Paroubek a jeho Kočka Jak Praha přišla o dvě miliardy korun 5

24

RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 12.—18. 6. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Na obzoru nové volby 2, 4 V Dobrý Čech Emil Hácha 13 Novu čeká třesk 6 V Nelegální Kundera na síti 20

Paroubek a jeho Kočka o dvě miliardy korun

5

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Jak Praha přišla

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Vše, co od této chvíle řeknete, může být použito proti vám. Tato zatýkací výstraha je známá z detektivek a mnozí mají pocit, že platí odedávna. Že právo nevypovídat proti vlastní osobě je odnepaměti ukotveno v trestních kodexech demokratických zemí a u nás bylo zavedeno až po listopadu 1989. Není tomu tak. Zítra uplyne teprve čtyřicet let ode dne, kdy o něm rozhodl americký Nejvyšší (ústavní) soud v kauze Miranda versus Arizona. Pro leckoho šlo a stále jde o sporný postoj, o formalismus podobný tomu, před jakým po 11. září 2001 varovaly noviny doslova takto: Kufříkovou jadernou bombu nalezenou bez povolení k domovní prohlídce by soud neuznal jako důkaz. Ale „pravidlo Miranda“ platí přes veškeré zpochybňování dodnes – zejména díky televizi: právě televizní detektivky ho rozšířily do obecného povědomí

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Jiný systém? Opatrně Čeští voliči si nejsou rovni, to je třeba změnit

Miranda aneb Právo nevypovídat nejenom v USA, ale i ve světě. A americká angličtina se obohatila o sloveso „mirandovat“ (to mirandize) – vysvětlovat podezřelému jeho práva. Ernesto Miranda, 22letý Arizoňan se základním vzděláním, byl v roce 1963 zatčen kvůli loupeži, únosu a znásilnění. Při policejním výslechu o svých činech vypovídal, při soudním procesu obžaloba předložila jako důkazní materiál pouze ony výpovědi a Miranda byl za únos a znásilnění odsouzen na dvakrát 30 let s možností propuštění po 20 letech. Jenže jeho obhájce Alvin Moore se odvolal a případ se dostal až k Nejvyššímu soudu USA, který 13. června 1966 rozhodl takto: donucovací povaha policejního vyšetřování ve vazbě vytváří takové podmínky, že podle Pátého a Šestého dodatku ústavy nelze přijmout jako důkaz výpověď, pokud podezřelý nebyl předem poučen o svém právu nevypovídat a nároku na přítomnost právního zástupce. Na okraj: zmíněnou „donucovací povahu“ výslechu ilustroval soudce Earl Warren tím, že citoval z policejních vyšetřovacích manuálů. Rozsudek nad Mirandou byl zrušen. Verdikt ústavního soudu vyvolal polemiku. Konzervativci v čele s nadcházejícím prezidentským kandidátem Richardem Nixonem prohlašovali, že podkopává účinnost policie a povede k nárůstu kriminality. Jenže realita nebyla tak černo-bílá, jak ukázal již další osud Mirandy. V dalším procesu, na který ovšem vyšetřovatelé sehnali svědky a jiné důkazy, byl odsouzen na 11 roků do vězení. A výpovědi získané s porušením pravidla Miranda se dodnes mohou využívat ne jako důkaz, ale například pro přezkoumání věrohodnosti obžalovaného. Není od věci připomenout praxi československé normalizační justice. Zde platil § 19 zákona o SNB z roku 1974, který – pro leckoho možná překvapivě – odmítnutí výpovědi umožňoval. Jenže u výslechů estébáci na tuto možnost navzdory liteře zákona neupozorňovali. Mnozí lidé tak zcela nechtěně vyžvanili více, než museli. Teprve potom se seznámili s právním návodem, vkládaným do některých samizdatů a končícím slovy: Pamatujte si, že orgány SNB nesmějí nikoho vyslýchat „jen tak“, ale vždy pouze v rámci objasňování konkrétního trestného činu. Zbyněk Petráček

Ernesto Miranda: přiznání samo nestačí. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Takže zvětšíme obvody a zavedeme negativní hlas. Domluveno? (Pánové Sobotka, Tlustý, Kasal a Bursík – zleva – na jednání o nové vládě, 9. 6. 2006) FOTO GÜNTER BARTOŠ

K

romě zprávy, že mezi lidmi roste zájem o veřejné dění a že k němu Češi jako celek mají srozumitelný postoj, přinesly volby ještě jedno nečekané poselství: že je to vlastně k ničemu. V Česku totiž neexistuje rovnost a některé voličské hlasy tu mají dvakrát větší váhu než jiné. V halasu debat o volebním „patu“ a nelehkém dohovoru na nové vládě to odhalení zatím trochu zaniká, ale příčiny té nespravedlnosti bychom si měli co nejdřív pořádně promyslet a připomenout. Hlasitě se totiž ozývají výzvy k další změně volebního systému.

Půl hlasu? Děkuji, ne Když si v reklamním letáčku přečtete, že vás v obchodě čeká mimořádná sleva televize, kterou právě sháníte, určitě se vydáte nakupovat. Když ale na místě zjistíte, že vás podvedli, zanadáváte si a už vás v tom krámku nikdy nikdo neuvidí. Stejný efekt hrozí teď Česku v „obchodě“ zvaném volby. Zdejší občané vzali vážně apely svých intelektuálů a společenských aktivistů, že mají jít volit, protože každý hlas je rozhodující. Účast vylétla nahoru, ale tento nadějný scénář se příště vůbec nemusí opakovat. Lidem na spoustě míst této země totiž nikdo dopředu neřekl, že pokud nebudou hlasovat pro jednu ze dvou nejsilnějších stran nebo pro bolševiky, má jejich hlas mnohem menší váhu než u šťastnějších sousedů v jiném volebním okrsku. Například na Liberecku se do sněmovny nedostali tamní zástupci Strany zelených, byť jim odevzdalo hlas téměř deset procent elektorátu. Naproti tomu Cyril Svoboda za pár dní složí poslanecký slib, ačkoli lidovci v hlavním městě ani nepřekročili pětiprocentní hranici. Při takové představě o fair-play se dá celkem logicky předpokládat, že příště řada dnešních nadšenců cestu do volebního krámku klidně oželí. Na vině je nastavení mechanismu, který přepočítává hlasy na mandáty, navíc v kombinaci s vyšším počtem volebních obvodů, ve kterých se zase kvůli malému počtu lidí zvedá laťka pro parlamentní vstup. Lídr libereckých zelených Petr Pávek se už dal slyšet, že uvažuje o ústavní stížnosti na volební systém. Respektem oslovení experti na ústavní právo se shodují v tom, že podá-li ji opravdu, měli by soudci teoreticky jeho podnět určitě přijmout a zabývat se jím. V Listině základních práv a svobod se totiž píše: „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím“ – a to se tedy Pávkovi rozhodně nestalo. Na námitku, že si měl stěžovat dříve, by se dalo odpovědět, že k porušení práv došlo až při skutečném přepočtu hlasů. Zmiňovaní experti ale také připomínají, že v dnešním Ústavním soudu je řada politiků, kteří se rozhodování o volebních pravidlech budou chtít vyhnout. Pávek by to ale určitě měl zkusit, a pokud soud uzná jeho podnět jako oprávněný, dá se celkem předpovídat verdikt. Předchozí rozhodnutí jsou totiž zřejmá. „Zvyšování hranice omezovací klauzule nemůže být neomezené, takže např. desetiprocentní klauzuli lze již považovat za takový zásah do proporcionálního systému, který ohrožuje jeho demokratickou substanci,“ konstatoval Ústavní soud v roce 1997 a stejnou tezi doslo-

va zopakoval i v roce 2001. Dnešní systém ovšem právě tuto hranici v některých regionech proráží. Klíčové je slovo v „některých“. Nastala totiž nebývalá věc, kdy část země nevědomky volí podle většinového systému a jiná zase podle poměrného. Kdyby soudci současný volební zákon označili za neústavní, nemělo by to dopad na letošní volby, protože nálezy nemají zpětnou platnost.

jejich stejnou velikost. Tím by se konečně do Česka vrátil poměrný systém, který je zapsán v ústavě. Opravdu zapálení reformátoři by větší úpravu zákona mohli namířit směrem k rozšiřování volby veřejnosti. Tedy například zavést možnost výběru politiků napříč kandidátkami, zvýšit počet preferenčních hlasů, nebo naopak zřídit možnost negativního hlasu pro nepřijatelného kandidáta vybrané strany.

V čí prospěch

Monty Python Czech Made

Ironií osudu je, že tuto hloupou změnu volebního zákona, která zvýhodňuje velké partaje, prosadila před pěti lety ODS. Ano, čistě matematicky si pomohla a má teď o pár mandátů víc, než by měla podle dřívější normy, ale draze za to zaplatila ztrátou vládní většiny, již by podle starých pravidel měla s lidovci a zelenými s klidem v kapse. Tehdejší ODS pod vedením Václava Klause ale měla zatemněný mozek touhou po pomstě vůči menším stranám, ve kterých viděla jen „sarajevské“ atentátníky a zrádce. Nejdříve se tedy pokusila se sociálními demokraty prosadit většinový volební systém, který ale zrušil Ústavní soud. (Kdyby platil, byla by dnes sněmovna rudo-růžová, takže ODS by měla zaslat členům tehdejšího soudu děkovný dopis.) Následně se smluvně opoziční tandem pokusil proměnit systém beze změny ústavy, takže pod vlajku poměrného hlasování nacpal co nejvíc „většinových prvků“ a vzniklo přepočítávací monstrum, podle kterého hlasujeme dnes. Některým zdejším politikům se vůbec občas zatemňuje schopnost vidět dál než do včerejška. Tak se občanští demokraté snažili komplikovat krajanům účast během voleb a dnes jim titíž krajané zachránili alespoň pat. Při pohledu na dnešní remízu vzniklou z voličské nerovnosti tudíž stojíme před zásadní otázkou: Má se znovu sahat do volebních pravidel? Odpověď je zřejmě ano. Ale velmi opatrné ano. Zatím byla každá změna spíše k horšímu, takže maximální opatrnost je na místě. Je nutné vyvolat důkladnou a veřejnou debatu, ne jak to naposledy připravil Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří se spolu domluvili za zavřenými dveřmi a pak jen zveřejnili výsledek. Mělo by se ale jít spíše směrem k posilování poměrných než většinových prvků. Neustále je omíláno, že vlastně každé volby skončily patem. Opak je pravdou. V roce 1992 vznikla přehledná pravicová většina, o čtyři roky později poprvé a naposledy nastala patová situace, ale díky vyjednávacím schopnostem Václava Havla se ji podařilo překlenout. V roce 1998 bylo možné sestavit stabilní pravicovou i středo-levicovou vládu; za vznik úplatkářské opoziční smlouvy tudíž nemůže systém, ale část tehdejší politické reprezentace. Před čtyřmi lety se složil sice křehký, ale většinový kabinet a kdyby se nerozumně neměnil systém, mohlo tomu tak být i letos. Volební systém je vážná věc, nejde jen o to jej nadekretovat, společnosti trvá dlouhou dobu, než si k němu „doladí“ patřičné reflexy a instituce. Českým voličům se to s poměrným hlasováním daří a projevují v jeho rámci mimořádný cit pro přehledné rozhodování. Pokud tedy opět nastane doba změn, nebylo by marné buď změnit přepočítávání mandátů, nebo zvětšit volební obvody. Respektive zavést

Proč nepřijímat většinový systém? Zaprvé kvůli hrozbě malosti. České strany mají většinou kolem patnácti či dvaceti tisíc členů, takže představa, že vládne jen jedna partaj, znamená svěřit zemi do rukou miniaturního spolku. Kdyby Česku vládla jen jedna strana, byl by doteď nepochybně ve funkci Stanislav Gross a před ním by neodešel ani Václav Klaus. Jejich podnikatelské a finanční skandály by spolustraníky nevyvedly z klidu. Zadruhé kvůli tomu, že nikdo nedokáže odhadnout, jaký psychologický vliv by měla změna pravidel na chování voličů. Přistoupili by na princip negativní volby? Tedy že ve druhém kole budou například stoupenci pravice hlasovat pro kandidáta ČSSD, protože proti němu bude stát komunista? Nebo raději nebudou hlasovat vůbec, neboť si mezi dvěma stranami nevyberou? Nemůže to znamenat věčné vymazání pravicových vlád z české scény? Vždyť komunisté a socialisté se shodnou mnohem snáze než ODS s jinou pravicí. Zavedení většinového systému by byla změna srovnatelná s událostmi v roce 1989. Demokracie by dostala úplně nový rozměr, kterému by se společnost snažila porozumět řadu let. Stoupenci nás uklidňují, že by se vlastně nic nestalo. Že by menší strany – dnes přinášející potřebnou parlamentní pestrost a leckdy opomíjená témata – mohly přejít do těch velkých a vytvořit v nich platformu. Tak je tomu v „domovských“ zemích většinového systému, v Británii či USA. Jenže jak rychle se něco podobného uchytí v postkomunistickém státě, kde se ještě nedávno za jiné názory zavíralo a dnes se aspoň škrtá z kandidátky či regulérně zastrašuje? Představa, že se převezme britský systém do českého prostředí, je stejně naivní jako víra, že se do Česka dá přenést britský humor. V Británii vše funguje díky několikasetleté tradici fair-play a budování nepsaných pravidel. V případě patu pak premiéra vybírá královna. Kdo by to byl zde? „Nadstranický“ prezident s čestným doživotním předsednictvím v kapse? Vyjednávání o vládě jsou v plném proudu. Pravice se tváří, jako by už všechno bylo dohodnuté, ale stále nemá většinu. Ve hře je tedy i velká koalice a už se mluví i o případné dohodě na změně volebního systému. Pochopitelně na většinový. Samozřejmě je to možné, ale skutečně pak vstoupíme na neprobádané území. A protože by šlo o největší změnu dosavadního systému, nelze si ji představit bez všelidového souhlasu referendem. Erik Tabery

K tématu viz též str. 4.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

Klaus jede léčit Evropu

EDITORIAL

Na ozdravném summitu EU bude veselo

E

vropa se probouzí z otřesu, který jí před rokem zasadila dvě prohraná ústavní referenda. Postavit se znovu na nohy je fuška a jde to pomalu. Všechno záleží na vstřícnosti zúčastněných. Češi však na summit o budoucnosti Unie vysílají muže, který pacientovi přeje smrt.

Taková malá starost Evropané mají o čem přemýšlet. Problémy, které se na ně sypou, svou komplikovaností berou dech. Na jižní pobřeží kontinentu se valí desetitisíce uprchlíků z Afriky, tak zoufale chudých, že jsou při svých pokusech proniknout nelegálně na kontinent ochotni také po tisících umírat ve vlnách Atlantiku a Středozemního moře. Španělsko jich loni amnestovalo půl milionu a topí se v záplavě dalších, stejně jako maličká Malta nebo Itálie. Zároveň se Evropa dlouhodobě potýká se stárnutím svých obyvatel. Pokud se demografické trendy radikálně nezmění, jsou jediným krátkodobým řešením právě přistěhovalci. Jejich soužití s Evropany však i po generacích hodně skřípe, jak znovu ukázaly nepokoje ve Francii, teroristické útoky v Londýně nebo neklid spojený s dánskými karikaturami proroka Muhammada. Neshody s částí přistěhovalců přitom vyvolávají strach z dalšího rozšiřování a otvírání hranic. Radši svůj klid než sen o evropské pospolitosti. Jenže rozšiřování je zároveň nejúčinnějším nástrojem zahraniční politiky Evropské unie. Společenství nemá žádnou vojenskou moc, která by stála za řeč, a „měkká“ síla v podobě příslibu účasti na společném evropském projektu zatím vždy dokázala šířit stabilitu v okolních zemích. Co bude teď, odmítnou-li občané Turecko, Ukrajinu nebo země západního Balkánu? Jak se vlastně Evropa vypořádá se stále silnější vlnou africké migrace, když její příčiny leží v nestabilitě celého regionu západní Afriky? Kromě toho je tu už mnohokrát diskutovaná závislost kontinentu na energetických zdrojích z Ruska, které je neváhá používat jako zbraň nové generace. Evropané jsou závislí na fosilních palivech, jež jsou stále dražší, stále nedostupnější a činí celou evropskou ekonomiku stále zranitelnější. Navíc urychlují proces globální změny klimatu. Evropa – tedy především klíčové země bývalé patnáctky – mají vážné ekonomické problé-

my, zakrnělý růst, vysokou nezaměstnanost. To v době, kdy jim na východě před očima roste konkurence v Číně a Indii a na západě se kdykoli může probudit třeba takový obr, jakým je Brazílie. Evropské školství ztratilo až na výjimky krok z konkurencí ze Spojených států a Asie a tvrzení, že věda a výzkum dnes mají svou Mekku někde na starém kontinentu, by taky neznělo dvakrát realisticky. Vzpomínáte ještě na Lisabonskou agendu, podle které se měla Evropa stát do roku 2010 nejvyspělejší znalostní ekonomikou na světě? Já osobně tedy jenom matně. Evropané potřebují většinu výše zmíněného nějak společně vyřešit. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že občané skutečně chtějí, aby se Brusel postaral o jejich bezpečí a zajistil jim stabilitu, zároveň se ale obávají nástrojů, které k tomu až dosud používal – tedy prohlubování volného trhu, rozšiřování Unie a postupného prorůstání států směrem k politické integraci.

Bez ústavy těžko žít Evropští státníci se snaží. I přes loňský otřes dokázali nakonec zahájit přístupové rozhovory s Tureckem a Chorvatskem a těsně před Vánoci schválili rozpočet – čin, jenž se po dramatické hádce, ke které došlo na summitu loni touto dobou, zdál téměř nedosažitelný. Rakušanům se také nakonec podařilo vyjednat kompromis a schválit směrnici o liberalizaci služeb, již francouzský prezident Chirac prohlašoval také před rokem za mrtvou. Možnosti řešení problémů jsou však omezené. Jak třeba vypracovat jasnou společnou evropskou politiku vůči energetickému vyděrači Rusku, když nejsou jasně stanovené role v zahraniční politice? Komise se je v týdnech před nadcházející schůzkou pokusila načrtnout v duchu zásad navržených v ústavě a narazila. Jakýkoli pokus o reformu evropských institucí je v tuto chvíli vnímán jako snaha ignorovat prohraná referenda a obezřetní politici ho hledí co nejrychleji zaříznout. Úplně stejně to proto dopadlo s pokusem posílit pravomoci Bruselu v oblasti justice a bezpečnosti, přestože veřejnost si to podle průzkumů právě tady přeje. Je jasné, že Unie musí dořešit problém ústavy. Smlouvu ratifikovalo patnáct zemí a šestnáctá tak učiní v nejbližší době, dvě ji odmítly. Šestnáct úspěšných zemí má právem problém pochopit, proč právě na nich nezáleží. Den za dnem je

navíc zjevnější, že se bez nějaké nové základní smlouvy v Evropě nikdy nic pořádného nevyřeší. Ze společenství se stal komplikovaný slepenec, který potřebuje sjednocující ideu, nová pravidla hry a směr. Bez nich se bezvládně povaluje na mělčině a pomalu skleroticky zapomíná, proč je vlastně na světě.

Česká vize Za této situace vyráží jako vrcholný zástupce České republiky do Bruselu barvitý euroskeptický radikál Václav Klaus. Nemusel. Vláda nepodala demisi, na obtížný summit mohl ještě vyrazit dosavadní proevropský premiér Jiří Paroubek. Jenže nejede – výsledkem voleb uražený a psychicky rozvrácený šéf ČSSD přehodil tuto klíčovou reprezentaci na prezidenta s poznámkou, že Češi si přece stejně zvolili euroskeptickou vládu. Jinými slovy: teď uvidíte, zač je toho loket. Ukázkový příklad, jak může nervově labilní politik zkomplikovat velké věci jen kvůli banální touze „pomstít“ se za osobní neúspěch. Co bude dál, není v tuto chvíli jasné. Klaus má na evropskou integraci jasný rozvracečský názor. Jeho návrhy na rozšíření o Kazachstán či rozpuštění EU a náhradu padesát let budovaného společenství volnou Organizací evropských států patří v Unii k folkloru. O tom, zda je na takové zábavné představení na půdě Evropské rady ta správná chvíle, lze však právě teď s úspěchem pochybovat. Stejně tak není v tuto chvíli jasné, kdo bude Česko reprezentovat příště. Dokáže se nový premiér – a bude-li jím šéf ODS, pak je to zástupce strany, již navzdory postojům některých jejích představitelů volí převážně příznivci evropského sjednocování – zase zmocnit ztraceného postavení a zbavit prezidenta nově nabité výsady? Pokud chtěl Paroubek svému nástupci zkomplikovat život, nejspíš se mu to podařilo. A jaksi mimochodem tak potrestal i pár milionů zdejších zastánců Evropské unie. Česko, které se až dosud k ústavní slepé uličce téměř nevyjadřovalo a jehož názor na další osud dokumentu zůstává v podstatě neznámý, teď vysílá do Bruselu politika, který Unii v ničem pomáhat rozhodně nehodlá. Až se Unie zase postaví na nohy, zjevně to nebude zásluhou Čechů. Jiří Sobota

Q

Dva zářezy na al-Káidě

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, z povolebního zmatku pro vás v novém čísle Respektu analyzujeme otázku, zda a popřípadě jak změnit volební systém, aby se v Česku snáze sestavovaly většinové vlády. Nemyslíme si, že je dobré měnit volební systém na většinový, rozumnější se nám jeví jiná cesta. Více se dočtete na stranách 2 a 4 a také v rubrice Diskuse. V titulním článku přinášíme zprávu o nevýhodných obchodech, které před časem uzavřelo vedení pražského magistrátu s kontroverzním podnikatelem Václavem Kočkou. Smlouvy připravoval tehdejší radní, dnes premiér Jiří Paroubek, Kočkův dobrý známý a spolustraník, podepsali je politici ODS. A nakonec si dovoluji upozornit na téma čísla – příběh poučné postavy českých dějin, prezidenta Háchy, od jehož smrti zanedlouho uplyne 61 let. Přeji inspirativní čtení. Marek Švehla

GLOSY Byla to jedna z nejkritizovanějších pravomocí prezidenta, ale Václav Havel a Václav Klaus ji rukou společnou dokázali proměnit v jednu z nejdůležitějších. Takovou, která zachraňuje konkrétní osudy. Řeč je o udělování milostí. Václav Klaus jich minulý týden udělil hned devět a bez výjimky je jejich oprávněnost naprosto jasná. Většinou jde o příběhy lidí, kteří se v zoufalé životní situaci dopustili nějakého menšího přestupku, ale uděle-

Milosti, které sedí ný trest může mít vážnější dopad než naděje na převýchovu ve vězení. Hned v několika případech jde o cizince (drobné krádeže či správní přestupky), pro které třeba i podmíněný trest znamená vyhoštění ze země, přestože tu mají rodiny s malými dětmi. Zřejmě nejkontroverznější je milost pro Tamaru Bodnárovou, která si objednala vraždu otce svého dítěte, protože ho týral. K pokusu o zabití nakonec ani nedošlo, ale paní Bodnárová byla odsouzena k sedmi letům za mřížemi. Nejenže šlo o vypjatou rodinnou situaci, navíc se žena stará o tři děti a nyní čeká další. Prezidentův zásah je tedy na místě a znovu potvrdil, že s institucí milostí nakládá nejlépe ze svých pravomocí. – ET –

Zabití Zarkávího je největším úspěchem v boji s terorismem. A Kanada ukázala, že se umí bránit jeho rozšiřování. Al-Džazíra ztratila svoji největší hvězdu. To lze říci na adresu Abú Músaba Zarkávího. Tento muž více než tři roky terorizoval Irák. Vraždil, štval proti sobě sunnity a šíity, unášel rukojmí, kladl ultimáta, své zajatce podřezával – a al-Džazíra to vše ochotně vysílala. Nejenom vysílala, sama se domlouvala se Zarkávího lidmi, kdy už to podříznutí bude, aby mohla nachystat vysílací časy. Ve středu večer ho Američané, ve spolupráci s Iráčany a Jordánci, zabili. Kdy a kde sežene „arabská BBC“ svoji novou superstar? To není nadsázka, to je základní otázka pro budoucnost Iráku i celého Blízkého východu. Kdo je vlastně předákem al-Káidy? Svým způsobem o tom rozhodují podobné televize. Právě jim totiž teroristé volají, když chtějí vyděsit svět. Někoho podříznout někde ve sklepě – to udělá leckterý úchyl. Ale pocit, že tento záběr oběhne planetu, to je jiná káva. V tomto smyslu byl Zarkáví účinnějším logem al-Káidy než sám Usáma bin Ládin. Ten sice občas promlouvá ze záznamu, vyhrožuje tím či oním útokem, ale v praxi spíše naplano. To Zarkáví své hrozby servíroval i plnil de facto v přímém přenosu. Není důležité, kdo ten příměr pronesl jako první, jisté je, že sedí. Al-Káida funguje v podstatě na bázi franchisingu, tedy jako McDonald’s. Nemá pevnou hierarchickou strukturu. Ale kdo prokáže, že to umí udělat v požadované kvalitě a standardu, tomu firma propůjčí své logo – ať už dotyčný dělá hamburgery nebo podřezává lidi. Právě tak-

3

to neformálně se stal předákem al-Káidy v Iráku Zarkáví, úřední Usámovo posvěcení získal až dodatečně.

Kdo si co zaviní Zdá se, že svět se alespoň v něčem skutečně poučil. Zkusme si představit, jak by George Bush jásal Už řež, vysíláme. FOTO PROFIMEDIA.CZ a tepal své ideové protivníky, kdyby se Zarkávího podařilo zabít před rokem či dvěma. Nyní reagoval spíše chladně a vyčkávavě. Poučila se však i sama al-Káida. O Zarkávího „oficiálním“ nástupci v Iráku sice na internetu kolují různé verze, ale zdá se, že to bude nejspíše Iráčan, a ne cizinec notky z Afghánistánu. Ano, i v Kanadě, podobně jako Zarkáví. Další poučení už nevyznívá tak jednoznačně. jako předtím třeba ve Velké Británii a Austrálii, se Američanům se ve středu podařil dobrý zásah formují buňky nenávisti, které inspiruje logo alproti šéfovi al-Káidy pomocí metody targeted kil- -Káidy. Přitom tato země nemá vojáky v Iráku, ba ling (cílené zabíjení teroristů). Jenže když stejnou naopak se do ní uchylují američtí dezertéři před metodou Izrael zlikvidoval lídry Hamasu Jasína ní, nepodporuje zbrojně Izrael, jako první na svěa Rantísího, i v západním světě se ozývaly protesty, tě už v roce 1971 oficiálně vyhlásila politiku mulnemluvě o tom, když nedávno Američané selhali tikulturalismu coby opak asimilace – a přece se při témže v případě ideologa al-Káidy Zavahirího. stala terčem. Opravdu si každý své teroristy alespoň zčásti zaviní? Je tato metoda oprávněná, nebo ne? A poslední věc ohledně poučení míří překvapiQ vě na Kanadu. Tam policie zatkla 2. června sedm- Zbyněk Petráček náct podezřelých, kteří sháněli tři tuny dusičnanu amonného a vyhrožovali uříznutím hlavy kanadskému premiérovi, když odmítne stáhnout jed- K Zarkávímu podrobněji na straně 11.

Jak se asi cítí člověk, který vymění milionářský luxus za „luxus“ vězení? Třeba o tom „setuzaman“ Tomáš Pitr jednou něco napíše, když ho teď soud poslal za neplacení daní na pět let do vězení. Takže konečně zavírání tunelářů? Spíš se nelze zbavit dojmu, že to je celé špatně.

Pitr do tepláků Trest přichází víc než deset let po činu, takže vězení jako převýchova nemůže fungovat. Pitr už problém uznal a byl ochotný škodu uhradit. Podmínečný trest vězení, vysoká pokuta – určitě ano. Ale zavírat Pitra do vězení nedává kloudný smysl. Navíc co je společensky nebezpečnější? Když zůstane jeden známý, a tedy kontrolovatelný šíbr na svobodě, nebo když se politici budou plést do soukolí spravedlnosti? Samozřejmě to druhé, byť by to bylo jen v rovině podezření. A to případ Pitr splňuje vrchovatě. Premiér Paroubek ho označil za nepřítele státu a sliboval, že po něm půjde, chvíli poté, co Pitr zkřížil cestu zájmům ČSSD. A že si Paroubek rozsudek přímo neobjednal? Proč tomu s jeho reputací máme věřit? V zemi, kde skinheadští násilníci terorizující romskou rodinu dostávají podmínky, vypadá pět let vězení pro nepohodlného podnikatele jako politický proces. Můžeme si stokrát říkat, že ne. – MŠ –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ Po různých pracovních prodlevách jsem si na minulé léto našel takovou pěknou brigádu. Archeologický výzkum nedaleko Prahy, hledání raně pravěkých kostiček a všelijakých úlomků. Prostě rýpání se v zemi, někdy i ve starodávných latrínách. Pak jsem si díky vlastní šikovnosti přivodil nepříjemný úraz nohy a bylo to. Po vyléčení mi ortoped doporučil sedavé zaměstnání. Měl jsem o něm jasnou představu, ale po mých nabídkách nebyla poptávka. A protože jsem nechtěl jako jedna ze slípek na hřadě zvedat telefony v call centru, našel jsem něco jiného. Aby zas bylo na chléb náš vezdejší. Když mám ranní, vstávám o půl čtvrté. Paráda. Automobil nemaje, od Zbraslavi na pracoviště putuji městskou dopravou. Od Prahy na Říčany je to samá industriální zóna, zemský ráj to na pohled. Tam mířím. V autobuse i v metru je radost se dívat na stejně mrzuté, do sebe zabalené lidičky

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Na obzoru předčasné volby Co by přinesly a jak vyřešit pat

Pondělí v zóně zívající na svět. Taková zvláštní komunita ranních ptáčat, kterým není do skoku. Na Opatově usedám do autobusu příměstské linky, který odvážně vyráží k dálnici. Světla Prahy mizí, světla ramp logistických center se neodvratně blíží. Logistické centrum, to je pojem. Nabývám dojmu, že kdo v některém z nich nepracuje, jako by nebyl. Pozoruji přízračnou tmu s blikajícími světly přes hlavy mlčících spolucestujících. Jsme jako mlčící a soustředěná bojová jednotka mířící na misi, která může dopadnout všelijak. Před tou či onou obří krabicí občas někoho vytrousíme. Setkáme se ještě? Vysedám. Zápis na vrátnici tvářící se jako recepce. Mezi pětipatrovými regály plnými palet se zbožím se jak trpaslíci proplétají skladníci na svých strojích. Mlčky plní příkazy. „Sto jedna… pět… kartonů,“ ozve se nelidsky lidský hlas vedoucího skladu z digitálního zařízení. Už mi z toho ani nenaskakuje husí kůže. Mířím k balicím linkám. Převléknu se. „Dneska vás potřebuju v chlaďáku,“ usmívá se mistrová. Pod flísku si dám triko navíc a na hlavu narazím čepici. Nad paletou s krabičkami začínám do hodiny zimou usínat. Jdu si dát kapučíno z automatu. Za sedm českých. Upíjím ho v malé jídelně, v celém „terminálu“ je zákaz konzumace čehokoli. Hledím oknem přes hranatá monstra do dáli na kopečky se zbytky polí pod lesem. Myslím na jednoho zelináře na severu Moravy, co neustál boj s tzv. veřejným zájmem a jednou všemocnou automobilkou z dalekého východu. Jedna taková u Kolína už přinesla deziluzi nejednomu znáborovanému Čechovi. Zelináři všech regionů, spojte se! volám v duchu. Po čtyřech hodinách kýžená přestávka. Do jiného automatu hážu osmnáct českých. Vypadává chlazená maková maxihouska s trochou másla, s plátkem sýra a šunky. „Je tady někdo od polepu? Potřeboval bych…“ nakukuje do jídelny pán z kanceláře. Tak „od polepu“? To budeme asi my. Přijel kamion, je potřeba několik palet rychle označit čárovými kódy. Krabici po krabici. Housku dojím potom. Strávím ji u balicí linky, kde strávím i zbytek směny. Je to úplná alchymie. Do jemné fólie odvíjející se z role vložíte zboží. Zmáčknete knoflík. Rameno vytvoří svar. Pás posunem oddělí celek a něžně jej vpraví do horkých útrob stroje. Z něj slavnostně vyjede kompaktní balíček s fólií napnutou jak elasťáky na vnadných ženských křivkách. A šup s tím na paletu. Je to radost, naplnit si tu svoji, pěkně ji omotat, označit a hrdě ji paleťákem odvézt k dispozici skladníkům. Kde asi skončí? Mně ovšem končí směna. Odpis na vrátnici a svět se otevírá. Už mám takový rituál. Na Opatově si v jednom bufítku dám skvělou zelňačku. Takový malý český sen. Přehození výhybky. Žádné hogo fogo, ani žádný z mnoha čínských fastfoods. Po očku sleduji lidi sklánějící se nad svými ovárky, gulášky, dršťovkami… a vepřem-knedlem-zelem. Zelí. Když nebude naše, dovezeme je. Třeba je ve sklenicích sám označkuji pro tuzemský prodej. Češi ale jsme a jimi zůstaneme, zóny nezóny, zelí nezelí. Radek Starý

Absolutní spravedlnost sice neexistuje, ale co je moc, to je moc. (Kandidáti zelených Petr Uhl a Kateřina Jacques na mítinku před volbami.) FOTO TOMKI NĚMEC

P

roč k patu došlo, už Respekt vysvětlil a dosyta se to promlelo i na stránkách novin. Další otázky směřují do budoucnosti – jak takovým remízám nebo velmi těsným výsledkům napříště zabránit? A co by nám přinesly předčasné volby? Receptů na první problém je několik. Druhá otázka je zapeklitější.

Křivá spravedlnost „Návrhy na změnu volebního systému již neodmyslitelně patří k povolební kocovině,“ píše v Lidových novinách právník Jiří Přibáň. Jestli je to kocovina, o tom se můžeme přít, ale o způsobu, jak volit svoje zástupce, se čile debatovalo už za první republiky (viz box). Politologové specializující se na volební systémy, které Respekt oslovil, říkají, že teď není třeba radikálně měnit ústavu, protože existují způsoby, jak remízám podobným té současné „sto ku stu“ zabránit. První nástroj je prostý a nevadí snad nikomu – přidat nebo ubrat jednoho poslance. V českém Senátu už sedí jedenaosmdesát senátorů a liché pravidlo ctí většina evropských parlamentů. Jak připomínají politologové Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu Akademie věd i Jakub Šedo z Masarykovy univerzity, Švédsko bylo po volbách v roce 1973 v téměř totožné situaci: blok tří pravicových stran získal stejný počet mandátů jako dvě levicové. Švédové snížili počet poslanců o jednoho, z 350 na 349 a podobná situace už se nikdy neopakovala. Druhý nástroj se jmenuje většinová prémie – vítěz voleb dostane jako bonus většinu v parlamentu, je tedy jistota, že sestaví vládu s převahou. Patům tak brání latinskoamerické státy, v Evropě pravidlo prosadil před letošními volbami Silvio Berlusconi, byť to byl nakonec blok jeho protivníka Romana Prodiho, kde z novinky těžil. A konečně třetí řešení se vrací ke kořenům celého současného problému – k velikosti obvodů. Buď vyrovnat velikosti obvodů, nebo je sjednotit v jeden. Celou zemi jako jeden volební obvod zavedlo Slovensko, Nizozemsko nebo Izrael, my jsme takto volili do Evropského parlamentu: je to téměř absolutní naplnění principu poměrnosti. Takové řešení vidí v Britských listech jako ideální Josef Baxa z Českého statistického úřadu, který také vypočítal, že pak by měla ODS, lidovci a zelení 104 hlasy, a zmiňují ho také politologové. Po větší poměrnosti systému volají zelení, komunisté a někteří sociální demokraté. Hlavním argumentem proti současnému rozdělení volebních obvodů je námitka, že hlasy voličů mají rozdílnou váhu. „Hlavní pokřiveností našeho volebního systému je to, že různí voliči volí

různý počet poslanců podle toho, v jak lidnatém kraji bydlí, a podle toho, kolik voličů v tom kterém kraji přijde k volbám,“ píše Baxa. V názoru, zda je systém založený na takové nerovnosti protiústavní, se právníci rozcházejí. Bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl je přesvědčen, že ano, šéf katedry ústavního práva pražské právnické fakulty Václav Pavlíček, že ne. „Neexistuje absolutní spravedlnost a rovnost,“ říká Pavlíček. „Samozřejmě není nejlepší, že některé kraje jsou malé, ale každý systém má slabiny.“

Jednou budem chytřejší Mezi recepty na vzniklou remízu se objevují i předčasné volby. „I když se samozřejmě jedná o krajní řešení, ani zdaleka to nemusí být nejhorší ústavní způsob, jak znovu uvést do pohybu politický proces v této zemi,“ píše Přibáň v LN. Většina sociologů ani politologů si ale moc netroufá reakci voličů odhadovat, protože s předčasnými volbami jdoucími krátce po řádných nemá Česko zkušenosti. Zatím víme jen z bleskového výzkumu STEM pro Českou televizi

Pražákům, těm je tu hej Pro nově zrozenou Československou republiku se podle první vlády Vlastimila Tusara, z níž vzešel volební zákon, nejlépe hodil poměrný systém: složení Národního shromáždění mělo totiž podle otců-zakladatelů odpovídat „nejen skutečnému poměru politických stran, nýbrž i skutečnému poměru národností obývajících republiku Československou“. Jak popisuje politoložka Tereza Novotná ve sborníku Volební a stranické systémy, pak nastala situace velmi podobná té dnešní – existoval nepoměr mezi mandáty pražskými a z jiných obvodů. Metropoli zastupovalo více poslanců, na zvolení jednoho stačilo 30 tisíc hlasů, kdežto v jiných obvodech téměř padesát tisíc. Vláda to zdůvodnila tak, že Praha jako sídlo institucí a místo, kde je soustředěna elita národa, si zaslouží více poslanců. Poměrný systém byl (stejně jako dnes) zakotven v ústavě, proto bylo složité ho změnit. Politici, třeba Jiří Stříbrný v roce 1930 návrhem na zavedení většinových prvků, se ho tedy snažili zreformovat, ale nikdy se jim to nepodařilo.

bezprostředně po volbách, že necelá polovina dotázaných předčasné volby nechtěla. Váhavě s takovým řešením souhlasilo třicet procent, určitě pro bylo osm procent. „Něco více budeme vědět na konci měsíce z povolebního výzkumu. Cokoli jiného by byla pouhá spekulace,“ říká Tomáš Lebeda. Jeho kolegové se nicméně shodnou v odhadu, že by měly smysl pouze tehdy, kdyby se uskutečnila některá z výše popsaných změn, jinak hrozí, že dopadnou opět patem. „Jeden zajímavý faktor by nové volby určitě přinesly, pokud by se konaly brzy,“ říká Marek Ženíšek ze Západočeské univerzity. „Voliči by se nerozhodovali mezi pěti stranami, ale mezi dvěma bloky. Navíc ti, kteří hlasovali pro politickou stranu, která se podle voleb nedostala do parlamentu, by měli šanci ,nezahodit‘ svůj hlas a dát jej nějaké politické straně, u které je pravděpodobné, že se do sněmovny dostane.“ Silvie Blechová

Q

Jsou předčasné volby řešením? A jak z patu ven? Debata na www.respekt.cz.

Na začátku devadesátých let se hledělo na prvorepublikovou tradici a taky (stejně jako ve všech postkomunistických státech) na to, že poměrný systém lépe brání vládě jedné strany, s níž měly země neblahé zkušenosti. Paradoxně se ale na počátku devadesátých let za většinový systém přimlouval Václav Havel (paradoxně proto, že o deset let později to byl právě on, kdo podal stížnost k Ústavnímu soudu na opozičně smluvní „většinové“ změny). Navrhoval, aby se do Federálního shromáždění volilo většinově, protože věřil, že se tak omezí vliv extremistů a obecně politických stran a do politiky vtrhnou nezávislé osobnosti. Plán ale nenašel podporu. Klíčová debata, jejíž důsledky dnes vidíme, se rozběhla prakticky okamžitě po volbách v roce 1998. Záměr opozičně smluvních partnerů ODS a ČSSD rozsekat osm krajů na 35 malých obvodů a zavést přepočítávání, které by zvýhodnilo velké strany, zatrhl Ústavní soud. Nový volební zákon ale kvůli volbám v roce 2002 přijat byl a řadu věcí změnil, umožnil třeba volit krajanům v zahraničí. Z původního návrhu ČSSD–ODS v zákoně nicméně zbyl zvýšený vstupní práh pro koalice – dvoustranná musí dosáhnout deseti a třístranná patnácti procent. Přibylo taky nové přepočítávání a země se rozdělila na nové volební obvody – z osmi na čtrnáct podle krajů.

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

5

Paroubek a jeho Kočka Muzikál za dvě miliardy korun

V

ětšině smrtelníků velká voda bere, Alexanderu Rozinovi ale v rozbouřených vlnách povodně připlavaly dvě miliardy korun. Ne úplně samy od sebe: darovala mu je pražská radnice. U města, které se soudí s těžce zraněným turistou o dva miliony odškodného, je to překvapující štědrost. A co zaráží ještě víc, jsou jména spojená s tou transakcí: Jiří Paroubek, jeho přítel a neoficiální poradce Václav Kočka, advokát Miroslav Jansta, ale třeba také současný pražský primátor Pavel Bém. Vše se točí kolem pražského Výstaviště v Holešovicích. To místo je jakýmsi styčným bodem, ve kterém je nějak zainteresována řada lidí jmenovaných v proslulé zprávě policisty Jana Kubiceho. Centrem, ve kterém se stýká politika s podezřelými obchodníky a podsvětím.

Pořád je co slavit Skoro by se dalo říct, že informace o magistrátu a Rozinově slovenské společnosti Incheba je vyčichlou zprávou. První vstřícné smlouvy vůči této společnosti byly podepsány už před pěti lety a o dva roky později byly vypilovány k opravdové velkorysosti. Jenže teprve nedávné informace o úplatkářské aféře biolíh a Kubiceho dokument o srůstání státní správy s organizovaným zločinem dovolují i nezasvěceným porozumět dalším souvislostem. Než začneme to klubko rozplétat, je třeba říci jedno důležité sdělení: Václav Kočka, muž obtěžkaný v Kubiceho zprávě podezřením z přípravy mafiánských vražd, není jen dlouholetým přítelem někdejšího ekonomického náměstka na pražské radnici Jiřího Paroubka, ale také asistentem ředitele Incheby. A člověkem, který podnikatelům na Výstavišti rozdává většinu karet. Teď se krátce vraťme na počátek tisíciletí. Pražské výstaviště má problémy. Po Všeobecné československé výstavě v roce 1991 (za totality naplánované jako oslava sedmdesátého výročí vzniku KSČ, po listopadu 1989 uskutečněné jako hold vznikající demokracii) zůstal po státní firmě, která výstavu pořádala, dvouapůlmiliardový dluh u ČSOB. Kromě jiného za něj mohly desítky provizorně postavených pavilonů a staveb, které od té doby chátraly. V roce 2001 přichází na scénu slovenská výstavnická firma Incheba, jejíž šéf Alexander Rozin, ruský obchodník s nevalnou pověstí, má o lákavou plochu uvnitř Prahy zájem. Výstaviště v tu dobu představovalo spleť zadluženého majetku státu a prosperující části patřící městu. Vláda se s magistrátem dohodla, že Výstaviště by se mělo stát majetkově sjednoceným „přístavem pro odpočívající občany“. Jenže ještě než se dokončily plány, jak tohoto „sjednocení“ dosáhnout, objevil se Rozin a věci se začaly dít (viz box). Na jejich konci je následující výsledek: ruský podnikatel má dnes prakticky zadarmo v kapse šedesátiletý nájem na pražskou plochu, kde se roční příjem z provozu pohybuje kolem sedmdesáti milionů korun. Podle zaměstnance Incheby (nepřeje si být jmenován, ale jeho jméno má redakce k dispozici) se v obchodu velmi angažoval na straně Incheby Václav Kočka a na straně magistrátu jeho přítel Jiří Paroubek. Stačí jen dodat, že magistrát zastupovala při podepisování smluv právní kancelář Miroslava Jansty, advokáta velmi úzce spojeného s penězi a projekty sociální demokracie – za všechny zmiňme jen ten poslední, který straně přinesl takové problémy: plán prodávat licence na výnosnou výrobu biolihu. K tomu, co na obchod říkají zainteresovaní politici a obchodníci, se dostaneme později, teď ještě chvíli zůstaňme u Výstaviště, respektive u jeho vládce Václava Kočky a jeho synů, přátel či obchodních partnerů. Je to důležité. Václav Kočka se totiž nezajímá jen o „řetízkové kolotoče a autíčka“, jak tvrdil nedávno před kamerami jeho přítel Paroubek.

Krysař a Bídníci Najít odpověď na otázku, kdo je Václav Kočka (64), není úplně jednoduchá operace. Z internetu vypadnou jen zprávy o jeho roli organizátora Matějské pouti, maximálně zmínka o tom, že je poradcem Paroubka. Lidé, kteří jej znají, nechtějí mluvit na mikrofon a i po slibu zachování anonymity hovoří velmi opatrně: jde prý o člověka až fanaticky nadšeného pro svou práci kolem pražských poutí, jenž má prý nepochopitelnou schopnost navazovat kontakty, které se mu mohou hodit. Začal s tím už dávno v hlubokém komunismu, kdy ve státní agentuře Pragokoncert poznal třeba Karla Gotta, Františka Janečka a kdy se seznámil i s mnoha zajímavými lidmi během svých cest po Sovětském svazu. To všechno spolu souvisí dodnes. Začněme na východě. Pan Kočka, jeho synové a obchodní společníci figurují už řadu let v řadě pátracích policejních spisů. Kočka například podnikal společně s Andrejem Korpljakovem a Olegem

Rušný život pouťového krále: pořád v jednom kolotoči. (Premiérův poradce Václav Kočka v Lidovém domě při vyhlášení výsledků voleb.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Olejnikovem, dvěma významnými ruskými mafiány. Ten první zmizel před čtyřmi lety, když měl být zatčen za zorganizování dvojnásobné vraždy. Další společníky do svých současných firem našel Kočka na Balkánu, tihle lidé či jejich přátelé byli v devadesátých letech zase vyšetřováni za pašování drog a obchod s prostitucí. „Já s tím nemám nic společného,“ říkal tehdy Kočka a říká to i dnes. A faktem je, že ani on, ani jeho synové nebyli v této souvislosti nikdy obviněni. Policie nikdy nezískala důkazy o jejich konkrétním podílu na zločinech, vlastně jen dokázala monitorovat jejich styky s lidmi kolem organizovaného zločinu. V 90. letech zúročil Kočka své „pragokoncertové“ známosti a začal podnikal s padlým králem předlistopadové pop music Františkem Janečkem. Podle vzpomínek dobových obchodníků dováželi spolu textil a zlato z Turecka, ikony z Ruska, parfumerii ze Západu. Janeček také začal s Gottem provozovat na Výstavišti muzikály, které se později – za Grossovy éry – staly jakýmsi „společenským centrem“, kde se možná rodily základy budoucích afér jako Unipetrol nebo biolíh. Lze tak soudit ze jmen lidí, jejichž osudy se protly právě v „Kočkově“ muzikálové partě. Na přelomu tisíciletí už totiž muzikály neprodukoval jen Janeček, ale také Libuše Barková, pokoušela se o to Šárka Grossová, sponzoroval je milionovými dary například Andrej Babiš. Podle Barkové se na večírcích po premiérách či generálkách scházeli lidi jako Janeček, Michal David, Kočka, Mrázek, Provod, Gross, Jansta a další. O pár metrů dál má od magistrátu pronajatou (za korunu ročně) sportovní halu Janstův někdejší obchodní společník Antonín Charouz (spolumajitel IPB, který si z banky půjčil sedm miliard korun a nikdy je nevrátil). Podrobnosti o stycích lidí kolem muzikálů neznáme. Ale většinu jmen najdeme jako aktéry korupčních skandálů posledního desetiletí, o kterých jsme napsali na těchto stránkách hodně. Od tunelování IPB v druhé polovině devadesátých let a vražedných pokusů umlčet příliš povídavé věřitele ČSSD kolem Jansty přes privatizační schůzky sociálnědemokratických politiků s lidmi jako Pitr a Mrázek až po aféru biolíh a vraždu Mrázka. Těžko je možné psát o nějakém promyšleném korupčním spiknutí. Například Libuše Barková dnes naznačuje, že dohody vznikaly tak trochu náhodně. „Lidi sháněli ve společnosti kolem muzikálů kontakty a o čem se kdo s kým domluvil, není ani mně jasné,“ říká. Stejně tak se dá spekulovat o tom, proč se stal nástupcem Grosse ve funkci premiéra Jiří Paroubek. Před třinácti měsíci to vypadalo, že vlastně náhodou, protože nezastupuje ve straně žádný proud. S odstupem času se dá uvažovat o tom, zda nedostal funkci proto, že byl do jisté míry členem „muzikálové společnosti“. Vlastně tam patřil i Miloš Zeman, který se v době svého premiérování ke Kočkovi přátelsky a veřejně hlásil a Kočka zaměstnával jeho manželku.

Oživení jako řemen Mohou něco z toho objasnit okolnosti vzniku smlouvy mezi magistrátem a Inchebou? Při podepsání první smlouvy byl pražským primátorem Jan Kasl. „Byl jsem proti, ale musel jsem odjet na cestu do zahraničí. Vymínil jsem si, že se projedná po mém návratu, ale nečekali na mě a upekli to,“ vzpomíná Kasl. Kdo dokument na zasedání prosadil, neví, odpovědný byl ale ekonomický náměstek Paroubek a jeho kolega Petr Hulínský. Smlouvu odhlasovala celá rada, složená hlavně ze zástupců tehdy opozičně smluvních (a na magistrátu dokonce koaličních) stran ČSSD a ODS. „Ta smlouva byla pro mě poslední kapkou. Po ní jsem odešel z ODS,“ vzpomíná bývalý primátor Kasl. „Výstaviště potřebovalo oživit, Incheba slibovala investice a odhlasovala to rada,“ říká další radní Filip Dvořák (ODS), který se podle vzpomínek zastupitelů o podpis velmi zasazoval. Ale proč město kupovalo za velké peníze nepotřebný majetek? „Bylo to nějak v rámci toho oživení, ale podrobnosti si už nepamatuju,“ říká Dvořák. O dva roky novější a pro Inchebu ještě luxusnější dodatek už podepsal primátor Bém. Jemu se ovšem přes záchytnou síť jeho mluvčích a sekretářek nedá dovolat, teprve v pátek se ozývá jeho

Jak metropole přišla o dvě miliardy Alexander Rozin (55) koupil se souhlasem magistrátu od banky státní dvoumiliardový dluh po Československé výstavě za desetinu jeho hodnoty a získal tím pár desítek zchátralých sezonních staveb, které po akci zůstaly v areálu holešovického Výstaviště. Čerstvě zakoupené stavby vzápětí od Incheby koupilo město Praha – za tři sta dvacet milionů korun. Na této nepochopitelné transakci vydělal Rozin okamžitě sedmdesát milionů korun. A dál to bylo ještě lepší. Město mu totiž nezaplatilo v hotovosti. Místo toho pronajalo Inchebě celé Výstaviště – na dvacet let za šedesát milionů ročně – a dluh měl být umazán pětiletým nájmem. V roce 2003 to šlo ještě dál. Incheba se podle našeho zmíněného zdroje v podniku obrátila prostřednictvím Kočky na jeho přítele z magistrátu Paroubka. O čem jednali, není jasné, ale známý je výsledek: nová smlouva o šedesátiletém pronájmu Výstaviště Inchebě. Roční nájem klesl na deset milionů. Podle tohoto nájemního kalendáře nebude platit Incheba třicet let pronájem, respektive bude jej strhávat městu za nákup bezcenných barabizen. Roční příjem z provozu Výstaviště se pohybuje kolem šedesáti až sedmdesáti milionů

osobní mluvčí Mirka Kreuzerová s tím, že primátor je příliš zaměstnán současnými jednáními o vládě a neví, zda si ještě najde čas. Na smlouvách z roku 2003 figuruje i Paroubkovo jméno, ale ani jeho reakci se nepodařilo získat. Stejně tak není k zastižení advokát Jansta, který smlouvu právně posvětil. Kauzu před třemi lety interpeloval pražský zastupitel Jiří Witzany (ED). „To vysvětlení, proč jsou tak vstřícní a připravují pokladnu o miliardy, nebylo přesvědčivé. Rada se odvolávala na povodně a na škody, které na Výstavišti způsobily, ale povodeň poškodila jen část areálu a Incheba navíc inkasovala pojistku. Nevysvětlili ani, proč koupili ty pavilony, které jsou k ničemu,“ říká Witzany. Tento radní protestoval i později, naposled letos na jaře. Incheba podle Witzanyho neplní smluvní závazky o opravách areálu a stavbě nových výstavních pavilonů – proto by se dalo od nevýhodné smlouvy odstoupit. „Vedení radnice odpovídá vyhýbavě, jako že se něco prověřuje, ale nikdy z toho nic nebylo,“ dodává Witzany. Šéfům Incheby se nedá dovolat, jediné dostupné pražské číslo vyzvání a telefon na druhé straně nikdo nezvedá. Alexander Rozin není k zastižení ani v Bratislavě. Jaroslav Spurný

korun, za třicet let jsou to dvě miliardy do kapsy Rozina a dalších zainteresovaných podnikavců kolem tohoto kšeftu. Krátká současná návštěva Výstaviště ukáže, že většina budov koupených magistrátem už nestojí, některé shořely, jiné prostě spadly, takže město vlastně nic nekoupilo, peníze Inchebě darovalo. „Ten majetek měl minusovou hodnotu už v době, kdy město baráky kupovalo,“ říká tehdejší zástupce Prahy na Výstavišti Petr Řehoř, jeden z odpůrců obchodu. Otec celé transakce Alexander Rozin se narodil v ruském Saratově. Vystudovaný chemik šéfoval za totality v Bratislavě ve státním podniku Kniha. Jak se dostal na Slovensko, se nám nepodařilo zjistit. Je honorárním konzulem Thajského království v Bratislavě, od loňska poslancem bratislavské župy. Tamní média o něm píšou hlavně v souvislosti s obchody s pozemky a realitami, získal například za pakatel od státu pozemky na lukrativním místě, podobně jako v Praze ovládl tamní výstaviště, je tiskem podezřívaný z praní špinavých peněz. Slovenská média neopomenou nikdy dodat, že Rozin je slavný také svým luxusním autem značky Maybach za šestnáct milionů korun. Ještě za federace byl členem statutárních orgánů Omnipolu. Na Výstavišti slíbil před pěti lety investovat dvě miliardy korun, podle odhadu znalců provozu Výstaviště zatím investoval zhruba stokrát míň.

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Novu čeká velký třesk Do nejsledovanější české televize vdechnou život Rumuni

U

ž nikdy to nebude jako dřív, řeknou si tento týden zaměstnanci TV Nova. Vedení televize v čele s novým superředitelem Adrianem Sarbu (51) z Rumunska jim totiž oznámí změny, kterými stanice v nejbližších měsících a letech projde. A nepůjde o žádné kosmetické úpravy typu vystřídání několika známých bavičů. Televize má před sebou radikální proměnu podle balkánského vzoru. Možná to zní divně, ale jde o překvapivě dobrou zprávu. Nova se má stát moderní komerční stanicí, či spíše stanicemi.

Tanec kolem židlí „Žádná hustá atmosféra tady nevládne, pořád pracuju tak jako dřív. Ale to víte, všichni čekaj, co bude,“ říká do telefonu šéfreportér zpravodajství TV Nova Jan Tuna. Jaká je situace přímo na místě, bohužel nelze zjistit, protože podívat se do televize nesmíme. „Jde o nejtěžší období života TV Nova,“ říká dobře informovaný zdroj z Novy, který svou otevřenost vyměňuje za slib anonymity. Podle něj se hroutí systém, který zavedl ještě Vladimír Železný před dvanácti lety, tedy pyramidová struktura vedení, kdy o všem rozhoduje ředitel. „To jakžtakž fungovalo, když se Železný ještě skutečně věnoval televizi. Když ale začaly jeho politické a pirátské hrátky, přestal se o televizi zajímat a ta jela samopohybem,“ říká zdroj z Novy. Pyramidový systém prý navíc vedl k pasivitě a alibismu zaměstnanců, kteří se mohli schovat za rozhodnutí velkého šéfa. S tím by teď měl být konec. Produkční centra dostanou daleko větší volnost, ale jejich práce se bude také tvrdě měřit. O osudu pořadu rozhodne jeho prestiž, a především výtěžnost, neboli kolik na sebe dokáže nabalit pozornosti a reklamy. Program se bude měnit pravděpodobně mnohem rychleji, mělo by vznikat daleko více vlastní tvorby. Z výše uvedeného vyplývá, že na Nově se nyní třesou židle pod šéfy sekcí, ale i pod řediteli, kteří byli dosazeni bývalým vlastníkem – finanční skupinou PPF –, což je mimochodem nynější česká hlava Novy Petr Dvořák. Možná proto, aby je dostal ven, nebo alespoň oddělil zrno od plev, zavedl staronový vlastník CME nedávno

pro všechny manažery televize povinné psychotesty. I když mluvčí CME Romana Tomasová tvrdí, že firma je s Dvořákovými službami spokojena, nechce potvrdit, jestli nakonec zůstane. Své jisté ale nemají ani známé tváře televize typu Petra Novotného, pro které psychotesty neplatí. Nova shazuje starý kabát, o čemž svědčí i čerstvý odchod „hvězdného moderátora“ Pavla Zuny, který se nechal slyšet, že se v měnící se televizi „necítí dobře“. Nova však nemění jen tváře, ale i svou celkovou konstituci. A to i přesto, že je stále nejvýnosnějším podnikem CME a generuje polovinu zisku firmy. Změny si podle Tomasové vynucuje měnící se situace na trhu. S rozvojem digitální televize, kabelů a televize na mobilech tady dramaticky přibude konkurence. A hlavně: inzerenti, čili praví zákazníci Novy, touží po účinnější reklamě. Na celou strategickou změnu bude prý nejlepší právě rumunský manažer Adrian Sarbu. Podívejme se proč.

Čtyři Novy stačí Adrian Sarbu pomáhal v Rumunsku během posledních deseti let budovat celou síť televizí a je také jejich částečným vlastníkem. Sarbu ovládá určitý díl rumunské CME, díky čemuž dnes patří ke stovce nejbohatších občanů Rumunska. Podobně jako Vladimír Železný u nás, byl začátkem 90. let mluvčím vlády své země. Pak se začal věnovat televiznímu byznysu a došlo k jeho spojení s firmou Ronalda Laudera, která právě budovala své impérium ve střední a východní Evropě. Na rozdíl od Železného se ovšem později Sarbu nepokusil americkému vlastníkovi televizi ukrást, ale naopak prosadil vizi, jak ji rozvinout, aby vydělali všichni. Dnes podle této vize v Rumunsku fungují tři kanály CME: rodinný PRO TV orientovaný na hlavní proud, Acasa zaměřený na ženy a PRO Cinema, který je obdobou HBO. Sarbuovy televize sice nepřinášejí CME takové zisky jako NOVA, ale vykazují nejrychlejší růst. Není divu, že firma jej začátkem roku jmenovala ještě šéfem Novy a slovenské Markízy. „Tyhle kanály potřebují víc spolupracovat. Třeba si vyměňovat herce, pořady nebo studia k natáčení seriálů,“ vysvětluje

V Brně řádí škodná Kateřině Dubské se povedlo několik dobrých věcí. Lidé kolem ní už nepovažují ošklivost za normální. Ve výstavní síni bývalé brněnské slévárny Vaňkovka se sešla asi stovka lidí: pár desítek postarších zahrádkářů, mladé matky, studenti, lidé z brněnské nadace Partnerství a Hnutí Duha a také několik magistrátních úředníků. Je první čtvrtek v měsíci, a to se ve Vaňkovce debatuje o městě. Besedy svolává spolek brněnských občanů, který si dal jméno „Brno věc veřejná“ (BVV). Témata vybírá jeho zakladatelka Kateřina Dubská. Dnes se probírá územní plán. Radnice nedávno nadzvedla zahrádkáře: mají se vzdát pronajatých pozemků ve středu Brna ve prospěch veřejné zeleně a nových staveb. „Úředníci vám měli slušně vysvětlit, že území má sloužit veřejnosti. Navrhnu kompromis,“ uklidňuje pořadatelka rozčileného sedmdesátníka a vysvětluje, jak by se dalo postupovat: „Nejprve by se dala kolonie zprůchodnit novou cestou. Nájemce postupně připravíme na to, že zahrádky časem doslouží. A město by zatím kultivovalo mnohem zanedbanější místa.“

Znala jsem to jen z knih Kateřina Dubská si myslí, že by se lidé měli zajímat o své okolí. Zkouší to už asi 15 let. Začala osvětou. Vystudovaná socioložka a andragožka (vzdělávání dospělých) založila v Brně nakladatelství a nazvala jej podle zdevastované, kdysi slavné brněnské kavárny ERA 21. Zaměřila se na urbanistiku, architekturu a ekologii. „Kolegové se mi smáli, že zkrachuju. Nevěřili, že by někdo kupoval knihy o nízkoenergetických domech, hliněných stavbách, alternativních zdrojích energie. Já jsem ale věděla,

že u našich západních sousedů jsou součástí kultury a musí zákonitě přijít i k nám. Peníze do začátku jsem měla, mohla jsem si dovolit rozjet i nový měsíčník o architektuře, dělaný mladě a s ekologickým pohledem.“ Dnes její nakladatelství zaměstnává skoro desítku lidí a ročně vydává kromě časopisu o architektuře i několik desítek titulů, z toho je kolem dvaceti „poučných“. Před dvěma roky se čtyřicetileté nakladatelce podařila jiná dobrá věc: obrátila pozornost Brňanů k plánované stavbě odsunu nádraží a výsledkem bylo referendum. „Zaujalo mě, že největší stavbu v republice město umístilo do záplavového území. Plánovalo stranou zájmu médií, nenápadně, skoro v tajnosti.“ Kateřina sjednotila skupinu podobně smýšlejících lidí (Hnutí Duha, nadace Partnerství), tématu brněnského nádraží věnovala mj. celé číslo měsíčníku ERA, a nakonec jménem svého nakladatelství uspořádala vůbec první veřejnou besedu. „V evropských městech jsou občanské diskuse běžné, ale to jsem znala jen z knih, které jsem redigovala,“ vzpomíná. ERA 21 pronajalo sál a akci oznámilo v novinách. Besedu vedl česko-švýcarský urbanista Jiří Oplatek a slovo dostali i architekti jak z řad budoucích stavitelů, tak odpůrci odsunu a konečně také posluchači. Do nabitého sálu krátce zavítal i tehdejší primátor Petr Duchoň. „To bylo milé, ale mítink měl pořádat a zaplatit on se svými radními,“ komentovala to chladně tmavovlasá nakladatelka a spolu s kolegy začala připravovat referendum. „Že vůbec proběhlo, bude důležité ještě dlouhá léta,“ říká. „Probudili jsme občanské vědomí, nechtěla jsem jej nechat zase usnout. Zaregistrovali jsme se

Adrian Sarbu: Spolupracovat a nekrást. FOTO ARCHIV CME

mluvčí CME Romana Tomasová výhody, které má přinést jedno ředitelské místo pro celkem pět stanic. Cílem změn ale samozřejmě není prohloubení evropské integrace nebo jiné bohulibé účely, ale normální byznys: každá rumunská stanice oslovuje jinou cílovou skupinu diváků a nabízí tak atraktivní „materiál“ pro inzerenty. Ale mít víc různých kanálů je výhodné i z jiného důvodu. „Televize nakupuje pořady v balících. Občas se stane, že dostanete něco, co nelze umístit na stanici vysílající hlavní proud, protože je to třeba film pro náročné. Pokud nemáte alternativní kanál, je vám takový pořad k ničemu,“ vysvětluje z Londýna Tomasová. Pokud se tedy v balíku koupí se

známým seriálem ještě náročnější film a reportáž o výrobě dámských kabelek, v Rumunsku se každý pořad „hodí“ do toho správného kanálu a můžete mu dát dokonce i dobrý vysílací čas. Tahle strategie má podle CME skvělé výsledky a je jedním z důvodů, proč rumunské televizní kanály rychle rostou. „A multikanálovou cestou se budeme rozvíjet i v Česku,“ říká mluvčí Tomasová. S postupující digitalizací se tedy dočkáme bratříčků TV Nova podle rumunského vzoru. Podle Tomasové by se změna měla obejít bez nějakých zvláštních investic nebo personálního bujení. Půjde jen o to jinak rozložit síly.

jako občanský spolek a besedy běží dodnes.“ Veškerou organizaci, volbu témat, pozvánky redakcím a brněnským radnicím obstarává paní Dubská jménem spolku sama, ostatní členové spolku se zapojují, když je téma zajímá. O výsledku debat jsou elektronicky informovány radnice. A posluchači chodí. Tak velký zájem paní Dubskou překvapil: „Čekala jsem poloprázdno, protože o nádraží se tehdy v Brně nemluvilo. A také proto, že lidé jsou spíš pasivní a lhostejní. Na dezolátní stav města jsme si zvykli, ošklivost považujeme za normální. O odsunu nádraží si většina lidí myslí, že to tak být musí. Politikové také lidem namlouvají, že něčemu tak složitému nemohou rozumět.“ Do debat spolku se zapojilo i několik brněnských podnikatelů, kteří by rádi zatraktivnili budovy svých opuštěných továren. Absolutním hitem byla loňská podzimní výstava fotografií „Brněnský chodec“. „Politikové dělají všechno pro to, aby se tu auta měla dobře,“ oznámil podtitul výstavy a stovka fotografií brněnského historického středu ukázala pěší zónu obsazenou auty, mezi nimiž se na malé ploše prodírali chodci. Regionální příloha MfD přinesla seriál, který napsali čtenáři. Kritizovali léta rozkopané náměstí Svobody, špinavé ulice a auta v pěších zónách. „Na střed města má názor každý: matky, děti, podnikatelé i důchodci. Psali sami bez vyzvání, my jsme oslovili jen pár odborníků,“ říká vedoucí jihomoravské přílohy Karel Škrabal. Pár podnikatelů ze středu města Kateřině Dubské oznámilo, že i jim vadí dezolátní stav města, protože jim odehnal zákazníky. Na úřad si ale stěžovat nechodí. „To nechám v kompetenci spolku BVV, dal jsem jim podklady a držím jim palce,“ říká obchodník s textilem Jiří Vystavěl. Podpořit je ale nechce ani člensky, ani sponzorsky: „Nabalují se na ně různá hnutí jako třeba zelení. Když to pak radní zjistí, dostanou strach.“ Všechny akce pořizují lidé z BVV s minimálními náklady. Sál Vaňkovky je pro neziskové spolky a nadace zdarma, pozvaní odborníci odmítají odměny (účty za vystavené fotky ale zaplatil Katčin manžel). Besedy vede zpravidla jeden ze zakládajících členů, psycholog Luboš Kostroň. O tom, jak by se mělo v Brně stavět, řekl na jedné z besed: „O plánech by měli nejprve diskutovat obyvatelé. Jejich názory by politikové dostali k dispozici.“ Jenže do toho, aby politiky informoval, se mu

nechce. „Nechci nikoho napadat, ani dělat tlumočníka,“ vysvětluje šedesátiletý psycholog.

Jaroslav Pašmik

Q

Málokdo je tak odvážný Kostroně a jeho „spolkové kolegy“ označil nedávno náměstek primátora Radomír Jonáš za škodnou se vším, co k tomu patří. Když proti tomu protestovala řada brněnských intelektuálů, včetně některých profesorů Masarykovy univerzity, hájil se článkem v MfD, kde vysvětluje, proč jsou zelení a další aktivisté škodliví: „K plánovaným stavbám se vždy postavili odmítavě. Dělají to pro své vlastní zviditelnění a škodí vývoji Brna jako celku.“ Kateřina Dubská ale tvrdí, že komunikace radnice s občany není nemožná – i náměstek Jonáš jednou přišel, potíž prý ale byla v tom, že nikoho nepustil ke slovu. Někteří politikové občanské debaty neberou na vědomí vůbec. „Řeším to otevřenými dopisy a články v novinách, politiky písemně zvu, ale málokterý je tak odvážný a vejde mezi občany.“ Starostka radnice Brna-Střed Dagmar Hrubá (ODS) prý žádnou pozvánku od BVV neměla v ruce. „Vím ale, že jim jde o veřejné věci, měli by tedy hlídat, aby vandalové neničili městský majetek,“ říká. Pavla Hobstová Autorka je publicistka. INZERCE

Q

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Inflace v Evropě, věc ošidná Případ Litvy ukázal, že laťka pro euro je výš, než se zdálo

R

ozšíření Evropské unie v roce 2004 změnilo mapu Evropy a ovlivnilo i poměr sil v Bruselu. Změnila se i váha eurozóny v EU. „Velké země“ EU, s výjimkou Velké Británie, euro jako platidlo používají, nicméně většina zemí EU (třináct z pětadvaceti) je nyní mimo eurozónu. Nováčci, narozdíl od Dánska, Velké Británie a Švédska, ovšem deklarovali zájem do eurozóny vstoupit, a zejména u malých zemí se očekávalo přijetí eura velmi brzy. Vzhledem k velmi striktním domácím politikám byl tento krok považován za poměrně formální. Teď se situace komplikuje: Slovinsko přijímacím sítem prošlo, Litva ale nečekaně narazila. Co z toho plyne pro ostatní?

Potíž s kritérii Kritéria pro přijetí eura stanovila Maastrichtská smlouva a jejich výklad vychází z procedury přijímání „starých“ členů v tzv. Konvergenčních zprávách. Splnit je třeba pět kritérií: inflace, udržitelnosti veřejných financí (deficitu veřejných financí a veřejného dluhu), stability měnového kurzu a dlouhodobých úrokových sazeb. Procedura předpokládá po dobu nejméně dvou let účast domácí měny žadatelské země v kurzovém režimu ERM II (režim se stanovenou centrální paritou a fluktuačním pásmem). Od roku 2004 tak do tohoto režimu postupně vstoupilo 7 z 10 nových zemí (naposledy Slovensko na podzim 2005). Polsko, Maďarsko a Česká republika stojí zatím mimo ERM II a přijetí eura plánují nejdříve v roce 2010. Dvouletý pobyt v „čekárně“ a praktická nut-

nost přejít na euro vždy k 1. lednu vytváří ze vstupu do eurozóny tříletý „projekt“ s jasně stanoveným harmonogramem. Termínem pro přijetí eura prvními uchazeči se tak stal 1. leden 2007. EU je ale velká a složitá mašinerie. Musí spoléhat na poměrně formální a striktní procedury. Postihnout jasnými kritérii věc ekonomicky tak složitou, jako je připravenost země vstoupit do měnové unie, je obtížné a vede ke zjednodušení. Proto je také velmi obtížné vstupní maastrichtská kritéria přesně zdůvodnit. Proč deficit státního rozpočtu nesmí převýšit právě 3 % HDP? Nebo proč veřejný dluh nesmí být vyšší než 60 % HDP? Ekonomy však nejvíce provokuje inflační kritérium (inflace žadatele nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než průměr nejvýše 3 zemí s nejlepšími výsledky). Problém tohoto kritéria tkví nejen v tom, že předem není známá jeho hodnota, ale i v odlišné náročnosti kritéria u EU 25 v porovnání s EU 15. Více zemí má vyšší rozptyl inflace, a tudíž referenční hodnota bude v rozšířené Unii nižší (a tedy přísnější). Také započtení zemí mimo eurozónu, často s plovoucími kurzy, zvyšuje náročnost kritéria. Tyto země mohou být poznamenány například značným posílením kurzu a jejich inflace je pak velmi nízká. To má ovšem pramalou relevanci pro hodnocení připravenosti kandidáta pro přijetí eura. V obecné rovině lze také namítat, že země s nižší inflací nejsou nutně nejúspěšnější z hlediska cenové stability. Proto řada ekonomů považuje za „nejlepší inflaci“ tu, která se pohybuje co nejblíže cíle Centrální banky, což je v případě Evropské centrální banky inflace pod 2 %, ale blízko nich, a nikoli co nejníže.

Další komplikací pro přehlednost kritérií je fakt, že pro posuzování jejich splnění neslouží jen jedna číselná hodnota, ale také například „udržitelnost“ vývoje či směřování k referenčním hodnotám.

Realita roku 2006: do eurozóny jen Slovinsko? Evropská komise na základě konvergenčních zpráv Evropské komise a Evropské centrální banky nyní dala zelenou přijetí eura ve Slovinsku k 1. lednu 2007. Žádost další země – Litvy – neprošla. Zprávy sice hodnotí pozitivně ekonomický vývoj v Litvě, konstatují ale nesplnění kritéria cenové stability. Nalezneme zde dva důvody. Jednak propočet kritéria ukázal, že inflace v Litvě byla o 0,1 % vyšší než referenční hodnota 2,6 %. Kromě toho zprávy konstatují riziko, že v dalším období litevská inflace dále poroste a bude se od očekávané hodnoty kritéria vzdalovat. Tudíž vývoj inflace neodpovídá požadavku na udržitelnost příznivého vývoje. Obavy z „ošidnosti“ inflačního kritéria se tak potvrdily. Ze tří zemí použitých pro propočet jen jedna používá euro. Lze také argumentovat tím, že nízká inflace ostatních je způsobená jak výjimečnými faktory (snížení daní na alkohol u Švédska), tak dočasností (v případě Polska). Inflace v Litvě je ve zprávě hodnocena jako neakceptovatelně vysoká, ačkoli je blízko inflace v eurozóně (letos 2,2–2,4 %) a je nižší než u řady jejích členů. Zřejmé není ani to, co značí „neudržitelnost“ inflačního vývoje. Byl-li tento soud vydán jen na základě inflačního výhledu pro litevskou ekonomiku,

pak se jedná o silný soud na základě slabých faktů. Každý centrální bankéř potvrdí, že zejména za podmínek rostoucí ceny surovin a celosvětového růstu cen je extrémně obtížné inflaci přesně odhadnout. A zde je navíc třeba odhadnout vývoj všech 25 zemí EU. Pokud tedy v tomto směru neuspěla Litva, bylo by velmi obtížné konstatovat, že kterákoli z rychle rostoucích, ale chudších zemí EU 25 uspěje podstatně lépe.

Co tedy dál Odmítnutí Litvy, země s velmi disciplinovanou makroekonomikou a dlouhodobě úspěšnou politikou fixního kurzu, lze sice formálně obhájit, ekonomicky ovšem velký smysl nedává. Fiskální politika Litvy je neevropsky striktní a její šance omezit vliv cen energií na inflaci jiným než administrativním způsobem je omezená. Ví to nejen Litevci, ale i ekonomové, kteří problém sledují. Navíc přístup Evropské komise a Centrální banky ke konvergenční zprávě vytváří obavy ekonomů dalších zemí o to, jak tváří v tvář hodnocení uspějí. Situace však není snadná ani pro ty, kteří tento striktní verdikt vydali. Na jednu stranu ctí potřebu respektovat rovnost zacházení se všemi zeměmi a brání se „volnější“ interpretaci kritérií, na druhou stranu i oni zřejmě chápou problematičnost verdiktu. O tom, že to mnohé nové země mohou považovat za neadekvátně tvrdé zacházení s jejich právy, ani nemluvě. Luděk Niedermayer Autor je viceguvernér České národní banky.

Q

Třináct prezidentů střední a východní Evropy (na setkání v bulharské Varně letos v květnu). Budoucnost s eurem? Kdo je pro? A jak to zvládnout? FOTO PROFIMEDIA.CZ

V Kremlu zkouší myslet na budoucnost Rusko patří k zemím, které se radují z vysokých cen ropy a plynu. Nakolik se ale radují samotní Rusové? V Rusku platí jedno staré přísloví: Když nejsou peníze, je to problém, pokud ale jsou, je to problém ještě větší. Kvůli rekordním cenám ropy a plynu teď Rusové peníze mají. Mají tedy i problémy s tím, jak s nimi naložit? Zlaté časy už v Rusku jednou zažili. Psala se 70. léta minulého století a na Západě vypukla energetická krize. OPEC se společně domluvil na zdražení ropy, barel stál až 35 dolarů a SSSR mohla z příjmů zásadně modernizovat svoji armádu. Studená válka byla v plném proudu a běžný občan Ruska byl rád, že nesedí ve vězení a má co jíst. A že je možné příjmy z ropy rozumně rozdělovat mezi obyvatelstvo jako třeba v Kuvajtu? O tom tehdy v Rusku nikdo neslyšel. Dnes to mají Putin a jeho tým těžší. Všichni kolem se ptají, co s těmi miliardami dolarů bude, kam je vláda chce investovat. Vláda již před časem zřídila Stabilizační fond (SF), v němž je nyní asi 1,8 bilionu rublů (necelých 1,5 bilionu korun), když jen od začátku letošního roku přibylo 600 miliard rublů.

Ministerstva se teď mezi sebou přou o to, kdo má z dolarového koláče ukrojit větší díl. Během nedávného setkání šéfů vlád Eurasijského ekonomického společenství v Minsku prohlásil ruský premiér Michail Fradkov, že už ví, jak by se daly peníze moudře utratit. Výčet zní ale zatím velmi obecně: jde o výzkum moderních technologií, vesmírný program, rozvoj telekomunikací. Nic konkrétnějšího zatím premiér neprozradil, pouze poznamenal, že Stabilizační fond roste zázračným tempem. Šéf ministerstva ekonomického rozvoje a obchodu German Gref a ministr financí Alexej Kudrin ale rozhazovačné nálady usilovně brzdí. Již dlouho vyzývají kolegy, aby v zájmu krocení inflace v žádném případě státní výdaje nezvyšovali. Fradkov v Minsku mluvil o inflaci také, ale s větším optimismem: prý není důvod ke strachu, vláda má vše pod kontrolou, inflace v roce 2006 nepřesáhne 8–9 %. Ta se již ale v květnu vyšplhala k 5,6 procenta.

Zatím jen na důchody Koncem května se na toto téma vyjádřil i prezident Vladimír Putin ve svém výročním poselství vládě, parlamentu a všem ostatním „Rossijanům“. Zveřejnění tohoto dokumentu bývá nesmírně důležité, neboť obvykle startuje honbu rezortů za jednotlivými body státního rozpočtu na příští rok. To, co prezident upřednostní, dostane i v praxi více peněz. Prezident nečekaně prohlásil, že hlavním cílem není utrácení, ale naopak boj s inflací. Konkrétní kroky jsou však zatím mlhavé: Putin ministrům poradil „zvýšení efektivity rozpočtových výdajů“ nebo mluvil o větší finanční nezávislosti regionů. Už tam prý z Moskvy spolu s penězi nebudou odcházet přesné seznamy položek, za něž se mají peníze utratit. S větší finanční pravomocí chce Moskva zpřísnit kontrolu využívání peněz. Peníze ze Stabilizačního fondu Putin míní utrácet výhradně na likvidaci rozpočtového deficitu nebo na úhradu zahraničních dluhů. Kromě toho má zůstat nespecifikovaná „nedotknutelná“ rezerva. Stabilizační fond má být také rozdělen na dvě části: jedna má

Peníze ze saúdskoarabské ropy Jak se rozdělují příjmy z ropy například v Saúdské Arábii? Prvním rozdílem oproti Rusku je už to, že všechna ložiska i těžební společnost ARAMCO patří stoprocentně státu, tedy královské rodině. Zatímco například Gazprom drží ruská vláda

zachránit ruskou ekonomiku před případnými otřesy (například nečekaným poklesem ceny ropy), druhá bude mít název Fond budoucích generací (FBG). Jeho zřízení, smysl a způsob vedení chce ruská vláda teprve řešit. Mluví se o tom, že do začátku získá 10 % celkové kapacity Stabilizačního fondu. Zatímco ten má za úkol peníze chránit (neprovádět žádné rizikové operace), FBG údajně dostane volnou ruku k takovým investicím, které by objem peněz dále zvětšily. Přímá distribuce peněz směrem k občanům po vzoru ropných států Blízkého východu (viz box) se tedy v Rusku nechystá. Úroveň univerzit, zdravotnictví nebo infrastruktury není dobrá, zlepšovat se má ale postupně. Jediná investice, s jejíž pomocí Putin v dohledné době plánuje pozvednutí životní úrovně spoluobčanů, je zvýšení důchodů. Již v tomto směru úkoloval vládu. Jen pro zajímavost: průměrný důchod v Rusku dnes dosahuje něco kolem 3000 rublů, tedy zhruba 2500 Kč. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář a spolupracovník Respektu.

Q

„jen“ z jednapadesáti procent. Zbytek vlastníků je nepřehledný. Příjmy ze saúdskoarabské ropy jdou stoprocentně do královské pokladny, nepřímo pak ve vydatné míře putují občanům království. Vláda například dotuje střední a vysoké školy a studentům dává slušná stipendia. Platí státní nemocnice. Rodiny dostávají velmi výhodné půjčky na domy (splácí méně, než si půjčili). Další formou pomoci jsou také výhodné úvěry domácím podnikatelům a další různé formy podpor.

DISKUSE / PŘED 10 LETY

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

Změňme volební systém Hlavním problémem české politiky je dlouhodobě kombinace systému poměrného zastoupení a existence nereformované komunistické strany, která pravidelně získává mezi šestinou a pětinou křesel ve sněmovně. Protože má tato strana nulový koaliční potenciál, činí do jisté míry dysfunkční levou část politického spektra a potažmo celý politický systém. Řešením tohoto problému by bylo zavedení dvoukolového většinového systému pro volby do PS. Tento systém má dvě výrazné výhody: zachovává politickou pluralitu podobnou té, kterou vytváří systém poměrného zastoupení, ale zároveň eliminuje extremistická uskupení, jako je KSČM. V druhém kole hlasování se totiž tvoří taktické většiny voličů, které neutralizují kandidáty reprezentující politické krajnosti. Ve Francii, kde se tento systém používá při volbách do dolní komory parlamentu, požívá Le Penova Národní fronta zhruba stejnou popularitu jako KSČM u nás, ale v dolní komoře nezasedají žádní zástupci Národní fronty. Tím, že tento systém zvýhodňuje umírněné strany s koaličním potenciálem, nutí zároveň extrémní uskupení, aby se pokoušela zreformovat – pokud se samozřejmě programově nerozhodnou, že chtějí fungovat jen v opozici jako protestní stra-

P

ny. KSČM by se tedy musela rozhodnout, zda jí stačí, aby navzdory své dvouciferné procentuální podpoře byla, v relativních měřítcích, ve sněmově reprezentována přibližně stejně, jako je dnes reprezentována v Senátu, kde má mezi 81 senátory pouhé dva zástupce. Zavedení dvoukolového většinového systému by vyřešilo dva problémy najednou: radikálně by zmenšilo vliv KSČM, aniž by bylo třeba použít „nedemokratických“ opatření, jako je zákaz strany, a zároveň by zamezilo vzniku systému dvou stran, k němuž obvykle vede jednokolový většinový systém. Systém dvou stran znamená de facto vládu jedné strany (jedna strana vládne, druhá je v opozici), pro niž politická kultura postkomunistické demokracie zatím nedozrála, protože pokušení zneužívat v takovém systému moc je příliš velké. Například ve Velké Británii stojí tomuto pokušení v cestě dlouhé demokratické tradice; v Česku se politici snaží ovlivňovat média a nezávislé instituce, dokonce i když vládnou v rámci koaličních uskupení. Dílčí změna volebního systému nemá velký smysl. Mělo by jít o změny

o „patovém“ výsledku voleb se objevily téměř desítky návrhů, prostřednictvím nichž by se takové vyrovnanosti obou politických táborů mohlo zabránit. Poměr 100:100 je dílem řady náhod a dnes už jednoznačné orientace Martina Bursíka, který se po předvolebním ideologickém mlžení rozhodl, že po volbách se Strana zelených stává pravicovou. K těm, kdo prosazují radikální změnu volebního systému, přispěl i Jiří Pehe, který navrhuje pro volby do Poslanecké sněmovny zavedení „senátního“ dvoukolového většinového systému. S tím je však spjato mnoho rizik, která Jiří Pehe pomíjí. Svůj smysl by zavedení takových pravidel mělo na počátku 90. let, dnes však jde o návrh místy až nebezpečný. Hlavní problém spatřuji v tom, že by bylo velmi obtížné samotné narýsování hranic jednomandátových obvodů. Česká republika je z hlediska kulturního a socioekonomického značně vyprofilovaná a rozdělená podporou pravicovým a levicovým stranám na Čechy a Moravu. V případě vymezování volebních obvodů by mohlo dojít

k umělému nastavení hranic obvodů. Lze dopředu víceméně přesně odhadnout, ve kterém obvodu by ta či ona strana byla úspěšná. Jiří Pehe má pravdu, že tento druh většinového systému může přispět ke kultivaci politické scény tím, že eliminuje extremistické strany (KSČM), ale zase produkuje větší počet zvolených stran, což je případ našeho Senátu. Mandáty velmi snadno mohou získat známé osobnosti, které jsou bez návaznosti na politické strany a jejich struktury. Dalším argumentem Jiřího Pehe je, že strany by stavěly výraznější kandidáty, než je tomu v případě poměrného volebního systému. Otázkou je, zdali by ale subjekty nehledaly v nejsoutěživějších obvodech nepolitické a konsenzuální typy kandidátů, jakými jsou herci a zpěváci. Pokud sledujeme dlouhodobě výsledky senátních voleb, pak jednou z nejvíce volitelných značek je spojení MUDr. + (pravicová) politická strana. Být lékařem ale přece neznamená být automaticky dobrým a vnímavým politikem. Posledním mým argumentem proti dvoukolovému většinovému systému je ten, že u něj lze

A

sněmovny, velké strany by věnovaly těmto volbám mnohem větší pozornost a také více peněz. Vstup zcela nezávislých osobností nebo reprezentantů malých stran do sněmovny by tak byl mnohem těžší, než je tomu dnes v Senátu. Protože sněmovna je skutečným těžištěm politiky, strany by váhaly s nasazováním „neřízených střel“ v podobě nepolitických osobností. Musely by si prostě začít vychovávat skutečné osobnosti ve svých řadách.

rgumenty Pavla Šaradína jsou jistě závažné, ale stejné množství závažných varování je možné nabídnout v případě téměř každého volebního systému. Nové narýsování volebních obvodů je vždy riskantní, ale takový úkol lze svěřit nestranické komisi expertů. Protože rozdělit malou Českou republiku do 200 jednomandátových obvodů by asi nedávalo smysl, mohl by být snížen počet poslanců. Pokud by se dvoukolový většinový systém začal používat při volbách do

systému voleb na několika úrovních, které by byly navzájem provázané. Protože navrhovaná změna směrem k většinovému dvoukolovému systému by tak jako tak vyžadovala ústavní změny, dávalo by smysl změnit způsob voleb do Senátu tak, aby tato instituce byla spojena s rozdělením země do krajů. Senátoři by se tedy stali zároveň reprezentanty krajů na centrální úrovni. Mohli by být voleni buď v krajích na základě poměrného systému, anebo nepřímo: byli by například vybíráni krajskými parlamenty. I často požadovaná změna způsobu volby prezidenta by dávala větší smysl, pokud by byla organicky provázána s výše navrhovanými změnami. A v rámci této komplexní změny by pak jistě dávalo smysl též uvažovat o tom, zda by například hejtmani a starostové velkých měst neměli být voleni přímo.

PŘED 10 LETY

Omezení sekretariátů Pokud by taková komplexní změna nebyla možná, i pouhé prohození systémů volby obou komor parlamentu by zásadním způsobem změnilo českou politiku. Voliči KSČM by totiž byli při volbě do PS v druhém kole přirozeně nuceni k podpoře kandidátů demokratické levice, což by mohlo vést k tomu, že by na parlamentní úrovni byla levice reprezentována převážně jen ČSSD. Většinový systém by také částečně narušil snahy partajních sekretariátů posílat do sněmovny řadu nevýrazných politiků, jejichž hlavním rysem je stranická konformita. Protože v jednomandátovém obvodu může nakonec zvítězit jen jeden politik, byly by strany nuceny hledat kandidáty mezi osobnostmi. To by mohlo zvýšit celkovou kvalitu politické reprezentace. Jiří Pehe Autor je politolog na NYU v Praze.

Q

předpokládat nižší volební účast a značné procento ztracených hlasů. Obecně totiž pro poměrné volební systémy platí, že je v nich vyšší volební účast než ve většinových. Navíc v případě druhého kola může jít o volbu pro mnoho voličů nezajímavou. Je pravděpodobné, že ve druhém kole se například přesvědčený pravicový volič k souboji kandidátů ČSSD a KSČM nedostaví. Máme-li hledat vhodnou inspiraci pro náš volební systém, pak bychom měli nahlédnout do Maďarska. Tamější supersmíšený systém dokáže eliminovat všechna negativa, s nimiž se u nás setkáváme. Kombinuje dvoukolový většinový systém s poměrným systémem a tzv. kompenzačními listinami (bonusy). Dokázal za šestnáct let vyprodukovat stabilní stranický systém s dvěma póly, pohodlnou vládnoucí většinou a zachovává rovněž určitou míru proporcionality. Pavel Šaradín Autor je politolog na Palackého univerzitě v Olomouci.

Q

Je pravda, že dvoukolový většinový systém klade větší nároky na voliče. Lze ovšem argumentovat tím, že vyšší nároky tohoto systému na voliče nemusí být dlouhodobě na škodu. Ani volební účast by nemusela být nutně nižší. Ta se odvozuje, jak se zdá, spíše od toho, o jaké volby jde. Lidé nechodí k volbám tehdy, když mají pocit, že instituce, do kterých se volí, jsou nedůležité. Jiří Pehe

Q

Vedro po volbách „Nastala vedra,“ oznámil Respekt ve svém zpravodajském přehledu přesně před deseti lety – a meteorologické podmínky jako by byly to jediné, v čem je dnes vidět rozdíl oproti tehdejším povolebním časům. „Už první povolební týden, zdá se, leccos vyjasnil,“ říkal tehdy redakční komentář čtyřiadvacátého čísla. „Menšinovou vládu pravice se pokusí sestavit Václav Klaus, šéfem sněmovny bude na oplátku vůdce opozice Miloš Zeman a jeho strana obsadí i místa klíčových parlamentních výborů. Ale i když tento scénář vyjde do puntíku, přízrak nových voleb z české politické scény nezmizí. Otázkou je pouze, kdy k nim dojde a co bude po nich.“ I po volbách ’96 se hovořilo o „patu“ jako dnes. Pravicová koalice tehdy získala 99 mandátů a menšinový kabinet mohla sestavit jen proto, že opoziční tábor složený ze sociálních demokratů, komunistů a republikánů nebyl schopen svou těsnou většinu zúročit ve stavbu vlády; vládnutí konkurence mohl ovšem rozbít, kdykoli se mu zachtělo. Miloš Zeman ale výměnou za ústupky a funkce souhlasil, že bude protivníkův kabinet tolerovat. Respekt tehdy tváří v tvář nestabilní situaci s 20% voličskou podporou extremistům znovu oprášil své dávné volání po většinovém volebním systému. „Neprosadí-li se tahle změna teď, je velmi pravděpodobné, že přijde na program v mnohem horší chvíli: po předčasných volbách, v době chronické ústavní krize a všeobecného znechucení lidí z politiky,“ čteme na deset let starých stránkách. V něčem měla tahle analýza přece jen pravdu: tlak na většinový systém přišel o dva roky později za opoziční smlouvy, a jak to dopadlo, je teď už definitivně známé: volební nástroj byl změněn tak „chytře“ podle zájmu včerejších vítězů, že letos vrhl zemi do složité situace navzdory faktu, že tentokrát by se podle původního poměrného systému sestavovala vláda velmi snadno. Respekt č. 24/96

INZERCE

TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR HLEDÁ PRACOVNÍKY do INFORMAČNÍHO CENTRA PRO EVROPSKÝ VÝZKUM pro tematické oblasti | technický výzkum a vývoj (nanotechnologie, nové materiály, výrobní procesy, doprava) – požadované vzdělání: VŠ technického směru | financování evropských projektů výzkumu a vývoje, práva k duševnímu vlastnictví – požadované vzdělání: VŠ ekonomického resp. právnického zaměření. | sociální a humanitní vědy, věda a společnost – požadované vzdělání: VŠ se zaměřením na sociální vědy Ve všech případech požadujeme dobré komunikační schopnosti, výbornou znalost angličtiny, dobrou uživatelskou znalost kancelářské a komunikační techniky a kreativní přístup ke svěřené agendě. Motivační dopis a CV zašlete do 20. června na adresu [email protected].

9

TECHNOLOGICKÉ CENTRUM AV ČR HLEDÁ ASISTENTKU VEDOUCÍHO INFORMAČNÍHO CENTRA PRO EVROPSKÝ VÝZKUM Součástí agendy je samostatná komunikace s Evropskou komisí, s orgány státní a regionální správy, s poskytovateli prostředků pro podporu výzkumu a vývoje. Požadujeme VŠ, smysl pro týmovou spolupráci, výbornou znalost angličtiny, dobrou uživatelskou znalost kancelářské a komunikační techniky. Motivační dopis a CV zašlete do 20 června 2006 na adresu [email protected].

10

ZAHRANIČÍ

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Pod Tatrami pat nehrozí Slovenské strany před volbami neříkají, s kým do vlády nepůjdou

P

řed sobotním hlasováním do slovenského parlamentu lze vsadit pouze na jedno: povolební pat, jaký nyní zažívá Česko, v Bratislavě rozhodně nehrozí. Ve všem ostatním jsou ale předpovědi velmi riskantní.

Tématem jsou reformy Vladimír Mečiar, jenž ze všech dosavadních voleb dělal drama, je dnes okrajovou postavou – jeho Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) pomalu, ale jistě upadá a už není reálné, že by mohlo nějak významně zamíchat karty. Ani členství v EU a NATO, které v 90. letech zejména kvůli Mečiarově působení nebylo vůbec samozřejmé, nepatří k tématům zajímajícím politické strany a občany. Skutečným tématem těchto voleb jsou reformy. Na rozdíl od některých okolních států – zejména Česka a Německa – ale nejde o reformy, které je třeba teprve prosadit, nýbrž o ty, které jsou už rozjeté. V jaké atmosféře se volby konají? Dosavadní vláda Mikuláše Dzurindy (Slovenská demokratická a křesťanská unie, SDKÚ) změnila zemi k nepoznání: rovná daň, spoření na vlastní důchodové účty, protržní zdravotnická reforma, důsledný boj s mafiemi, změny ve školství… Za úspěch lze považovat skutečnost, že ač je na Slovensku stále ještě mnoho lidí, kterým se nežije dobře, reformy pohoršily jen velmi malým skupinám obyvatelstva. V makropohledu pak pomáhají všem, protože když hospodářství roste a prosperita se šíří (byť na východě pomalu), nakonec tím získají všichni. Tomuto modernizačnímu tempu ale myšlení elektorátu nestačí – vždyť i takto reformní vláda vznikla v roce 2002 více dílem náhody (propadlo velmi mnoho extremistických a levicových hlasů) než díky nějakému výraznějšímu posunu v myšlení lidí. Též proto je dnes pohled na volební prognózy opět neradostný. Socialistické, nestandardní a extremistické strany by podle průzkumů získaly pohodlnou většinu.

Směr, a. s. Favoritem voleb (podle průzkumů má sympatie okolo 30 % občanů) je strana Směr. Ta se po fatálním rozpadu levicového spektra v roce 2002 chopila úkolu jeho opětovného sjednocení. Tato marketinková strana se vydává za moderní sociální demokracii. Ve skutečnosti jde o seskupení mečiarovských velkoprivatizátorů (ti jsou v pozadí), pár přesvědčených socialistů a populárního předsedu Roberta Fica. Co vlastně Směr bude prosazovat, bude-li ve vládě, není zřejmé. Tvrdě kritizuje reformy, zároveň však nechce jít proti většinovému názoru, který podle průzkumů stojí za přáním reformy „doladit“, leč nikoli zrušit. A tak nikomu (zřejmě ani mnohým politikům této strany) není jasné, co je předvolební rétorika a co skutečné úmysly.

Dzurinda nasadil vysoké modernizační tempo, ale myšlení voličů té rychlosti nestačí. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Fico a jeho strana mají dvě hlavní slabiny – zoufalou nekompetentnost a odpudivé finanční pozadí. Fico ani za šest let od založení své strany nebyl s to vybudovat alespoň jakžtakž respektovaný tým odborníků. Navzdory ostrým slovům se tak Směr stále ještě nezmůže na odbornější kritiku reforem ani na smysluplné návrhy. Co se týče druhé slabiny, je veřejným tajemstvím, že Směr funguje jako akciová společnost, v níž má velmi silné slovo několik sponzorů, kteří si už od jejího založení rozdělili sféry vlivu. Je to vidět i na kandidátce Směru, plné lidí, kteří jsou z minulosti propojeni s mečiarovskými manažery státních firem či privatizátory – což této „sociální demokracii“ na důvěryhodnosti moc nepřidává. I proto se obecně očekává, že volební výsledek Směru bude o hodně nižší, než ukazují průzkumy. Koneckonců u Směru je to už tradice – o hodně nižší než očekávaný výsledek zaznamenal při posledních parlamentních a obecních volbách či při hlasování do europarlamentu. Dzurindově vládní SDKÚ naopak většina kompetentních pozorovatelů předpovídá lepší než průzkumový výsledek. Vyplývá to jednak ze zkušenosti posledních voleb, ale i z jiné věci: navzdory jisté-

Nečisté nohy Itálie Největší fotbalový skandál v zemi se promítá i do světového šampionátu. Co si o squadře azzuře vlastně myslet? Squadra azzurra, národní fotbalový tým, nastupuje 12. června na první utkání proti Ghaně s nejistými pocity. Itálie totiž prožívá nejhorší fotbalový skandál své historie. Ani hlavní organizátor mistrovství Franz Beckenbauer si vůči ní nebral servítky: „K podvodům dochází v mnoha zemích, ale v Itálii šlo o skutečný systém. Myslím, že tuhle ostudu italští hráči pocítí i při samotném šampionátu.“ Italové se proti tomu uraženě ohradili, ale prekérnost vlastní situace si uvědomují. Nikdo teď například neví, která mužstva budou hrát v příštím ročníku první ligy, a UEFA dala Římu měsíc na to, aby oznámil, které kluby se zúčastní evropských pohárových soutěží. O tom rozhodne disciplinární komise italského fotbalového svazu. Ta před dvěma týdny povolala z důchodu bývalého milánského prokurátora Francesca Saveria Borrelliho, který se proslavil v aféře „čisté ruce“ (1992–95). Odstoupit muselo celé vedení svazu a šéf olympijského výboru Alessandro Petrucci jmenoval mimořád-

ným komisařem advokáta Guida Rossiho, který se v minulosti zabýval krachem velkých průmyslových podniků – nyní zastupuje italský fotbal u mezinárodních sportovních instancí. Státní zastupitelství v Turíně a Neapoli ovšem nezajímají prohřešky proti sportovní morálce, ale trestné činy, ze kterých jsou podezřívány některé doposud významné společnosti.

Kdyby nebylo televize Fotbal je jednou z mála věcí spojujících všechny Italy. A s popularitou přichází nejen sportovní vášeň, ale i obrovské hospodářské zájmy. Jenže radikální změnu přinesl v roce 1995 evropský soud v Lucemburku. Rozhodl, že uvnitř EU se fotbalisté mohou pohybovat volně jako ostatní pracovní síly, což dalo hráčům i manažerům obrovskou moc. Druhým faktorem jsou placené televizní přenosy, z nichž pochází 60 % příjmů prvoligových klubů. Lví podíl dostávají ty

mu znechucení z Dzurindova mocenského stylu si nakonec mnozí voliči zřejmě řeknou, že přece jen se mu něco povedlo. Dzurinda se též snaží mobilizovat skrze hrozbu protireformní koalice Směr, HZDS a Slovenská národní strana, což zejména na vzdělanější voliče působí jako mimořádné účinný strašák.

Co zůstane, co se změní Proč Slovensku nehrozí český pat? Protože všechny strany si dávají pozor, aby se jasně nevymezily a nekonkretizovaly, s kým do vlády určitě nepůjdou. Výjimkou jsou křesťanští demokraté, kteří už avizovali, že ve vládě s Mečiarem určitě nezasednou. Jinak jsou všechny možnosti otevřené a volič nemůže vědět, jaké vládě vlastně dává svůj hlas, když volí svou stranu. Potvrdí-li se, že Směr ve volbách získá o hodně méně a SDKÚ více, než předpovídají průzkumy, nejpravděpodobnějším scénářem bude smíšená vláda. Pokud se dosavadní koalice SDKÚ, křesťanských demokratů a Maďarů navzdory minulým sporům dohodne na společném postupu a dohromady bude mít více procent než Fico, bude to dob-

nejvýznamnější – turínský Juventus, milánské AC a Inter, pak s odstupem římské AS a Lazio – a na ostatní zůstává mnohem méně. A to dává elitě sílu, jakou předtím neměla. Ještě v polovině 90. let vykazovala italská první liga jednu sympatickou zvláštnost – i mužstva z dolní poloviny tabulky dokázala porážet favority a čas od času outsideři jako Neapol, Janov či Verona dokonce získali mistrovský titul. Dnes nemají proti bohatým klubům šanci. A z tohoto podhoubí vyrostl současný skandál. Jisté je, že skutečným bossem italského fotbalu byl v posledních letech Luciano Moggi, hlavní manažer Juventusu. Právě na Moggiho podalo před dvěma lety několik dosud neznámých osob žalobu: skrze svaz rozhodčích a svého syna Alessandra – majitele firmy GEA spravující smlouvy asi 200 fotbalových profesionálů – prý rozhoduje nejen o výsledcích zápasů, ale i o kariéře hráčů, trenérů a celých klubů. Prokuratury v Turíně a Neapoli nařídily odposlechy Moggiho a jeho syna. Trvaly rok. A právě ve chvíli, kdy celé šetření spělo k závěru, dal někdo tisku zápisy telefonních rozhovorů. Byla to bomba. O delegování rozhodčích na zápasy rozhodovali dva muži: Pierluigi Pairetto a Carlo Bergamo. A jim dával pokyny Moggi. Některá mužstva byla před utkáním s Juventusem oslabena vyloučením důležitých hráčů, rozhodující góly nebyly uznány pro domnělý ofsajd atd. Alessandro Moggi údajně jistým klubům vyhrožoval, že nedovolí-li, aby jejich hráči či trenéři přešli do gesce jeho společnosti GEA, zasadí se o to, aby klub nedostal dobrou smlouvu o televizních přenosech. Juventus je akciová společnost, kótovaná na burze. Rodi-

rá zpráva pro reformy – nové sice zřejmě nepřibudou, ale ani se nezruší žádné z těch dosavadních. Možná je i alternativa, že se Směrem půjdou jen dvě ze zmíněných pravicových stran – i proto, že Fico se bude snažit ze všech sil, aby získal ve vládě většinu. V tom případě by se do opozice zřejmě dostala SDKÚ, což by ji jako mocenskou stranu mohlo rozložit, ale i posílit. To už by otázka zachování reforem přinášela větší otazník: sice by se asi nerušily, ale postupnými kroky by bylo možné destruovat jejich podstatu. Nejhorší možností, kterou však nelze předem vyloučit, je koalice Směru s Mečiarovým HZDS a nacionalistickou Slovenskou národní stranou. Ta by znamenala nejenom ničení reforem a nerozumnou hospodářskou politiku, ale i problémy s jejím mezinárodním přijetím. Přece jenom, až tak snadno zapomenutelný Vladimír Mečiar není. Robert Žitňanský, Bratislava Autor je zástupcem šéfredaktora časopisu Týždeň. Q K slovenským volbám viz též rozhovor na str. 16.

na Agnelli – vlastnící Fiat a Juventus – sesadila celé vedení klubu, nicméně nedovolí, aby jméno klubu bylo očerněno, a mistrovské tituly v letech 2005 a 2006 prý byly získány zcela regulérně na hřišti. K tomu se nyní nelze vyjádřit, ale z vyšetřování vychází najevo, že Moggi a Juventus nebyli osamoceni. Tisk informoval o telefonátech funkcionáře AC Milán do svazu rozhodčích a o dohodnutém výsledku s AC Udinese v roce 2005. K soudu byl povolán majitel Lazia Řím. A vedení Fiorentiny, která se označuje za oběť systému, strávilo u výslechu na neapolské prokuratuře 8 hodin.

Kde najít diváky Kdyby nešlo o Juventus či AC Milán, byl by výrok sportovní justice jasný: provinilec by sestoupil do druhé či třetí ligy a manažeři by byli vymazáni z profesního rejstříku. Ale s takovými giganty stojí italský fotbal před rozcestím. Buď sáhnout k drastickým opatřením a celé prostředí očistit, anebo reagovat jako obránce Juventusu i squadry azzurry Fabio Cannavaro a bývalý premiér i majitel AC Milán Silvio Berlusconi: říci „dělali to všichni“ s tím, že Moggi a jeho syn budou obětováni, obviněné kluby nastoupí v příštím ročníku s penalizací několika bodů a časem se na věc zapomene. Otázka je, zda se v tomto případě ještě najde 80 tisíc Miláňanů či Římanů, kteří budou ochotni zaplatit 50 eur za předem dohodnutý zápas. Josef Kašpar, Řím Autor je redaktorem televizní a rozhlasové stanice RAI.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

11

Irák bez Zarkávího Nejhledanější muž byl zneškodněn po třech letech stíhání

A

bú Músab al-Zarkáví, na jehož hlavu USA vypsaly stejně velkou odměnu jako na bin Ládina, byl zabit. Na situaci v Iráku to ale příliš nezmění. Terorista, kterému propaganda administrativy George Bushe dopomohla k vlivu, stačil velkou část svých hrozeb uskutečnit.

Vybudovat emirát Zarkáví byl opředen legendami od začátku svého působení v Iráku. První veřejná zmínka o něm pochází od Colina Powella v předvečer americké invaze v březnu 2003. Jednonohý terorista al-Káidy měl být důkazem spojení Saddámova režimu s mezinárodním terorismem a posledním argumentem pro intervenci. Později CIA uznala, že tato informace nebyla podložená. Zarkáví nejenže měl obě nohy, ale s bin Ládinem ho dlouho spojoval spíše konflikt. Delikvent narozený v roce 1966 ve městě al-Zarqa se stal aktivním fundamentalistou ve vězení, kde na začátku 90. let seděl za plánovaný útok na Jordánské království. Během vlády tálibánů odjel do Afghánistánu, kde se nepohodl s bin Ládinen a vedl vlastní výcvikový tábor u Herátu. Po invazi do Afghánistánu na podzim 2001 utekl do iráckého Kurdistánu, kde měl mít styky s fundamentalistickými skupinami. Tato informace stačila americkým službám na to, aby ho označily za alkáidovce. V Iráku Zarkáví vybudoval skupinu Jednota a džihád, jíž se připisují první velké atentáty od léta 2003, včetně destrukce mise OSN. Jako jediný identifikovaný zahraniční terorista s alkáidovským know-how na sebe soustředil pozornost zahraničních i arabských médií. To mu dopomohlo ke slávě, při rekrutování džihádistů, k penězům a nakonec ke statutu vedoucího aktivisty al-Káidy. V říjnu 2004 k ní prohlásil loajalitu a svou skupinu nazval Organizací al-Káidy v Mezopotámii. Usáma už úspěšného teroristu musel uznat jako jejího představitele v Iráku, přestože se jejich cíle úplně nekryly. Zarkáví se snažil způsobit v Irá-

ku chaos, a zhatit tak americké plány. Přispěl šíity a sunnity. Zarkáví útočil také na sunnitské k rozšíření útoků na civilisty spojené s novým cíle – na sunnitské politiky během vyjednávání režimem, rekruty policie a také šíitské cíle. o ústavě a nedávno na hrobky svatých například Jeho konečným cílem byl fundamentalistic- ve Fallúdži, jejichž kult jako puritánský fundaký emirát. Jordánským službám se nakonec mentalista odsuzuje. V lednu se podle listu alpodařilo získat v al-Káidě interní zdroj infor- -Haját situace vyhrotila natolik, že kmeny v sunmací. Ten prý udal, kdy a kde se Zarkáví setká nitském trojúhelníku a povstalecké skupiny, které se svým duchovním rádcem. A toho americké už déle organizovaly kampaň proti alkáidovským „teroristům a exkomunikátorům“, se střetly se služby už delší dobu sledovaly. Zarkávího muži v Ramádí. Rozkol mezi nacionalistickým povstáním a extremisty se už delší Mýtus Zarkáví dobu prohluboval, hlavně kolem otázky útoků na V souvislosti s jeho prominencí mezi teroristy náborové stanice irácké policie, v nichž vynikal se mluví o mýtu Zarkávího. Podle článku v lis- právě Zarkáví. tu Washington Post z letošního dubna pomohla organizovaná mediální kampaň Pentagonu Občanská válka pokračuje soustředit zápas s nacionalistickým povstáním na jeho nejhorší teroristický aspekt. Zarkáví se Zarkávího smrt tedy na povstání nic podstatnétak cíleně a nesprávně stal symbolem iráckého ho nezmění, podobně jako na něj nemělo vliv ani povstání. Ve skutečnosti je v něm role zahra- chycení Saddáma. Al-Káida sice přišla o schopničních džihádistů spíše okrajová. Nanejvýš ného organizátora, ale možná to posílí vliv bin tisíc alkáidovců, většinou cizinců, v poslední Ládinovy centrály, možná i boj o moc uvnitř době i Iráčanů, tvoří totiž jen malou část rebe- poměrně volné sítě skupin. Je šance, že se na čas lů, kteří se jinak rekrutují hlavně z řad iráckých nacionalistů. Povstání se po divokém začátku začalo lépe organizovat, masivními a systematickými útoky dosáhlo toho, že se Spojené státy plánují stáhnout z Iráku, vytvořilo celou síť kontaktů. Přestože nemá centrální vedení a kromě požadavku vypuzení amerických vojáků ze země ani politický program, posílil se jeho islámský charakter a vzrostla snaha o to, aby je lépe přijímali řadoví Iráčané. Povstání se tak distancovalo od teroristických akcí, jako jsou útoky na civilisty, popravy před kamerou i útoky na šíitské cíle. Ačkoli odpor k šíitské nadvládě patří k hybným silám sunnitských povstalců, rozkol mezi komunitami jako cíl rebelové odmítají. Za svůj cíl loni v září prohlásil válku mezi sunnity a šíity právě Zarkáví. Jemu se připisují útoky na šíitské náboženské cíle – od atentátu na vlivného ájatolláha al-Hakíma v roce 2003 až po nedávnou destrukci šíitského svatého místa v Samarrá, po níž následovala vlna násilí mezi Konečně mrtev... FOTO PROFIMEDIA.CZ

Jak tulipány přicházejí o ideály Kyrgyzští revolucionáři oslavili rok u moci, ale stále hledají sami sebe. „Ty neznáš Ryspeka?“ užasle zvedá obočí Zalkar, novinář z jikyrgyzského Oše, který udržuje čilé styky s místní odnoží čečenské mafie. Ryspek Achmatbajev je v zemi skoro populárnější postavou než prezident. Odkaz tohoto kriminálního bosse zůstává po jeho násilné smrti 10. května typickým symbolem kyrgyzských poměrů. Rok po vítězství „revoluce horských tulipánů“, první takové v postsovětské Střední Asii, se ukazuje, že její plody jsou stále ještě příliš vysoko, než aby na ně dosáhla většina řadových občanů.

Když trvá „telefonní právo“ Ryspek Achmatbajev je už za sovětské éry znám jako král podsvětí v oblasti jezera Issyk Kul. Po osamostatnění Kyrgyzstánu se orientuje na „poskytování ochrany“ podnikatelům, vydělává ohromné peníze a udržuje dobré vztahy s politiky. Koncem 90. let ale jeho konkurenti získávají převahu a on s obviněními z trojnásobné vraždy mizí ze země. Podle dohadů pak 24. března 2005 financuje tulipánovou revoluci, jeho lidé jsou viděni v davu, který plení prezidentský palác a svrhne prezidenta Askara Akajeva. Jisté je, že v Kyrgyzstánu se Ryspek objevuje v létě, po nástupu nového prezidenta Kurmanbeka Bakijeva a premiéra Felixe Kulova. Jeho bratr Tynyčbek ve funkci předsedy právního výboru parlamentu zařizuje audienci u generálního prokurátora a Ryspek může na proces čekat na svobodě. Poté je Tynyčbek při potlačování vězeňské vzpoury zabit, Ryspek v doplňovacích volbách hladce získává jeho mandát, ale vyděšená volební komise ho odmítá potvrdit – stále je totiž obviněn z vraždy. Když se pak pouští do urputné kampaně pro-

ti premiéru Kulovovi, neznámí útočníci do něj vystřílejí 39 kulek z kalašnikova. O vraždě koluje několik verzí včetně té, že pachatelé se k ní uchýlili, neboť jinak nemohli překonat „telefonní právo“ samotného prezidenta, jinak řečeno vděčnost za podporu revoluce. Běžné občany ale zajímají jiné věci. Třeba to, že za poslední rok to byl v Biškeku už čtvrtý politicko-kriminální atentát. Nebo že se tu nedoporučuje vycházet po setmění a pohybovat se po okrajových čtvrtích. „Hranice mezi kriminálním světem a politikou je velmi nezřetelná, spíš ani neexistuje,“ říká politolog Alexandr Kňjazev. Přitom kriminalita, korupce a chudoba byly v březnu 2005 hlavními tématy kyrgyzské revoluce. Po roce to vypadá, že revoluce ztrácí své ideály. Koncem dubna se v ulicích Biškeku sešlo 15 tisíc lidí s hesly „pryč s korupcí,“ „pryč se zloději“ i „chceme reformy“, a když před ně předstoupil premiér Kulov, demonstranti ho vypískali. Trhovci v Oši na jihu země, kteří ještě loni v létě novou vládu nadšeně vítali, už konejšivým slibům nevěří. Přiznat vinu současnému prezidentovi ale žádný z nich nechce, ač důvodů k radosti moc nemají. Obchodování zůstává jednou z mála možností obživy, sehnat v Oši a okolí práci je nemožné. Kvůli bezvýchodné situaci odsud lidé utíkají na sever či do Ruska. „Ceny bytů hodně klesly, ale jsou v podstatě neprodejné. Když se pokoušíme smlouvat o ceně, slyšíme: vždyť stejně odejdete a pak si to všechno vezmeme zadarmo,“ stěžuje si Galina ze stále se zmenšující ruské komunity. „Jedno se nám upřít nedá – máme demokracii. Někdy až moc demokracie,“ říká Gulgaky Mamasalijeva, drobná, ale energická žena, která vede ošskou pobočku místní nevládní organizace Inter-

bilim. Nevládní organizace podle ní s úřady problémy nemají a Kyrgyzstán v žádném ohledu nelze srovnávat se sousedním Uzbekistánem. Naopak, někdy podle ní mluví i do věcí, které by příslušely spíše politickým stranám. Například kdo bude šéfem okresní správy a jací lidé obsadí místa na radnici. „Stává se, že si nějaký XY zaplatí demonstranty a pošle je před radnici, aby požadovali sesazení hejtmana s tím, že právě jejich mecenáš je nejvhodnější osobou na jeho místo. Státní moc je slabá a obvykle na to přistoupí. Řeknou, místo hejtmana volné nemáme, ale nabízíme vám post jeho zástupce. A XY to s radostí vezme, protože právě toho chtěl dosáhnout. Jako místostarosta má totiž možnost brát úplatky také a investice se mu rozhodně vyplatí,“ říká Mamasalijeva. Slabost vládnoucích elit vidí jako problém i politolog Kňjazev: „Žádná politická krize, ale přerozdělování ekonomických zón vlivu. Co dříve patřilo lidem navázaným na Akajeva, se teď snaží získat jiní.“ O porevoluční jednotě prezidenta s premiérem se už dnes mluvit nedá a Bakijev vytěsňuje Kulova.

Jsme přítelem všech Stát ovšem není v rozkladu. Úřady fungují, důchody chodí víceméně včas a policisty v ulicích také občas potkáte. „Rok po revoluci se sami sebe ptáme, kde jsou její plody. Ale to je přece v politice normální,“ přemítá blízký spolupracovník

sníží počet útoků na šíitské cíle. Ale násilí, které se podobá Zarkávím vytoužené občanské válce mezi sunnitskými a šíitskými milicemi, jakož i etnické čištění v Bagdádu, v Basře a na severu země, se od masivních útoků na začátku roku fatálně stupňuje. Pro šíity byl Zarkáví symbolem terorismu a nestability Iráku, pro určitou část sunnitů naopak ochráncem sunnitských zájmů proti šíitskému vlivu, pro všechny pak ztělesněním občanského rozkolu. Mnozí sunnité tak vyjadřují nevoli spojenou s vizí „sunnitského terorismu.“ Smrt Zarkávího je určitě alespoň symbolický úspěch pro novou vládu. V den jeho smrti byli také, půl roku po volbách, dosazeni poslední tři ministři bezpečnostních rezortů. Skutečnost, že zmizel symbol extremismu, by mohla napomoci začínajícím rozhovorům vlády se sunnitskými povstaleckými skupinami. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Q

...ale zaživa hrozby plnil. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

hlavy státu Danyraj Narynbajev, který hájí zájmy prezidenta v parlamentu. Hned pak sám od sebe přechází na téma kriminalita: veškerá obvinění o spolupráci podsvětí s politiky odmítá, vláda prý postupně začíná situaci kontrolovat a naopak rozjíždí kampaň proti zločincům. Například v boji proti korupci kabinet zvolil originální metodu. Do funkcí gubernátorů oblastí jmenoval bohaté podnikatele, jeden z místních oligarchů Danyraj Usenov pak získal post prvního vicepremiéra. Vláda věří, že na rozdíl od kariérních úředníků tito lidé odolají pokušení nechat se uplácet. Jedni hodnotí toto opatření pozitivně, jiní jsou skeptičtí: „Stále je to špatné. V Uzbekistánu nebo v Rusku zaplatíš jen jednou a můžeš rozjet byznys. Tady ale čeká s nataženou rukou každý, ministerský dekret nikoho nezajímá,“ stěžuje si podnikatel Jurij. Podle Narynbajeva je jedinou opravdu účinnou metodou vzestup ekonomiky. Na otázku, jaký na to má vláda recept, mluví o nepříliš konkrétním souboru opatření na podporu investorů i domácích exportérů. Pro investory však Kyrgyzstán zůstává stále značným rizikem a kromě tureckých a čínských firem jich tu mnoho nevidíte. Ke stabilitě nepřispívá ani váhání vlády, kterým směrem se vydat. „Jsme malá země s omezenými zdroji, a tak se v zahraniční politice nemůžeme orientovat jen jedním směrem,“ říká Narynbajev. Nutno dodat, že Bakijevův tým musí čelit značným tlakům zvenčí. Kyrgyzstán je jedinou zemí na světě, kde pár kilometrů od sebe existují ruská a americká základna. Rusko se chová nejednoznačně: posiluje svůj kontingent a brojí proti přítomnosti Američanů v regionu. Přitom ale dobře ví, že bez Američanů by mělo velký problém s radikály v Afghánistánu, jak tomu bylo za Tálibánu. Za hřebeny Ťan-šanu pak je mocná Čína, která se snaží udržovat si Střední Asii jako prostor své ekonomické expanze. Prezident Bakijev reaguje tím, že čas od času změní názor na existenci americké základny v Gansi. Nyní se licituje o penězích: zatímco Američané jsou ochotni platit 100 milionů dolarů ročně, Bakijev požaduje dvojnásobek. Tomáš Vlach, Biškek, Oš Autor působí v agentuře Daroga.

K tématu i portrét sousedního státu, v němž „barevná revoluce“ neproběhla, na str. 12.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

T

ajné služby jsou už ze své definice nejraději, když se o nich nemluví. Právě v tomto smyslu má ale nyní německá rozvědka BND (Spolková zpravodajská služba) smůlu. Podle informací listu Berliner Zeitung mohla svým kiksem přispět k odhalení identity svých špionů v Rusku. Příčinou byla zřejmě prostá nedbalost. Během právního sporu před Spolkovým správním soudem v Lipsku se objevily dokumenty klasifikované jako tajné, které obsahovaly skutečná jména několika „zdrojů“ BND, konkrétně lidí, kteří v 90. letech působili v ruské armádě a zpravodajských službách. Lze z nich vyčíst skutečná i krycí jména, osobní data, ba dokon-

Příliš sdělná rozvědka

Iskandarov všemi zrazený Vzestup a pád tádžického demokrata

S

edí za mřížemi a má tam pobýt 23 let – za terorismus a ekonomické delikty. Přitom ještě před dvěma lety stál v čele státní plynové firmy a Demokratické strany Tádžikistánu. Tak vypadá finále politické dráhy Mahmadruziho Iskandarova. Čím více se v posledním roce psalo o úspěších a neúspěších „barevných revolucí“ v postsovětském areálu, tím více se – s výjimkou Běloruska – zapomínalo na ty země, které se změnám vyhnuly a vracejí se k hodnotám z dob studené války. Iskandarovův osud dokládá, jak snadno lze skončit ve vězení za volební výzvu současnému vládci země Emamalimu Rachmonovovi. Ilustruje, jak malou figurkou je postava jednoho disidenta v politických hrách mezi Západem a Ruskem na „frontové linii“ ve Střední Asii. A vypovídá i o tom, jak hladce dokážou spolupracovat úřady i tajné služby, jde-li o boj proti „oranžovému nebezpečí“, a ne třeba o pašování afghánského heroinu.

Od bojovníka ke správci plynu

Ernst Uhlau na pohyblivém písku. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

ce výši honorářů. Problém je v tom, že dotyčné dokumenty poslala k soudu sama rozvědka. A kdyby se informace v nich obsažené dostaly do nepovolaných rukou, tedy k ruským úřadům, mohly vést k odhalení špionů, kterým by pak v Rusku hrozily vysoké tresty vězení. V USA je úmyslné vyzrazení totožnosti agenta tajné služby federálním zločinem. Stačí připomenout případ pracovnice CIA Virginie Plameové, který zasahuje až do Bílého domu a jen tak neskončí. V Německu nešlo o úmysl, nýbrž jen o nedbalost, ale ani tu si rozvědka za rámeček nedá. Během nedávného německého skandálu se sledováním novinářů parlament rozhodl o publikaci klíčových materiálů a šéf BND Ernst Uhrlau se vzápětí postiženým omluvil. To není běžným zvykem u tajných služeb ani těch nejdemokratičtějších zemí. BND skutečně není pevná v kramflecích – jsou jí připomínány aféry německých špionů v Iráku, účast při výsleších v Guantánamu či třináct let stará záležitost s vyprovokovaným nákupem ruského plutonia. Personální změny nemusí zůstat doménou CIA.

…a když rozvědky mlčí Na BND a CIA se toho sype více, a to i z půlstoletí starých časů. Jedno z největších odtajnění materiálů CIA od druhé světové války vrhlo v úterý nepěkné světlo na dosud tajené krytí některých válečných zločinců a nacistů. Německé i americké tajné služby již v zimě 1958 přesně věděly, kde a pod jakým jménem se skrývá Adolf Eichmann, ale informaci tajily. Proč? Aby polapený strůjce „konečného řešení židovské otázky“ při výslechu nezmínil Hanse Globkeho – svého času právnického komentátora rasových norimberských zákonů a spolutvůrce „židovského kodexu“ na Tisově Slovensku, ale v 50. letech šéfa kancléřského úřadu Konrada Adenauera. Eichmanna až o dva roky později chytili agenti Mosadu. Dokonce ještě v září 1960, když Eichmann byl již v izraelské vazbě a americký magazín Life chtěl publikovat část jeho vzpomínek, vydal šéf CIA Allen Dulles pokyn, aby z nich byly vyškrtnuty veškeré zmínky o Globkem – ten totiž Američanům pomáhal koordinovat protikomunistické aktivity ve Spolkové republice. A proč se na to vše přišlo až teď? Je to výsledek amerického zákona z roku 1999, který nařizuje odtajnění všech vládních dokumentů týkajících se německých a japonských válečných zločinů. Nikdy není úplně pozdě. Zbyněk Petráček

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Iskandarov se narodil před 52 lety ve vesnici Todžikobod na východě Tádžikistánu. Ves se statutem okresního centra leží ve 300 kilometrů dlouhé Alajské dolině na úpatí Pamíru. Už za sovětských dob byla pověstná tradičním vztahem k islámu a na rozdíl od zbytku SSSR se tu například nikdy veřejně neprodával alkohol. Odtud pak v době agonie sovětské říše vzešlo islámské politické hnutí, které se později stalo hlavní opoziční silou občanské války. U mladého inženýra ekonomie Iskandarova ale perestrojka probudila zájem o jiné ideály. Na rozdíl od školených stranických kádrů naprosto nezkušený a nedotčený politikou založil Demokratickou stranu Tádžikistánu. Když pak v roce 1993 za občanské války vládní vojska Todžikobod bombardovala, Iskandarov uzavřel dohodu se Stranou islámské obrody, ze svých věrných členů sestavil 184člennou jednotku a sám se stal polním velitelem. „Dnes to vypadá divně, ale my jsme se potřebovali bránit,“ vzpomíná Iskandarovův zástupce Rahmatullo Galijev. A proč právě s islamisty? „Vzájemně jsme se doplňovali, mudžáhidé byli silní a díky spojenectví s námi je nikdo nemohl nařknout z náboženského fanatismu.“ Po uzavření mírové smlouvy v roce 1997 dostali všichni opozičníci místa ve státní správě. Iskandarov se stal generálem a náměstkem ministra mimořádných situací, později přestoupil do komunálních služeb metropole Dušanbe a nakonec se dostal k ředitelování podniku Todžikgaz, který zásobuje zemi plynem. Vzhledem k tomu, že Tádžikistán musí plyn dovážet a je ho nedostatek, jde o jeden z nejlukrativnějších postů v zemi. Ministr tu bere plat kolem 200 dolarů měsíčně a automaticky se počítá s tím, že si sám najde cesty, jak se uživit. Od obyvatel hlavního města se pak dozvíte, že Iskandarov se přizpůsobil rychle. Měl pod kontrolou hojně využívanou síť plynových pump pro automobilisty a úplatkům se prý rozhodně nebránil.

„Před třemi lety začal s náznaky, že v příštích volbách bude kandidovat proti současnému prezidentovi. A to byl začátek konce,“ říká zástupce Galijev. Začátkem roku 2004 vláda Iskandarova z čela Todžikgazu odvolala a v té době se už potichu rozpracovávala obvinění z korupce. V srpnu si ho předvolala prokuratura, nikdo mu však nezakázal cestovat, a tak tři dny poté Iskandarov odletěl do Moskvy. Vysvětluje to tím, že chtěl dostat svého syna na vysokou školu, ale v Moskvě se zdržel celý rok. V Todžikobodu těsně po jeho odjezdu někdo zaútočil na policejní stanici, úřady obvinily Demokratickou stranu z terorismu a Iskandarova z toho, že z moskevského úkrytu útok organizoval. Pak požádaly o jeho vydání. Ruská prokuratura obratem Iskandarova předvedla, po osmihodinovém šetření ale vyšetřovatelé dospěli k názoru, že vinu nelze prokázat, a propustili ho. Iskandarov zatím požádal o statut uprchlíka, ukázalo se ale, že s Ruskem už zdaleka nelze počítat jako s bezpečným místem pro opoziční aktivisty z jiných postsovětských zemí. Po třech dnech Iskandarova na ulici zatkla hlídka dopravní policie a odvezla do opuštěné chaty v lese. Pak podle zjištění advokátů putoval ruským vojenským letadlem zpět do Dušanbe. Tam byl předán tádžickým orgánům a převezen do vězení místní KGB. Oficiální verze úřadů zní „zatčen při dobrovolném návratu do vlasti,“ jeho zástupce Galijev je ale stoprocentně přesvědčen o únosu: „Při návratu u něj byla nalezena letenka a pas na jméno Balajn, ve vazbě ho zaregistrovali pod jménem Sobirov. Advokáti pak zjistili, že žádné z těchto jmen nefiguruje na seznamu cestujících pravidelné linky státní společnosti Todžikiston, vylétající z letiště Domodědovo.“ Galijev vidí v celé záležitosti prsty ruské Federální bezpečnostní služby, která v tomto případě neobvykle hladce spolupracovala s tádžickými kolegy. „Doma mu vyšetřovatel Chamidov vyhrožoval – uděláme s tebou to, co s Maschadovem. Pod medikamenty a mučením se nakonec přiznal,“ říká Galijev. Na vyšetřování i proces stačilo osm týdnů a za velkého zájmu státních médií byl 5. října 2005 vyhlášen rozsudek 23 let vězení. Podle Galijeva chtěl režim ukázat, že ještě nezapomněl na boj s korupcí a vypořádá se i s teroristy. Na druhou stranu Galijev předpokládá, že Iskandarov nebude v žaláři dlouho a po prezidentských volbách v listopadu 2006 bude pravděpodobně výměnou za slib odjezdu ze země propuštěn.

demokracie) se shodují v tom, že Iskandarova bylo sice zač šoupnout do vězení, ale proces byl rozhodně motivován politicky. „Zasloužil tak pět let, jenže stejně by bylo možné naložit s jakýmkoli členem vlády,“ říká Zoirov. Přitom Iskandarov mohl Rachmonova ve volbách ohrozit jen těžko. Bývalý předseda kolchozu totiž převzal zemi v roce 1996 ve stavu občanské války a totálního rozvratu a za deset let se mu podařilo učinit z ní místo, kde je možné vyjít bez obav v noci na ulici a kde se neumírá hlady. Komandanti, kteří Rachmonova na post dosadili v očekávání, že mu budou moci kdykoli vynadat jako malému klukovi, ho už poslouchají na slovo. Prezidenta tak dnes uznávají i lidé, kteří proti němu dřív bojovali. „Rachmonov má ale strach z těch, kteří mohou mít na jeho svržení vážný zájem,“ říká Zoirov. Podle jeho představ jde o administrativu Spojených států, která by mohla do nového protikandidáta začít pumpovat peníze ve snaze Rachmonova svrhnout. Jaký k tomu mají důvod? Poté, co zhruba před půl rokem musely USA na nátlak tamního režimu vyklidit základnu v Uzbekistánu, jim v regionu zůstala jen báze Gansi v Kyrgyzstánu. Z Tádžikistánu je do oblasti bojů v Afghánistánu o půldruhého tisíce kilometrů blíže než z Gansi, jenže Rachmonov nechce o stálé americké základně ani slyšet – přiklání se spíše ke spolupráci s Ruskem. Nemá totiž moc na vybranou. Přes milion občanů Tádžikistánu pracuje jako gastarbeitři v Rusku a z jejich výdělků pochází 60 % všech příjmů v zemi. Rusko, které má v Tádžikistánu základnu o počtu 7000 vojáků a neupřesněný počet pohraničníků i příslušníků tajných služeb, na oplátku uvolňuje pravidla pobytu Tádžiků na svém území. A přitom straší Tádžikistán, že případná dohoda s Američany by mohla vést až k zavedení vízového režimu, jako se to stalo například občanům Gruzie. „O Iskandarovi jsem mluvil s Condoleezzou Riceovou, když u nás byla na podzim na návštěvě. Slíbila, že se o něm při jednání s Rachmonovem zmíní. Ale zřejmě měla na programu důležitější témata,“ říká Galijev s tím, že se jeho strana bude dál domáhat propuštění svého předsedy. Za hlavní munici považuje dekret moskevské prokuratury, která ještě před únosem shledala Iskandarovovo stíhání jako neodůvodněné. Jisté je zatím tolik, že v Tádžikistánu přituhuje a u Rachmonova se objevují podobné příznaky jako u proslulého Turkmenbašiho – turkmenského vládce Saparmurata Nijazova. Parlament v Dušanbe například nedávno odhlasoval zrušení hranice 65 let věku pro hlavu státu (Rachmonovovi je 53), což opozice považuje za přípravu k dráze doživotního prezidenta.

Ve stopách Turkmenbašiho

Tomáš Vlach, Dušanbe

Domodědovská spojka

Žádné vládní instituci se nechce případ Iskandarova komentovat. Prezident už jednou řekl, že byl spravedlivě odsouzen za kriminální činy, které opravdu spáchal, a o slovech nejvyššího se v Tádžikistánu nediskutuje. Podle opozice je to naopak další z projevů mistrné prezidentovy hry – pod záminkou neschopnosti potichu odvolává opozičníky z funkcí, do kterých se dostali díky mírovým dohodám. Představitelé dvou dalších hlavních opozičních sil Muhaddín Kabiri (výkonný předseda Strany islámské obrody) a Rahmatullo Zoirov (předseda sociální

Q

Mahmadruzi Iskandarov Narodil se v roce 1954 v Todžikobodu na východě Tádžikistánu, vystudoval ekonomii; 1991 – podílí se na založení Demokratické strany Tádžikistánu; 1993–97 – za občanské války bojuje na straně opozice spolu s islamisty; 1997–2004 – po mírové dohodě s vládou přechází do státních služeb (zástupcem ministra mimořádných situací v hodnosti generála, pak šéfem komunálních služeb Dušanbe, poté v čele státní distribuční společnosti plynu Todžikgaz); 2003 – chce kandidovat proti prezidentu Rachmonovovi; 2004 – vláda ho odvolává z čela Todžikgazu; v srpnu je vyslýchán na prokuratuře kvůli podezření z ekonomických deliktů, 26. 8. utíká do Ruska; 2005 – 16. 8. unesen a vrácen do Tádžikistánu, 5. 10. za osm trestných činů včetně terorismu, banditismu a ekonomických deliktů odsouzen na 23 let vězení; 2006 – v listopadu po prezidentských volbách bude možná propuštěn.

TÉMA

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

13

Kdopak ví, přátelé, co nás v životě čeká? (Hácha se spolužáky v prvním ročníku na právech, třetí zprava) FOTO ARCHIV EMILA HÁCHY

Dobrý Čech Emil Hácha Před 61 lety zemřel prezident, k němuž se nikdo nezná

Za německé okupace se ocitl v čele tzv. Protektorátu Čechy a Morava slabý, nerozhodný, ale v zásadě slušný člověk. Formálně nesl odpovědnost za bezpočet zločinů a hanebností, jenže byl vinou těžké sklerózy prakticky nesvéprávný. Právě proto stály všechny rozhodující síly o to, aby v nejhorších dobách setrval ve funkci. Když krátce po konci války zemřel ve vězení, přijali to mnozí s ulehčením, jako by se s ním měla vytratit i jejich vina. Dr. Emil Hácha byl sice jen loutkový prezident, ale to, co vnesl do české skutečnosti, se má kupodivu dodnes čile k světu.

S

nad žádná hlava státu si v novějších českých dějinách nevysloužila takové pohrdání jako Emil Hácha. Když v červnu 1945 umíral ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci, čekala ho cesta do učebnic, ve kterých se na desítky let stal příkladem zbabělé poddajnosti. Přitom odhlédneme-li od výkonu funkce, kterou zoufale nechtěl zastávat, byl Hácha v zásadě úctyhodný muž. A jeho výzvu, aby se národ kvůli biologickému přežití podvolil okupantům, přijala zdejší společnost za svou nejen v dobách nacistické, ale později i komunistické moci. V postavě našeho „protektorátního prezidenta“ se tak koncentruje tragický rozpor, který se do českých dějin čas od času vrací.

Na dně O loutkových vládách se píše v nejrůznějších souvislostech. Emil Hácha v posledních dvou letech života naplnil tento žurnalistický obraz bezezbytku. Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat už na podzim 1941 a k rozhodujícímu úpadku duševních sil došlo následujícího roku. Zprvu podléhal hlubokým depresím. Odhodlával se k sebevraždě, marně však ve svém přísně střeženém okolí sháněl účinný jed. Tak radikální řešení však brzy bylo nad jeho síly. V roce 1943 už mluvil i jednal zmateně, ztrácel paměť i pojem o čase, nevěděl, co podepisuje, a leckdy se při jídle ani nedokázal trefit lžící do úst. Od počátku roku 1944 byl většinou netečný, nikoho nepoznával a často neudržel moč ani stolici. Zdržoval se výhradně v lánském ústraní, kde o něj vedle personálu a lékařů pečovala rozvedená dcera. Protektorátní tisk vysvětloval Háchovu neúčast na různých státních aktech „lehkou churavostí zaviněnou věkem“. Už ani jako loutka pořádně nefungoval, ale právě proto jej všichni potřebovali. Pro kolaboranty znamenal Háchův stav alibi: z titulu státního prezidenta nesl formálně nejvyšší odpovědnost za dění v ujařmené zemi, vinou sklerotické demence však byl prakticky nezodpo-

vědný, čímž se konkrétní viny rozostřovaly a vše se dalo s povzdechem omlouvat nepřízní osudu. Představitelé okupační moci by zase těžko hledali podobně ochromenou, všestranně zneužitelnou figuru bez ambicí, zato však s kreditem. Už jen svou zuboženou existencí demonstroval panskou velkorysost protektorů, kteří v březnu 1939 vzali český národ „do ochrany“. Byl natolik bezmocný, že se k němu mohli chovat s povýšenou benevolencí a cítit se alespoň v jeho případě šlechetně. Zásluhou donašečů jistě věděli, že je státní prezident v jasnějších chvilkách nazývá lumpy a gangstery, co říká v soukromí, jim však tolik nevadilo. Podstatná byla bezvýhradná loajalita na veřejnosti. V cestě stál Hácha snad jen křídlu nejzběsilejších českých fašistů, kteří by se sami rádi zmocnili hradních prebend, nacistickému vedení však víc vyhovoval jejich frustrovaný křik z podhradí. Kdyby do nejvyšší funkce uvedli nějakou obskurní figuru z galerie radikálů, mohlo by to v celkem pokojně kolaborujícím českém dělnictvu vyvolat rozčilení, jež by ohrozilo válečnou výrobu. Sám státní tajemník K. H. Frank napomenul vůdce českých fašistů Rysa-Rozsévače, aby štvanicemi proti protektorátní vládě nerušil „klid mezi obyvatelstvem, které je určeno k tomu, aby se v klidu bez politických zájmů v pilné práci zasadilo o vítězství Říše“. Háchovi se lid sice posmíval, v zásadě však vítal, že mu prezident vlastním příkladem ukazuje cestu k úlevnému ústupu od mravních nároků, jakými jej obtížila sokolská a masarykovská výchova. V jistém smyslu vyhovoval Hácha i československým představitelům v londýnském i moskevském exilu. Hlasitě mu sice vytýkali poraženeckou pasivitu, ale zároveň je těšilo, jak dokonale ztělesňuje marasmus domácí scény, neboť tím více vzrůstala prestiž zahraničních akcí. O tom, jak s ním naložit po válce, jednaly obě exilové reprezentace v březnu 1945 v Moskvě. Komunistický předák Rudolf Slánský, popravený o sedm let později vlastní stranou, tehdy soudil,

že Háchova vina je nesporná a musí být potrestán. „Proti morální škodě, kterou způsobil, nelze postavit aktivum, že někoho zachránil,“ prohlásil. Zástupce londýnské exilové vlády Prokop Drtina souhlasil. Hácha se podle něj nejvíc provinil už tím, že v roce 1939 výrazněji neprotestoval proti okupaci. Vyjádřil tak oficiální postoj Edvarda Beneše, který měl ovšem o pět let dřív – v kritické situaci, které rozuměl jako málokdo – pro Háchův postup mnohem větší pochopení. Pak ale musel stále častěji čelit Stalinovým výtkám, že zatímco jiné národy trpí a umírají, u Háchy v protektorátu se nic neděje. Když se po osvobození chopil funkce ministra vnitra komunista Nosek, vydal na sesazeného starce zatykač a do Lán vyrazilo trestní komando. Byť bylo zřejmé, že Hácha umírá, převezli jej ze zámku v Lánech do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde mu odepřeli jakýkoli kontakt s lidmi, které znal, a nepovolili mu ani předepsanou dietu, což mělo na jeho stav podle ošetřujícího lékaře fatální dopad. Historik Tomáš Pasák ve své háchovské monografii píše: „Politické důvody zřejmě převýšily důvody zdravotní, i když všem rozhodujícím osobám byl Háchův stav dobře znám. Jeho nemoc byla v takovém stadiu, že umožňovala i jiné řešení než zatčení a internování ve vězeňské nemocnici... Některá svědectví dokládají, že si Edvard Beneš Háchovu internaci nepřál. Měl zůstat v domácím vězení, a pokud by to jeho zdravotní stav dovoloval, měl být vyšetřován na svobodě. Jenže Benešova pravomoc byla omezená. Nemohl čelit politickému rozhodnutí ministerstva vnitra a vlády.“ Starý pán si naštěstí asi moc neuvědomoval, co se s ním děje. Teď už nikdo o jeho přežívání nestál. K úlevě mnohých zemřel po šesti týdnech internace. Podle Jana Masaryka, tehdejšího ministra zahraničních věcí, tím osud vše vyřešil – kdyby se Hácha ocitl před soudem, byla by to prý národní ostuda. Není ovšem tak docela jasné, co tím myslel, zda zubožený stav obviněného, nebo okolnosti, které jej přivedly do tak zoufalé situace.

14

TÉMA

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Proces mohl zřetelně rekapitulovat řetězec příčin a následků, z nichž povstala protektorátní skutečnost se všemi hanebnostmi a zločiny. Mravnímu soudu by tak nebyl vystaven pouze Hácha, ale také Beneš, prvorepublikové politické elity, spojenecké velmoci, které vydaly republiku Hitlerovi, a v neposlední řadě i Sovětský svaz. Pokud by Háchu hájil vskutku nezávislý advokát, jistě by připomenul, že pakt mezi Hitlerem a Stalinem učinil v prvních dvou letech války nacistickými spojenci i české komunisty. Ti se v době, kdy zde gestapo krvavě likvidovalo nekomunistické odbojové organizace, těšili relativně pohodlnému bezpečí, o které přišli teprve ve chvíli, když Hitler nečekaně napadl Stalinovu říši.

Konzervativec britského střihu

Hlavně nám dlouho vydržte, pane prezidente. (S Emanuelem Moravcem, počátek 40. let) FOTO ČTK

Těšil jsem se na klid O Háchově rozpoložení v době, kdy byl ve funkci teprve něco přes měsíc, svědčí jeho soukromý dopis z ledna 1939 kolegovi dr. Diwaldovi z Nejvyššího správního soudu: „Škodolibý osud poslal na mne tento nový úkol, když jsem se chystal do výslužby a těšil jsem se na klid. Bránil jsem se, ale z vážných stran mi bylo přijetí kandidatury vylíčeno jako má občanská povinnost. Hledali někoho politicky nezatíženého, kdo měl nějaký kredit. Oběť, kterou jsem přinesl, je větší, než jsem si

Vyvarovati se poruch klidu a pořádku Výhody kolaborantství doporučil Emil Hácha národu v projevu, který pronesl po brutálním potlačení studentských demonstrací, kdy nacisté zastřelili Jana Opletala a pro výstrahu popravili devět studentských předáků: „V posledních dnech došlo k událostem, které vážně ohrozily naši národní věc a statut daný Vůdcem. České obyvatelstvo dalo se bohužel strhnouti neodpovědnými skupinkami lidí k činům, které musím označit jako nanejvýš politováníhodné. Tyto zaslepené živly podléhají stále znovu nepřátelské propagandě a podněcování ze strany emigrantů. Výsledek jsou oběti na lidských životech a na jiných hodnotách, které jsou nám drahé. Životní prostor českého národa je vklíněn do životního prostoru německého národa. Musíme všichni chápati,

představoval. A nejhorší je, že to, co je mou povinností, tj. účast na zákonodárné moci, mohu vykonávat jen velmi povrchně, protože věci jsou tak naléhavé, že nemohu vládní usnesení, jež podepisuji, náležitě prostudovati. Mou jedinou nadějí je, že moje funkce nepotrvá dlouho. Podaří-li se uvésti běh státních věcí do klidnějších kolejí, podaří se snad také nalézt přijatelnou osobu se svěžejšími silami, než jsou moje. Jsem již životem velmi vyčerpán a zbytek mých sil je neúměrně malý a nedostačuje na řádné plnění úkolů tak rozsáhlých a choulostivých a mé dosavadní erudici odlehlých... Dále musím myslit na svou dobrou ženu, kterou měl asi Pán Bůh rád, že ji povolal dříve, než se na mne přivalila tato pohroma.“

co z toho pro všechny vyplývá. Národ německý má mocenské prostředky, o jejichž mohutnosti jste si mohli učiniti představu. Avšak musíte oceniti také některé jiné, pro nás nejvýše významné okolnosti. Území českého národa bylo ušetřeno válečných pohrom. Synové českého národa nejsou vedeni do boje. Stojíme téměř všichni při své mírové práci, majíce snad v některém směru postavení výhodnější nežli národy neutrální. Měli jste a budete mít plné porozumění pro střízlivé skutečnosti. Vyzývám vás co nejdůrazněji, abyste se vyvarovali veškerých poruch klidu a pořádku, majíce na mysli, že jakékoli činy proti veřejné moci a pořádku zavedenému v protektorátě měly by vzápětí nedozírné újmy pro jednotlivce i národní kolektiv. Pamatujte na bolest svých rodičů, na strádání svých žen a dětí, jež mohou vzniknout z vašich nerozvážných činů. Jsem přesvědčen, že uposlechnete této výzvy, že napříště nedojde k žádným shlukům, srocováním a jiným poruchám veřejného pořádku a klidu. Padly by další oběti, které pro zachování českého národa nemají smysl. Nesmyslným protivením se ozbrojené moci nelze nic získati, ale mnohé ztratiti...“

Pokud by došlo k soudu s Háchou, vyžádala by si zjitřená atmosféra asi exemplární rozsudek. Dnes ovšem víme, že tehdejší mravní rozhořčení nad „zrádci a kolaboranty“ živili hlavně ti, kteří rozhodně nebyli bez viny. Ve srovnání s nimi by Hácha mohl sloužit za vzor starosvětské korektnosti. Ta se ostatně stala hlavní příčinou jeho osobní katastrofy. Starý, unavený soudce, jenž se po smrti manželky na jaře 1938 připravoval už jen do důchodu, aby zbytek života věnoval literárním zálibám, se ke své problematické historické úloze dostal především díky bezúhonné pověsti a nedotčenosti politikou. Ta československá totiž právě zkrachovala. Národ se po mnichovské krizi jen obtížně vyrovnával se zhroucením veškerých jistot, v nichž jej po léta utvrzovali jeho představitelé v čele s Edvardem Benešem, jenž pár dní po vynesení verdiktu velmocí odstoupil a v tichosti emigroval do Anglie. Pozůstalá politická reprezentace v čele s premiérem Janem Syrovým a předákem agrárníků Rudolfem Beranem hledala osobnost, která by byla přijatelná pro zklamaný lid i pro Hitlerovo Německo. Nikdo zřejmě netušil, co ji ve skutečnosti čeká. Navrhován byl bankéř Jaroslav Preiss, podnikatel Jan Baťa, skladatel Josef Bohuslav Foerster, historik Josef Šusta, kníže Lobkowicz, diplomaté Chvalkovský, Osuský či Mastný, ale také představitelé tří nejvyšších správních úřadů. K nim jako prezident Nejvyššího správního soudu patřil i Hácha. Pozornost se nakonec soustředila především na něj, neboť bylo známo, že ve dnech mnichovské krize napsal Benešovi, aby se nespoléhal na pomoc Anglie či Francie, ale zajel rovnou do Berlína jednat s Hitlerem. Pro nadcházející časy se takový postoj zdál nanejvýš pragmatický. Hácha přitom rozhodně nepatřil k obdivovatelům moderních totalit, ať už pravého nebo levého zabarvení. Byl znám jako konzervativní anglofil s vytříbeným smyslem pro humor a hlubokým vztahem k umění, český vlastenec, hluboce věřící, avšak veskrze tolerantní katolík, ale především jako loajální úředník a vyhlášená právnická kapacita. Platil za předního znalce britské právní kultury, kterou se naučil obdivovat už v mládí, když jako koncipista praktikoval v Londýně. Jeho kariéra nicméně započala v habsburské Vídni, kde to díky skvělé odborné kvalifikaci dotáhl na dvorního radu a člena Nejvyššího správního soudu. Po vyhlášení Československé republiky se stal jedním ze dvou zakladatelů stejné instituce v Praze, od počátku stál v jejím představenstvu a po roce 1925 ji řídil. Podílel se i na tvorbě československé ústavy. Pražský Nejvyšší správní soud si díky jeho uvážlivým rozhodnutím vydobyl evropské renomé. Hácha mimo jiné působil jako stálý člen rozhodčího soudu v Haagu. K příznačným detailům patří, že jej převratné události roku 1938 zastihly při práci na zásadní stati o problematice vodního práva. S Anglií Háchu spojovaly i literární zájmy. Jako první přeložil do češtiny klasický humoristický román Tři muži ve člunu a vedle exotických povídek Rudyarda Kiplinga přebásnil i jeho slavnou litanii Když, jakousi esenci britských imperiálních ctností. I svými koníčky připomínal sportovně založeného gentlemana britského střihu. V mládí horlivě pěstoval alpinismus, v létě rád plaval v ledových horských jezerech a v zimě lyžoval. Sám řídil automobil a jezdil neobyčejně rychle, přičemž furiantsky poznamenával, že se raději zabije ve stovce než v šedesátce. Náruživě kouřil doutníky. Vlastnil vzácnou knihovnu a rozsáhlou sbírku grafiky. Přednášel na Karlově univerzitě, zasedal v řadě akademických společností a působil rovněž jako sekretář pražské Moderní galerie. Jeho konzervativní image dokresluje celoživotní vroucný vztah k manželce, jejíž památce věnoval soubor starosvětských milostných veršů Omyly a přeludy. Vydal jej už jako prezident republiky pro úzký okruh přátel v malém nákladu bez uvedení svého jména. K volbě nového prezidenta došlo 30. listopadu 1938, necelé dva měsíce po Benešově abdikaci. Hácha neměl žádného protikandidáta. Sám kandidaturu nejdřív odmítal, nechal se však přesvědčit, že jde o občanskou povinnost. Pro národ měl představovat záruku právních jistot, pro zahraničí ochotu vycházet co nejsmířlivěji s výbojnými sousedy. Hitlerovský plátek Völkischer Beobachter jeho zvolení uvítal. Obzvlášť ocenil, že nový prezident nikdy nebyl aktivním politi-

kem ani členem nějaké politické strany. Hácha své nové postavení od počátku vnímal jako oběť: věřil, že zemi i národu prospěje důkladnými znalostmi správního práva, jež respektovala celá Evropa, a funkci zřejmě chápal jako jisté vyvrcholení své úřední kariéry. Třicátá léta minulého století nepřála demokracii, ale extremismu. V Evropě se nejúspěšněji prosazovaly diktatury. Také v Československu si doba žádala nastolení autoritativní vlády, Češi si ovšem do jejího čela vybrali tu nejméně autoritářskou osobnost, jakou měli k dispozici. Když Háchův lékař Maixner upozornil premiéra Berana, že jeho pacient trpí vinou stáří sníženou schopností rozhodovat, dostalo se mu bohorovné odpovědi, že se pan prezident zaručeně nedostane do situace, kdy by musel něco rozhodnout.

Ve stínu Mnichova Hlavou tzv. druhé, Česko-Slovenské republiky byl Hácha jen tři a půl měsíce. Spolu s premiérem Beranem usiloval především o zklidnění vášní a vytvoření nové, přehlednější politické scény. Ve vnitřní politice šlo jednak o snahu vylepšit alespoň osobními kontakty vztahy se Slovenskem, jednak o potlačení vlivu radikálů z řad tuzemských fašistů a komunistů. Demokratická pravice, až dosud představovaná zejména agrárníky a národními demokraty, utvořila blok nazvaný Strana národní jednoty, demokratická levice, které dominovali sociální demokraté, se sjednotila v Národní straně práce, jež si vzala vzor z britských labouristů. KSČ byla rozpuštěna po Vánocích 1938, ale jádro jejího vedení se už předtím přesunulo do Moskvy. Větší nebezpečí tehdy představovala různá fašistoidní uskupení, jež sice nebyla tak početná jako komunisté, těšila se však podpoře Hitlera a Mussoliniho. Němečtí nacisté si z nich od počátku pěstovali hlučnou nátlakovou klaku, s jejíž pomocí hodlali držet oficiální vládní představitele českých zemí v šachu. Tlak Německa přes veškeré české ústupky nepolevoval. Háchovi bylo z Berlína opakovaně vytýkáno, že se nedostatečně přizpůsobuje německé hegemonii a nedokáže náležitě potlačit vliv marxistů, benešovců a Židů. Záminkou k definitivní likvidaci okleštěné republiky se Hitlerovi stala nespokojenost Slováků, kterou prostřednictvím svých emisarů všemožně podněcoval. Hácha požádal o audienci u Hitlera, aby se pokusil zmírnit napětí, netušil ovšem, že rozhodnutí už dávno padlo. Německá vojska začala obsazovat zbytek českých zemí, když ještě seděl s ministrem zahraničí Chvalkovským ve vlaku do Berlína. Hitler je pak nechal až do půlnoci čekat v hotelu, aby je psychicky nalomil, a sám se bavil sledováním filmu s výmluvným názvem Beznadějný případ. V kancléřství pak starého pána postavil před hotovou věc: buď se Češi bez boje vzdají, což jim zaručí určitou autonomii, nebo dojde k strašlivému masakru. Nejvíc Háchu vyděsil maršál Göring, jenž si s ďábelským smíchem liboval, jak jeho luftwaffe srovná „překrásnou Prahu“ se zemí. Když Hácha při jednání omdlel, dostal povzbuzující injekci od Hitlerova osobního lékaře Morella. Naprosto zdeptaný pak nad ránem podepsal prohlášení, v němž osud svého národa vložil do rukou Vůdce. Později si zakládal na tom, že z jeho strany šlo o právnický úskok – k něčemu takovému nebyl oprávněn ústavou, a dokument byl proto z hlediska mezinárodního práva neplatný. Otázka, co by se stalo, kdyby nepodepsal, zůstává otevřená. Nacisté by české území snadno ovládli i bez jeho souhlasu, obrana republiky v pomnichovských hranicích byla prakticky nemožná a pražská vláda by k ní sotva zavelela. Rovněž není jisté, zda by se český pokus o vzdor setkal ve světě se sympatiemi. Veteráni zahraničního odboje vzpomínají, že byli prostými lidmi na Západě, kam unikli před nacisty, často vnímáni jako váleční štváči, kteří se nechtějí s Němci rozumně domluvit. Hácha se rovněž obával, že kdyby nepodepsal, dosadil by Hitler na Pražský hrad někoho horšího, kdo by národu víc škodil. Rozhodl se pro cestu menšího zla a věřil, že na ní se svým křesťanským svědomím a právnickým citem obstojí. Posoudit, do jaké míry se mu to povedlo, asi není v lidských silách. V červnu 1939 například odmítl podepsat nacistickou vyhlášku o zavádění protižidovských zákonů, a když ji svým jménem vydal říšský protektor, zasloužil se v mnoha konkrétních případech o zpomalení a zmírnění jejích dopadů. Také jeho zásluhou emigrovalo z okupovaného území do konce roku 1939 téměř 19 000 Židů, kteří tak unikli „konečnému řešení“. Později však už pomoci nedokázal.

Břímě loajality Historik Jan Tesař na základě dobových svědectví připomíná, že valná část národa přijala okupaci s ulehčením. Situace se vyjasnila. Zatímco za druhé republiky ovládaly politiku nenávistné boje plné hysterie, vpád Němců vyvolal pocit národní jednoty a solidarity. Jeho politickým výrazem se stalo nadstranické Národní souručenství. Obraz nepřítele už nepředstavovala česká levice ani pravice, ale hitlerovský Berlín spolu s českou fašistickou spodinou, jež se ucházela o podíl na nacistické moci, a dokonce se hned na počátku okupace pokusila Háchu svrhnout. Okupanti ji ovšem nepodpořili, neboť hodlali ukazovat vlídnější tvář.

TÉMA

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

15

Nejdůležitější je přežít. A pak to všechno hodíme na Háchu. (Praha, 15. březen 1939)

Tak teď to vím, milí spolužáci. Ale už je pozdě. (Protektorátní prezident v Lánech, 1942)

FOTO KAREL HÁJEK

FOTO KAREL HÁJEK

Polní kuchyně proto vařily na ulicích zdarma polévku pro české nezaměstnané, vojenské kapely pořádaly na náměstích koncerty českých lidových písní a němečtí vojenští velitelé uctili hrob československého neznámého vojína. Mnohým se zdálo, že se Háchovi opravdu podařilo vyvarovat se „nejhoršího“ – krev skoro netekla a gestapo zpočátku pátralo jen po vyhlášených antifašistických aktivistech. Zdá se, že národ s hluboce zažitými švejkovskými instinkty svému prezidentovi dobře rozuměl. Historik Jan Tesař upozorňuje, že kurz, který na počátku okupace Hácha nastolil, překonává a rozbíjí zažité schéma, podle nějž se nesvobodná společnost dělí na kolaboranty, odbojáře a neangažovaný střed: „Byla to všenárodní česká protiněmecká opoziční jednota. Jednota s protiněmeckým programem proněmecké loajality, realismu a přizpůsobení.“ Háchovo prezidentské působení za protektorátu se dá rozčlenit do tří odlišných období. Od března 1939 do září 1941 mohl ještě do jisté míry uskutečňovat své představy o relativně čestné a rozumné politice možného. Přátelsky vycházel z říšským protektorem Konstantinem von Neurathem, diplomatem staré školy, který si od nacistického běsnění udržoval štítivý odstup aristokrata, byť o dva roky dříve vstoupil kvůli kariéře do NSDAP. Zároveň Hácha prostřednictvím premiéra Eliáše a novináře Bořka-Dohalského udržoval tajné kontakty s Edvardem Benešem. Svým nejbližším spolupracovníkům, zejména kancléři Havelkovi, mohl plně důvěřovat. Ve veřejných projevech sice skládal holdy Hitlerovi i třetí říši, vyzýval ke klidu a káral „nezodpovědné mladíky“ za pouliční výtržnosti, své verbální ústupky však dokázal zúročit při osobních intervencích ve prospěch ohrožených

osob, zejména studentů vězněných v Sachsenhausenu a rukojmích držených v Buchenwaldu. Pak ale Neuratha, jenž Hitlerovi připadal příliš smířlivý, vystřídal říšský policejní šéf Reinhard Heydrich s úkolem zvýšit produktivitu protektorátní výroby a tvrdě pacifikovat jakékoli zárodky odporu. Tím započalo druhé období, které Háchu definitivně zlomilo. Jeho nejbližší spolupracovníci byli pozatýkáni, odbojové organizace zlikvidovány a desítky vlastenců skončily na popravištích. Teror vyvrcholil po úspěšném atentátu na Heydricha, který byl zosnován benešovským exilem. Jeho propagační efekt v zahraničí byl obrovský, jméno Lidic, středočeské vsi, kterou nacisté ze msty vyvraždili a srovnali se zemí, znal celý svět, pro Háchu však byla tak velká daň na lidských životech nepřijatelná. Vydal se cestou bezvýhradného podřízení nacistům a svůj odpor k odbojovým aktivitám už nejspíš ani nepředstíral. Drtivý zážitek teroru mocně urychlil Háchovo fyzické i psychické chátrání v posledním období života. Nicméně ještě v lednu 1943 dokázal celkem šikovně zabránit vyslání českého vládního vojska na ruskou frontu, což snaživě navrhl ministr Emanuel Moravec, aby se blýskl před Hitlerem. K Háchovu dobru tak lze připočíst další stovky konkrétních lidských životů, které zachránil před „hrdinskou“ smrtí v boji za „novou Evropu“.

Věčný příklad Po desítkách let hanobení by se dal Emil Hácha vnímat jako celkem nevinná oběť dějin, jejíž památka by měla být očištěna. V relativním smyslu, tedy s ohledem na silný tlak, jemuž byl

vystaven, a jeho chabé síly, které lze omluvit, to platí. Celý Háchův případ však nadále zůstává varovným příkladem chování, k jakému v české kotlině dochází podezřele často. Historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex pojednává zvláštní „etologii Čechů“, jejichž jednání jako by se v kritických chvílích odehrávalo podle stejného vzorce. Nejdřív se nadšeně utvrzují v přehnaných představách o svém jedinečném poslání, ale při prvních vážných zádrhelech upadnou do opačného extrému a víceméně pasivně se podvolí, aby se nevystavovali riziku. Hácha povýšil biologické přežití nad svobodu a suverenitu. „Teprve z hlediska tohoto systému hodnot stávají se pochopitelnými myšlenkové postupy zdánlivě absurdní: o chystaném vpádu nepřátel je třeba dozvědět se co nejdříve, abychom mohli včas – kapitulovat. Armádu je třeba mít v nejvyšší pohotovosti a schopnosti neprodleně reagovat na rozkaz – neboť jinak by mohlo dojít k neodčinitelné katastrofě, až by se armáda, včas nevyburcovaná, postavila na odpor,“ píše Tesař. Neblahým odkazem Háchovy éry ovšem není pouze vychytralé přežívání ve stylu „protiněmeckého programu proněmecké loajality“. Protektorátní vláda u nás poprvé zavedla politické, správní i hospodářské konstrukce, které později rozvinul komunistický režim v důsledné etatizaci veškerého společenského dění. Už za Háchy byla legální opozice zlikvidována a stranický systém zglajchšaltován v Národním souručenství, jež předjímalo pozdější Národní frontu. Soukromokapitalistické pořádky už tehdy ustoupily státně řízené ekonomice s přísně sledovanou pracovní povinností, nadiktovanými cenami, znásilněným trhem i výrobou, otrocky poslušnými odbory a totální nad-

vládou úředníků nad veškerým podnikáním s výjimkou šmeliny. Lid přijal takové omezení svobod dokonce se sympatiemi, neboť mu je Hácha předestřel jako součást celonárodního zápasu o přežití. Jenže se jej nezbavil ani po válce. Základní formy nacistického řízeného hospodářství přetrvávaly v letech národněsocialistické obnovy po Benešově návratu na Hrad a za Gottwalda byly ještě posíleny za pomoci stalinistického teroru. Jejich vinou upadl hospodářský život v letech „reálného socialismu“ do hluboké stagnace. Nostalgie po podobných pořádcích se dodnes ozývá v programech KSČM i v nejvlivnějších kruzích ČSSD, pro něž se představa socialistického hospodářství kryje s korporativním klientelismem, jaký se začal prosazovat v Háchově éře. Vzor Emila Háchy je už šedesát let všeobecně zavrhován, ale přesto zůstává podivně živý. Už Edvard Beneš se v roce 1948 děsil, aby v něm potomci neviděli druhého Háchu. Komunističtí prezidenti byli vzhledem k Moskvě podobně bezmocní, svého protektorátního předchůdce se však zdráhali připomínat, aby to veřejnosti nedošlo. Háchův (ale také Benešův) žalostný konec zmiňovali jako odstrašující příklad při různých příležitostech také oba polistopadoví prezidenti České republiky. Naštěstí je dnes český národ mezinárodně zajištěn lépe než kdy dřív. Háchovo dilema má ovšem nadčasovou platnost. Smí člověk napomáhat zlu, byť by se mu zdálo, že tím čelí něčemu horšímu? Háchovy časy byly příliš temné, aby se dal vynést jasný soud. Někteří filozofové tvrdí, že na ty nejtěžší otázky neexistuje vůbec žádná správná odpověď. Viktor Šlajchrt

INZERCE

NROS hledá PROJEKTOVÉHO ASISTENTA/ASISTENTKU monitoringu pro Globální grant Nadace rozvoje občanské společnosti vypisuje výběrové řízení na pozici „Projektový asistent monitoringu pro Globální grant“. Náplní práce asistenta/ asistentky bude aktivní účast při správě Globálního grantu, zejména v oblasti monitorování dat pomocí databáze Monit a administrace změn v projektech. Požadujeme: vysokoškolské nebo vyšší odborné vzdělání, MS Office, dobrá znalost AJ, schopnost samostatně pracovat podmínkou, komunikační schopnosti, znalost problematiky strukturálních fondů, předvstupních fondů a výběrových řízení výhodou, řidičský průkaz skup. B. Nabízíme: sdílení know-how v oblasti správy evropských fondů, zaškolení v práci s databází Monit, perspektivní práce s vysokou mírou samostatnosti a možností osobního rozvoje a širokého uplatnění nejen v oblasti neziskového sektoru. Motivační dopis a standardní strukturovaný EU životopis v anglickém i českém jazyce zasílejte na adresu [email protected] do 20. 6. 2006. Nástup ihned.

slová ěleckoprůmy m u la o šk á k Vyso

v Praze

níka do

H VZTAHtiŮ ÍC Š J Ě N V y, Í N E L ní činnos škol ODDĚ ns školy, výstav

příjme pracov

blic relatio (zajišťování pu tivit) ketingových ak plánování mar mostatnost, ní, kreativita, sa lá dě vz oru vítána. VŠ , SŠ dou, praxe v ob Požadavky: ho vý J A t os st, znal komunikativno .cz do 7 dní. ourova@vsup nc ve na e jt le Přihlášky posí

Q

16

ROZHOVOR

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Je tu zatím hodně neznámých S Martinem Bútorou o Slovensku před volbami Fico Často se mluví o tom, že hlavní neznámou současných voleb není otázka, jestli zvítězí Ficův opoziční Směr, ale to, jak se on a jeho strana budou chovat, až se v čele nějaké koaliční vlády ujmou moci. Vědí Slováci, koho volí, když dávají svůj hlas Ficovi? Pravda je, že dnes má Směr pevnější a rovnoměrněji rozloženou podporu než před volbami v roce 2002, a nedá se tedy očekávat tak velký rozdíl mezi vysokými preferencemi a výsledkem, jako tomu bylo před čtyřmi lety. Na druhé straně je tu víc neznámých. Jedna věc je být opoziční stranou, která přichází s kritikou a návody na změny, jiná věc je mít vládní odpovědnost a muset reálně rozhodovat. Zadruhé: na Slovensku míváme koaliční vlády a udržet efektivní koalici vyžaduje určité politické mistrovství. Nedá se dopředu vůbec říci, že to Směr zvládne nebo ne, jednoduše to bude muset zkusit. Zatím nedokázal veřejnosti představit své odborníky, zdá se, že má poměrně slabé expertní zázemí, odborný potenciál. Zatřetí není zcela zřejmé, nakolik je Směr vnitřně soudržná strana. Na kandidátce má dost podnikatelů, o jejichž názorech toho moc nevíme. Má i lidi, kteří otevřeně komunikují se širokým politickým i odborným spektrem, ale předseda strany nepůsobí příliš jako týmový hráč. Obrazně řečeno, nevím, jestli Robert Fico „umí přihrávat“, občas spíš vzbuzoval dojem předsedy „strany jednoho muže“. A nakonec: nemáme zatím dost zkušeností na to, abychom uměli říct, jak se Směr bude chovat na mezinárodní scéně. V minulosti vyhledával kontakty směrem k Číně a k Rusku a respekt měl spíše k Lukašenkovi než k běloruským demokratům. O to důležitější úlohu mohou sehrát jeho eventuální koaliční partneři. Směr může překročit svůj stín a přizvat ke spolupráci nezávislé osobnosti. Takže jak je zřejmé, je to zatím hodně otevřené.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Sociolog, spisovatel a diplomat Martin Bútora se narodil roku 1944 v Bratislavě. V listopadu 1989 byl spoluzakladatelem hnutí Veřejnost proti násilí, poté pracoval jako poradce prezidenta V. Havla pro lidská práva. V roce 1997 přišel s myšlenkou založit nezávislý think tank „Inštitút pre verejné otázky“, stal se jeho prvním prezidentem a působí v něm dodnes. V letech 1999–2003 byl velvyslancem Slovenska v USA. Je autorem tří prozaických knih, televizních a filmových scénářů a překladatelem divadelních her.

J

eště před týdnem se mluvilo o tom, že výsledek českých voleb by mohl mít značný vliv na průběh voleb na Slovensku, které se konají koncem tohoto týdne. Dá se však dnes – u vědomí toho, jak dopadly – o nějakém vlivu mluvit? V tuto chvíli to je nejednoznačné. Oba hlavní protivníci ve slovenských volbách český výsledek interpretují po svém. Premiér Mikuláš Dzurinda v čele Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) gratuloval Mirkovi Topolánkovi k vítězství. Šéf strany Směr Robert Fico zase vyzdvihl, že čeští sociální demokraté dostali víc hlasů než v minulých volbách a že díky tomu levice zablokovala možnou vládu pravice. ČSSD ale nevyhrála, a Fico tedy nebude moci zapojit do své kampaně Jiřího Paroubka, jak plánoval. Význam vašich voleb tak na Slovensku ustoupí do pozadí. V jedné věci by však mohly sehrát určitou roli: lidé si díky nim mohou uvědomit, že skutečně záleží na každém hlase. Viděli jsme to už v jiných zemích, ale Češi jsou nám přece jen nejbližší. Z toho hlediska by si ti voliči, kteří byli třeba otrávení, znechucení a říkali si, že už volit ani nepůjdou, mohli uvědomit, že jejich hlas něco znamená. Dá se český výsledek vyložit tak, že voliči u nás chtějí reformy podobné těm slovenským? Česká a slovenská situace je jiná. Černo-bílý obraz střetu protimečiarovského a promečiarovského tábora, který charakterizoval volby v roce 1998 a částečně i volby 2002, se ze slovenské politické scény vytratil. Teď je volebních témat víc. Na Slovensku nesledujeme souboj dvou velkých stran, jako tomu bylo u vás. Je tu víc dělících linií i témat – osud reforem, etnické štěpení, styl politiky, konzervativně-liberální spor. Je tu klíčový pravo-levý spor o to, zda pokračovat v reformách, nebo reformy zásadním způsobem změnit. A vedle toho máme strany etnické identity, jako Strana maďarské koalice (SMK). Existuje také civilizačně kulturní štěpení, kde se vůči jiným důrazně vymezuje především konzervativní Křesťansko-demokratické hnutí (KDH). Nedá se tedy říci, že by zde byly jen dva tábory. Lidé na Slovensku si také všimli úspěchu zelených, kteří jsou novou silou v českém parlamentu… Existuje dnes na Slovensku strana, o níž se říká, že je jako součást budoucí vládní koalice nepřijatelná? Ani u nás prakticky nikdo nepočítá s tím, že by šel do vlády s komunisty. Komunisté podle mne

nemají šanci se objevit v jakékoli vládní koalici, ani ji třeba tiše podporovat. Je otázkou, jestli se vůbec dostanou do parlamentu. Tak jednoznačně už to neplatí o Slovenské národní straně (SNS). Spolupráci s ní vylučuje Strana maďarské koalice a Svobodné fórum a zdrženlivost vůči takové spolupráci se dá vyčíst i u ostatních významnějších stran: někdy možná i z taktických důvodů. Na rozdíl od české politické scény je scénářů ještě víc. Zatímco v České republice se možnost velké koalice zmiňuje jen na konci, když už nic jiného nepůjde, na Slovensku se o možné levo-pravé vládě mluví úplně běžně. Vypadá to, že se Vladimíru Mečiarovi podařilo během čtyř minulých let dosáhnout rehabilitace. Opravdu už se stal přijatelným politikem? Spíš platí, že tyto volby jsou prvními, ve kterých už není klíčovou postavou, nehraje dominantní roli. Představuje sice stále fenomén na slovenské politické scéně, je politikem, který přežil v čele svého Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) všechny porážky, ale význam tohoto fenoménu má trvale klesající tendenci. Problém sedět s Mečiarem nebo s HZDS v jedné vládě by zcela určitě měli křesťanští demokraté, podobně se vyjadřuje i Strana maďarské koalice, do koalice s ním nechce vstoupit Svobodné fórum. Také Fico, když mluví o stranách, které by neměly způsobovat mezinárodní problémy, zmiňuje HZDS v čele s Mečiarem. U Fica je ovšem nejisté, co nakonec udělá. Je zajímavé, že HZDS zformulovalo dost opatrně svůj ekonomický program, takže by se mohlo nakonec přidat na jednu i na druhou stranu, k pravici i k levici. I pro Dzurindovu stranu mají mečiarovci přijatelnější program než Ficův Směr. Takže účast HZDS v nové slovenské vládě není vyloučena? Úplně ne. V posledních dnech se na Slovensku víc diskutuje taky o možné koalici Směr – HZDS – SNS. Je to sice dost málo pravděpodobná možnost, kdyby však selhávaly všechny jiné a povolební matematika by to umožňovala, mohla by se dostat do popředí. Klíčovým problémem takové vlády by podle mne nebyla ani tak její mezinárodní akceptace – nakonec, podívejte se na dnešní polskou vládu –, ale spíše domácí odezva. Pro značnou část slovenské veřejnosti je taková vláda nemyslitelná, Slovensko je dnes skutečně dál než v letech 1994–98, kdy jsme zde měli něco podobného. Mimochodem hrozící možnost takové vlády může nakonec přivést k volbám víc lidí, kterým by se ta představa nelíbila.

Jen ještě pro pořádek, jak pravděpodobná je možnost, že by se v nějaké podobě obnovilo spojenectví tří vládních stran? I když na to preference neukazují, je to stále jedna z možností. Vzrůst podpory pro slovenské národovce s jejich antimaďarskou kartou by mohl přispět k mírně zvýšené podpoře SMK. Navíc dosavadní vcelku spíš věcný tón předvolební soutěže hraje ve prospěch Dzurindovy strany, která vede velmi intenzivní kampaň. K těmto stranám by se muselo přidat Svobodné fórum, které ale má vnitřní problémy. Pokud by tyto hlasy nestačily, mohla by se pak na scéně skutečně objevit HZDS. Dohoda o takové koalici by ale byla velmi obtížná. Reálnou variantou je vláda, v níž by se setkaly některé strany dosavadní vládní koalice a Ficův Směr: v úvahu by přicházeli křesťanští demokraté, SMK a Svobodné fórum. Odpovídalo by to náladám ve veřejnosti, která víc inklinuje k jakémusi středu než třeba k levicové vládě. Těžko si ovšem v této konstelaci představit Dzurindovu stranu.

Náznak mentálního obratu Slovensko má za sebou čtyři roky reforem, které byly ve středoevropském prostoru svou rychlostí a rozsahem zcela ojedinělé. Jak se dnes Slováci na ty reformy dívají? Předvolební průzkumy by se daly interpretovat tak, že většina reformy a jejich výsledky odmítá. To myslím nesedí. Slováci se na reformy postupně adaptovali a dnes je veřejné mínění převážně proti úplnému zrušení reformních kroků, spíš se přimlouvá za to, aby se postupně dolaďovaly. K nejpozitivněji přijímaným reformám patří decentralizace a daňová reforma, nejvíc se kritizuje reforma zdravotnictví. Rozhodně není pravda, že by veřejnost reformy zásadně odmítala. Dá se říct, že Slovákům dodaly reformy a dobré jméno, kterému se ve světě nyní země těší, národní sebevědomí? Je Slovensko sebevědomější zemí, než bylo před čtyřmi roky? I když se některým skupinám obyvatel u nás nežije lehce, z běžného pozorování i z průzkumů víme, že roste počet Slováků, kteří jsou sebevědomější a hrdí na úspěchy. Na rozdíl od situace před volbami 1998 a 2002 je u nás dnes víc lidí přesvědčených, že se společnost ubírá správným směrem. V tradičně pesimistickém Slovensku je to náznak mentálního obratu. Lidé jsou taky podle průzkumů vcelku spokojenější se svým životem: mnohem víc než v roce 1994, ale i trochu víc než před rokem, dvěma. Také

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

finanční situaci své domácnosti hodnotí jako lepší než řekněme v roce 2003 nebo 2004. Robert Fico a spolu s ním čeští sociální demokraté tvrdí, že rovná daň zvýšila sociální rozdíly na Slovensku. Potvrzují to sociologická data? Na zjištění dlouhodobějšího dopadu daňové reformy potřebujeme víc času. Zatím neexistuje dostatečný počet solidních studií, které by rozsáhlejší zhoršování životní úrovně přesvědčivě dokazovaly. Ano, snížení daně přilepšilo lidem s vyššími příjmy. Zlepšila se ale i situace těch nejchudších: odečitatelná položka se skoro třikrát zvýšila a část obyvatel prakticky neplatí daň. Problematičtější je situace těch, kteří mají příjem někde mezi průměrnou mzdou a dvojnásobkem průměrné mzdy – podle některých ekonomů tito lidé nic nezískali, nebo si mírně pohoršili. Hlavním důvodem asi bude fakt, že eventuální zisky z rovné daně nevyvážily náklady na zvýšenou daň z přidané hodnoty. Takových lidí je samozřejmě hodně, avšak strany vládní koalice poukazují na to, že postupným snižováním rovné daně – řekněme na 15 či 14 % – se zlepší situace i těchto „středních vrstev“. A protože výběr daní na Slovensku probíhá vcelku úspěšně, jde o reálné odhady. Je dobré říct, že zavedení rovné daně mělo příznivý vliv na celkové hospodářské klima: zvýšila se ekonomická aktivita, stoupl počet registrovaných ekonomických podniků, vzrostla vůle přiznávat příjmy. To vše může přispět k ekonomickému růstu, takže v střednědobém či dlouhodobém horizontu můžou profitovat všichni, včetně zmíněných středních vrstev. Na co by se podle vás měla zaměřit příští slovenská vláda? Dá se po čtyřech letech reforem konstatovat, že Slovensko má v tom hlavním hotovo a může se soustředit na dolaďování reforem? To sotva, práce je nad hlavu. Čeká nás zásadní reforma vzdělávacího systému, včetně větších investic; pokračovaní a úpravy důchodové reformy, je třeba reformovat systém sociálního zabezpečení a samozřejmě reformovat zdravotnictví. Musíme zvyšovat zaměstnanost, mírnit regionální rozdíly, zlepšit se v oblasti vymahatelnosti práva; čekají nás další reformy politického systému, včetně volebního zákona, musíme zlepšit postavení ohrožených sociálních skupin, aniž by se rozvrátily veřejné finance, pokračovat v opatřeních, která pomohou romské komunitě, změnit přístup ke kultuře… Prostě kam se podíváte, vidíte množství úkolů, které je třeba řešit. Z pohledu na volební preference se zdá málo pravděpodobné, že by mohla pokračovat současná reformistická vláda. Přežijí slovenské liberální reformy tyto volby? Mohla by přežít i rovná daň? Kdyby vládu sestavoval předseda Směru Fico, bylo by to závislé na síle jeho partnerů. Asi se o to povede tvrdý zápas. Za určitých okolností si ale umím představit, že se udrží víc reforem, a nevyloučil bych úplně ani zachování rovné daně.

Romové: běh na dlouhou trať Připomněl jste romskou komunitu. Její situace představuje určitě jeden z nejvážnějších problémů Slovenska. Navíc mají asi pravdu ti, kteří říkají, že na slovenské Romy dopadly reformy nejtvrdším způsobem. To určitě. Romská menšina je nejméně připravená vyrovnávat se se změněnými podmínkami. Díky rozsáhlému sociografickému zmapovaní romských komunit na Slovensku, na kterém se podílel i náš Institut pro veřejné otázky, ale dnes administrativa i politici vědí lépe, co je třeba dělat. Lépe než předtím známe problémy jednotlivých typů romských osídlení – ať už jde o městské a obecné koncentrace nebo o prostorově separované a segregované osídlení. Známe také dost přesné počty Romů v jednotlivých osídleních. V minulých letech se rozběhlo několik konkrétních programů a opatření, jejichž účinky je teď třeba ověřit v praxi. O co konkrétně jde? Například o výstavbu bytů, na níž se podílejí i Romové. Budují se střediska osobní hygieny; infrastruktura (cesty, přípojky, voda, elektrický proud apod.). Rozšiřuje se síť terénních sociálních pracovníků, osvědčil se model romských asistentů, kteří pomáhají dětem v raném stadiu

vzdělávání; ověřují se romské učebnice; zkoumají se postupy, kterými se ztíží automatické odesílání romských dětí do zvláštních škol… Některé programy jsou pochopitelně během na dlouhou trať: tak například plánovaná výstavba bytů, obnova existujících bytů a výstavba infrastruktury by se mohly uskutečnit v horizontu dvaceti let – tam je reálně možné zásadně prolomit bludný kruh. Je taky pravda, že samotné bydlení ještě zásadní změnu nezaručí, na to je třeba změn i v dalších oblastech – ve vzdělávání, v sociální pomoci nebo v oblasti výchovy k lidským právům. Při tom všem je možné využít zvýšené rozhodovací pravomoci samosprávy. Při zavádění těchto programů se objevují i některé nové problémy, přece jen se však něco pohnulo. Pokud se ale má systematicky pokračovat, bude to vyžadovat značnou politickou vůli. Existuje taková vůle? Vedou politické strany řešení romské otázky jako důležité politické téma? Hovoří se o Romech v rámci současné předvolební kampaně? To zatím bohužel není vidět, politické strany většinou nepovažují problémy této menšiny za prioritu. A vliv samotných Romů na věci veřejné je zvláště na celostátní a regionální úrovni hodně nízký.

Rizika Jak silným tématem slovenských voleb je otázka korupce? Myslí si Slováci, že platí heslo Roberta Fica „Jak se kradlo za Mečiara, krade se i za Dzurindy“? Téma korupce je ve slovenské veřejné debatě přítomno trvale. Jeden z problémů představují nedořešené kauzy. Novináři na mnoho případů upozorní, řada z nich se začne vyšetřovat, některé se dostanou před soud, ale jen velmi málo z nich je dovedeno ke konečnému výsledku, potvrzenému soudním rozhodnutím. V některých případech tlak veřejnosti a vyslovená podezření způsobily, že politici odstoupili. Vedle podezření z klientelistického chování, která padají na vrub současné vládní koalice, přinesl ale poslední rok dva i některé příznivější údaje. Výzkumy Transparency International nedávno zaznamenaly pro Slovensko mírně pozitivní posun, podobně je tomu i ve zprávách Světové banky a EBRD. Počet zjištěných případů korupce na Slovensku sice roste, ale to asi znamená, že se s tím jevem něco dělá. Pozitivní úlohu mohla sehrát řada faktorů. Například zavedení principu nulové tolerance v policii a rozšíření pravomocí Národního kontrolního úřadu. Byli odhaleni, zadrženi, obžalováni a občas odsouzeni někteří veřejní činitelé. Ministr práce rezignoval kvůli podezření, že mohl ovlivňovat rozhodování ve prospěch své rodiny. Byly veřejně zpochybněny soukromé podnikatelské aktivity bývalého ministra hospodářství. Díky novele zákona o svobodném přístupu k informacím budou muset obce či župy zveřejnit, na koho převedly nemovitý majetek, při jednání o odměnách pro funkcionáře a zaměstnance nebudou moci obecní zastupitelstva prohlásit jednání za neveřejná atd. Projevilo se už nějak kladně, že byl na Slovensku vytvořen speciální soud, který má řešit případy korupce mezi politiky a nejtěžší ekonomickou kriminalitu? Činnost soudu se teprve rozbíhá. Ale je jisté, že takové nezávislé instituce můžou přispět ke zlepšení situace, pro boj s korupcí jsou mimořádně důležité. V souvislosti s volebním patem v Česku se mluví o tom, že by vznikající vládní koalice mohla přetáhnout na svoji stranu několik opozičních poslanců. Na Slovensku se to stalo. Jaký dopad to mělo na slovenskou demokracii a nálady voličů? Takový postup, pokud není pokrytý transparentní smlouvou, přináší velká rizika. Každopádně slovenskému parlamentu na dobré pověsti nepřidal. Může slovenské volby ještě ovlivnit podobná aféra, jakou byla v Česku zpráva plukovníka Kubiceho? To je opravdu těžko předvídat. Zatím byla kampaň poměrně věcná, s tím, jak se čas krátí, ale začíná být čím dál ostřejší. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

17

CITIGROUP FOUNDATION V USA a NADACE VIA vyhlašují

9. ročník ceny za firemní a individuální filantropii

VIA BONA 2006 Ocenění VIA BONA je určeno firmám i jednotlivcům, kteří pomáhají svému okolí, a to nejen finančními dary. Cílem ocenění je, aby se dárcovství a dobročinnost staly přirozenou součástí našeho života a firemní filantropie stále více využívanou součástí konceptu společenské odpovědnosti firem. Nominací na cenu mohou neziskové organizace poděkovat svým dárcům a partnerům, firmy zase upozornit na své dárcovské aktivity. Ceny VIA BONA lze získat v několika kategoriích: ~ Cena pro velké firmy ~ Cena pro malé a střední firmy ~ Cena pro individuálního dárce – mecenáše ~ Cena za odvahu podpořit inovativní projekt Slavnostní vyhlášení ceny VIA BONA proběhne v září 2006. Návrhy na ocenění mohou zasílat jak obdarované nestátní neziskové organizace, tak samotné firmy či jednotlivci. Uzávěrka nominací je 31. 7. 2006. Nominační formulář a další informace najdete na www.nadacevia.cz. Nominace laskavě zasílejte na adresu: Nadace VIA, Táňa Hlavatá, Jelení 195/9, 118 00, Praha 1

Domov Sue Ryder o. p. s., „Šance pro důstojné stáří“ vyhlašuje výběrové řízení na pozici:

„Finanční manažer“ Stručný popis pozice: Finanční manažer vede finanční agendu společnosti. Je zodpovědný za přípravu, plnění a vyhodnocování rozpočtů (společnosti, oddělení i jednotlivých projektů), plánuje CF společnosti, koordinuje využití finančních zdrojů. Je zodpovědný za realizaci projektů po stránce finanční, zajišťuje vazbu mezi věcnou náplní projektu a finančně účetní náplní projektu. Analyzuje efektivitu hospodaření jednotlivých oddělení, projektů a podnikatelských aktivit. Požadované předpoklady:

Nabízíme:

– VŠ/SŠ ekonomického směru (možné i pro absolventy) – zkušenost s dotačním a grantovým financováním – dobrá znalost AJ – PC – MS Office (Excel, Word, PPT) – základní orientace v problematice financování NNO – znalost úč. SW Ježek výhodou

– Přátelské a motivující prostředí k práci – Možnost dalšího osobního růstu prostřednictvím dalšího vzdělávání – Odpovídající finanční ohodnocení (na úrovni středního managementu organizace) – Práce v etablované a respektované NNO organizaci – Další zaměstnanecké výhody

V případě zájmu zasílejte svůj životopis a motivační dopis do 20. 6. 2006 na emailovou adresu [email protected] nebo na adresu Domov Sue Ryder, o.p.s., Hana Krejčová, Michelská 1/7, 140 00 Praha 4. Výběrové řízení bude ukončeno 30. 7. 2006.

18

CIVILIZACE

U

nikátní transplantace srdce se koncem května zdařila britským lékařům. Její výjimečnost spočívá v tom, že před voperováním do těla příjemce nebylo náhradní srdce zmrazeno a vůbec nepřestalo pracovat. Díky nové metodě se může snížit počet pacientů, kteří zemřou, aniž se dočkali vhodného orgánu ke transplantaci. V běžném případě lékaři srdce vyjmuté z těla dárce obloží ledem, a tím je uvedou do stavu hibernace. Pokud srdce bije, vpraví do něj nejprve silnou dávku draslíku, aby se zastavilo. Po zmrazení je převezou k příjemci. Má to ale háček – vše se musí stihnout za kratší dobu než zhruba čtyři hodiny (maximálně šest hodin). Nový postup umožní tuto dobu prodloužit, i když se zatím přesně neví o kolik. Vše je totiž teprve ve stadiu testů. Lékaři využívající novou metodu se nesnaží srdce po vyjmutí z těla dárce zastavit, naopak; pokud nepracuje, co nejrychle-

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Minulost čeká ve Wannsee Němci se snaží ukazovat svoji historii opravdu zblízka

Jak nezmrazit srdce ji se pokoušejí obnovit jeho činnost. Pak jej umístí do speciálního přístroje, který prohání srdcem okysličenou krev bohatou na živiny. Srdce až do transplantace normálně bije za běžné tělesné teploty. Jeho napojení na přístroj trvá asi 20 minut. Operaci provedli 22. května lékaři z nemocnice Papworth v britské Cambridge. Výsledek oznámili minulý týden (viz www. papworthpeople.com). Osmapadesátiletému pacientovi, který se transplantaci podrobil, se daří dobře. Jeho nové srdce pracuje normálně a pracovníci nemocnice nezaznamenali nepříznivou reakci pacientova imunitního systému. Výhody nové metody spočívají také v tom, že lékaři mohou srdce před transplantací lépe vyšetřit a zjistit, zda není postiženo nějakým defektem. Zároveň do větších detailů prozkoumají, jestli se nový orgán pro organismus příjemce skutečně hodí. Riziko odmítavé reakce imunitní obrany se tím sníží. Transplantace proběhla v rámci evropského výzkumného projektu, který běží ve čtyřech nemocnicích v Británii a Německu. Podle společnosti BBC lékaři plánují v rámci testů ještě 19 podobných operací. Jestli se metoda ukáže jako schůdná, otevře se tím cesta k uchovávání a dopravě i dalších orgánů v nezmrazeném, funkčním stavu. Lékaři hovoří především o játrech. V dlouhodobějším horizontu se rýsuje také možnost uchovávat vně lidského těla orgány, které z různých důvodů nelze transplantovat okamžitě. Pomohlo by to zlepšit současnou nepříznivou situaci, kdy jen v Británii každoročně umírá kolem 400 lidí, kteří se vhodného orgánu pro transplantaci nedočkají. Vědci hledají také další cesty, jak s nedostatkem „náhradních dílů“ pro lidské tělo bojovat: pokoušejí se orgány uměle vytvářet v laboratoři. Zatímco třeba u močových měchýřů to jde, srdce je příliš komplikovaný orgán, který se zatím „ze zkumavky“ vypěstovat nedaří. Martin Uhlíř

Po srdci jsou na řadě další orgány. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Teď máte šanci vymyslet, co se mělo vymyslet jinak. FOTO GÜNTER BARTOŠ

V

ila jako v pohádce. 1500 čtverečních metrů obytné plochy, rozlehlé salonky a zimní zahrada. Světlá třípatrová budova z roku 1915 ve stylu eklektismu stojící uprostřed rozlehlé zahrady však v sobě skrývá trpkou minulost. 20. ledna 1942 zde šéf bezpečnostních složek Reinhard Heydrich společně se 14 zastupujícími ministry a vysoce postavenými úředníky projednával, jak se nejlépe zbavit jedenácti milionů Židů. Na zločin se nezapomíná. Už v 60. letech požadovali bývalí vězni z koncentračních táborů, aby byl ve Wannsee otevřen památník. To se ale povedlo až desítky let poté: od roku 1992 se ve vile nachází stálá výstava o likvidaci Židů, dokumentační centrum a také vzdělávací centrum pro veřejnost. Rovněž se tu můžeme poučit, co dnešní Němci vědí a jak se učí o Reinhardu Heydrichovi, nacistovi, který do osudu Čech a Moravy zasáhl nejvíc.

Učitelé ať mlčí Nemyslete si, že nám řeknete něco nového. O válce a třetí říši už jsme všechno slyšeli. S tímto přesvědčením přijíždí do exkluzivní čtvrti u jezera Wannsee v bývalé západní části Berlína většina návštěvníků. Denně jich na expozici o konečném řešení židovské otázky přijde až dvě stě. Teď je všední květnový den a v úzkém vstupním prostoru do vily se tlačí mladí lidé. „Uzavřu s vámi dohodu. Budete poslouchat můj výklad půl hodiny, a když budete mít pocit, že už všechno znáte, můžete odejít a jít se opalovat k jezeru,“ říká tak jako vždycky pedagogický spolupracovník muzea, historik Wolf-Dieter Mattausch (58). Zasměje se u toho a návštěvníci zpozorní. Pan Mattausch dobře ví, co funguje. Za 14 let jeho práce v památníku u Wannsee ještě nikdo neodešel předčasně. „Kdo to byl Reinhard Heydrich?“ ptá se návštěvníků Mattausch. „Šéf gestapa, na kterého byl spáchán atentát. Ale kde, to nevím,“ odpovídá mu u zasklené vitríny s protokolem konference jeden z návštěvníků, konkrétně Thomas Kusitzky (30) z Berlína. Jeho dědeček se hlásil k nacistům, se svým vnukem o tom však nikdy otevřeně nemluvil. Jako všichni němečtí školáci se o neslavné historii dozvídal především od učitelů už od základní školy, sem do Wannsee ho ale přinesla vlna velkého zájmu o německou minulost, kterou historici pozorují od devadesátých let. Konkrétně na Heydricha se tedy poučení Němci podle slov Wolfa-Dietera Mattausche dívají jako na jednoho z nejbrutálnějších funkcionářů třetí říše. V německých učebnicích je líčen jako velice ctižádostivý a cílevědomý nacista, s kterým je spojeno především pronásledování a zabíjení Židů. Ve vile Wannsee se tyhle nabiflované pravdy dají dál rozvíjet k úplnému pochopení dějin. „Návštěvníci by se sami měli dívat a tím i sami pochopit,“ popisuje Wolf-Dieter Mattausch cíl

pedagogické práce památníku Wannsee-Konferenz. „Nemá však smysl návštěvníkům dvě hodiny přednášet, jak to všechno bylo hrozné. To nepřináší nic nového. Vyvinuli jsme pedagogický koncept, kdy si lidé vysvětlují dějiny sami.“ Po krátkém úvodu pedagogického pracovníka dostanou studenti úkol, aby si vybrali dokument, fotografii nebo mapu a tento objekt sami představili svým spolužákům. K dispozici mají knihovnu, videotéku, vybrané místnosti výstavy a 60 minut času. Učitelé mají také úkol – mlčet. „Historie je komplikovaná a nejlépe se dá pochopit na autentickém místě,“ říká Mattausch.

Má to smysl Do vily chodí i desetiletí školáci, ti by však podle pedagogického konceptu neměli být zatěžováni drastickými obrazy smrti. Fotografie z táborů smrti tedy míjí a procházejí jen vybrané místnosti expozice s informacemi o životě Židů před válkou a povídají si pod vedením pedagoga o vylučování ze společnosti, o tom, že lidé jsou různí a neměli by kvůli tomu být diskriminováni. „Co to znamená, mít ve třídě nějakého spolužáka například z Afriky?“ ptá se pedagog. „To je jedno, odkud je,“ zní sálem a český novinář si odnáší pocit, že Němci si svoji zodpovědnost dobře uvědomují. Všudypřítomnost výkladu moderní německé historie potvrzuje i český historik Pavel Kolář, který čtyři roky pracuje v Centru pro soudobé dějiny v Postupimi. „V posledních letech je naprostá většina látky ve školním dějepise pouze druhá světová válka a holocaust,“ říká Kolář. „Téma druhé světové války ve škole prolíná všemi předměty. V literatuře jsme interpretovali protinacistické projevy, ve výtvarné výchově mluvili o uměleckých dílech odpůrců režimu, během angličtiny jsme mluvili o rozdílech mezi americkými a německými vojáky a pak jsme samozřejmě měli i dějepis,“ vzpomíná na školní léta 24letá návštěvnice výstavy Sophie Hoffmannová. S povzdechem dodává: „Pořád nám s tím mávají před očima.“ Thomas Kusitzky k tomu říká: „I když jsem Němec, rozhodně necítím při větším rozsahu informací větší pocit viny za minulost. Spíš cítím větší zodpovědnost za společnost.“ Podíl na tom podle něj mají i takzvaná „místa činu“, která teď nově vstupují do povědomí Němců. Do školních osnov patří i prohlídka památníku koncentračního tábora nebo právě téhle vily na západním okraji Berlína. „Památníky jsou turistická místa pro kladení věnců, jinak k ničemu. Ale místa paměti, kde se události staly, mají opravdu smysl,“ říká Thomas.

Zlo páchali lidé Také historický obraz Heydricha jako vraha Židů se v Německu vyvíjel desítky let. „V bývalém východním Německu neviděli historici žádné

spojení mezi Heydrichem a likvidací židovské komunity, byl spojován pouze s potlačováním protinacistického odboje,“ vysvětluje Wolf-Dieter Mattausch. Československé parašutisty, kteří na říšského protektora 27. května 1942 spáchali atentát, v NDR považovali za hrdiny, ale vyhlazení Lidic nebylo v tamních učebnicích spojováno s atentátem. „Na druhé straně ve Spolkové republice Německo posuzovali Heydricha jen jako jednu z částí vražedného soukolí, ne jako individuum.“ Ve zpracovávání vlastní historie se podle něho Německo za posledních 15 let posunulo mílovými kroky vpřed. „Dříve se mluvilo pouze o třetí říši jako celku, dnes víme, že zlo páchaly jednotlivé osoby,“ dodává. K vývoji historického obrazu přispělo například i zpřístupnění archivů na území bývalého Sovětského svazu, ale především konfrontace obou německých interpretací v 90. letech. Mattausch má s trpkou minulostí vlastní zkušenosti. Jeho rodiče pocházejí z Ústí nad Labem, narodil se jim na útěku poté, kdy byli ze Sudet vyhnáni do východního Německa. Wolf-Dieter Mattausch se snaží každému návštěvníkovi představit historii co možná nejblíže. Proto se památník konference ve Wannsee specializoval na semináře pro vybrané profesní skupiny. Do vzdělávacího centra chodí každý den zdravotní sestry, právníci, účetní nebo vojáci z povolání. Studijní pobyty jsou zaplněny na tři měsíce dopředu. Každá skupina dostane individuální program a průvodce, který se vyzná v jejich oboru. Zdravotním sestřičkám tedy vysvětluje zdravotní sestra, která vystudovala historii, jak fungovala ve třetí říši zdravotní péče, jaké zdravotní pokusy se prováděly a jakou roli hrála eutanazie. „Toto je jeden z nejlepších způsobů, jak lidem opravdu přiblížit hrůzy války. Vysvětlujeme jim vše prostřednictvím oboru, který důvěrně znají,“ objasňuje Mattausch cíl metody. „Mám zkušenosti například s účetními, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jejich obor neměl s nacistickým režimem vůbec nic společného,“ vypráví. Během prohlídky výstavy návštěvníkům ukazuje, že právě účetní se podíleli velkou měrou na organizované krádeži židovského majetku. Účastníci prohlídky pak odcházejí z vily ve Wannsee přinejmenším překvapeni. Tato přímá konfrontace s minulostí je v Německu novým fenoménem. Podle Pavla Koláře teprve po sjednocení Německa se mnohé obory začaly dostatečně vypořádávat s kořeny své vlastní nacistické minulosti. „Rozhodně není v našich silách někoho měnit, to památník našeho typu nedokáže,“ říká na závěr Wolf-Dieter Mattausch. „Naším cílem je, aby se lidé při odchodu alespoň na chvíli zastavili a zamysleli nad historií Německa.“ Bára Procházková, Berlín Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

19

Velká opičí debata Španělský parlament bude jednat o právech pro naše nejbližší příbuzné

V

e svých Dějinách evropské morálky, které vyšly v roce 1869, irský historik a filozof W. E. H. Lecky napsal: „Laskavé chování zprvu zahrnuje toliko rodinu, záhy se však kruh rozšíří a obsáhne nejprve třídu, poté národ, poté koalici národů, nato veškeré lidstvo, až nakonec jest jeho vliv patrný i na počínání člověka ve světě zvířecím.“ Je možné, že toto rozšiřování kruhu morálky vbrzku učiní významný krok kupředu. Francisco Garrido, bioetik a poslanec španělského parlamentu, navrhl rezoluci, která nabádá vládu, aby „deklarovala svou podporu projektu ,Great Ape‘ a podnikla na mezinárodních fórech a v organizacích veškerá nezbytná opatření pro ochranu lidoopů před špatným zacházením, zotročováním, mučením, smrtí a vyhynutím“. Tato rezoluce by neměla sílu zákona, ale její schválení by se stalo prvním případem, kdy by zákonodárný sbor některého státu uznal zvláštní postavení lidoopů a potřebu chránit je nejen před vyhynutím, ale i před týráním jednotlivých kusů.

Dvě kritiky Projekt „Great Ape“ (Lidoop) jsem založil v roce 1993 spolu s italskou filozofkou a bojovnicí za práva zvířat Paolou Cavalieriovou. Naším cílem bylo zajistit lidoopům některá základní práva: právo na život, svobodu a ochranu před mučením. Projekt se ukázal jako kontroverzní. Někteří odpůrci namítají, že rozšiřováním práv za hranice našeho druhu zacházíme příliš daleko, zatímco podle jiných projekt nezachází dostatečně daleko, poněvadž omezuje přiznání práv pouze na lidoopy. První druh kritiky veskrze odmítáme. Neexistuje žádný rozumný morální důvod, proč by se základní práva měla omezovat na příslušníky určitého konkrétního druhu. Pokud bychom se

Stačí říct – dost. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

setkali s inteligentními a sympatickými mimozemšťany, také bychom jim upřeli základní práva, jelikož nejsou příslušníky našeho druhu? Přinejmenším bychom tedy měli přiznat základní práva všem bytostem, které projevují inteligenci a vědomí (včetně určité míry uvědomění si vlastního já) a jež mají emocionální a sociální potřeby. Ke druhému typu kritiky se stavíme shovívavěji. Projekt „Great Ape“ neodmítá myšlenku přiznání

základních práv i jiným živočichům. Pouze tvrdí, že potřeba takových práv je nejsilnější právě ve vztahu k lidoopům. Činnost badatelů, jako jsou Jane Goodallová, Diane Fosseyová, Birute Galdikasová, Frans de Waal a řada dalších, bohatě demonstruje, že lidoopi jsou inteligentní bytosti se silnými emocemi, jež se v mnoha ohledech podobají našim. Šimpanzi a gorily udržují dlouhodobé vztahy nejen mezi matkou a dítětem, ale i mezi nepříbuznými jedinci. Když jim zemře někdo milovaný, dlouhou dobu truchlí. Dokážou řešit složité hádanky, které vyvádějí z míry většinu dvouletých dětí. Jsou s to naučit se stovky znaků a skládat je do vět, v kterých dodržují gramatická pravidla. Projevují smysl pro spravedlnost a protiví se jim ti, kdo nedokážou oplatit prokázanou laskavost. Pokud zahrneme šimpanzy a například hady do jedné skupiny s názvem „zvířata“, dáváme tím mimoděk najevo, že propast mezi námi a šimpanzy je větší než propast mezi šimpanzy a hady. Z evolučního hlediska je to však nesmysl. Šimpanzi jsou našimi nejbližšími příbuznými a jejich nejbližšími příbuznými nejsou gorily ani orangutani, nýbrž my. Před třemi lety dokonce skupina vědců pod vedením Dereka Wildmana ve své Zprávě Národní akademie věd navrhla, aby byli šimpanzi pro svou genetickou blízkost k člověku zařazeni do rodu Homo.

To ukáže až čas Jako každá významná a novátorská myšlenka vyvolal i Garridův návrh ve Španělsku značnou diskusi. Někteří lidé se obávají, že bude překážet lékařskému výzkumu. Jediným biomedicínským výzkumným pracovištěm, které v poslední době pracovalo s lidoopy, je však Biomedicínské centrum pro výzkum primátů v nizozemském Rijswijku. Zpráva Nizozemské královské akade-

mie věd z roku 2002 přitom shledala, že tamní šimpanzí kolonie neslouží žádným životně důležitým výzkumným účelům, a nizozemská vláda následně biomedicínský výzkum na šimpanzech zakázala. V současné době se tedy v Evropě na lidoopech neprovádí žádný lékařský výzkum, čímž padl další důvod, proč jim nepřiznat některá základní práva. Odpor částečně pramení i z nepochopení. Přiznání práv lidoopům neznamená, že všichni musí být osvobozeni – včetně těch, kteří se narodili a byli vychováni v zoo a ve volné přírodě by nepřežili. Stejně tak to nevylučuje eutanazii, pokud bude v zájmu jedinců, jejichž utrpení již nelze zmírnit. Podobně jako se o sebe někteří lidé nedokážou postarat a potřebují mít kolem sebe pečovatele, budou je mít kolem sebe také lidoopi žijící v lidských komunitách. Rozšíření základních práv na lidoopy neznamená, že přestanou být subjekty, které lze vlastnit a využívat je k pobavení či obveselení. Poslední skupina oponentů pak uznává argumenty pro rozšíření práv na lidoopy, ale obává se, že se tím vydláždí cesta pro rozšíření stejných práv na všechny primáty, všechny savce či všechna zvířata. Tito lidé by mohli mít pravdu. To ukáže jedině čas. S podstatou argumentace ve prospěch přiznání základních práv lidoopům to však nijak nesouvisí. Od snahy učinit nyní správnou věc by nás neměly odradit obavy, že nás později někdo přesvědčí, abychom správnou věc učinili znovu. Peter Singer Autor je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě v USA.

© Project Syndicate, 2006, www.project-syndicate.org

INZERCE

prosím ..a nechte ufkovou D Stanislavu ivě ž vysílat dál omu”. d „Hosta do její způsob Líbí se mi kdy mě o práce a mál . zklamala ..

GRANTOVÝ PROGRAM NADACE NA OCHRANU ZVÍŘAT PRO ROK 2006 Nadace na ochranu zvířat vyhlašuje čtvrtý ročník veřejného grantového programu, ve kterém budou rozděleny finanční prostředky přidělené z Nadačního investičního fondu (NIF). V rámci tří samostatných programů bude rozdělena částka 1.250.000 Kč.

Programy vyhlášené Nadací na ochranu zvířat pro rok 2006 Z dopisu M. Patřičného vedení Čs. rozhlasu na adrese www.patricny.com Petice Radě pro rozhlasové vysílání na adrese www.sweb.cz/1trasatak

1. Vzdělávání a osvěta v oblasti ochrany zvířat Zaměření programu: Program podporuje vzdělávací a osvětové aktivity jejichž účelem je: – poskytování kvalitních informací laické i odborné veřejnosti – prakticky zaměřené programy pro laickou i odbornou veřejnost, osvětově-komunitní programy, vydávání kvalitních původních i překladových materiálů z oblasti ochrany zvířat, informačních materiálů, metodických pomůcek, brožur a letáků. – tvorba osvětových programů z oblasti ochrany zvířat pomocí nových technologií či inovativních přístupů (e-learning, multimediální programy, výchovné či výukové hry – společenské, počítačové)

2. Podpora a propagace ekologických chovů se zaměřením na ochranu a welfare zvířat Zaměření programu: Program je zaměřen zejména na projekty, které se zabývají – odborným poradenstvím, vzděláváním a výzkumem ekologického zemědělství zaměřeným na welfare zvířat pro odbornou i laickou veřejnost – propagací ekologických chovů – zvyšováním povědomí spotřebitelů o produktech ekologických chovů, rozšiřování distribuční sítě produktů ekologických chovů

3. Podpora prevence nekontrolovaného množení koček a psů Zaměření programu: Program je zaměřen na podporu projektů, které se budou aktivně podílet na řešení situace nekontrolovaného přemnožování koček a psů, především zaváděním kastračních programů a současně i osvětové a informační činnosti v této oblasti.

Uzávěrka pro podání žádostí je 30. 6. 2006 Více info naleznete na www.ochranazvirat.cz nebo tel. čísle 222 135 460 Antala Staška 30, 140 00 Praha 4

Q

20

KULTURA

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Piráti dostali Kunderu Na internetu se objevil nelegální překlad novely Totožnost

K

terý ze současných českých spisovatelů má takový potenciál, že by dokázal okouzlit čtenáře stejně jako Jackie Rowlingová? Tedy tak, že by se na internetu objevovala pirátská vydání jeho děl připravovaná za bezesných nocí nejvěrnějšími čtenáři? Tahle pocta patří jen jednomu tvůrci: Milanu Kunderovi. Minulý týden se na internetu objevil kompletní pirátský překlad jeho předposlední novely Totožnost (L’Identité), který vyšel ve Francii před devíti lety. Je jasné, že v tomto případě je ve hře víc než nedočkavost fanoušků, kteří chtějí mít knihu o několik měsíců dřív, něž ji dokáže vydat nakladatelství. České piráty vede k přestoupení zákona Kunderova dlouhodobá nechuť vydávat české verze svých nových děl.

Blogerova láska „Bylo nám líto, že pro nás, kteří nevládneme cizími jazyky, jsou stále některé texty Milana Kundery nedostupné... Budete-li chtít někdo sdílet překlad další Kunderovy knihy, uveďte odkaz v komentářích a my ji zde uveřejníme. Vše pouze zdarma a bezúplatně a pro radost,“ píšou neznámí „vydavatelé“ na http://totoznost.blogspot.com. Pak následuje Kunderův přeložený text jako webová stránka a také ve formě elektronické knihy (pdf) ke stažení. Adresa stahovaného souboru odkazuje na jakýsi ruský server (oblíbené místo pirátů, nacházející se mimo jurisdikci EU i USA, kde lze jen těžko zablokovat konkrétní stránku). Bloger, který překlad na stránku umístil, napsal Respektu, že kdyby knížka vyšla česky, tak by to neudělal. „Zloděj? To je silné slovo. Prostě se chci podělit s ostatními,“ brání se nařčení z krádeže. Nebojí se, že na něj dopadne ruka zákona? „Vím, co porušuji, proto jsem v anonymitě.“ Blog prý vytvořil jako test. „Chci z reakcí čtenářů poznat, jestli si přejí pokračovat, nebo jestli jsem podle nich provedl něco nepřijatelného,“ vysvětluje. Anonymní pirát dále tvrdí, že překlad udělal jeden člověk, a nebyl to on. Na otázku, jestli to byl profesionál, odpovídá stručně: „Bez komentáře.“ Z překladu na webu je patrné, že Kunderův překladatel si dal záležet. Kvalitně převedený text přináší příběh stárnoucího páru. Chantal si smutně stěžuje partnerovi Jeanu Marcovi, že se po ní muži už neohlížejí. On si, z touhy dostat ji nějak z deprese, začne hrát na Cyrana. Píše stárnoucí Chantal zamilované anonymy, a tím uvádí do pohybu řetězec událostí, které končí téměř katastrofou. Z textu poznáváme poměrně záhy typického Kunderu. Kniha je plná úvah o stárnutí, samotě, času, mizení a nenadálých proměnách osobnosti, plná filozofujících pasáží a erotických scén.

Mon Dieu, ta současnost je ale opravdu křehká. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Nic pro české snoby Čeští čtenáři mají cestu k novým dílům Milana Kundery ztíženou už dlouhá léta. Autor se s nimi rozloučil v roce 1997 při reedici díla Valčík na rozloučenou, vydaného poprvé ve druhé polovině sedmdesátých let v exilu. „Můj nakladatel slyší občas výčitky, že vydává mé romány příliš pomalu. Je to vůči němu nespravedlivé,“ napsal Kundera v doslovu. Na stejném místě dál vysvětluje, kolik práce jej stojí definitivní redakce románů. „Musil jsme vzít na vědomí, že dvacet let ruské okupace zanechalo v mém životě následky, které zůstanou nenapravitelné, a že musím volit: buď vyplňovat prázdnou mezeru dvou desetiletí, vracet se k přerušeným českým diskusím, věnovat se především redakcím českých vydání, anebo dát radikálně přednost své křehké současnosti, která už dávno není v Čechách. Zvolil jsem druhou cestu.“ Kunderovy nové romány

Falešný zázrak v Číně Film Letní palác kritizuje totalitu dosud nevídaným způsobem. Západ to ale nedokázal ocenit. Letošní filmová přehlídka v Cannes přinesla zajímavý paradox. Navzdory politické citlivosti tohoto festivalu se nedočkal žádné ceny pozoruhodný čínský snímek Letní palác. Toto dílo přitom zatím nejotevřeněji kritizuje domácí režim a jeho syrový charakter je pro čínskou kinematografii zlomový. Nabízí se tedy otázka, v jaké pozici jsou doma nezávisle myslící čínští filmaři a co pro ně Západ může udělat.

Pohádka ano, lidská práva ne Filmu se v Číně v posledních letech daří – alespoň podle čísel: 550 domácích snímků ročně a padesát pět multiplexů otevřených jen za rok 2005. Nová státní filmová studia lákají koproducenty nízkými cenami i profesionálním zázemím. Zatímco diváků v kinech na Západě ubývá, v Číně je tomu naopak. Na letošním festivalu v Šanghaji bude porotě předsedat Luc Besson coby první porotce ze Západu v třináctileté historii akce. Nedávno se objevil v hollywoodských studiích zástupce státní firmy China Film Coproduction Corp. Host hovořil o dosavadní úspěšné spolupráci (třeba na snímcích Kundun, Sedm let v Tibetu či Poslední císař), v respektovaném časopise Variety připomněl Američanům čínské krásky Michelle Jeoh

a Zhang Ziyi a jejich hollywoodské úspěchy. A dodal, že v Číně oproti západnímu mínění neexistuje cenzura, protože jinak by tohle všechno nešlo. Možnosti čínského filmového trhu jsou pro Západ v tuto chvíli nedozírné. Znamená to ale, že nastávají skutečně zlaté časy čínského filmu? Národní filmový boom obvykle kromě peněz a spotřební zábavy přináší i výrazné filmy. Rodí se nový styl a vzniká nový pohled na svět. Bylo to stejné v poválečné Evropě, v Austrálii sedmdesátých let a dnes třeba v Latinské Americe. Tohle všechno dnes v Číně chybí. Studia jsou sice státní, ale země je plná soukromých producentů. Oficiálně nikdo filmařům nic nenařizuje. Přesto zde nejsou režiséři, kteří chtějí mluvit o současnosti nezávisle, divoce a po svém. A kam zmizely nadějné talenty z devadesátých let? Dnes nemluvíme o čínských režisérech, spíš o čínském cash flow nebo stoupající návštěvnosti. Pokud v exportovaných filmech probleskne současnost, je vkusně přičísnutá. A když se objeví kritika režimu, pak směřuje do minulosti. Do poloviny osmdesátých let byla čínská kinematografie ideologická. Zlom přinesli až dva giganti historického filmu: Chen Kaige a Zhang Yimou.

tedy vychází ve všech možných jazycích, jenom ne česky. Jedním z posledních je například ruský překlad jeho Nevědomosti (L’Ignorance). Ale nejen to. Kundera odmítá vydat česky i většinu z knih, které už vyšly u Josefa Škvoreckého v Kanadě (a které tedy většina tuzemských čtenářů nemá k dispozici). Kundera prý nemá čas dělat korektury. Mnozí čeští kolegové a novináři si ale myslí, že jde o pomstu za negativní kritiky jeho děl. „Chová se jako zhrzený milenec a své čerstvé romány odmítá ,českým kulturním snobům‘ vydat,“ říká například novinář a znalec Kunderova díla Jan Čulík. A co na celou patálii s pirátským překladem říká brněnské nakladatelství Atlantis, které zde Kunderu oficiálně vydává? „O tom, že tady je překlad, víme, ale že se dostal internet, to je novinka,“ říká do telefonu ženský hlas, který se představuje jako „sekretářka“ a odmítá prozradit své jméno. „Nevím, jestli vám to vůbec mohu říct,“ říká

po chvíli nerozhodně. Odkud se tady vzal překlad? Proč jej nevydali? Neposlal text na web nakonec sám Kundera? „Ne, to určitě ne,“ říká „sekretářka“. A bude nakladatelství nějak na internetové pirátství reagovat? Podá třeba trestní oznámení? Jednatelka firmy Jitka Uhdeová se z neznámých důvodů o ničem podobném nechce bavit, a ve hře je tedy opět „sekretářka“, která tvrdí, že bude záležet na samotném Kunderovi, protože „jemu patří autorská práva“. Co bude dál, to se teprve ukáže. Pro samotného mistra to asi nebude příjemný zážitek. Možná ho ale celý problém s piráty vůbec nezajímá. Pro jeho čtenáře může naopak představovat naději, že riziko pirátských překladů by mohlo vést alespoň k debatě o změně postoje tohoto nejvýznamnějšího žijícího českého literáta ke svému bývalému prostoru.

Hlavně jejich snímky Vyvěste červené lucerny (1991) nebo Sbohem, má konkubíno (1993), které získaly nejprestižnější světové ceny. Tyto vitální eposy z novodobých čínských dějin přišly ve chvíli, kdy západnímu filmu docházel dech. A navíc: malou uměleckou velmocí se stal Tchaj-wan, který vydal světu několik geniálních osobností, jmenujme režiséra Tsai Ming Lianga (Díra) nebo Ang Lea (aktuálně Zkrocená hora). Jiní (mnohem civilnější) byli čínští filmaři z Hongkongu anebo z New Yorku. Tyhle doby jsou pryč. Na Tchaj-wanu zabila film ekonomická krize. Z Hongkongu se hodně filmařů vystěhovalo. A „velká Čína“ mlčí a její prominentní režiséři točí elegantní, ale bezzubé akční filmy. Ve světě boduje nanejvýš Klan létajících dýk. Vypadá to, že točit thrillery, pohádky a kung-fu a vydělávat na tom je v pořádku. Ale pokud mluvíte třeba o občanských právech nebo o sexu, vznikne problém. Ne před natáčením – to dnes asi opravdu nikdo nehlídá. Při uvedení ale hrozí, že Státní úřad pro rozhlas, film a televizi (SARFT – State Administration for Films, Radio and Television) nepustí váš film do kin. A pokud byste zlobili dál, může vás postihnout zákaz filmování v Číně až na pět roků. Oficiálně je sice těžké zjistit, kolik lidí zákaz postihl, ale filmaři se ho bojí skoro stejně jako vězení.

individualista a něco takového v Číně ještě nebylo. A jde ještě dál: říká, že lidí, jako je on, je prý v Číně spousta a nedá se to zastavit. Technicky o nic nejde, kopie je ve Francii a do soutěže ji přihlásil francouzský distributor Wild Bunch. Jenže Lou Ye chce promítat film především v Číně a bez povolení SARFT to nepůjde. Kdyby ale Letní palác vyhrál v Cannes některou z hlavních cen, úřady by si patrně nedovolily film zastavit. Lou Ye to riskne a Letní palác je uveden. SARFT zatím v Pekingu vydává prohlášení: nepustí film do čínských kin, protože má špatnou obrazovou a zvukovou kvalitu. Lou Ye prohlašuje v deníku Libération, že cenzurní orgány nejsou kompetentní jeho film posuzovat. „Je to ubohost. Nakonec bude stejně kolovat na pirátských DVD,“ říká tvůrce. Mezitím vycházejí recenze ve světových denících. Celkem pozitivní, ale také nanicovaté. Letní palác je prý moc dlouhý, není dost radikální. Ani jedna ale neříká to hlavní: Letní palác je daleko důležitější než miliony létajících dýk, protože mluví o tom, co se v Číně mění – mentalita střední generace. A protože mu to po návratu nemusí doma projít. Letní palác nakonec nic nevyhrál, přestože si to zasloužil. Možná i proto, že v porotě byli dva konformní Číňané, kteří mysleli na své případné problémy: hongkongský klasik Wong Kar Wai jako předseda a již zmíněná hvězda z filmu Gejša Zhang Ziyi. Kdo žil v totalitním státě, může je chápat. Ale jak pochopit ty ostatní? Otázka totiž nezní, proti čemu v Číně protestovat, ale také za koho se postavit. V Evropě se sice Letní palác nejspíš bude hrát na festivalech a v některých art kinech, ale Lou Ye patří k lidem, kteří by nás měli zajímat mnohem víc.

Koho podporovat Je šestnáctého května 2006, předvečer festivalu v Cannes. Jedenačtyřicetiletý čínský režisér Lou Ye přemýšlí, co dál. Státní úřad SARFT zatím nevydal povolení k účasti jeho filmu Letní palác v hlavní soutěži. Důvod je všem jasný: jde o příběh studentů, kteří prožili nejdůležitější okamžiky ve dnech masakru na náměstí Tchien-an-men. Jejich životy nadosmrti poznamenala touha po svobodě, smysl pro politiku a chuť volné lásky. Přestali se bát. Letní palác není jen výkřikem proti režimu. Je to ještě horší: režisér režimem pohrdá. Je prostě

Jaroslav Pašmik

Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

Q

KULTURA

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

21

INZERCE

Ven z bludiště sebeklamu Rineke Dijkstra a úspěšná polemika s postmoderní vizualitou

Nejlepší ceny!

Ty nejjemnější rozdíly občas skrývají něco důležitého. (Izraelská dívka Shany první den v uniformě a po návratu do civilu) FOTO RINEKE DIJKSTRA

Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Střecha (Vittorio de Sica)

99Kč

N

a trhu s uměním nebývá o překvapení nouze, ale tohle čekal opravdu málokdo: fotografie nepříliš známé Holanďanky se při aukci v londýnské síni Christie’s z vyvolávací ceny 20 000 dolarů vyšvihla na pětinásobek. Za takové peníze mohl před šesti lety člověk při troše štěstí pořídit meziválečnou klasiku nebo třeba snímek od Helmuta Newtona. Dnes patří sedmačtyřicetiletá Rineke Dijkstra k nejzajímavějším objevům evropské fotografie, píše o ní The Economist, a její putovní výstava budí pozornost od Chicaga po Paříž. Od začátku června má první českou zastávku v pražské Galerii Rudolfinum.

Po nehodě U onoho milionového snímku, který umělkyni vynesl mezi fotografickou špičku, se chvíli zastavme. Stál totiž na začátku autorčiny důležité proměny. Amsterodamská rodačka v mládí jako fotografka nijak zvlášť nevynikala, po studiích pracovala pro časopisy a přivydělávala si portrétováním manažerů velkých korporací do výročních zpráv. Těsně po třicítce přišel životní i profesní zlom – při jízdě na kole Amsterodamem Rineke Dijkstra srazilo auto. Vážně zraněná žena strávila pět měsíců na lůžku, prošla náročnou, vysilující rehabilitací. A právě na konci svého návratu do života vytvořila v roce 1991 autoportrét, který předznamenal novou tvůrčí etapu. Dijkstra na něm stojí v prázdném bazénu v zelených plavkách a koupací čepici, s rukama sepjatýma před obličejem a z jejího těla i výrazu je cítit mimořádné vyčerpání. Formálně nic světoborného, jen kompozičně a technicky kultivovaná barevná fotografie, prostá jakékoli stylizace i efektů. Vypadá skoro obyčejně, způsob, jakým komunikuje, ale obyčejný není. Po uzdravení Dijkstra zaměřila objektiv na lidi, kteří tak jako ona procházejí nějakou důležitou životní proměnou. Fotografovala dospívající chlapce a dívky na plážích v Evropě a Americe, matky s novorozeňaty těsně po porodu, rekruty izraelské armády po prvním bojovém cvičení na Golanských výšinách nebo zkrvavené portugalské toreadory po návratu z arény. Vždycky stejně: střídmým, téměř popisným způsobem, jakým zachytila sama sebe na konci rehabilitace. Lidé v klidu stojí většinou proti neutrálnímu pozadí, dívají se do objektivu, nesnaží se o žádná gesta nebo pózy. K některým svým modelům se Dijkstra vracela a vytvořila časosběrné série. Toulouský mladík Olivier si splní dětský sen a v průběhu čtyř let se na snímcích promění v tvrďáka s uniformou francouzské cizinecké legie, bosenská imigrantka Almerisa vyroste z nažehleného děvčátka v sebevědomou holandskou krasavici.

Fotit vítr Pokud si právě teď říkáte, že takových snímků už jste viděli spoustu, není divu. Tradice úsporných portrétních studií, které se snaží maximálně koncentrovat na člověka, jeho rozpoložení, osobnost nebo sociální typologii, je samozřejmě stará a silná. Sama Dijkstra bývá přirovnávána k německému portrétistovi Augustu Sanderovi, který si ve třicátých letech dal ambiciózní cíl zmapovat populaci Výmarské republiky od pekařů po důstojníky a polemizovat tak s hierarchickou doktrínou národního socialismu. Holanďanka také přiznává inspiraci americkou fotografkou Diane Arbusovou, jež vyhledávala a fotografovala „divné“ Američany typu cirkusáků, varietních umělců nebo zastydlých fanoušků vietnamské války. V českém kontextu můžeme zase připomenout projekt Český člověk, jehož autoři dokumentovali své krajany v laboratorním prostředí klasického portrétního ateliéru. Přestože se nabízejí další a další paralely, brzy si uvědomíme, že žádná tak docela nesedí. Rineke Dijkstra má diametrálně odlišnou filozofii než kdokoli z jejích předchůdců a pro dnešní dobu má její tvorba navzdory podobnostem průkopnický přínos. Portrétista anonymních modelů mívá velmi často sociologické ambice – chce vytvářet jakýsi atlas homo sapiens v jeho nesčetných variacích. Pokud se naopak soustředí na osobitost jedince, zvýrazňuje jeho rysy a hledá poutavé typy,

které dovedou samy sebe přesvědčivě zahrát. Holandská portrétistka se odlišuje v tom, že ji individualita vlastně nezajímá. Přitahuje ji naopak prchavost, proměnlivost, emocionalita nebo nejistota, která je lidem společná. A objektivistický, zdánlivě nezúčastněný způsob fotografování jí slouží jen k tomu, aby tyto kvality destiloval. Její toreadoři zdánlivě klidně pózují, ale oči jim ještě hoří nedávným soubojem s býkem. Na jiném snímku sledujeme dva detaily tváře téže ženy – jeden zaznamenaný těsně poté, co porodila dítě, druhý o půl roku později. Chceme-li popsat, v čem se liší, nejde to. Neliší se, alespoň ne z racionálního pohledu. Pokud se ale pokusíme zapojit vlastní intuici, vidíme dvě různé ženy. Proměnily je emoce. Podstatné je, že Rineke Dijkstra je vidí, ale nesoudí je z hlediska etiky. Mysterium porodu, nejistota dospívání, služba v armádě nebo surové zabíjení zvířat, to všechno jsou rovnocenné prožitky, které v dané vteřině své aktéry pohltí a mají schopnost je měnit. Zkoušet zachytit vnitřní zkušenost nebo proměnu je trochu jako fotit vítr. Vzhledem k povaze média to v podstatě nedává smysl. Dijkstra ukazuje, že to lze, pokud člověk odloží většinu prostředků, s nimiž ho fotografie naučila zacházet. Důraz na charisma modelu, sex-appeal nebo výrazné fotogenické rysy, to všechno musí jít stranou, aby vynikly subtilnější aspekty života. Zatímco jiní portrétisté stavějí na piedestal originalitu a vypichují, čím se jejich model liší od ostatních, Rineke Dijkstra zajímá, čím se člověk liší od sebe samého. Od vnější pózy, kterou si stvořil, i vnitřního obrazu sebe sama, od předchozí hodiny života, i od toho, čím se pomalu stává. Identita je prchavou, tekutou, ale o to autentičtější páteří existence. Fotografie si ze společenských věd obvykle nejlépe rozumí s již zmíněnou sociologií, autorka rudolfinské výstavy ji ovšem přiklonila spíš k filozofii. Její práci můžeme číst také jako svéráznou polemiku s postmoderní dobou a její vizualitou. Obraz člověka u ní získává hodnotu až v proměnlivosti, vytržení a zranitelnosti. Dnes dominující pojetí portrétu, usilující o ikonografickou, atraktivní zkratku osobnosti, se z její perspektivy jeví jako nevěrohodná zkamenělina. Kdo chce porozumět sobě nebo druhým, musí věnovat pozornost nejjemnějším odstínům a hnutím: právě ony ukazují cestu z bludiště stylizace a sebeklamu. Petr Třešňák

Sto tisíc dolarů? No nekupte to. FOTO RINEKE DIJKSTRA

Rineke Dijkstra – Portréty. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábř. 12, Praha, do 27. srpna 2006.

Q

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Píše se rok 1984 a my sledujeme chodbu jednoho z mnoha činžáků uprostřed východního Berlína. U dveří v prvním patře zvoní muž v tmavém koženém kabátě. Nic se neděje, a tak bouřlivě zabuší na dveře. Ty se pomalu otevírají a objevuje se starší žena v zástěře. „Pokud někomu řeknete, co jste viděla, bude váš syn vyloučen z vysoké školy. Rozuměla jste mi?“ říká muž a upírá na vyděšenou ženu kamenný pohled.

Německo: 140 nepříjemných minut Scéna z aktuálního německého filmu Das Leben der Anderen (Život těch druhých) třiatřicetiletého režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka naznačuje, že tentokrát nejde o žádnou veselou hru s image komunistické NDR. Snímek přišel do kin v březnu a v květnu získal od Německé filmové akademie celkem sedm cen z jedenácti nominací, včetně ocenění film roku. Těchto 140 minut, plných kontrol, zastrašování a odposlechů – tedy běžných postupů německé komunistické státní bezpečnosti – je po úspěchu komedií Sonnenallee a Good bye, Lenin!, které život v NDR líčily s nadhledem, prvním pokusem o kritické vyrovnání s nedávnou minulostí. Výsledkem je drama lidské slabosti a víry v dobro a důvěru tváří v tvář diktatuře. Das Leben der Anderen popisuje vztah spisovatele Georga Dreymanna a herecké hvězdy Christy-Marie Sieland. Ta se však tajně schází i s ministrem kultury, aby si upevnila kariéru. Pohlavár ji ale chce mít pouze pro sebe a rozhodne se spisovatele zničit. Georg je loajální umělec, ministr přesto nařizuje jeho totální kontrolu, aby někde našel chybičku. Agent státní policie Stasi Gerd Wiesner se tedy noří do „života těch druhých“. V dramatikově bytě jsou nainstalovány odposlechy a Wiesner v perfektním špionážním doupěti na půdě domu sleduje hovory dvou milenců. Jsou to dialogy o literatuře, svobodě, o pravdě, a špiclovi se díky nim otevírá nepoznaný svět. Dramatik Dreymann však stále věří v komunismus. Po sebevraždě přítele, režiséra, který neunesl celoživotní zákaz činnosti, se ale obrací a začne spolupracovat se západoněmeckými novináři. Morální konflikt prožívá i špicl. Jeho policejní ideály se rozpadají a Wiesner začne sledovaný pár chránit před nadřízenými, kteří tuší spolupráci se Západem. Průnik státní policie do soukromého života však navzdory naději končí tragicky. Pro české diváky je německá filmová událost dvojnásobnou inspirací. Místní filmaři nedávnou minulost zatím milosrdně zamlžují. A Němci jsou dál nejen ve filmech: k debatám o udavačích mají k dispozici kvalitně zpracovanou dokumentaci své minulosti. Když přišel von Donnersmarckův film do kin, vyšlo najevo, že bývalá manželka představitele hlavní role před lety donášela státní bezpečnosti. Ta sice obvinění odmítá, ale nedokáže vysvětlit existující spis o 500 stranách. Lze odhadovat, že v Česku by podobná informace při premiéře nikoho příliš nezajímala. A pokud ano, narazili bychom na obtížně proniknutelnou tmu v podobě komunisty skartovaných archivů StB. Bára Procházková

Tenhle tanec skončí špatně. Za dveřmi je STASI. FOTO UP4U

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

Hodinky jdou pozpátku První setkání s moderní tibetskou literaturou

P

ro Evropana, který se už léta dívá na čínskou okupaci Tibetu, může být těžké si představit, že mnozí Číňané vnímají tuto mizející zemi plnou inspirace stejně jako on. Skutečnost, že ani neustálé ničení Tibetu nevylučuje, aby sem Číňané jezdili hledat panenskou přírodu a klid duše, nám může přiblížit letos vydaná kniha Vábení Kailásu, výběr povídek o Tibetu, které vyšly v Číně v letech 1986– 2001 v několika literárních časopisech. Tři Tibeťané (Taši Dawa, Sebo a Alai) a dva Číňané (Ma Ťien a Ma Jüan), kteří vyrůstali ve smíšeném čínsko-tibetském nebo jen čistě čínském prostředí, přetavili svá setkání s tibetským světem do povídek, v nichž můžeme sledovat okouzlení drsnou přírodou i běžný život prostých domorodců, hluboce ovlivněných tibetským buddhismem, a jeho konfrontaci s realitou divoce se rozvíjející čínské konzumní kultury.

Konec mýtu „Když jsem byla malá, poslouchala jsem historky o tom, jak si Tibeťané dělají misky z lidských lebek a bubny z lidské kůže. A také jak jsou zaostalí a špinaví. Byla to příšerná představa,“ vyprávěla mi před šesti lety mladá čínská básnířka a filmová režisérka Tan Tchang-chung. Když se jako dospělá odhodlala Tibet navštívit, byla v šoku. „Všude kolem mne nádherná příroda, světlo, slunce, modré nebe a příjemní a hezcí lidé. Hned jsem si je zamilovala.“ Povídky i životní osudy autorů knížky Vábení Kailásu jsou si v mnohém podobné. Umělci pocházejí z čínského prostředí a s tibetským světem se setkali až v dospělém věku. Taši Dawa (1959), patřící dnes mezi nejvýznamnější spisovatele moderní tibetské literatury, pochází ze smíšené rodiny (matka Číňanka, otec Tibeťan). Vychován v čínském kulturním prostředí odjel ve věku 24 let s rodiči do Lhasy, kde se dostal k tradiční tibetské kultuře. Podobně je na tom Sebo (1956), který žil v Číně až do doby, kdy odešel pracovat do Lhasy jako lékař. Ma Jüan (1953), jeden z nejvýznamnějších představitelů čínského „magického realismu“, přesídlil do Lhasy po ukončení studia čínské literatury: žil zde sedm let. Další představitel „magického realismu“, spisovatel a malíř Ma Ťien (1953), líčí, jak mu Tibet učaroval, když se v něm ocitl coby cestovatel. „Byli jsme mladí a toužili jsme po cizích krajích. Nesměli jsme ale za hranice a Tibet byla ta nejvzdálenější cizina, kam se dalo vycestovat,“ řekl Ma Ťien letos během své návštěvy Prahy. Pouze jeho kolega Alai (1959), pocházející z tibetské rolnické rodiny z východního Tibetu, se setkal s tibetskou kulturou již v kolébce. Naprostá většina Číňanů považuje po letech komunistického tlaku okupaci Tibetu za mírové osvobození a za období rozvoje zaostalého Tibetu. Tito lidé, kteří nikdy v Tibetu nebyli a ani tam nepojedou, ho považují za samozřejmou součást Číny a o životě Tibeťanů nemají žádné nebo jen velmi malé a zkreslené povědomí.

UDÁLOST V DIVADLE

Jak se dělá politik Česká divadelní scéna se v poslední době začala viditelně probouzet ve své angažovanosti k politickým problémům. Na scéně se objevily hry dramatičky Ivy Klestilové, v nichž jsou protagonisty naši zastupitelé, ať už Jiří Paroubek nebo Stanislav Gross, pod vedením režiséra Miroslava Bambuška vznikl projekt Perzekuce vybudovaný na oživování palčivých otázek české minulosti nebo alternativní předvolební inscenace nazvaná Politoly. Všechna tato díla mají jasné ukotvení v konkrétních událostech či postavách. Inscenace podobného ražení v sobě mohou skrývat riziko příliš jasného ideologického rámce či jisté předpojatosti k sféře politiky. Tato omezení zaručují inscenacím krátkou životnost bez větších přesahů k jiným tématům. Oproti tomu divadelní tvar s názvem Tiká tiká politika, který vybudoval režisér Jiří Adámek společně se čtveřicí mladých a univerzálně disponovaných herců, se dotýká politiků a politiky v prostoru obecnějším a nadčasovějším, jemuž ani odcházející aktuálnost voleb neubere nic na síle.

Okouzlení Tibetem se kupodivu nevyhýbá ani Číňanům. FOTO PROFIMEDIA / AFP

Výše zmínění autoři dokazují, jak by se jejich postoje mohly změnit. Literát Ma Jüan se po sedmi letech pobytu v čínsko-tibetské intelektuální komunitě ve Lhase dobral k zásadnímu životnímu obratu. Jeho povídky prezentují soužití Tibeťanů a Číňanů v posledním půlstoletí jako střet původní kultury s agresivní civilizací. Spisovatel měl štěstí: odmítá čínskou snahu „zcivilizovat“ Tibet, aniž by to mělo na jeho život nějaký vliv. Jeho kolega Ma Ťien to měl se sbírkou tibetských povídek Ukaž jazyk aneb Všechno je prázdné, z nichž dvě najdeme ve Vábení Kailásu, mnohem složitější. Sbírka vyšla v roce 1987 ve významném literárním časopise Lidová literatura a byla vzápětí v rámci kampaně proti „buržoaznímu liberalismu“ oficiálními místy odsouzena jako skandální za otevřený popis „sexuality a vášní“ a za „narušování bratrské lásky a solidarity mezi národy a národnostmi Číny“. Za vydání byl odvolán odpovědný redaktor a samotný Ma Ťien se vyhnul trestu pouze proto, že v té době pobýval v Hongkongu. Do Číny se již nevrátil: po přechodu Hongkongu pod správu Číny emigroval do Evropy a dnes žije v Londýně.

Co ještě chybí

časných autorech úplný, za překlady čínsky píšících Tibeťanů by měly následovat i české překlady tibetsky píšících autorů žijících přímo v Tibetu (např. Döndub Gjal, Phüncchog Taši nebo spisovatelka Özer). A stejně tak by měly přijít překlady děl exilových Tibeťanů (např. Džamjang Norbu nebo Päma Bum). Vábení Kailásu je společnou prací českých a slovenských sinologů, a čtyři z patnácti povídek jsou proto uvedeny ve slovenštině. Do zpřístupněného světa příjemného tibetského vábení lze nejlépe vstoupit s pomocí jednoho z hrdinů knihy: „Překročil jsem hranici věčného sněhu a vstoupil do pásma mechů a lišejníků, ještě dál pak byla travnatá pláň, vysokohorské křoviny, schopné snášet extrémní teploty, nízký lesík a nakonec velký les se vzrostlými stromy. Přešel jsem les a stromů a rostlin začalo zase ubývat. Objevily se holé a pusté skály a konečně velká pláň. Po celou cestu jsem občas sledoval hodinky a mezi mnou odhadovaným časem a časem na hodinkách byl čím dál větší rozdíl. Nakonec jsem dospěl k závěru, že poté, co jsem přešel vrchol hory Kälung, čas začal ubíhat pozpátku. Moje plně automatické hodinky značky Seiko, poháněné solární baterií, od měsíce přes dny v týdnu až po vteřiny ukazovaly opačně.“

České překlady tibetských literárních děl se zatím výhradně věnovaly dílům buddhistickým nebo tradičním literárním žánrům (pohádky, královská kronika, tibetská opera lhamo, dalajlamovy básně, rčení Sakja pandity apod.). Vábení Kailásu poprvé ukazuje tibetskou literaturu z jiného úhlu. Pokud by ale měl být obrázek o tibetských sou-

Lubomír Sklenka Autor je šéfredaktorem Tibetských listů.

Jak ukázaly dvě premiéry tohoto kusu, inscenace může při odhalování nepřesvědčivosti a mocichtivosti veřejných představitelů fungovat v jakémkoli prostoru. Jak syrové kulisy opuštěné zubařské kliniky, v nichž se odehrával pražský festival 4+4+4 dny v pohybu, tak i kultivovaný sál divadla Alfred ve dvoře podtrhly skutečnost, že čtveřice typických reprezentantů politické scény by mohla žít kdekoli na světě. Nejenže toto dílo může ve své nenáročnosti scénografické překračovat zdi divadel: inscenace jako celek přesahuje hranice toho, co jsme elementárně schopni za divadlo považovat. Stejně jako jsou politici schopni fungovat v jakýchkoli kontextech (tematických, lidských i prostorových), je toto představení aplikovatelné na jakékoli podmínky s tím, že se jim ve svém neortodoxním tvaru snadno přizpůsobí. Na scéně stojí čtyři herci v oblecích za pulty s texty, mikrofony a vodou pro případ občerstvení či úniku od tématu. Partnery jsou jim pouze světla a divadelní dým. Nic víc. Na jevišti vidíme čtyři mladé ambiciózní elévy stranických soubojů, kteří se snaží dostat na vrchol partajní hierarchie a zaujmout voliče. Velmi přesní představitelé (Zita Morávková, Anna Synková, Pavol Smolárik a Daniel Šváb) se vyjadřují pouze omezeným slovním rejstříkem, jemuž vévodí slovo politika se všemi jeho možnými kombinačními či asociativními možnostmi, jako např. policie, politbyro, tiká, atak, kápo až k oslovskému hýkání í-á. Dále slyšíme již jen nadávky, nonsensy a zpěv a vidíme, jak se z hloupých a diktátorských nápadů rodí politický postoj a celý program.

Herecký a vokální kvartet ukázněně nepředvádí postavy s jejich psychologickými pohnutkami a složitou osobní historií. A přesto nám herci dávají nahlédnout do duše ambiciózních adeptů věcí veřejných se všemi jejich obavami, intrikami, arogancí a ambicemi. Režijní koncepce prosvítající skrze přísné typové herectví přináší odhalení věčného mechanismu moci s jasným nadhledem a ironickým odstupem. Adámek přináší do českého prostředí ojedinělý pohled na to, co může být divadlem. Herectví inscenace Tiká tiká politika se neopírá o klasický pohyb po jevišti ani nereaguje na hudbu či vnější zvukové efekty. Je daleko více závislé na předepsané slovní partituře a k zdůraznění voicebandového charakteru mu pomáhají jenom mikrofony, kelímek s vodou a světla. Navenek skromné dílo přímo exploduje nápady a radostí z možností jazyka. Přitakává svobodné hře s představováním politiků jako šablonovitých osob, které se k okoukaným asertivním schématům chování utíkají jen proto, aby zakryly vlastní nejistoty a touhu po moci. A právě to činí z inscenace Tiká tiká politika tvar, který může zmíněný kvartet hrát až do konce věků, aniž by ztratil cokoli ze své aktuálnosti: humor a odstup od přímých narážek na nám tolik známé představitele politické scény umožňuje tomuto dílu stálou platnost.

Q

Vábení Kailásu – Moderní povídky z Tibetu, Dharma Gaia a Kontinenty, Praha 2006.

Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 24 V 12.–18. ČERVEN 2006

KULTURNÍ TIP

ské i germánské spirituality, tentokrát zkoumá představy, jež o posmrtném životě chovali staří Řekové. Petr Hrabalík: Návrat k sudu (Maťa) Volné pokračování zápisků rockera a publicisty, jenž bývá stálým hostem pražské Vinárny U Sudu. Jiří Knapík: V zajetí moci (Libri) Opavský historik sleduje kulturní politiku komunistického režimu od února 1948 až do mírného tání v roce 1956. Rozkrývá pozadí různých kampaní, například politické manipulace úmrtí Konstantina Biebla či přípravy útoku na Františka Halase. Jan Tesař: Traktát o „záchraně národa“ (Triáda) Soubor dosud knižně nepublikovaných textů známého historika se věnuje počátkům nacistické okupace a reakci české kultury na ni. Autor psal svá zamyšlení v letech 1967–69.

United Islands of Prague, Praha, 16.–25. 6. Tento pátek v metropoli začíná další hudební open air festival, který bezesporu patří k těm zajímavějším událostem letošní sezony. United Islands of Prague si potrpí na promyšlenou dramaturgii, inklinuje k world music, folku, jazzu a kvalitní rockové hudbě. Letos se koná na Žofíně, Branické louce a Střeleckém ostrově a k hlavním tahákům programu patří vystoupení tria Medeski, Martin & Wood, které svého času kodifikovalo živelnou fúzi jazzu, funky a alternativy, francouzsko-alžírský etnorocker Rachid Taha (na snímku), divoký brazilský harmonikář Renato Broghetti nebo britská kapela Placebo. Více informací na www.unitedislands.cz.

KNIHY Uršula Kovalyk: Obyčejný mrtvý otec (Maťa) Výbor z feministických povídek mladé slovenské autorky. Jak je v poslední době obvyklé, vychází v českém překladu. Jack Weatherford: Čingischán (BB Art) Životopis líčí Čingischánovu cestu k moci, jeho válečné úspěchy i vládu nad Mongolskou říší. V autorově podání vůdce vyznívá jako velký vizionář, který lidské dějiny nasměroval k moderní době. Ingvar Ambjørnsen: Elling. Pokrevní bratři (Doplněk) Další z úspěšné řady norských románů líčí návrat dvou pacientů z psychiatrické kliniky do normálního života. Ambjørnsenův bestseller se dočkal filmové i divadelní adaptace. Holger Kalweit: Platónská kniha mrtvých (Eminent) Německý etnopsycholog a terapeut, který proslul zejména svými znalostmi šamanismu a kelt-

DOPISY I Němci mají svůj sen Děkuji za otištění článku Báry Procházkové Góly nejsou zadarmo (Respekt č. 23/06). Němci vždy milovali fotbal a přednedávnem natočený film o tzv. „zázraku z Bernu“ se stal obrovským hitem. Film pojednává o finále mistrovství světa ve fotbale v roce 1954, kdy německý tým porazil vysoce favorizované Maďary. Následovaly obrovské oslavy a 4. červenec 1954 je někdy považován za okamžik, kdy Němci překonali svoji depresi poválečné doby a spolu s hospodářským zázrakem bývá rok 1954 taky označován za vlastní založení Spolkové republiky. Do určité míry lze pozorovat paralely mezi roky 1954 a 2006. Německu opět vládne deprese, tentokrát způsobená hospodářskou situací. I v USA se již mluví o tzv. deutsche Angst. Léta trvající stagnace a již minimálně 20 let trvající masová nezaměstnanost jsou příliš velkým soustem i pro velkou koalici v Berlíně. Mnozí Němci se domnívají, že fotbal zůstal jedinou věcí, na kterou můžou být ještě hrdí. A spojují s ním až nerealistické sny. Doufají, že po vítězství ve finále zavládne euforie, stoupne sebevědomí v zemi a nastartuje se tak dlouho očekávaný růst. Nejhorším scénářem je možnost příliš rychlého vyřazení. I have a dream... i Němci mají svůj sen. Sen o tom, že budou moci být opět hrdi na svoji zem. Jan Zajíc, student německých a rakouských studií FSV UK, nyní v Düsseldorfu

Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945–1953 (Libri) Vyčerpávající studie sleduje (stále slabší) úsilí československé vlády o návrat našich občanů, zavlečených po válce Sověty do Gulagu. Součástí knihy je také seznam více než 7000 lidí, kterým se to přihodilo.

VÝSTAVY Romský holocaust a dnešek (Veletržní palác, Praha) Dokumentární výstava se pokouší zlepšit povědomí o holocaustu Romů a Sintů a bojovat s rasistickými předsudky. Slavné brněnské vily (Dům umění města Brna) Expozice doprovázená vydáním stejnojmenné publikace představuje architektonicky nejdůležitější rodinné domy, postavené v moravské metropoli od konce 19. století do současnosti.

Irský písničkář a frontman kapely The Frames představuje své sólové album. Peeping Tom: Peeping Tom (Ipecah) Další ze sólových výletů Mike Pattona, bývalého frontmana Faith No More, tentokrát do říše elektropopu. Jibendra Narayan Goswami, Elena Kubičková, Mani Shankar Tripathi, 15. 6., Kostel sv. Šimona a Judy Koncert klasické severoindické hudby.

TELEVIZE Válka podle médií, ČT 2, 14. 6., 20.00 Britský dokument přemítá o irácké válce a médiích – chovali se američtí novináři profesionálně, nebo pod vlivem George Bushe příliš podlehli patriotismu? Smrt na dálnicích, ČT 2, 14. 6., 0.00 Tento dokument o neukázněných řidičích a možnostech policie sice pochází z USA, ale problém bude blízký i českým divákům. Temný stín nad L. A., ČT 1, 16. 6., 23.10 Soud v Los Angeles se chystá vynést rozsudek nad bílými policisty, kteří zmlátili černého řidiče, a město připomíná krajinu před výbuchem. Americký thriller vypráví příběh s Kurtem Russellem. Sluneční stát, ČT 1, 18. 6., 20.00 V hlavní roli Ostrava a čtveřice nezaměstnaných kamarádů. Poslední film slovenského režiséra Martina Šulíka. Nora, ČT 2, 15. 6., 23.00 Irský film popisuje vztah spisovatele Jamese Joyce a jeho ženy Nory. Slavného literáta ztvárnil Ewan Mc Gregor, známý z filmů Trainspotting nebo Talentovaný pan Ripley.

Já, výstava o třech dějstvích (Futura, Praha) Projekt pro tři galerie (Praha, Vídeň, Bratislava), jehož smyslem je představit domácímu publiku světové výtvarníky, které ještě nezná. V Praze je nejznámějším vystavujícím Brit Martin Creed, laureát Turnerovy ceny z roku 2001.

HUDBA Red Hot Chili Peppers, Sazka Arena Praha, 14. 6. S novým dvojalbem Stadium Arcadium se kalifornská čtveřice drží na čele amerického žebříčku a tento týden se po letech naživo představí u nás. Glen Hansard, Divadlo hudby Olomouc, 14.–15. 6.

Daň z přirozené lenosti Chtěl bych poděkovat panu Popovovi za článek Studovat? Merde. To je k ničemu (Respekt č. 23/06). Přesně vystihuje vztahy, které usměrňují hospodářství země a které je budou určovat bez ohledu na tváře politiků. To je totiž zřejmě „daň masám“ – zobecnit politiku na rozhodování Topolánek vs. Paroubek, které nakonec může přinést rozhodování podle barvy kravaty. Škoda jen, že nelze myšlenky článku implantovat do českých hlav. I když si myslím – dle reakce okolí –, že oni tam podvědomě jsou. Přirozená lenost (v přímém protikladu k nutnosti mobility...) podporována současnou politikou pak udělá své. Věřím, že velká část voličů ČSSD je motivována právě tímto rájem lenosti. Z jistého pohledu je to i dobře a sociální demokracii se to vymstí. Je mi však líto času, který je nemilosrdným hráčem na tomto poli a každé prodlení na začátku procesu, který musí nastat, se dvojnásob projeví v jeho průběhu. Zdeněk Danda

Strana zelených ve vysoké politice Chtěl bych ocenit střízlivé úvahy o různých vládních koalicích ještě před volbami v článku Jak bude po volbách (Respekt č. 22/06) a pak po oznámení výsledků v článku Záhada volebního patu (Respekt č. 23/06). Samozřejmě jen těžko se mohlo předvídat, že vítězná strana bude mít

obtížnou pozici při sestavování vlády. Nicméně je asi nutné se začít smiřovat s tím, že můžeme mít i „rozumnou“ menšinovou vládu jako v řadě jiných zemí EU. Pokud se týká Strany zelených, stojí před ní jasné velké dilema: buď jako nováček vysoké politiky poskočit hned do vlády s rizikem za pár let se lidsky vyčerpat a programově rozmělnit (viz osud US-DEU), anebo jako opozice vládu různě ad hoc podporovat a současně stabilizovat stranu a její finance a získávat zkušenosti pro další růst... Pokud nakonec přece jenom dojde na rozdělování vládních křesel, tak bych podle výsledků ankety Ropák roku očekával, že si SZ vezme spíše průmysl a dopravu, kde je nejvíce ekologických hříchů. Pod rezortem MPO lze totiž objevit ropáky Dlouhého, Grégra a Pecinu a snad i Aubrechta a viceropáky Hanzlíčka a Urbana. Pod MD jsou to zase ropák Schling a viceropák Říman a Foldyna. Na MŽP by jistě stačilo mít aspoň post náměstka, který má pod sebou posuzování vlivů různých staveb a koncepcí na životní prostředí. Tam se totiž objevuje podpora největších zvěrstvech proti přírodě. Ale to asi stejně předbíhám událostem, za pár týdnu se uvidí, kam Zelení směřují. Miroslav Patrik, předseda Dětí Země

Oprava V Respektu č. 22/06 jsme v textu Bulvární pátek nesprávně uvedli, že autorka je redaktorkou SuperSpy. Ve skutečnosti je redaktorkou týdeníku Spy. Za chybu se omlouváme.

23

MIMOCHODEM Odvážné výboje současného vizuálního umění si jistě zaslouží respekt, umělci minulých dob by však takovou práci nejspíš pokládali za otravnou. Dřepět u počítače nebo viset na mobilu, shánět sponzory, grandy a mediální podporu, smolit ideové plány a finanční rozpočty? Oč pěknější by bylo sbalit si takhle na jaře mošnu s barvami a štětci, napnout si pár pláten a vyrazit jako starý Corot pěšky do přírody. Ještě kus sýra, čutoru s vínem a skládací stojan, jenž kromě primárního účelu poslouží ve vsích při cestě k odhánění psů. Tak dobře jako kdysi se asi už nikdy malovat nebude. Nemyslím obrazy, ty

Plein-air alla prima se povedly málokomu, ale sám zážitek. Plein-air alla prima, jak říkávali galeristé: malba pod širým nebem rovnou načisto. Žalostný chvost této krásné éry nacházíme v bazarech. Tisíce amatérů ve vleku svůdných legend napatlalo v minulém století hromady obrázků, které jsou dnes k mání za cenu rámů. Bývají označeny podpisem a letopočtem, a tak si lze představit kupříkladu pana O., jak skvostně si v létě 1936 užíval dovolenou, když provoněn terpentýnem mastil na plátno kdesi u řeky zátočinu s rákosím. Pravda, vísku v pozadí maličko odflákl, ale to už jej paní O. volala k večeři. Občas se krajinkami ve vetešnictvích prohrabuji. Snažím se zachytit poslední závany tvůrčího opojení, v jakém se kdysi rodily, pokouším se odhadnout, na koho si autoři hráli, zda na Mařáka, Slavíčka, Kavána nebo dokonce van Gogha. Nejčitelnější samozřejmě bývá konvenčnost a břídilství, stejně jim však ty dávné chvilky závidím. Malíři vědí, že krajiny, které literáti označují za malebné, se ve skutečnosti malují nejobtížněji, jejich sváteční kolegové se však nebojí přiznat, že se jim harmonické idyly líbí. Jako bych z jejich výtvorů slyšel, jak si při práci pobrukovali Čechy krásné, Čechy mé, a to nejlépe někde v Českém ráji. Na pomezí Českého ráje jsem se ocitl první červnovou sobotu, když mne tudy vezli do Hořic v Podkrkonoší na vernisáž výstavy pískovcových soch Ellen Jilemnické. Přiznávám, že jsem se před cestou docela těšil, až zase spatřím proslavený kraj lyrických vznětů, z nějž se vyřinulo tolik okouzlených kýčů. Sám o sobě přece nikdy kýčovitý nebyl, pouze nebezpečně líbezný. Jenže se podivně změnil. Zeleň, kdysi bohatě rozrůzněná, jako by se slila v jediný špenátový tón zemdleně sekundující nové barevné dominantě – agresivní žluti rozlehlých řepkových polí. Působilo to dramaticky, expresivně, výhružně. Skřivánka nevidět, do scenerie by se však ani nehodil. To už spíš bájný pták Noh nebo nějaký obří scifistický hmyz. Proč tolik řepky, panebože? A pak jsem si vzpomněl, že se snad má v podobě oleje přidávat do benzinu. Spolu s biolihem, kvůli kterému se už dneska mafiáni vraždí. Krajina vypadala jako dílo hodně zatrpklého mistra land-artu, který si sehnal velkorysého sponzora. Idylickou harmonii by odtud zřejmě nevytěžil ani ten nejsvátečnější malíř. Samy barvy by jej tu donutily k progresivnímu výrazu. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Média přinesla zprávu, že v Iráku byl zabit vůdčí terorista a významný představitel al-Káidy Abú Músab Zarkáví. Předseda ČSSD Jiří Paroubek se omluvil občanům za to, že v šoku nad vítězstvím ODS nazval nedávné volby „novým únorem 1948“ a prohlásil, že neuzná jejich výsledek. Byla to má první vážná chyba, kterou jsem za 13 měsíců v čele vlády udělal, a z tohoto hlediska se české veřejnosti omlouvám, řekl Paroubek. Nicole Vaidišová porazila v Paříži Venus Williamsovou. Brno zavřelo Bakešovu nemocnici na Žlutém kopci. Souhlasem s odpuštěním půlmiliardového dluhu nejchudším státům se Paroubkův kabinet před podáním demise připojil k plánu Bono Voxe na pomoc strádající Africe. Meteorologové ohlásili, že konečně přichází teplo. Podnikatel Tomáš Pitr, který loni zkomplikoval sociálním demokratům podezřelou privatizaci chemického gigantu Unipetrol a kterého premiér kvůli tomu označil za „nepřítele státu“, dostal u soudu v Praze pět let ztráty svobody za dvanáct let starý daňový podvod. Veřejnoprávní televize se rozhodla nasadit proti oblíbeným seriálům na komerčních stanicích britský

12.–18. ČERVEN 2006 V RESPEKT 24

poučný seriál Magie a manipulace mysli. K době, kdy zemřel papež; je to o vesmírné stanici, kde sedí nějací kosmonauti a Jan Pavel se k nim vrací, což je představa, která se mi líbí, odpověděl lídr ostravské populární kapely Buty na otázku deníku Právo: „K jaké události se vztahuje vaše píseň Karel spí?“ Suzanne Vega přestoupila k Blue Note. Gripeny přeletěly z Čáslavi do Pardubic. Nově zvolený poslanec Pavel Ploc (ČSSD) oznámil, že se ho dva neznámí muži pokoušeli uplatit, aby za pět milionů korun přestoupil k zeleným, což by vyřešilo současný mandátový pat 100:100 mezi koaličním táborem ODS – lidovci - Strana zelených a rudým seskupením ČSSD plus komunisté; policie začala věc šetřit, ale velké podezření přitom vzbudil fakt, že zprávu o údajném pokusu o politickou korupci rozeslal všem novinám v zemi už hodinu po Plocově oznámení neznámý „zdroj“ z předsednictva ČSSD. Čeljabinskyj truboprokatnyj závod koupil českou armaturku MSA. Celníci na Rozvadově zabavili kontejner s padělanými obrázky krtečka. Šéf zkrachovalého H-Systému Petr Smetka dostal dvanáct let za to, že svoji tisícovku klientů připravil

podvodným slibem stavby domu o životní úspory, a ukradl tak celkem miliardu korun. Vzhledem k velikosti firmy můj příjem nepřiměřený rozhodně není, komentoval šéf ČEZ Martin Roman údiv, který vzbudila zveřejněná informace, že za řízení monopolního státního energetického gigantu dostal čtvrtmiliardovou odměnu mimo svůj běžný milionový plat a „motivační výhody“ ve formě pojistek na život a na smrt. Průměrná mzda vzrostla na 19 tisíc korun. Tesco začalo oživovat svoji nedávno koupenou síť Carrefour. Čeští fotbaloví reprezentanti odjeli na mistrovství světa do Německa. Vznikající vládní koalice si rozdělila ministerská křesla v poměru 9 (ODS):3 (lidovci):2 (zelení). Noviny přišly se zprávou, že Petr Lachnit se má stát velvyslancem v Paříži a Karel Kühnl v Japonsku. Pražský magistrát se odvolal proti soudnímu rozsudku, podle něhož má zaplatit odškodné dva a půl milionu korun britskému turistovi Malcomu Tuffinovi, kterého před třemi lety zavalil při návštěvě Prahy na Staroměstském náměstí městský „vánoční strom“ a těžce, s trvalými následky, jej zranil. Společnost Škodaexport získala zakázku na revitalizaci indického přístavu Nizampatman

v Bengálském zálivu. Růst spotřebitelských půjček překročil půl bilionu korun a vedení centrální banky varovalo chudé domácnosti, aby se dál nezadlužovaly, protože se při jakémkoli drobném ekonomickém otřesu mohou dostat do velmi závažných problémů. Vědci zjistili, že člověk se na své evoluční pouti mnohokrát křížil se šimpanzem. Královna čajových obalů Gerda Briggemanová z Rotterdamu navštívila sběratelskou burzu v Praze. Finančníci z PPF zahájili přípravy k tažení na Ukrajinu. Kytarista skupiny Rolling Stones Keith Richards nedávno spadl na Novém Zélandu z kokosové palmy přímo na hlavu a skupina oznámila, že vzhledem k nutnosti odsát ze zpěvákova mozku sraženou krev musí být plánovaný červnový koncert v Brně přeložen na pozdější datum. Nepodléhat slabosti, protože tu nenávidím; dokavaď dýchám, tak můžu, odpověděl populární raper Gypsy na otázku Lidových novin: „Jaká je vaše životní filozofie ve třech větách?“ V Národním divadle hostoval Johann Kresnik. TV Nova oznámila, že bude potřetí hledat českou SuperStar. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 11. 6. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.