Pavel Verner Východní střepy Po šest týdnů cestoval od 4. června z Lisabonu do Petrohradu a zpátky do Berlína vlak se 104 spisovateli ze 43 evropských zemí nesoucí název Literární expres 2000. Českou republiku v něm reprezentovali básníci Josef Hrubý a Miroslav Hule a prozaik Pavel Verner. Tato mimořádná kulturní expedice, sledující historickou trasu severojižní magistrály, byla symbolickou předzvěstí budoucí unifikované Evropy. Literáti měli výjimečnou příležitost poznat a srovnat různé části kontinentu v devatenácti městech jedenácti států v krátkém čase a s neopotřebovanými dojmy.
Žebračka V Kaliningradu bylo s policejním doprovodem bezpečno. Milicionáři doprovázející spisovatelskou expedici se snažili vypadat nenápadně a přesto hrozivě. Ráno 25. června nás organizátoři opět vlekli do jakéhosi muzea a tu jsem si stydlivě připomněl slavný Goebbelsův výrok: Když slyším slovo kultura, tasím revolver. Třeba toho ďábla taky zrovna tahali do muzea. Chtělo se mi najednou všeho, skutečně všeho, jen ne kultury. Není mi dobře, musím zpátky do hotelu, řekl jsem nekompromisně. Mezi organizátory nastal zmatek. Nebylo volného milicionáře, jenž by mě tam doprovodil. Pak sehnali dvě studentky českého jazyka na filologické fakultě, Jekatěrinu a Viktorii, a dali jim funkci mých osobních asistentek na celý den. Měly mě doprovodit do hotelu a tam sedět v recepci a čekat, zda se mi neuráčí zase někam jít a dělat mi v tom případě osobní stráž. Rodičům se povedly. I kdyby se nepovedly, byly by půvabnější než ten nejkrásnější milicionář. A pravděpodobně uměly i karate, jinak by mě jim přece nesvěřili. Kam půjdeme, holky? Do hospody, řekly svorně. Zamával jsem zástupu kolegů a vychutnal plamen závisti v mužné tváři Bosňana Nenada Veličkoviče. Šel bych taky s vámi..., řekl nesměle. Zmizni, odvětil jsem. Ruské studentky nemají peníze na hospodu. Přesto vědí, ve které se na obsloužení nečeká minútočku, tedy hodinu, je tam relativně levno, záchod splachuje a opilci se nepovalují pod stolem. Na to, že jsem byl prvním Čechem, jehož během studia potkaly, mluvily slušně česky. Byly velmi inteligentní, vzdělané, sečtělé, a pořád se smály, ach bože, ty se smály. To bylo totiž tak. Od muzea jsme prchli nějakým podchodem. Prvním žebrákem byla beznohá stařenka. Následovalo zubožené dítě předškolního věku. Pak harmonikář s hlasem Muslima Magomajeva. Vedle něho mladý muž se slepeckou holí. Opět dítě-trhan. Miminko v náručí vychrtlé a opilé matky. Šel jsem tím podchodem a uděloval rubl za rublem. To byste neměl dělat, kroutily hlavou mé asistentky. Copak jsou ty holky bez srdce? Pak jsme nastoupili do tramvaje české výroby a vyrazili k té hospodě, a tu ke mně přistoupila ošuntělá starší žena s nataženou dlaní. Teda co je moc, to je moc. V tramvaji nemají žebráci co dělat. Žebráky nepodporuji, pravil jsem ledově. Chvíli trpělivě stála s nataženou dlaní a pak mi ji drze strčila málem pod nos. Odsunul jsem tu ruku stranou. Paní, jděte si žebrat někam jinam, ode mne rubl neuvidíte. Tři ruble, pravila bez nejmenší žebrácké pokory a mně se zvedl adrenalin. Ani kopejku, procedil jsem přes zuby a pak jsem dodal - vždyť jste zdravá, to se nestydíte žebrat?
Ta paní nežebrá - řekla mi Jekatěrina čímsi se dusíc - ona je průvodčí a chce na vás tři ruble za jízdenku.
Děžurní v Pitěru Petrohradský hotel Okťabrskaja byl postaven do monumentální šířky. Od výtahu do svého pokoje jsem napočítal sto devadesát osm kroků. Během té cesty jsem minul dvě děžurné středního věku. Byly nezbytné, užitečné. Kdykoli jsem myslel, že tu dálku nezvládnu, že už dál nemohu, že přesně u jejich stolku vybalím kufr, obleču pyžama a tvrdě usnu, poslaly mě nelítostným gestem dál do šera hotelových koridorů, z nichž čpěla historie, kde chyběl kyslík a kde se mátožily prostitutky, u nichž člověk nevěděl, zda jsou unavené prodejem těl, vodkou, lapáním po vzduchu či turistickými túrami od pokoje k pokoji těmi nekonečnými prostorami hotelu. Naproti mému bydlení byl ještě jeden výtah, ale ten sloužil výhradně jedinému účelu. Vozil hosty na snídani. Sjel jsem kamsi do podzemí, kde se opět pečlivě šetřilo kyslíkem. Stál tam první děžurný. Ukázal mi, že se mám vydat vpravo po schodech. Jinudy to sice ani nešlo, ale pocítil jsem vděk za ten lidský zájem. Po padesáti metrech se přede mnou objevila jídelna. Druhý děžurný mi sdělil, že se mám posadit. To už jsem vydechl úlevou. Představa, že bez toho dobrého muže bych možná snídani zhltal ve stoje či vleže na podlaze byla úděsná. Třetí děžurný pokynul servírce, že mě má obsloužit snídaní. Moje vděčnost kulminovala. Bez jeho příkazu by se ta dívka mohla domnívat, že jsem do jídelny přišel pást buvoly. K snídani mi ta jediná zde pracující bytost donesla vše potřebné, přísně odměřené. Až na mléko do kávy. Když jsem se na něj zeptal, vyslala pohled SOS kamsi dozadu. Přišel čtvrtý děžurný. Malaka nět, sdělil mi udiveně. Nevyspal jsem se do toho rána zrovna dorůžova. Vy nemáte v Rusku mléko? Řekněte slovo a já vám ho z Prahy pošlu vagón! Vy nám občas posíláte tanky, já vám občas pošlu malaka! Jeho pohled prošel skrze mou nechutnou maličkost, prodral se masívními zdmi a imperiálně se rozplynul po Něvském prospektu. Příštího rána jsem u snídaně vedle dvou titěrných krajíčků chleba objevil titěrnou nádobku s mlékem. Neobjevili ji u svých porcí ani dva mí kolegové z Turecka, ani kolegyně z Dánska. Dobře jim tak, když jsou líní se ozvat. U dveří přibyl pátý děžurný záhadné funkce. Možná jako pohotovostní síla pro případ, že by bylo potřeba vyslat servírku pro další mléko či splnit jiný exotický požadavek. Jinými slovy muži v tomto městě nemusí mít strach z nezaměstnanosti.
Debata o literatuře Toho dne 8. července málokdo z cestujících spisovatelů měl hlad. Nestačili jsme strávit ty hory jídla ze dne předešlého. Začalo to ráno, když organizátoři se jali rozvážet spisovatele do nejslavnějších knihoven Moskvy, do knihovny Gajdarovy, Tolstého, Svetlovovy, Gogolovy, Puškinovy, a na Čechy a Rumuny se slavných budov nedostalo a tak nás zavezli na periferii do malé střediskové knihovny Lublina. Knihovnice čekaly s květinami pěkně seřazené. Jaly se vysvětlovat systém katalogů, pochlubily se počtem výpůjček a skvělými výsledky poslední revize knižního fondu. To my známe, povzdechl si básník Josef Hrubý a prozradil jim, že jak on, tak já jsme bývalými řediteli knihoven. Ach, kolegové, asi vás nudíme, ale aspoň vašim rumunským přátelům to musíme vysvětlit. To jsou taky všechno knihovníci, fabuloval jsem pohotově. Co ale budeme dělat?
My máme hroznou žízeň, řekl kolega Hrubý a tři Rumuni nasadili dehydrované grimasy. Vy opravdu nechcete přednášku? Nechceme, řekli jsme. A neprásknete to na nás?, zněla němá otázka v jejich očích. Nepráskneme, slíbily naše oči. Vedoucí knihovny roztáhla skleněné dveře do zasedací místnosti. Dlouhý stůl se prohýbal tíhou. Závaží se jmenovalo Hennessy, Moskovskaja, Stoličnaja, hříbky na smetaně, uzený losos, losos na česneku, víno červené i bílé, pečené brambory, vepřová žebírka na cibuli... eh, čerte, k čemu jsou slova? Jedli jsme, žízeň hasili, na kytaru hráli a verše recitovali do pozdních odpoledních hodin. Přiběhla zděšená organizátorka. Za půl hodiny začínala recepce na francouzské ambasádě. Neradi jsme se nechali nacpat do mikrobusu. Obětavá Nina Ostapovna ještě vyběhla ven s mísou hříbků a krmila básníka Adriana Popescua lžící okénkem rozjíždějícího se auta. Francouzský velvyslanec uspořádal pro celý literární expres koktajl. Pily se tam francouzské sekty a jedly švestky zabalené do pečené slaniny. V rohu stál zachovalý básník Jevtušenko a vyfotil se s každým, kdo o to stál. Je ovšem třeba říci, že kaviár na chlebíčkách nemá to pravé kouzlo. Ten se má nabírat stříbrnou lžící přímo z kbelíku, pane velvyslanče. Druhý den jsme tedy přijeli do Sadu Ermitáž s nevytrávenými žaludky. V programu stálo, že při jídle a pití máme si my Evropané podebatovat s moskevskými literáty. Jídla bylo moc, ale koho to zajímá? Inu, Moskvany to zajímalo. Viděl jsem křehkou divadelní kritičku, jež snědla talíř pirohů, běžela ho naplnit bliny politými smetanou, sotva je spolykala naložila si talíř pelmeňů, a pak pečenými rybami, které vystřídaly křupavé kotlety, a jen se po nich zaprášilo, naložila si salám, po něm pečené cukety a navrch solenou rybu. Ke všemu množství okurek. A všichni tak jedli, bez keců o literatuře, protože život v Rusku je těžký a jídlo je drahé. Evropští spisovatelé tam stáli se sklenkami vína a udiveně sledovali to ukládání zásob, to hodování mimo fyzikální zákony, neboť před jejich očima se do čtyřicetikilogramové básnířky vešlo dvacet kilo potravin. Jak nicotná je literatura proti životu! A ještě nebyl konec, protože moskevští literáti dál nakládali na talíře a pod stoly to sypali bez ladu a skladu do igelitových tašek a ty naplněné podávali přes ohradu příbuzným, kteří sem nesměli. Tak to utěšeně pokračovalo, dokud stoly nebyly prázdné, dokud nezmizel poslední krajíček chleba. Pak se jeden po druhém vytratili, ti muži a ženy krásného písemnictví, a my Evropané jsme teprve teď, pod dojmem onoho hodokvasu dostali zdravý hlad, leč nebylo čím ho utišit. A tak jsme v tom jiném světě odjeli do hotelu Rossija na večeři. Uvařili nám dobře, ale kupodivu málokomu chutnalo. Klidně bych se býval s někým o to jídlo rozdělil.
Běloruská ruština Švédská kolegyně Inga-Lina Lindqvistová, prozaička a esejistka, mluvila výborně rusky. To je ovšem nepřesné, mluvila rusky líp než přítomní Rusové. Dovedla na ulici vyslovit měkký znak s takovou bravurou, že žebráci přestávali žebrat a feťáci fetovat. S jejím ruským přízvukem, nejruštějším od Brestu po Ural, bylo zločinem žít ve Švédsku, kde to nikdo nemůže ocenit. Kdyby ji pámbu namísto literárním obdařil hereckým talentem, stala by se hvězdou Malého Těatru, či divadla na Tagance. Prodavači jantaru na petrohradských a moskevských tržnicích si nikdy nedovolili vnucovat jí ceny pro cizince, a tak nakupovala pro celý literární expres. Ruští novináři k ní denně mířili s neomylnou jistotou a po několik dnů soupeřila na televizní obrazovce v popularitě s carem Putinem. To všechno skončilo v běloruském Minsku. Po jakési besedě vlétla za mnou do autobusu rozhlasová reportérka se zvukařem pro interview. Rusky jsem jí sdělil, že jsem rusky za třicet let už zapomněl. To je perfektní, zajásala a zvedla palec do výšky. Nabídl jsem rozhovor v jiném jazyce. Mluvíte rusky přesně
tak, jak je potřeba, ujistila mě překotně a už chrlila první otázku: Jaký má dnes literatura vliv na politiku? Odvětil jsem, že litěratúra němóže imějet nikakogo vlíva na politíčeskyj živót, patamu što ljudi nezajimájut búkvy, ale obrázky... moment, chtěl jsem říct kartínky! Kdepak, jen hezky říkejte obrázky, pravila nekompromisně. Rozhořčeně jsem se ohradil, že takhle si v Bělorusku uříznu ostudu. Mluvíte rusky líp než já, ujistil mě však zvukař a držel palec vítězně vzhůru. Dokončili jsme tedy rozhovor. Kdykoli se mi podařilo vyjádřit své hluboké myšlenky správně rusky, redaktorka se zamračila. Když jsem však slovo tužka přeložil namísto karandáš slovem túška, vrhla na mne pohled zamilované srny. Radio jsem se večer neodvážil poslouchat. Ale nebyl jsem sám oblíbeným objektem minských reportérů. Stejně chtivě se s žádostmi o rozhovor v ruštině vrhali na Pařížana Jeana Metelluse, Irku Anne Havertyovou, na Portugalce Paula Teixeiru a Lichtenštejnce Stefana Sprengera. Na všechny, kteří z ruštiny znali jen charašó a zdrávstvuj. Naopak ingnorovali všechny literáty z pobaltských republik, domácí Bělorusy, Ukrajince, Arménce, Moldavany, Rusy pochopitelně nevyjímajíce. Těm to ostatně moc nevadilo, ale co nebohá Inga-Lina? Kam se náhle poděly všechny zvědavé kamery? V její sympatické tváři zračilo se zděšení, jaké prožije havran, když podlétne mraky sestoupivší občas až ke střechám domů. Jak mohou tak okatě ignorovat Seveřanku, jež píše svá díla rusky a teprve pak si je sama překládá do švédštiny! Až toho večera při vodce značky Krystal mezi běloruskými spisovateli bylo mi prohlédnouti. Když jsem se po dvacáté omlouval za svou bídnou ruštinu, řekl mi jeden nestor jejich prózy drže palec vítězně vzhůru: V Bělorusku není ostuda mluvit rusky špatně, tady je ostuda mluvit rusky dobře. Pitvořit jazyk Puškinův, kterým Lukašenko denně ponižuje své poddané a oni si to ještě platí ze svých daní, je v Minsku oblíbený národní sport. Neplač, Inga-Lino, oni si tě nezaslouží.
Elegánův triumf Čingiz Abdulajev mezi evropskými literáty nekompromisně vyčníval. Jednak se nabízela otázka, jaká náhoda zavála Ázerbájdžánce do evropského literárního vlaku, jednak bylo neuvěřitelné, že v každém evropském městě vycházel Čingiz z hotelu v novém vyžehleném obleku, jemuž nechyběla vesta, drahá vázanka se sponou a kapesníček stejného kolóru. A to třeba v polském Malborku, kde už i dámy na slovo vzaté jako Finka Anni Sumari či Bulharka Virginia Zacharieva přicházely na recepce v róbách z nitra kufrů sežvejkaných jako z kravských tlam. Slovenský spisovatel Peter Pišťanek na to vymyslel teorii: Čingiz si ty obleky dává cestou šít! Když je v Madridu, zavolá z hotelu Tryp do příštího města, do hotelu Meriadeck v Bordeaux, a objedná si u krejčího nový oblek. Ten starý nechá v madridském hotelu pro podomka, neboť každý účastník expedice měl povolen jen jeden kufr. To samé udělá s oblekem v Bordeaux a objedná si oblek nový u krejčího v pařížském hotelu Mercure, v bruselském hotelu Prince de Lićge a tak dál až do Berlína. Co město, to nový oblek. My pak vedle něho vypadáme jako vandráci. Ta teorie zase nebyla tak fantaskní. Čingiz měl například tři byty, v Baku, ve Frankfurtu a v New Yorku. Také měl tři cestovní pasy. Překlady jeho knih vyšly v nákladu tří milionů výtisků. Nepsal žádnou hochliteraturu. Byly to výhradně špionážní příběhy, tenké a brožované, s lesklými a zlacenými obálkami. Pamětníci edice Magnet vědí o čem mluvím. Čingiz byl prostě jediným dolarovým milionářem ve vlaku. Ještě v Lisabonu jsme ho považovali za plukovníka KGB. Trošku tak filmově vypadal. Ovšem Čingiz byl dobrosrdečný, velkodušný, elegantní, hezký, sympatický... pozitivní adjektiva dala by se k jeho jménu řadit do nekonečna. Čingiz v restauraci ke stolu přistoupil, vtip prohodil, společnost rozesmál, koho bylo potřeba utěšil, o životě porozprávěl, optimismu nalil; a pak diskrétně u baru za celý stůl zaplatil.
Od Rusů jsme zjistili, že z výnosů za své příběhy podporuje uprchlíky v Náhorním Karabachu. Jeho organismus se vzpíral vypadat omšele turisticky, či ještě hůř, spisovatelsky. Život jako by byl pro Čingize jednou nepřetržitou společenskou recepcí. A voněl. Básník Josef Hrubý kráčel sám jakousi bruselskou ulicí, v hlavě mu klíčil verš, když tu náhle byla lyrická setba přehlušena jediným vjemem - Čingiz! Taková vůně se linula ulicí. Rozhlédl se, a vskutku, parfémovaný Ázerbájdžánec kráčel třicet metrů před ním. To není žádný spisovatel, ty jeho sračky čtou jen primitivové, drtíval mezi zuby Andrej Fedarenko, běloruský autor skvělých povídek, jenž naopak byl živoucí reklamou na pánskou konfekci z časů reálného socialismu. Pravdou bylo, že nikdo ve vlaku nikdy nic od Abdulajeva nečetl. Co taky mohl čekat od nadutých estétů? A potom jsme 11. července stáli na minském nádraží a čekali na náš speciální vlak do Brestu a Fedarenka přišla doprovodit jeho žena, paní spisovatelová. Prý s vámi jede i Čingiz Abdulajev, pravila dychtivě. Tady ho máte, řekl jsem a přivlekl dotyčného. A ona sáhla do igelitky a vytáhla minimálně deset Čingizových paperbacků; a tužku měla taky připravenou. Pro kolegovu ženu vždycky, pravil Čingiz s dolarovým úsměvem a rozmáchle, s bravurou sobě vlastní podepisoval. Díval jsem se na Fedarenka. Měl v očích vraždu. Lícní kosti se mu chvěly. To je můj nejšťastnější den, řekla paní Fedarenková a měla zamlžené oči, ty oči fanynek Karla Gotta. A co svatba tady s Andrejem, to bylo nic? - chtělo se mi zařvat. Když jí Čingiz políbil ruku a když odešel, a když jsme nastoupili a když z paní Fedarenkové zůstala na nástupišti jen miniaturní tečka, zeptal se mě Andrej, zda mám ještě tu láhev vodky Novyj vek, kterou mi včera věnoval. Mlčky jsem mu ji podal. Nasadil ji k ústům a pil a pil a pil.
