FARNÍ INFORMÁTOR SVÁTEK KŘTU PÁNĚ – 10. LEDNA 2016
Pán dá požehnání a pokoj svému lidu.
Obnova křestních slibů v Qasr El Yahud. Tady byl Ježíš pokřtěn od Jana v Jordánu. Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28.2.2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, rozpomeňme se na své přijetí za Boží děti a s důvěrou prosme: L: PANE, OBNOV NAŠI VÍRU. Za pokřtěné, za rodiče a kmotry, aby s radostí vyznávali víru v Boha Otce, který nás stvořil, v Boha Syna, který nás vykoupil a v Boha Ducha svatého, který nás posvětil. Za křesťanské společenství, aby si zvláště ve Svatém roce milosrdenství hlouběji uvědomovalo svůj křest, a v každodenním životě vydávalo svědectví Kristu, který si v nás učinil příbytek. Za věřící naší farnosti, aby pozorným nasloucháním Božímu Slovu živili své křestní povolání, posilovali ho modlitbou a osvědčovali skutky bratrské lásky. Za nemocné, trpící a osamělé, aby v síle křtu svatého čerpali svou naději u Ježíše Krista – Božího Syna, který se pro nás a pro naší spásu stal člověkem. Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy, jejíž pečeť na křtu přijali. K: Otče, v křestní vodě a pomazání Duchem svatým dáváš zaznít svému hlasu, který nás volá k následování Krista, tvého Syna. Proměň nás v zářivé svědky tvé slávy. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 10.- 17. ledna 2016 DEN
LITURGIE SVÁTEK
NEDĚLE 10. ledna
KŘTU PÁNĚ KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ
PONDĚLÍ
PONDĚLÍ
11. ledna
1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 12. ledna
1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
STŘEDA 13. ledna
SV. HILÁRIUS, BISKUPA A UČITEL CÍRKVE
ČTVRTEK 14. ledna
1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ
ČTVRTEK
PÁTEK 15. ledna SOBOTA 16. ledna
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
NEDĚLE 17. ledna
2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PÁTEK
1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro r. 8.00 za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 za + Františka BENÍČKA, PODIVICE manželku, syna a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu za + Karla HOLUŠU, PUSTIMĚŘ rodiče, živou a + rodinu 17.00 za + Karla MENŠÍKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 za +Kristýnu MAHDALOVOU, DRYSICE živou a + rod. MAHDALOVU, 17.00 CHARVÁTOVU a GAZDÍKOVU za + Hedviku a Vojtěcha PUSTIMĚŘ ADAMCOVI, dvoje rodiče 17.00 a Boží požehnání pro rodinu za živou a zemřelou PUSTIMĚŘ rodinu ŘÍHOVU 17.00 za Štefana MALÍKA PODIVICE a duše v očistci 8.00 PUSTIMĚŘ za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence 8.00 za dar zdraví, Boží požehnání DRYSICE a ochranu Panny Marie 9.30 pro rodinu PEPRNÍČKOVU PODIVICE za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence 11.00
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (3. 1. 2016)
PUSTIMĚŘ: 4.000,-Kč
DRYSICE: 4.200,-Kč
PODIVICE: 1.900,-Kč
PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
PŘIHLÁŠKY K SVÁTOSTI BIŘMOVÁNÍ - DO 24. LEDNA 2016.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 2016 1. Aby upřímný dialog žen a mužů odlišných náboženství přinášel ovoce míru a spravedlnosti. 2. Aby se prostřednictvím dialogu a bratrské lásky s přispěním Ducha Svatého překonala rozdělení mezi křesťany. 3. Ať se ve Svatém roce milosrdenství umíme společně modlit s nekatolickými křesťany a naslouchat slovu Božímu s vědomím vlastních chyb a hříchů a s lítostí nad nimi. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 17.- 24. ledna 2016 DEN
NEDĚLE 17. ledna
LITURGIE
2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SV. ANTONÍN, OPAT
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence za dar zdraví, Boží požehnání a ochranu Panny Marie pro rodinu PEPRNÍČKOVU za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence za + Moniku HAICHLOVOU a duše v očistci za + Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky a děti za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Františku MRTVOU, + Františku ŠNAJDROVOU a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence za dar zdraví, Boží požehnání a ochranu Panny Marie pro rodinu PEPRNÍČKOVU za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence
DRYSICE 9.30
18. ledna
MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ
ÚTERÝ 19. ledna STŘEDA 20. ledna ČTVRTEK 21. ledna
2. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. FABIÁN, PAPEŽ A MUČ. SV. ŠEBESTIÁN, MUČEDNÍK SV. ANEŽKA ŘÍMSKÁ, PANNA A MUČEDNICE
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00
PÁTEK 22. ledna
SV. VINCENC, JÁHEN A MUČEDNÍK
PUSTIMĚŘ 17.00
SOBOTA 23. ledna
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 24. ledna
3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ
PANNA MARIA, ÚTERÝ
SV. FRANTIŠEK SALESKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 2016 1. Aby upřímný dialog žen a mužů odlišných náboženství přinášel ovoce míru a spravedlnosti. 2. Aby se prostřednictvím dialogu a bratrské lásky s přispěním Ducha Svatého překonala rozdělení mezi křesťany. 3. Ať se ve Svatém roce milosrdenství umíme společně modlit s nekatolickými křesťany a naslouchat slovu Božímu s vědomím vlastních chyb a hříchů a s lítostí nad nimi. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17. LEDNA 2016
Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.
Obnova manželských slibů v kryptě chrámu v Káně Galilejské, na místě, kde Ježíš zjevil svou božskou moc učinil na svatbě první ze svých znamení - zázraků. Kafr Kanna, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Siónu, dej své Církvi, aby vedena svědectvím papeže Františka přinášela světu světlo tvé pravdy. Ty, jenž jsi nás ve svém Synu oslovil na křtu novým jménem, naplň nás zvláště v tomto Svatém roce milosrdenství radostí z toho, že se smíme nazývat Božími dětmi. Ty, jenž jsi v Káně galilejské zjevil božskou moc svého jednorozeného Syna, provázej touto mocí naše rodiny, aby v každodennosti svého soužití viděly znamení tvé lásky. Ty, jenž jsi obdařil Matku svého Syna plností Ducha svatého, dej, ať se na její přímluvu stáváme svědky působení tvého Ducha. Ty, jenž jsi nám dal svůj pokoj, nedej aby v lidském společenství scházela pravá radost, ale vodu našich úzkostí proměňuj vodu v číši důvěry v tvou božskou moc. Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný K: Pane, náš Bože, tys v Kristu zjevil své božství; dej, ať je tvá Církev společenstvím živé víry, neochvějné naděje a činorodé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU KŘTU PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 42,1-4.6-7
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.“ ŽALM 29
Vzdejte Hospodinu, Boží synové, – vzdejte Hospodinu slávu a moc. – Vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, – v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! Hospodinův hlas nad vodami! – Hospodin nad spoustami vod! – Hlas Hospodinův, jak je mocný, – hlas Hospodinův, jak je velkolepý! Vznešený Bůh zaburácel hromem, – v jeho chrámu však všichni volají: Sláva! – Hospodin trůnil nad potopou, – Hospodin jako král bude trůnit věčně. 2. ČTENÍ – SKT 10,34-38
Čtení ze Skutků apoštolů. Petr se ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ EVANGELIUM – LK 3,15-16.21-22
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Víra nám pomáhá zkvalitňovat naše lidství V dnešní době se hodně lidí zabývá svými předky. Navštěvují archívy, matriky i farní úřady, aby se dověděli něco o svých předcích, sestavují si rodokmeny a chtějí se dostat co nejdále do minulosti svého rodu. Stojí je to spoustu času a peněz. Je to určitě zajímavé, ale pro spásu duše naprosto zbytečné a nepotřebné. Daleko důležitější pro nás věřící je skutečnost, že jsme pokřtěni. U většiny věřících to bylo brzy po narození. Stalo se totiž letitou praxí Církve, že narození a křest dítěte patří k sobě. Nakonec i liturgická oslava svátku Křtu Páně je hned po slavení Ježíšova narození, i když ve skutečnosti zde byl odstup 30 let. Možná nám připadne poněkud zvláštní, proč se máme vracet daleko do své minulosti, o které víme jen z fotografií, či vyprávění rodičů nebo ze zápisu v křestní matrice. Zdá se nám to na první pohled zbytečné a neaktuální jako je třeba pro vysokoškoláka zápis do 1. třídy ZŠ. Ve skutečnosti však máme svůj křest žít každý den a každou hodinu a vlastně jednou za rok máme udělat kontrolu našeho duchovního stavu, zda-li milost křtu v nás působí anebo zakrnívá, odumírá. Podívejme se však dnes také na Ježíšův křest. On nepotřeboval být pokřtěn, hříchy neměl, ale řadí se mezi hříšníky. Jan Křtitel je v rozpacích, brání se Božího Syna pokřtít. Ježíš však trvá na svém. V okamžiku křtu sestupuje na něho Duch svatý a z mladého syna tesařova se stává hlasatel Božího království, který je mocný slovem i činem. Ne že by jím předtím nebyl, ale teprve po křtu v Jordáně se začal takto veřejně projevovat. Všimněme si dnes více působení Ducha svatého, který se vlastně trojím vstupem projevil i v životě Ježíše Krista. Poprvé to bylo v okamžiku vtělení, kdy archanděl Gabriel předložil Boží plán nazaretské dívce Marii, která se ptala, jak se to všechno stane. Dostává známou odpověď: Duch svatý na Tebe sestoupí. Mariiným souhlasem se Slovo stává tělem. Druhý vstup Ducha svatého si připomínáme dnes, není už soukromý, ale veřejný – protože všichni slyšeli Boží hlas z nebe. A do třetice Duch svatý sestupuje na apoštoly ve večeřadle a z ustrašených, nevzdělaných učedníků se stávají horliví hlasatelé Božího království, ale i spisovatelé novozákonních knih. Duch svatý však sestupuje i do našeho života. Sestupme dnes s Ježíšem alespoň virtuálně do Jordánu. Také nám všem Duch svatý říká: Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera. Mám tě rád, Josefe, Václave, Marie, Karlo a nikdy se to nezmění. Bůh nás všechny miluje, i když zhřešíme a ze správné cesty ustoupíme. 4
Kéž bychom, drazí přátelé, o tom nikdy nepochybovali, denně si to připomínali a tuto Boží lásku opětovali. To je nakonec i smysl a náplň života křesťana: opětovat Boží lásku.
Víra v Boha a křesťanství vůbec má být pro nás velkou radostí, nikoliv nějakým chomoutem či povinností. Naše víra nám totiž pomáhá zkvalitňovat naše lidství, formuje nás v lepší rodiče, prarodiče, děti, studenty. Kéž bychom k tomu všichni dospěli a takto víru předávali dětem. Cíle křesťanské výchovy je naučit děti, svěřence, rozeznávat co je dobré a co zlé. Přivést je k tomu, aby se sami dovedli pro dobro rozhodnout a dobře jednat. Pokud se nám to podaří, víru jsme předali. Co to pomůže, když se někdo chlubí tím, že umí „Confiteor…“, když jako kluk ministroval, ale jeho život o tom nesvědčí? Udělejme tedy tečku za dobou vánoční, s vědomím, že Bůh nás miluje, a křest je toho viditelným důkazem, a proto máme tuto Boží lásku opětovat tím, že křest žijeme, zla se varujeme, o dobro usilujeme a v něm rosteme. Amen. 5
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 62,1-5
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá zem „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe. ŽALM 96
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den ze dne jeho spásu! – Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, – vzdejte Hospodinu slávu a moc, – vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! – Třeste se před ním, všechny země! – Hlásejte mezi pohany: – Hospodin kraluje, národy řídí podle práva. 2. ČTENÍ – 1 KOR 12,4-11
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými neznámými jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce. EVANGELIUM - JAN 2,1-1
Slova svatého evangelia podle Jana. Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ Ježíš jí odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
V každém manželství se občas stává to, co v galilejské Káně V Orientě se říká, že víno a svatba patří k sobě. Jedno bez druhého nemůže být. Svatba v židovském prostředí, jak jsme o ní slyšeli i v evangeliu, trvala totiž několik dnů a pokud došlo víno, byl to velký trapas. Pán Ježíš se svou matkou i s učedníky byl rovněž pozván na jednu takovou svatbu a právě nastala tato trapná situace, kdy už nebylo svatebčanům co nalít. Na výzvu Panny Marie Ježíš dělá svůj první zázrak: proměňuje vodu ve víno a zachraňuje nepříjemnou situaci do které se svatebčané dostali. Odpůrci alkoholu jsou možná pohoršeni nad takovým druhem zázraku. Což neměl Ježíš raději uzdravit nějakého nemocného, než podporovat pití vína? Jen pro zajímavost, proměněného vína na naše míry bylo 600-700 litrů! Nevíme sice kolik bylo svatebčanů, ale zcela určitě si nikdo nemohl stěžovat na nedostatek. Nakonec i víno je Boží dar. Pán Ježíš si ho vybral jako jednu ze způsob trvalé přítomnosti mezi námi. Víno je podle starozákonní knihy Sirachovcovy, 31. kapitoly, obveselením srdce a radostí duše; je pro lidi jako sám život, pokud se ovšem pije s mírou. Voda udržuje člověka při životě, ale víno naplňuje radostí, rozjasňuje tvář člověka. My však víme, že zde nešlo jen o zázrak, který měl vyřešit tíživou situaci, do níž se kdysi dostali pořadatelé svatby, ale má hlubší, duchovní smysl právě v souvislosti s manželstvím. Je tím také naznačeno, že i vztah mezi mužem a ženou v manželství je nejen svátost, ale také dává možnost rozvinout svou osobnost, dávat se, realizovat se v dětech, jít ke štěstí s tím druhým, protože ve dvou se to táhne líp, jak se lidově říká. Vzpomeňte si milí manželé na svůj svatební den – byla to jistě velká událost, plná zamilovanosti a velkých plánů. Dnes už vy starší dobře víte, že život není tak jednoduchý, že láska je spojená stále s nějakou obětí, ale na druhé straně vaše manželství má velkou kvalitu, která se rok od roku zvyšuje. Je to jako s vínem. Letošní víno je nejlevnější, archivní a staré víno je vždycky lepší, a tak je to i s manželstvím. Je však zapotřebí, aby víno zrálo v optimálních podmínkách a podobně i manželství získává rok od roku na kvalitě, nevychladne-li ovšem láska. Když ve IV. století kázal svatý Jeroným o svatbě v galilejské Káně a vzpomněl, kolik toho vína Ježíš proměnil, přišel za ním po kázání jeden člověk s dotazem, kolik bylo těch svatebčanů, kteří to víno vypili. Jeroným mu říká: „Bratře, tohle víno lásky pijí křesťanští manželé dodnes“. 7
Chceme si tedy dnes říci, co udělat proto, aby toto víno lásky mezi manžely brzy nezoctovatělo, ale právě naopak, aby zrálo v optimálních podmínkách a bylo rok od roku lepší a kvalitnější – stal se z něj archiv, jehož chuť se s tím, co bylo na začátku, nedá srovnat. Stejně jako pro kvalitní archivní vzorek vína je základem dobré mladé víno, tak je tomu i s láskou mezi dvěma lidmi. Základem lásky, která má v manželství zrát, jsou přirozené předpoklady, jež mladí často opomíjejí, slepě se vrhají do pochybných známostí a myslí si, že se časem všechno polepší, ale opak bývá pravdou. Manželství není polepšovna, druhého nikdo nepředělá. Známost nemá být proto příliš krátká. Během krátké známosti se totiž každý dělá lepším, než je, se vším souhlasí, nevidí na druhém chyby, je láskou tak zaslepený, že si nic nepřipouští. Jakmile v takovém rozpoložení vstoupí do manželství, tak se jim tento pohádkový svět rozpadne jako domeček z karet. Najednou zjistí, že ten druhý není tak miloučký a slaďoučký, dobře naladěný, jako v době známosti, ale že je také utahaný, unavený, mrzutý a ztrápený, že má svůj názor. Uvádí-li se totiž jako hlavní příčina rozvodů rozdílnost povah, pak je na místě, aby si mladí lidé ještě v době známosti sladili své cíle a priority, o které jim v manželství půjde. V zásadě je nerozumné vzít si notorického alkoholika, který třeba v době známosti to trochu omezí, ale po svatbě to je většinou ještě horší. Podobně je to i s lidmi drogově závislými. V nebezpečí jsou i ti, kdo si vezmou někoho, kdo je chorobně žárlivý. Manželství se pak stává vězením, člověk je stále sledován, nemůže jít mezi ostatní lidi bez doprovodu svého partnera a zůstává jen otázkou času, kdy to člověk už nevydrží a odchází. V době známosti je tedy třeba si ujasňovat a znát odpovědi a postoje druhé strany. Zdali se shodují v názorech na manželskou věrnost, kolik a kdy chtějí děti, jak bude vypadat jejich intimní život, jaký bude vztah k oběma rodičům, jak hodlají vychovávat děti ve víře, modlit se, chodit s nimi do kostela. Jak to bude vypadat s volným časem, koníčky, zálibami, společenským životem, jak hodlají hospodařit s pozemskými věcmi, penězi. Myslím, že tyto otázky je třeba probrat a shodovat se v odpovědích. Panují-li však zde neshody, je lépe od takového vztahu slušně a přátelsky odstoupit a rozejít se, než si zpackat celý život jen tím, že jsem druhého dobře nepoznal a všechno se zakládalo jen na fyzických a citových sympatiích, ale rozum a vůle šly stranou. Manželství jsou dveře, které mají kliku jen z jedné strany. V každém manželství se občas stává to, co v galilejské Káně. Víno začíná chybět, radost a láska se opotřebovává a mění se ve zvyk, smutek, nudu, není už co nabídnout. Existuje na tento stav nějaký lék? Ano. Pozvat Ježíše na vlastní svatbu. On dovede i tu vodu (rutiny zvyk) proměnit ve víno ještě lepší a trvanlivější, vytvořené ze solidarity a vzájemného odpuštění. Přirozená láska hledá dobro pro sebe, chce vlastnit, radovat se z partnera – taková láska však nemá dlouhého trvání. Pomine mládí i se svou krásou a je po lásce. Zatímco křesťanská láska je darováním sebe, přijímání druhého, vzájemně se tolerovat, odpouštět si. Proto vy, kteří žijete už léta v manželství, chcete-li svůj vztah oživit, pak se máte ptát, ne co bych od partnera mohl mít a nemám, ale co bych pro partnera mohl(a) dělat a nedělám? Budete-li se oba snažit, pak víno bude převládat nad vodou. A zde síla k tomu je - čerpáme ji z eucharistie! Amen. 8
VÁNOCE S PAPEŽEM FRANTIŠKEM Narození Spasitele - světlo rozptylující temnoty homílie při půlnoční mši svaté, bazilika sv. Petra - 24. prosince 2015
Tuto noc září „veliké světlo“ (Iz9,1); všechny nás ozařuje světlo Ježíšova narození. Jak pravdivá a aktuální jsou slova proroka Izaiáše, která jsme slyšeli: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (Iz9,2). Naše srdce bylo naplněno radostí již v samotném očekávání této chvíle; nyní je však tento pocit rozmnožen a překypuje, protože příslib se naplnil a konečně uskutečnil. Radost a jásot nás ujišťují, že poselství obsažené v Po skončení bohoslužby přenesl Svatý otec v procesí sošku Jezulátka tajemství této noci přichází doopravdy umístěnou před oltářem do vánočních jesliček v levé boční kapli od Boha. Není místo pro pochybnost; zasvěcené tajemství Uvedení Páně do chrámu. tu ponechme skeptikům, kteří právě proto, že se dotazují pouze rozumu, nikdy nenacházejí pravdu. Není místo pro lhostejnost, jež vládne srdci toho, kdo nedovede mít rád, protože má strach, že něco ztratí. Je vypuzen každý smutek, protože Dítě Ježíš je opravdovým těšitelem srdce. Dnes se narodil Boží Syn, všechno se mění. Spasitel světa přichází, aby měl účast na naší lidské přirozenosti, už nejsme samotní a opuštění. Panna nám nabízí svého Syna jako počátek nového života. Pravé světlo přichází rozzářit naši existenci, často pohlcenou stínem hříchu. Dnes znovu objevujeme, kdo jsme! V této noci se nám ukazuje cesta, kterou je třeba se pustit, abychom dosáhli cíle. Nyní, musí ustat každý strach a obava, protože světlo nám ukazuje cestu k Betlému. Nemůžeme zůstat neteční. Není nám dovoleno zůstat nehybnými. Musíme se jít podívat na svého Spasitele uloženého v jeslích. Je to důvod radosti a jásotu: toto Dítě se „narodilo nám“ a bylo „dáno nám“, jak zvěstuje Izaiáš (srov. 9,5). Lid, který se již dva tisíce let ubírá cestami světa, aby dával každému člověku účast na této radosti, je pověřen posláním umožňovat poznání „Knížete pokoje“ a stávat se mezi národy Jeho účinným nástrojem. Když tedy slyšíme mluvit o Kristově narození, umlkněme a nechejme mluvit ono Dítě, vtiskněme si do svého srdce Jeho slova, aniž bychom odtrhovali zrak od Jeho tváře. Vezmeme-li Jej do náruče a necháme-li se od Něj obejmout, vnese nám do srdce pokoj, který nebude mít konce. Toto dítě nás učí, co je v našem životě doopravdy podstatné. Rodí se v chudobě světa, protože pro Něho a Jeho rodinu se nenašlo přístřeší. Nachází útočiště a útulek v jeskyni, je uloženo do jeslí určených dobytčatům. A přece toto nic vyzařuje světlo Boží slávy. Odtud vede cesta pravého osvobození a trvalého vykoupení pro lidi prostého srdce. Od tohoto Dítěte, jehož tvář má rysy dobroty, milosrdenství a lásky Boha Otce, 9
vychází snaha nás všech - Jeho učedníků - „odříci se bezbožného života“ a světského bohatství, abychom žili „rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12). Ve společnosti nezřídka opojené konzumem a rozkošemi, hojností a přepychem, zdáním a narcismem, nás Ježíš volá, abychom jednali střídmě, tedy prostě, vyváženě, přímočaře a chápavě a abychom žili tím, co je podstatné. Ve světě, který je příliš často tvrdý vůči hříšníkům a povolný vůči hříchu, je zapotřebí pěstovat silný smysl pro spravedlnost, hledat a plnit Boží vůli. V této kultuře lhostejnosti, která se nezřídka stává nelítostnou, má však náš životní styl překypovat zbožností, empatií, soucitem a milosrdenstvím čerpanými denně ze studnice modlitby. Kéž jsou také naše oči plné úžasu a obdivu, když v Dítěti Ježíši nazíráme Božího Syna jako betlémští pastýři. Ať k Němu z našich srdcí stoupá prosba: „Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství a dej nám svou spásu!“ (Žl 85,8).
Vánoční poselství Urbi et Orbi Drazí bratři a sestry, požehnané Vánoce! Kristus se nám narodil, jásejme v den naší spásy! Otevřme svá srdce, aby se nám dostalo milosti tohoto dne, kterým je On sám: Ježíš je zářivý »den«, který vyšel na horizontu lidstva. Den milosrdenství, ve kterém Bůh Otec zjevil lidstvu svoji nezměrnou něhu. Den světla, který rozptyluje temnoty strachu a úzkosti. Den pokoje, ve kterém je možné se setkat, rozmlouvat a zejména se smířit. Den radosti: »veliké radosti« pro maličké a pokorné a pro všechen lid (srov. Lk 2,10). Tohoto dne se z Panny Marie narodil Ježíš, Spasitel. Vánoční jesličky umožňují uzřít »znamení«, které nám daroval Bůh: „děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12). Jako betlémští pastýři se jdeme také podívat na toto znamení, tuto událost, která se v církvi každoročně obnovuje. Narození Páně je událost, která se obnovuje v každé rodině, v každé farnosti, v každé komunitě, která přijímá Boží lásku vtělenou v Ježíše Krista. Církev jako Maria všem ukazuje toto Boží »znamení«: Dítě, které nosila v lůně a přivedla na svět, ale které je Synem Nejvyššího, protože „je z Ducha svatého“ (Mt 1,20). 10
Proto je Spasitelem, neboť je Božím Beránkem, který na sebe bere hřích světa (srov.Jan 1,29). Spolu s pastýři poklekněme před Beránkem, klaňme se Boží Dobrotě učiněné tělem a dovolme slzám lítosti, aby zalily naše oči a obmyly naše srdce. Všichni to potřebujeme. Jedině On, Jedině On nás může spasit. Jedině Boží Milosrdenství může vysvobodit lidstvo z tolika – někdy monstrózních - forem zla, které v něm plodí egoismus. Boží milost může obrátit srdce a nalézt východiska ze situací, které jsou lidsky neřešitelné. Kde se rodí Bůh, rodí se naděje. On přináší naději. Kde se narodí Bůh, rodí se pokoj. A kde se narodí pokoj, není už místo pro nenávist a válku. A přece právě tam, kde přišel na svět Boží Syn učiněný tělem, stále existuje napětí a násilí, přičemž pokoj zůstává darem, o který je třeba prosit a který je třeba vytvářet. Kéž Izraelci a Palestinci znovu zahájí přímý dialog a dosáhnou dohody, která umožní oběma národům žít v harmonii a překonat konflikt, který je dlouhodobě staví proti sobě a má závažné odezvy v celém regionu. Prosme Pána, aby dohoda dosažená na půdě Spojených národů vedla co nejdříve k zastavení lomozu zbraní v Sýrii a přinesla pomoc vyčerpanému obyvatelstvu v jeho velmi těžké humanitární situaci. Stejně tak je naléhavé, aby dohoda o Libyi nalezla podporu všech a byla tak překonána závažná rozdělení a násilí, které tuto zemi trápí. Pozornost mezinárodního společenství ať se jednomyslně snaží ukončit krutosti, které - jak ve zmíněných zemích, tak také v Iráku, Jemenu a subsaharské Africe - stále kosí početné oběti, způsobují nezměrné utrpení a nešetří ani historické a kulturní památky celých národů. Myslím rovněž na ty, které postihly odporné teroristické činy, zejména nedávná krveprolití, ke kterým došlo ve vzdušném prostoru Egypta, v Bejrútu, Paříži, Bamaku a Tunisu. Našim bratřím, kteří jsou v mnoha částech světa pronásledováni pro svoji víru, ať Betlémské Dítě daruje útěchu a sílu. Jsou to naši mučedníci dneška. Pokoj a svornost vyprošujme drahému obyvatelstvu Demokratické republiky Kongo, Burundi a Jižního Súdánu, aby se za pomoci dialogu posílilo společné úsilí o povznesení občanské společnosti v upřímném duchu smíření a vzájemného porozumění. Narození Páně kéž přinese pravý mír také Ukrajině, dodá úlevu těm, kdo trpí důsledky konfliktu, a povzbudí ochotu k naplnění přijatých dohod, aby byl v celé zemi opět nastolen pokoj. Radost tohoto dne ať osvítí snahy kolumbijského lidu, aby oživen nadějí nadále usiloval o dosažení kýženého míru. Kde se rodí Bůh, tam se rodí naděje; a kde se rodí naděje, nacházejí lidé důstojnost. A přece existují i dnes zástupy mužů a žen, kteří jsou zbaveni svojí lidské důstojnosti a jako Betlémské Dítě trpí chladem, chudobou a odmítáním. Ať dnes pocítí naši blízkost ti nejvíce bezbranní, zvláště děti-vojáci, ženy vystavené násilí, oběti obchodu s lidmi a s drogami. Ať nechybí naše pomoc těm, kdo na útěku před bídou a válkou cestují příliš často za nelidských podmínek a nezřídka riskují život. Ať jsou hojným požehnáním odměněni jednotlivci i státy, kteří velkoryse podporují a přijímají četné migranty a uprchlíky, pomáhají jim vytvářet důstojnou budoucnost pro sebe a své drahé a integrovat se do společností, které je přijímají. V tento sváteční den ať Pán daruje naději těm, kdo jsou bez zaměstnání - a je jich mnoho - a podpoří úsilí těch, kdo mají veřejnou odpovědnost na politickém a 11
ekonomickém poli, aby se zasazovali za obecné dobro a chránili důstojnost každého lidského života. Kde se rodí Bůh, kvete milosrdenství. To je nejcennější dar, který nám dává Bůh, zejména v tomto Svatém roce, ve kterém jsme voláni, abychom objevovali něhu, kterou nebeský Otec chová ke každému z nás. Pán ať dá zejména vězněným zakusit svoji milosrdnou lásku, která hojí rány a přemáhá zlo. A tak dnes společně jásejme v den naší spásy. Rozjímejme nad vánočními jesličkami, hleďme na Ježíšovu otevřenou náruč, která nám ukazuje milosrdné objetí Boha, když nasloucháme vzlyku Dítěte, které šeptá: „Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!“ (Žl 121 (122), 8). „Vám, drazí bratři a sestry, kteří jste na toto náměstí přišli ze všech částí světa, i vám, kteří jste v různých zemích spojeni prostřednictvím rádia, televize a dalších sdělovacích prostředků, přeji všechno nejlepší. Jsou vánoce Svatého roku milosrdenství a proto přeji všem, abyste mohli do svého života přijmout Boží milosrdenství, které nám daroval Ježíš Kristus, a tak byli milosrdní ke svým bratřím. Tím přispějeme k tomu, aby se rozmáhal pokoj! Požehnané Vánoce!“
Můžeme říci, že Pavel se zrodil z milosti Boží a Štěpánova odpuštění Promluva před modlitbou Anděl Páně o svátku sv. Štěpána, náměstí sv. Petra - 26. prosince 2015
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Slavíme dnes svátek svatého Štěpána. Památka prvního mučedníka následuje bezprostředně po slavnosti Narození Páně. Včera jsme rozjímali o milosrdné Boží lásce, která se pro nás stala tělem; dnes vidíme koherentní odpověď Ježíšova učedníka, který dává svůj život. Včera se Spasitel narodil na zemi, dnes se narodil pro nebe Jeho věrný svědek. Včera stejně jako dnes se ukazují temnoty odmítání života, ale ještě silněji září světlo lásky, která přemáhá nenávist a představuje nový svět. Dnešní čtení ze Skutků apoštolů podává jeden zvláštní aspekt, který přibližuje svatého Štěpána Pánu. Je to jeho odpuštění, které dal před smrtí ukamenováním. Ježíš přibitý na kříži řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34) a podobně Štěpán „klesl na kolena a hlasitě zvolal: »Pane, nepřičítej jim tento hřích«“ (Sk 7,60). Štěpán je tedy mučedník, což znamená svědek, protože jedná jako Ježíš. Pravým svědkem je totiž ten, kdo jedná jako On: kdo se modlí, má rád, rozdává, ale především odpouští, protože odpuštění, jak plyne z významu italského slova perdono je nejvyšší dar. 12
Mohli bychom se však ptát: k čemu je odpuštění? Je to jen dobrý skutek anebo něco přináší? Odpověď nacházíme právě ve Štěpánově mučednictví. Mezi těmi, kterým vyprošoval odpuštění, byl mladík jménem Šavel, který pronásledoval církev a snažil se ji zničit (srov. Sk 8,3). Šavel se krátce poté stal Pavlem, velkým světcem a apoštolem národů. Obdržel Štěpánovo odpuštění. Můžeme říci, že Pavel se zrodil z milosti Boží a Štěpánova odpuštění. Také my se rodíme z Božího odpuštění. Nejenom ve křtu, ale pokaždé, když je nám odpuštěno, naše srdce se obrozuje, je znovuzrozeno. Každý pokrok v životě víry je vtiskem božského milosrdenství. Neboť jedině, jsme-li milováni, můžeme milovat. Pamatujme si to, je to užitečné. Chceme-li pokročit ve víře, je zapotřebí především přijmout Boží odpuštění; setkat se s Otcem, který je ochoten odpustit všechno a vždycky a který právě odpuštěním hojí srdce a oživuje lásku. Nikdy nesmíme přestat prosit o Boží odpuštění, neboť jedině, je-li nám odpuštěno a pocítíme-li odpuštění, učíme se odpouštět. Odpouštět však není snadné, je vždycky velmi obtížné. Jak můžeme následovat Ježíše? Odkud začít odpouštět malá či velká příkoří, která denně zakoušíme? Především od modlitby, jako svatý Štěpán. Začíná se od vlastního srdce. Modlitbou můžeme čelit zlosti, kterou zakoušíme, když toho, kdo nám způsobil zlo, svěřujeme Božímu milosrdenství: „Pane, prosíme tě za něho, za ni!“ Vzápětí zjistíme, že tento vnitřní boj o odpuštění očišťuje od zla a modlitba a láska nás vysvobozují z vnitřních okovů zášti. Je velice ohavné žít v zášti! Každý den máme příležitost cvičit se v odpouštění a prožívat gesto, které je tak vznešené, že přibližuje člověka k Bohu. Jako náš nebeský Otec stáváme se také milosrdnými, protože v odpuštění přemáháme zlo dobrem, proměňujeme nenávist v lásku a tak přispíváme k čistšímu světu. Panna Maria, jíž svěřujeme ty, kteří jako svatý Štěpán ve víře trpí pronásledováním – a je jich bohužel mnoho, tedy naše četné dnešní mučedníky - ať orientuje naši modlitbu, abychom přijímali i dávali odpuštění. Přijímali i dávali odpuštění.
Neztrácejme důvěru v rodinu Homílie o svátku Svaté Rodiny, bazilika sv. Petra – 27. prosince 2015
Biblická čtení, která jsme vyslechli, nám prezentovala obraz dvou rodin, které konají svoji pouť k Božímu domu. Elkana a Anna přinášejí syna Samuela do chrámu v Silo, aby jej zasvětili Pánu (srov. 1 Sam 1,20-22.24-28). Stejně tak Josef a Maria spolu s Ježíšem putují do Jeruzaléma (srov. Lk 2,41-52). Často vidíme poutníky, jak se ubírají do svatyň a poutních míst, jež jsou drahá lidové zbožnosti. V těchto dnech se jich mnoho vydalo na pouť ke Svaté bráně 13
otevřené ve všech katedrálách a mnoha svatyních světa. Avšak tím nekrásnějším, co dnes zdůrazňuje Boží Slovo, je skutečnost, žeputuje celá rodina. Tatínek, maminka a děti jdou společně do Pánova domu, aby světili tuto slavnost modlitbou. Je to významné poučení nabízené také našim rodinám. Lze dokonce říci, že rodinný život tvoří jeden celek malých a velkých poutí. Velice nám prospěje přemýšlet o tom, jak Maria a Josef učili Ježíše odříkávat modlitby! I to je pouť, výchovná pouť k modlitbě. Také je dobré vědět, že se společně modlili během dne; a potom se v sobotu vydávali společně do synagogy, aby naslouchali Písmu Zákona a Proroků a spolu s lidem chválili Pána. Během pouti do Jeruzaléma se určitě modlili slovy Žalmu: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: »Do domu Hospodinova půjdeme!«. Už stojí naše nohy v tvých branách Jeruzaléme!“ (Žl 122,1-2). Jak důležité je pro naše rodiny, že putují společně a mají stejný cíl! Víme, že máme společnou cestu, na níž potkáváme těžkosti, ale také chvíle radosti a útěchy. Na této životní pouti sdílíme také chvíle modlitby. Co může být krásnějšího pro tatínka a maminku než žehnat vlastním dětem na počátku dne a na jeho sklonku. Dělat jim na čelo křížek jako v den křtu. Není to snad ta nejjednodušší modlitba rodičů za jejich děti? Žehnat je, tedy svěřovat je Pánu jako Elkana a Anna, Josef a Maria, aby jim byl záštitou a oporou během dne. Důležitá je pro rodinu také krátká chvíle modlitby před jídlem na poděkování Pánu za tyto dary a také proto, aby se učili dělit o to, co dostali, s tím, kdo je v nouzi. Jsou to všechno nepatrná gesta, která však mají velký výchovný význam, který je vlastní putující rodině. Ježíš se po skončení oné pouti vrátil do Nazareta a poslouchal svoje rodiče (srov. Lk 2,51). Také tento obraz dává našim rodinám krásné poučení. Pouť totiž nekončí tím, že se dojde do svatyně, ale návratem domů a pokračováním v každodenním životě, uplatňováním duchovních plodů prožité zkušenosti. Víme, co Ježíš tehdy udělal. Místo toho, aby se spolu se svými vrátil domů, zdržel se v jeruzalémském chrámu a způsobil velkou bolest Marii a Josefovi, kteří jej nemohli najít. Za tento svůj „útěk“ Ježíš asi požádal svoje rodiče o prominutí. Evangelium o tom mlčí, ale myslím, že to lze předpokládat. Mariina otázka ostatně obsahuje určitou výtku, když dává zřetelně najevo svoji i Josefovu starost a úzkost. Při návratu domů se k nim Ježíš určitě přimknul a projevil jim veškeré svoje city a svoji poslušnost. Součástí rodinného putování jsou také tyto momenty, které se spolu s Pánem mění na příležitost růstu, příležitost přijmout a dát odpuštění a prokázat lásku a poslušnost. Ať se v tomto Roce milosrdenství každá putující křesťanská rodina stane privilegovaným místem zakoušené radosti z odpuštění. Odpuštění je podstatou lásky, která dovede chápat pochybení a zjednávat nápravu. Jakými chudáky bychom byli, kdyby nám 14
byl Bůh neodpustil! Právě rodina vychovává k odpouštění, protože skýtá jistotu pochopení a podpory navzdory chybám, kterých se lze dopustit. Neztrácejme důvěru v rodinu! Je krásné neustále si vzájemně otevírat srdce a nic neskrývat. Kde je láska, tam je také porozumění a odpuštění. Vám všem, drahé každodenně putující rodiny, svěřuji toto tak významné poslání, kterého má svět a církev zapotřebí víc než kdy jindy.
Ať Ježíš, Maria a Josef žehnají a chrání všechny rodiny světa Promluva před modlitbou Anděl Páně o svátku Svaté Rodiny – 27. prosince 2015
Drazí bratři a sestry, dobrý den! V atmosféře radosti, která je Vánocům vlastní, slavíme tuto neděli svátek Svaté Rodiny. Myslím na velké setkání rodin ve Filadelfii letos v září, na spoustu rodin, které jsem potkal během apoštolských cest a na rodiny v celém světě. Rád bych je všechny s uznáním a sympatiemi pozdravil, zvláště nyní, kdy je rodina vystavena nepochopení a různorodým těžkostem, které ji oslabují. Dnešní evangelium vybízí rodiny, aby přijali světlo naděje, které vychází z Nazaretského domu, kde se v radosti rozvinulo dětství Ježíše, který – jak říká sv. Lukáš – „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (2,52). Rodina Ježíše, Marie a Josefa je pro každého věřícího a zvláště pro rodiny autentickou školou evangelia. Tady obdivujeme naplnění božského plánu učinit rodinu zvláštním společenstvím života a lásky. Tady se učíme, že každá křesťanská rodina je povolána být „domácí církví“, aby vyzařovala evangelní ctnosti a stala se kvasem dobra ve společnosti. Typické rysy Svaté Rodiny jsou usebranost a modlitba, vzájemné porozumění a úcta, obětavost, pracovitost a solidarita. Z příkladu a svědectví Svaté Rodiny může každá rodina přebírat cenné indikace pro svůj životní styl a svá životní rozhodnutí, a čerpat sílu a moudrost ke každodennímu putování. Matka Boží a svatý Josef učí přijímat děti jako Boží dar, rodit je a vychovávat v podivuhodné spolupráci na díle Stvořitele a tak dávat každým dítětem světu nový úsměv. V rodině dospívá život dětí ke zralosti smysluplnou a účinnou zkušeností nezištné lásky, něhy, vzájemné úcty a vzájemného porozumění, odpuštění a radosti. Chtěl bych se pozastavit zejména u radosti. Pravá radost, která se zakouší v rodině, není něco nahodilého a nenadálého. Je to radost, která je plodem hluboké mezilidské harmonie, jež umožňuje zakoušet, jak krásné je být spolu a vzájemně si pomáhat na životní pouti. Základem radosti je však vždycky přítomnost Boha, Jeho přívětivá, milosrdná a trpělivá láska ke všem. Pokud rodina neotevře dveře Boží přítomnosti a Boží lásce, ztrácí harmonii, převládnou individualismy a radost se vytrácí. Avšak rodina, která žije radostí – radostí z života a radostí z víry - spontánně ji předává, je solí země a světlem světa, kvasem celé společnosti. Ať Ježíš, Maria a Josef žehnají a chrání všechny rodiny světa, aby v ní kralovaly klid a radost, spravedlnost a pokoj, které Kristus svým narozením daroval lidstvu. 15
Vánoce Jubilea milosrdenství (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 30. prosince 2015)
V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: ”Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.” Lukáš 2, 9-12
Bratři a sestry, dobrý den! V těchto vánočních dnech jsme stanuli před Dítětem Ježíšem. Jsem si jist, že v našich domech ještě mnohé rodiny mají jesličky a pěstují tak tuto krásnou tradici, která sahá až ke svatému Františkovi z Assisi a která v našich srdcích oživuje mystérium Boha, který se stal člověkem. Zbožnost k Dítěti Ježíši je velmi rozšířená. U mnoha svatých a světic byla součástí jejich každodenní modlitby. Snažili se svůj život utvářet životem Dítěte Ježíše. Myslím zvláště na svatou Terezii z Lisieux, která jako řeholnice karmelitka nosila jméno Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Ona, která je Učitelkou církve, uměla žít a dosvědčovat ono „duchovní dětství“ osvojené rozjímáním ve škole Panny Marie, onu pokoru Boha, který se pro nás stal maličkým. Toto je veliké tajemství: Bůh je pokorný! My jsme pyšní, plní samolibosti, myslíme si, že jsme kdoví co, a jsme nic. On je veliký a pokorný, stává se dítětem. Toto je pravé tajemství! Bůh je pokorný. To je krásné! Byly časy, kdy v Kristově božskolidské Osobě byl Bůh dítětem a to musí mít pro naši víru zvláštní význam. Je pravda, že Jeho smrt na kříži a Jeho vzkříšení jsou maximálním výrazem Jeho vykupitelské lásky, avšak nezapomínejme, že celý Jeho pozemský život je pro nás zjevením a učením. Jeho dětství si připomínáme ve vánoční době. K růstu víry bychom potřebovali rozjímat častěji o Dítěti Ježíši. Nevíme bezpečně z tohoto období nic. Vzácné zmínky, které máme, sdělují, jak po osmi dnech od narození dostal jméno a byl uveden do chrámu (srov. Lk 2,21-28); a dále návštěvu mudrců a následný útěk do Egypta 16
(srov. Mt 2,1-23). Potom následuje velký skok dvanácti let, kdy Ježíš spolu s Marií a Josefem putuje na Velikonoce do Jeruzaléma a místo toho, aby se vrátil s rodiči, zůstává v chrámu a rozmlouvá s učiteli Zákona. Jak je patrné, o Dítěti Ježíši víme málo, ale můžeme se od Něho naučit mnoho, když pozorujeme život dětí. Je hezkým zvykem, když rodiče a prarodiče pozorují, co děti dělají. Zjišťujeme především, že děti chtějí naši pozornost. Musejí být ve středu pozornosti. Proč? Protože jsou pyšné? Nikoli, ale proto, že potřebují pocit ochrany. Také pro nás je nezbytné klást do středu svého života Ježíše a vědět, byť to může vypadat paradoxně, že máme odpovědnost Jej chránit. Chce být v naší náruči, přeje si být opatrován a dívat se nám do očí. Rozesmát Dítě Ježíše je důkazem naší lásky a naší radosti z toho, že je mezi námi. Jeho úsměv je znamením lásky a dává nám jistotu, že jsme milováni. Děti si také rády hrají. Hrát si s dítětem však znamená, že opustíme svoji logiku a přijmeme tu jeho. Chceme-li, aby se bavilo, je nezbytné chápat, co se mu líbí, nikoli sobecky požadovat, aby dělalo to, co se líbí nám. Je to poučné pro nás. Ve vztahu k Ježíši jsme voláni opustit požadavek svojí autonomie – a to je jádro problému, totiž náš požadavek soběstačnosti - a místo toho přijmout pravou formu svobody, která spočívá v tom, že poznáváme, koho máme před sebou a sloužíme mu. On je Synem Božím, který nás přichází spasit. Přišel mezi nás, aby nám ukázal tvář Otce bohatého láskou a milosrdenstvím. Obejměme tedy svými pažemi Dítě Ježíše a dejme se do Jeho služeb: On je zdrojem lásky a pohody. A bude krásné, když dnes po návratu domů přistoupíme k jesličkám a políbíme Dítě Ježíše a řekneme: „Ježíši, chci být pokorný jako ty, pokorný jako Bůh“, a poprosíme Jej o tuto milost.
V závěru generální audience pak Svatý otec obrátil pozornost k celé řadě přírodních kalamit, ke kterým došlo ve třech regionech naší planety. Jde o povodně a nadměrné množství sněhu. „Vybízím k modlitbě za oběti kalamity, která v těchto dnech zasáhla Spojené státy, Velkou Británii a Jižní Ameriku, zvláště Paraguay, a způsobila mnohé ztráty na životech, mnoho evakuovaných a nezměrné škody. Pán ať dodá útěchu všem těmto obyvatelům a bratrská solidarita ať je jim oporou v jejich potřebách.“ 17
Audience účastníkům 40. mezinárodního kongresu Pueri Cantores Šest tisíc mladých lidí z osmnácti zemí světa se sjelo na 40. kongres federace „Pueri cantores“. Tato katolická organizace, založená v roce 1944 ve Francii, sdružuje dnes více než tisíc dětských sborů na celém světě a v jejím čele stojí už 20 let polský kněz a dirigent Robert Tyrała. Mladé zpěváky přijal 31. prosince dopoledne papež František. Při audienci v aule Pavla VI. jim odpověděl na tři otázky. „Líbí se vám náš zpěv, zpíváte rád?“ – zněl první dotaz. Papež František na něj reagoval se stejnou upřímností: „Rád bych vás slyšel častěji, zatím jsem slyšel jen jednu píseň, doufám, že přijdou další. Rád poslouchám zpěv, ale kdybych zpíval já, bylo by to jako oslí hýkání, neumím zpívat.“ Papež pak pokračoval vyprávěním ze svého dětství: „Je nás pět sourozenců. Když jsme byli malí, maminka nás v sobotu ve dvě hodiny odpoledne svolávala k rádiu, abychom poslouchali. A víte co? Každou sobotu vysílali nějakou operu. A maminka nás učila, o co v ní jde.... Takže jsem jako dítě poznal potěšení naslouchat zpěvu. Ale zpívat jsem nikdy neuměl.“ Mám rád hudbu a zpěv, vyznal dále František a zdůraznil, že hudba vychovává duši. Ocitoval také slova sv. Augustina, který říká „Zpívej a kráčej“. Křesťanský život je cesta, která nemá být smutná, nýbrž radostná. Proto se má kráčet se zpěvem, dodal papež a vybídl děti, aby zopakovaly – každý ve svém jazyce – Augustinovu pobídku. Druhá otázka byla ještě osobnější. „Jak dokážete být pořad tak dobrý, nikdy se nerozčílíte? Jaká předsevzetí máte do nového roku,“ ptali se mladí zpěváci. „Jenom Bůh je dobrý,“ odpověděl František s odkazem na Ježíšova slova v evangeliu. My lidé neseme následky zranění dědičným hříchem, a proto nejsme vždycky dobří. „Pamatuj si vždycky, jedině Bůh je dobrý a pokud chceš najít dobrotu, jdi k Pánu, tam je veškerá dobrota, láska a milosrdenství. A víš, jak to dělám já, abych byl trochu dobrý? Přicházím za Pánem a prosím ho: „Pane, pomoz mi, abych nebyl tolik hříšný, abych nebyl moc špatný, abych nedělal nikomu naschvály, abych nezáviděl, abych se nemíchal do sporů, kterých je hodně...“ Je potřeba prosit o milost být dobrý, protože dobrý je pouze Bůh. To se musíte také naučit.“ 18
A František opět vyzval děti, aby skandovaly, každý ve svém jazyce „Jenom Bůh je dobrý“. „Ano, rozčiluji se, ale nekoušu!“ – reagoval pak František na druhou část otázky. Rozčílím se, ale pak si vzpomenu, kolikrát jsem já sám rozzlobil druhé a řeknu si, že nemám právo se rozčilovat. Pokud někdo udělá něco, co nás rozzlobí, je třeba jít za ním a mluvit s ním jako s bratrem: „Ale bez rozčilování, protože hněv je jedovatý, otravuje duši. (...) Někteří lidé, také vy jistě takové znáte, mají zahořklou duši, žijí se stálou hořkostí, jsou rozzlobení. Jakoby si každý den myli zuby octem. Tito lidé jsou nemocní, je to nemoc. Je pochopitelné, že se mi sem tam něco nelíbí, něco mě trochu rozčílí. Ale být stále rozzlobený, mít ve zvyku křičet, křičet na druhé, to je jed.“ Mám jedno předsevzetí pro nový rok, prozradil pak Svatý otec v odpovědi na třetí část otázky. Předsevzal jsem si při duchovních cvičeních, že se budu víc modlit. „Biskupové a kněží – a já jsem biskup – musejí podpírat Boží lid v první řadě modlitbou, to je jejich první služba,“ řekl František. Vyprávěl pak mladým sboristům o ustanovení jáhnů, kteří – jak o tom píší Skutky apoštolské – převzali některé úkoly apoštolů, aby se tito mohli věnovat svému hlavnímu úkolu, totiž modlitbě a hlásání evangelia. „Prvním úkolem biskupa je tedy modlitba, to je první úkol. Není možné být biskupem v církvi a neklást modlitbu na první místo. Potom následuje hlásání evangelia. Proto jsem si řekl, že dobrým předsevzetím pro příští rok bude modlit se trochu víc. (...) A ptám se také vás: myslíte, že by to mohlo být dobré předsevzetí také pro vás? Modlete se trochu víc! Protože církev jde kupředu díky modlitbám svatých. Modlete se za církev!“ Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý? Večer, když se dívám s rodiči na televizi, vidím mnoho smutných a dramatických osudů. Zůstane svět takový vždycky, také až vyrostu? – ptali se do třetice mladí zpěváci. „Kdybych vám řekl pravdu na první otázku, budete se smát... Ale řeknu vám pravdu!“ – reagoval papež František. Potvrdil, co prozradil v nedávném rozhovoru pro časopis holandských bezdomovců, že totiž obdivoval na trhu mistrovské zacházení řezníka s nožem... „Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát řezníkem. Líbilo by se mi to...“ Druhá otázka je vážná. „To, co říkáš, je pravda! V dnešním světě mnoho lidí trpí!“ František připomněl války v Africe, na Blízkém východě, na Ukrajině i konflikty v Latinské Americe. Modlete se za děti, které nemají co jíst, nemohou chodit do školy a když onemocní, nemají se kde léčit, vybízel papež. „Je však jedna věc, o které se nerado nemluví, ale o které se má mluvit: ve světě je boj mezi dobrem a zlem, říkají filosofové, boj mezi ďáblem a Bohem. Ten stále trvá! Když každého z nás napadne provést nějaký naschvál, už tento drobný naschvál je inspirován 19
ďáblem, který nás – skrze slabost, kterou v nás zanechal dědičný hřích – přivádí k tomu, abych to udělali. Zlo se děje v malých věcech stejně jako ve velkých, jak ve válkách tak například v chlapci či děvčeti, kteří lžou... Je to válka proti Boží pravdě, proti pravdě života, proti radosti. Tento boj mezi ďáblem a Bohem – jak říká Bible – bude pokračovat až do konce.“ Na světě je však také mnoho dobrých věcí a já se ptám, proč se o nich nemluví, pokračoval František, jakoby lidé chtěli vidět špatné zprávy a nahrávali tak ďáblu… „Bůh se však také umí projevit, a to v mnoha svatých lidech! Nejen na misiích, ale ve světě, v práci, v rodinách... i když to není vidět v televizi. (...) Protože dobré věci lidi nudí. Nebo je neumíme prezentovat, dělat dobré věci a ukazovat je. Když se tedy díváš doma na televizi, pamatuj si tyhle dvě věci: ve světě je boj mezi dobrem a zlem, mnoho dětí trpí, jsou tu války a špatnosti, protože existuje boj mezi Bohem a ďáblem. Ale mysli také na mnoho, přemnoho svatých lidí, kteří dávají život, aby druhým pomohli, a kteří se modlí za druhé. (...) Na světě jsou věci opravdu ošklivé, ale jsou tu také věci opravdu svaté! Velké věci jsou Božím dílem. Jsou tu skrytí světci. A na to nezapomínejme, na „skryté světce“, které nevidíme.“ V závěru František ještě jednou poděkoval mladým sboristům za zpěv, požehnal jim a popřál vše dobré v novém roce. Všichni se pak pomodlili k Matce Boží, každý ve svém vlastním jazyce.
Bože, tebe chválíme (homílie o 1. nešporách slavnostni Matky Boží Panny Marie, bazilika sv. Petra, Řím, 31. prosince 2015)
Plné významů je naše setkání při společném vzdávání chvály Pánu na sklonku tohoto roku! Církev v různých okolnostech pociťuje radost a povinnost zpívat Bohu slovy tohoto chvalozpěvu, který již od čtvrtého století provází modlitbu v důležitých momentech její pozemské pouti. Z naší modlitby na poděkování za milující přítomnost Boha v událostech našich dějin vyvěrá takřka spontánně vděčná radost. Často se však stává, že v této modlitbě vnímáme jenom svůj hlas jako nedostatečný. Potřebuje být posílen doprovodem veškerého Božího lidu, což dá zaznít tomuto chvalozpěvu v unisonu. Proto ve zpěvu Te Deum prosíme o pomoc anděly, proroky a celé stvoření, abychom Pánu vzdali chválu. V tomto hymnu znovu procházíme dějinami spásy, 20
kde tajemným řízením Božím nacházejí místo a souvislost také různé události našeho života z tohoto končícího se roku. V tomto Svatém roce mají zvláštní ozvěnu závěrečná slova tohoto církevního hymnu: „Sešli nám, Pane, své milosrdenství, jak v tebe doufáme.“ Milosrdenství, které nás provází, je světlem umožňujícím lépe chápat to, co jsme prožili, i naději, která jde s námi do začátku nového roku. Procházet dny uplynulého roku lze připomínkou faktů a událostí, které přinesly radost a bolest, anebo snahou pochopit, zda jsme vnímali přítomnost Boha, který vše obnovuje a podporuje svojí pomocí. Jsme zváni ověřit si, zda se světové události uskutečnily podle Boží vůle, anebo, zda jsme popřávali sluchu převážně lidským projektům, zatíženým často soukromými zájmy, nenasytnou žádostí po moci a svévolným násilím. Nicméně, dnes potřebujeme zaostřit svůj zrak zvláště na znamení, která nám poslal Bůh, abychom mohli nahmatat moc Jeho milosrdné lásky. Nemůžeme zapomínat, že mnohé dny byly poznamenány násilím, smrtí, nevyslovitelným utrpením mnoha nevinných, uprchlíků nucených opustit svoji vlast, mužů, žen a dětí bez trvalého příbytku, potravin a živobytí. Přece však byly dny letošního roku naplněny velkolepými činy dobroty, lásky a solidarity, i když se nedostaly do televizního zpravodajství! Tato znamení lásky nemohou a nesmějí být zatemňována zpupností zla. Dobro vždycky vítězí, třebaže se někdy může zdát slabším a skrytým. Naše město Řím není bez účasti na tomto stavu celého světa. Chtěl bych všechny jeho obyvatele upřímně povzbudit k překročení nynějších těžkostí. Úsilí o obnovu zásadních hodnot služby, poctivosti a solidarity umožní překonat tíživou nejistotu, která ovládla scénu letošního roku a která je příznakem ubývajícího smyslu pro oddanost obecnému dobru. Kéž nikdy nechybí pozitivní přínos křesťanského svědectví umožňující Římu, aby podle svých dějin a s mateřskou přímluvou Marie Salus Populi Romani byl přednostním interpretem víry, pohostinnosti, bratrství a pokoje. „Bože, tebe chválíme. … V tebe, Pane, doufám, nebudu zahanben navěky.“ 21
Na začátku roku nás církev nechává rozjímat o Mariině božském mateřství jakožto ikoně míru Homílie o slavnosti Matky Boží Panny Marie, bazilika sv. Petra - 1. ledna 2016
Slyšeli jsme slova apoštola Pavla: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4,4). Co to znamená, že Ježíš se narodil, „když se naplnil čas“? Podíváme-li se blíže na tehdejší historické období, jsme vzápětí zklamáni. Řím panoval svojí vojenskou mocí nad velkou částí tehdy známého světa. Císař Augustus dosáhnul vlády po pěti občanských válkách. Také Izrael byl dobyt římskou říší a vyvolený národ ztratil svobodu. Pro Ježíšovy současníky to tedy jistě nebyla nejlepší doba. Geopolitická sféra tedy není tím, na co je třeba brát zřetel při definování plnosti času. Je proto nezbytná jiná interpretace, která chápe plnost z Božího hlediska. Jakmile Bůh rozhodl, že nadešla chvíle ke splnění daného proroctví, naplnil se lidstvu čas. Nejsou to tedy dějiny, které rozhodují o Kristově narození. Spíše Jeho příchod na svět umožňuje dějinám, aby došly svojí plnosti. Narozením Božího Syna proto začíná počítání nové éry, která je naplněním starobylého proroctví. Jak píše autor listu Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,1-3). Plnost času je tedy přítomnost Boha v první osobě v našich dějinách. Nyní můžeme vidět Jeho slávu, která září v chudobě stáje a být povzbuzeni a podpořeni Jeho Slovem, které se v jednom dítěti stalo „maličkým“. Díky Němu může naše doba nalézt svoji plnost. I náš osobní čas se naplní v setkání s Ježíšem Kristem, Bohem, jenž se stal člověkem. Toto tajemství nicméně kontrastuje s dramatickou dějinnou zkušeností. Každý den, třebaže bychom chtěli, aby se nám dostávalo opory ve znameních přítomnosti Boha, musíme narážet na opačná, negativní znamení, která působí spíše dojmem Jeho absence. Zdá se, že plnost času se rozpadá na četné formy nespravedlnosti a násilí, 22
jimiž je lidstvo denně zraňováno. Někdy se ptáme: jak je možné, že přetrvává utiskování člověka člověkem a že arogance silnějšího nadále ponižuje toho nejslabšího, kterého vytlačuje na ten nejzbídačenější okraj našeho světa? Dokdy bude lidská špatnost na zemi rozsévat násilí a nenávist a přinášet nevinné oběti? Jak může být čas plnosti, hledíme-li na zástupy mužů, žen a dětí, kteří utíkají před válkou, hladem a pronásledováním, přičemž riskují život, jen aby se domohli respektování svých základních lidských práv? Proud bídy, živený hříchem, zdánlivě protiřečí plnosti času uskutečněné Kristem. Pamatujete si drazí, pueri cantores (obrací se papež k dětským sborům, které doprovázely dnešní liturgii a které den předtím přijal na zvláštní audienci) - to byla ta třetí otázka, kterou jste mi včera položili… I děti si toho všímají. A přece tento proud nezmůže nic proti oceánu milosrdenství, které zaplavuje náš svět. Všichni jsme povoláni ponořit se do tohoto oceánu a nechat se znovu zrodit, abychom přemohli lhostejnost, která překáží solidaritě, a opustili falešnou neutralitu, která zabraňuje vzájemnému sdílení. Milost Krista, který naplňuje očekávání spásy, nás nutí stát se Jeho spolupracovníky při vytváření spravedlivějšího a bratrštějšího světa, kde každý člověk a veškeré tvorstvo bude moci žít v pokoji a v původní harmonii Božího stvoření. Na počátku nového roku nás církev nechává rozjímat o Mariině božském mateřství jakožto ikoně míru. V ní se naplňuje starobylý příslib. Ona uvěřila andělovým slovům, počala Syna a stala se Matkou Páně. Jejím prostřednictvím, jejím přitakáním se naplnil čas. Evangelium, které jsme slyšeli, říká, že Panna „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Představuje se nám stále jako nádoba naplněná pamětí Ježíše, jako Trůn moudrosti, odkud je třeba čerpat, abychom měli koherentní interpretaci Jeho učení. Dnes nám nabízí možnost chápat smysl událostí, které se osobně dotýkají nás, našich rodin, našich zemí a celého světa. Kam nemůže dosáhnout rozum filosofů, ani politické vyjednávání, tam může dosáhnout moc víry, kterou přináší milost Kristova evangelia a která může vždycky otevírat nové cesty rozumu i vyjednávání. Blahoslavená jsi, Maria, protože jsi dala světu Božího Syna; avšak ještě více blahoslavená jsi proto, že jsi v Něho uvěřila. Plná víry jsi počala Ježíše nejprve v srdci a potom v lůně, aby ses stala Matkou všech věřících (srov. Augustin, Sermo 215,4). Vztáhni Matko svoje požehnání na nás v tento den tobě zasvěcený, ukaž nám tvář svého Syna Ježíše, který celému světu uděluje milosrdenství a pokoj. 23
Poselství papeže Františka k 49. Světovému dni míru 1. lednu 2016 „Překonej lhostejnost a dosáhni míru“
1. Bůh není lhostejný! Bohu na lidstvu záleží, Bůh ho neopustí! Tímto svým hlubokým přesvědčením bych chtěl na začátku nového roku doprovodit svá přání hojných požehnání a míru jako znamení budoucí naděje pro všechny muže a ženy, pro všechny rodiny, lidi a národy na celém světě, jakož i pro všechny hlavy států a vlád a pro náboženské představitele. Neztrácejme naději, že rok 2016 nás všechny zastihne, jak se na různých úrovních plně a s důvěrou nasazujeme pro vytváření spravedlnosti a pracujeme pro mír. Ano, mír je Božím darem i dílem člověka. Mír je Božím darem a zároveň je svěřen všem lidem, kteří jsou povoláni, aby ho vytvářeli.
Uchovat si důvody naděje 2. Války a teroristické akce se svými tragickými důsledky, únosy osob, pronásledování z etnických a náboženských důvodů a různá zneužívání poznamenávaly celý minulý rok od začátku až do konce. V různých částech světa bolestně narůstaly až do té míry, že získaly rysy čehosi, co můžeme nazvat „rozkouskovaná třetí světová válka“. Ale některé události minulých let i právě skončeného roku mne při pohledu zaměřeném na nový rok povzbuzují k obnovení své výzvy, abychom neztráceli naději ve schopnost člověka překonávat s pomocí Boží milosti zlo a neupadat do rezignace a lhostejnosti. Události, o 24
nichž hovořím, ukazují schopnost lidstva pracovat solidárně bez ohledu na individuální zájmy, netečnost a lhostejnost vůči kritickým situacím. Mezi nimi bych chtěl připomenout úsilí vynaložené ve prospěch setkání světových vůdců v rámci COP21 s cílem hledání nových cest, jak čelit klimatickým změnám a ochránit Zemi, náš společný domov. To nás vrací ke dvěma předchozím událostem na globální úrovni: k summitu v Addis Abebě zaměřenému na hledání fondů pro udržitelný rozvoj ve světě a v OSN přijetí Agendy 2030 pro udržitelný rozvoj, která má do uvedeného roku zajistit důstojnější život všem, především chudým národům planety. Pro církev byl rok 2015 mimořádný také tím, že byl ve znamení 50. výročí zveřejnění dvou dokumentů Druhého vatikánského koncilu, které velmi výmluvně vyjadřují smysl církve pro solidaritu se světem. Na začátku koncilu chtěl papež Jan XXIII. dokořán otevřít okna církve, aby komunikace mezi ní a světem byla přímější. Oba dokumenty, Nostra aetate a Gaudium et spes, jsou symbolem nového vztahu dialogu, solidarity a doprovázení, který chtěla církev probudit v rodině lidstva. V deklaraci Nostra aetate církev vyjádřila svou otevřenost dialogu s nekřesťanskými náboženstvími. Pastorální konstitucí Gaudium et spes, s odkazem na skutečnost, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků“,1 se pak církev rozhodla nastolit s lidskou rodinou dialog o problémech světa jako znamení solidarity, úcty a lásky.2 V téže perspektivě chci Svatým rokem milosrdenství vyzvat církev, aby se modlila a pracovala na tom, aby v každém křesťanu dozrávalo pokorné a soucitné srdce, schopné hlásat milosrdenství a svědčit o něm, schopné „odpouštět a dávat“ a otevírat se „vůči těm, kdo žijí na nejbeznadějnějších existenciálních periferiích, jež moderní svět často dramatickým způsobem vytváří“, aniž by upadalo „do lhostejnosti, která ubíjí, do zvykovosti, která uspává duši a brání objevovat novost, a do cynismu, který ničí“.3 Existuje mnoho důvodů pro to, abychom věřili ve schopnost lidstva jednat společně v solidaritě s uznáním vzájemného propojení a závislosti a mít na srdci své nejzranitelnější členy i ochranu společného dobra. Takový postoj solidární spoluzodpovědnosti je u kořene prvotního povolání k bratrství a ke společnému životu. Naše důstojnost a meziosobní vztahy nás utvářejí jako lidské bytosti, které Bůh chtěl stvořit ke svému obrazu a podle své podoby. Jako tvorové nadaní nezcizitelnou důstojností existujeme ve vztahu se svými bratry a sestrami, vůči nimž máme zodpovědnost a s nimiž jednáme solidárně. Bez tohoto vztahu bychom shledávali, že jsme méně lidští. Právě proto lhostejnost vytváří hrozbu pro lidskou rodinu. Když nyní vycházíme vstříc novému roku, chtěl bych všechny vyzvat, aby tuto skutečnost uznali, a tak vítězili nad lhostejností a dosahovali míru.
Některé podoby lhostejnosti 3. Zajisté platí, že postoj lhostejného člověka, který uzavírá své srdce, aby nemusel dbát o druhé, zavírá oči, aby neviděl kolem sebe, a odtahuje se, aby se ho nedotkly problémy druhých, je mezi lidmi poměrně rozšířený a přítomný v každém období dějin. V naší době 1
Druhý vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, č. 1. Srov. tamtéž, č. 3. 3 Papež František, bula k vyhlášení Svatého roku milosrdenství Misericordiae vultus, č. 14–15.
2
25
však nepochybně překročil individuální rámec, nabral globální rozměr a vytváří jev „globalizované lhostejnosti“. První formou lhostejnosti v lidské společnosti je lhostejnost vůči Bohu, z níž pramení i lhostejnost vůči bližnímu a vůči tvorstvu. Je to jeden z vážných důsledků falešného humanismu a praktického materialismu ve spojení s relativistickým a nihilistickým myšlením. Člověk si myslí, že je tvůrcem sebe sama, svého života i společnosti. Cítí se soběstačný a usiluje nejen o to, aby byl náhražkou Boha, ale také o to, aby se bez něho úplně obešel. V důsledku toho si myslí, že nic nedluží nikomu s výjimkou sebe, a dožaduje se pouze svých práv.4 Proti takovému chybnému sebepochopení lidské osoby připomínal Benedikt XVI., že ani člověk, ani jeho vývoj nedokážou nabídnout odpověď po konečném smyslu.5 A ještě před ním Pavel VI. prohlašoval, že „pravý humanismus je pouze ten, který je zaměřen ke svrchovanému Bohu a uznává povolání, kterého se člověku dostalo a které dává lidskému životu pravý ráz“.6 Lhostejnost k bližním se projevuje různými způsoby. Někteří lidé jsou dobře informovaní – poslouchají rozhlas, čtou noviny a sledují televizi, všechno ale dělají mechanicky a bez osobní angažovanosti. Jen mlhavě si uvědomují, jaké pohromy postihují lidstvo, a naprosto jim chybí pocit, že se jich to týká, nebo soucit. Je jim vlastní postoj těch, kdo vědí, ale svůj zrak, myšlení i jednání soustředí pouze na sebe. S lítostí je třeba říci, že dnešní informační exploze sama o sobě nevede k většímu zájmu o problémy druhých lidí, protože ten vyžaduje otevřenost a smysl pro solidaritu.7 Nadbytek informací skutečně může ochromit vnímavost a do jisté míry i vést ke zlehčování problémů. Jsou lidé, kteří si „jednoduše libují v tom, že nepatřičným zobecňováním dávají vinu za svá vlastní zla chudým lidem a chudým zemím a domáhají se řešení v podobě ‚vzdělávání‘, jež je má zklidnit a proměnit v ochočené a neškodné bytosti. Tato skutečnost je ještě více znepokojivá, když sociálně vyloučení nahlížejí, jak bují tato sociální rakovina, kterou je v mnoha zemích – ve vládách, mezi podnikateli a v institucích – hluboce zakořeněná korupce, bez ohledu na politickou orientaci vládnoucí vrstvy“.8 V jiných případech se lhostejnost projevuje nedostatečným zájmem o to, co se děje v našem okolí, zejména pokud se nás toto dění nedotýká osobně. Někteří lidé si raději nekladou otázky ani nehledají odpovědi. Vedou pohodlný život a zůstávají hluší k nářkům těch, kdo trpí. Téměř nepozorovaně se tak postupně stáváme neschopnými mít soucit s ostatními lidmi a jejich problémy a chybí nám zájem starat se o ně, jako by za tyto problémy nesli zodpovědnost jen ti, jichž se dotýkají, a my s nimi neměli nic společného.9 „Pokud se nám daří dobře a žijeme v pohodlí, samozřejmě zapomínáme na ostatní (což se Bohu Otci nestává nikdy), nezajímáme se o jejich těžkosti, o jejich bolesti a nespravedlnosti, jimiž trpí… a naše srdce tak upadá do lhostejnosti. Zatímco já si žiji poměrně dobře a pohodlně, zapomínám na ty, jimž se dobře nedaří.“10 4
Srov. Benedikt XVI., encyklika Caritas in veritate, č. 43. Srov. tamtéž, č. 16. 6 Pavel VI., encyklika Populorum progressio, č. 42. 7 „Stále globalizovanější společnost z nás dělá sousedy, ale ne bratry. Rozum sám o sobě je schopen pochopit rovnost mezi lidmi a postarat se o klidné občanské soužití – nedokáže ale vytvořit bratrství“ (Benedikt XVI., encyklika Caritas in veritate, č. 19). 8 Papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, č. 60. 9 Srov. tamtéž, č. 54. 10 Papež František, Poselství k postní době 2015. 5
26
Protože všichni žijeme ve společném domově, nemůžeme si neklást otázku jeho stavu, jak jsem se to pokusil udělat v Laudato si’. Častým důsledkem lhostejnosti ke druhým lidem je znečištění vody a ovzduší, bezhlavé vytěžování lesů a ničení přirozeného prostředí, neboť všechno souvisí se vším. Pak je zde i způsob, jakým se chováme ke zvířatům a který ovlivňuje to, jak jednáme s druhými lidmi,11 nemluvě o lidech, kteří si jinde dovolí dělat to, co by se doma neopovážili.12 V těchto a mnoha dalších situacích vede lhostejnost k tomu, že se člověk uzavírá druhým a vyhýbá se jakémukoli závazku. Přispívá tak k tomu, že ve světě schází pokoj a mír ve vztahu k Bohu, k bližnímu i k životnímu prostředí.
Mír v ohrožení globalizovanou lhostejností 4. Lhostejnost vůči Bohu překračuje čistě soukromou sféru jedince a zasahuje i sféru veřejnou a společenskou. Jak poukázal Benedikt XVI., „mezi oslavou Boha a pokojem lidí na zemi existuje těsné pouto“.13 Vskutku, „bez otevřenosti transcendentnu se člověk stává snadnou kořistí relativismu a je pro něj jen velice obtížné jednat spravedlivě a usilovat o mír“.14 Přehlížení a popírání Boha, které mají za následek, že člověk neuznává žádnou vyšší normu než sebe sama a jedině sebe sama, vedly k nevýslovným krutostem a násilí.15 Lhostejnost k bližnímu, která se rodí z lhostejnosti k Bohu, se jak na individuální, tak na společenské úrovni projevuje nečinností a nezájmem, což má za následek, že ve světě přetrvává nespravedlnost a zásadní sociální nerovnováha. Ty zase mohou vést ke konfliktům a v každém případě živí atmosféru nespokojenosti, v níž dříve nebo později může dojít k explozi násilí a nejistoty. Lhostejnost a nedostatek nasazení jsou projevem závažného zpronevěření se povinnosti, která každého z nás zavazuje usilovat podle svých schopností a své úlohy ve společnosti o rozvoj společného dobra, a zvláště o mír, který patří mezi nejcennější dobra lidstva vůbec.16 Na institucionální úrovni může lhostejnost ke druhým lidem a k jejich důstojnosti, základním právům a svobodě – zvláště když je tato lhostejnost spojena s honbou za ziskem a hédonismem – podporovat, a dokonce ospravedlňovat skutky a politické kroky, které v posledku představují hrozbu pro mír. Lhostejnost také může vést k ospravedlnění zavrženíhodných ekonomických postupů, které plodí nespravedlnost, rozdělení a násilí za účelem zajištění blahobytu pro jednotlivce nebo konkrétní národ. Ekonomické a politické projekty často cílí na zajištění či udržení moci a bohatství, a to i za cenu pošlapání základních práv a potřeb druhých lidí. Když lidé vidí, že jsou jim upírána základní práva, jako je právo na jídlo, vodu, zdravotní péči nebo práci, jsou v pokušení zajistit si je silou.17 11
Srov. papež František, encyklika Laudato si’, č. 92. Srov. tamtéž, č. 51. 13 Benedikt XVI., Promluva k diplomatům akreditovaným u Svatého stolce, 7. ledna 2013. 14 Tamtéž. 15 Srov. Benedikt XVI., Promluva během Dne rozjímání, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě, Assisi, 27. října 2011. 16 Srov. papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, č. 217–237. [ 17 „Pokud se však neodstraní vylučování a nerovnost ve společnosti nebo mezi různými národy, nebude možné vykořenit násilí. Chudí lidé a chudší národy jsou obviňováni z násilí, ale bez rovnosti příležitostí 12
27
Lhostejnost k životnímu prostředí, projevující se odlesňováním, znečišťováním a následnými přírodními katastrofami, které vytrhávají celá společenství z jejich ekosystému a uvrhují je do hluboké nejistoty, navíc vede k vytváření nových forem chudoby a nespravedlnosti, často se závažnými důsledky pro bezpečí a mír. Kolik válek se již uskutečnilo a kolik dalších ještě bude muset přijít kvůli chybějícím prostředkům nebo pro neuhasitelnou žízeň po přírodních zdrojích?18
Od lhostejnosti k milosrdenství: obrácení srdce 5. Když jsem před rokem, ve svém poselství ke Světovému dni míru 2015 s mottem „Již ne otroci, ale bratři“, připomenul první biblický obraz lidského bratrství, příběh o Kainovi a Ábelovi (srov. Gn 4,1-16), chtěl jsem upozornit, že již toto první bratrství bylo již na počátku zrazeno. Kain a Ábel byli bratři. Oba vzešli ze stejného lůna, byli si rovni co do důstojnosti a oba byli stvořeni k Božímu obrazu a podle jeho podoby. Jejich vzájemný bratrský vztah byl ale zničen. „Kain nejen že nesnáší svého bratra Ábela, ale ze závisti ho i zabije.“19 Bratrovražda byla zradou, a když Kain odmítl uznat Ábela za svého bratra, došlo k prvnímu narušení rodinných vztahů bratrství, solidarity a vzájemného respektu. Tehdy zasáhl Bůh a připomenul člověku jeho odpovědnost za své blízké; podobně to učinil, když naši prarodiče Adam a Eva porušili vztah s ním, svým Stvořitelem. „Tu se Hospodin zeptal Kaina: ‚Kde je tvůj bratr Ábel?‘ On odpověděl: ‚Nevím. Copak jsem já strážcem svého bratra?‘ Hospodin řekl: ‚Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země‘“ (Gn 4,9-10). Kain odpovídá, že neví, co se stalo s jeho bratrem, a že on není jeho strážcem. Necítí se odpovědný za jeho život, jeho osud. Necítil se být jeho součástí. Byl ke svému bratru – navzdory společnému původu – lhostejný. Jak je to smutné! Jak politováníhodný příběh bratří, rodin, lidských bytostí! Je to první projev lhostejnosti mezi bratry. Bůh ale lhostejný není. Ábelova krev má v jeho očích nesmírnou cenu, a proto žádá Kaina, aby se mu z ní zodpovídal. Už na počátku existence lidské rasy Bůh ukazuje, že se zajímá o osud člověka. Když se později děti Izraele staly otroky v Egyptě, Bůh znovu zasáhl a oznámil Mojžíšovi: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem“ (Ex 3,7-8). Měli bychom si dobře povšimnout sloves, jimiž se Boží zásah popisuje: vidí, slyší, zná, sestupuje a vysvobozuje. Bůh nezůstává lhostejný. Pozorně naslouchá a jedná. Stejně tak mezi nás Bůh sestoupil v Ježíši, svém Synu. Vzal na sebe tělo a projevil svou solidaritu s lidstvem ve všem kromě hříchu. Ježíš se s námi identifikoval a stal se „prvním budou různé formy agrese a válek nacházet úrodnou půdou a dříve či později propuknou. Když společenství – místní, národní či světové – odsune jednu svoji část na periferii, neexistují žádné politické programy ani pořádkové složky či zpravodajské služby, které by mohly trvale zajistit klid. Neděje se tak pouze proto, že nerovnost vyvolává násilnou reakci těch, kdo jsou vyřazeni ze systému, nýbrž proto, že tento sociální a ekonomický systém je nespravedlivý ve své podstatě. Jako dobro tíhne k tomu, aby se sdílelo, tak i zlo, s nímž se souhlasí, tedy nespravedlnost, tíhne k tomu, aby šířilo svou zhoubnou sílu a tiše rozkládalo základy jakéhokoli politického a sociálního systému, jakkoli se může zdát pevným“ (papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, č. 59). 18 Srov. papež František, encyklika Laudato si’, č. 31 a 48. 19 Papež František, Poselství ke Světovému dni míru 2015, č. 2. 28
z mnoha bratří“ (Řím 8,29). Nespokojil se jen s tím, že učil zástupy, ale zajímal se i o jejich dobro, zejména když viděl, že lidé hladoví (srov. Mk 6,34-44) nebo nemají práci (srov. Mt 20,3). A projevoval starostlivost nejen o lidi, ale také o mořské ryby, nebeské ptactvo, rostliny a stromy, o všechny věci, velké i malé. Objímal celé stvoření, pozorně ho vnímal a dotýkal se lidských životů: mluvil s lidmi, pomáhal jim a projevoval dobro těm, kdo byli v nouzi. A nejen to – prožíval také silná citová pohnutí a plakal (srov. Jan 11,3344). Usilovně se snažil, aby všemu utrpení, bolesti, bídě a smrti také učinil konec. Ježíš nás učil, abychom byli milosrdní jako náš Nebeský Otec (srov. Lk 6,36). V podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,29-37) odsoudil ty, kdo odmítají pomoci lidem v nouzi, kdo je „vidí, ale vyhýbají se jim“ (srov. Lk 10,31-32). Tímto příkladem vyzýval posluchače – a zejména své učedníky –aby se učili, jak pomáhat s odstraňováním utrpení tohoto světa a bolestí svých bratří a sester, aby k tomu využívali všechny dostupné prostředky a začínali v čase, který mají k dispozici, i navzdory svému zaneprázdnění. Lhostejnost si často hledá výmluvy: dodržování rituálních předpisů, množství věcí, které je třeba zařídit, skrývání se za nepřátelství a předsudky, které nás rozdělují. Milosrdenství je Božím Srdcem. Musí se ale také stát srdcem všech členů velké rodiny jeho dětí: srdcem, jehož tlukot zesílí vždy, když je ve hře lidská důstojnost – odraz Boží tváře v jeho stvoření. Ježíš nám říká, že láska ke druhým lidem – k cizincům, nemocným, lidem vězněným a bez domova, a dokonce k našim nepřátelům – je měřítkem, podle nějž bude Bůh posuzovat všechno naše jednání. Závisí na ní tedy náš věčný osud. Není proto divu, že apoštol Pavel vybízel římské křesťany, aby se radovali s radujícími a plakali s plačícími (srov. Řím 12,15), nebo že nabádal křesťany v Korintě, aby konali sbírky jako projev solidarity s trpícími údy církve (srov. 1 Kor 16,2-3). A svatý Jan píše: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17; srov. Jak 2,15-16). Z tohoto důvodu je tedy „pro církev a pro věrohodnost jejího zvěstování určující, aby žila a dosvědčovala milosrdenství v první osobě. Její jazyk a její činy mají předávat milosrdenství, pronikat do lidských srdcí a vybízet lidi, aby hledali cestu zpět k Otci. První pravdou církve je Kristova láska. Této lásce, která se projevuje odpuštěním a sebedarováním, církev slouží a zprostředkovává ji lidem. Proto tam, kde je církev, musí být zřetelné Otcovo milosrdenství. V našich farnostech, společenstvích, ve sdruženích, hnutích a vůbec všude, kde jsou křesťané, by každý měl mít možnost nacházet oázu milosrdenství“.20 I my jsme proto povoláni, abychom se slitovávali a milovali, abychom projevovali milosrdenství a solidaritu a učinili z nich pravou životní cestu, pravidlo našeho jednání s druhými lidmi.21 K tomu je ovšem třeba obrácení našich srdcí: Boží milost musí proměnit naše zkamenělá srdce v srdce z masa (srov. Ez 36,26) a otevřít je druhým lidem v pravé solidaritě. Skutečná solidarita je totiž víc než jen „neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob“.22 Je to „pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a každého jednoho, protože všichni jsme zodpovědní za všechny,“23 neboť solidarita se rodí z bratrství. 20
Papež František, bula k vyhlášení Svatého roku milosrdenství Misericordiae vultus, č. 12. Srov. tamtéž, č. 13. 22 Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, č. 38. 23 Tamtéž. 21
29
Takto chápaná solidarita představuje mravní a sociální postoj, který je adekvátní reakcí na vědomí současných problémů i vzájemné provázanosti, která v globalizovaném světě propojuje životy jednotlivců a společenství s ostatními lidmi na celém světě.24
K překonání lhostejnosti je třeba budovat kulturu solidarity a milosrdenství 6. Solidarita, jako mravní ctnost a zároveň sociální postoj rodící se z osobního obrácení, vyžaduje osobní nasazení těch, kdo jsou odpovědní za vzdělávání a formaci. Myslím zejména na rodiny, které jsou povolány k prvnímu a životně důležitému úkolu výchovy. Rodiny jsou prvním místem, kde se žijí a předávají hodnoty lásky a bratrství, vzájemnosti a sdílení, zájmu a péče o druhého. Zároveň jsou privilegovaným prostředím pro předávání víry, které začíná u prvních, prostých zbožných gest, jimž matky učí své děti.25 Učitelé, jimž je svěřen náročný úkol vychovávat děti a mladé lidi ve školách i dalších institucích, si mají být vědomi toho, že jejich odpovědnost se vztahuje také na mravní, duchovní a sociální aspekty života. Hodnoty svobody, vzájemného respektu a solidarity lze předávat už od útlého věku. Papež Benedikt XVI. se obracel k učitelům a vychovatelům, když prohlásil: „Ať se každé výchovné prostředí stává místem otevřeným pro transcendenci i pro druhé lidi, místem pro dialog, pro vzájemnou soudržnost a pro naslouchání, kde mladý člověk cítí, že jeho schopnosti a vnitřní bohatství se zhodnocují, a kde se učí vážit si svých bratří. Ať takové prostředí dokáže naučit, jak chutná radost, která pramení z každodenního žití lásky a náklonnosti k bližnímu a z aktivní účasti na utváření lidštější a bratrštější společnosti.“26 Odpovědnost za vzdělání a formaci mají také pracovníci sdělovacích prostředků, a to zejména dnes, kdy jsou informace a komunikační prostředky široce rozšířené. Jejich povinností je především sloužit pravdě, a ne individuálním zájmům. Sdělovací prostředky totiž „nejenže informují, ale také formují ducha svých adresátů, a proto mohou významně přispívat k výchově mladých. Je třeba vést v patrnosti, že pouto mezi výchovou a komunikací je velmi těsné. K výchově totiž dochází prostřednictvím komunikace, která ovlivňuje formaci člověka buď pozitivně, nebo negativně“.27 Pracovníci ve sdělovacích prostředcích by také měli pamatovat na to, že způsob, jímž své informace získávají a sdělují veřejnosti, má být za všech okolností právně a mravně přípustný.
Mír: plod kultury solidarity, milosrdenství a slitování 7. Jsme si sice vědomi hrozeb, které přináší globalizace lhostejnosti, zároveň bychom ale měli mít na paměti, že ve výše popsaném scénáři existuje také množství pozitivních iniciativ, které jsou svědectvím toho, jakého soucitu, milosrdenství a solidarity jsme schopni. Na tomto místě bych chtěl předložit několik příkladů chvályhodných snah, které 24
Srov. tamtéž. Srov. papež František, Katecheze při generální audienci, 7. ledna 2015. 26 Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni míru 2012, č. 2. [Česky vydala Česká biskupská konference, Praha 2011 – pozn. překl.] 27 Tamtéž.
25
30
ukazují, že každý z nás může překonat lhostejnost a rozhodnout se nezavírat oči před svým bližním. Jsou to ukázky dobré praxe na cestě k lidštější společnosti. Existuje celá řada nevládních a charitativních organizací jak uvnitř, tak vně církve, jejichž členové i uprostřed epidemií, přírodních katastrof a ozbrojených konfliktů statečně čelí obtížím a nebezpečí a starají se o zraněné a nemocné či pohřbívají mrtvé. Rád bych také zmínil jednotlivce a sdružení pomáhající migrantům, kteří při cestě za lepším životem překračují poušť nebo přeplouvají moře. Tyto snahy jsou zahrnuty mezi skutky tělesného a duchovního milosrdenství, podle nichž budeme na konci života souzeni. Myslím rovněž na novináře a fotografy, kteří utvářejí veřejné mínění v obtížných situacích, zneklidňujících svědomí, i na všechny, kdo se zasazují o obranu lidských práv, zejména práv etnických a náboženských menšin, domorodých obyvatel, žen a dětí i našich nejzranitelnějších bratří a sester. Patří sem i množství kněží a misionářů, kteří jako dobří pastýři zůstávají po boku svého stáda a jsou mu oporou bez ohledu na nebezpečí a těžkosti zejména uprostřed ozbrojených konfliktů. Kolik rodin přináší navzdory obtížím v zaměstnání i ve společnosti velké oběti, aby svým dětem poskytly výchovu jdoucí „proti proudu“, aby jim předaly hodnoty solidarity, soucitu a bratrství! Kolik rodin otevírá srdce a domov potřebným lidem, jako jsou uprchlíci a migranti! Chci poděkovat zejména všem jednotlivcům, rodinám, farnostem, řeholním komunitám, klášterům a správcům poutních míst, kteří ochotně odpověděli na mou výzvu k přijímání uprchlických 28 rodin. Nakonec bych rád zmínil ty mladé lidi, kteří se přidávají k dílu solidarity, i všem těm, kdo ve svých městech a zemích či jinde ve světě velkodušně pomáhají bližním. Adresuji svůj dík a také povzbuzení každému, kdo se zapojuje do podobných iniciativ, jež se často konají mimo zrak veřejnosti: jejich hlad a žízeň po spravedlnosti budou utišeny, jejich milosrdenství je přivede k milosrdenství a jako tvůrci pokoje budou nazváni Božími dětmi (srov. Mt 5,6-9).
Mír ve znamení Svatého roku milosrdenství 8. V duchu Svatého roku milosrdenství jsme všichni povoláni uvědomit si, jak se v našem životě projevuje lhostejnost, a usilovat o to, abychom zlepšili svět kolem sebe, počínaje vlastní rodinou, blízkými a lidmi na svém pracovišti. Také představitelé států a vlády jsou zváni ke konkrétním a odvážným projevům zájmu o své nejzranitelnější členy, jako jsou vězni, migranti, nezaměstnaní a nemocní.
28
Srov. papež František, Promluva při polední modlitbě Anděl Páně, 6. září 2015. 31
Co se týká vězňů, zdá se, že v mnoha případech je třeba naléhavě podniknout praktická opatření vedoucí ke zlepšení jejich životních podmínek, a to zejména v případě osob držených ve vazbě.29 Vždy je třeba pamatovat na skutečnost, že trestní opatření si kladou za cíl nápravu, a zákony jednotlivých států by měly vedle uvěznění zvážit i možnost alternativních trestů. V tomto směru bych rád znovu vyzval vlády a představitele států, aby zrušili trest smrti, pokud u nich stále existuje, a uvážili možnost amnestie. Co se týká migrantů, prosím o novelizaci příslušné legislativy tak, aby při zachování oboustranných práv a povinností zároveň ponechávala větší prostor pro ochotné přijímání migrantů a aby napomáhala jejich integraci. Zvláštní pozornost by měla být věnována podmínkám pro legalizaci pobytu, neboť nelegální pobyt vede často ke kriminálnímu chování. V tomto Svatém roce milosrdenství zároveň vyzývám představitele států ke konkrétním krokům ve prospěch našich bratří a sester, kteří trpí nedostatkem „práce, pozemků a přístřeší“. Mám na mysli vytváření důstojných pracovních pozic, které by pomáhaly v boji s nezaměstnaností jako společenským zlem ohrožujícím množství rodin a mladých lidí a majícím vážné dopady na společnost jako celek. Nezaměstnanost u člověka těžce podkopává vědomí vlastní důstojnosti a naděje a sociální dávky poskytované nezaměstnaným a jejich rodinám, jakkoli jsou i ony velice potřebné, tuto škodu nahrazují jen částečně. Zvláštní pozornost je třeba věnovat ženám – které se, žel, stále setkávají s diskriminací v zaměstnání – a některým kategoriím pracovníků, jejichž podmínky jsou riskantní či nebezpečné a jejichž plat neodpovídá společenskému významu jejich poslání. Nakonec vyjadřuji naději, že budou přijata účinná opatření ke zlepšení životních podmínek nemocných a k zajištění toho, aby všichni měli přístup k lékařské péči a lékům nezbytným pro život i k možnosti domácí péče. Představitelé států jsou vyzýváni, aby pohlédli i za hranice a obnovili vztahy s jinými národy, aby jim umožnili podíl a skutečnou účast na životě mezinárodního společenství, a tak přispěli k rozvoji bratrství v celé rodině národů. S těmito věcmi v srdci bych rád učinil trojí výzvu k představitelům států: aby se zdrželi všeho, čím by jiné národy vtahovali do konfliktů či válek, které neničí jen hmotné, kulturní a společenské dědictví, ale v dlouhodobém horizontu také mravní a duchovní integritu; aby chudým státům zcela odpustili dluhy, nebo je alespoň vedli v udržitelných mezích; a aby přijali politické kroky vedoucí ke spolupráci, která nebude znamenat sklánění se před diktaturou konkrétních ideologií, ale bude respektovat hodnoty místního obyvatelstva a za žádných okolností se nezpronevěří základnímu a nezcizitelnému právu na život nenarozených dětí. Svěřuji tyto své úvahy i přání všeho dobrého do nového roku do přímluvy Panny Marie, naší Matky, která pečuje o potřeby lidské rodiny, aby u svého Syna Ježíše, Knížete pokoje, vyprosila vyslyšení našich modliteb a požehnání pro naše každodenní úsilí o bratrský a sjednocený svět. Vatikán 8. prosince 2015 Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie Zahájení Svatého roku milosrdenství 29
32
Srov. papež František, Promluva k delegaci Mezinárodní asociace trestního práva, 23. října 2014.
Svěřme Matce Boží nový rok, aby se šířil pokoj a milosrdenství Novoroční promluva před modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra – 1. ledna 2016
Drazí bratři a sestry, dobrý den a požehnaný nový rok! Je hezké poblahopřát si na začátku roku. Obnovujeme tak vzájemně přání, aby to, co nás čeká, bylo trochu lepší. Je to vlastně znamení naděje, která nás oživuje a vybízí věřit v život. Víme však, že s novým rokem se všechno nezmění a že mnohé včerejší problémy zůstanou také zítra. Chtěl bych vám tedy adresovat blahopřání podepřené reálnou nadějí, která plyne z dnešní liturgie. Je tvořeno slovy, kterými chce svému lidu žehnat Pán: „Hospodin ať nad vámi rozjasní svou tvář. ... Hospodin ať k vám obrátí svou tvář“ (Nm6,25-26). Přeji vám totéž: Pán ať na vás pohlédne a můžete se radovat s vědomím, že Jeho milosrdná tvář, zářivější než slunce, se nad vámi každý den rozjasní a nikdy nezmizí! Objevení Boží tváře obnovuje život. Bůh je totiž Otec zamilovaný v člověka a nikdy Jej neomrzí začínat s námi od začátku, aby nás obnovil. Pán s námi má trpělivost. Neunaví se, má-li s námi znovu začínat pokaždé, když padneme. Pán však neslibuje kouzelné změny, nepoužívá kouzelnou hůlku. Rád mění realitu zevnitř, trpělivostí a láskou; žádá si vstoupit do našeho života jako déšť do země, aby vzešly plody. A stále nás očekává a něžně nás pozoruje. Každé ráno po probuzení můžeme říci: „Pán ať nade mnou dnes rozjasní svoji tvář.“ Biblické požehnání pak pokračuje: „Pán ať tě naplní pokojem“ (v.26). Dnes slavíme Světový den míru, jehož motto zní: „Přemáhej lhostejnost a zjednávej pokoj“. Pokoj, který chce Bůh Otec ve světě rozsévat, musíme pěstovat. A nejenom to, musíme jej „dobýt“. To obnáší opravdový a skutečný boj, duchovní boj, který probíhá v našem srdci. Nepřítelem pokoje totiž není pouze válka, ale také lhostejnost, která svádí k tomu, abychom se starali jenom o sebe, a vytváří bariéry, podezření, obavy a uzavřenost. To jsou nepřátelé míru. Máme, díky Bohu, spoustu informací, ale někdy jsme tak zaplaveni zprávami, že ztrácíme kontakt s realitou, s bratrem a sestrou, kteří nás potřebují. Začněme v tomto roce otevírat srdce, probouzet pozornost k bližnímu, k tomu, kdo je nejblíže. To je cesta, jak zjednat pokoj. Ať nám v tom pomáhá Královna pokoje, Matka Boží, jejíž svátek dnes slavíme. Dnešní evangelium o ní říká, že „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“(Lk 2, 19). Naděje a starosti, vděčnost a problémy – všechno, co se v životě stalo, se v Mariině srdci stává modlitbou, dialogem s Bohem. A tak jedná také s námi: uchovává radosti a rozvazuje uzly našeho života a přivádí nás k Pánu. Svěřme této Matce nový rok, aby se šířil pokoj a milosrdenství. 33
Salve, Mater misericordiae! Otevření Svaté brány v bazilice Santa Maria Maggiore 1. ledna 2016 První den kalendářního roku 2016 se v Římě končil podvečerní mší svatou v bazilice Panny Marie Větší, kde papež František sloužil liturgii spojenou s otevřením poslední Svaté brány Jubilejního roku milosrdenství. Tato nejstarší mariánská bazilika, zcela zaplněná a obklopená zástupy věřících, má totiž svoji vlastní Svatou bránu a Petrův nástupce naplánoval její otevření právě na slavnost Matky Boží. Salve, Mater misericordiae! Tímto pozdravem se obracíme k Panně Marii v římské bazilice, která je jí zasvěcena, titulem Matky Boží. Je to začátek starobylého hymnu, který budeme zpívat na konci této eucharistie a jehož autor je neznámý. Hymnus se zachoval až do našich časů jako modlitba, která spontánně tryská ze srdcí věřících: „Svatá Matko milosrdenství, Matko Boží a Matko odpuštění, Matko naděje a Matko milosti, Matko plná svaté radosti.“ V těchto několika slovech je shrnuta víra celých pokolení, která s pohledem upřeným na ikonu Panny Marie prosí o přímluvu a útěchu. Více než jakémukoli jinému dni přísluší právě dnešku, abychom vzývali Pannu Marii, a to zejména jako Matku milosrdenství. Svatá brána, kterou jsme otevřeli, je totiž vskutku Branou milosrdenství. Kdokoli překročí její práh, je povolán, aby se v naprosté důvěře a bez obav ponořil do Otcovy milosrdné lásky, a potom odešel z této baziliky s jistotou, že jej bude doprovázet Panna Maria. Ona je matkou milosrdenství, protože ve svém lůně zrodila samu Tvář božího milosrdenství, Ježíše, Emanuela, očekávaného všemi národy, knížete pokoje (Iz 9,5). Boží Syn, který se pro naši spásu stal tělem, nám daroval svou matku, která se společně s námi stává poutnicí, aby nás nikdy neopustila v naší životní pouti, především ve chvílích nejistoty a bolesti. Maria je Matka odpouštějícího Boha, Boha, který dává odpuštění, a proto můžeme říci, že je Matkou odpuštění. Slovo „odpuštění“, které světská mentalita tak špatně chápe, naopak označuje skutečný a původní plod křesťanské víry. Pouze člověk, který opravdu miluje, je schopen dospět až k odpuštění a zapomenout na utrpěnou urážku. Maria u paty kříže pohlíží na svého Syna, který cele vydává Sám sebe, a tak dosvědčuje, co znamená milovat, jako miluje Bůh. Naslouchá slovům, která v onu chvíli Ježíš pronáší a která pravděpodobně povstala z jejího vlastního učení, které vštěpovala dítěti: „Otče, odpusť 34
jim, vždyť nevědí, co dělají“ (Lk 23,34). V tom okamžiku se Maria pro nás všechny stala Matkou odpuštění. Podle Ježíšova vzoru a skrze jeho milost byla ona sama schopna odpustit těm, kdo zabíjeli jejího nevinného Syna. Maria se pro nás stává symbolem odpuštění, do kterého má církev zahrnout všechny, kdo o ně žádají. Matka odpuštění učí církev, že odpuštění vyslovené na Golgotě nezná hranice. Nemůže jej zastavit zákon se svými kličkami, ani moudrost tohoto světa se svým rozlišováním. Odpuštění církve má dosáhnout stejné šíře, jakou Ježíš projevil na kříži a Maria u jeho paty. Neexistují zde alternativy. Duch svatý právě kvůli tomu učinil z apoštolů platné nástroje milosrdenství, aby se to, co bylo získáno Ježíšovou smrtí, vztahovalo na všechny lidi každého místa a každé doby (srov. Jan 20,19-23). Mariánský hymnus konečně pokračuje slovy: Matko naděje a Matko milosti, Matko plná svaté radosti. Naděje, milost a svatá radost jsou sestry. Jsou všechny darem Kristovým, či spíše jsou jeho dalšími jmény, která jsou takříkajíc vepsána do jeho těla. Když nám Maria dává Ježíše Krista, obdarovává nás odpuštěním, které obnovuje život, umožňuje mu opětovně naplňovat Boží vůli a zahrnuje jej pravou radostí. Tato milost otevírá srdce, aby hledělo do budoucnosti s radostí doufajícího. Je to učení, které rovněž vychází ze žalmu: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. (…) Vrať mi radost ze své ochrany.“ (Žl, 51,12.14). Síla odpuštění je pravým protilékem na smutek, vyvolaný záští a pomstychtivostí. Odpuštění otevírá radosti a vyrovnanosti, protože duši osvobozuje od myšlenek na smrt, zatímco nenávist a msta štvou mysl, rvou srdce a odnímají mu odpočinek a pokoj. Zášť a pomstychtivost jsou ohavné. Projděme tedy Svatou branou milosrdenství v jistotě, že je nám společnicí Panna Maria, svatá Boží Matka, která se za nás přimlouvá. Dovolme jí, aby nás doprovázela, abychom znovu vnímali krásu setkání s jejím Synem Ježíšem. Otevřme srdce dokořán radosti odpuštění a za vědomí, že naše důvěryplná naděje je opětována, abychom ze svého každodenního bytí učinili pokorný nástroj Boží lásky. A se synovskou láskou provolávejme tatáž slova, která zazněla z úst efezského lidu v dějinném čase koncilu: „Svatá Matko Boží!“. Všichni zvolejme ze srdce a s láskou společně třikrát: „Svatá Matko Boží!“
Svěřme se v novém rozletu Marii Promluva před modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra – 3. ledna 2016
Drazí bratři a sestry, pěknou neděli! Dnešní liturgie druhé neděle po Narození Páně nám podává prolog evangelia svatého Jana, který prohlašuje, že „Slovo – tedy stvořitelské Slovo Boha – se stalo tělem a 35
přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Slovo, které přebývá v nebi, tedy v Boží dimenzi, přišlo na zem, abychom Mu naslouchali a mohli poznat lásku Otce a rukama se jí dotknout. Slovem Boha je samotný Jednorozený Syn, který se stal člověkem, je plný lásky a věrnosti (srov. Jan 1,14); sám Ježíš. Evangelista neskrývá dramatičnost Vtělení Božího Syna a zdůrazňuje, že se dar Boží lásky střetává u lidí s nepřijetím. Slovo je světlem, avšak lidé měli raději temnotu. Zavřeli Božímu Synu dveře před nosem. To je tajemství zla, které strojí úklady našemu životu, což od nás vyžaduje bdělost a pozornost, aby nepřevážilo. V knize Geneze je krásná věta, která to umožňuje pochopit; říká o zlu, že „je usazeno u dveří“ (srov. Gen 4,7). Běda nám, necháme-li jej vejít. Pak by totiž zavíralo naše dveře před druhými. Namísto toho jsme povoláni otevřít naše srdce dokořán Slovu Boha – Ježíši – abychom se tak stali Jeho dětmi. Slavnostní začátek Janova evangelia se četl o Narození Páně a dnes je nám předložen znovu. Svatá Matka církev nás zve, abychom přijali Slovo spásy, tajemství světla. Přijmeme-li Jej, přijmeme-li Ježíše, porosteme v poznání Pána a v lásce k Němu se naučíme být milosrdní jako On. Zvláště v tomto Svatém roce milosrdenství se přičiňme, aby se evangelium stávalo také v našem životě více tělem. Chopit se evangelia, rozjímat jej a vtělit do každodenního života je ten nejlepší způsob, jak poznat Ježíše a přinášet Jej druhým. To je posláním a radostí každého pokřtěného: ukazovat a dávat Ježíše druhým. Abychom to mohli dělat, musíme Jej poznat a mít Jej v sobě jako Pána svého života. On nás brání před zlem, před ďáblem, který je stále usazen u našich dveří, před naším srdcem a chce vejít. Svěřme se v novém rozletu a synovskou oddaností Marii; kontemplujme v těchto dnech něžný obraz Ježíšovy i naší matky ve vánočních jesličkách.
Papež František v Greccio "Prosme Boha o milost, abychom spatřili hvězdu, která nás vede k Ježíši." Tuto prosbu zapsal papež František do knihy hostů při své pondělní nečekané návštěvě františkánského kláštera v Grecciu. Ze stejnojmenné nevelké obce, položené ve výši tří set metrů nad reatinským údolím, se díky sv. Františkovi z Assisi do celého světa rozšířila vánoční tradice stavby jesliček (1223). Ve skalách nad městečkem (a o dalších tři sta metrů výše) pak Prosťáček z Assisi později (1228) založil jeden ze čtveřice klášterů, které zmíněnému údolí vysloužily přízvisko „svaté“. Kláštery jsou umístěny na čtyřech vrcholných bodech pomyslného kříže a propojeny poutní stezkou. Světec z Assisi proslavil své rodné město, avšak do krajiny kolem města Rieti se uchyloval kvůli jejím zvláštním přírodním krásám, jak dosvědčují četné františkánské zastávky v místních lesích… Ještě před návštěvou kláštera, kterému se přezdívá „druhý Betlém“, však Petrův nástupce pozdravil mládež z reatinské diecéze, která v místním poutním centru právě zakončila diecézní setkání. “Váš biskup mi řekl, že v tomto vánočním čase by bylo pěkné zajet se pomodlit do Greccia. Přijel jsem se tedy modlit. Nedokážu si vysvětlit, jakým trikem vás sem přilákal.“ Oslovil 36
papež překvapené mladé lidi a potom se krátce zamyslel nad znameními vánoc. Prvním z nich, řekl, je anděl, který se k pastýřům obrací se slovy: Naleznete dítě, položené v jeslích. Toto znamení vypovídá o Boží nepatrnosti. “O Boží malosti. Bůh se ponížil a pokořil, aby byl jako jeden z nás a šel před námi. Tato Boží malost, a tedy pokora, se staví proti pýše, samolibosti a nadřazenosti. Mírnost onoho dítěte je znamením pro můj život – je poslušný a pokorný, anebo povýšený a nadutý?“ Chronologicky druhým znamením, pokračoval papež František, je hvězda, která vede mudrce z Východu. Nebe je plné hvězd, avšak tato má zvláštní moc. Podněcuje pohyb, nutí k nové pouti a opuštění mnoha jistot. “Toto je znamení. V našich životech něco není v pořádku, když nenacházíme žádnou zvláštní hvězdu, která by nás volala k většímu cíli, přiměla k vykonání něčeho dobrého, k podstoupení rozhodnutí. Musíme prosit o milost, abychom odhalili onu hvězdu, kterou Bůh staví před náš zrak, protože právě ta mne dovede k Ježíši.“ Přeji vám, aby tato znamení, která jsou Božími dary, doprovázela váš život, loučil se papež s mladými lidmi předtím, než se odebral k modlitbě do betlémské jeskyně sv. Františka. Kéž vám nikdy nechybí ona hvězda ani pokora, s kterou budete spatřovat Ježíše v nejposlednějších lidech, vyloučených ze společnosti i svých vlastních životů.
Kolik je na nebi hvězd! A přece mudrci šli za jinou, novou, která jim zářila nejvíc. Homílie o slavnosti Zjevení Páně, bazilika sv. Petra - 6. ledna 2016
Slova proroka Izaiáše – určená svatému městu Jeruzalém – nás volají, abychom vyšli ze své uzavřenosti, vyšli ze sebe a rozpoznali zář světla, které osvěcuje náš život: „Vstaň, rozsviť se, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou“ (Iz 60,1). Tímto „tvým světlem“ je Pánova sláva. Církev si nesmí nalhávat, že má svoje vlastní světlo. Připomíná to krásným výrokem svatý Ambrož, když přirovnává církev k měsíci: „Církev je vskutku jako měsíc… nesvítí 37
vlastním světlem, ale tím Kristovým. Svítí světlem Slunce spravedlnosti, takže může říci: »Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus«“ (Hexameron, IV, 8, 32). Kristus je pravým světlem, které září. Církev dovede osvěcovat život lidí a národů do té míry, do jaké je zakotvena v Něm a do jaké se nechává osvěcovat od Něho. Proto sv. Ambrož a svatí otcové chápali církev jako mysterium lunae. Potřebujeme toto světlo, které přichází shůry, abychom náležitě odpověděli na obdržené povolání. Hlásání Kristova evangelia není jednou z mnoha voleb, které můžeme učinit, a není to ani žádná profese. Být misionářskou neznamená pro církev dělat proselytizmus. být misionářskou znamená vyjádřit svou vlastní podstatu, být oasvěcována Bohem a zrcadlit Jeho světlo. V tom spočívá její služba. Není jiné cesty. Misie jsou jejím povoláním. Odrážet Kristovo světlo – to je služba církve. Kolik lidí od nás očekává toto misionářské nasazení, protože potřebují Krista, potřebují poznat Otcovu tvář. Mudrci, o nichž mluví Matoušovo evangelium, jsou živým svědectvím skutečnosti, že semena pravdy jsou přítomna všude, protože jsou darem Stvořitele, který volá všechny, aby v Něm uznali dobrého a věrného Otce. Mudrci představují lidi, kteří pocházejí ze všech koutů země a jsou přijímáni do Božího domu. Vzhledem k Ježíši už neexistuje žádná různost rasy, jazyka a kultury; v tomto Dítěti nachází celé lidstvo svoji jednotu. A církev má za úkol rozpoznávat a jasně nechávat vyjít najevo onu touhu po Bohu, kterou v sobě chová každý člověk. Toto je služba církve: světlem, které odráží, umožňovat, aby touha po Bohu, kterou každý nosí v sobě, vycházela najevo. Stejně jako mudrci žijí také dnes mnozí lidé s „nepokojným srdcem“, jež se ptá, ale nedostává se mu jistých odpovědí. To je nepokoj Ducha svatého, který hýbe srdcem. Také oni hledají hvězdu, která ukazuje cestu k Betlému. Kolik je na nebi hvězd! A přece mudrci šli za jinou, novou, která jim zářila nejvíc. Dlouho zkoumali velkou knihu nebes, aby nalezli odpověď na otázky svého neklidného srdce a nakonec se jim ukázalo světlo, hlas Ducha svatého, který působí ve všech lidech. Tato hvězda je proměnila. Dala jim zapomenout na každodenní starosti a vydali se hned na cestu. Dopřáli sluch onomu hlasu, který je z jejich nitra nabádal sledovat světlo, jež jim umožnilo najít židovského krále v nuzném betlémském domě. Toto vše je pro nás ponaučením. Prospěje nám dnes opakovat otázku, kterou si kladli mudrcové: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě a proto jsme se mu přišli poklonit“ (Mt 2,2). Zvláště v naší době jsme vybízeni hledat znamení, která nám Bůh nabízí, s vědomím, že vyžadují naši snahu, abychom je rozluštili a tak pochopili Jeho vůli. Jsme vyzváni odebrat se do Betléma, abychom našli Dítě a Jeho Matku. Následujme světlo, které nám nabízí Bůh! I maličké světlo. Hymnus z dnešního breviáře říká o mudrcích lumen requirunt lumine – světlo světlem vyhledali. To světlo, jež vyzařuje tvář Krista, plného milosrdenství a věrnosti. A jakmile k Němu dojdeme, klaňme se Mu z celého srdce, a podejme Mu svoje dary: svoji svobodu, svůj rozum a svoji lásku. Pravá moudrost se skrývá ve tváři tohoto Dítěte. Tady, v jednoduchosti Betléma, spočívá syntéza života církve. Tady je zdroj onoho světla, které ve světě přitahuje každého člověka k Sobě a národům ukazuje cestu k pokoji. 38
Setkání všech národů s Ježíšem Promluva před modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra – 6. ledna 2016
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnešní evangelní vyprávění o mudrcích z východu, kteří se do Betléma přicházejí poklonit Mesiáši, dodává slavnosti Zjevení Páně všestrannou šíři. Takový rozsah má církev, která si přeje, aby se všechny národy celé země mohly setkat s Ježíšem a zakusit jeho milosrdnou lásku. Kristus se teprve narodil, neumí ještě mluvit, ale všechny národy – zastoupené mudrci – se s ním již mohou setkat, poznat ho a klanět se mu. „Uviděli jsme hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“ (Mt 2,2), řekli mudrci Herodovi, jakmile přijeli do Jeruzaléma. Byli to vlivní mužové ze vzdálených krajů a jiných kultur, kteří se dali na cestu do izraelské země, aby uctili narozeného krále. Církev v nich odjakživa spatřovala obraz celého lidstva a slavností Zjevení Páně jako by uctivě chtěla dovést každého muže a ženu tohoto světa směrem k Dítěti, které se narodilo pro spásu všech lidí. Církev touží nalézt Ježíše a jeho milosrdnou lásku. O vánoční noci se Ježíš ukázal pastýřům – prostým a opovrhovaným lidem, možná i zločinci. Právě oni jako první vnesli trochu tepla do chladné betlémské jeskyně. Nyní z dalekých zemí přicházejí mudrci, které rovněž ono Dítě tajemně přitahuje. Pastýři a mudrci se velmi liší, avšak jedno je spojuje – nebe.. Betlémští pastýři ihned běželi za Ježíšem nikoli proto, že by byli výjimečně dobří, nýbrž protože v noci bděli a když pozdvihli zrak k nebi, uviděli znamení, vyslechli jeho poselství a následovali ho. Totéž učinili mudrci – pozorovali oblohu, spatřili novou hvězdu, vyložili si toto znamení a vydali se na cestu. Pastýři i mudrci nás učí, že k setkání s Ježíšem je nezbytné umět pozvednout zrak k nebi, nestahovat se do sebe a svého egoismu, nýbrž mít srdce a mysl otevřené vůči obzoru Boha, který nás neustále překvapuje, umět přijímat jeho poselství a odpovídat na ně s pohotovostí a velkorysostí. Když mudrci „uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10). Také pro nás je pohled na hvězdu velikou útěchou, neboť vnímáme, že jsme vedeni, a nikoli vydáni svému osudu. Onou hvězdou je evangelium, Pánovo Slovo. Jak říká žalm: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“ (119,115). Toto světlo nás vede za Kristem. Mudrci při svém následování hvězdy došli až na místo, kde byl Ježíš. A tam „spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,11). Jejich zkušenost nás vyzývá, abychom se nespokojili s průměrností a živořením, nýbrž abychom hledali smysl věcí a se zanícením zkoumali tajemství života. Učí nás, abychom se nedali pohoršit malostí a ubohostí, nýbrž abychom v pokoře rozpoznávali vznešenost a dokázali se jí poklonit. Kéž nám Panna Maria, která přijala mudrce v Betlémě, pomáhá, pozvednout zrak vzhůru, dát se vést hvězdou evangelia, abychom potkali Ježíše, uměli se pokořit a klanět se mu. Tak budeme moci druhým lidem přinášet paprsek jeho světla a sdílet s nimi radost z cesty. Dnes vyjadřujeme duchovní blízkost bratrům a sestrám křesťanského Východu – katolíkům i pravoslavným. Mnozí z nich zítra slaví Narození Páně. Kéž je zastihne naše přání pokoje a dobra – a také silný potlesk jako náš pozdrav…“. Slavnost Zjevení Páně je ve světě také Světovým misijním dnem dětí, jehož téma letos zní „Chudí jako Ježíš". Je to svátek dětí, které svými modlitbami a oběťmi pomáhají potřebným vrstevníkům, a tak s stávají misionáři a svědky bratrství a sdílení.“ 39
SVATÍ V MILOSRDENSTVÍ VYSLUHOVATELÉ MILOSRDENSTVÍ
Sv. Jan Maria Vianney, farář arský (1786-1859) Mezi všemi "milosrdnými" zasluhují zvláštní úcty ti, kteří byli povoláni vysluhovat svátost Božího milosrdenství a svatě tento svůj úkol naplnili. Takové bylo přesvědčení svatého faráře arského, který často rád opakoval: "Kněz je láskou Ježíšova srdce". A dodával: "Dobrý pastýř, pastýř podle Božího srdce, je největším pokladem, jaký může dobrý Bůh udělit farnosti a jedním z nejvzácnějších darů božského milosrdenství". Tradiční a v tomto ohledu oblíbené biblické obrazy byly v jeho kázáních nejen časté, ale nabývaly mimořádné životnosti a realizmu: "Náš Pán - vysvětloval farníkům - je na zemi jako matka, která nese v náručí své děťátko. Toto dítě je zlé, dává matce kopance, kouše ji, škrábe, ale matka si toho nevšímá, Ví, že kdyby mu povolí, dítě spadne, nedokáže samo chodit. A tak je to s našim Pánem. Snáší všechno naše trýznění, snáší veškerou naši aroganci, odpouští nám všechna naše bláznovství, a bez ohledu na naše počínání má s námi soucit". Tu a tam se svatému faráři stávalo, že potkal zoufalého kajícníka, který pochyboval o Božím odpuštění, u vědomí, že se znovu dopustí hříchu. Tehdy dával tuto neuvěřitelnou a vznešenou odpověď: "Dobrý Bůh ví všechno. Ještě než přikleknete ke zpovědnici už ví, že znovu zhřešíte, a přesto ván odpouští. Jak velká je láska našeho Boha, která jde až tak daleko, že se přiměje svobodně zapomenout budoucnost, jen aby nám odpustila". A když slyšel chvály, že do jeho farnosti proudí z celé Francie zástupy hříšníků, prahnoucích po odpuštění, upřesňoval: "Není to hříšník, který se vrací k Bohu, aby ho prosil za odpuštění, ale je to sám Bůh, který běží za hříšníkem a dává mu vrátit se k Němu." 40
Sv. Leopold Mandič (1866-1942)
Totéž se odehrávalo v italské Padově v první polovině 20. století ve zpovědnici kapucínského bratra, pocházejícího z Chorvatská - Leopolda Mandiče, jehož zpovědnice byla stále obležena kajícníky. Skoro třicet let trávil dvanáct až patnáct hodin denně ve skrytu své cely-zpovědnice, naslouchaje a odpouštěje hříšníkům ve jménu Božím. S ohledem na svou malou postavu a své velmi pokorné vystupování, našli se i mezi jeho spolubratry takoví, kteří ho podceňovali. Říkali, že je "neznalým zpovědníkem, příliš širokých rukávů (velkorysosti), který rozhřeší všecky bez rozdílu". Kdosi ho s pohrdáním označil za "frátra, co rozhřeší všechny". Přesto byl nejvíce vyhledávaným. Skromně se omlouval: "Říkají, že jsem příliš dobrý, ale když si někdo přede mnou klekne, není to dostatečný důkaz, že chce dosáhnout Božího odpuštění?" "Pohleď - říkal jednomu spolubratrovi - On sám nám dal příklad! Nejsme to my, kdo za duše zemřel, to On prolil svou božskou krev. S dušemi musíme jednat tak, jak nás svým příkladem naučil On". Při jiné příležitosti vysvětloval: "Kdyby mě Ukřižovaný káral pro mou "velkorysost", odpověděl bych mu: "Tento špatný příklad, jste mi, Pane, dal vy! Já jsem ještě nedospěl k takovému šílenství, abych za duše zemřel!" A přece měl tento tak dobrý a otcovský frátr tajemství: právě on, který přijímal všechny, těšil je a všem dával jistotu nekonečného Božího milosrdenství, zakoušel sám pro sebe stálý zdrcující strach z Božího soudu, i když sám pokorně připouštěl, že se nikdy nedopustil těžkého hříchu, takže mohl říci: "Cítím se ještě dětskou duší!" Po pateru Leopoldovi se tedy žádalo, aby žil a zakoušel i pro své kajícníky, celou dramatickou a bolestnou krásu této svátosti. V posledních letech byl tak zneklidněný, že mnohdy celé noci proplakal a doléhala na něj nevýslovná hrůza, takže jako Ježíš v Getsemanech hledal nějakou spřízněnou duši, která by mu byla nablízku. Svědkové vypověděli, že i na smrtelném lůžku, "vypadal jako Ježíš na kříži, když na něm spočívaly všechny hříchy světa a cítil se nebeským Otcem opuštěný". Zcela ho uklidnilo jen slovo jeho zpovědníka, když na něm spočinula stejná milost odpuštění jakou rozdílel jiným. Nebyla to žádná psychologická křehkost či senilní slabost, nýbrž zcela mimořádné rozhodnutí Ježíše dát mu podíl na dramatu svého utrpení. Jiní mohli diskutovat o problému neřešitelného vztahu mezi Božím milosrdenstvím a jeho spravedlností, zatímco pateru Leopold bylo dáno jej prožívat s Ukřižovaným Ježíšem. Proto hříšníkům vyhrazoval veškeré milosrdenství, 41
zatímco ve svém srdci uchovával všechna práva Boží spravedlnosti, takže potom, co hříšníkům odpustil - říkával: "Pokání vykonám já!" Není snadné vysvětlit slavné a těžké poslání, které Bůh svěřil pateru Leopoldovi - žít a zakoušet (i pro své kajícníky) celou dramatickou a bolestnou krásu této svátosti, tak často křesťany opomíjené. Příliš mnozí totiž zapomínají, že spolu s eucharistii je žhoucím srdcem křesťanství. Každému křesťanovi je třeba neúnavně opakovat: tajemství vykoupení se týká právě tebe, právě tvé nezbytnosti spásy, tvého osudu! Ve svátosti smíření můžeš mít osobní podíl na událostech Krista utrpení: nejprve vědomím, že jsi ukřižoval Pána života (vyznání hříchů), pak vděčností, díkůvzdáním a adorací (v odpuštění). Právě tady Ježíšova krev prolitá na kříži sestupuje přímo do tvé duše. "Bůh dává přednost pokořující se chybě před pyšnou dokonalostí." „Celým důvodem mého života musí být Boží plán, tj. abych i já svým způsobem přispíval k tomu, aby se jednoho dne podle příkazu božské Moudrosti, která všechno uspořádává s pevností a mírností, východní odpadlíci vrátili ke katolické jednotě. Musím být stále připraven k práci. Narodili jsme se, abychom vynakládali úsilí, a odpočineme si v ráji. Jsem povolán k záchraně svého lidu, tj. slovanského lidu, a současně jsem povolán k záchraně duší, především prostřednictvím služby svátosti pokání.“ (sv. Leopold Mandič) Svatí posvěcují místo, kde žili. Tak jako František z Assisi svou poustevnu, Antonín Padovu, Jan Vianney Ars, Pius z Pietrelciny San Giovanni Rotondo. V Padově není jen bazilika svatého Antonína. Je zde i malá cela/zpovědnice v klášteře kapucínů na náměstí Svatého Kříže, která se stala předmětem zájmu. Zde sv. Leopold Mandič vyslechl během třiceti bezpočet hříšných příběhů. Toto "místečko" zůstalo nepoškozeno při leteckém náletu dne 14. května 1944, jak malý kapucín předpověděl: "Kostel a klášter budou zasaženy bombami, ale ne tato cela. Zde Bůh projevoval milosrdenství duším: musí být uchována jako památník jeho dobroty". Život svatého zpovědníka byl uzavřen na ploše těch několika metrů čtverečních. Není snadné vyprávět o jeho životě, protože byl příliš prostý a skrytý před věděním světa. Narodil se 12. května 1866 v Herzog Novi, v Dalmácii, při vstupu Katarské úžiny do Adriatického moře, jako poslední z dvanácti dětí. Dějiny tohoto místa byly velmi pestré. Před r. 1538 patřilo ale do Turecka, od r. 1687 do Benátské republiky, pak se od r. 1814 stalo součástí Rakouska, od r. 1918 patřilo k Jugoslávii a nyní od r. 1994 patří do Bosny a Hercegoviny. Dům, ve kterém se Bohdan narodil, byl vlastně palácem po bohatých předcích, jeho rodiče však žili na hranici chudoby. Jejich bohatstvím však byly děti a křesťanské ctnosti. Pokřtěn byl dne 13. června jménem Bohdan (tj. Bohem daný). Jeho otec Petr Mandič, který byl rybář a obchodník tzv. paron de nave (tj. doslova: pán lodi) se oženil se Carlotou Zarevičovou, která byla stejně jako on přesvědčená katolička. Na matku vzpomínal Bohdan často a rád. Říkával: "Byla to osoba mimořádně soucitná. Za to, čím 42
jsem, vděčím především jí". Byl to citlivý, soustředěný, velmi inteligentní chlapec, který se zajímal jen o školu a kostel. Dětské hry mu však pochopitelně nebyly cizí. Jednou hrál s kamarády na pláži před domem kuličky. Hráli o měďáky a jeden z jeho kamarádů stále prohrával, až se dostal do situace, že už neměl žádné mince a ze zlosti vykřikl škaredou nadávku. Malého Bohdana to velmi mrzelo a vyndal tedy z kapsy všechny mince, které měl a nabídl je tomuto chlapci se slovy: To všechno může být tvoje, když mi slíbíš, že už taková slova nebudeš používat. Stiskli si ruku, a bylo dojednáno. To byla jedna z prvních obětí budoucího bratra kapucína, které rád přinesl pro věc přátelství a jednoty mezi lidmi. V šestnácti letech dne 16. listopadu 1882 vstoupil do kapucínského semináře v Udine. Bohdanovo kapucínské povolání se zrodilo ze silné apoštolské touhy. Začínal takto svou cestu, aby se jako misionář vrátil "mezi svůj lid". Impulsem k aktivnímu apoštolátu byly rovněž františkánské oslavy započaté papežem Lvem XIII. Během dvou let, které strávil v Udine se snažil tichem a sebecvičením upravit svou řečnickou vadu, příšernou překotnost, která byla překážkou v jeho touze po komunikaci, vyvěrající ze srdečné a extrovertní povahy. Brzy se stal všestranným vzorem. Zkušební rok strávil v Bassano del Grappa (Vicenza), kde dne 2. května 1884 přijal spolu s kapucínským hábitem jméno bratr Leopold. Následovalo tříleté studium filozofie v Padově, od roku 1885 do 1888. Dne 18. června 1887 – jak on sám zapsal – poprvé uslyšel hlas Boží, který k němu promlouval o návratu východních odpadlíků ke katolické jednotě. A tento cíl se stal základní orientací jeho života, ústředním motivem jeho tužeb, smyslem jeho poslání. Na podzim roku 1888 přesídlil do kláštera Nejsvětějšího Vykupitele v Benátkách, poblíž Židovského ostrova (Giudecca), kde strávil dva roky teologických studií. Poté byl vysvěcen na kněze dne 20. září 1890 v kostele Panny Marie Ochránkyně Zdraví v Benátkách. Zde přichází jeho další velká oběť. Představení mu totiž nedovolili, aby šel do své rodné obce sloužit primiční mši svatou. Zpracoval to v sobě, přijal to, a jeho osobní přítomnost musel nahradit obraz, který místo sebe poslal. Po vysvěcení se mu zdálo, že naplnění jeho misionářského snu se již přiblížilo. Ihned požádal představené, aby jej vyslali jako misionáře na Východ. Ale odpověď byla zamítavá. Jeho koktavost byla příliš výrazná a navíc byl velmi malého vzrůstu. Představení jej tedy nepovažovali za vhodnou osobu. I další opakované žádosti byly zamítnuty. Stáhl se do poslušného ticha, do tajemství modliteb za jednotu, do polostínu zpovědnice. Ta se nyní měla stát jeho polem pro misionářské působení a úsilí o smiřování, které tolik toužil přinést do rodných krajin. Bylo to pole mnohem rozlehlejší než vysněné východní země. Jeho každodenní mše, prožívaná jako ekumenické úsilí, prohlubovala světlo jeho poslání, které z něj pak pronikavě a moudře vyzařovalo ve zpovědnici. Během sedmiletého pobytu v Benátkách, kdy stále rostlo jeho ekumenické nadšení, se on, i když malý a nemotorný, stal ve svém hábitu vztažným bodem, skutečným mistrem ducha s mimořádnými dary Ducha. Tříletý pobyt v malém hospici v Zaře se mu jevil jako přiblížení jeho ekumenickému ideálu. Přestože nevykonával žádnou přímou činnost, musel se zde cítil jako ve svém živlu, ideálně blízko svému lidu. Ale potom byl povolán do Itálie, do Bassana, kde strávil pět let v plné činnosti jako zpovědník a v modlitbám a studiu svých oblíbenců sv. Tomáše a sv. Augustina. V roce 1905 byl na rok poslán jako místní vikář do kláštera Capodistria. Pak byl znovu povolán do Itálie, kde strávil tři roky v Thiene (Vicenza) u mariánského poutního kostela na hoře Olmo (Montolmo). Zde byl animátorem několika skupin františkánských terciářů, 43
a v noci trávil mnoho hodin modlitbami, jejichž intenzitu ještě zesílil po posměšném žertu, který si z něj ztropily tři mladé dělnice a kvůli kterému mu bylo dočasně odňato zpovědní pověření. Zdálo se mu, že se celý svět zhroutil: jeho povolání na Východ, touha po aktivním apoštolátu, veřejně prospěšné služby. Byl pouhým drobným bratrem a nehodil se na nic jiného než na zpovídání. A teď i z toho byl odvolán. Sebezapírání a mystické odevzdání se do modlitby, které ho současně roztrpčovalo i povznášelo. Když byl v roce 1909 přeložen do Padovy, představení mu svěřili vedení studentů a výuku patrologie (nauky o učitelích Církve prvních dob) a jeho se zmocnilo nové apoštolské nadšení a toužil se věnovat kázání vycházejícímu z jeho četby a výuky. Byl hluboce zasažen zjištěním, že mnozí kněží a věřící se v kázání honosili pohanskou vzdělaností. Přestože kvůli své koktavosti neměl dar slova, uměl zasadit do srdcí mnohých lásku ke kázání vycházejícím z evangelia. Toto období naplněné studiem a výučováním v Padově představovalo dramatický vrchol jeho misionářského a ekumenického poslání, které se proměnilo v hrdinské nabídnutí sebe samého jako oběti a holokaustu (zápalná oběť). V lednu 1911 psal svému duchovnímu vůdci, který mu následně odpověděl: "Buďte si jist, že tento postoj modlitby a oběti před nebeským Otcem přinese velký prospěch odpadlým národům." Dne 19. listopadu 1912 se nabídl jako obět za své studenty. Tyto hrdinské činy představovaly rozhodný okamžik jeho života, začátek nového duševního rozměru. Nyní už si Otec Leopold zvolil postoj ustavičné oběti, formou naprosté poslušnosti, která získala jezuitský nádech a mystiky sebezapírání snášeného s veškerou bohatostí jeho silného dalmatského lidství. Bylo mu tehdy již čtyřicet sedm let. Bylo pro něj těžké nahradit své sny o misionářském apoštolství utrpeními přijatými v souladu s Kristem a sv. Františkem. Jeden z životopisců o něm píše: "Nabízel svým žákům, kajícníkům, přátelům vše co mohl ze sebe nabídnout – tělesně i bytostně. Život byl dán zcela v sázku: dán v sázku, protože vyhozen." Dne 20. června 1912 byl v kapucínském klášteře v Padově posvěcen boční oltář Neposkvrněného Početí Panny Marie, který byl velmi blízko jeho zpovědní cely. Od té doby tam sám často chodil ve volných chvílích, a také svým kajícníkům doporučoval, aby se tam na zpáteční cestě po zpovědi zastavili. Pannu Marii oslovoval něžně benátským nářečím: "Parona benedeta" (požehnaná Paní) a vznikl tak protějšek k oslovení Krista, kterého rovněž oslovoval "Paron benedeto" (požehnaný Pán). Ke všem utrpením, které přinášel věk a nemoci říkával: "Když to tak "Paron" chce, je to jistě správné". Když byl v roce 1914 zproštěn vedení studentů, jeho budoucí život se stal mučednictvím zpovědní služby, byl jakoby ukřižován ve zpovědnici, zde realizoval své touhy po sjednocení. Jeho srdce však zůstalo stále na Východě. Proto opakovaně odmítal italské občanství, i když kvůli tomu byl během první světové války nucen k pobytu v exilu a v letech 1917–1918 musel putovat po jižní Itálii, od jednoho kláštera k druhému, jakožto občan habsburské říše, která tou dobou byla s Itálií ve válce. Když byly v roce 1923 Istrie a Quarnato připojeny k Itálii, otec Leopold byl jmenován jako zpovědník do Zary. Naplnila jej nepopsatelná radost. Možná to bude obrat k lepšímu. Ihned se přestěhoval do místa svého nového určení, ale zanedlouho, 16. listopadu, byl znovu povolán do Padovy. Jeho nečekaný objezd rozrušil velké množství kajícníků, kteří se obrátili na biskupa Eliu Dalla Costa ministr provinciál Odorik z Pordenone byl nucen povolat maličkého bratra zpátky. Ten pak pokračoval ve svém tichém mučednictví, trochu zmírněném v roce 1924 kurzem chorvatštiny pořádaném v Benátkách pro mladé bratry. Doufal, že si vyškolí 44
skupinu misionářů pro východní země, proto doplňoval svou výuku apoštolskými hlásáními. Bylo mu padesát pět let. Dne 13. listopadu 1927 zapsal na kousek papíru další ze svých nespočetných slibů ve věci návratu východních odpadlíků k jednotě s katolickou Církví. Do jeho zpovědnice mířili lidé všech stavů: malí i velcí, učenci i nevzdělanci, věřící, kněží, klerici i laici. Uzavřený ve svém pokojíčku o rozměrech dva na tři metry, s okénkem jen špatně chráněným proti rozmarům počasí a vedoucím na těsný dvorek, kde byl vzduch k zalknutí, sloužil Otec Leopold až do smrti službou smíření a milosrdenství. Jeho Východem byla každá duše, která přišla požádat o jeho duchovní pomoc. On sám 13. ledna 1941 napsal: "Kterákoliv duše, která bude potřebovat moji službu, bude pro mě Východem". Zpovídal deset až dvanáct hodin denně, nedbal chladu, horka, únavy, nemocí. "Buď klidný – říkával svým kajícníkům – polož všechno své trápení na má ramena, postarám se o to," a bral na sebe pokání, modlitby, noční bdění, půsty a bičování až do krve. Kajícníkům radostně chodil vstříc. Někteří se zdráhali vstoupit do jeho ubohé celičky, a tak na ně již zdaleka volal: "Jen pojďte, můj pane, jen pojďte… a přijměte místo!" Jistý kajícník to jednou špatně pochopil a po příchodu do zpovědní místnosti si omylem sedl do křesla, ve kterém sedával zpovědník. P. Leopolda to nevyvedlo z míry a klidně k němu přiklekl a naslouchal mu v kleče na kolenou! Po zpovědi P. Leopold s oblibou říkával: "A přijďte zase… budeme jistě dobří přátelé!" A kdykoli se při zpovídání s kajícníkem řádně zapotil, říkával: "Velice vám děkuji, děkuji mnohokrát." Byl obviňován z laxismu, neboli nedostatečné přísnosti na kajícníky a musel proto snášet mnoho protivenství. On však vždy ukazoval na Kříž a s obdivuhodnou zkušeností mluvil o Božím milosrdenství: "Jestliže mě Ukřižovaný nařkne z toho, že patřím k "širokým rukávům" odpovím: Tento smutný příklad, blahoslavený pane, jste mi dal vy. Já jsem ještě nedospěl k šílenství chtít zemřít za duše!" Ale příběh jeho zpovědního působení by byl nádhernou poemou, radostným tancem charismat a milostí i zázraků, které by byly na dlouhé vyprávění. Jeho obětní duch byl již připraven k poslednímu obětování. Na konci podzimu 1940 se jeho zdraví výrazně zhoršilo a bylo to stále horší. Na začátku dubna 1942 byl hospitalizován v městské nemocnici. Snažil se přehlížet, že má nádor na jícnu. V klášteře pokračoval ve zpovídání. Ze smrti měl ale strach a bolest jej stravovala. Dne 29. července 1942 zpovídal bez chvíle odpočinku a vyzpovídal 50 kněží a potom strávil celou noc na modlitbách. Ráno 30. července při přípravách na mši omdlel. Přenesli jej na lůžko, přijal svátost pomazání nemocných a zesnul opakuje neustále poslední slova modlitby Zdrávas Královno, s rukama vztaženýma k nebi téměř jakoby kráčel čemusi vstříc. Celá Padova se shromáždila kolem jeho tělesných ostatků a pohřeb byl skutečným triumfem. O třicet čtyři let později, 2. května 1976, jej papež Pavel VI. prohlásil blahoslaveným a 16. října 1983 jej papež Jan Pavel II. zapsal mezi svaté. Sochař Otmar Oliva zhotovil velmi zdařilou bronzovou sochu tohoto světce, kde je znázorněn jako sedící na židli při zpovídání. Kopie této sochy umístěné v děkanském kostele ve Šternberku byla darována také Svatému Otci Janu Pavlu II. a nachází se v kapli Centro Aletti v Římě. 45
Pater Leopold Slova Tomáše kard. Špidlíka, SJ provázející dílo akademického sochaře Otmara Olivy, jež chtějí být hudbou, která by zněla v uších těm, kteří se vpijí očima do viditelných barev a forem, aby se jim pak oba vjemy slily v jediné „slovo“, které je mostem mezi dušemi a srdci, setkávajícími se v duchu a kráse. Mnoho je těch, kdo mluví, málo však je těch, kdo chtějí slyšet, kdo naslouchají. Ty pak vyhledáváme. P. Leopold Mandič byl drobné postavičky, většinu své činnost strávil tím, že v Padově sedával shrbený ve zpovědnici a naslouchal. Gesto dvou rukou na soše nám ukazuje, že slyšel na dvě strany. Slyšel hlas lidí, kteří k němu přicházeli, a současně slyšel hlas Boha, který byl s ním. V dějinách církve bylo mnoho duchovních otců. Jejich privilegiem bylo, že znali Boha a znali srdce člověka. Obě tyto znalosti se získávají cestou, která je jiná než metoda vědy a techniky. Osoby božské i lidské nejsou předmětem výzkumů a experimentů, vede k nim cesta důvěry. Srdce člověka se získává láskou. Láska slyší jeho tlukot. Srdce bije ozvěnou stvořitelského slova Božího. Na počátku v ráji Bůh oslovil Adama a ten mu odpovídal. Začal božsko-lidský dialog. Zpovědník, jako je zde P. Leopold, sedí skrovně uprostřed, aby pomohl obnovit přímý rozhovor člověka se Stvořitelem. Proto má ucho nakloněno na obě strany. Podobá se překladateli, který zasáhne jenom tam, kde se Boží slovo stalo člověku nesrozumitelným. Snad žádná doba neplýtvala slovy jako dnešní. Proto se lidská řeč podobá zvadlým listům, které unáší podzimní vítr. Socha P. Leopolda nás učí pravému dialogu, který spojuje lidi mezi sebou a Tvůrcem. 46
Presbytář kaple římského Centra Aletti. Anni Paulini Peregrinatio, 28. 6. 2009 (vzadu sv. P. Leopold). Na oltáři dary pustiměřských poutníků Tomáši kardinálu Špidlíkovi k 90. narozeninám.
Výjev v koridoru krypty baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, vyjadřuje dobu, kdy kultura prosazuje svou nezávislost na jednotě ducha a činnosti, která byla po předchozí staletí určována náboženstvím, a směřuje přímo k rozvíjení se v protikřesťanském smyslu. Pater Pio udržuje spoustu vztahů s mnoha lidmi kultury (Diario 228; Crocifisso 433; Sandali 352s). Přicházeli k němu všichni: slavné herečky, velcí režiséři, spisovatelé, básníci, vědci, ... protože promlouval přímo k duši toho, koho měl před sebou. V křesťanském prostředí se dnes často má za to, že k navázání vztahu s představiteli kultury, je třeba být kompetentní v jejich oboru, téměř s tajnou přáním sklonit je takto k jisté zřejmosti, kterou jsou nuceni přijmout. Je jasné, že pokud se chce vést dialog s fyzikem o otázkách fyziky, je třeba být fyzikem, ale máme-li mluvit o otázkách duchovních není třeba být fyziky, nýbrž lidmi duchovními. Pater Pio se zabýval člověkem, aby jej postavil před Krista („Když se ujmu duše, neopustím ji, dokud ji nepřivedl před Krista a Marii“) a dává poznat, že svět prahne po duchovních otcích. Mezi světci, kteří kolem sebe ve XX. století shromáždili nejvíce věřících, jsou dva zpovědníci: Leopold Mandič a pater Pio. Oba tito kapucíni měli svá omezení: pater Pio neměl jistě snadnou povahu a Leopold Mandič měl špatnou výslovnost, kulhal, byl malé a křehké postavy. A přece tyto dvě postavy jedinečným způsobem spojily svůj život s historickým děním své doby, a právě pro jejich schopnost naslouchat všem, jak prostým lidem, tak nejvytříbenějším intelektuálům, k nim lidé přicházeli, aby poznali něco z jejich života. Lidé kolem patera Pia sedí, protože mu rádi naslouchají, zatímco on povstává ze židle a žehná jim. Právě požehnání je velkým gestem, které pater Pio dělal i k nevěřícím. 47
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
POUTNÍ ZASTAVENÍ MARIE MENŠÍKOVÉ Z PODIVIC
SOTTO IL MONTE - San Giovanni XXIII. Sobotní odpoledne, 20. června 2015, druhý den naší pouti, se vydáváme do rodiště Angela Giuseppe Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Narodil se 25. listopadu 1881 v Sotto il Monte, jihozápadně od Bergama, ve velmi chudé rodině pachtovních rolníků jako čtvrtý ze třinácti dětí. Největším bohatstvím rodiny byla nezlomná víra, láska, naprostá důvěra v Boží prozřetelnost, každodenní společná modlitba, což byly zdroje naprostého klidu. Pozdější papež vždy vzpomínal na vzácnost těchto ctností, které se mu staly vlastními v prostředí rodiny, a o nichž říká, že patřily mezi „nejvzácnější a nejdůležitější skutečnosti, které podpírají a dávají vřelost mnoha dalším“, které poznal později. V jedenácti letech vstoupil do semináře v Bergamu. Tady uzrálo jeho rozhodnutí vyvinout veškeré úsilí pro to, aby se stal svatým, jak čteme opakovaně v jeho deníku „Deníku duše“, který začal psát v roce 1895, tedy ve svých čtrnácti letech a dokončil ho v jednaosmdesáti. Jak dlouhá a obdivuhodná to cesta ve službě Církvi! V první světové válce jako kaplan, pak diplomatické služby jako vizitátor v Bulharsku, pak apoštolský delegát v Turecku a Řecku, kde díky svým privilegiím papežského legáta a dobrým vztahům s diplomatickým sborem a papežskými představiteli dunajských zemí, dokázal pomáhat pronásledovaným židovským komunitám. Domluvil se šesti jazyky. V prosinci 1944 jej Pius XII. jmenoval apoštolským nunciem v Paříži, kde předal své pověřovací listiny 1. ledna 1945. Také ve Francii jej čekala velmi svízelná situace: ať politická, kvůli obviněním mnoha biskupů ze spolupráce s německou invazí; tak náboženská, kvůli otázce dělnických kněží. Také tady jeho obratnost, důvtip, prostota a vlídnost dokázaly vyřešit problémy a získat sympatie 48
Francouzů i celého diplomatického sboru. 12. ledna 1953 jmenoval papež Pius XII. nuncia Roncalliho kardinálem a tři dny nato, 15. ledna jej jmenoval benátským patriarchou. Program své pastýřské služby vyslovil již v první homílii v bazilice sv. Marka: „Chci být vašim přívětivým bratrem, starostlivým, vnímavým“. Nepořídil si ani motorovou loď ani gondolu podle tradice patriarchů, ale pro přesuny po laguně používal veřejných prostředků. V Benátkách se o něm říkalo: „Každý, kdo ho potká v benátských uličkách nabývá jistý dojem, že patriarcha pro něj má zcela zvláštní pozornost“. 28. října 1958 byl k překvapení všech - vzhledem k jeho pokročilému věku – zvolen v sedmasedmdesáti letech papežem a přijal jméno svého otce, patrona svého rodiště a evangelisty lásky: Jan. Neodkladně začal novým způsobem vykonávat své papežské poslání, veden svou vírou a radostnou povahou. Necelé dva měsíce po svém zvolení dal příklad praxe skutků tělesného milosrdenství: o vánocích navštívil nemocné děti v nemocnicích Ducha Svatého a del Bambin Gesù, a následujícího dne šel navštívit vězně v římské věznici Regina Coeli. Tři měsíce po svém zvolení, 25. ledna 1959, k všeobecné-mu překvapení oznámil v bazilice sv. Pavla za hradbami svolání XXI. Ekumenického koncilu, který pak dostal název II. vatikánský. 4. října 1962, přesně týden před zahájením koncilu, vykonal vlakem pouť do Loreta a do Assisi, aby se modlil za nadcházející koncil. Všechny sdělovací prostředky zdůrazňovaly mimořádný dosah této události. 11. října 1962 zahájil papež Roncalli v bazilice sv. Petra II. vatikánský koncil a ukázal přesné zaměření jeho cílů: nedefinovat nové pravdy či odsoudit omyly, ale obnovit Církev, aby se stala svatější a tedy schopnější k hlásání evangelia současnému světu; hledat cesty jednoty křesťanských 49
církví; vyzvednout to, co je v současné kultuře dobrého a otevřít novou etapu dialogu s moderním světem, hledaje především „to, co spojuje místo toho, co rozděluje“. 1. března 1963 mu byla udělena mezinárodní Balzanova cena za mír jako uznání jeho intenzívní činnosti pro zabránění konfliktům a ukázání cesty lidstvu pro pokojné soužití národů. Byl nazýván papež míru a pokoje a jeho pontifikát je jedním z nejvýznamnějších v moderních dějinách církve, i když trval necelých pět let. Druhého zasedání koncilu se však už nedožil. Zemřel 3. června 1963. Poté, co nás naučil žít, vydal svědectví, jak se ve světle víry umírá. Stal se tak příkladem jak umírá křesťan, jenž dal na světové úrovni zažít jednu z nejsilnějších duchovních zkušeností XX. století. Zármutek byl všeobecný. Kdosi, jenž papeže poznal a sledoval jeho službu Petrova nástupce, shrnul všeobecný dojem těmito slovy: „Papež Jan mi dal novým a útěšným způsobem objevit Boží otcovství“.
Provázená prohlídka památníku jeho rodiště promlouvá klidem, tichem v nádherné krajině. Cesta světla nás vede sloupořadím kovových stél nesoucích na stovkách destiček paměť vděčnosti všech italských diecézí i všeobecné Církve a světa. V muzeu v meditaci patříme na posmrtný odlitek tváře dobrého papeže, jeho roucha a relikviář. Svatořečen byl papežem Františkem spolu s bl. Janem Pavlem II., 27. dubna 2014. Naši pouť zakončujeme modlitbou u jeho sochy, v níž vyslovujeme prosbu:
"Svatý Jene XXIII., oroduj za nás." 50
