zaplnilo lidmi a všichni křičeli a zpívali a měli tváře červené a rozjařené jako o svatbě, prapory vlály, ale jiné než ty předešlé, a všichni zpívali a provolávali Sláva! Na chodníku a na ulici se válely odznaky s rakouskými orly. Chlapec ničemu nerozuměl a sbíral orlíčky. Na zemi ležel veliký černý orel stržený z radnice a lidé mu s jásotem rozdupávali křídla, na náměstí pálili černožluté prapory, přicházeli vojáci a strhávali odznaky z čepic a dupali po nich. I tříletého Bohumila lidé objímali a křičeli na něj – Je konec války! Ale on nic nechápal, byl smutný, a že je konec války poznal podle toho, že mu kdosi vzal jeho rakouský klobouk s kohoutím peřím, a než tomu hoch mohl zabránit, rozdupal ho pod hodinami před kostelem.
První a druhý křest, první a druhá smrt Je nedělní poledne, rukávy červeného kabátku jsou opřené o zábradlí kašny na náměstí, chlapec hledí dolů na dno. Zahlédne tam třpytící se mince, naklání se, aby je viděl všechny, hlouběji a hlouběji, až mu podklouznou nohy, a pak už jen samé světlo, jiskřivé, zlaté světlo ve vodě… Později mu pověděli, že ho zachránila paní na kolečkové židli; zatímco všichni seděli u nedělního oběda, paní jediná nejedla, protože měla žlučníkový záchvat, a proto viděla, že pětiletý chlapec přepadl do kašny. Jindy zase hoch chodil městečkem, objevoval další a další uličky, až se dostal za město. Tam přes potok po kládě přeběhli vojáci, hoch to zkusil taky, ale sklouzl a topil se. A opět světlo, samé zlaté světlo. Probudil se v posteli, peřiny byly oslnivě bílé, pokryté svatými obrázky…, městečkem se totiž rozkřiklo, že se utopil, a děti mu nosily obrázky do rakve.To byl první a druhý křest vodou,
