Parlamentní koalice ČSSD a KSČM 2005 až 2006

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Parlamentní koalice ČSSD a KSČM 2005 až 2006 Bakalářská práce

Iveta Formánková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. V Brně 8.12. 2011

Děkuji tímto vedoucímu mé práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D. za vedení této práce a za podnětné rady a připomínky. Také bych chtěl poděkovat všem, kteří mě podporovali při psaní této práce.

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Parlamentní koalice ČSSD a KSČM vypracovala samostatně pod vedením doc. PhDr. Lubomíra Kopečka, Ph.D.a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, dne 8.12. 2011

....................................................

Obsah: 1. Úvod................................................................................................1 2. Teorie koalic....................................................................................3 3. Druhy opozice a její role v systému................................................5 4. Vývoj stran po roce 1989................................................................6 4.1. Česká strana sociálně demokratická...............................................6 4.2. Komunistická strana Čech a Moravy.............................................7 5.Srovnání předvolebních programů KSČM a ČSSD z roku 2002.......9 6. Program vlády a volební programy..................................................13 7. Parlamentní hlasování v letech 2005-2006......................................14 7.1 Analýza hlasování..........................................................................15 7.1.1 Vláda Stanislava Grosse.............................................................16 7.1.2 Období vlády Jiřího Paroubka....................................................17 7.2 Společná hlasování vládní koalice a KSČM................................ 19 8. Parlamentní koalice ČSSD a KSČM..............................................21 8.1 Vybrané případy společného hlasování KSČM a ČSSD..............22 8.1.1. Zákoník práce...........................................................................22 8.1.2 Novela zákona o církvích a náboženských společnostech........23 8.1.3 Návrh zákona o kronikách obcí.................................................24 8.1.4 Návrh zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních..........................................................................................................24 9. Závěr..............................................................................................26 Zdroje informací................................................................................29 Příloha................................................................................................32

0

1. Úvod Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a Moravy se obě řadí na levou stranu politického spektra. Svými programy a politickými zájmy k sobě mají poměrně blízko, avšak oficiální spolupráce je kvůli bohumínskému usnesení pro ČSSD nepřijatelná. Přesto po vyhraných volbách v roce 2002 se objevily úvahy o vládní koalici těchto dvou stran. Koalice může mít více podob může se jednat o koalici vládní, jejíž strany se podílejí na spravování země v konkrétním volebním období, nebo o koalici parlamentní, která může mít buď podobu trvalé spolupráce (například podpora menšinové vlády), a nebo může být vytvářena ad hoc při jednotlivých hlasováních tím, že pro podporu každého návrhu se vyjednává zvlášť podpora u parlamentních stran. Parlamentní koalice může mít taktéž podobu náhodnou, kdy podpora návrhu není dopředu sjednávána a parlamentní koalice se projeví až v průběhu hlasování. Parlamentní koalice se však nemusí vytvářet jen na podporu vládních návrhů, ale existují i opoziční parlamentní koalice, kdy se opoziční strany dohodnou na spolupráci proti vládní koalici. Dalším typem koalice jsou koalice volební, což je účelové spojení dvou a nebo více stran se záměrem zvýšit tak své volební šance. (Novák 1997: 166167). Pro účely této práce jsou však nejdůležitější koalice vládní a parlamentní. V roce 2002 ČSSD nakonec po dlouhých jednáních sestavila vládu s KDU-ČSL a US-DEU. Tato vládní koalice ale byla poměrně křehká, disponovala jen těsnou většinu 101 poslaneckých křesel (volby.cz 2002). Naproti tomu v té době neuskutečněná varianta koalice České strany sociálně demokratické a Komunistické strany Čech a Moravy by měla pohodlnou většinu 111 poslanců v dolní komoře Parlamentu České republiky. I když už delší dobu uvnitř ČSSD zaznívají názory na možnou spolupráci s KSČM (například určitý druh vzájemné spolupráce připouštěl Miloš Zeman již v roce 1994), v té chvíli se sociální demokracie rozhodla spíše utvořit středolevou koalici s KDU-ČSL a US-DEU. V poslední době, především tedy v období předsednictví Jiřího Paroubka1 mají tyto dvě strany k sobě stále blíže, přibližují se svým programem i prohlášeními svých čelních představitelů. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla zkoumat období let 2005-2006, kdy měly tyto dvě strany k sobě v parlamentu velmi blízko. Strany spolupracovaly při hlasováních o důležitých návrzích, při některých hlasováních v Poslanecké sněmovně by se dokonce ČSSD a nebo 1

Paroubek z funkce předsedy ČSSD odstoupil po volbách v roce 2010

1

vládní koalice bez hlasů komunistických poslanců neobešla. Tato společná hlasování najdeme převážně v závěru volebního období Poslanecké sněmovny, od května 2005, kdy se předsedou vlády stal Jiří Paroubek, který byl mnohem otevřenější spolupráci s komunistickou stranou než jeho předchůdci. Avšak pro lepší uchopení kontextu parlamentního hlasování ve volebním období 2002 – 2006 svou práci nezačínám jmenování vlády Jiřího Paroubka, ale zaměřím se i na poslední měsíce vlády Stanislava Grossa – od ledna do dubna 2005. Cílem mé práce tedy je zjištění, zda v období vlády Jiřího Paroubka existovala parlamentní koalice ČSSD a KSČM a také, jakou podobu měla tato případná parlamentní spolupráce a zda-li se jednalo o systematickou a nebo příležitostnou spolupráci. V první části své práce se pokusím nastínit vývoj obou stran od roku 1989 a pokusy o spolupráci na nejvyšších úrovních. Na obecní úroveň se soustředit nebudu protože tam v některých případech spolupráce KSČM s dalšími stranami fungovala i po revoluci. Dále porovnám volební programy obou stran, které byly použity ve volbách v roce 2002, a pokusím se v nich najít společné body. Také se pokusím o srovnání společných témat těchto dvou stran s programovým prohlášením vlády. V další části práce se zaměřím na analýzu jednotlivých hlasování při projednávání návrhů v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Soustředím se jen na závěrečná hlasování, tedy obvykle při třetím čtení zákona2, protože tato závěrečná hlasování v Poslanecké sněmovně mají podle mého názoru největší vypovídací hodnotu a také zkoumat všechna hlasování při jednotlivých čteních zákona by bylo velmi náročné vzhledem k velkému počtu hlasování o jednotlivých návrzích na změnu návrhu v rámci druhého čtení zákona. Dále do svého zkoumání zahrnu návrhy zákonů vrácené Senátem Parlamentu ČR a hlasování o důvěře vládě, na těchto opakovaných hlasováních v Poslanecké sněmovně se pokusím zjistit, zda se parlamentní podpora tohoto návrhu změnila a nebo ne. V těchto hlasováních se budu snažit vystihnout momenty, kdy hlasy poslanců za KSČM výrazně pomohly ke schválení daného návrhu. U některých konkrétních návrhů, které se nějakým způsobem vymykaly, buď významností návrhu a nebo zajímavostí utvořené parlamentní koalice, se pokusím o popsání celého procesu schvalování návrhu se speciálním zaměřením se na roli spolupráce ČSSD a KSČM na prosazení tohoto návrhu.

2

Některé zákony byly schvalovány i dříve něž ve třetím čtení, a to v případ, že se členové Poslanecké sněmovny shodli na tom, že o přijetí návrhu budou hlasovat již při prvním a nebo druhém čtení.

2

2. Teorie koalic Existuje několik dělení koalic, tato dělení zohledňují různé druhy vztahů mezi koaličními partnery. Jedním z těchto dělení je minimální vítězná a nadměrná koalice. Minimální vítězná koalice má právě tolik členů, aby mohla prosadit jakýkoliv svůj návrh, avšak ztráta, byť jen jediného jejího člena, by znamenala ohrožení schopnosti prosadit svůj program. Nadměrná koalice disponuje více hlasy, než je nutno k prosazení návrhu (např. Říchová.2000:125). Nadměrnou koalici většinou uzavírají strany, které jsou si ideově, politicky a nebo programově blízké. Důvodem proč strany uzavírají nadměrné koalice bývá jakási pojistka, když by jeden (nebo případně i více) koaličních partnerů odmítlo dodržovat koaliční dohodu, tak aby koalice i bez této strany disponovala dostatečným počtem hlasů. Dalším důvodem proč strany mohou uzavírat nadměrnou koalici mohou být odlišnosti v programech jednotlivých stran, a tak tato koalice umožňuje pohodlné prosazování návrhů, které jsou pro jednu ze stran nepřijatelné bez ohrožení fungovaní koalice jako takové. Dalšími typy koalic jsou ideově propojené a ideově nepropojené koalice (např. Balík.2008: 43-45). V ideově propojené koalici spolupracují jen strany, jejichž programy a směřování jsou si navzájem podobné a tyto koalice netvoří strany z opačné strany politického spektra. V případě, že koalici tvoří strany z opačného politického spektra, mezi nimiž existují strany ať už jedné nebo druhé straně ideologicky bližší, jedná se o ideově nepropojenou koalici. Nejčastěji se ideově nepropojené koalice vyskytují v zemích, kde ve stranickém systému existuje politická strana, která má tak radikální ideologii a program, že je pro strany, které k ní mají blízko v politickém spektru, nepřijatelná jako koaliční partner. V tomto případě taková strana hledá koaliční partnery na opačné straně politického spektra, tyto strany jsou jí pak ideově vzdálenější, ale je s nimi jednodušší spolupráce a tato spolupráce je i společensky a hlavně pro voliče přijatelnější. Další teorie dělí koalice na koalice exekutivní a legislativní. Exekutivní koalice jsou vládními koalicemi, členové takovéto koalice jsou strany, které mají své zastoupení ve vládě. Legislativní koalice je naproti tomu parlamentní koalicí. „Legislativní koalice je definována jako koalice politických stran, které při hlasování v legislativě podporují vládu, a to bez ohledu na vlastní podíl na vládě.“ (Říchová.2000: 129) Z toho vyplývá, že exekutivní koalice je v prosazování svých návrhů závislá na legislativní koalici, která však nemusí mít vždy pevnou strukturu, spíše se mění v závislosti na obsahu předkládaných návrhů. (Říchová 2000:129). Legislativní podpora se pro jednotlivé vládní návrhy často výrazně liší, pro

3

některé návrhy existuje parlamentní podpora napříč všemi politickými stranami, jiné návrhy jsou zase prosazovány nejtěsnějším možným počtem hlasů. Je tedy zřejmé, že legislativní koalice nemívá trvalejší podobu a také exekutivní a legislativní koalice jsou na sobě navzájem nezávislé. Podle Říchové (Říchová 2000:129) je taktéž jednou z možností podpory exekutivní koalice neúčastnění se hlasování. Tento záměrný akt, který vede ke snížení počtu potřebných hlasů k prosazení vládního návrhu (častěji však při vyjadřování důvěry vládě), je významným prvkem vyjádření podpory exekutivní koalici, nebo také projevem spolupráce mezi stranami V tomto případě se nejedná o klasickou neúčast, například v pátek odpoledne, nebo s pozdější hodinou (pokud na programu jednání Poslanecké sněmovny není naplánováno hlasování zásadního významu, bývá přítomno jen velmi málo členů parlamentu), tato neúčast se projevuje napříč politickými stranami. Jedná se o účelný odchod buď všech členů a nebo alespoň větší skupiny členů politické strany. Tento odchod musí být plánovaný a strana si musí být vědoma následků, které tento jejich odchod a odhlášení se z hlasování má. Hlavním následkem je snížení kvóty pro prosazení návrhu. Tento krok může být poměrně silným aktem nepřímého podpoření tohoto návrhu. Tento projev vůle se většinou děje za situace, když strana chce nějakým způsobem podpořit návrh, ale z jakýchkoliv důvodů jej nemůže podpořit přímo. Příčin, proč jej nemůže přímo podpořit, je mnoho, s návrhem například nemusí souhlasit voličská základna a strana si je tohoto nesouhlasu plně vědoma. Ale pro stranu může být i tak významné návrh podpořit – například kvůli tomu, aby strana, která návrh předložila, podpořila budoucí návrh strany, jež v původní volbě opustila hlasování a tím i usnadnila prosazení návrhu. Snížení kvóty pro prosazení návrhu je poměrně významným skutkem. Hlavním důvodem je to, že je jen poměrně malá skupina návrhů, které pro schválení v Poslanecké sněmovně musí mít pevně danou hranici, tyto návrhy většinou nejsou na denním pořadu jednání – jedná se o návrhy jako například ratifikace mezinárodních smluv, změna ústavy a ústavních zákonů, dále pak návrhy Poslanecké sněmovny vrácené Senátem a nebo prezidentem, nebo vyslovení nedůvěry vládě. Vláda musí mít důvěru poslanecké sněmovny, k projevení této důvěry postačuje většina přítomných poslanců3, narozdíl od institutu projevení nedůvěry vládě, pro jejíž prosazení je třeba většinu všech poslanců (tedy 101 hlasů) (Ústava ČR zák. č. 1/1993 Sb.)

3

Ústavní zvyklosti však většinou vyžadují většinu všech poslanců

4

3. Druhy opozice a její role v systému Existuje velké množství dělení opozic ve stranickém systému, většina těchto dělení je založena na funkcích opozice a na tom jak ji naplňují, dále podle cílů opozice, podle oblasti, ve které se střetávají s vládou, podle toho jak je soudržná (pokud ji tvoří více stran), nebo také podle intenzity spolupráce s vládní koalicí4 (Kubát 2010:55-69). Nejdůležitějším typem opozice ve stranickém systému je parlamentní opozice, která je tvořena alespoň jednou politickou stranou, která se v konkrétní chvíli neúčastní procesu vládnutí, je zvolena do parlamentu, kde vyvíjí svou činnost a snaží se prosadit svůj program, ale zároveň je připravena vystřídat po příštích volbách vládnoucí stranu (nebo strany). „V demokratických režimech má opozice možnost stavět se proti vládě buď tak, že ovlivňuje veřejné mínění, aby mohla v následujících volbách získat větší procento hlasů a poslaneckých křesel a volby vyhrát, nebo tak, že vstoupí do vládní koalice, nebo že získá podporu v parlamentu k prosazení nebo odmítnutí jistých zákonů, nebo konečně tak, že vyjednává s nezávislými nebo polooficiálními organizacemi“ (Novák 1997: 232) Z toho vyplývá, že jednou z nejdůležitějších činností opozice, pokud se nesnaží stát vládní koalicí, je kritizování postupů vládní koalice tak aby byl dostatečně zřetelný její názor na vládní politiku, a také snaha o poukazování na chyby a nedostatky vládních stran. Další neméně důležitou funkcí opozice je snaha o zabránění prosazení vládních návrhů zákona za každou cenu a také snaha o hledání parlamentní koalice k prosazení vlastních návrhů zákonů a s tím i k prosazení svého vlastního programu. Kromě parlamentní opozice existuje i opozice ve vládě, kdy jednotlivé strany vládní koalice jsou ve vzájemné opozici a každá ze stran se snaží prosadit svůj program na úkor zbylých stran. V tomto případě se již samotná vládní dohoda rovná kompromisnímu řešení mezi opozičními stranami.Tento typ opozice nastává ve chvíli, kdy vládu tvoří názorově rozdílné strany a není možno se shodnout na společném programu.

5

4. Vývoj stran po roce 1989 4.1 Česká strana sociálně demokratická Po roce 1989 měla Česká sociální demokracie své kořeny v prvorepublikové sociální demokracii a ještě dříve i za rakousko-uherské monarchie. Během éry vlády komunismu byla strana sice zakázána, ovšem v exilu můžeme najít osoby hlásící se k české sociální demokracii. Po roce 1989 měla tedy sociální demokracie na co navázat jako strana. Po roce 1989 se v České republice utvořily dva proudy sociální demokracie. Obnovená Československá sociální demokracie a pak Klub sociálních demokratů, který byl zapojen do Občanského fóra. (Kopeček, Pšeja.2005:1464). Výsledky samostatné strany, která kandidovala pod názvem Sociální demokracie do obou komor, Federálního shromáždění i do České národní rady, byly velmi nízké - jen kolem 4% hlasů a tak strana nezískala parlamentní zastoupení. (volby.cz 1990) Klub sociálních demokratů uvnitř Občanského fóra byl úspěšnější a získal 5 poslaneckých mandátů (Kopeček, Pšeja.2005:1464). V roce 1991 založil Klub sociálních demokratů OF novou politickou stranu jménem Asociace sociálních demokratů. (Cabada, Šanc. 2005:120). Sociální demokracie ve volbách v roce 1992 neuspěla, ale díky rozpadu Občanského fóra do strany vstoupilo množství levicově smýšlejících osob, například Miloš Zeman, Valtr Komárek a Pavel Dostál, strana se také sloučila s několika menšími levicovými uskupeními. (Cabada, Šanc. 2005:172). V této době se ve straně utvořily tři hlavní proudy, které měly rozdílné vize o budoucím směřování strany, dva z těchto směrů vedli budoucí předsedové strany, Miloš Zeman a Jiří Paroubek. V roce 1993 na sněmu strany v Hradci Králové byla strana přejmenována na Českou stranu sociálně demokratickou, a novým předsedou byl zvolen Miloš Zeman, který prosazoval tvrdý postup vůči vládě i možný vstup jednotlivých bývalých komunistů do strany (Kopeček, Pšeja. 2005:1469-1470). Zeman se na sjezdu po svém zvolení jednoznačně vyslovil proti spolupráci s KSČM. Zemanovi se díky radikální rétorice a tvrdé kritice vládních stran podařilo získávat stále více voličů. I díky tomu byl Zeman na dalším sjezdu v Bohumíně v roce 1995 potvrzen v pozici předsedy strany. Tento sjezd byl však mnohem důležitější z jiného důvodu a tím byla rezoluce, ve které se ČSSD vymezila proti spolupráci s extrémistickými stranami – KSČM, SPR-RSČ, Stranou čs. komunistů, Moravskou národní stranou, Levým blokem a Stranou demokratické levice. (Bureš 2008: 49). 4

Typologií opozičních stran se zabývali například Robert Dahl, Jean Blondel nebo Klaus von Beyme

6

Ve volbách v roce 1996 získala sociální demokracie druhý největší počet voličských hlasů. Strana podpořila pravicovou menšinovou vládu a díky tomu získala pro Zemana pozici předsedy Poslanecké sněmovny a další politicky významné posty. (Bureš 2008: 50). V dalších volbách v roce 1998 už Česká strana sociálně demokratická zvítězila a to i přes mediální aféry proti ní vedené. I přes své vítězství ve volbách se straně nepodařilo sestavit vládu a tak uzavřela s druhou nejsilnější stranou - Občanskou demokratickou stranou, smlouvu o sestavení menšinové vlády v čele s Milošem Zemanem – opoziční smlouvu (Cabada, Šanc. 2005:174). V roce 2001 na sjezdu byl zvolen nový předseda strany – Vladimír Špidla. Zeman se rozhodl již nekandidovat. Volby v roce 2002 byly opět poznamenány politickými aférami. Avšak strana se ve volební kampani tvrdě distancovala od opoziční smlouvy a ODS, profilovala se jako jakási nová sociální demokracie, která má se starou, zemanovskou jen málo společného. Tento tah straně vyšel a ve volbách opět zvítězila. (Kopeček, Pšeja. 2005:1476-1477).

4.2 Komunistická strana Čech a Moravy Po změně režimu v roce 1989 to neměla komunistická strana jednoduché. Byla nucena neustále bránit svou pozici politické strany a zároveň se postavit ke snahám o izolaci strany a její vytlačení na okraj politického spektra. Komunistická strana Čech a Moravy vznikla jako regionální odnož Komunistické strany Československa v roce 1990. (Seznam politických stran a hnutí ministerstva vnitra 2001). Původní Komunistická strana Československa i nadále působí na české politické scéně, avšak její vliv je minimální. Po Sametové revoluci strana postupně ztratila své výsostné postavení a vedoucí úlohu ve státu. Jedním z důvodů byly i vnitřní rozpory ve straně, které vedly ke značné nejednotnosti, a také masivní vystupování z původní KSČ. Asi týden po 17. listopadu se vyměnily nejvýraznější osobnosti ve vedení strany a na jejich místo nastoupily méně zprofanované osoby. A na konci listopadu se ve straně vytvořilo Demokratické fórum komunistů, které odsoudilo politickou linii stávajícího vedení strany a požadovalo reformu (Fiala, Mareš, Pšeja.2005: 1413-1414).

7

Na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989 bylo zvoleno nové vedení strany a taktéž se strana omluvila za veškerá příkoří, která strana v minulosti napáchala a taktéž funkcionářům strany s největším podílem na nespravedlnostech pozastavila členství ve straně.(Prohlášení k občanům ČSSR. 1989 a Cabada, Šanc. 2005:165).

Nové vedení se

v podstatě distancovalo od dřívějších činů strany a od předcházejícího vedení. Ve volbách v následujícím roce kandidovala Komunistická strana jako jeden politický subjekt a získala 13% hlasů. KSČM jako jediná z komunistických stran střední a východní Evropy neprošla kompletní transformací a ponechala si slovo komunistická ve svém názvu. V roce 1992 strana kandidovala v koalici Levý blok. Šlo o pokus jak se vyhnout pojmu komunistická na volebních lístcích. Na konci roku 1992 na sjezdu probíhají opět debaty o změně názvu. Avšak již v příštím roce je předsedou zvolen Miroslav Grebeníček, který zastával názory, že by se strana neměla reformovat. Po tomto sjezdu ze strany vystoupily další lidé, kteří původně věřili, že by se strana dala dále reformovat. tito lidé založili další levicové strany, které však nebyly nijak významné. KSČM se také vydělila strana Levý blok. (Cabada, Šanc. 2005:167). Uvnitř strany avšak i nadále existovaly dvě skupiny, tradicionalisté a pragmatici. Spor mezi těmito dvěmi křídly nastal kolem otázky vstupu České republiky do Evropské unie, kdy pragmatičtější komunisté byli pro vstup, ale tradicionalističtí členové strany byli zásadně proti. Avšak ani tento spor uvnitř strany nevyvolal žádnou roztržku a strana byla i nadále jednotnou entitou. (Fiala, Mareš, Pšeja.2005: 1423). Na sjezdu v roce 2004 se toto reformní křídlo pokusilo prosadit na předsednické místo svého zástupce Miloslava Ransdorfa, ale tento pokus se nevydařil a předsedou strany nadále zůstal Miroslav Grebeníček. Vliv ve straně dále zůstává v rukou dogmaticky smýšlejících komunistů. (Fiala, Mareš, Pšeja.2005: 1423). Ve volbách strana největší úspěch zaznamenala v roce 2002, kdy dosáhla 18,5%, ve všech ostatních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky strana dosahuje výsledku kolem 11% a takřka stabilního počtu voličů. Ve volbách do Senátu strana není příliš úspěšná a pravidelně získává jen 2-3 senátorská křesla. V komunálních volbách je strana mnohem úspěšnější, získává pravidelně přibližně 14% zastupitelských křesel. (volby.cz)

8

5 .Srovnání předvolebních programů KSČM a ČSSD z roku 2002 Volební program je jedním z nejviditelnějších dokumentů, které politické strany vytvářejí. Tímto programem dávají voličům jasně najevo o co se budou v příštím volebním období snažit a co budou prosazovat. Tyto programy strany vytváří pro lidi a proto je v nich to, co chtějí právě jejich voliči slyšet. Některé strany mají tyto programy velmi konkrétní, při jejich přípravě spolupracují s odborníky a provádějí přesné výpočty a následně poměrně podrobně popisují čeho by chtěly dosáhnout. Jiné strany mají volební programy méně konkrétní a omezují se pouze na témata, ale již neříkají, jakým způsobem danou oblast chtějí zlepšit, případně jakou cestu si k tomu zvolí. Komunistická strana měla svůj program propracovanější než ČSSD, místy v něm pracovala i s přesnými čísly, například o kolik by chtěla zvednout určitý příspěvek, nebo kolik pracovních míst by chtěla vytvořit. Naproti tomu ČSSD měla program mnohem méně konkrétní, zaměřoval se na dobře znějící fráze jako je podpora rodin nebo rozvoj venkova, ale i tak se v něm dali najít konkrétní představy a plány co změnit. Obě dvě strany se pohybují na levé straně politického spektra a tak je samozřejmé, že jejich program bude v určitých věcech velmi podobný, proto se strany shodují i při některých hlasováních v parlamentu. Ve srovnání volebních programů se budu soustředit na témata, která mají obě strany společná a případně nastíním rozdíly v plánech jak těchto cílů chtějí dosáhnout. Naproti tomu se nebudu věnovat tématům, na která mají rozdílný pohled, a nebo je nemají výslovně zmíněna ve svém volebním programu. Volební program KSČM s názvem „S lidmi a pro lidi“ hned v úvodu deklaruje hlavní cíle a ideje, kterých se bude snažit dosáhnout, jsou to lepší životní podmínky občanů, dynamický rozvoj české ekonomiky a rozvoj demokracie a lidských práv, samosprávy i odpovědnou roli státu. Tyto základní myšlenky volebního programu pak dále rozvádí. Zároveň se zavazuje, že tento program bude skutečně dodržovat a že se nenechají žádnými nabídkami zlákat k jeho opuštění. Otázkou lidských práv a demokracie se ve svém programu zabývá i ČSSD, avšak zmiňování těchto oblastí ve volebním programu je v současnosti takřka samozřejmostí a alespoň zmínku o nich najdeme téměř ve všech volebních programech politických stran. V obou programech taktéž najdeme odkazy na některá lidská práva, většinou ze sociální oblasti, jako je právo na práci, právo na bydlení, bezplatné vzdělávání, bezplatné zdravotnictví a nebo právo na důstojné stáří.

9

V oblasti politiky zaměstnanosti a práva na práci měly obě strany velmi podrobné návrhy. Oba se zabývaly otázkou pomoci lidem, kteří se ocitli v tíživé životní situaci, a obě strany chtěly sociální systém, který by pomáhal těmto lidem, ale také aby je zároveň motivoval k vlastní aktivitě. Obě strany chtěly podporovat navyšování počtu trvalých pracovních míst a to hlavně v regionech s vysokou mírou nezaměstnanosti. KSČM dokonce udává přesné číslo, kterého chtěla dosáhnout a to 300 000 pracovních míst, která by měla být v té době vytvořena. Tato místa měly být vytvořena díky investičním pobídkám, inovacím a zaměřením se ve výrobě na nové technologie. Obě strany se taktéž zmiňují o podporování rekvalifikací a účinném systému podpory v nezaměstnanosti, který měl motivovat k nalezení nové práce. Strany chtěly pomoci absolventům škol bez praxe a to hlavně podporou vytváření absolventských míst. KSČM chtěla dokonce uzákonit povinnost vytvářet absolventská a praktikantská místa pro zaměstnavatele. Podpora malého a středního podnikání byla další důležitou oblastí pro obě strany. KSČM jí chtěla dosáhnout snížením daní malým a středním podnikatelům a snížením byrokratické zátěže, naproti tomu ČSSD neměla jasně daný postup jak tohoto cíle chtěla dosáhnout. Velký problém viděly obě strany v rozdílech v odměňování za provedenou práci. KSČM chtěla prosadit zákonnou ochranu před nespravedlnostmi v odměňování a tím chtěla dokázat, že za stejnou prácí dostanou lidé stejně zaplaceno. Zároveň si komunisti uvědomovali, že tento problém se netýká jen mužů a žen, kde je nejviditelnější a nejmarkantnější, ale že se vyskytuje napříč společností. Naproti tomu ČSSD se v této oblasti zaměřovala jen na odstranění rozdílů mezi ženami a muži, zároveň ale chtěla zlepšit celkové postavení žen ve společnosti prosadit uplatňování zásad nediskriminace a rovnosti příležitostí. Jednou z nejvýznamnějších oblastí politiky práce je otázka práv zaměstnanců a zaměstnavatelů. KSČM prosazovala ochranu zaměstnanců, podporovala ve svém programu odbory a kolektivní vyjednávání na úkor zaměstnavatelů. Narozdíl od toho ČSSD prosazovala vyváženou ochranu zaměstnavatelů i zaměstnanců, kdy by obě strany měly mít stejný rozsah práv i povinností ve vzájemném vztahu. V oblasti bytové politiky se KSČM a ČSSD shodly na dvou velmi konkrétních plánech, obě strany se budou snažit prosadit, aby bytová družstva získala status neziskových společností. Druhým plánem, který chtěly prosadit obě strany jsou novomanželské půjčky pro

10

podporu mladých rodin a získávání prvního bydlení. Obě dvě strany se také shodly na podpoře výstavby bytů a domů a také nutnosti podpořit rekonstrukce starých domů. Ovšem rozdíl v postoji byl ohledně otázky práv nájemníků, kdy stejně jako v otázce zaměstnanosti KSČM podporovala zesílenou ochranu práv nájemníků, zatímco ČSSD se chtěla zasadit o vyváženou ochranu jak nájemníků tak i pronajímatelů. V oblasti zdravotnictví se strany shodly na tom, že chtějí garantovanou a pro všechny dostupnou zdravotní péči v síti zdravotních zařízení, avšak bez zvyšování spoluúčasti pacientů. KSČM dokonce chtěla prosadit dokonale bezpříspěvkové zdravotnictví financované kromě státních příspěvků i z daní výrobků, které poškozují zdraví. Zajímavým bodem programu KSČM je taktéž omezení počtu zdravotních pojišťoven, kdy KSČM připadalo, že tehdejší stav byl neefektivní. V oblasti vzdělávání se obě strany jednoznačně shodly na bezplatném studiu na všech stupních vzdělávání, kdy komunisté ve svém programu dokonce odmítali poplatky za přihlášky, žádosti a nebo promoce. Školy by měly být pro své žáky dostupné, aby žáci a studenti nemuseli daleko dojíždět. Obě strany chtěly prosadit vícezdrojové financování, kdy by na výuku žáků mohli přispívat i například jejich budoucí zaměstnavatelé. Budoucí zaměstnavatele chtějí zapojit i do toho co by se mělo na školách učit, aby probíhala efektivnější příprava žáků a studentů na budoucí povolání. Podpořit také chtěly další vzdělávání pedagogů, aby tak snáze reagovali na vývoj ve společnosti, technologiích a byli skutečnými odborníky na vyučovanou tématiku. Učitelům zároveň chtěly obě strany zvýšit platy. Podporované oběmi stranami byly také mimoškolní aktivity dětí, volnočasové aktivity, sport a obecně veškeré programy, které pomůžou k aktivnímu trávení volného času dětí. Tyto volnočasové aktivity by měly být finančně dostupné pro rodiče dětí. Obě strany taktéž chtěly podporovat program celoživotního vzdělávání, tak aby měli příležitost studovat všichni kdo o to stojí. V oblasti důchodové politiky panovala mezi KSČM a ČSSD jen částečná shoda. KSČM by ráda zachovala tehdejší systém solidárního průběžně financovaného důchodového systému, ovšem i ona si byla vědoma jeho potřebné reformy a proto navrhovala ve svém programu povinné připojištění, které by hradil zaměstnavatel a vkládal do něj alespoň 1% hrubé mzdy zaměstnance. ČSSD chtěla také prosadit důchodové připojištění, ovšem podle ní by mělo být na dobrovolném principu a mělo by mít osobní charakter. Obě strany se hlásily k pravidelné každoroční valorizaci důchodů, komunisté by rádi ještě jednu mimořádnou valorizaci po vstupu ČR do EU a to v případě, že by se skokově zvýšily ceny. Obě strany taktéž chtěly podpořit domovy důchodců, domy s pečovatelskou službou a penziony pro 11

seniory, jejich novou výstavbu a lepší vybavenost těch stávajících tak aby v nich mohli najít své místo všichni kdo o to stojí. Dále se strany shodly v oblasti daní, kdy obě strany chtěly dát větší důraz na přímé daně než na nepřímé5 KSČM tuto daň chce dokonce snížit. Větší podporu také chtějí pro vědu a výzkum, kdy si uvědomovaly, že primární výzkum je velmi důležitý, zároveň však chtěly podpořit intenzivnější spolupráci výzkumných pracovišť, vysokých škol a výrobních podniků a tak zajistit větší komplexnost celého procesu od objevu nebo vynálezu až po jeho výrobu a nebo jiné využití v praxi. Taktéž obě strany ve svých programech deklarovaly podporu rozvoj venkova, tak aby se lidé přestali z malých vesnic hromadně stěhovat do měst. Strany chtěly bojovat proti byrokracii a lidem zjednodušovat jednání s úřady. Bojovat taktéž chtěly s korupcí, daňovými úniky a nebo proti praní špinavých peněz, kdy za tyto prohřešky chtěly přísné tresty. Obě strany se taktéž chtěly zasadit o rozvoj zemědělství, chtěly podporovat malé výrobce stejně tak jako velké farmy, hlavně takové kde se například zelenina nejen pěstuje a sklízí, ale i dále zpracovává. Podporu si podle těchto stran zaslouží i kultura a to jak ta tradiční tak i alternativní. Dále chtěly ochraňovat češtinu jako státního jazyka a podporovat její rozvoj. Další oblastí, na které se obě strany shodly je ekologie, potřeba recyklace odpadů a materiálů a s tím spojená snaha o trvale udržitelný rozvoj. Důležitým odvětvím, kterým se zabývají oba volební programy je otázka decentralizace veřejné správy, tuto oblast považují obě strany za důležitou. Podporovat chtějí i občanská sdružení a občanské iniciativy a také větší zapojení občanů do samosprávy a tím pomáhat k rozvoji občanské společnosti, kde lidé se můžou podílet na dění ve své obci, kraji a nebo státu. Také chtějí dát větší pravomoci samosprávě6. Z tohoto srovnání vyplývá, že volební programy ČSSD a KSČM si byly v mnohém velmi podobné, strany dávaly důraz na stejná témata a některá z těchto témat dokonce i chtěly řešit stejnými způsoby (například přeměnu bytových družstev na neziskové organizace). U dalších témat se strany sice neshodly na jednotném postupu, ale cíl, kterého chtěly dosáhnout, měly ČSSD i KSČM společný. Dá se tedy říct, že se i přes některé mírné rozdíly volební programy navzájem silně podobaly a v některých tématech se dokonce i jejich cíle i překrývaly. A v otázce ochrany práv například zaměstnanců, nebo nájemníků se lišily jen v úrovni, které by chtěli dosáhnout.

5 6

Např. daň z přidané hodnoty především přerozdělením funkcí bývalých okresních úřadů.

12

6. Program vlády a volební programy Po volbách pro něž byly vytvořeny tyto programy zvítězila ČSSD a i přes programovou blízkost s KSČM si zvolila jiné koaliční partnery7. Pokusím se zde zjistit, jestli existovaly významnější rozdíly v programovém prohlášení vlády Jiřího Paroubka8 a ve volebních programech ČSSD a KSČM, budu se snažit v programovém prohlášení nalézt otázky a body, které byly společné pro volební programy ČSSD a KSČM. Tímto způsobem se pokusím najít určité mezery a prázdná místa, k jejichž zaplnění pomohla právě spolupráce ČSSD a KSČM. Prvním bodem o kterém se programové prohlášení nezmiňuje a zároveň je v obou volebních programech je pomoc absolventům škol k získání praxe a také prvního pracovního místa. Další oblastí, ke které se program vlády nevyjadřuje je otázka důchodového připojištění a to ať už dobrovolného a nebo nedobrovolného. V programu také nenajdeme ochranu českého jazyka. Dále se také program vlády nezabývá otázkou decentralizace veřejné správy, avšak to je nejspíše zapříčiněno tím, že k 1. lednu 2003 byla dokončena druhé fáze decentralizace a zanikly okresní úřady jejichž pravomoci byly rozděleny mezi obce a kraje. Programové prohlášení se hojně zabývá využíváním zdrojů z různých fondů Evropské unie, k této otázce nenajdeme alternativu ve volebním programu, ve které je ještě vidět určitá obezřetnost a obava ze vstupu ČR do EU. Zároveň což je zajímavé se vláda ve svém programovém prohlášení zavázala k předložení nového Zákoníku práce, který má dát větší volnost smluvním vztahům.

7

KDU-ČSL a US-DEU

13

7. Parlamentní hlasování v letech 2005-2006 Na začátku tohoto období se změnila vláda a jejím premiérem se stal Jiří Paroubek, který tak 25.4.2005 vystřídal Stanislava Grosse na postu ministerského předsedy. Uprostřed volebního období tak Paroubek vlastně zdědil původní koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Vzhledem k hraničnímu počtu mandátů a k ideové vzdálenosti, kdy se ČSSD řadí na levou část politického spektra a zbylé dvě strany spíše do jeho středu, jednalo se o minimální vítěznou ideově nepropojenou koalici. Z toho vyplývá, že vládní strany měly odlišné představy o tom, jaké návrhy prosazovat a také, že bylo obtížné se ve vládě shodnout na společném programu, který by reflektoval jak levicové zájmy ČSSD, tak i středovou orientaci jejích dalších dvou partnerů. Tato koalice byla v roce 2005 v dost velkém rozkladu a nebyla schopna se již dále dohodnout. V posledních měsících vlády Stanislava Grossa už v podstatě původní koalice neexistovala, protože KDU-ČSL z této koalice fakticky vystoupila a dokonce při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Stanislava Grosse, které iniciovala ODS, z 1.dubna 2005 hlasovalo 209 poslanců KDU-ČSL proti vládě, tedy pro vyslovení nedůvěry.

Hlasování o projevení nedůvěry vládě Stanislava Grosse 1. dubna 2005 (Tabulka č. 1) pro

ČSSD

ODS

KSČM

0

57

zdrželi

vyslovení

KDU-ČSL

US-DEU

nezařazení

se 20

0

1

se 0

7+

hlasování

nedůvěry 6910

proti vyslovení nedůvěry

0

zdrželi hlasování

2 0

poslanci se zdrželi hlasování

Zdroj: volby.cz Hlasování o vyslovení nedůvěry této vládě je také jedním z prvních hlasováních, kde je vidět podpora KSČM vládě. Když by se v tomto případě chovala KSČM jako opravdová konkurenční opoziční strana, hlasovala by pro vyslovení nedůvěry vládě a tak by návrh na vyslovení nedůvěry získal ústavně daných 101 hlasů a vláda premiéra Grosse by padla. Jenže

8

premiérem od 25.4.2005 poslanec Vilém Holáň za KDU-ČSL byl z hlasování omluven, celkový počet poslanců za KDU-ČSL tedy bylo 21 10 Antonín Macháček za ČSSD byl omluven z hlasování – celkem měla ČSSD 70 poslanců 9

14

komunisté se jako klasická opozice nezachovali a nepřímo podpořili vládu tím, že se zdrželi hlasování. ODS se tak nepodařilo vládu sesadit. Vláda však i přesto příliš dlouho nevydržela a již za necelý měsíc podala demisi a byla sestavena nová vláda v čele s ministerským předsedou Jiřím Paroubkem. Při hlasování o důvěře této vládě byly pro vyslovení důvěry jen vládní strany a tak se KSČM vrátila do pozice opoziční strany. Je zajímavé, že hlasování o důvěře vládě se zúčastnilo všech 200 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a tak pro vyslovení důvěry koalici muselo hlasovat všech 101 poslanců vládní koalice i když Ústava ČR vyžaduje jen prostou většinu přítomných poslanců a ne zesílenou většinu všech poslanců. Na tomto hlasování je vidět opětovné spojení koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, úsilí překonat vzájemné rozpory a shodnout se na novém programovém prohlášení vlády. Personální složení vlády bylo v podstatě totožné, změnila se pouze obsazení pozic ministra informatiky, zemědělství a ministerstva pro místní rozvoj11 (vlada.cz: 2005) Nový předseda vlády Jiří Paroubek však vyjednal nový vládní program a podařilo se mu i obnovit vládní koalici v původním stranickém složení. Koalice České strany sociálně demokratické, Křesťansko demokratické unie – Česká strana lidová a Unie svobody – demokratická unie se dá podle teorie koalic opět klasifikovat jako minimální vítězná ideově nepropojená. „Vláda získala důvěru sněmovny 13. května 2005, když se pro ni vyslovilo 101 poslanců koaličních stran, naopak proti byli všichni zákonodárci ODS a KSČM.“ (Havlík 2011: 65) Hlasování o vyjádření důvěry vládě Jiřího Paroubka (tabulka č. 2) ČSSD pro vysloví 70

ODS

KSČM

KDU-ČSL

US-DEU

nezařazení

0

0

21

10

0

57

41

0

0

1

důvěry proti

0

vyslovení důvěry

11

tuto funkci zastával původně Jiří Paroubek

15

Tato koalice však nefungovala tak, jak bývá u vládních koalic obvyklé a uvnitř ní převládaly názorové spory a tak se stávalo, že sociální demokracie se v některých pro ni důležitých hlasováních spoléhala, místo na podporu koaličních partnerů, na podporu komunistů s nimiž prosadila některé pro ni významné zákony, na kterých se nedokázala shodnout s koaličními stranami. „Zatímco premiéři Vladimír Špidla a Stanislav Gross se spolupráci s KSČM bránili do té míry, že odmítali v Poslanecké sněmovně prohlasovávat návrhy zákonů pouze ve spolupráci s komunisty, odlišný postup zvolil po svém nástupu na post předsedy vlády v dubnu 2005 Jiří Paroubek. Pro návrhy ČSSD byl totiž ochotný na úkor stran vládní koalice získávat podporu u KSČM.“ (Černý 2006: 97)12 Jiří Paroubek k tomuto jednání využíval faktu, že koaliční smlouva u těchto návrhů zákonů, kdy ČSSD hledala podporu u komunistů, nebyla příliš konkrétní, případně program vlády obsahoval otázku úpravy určité oblasti, ale ne již konkrétní podobu těchto úprav. Paroubkovi se tak ve spolupráci s KSČM podařilo prosadit množství návrhů, které byly levicovější, než byla vládní koalice ochotná připustit.

7.1 Analýza hlasování Zkoumané období let 2005 – 2006 zasahuje do období dvou sociálnědemokratických premiérů, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, a každý z nich měl poněkud jiný přístup ke spolupráci při prosazování svých návrhů. Avšak striktní dělení návrhů zákonů podle osoby premiéra je pouze orientační, protože většina návrhů je v Poslanecké sněmovně a jejích výborech projednávána delší dobu, a tak nelze přesně určit jasnou dělící linii, která by rozdělila volební období na jednotlivé části. A proto jsem se rozhodla pro toto dělení podle osoby premiéra, které může aspoň částečně ukázat měnící se podporu parlamentních stran pro jednotlivé návrhy. Pro jednotlivé návrhy existuje rozdílná podpora uvnitř parlamentních stan, kdy pro některé zákony hlasuje celá strana stejně a pro jiné se podpora uvnitř strany liší, proto budou za hlasování pro návrh brány pouze taková hlasování, kdy pro tento návrh hlasovala alespoň polovina přítomných členů strany, kdy se zbývající členové zdrželi hlasování.

12

přehled hlasování Poslanecké sněmovny za celé volební období viz příloha

16

7.1.1 Vláda Stanislava Grosse Stanislav Gross měl ještě určité zábrany ke spolupráci s KSČM, ovšem v posledních měsících své vlády – leden až březen 2005, prosadil více zákonů v legislativní koalici ČSSD a KSČM, než v tehdejší vládní koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU.

Tabulka parlamentních hlasování od ledna 2005 do dubna 2005 (Tabulka č.3) ČSSD +KDU- ČSSD+KDU- ČSSD + KSČM ČSSD +KDU- ČSSD +KDU-

počty

ČSL+ US-

ČSL+US-

ČSL+ US-

DEU

DEU +

DEU +KSČM DEU +ODS

KSČM

+ ODS

1

11

8

13

ČSL+ US-

7

společných hlasování Zdroj: psp.cz Tato tabulka vyjadřuje nejčastější parlamentní koalice při prosazování návrhů za poslední tři měsíce vlády premiéra Stanislava Grosse. Do tabulky jsou zařazeny pouze hlasování po třetím čtení návrhu zákona a dále pak návrhy vrácené Senátem ČR a taktéž zákony vrácené prezidentem ČR. Tyto hlasování mají největší vypovídací hodnotu pro zkoumání legislativních koalic, poněvadž jsou to poslední hlasování předtím, než návrh opustí Poslaneckou sněmovnu. Zároveň nebyly počítány návrhy, které neměly v jednotlivých stranách jednotnou podporu. Hraničními body pro tuto tabulku byl začátek roku, tedy 40. schůze Poslanecké sněmovny ve volebním období 2002-2006, druhým hraničním bodem pak bylo podání demise vlády a jmenování nové vlády premiéra Jiřího Paroubka 25. dubna 2005. Poměrně vysoké číslo u návrhů, pro něž hlasovaly všechny politické strany je dáno hlavně tím, že bylo krátce po vstupu České republiky do Evropské unie a tak bylo stále ještě schvalováno množství směrnic a norem práva EU, které bylo nutné implementovat do českého právního řádu. Tyto zákony měli velmi často všeobecnou podporu napříč všemi politickými stranami. Ze stejného důvodu je poměrně vysoké číslo i u společných hlasování vládní koalice spolu s Občanskou demokratickou stranou jen se tentokrát jednalo o návrhy, které neodpovídaly programu KSČM.

17

7.1.2 Období vlády Jiřího Paroubka Jiří Paroubek byl prezidentem jmenován předsedou vlády 25. dubna 2005. Avšak hlasování o projevení důvěry vládě proběhlo až 13. května 2005. I přesto bude jako začátek vlády považováno její jmenování, jedná se však spíše jen o pomocný mezník, protože jen velmi obtížně by se dalo přesně stanovit období, kdy se obnovení koalice a nové programové prohlášení začaly projevovat na půdě poslanecké sněmovny a při hlasováních o jednotlivých návrzích. Proto data budou od 44. schůze jejíž zasedání bylo zahájeno 3. května a během níž, o 10 dnů později, požádala vláda o vyjádření důvěry. Konečným bodem pak je konec volebního období Poslanecké sněmovny. Tabulka hlasování v Poslanecké sněmovně od dubna 2005 do konce volebního období – květen 2006 (Tabulka č. 4) ČSSD+KDU-

ČSSD

ČSSD

ČSL+US-DEU

+KDU-

KSČM

ČSL+

US-

+ ČSSD +KDUČSL+

DEU

DEU

+KSČM

+KSČM

ČSSD

ČSSD

+KDU-

+KDU-ČSL

US- ČSL+

US- +KSČM

DEU +ODS +

ODS

počty

8

65

14

68

8

4

společných hlasování Zdroj dat: psp.cz Tato tabulka zahrnuje delší časový úsek a tak nejsou tolik zkreslující jako první tabulka vlády premiéra Grosse, kdy se jeho vláda již blížila ke konci a v koalici vládly velké rozpory. A tak byla menší soudržnost i během hlasování vládní koalice. Tato tabulka zahrnuje celou vládu Paroubka během tohoto volebního období. V tabulce jsou zohledňovány jen koncová hlasování při projednávání v Poslanecké sněmovně, nejsou tu zahrnuta hlasování o návrzích zamítnutých a nebo vrácených Senátem, a ani vrácené prezidentem. Tato opakovaná hlasování by totiž výrazně ovlivnily vypovídací hodnotu dat. Nejčastější parlamentní koalicí byla všeobecná tvořena napříč všemi parlamentními stranami, toto je dáno jednak všeobecnou podporou některých návrhů, které byly potřeba schválit pro další fungování právního řádu a společnosti obecně, dále pak ještě pokračoval

18

proces implementace legislativy Evropské unie a parlamentní strany vědomy si nutnosti jejího prosazení nehlasovaly proti. Druhá nejčetnější parlamentní koalice za vlády premiéra Paroubka byla ve složení vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU spolu s KSČM. Tato parlamentní koalice ještě nemusí znamenat, že vládní koalice spolupracovala s KSČM, ale že by případně návrh mohl odpovídat komunisty prosazovaným programem, vládní koalice totiž měla vzhledem k síle ČSSD dosti levicově zaměřený program a v mnohých otázkách se shodoval s volebním programem KSČM jak už bylo zmíněno. Vládní koalice sama o sobě bez podpory dalších politických stran hlasovala v parlamentu jen v osmi případech, stejného čísla se můžeme dopočítat i u hlasování vládní koalice spolu s ODS. Číslo, které udává kolikrát hlasovala koalice samostatně, znamená jen to, kolik zákonů prosadila proti názoru levicové KSČM i pravicové ODS. Vzhledem k tomu, že vláda byla orientována středolevým způsobem je i poměrně nízké číslo označující spolupráci v parlamentu s ODS logickým výsledkem a bylo by spíše překvapením kdyby bylo výrazněji vyšší. Naproti tomu číslo 8 u počtu společných hlasování samotné koalice se na první pohled může zdát překvapujícím. Avšak jen na první pohled, protože ve skutečnosti neznamená počet společných hlasování, ale jen počet hlasování, kdy se k těmto třem vládním stranám nepřidal nikdo další. Velmi zajímavé je taktéž číslo, které určuje počet hlasování části vládní koalice – ČSSD a KDU-ČSL spolu KSČM. Nehlasování pro tento návrh jednou z vládních stran a její nahrazení v parlamentní koalici komunisty je dosti zvláštním jevem, který ukazuje na neshody v koalici a prosazování některých návrhů za každou cenu. Tyto koalice převládaly hlavně v období podzimu 2005 až zimy 2006. Nejvýznamnějším údajem, který vyplývá z předcházející tabulky je však počet společných hlasování ČSSD a KSČM . Toto číslo je velmi vysoké, sice si volební programy obou stran byly dosti podobné a obě strany k sobě mají svým levicovým zaměřením dosti blízko, ale vzhledem k tomu, že spolu netvořily vládní koalici a ani na oficiální úrovni nepotvrdily vzájemnou spolupráci, vypovídá o nerespektování koaliční dohody ČSSD se zbylými partnery a zároveň jejich obcházení. ČSSD se tedy snažila svůj program prosadit za každou cenu, tedy i za cenu spolupráce s komunisty. Tato spolupráce byla do té doby ojedinělá a vlastně poprvé byla vidět účelná a vědomá spolupráce jakékoliv politické strany s KSČM. ČSSD si takto proti vůli svých vládních partnerů dokázala prosadit několik velmi významných návrhů zákonů, například novelu školského zákona, novelu zákona o státních svátcích, zákoník práce a nebo zákon o neziskových nemocnicích. Těchto zákonů 19

prosazených v parlamentní koalici ČSSD a KSČM bylo mnohem víc, ale většinou měly společné levicové zaměření a vládní koalice byla proti těmto návrhům.

7.2 Společná hlasování vládní koalice a KSČM Jak je vidět na předcházejících tabulkách č.3 a č.4, strany vládní koalice hlasovaly poměrně často spolu s komunistickými poslanci. Tato spolupráce často vycházela z průniku programu vlády a komunistického programu. Ovšem zajímavou otázkou je jestli se KSČM jen přidávala k hlasování vládní koalice a nebo vládní koalice potřebovala její hlasy k prosazení zákona. Kolik z návrhů, které podpořila koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU spolu s KSČM by byla schválena i v případě, že by se KSČM zdržela hlasování, případně by hlasovala proti? Tato otázka je dosti podstatná pro pochopení typu spolupráce stran vládní koalice s komunistickou stranou na půdě Poslanecké sněmovny. Z tabulky č.4 vyplývá, že vládní koalice hlasovala během vlády premiéra Jiřího Paroubka spolu s KSČM v 65ti případech. Toto číslo je vysoké, ale samo o sobě o typu vzájemné spolupráce nic nevypovídá, proto je nutno se podívat na konkrétní případy tohoto hlasování a porovnat v kolika případech byly hlasy KSČM potřeba k prosazení vládního návrhu. Z analýzy jednotlivých hlasování vyplývá, že během období 2005 – 2006 spolu strany vládní koalice a KSČM hlasovaly dohromady 65krát. Z těchto hlasování pak v 36ti případech byl návrh prosazen díky hlasům komunistických poslanců. Kdyby tito poslanci pro návrh nehlasovali, návrh by nebyl přijat, protože poslanci vládních stran ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU v tu chvíli nedosahovali svým počtem kvóty pro úspěšné přijetí zákona. Strany nebyly v prosazování svých návrhů zákonů dostatečně jednotné a ani jednotlivé vládní strany si nedokázaly ohlídat poslance své strany, tak aby hlasovali pro návrhy, na kterých se vláda dohodla. Na mnoha hlasováních stran je totiž vidět, že strany nejsou jednotné a například pro vládní návrh zákona hlasuje jen přibližně polovina poslanců dvou menších stran, ale téměř všichni poslanci zvolení za ČSSD. Příkladem může být například vládní návrh zákona o vyvlastnění, pro který hlasovalo 60 poslanců za ČSSD, ale už jen 7 za KDU-ČSL a 4 za USDEU.13(psp.cz 2005) Vzhledem k tomu, že se jedná o vládní návrh zákona, tak by se na něm měla shodnout celá vláda a stát si za ním, ale v tomto případě, stejně jako v mnoha dalších se vládní koalice nebyla schopna proměnit na koalici parlamentní. Tento případ nebyl ojedinělý a najdeme podobných případů mnohem více. Dá se dokonce říct, že většina vládních návrhů 13

ČSSD disponovala 70 mandáty, KDU-ČSL 21, a US-DEU 10

20

zákona se nesetkala v parlamentu s podporou všech stran vládní koalice. Často se jednalo o případy, kdy vládní návrh zákona, případně vládní návrh novely zákona neměly zakotvení v programovém prohlášení současné ani minulé vlády, avšak najdou se i takové návrhy, jejichž oporu bychom mohli nalézt v programovém prohlášení, ale i přesto pro něj nehlasovaly všechny koaliční strany. Například vládní návrh zákona o opatřeních k ochraně před tabákovými výrobky o němž se hlasovalo 29.6.2005. Tento návrh by se dal v programovém prohlášení zařadit pod ochranu zdraví lidí, ale zároveň i jako prevenci užívání drog. I přesto pro tento zákon nezvedli svou ruku všichni poslanci vládní koalice, hlasovalo pro něj 56 poslanců z ČSSD, ale už jen 8 za KDU-ČSL a 3 poslanci US-DEU, tento zákon byl schválen jen díky podpoře komunistických poslanců, v jejichž programu můžeme boj proti tabákovým výrobkům najít také. Na počtu návrhů, pro které hlasovaly strany vládní koalice spolu s KSČM je vidět, že se vládní program a program KSČM v mnohém shodoval. Ale to, že ve více než polovině těchto hlasování potřebovala vládní koalice podporu komunistické strany pro prosazení svého návrhu vypovídá již o určité formě spolupráce. Analýza hlasování v Poslanecké sněmovně totiž naznačuje, že nejspíše fungoval nějaký druh dohody mezi vládní koalicí a komunistickými poslanci, při podrobném studování totiž můžeme objevit, že i když je KSČM stranou s poslanci, kteří nejméně chybí při hlasováních a taktéž tito poslanci hlasují ve většině případů shodně, můžeme nalézt případy, kdy podpora návrhu mezi poslanci KSČM nebyla shodná a hlasovalo pro něj právě tolik poslanců, aby byl tento návrh přijat. Zbývající část poslanců KSČM se buď zdržela hlasování a nebo se jej vůbec nezúčastnila. Příkladem může být například návrh novely zákona o územních finančních orgánech, která byla projednávána na 45. zasedání Poslanecké sněmovny dne 22.6. 2005. Tuto novelu podpořily vládní strany dohromady 83 hlasy svých poslanců, ale pro prosazení tohoto návrhu bylo nutno získat nejméně 88 hlasů, a právě tyto zbývající hlasy dodala KSČM, když pro tuto novelu hlasovalo 7 jejích poslanců, přičemž se zbývající komunističtí poslanci převážně zdrželi hlasování.

21

8. Parlamentní koalice ČSSD a KSČM Jak již bylo dříve zmíněno, nejsilnější vládní strana se v hledání podpory pro prosazení svých návrhů neomezovala jen na vlastní koaliční partnery, ale hledala podporu i u dalších dvou parlamentních stran14. Parlamentní podporu pravicové Občanské demokratické strany se jí podařilo získat jen v několika málo případech, které se většinou týkaly Evropské unie. Naproti tomu podporu komunistické strany získala v mnohem větším množství případů. Je to dáno blízkostí obou politických stran a jejich velmi podobným programem. Během období 2005-2006 spolu tyto dvě strany hlasovaly dohromady ve 64 případech.15 Do této cifry jsou započítány návrhy, pro které hlasovali všichni, nebo téměř všichni poslanci KSČM a ČSSD, jsou zahrnuta hlasování, kterých se zúčastnily jen tyto dvě strany, ale i taková, kde se k nim připojilo několik málo poslanců z jiných stran, avšak další strana jako celek se pro návrh nevyslovila. Tento počet případů jasně vypovídá o obcházení partnerů vládní koalice ze strany ČSSD, která byla ke konci volebního období a s přípravou na nové volby16 již ve velmi silném rozkladu. Ale také vypovídá o schopnosti ČSSD se dohodnout a příliš se nezajímat o to s kým. Společná hlasování KSČM a ČSSD můžeme nalézt jak v období před koncem vlády premiéra Stanislava Grosse, kdy jich od 21.1.2005 do 18.2.2005 proběhlo 8, tak i v období vlády premiéra Jiřího Paroubka, který se pro prosazení svého návrhu spojil s komunistickou stranou celkem 56krát. Z celkového počtu 56 hlasování je však jen 11 hlasování, v nichž pro návrh nezvedl ruku poslanec z jiné politické strany než z KSČM a ČSSD, což ve výsledku není tak velké číslo. Avšak pro zbývajících 45 návrhů také hlasovali převážně jen poslanci KSČM a ČSSD, ale zároveň pro návrh zvedl ruku i alespoň jeden poslanec z jiné politické strany. Tento jeden hlas při společných hlasováních nemívá příliš velký význam a strany by jej s 111 poslanci prosadily. Avšak tento hlas znamená, že se našel alespoň jeden nelevicový poslanec, který s návrhem souhlasil. Během vlády Jiřího Paroubka se střídají období, kdy sociální demokracie spolupracovala spíše s vládní koalicí, a období, ve kterých hledala parlamentní podporu u nevládní komunistické strany. Zajímavým faktem je, že dosti velký počet společných hlasování najdeme hned na začátku funkčního období nové vlády. Během prvních dvou měsíců v období od května do června 2005 hlasovala ČSSD spolu s KSČM celkem ve 4 14

ODS a KSČM brána v potaz jsou i opakovaná hlasování o návrhu 16 volby se konaly na začátku června 2006 15

22

případech, kdy nehlasoval pro návrh ani jeden poslanec z jiné parlamentní strany a v dalších 6 případech se k hlasování připojilo několik málo poslanců vládní koalice. Intenzivnější vzájemná spolupráce na parlamentní úrovni byla v období od poloviny října do konce listopadu 2005. V tomto období byla vzájemná spolupráce ještě intenzivnější a proběhlo 6 společných hlasování bez účasti poslanců z jakékoliv jiné politické strany. Další podobně intenzivní spolupráce těchto dvou politických stran se již nekonala, avšak to neznamená, že by společně již nehlasovali, jen tato hlasování byla více roztroušená po celém sledovaném období a nebo tyto návrhy podpořili i jiní poslanci, avšak k prosazení návrhu nebyly tyto hlasy potřeba.

8.1 Vybrané případy společného hlasování KSČM a ČSSD Z všech případů společného hlasování budou vybrány ty případy, kdy bylo spojení ČSSD a KSČM nejvýraznější a také ty návrhy, které měly největší dopad pro úpravu poměrů a vztahů ve společnosti.

8.1.1. Zákoník práce Vydání nového zákoníku práce si ve svém programovém prohlášení vytyčila vláda Jiřího Paroubka a ČSSD měla vyváženou ochranu práv zaměstnanců a zaměstnavatelů ve svém volebním programu. Není tedy překvapením, že vláda připravila návrh nového zákoníku práce, který znamenal výrazné změny v dosavadních pracovněprávních vztazích. Ministři ČSSD připravily návrh zákona, avšak ten se neshodoval s představami zbylých vládních stran, které požadovaly vyváženou ochranu všech účastníků pracovněprávních vztahů. Zákoník práce přiznává mnohem více práv zaměstnancům, které i v nepřiměřené míře chrání před zaměstnavateli, těm v některých ohledech výrazně znepříjemňuje fungování. Touto podobou zákoníku práce se ČSSD nevzdálila jen představám svých vládních partnerů, ale také svému volebnímu programu, ve kterém jasně definuje snahu o vyvážený vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů. ČSSD i přes nesouhlas vládních stran nechala návrh postoupit do Poslanecké sněmovny a jeho projednávání. Prvním a druhým čtením prošel vládní návrh bez problémů. Ve třetím čtení 8.2.2006 se pro návrh vyslovily ČSSD, KSČM a jeden poslanec za KDU-ČSL, pro přijetí návrhu bylo potřeba získat 92 hlasů a parlamentní koalice sesbírala hlasů 104. Zákon tedy byl postoupen k projednávání v Senátu ČR, ten se jím zabýval a na

23

konci března 2006 jej zamítl17. Zákon se tedy vrátil zpět do Poslanecké sněmovny k dalšímu hlasování. Tentokrát již bylo potřeba 101 hlasů k přehlasování zamítavého stanoviska Senátu. Parlamentní koalice ČSSD a KSČM tedy přehlasovala Senát, pro přijetí návrhu hlasovalo 106 poslanců z těchto dvou stran. Zákon byl tedy odeslán prezidentu republiky k podepsání, ten jej však nepodepsal a vrátil jej Poslanecké sněmovně, ale i s tím si parlamentní koalice poradila a na poslední schůzi Poslanecké sněmovny před volbami prezidentovo veto přehlasovala 107 hlasy. Zákon pak byl jen doručen k podepsání premiérovi a 7.6. 2006 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákoník práce byl takto prosazen nejen proti vůli Senátu a prezidenta a proti vůli stran vládní koalice, ale byl i porušením volebního programu ČSSD a dosti výrazný krok ke sblížení KSČM a ČSSD. Ve volebním programu se totiž ČSSD zavázala udržovat vyvážený smluvní vztah mezi všemi účastníky pracovněprávních vztahů, tedy hlavně mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, avšak tento slib vyrovnaného poměru práv a povinností ČSSD porušila.

8.1.2 Novela zákona o církvích a náboženských společnostech Novela zákona o církvích a náboženských společnostech je dalším případem, kdy ČSSD prosadila návrh proti vůli jejích koaličních partnerů. Už z názvu zákona je patrné, že by jeho případnou změnu měla prosazovat spíše KDU-ČSL, která se na podobnou problematiku zaměřovala. Avšak té vyhovovalo tehdejší znění zákona a tak byla proti tomuto návrhu, to je dáno hlavně druhem změny tohoto zákona. Úprava se týká podnikání a sociálních služeb, které poskytují církve a církevní společnosti, zavádí jejich evidenci a nutnost se registrovat jako právnická osoba. Tento návrhy stejně jako zákoník práce byl předložen Poslanecké sněmovně bez podpory vládní koalice 13.1.2005. V Poslanecké sněmovně návrh získal podporu jen ČSSD a KSČM, které jej dokázali schválit většinou 98 hlasů. Tak byl návrh postoupen Senátu, který se návrhem zabýval, ale na začátku srpna 2005 jej zamítl a vrátil jej Poslanecké sněmovně. Ta jej znovu projednávala na konci listopadu 2005 a těsnou většinou 101 hlasů ji parlamentní koalice ČSSD a KSČM schválila. Tentokrát prezident návrh podepsal a novela zákona o církvích a náboženských společnostech byla ve Sbírce zákonů vyhlášena 23.12.2005.

17

V Senátu měla převahu ODS

24

8.1.3 Návrh zákona o kronikách obcí Tento zákon je velmi zajímavým příkladem spolupráce ČSSD a KSČM. Smyslem tohoto zákona je nahradit předpisy z 20. a 30. let 20. století, které už nevyhovují dnešní době. Tyto předpisy měly být tímto zákonem zrušeny a nahrazeny novým zákonem, který jen mírně upravuje povinnosti obcí vést kroniku, dá se dokonce říct, že jim tuto činnost ulehčuje, protože povoluje kromě ručního zápisu i zápis elektronický a následný tisk a svázání kroniky. Tentokrát se nejednalo o vládní návrh zákona, ale o poslaneckou legislativní iniciativu poslanců za KSČM. V poslanecké sněmovně se ke KSČM připojila jen ČSSD, další strany se nejspíše řídily principem nespolupráce s komunistickou stranou. V Poslanecké sněmovně tak byl zákon schválen většinou 96 poslanců a byl postoupen k projednání do Senátu. V Senátu byl návrh projednáván ve Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a následně byl zamítnut a vrácen zpět Poslanecké sněmovně. Sněmovna zákon znovu schválila, tentokrát již většinou všech poslanců, návrh zákona byl zaslán prezidentovi ČR k podepsání a 14.4.2006 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů.

8.1.4

Návrh

zákona

o

veřejných

neziskových

ústavních

zdravotnických zařízeních Tento návrh zákona zavádí pojem veřejné neziskové nemocnice. V podstatě převádí nemocnice, které do té doby fungovaly jako příspěvkové organizace na neziskové organizace, tímto způsobem má být bráněno jejich privatizaci. Zákon sám o sobě nepřevádí nemocnice do podoby neziskových organizací, ale ukládá ministerstvu zdravotnictví a krajům, jakožto zřizovatelům nemocnic, povinnost vytvořit síť dostupných neziskových ústavních zdravotnických zařízení a vybavit je vším potřebným. Tímto krokem donutil kraje převést nemocnice ze starého modelu na nový, protože v případě, že by tak neučinily, tak by musely vytvářet novou paralelní síť zdravotnických zařízení. Tento návrh byl předložen skupinou poslanců z různých politických stran 2.11.2004. Návrh zákona byl dlouhou dobu projednáván v jednotlivých výborech Poslanecké sněmovny, jednou byl vrácen z 3. čtení do rozpravy čtení druhého. Poslanecká sněmovna návrh schválila až 8.2.2006 a pro návrh hlasovalo 98 poslanců z ČSSD a z KSČM spolu se Svatoplukem Karáskem z US-DEU18.

18

Svatopluk Karásek byl zároveň i jedním z předkladatelů zákona

25

Senát s převahou ODS návrh zákona zamítl a 15.3.2006 jej vrátil zpět Poslanecké sněmovně a ta odmítavé stanovisko Senátu snadno přehlasovala v parlamentní koalici ČSSD, KSČM a poslanec Karásek. Prezident zákon stejně jako Senát odmítl a na začátku května jej vrátil zpět Poslanecké sněmovně a ta jej na svém posledním zasedání spolu s zákoníkem práce opět prosadila, tentokrát legislativní koalice čítala 110 poslanců, k ČSSD a KSČM s Karáskem se přidali další dva poslanci za US-DEU. Z těchto konkrétních příkladů hlasování je patrné, že když má parlamentní koalice dostatečné množství poslaneckých mandátů, se kterými může při prosazování svých politických zájmů disponovat, může si prosadit prakticky cokoliv. Je pro ni v tomto případě snadné překonat dvě ústavní pojistky – přehlasování zamítavého postoje Senátu i prezidentského veta. Tyto pojistky mají v našem právním systému místo a mají bránit právě takovým věcem, jako když se spojí dvě silné politické strany a prosadí si svůj program za každou cenu. Stálo by za úvahu se zamyslet se nad možností zavést určitou formu posílené nebo kvalifikované většiny pro prosazení návrhů, které zamítl Senát a vetoval jej prezident ČR. Donutilo by to strany více jednat a také prosazovat návrhy přijatelnější pro více politických stran.

9. Závěr ČSSD a KSČM jsou si jakou levicové strany v mnohém podobné a blízké, v jejich volebních programech najdeme mnohem více společných myšlenek a cílů, než rozdílných. Mnohdy nalezneme společný cíl, ale odlišné cesty jak jej dosáhnout, ale tyto cesty se mnohdy mohou sjednotit v podobě návrhu například Zákoníku práce, který i když jej vypracovávala vláda, spíše tedy sociálně demokratická část vlády, byl mnohem levicovější a více zaměřený na ochranu práv zaměstnanců, než vláda deklarovala ve svém programovém prohlášení a dokonce i než samotný program ČSSD, nejvíce společných bodů měl s volebním programem KSČM. Sami o sobě jsou si tyto dvě strany v podstatě ideálními koaličními partnery, kteří by se nejspíše dokázali shodnout na většině svých programových cílů, avšak kvůli stínu minulosti se ČSSD a KSČM uměle brání vzájemné spolupráci na oficiální úrovni.

26

A tak je ČSSD nucena si zvolit jiné partnery do vládní koalice a s nimi se snažit dohodnout na společném programu, případně se i přes jejich nevoli pokusit prosadit svůj vlastní program. Ve volebním období 2002-2006 si ČSSD zvolila jako své vládní partnery KDU-ČSL a US-DEU avšak tato koalice byla velmi nestabilní a procházela jednou krizí za druhou. Měla spíše podobu opozice uvnitř vládní koalice. Během tohoto volebního období se tak vystřídali hned tři premiéři a to vládní koalici taktéž rozjitřilo. Ve chvíli, kdy vládní koalice nefungovala tak, jak by měla, bylo logické, že si největší vládní strana – Česká strana sociálně demokratická hledala jiné spojence pro prosazení svých návrhů. Protože i když by vláda měla být vzhledem ke svému složení středolevá, ve skutečnosti je na její činnosti vidět silně převládající pozice ČSSD a s tím spojené i prosazení jejího vlastního levicového programu. Ve vládě měla ČSSD možnost své koaliční partnery snadno přehlasovat a tak měla šanci prosadit prakticky jakýkoliv návrh a vydávat jej jako vládní návrh. A v případě levicových návrhů byla určitá šance, že se budou shodovat i s programem Komunistické strany Čech a Moravy, tedy další levicové strany v Poslanecké sněmovně. Společné body ve volebních programech obou stran se projevily ve vzájemné spolupráci na prosazování těchto návrhů velmi často. Část těchto společných cílů prosazovala ČSSD, kromě KSČM, i s vládní koalicí, ale našly se i takové, které byly prosazovány jen touto dvojicí. Parlamentní koalice se během sledovaného období proměňovala velmi často a s vládní koalicí se shodovala jen ve velmi malém počtu případů. Mnohem častěji se stávalo, že vládní koalice by sama o sobě nedovedla v Poslanecké sněmovně prohlasovat svůj návrh a k jeho prosazení tak přispěla svými hlasy KSČM, takových případů existovalo velké množství a na počtu hlasujících poslanců za KSČM můžeme vidět i určitý náznak možné dohody. Ve většině případů totiž KSČM hlasovala jednotně a pokud se některý poslanec zdržel hlasování tak šlo vždy jen o několik málo případů. Ale ve chvílích, kdy vládní koalici chybělo několik málo hlasů k prosazení návrhu, se stávalo, že právě těchto několik hlasů se našlo u KSČM a zbytek strany buď hlasoval proti a nebo se zdržel hlasování. Těchto návrhů, kdy KSČM jednoznačně pomohla vládní koalici návrh prosadit, byla více než polovině ze všech společných parlamentních hlasováních vládní koalic spolu s KSČM. Na tom je vidět, že i když se vládní koalice tvářila jako celek, ve skutečnosti jím nebyla a taktéž se projevila ochota KSČM ke konstruktivní spolupráci a dá se říci, že i určitá snaha o vymanění se z pozice antisystémové strany.

27

Parlamentní koalice ČSSD a KSČM spolu prosadila množství návrhů, k některým se připojilo i několik poslanců z jiných politických stran, ale jiné návrhy si prosadily pouze tyto dvě spolupracující strany. Ve své práci jsem se zaměřila jak na parlamentní koalici vládních stran s komunistickou stranou, tak na spolupráci jen ČSSD a KSČM. Na příkladech jsem ukázala jak tyto dvě strany dokážou spolupracovat na prosazování společných zájmů a tyto zájmy jsou si schopni prosadit i přes odpor všech ostatních politických stran, zamítnutí návrhu v Senátu a dokonce i přes vetu prezidenta ČR. Právě toto chování, kdy se levice spojí a prosadí si stůj co stůj svůj plán je podle mě nebezpečím do budoucna, vzhledem k silné pozici levice v českém prostředí je jasné, že k dalším úvahám o společné spoluprácí dřív nebo později dojde. Avšak česká společnost není k otázce spolupráce s komunistickou stanou lhostejná, probíhají diskuze na téma komunistické strany v současném politickém prostředí, a nebo možnosti jejího zakázání. Taktéž se objevují různé občanské iniciativy, které ukazují na nebezpečnost spolupráce s KSČM, do kterých se zapojují i umělci, kteří brojí proti komunismu a jakémukoliv pokusu o spolupráci s ním. ČSSD se touto vůbec první polistopadovou spoluprácí s komunisty výrazně posunula doleva a také tím přestalo platit Bohumínské usnesení i když oficiálně nebylo zrušeno. (Kopeček 2007: 20) Bohumínské usnesení bylo dokonce na stranickém sjezdu v roce 2006 potvrzeno ovšem už narozdíl od původní verze Bohumínského usnesení, které nepřipouští žádnou podobu spolupráce ČSSD s komunistickou stranou, se v tomto potvrzení mluví už jen o nepřijatelnosti vládní spolupráce pokud by ČSSD zvítězila ve volbách. Tímto potvrzením nastala zajímavá situace, kdy původní bohumínské usnesení přestalo platit se začátkem společného prosazování návrhů v poslanecké sněmovně, což se stalo v první polovině roku 2005, ale s blížícími se volbami a s vrcholící předvolební kampaní bylo asi měsíc před otevřením volebních místností s plnou parádou a publicitou oznámeno, že ČSSD potvrzuje platnost Bohumínského usnesení. Ovšem nikdo už nezdůrazňoval, že toto usnesení již nemá původně zamýšlenou podobu úplného zamezení spolupráce těchto dvou levicových stran.

28

Zdroje informací: Internetové stránky: -

Volby.cz - http://volby.cz/

-

Poslanecká sněmovna http://www.psp.cz

-

Česká strana sociálně demokratická www.cssd.cz

-

Komunistická strana Čech a Moravy www.kscm.cz

-

Vláda České republiky http://icv.vlada.cz

Dokumenty -

Bohumínské usnesení

-

Programové prohlášení vlády Jiřího Paroubka z dubna 2005 přístupno z http://icv.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/19932007-cr/jiri-paroubek/Programove-prohlaseni-vlady-Jiriho-Paroubka_1.pdf

-

Prohlášení k občanům ČSSR ze dne 20.12.1989 přístupno z http://www.kscm.cz/nasestrana/dulezite-dokumenty-k-minulosti/40623

-

Seznam politických stran a hnutí ministerstva vnitra 2001 přístupno z http://aplikace.mvcr.cz/seznam-politickych-stran/Default.aspx

-

Volební program KSČM k volbám 2002

-

Volební program ČSSD k volbám 2002

-

Usnesení XXXIII. mimořádného sjezdu ČSSD konaného dne 13. května 2006 http://www.cssd.cz/soubory/kestazeni/dokumenty/sjezdy/xxxiii/usneseni_xxxiii_mimoradneho_sjezdu_cssd.pdf

-

Ústava České republiky

Návrhy o kterých se jednalo v Poslanecké sněmovně -

Návrh na vyslovení nedůvěry vládě ČR ze dne 1.4. 2005 http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=38766&o=4

-

Vládní návrh zákoníku práce http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=1153

-

Novela zákona o církvích a náboženských společnostech http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&t=863

-

Zákon o kronikách obcí http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=940

29

-

návrh novely zákona o územních finančních orgánech http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&t=823

-

Novela zákona o opatřeních k ochraně před tabákovými výrobky http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&t=265

-

Návrh zákona o vyvlastnění http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=41742&o=4

-

Návrh zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&t=810

Všechny internetové zdroje ověřeny ke dni 7.12.2011 Literatura -

BALÍK, Stanislav. Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností : koalice, voličské vzorce a politické strany na místní úrovni v letech 1994-2006. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008. 387 s.

-

BALÍK, Stanislav. Občanská demokratická strana a česká politika : ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. 327 s.

-

BALÍK, Stanislav; HAVLÍK, Vlastimil. Koaliční vládnutí ve střední Evropě : (19902010). 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011. 259 s.

-

Bureš Jan. 2008. Příklad úspěšně obnovené strany: Vývoj české sociální demokracie po roce 1989. Politologická revue XIV č. 2

-

CABADA, Ladislav; ŠANC, David. Český stranický systém ve 20. století. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 223 s.

-

CABADA, Ladislav. Koalice a koaliční vztahy České republiky v evropském kontextu. 1. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 223 s.

-

ČALOUD, Dalibor. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. 219 s.

30

-

DANČÁK, Břetislav; HLOUŠEK, Vít. Parlamentní volby 2006 a česká politika. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. 276 s.

-

Kopeček, Lubomír a Pšeja, Pavel. 2007. ČSSD a KSČM: na cestě ke spojenectví? Nástin souvztažností vývoje a vzájemných vlivů. Politická revue XIII, č. 2

-

KUBÁT, Michal. Politická opozice v teorii a středoevropské praxi : (vybrané otázky). Praha : Dokořán, 2010. 199 s.

-

MALÍŘ, Jiří; MAREK, Pavel. Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004. Brno : Doplněk, 2005. s.

-

NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran : úvod do jejich srovnávacího studia. Vyd. 1. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 275 s.

-

ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií : [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 2. Praha : Portál, 2006. 303 s.

Počet znaků práce: 65 358

31

Příloha: Přehled parlamentních koalic při hlasování ve volebním období 2005-2006: Konečná hlasování v Poslanecké sněmovně bez opakovaných hlasování ČSSD+

ČSSD+

ČSSD +

ČSSD+

ČSSD +

ČSSD +

KDU-ČSL

KDU-ČSL

KSČM

KDU-ČSL

KDU-ČSL

KDU-ČSL +

+US-DEU

+US-DEU +

+US-DEU +

+US-DEU +

KSČM

KSČM

KSČM +

ODS

ODS

za

celé 68

153

16

163

32

15

88

2

95

24

11

65

14

68

8

4

volební období za

vlády 60

premiérů Špidly

a

Grosse Za

vlády 8

premiéra Paroubka Zdroj: psp.cz

32

Anotace Práce zkoumá vztah ČSSD a KSČM v období 2005-2006 a zjišťuje, jestli v této době existovala parlamentní koalice těchto dvou stran. Nejdříve se věnuje historii těchto stran po roce 1989 až do voleb v roce 2002. Dále zjišťuje podobnosti ve volebních programech těchto dvou stran pro volby 2002. Dále na analýze jednotlivých hlasování ukazuje při prosazování kterých návrhů se ČSSD a KSČM spojily v parlamentní koalici, ať už jako jediné strany prosazující tento návrh a nebo se KSČM připojila při hlasování k vládní koalici.

Abstract : Thesis explores the relationship of ČSSD and KSČM in period from 2005 to 2006 and finds, if there was a parliamentcoalition of this two political parties. In the beginning there is a chapter about history of theese two parties from the 1989 to the elections in 2002. Further finds similarities in the electoral programs of this parties in 2002 elections. It also analysis the voting to the each laws and shows when social democrats and communist party votes together. Even if it was as the cooperation of goverment coalition with communist party or just voting of theese two parties.

Klíčová slova: ČSSD, KSČM, Parlament ČR, Parlamentní koalice, Poslanecká sněmovna, vládní koalice, volby 2002 Keyword: CSSD, Chamber of Deputies, Government coalition, KSCM, Parliament CR, Parliamentary coalition, Election 2002

33