Pan Srnka Kulaťoučké játrové knedlíčky Z jihozápadního rohu Klášterního náměstí vybíhá křivolaká ulice Soukenická, která se odtud svažuje a zanedlouho se spojuje s ulicí Křížovou. Ty se potom spolu ubírají k ulici Klokotské. V této části Starého města jsou uličky nejkřivolatější a nejpůvabnější. Není divu, že právě tato místa přitahovala místní kreslíře, malíře a fotografy. Díky jejich prozíravosti se nám zachovala původní podoba těchto kouzelných zákoutí. Ta byla za těch dob vydlážděna kočičími hlavami, než je ve jménu „pokroku“ necitlivě nahradil asfalt. Jak dobré by bylo moci dnes poděkovat panu Ignáci Šechtlovi, který po příchodu do Tábora v roce 1876 pilně na skleněné desky své kamery zachycoval život města. Po něm v této záslužné činnosti pokračoval syn Josef a Jan Voseček. Též kreslíř Jindřich Bubeníček za sebou zanechal nestárnoucí odkaz půvabných kreseb Starého města. I v padesátých létech náš táborský „Montmartre“ nepřestával přitahovat. Jako kluk si dobře pamatuji na akademického malíře Jindřicha Šenka, pana učitele Karla Valtra, paní Marii Kroupovou, pana Hlinovského a pana Dimitrova. Uličky a náměstí bývali v těch dobách tiché a pohledné, bez té spousty zaparkovaných a neustále projíždějících vozidel. Umělci mohli své trojnohé stojany a kufříky s tubami barev, paletou a štětci rozložit bez starosti kdekoliv a plně se soustředit, aby tu okolní náladu co nejvěrněji zachytili. Když jste tehdy seděli na lavičce u kamenné kašny, která podnes spolu se třemi starými lípami střed Klášteráku zdobí, a dívali se právě směrem k ulici Soukenické, bývali byste tam spatřili velkou černobílou reklamu s nápisem POHŘEBNÍ ÚSTAV. Byla upevněna pod štítem nevelkého žlutého přízemního domku. Vchod do vlastního salónu byl po několika schůdcích. Po obou stranách byly úzké a vyšší výkladní skříně, kde mezi palmovými ratolestmi a stříbrnými svícny na pedestalech bývaly vystaveny smuteční parte právě zesnulých. Tato instituce patřila známé táborské figurce, panu Srnkovi, který v tom domě též přebýval se svou drobnou bělovlasou paní. Tu bylo na ulici vidět málokdy, jen když šla vyvenčit bílého pudlíka. Při těchto procházkách uličkami nosila přes vlasy šátek uvázaný do „turbanu“ s mašlí vpředu. Tak si ji pamatuji. Pan Srnka byl vzpřímený statný, růžolící muž, toho času asi šedesátník. Měl
1
stříbrné, hladce ulízané, silně napomádované vlasy. Protože takto mu dobře držely, měl na čele vyčesáno esíčko, zrovna takové, jako míval starý dobrý Bill Haley, „otec“ rock’n’ rollu. Pan Srnka si dal na sobě záležet. Vždy byl oblečen jak to jeho důstojný úřad vyžadoval – v tmavý oblek se světlejším svislým proužkem, bílou košili s naškrobeným límečkem a manžetami a velkým motýlkem. Nosil solidní černé šněrovací boty až ke kotníkům, vždy vzorně naleštěné. Když se oteplilo, nesl si své sako pečlivě složené přes ruku. To se objevila vestička s lesklými saténovými zády a zadní přezkou. Rukávy košile u loktů držely na svém místě návlečníky na gumu. Po zakulaceném bříšku se od hodinek v kapsičce vesty ke knoflíkové dírce vinul po zlatý řetěz. Pan Srnka si potrpěl i na zlaté prsteny. Pokaždé, když si podobu pana Srnky vybavím, je mi naprosto jasné, že tento jihočeský gentleman by býval mohl vykonávat svůj úřad s naprostým přehledem v kterémkoliv z hollywoodských westernů, i jeho černostříbrný pohřební vůz s třapci a nebesy na čtyřech vyřezávaných sloupech. Ten býval tažený černým spřežením, jehož ohlávky byly ozdobeny černými chocholy. Byl jako vystřižen ze slavných „Sedmi statečných“. Kdo si pamatuje tu napínavou úvodní sekvenci? V té Yul Brynner a Steve McQueen neohroženě a nezapomenutelně kočírovali vůz s rakví chudého Indiána do kopce na hřbitov, kde mu místní odmítali důstojný pohřeb. Ti ovšem s Yulem a Stevem tvrdě narazili. Když jsem chodíval mamince a tetě Pepince před večeří se džbánkem pro půl litru piva do hospody „U Horů“, pana Srnku jsem tam občas zastihl ve výčepu. Rád si sem po svých pochůzkách zašel, aby si bílým kapesníkem otřel spocené čelo a ve stoje si dal své jedno pivíčko. Někdy jsem si všiml, že si ještě před odchodem poručil panáčka či dva na cestu. Když o tom dnes tak přemítám, možná to bylo na kuráž, před úkolem, který ho
2
doma ještě téhož večera čekal. Tam někde, v temné zadní komoře, na studené mramorové desce, možná čekal nějaký stuhlý nebožtík či nebožka, aby byli vzorně připraveni na pohřeb následujícího dne. Hostinský pan Hora nejprve naše pivo, táborskou sedmičku, načepoval do půlitru a chvíli počkal než pěna spadla. Pak ještě přičepoval na správnou míru než pivo přelil do našeho džbánku. S tím jsem pak cestou domů točil nad hlavou a měl radost, že zákon odstředivé síly opravdu působí a ani kapka se nevyleje ven. Ještě raději jsem cestou trošku upíjel. Maminka s tetou pak hudrovaly, „To je k neuvěření jak špatnou míru ten Hora dneska dává.“ O ten necelý půl litr se vždy podělily a i já dostal kapku „do korbílku“. Po alkoholu se prý blbne. Možná proto jsem ve škole nebyl nikdy žádný fenomén. Po městě se tradovalo, že pan Srnka, co by správný a přičinlivý businessman, nečekal jen tak se založenýma rukama až se dotyčná osoba odebere na věčnost. Obvykle až tehdy se pozůstalí truchlící začínají shánět po pohřebních službách. Pan Srnka fungoval úplně jinak. Když se za těch dávno pominulých časů někomu v našem okolí vážně přitížilo, zpráva o tom rychle putovala od úst k ústům. Ta se zajisté zanedlouho donesla i k bystrým uším páně Srnky. Potom již náš muž v tmavém nelenil a neprodleně se vydal ověřit ty smutné zvěsti přímo ke prameni. „Ó, drahá paní, nesu nemocnému pomeranč, kde pak nám ten maród leží?”, začal s účastí hned mezi dveřmi. Poté, co byl uveden až k samému lůžku nemocného, zkušené oko odborníka odhadlo skutečný stav věci, je-li vše opravdu tak vážné jak se na ulici povídalo, má-li
3
dotyčný už skutečně na kahánku. Potom prý, jak po městě kolovalo, loket profesionála velmi taktně a nepozorovaně odměřil jaké velikosti rakve bude zakrátko zapotřebí. Po rozloučení za sebou diskrétně zanechal na viditelném místě navštívenku svého ústavu. To pro všechny případy, aby se předešlo službám konkurenčního ústavu, který se nalézal na Budějovické silnici. Pokaždé, když jsem na návštěvě u maminky, nemůže být jinak, než abychom se ve vzpomínkách nevraceli do těch dávných časů, které se s odstupem času stávají stále krásnějšími. Když jsem byl ve vlasti letos na podzim, celé čtyři týdny pršelo a pršelo a bylo chladno. Minule tomu bylo úplně jinak. Celé září bylo teplé a slunné, takže se dokonce ještě dalo i vykoupat v Jordáně i v Lužnici. Za teplých večerů jsme spolu mohli sedět na pavlači, často až do půlnoci, pít horké capuccino, dívat se na ztemnělá okna a střechy sousedství, na tichá kočičí dostaveníčka, na osvětlenou věž kostela a na hvězdám podobná světla letadel. Ty nad naším městem letí neslyšně ve veliké výšce po leteckém koridoru na ose východ – západ, který tudy vede. Takové okamžiky jsou jako stvořené k vyprávění starých historek, jako je i tato: Je tomu už dávno, kdy se maminka s panem Srnkou jednoho dopoledne potkala na Klášteráku. Zrovna se tam procházel s rukama založenýma za zády, jak to starší pánové dělají, a vyhříval se na jarním sluníčku. A jak to za těch báječných časů na Starém městě mezi sousedy chodívalo, optal se bez obalu, „Kam pak to Lidunko jdou a a copak to nesou?“ Maminka se zrovna vracela domů z náměstí, kde se jí u řezníka, vždy vlídného a usměvavého pana Matouška, podařilo sehnat kousek jater. Proto se vzápětí dozvěděla, že i pan Srnka má játra velmi rád. Nejraději jako
4
knedlíčky v hovězí polévce s nudlemi. Ty si prý dokonce rád dělá sám. „Víte, Lidunko, já je mám rád takové hezky kulaťoučké“, vyprávěl a ukazoval mamince velmi názorně a dlouze, jak je ztvárňuje do malých kuliček mezi palcem a ukazováčkem, tím samým krouživým pohybem, jako když děti žmoulají svého holuba z nosu. „Když jsem si v té chvíli představila, že ty samé prsty, které ztvárňují knedlíčky do kuliček, třeba jen chvíli předtím holily, umývaly, holily, česaly, pudrovaly, zkrášlovaly, balzamovaly a oblékaly do svátečního nějakou nebožku či nebožtíka, bylo mi z toho pomyšlení pojednou poněkud nevolno, a rychle jsem se s naším milým sousedem rozloučila.“ Inu milý čtenáři, jak jsem nakoupil, tak prodávám.
Oakville, Ontario, Kanada podzim 1998
Kresby: Jindřich Bubeníček 1913 Fotografie: Josef Šechtl circa 1920
Post scriptum V roce 2005 jsem opět navštívil starou vlast. Pokaždé se dozvím plno nových, velmi zajímavých věcí. Vše si každý den zapisuji, abych na nic nezapomněl a své spisování mohl doplňovat a obohacovat o každý nový, byť i nepatrný střípek. Pan Srnka pracoval po léta coby lokaj u hraběnky La Tour, na zámku v Radeníně. O nedělích doprovázel šlechtičnu a její družinu do kostela na mši svatou. V doprovodu se ubíral jako poslední. V zimě a za chladného počasí nosil přikrývky, aby si hraběnka s doprovodem mohli v nevytopeném kostele přikrýt nohy. Jak se s průvodem ubíral od kočáru ke kostelu, vesničané chtěli i jemu líbat ruce, jak byli zvyklí činit hraběnce a její urozeným hostům. Pan Srnka to odmítal se slovy „to nechte“. Tím si vysloužil přezdívku Hrabě Nechte. Paní Srnková, než si vzala pana Srnku, se jmenovala Ungrová a byla vdovou. Po smrti svého muže, původního majitele pohřebního ústavu, sama dál pokračovala v provozování této živnosti, než se provdala za pana Srnku. Ten až do té doby sloužil u rodu La Tour. Říkalo se, že v této službě procestoval velkou část Evropy. Na zámku se naučil i dobře vařit. Když obchody pohřebního ústavu byly čas od času pomalejší, uplatňoval své kulinářské znalosti, že chodil vařit na svatby po vesnicích. Z jistého pramenu se mi dostalo informace, že pana Srnku zajímala jistá, jak se dnes říká, alternativní orientace. Po smrti paní Srnkové prý bylo po setmění ve dveřích domku vídávat mladé vojáčky. Jistému mladému muži, jménem Jiří, pan Srnka rád říkal „Jiřinko“. Byl zván do bytu, kde byl vzácný porcelán a šuplata plná stříbra a zlata. „Tenhle prsten ti dám, Jiřinko, až se vrátíš z vojny“, zaslíbil prý tomu dotyčnému mladíkovi.
5
