PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Katedra hudební výchovy

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy

Diplomová práce Eva Darmovzalová

Umělecká osobnost regionu Vladimír Kyas – profil pěvecké a pedagogické činnosti

Olomouc 2013

Vedoucí práce: MgA. Jana Hladíková

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Umělecká osobnost regionu, Vladimír Kyas – profil pěvecké a pedagogické činnosti“ vypracovala samostatně pouze s použitím uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 15. 6. 2013

…………………………..

Touto cestou bych chtěla poděkovat rodině a mému manželovi za podporu v průběhu studia. Dále bych chtěla poděkovat MgA. Janě Hladíkové za poskytnuté rady a odbornou pomoc při vedení mé diplomové práce. Především děkuji panu Vladimíru Kyasovi za poskytnuté materiály, bez nichž by tato práce byla nerealizována, a za jeho ochotu kdykoliv spolupracovat.

Obsah UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI ................................................................... 1 1. Úvod .................................................................................................................................. 6 2. Životopis Vladimíra Kyase ................................................................................................ 7 2.1. Rodina ......................................................................................................................... 7 2.2. Mládí a první kontakty se zpěvem .............................................................................. 8 2.3. Studium ..................................................................................................................... 10 2.3.1. Studium na JAMU a VUT .................................................................................. 10 2.3.2. Činnost v Operním studiu JAMU ...................................................................... 12 2.3.3. Externí účinkování ve sboru Janáčkovy opery a pěvecké působení v tanečním orchestru ....................................................................................................................... 14 2.3.4. Soukromé hodiny zpěvu u Anny Kranzové ....................................................... 14 2.4. Vojenská služba ........................................................................................................ 15 2.4.1. Působení v AUSu ............................................................................................... 15 2.4.2. Rozpad AUSu..................................................................................................... 16 2.5. Další vzdělávání Vladimíra Kyase ........................................................................... 18 2.5.1. Dálkové studium na AMU ................................................................................. 18 2.5.2. Účinkování v DISKU ......................................................................................... 18 2.5.3. Pedagogové AMU .............................................................................................. 19 2.5.4. Prof. Zdeněk Otava ............................................................................................ 20 2.5.5. Pražský mužský sbor .......................................................................................... 22 2.5.6. Zájezd do Říma .................................................................................................. 22 2.5.7. Soutěže ............................................................................................................... 23 2.5.8. Poslední ročník studia na AMU ......................................................................... 26 3. Umělecký život Vladimíra Kyase.................................................................................... 28 3.1. Angažmá v Opavě ..................................................................................................... 28 3.2. Angažmá v Olomouci ............................................................................................... 43

3.3. Kulturní mimodivadelní činnost ............................................................................... 57 3.3.1. Chrámový sbor sv. Augustina v Brně a působení v kostele sv. Cecilie v Lipůvce ...................................................................................................................................... 57 3.3.2. Kulturní brigády ................................................................................................. 60 3.3.3. Koncertní činnost ............................................................................................... 60 4. Pedagogická činnost ........................................................................................................ 62 4.1. Církevní konzervatoř v Kroměříži ............................................................................ 62 4.2. Působení na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ...................... 65 4.3. ZUŠ Nové Město na Moravě a ZUŠ Žďár nad Sázavou .......................................... 66 5. Přehled rolí V. Kyase ...................................................................................................... 68 6. Závěr ................................................................................................................................ 76 7. Použitá literatura .............................................................................................................. 77 8. Přílohy ............................................................................................................................. 78 Seznam zkratek .................................................................................................................... 89 ANOTACE .......................................................................................................................... 90

1. ÚVOD Před několika lety jsem nastoupila do prvního ročníku kombinovaného studia Univerzity Palackého v Olomouci na Hudební katedru Pedagogické fakulty obor Hudební výchova a Zpěv pro SŠ a ZUŠ. Zde jsem se setkala opět s Vladimírem Kyasem, kterého jsem již znala ze studií na Církevní konzervatoři v Kroměříži. Když jsem zjistila, že bude mým pedagogem, byla jsem ráda, protože si rozumíme, jak po stránce osobnostní, tak i pěvecké. Po celou dobu studia se mi snažil Vladimír Kyas (dále jen V. Kyas) předávat své znalosti v oblasti hlasové pedagogiky. Cenné pro mě byly zvláště rady při interpretaci Dvořákových a Janáčkových písní, na které je V. Kyas odborník. V. Kyas měl také vliv na mou práci učitelky zpěvu na ZUŠ v Židlochovicích. Často mi ochotně radil, jak postupovat při řešení různých metodických problémů s žáky, zvláště s chlapci. Pro mou diplomovou práci jsem si jako téma vybrala právě jeho osobnost. Zaujalo mě, že je to velmi všestranný člověk. Po celý život sólově působil v divadle v Opavě a Olomouci. Kromě jeho divadelní kariéry zvládal koncertní účinkování jako sólista, ale i jako člen sboru. Je výborným sbormistrem a pohotovým varhaníkem a v neposlední řadě zodpovědným pěveckým pedagogem. Při vypracování diplomové práce jsem nahlédla do jeho osobního života a zjistila jsem, že je nábožensky založený člověk. Pro své náboženské vyznání a jeho chrámovou činnost měl za komunistického režimu problémy. Kvůli svému přesvědčení nebyl přijat na vysokou školu a jeho prosazení se v uměleckém světě bylo komplikované. Vážím si ho jako „Člověka“. V tomto roce oslaví V. Kyas významné životní jubileum, čehož bych ráda využila a u příležitosti tohoto jubilea mu věnovala tuto diplomovou práci, sumarizující jeho životní pouť.

6

2. ŽIVOTOPIS VLADIMÍRA KYASE Převážná část problematiky byla zpracována na základě ústního sdělení přímo od V. Kyase. Další použité prameny jsou citovány pod čarou.

2.1. Rodina V. Kyas se narodil 12. července 1943 v Brně. (Dále jen V. Kyas, foto viz. Příloha 1.) Matka Božena Kyasová rozená Brtníčková (1917 – 1994) pocházela z učitelské rodiny. Její otec učil na Šumpersku, později na jižní Moravě. Učitelem byl i nejstarší bratr. Její studium na Filozofické fakultě MU v Brně přerušilo uzavření vysokých škol nacisty v roku 1939. Celou rodinu Kyasů již od kořenů rodu provázela láska k hudbě, zpěvu a učitelskému povolání. Kořeny rodu se dají bezpečně doložit až do období před třicetiletou válkou. Učitelství a lásku ke zpěvu lze vysledovat již u pradědečka Jana Kyase (1840 – 1900). Ten nejdříve působil v Bystřici pod Hostýnem, později na Učitelském ústavě v Brně, kde mezi jeho kolegy náležel i Leoš Janáček. Z jeho čtyř synů působil jako učitel Viktor Amand Kyas v Ružomberku, kde vyučoval

náboženskou

výchovu

a

organizoval

sportovní

a

turistické

akce

u středoškolského studentstva na Horním Pováží. Byl členem benediktinského řádu. Výrazný hudební talent se projevil i u dalších tří bratří, z nichž Karel Kyas (1881 – 1958) byl soudním radou a současně působil ve vedlejším zaměstnání jako lektor lužickosrbštiny na MU v Brně, také dobře zpíval (tenor). Otec PhDr. V. Kyas, CSc. (1917 – 1990) byl jediným synem Karla Kyase, studoval na brněnském klasickém gymnáziu a po maturitě na Filozofické fakultě MU studoval češtinu, latinu a hudební vědu. Po již zmíněném uzavření vysokých škol působil jako pomocný učitel českého jazyka nejdříve v Ostravě, později na Střední průmyslové škole textilní v Brně. Po znovuotevření vysokých škol pokračoval v započatém studiu dálkovou formou, tentokrát již bez hudební vědy. V roce 1950 dosáhl doktorátu v oboru filozofie a jako klasický filolog nastoupil svoji vědeckou práci u Československé akademie věd. Byl členem pracovního týmu, jehož úkolem bylo vydání staroslověnského slovníku. Svoji individuální vědeckou činnost zaměřil do oblasti zkoumání Starého a Nového zákona. Vedle světových jazyků ovládal latinu, řečtinu, staroslověnštinu, aramejštinu. Vrcholem jeho celoživotního díla je Kritické vydání Bible drážďanské a olomoucké v pěti svazcích.

7

Poslední dva vyšly po jeho smrti, pátý díl dokončil kolektiv pražských kolegů v čele s PhDr. Jaroslavou Pečírkovou v r. 2010. Kandidátem věd (CSc.) byl jmenován v roce 1962. Nikdy nebyl politicky organizován a jako věřící člověk neměl možnost stát se za minulého režimu vysokoškolským pedagogem. Přesto mu bylo umožněno, v letech 1972 – 1973, přednášet slavistiku na univerzitě v italském Janově, na brněnské MU působil krátkodobě jako externista. Velmi dobře hrál na klavír, udržoval si dobrý přehled o hudebním dění ve světě, měl vynikající přehled o opeře. Sám dobře zpíval, jeho doménou byl gregoriánský chorál. Dlouhý čas byl členem skupiny, která tento druh církevního zpěvu provozovala na brněnské katedrále i v době hluboké totality. Své dva syny, Vojtěcha (1947) a Vladimíra, vedl k hudbě již od jejich dětských let – PhDr. Vojtěch Kyas vystudoval Filozofickou fakultu MU v Brně obor historie a hudební věda.

2.2. Mládí a první kontakty se zpěvem U syna Vladimíra se projevil dobrý hlas, čistá intonace, hudební paměť a především velký hlasový rozsah již ve školních letech. Již v první třídě v roce 1949 vystupoval jako sólista při školních besedách a zpíval v pěveckém sboru. Tak se učil překonávat ostych ze sálů plných posluchačů. Bohužel neexistují z té doby žádné zvukové záznamy – magnetofon v padesátých letech minulého století nebylo možné vlastnit jako soukromník. Vysoký soprán mu vydržel až do mutačního období. Rodina bydlela až do roku 1950 na Grohově ulici, téměř naproti budovy Filozofické fakulty. Po přestěhování do rodinného domku v Brně - Žabovřeskách , tedy v době začínající docházky do třetí třídy základní školy, se začal učit hře na klavír u profesorky Dvořákové, bývalé klavírní virtuosky, k níž docházelo na soukromé lekce klavíru velké množství žáků z celých horních Žabovřesk. Po její smrti otec rozhodl pokračovat ve výuce klavíru na tehdejší Hudební škole (tento název byl změněn až později na Lidovou školu umění, v dnešní době Základní umělecká škola). Výuka klavíru v té době byla podřízena osnovám, které byly sice propracovány po pedagogické stránce, výrazně se však lišily od stylu výuky profesorky Dvořákové. Renomé Hudební školy zachránil tedy zpěv. Po třech letech se otec rozhodl dát svého syna opět na soukromou výuku klavíru k profesoru Vojtěchu Veverkovi. Nutno poznamenat, že v klavírní hře získal V. Kyas spíše celkovou orientaci v harmonii, smysl 8

pro improvizaci a pochopení skladby jako celku, než aby precizně zvládnul interpretaci notového zápisu a prstovou techniku. Postačilo to však k tomu, že si V. Kyas samostatně zahrál klavírní doprovod při áriích a písních. Získaná dovednost hry na klavír se stala pro V. Kyase i dobrou výchozí pozicí při pozdějších začátcích hry na varhany včetně chápaní hry nohou (generálbasu). V roce 1957 ukončil povinnou školní docházku na základní škole povinnými Závěrečnými zkouškami ze tří předmětů: z českého jazyka, z ruského jazyka a z matematiky. Zkoušky z českého a ruského jazyka složil na výbornou, z matematiky byl ohodnocen známkou 2. Bylo rozhodnuto, že bude pokračovat ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Brně. Název Gymnázium v té době neexistoval, připomínal buržoazní přežitek minulosti, navíc zde působil silný vliv sovětského školství, kde byly střední školy pojmenovány podobným způsobem. Později se název školy změnil na Všeobecně vzdělávací střední školu a termín Gymnázium se vrátil až v roce 1968. Nejbližší škola tohoto druhu se nacházela nedaleko v ulici Tábor. Tuto Jedenáctiletou střední školu zvolili nakonec téměř všichni spolužáci V. Kyase ze základní školy. Problém byl v tom, že Jedenáctiletá střední škola Brno - Tábor byla v té době vybrána jako vzorová škola po stránce politické výchovy mládeže a způsob výuky mládeže tomu odpovídal. Kupodivu však paradoxně došlo k tomu, že množství školních besídek s politickým obsahem přispělo k možnosti se jich účastnit v pěveckých číslech a pokračovat v tom, co již V. Kyas odzpíval na základní škole. Mutace u V. Kyase proběhla zajímavým způsobem: vedle vysokého hlavového, v podstatě dětského tónu, se najednou objevil hrudní rejstřík, drsný a nikterak kvalitní hlas, spíše basbaryton. Pro V. Kyase to však znamenalo návrat na Hudební školu v Brně – Žabovřeskách do třídy učitelky Svatavy Herčíkové, která měla dobrou snahu hlas rozvíjet a opatrně zkvalitňovat. Uplynul školní rok 1959 – 1960 a dne 25. 5. 1960 složil maturitní zkoušku. V té době také ukončil ne příliš zdařilé studium sólového zpěvu na Hudební škole. Přijímací zkouška na strojní fakultu VUT v Brně byla neúspěšná. Jak bylo později zjištěno, zásadním důvodem pro nepřijetí ke studiu byly pravidelné návštěvy bohoslužeb v římskokatolickém kostele sv. Augustina v Brně v nedaleké Jiráskově (nyní opět Masarykově) čtvrti. Informace dodali na strojní fakultu členové tzv. uličního výboru, v té době obsazovaného výhradně členy KSČ.

9

V kostele sv. Augustina začal v roce 1960 V. Kyas sice nepravidelně, avšak systematicky varhanní praxi při bohoslužbách.

2.3. Studium 2.3.1. Studium na JAMU a VUT Od září 1960 do konce června 1961 nastoupil do prvního zaměstnání. Pracoval jako pomocný spojový technik v Ústředních dílnách spojů v Brně. Souběžně V. Kyas studoval italštinu při jazykové škole a pravidelně navštěvoval soukromé lekce sólového zpěvu u doc. Josefa Války. Josef Válka1 (1904 – 1980) byl původním povoláním učitel. Jeho příjemný tenor jej nejprve přivedl do pěveckého sboru moravských učitelů, kde byl v letech 1928 – 1936 i sólistou. S rozvojem hlasu mu byly svěřovány interpretace lidových i umělých písní, což mu zajistilo dobré renomé, takže mu postupně přibývalo i možností uplatnit se v interpretaci vokálních skladeb Leoše Janáčka i dalších skladatelů (Osvald Chlubna, Zdeněk Blažek). Nikdy sice nebyl angažován profesionálním operním divadlem, získané pěvecké zkušenosti však začal uplatňovat jako pedagog. Po roce 1945 působil na brněnské konzervatoři, kterou v té době rovněž absolvoval. Od roku 1948 se stal pěveckým pedagogem – odborným asistentem na JAMU v Brně, od roku 1955 docentem. Jeho doménou byl především pěvecký výraz a emocionální účinek na posluchače. Mezi jeho absolventy patří mj. sopranistka Naděžda Vilímová, Emilie Jirglová, basista Oldřich Jakubík, tenorista Leo Marian Vodička, Ludmila Machytková. Ve zpěvu se vzdělával u někdejší altistky brněnské opery Marie Hlouškové. Na JAMU působil zhruba do poloviny sedmdesátých let, ke konci života sídlil v Praze. Hlas se V. Kyasovi zdárně vyvíjel, dětský soprán zmizel. Jeho pozůstatky používal ve výjimečných případech jako falzet po celou divadelní éru. Pro V. Kyase nastala zcela reálná možnost úspěšné přijímací zkoušky pro studium sólového zpěvu na JAMU. Doc. Válka připravil s V. Kyasem zkušební repertoár a po

1

kol. autorů, 1996. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha: Nakladatelství Dům OP ISBN 80-

85841-17-7

10

relativně dobrém předzpívání bylo rozhodnuto o přijetí. Politické a náboženské záležitosti tentokrát nebyly příliš brány v potaz. Pro úplnost nutno dodat, že jedním z budoucích spolužáků byl basista Jan Hladík, později sólista Janáčkovy opery; Jan Janda – tenorista opavské a ostravské opery, později působil v Národním divadle; Alena Dopisová, provdaná Vaňáková, režisérka opery v Brně a jiní. Sólovému zpěvu na JAMU v té době vyučovali kromě doc. Války ještě prof. Vlasta Linhartová, dr. Věra Střelcová Wasserbauerová, Jarmila Vavrdová. Externě zde vyučovali pedagogové, později sólisté Janáčkovy opery: Libuše Lesmanová, František Kunc, Eduard Hrubeš. Hereckou tvorbu učil dr. Zdeněk Soušek, jevištní řeč členové činohry SD: Miroslava Jandeková, Rudolf Krátký2 aj. Za pozornost stojí, jakým způsobem se tehdy řešila otázka hudebních teoretických předmětů, jejichž výuka se předpokládala u studentů přicházejících z konzervatoře (dějiny hudby, harmonie, nauka o hudebních formách, hudebních nástrojích případně kontrapunktu). Pokud byl pro studium zpěvu, operní režie či hry na nástroj přijat absolvent jiné střední školy, podmínkou pro přijetí bylo jeho prohlášení, že zkoušky z těchto předmětů složí dodatečně v průběhu prvního nebo druhého ročníku studia na JAMU. Jakým způsobem tyto potřebné znalosti získá, to už bylo věcí příslušného studenta, předpokládalo se samostudium, případně konzultace. Zkoušku z harmonie absolvoval V. Kyas v únoru velmi úspěšně, samostudium v tomto oboru pro něj bylo hračka. Na další předměty již nedošlo. Studium zpěvu u něho pokračovalo ztuha. Projevil se zásadně rozpor při vedení výuky V. Kyase u doc. Války, který se projevil jako autoritativní až lehce despotický typ pedagoga bez potřebného psychologického působení na žáka, tak potřebného ve studiu zpěvu. Počáteční nadšení u V. Kyase pominulo, hlasový rozsah se zvětšoval téměř nenápadně, zásady pěvecké techniky neměly systém. V čem ovšem doc. Válka vynikal, byla schopnost postavit pěvecký výraz, zejména ve vokálním odkazu Leoše Janáčka. Znal jej osobně, byl interpretem jeho děl, zejména tenorového partu v „Zápisníku zmizelého“. 2

JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. 1999. Malá encyklopedie české opery, Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček-Paseka ISBN 80-7185-256-8

11

Kolegové – spolužáci V. Kyase však vykazovali relativně větší pěvecké výsledky. Projevilo se to i na jevišti Operního studia JAMU, kde se získané poznatky uplatňovaly v praxi. V. Kyas hrál malou roli Lovce v Dvořákově „Rusalce“, později pantomimickou postavu studenta v Musorgského „Rajoku“ (též pod názvem „Galerie“). V teoretických předmětech neměl V. Kyas žádné problémy, úspěšně složil všechny zkoušky respektive klasifikované zápočty. Postup do druhého ročníku, přes všechny problémy ve výuce zpěvu, se zdál být bezproblémový, ale bylo jasné, že tudy cesta k získání jakési životní existence nevede. Pro kariéru sólového operního pěvce bylo ještě příliš brzy. Rozumové důvody získaly převahu nad láskou ke zpěvu a po několika poradách V. Kyase s rodiči, především s otcem, bylo rozhodnuto využít získané praxe v ročním zaměstnání v oboru elektrotechnika a pokusit se o přijetí na Elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického v Brně, obor slaboproud. Doc. Válka toto nesl nelibě, přišel o žáka, ale zřejmě sám uznal, že celá situace byla způsobena také jeho přičiněním a nechal celé věci volný průběh. Přijímací zkoušky na VUT složil Vladimír Kyas úspěšně a byl přijat ke studiu. Po roce opět začal V. Kyas k doc. Válkovi docházet formou soukromých lekcí, s Operním studiem JAMU rovněž nepřerušil spolupráci. Účinkoval dál v inscenacích ve sboru Operního studia.

2.3.2. Činnost v Operním studiu JAMU Operní studio JAMU bylo zřízeno v roce 1955 a jeho uměleckým, respektive pedagogickým šéfem byl jmenován Miloš Wasserbauer (1907 – 1970), režisér brněnské Janáčkovy opery. Cílem bylo získání jevištní operní praxe pro studenty JAMU. Paralelní činoherní studio JAMU existovalo i pro studenty herectví, posluchače operního zpěvu a operní režie. Studované inscenace byly zvoleny tak, aby jejich náročnost odpovídala pedagogickým osnovám a možnostem posluchačů. Dramaturgyní byla dr. Věra Střelcová, dáma velmi erudovaná v oboru opera a její dějiny. Sama byla profesionální pěvkyní, sólistkou brněnské opery asi jedenáct sezón (1934 – 1944). Působila též v Ostravě a Bratislavě. Postupem času bylo realizováno pro zájemce i předplatné. Studio působilo v budově Husova sboru Brno v Králově poli. Sál patřil původně ČSCH, v padesátých letech jí byl odebrán, tak jako dalším církvím, které měly pro svoji činnost sály s ostatním zázemím. 12

V šedesátých letech bylo vybudováno orchestřiště, postupně zvětšeny šatny a po další přístavbě v 70. letech bylo možno považovat Operní studio JAMU za druhou operní scénu v Brně. Po

smrti

Miloše

Wasserbauera

byla

vedením

pověřena

dr.

Střelcová

Wasserbauerová, oficiální název zněl Komorní opera Miloše Wasserbauera. V té době dospělo ke svému největšímu rozkvětu, vedle zpěváků zde získali první praxi i režiséři a dirigenti z řad studentů. Ve značně náročných rolích vystupovali jako hosté sólisté brněnské opery, rovněž sborová tělesa byla posilována členy operního sboru Janáčkovy opery, totéž lze říci o členech orchestru. Od svého založení do konce 20. století uvedla Komorní opera asi 200 premiér. První operou byla „Perníková chaloupka“ Engelberta Humperdincka (1854 – 1921), odehrána byla 16. 4.1955. Mnohé z premiér znamenaly cenné obohacení české operní interpretace, ať už se jednalo o díla předklasická Henry Purcell (1659 – 1695) „Dido a Aeneas“ v roce 1960, Claudio Monteverdi (1567 – 1643) „Nářek Ariadnin“ v roce 1966 a „Korunovace Popaey“ téhož autora v roce 1972, nebo téměř neuváděné české klasické opery od Zdeňka Fibicha „Helga“ v roce 1965. Významné bylo nastudování opery Leoše Janáčka „Počátek románu“ v roce 1957 a zařazení této opery jako součást festivalu souborného provedení všech oper Leoše Janáčka v Brně v roce 1958 u příležitosti třicátého výročí skladatelova úmrtí. Nelze opomenout rovněž nastudování opery Bohuslava Martinů „Ariadna“3 v roce 1962 (česká premiéra), první provedení zde měla rovněž opera Ivana Jirko (1962 – 1978) „Milionářka“ v roce 1977.

3

HOSTOMSKÁ, Anna. 1965. Opera – průvodce operní tvorbou, Praha: Státní hudební vydavatelství, 824 s. ISBN 02-002-65

13

2.3.3. Externí účinkování ve sboru Janáčkovy opery a pěvecké působení v tanečním orchestru V roce 1965 byla plánovaná premiéra opery Richarda Wagnera „Lohengrin“ a zejména mužský sbor postrádal dobré pěvce. Od tohoto roku tedy začal V. Kyas spolupracovat i s Janáčkovým divadlem a znamenalo to pro něj i vítané finanční přilepšení při studiu na VUT. Spolupráce trvala prakticky až do roku 1973 – viz dále. V letech 1964 – 1966 nelze opomenout rovněž jeho spolupráci v poněkud jiném žánru – pěvecké působení v tanečním orchestru při Závodním klubu ZKL Líšeň, sídlícím v Dělnickém domě v Brně - Juliánově. Znamenalo to pro něj seznámení se s touto poněkud lehčí múzou. Bylo pro něj důležité přizpůsobit se zpěvu na mikrofon, přesná artikulace a získání příslušné techniky zpěvu pro tento žánr nezbytné. Kupodivu se to u V. Kyase projevilo v rozšíření hlasového rozsahu do vyšší polohy. Ekonomický přínos ze spolupráce se ZK ZKL byl příznivý. Tato spolupráce pokračovala v pozdější době tamtéž s tzv. koncertní skupinou – pro V. Kyase to znamenalo první hlubší poznání operetního žánru. V této době přerušil V. Kyas definitivně docházku do soukromých lekcí zpěvu u doc. Války a logicky vznikla nutnost pedagogického vedení hlasu, který se náhle začal rozvíjet.

2.3.4. Soukromé hodiny zpěvu u Anny Kranzové Od roku 1967 docházel V. Kyas na soukromé lekce zpěvu k sopranistce Anně Kranzové (1887 – 1980) až do jejího přesídlení do Chotěboře k příbuzným (v Brně žila sama téměř do 82 let). Hodiny zpěvu byly sice nepravidelné, ale velmi užitečné. Anna Kranzová svoje poměrně krátké působení u operních divadel zúročila předáváním své vynikající pěvecké techniky brněnským pěvcům. Mezi její žáky náleželi i sólisté brněnské Janáčkovy opery: František Roesler, Zdeněk Kroupa, Helena Burianová, Taťána Arsenina a jiní.

14

2.4. Vojenská služba 2.4.1. Působení v AUSu 1. ledna 1969 uzavřel V. Kyas zaměstnanecký poměr u ČSD jako zabezpečovací technik. Současně měl nastoupit jednoroční prezenční vojenskou službu. Podle specializace V. Kyase, vysokoškolsky vzdělaný elektrotechnik, přicházela v úvahu služba u radiolokátoru. Tato představa V. Kyasovi nebyla po chuti, navíc vzhledem k okupaci sovětskou armádou nebylo jisté, jestli příslušníci československé armády nebudou nuceni sloužit na území SSSR. Řešením bylo absolvovat vojenskou službu u AUSu v Praze. AUS4 byl název pro Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého se sídlem v Praze, vznikl asi v roce 1944 jako součást československých bojových jednotek v SSSR. Zprvu se jednalo o mužský pěvecký sbor, jehož úkolem bylo uskutečňovat vystoupení přímo u frontového území a morálně povzbuzovat sborovými písněmi bojující jednotky, v podstatě po vzoru sovětského vojenského souboru „Alexandrovci“. Soubor došel souběžně s československou jednotkou až do Prahy v květnu 1945. Po válce byl zřízen jako oficiální součást československé armády, přijal jméno po zemřelém synovi Zdeňka Nejedlého - Vítovi (1912 – 1945) hudebním skladateli, klavíristovi a dirigentovi, který byl také členem československé bojové jednotky a zemřel 1. 1. 1945 v bojích o Duklu. Postupně se soubor rozrostl o další složky, v průběhu let změnil svoji strukturu i repertoár několikrát. V roce 1968 se skládal z klasického orchestru, tanečního souboru, jazzového orchestru a asi osmdesátičlenného mužského pěveckého sboru se sólisty. Drtivou většinu souboru tvořili civilní zaměstnanci ve službách armády, zbytek doplňovali vždy postupně přijatí a konkurzem prošlí vojáci základní služby, kteří po jejím absolvování odcházeli do praxe, někdy však zůstali jako civilní zaměstnanci. Pracovní náplň souboru kromě běžných zkoušek tvořila vystoupení u vojenských souborů v celém Československu (v Bratislavě působil obdobně Ústredný vojenský súbor). Probíhaly i zahraniční zájezdy do zemí socialistického tábora, výjimečně na Kubu a do Čínské lidové republiky. V každém případě se jednalo o příjemný způsob absolvování 4

Kol. autorů. 1996. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha: Nakladatelství Dům OP ISBN 8085841-17-7

15

prezenční vojenské služby pro absolventy konzervatoří a uměleckých vysokých škol. Hudebně nadaným uchazečům z mimouměleckých škol nebylo bráněno, podmínkou byla již zmíněná nutnost úspěšného konkurzu. V zimních měsících V. Kyas úspěšně konkurz vykonal, dokonce mu byl samotným náčelníkem AUSu Miroslavem Košlerem (bratr dirigenta Zdeňka Košlera) učiněn návrh k okamžitému nástupu jako civilní zaměstnanec s tím, že od 1. 7. 1969 by nastoupil vojenskou službu. Důvodem byla tehdejší nejistá politická situace a poměrně pravděpodobná opětná změna struktury AUSu, což by mohlo mít za následek nepříznivé změny v armádě, včetně dosavadních možnosti „odbýt si tam vojnu“. Po následné značně nepříjemné rozmluvě s vedoucím pracovníkem u brněnského ČSD dostal V. Kyas souhlas k přerušení zaměstnaneckého poměru. 5. 2. 1969 tedy nastoupil do AUSu. Poměrně snadno získaná možnost podnájmu v Praze a okamžité začlenění do práce souboru přineslo V. Kyasovi velmi příznivé finanční ohodnocení. Na druhé straně to pro něj znamenalo přerušení funkce sbormistra brněnského chrámového sboru a varhaničení spíše občasně. Do Brna jezdil pouze na víkendy, pokud zrovna nevystupoval s AUSem. Jeho spolupráce se souborem „AKADEMICI“ však pokračovala i nadále. Nástupní termín pro vojenskou službu u AUSu byl tradičně 1. července a následujících pět týdnů bylo věnováno výcviku u vojenského útvaru. Nováčci z AUSu byli převezeni do západních Čech, do pohraničního útvaru v Boru u Tachova, který byl proslulý tvrdými podmínkami a osazenstvem nevalné úrovně včetně důstojnického sboru. Přesto hrál V. Kyas téměř pravidelně na varhany v děkanském kostele v Boru a blízkém Skviříně, v pohraničních oblastech v tom období totiž nebyli varhaníci. Dalším zpříjemněním ostrého výcviku bylo brzké zařazení do práce v kanceláři velitele útvaru, kde mohl V. Kyas využít schopností psaní na stroji, rýsování a kreslení.

2.4.2. Rozpad AUSu Po návratu do Prahy (již v hodnosti svobodníka absolventa) se stalo to, co předvídal Miroslav Košer. Došlo na již plánované zrušení mužského pěveckého sboru AUSu. Čím se bude zhruba 70 civilních zaměstnanců živit, to armádu v podstatě nezajímalo. Důležitý byl pouze zájezd celého sboru AUS do SSSR, v té době krajně ostře sledovaná politická akce, u příležitosti Dnů československé kultury na Ukrajině.

16

Pěvecký sbor AUSu měl pro tyto akce bohatý repertoár, takže s jeho rozpuštěním se počkalo až po návratu ze SSSR, 30. 11. 1969. Doněck, Lugansk, Kramatorsk, nakonec Kyjev, to byla místa, kde se uskutečnilo několik koncertů se vší slávou (ostatní soubory měly podobný program zase v jiných ukrajinských lokalitách) včetně následného bohatého pohoštění a projevů plných slov o přátelství a družbě SSSR a Československa, při čemž u nás již více než rok byla sovětská okupační armáda a začala tuhá normalizace. Tento zájezd byl konec konců demonstrací tehdejšího vedení armády, šlo o to přesvědčit kremelské vůdce, že to s naší láskou k Sovětskému svazu není tak zlé. Pochopitelně, že vedení AUSu obdrželo rozkaz a muselo jej splnit. Na druhé straně si V. Kyas odnesl nezapomenutelné dojmy ze života obyčejných lidí na Ukrajině. Po návratu nastala pro V. Kyase běžná služební praxe – zkoušky, zájezdy, poměrně časté možnosti cesty do Brna k rodině. Při jedné z nich došlo k seznámení se současnou manželkou. V AUSu mezitím bylo rozhodnuto, co s několika vojáky, kteří byli začleněni do rušeného pěveckého sboru. Výsledek nebyl nejhorší – byly vytvořeny dvě hudební skupiny tzv. úderky, jedna spíše klasického repertoáru, druhá zábavného, které pokračovaly v zájezdové činnosti, kterou do té doby praktikoval pěvecký sbor. Takže to nakonec dopadlo dobře. Celý mužský sbor včetně sbormistrů s jistými rozpaky převzal pražský FOK – organizace, která byla proslulá především svým symfonickým orchestrem a jejímž zřizovatelem bylo hlavní město Praha. Pro V. Kyase začala být aktuální otázka, co bude po skončení vojenské služby. Návrat do kanceláře ČSD v Brně mu byl přímo odporný, řešení pro něj bylo zůstat v Praze a pokusit se o pokračování studia sólového zpěvu. Po předchozích zkušenostech JAMU nepřicházelo v úvahu. Sbormistr Miroslav Košler nabídl V. Kyasovi příznivou možnost nástupu do bývalého sboru AUS, ten následně nesl název Pražský mužský sbor. Miroslav Košler zůstal nadále v jeho čele a celý „přestup“ byl vlastně dílem jeho konexí v pražském uměleckém světě.

17

2.5. Další vzdělávání Vladimíra Kyase 2.5.1. Dálkové studium na AMU V. Kyas úspěšně složil přijímací zkoušky na pražskou Akademii múzických umění a vzpomíná, že v přijímacím řízení, kromě podstatně vyšších nároků na zpěv, byla shledána nesrovnatelně tvrdší kritéria v oblasti teoretických předmětů, vše však úspěšně zvládl. Navíc došlo k předběžné domluvě s prof. Zdeňkem Otavou, současně sólistou opery Národního divadla, národním umělcem, že v případě přijetí bude aktuální jeho pěvecké vedení. Nakonec vše proběhlo úspěšně, v úvahu pochopitelně přicházelo studium při zaměstnání. V. Kyas byl přijat přímo do druhého ročníku (1. ročník absolvovaný v Brně na JAMU mu byl uznán) a byly mu také uznány výsledky zkoušek z několika předmětů studia na VUT (politická ekonomie, dějiny KSČ, výuka cizích jazyků včetně ruštiny). Tím V. Kyasovi odpadlo několik hodin výuky týdně. „Dálkaři“ měli výuku teoretických předmětů pravidelně v pondělí odpoledne. Podle slov V. Kyase bylo v podstatě docela příjemné učit se dějiny hudby, hudební formy, dějiny opery v kolektivu dalších spolužáků, kteří dávno překročili dvacet let. Jednou týdně navštěvoval výuku sólového zpěvu přímo v bytě prof. Zdeňka Otavy na Smíchově, Arbesovo náměstí 5. Praxi v Operním studiu AMU měl společně s ostatními posluchači denního studia.

2.5.2. Účinkování v DISKU Tak jako v Brně sídlilo operní studio JAMU v Králově poli, v Praze se nacházela identická scéna v tzv. DISKu (převzato z názvu Divadelní studio konzervatoře, což sice již dávno neplatilo, název však kvůli tradici zůstal). DISK se nacházel v Karlově ulici na Starém Městě a na rozdíl od Brna zde mělo sídlo rovněž činoherní studio posluchačů AMU, respektive DAMU. Obě složky si v podstatě navzájem nepřekážely, opera neměla takovou frekvenci nastudovaných představení během školního roku jako činohra. Podle srovnání V. Kyase působil DISK o něco profesionálněji a vyzráleji než brněnské Operní studio, Brno bylo zase výraznější po stránce organizační a dramaturgické.

18

2.5.3. Pedagogové AMU Sólový zpěv na AMU v té době (začátek 70. let) vyučovaly pěvecké veličiny z Národního divadla. Kromě již zmíněného prof. Zdeňka Otavy vyučoval zpěv prof. Teodor Šrubař, baryton, významný pěvec ND, který vychoval několik dobrých českých operních pěvců (Miroslav Švejda, Jaromír Vavruška, Josef Průdek, Jana Jonášová, Ivan Kusnjer). Dále zde vyučoval doc. Jindřich Jindrák, vynikající barytonista, z jehož žáků nelze vysledovat zvláště významné pěvce (Karolina Hromádková, Hana Krupková, Otakar Karlík)5. Těžiště jeho úspěchů byla spíše scéna Národního divadla. Dalším pedagogem byl prof. Přemysl Kočí, poněkud kontroverzní osobnost českého pěvectví druhé poloviny 20. století (1917 – 2003). Původně sólista ostravské opery, od roku 1949 půsiobil v Národním divadle, v letech 1969 – 1978 byl jeho ředitelem. Okrajově se uplatnil i v několika českých filmech (Brankář bydlí v naší ulici), v roce 1966 začal režírovat v ND. Jeho ředitelské působení bylo v podstatě projevem tehdejšího normalizačního úsilí po vpádu vojsk v roce 1968. Je sice fakt, že za jeho éry došlo ke generální přestavbě budovy ND, celkově však převládala jeho neoblíbenost. Své žáky vedl Přemysl Kočí tzv. německou školou, kterou převzal od svého učitele zpěvu prof. Rudolfa Vaška. Během svého ostravského působení se snažil tuto metodu dále rozvíjet. Rudolf Vašek6 (1896 – 1969) byl ostravský pedagog a teoretik, vyučoval mj. na Střední pedagogické škole. Vychoval množství českých operních sólistů, je autorem několika publikací. Jeho pěvecká metoda vychází z výsledků německých foniatrů a teoretiků (Reinecke), velmi účinně ji adaptoval pro češtinu respektive pro česky zpívané slovo, snažil se položit zásady pěvecké pedagogiky na vědecké základy. Z jeho nejvýznamnějších žáků jsou to Ivo Žídek (tenorista NDP), Eduard Hrubeš (baryton JO Brno), Josef Šulista (basbaryton v Olomouci), Helena Klašková (soprán, Slezské divadlo Opava) aj. Je autorem publikace „Základy pěvecké techniky“. V ND vytvořil desítky postav v barytonovém i basbarytonovém oboru, určitým handicapem bylo jeho poněkud nepříjemné tremolo. Po politických změnách se stáhl do ústraní.

5

JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. 1999. Malá encyklopedie české opery, Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček-Paseka ISBN 80-7185-256-8

6

VAŠEK, Rudolf. 1977. Kultivovaný zpěv, Praha: Panton ISBN 0-356-09098-1

19

Z dalších pedagogů je nutné jmenovat doc. PhDr. Miladu Jiráskovou, v letech 1939 – 1973 sólistku ND, kromě pedagogické praxe byla významnou operní překladatelkou (Massenetův „Don Quijote“, Ponchielliho „Gioconda“). Dále na AMU působila Marie Jeremiášová Budíková, sólistka ND od roku 1933, jedna z nejvýraznějších osobností českého pěvectví v první polovině 20. století, představitelka množství sopránových postav. Jejím manželem byl hudební skladatel Otakar Jeremiáš (1892 – 1962). Kromě pedagogické práce byla několik let děkankou Hudební fakulty AMU, jistou dobu dokonce i rektorkou AMU. Jejími absolventkami byly: Štěpánka Hraničková, sopranistka českobudějovické opery, Helena Buldrová působící v Plzni. Nelze opomenout ani Inge Švandovou Kouteckou, která vyučovala na AMU obor herecká tvorba a byla rovněž režisérkou několika operních inscenací v DISKu. V letech 1971 – 1991 byla režisérkou plzeňské opery, nyní pedagogicky působí na konzervatoři v Českých Budějovicích, nadále však jako host režíruje na českých operních i operetních scénách. Z dalších osobností, které v té době vyučovaly na Hudební fakultě AMU v Praze je možno uvést dirigenta prof. Roberta Brocka, klavíristy Vladimíra Mencla a Jiřího Hubičku, především ale pěveckého pedagoga Karla Bermana, který byl také režisérem několika operních představení DISKu (Bastien a Bastienka). Přední sólista opery Národního divadla v basovém oboru měl možnost odevzdávat studentům svoje dlouholeté jevištní zkušenosti. Zažil i internaci v Terezíně za 2. světové války, na tamní ochotnické scéně uváděl i operní díla. Z jeho absolventů jmenujme Vitalije Bímu, basistu opery v Ústí nad Labem a tenoristu Jana Straširipku, sólistu olomoucké a později brněnské operety, který předčasně zemřel. V první polovině 70. let minulého století bylo ještě možné setkat se na Hudební fakultě AMU s celou generací významných poválečných hudebních a pedagogických veličin.

2.5.4. Prof. Zdeněk Otava Otava začal svoji jevištní kariéru v Bratislavě v roce 1925, o rok později se stal sólistou brněnské opery – zpíval rovněž roli Jaroslava Prusa při světové premiéře Janáčkovy „Věci Makropulos“, od roku 1930 byl sólistou v ND.

20

Jeho významné role, které V. Kyas shlédnul na jevišti ND: Telramund v „Lohengrinovi“ Richarda Wagnera, Mícha ve Smetanově „Prodané nevěstě“, Jiří Germont ve Verdiho „Traviatě“, Scarpio v Pucciniho „Tosce“, Pizzaro v Beethovenově „Fideliovi“, zámecký pán v opeře Rudolfa Karla „Smrt Kmotřička“7. Prof. Zdeněk Otava měl v té době jasný úmysl svoje působení na AMU a v podstatě i v Národním divadle v Praze ukončit, bylo mu krátce před jeho sedmdesátinami (1902 – 1980). Jeho cílem bylo „dovést“ k absolutoriu trojici zpěvaček, studentek, které mu byly svěřeny: Helenu Vokounovou, v té době již v libereckém angažmá, dále to byla Miroslava Hubálková Dosedělová, co se s ní po škole stalo nelze zjistit. Za to politicky se angažující koloraturní sopranistka Taťána Bublíková byla později angažována v plzeňské opeře. Významnou spolužačkou a kolegyní na několika koncertech byla sopranistka Eva Děpoltová, pozdější sólistka ostravské opery a následně významná pěvkyně v Národním divadle. Zpívala i roli Krasavy v památném představení Smetanovy „Libuše“ ke znovuotevření ND po rekonstrukci v roce 1983. Posledním oficiálním žákem byl právě baryton V. Kyas. Pěvecká technika prof. Zdeňka Otavy spočívala zhruba na maximálním využití rezonance, práce s dechem a vzorné deklamaci češtiny. V té době se v Československu ještě neujala celosvětová tendence uvádět cizí opery v originále, takže zejména italština byla u studentů pilována spíše v souladu se zkušenostmi jejich pedagoga. Sám Zdeněk Otava, až na výjimky, zpíval po celou svoji kariéru česky. Kromě nespočetných rolí v Národním divadle měl však neocenitelné zkušenosti v písňovém repertoáru, které přejímat, podle slov V. Kyase, bylo téměř nadpozemským zážitkem. V operním studiu DISK byl nastudován celovečerní soubor několika árií a scének z českých i světových oper, mezi nimi i scéna z druhého obrazu Verdiho opery „Rigoletto“ – Gildu zpívala Taťána Bublíková, Rigoletta V. Kyas. A jelikož byl prof. Zdeněk Otava kdysi vynikajícím Rigolettem, byly jeho rady při studování této postavy pro uvedenou scénku nesmírně cenné. Kromě toho v DISKu V. Kyas vytvořil postavu pastýře Colase v Mozartově rané opeře „Bastien a Bastienka“ a o rok později zpíval od téhož skladatele 7

HOSTOMSKÁ, Anna. 1965. Opera – průvodce operní tvorbou, Praha: Státní hudební vydavatelství, 824 s. ISBN 02-002-65

21

v „Kouzelné flétně“ (s několika škrty) roli Papagena za režijního vedení Inge Švandové Koutecké.

2.5.5. Pražský mužský sbor Spolužáky V. Kyase na AMU časem bylo i několik kolegů z Pražského mužského sboru: tenorista Stanislav Dašek, později sólista liberecké opery, basista Rafael Kubita byl angažován tamtéž a Otakar Karlík, výborný barytonista, který později působil pedagogicky. Umělecká práce v Pražském mužském sboru V. Kyasovi přinesla i několik malých sólových příležitostí, zajímavý byl zahraniční zájezd na podzim roku 1972 do Bulharska. Vzhledem ke studiu na AMU byly absence V. Kyase na zkouškách sboru větší, ale Umělecký vedoucí Miroslav Košler i sbormistr Jindřich Pěnčík pro to měli maximální pochopení a často zamhouřili obě oči při absencích na zkouškách. V době těžké normalizace, v letech 1970 – 1973, byla pracovní i politická atmosféra, podle slov V. Kyase, v Pražském mužském sboru velice příznivá. Díky Miroslavu Košlerovi a jeho orientaci v repertoáru a v pražském hudebním i společenském prostředí bylo možné politicky zaměřené skladby současných autorů vyvážit nastudováním značného počtu církevních skladeb. (Od Cherubiniho až po Petra Ebena, který byl Košlerův vrstevník a spolužák). V. Kyas navázal v této době přátelské vztahy s rodinou Ebenových, které udržuje dodnes.

2.5.6. Zájezd do Říma V. Kyas vyjel s Pražským mužským sborem na plánovaný zájezd do Říma, kde došlo k provedení obtížné skladby Arnolda Schönberga (1874 – 1951) „Písně z Gurre“ („Gurrelieder“) pro sólisty, recitátora, mužský sbor a orchestr. Pro Pražský mužský sbor to byla první cesta do „kapitalistické ciziny“, cestovali vlakem až do Říma. Zkoušky na vystoupení byly náročné, přesto členové sboru stihli i prohlídku města, zvláště Vatikánu. Koncert řídil významný indický dirigent Zubin Metha. Cestou zpět projížděli Janov, Milano a Benátky.

22

2.5.7. Soutěže Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech Se studiem operního zpěvu na AMU souvisela i účast na pěveckých soutěžích. V době studia V. Kyase na AMU byla nejdostupnější Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, která se konala vždy v jarních měsících v Karlových Varech. Otevřená byla posluchačům konzervatoří i vysokých uměleckých škol z Československa i zahraničí, zemím tzv. socialistického tábora: Maďarsko, Bulharsko, Německá demokratická republika, Polsko. Podle slov V. Kyase není známo, že by o tuto soutěž projevili zájem mladí pěvci ze západní Evropy. I jiné umělecké (pěvecké) soutěže v západní Evropě byly pro naše mladé umělce téměř nedostupné. Pokud se Ministerstvo kultury rozhodlo soutěž obeslat, vypsalo nejdříve „vyřazovací předkolo“, které se konalo zpravidla v Praze. Z přihlášených adeptů komise vybrala jednoho, někdy dva soutěžící. Rozhodovala samozřejmě hlavně politická angažovanost nebo případně osobní kontakty. Účast na soutěžích v zahraničí byla téměř nerealizovatelná. Zájem o účast na karlovarské soutěži vznikl u V. Kyase již v průběhu 1. ročníku na AMU, oficiálně tedy při studiu 2. ročníku. Při interním předzpívání v rámci školy byly kromě V. Kyase vybrány ještě tři kolegyně z vyšších ročníků. Soutěž byla v té době dvoukolová. V prvním kole byla povinná jedna píseň z odkazu Antonína Dvořáka. V roce 1971 to byla píseň „A les je tichý“ z cyklu „Cikánské melodie“. Malé zkušenosti a poměrně silná konkurence znamenaly pro V. Kyase vyřazení již v prvním kole, dvě kolegyně postoupily do druhého kola a jedna z nich, E. Bártková – altistka, získala poměrně významné ocenění. V. Kyas nebyl zklamaný, naopak byl silně motivován zúčastnit se a uspět v příštím ročníku soutěže. V následujícím roce (1972) se na soutěž systematicky připravoval. Jako povinná píseň byla vybrána „Když mne stará matka“. Na soutěž bylo vysláno pět posluchačů zpěvu z AMU a jako korepetitor byl vybrán velmi pohotový klavírista Jiří Hubička. V. Kyas uspěl, z povinných světových árií v italštině předvedl árii Rigoletta „Cortigiani“ a postoupil do druhého kola, kde kromě tří písní z cyklu Petra Ebena „Šestero piesní milostných“ přednesl ještě árii knížete z opery Antonína Dvořáka „Šelma sedlák“ a těžkou árii Voka z opery „Čertova stěna“. Výsledkem byla třetí cena v oboru mužských hlasů, cena za nejlépe provedenou píseň (Když mne stará matka) a oficiální titul Laureáta mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka.

23

Druhou cenu získal brněnský barytonista Přemysl Švihálek, první udělena nebyla, stejně jako v oboru ženských hlasů. Nebyl vyhlášen ani absolutní vítěz celé soutěže. Klement Slowioczek, posluchač brněnské JAMU a pozdější sólista ostravské opery, který byl vyhlášen absolutním vítězem v roce 1971, neměl možnost osobně tuto cenu v roce 1972 předat. Po vyhlášení laureátů soutěže proběhl Koncert laureátů s doprovodem orchestru, komornější díla byla doprovázena klavírem. Na koncertě vítězů V. Kyas zazpíval porotou vybranou píseň „Když mne stará matka“ a píseň „Olše“ z cyklu „Melancholie“ Vítězslava Nováka za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru s dirigentem Radomilem Eliškou. V. Kyas byl jediným studentem AMU, který byl v roce 1972 na soutěži oceněn. Zahraniční pěvci neuspěli. Členy poroty byli pěvečtí pedagogové z českých a slovenských vysokých uměleckých škol a konzervatoří, předsedkyní byla Marie Budíková Jeremiášová. Úspěch na soutěži v Karlových Varech povzbudil V. Kyase k ještě usilovnější a intenzivnější práci na hlasové technice, pěveckém výrazu, rozšiřování hlasového rozsahu a na celkovém pěveckém projevu. Interpretační soutěž v Brně Jakýmsi zhodnocením této snahy měla být účast na Interpretační pěvecké soutěži v roce 1973 v Brně. Soutěže se mohli zúčastnit mladí čeští a slovenští zpěváci a také zpěváci, kteří již byli v operním angažmá. Konkurence byla silná, soutěž byla tříkolová. 1. kolo soutěže probíhalo v sále brněnské konzervatoře, 2. a 3. kolo přímo na jevišti Janáčkovy opery. Soutěže se zúčastnily téměř tři desítky mladých zpěváků. V. Kyas postoupil do druhého kola. Ceny získali tehdejší mladí sólisté českých a slovenských operních scén. Předsedkyní poroty byla opět Marie Budíková Jeremiášová. Zkušenosti, které si V. Kyas ze soutěže odnesl, byly velmi cenné.

24

Soutěž v Trnavě Po návratu ze zájezdu z Říma, s Pražským mužským sborem, se V. Kyas krátce připravil s klavíristkou Soňou Kresákovou na soutěž do Trnavy.

„Spevácka súťaž

Mikuláša Schneidera – Trnavského“8 se konala jednou za dva roky, organizátorem byla Pedagogická fakulta v Trnavě. Mikuláš Schneider-Trnavský (1881 – 1958) byl slovenský hudební skladatel, dirigent, organizátor, národní umělec. Kromě Bratislavy studoval ve Vídni a v Praze. Těžištěm jeho tvorby byla převážně úprava lidových písní. Vytvořil několik písňových cyklů (Drobné kvety, Slzy a úsmevy, Zo srdca, Piesne o matke), několik komorních skladeb (Symfónia e moll), napsal jednu operetu a množství skladeb sborových. Významná je také jeho tvorba duchovní, skladby pro varhany a zejména vytvoření Jednotného katolíckého spevníka pro celé Slovensko. Je autorem velkého množství chrámových písní, jedna z nich je převzata i do českého kancionálu – č. 523. Soutěže se mohli zúčastnit občané Československa do 32 let. Tato soutěž byla protipólem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Slováci si soutěže v Trnavě velice cenili a trvá to i dodnes. Pro okresní město Trnava to byla možnost se zviditelnit. Soutěž probíhala ve třech kolech. Opět byly zadány povinné písně, části písňových cyklů Mikuláše SchneideraTrnavského. Z žáků AMU se soutěže, kromě V. Kyase, zúčastnili ještě další tři vybraní spolužáci, poměrně velkou účastí byla na soutěži zastoupena JAMU, bratislavská konzervatoř a VŠMU v Bratislavě. V. Kyas snadno postoupil do druhého kola. Druhé kolo bylo obtížnější, přesto postoupil do kola třetího (z pražských kolegů všichni vypadli). Zůstalo posledních osm soutěžících, kteří měli šanci dobře se umístit. Vítězem se tehdy stal mladý Peter Dvorský (1951), podle slov V. Kyase naprosto po zásluze. Z českých pěvců se dobře umístil posluchač brněnské JAMU, basista Jiří Paderta. V. Kyas získal čestné uznání a zpíval i na koncertě laureátů soutěže. Předsedkyní poroty byla sólistka Slovenského Národního divadla Mária Kišoňová Hubová (1915 – 2004). Zajímavé pro V. Kyase bylo i seznámení s dalšími členy poroty, s 8

Kol. autorů. 1996. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha: Nakladatelství Dům OP ISBN 8085841-17-7

25

národním umělcem prof. Jankem Blahem, doc. Jozefem Ranincem a kromě toho i s dalšími slovenskými mladými pěvci. Účast na trnavské soutěži byla pro V. Kyase úspěšná a zkušenosti, které si ze soutěže odnesl, byly cenné. O úspěchu na soutěži svědčí i fakt, že sama dcera Mikuláše Schneidera-Trnavského napsala děkovný dopis panu prof. Otavovi za interpretaci písně svého otce.

2.5.8. Poslední ročník studia na AMU V roce 1973 v posledním ročníku studia řešil V. Kyas otázku budoucího uměleckého působení. V Pražském mužském sboru neviděl perspektivu, chtěl se uplatnit jako sólista na některé operní scéně, nejlépe moravské. Praha tím pádem pro něj přestala být aktuální. Následně absolvoval několik konkurzních předzpívání: v Českých Budějovicích, Opavě, Ostravě, Olomouci. I když nadále účinkoval v externím sboru v Brně, bylo mu jasné, že uzpívat obrovský prostor Janáčkovy opery jako sólista, navíc za doprovodu rozsáhlého orchestru, není pro něj reálné. Nejprůchodnější situace se pro něj jevila v opavském divadle, kde měl do důchodu odcházet sólista baryton Ladislav Chmel. V. Kyas začal v posledním ročníku studia řešit otázku absolventského koncertu a výběr tématu pro diplomovou práci. Rozhodly sympatie k tvorbě Leoše Janáčka, proto si jako téma své diplomové práce vybral „Lidové prvky v operním díle Leoše Janáčka“. Operní dílo Leoše Janáčka znal dobře a navíc velkou výhodou byla blízkost písemných pramenů v Brně. Při psaní práce využil možnosti nahlédnout v archivu Státního divadla v Brně do rukopisů partitur oper „Počátek románu“, „Šárka“ a „Osud“. Práce se V. Kyasovi podařila, byla hodnocena jako zajímavá a nebylo proti ní žádných námitek. Také příprava absolventského koncertu s korepetitorem – odborným asistentem Vladimírem Menclem – byla bezproblémová. Pro program absolventského koncertu si V. Kyas vybral skladby, které již zpíval na soutěžích, školních koncertech, pěveckých seminářích v rámci výuky. Velký respekt měl před písňovým cyklem Bedřicha Smetany „Večerní písně“, podle jeho slov byl „obtížný zejména ve výrazu, smetanovské vřelosti a částečně i v hlasovém rozsahu“, zvláště poslední píseň „Z svých písní trůn ti udělám“. Dále do absolventského programu zařadil první polovinu z cyklu písní „Melancholie“ od Vítězslava Nováka a výběr písní z cyklu, již

26

zmíněného, „Šestero piesní milostných“ od Petra Ebena9. Na závěr programu si V. Kyas v souvislosti s tématem diplomové práce vybral šest písní z Janáčkova cyklu „Moravská lidová poesie v písních“. Absolventský koncert a obhajoba diplomové práce Absolventský koncert se uskutečnil v Malém sále Domu umělců v Praze (sál Rudolfina) 28. června 1973. V. Kyas vzpomíná: „Sál nebyl zaplněn, tolik známých jsem v Praze neměl, z rodiny přijel strýc Jarmil, matčin nejmladší bratr. A přijelo i několik přátel z Brna, sympatická byla účast Miroslava Urbánka a P. Jindřicha Šilhana z Lipůvky. V obecenstvu seděla i moje budoucí manželka Jitka Tenorová, se kterou jsem uzavřel sňatek o necelé tři týdny později, 14. července 1973 v Kunštátě na Moravě.“ Obhajoba diplomové práce proběhla den po absolventském koncertě, v pátek 29. června 1973, oba oponenti – prof. Jiří Hubička i prof. Teodor Šrubař se k obsahu práce vyjádřili velmi příznivě. Bylo rozhodnuto, že jak diplomová práce, tak absolventský koncert byly ohodnoceny známkou výborný. V. Kyas úspěšně vystudoval další vysokou školu.

9

Kol. autorů. 1996. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha: Nakladatelství Dům OP ISBN 8085841-17-7

27

3. UMĚLECKÝ ŽIVOT VLADIMÍRA KYASE 3.1. Angažmá v Opavě Vyřešila se i otázka angažmá v opavské opeře. V. Kyas byl angažován s tím, že ho po celý první rok bude financovat Ministerstvo kultury jako stipendistu. Finančně to pro něj znamenalo o něco menší příjem než v Pražském mužském sboru. Vzal toto angažmá jako výzvu, podepsal roční termínovanou smlouvu jako sólista opery, i když mu bylo jasné, že v repertoáru Slezského divadla Zdeňka Nejedlého (dále jen Slezské divadlo) se kromě operních inscenací vyskytují každou sezónu ještě dvě operety. Budova opavské opery se nachází ve středu města na náměstí a tvoří jednu z dominant. Na opačném konci stojí další dominantní protějšek, budova radnice, typická stavba sudetsko-německé architektury. Město Opava bylo do roku 1945 obydleno prakticky německým obyvatelstvem (Troppau), česká menšina byla silně oslabená. Také divadlo bylo německé (od roku 1805), opera měla však dobrou úroveň a bohatou historii, občas hrála i české opery (Prodaná nevěsta se uváděla v roce 1894, o rok později Hubička). Od jara 1920 měla Divadelní ochotnická jednota (od roku 1938 České divadlo v Opavě) v německém divadle smluvně zajištěné představení. Často zde také hostovaly olomoucká a ostravská opera. Ke konci 2. světové války byla Opava značně poškozena bombardováním, kterému divadlo také neušlo. Následně došlo i k jeho požáru. Bylo však poměrně brzy opraveno a zahájilo opět provoz, tentokrát jako české divadlo, od roku 1953 s názvem Divadlo Zdeňka Nejedlého. Dramaturgický plán na jednu sezónu obnášel pět oper, dvě operety a jedno celovečerní baletní představení, sedm premiér a jednu baletní premiéru. Mezi novými kolegy našel V. Kyas několik známých ze studia na JAMU před jedenácti lety, byli to: dirigent Oldřich Bohuňovský, režisér Jiří Měřínský, ze zpěváků Karel Smolka, Jan Hanák, sopranistka Emilie Jirglová. Ještě před zahájením sezóny sdělil šéf opery Jiří Kareš V. Kyasovi, že jedna z prvních sólových rolí bude titulní role Figara v chystané inscenaci „Lazebníka sevillského“ a zařídil, aby si roli co nejdříve přes prázdniny nastudoval, v divadelním archivu mu připravil klavírní výtah. První nastudovanou inscenací po nástupu do opavské opery byla opereta Emericha Kalmána „Cirkusová princezna“. V. Kyas zde měl malou prózovou roli, v průběhu studia 28

se však seznámil s celým operetním ansámblem, divadelním provozem a v s operetou jako s žánrem. Operetu režíroval zkušený Josef Pacl, hostující režisér z ostravského divadla. Zajímavostí je, že při derniéře, na jaře 1974, ztvárnil V. Kyas jednu z hlavních rolí, prince Evžena psanou pro nižší tenor. Ubytování pro herce bylo v tzv. Divadelním studiu, budově, ve které se nacházely i místnosti pro zaměstnance, dále divadelní archiv, krejčovny, baletní studio a sklady. Po měsíci se V. Kyasovi naskytla možnost ubytování v podnájmu na kraji Opavy, od jara 1974 pak bydlel přímo v centru města. Další nastudovanou inscenací byla opera Antonína Dvořáka „Jakobín“ a v ní role Adolfa, záporná postava. Podle slov V. Kyase: „Není sice hlavní, je však obtížná po stránce představitelské a částečně i hudební“. Těsně před vánočními svátky byla naplánovaná premiéra již zmíněného „Lazebníka sevillského“. Shodou okolností se v generálkovém týdnu konala v Praze slavnostní promoce absolventů AMU. Pro V. Kyase to znamenalo bleskovou cestu do Prahy, kde oficiálně obdržel diplom. Krátce navštívil i prof. Zdeňka Otavu a při této příležitosti absolvoval i malou lekci zpěvu. Vrátil se do Opavy a další den probíhala generální zkouška na „Lazebníka sevillského“. Vše úspěšně zvládl, bezprostředně po úspěšné premiéře následovala další série zkoušek operety Franze Lehára „Veselá vdova“ a hostujícím režisérem byl Stanislav Regal z Hudebního divadla v Olomouci (viz Angažmá v Olomouci). Z toho je zřejmé, že provoz Slezského divadla v Opavě byl vskutku náročný po časové i pracovní stránce. Členové divadla hráli značný počet představení pro předplatitele, např. představení pro školy, ale zároveň vystupovali i na zájezdních představeních. Zejména opereta byla zvána i do relativně vzdálených měst – Prostějov, Uherské Hradiště, z bližších pak Krnov, Zábřeh na Moravě, Loštice, Kroměříž, Šternberk, Uničov, Jablunkov, Brumov apod. Ze vzdálených lokalit se umělci často vraceli až po půlnoci, následující den dopoledne se konala běžná zkouška. V podobné situaci byl i soubor opavské činohry. Pro členy divadla byla však tato situace naprosto běžná. V. Kyas také podotýká: „V dnešní době se jen mohu divit, co vše bylo v silách celého ansámblu“. V této souvislosti bych chtěla vysvětlit funkci divadla v Opavě, ale i kultury za totalitního režimu. Funkce divadel tehdy byla především bezvýhradně sloužit zájmům vládnoucí Komunistické straně Československa. Divadlo, jmenovitě opera, byla dotována ze státních peněz a její činnost, repertoár byly schvalovány a řízeny nadřízenými orgány. V případě Opavy to byl Městský národní výbor, kulturní odbor Krajského národního 29

výboru v Ostravě, který byl ideologicky koordinován komunistickou stranou. Znamenalo to zdůraznění angažovanosti členů divadla při významných politických výročích – tehdy 25. únor, 1. a 9. květen, dále Měsíc československo-sovětského přátelství, který trval od 7. listopadu do 12. prosince. Pozornost byla věnována také 29. srpnu, což bylo výročí začátku Slovenského národního povstání v roce 1944. V divadlech se konaly slavnostní schůze, při jejichž kulturních částech účinkovali členové divadla, sólisté a mnohdy i sóloví hráči orchestru byli vysíláni do podobných akcí v továrnách, podnicích a školách, v repertoáru divadel se musela v listopadu objevovat díla sovětských a ruských autorů. Během prvního roku opavského angažmá V. Kyase došlo ke konci sezóny k nastudování opery Modesta Petroviče Musorgského „Soročinský jarmark“10, dílo je po umělecké stránce průměrné. V. Kyas ztvárnil roli Kuma (kmotra), typického ruského mužika, navíc stále podnapilého. Opera sama neměla s politikou nic společného, divadlo si však mohla udělat onu pověstnou „čárku“ za uvedení ruského díla. Na začátku roku 1974 byla nastudována Smetanova „Prodaná nevěsta“ a kromě slavnostní premiéry k výročí založení českého divadla v Opavě proběhlo také slavnostní představení v Krnově, v tomto kdysi téměř německém městě. Inscenace se podařila, V. Kyas předvedl postavu otce Míchy, z jeho mladších kolegů úspěšně provedl role Jeníka absolvent JAMU Michal Kozlovský – tenorista, roli Vaška Vladimír Němec a Krušiny barytonista Pavel Kamas, také absolvent brněnské JAMU. Ze starších kolegů byl vynikající Kecal v podání basisty Jiřího Čepa a v roli Mařenky Emilie Jirglová, také posluchačka JAMU. V následující sezóně došlo k prodloužení smlouvy se sólistou V. Kyasem o další rok. V této sezóně se seznámil s dílem Oskara Nedbala v operetě „Polská krev“, kde předvedl roli Mirského, dirigentem byl Oldřich Bohuňovský a hostujícím režisérem Josef Novák. Těsně před vánočními svátky měla premiéru opera Donizettiho „Nápoj lásky“ v režii hostujícího Františka Preislera ze Státního divadla v Olomouci. V ní hrál V. Kyas roli Belcora v alternaci s Pavlem Kamasem, který byl jeho alternantem v drtivé většině operních rolí. Za zmínku podle slov V. Kyase stojí pozoruhodný výkon dvou ostravských kolegů, tenoristy Eduarda Šišláka v roli Nemorina a basisty Josefa Fryščáka v roli 10

HOSTOMSKÁ, Anna. 1993. Průvodce operní tvorbou. Vydání 8., doplněné, Nakladatelství SvobodaLiberta, ISBN 80–205-0344-7

30

Dulcamary, roli Adiny dobře zazpívala sopranistka Věra Smolková, absolventka brněnské JAMU. Bezprostředně po „Nápoji lásky“ byl zařazen do dramaturgického plánu poprvé v historii opavského divadla světoznámý muzikál „My Fair Lady“, který opět režíroval hostující Stanislav Regal. V této inscenaci účinkovali sólisté opery i činohry. V. Kyas byl obsazen do role Freddyho v alternaci s nově angažovaným tenoristou Janem Koubkem. Profesora Higginse ztvárnili sólisté činohry Drahomír Ožana a Antonín Beba, Lízu Doolittleovou vynikajícím způsoben vytvořila Helena Klašková. Velmi dobrý výkon podal v roli jejího otce i další činoherní herec Steva Maršálek. Úspěch V. Kyase v roli Freddyho i celé inscenace byl pozoruhodný. Na premiéru přijel ředitel olomouckého divadla Josef Srovnal. V. Kyas se až zpětně po pěti letech dozvěděl, že tehdy Srovnal projevil vážný zájem, aby změnil angažmá a byl přijat do olomoucké operety. Ukončení působení v Janáčkově opeře Cesty za manželkou do Kunštátu i do Brna k rodičům byly vzhledem k náročnému uměleckému provozu velmi nepravidelné, proto také V. Kyas musel ukončit spolupráci s externím sborem Janáčkovy opery v Brně. V té době už toto působení bral jako jistý druh recese a pozůstatky vzpomínek na studentská léta, měl zde i četné množství kamarádů a přátel (Ing. Holeňa, Ing. Čoupek, Ing. Zavřel, Ing. Javor, Ing. Homolka, Ludvík Schnürmacher). Vydělané honoráře v externím sboru Janáčkovy opery byly za devět let působení malé, ale vyvážilo to několik světových titulů, se kterými se zde V. Kyas setkal. V několika představeních měl možnost zpívat s věhlasnými sólisty jako hosty, s cizinci i se zpěváky z pražského ND (Drahomíra Tikalová, Marie Podvalová, Milada Šubrtová, Oldřich Spisar, Jiří Zahradníček, Dr. Gustáv Papp z Bratislavy, Dr. Rudolf Vonásek, Naděžda Kniplová a další z českých, moravských a slovenských scén). Zpíval také pod tehdejšími dirigentskými veličinami: šéfem opery prof. Františkem Jílkem, Václavem Noskem, Janem Štychem, dokonce i Oldřichem Pipkem (Faust). Setkal se pochopitelně i s výbornými režiséry – opět setkání s Milošem Wasserbauerem, Oskarem Linhartem, prof. Václavem Věžníkem. Na konci druhé sezóny v opavském divadle byla V. Kyasovi prodloužena termínovaná smlouva o rok. Bylo mu doporučeno, že by se měl dále rozvíjet po stránce herecké, celkově v pohybovém projevu a řeč byla i o rozšíření hlasového rozsahu a pěvecké techniky vůbec. Přemýšlel tedy o soukromých hodinách zpěvu, vhodný pedagog 31

však nebyl nikde v dohledu. Cesty do Prahy ke stárnoucímu prof. Zdeňku Otavovi byly nereálné. Po stránce finanční došlo k nepatrnému zlepšení gáže. Dobře zazpívaná píseň „Touhle ulicí“ v roli Freddyho v muzikálu „My Fair Lady“ měla za následek zajímavý rozhovor se sólistou činohry Drahomírem Ožanou, kolegou ze šatny. Byl vedoucím party několika členů divadla, kteří byli zváni na různá kulturní vystoupení v závodech a podnicích, častěji však kulturní vystoupení v blízkých i vzdálenějších lázních, což obnášelo poměrně slušný finanční honorář. Kolega Ožana naznal, že pěvecký projev V. Kyase a možné rozšíření v repertoáru operet a písní lehčího žánru by znamenal přínos pro celou jejich skupinu. V. Kyas nabídku přijal, nastudoval několik duetů a písní českého i světového operetního repertoáru a finanční otázka byla příznivě vyřešena. Kromě vedoucího Drahomíra Ožany byl členem skupiny další člen činohry – Josef Navrátil, sopranistka Helena Klašková, klavírní doprovod obstarával Vladimír Rampula, oficiální korepetitor, občas i sbormistr opavské opery. Byl však často pověřován i jako dirigent, zejména v operetách, úspěšně dirigoval i „Prodanou nevěstu“. Pocházel z Malhostovic na Brněnsku (4 km od Lipůvky), vystudoval klavírní hru a dirigování na JAMU. V opavském divadle působil od začátku šedesátých let. Byl precizním hudebníkem, poctivým klavíristou a zkušeným sbormistrem, vedl v Opavě ženský amatérský pěvecký sbor.

Cesta do Francie Konec sezóny 1974 – 1975 byl ve znamení dvou zajímavých událostí – nastudování opery Petra Iljiče Čajkovského „Jolanta“, ve které byl V. Kyas obsazen do role Roberta s obtížnou vstupní árií. Druhou událostí byla cesta do Francie, kde se měla ke konci května uskutečnit mezinárodní pěvecká soutěž. Zúčastnit se soutěže oficiálně přes Ministerstvo kultury ČSSR, které tyto akce schvalovalo, bylo nereálné. Jediným řešením byla soukromá cesta do Francie. S tím ovšem souviselo vyřízení dovolenky v divadle a schválení šéfem opery, dále příznivé vyřízení žádosti o devízový příslib Státní banky Československé a následné získání cestovního pasu a francouzského víza. Zkušební repertoár se kromě jiného skládal z několika povinných písní z cyklů francouzských skladatelů, vše v originále. A jako zázrakem se všechny problémy podařilo vyřešit. Ve věci devízového příslibu pomohla V. Kyasovi členka sboru „AKADEMICI“, která byla v brněnské pobočce Státní banky československé zaměstnána. S francouzskou výslovností písní V. Kyasovi pomohly 32

dvě kolegyně z divadla. S repertoárem, který si sám nastudoval mu v závěrečné fázi vypomohl klavírista Vladimír Rampula. Šéf opery Jiří Kareš projevil osobní statečnost, když schválil v podstatě – z administrativního hlediska – téměř nelegální účast na soutěži a dovolenku povolil. Předem však V. Kyase upozornil, že se jedná o výlet bez jakékoliv naděje na umístění v soutěži. Celá akce nebyla v žádném případě motivována umístěním na zahraniční pěvecké soutěži. Cesta do Francie měla pro V. Kyase v podstatě poznávací a studijní význam. Podle jeho slov se jednalo „o jediný možný způsob, jak v této době získat informace o pěvectví v evropském měřítku, o způsobu studia, jednotlivých metodách a projevu a v neposlední řadě shlédnutí operního představení v zahraničí“. Předem mu bylo jasné, že konkurence bude natolik silná, že veškeré ambice na umístění jsou nulové. Soutěž byla tříkolová. V prvním kole zpívali pouze noví účastníci. Pro ty, kteří se již dříve soutěže zúčastnili, začínala soutěž přímým postupem do kola druhého. Korepetitora a vstupní poplatek k soutěži bylo nutné zaplatit. Po finanční stránce byla celá akce náročná. Ubytování V. Kyasovi předem domluvil přes konexe jeho bratr. Cestoval autostopem. V pondělí ráno vyrazil z Brna, přespal v městě v Dolním Bavorsku Landshutu a ve středu, časně ráno, byl v Paříži. S ubytováním nebyly žádné problémy, klavírního doprovodu se ujal, podle slov V. Kyase, velmi sympatický pán se šlechtickými kořeny Charles Tuxen-Bank, a to zdarma. O to víc se zajímal o kulturní život v tehdejším Československu. Vlastnil se svojí manželkou nádherný zahradní domek téměř v centru Paříže, kde provozovali soukromou hudební školu. Cestu V. Kyase autostopem považoval za počin téměř rovnocenný s vítězstvím v konané pařížské pěvecké soutěži. V. Kyas vzpomíná: „První kolo soutěže sice neproběhlo v sále de Gaveau11, jak bylo uvedeno v propozicích, ale přineslo mi cenné a zajímavé poznatky“. Do druhého kola nepostoupil, úroveň dalších soutěžících zpěváků byla vyrovnaná. V. Kyase překvapila národnostní pestrost soutěžících. Byly zde zastoupeny země: Chile, Argentina, Portoriko, Nový Zéland, Austrálie, Filipíny a množství zpěváků z Itálie a Francie. Z Československa byl V. Kyas jediným soutěžícím, z tehdejších socialistických 11

KLIMEŠ, Lumír, 1986. Slovník cizích slov, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 816 s. ISBN 14-57586

33

zemí se zúčastnilo několik Bulharů (sopranistka Anna Tomova Sintova byla nakonec jednou z laureátů). Byla zde v podstatě zastoupena celá planeta. V. Kyasovi došlo, že soutěžící byli posluchači pěvectví na středních a vysokých školách, kteří se účastnili soutěží v celé západní Evropě a vybírali si jen města a země, ve kterých se soutěže zúčastní. Studenti uměleckých škol u nás o tom až na výjimky neměli ani potuchy, jejich informovanost byla ve všech ohledech vládnoucí třídou cílevědomě potlačována. Průběh druhého kola soutěže sledoval V. Kyas jako divák, i když výrazné a kvalitní hlasy se na ní neozvaly. Při prohlídce Paříže V. Kyas zjistil, že v sobotu večer bude uvedeno představení Verdiho opery „Síla osudu“. Na vstupenku mu již nezbývaly finance, takže skutečnost, že je beznadějně vyprodáno ho ani nezamrzela. Za to zapracovala, jak sám říká: „fantasie a drzost“. Těsně po začátku představení, v obleku a naprosto suverénně proběhl přes vrátnici zadním vchodem do divadla. A celkem bez problémů dorazil až k jevišti a celou operu shlédl „z profilu“, z místa pro inspicienta. Za celý večer ho nikdo z divadla nevykázal. O přestávkách bloumal po chodbách, nakukoval do zkušeben a po představení opět suverénně odešel. Jména účinkujících mu už dávno vypadly z paměti, vzpomíná hlavně na to, že zpěváci byli nesmírně na úrovni. Zvláště barytonista v roli Carlose di Vargas. Tehdy ještě V. Kyas netušil, že stejná role na něj také za čtyři roky čeká. Finance se krátily, sledovat dále soutěžní dění by pro něj znamenalo ztrátu času, zajímavější bylo poznat zemi i z jiných stran. V neděli se vydal autostopem z Paříže na jih až do města asi 30 km před Toulouse. Po přespání v kempu, vyrazil další den do Lourdes, kde si prohlédl chrám a zázračnou jeskyni. A následoval návrat do Československa, v pátek bylo představení „Jolanty“ v Opavě. V. Kyasovi se podařilo dojet až do Marseille, kde si vyzvedl zásilku z Itálie, peníze svého otce z dob jeho působení v Janově a mohl se tak vydat na cestu vlakem přes půl Evropy. Na představení dorazil dvě hodiny před začátkem představení. Nejvíce si, podle slov V. Kyase, oddechl šéf opery Jiří Kareš. Zkušenosti z cesty do Francie byly pro V. Kyase k nezaplacení. Získal zcela jiný pohled na pěvecké řemeslo a na rozdílné vedení pedagogů. Zaujaly ho i neomezené možnosti (na soutěži zpívala i dívka na invalidním vozíku) a naprostá svoboda v čemkoliv,

34

zejména v možnosti cestování. Pro mladého občana tehdejšího Československa „věc“ naprosto nedostupná. Od té doby již ve Francii nebyl. Následovaly prázdniny mezi druhou a třetí sezónou v opavském angažmá. 13. srpna 1975 se manželům Kyasovým narodila dcera Petra, v Boskovicích – 12 km od Kunštátu. Bylo o ni pečováno s nesmírným zaujetím manželkou a jejími rodiči, takže pro něj nebylo tolik problematické, aby se soustředil na práci ve třetí sezóně, kdy se mělo rozhodnout o trvalé smlouvě. V. Kyase čekala role, která přichází jednou za život. V dramaturgickém plánu byla opera Christopha Willibalda Glucka „Orfeus a Eurydika“. Titulní role bývá většinou ztvárněna ženou, ale v tomto případě se na obsazení objevilo kromě altistky Aleny Španihelové také jméno V. Kyase. Vedení divadla tak sáhlo k zajímavé interpretační konfrontaci. Pojetí V. Kyase bylo kritikou příznivě zhodnoceno. Eurydikou byla sopranistka Věra Smolková. V této sezóně se V. Kyas seznámil s další operetou Emericha Kálmána „Bajadéra“ a v ní s nesnadnou rolí Louise Philipa. Role byla obtížná v tom, že půlku představení hrál roli starokomika, v další polovině mladokomického playboye. Dále se seznámil s operetním klasikem Johannem Straussem a jeho „Netopýrem“, v režii Josefa Nováka ztvárnil roli koktavého a téměř slepého advokáta Blinda. S touto rolí se ve své kariéře setkal ještě v dalších třech inscenacích. Vedení do dramaturgického plánu zařadilo operu J. F. Fischera „Ženichové“. Byla to příležitost uvést dílo současného skladatele. Jedná se o klasický příběh z doby renezance, pod stejným názvem jej zhudebnil kdysi i Karel Kovařovic. Režisér Josef Novák měl maximální snahu dílo co nejvíce udělat zajímavým, přesto byl divácký zájem nevalný. V této inscenaci hrál V. Kyas postavu Milinského, komického šlechtického nápadníka. Postava nebyla právě jednoduchá. Premiéra se konala za autorovy přítomnosti. Připravovaná opera Verdiho „Rigoletta“ byla pro V. Kyase výzvou dotvořit titulní postavu a navázat tak na pražská studia. Vedení divadla mu vyhovělo a obsadilo ho do role hrbatého šaška. Vedle toho ještě zpíval i roli Marulla v alternaci s kolegou Karlem Smolkou, známého z Operního studia JAMU. Karel Smolka byl v minulosti sólistou opavské opery, poté se stal sólistou ostravského divadla, ale v Opavě nadále hostoval. Alternoval např. roli Louise Philipa v „Bajadéře“. Těsně před premiérou si přivodil nešťastný úraz Josef Fryščák, představitel hraběte Ceprana v „Rigolettovi“ a byl na dlouhý čas vyřazen z divadelního provozu. V. Kyas byl 35

vedením divadla požádán, aby roli Ceprana bleskově nastudoval, a aby tři naplánovaná představení odehrál. Vedení divadla mu také přislíbilo, že dojde i na roli Rigoletta. V. Kyas vzpomíná: „… z mé strany bylo slušností vyjít vedení vstříc…“ V opeře „Rigoletto“ nastudoval a předvedl V. Kyas tři role. V poměrně nevýrazné režii Jiřího Měřínského a v celkem dobrém hudebním nastudování Oldřichem Bohuňovským, podle slov V. Kyase, vynikla titulní postava v podání Pavla Kamase, zvláště jeho celkové uchopení postavy. V. Kyas předvedl roli Rigoletta až po divadelních prázdninách, v září 1976, při zájezdovém představení v Havířově. Na představení byl přítomen i jeho otec, který tam byl na léčebném pobytu v Karviné. V. Kyas vzpomíná: „…celkově lze říci, že role Rigoletta patřila po stránce hlasového rozsahu k nejobtížnějším. Mnohdy zaznívají názory, že jde o postavu nesnadnou i po stránce herecké. Osobně se domnívám, že je to spíše mýtus. Rigoletto musí napadat na jednu nohu a držet figuru hrbáče, pokud režisér nenařídí jinak. Viděl jsem inscenaci s Rigolettem jako štíhlým mladíkem. Obtížnější je pojetí celé postavy z hlediska psychologického, velmi je důležitá mimika obličeje. Pokud je zpíváno v češtině, tak je nutná bezvadná výslovnost….“ Sezóna 1976/1977 byla pro V. Kyase a jeho rodinu kritická. Vedení divadla se po třech letech odhodlalo změnit jeho termínovanou smlouvu na trvalou, po stránce finanční k viditelnému zlepšení nedošlo. Tuto situaci řešilo pravidelné vystupování se skupinou Drahomíra Ožany. Celá rodina bydlela pohromadě v Opavě v přízemním bytě IV. kategorie, s kamny na tuhé palivo a se společnou koupelnou. Divadelní provoz se přizpůsobil politické situaci. V lednu 1977 byla založena Charta 77. Pro kulturu bylo určitou „přítěží“, že signatáři a prvními kolportéry Charty 77 byli herec Pavel Landovský a dramatik Václav Havel, autory byli zřejmě i další „disidenti“. KSČ svolala do pražského Národního divadla shromáždění mnoha významných pracovníků v kultuře, kteří po několika projevech podepsali svoje společné prohlášení „Antichartu“, ve které se stavěli na stranu politiky KSČ a Charty se zříkali. Podobná schůze se konala i na úseku sólistů opavského divadla, proběhla však poměrně přijatelným způsobem. Nikdo nemusel nic podepisovat a všichni byli svým způsobem spokojeni, že vše proběhlo hladce. Po stránce repertoáru došlo k nastudování dvou operet. První byla „Mikado“ od anglického skladatele Arthura Sullivana (1842 – 1900) z prostředí japonského středověku. V. Kyas zde ztvárnil roli císařského posluhovače Piš-Tuše v alternaci s Pavlem Kamasem. Při vší snaze režiséra Josefa Nováka byla opereta málo divácky přitažlivá. O to větším překvapením bylo, že další uvedená opereta „Giuditta“ skladatele Franze Lehára byla 36

opavskými diváky přijata stejně chladně. Snad ještě méně příznivěji než „Mikado“. Režisér Jiří Měřínský opět dokázal, že opereta je pro něj oblast dosti vzdálená. Role Antonia byla pro V. Kyase sice menší, ale vděčná. Z hlediska dramaturgie byla pro opavskou operu zřejmě chybou nastudování opery Antonína Dvořáka „Šelma sedlák“ s velmi slabým libretem J. O. Veselého. Byla poprvé uvedena v pražském ND v roce 1878 a na českých operních scénách se objevovala pouze zřídka. V. Kyas byl obsazen do postavy knížete, se kterou se již seznámil na Dvořákově soutěži v době studií. Celkově lze označit roli za jednu z méně povedených. O něco lépe dopadlo provedení komické opery francouzského skladatele Francoise Adriena Boieldieua „Bílá paní“. Jedná se o komickou operu, světovou premiéru měla v roce 1825. Na repertoáru dnešních divadel bývá sporadicky. Do podvědomí současného operního znalce se dostala kvůli poměrně známé árii hlavního představitele George Browna „ Přijď, ó zjeve skvoucí…“ V této inscenaci V. Kyas předvedl vyloženě komickou postavu Dicksona, zkomponovanou pro tenor, v alternaci s tenoristou Vladimírem Němcem. Opavské provedení mělo svěžest i diváky. Nelehkou postavou Georga zpíval Zdeněk Jágr a nově angažovaný tenorista, absolvent JAMU, již zmíněný Miroslav Urbánek. Ten také zpíval jednu z hlavních postav české operety „Perly panny Serafinky“ Rudolfa Piskáčka, která měla premiéru v podstatě souběžně s další operou světových parametrů Pucciniho „Bohémou“. V. Kyas se představil v roli jednoho ze čtyř bohémů, Schaunarda12. Tato role pro něj znamenala také možnost přímé spolupráce na jevišti se sólistou opery Národního divadla Jiřím Zahradníčkem, který poměrně často zpíval roli Rudolfa v opavském nastudování. Partnerkou mu byla nově angažovaná sopranistka Marie Schejbalová v roli Mimi. K poměrně úspěšným inscenacím náležela i opera Josepha Haydna „Svět na Měsíci“ („Il mondo della luna“), jejíž inscenace na českých i slovenských jevištích byla v té době výrazným dramaturgickým počinem. Zde V. Kyas ztvárnil barytonovou postavu Ernesta, která byla poměrně rozsáhlá s náročnou, ale vděčnou árií. Vedle těchto zajímavých a celkově úspěšných titulů došlo na podzim roku 1977 k rozhodnutí vedení opavského divadla oslavit šedesátileté výročí Velké říjnové 12

HOSTOMSKÁ, Anna. 1993. Průvodce operní tvorbou. Vydání 8., doplněné, Nakladatelství SvobodaLiberta, ISBN 80–205-0344-7

37

socialistické revoluce adekvátním dílem. Byla vybrána opera sovětského skladatele Kyrila Vladimiroviče Molčanova (1922) „Jeden z bezejmenných“ (původní název „Brestská pevnost“) s námětem z vojenského prostředí druhé světové války. Podle slov Vladimíra Kyase: „Po hudební stránce snad ani ne špatné, svým obsahem však obecenstvo spíše odpuzovalo“. Město se tím hodlalo zavděčit komunistickému vedení. Mnohdy však ke konci opery bylo více osob na jevišti než v hledišti. V. Kyas byl obsazen do menší role umírajícího vojáka v lazaretu. V. Kyas vzpomíná: „…zajímavé bylo sledovat dirigenta, když jsem ležel na kavalci a měl obě oči převázané obvazem“. Myslím si, že přiměřeným zadostiučiněním pro něj byla inscenace opery Verdiho „Trubadúr“ a v ní jedna ze stěžejních rolí hraběte Luny v alternaci s Pavlem Kamasem a nově angažovaným slovenským barytonistou Vladislavem Zápražným, absolventem sofijské akademie. I v tomto představení měl možnost V. Kyas spolupracovat s hostujícím Jiřím Zahradníčkem. Inscenace se poměrně dlouho držela na repertoáru a absolvovala množství výjezdů na zájezdová jeviště. Česká opera byla v letech 1977 – 1978 zastoupena nastudováním dvou děl. Dvořákovy pohádkové opery „Čert a Káča“. Káču zpívala nově angažovaná mezzosopranistka z Brna, absolventka JAMU a předtím ještě Pedagogické fakulty brněnské univerzity Mgr. Eva Klečková Kovaříková. V. Kyas zpíval poměrně malou, ale po stránce intonační nelehkou barytonovou roli Maršálka. Další české dílo bylo Smetanovo „ Tajemství“, kde jsou dvě barytonové role, menší – Mistr zedník, role spíše charakterová až komická a druhá fakticky stěžejní role celé opery, konšel Kalina. Nakonec V. Kyas nastudoval obě, roli zedníka zpíval častěji v alternaci s kolegou Karlem Smolkou. V roli Bonifáce přijel do Opavy hostovat sólista pražského Národního divadla a pedagog AMU, známý Karel Berman. Zajímavým pokusem vedení divadla bylo nastudovat známou, ale poměrně málo uváděnou operu německého skladatele Gustava Alberta Lortzinga „Car a tesař“ (1801 – 1851). Jedná se o stylizované zpracování historicky doložené skutečnosti, kdy ruský car Petr Veliký inkognito pracoval jako stavitel lodí v západní Evropě, aby poznal tamní technické vymoženosti a uplatnil je prakticky ve své říši, a tak naplnil svoje rozsáhlé reformy a položil základy budoucímu kapitalismu a rozkvětu Ruska v 18. a 19. století. Příběh je umístěn do loděnic v holandském Saardamu a role Petra I., kterou V. Kyas ztvárnil, náleží ke světovým barytonovým partiím, alternantem byl Vladislav Zápražný. 38

Hlavním hybatelem příběhu je však saardamský purkmistr van Bett (ztvárnili jej Vladislav Gřonka v alternaci s Josefem Fryščákem), postava komická a pěvecky i herecky náročná. Operetní repertoár v té době zastupovaly osvědčené tituly – po úspěšné Piskáčkově operetě „Perly panny Serafinky“ byla nastudovaná další lidová opereta téhož skladatele „Slovácká princezka“. Zde V. Kyas předvedl roli koktavého moravského šohaje Kuby, která je pouze prózová, ale divácky vděčná. Další opereta od Franze Lehára „Paganini“ je titulem sama o sobě, režisérem byl hostující Václav Málek. Inscenace měla úspěch. V. Kyas byl obsazen do podružné role podloudníka, která zahájila sérii vytvořených postav v operetě „Paganini“ - viz dále. Po úspěchu muzikálu „My Fair Lady“ byla snaha uvést další titul, který by vyplnil opavské kulturní veřejnosti manko v tomto divadelním žánru, nakonec došlo k nastudování muzikálu „Hospoda ve Spessartu“, podle filmové předlohy stejného názvu. V. Kyas zpíval roli Ptáčníka. Muzikál sám o sobě neměl zvláštní kvalitu a podle jeho slov, očekávání obecenstva rozhodně neuspokojil. V. Kyas se rohlížel po jiných divadlech a pokoušel se na základě předzpívání o případné angažmá (České Budějovice, Olomouc, Ostrava, Brno). Byl překvapen, když předzpívání na scéně v Janáčkově opeře v Brně dopadlo příznivě a šéfem Františkem Jílkem mu bylo nabídnuto hostování. I když jej nabídka potěšila, tak při představě uzpívat neúměrně velký orchestr od ní nakonec ustoupil. Na oplátku došlo v opavském divadle k malému, ale pravidelnému zlepšení a růstu gáže. Do olomouckého divadla nastoupil nový šéf opery Reginald Kefer a měl zájem, aby se V. Kyas představil v Olomouci. Poněkud zvláštní situace nastala v zimním období na přelomu let 1978 – 1979, kdy došlo k výraznému poklesu teplot na celém evropském kontinentu a zima byla obzvláště krutá a dlouhá. Projevily se energetické slabiny tehdy vzájemně propojených států východní Evropy, kromě tehdejšího Československa se to týkalo především sousedních států Polska, Maďarska, Rumunska a tehdy Německé demokratické republiky. Vázly dodávky elektřiny a zemního plynu, projevil se vážný nedostatek uhlí, kterým v té době topilo velké množství domácností a podniků, včetně divadel. Důsledek toho bylo zavedení tzv. letního času – posunutí o jednu hodinu dopředu v období mezi březnem a říjnem – s odůvodněním lepšího využití elektrické energie ve večerních hodinách. V této době opavská opera studovala dílo italského skladatele Domenica Cimarosy (1794 – 1801) „Tajné manželství“ („Il matrimonio segreto“).

39

Domenico Cimarosa byl v podstatě Mozartovým současníkem, i když byl skladatel ve své době poměrně populární, jeho hudba za tehdejším vývojem poněkud zaostávala. Projevoval se vliv neapolské školy. Z jeho tvorby dnes nejčastěji bývá provozována uvedená opera „Tajné manželství“. Světová premiéra se uskutečnila dva měsíce po Mozartově smrti, v roce 1792 ve Vídni. Jedná se o komický příběh šesti postav, sólistů. Role jsou přibližně stejně pěvecky i herecky náročné. V. Kyas zpíval postavu hraběte „Robinsona“, v alternaci s Vladislavem Zápražným. Role byla napsána pro baryton respektive vyšší bas a patřila k těm úspěšným. V. Kyas vzpomíná na nevídané situace při nastudování opavského provedení: „… v divadelní budově docházelo k velkým výpadkům v topení, zkoušelo se v zimních kabátech i v rukavicích, podával se horký čaj. Orchestrální zkoušky byly omezeny na minimum. Přesto bylo dílo přijato opavskou veřejností velmi příznivě, delší dobu se však na repertoáru neudrželo“. O málo lepší podmínky nastaly při nastudování dalších dvou oper plánovaných na březen roku 1979. Dílo Ruggiera Leoncavalla „Komedianti“ svojí délkou nepokryje dobu pro večerní představení a bývá již tradičně spojováno s další veristickou operou Pietra Mascagniho „Sedlák kavalír“ („Cavaliera rusticana“). Tentokrát však vedení opavské opery hodlalo porušit tradici a do série s „Komedianty“ („Pagliacci“) zařadilo jako kontrast jednoaktovou operu s komickým obsahem „Zvonek“ („Il campanello“) od Gaetana Donizettiho (1797 – 1848). Dílo se téměř neuvádí, opavská opera byla inspirována provedením této opery olomouckým divadlem o tři roky dříve. Opavskému opernímu divákovi tak soubor zpěváků předvedl soupravu jedné komické a následně veristické opery s tragickým koncem. Celá opera je postavena na pěveckém a hereckém umění hlavní postavy pro baryton, floutka Enrica. Představitel postavy Enrica musí kromě množství hereckých kreací zvládnout tři převleky, jeden dokonce do figury starého senilního dědka. Touto nevšední rolí bylo pověřeno duo sólistů barytonistů alternantů Kamas – Kyas. V „Komediantech“ V. Kyas zpíval roli Silvia. Zhruba čtrnáct dní po premiéře těchto dvou operních aktovek se manželům Kyasovým v Boskovicích narodil syn Ondřej Kyas, 14. 4. 1979, na Bílou sobotu v 11 hod. dopoledne. Konec sezóny znamenal ovšem ještě jednou návrat k Donizettimu a opět k opeře poněkud neznámé, prověřené předchozím provedením v pražském Národním divadle. Opera „Viva la mamma“ dostala titul „Skandál v opeře“. Opera byla provedena v roce

40

1827 v Neapoli pod názvem „Le convenienze e le inconvenienze teatrali“13 („Divadelní zvyky a zlozvyky“), po letech byla považována za ztracenou. Jedná se o Donizettiho parodii, která popisuje chování primadon, které se navzájem urážejí a další nešvary, které jsou s divadelním prostředím spojeny. O její existenci se údajně hudební historikové dopátrali až někdy v polovině dvacátého století. Dramaturgové Národního divadla pověřili jejím překladem do češtiny osvědčeného Jiřího Jorana, barytonistu ND, který se tohoto úkolu zhostil na výtečnou. Dokázal vtipně zdůraznit komiku děje, vykreslit charakter jednotlivých postav a podtrhnout pravý důvod, proč Donizetti tuto operu zkomponoval. Lehká absurdita celého díla je navíc demonstrována tím, že hlavní ženskou postavu – obstarožní zpěvačku, zpívá basista (v pražském provedení Karel Berman v alternaci s Bohuslavem Maršíkem, v Opavě Vladimír Třebický v alternaci s Josefem Fryščákem). V. Kyas předvedl poměrně náročnou barytonovou roli Stéfana „hereckého nemehla“, která mu podle jeho slov „byla šita na míru“, alternoval s Karlem Smolkou. Vynikající postavou „potřeštěným a namyšleným tenorem“ byl Vladimír Němec. Sezóna 1979 – 1980 byla z hlediska operní dramaturgie velmi náročná. Začala se studovat zřídka uváděná opera Verdiho „Síla osudu“14 a V. Kyas si tak splnil „pařížský sen“ zpívat jednu ze stěžejních rolí, náročnou barytonovou postavu Carlose di Vargas, v českém překladu. V. Kyas vzpomíná: …„sympatická byla odvaha vedení opavské opery, když toto dílo dokázalo v politicky sledovaném dramaturgickém plánu prosadit. Dílo bylo plné náboženských symbolů, sólistů v mnišských hábitech včetně sboru a v neposlední řadě, i přes tragický konec, s jistou mysteriózní katarzí. Zřejmě rozhodl také silně protiválečně zaměřený akcent opery“. Dalším smělým počinem bylo rozhodnutí uvést Smetanovu operu „Dalibor“, byla nastudována k oslavě 45. výročí osvobození Československa. Dnes bychom asi těžko hledali souvislost mezi hrdinstvím odbojného rytíře v době panování Vladislava Jagellonského a porážkou Hitlerova nacistického Německa. Do postavy Krále Vladislava byl obsazen Pavel Kamas, plně angažovaný v brněnské Janáčkově opeře, v opavském

13

HOSTOMSKÁ, Anna. 1993. Průvodce operní tvorbou. Vydání 8., doplněné, Nakladatelství SvobodaLiberta, ISBN 80–205-0344-7

14

Kol. autorů. 1972. Malý encyklopedický slovník A-Ž, Praha: Akademia ISBN 80-85841-17-7

41

divadle měl již poloviční úvazek. Podle slov Vladimíra Kyase lze o inscenaci „Dalibora“ říct, že byla úspěšná. I další dvě uvedená díla náležela českým autorům. Nedbalova opereta „Vinobraní“ je vedle „Polské krve“ dnes jedinou operetou, kterou je možné od tohoto autora na českých jevištích shlédnout. Prózová role básníka Slavomíra Zdravkova, která byla V. Kyasovi přidělena, byla podružná. O to větší příležitost se mu naskytla při uvedení Smetanovy „Hubičky“, kde měl možnost ztvárnit další větší „smetanovskou“ roli – Tomše. Skutečnost, že vedení opavského divadla zařadilo do dramaturgického plánu dvě Smetanovy opery téměř za sebou, souvisela s provozními podmínkami, které nebylo zřejmě možné jinak řešit.

42

3.2. Angažmá v Olomouci Na přelomu dvou sezón v létě 1980 bylo V. Kyasovi zřejmé, že je čas na změnu angažmá. Opavský divadelní režim byl časově i výkonnostně náročný a přinášel mu řadu rolí, které by zřejmě u jiného divadla neměl možnost zpívat. Na druhé straně se jednalo o provinční typ divadla se všemi náležitostmi, které k tomu patřily – např. přílišná vzdálenost od Brna. Jeden z důvodů, který nutil V. Kyase odpoutat se od opavského angažmá byl ten, že se rodinný dům v Brně v Žabovřeskách prakticky vyprázdnil. Sestra se provdala a bydlela v domě u svého manžela, bratr se oženil a dostal svůj byt a rozvedení rodiče bydleli v různých částech Brna. Dům bylo navíc nutné zrekonstruovat nebo v nejhorším případě prodat, což nepřicházelo v úvahu. Nakonec, po rodinné radě, bylo rozhodnuto, že V. Kyas provede generální opravu celého domku a finančně ji zajistí. Byla tedy naděje, že by zde po zdárně dokončené rekonstrukci mohla celá rodina definitivně bydlet a nakonec k tomu došlo. Celá rekonstrukce trvala od roku 1981 přibližně deset let. Navíc v opavském

divadle došlo k výměně ředitele. Na místo

poněkud

nekvalifikovaného, ale jinak celkem přijatelného Jaroslava Vodáka nastoupila sólistka opery Státního divadla v Ostravě, Alena Kupková, osvědčená členka KSČ, Krajským národním výborem doporučená. Doposud relativně klidná atmosféra v opavském divadle se změnila. Alena Kupková (alt) byla před lety členkou sólistického ansámblu v Opavě a po nástupu do funkce došlo z její strany k vyrovnávání si účtů s kolegy z nedávných let. I když vůči V. Kyasovi nedošlo k projevům nedůvěry, zdála se mu budoucnost jeho působení v opavském divadle nejistá. Rozhodujícím faktorem pro jeho odchod z opavské scény byla skutečnost, že korepetitor a sbormistr, příležitostný dirigent Vladimír Rampula měl nastoupit od začátku sezóny 1980/1981 jako dirigent Hudebního divadla v Olomouci – Hodolanech. Vzhledem k mimořádně dobrým kontaktům a progresivní spolupráci s Vladimírem Rampulou v minulých letech a po orientačních pohovorech v Olomouci bylo shledáno, že zájem o angažování V. Kyase do Hudebního divadla byl již před lety (po premiéře muzikálu My Fair Lady). Následovalo konkurzní předzpívání a po něm oficiální nabídka

43

angažmá ze strany Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, dnes Moravské divadlo Olomouc. V opavském divadle stihl V. Kyas ještě nastudovat malou roli Morfea v operetě Jacquesa Offenbacha „Orfeus v podsvětí“. Šéf opery Jiří Kareš z úmyslu V. Kyase odejít do Olomouce nadšen nebyl a všemožně mu dával najevo, že by si význačné barytonové role jinde nezazpíval, což byla svým způsobem pravda. Navíc si nedovedl představit, že by dal V. Kyas přednost divadlu s operetním repertoárem, když v Opavě měl možnost zpívat operu. A to také byla jediná nevýhoda zamýšleného přestupu. V. Kyas na toto období vzpomíná: „…v Opavě jsem si svým způsobem zvykl a blízko bylo nebezpečí, že bych si zvykl natolik, že odejít by už nepřicházelo v úvahu“. Dcera Petra v Opavě zahájila svoji školní docházku, manželka byla zaměstnána na Městském kulturním středisku a byla se svou prací v podstatě spokojena. Byt nedaleko centra města, pár minut od vlakového i autobusového nádraží, byl také výhodou. Navíc nebyla vyloučena možnost výměny za byt vyšší kategorie. Vzhledem k plánovanému odchodu z Opavy byla ohrožena velmi dobrá spolupráce se skupinou kolegy Drahomíra Ožany a tím i pravidelné finanční přilepšení. Ale Drahomír Ožana ujistil V. Kyase, že se spoluprací počítá i v případě odchodu z Opavy, alespoň po dobu než najde rovnocennou náhradu. Nakonec došlo k rozvázání pracovního poměru s opavským divadlem formou dohody. Od listopadu 1980 nastoupil V. Kyas jako sólista operety souboru, který sídlil v budově Hudebního divadla v Olomouci – Hodolanech, v podstatě na předměstí. Rodina V. Kyase prozatím zůstala v Opavě. Hudební divadlo v Olomouci bylo vedeno jako Státní, tedy o stupeň vyšší než oblastní divadlo v Opavě. Pro V. Kyase to znamenalo výraznou změnu pohledu na práci v profesionálním divadle. Vztahy mezi uměleckými pracovníky byly zcela jiné i organizace práce probíhala odlišně než v Opavě, v podstatě zde byl tvrdší režim. Ředitelem byl Josef Srovnal, bývalý učitel a ředitel základní školy, později ředitel Divadla v Českém Těšíně. Po odborné stránce, v orientaci v operní tvorbě, měl vážné mezery a spoléhal proto na odbornost šéfů jednotlivých rezortů – šéf opery Reginald Kefer, šéf operety František Preisler mladší. Otec Františka Preislera mladšího byl významným olomouckým dirigentem, jeho syn – František Preisler nejmladší, také dirigent, nedávno tragicky zemřel. V sestavování dramaturgického plánu, v personálních otázkách i při obsazování jednotlivých inscenací, včetně premiér, si Josef Srovnal ponechával vždy poslední slovo. 44

Mezi členy divadla byl celkově neoblíbený, vedl divadlo pevnou rukou normalizátora, což na přelomu 70. a 80. let minulého století bylo běžné. Jeho výhodou byly vyjadřovací schopnosti, dobrá znalost psychologie a orientace v lidských vlastnostech. K V. Kyasovi se od samého začátku choval příznivě až přátelsky. Prosadil některá jeho obsazení do premiér a do zajímavých rolí v různých inscenacích. První inscenace, která na V. Kyase čekala, byl Lehárův „Paganini“ a v něm role starého knížete Felice Bacciocchiho, manžela hlavní hrdinky kněžny Anny Elisy. Role Felice Bacciocchiho byla napsána pro vyšší hlas, ale vedení divadla předpokládalo, že by s touto rolí neměl mít V. Kyas problémy, alternantem byl tenorista Ladislav Kramosil, režisérem byl šéf operety František Preisler mladší. Na post šéfa operety byl František Preisler dosazen po odchodu bývalého šéfa Stanislava Regala do důchodu. V. Kyas se s Františkem Preislerem mladším znal již od představení „Nápoj lásky“ v Opavě (rok 1974), které režíroval. Stanislav Regal (1916 – 1999) byl pražský rodák. Začínal v divadelních ochotnických souborech. Postupně se stal členem divadel: v Českých Budějovicích, Kladně, Plzni, Opavě a v Brně, kde zahájil svoji činnost režisérskou. Po odchodu Františka Paula (1954) se stal uměleckým šéfem operety v Moravském divadle v Olomouci až do roku 1979. Jako hostující režisér i nadále spolupracoval s dalšími operetními českými scénami. Z uměleckého hlediska je možné Stanislava Regala hodnotit jako schopného režiséra s velkými zkušenostmi především v operetním a muzikálovém žánru. Poněkud kontraverzní pohled na jeho práci ovlivňuje skutečnost, že při práci používal poněkud nestandardních metod. Podle slov V. Kyase mnohdy jednal příliš autoritativně. Na druhou stranu dokázal pozvednout celkovou uměleckou úroveň operetního souboru v Olomouci do takové míry, že byla odborníky považována za jednu z nejkvalitnějších scén tohoto druhu v Československu. Velmi dobře se Stanislav Regal orientoval v operetní a v nově vznikající muzikálové produkci. Díky jeho kontaktům i celkovému přehledu vynikala jeho dramaturgie svojí progresivností a odvážným zařazováním titulů. Některé z nich dosáhly premiérového provedení v rámci Československa. Stanislav Regal nikdy nebyl politicky angažován, což v době normalizace bylo raritou. Spolupráce s ním, v období jeho hostování jako režiséra některých operet v Opavě, byla limitována jeho náladovostí a někdy až cholerickými výstupy. Což do jisté míry

45

pokračovalo i začátkem hodolanského angažmá, kdy jako host režíroval tři inscenace za sebou. Jistou roli hrála i skutečnost, že jako samouk v podstatě přezíral mladé divadelníky vychované na konzervatořích a především na Hudebních fakultách uměleckých vysokých škol, což mnohdy ironicky glosoval. Svojí drastickou metodou z nich postupem času vychoval mnohdy velmi dobré odborníky v oblasti divadelního řemesla. Byli ovšem i takoví umělci, kteří spolupráci se Stanislavem Regalem psychicky nezvládli a z hodolanského angažmá odešli. Stanislav Regal oficiálně ukončil svůj post šéfa olomoucké operety, nadále se s ním však počítalo do hostujících režií v dalších inscenacích, které byly v dramaturgickém plánu. Týkalo se to i tří následujících operet. První inscenací byl „Tabákový kapitán“, dílo sovětského skladatele Vladimira Vladimiroviče Ščerbačeva15. Dirigentem byl pověřen Václav Rampula a V. Kyasovi připadla role poněkud samolibého až mírně přihlouplého bojarského synka Antona Svinina. Příběh se odehrává v období 2. světové války. Jeho poselstvím bylo, aby svým vlasteneckým až hrdinským dějem pomáhal vojákům na frontě při obraně své země proti německým nacistům a aby civilistům v zázemí dodával pocit silné naděje a víry ve vítězství. Ani po stránce hudební se nejednalo o průměrné dílo. Vladimir Vladimirovič Ščerbačev, pedagog konzervatoře a skladatel většinou vážné hudby (5 symfonií a množství komorních skladeb) se rozhodl pro operetu, zvolil záměrně tento lehčí žánr a díky tomu zůstává jeho jméno v povědomí hudebních znalců dodnes.

Je nutné se zmínit o další osobnosti, se kterou se V. Kyas v olomouckém divadle setkal. Byl to tenorista František Šifta (1922 – 2002), ve Štěrbačevově operetě vytvořil postavu cara Petra. V olomoucké opeře vytvořil celou řadu významných postav, českých i světových (Jeník, Princ, Dalibor, Števa, Lohengrin, Cavaradossi, Don Carlos, Don José atd.). Vynikal nádhernou barvou hlasu s neobyčejnou schopností výrazu a vedle toho výrazným hereckým talentem. V Olomouci byl opravdovým pojmem. V jeho 58 letech bylo zjevné, že prvooborový tenor je již nad jeho síly, umístění v kolektivu sólistů operety však přijal s velkým elánem. Roli Nicola Paganiniho veřejnost příznivě přijala a ve velmi dobrých výkonech pokračoval i v dalších inscenacích. S přibývajícím věkem sice přecházel 15

Kol. autorů. 1996. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha: Nakladatelství Dům OP ISBN 8085841-17-7

46

na méně náročné postavy, postupem času se však v charakterových rolích pomalu vracel na operní scénu do Velkého divadla. Velké divadlo (dnešní Moravské divadlo Olomouc) byl název pro sídlo operního, činoherního a baletního souboru. Sídlilo v historické budově v centru Olomouce na Horním náměstí, bylo zde ředitelství, administrativa, krejčovny, část dílen, sklady, divadelní archiv atd. V městské části Olomouc – Hodolany sídlil soubor operety, který měl na předměstí samostatnou budovu s názvem Hudební divadlo, v místě, kde se dnes nachází Ústřední autobusové nádraží a velká křižovatka s výpadovou silnicí na Ostravu a Přerov. Na začátku 80. let zde ještě nebyla zástavba, která se tu nachází dnes. Vedle divadelní budovy bylo pole a hospodářské objekty sousedních rodinných domků. Z historie: Během bojů v květnu 1945 utrpěly obě divadelní budovy značné poškození, zejména historická budova ve středu města. Hodolanská scéna byla poměrně brzy opravena a divadlo v Olomouci bylo provozováno zde. Po uvedení Velkého divadla do provozu bylo definitivně rozhodnuto, že Operetní soubor, jako samostatné těleso, zůstane v hodolanské budově. Celkový stav domu byl špatný a tak na podzim roku 1953 došlo od vadné elektrické instalace k ničivému požáru. Stánek olomoucké operety vyřadil z provozu až do května roku 1957. Prakticky nově postavená budova získala podobu pro dalších téměř čtyřicet let a kromě operetních představení zde byly hrány i některé méně personálně obsazené činohry a balety. V době adaptace divadla ve středu města sloužila hodolanská budova jako záložní scéna pro všechny soubory. Velké množství pozdějších významných umělců zde zahajovalo svoji divadelní praxi. Úroveň hodolanského souboru dosáhla svých kvalit zejména v období druhé poloviny šedesátých let a následně dekády let sedmdesátých a částečně i osmdesátých. Toto období bývá spojováno s osobou již výše zmíněného režiséra a uměleckého šéfa operetního souboru Stanislava Regala, který zastával i funkci dramaturga operety. Po odchodu Františka Preislera mladšího do Janáčkovy opery v Brně a s nástupem Vladimíra Rampuly na post šéfa operety, vznikla potřeba angažovat do funkce kmenového režiséra někoho, kdo by měl zkušenosti a přehled v oboru nejen operetním, ale i muzikálovém. Z tohoto důvodu byly některé inscenace svěřeny hostujícím režisérům – Alena Vaňáková z Brna, Jiří Měřínský z Opavy, František Kordula z Ostravy aj. Nakonec se 47

naskytla vedení divadla možnost angažovat Martina Dubovice z opavského divadla, který měl zkušenosti s oběma žánry z dřívější činnosti herce v brněnské zpěvohře. Úspěšně si vedl i jako operní režisér, vystudoval JAMU – obor operní režie. V průběhu první sezóny v hodolanské operetě byl V. Kyas obsazen do role básníka ve zpěvohře salonního typu Peppina skladatele Roberta Stolze. První setkání s „Hraběnkou Maricou“ Emericha Kálmána zprostředkovala malá, ale vděčná komická rolička sluhy Hanse. V této době přišlo V. Kyasovi první pozvání do operního souboru, který studoval „Martu“ skladatele Friedricha Flotowa, kde vytvořil basbarytonovou roli Plumketa, jednu ze dvou hlavních mužských postav. Režisér Jiří Glogar pojal tuto operu velice netradičně, její děj byl zkrácen a vhodně aktualizován, takže se zbavil zbytečně romantizujícího nánosu a některých hudebně průměrných částí. Opera Marta byla navštěvována zejména mladým obecenstvem a náležela rozhodně k velice úspěšným olomouckým inscenacím. Zajímavé bylo i setkání s tenoristou Jánem Všetečkou–Konstantym, který zpíval roli Lyonela. Byl to první kontakt V. Kyase s olomouckou operou a jejími sólisty. “Doposud jsem obdivoval jejich umění jako divák, najednou jsem byl jeden z nich a měl možnost s nimi spolupracovat, s některými později alternovat – Hynek Maxa, Josef, Šulista, Václav Eremiáš, Stanislav Zajíček, Jana Regalová, Olga Koubková, Božena Ministrová, Amálie Kadlčíková Braunová, Jana Majtnerová, Vlasta Ployharová, Zdeňka Talpová, opět Jan Koubek, později Konrád Tuček, Jan Pleticha, Pavel Stejskal, Jaroslav Majtner a mnoho dalších“, vzpomíná V. Kyas. Šéfem opery byl v té době Reginald Kefer, zkušený hudebník, původně absolvent pražské konzervatoře ve hře na varhany, později korepetitor a dirigent v brněnské opeře. Jeho zásluhou byl V. Kyas často obsazován do operních inscenací a udržoval tak s operním souborem neustálý kontakt. Zajímavým dramatickým počinem bylo nastudování muzikálu „Červená Karavana“ maďarského skladatele Gézy Csemera. Jedná se o příběh několika lidských osudů v cikánské komunitě z poloviny padesátých let v Maďarsku, rozhodně nevzbuzující přílišný optimismus, ale o to více přitažlivý svou syrovou realitou a především výstižnou hudbou. Vedení olomouckého divadla pozvalo ke spolupráci z Nové scény v Bratislavě choreografa Borise Slováka a režiséra Bedřicha Kramosila. Role cikána Loca byla spíše náročná na prózu a na pohybovou stránku, pro V. Kyase znamenala získání mnohých zkušeností.

48

Zcela odlišného charakteru byla role Gustava Pottensteina v Lehárově „Zemi úsměvů“, která byla další premiérou a znamenala první setkání s touto Lehárovou nejkvalitnější operetou. Role je psána pro vysoký baryton, přesněji nižší tenor a je náročná i pohybově. Režií byl pověřen opět hostující režisér Ján Šilan, ředitel Divadla Jonáša Záborského v Prešově. Velice lpěl na detailech, gestech, mimice. Celkový dojem však byl nakonec velmi příznivý a opereta dosáhla vysoké reprízovosti. Na jaře roku 1982 se Kyasovi s celou rodinou odstěhovali konečně z opavského bytu do rodinného domku v Brně. Znamenalo to sice konec kontaktů s Opavou, i když spolupráce s tamní hudební skupinou a koncertní vystoupení v lázeňských objektech přetrvávala nadále. Začátek sezóny 1982 – 1983 znamenal několik drobnějších operetních rolí, zejména roli Zoltána Karpátyho v muzikálu „My Fair Lady“ s hostujícím choreografem Emmerichem Gabzdylem a v režii Stanislava Regala. Mnohem důležitější bylo obsazení V. Kyase do role Le Breta v opeře „Cyrano de Bergerac“ estonského skladatele Eino Tamberga. Skladatel se tehdy slavnostní premiéry zúčastnil osobně a neskrýval svoje dojetí z vynikajícího provedení jeho díla olomouckým operním souborem. Dirigentem byl Reginald Kefer, režisérem byl Jiří Glogar. Titulní postavu Cyrana zpívali Jaroslav Majtner v alternaci s Richardem Haanem, Roxanu zpívaly Jana Majtnerová s Naďou Patrikovou. Souběžně s Cyranem měl V. Kyas první větší koncertní vystoupení v rodném Brně v rámci koncertů Hudební mládeže. Hudební skladatel a muzikolog Miloš Štědroň ve spolupráci s dirigentem Lubomírem Mátlem byli autory adaptované opery Claudia Monteverdiho „Odyseův návrat“ pro komorní orchestr s několika sólisty, přičemž sólisté interpretovali i střídavě několik postav. V. Kyas byl pověřen rolí třetího nápadníka a především titulní rolí Odysea. Koncert byl neobyčejně úspěšný. Větší role pro V. Kyase v olomouckém divadle v této sezóně již nepřišla. Zajímavá byla postava starokomického loutkáře Chanfally v hudební komedii Zdeňka Petra „Sto dukátů za Juana“. Toto dílo bylo ve své době populární, píseň o Kristýnce zlidověla. V dnešní době ji mladší generace již téměř nezná a hru žádné divadlo delší dobu nenastudovalo. Závěr celé sezóny znamenal opětné setkání s Lehárovou Veselou vdovou, tentokrát v roli nápadníka Cascandy.

49

Zajímavější byl vstup do nové sezóny 1983 – 1984. V. Kyas měl další možnost hrát v populární operetě Rudolfa Frimla „Rose Mary“, a to padoucha Emila v režii hostující Aleny Dopisové Vaňákové, někdejší spolužačky na JAMU v Brně. Pískáčkova opereta „Slovácká princezka“16 je líbivou groteskou, nepostrádá však zajímavý podtón odporu proti válce a bojování. V opavském divadle se s tímto dílem již setkal, v Olomouci mu byla přidělena poměrně velká role knížecího pobočníka Floriána v alternaci s Františkem Šiftou a v režii Jiřího Čady, rovněž autora choreografie. Zajímavým představením v režii Martina Dubovice byl muzikál dvojice italských autorů Kramera – Gorniho „Když je v Římě neděle“, kde vystupuje několik sólových postav – středoškolských studentů. Ideální pro něj byl Hároš. V té době bylo módní u mladších hochů i pánů středních let nosit delší vlasy, podobně to bylo i u V. Kyase. Vyplatilo se to i u další inscenace, kterou byl Offenbachův „Orfeus v podsvětí“, ve vynikající režii hostujícího Františka Korduly z Ostravy. Dějovou zápletku vkusně aktualizoval, učinil několik funkčních škrtů a výsledkem bylo představení vtipné a svěží, ve kterém V. Kyas ztělesnil jednu ze stěžejních figur, pastýře Aristea, alias pekelníka Pluta. Celkovému úspěchu napomohly i dobové kostýmy včetně lehce zkarikovaných antických bohů. V následující sezóně 1984 – 1985 se opět naskytla příležitost uplatnit se na operním jevišti v roli, kterou odvedl již v průběhu opavského angažmá. Donnizettiho „Skandál v opeře“, režíroval Martin Dubovic a roli poněkud neohrabaného Stéfana si zopakoval pod hudebním nastudováním Zvonimíra Skřivana a v alternaci s tenoristou Ladislavem Malínkem. Jako záskok v této opeře zpíval ještě roli libretisty Biscromy za onemocnělého Richarda Haana. V únoru 1985 zpívá ve Fidlovačce od Josefa Kajetána Tyla – Františka Škroupa postavu staropražského policajta. Na jaře téhož roku se setkává poprvé s repertoárem Osvobozeného divadla v roli Merkura ve hře Voskovce a Wericha „Nebe na zemi“, zajímavě pojaté režisérem Dubovicem se živým selátkem na jevišti na začátku 1. jednání. Významnou rolí, kterou tuto sezónu zakončovala, byla postava Jonela v operetě „Cikánská láska“ od Franze Lehára. Role byla napsána pro tenor, přesto byla V. Kyasovi dána přednost zpívat první premiéru. 16

VYSLOUŽIL, Jiří. 2001. Hudební slovník pro každého, Vizovice: Nakladatelství Lípa ISBN 80-86093- 23-9

50

V prosinci 1985 hraje roli lékárníka Famfuleho v muzikálové verzi románu „Zvonokosy“. Autor Jindřich Brabec dokázal přenést literární kritiku do poněkud vážnější, ale o to víc k přemýšlení nutící jevištní verze. Přesto se hlediště v některých pasážích svíjelo smíchy. Vynikající výkony podali Jiří Čada jako učitel Kulíšek, Marie Strnadová coby Eulálie Čubíková v alternaci se Zdeňkou Vaškovovou. Zároveň se V. Kyasovi naskytla konečně možnost zazpívat si roli Bohuše v opeře Antonína Dvořáka „Jakobín“. Vystupoval jako host v Divadle Zdeňka Nejedlého (jak se tehdy divadlo jmenovalo) v Ústí nad Labem. Mezi sólisty v uvedeném představení zpívalo několik jeho spolužáků z pražské AMU. Na podzim 1986 zpíval roli Kyliána v operetě Freda Raymonda „Maska v modrém“. Dramaturgickým překvapením bylo nastudování opery Antonína Foerstera „Gorenskýj slavíček“, někdy též „Kraňský slavík“ Jisté opodstatnění tento počin měl v tom, že olomoucká opera v té době udržovala družební styky s operou ve slovinském Mariboru a přizvala několik tamních hostů jako inscenátory, mezi nimi též režiséra Franjo Potočnika. V alternaci s Jaroslavem Majtnerem mu byla svěřena jedna z hlavních rolí, francouzský učitel zpěvu Chansonnet. Jednalo se o seznámení se slovinskou kulturou, tanci, kroji a zvyky. V operetním souboru byl uveden další muzikál autora Jindřicha Brabce „Nejkrásnější válka“ v režii hostujícího Petra Vosáhla. Prazáklad tohoto muzikálu tvoří komedie „Lysistrata“ řeckého básníka Aristofana. Vznikla v době peloponéské války a autorovi se podařilo uměleckým způsobem vyslovit myšlenku touhy po definitivním míru. Jindřichovi Brabcovi se podařilo ve svém díle zdůraznit komiku někdy až drastického ražení, humor recesivní povahy, břitkou ironii včetně neuctivé parodie. Role řeckého válečníka Thukida17 v alternaci s Antonínem Jahodou byla vděčná a inspirující. Na podzim roku 1987 byla možnost zazpívat si roličku burgundského vyslance v „Králi tuláků“ od Rudolfa Frimla. Hned za dva měsíce přišla lákává možnost vytvořit efektní roli rádce Fiškuse v muzikálu „Gordický uzel“ od dvou brněnských muzikálových tvůrců Františka Zacharníka a Ferdinanda Havlíka. I zde je čerpáno z oblasti starořeckých dějin, antický námět s několika historickými postavami je vkusně aktualizován. Podle autorů se jedná „o hudební komedii o jedné historické rekvizitě“. Zcela otevřeně autoři 17

HOSTOMSKÁ, Anna. 1965. Opera – průvodce operní tvorbou, Praha: Státní hudební vydavatelství, 824 s. ISBN 02-002-65

51

hlásají svoje záměrné a přitom nenápadné napodobení dvojice Voskovce a Wericha z někdejšího Osvobozeného divadla. Přidáme-li k tomu nadčasovou protiválečnou myšlenku a svěží Havlíkovu hudbu, nelze se divit přízni obecenstva i kritiky. V opeře „Nížina“, od německého veristického skladatele Eugena d’Alberta, ztvárnil postavu Mlynářského v alternaci s Hynkem Maxou. Režisérem byl hostující dr. M. Dörr z Banské Bystrice. Opětné setkání s operetou Rudolfa Pískáčka „Perly panny Serafinky“ se tentokrát událo v roli nepříjemného a poněkud letitého správce Škarohlída. S touto figurou se V. Kyas setkal během své kariéry ještě jednou a opět v alternaci s Arnoštem Svobodou. Pěkná byla role Barona Pötöka v operetě Nico Dostala „Uherská svatba“, jejíž premiéra se uskutečnila v říjnu 1988 v režii mladého Jaromíra Brycha z Brna. Zajímavé pojetí operety „Dům u tří děvčátek“ přinesl další hostující brněnský režisér Jaroslav Vojáček. Toto dílo je sestavené výlučně z hudebního odkazu Franze Schuberta, jenž je zde rovněž hlavní postavou. Roli Franze Schuberta velmi věrně zahrál i zazpíval Arnošt Svoboda, V. Kyas zpíval jednoho z jeho hudebních přátel, Maurice Schwindta. Parodie na Western „Limonádový Joe“, autorů Vlastimila Hály a Jana Rychlíka, patří k oblíbeným titulům hudebních divadel. Role starého otce mladé Winnifred znamenala spolupráci s brněnským tenoristou Milanem Rudoleckým v hlavní roli, který byl pro jednu sezónu v olomouckém divadle angažován. Na závěr sezóny 1988 – 1989 měla premiéru opereta „Cikánský baron“ Johanna Strausse ml. Zpíval roli hraběte Homonaye. V titulní roli se vystřídali tři tenoristé: František Šifta, Zdeněk Krulikovský a hostující Jan Drahovzal. Úspěšná inscenace se udržela na repertoáru neobvykle dlouho. Provedení dalšího muzikálu bylo plánováno na neděli 19. listopadu 1989. Jeho autor Jindřich Brabec použil námětu z úvodní části Povídek Malostranských Jana Nerudy – „Týden v tichém domě“. Podařilo se mu s libretisty Čmáralem a Matějkou vytvořit zajímavý jevištní útvar, který hostující režisér Jaroslav Vojáček proložil několika zajímavými nápady. Zdálo se, že nic nebrání provedení první premiéry, avšak události z Národní třídy 17. 11. 1989 nabraly spád a jedním z projevů nesouhlasu po zásahu SNB proti demonstrujícím studentům, ale i proti vládnoucímu režimu KSČ, byla stávková pohotovost profesionálních divadelních souborů, která přerostla v protestní stávku spočívající v dočasném pozastavení plánovaných představení.

52

Soubor olomoucké operety půl hodiny před zahájením premiéry nastudovaného muzikálu formou veřejného hlasování rozhodl připojit se ke stávce českých a slovenských divadel a zcela zaplněnému hledišti bylo rozhodnutí souboru oznámeno. Diváky bylo přijato všeobecným souhlasem a potleskem. O dva dny později se celé olomoucké divadlo, tedy i V. Kyas, oficiálně zapojilo do aktuálního dění provoláním, kterým se připojilo k protestu ostatních divadel. Místo představení se konaly večerní mítinky a diskusní večery na jevišti Velkého divadla. Běžný večerní provoz byl zahájen až 10. prosince 1989, kdy abdikoval prezident Gustav Husák a byla jmenována nová vláda „národního porozumění“. Premiéra muzikálu Týden v tichém domě se uskutečnila 17. prosince 1989, V. Kyas vytvořil poměrně vděčnou figuru žida Menkkeho. Úspěch muzikálu byl nesporný, běžný standard však nepřekročil. Rok 1990 zahájil sérii významných změn, z nichž nejdůležitější byla výměna ředitele divadla. Ředitelem se stal Dr. Josefík. Následovala i okamžitá změna repertoáru, dramaturgický plán se změnil především v činohře, postupně i v opeře a operetě. V lednu 1990 byla uvedena premiéra operety „Na tý louce zelený“ od Járy Beneše v režii Martina Dubovice. Špatnou češtinou se vyjadřující nadlesní Eisenkulka byla rozhodně role pro V. Kyase. Další výjimečnou příležitostí, pěveckou i hereckou, byla sympatická postava Feri – Báčiho v Kálmánově „Čardášové princezně“. V režii Martina Dubovice a s Vladimírem Rampulou za dirigentským pultem se premiéra konala 1. 4. 1990. Vynikající choreografii vytvořil Jiří Čada, který také postavu Feri – Báčiho alternoval. V dubnu téhož roku vystřídal šéfa operety Vladimíra Rampulu Pavel Dostál. Pavel Dostál patřil svého času k tzv. reformnímu křídlu členů KSČ a působil v divadle v několika inscenacích jako režisér. Po roce 1968 mu byla tato činnost znemožněna a svou příležitost rozpoznal až po listopadu 1989. Do funkce šéfa operety byl s určitými rozpaky dosazen spíše z politických důvodů, uměleckou kvalifikaci postrádal. „S perspektivou hodolanské operety měl svoje plány, přičemž hlavní dramaturgický důraz kladl na muzikálové inscenace a hudební komedie, klasická opereta měla být poněkud upozaděna. „Nebylo divu, že moje osoba mu do jeho koncepce nezapadala. Zavedl se mnou hovor, jehož výsledkem bylo upozornění, že se mnou hodlá, jako se sólistou, rozvázat spolupráci“, komentuje V. Kyas. V této době se konaly v celém Československu první svobodné volby po více než 40 letech a Pavel Dostál kandidoval na místo poslance

53

federálního shromáždění. Ve volbách uspěl a do olomouckého divadla se už nevrátil. Do konce života se uplatňoval v politice, několik let jako ministr kultury. Po odchodu Pavla Dostála se stal šéfem operety Vratislav Spilka a V. Kyas mohl v olomouckém divadle zůstat. V. Kyasovi umírá 24. května 1990 jeho otec. 28. října 1990 byla premiéra hudební komedie Mojmíra Ballinga „Miláček“ s libretem K. M. Walló. V. Kyas vypodobnil neobyčejně pěvecky i pohybově náročnou postavu básníka Norberta de Varenne. Návrat po několika sezónách ke spolupráci s operou znamenala pro V. Kyase role Mistra zedníka v opeře „Tajemství“ od Bedřicha Smetany. „Premiéra dalšího operetního titulu C. a k. polní maršálek, autora Františka Živného 10. 2. 1991, se pojí se zajímavou událostí“, vypráví V. Kyas. „Byl jsem obsazen do role vojenského krejčího, jehož jediný výstup, píseň komentovaná baletem, se odehrává hned na začátku hry, a tím jeho vystoupení na jevišti končí. Téhož dne se souběžně hrálo na jevišti Velkého divadla představení Bedřicha Smetany Tajemství, v němž zpíval roli Mistra zedníka můj alternant. Těsně před začátkem „Maršálka“ přišla zpráva, že pan Marek nemůže přijet do Olomouce a zda to jde nějak zachránit? Zachránil jsem. Se souhlasem vedení divadla jsem odzpíval vstupní píseň na premiéře v Hodolanech, následoval bleskový převlek do civilních šatů a autem mne dovezli do Velkého divadla, kde pozdrželi o patnáct minut začátek představení. Opět bleskový převlek, rychle přelíčit a už mne čekal nástup na jeviště. Jedna z nezapomenutelných situací v mé operní kariéře.“ Po premiéře další hry se pojí zajímavá příhoda, pro olomoucké divadlo však zásadní. Bezprostředně po první generální zkoušce bylo celému souboru přikázáno dostavit se do hlediště, kde ředitel J. Josefík přednesl krátký projev, kterým odvolal režiséra V. Spilku a dirigenta M. Hájka. Režii předal Martinu Dubovici a dirigentem jmenoval Zvonimíra Skřivana. Od září 1991 dojde k fúzi operního a operetního souboru. Tak zaniká hodolanský operetní soubor. Dalším objektivním důvodem pro ukončení činnosti tohoto tělesa byl nedobrý stav divadelní budovy. V celé České republice mělo dojít ke změně financování kultury, v divadlech docházelo ke značné nervozitě. Dřívější sociální jistota zmizela a začala se projevovat tvrdá realita divadelního života. V celé republice ubývalo návštěvníků divadelních představení. Uměleckým šéfem nově vzniklého souboru se stal Martin Dubovic.

54

Následkem spojení obou těles byl V. Kyas ve smlouvě jmenován sólistou opery a operety. V podstatě se vlastně neměnila situace před rokem 1989, pouze nyní byl do operních postav obsazován oficiálně. Zpíval v opeře Jaroslava Křičky „České jesličky“, měl menší roli Mušketýra v „Lucerně“ Vítězslava Nováka. Role Josefa v „Ohňostroji“ autora Paula Burkharda byla zajímavým poznáním tohoto zajímavého díla. Následovala sólová role druhého vězně v opeře „Fidelio“ od Ludwiga van Beethovena a několik zájezdových představení na jevištích rakouských, západoněmeckých a švýcarských divadel. V Donizettiho opeře „Lucia di Lammermoor“ účinkoval v roli Normana, která byla v podstatě napsána pro tenor. Následovně zpívá roli Brandera ve „Faustovi“ od Charlese Gounoda, roli barona Douphala v opeře „La Traviata“ a v „Maškarním plese“ od Verdiho na něj připadla zase role námořníka Silvana – obě role v těchto Verdiho operách zpíval bez alternace. „Nejvíce si však cením obsazení do role Stárka v „Její pastorkyni“ od Leoše Janáčka. Víckrát jsem bohužel neměl to štěstí zpívat sólovou roli od tohoto autora“, říká V. Kyas. V operetě Johanna Strausse „Vídeňská krev“ ho čekala prózová, ale po výrazové stránce nesmírně zajímavá role knížete Bitowského. Zpíval roli Kyliána od Carla Maria von Webera v opeře „Čarostřelec“. Téměř po devíti letech ukončil svou funkci Martin Dubovic a šéfem olomoucké opery byl ředitelem divadla jmenován Václav Málek. Václav Málek studoval zpěv u své matky Jindry Pokorné, sólistka brněnské opery. Působil v Olomouci (1977 – 1979 a od 1986). Má sytý dramatický tenor. Pracuje i jako režisér. Hlavní role: Dalibor, Jíra (Braniboři v Čechách), Laca (Její pastorkyňa), Filka Morozov (Z mrtvého domu), Cavaradossi (Tosca), Enzo (Gioconda), Idomeneo, Florestan (Fidelio), Erik (Bludný Holanďan), Alfonso (Korngoldova Violanta)18. Na repertoáru se objevila P. I. Čajkovského „Piková dáma“, Dvořákova opera „Čert a Káča“, „Prodaná nevěsta“ a muzikál „Kiss Me Kate“, ve kterém byl V. Kyas obsazen ve dvou rolích – otci Kate a jednoho z gangsterů. „Má pedagogická činnost a ne zrovna přátelský vztah s úřadujícím šéfem opery mi přinesl změnu, snížení úvazku sólového zpěváka na polovinu. Ředitel Václav Málek 18

HOSTOMSKÁ, Anna. 1965. Opera – průvodce operní tvorbou, Praha: Státní hudební vydavatelství, 824 s. ISBN 02-002-65

55

argumentoval mou malou vytížeností v divadle a možností výdělku jinde. Myslel tím mou pedagogickou práci na Církevní konzervatoři v Kroměříži“, vyprávěl V. Kyas. Byl ale obsazen do chystané pohádkové inscenace „Pyšná princezna“, do role nepopulárního prince Kazimíra. Reprízovost těchto pohádkových představení byla neobyčejně vysoká, v neposlední řadě i díky mnoha zájezdům. Tuto pohádku měla na repertoáru zařazenou i Mahenova činohra v Brně. Stalo se, že jednou oba brněnští alternující herci nemohli hrát, tak dostal příležitost předvést svou roli v divadle Na hradbách, někdejším starém Janáčkově divadle, kde v mládí jako žák a student objevoval operu a tehdejší významné brněnské pěvce. Po čtyřech letech byl nakonec odvolán z funkce šéfa olomoucké opery Václav Málek. Na jeho místo byla jmenována Ludmila Machytková, bývalá kolegyně V. Kyase z hodolanského divadla. Do repertoáru byla zařazena Pucciniho „Bohéma“ a tentokrát byla V. Kyasovi svěřena drobná, ale nesmírně vděčná role starého Benoita19, pana domácího. Zpívalo se v italském originále. Režie hostujícího M. Clemense byla vynikající a V. Kyas zpíval premiéru. V divadle se opět hrála Verdiho opera „Rigoletto“, kde zpíval hraběte Ceprana. Tuto roli zpíval dříve v opavské opeře. Dále ztvárnil menší roli Yakusité v Pucciniho „Madame Butterfly“. Obě role, tak jak několik dalších, alternoval s Jaroslavem Majtnerem. Poslední opravdu větší rolí byl opět Stéfano z Donizettiho opery „Skandál v opeře“, se kterou se setkal již potřetí, podruhé v režii Martina Dubovice a shodou okolností potřetí s kolegou Vladimírem Třebickým v titulní roli. Vladimír Kyas definitivně z olomouckého divadla odešel ve svých 63 letech, v červnu 2006.

19

VYSLOUŽIL, Jiří. 2001. Hudební slovník pro každého, Vizovice: Nakladatelství Lípa ISBN 80-86093-23-9

56

3.3. Kulturní mimodivadelní činnost 3.3.1. Chrámový sbor sv. Augustina v Brně a působení v kostele sv. Cecilie v Lipůvce Od roku 1960 lze zaznamenat sice nepravidelné, nicméně významné působení V. Kyase jako varhaníka při bohoslužbách v chrámu sv. Augustina v Brně. Kostel sám byl ve funkcionalistickém slohu postaven začátkem třicátých let minulého století a vysvěcen v roce 1935. Válečná léta a následný komunistický režim však nebyl příznivý pro rozvoj chrámové hudby. Chrámový sbor byl vytvořen v roce 1962. Princip vzniku chrámového sboru byl překvapivě jednoduchý – tehdejší správce P. Th.Dr. František Kraus měl ve svém předchozím působišti dobré kontakty s členy Janáčkovy opery a po příchodu do kostela v Masarykově, tehdy Jiráskově, čtvrti (do farnosti spadala i část Žabovřesk) zde zavedl pravidelné uvádění latinských mší v provedení členů operního sboru Janáčkovy opery a operního orchestru. Bylo zcela logické, že byli přibráni i dobří zpěváci z řad farníků, takže vznikla pro V. Kyase možnost uplatnit se i v tomto oboru. Dobré kontakty s členy Janáčkovy opery vedly i k občasnému vedení zkoušek chrámového sboru a jeho dirigování při bohoslužbách. Dalším pozitivem pro V. Kyase byla nabídka účinkování ve výpomocném (externím) sboru Janáčkovy opery. Změnou v liturgii došlo i k uvolnění v oblasti církevní hudby. Přestaly se klást zábrany proti používání jiných nástrojů než varhan (kytara, bicí, flétna aj.) Nový druh chrámové hudby se však zpočátku rozvíjel velmi živelně – vznikla např. otázka jisté hranice, která by měla stanovit, co je možno považovat za hudbu vhodnou do chrámových prostor při bohoslužbách. A co je pouhé přenášení hudby do bohoslužeb, aniž by došlo k pocitu, že se ještě dá hovořit o církevní hudbě, tedy hudbě, která jistým způsobem duchovně povznáší a výrazně se od hudby užitkové liší. Není bez zajímavosti, že k tomuto novému trendu se církevní hodnostáři, varhaníci a ředitelé kůru, stavěli při nejmenším s velkou rezervou, mnohdy s nepochopením a občas i s odporem. Na druhé straně se vyskytly farnosti, jejichž duchovní správcové tuto novotu vítali a kalkulovali při jejím provádění s větším růstem návštěvníků bohoslužeb. Tento postoj zaujal i duchovní správce v chrámu sv. Augustina v Brně. Záhy vznikla skupina mladých lidí, která tyto tzv. „rytmické mše“ prováděla (není bez zajímavosti, že na 57

Moravě vůbec poprvé, v květnu roku 1968). Jinou stránkou věci byla skutečnost, že tyto druhy skladeb u nás v podstatě neexistovaly, začínalo se úpravou černošských spirituálů, jistým vodítkem byla ze Spolkové republiky Německo dovezená a do češtiny přeložená „Duisburgská mše“. Rytmická skupina u sv. Augustina věc řešila svérázně. Vedením byl pověřen vysokou školu dokončující V. Kyas, který za pomoci hráčů na kytaru zkomponoval několik zcela nových „rytmických mší“ – správněji skladeb, odpovídajícím nově zavedené římskokatolické liturgii v češtině, pro zpravidla sólový soprán a jeden mužský sólový hlas, tři kytary, flétnu, malou bicí soupravu a varhany, dvojhlasně vedený sbor – což bylo obsazení nově vzniklé rytmické skupiny. Jejich interpretační možnosti byly předem limitovány a tím, že byly skladby psány pro ně, odpovídala celému charakteru činnosti této skupiny i úroveň souboru. Udržel se asi čtyři roky, postupující normalizace činnost souboru výrazně brzdila (dali si poněkud recesistický název „AKADEMICI“). Soubor postupem času stárnul, členové se ženili a vdávaly, v roce 1973 prakticky ukončil pravidelnou činnost. Získané zkušenosti však byly neocenitelné. Pro zajímavost, v tomto duchu začali komponovat i někteří současní hudební skladatelé, velmi pozitivní a směr určující byla např. „Truvérská mše“ Petra Ebena (1929 – 2007). Soubor „AKADEMICI“ ji také provedl. Rok 1968 byl rokem velkých změn, kromě nepravidelné varhanické činnosti v chrámu sv. Augustina, kam byl dosazen nový farář, došlo ke jmenování V. Kyase oficiálním varhaníkem a kupodivu se stal ve 25 letech vedoucím sbormistrem chrámového sboru. Členové Janáčkovy opery se odporoučeli, byl založen sbor mladých, kteří prováděli v té době převratné „rytmické mše“. 5. listopadu 1968 V. Kyas úspěšně obhájil diplomovou práci. 27. listopadu 1968 měl slavnostní promoci a dosáhl titulu inženýra. Při studiích na AMU přerušil V. Kyas spolupráci s chrámovým sborem v Brně v chrámu sv. Augustina. Naopak s provozováním stejné činnosti začal v chrámu sv. Cecilie v Lipůvce, obec asi 10 km vzdálená od okraje Brna, náležející do okresu Blansko. V devadesátých letech minulého století se zde nebývale rozrostl počet zpěváků místního chrámového sboru. V. Kyas se zde seznámil se sympatickým a vzdělaným milovníkem hudby P. Jindřichem Šilhanem, místním farářem. Dále se zde jako varhaník a sbormistr zaučoval Miroslav Urbánek (tenor), posluchač JAMU v Brně, vedl poměrně kvalitní chrámový sbor

58

složený z místních farníků. Uvítal pravidelnou spolupráci s V. Kyasem a na oplátku byl sólistou rytmické skupiny „AKADEMICI“. Spolupráce V. Kyase jako varhaníka, dirigenta, sólisty s chrámovým sborem v kostele v Lipůvce trvá dodnes při hudebních produkcích o Vánocích, při poutních slavnostech, či jiných příležitostech. V období opavského angažmá navázal V. Kyas nový kontakt s chrámovou hudbou ve farním kostele sv. Augustina. Zde došlo k výměně duchovního správce – novým farářem se stal P. Bohumil Pavlů, velký milovník hudby a majitel rozsáhlého notového archivu. Chrámový sbor vedl prof. Bohuslav Krška, navíc dobrý klavírista, pod jehož vedením se kolektiv zpěváků zkonsolidoval a docházelo k příležitostnému posílení sboru a především vytvoření chrámového orchestru z brněnských hudebníků – profesionálů. V. Kyas byl obsazován do sólových partů a občas vedl zkoušku, někdy během bohoslužby i dirigoval. V tomto období došlo k výrazné rekonstrukci chrámových varhan. Po rekonstrukci, kterou obstarala firma z Krnova, se stal z varhan prakticky nový nástroj, což znamenalo jejich využití při varhanních koncertech. V průběhu angažmá v Opavě měl možnost hrát V. Kyas na varhany příležitostně i v opavských kostelích. Na podzim roku 1990 došlo i v chrámu sv. Augustina v Brně – Masarykově čtvrti ke změně. Byl zde jmenován farářem P. Miloslav Kabrda, tajně vysvěcený kněz, původem ze Žďáru nad Sázavou, salezián poměrně s širokou praxí v duchovním oboru. Došlo i ke změně na postu dirigenta chrámového sboru. Ve značně složité situaci byl V. Kyas vyzván, aby se této funkce ujal. Váhal a nějakou dobu zkoušel jak skloubit práci v olomouckém divadle s prací dirigenta chrámového sboru. Bylo nutné doplnit sborový notový archiv, ten původní zmizel. Především bylo třeba celé činnosti tohoto tělesa, vytvořeného z amatérů a dobrovolníků, vtisknout jistou uměleckou profilaci, odpovídající jejich možnostem. Po několika letech tak vznikl systém práce, spočívající v uvádění známých a populárních skladeb při pravidelném nácviku a následném provedení zcela nové mše pro smíšený sbor, orchestr a varhany. Orchestr byl sestaven ze členů brněnské filharmonie resp. operního orchestru Janáčkova divadla. Tuto personální záležitost organizoval Pavel Kyncl, dobrý přítel V. Kyase, vynikající houslista, několik let působil ve funkci ředitele brněnské konzervatoře. 59

Působnost tohoto chrámového sboru byla obohacena o další činnost. V Brně zahájilo vysílání Radio Proglas s duchovní a křesťanskou náplní. Redakce i vysílač měl svoje sídlo v budově Biskupského gymnázia. Ředitelem byl Ing. P. Martin Halík. Z jeho iniciativy došlo ke zřízení přímé linky chrámu do Rádia Proglas. Velká většina vysílaných bohoslužeb byla přenášena z tohoto kostela, včetně hudebních produkcí. Znamenalo to velkou popularitu zmíněného chrámového sboru. Zavedení křesťanského rozhlasového vysílání v polovině devadesátých let bylo něčím do té doby nevídaným. V současné době vysílá Rádio Proglas bohoslužby z mnoha kostelů. V. Kyas vedle činnosti sbormistra a dirigenta působil ve funkci varhaníka. S funkcí dirigenta chrámového sboru kostela sv. Augustina se rozloučil v roce 2004. Na varhany v tomto kostele hraje i nadále.

3.3.2. Kulturní brigády Souběžně s prací v divadle byla od umělců vyžadována „mimodivadelní činnost“ a aktivita, která v podstatě potvrzovala dobrou politickou uvědomělost, a tím vlastně souhlas s vládnoucím režimem. Pro umělce to znamenalo například spolupráci s divadelními ochotnickými soubory, nejčastěji v roli režisérů, členové baletu vytvářeli choreografie dětských souborů, hudebníci účinkovali v dechových orchestrech. V. Kyas dostal nabídku k řízení dívčího pěveckého souboru mladých učnic, budoucích prodavaček, která přišla z opavského ředitelství tohoto podniku. V. Kyas tuto nabídku přijal a po několika úspěšných vystoupeních dostal další nabídku od Vojenského gymnázia, kde byl poměrně velký chlapecký sbor. Zkušenosti získané při řízení sboru v Brně se mu hodily. Dále ještě působil v „Osvětové besedě“, kde na klavír doprovázel cvičení dětí i dospělých, v této činnosti se střídal s kolegou Miroslavem Urbánkem, rovněž s klavíristou se schopností improvizace. Lektory byli členové opavského baletního souboru.

3.3.3. Koncertní činnost Po roce 1989 došlo k výrazným změnám nejen v politice, ale i v organizaci kulturního života.

Byla zrušena Okresní a Krajská kulturní střediska, která dříve

organizovala různé kulturní programy ve 60

městech a v lázeňských zařízeních,

což znamenalo, že koncerty ani kulturní vystoupení nyní nikdo nekoordinoval. Umělci si museli hledat sami kontakty a sami zařizovat svá vystoupení, a tak možnost koncertovat, byla velmi malá. Reginald Kefer se snažil s touto vzniklou situací vyrovnat. Uvítal navázání každého vztahu s lidmi, kteří mu byli sympatičtí a svou snahou ho podpořili. Tak vznikla spolupráce i s V. Kyasem. Vytvořili duo a velmi často účinkovali v chrámech (kde byly varhany alespoň v přijatelném stavu) téměř po celé Moravě: v Jeseníku, Malé Morávce, v Luhačovicích, v Uherském Brodě, ve Vizovicích, v Kunštátě, dokonce i v Brně – – Masarykově čtvrti u příležitosti padesátých narozenin V. Kyase. Stali se přáteli. V lázních Karlova Studánka účinkovali pravidelně každé prázdniny téměř dvanáct let. Manažerská činnost dua spočívala na V. Kyasovi, jeho schopnostech jednat s lidmi a na jeho kontaktech, zvláště s duchovními správci. Uskutečnili i několik vystoupení v lázních, kde dříve koncertovali. Spoluúčinkovali s nimi sopranistka Alena Řehořová, basista Vladimír Třebický a někdy mezzosopranistka Olga Koubková. Díky Aleně Řehořové pravidelně účinkovali při Vánočním koncertu na kůru kostelíka v Třebčíně u Olomouce.

61

4. PEDAGOGICKÁ ČINNOST 4.1. Církevní konzervatoř v Kroměříži V. Kyas se po dvaceti letech sólistického působení v divadle zúčastnil konkurzu na místo pěveckého pedagoga, který vypsalo ředitelství Církevní konzervatoře v Kroměříži. Jednalo se o nově založenou školu, jejímž zřizovatelem byla Církev evangelická – českobratrská, se svým administrativním vedením a sídlem v Praze. Podporovalo ji několik osobností z řad této církve, toho času působících v Německu, kteří nově zřízené škole předávali užitečné informace i zkušenosti. Hlavním cílem školy bylo vychovávat kvalifikované a odborně erudované kádry pro církevní hudbu a zpěv, nejen však pro církev evangelickou. Ekumenistický duch byl na škole zjevný, ale velká většina studentů byla římskokatolického vyznání. Ředitelem byl jmenován Pavel Ryšavý, farář evangelické církve v tomto městě. Na rozdíl od Státní konzervatoře v Kroměříži byla tato Církevní konzervatoř jedinou školou na střední Moravě, kde byla zavedena výuka sólového zpěvu. „K mému velkému překvapení jsem konkurz složil úspěšně a od září roku 1996 jsem začal tady vyučovat. Musím poznamenat, že hlavním protagonistou mého přijetí byl právě jeden z přítomných odborníků pan Lorenz, pedagog sídlící v Německu. Díky jeho zásahu jsem byl přijat“, vypráví V. Kyas. Vyučoval sólový zpěv a hlasovou výchovu u studentů instrumentalistů. Rozsah výuky byl v té době na Církevní konzervatoři v Kroměříži neobyčejně rozsáhlý. Kromě skladby a dirigování se vyučovaly všechny obory. Pokud chyběli pedagogové, byli pozváni z jiných škol formou externí spolupráce. Mnozí z nich měli pracovní úvazky na církevní i státní konzervatoři. Výuka probíhala v objektu budovy na hlavním kroměřížském náměstí, kousek od budovy radnice. Dvoupodlažní budova s malými přístavbami rozhodně nemohla stačit pro výuku více než stovky studentů. ZUŠ v Kroměříži poskytla vedení školy prostory několika učeben. Postupem času se vyučovalo v další budově vzdálené asi půl kilometru. Problémy se však úplně vyřešit nepodařilo. Podstatnějších problémů bylo více. Ještě před začátkem školního roku 1996 – 1997 byl ředitel školy, Pavel Ryšavý, donucen odstoupit. Iniciátory odstoupení byla velká skupina vyučujících pedagogů, přestože zřizovatel trval na jeho dalším působení.

62

„Takto začala moje oficiální pedagogická činnost. Žádný údiv z mé strany. Jen jsem přemýšlel o tom, že i ve školství mohu očekávat situace, které jsem doposud poznal pouze v divadelním prostředí“, říká V. Kyas. Ředitelkou se stala dočasně, ale prakticky až do konce tohoto školního roku, profesorka Hýbnerová. Do funkce ředitele nastoupil starší zkušený pedagog, kroměřížský rodák náležící ke katolické církvi, PhDr. Jurik Hájek. V. Kyas dál vypráví: „Studentské mládí, které mne náhle začalo obklopovat, bylo jistou inspirací a pro mne doposud neznámou pevninou. Srovnával jsem divadlo a školu, dospěl jsem k poznání, že jde o dva odlišné světy se zcela jinými mentalitami, jiným způsobem uvažování a odlišnou úrovní umělecké práce“. Ve školním roce 1997 – 1998 mu bylo přiděleno více studentů hlavního oboru a u některých z nich se projevil zdárný nárůst pěvecké techniky i zvětšení hlasového rozsahu. Počet studentů sólového zpěvu se navýšil téměř na dvacet. Vedení školy přijalo další pedagogy sólového zpěvu, tentokrát bez konkurzního řízení. O možnost vyučovat na Církevní konzervatoři v Kroměříži se začali zajímat i kolegové z olomoucké opery, nejdříve mezzosopranistka Olga Koubková, později sopranistka Lea Vítková, barytonista Jakub Kettner, Irena Vašíčková, z Bratislavy Emília Chudovská. Někteří pedagogové postrádali jakoukoli profesionální pěveckou praxi, čímž byli postiženi právě studenti. Tato skutečnost souvisela i se zavedenou praxí přijímat nové učitele bez konkurzního řízení. Velkou úlohu v tom měl i fakt, že ředitel dr. Hájek nebyl hudebníkem. V olomouckém divadle se začala studovat opera Kouzelná flétna autora W. A. Mozarta. V této opeře vystupují tři malí chlapci, tzv. geniové, jsou to sólové role, do kterých bývají zpravidla obsazovány pěvkyně s odpovídajícím exteriérem. Jedno obsazení geniů vzniklo z pěvkyň z ženského divadelního sboru. Bylo nutné ještě určit alternaci a šéf opery Málek souhlasil s návrhem, aby byly vyzkoušeny tři nejlepší studentky V. Kyase z Církevní konzervatoře: Marie Ospalíková, Eva Polednová a Eva Ludíková. V. Kyas je role naučil, jedná se vlastně téměř stále o tercet dvou sopránů a jednoho nižšího hlasu. Děvčata přezpívala své role sbormistrovi i šéfovi opery Málkovi, rovněž i dirigentovi Miloši Machkovi, který je okamžitě do těchto rolí angažoval. Jejich výkon při generálce byl natolik přesvědčivý, že byly obsazeny do premiérového představení. Vystupovaly i na zájezdě s touto operou v Praze ve Stavovském divadle, kam byl soubor olomoucké opery pozván k hostování.

63

Václav Málek byl v divadle tak vytížen, že musel přerušit pedagogickou činnost na Církevní konzervatoři. V. Kyas byl vedením školy požádán, aby vyučoval nejen předmět jevištní řeč, ale i dějiny hudby. Jak narůstaly roky jeho působení na Církevní konzervatoři v Kroměříži, blížila se doba ukončení studia jeho prvních absolventů: sopranistka Marie Ospalíková, barytonista Jiří Hrubý, který měl velkou výhodu, protože V. Kyas měl v tomto hlasovém oboru vlastní širokou repertoárovou orientaci. Nebylo tedy žádným překvapením, když tento jeho žák úspěšně složil přijímací zkoušky ke studiu sólového zpěvu na hudební fakultu JAMU v Brně. Studium bohužel nedokončil, z osobních důvodů jej přerušil ve druhém ročníku. Ředitel Církevní konzervatoře v Kroměříži PhDr. Jurik Hájek se chystal do penze a byl vypsán konkurz na jeho nástupce. Po dlouhém rozhovoru s ním se V. Kyas rozhodl do chystaného konkurzu přihlásit. Navštívil sídlo zřizovatele Církevní konzervatoře v Kroměříži, vedení Evangelické církve českobratrské v Praze, kde získal informace o tom, jaké budou úkoly nového ředitele. Po návratu na Moravu však svou kandidaturu stáhl. Ředitelem byl nakonec jmenován František Fiala. Po jeho nástupu do funkce vyvřely na povrch problémy, které asi neočekával. Také dvě žákyně V. Kyase měly potíže, jedna byla ze studia vyloučena a druhá žákyně věc vyřešila přestupem na konzervatoř do Bratislavy, kde po několika letech zdárně absolvovala u prof. Michálkové a nastoupila jako učitelka ZUŠ na okrese Brno – venkov. Problémy s nastupujícím ředitelem začaly být neúnosné, povolal speciální inspekci, která měla celou situaci vyřešit. V. Kyas začínal mít pocit, že je na Církevní konzervatoři poněkud nežádoucí. Jako vždy předtím i tentokrát zasáhl příznivý osud.

64

4.2. Působení na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci V této době měl zajímavý telefonát. Volal mu kolega z olomoucké opery, Jaroslav Majtner, který vedle své divadelní profese rovněž působil pedagogicky. Byl zástupcem vedoucího Katedry hudební výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Nabídl V. Kyasovi okamžitý nástup na místo externího lektora na této katedře. „Neváhal jsem ani minutu a jeho nabídku jsem přijal. Přesto jsem se s Kroměříží neloučil lehce. Během oněch sedmi let jsem ve škole odvedl kus kvalifikované práce a město samotné je mi nesmírně sympatické, i když jsem tu zažil často nevyzpytatelné problémy s autobusovou či železniční dopravou, které mi přivodily spoustu starostí a stresových situací“, vzpomíná V. Kyas. Nakonec došlo k rozvázání pracovního poměru na Církevní konzervatoři v Kroměříži. Naráz měl V. Kyas podstatně jednodušší život. Na Katedře hudební výchovy UP v Olomouci vyučovala řada příjemných kolegů, mezi nimi i další pěvec z opery, tenorista Petr Martínek. Velmi brzy se zúčastňuje přijímacích zkoušek, obhajob diplomových prací jako oponent, později též jako jejich vedoucí. Hned při svém nástupu na katedru hudební výchovy dostal za úkol připravit tři posluchačky, učitelky ZUŠ, k absolventskému koncertu. Studovaly předposlední ročník a situace vyžadovala rychlou a účinnou práci. Tady mohl zúročit své zkušenosti z kroměřížské konzervatoře. Všechny tři zdárně absolvovaly a úspěšně zakončily svá studia. Následně bylo V. Kyasovi nabídnuto místo interního lektora předmětu hlasová výchova a zpěv. Ve svých téměř 60 letech se stává vysokoškolským pedagogem, i když jen na záskok za mateřskou dovolenou do konce roku 2006. Tento rok byl rokem zlomovým. Na Katedru hudební výchovy UP v Olomouci se měla vrátit kolegyně z mateřské dovolené a on měl ukončit svůj pracovní poměr. Vše se však vyřešilo nečekaným způsobem. Ve svých 63 letech zahájil interní doktorandské studium, podporované přiměřeným stipendiem. Náhodou se dozvěděl, že jedna z absolventek vyučující zpěv na ZUŠ v Novém Městě na Moravě odchází na mateřskou dovolenou a hledá za sebe náhradu. Rozhodl se

65

k radikálnímu řešení. Po třiceti třech sezónách sólového pěvce odchází definitivně z divadla a stává se pedagogem.

4.3. ZUŠ Nové Město na Moravě a ZUŠ Žďár nad Sázavou Od 1. 9. 2006 učí na snížený úvazek na ZUŠ v Novém Městě na Moravě (dva dny výuky týdně), zbytek věnuje práci na Katedře hudební výchovy UP v Olomouci, doktorandskému studiu, výuce zpěvu a také disertační práci. Školitelem jeho disertační práce na téma Zhodnocení činnosti Hudebního divadla v Olomouci byl prof. Karel Steinmetz. Toto téma si zvolil proto, že mohl uplatnit své zkušenosti a znalosti ze svého účinkování na této scéně. Navíc se často setkával se svými bývalými kolegy, dnes již zrušeného divadla, kteří měli obavy, že významná činnost této scény, její protagonisté i budova samotná upadnou časem v zapomnění. Materiály sbíral v divadelním archívu, v Divadelním ústavu v Praze, prostudoval množství literatury o olomouckém divadle, opeře, operetě i muzikálu. K uvedenému tématu přidal i výsledky menšího výzkumu mezi studenty. Největší zájem měli o muzikál, dokonce i o operu, menší o operetu. Rozhodně ale nehrozí, že by opereta mezi mladými jako žánr vymizela. V. Kyas 31. srpna 2009 úspěšně dokončil studium a obhájil svou disertační práci. Slavnostně byl promován doktorem Hudební teorie a pedagogiky Pedagogické fakulty UP v Olomouci dne 23. října 2009, ve svých 66 letech. Ve výuce na fakultě pokračuje jako externí pedagog. Zpěv je projevem celého člověka, jeho osobnosti, tělesných, duševních i zdravotních dispozic. Metodika zpěvu je podivuhodná, století trvající sekvence pedagogů a jejich následovníků. Každá generace uchovává základy vokálního umění a vyvíjí je ovlivněné časem a vývojem samotné hudby20. Svým žákům se snaží V. Kyas vštěpovat pěveckou techniku: od anatomie a fyziologie k hlavním zásadám zpěvu a tvoření tónu, jako např. dechová technika, 20

RUMER, M. A., Lokšin, D. L., Grodzenská, N. L. a Bandinová, A. V. 1953. Metodika zpěvu ve škole, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 263 s. ISBN 44-58-41

66

rezonance, rejstříky, hlasový rozsah. Kromě těchto obvyklých témat se zabývá též hlavními zásadami práce s hlasem a hlasovou hygienou. Nesmírně důležitá je ve zpěvu správná výslovnost, která jde ruku v ruce s pěveckým výrazem. V. Kyas měl dva vzory: Zdeňka Otavu a Zdeňka Kroupu, jejich čeština byla naprosto precizní. Podle V. Kyase platí, že se nikdo a nikdy nenaučil zpívat sám. Vždy musí fungovat dvojice učitel – žák, vyučující a vyučovaný. „Kdo tvrdí, že se naučil zpívat z teoretických příruček a z poslechu pěveckých nahrávek, ten se naprosto mýlí. Rozhodující je totiž fakt, že zpívající není schopen slyšet svůj vlastní zpívaný tón, jak jej slyší druhá osoba“. V. Kyas pokračoval ve výuce hlasové výchovy studentů denního studia v Olomouci. V létě 2009 se vrací z mateřské dovolené učitelka na ZUŠ v Novém Městě na Moravě. Jiná učitelka ze ZUŠ ve Žďáře nad Sázavou na mateřskou dovolenou odchází a na její místo nastupuje 1. 9. 2009 V. Kyas. V roce 2010 odchází do důchodu, avšak pedagogicky působí i nadále. Stále vyučuje ve Žďáře nad Sázavou a také na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty UP v Olomouci.

67

5. PŘEHLED ROLÍ V. KYASE Slezské divadlo Opava: sezóna 1973 – 1974 Adolf z Harrasova

– A. Dvořák: „Jakobín“

princ Evžen

– E. Kálmán: „Cirkusová princezna“

ředitel cirkusu Stanislavski

– E. Kálmán: „Cirkusová princezna“

Figaro

– G. Rossini: „Lazebník sevillský“

Saint Brioche, poručík

– F. Lehár: „Veselá vdova“

Mícha

– B. Smetana: „Prodaná nevěsta“

Kmotr

– M. P. Musorgskij: „Soročinský jarmark“

sezóna 1974 – 1975 Mirski

– O. Nedbal: „Polská krev“

Belcore

– G. Donizetti: „Nápoj lásky“

Fredy

– J. Lerner, F. Loewe: „My Fair Lady“

sluha Macbethův

– G. Verdi: „Macbeth“

hrabě Robert

– P. I. Čajkovskij: „Jolana“

sezóna 1975 – 1976 Louis Philipp

– E. Kálmán : „Bajadéra“

Dewa, sluha

– E. Kálmán : „Bajadéra“

Orfeus

– Ch. W. Gluck: „Orfeus a Eurydika“

Blind, advokát

– J. Strauss: „Netopýr“

nepřátelská stráž

– B. Martinů: „Veselohra na mostě“

hrabě Ceprano

– G. Verdi: „Rigoletto“

Marullo, dvořan

– G. Verdi: „Rigoletto“

Milinský

– J. F. Fischer: „Ženichové“

68

sezóna 1976 – 1977 Antonio

– F. Lehár: „Giuditta“

Rigoletto

– G. Verdi: „Rigoletto“

Sohaunard

– G. Puccini: „Bohéma“

setník

– P. I. Čajkovskij: „Evžen Oněgin“

kníže

– A. Dvořák: „Šelma sedlák“

Obrtlík, postilión

– R. Piskáček. „Perly panny Serafinky“

Ernesto

– J. Haydn: „Svět na Měsíci“

sezóna 1977 – 1978 Váňa, voják

– K. Molčanov: „Jeden z bezejmenných“

Piš–Tuš

– A. Sullivan: „Mikado“

mistr zedník

– B. Smetana: „Tajemství“

Kalina, konšel

– B. Smetana: „Tajemství“

hrabě Luna

– G. Verdi: „Trubadúr“

Toffolo, podloudník

– F. Lehár: „Paganini“

lovec

– A. Dvořák: „Rusalka“

sezóna 1978 – 1979 maršálek

– A. Dvořák: „Čert a Káča“

Kuba, šohaj

– R. Piskáček: „Slovácká princezka“

car Petr Veliký

– G. A. Lortzing: „Car a tesař“

hrabě Robinson

– D. Cimarosa: „Tajné manželství“

Enrico

– G. Donizetti: „Zvonek“

Silvio

– R. Leoncavallo: „Komedianti“

Stéfano

– G. Donizetti: „Skandál v opeře“

sezóna 1979 – 1980 don Carlos di Vargas

– G. Verdi: „Síla osudu“

Lanzario, ptáčník

– F. Grothe: „Hospoda ze Spessartu“

král Vladislav

– B. Smetana: „Dalibor“

Morfeus

– J. Offenbach: „Orfeus v podsvětí“

Tomeš

– B. Smetana: „Hubička“

69

sezóna 1980 – 1981 Zvonimír Slavko, básník

– O. Nedbal: „Vinobraní“

Státní divadlo Olomouc – od listopadu 1980 kníže Felice Bacciocchi

– F. Lehár: „Paganini“

Anton Svinin

– V.V. Ščerbačev: „Tabákový kapitán“

Prolog

– R. Piskáček: „Děvče z předměstí“

Rafaelo, básník

– R. Stolz: „Peppina“

Hans, sluha

– E. Kálmán: „Hraběnka Marica“

sezóna 1981 – 1982 kníže z Wallerheimu

– J. Strauss: „Vídeňská krev“

Plumkett

– F. von Flotow: „Marta“

František Hovelský

– K. Hašler: „Podskalák“

Locó

– B. Lakatos Szakacsi: „Červená karavana“

Gustav Petenstein

– F. Lehár: „Země úsměvů“

Zoltán Kárpáty

– J. Lerner, F. Loewe: „My Fair Lady“

sezóna 1982 – 1983 Blind, advokát

– J. Strauss: „Netopýr“

Le Bret

– E. Tamberg: „Cyrano de Bergerac“

Jednooký, policejní agent

– K. Dunajevskij: „Volný vítr“

Figaro

– G. Rossini: „Lazebník sevillský“

Chanfallo, loutkář

– Z. Petr: „Sto dukátů za Juana“

německý poručík

– C. Milöcker: „Žebravý student“

vikomt Cascada

– F. Lehár: „Veselá vdova“

sezóna 1983 – 1984 Emil

– R. Friml: „Rose Mary“

Florián

– R. Piskáček: „Slovácká princezka“

Lebeda, písař

– J. J. Fiala: „Počestné paní pardubické“

Hároš, student

– Kamer, Gorni: „Když je v Římě neděle“

Aristeus / Pluto

– J. Offenbach: „Orfeus v podsvětí“ 70

sezóna 1984 – 1985 Stéfano

– G. Donizetti: „Skandál v opeře“

Woleňski

– O. Nedbal: „Polská krev“

Edward Barrymore

– F. Lehár: „Giuditta“

dráb

– F. Škroup, J. K. Tyl: „Fidlovačka“

Merkur

– J. Voskovec, J. Werich: „Nebe na zemi“

Mario

– J. Štěpánek: „Píseň neumírá“

Jonel

– F. Lehár: „Cikánská láska“

sezóna 1985 – 1986 mlynářský

– E. d’Albert: „Nížina“

Sedoczek, lidový zpěvák

– R. Stolz: „Dvě srdce v rytmu valčíku“

Fanfule, lékárník

– J. Brabec: „Zvonokosy“

Adolf Schwarz

– E. Szigligeti: „Liliomfi“

Bajrn

– A. Fljarkovskij: „Dáma s jablky“

Chansonette, pěvecký pedagog

– A. Foerster: „Gorenjský slavíček“

maršálek šlechty

– J. Strauss: „ Královnin krajkový šátek“

sezóna 1986 – 1987 František Kilián

– F. Raymond: „Maska v modrém“

Principál komediantů

– J. K. Tyl, V. Trojan: „ Paní Marjánka, matka pluku“

Thukid

– J. Brabec: „Nejkrásnější válka“

Dewa, sluha

– E. Kálmán: „Bajadéra“

sezóna 1987 – 1988 burgundský vyslanec

– R. Friml: „Král tuláků“

Fiškus, první rádce

– F. Havlík: „Gordický uze“

Škarohlíd, správce

– R. Pískáček: „Perly panny Serafinky“

Brynda, hospodský

– J. Fiala: „Lumpacivagabundus“

Gerard, herec

– F. Hervé: „Mamzelle Nitouche“

71

sezóna 1988 – 1989 baron Pötök

– W. Dostal: „Uherská svatba“

otec

– J. Vomáčka: „Hledá se panic“

Moritz von Schwind

– H. Berté, F. Schubert: „Dům u tří děvčátek“

Otec Winifred

– V. Hála, J. Rychlík: „Limonádový Joe“

baron Homonay

– J. Strauss: „Cikánský baron“

sezóna 1989 – 1990 Juan Lopéz

– J. Kalaš: „Mlynářka z Granady“

Menke

– J. Brabec: „Týden v tichém domě“

Eisenkulka, nadlesní

– J. Beneš: „Na tý louce zelený“

Ferri Bácsi

– E. Kálmán: „Čardášová princezna“

Indián

– B. Smetana: „Prodaná nevěsta“

sezóna 1990 – 1991 de Varenne, básník

– M. Balling: „Miláček“

průvodce a hoteliér

– R. Benatzky: „U bílého koníčka“

mistr zednický

– B. Smetana: „Tajemství“

mistr krejčí

– E. A. Longen: „C. k. polní maršálek“

„role neznáma“

– F. Lehár: „Hrabě Luxemburg“

Melichar, mudrc

– J. Křička: „České jesličky“

kancelářský

– R. Piskáček: „Tulák“

sezóna 1991 – 1992 Moretti

– J. Beneš: „Uličnice“

Antonio

– W. A. Mozart: „Figarova svatba“

Blind, advokát

– J. Strauss: „Netopýr“

druhý senátor

– J. Ježek – J. Voskovec, J. Werich: „Caesar“

Grégorio

– Ch. Gounod: „Romeo a Julie“

mušketýr

– V. Novák: „Lucerna“

Silvano

– G. Verdi: „Maškarní ples“

Ambrogio

– G. Rossini: „Lazebník sevillský“

doktor Cajus

– O. Nicolai: „Veselé paničky windsorské“

72

sezóna 1992 – 1993 setník

– P. I. Čajkovskij: „Evžen Oněgin“

druhý vězeň

– L. v. Beethoven: „Fidelio“

Fu–li

– F. Lehár: „Země úsměvů“

Baron Douphal

– G. Verdi: „Traviata“

sezóna 1993 – 1994 Balbi, sluha

– J. Strauss: „Noc v Benátkách“

Kylián

– C. M. von Webber: „Čarostřelec“

Josef

– P. Burkhard: „Ohňostroj“

žalářník

– G. Puccini: „Tosca“

sezóna 1994 – 1995 pan Gama

– F. Lehár: „Veselá vdova“

Normann

– G. Donizetti: „Lucia di Lammermoor“

hrabě Oskar

– J. Offenbach: „Modrovous“

stárek

– L. Janáček: „Její pastorkyňa“

sezóna 1995 – 1996 hrabě Bitowski

– J. Strauss: „Vídeňská krev“

Zoltán Kárpáti

– J. Lerner, F. Loewe: „My Fair Lady“

Ruiz

– G. Verdi: „Trubadúr“

Brander

– CH. Goumod: „Faust a Markétka“

sezóna 1996 – 1997 Norton, gangster

– J. Styne: „Sugar“

Zuane, námořník

– A. Ponchielli: „ La gioconda“

73

sezóna 1997 – 1998 Hedouine, generál

– F. Lehár: „Paganini“

Bartuoci

– F. Lehár: „Paganini“

třetí dřevorubec

– S. Szokolay: „Krvavá svatba“

Zvonimír Slavko

– O. Nedbal: „Vinobraní“

Marco

– G. Puccini: „Gianni Schicchi“

lékař

– G. Pucinni: „Gianni Schicchi“

sezóna 1998 – 1999 Bakbuk, vezír

– J. Strauss: „Tisíc a jedna noc“

kapitán

– G. Verdi: „Simone Boccanegra“

filmový režisér

– Gorni, Kramer: „ Když je v Římě neděle“

sezóna 1999 – 2000 Bakbuk, vezír

– J. Strauss: „Tisíc a jedna noc“

Čert vrátný

– A. Dvořák: „Čert a Káča“

Čert strážce

– A. Dvořák: „Čert a Káča“

Maršálek

– A. Dvořák: „Čert a Káča“

Štěpán Karel Liebenberg

– E. Kálmán: „Hraběnka Marica“

Surin

– P. I. Čajkovskij: „Piková dáma“

Narumov

– P. I. Čajkovskij: „Piková dáma“

Baptista Minola

– C. Porter: „Kiss Me, Kate“

druhý gangster

– C. Porter: „Kiss Me, Kate“

sezóna 2000 – 2001 Kazimír

– K. Cón, F. Zacharník: „Tuze pyšná princezna“

Voleňski, šlechtic

– O. Nedbal: „Polská krev“

Škarohlíd, správce

– R. Piskáček: „Perly panny Serafinky“

Blind, advokát

– J. Strauss: „Netopýr“

sezóna 2001 – 2002 Horovitz

– J. Beneš: „Na tý louce zelený“

druhý loupežník

– Zvířátka a Petrovští 74

sezóna 2002 – 2003 Merkur

– J. Offenbach: „Orfeus v podsvětí“

Generál

– F. Lehár: „Země úsměvů“

Benoit, domácí pán

– G. Puccini: „Bohéma“

sezóna 2003 – 2004 Kiš, notář

– E. Kálmán: „Čardášová princezna“

hrabě Ceprano

– G. Verdi: „Rigoletto“

režisér

– P. Hervé: „Mamzelle Nitouche“

Stefani

– G. Donizetti: „Skandál v opeře“

sezóna 2004 – 2005 Lampel

– J. Strauss: „Cikánský baron“

sezóna 2004 – 2005 Yakusidé

– G. Pucinni: „ Madame Butterfly“

Státní divadlo Ústí nad Labem: sezóna 2005 – 2006 Bohuš

– A. Dvořák: „Jakobín“

75

6. ZÁVĚR V. Kyas se narodil v Brně a vystudoval hudbu na AMU v Praze. Přestože působil na různých místech naší republiky, jeho stěžejní působiště bylo na Moravě: v Opavě, v Brně a zvláště v Olomouci. Jeho umělecký a herecký projev je charakteristický vyzrálou technikou a uměleckým výrazem. Nastudoval mnoho krásných operních i operetních rolí. Vystupoval s předními sólisty i dirigenty. Věnoval se koncertní i chrámové hudbě. Působil jako sbormistr a ještě stále hraje na varhany v kostele. Své dlouholeté zkušenosti stále předává mladým umělcům na Pedagogické fakultě UP v Olomouci a na ZUŠ ve Žďáře nad Sázavou. Obětavě napomáhá radou svým bývalým i současným studentům. Práce sumarizuje život jedné z velkých osobností regionu v oblasti operetního zpěvu a snaží se podat nezaujatý pohled na jeho celoživotní dráhu. Je jasným dokladem, že velcí umělci se nemusí vyskytovat pouze v centru naší kultury v Praze, ale mohou i úspěšně pracovat na regionální úrovni v naší muzikální zemi – na Moravě.

76

7. POUŽITÁ LITERATURA

ČERNUŠÁK, Gracian. 1964. Dějiny evropské hudby, Praha: Panton, 487 s. ISBN 35-30564 HOSTOMSKÁ, Anna. 1965. Opera – průvodce operní tvorbou, Praha: Státní hudební vydavatelství, 824 s. ISBN 02-002-65 HOSTOMSKÁ, Anna. 1993. Průvodce operní tvorbou. Vydání

8., doplněné,

Nakladatelství Svoboda-Liberta, ISBN 80–205-0344-7 CHAILLEY, Jacques. 1965. 40 000 let hudby, Praha: Státní hudební vydavatelství 308 s. ISBN 20-171-65 JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. 1999. Malá encyklopedie české opery, Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček-Paseka ISBN 80-7185-256-8 KLIMEŠ, Lumír, 1986. Slovník cizích slov, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 816 s. ISBN 14-575-86 Kol. autorů. 1996. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Praha: Nakladatelství Dům OP ISBN Kol. autorů. 1972. Malý encyklopedický slovník A-Ž, Praha: Akademia ISBN 80-8584117-7 RUMER, M. A., Lokšin, D. L., Grodzenská, N. L. a Bandinová, A. V. 1953. Metodika zpěvu ve škole, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 263 s. ISBN 44-58-41 SOUKUP, Jaromír. 1959. Hlas, zpěv, pěvecké umění, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby, umění 147 s. VAŠEK, Rudolf. 1977. Kultivovaný zpěv, Praha: Panton ISBN 0-356-09098-1 VÍTOVÁ, Eva. 2005. 50 slavných oper, Praha: Nakladatelství Albatros ISBN 80-0001788-1 VYSLOUŽIL, Jiří. 2001. Hudební slovník pro každého, Vizovice: Nakladatelství Lípa ISBN

77

8. PŘÍLOHY

Příloha 1: Aktuální podoba Vladimíra Kyase (15. 6. 2013, Brno)

Příloha 2: Kostel Sv. Augustina v Masarykově čtvrti v Brně

78

Příloha 3: Christoph Willibald Gluck: „Orfeus a Eurydika“ – Orfeus Slezské divadlo Opava

Příloha 4: Giuseppe Verdi: „Rigoletto“ – Rigoletto Slezské divadlo Opava

79

Příloha 5: Gaetano Donizetti: „Zvonek“ (Il Campanello) – Enrico Slezské divadlo Opava

Příloha 6: Bedřich Smetana: „Dalibor“ – Král Vladislav Slezské divadlo Opava

80

Příloha 7: Bedřich Smetana: „Dalibor“ – Král Vladislav Slezské divadlo Opava

Příloha 8: Giuseppe Verdi: „Síla osudu“ – don Carlos di Vargas Slezské divadlo Opava

81

Příloha 9: Giuseppe Verdi: „La Traviata“ – baron Douphal Moravské divadlo Olomouc

Příloha 10: Vladimír Kyas – promoce 23. 10. 2009 Ph.D. Hudební teorie a pedagogiky

82

Příloha 11: Programy nejvýznamnějších představení, kde V. Kyas vystupoval

83

84

85

86

87

88

SEZNAM ZKRATEK AMU – Akademie múzických umění JAMU – Janáčkova akademie múzických umění KHV Pdf UP v Olomouci – Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ND – Národní divadlo v Praze SŠ – střední škola UP – Univerzita Palackého v Olomouci ZUŠ – Základní umělecká škola

89

ANOTACE Jméno a příjmení:

Eva Darmovzalová

Katedra:

KHV

Vedoucí práce:

MgA. Jana Hladíková

Rok obhajoby:

2013

Název práce:

Umělecká osobnost regionu, Vladimír Kyas – profil pěvecké a pedagogické činnosti

Název v angličtině:

Regional excellence in artists, Vladimír Kyas – profile of singing and educational activities

Anotace práce:

Diplomová práce pojednává o významném operetním pěvci v regionu Olomoucka, Vladimíru Kyasovi. Zaobírá se jeho životní drahou od rodinných poměrů přes jeho studium až po jeho uměleckou činnost. Jeho působení bylo zmapováno ve Slezském divadle v Opavě, v Moravském divadle v Olomouci, ale i v řadě dalších vedlejších uměleckých aktivit. Ve zralém věku započal i s pedagogickou činností a v současné době působí na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde vyučuje zpěv.

Klíčová slova:

Vladimír Kyas, operetní pěvec, Olomouc, divadla, pedagogická činnost

Anotace v angličtině:

The thesis deals about an excellence of the light opera in region of city Olomouc– Vladímír Kyas. Starting from cradle, the thesis describes his whole family life, continuing through his study period and finally aiming on his artwork. His membership was tracked in Silesian Theatre in Opava, in Moravian Theatre in Olomouc and also in many other artistic activities. In mature age he started the carrier as a lecturer of singing at Palacký University Olomouc where is untill nowadays active.

Klíčová slova v angličtině:

Vladimír Kyas, light opera singer, Olomouc, theatre, educational activities

Přílohy vázané v práci:

11 příloh

Rozsah práce:

77 stran

Jazyk práce:

jazyk český

90