Pavol Rankov Matky. host

avol ankov atky

Pavol Rankov Matky

host

Matky

Brno 2013

Pavol Rankov Matky Host

Pavol Rankov: Matky Copyright © Pavol Rankov, Elpeka, s. r. o., 2012 Translation © Jana Faschingbauerová, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) isbn 978-80-7294-923-6 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-924-3 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-925-0 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-926-7 (Formát MobiPocket)

„A začínáme debatu o historických románech: zda se někdo vůbec může opovážit je psát. Historický román je přece o něčem, co autor nikdy neviděl. Autor, se zátěží odstupu a zralosti své doby, se může sebevíce přesvědčovat, že vše dobře promyslel, ale vžít se stejně nemůže; znamená to tedy, že historický román je především románem fantastickým?“ Alexander Solženicyn: Souostroví Gulag II (6. kap.) „V bednách jsme nashromáždili všelijaké spisy a svědectví. Hrůzostrašné věci, statistiky, plány táborů a vězení, dopisy internovaných lidí, tajná rozhodnutí a — samozřejmě — výstřižky z novin. Když jsme všechny ty dokumenty posbírali, zdály se nám nesmírně vzrušující, ale bylo zvláštní, že o chvíli později už nám naše kořist připadala nezajímavá a všední.“ Ismail Kadare: Spiritus (První část: Chaos) „Synu, měj se mnou slitování! Devět měsíců jsem tě nosila v lůnu, tři roky tě kojila, krmila a vychovávala do nynějšího věku. Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal. Neboj se toho kata, ale buď hoden svých bratrů a přijmi smrt, abych z Božího slitování dostala s tvými bratry zpět i tebe.“ Druhá kniha Makabejská (2 Mak 7, 27—29)

HALT! (něm. Stát!) „Coura,“ zašeptala žena. „Přímo pod matčinou střechou se… s bolševikem.“ Přitiskla ke klíčové dírce druhé oko, jako by doufala, že takhle uvidí v tmavém pokoji přijatelnější obraz. Ale zase měla před sebou jen siluety nahých těl. Vztekle se kousla do rtu. Pak se pomalu narovnala. Její pohled padl na lesklé ozdoby zavěšené na jedličce, visící nad kuchyňským stolem. Zdálo se jí, že jedna z koulí by mohla z konce větvičky spadnout. Posunula ji. Přešla temnou místností k lavici, ale nesedla si. Hleděla na dveře pokoje jako na hranici. Nevěděla však, jestli tuto hranici překročit nesmí, nebo naopak musí. Za chvíli se několika ráznými kroky vrátila ke dveřím. V okamžiku, kdy její prsty sevřely kliku, zase zaváhala. Ruku pomalu odtáhla a utřela si ji do zástěry, jako by se dotkla něčeho nečistého. Znovu prošla kuchyní a sesunula se na lavici. Dřevo zaskřípalo. Žena se napjatě podívala na dveře, ale když se neotevřely, pohrozila směrem k nim pěstí a znechuceně zasípala: „Jako zvěř v říji. Nic vás nevyruší.“ Zavrtěla hlavou a vzdychla. „Jenže tohle je můj dům,“ řekla už téměř nahlas. „A moje dcera.“ Dívka přejížděla tváří po mužově hrudi. Tvrdé chlupy ji lechtaly na rtech. Vdechovala ostrou mužskou vůni. Když se dostala k podpaží, odtáhla se: „Musíme vymyslet, jak tě vykoupeme, aby si maminka ničeho nevšimla.“ „Što?“ zeptal se muž. „Vykoupu si tě. Umyju.“ „Meňa myť nado?“ smál se muž. „Vozmu sněg…“ „Kdepak sníh! Vykoupu si tě v teplé vodě jako děťátko.“ „Děťatko?“ zopakoval muž.

9 

1 0 

Zvedl se na lokti, aby dívce viděl do tváře. Prohlížel si ji v bledém měsíčním světle, které pronikalo dovnitř malým oknem. „Kogda vojna zakončitsja, i děťatko budět.“ Dívka vyprskla smíchy, dlaň si tiskla na ústa, aby ztlumila chichot. „Imja pervovo malčika budět Alexej,“ šeptal muž. „V našej semje vsegda tak byvajet, pervyj malčik Alexej. Alexej Alexejevič.“ „U nás se zase dcera vždycky jmenuje po matce Zuzana. Alexej a Zuzana.“ Dívka se otočila na bok a přitiskla se k muži. Pokrčenou nohu mu položila na břicho. „A kdy už skončí válka?“ „Kogda my ubjom vsech němcev!“ „Všechny doufám ne! Dole ve městě taky žijí Němci, a to jsou dobří lidé.“ Muž ji políbil. Najednou vstal a přitiskl tvář k oknu. „Němci!“ vykřikl. Otevřel okno a nahý se protáhl ven. Dívka za ním vystrčila samopal. Za zlomek vteřiny se otevřely dveře a do pokoje vběhla matka. „Zavři okno, ty náno. Němci jdou!“ Dívka však jen stála. Sepjala ruce a její rty už šeptaly první slova modlitby. Matka ji odstrčila, přiskočila k oknu a zavřela ho. Spěšně posbírala rozházené části ruské uniformy. „Halt!“ ozvalo se zvenčí. Vzápětí zazněly výstřely a povely v němčině. Dívka přitiskla tvář k oknu, ale matka ji zase odtáhla. „Ty hloupá, obleč si košili a lehni si! Dělej, jako že spíš. Nikdy jsi ho neviděla. S tímhle nemáme nic společného.“ Střelba neustávala. Dívka klečela nahá na posteli s hlavou položenou až na kolenou a mechanicky se modlila.

„Bohorodičko, vyslyš mě a pomoz. Bohorodičko, vyslyš mě a pomoz. Bohorodičko, vyslyš mě a pomoz,“ opakovala. Matka se s náručí plnou vojenského oblečení dívala na její nahá záda. „Vyslyš hříšnici a pomoz bolševikovi?!“ šeptla nazlobe­ ně. „Ještě že se toho nedožil otec.“ Setkaly se očima. V tu chvíli si obě dvě uvědomily, že výstřely už utichly. „Maminko, oni mi ho zabili,“ zašeptala dívka. Pomalu, jako dítě, které si uvědomuje svou bezmoc, si dívka lehla. Matka si sedla na okraj postele a tlustou peřinou přikryla dceřinu nahotu. Hřbetem ruky ji pohladila po tváři. „Němci můžou přijít každou chvíli. Budou nás vyslýchat. O ničem nevíš! Vzbudila tě střelba. Jeho oblečení hodím do šporheltu. A ty už se konečně obleč, poběhlice!“ Za svítání vyšla matka na dvůr. Vzala z kůlny lopatu a začala odhazovat sníh. V noci ho trochu připadlo, ale stopy pod dceřiným oknem byly stále viditelné. Několikrát zaryla lopatou, až se dostala na zem. Přitiskla tvář na sklo. Dcera stále ještě klečela u postele a modlila se. Potom se žena vydala po stopách. Střídavě sníh odhrnovala nebo házela na malé kupky. Tak se dostala přes dvůr a zahradu až k plotu. Jedna laťka byla vylomená. Žena ji zvedla a vší silou jí mrštila k velké hromadě nařezaného dříví u chléva. „Tuhle díru máme v plotě už několik let, Herr Offizier. Nemůžu se dostat k tomu, abych to opravila. Znáte to, když je žena bez muže, na hospodářství je to znát. Psí život, pane důstojníku. Hundeleben, Herr Offizier. Frau ohne Mann… Der Frau ohne das Mann…,“ připravovala si, co řekne Němcům.

11 

1 2 

Hodila ještě několik lopat sněhu ze zahrady na stopy za plotem. Potom její pohled upoutalo cosi na stráni. „Bože můj,“ zašeptala, „dej, ať se mi to jen zdá.“ V dálce trčelo ze sněhu něco našedivělého. Chalupa stála na okraji vesnice. Bylo docela možné, že kromě ní a německých vojáků zatím nikdo jiný o mrtvém těle ve sněhu nevěděl. Z ostatních chalup nebylo na stráň vidět a chodit do lesa na dříví teď bylo zakázané. Žena si řekla, že pokud ho Němci do poledne neodnesou, vydá se za farářem a poprosí ho o pomoc. Věci okolo pohřbívání jsou přece jeho starost. Dceři neřekne nic. Zakázala jí vycházet z domu a ještě jednou jí to zopakuje. A musí zadržet kaž­dého, kdo by chtěl jít k mrtvole okolo jejich oken. Dceru ochrání. Je ještě mladičká, časem zapomene. Zostudila se, ale to se stalo i jiným. Válka už brzy skončí a děvče se zakouká do jiného. Najde si někoho, kdo umí odpouštět. A tohle všechno zůstane jen v nejtajnějších vzpomínkách, ukryté jako pod sněhem. Žena se ještě na chvíli zahleděla na stráň, ale její pozornost teď upoutalo vzdálené zahřmění. Bouřka v prosinci ji překvapila. Potom zahřmělo znovu a ona si najednou uvě­domila, že o tomto hřmění mluvily včera ženy po mši. Kano­náda. Blíží se fronta. Žena se pokřižovala.

HALTOVAT (nářeč. z něm. brzdit, zastavit) Slunce svítilo ještě slabě, ani do oběda nemohlo vysušit zem nasáklou nočním deštěm. Zuzana klečela v mokré trávě. V rukou držela otevřenou knihu, přestože modlitbu za mrtvého manžela už znala nazpaměť. Oči červené od pláče upírala na velkou hromadu nedávno navršené hlíny. Německá komandatura farářovi ani po velkém přesvědčování nepovolila, aby pochoval ruského partyzána do posvěcené půdy na hřbitově. Muži z vesnice museli vykopat jámu do zmrzlé země hned pod kopcem, přímo tam, kde ho zastřelili. Tělo zabalili do plachty a pohřbili v truhle narychlo sbité z neopracovaných dřevěných prken. Hrob ale farář stejně vysvětil. Bolševik nebo nacionálsocialista, před Bohem jsme si všichni rovni, okřikl protestujícího gardistu, který na pohřbívání dohlížel. Jakmile přešla fronta, první Zuzaninou myšlenkou bylo, že hrob se musí řádně obezdít. Věděla, že matka na to nedá ani korunu, a tak se rozhodla, že půjde za lidmi z nového národního výboru. Obávala se jenom toho, aby nechtěli přenést Alexeje dolů na hřbitov nebo nedejbože odvézt až do Sovětského svazu. Tady pod kopcem ho měla blízko. Mo­hla za ním chodit každý den, někdy i třikrát. To se rozumí, že se matka hněvala, bála se, co si lidé pomyslí, když Zuzana takto veřejně oplakává milence-bolševika. Ale Zuzaně bylo všechno jedno. Za pár týdnů stejně každý uvidí, že čeká dítě. Malého Alexeje. Určitě to bude chlapec. Alexej Alexejevič. Už delší dobu hledala slova, kterými to oznámí matce. Zuzana se pokřižovala. Už chtěla modlitební knížku zavřít, když vtom jí padl zrak dolů na pravou stránku, kde byla modlitba za zemřelé rodiče. Napadlo ji, že by se mohla jménem svého dítěte pomodlit za jeho otce. Jednu ruku si položila na břicho, jako by se s dítětem chtěla spojit,

13 

1 4 

a druhou pevně uchopila knihu, protože vítr začal obracet stránky. „Bože, jenž jsi rozkázal ctít otce i matku, smiluj se nad duší mého otce…“ Když se Zuzana vracela strání k domu, všimla si, že od jejich zahrady jí jde naproti trojice mužů. Dva z nich byli sovětští vojáci, červeň nárameníků na jejich uniformách zářila v chladném březnovém slunci, třetí byl milicionář, civil s červenou páskou na rukávu, oblečený jako vesničan. Jen aby nechtěli převézt Alexeje někam pryč, blesklo jí znovu hlavou. „Jste Zuzana Lauková?“ zeptal se milicionář, když se setkali uprostřed louky. „Ano, vždyť to víte,“ odvětila Zuzana. Muž pohrdavě našpulil rty: „Musíte podat vysvětlení v jisté záležitosti. Půjdete s námi.“ Sovětští vojáci o ni téměř nejevili zájem. Šli vpředu a o něčem se živě bavili. „Jde o Alexejův hrob?“ zeptala se Zuzana. „Nevím,“ odpověděl muž s červenou páskou. „To vám řeknou dole v Levoči. Vemte si doklady, a jestli chcete, tak i něco na sebe. Může zase začít pršet.“ Zuzana zrychlila, aby vojáky doběhla. Chtěla zachytit co nejvíc z jejich zpěvavé ruštiny, která jí připomněla Alexeje. Když přišli k chalupě, matka už stála na dvoře. „Co se děje?“ zeptala se. „Ničevo,“ usmál se jeden z vojáků a máchl rukou. „Opravdu nic,“ uklidňovala matku Zuzana. „Buďte klidná, maminko.“ „Musí podat vysvětlení v jisté záležitosti, půjde s námi,“ zopakoval milicionář svoje předchozí slova. Obrátil se k Zu­ zaně a nepřátelsky rozkázal: „Hybaj dovnitř pro doklady. Tak honem!“

V kuchyni Zuzana otevřela almaru a vzala odtud svůj průkaz. Zastrčila ho do modlitební knížky. „Vy si s sebou chcete brát i ten zpěvník?“ podivil se mili­ cionář. „Kdybych musela čekat, budu se aspoň modlit,“ vysvětlila Zuzana. Muž pokrčil rameny. Zuzana vešla do pokoje, aby si vzala vlňák. Dveře zůstaly pootevřené, a tak slyšela, jak se matka ptá muže, jestli je teď už s Rusy. Muž jí řekl, že přece každý viděl, co se dělo v okolních vesnicích, když tudy procházela fronta. Rusové byli rozdivočelí a někdo musel najít odvahu, aby je haltoval. Matka se ho posměšně zeptala, jestli předtím haltoval i Něm­ce. Muž jí řekl, aby ve vlastním zájmu držela hubu. Zuzanu napadlo, že by přece jen nemusela chodit po Levoči jako stará babka s modlitební knížkou v ruce, a tak se převlékla do matčiny sváteční tmavomodré sukně, která měla vpředu zespodu všitou kapsičku. Do ní si knihu zastrčila. U branky stálo ruské auto. Vojáci už seděli uvnitř a če­ ka­li, až Zuzana nastoupí. Matka ale dceru pevně objímala a tiskla ji k sobě, jako by ji ani nechtěla pustit. Milicionář nakonec musel vystoupit z auta, aby dceru od matky rázně odtrhl. Matka se rozplakala a chtěla Zuzanu znovu obejmout. Milicionář ji odstrčil a vykřikl: „Uchodi, svoloč!“ Ruští vojáci si mezi sebou vyměnili pobavené pohledy. Zuzana nastoupila a auto se rozjelo.

15 

1 6 

RUBAŠKA (rus. blůza, košile) Zuzana chodívala z rodné vesnice do Levoče jen málokdy. Město jí pokaždé znovu učarovalo svou starobylou krásou. Její ubohý život v Zálesné Porubě kontrastoval s krásnými městskými domy, které jako velké kamenné vzpomínky připomínaly honosný a slavný život levočských měšťanů minulých století. Zuzanu občas napadlo, že se narodila do špatné doby. Nejlepší časy už pominuly, zůstaly po nich jen tyto krásné budovy, ale ani v nich už dnes nežijí vznešení a hrdí lidé, jak by se slušelo a patřilo. Městské velitelství Narodnovo komissariata vnu­tren­ nich děl obsadilo dům, ze kterého byl přímý výhled na rozlehlé obdélníkové náměstí a budovu minoritského kláštera. Zuzana stála ve druhém poschodí u okna a pozorovala čilý ruch na náměstí. Sovětští vojáci po něm přecházeli rázně, zatímco domácí chodili pomaleji, jakoby opatrněji. Chodba za jejími zády byla tichá a prázdná, jen občas někdo přešel z jedněch dveří do druhých. Čekala tu už dobrou půlhodinu, ale nikdo si jí nevšímal. Možná dokonce zapomněli, že si ji sem nechali předvést. Důstojník, který s ní chtěl mluvit, možná musel odejít, odvolali ho k nějaké důležitější věci, a ona tu teď bude čekat až do večera, a potom bude muset jít sama nocí až do Zálesné Poruby. Nakonec se přece jen otevřely dveře na konci chodby. Objevila se v nich žena v civilu a ostře ji vyzvala: „Zuzana Lajukova, iditě sjuda! Bystro!“ „Jmenuju se Lauková, Zuzana Lauková,“ opravila ženu, která vcházela dovnitř vedle ní. Zuzana se ocitla ve velké místnosti. Její větší část byla přeplněná nábytkem nanošeným a naházeným bez ladu a skladu na hromadu. Pouze u dveří byla vytvořená provizorní kancelář s psacím stolem, naproti němu stály dvě židle. Na kraji stolu byla lampa, uprostřed psací stroj. Okolo ležely rozházené papíry. Mezi oknem a dveřmi byla malá

kovová kamínka, vedle nich hromádka polen. V místnosti bylo přetopeno. Sovětská úřednice se posadila z jedné strany stolu a pokynula Zuzaně, aby si sedla naproti. Zuzana si svlékla kabát a položila si ho spolu s vlňákem na kolena. Úřednice se Zuzany zeptala, jestli znala sovětského partyzána Alexeje Alexejeviče Orlova. Zuzanina tvář se na chvilku rozjasnila. „Samozřejmě, vždyť…“ bezděčně si přitiskla ruku na podbřišek, „vždyť k nám často chodil.“ „Často?“ úřednice zvědavě zdvihla obočí. „Často. Chodil do vesnice pro jídlo a vždycky se u nás zastavil. Bydlíme pod kopcem, v poslední chalupě. Vždycky jsem mu přidala do batohu skleničku zavařeniny nebo pár jablíček. Ale moc toho nebylo. Jsme chudé… A kromě toho, nechtěla jsem, aby si maminka něčeho všimla.“ Úřednice se zeptala, komu Zuzana říkala o Alexejových návštěvách. Zuzana odpověděla, že o tom neřekla nikomu ani slovo. Hodně lidí vědělo, že Alexej chodívá do vesnice, vždyť mu víc lidí dávalo potraviny, ale nikdo z nich nejspíš nevěděl, že chodí i za Zuzanou. Úřednice pokývala hlavou, že chápe. Potom vsunula do válce psacího stroje papír a začala psát. Občas se podívala do listin, které měla rozložené na stole. Vypadalo to, že další otázky už nemá. „O  Alexejův hrob se postaráme,“ řekla nakonec Zuzana. Úřednice zvedla na chvíli oči od papírů. „Obezdíme ho, napíšeme tam jméno… Rusky i slovensky, jak by se to slušelo. Ten hrob se stane památníkem války a jejích obětí.“ „Krasivaja iděja.“ Znovu se sklonila nad papíry a psala dál. Potom se postavila a poodešla k oknu. Otevřela ho a vyklonila se. „Geňa, priněsi odnu rubašku,“ zavolala.

17 

1 8 

Za chvíli vešel do místnosti voják s automatem přes rameno. V ruce držel starou pomačkanou flanelovou košili. Zůstal stát u dveří, jako by čekal na další rozkazy. Úřednice si Zuzanu dlouho měřila pohledem. Potom se klidným, ale rozhodným hlasem zeptala, proč Alexeje zradila. Zuzana nechápala, o čem to mluví. Úřednice zopakovala svou otázku stejně klidně jako před chvílí. Zuzana konečně pochopila, zorničky se jí náhle rozšířily a mimoděk pootevřela ústa. Vydala tichý kvílivý zvuk, ale neřekla ani slovo. Potom si položila ruku na srdce, jako by se chystala přísahat, ale dlouho z ní nevyšlo ani slovo. „No…“ pobízela ji úřednice. „Já že jsem…“ koktala Zuzana, „…zradila Alexeje? Já?“ „Ty,“ hlas úřednice zůstával klidný. „Ne. Já jsem ho nezradila… Já jsem Alexeje milovala.“ „Oj!“ zalomila úřednice teatrálně rukama. „Ona Alexeje milovala… Fašistskaja bljaď!“ Úřednice ukázala na svůj stůl a řekla, že Rudé armádě se podařilo získat množství německých dokumentů. Postupně je studují. Ironicky se pousmála a zvedla jeden z papírů. Například tadyhle si fašisti zaznamenali, že v prosinci je navštívila Zuzana Lauková a informovala je o pohybu zásobovače ruského oddílu banditů. Zuzana napřáhla ruku po papíru: „Ukažte.“ „Nět!“ bouchla úřednice pěstí do stolu. „I těper snimaj bluzku.“ „Já jsem Alexeje neudala, ukažte mi ten papír!“ zvolala Zuzana ještě hlasitěji. Ucítila, jak ji voják šťouchl do zad. Otočila se a zpozorovala, že na ni míří samopalem. „Já jsem Alexeje neudala,“ snažila se teď vysvětlovat jemu. „Rozumíte? Já jsem ho milovala.“ „Snimaj bluzku!“ okřikl ji voják a prsty si vpředu zatahal za uniformu.

Zuzana konečně pochopila, že od ní chtějí, aby si svlékla blůzku. Otočila se k úřednici a pomalu se svlékla. Položila blůzku na stůl. Ačkoli na sobě měla ještě košilku, zakrývala si prsa rukama, jako by byla nahá. „Oděňsja“ přikázala jí úřednice a pohodila hlavou směrem k vojákovi. Zuzana se otočila. Voják jí podal košili, kterou přinesl. Zuzana ji bezmocně vzala a pomalu si ji oblékla. Ucítila, že je zatuchlá od dlouho nepraného mužského potu, ale neprotestovala. Na tom, co si obleče, přece nezáleží, když si tihle lidé myslí, že Alexeje zradila Němcům! Po tom nečekaném obvinění z ní vyprchala všechna síla. V duši i po těle se jí usazovala otupělá bezmoc. Úřednice si mezitím k sobě zavolala vojáka a něco mu potichu říkala. Zdálo se, že s ní nesouhlasí. Zuzana se snažila zachytit jejich slova. Třeba voják úřednici přesvědčuje, že je nevinná. Možná by u něj našla víc pochopení. Tak tomu však nebylo. Zuzana pochopila, že se nemůžou dohodnout na tom, kam ji mají odvést. Úřednice ji chtěla poslat do levočské věznice, ale voják namítal, že tam jsou místnosti plné mužů. Lepší by bylo držet ženu zvlášť a zavřít ji přímo v budově ředitelství. Ve sklepě jsou ještě dvě prázdné místnosti. Úřednice s tím nakonec souhlasila. Voják Zuzaně pokynul, aby šla před ním. Vedl ji do prvního poschodí, do místnosti s otevřenými dveřmi. Tam byl ještě větší nepořádek než nahoře. Po zemi se válely kabáty, saka, svetry, kalhoty, boty, deštníky a otevřené kufry. Zuzana si domyslela, že i košile, kterou má teď na sobě, ležela ještě před pár minutami někde tady. Uprostřed toho všeho seděla na židli postarší tlustá žena v uniformě. Když voják se Zuzanou vešli, znuděně se na ně podívala. „Personalnyj osmotr,“ vysvětlil jí voják. Žena neochotně vstala. Vzala Zuzaně z ruky vlňák a položila ho na židli. Potom ji prohmatala v podpaží. Pomalu

19 

2 0 

se mohutnýma rukama přesouvala směrem dolů. Chvilku jí šmátrala v pase, vytáhla modlitební knížku a upustila ji na zem. Potom jí prohmatala boky a stehna. Mocný ukazo­ vák strčila shora i do válenek. Nakonec se obrátila k vojákovi a řekla, že je všechno v pořádku. Voják Zuzaně pokynul, aby si ze židle vzala vlňák a šla ven. Když se sehnula pro modlitební knížku, zase na ni namířil zbraň. Pak něco zamumlal a hlaveň samopalu sklopil.

GOTT SCHÜTZE DICH (něm. Bůh tě ochraňuj) Sklep byl úplně prázdný. Zuzana si dřepla pod malé okno, kterým dovnitř dosud pronikal dostatek světla, vytáhla modlitební knížku a začala se modlit. Nejdřív několikrát odříkala jménem svého dítěte modlitbu za zemřelého ro­ di­če a potom postupně přidávala další. Zdálo se jí, že v té­ hle situaci se hodí snad každá modlitba — za rodiče, za světskou vrchnost, za vlast, za mír. Nedokázala se však na modlení soustředit, stále se musela v myšlenkách zabývat nepochopitelnou situací, do které se dostala. Doufala, že příští den narazí na úplně jiné lidi. Snad přijde nějaký zkušenější důstojník, který ji skutečně vyslechne. Vzpomněla si, jak matka vždycky nadávala na bolševiky, a musela jí dát za pravdu. Když se setmělo tak, že už neviděla na písmena, sedla si na knihu, aby ji trochu chránila před chladem od země. Šeptala modlitby, které uměla zpaměti, jako například Anděl Páně nebo loretánské litanie. Chvílemi usínala, ale hned se probouzela zimou a pokračovala v modlitbě. V noci se najednou těžké dveře od sklepa otevřely a vojáci dovnitř strčili dvě postavy. Byly to ženy. Nejdřív si Zuzany v té tmě ani nevšimly. Mluvily spolu německy a podle toho, jak se oslovovaly, Zuzana pochopila, že to je matka s dcerou. Podle šatů poznala, že jsou zdejší. Dcera naříkala, že je Rusové určitě zastřelí. Matka ji rázně přerušila a řekla, že musí utéct. Chtěla si prohlédnout okno, a v té chvíli si Zuzany všimla. Zeptala se jí slovensky, proč ji zavřeli. Zuzana odpověděla, že ani sama neví. Žena si povzdechla, že i to může být důvod k zastřelení. Dcera řekla, že musí být opatrné, a odtáhla matku do protějšího kouta. Za chvíli přišla za Zuzanou starší z obou žen a potichu se jí zeptala, jestli se dá odsud utéct. Zuzana odpověděla, že se o to ani nechce pokoušet, ráno požádá o slyšení u nějakého vyššího

21 

2 2 

důstojníka a všechno se vysvětlí. Žena cosi zamručela a vrátila se k dceři. Zuzana zaslechla, jak se dohadují. Nerozuměla všemu, protože mluvily německy a ještě k tomu šeptaly, ale v jejich hádce se opakovala slova allein a zusammen. Za chvíli za Zuzanou zase přišla starší z žen a požádala ji, aby poodstoupila od okna. Zuzana jí vyhověla, i když nevěděla proč. Když odešla, vyzula si žena botu a postavila se pod okno. Opřela se zády o stěnu a z rukou vytvořila misku. Tehdy k ní přišla dcera, vzala botu do ruky a s matčinou pomocí vylezla k okénku. Napřáhla se a podpatkem ho rozbila. Sklo zařinčelo. Střepy prořízly noční ticho. Všechny tři ztuhly. Stály nehybně, jako by i je samé řinčení skla překvapilo. Dcera se podívala na Zuzanu. Tohle byla ta chvíle, kdy je mohla prozradit. Zuzana se otočila. Za chvíli vydala starší z žen krátký příkaz. Její dcera začala z rámu vybírat kusy rozbitého skla. Podávala je matce a ta je opatrně strkala do kapsy kabátu. I přesto to občas zacinkalo. Pak se dcera zachytila okna a lezla ven. Sotva se tam vešla, matka ji musela zatlačit do zadku. V jedné chvíli dcera sykla bolestí. Asi se pořezala o střepy. Když byla dcera venku, prostrčila ruce oknem, aby vytáhla matku. Zuzaně bylo jasné, že se to nemůže podařit. Ani kdyby ona pomáhala starší ženě zevnitř, oknem by se neprotáhla. Ale to si uvědomovala i matka. Pravděpodobně to věděla hned od začátku, když s dcerou plán vymýšlela. Na chvíli dceři stiskla ruku a potom se s ní rychle rozloučila. Poodstoupila od okna a obula si botu. Dceřiny ruce však nadále zůstávaly v okně, připravené matku chytit a vytáhnout ji ven. Matka se vrátila pod okno a  řekla rozhodně: „Geh schon!“ „Nein, ohne dich gehe ich nicht.“ „Geh!“ přikázala jí matka a ustoupila do tmy.

Dcera ještě chvíli dřepěla u okna, ale potom vstala. Byly vidět její nohy. V prvním momentě jako by nevěděly, kterým směrem se vydat, ale nakonec se pohnuly a zmizely z dohledu. „Gott schütze dich,“ zašeptala starší žena. Potom přišla pomalu k Zuzaně a sedla si vedle ní. „Vidíš, jde to,“ řekla. „Nestříleli. Jestli chceš, pomůžu i tobě.“ „Já nemusím utíkat. Ráno mě pustí,“ odpověděla Zuzana. „Kéž by,“ hlesla žena. Po chvíli chytila Zuzanu za ruku: „Já jsem Anna.“ Rozbitým oknem se do místnosti vkrádala zima. Nad ránem určitě mrzlo.

23 

2 4 

PRZEZ CAŁĄ WOJNĘ NIENAWIDZILIŚMY SIĘ (pol. Celou válku jsme se nenáviděli) Když se ráno ukázalo, že jedna ze zatčených utekla, chtěly stráže zbylé dvě hned zastřelit. Nakonec to neudělaly jenom proto, že přišel vyšší důstojník, který prohlásil, že potřebují každou ženu, protože jim jich beztak ještě sedm chybí. Po chvíli skutečně přivedli sedm žen. Ty vůbec nechápaly, co od nich sovětští vojáci chtějí. Přijely náklaďáky. Zuzanu, postarší Němku a těchhle sedm nových žen donutili nastoupit do jednoho auta společně s asi dvaceti muži. V dalších náklaďácích byli samí muži. Lidé se ptali strážných, kam je vezou, ale ti jim neodpovídali. Pokud někdo otázku zopakoval příliš důrazně, uhodili ho pažbou do žaludku nebo do tváře. Když Zuzana vylezla na korbu, padl jí zrak na jedno z oken v poschodí budovy, kde sídlilo velitelství. Stála za ním úřednice, která ji včera vyslýchala. Měla na sobě Zuzaninu blůzku. Auta se rozjela. Studený vítr olizoval její tvář jako nějaké dotěrné psisko. Rozkašlala se. Oči ji štípaly. V noci prochladla, cítila, že má horečku. Pořádně se zachumlala do vlňáku. „Odvezou nás za město a tam nás postřílejí,“ řekl nějaký muž. „Hloupost, kvůli tomu by neplýtvali naftou, vezou nás na Sibiř, na nucené práce,“ odporoval druhý. „Vždyť jsou tu i ženy, nepojedeme na práce,“ namítal další. „Ty šťastnější postřílejí, ostatní pojedou na Sibiř,“ zachechtal se kdosi. Jakmile zasvítilo sluníčko, hned se oteplilo. Zuzaně, která byla namačkaná mezi skrčenými těly, konečně přestalo být chladno. Usnula.

Vzbudil ji velký křik. To je hnali sovětští vojáci dolů z aut. Jejich náklaďák stál na volném prostranství mezi několika jinými vozy blízko jakéhosi vlakového nádraží. Když Zuzana vyskakovala z auta, zatočila se jí hlava. Málem spadla, ale zachytily ji silné ruce jednoho z mužů. Pořád měla horečku. Bolely ji nohy, sotva se na nich udržela. Vojáci je stavěli do řad, muže a ženy zvlášť. Zuzana usoudila, že sem svezli lidi z více měst, protože těch několik žen z Levoče se mezi postavami seřazenými do velkého obdélníku úplně ztratilo. Jenom postarší Němka stála vedle ní. „Anno, kde to jsme?“ zeptala se jí Zuzana zakřiknutě. „V Polsku, v Sanoku.“ Žena položila Zuzaně ruku na čelo. „Mein Gott, děvče, ty úplně hoříš.“ Hned nato k nim přiskočil mladý vojáček a odstrčil Annu na její místo v řadě. Začalo přepočítávání. Vojáci chodili mezi řadami a nahlas počítali. Když došli na konec, nahlásili zjištěný počet jinému vojákovi, který udělal součet z jednotlivých řad a číslo oznámil veliteli vpředu. Počty však neseděly. Museli je přepočítat znovu. Zuzaně se začalo chtít zvracet. Několikrát svoje tělo ovládla, ale pak přišla tak silná křeč, až se prohnula v pase. Zvratky létaly na všechny strany. Ženy přivolaly vojáky, ale dosáhly jenom toho, že jeden z nich Zuzaně vynadal. Anna se mu snažila vysvětlit, že Zuzana má vysokou horečku. Voják jí ale nerozuměl, a tak ji okřikl, aby byla zticha. Zuzanin žaludek se konečně vyprázdnil. Další voják oznámil veliteli, že je všechno v pořádku. Potom se nenávistně rozhlédl po ženách okolo sebe a výhrůžně se na ně obořil: „Molčitě! Streljať budu!“ Před nastoupené lidi se postavil sovětský kapitán s dvěma civily. Kapitán lidem řekl, že byli zatčeni proto, že pomáhali fašistům. Jeden z civilů překládal jeho slova do němčiny, druhý do polštiny. Když lidé uslyšeli, z čeho jsou

25 

2 6 

obviněni, ozvalo se několik protestujících hlasů. Kapitán je umlčel zvednutou pravicí. Řekl, že jsou to všechno zatím jenom obvinění, která se nemusí potvrdit. Teď je odvedou před sovětské soudy. Ti, kdo jsou nevinní, nemusí mít strach, už zítra budou zpátky doma. Mnozí se takhle vrátili včera, jiní v sobotu, uzavřel velitel. Konečně přišel rozkaz, aby se dali do pohybu. Ženy musely pochodovat v obdélníkovém útvaru, ve kterém byly seřazené. Šly k nedalekému nádraží. Několik desítek metrů před nástupišti stál nákladní vlak. Dveře měl otevřené, z náspu k nim vedla úzká prkna. Vojáci chtěli útvar před vagony rozdělit na skupiny po padesáti. Ale protože ženy pochodovaly v osmistupu, bylo to dost složité. Vznikl další zmatek. Dozorci je zase okřikovali a bili pažbami. Rána, kterou dostala Zuzana, nebyla příliš silná, ale i tak to stačilo k tomu, aby upadla na kolena. Anna jí rychle pomohla na nohy. Vojáci chtěli vytvořit nové obdélníky, tentokrát po pětkrát deseti lidech, a tak postrkovali ženy ze strany na stranu. Následovalo přepočítávání, ale ani tentokrát se nepodařilo napoprvé. Konečně vydali rozkaz nastupovat. Ženy musely do vagonu vyběhnout po přistavených prknech. Když byla Zuzana v polovině, zase se jí zatočila hlava a nohy se jí podlomily. Málem spadla na ostré kameny na náspu, ale dozorce už si ji pamatoval a dával na ni pozor. Zachytil ji, a tak pád ztlumil. Přivolal nějakou ženu a společně dostrkali Zuzanu do vagonu. Když nastoupila poslední žena, dveře se s hlasitým kovovým cvaknutím zavřely. Ale vlak se ještě dlouho nehýbal. Ženy bouchaly na dveře, protože potřebovaly jít na záchod. Dozorci si jich nejdřív nevšímali, ale když ženy začaly do dveří i kopat, přišli k vagonu a okřikli je, ať jsou zticha. Nato se rozkřičely skoro všechny. Bouchaly a kopaly ještě zuřivěji. Jedny potřebovaly jít na záchod, jiné trápila žízeň. Odpovědí jim byla dávka z automatu do horní části

vagonu. Ženy ihned ztichly. V prknech zůstaly díry po kulkách, kudy dovnitř proudily paprsky světla. Zuzana seděla s hlavou opřenou o Annino rameno. Ženy ve vagonu byly většinou Němky a Polky. „Przez całą wojnę nienawidziliśmy się, a Rosjanie nas teraz połączyli,“ řekla jedna z nich. Ženy se dohodly, že potřebu nebudou vykonávat do žlabu ve dveřích, kde stála zapáchající voda, ale do díry mezi ulomenými prkny v jednom rohu vagonu, aby všechno odtékalo ven. Dostat se k díře ale bylo hodně těžké, protože vagon byl úplně přeplněný sedícími a dřepícími těly. Pry­ čen tam bylo jenom několik a na nich se ženy tlačily po dvou nebo dokonce po třech. První známkou Zuzanina těhotenství byla téměř neu­ stálá potřeba močit, ale teď se jí nechtělo. Spíš by se potřebovala napít. Oblečení měla úplně promočené od potu. I rukáv Annina kabátu byl vlhký. Utírala jím Zuzaně čelo.

27 

2 8 

STAKAN VODY (rus. sklenice vody) Vlak se rozjel až v noci. Nejel dlouho, po několika hodinách se zastavil a dveře se s rachotem otevřely. Dozorci už se vyměnili. Tihle měli psy. Zvířata se na ženy zuřivě rozštěkala. Pomohli Zuzaně vystoupit, sama se sotva udržela na nohou. V ostrém světle reflektorů namířených do míst, kde stáli, jí slzely oči. Lidské postavy v tom světle vrhaly dlouhé, strašidelné stíny. Zase se museli seřadit, tentokrát do čtyřstupu. Zmatky při seřazování oddělily Zuzanu od Anny. Zoufale ji hledala. Zdálo se jí, že stará žena stojí až na opačném konci útvaru, ale proti světlu reflektorů namířených rovnou do tváře bylo špatně vidět. Přepočítávání se podařilo hned napoprvé. Z první řady vytáhli čtyři ženy a odvedli je pryč. Ostatní si šeptaly hrozné dohady o tom, co se s těmi čtyřmi asi stane. Takhle bez­ tak dopadnou všechny. Za chvíli se však odvedené ženy vrátily. Každá z nich nesla vědro s vodou. Postupně obcházely jednotlivé řady a ženy se mohly napít z cínových ešusů, které byly přivázané k vědru. Voda byla ledová. Zuzana cítila, jak jí z ní mrazí v krku a rozpáleném hrudníku. Snažila se pít pomalu, drobnými doušky, ale dozorce si toho všiml. Vyrazil jí ešus z rukou a rozkázal, aby se žena, která vědro nosí, posunula dál. Ženy v zadní řadě dopadly ještě hůř než Zuzana. Voda ve vědrech došla a dozorci už nedovolili, aby ji ženy šly doplnit. Když jedna z žen nahlas protestovala, udeřil ji dozor­ce pažbou do temene. Žena se svezla na zem a zůstala nehybně ležet. Ty, které stály okolo, se k ní sklonily, ale voják je namířenou zbraní donutil, aby se znovu postavily na svá místa. Když dozorci ženám asi po půl hodině dovolili, aby si sedly na promrzlou zem, opatrně se některé přiblížily k nehybnému tělu. Tehdy se rozšířila zpráva, že ležící žena je mrtvá.

Soudit začali za svítání. „Osoboje soveščanije těbja ožidajet,“ zasmál se voják, když předstoupil před Zuzanu. I když si pod zadek strčila modlitební knížku, byla od sezení na studené zemi celá zkřehlá. Pokusila se vstát, ale dostala záchvat kašle a svalila se zase na zem. Voják jí za nepřetržitého nadávání pomohl vstát. Odvedl ji do železničního vagonu, na kterém visela sovětská vlajka. Byl upravený tak, aby v něm mohly probíhat dva procesy současně. Soudily tříčlenné komise. Zuzanu posadili naproti starému chlapovi s fajfkou v puse, vedle něho seděl z každé strany jeden mladší. Všichni tři měli na sobě uniformy. Nejstarší muž se jí na něco zeptal, aniž by si vyndal fajfku z úst. Zuzana nerozuměla. „Imja i familija?!“ zopakoval jeden z mladších. „Zuzana Lauková.“ „Zuzana Lauková, ličnoje dělo,“ dal starý muž pokyn k vyhledání osobního spisu. Druhý z mladých mužů hned vyskočil a začal se přehrabovat ve fasciklech, které ležely na hromadě za jeho zády. „Nacionalnosť?“ „Slovenská.“ „Slovackaja?“ zapochyboval muž s fajfkou. „Odna slovačka sredi němcev i poljakov?“ Zuzaně připadlo, že jí mužova věta dává naději na vysvětlení, že je tu omylem. „Ano, já jsem Slovenka! Nejsem Němka ani Polka. Došlo k nějakému nedorozumění. Jsem nevinná.“ Starý muž zavrtěl nesouhlasně hlavou. Prohlásil, že si nevzpomíná ani na jeden případ, kdy by zatkli někoho nevinného. Mladší muž mu mezitím hlásil, že nemůže spis najít. Starý muž si vyndal fajfku z úst a podíval se vlídně na Zuzanu. Vysvětlil jí, že potřebují získat pravdivé informace

29 

3 0 

a upřímné doznání. Stačí, když řekne, s kým byla ve spojení, a její vina bude hned menší. Zuzana mlčela. „Nu, skaži!“ pobídl ji nervózně mladší. „Dejte mi, prosím vás, vodu,“ rozkašlala se Zuzana. „Dvadcať pjať let i stakan vody!“ rozhodl starý muž a potáhl z fajfky. K Zuzaně přistoupil voják, který stál za jejími zády, a hlavní samopalu jí naznačil, aby vstala. „Zuzana Laukova! Ličnoje dělo!“ vítězoslavně mával muž, který listoval v papírech, šedou složkou. Zuzana se obrátila a vděčně se na něho podívala. Starší muž s fajfkou pokynul dozorci téměř neviditelným gestem, aby ji odvedl. Zuzana chtěla něco říct na svoji obhajobu, ale už byli z kanceláře venku. Členové tohoto provizorního soudu nemohli její situaci rozumně posoudit. Zuzana zjistila, že ji voják vede přímo k dlouhému nákladnímu vlaku, který tam mezitím přistavili. „Řekli dvadcať pjať let i stakan vody,“ připomněla mu. „Idi!“ obořil se na ni voják. „Stakan vody, tak to řekli,“ nedala se Zuzana. „Svoloč německaja!“ zaklel voják, šťouchl do Zuzany hlavní zbraně a nasměroval ji k budově, odkud v noci přinesli vědra.

ORAL HISTORY (angl. vyprávěná historie) „Vstupte!“ zavolal docent Voknár a zamračeně se podíval ke dveřím. Dovnitř nakoukla dívčí tvář a nesměle se zeptala: „Můžu?“ „Pojďte,“ zahuhňal pedagog. Dívka za sebou zavřela dveře, ale zůstala stát. „Co potřebujete?“ vzdychl Voknár. „Přišla jsem kvůli diplomce.“ Docentova tvář se rozjasnila: „Tak to vás musím zklamat! Všechna témata, která jsem vypsal, jsou už obsazená a schválená. Najděte si jiného školitele.“ „Já jsem Herlianska,“ omlouvala se dívka. „Vybrala jsem si vaše téma už v červnu. Jsem jedna z těch schválených.“ „Aha,“ Voknárova tvář zase potemněla. „Tak potom víte, že jste mi měla text poslat elektronickou poštou.“ „Poslala jsem vám ho, ale neodpověděl jste mi.“ „Kdy?“ „No… N-ni-nikdy…“ zakoktala studentka překvapeně. „Vů­bec jste mi neodpověděl.“ Docent otráveně obrátil oči v sloup: „Kdy jste mi to po­ sílala?“ „Minulé pondělí.“ „Určitě?“ sklonil se docent k počítači. „Pak bych to tu měl mít… Jak jste říkala, že se jmenujete?“ „Lucia Herlianska.“ „Tady jste,“ rezignoval Voknár. „Sedněte si. Přečtu si to.“ Zadání diplomové práce Název práce: Formy a specifika realizace mateřství v mezní sociální situaci Jméno studentky: Lucia Herlianska Jméno školitele: Doc. Mgr. Peter Voknár, Ph.D.

31 

3 2 

Obor: Středoevropská studia (kód akreditace: 2012-mag-6/537) Typ studia: magisterské Cíl práce: Hlavními teoretickými východisky práce budou psychologické, kulturologické a sociologické prameny pojímající mateřství a matku jako sociální instituci. Autorka aplikuje nastudované poznatky a zaměřuje se na specifické způsoby, jimiž se realizují funkce institutu mateřství v extrémních životních podmínkách a  sociálních prostředích, například ve vězení, v zajateckém táboře, na útěku, v ilegalitě apod. Metodika vlastního průzkumu: Součástí práce bude případová studie realizovaná metodou oral history. Oral history (terminolog. synonyma: vyprávěná historie, ústní dějiny, biografické vyprávění, verbální memoáry) je kvali­ta­tivní metoda sběru a interpretace informací využívaná v různých společenských vědách, zejména v etno­logii, historio­grafii a sociologii. Při této metodě dává vědec-výzkumník prostor laickému respondentovi (terminolog. syno­ nyma: na­rátor, informátor, vypravěč, participant), aby formou mono­logu, popřípadě volného rozhovoru (terminolog. syno­nymum: narativní interview), popsal svůj život a vlastní názory. Je nutné rozlišovat mezi tím, co respondent zažil a co slyšel. Vzhledem k tomu, že oral history dává prostor pro vy­ jád­ření subjektivních názorů tzv. obyčejných lidí (plebeizace, laicizace historie), o to větší jsou potom nároky kladené na vědce-výzkumníka, aby k získaným informacím přistupoval kriticky a objektivizoval je. Důležitá je zejména konfrontace s jinými prameny, samostatně psanými (fixovanými, publikovanými). Jen takovýmto způsobem může oral history přinášet na jedné straně popis každodennosti, který v tradiční společenskovědní literatuře zpravidla absentuje, a na druhé straně zůstat exaktní metodou.

Narativní strategii (terminolog. synonymum: způsob vyprávění), kterou si respondent zvolí, by měl vědec-výzkumník ovlivňovat co nejméně, protože právě vlastní a jedinečný způsob řeči ulehčuje respondentovi prezentaci myšlenek a vzpomínek. Proces přechodu ze vzpomínání do vyprávění by měl být co nejpřirozenější. Tuto respondentovu stylistickou nezávislost při vyprávění je však třeba korigovat tematicky. Respondent rozhoduje o tom, jak vyprávět, vědec­ ‑výzkumník rozhoduje o tom, o čem vyprávět. Ideální je, pokud se vědci-výzkumníkovi podaří vytvořit s respondentem důvěrný vztah. Potřeba vzájemné důvěry se ukazuje jako zvláště naléhavá, pokud téma (nebo jeho pod­témata) zasahuje i  do intimních nebo dokonce tabui­zovaných oblastí. Těmi jsou například sex, mezilidské vztahy, náboženské přesvědčení, trestný čin, úmrtí blíz­kých apod. Vyprávění respondenta nepředstavuje objektivní záznam historických událostí tak, jak se ve skutečnosti staly, ale jde o respondentovu aktuální rekonstrukci vlastních vzpomínek na subjektivně vnímané minulé události. Ze strany respondenta tedy dochází ke dvojité subjektivizaci: nejdříve vnímal dobu subjektivně jako její současník (aktér) a potom na ni vzpomíná prizmatem svých současných subjektivních názorů a hodnot. Vědec-výzkumník musí zohlednit i fakt, že se názory respondenta během doby, která od zkoumané události uplynula, měnily, a to jednak vlivem důsledků události, jednak vlivem masmédií, veřejného mínění, dobové ideologie, propagandy a podobně. Metoda oral history je sama o sobě významná ve výzkumu minoritních a ostrakizovaných skupin, které v minulosti neměly, resp. dodnes nemají platformu artikulace svých stanovisek, popř. ve svých řadách nemají dostatek společenských vědců, kteří by na dané téma pohlíželi optikou skupiny (např. postavení Romů z pohledu Romů, život vězňů podle vězňů, drogová subkultura očima narkomanů). Tak může

33 

3 4 

me­toda oral history přinést informace, pro něž neexistuje jiný způsob a kanál, jak je zachytit v odborných dobových publikacích. Samostatným problémem je zkoumání života politicky perzekvovaných skupin v nedemokratických politických systémech. Tyto skupiny po sobě ze strachu z policie a justice často cílevědomě „zametaly stopy“, čímž na svůj život nezanechaly žádné památky ve formě písemných ego-dokumentů typu osobní korespondence nebo deníků. Docent Voknár přestal číst a pomalu si Lucii přeměřil. „Hmm…“ začal neurčitě. „Konstatuji, že smysl metody oral history jste pochopila. Principiálně vám však vyčítám, že necitujete. Pokud vycházíte z odborné literatury, což zjevně vycházíte, musíte uvést prameny. Příjmení autora, rok vydání knihy a stranu. Mám obavy i z aplikace metody ve vašem konkrétním projektu. Velmi správně jste psala o vytvoření důvěrného vztahu mezi výzkumníkem a respondentem — osobně bych raději používal označení narátor, ale to je vedlejší. Mys­ líte si, Lucie, že vám, jednadvacetileté…“ „Dvacet tři,“ upřesnila Lucia. „Nepřerušujte mě, prosím, nebo ztratím nit. Myslíte si, že vám, jednadvacetileté mladé ženě z hlavního města,“ docent ve vzduchu nakreslil prsty uvozovky, „ještě nedokončené studentce filozofické fakulty, se podaří vytvořit důvěrný vztah s vašimi narátorkami? Vždyť ženám, které v gulagu porodily, musí být… Hned to spočítám… minimálně osmdesát, ale pravděpodobně až devadesát…“ „Osmdesát pět,“ podotkla Lucia. „Tak pokračujte, když už jste mi skočila do řeči.“ „Mé respondentce je necelých osmdesát šest let.“ „No pardon!“ docent překvapeně zdvihl obočí. „Vy chcete pracovat jenom s jednou narátorkou?“ „Ano.“ „To je nevědecké!“ vykřikl docent zděšeně.

„Paní Lauková je velmi moudrá žena a hodně si toho pamatuje.“ „Jaké má vzdělání?“ „Žádné… Ale kdyby k tomu měla vhodné podmínky, určitě by byla bývala vystudovala vysokou školu.“ Docent Voknár rozhodil ruce v přehnaném gestu. „Ale prosím vás, kolegyně! Kdyby byla bývala, možná, asi… a co já vím co ještě?! Držte se ověřitelných faktů. Neověřitelné hypotézy úplně vypusťte ze svého mentálního aparátu.“ „Budu se snažit,“ pokývala hlavou Lucia. „Chtěla bych se zeptat, jak mám zaznamenávat výpovědi respondentky. Zatím používám třetí osobu…“ „Ne!“ zhrozil se docent. „Používejte jen a pouze první osobu. Tady jsme svědky…“ Docent vstal, přeběhl zrakem po poličce s knihami, jednu vytáhl a rychle v ní zalistoval. Když našel, co hledal, pokračoval: „Tady je to! Jsme svědky intradiegetické narace. Vypravěč je hlavním hrdinou příběhu, který vypráví… Nedě­ lejte z toho naraci extradiegetickou, nebo dokonce…“ zakoulel docent očima, „heterodiegetickou. Pokud vám ta žena řekne ‚podívala jsem se z okna‘, zapíšete do protokolu: podívala jsem se z okna. Důsledně ich-formou! Rozhodně ne ve třetí osobě: ona se podívala z okna. Vy tohle nevíte? Vždyť to je metodologická alfa a omega! Vy byste byla schopná sklouznout od interního zaostření k naraci typu oko kamery…“ „Mně se jen zdálo…“ bránila se Lucia. „Kvůli čtenářům a plynulosti příběhu…“ „Jakým čtenářům, prosím vás? Váš čtenář jsem já.“ Docent se zamyslel. „Teď jsem si uvědomil, v jaké zajímavé narativní situaci jste se ocitla. Máte jediného vypravěče, totožného s hlavní postavou, a potom mě, jediného čtenáře, totožného se školitelem. Otázka zní: Kdo jste vy?!“ „Já?… Já jsem asi…“

35 

3 6 

„Vy jste mediátor, který interpretuje informace!“ vykřikl docent, ale potom se stáhl, jako by se za svůj zápal zastyděl. „My tady na fakultě děláme vědu, ne příběhy.“ „Ale i vy jste říkal,“ nedala se Lucia, „že vypravěč je hrdinou příběhu. Oral history je přece hi-story. Story, tedy příběh.“ „Ne, kolegyně, nepleťte si naraci a román,“ ohradil se docent. „Na hermeneutické vydírání nikdy nepřistoupím.“ Lucia nechápala, co má její školitel na mysli, a proto raději položila další otázku: „A když používá respondentka ruská slova?“ „Ruština je mnoha členům komise pro státní závěrečné zkoušky srozumitelná. Kromě toho máte možnost použít poznámky pod čarou… Ale nebavme se o technických detailech, řešme principiální problémy.“ Docent znervózněl. „Chcete při interpretaci používat historickou, nebo sociálně-psychologickou optiku?“ „Optiku?“ polkla Lucia naprázdno jako ryba na suchu. „Určitě se držte sociálně-psychologické,“ rozhodl docent. „Historici jsou většinou konsternovaní, když se ukáže, že etapy velkých dějin národů a států se neshodují s etapami života narátorů. Etapy života narátorů jsou například — berte to tak, že maximálně zevšeobecňuji — dětství, dospívání, mládí, manželství, děti, první zaměstnání, druhé zaměstnání a tak dále. No, a okolo nich se zatím odehrávají velké dějiny. Nějaká ta válka, revoluce, genocida a podobně. Oral history ukazu­je, že lidé nečlení svůj život podle velkých dějin. Samo­zřejmě že pokud někoho zabili v koncentráku, tak se u něho holokaust, jako etapa velkých dějin, a smrt, jako bod v  osobních dějinách, spojily. Ale to je extrémní případ.“ „Chápu,“ pokývala hlavou Lucia. „Máte nějaké jiné principiální problémy s výzkumem, kolegyně?“ „Takový principiální problém podle mého názoru vzniká, když si respondentka na nějakou událost nevzpomíná.“

Docent Voknár se zamyslel: „Otázka paměti je v podstatě klíčovým faktorem oral history. Prostřednictvím této metody totiž sublimuje individuální paměť do paměti kolektivní. Minulost nemůžeme zkoumat přímo. Můžeme se spoléhat pouze na vzpomínky na minulost. Individuální paměť zpravidla zkresluje, člověk zapomíná a pamatuje si selektivně. To je standardní psychologický problém. Zapamatovaná informace nepatří do množiny minulost, je to promítnutí minulosti do množiny přítomnost. Proto se to taky jmenuje living memory, živá paměť. A ani takováhle informace není axio­ logicky neutrální, její součástí je egocentrismus, autostylizace a autorova autocenzura. Až potud je ale všechno víceméně v pořádku, je to autenticita subjektivního prožívání, jedna z individuálních verzí obrazu světa. Někteří to dokonce eufemisticky nazývají kreativní paměť. Ale pokud dojde k metamorfóze nebo dokonce k intervenci mikronarace do makronarace, tedy když takto zkreslené informace přejdou do kolektivní paměti, vzniká problém dezinformace celého společenství, je ohrožena objektivita světa.“ Voknár se škodolibě pousmál: „Takže stojíte před velkou výzvou, kolegyně. Odteď si o mateřství v gulagu budeme mys­let to, co napíšete vy, podle toho, co řekla vaše narátorka. To je těžký úkol! Interpretujete detaily, a tím interpre­ tujete celek.“ „To zní jako z Ricœura,“ řekla Lucia zamyšleně. Docent na ni vyvalil oči: „Vy jste četla Ricœura?“ „Ano.“ „To jste neměla! Čtěte jen to, co vám doporučím. Nerozptylujte se všelijakými… Připomínám vám, že vaším dalším domácím úkolem je prostudovat si pojem a koncept retrospektivy v intra­diegetické autodiegetické naraci.“ „Budu se snažit,“ vzdychla Lucia a zamířila ke dveřím. Voknár se rád díval na to, jak se odcházejícím student­kám vlní boky. Pohled na mladé pružné tělo mu byl odměnou za to, že musí komunikovat s nezralým intelektem.

37 

3 8 

Teprve nyní k tomuto svému postoji přistoupil analyticky. Uvědomil si, že je to téma na zajímavou studii, možná i do kanadského časopisu Trans-Gender and Post-Gender Studies. Ženské tělo jako agens vizuálního hédonismu ve falocentrické a logocentrické kultuře. Jenom si ještě musí promyslet, jestli bude lepší redakci zvlášť zdůraznit, že autorem je chlap, nebo to naopak zatajit.

PEREVOZKA (rus. transport) …když se modlím „a slovo se stalo tělem“, musím si kleknout, ale teď nemůžu, nejde to, nemůžu se otočit, nemám na to sílu a je nás tu hodně, jsme na sebe natlačené, jsme jedno tělo, jedno maso, tělo se stalo masem, jsem jen maso… …v puse cítím hořkost a je mi strašná zima, hoříš, moje zlatá, vy jste u mě, Anno? ano, Zuzano, jsem tu, ty blouzníš, Anno, já jsem rozpálené maso na pánvi, omastek prská, pálí mě to v puse, cítím hořkost, chci pít, všechny chceme pít, holčičko moje, nesmíš na to myslet, radši se modli, aby se slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi, Zdrávas Maria, milosti plná, Matko Boží, kde je moje matka? tady je, tady je moje maminka, utírá mi čelo, má mě ráda, i když jsem zhřešila, holčičko, nekřič, všichni jsme zhřešili, utírejte mi čelo, maminko moje… …kde jsme, maminko? ve vlaku, kam jedeme? to neví nikdo, jenom Všemohoucí, on ví všechno, on nám pomůže, modlete se se mnou, tady mám modlitební knížku, podívejte se, vy jste moje maminka, vy se modlíte německy? to je dobře, Všemohoucí všechno ví, umí i německy, rozumí vaší modlitbě, i já umím německy, i rusky už umím, Alexej mě naučil, víte, co je to stakan vody? …je mi zima, maminko, vy jste moje maminka? Já budu taky maminka, maminka budu, jednou budeš, holčičko, ale teď musíš přestat křičet, jednou budeš i ty maminka, čekám dítě, tělo se stalo tělem, chtěla bych si kleknout, ne, jen lež, podívej, tahle žena měla láhev s vodou, trochu ti nechala, pięknie pani dziękuję, pomalu pij, teď zkus nekašlat, nesmíš kašlat, škoda každé kapky, děvenko moje, nekašli, maminko, zazpívejte si se mnou, nezpívej, moje zlatá, teď jenom tiše lež, určitě máš zápal plic, když budeš kašlat, unaví se ti plíce, jsi taková mladá, musíš žít, jsi jako moje dcera, pamatuješ si na ni? utekla oknem a tys ji neprozradila, to

39 

4 0 

ti nikdy nezapomenu, bylas statečná, maminko, já nejsem statečná, bojím se, strašně se bojím, je tu taková tma, tma jako v hrobě, tohle vidí Alexej, tmu, pořád jenom tmu, ty blouzníš, děvenko, neboj se, spi nebo se modli, Bože, který jsi přikázal ctít otce i matku, smiluj se nad duší otce mého dítěte, vy jste moje matka, že? i moje děťátko už se umí modlit, i když se ještě nenarodilo, blouzníš, radši spi… …bude se jmenovat Alexej, to není slovenské jméno, ale ruské, posvěť se jméno tvé, nedávej dítěti ruské jméno, vždyť vidíš, co s námi dělají, já jsem jeho otce nezradila, přísahám vám, já vím, jenom nekřič, přísahám, já jsem ho milovala, vezměte si moji blůzku, jenom mi nechte moje dítě a vraťte mi Alexeje, dám vám všechny blůzky, kdo jste? vy mluvíte německy, vy jste ho zabila, ale já vám odpustím, když mi ho vrátíte, modleme se za zemřelého manžela Alexeje… …je mi strašná zima, na záda, mrznou mi záda, má zimnici, nemáte některá oblečení navíc? měly bychom ji převléct, pokud bude v mokrém, umře, říkáte, že umřu? setkám se s Alexejem, neumírej, děvenko moje, maminko, vy už se na mě nezlobíte, že jsem zhřešila? nikdo se na tebe nezlobí, jenom lež, nelomcuj sebou, chyťte jí některá ruce… …všechny spí, jenom já bdím, ani támhleta nespí, co to dělá? líže se v podpaží? líže se jako zvíře, nelíže, kouše se tam, ona se kouše, ženy, vzbuďte se některá, nedovolte jí to, ona se opravdu kouše, kouše se jako zvíře, mám slabý hlas, nikdo mě neslyší, a támhleta se jenom kouše, chci pohnout rukou, ale nemám sílu na to, abych ji zvedla, leží na mně, i na nohách mi leží, proč spíte, když se támhleta kouše? kouše se v podpaží jako zvíře, proč to dělá? něco tam stříká, ženy, pustili nám sem vodu, je tmavá jako krev, ta voda, je to Boží rána, krvavá voda v Nilu, Boží rány na nás a na naše děti, protože jsme zhřešily, ale

já chci pít, dejte mi napít té kalné vody, voda už nestříká a támhleta už se nekouše, už leží a spí, i já usínám, ale chci vodu, pít… Prst docenta Voknára se hbitě přiblížil k diktafonu a zmáčkl tlačítko STOP. „Co to má být, Lucie?“ „Moje respondentka v hypnóze. Dostala jsem z ní i věci, které si jinak nepamatuje. Co na to říkáte?“ „Vy jste se zbláznila?! Já jsem mluvil o sociálně-psycho­ logické optice a ne o… tomhle…,“ docent Voknár zmlkl, jeho gestikulující ruce bezmocně klesly. „Nehypnotizovala jsem ji já,“ vysvětlovala Lucia. „Pomohla mi kamarádka. Odbornice, psychiatrička. S hypnózou už má půlroční zkušenosti.“ „Tady nejde o zkušenosti. Naposledy jsem bojoval proti vašim neověřitelným hypotézám, teď na mě jdete s hypnózou. Copak nechápete, že oral history je kvalitativní vědecká metoda, a ne blouznění zhypnotizovaného nešťastníka?!“ „Hypnóza není blouznění. V psychiatrii je to klinická a experimentální metoda, díky níž se dá zjistit pravda o člověku tehdy, když jiné způsoby selhávají.“ „Konec téhle debaty, kolegyně. Můj čas je drahý. Naposledy vás upozorňuji, že mám odborné kompetence k tomu, abych vás školil v  akreditovaném oboru Středoevropská studia. Pokud je vám blízká psychiatrie, prosím, můžete tam skončit… Teď se rozloučíme, a až vám bude jasné, co vlastně chcete, tedy že nechcete hypotetizovat ani hypnotizovat, pošlete mi mail. Do té doby na shledanou.“ Docent Voknár byl tak rozrušený, že ho neuklidnil ani pohled na vlnící se boky odcházející studentky.

41 

4 2 

OGOŇ! (rus. Pal!) Jedno ráno, nevím, jestli třetí, čtvrté nebo dvacáté, se vlak zastavil. Odsunuli dveře. Oslepily nás sluneční paprsky, slunce ještě nebylo vysoko. Podali nám vědro s  vodou, k němu byl motouzem přivázaný cínový hrníček. Všechny jsme byly na smrt vyprahlé, vrhly jsme se na vědro jako smys­lů zbavené. Vlastně jsme z té žízně už i blouznily, já navíc ještě z horečky. Každá z nás chtěla pít jako první, ale první mohla být jenom jedna, druhá ji odstrčila, třetí se sklonila k vodě, ale čtvrtá ji chytila za vlasy a odtáhla. Začaly jsme se prát, vědro se hned převrhlo. „Nu što, fašistam ně nravitsja sovetskaja voda?“ smáli se vojáci. Ale vědro nám znovu naplnili. Napily jsme se všechny, vody bylo dost. Potom jsme vojákům podaly tělo mladé Polky, která si v podpaží přehryzla tepnu. I v ostatních vagonech byli mrtví. Dozorci nám jakoby výměnou za mrtvou hodili do vagonu pět bochníků chleba. Jedna z žen ještě zakřičela, že ona chléb do rukou nevezme, když na nich má krev sebevražedkyně, ale dveře se zavřely, háky zaskřípaly a vlak se rozjel. Tentokrát jsem seděla pod dírou ve střeše, takže ke mně pronikalo dost světla na to, abych si mohla číst v modlitební knížce. Našla jsem si v ní poutnické písně, které opravdu odpovídaly té dlouhé cestě. Melodie jsem neznala, a tak jsem si je aspoň četla jako modlitby. Odpoledne vlak znovu zastavil. Dveře se odsunuly a dozorci na nás začali křičet, abychom rychle vyskákaly z vagonů. Jenomže jak má člověk rychle vstát a vyskočit, když má údy ztuhlé z tlačenice, ve které musel sedět bez hnutí už několik dní? Dozorci zuřili, že je nechceme poslechnout, ale bylo to naopak, to nás nechtěly poslechnout naše vlastní ruce a nohy. Ale když se ozvalo několik salv do vzduchu,

přinutily jsme se k pohybu. Seskakovaly jsme z vagonů, jenomže nohy nás neudržely. Skoro každá z nás spadla a skutálela se po náspu na udupanou zem. Vstávaly jsme celé bílé od prachu. „Kde to jsme?“ zeptala se jedna. „V Rusku,“ odpověděla druhá. „To nemůže být Rusko, vždyť je tu teplo,“ tvrdila třetí. Já jsem to vnímala jenom tak napůl, zrak a mysl mi stále zatemňovala horečka, ale skutečně jsem cítila, že mi tělo, promrzlé z toho, jak jsem ležela na studené podlaze vagonu, ohřívají teplé sluneční paprsky, které mi zároveň oslepovaly oči. Slunce teď bylo nízko, určitě už brzy zapadne. Rozhlédla jsem se. Všude okolo byla nekonečná rovina, šedožlutá vyprahlá krajina porostlá trsy trávy. Jenom na jednom místě se zvedal oblak prachu. Když jsem si před slunečními paprsky zakryla oči, uviděla jsem, že prach zvířila skupina běžících dětí. Mezi vzdechy žen a výkřiky dozorců jsem už rozpoznávala dětské výskání. Chtěla jsem se poohlédnout po Anně, ale to už do nás dozorci strkali, tentokrát chtěli, abychom nastoupily do čtyř řad. Ocitla jsem se v první řadě, stály jsme asi dvacet me­ trů od kolejí. Dveře vagonů zůstaly otevřené dokořán, vlak vypadal jako zabité rozpitvané zvíře. Kromě velké černé lokomotivy, která každou chvíli vypouštěla oblaka páry, ho tvořilo asi patnáct dobytčáků a dva krátké osobní vagony, jeden vpředu a jeden vzadu. Několik dozorců vylezlo na střechy vagonů, aby na nás dobře viděli. Většinu vězňů tvořili muži, žen byla asi tře­ ti­na. Seřazování už asi bylo u konce, protože dozorci přestali křičet. Stáli v malých skupinkách a pokuřovali, jako by ani oni nevěděli, co se bude dít. Houf dětí zatím s křikem přiběhl k nám. Prohlížela jsem si je s lítostí. Z umazaných tmavých tváří jim svítila jenom oční bělma, hubená těla se ztrácela ve velkých záplatovaných kabátech, nohy se jim nemotorně motaly v botách

43 

4 4 

bez tkaniček. Vojáci jim nevěnovali pozornost, i když se ochomýtaly těsně okolo vagonů, tedy v linii mezi dozorci a vězni. Jeden chlapec, největší a určitě i nejstarší z celé skupiny, dával dětem pokyny. Některé poslal směrem k lokomotivě, jiné rozestavil u zadních vagonů. Když viděl, že už se rovno­měrně rozešly podél celého vlaku, přiložil si dlaně k ústům a zakřičel: „Zarjadiť!“ Na tenhle povel se děti sehnuly a začaly si cpát do kapes kameny z náspu. „Ogoň!“ zařval vůdce. V tu chvíli na nás děti začaly ty kameny házet. Masa lidí se s nesouhlasným zahučením zavlnila. Žena napravo ode mě vykřikla a chytila se za rameno. Dozorci se dál tvářili, jako by se nic nedělo. „Eto za mojevo otca!“ křičel malý chlapec, který stál ke mně nejblíž. Pokusil se mě trefit, ale vzdálenost mezi námi pro něj byla příliš velká. Kámen se mi sotva dokutálel k nohám. Nevím, co to do mě vjelo, asi mi mysl otupila horečka, ale strašně jsem se rozzuřila. Pomyslela jsem si, že ty děti musí být strašně hloupé, když nevidí, že jsou samy stejně ubohé jako my. Sehnula jsem se pro ten kámen. Dozorce něco z vagonu zařval, ale já jsem mu nerozuměla. „A tohle je za otce mého dítěte!“ zvolala jsem a hodila kámen po chlapci. Naštěstí uhnul. Dozorce sundal z ramene pušku a vystřelil mi nad hlavu. Ostatní vojáci jako by na to čekali a připojili se. Pušky, samopaly. Střelba strašně burácela. Zakryla jsem si rukama uši a zavřela oči. Za chvíli výstřely ustaly. Rozhlédla jsem se. Děti už se schovaly pod vagony. Dozorce, který mi vystřelil nad hlavu, slezl z vagonu a rudý ve tváři se ke mně blížil dlouhými kroky. Teprve tehdy mi došlo, co jsem to udělala. Postavil se přede mě, na krku mu pulzovaly naběhlé žíly. Dýchal rychle, ale nic neříkal, jako by se rozhodoval, co se

mnou udělá. Bože, pomoz! Třesoucíma se rukama jsem pod sukní nahmatala modlitební knížku a posunula ji tak, aby mi co nejvíc chránila podbřišek. To vojákovo krátké zaváhání mě zachránilo, protože z předního vagonu se ozval rázný povel. Dozorce i já jsme se ohlédli. Z jednoho okna se vykláněl šedovlasý důstojník a vydával rozkazy. Voják přede mnou se obrátil a vykročil směrem k němu. I když se po pár krocích otočil a vrátil se ke mně, byl už klidnější a tvář neměl tak brunátnou jako před chvílí. Dal mi takovou facku, až jsem se svalila, a odešel. Okolní ženy mi nadávaly, že kvůli mně nás mohli všechny postřílet. Dozorci vběhli mezi řady vězňů a začalo přepočítávání. Konečný počet zase neseděl. Ukázalo se, že zapomněli na mrtvé, které jsme ráno vyložili z vagonů. Pak bylo konečně všechno v pořádku. Když jsme byli seřazení, konečně nastala ta pravá chvíle, abych se přihlásila, že jsem tu nedopatřením. Ale tím, co jsem provedla, jsem se v tu chvíli o tuto možnost připravila. Odněkud přitáhli rozviklaný dřevěný vozík. Byly na něm velké hrnce, ze kterých unikala horká pára. Dva vojáci s na­běračkami začali lidem nakládat přímo do dlaní horké fazole. Horké nehorké, zhltla jsem je hned. Stejně jako všichni ostatní. Napít jsme nedostali. Místo toho nás ještě jednou přepočítali. Nahnali nás zpátky do vagonů a vlak se rozjel. I tak krátký pobyt na čerstvém vzduchu stačil k tomu, aby se mi probudily smysly. Jen co jsem ve vagonu ucítila ostrý pach moči, už mě pálily oči. A hned nato se mi začalo chtít zvracet. Sotva jsem se stihla prodrat k díře. „Děvenko, ty opravdu čekáš dítě, musíme na tebe dávat pozor,“ pohladila mě Anna po tváři. „Ještě pořád máš teplotu.“ Kvůli vysoké teplotě jsem se večer hodně potila. Ráno vlak zastavil.

45 

4 6 

ŠIRE ŠAG! (rus. Prodluž krok!) Horečka mi ve vlaku naštěstí trochu klesla, jinak bych pochod, který následoval poté, co jsme vystoupili, určitě nepřežila. Padla bych mrtvá vyčerpáním, jako ten stařec, jehož natažené tělo jsme museli překračovat. Od vlaku jsme šli asi půl dne, pět nebo šest hodin. Nožičky moje, jak ty mě bolely. Váha celého těla na pravé, potom na levé, na pravé, na levé, pravé, levé. Udělat jeden krok pro mě bylo namáhavější, než kdybych měla vyběhnout od našeho domu až nahoru k Alexejovu hrobu. Usmyslela jsem si, že si vždycky vyhlídnu nějaké místo, ke kterému to musím vydržet. K támhle tomu uschlému keři. Tam dojdu, a potom padnu a umřu. Myslela jsem jenom na to, že mě zahrabou tady, uprostřed té nekonečné ruské roviny. Alexejův hrob zůstane opuštěný u nás, můj zase tady. Už jsem necítila ani žízeň, ani tu odpornou hořkou pachuť, zůstala mi jenom nekonečná bolest v kotnících. V pravém, v levém. Pravá, levá. Kdy už spadnu? Kdy už konečně dojdu k tomu keři? Od dozorců z vlaku nás převzali nějací jiní vojáci. Měli psy, kteří bez ustání štěkali. Šli jsme ve čtyřstupu. Každou chvíli jsme pokukovali po dozorcích, ale ti se zdáli být neúnavní. Někdy si zapálili cigaretu, jindy okřikli vězně, ale neustále šli, vůbec na nich nebyla znát únava. Naši strážní se mi zdáli neporazitelní, nezničitelní. Nakonec jsme v dálce rozeznali střechy budov. Čím víc jsme se přibližovali, tím vypadala osada, ke které jsme přicházeli, rozlehlejší. Za střechami prvních domů se objevovaly další a za nimi zase jiné. Podle počtu a rozlehlosti staveb by si možná někdo mohl pomyslet, že se blížíme k městečku, ale my jsme hned věděli, že to tak není. Siluety staveb působily zlověstně jednoznačně a jejich šedá barva byla tak bezútěšná, že nemohlo být pochyb — blížili jsme se k obrovskému vězení. Když jsme rozeznali plot z ostnatého

drátu, kterým bylo všechno spoutané jako hmyz v pavučině, začali někteří z nás naříkat. Viděli jsme, že už brzy vejdeme dovnitř bránou mezi dvěma strážními věžemi a naše utrpení, přesněji řečeno aspoň tahle jeho část, skončí. Uvnitř nám určitě dovolí, abychom si sedli a na chvíli si odpočinuli. Ale nikdo se na to netěšil. Té chvíle, kdy budeme uvnitř, jsme se báli. Věděli jsme, že tohle místo je něco nekonečně vzdáleného od celého normálního, lidského světa. Bylo to tak daleko od normálního života, že být za plotem bude pořád znamenat být tam, nikdy neřekneme, že jsme tady. Ale nevešli jsme tam hned. Dozorci vydali povel a naše ubohá karavana se pár stovek metrů před bránou zastavila. Zase nás přepočítali. Tihle vojáci si dávali záležet na tom, abychom po celou dobu pochodovali ve čtyřstupu, a tak bylo počítání jednoduché. Šuškali jsme si, že teď nás rozdělí na muže a ženy. A opravdu, přední část konvoje, kde pochodovali muži, hned zamířila k bráně. Ženám dovolili, aby si na chvíli sedly do prachu cesty. Vyceněné tesáky psů se teď ocitly přesně ve výšce našich očí. Po několika minutách jsme ale vyrazily i my. Nezamířily jsme však dovnitř, bránou za muži, ale odbočily jsme na křižovatce prašných cest doleva a vydaly se podél plotu. Domyslely jsme si, že jdeme do ženské části tábora. Trvalo ještě dobrou čtvrthodinu, než jsme tam dorazily. „Davaj, davaj! Šire šag!“ rozkřikli se na nás dozorci, když jsme se blížily k bráně, jako kdyby chtěli kolonou, kterou vedli, udělat na někoho dobrý dojem. My jsme už ale krok prodloužit nedokázaly. Na křik svých pánů zareagovali jenom psi, kteří se rozštěkali s novou vervou. „Co je to tam napsané?“ zeptala se jedna Němka, když jsme procházely pod velkou červenou tabulí. „Práce je věcí cti, chrabrosti a hrdinství,“ přeložila nějaká Ukrajinka.

47 

4 8 

„Arbeit macht frei!“ vykřikla další Němka a začala se smát. Dozorce ji udeřil pažbou do zad, ale ona se smála dál. Šly jsme cestou mezi baráky. Okolo nás se motaly vyhublé postavy shrbených starců. Tlačili vozíky, zametali, přenášeli bedny. Překvapilo mě, že nejsou stejně oblečení. Doposud jsem si myslela, že ve vězení musí mít všichni stejné oblečení, ale tady měli někteří dokonce stejné kabáty jako vojáci, kteří je hlídali. A ještě víc mě překvapilo, že nás dovedli mezi muže. Cožpak tu ženy nebudou oddělené? Když jsme pochodovaly okolo přízemního baráku, který právě malovali, otočila se k nám postava na žebříku a smutně se usmála. Až teď jsem si uvědomila, že to, co vypadalo jako shrbený stařec, je žena. Pozorněji jsem si prohlížela i další postavy, které jsme míjely. Byly to ženy. Bez ženských těl, bez vlasů, bez života.

SANITARNAJA OBRABOTKA (rus. zdravotní prohlídka) Dovedli nás k prázdnému prostranství uprostřed baráků. Vpředu byla malá krytá tribuna, vedle ní stožár, na kterém vlály dvě sovětské vlajky. Neúnavní strážci vběhli mezi nás a pažbami velmi rychle přeměnili čtyřstup na čtyřřad. Potom se k nim přidaly strážkyně, ozbrojené ženy ve vojenských uniformách, a společně nás přepočítali. Počty seděly, takže nás dozorkyně převzaly do své moci a muži-vojáci mohli i se svými hrozivými psy odpochodovat pryč. Jediní muži, kteří tu zůstali, byli dva důstojníci. Spolu se dvěma vojákyněmi vystoupili na tribunu. Jeden z mužů promluvil. Představil se jako polkovnik Žuravin, velitel tábora. Jeho slova se nesla z velkých amplionů v nejasných ozvěnách, takže jim sotva rozuměly rozené Rusky, natožpak Němky, Polky a Slovenky. Pochytila jsem jen to, že často opakuje slovo vospreščajetsja, takže asi vyhlašoval seznam zákazů. Potom k mikrofonu přistoupil druhý z důstojníků. Byl to vysoký mladý muž s ostře řezanými rysy, které nezměkčily ani světlé vlasy a vousky. Mluvil s velkým zápalem. Rozuměla jsem jenom tomu, že jsme se sem dostaly za strašné zločiny, kterých jsme se dopustily za války, a že teď přišel čas nejen odplaty, ale i pře­ výchovy. Umíraly jsme žízní, hladem a únavou, ale jeho projev neměl konce. Stání bylo ještě víc vyčerpávající než chůze. V  první řadě, těsně před řečníkem, jedna žena omdle­la. Ty, které se k ní sehnuly, odehnaly strážné pažbami. Polily omdlelou vědrem vody, pomalu vstávala ze země. A on jen řečnil a řečnil, jako kdyby neviděl, že omdlela druhá a po ní i třetí. Chystala jsem se hned po skončení projevu přihlásit, že jsem se sem dostala omylem. Ale když mladý důstojník konečně domluvil, přistoupila k mikrofonu jedna z vojákyň.

49 

5 0 

Naštěstí neměla žádný projev, jen nám dala několik instrukcí. Řekla, že nás budou postupně odvádět na sanitarnuju obrabotku a gruppirovku. Brali nás po deseti, což se ukázalo jako velký problém, protože jsme stály po čtyřech za sebou, takže každou třetí řadu bylo nutné rozdělit na dvě dvojice. Dozorkyně se pořád dohadovaly, zlobily se na vězeňkyně a strkaly do nich. Tak to probíhalo až do chvíle, než přišla druhá z dvojice žen, které stály předtím na tribuně. Byla to mohutná korpulentní žena se zachmuřeným pohledem a přísně sevřenými, masitými rty. Zpod ušanky jí visel dlouhý zapletený cop. Několika povely nebo spíš výkřiky dosáhla toho, že nás strážné odváděly plynule. Vcházely jsme do přízemní budovy. Hned při vstupu jsme se musely úplně vysvléct. Bylo mi líto, že tak přicházím i o modlitební knížku, ale bylo nepředstavitelné tady někomu vzdorovat nebo čekat na slitování. Každá z nás dostala kousek mýdla a už nás hnali do sprch. Jedna Němka se najednou obrátila a s vyděšenýma očima se rozběhla chodbou pryč. Dozorkyně s topůrkem od sekery v ruce vyběhla za ní. Samozřejmě že jsme se nezačaly hned mydlit a umývat. Nejdůležitější bylo utišit vlažnou vodou tu hroznou žízeň. A ještě i potom, až jsme se pořádně napily, jsme se během sprchování snažily vypít alespoň několik doušků navíc. Vždyť kdoví kdy se zase dostaneme k vodě. Když jsme vycházely ze sprch, nahnaly tam konečně i Němku, která se pokusila utéct. Měla zkrvavenou tvář a na nohou a na zádech podlitiny. Ručníky nám nedali, mokré a nahé jsme musely přejít do další místnosti. Tam stály ženy, vypadaly jako starší vězeňkyně, a v rukou držely nůžky a břitvy. Rychlými pohyby ženám stříhaly vlasy a holily ochlupení v podpaží a v klíně. Každá od nich odcházela zakrvácená. Bála jsem se, aby přitom nějak neublížily mému dítěti.

Když jsem přišla na řadu já, chytila jsem si podbřišek a zašeptala: „Opatrně, prosím vás. Čekám dítě.“ Tvář zamračené holičky se rozjasnila: „Ně bojsja, mamočka.“ A opravdu mě holila mnohem ohleduplněji než ostatní. Ztratit vlasy je jako ztratit část sebe samé. Téměř holohlavé jsme si najednou začaly být všechny podobné. Velmi dobře si to uvědomovaly i holičky, protože jedna z nich nám škodolibě řekla, že teď už jsme zečky jako ony. Ještě stále nahé nás hnaly dál. V následující místnosti byl jen stůl a dvě ženy v uniformách. Přikázaly mi, abych se předklonila a rukama chytila stolu. Poslechla jsem. Prohlídka konečníku a rozkroku byla tak rychlá, že jsem je ani nestihla poprosit o opatrnost. Ztuhla jsem strachem, až když bylo po všem a já jsem si uvědomila, co mi to vlastně udělaly. Pak mě postrčily do další místnosti, kde za dlouhým stolem sedělo v bílých pláštích několik žen a mužů. Uniformu měla jenom mohutná velitelka, která před chvílí tak rázně zorganizovala naše rozdělení do skupin. Jedna z žen v bílém mi pokynula, abych zůstala stát u dveří. Uprostřed místnosti ještě stála předchozí vězeňkyně. Byla to Anna. „Imja?!“ křičeli na ni. „Anna Schneider.“ Chvíli se přehrabovali v papírech, až našli její spis. Muž s brýlemi záznamy prolistoval a řekl: „Pjaťděsjat odin let, sil ješčo mnogo, v šestoj pojedět.“ „Ivan Pavlovič, a vy što?“ zlobila se velitelka v uniformě. „Eto kaleka, okaš! Polnosťu ně sposobna rabotať!“ „V šestoj pojedět,“ zopakoval muž. Velitelka něco zabručela, ale zdálo se, že se s rozhodnutím smířila. Pochopila jsem, že v téhle místnosti probíhá gruppirovka a nejdůležitějším slovem je trudosposobnosť, práceschopnost. Nevěděla jsem, podle čeho a proč nás rozdělují,

51 

5 2 

ale měla jsem dojem, že na tomhle rozhodnutí velmi záleží. Dostala jsem se, stejně jako stará Němka, do šestky. Avšak v mém případě to naprosto nekompromisně navrhla uniformovaná vojákyně. Přešly jsme do další místnosti. Tam byly řady stolů, u kterých jsme vyfasovaly spodní prádlo, mundúr a další věci. Dlouhý vatovaný kabát, vlněné palčáky — jeden černý, druhý hnědý —, plstěnou čapku, onuce, hliníkový ešus, hrnek, lžíci. Všechno jsme to držely v náručí před sebou. U posledního stolu jsem měla dostat vatované kalhoty nebo tlustou sukni, ale před chvílí všechno došlo. Už tři ženy přede mnou nic nedostaly. Musely jsme čekat, až dvě vězeňkyně přinesou z první místnosti hromadu sukní, které jsme si na začátku svlékly. Srdce mi až poskočilo, když jsem uprostřed té hromady poznala máminu tmavomodrou sváteční sukni. Uvědomovala jsem si sice, že už je celá špinavá od prachu a bláta, ale ve vnitřní kapsičce snad stále ještě je moje modlitební knížka. Vězeňkyně složily hromadu na stůl. Bylo mi jasné, že nemám nejmenší šanci dostat svou sukni podle pořadí, a nazlobené rysy ženy, která sukně vydávala, také nedávaly naději, že by mohla vyhovět mé prosbě. Musela jsem si pomoct jinak. Když jsem přišla na řadu, rázně jsem přistoupila ke stolu a rukama plnýma věcí, které jsem právě vyfasovala, jsem udělala prudký pohyb do strany. Strčila jsem přitom do hromady sukní a většinu jsem jich shodila na zem. Začala jsem se omlouvat. Ženská se na mě rozkřikla, ale to už jsem dřepěla pod stolem a sukně poslušně zvedala a dávala na stůl. Když se mi pak do rukou dostala moje tmavomodrá, strčila jsem si ji mezi kabát a rukavice. Hned jsem ucítila, že modlitební knížka je pořád uvnitř. Vstala jsem a rozzlobená žena mi nahoru na věci, které jsem držela v náručí, položila další sukni. „Jednu už mám,“ přiznala jsem se. Žena mi naštěstí nerozuměla a okřikla mě: „Prodolžaj! Uchodi!“

Vězeňkyně, která stála za mnou, se mi zasmála do ucha: „Dvě sukně, ty parádnice!“ Nakonec jsme došly ke stolu s botami. Daly mi gumové galoše mužské velikosti. Když jsem je poprosila o menší, nevyhověly mi, ale starší vězeňkyně to velice pobavilo.

53 

5 4 

LAGPUNKT (rus. detašovaný tábor, vyčleněný útvar tábora) Šestoj lagpunkt byl od hlavního tábora dost daleko. Náklad­ ní auto muselo jet přinejmenším půldruhé hodiny. Cítily jsme, že většinu času jedeme do kopce. Cesta byla samá zatáčka a hrbol. Pod plachtu pronikal ostrý horský vzduch, vlahá vůně jehličí a první jarní trávy. Bylo nás patnáct, ostatní ženy z transportu zůstaly v hlavním táboře. „Teď je jisté jenom jedno. Že nás nechtějí zastřelit hned,“ řekla Anna. „Oni většinou nestřílejí, ti jsou rádi, když se lidi sami umoří prací,“ upřesnila mohutná Ukrajinka, která seděla vedle nás. Auto zatroubilo, udělalo prudký obrat a zastavilo. Strážné vzadu nadzvedly plachtu a spustily bočnici. „Vychoditě! Vychoditě!“ začaly křičet. A jsme tady, co s námi jenom bude? Nejistě jsme se rozhlížely kolem sebe, ale moc jsme toho neviděly, byla už tma. Auto zastavilo před železnou bránou, která byla vsazená do plotu z ostnatého drátu a dřevěných kůlů. Po každé straně byly strážní věže, ale nikdo na nich nestál. Svítily odsud jenom reflektory. Nad bránou viselo stejné heslo jako dole v hlavním táboře. Prošly jsme první bránou a ocitly jsme se v úzkém průchodu. Z obou stran ho lemoval plot. Na konci byla další brána. I ta měla po stranách strážní věže, ale na těchto věžích na rozdíl od těch vnějších byly stráže. Všude ležel starý, šedivý sníh, nakupený do širokých homolí. Za druhou bránou jsme uviděly několik přízemních budov. Ještě před nimi byl takový menší prostor, na kterém nás nechaly nastoupit do dvou řad. Z toho neustálého opakování jsem se naučila, že nástup se rusky řekne razvoz. Před nás se postavila mohutná vojákyně s dlouhým copem, kterou jsme poznaly už odpoledne jako ráznou velitelku. Řekla, že šestoj lagpunkt se řídí zvláštními pravidly, která

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.