PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ MLADISTVÝCH A RANĚ DOSPĚLÝCH

Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie filozofické fakulty

PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ MLADISTVÝCH A RANĚ DOSPĚLÝCH

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor

Bc. Jaromír Kříţek

Vedoucí práce:

Mgr. Miroslav Charvát, PhD.

Olomouc 2011

Palacký Univerzity Olomouc Department of psychology of Philosophical faculty

GAMBLING OF YUVENILES AND YOUNG ADULTS

DIPLOMA WORK

Author:

Bc. Jaromír Kříţek

Supervisor:

Mgr. Miroslav Charvát, PhD.

Olomouc 2011

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny pouţité prameny řádně citoval.

V Brně 27. března 2011

………………………………

Touto cestou bych rád poděkoval vedoucímu práce Mgr. Miroslavu Charvátovi, který mi vnukl myšlenku psát práci na toto téma, také mi dodal

rady,

jak

práci

dotáhnout

do

zdárného

konce.

Děkuji

respondentům, kteří se ochotně podíleli na výzkumu a děkuji všem, kteří mne při psaní podpořili.

OBSAH: Teoretická část 1. Úvod........................................................................................................7 2. Základní terminologie..............................................................................8 3. Patologické hráčství................................................................................9 3.1. Fáze patologického hráčství..........................................................12 3.2. Faktory vzniku patologického hráčství...........................................16 3.3. Populace ohroţená patologickým hráčstvím.................................17 3.4. Moţnosti prevence patologického hráčství....................................19 4. Některá specifika patologického hráčství..............................................19 4.1. Role věku v patologickém hráčství................................................20 4.2. Role pohlaví v patologickém hráčství............................................21 4.3. Psychologické aspekty patologického hraní..................................22 4.4. Podobnosti patologického hráčství a látkové závislosti.................24 5. Moţnosti léčby patologického hráčství..................................................26 6. Druhy hazardních her v ČR...................................................................29 6.1. Vybrané statistické údaje...............................................................30 6.2. Právní aspekty hazardních her v ČR.............................................31 6.3. Srovnání se zahraničím.................................................................33

Výzkumná část 7. Výzkumný problém................................................................................34 7.1. Rešerše literatury..........................................................................35 7.2. Cíle práce......................................................................................36 8. Charakteristika populace.......................................................................37 9. Metodika výzkumu.................................................................................37 9.1. Okruhy otázek interview................................................................38 9.2. Etické problémy a jejich řešení......................................................39 10. Průběh šetření..........................................................................………40 11. Analýza dat..........................................................................................42

12. Výsledky výzkumu...............................................................................43 12.1. Interpretace výsledků..................................................................51 12.2. Shrnutí analýzy dat......................................................................58 13. Diskuse................................................................................................58 14. Závěr...................................................................................................60 15. Souhrn.................................................................................................61 16. Seznam pouţité literatury....................................................................63

1. ÚVOD Tato práce se zabývá tématem chorobného nebo téţ patologického hraní, gamblingu. Problematiku lze jistě vnímat jako velmi aktuální, je moţné tvrdit, ţe se jedná o fenomén, který se vyskytuje napříč širokou společností. Mezi patologické hráče můţe patřit muţ či ţena v různé věkové kategorii a různého stupně dosaţeného vzdělání. O to více je zaráţející skutečnost, ţe ačkoliv se jedná o jev společensky poměrně nebezpečný a rozšířený, v české odborné literatuře existuje relativně malý počet děl věnujících se této problematice. Další skutečností tématu k zamyšlení je fakt, ţe i přes určitý potenciál nebezpečnosti tohoto chování a jisté moţnosti návyku se jedná o poměrně dostupný a poměrně tolerovaný fenomén. V České republice momentálně neexistuje koncept cílené regulace hazardu, v počtu kasin, heren a přístrojích k hazardnímu hraní určených (jako jsou rulety, výherní hrací automaty, elektromechanické kostky, apod.) patříme k zemím s nejvyšším počtem v poměru na jednoho obyvatele, coţ logicky vede k vyšší dostupnosti a to úměrně zvyšuje riziko rozšíření patologického hraní. Právní a společenská ochrana je v České republice omezena jen na naprosto nezbytné minimum. Teoretická část práce se věnuje definicím důleţitých pojmů, které se k dané problematice váţou. Kromě definice obecných, pro pochopení celého tématu klíčových pojmů, nalezneme v práci i vybrané statistické údaje, dozvíme se více o konkrétních hracích prostředích a přístrojích. Nemalý prostor je věnován i právnímu aspektu hazardních her v České republice a srovnání

s

některými

vybranými

zahraničními

zeměmi.

V

neposlední řadě se pak v práci dozvídáme o moţnostech léčby závislého hraní, různým iniciativách a organizacích, které v této oblasti pomáhají a samozřejmě pak hráčům samotným. Prostor tedy patří určitým podobnostem i rozdílům u různých skupin ohroţených jedinců podle pohlaví, věku či vzdělání, sledování

určitých aspektů patologického hraní a přehledu nástrojů určených k průzkumu patologického hráčství nebo jeho hodnocení. V praktické části je představen samotný výzkumný problém, rovněţ tak metody jeho zkoumání a charakteristiky výzkumného

souboru.

Jsou

blíţe

představeni

jednotliví

respondenti, kteří se výzkumu zúčastnili, získaná data jsou sumarizována a vyhodnocena v ucelených a do kontextu zasazených odpovědích. Cílem výzkumu je zachytit psychické a sociální aspekty závislého hraní. Snahou je, kromě nezbytné rodinné anamnézy, analýza jakési hráčské kariéry zachycené na časové ose, popsání určitého vývoje hry, kterou si daný jedinec prošel a její finální vyústění. Výzkum směřuje k určitému pochopení

prvotních

impulsů,

které

jedince

vedly

k

experimentování s určitým druhem hazardní hry a blíţe pochopit a popsat jisté předpoklady k patologickému hráčství, které se mohou vyskytovat.

2. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE V

souvislosti

s

problematikou

hazardních

her

hovoříme o několika důleţitých pojmech. Pojem, který celou problematiku zastřešuje, a vyskytuje se i v anglickém názvu práce, je gambling. Existují různé definice tohoto termínu. „Gambling je výraz, který je převzat z angličtiny a je možno ho překládat jako hraní, hráčství, hazardní hráčství, karban, případně také jako chorobné, nutkavé hráčství. Používáme ho především tam, kde máme co dočinění s člověkem nebo lidmi, kteří propadli hazardní hře, ke hraní jsou vnitřně nutkáni, musejí ve hraní z řady důvodů pokračovat a svoji hru přestávají kontrolovat“ (kolektiv autorů, 2004, s. 5). Nešpor (1994) ve svém díle mluví výhradně o chorobném hráčství. A konečně Nešpor (2000) uţívá terminologie Světové zdravotnické organizace, která hovoří o patologickém hráčství a pro srovnání i terminologie Americké psychiatrické

asociace, která uţívá termínu patologické hazardní hráčství. Je tedy zřejmé, ţe tento termín má několik českých ekvivalentů a je moţné jich uţít více jako synonym. Pro větší přehlednost však je uţitečné stanovit si jen jeden termín a v souvislosti s gamblingem ho uţívat beze změny. V tomto případě je tedy nejlépe hovořit v termínech Světové zdravotnické organizace, tedy o patologickém hráčství. Neméně důleţité jsou další termíny, které jsou s touto problematikou spjaté. Hazard nebo téţ hazardní hru definuje heslovitě Hartl, Hartlová (2000) jako rizikové rozhodování, které poskytuje jisté vzrušení, spolu s příleţitostí k soutěţení a jistému exhibicionismu. Můţe přerůst v hráčskou vášeň a závislost na dané hazardní hře. Autoři zdůrazňují, ţe toto se týká i hracích automatů. Prunner (2008, cit. Petráčková, Kraus, 2000) říká, ţe z psychologického hlediska se u našich autorů pojem hazardní pouţívá k označení strategie lidského chování zaloţeného na uplatňování a preferenci rizikového rozhodování za současného potlačení regulujícího faktoru zodpovědnosti. Dále tvrdí, ţe pokud je pojem hazard uváděn přímo ve spojení s herní činností, pak vţdy jako ten druh hry, kdy o výsledku rozhoduje výlučně náhoda, nikoliv hráčská dovednost. Prunner (2008) v souvislosti s gamblerstvím vysvětluje některé další pojmy, které jsou spojené se závislostmi obecně, tedy např. abstinence nebo recidiva. Blíţe se těmto pojmům nebudeme dále věnovat, zájemce odkáţeme na příslušnou literaturu a značný prostor bude raději věnován pojmu stěţejnímu, kterým je patologické hráčství.

3. PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ Podle

světové

zdravotnické

organizace

patří

patologické hráčství mezi návykové a impulzivní poruchy, označované kódem F 63. „Tato kategorie zahrnuje diagnostické

jednotky, které mají společného jmenovatele v neschopnosti ovládnout impulzy, nutkání nebo touhu k jednání, které je samé nebo jejich okolí poškozuje. Ve většině případů tito jedinci zažívají před tímto jednáním určité napětí nebo vzrušení a při něm slast nebo úlevu. Po tomto jednání mohou, ale nemusí projevovat lítost, výčitky nebo vinu“ (Bouček a kolektiv, 2006, s. 193). Mezi tyto poruchy patří dále např. patologické kradení nebo patologické zakládání poţárů, nicméně pro nás je v tuto chvíli důleţité právě patologické hráčství F 63.0. „Hlavním projevem poruchy je trvalé a opakující se hráčství, které se stává dominantním životním zájmem a narušuje sociální, rodinnou, osobní a pracovní oblast. Jedinec je zaujat hraním, přemýšlí o hře nebo o způsobu, jak na hru získat peníze. Patologičtí hráči i přes úsilí kontrolovat nebo zastavit hraní nedokážou přestat, pokud nehrají, jsou neklidní a napjatí. Mnohdy potřebují k dosažení úrovně vzrušení další zvyšování rizika“ (Bouček a kolektiv, 2006, s. 193). V rámci definice patologického hráčství dle Světové zdravotnické organizace zdůrazňuje Nešpor (2000, s. 32), ţe: „porucha spočívá v častých opakovaných epizodách

hráčství,

které

převládají

na

úkor

sociálních,

materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků. Lidé trpící touto poruchou mohou riskovat ztrátu svého zaměstnání, to, že se velmi zadluží, budou lhát nebo porušovat zákon, aby získali peníze nebo unikli placení dluhů.“ Autor dále zmiňuje důleţitá diagnostická vodítka, ke kterým zcela jistě patří právě trvale se opakující hráčství, které pokračuje a často i vzrůstá navzdory nepříznivým sociálním důsledkům, jako je zchudnutí, narušené rodinné vztahy a rozkol osobního ţivota. Je nutné si uvědomit, ţe existují i další typy hráčství, které je nezbytné od patologického odlišovat. Bouček (2006) v tomto případě zdůrazňuje nutnost oddělování patologického hráčství od hráčství sociálního, které je časově vţdy nějak omezeno, rozhodně se objevuje v kolektivech a je jasně daný limit přijatelné finanční ztráty. Dále sem nelze podle autora zařadit ani

profesionální hráčství, vţdyť i sami např. profesionální pokeroví hráči, případně zejména v českých poměrech mariášoví hráči, mluví striktně o sportu nebo maximálně o jakémsi druhu zábavy či způsobu trávení volného času. Ţe by ale bylo profesionální hráčství

méně nebezpečné,

popírá

Nešpor,

který

naopak

zdůrazňuje, ţe riziko propadnout chorobné hráčské vášni existuje. „Setkal jsem se s člověkem, který si skutečně dokázal hrou vydělávat. Jenže, když se z něj stal chorobný hráč, jakoby na všechny zkušenosti, finty a poučky zapomněl. Začal hrát nesmyslným způsobem, nad kterým jeho dříve chladně uvažující rozum zůstával stát“ (Nešpor, 1994, s. 20). Ve shodě s Boučkem Nešpor (2000) vyčleňuje z patologického hráčství vystupňované hráčství v průběhu manické epizody. Navíc však i hráčství u sociopatických osobností, ale také hráčství a sázkařství. Tvrdí, ţe se jedná o: „časté hraní pro vzrušení nebo jako pokus vyhrát peníze: lidé této kategorie budou svůj zvyk pravděpodobně držet na uzdě, když budou muset čelit těžkým ztrátám nebo jiným nepříznivým důsledkům“ (Nešpor, 2000, s. 33). Ţe ale ani tento druh hraní není bez rizika, potvrzuje Nešpor konkrétním ţivotním záţitkem, který je v určitém rozporu právě s citací výše, konkrétně s informací o drţení si svého zvyku na uzdě. „Na letišti v New Yorku jsem se náhodou setkal s bezdomovcem, který tam přespával. Příčinou jeho neštěstí byly sázky „na koníčky“ (tedy výsledky dostihů). Jiného chorobného hráče sázejícího na výsledky sportovních utkání jsem potkal na schůzce Anonymních hráčů“ (Nešpor, 1994, s. 12). Je tedy otázkou, jestli představuje sázkařství podobné riziko, jako patologické hráčství, jestli se můţe rozvinout aţ do patologických rozměrů. Informace výše tuto moţnost připouštějí. Pro patologické hráče jsou typické některé hráčské bludy, o kterých jsou pevně přesvědčeni, které je v hraní utvrzují a uzavírají bludný kruh. Kolektiv autorů (2004) jich jmenuje šest, např. blud o rychlém zbohatnutí, kdy u hráče, který zaţije vysokou výhru zpravidla velmi brzy následuje minimálně stejně vysoká

prohra. Hráč je ale fixován na záţitek výhry a záţitek prohry bývá potlačován.

Rovněţ

velmi

nebezpečný

a

samotné

hraní

umocňující je blud o tom, ţe peníze dříve do hry vloţené nutně musí hráč získat zpět. Blud o vlastní genialitě či blud o hře pod kontrolou jen dále utvrzuje jedince v dalším hraní. Kolektiv autorů dále zmiňuje i tzv. hráčské mýty, které se spolu s hráčskými bludy vyskytují a dále prohlubují celý problém. Jsou jimi např. mýty o velkém hráči, fiktivním jedinci, který umí v pravou chvíli přijít k automatu a v pravou chvíli odejít s vyhraným větším mnoţstvím peněz. Mýty o geniální strategii jak porazit automaty jsou další z nich.

3.1. Fáze patologického hraní Jak bylo jiţ řečeno výše, patologické hraní nepatří mezi závislosti. Je řazeno mezi návykové a impulzivní poruchy. Jedná se tedy o předmět zájmu stojící mimo drogovou tematiku, má řadu odlišného, přesto lze najít jisté rysy a prvky, které jsou společné.

Nejprve

se

seznámíme

s

jednotlivými

fázemi

patologického hraní včetně základních charakteristik, které dané období provázejí. Smékal (1996) ve shodě s dalšími autory uvádí tři důleţitá stadia patologického hráčství. Prvním stádium je nazvané fáze výher. Autor sem řadí jedince, kteří např. mají fantazii o velké výhře nebo jiţ vyhráli větší obnos peněz a tuto výhru chtějí zopakovat či znásobit. Postupem času zvyšují sázky, přestávají si uvědomovat výši vkladů a ke konci této fáze ztrácejí své původní přátele, přestávají hrát ve společnosti přátel a raději hrají o samotě. Nešpor souhlasí a přidává ještě některé další charakteristiky: „má růžové představy a hýří optimizmem, pro který nejsou důvody. Zvyšuje sázky a hraje častěji. Vytahuje se, že vyhrál, i když to nemusí být pravda“ (Nešpor, 1994, s. 16). „Charakteristiky doprovázející stavy prvotní výhry v sobě často zahrnují pocity neobvyklého množství energie, lepší a zostřenější koncentrace, zlepšenou schopnost práce s

čísly. Vzniká zájem o herní strategie a herní kombinace“ (Prunner, 2008, s. 105). Hráč, zejména pokud se mu v první fázi hraní daří a vyhrává, získává pocit sebevědomí a domnívá se, ţe ví, jak vyhrávat, ţe hře rozumí. „Pokud se začne hráči dařit, většinou mu stoupne hráčské sebevědomí. O některých hrách si začne myslet, že jsou to pro něj jasné výhry. Domnívá se, že velkou výhrou získá vysoké sociální ocenění a stoupne mu tím i jeho sociální status. Díky tomu má hra pro hráče daleko větší význam než jen to, že by byla zdrojem momentální zábavy a způsobem, jak aktuálně trávit volný čas“ (Prunner, 2008, s. 106). Je tedy zřejmé, ţe zejména v této fázi nemusí být primárním motivem pouhá výhra, naopak hraní se v této chvíli můţe stát prostředkem sociální komunikace, moţností, jak získat obdiv okolí a zvednout své sebevědomí. Druhou fází je tzv. fáze prohrávání. Tato fáze je podle Nešpora (1994) jiţ většinou chorobným hráčstvím. Hraní se jiţ podle autora negativně odráţí ve všech aspektech ţivota postiţeného jedince. Trpí jeho rodina i okolí, kdy se mohou objevovat první problémy ve vztazích, jedinec své hraní před nimi skrývá, často se k druhým chová bezohledně. Na svou hru si půjčuje, dluhy přestává být schopen splácet. Patologické hraní se nepříznivě odráţí i v pracovním ţivotě jedince, na kterou má hráč jiţ méně času i energie. Výrazné změny doznává i psychika jedince, který se často stává neklidným, podráţděným a uzavřeným. Tato fáze je logickým vyústěním fáze první. Protoţe jedinec získal přesvědčení o své schopnosti vyhrávat, zvyšuje frekvenci hraní a zvyšuje sázky. Tato situace pak můţe být umocněna úspěchy, které přišly v počátcích hraní v podobě vysokých výher. Problémy, které v tomto období nastávají, jsou pak právě důsledkem kombinace vysokých sázek a častějších proher. „V této fázi se hráč pokouší dobýt zpět „ztracené pozice“. Pro druhou fázi je typický jev označovaný pojem „chasing“ (stíhání, štvaní výhry). Ten se projevuje tím, že prohrávající hráč se „zběsilým“ sázením zoufale snaží získat zpět ztracené peníze. Investuje do sázení další peníze místo toho, aby prohrávající hráč

ukončil své neúspěšné hraní... Ve druhé fázi většinou ještě zvyšuje frekvenci sázení a zvětšuje i velikost svých sázek“ (Prunner, 2008, s. 107). Autor dále připomíná časté lhaní patologických hráčů jako nástroj skrývání nejrůznějších problémů, do kterých se svou hrou a prohráváním dostali. Lhaní nemusí být zpočátku ani vědomé, problémový hráč můţe v ranější fázi své sliby povaţovat za reálné a snaţí se jim dostát, později jsou jeho lţi vědomé a cílené. Paradoxně se ale hráč můţe v této fázi dostat do zlomové situace, která jej můţe od patologického hraní zachránit. Prunner (2008) pouţívá termín „crunch“ a situaci vysvětluje. Pokud se v této fázi jedinec své rodině přizná, můţe mu pomoci se splacením dluhů. Splátka ale nesmí být myšlena jako dar či samozřejmost. Spíše je vhodné, aby se jednalo o půjčku, kterou bude nutné splatit a vţdy je nutné, aby byla pojata ultimativně, tedy s podmínkou ukončení hraní. Rozhodně je ale nutné tuto pomocnou ruku podat jen jedinkrát. V případě porušení ujednání se nesmí nabídka opakovat, v opačném případě se můţe hráč domnívat, ţe se půjčky budou jiţ opakovat vţdy na poţádání. Fází třetí je fáze zoufalství. Smékal (1996) v tomto případě zmiňuje důleţité pocity a stavy, které patologický hráč zaţívá. Jsou to pocity viny a výčitky svědomí, jedinec můţe propadat depresím, beznaději a sebelítosti a také panice. Typické můţe být i obviňování ze svého neštěstí své okolí. I přes tyto subjektivně nepříjemné pocity není jedinec schopen udělat cokoliv, co by mohlo vést ke změně. Můţe naopak začít páchat závaţnější trestné činy, propadat alkoholu či dokonce drogám, uvaţovat nebo se i přímo pokusit o sebevraţdu. Pokud okolí do této doby všechny varovné znaky přehlíţelo, nyní jiţ je zcela patrná změna chování, kterou jedinec prošel. „Ve třetí fázi se zadlužený jedinec uchyluje k nejrůznějším podvodům a zpronevěrám. Není výjimkou, že osoby, které do té doby žily naprosto spořádaným způsobem a v zaměstnání na ně bylo plné spolehnutí, začnou v zaměstnání zneužívat svého postavení. Své často kriminální jednání si sám vůči sobě ospravedlňuje záměrem získat „zdroje“ pro velkou

výhru, která dle jeho přesvědčení musí přece už konečně přijít“ (Prunner, 2008, s. 110). Doba jednotlivých fází, stejně jako celý časový horizont, neţ se člověk stane patologickým hráčem, je dle Nešpora (1994) různá. „Každý hráč se nemusí dostat ze stádia výher až do stádia zoufalství. Čím dříve si hráč uvědomí nebezpečí a rozhodne se přestat se hrou, tím je to snazší a tím větší má naději, že se mu to podaří“ (Nešpor, 1994, s. 17). Česká odborná literatura uvádí jen tato tři stadia, Prunner (2008, cit. Rosenthal 1992) ale připouští ještě čtvrté stadium, nazvané stadium rezignační. Z názvu je patrné, ţe hráč se dostává do stádia naprostého zoufalství, pasivity a beznaděje. „Ztrácí schopnost vlastního rozhodování, dostává se do celkové pasivity. Po určitou dobu je přístupný poslouchat příslušné autority a snaží se chovat tak, jak je instruován. Snaží se splnit požadavky, které jsou na jeho chování kladeny a mnohdy si uvědomuje, co svým chováním způsobil“ (Prunner, 2008, s. 110). Důleţitá je skutečnost, ţe v tomto stádiu se v důsledku stresu objevují různé psychické potíţe, např. silné deprese. Vznikají rovněţ psychosomatické odezvy vyplývající z těţké psychické zátěţe (Prunner, 2008). V rámci patologického hráčství Kraus, Hroncová (2007) zmiňují jeden důleţitý a zajímavý fakt. Existuje totiţ a pouţívá

se

pěti

bodová

stupnice

pro

popsání

intenzity

patologického hráčství, Stupnice pouţívá číselné hodnoty 0 – 4 body s příslušným vysvětlením: „úroveň 0 – hra není vůbec pozorována, úroveň 1 – rekreační hraní, bez jakéhokoliv negativního dopadu do reálného života, úroveň 2 – hraní přinášející občasný výskyt drobných problémů (jinak označováno již jako problémové hraní) úroveň 3 – hraní vedoucí ke vzniku velkých problémů a nepříznivých souvislostí, které jsou dostatečně vážné a výraznou měrou negativně zasahují do nejrůznějších oblastí reálného života (jsou splňována klinická kritéria pro patologické hraní)

úroveň 4 – hraní motivované potřebou hledat řešení již existujících problémů spojených s patologickým hraním a to bez ohledu na soustavné prodlužování vzniklých nesnází“ (Kraus, Hroncová, 2007, s. 171).

3.2. Faktory vzniku patologického hráčství Kraus, Hroncová (2007) zdůrazňují, ţe podobně jako při

vzniku

drogových

závislostí

je

i

patologické

hráčství

polyetiologický, mnoha příčinami podmíněný jev, na jehoţ vzniku se podílejí faktory bio-psycho-sociální povahy. A právě tyto tři faktory si blíţe představíme. „Biologické, resp. somatické faktory jsou podobné jako při jiných závislostech. Jde o genetické predispozice postihující část

populace,

patologického

které

hráčství.

zvyšují Lékařské

pravděpodobnost studie

vzniku

poukazují

na

nedostatečnou funkci centra blaženosti v mozku, na úlohu dopaminových genů, nižší aktivitu serotoninového systému a nedostatek endomorfinu v mozku, vyšší hladiny noradrenalinu, apod.“ (Kraus, Hroncová, 2007, s. 156). Jak autoři dále zdůrazňují (cit. Nešpor, 1994), rozhodně nelze biologický faktor, respektive přímo chemii mozku, povaţovat za jedinou příčinu, nemohla by totiţ vysvětlovat relativně vysoký nárůst počtu patologických hráčů poslední doby. Svou roli hraje vţdy více faktorů. Co se týče psychologických faktorů, Kraus, Hroncová (2007, s. 156) říkají, ţe: „nelze tvrdit, že existuje vyhraněný typ premorbidní osobnosti ve vztahu k patologickému hraní. Existují však osobnosti s vyššími predispozicemi, které zvyšují pravděpodobnost, že se z nich hráči stanou. Více jsou ohrožené osoby, které jsou emočně nestálé, psychicky

labilnější,

jedinci,

kteří

podceňují

rizika,

mají

nedisciplinované postoje k životu, nízkou frustrační toleranci a nedostatečnou odolnost vůči stresu a zátěži.“ Z definice je tedy zřejmé, ţe patologické hráčství můţe postihnout širší populaci, ohroţeni jsou spíše muţi neţ ţeny (Kraus, Hroncová, 2007), ale

jinak můţeme mezi patologickými hráči najít jedince různého stupně inteligence, vzdělání, druhu zaměstnání. „K

nejvýznamnějším

sociální

faktorům,

které

podmiňují vznik patologického hraní, je dostupnost různých forem hazardních her a agresivní reklama v masmédiích. Významnou úlohu sehrávají též vlivy rodinného prostředí. Jde o poruchy v rodinných vztazích, vážné nedostatky ve výchově, emočně chladné prostředí apod.“ (Kraus, Hroncová, 2007, s. 157). Autoři dále zdůrazňují nezanedbatelný vliv vrstevníků, časté poţívání alkoholu, tabáku či lehkých drog v souvislosti s patologickým hraním. Vţdy je ale nutné vzít v potaz kombinaci více příčin, které poté vedou ke vzniku patologického hráčství, nikdy se, stejně jako u jiných patologických závislostí, nelze upnout na jediný důvod vzniku. Velmi znepokojující je zmíněná snadná dostupnost jako moţný důvod vzniku patologického hráčství, jak se dozvíme dále (a tento fakt lze vnímat i prostým pozorováním okolí), Česká republika má v této souvislosti nelichotivé prvenství v mnoha ohledech.

3.3. Populace ohroţená patologickým hráčstvím Nešpor (1994) více specifikuje konkrétní skupiny, které vnímá jako rizikové, zdůrazňuje, ţe problémy patologického hráčství spíše nejsou vrozené a někteří jedinci zkrátka patří do ohroţené skupiny, měli by se proto více hlídat. V prvé řadě jmenuje mladé lidi a muţe. Ovšem rozhodně netvrdí, ţe starší lidé nemohou propadnout patologickému hráčství, ba naopak má toto věkové období svá specifika v patologickém hráčství, neexistuje tedy věková hranice, po jejímţ dosaţení bychom mohli být v bezpečí. Totéţ platí o pohlaví, ohroţeni jsou sice převáţně muţi, ale „v padesátých letech byla žena závislá na alkoholu u nás vzácností. Dnes žen s tímto problémem velmi přibylo“ (Nešpor, 1994, s. 19). Čili v tomto ohledu se můţe jednat o nevyváţenost dočasnou a trend nemusí být do budoucna zachován. Ve shodě s

Nešporem i Prunner (2008) dodává, ţe muţi jsou dvakrát více ohroţeni nebezpečím patologického hraní neţ ţeny. Ohledně ohroţenosti s ohledem na věk říká, ţe: „do současné doby uskutečněné výzkumy nepotvrdily rizikovost starší populace v oblasti herních činností. Větší „odolnost“ střední a starší generace zabraňující nárůstu počtu hrajících osob má patrně vazby na určitou konzervativnost a snahu neměnit ve středním a vyšším věku životní stereotypy, včetně těch, které se váží na způsob zábavy či trávení volného času“ (Prunner, 2008, s. 95). Autor ale netvrdí, ţe bychom v rámci prevence patologického hráčství měli tuto skupinu zanedbávat, naopak zdůrazňuje některé jejich slabiny, jakými jsou určitá nezkušenost nebo zvýšená naivita, které naopak riziko zvyšují. Mezi další ohroţené populace řadí Nešpor (1994) profesionální hráče a nebezpečná povolání, tedy ta, kde jedinec přichází do styku s hazardní hrou a dále pak hyperaktivní děti s poruchami pozornosti. „Přestože vydrží sotva jednu vyučovací hodinu na svém místě, dokáží u hracího automatu trávit mnoho hodin bez přerušení. I když je většinou lákají jen tak zvané „zábavní automaty“, tyto děti si zvykají na herny, mají před očima negativní vzory hazardních hráčů. Ztrácejí čas pro učení“ (Nešpor, 1994, s. 20). Prunner (2008) v tomto ohledu nabízí ještě jedny zajímavé výsledky výzkumu. Tvrdí, ţe: „zjištěné výsledky z USA signalizují, že patologické hraní je nejvíce rozšířeno mezi rasovými a etnickými menšinami a mezi ekonomicky slabšími vrstvami“ (Prunner, 2008, s. 96). Autor dále poukazuje na skutečnost, ţe v České republice zatím výzkum podobného typu chybí, nicméně existují nepřímé indicie, které mohou potvrzovat podobnou korelaci v našich podmínkách. Sociálně slabé vrstvy či skupiny alkoholově nebo drogově závislých mohou být patologickým hráčstvím silně ohroţeny. Statisticky nepodloţené, nicméně zřejmě ne zcela nepravdivé informace, hovoří o zvýšených koncentracích heren právě v sociálně vyloučených lokalitách. Zvýšená

koncentrace

heren

v

oblastech

s

vysokou

nezaměstnaností a nízkou vzdělaností obyvatelstva pak můţe znamenat vysoce rizikovou kombinaci. Na internetových stránkách Ministerstva

financí

České

republiky

lze

nalézt

mapu

provozovaných heren a porovnat jejich rozmístění.

3.4. Moţnosti prevence patologického hráčství Kraus, Hroncová (2007) v tomto případě stejně jako u látkových závislostí zdůrazňují tři stadia prevence. Primární, které je zaměřené na populaci, která s hraním nemá zkušenosti a její úlohou je v podstatě předcházet vzniku závislostí. Nešpor (1994) v souvislosti s prevencí zmiňuje skutečnost, ţe prevence problémů způsobených hazardní hrou má mnoho společného s prevencí alkoholovou či drogovou. Zdůrazňuje nutnost široké účasti na primární prevenci, tedy na úrovni rodiny, školy, zaměstnavatele, médií a celé společnosti. Sekundární je cílena na jedince, kteří s hrou jiţ experimentují, ale závislost se u nich zatím nerozvinula. Hlavní snahou je pak zajištění včasné odborné pomoci. Terciární prevence je zaměřena na patologické hráče, kteří uţ prošli léčbou a je součástí resocializačního procesu. „Jejím cílem je zabránit recidivě a minimalizovat sociální handicap postižené osoby. Jde o služby

prvního

kontaktu,

kterými

jsou

poradny,

odborně

specializované, které poskytují kvalifikovanou pomoc a terapii. Dále krizová centra s možností široké palety psychoterapie, farmakoterapie či socioterapie. V neposlední řadě pak linky telefonní pomoci“ (Kraus, Hroncová, 2007, s. 162).

4.

NĚKTERÁ SPECIFIKA PATOLOGICKÉHO

HRÁČSTVÍ Patologické hráčství, jak bylo popsáno výše, má jisté rysy podobné s látkovou závislostí, ohroţuje jedincovo fyzické i

psychické zdraví, ohroţuje jeho sociální interakci, má negativní vliv na jeho osobnost a jeho okolí včetně ekonomických dopadů. Kromě společného má patologické hráčství svá specifika. Ta je sice striktně neoddělují od ostatních druhů závislostí a patologií, jsou ale do jisté míry výjimečná právě v kontextu patologického hraní. Zkusme si některá specifika blíţe představit.

4.1. Role věku v patologickém hráčství Jiţ výše byla popsána skutečnost, ţe věk jedince hraje nezanedbatelnou roli. Řada autorů připouští jistá specifika, které daný věk přináší v souvislosti s patologickým hraním a rozdíly jsou více neţ vnímatelné. Podívejme se tedy blíţe na jednotlivé rozdíly. Některé výzkumy realizované v České republice i v zahraničí poukazují na skutečnost, ţe ve věkové kategorii mladistvých jsou zřejmé tendence, kdy mnohem více hrají muţi neţ ţeny. Např. ve věku 18 let 9,8 % respondentů hrálo 1x měsíčně a častěji, 4 % dokonce 1x týdně a častěji. V případě ţen byl tento poměr 1,2 % v prvním případě a 0,4 % v případě druhém. V mladších věkových kategoriích 17 a 16 let byla zaznamenána čísla odlišná, nicméně trend byl obdobný. Muţi výrazně převyšovali počty ţen. Data jsou získána z průzkumu organizace ESPAD, z jejího rozsáhlého školního dotazníku (Novotný, 2008). Prunner (2008) tento trend jednoznačně potvrzuje a říká, ţe v tomto věkovém období, tedy u dospívajících, prokazatelně více hrají muţi neţ ţeny, sázením tráví více času, utratí za hraní více peněz neţ ţeny a celkově v sázení vykazují vyšší variabilitu. Hazardní

hraní

u

dospělých

v

porovnání

s

dospívajícími vykazuje relativně bezpečnější výsledky. Zdá se, ţe podle realizovaných výzkumů „populace dospívajících mladých lidí je z pohledu patologického hráčství ve větším ohrožení, než je tomu v případě dospělých. Toto dokladují zjištění výzkumů uskutečněných v USA, kde hodnoty rozšíření patologického hraní

jsou vyšší mezi mladými než mezi dospělými“ (Prunner, 2008, s. 138). Autor své tvrzení doplňuje výsledky některých výzkumů, např. některé odhady z posledních let naznačují, ţe v Americe má váţné hráčské problémy od 3,2 % do 8,4 % populace dospívajících mladých lidí oproti přibliţně třikrát niţším číslům vykazujících u dospělé populace. Výsledky kritizovali někteří odborníci a poukazovali na některé nesrovnalosti, např. na výrazně niţší rozdíly v případě jiných závislostí. V tuto chvíli ale není nutné kriticky hodnotit daná čísla a zjišťovat míru rozšíření patologického hraní mezi jednotlivými věkovými kategoriemi. Vhodnější se zdá být souhlasit s Prunnerem (2008, s. 141), ţe: „je možné konstatovat, že patologické hraní rozhodně není porucha vyskytující se striktně jen mezi dospělými. Výzkumy také nezjišťují, že by existovala nějaká unikátní verze poruchy patologického hráčství pro mladistvé.“ Některé výzkumy byly realizovány i pro věkovou hranici starších dospělých, tedy jedinců nad 65 let věku. Zjištěná specifika lze shrnout do stručných konstatování. Prevalence výskytu je rozhodně niţší neţ u předchozích dvou věkových skupin. Další odlišnosti lze spatřovat ve finančních důsledcích pro jedince. Zatímco výše z textu vyplynulo, ţe mladší dospělí prohrávají spíše půjčené nebo ilegálně získané peníze, u seniorů můţe jít o prohru vlastních ţivotních úspor. Odlišnosti spatříme i v sociálních důsledcích pro jedince. Starší dospělí nemohou v důsledku svého patologického hraní např. ztratit v práci, často mají menší okruh přátel, o které by mohli případně přijít (Prunner, 2008).

4.2. Role pohlaví v patologickém hráčství Jiţ jsme se dozvěděli, ţe podle některých výzkumů byly zjištěny značné rozdíly v prevalenci patologického hráčství mezi muţi a ţenami ve věkové kategorii dospívajících. Mezi patologickými hráči muţi a ţenami existují jisté specifické

odlišnosti. Prunner (2008) poukazuje na výsledky některých amerických studií, podle kterých je ţenská populace mezi patologickými hráči zastoupena přibliţně 32 %. Menšinové zastoupení je dáno specifickými sociálními faktory. „Hodnoty velikosti rozšíření patologického hráčství jsou závislé na podobě sociálních norem, které ovlivňují hráčské chování. Před začátkem zvětšování přístupnosti hraní široké veřejnosti byl gambling doménou mužů, omezenou většinou na sportovní sázky, karty a závodění. Při dnešních možnostech vystavení mladých žen a dívek hraní nelze vyloučit, že během následujících let procentuální rozlišení pohlaví u hráčů zcela vymizí“ (Prunner, 2008, s. 158). Nicméně zajímavý je poznatek, ţe ačkoliv četnost zastoupení ţen v populaci patologických hráčů odpovídá přibliţně jedné třetině, v případě zastoupení v léčení vykazují čísla vyšší. Prunner (2008) v tomto

případě

realizovaného

poukazuje výzkumu,

na

který

statistická mluví

o

čísla přibliţně

jednoho 42

%

zastoupených ţen, které podstoupily léčbu patologického hraní. „Zjištění ohledně poměrového zastoupení mužů a žen, kteří podstoupili léčbu patologického hráčství, jsou shodná s výsledky ostatních poruch a odrážejí zjevnou tendenci žen (ve srovnání s muži) vyhledávat častěji lékařskou pomoc“ (Prunner, 2008, s. 158). Autor dále zmiňuje jeden důleţitý rozdíl mezi pohlavími, které dvě nezávislé studie zjistily a prokázaly. Ţeny mají tendenci začít hrát v pozdějším věku a úměrně s tím ve starších věkových kategoriích hledá léčbu z důvodu patologického hráčství vysoké procento ţen.

4.3. Psychologické aspekty patologického hraní Jiţ jsme se dozvěděli, ţe patologické hraní se řadí mezi návykové a impulzivní poruchy. Nicméně existují seriozní výzkumy, které se snaţí poukázat na fakt, ţe patologické hraní sdílí podobné rysy s některými dalšími poruchami. Konkrétně jimi

jsou

poruchy

nálady,

závislosti

a

obsedantně-kompulzivní

poruchy. A je skutečně uţitečné zaobírat se i tímto pohledem na problematiku patologického hráčství. Správné pochopení celé situace můţe být velmi přínosné při léčbě patologických hráčů. Proto věnuje odborná literatura prostor i těmto unikátním podobnostem s danými poruchami, samozřejmě s patřičným poukazem na odlišnosti. „Odborníci,

kteří

dávají

patologické

hraní

do

souvislostí s charakteristikami typickými pro poruchy kontroly impulzivity, uvádějí následující projevy, které je možno vysledovat u patologických hráčů: touha nebo pokušení provádět určitou činnost (hraní) bez ohledu na škodlivé následky pro samotného jedince nebo další osoby, postupný citový neklid nebo napětí před prováděním oné činnosti, příjemný pocit během samotné činnosti, v některých případech pocity viny, studu nebo výčitky svědomí následně po inkriminovaném chování“ (Prunner, 2008, s. 122). Autor dále zdůrazňuje, ţe údaje podporující kategorizaci přiřazující patologické hraní mezi poruchy kontroly impulzů hovoří o tom, ţe mezi patologickými hráči jsou zjišťovány vyšší hodnoty související právě s tímto typem poruchy. Je nutné ale spatřovat i některé odlišnosti.

„Například

v

patologickém

hraní

se

impulzivita

pravděpodobně váže pouze k jedné aktivitě, což odlišuje patologické hraní od ostatních poruch kontroly impulzů“ (Prunner, 2008, s. 123). „Lidé postižení obsedantně-kompulzivní poruchou trpí tzv. nutkavými jevy – stereotypně a opakovaně se vtírajícími myšlenkami či představami (obsesemi), v těžších případech navíc doprovázenými ritualizovanými činnostmi (kompulzemi). Obsese jsou

sice

vlastními

myšlenkami

nemocného,

avšak

jsou

pociťovány jako cizorodé a nepříjemné“ (Bouček a kol., 2006, s. 130). Odborná literatura při srovnání této poruchy s patologickým hráčstvím naráţí na značné nesoulady. Na jedné straně Prunner (2008) zmiňuje fakt, ţe opakované hraní a myšlenky s ním spojené

jsou

analogické

s

dalšími

obsedantně-nutkavými

poruchami. Výzkumy potvrzují, ţe oslabení schopnosti odolat myšlenkám na hraní vede k přehnanému hraní, obzvláště v pokročilých fázích vývoje patologického hraní. Na druhou stranu některé studie při zkoumání pacientů s obsedantně-kompulzivní poruchou nenašly jediného patologického hráče. Nicméně důleţitý závěr je ten, ţe „i přes nejasné a experimentálně nepodložené vzájemné souvislosti mezi patologickým hráčstvím a obsedantněnutkavou poruchou existují předběžné důkazy, naznačující možnou efektivitu při obdobné léčbě patologických hráčů. Kognitivně-behaviorální terapie je prokazatelně úspěšnou léčbou pro obsedantně-nutkavé poruchy a podle některých terapeutů je i nově vznikající léčbou patologického hraní“ (Prunner, 2008, s. 130).

4.4. Podobnosti patologického hráčství a látkové závislosti Jiné studie připouštějí podobnost mezi patologickým hráčstvím a látkovou závislostí. Podobnosti v tomto případě velmi dobře

zachycuje

Prunner

(2008),

který

podává

výčet

diagnostických kritérií DSM – IV (tedy diagnostická kritéria americké psychiatrické asociace) pro patologické hráče a pro látkové závislosti. Jistě není v tuto chvíli nezbytné citovat všechny body definice, zájemce lze opětovně odkázat na příslušnou odbornou literaturu. Jen namátkou lze zdůraznit některé jednotlivé body diagnostických kritérií, kterými jsou např. potřeba zvyšování velikosti sázek, aby bylo dosaţeno příjemných pocitů napětí a vzrušení vedle zvýšené tolerance vůči látce. Dalším bodem jsou opakované neúspěšné pokusy dostat vlastní hraní pod kontrolu

oproti neúspěšným pokusům přestat konzumovat látku anebo kontrolovat její uţívání. V neposlední řadě můţeme spatřit podobnost v zaujatosti hraním nebo aktivitami souvisejícími s hraním v porovnání s velkým podílem času stráveného aktivitami spojenými

se

získáváním

látky,

jejím

uţíváním,

případně

odstraňováním důsledků uţívání. Jistě existují i rozdíly a významné odlišnosti, které je také nutné spatřovat. „Za velmi významnou odlišnost je nutné považovat zjištění, že u patologického hraní, na rozdíl od závislosti na toxických látkách, vzniká jen závislost psychická (případně psycho-sociální). Toto je způsobeno tím, že při vlastní herní aktivitě do těla z vnějšího prostředí primárně neproniká žádná „toxická“ látka“ (Prunner, 2008, s. 39). Ale i přes tuto skutečnost hráčská závislost ovlivňuje sekundárně i fyzický stav, coţ je dáno takovými okolnostmi, jako je třeba zakouřené prostředí, ve kterém jedinec hraje, často spojené s konzumací alkoholu. Nešpor (1994) v této souvislosti zmiňuje některé negativní dopady patologického hraní na fyzické zdraví jedince, kterými jsou vysoký krevní tlak, vředové choroby či cukrovka, které mohou mít značnou souvislost s proţívaným stresem. Dlouhodobé sezení u hracích automatů jistě nepůsobí příznivě ani na páteř a celkově zaujetí hrou přináší zanedbání péče o zdraví. „Hrál jsem až do konce zavírací doby. Tzn. do dvaadvaceti hodin. Nohy a záda mě strašně bolely, nemohl jsem pořádně ani jít. Velký problém jsem měl i s očima. Dost špatně jsem viděl“ (Kohout, 2000, s. 22). Tyto podobnosti nejsou zmiňovány náhodou. Jak se dozvíme dále, přes tyto skutečnosti, které jsou nesporné, neexistuje v České republice ţádná systematická regulace hazardních her, ochrana jedinců před nebezpečím patologického hraní je velmi nízká a podnikání v oblasti hazardu je vysoce ziskové a nadstandardně tolerované. „Hazardní hra se podobá alkoholu nebo drogám. Ty také působí spoustu problémů i lidem, kteří na nich závislí nejsou. Podobně jako alkohol a drogy může vést i hazardní hra ke vzniku chorobného návyku“ (Nešpor, 1994, s. 15).

Prunner (2008) zdůrazňuje výsledky řady výzkumů prováděných na tuto tematiku. Například tvrdí, ţe výsledky jedné studie 854 závislých na různých látkách a patologických hráčů ukázala, ţe patologičtí hráči měli dokonce větší nesnáze odolat chuti hrát, neţ jakou chuť na drogu měli látkově závislí jedinci. Jiný výzkum uvádí, ţe přibliţně jedna třetina patologických hráčů, kteří omezili či dokonce přerušili hraní, vykazovala stavy a potíţe, které se velmi podobají abstinenčním symptomům látkově závislých jedinců. Těmi jsou např. podráţděnost, psychomotorický neklid nebo

problémy

s

koncentrací.

„Značné

souvislosti

mezi

patologickým hraním a dalšími závislostmi předběžně prokazují i nálezy z oblasti molekulární genetiky. Objevují se shodné nálezy ve vazbě na výskyt dopaminu a serotoninu u patologických hráčů a jedinců závislých na chemických látkách. Existují-li výzkumné studie, ve kterých se objevují shodné nálezy výskytu dopaminu a serotoninu u gamblingu a jedinců závislých např. na drogách, pak se lze s vysokou pravděpodobností domnívat, že psychický stav, který vzniká ve spojení a aktivní realizací této herní činnosti, vede ke zvýšené produkci těchto látek u patologického hráče“ (Prunner, 2008, s. 125).

5.

MOŢNOSTI LÉČBY PATOLOGICKÉHO

HRÁČSTVÍ Nešpor (2006) zdůrazňuje, ţe patologické hráčství se dá léčit. „Svědčí o tom zkušenosti z mnoha zemí, např. Německa nebo ze Spojených států, i naše vlastní zkušenosti. Dokonce i léčba patologických hráčů, kteří se dopustili trestných činů v důsledku hazardní hry a nebyli před tím trestáni, je podle zahraničních odborníků efektivní a je vhodnější než trest. Léčení může probíhat společně s léčbou lidí závislých na alkoholu a jiných drogách. Důvodem je okolnost, že při léčbě patologického hráčství se používají podobné postupy jako při léčení závislosti na

alkoholu a jiných návykových látkách. Nebo se patologičtí hráči mohou léčit na specializovaných odděleních. Existují také doklady o účinnosti svépomocných příruček. Jsou vhodné zejména tam, kde není problém příliš pokročilý“ (Nešpor, 2006, s. 21). Patologický hráč, který se rozhodne podstoupit léčebný proces, prochází, stejně jako při vzniku hráčské kariéry, třemi stádii. Nešpor (1994) je popisuje jako fáze kritičnosti, fáze znovuvytvoření a fáze růstu. Ve fázi počáteční, tedy fázi kritičnosti, přestává hrát, začíná uvaţovat racionálně, přijímá skutečnost. Začíná řešit své problémy, správně se rozhoduje. Vrací se do zaměstnání. Fáze znovuvytvoření je období, kdy se finanční situace jedince zlepšuje, začíná splácet dluhy a má jasné a konkrétní cíle, jak svoji situaci vyřešit. Celkově se zlepšuje i jeho rodinná situace, stanovuje si kvalitní cíle pro ţivot. Fáze růstu je období, kdy se hráč jiţ přestává zaobírat myšlenkami na hru, začíná chápat sám sebe a rozumět si, chápe i druhé. Nešpor K. a kol. (2010) zmiňuje širokou paletu moţností, jak léčit patologické hráčství. Mezi účinné způsoby řadí jak krátkou intervenci, tak i psychoterapii a rodinnou terapii, kde lze pouţít řadu postupů, jako práci s motivací, kognitivněbehaviorální terapii a desenzitizaci ve fantazii. Jako doplněk jiných forem terapie lze vyuţít i rodinnou nebo párovou terapii. Mezi dalšími postupy zmiňuje poradenství, farmakoterapii a uţitečná můţe být i přiměřená tělesná aktivita, relaxační techniky, jóga, čchi-kung i další postupy, podobně jako u jiných návykových nemocí. Některé meditační techniky zlepšují sebeuvědomění a sebeovládání a mohou být také vhodné. Problémem, který je často spojený s kaţdým bojem se závislostí, tedy i s patologickým hráčstvím, je recidiva. „Recidiva je vážná věc a vyžaduje pozornost. Neznamená slabou vůli. Neznehodnocuje ani to dobré v životě, co se uskutečnilo v období rozumného jednání před ní. Recidiva neznamená, že nemá smysl se snažit“ (Nešpor, 1994, s. 54). Nešpor dále rozděluje moţnosti prevence recidivy do tří skupin. Tu první nazývá prevence na

úrovni myšlení. Podstatou je jakási racionalizace, je nutné předjímat důsledky svého rozhodnutí a zasadit je do rozumného rámce. Druhou moţností je prevence na úrovni pocitů a emocí. Jde o překonání nudy, nutné je zamyslet se a vyzkoumat seznam činností, které vnímáme jako zábavné a které nám pomohou krátit volný čas. V případě, ţe se budeme nudit, stačí si vybrat jen jednu z nich. Tento recept je tedy postaven na jednoduché filozofii, tedy nemít ţádný volný čas, kdy se jedinec nudí. Počty

ambulantně

léčených

a

hospitalizovaných

pacientů s diagnózou patologického hráčství sleduje Ústav zdravotních informací a statistiky ČR. Víme tedy, ţe např. v roce 2005 dosáhl počet osob hospitalizovaných s touto diagnózou 576 s průměrnou délkou léčení 47,2 dne. Nevedou se ţádné statistiky náklady léčby, ale pro srovnání je v USA odhadována částka na 10 500 dolarů ročně. Pro zjištění skutečného počtu patologických hráčů v populaci je nutné brát v potaz rozšířenost hazardních her, ta koreluje s počtem patologických hráčů. V České republice je dostupnost velmi nadstandardní. Porovnáním s prevalencí výskytu v některých zahraničních zemích mluví odhady o výskytu 0,5 – 1 % populace v České republice, tedy o 100 tisících patologických hráčů.

Druhotně

(rodina,

věřitelé,

zaměstnavatelé)

se

ale

problematika dotýká přibliţně 1 – 1,5 milionu obyvatel (Novotný, 2008). „Z chorobného hráčství se loni (roku 2009) v českých ordinacích léčilo 1435 lidí, téměř o 20 % víc než v roce 2003. V lůžkových

odděleních

psychiatrických

léčeben

a

lůžkových

nemocnic evidovali loni 612 případů s touto diagnózou, což je nejvíc od roku 2003. Mužů gamblerů je asi desetkrát více než žen, ale i těch přibývá. Největší podíl léčících se hráčů je v Moravskoslezském kraji, 23 pacientů na 100 000 obyvatel. Následují kraje Olomoucký a Plzeňský. Nejmenší podíl hráčů registruje kraj Středočeský, uvádí ÚZIS. Pacientů, kteří se ambulantně léčili z hráčství poprvé v životě, bylo loni 42 %. V roce 2003 tvořili přibližně třetinu léčících se gamblerů. Necelých šest

procent z celkového počtu závislých gamblerů tvoří lidé do 19 let věku“ (ČTK, 2010).

6. DRUHY HAZARDNÍCH HER V ČR Z důvodu politického vývoje se první hazardní hry začaly v České republice rozšiřovat aţ po roce 1989. Důvod lze spatřovat v určitém technologickém vývoji, který toto více neţ dvacetileté období provázel. Pro srovnání se současnou situací nejprve zmíníme formy hazardních her podle Nešpora (1994), se kterými se lze setkat nejčastěji. Vedle klasických výherních automatů, které ale jiţ zaznamenaly jistou obměnu, zmiňuje zejména kasina, karetní hry a tzv. skořápky. Jistým fenoménem té doby byly i stírací losy. „Nebezpečné jsou stírací losy a to tím, že se sázející dozvídá výsledek velmi rychle a vzápětí může sázku opakovat. Vzpomínám si na člověka, který si chtěl prodejem stíracích losů přivydělat. Jenže to nevydržel, všechny seškrabal, nevyhrál nic a nadělal dluhy“ (Nešpor, 1994, s. 14). Současný stav je takový, ţe moţnost hazardních her se velmi rozšířila spolu s technickým rozvojem a paleta moţných způsobů hraní je skutečně široká. Jak tvrdí Prunner (2008, s. 48): „v naší republice jednoznačně nejvíce rozšířenou možností hazardního sázení jsou hrací automaty. Výherní hrací přístroje mají v České republice trvale největší podíl v oblasti vsazených celkových objemů peněz. V roce 2005 činil podíl hracích přístrojů plných 55 %. I v roce 2006 bylo zaznamenáno další zvýšení o 5,3 % a z celkového počtu více jak 98 miliard vsazených korun, to bylo již téměř 53 miliard.“ Autor dále zdůrazňuje skutečnost, ţe v roce 2006 bylo nainstalováno jiţ 56 tisíc výherních automatů, tedy jeden výherní hrací přístroj na méně neţ 200 obyvatel (v Německu

je stav jeden přístroj na 500 obyvatel). Tzv.

technické

hry

zahrnují

zejména

elektromechanické rulety, elektromechanické kostky o on-line videoloterijní terminály. Dále sem patří sázkové hry po telefonu a televizní on-line sázení. „Tyto hry se začaly rozvíjet od roku 1999. Ve srovnání s rokem 2000 objem vsazených peněz narostl přibližně třicetkrát a v roce 2006 již dosáhl hodnoty téměř patnáct miliard korun“ (Prunner, 2008, s. 50). Právě videoterminály lze povaţovat za jisté potenciální nebezpečí v malé ochraně obyvatel obcí a měst před těmito hracími zařízeními, které je zároveň spojeno s rizikem vysokých proher. Dle týdeníku Respekt (2010) rozhoduje o umístění videoterminálů napojených přes internet na centrální server pouze Ministerstvo financí. Obce nemají mít na rozhodování vliv. „Problém s videoterminály přitom spočívá v tom, že na rozdíl od běžných automatů na mince do nich hráči vkládají bankovky nebo přímo platební karty a prohry nebo výhry se pohybují v desetitisících“ (Šůra, 2010, s. 35). Na druhou stranu za jisté pozitivum lze podle autora povaţovat jistou stagnaci kasin, které svůj podíl na vsazených penězích téměř nezvyšují.

6.1. Vybrané statistické údaje Statistická čísla z roku 2008 jsou ještě více zaráţející. Podle týdeníku Respekt „prosázeli v roce 2008 Češi 128,5 miliardy korun, z toho 30 miliard prohráli. Z těchto 30 miliard jde třetina na poplatky obcím a dobročinné účely, jako je podpora nemocnic, divadel nebo sportu. Zbytek, zhruba 20 miliard, tvoří zisk. Kontrola povinné dobročinnosti je ale v Česku nesmírně obtížná. Hazardní firmy totiž zakládají nadace, které rozdělují peníze podle zcela neprůhledných pravidel“ (Šůra, 2010, s. 33). Poslední statistické údaje jsou dostupná za rok 2009 a v podstatě kopírují trend předchozího roku. „Největší podíl mezi sázkovými hrami a loteriemi zaujímají technická zařízení... Celkový podíl těchto her na vložených částkách byl 41,8 %. Oproti

roku 2008 vzrostl jejich podíl na trhu o 13,9 procentních bodů. Za technickými hrami následují výherní hrací přístroje s podílem na vložených částkách 38,1 %. Tento podíl klesl oproti roku 2008 o 11,2 procentních bodů. Sečteme-li však celkové vložené částky u výherních přístrojů... zjistíme, že došlo k nárůstu vložených částek o 4 %. Příjmy z výherních hracích přístrojů a interaktivních videoloterních celkem vzrostly o 19 %“ (Ministerstvo financí ČR, n.d.). Po stručném shrnutí můţeme říci, ţe zájem sázkařů se přesouvá více k elektromechanickým přístrojům, jakými jsou např. ruleta nebo kostky a k videoterminálům. Jejich nebezpečí bylo popsáno výše, hlavně moţnost vyšších sázek, které mohou často jen

urychlit

celý

proces

vývoje

patologického

hráčství

a

ohroţeného jedince rychleji finančně zlikvidovat. „Nové technické hry jsou mnohonásobně nebezpečnější než klasické výherní hrací přístroje, které musejí dodržovat např. sázku na jednu hru 2 Kč v restauraci, 5 Kč v herně a 50 Kč v kasinu. U těchto nových her je sázka neomezená. Hráč dosud nebyl schopen prohrát na VHP výplatu za méně než 10 hodin, na videoloterních terminálech se mu to podaří za desítky minut“ (Novotný, 2008, s. 6). Prunner (2008) poukazuje na alarmující fakt, ţe v současnosti je evidováno v České republice okolo sto padesáti kasin, pro srovnání v Německu jich nalezneme dvanáct, v Nizozemsku šestnáct a v Rakousku dvacet. V přepočtu pak, dle zdrojů Ministerstva financí je v Praze 77 kasin na milion obyvatel, oproti 2,8 kasinům v Moskvě nebo 0,6 kasinům ve Vídni. Novotný (2008) poukazuje na jiné alarmující skutečnosti, tedy ţe např. v České republice je provozováno přibliţně 60 tisíc výherních hracích přístrojů, tedy 170 na jednoho obyvatele. V Německu jich ale nalezneme 500 a ve Francii nesrovnatelných 18 tisíc na jednoho obyvatele.

6.2. Právní aspekty hazardních her v ČR

Provozování hazardních her je řízeno zákonem o loteriích

a

některými

nazývanými

další

právními

předpisy,

souhrnně

jako herní právo. Není nutné citovat paragrafy a

analyzovat jejich znění, spíše je uţitečné poukázat na některé konkrétnosti. Novotný (2008) poukazuje na některé právní úpravy, které chrání společnost před negativními dopady hazardních her, těmi jsou minimální věk pro účast na hře – hráč musí být starší 18 let a provozování výherních hracích přístrojů nesmí být

ve

školách a školských zařízeních, zařízeních sociální zdravotní péče, v budovách církví a státních orgánů ani v těsném sousedství těchto budov. Navíc kaţdá obec smí vyhláškou rozšířit okruh zákazu aţ na 100 metrů od těchto budov. Tady ale veškerá ochrana společnosti před vlivem hazardu končí a naopak je spíše nahráváno hazardu. Novotný poukazuje na několik závaţných legislativních nedostatků, např. na fakt, ţe obce nemohou nijak ovlivnit počty a rozmístění videoloterních terminálů, to je plně v kompetenci Ministerstva financí. Současná legislativa, jak zdůrazňuje Novotný (2008), nijak nezamezuje rozšiřování hazardních her, které jsou tak v podstatě bezbariérové. Patologické hráčství je spojeno s trestnou činností, dopady na společnost mohou být značné. Bohuţel se jedná o další ukazatel, který není v České republice sledován, ale údaje ze zahraničí hovoří o škodách ve výši desítek miliard ročně (Novotný, 2008). Naprostým specifikem hazardních her v České republice je pak značná výnosnost tohoto druhu podnikání, podpořená právně. Provozovatelé totiţ neplatí daně ze zisku, pouze musí povinně odvádět určitou část zisku na veřejně prospěšné účely. Není tajemstvím, ţe část těchto peněz končí v neprůhledných, narychlo zaloţených nadacích, jejichţ majitel nebo předmět činnosti není znám. Daně jsou také nahrazeny správními poplatky, které majitelé výherních hracích přístrojů odvádějí státu a obcím. Nicméně i zde je zákon, který je mimochodem nastaven

opět proti logice (funguje totiţ obrácená daňová progrese – čím větší výnosy, tím niţší procentuální sazba), obcházen, např. štěpením firmy na malé dceřiné společnosti.

6.3. Srovnání se zahraničím Novotný (2008) své informace podtrhuje srovnáním právních norem s některými zahraničními zeměmi. Pro srovnání se stavem v České republice postačí vědět, ţe ve Francii jsou veškeré hazardní hry provozovány jen v kasinech a přístup do nich není povolen obyvatelům daného města. V USA je vyjma Las Vegas, Atlantic city a některých indiánských rezervacích hazard přísně regulován nebo zcela zakázán. V Rusku jsou vyjma čtyř nerozvinutých oblastí hazardní hry zcela zakázány. Na Slovensku je přibliţně 50 provozoven hazardních her v přísném kasinovém reţimu včetně identifikace sázejícího, evidence výher, kontroly a progresivního zdanění. Není nutné pokračovat ve jmenování dalších podrobností jiným zemí, za vše hovoří Novotný (2008) jednoduchým konstatováním, ţe ve všech evropských zemích a řadě vyspělých zemí světa je hazard podstatně více regulován neţ v České republice. „Principy organizace hazardních her v zahraničí vycházejí z potlačování konkurence, která ze své podstaty zvyšuje nabídku a podněcuje ke spotřebě. Ve většině států existuje pouze jediný provozovatel, monopol současně omezuje nabídku, usnadňuje kontrolu státem a umožňuje aktivní ochranu hráčů před závislostí“ (Novotný, 2008, s. 10).

7. VÝZKUMNÝ PROBLÉM Výzkumná část diplomové práce je zaměřena na zkoumání

širších

souvislostí

patologického

hráčství.

Lze

konstatovat, ţe se jedná v podstatě o mapování individuálních hráčských zkušeností jednotlivých respondentů. Záměrem je popis a analýza veškerých zkušeností, záţitků a celkového dění, které provázelo hráčskou kariéru daného jedince. Ideou je zachycení vzniku, průběhu a postupného rozvoje hráčské kariéry a zasazení získaných informací do sociálního, kulturního a psychologického kontextu. Smyslem celé snahy je získat kvalitativní data související s hráčskou kariérou kaţdého respondenta, tedy rodinnou anamnézu a veškeré skutečnosti, které hraní provázely, např. první hraní, druhy hazardu, které respondenti vyzkoušeli, výše prohraných částek, sociální kontext hry a samozřejmě současná situace. Výzkum je blíţe zaměřen na region Olomoucka. Výběr není dán ţádnými specifiky kraje, nevychází z ţádných hlubších analýz dat, jakými jsou např. nezaměstnanost, drogová prevalence, vzdělanost obyvatelstva či etnické sloţení. Důvodem je prostý fakt, ţe se jedná o oblast, kde zároveň sídlí univerzita, pro kterou je výzkum prostřednictvím této diplomové práce realizován. Hlubší význam má jiţ výběr tématu samotného. Prvním důvodem je právě skutečnost, ţe lze vnímat určitý prostor v české odborné literatuře. Počet odborných děl, které se problematice patologického hráčství věnují, je relativně nízký, tudíţ kaţdá další doplňující práce můţe přinést uţitečné informace. Dalším a hlavním důvodem je rozšířenost a značná dostupnost tohoto adiktologického problému, minimální ochrana společnosti před negativními důsledky a celkově laxní přístup

českých zákonodárců v celé situaci cokoliv měnit. I samotnou prevenci lze vnímat jako spíše okrajovou v porovnání s prevencí drogovou, která je ve směru působení na společnost silnější a důraznější.

7.1. Rešerše literatury Jak jiţ bylo zmíněno, značnou překáţkou při tvorbě této práce byla kvalitní a dostupná česká odborná literatura. Počet knih a článků je relativně omezený a často naráţí na aktuálnost děl, řada z nich je totiţ staršího vydání, informace z nich jsou stále pouţitelné, ale otázkou je jejich stoprocentní platnost. Přeci jen v kaţdém vědním oboru, psychologii nevyjímaje, je znát určitý vědecký pokrok, odborné znalosti se upravují, zpřesňují a některé dříve uznávané a platné myšlenky mohou být dnes jiţ překonané. Nicméně nelze prostor v české odborné literatuře věnující se patologickému hráčství vnímat jako prázdný nebo nevyplněný, spíše jako okrajový, v porovnání s drogovou tematikou ne tak atraktivní. Do budoucna, pokud by trend zůstal zachován, mohlo by se jednat o nebezpečnou záleţitost, není určitě vhodné jakékoliv nebezpečí patologických závislostí podceňovat. Věřme tedy, ţe trend se začne měnit a patologickému hráčství bude věnováno více pozornosti. Základní a kvalitní česká literatura, která obsahuje cenné informace o patologickém hráčství, pochází primárně od takového odborníka, jakým je Karel Nešpor. Vydal celou řadu odborných děl, které se věnují výhradně patologickému hráčství nebo se mu věnují alespoň částečně. Jiná díla se věnují jiným závislostem, ale i tam lze nalézt uţitečné odborné informace, které mohou přispět k jistému srovnávání. Jejich výčet je v této práci v přehledu pouţité literatury. Zájemcům o bliţší informace týkající se patologického hráčství lze ještě vřele doporučit dílo Pavla Prunnera, které je zpracováno velmi kvalitně, přehledně a je aktuální, opět viz seznam literatury. Řadu dalších cenných informací

nabízí

internet,

rozhodně

uţitečné

jsou

stránky

http://www.drnespor.eu, http://www.stophazardu.cz, ale i řada dalších.

7.2. Cíle práce Jiţ bylo výše zmíněno, ţe cílem práce je zmapovat psychologické,

sociální

a

kulturní

aspekty

a

kontexty

patologického hráčství, analýza kvalitativně získaných dat a porovnání výstupů s odbornou literaturou. Výzkum je zaměřen na region Olomoucka. Cílem výzkumu je získat jakési povědomí o motivaci, která jedince vedla k prvotnímu kontaktu s hazardními hrami, dále se pokusit pochopit důvody nebo okolnosti, které jej u hraní udrţely, aţ se u jedince ve větší nebo menší míře objevily příznaky

patologického

hraní.

Vedle

těchto

záleţitostí

je

samozřejmě předmětem výzkumu osobní a rodinná anamnéza respondenta a výsledkem by měly být analýzy a porovnání získaných dat s kontextuálním porovnáním informací získaných z odborné literatury. Dílčí cíle práce, které by měly vést k daným konečným cílům, jsou: získání přehledu odborné literatury a článků, které se k problematice patologického hráčství vztahují získání

statistických

ukazatelů,

které

se

k

dané

problematice váţou, obecných (tedy v rámci České republiky) i více konkrétních, regionálních (Olomoucko) pro základ výzkumu získat nejméně dva respondenty, kteří splňují podmínky pro účast na výzkumu (tedy určitá míra patologického hraní, delší hráčská kariéra, určitý obnos prohrané částky, apod.) metodou sněhové koule získat další respondenty ochotné se na výzkumu podílet celkově získat alespoň dvacet respondentů získaná data analyzovat a smysluplně zasadit do kontextu získaných vědomostí, porovnání s dostupnými informacemi

odborné literatury ze získaných dat vyvodit závěry

8. CHARAKTERISTIKA POPULACE Některé statistické ukazatele byly nastíněny jiţ výše, nicméně

pokusme

se

o

jakési

stručné

shrnutí.

„Aplikací

evropských prevalenčních průzkumů (např. Meyer, 2009) lze konstatovat, že počet patologických hráčů v populaci České republiky je 1 – 5,5 % (cca 100 000 - 600 000 osob), spíše k horní hranici, vzhledem k absolutně nejvyššímu poměru počtu obyvatel na jeden hazardní přístroj (87:1)... Průměrná ztráta majetku patologického hráče v ČR činí 1 570 590 Kč (Nešpor, 2010), respektive 2 328 125 Kč (C.A.D., 2011)... 27 – 90 % patologických hráčů si opatřilo finanční prostředky na hazardní hru nelegálním způsobem (Meyer, 2009)“ (Občané proti závislostem, o.s., n.d.). Pokud budeme vycházet z předpokladů normální distribuce, pak střízlivý odhad hovoří 1 – 5,5 tisíce patologických hráčů jen ve městě Olomouc. Pokud se budeme drţet niţší hranice, i tak lze hovořit o alarmujícím číslu, zvláště pokud procento prevalence vychází z celé populace, tedy včetně kojenců. V Olomouci působí mimo jiné občanské sdruţení Podané ruce, které nabízí svou pomoc i patologickým hráčům. Jak uvádí Hrubý (n.d.), jejich pomoci vyuţilo v roce 2009 55 patologických hráčů, tedy zcela jistě špička ledovce celé problematiky.

9. METODIKA VÝZKUMU Zvolenou výzkumnou metodikou, která v tomto případě nejlépe postihne výzkumný záměr, je kvalitativní typ

výzkumu, konkrétní metodou je polostrukturovaný rozhovor. Svou metodikou je pro tuto studii velmi výhodný. Princip tedy spočívá v předem

připraveném

okruhu

otázek,

které

jsou

kaţdému

respondentovi kladeny. Předem jsou pevně stanoveny jen některé otázky, tzv. jádro interview, které jsou kaţdému respondentovi pokládány vţdy. Snahou je, a odborná literatura rozhodně doporučuje, klást i otázky podpůrné, které se těm základním podobají. Principem je se po určité době vrátit k některým otázkám, pozměněnou formou je poloţit znovu a tím ověřit správnost odpovědí. Další otázky, které jsou součástí interview a nepatří mezi otázky základní, vyţadují vţdy jistou míru improvizace, pečlivého naslouchání respondentovi a včasného kladení. Jde tedy o to, ţe nikdy nelze mít předem stanovený pevný řád otázek, jejich neměnnou posloupnost, pak se jedná o strukturovaný rozhovor, který není v těchto případech vhodný. Respondent totiţ často můţe odpovědět na některé otázky dříve, neţ byly poloţeny. Jiné se zase v kontextu předchozích odpovědí nemusí u kaţdého respondenta zdát vhodné, pak je určitě na místě je zcela vynechat. Nedílnou součástí kvalitního rozhovoru je prostředí, ve kterém je realizováno. Tomu je nutno věnovat velkou pozornost, prostředí by nemělo být rušivé (např. příliš velký hluk), mělo by zajišťovat dostatek soukromí, protoţe některé otázky jsou velmi citlivé, respondentovi by jistě mělo být příjemné, aby se v něm cítil uvolněně.

Tím

se

zajistí

maximální

ochota

respondenta

spolupracovat, odbourají se rušivé elementy a data lze pak povaţovat za validní.

9.1. Okruhy otázek interview Naprosto základními otázkami, tedy tzv. jádrem interview, byly otázky, které se týkaly: rodinné anamnézy (rodiče, sourozenci, dětství)

osobní anamnézy (vzdělání, zdravotní stav, povolání, apod.) sociální anamnézy (přátelé, zájmy, partnerský vztah, apod.) hráčská kariéra (prvotní kontakt, jeho kontext, zkušenosti s hazardem) současný stav patologického hraní (zda přetrvává, v jaké míře, apod.)

9.2. Etické problémy a jejich řešení Téma

závislostí

obecně

je

vţdy

velmi

citlivou

záleţitostí. Naráţí na spoustu etických problémů. Primárním je případná stigmatizace ze strany společnosti, která se můţe patologického hráče dotknout. Můţe mít oprávněné obavy se výzkumu zúčastnit, pokud se zúčastní, pak při nedůvěře v tazatele můţe mlţit, vymýšlet si nebo informace tajit. Dalším problémem výzkumu můţe být skutečnost, ţe respondent se v souvislosti se svou hráčskou kariérou mohl stát součástí nějaké kriminální činnosti nebo ji sám páchat. Na tyto skutečnosti bylo během výzkumu pamatováno. V

první

řadě

byl

kaţdý

jednotlivý

respondent

ubezpečen o ochraně svých osobních údajů a naprosté mlčenlivosti.

Součástí

kaţdého

rozhovoru

byl

informovaný

souhlas, který kaţdý respondent udělil. Je součástí kaţdé nahrávky, která byla pořízena, a je zaznamenán před samotným začátkem rozhovoru. Kaţdý respondent byl poučen o záměru této práce, o dobrovolnosti na výzkumu a byly zdůrazněny práva na přerušení nebo ukončení rozhovoru kdykoliv o to respondent poţádá, na dobrovolnosti odpovídat a moţnosti odpovědi na danou konkrétní otázku odmítnout. Součástí poučení bylo i vysvětlení, ţe odpovědi na otázky, které jsou nějaký způsobem diskreditující a nejsou pro interview nezbytné, je vhodnější vynechat a ţe rozhodně nebudou

poţadovány. Z důvodu ochrany osobních údajů respondentů jsou tedy v rámci analýzy dat uváděny jen minimální identifikátory (tedy křestní jméno a věk respondenta) a stručná charakteristika kaţdého jedince, která ale je tak základní, ţe neumoţní jasnou identifikaci daného respondenta. Zcela jsou vynechána konkrétní data, jakými jsou např. data narození, konkrétní roky událostí, jména dalších aktérů nebo názvy měst, ulic či podniků, kde se dané události odehrávaly. Kaţdý respondent byl rovněţ ubezpečen, ţe získané informace budou pouţity jen pro potřeby této práce, nebudou předávány dále, zvukové nahrávky budou archivovány jen pro nezbytně nutnou dobu (tedy pro písemný přepis) a poté vymazány.

10. PRŮBĚH ŠETŘENÍ

Jádrem

úspěšného

výzkumu

je

pečlivý

výběr

reprezentativního vzorku respondentů. Vţdy je nezbytné před kaţdým výzkumem provést sběr teoretických dat, tedy odborné literatury, dále sběr dat statistických a analýza zkoumaného prostředí. Reprezentativní vzorek se pak získává z dané populace, která se ve zkoumaném prostředí nachází a splňuje kritéria pro zahrnutí do daného výzkumu. Značné problémy ale nastávají, pokud je předmětem výzkumu nějaké patologické téma, např. závislosti. Pak je nejlepším řešením, jak získat respondenty pro výzkum, tzv. metoda sněhové koule. Té bylo vyuţito i v tomto případě. Princip spočívá v nalezení malého mnoţství (postačí 2-3) počátečních respondentů, kteří budou ochotni se výzkumu zúčastnit. Miovský (2006) mluví o tzv. nulté fázi výzkumu. Takové respondenty je moţné získat buď ve svém okolí mezi známými osobami nebo

naprosto náhodně přímou účastí v patologickém prostředí. Tento postup je nezbytný, jen velmi obtíţně lze nalézt 20 patologických hráčů, kteří budou ochotni spolupracovat. Při pouţití metody sněhové koule postačí tedy alespoň dva respondenti, kteří udělí souhlas, výzkumu se zúčastní a dále budou schopni doporučit další jedince, kteří budou případně ochotni se daného výzkumu také zúčastnit. Takto bylo postupováno i v tomto případě. Metoda sněhové koule má ale negativum, které zmiňuje i odborná literatura, tím je určité riziko sníţené reprezentativnosti výběru. Nicméně i přes toto riziko je pro podobné

výzkumy

tato

metoda

nejvhodnější.

Prostředí

patologických hráčů sice není komunita srovnatelná např. s drogovými uţivateli, přesto se jedná o prostředí, které má zvýšené riziko kriminálního jednání, často se můţe jednat i o nebezpečné situace, která jsou ale uţitím právě této metody značně eliminována. Naprosto zvyšuje důvěru jiţ při prvním kontaktu, pokud oslovujete hráče s tím, ţe Vám jej doporučila jiná, jemu známá osoba. Kromě této metody byla pouţita ještě metoda časové osy,

která

vyuţívá

jednoduchého

principu

chronologické

posloupnosti. Metoda není náročná na pouţití, naopak celý výzkum zjednoduší. Respondenti jsou dotazováni na situace, které nastaly i před několika lety, často je interview náročné na paměť respondenta. Vzpomínání na starší události tak, jak probíhaly dříve a jejich zasazení do kontextu právě usnadní tato časová osa, kdy jsou výpovědi respondenta zachycovány na jednoduchou osu, zřetelně označovány jednotlivé etapy ohraničené věkem klienta. Tato metoda přináší i další uţitky, pomáhá kontrolovat správnosti výpovědí respondentů, pro tazatele i dotazovaného přináší okamţitou orientaci ve výpovědích a snadno a přehledně pomáhá rozkrývat nesrovnalosti ve výpovědích, coţ značně zvyšuje validitu získaných dat. Časová osa tak byla součástí kaţdého rozhovoru s respondentem a vedle výpovědí zaznamenaných na diktafon byla nedílnou součástí analýzy získaných dat.

Velmi podstatné pro získávání dat je zůstat v kontaktu s respondenty. Jen málokdy se tazateli podaří získat plně saturované informace prvním rozhovorem. Některé informace mohou být neúplné, některé mohly být nedopatřením vynechány, jiné zase mohou být v rozporu s jinými vyřčenými informacemi. Tyto nedostatky se ale většinou vynoří aţ právě s přepisem dat, který je součástí analýzy. Absolutní podmínkou kvalitního výzkumu je tato data získat, doplnit, opravit. Někdy je mnohem náročnější získat respondenta pro opakovaný rozhovor neţ pro ten prvotní. Je to také časově náročná fáze výzkumu, často se jedná o méně spolehlivé jedince, kteří mění své kontaktní údaje, nedodrţují domluvené termíny schůzek, apod. Nezbývá, neţ se obrnit dávkou trpělivosti a data si vybojovat. Odměna se pak dostaví v podobě výsledků výzkumu.

11. ANALÝZA DAT Analýza dat vychází ze zvolené výzkumné metody. S ohledem na skutečnost, ţe byly v rámci výzkumu realizovány výhradně kvalitativní metody, neprovádí se analýza získaných dat ţádnými výpočty, nejsou pouţitelné ţádné statistické vzorce. S ohledem na relativně nízkou rozsáhlost výzkumného souboru, není potřeba ani vyuţít ţádného speciálního softwaru, celková analýza se provádí doslova s tuţkou a papírem v ruce. Rozhodně

ale

tato

fáze

výzkumu

je

časově

nejrozsáhlejší. Je potřeba počítat s faktem, ţe kaţdé interview trvá průměrně dvě hodiny čistého času. Za tuto dobu je získán zvukový záznam, který ale je sám o sobě nepouţitelný, dokud nedojde k jeho písemnému přepisu. Přepis takového záznamu trvá přibliţně 10 hodin. Nicméně tato fáze je naprosto nevyhnutelná k analýze dat, ke které dochází poté, co je veškerý zvukový materiál přepsán a vytištěn. Principem vyhodnocení je tzv. zachycení vzorců nebo

téţ gestaltů (Miovský, 2006). Jak bylo řečeno výše, rozhovory měly tzv. jádro interview, tedy předem stanovené otázky, které zazněly vţdy. Dále pak připravený okruh otázek, který zaznít měl, pokud to situace dovolí. Většina rozhovorů skutečně směřovala k získání poţadovaných informací, takţe ačkoliv se mohlo jednat o různé pořadí otázek nebo pozměněnou formu, vţdy jednotlivé rozhovory obsahovaly řadu podobného. A právě tento princip vyhodnocení

umoţňuje

získané

podobnosti

interpretovat.

Nástrojem,

který

k

je

danému

zachytit účelu

a

zcela

dostačující, je pouze barvený fix. Podstatná je skutečnost, ţe jednotlivé výpovědi nemají pouze společné informace, ale i zcela rozdílné. I ty je nutné zachytit a srovnávat, mluvíme o metodě kontrastů a srovnávání (Miovský, 2006). Princip je naprosto totoţný, jen samozřejmě pro přehlednost pouţijeme jinou barvu neţ pro zachycení vzorců.

12. VÝSLEDKY VÝZKUMU Nejprve před samotnou interpretací výsledků je jistě vhodné představit samotné respondenty. Rozhovorů se nakonec zúčastnilo 15 respondentů s různou mírou stupně patologického hraní, různými osobními zkušenostmi. Někteří účastníci v tuto chvíli jiţ nehrají nebo jen minimálně, jiní stále hrají některé hazardní hry, podle svých slov ale kontrolovaně. Šest respondentů prošlo v minulosti léčbou patologického hraní, nicméně nebude nijak s ohledem na citlivost údajů naznačováno, kteří konkrétně, ostatní buď dokázali udrţet svou vášeň v přijatelných mezích, nebo alespoň mají ten pocit, ţe ţádné léčení nepotřebují. Jednotliví respondenti jsou očíslování římskou číslicí, protoţe při samotné interpretaci výsledků budou citovány některé jejich úryvky rozhovorů pro větší přehlednost. Číslice v závorce pak jasně určí, kdo je tím citovaným respondentem.

Zbyněk, 26 let (I) – první respondent tzv. nulté fáze. Je svobodný, bezdětný, má vysokoškolské vzdělání. Momentálně je zaměstnaný a má stálou přítelkyni. Pochází z úplné rodiny, má staršího bratra. Je nekuřák, alkohol pije střídmě. Experimenty s drogami popírá. Za problematické hraní povaţuje hlavně výherní hrací automaty, kde prohrál relativně vysokou částku a elektromechanickou ruletu. Momentálně dle svých slov jiţ nehraje, věnuje se pouze pokeru, většinou on-line na Internetu. Nevnímá svoje současné hraní jako problematické, povaţuje je kontrolované. Nicméně celkově svou hráčskou kariéru vnímá jako závaţnou, je si vědom částky, kterou prohrál. Také si je vědom jisté patologičnosti svého předchozího hraní, nicméně přestat podle jeho slov nebylo těţké, spíše to vnímá tak, ţe přestal ve vhodnou chvíli. Tedy v době, kdy se jeho jednání mohlo jiţ vyvinout v obtíţně zvládnutelnou závislost. „Určitě o sobě můžu říct, a zpětně to vnímám jako paradox, že mám vztah k penězům. Jak se říká lidově, obrátím každou korunu dvakrát, než jí utratím. A takový jsem celý život. Ale přišlo období, kdy to bylo všechno jinak. Hrál jsem a prohrával. A bylo mi to jedno.“ David, 23 let (II) – je kuřák, alkohol podle svých slov střídmě, ale spíše lze usuzovat na abúzus. V době realizace rozhovoru byl také pod vlivem alkoholu, ke konci jiţ ve značném stupni opilosti. Ve svém ţivotě zaznamenal i experimenty s drogami, tvrdí, ţe všechno, k čemu byl přístup, jmenuje hašiš, marihuanu, pervitin, LSD. Prý by do půl hodiny sehnal kokain, nicméně tuto informaci s ohledem na opilost je moţné povaţovat za určité chvástání se, navíc s předmětem výzkumu nesouvisí. Má středoškolské vzdělání, jeho rodiče jsou rozvedeni, má mladší sestru. Rozvod rodičů ho velmi zasáhl, vnímal jej jako křivdu své matky, nicméně za

spouštěč

patologického

hraní

tento

ţivotní

moment

nepovaţuje. Momentálně je nezaměstnaný, ale krátkodobě a prý bude zase nastupovat do nového zaměstnání. Velmi zdůrazňuje, ţe od 19 let pracuje nepřetrţitě a ţe současná nezaměstnanost je

výjimka. Druhý respondent tzv. nulté fáze. Jeho hráčskou kariéru lze vnímat jako velmi patologickou, sám si je vědom svého závislého hraní. Kvůli hraní se dostal do značných dluhů u finančních společností, momentálně není vůbec schopen dluhy hradit a neví, jak bude situaci řešit dál. Hrál zejména výherní hrací automaty. Dalšími hrami byly elektromechanické hry, jakými jsou ruleta nebo kostky, ale spíše okrajově. „Hrál jsem o peníze všechno, co šlo. I šachy, šipky, prostě všechno. Byly tam veliký toky peněz, nesledoval jsem, kolik vyhrávám, kolik prohrávám. Nějak jsem cítil, že se mi nemůže nic stát, že to mám pod kontrolou a nemůže mě nic překvapit.“ Tomáš, 24 let (III) – poslední respondent tzv. nulté fáze. Pochází z úplné rodiny, má dva mladší bratry. Je zaměstnaný, má středoškolské vzdělání, vysokou školu nedokončil v pátém ročníku.

Je

kuřák,

alkohol

pije

příleţitostně.

Příleţitostně

konzumoval „lehké“ drogy, momentálně jiţ vůbec. Sám sebe vnímá jako hráče, hraje hodně a rád, ne nutně o peníze, ale o to, co k té hře patří. „Pexeso s neteří, prostě i tam potřebuji vyhrávat. Jasně, že ne o peníze. Ale poker nebudu hrát o sirky.“ Hraní má dle svých slov v krvi a vnímá ho jako součást výchovy. Jeho otec pravidelně sází na sportovní výsledky, sází za větší částky a daří se mu. Jeho zaujetí hrou dokládá blesková odpověď, bez známky dlouhého přemýšlení. „První výhru jsem bral v 15 letech za 55 Kč. Vsadil jsem na výsledky anglického fotbalu. Vyhrál jsem 1536, 50 Kč.“ Během své hráčské kariéry hrál hlavně výherní hrací automaty, hodně navštěvoval kasina, ve kterých prohrál vysoké částky. Momentálně hraje hlavně poker, o kterém dokáţe vyprávět s obrovským zaujetím. Martin, 22 let (IV) – pochází z úplné rodiny, má mladší sestru. Má středoškolské vzdělání, vysokou školu stále ještě studuje. Je kuřák, alkohol příleţitostně. Zkušenosti s nelegálními drogami neměl, jen minimálně marihuanu. Rozhovor byl realizován při

náhodném setkání v pokerovém klubu, nicméně velmi obtíţně, odpovídal

velmi

stručnými,

často

jednoslovnými

větami.

Nepovaţuje se za problémového hráče. svého času měl období, kdy pod vlivem okolí hrál výherní hrací automaty, prohrál relativně vysokou částku, ale nyní toho téměř zanechal. V tuto chvíli vnímá svět hazardu jen jako sociální prostředí. „Mám kamarády, co hrajou, scházíme se tady, nebo v hernách. Chodím tam s nimi, povídám si, dívám se. Když se opiju hodně, hraju taky.“ Momentálně je dle jeho slov jeho hráčská kariéra jiţ značně okrajová, hraje nárazově, vţdy jen pod vlivem alkoholu. Lucie, 21 let (V) – je svobodná, bezdětná, má přítele. Má středoškolské vzdělání, je zaměstnaná. Nekuřačka, alkohol v minimální míře, naopak hodně sportuje. Drogy rezolutně odmítá. Se svojí hráčskou kariérou začala pod vlivem svého přítele, který sázel na sportovní výsledky a se kterým trávili volný čas v hernách. Vyzkoušela výherní hrací automaty (jen výjimečně), hrála převáţně elektromechanické hry, tedy ruletu a kostky. Aktuálně je hraní na ústupu, podle svých slov hraje jiţ jen on-line poker na internetu, ale ztrácí v to důvěru, protoţe přeci jen můţe být počítač naprogramovaný proti hráči, jejím současným koníčkem (sama tento obrat pouţila) je výhradně sázení na sportovní výsledky. Sázení nevnímá nijak patologicky, sází pravidelně, nicméně niţší částky s občasnou výhrou a nepociťuje, ţe by ji sázení nijak omezovalo. Nicméně sama dle svých slov říká, ţe „sázím pravidelně, několikrát týdně. Zkoušela jsem i vynechat, ale to nejde. Máš v sobě ten pocit napětí a hlavně si říkáš, že co kdyby to tentokrát vyšlo.“ Uvádí, ţe motivem hraní nebo sázení pro ni vţdycky byla výhra. Jan, 24 let (VI) – je svobodný, bezdětný, má přítelkyni. Pochází z úplné rodiny, má staršího bratra. Studuje vysokou školu. Je kuřák, alkohol pije příleţitostně. Přiznává experimenty s marihuanou, hašišem, nikdy nic jiného. Z toho prý měl vţdycky respekt. Svou

hráčskou kariéru hodnotí jako lehce patologickou, nyní dle svých slov jiţ nehraje. Snaţí se v tomto směru hlídat, protoţe uţ mu je líto peněz, které v tom nechal. Nicméně i nyní svůj volný čas tráví hlavně hrami, i kdyţ teď se jedná hlavně o hry na počítači. Hrál hlavně výherní hrací automaty, kde prohrál relativně vysoké částky peněz. Další druhy hazardních her, jako např. elektromechanické hry, vnímá jako velmi okrajovou záleţitost. Přestat s hraním nebylo subjektivně obtíţné, neměl to spojené s ţádnými abstinenčními příznaky, přestal ve vhodnou chvíli. „Ono když si zpětně uvědomíš, že jsi prohrál nový auto nebo pár luxusních dovolených, to ti vezme chuť se k tomu vrátit.“ Martina, 25 let (VII) – svobodná, bezdětná, momentálně má stálého přítele. Je kuřačka, alkohol příleţitostně. Pochází z úplné rodiny, má staršího bratra, má vystudovanou vysokou školu. Momentálně je zaměstnaná. Její hráčskou zkušeností byly výhradně výherní hrací automaty. Hráčskou kariéru vnímá, jako ţe ji měla pod kontrolou, uvádí, ţe měla stanovené finanční limity, které se jí dařilo dodrţovat. Motivy pro hraní cítí zpětně hlavně jako společenské. Měla v té době přítele, který hrál a spolu s ním trávila veškerý volný čas v hráčském prostředí. „Já jsem v té době mohla sedět doma mezi čtyřmi stěnami nebo jít s přítelem ven. To ale právě znamenalo jít do našeho oblíbeného podniku, kde jsme hráli. Tak jsem šla s ním ven.“ Stanislav, 21 let (VIII) – Je svobodný, ţije s druţkou, mají jedno dítě. Je vyučený, pracuje. Pochází z rozvedené rodiny, má dvě starší sestry. Je kuřák, alkohol pije, lze usuzovat spíše na abúzus, chodí pravidelně do hospody, pije i v týdnu i do značné opilosti. Problém s alkoholem si nepřipouští, stejně ani s hraním. Hraje výhradně výherní hrací automaty. Kvůli svému hraní má řadu problémů, ale výhradně finančních. Do práce ani rodinného ţivota mu hraní zatím prý nijak nezasahuje, ale je si vědom svých dluhů, které si udělal u kamarádů nebo v hernách u obsluhy, se kterou se

zná. Hraní vnímá jako běţnou součást ţivota, jako druh zábavy. „Zajdu si prostě večer na pivo, s kamarádama nebo sám. Pak už mě nebaví poslouchat ty stejné řeči, tak si jdu zahrát, co je na tom. Mám klid, je to relax. Nemusím myslet na práci, na starosti doma. Jenom mačkám tlačítka.“ Petr, 24 let (IX) – rozvedený, z předchozího manţelství má dítě. Momentálně ţije s druţkou. Je vyučený, zaměstnán. Pochází z úplné rodiny, sourozence nemá. Nekuřák, alkohol pije, dle svých slov střídmě, ale zároveň připouští, ţe v poslední době pije trochu více, pomáhá mu to zbavit se stresu. Jeho hráčská kariéra je velmi silná, hrál výherní hrací automaty, elektromechanické rulety a kostky, kvůli svému hraní se velmi zadluţil, dluţí kamarádům, rodině, finančním společnostem. Hodnotí svoje hraní jako patologické, snaţí se přestat, tvrdí, ţe jiţ nehraje, ale toto tvrzení nezní příliš jistě. Potřebuje si vyřešit dluhy, aby mohl ţít zase normálně. „Vydržel sem u hraní i dlouhé hodiny. Chodil jsem i sám, nepotřeboval jsem k tomu lidi kolem sebe. Chtěl jsem hrát a vyhrávat. Někdy si pár tisíc odneseš, jindy je tam necháš.“ Rozhovor s tímto respondentem zůstal nedokončený, na další domluvené schůzky jiţ nechodil. Tři měsíce po našem rozhovoru spáchal sebevraţdu, moţná právě kvůli problémům s hraním a značným dluhům, které měl. Erika, 21 let (X) – je svobodná, bezdětná, má přítele. Pochází z rozvedené rodiny, otec silný alkoholik, matka spíše nepije. Je kuřačka, alkohol připouští normálně, během rozhovoru se dá indikovat ale spíše lehký abúzus. Připouští experimenty s drogami, ale nic patologického. Její hráčská kariéra je postavena na výherních hracích přístrojích, občas zkusila elektromechanické kostky. „Někdo chodí na diskotéky, já chodím se známými ven. Nechodíme jenom hrát, jdeme si posedět, popovídat. Ale občas máš chuť zkusit štěstíčko, když to vyjde, je to příjemnej pocit.“

Ladislav, 26 let (XI) – je zaměstnaný, vyučený, ţenatý a má dvě děti. Má dva starší bratry, pochází z úplné rodiny, matka ovdověla. Má za sebou poměrně silnou hráčskou kariéru, hrál hodně výherní hrací automaty. Subjektivně vnímá, ţe v nich prohrál velmi vysokou částku, ale jak sám říká, neměl nikdy vztah k penězům. V té době to byl důsledek toho, ţe měl poměrně výnosný obchod, jako ţivnostník měl společně s jedním známým slušný obchodní plán, který vycházel. Podle svých slov bez problémů uţivil rodinu a ještě mu zbyly spousty peněz. Zlom nastal v době, kdy obchod nevyšel, přišel o veškerou investici a poměrně stabilní příjem v podobě pravidelného zisku. Poté ještě zkoušel hrát, vnímal to jako příleţitost nahradit ztracený příjem novým, ale brzy pochopil, ţe tohle není příliš dobrý nápad, takţe hraní zanechal. Podle svých slov pak ještě chvíli hrál kontrolovaně, ale nyní toho prý úplně zanechal. „Uvědomil jsem si, potom, co jsem přišel o ty peníze, že jsem hrál vlastně neuvěřitelným způsobem. Já šel do kasina třeba i s 50 tisíci. Neříkám, že jsem to tam celé nechal, pomalu prohráváš, pak přijde výhra a takhle až do rána. Nechal jsem tam třeba 30 tisíc. Ale těch peněž mi tenkrát líto vůbec nebylo, laťku jsem měl nastavenou úplně jinde. Nevracel jsem se tam za týden s tím, že jsem tam nechal balík, který potřebuji dostat zpět. Šel jsem si zase jen zahrát.“ Jiří, 22 let (XII) – ţenatý, bezdětný. Má středoškolské vzdělání, je nezaměstnaný. Jeho oba rodiče jiţ zemřeli, nicméně rodina byla úplná, matka nejprve ovdověla a poměrně nedávno zemřela i ona. Je kuřák, alkohol pije, podle svých slov hodně (smích), ale vzápětí informace koriguje s tím, ţe normálně, tak, jak pijí ostatní. První záţitky s hazardními hrami, konkrétně s výherními automaty, udává jiţ ve věku 14let, coţ je poměrně nízká věková hranice pro prvotní kontakt s hazardní hrou. Jeho hráčská kariéra je tedy velmi dlouhá, sám o sobě říká, ţe hraje poměrně stabilně, ale odmítá, ţe by byl patologickým hráčem. Hraje dle svých slov pravidelně, průběţně, ale vnímá to, stejně jako většina respondentů, jako druh

zábavy, relaxace, způsob ţivota. Tvrdí, ţe své hraní má zcela pod kontrolou a má nastavené limity, přes které se nepouští. „Tak úplně vždycky se mi je dodržet nepodařilo. Ale rozhodně jsem to nikdy nepřetáhl o hodně peněz. Jestli jsem víc vyhrál nebo prohrál, to nevím, takhle to nesleduju. Jasně, že tam nechodím prohrávat, chceš si odnést peníze, ale když to nevyjde, tak to zkusím zase jindy.“ Pavel, 24 let (XIII) – svobodný, bezdětný, pochází z úplné rodiny, sourozence nemá. Nekuřák, alkohol pije. Má přítelkyni. Připouští drobné experimenty s lehkými drogami. Svou hráčskou kariéru bagatelizuje, hodnotí ji jako koníček, nicméně z jeho výpovědí lze usuzovat na poměrně silnou hráčskou kariéru s výherními hracími přístroji, prohrál na nich relativně vysokou částku. Hraje dle svých slov jiţ více neţ 5 let, ne nijak soustavně, ale několikrát v měsíci. „Dřív jsem hrál víc, prohrál jsem v tom trochu peněz, ale teď bych je stejně neměl. Utratil bych je prostě za něco jiného. A jestli mi je toho líto? Asi jsem si za to mohl pořídit něco jiného, ale nějak mě nenapadá co.“ Přiznává, ţe rozhodně nemá vztah k penězům, neumí hospodařit, o rodinný rozpočet se musela starat druţka. Petr, 26 let (XIV) – svobodný, zaměstnaný. Momentálně nemá stálou přítelkyni. Kuřák, alkohol pije kontrolovaně, experimenty s drogami ţádné. Rodiče jsou stále spolu, má starší sestru a dva mladší bratry. Je vyučený. O své hráčské kariéře zpětně hovoří jako o hlouposti, uvěřil tomu, ţe je to snadný zdroj peněz a ţe bez práce můţe velmi snadno vydělávat. Během celého rozhovoru v podstatě ze svého hráčství viní svého kamaráda, u kterého prý hraní viděl poprvé. „On za večer vyhrál spoustu peněz, už nevím, kolik to bylo, ale fakt několikanásobek sázky. Já mu to úplně šíleně záviděl, chtěl jsem to zkusit taky. A ono mi to vycházelo, fakt první měsíc se mě drželo neuvěřitelné hráčské štěstí, na co jsem sáhl, na tom jsem vyhrál. Po měsíci jsem ale začal prohrávat.“ Ani tento respondent se nijak ve výčtu hazardních her

nevymyká studovanému vzorku populace, tradičně jmenuje výherní hrací automaty, elektromechanické hry, hlavně ruleta, kasina okrajově. Patří k těm respondentům, kteří dle svých slov prohráli značné mnoţství peněz, velmi se kvůli tomu zadluţil a rodina se kvůli tomu od něj odvrátila. Nyní začíná pomalu jejich důvěru získávat zpět, snaţí se situaci řešit, dluhy pomalu splácí. Má ale strach, ţe se hraní vrátí. „Já jsem měl vždycky problém v tom, že jsem do všeho rychle spadnul. Dal jsem si cigaretu, věděl jsem, že budu kouřit. Napil jsem se, věděl jsem, že budu pít. Proto jsem ani na drogy nikdy nesáhl.“ Roman, 20 let (XV) – vyrůstal v adoptivní rodině, jeho rodiče jsou stále spolu. Nemá přítelkyni, kuřák, alkohol pije, dle svých slov ne více neţ ostatní, tvrdí, ţe problémy s tím nemá. S drogami nemá vyjma marihuany ţádné zkušenosti. Je vyučený, momentálně nezaměstnaný. Hráčská kariéra trvá přes dva roky, hraje stále. Hraje

výhradně

výherní

hrací

automaty.

Několikrát

zkusil

elektromechanické kostky, ale prý ho to příliš nebavilo. Na otázku, co ho tak konkrétně baví na hracích automatech, odpovídá, ţe „určitě ne to blikání a ty zvuky, to mě možná spíš štve. Je to prostě hezké napětí, přijdou ty dvě hvězdy v řadě, tak si říkáš, jestli ti přijde ta třetí. Je to adrenalin, čekání na výhru. Říkám si, jestli to dneska večer vyjde, nebo ne.“ Hrát ho baví a hrát chce. Tvrdí, ţe mu i vyhovuje, ţe momentálně ţádnou přítelkyni nemá, prý by mu mluvila do hraní a bránila mu v tom. Nebojí se závislosti na hraní a říká, ţe nechce prohrávat. Ví, ţe se na automatech nedá zbohatnout, ale věří, ţe v konečném „součtu bude v plusu.“

12.1. Interpretace výsledků Předmětem výzkumu bylo zjištění širších souvislostí patologického hraní kaţdého respondenta. S ohledem na kvalitativní výzkumnou metodu – polostrukturovaný rozhovor – nelze získat ţádná statistická demografická data. Výstupem jsou

informace kaţdého respondenta, které jsou vţdy jedinečné, neopakovatelné, zároveň jsou výpovědi do jisté míry podobné, mají něco společného a to se pokusíme zachytit. Cílem je zasazení získaných individuálních výpovědí do kontextu z odborné literatury získaných informací. Výzkumu se tedy zúčastnilo 15 respondentů, 12 muţů a 3 ţeny. 10 respondentů pochází z úplné rodiny, 5 z rozvedené. 2 respondenti mají vysokoškolské vzdělání, 7 středoškolské, 6 je vyučených. 9 respondentů je zaměstnaných, 4 nezaměstnaní, 2 zatím stále studují. Z demografického hlediska lze tedy tvrdit,

ţe se jedná o výzkumný vzorek poměrně

vyváţený, spíše reprezentativní. Prvotní informací, kterou bylo cílem výzkumu získat, byl věk, kdy respondent začal hrát hazardní hry. Ukázalo se, ţe se jedná o velice těţkou otázku, respondenti nevnímali první kontakt s hazardní hrou za tak silný záţitek, aby si přesně pamatovali prvotní kontakt. Navíc se jednalo o otázku, kterou bylo často nutné blíţe specifikovat a vyjasňovat. Předmětem zájmu ani nebyl nutně prvotní kontakt s hazardní hrou, spíše šlo o vybavení si období, kdy respondent začal opravdu hrát. Většina respondentů toto období řadila do období 17 – 20 let. Do jisté míry můţe být uspokojující skutečnost, ţe respondenti nezačínali se hrou v příliš brzkém věku, většinou po dosaţení dospělosti, tedy 18 let. Nicméně méně uspokojující je skutečnost, ţe prvotní kontakty s hazardní hrou, v drtivé většině případů výherními hracími automaty byly spíše v rozpětí 15 – 17 let. Nebyl to sice ještě ten impulz k rozvoji patologického hraní, ale je alarmující, ţe tento prvotní kontakt byl ve většině případů ve věku, kdy podle zákona nesmí jedinec hrát a nesmí mu to být umoţněno. Předmětem zájmu dále byly druhy hazardních her, které jedinec zaţil a vyzkoušel. V tomto ohledu byly výpovědi velmi totoţné, pochopitelně není tolik moţností, škála výběru hazardních her není tak pestrá, aby se odpovědi nějak výrazně lišily.

Výherní

hrací

automaty

vyzkoušeli

naprosto

všichni

respondenti, v podstatě se v tomto ohledu dá mluvit o jakémsi

startovacím herním přístroji. Naprosto první zkušenost s hrou o peníze byly u 9 respondentů sázky na sportovní výsledky. Nicméně v tomto případě nehovoříme o ţádném hazardu, ale výše jsme se jiţ dozvěděli, ţe i tady se můţeme, i kdyţ spíše ve velmi výjimečných případech, s patologickým sázením setkat. Nakonec se ale ukázalo, ţe tato otázka není nejlépe poloţená a příliš uţitečných

informací

nepřinese.

Mnohem

smysluplnější

a

přínosnější se ukázala otázka, který druh hazardní hry je primární, který hrají nejvíce nebo výhradně. A pokud jiţ nehrají, tak který druh hazardní hry byl pro ně ten primární. Ani tato otázka nebyla zcela jednoduchá, někteří respondenti s ní měli veliké problémy, protoţe hraní vnímají jako celek, neoddělují jednotlivé přístroje a prý hrají zrovna tak, jak mají chuť. 9 respondentů nakonec označilo za primární druh výherní hrací automat. 3 hovořili o elektronických hracích přístrojích, spíše ruletě neţ kostkách. Zbylí 3 pak jednoznačně poker. U pokeru naráţíme ve výzkumu na legislativu, která jej momentálně nepovaţuje za hazardní hru a i samotní respondenti toto striktně odmítají a mluví o sportu, ale v této souvislosti se mluví o chystané legislativní úpravě, která by poker zařadila mezi hazardní hry a vykázala jeho hraní do kasin a heren. Je to záleţitost nejednoznačná, problematická, odporuje to i definici slova hazard, kde se jedná o hru závislou výhradně na štěstí, coţ poker jistě není, na druhou stranu se v něm můţe hrát i o nemalé peníze a ekonomický dopad na jedince a jeho okolí můţe být značný, právě jako v případě patologického hraní hazardních her. Otázka, která byla těţko uchopitelná, respondenti na ni odpovídali velmi obecně a blíţe nespecifikovaně, byla na téma sociální kontext prvního hraní. Pojem první hraní jsme si jiţ specifikovali, skutečně nešlo doslova o první stisknutí tlačítka na automatu, spíše šlo o první hraní, které mělo jiţ náznak patologie, respektive stálejšího hraní. Všechny tři respondentky shodně označily

jako

jednoznačnou

„viníka“ odpověď

svého se

tehdejšího

bohuţel

přítele.

nepodařilo

Nicméně získat

od

respondentů muţů. Nezbylo neţ se spokojit s obecnými odpověďmi, ţe se zkrátka pilo s partou kamarádů, kde pak pod vlivem alkoholu a atmosféry se začalo hrát. 8 respondentů se přiklonilo k tomu, ţe to celé začal někdo z kamarádů, od někoho z party přišel impulz zahrát si. Zbylí 4 připustili, ţe to moţná byli oni, kdo přišel s tím nápadem zahrát si. A určit, který moment byl ten zlomový, bylo pro ně těţké. Přesněji dokázal odpovědět jen respondent III, který, jak jiţ bylo naznačeno, subjektivně vnímá vliv svého otce, který velmi sázel a stále sází. „Rozhodně na tom vydělává, tak 500 000 ročně“ (III). Respondenti II a XIV poměrně shodně vypovídají o konkrétním jednom kamarádovi, u kterého viděli hraní a výhry. To byl ten impulz a motiv, který je ke hře vedl a uţ u ní zůstali. Respondent VI si vzpomněl, ţe první kontakt s hraním měl od svého staršího bratra, který „snad i něco vyhrál“. Ostatní ale jednoznačné odpovědi na tuto otázku dát neuměli. Hraní prostě přišlo během doby. Otázka partnerství v době hraní byla také velmi jednoznačná.

Respondentky

uvedly,

ţe

hrály

kvůli

svým

partnerům, muţi se spíše shodovali v tom, ţe hráčství do jisté míry zasahovalo do jejich partnerského ţivota. Buď své hraní tajili, nebo jim vztah narušovalo, u 6 dokonce vedlo v té době k rozchodu. Velmi

obtíţná

byla

otázka

na

téma

rozvoje

patologického hraní. Úkolem respondentů bylo odhadnout, po jaké době přibliţně nastalo patologické hraní, tedy po jaké době od první hry přestali své hraní kontrolovat. V prvé řadě byl problém odpověď vůbec získat z toho důvodu, ţe problémy s hraním si respondenti jen neochotně připouštěli, povaţovali celou situaci za řízenou, své hraní vnímali jako kontrolované. Poté ale někteří respondenti začali uvádět jisté podrobnosti, ze kterých se dá vyvodit obecný závěr, ţe hraní začalo nabývat patologických rozměrů jiţ po 2 měsících u některých respondentů, jiní mluvili o 1-2 letech. Tyto značné rozdíly lze vysvětlit tím, jak často a jak intenzivně respondenti hráli. Ti, kteří si mohli dovolit hrát častěji a

za více peněz, se i dříve stali patologickými hráči. Podobně problematické bylo i získání odpovědi na téma motivu ke hře. Na první pohled se můţe otázka zdát i nelogická, hraji přeci pro moţnost výhry, nicméně při bliţším pohledu na problematiku a při zkoumání odpovědí respondentů byly vyvozeny některé závěry. Pouze 5 respondentů (konkrétně II, VIII, IX, XIV a XV) uvedlo jako svůj hlavní záměr hraní peníze, tedy výhra samotná. Zajímalo je, kolik jim hra přinese peněz, kolik vydělají a hlavně respondenti II a IX přiznali, ţe hraním později zkoušeli i svoje finanční problémy řešit, tedy prostě potřebovali vyhrát, aby splatili dluhy a získali zpět peníze, které tam naházeli. Jak víme z informací z odborné literatury, můţeme jiţ u těchto respondentů hovořit o rozvinutém patologickém hraní, konkrétně o fázi druhé, tedy prohrávání. Ostatní respondenti udávali primární důvody jiné, zejména tedy sociální, kdy hráli, aby trávili čas se svými blízkými, partnery, kamarády, nebo pak důvod takový, kterým bylo samotné hraní. Pro ten pocit ze hry, napětí, které hra přináší. Problematický pak byl ale poţadavek tento pocit blíţe popsat, specifikovat jej, nebo jej k něčemu přirovnat. Respondenti se shodovali spíše na jiţ řečeném napětí, moţná adrenalinu, jistý druh rizika, které s sebou přináší očekávání, víra ve vlastní schopnosti. Někteří mluvili pro porovnání o určitém závodu nebo soutěţi, kterou chcete vyhrát, uspět v ní, být dobří. Logicky se ihned nabízela otázka, jaký pocit jim přinesla výhra. V odpovědi na tuto otázku se skutečně jasně vyprofilovali hráči výherních hracích přístrojů, oproti hráčům rulety a pokeru. Ti první, tedy „mataři“, mluvili spíše o jakési satisfakci, triumfu, kdy se jim konečně povedlo tu „mašinu“ obelstít a vrátit jí to zpátky. Pomsta je asi skutečně přesné slovo. Hráči rulety, ale hlavně pokeru, mluvili spíše o pocitu moci, zhodnocení svého ega, výhru vnímají jako odměnu za svou píli, jako důsledek nebo ocenění svých dovedností. Pokeroví hráči výhru popisovali jako zdrcení soupeře, psychické vítězství, být lepší neţ ten druhý. Otázka patologického hraní je i otázka financí. Kolik tě

hra vlastně stála a kde jsi na to bral peníze, to byly další dvě otázky, na které respondenti odpovídali. O jakémsi průměru můţeme hovořit při sumě 50 – 200 tisíc korun, které jednotlivý respondent prohrál během své hráčské kariéry. Nejvyšší částky uváděli respondenti II, který dluţí kolem 500 tisíc korun, respondent IX pak hovořil o částce kolem 1 milionu korun. Dluţí nebo

dluţili

svým

kamarádům,

příbuzným

a

finančním

společnostem. O absolutním přehledu hovořil respondent III, který do hry vloţil kolem 700 tisíc, ale podle svých slov 900 tisíc vyhrál, hlavně díky pokeru. Ostatní tedy mluvili o částkách niţších, respondenti VIII, X a XII – XV hovořili o půjčkách, které si kvůli hraní vzali, mluví ale převáţně o částkách v řádech desítek tisíc korun, které postupně vracejí nebo jiţ vrátili. Ostatní své hry financovali výhradně ze svých zdrojů. 9 respondentů přímo uvedlo, ţe nemají příliš vztah k penězům, neumí s nimi nakládat, neumí hospodařit, neumí si jich váţit, spíše ţijí dneškem neţ by uměli s penězi plánovat budoucnost. Za vše hovoří výpověď respondenta XI, který přímo uvedl, ţe: „neměl jsem tenkrát žádného drahého koníčka. Kdybych měl, odvedl by moji pozornost jinam, navíc by mi na hraní nezbyly peníze.“ Délka trvání patologického hraní, respektive délka intenzivního hraní hazardních her byla další otázkou. Respondenti odpovídali nejčastěji v intervalu 2 – 3 roky, kdy podle svého subjektivního pohledu hráli opravdu hodně nebo více. Tzn. povaţovali toto období za takové, kdy navštěvovali podniky pravidelně, několikrát měsíčně, dále tam chodili primárně za účelem hrát (tedy ne např. na pivo a pak si případně zahrát, ale skutečně hlavně zahrát). Většina respondentů, vyjma V a VII, zdůraznila vliv alkoholu na míru hraní. Samozřejmě s ohledem na prostředí, kde se hraní vyskytuje, tedy převáţně hospody a herny, je konzumace alkoholu logicky velmi navázána. Respondenti velmi často uváděli, ţe zejména v počátcích své hráčské kariéry nechodili do podniků hrát. Šli tam za kamarády, posedět a popít. Jenţe s mnoţstvím

vypitého alkoholu, růstem sebevědomí a odbouráváním zábran začali hrát a to často poměrně nekontrolovaně. Určitě konzumace alkoholu nebyla tím spouštěčem celého hraní, ale celý proces dosti urychlila. Důleţitá byla otázka volného času, způsob trávení a perspektiva ţivota obecně. Respondenti se spíše shodli v tom, ţe volný čas měli do jisté míry zaplněný, i kdyţ o intenzitě a uţitku jednotlivých způsobů se dá jistě diskutovat. Nicméně popřeli, aţ na výjimky (např. respondentka VII), ţe by je ke hraní přivedla jejich neperspektivnost nebo jejich aktuální nespokojenost či nenaplněnost v ţivotě, ţe by nevěděli, jak naloţit se svou budoucností, prostě odmítají, ţe by hraní bylo vyústěním jejich nenaplněného ţivota. Otázka

subjektivního

vnímání

hráčství

obecně

přinesla poměrně stabilní výsledky napříč zkoumanou populací. Vesměs vnímají hraní obecně (ne přímo svoje hraní) za nebezpečnou záleţitost, souhlasí s tím, ţe hraní je v České republice aţ příliš snadné a dostupné a určitě souhlasí s případnou regulací. Pro restrikce se ale nevyslovili. Podobně odpovídali i na otázky případného hypotetického hraní jejich dětí v budoucnu. Rozhodně proti byli všichni respondenti, čili potvrdili pohled na hraní jako na nebezpečnou záleţitost, které by se měli vyvarovat, nepřinese jim nic dobrého a budou rozhodně maximálně proti jejich hraní, zkusí udělat vše, aby tomu zabránili. Při pokusu připodobnit tomuto pohledu své hraní se ale velmi často bránili s tím, ţe oni to ale měli pod kontrolou, nebo ţe to prostě byla chyba, ze které se poučili. Otázka, která nebyla předem připravená, ale zdála se zajímavá, se týkala pohledu hráčů určitého typu hazardních her na jiné hráče jiných her. Zkrátka šlo o to, jak se dívají např. hráči pokeru nebo rulety na hráče výherních automatů. Protoţe ačkoliv všichni automatem začínali, ne všichni s ním pokračovali dál. Odpovědi se ukázali jako zajímavé. Téměř všichni z těch respondentů, kteří patří mezi hráče pokeru a rulety připustili, ţe se

na „mataře“ nebo téţ na hráče „bedny“ dívají pohrdavě. Někteří to připustili s jistým váháním, ale některé odpovědi byly jednoznačné: „kluci, co hrajou bedny, to jsou samý nuly. Směju se jim.“ (III). Odpovědi respondentů se dají interpretovat tak, ţe v jistém smyslu existuje mezi patologickými hráči jakási hierarchie, kde platí rozdělení o hrách náhodných, tedy automatech a hrách vyšších, kde více rozhoduje umění, taktika, znalost, dovednost. Nelze hovořit striktně o jakémsi kastovním systému, ale náznaky jistých opovrţení vůči „matařům“ zaznamenat lze, hlavně od pokerových hráčů.

12.2. Shrnutí analýzy dat Data,

která

se

podařilo

kvalitativní

výzkumnou

metodikou získat, byly výše interpretovány a srovnávány. Stěţejní témata, kterým byl v jednotlivých interview dán prostor a které se podařilo získat, byly zejména: sociální kontext prvního hraní věk, ve kterém k prvnímu hraní došlo doba rozvoje patologického hraní délka trvání patologického hraní vliv alkoholu na hraní motiv ke hře otázka partnerských vztahů v době patologického hraní dostupnost hazardních her

13. DISKUSE Řízené

interview

přineslo

výsledky

výzkumu

psychologických, kulturních a sociálních aspektů patologického hraní, s jistým důrazem na první hraní a rozvoj hráčské kariéry. I přes snahu získat reprezentativní vzorek je potřeba se zamyslet, jaké jsou případné zdroje chyb či nepřesností výzkumného experimentu.

Výzkumný soubor byl získán metodou sněhové koule. Je to typ metody, který je rozhodně nejvhodnější při práci s patologickou populací, nicméně můţe být zdrojem nepřesností. Ačkoliv se podařilo dodrţet záměr a většina populace splňuje věkovou hranici do 25 let a také se podařilo do výzkumného vzorku zahrnout tři ţeny, populace stále není zcela ideální a získaná data nemusí být stoprocentně pravdivá a platná. Jako negativum metody sněhové koule lze vnímat právě tu samotnou skutečnost, ţe jednotliví respondenti se znají. Samozřejmě ne všichni vzájemně, ale jedná se o určité menší skupinky vzájemně se znajících lidí. Problematické pak můţe být podobné smýšlení, podobný pohled na věc, podobné uvaţování, které přeci jen mohou kamarádi mít. Podstatně více zkreslující ale lze vnímat fakt, ţe na některá data museli respondenti vzpomínat i 3 – 5 let zpětně. Toto je velmi problematické a náročné na paměť. Zejména u situací, které se respondentům nevţili do paměti pevně, se můţeme setkávat s obtíţemi při vybavování si vzpomínek, můţeme se pak setkávat s fenoménem, kdy si jedinci „prázdná místa“ ve svých vzpomínkách doplňují svými pravděpodobnými verzemi, jak by to asi mohlo probíhat. V souvislosti s pamětí a přesností získaných dat je ještě nutné podotknout, ţe řada situací a záţitků se udávala pod vlivem alkoholu, který paměť pochopitelně velmi zkresluje. Tyto moţné nepřesnosti a zkreslující informace ale byly na druhou stranu ošetřeny a minimalizovány opakovanými setkáváními, kdy respondenti byli často i s několikatýdenními odstupy tázáni na podobné nebo i stejné otázky a jednotlivé výpovědi pak byly porovnávány a konfrontovány. Můţeme tedy hovořit spíše o validních datech a analyzovaná data povaţovat za spíše pravdivá. Výzkum se tedy pokusil blíţe zmapovat kontext patologického hraní, hráčskou kariéru jednotlivých respondentů. Respondenti shodně potvrdili, ţe hraní hazardních her, minimálně v počátečních fázích, je záleţitost velmi sociální, ke hře se dostali

obklopeni svými známými a kamarády. Hazardní hry vnímali a stále vnímají jako velmi dostupné a téměř bez výjimek se shodují, ţe tato situace není vůbec v pořádku a rozhodně podporují omezení přístupu ke hraní, ale ne přímo restrikce. Rozvoj patologického hraní vnímali spíše jako pozvolný a plíţivý, trval řádově měsíce. Ti respondenti, kteří mluví o rychlém nástupu, hráli od začátku častěji a sázeli větší sumy. Zajímavá byla otázka peněz, kdy skutečně většina respondentů potvrdila, ţe k penězům nemají příliš velký vztah, pokud nehrají, utrácí je jinde, ale chybí jim nějaké systematické plánování, jak s penězi nakládat. Zde moţná lze spatřovat rizikový prvek vzniku patologického hráčství. Rodinná anamnéza jednotlivých respondentů byla v normě, nevyskytovala se (aţ na výjimky) ţádná patologie, většina respondentů dokonce pochází z úplných rodin. Výzkum se pokusil zmapovat patologické hráčství mladistvých a raně dospělých na Olomoucku. Zajímavé by mohlo být zopakování výzkumu v jiných regionech nebo s jinou cílenou skupinou respondentů a zjištěné skutečnosti porovnat. Předmětem zájmu by mohla být např. jiná věková skupina nebo příslušníci některých menšin nebo jiných národnostních skupin.

14.

ZÁVĚR Výsledky realizovaného výzkumu přinesly zejména

tato zjištění: prvotní kontakt s hazardní hrou byl vţdy v sociální interakci s některými blízkými osobami – kamarády nebo partnery prvotní hraní nebylo plánované respondenti spíše odmítali patologii v rodině, pocházeli převáţně z harmonického nebo neutrálního rodinného prostředí rozvoj patologického hraní (od první hry k rozvoji hraní v jiţ

obtěţující míře) uváděli v řádech měsíců aţ 2 let délku hráčské kariéry odhadovali v průměru na 2 – 3 roky (ne vţdy soustavné) často neměli představu, kam se se svým problémem obrátit, kde hledat odbornou pomoc, často tedy řešili problémy „svépomocí“ hraní bylo velmi spojeno s konzumací alkoholu, často aţ s mírným abúzem respondenti vnímají hazardní hraní jako velmi dostupné a podporují omezení. Výzkum převáţně potvrdil fakta, která obsahuje odborná literatura.

15. SOUHRN Tato práce se věnuje problematice patologického hraní. Práce se sestává ze dvou částí – teoretické a praktické. Teoretická

část

se věnuje patologickému

hraní

popisným

způsobem. Pracuje s odbornou literaturou, statistickými a demografickými ukazateli, s odbornými internetovými zdroji. Stěţejními autory, jejichţ díla tvoří oporu celé této práce, jsou zejména Karel Nešpor a Pavel Prunner. Teoretická část se skládá z několika větších kapitol. V úvodu se dozvídáme jen obecné informace spolu s motivem ke psaní

této

práce.

Následuje

popis

a

vysvětlení

základní

terminologie, stěţejní část práce je pak jiţ věnována samotnému patologickému hraní. Dozvídáme se o fázích vzniku patologického hráčství, moţné prevenci a důleţité informace o ohroţené populaci. Přínosné jsou jistě informace o moţnostech léčby patologického hraní, o některých specifikách hraní a v neposlední řadě základní právní aspekty. Na závěr je teoretická část podtrţena aktuální statistickými údaji o patologickém hraní – o počtu závislých hráčů nebo finanční a ekonomické ukazatele. Výzkumná část vychází z části teoretické, z poznatků

získaných z odborné literatury. Snaţí se postihnout důleţité skutečnosti, najít podobnosti a rozdíly v jednotlivých výpovědích respondentů. Výzkumný cíl, který si práce stanovila, je zachytit kulturní, sociální a psychologické aspekty patologického hraní, specifika a vývoj hráčské kariéry, jednotlivá data porovnat a zasadit je do kontextu známých skutečností. Výzkum se zaměřuje na region Olomoucka, do výzkumné populace byli zařazeni jedinci, kteří měli nebo mají opakované zkušenosti s hazardními hrami, prohráli větší částky a svůj současný nebo minulý stav povaţují za nevyhovující. Výzkumný soubor byl získán metodou sněhové koule. Metodikou výzkumu je kvalitativní sběr dat, konkrétně polostrukturovaný rozhovor. Výsledná data jsou pak po přepsání analyzována, jsou hledány podobnosti a kontrasty mezi jednotlivými výpověďmi a analyzované výpovědi jsou interpretovány. Schůzky s respondenty byly opakovány, byly prováděny kontrolní rozhovory, při kterých se ověřovaly platnosti předchozích výpovědí a tím se data maximálně validovala. Výsledky výzkumu lze pouţít jako základ pro srovnání s jinou skupinou respondentů nebo s výzkumem provedeným v jiné lokalitě. Další variantou je pak hlubší zaměření na některý konkrétní aspekt patologického hraní a jeho bliţší studie.

16. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY: Beran, J. (1995). Proč??? Jihlava: Vzdělávací agentura IDEA. Bouček, J. a kolektiv (2006). Speciální psychiatrie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ČTK

(n.d.).

Zdroj:

http://www.zdn.cz/denni-zpravy/z-

domova/pocet-lidi-kteri-se-leci-z-gamblerstvi-roste-loni-to-bylo1435-454053, 13.12.2010, 20:08. Elliot, M. (1997). Jak ochránit své dítě. Praha: Portál. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Frouzová, M. (1997). Gambling: metodická příručka pro prevenci gamblingu. Praha: Státní zdravotní ústav. Hartl, P.; Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Heller, J.; Pecinovská, O. a kolektiv (1996). Závislost známá neznámá. Praha: Grada Publishing. Holeček, V.; Miňhová, J.; Prunner, P. (2007). Psychologie pro právníky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Houbová, D. (2004). Psychologie pro právníky. Brno: Masarykova

univerzita. Hrubý, L. (n.d.). Zdroj: http://www.olomouc.eu/kpss/view.php?nazevclanku=stav-drog-vol-kraji-za-rok-2009-patologicke-hracstvi-volomouci&cisloclanku=2010060013, 23.2.2011, 17:54. Kramář, K.; Hušák, A. a kolektiv (2006). Herní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Kraus, B.; Hroncová, J. a kolektiv (2007). Sociální patologie. Hradec Králové: Gaudeamus. Kohout, P. (2000). Jsem hazardní hráč, aneb, Zpověď gamblera. Praha: Grada Publishing. Kolektiv autorů (2004). Sociálně patologické jevy – gambling, drogové závislosti, lichva. Brno: Drom. Marhounová, J.; Nešpor, K. (1995). Alkoholici, feťáci a gambleři. Praha: Empatie. Ministerstvo

financí

ČR

(n.d.).

Zdroj:

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/loterie_statistika_56217.h tml, 19.12.2010, 19:54. Miovský,

M.

(2006).

Kvalitativní

přístup

a

metody

v

psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. Nešpor, K. (2011). Hazard a patologické hráčství u seniorů. Zdroj: http://www.drnespor.eu/addictcz.html, 17.10. 2010, 22:46. Nešpor, K.; Csémy, L. (2010). Hazard u dětí a dospívajících. Zdroj: http://www.drnespor.eu/addictcz.html, 17.10. 2010, 22:51.

Nešpor,

K.

(1994).

Hazardní

hra

jako

nemoc.

Praha:

Nakladatelství Aleny Krtilové. Nešpor, K.; Pernicová, H.; Csémy, L. (1999). Jak zůstat fit a předejít závislostem. Praha: Portál. Nešpor, K. (2000). Návykové chování a závislost. Praha: Portál. Nešpor, K.; Scheansová, A.; Karbanová, H. (2010). Praktická pomůcka

při

zadluţených

léčbě lidí.

patologických

Zdroj:

hráčů

a

dalších

silně

http://www.drnespor.eu/addictcz.html,

17.10. 2010, 22:58. Nešpor, K.; Csémy, L.; Sovinová, H. (1998). Programy prevence závislostí a moţnosti jejich hodnocení. Praha: Státní zdravotní ústav. Nešpor, K. a kol. (2010). Syndromy závislosti a patologického hráčství.

Doporučené

postupy

léčby.

Zdroj:

http://www.drnespor.eu/addictcz.html, 17. 10. 2010, 23:12. Nešpor, K. (2006). Uţ jsem prohrál dost. Praha: Sportpropag. Zdroj: http://www.drnespor.eu/addictcz.html, 17. 10. 2010, 23:09. Novotný, J. (2008). Studie hazardních her v České republice a navrhované změny. Zdroj:http://www.stophazardu.cz/uploads/assets//dokumenty/Studi e-hazardnich-her.pdf, 2.2. 2011, 18:43. Občané

proti

závislostem,

o.s.

(n.d.).

http://www.obcaneprotizavislostem.cz/news/mf-cr-upresnenistatistickych-poctu-hazardnich-pristroju-v-cr-v-roce-2010/, 12.10.2010, 21:36.

Zdroj:

Pavlas, I. (2001). Člověk a drogové závislosti. Ostrava: Ostravská univerzita. Petráčková, V.; Kraus, J. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. Pohanka, M. (1999). Jak jsem si dal automat. Olomouc: Alda. Prunner, P. (2008). Psychologie gamblerství aneb sázka na štěstí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Smékal, L. (1996). Velká hra, kterou byste si měli zahrát předtím, neţ se stanete chorobným hráčem (gamblerem). Olomouc: 3xP. Šůra, A. (2010, 25. týden). Respekt: Prezidentova sázka. Svoboda Press.

SEZNAM PŘÍLOH: Příloha 1 – Zadání diplomové práce Příloha 2 – Abstrakt diplomové práce v českém jazyce Příloha 3 – Abstrakt diplomové práce v anglickém jazyce Příloha 4 – Přepis rozhovoru s respondentem Příloha 5 – Časová osa

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Akademický rok: 2006/2007

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Katedra: ................. psychologie ......................................................................................... Příjmení, jméno: .... Jaromír Křížek ......................................................................................... Osobní číslo studenta: ............. I 05058 .................................................................................. Studijní obor: .........psychologie – navazující magisterské kombinované studium .....................

Zadané téma1: PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ MLADISTVÝCH A RANĚ DOSPĚLÝCH

Název práce v angličtině2: GAMBLING OF YUVENILES AND YOUNG ADULTS

1

Předpokládaný název práce, česky nebo v jazyce, v němž bude práce napsaná. Vyplňuje se tiskacím písmem. Případné drobné změny na titulní straně práce při jejím odevzdání (včetně psaní velkých a malých písmen či jiných typografických atypičností) budou ve STAGu opraveny dodatečně. Při zásadní změně názvu tématu musí posluchač podat nové zadání BDP se všemi náležitostmi.

Rozsah práce3:

cca 50 - 80 stran

Zásady pro vypracování: Student se ve své práci zaměří na zmapování situace mladistvých a raně dospělých patologických hráčů - gamblerů. Zaměří se zejména na osobnostní charakteristiky hráčů, bude sledovat osobní anamnézu (zejména poměry v rodině, výchova, vztahy, konflikty). Pokusí se zmapovat typologii patologických hráčů a vývoj hraní – příčiny a motivace k hraní, spouštěče. Bude svůj postup práce pravidelně konzultovat s vedoucím práce a při vypracovávání bude postupovat v následujících krocích: • Provede rešerši relevantní literatury a výzkumů k tématu. • Vytvoří strukturu otázek pro rozhovory, které budou hlavní metodu získávání dat, a vybere vhodnou baterii testových metod. • Provede vlastní sběr dat v několika vlnách a to u cca 30 uživatelů. • Provede kvalitativní i kvantitativní výzkum s respondenty. • Interpretuje svá zjištění a uvede je do kontextu s již publikovanými výzkumy. • Všechny výše uvedené body zapracuje do podoby bakalářské práce se všemi náležitostmi podle norem DP/BP a v případě kvalitního zpracování opublikuje svá zjištění. Seznam odborné literatury4: Kalina, K. a kol., Drogy a drogové závislosti 1 a 2., Úřad vlády ČR, Praha, 2003 Kohout P., Jsem hazardní hráč aneb zpověď gamblera, Grada Publishing, Praha, 2000 Nešpor K., Jak poznat a překonat problém s hazardní hrou, Sportpropag, Praha, 1999 Prunner P., Psychologie gamblerství aneb sázka na štěstí, nakl. Aleš Čeněk, Plzeň, 2008 Smékal L., Sociálně patologické jevy: gambling, drogové závislosti, lichva, Drom, Brno, 2004 Termín zadání práce: 30.1.2009 Termín odevzdání práce5: 30.3.2010 Vedoucí diplomové práce, titul (hůlkovým písmem): Miroslav Charvát, Mgr. …………………………..…….. podpis vedoucího práce

2

…………………….………… podpis vedoucího katedry

Anglický překlad předpokládaného názvu práce . Viz Prováděcí norma Studijního a zkušebního řádu UP v Olomouci na FF UP, článek 8 bod 5. 4 Uvádějí se pouze stěžejní prameny (asi 5 titulů). 5 Termín je zpravidla dán Harmonogramem FF na příslušný akademický rok. Součástí práce je desetiřádková anotace vevázaná za stránkou s autorským prohlášením. Anotace obsahuje: cíle práce, způsob naplňování cílů, klíčová slova a resumé výsledků. U práce se předpokládají bibliografické údaje zpracované podle platné 3

…………………………………

………………………………..…

datum

podpis děkana

Vysoká škola:

Palackého univerzita Olomouc

Fakulta:

filozofická

Katedra:

psychologie

Školní rok:

2010/2011

ABSTRAKT DIPLOMOVÉ PRÁCE Jméno:

Bc. Jaromír Kříţek

Obor:

psychologie jednooborová

Vedoucí práce:

Mgr. Miroslav Charvát, PhD.

Počet stran:

75

Název diplomové práce: Patologické hráčství mladistvých a raně dospělých Diplomová práce je zaměřena na problematiku patologického hráčství. Teoretická část obsahuje základní skutečnosti, které se k dané problematice vztahují. Vysvětluje základní terminologii, bliţší informace o patologickém hráčství, jako jednotlivé fáze či faktory vzniku patologického hráčství, jednotlivá specifika a moţnosti léčby. V neposlední řadě se dozvídáme důleţitá statistická data a právní aspekty dané problematiky. Výzkumná část se zaměřuje na kulturní, sociální a psychologické aspekty hráčské kariéry, předmětem výzkumu je populace patologických hráčů do 26 let v regionu Olomoucka. Výzkum je prováděn kvalitativní metodikou, konkrétně

polostrukturovaným

rozhovorem

a

soubor

získáván metodou sněhové koule. Klíčová slova

normy (nejlépe ISO). Práce se odevzdává na katedrách ve dvou tištěných verzích a na CD.

je

patologické hráčství

hazardní hry

sázkařství

fáze patologického hráčství moţnosti léčby patologického hráčství Univerzity:

Palackého Olomouc

Faculty:

Philosophical

Department:

psychology

School year:

2010/2011

ABSTRACT OF DIPLOMA WORK Name:

Bc. Jaromír Kříţek

Field:

psychology single

Supervisor:

Mgr. Miroslav Charvát, PhD.

Number of pages:

75

Title of diploma work: Gambling of yuveniles and young adults Dimploma work is interested in problems of gambling.

Theoretically

part

includes

basic

informations

connected with gamngling. It explains basic terminology, further details about gambling as single periods or factors of rise of gamgling, single specifications and possibilities of cure. It also shows important statistic data a legal aspects of gambling. Exploration

part

is

interested

in

cultural,

social

and

psychological aspects of player career, subject of exploration is population of gamblers till 26 years in region of Olomouc. Research investigation is made by

qualitative methodology,

concretly by semistructured interview, research set is obtained by method Snowball Sampling. Key words

gambling

game of chance

betting

periods of gambling possibilities of cure of gambling Tomáš, 24 let

(nejprve byla zjištěna rodinná anamnéza viz výše, poté pokračoval standardní rozhovor; přepis rozhovoru je zkrácen)

Nejprve nechám Tomáši povídat tebe, zajímají mě okolnosti tvého hraní, ideálně první zkušenost, jak jsi ke hraní přišel, co nebo kdo tě ke hraní přivedlo? Já jsem jednoznačně byl ke hraní vychovaný. Hraní jsem viděl od mala. Můj otec celý ţivot sázel a sází pořád. Není to určitě ţádný typický gambler, nikdy si nepůjčoval, sázel za své. Hodně sleduje sport a rozumí tomu. Uţ má systém, který od něj odkoukali i kamarádi. Takţe otec tě od mala k sázení vedl? Určitě. Já od mala viděl tátu, jak kontroluje výsledky sportu. Jak byl nervózní, kdyţ si to nemohl hned zkontrolovat. Třeba dneska kontroluje výsledky zásadně na internetu, tam jsou totiţ o 20 minut dříve neţ na teletextu. Co mamka? Ta sázela? Tak moţná sportku jednou ročně. A tolerovala tátovi jeho sázení? Kvůli tomu doma nikdy problémy nebyly. No moţná někdy trochu, takový obvyklý hádky, co jsou v kaţdý rodině kvůli něčemu. Jenţe táta na tom hodně vyhrával a vyhrává. Takţe i kdyţ nějaká hádka byla, mohl si to krásně vyţehlit něčím, dárkem. Řekl bys, ţe máte hraní v rodině, nebo jak se říká v krvi? Asi jo. Brácha hraje taky. Ale v plusu určitě není. Hraje hodně ruletu, navštěvuje kasina. Taky poker, ten jsem ho naučil já. Dřív hodně hazardoval s matama (pozn. výherní hrací automaty) a ruletou, ale odtáhl jsem ho od toho. Přešel teď na poker. Ty taky sázíš? Ne, na sport ne. To musíš hodně sledovat a dát tomu čas. Já nejradši hraju poker. K tomu se dostaneme, vzpomeneš si na svoje začátky? První výhru jsem bral v 15 letech, vsadil jsem na výsledky anglickýho ligovýho fotbalu. Za 55 Kč jsem bral 1535,50 Kč. Takţe jsi ale sázel?

Dřív ano, ale to bylo takový první období od 15 do 18 let. Přibliţně. To byla spíš taková zábava, plus příleţitost si vydělat peníze. Dával jsem malý sázky, 50, 100 Kč. Občas přišla výhra, jindy ne. Dával jsem do toho svý kapesný, nikdy nic velkýho. Čím jsi vlastně vším prošel v ţivotě, co jsi hrál? Bedny, rulety, kosty, VLT, poker. Ale ne v kasinech, to je moc velká hra. To jsem si občas zkusil. Většinou herny. Co přišlo po tom sázení? V těch 18 letech? Uţ to byl docela zlomovej moment. Ve čtvrťáku. Měl jsem ve třídě spoluţáka, fakt gamblera. Jednou mě vylákal, ať si jdu zahrát taky. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem šel. Vyhrál jsem 200 za 100. Pak jsi hned začal hrát ve velkém? Ztrácel jsi kontrolu? Ne hned, ale zpětně si to uvědomuju jako začátek hráčský éry. Sice jsem po tomhle záţitku ještě dlouho nehrál. Jenţe pak se změnily věci. Šel jsem do velkýho města. Z dohledu rodičů, tak jsem začal trochu víc. Ze začátku to bylo pořád pod kontrolou. Měl jsem nějaký určitý částky, menší, za který jsem zkoušel hrát. Ale pořád se to točilo v mezích, ţe někdy vyhraješ, někdy prohraješ, jsi spíš pořád na tom svým, neţ v mínusu. Co ti dávalo hraní? Automatů, kostek? To byl jenom relax, po práci, vyčistíš si hlavu. Jenom si k tomu stoupneš, nemusíš na nic myslet, jenom mačkáš tlačítka. A čekáš, co přijde. Jak se stalo to, ţe jsi začal hrát víc? O větší částky? Měl jsem pak nějaký dobrý kšefty, sypalo to docela slušný peníze. Na svůj věk jsem se vůbec nemusel ohlíţet na peníze. Mohl jsem si dovolit jít ven s 50 tisícema a prohrát je. Sedět někde do rána a celý to tam nechat. Nebo naopak ještě přijít domů s plusem. Přítelkyni jsem řekl, ţe zítra jedeme do Paříţe. Za vyhraný peníze. Co říkala přítelkyně na hraní? Věděla o tom? A tolerovala to? Tak věděla, kdyţ jsem nebyl i celý noci doma. Ale právě jsem měl dost peněz, kterýma se to dalo ţehlit. Tak brzdila mě v tom, ţenský tohle nechápou. Ale tohle dělal i táta. Přišel domů s penězma a rovnal si to. Tohle je můj závazek do ţivota. Do rodiny si tohle nepřinesu. Abych z vyhranejch peněz rozděloval mezi děti. Děcka mě nikdy neuvidí hrát. Hraješ rád? Teď nemyslím jenom hazard. Jasně, úplně všechno a o všechno, co k tomu patří. Nejvíc poker, o peníze samozřejmě. Ale hrát a vyhrávat. S neteří pexeso třeba. Co tě na tom baví? Mě třeba baví sázet se s lidma. O cokoliv. Třeba jsme dělali věci, ţe sedíme s klukama na pivu. Tak přijde řeč na na nějaký téma. A my to neznáme. Tak hádáme, jaká je pravda. A tam se třeba hned sázim. Třeba jak stará je

Anastacia. O pivo. Takţe tě na tom baví....? No to sázení se. Ten risk vkladu. Ta moţnost výhry. A výhra samotná. Hrál si vţdycky pro výhru? No nevim, jestli se podle toho pozná gambler, ale já jsem nehrál nikdy tak, ţe bych se vracel pro to, co jsem prohrál. Ani jsem to v tý době nepotřeboval, já ty peníze měl. Ale jasně, ţe pro výhru. To je jako balit ţenskou. To balení je hra, ale to, ţe jí dostaneš do postele, to je ta výhra. Vyjde to a máš jí v posteli, nebo to nevyjde a skončíš ten večer sám. Tak to zkusíš jindy. Hra je prostředek k výhře, výhra je emoce. Takţe v té době uţ jsi neměl limity hraní? Limity jsem měl vţdycky, jen v té době jinde. Třeba jsem se kvůli tomu nikdy nezadluţil, nebo půjčoval jsem si, ale vrátil. Nikdy jsem nehrál za kaţdou cenu. Třeba, ţe bych prohrál peníze na nájem. Nikdy jsem nehrál za poslední peníze, vţdycky mi muselo něco zůstat. Ale tenkrát byly limity jiný, 50 tisíc pro mě kolikrát nebylo nic. Teď bych to utratil jinak. Lituješ těch prohraných peněz? Lituju jenom toho, ţe jsem poker nehrál uţ tenkrát. Kdybych ho hrál, byl bych v balíku. Kdyţ jsem se ho učil, tak jsem ze začátku dost prohrál, tak 140 tisíc asi za 3 měsíce, ale za další 3 jsem 200 tiscí vyhrál, takţe v plusu. A teď se dostávám zpátky do plusu. Máš přehled, kolik jsi prohrál nebo vyhrál? Tohle si sleduju. Za ty 4 roky hraní jsem do toho dal asi 700 tisíc. Ale 900 tisíc jsem vyhrál. No není to moc výdělek za 4 roky, ale půjde to nahoru. Tím pokerem. Ještě k tomu hraní na automatech, ruletách, apod. Co ti to dávalo? V čem to bylo jiné neţ poker? Dávalo mi to ten relax, to uţ jsem říkal, odpočinek. A taky jsem i věřil tomu, ţe na tom budu umět vyhrát a ţe to budu umět obelstít. Teď jsem rád, ţe je to za mnou? Co alkohol? Patří to k hraní? No pil jsem. A piju. Ale tak normálně. Hraje s v hospodách, hernách, tam se pije. Jasně, ţe to k tomu patří. Hrál jsi pod vlivem alkoholu? Často. Někdy jsem byl zpitej fakt pod obraz. No a klasika, pak hraješ víc, nekontroluješ, je ti to jedno. Nemáš zábrany, nehlídáš se. Umocňuje to, ale to asi u všeho. A drogy? Ani ne, hulení, hašiš. Nikdy nic tvrdýho. Dá se hraní srovnat s drogama? S nějakým záţitkem na nich?

Já ty zkušenosti nemám, tak nevím. Spíš to vidim tak, ţe hraní na bednách, to je tak moţná perník, ale kasino, to je kokain, to má úroveň. Existuje nějaký dělení hráčů? Něco jako kasty? Tak já to třeba tak vidim. Hraní beden je fakt hloupý, se podívej na nonstopy, co je tam za lůzu. Takţe, kdo je chytrej, hraje poker? Tak ne úplně takhle. Mám kamaráda, co je fakt chytrej. Třeba v pokeru mě porazí vţdycky. Má hodně peněz, vysokej příjem. A vţdycky, kdyţ se vylije, tak hraje bedny. Já se ho snaţim od toho odrthnout, ale nenechá se. Jenţe to je to, co uţ jsem řikal, je to relax, potřebuješ chvíli vypnout, nepřemejšlet. Ale kdyţ to hraješ pořád, tak hloupneš. Jak jsi přestal s hraním? Uvědomil sis, ţe to nemá cenu, tak jsi toho nechal? Proč jsem přestal? Protoţe mi vyschnul ten pramen peněz. Nejdřív jsem měl za co hrát, tak jsem to nemusel řešit. Pak nebylo za co. Teď si zpětně říkám, ţe je to klika. Ani mi není líto těch peněz, ţe uţ je nemám. Já si je zase vydělám. A teď uţ jenom poker? Teď uţ jenom poker. Jak si se k němu dostal? Jak jsem přestával s matama, tak jsem se vrhnul na poker. To neumím popsat ten přechod, no nebylo to, ţe ráno vstanu a řeknu si, jé, já začnu hrát poker. Tak jsem od mala hrál, karty třeba hodně mě taky bavili. No a poker proto, ţe je o peníze. Tak nebudu hrát prší. O sirky. V čem je to jiné? Tak mám to ve svých rukou, je to o tom, jestli jsem lepší neţ ten druhej, jestli umím hrát, blafovat. Bedny neporazíš jinak, neţ ţe máš štěstí, není tam ţádnej trik, ţádný rozdíl v mačkání, prostě čekáš, co přijde. A ta výhra? Tam je rozdíl? Tam úplně nejvíc. Je to o tom pocitu porazit člověka. Je to hra nervů, je to psychologie. A já to vydrţel. Já toho druhýho porazil. Porazil jsem člověka, je to lepší neţ bedny. Kdybych to srovnal úplně nejlíp, tak bedny jsou o tom, ţe si koupíš rychlý auto a projedeš se po D1. Ale pak s tím autem vyrazíš do Německa. A ty jejich dálnice s tou neomezenou rychlostí, kde můţeš jet víc neţ 200 a uţít si tu rychlost, tak to je ten poker. Ještě v něčem? Poker je o pravděpodobnosti, koncentraci, o schopnostech. Ale dá se na to i dojet. Znám lidi, co přešli z beden a neuhlídali se. Sázeli jak diví. Musíš přemýšlet.