FARNÍ INFORMÁTOR SVÁTEK KŘTU PÁNĚ – 11. LEDNA 2015
Pán dá požehnání a pokoj svému lidu.
Poutníci na místě, kde Jan křtil. Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, rozpomeňme se na své přijetí za Boží děti a s důvěrou prosme: L: PANE, OBNOV NAŠI VÍRU. Za papeže Františka, aby jeho nadcházející druhá apoštolská cesta na asijský kontinent, přinesla Srí Lance a Filipínám poselství smíření, milosrdenství a soucitu. Za pokřtěné, za rodiče a kmotry, aby s radostí vyznávali víru v Boha Otce, který nás stvořil, v Boha Syna, který nás vykoupil a v Boha Ducha svatého, který nás posvětil. Za pokoj a mír na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Nigérii a všude, kde zuří války a nepokoje. Za věřící naší farnosti, aby pozorným nasloucháním Božímu Slovu živili své křestní povolání, posilovali ho modlitbou a osvědčovali skutky bratrské lásky. Za křesťany, aby slovem i životem vydávali svědectví o Ježíši Kristu, jediném Vykupiteli člověka a Spasiteli světa. Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy, jejíž pečeť na křtu přijali. K: Otče, skrze křestní vodu a pomazání Duchem svatým nás voláš k následování tvého Syna. Proměň nás v pravdivé svědky tvé slávy. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 11. - 18. ledna 2015 DEN
LITURGIE SVÁTEK
NEDĚLE 11. ledna
KŘTU PÁNĚ KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ
PONDĚLÍ 12. ledna
PONDĚLÍ 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 13. ledna STŘEDA 14. ledna ČTVRTEK 15. ledna PÁTEK 16. ledna SOBOTA 17. ledna
SV. HILÁRIUS, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
NEDĚLE 18. ledna
2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
STŘEDA 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. ANTONÍN, OPAT
PANNA MARIA, MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče, živou a + rodinu za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za +Marii PUČANOVOU, manžela a duše v očistci za + Moniku HAICHLOVOU a duše v očistci za + Kristýnu MAHDALOVOU, manžela, syna, živou a + rodinu za mír ve světě a za pronásledované křesťany za + Hedviku a Vojtěcha ADAMCOVY a dvoje rodiče za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Antonína PLISKU, sestru Ludmilu a duše v očistci za dar zdraví a Boží ochranu pro rodinu POLÁCHOVU za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod.
18.- 25. LEDNA: TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (4. 1. 2015)
PUSTIMĚŘ: 4.100,-Kč DRYSICE: 3.300,-Kč PODIVICE: 2.200,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN
1. Za vyznavače různých náboženství a za všechny lidi dobré vůle, aby společně usilovali o mír ve světě. 2. Za řeholníky a řeholnice, aby v tomto roce, který je věnován zasvěcenému životu, znovu objevili radost z následování Krista a s horlivostí se věnovali službě chudým. 3. Abychom plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali Boží vůli. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 18. - 25. ledna 2015 DEN
NEDĚLE 18. ledna
LITURGIE
2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PANNA MARIA, MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ
PONDĚLÍ 19. ledna
PONDĚLÍ 2. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 20. ledna STŘEDA 21. ledna ČTVRTEK 22. ledna
SV. FABIÁN, PAPEŽ A MUČ. SV. ŠEBESTIÁN, MUČEDNÍK
PÁTEK 23. ledna
PÁTEK 2. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SOBOTA 24. ledna
SV. FRANTIŠEK SALESKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
NEDĚLE 25. ledna
3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SV. ANEŽKA ŘÍMSKÁ, PANNA A MUČEDNICE SV. VINCENC, JÁHEN A MUČEDNÍK
OBRÁCENÍ SV. PAVLA, APOŠTOLA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Antonína PLISKU, sestru Ludmilu a duše v očistci 8.00 za dar zdraví a Boží ochranu DRYSICE pro rodinu POLÁCHOVU 9.30 PODIVICE za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod. 11.00 na poděkování za přijatá dobrodiní PUSTIMĚŘ s prosbou o Boží ochranu a 17.00 požehnání pro r. PŘIKRYLOVU za + Zdeňka ČERMÁKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 za + Antonína KOLÁŘE, DRYSICE manželku a děti 17.00 PUSTIMĚŘ za + Františku KOUTNOU, dvoje rodiče a duše v očistci 17.00 za + rodiče KLIMEŠOVY, PUSTIMĚŘ JANSKÉ a Boží požehnání 17.00 pro živou rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 PUSTIMĚŘ za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny a dar zdraví pro rodinu 8.00 za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN
1. Za vyznavače různých náboženství a za všechny lidi dobré vůle, aby společně usilovali o mír ve světě. 2. Za řeholníky a řeholnice, aby v tomto roce, který je věnován zasvěcenému životu, znovu objevili radost z následování Krista a s horlivostí se věnovali službě chudým. 3. Abychom plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali Boží vůli. DENNÍ MODLITBA APOŠTOLÁTU MODLITBY
Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení se tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 18. LEDNA 2015
Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s důvěrou prosme Boha Otce, aby se sklonil k pokorné modlitbě své Církve: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Za papeže Františka, aby jeho nadcházející druhá apoštolská cesta na asijský kontinent, přinesla Srí Lance a Filipínám poselství smíření, milosrdenství a soucitu. Za Církev, aby se na svět utrpení a násilí dívala očima Ježíše, který byl pohnut lítostí, když viděl potulující se zástupy, které byly jako ovce bez pastýře. Za pastýře Božího lidu a jejich spolupracovníky, aby po příkladu Jana Křtitele ukazovali na Ježíše Krista – Beránka, který snímá hříchy světa, a přijde soudit živé i mrtvé. Za mladé Církve i za ty s pradávnou tradicí, aby společně rostly a jako sesterské Církve si pomáhaly při výchově nových generací učedníků a apoštolů evangelia. Za všechny pokřtěné, aby odpověď na tíživou situaci světa nejistot nehledali v dění kolem sebe, ale v naslouchání Božímu slovu a jako Samuel poznali k čemu je Prozřetelnost volá. Za pokoj a mír na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Nigérii a všude, kde zuří války a nepokoje. Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva, která světlem víry zářila jejich pozemským krokům. K: Všemohoucí Bože, tys nám skrze svého Syna dal Ducha svatého, který v nás bydlí. Dej, ať máme před očima tuto svou důstojnost a v tichu modlitby dáváme zaznít hlasu tvého povolání. prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU KŘTU PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 55,1-11
Čtení z knihy proroka Izaiáše. "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko! Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi. Jeho jsem národům ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů. Přivoláš národy, které neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho. Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal." ŽALM IZ 12,2-6
Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy. Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména! Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele. 2. ČTENÍ – 1JAN 5,1-9
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme svědectví lidské, tím větší platnost má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu. EVANGELIUM – MK 1,6-11
Slova svatého evangelia podle Marka. Jan kázal: “Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.” V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!” 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Svátost křtu Narození a křest dítěte patří k sobě. Stalo se již letitou praxí v křesťanských rodinách. Stejně tak i liturgická oslava Narození Ježíše Krista (vánoce) vrcholí jeho křtem v řece Jordánu, i když s časovým odstupem asi 30 let. Je to již dávno, co jsme byli pokřtěni. Většina z nás si to nepamatuje, byli jsme nemluvňata. Máme možná fotografie z té události, někteří z vás starších ani to ne. Proč se tedy vracet k tomu, co bylo kdysi a ztrácí na aktuálnosti, stejně jako pro maturanta není aktuální jeho zápis do první třídy? My se dnes nebudeme vracet do minulosti, ani nebudeme připomínat, co křest všechno působí, ale spíše se chceme zamýšlet nad tím, jaký je rozdíl mezi námi, křesťany, a nekřesťany; co naše křesťanství, náš křest, znamená pro můj každodenní život a jak správně vychovávat v křesťanské víře. Na první otázku: jaký je rozdíl mezi pokřtěným a nepokřtěným člověkem je odpověď jednoduchá. I v povědomí lidí však stále přetrvává mínění, že pokřtění to jsou ti dobří a nepokřtění jsou ti špatní. To pak nás vede k určitému elitářství, pohrdání druhými a k naprostému nepochopení, co vlastně křest je. Z pohledu Božího ovšem není rozdíl mezi křesťanem nebo pohanem. Bůh miluje všechny lidi stejně. I svatý Petr to jasně napsal: „Bůh se nedívá na to, co kdo je, ale jaký je, co dělá. Tedy křest není pojistka do nebe, jak si to někteří myslí, když si říkají: no raději necháme dítě pokřtít, ať máme klid, co kdyby po smrti něco bylo. To je jistě formální, matrikový křest. A takových křesťanů máme většinu. Bůh nás tedy všechny lidi bez rozdílu miluje stejně. Ovšem aby láska byla úplná, neobejde se bez opětování – musí být oboustranná. Křtem si tedy uvědomujeme, že Bůh nás miluje a snažíme se Boží lásku opětovat tím, že usilujeme o šíření Božího království kolem sebe. V tomto smyslu je křest aktuální stále – každý den a každou hodinu – rozhodovat se pro dobro, varovat se zla – to je křestní slib, jenž máme dennodenně naplňovat. A tak začíná velké dobrodružství s našim Pánem, kdy zakoušíme Jeho lásku ve svém životě a odpovídáme na ni. To je štěstí křesťanova života. Jedině v tom se lišíme od nevěřících, kteří toto vědomí nemají. To je také důvod, proč máme být vděční Bohu i všem, kteří toto vědomá nemají. To je také důvod, proč máme být vděční Bohu i všem ostatním (rodičům, kněžím, ....), kteří nás k víře přivedli. Podívejme se však dnes také na Ježíšův křest. Pán Ježíš nepotřeboval být pokřtěn, hříchy neměl, ale řadí se mezi hříšníky. I Jan Křtitel je v rozpacích, brání se Božího Syna pokřtít. Ježíš však trvá na svém. V okamžiku křtu sestupuje na něho Duch svatý a z mladého syna tesařova se stává hlasatel Božího království, který je mocný slovem i 4
činem. Ne že by jím předtím nebyl, ale teprve po křtu v Jordáně se začal takto veřejně projevovat. Všimněme si dnes více působení Ducha svatého, který se vlastně „trojím vstupem“ projevil i v životě Ježíše Krista. Poprvé to bylo v okamžiku vtělení, kdy archanděl Gabriel předložil Boží plán nazaretské dívce Marii, která se ptala, jak se to všechno stane. Dostává odpověď: „Duch svatý na tebe sestoupí“. Mariiným souhlasem se Slovo stává tělem. Druhý vstup Ducha svatého si připomínáme dnes; už ne soukromý, ale veřejný, protože všichni slyšeli Boží hlas z nebe. A do třetice Duch svatý sestupuje na apoštoly ve večeřadle a z ustrašených nevzdělaných učedníků se stávají nejen horliví hlasatelé Božího království, ale i autoři novozákonních knih. Duch svatý vstupuje i do našeho života. Sestupme dnes s Ježíšem alespoň virtuálně do Jordánu. Také nám všem Duch svatý říká: Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera. Mám tě rád Josefe, Vašku, Marie, Karlo a nikdy se to nezmění. Bůh nás všechny miluje, i když zhřešíme a ze správné cesty ustoupíme. Kéž bychom, drazí přátelé, o tom nikdy nepochybovali, denně si to připomínali a tuto Boží lásku opětovali. To je nakonec smysl a náplň života křesťana – opětovat lásku Boží. Víra v Boha a křesťanství má být pro nás velkou radostí, nikoliv nějakým chomoutem či povinností. Naše víra nám totiž pomáhá zkvalitňovat naše lidství, formuje nás v lepší rodiče, prarodiče, děti, studenty. Kéž bychom k tomu všichni dospěli a takto víru předávali dětem. Křest je tedy pozvání, povolání, které je možné přijmout, nepřijmout ba dokonce promarnit. Vychovat ve víře, předat víru, je nelehký úkol, který mají především rodiče ke svým dětem. Cílem křesťanské výchovy je vychovat lidsky zralého člověka. Nesprávná křesťanská výchova totiž může vést k pravému opaku. Nejednou si některá maminka povzdechla: tak jsem byla ráda, že si moje dcera našla kluka z dobré katolické rodiny a z něho se vyklubal po svatbě takový darebák. Po válce se svět s úžasem dověděl, že velitel koncentračního tábora v Osvětimi pocházel z dobré křesťanské rodiny – byl pokřtěn, přísně nábožensky vychován, doma poslouchal jako hodinky. Nebo známá popová zpěvačka Madona se také netají tím, že byla přísně vychovávána v katolické víře. Rodiče si totiž myslí, že cílem výchovy je vychovat děti poslušné. To však platí u psa, ne u dítěte. U dítěte je cílem výchovy nejen poslušnost, ale především svědomitost. Naučit děti rozeznávat co je dobré a špatné. A naučit je i podle toho jednat, aby se dovedli sami rozhodnout pro to, co je dobré. A tak si pamatujme, že křesťan je člověk svědomitý – umí dobro rozeznat a dobro dělat. Pokud se nám to podaří, víru jsme předali. Co to pomůže, když se někdo chlubí tím, že ještě umí Confiteor, když jako kluk ministroval, ale jeho život o tom nesvědčí? Udělejme tedy tečku za dobou vánoční, a to, že Bůh nás miluje, náš křest je toho viditelným důkazem a my máme tuto Boží lásku opětovat tím, že křest žijeme, zla se varujeme, o dobro usilujeme a v něm rosteme. Amen. 5
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1SAM 3,3B-10.19
Čtení z první knihy Samuelovy. Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: „Samueli!“ On odpověděl: „Tady jsem.“ Běžel k Elimu a řekl: „Tady jsem, volal jsi mě.“ On pravil: „Nevolal jsem tě, vrať se a spi.“ Šel tedy spát. Hospodin zavolal podruhé: „Samueli!“ Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: „Tady jsem, volal jsi mě.“ On odpověděl: „Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi.“ Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: „Hle, tady jsem, volal jsi mě.“ Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: „Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: ‚Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá‘.“ Samuel tedy šel spát na své místo. Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: „Samueli, Samueli!“ A Samuel řekl: „Mluv, tvůj služebník poslouchá.“ Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar. ŽALM 40
Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. – Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu. V obětních darech si nelibuješ, – zato jsi mi otevřel uši. – Celopaly a smírné oběti nežádáš, – tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno: – Rád splním tvou vůli, můj Bože, – tvůj zákon je v mém nitru.“ Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, – svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine! 2. ČTENÍ – 1 KOR 6,13C-15A.17-20
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem. EVANGELIUM - JAN 1,35-42
Slova svatého evangelia podle Jana. Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála). 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Setkání s Ježíšem proměňuje Třikrát dnes zaznělo „slyšeli jsme Slovo Boží“, a pokud jsme byli dobrými posluchači, snadno bychom našli jednotící myšlenku plynoucí ze všech čtení a ta zní: Bůh volá člověka k následování. Nejprve je to mladičký Samuel, k němuž Bůh promlouvá v noci, tiše, ale přesto zřetelně a jasně. Byl povolán za proroka, abys sděloval Boží vůli izraelskému lidu. Apoštol Pavel nám ve druhém čtení připomněl, že oddanost Bohu má zahrnovat celého člověka.. nejen náš duch, ale i naše tělo má být vtaženo do oslavy Boží. Je třeba i skutků. Evangelium pak líčí povolání mladých mužů – apoštolů, jejichž posláním bude hlásat evangelium celému světu. Jinými slovy, Bůh volá také každého z nás do své služby: ať jsi dítě, mládenec či dívka, otec, matka, vdova, vdovec, dědeček, babička, zdravý, nemocný – každý má své poslání. Je to velká věc a máme být Bohu vděčni za to, že můžeme pracovat pro Boží království. Někdy ovšem se dá na křesťanech pozorovat jakási bezduchost, zasmušilost, otrávenost životem namísto toho, aby z nás vyzařovala dobrota, srdečnost, laskavost a porozumění na každém kroku. Příčina je v nesprávně žité víře. Víra to není jen znalost desatera, základních článků víry, sedmi hlavních hříchů. Víru nelze chápat jako povinnost, tak jako je třeba chození do školy či do práce. Tak jak se nám časem nechce chodit do práce či do školy, tak se nám chození do kostela stane čímsi nezajímavým, zvykovým, co prostě musí být, ale nic mi to nedává. Víru totiž musíme prožívat jako osobní vztah k Bohu - já a Bůh, já a můj přítel. Nevidím, neslyším, necítím, ale vnímám jeho blízkost, oporu a pomoc ve všech situacích. A stejně jako dva mladí zamilovaní lidé stále myslí jeden na druhého, touží být jen stále spolu a sami, tak je to i se vztahem člověka a Boha. Jestliže Boha miluji, tak toužím po jeho přítomnosti, jak v kostele, tak doma v modlitbě. Čím více času věnuji Bohu, tím se náš vztah prohlubuje, upevňuje a já chci být co nejvíce se svým Bohem. A to je ono. Pak se budu těšit na setkání s Ježíšem a víra se mi stane radostí a já bude schopen vydat i svědectví. Jestliže však přicházím do kostela pozdě, schovávám se za sloupy, dívám se na hodinky, kdy už to konečně skončí, pak jsem si asi spletl dveře. S Bohem se asi nesetkám, takže jsem tu zbytečně. 7
Naopak kdo se setká s Ježíšem je proměněn. Ti dva učedníci, kteří šli za Ježíšem, vyhledávají další a vyvolávají řetězovou reakci. Ondřej vyhledal Šimona, Šimon zase Filipa, ten dalšího a tak to pokračuje už 2000 let. Jeden člověk říká druhému, že poznal Mesiáše. Rodiče dětem a vy děti, až budete rodiče, zase svým dětem. Co je základem této expanze víry, prožívané s radostí a s touhou předávat ji dál, stát se svědkem Kristovým? Tímto základem je poslušnost. Ani apoštolové, pokud by neodpověděli na Ježíšovo zavolání kladně, nestali by se apoštoly a nezažili by nic z toho obrovského pokladu, který Ježíš přinesl na tento svět. Vy děti máte poslouchat rodiče, protože oni vám sdělují Boží vůli a oni sami a vůbec my dospělí máme poslouchat Boha tak, jak nám to říká Písmo svaté. Poslušnost je, milé děti, první ctnost. Kdo neposlouchá své rodiče, brzy sejde ze správné cesty. A vy rodiče buďte si vědomi svého postavení a odpovědnosti. Dnes se kolikrát stává, že děcko si všechno vynutí, vyřve, vydupe a rodiče skákají jak jejich ratolesti poručí. Brzy vám přerostou děti přes hlavu nejen fyzicky, ale také svými postoji a chováním. Je nutné stát za svým, dbát na dodržení úkolu a skutečně vychovávat, ne hýčkat. V dějinách církve najdeme hodně příkladů poslušnosti Bohu a jeho volání. Vzpomeňme na Jana M. Vianneye, sv. faráře z Arsu. Nemohl ani dostudovat, ale nakonec ho na kněze přece jen vysvětili. Po vysvěcení žádali kněží v děkanátě biskupa, aby mu zakázal zpovídat. Když měl kázat, trvalo mu to týden než si kázání připravil a posléze naučil. Ovšem pak se všechno změnilo. V jeho životě se začala projevovat Boží síla. Ten, který neměl zpovídat, zpovídal 18 hodin denně celých 30 let. A když vystoupil na kazatelnu dokázal kázat bez přípravy a lidé hltali každé jeho slovo. Před 100 lety žil v Itálii jiný kněz – Jan Bosco. Začal působit v době průmyslové revoluce. Po ulicích Turína tehdy běhala spousta dětí bez rodičů, bez přístřeší. Všichni kněží si na ně jen stěžovali, křičeli, že nechodí do kostela. Jan Bosco však na to šel jinak. Přiblížil se k nim, hrál s nimi kuličky a jiné hry a získal davy, tisíce mladých, a jeho duch žije v salesiánech dodnes v mnoha zemích světa. Dále stačí připomenout nedávno zesnulou bl. Matku Terezu. I ona navštívila naši zemi ještě v době totality. Kostely byly k prasknutí – ta žena přitahovala jako Kristus. I my všichni nechme se vést Božím slovem. Bůh se nám pak stane štěstím, jako se stal i apoštolům. Vyžaduje to ovšem z naší strany dvě věci: 1) Oprostit se od světa: apoštolové zanechali své práce a šli za ním. Nedělali si starosti co budou jíst, kde budou bydlet, jak se pojistit a zařídit. I u nás to má být podobné. Nelze sloužit Bohu i mamonu. Bůh nebo svět. Kolik času strávíme u televize, sháněním peněz, abychom si mohli koupit to či ono, a stále jsme nenasytní. Zvláště touha po penězích odvádí neustále ve všech dobách lidi od Boha. Mít, užívat si, zajistit se, a to mě stačí. Pána Boha 2) Poslouchat Boha. Neřídit se hloupými horoskopy, názory slavných, ale mnohdy čistě pragmaticky smýšlejících osobností, o kterých čteme na stránkách různých časopisů, ale řídit se Božím zákonem, jeho pravdou, která osvobozuje a vede k plnému štěstí člověka. Amen. 8
Povolání učedníků (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Svatý Antonín Poustevník jednou mnoho přemýšlel o tom, co se děje ve světě. Nemohl pochopit, jak se mohou lidé spasit, když žijí tak, jak žijí. Není divu, že ho z toho rozbolela hlava. Ale najednou uslyšel hlas z nebe: „Antoníne, starej se sám o sebe!“ Kolikrát musejí totéž napomenutí opakovat pedagogové ve škole roztěkaným žáčkům. Mají psát úkol, ale oči jim šilhají po všem možném, jenom ne po tom, co mají před sebou. Když pak učitel něco vysvětluje, slyší žáček víc toho, kdo na ulici píská, než učitele. Zahřmí proto občas hlas: „Dávejte pozor!“ V kostele se čte slovo Boží. Diakon nebo kněz, který má číst evangelium, nejdříve lidi pozdraví: „Pán s vámi!“ V byzantském obřadu se užívá slov, která spíš připomínají školu: „Čtení sv. evangelia... Dávejte pozor!“ Odpovídá to ostatně duchu velkého hnutí kontemplativního na východě. Ti, kdo považovali za svůj hlavní úkol modlitbu, si byli dobře vědomi, že toho ideálu nedosáhnou, když se nedokážou úplně soustředit na sebe. Sv. Jan Klimak píše, že dokonalá modlitba předpokládá „zapomenutí věcí neužitečných a i užitečných“. Namítají ovšem těmto kontemplativním řeholníkům textem evangelia, který je jiného rázu. Kristus neříká učedníkům, aby se starali sami o sebe, ale aby šli do celého světa a nesli jeho poselství všem národům. Dají se tyto dva odlišné směry smířit? Obyčejně odpovídáme takto: Bůh sám určuje každému povolání. Jedny volá k modlitbě v samotě, jiné posílá do světa jako misionáře. Proto jsou v církvi řeholní společnosti dvojího druhu: kontemplativní a misionářské. Na východě se k této otázce stavěli trochu jinak. Sv. Basil předpokládá, že na počátku duchovního života se má každý opravdu starat o sebe. Až se naučil být soustředěným, pak teprve ať se vydá na apoštolskou cestu. Rozhodně však patří misijní činnost k úkolu církve. Římská posvátná kongregace, úřad pro misijní činnost církve, měla před II. vatikánským koncilem název: „De propaganda fide“. Název se změnil, protože modernímu člověku nezní příjemně slovo ?propaganda?. Někdo něco vymyslel a propaguje svou ideu, něco vyrobil a propagandou to chce prodat. Práce pro rozšíření křesťanské víry se naopak jmenuje misie. Jde tu o latinské slovo, které znamená poslání. Vytýkají někdy misionářům, že jsou propagátory cizích evropských idejí, že berou národům jejich starobylou identitu. Kdyby tomu tak bylo, byla by to skutečně neodpovědná činnost. Nikdo totiž nemá právo zasahovat do vnitřního vývoje druhého, není-li si jist, že ho posílá Bůh. Ten stvořil srdce člověka a dává mu směr. Platí-li to pro misionáře, musíme si toho být vědomi i my všichni. Lidé zasahují do života jiných radami, rozkazy, násilím. Takové je složení 9
společnosti. A přece se musejí stále ptát: V čem a kam až mě posílá Bůh? Jen tolik autority může mít jeden člověk nad druhým. Zneužití autority má za následek krizi podřízenosti. Propaganda obyčejně předpokládá finanční základ. Obchodní domy, firmy, politické strany věnují na ni velké částky příjmů. Kristus vybízí své apoštoly, aby šli bez peněz. Ale z čeho budou žít a budovat dílo? Předpokládá se, že je vyživí ti lidé, ke kterým jsou posláni. Není to riskantní předpoklad? Je všeobecná lidská slabost, že si dají lidé zaplatit, chce-li je někdo přetáhnout na svou stranu. Naopak sami zaplatí tomu, kdo jim pomůže k dosažení toho, co chtějí sami. Propagandista tedy nutně potřebuje peníze. Misionář však je v docela jiné situaci. Jestliže ho posílá Bůh, vzbudí v srdcích těch, ke kterým má přijít, i touhu po tom, co misionář přináší. Proto si ho váží a hledí si ho u sebe udržet. Vidíme to, názorně na velkých misionářích Evropy na počátku středověku. Co všechno mladé národy udělaly, aby je získaly a aby si je udržely! A jaké oběti dodnes někde přinášejí věřící, aby si zajistili pravidelnou duchovní správu! Na cestu si obyčejně bereme dvojí šaty, protože nevíme, jaké nás překvapí počasí. Může se ochladit, můžeme promoknout. Cesta je obyčejně plná nepředvídaných okolností. Kdo se jich bojí, nerad cestuje. Naopak zkušení cestovatelé předvídají a hledí se zajistit proti tomu, co by se mohlo přihodit. Kristus naopak učí své apoštoly jakési svaté bezstarostnosti. Čím se ta liší od nedbalosti? Předpokládá zase první nutnou podmínku: Boží poslání. Bůh, který posílá, je ovšem Pán přírody, historie, politických a kulturních situací. Není tedy jeho posel závislý na podmínkách. V dějinách najdeme tisícero příkladů, jak se jednotlivci i celé národy obrátili ke křesťanství právě v těch okamžicích, kdy se to zdálo vyloučené, v době velkých pronásledování. Loďka Kristova pluje na druhý břeh za příznivého počasí i za bouří (srov. Mt 8, 24).
Mozaika povolání učedníků na sarkofágu Tomáše kardinála Špidlíka S.J. na Velehradě – foto Vojtěch Bureš. 10
Hle, beránek Boží (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Kdesi jsem četl, že měli první misionáři u jednoho eskymáckého kmene potíž s přeložením textu: „Hle, beránek Boží“. Domorodci, nejenom že beránka nikdy neviděli, ale neměli pro něj ani slovo. Prý se užilo slov: „Hle, tuleň Boží.“ To severské zvíře prý je pro ně také symbol mírnosti, podobně jako je beránek v řeči naší. Dnešní děti z měst už také živého beránka nevidí, ale znají ho z tolika zobrazení a z četby. V Bibli je beránek častým tématem. Hlavní jsou čtyři: velikonoční beránek při útěku z Egypta (Ex 12,1nn), služebník Hospodinův přirovnaný k beránku, o kterém mluví Izaiáš (53,7), velikonoční beránek při poslední večeři Ježíšově a nebeský beránek ve zjevení Apokalypsy (Ap 5,9nn). Vyjití Izraelitů z Egypta začíná zabitím beránka. „Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu… Budete mít beránka bez vady, ročního samce… Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet… Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka…“ (12,3nn). Vyjití z Egypta, exodus, pochod pouští do zaslíbené země byl největší náboženský zážitek Starého zákona. Je to obraz pouti křesťanské z vyhnanství hříchu do ztraceného ráje. Je pozoruhodné, že tato pouť začíná smrtí starého způsobu života. Izraelité byli kočovníci. Měli stáda. Ve stádě ovcí je beránek, který vede. Beránci jsou nyní zabiti. Je to symbolické. Stádo izraelského lidu povede nyní sám Bůh. Ta zkušenost se stále opakuje. Když ztratíme něco z toho, co dávalo směr naší životní cestě, vstupuje na ni Bůh a ukazuje nám on sám, jak pokračovat dál. Kolik je exodů v dnešní společnosti: Svět je plný miliónů uprchlíků, vyhnanců, vystěhovalců z hladu. Ztratili všecko předcházející. Pozoroval jsem jednou nějakého člověka asijského typu v Kalifornii u benzinové pumpy. Jeho angličtina se omezovala více méně na znalost čísel. Musel totiž umět říci řidičům, kolik mají zaplatit a spočítat, kolik jim má vrátit. Byl jistě rád, že ho na tu práci přijali. Ale jaká je to hrůza, když si uvědomíme, že se jeho život zredukoval jenom na tento styk. Nevstoupí-li do jeho života Bůh, aby ho vedl, stane se z něho ztroskotanec. Na štěstí znám i jiný případ. Je to mladý 11
umělec. Rodina žila v Kazachstánu. Všechno ztratili. Rodiče jsou ateisté a nešťastní. On se stal hluboce věřícím a svého exodu nelituje. Následuje zjevení Starého zákona. Židé obětovali každý rok beránka o velikonocích na paměť toho, že opustili Egypt, obraz hojnosti, ale i otroctví, a že v poušti našli Boha, který je od té doby vedl. To, co bylo v beránku velikonočním jenom naznačeno, je daleko názorněji a určitěji řečeno v Izaiášově předpovědi o služebníku Hospodinovu (Iz 52,13-53,12): „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese se a vysoko se vyvýší…“. Je to proroctví velké moci budoucího Mesiáše, jakých je ve Starém zákoně vícero. Ale ukazuje se cesta, jakou k té slávě dojde. Ta pak je neuvěřitelná. Prorok si je vědom, že říká věci, které se zdají absurdní: „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? (53,1). „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost všech Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku…“ (53,6-7). Výsledek toho všeho? Nebude to zánik, ale naopak cesta vítězství pro něho a pro všechny, za které se obětuje. Je to tedy jasné proroctví Krista. Křesťanská tradice tedy vidí v obřadu velikonočního beránka smrt a vzkříšení Ježíšovo. Proto i poslední prorok starozákonní, sv. Jan Křtitel, jej tím titulem označil: „Hle, beránek Boží!“ A sám Ježíš uvádí své umučení těmito slovy: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že už ho nebudu jíst, dokud vše nenajde naplnění v království Božím“ (Lk 22,15). 1. list sv. Pavla ke Korintským datují exegeti na léta 55-57 n.l. Stojí v listě: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus; proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy“ (1 Kor 5,7-8). Tvrdí se, že apoštol, když to píše, se inspiruje už prvními velikonočními obřady společnosti křesťanské. Dokončením těchto základních textů Písma o symbolu beránka, je poetické líčení Beránka nebeského v Apokalypse (5,9nn): „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem viděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní“ (v. 1-3). Kniha tu znamená celé dějiny světa, jeho osudy a smysl. Jsou lidsky nepochopitelné. „Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by mohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ V tom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný..“ (v. 4-6). Smysl je jasný. Kristus přijal podobu beránka, ale tím pochopil smysl dějin spásy, logiku, jakou se ubírají a tím také se projevil jako lev, před kterým všecky nebeské bytosti padají na kolna a zpívají: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha a ujmou se vlády nad zemí.. Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.. A všecko stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi, dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků“ (v. 9-13). Beránek je tedy v biblických textech symbol Krista, a tím také dynamismu křesťanského života. Porážkami a neúspěchy se naše pouť stává nepochopitelná, ale promítnutá do osudů Krista je to cesta k definitivnímu vítězství. Je to poselství nové, neslýchané, ale pravdivé. (Foto: Eucharistie s Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J. v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore v Římě: tady sv. Cyril a Metoděj dostali schválení slovanské liturgie. Peregrinatio ad limina apostolorum, 10. června 2007). 12
RODINA - 1. Nazaret (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 17. prosince 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Nedávno skončená biskupská synoda o rodině byla první etapou cesty, která skončí v říjnu příštího roku dalším zasedáním na téma „Povolání a poslání rodiny v církvi a ve světe“. Tuto cestu má doprovázet modlitbou a reflexí celý Boží lid. Chtěl bych také, aby se pravidelné středeční audience staly součástí této společné cesty. Rozhodl jsem se proto uvažovat během tohoto roku spolu s vámi právě o rodině, o tomto velkém daru, který Pán daroval světu hned na počátku, když Adamovi a Evě svěřil poslání množit se a naplnit zemi (srov. Gen 1,28); onom daru, který Ježíš potvrdil a zpečetil svým evangeliem. Blízkost Vánoc začíná osvěcovat toto tajemství velkým světlem. Vtělení Božího Syna otevírá nový počátek všeobecných dějin muže a ženy. A tento nový počátek nastává v lůně rodiny v Nazaretu. Ježíš se narodil v rodině. Mohl přijít okázale jako válečník či panovník. Ne, přišel do rodiny jako dítě. Je důležité nazírat v jesličkách tuto překrásnou scénu. Bůh se rozhodl narodit se v lidské rodině, kterou utvořil On sám. Utvořil ji v odlehlé vesnici na periferii Římské říše. Nikoli v Římě, který byl hlavním městem této říše, nikoli v nějakém velkém městě, nýbrž na téměř neviditelné periferii, která měla dokonce poněkud nedobrou pověst. Evangelia to zmiňují téměř příslovečně: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan 1,46). V mnoha částech světa tak možná ještě mluvíme, když slyšíme zmínku o nějakém periferním místě velkého města. A přece právě tam, v této periferii velké říše se začalo dít to nejsvětější a nejlepší, totiž dějiny Ježíše mezi lidmi! A tam se nacházela tato rodina. Ježíš zůstal na této periferii třicet let. Evangelista Lukáš shrnuje toto období takto: Ježíš „je poslouchal“ (tedy Marii a Josefa). Někdo by mohl říci: „Tento Bůh, který nás přišel zachránit, ztratil třicet let na této periferii s nevalnou pověstí?“ Ztratil třicet let. Tak to chtěl. Ježíšovou cestou byla ona rodina. „Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,51-52). Není řeč o zázracích či uzdraveních, kázáních – žádné tehdy nepronesl, nemluví se o zástupech, které by za ním proudily. Zdá se, že v Nazaretu všechno probíhalo „normálně“ podle zvyklostí zbožné a činorodé izraelské rodiny. Pracovalo se, maminka vařila, pečovala o všechny domácí věci, žehlila košile… to co každá maminka. Tatínek, tesař pracoval a učil pracovat syna. Třicet let. Někdo možná řekne: „Ale to je plýtvání, otče!“ Boží cesty jsou 13
tajemné. Důležitá tam ale byla rodina! A to nebylo plýtvání! Byli to velcí světci: Maria, nejsvětější žena, neposkvrněná, Josef, spravedlivý muž. Rodina. Určitě by nás dojalo vyprávění o tom, jak se mladistvý Ježíš účastnil náboženských shromáždění a jak plnil povinnosti společenského života; kdybychom znali, jak jako mladý dělník pracoval spolu s Josefem a jakým způsobem naslouchal Písmu, modlil se Žalmy a jak se choval v mnoha jiných okolnostech všedního života. Evangelia ve svojí strohosti nepodávají o Ježíšově dospívání nic a ponechávají tento úkol našemu láskyplnému rozjímání. Cestou této představivosti se vydalo umění, literatura a hudba. Není jistě obtížné představit si, co mohou maminky chápat z Mariiných starostí o tohoto Syna! A co by si mohli tatínkové vzít z příkladu spravedlivého muže Josefa, který věnoval svůj život opatrování a ochraně dítěte a manželky – své rodiny – ve svízelných dobách! A nemluvě o tom, jak by mládež mohla být povzbuzena mladistvým Ježíšem v chápání nezbytnosti a krásy péče o svoje nejhlubší povolání a své velké sny! A Ježíš během těchto třiceti let rozvíjel povolání, kvůli kterému jej Otec poslal. Ježíš v té době nikdy neklesal na mysli, nýbrž rostl v odvaze, aby pokračoval ve svém poslání. Každá křesťanská rodina – jako to dělali Maria a Josef – může v první řadě přijímat Ježíše, naslouchat Mu, mluvit s Ním, opatrovat Jej, chránit Jej a růst spolu s Ním; a tak vylepšovat svět. Učiňme ve svém srdci a ve svých dnech místo Pánu. Tak to dělali také Maria a Josef a nebylo to snadné: kolik jen těžkostí museli překonat! Nebyla to nějaká fingovaná rodina, nebyla ireálná. Nazaretská rodina nás zavazuje k objevu povolání a poslání rodiny, každé rodiny. A jako je tomu během těchto třiceti let v Nazaretu, tak to může být také u nás, totiž činit normálním lásku a nikoli nenávist, činit obvyklým vzájemnou pomoc, nikoli lhostejnost či nevraživost. Není tedy náhoda, že jméno „Nazaret“ znamená „Ta, která uchovává“, jako Maria, která – jak praví evangelium – „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.52). Od té doby, pokaždé když nějaká rodina uchovává toto tajemství, byť na periferii světa, působí tajemství Božího Syna, tajemství Ježíše, který nás přichází spasit. A přichází zachránit svět. A to je velké poslání rodiny: dělat místo Ježíšovi, který přichází, přijímat Ježíše do rodiny v dětech, v manželovi, v manželce, v prarodičích… Ježíš je tam. Přijímat, aby se v rodině duchovně rostlo. Kéž nás Pán obdaří touto milostí v těchto posledních dnech, které předcházejí Vánocům. 14
VÁNOČNÍ SVÁTKY S PAPEŽEM FRANTIŠKEM Narození Spasitele - světlo rozptylující temnoty homílie při půlnoční mši svaté, bazilika sv. Petra - 24. prosince 2014
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům země vzchází světlo“ (Iz 9,1). „Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila“ (Lk 2,9). Takto nám liturgie této svaté vánoční noci představuje Narození Spasitele: jako světlo, které prostupuje a rozptyluje tu nejhlubší temnotu. Pánova přítomnost uprostřed Jeho lidu odnímá tíhu porážky a chmur otroctví a nastoluje radost a veselí. Také my jsme tuto požehnanou noc přišli do Božího domu procházejíce temnotami, jež obestírají zemi, avšak vedeni plamenem víry, která osvěcuje naše kroky, jsme oživováni nadějí, že nalezneme „veliké světlo“. Otevřenost srdce nám také umožní rozjímat o zázraku onoho dítěte-slunce, které rozjasňuje horizont shůry. Původ temnot, které obestírají svět, se ztrácí v noci časů. Pomysleme na onu ponurou chvíli, kdy byl spáchán první zločin lidstva, když Kain zaslepený závistí vztáhl ruku proti bratru Ábelovi (srov. Gen 4,8). Tak byl běh věků poznamenán násilím, válkami, nenávistí a svévolí. Avšak Bůh, který vložil svá očekávání do člověka, kterého učinil ke svému obrazu a podobě, čekal. Bůh čekal. Čekal tak dlouho, až se zdálo, že možná rezignoval. Nemohl však rezignovat, nemohl zapřít sám sebe (srov. 2 Tim 2,13). Tváří v tvář zkaženosti lidí a národů tedy stále trpělivě čekal. Boží trpělivost! Jak nesnadné chápat trpělivost, kterou s námi má Bůh. Světlo rozrážející tmu nám během dějin zjevuje, že Bůh je Otec a že jeho trpělivá věrnost je mocnější než temnoty a zkaženost. V tom spočívá zvěst vánoční noci. Bůh 15
nezná hněv a netrpělivost; jako otec z podobenství o ztraceném synu neustále vyhlíží v dálce svého vracejícího se syna. Trpělivě celé dny. Boží trpělivost. Izaiášovo proroctví zvěstuje příchod velikého světla, které pronikne temnotu. Rodí se v Betlémě a je přijato milujícíma rukama Marie, Josefovým citem a úžasem pastýřů. Když andělé oznamují pastýřům narození Vykupitele činí tak těmito slovy: „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12). Tímto „znamením“ je právě Boží pokora, pokora Boží dovedená do krajnosti; je to láska, s níž na sebe Bůh onu noc vzal naši křehkost, naše utrpení, naše úzkosti, naše touhy a naše omezení. Poselství, které všichni očekávali a které v hloubi své duše hledali, nebylo nic jiného než Boží něha, Bůh, který na nás hledí přívětivýma očima a přijímá naši ubohost, Bůh zamilovaný do naší maličkosti. Tuto svatou noc, když rozjímáme o Dítěti Ježíši právě narozeném a položeném do jeslí, jsme pozváni se zamyslet. Jak přijímáme tuto Boží něhu? Nechám se od Boha dostihnout, obejmout anebo Mu bráním se přiblížit? „Já hledám Boha“ – mohli bychom namítnout. Nicméně, nejdůležitější není hledat Jej, nýbrž nechat se od Něho hledat, nalézt a pohladit s přívětivostí. Toto je otázka, kterou nám toto Dítě klade svojí přítomností: dovolím Bohu, aby mne měl rád? A dále: máme odvahu přijímat s jemnocitem svízelné situace a obtíže těch, kdo jsou vedle nás, anebo dáváme přednost neosobním řešením, která jsou možná efektivní, ale postrádají evangelní vřelost? Jak velice dnešní svět potřebuje něhu! Boží trpělivost, Boží blízkost, Boží něha. Křesťanova odpověď se nemůže lišit od té, kterou dává Bůh naší nepatrnosti. Životu je třeba čelit dobrotou a mírností. Když si uvědomíme, že Bůh je zamilován do naší nepatrnosti a sám se stává maličkým, aby se s námi mohl lépe setkat, nemůžeme mu neotevřít svoje srdce a prosit jej: „Pane, pomoz mi být jako ty, daruj mi milost něhy v těch nejtvrdších životních okolnostech, daruj mi milost spřízněnosti tváří v tvář každé nouzi, mírnosti v každém konfliktu. Drazí bratři a sestry, rozjímejme v této svaté noci o jesličkách: „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo“ (Iz 9,1). Uviděli jej obyčejní lidé, lidé připravení přijmout Boží dar. A naopak jej neviděli arogantní, pyšní a ti, kteří stanovují zákony podle svých osobních kritérií, ti kteří se uzavírají do sebe. Hleďme na jesličky, modleme se a prosme panenskou Matku: „Ó, Maria, ukaž nám Ježíše!“
Vánoční poselství Urbi et Orbi „Drazí bratři a sestry! Požehnané Vánoce! Ježíš, Syn Boží a Spasitel světa se nám narodil. Narodil se v Betlémě jedné panně, čímž splnil dávná proroctví. Panna se nazývá Maria, její manžel Josef. Jsou to 16
prostí lidé, plní naděje v Boží dobrotu, kteří přijmou Ježíše a rozpoznají Jej. Duch svatý tak osvítil i betlémské pastýře, kteří pospíchali k jeskyni a klaněli se Dítěti. Potom Duch svatý přivedl do jeruzalémského chrámu starce Simeona a Annu a tito skromní lidé v Ježíši rozpoznali Mesiáše. „Neboť moje oči uviděly tvou spásu – zvolal Simeon – spásu, kterou Bůh připravil pro všechny národy“ (Lk 2,30). Ano, bratři, Ježíš je spásou každého člověka a každého národa! Jeho, Spasitele světa, dnes prosím, aby střežil naše bratry a sestry z Iráku a Sýrie, kteří již dlouho trpí probíhajícím konfliktem a spolu s příslušníky jiných etnických a náboženských skupin jsou vystaveni brutálnímu pronásledování. Kéž jim Narození Páně přinese naději stejně jako četným uprchlíkům a utečencům, dětem, dospělým a starým lidem tohoto regionu i celého světa; promění lhostejnost v blízkost a odmítání v pohostinnost, aby ti, kteří jsou nyní zkoušeni, obdrželi humanitární pomoc, která jim umožní přežít tuhou zimu, vrátit se do vlasti a důstojně žít. Pán ať otevře srdce lidí důvěře a daruje svůj pokoj celému Blízkému východu, počínaje zemí, která byla požehnána Jeho Narozením, a podpoří úsilí těch, kteří jsou aktivně zapojeni do dialogu mezi Izraelci a Palestinci. Ježíši, Spasiteli světa, střež ty, kteří trpí na Ukrajině a dopřej oné milované zemi, aby překonala napětí, přemohla nenávist a násilí a zahájila novou cestu bratrství a smíření. Kristus, Spasitel, ať daruje pokoj Nigérii, kde je prolévána další krev a mnozí lidé jsou neprávem odloučeni od svých blízkých a drženi v zajetí nebo masakrováni. Vyprošuji pokoj zvláště Libyi, Jižnímu Súdánu, Středoafrické republice a různým regionům Demokratické republiky Kongo, a žádám, aby ti, kdo nesou politickou odpovědnost za vedení dialogu, překonali rozpory a vytvářeli trvalé bratrské soužití. Ježíš ať zachrání četné dětské oběti násilí, pokoutního obchodování a obchodu s lidmi anebo donucené stát se vojáky. Tolik je dětí zneužíváno! Ať přinese útěchu rodinám dětí zabitých minulý týden v Pákistánu. Ať je nablízku těm, kdo trpí nemocemi, zvláště obětem epidemie eboly, zejména v Libérii, v Sierra Leone a v Guineji. Ze srdce povzbuzuji ty, kteří odvážně pomáhají nemocným a jejich příbuzným, a naléhavě vyzývám k zajištění asistence a nezbytných terapií. Dítě Ježíš. Moje myšlenky zalétají ke všem dětem, které byly dnes zabity a týrány, jak k těm, kterým se tak stalo ještě před narozením, protože se jim nedostalo velkodušné rodičovské lásky jejich rodičů a byli pohřbeni v egoismu kultury, která nemiluje život; tak k dětem, které byly nuceny uprchnout před válkami a pronásledováním, byly zneužity a vykořisťovány před našima očima s naší mlčenlivou spoluvinou a k dětem zmasakrovaným bombardováním i tam, kde se narodil Boží Syn. A stále křičí nevinné mlčení těch, které zahynuly Herodovým mečem. Na jejich krvi dnes spočívá stín nynějších Herodů. Opravdu mnohé slzy se o těchto Vánocích mísí se slzami Dítěte Ježíše. Drazí bratři a sestry, kéž Duch svatý dnes osvítí naše srdce, abychom mohli v Dítěti Ježíši narozeném v Betlémě rozpoznat spásu darovanou Bohem každému z nás, každému člověku a všem národům země. Kristova moc, která je osvobozením a službou, ať se dá pocítit četným srdcím těch, kdo trpí válkami, pronásledováním a otroctvím. Kéž svojí krotkostí tato božská moc odstraní tvrdost ze srdcí mnoha mužů a žen pohroužených do světskosti a lhostejnosti. Kéž Jeho vykupitelská moc promění zbraně v pluhy, ničení v kreativitu, nenávist v lásku a něhu. Tak budeme moci s radostí říci: „Naše oči uviděly tvou spásu“. Požehnané Vánoce všem! 17
Svatý Štěpán nám svým mučednictvím ukazuje, jak v plnosti žít tajemství vánoc Promluva před modlitbou Anděl Páně o svátku sv. Štěpána, náměstí sv. Petra - 26. prosince 2014
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnes nám liturgie připomíná svědectví svatého Štěpána. Spolu s dalšími šesti jej vybrali apoštolové, aby se stal jáhnem, sloužil chudým, sirotkům a vdovám Jeruzalémské obce a stal se prvním mučedníkem církve. Štěpán svým mučednictvím uctil Krále králů, který přišel na svět, vydal Mu svědectví a nabídl Mu dar svého života jako to činil ve službě potřebným. Ukazuje nám tak, jak v plnosti žít tajemství Vánoc. Evangelium tohoto svátku přináší část Ježíšovy promluvy určené učedníkům, kterým svěřuje poslání. Říká jim: „Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22). Tato slova Páně nenarušují slavení Vánoc, nýbrž snímají onen falešný přeslazený nános, který k nim nepatří. Umožňují nám chápat, že ve chvílích zkoušek přijatých z víry, je násilí přemoženo láskou, smrt životem. A k opravdovému přijetí Ježíše do našeho života a k prodloužení radosti Svaté noci vede právě ta cesta, kterou ukazuje evangelium, tedy dosvědčování Ježíše pokorou a mlčenlivou službou, bez strachu z toho, že jdeme proti proudu a osobně za to zaplatíme. A třebaže ne všichni jsou povoláni prolít krev jako svatý Štěpán, po každém křesťanovi se žádá, aby byl za každých okolností koherentní s vírou, kterou vyznává. A křesťanská koherence je milost, o níž máme Pána prosit. Být koherentní, žít jako křesťané a neříkat „jsem křesťan“ a přitom žít jako pohan. Koherence je milost, o kterou je třeba dnes prosit. Následovat evangelium je zajisté náročná, ale krásná, překrásná cesta, a kdo se po ní ubírá věrně a odvážně, obdrží dar, který přislíbil Pán mužům a ženám dobré vůle. Jako to zpívali andělé v den Pánova Narození: „Pokoj!“. Tento pokoj darovaný Bohem je s to rozjasnit svědomí těch, kteří přestáním životních zkoušek umějí přijmout Boží Slovo a snaží se jej dodržovat vytrvale až do konce (srov. Mt 10,22). nes, bratři a sestry, se modleme zejména za ty, kteří jsou diskriminováni, pronásledováni a zabíjeni kvůli svědectví vydávanému Kristu. Chtěl bych říci každému z nich: nesete-li tento kříž s láskou, vstoupili jste do tajemství Vánoc a jste v Kristově srdci a v srdci církve. modleme se dále, aby také díky oběti těchto dnešních mučedníků – a je jich velice mnoho – zesílila v každé části světa snaha uznat a konkrétně zabezpečit náboženskou svobodu, která je nezcizitelným právem každé lidské bytosti. Drazí bratři a sestry, přeji vám, abyste klidně prožili vánoční svátky. Svatý Štěpán, jáhen a prvomučedník ať je nám oporou na naší každodenní cestě, kterou, jak doufáme, nakonec završíme radostným společenstvím svatých v ráji. 18
Ježíš sbližuje generace Promluva před modlitbou Anděl Páně o svátku Svaté Rodiny, náměstí sv. Petra – 28. prosince 2014
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Tuto první neděli po Narození Páně jsme ještě stále pohrouženi do radostného svátečního ovzduší a církev nás vybízí, abychom rozjímali o Svaté Rodině Nazaretské. Dnešní evangelium nám dnes představuje Matku Boží a svatého Josefa, jak se čtyřicet dní po Ježíšově narození vydávají do Jeruzalémského chrámu. Činí tak z náboženské poslušnosti Mojžíšskému Zákonu, který předepisuje podat oběť za prvorozeného (srov. Lk 2,22-24). Můžeme si představit tuto malou rodinku uprostřed tolika lidí ve velkých nádvořích chrámu. Nebije do očí, nepřitahuje pozornost… A přece nepřejde bez povšimnutí! Dva starci, Simeon a Anna, pohnutí Duchem svatým k ní přistoupí a začínají velebit Boha za toto Dítě, ve kterém poznávají Mesiáše, světlo národů a spásu Izraele (srov. Lk 2,22-38). Je to prostá, ale prorocky nabitá chvíle. Setkávají se dva mladí manželé plní radosti a víry z Pánových milostí a dva starci, rovněž naplněni radostí a vírou nad působení Ducha. Kdo jim umožnil se setkat? Ježíš. Ježíš umožnil, aby se setkali mladí a staří. Ježíš je Ten, který sbližuje generace; je zdrojem oné lásky, která spojuje rodiny a lidi, přemáhá každou nedůvěru, každé osamocení, každou odlehlost. To nás vede také k zamyšlení nad prarodiči. Jak důležití jsou prarodiče! Jak cenná je jejich role v rodinách a ve společnosti! Dobré vztahy mezi mladými a starými je rozhodující pro putování občanského i církevního společenství. S pohledem na tyto dva starce, prarodiče, Simeona a Annu, pozdravme nyní tady potleskem všechny prarodiče světa. Poselství pocházející od Svaté rodiny je především poselstvím víry. V rodinném životě Marie a Josefa je opravdovým středem Bůh a to v Osobě Ježíše. Proto je Nazaretská Rodina svatá. Proč? Protože je soustředěna na Ježíše. Když rodiče a děti společně dýchají toto ovzduší víry, dostává se jim energie, která jim umožňuje obstát i v těžkých zkouškách, jak ukazuje zkušenost Svaté Rodiny například v dramatické a tvrdé zkoušce útěku do Egypta. Dítě Ježíš spolu se svojí Matkou Marií a svatým Josefem jsou jednoduchou, ale zářivou rodinnou ikonou. Světlo, které vyzařuje, je světlem milosrdenství a spásy pro celý svět, světlo pravdy pro každého člověka, lidskou rodinu a pro jednotlivé rodiny. Toto světlo přicházející ze Svaté Rodiny nás vybízí, abychom přinášeli lidskou vřelost do rodinných situací, ve kterých z různých důvodů chybí pokoj, harmonie a odpuštění. Ať nepoleví naše konkrétní solidarita zvláště ve vztahu k těm rodinám, které prožívají nejobtížnější situace v důsledku nemocí, nezaměstnanosti, diskriminací, nucené emigrace… A zde se zastavme k tiché modlitbě za všechny tyto rodiny, které prožívají nedorozumění a rozloučení. Svěřme Marii, Královně a Matce rodin všechny rodiny světa, aby mohli žít ve víře, svornosti a vzájemné pomoci. Vyprošuji jim proto mateřskou ochranu Té, která byla matkou a dcerou svého Syna. 19
Čas je poslem Božím Promluva při prvních nešporách o slavnosti Matky Boží Panny Marie – 31. prosince 2014
Boží slovo nám dnes zvláštním způsobem ukazuje význam času a dává nám pochopit, že čas není realitou, která je Bohu cizí, jednoduše proto, že Bůh se chtěl zjevit a spasit nás v dějinách, v čase. Význam času, časovost je atmosférou Božího zjevení, tedy vyjevení mystéria Boha a Jeho konkrétní lásky. Čas je totiž poslem Božím, jak říkal sv. Petr Faber. Dnešní liturgie nám připomíná slova apoštola Jana: „Děti, poslední hodina je tu!“ (1 Jan 2,18). Je to ona „plnost času“, o které mluví sv. Pavel (Gal 4,4). Dnešní den nám tedy ukazuje, jak čas, kterého se takříkajíc „dotknul“ Kristus, Syn Boží a Mariin, obdržel nový a překvapivý smysl. Stal se „časem spásy“, tedy definitivním časem spásy a milosti. To všechno nás vede k zamyšlení nad smyslem života, nad cílem naší pouti. Byl začátek a bude konec, „čas k narození i čas k umírání“ (Kaz 3,2). Touto pravdou, která je tak jednoduchá a zásadní a zároveň přehlížená a opomíjená, nás svatá matka církev učí uzavírat rok i naše dny zpytováním svědomí, ve kterém probíráme, co se stalo, děkujeme Pánu za každé dobro, kterého se nám dostalo a které jsme mohli prokázat, a současně znovu promýšlíme svá opominutí a naše hříchy. Děkovat a žádat o odpuštění. Právě to děláme také dnes na závěr roku. Chválíme Pána hymnem Te Deum a současně Jej prosíme o odpuštění. Postoj vděčnosti nás nabádá k pokoře a k uznání a přijetí Pánových darů. Apoštol Pavel ve čtení těchto prvních nešpor shrnuje zásadní motiv našeho díkuvzdání Bohu. On nás učinil svými dětmi, adoptoval nás za své děti. Tento nezasloužený dar nás naplňuje vděčností vrcholící v úžasu! Někdo by mohl říci: „Copak nejsme Jeho děti už jen tím, že jsme lidmi?“ Zajisté ano, protože Bůh je Otec každého člověka, který přichází na svět. Nesmí se však zapomínat, že jsme se od Něho vzdálili v důsledku prvotního hříchu, který nás od našeho Otce odloučil a náš synovský vztah byl hluboce raněn. Proto Bůh poslal svého Syna, aby nás vykoupil za cenu Svojí krve. A existuje-li vykoupení, pak 20
proto, že existuje otroctví. Byli jsme děti, ale stali jsme se otroky, protože jsme následovali hlas Zlého. Z tohoto bytostného otroctví nás nevysvobodí nikdo jiný než Ježíš, který přijal naše tělo z Panny Marie a zemřel na kříži, aby nás osvobodil, vysvobodil z otroctví hříchu a vrátil nám ztracené synovství. Dnešní liturgie nám také připomíná, že „na počátku bylo Slovo… Slovo se stalo tělem“ a proto sv. Irenej říká: „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství“ (Adversus haereses, 3,19,1, in KKC, 460). Tentýž dar, za který děkujeme, je také důvodem ke zpytování svědomí, revize osobního a komunitního života, tedy otázek: Jaký je náš životní styl? Žijeme jako synové, nebo jako otroci? Žijeme jako osoby pokřtěné v Kristu, pomazané Duchem, vykoupené a svobodné, anebo žijeme podle mondénní a zkažené logiky, a děláme to, co nám ďábel podsouvá jako náš zájem? Na naší existenciální pouti existuje vždy tendence odolávat osvobození. Máme strach ze svobody a paradoxně - více či méně vědomě - dáváme přednost otroctví. Svoboda nás děsí, protože před nás staví čas a naši zodpovědnost dobře tento čas prožívat. Otroctví naopak redukuje čas na jedinou „chvíli“, a tak se cítíme bezpečněji. Otroctví nás vede k prožívání okamžiků vyvázaných z jejich minulosti a z naší budoucnosti. Jinými slovy: otroctví nám brání v tom, abychom skutečně a plně prožívali přítomnost, protože ji vyprazdňuje z její minulosti a uzavírá ji před budoucností, před věčností. Otroctví nám vnucuje víru, že není možné snít, létat, doufat. Před několika dny jeden velký italský umělec prohlásil, že pro Pána bylo jednodušší vyvést Izraelity z Egypta, než vyjmout Egypt ze srdcí Izraelitů. Byli sice materiálně vysvobozeni z otroctví, ale během pochodu pouští se všemi jeho obtížemi a hladem se jim začalo stýskat po Egyptě, kde, jak vzpomínali, „jedli cibuli a česnek“ (Nm 11,5). Zapomínali ale, že je jedli u stolu otroctví. V našem srdci hnízdí stesk po otroctví, protože ten skýtá zdánlivě větší jistotu než svoboda, která je riskantnější. Jak se nám líbí, když nás zavírá do klece tolik ohňostrojů, které jsou napovrch krásné, ale ve skutečnosti trvají pouhých několik okamžiků! Takové je kouzlo okamžiku a jeho království. Na tomto zpytování svědomí pro nás, křesťany, závisí také kvalita naší činnosti, našeho života a přítomnosti ve městě, naší služby obecnému dobru, účasti ve veřejných a církevních institucích. Z tohoto důvodu a protože jsem římský biskup bych se chtěl pozastavit u našeho života v Římě, který je velkým darem, který s sebou nese pobyt ve věčném městě a pro křesťana znamená především patřičnost k církvi založené na svědectví a mučednictví svatých apoštolů Petra a Pavla. A za to také děkujeme Pánu. Současně však představuje velkou odpovědnost. A Ježíš řekl: „Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává“ (Lk 12,48). Ptejme se tedy: jsme v tomto městě, v tomto církevním společenství svobodní, jsme svobodní anebo otroci, jsme solí a světlem? Jsme kvasem? Anebo jsme vyhaslí, mdlí, nevraživí, nedůvěřiví, bezvýznamní a zmožení? Nedávno vyjevené korupční kauzy zajisté vyžadují seriózní a uvědomělou konverzi srdcí, aby se mohl obnovit duchovní a mravní život, jakož snaha vytvářet spravedlivější a solidárnější život, kde se chudí, slabí a odsouvaní na okraj stanou středem našich starostí a našeho každodenního jednání. Je zapotřebí velkého a každodenního postoje křesťanské svobody, abychom se odvážili v našem městě hlásat, že je nutné bránit chudé a nikoli bránit se před chudými a že je nutno sloužit slabým nikoli si jimi posloužit! 21
Nauka jednoho prostého římského jáhna nám v tom může pomoci. Když požadovali na svatém Vavřinci, aby ukázal a předložil poklady církve, nechal přivést pár chudých. Je-li v nějakém městě věnována chudým a slabým péče, jsou opatrováni a ve společnosti podporováni, stávají se pokladem církve a pokladem ve společnosti. Pokud však společnost chudé ignoruje, pronásleduje a kriminalizuje, nutí je k „mafijánskému spolčování“, potom taková společnost chudne a stává se bědnou, ztrácí svobodu a preferuje „česnek a cibuli“ otroctví, otroctví svého egoismu, otroctví své zbabělosti; taková společnost přestává být křesťanskou. Drazí bratři a sestry, závěr roku znamená vrátit se k tvrzení, že existuje „poslední hodina“ a že existuje „plnost časů“. Když uzavíráme tento rok, děkujeme a prosíme o odpuštění, prospěje nám, budeme-li prosit o milost kráčet ve svobodě. Pouze v této milosti budeme moci napravit mnohé škody a bránit se stesku po otroctví. Svatá Panna, svatá Matka Boží, která je přímo v srdci Božího chrámu, když se Slovo – které bylo na počátku – stalo jedním z nás v čase; Ona, která dala světu Spasitele, kéž nám pomáhá, abychom Jej přijali s otevřeným srdcem, abychom byli opravdu svobodní a také tak žili, jako děti Boží. Ať se tak stane.
Kéž nám něžná a starostlivá Matka vyprosí Pánovo požehnání pro celou lidskou rodinu Homílie o slavnosti Matky Boží Panny Marie, bazilika sv. Petra - 1. ledna 2015
V mysli se dnes vybavují slova, jimiž Alžběta žehnala svaté Panně: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42-43). Toto požehnání je jakýmsi pokračováním kněžského požehnání, které Bůh vnukl Mojžíšovi, aby jej předal Áronovi a celému lidu: „Ať tobě Hospodin žehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj!“ (Nm 6,24-26). Slavností Matky Boží Panny Marie nám církev připomíná, že Maria je první adresátkou tohoto požehnání. V ní se naplňuje, neboť žádné jiné stvoření neuzřelo tvář Boha tak jako Maria, která dala lidskou tvář Věčnému Slovu, takže Jej můžeme všichni kontemplovat. Kromě kontemplace můžeme Boží tvář také chválit a oslavovat jako pastýři vracející se z Betléma se zpěvem díků, poté co spatřili dítě a jeho mladou maminku (srov. Lk 2,16). Byli oba spolu stejně jako na Kalvárii, protože Kristus a Jeho Matka jsou neoddělitelní. Mezi nimi existuje těsný vztah jako mezi každým synem a jeho matkou. Kristovo tělo, které je stěžejním bodem spásy (Tertulián), bylo utkáno v Mariině lůně (srov. Žl 139,13). Tato neoddělitelnost je poznamenána také skutečností, že Maria, jež byla předurčena stát se Matkou Vykupitele, sdílela celé jeho 22
poslání tím, že zůstala na Kalvárii se Synem až do konce. Maria je tolik spjata s Ježíšem, protože jej poznala srdcem a vírou, a své poznání čerpala mateřskou zkušeností a z niterného vztahu se svým Synem. Svatá Panna je ženou víry, která udělala místo ve svém srdci a ve svých plánech Bohu; je věřící schopnou zachytit v daru Syna příchod oné „plnosti časů“ (srov. Gal 4,4), kdy Bůh rozhodl vydat se cestou lidského života a osobně vstoupit do dějin spásy. Proto nelze chápat Ježíše bez Jeho Matky. Stejně tak neoddělitelný je Kristus a církev, protože církev a Maria jdou vždy pospolu a právě v tom spočívá tajemství ženy v církevním společenství. Nelze chápat spásu uskutečněnou Ježíšem a přitom nebrat v úvahu mateřství církve. Oddělovat Ježíše od církve, znamená zavádět „absurdní dichotomii“, jak napsal bl. Pavel VI. (srov. Evangelii nuntiandi, 16). Není možné „milovat Krista, ale ne církev; naslouchat Kristu, ne však církvi; patřit Kristu, ale mimo církev“ (ibid.). Právě církev je totiž velkou Boží rodinou, která nám přináší Krista. Naše víra není abstraktní nauka či filosofie, nýbrž živoucí a plný vztah s osobou Ježíše Krista, s jednorozeným Synem Božím, který se stal člověkem, byl zabit a vzkříšen, aby nás spasil a žije mezi námi. Kde se s Ním můžeme setkat? Setkáváme se s Ním v církvi, v naší svaté matce církvi hierarchické. Církev nám dnes říká „Hle, Beránek Boží“, církev Jej zvěstuje, v církvi Ježíš nadále prokazuje skutky své milosti, jimiž jsou svátosti. Působení a poslání církve je výrazem jejího mateřství. Církev je totiž jako matka, která Ježíše s něhou opatruje a velkodušně a radostně Jím obdarovává všechny. Žádné zjevení Krista, ani to nejvíce mystické nemůže být nikdy odtrženo od těla a krve církve, od dějinné konkrétnosti Kristova těla. Bez církve by se Ježíš Kristus stal pouhou ideou, morálkou, cítěním. Bez církve by náš vztah s Kristem byl vydán napospas naší představivosti, našim interpretacím, našim náladám. Drazí bratři a sestry! Ježíš Kristus je požehnáním pro každého člověka a celé lidstvo. Církev, která nás obdarovává Ježíšem, nám nabízí plnost Pánova požehnání. Právě toto je posláním Božího lidu: vyzařovat na všechny národy Boží požehnání vtělené v Ježíši Kristu. A Maria, první a dokonalá Ježíšova učednice, první a dokonalá věřící, vzor putující církve, je Tou, kterou se začíná mateřství církve a která neustále církev podporuje v tomto mateřském poslání obráceného ke všem národům. Její diskrétní a mateřské poslání jde s církví hned od počátku. Matka Boží je také Matkou církve a prostřednictvím církve je Matkou všech lidí a všech národů. Kéž nám tato něžná a starostlivá Matka vyprosí Pánovo požehnání pro celou lidskou rodinu. Zejména dnes, na Světový den míru, ji prosíme, aby Pán na její přímluvu daroval pokoj našim dnům, pokoj srdcím, pokoj rodinám a pokoj mezi národy. Poselství tohoto Dne míru nám letos říká: „Již ne otroci, ale bratři”. Všichni jsme povoláni, abychom byli svobodní a byli dětmi, a každý, aby podle své zodpovědnosti bojoval proti moderním formám otroctví. Sjednoťme svoje síly z každého národa, kultury a náboženství. Kéž nás vede a podporuje Ten, který z nás všechny učinil bratry a stal se naším služebníkem. Hledíme na Marii a rozjímáme svatou Matku Boží. A chtěl bych vám navrhnout, abychom ji společně pozdravili, jako to učinil onen odvážný lid v Efesu, když před svými pastýři, kteří vstupovali do kostela, volal: “Svatá Matka Boží!”. Jak krásný pozdrav pro naši Matku! Jedna historka a nevím, zda je pravdivá, říká, že někteří z těchto lidí přitom drželi v rukou hole, snad aby dali na srozuměnou biskupům, co by se jim mohlo stát, kdyby se neodvážili prohlásit Marii za Matku Boží. Všechny vás tedy zvu, abyste - bez holí - povstali a ve stoje ji třikrát pozdravili tímto pozdravem prvotní církve: “Svatá Matko Boží!” 23
Na začátku nového roku nám prospěje připomenout si den svého křtu Novoroční promluva před modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra – 1. ledna 2015
Dobrý den a šťastný nový rok, drazí bratři a sestry! První den v roce nás v radostném, byť chladném ovzduší Vánoc církev vybízí, abychom upřeli svůj zrak víry a lásky k Ježíšově Matce. V ní, pokorné Nazaretské ženě, „se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Proto nelze kontemplovat Ježíše, Slovo života, které se stalo viditelným a hmatatelným (srov. 1 Jan 1,1), odděleně od Marie, která mu dala svoji lásku a svoje lidské tělo. Dnes jsme slyšeli slova apoštola Pavla: „Bůh poslal svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4,4). Výraz „narozený ze ženy“ podstatně a tím silněji podtrhuje pravé lidství Božího Syna. Jak praví církevní otec, sv. Atanáš: „Náš Spasitel byl pravým člověkem a odtud plyne spása celého lidstva“ (List Epiktetovi, PG 26). Sv. Pavel však také dodává: „podrobeného Zákonu“ (Gal 4,4). Tímto výrazem zdůrazňuje, že Kristus přijal lidství a vysvobodil jej tak z uzavřené zákonické mentality. Zákon zbavený milosti se totiž stává nesnesitelným břemenem a místo aby nám prospíval, škodí nám. Ježíš říkal: „Sobota je pro člověka, nikoli člověk pro sobotu.“ Za tímto účelem tedy Bůh poslal svého Syna na zem, aby se stal člověkem: za účelem osvobození, ba znovuzrození. Osvobození, „aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu“ (Gal 4,5), a toto vykoupení nastalo smrtí Krista na kříži. Především však znovuzrození, protože „tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,5). Lidé, přivtělení k Němu, se vskutku stali Božími dětmi. K tomuto podivuhodnému přechodu v nás došlo křtem, jímž jsme byli naroubováni jako živé údy na Krista a začleněni do Jeho církve. Na začátku nového roku nám prospěje připomenout si den svého křtu. Objevme znovu tento dar obdržený ve svátosti, která nás zrodila k novému životu: božskému životu. A to skrze Matku církev, jejímž vzorem je Matka Maria. Křtem jsme byli uvedeni do společenství s Bohem, a nejsme už vydáni napospas zlu a hříchu, nýbrž dostává se nám lásky, něhy a milosrdenství nebeského Otce. Zeptám se vás tedy znovu: „Kdo z vás si pamatuje den, kdy byl pokřtěn?“ Těm, kteří si nepamatují datum svého křtu, dávám za domácí úkol zjistit jej a dobře uchovávat ve svém srdci. Můžete také využít pomoci rodičů, kmotrů a kmoter, strýčků, tet a prarodičů. Den, kdy jsme byli pokřtěni, je dnem svátečním! Připomeňte nebo si najděte datum svého křtu. Bude pěkné poděkovat takto Bohu za dar křtu. 24
Toto sblížení Boha s naší existencí nás obdarovává pravým pokojem. O tento božský dar prosíme zvláště dnes na Světový den míru. A támhle na transparentu čtu: „Mír je vždycky možný.“ Vždycky je možný mír! Musíme o něj usilovat… U kořene míru je modlitba. Modlitba je vlastním kořenem míru. Mír je vždycky možný a naše modlitba je kořenem míru. Modlitba dá vyklíčit míru. Dnes je Světový den míru a jeho poselství říká „Již ne otroci, ale bratři“. Války z nás totiž vždycky činí otroky! Toto poselství se týká všech. Všichni jsme povoláni bojovat proti každé formě otroctví a vytvářet bratrství. Všichni, každý podle svojí odpovědnosti. A dobře si pamatujte: mír je vždycky možný! A kořenem modlitby je vždycky modlitba. Modleme za mír. Existují také krásné školy pokoje, školy míru. Je zapotřebí, abychom s touto výchovou k míru postupovali vpřed. Marii, Matce Boží a naší Matce představme svoje dobré úmysly. Prosme ji, aby nad námi všemi a po všechny dny nového roku držela rozestřený plášť své mateřské ochrany: „Svatá Matko Boží, nezamítej naše prosby v potřebách našich, ale ode všeho nebezpečenství vysvoboď nás vždycky. Panno slavná a požehnaná!“ A všechny vás zvu, abychom dnes Madonu pozdravili jako Matku Boží. Pozdravme ji pozdravem: „Svatá Matko Boží!“. Tak byla vzývána věřícími města Efes v počátcích křesťanství, když u vchodu do kostela před svými pastýři provolávali: „Svatá Matko Boží!“. Všichni společně silně třikrát opakujme: „Svatá Matko Boží“.
Sledováním svitu hledají světlo Homílie o slavnosti Zjevení Páně, bazilika sv. Petra - 6. ledna 2015
Dítě narozené z Panny Marie v Betlémě přišlo nejenom pro Izraelský lid, reprezentovaný Betlémskými pastýři, ale pro celé lidstvo, které dnes reprezentují mudrci přicházející z Východu. Právě o těchto mudrcích hledajících Mesiáše nás církev dnes vybízí rozjímat v modlitbě. Tito mudrci přišedší z Východu jdou na začátku onoho velkého procesí, o kterém mluvil prorok Izaiáš v prvním čtení (Iz 60,1-6). Toto procesí od té doby nepřetržitě, napříč všemi dobami rozpoznává poselství hvězdy a nachází Dítě, které je znamením Boží něhy. Stále noví lidé jsou osvěcováni světlem Jeho hvězdy, nacházejí cestu a přicházejí k Němu. Mudrci byli podle tradice vzdělanými znalci hvězd, badateli nebes, kteří v rámci svého kulturního a náboženského kontextu připisovali hvězdám významy a vliv na lidské osudy. Mudrci reprezentují muže a ženy hledající Boha v náboženstvích a filosofiích celého světa, toto hledání nikdy nekončí. Mudrci nám ukazují cestu, kterou se máme ubírat ve svém životě. Hledali pravé světlo: „Lumen requirunt lumine,“ říká liturgický hymnus slavnosti Zjevení Páně právě o mudrcích. Sledováním svitu hledají světlo. Vydali se hledat Boha. Spatřili svit hvězdy, interpretovali jej a dali se na cestu, podnikli dlouhou cestu. Duch svatý je povolal a vybídl k cestě, na níž se osobně setkali s pravým Bohem. Na svojí cestě se mudrci potkali s mnoha těžkostmi. Když dorazili do Jeruzaléma, šli do 25
královského paláce, protože pokládali za samozřejmé, že se nový král narodil v královském paláci. Tam ztratí hvězdu z očí a potká je pokušení, které tam nastražil ďábel a kterým byla Herodova léčka. Král Herodes projevil zájem o dítě, ale nikoli proto, aby se mu klaněl, ale aby jej odstranil. Herodes je mocipán, který umí vidět v druhém pouze soupeře. A nakonec považuje také Boha za soupeře, ba dokonce za toho nejnebezpečnějšího. V paláci prožívají mudrci chvíli temna a neútěchy, kterou překonají díky vnuknutím Ducha svatého, jenž promlouvá v proroctvích Písma. Ta ukazují, že se Mesiáš narodí v Betlémě, Davidově městě. Tehdy se znovu vydají na cestu a opět uzří hvězdu, evangelista poznamenává, že „se zaradovali nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), pravou útěchou. Když došli do Betléma, nalezli „dítě s jeho matkou Marií“ (Mt 2,11). Po Jeruzalému se tady setkali s druhým, velkým pokušením, totiž odporem vůči této nepatrnosti. Avšak „padli na zem a klaněli se mu“, nabídli mu svoje cenné a symbolické dary. Milost Ducha svatého jim neustále pomáhá, ona milost, která je prostřednictvím hvězdy pobídla k cestě a vedla, jim nyní umožňuje vstoupit do tajemství. Vedeni Duchem docházejí k poznání, že Boží kritéria se značně liší od těch lidských a že Bůh se nezjevuje v moci tohoto světa, nýbrž obrací se k nám v pokoře svojí lásky. Boží láska je obrovská, ano. Boží láska je mocná, ano. Boží láska je však velice pokorná! Mudrci jsou tak vzorem obrácení na pravou víru, protože věřili více v Boží dobrotu než v okázalý lesk moci. Můžeme si tedy položit otázku: co je tajemstvím, ve kterém se skrývá Bůh? Kde Jej mohu potkat? Kolem sebe vidíme války, zneužívání dětí, mučení, obchodování se zbraněmi, obchod s lidmi... Ve všech těchto skutečnostech, ve všech těchto nejmenších bratrech a sestrách, kteří v těchto situacích trpí, je Ježíš (srov. Mt 25,40.45). Jesličky nám ukazují odlišnou cestu, než je ta, v níž má zalíbení světská mentalita. Je to cesta Božího snížení, oné pokory Boží lásky, která se snižuje a nechává se zdrtit, Jeho slávy skryté v betlémské jeskyni, na kříži Kalvárie, v trpícím bratru a trpící sestře. Mudrci vstoupili do tajemství. Přešli od lidských kalkulací k tajemství. To byla jejich konverze. A naše? Prosme Pána, aby nám umožnil pustit se stejnou cestou obrácení jako mudrci. Kéž nás brání před pokušeními a vysvobodí z pokušení, která zakrývají hvězdu. Kéž nás neustále zneklidňuje otázka, kde je hvězda, když ji uprostřed světských klamů ztrácíme z očí. Kéž se učíme poznávat stále znovu Boží tajemství a nepohoršujeme se nad onou indikací, oním „znamením“, o kterém mluvili andělé, totiž „děťátkem zavinutým do plének a položeným v jeslích“ (Lk 2,12). Kéž se nám dostává pokory prosit Matku, naši Matku, aby nám jej ukázala. Kéž nacházíme odvahu vysvobodit se ze svých iluzí, předsudků a svých „světélek“, hledáme tuto odvahu v pokoře víry a potkáme Světlo, Lumen, jako svatí mudrci. Kéž vstoupíme do tajemství! Ať se tak stane!
Slovo Boží je světlem ... Vždycky mějme v kapse či tašce evangelium a čtěme jej Promluva před modlitbou Anděl Páně o slavnosti Zjevení Páně - náměstí sv. Petra – 6. ledna 2015
Drazí bratři a sestry, hezký sváteční den! Ve vánoční noci jsme meditovali o několika pastýřích patřících k lidu Izraele, kteří pospíchali k betlémské jeskyni. Dnes na slavnost Zjevení Páně vzpomínáme na mudrce, 26
kteří přišli z Východu, aby se poklonili novorozenému židovskému králi, Spasiteli všech, a nabídli mu symbolické dary. Svým klaněním mudrci dosvědčují, že Ježíš přišel na zemi, aby spasil nejenom svůj lid, ale všechny národy. Proto se o dnešní slavnosti rozšiřuje náš pohled na horizont celého světa, abychom slavili zjevení Pána všem národů, tedy zjevení lásky a všeobecné spásy Boží. Bůh svoji lásku nevyhrazuje několika privilegovaným, ale nabízí ji všem. Jako je Stvořitelem a Otcem všech, tak chce být Spasitelem všech. Jsme tedy povoláni mít stále velkou důvěru a naději, pokud jde o spásu každého člověka, včetně těch, kteří se zdají být daleko od Pána, ale jsou sledováni – nebo lépe „stíháni“ – Jeho vášnivou láskou, Jeho věrnou a také pokornou láskou, protože Boží láska je velice pokorná! Evangelní vyprávění o mudrcích popisuje jejich cestu z Východu jako pouť duše, jako putování na setkání s Kristem. Jsou pozorní ke znamením, která jim ukazují Jeho přítomnost; jsou neúnavní při vyrovnávání se s obtížemi hledání; jsou odvážní při vyvozování důsledků plynoucích ze setkání s Pánem pro život. V tom spočívá život, křesťanský život, totiž v pozorném, neúnavném a odvážném putování. Tak putuje křesťan: pozorně, neúnavně a odvážně. Zkušenost mudrců připomíná, že každý člověk putuje ke Kristu. Jak pro mudrce, tak i pro nás je hledání Boha putováním – jak jsem řekl pozorným, neúnavným a odvážný putováním – zaměřeným k nebi a objevujícím ve viditelném znamení hvězdy neviditelného Boha, který promlouvá k našemu srdci. Hvězdou, která je s to přivést každého člověka k Ježíšovi, je Boží Slovo, Slovo Bible a evangelií. Slovo Boží je světlem, které orientuje naše putování i naše komunity. Proto jej nezapomínejme denně číst a meditovat, aby se každému stalo plamenem, který máme v sobě a který svítí na cestu nám i těm, kdo jdou spolu s námi a možná jen stěží nacházejí cestu ke Kristu. Vždycky se Slovem Božím! Boží Slovo mějme po ruce. Vždycky mějme v kapse či tašce evangelium a čtěme jej. Nezapomínejme mít vždycky s sebou Boží Slovo! V tento den zalétá naše mysl k bratřím a sestrám křesťanského Východu, katolíkům i pravoslavným, z nichž mnozí zítra slaví Narození Páně. Jim posíláme vroucí přání všeho dobrého. S potěšením připomínám, že na dnešek připadá také Světový misijní den dětí. Je to svátek dětí, které prožívají dar víry a modlí se, aby Ježíšovo světlo dosahovalo ke všem dětem světa. Vybízím vychovatele, aby u maličkých pěstovali misijního ducha. Děti a mladí ať nejsou uzavření, ale otevření; ať vidí široký horizont a jejich srdce se k němu ubírá, aby se mezi nimi zrodili svědkové Boží něhy a zvěstovatelé evangelia. Obraťme se nyní k Panně Marii a prosme ji o ochranu pro všeobecnou církev, aby v celém světě šířila Kristovo evangelium, světlo všech národů. Kéž nám neustále umožňuje být na cestě a putovat pozorně, neúnavně a odvážně. 27
RODINA - 2. Matka (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 7. ledna 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes budeme pokračovat katechezí o církvi a přemýšlet o matce církvi. Církev je matka, naše svatá matka církev. V těchto dnech nám liturgie církve klade před oči ikonu Matky Boží Panny Marie. První den roku je slavnost Matky Boží a potom následuje slavnost Zjevení Páně, připomínka příchodu mudrců. Evangelista Matouš píše: „Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu“ (Mt2,11). Je to matka, která po Jeho porodu, představuje Syna světu. Ona nám dává Ježíše, ukazuje nám Ježíše, umožňuje nám spatřit Ježíše. Pokračujeme v katechezích o rodině a v rodině je matka. Každý člověk vděčí za svůj život matce a mnoho jí vděčí téměř vždycky za svůj další život, za lidskou a duchovní formaci. A třebaže je matka symbolicky vynášena množstvím poezie a spoustou krásných věcí, které se o matce říkají, není jí dopřáváno sluchu, nedostává se jí pomoci v každodenním životě a její ústřední postavení ve společnosti je málo bráno v úvahu. Ochota matek obětovat se pro děti bývá dokonce využívána, aby se „ušetřilo“ na sociálních výdajích. I v křesťanské komunitě se někdy stává, že matka není dostatečně brána v potaz a málo se jí naslouchá. Přece však je středem života církve Ježíšova Matka. Matkám ochotným k mnoha obětem pro svoje děti a nezřídka i pro děti druhých by se asi mělo dostávat více sluchu. Je třeba více chápat jejich každodenní boj, když se snaží být efektivní v práci, pozorné a vnímavé v rodině; je třeba lépe chápat, po čem matky touží, když usilují o lepší a autentičtější plody svojí emancipace. Matka s dětmi má vždycky nějaké problémy, vždycky má práci. Vzpomínám si, že doma, kde nás bylo pět dětí, jedno chtělo něco, druhé myslelo na něco jiného, a ubohá maminka chodila od jednoho ke druhému. Byla však šťastná a dala nám toho hodně. Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus. 28
„Individuum“ znamená „to, co nelze dělit“. Matky se však dělí, jakmile přijmou dítě, aby jej přivedly na svět a vychovaly. Právě matky nejvíce nenávidí válku, která zabíjí jejich děti. Častokrát myslím na matky, které dostaly dopis, ve kterém jim bylo oznámeno, že jejich syn padl při obraně vlasti. Ubohé ženy! Kolik jen trpí matky! Ony dosvědčují krásu života. Arcibiskup Arnulfo Romero říkával, že matky žijí „mateřským mučednictvím“. V homilii na pohřbu jednoho kněze zavražděného eskadrami smrti řekl s odkazem na Druhý vatikánský koncil: „Všichni musíme být připraveni zemřít za svoji víru, i když se nám této cti od Pána nedostane… Dát život neznamená jenom být zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost, mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním mlčení života, postupným dáváním života. Ano, jako to činí matka, která bez bázně, v jednoduchosti mateřského mučednictví počne ve svém lůně dítě, přivede jej na svět, kojí, chová jej a něžně se o ně stará. Tak se dává život. Je to mučednictví.“ Tolik citát. Ano, být matkou neznamená jenom přivést dítě na svět, nýbrž je to také životní volba. Co volí matka? Jaká je volba matky? Životní volbou matky je darovat život. A to je velkolepé, to je krásné! Společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou vždycky i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu. Matky často předávají také nejhlubší smysl náboženské praxe. V prvních modlitbách, v prvních gestech zbožnosti, které se dítě naučí, je vepsána hodnota víry v život lidské bytosti. Je to poselství, které věřící matky umějí předávat bez mnohého vysvětlování. To přijde potom, avšak zárodek víry spočívá v oněch prvních nejdrahocennějších momentech. Bez matek by nejenom nebyli noví věřící, ale víra by ztratila značnou část své jednoduché a hluboké vroucnosti. A spolu s tím vším je církev naší matkou! Nejsme sirotci, máme matku! Matku Boží, Matku církev a naši matku. Nejsme sirotci, jsme děti církve, jsme děti Matky Boží a jsme děti našich matek. Drahé maminky, díky, díky za to, co jste v rodinách a za to, co dáváte církvi a světu. A tobě, milovaná církvi díky, díky, že jsi matkou. A tobě Maria, matko Boží, díky, že nám ukazuješ Ježíše, A díky všem zde přítomným maminkám, které zdravíme potleskem! 29
D U C H O VN Í L É K A Ř C E L É H O E G Y P T A "Kdo se k němu odebral naplněn smutkem, aniž by se vracel rozradostněn? Kdo, sužován hněvem, od něj nepřicházel uklidněn? Který zesláblý mnich od něj nepřicházel posilněn? Který z těch, kdo byli pokoušeni, nenalezl díky němu odpočinutí? A kdo z neklidných, nepoznal díky jeho ctnosti pokoj?.. To, co jej učinilo slavným nebyly spisy, ani světská moudrost, ani umění, ale pouze úcta k Bohu"
Toto svědectví o sv. Antonínovi, zakladateli mnišského života a "duchovním lékaři celého Egypta" nacházíme v prvním životopise, který napsal sv. Atanázius. Byl živým vzorem evangelního života, svým pokáním se stal středem hlubokého obdivu a vzbudil mnohá obrácení. Narodil se kolem roku 251 v nížině středního Nilu, pravděpodobně ve vesnici Qeman nedaleko Masru - proslulém Memfisu někdejší éry faraónů. Decius, který rok před jeho narozením rozpoutal krvavé pronásledování křesťanů, už tehdy nežil: zemřel v bojích s Góty na březích Dunaje. Stejně však si zpočátku počínal i jeho nástupce Gallienus, ale potom nechal Kristovy učedníky, aby se vrátili ke svému kultu. Kruté pronásledování znovu propuklo za vlády Valeriána v roce 258, a utichlo až poté, co byl císař v roce 260 zajat Peršany. Ani jedno z těchto pronásledování se však netýkalo Církve v Arkádii, což dovolilo mladému Antonínovi pěstovat náklonnost ke zbožnému životu. Jeho povolání k životu 'eremity'1 bylo patrné už od dětství. Měl vskutku tak velké obavy ze zmateného prostředí škol, že mu rodiče poskytli výchovu doma. Tato praxe nebyla zcela ojedinělá, neboť křesťané byli v menšině, navíc ponižováni a pronásledováni. Výchova dětí proto vyžadovala velkou pozornost. V rodinném prostředí provozoval až do osmnácti let život ctností, které jej disponovaly k dokonalému životu: poslušnost podřízen otcovské autoritě; umrtvování - nedopřával si než skromné jídlo; odříkání - bez požadavků a přání, byl spokojen se svým stavem. 1
Z řečtiny 'erémos = odlehlé místo, poušť.
30
Z tohoto rodinného prostředí však byl vytržen náhlou smrtí rodičů. Po otci zdědil značné jmění, stal se správcem velkého majetku a ochráncem mladší sestry. Tato situace jej však nemohla uspokojit. Pozorně totiž čítával Písmo svaté, a ve svém nitru rozjímal nad úryvkem Skutků apoštolů, kde se říká, že věřící v Jeruzalémě prodávali své majetky, a co získali, kladli k nohám apoštolů. Apoštolové však už nežili; neexistovala ani komunita věřících, do které by bylo možné vstoupit poté, co by prodal své jmění. Jak tedy praktikovat odříkání prvních křesťanů? Stejně jako později svatému Františku z Assisi, dostalo se i jemu odpovědi při mši svaté, když se četlo evangelium: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi" (Mt 19,21). Není tedy zapotřebí žádné předchozí komunity, aby bylo možné této naléhavé Kristovy výzvy uposlechnout: poté, co se vrátil domů, Antonín rozdělil svá pole malým vesnickým rolníkům, prodal movitý majetek a zisk rozdal chudým. Pro sebe si ponechal jen nepatrný kapitál, aby měl z čeho žít a mohl zajistit existenci své sestry. To však bylo podle evangelia příliš málo.Je pravdou, že když byl za nějaký čas znovu na mši svaté, slyšel další Pánova slova, která uvedla v pochybnost jeho starost o zajištění: "Nedělejte si starosti o zítřek!" (Mt 6,34). Tehdy chtěl oběť završit: opustil vše, co mu zůstávalo; sestru svěřil komunitě panen a hledal místo, kde by mohl žít, zbaven všeho. Bylo mu devatenáct let. Toto rozhodnutí nebylo ničím docela nezvyklým. Antonín měl kolem sebe spoustu příkladů askétů, kteří si zvolili život v pokoře a chudobě. Nežili v poušti, ale bydleli na okraji vesnic, takže je mohl kdokoli navštěvovat a s nimi rozmlouvat. Znal proslulého starce, který nedaleko usedlosti provozoval tento způsob života už od dětství. Od něj se mu dostalo svolení, že se mohl usadit poblíž a stát se jeho učedníkem. Tady se syn vznešené rodiny naučil tomu, co bylo základním požadavkem mnišského života: manuální práci. Antonín ji konal s velkou horlivostí. Atanázius nám sice neuvádí, o jakou práci šlo, ale pravděpodobně se jednalo o výrobu malých předmětů, nepochybně pletení proutěných košíků ap., což patřilo k nejvýznamnější činnosti v prostředí egyptských pouští. Za výdělek si kupoval nezbytné jídlo a zbytek rozdával potřebným. Jaký byl denní rytmus jejich života nám není známo. Nicméně jistě se řídil pevným řádem, protože bez něj nebyl takový způsob života vůbec možný. Lze říci, že tato malá komunita měla jakousi tichou reguli, neboť řeholní pravidla se nejprve žila a teprve potom byla napsána. V obecném popisu činnosti, z níž se tato tichá regula skládala, nacházíme všechny prvky budoucích velkých pravidel řeholního života - regule sv. Bazila, sv. Augustina i sv. Benedikta: modlitba ("neustále se modlil"), rozjímání ("nic z Písma svatého mu neuniklo"), práce, poslušnost (jeden z nich zastával úlohu opata a druhý úlohu komunity), umrtvování (posty, bdění, často na holé zemi), a konečně nade vším vládla "úcta ke Kristu a vzájemná láska", což - jak říká sv. Atanázius - bylo společné všem asketům této krajiny. Ke zmíněným asketickým a duchovním cvičením je třeba dodat díla milosrdenství, neboť Antonín (a lze předpokládat, že ti, kdo mu byli vzory nebyli v této činnosti nijak pozadu) se snažil rozdávat radost všem, které potkával. "Všichni ho nazývali přítelem Božím: jedni jej milovali jako syna, jiní pak jako bratra". A právě tehdy se v životě mladého muže projevilo něco hrůzného a současně úžasného, co jej později učinilo nevyčerpatelným zdrojem inspirace v dílech umělců: totiž - ďábelská pokušení. Zpočátku se nehalila do oslnivých přeludů; připomínala mu spíše majetek, který ve světě zanechal: dům, sestru, peníze, bohatě prostřený stůl (i když si v něm nikdy 31
neliboval). Pokušitel byl špatným psychologem: jeho představy nedošly než opovržení. Proto se zhostil jiné taktiky: snažil se probudit touhy, které mají svůj původ v nízkých vášních a jsou-li ukojeny, srážejí člověka na úroveň ubohého zvířete: odtud pramení motiv tradiční hagiografie, která k postavě světce maluje prase. Ve dne pronásledovali mladého asketu necudné myšlenky; odmítal je, "celý zrudlý", jak říká životopisec; znásobil posty a modlitby. prostředek. který označil sám Ježíš. V noci jej démon pokoušel ve formě svůdné ženy, která zmizela poté, co "Antonín otevřel své srdce Kristu". Poté co pohrdl léčkami a odhalil hanebnosti, zůstávalo už pouze násilí. A tak se chtěl Nepřítel pokusit o pokoření eremity nikoli psychologickými zbraněmi, které by jeho nabytá ryzost dokázala odhalit, ale fyzickými útrapami, které by jej zanítily a ničily. Avšak i zde bylo jeho úsilí marné. Musel přiznat svou bezmocnost: "Pokořil jsem většinu lidí, ale od doby co bojuji s tebou, jsem přišel o svou sílu". "Kdo jsi?", ptal se ho Antonín. Načež ďábel, zbaven veškerého ostychu, odvětí: "Jsem duch smilstva!". "Jsi hoden naprostého opovržení", prohlásil klidně pokorný vítěz a připojil slova Žalmu: "Pán je mou pomocí, pokořím své nepřátele" (Žalm 117,7). Toto vítězství nad Satanem však Antonína neuspokojilo. Naopak jej vybídlo k větší horlivosti v pokání, neboť poznal sílu nebezpečí, kterému musel čelit a které bude muset zřejmě podstoupit v mnohem závažnější míře. Atanázius, citujíc sv. Pavla, píše, že mladý mnich začal umrtvovat své tělo a držel je v područí. Spokojil se s jedním jídlem za den; to spočívalo v chlebě, vodě a soli, po západu slunce; mnohdy (zřejmě z liturgických důvodů) opomíjel po dva, tři ba dokonce až čtyři dny i toto ubohé občerstvení. Protože se mu i rohož zdála být nadbytečnou, spal na holé zemi. Někdy probděl na modlitbách i celou noc. Tolikerá odříkání jej mohla docela snadno zahubit: jejich účinek však byl opačnýrozvinula v něm smysl pro samotu. Přestěhoval se proto na jeden vzdálený hřbitov a uzavřel se do hrobu, přičemž požádal přítele, aby mu pravidelně nosil chleba. Nemůžeme si však představovat hrob, jak jej známe u nás. Ti, kdo navštívili např. Lazarův hrob v Betánii vědí, že východní hrobky jsou skutečným podzemním příbytkem; často vyhloubeným v jeskyni (aby se tak předešlo zhroucení) se spoustou dutin, což ovšem nikterak neubírá na jeho strohosti, šeru, naprostém odloučení od světa a mnohdy zhoubné vlhkostí. Do takového prostředí se mladý Antonín zaživa pohřbil. Když to pekelné mocnosti spatřily, rozlítily se a přešly k násilí: jedné noci se tlupa démonů vypravila na krutý výpad a zasypala Božího muže ranami, dokud nepadl bezduchý k zemi. Následujícího dne se k němu naštěstí odebral přítel, a když ho našel ležet na zemi bez známek života, přenesl ho do farního kostela, kde jej považovali za mrtvého a připravili vše k pohřbu. Krátce po začátku pohřební vigílie se všech přítomných zmocnil spánek, a jeden po druhém usnuli. O půlnoci se Antonín probral z letargie, a když zjistil, že přítel jako jediný bdí, zavolal ho a požádal jej, aby ho přenesl zpět do hrobky. Tak se stalo. Antonín byl však natolik posetý ranami a otoky, že se ani nemohl postavit. Tehdy se z hloubi duše modlil, a občerstven připomínkou slov Písma zvolal na adresu svých nepřátel: "Hle, jsem to já, Antonín! Neprchám před ranami. Můžete mi jich uštědřit ještě víc: nic mne neodloučí od Kristovy lásky". Tato provokace nezůstala bez odezvy: jedné noci obklíčila příbytek eremity horda démonů a proměnila ho ve zvěřinec. Ze všech stran na něj útočili, řvali a hrozili, že jej roztrhají na kusy: řvoucí lvi, býci, kteří zuřivě hrabali kopyty do země, hadi a štíři, kteří se kolem něj plazili po zemi, vlci cenící své zuby, jejichž chřtány jej mohly v mžiku pohltit. Ďábelský vír přistupoval a odstupoval za strašlivého 32
řevu a děsivých zvuků. Antonín byl fyzicky naprosto zdeptán bolestí, ale nepřestával je ironicky popichovat: "Jste tak slabí, že vás muselo přijít tolik, a že se musíte uchylovat ke všem těmto prostředkům?" V tom okamžiku všechny přízraky zmizely a po předchozí vřavě nastalo hluboké ticho. V tu chvíli pronikl do hrobky paprsek nebeského světla, a dotkl se vítězného, ale vyčerpaného atleta: "Kdes byl"?, ptá se. "Proč jsi se neukázal na začátku, aby učinil přítrž mým útrapám?" Tato slova na jeho rtech však nebyla výtkou, nýbrž pokornou otázkou, která žádala vysvětlení. Tu k němu zazněl hlas - "Antoníne, byl jsem tady. Provázel jsem tě v boji. Protožes odolával a dosáhl vítězství, budu stále tvou pomocí a všude uvedu ve známost tvé jméno". Tehdy Antonín zakusil velkou útěchu. Začal tak nový život. Mohl se pustit do čehokoli, vždyť jej provázel příslib samotného Pána. Zrána vyšel a odebral se ke svému duchovnímu vůdci - starci, který jej uvedl do zasvěceného života. "Odcházím do pouště - oznámil mu bez velkých průpovědí. Půjdeš se mnou?". "V mém věku? - zvolal stařec. Ani na to nepomýšlej!" Antonín nenaléhal. Dal sbohem vesnici a se zásobou chleba na šest měsíců (jaké břemeno při putování pouští!Atanázius sice uvádí, že thébský chléb vydržel i rok) se vydal k horám.
"Bůh nestvořil démony takovými jací jsou: na počátku byli anděly; zhřešili, a byli svrženi z nebe. Jsou proto plni závisti při pomyšlení, že my jsme určeni ke štěstí, které oni ztratili, a dělají vše, co je v jejich silách, aby nám zabránili vystoupit tam, odkud oni spadli". 33
Ďábel znovu soptil. Nemělo však smysl pokoušet Božího muže hrubými prostředky, jak to dělal doposud, ale bylo třeba vynalézt ještě záludnější. Nechal tedy, aby se na zemi objevil stříbrný talíř. Antonín, důmyslnější než jeho pokušitel, pohlédl upřeně na zvláštní předmět: "Stříbrný podnos na tomto místě? To je snad žert. Další zoufalá snaha toho chudáka ďábla! Je na čase změnit plán!" V tu chvíli talíř zmizel a poutník dál kráčel svou cestou. Neušel ani míli, když tu náhle vidí na cestě hroudu zlata. Tentokrát se už nesnížil ani k tomu, aby si tropil žerty z původce tak ubohého pokušení. Bez povšimnutí přešel kolem vzácného kovu a ubíral se ke stanovenému cíli. Poté, co přešel Nil (o způsobu se životopisec nezmiňuje), spatřil na místě zvaném Pispir temnou siluetu starého opuštěného hradu: zkrátka, pustevna na dosah ruky. Přišel blíž a hle - hadi, kteří se vyhřívali na slunci se hbitě rozlezli a zmizeli. Antonín vešel dovnitř, aby si prohlédl příbytek, jenž mu připravila Prozřetelnost a zjistil, že zcela odpovídá jeho představám. "Byla uvnitř voda", poznamenává sv. Atanázius. Pravděpodobně šlo o přirozený pramen, což také podává vysvětlení, proč nechal vladař vybudovat pevnost právě na tomto místě. V této opuštěné tvrzi, s dostatkem vody a chlebem na šest měsíců, začal život anachorety2. Není jasné, jak fungoval v arabské poušti telefon, ale je skutečností, že poustevníci nikdy nemohli dlouho žít sami: čím hlouběji odcházeli do pouště či vyhledávali nejzapadlejší místa, tím více bylo obdivovatelů, kteří je vyhledávali a snažili se k nim dostat. Bylo proto nezbytné - což se také stalo jednou z tradic pouště - spojit lásku a askezi. Antonín se nesnažil návštěvníky zahánět (i kdyby se o to pokusil, výsledek by byl stejně opačný); přijímal je, ale nedovoloval jim vstupovat do svého soukromí, a ponechával je venku. Tito se pak bez jakýchkoli námitek shromažďovali ve stínu hradeb a trávili noci pod širým nebem. Zpočátku byl Antonínův život docela klidný. Nadešla ovšem chvíle, kdy si jej znovu vyhlédli obyvatelé pekel - považovaní za pány pouště, a obklíčili pevnost. Hradby se náporem silných záchvěvů trhaly a přitom z nich vycházel křik: "Odejdi z našeho panství! Co u nás chceš? Našim léčkám neodoláš!" Ti, kdo pod hradbami slyšeli jejich křik, byli roztřeseni úzkostí a hrůzou. Antonín je však zevnitř uklidňoval a napomínal: "Udělejte kříž a jděte domů! Nic vám neudělají!" Většina se tedy začala balit. Jiní pak si umínili, že zůstanou, neboť útoky pekel považovali za jasné znamení Antonínovi svatosti. Jakmile nastalo hluboké ticho, mnohých se zmocnila úzkost, zda eremita zůstal po nenávistném útoku démonů naživu. Vtom zaslechli za hradbami klidný a jasný hlas: "Bůh povstává, rozptylují se jeho nepřátelé, ti, kdo ho nenávidí, prchají před ním, tratí se, jako se rozplývá dým, jako taje vosk před ohněm, tak hříšníci hynou před Bohem." /Žalm 67, 2-3/ Tak tomu bylo po dvacet let: prostí obdivovatelé přicházeli a odcházeli; věrní zůstávali na prahu jeho příbytku. Nakonec ti nejhorlivější, kteří po mnoho let žili venku za hradbami, ztratili trpělivost a prolomili bránu. Když Antonín zaslechl hluk, vyšel, a 2
Anachoreta - z řec. anachorein = vzdálit se. Je synonymem pro poustevníka.
34
učedníci jej mohli spatřit na vlastní oči. "Byli strženi obdivem - píše Atanázius -. Jeho výraz se nezměnil, nepřibral nečinností, ani posty nezchudl... Ryzí na duchu, neuzavřen do sebe sama pro snášenou bolest, ani pyšný oblibou". Alexandrijský arcibiskup tak dokazuje, že překonával předsudky, které už v jeho době kolovaly o askezi: ti, kdo se zaživa pohřbívají, nejsou snad ponurými, fyzicky a morálně vyprahlými existencemi? Obdivovatelé však smýšleli docela jinak: byli si jisti, že mají co do činění s vyjímečnou a obdivuhodnou bytostí, která je zcela ovládána duchem. Po léta trpělivě čekali, aby jej mohli spatřit, snaží se s ním setkat; když pak stanou před jeho vzezřením, zmocní se jich úžas: mnozí z nich se pak rozhodnou žít stejným způsobem života. "A tak - uzavírá životopisec - vznikaly kláštery na horách a poušť se hemžila mnichy: lidmi, kteří se zřekli všeho jmění a svá jména zapsali do města na nebesích". Antonínovi znovu začal činný život: musel opustit svou samotu před lidmi světa, kteří kritizovali jeho učení i novými mnichy, kteří potřebovali jeho vzácnou radu. Tak tomu bylo v dějinách mnišství i později, kdy z klášterů a pusteven vycházeli apoštolové. Protože světec vyrůstal v kontemplaci a samotě, překypoval nebeskými dary: uzdravoval nemocné, vyháněl démony, vydával se na návštěvy cel, kde jej očekávali noví poustevníci, odolával nepřízni počasí, vypětí dlouhých cest i řekám, plným krokodýlů. Tehdy mu bylo čtyřiapadesát let. Tato otcovská starostlivost by asi trvala nepřetržitě dál, kdyby za nějaký čas nevypuklo v roce 306 nové pronásledování, které postihlo křesťany na Východě, totiž za vlády Maximina Daji. Diokleciánovo pronásledování, jež zuřilo v letech 303-305, jakkoli bylo kruté všude, kudy procházelo, Egypt téměř neohrozilo. Nová zkouška se nyní usadila v deltě Nilu. Když tedy vzkvétalo mučednictví, k čemu ještě bylo třeba mnichů? Nenastal snad okamžik, aby po životě modlitby a službě bližním zemřeli mučednickou smrtí na svědectví víře? Antonín se dověděl (i v poušti bylo vše velmi záhy známo), že pronásledovaní křesťané jsou vyslýcháni a vězněni v žaláři egyptské metropole - v Alexandrii. "Pojďme tam i my", zvolal. Nešlo o dobrovolné odevzdání se katům: nauka o spontánním mučednictví, kterou někteří zastávali, byla Církví zamítnuta. Nic však neodpovídá bratrské lásce tolik, jako jít povzbudit a potěšit obžalované. Jestliže pak světské autority rozhodnou o uvěznění a smrti těšitelů, nic nenamítnou, ale budou sdílet úděl bratří. Tak se Antonín spolu s několika druhy odebral do Alexandrie. Ve chvíli soudu předstoupili před soudce a jali se hájit obžalované. Mnichům bylo zakázáno, aby stanuli na půdě prétoria. Kdo by tento příkaz porušil, riskoval smrt. Všichni se ukryli, pouze Antonín tím byl nadšen. Znovu se tam vrátil. Zahnali ho. Jal se tehdy navštěvovat vězněné v žalářích a dolech, povzbuzoval je, aby byli silní ve víře a lásce k Ježíši Kristu, a zanechal jim i hmatatelnou pomoc. Konec pronásledování však ukončil i tuto jeho službu. Spěchal, aby se vrátil do své samoty, podrobil se ještě tvrdším postům, oblékal kožené šaty, které neodkládal, ani když se myl. Jistý čas strávil v uzavřenosti. Avšak zakrátko začali znovu proudit učedníci a zvědavci. Jestliže by toto uzavření trvalo tak dlouho jako předchozí, museli by čekat velmi dlouho. Vzhledem k tomu, že eremita nemínil snášet tento tlak davu, prchl. Proč za ním nešli? Atanázius o tom nic neříká, ale lze předpokládat, že se jeho ctitelé domnívali, že se vydal na nějakou apoštolskou cestu a považovali za moudřejší vyčkat až se vrátí. Navíc bylo lepší vědět, že je venku, než uvnitř: alespoň bylo jisté, že musí mezi nimi projít, má-li se vrátit do své samoty. On se však rozhodl, že se už nevrátí: šel co nejdál, kde by už nikdo nemohl rušit jeho klid. Bál se totiž, aby se ho nezmocnila pýcha popularity. "Kam 35
jdeš?", slyší znenadání hlas z nebe, podobně jako kdysi apoštol Petr, když prchal z Říma. "Do Tebaidy!", odpověděl uprchlík. Hlas však nenaléhal, jako tehdy na Petra, aby se vrátil do místa, odkud vyšel. Navíc jej nabádal, aby šel ještě hlouběji, až za hranici všech obydlených míst, do "vnitřní pouště". Když se tázal, na kterého vůdce se má při hledání onoho místa obrátit, objevila se na obzoru karavana Arabů, která měla namířeno k Rudému moři. Vyhověli jeho žádosti, vysadili jej na velblouda, a spolu s nimi urazil cestu tří dnů a tří nocí. Ráno, čtvrtého dne, dorazili na úpatí hory Qolzum, do malé neobydlené oázy: nějaká skála, pár divokých palem a pramen průzračné vody. Když se Arabové chystali pokračovat v cestě, Antonín se rozhodl zůstat. Oáza se mu stala novým a posledním útočištěm.
"Kdo má právo si říct: pracoval jsme včera, dnes si odpočinu? anebo se zabývat minulou dobou, aby nemusel myslet na budoucnost? Po všechny dny života musí Boží služebník klást na první místo starost o svou duši, neboť jestliže by ji byť jen na okamžik opomenul, riskuje úděl Jidáše, který během jediné noci přišel o plody všeho, co předtím vykonal." /Vita Ant. 18/
Oáza uprostřed pouště - nová samota, kterou Antonínovi připravila sama Prozřetelnost, byla místem vskutku úchvatným. Kout nádherné krajiny pod blankytným nebem, její ticho rušilo pouze zurčení pramene a občasný bzukot hmyzu. Palmy mu dávaly datle, a neměl nouzi ani o chléb, protože oáza byla pravidelným místem odpočinku karavan. Tato 36
pravidelnost lidských návštěv, navíc nezvaných, mu umožnila věnovat se manuální práci činnosti, která se doporučovala všem anachoretům: cestovatelé, kteří tudy pravidelně procházeli mu přivezli sekeru, motyku a nějaká semena. Tak se mohl dát do obdělávání půdy, setí, sklizně, mletí obilí. Mohl si zadělat na chléb. Jenže divoká zvěř, která se přicházela napít z pramene, mu mnohdy jeho záhony zcela zničila. Jednoho dne se k nim proto obrátil s kázáním - podobně jako později sv. František k vlkovi u Gubbia. Od té doby mu ušetřila práce. Tak by to snad pokračovalo celá léta, kdyby cestovatelé neřečnili. Vůdcové pouštních karavan jsou totiž pošťáky i novináři. Jednoho dne sestoupilo z velbloudů mnoho poustevníků a plakali radostí: "Tak tady jsi, otče! Nevěděli jsme, kde se nacházíš, a byli jsme celí zkormoucení!" Nezahnal je. Mohl by snad otec zahnat své děti? Navíc začal stárnout a obdělávání půdy jej značně vyčerpávalo. Učedníci se proto usadili tu a tam nedaleko jeho cely, a tak se znovu celý kmen rozložil kolem ztraceného otce. Tento kmen anachoretů si nelze představovat jako klášterní komunitu, která žije v témže domě, řídí se stejným řádem modliteb a jídla. Tady měl každý svou jeskyni či celu, a to v takové vzdálenosti, že se vzájemně neviděli ani neslyšeli. Není nám ani docela dobře známo, jak často se učedníci scházeli; ponechávali ostatně svého mistra v dokonalé samotě, přičemž si vyžádali "schválení, aby jej mohli navštěvovat jednou měsíčně a přinášet mu olivy a olej". Můžeme si tedy představit mladé mnichy, kteří se starali o své zahrádky, podobně jako současní moderní kartuziáni, a kteří se věnovali i dalším pracím, jako např. lisování oliv. Pokud jde o Antonína, je pravděpodobné, že tyto práce - vzhledem k věku - stále více opouštěl, aby se věnoval kontemplaci, a to tím spíše, že učedníci mu dávali podíl na plodech svého hospodaření. Na tuto chvíli čekaly mocnosti pekel, a znovu zaútočily na svého pokořitele. Jestliže utrpěly porážku ve všech předchozích údobích života velkého eremity, čas stáří považovaly za vhodný k novým útokům. Spolubratři, kteří pobývali nedaleko cely sv. Antonína, zaslechli jednoho dne zvláštní lomoz, jakoby řinčení zbraní, a doprovázený nějakými hlasy a křikem. Rohatí čtvernožci a syčící plazi se v ohlušujícím povyku bezhlavě vrhali na cizího hosta. Snad z celého území kolem Rudého moře se sbíhaly i pouštní hyeny, oblehly jeskyni a jejich dlouhé vytí nahánělo hrůzu. Antonín se na kolenou modlil. Zrána pak se démoni stáhli, jakoby unaveni; a zvěř, opuštěna svými pány, se rozprchla. Ani tyto zkoušky však nezachmuřily průzračnost jeho duše: "Hle, čím se vyznačoval Antonín: nikdy nebyl rozrušený, jeho duše byla stále klidná; nikdy nebyl zasmušilý, jeho duše byla stále plná radosti". Po tomto období samoty a boje Antonín poznal, že ho velmi potřebují i jiní na poušti. Proto se vydal na apoštolskou cestu. Podnikl výpravu na horu, která se nachází mezi Nilem a mořem, a navštívil všechny kláštery, které na cestě potkal. Všude jej přijímali jako otce. Svatý Atanázius píše: "V horách probudil radost, horlivost pro duchovní pokrok i útěchu vzájemné důvěry". Vyhledal svou sestru, kterou kdysi jako děvčátko svěřil jisté řeholní komunitě, a která se nyní stala představenou kláštera panen. Jakmile se vrátil do své samoty - která už tehdy byla poměrně všem dobře známa přicházela spousta lidí, aby žádali o radu či zázračné činy. Obojího se jim dostalo v hojnosti. Měl také mnohá vidění: jednoho dne spatřil Ammonia, poustevníka z Nitria, jak vystupuje ve slávě do nebe; několik dní nato přinesl posel zprávu o Ammoniově smrti: nastala právě v onen den a onu hodinu, kdy Antonín zahlédl jeho duši, jak vystupuje k nebi. Jindy zase ještě před jídlem upadl do vytržení a spatřil sebe sama, jak se vznáší k 37
nebi, doprovázen tajemnými bytostmi. Jiné pak se jim postavily do cesty, aby znemožnily kráčet dál. Protože jej však jeho průvodci rozhodně bránili, ochránci vesmíru žádali výčet Antonínových hříchů. Průvodci však dosvědčili: "Vše, čeho se dopustil už od narození, mu Pán odpustil". Tehdy přísní ochránci ustoupili a Antonín se mohl nerušeně ubírat k nebi. Jakmile dospěl až sem, probral se. Zapomněl na svůj žaludek a vrhl se na kolena a zůstal v díkůvzdání až do rána. Možná doufal, že ve své samotě zůstane až do smrti, ale Prozřetelnost určila, že ji má opustit, aby prokázal službu Církvi. Ariáni totiž, aby získali své stoupence, neváhali použít násilí ani lži. Rozšířili tedy zprávu, že Antonín je jedním z nich. Tato reklama měla nesmírnou váhu. Antonín ji ve své skromnosti mohl pominout, nikoli však už egyptští biskupové. Aby učinili přítrž skandálu, požádali starého mnicha, aby sestoupil z hory a heretiky vyvedl z omylu. Nenechal se prosit: jednoho dne přišel do Alexandrie a s rozhodností kázal proti Áriovým stoupencům, přičemž stejně jako jeho přítel - patriarcha Atanázius, hájil božství Ježíše Krista, který je jedné podstaty s Otcem a byl přede všemi věky. Křesťanský lid mu vzdal svůj hold: přinášeli mu nemocné, postižené, posedlé. Kněží se jej tázali na jeho učení. Mnozí se spokojili s tím, že se mohli dotknout jeho šatů, aby tak nabyli síly a útěchy. Prosili ho, aby zahnal všechny nežádoucí. To Antonína rozesmálo: "Lidé nejsou o nic méně otravnější než démoni!". Atanázius, svatý biskup, byl nadšen, že mohl spatřit svého přítele a naslouchat jeho slovům. Když odcházel, provázel ho až na hranice města. Antonín si pospíšil do své samoty. Ale skoro všichni už to místo znali. On, který toužil trávit poslední léta života ve spojení s Pánem, se stal jedním z nejslavnějších lidí celého impéria. O otcovskou radu jej ve svých listech žádali císařové, počínaje Konstantinem. Tyto císařské iniciativy mu dělaly vrásky, ale jeho nitro naléhalo, aby tyto prosby neodmítal, vždyť na jeho odpovědi jistě závisela nauka a možná i konverze pánů světa. Odpovídal tedy, a vybízel císařské žadatele, aby pohrdali pozemskými věcmi a přemýšleli nad spásou; aby za jediného a pravého krále považovali Krista, neboť on jediný je věčný; aby bděli nad spravedlností a milovali chudé. Jednou měl prorocké vidění, které pak v slzách a s povzdechem sdělil i těm, kdo stáli kolem: "Na Církev zakrátko dopadne hněv, a bude vystavena zuřivým šelmám. Znesvěcen bude i Boží oltář. Ale po této zkoušce Církev znovu nabude svého jasu, pronásledovaní se vrátí a zloba ustoupí". Aby označil, odkud přijde útok, dodal: "Nekompromitujte se s ariány: jejich učení nepochází od apoštolů, nýbrž od ďábla". Dva roky nato se obojí proroctví naplnilo. Jeden z generálů, - jménem Balak, který přijal ariánství, poslal do Tebaidy vojáky, aby zajali mnichy a do krve je zbičovali. Antonín mu poslal tento vzkaz: "Vidím, jak na tebe sestupuje Boží hněv. Skonči s pronásledováním dřív, než tě stihne neštěstí!" Generál plivl na dopis a poslal jej Antonínovi se vzkazem: "Zrovna teď mám na tebe čas!" Když se však spolu s egyptským prefektem ubíral do Alexandrie, splašil se mu kůň a zranil ho tak těžce, že na místě zemřel. Poté, co se alexandrijský patriarcha dověděl, že Antonínovi nadchází poslední hodina, rozhodl se, že ještě naposledy navštíví otce mnišství i jeho učedníky. Plakali, on však byl šťastný; ztráceli otce, on se na cestu k Otci vydával. Několik měsíců nato Antonín onemocněl. Učedníkům, kteří se k němu sešli dal ještě poslední rady. Jeho tvář zářila radostí. Psal se rok 356, kdy skonal ve věku 105 let, čtyřiačtyřicet let poté, co se odebral do samoty na úpatí hory Qolzum. 38
TE DEUM LAUDAMUS ROK 2014 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ /2/
„Blahoslavené Jana XXIII. a Jana Pavla II. zapisujeme do seznamu svatých“
Těmito slovy papež František kanonizoval Jana XXIII. a Jana Pavla II. Oba byli svatořečeni současně a za přítomnosti úřadujícího i emeritního papeže. Událost, která nemá v dějinách církve obdoby. Odpovídal tomu také zájem Božího lidu. Být na kanonizační liturgii přímo na Svatopetrském náměstí nebo aspoň na ulici Via della Conciliazione však nebylo vůbec zadarmo. Vstupenkou byla pro většinu přítomných noc strávená doslova na dlažbě. Na náměstí sv. Petra a v přilehlých ulicích se nedělní kanonizace účastnilo 500 tisíc lidí, dalších 300 tisíc sledovalo přímý přenos z velkoplošných obrazovek na různých místech Říma. Již od soboty začaly v ulicích města a především poblíž Vatikánu – přibývat lidé, kteří o sobě hned na první pohled věděli, proč přišli. Byli to většinou mladí, ale nechyběli ani nemocní lidé na invalidních vozících; nejrozmanitějších národností. Všichni s trpělivým odhodláním, vybaveni karimatkami i spacáky, aby mohli přenocovat pod širým nebem, třebaže předpovědi počasí věštili déšť, a zdálo se, že nebe jim dává za pravdu. V ovzduší však převažovala usebranost, která jemně zastírala radost a dobrou náladu přítomných. Věřící spojovalo slavnostní očekávání. Na tvářích každého bylo patrné, že ví, co jej čeká i co chce: modlit se za své drahé, děkovat Bohu a setkat se s Kristem. Samotná liturgie v latinském jazyce začala v 10 hodin dopoledne. Koncelebrovalo při ní 150 kardinálů, mezi nimiž byl také Benedikt XVI., 39
a dalších 700 biskupů z celého světa. Z České republiky to byli kardinálové Duka a Vlk, arcibiskup Graubner a biskup Vokál. První čtení bylo italsky, druhé polsky. Po latinsky a řecky - zpívaném evangeliu následovala homilie papeže Františka, který mluvil o pěti oslavených ranách zmrtvýchvstalého Ježíše.
Jádrem této neděle, kterou končí Velikonoční oktáv a kterou Jan Pavel II. ustanovil svátkem Božího milosrdenství, je pět oslavených ran Ježíše zmrtvýchvstalého. Ukázal je hned poprvé, když se zjevil apoštolům večer prvního dne po sobotě, v den Zmrtvýchvstání. Ten večer tam ale nebyl Tomáš a když mu apoštolové řekli, že viděli Pána, odpověděl, že neuvidí-li a nedotkne-li se oněch ran, neuvěří. Osm dní poté se ve večeřadle zjevil Ježíš mezi učedníky znovu, a Tomáš tam byl také. Ježíš se obrátil k Tomášovi a vyzval jej, aby se dotknul Jeho ran. A tehdy tento upřímný člověk, zvyklý ověřovat si vše osobně, poklekl před Ježíšem a řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Ježíšovy rány jsou pohoršením pro víru, ale jsou také potvrzením víry. Proto na Kristově oslaveném těle tyto rány nemizejí, ale zůstávají. Jsou totiž trvalým znamením Boží lásky k nám a jsou nezbytné k víře v Boha. Nikoli k víře v to, že Bůh existuje, ale k víře v Boha, který je láska, milosrdenství a věrnost. Svatý Petr s použitím Izaiášových slov píše křesťanům: „jeho ranami jste uzdraveni“ (1 Petr 2,24; srov. Iz 53,5). Svatý Jan XXIII. a svatý Jan Pavel II. měli odvahu dívat se na Ježíšovy rány, dotýkat se Jeho probodnutých rukou a otevřeného boku. Neostýchali se Kristova těla, nepohoršovali se nad Ním a Jeho křížem; nestyděli se za tělo bratra (srov. Iz 58,7), protože v každém trpícím člověku spatřovali Krista. Byli to dva 40
odvážní muži plní odhodlanosti Ducha svatého a vydali církvi a světu svědectví o Boží dobrotě a Božím milosrdenství. Byli to kněží, biskupové a papežové 20. století. Poznali jeho tragédie, ale nepodlehli jim. Mocnější v nich byl Bůh, silnější byla víra v Ježíše Krista, Vykupitele člověka a Pána dějin; silnější v nich bylo Boží milosrdenství, které se vyjevuje v těchto pěti ranách; silnější byla mateřská blízkost Mariina. V těchto dvou mužích rozjímajících Kristovy rány a dosvědčujících Jeho milosrdenství přebývala „živá naděje“, společně s „nevýslovnou a zářivou radostí“ (1 Petr 1,3.8). Naděje a radost, které Kristus dává svým učedníkům a které jim nic a nikdo nemůže odejmout. Velikonoční naděje a radost, které prošly palčivou zkouškou odříkání, sebezapření a přiblížení ke hříšníkům až do krajnosti, do omrzení z hořkosti onoho kalichu. Tuto naději i radost obdrželi oba papežové darem od Zmrtvýchvstalého Pána a v hojnosti je rozdávali Božímu lidu, jehož věčného uznání se jim dostalo. Touto nadějí a touto radostí dýchala první obec věřících v Jeruzalémě, jak podávají Skutky apoštolů (Sk 2,42-47). Je to společenství, které žije podstatu evangelia, totiž lásku, milosrdenství, v jednoduchosti a bratrství. A takový je obraz církve, který měl před sebou Druhý vatikánský koncil. Jan XXIII. a Jan Pavel II. spolupracovali s Duchem svatým na obnově a zdnešnění (aggiornamento) církve podle její původní fyziognomie, kterou jí v průběhu staletí propůjčili svatí. Nezapomínejme, že právě svatí posouvají církev vpřed a umožňují její růst. Svoláním koncilu svatý Jan XXIII. prokázal vnímavou poddajnost Duchu svatému, nechal se vést a byl pro církev pastýřem, vedeným vůdcem, vedeným Duchem svatým. To byla jeho obrovská služba církvi a proto o něm rád přemýšlím jako o papeži, který byl poddaný Duchu svatému. Svatý Jan Pavel II. byl v této službě Božímu lidu papežem rodiny. On sám jednou řekl, že by chtěl být připomínám jako papež rodiny. S potěšením to zdůrazňuji v souvislosti se synodem o 41
rodině a s rodinami, synodem, při kterém nás on z nebe zajisté provází a podporuje. Kéž se oba noví svatí pastýři Božího lidu přimlouvají za církev, aby v pastorační službě rodině během těchto dvou let konání synodu byla poddajná Duchu svatému. Kéž nás oba učí nepohoršovat se nad Kristovými ranami a pronikat do tajemství Božího milosrdenství, které vždy doufá a vždy odpouští, protože vždycky miluje. Prakticky po celou bohoslužbu visely nad městem temné mraky, ale naštěstí zůstalo jenom u toho. Snad jakoby na důkaz, že nad nimi panuje větší moc, která je účinná díky novým přímluvcům… Eucharistii podávalo 700 kněží nejenom na Svatopetrském náměstí ale i podél celé ulice Via della Conciliazione. Po svatém přijímání papež František znovu oslovil účastníky bohoslužby: Drazí bratři a sestry, na závěr této slavnosti víry vás chci všechny pozdravit a poděkovat vám! Děkuji bratřím kardinálům a četným biskupům a kněžím z různých částí světa. Moje uznání patří všem oficiálním delegacím mnoha zemí, které přišly vzdát hold dvěma papežům, kteří nesmazatelně přispěli k rozvoji národů a pokoji. Zvláštní dík patří představitelům Itálie za jejich drahocennou spolupráci. S velkými sympatiemi zdravím poutníky diecézí Bergamo a Krakov! Drazí, ctěte památku těchto dvou papežů věrným následováním jejich učení! Jsem vděčný všem, kdo se s obrovskou velkodušností podíleli na přípravě těchto památných dnů: římské diecézi spolu s kardinálem Vallinim, římskému magistrátu v čele s primátorem Ignaziem Marinim, pořádkovým silám a různým organizacím, asociacím a početným dobrovolníkům. Díky vám všem! Zdravím všechny poutníky tady na Svatopetrském náměstí, v přilehlých ulicích a dalších místech Říma, jakož i všechny, kteří s námi byli spojeni prostřednictvím rozhlasu a televize! Děkuji ředitelům a pracovníkům médií, která umožnila tolika lidem účast. Zvláštní pozdrav patří nemocným a starým lidem, kterým byli noví světci obzvláště nablízku. A nyní se obraťme v modlitbě k Panně Marii, kterou svatý Jan XXIII. a svatý Jan Pavel II. milovali jako její opravdoví synové. 42
"Přeji vám, aby tato vaše krásná pouť byla příležitostí ke stále hlubší důvěře v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu, že náš život, i přes všechny zkoušky a utrpení, je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice" (Homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, pro poutníky Peregrinatio Ad miracula fidei u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. 6. 2014)
Milovaní moravští poutníci, jsem dojat, že mohu být zase s vámi v této kapli Hrobu svatého Petra ve vatikánské bazilice, po tolika měsících lékařské péče: už toto je velký dar Pána. A mně i vám ho Pán dává právě o slavnosti Nejsvětější Trojice, ústředního tajemství naší víry. Trojice je totiž pramenem a počátkem všech událostí dějin spásy, jež jsou duší celého liturgického roku, a které znovu prožíváme v liturgii a v modlitbě o velkých každoročních slaveních: od adventu, kdy se připravujeme na přijetí Božího Syna, k vánocům a jejich slavnostem, kdy uprostřed nás adorujeme jednorozeného Syna, poslaného od Otce; v době postní, která dává znovu prožívat pokání čtyřiceti dnů a čtyřiceti nocí Spasitele světa, v očekávání jeho utrpení a umučení; o velikonocích, jež jsou triumfem Boží lásky zjevené v Kristu, který pro nás trpěl, umřel a vstal z mrtvých, aby nám znovu daroval Boží život, který jsme ztratili prvotním hříchem; až po Letnice, slavnost, při níž na nás sestupuje Duch svatý, který nás činí Božími dětmi a přáteli. Tyto velkolepé Boží dary jsou počátkem všech ostatních, které v našem životě dostáváme: svatá Církev, která nám udílí Boží život skrze svátosti, jež nás zbožšťují od narození až do smrti, zvláště pokání, které nás obrací ke změně života, a Eucharistie, která nás sytí Tělem a Krví našeho Pána, Ježíše Krista, jenž živý a pravý přichází, aby přebýval v našem srdci. Ano, svátek Trojice je srdcem našeho života víry. A je pěkné, že jej slavíte o vaší pouti, která je jakoby předjímáním velkých darů, které dostáváme od Trojice. Je to pouť ad miracula fidei, k „zázrakům víry“, na něž je Itálie bohatá každým svým městem i krajem, od Benátek po La Vernu se svědectvím svatého Františka, s nímž se setkáte na jeho místech v Umbrii až po jeho hrob v Assisi, kde je dosud stále živý; Orvieto s připomínkou velkého eucharistického zázraku, s nímž jste spojili i Bolsenu, kde k němu došlo; a potom Řím, centrum křesťanské víry, s přítomností papeže a bazilikou svatého Petra, a nakonec Terst na zpáteční cestě domů. Velké putování po místech, svatyních a událostech, jež jsou skutečně bohatým souhrnem „zázraků víry“, které Nejsvětější Trojice rozesela uprostřed nás, aby nám sdělila, že nás miluje, v životě provází a pamatuje na nás ve všech našich potřebách. 43
Liturgie Slova této slavnosti napomáhá k prohloubení naší víry v tajemství lásky Trojice. V prvním čtení jsme ještě ve stínech Starého zákona naslouchali zjevení trojjediného Boha, jak se ho dostalo Mojžíšovi, který se sklání až k zemi a slyší Boží zvolání: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, ... velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,5). Ve druhém čtení, v plnosti novozákonního světla, svatý Pavel uzavírá svá povzbuzení k dokonalému křesťanskému životu velkým vyznáním Trojice: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi“ (2Kor 13,13). V Janově evangeliu pak zaznělo definitivní slovo Ježíše, který nám odhaluje tajemství Trojice: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,16ss). Ano, Trojice je zcela láskou a milosrdenstvím: miluje nás, odpouští nám a svou radost nachází v tom, že nám může sdělovat svůj vlastní život. Vy, drazí Češi, jste žili po dlouhá desetiletí pod režimem, který vám chtěl vzít víru v Boha lásky a odpuštění: proto také více než kdo jiný dokážete chápat bohatství zjevení Boha, který je plností lásky, něhy, dobroty, a odpuštění. Přeji vám, aby tato vaše krásná pouť byla příležitostí ke stále hlubší důvěře v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu, že náš život, i přes všechny zkoušky a utrpení, je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice, slávy a radosti svatých v nebi: nevýslovného, úchvatného a živého tajemství, které nám - stejně jako Mojžíšovi, - už nyní v tomto pozemském životě dává poznat srdce Boha, a celé Církvi otvírá nedozírné obzory naděje a lásky k našim bratřím: vždyť všichni se máme navzájem milovat a vzájemně si odpouštět, protože všichni jsme dětmi jednoho Boha, který je láskou, a navzájem jsme bratřími a sestrami v budování civilizace lásky a pokoje. 44
Náš ekonomický systém je neudržitelný tento palcový titulek doprovází exkluzivní rozhovor s papežem Františkem, který na své první straně otiskl katalánský deník La Vanguardia. Autoři článku rozmlouvali s římským biskupem ve Vatikánu den po modlitbě za mír na Blízkém východě. Papež se v interview vyjadřuje k mnoha různým tématům: náboženskému fundamentalismu, stavu reforem ve Vatikánu a odstoupení Benedikta XVI., postavě papeže Pia XII., antisemitismu a holocaustu, či vztahu katolické církve k chudým. Odsuzuje současný ekonomický systém, který odpisuje mladou generaci a vyrábí zbraně, aby ozdravil rozpočty modloslužebnických ekonomií. V ohledem na adresáty rozhovoru varuje Katalánsko před snahami o nezávislost, které se podle jeho soudu vyznačují spíše separatistickými tendencemi než skutečnou emancipací. „Odepisujeme celou jednu generaci, abychom zachovali neudržitelný ekonomický systém“, prohlašuje papež František v exkluzívním rozhovoru pro list La Vanguardia. Ve Františkových odpovědích se projevuje veškerá odvaha a jednoduchost, kterými se vyznačuje jeho pontifikát. Rozhovor v plném zněním otisklo vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano. Existují země, kde i dnes trvá pronásledování křesťanů. “Pronásledování křesťanů je starost, která se mne jako pastýře zblízka dotýká. Vím o pronásledování mnoho věcí, ale z opatrnosti je tu nechci vykládat, abych někoho nezranil. Na světě však existují místa, kde je zakázáno mít Bibli, nosit křížek nebo učit katechismus…Jednu skutečnost ovšem chci zdůraznit – jsem přesvědčen, že pronásledování křesťanů je dnes silnější než v prvních staletích církve. Je tu více křesťanských mučedníků než v oné době. A to není výmysl, nýbrž číselně doložený fakt.“ Blízkým východem vládne násilí ve jménu Božím… “To je rozpor. Násilí v Božím jménu se k naší době nehodí, je staršího data. Z historického pohledu je nutné říci, že my, křesťané, jsme se jej občas dopustili. Třeba třicetiletá válka byla násilí ve jménu Boha. Dnes je to nepředstavitelné, že? Často se prostřednictvím náboženství dostáváme k velice vážným a těžkým rozporům. Kupříkladu fundamentalismu. Ve třech náboženstvích máme každý své fundamentalistické skupiny, ačkoliv jsou vzhledem k celku malé.“ Co si v tomto ohledu myslíte? “Fundamentalistická skupina, i když nikoho nezabíjí nebo nikoho netluče, je násilná. Právě mentální systém fundamentalismu je násilí ve jménu Božím.“ Někdo o vás říká, že jste revolucionář. “Asi bychom měli zavolat skvělou italskou zpěvačku Mínu (Mina Mazzini, vl. jménem Iva Zanicchi, pozn. red.) a říci jí: „Vem si tu dlaň, cikánko“, aby mi z ruky vyčetla minulost, kdo ví… (smích). Ta největší revoluce pro mne znamená jít ke kořenům, rozpoznat je a zjišťovat, co tyto kořeny říkají dnešku. Revolucionář jdoucí ke kořenům není protimluv. A nejen to, myslím, že právě toto je 45
způsob, s jakým se ztotožnit a jak uskutečnit opravdové změny. V životě nelze nikdy pokročit, pokud se nevrátíme dozadu, pokud nevím, odkud pocházím, jak se jmenuji, jaké kulturní nebo náboženské jméno nosím.“ Mnohokrát jsem porušil bezpečnostní protokol, abyste se přiblížil lidem. “Vím, že se mi něco může stát, ale to je v rukou Božích. Vzpomínám si, že mi v Brazílii připravili zavřený papamobil s průhlednými skly, ale já přeci nemohu zdravit lid a říkat mu, že ho mám rád, když jsem v krabičce od sardinek, byť křišťálové. Připadám si jako za zdí. Je pravda, že se mi něco může stát, ale buďme realisty, ve svém věku nemám co ztratit.“ Proč je důležité, aby byla církev chudá a pokorná? “Chudoba a pokora jsou jádrem evangelia, což míním v teologickém, nikoli sociologickém smyslu. Bez chudoby nelze evangeliu rozumět, avšak je nutné ji odlišovat od pauperismu. Myslím si, že Ježíš chce, aby biskupové nebyli knížaty, nýbrž služebníky.“ Co může církev udělat, aby zmírnila rostoucí nerovnost mezi bohatými a chudými? “Je dokázáno, že potravinami, které přebývají, bychom mohli nasytit hladovějící lidi. Při pohledu na fotografie podvyživených dětí z různých částí světa se člověk chytá za hlavu a nechápe, jak je to možné. Myslím, že žijeme ve světovém ekonomickém systému, který není dobrý. Ve středu jakéhokoliv hospodářského systému má být člověk, muž a žena, a vše zbývající má tomuto člověku sloužit. Avšak my jsme do středu umístili peníze, zbožštěné peníze. Upadli jsme do hříchu modloslužby, uctíváme peníze. Ekonomii žene vpřed dychtivost po stále větším zisku, čímž se, paradoxně, podporuje skartační kultura. Odepisují se mladí lidé, protože se omezuje porodnost. Odepisují se staří lidé, protože už nejsou k ničemu, nevyrábějí a jsou pasivní třídou…Odpisem mladých a starých lidí odepisujeme budoucnost národa, který mladí lidé svou silou nesou vpřed a staří mu dodávají moudrost, uchovávají jeho paměť a mají ji mladým lidem předávat. Dnes je také módní mladé lidi odepisovat tím, že jim nedáme práci. Velice mne znepokojuje vysoká nezaměstnanost mladých lidí, která v některých zemích překročila 50 procent. Kdosi mi řekl, že v Evropě je nezaměstnaných 75 milionů mladých lidí pod 25 let. To je obrovské množství. Vyřazujeme tu přece celou generaci, abychom zachovali neudržitelný ekonomický systém. Systém, který ke svému přežití musí rozpoutávat války, tak, jak to velké říše odjakživa dělávaly. Když to nejde se třetí světovou válkou, vedou se alespoň lokální války. A to znamená, že se vyrábějí a prodávají zbraně, a tak se ozdravují rozpočty modloslužebných ekonomik, velkých světových ekonomik, které člověka obětovaly k nohám modly peněz. Toto jediné myšlení nás obírá o bohatství myšlenkové různosti, a tudíž o bohatsví mezilidského dialogu. Správně chápaná globalizace je bohatství. Špatně chápaná globalizace je taková, která ruší rozdílnost. Je jako koule, ve které všechny body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Globalizace, která obohacuje, je jako mnohostěn, který představuje jednotu všech částí, přičemž každá si zachovává svou originalitu, bohatství a identitu. To se však neděje.“ Znepokojuje vás španělsko-katalánský konflikt? “Znepokojuje mne jakékoliv rozdělení. Existuje nezávislost v důsledku emancipace a nezávislost v důsledku štěpení. Příkladem pro první typ nezávislosti jsou kupříkladu americké státy, které se emancipovaly od evropských zemí. Nezávislost národů získaná štěpením je častokrát dána 46
očividným rozpadem, kupříkladu v bývalé Jugoslávii. Jistě existují národy s natolik odlišnými kulturami, že by nepřilnuly ani lepidlem. Jugoslávský případ je jasný, ale ptám se, zda je to natolik zřejmé pro jiné národy, které dosud žily spolu. Je nutné se zabývat případem od případu. Skotsko, Padánie, Katalánsko. Najdeme tu oprávněné případy a jiné, které takové nejsou. Ovšem s rozpadem státu bez předchozí vynucené jednoty je třeba nakládat v rukavičkách a je nutné analyzovat všechny jeho aspekty.“ Minulou neděli nebylo snadné zorganizovat modlitbu za mír, která byla bezprecedentní událostí jak pro Blízký východ, tak pro celý svět. Jak jste se cítil? “Víte, že to nebylo lehké, protože jste se toho účastnil a z velké části vděčíme za úspěch také vám. Cítil jsem, že je to cosi, co nám všem uniká. Tady ve Vatikánu 99 procent lidí říkalo, že se nic neudělá, potom ono zbývající jedno procento začalo narůstat. Vnímal jsem, že jsme tlačeni k něčemu, co nám nepřišlo na mysl, a co postupně nabývalo tvaru. V žádném případě to nebyl politický akt – to jsem vnímal ihned – nýbrž akt náboženský : otevřít okno do světa.“ Proč jste se rozhodl střemhlav vrhnout do onoho oka cyklónu, jakým je v současné době Blízký východ? “Pravým okem cyklónu byl vloni, kvůli svému nadšení, Světový den mládeže v Riu de Janeiro. Rozhodl jsem se jet do Svaté země, protože mne pozval prezident Perés. Věděl jsem, že jeho mandát na jaře končí, a tak jsem byl v jistém smyslu zavázán cestu uspíšit. Jeho pozvání mne přimělo k cestě, kterou jsem předtím nezamýšlel.“ Proč je pro každého křesťana důležité navštívit Jeruzalém a Svatou zemi? “Kvůli zjevení. Pro nás tam vše začalo. Je to jako „nebe na zemi“, předzvěst toho, co nás čeká na onom světě, v nebeském Jeruzalémě.“ S vaším přítelem rabínem Skorkou jste se objali před Zdí nářků. Jak důležité bylo toto gesto pro smíření křesťanů a židů? “Tak tedy, před Zdí nářků byl také můj dobrý přítel, profesor Omar Abboud, předseda Institutu pro mezináboženský dialog v Buenos Aires. Chtěl jsem ho tam pozvat. Je to velmi zbožný muž a otec dvou dětí. A je také přítelem rabína Skorky. Mám oba dva moc rád a přál jsem si, aby přátelství mezi námi třemi bylo viditelné jako svědectví.“ Před rokem jste mi řekl, že „uvnitř každého křesťana je žid“. “Možná by bylo správnější říci, že „nemůžete prožívat své křesťanství, nemůžete být pravým křesťanem, pokud nerozpoznáte své židovské kořeny“. Nemluvím tu o Židech ve smyslu semitské rasy, ale ve smyslu náboženském. Myslím, že mezináboženský dialog se musí hlouběji zaměřit na tento bod – židovské kořeny křesťanství a křesťanský rozkvět judaismu. Chápu, že je to výzva, horký brambor, ale můžeme se k ní postavit jako bratři. Každý den se v liturgii hodin modlím Davidovy žalmy. Za jeden týden zopakujeme 150 žalmů. Má modlitba je tedy židovská a pak mám eucharistii, která je křesťanská.“ Jak pohlížíte na antisemitismus? “Nedokážu vysvětlit, proč k němu dochází, ale myslím, že je úzce vázán – všeobecně a aniž by to platilo stále – na pravicová prostředí. Antisemitismus se většinou zahnizďuje lépe v pravicových politických proudech než v 47
levicových. Nemyslíte? Antisemitismus dosud trvá, existují dokonce popírači holokaustu, což je bláznovství.“ Jedním z vašich plánů je otevřít vatikánské archivy o holokaustu. “Vnesou hodně světla.“ Máte strach z toho, co by mohlo vyjít najevo? “V tomto ohledu mám spíše strach o Pia XII., papeže, který církev vedl za druhé světové války. Na ubohého Pia XII. se už naházelo tolik špíny. Je nutné připomenout, že zprvu se na něj pohlíželo jako na velkého zastánce židů. Mnoho jich ukryl v klášterech Říma i jiných italských měst a ve své letní rezidenci v Castel Gandolfo. Tam se v papežově ložnici narodilo 42 dětí, potomků židů a dalších uprchlíků, kteří se tam ukryli. Tím nechci říci, že se Pius XII. nedopustil chyb – také já dělám mnoho chyb – ale jeho úloze musíme rozumět v dobovém kontextu. Bylo například lepší, aby vůbec nemluvil a tím zabránil dalšímu zabíjení židů, nebo aby promluvil? Také bych chtěl říci, že mi občas naskakuje existenciální kopřivka, když vidím, jak všichni viní církev a Pia XII. a přitom zapomínají na velké mocnosti. Víte, že tyto mocnosti dokonale znaly nacistickou železniční síť, po které se vozili židé do koncentračních táborů? Měly její fotografie. Nikdy však ony koleje nebombardovaly. Proč asi? Bylo by lepší, kdyby se mluvilo tak trochu o všem.“ Cítíte se dosud jako farář nebo jste přijal svou úlohu hlavy církve? “Farářský rozměr nejlépe vystihuje mé povolání. Služba lidem vychází z mého nitra. Například zhasínám světla, aby se moc neutrácelo, a to jsou věci, které dělává farář. Cítím se ale také jako papež. To mi pomáhá k tomu, abych věci vykonával s vážností. Mám velmi seriózní a profesionální spolupracovníky. Mám pomoc pro to, abych dostál své povinnosti. Není třeba si hrát na papeže-faráře, protože by to bylo nezralé. Když přijde na návštěvu státní představitel, musím ho přijmout důstojně a podle příslušného protokolu. Pravda je, že s protokolem mám problémy, ale je nutné ho ctít.“ Měníte hodně věcí. Do jaké budoucnosti tyto změny povedou? “Nejsem osvícený a nemám osobní projekt, který bych si s sebou přinesl, protože jsem prostě nemyslel, že mne tu ve Vatikánu nechají. To všichni vědí. Přijel jsem s malým kufříkem, abych se hned vrátil do Buenos Aires. To, co dělám, je uskutečněním myšlenek, které kardinálové vyslovili při generálních kongregacích, tedy při zasedáních, ke kterým jsme se před konkláve denně scházeli, abychom diskutovali o problémech církve. Z těchto shromáždění vzešly úvahy a doporučení. Jedno velmi konkrétní naznačovalo, že by se budoucí papež měl opírat o externí poradce, tedy poradní skupinu, která by nebydlela ve Vatikánu.“ A vy jste utvořil takzvanou radu osmi. “Je to osm kardinálů ze všech světadílů a jeden koordinátor. Scházejí se každé dva tři měsíce. Nyní, 1. července, budeme mít čtyřdenní zasedání, a uskutečníme změny, které po nás požadují sami kardinálové. Není povinné to dělat, ale bylo by nerozumné nevyslechnout ty, kteří vědí“. Vyvíjíte také velkou snahu o přiblížení k pravoslavné církvi. “Můj bratr Bartoloměj přijel do Jeruzaléma, abychom si připomněli padesát let od setkání Pavla VI. s Athenagorou. Tehdy to bylo setkání po více než tisíci letech rozdělení. Od druhého 48
vatikánského koncilu katolická církev usiluje o přiblížení pravoslavné církvi. K některým pravoslavným církvím má blíže. Přál jsem si, aby Bartoloměj se mnou jel do Jeruzaléma, a tam vznikl nápad, aby se účastnil také modlitby ve Vatikánu. Pro něj to byl rizikový krok, protože mu to mohou předhazovat, bylo však zapotřebí učinit toto gesto pokory, které je pro nás nutné. Je totiž nemyslitelné, že my křesťané jsme rozděleni, je to dějinný hřích, který musíme napravit.“ Vzmáhá se ateismus. Co si myslíte o lidech, kteří se domnívají, že se věda a náboženství vylučují? “Ateisté přibývali ve více existencialistické epoše, řekl bych oné sartrovské. Ale potom nastal rozvoj duchovního hledání, setkávání s Bohem tisícerými způsoby, které nemusí mít nutně tradiční náboženskou podobu. Střet vědy s vírou vyvrcholil v osvícenství, dnes už, díky Bohu, není tolik v módě, protože jsme si uvědomili jejich vzájemnou blízkost. Papež Benedikt XVI. předložil dobré magisterium o vztahu vědy a víry. Běžný stav má být takový, že vědci budou víru respektovat a že vědec agnostik či ateista řekne: „Neodvažuji se vstoupit na toto pole“.“ Poznal jste mnohé hlavy států. “Přijelo jich hodně a je zajímavé, jak jsou různí. Každý má svou osobnost. Mou pozornost upoutali mladí politici napříč spektrem, ať již ze středu, zleva či zprava. Možná mluví o stále stejných problémech, ale novými tóny. A to se mi líbí a dodává mi to naději, protože politika je jednou z nejvyšších forem lásky, milosrdné lásky. Proč? Poněvadž vede k obecnému dobru. Člověk, který, ač to může udělat, v politice neusiluje o obecné dobro, je egoista. Pokud politiku využívá ke svému dobru, je zkorumpovaný. Zhruba před patnácti lety francouzští biskupové napsali pastorační list s titulem „Réhabiliter la politique“, „Rehabilitovat politiku“. Je to pěkný text, díky kterému si člověk všechny tyto věci uvědomí. Co si myslíte o abdikaci Benedikta XVI.? “Papež Benedikt učinil velké gesto. Otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů. Ještě před sedmdesáti lety nebyli emeritní biskupové. Kolik je jich dnes? Právě vzhledem k tomu, že žijeme déle, docházíme do věku, ve kterém se již nemůžeme dále věnovat vnějším záležitostem. Já udělám totéž. Až nastane ten moment, budu Pána prosit o světlo, aby mi řekl, co mám udělat. A On mi to jistě poví.“ Máte rezervovaný pokoj v jednom domově pro seniory v Buenos Aires. “Ano, je to domov pro staré kněze. Měl jsem na konci loňského roku odejít z arcibiskupství, už jsem požádal papeže Benedikta o uvolnění z úřadu po dovršení 75 let. Vybral jsem si jednu místnost a řekl jsem si : Tady chci žít, pracovat jako kněz a pomáhat ve farnostech. To měla být má budoucnost předtím, než jsem se stal papežem.“ Ani se vás neptám, komu fandíte na mistrovství… “Brazilci mne požádali o neutralitu (směje se). Dodržím slovo, protože Brazílie a Argentina jsou odjakživa soupeři.“ Jaký soud dějin by vás potěšil? “Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Líbí se mi ale, když někdo na někoho vzpomíná a řekne: „Byl dobrý, udělal to, co mohl, nebyl vůbec tak špatný.“ To by mi stačilo.“
49
Svědectví křesťanských rodin v dnešním světě (P. Mgr. Václav Hejč o pouti u sv. Anny v Pustiměři, 26. července 2014)
Ježíš v dnešním evangeliu blahoslaví ty, kdo vidí a slyší. Mnozí z nás máme potíže ze zrakem a potřebujeme brýle, jiní zase potíže ze sluchem a potřebují naslouchátka. Jsou i takoví lidé, kteří jsou zcela nevidomí nebo neslyšící. Přesto mají větší víru, naději a lásku než lidé s ostřížím zrakem a jasným sluchem. Tak je nám jasné, jaký druh vidění a slyšení má Ježíš na mysli. Mezi tyto blahoslavené patří i rodiče Panny Marie, svatí Jáchym a Anna, kteří věřili Bohu a naslouchali jeho slovu, i když prožívali velmi náročné situace. Pro dlouhotrvající neplodnost se jim lidé posmívali a opovrhovali jimi. Oni ale zůstali otevření Božím záměrům, nezatvrdili se a nepřestali důvěřovat Bohu, modlili se a byli pozorní k chudým a potřebným kolem sebe. Podle starobylých vyprávění rozdělovali výtěžek svého pastýřského zaměstnání na tři díly, a to na oběť chrámu, pak chudým a poslední díl užívali na vlastní potřeby. Po dlouhých více jak dvaceti letech byli jejich modlitby a věrnost odměněny. Narodila se jim dcerka Marie a když vyrostla, tak i vnouček Ježíš. Jáchym se jeho narození podle dochovaných zpráv asi nedožil. Jistě si ale dovedeme představit radost, s jakou Anna mohla předávat Marii zkušenosti s výchovou a hrát si s malým Ježíškem, šimrat jej na noze a společně se smát. Na druhou stranu jistě také sdílela nesnadnou situaci Marie, když tajemně otěhotněla. I přesto, že se nedožili vyvrcholení dějin spásy v Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, svým poctivým každodenním životem podle Božích přikázání se na tom významně podíleli. 50
V čem nám mohou tito prostí zbožní manželé, rodiče a prarodiče být příkladem? 1) Za prvé v trpělivosti při očekávání plodů svých námah. I když se snažíme žít a vychovávat své děti v souladu s vírou, nemusíme hned vidět plody svého úsilí. Toho, že jsem se od lehkovážného života vrátil k víře v Boha a nechal se biřmovat, se dožila jen jedna babička. Toho, že jsem se stal knězem, už ani ona. Přesto jejich příklad a věřím, že i práce a modlitby, měli na můj vztah s Bohem skrytý, ale velký vliv. 2) Dále nám jsou povzbuzením ve víře v Boha a trpělivosti s druhými navzdory náročným situacím. Smysluplný a naplněný život nespočívá jen v radostných úsměvech a pohodě, jak to falešně slibují reklamní letáky různých výrobků pro seniory nebo rodiny. K opravdovému životu totiž patří nejen radovánky, ale i starosti a bolesti, které ve spojení s Bohem mají neviditelný, ale obrovský význam. Poznal jsem lidi, kteří byli nemocní, ale statečně to nesli povzbuzeni láskou svých blízkých, také lidi chudé majetkem, ale bohaté vírou a radostí z prostých věcí, událostí a lidí kolem sebe. Blahoslavení jsou proto ti, kdo takto vidí a slyší, kdo věří v Boha, mají naději navzdory bolestem a s trpělivou láskou se modlí a obětují za své rodiny. Jako jedna paní v nemocnici, která umírala na rakovinu, ale přesto děkovala Bohu za dar života a každý nový den, svěřovala mu sebe i své drahé v modlitbě a těšila se do náruče Boží. Nevznášela se v představách reklamních letáků, nepropadala smutku z toho, že nedosahuje iluze o plném zdraví a rodinné pohodě, ale statečně snášela své trápení, byla povzbuzením pro druhé a příkladem svým potomkům. Takto i nemoc a bolest mohou být přínosem pro život rodiny, když napomáhají vzájemným vztahům a víře. 3) Proto je důležité, abychom pečovali o vztahy v rodině, udržovali je a rozvíjeli. Každý má sice jiné podmínky a možnosti. Někdy je to náročnější, ale rozhodně potřebné. Zejména vzájemnou úctou a pomocí, ochotou sdílet své zážitky a naslouchat si, snahou porozumět jiné generaci, trpělivostí k odlišnostem a především uznáním chyby a odpuštěním, které zůstává tím nejzákladnějším lékem a prostředkem našich tolikrát zraněných a zraňujících se vztahů. To je svědectví křesťanů a křesťanských rodin i v dnešním světě, které neztratí na lesku a významu, protože se týká toho, co je v člověku opravdu důležité. Francouzský spisovatel Exupéry v knize Malý princ říká, že to důležité je očím neviditelné. Ale to neviditelné se stává zřetelným právě v našich vztazích, stejně jako se neviditelná Boží láska zjevila ve viditelném životě a vztazích Ježíše Krista a zjevuje se i skrze svaté a skrze nás. Proto také víra, vztah s Bohem, se utváří a roste v prostředí vztahů, zejména rodinných. Proto je pro děti důležitý příklad živé víry rodičů a prarodičů, jejich osobní vztah s Bohem. Když chodí na mši svatou, přijímají svátosti, naslouchají Božímu slovu, modlí se a projevují zájem o potřebné kolem sebe, rozšiřují sobě i svým dětem životní obzor. Rozvíjejí schopnost vidět a slyšet to, co je v životě skutečně důležité, i když neviditelné, a právě takto dělají pro sebe i své potomky to nejlepší. Kéž je nám účast na dnešní mši svaté povzbuzením, svatá Anna s Jáchymem oporou v nelehkých situacích rodinných vztahů a poznáváme, že „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“. Amen. 51
Papež František o apoštolské cestě do Jižní Koreje (promluva papeže Františka při středeční generální audience, aula Pavla VI. ve Vatikáně, 20. srpna 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, byl jsem v těchto dnech na apoštolské cestě v Koreji a dnes spolu s vámi za tento velký dar děkuji Pánu. Mohl jsem navštívit mladou a dynamickou církev založenou na svědectví mučedníků a živenou misionářským duchem v zemi, kde se stýkají starobylé asijské kultury a neměnná novost evangelia. Setkávají se obě. Rád bych znovu vyjádřil svoji vděčnost drahým bratrům biskupům Koreje, paní prezidentce, ostatním představitelům a všem, kdo se podíleli na této mojí návštěvě. Význam této cesty je možné shrnout do tří slov: paměť, naděje a svědectví. Korejská republika je zemí, která prošla značným a rychlým ekonomickým rozvojem. Její obyvatelstvo je dělné, ukázněné a spořádané a záleží mu na uchování rozmachu zděděného po svých předcích. V této situaci církev opatruje paměť a naději. Je duchovní rodinou, v níž dospělí předávají mladým pochodeň víry obdrženou od starých; paměť svědků z minulosti se stává svědectvím v přítomnosti a nadějí budoucnosti. Z této perspektivy lze nahlížet dvě hlavní události této cesty: beatifikaci 124 korejských mučedníků, kteří se řadí k těm, které kanonizoval před 30 lety svatý Jan Pavel II., a setkání s mládeží u příležitosti VI. asijského dne mládeže. Mladý člověk vždy hledá něco, kvůli čemu stojí za to žít, a mučedník dosvědčuje toto něco, ba dokonce Někoho, kvůli komu stojí za to žít. Touto skutečností je láska Boží vtělená v Ježíši, svědek Otce. V obou 52
momentech věnovaných mládeži nás Duch Vzkříšeného Pána naplnil radostí a nadějí, kterou mladí lidé nesou do svých zemí a prokáží mnoho dobrého! Církev v Koreji opatruje také paměť primární role laiků v prvopočátcích víry i v samotné evangelizaci. Křesťanské společenství v této zemi totiž nezaložili misionáři, ale skupina mladých Korejců, kteří byli v druhé polovině 18. století uchváceni křesťanskými texty, důkladně je prostudovali a zvolili si je za životní pravidlo. Jeden z nich byl vyslán do Pekingu, aby přijal křest a tento laik potom pokřtil své druhy. Z tohoto prvního jádra se vyvinulo obrovské společenství, které od začátku a skoro celé století snášelo kruté pronásledování s několika tisíci mučedníků. Církev v Koreji je tedy založena na víře, na misijním úsilí a mučednictví věřících laiků. První korejští křesťané si vzali za vzor prvotní apoštolskou obec v Jeruzalémě a prokazovali bratrskou lásku, která překonává všechny sociální rozdíly. Proto jsem povzbuzoval dnešní křesťany, aby byli velkodušní ve sdílení s těmi nejchudšími a vyloučenými podle 25. kapitoly Matoušova evangelia: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Drazí bratři, dějiny víry v Koreji ukazují, že Kristus neničí kultury, nepotlačuje snažení lidu, který během staletí a tisíciletí hledá pravdu a prokazuje lásku Bohu a bližnímu. Kristus neruší to, co je dobré, ale nese to dál a naplňuje. Kristus však bojuje proti zlému a potírá zlého, který rozsévá koukol mezi lidi a mezi národy, produkuje sociální vylučování v důsledku idolatrie peněz a do srdcí mládeže zasévá jed nicoty. Ano, Ježíš Kristus přemohl a porazil zlo svou Obětí lásky. A zůstaneme-li také v Něm, v Jeho lásce jako oni mučedníci, můžeme žít a dosvědčovat Jeho vítězství. V této víře jsme se modlili a modlíme se i nyní, aby všechny děti korejské země, které jsou sužovány důsledky válek a rozděleními, mohly kráčet cestou bratrství a smíření. Tuto cestu osvěcovala slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Shůry, kde kraluje spolu s Kristem, provází Matka církve putující Boží lid, podpírá ty nejnamáhavější kroky, utěšuje všechny, kdo procházejí zkouškou, a udržuje otevřený horizont naděje. Kéž na její mateřskou přímluvu Pán stále žehná korejskému lidu, daruje mu pokoj a prosperitu a žehná církvi, která v této zemi žije, aby byla ustavičně plodná a plná radosti evangelia. 53
SVATÁ ANEŽKA ČESKÁ 1989
25
2014
(homílie papeže Jana Pavla II. při historickém svatořečení, 12. listopadu 1989 v bazilice sv. Petra v Římě)
„Učte se ode mne“ (Mt 11,29) Dnes, v neděli, 12. listopadu 1989, jsme my, zde shromáždění, slyšeli tato slova Ježíše, našeho mistra a Pána, obsažená v evangeliu sv. Matouše: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. „Učte se ode mě, neboť mé jho je sladké a břemeno lehké“. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě“ (Mt 11,29). Když Církev nad těmito slovy rozjímá, patří dnes na dvě postavy, které celým svým životem přijaly tuto výzvu božského Mistra: blahoslavenou Anežku Českou a blahoslaveného bratra Alberta Chmielovského z Krakova. Vzájemně je dělí mnoho věků: od XIII. do XX. století. Spojuje je však zvláštní duchovní blízkost: dědictví svatého Františka z Assisi a svaté Kláry: stejně jako blízkost národů, z nichž pocházejí: Česka a Polska. Dnes je spojuje společná kanonizace, kterou Církev zapíše do seznamu svých svatých tuto dceru českého národa a tohoto syna národa polského. A dochází k tomu v měsíci listopadu, kdy v našich srdcích zní ještě živá ozvěna slov knihy Zjevení svatého Jana: „Viděl jsem … veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků. Všichni stáli před trůnem .. a volali mocným hlasem… Amen! Sláva, chvála, moudrost, díkůvzdání, čest, moc a síla našemu Bohu na věky věků!“ (7,9-12). Hle, „to jsou ti, kteří prošli velikým soužením a roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,14). Toto je pravda o jejich životě: „učili“ se od Krista, který je „tichy a pokorný srdcem“; „vzali na sebe své jho“. A hle, nalezli odpočinutí pro své duše: svatost a tedy věčnou dokonalost v Bohu. 54
Blahoslavená Anežka Česká i přesto, že žila v době, která je té naší velmi vzdálená, zůstává i dnes zářným příkladem křesťanské víry a hrdinské lásky, jež vybízí k zamyšlení a následování. O jejím životě a její spiritualitě vhodně vypovídají slova prvního Petrova listu: „Ovládejte se a na věci se dívejte střízlivě, abyste se mohli věnovat modlitbě“. Tak psala hlava apoštolů křesťanům své doby; a dodává: „Především se mějte vroucně rádi … Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (1Pt 4,7-9). Právě to bylo životním programem sv. Anežky: už od nejútlejšího věku zaměřovala svůj život k hledání nebeských dober. Poté, co odmítla několik nabídek k sňatku, rozhodla se zcela oddat Bohu, aby byl v jejím životě oslaven skrze Ježíše Krista (srv. 1Pt 4,11). Když se díky minoritám, kteří tehdy přišli do Prahy, seznámila s duchovní zkušeností sv. Kláry z Assisi, chtěla následovat její příklad františkánské chudoby: z vlastního dědictví založila v Praze nemocnici svatého Františka a klášter „Chudých sester“ či „Damianitek“, kam sama vstoupila o Letnicích v roce 1234, kdy složila slavné sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Zachovaly se proslulé dopisy, které jí adresovala svatá Klára z Assisi, aby ji vybídla k pokračování v započaté cestě. Tak se zrodilo duchovní přátelství, které trvalo skoro dvacet let, aniž by se kdy tyto dvě svaté ženy potkaly. „Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (1Pt 4,9). To bylo normou, kterou svatá Anežka neustále inspirovala své počínání a s naprostou důvěrou vždy přijímala události, které Prozřetelnost dopřávala, s jistotou, že všechno pomíjí, ale Pravda zůstává navěky! To je poučení, které nová světice dává také vám, její drazí rodáci, a dává ho všem. Lidské dějiny jsou v neustálém pohybu; časy se mění s různými generacemi a vědeckými objevy; nové technologie, na obzoru stále putujícího lidstva se ale zračí i nové starosti: ovšem Kristova pravda, která osvěcuje a zachraňuje, v proměně událostí přetrvává. Vše, k čemu na zemi dochází si Nejvyšší buď přeje anebo to dopouští, aby lidé cítili žízeň či nostalgii po Pravdě, tíhli k ní, hledali ji a nacházeli! „Každý ať žije podle milosti, které se mu dostalo, a dává ji do služby bližním“, tak píše dále sv. Petr a uzavírá: „Kdo vykonává úřad, ať to koná v síle, které se mu dostalo od Boha, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista (1Pt 4,10-11). Ve svém dlouhém životě, sužovaném i nemocemi a utrpením, svatá Anežka skutečně energicky naplnila svou službu lásky, pro lásku Boží, když jako v zrcadle kontemplovala Ježíše Krista, jak ji k tomu nabádala sv. Klára: „V tomto zrcadle 55
se zračí blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska“ (List IV.: „Františkánské Prameny, vyd. 1986, č. 2903). A tak Anežka Česká, kterou dnes s radostí vzýváme jako „svatou“, i přesto že žila v nám tak vzdálených staletích, měla významnou roli při občanském a kulturním rozvoji svého národa a svou křesťanskou vírou a láskou zůstává naší současnicí; je příkladem odvahy a duchovní pomocí pro dívky, které se velkodušně zasvětily řeholnímu životu; je ideálem svatosti pro všechny, kdo následují Krista; je pobídkou k dobročinné lásce, prokazované všem s naprostou oddaností, překonávající všechny překážky rasy, národa i mentality; je nebeskou ochránkyní naší namáhavé každodenní pouti. Proto se k ní můžeme obracet s velkou důvěrou a nadějí.
Promluva k českým poutníkům po modlitbě Anděl Páně – 12.11.1989 Drazí poutníci z Československa! Během kanonizace blahoslavené Anežky jsem mohl být s vámi a skrze vás s Církví ve vaší vlasti. Nyní když jsme recitovali modlitbu Anděl Páně, jsem myslel na mariánské svatyně rozseté po Čechách, Moravě i Slovensku. Spojme se proto s vašimi rodáky, kteří se utíkají k Matce Boží ve Staré Boleslavi, na Svaté hoře, na Svatém Hostýnku, na Velehradě, v Levoči a v Šaštíně, a prosme ji společně, aby vás provázela svou pomocí zvláště v tomto roce, věnovaném prohloubení vaší víry. Bůh žehnej vám všem zde i ve vlasti!
Promluva k více než 13.000 věřících, kteří připutovali z Československa (Jan Pavel II. při setkání v Aule Pavla VI. ve Vatikáně, v pondělí 13. listopadu 1989)
Pane kardinále, bratři v biskupské službě, pane ministře a vážení členové vládní delegace, kněží, řeholníci a řeholnice, drazí seminaristé a poutníci! „Haec est dies quam fecit Dominus, exsultemus et laetemur in ea!“ Toto je den, který učinil Pán: jásejme a radujme se z něho! Naše setkání nelze zahájit vhodnějšími slovy, než tímto velikonočním zpěvem Církve. Radujme se a jásejme! Radujme se a jásejme, protože Církvi v Čechách nadešel vytoužený den, v němž byla povýšena ke cti oltářů její svatá ochránkyně, Anežka Přemyslovna. Radujme se a jásejme také proto, že k její poctě dospěla z vaší vlasti pouť, která nemá ve vašich dějinách obdoby, v čele s vašim milovaným a ctihodným kardinálem Tomáškem, českým primasem. Je to jistě plod přímluvy této světice, která dokázala spojovat, co bylo rozděleno, že se dnes setkáváme ve svorném společenství Čechů a Slováků, pobývajících ve vlasti i žijících v zahraničí, stejně jako i německy mluvících 56
poutníků, pocházejících z Čech a Moravy. Tuto církevní jednotu symbolizuje také přítomnost vašich pastýřů, biskupů pověřených pastorační péčí o rodáky v zahraničí. Jistě, počet vašich biskupů není ještě úplný, ale skutečnost, že v uplynulých měsících bylo možné obsadit některé diecéze, uprázdněné už několik let, je vroucím přáním do budoucna a potvrzuje naši naději, že bude konečně možné ustanovit i ve vaší vlasti příslušné biskupské konference. Svatá Anežka však nespojuje pouze rodáky naší doby. Její kanonizací se naplnila touha dlouhé řady generací, které dychtily po tomto oslavení, aniž by ho mohly spatřit. Mezi biskupy bych rád vzpomněl zesnulého kardinála Berana, jenž životopisnému bádání o svaté Anežce věnoval několik let svého života. Ale myslím i na jiné, kteří si ve své paměti uchovali obraz této duchovní sestry svaté Kláry a něžné matky všech sklíčených. Zůstala drahá každému Čechovi bez rozdílu vyznání. Jsem rád že mohu mezi vámi přivítat oficiální delegaci československé vlády, která přišla, aby svou přítomností uctila tuto znamenitou dceru českého krále. Ano, svatá Anežka je drahá všem Čechům, což dokazuje i skutečnost, že její postava je znázorněna v sousoší sv. Václava na stejnojmenném pražském náměstí, které je už jedno století pódiem vašich národních dějin. Josef kardinál Beran To, že k jejímu svatořečení došlo až v tomto století, není jistě náhodné. Svatá Anežka má zřejmě od Boží Prozřetelnosti dary právě pro vaši generaci. Jedním z nich je nepochybně desetiletí duchovní obnovy vašeho národa, vyhlášené s pastorační prozíravostí vašim kardinálem Tomáškem. Vyvrcholí jubileem sv. Vojtěcha, ale bylo zahájeno ve jménu blahoslavené Anežky. Kéž by všechny modlitby předchozích generací dokázaly spojit ve vroucí modlitbu za zdar této iniciativy. Ať toto úsilí, během něhož jste provázeni a skoro vedeni za ruku svými svatými patrony, dosáhne pro každý jednotlivý rok vytčených plodů. Témata „Víra v moderním světě“, „Rodinný život“, „Práce a společenská odpovědnost“, „Evangelizace a modlitba“ – abych uvedl aspoň některá – nejsou než stupně k dokonalejšímu životu podle evangelia, jež vaše světice prožívala s pokorou srdce po příkladu svatého Františka a svaté Kláry. Svatá Anežka byla ženou modlitby, ale současně ženou, konající skutky blíženské lásky. Důkazem toho jsou domy, které vybudovala v Praze: jeden ke službě chudým nemocným; druhý pro zasvěcený život. Jsem proto rád, že mohu pozdravit zde přítomné řeholníky a mezi nimi velmistra Křižovníků s červenou hvězdou, dědiců nemocničního bratrstva, které světice založila, jakož i řeholnice různých řádů a kongregací, jež rozmanitým způsobem následují Anežčin příklad. Kéž by nedávné dovolení dané ženským kongregacím, že mohou přijímat novicky, bylo podnětem k novému rozkvětu řeholního života ve vašich zemích, obnovením nezištné činnosti ve prospěch potřebných bližních. Drazí poutníci, vaše pouť nemůže skončit dnes. Musí pokračovat a vést vás ve šlépějích svaté Anežky, ke Kristu Pánu, v němž jediném najdete odpověď na všechny vaše problémy. Ať vás na této cestě provází mé apoštolské požehnání na přímluvu Matky Boží, „Paládia české země“. 57
Se zvláštní vroucností zdravím četné slovenské poutníky, kteří přišli do Říma na slavnou kanonizaci svaté Anežky, v čele s prvním trnavským arcibiskupem. Buďte vítáni! Duchovní poselství nové světice promlouvá velmi živě i k vám. V „roce obnovy víry“, vyhlášeném vašim metropolitou se toto poselství stává výzvou, v níž se život svaté Anežky skví jako příklad a vybízí k následování. Duchovní dílo této světice totiž vzešlo z víry, která určovala její vztahy s Bohem, lidmi, i s historickými událostmi. Váš „rok obnovy víry“ je spjat také s připomínkou výročí smrti blahoslavených košických mučedníků, kteří vydali nejvyšší svědectví víry, kdy za ni položili život. Rok obnovy je také přípravou na uzavření druhého křesťanského milénia. Kolik je to příležitostí k zamyšlení, k obnově ve víře! Víra vedla vaše předky od počátků jejich náboženských a kulturních dějin, a pomáhala jim překonat všechny překážky a úskalí. Víra je i pro současné generace světlem, které ukazuje východ z tunelu nezájmu a nevěry. Víra je silou, která dává odvahu a pomáhá vytrvat. Je tím největším Božím darem, který máme s vděčností přijmout a velkoryse rozmnožit. Drazí slovenští poutníci! Odneste si z věčného města při této příležitosti nový olej, posilu ve své víře! První Petrův nástupce slovanského původu vám připomíná, co říká svatý Petr: vytrvejte vždy „silní ve víře“ (1Pt 5,9). Své požehnání uděluji ze srdce všem Slovákům ve vlasti i v zahraničí. Jsem velmi rád, že mohu pozdravit německé katolíky pocházející z Čech a Moravy, a účastní se této audience. Anežka, dcera českého krále, k níž vzhlížíme jako k světici, je skutečným Božím darem Církvi. Společně s ostatními sedmi dámami vysoké pražské aristokracie, složila slib chudoby. Postavila se zájmům státu a s obdivuhodnou rozhodností dala přednost jednání podle svého svědomí, nakolik šlo o její náboženský a osobní život. Její rozhodnutí, založené na ideálech svaté Kláry, podpořil a stvrdil papež. Život nové světice musí být příkladem pro nás všechny, nakolik každý musí sledovat své vlastní povolání, i když by se tomu vnější podmínky stavěly na odpor. Svatá Anežka rozhodla o svém životě podle svědomí a zvolenou cestu věrně sledovala. Právě tento aspekt ji činí příkladnou ženou i v naší době: ukazuje nám směr a je nám vůdkyní. Mnozí Němci, kteří svou prací přispěli k rozvoji země, se na pozvání otce sv. Anežky odebrali do Čech. Právě v oněch dobách začíná soužití dvou etnických skupin. Svatá Anežka ať je nám všem příkladem svým životem založeném na vzájemném respektu, bez nenávisti a nesvárů! Její kanonizace, která vás tu shromáždila, ať je impulsem pro budoucnost, vyznačující se souladem, spoluprací a vzájemným porozuměním. Za tímto účelem uděluji vám i všem vašim drahým mé zvláštní apoštolské požehnání. 58
Papež František o své apoštolské cestě do Albánie (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 24. září 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dnes bych chtěl mluvit o apoštolské cestě do Albánie uskutečněné minulou neděli. Činím tak především jako akt díkůvzdání Bohu, který mi umožnil vykonat tuto návštěvu, čímž jsem mohl tomuto lidu projevit také fyzicky a hmatatelně blízkost svou i celé církve. Znovu chci vyslovit svoje bratrské uznání albánskému episkopátu, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, kteří pracují s velkým nasazením. Moje vděčná vzpomínka patří také státním představitelům, kteří mne s velkou zdvořilostí přijali, jakož i všem, kdo se přičinili o realizaci této návštěvy. Tato cesta se zrodila z touhy navštívit zemi, která po dlouhém období útisku nelidským ateistickým režimem, zakouší mírumilovné soužití různých náboženských složek. Považoval jsem za důležité povzbudit ji na této cestě, aby v ní houževnatě pokračovala a prohlubovala všechny její aspekty ku prospěchu obecného dobra. Proto bylo jádrem této cesty mezináboženské setkání, kde jsem s hlubokým uspokojením mohl konstatovat, že pokojné a plodné soužití lidí i komunit patřících k různým náboženským vyznáním je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Oni jej praktikují! Jde o autentický a plodný dialog, který se vyhýbá relativismu a bere zřetel na identitu každého. Setkání s kněžími, zasvěcenými osobami, seminaristy a laickými hnutími bylo příležitostí ku vděčné, místy velmi dojemné, vzpomínce na četné mučedníky víry. Díky účasti několika pamětníků, kteří zakusili na svém těle děsivé pronásledování, zazářila víra mnoha hrdinských svědků minulosti, kteří následovali Krista až do těch nejzazších důsledků. Právě niterné spojení s Ježíšem, vztah lásky k Němu dodával těmto i všem ostatním mučedníkům sílu snášet bolestné události, které je přivedli k mučednictví. Ani dnes, stejně jako v minulosti, nepramení síla církve z organizačních schopností či struktur, které jsou rovněž potřebné. Církev tam svou sílu nenachází. Naší silou je Kristova láska! To je síla, která nás podporuje ve chvílích těžkostí a inspiruje dnešní apoštolskou činnost, aby všem nabídla dobrotu a odpuštění a dosvědčovala tak Boží milosrdenství. Při průjezdu hlavní třídou Tirany vedoucí z letiště na největší náměstí jsem mohl spatřit portréty čtyřiceti 59
kněží, kteří byli během komunistické diktatury zavražděni a jejichž beatifikační proces probíhá. Patří ke stovkám křesťanů i muslimů, kteří byli vražděni, mučeni, žalářováni a deportováni jenom proto, že věřili v Boha. Byla to temná doba, během níž byla naprosto potlačena náboženská svoboda a bylo zakázáno věřit v Boha. Tisíce kostelů i mešit byly srovnány se zemí, přestavěny na skladiště či kina, která propagovala marxistickou ideologii; náboženské knihy byly páleny a rodičům bylo zakázáno dávat dětem po svých předcích jména s náboženským obsahem. Památka těchto dramatických událostí je pro budoucnost lidu podstatná. Památka mučedníků, kteří vytrvali ve víře je zárukou údělu Albánie, protože jejich krev nebyla prolita nadarmo, nýbrž je setbou přinášející plody pokoje a bratrské spolupráce. Dnes je totiž Albánie nejenom příkladem obrody církve, ale také mírumilovného soužití mezi náboženskými vyznáními. Mučedníci proto nejsou poraženými, nýbrž vítězi. V jejich hrdinském svědectví se skví všemohoucnost Boha, který svůj lid neustále těší a otevírá nové cesty a horizonty naděje. Toto poselství naděje, stojící na víře v Krista a na památce minulosti, jsem svěřil všemu albánskému obyvatelstvu, jehož nadšení a radost jsem potkával v dějištích jednotlivých setkání a bohoslužeb, ale i v ulicích Tirany. Všechny jsem vybídnul, aby u vzkříšeného Pána ustavičně čerpali nové energie a mohli tak být evangelním kvasem společnosti a věnovat se, jak se již děje, charitativní a výchovné činnosti. Ještě jednou děkuji Pánu, protože mi touto návštěvou umožnil setkat se s odvážným a silným lidem, který neustoupil před bolestí. Vybízím znovu albánské bratry a sestry k odvaze dobra a k vytváření přítomnosti i budoucnosti svojí země i Evropy. Plody svojí návštěvy svěřuji Matce dobré rady, ctěné ve stejnojmenné svatyni ve Skadaru, aby tento mučednický lid nadále provázela. Kéž mu tvrdá zkušenost minulosti umožňuje zapouštět stále hlubší kořeny otevřenosti vůči bratřím, zejména těm nejslabším, a učiní jej protagonistou onoho dynamismu lásky, která je v našem dnešním sociálně-kulturním kontextu tolik nezbytná. Chtěl bych, abychom dnes všichni pozdravili tento odvážný a pracovitý lid, který v pokoji hledá jednotu.
60
Veslujme, buďme silní i v protivětru! V římském kostele Nejsvětějšího Jména Ježíš, kde je pohřben zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly, v sobotu, 27. září 2014, v podvečer slavil papež František děkovnou bohoslužbu nešpor u příležitosti 200. výročí obnovení Tovaryšstva Ježíšova za účasti řádového generálního představeného. P. Adolfo Nicolase, přibližně tří set jezuitů a dalších spolupracovníků tohoto řádu. Petrův nástupce zde pronesl obsáhlou promluvu, v níž rekapituloval pohnuté osudy Tovaryšstva v dějinách církve, totiž jeho zrušení roku 1773 a obnovení, od něhož letos uplynulo 200 let. Drazí bratři a přátelé v Pánu! Tovaryšstvo nesoucí Ježíšovo jméno prožilo těžké časy, pronásledování. Během generalátu P. Lorenza Ricciho „se nepřátelům církve podařilo dosáhnout zrušení Tovaryšstva“ (Jan Pavel II., Poselství P. Kolvenbachovi, 31. července 1990) u mého předchůdce Klementa XIV. Když si dnes připomínáme jeho obnovení, jsme povoláni obnovit svoji paměť, upamatovat se a připomenout si všechna obdržená dobrodiní a zvláštní dary (srov. Duchovní cvičení, 234). To bych dnes chtěl společně s vámi učinit. V časech protivenství a zmatku se vždycky zvedne mračno pochybností a soužení; není snadné jít dál, pokračovat v cestě. Především v obtížných a krizových obdobích přicházejí četná pokušení: zdržovat se diskusemi o idejích, nechat se unášet neútěchou, soustředit se na skutečnost, že jsme pronásledováni a nic jiného nevidět. Při čtení dopisů P. Ricciho mne velice oslovila jedna věc, totiž jeho schopnost nenechat se brzdit těmito pokušeními a nabízet v dobách soužení jezuitům takové vidění věcí, které umožňuje zapustit hlubší kořeny ve spiritualitě Tovaryšstva. P. Generál Ricci psal jezuitům té doby při pohledu na mračna sbírající se na obzoru a utvrzoval je v jejich příslušnosti k tělu Tovaryšstva a k jeho poslání. V období zmatku a neklidu rozlišoval. Neztrácel čas diskusemi o idejích a naříkáním, ale chopil se povolání Tovaryšstva. Měl jej opatrovat a ujal se toho. A tento postoj umožnil jezuitům učinit zkušenost smrti a zmrtvýchvstání Páně. Tváří v tvář ztráty všeho, dokonce i vlastní veřejné identity, neodporovali vůli Boží, nevyhýbali se konfliktu ve snaze zachránit sami sebe. Tovaryšstvo – a to je krásné – prožilo tento konflikt až do dna beze ztrát: prožilo ponížení s Kristem poníženým, poslechlo. Chytrostí ani obrannou strategií se z konfliktu nikdy nevyvázne. Ve zmatku a v ponížení se 61
Tovaryšstvo rozhodlo žít rozlišováním Boží vůle, aniž by hledalo způsob, jak se konfliktu vyhnout zdánlivým klidem nebo přinejmenším elegantně. Tak nejednalo. Naše srdce nikdy nenasytí zdánlivý klid, nýbrž pravý pokoj, který je darem Božím. Nikdy netřeba hledat snadný „kompromis“ či praktikovat laciný „irenismus“. Jedině rozlišování nás zachrání před skutečným vykořeněním, opravdovým „zrušením“ srdce, jímž je egoismus, zesvětštění, ztráta našeho obzoru, naší naděje, kterou je Ježíš, pouze Ježíš. P. Ricci a Tovaryšstvo tak ve fázi svého rušení dalo přednost dějinám před možnou banální „historkou“, protože vědělo, že láska bude soudit dějiny a že uprostřed tmy je naděje větší než naše očekávání. Rozlišování musí být činěno se správným úmyslem, prostým zrakem. Proto P. Ricci právě v této situaci zmatku a bloudění mluví o hříších jezuitů. Ale zdá se, že dělal naopak reklamu. Nebrání se uzavřením v pocitu, že je obětí dějin, nýbrž uznává, že je hříšníkem. Pohled na sebe s přiznáním, že jsme hříšníci, zamezuje tomu, abychom se před katem považovali za oběti. Uznání, že jsme hříšníci, opravdoví hříšníci, je správný postoj pro přijetí útěchy.
Můžeme si krátce připomenout tuto cestu rozlišování a služby, kterou otec Generál ukázal Tovaryšstvu. Když roku 1759 Pombalovy dekrety zničily portugalské provincie Tovaryšstva, P. Ricci prožíval tento konflikt bez nářků, nepropadal neútěše, nýbrž vybídnul k modlitbě s prosbou o dobrého ducha, pravého nadpřirozeného ducha povolání a dokonalou chápavost vůči Boží milosti. Když se roku 1761 bouře přehnala Francií, otec Generál prosil o naprostou důvěru v Boha. Chtěl, aby se doznaných zkoušek využilo k většímu vnitřnímu očištění. Přivádějí nás totiž k Bohu a mohou posloužit Jeho větší slávě. Potom doporučoval modlitbu, svatost života, pokoru a ducha poslušnosti. Roku 1760 po vyhnání španělských jezuitů opět vyzývá k modlitbě. A nakonec 21. února 1773, necelých šest měsíců před podpisem papežského breve Dominus ac Redemptor a uprostřed naprosté absence lidské pomoci spatřuje ruku Božího milosrdenství, která vybízí ty, které vystavuje zkoušce, aby nedůvěřovali ničemu jinému než jedině Bohu. Důvěra musí růst právě tehdy, kdy nás okolnosti tlačí k zemi. Pro P. Ricciho je důležité, aby Tovaryšstvo bylo až do posledku věrné duchu svého povolání, kterým je větší sláva Boží a spása duší. Tovaryšstvo i tváří v tvář svému konci zůstalo věrné cíli, pro který bylo založeno. Proto Ricci končí pobídkou k zachování ducha lásky, jednoty, poslušnosti, trpělivosti, evangelní 62
jednoduchosti a opravdového přátelství s Bohem. Všechno ostatní je světské. Plamen větší slávy Boží ať nás pronikne také dnes, spálí každé sebezalíbení a prostoupí náš vnitřní plamen, který nás soustřeďuje i rozpíná, zvětšuje i umenšuje. Tovaryšstvo prožívalo tuto nejvyšší zkoušku oběti, která po něm byla nespravedlivě žádána, tím že si osvojilo modlitbu Tobiáše, jenž se srdcem zlomeným bolestí vzdychá, pláče a pak prosí: „Spravedlivý jsi, Hospodine, všechny tvé skutky jsou spravedlivé a všechny tvé cesty jsou milosrdenství a pravda; ty soudíš svět. Nyní, Hospodine, rozpomeň se na mne, shlédni a neodsuzuj mě za mé hříchy a za to, čím jsem se provinil v nevědomosti, já i moji otcové, kteří tak před tebou zhřešili. Neposlechli jsme tvá přikázání a vydal jsi nás za kořist, do zajetí a na smrt, k posměchu, pomluvám a potupě ve všech národech, mezi něž jsi nás rozptýlil.“ A končí tou nejdůležitější prosbou: „Neodvracej ode mne svou tvář“ (Tob 3,1-4.6d). A Pán odpověděl posláním Rafaela, který z Tobiášových očí odstranil bílý zákal, aby svýma očima uzřel Boží světlo. Bůh je milosrdný, Bůh korunuje milosrdenstvím. Bůh nás má rád a zachraňuje nás. Někdy je stezka života úzká a stísněná. Je-li však soužení prožíváno ve světle milosrdenství, očišťuje nás jako oheň, dává nám hojnou útěchu, zapaluje naše srdce a dává mu zalíbení v modlitbě. Naši bratři jezuité byli při svém rozpuštění horliví duchem ve službě Pánu, radostní v naději, trpěliví v soužení a vytrvalí v modlitbě (srov. Řím 12,13). Tovaryšstvu se tak dostalo cti, nikoli ovšem pochvaly jeho zásluh. Tak tomu bude vždy. Připomínejme si svoje dějiny: Tovaryšstvu „se dostalo té milosti, že smí v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět“ (Flp1,29). Prospěje nám, když si to budeme pamatovat. Bárkou Tovaryšstva zacloumaly vlny a není na tom nic divného. Petrově loďce se to dnes může stát rovněž. Noc i moc tmy jsou vždy blízko. Veslování stojí námahu. Jezuité mají být „zkušenými a cennými veslaři“ (Pius VII., Sollecitudo omnium ecclesiarum): veslujte proto! Veslujte, buďte silní i v protivětru! Veslujeme ve službách církve. Veslujeme společně! Avšak zatímco veslujeme – všichni veslujeme, i papež na Petrově loďce vesluje – musíme se hodně modlit: „Pane, zachraň nás!“, „Pane zachraň svůj lid!“. A třebaže jsme muži malověrnými a hříšníky, zachrání nás Pán. Doufejme v Pána. Ustavičně doufejme v Pána! Tovaryšstvo, které obnovil můj předchůdce Pius VII., tvořili muži, kteří byli odvážní a pokorní při dosvědčování naděje, lásky a apoštolské kreativity Ducha. Pius VII. napsal, že obnovil Tovaryšstvo, aby „patřičně vyhověl duchovním potřebám křesťanského světa bez rozdílu lidu a národů“ (ibid.). Proto oprávnil jezuity, kteří tehdy díky luteránskému panovníkovi a pravoslavné panovnici ještě tu a tam existovali, „aby zachovali jednotu jediného těla“. Kéž Tovaryšstvo zůstane sjednoceno v jediném těle! A Tovaryšstvo bylo 63
hned misionářské, dalo se k dispozici Apoštolskému stolci, aby sloužilo velkodušně „pod praporem kříže Bohu a Kristovu náměstku“ (Formula Instituti, 1). Tovaryšstvo začalo znovu apoštolsky působit kázáním a vyučováním, duchovními službami, vědeckým bádáním a sociální aktivitou, misiemi a péčí o chudé, trpící a odsouvané na okraj. Dnes Tovaryšstvo inteligentně a činorodě čelí také tragickému problému uprchlíků a utečenců, rozlišováním ve shodě s evangeliem se snaží integrovat službu víry s prosazováním spravedlnosti. Dnes potvrzuji to, co řekl Pavel VI. naší 32. Generální kongregaci a co jsem slyšel na své vlastní uši: „Kdekoli v církvi, i v nejobtížnějších a nejnedosažitelnějších oblastech, na křižovatkách ideologií, v sociálních příkopech, tam kde se střetávají žhavé požadavky člověka a nepomíjivé poselství evangelia - tam byli a jsou jezuité“. To jsou prorocká slova budoucího blahoslaveného Pavla VI. Roku 1814, když byli jezuité obnoveni, byli malým stádcem, „nejmenším Tovaryšstvem“, které se však po zkoušce kříže dovedlo chopit velkého poslání nést světlo evangelia až na konec země. Tak se dnes máme vnímat my, tedy ve vyjití, na misiích. Identitou jezuity je identita muže, který se klaní pouze Bohu, má rád svoje bratry, slouží jim a svým příkladem ukazuje nejenom v co věří, ale také v co doufá a kdo je Ten, ve kterého uvěřil (srov. 2 Tim 1,12). Jezuita chce být Ježíšův druh, ten kdo má Ježíšovo cítění. Bula Pia VII. kterou bylo obnoveno Tovaryšstvo, byla podepsána 7. srpna 1814 poblíž baziliky Santa Maria Maggiore, ve které náš svatý otec Ignác o Vánocích roku 1538 slavil poprvé eucharistii. Maria, naše Paní a Matka Tovaryšstva bude dojata naší snahou sloužit Jejímu Synu. Ona kéž nás ustavičně opatruje a chrání.
Pustiměřští poutníci v mateřském chrámu jezuitského řádu - Del Gesù v Římě, Peregrinatio Ad limina Apostolorum, 11. června 2007. 64
Stáří - zvláštní doba milosti Slavnost svatého Václava proběhla ve Vatikánu proběhla ve znamení blížícího se biskupského synodu o rodině. Papež František totiž vyhlásil tuto neděli dnem modliteb za synod a pozval na Svatopetrské náměstí seniory, prarodiče z celého světa. Přišlo jich více než 50 tisíc z 20 zemí, mnohdy spolu s vnoučaty. Přítomen byl rovněž emeritní papež Benedikt XVI. Již od půl deváté ráno probíhal bohatý program, který předcházel mši svaté. O svoje životní zkušenosti se zde dělili senioři, zazpíval např. Andrea Bocelli a vystoupily i četné veřejně známé osobnosti. První část programu nedělního dopoledne zakončil papež František promluvou, v jejímž úvodu nejprve za velkého aplausu pozdravil Benedikta XVI.: Drazí bratři a sestry! Děkuji vám, že jste přišli v tak hojném počtu! A děkuji za sváteční přijetí: dnes je váš svátek, náš svátek! Děkuji mons. Pagliovi a všem, kteří jej připravovali. A děkuji zvláště emeritnímu papežovi Benediktovi XVI. za jeho účast. Řekl jsem již mnohokrát, že jsem moc rád, že bydlí tady ve Vatikánu, protože to je jako mít doma moudrého praotce. (potlesk) Děkuji. Vyslechl jsem svědectví některých z vás, kteří prezentovali zkušenosti společné mnohým seniorům a prarodičům. Jedno však bylo odlišné, totiž svědectví bratří, kteří přišli z Qaraqosh, odkud vyvázli z násilné persekuce. Vyslovme jim společně zvláštní „díky“! Je moc krásné, že jste dnes přišli sem. Je to dar pro církev. A my vám nabízíme svoji blízkost, svoji modlitbu a konkrétní pomoc. Násilí na starých lidech je nelidské, stejně jako na dětech. Bůh vás však neopouští, je s vámi! S Jeho pomocí jste a budete pamětí svého lidu, nás a velké rodiny církve. Díky! Tito bratři dosvědčují, že staří, kteří mají víru, jsou i v nejtěžších zkouškách jako stromy, které nadále přinášejí plody. A platí to také v běžných situacích, kde se však mohou vyskytovat jiná pokušení a jiné formy diskriminací. Slyšeli o nich v některých dalších svědectvích. Stáří je zvláštní dobou milosti, ve které nás Pán znovu povolává: volá nás, abychom opatrovali víru a předávali ji, volá nás, abychom se modlili zvláště přímluvou, 65
volá nás, abychom byli nablízku těm, kdo jsou v nouzi… Senioři, prarodiče mají schopnost chápat ty nejobtížnější situace, obrovskou schopnost! A když se v těchto situacích modlí, je jejich modlitba mocná! Seniorům, kterým se dostalo požehnání spatřit děti svých dětí (srov. Žl 128,6), je svěřen velký úkol: předávat životní zkušenost, historii rodiny, společenství, lidu; jednoduše sdílet moudrost i víru, ten nejcennější odkaz! Blaze těm rodinám, kteří mají své prarodiče nablízku! Dědeček je dvojnásobným otcem i babička je dvojnásobnou matkou. V zemích, kde bylo krutě pronásledováno náboženství, myslím například na Albánii, kterou jsem navštívil minulou neděli, v těchto zemích to byli právě babičky a dědečci, kteří se ve skrytu postarali, aby se dětem dostalo křtu, a předali jim víru. Výborně! Skvěle obstáli v pronásledování a zachovali v oněch zemích víru! Ne vždy však staří lidé mají rodinu, která je může přijmout. Potom je dobře, když existují domovy pro seniory… jen když jsou opravdu domovem a nikoli vězením a slouží starým lidem a nikoli zájmům někoho jiného! Neměly by být domovy, kde senioři žijí zapomenuti, ukryti či přehlíženi. Cítím se blízko těmto starým lidem, kteří žijí v takových ústavech a s vděčností myslím na všechny, kdo je chodí navštěvovat a starají se o ně. Domovy seniorů by měly být „plícemi“ lidskosti v obci, čtvrti a farnosti. Měly by být „svatyněmi“ lidství, kde ten, kdo je starý a slabý, je opatrován a chráněn jako starší bratr či sestra. Návštěvy u seniorů moc prospívají! Pohleďte na naše mladé: někdy je vidíme sklíčené a smutné; ať jdou navštívit starší a stanou se radostnými! Vyskytuje se však také skutečnost opuštěnosti starých lidí. Kolikrát jen jsou staří skartováni, vydáni na pospas samotě, což je skrytá euthanasie ve vlastním smyslu slova! Je to účinek oné skartační kultury, která našemu světu velmi škodí. Jsou skartovány děti, je skartována mládež, protože nemá práci, a jsou skartováni staří pod záminkou udržení „rovnováhy“ ekonomického systému, jehož středem není člověk, ale bůžek peněz. Všichni jsme povoláni čelit této jedovaté skartační kultuře. My křesťané spolu se všemi lidmi dobré vůle, jsme povoláni trpělivě vytvářet jinou, přívětivější, lidštější, více inklusivní společnost, která nepotřebuje skartaci těch, kdo jsou slabí na těle i na duchu, ale naopak společnost, která svůj „tah“ měří právě ve vztahu k těmto lidem. Jako křesťané a jako občané jsme povoláni představovat si vynalézavě a moudře takové cesty, které se s touto výzvou vyrovnávají. Lid, který nepečuje o své staré, a nezachází s nimi dobře, je lid bez budoucnosti! Proč bez budoucnosti? Protože ztrácí paměť a zbavuje se svých kořenů. Avšak pozor: vy sami máte také odpovědnost uchovávat v sobě naživu tyto kořeny! Modlitbou, čtením evangelia a prokazováním skutků milosrdenství. Tak zůstaneme jako živé stromy, kteří i ve starobě nepřestávají nést plody. Jedna z nejkrásnějších věcí v rodině, v našem lidském životě rodiny je pohladit dítě a nechat se pohladit od dědečka a babičky. Díky. 66
