Pannonia 2010
jarní exkurze katedry botaniky 14.-23. května 2010
Exkurzní materiály
Luboš D. Hrouda
2
Námět: jarní vegetace a flóra panonské oblasti s důrazem na Mecsek v j. Maďarsku a oblast Matrika v sev. Maďarsku a na j. Slovensku (skalní stepi, šipákové doubravy, submediteránní společenstva Mecseku, lesní společenstva doubrav (rovinné xerotermní doubravy, dubohabřiny), slaniska a písčiny na jaře.
Itinerář exkurze Pá 14. 5.: odjezd přes noc z Prahy od katedry v 19:00 směr Bratislava(v Bratislave kolem půlnoci zastávka pro slovenské kolegy) – Szekesfehervár – Pécsvárad So 15.5. ráno podle počasí krátká zastávka na písčinách u Nagydorogu, příj. Pécsvárad ca 8:30, celodenní exkurze do pohoří Mecsek (okolí Pécsváradu, vrch Zengó, cerové doubravy, lesy s Paeonia banatica etc.) navečer přejezd (20 km), ubytování v kempu v Pécsi Ne 16.5. kopce Vilányi hegység, skalní stepi na vápenci (Szárszomlyo hegy), Pécs – botanická zahrada, podvečerní exkurze do šipákových doubrav na vrchu Misina nad městem, popř. večerní prohlídka „nejsevernějšího města Mediteránu“, nocleh tamtéž Po 17.5. přejezdový den: Pécs – několikahodinová exkurze v NP Kiskunság (pohyblivé písčiny u Fülopházy, popř. zarostlé písčiny u Bugáce) – Kecskemét – Bogács (úpatí Bükku), nocleh Bogács v kempu na termálním koupališti (koupání v ceně) Út 18.5. Bogács – silnice nad Repáshutou (centrální část Bükku) – celodenní exkurze Három kö - Nagy mezö – Repáshuta (v případě času podvečerní návštěva Egeru) – anebo možný průchod údolím Hór völgy do Cserepfalu a Bogácse (ca 15 km) – nocleh Bogács St 19.5. Bogács – Kerecsendský les (exkurze - rovinné Aceri tatarico-Quercetum) – Tiszafüred – Hortobágy NP (Szalkahalom - exkurze na slaniska do pusty) – nocleh Bogács Čt 20.5. Bogács – Eger – Szarvaskö (zastávka, skalní step na ultrabazickém gabru) přejezd Ózd - Plešivec - Rožňava – Borka (polodenní exkurze - průchod dnem Zádielské doliny z Borky do Zádielu (inverze), kota 276 nad Zádielem (step na hlubší půdě) – Hačava (zajištěn nocleh v bývalé škole v Hačavě, 3 euro osoba) Pá 21.5. celodenní exkurze – Hačava – Turňanský hrad – Zádielský kameň – Hačava, (skalní stepi, škrapy, doubravy a bučiny na vápenci), nocleh tamtéž So 22.5. Hačava – Silica (exkurze na Silickou planinu přes jeskyni Silická ladnica do Silické Brezové, event. až do Kečova) – přejezd Lučenec – Zvolen – Prievidza – Uhrovec (podvečerní exkurze Jankov vršok, šipáková doubrava s Limodorum) večer odjezd směr Trenčín –Brno - Praha (příjezd v časných ranních hodinách v Ne 23.5.)
3
Fytogeografie Panonská nížina, resp. její okrajová pohoří jsou významnou migrační cestou z jihu a jihovýchodu, tj. zejména pro ponticko-panonské druhy a druhy submediteránní – z těchto pak zejména pro taxony s těžištěm výskytu ve východním Středomoří. Důležitou součástí květeny jsou též druhy s těžištěm výskytu na Balkáně; výskyt mnohých z nich pak končí směrem k severu v severomaďarském středohoří (Északi Közephegység), zasahujícím až na jižní Slovensko. Tuto oblast můžeme souhrnně nazvat Matricum podle Mátry s nejvyšším vrcholem Kékes tetö (1010 m). Většina těchto druhů preferuje bazické podklady, zejména třetihorní vyvřeliny, z nichž je složena většina pohoří Matrika. Výjimku tvoří právě dvě pohoří, která navštívíme (Bükk a Slovenský kras), jejchž geologická minulost je starší a kde převládajícím podkladem jsou druhohorní vápence. Na nich jsou soustředěny zejména druhy submediteránní, dosahující v Slovenském krasu mnohdy absolutní severní hranice svého areálu (mnohé z nich uvidíme). Naopak pontické druhy pronikají obvykle podél Dunaje nebo pahorkatinami západně od ní na jižní Slovensko a jižní Moravu a východní části Matrika se vyhýbají. Zvláštní roli hraje pohoří Mecsek a jižnější pahorkatina Villányi-hegy, které jsou hraničními výspami mnoha dále uvedených opravdu mediteránních, v lesních společenstvech pak druhů s menšími balkánskými areály (Paeonia banatica, Helleborus odorus). Fenomén pust, plošně asi nejrozsáhlejšího vnitrozemského v minulosti nezalesněného území, hostí specifické prvky vázané svým výskytem a písčiny a slaniska. Zatímco mezi psamofytními druhy najdeme mnohé submediteránní, zasolené půdy Kiskunság a Hortobágy puszta hostí mnohé druhy irano-turanského květenného elementu. Specifickým elementem jsou nečetné panonské endemity: Dianthus serotinus, Dianthus diutinus, Dianthus lumnitzeri, Colchicum arenarium, Astragalus vesicarius subsp. albidus, Linum hirsutum subsp. glabrescens, Thlaspi jankae, Melampyrum barbatum, Centaurea sadleriana, Cirsium brachycephalum, Ferula sadleriana. Limonium gmelinii subsp. hungaricum a snad i Iris aphylla subsp. hungarica. Ponticko-panonské druhy jsou častější v rovinných xerotermních doubravách či na sprašových stepích a mezích; příkladem může být Acer tataricum, keř Amygdalus nana, z bylin např. Phlomis tuberosa, Lathyrus pisiformis, Serratula lycopifolia, Peucedanum arenarium či Inula oculus-christi. Submediteránních druhů je mnoho: z nápadnějších druhů možno jmenovat Fraxinus ornus, Fumana procumbens, Helianthemum nummularium s.str.,, Limodorum abortivum, Orchis tridentata nebo druhy rodu Ophrys; naopak vlastní mediteránní druhy zasahují obvykle jen do oblasti Mecseku a jsou zmíněny podrobněji v příslušné exkurzní kapitole.
4
Fytogeografické členění Maďarska
Hrubší fytogeografické členění Maďarska (Soó 1964) s vyznačením Matrika (na Slovensku na něj navazují pahorkatiny od Kováčovských kopců po Slovenský kras) V mapce jsou fytogeografické obvody i okresy označeny latinsky; ve všech novějších klíčích jsou však používány zkratky maďarských názvů I – ÉK (Északi közephegység) II – DK (Dunántuli közephegység) III – NyDt (Nyugati Dunántul) IV – A (Alföld) V – DDt (Dél-Dunántul) Oblasti VI a VII zasahují do Maďarska jen okrajově a v klíčích uváděny nejsou
Floristický a vegetační komentář k jednotlivým exkurzím Mecsek a Villányi hegység Pohoří Mecsek (podobně jako ještě jižněji položený hřebínek Villányi hegység) je silně ovlivněno submediteránním klimatem s mírnými zimami a dvěma srážkovými vrcholy, na jaře a na podzim. Nejvyšším vrcholem, který pravděpodobně navštívíme, je Zengó (682 m n.m.) nad městečkem Pécsvárad ve východní části západovýchodně orientovaného pohoří. Pohoří je geologicky velmi různorodé: převažují triasové (např. vrch Misina nad Pécsí) a jurské vápence (oblast Máreváru SSV od Pécsváradu), méně úživné jsou červené a žluté pískovce (tvořící např. vrch Zengó). Na více místech se uplatňují i třetihorní vyvřeliny jako znělce (Köves tetö nad Márevárem) nebo andezity. Jižněji položený hřbet Villányihegység je celý tvořen triasovými a jurskými vápenci a křídovými či terciárními překryvy. Fytogeograficky náleží obě pohoří do oblasti Praeillyricum (viz mapa Soó 1964), konkrétně do okresu Sophianicum (latinský název pro Mecsek). Floristicky nejvýznamnější jsou mediteránní a submediteránní druhy, které zde zčásti dosahují severní hranice svého
5 areálu, zčásti pak přesahují ještě severněji do Maďarska. Takovými druhy jsou např. Ruscus aculeatus, R. hypoglossum (dosahující až k Bratislavě), Lathyrus venetus (ještě na Zoboru u Nitry), Lonicera caprifolium (autochtonní), Doronicum orientale, Tamus communis Convolvulus cantabrica, Muscari botryoides či Ophrys scolopax subsp. cornuta. Druhy dosahujícími jen na S okraj Mecseku jsou např. balkánská čemeřice Helleborus odorus, Tilia tomentosa, či souvislým areálem druhy jako Aremonia agrimonioides či Carex strigosa, které mají severnější arely na Slovensku či na Moravě; vesměs se jedná o druhy lesní, charakteristické pro cerové doubravy, doubravy či bučiny. Balkánské, illyrské (západobalkánské) či mediteránní druhy jsou soustředěny jižní části pohoří Mecsek, obvykle v šipákových doubravách nebo v lesostepních či stepních porostech; ty jsou pro nás nejexotičtější. Do Mecseku dosahují např. Inula spiraeifolia, Paeonia banatica, Asperula taurina, Sedum neglectum subsp. sophianae, Festuca dalmatica či známý vstavač opička Orchis simia. Největší množstvím těchto druhů oplývá jižněji položený hřbet u obce Villányi, kde dosahuje severní hranice areálu např. Trigonella gladiata, Medicago orbicularis, Orobanche nana, Sempervivum tectorum (autochtonní), Ranunculus psilostachys, Digitalis ferruginea či Digitalis lanata. Specifickým druhem je „zimní“ ocún Colchicum hungaricum, popsaný právě z kopce Szárszomlyóhegy u obce Villányi, kde v lednu či únoru masově bíle kvete; popsán byl (pravděpodobně kvůli své specifické vegetační periodě) dosti pozdě, až koncem 19. století rakouským důstojníkem a botanikem Jankou, a to právě z nejsevernější a zcela izolované lokality balkánského areálu, takže jméno „uherský“ vlastně moc jeho rozšíření neodpovídá. Vegetace a) Vegetační typy, které můžeme navštívit při exkurzích do Mecseku Stepní společenstva, která můžeme potkat na vápencích nad Péscem (oblast Misiny) náležejí do svazu Chrysopogono-Festucion dalmaticae; vesměs se jedná o porosty na vápenci (Serratulo radiatae-Brometum pannonici) či na dolomitu (Artemisio saxatilis-Festucetum dalmaticae), nejčastěji však se vyskytují sekundární zapojenější travinné porosty as. Cleistogeni-Festucetum rupicolae, kde je nápadnou travou zejména Cleistogenes serotina (dosahuje až na jižní Moravu) a některé kavyly, zejména Stipa pulcherrima. Z lesních společenstev svazu Quercion pubescenti-petraeae jsou nejxerotermnější v podstatě šipákové lesostepi s dominantními dřevinami Q. pubescens a Fraxinus ornus, popsané jako as. Inulo spiraeifoliae-Quercetum pubescentis (v nich je častý např. Orchis simia). Rovněž na jižních svazích se můžeme setkat se zapojenějším společenstvem as. TamoQuercetum virgilianae (drobný mediteránní druh příbuzný šipáku, vyznačující se mj. stromovitým vzrůstem); tyto porosty se již nevyskytují na mělkých rendzinách, ale obvykle na hnědých lesních půdách. Nejrozšířenější asociací na hlubších půdách jižních svahů nebo na oblých vrcholech je vysoký zapojený les s dominancí Quercus dalechampii (opět jižnější typ našeho Q. petraea), náležející do as. Potentillo micranthae-Quercetum dalechampii. Pouze ve východním Mecseku v okolí Pécsváradu se pak vyskytují reliktní cerové doubravy s pivoňkou (Paeonio banaticae-Quercetum cerris), rostoucí na mělkých nevápnitých půdách žlutých pískovců; tento porost uvidíme pravděpodobně při výstupu na vrch Zengó, předešlé tamtéž nebo nad Pécsem na vrchu Misina. Dubohabřiny a bučiny jsou zastoupeny na severních svazích. Nejrozšířenější asociací na mírných svazích je Asperulo taurinae-Carpinetum, vyskytující se jak na vápencích, tak na pískovcích. Vápnomilné bučiny na nejchladnějších svazích náleží specifické asociaci Helleboro odoro-Fagetum; tyto bučiny dosahují taká nejvyšší výšky, i přes 30 m. Vápnomilné suťové lesy as. Tilio tomentosae-Fraxinetum rostou na nejpříkřejších svazích, a přesto, že preferují vápence, vyskytují se ve východním Mecseku i na relativně
6 kyselých vyvřelinách typu znělců. V humidních údolích s trvalou či sezónní vodou se setkáváme často s navazujícím, nejvlhkomilnějším společenstvem as. Scutellario altissimaeAceretum. Všechna tato společenstva můžeme spatřit severně od Pécsváradu v oblasti zříceniny Márevár, resp. při cestě k ní. b) Vegetační typy při exkurzi na Szársomlyóhegy (Villányi hegység) Kopec Szársomlyóhegy je přísně chráněná rezervace nepřístupná bez průvodce. Je orientován Z-V směrem s relativním převýšením přes 300 m (vrchol má 442 m n.m.), s velmi ostrou hřbetní linií oddělující stepní společenstva na jižním svahu a lesní na svahu severním. Jižní svah byl v minulosti zalesněnější a odlesněn byl až pastvou v 19. a 20. století (ustala v 80. létech). Vegetace je obdobná Mecseku, floristicky ale bohatší. Nejrozšířenější společenstvo bezlesí je Cleistogeni-Festucetum rupicolae, vyskytující se na synantropně ovlivněných svazích, zejména tam, kde je vápenec překryt tenkou vrstvou spraše. Dominují trávy: vedle Cleistogenes serotina zejména Bothriochloa ischaemum, Stipa pulcherrrima, Agropyron intermedium, Melica ciliata, některé jednoletky (Orlaya grandiflora, Galium lucidum) a orchideje (Orchis simia, O. militaris, O. purpurea, O. tridentata). Na mělčích půdách se vyskytuje as. Sedo sophianae-Festucetum dalmaticae s druhy jako Artemisia saxatilis, Dianthus giganteiformis, Sideritis montana, Onosma arenarium, Carex liparicarpos, již zmíněný Colchicum hungaricum a četné polokeře (Helianthemum canum, Fumana procumbens), místy pak s porosty Ceterach javorkeanum na skalách. Na hlubší půdě při vrcholové cestě jsou zastoupeny porosty as. Inulo spiraeifoliae-Brometum pannonici s dominantním mediteránním omanem a kosatcem Iris variegata. Kontaktní lesní šipáková doubrava as. Inulo spiraeifoliae-Quercetum pubescentis má jako další stromy Fraxinus ornus a překvapivě i Tilia tomentosa (která pak zcela dominuje v humidnějších lesích na severním svahu), plášťové liány (Tamus communis, Lonicera caprifolium) a četné lesostepní druhy bylin (opět Orchis simia, ale i Limodorum abortivum). Kiskunság puszta Druhá nejznámější maďarská pusta se rozkládá na levém břehu Dunaje jz. od města Kecskemét. Charakteristická je zejména vodními a bažinnými biotopy, slanisky a loukami na zasolených půdách a pevnými i pohyblivými písky. Na ty se zde zaměříme, protože slaniskům bude věnována exkurze v potiské Hortobágyi pustě a vlhkomilná společenstva jsou touto dobou ještě nedokonale vyvinuta. Navštívíme jednu z dále uvedených lokalit, popřípadě i obě. Národní park se dělí na 6 částí, mezi nimiž se nachází kulturní krajina – písečné půdy na většině území dovolují pěstování obilovin či kukuřice. Písečné duny u Fülopházy Jedna z mála pohyblivých písečných dun ve vnitrozemí Evropy, které vznikly navátím písečných sedimentů z nivy Dunaje; v jejich blízkosti se nacházela slaná jezera, která však již téměř vyschla. Podobně se zarůstáním snižuje plocha volných písků. Psamofytní společenstva jsou zde reprezentována zejména as. Festucetum vaginatae (ze třídy alkalických panonských písčin Festucetea vaginatae). Typické psamofyty zde reprezentují druhy jako Stipa borysthenica, Ephedra distachya, Dianthus serotinus, Euphorbia seguieriana, Alkanna tinctoria, Fumana procumbens (která má dvě optima – písky a vápencové skály), Echinops ruthenicus, Colchicum arenarium, Corispermum nitidum, Silene borysthenica, Kochia
7 laniflora, Koeleria glauca, Alyssum tortuosum; vesměs druhy, které směrem na sever končí na Čenkovské stepi u Štúrova nebo nejvýše na jižní Moravě. V sousedství můžeme najít i slanomilná společenstva volných slanisk (LepidioCamphorosmetum annuae), popř. slaných luk (Artemisio-Festucetum pseudovinae) Písčiny u Bugáce (Bocsa-bugács puszta) Pevné alkalické písky s podobným druhovým složením, které ale zarůstají jalovcem a topolem a náležejí ke společenstvům as. Junipero-Populetum albae. Vedle chvojníku a ostatních druhů z předcházející lokality zde můžeme najít další vzácné druhy, jako endemický hvozdík Dinathus diutinus, Astragalus varius, Linum hirsutum subsp. glabrescens, Iris arenaria apod. Na obou lokalitách je nutno zmínit výskyt endemického poddruhu zmije Vipera ursinii subsp. rakosiensis, je nutno se tedy pohybovat pozorně. Bükk
Mapa Bükku (Bogács je na jižním okraji): červené ohraničení – chráněná území; zelené ohraničení – lesní semenné rezervace
8 Národní park Bükk je v pořadí třetím nejstarším parkem Maďarska (1977) a představuje největší území tvořené druhohorními vápenci a dolomity v rámci celého Matrika (druhým je pak Slovenský kras). Značná geologická uniformita je narušena jen občasnými výskyty třetihorních vyvřelin spíše kyselého spektra (ryolity, ryodacity) a ultrabazickými horninami typu gabra na západním okraji Bükku u Szarvaskö. Převážná část pohoří je tvořena lesy různých typů (viz vegetace). Nelesní porosty na okraji pohoří jsou obvykle zkulturněny a přeměněny ve vinice či jiné kultury, takže typické teplomilné stepi na hlubších půdách nalezneme jen vzácně. Naopak se vyskytují skalní stepi a pastviny inverzně na hřbetech či náhorních plošinách, dílem jako původní společenstva (většinou s dominancí Sesleria caerulea), dílem jako pastviny (zejména Velká louka - Nagy mezö, známá volným chovem lipicánských koní z hřebčínů u Szilvasvádaru na sz. okraji Bükku) Mezi vzácné rostliny nelesních stanovišť na skalních stepích a pastvinách v centrálním Bükku patří balkánské a submediteránní druhy jako Micromeria thymiflora, Dracocephalum ruyschiana (tyto dvě nezasahují na Slovensko), Dianthus praecox, Cimicifuga europaea, Ferula sadleriana, i některé druhy horské, jako např. Arabis alpina, Saxifraga adscendens, Clematis alpina. Pohoří Bükk má též dvě endemické rosltiny: večernici Hesperis vrabelyiana, rostoucí zejména v bukových a smíšených lesích, a pěchavu Sesleria heuflerana subsp. hungarica (nebo S. hungarica), která roste jak v otevřených dealpinských sklaních porostech tak v bučinách, kde tvoří specifickou asociaci. Vegetace Lesní a pastvinná vegetace na vápnitých horninách Bükk je bohatý na různé typy bučin, které jsou zastoupeny od 400 m (v inverzních údolích) po nejvyšší vrcholy (Istaloskö 959 m n.m.). Druhově velmi bohaté jsou porosty as. AconitoFagetum sylvaticae, s bohatým výskytem vysokostébelných bylin, např. Aconitum variegatum subsp. gracile, A. moldavicum, Polygonatum verticillata apod. Naopak v as. Melico-Fagetum dominují standardní druhy květnatých bučin jako Carex pilosa, Galium odoratum, Melica uniflora a kupodivu též Aegopodium podagraria, nitrofilní druh, který se u nás v přirozených lesních porostech mnoho neuplatňuje. Specifickou vápnomilnou bučinou je pak as. Seslerio(hungaricae)-Fagetum, hostící i takové druhy, jako Cypripedium calceolus, Allium victoriale či Cirsium erisithales; prolínají se zde druhy typicky lesní s druhy převážně nelesními: zaznamenány zde byly např. Laserpitium latifolium, Calamagrostis varia, Hieracium bifidum či dokonce Inula ensifolia. Vlhkomilná a stínomilná lesní společenstva suťových lesů jsou zde reprezentována lipovými javořinami as. Tilio-Fraxinetum, kde na rozdíl od Mecseku jde o zcela jiné druhy dominantních dřevin, odpovídající našim poměrům, tj. Tilia platyphyllos (méně T. cordata) a Fraxinus excelsior. Typickou rostlinou těchto lesů je Carex brevicollis, zde na rozdíl od Slovenského krasu dosti častá, a kupodivu i dřín (Cornus mas). Nejstinnější polohy osidluje as. Phyllitido-Aceretum s měsíčnicí Lunaria rediviva a v Maďarsku mimořádně vzácnými druhy Phyllitis (Asplenium) scolopendrium či Viola biflora. Mezofilní doubravy jsou reprezentovány čistými doubravami as. Quercetum petraeaecerris a dubohabřinami as. Querco petraeae-Carpinetum. V jarním aspektu geofytů se zde uplaňují některé balkánsko-karpatské prvky jako Helleborus purpurascens, Scilla drunensis či Galanthus nivalis (mající širší areál). Náhradní společenstva po bučinách - pastviny na náhorních planinách (zejména Nagy mezö) jsou pokryty travinnou vegetací s dominujícími kostřavami: as. Festuco rubraeCynosuretum či Festuco ovinae-Nardetum (na odvápněných půdách). Vegetace je chudá jen
9 na první pohled, jak v porostech samých, tak v krasových závrtech se skalními výchozy nacházíme velmi různorodou flóru: již zmíněný Dracocephalum ruyschiana, Thlaspi jankae, panonské typy od Pulsatilla pratensis (subsp. hungarica nebo zimmermanii), Gentiana amarella subsp. livonica, vlhkomilný druh Euphorbia lucida, tři ekologicky různorodé kosatce Iris sibirica, I. graminea, I. variegata nebo velmi nenápadnou vratičku Botrychium multifidum. Okrajové pásmo Bükku, zejména na jižní straně, osidlují teplomilné a šipákové doubravy svazu Quercion pubescenti-petraeae. Submediteránní ladění má as. CornoQuercetum s malým zastoupením keřového patra, v níž často z bylin dominuje Lithospermum purpureo-caeruleum, ale najdeme zde i vzácnější druhy jako Vicia sparsiflora či Limodorum abortivum. Mnohem větší zastoupení keřového patra mají pak as. Ceraso fruticosiQuercetum či Cotino-Quercetum (ruj se zde na rozdíl od Slovenska už dosti uplatňuje jako dominanta keřového patra). Zatímco dřínové resp. mahalebkové doubravy jsou typické i pro jihoslovenská pohoří, Bükk má ještě rozvolněnější šipákové porosty, popisované jako as. Genisto tintoriae-Quercetum resp. Cirsio pannonici-Quercetum, kdy zejména v druhém případě do lesa vstupují mnohé druhy výslunných strání na hlubších půdách („bromionové“); z těchto porostů je např. uváděn Anacamptis pyramidalis. Specifické doubravy se vyskytují na vyvřelinách sousedních pohoří, zejména Matry či jihoslovenských andezitových pohoří –as. Poo pannonicae-Quercetum; podobné společenstvo s lipnicí panonskou najdeme i na gabrech nad obcí Szarvaskö; zajímavou matranskou rostlinou je zde suchomilný šišák Scutellaria altissima. Nelesní xerotermní vegetace Kruciálním taxonomickým problémem (asi ne tak až vegetačním) je zastoupení pěchav v těchto porostech; v principu jsou uváděny 3 (Sesleria caerulea, S. heufflerana, S. hungarica), podle nejnovějšího maďarského určovacího klíče (Király 2009) dobré druhy. V dalším textu se tedy přidržují literárních údajů, ačkoliv jsem si vědom, že náhled na tyto druhy může být různorodý. Skalní bezlesí v nejvyšších polohách (700-900 m n.m.) na vápenci je tvořeno ponejvíce dealpinskou as. Diantho-Seslerietum, s druhy jako Saxifraga paniculata, Dianthus praecox, Campanula sibirica, Dianthus lumnitzeri, Hieracium bupleuroides, Seseli osseum, Arabis alpina, Allium montanum, Saxifraga adscendens či Inula ensifolia. Na dolomitech je popsána as. Calamagrostio variae-Seslerietum variae s velkým zastoupením Carex humilis a zejména výskytem vzácnějších orchidejí, např. Ophrys insectifera, Gymnadenia odoratissima, dále Daphne cneorum či některých sleziníků (Asplenium viride, A. lepidum) Stepní bezlesí v nižších okrajových polohách (evidentně sekundární) je popisováno jako as. Pulsatillo-Festucetum rupicolae s druhy Pulsatilla grandis, Adonis vernalis či Dianthus pontederae. Skalní stepi na gabrech nad Szarvaskö odpovídají (podobně jako lesní společenstva) sousedním matranským porostům; dominantní je as. Minuartio-Festucetum pseudodalmaticae, s vytrvalou Minuartia frutescens, Botriochloa ischaenum, Diplachne serotina, Sempervivum schlehanii (marmoreum), Aster linosyris apod.
10 Alfóld – Kerescendský les Locus classicus panonských rovinných doubrav s javorem tatarským: odtud byl popsán maďarským geobotanikem Zolyómim svaz Aceri tatarico-Quercion; v označení Quercion se skrývá mix Q. pubescens, Q. cerris a Q. petraea, resp. jižnějších drobných taxonů Q. virgiliana a Q. dalechampii (viz kapitola o Mecseku) – čert se v těch dubech vyznej. Je to v podstatě lesostep na hluboké spraši s xerotermní submediteránní vegetací a místy bohatým křovitým patrem (Acer tataricum, Cerasus fruticosa, Euonymus verrucosa, Amygdalus nana (na okrajích). Typickými zástupci bylinného patra jsou lesní druhy Lithospermum purpureocaeruleum, Polygonatum latifolium, Muscari botryoides, lemové druhy typu Dictamnus albus, Phlomis tuberosa, Melica altissima (na Slovensku charakteristická tráva Matrika), Peucedanum officinale (na Slovensku jen na Kobyle!), Inula hirta, Peucedanum cervaria, Carex michelii, Iris variegata, Lychnis coronaria, ale i typicky stepní druhy charakteristické pro svaz Festucion valesiacae jako Scorzonera purpurea, Adonis vernalis, Asperula glauca, Linaria angustissima či samotná Festuca valesiaca. Nechybí ani věrný souputník šipákových doubrav Lathyrus lacteus (collinus). Podobný typ lesa se vyskytuje na Slovensku v Podunajské nížině u Sence a Seredi; jde pravděpodobně o druhově nejbohatší doubravy v Pannonii vůbec. Hortobágy puszta
Mapa NP Hortobágy: lokalita Szalkahálom je při silnici JV od Hortobágy
11 Národní park Hortobágy je výkladní skříní typické maďarské krajiny, roviny od obzoru k obzoru, na níž se pasou koně a skot, protkané jezery, rameny a jinými depresemi. Na rozdíl od Kiskunság puszta leží celá oblast na levém břehu Tisy na těžkých jílovitých půdách, které jsou využitelné jen jako pastviny; proto je území NP prakticky celistvé. Typickými společenstvy jsou vodní a bažinné biotopy a lokality s různou mírou zasolenosti půdy, ať lesní či ve větší míře nelesní. Z lesních společenstev zde najdeme jak porosty panonských doubrav s javorem tatarským (viz Kerecsendský les), tak tvrdé luhy s Quercus robur v podrostu s fakultativnímí halofyty (as. Galatello-Quercetum roboris). Lesní typy doplňují porosty s dominujícím Populus alba a akátiny, vesměs v podrostu se synantropními druhy. Většinu těchto lesů můžeme spatřit z autobusu, nebudeme jim však vzhledem k jarnímu termínu věnovat větší pozornost. Cílem naší cesty jsou slanomilná společenstva v jarním aspektu, nejpravděpodobněji podél naučného chodníku Szalkahálom východně od Hortobágy. Z typických slanomilných společenstev můžeme vidět as. Camphorosmetum annuae; mladé rostlinky této jednoleté merlíkovité jsou jediné, které jsou schopny krátkodobě pokrývat solné výkvěty (sziky). Květu dosahuje tato rostlina, podobně jako většina slanomilných či jiných merlíkovitých, až v srpnu a září, kdy slaniska dosahují největšího rozvoje. To platí i o dalších společenstvech jako je Puccinellietum limosae. Jediným jarním typickým slanomilným společenstvem je PholiuroPlantaginetum v zasolených depreskách, které jsou na jaře vlhké; oba dominující druhy, tráva Pholiurus pannonicus a Plantago tenuiflora jsou jednoleté, podobně jako některé vtroušené druhy rodu Trifolium. Sušší slané louky náležejí as. Artemisio-Festucetum pseudovinae (zde jsou typickými druhy rovněž pozdně kvetoucí Artemisia maritima, Aster tripolium či Limonium gmelinii subsp. hungaricum) resp. as. Peucedano-Asteretum punctati (nápadné na podzim kompaktními chocholíky úborů Aster punctatus a A. canus). Sprašové pahorky hostí druhy suchomilné jako Stipa pennata, Thalictrum minus, Phlomis tuberosa apod. Naopak ve větších depresích se tvoří vlhkomilné porosty rákosu a dalších typických trávovitých rostlin, zejména Bolboschoenus maritimus (as. Bolboschoeno-Phragmitetum) nebo Beckmannia eruciformis (as. Agrostio-Beckmanietum), velmi vzácná tráva i slovenského Potisí, svým květenstvím odpovídající českému jménu housenkovec. V květnu se kromě uvedených druhů můžeme setkat ze vzácnějších druhů ještě s Podospermum laciniatum, Bupleurum tenuissimum, Lepidium perfoliatum, Juncus gerardii, Gypsophila stepposa.
Slovenský kras Slovenský kras je tvořen téměř výhradně druhohorními vápenci; floristicky je proto velmi podobný Bükku. Má ale i své endemity, z nichž některé jistě potkáme: ruměnici Onosma tornensis, Jurinea mollis subsp. macrocalathiana a jarní chudinu Draba klasterskyi. Dalšími významnými druhy, které zde dosahují severní hranice rozšíření, jsou panonský endemit Ferula sadleriana, Gasparrinia peucedanoides (tyto dva druhy jistě neuvidíme), Astragalus vesicarius, Asyneuma canescens, Piptatherum virescens, Onosma visianii, Carex brevicollis, Erythronium dens-canis (pomineme-li lokalitu na Medníku) a pravděpodobně Sesleria heuflerana. Překvapivé jsou druhy s disjunktním areálem, mající zde svou arelu, jako např. Iris aphylla subsp. hungarica, Alyssum tortuosum subsp. heterophyllum, Helianthemum nummularium s. str. (s plstnatým rubem listů), Dracocephalum austriacum, Cotinus coggygria, kontinentální Lathyrus pisiformis (mající zde lokalitu mezi Zlonickem a Ukrajinou) či sarmatský prvek kontinentální ruské stepi Pulsatilla patens.
12 Vegetace V oblasti Zádielské planiny i při přechodu Silické planiny se budeme pohybovat převážně v nelesních xerotermních společenstvech, které jsou zastoupeny třemi svazy, floristicky i fyziognomicky odlišnými od podobných společenstev v panonské oblasti západního Slovenska a jižní Moravy: Svaz Festucion valesiacae se sice vyskytuje i v Čechách, zde je ale zastoupen i některými jinými asociacemi; vyskytuje se na hlubších půdách a obsahuje zejména společenstva ovlivněná pastvou s velkým podílem trav; typickými dalšími druhy jsou např. Stachys germanica, Prunella laciniata, Achillea nobilis. Rozlišovány jsou dvě asociace: Alysso heterophylli-Festucetum vaslesiacae a Festuco rupicolae-Caricetum humilis; ta přechází často do xerotermních luk (Kečovské lúky apod.). Společenstva svazu Bromo pannonici-Festucion pallentis (dříve řazena do svazu Seslerio-Festucion pallentis, vyskytujícího se jen po západní Slovensko) jsou typickými porosty skalních stepí s výrazným podílem teplomilných druhů. Pro škrapová pole je charakteristická as. Poo badensis-Caricetum humilis s druhy jako Stipa pulcherrima, Potentilla arenaria, Helianthemum canum, Teucrium montanum, Astragalus vesicarius, Onosma tornensis, Linaria pallidiflora (nejlépe vyvinuta od Turňanského hradu po Zádielský Kameň). Typickým skalním společenstvem, často navazujícím, je as. Campanulo divergentiformis-Festucetum pallentis s druhy jako Allium flavum, Stachys recta či Lactuca perennis a samozřejmě Campanula sibirica. Typickým dealpinským společenstvem jso pak porosty svazu Diantho lumnitzeriSeslerion (as. Saxifrago paniculatae-Seslerietum caeruleae) s odpovídajícím druhovým složením dealpinů: Aster alpinus, Draba klasterskyi, Hieracium bupleuroides, Minuartia langii, Primula auricula apod. (např. Zádielský kameň). Z lesní vegetace je třeba zdůraznit šipákové doubravy svazu Quercion pubescentipetraeae, reprezentované zejména as. Ceraso mahaleb-Quercetum pubescentis s významným podílem keřů a dubohabřiny svazu Carpinion betuli s mnoha balkánskými a submediteránními rostlinami jako např. Waldsteinia geoides. Zádielská inverze Zádielská rokle je nejtypičtějším příkladem inverzního údolí, kde v nadmořské výšce 150-350 m dosahuje mnoho druhů rostlin svého výškového minima. Jde zejména o Pinus mugo, Taxus baccata, Salix silesiaca a nejnižší přirozený výskyt smrku. Z bylin dosahují zde svého výškového minima např. Primula auricula, Soldanella hungarica (vzácně), Corydalis capnoides, Cortusa matthioli či Homogyne alpina. Silická ladnica Závěrečná exkurze na Silickou planinu je zejména krajinářským zážitkem opuštěné krasové oblasti, kde nás pravděpodobně nečekají další floristické objevy. Zajímavým, a v rámci exkurze ojedinělým cílem je ale Silická ladnica, nejníže situovaná klasická ledová jeskyně v mírném pásu Evropy. V jejím okolí se vyskytují vlhkomilná převážně mechová společenstva se vzácným zastoupením některých cévnatých rostlin – typickou je např. Viola biflora.
13
Fytogeograficky významné druhy (příklady) Druhy, s nimiž se můžeme setkat na Mecseku
Mediteránní druhy • Tamus communis • Orchis simia •Inula spiraefolia • Ranunculus psilostachys • Trigonella gladiata • Digitalis ferruginea • Convolvulus cantabrica • Digitalis lanata • Paeonia officinalis banatica • Centaurea banatica
• Muscari botryoides • Paeonia banatica • Tilia argentea • Ruscus aculeatus • Helleborus odorus • Asperula taurina
14
Submediteránní druhy dosahující severní hranice na j. Slovensku Fytogeograficky zajímavé a hraniční druhy ve Sl. krasu • Gasparrinia peucedanoides • Ferula sadleriana • Erythronium dens-canis • Carex brevicollis • Astragalus vesicarius • Sesleria heuflerana • Asyneuma canescens • Helianthemum nummularium • Dracocephalum austriacum • Pulsatilla patens • Lathyrus pisiformis • Cotinus coggygria • Iris aphylla subsp. hungarica
Fytogeograficky zajímavé dealpinské výskyty (Zádiel – Zádielský kameň) • Picea – Pinus mugo – Taxus • Salix silesiaca • Aster alpinus • Dianthus praecox (tax.?) • Gentiana clusii • Soldanella hungarica • Cortusa matthioli • Primula auricula • Corydalis capnoides • Homogyne alpina
15
Slaniska a písčiny – výběr druhů Kiskunság NP – Bocsa-Bugacs puszta • Junipero-Populetum albae
Alkanna tinctoria
nebo Fülophazi homokbuckák
Ephedra distachya
• volné písčiny
Dianthus serotinus
Hortbágy NP – slaniska, mokřady, alkalické písky – největší pusta v Pannonii Szálkahalom – slaniska + slané stepi Artemisia martima Pholiurus pannonicus Plantsgo tenuiflora Camphorosma ovata
podzim – Aster tripolium
16 Literatura
(výběr převážně z literatury, která bude v autobuse k dispozici) Bölöni J. et al. (2008): Distribution of the (semi-)natural habitats in Hungary II. Woodlands and shrublands. – Acta. Bot. Hung. 50(Suppl): 107-148. Borhidi A., Santa A. (1999): Vörös Könyv Magyarország Növenytársulásairól. 1,2. – Budapest Borhidi A. (1996) (ed.): Critical revision of the Hungarian plant communities. – Univ. Pécs. Deney A. et al. (2010): Szársomlyó (Villányi hills): botanical excursion guide (Materiály k 19. Workshop of Europaean vegetation survey) Horvat A.O. (1972): Die Vegetation des Mecsekgebirges und seiner Umgebung. – Budapest. Illyés E. et al. (2009): Classification of semi-dry grasslands vegetation in Hungary. – Preslia 81:239-260. Jakucs P. (1961): Die phytozönologischen Verhältnisse der Flaumeichen Buschwälder Südostmitteleuropas. - Budapest Jávorka S., Csapody V. (1975): Iconographia florae partis austro-orientalis Europae centralis. – Budapest. Kevey B. (2010): Mecsek Mts.: Botanical excursion guide (materiály k 19. Workshop of European vegetation survey) Király G. (ed.) (2009): Új magyar füvészkönyv. Magyarország hajtásos növényei.Határozókulcsok.[ New Hungarian Herbal. The Vascular Plants of Hungary. Identification key.] Aggteleki Nemzeti Park Igazgatóság, Jósvafö. Michálková D., Janišová M. (2007): Xerotermná vegetácia Slovenského a Aggteleckého krasu. – Sborn. REf. Biosfériceké rezervácie na Slovensku 7:67-75, Molnár C. et al. (2008): Vegetation-based landscape regions of Hungary. – Acta Bot. Hung. 50(Suppl.):47-58. Molnár Z. et al. (2008): Distribution of the (semi-)natural habitats in Hungary I. Marshes and grasslands. – Acta Bot. Hung. 50(Suppl.):59-105. Simon T. (2000): A Magyarországi edényesflóra határózoja. - Budapest Soó R., Jávorka S. (1951): A Magyar növenyvilág kézikonyve. I,II. – Budapest. Soó R. (1964): A magyár flóra ée vegetáció rendszertaninövenyföldrajzi kézikonyve I. – Budapest
Poznámka editora: Jsem si vědom toho, že materiály jsou různě podrobné, což je dílem způsobeno časovým odstupem od mých posledních návštěv území, dílem dostupností jiné než maďarské literatury. Podrobnější poznámky k oblasti Mecseku jsem mohl vytvořit zejména díky tomu, že před 14 dny se v Pécsi konal Workshop of Europaean vegetation survey, jehož exkurzní materiály mi laskavě poskytla Dita Kochjarová (Bot. zahrada Blatnica). Naopak literatury k Bükku v našich knihovnách v dostupných jazycích je velmi málo a tak jsem zčásti vycházel z (maďarských) internetových zdrojů a zčásti z exkurzního zápisníku z dob mých studií – byla to vlastně úplně první studentská botanická exkurze mimo Československo na Alma mater, pod vedením mladého doc. Jeníka. Obě maďarské pusty (národní parky) mají sice svou flóru, k dispozici jsem ale měl pouze květenu Hortobágy NP.
