Pan farář Miřejovský Za času svého dětství a dospívání jsem měl výsadu poznat tohoto nesmírně pozoruhodného muže. Pan farář Miřejovský byl muž spíše drobnější postavy. Nepamatuji se, že jsem ho kdy viděl jinak než usměvavého a přívětivého. Ten úsměv přímo hlásal se vší upřímností: „To jsem opravdu rád, že vás (tě) zase vidím“! Nevím přesně kolik jazyků tento muž ovládal, ale bylo jich hodně. Kromě dokonalé znalosti hlavních světových jazyků znal do jisté míry i španělštinu a italštinu a jazyky skandinávské a snad i něco z jazyků afrických a asijských. Málem bych zapomněl na jazyky spojené s jeho teologickým vzděláním – hebrejšinu, aramejštinu, řečtinu a latinu. Jednou mi vyprávěl, „jakmile se člověku podaří dobře zvládnout dva, tři jazyky, pak zjistí, že učení těch dalších není už zdaleka tak těžké, protože mezi nimi existuje mnoho podobností.“ Pan farář byl jeden z těch lidí, kterých byste si na ulici pomalu nepovšimli. Doufám, že víte o čem je zde řeč. Tak to s tímto druhem lidí bývá. Zdobí je skromnost a pokora. Nepotřebují okolo sebe neustále vytrubovat, aby na svou osobu, vzdělání a světový rozhled upozorňovali. Avšak když takový člověk promluví, je vám ihned jasné, o jakou osobnist a kapacitu jde, s kým máte tu čest! Já, jako kluk, jsem si však pana faráře vždy dobře povšiml. To když se třeba vydal do ulic našeho města něco zařídit nebo nakoupit, a to pro ty jeho fantastické džíny, a modrou tašku letecké společnosti PAN AMERICAN přes rameno! Pan farář vystudoval teologii ve Spojených státech, odkud si koncem čtyřicátých let přivezl i svou americkou choť, paní Irene. Od samého dětství mi vše americké, kvůli americké anabázi mého dědečka Alexandra, nesmírně imponovalo. Proto, když se pan farář jednoho odpoledne objevil na jordánské plovárně v pravých texaskách, byl jsem z toho celý pryč. Toto navíc byly ty pravé neošizené džíny padesátých let, pořádný americký denim, ne ta sepraná, uměle „vyšisovaná držka“ (jak říkala nekvalitním tkaninám teta Pepička, která byla v textiliích expert), z jaké se dnešní džíny šijí! Toto byl „heavy weave cotton“, prostě pořádná bavlna odněkud ze slunného amerického jihu, patrně z Georgie či Louisiany! Lampasy třikrát oranžovočerveně prošité a s postranní kapsou! Rohy předních i zadních kapes zesílené proti vytržení pravými cvoky z mědi! Okolo pasu spousta poutek na opasek a vzadu
1
placka z pravé kůže! Třeba ještě dodat, že za těch dob byly džíny v našich českých krajích něco absolutně neznámého a nevídaného! Pokoušely se o mne mdloby, když jsem pana faráře jednou později navštívil v jeho truhlářské dílničce v Masarykově domě. Tu si tam zřídil v prádelně. Zrovna něco kutil či natíral a měl přitom na sobě právě ty džíny, které já bych snad býval posvátně oblékal jen v neděli! Později jsem je na něm vyžadonil a ačkoliv to v té době už byly chudinky, ještě jsem v nich nějaký čas dělal vlny. Pan farář Miřejovský byl totiž, kromě spousty ostatních věcí, i úžasný designer a nesmírně šikovný truhlář. Již za těch dávných časů zhotovil sám pro svou rodinu supermoderní kuchyňskou linku, tehdy též něco nevídaného. Vskutku impozantní byla mapa světa, kde jednotlivé kontinenty byly vymalovány v různých barvách. Tu namaloval na zadní stěnu, která pak vytvořila jakousi přepážku mezi kuchyní a jídelním koutem, odkud na ní bylo vidět. Ta mapa byla provedena tak trochu jako abstraktní obraz, velmi vkusně a působivě, prostě „Made in Tábor by Mr. Miřijovský“! Návštěvy v domácnosti Miřejovských byly pro mne vždy svátkem. Mluvilo se tam zajisté česky, ale občas sem a tam padlo i pár anglických vět, což pro mne slyšet byl vždy zážitek. Na konferenčním stolku ležely k prohlížení časopisy, nádherný zeměpisný časopis „National Geographic“ a časopis pro kutily „Popular Mechanic“! Několikrát jsem se o sobotních večerech zůčastnil i tak zvaných „sdružení“, což byla pravidelná setkání evangelických dětí a mládeže s duchovním obsahem. Pan farář tehdy připravoval ty starší ke konfirmaci. Zde jsem poznal, že pan farář Miřejovský byl nejen dobrý učitel, ale i zpěvák a kytarista. Hodně se zde totiž i zpívalo. Poslouchat ty pěkné křesťanské písně, zvláště ty v angličtině – některé z nich černošské spirituály, bylo tehdy pro mé uši skoro tak
2
vynikající jako naladit se na Radio Luxemburg! Pan farář byl i stavitelem lodí. A jakých lodí! Byla to skutečná plavidla, ne nějaké ty malé modely na ozdobu římsy nad krbem!
První lodí byla malá, velice pohledná veslice, snad jen osm stop dlouhá. Pan farář ji postavil podle amerického plánku. Bylo pro mne nesmírně zajímavé objevovat lodní terminologii a míry, které byly na ofotografovaných plánech v angličtině, stopa – „foot“, palec – „inch“. Že jeden foot má 12 inčů, a že inče se dělí na zlomkové „imperiální“ míry – 1/64”, 1/32”, 1/16”, 1/8”, 1/4”, 1/2”, 3/4” a podobně. Jak fascinující! Ta loď byla ve skutečnosti „dinghy “, „punt“ či „tender“, což jsou anglické názvy pro menší lodě, které jachtaři tahají za svou velkou lodí, a to jednak ke snadné dopravě mezi zakotvenou lodí a souší, nebo jako nouzové, záchranné plavidlo. Kostra lodi byla z kvalitních dubových latí a potah z tenké mahagonové překližky. Veškerá kování a šroubky byly, též neošizené, z pravé mosazi. Výsledkem byla neuvěřitelně lehoučká loď, kterou pan farář nosil k Jordánu, k přeplutí na plovárnu, na zádech. Byl na to absolutně senzační pohled! Vykračujete si to v Táboře po chodníku a před vámi se zčistajasna nese loď! Bachraté mahagonové břicho lodi se lesklo ve slunci a podobalo se nějakému velkému brouku. Jen dole byly trošku vidět plátěnky lodníka! Celou rodinu pak pan farář naložil do lodi na plácku pod Sladovnou, kde byl snadný přístup k vodě, a za pár chvilek už byli na druhé straně – na sokolské plovárně. Já, tehdy asi desetiletý, pak často měl „brouka“ na celé odpoledne! Tato loď, a pak i další, byly postaveny s přesností a pečlivostí naprosto
3
profesionální. Byla to prostě ta ručně propracovaná řemeslnická kvalita, za kterou by se nestyděl žádný severoamerický boat yard (loděnice)! Pan farář našel podobného fandu v panu inženýru Slavíkovi. Ten zas pro tyto akce zkonstruoval malou, ale neuvěřitelně přesnou cirkulárku, která byla poháněna elektromotorem ze staré pračky. Hloubka řezu i naklánění pracovní desky k řezání úhlů byly nastavitelné. Proto všechny řezy a úhly byly tak úhledné, čisté a přesné. Jedna z návštěv té prádelnové dílničky v Masarykově domě mi provždy tkví v paměti. Pan farář tam tehdy ve velkém prádelním hrnci, který byl plný vroucí vody, napařoval kus dubového dřeva, aby se stalo pružným a ohebným a šlo z něho vyrobit nové postranní opěradlo ke křeslu. Já jsem zatím zblízka okukoval tu nádhernou cirkulárku, která stála opodál. Pan farář, jako by četl mé myšlenky, mi nabídl, zdali bych si ji nechtěl sám vyzkoušet! V první chvíli si myslel, zdali jsem se nepřeslechl! Sám si vyzkoušet, jak se řeže na cirkulárce! Potom našel nějaké prkénko, důrazně poučil, jak si při řezání dávat pozor na prsty a pak už opravdu zapnul motor! To byla věc! Nikdy na tu chvíli nezapomenu! Láska k práci se dřevem mi zůstala podnes, a též ten respekt před kvílícím zubatým kotoučem! Měl jsem až do nedávna zato, že ta první lodička se opravdu jmenovala „Brouk“, ale prý se jmenovala „Tiki“. Byla stabilní, rychlá a neobyčejně ovladatelná. Stačilo jedním veslem zabrat a současně druhým „dát kontra“, a loď se v mžiku obrátila o 180˚! Měla též neuvěřitelnou nosnost, více než osm dospělých lidí, což pan farář musel na plovárně udiveným obdivovatelům znovu a znovu předvádět. Pan farář s panem Slavíkem pak ještě postavili dvě ty samé lodičky pro letní tábor Církve evangelické, kdesi ve východních Čechách. Ty se myslím jmenovaly „Pulec“ a „Mlok“. Jedna byla světle zelená a druhá světle modrá. Mahagonový potah
4
„Brouka“ byl v elegantním provedení, pouze natřen průhledným epoxydovým nátěrem, který pěknou přírodní kresbu dřeva ještě zdůraznil. Pro své jazykové znalosti byl pan farář kontaktován cestovními kancelářemi, aby zahraniční turisty prováděl Táborem. Tímto si mohl přivydělávat ke svému skromnému kazatelskému platu. Několikrát jsme jej s kamarády zahlédli v těch prosklených zahraničních autokarech, jak s mikrofonem v ruce vyprávěl hostům o pamětihodnostech a historii našeho města. Měli jsme z toho vždy radost, když i on nás, stojící na chodníku, spatřil, že se vždy usmál a zamával nám.
Ještě než pan farář obdržel od synodní rady církve nový Fiat 600, což bylo rozkošné červené autíčko, jezdil ve stejně maličkém žlutozeleném náklaďáčku – dvouválcové Tatře 12, která byla schopna vyvinout maximální rychlost 40km/hod. Byla to malá dodávka s korbou a plachtou, která jak jsem se nedávno dočetl v autobiografické knize, sloužila na tom letním dětském táboře při nákupech potravin a převážení kufrů táborníků. Letní tábor tu kouzelnou dodávku záhadně získal po válce. Dostala prý přezdívku „Achmor“, protože z původního nápisu „Mlékárny v Čechách a na Moravě“ se na korbě zachovalo jen to „ách Mor“. Jednou, když jsme už byli větší, jsme poprosili pana faráře, aby naší partě náklaďáček zapůjčil k výletu na Zvíkov a Orlík. Jediný, kdo z nás už měl řidičský průkaz, byl kamarád Petr Hrabánek, veliký fanda na automobily. Před časem jsem se dozvěděl, že Petr je už po smrti. Napřed jsme tehdy dojeli do Písku, kde jsme naložili děvčata, která jsme znali z Učňovské školy elektrotechnické v Netolicích, a pak už hurá na výlet. Na takové věci se rádo se vzpomíná a nedá zapomenout. O několik let později nastalo památné pražské jaro 1968. Zprávy v tisku, rádiu i televizi hovořily o tom, že již co nevidět nastane možnost, aby každý mohl získat pas a cestovat do zahraničí. S kamarády, Frantíkem „Pigou“ Jandou a Karlem
5
„Charlie“ Kobližkou, jsme chtěli být na takovou úžasnou věc připraveni a poprosili jsme pana faráře o hodiny angličtiny. I přes mnoho svých povinností nám vyšel vstříc. Žel tyto lekce neměly dlouhého trvání.
Dostavil se totiž osudný 21. srpen. Naše město a okolí bylo vzápětí obsazováno sovětskými vojsky. Piga, Charlie a já jsme si říkali, „Pana faráře už asi nikdy nespatříme. Ten už určitě naložil celou rodinu a odvezl ji do bezpečí k příbuzným do Ameriky. Tady, kdoví na jak dlouho, spadla klec, a on se svým vzděláním a jazyky...“ Jak velmi jsme se mýlili. Ten maličký červený Fiátek stál i nadále v Bílkově ulici před bytem a modlitebnou! „Odejít z vlasti, chlapci? Proč? Naše místo je tady! Zvláště nyní, když nastala tak vážná a složitá situace!“ Tak zněla odpověď pana faráře na naše zvědavé otázky. Vůbec ho nevzrušovaly, jako nás tři, ty sovětské tanky zakopané na svazích nad Čekanicemi, mířící svými hlavněmi na naše město, stále další trysková letadla s rudými hvězdami na křídlech přistávající na betonových plochách záložního letiště u Všechova, ani ty nekonečné kolony nákladních aut přivážející další a další vojska. Ty i v té chvíli projížděly hned nedaleko nás, po Budějovické silnici. „A co vy hoši? Vy snad chcete odejít?“, optal se nás tiše. Nedomlouval, nepřemlouval, pouze dodal, „Dobře si to rozmyslete. Žít trvale mimo rodnou vlast není vůbec snadné. Zde zajisté nehovořím o jistých materiálních výhodách, ale o tom, co se přitom děje v lidském srdci. Pro člověka s citlivou povahou je to velká psychická zátěž, někdy až k neunesení. Velmi se mu stýská po domově a těžko si v té nové zemi zvyká“. To bylo naposled, co jsem pana faráře Miřejovského viděl a slyšel. Dnes mne velmi mrzí, že jsem nebyl důslednější, abych ho po sametové revoluci vyhledal a vše s ním náležitě zrekapituloval. Zemřel 23. 9. 2002.
6
Chce-li se kdo dozvědět o této vzácné a nevšední osobnosti o mnoho víc, nechť si na na svém počítači zadá adresu www.senio.cz a požádá ty hodné lidi, kteří tyto webové stránky vytváří, aby mu knihu „Dopisy z XX. století“ pomohli opatřit. Je to páně farářova autobiografie. Velmi zajímavé čtení!
Oakville, Ontario, Kanada podzim 2006
Post Scriptum Během nedávné návštěvy vlasti se mi podařilo laskavostí manželů Jany a Vladimíra Lešikarových a pana Aleše Slavíka získat celou řadu rodinných fotografií a též fotokopií plánů lodí, o kterých byla řeč, takže nyní, v červenci 2007, jsem mohl tuto stať jimi doplnit. Následující fotografie jsou ze sbírky pana Aleše Slavíka ml., syna pana Slavíka, spolustavitele těch skvělých plavidel. Při této příležitosti jsem se dozvěděl, že několik dokonce ještě menších lodí bylo postaveno. Ty pak bylo možno vléci za hlavní lodí, coby plovoucí zásobárnu potravin a skladiště šatstva, stanů a pokrývek. Plavidla se prokázala být stejně „seaworthy“ na tekoucích vodách a při zdolávání jezů, jako na stojaté vodě jezer a mořské hladině, pro kterou byly původně navrženy. Tyto nádherné snímky byly pořízeny panem Slavíkem starším za plavby po Staré řece a Lužnici koncem padesátých let. Námořní posádku tvořili: Aleš Slavík, Janina Slavíková – sestra, Ivan Klíma – bratranec. Kdo zná knihy, které napsal anglický autor Arthur Ransome, si jistě povšimne, že toto vodní dobrodružství na jihočeské řece si nijak nezadá s dobrodružstvími „Vlašťovek a Amazonek“ (Swallows and Amazons) na vodách v Lake District na severu Anglie nedaleko hranice se Skotskem.
7
8
9
10
11
12
13
