Pán dá požehnání a pokoj svému lidu

FARNÍ INFORMÁTOR SVÁTEK KŘTU PÁNĚ – 12. LEDNA 2014

Pán dá požehnání a pokoj svému lidu.

Obnova křestních slibů na místě, kde byl Ježíš pokřtěn od Jana v Jordáně, Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, rozpomeňme se na své přijetí za Boží děti a s důvěrou prosme: L: PANE, POSILNI NAŠI VÍRU.  Za pokřtěné, za rodiče a kmotry, aby s radostí vyznávali víru v Boha Otce, který nás stvořil, v Boha Syna, který nás vykoupil a v Boha Ducha svatého, který nás posvětil.  Za křesťanské společenství, aby si stále hlouběji uvědomovalo svůj křest, a v každodenním životě vydávalo svědectví Kristu, který si v nás učinil příbytek.  Za věřící naší farnosti, aby pozorným nasloucháním Božímu Slovu živili své křestní povolání, posilovali ho modlitbou a osvědčovali skutky bratrské lásky.  Za křesťany, aby zintenzívnili své úsilí o společné hlásání Ježíše Krista, jediného Spasitele světa.  Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy, jejíž pečeť na křtu přijali. K: Otče, v křestní vodě a pomazání Duchem svatým dáváš zaznít svému hlasu, který nás volá k následování Krista, tvého Syna. proměň nás v zářivé svědky tvé slávy. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

Pane Ježíši, žijící v Marii, přijď a žij ve tvých kněžích: v duchu tvé svatosti, v plnosti tvé síly, v dokonalosti tvých cest;, v pravdě tvých ctností, ve společenství tvých tajemství. Zlom každou nepřátelskou moc v tvém Duchu k slávě Otce.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 19. - 26. ledna 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

NEDĚLE 19. ledna

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ

SV. FABIÁN, PAPEŽ A MUČ. SV. ŠEBESTIÁN, MUČEDNÍK

20. ledna

ÚTERÝ 21. ledna STŘEDA 22. ledna ČTVRTEK 23. ledna PÁTEK 24. ledna SOBOTA 25. ledna

NEDĚLE 26. ledna

SV. ANEŽKA ŘÍMSKÁ, PANNA A MUČEDNICE SV. VINCENC, JÁHEN A MUČEDNÍK ČTVRTEK 2. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. FRANTIŠEK SALESKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

OBRÁCENÍ SV. PAVLA, APOŠTOLA - SVÁTEK

ÚMYSL MŠE SV.

za + Vladimíra AMBROZE, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu, s prosbou 8.00 za dar zdraví a Boží požehnání za dar zdraví a Boží ochranu DRYSICE pro rodinu POLÁCHOVU 9.30 za živou a + rodinu PODIVICE ŠMEHLÍKOVU 11.00 za živou a zemřelou PUSTIMĚŘ rodinu ŘÍHOVU 17.00 za + Štefana MALÍKA, PODIVICE rodiče a duše v očistci 8.00 za + Ladislava a Boženu DRYSICE ŠMEDKOVY 17.00 za dar zdraví pro nemocnou PUSTIMĚŘ osobu, Boží pomoc a požehnání 17.00 PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží požehnání pro r. SUMCOVU, a duše v o. 17.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00

18.- 25. LEDNA: TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ PUSTIMĚŘ za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu KOLENIČOVU 8.00 za+ Karla a Marii 3. NEDĚLE DRYSICE ALTMANNOVY a Boží V MEZIDOBÍ 9.30 požehnání pro živou rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu 11.00 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby byl podporován opravdový hospodářský rozvoj, který respektuje důstojnost každého člověka. 2. Aby křesťané různých vyznání směřovali k jednotě, po které toužil Kristus. 3. Aby Pán svou mocí přivedl k naplnění každé dobré rozhodnutí a dílo víry. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 19. LEDNA 2014

Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Poutníci na místě, kde byl Ježíš pokřtěn v Jordáně, Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Izraeli, dej své Církvi, aby vedena svědectvím papeže Františka, přinášela světu světlo naděje.  Ty, jenž jsi dal Janu Křtiteli poznat tajemství svého milovaného Syna, otevři naše oči, abychom viděli působení tvého svatého Ducha a s vírou vyznávali Ježíšovo božství.  Ty, jenž jsi nás posvětil v Kristu Ježíši a povolal do stavu svatých, dej ať poznáváme tvůj zákon ve svém nitru a s radostí plníme tvou vůli.  Ty, jenž jsi nám dal svůj pokoj, nedopusť, aby v lidském společenství scházela pravá radost, ale vodu úzkosti proměňuj v číši důvěry v tvou božskou moc.  Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný. K: Pane, náš Bože, tys v Kristu zjevil své božství; dej, ať je tvá Církev společenstvím živé víry, neochvějné naděje a činorodé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

mé nejsrdečnější pozdravy Vám i všem, v očekávání Ježíše, našeho Spasitele. A prosím o modlitbu za mé jubileum. Díky!“ 3

LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU KŘTU PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 42,1-4.6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin: ”Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem do něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.” ŽALM 29

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, – vzdejte Hospodinu slávu a moc. – Vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, – v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! Hospodinův hlas nad vodami! – Hospodin nad spoustami vod! – Hlas Hospodinův, jak je mocný, – hlas Hospodinův, jak je velkolepý! Vznešený Bůh zaburácel hromem, – v jeho chrámu však všichni volají: Sláva! – Hospodin trůnil nad potopou, – Hospodin jako král bude trůnit věčně. 2. ČTENÍ – SK 10,34-38

Čtení ze Skutků apoštolů. Petr se ujal slova a promluvil: ”Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.” EVANGELIUM – MT 3,13-17

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: ”Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?” Ježíš mu však na to řekl: ”Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.” A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: ”To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.” 4

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Smysl života křesťana – opětovat lásku Boží Narození a křest dítěte patří k sobě. Stalo se již letitou praxí v křesťanských rodinách. Stejně tak i liturgická oslava Narození Ježíše Krista (vánoce) vrcholí jeho křtem v řece Jordánu, i když s časovým odstupem asi 30 let. Je to již dávno, co jsme byli pokřtěni. Většina z nás si to nepamatuje, byli jsme nemluvňata. Máme možná fotografie z té události, někteří z vás starších ani to ne. Proč se tedy vracet k tomu, co bylo kdysi a ztrácí na aktuálnosti, stejně jako pro maturanta není aktuální jeho zápis do první třídy? My se dnes nebudeme vracet do minulosti, ani nebudeme připomínat, co křest všechno působí, ale spíše se chceme zamýšlet nad tím, jaký je rozdíl mezi námi, křesťany, a nekřesťany; co naše křesťanství, náš křest, znamená pro můj každodenní život a jak správně vychovávat v křesťanské víře. Na první otázku: jaký je rozdíl mezi pokřtěným a nepokřtěným člověkem je odpověď jednoduchá. I v povědomí lidí však stále přetrvává mínění, že pokřtění to jsou ti dobří a nepokřtění jsou ti špatní. To pak nás vede k určitému elitářství, pohrdání druhými a k naprostému nepochopení, co vlastně křest je. Z pohledu Božího ovšem není rozdíl mezi křesťanem nebo pohanem. Bůh miluje všechny lidi stejně. I svatý Petr to jasně napsal: „Bůh se nedívá na to, co kdo je, ale jaký je, co dělá. Tedy křest není pojistka do nebe, jak si to někteří myslí, když si říkají: no raději necháme dítě pokřtít, ať máme klid, co kdyby po smrti něco bylo. To je jistě formální, matrikový křest. A takových křesťanů máme většinu. Bůh nás tedy všechny lidi bez rozdílu miluje stejně. Ovšem aby láska byla úplná, neobejde se bez opětování – musí být oboustranná. Křtem si tedy uvědomujeme, že Bůh nás miluje a snažíme se Boží lásku opětovat tím, že usilujeme o šíření Božího království kolem sebe. V tomto smyslu je křest aktuální stále – každý den a každou hodinu – rozhodovat se pro dobro, varovat se zla – to je křestní slib, jenž máme dennodenně naplňovat. A tak začíná velké dobrodružství s našim Pánem, kdy zakoušíme Jeho lásku ve svém životě a odpovídáme na ni. To je štěstí křesťanova života. Jedině v tom se lišíme od nevěřících, kteří toto vědomí nemají. To je také důvod, proč máme být vděční Bohu i všem, kteří toto vědomá nemají. To je také důvod, proč máme být vděční Bohu i všem ostatním (rodičům, kněžím, ....), kteří nás k víře přivedli. Podívejme se však dnes také na Ježíšův křest. Pán Ježíš nepotřeboval být pokřtěn, hříchy neměl, ale řadí se mezi hříšníky. I Jan Křtitel je v rozpacích, brání se Božího Syna pokřtít. Ježíš však trvá na svém. V okamžiku křtu sestupuje na něho Duch svatý a 5

z mladého syna tesařova se stává hlasatel Božího království, který je mocný slovem i činem. Ne že by jím předtím nebyl, ale teprve po křtu v Jordáně se začal takto veřejně projevovat. Všimněme si dnes více působení Ducha svatého, který se vlastně „trojím vstupem“ projevil i v životě Ježíše Krista. Poprvé to bylo v okamžiku vtělení, kdy archanděl Gabriel předložil Boží plán nazaretské dívce Marii, která se ptala, jak se to všechno stane. Dostává odpověď: „Duch svatý na tebe sestoupí“. Mariiným souhlasem se Slovo stává tělem. Druhý vstup Ducha svatého si připomínáme dnes; už ne soukromý, ale veřejný, protože všichni slyšeli Boží hlas z nebe. A do třetice Duch svatý sestupuje na apoštoly ve večeřadle a z ustrašených nevzdělaných učedníků se stávají nejen horliví hlasatelé Božího království, ale i autoři novozákonních knih. Duch svatý vstupuje i do našeho života. Sestupme dnes s Ježíšem alespoň virtuálně do Jordánu. Také nám všem Duch svatý říká: Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera. Mám tě rád Josefe, Vašku, Marie, Karlo a nikdy se to nezmění. Bůh nás všechny miluje, i když zhřešíme a ze správné cesty ustoupíme. Kéž bychom, drazí přátelé, o tom nikdy nepochybovali, denně si to připomínali a tuto Boží lásku opětovali. To je nakonec smysl a náplň života křesťana – opětovat lásku Boží. Víra v Boha a křesťanství má být pro nás velkou radostí, nikoliv nějakým chomoutem či povinností. Naše víra nám totiž pomáhá zkvalitňovat naše lidství, formuje nás v lepší rodiče, prarodiče, děti, studenty. Kéž bychom k tomu všichni dospěli a takto víru předávali dětem. Křest je tedy pozvání, povolání, které je možné přijmout, nepřijmout ba dokonce promarnit. Vychovat ve víře, předat víru, je nelehký úkol, který mají především rodiče ke svým dětem. Cílem křesťanské výchovy je vychovat lidsky zralého člověka. Nesprávná křesťanská výchova totiž může vést k pravému opaku. Nejednou si některá maminka povzdechla: tak jsem byla ráda, že si moje dcera našla kluka z dobré katolické rodiny a z něho se vyklubal po svatbě takový darebák. Po válce se svět s úžasem dověděl, že velitel koncentračního tábora v Osvětimi pocházel z dobré křesťanské rodiny – byl pokřtěn, přísně nábožensky vychován, doma poslouchal jako hodinky. Nebo známá popová zpěvačka Madona se také netají tím, že byla přísně vychovávána v katolické víře. Rodiče si totiž myslí, že cílem výchovy je vychovat děti poslušné. To však platí u psa, ne u dítěte. U dítěte je cílem výchovy nejen poslušnost, ale především svědomitost. Naučit děti rozeznávat co je dobré a špatné. A naučit je i podle toho jednat, aby se dovedli sami rozhodnout pro to, co je dobré. A tak si pamatujme, že křesťan je člověk svědomitý – umí dobro rozeznat a dobro dělat. Pokud se nám to podaří, víru jsme předali. Co to pomůže, když se někdo chlubí tím, že ještě umí Confiteor, když jako kluk ministroval, ale jeho život o tom nesvědčí? Udělejme tedy tečku za dobou vánoční, a to, že Bůh nás miluje, náš křest je toho viditelným důkazem a my máme tuto Boží lásku opětovat tím, že křest žijeme, zla se varujeme, o dobro usilujeme a v něm rosteme. Amen. 6

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 49,3.5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hospodin mi řekl: ”Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.” Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: ”Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.” ŽALM 40

Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. – Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu. V obětních darech si nelibuješ, – zato jsi mi otevřel uši. – Celopaly a smírné oběti nežádáš, – tehdy jsem řekl: ”Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. – Rád splním tvou vůli, můj Bože, – tvůj zákon je v mém nitru.” Spravedlnost jsem zvěstoval – ve velkém shromáždění, – svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine! 2. ČTENÍ – 1KOR 1,1-3

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. EVANGELIUM – JAN 1,29-34

Slova svatého evangelia podle Jana. Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: ”Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.” A Jan vydal svědectví: ”Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.” 7

Hle, beránek Boží (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Kdesi jsem četl, že měli první misionáři u jednoho eskymáckého kmene potíž s přeložením textu: „Hle, beránek Boží“. Domorodci, nejenom že beránka nikdy neviděli, ale neměli pro něj ani slovo. Prý se užilo slov: „Hle, tuleň Boží.“ To severské zvíře prý je pro ně také symbol mírnosti, podobně jako je beránek v řeči naší. Dnešní děti z měst už také živého beránka nevidí, ale znají ho z tolika zobrazení a z četby. V Bibli je beránek častým tématem. Hlavní jsou čtyři: velikonoční beránek při útěku z Egypta (Ex 12,1nn), služebník Hospodinův přirovnaný k beránku, o kterém mluví Izaiáš (53,7), velikonoční beránek při poslední večeři Ježíšově a nebeský beránek ve zjevení Apokalypsy (Ap 5,9nn). Vyjití Izraelitů z Egypta začíná zabitím beránka. „Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu… Budete mít beránka bez vady, ročního samce… Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet… Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka…“ (12,3nn). Vyjití z Egypta, exodus, pochod pouští do zaslíbené země byl největší náboženský zážitek Starého zákona. Je to obraz pouti křesťanské z vyhnanství hříchu do ztraceného ráje. Je pozoruhodné, že tato pouť začíná smrtí starého způsobu života. Izraelité byli kočovníci. Měli stáda. Ve stádě ovcí je beránek, který vede. Beránci jsou nyní zabiti. Je to symbolické. Stádo izraelského lidu povede nyní sám Bůh. Ta zkušenost se stále opakuje. Když ztratíme něco z toho, co dávalo směr naší životní cestě, vstupuje na ni Bůh a ukazuje nám on sám, jak pokračovat dál. Kolik je exodů v dnešní společnosti: Svět je plný miliónů uprchlíků, vyhnanců, vystěhovalců z hladu. Ztratili všecko předcházející. Pozoroval jsem jednou nějakého člověka asijského typu v Kalifornii u benzinové pumpy. Jeho angličtina se omezovala více méně na znalost čísel. Musel totiž umět říci řidičům, kolik mají zaplatit a spočítat, kolik jim má vrátit. Byl jistě rád, že ho na tu práci přijali. Ale jaká je to hrůza, když si uvědomíme, že se jeho život zredukoval jenom na tento styk. Nevstoupí-li do jeho života Bůh, aby ho vedl, stane se z něho ztroskotanec. Na štěstí znám i jiný případ. Je to mladý 8

umělec. Rodina žila v Kazachstánu. Všechno ztratili. Rodiče jsou ateisté a nešťastní. On se stal hluboce věřícím a svého exodu nelituje. Následuje zjevení Starého zákona. Židé obětovali každý rok beránka o velikonocích na paměť toho, že opustili Egypt, obraz hojnosti, ale i otroctví, a že v poušti našli Boha, který je od té doby vedl. To, co bylo v beránku velikonočním jenom naznačeno, je daleko názorněji a určitěji řečeno v Izaiášově předpovědi o služebníku Hospodinovu (Iz 52,13-53,12): „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese se a vysoko se vyvýší…“. Je to proroctví velké moci budoucího Mesiáše, jakých je ve Starém zákoně vícero. Ale ukazuje se cesta, jakou k té slávě dojde. Ta pak je neuvěřitelná. Prorok si je vědom, že říká věci, které se zdají absurdní: „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? (53,1). „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost všech Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku…“ (53,6-7). Výsledek toho všeho? Nebude to zánik, ale naopak cesta vítězství pro něho a pro všechny, za které se obětuje. Je to tedy jasné proroctví Krista. Křesťanská tradice tedy vidí v obřadu velikonočního beránka smrt a vzkříšení Ježíšovo. Proto i poslední prorok starozákonní, sv. Jan Křtitel, jej tím titulem označil: „Hle, beránek Boží!“ A sám Ježíš uvádí své umučení těmito slovy: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že už ho nebudu jíst, dokud vše nenajde naplnění v království Božím“ (Lk 22,15). 1. list sv. Pavla ke Korintským datují exegeti na léta 55-57 n.l. Stojí v listě: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus; proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy“ (1 Kor 5,7-8). Tvrdí se, že apoštol, když to píše, se inspiruje už prvními velikonočními obřady společnosti křesťanské. Dokončením těchto základních textů Písma o symbolu beránka, je poetické líčení Beránka nebeského v Apokalypse (5,9nn): „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem viděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní“ (v. 1-3). Kniha tu znamená celé dějiny světa, jeho osudy a smysl. Jsou lidsky nepochopitelné. „Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by mohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ V tom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný..“ (v. 4-6). Smysl je jasný. Kristus přijal podobu beránka, ale tím pochopil smysl dějin spásy, logiku, jakou se ubírají a tím také se projevil jako lev, před kterým všecky nebeské bytosti padají na kolna a zpívají: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha a ujmou se vlády nad zemí.. Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.. A všecko stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi, dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků“ (v. 9-13). Beránek je tedy v biblických textech symbol Krista, a tím také dynamismu křesťanského života. Porážkami a neúspěchy se naše pouť stává nepochopitelná, ale promítnutá do osudů Krista je to cesta k definitivnímu vítězství. Je to poselství nové, neslýchané, ale pravdivé. (Foto: Eucharistie s Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J. v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore v Římě: tady sv. Cyril a Metoděj dostali schválení slovanské liturgie. Peregrinatio ad limina apostolorum, 10. června 2007). 9

PRVNÍ VÁNOCE S PAPEŽEM FRANTIŠKEM Tuto noc sdílíme radost evangelia homílie při půlnoční mši svaté, bazilika sv. Petra - 24. prosince 2013

„Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo“ (Iz 9,1). Toto proroctví nás nikdy nepřestává dojímat, zvláště slyšíme-li je v liturgii Vánoční noci. A není to jenom citová, emotivní záležitost. Dojímá nás, protože vyjadřuje hlubokou realitu toho, co jsme: jsme putujícím lidem a kolem nás – a také v našem nitru – jsou temnoty i světlo. V této noci, kdy duch temnot obestírá svět, obnovuje se událost, která nás uvádí v úžas a ohromuje: putující lid spatřuje veliké světlo. Světlo, které nám umožňuje zamyslet se nad tajemstvím putování a vidění. 1. Putovat. Toto sloveso nás přivádí k zamyšlení nad během dějin, onou dlouhou poutí dějin spásy, která začala Abrahamem, naším otcem ve víře, kterého Pán jednoho dne povolal, aby odešel ze své vlasti a vydal se na cestu do země, kterou mu ukázal. Od tohoto okamžiku je identita nás věřících identitou lidu putujícího do zaslíbené země. Toto dění neustále doprovází Pán! On je vždycky věrný svojí smlouvě a svým příslibům. A protože je věrný, „Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). V lidu se však střídají momenty světla a temnot, věrnosti a nevěrnosti, poslušnosti a vzpoury, momenty lidu putujícího i momenty lidu bloudícího. Také v našich osobních dějinách se střídají světlé i stinné chvíle, světlo i tma. Pokud máme rádi Boha a bratry, putujeme ve světle, ale pokud se naše srdce uzavře a převládne v nás pýcha, lež a hledání vlastních zájmů, pak se v nás a kolem nás šíří tma. „Kdo nenávidí svého bratra – píše apoštol Jan – je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí“ (1 Jan2,11). Lid, který putuje, nechce být lidem bloudícím. 2. Tuto noc se jako paprsek jasného světla opět rozeznívá apoštolova zvěst: „Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem“ (Tit 2,11). 10

Milost, která se ve světě projevila, je Ježíš narozený z Panny Marie, pravý člověk a pravý Bůh. On vstoupil do našich dějin, sdílel naši cestu. Přišel nás vysvobodit z temnot a darovat nám světlo. V Něm se projevila Otcova milost, milosrdenství a něha: Ježíš je Láska učiněná tělem. Nikoli pouhý učitel moudrosti nebo ideál, ke kterému směřujeme a jemuž jsme neúprosně vzdálení, nýbrž smysl života a dějin přebývající mezi námi. 3. Pastýři byli první, kdo viděli toto jeho „přebývání“ mezi námi, a přijali zvěst o Ježíšově narození. Byli první, protože byli poslední, vytlačení na okraj. A byli první, protože v noci bděli a střežili svoje stádo. Bdění je zákonem putujícího lidu, a oni bděli. Spolu s nimi se zastavme před Dítětem a ztišme se. Spolu s nimi děkujme Pánu, že nám daroval Ježíše a spolu s nimi nechejme z hloubi svého srdce stoupat chválu Jeho věrnosti: Velebíme Tě, Pane Bože Nejvyšší, který jsi se k nám snížil. Ty jsi nezměrný a učinil jsi se maličkým; jsi bohatý a stal jsi se chudým; jsi všemohoucí a stal jsi se slabým. Tuto noc sdílíme radost evangelia: Bůh nás má rád, miluje nás tolik, že nám dal svého Syna za bratra jako světlo do našich temnot. Pán nám opakuje: „Nebojte se“ (Lk 2,10). Andělé řekli pastýřům: „Nebojte se“. I já vám opakuji: Nebojte se! Náš Otec je trpělivý, má nás rád, dává nám Ježíše, aby nás vedl cestou k zaslíbené zemi. On je světlem, které ozařuje temnoty. On je milosrdenství. Náš Otec nám vždycky odpustí. On je náš pokoj. Amen.

Vánoční poselství Urbi et Orbi „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení!“ (Lk 2,14). Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa, dobrý den a požehnané Vánoce! Připojuji se ke zpěvu andělů, kteří se ukázali Betlémským pastýřům té noci, kdy se narodil Ježíš. Tento zpěv spojuje nebe i zemi, obrací se k nebi chválou a velebením a k lidem na zemi přáním pokoje. 11

Všechny zvu, aby se připojili k tomuto zpěvu, jež platí pro každého muže a ženu, kteří ve tmách bdí, doufají v lepší svět a pečují o druhé ve snaze pokorně plnit své povinnosti. Sláva Bohu! Vánoce nás volají především k tomu, abychom vzdávali slávu Bohu, protože je dobrý, věrný a milosrdný. V tento den přeji všem, aby rozpoznali pravou tvář Boha, Otce, který nám daroval Ježíše. Přeji všem, aby pocítili, že Bůh je blízko, stanuli v Jeho přítomnosti, měli Jej rádi a ctili Jej. Každý z nás ať vzdává Bohu chválu především svým životem odevzdaným z lásky k Němu a k bratřím. a pokoj lidem. Pravý pokoj – a my to víme - není rovnováhou protichůdných sil. Není hezkou „fasádou“, za níž ční kontrasty a rozdělení. Pokoj je každodenní – řemeslný – závazek plněný silou Božího daru, Boží milosti, které se nám dostalo v Ježíši Kristu. Při pohledu na Dítě v jeslích, Dítě pokoje, mysleme na děti, které jsou nejkřehčími oběťmi válek, ale mysleme také na staré lidi, na týrané ženy, na nemocné... Války drtí a drásají spousty životů! Mnoho životů přerval v nedávné době konflikt v Sýrii, podněcující nenávist a pomstu. Modleme se nadále k Pánu, aby ušetřil milovaný syrský lid nového utrpení, bojující strany ukončily násilí a zaručily přístup humanitární pomoci. Viděli jsme, jak mocná je modlitba! A jsem rád, že se dnes k této naší prosbě za mír v Sýrii připojují také věřící jiných náboženských vyznání. Nikdy neztrácejme odvahu se modlit! Odvahu říci: Pane, daruj svůj pokoj Sýrii a celému světu. A zvu také nevěřící, aby toužili po míru. S jejich touhou, s onou touhou, která rozšiřuje srdce. Všichni jednotně buď modlitbou anebo touhou, všichni pro mír. Dítě, daruj pokoj Středoafrické republice, na niž často lidé zapomínají. Ty však, Pane, nezapomínáš na nikoho! A chceš přinést mír také do oné země, která je sužovaná spirálou násilí a chudoby, kde je mnoho lidí bez příbytku, vody a potravin, bez životního minima. Napomoz ke smíření v Jižním Súdánu, kde nynější napětí přineslo již mnohé oběti a ohrožuje mírumilovné soužití tohoto mladého státu. Kníže pokoje, všude obrať srdce násilníků, aby složili zbraně a byla nastoupena cesta dialogu. Pohleď na Nigérii, drásanou neustálými ozbrojenými útoky, které nešetří nevinné a bezbranné. Požehnej zemi, kterou jsi vyvolil pro svůj příchod na svět a přiveď ke zdárnému výsledku mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci. Zahoj rány milovaného Iráku sužovaného častými atentáty. Pane života, ochraňuj ty, kteří jsou pronásledováni pro Tvé jméno. Daruj naději a útěchu uprchlíkům a utečencům, zvláště v Africkém rohu a na východě Demokratické 12

republiky Kongo. Učiň, aby se migrantům hledajícím důstojný život, dostalo přijetí a pomoci. Ať už nikdy nedojde k tragédiím s tolika mrtvými, kterých jsme byli letos svědky u Lampedusy! Betlémské dítě, dotkni se srdcí těch, kteří jsou zapojeni do obchodování s lidmi, aby si uvědomili závažnost tohoto zločinu proti lidskosti. Pohlédni na četné děti, které jsou unášeny, zraňovány a zabíjeny v ozbrojených konfliktech, jsou z nich děláni vojáci a bylo jim ukradeno jejich dětství. Pane nebe a země, pohleď na tuto naši planetu, která je chamtivostí a lakotou lidí často bezohledně vykořisťována. Pomoz a opatruj ty, kteří se stali obětí přírodních pohrom, zvláště drahého filipínského lidu těžce postiženého nedávným tajfunem. Drazí bratři a sestry, v tomto světě, v tomto dnešním lidstvu se narodil Spasitel, kterým je Kristus Pán. Zastavme se u Betlémského dítěte. Dovolme svému srdci se dojmout, nemějme z toho strach. Nemějme strach z toho, že se naše srdce dojme. Naše srdce potřebuje obměkčit. Nechme je rozehřát Boží něhou; potřebujeme Boží pohlazení. Boží pohlazení nezraňuje, ale dává nám pokoj a sílu. Potřebujeme Jeho pohlazení. Bůh je veliký v lásce, Jemu patří chvála a sláva na věky! Bůh je pokoj: prosme Jej, aby nám pomáhal denně ho vytvářet ve svém životě, ve svých rodinách, ve svých městech a státech, na celém světě. Nechme se dojmout Boží dobrotou.

Památka prvního mučedníka zahání falešný obraz Vánoc, který v evangeliu neexistuje Promluva před modlitbou Anděl Páně o svátku sv. Štěpána, náměstí sv. Petra - 26. prosince 2013

Dobrý den, drazí bratři a sestry, 13

liturgie prodlužuje slavnost Narození Páně na osm dní: dobu radosti pro celý Boží lid! A na druhý den tohoto oktávu vánoční radosti připadá svátek svatého Štěpána, prvomučedníka církve. Kniha Skutků apoštolů jej představuje jako „muže plného víry a Ducha svatého“ (6,5), který byl vybrán spolu s dalšími šesti, aby sloužil vdovám a chudým v prvotní jeruzalémské obci. A zachycuje jeho mučednictví. Když byl po ohnivé diskusi, která vzbudila hněv členů velerady, odvlečen za hradby města a ukamenován. Štěpán zemřel jako Ježíš, vyprošoval odpuštění svým vrahům (Sk7,55-60). V radostném ovzduší Vánoc se tato připomínka může jevit jako nemístná. Vánoce jsou přece slavností života a vnukají nám city pokoje a pohody. Proč rušit jejich slavení připomínkou tak krutého násilí? Svátek svatého Štěpána je totiž z hlediska víry opravdu v plném souladu s hlubokým významem Narození Páně. V mučednictví je totiž násilí přemoženo láskou a smrt životem. Církev spatřuje v oběti mučedníků jejich „narození pro nebe“. Slavíme tedy „narození“ Štěpána, které pramení z hloubi Narození Krista. Ježíš proměňuje smrt těch, kteří jej milují, na úsvit nového života! Ve Štěpánově mučednictví je reprodukován střet mezi dobrem a zlem, mezi nenávistí a odpuštěním, mezi mírností a násilím, který má svůj vrchol v Kristově kříži. Památka prvního mučedníka tak bezprostředně zahání falešný obraz Vánoc, pohádkově přeslazený obraz, který v evangeliu neexistuje! Liturgie nás přivádí k opravdovému smyslu Vtělení spojením Betléma a Kalvárie a připomíná nám, že božská spása v sobě zahrnuje boj proti hříchu a vede těsnou branou Kříže. Toto je cesta, kterou Ježíš jasně ukázal svým učedníkům, jak dosvědčuje dnešní evangelium: „Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22). Proto se dnes modleme zvláště za křesťany, kteří snášejí diskriminaci kvůli svědectví, které vydávají Kristu a evangeliu. Buďme nablízku těmto bratřím a sestrám, kteří jsou jako svatý Štěpán nespravedlivě obviňováni a vystavováni násilí různého druhu. Jsem si jist, že jich – bohužel – je mnohem více dnes než v prvních dobách církve. Je jich mnoho! Děje se tak obzvláště tam, kde náboženská svoboda ještě není zaručena anebo plně realizována. Děje se to však také v těch zemích a prostředích, kde se svoboda a lidská práva na papíře chrání, ale kde věřící a zvláště křesťané ve skutečnosti narážejí na omezení a diskriminace. Chtěl bych vás nyní požádat o modlitbu za tyto bratry a sestry okamžikem ztišení… A svěřme je Matce Boží (následoval společný Zdrávas)… Křesťana to neudivuje, protože Ježíš to předpověděl jako vhodnou příležitost k vydání svědectví. Nicméně, na občanské rovině je třeba nespravedlnost nazvat pravým jménem a odstranit. Královno mučedníků pomoz nám prožívat Vánoce s onou horlivostí víry a lásky, která září ve svatém Štěpánovi a ve všech mučednících církve. 14

Tři klíčová slova pokojného a radostného života v rodině: s dovolením, děkuji, promiň. Promluva před modlitbou Anděl Páně o svátku Svaté Rodiny, náměstí sv. Petra – 29. prosince 2013

Dobrý den, drazí bratři a sestry, tuto první neděli po Narození Páně nás liturgie zve ke slavení svátku Svaté Rodiny Nazaretské. Každý betlémek skutečně znázorňuje Ježíše spolu s Matkou Marií a svatým Josefem v Betlémské jeskyni. Bůh se chtěl zrodit v lidské rodině, chtěl mít matku a otce jako my. Dnes nám evangelium představuje Svatou Rodinu na bolestné cestě do exilu, jak hledá útočiště v Egyptě. Josef, Maria a Ježíš zakoušejí dramatickou situaci uprchlíků, poznamenanou strachem, nejistotou a protivenstvím (srov. Mt 2,13-15.19-23). Dnes mohou v této tristní realitě, bohužel, miliony rodin rozpoznat svoji vlastní situaci. Skoro každý den nám televize a noviny přinášejí informace o utečencích, kteří prchají před hladem, válkou a dalšími vážnými hrozbami, aby hledali bezpečí a důstojný život pro sebe a svoje rodiny. I když naleznou práci, ne vždycky se ve vzdálených zemích utečenci a imigranti setkávají s opravdovou pohostinností, respektem a doceněním hodnot, jichž nositeli jsou. Jejich legitimní očekávání naráží na komplikace a potíže, které se nezřídka zdají nepřekonatelné. Proto při pohledu na Svatou Rodinu Nazaretskou, která je nucena dát se na útěk, myslíme na drama oněch migrantů a uprchlíků, kteří jsou oběťmi odmítání a vykořisťování, obchodování s lidmi a otrocké práce. Myslíme však i na další „vyhnance“, nazval bych je „skrytými vyhnanci“, kteří se mohou vyskytnout i uvnitř samotných rodin: např. staří lidé, kteří jsou někdy vnímáni jako přítěž. Častokrát mne napadá, že rozpoznávacím znamením kvality rodinného života je způsob, jakým se v ní jedná s dětmi a se starými. Ježíš chtěl patřit do rodiny, která zakusila těžkosti, aby se nikdo necítil vyloučen z laskavé Boží blízkosti. Útěk do Egypta v důsledku Herodových hrozeb nám ukazuje, že Bůh je tam, kde je člověk v nebezpečí, tam, kde člověk trpí, kde utíká, zakouší odmítání a opuštěnost. Bůh je však také tam, kde člověk sní, doufá ve svobodný návrat do vlasti, plánuje a rozhoduje se pro život a důstojnost svou a svých příbuzných. Hledíme-li na Svatou Rodinu, upoutává nás také jednoduchost života, který vede v Nazaretu. Je to příklad, který velice prospívá našim rodinám, pomáhá jim stávat se stále více společenstvím lásky a smíření, kde se zakouší něha, vzájemná pomoc a vzájemné odpuštění. Připomeňme si tři klíčová slova pokojného a radostného života v rodině: s dovolením, děkuji, promiň. Rodina, ve které se namísto neomalenosti žádá o dovolení, namísto sobeckého jednání se děkuje a ve které ten její člen, který zjistí, že učinil něco nepěkného, umí požádat o odpuštění, taková rodina potom žije v pokoji a radosti. 15

Pamatujme si tato tři slova. A můžeme je společně zopakovat: s dovolením, děkuji a promiň (všichni opakují). Chtěl bych dále povzbudit rodiny, aby si uvědomily důležitost, kterou mají v církvi a ve společnosti. Evangelní zvěst totiž především prochází rodinami, aby pak dospěla do nejrůznějších oblastí každodenního života. Vzývejme vroucně Nejblahoslavenější Marii, Ježíšovu i naši Matku, a svatého Josefa, jejího snoubence. Prosme je o osvícení, útěchu a vedení pro každou rodinu světa, aby mohla důstojně a klidně plnit poslání, které jí svěřil Bůh. Po hlavní promluvě Svatý otec dodal: „Příští konzistoř a chystaný biskupský synod bude probírat téma rodiny a jeho přípravná fáze se již začala. Chci proto dnes o svátku Svaté Rodiny svěřit Ježíši, Marii a Josefovi tyto synodální práce a modlit se za rodiny celého světa. Prosím, abyste se duchovně spojili se mnou v modlitbě, kterou nyní pronesu: Ježíši, Maria a Josefe, ve vás kontemplujeme zář opravdové lásky, k vám se s důvěrou obracíme. Svatá Rodino Nazaretská, učiň z našich rodin rovněž místa sdílení a modlitební večeřadla, opravdové školy evangelia a malé domácí církve. Svatá Rodino Nazaretská, ať už rodiny nikdy nezakoušejí násilí, uzavřenost a rozdělení: kdo je raněn nebo pohoršen, ať rychle zakusí útěchu a zahojení. Svatá Rodino Nazaretská, kéž příští biskupský synod, probudí ve všech vědomí posvátného a nezcizitelného charakteru rodiny, její krásy v Božím plánu. Ježíši, Maria a Josefe, slyšte a vyslyšte naši prosbu. Amen.“ 16

Končíme tento večer léta Páně 2013 poděkováním a prosbou o odpuštění Promluva při prvních nešporách o slavnosti Matky Boží Panny Marie – 31. prosince 2013

Apoštol Jan definuje přítomný okamžik velmi přesně: „poslední hodina je tu“ (1 Jan 2,18). Tento výrok, který se vyskytuje v liturgii 31. prosince, znamená, že Božím vstupem do dějin jsme se ocitli v „posledních“ časech, po jejichž uplynutí bude následovat druhý a definitivní Kristův příchod. Mluví se tu přirozeně o kvalitě času, nikoli o kvantitě. S Ježíšem nastala „plnost“ času, plnost smyslu a spásy. Nebude už žádné jiné zjevení, nýbrž plná manifestace toho, co Ježíš už zjevil. V tomto smyslu tedy nastala „poslední hodina“. Každá chvíle našeho života není provizorní, nýbrž je definitivní a každý náš čin je nesen věčností, neboť odpověď, kterou dnes dáváme Bohu, jenž nás miluje v Ježíši Kristu, ovlivní naši budoucnost. Biblické a křesťanské pojetí času a dějin není cyklické, nýbrž lineární. Je to pouť, která míří ke svému dovršení. Uplynulý rok nás tudíž staví nikoli před skutečnost, která se končí, nýbrž před skutečnost, která se naplňuje. Je to další krok směrem k cíli, jenž je před námi, cíli naděje a cíli štěstí, protože se setkáme s Bohem, důvodem naší naděje a pramenem naší radosti. Na sklonku tohoto roku 2013 sbíráme do pomyslného koše dny, týdny a měsíce, které jsme prožili, abychom je nabídli Pánu. A směle se ptejme: jak jsme prožili čas, který nám dal? Využili jsme jej především sami pro sebe a své zájmy anebo jsme jej dovedli také dát druhým? A Bůh? Kolik času jsme si vyhradili, abychom „byli s Bohem“, v modlitbě, ve ztišení, v adoraci? A pomysleme my, římští občané, také na toto město Řím. Co se letos stalo? Co se děje a co se stane? Jaká je kvalita života v tomto městě? Závisí na nás všech! Jaká je kvalita našeho „občanství“? Přispěli jsme svojí troškou letos k tomu, aby bylo útulné, spořádané a pohostinné? Tvář města je vskutku jakousi mozaikou, jejímiž kamínky jsou všichni, kdo v 17

něm žijí. Ten, kdo je pověřen autoritou, má zajisté větší odpovědnost, ale každý z nás je spoluodpovědný v dobrém i zlém. Řím je městem jedinečné krásy. Jeho duchovní a kulturní odkaz je mimořádný. A přece jsou také v Římě mnozí lidé, na nichž se podepsala materiální i morální bída, lidé chudí, nešťastní a trpící, kteří interpelují svědomí každého občana. V Římě možná více pociťujeme tento kontrast mezi majestátním prostorem naplněným uměleckými skvosty a sociálními potížemi těch, kdo jsou v nesnázích. Řím je město plné turistů, ale také plné uprchlíků. Řím je plný lidí, kteří pracují, ale také lidí, kteří nemají práci anebo konají práci špatně placenou a někdy nedůstojnou. A všichni mají právo, aby byli přijímáni stejně a dostávalo se jim rovnosti, protože každý je nositelem lidské důstojnosti. Je poslední den roku. Co uděláme, jak budeme jednat v příštím roce, abychom svoje město učinili lepším? Řím bude mít v novém roce krásnější tvář, bude-li lidsky bohatší, pohostinnější a přívětivější, budeme-li všichni pozornější a velkodušnější k těm, kdo se ocitli v potížích a budeme-li konstruktivně a solidárně spolupracovat ku prospěchu všech. Řím bude v novém roce lepší, pokud tu nebudou lidé, kteří se dívají „zpovzdálí“ a hledí na svůj život „svrchu“ bez účasti na množství lidských problémů těch, kteří jsou - nakonec a z principu, ať chceme či nechceme - našimi bratry. V této perspektivě vnímá římská církev svůj závazek – a je to její povinnost - přispívat k životu a budoucnosti města, aby bylo oživováno kvasem evangelia a bylo znamením a nástrojem Božího milosrdenství. Končíme tento večer léta Páně 2013 poděkováním a prosbou o odpuštění. Děkujme za všechna dobrodiní, která nám Bůh daroval a zejména za jeho trpělivost a věrnost, která se projevuje plynutím času, ale jedinečným způsobem v naplnění času, když „Bůh poslal svého Syna narozeného z ženy“ (Gal 4,4). Matka Boží, v jejímž jménu zítra začneme novou etapu svojí pozemské pouti, ať nás učí přijímat Boha, který se stal člověkem, aby každý rok, každý měsíc a každý den byl naplněn Jeho věčnou Láskou.

Naše pouť víry se nerozlučně pojí s tou Mariinou Homílie o slavnosti Matky Boží Panny Marie, bazilika sv. Petra 1. ledna 2014

První čtení nám podává starobylou žehnací modlitbu, kterou Bůh vnuknul Mojžíšovi, aby ji naučil Árona a jeho syny: „Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje“ (Nm 6,24-26). Slyšet znovu tato 18

slova požehnaní právě na začátku nového roku má velký význam. Provázejí nás na naší pouti v čase, který se před námi otevírá. Jsou to slova síly, odvahy a naděje. Nikoli naděje iluzorní, založené na křehkých lidských slibech; nikoli naděje naivní, která si představuje budoucnost lepší jenom proto, že je budoucností. Tato naděje má svůj důvod právě v tomto Božím požehnání, požehnání, které obsahuje to nejmocnější blahopřání, které církev skládá každému z nás a které je naplněno laskavou Pánovou ochranou a Jeho prozřetelnou nápomocí. Přání obsažené v tomto požehnání se plně uskutečnilo v jedné ženě, Marii, určené k tomu, aby se stala Matkou Boží a v ní se uskutečnilo dříve než v každém stvoření. Matka Boží! To je její hlavní a bytostný titul. Je to kvalita, role, kterou víra křesťanského lidu vyznačujícího se jemnocitnou a ryzí úctou k nebeské matce, vždycky vnímala. Připomeňme onen velký historický moment antické církve, kterým je koncil v Efezu, kde bylo směrodatně definováno panenské mateřství. Tato pravda o Mariině božském mateřství našla odezvu v Římě, kde byla krátce poté, postavena bazilika Panny Marie Větší, první mariánská svatyně Říma a celého Západu, ve které se uctívá obraz Matky Boží – Theotokos – nazvaný Salus populi romani. Vypráví se, že se obyvatelé Efezu během koncilu shromáždili před bazilikou, kde jednali biskupové a volali: „Matka Boží!“. Věřící žádali oficiální definici tohoto Mariina titulu a dokázali, že rozpoznávají její božské mateřství. Je to spontánní a upřímný postoj dětí, které dobře znají svoji Matku, protože ji s nezměrnou něhou milují. Ba více, je to sensus fidei svatého Božího lidu, který se nikdy, nikdy jakožto celek nemýlí. Maria je odevždy přítomna v srdci, úctě a především v putování víry křesťanského lidu. „Církev putuje v čase... ale na této pouti jde toutéž cestou, jakou prošla Panna Maria“ (Redemptoris Mater, 2). Naše pouť víry je stejná jako Mariina a proto cítíme, že je nám obzvláště nablízku! Pokud jde o víru, která je v křesťanském životě stěžejní, Matka Boží sdílela náš úděl. Musela se ubírat stejnými cestami, kterými jdeme my, někdy obtížnými a temnými, a musela postupovat vpřed „cestou víry“ (Lumen gentium, 58). Naše pouť víry se nerozlučně pojí s tou Mariinou od chvíle, kdy nám ji Ježíš, umírající na kříži, dal za Matku se slovy: „To je tvá matka“ (Jan 19,27). Tato slova mají hodnotu závěti a dávají světu Matku. Od té chvíle se Matka Boží stala také naší Matkou! V té chvíli, kdy se víra učedníků v důsledku mnoha nesnází a nejistot začala hroutit, Ježíš ji svěřil Té, která uvěřila jako první a jejíž víra nikdy nepřestala. Tato „žena“ se stala naší Matkou ve chvíli, kdy ztrácela božského Syna. Její raněné srdce se rozevírá, aby objalo všechny lidi, dobré i zlé, a miluje je jako je miloval Ježíš. Tato žena, která na svatbě v Káni Galilejské svojí vírou spolupracovala při manifestaci Božích divů ve světě, drží na Kalvárii rozžatý plamen víry v Synovo zmrtvýchvstání a s mateřskou vnímavostí jej předává druhým. Maria se tak stává zdrojem pravé naděje a radosti! Matka Vykupitele nás předchází a ustavičně utvrzuje ve víře, v povolání a v poslání. Svým příkladem pokory a disponibility k Boží vůli nám pomáhá tlumočit naši víru na radostnou zvěst evangelia, jež nezná hranic. Naše poslání tak bude plodné, protože je utvářeno Mariiným mateřstvím. Jí svěřme svoji cestu víry, touhy svého srdce, naše potřeby a potřeby celého světa, zejména hladu a žízně po spravedlnosti, pokoji a po Bohu. A společně ji všichni vzývejme, napodobme ony bratry z Efezu a společně ji třikrát vzývejme: „Matko Boží“: Matko Boží, Matko Boží, Matko Boží! Amen. 19

Jednat tak, aby se svět stal společenstvím bratří Novoroční promluva před modlitbou Anděl Páně, náměstí sv. Petra – 1. ledna 2014

Drazí bratři a sestry, dobrý den a šťastný nový rok! na začátku nového roku přeji vám všem pokoj a veškeré dobro. Moje přání je přáním církve, je křesťanským přáním. Nepojí se k žádnému magickému a fatalistickému vnímání nějakého nového cyklu, který začíná. Víme, že dějiny mají svůj střed: Ježíše Krista, vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného, který žije mezi námi; mají svůj cíl: Boží království pokoje, spravedlnosti a svobody v lásce; a mají svoji sílu, která je žene k tomuto cíli. Tou silou je Duch svatý. Všichni máme Ducha svatého, jehož se nám dostalo ve křtu, a On nás pobízí jít vpřed cestou křesťanského života, cestou dějin k Božímu království. Tímto Duchem je moc lásky, která sestoupila do lůna Panny Marie, a oživuje také plány a díla všech tvůrců pokoje. Kde je muž či žena tvůrcem pokoje, tam Duch svatý napomáhá, prosazuje a vytváří pokoj. Dnes se protínají dvě cesty: slavnost Matky Boží, Panny Marie a Světový den míru. Před osmi dny se rozezněla andělská zvěst: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem“ a dnes ji znovu přijímáme od Matky Boží, která „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19), abychom tuto zvěst v nastávajícím roce přijali za svou. Tématem letošního Světového dne míru je Bratrství jakožto základ a cesta k míru. Ve šlépějích svých předchůdců, počínaje Pavlem VI., jsem toto téma rozvinul ve svém poselství, které již bylo zveřejněno, ale dnes jej v duchu všem předávám. Základem je tedy přesvědčení, že jsme všichni dětmi jediného nebeského Otce, jsme součástí téže lidské rodiny a sdílíme společný úděl. Z toho plyne pro každého odpovědnost jednat tak, aby se svět stal společenstvím bratří, kteří se respektují, přijímají ve svých různostech, a vzájemně o sebe pečují. Jsme také povoláni uvědomovat si násilí a nespravedlnosti, které vyskytují v mnoha částech světa a které nás nemohou nechat lhostejnými a netečnými. Je nutné, aby všichni usilovali o vytvoření opravdu spravedlivé a solidární společnosti. Včera jsem dostal dopis od jednoho pána, možná jednoho z vás, který mne seznámil s jednou rodinnou tragédií a potom vypočítal množství tragédií a válek v dnešním světě a položil otázku: co se to děje v srdci člověka, že došlo k tomu všemu? A nakonec řekl: „Je čas zastavit“. Také si myslím, že nám prospěje, když se na této cestě násilí zastavíme a budeme usilovat o pokoj. Drazí bratři a sestry, beru si za svoje slova tohoto muže: Co se děje v srdci člověka? Co se děje v srdci lidstva? Je čas zastavit! Ze všech koutů země dnes stoupá modlitba věřících, kteří prosí Pána o dar pokoje a schopnost jej přinést do každého prostředí. Kéž nám Pán tento první den roku pomůže všem vykročit rozhodněji na cesty spravedlnosti a pokoje. A začněme doma! Spravedlnost a pokoj doma, mezi námi. Začíná se doma a potom se jde dál k veškerému lidstvu. Musíme však začít doma. Duch svatý ať zapůsobí v srdci, odstraní uzavřenost a tvrdost a umožní, abychom se obměkčili před slabostí Dítěte Ježíše. Pokoj totiž vyžaduje sílu mírnosti, nenásilnou moc pravdy a lásky. S důvěrou složme svoje naděje do rukou Marie, Matky Vykupitele. Té, která vztahuje své mateřství na všechny lidi, svěřme volání národů sužovaných válkou a násilím, aby odvaha k dialogu a smíření převládla nad pokušením pomsty, zpupnosti a zkaženosti. Prosme ji, aby evangelium bratrství zvěstované a dosvědčované církví, mohlo promlouvat ke každému svědomí a bořit zdi, které brání nepřátelům poznat, že jsou bratři. 20

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA KE SLAVENÍ XLVII. SVĚTOVÉMU DNI MÍRU 1. LEDNA 2014

BRATRSTVÍ, ZÁKLAD A CESTA K MÍRU 1. Ve svém prvním Poselství ke Světovému dni míru toužím obrátit se ke všem, k jednotlivcům i k národům, a popřát jim život naplněný radostí a nadějí. V srdci každého muže a každé ženy totiž sídlí touha žít plným životem, k němuž patří nepotlačitelný sen o bratrství, které vede člověka ke společenství s druhými. V nich nacházíme nikoli nepřátele a konkurenty, ale bratry, jež máme přijímat a ujímat se jich. Bratrství je existenciální dimenzí člověka, jenž je vztahovou bytostí. Silné vědomí této vztahové charakteristiky nás vede k tomu, abychom každého člověka viděli jako opravdového bratra a jako opravdovou sestru a tak s ním i jednali; bez toho se vytváření spravedlivé společnosti a pevného a trvalého míru stává nemožným. Hned je třeba připomenout, že bratrství se začínáme učit obvykle v lůně rodiny, hlavně díky zodpovědným a navzájem se doplňujícím úlohám všech jejích členů, zejména otce a matky. Rodina je zdrojem veškerého bratrství, a proto je také základem míru a prvořadou cestou k němu, neboť ze své podstaty by měla přenášet svou lásku na okolní svět. 21

Trvale se zvětšující propojení a komunikace, které proplétají naši planetu, činí stále zřejmějším vědomí jednoty a společně sdíleného osudu národů na zemi. Vidíme, že v dějinné dynamice je i navzdory etnickým, společenským a kulturním rozdílnostem zaseto povolání k budování jediného společenství tvořeného bratřími, kteří se navzájem přijímají a starají se jeden o druhého. Takovému povolání se však i dnes často brání a je fakticky popíráno ve světě, jehož charakteristikou je „globalizace lhostejnosti“, kvůli níž si pomalu „zvykáme“ na utrpení druhého a uzavíráme se do sebe. Zdá se, že v mnoha částech světa neustává vážné porušování základních lidských práv, především práva na život a na svobodu náboženství. Tragický jev obchodování s lidskými bytostmi, s jejichž životy a zoufalstvím lidé bez skrupulí spekulují, představuje jeden znepokojující příklad. K válkám vedeným v podobě ozbrojených konfliktů se připojují války méně viditelné, ale nikoli méně kruté, které se vedou na ekonomickém a finančním poli prostředky stejně tak ničivými pro životy, rodiny a podniky. Jak prohlašoval Benedikt XVI., globalizace nás sice přibližuje, ale nečiní z nás bratry.1 Mnoho situací nerovnosti, chudoby a nespravedlnosti kromě toho signalizuje nejen značný nedostatek bratrství, ale i nepřítomnost solidární kultury. Nové ideologie charakterizované rozšířeným individualismem, egoismem a materialistickým konzumizmem oslabují sociální pouta a posilují mentalitu „vyřazení“, která vede k pohrdání a opuštění těch nejslabších a těch, kdo jsou považováni za „neužitečné“. Lidské soužití se tak stává stále podobnějším pragmatickému a egoistickému do ut des („dám, abys dal“). Zároveň se jasně ukazuje, že současné etické systémy jsou neschopné vytvářet autentické bratrské svazky, protože nemůže existovat bratrství postrádající odkaz na společného Otce jako svůj nejvyšší základ.2 Pravé bratrství mezi lidmi předpokládá a vyžaduje transcendentní otcovství. Počínaje uznáním takového otcovství se upevňuje bratrství mezi lidmi, čili to, že každý člověk se stává „bližním“ a stará se druhého.

« Kde je tvůj bratr» (Gen 4,9) 2. Pro to, abychom lépe pochopili povolání člověka k bratrství a lépe poznali překážky, které se staví do cesty jeho uskutečňování, a nalézali způsoby jejich odstraňování, je klíčové nechat se vést poznáváním Božího záměru, jak ho jedinečným způsobem předkládá Písmo svaté. Podle vyprávění o počátcích se všichni lidé odvozují od společných rodičů Adama a Evy, dvojice stvořené Bohem k jeho obrazu a podobnosti (srov. Gen 1,26), z níž se rodí Kain a Ábel. V událostech ze života prvotní rodiny se dočítáme o zrodu společnosti a vývoji vztahů mezi lidmi a mezi národy. Ábel je pastýř a Kain je rolník. Jejich pravá totožnost a zároveň jejich povolání spočívá v tom, že jsou bratry i navzdory jejich různé činnosti a kultuře i způsobu, jímž realizují svůj vztah k Bohu a ke stvoření. Avšak zavraždění Ábela Kainem tragicky prokazuje, že povolání k bratrství je radikálně odmítnuto. Jejich osud (srov. Gen 4,1-16) zdůrazňuje obtížnost úlohy, k níž jsou povoláni všichni lidé, a sice žít sjednoceni a pečovat jeden o druhého. Kain se nevyrovnává se zálibou Boží v Ábelovi, který obětoval to 1

Srov. enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 19: AAS 101 (2009), 654-655. Srov. papež František, enc. Lumen fidei (29. června 2013), 54: AAS 105 (2013), 591-592. 22

2

nejlepší ze svého stáda – „Bůh příznivě přijal Ábela a jeho obětní dar. Nepřijal však příznivě Kaina a jeho obětní dar“ (Gen 4,4-5) – a ze závisti Ábela zabíjí. Tím odmítá považovat se za bratra toho druhého, mít s ním pozitivní vztah, žít před Bohem a brát na sebe svou zodpovědnost za péči o něj a za jeho ochranu. Na otázku „Kde je tvůj bratr?“, s níž se Bůh obrací na Kaina a žádá, aby vydal počet za svého skutku, odpovídá: „Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). A dále nám kniha Genesis říká, že „Kain se vzdálil od Boha“ (4,16). Je třeba se ptát na závažné motivy, které vedly Kaina, aby popřel bratrské pouto a zároveň i pouto vzájemnosti a společenství, jímž byl spojen se svým bratrem Ábelem. Bůh sám Kaina obžalovává a vyčítá mu jeho blízkost ke hříchu: „Hřích stojí u tvých dveří jako skrčené zvíře“ (Gen 4,7). Kain však odmítá postavit se proti zlu a rozhodne se i tak pozvednout svou ruku „proti bratru Ábelovi“ (Gen 4,8) a tím pohrdne Božím plánem. Tak maří své prvotní povolání být Božím dítětem a žít bratrství. Příběh Kaina a Ábela nás učí, že lidstvo nese v sobě vepsané povolání k bratrství, ale také možnost ho dramaticky zradit. Dosvědčuje to každodenní egoismus, který se nachází v základě mnoha válek a nespravedlností. Mnoho mužů a žen hyne rukou bratří a sester, kteří nedokážou vidět sebe samotné jako bytosti stvořené pro vzájemnost, pro společenství a pro darování.

« Vy všichni jste bratři» (Mt 23,8) 3. Spontánně vyvstává otázka, zda muži a ženy tohoto světa někdy dokážou plně odpovídat na touhu po bratrství, kterou do nich vložil Bůh Otec. Dokážou svými silami překonávat lhostejnost, egoismus a nenávist? Dovedou přijímat legitimní rozdíly, které charakterizují bratry a sestry? Parafrází slov Pána Ježíše můžeme shrnout odpověď, kterou nám on dává: protože je zde jeden Otec, kterým je Bůh, vy všichni jste bratři (srov. Mt 23,8-9). Kořen bratrství je obsažen v Božím otcovství. Nejedná se o nějaké neurčité otcovství, nerozlišené a neúčinné v dějinách, ale o jasnou a mimořádně konkrétní osobní lásku Boha Otce ke každému člověku (srov. Mt 6,25-30). Je to účinné otcovství, které plodí bratrství, protože Boží láska, když je přijímána, stává se tím nejpodivuhodnějším činitelem proměny života a vztahů s druhými a otevírá lidi solidaritě a aktivnímu sdílení. Konkrétně se lidské bratrství znovu rodí v Ježíši a skrze něho díky jeho smrti a zmrtvýchvstání. Kříž je definitivním „místem“, kde bylo založeno bratrství, jakému sami lidé nejsou schopni dávat zrod. Ježíš Kristus, který na sebe vzal lidskou přirozenost, aby ji spasil, a který miloval Otce až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Flp 2,8), z nás svým zmrtvýchvstáním utváří nové lidstvo, v úplném společenství s vůlí Boží a s jeho plánem, jenž zahrnuje plnou realizaci povolání k bratrství. Ježíš od počátku přebírá Otcův plán a uznává jeho primát přede vším. Avšak Kristus se svou opuštěností k smrti z lásky k Otci stává novým a definitivním počátkem nás všech. Jsme povoláni uznávat se v něm navzájem jako bratři, protože jsme dětmi téhož Otce. On sám je Smlouvou a osobním prostorem pro smíření člověka s Bohem a smíření bratří mezi sebou. Ježíšovou smrtí na kříži je překonáno i rozdělení mezi národy, mezi lidem Smlouvy a pohanským lidem, který byl zbaven naděje, protože až do této chvíle zůstával stát stranou paktů Příslibu. Jak čteme v Listu k Efezským, Ježíš Kristus je ten, kdo v sobě 23

smiřuje všechny lidi. On je pokojem, protože ze dvou národů vytvořil jeden tím, že zbořil zeď rozdělení, to znamená nepřátelství, která stála mezi nimi. On v sobě vytvořil jediný lid, jediného nového člověka, jediné nové lidstvo (srov. 2,14-16). Kdo přijme Kristův život a žije v Kristu, ten uznává Boha jako Otce a naprosto se mu dává tím, že ho miluje nadevše. Smířený člověk vidí v Bohu Otce všech a v důsledku toho je povzbuzován, aby žil bratrství otevřené vůči všem. Druhý člověk je v Kristu přijímán a milován jako Boží syn a Boží dcera, jako bratr a sestra; není to někdo cizí a tím méně protivník nebo dokonce nepřítel. V Boží rodině, kde všichni jsou dětmi téhož Otce, a protože jsou naroubováni na Krista, jsou synové v Synu, neexistují žádné „životy určené k vyřazení“. Všichni se těší téže nedotknutelné důstojnosti. Všichni jsou milováni Bohem, všichni jsou vykoupeni Kristovou krví; Kristus pro každého zemřel na kříži a vstal z mrtvých. To je důvod, proč nemůžeme zůstávat lhostejní k osudu bratří.

Bratrství – základ a cesta míru 4. Za tohoto předpokladu je snadné pochopit, že bratrství je základem a cestou míru. Sociální encykliky mých předchůdců nabízejí v tomto směru platnou pomoc. Stačilo by odvolat se na definice míru z encykliky Populorum progressio Pavla VI. anebo ze Sollicitudo rei socialis Jana Pavla II. Z té první se dozvíme, že integrální rozvoj národů je novým jménem pro mír.3 Z druhé, že mír je opus solidaritatis („dílo solidarity“).4 Pavel VI. prohlašuje, že v duchu bratrství se mají setkávat nejen lidé, ale i celé národy, a vysvětluje: „V tomto vzájemném porozumění a přátelství, v tomto posvátném společenství musíme... společně pracovat a budovat společnou zdárnou budoucnost lidstva.“5 Tato povinnost se týká v první řadě těch nejvíce obdařených. Jejich povinnosti jsou zakořeněny v lidském i nadpřirozeném bratrství a projevují se v trojím aspektu: jako povinnost solidarity, která vyžaduje, aby bohaté národy pomáhaly méně rozvinutým; jako povinnost sociální spravedlnosti, která žádá korektnější uspořádání chybných vztahů mezi silnými a slabými národy; jako povinnost univerzální lásky, která zahrnuje prosazování lidštějšího světa pro všechny, světa, kde by všichni měli co dávat a co dostávat, bez toho že by rozvoj jedněch vytvářel překážku pro rozvoj druhých.6 Pokud se mír považuje za opus solidaritatis, nelze se zároveň domnívat, že by bratrství nebylo jeho nejdůležitějším základem. Mír, jak prohlašuje Jan Pavel II., je nedělitelné dobro: buď je dobrem pro všechny, nebo pro nikoho. Lze ho skutečně získat a těšit se z něj jako z nejvyšší kvality života a jako z nejvýše lidského a udržitelného rozvoje pouze tehdy, když se uvádí do života všemi jako „pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho“.7 To v sobě zahrnuje, že se nemáme dávat vést „touhou po zisku“ nebo „žízní po moci“. Je třeba být připraven „‚zapřít sám sebe‘ pro druhého, místo abychom ho zneužívali; ‚sloužit mu‘, místo abychom ho utlačovali pro vlastní prospěch… ‚druhého‘ – osobu, lid nebo národ – [nesmíme vidět] jako jakýsi nástroj, jehož pracovní

3

Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio (26. března 1967), 87: AAS 59 (1967), 299. Srov. Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), 39: AAS 80 (1988), 566-568. 5 Enc. Populorum progressio (26. března 1967), 43: AAS 59 (1967), 278-279. 6 Srov. tamtéž, 44: AAS 59 (1967), 279. 7 Enc. Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), 38: AAS 80 (1988), 566. 24

4

schopnost a tělesnou sílu je možné lacino využívat a potom, když přestane být užitečný, jej odhodit, ale jako bytost nám ‚podobnou‘, ‚pomocníka‘“.8 Křesťanská solidarita předpokládá, že bližního máme milovat nejen jako „bytost se svými právy a se svou základní rovností vůči všem, ale [jako] živý obraz Boha Otce, vykoupený krví Ježíše Krista a podléhající ustavičnému působení Ducha Svatého“,9 jako druhého bratra. Jan Pavel II. připomíná: „Vědomí společného otcovství Boha, všelidského bratrství v Kristu, ‚synů v Synu‘, vědomí přítomnosti a životodárného působení Ducha Svatého – to vše dodá našemu pohledu na svět jakoby nové měřítko pro jeho výklad“10 a pro jeho proměnu.

Bratrství – předpoklad pro vítězství nad chudobou 5. V encyklice Caritas in veritate můj předchůdce připomínal, že nedostatek bratrství je jednou z velkých příčin chudoby.11 V mnoha společnostech zakoušíme velkou chudobu vztahů, která je zapříčiněna nedostatkem pevných vazeb v rodině a ve společenství. S obavami sledujeme růst strádání různého druhu, sociálního vyloučení, osamělosti a různých forem patologické závislosti. Takovouto chudobu lze překonat jen znovuobjevením a zhodnocením bratrských vztahů v lůně rodin a společenství, sdílením radostí i bolestí, těžkostí i úspěchů, které provázejí život lidí. Jestliže na jedné straně zjišťujeme snížení absolutní chudoby, na druhé straně nemůžeme nevidět závažný nárůst relativní chudoby, to znamená nerovností mezi lidmi a skupinami, žijícími v určitém regionu anebo v určitém sociálně-kulturním prostředí. V tomto směru poslouží také účinná politika, která prosazuje princip bratrství a zajišťuje lidem – rovným ve své důstojnosti a ve svých základních právech – přístup ke „kapitálu“, ke službám, vzdělávacím, zdravotním a technickým prostředkům tak, aby každý měl příležitost vyjádřit a realizovat svůj životní plán a mohl se plně rozvíjet jako lidská osoba. Rovněž shledáváme potřebu politiky, která by sloužila ke zmírnění přílišné nerovnosti v příjmech. Nesmíme zapomínat na církevní nauku o tzv. sociální hypotéce. Jeli na jejím základě dovolené – jak říká sv. Tomáš Akvinský – a dokonce potřebné, „aby člověk vlastnil majetek“12, pak pokud jde o jeho užívání, „musí se na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“.13 A konečně je zde poslední způsob, jak prosazovat bratrství – a tak vítězit nad chudobou – který musí být v základě všech ostatních. Je to odpoutanost člověka, jenž se rozhodl pro střídmý životní styl jen s tím, co potřebuje, styl toho, kdo sdílí své vlastní bohatství, a tak dokáže zakoušet bratrské společenství s druhými. To je podstatné, chcemeli následovat Ježíše Krista a být skutečně křesťany. Je to případ nejen zasvěcených lidí, kteří skládají slib chudoby, ale i mnoha rodin a mnoha zodpovědných občanů, kteří pevně věří, že bratrský vztah s bližním představuje ten nejcennější majetek. 8

Tamtéž, 38-39: AAS 80 (1988), 566-567. Tamtéž, 40: AAS 80 (1988), 569. 10 Tamtéž. 11 Srov. enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 19: AAS 101 (2009), 654-655. 12 Summa Theologiae II-II, q. 66, art. 2. 13 Druhý vatikánský koncil, past. konst. O církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 69. Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum (15. května 1891), 19: ASS 23 (1890-1891), 651; Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), 42: AAS 80 (1988), 573-574; Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, č. 178. 25 9

Znovuobjevení bratrství v ekonomii 6. Současná vážná finanční a ekonomická krize – která má svůj původ na jedné straně v postupujícím vzdalování se člověka od Boha a od bližního při nenasytném hledání materiálních statků; a na druhé straně ve zbídačení vztahů mezi lidmi i mezi společenstvími – dohnala mnohé, aby znovu hledali uspokojení, štěstí a jistotu v konzumu a v zisku, přesahujícím logiku zdravé ekonomiky. Už v roce 1979 upozorňoval Jan Pavel II., že „skutečně již existuje konkrétní nebezpečí, a můžeme je i sami postřehnout, že zatímco člověk neobyčejně zvětšuje svou vládu nad světem věcí, ztrácí otěže této své vlády a různými způsoby podrobuje onomu světu sám sebe, stávaje se předmětem mnohostranné manipulace – i když často není přímo postřehnutelná – celou organizací společenského života, výrobním systémem, tlakem hromadných sdělovacích prostředků“.14 Ekonomické krize, následující jedna po druhé, musejí vést k novým příhodným úvahám o modelech ekonomického rozvoje a o změně životního stylu. Dnešní krize, i přes svůj neblahý dopad na život lidí, může rovněž být vhodnou příležitostí pro nové získání ctností rozvahy, mírnosti, spravedlivosti a pevnosti. Ty nám mohou pomáhat k překonání těžkých okamžiků a ke znovuobjevení bratrských pout, jež nás vážou k sobě navzájem ve veliké důvěře, že člověk má zapotřebí a je schopen dosáhnout něčeho více než maximalizace svého individuálního prospěchu. Pro vytváření a udržení společnosti na míru lidské důstojnosti jsou potřebné především takové ctnosti.

Bratrství zastavuje válku 7. V uplynulém roce mnoho bratří a sester i nadále prožívalo mučivou zkušenost války, která vytváří hlubokou ránu, zasazovanou bratrství. Je mnoho válek, které se odehrávají uprostřed všeobecné lhostejnosti. Všechny, kdo žijí v zemích, kde zbraně vnucují hrůzu a způsobují ničení, ujišťuji o své osobní blízkosti i blízkosti celé církve. Ta má za své poslání přinášet Kristovu lásku i bezbranným obětem zapomenutých válek prostřednictvím modlitby za mír, služby raněným, hladovým, utečencům, vysídlencům a všem, kdo žijí ve strachu. Církev pozvedá svůj hlas rovněž proto, aby ke zodpovědným dolehl výkřik této bolesti trpícího lidstva a aby spolu s nepřátelstvím nastal konec veškeré zvůle a potlačování základních lidských práv.15 Z toho důvodu se chci obrátit s rozhodnou výzvou ke všem, kdo zbraněmi rozsévají násilí a smrt: v tom, koho dnes považujete pouze za nepřítele, jenž má být poražen, znovu objevte svého bratra a zastavte svou ruku! Zřekněte se ozbrojeného boje a vyjděte druhým v ústrety s dialogem, odpuštěním a smířením, abyste okolo sebe obnovili spravedlnost, důvěru a naději! „Z tohoto pohledu se zdá být jasné, že ozbrojené konflikty vždy způsobují v životě národů úmyslné popření jakékoli možnosti mezinárodní shody, vytvářejí hluboká a drásající rozdělení, jejichž zahojení vyžaduje mnoho let. Války představují praktické odmítnutí snahy o dosažení oněch velkých ekonomických a sociálních cílů, které si stanovilo mezinárodní společenství.“16 14

Enc. Redemptor hominis (4. března 1979), 16: AAS 61 (1979), 290. Srov. Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, č. 159. 16 Papež František, Dopis presidentu Putinovi, 4. září 2013: L’Osservatore Romano, 6. září 2013, str. 1. 26 15

Dokud však bude v oběhu tak velké množství zbraní jako dnes, vždy se budou nacházet stále nové záminky, aby se rozpoutalo nepřátelství. Proto se hlásím k výzvě svých předchůdců ve prospěch nešíření zbraní a ke všeobecnému odzbrojení, počínaje jadernými a chemickými zbraněmi. Musíme však konstatovat, že mezinárodní dohody a zákony států, které jsou sice potřebné a vysoce žádoucí, nejsou samy o sobě dostačující na to, aby chránily lidstvo před rizikem ozbrojených konfliktů. Je potřebná konverze srdcí, která by každému umožnila poznávat v druhém člověku bratra, o něhož se má starat a s nímž má spolupracovat na vytváření života v plnosti pro všechny. Takový duch oživuje mnohé iniciativy občanské společnosti i náboženských organizací při jejich práci ve prospěch míru. Přeji si, aby každodenní úsilí všech i nadále přinášelo plody a aby dosáhlo svého výsledku i v účinné aplikaci práva na mír v mezinárodním právu jakožto základního lidského práva a první potřebné podmínky pro uplatňování všech dalších práv.

Korupce a organizovaný zločin odporují bratrství 8. Horizont bratrství nás obrací k otázce růstu každého muže a ženy a dosažení jejich plné realizace. Správné ambice člověka, především mladého, nesmí být zmařeny nebo podlomeny a nesmí se mu brát naděje na jejich uskutečnění. Ambice však nelze zaměňovat za zneužívání moci. Naopak, je třeba soutěžit ve vzájemné úctě (srov. Řím 12,10). I při diskusích, které patří nevyhnutně k životu, je třeba vždy mít na paměti, že jsme bratři, a proto máme vychovávat druhé i sebe k tomu, abychom nepovažovali bližního za nepřítele anebo za protivníka, jehož je třeba vyřadit. Bratrství plodí sociální mír, protože vytváří rovnováhu mezi svobodou a spravedlností, mezi osobní zodpovědností a solidaritou, mezi dobrem jednotlivců a obecným dobrem. Politické společenství musí tedy jednat transparentním a zodpovědným způsobem, aby tomu napomáhalo. Občané musejí cítit, že je veřejná moc zastupuje s ohledem na jejich svobodu. Mezi občana a instituce se však často vklíní partikulární zájmy, které takový vztah deformují a přispívají k vytváření ovzduší trvalého konfliktu. Autentický duch bratrství vítězí nad individuálním sobectvím, které odporuje možnosti, aby lidé žili mezi sebou v harmonii. Ve společnosti se takové sobectví rozvíjí v mnoha formách korupce, dnes obecně rozšířené, anebo vytvářením kriminálních organizací od malých skupin až po skupiny, organizované v globálním měřítku, které významně narušují legalitu a spravedlnost a zasahují srdce lidské důstojnosti. Tyto organizace vážně urážejí Boha, škodí bratřím a ničí stvoření, tím spíše, mají-li náboženskou konotaci. Mám na mysli drásající drama spojené s drogami, na němž se vydělává při pohrdání morálními i občanskými zákony; ničení přírodních zdrojů a znečišťování, k němuž nyní dochází; tragédii vykořisťování pracujících; nedovolené převody peněz a finanční spekulaci, která často nabývá charakteru bezohledného ničení celých sociálních a ekonomických systémů a vystavuje chudobě miliony mužů a žen; mám na mysli prostituci, která každý den kosí nevinné oběti především mezi nejmladšími, jež obírá o budoucnost; mám na mysli odporný obchod s lidskými bytostmi, zločiny vůči mladistvým a jejich zneužívání, otroctví, které se v mnoha částech světa stále ještě hrůzně šíří; mám na mysli často nikým nevnímanou tragédii migrantů, s nimiž se nedůstojně a ilegálně 27

manipuluje. Jan XXIII. o tom napsal: „Je-li společenství lidí založeno jen na vztazích síly, je nutno o něm říci, že v sobě nemá nic lidského, poněvadž lidem je v něm upírána svoboda, místo aby byli vhodně podněcováni ke zvyšování životní úrovně, k dosažení dokonalosti.“17 Člověk se však může vždy obrátit a nikdy si nesmí zoufat nad nemožností změnit svůj život. Přál bych si, aby to bylo poselství dávající důvěru všem, včetně těch, kdo spáchali nelidské zločiny, protože Bůh nechce, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil (srov. Ez 18,23). Díváme-li se v širokém kontextu lidského společenství na oblast zločinu a trestu, musíme nutně myslet na nelidské podmínky v mnoha vězeních, kde trestanec je často ponižován na bytost pod úrovní člověka, jeho lidská důstojnost je znásilňována a hasne jakákoli touha a vůle po nápravě. Církev dělá v těchto prostředích mnoho, ponejvíce v tichosti. Povzbuzuji a vyzývám, aby se dělalo stále více, v naději, že tyto aktivity, vykonávané mnoha odvážnými muži a ženami, budou nacházet stále větší poctivou a loajální podporu i u občanských autorit.

Bratrství pomáhá zachovávat a kultivovat přírodu 9. Lidská rodina dostala od Stvořitele společný dar: přírodu. Ke křesťanskému pohledu na stvoření patří pozitivní úsudek o přípustnosti zásahů do přírody, aby se z ní získával prospěch. Předpokladem pro to je zodpovědné jednání, to znamená uznání oné „gramatiky“, která je do ní vepsána, a moudré používání zdrojů ve prospěch všech. Patří k tomu i respekt ke kráse, účelnosti a užitečnosti jednotlivých živých tvorů a k jejich funkci v ekosystému. Příroda je nám k dispozici a my jsme povoláni k tomu, abychom se o ni starali zodpovědně. Místo toho jsme však často vedeni pýchou vycházející z panování, vlastnění, manipulace a vykořisťování. Nestaráme se o přírodu, nerespektujeme ji, nepovažujeme ji za bezplatný dar, o nějž máme pečovat a dávat ho k dispozici bratřím, včetně budoucích generací. Především zemědělský sektor je primárním produktivním odvětvím, jehož základním posláním je kultivovat přírodní zdroje a pečovat o ně pro obživu lidstva. Z tohoto pohledu přetrvávající hanba hladu ve světě ve mně vzbuzuje otázku, kterou chci s vámi sdílet: Jak užíváme zdrojů země? Dnešní společnosti musejí uvažovat o hierarchii priorit, jimiž je určována výroba. Je nezbytnou povinností, aby se pozemské zdroje využívaly způsobem odstraňujícím hlad všech lidí. Existuje mnoho možných iniciativ a řešení, které se neomezují jen na zvyšování produkce. Dobře víme, že současná výroba je dostačující, a přece nalezneme miliony lidí, kteří trpí a umírají hlady, což je skutečně pobuřující. Je tedy potřebné nacházet způsoby, aby všichni mohli mít prospěch z plodů země, nejen proto, aby se tak přestal zvětšovat rozdíl mezi těmi, kdo mají mnoho, a těmi, kdo se musejí uspokojovat s drobky, ale především z důvodu spravedlnosti a rovnosti i úcty ke každé lidské bytosti. V tomto smyslu chci všem připomenout potřebu všeobecného určení statků, jež je jedním ze základních opěrných bodů sociální nauky církve. Respektování tohoto principu je podstatnou podmínkou pro to, aby byl umožněn účinný a rovný přístup k základním a primárním statkům, které každý člověk potřebuje a má na ně právo.

17

Enc. Pacem in terris (11. dubna 1963), 17: AAS 55 (1963), 265. 28

Závěr 10. Bratrství je třeba objevit, milovat, zakusit, hlásat ho a svědčit o něm. Avšak pouze láska darovaná Bohem nám umožňuje bratrství přijmout a žít ho naplno. Realistický přístup, potřebný v politice a v ekonomii, se nemůže omezit na technicismus zbavený duchovnosti, který přehlíží transcendentní dimenzi člověka. Pokud chybí otevřenost vůči Bohu, každá lidská aktivita je ochuzena a lidé jsou omezováni na objekty k využívání. Jedině pokud se politika a ekonomika dokážou pohybovat v širokém prostoru zajištěném takovouto otevřeností vůči Bohu, který miluje každého muže a ženu, mohou se utvářet na základě autentického ducha bratrské lásky a mohou být účinným nástrojem integrálního lidského rozvoje a míru. My křesťané věříme, že v církvi jsme údy jeden druhého, jeden pro druhého jsme potřební, protože každému z nás byla dána milost podle míry Kristova daru ke všeobecnému užitku (srov. Ef 4,7.25; 1 Kor 12,7). Kristus přišel na svět, aby nám přinesl božskou milost, to znamená možnost účastnit se na jeho životě. To umožňuje spřádat naše bratrské vztahy vyznačující se vzájemností, odpuštěním, naprostým sebedarováním podle šířky a hloubky Boží lásky, darované lidstvu jím, který jako ukřižovaný a zmrtvýchvstalý přitahuje všechny k sobě: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste mými učedníky, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,34-35). To je ta radostná zvěst, která od každého vyžaduje krok navíc, trvalé cvičení v empatii a v naslouchání bolestem a radostem druhého, i toho ode mne nejvzdálenějšího, vyžaduje, abychom se vydali na náročnou cestu lásky, která dokáže darovat sebe a zdarma se vydávat pro dobro každého bratra a sestry. Kristus objímá každého člověka a chce, aby se nikdo neztratil: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17). Činí tak, aniž by někoho utlačoval nebo nutil, aby mu otevřel dveře svého srdce a své mysli. „Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží“ – říká Ježíš Kristus – „já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,2627). Každá aktivita se tedy musí vyznačovat postojem služby lidem, především těm nejvzdálenějším a neznámým. Služba je duší onoho bratrství, které vytváří mír. Kéž nám Ježíšova Matka Maria pomáhá, abychom chápali a každodenně žili bratrství, které tryská ze srdce jejího Syna, a tak přinášeli mír každému člověku na naší milované zemi. Ve Vatikánu 8. prosince 2013

29

Cesta mudrců z Východu symbolizuje úděl každého člověka Homílie o slavnosti Zjevení Páně, bazilika sv. Petra - 6. ledna 2014

„Lumen requirunt lumine”. Tento podmanivý výraz vzatý z jednoho liturgického hymnu na Zjevení Páně se vztahuje na zkušenost mudrců, kteří následováním svitu hvězdy nalézají Světlo. Hvězda, která se ukázala na nebi, zažehla v jejich mysli a srdci světlo, které je podněcuje, aby hledali velké Světlo Kristovo. Mudrcové věrně následují světlo, které prostupuje jejich nitro, a setkávají se s Pánem. Cesta mudrců z Východu symbolizuje úděl každého člověka. Náš život je poutí. Cestou jsme osvěcováni světly, abychom nalezli plnost pravdy a lásky, kterou my křesťané rozpoznáváme v Ježíši, Světlu světa. A každý člověk má stejně jako mudrcové k dispozici dvě velké „knihy“, ze kterých čerpá znamení naznačující směr cesty: knihu stvoření a knihu Písma svatého. Důležité je mít se na pozoru, bdít a naslouchat Bohu, který k nám promlouvá, neustále k nám mluví. Jak praví Žalm o Hospodinovu zákonu: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“ (Žl 119,105). Zvláště naslouchání evangeliu, jeho četba, rozjímání o evangeliu, které se tak stává naším duchovním pokrmem, nám umožňuje setkat se s živým Ježíšem a učinit zkušenost s Ním a Jeho láskou. První čtení dává zaznít ústy proroka Izaiáše Boží výzvě určené Jeruzalému: „Vstaň, rozsviť se!“ (Iz 60,1). Jeruzalém je povolán být městem světla, které rozprostírá Boží světlo na svět a lidem pomáhá kráčet po jejich stezkách. To je povolání a poslání Božího lidu ve světě. Jeruzalém však může toto Pánovo povolání nesplnit. Evangelium nám říká, že když mudrcové přišli do Jeruzaléma, zmizela jim hvězda z očí. Zejména v Herodově paláci nebyl její svit patrný. Tento příbytek je temný, vládne v něm tma, nedůvěra, strach a závist. Herodes má totiž podezření a obavy z narození křehkého Dítěte, které považuje za svého soupeře. Ve skutečnosti však Ježíš nepřišel sesadit jeho, ubohou loutku, nýbrž Vládce tohoto světa! Nicméně král a jeho rádci cítí, jak konstrukce jejich moci zaskřípala, a obávají se, že dojde ke změně pravidel hry a zdání bude odmaskováno. Celý svět 30

budovaný na nadvládě, úspěchu, majetku a korupci byl uveden do krize jedním Dítětem! A Herodes se posune až k tomu, že zabíjí děti: „Vraždíš tyto maličké jen proto, že tvé srdce vraždí strach“ – píše Quodvultdeus (Sermo 2 de Symbolo, z modlitby se čtením na svátek Mláďátek). Měl takový strach, že zešílel. Mudrcové dokázali překonat onu nebezpečnou chvíli temnot u Heroda, protože uvěřili Písmu, slovu proroků, kteří označili Betlém za Mesiášovo rodiště. Unikli tak mrákotám noci tohoto světa, vydali se znovu na cestu směrem k Betlému, přičemž opět spatřili hvězdu a - jak praví evangelium - „zaradovali se nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10). Hvězdu, která nebyla vidět v temnotách zesvětštění onoho paláce. Jedním z aspektů světla, které nás vede cestou víry, je také svatá „chytrost“, jež je zároveň ctností. Je to duchovní rafinovanost, která nám umožňuje rozpoznat rizika a vyhnout se jim. Mudrcové dovedli tohoto světla „chytrosti“ využít, když se při zpáteční cestě rozhodli nejít do Herodova temného paláce, ale vrátili se do vlasti jinou cestou. Tito mudrci, kteří přišli z Východu, nás učí, jak nepadnout do osidel tmy a jak se bránit před temnotou, která se snaží pohltit náš život. Touto svatou „chytrostí“ tak ochránili víru. A také my máme víru chránit. Střežit ji před onou temnotou. A často také před tmou oděnou do světla, protože ďábel, jak říká svatý Pavel, se někdy převléká za anděla světla. A tady je nezbytná svatá „chytrost“, aby byla chráněna víra před vábením Sirén, které ti namlouvají: „Pohleď, dnes musíme udělat toto a tamto…“ Víra je však milost, dar. Na nás je, abychom ji chránili touto svatou „chytrostí“, modlitbou, láskou a dobrými skutky. Je třeba přijmout do svého srdce Boží světlo a zároveň pěstovat duchovní rafinovanost, která dovede spojovat prostotu a mazanost, jak to Ježíš žádá od apoštolů: „Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16). Na slavnost Zjevení Páně si připomínáme, jak se Ježíš ukázal lidstvu v tváři Dítěte a vedle sebe vnímáme mudrce jakožto prozíravé průvodce na cestě. Jejich příklad nám pomáhá pozvedat zraky ke hvězdě a sledovat velké touhy svého srdce. Učí nás nespokojovat se s průměrností života „malé kocábky“, nýbrž nechávat se vždy podmaňovat dobrem, pravdou a krásou... Bohem, který je tím vším a vždy více! Učí nás také nenechat se klamat zdáním, tím co je pro tento svět velké, moudré a mocné. Netřeba se u toho zastavovat. Je zapotřebí střežit víru. V této době je důležité chránit víru. Je třeba jít dál, překročit tmu, vábení Sirén, překročit zesvětštění a četné jeho dnešní formy a jít do Betléma, tam kde v jednoduchosti domu na periferii, mezi maminkou a tatínkem oplývajících láskou a vírou, září Slunce, které vzešlo z výsosti, Král veškerenstva. Hledejme se svými malými světly podle příkladu mudrců Světlo a opatrujme víru. Ať se tak stane.

Církev je „poslaná Kristem, zjevovat všem lidem a národům Boží lásku Promluva před modlitbou Anděl Páně o slavnosti Zjevení Páně - náměstí sv. Petra – 6. ledna 2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry, 31

dnes slavíme Epifanii, tedy Zjevení Páně. Tato slavnost se pojí k biblickému podání příchodu mudrců, kteří přišli z Východu do Betléma, aby poklonili židovskému králi. Tuto epizodu velkolepě komentoval papež Benedikt ve své knize o Ježíšově dětství. Bylo to vlastně první „zjevení Krista“ národům. Tato slavnost tedy zdůrazňuje všeobecnost spásy, kterou přinesl Ježíš. Liturgie tohoto dne provolává: „Budou se ti klanět všechny národy Hospodine,“ protože Ježíš přišel pro nás všechny, pro všechny národy! Tato slavnost nám ukazuje dvojí pohyb: na jedné straně je to hnutí Boha směrem ke světu, lidstvu – celé dějiny spásy, která vrcholí v Ježíši; a na druhé straně lidské hnutí směrem k Bohu – pomysleme na náboženství, na hledání pravdy, cestu národů k pokoji, vnitřnímu pokoji, spravedlnosti a svobodě. A tento dvojí pohyb je podněcován vzájemnou přitažlivostí. Co se týče Boha, čím je přitahován? Láskou k nám: jsme Jeho děti, má nás rád a chce nás osvobodit od zla, nemoci a smrti, aby nás přivedl k Sobě domů, do Svého království. „Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás sjednotil se Sebou” (Evangelii gaudium, 112). A také na naší straně je láska, touha. Vždycky nás přitahuje dobro, pravda, život, štěstí. Ježíš je místem setkání této vzájemné přitažlivosti a tohoto dvojího pohybu. Je Bůh a člověk. Ježíš, Bůh a člověk. Kdo má však iniciativu? Vždycky Bůh! Láska Boží vždycky předchází naši lásku! Bůh má vždycky iniciativu. On nás očekává a zve. Iniciativa je vždycky Jeho. Ježíš je Bůh, který se stal člověkem, vtělil se a narodil se nám. Nová hvězda, která se ukázala mudrcům, byla znamením Kristova narození. Kdyby tuto hvězdu nespatřili, nebyli by se tito muži vydali na cestu. Předchází nás světlo, pravda a krása. Bůh nás předchází. Prorok Izaiáš říkal, že Bůh je jako květ mandloně. Proč? Protože je v těch krajích rozkvétá mandloň jako první. A Bůh nás vždycky předchází, vždycky nás hledá jako první. O činí první krok. Bůh nás vždycky předchází. Jeho milost nás předchází a tato milost se zjevila v Ježíši. On je Epifanií. On, Ježíš Kristus, je zjevením lásky Boží. Je s námi. Církev je součástí tohoto hnutí Boha směrem ke světu. Její radostí je evangelium a to, že odráží Kristovo světlo. Církev je lidem těch, kteří zakusili tuto přitažlivost a nosí ji v sobě, v srdci a v životě. „Rád bych upřímně a uctivě řekl těm, kteří se cítí daleko od Boha a církve, jsou nesmělí a indiferentní: Pán volá i tebe, volá tě, abys byl součástí Jeho lidu a činí tak s velkým respektem a láskou“ (Ibid.113). Pán tě volá, Pán tě hledá. Pán tě čeká. Pán nedělá proselytismus, prokazuje lásku a tato láska hledá a očekává tebe, který nyní nevěříš anebo jsi vzdálen. Za celou církev prosme Boha o radost z hlásání evangelia, neboť církev je „poslaná Kristem, aby zjevovala a sdělovala všem lidem a národům Boží lásku“ (Ad gentes, 10). Panna Maria kéž nám pomáhá, abychom byli všichni učedníky-misionáři, hvězdičkami, které září Jeho světlem. A modleme se, aby tuto zvěst přijalo každé srdce a všichni lidé poznali, že „i jim platí ona zaslíbení evangelia“ (Ef 3,6). 32

TE DEUM LAUDAMUS ROK 2013 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ (2. část) 

Cyrilometodějské poselství J. E. Giovanniho kardinála Coppy Svatí Cyril a Metoděj nás nabádají, abychom evangelium především žili, věrně a do důsledků! VELEHRAD, KONCELEBROVANÁ MŠE SVATÁ V BAZILICE, 4. ČERVENCE 2008

Mám velkou radost, že dnešního rána smím znovu koncelebroval v této význačné bazilice. Velehrad je pro Českou republiku srdcem katolické víry a evangelizace; ohromným symbolem ovšem zůstává i pro Slovensko a pro všechny slovanské národy vůbec. Ještě jako nuncius jsem zde koncelebroval každý rok, občas jsem bohoslužbu i vedl. Nikdy jsem ale nekázal. Proto jsem se musel vrátit jako kardinál. Zdravím všechny bratry v biskupské službě, koncelebrující kněze, jáhny, i vás všechny, drazí věřící. Chystáme se na velkou slavnost svatých patronů Evropy. Určitě se nás zmocňuje radost. Neustrňme však na povrchu! Svatí Cyril a Metoděj nás nabádají, abychom evangelium, které neúnavně kázali až do smrti, především žili, věrně a do důsledků. Dnes obzvláště, v očekávání jejich zítřejšího svátku, jsme vybízeni: dejme se vést Slovem Božím, jež živí naše duše. Právě o tom hovořila mešní čtení připadající na pátek, 13. týdne v mezidobí. Soluňští bratři dýchali Božím Slovem. Rozjímali nad ním ve dne v noci. Vtělili je do písma, které je po svatém Cyrilovi pojmenováno. Zanechali tak dědictví, z něhož dosud těží všechny slovanské národy. Naplnili na vás Ámosovo proroctví: „Hle, blíží se dny – praví Pán, Hospodin -, kdy pošlu hlad; ne hlad po chlebě, ani žízeň po vodě, ale po slyšení Hospodinova slova“ (srv. Am 8,11ss). Prorok hrozil strašným trestem: pro své hříchy proti spravedlnosti a lásce už 33

lid neměl objevit Boží Slovo. Do stejného nebezpečí můžeme upadnout i my, pokud se spokojíme s povrchností a nedáme se do poctivého hledání Božího Slova do té míry, že po něm budeme skutečně lačnět a prahnout. Ale není tomu tak, ani tomu tak nesmí být: chceme Boží Slovo povýšit nad všechny ostatní lidské hodnoty. Chceme si jím svítit jako pochodní na cestu, po níž my, Boží děti, máme kráčet. Cesta se nám ukázala v evangeliu: následování Krista, který nás volá ke svatosti. Matouš se hned na Ježíšovo zavolání zvedl. Vezměme si jej za příklad, jak poslouchat toho, který je Cesta, Pravda a Život: Kristus si ho získal. Matouš nedokáže zastřít radost ze svého vyvolení, musí se o ni podělit se svými přáteli, celníky jako on, a pozvat je na pořádnou hostinu k Ježíšově poctě. Za těchto okolností pronese Spasitel slova, jež stále probouzejí naději: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (srv. Mt 9,13b). Ježíš si nás zamiloval do krajnosti. Přestože jsme byli jeho nepřáteli, daroval se za nás Otci na kříži. Tím z nás učinil Boží děti, své sourozence a chrámy Ducha svatého. Jedině poselství o strhující Boží lásce může obnovit svět. Tuto lásku, která je největším darem, neúnavně vyzdvihuje papež Benedikt XVI. Tato zvěst je srdcem Slova Božího a proměňuje nás v nová stvoření, pokorná a velkorysá, věrná a vytrvalá. Bratři a sestry, kéž se Boží Slovo stane středem našeho života! „Boží Slovo v životě a poslání Církve“, to bude předmětem letošní synody biskupů. Věřím, že nám všem přinese hojný užitek. Modlitbou se připravujme už nyní. Poslouchejme, co nám biskupové řeknou o naší povinnosti Boží Slovo poslouchat a žít. Prosme při této mši, aby nám Pán neustále dával velký hlad a žízeň po svém Slově. Potom budeme Ježíše následovat cestou lásky, vytrvalým úsilím o svatost, k němuž Boží služebník Jan Pavel II. vyzval všechny křesťany třetího tisíciletí. 

Uchovejme bez poskvrny křesťanský odkaz svých patronů! VELEHRAD, NÁRODNÍ POUŤ K SV. CYRILU A METODĚJI, 5. ČERVENCE 2008

Obracím se s bratrským poděkováním na pana kardinála Vlka a na všechny biskupy České republiky za to, že mě pozvali ke slavení této poutní Eucharistie, jíž jsem se zúčastnil již před několika lety jako váš apoštolský nuncius. Zdravím vás všechny, kteří jste ve velkých zástupech jako každý rok zaplnili prostranství před bazilikou. Zdravím též všechny, kteří jsou s námi spojeni skrze sdělovací prostředky, zejména děti, mládež, osoby nemocné, trpící a přestárlé. Několikrát jsem v minulosti poznamenal, že jsem zde zanechal polovinu svého srdce. Takže teď mohu říci, že jsem si ji zase na pár dní vzal zpátky a že překypuji radostí, že mohu být znovu uprostřed 34

drahého českého národa, který jsem miloval a miluji a který miluje mne. Jak už jsem vám na počátku svého poslání v říjnu roku 1990 řekl, cítím se být ničím zejména před vámi, kteří jste kdysi museli tolik vytrpět pro církev. Dnes jsem u vás znovu na oslavách těchto dvou velikých apoštolů víry a vaší kultury, ochránců pravé identity slovanských národů, patronů Evropy a patronů vašich, které s láskou uctíváte. Dnešní mše svatá je hymnem na misijní poslání církve. Cyril s Metodějem přišli do Velkomoravské říše jako misionáři, jako hlasatelé Božího království. Uskutečnili v plnosti Kristův příkaz apoštolům, ten, který jsme právě vyslechli: „Říkejte jim: přiblížilo se k vám Boží království“ (Lk 10,9). Byli naplněni Duchem Svatým, jak praví prorok Izaijáš v dnešním prvním čtení: „Duch Pána, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným“ (Iz 61,1). Ano, od tohoto okamžiku slovanské národy získaly plnost vědomí své důstojnosti svobodných lidí Kristem vykoupených, vedených evangeliem, nadchnutých pro novou skutečnost křesťanství, která jim byla přinesena těmito dvěma apoštoly. Vaši otcové na sobě zakusili pravdivost slov svatého Pavla: „Hlásáme pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem“ (2 Kor 4,2). Milovaní bratři a sestry! Na prvním místě je Bůh, pak přijde všechno ostatní! Bůh, jenž jako první nás miloval, Bůh, který nám dal svého Syna, dobrý Král všeho lidu a národů, Bůh, který je nám blízko a činí z nás své děti, Bůh, který nás miluje a odpouští nám. Toto je poselství soluňských bratří: Jedině sám Bůh je dobrý, jedině on je milosrdný. Království Boží neubírá, ale naopak pozvedá důstojnost člověka, jeho práva, činí ho velikým stvořením k podobě a obrazu Božímu. Boží království člověka neutiskuje ani neponižuje, nezná žádného rozdílu mezi lidmi, všem zaručuje stejnou důstojnost a svobodu. My do Božího království patříme: jsme jakoby stavebními kameny – pilíři, na nichž spočívá most, který překlenuje nekonečnou vzdálenost mezi člověkem a Bohem. V projevu k novým kardinálům Svatý otec Benedikt XVI. zdůraznil tuto zodpovědnost, která je vlastní jak církevním hodnostářům, tak i každému členu církve. Řekl: „Církev je strážkyně Kristova tajemství, a to ve vší pokoře, daleka pýchy a vychloubání, neboť jde o ten nejvyšší dar, který jí byl svěřen bez jakékoli zásluhy, a nyní je povolána z něj zadarmo rozdávat lidem všech věků jako horizont spásy“ (Osservatore Romano, 26.-27.11.2007,str. 8). Milovaní bratři a sestry! Z těchto papežových slov lze pochopit lásku, kterou chováte vůči svatým Cyrilu a Metodějovi. Ano, oni byli apoštoly Božího království ve vaší zemi. Vaši předkové byli uneseni jejich slovy o kráse, kterou je náležení Kristu, o opuštění pohanských zvyků, o následování evangelia. Nikomu nic násilím nevnucovali a skrze 35

skutky svého hrdinského života dokázali, že stojí za to Boha přijmout, žít pro Ježíše a vnést do společnosti ducha jeho lásky a pokoje. I dnes nás svatí Cyril a Metoděj uchvacují a nabízí nám stále tentýž odkaz. Naše doba je svým způsobem analogií doby tehdejší i s jejími pohanskými modlami dnešního bezuzdného konzumismu, násilného boje o moc, sobectví, lhostejnosti vůči druhému a nezájmu o věci Boží. Uchovejme bez poskvrny křesťanský odkaz svých patronů! Zůstaňme věrni! I dnes nás přece nabádají slovy: „Přiblížilo se k vám Boží království!“ (Lk 10,9) Království Boží je tou jedinou pravou civilizací lásky, která proměňuje člověka a mění svět. Tak jako jej změnili svatí věrozvěsti Cyril a Metoděj. 

Kéž stále nasloucháme papežovu hlasu, hlasu našich světců, hlasu Kristovu! MIKULČICE, 5. ČERVENCE 2008

Milovaní mikulčičtí věřící! Jsem naplněn pohnutím, že se zde s vámi po sedmi letech znovu setkávám po velké slavnosti k úctě svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě. Moje srdce překypuje mnoha vzpomínkami na všechny mé návštěvy tohoto posvátného místa, které se nachází uprostřed zeleně krásného moravského venkova a kde se shromažďujeme s vaším biskupem i dalšími biskupy k oslavám vašich patronů. Jak nevzpomenout také na svoji návštěvu u vás v zápětí po dramatické povodni, která poničila některá vaše obydlí. V roce 1999 na setkání s mládeží na Svaté hoře mladí skandovali: „Radujme se všichni v Pánu, přijel strejda z Vatikánu!“ Dnes už ten „strejda“ má zase o pár roků více a díky papeži Benediktu XVI. se stal kardinálem. Ano, jsem jen „nepatrným kardinálem“, ale vím, že mě máte stále stejně rádi, a za to vám upřímně děkuji. Slavnost svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje nás svojí mimořádnou výmluvností přivádí až ke křesťanským kořenům Evropy. Když je v roce 863 kníže Rostislav pozval na Velkou Moravu, naprosto se zasvětili duchovnímu pozvednutí tohoto národa, přeložili Písmo svaté do slovanské řeči, kterou uvedli také do liturgických textů, čímž vlastně v prorocké intuici předešli o více než tisíc let učení Druhého vatikánského koncilu. Předali tak slovanským národům pravou a hlubokou křesťanskou identitu, kterou oba světci ztvárňovali myslí i srdcem. 36

Zde v Mikulčicích jsou dodnes uchované vzácné památky na období působení svatého Metoděje a jeho prvních spolupracovníků, kteří stavěli chrámy, zakládali kláštery a tvořili první významná díla křesťanského umění. Křesťanská Evropa se zrodila i zde ve slovanských zemích a vy, moji drazí, dnes žijete tímto dědictvím, které vám připomíná hodnoty jako je věrnost tomu největšímu cyrilometodějskému odkazu: věrnost poznání Boha, věrnost spáse darované Ježíšem Kristem skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání, věrnost pravdě evangelia, které přetváří člověka i svět, věrnost církvi, která nás zachraňuje prostřednictvím svatých svátostí. Evropa byla utvářena působením mnoha světců, mezi nimiž mají své významné místo i svatí Cyril a Metoděj. Zůstaňte věrni jejich odkazu, a to především ve dvou neochvějných bodech: slovo Boží a posvátná liturgie. V dubnu byla v Římě zahájena krásná výstava na téma „Česká bible v průběhu staletí“. Z vystavených vzácných manuskriptů či starých i moderních tiskových vydání lze snadno vyčíst, jak důležitou roli hrálo Písmo svaté od samého počátku v dějinách celého národa, a to díky velmi zřejmému učení a působení právě soluňských bratří. V říjnu tohoto roku bude zahájena biskupská synoda na téma „slovo Boží“. Ano, Bůh k nám i nadále promlouvá. Dává nám poznávat sebe jako cestu, pravdu a život. Nechť tedy Písmo svaté zůstává nejvzácnějším pokladem, který se uchovává ve vašich domovech, a nechť vás přetváří podle božského Srdce. Ruku v ruce s biblí kráčí posvátná liturgie, v níž je Kristus přítomen uprostřed nás nejen ve svém Slově, ale především ve své obnovené Oběti: při každé mši svaté Pán Ježíš sestupuje mezi nás, dává nám čerpat ze svých nekonečných zásluh, dělí se s námi o svoji lásku a odpuštění a stejně jako na Kalvárii nás svěřuje do ochrany naší Matky, Panny Marie. Právě to je dědičný odkaz svatých Cyrila a Metoděje. Zde bych vám rád ještě připomenul slova, která jsem zde pronesl už v roce 1997: Upřímně se vám vyznávám, že od doby, kdy jsem sem přišel poprvé, zdá se mi, že mezi vámi vidím mnicha Cyrila a Metoděje, biskupa a prvního apoštolského nuncia u Slovanů. Jako na těch krásných obrazech, které jsem často obdivoval, cítím, že svou hierarchickou osobností jsou zde s námi, zatímco u jejich nohou, jako tehdy obyvatelé těchto míst, i my dnes nasloucháme, jak k nám hovoří o Kristu Ježíši, Panně Marii a církvi. Není to pouhá fantazie. Víme dobře, že v liturgii, když slavíme tajemství Páně, se před námi obnovuje skutečnost našeho spasení. Stejně tak je to v oslavě svatých: slavíme-li tedy svátek svatých Cyrila a Metoděje, oni jsou s Kristem, jenž sestupuje na oltář přesně tak jako tehdy, když zde v těchto slovanských zemích slavili první Eucharistii. Mohu proto jen opakovat slova Svatého otce: „Vaše křesťanské dějiny nejsou mrtvé. Vaši svatí nemlčí. vaši svatí žijí. Oni ať jsou zárukou vaší minulosti i vaší budoucnosti“ (21.4.2001, 4; Insegnamenti di Giovanni Paolo II., XII, 1, 1990, str. 863n). Amen, amen, moji drazí bratři a drahé sestry. Amen, amen. Kéž nasloucháme neustále papežovu hlasu, hlasu našich světců, hlasu Kristovu. Jedině budeme-li ho věrně a poslušně následovat, najdeme pokoj, pokrok a duchovní bohatství: skutečnosti, které jsou jedinou lidskou hodnotou jak pro člověka včerejška, tak pro člověka dneška. Amen, amen. Nechť nás Pán vyslyší a žehná nám. Svatí Cyril a Metoděj ať nás i nadále ochraňují a ukazují nám cestu pravdy a evangelia. Amen, amen.

   37

Pastorační cestu Svatého otce do rodiště sv. Františka zahájilo setkání s postiženými a nemocnými dětmi a mladistvými, kteří jsou hospitalizováni ve specializovaném rehabilitačním středisku Istituto Serafico poblíž baziliky sv. Františka. Rozsáhlý objekt patří katolické církvi, která zde půldruhého století (od roku 1871) přijímá pacienty s vážným kombinovaným fyzickým a mentálním postižením jak k dlouhodobému pobytu, tak v denním stacionáři. V ústavním kostele papeže v osm hodin rána uvítala ředitelka Institutu, paní doktorka Francesca Di Maiolo. Papež odložil připravenou promluvu a reagoval spontánně:

Il cristiano adora Gesù, il cristiano cerca Gesù, il cristiano sa riconoscere le piaghe di Gesù Jsme uprostřed Ježíšových ran, řekla jste paní (na uvítanou). Řekla jste také, že těmto ranám je třeba naslouchat, poznat je. Vybavuje se mi jak Ježíš kráčel kráčel s oněmi dvěma smutnými učedníky. Pán Ježíš jim nakonec ukázal své rány a oni Ho poznali. A pak chléb, ve kterém byl také On. Můj bratr Domenico mi řekl, že tady konáte adoraci. Také tomuto chlebu je třeba naslouchat, protože v prosto-tě a tichosti chleba je tu přítomen a skryt Ježíš. A tady je Ježíš skrytý v těchto mladých, v těchto dětech, v těchto osobách. Na oltáři uctíváme Ježíšovo Tělo; v nich nacházíme Ježíšovy rány. Ježíš skrytý v Eucharistii a Ježíš skrytý v těchto ranách. Potřebují, aby se jim naslouchalo! Jistě ne jako zprávám v novinách, kterým věnujeme pozornost dva tři dny, než přijde další a pak další…Těmto ranám musejí naslouchat ti, co si říkají 38

křesťané. Křesťan se klaní Ježíši, křesťan hledá Ježíše, křesťan dokáže poznat Ježíšovy rány. A dnes mi všichni zde přítomní potřebujeme říci: “Těmto ranám se musí naslouchat”. Ale je tu jiná věc, co nám dává naději. Ježíš je přítomný v Eucharistii, zde je Ježíšovo Tělo; Ježíš je přítomný také mezi vámi – je to Ježíšovo Tělo: jsou to Ježíšovy rány v těchto lidech. Je to však zajímavé: Vzkříšený Ježíš byl velmi krásný. Neměl na svém těle pohmožděniny, rány, nic! Byl krásnější! Chtěl si jen uchovat své rány a vzal je sebou do nebe. Ježíšovy rány jsou zde a jsou v nebi před Otcem. My léčíme Ježíšovy rány zde, a On nám z nebe ukazuje své rány, a nám všem říká: “Čekám na tebe!” Tak se staň. Kéž vám všem Pán žehná. Kéž na nás sestoupí jeho láska a kráčí s námi. Kéž nám Ježíš připomíná, že toto jsou jeho rány a pomáhá nám dát jim hlas, abychom jim my křesťané naslouchali. V dalších zastávkách své cesty Svatý otec procházel jednotlivými životními etapami světce, jehož jméno si zvolil. První byl poutní kostel sv. Damiána, kde sv. František zaslechl Kristův hlas a prožil obrácení. Další pak budova biskupství se “Sálem zřeknutí”, tedy místem, kde se syn florentského kupce Petra před biskupem Guidem svlékl ze svého oděvu a zbavil se otcovského jmění. Papež František je devatenáctým Petrovým 39

nástupcem, který navštívil Assisi, do tohoto sálu však zavítal jako první. Očekávali jej chudí, klienti místní Charity:

La mondanità spirituale uccide! Můj bratr biskup před chvílí řekl, že je to během osmi set let poprvé, kdy papež navštívil toto místo. V novinách, v médiích se v posledních dnech objevovaly fantazie… „Papež půjde svléci církev. Z čeho papež svlékne církev?“ Svlékne z hábitů biskupy, kardinály i sebe… Je to vhodná příležitost vyzvat církev, aby se svlékla. Ale církev jsme my všichni, všichni. Od prvního pokřtěného. Všichni jsme církev. A všichni máme jít cestou, kterou šel Ježíš a na níž odložil všechno, zřekl se sám sebe. Stal se služebníkem, sluhou, nechal se ponížit až ke kříži. Chceme-li být křesťany, není jiné cesty. „Nemůžeme křesťanství učinit trochu lidštějším,“ říkají někteří, „totiž bez kříže, bez Ježíše, bez svlékání.“ Stali bychom se cukrárenskými křesťany jako skvělé zákusky a dorty. Výborně. Nebyli bychom však opravdovými křesťany! Někdo řekne: „Ale z čeho se má církev svléci?“ Dnes je zapotřebí, aby se vysvlékla z velkého nebezpečí, které v církvi ohrožuje každého, nebezpečí zesvětštění. Křesťanu není dovoleno soužití s duchem tohoto světa. Zesvětštění nás vede k marnivosti, zpupnosti a pýše. A to je modla, nikoli Bůh. Idol a idolatrie je nejhorší hřích. Mluví-li se ve sdělovacích prostředcích, v médiích o církvi, jsou církví myšleni kněží, řeholnice, biskupové, kardinálové a papež. Církev jsme však my všichni. A všichni se máme svléci z tohoto zesvětštění, z ducha, který se staví proti duchu blahoslavenství, duchu, který odporuje Ježíšovu duchu. Zesvětštění 40

nám škodí. Je velice tristní potkat zesvětštělého křesťana, který je si – svým vlastním způsobem - jistý tou jistotou, kterou mu dává víra, i jistotou, kterou mu dává tento svět. Nelze pracovat na obou stranách. Církev, my všichni musíme svléci zesvětštění, které vede k marnivosti a pýše, jež je idolatrií. Sám Ježíš říkal: „Nelze sloužit dvěma pánům. Buď sloužíš Bohu anebo penězům.“ V penězích vězí duch zesvětštění. Peníze, marnivost, pýcha – to je cesta, kterou nemůžeme jít. Je tristní, škrtáme-li jednou rukou to, co jsme napsali druhou. Evangelium je evangeliem. Bůh je jediný! Ježíš se stal naším služebníkem a duch tohoto světa sem nepatří. Mnozí z vás byli svlečeni z tohoto zdivočelého světa, který nedává práci, nepomáhá. Nezáleží na tom, že děti ve světě umírají hladem, anebo rodiny nemají co jíst, je jim odepřena důstojnost vydělávat si na živobytí, že tolik lidí musí utíkat před otroctvím a hladem a hledat svobodu, a s velkou bolestí přihlížíme tomu, jak nacházejí smrt, jako se stalo včera v Lampeduse. Proto je dnešek dnem smutku. Tyto věci působí duch tohoto světa. Je skutečně směšné, když se křesťan, pravý křesťan, kněz, řeholnice, biskup, kardinál, papež chtějí vydat cestou tohoto zesvětštění, které je vražedné. Duchovní zesvětštění zabíjí! Zabíjí duši! Zabíjí lidi! Zabíjí církev! Když František na tomto místě vykonal ono gesto, byl bezmocný mladík, ale Boží moc jej přivedla k tomuto činu. Boží síla nám připomenula to, co Ježíš řekl o duchu tohoto světa, když se modlil k Otci, aby nás chránil před duchem tohoto světa. 41

Dnes tady prosíme o milost za všechny křesťany. Kéž nám všem Pán dodá odvahu svléci se ne z nějakých 20 lir, ne. Svléci se z ducha tohoto světa, který je leprou, rakovinou společnosti! Je rakovinou Božího zjevení! Duch tohoto světa je nepřítel Ježíše! Prosím Pána, aby nám všem dal tuto milost svléci se. Svatý otec poté navštívil přilehlý kostel Santa Maria Maggiore, původní katedrálu Assisi. Vrcholným bodem dopoledního programu papežovy návštěvy bylo slavení eucharistie na náměstí před bazilikou sv. Františka. Papež prošel nejprve horní bazilikou a sestoupil až ke světcovu hrobu, kam položil kytici žlutobílých květů a setrval pak v tiché modlitbě. Přibližně v půl jedenácté zahájil Svatý otec mši svatou za účasti přibližně 50 tisíc lidí. Byl mezi nimi také italský premiér Giani Letta a mnozí další politici. Při mši svaté pronesl následující homílii:

„Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25).

42

Pokoj a dobro všem! Tímto františkánským pozdravem vás zdravím a děkuji vám za vaši účast na společné modlitbě na tomto náměstí, prosyceném dějinami a vírou. Přišel jsem, abych jako tolik poutníků také chválil Pána za všechno to, co odhalil jednomu z těchto „maličkých“, o nichž mluví evangelium: Františkovi, synovi bohatého obchodníka z Assisi. Setkání s Ježíšem jej přimělo svléci se z blahobytného a bezstarostného života, aby se oženil s „Paní Chudobou“ a žil jako pravý syn nebeského Otce. Toto Františkovo rozhodnutí bylo radikálním způsobem následování Krista, oblečením se v Toho, který se jakožto bohatý, jímž byl, stal chudým, abychom zbohatli Jeho chudobou (srv. 2 Kor 8,9). Láska k chudým a napodobování chudého Krista tvoří v celém Františkově životě dva nerozlučné prvky, dvě tváře téže mince. Co dnes dosvědčuje svatý František nám? Co nám říká, nikoli slovy, což je snadné, nýbrž životem? 1. První a zásadní skutečnost, kterou nám sděluje a dosvědčuje, je tato: být křesťany je živoucí vztah s Ježíšovou Osobou, oblečení v Něho, připodobnění Jemu. Odkud vychází Františkova cesta za Kristem? Vychází z Ježíšova pohledu na kříži. Nechat Jej na sebe pohlédnout ve chvíli, kdy za nás obětuje život a přitahuje nás k Sobě. František učinil tuto zkušenost výjimečným způsobem v kostelíku svatého Damiána, když se modlil před křížem, který dnes budu moci uctít i já. Na tomto kříži Ježíš nevypadá jako mrtvý, nýbrž jako živý! Z ran na jeho rukou, nohou, z rány v jeho boku stéká krev. Tato krev však vyjadřuje život. Ježíš nemá oči zavřené, nýbrž otevřené. Jeho pohled mluví k srdci. Ukřižovaný nepromlouvá o porážce, prohře. Mluví k nám paradoxně o smrti, která je životem a rodí život, protože mluví o lásce, 43

protože je vtělenou Láskou Boží, Láskou, která neumírá, nýbrž potírá zlo a smrt. Kdo na sebe nechá hledět ukřižovaného Ježíše, je opětovně stvořen, stává se „novým stvořením“. Odtud začíná všechno. Je to zkušenost proměňující Milosti, toho, že jsme milováni bez svojí zásluhy, třebaže jsme hříšníky. Proto může František stejně jako svatý Pavel říci: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista“ (Gal 6,14). Obracíme se k tobě, Františku, a prosíme tě: nauč nás zůstávat před Ukřižovaným a nechat Jej, aby na nás hleděl, nechat si odpustit a nechat se Jeho láskou znovu stvořit. 2. V evangeliu jsme slyšeli tato slova: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,28-29). Toto je druhá skutečnost, kterou nám František dosvědčuje: kdo následuje Krista, obdrží pravý pokoj, který pouze může dát pouze On a nikoli svět. Mnozí spojují svatého Františka s mírem, a to právem, avšak málokteří jdou do hloubky. Co je to za pokoj, který František přijal, žil a předává nám? Ten Kristův, který prochází tou největší láskou, láskou Kříže. Je to pokoj, který Vzkříšený Ježíš daroval učedníkům, když se jim ukázal. Františkánský pokoj není nasládlým sentimentem. Takový svatý František, prosím, neexistuje! A není ani nějakou panteistickou harmonií kosmických energií... Ani to není františkánské, je to někým vytvořená idea! Pokoj svatého Františka je pokojem Kristovým a nachází jej ten, kdo „bere na sebe“ Jeho „jho“, to znamená jeho přikázání: Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás (srv. Jan 13,34;15,12). A toto jho nelze nosit arogantně, nadutě, nýbrž s pokorou a mírností srdce. Obracíme se k tobě, Františku, a prosíme: nauč nás být „nástroji pokoje“, toho pokoje, který pramení v Bohu, pokoje, který nám přinesl Pán Ježíš. 3. František začíná svůj chvalozpěv: „Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane...Buď pochválen.. se vším svým stvořením“ (Píseň bratra Slunce). Láska k celému stvoření, k jeho harmonii. Světec z Assisi dosvědčuje úctu ke všemu, co Bůh stvořil, a k tomu, jak to stvořil. Beztoho, aby stvoření vystavoval 44

pokusům vedoucím ke zkáze, a naopak s cílem pomáhat mu v růstu, stále větší kráse a podobě s tím, co Bůh stvořil. A zejména dosvědčuje úctu ke všemu, co je člověk povolán opatrovat a chránit. Středem stvoření je člověk, na místě, kde ho Bůh Stvořitel chtěl mít. Nikoliv tedy jako nástroj model, které si utváříme. Harmonie a pokoj! František byl mužem harmonie a pokoje. Z tohoto města pokoje opakuji s rozhodností a mírností lásky: važme si stvoření, nebuďme nástrojem ničení! Respektujme každou lidskou bytost: kéž ustanou ozbrojené konflikty, jimiž krvácí země, ať umlknou zbraně a všude ať nenávist ustoupí lásce, urážka odpuštění a nesvornost jednotě. Slyšme volání těch, kteří pláčí, trpí a umírají kvůli násilí, terorismu nebo válce, ve Svaté zemi, tolik milované svatým Františkem, v Sýrii, na celém Blízkém východě a ve světě. Obracíme se k tobě, Františku, a prosíme tě: vypros nám od Boha dar, aby v tomto našem světě zavládla harmonie a pokoj! Nakonec nemohu zapomenout, že dnes Itálie slaví svatého Františka jako svého Patrona. Vyjadřuje to také tradiční dar oleje pro votivní lampu, který letos přináší kraj Umbrie. Modleme se za italský národ, aby každý vždycky usiloval o obecné dobro a přihlížel více k tomu, co sjednocuje, než k tomu, co rozděluje. Slovy svatého Františka z Assisi se modlím za Itálii a celý svět: „Prosím Tě tedy Pane, Ježíši Kriste, Otče milosrdenství, abys nehleděl na naši nevděčnost, ale pamatoval stále na hojnost slitování, které jsi v tomto městě prokázal, aby bylo stále místem a příbytkem těch, kdo tě opravdu znají a chválí tvé požehnané a nejslavnější jméno na věky věků. Amen“ (Specchio di perfezione, 124). Odpolední program páteční pastorační návštěvy papeže v Assisi začínal v nedaleké pustevně Carceri, kde sv. František trávíval čas svojí duchovní obnovy. Petrův nástupce se 45

zde pomodlil v jeskyni světce a potom se vydal do assiské katedrály sv. Rufina, kde se konalo setkání s diecézním společenstvím, kněžími, řeholníky, řeholnicemi a laiky, pastoračními asistenty a členy farních rad. Papež František začal svoji promluvu právě zmínkou o důležitosti pastoračních rad, bez nichž biskup nemůže vést diecézi, ani farář svoji farnost. V katedrále sv. Rufina, zcela zaplněné věřícími, se uchovává křtitelnice, v níž byli pokřtěni sv. František a sv. Klára, papež zmínil probíhající diecézní synod a stručně se dotknul tří aspektů života společenství místní církve:

Ascoltare la Parola di Dio, camminare, annunciare fino alle periferie Dobré odpoledne, drazí bratři a sestry diecézního společenství! Děkuji za přijetí vám kněžím, řeholnicím a řeholníkům, laikům z pastoračních rad! Pastorační rady jsou nezbytné! Biskup nemůže řídit diecézi bez pastoračních rad. Farář nemůže vést farnost bez pastoračních rad. Jsou zásadní. Jsme v katedrále. Zde se uchovává křtitelnice, v níž byli pokřtěni svatý František a svatá Klára a které se dříve nacházely v kostele Panny Marie. Památka křtu je důležitá. Křest je naším zrozením jakožto dětí matky církve. Něco se vás zeptám: kdo z vás zná den svého křtu? Málokdo! Nyní tedy domácí úkoly. Mami, tati, řekni mi, kdy jsem byl pokřtěn? To je důležité, protože je to den našeho narození jakožto Božích dětí. Jeden Duch, jeden křest v různosti charismat a služeb. Je velkým darem být církví, tvořit Boží lid! Všichni jsme lidem Božím. V harmonii, ve společenství rozdílů, jež je dílem Ducha svatého, protože Duch svatý je harmonie a působí harmonii; je Jeho darem a máme být otevřeni Jeho přijetí!

46

Biskup je strážcem této harmonie. Biskup je strážcem tohoto daru harmonie v různosti. Proto papež Benedikt chtěl, aby pastorační aktivita papežských františkánských bazilik byla integrována do té diecézní. Biskup má totiž vytvářet harmonii. Je to jeho poslání, jeho povinnost a jeho povolání. A má k tomu zvláštní dar. Jsem rád, že jdete touto cestou ku prospěchu všech, v poklidu spolupracujete a povzbuzuji vás, abyste pokračovali. Pastorační vizitace, která se nedávno skončila, a diecézní synod, na který se chystáte, jsou silnými momenty růstu této církve, kterou Bůh zvláštním způsobem požehnal. Církev roste přitažlivostí a přitahuje svědectvím, které dává Božímu lidu každý z nás. Nyní bych chtěl krátce poukázat na některé aspekty života vašeho společenství. Nechci vám říkat nové věci, ale utvrdit vás v tom nejdůležitějším, co charakterizuje vaše diecézní putování. 1. První věcí je naslouchat Božímu Slovu. To je církev, jak řekl váš biskup, totiž společenství, které s vírou a láskou naslouchá Pánu, který promlouvá. Pastorační plán, který prožíváte, naléhá právě na tuto zásadní dimenzi. Je to Boží Slovo, které vzbuzuje víru, živí ji a regeneruje. Boží Slovo se dotýká srdcí, obrací je k Bohu a Jeho logice, která se tolik liší od té naší. Boží Slovo ustavičně obnovuje naše společenství. Myslím, že všichni můžeme trochu tento aspekt vylepšit. Stát se všichni lepšími posluchači Božího Slova, abychom byli chudší na svoje slova a bohatší na Jeho Slova. Myslím na kněze, který má úkol kázat. Jak může kázat, pokud nejprve neotevřel svoje srdce a nenaslouchal mlčky Slovu Božímu? Pryč s těmi nekonečnými, nudnými kázáními, ze kterých nelze nic pochopit. Myslím na matku a otce, kteří jsou prvními vychovateli. Jak mohou vychovávat, pokud jejich svědomí není osvěcováno Božím Slovem, a pokud způsob jejich myšlení a jednání není veden Slovem? Jaký příklad mohou dávat dětem? To je důležité, protože potom matka i otec naříkají: „Ach, to naše dítě..“ Ale jaké svědectví jsi mu podal? O čem jsi s ním mluvil? O Božím Slovu anebo o slovu televizního zpravodajství? Už matka i otec musí mluvit o Božím Slovu! A myslím na katechety a všechny vychovatele. Jestliže jejich srdce nebylo zapáleno Božím Slovem, jak mohou rozehřát srdce druhých, dětí, mladých, dospělých? Nestačí číst Písmo svaté, je třeba naslouchat Ježíši, který v něm mluví. Právě Ježíš mluví v Písmech. Je třeba být anténami, které přijímají Boží Slovo a jsou na ně naladěny, aby pak byly anténami, které sdělují! Přijímá se a sděluje se. Duch svatý oživuje Písma, umožňuje chápat je v hloubi, v jejich pravém a plném smyslu! Položme si jako jednu z otázek na synodu tuto: jaké místo má Slovo 47

Boží v mém každodenním životě? Jsem naladěn na Boha nebo na různá módní slova či na sebe sama. Tuto otázku by si měl položit každý z nás. 2. Druhým aspektem je putování. Je to jedno z mých oblíbených slov, když myslím na křesťana a církev. Pro vás však má zvláštní význam, protože zahajujete diecézní synod, a pořádat synod znamená putovat společně. Myslím, že to je opravdu nejkrásnější zkušenost, kterou žijeme, totiž být součástí putujícího lidu, putovat v dějinách spolu s jejich Pánem, který kráčí mezi námi! Nejsme izolováni, nekráčíme sami, ale jsme součástí jediného Kristova stádce, které putuje společně. Tady myslím opět na vás kněze a dovolte mi, abych se zařadil mezi vás. Co je pro nás krásnějšího než putovat s naším lidem? Je to krásné! Myslím na faráře, kteří znají své farníky jménem a navštěvují je. Jeden z nich mi říkal, že zná v každé rodině i jméno jejich psa. To je krásné. Často to opakuji: kráčet spolu s naším lidem, někdy vpředu, jindy uprostřed a někdy vzadu. Vpředu kvůli vedení, uprostřed kvůli jeho povzbuzování a podporování, vzadu kvůli udržování jednoty, aby se nikdo neocitl příliš moc pozadu a ještě z jiného důvodu, protože lid má „čich“ pro nové cesty, má sensus fidei, jak říkají teologové. Co je krásnějšího? A na synodu musí být také to, co Duch svatý říká laikům, lidu Božímu, všem. Nejdůležitější věcí však je putovat společně, spolupracovat, vzájemně si pomáhat, prosit o prominutí, uznávat vlastní chyby a prosit o odpuštění, ale také přijímat omluvy druhých a promíjet, to je velmi důležité! Někdy myslím na manželství, která se po mnoha letech rozdělí. „Nerozumíme si, vzdálili jsme se.“ Asi nedovedli požádat včas o odpuštění. Možná nedovedli včas odpustit. A novomanželům dávám vždycky tuto radu: „Hádejte se, jak chcete. A když létají talíře, tak ať. Nikdy však neskončete den bez smíření. Nikdy.“ A když se manželé naučí říkat: „Promiň, byl jsem unaven“ anebo jen učiní nepatrné gesto, pak nastává pokoj a další den se žije znovu. To je krásné tajemství a zamezuje oněm bolestným rozdělením. Je důležité kráčet v jednotě, bez útěků vpřed, bez stesku po minulosti. A během putování se povídá, poznává, vládne vzájemné sdílení a rodina tak roste. Ptejme se zde: jak putujeme? Jak putuje naše diecéze? Jde společně? A co učiním já, aby putovala opravdu společně? Nechci zacházet do tématu klevet. Vy však víte, že vždycky působí rozdělení! 3. Tedy: naslouchat, putovat a za třetí misijní aspekt: hlásat až na periferie. Také toto jsem převzal od vás, z vašich pastoračních plánů. Nedávno o tom mluvil biskup. Chci to však zdůraznit, poněvadž je to prvek, který jsem intenzivně prožíval, když jsem byl v Buenos Aires. Je důležité vycházet vstříc druhým, na periferie, které jsou místy, ale především to jsou lidé v obtížných životních situacích. A to je případ diecéze, kterou jsem měl dříve, totiž Buenos Aires. Jedna periferie mi působila velkou bolest. Potkával jsem v rodinách 48

střední třídy děti, které neuměly udělat znamení kříže. Toto je periferie! A já se vás ptám: jsou tady, v této diecézi děti, které se neumějí přežehnat? Myslete na to. Pravé existenciální periferie jsou ty, kde není Boha. Periferiemi této diecéze jsou v prvním smyslu slova např. ty zóny, kterým hrozí, že zůstanou na okraji, mimo svit reflektorů. Jsou však také lidé, lidské skutečnosti fakticky vytlačované na okraj a pohrdané. Jsou to možná lidé, kteří se fyzicky nacházejí ve středu, ale duchovně jsou vzdáleni. Nemějte strach vyjít vstříc těmto lidem, těmto situacím. Nenechte se brzdit předsudky, zvyky, mentální a pastorační strnulostí, oním známým „vždycky se to dělalo takto“! Na periferie je však možné jít jedině tehdy, nosí-li se v srdci Boží slovo a putuje-li se spolu s církví jako sv. František. Jinak přinášíme sami sebe a nikoli Boží Slovo, a to není dobré, nikomu to neprospívá! My nejsme ti, kdo zachrání svět. Jedině Pán jej zachraňuje! Vidíte, drazí přátelé, nedal jsem vám žádné nové recepty. Nemám je a nevěřte tomu, kdo říká, že je má: neexistují. Našel jsem však ve vaší církvi krásné a důležité aspekty, které musí růst a v nich vás chci utvrdit. Naslouchejte Slovu, putujte bratrsky ve společenství, hlásejte evangelium na periferiích! Pán vám žehnej, Matka Boží chraň a svatý František ať vám pomáhá žít radost z toho, že jste Pánovými učedníky.

Z katedrály sv. Rufina se Svatý otec odebral do baziliky sv. Kláry, v jejíž kryptě odpočívá tělo první Františkovy učednice. Papež zde setrval v tiché modlitbě a poklonil se také kříži z kostela sv. Damiána. Poté v chórové kapli promluvil k sestrám klariskám.

Sempre con Gesù, Dio-uomo Myslel jsem si, že setkání bude v kapitulní síni jenom se sestrami tak, jak už tomu bylo podvakrát v kapitulní síni v Castel Gandolfu, ale přiznám se vám, že nemám odvahu poslat pryč kardinály…Zůstaneme tu tedy všichni. 49

Mnohokrát vám děkuji za přijetí a za modlitbu za církev. Když klauzurní sestra zasvětí celý svůj život Pánu, nastává proměna, kterou nikdy bezezbytku nepochopíme. Normálně bychom si pomysleli, že se tato sestra uchyluje do izolace, že zůstává sama s Absolutnem, sama s Bohem; že žije asketicky a kajícně. To však není cesta katolické klauzurní řeholnice, ani cesta křesťanské sestry. Cesta vždy prochází skrze Ježíše Krista! Ježíš Kristu je středem vašeho života, pokání, komunitního života, modlitby a také středem univerzality této modlitby. Tato cesta vede k pravému opaku toho, co by nám vnukala představa o asketické klauzurní sestře. Jde-li sestra cestou Ježíšovy kontemplace, modlitby a kajícnosti s Ježíšem Kristem, stává se navýsost lidská. Klauzurní sestry jsou povolány k této výjimečné lidskosti; lidskosti, jakou má Matka církev. Mají být lidské, chápat všechny životní záležitosti, rozumět lidským problémům, umět odpustit a prosit Pána za lidi. V tom spočívá vaše lidství. A vaše lidství přichází touto cestou, Vtělením Slova, cestou Ježíše Krista. Čím se vyznačuje sestra, která je skutečně lidská? Radostí! Raduje se, když je čas se radovat. Rozesmutní mne, když potkávám neradostné sestry. Možná mají na rtech úsměv, ale je to úsměv letušky. Neusmívají se z radosti, která vychází z nitra, z neustálého bytí s Ježíšem Kristem. Když jsem dnes při mši svaté mluvil o kříži, před kterým se modlil svatý František, řekl jsem, že Ježíš na tomto kříži má otevřené oči a otevřené rány, z kterých vytéká krev. Toto máte kontemplovat – realitu. Skutečného Ježíše Krista. Máte rozjímat nikoliv o abstraktních představách, které vysoušejí mozek, ale o Kristových ranách! Ježíš si je odnesl s sebou do nebe a stále je má! Toto je cesta lidskosti 50

procházející skrze Ježíše Krista – být neustále s Ním, Bohočlověkem. Je proto velmi krásné, když lidé přicházejí do hovorny kláštera, žádají o modlitbu a mluví o svých problémech. Sestra jim možná neřekne nic mimořádného, ale její slova přímo vycházejí z rozjímání Ježíše Krista. Sestra, stejně jako církev, se totiž na své cestě stává znalkyní lidství. Vaše cesta je zde – a nikoliv v přemrštěné duchovnosti. Přichází mi na mysl zakladatelka konkurenčních klášterů, sv. Terezie. Když za ní přišla nějaká duchovně povznesená sestra, řekla kuchařce: „Prosím tě, dej jí biftek!“. Buďte tedy neustále s Ježíšem, mějte lidskost Ježíše Krista. Slovo totiž přišlo v těle, Bůh se pro nás stal člověkem. To vám dodá lidskou svatost – velkou, krásnou a zralou, svatost matky. Církev si přeje, abyste byly matkami. Matkami, které dávají život. Když se například modlíte za kněze, za seminaristy, máte k nim mateřský vztah. Svou modlitbou jim pomáháte, aby se stávali dobrými pastýři Božího lidu. Ale nezapomínejte přitom na biftek svaté Terezie! Je velmi důležitý. To je tedy první věc, kterou jsem vám chtěl říci – být stále s Ježíšem, v ranách Ježíše Krista, v Pánových ranách. Jsou skutečné – měl je po Zmrtvýchvstání a nese je nadále. A druhá věc, o které se krátce zmíním, je komunitní život. Odpouštějte, snášejte se navzájem, protože život v komunitě není jednoduchý. Ďábel využívá všeho, jen aby rozděloval. Říká: „Já tedy nechci nikoho pomlouvat, ale…“ a nastupuje rozdělení. Ne, tak to nejde, protože to nevede k ničemu: k rozdělení. Pečujte o vzájemné přátelství, rodinný život, vzájemnou lásku. Klášter ať není očistcem, ale rodinou. Problémy tu jsou a budou, ale stejně jako v rodině je nutné s láskou hledat řešení. Nikoli zničit tuto, aby se vyřešilo tamto, nemít soupeřivost. Pečujte o život komunity, protože když komunita žije jako rodina, je v jejím středu Duch svatý. Chtěl jsem vám říci tyto dvě věci – za prvé, neustálá kontemplace, stále s Ježíšem – Bohem a Člověkem. A dále, komunitní život, stále se širokým srdcem. Promíjet, všechno snášet, nevychloubat se, ze srdce se usmívat. Znamením toho všeho je radost. Vyprošuji pro vás tuto radost, která se rodí ze skutečné kontemplace a z pěkného života společenství. Děkuji! Děkuji za vaše přijetí. A prosím, nezapomínejte se za mne modlit, buďte tak laskavé. Ještě před požehnáním se pomodleme k Panně Marii: Zdrávas Maria... Závěrečné okamžiky návštěvy Assisi vyplnilo setkání s mládeží. Svatého otce na náměstí před 51

bazilikou Panny Marie Andělské čekalo asi čtyřicet tisíc mladých lidí. Papež se pomodlil v kapličce Porciunkule, uvnitř baziliky, a poté ve své promluvě reagoval na čtyři otázky mladých lidí.

Giovani, date all’Umbria un messaggio di vita, di pace e di speranza!

Drazí umbrijští mladí, dobrý večer! Děkuji, že jste přišli, a děkuji za tuto slavnost. Je to skutečná slavnost! A děkuji za vaše otázky. Jsem rád, že první otázku položil mladý pár. To je krásné svědectví! Dva mladí lidé podstoupili volbu a s radostí a odvahou se rozhodli, že založí rodinu. Je to tak, protože k založení rodiny je skutečně třeba odvahy. Chce to odvahu! Vaše otázka, mladí manželé, se váže k otázce o povolání. Co je manželství? Je to povolání stejně tak jako kněžství nebo řeholní život. Dva křesťané, kteří vstupují do manželství, ve své lásce rozpoznali Pánovo volání. Povolání, aby ze dvou – muže a ženy – utvořili jedno tělo a jeden život. Svátost manželství tuto lásku zahaluje do Boží milosti, zapouští její kořeny v samém Bohu. Díky tomuto daru, v jistotě tohoto povolání, lze bezpečně vykročit a nemít z ničeho strach, protože společně bude možné čelit všemu! Pomysleme na naše rodiče, prarodiče nebo praprarodiče – vstupovali do manželství v nesrovnatelně chudších podmínkách, za války nebo bezprostředně po ní. Někteří byli nuceni k emigraci, jako například moji rodiče. Kde nacházeli sílu? V jistotě, že je s nimi Pán, že Bůh žehná rodině ve svátosti manželství a že žehná jejímu poslání přivádět na svět děti a vychovávat je. 52

Díky těmto jistotám překonávali i ty nejtvrdší zkoušky. Byly to prosté, avšak skutečné jistoty; tvořily pilíře, které podpíraly jejich lásku. Jejich život nebyl jednoduchý, přinášel řadu problémů. Tyto prosté jistoty jim ale pomáhaly jít dále. Díky nim zakládali krásné rodiny, dávali život, vychovávali děti. Drazí přátelé, je zapotřebí takovéhoto morálního a duchovního základu, abychom vybudovali dobro, které vytrvá. Dnes již rodina a společenská tradice tento základ nezaručuje. Naopak, společnost, v níž jste se narodili, upřednostňuje individuální práva spíše než rodinu. Dává přednost vztahům, které trvají jen dokud se nevyskytnou problémy. O partnerském vztahu, rodině a manželství se proto častokrát mluví povrchně a nejednoznačně. Stačí se podívat na některé televizní programy, abychom si toho všimli! Když přijde dvojice požádat o svatbu a farář se jí zeptá: „Víte ale, že manželství je na celý život?“, kolikrát jen slyší odpověď (a mně se to stalo někdy také): „My se máme hodně rádi, ale zůstaneme spolu, jen dokud potrvá láska. Až skončí, každý si půjde vlastní cestou.“ To je sobectví. Až nebudu cítit lásku, skončím s manželstvím a zapomenu na ono „jedno tělo“, které se přece nemůže rozdělit. Sňatek s sebou tedy nese riziko – riziko onoho egoismu, který nás ohrožuje. Ve svém nitru totiž každý z nás má možnost být dvojí osobností – tou, která říká: "Jsem svobodný a chci to a to", a jinou, která říká: "Já, mně, mi, se mnou, pro mne…" Je to opakující se egoismus, který se neumí otevřít druhým. A další nesnází je dnešní kultura prozatímnosti. Zdá se, že nic není definitivní, vše je pouze provizorní. Jak už jsem řekl – láska ano, ale dokud potrvá. Jednou jsem zaslechl, jak jeden šikovný seminarista říká: „Chci se stát knězem tak na deset let. Pak o tom popřemýšlím.“ To je kultura prozatímnosti, ale Ježíšova spása není dočasná, je definitivní! Avšak Duch svatý vyvolává stále nové odpovědi na vznikající nároky. V církvi se tak rozrostlo pastorační doprovázení snoubenců, kurzy přípravy na manželství, setkávání mladých párů ve farnostech, hnutí pro rodiny…Jsou nesmírným bohatstvím a oporou pro každého: pro hledající mladé lidi, manžele v krizi, rodiče, kteří mají problémy s dětmi, a naopak. Všem nám pomáhají! Dále existují různé formy přijetí – pěstounská péče, adopce, rodinné azylové domy různého druhu. Fantazie Ducha svatého – dovolím si užít tohoto slova – 53

je nekonečná, ale rovněž velice konkrétní. Chtěl bych vám tedy říci, abyste neměli strach podstoupit definitivní krok, nebojte se toho. Kolikrát jsem jen vyslechl maminky, které si stěžovaly: „Otče, mám třicetiletého syna a nechce se ženit. Nevím, co s ním dělat. Má krásné děvče, ale nemůže se rozhodnout“. Ale, paní, odpovídám, přestaňte mu žehlit košile! (smích, potlesk) Je to tak! Neobávejte se definitivních kroků, jakým je manželství. Prohlubujte vaši lásku, respektujte její čas a vyjádření, modlete se a dobře se připravte, ale pak mějte důvěru, že Pán vás nikdy neopustí. Dovolte mu, aby k vám domů přišel jako člen rodiny, a On vás bude stále podporovat. Rodina je povolání, které Bůh vepsal do přirozenosti muže a ženy. Existuje však ještě jiné povolání, které doplňuje povolání k manželství. Je to povolání k celibátu a panenství pro Boží království. Povolání, které prožil sám Ježíš. Jak jej rozpoznat a následovat? To je třetí otázka, kterou jste mi položili. Někdo z vás si pomyslí – to je ale schopný biskup, sotva se ho zeptáme, už má napsanou odpověď. Dostal jsem vaše otázky před pár dny, a proto je znám. Odpovím vám, pomocí jakých dvou zásadních prvků lze rozpoznat toto povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu. Modlit se a jít s církví. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce, jsou vzájemně propletené. Na počátku každého povolání k zasvěcenému životu silně zakoušíme Boha. Na tento zážitek nikdy nelze zapomenout, vzpomíná se na něj celý život. Prožil jej také svatý František. Tento zážitek nelze naprogramovat nebo vypočítat. Bůh nás vždy překvapuje! Bůh nás povolává – je však důležité být s ním v každodenním vztahu, naslouchat mu v tichu před svatostánkem a ve svém nitru, mluvit s Ním, přistupovat ke svátostem. Když máme k Pánu takovýto rodinný vztah, jako bychom mu otevírali dveře svého života, aby nám dal zaslechnout svůj hlas říkající, co po nás chce. Bylo by krásné si teď poslechnout přítomné kněze, sestry…Bylo by to velmi krásné, protože každý z jejich příběhů je jedinečný, všechny ale vycházejí ze setkání, které v hloubi ozařuje, dotýká se srdce a uchvacuje celou bytost – její cit, intelekt, smysly, všechno. Vztah k Bohu se netýká jedné části našeho bytí, týká se všeho. Je to natolik velká, krásná a pravá láska, že všeho zasluhuje a stojí za veškerou naši důvěru. Jedno bych však chtěl silně zdůraznit, a to zejména dnes : panenství pro Boží království 54

neznamená odmítnutí, ale souhlas. Obnáší zajisté zřeknutí se manželského svazku a vlastní rodiny, ale jeho základem je souhlas, jako odpověď bezvýhradnému souhlasu, který Kristus projevuje vůči nám. A tento souhlas dává plodnost. Tady v Assisi ovšem není třeba slov! Jsou tu František a Klára, kteří promlouvají. Jejich charisma nadále oslovuje mnohé mladé lidi z celého světa – chlapce a dívky, kteří vše opouštějí, aby Ježíše následovali na cestě evangelia. Ano, evangelium. Chtěl bych slovem evangelium odpovědět na další dvě otázky, které jste mi položili, druhou a čtvrtou. Jedna se týkala sociální angažovanosti v tomto krizovém období, které ohrožuje naději, další se týká evangelizace, nesení Ježíšovy zvěsti druhým. Ptáte se: Co můžeme dělat? Jak můžeme přispět? Tady v Assisi, blízko Porciunkule, jako bychom slyšeli Františkův hlas, který opakuje: „Evangelium, evangelium!“ V první řadě promlouvá ke mně: Papeži Františku, buď služebníkem evangelia! Jestliže nedokážu být služebníkem evangelia, můj život nemá cenu! Avšak evangelium se, drazí přátelé, netýká pouze náboženství. Týká se člověka – celého člověka, světa, společnosti, lidské civilizace. Evangelium je poselství Boží spásy pro lidstvo. Řekneme-li však „poselství spásy“, není to jakési rčení, pouhá slova nebo prázdná slova, jakých je dnes spousta! Lidstvo skutečně potřebuje spásu! Každý den to vidíme, když listujeme novinami, nebo posloucháme televizní zprávy; ale vidíme to také ve svém okolí, lidech, situacích, sami na sobě. Spásu potřebuje každý z nás, protože sami to nezvládneme. Potřebujeme vykoupení! Ale z čeho? Ze zla. Zlo působí, vykonává svou práci. Není však nepřemožitelné a křesťan se zlu nepodvoluje. A vy, mladí, se chcete smířit se zlem, nespravedlností a těžkostmi? Chcete nebo ne? (Mládež odpovídá: Ne!) Ano, tak dobře, to se mi líbí. Bůh je více než zlo – to je naše tajemství, ale je to pravda. Bůh je nekonečná láska a bezmezné milosrdenství. Tato Láska zlo porazila až do základu Kristovou smrtí a vzkříšením. Toto je evangelium, radostná zvěst – Boží láska zvítězila! Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a vstal z mrtvých. S Ním můžeme bojovat proti zlu a denně nad ním vítězit. Věříme tomu nebo ne? (Mládež odpovídá: Ano!) 55

Toto „ano“ však musí vstoupit do života! Jestliže věřím tomu, že Ježíš zvítězil nad zlem a spasil mne, musím Jej následovat. Celý život musím kráčet po Ježíšově cestě. Evangelium, toto poselství spásy, má tedy dva vzájemně propojené cíle. Prvním je vzbudit víru – a to je evangelizace. Druhým je přeměnit svět podle Božího plánu – a to je křesťanská angažovanost ve společnosti. Nejsou to však dvě oddělené věci, nýbrž totéž poslání. Přinášíme-li evangelium svědectvím vlastního života, měníme tím svět! Toto je cesta: přinášet evangelium svědectvím života. Pohleďme na Františka – uskutečnil obě tyto věci v síle jediného evangelia. František povzbudil růst víry, obnovil církev a zároveň obnovil společnost, vnesl do ní více bratrství. Vždy však svědectvím evangelia. Víte, co František jednou řekl svým bratřím? „Hlásejte evangelium stále a bude-li to nezbytné, pak také slovy!“ Co to znamená? Jak můžeme hlásat evangelium beze slov? Je to možné! Svědectvím! Nejprve svědčit, pak mluvit! Ale nejdříve svědčit! Drazí mladí z Umbrie, dělejte to také. Dnes vám jménem svatého Františka říkám – nemám zlato ani stříbro, které bych vám daroval, avšak mám cosi mnohem cennějšího, evangelium Ježíše Krista. Jděte s odvahou! S evangeliem v srdci a v rukou buďte svědky víry svým životem. Neste Krista do svých domovů, hlásejte ho mezi přáteli, přijímejte ho v chudých a služte mu v nich. Mladí lidé, přineste Umbrii poselství života, pokoje a naděje! Můžete to udělat! A snažně vás prosím, modlete se za mne!

   56

La fede – un grande programma che dobbiamo vivere per tutta la nostra vita

(homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, v bazilice sv. Petra v Římě pro 200 poutníků z farnosti Mede, 6. října 2013)

Milovaní poutníci z Mede, kteří dnes zde v Římě, v bazilice svatého Petra, konáte vaši pouť Roku víry provázeni zdatným farním pěveckým sborem, buďte vítáni! Co nejsrdečněji vás všechny zdravím, i když jsme se ještě nikdy nepotkali. Ale přivedl vás sem váš pan farář, drahý don Renato Passoni, s nímž jsem v září roku 2010 prožil intenzívní zkušenost víry a mariánské úcty v kostele Madonna Pellegrina ve Vigevanu, kde byl farářem. Proto jste mi drazí také vy! Dnes jste tady u příležitosti Roku víry, který papež Benedikt XVI. vyhlásil s tolika duchovními plody pro celou Církev, se záměrem, aby víra znovu stanula na prvním místě v životě křesťanů, a Bůh nebyl ponecháván na okraji, ale byl skutečně původcem a inspirátorem naší víry soustředěné na Ježíše Spasitele. Víra se tak stává velkým programem, který musíme žít v příštích letech, ba po celý náš život, v lásce a ve věrnosti Církvi. Liturgie této 27. neděle v mezidobí nám představuje velký program víry, vskutku aktuálními a výraznými poučeními. V prvním čtení zjevení proroka Habakuka dosahuje vznešeného vrcholu významným prohlášením: „Spravedlivý bude žít z víry“ (Hab 2,4), který převzal svatý Pavel ve svých listech Galaťanům a Římanům. Skrze víru, říká prorok, dojde spravedlivý života, nikoli smrti. Habakuk žil na konci VII. století před Kristem, za času krále Joachima, tyrana, kdy na Blízkém Východě začala vycházet mocnost Babylóna, a v Izraeli panovalo bezpráví a útisk. Na toto všechno, na tuto situaci, v níž viděl jen trest, si lid stěžoval Bohu; ale Bůh sám jej utěšuje skrze proroka, potvrzuje, že jej miluje a že si ho vyvolil za svůj národ: nebude vyhlazen, zahyne jen ten, kdo nejedná správně; zatímco se zachrání ten, kdo má bezmeznou důvěru v Boží pomoc a tím už doufá v budoucí vykoupení jsa si jist, že Bůh svou nezměrnou láskou zachrání svět. Proto už tolik staletí před Kristem prorok oznamuje, že spravedlivý bude žít pro svou víru a bude zachráněn ten, kdo zůstane věrný Bohu a důvěřuje v budoucí spásu kříže. Proto jsme v responsoriálním žalmu mohli zpívat spolu s vašim vynikajícím pěveckým sborem: „Poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou“ (Žl 95,6-7). Bůh, máme-li v něj víru, nás pase, vede a zachraňuje. Ve druhém čtení jsme slyšeli svatého Pavla, jak pobízí svého milovaného učedníka Timotea, aby se nenechal ovládnout bojácností: Timotej měl jistě hlubokou víru, načerpanou v rodině a především ze srdce svého mistra, Pavla: tento jej přesto upozorňuje, že víra je pokladem, který může pohasnout, zeslábnout, může se ztratit. Apoštol proto Timotea povzbuzuje: nenech pohasnout víru, ale stále ji rozdmýchávej, aby nezeslábla (uveďme, že v originálním textu Pavel používá silný výraz jako „rozdmýchat, znovu 57

zažehnout“, mnohem výraznější než prosté „oživit“, použité v italském a také českém překladu). Víra je Boží dar, který se nesmí nechat oslabit bázlivostí a lidským ohledem, ale má dávat „sílu, lásku, rozvážnost“, jak říká svatý Pavel učedníkovi (2Tim 1,7). Je tedy třeba ji s odvahou a vytrvalostí vyznávat: proto svatý Pavel dodává: „nestyď se veřejně vyznávat našeho Pána ... ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí“ (tamtéž 1,8.14). Timotej žil ve světě, který byl velmi podobný tomu našemu. Proto tato slova jako by byla napsána pro nás, křesťany současnosti: kolik je těch, kteří se stydí vyznat, že jsou křesťané? Kolik je těch, co už nemají odvahu vydávat věrohodné svědectví evangeliu ve světě, který se dnes stal vůči Bohu indiferentním! Je třeba jít proti proudu, neboť to, na čem záleží je žít v Božím světle, milovat Ježíše pro nás ukřižovaného, a věřit v Ducha svatého, který v nás bydlí. Jaká síla napomenutí v Pavlově listu! Je to stejná síla, kterou chtěl papež František spolu s papežem Benediktem vlít do našeho srdce encyklikou „Lumen fidei, světlo víry, když nám s naléhavostí vštěpuje nutnost být muži a ženami víry. Víra,- říkají nám oba papežové -, je odpovědí na Boží slovo, které nám zjevilo jeho lásku k nám; je viděním věcí očima samotného Ježíše, abychom měli skutečnou moudrost, která nám dává sílu, rozvahu, stálost; je chápáním, že víra není souhrnem abstraktních pravd, ale vstupem do společenství se samotným Bohem skrze Církev, která nám prostřednictvím svátostí sděluje Boží život. Jak krásná to skutečnost! Jste o tom přesvědčeni? Mít v sobě Boží život! Bůh je přítomný uprostřed nás skrze svátosti a zvláště eucharistii, činí nás svými dětmi, shromažďuje nás a tiskne k sobě svým odpuštěním a svou milosrdnou láskou. Tyto poklady nám získá jen víra! Papež František tolikrát opakoval, že víra není etiketou, kterou je třeba vytáhnout jen v neděli a při velkých příležitostech, jako by to byla šlehačka, kterou je třeba dát na dort, nýbrž je silou, která přetváří náš život, proměňuje ho a obnovuje. Ptejme se: je pro mne víra vším? Modlím se za to, abych měl víru? Říkám každé ráno vyznání víry? I my proto musíme vznést Ježíši stejný zanícený požadavek jako apoštolové v dnešním evangeliu: „Dej nám více víry!” (Lk 17,5). Ježíš odpovídá, že stačí zrnko víry maličké jako zrnko hořčičné, které je nepatrným seménkem, skoro neviditelným: ano, Ježíš po nás nežádá, abychom konali zázraky, ale chce víru byť maličkou, ale věrohodnou, pravou, upřímnou, otevřenou v důvěře jedinému Bohu, aby On mohl v každém z nás působit svou milostí. Proto, milovaní farníci z Mede, opakujeme také dnes: „Pane, dej nám více víry!” jsme jen neužiteční služebníci, mnohem schopnější věci komplikovat, než jít k srdci evangelia, jak chce Ježíš. Od těchto neužitečných služebníků však Ježíš tolik očekává. Čeká, že mu pomůžeme v budování Božího království tam, kde žijeme. Je to poslání, které nám svěřuje Bůh. Jaká to vznešenost rodičů, kteří vštěpují pravou Boží lásku do srdcí svých rostoucích dětí; jaký to příklad čistých a velkodušných mladých, kteří dokáží stavět na víře svou budoucnost; jaká to vznešenost věřících, kteří se ve všech oblastech života, školy, společnosti, zaměstnání, profese snaží dělat čest Církvi a evangeliu; jaká to vznešenost kněží, kteří sdělují Boží život druhým, zasévají naději i touhu napodobovat je a pokračovat v jejich díle; jaká to krása farností, jako je ta vaše, kde se učí a šíří víra, také prostřednictvím zpěvu, kterým chválíte Boha, drahého Boha, jak napsal skladatel Anton Bruckner. Ano, víra nám dává žít pro našeho drahého Boha, který se na nás dívá s takovou láskou a jsme mu tolik drazí, protože jsme jeho děti. Drazí přátelé z Mede, přeji vám, aby se všem stala víra životem a sílou: vám osobně, vašim rodinám, vaší farnosti sv. Marciána. A požehnání Svatého otce, které dostanete v poledne, ve vás utvrdí krásu a odvahu víry. Amen.¨ 58

Vigílie Mariánského dne Roku víry

(promluva papeže Františka před sochou Panny Marie Fatimské, náměstí sv. Petra, 12. října 2013)

Socha Panny Marie Fatimské na dva dny výjimečně opustila portugalské poutní místo, aby se stala symbolem jedné z posledních iniciativ Roku víry – Dne mariánské úcty. Originální mariánskou sošku z římského letiště do Vatikánu dopravil vrtulník italského vojenského letectva, speciálně vybavený pro nepříznivé meteorologické podmínky. Tato výbava však nebyla nutná, neboť navzdory předpovídanému dešti dnešní odpoledne doprovázelo slunečné počastí. První zastávkou Panny Marie Fatimské se stal bývalý klauzurní klášter Mater Ecclesiae ve Vatikánských zahradách, nynější bydliště emeritního papeže. Benedikt XVI. před soškou Panny Marie Růžencové setrval v osobní modlitbě. Poté mariánskou sošku před Domem sv. Marty pozdravil papež František. Od čtyř hodin odpoledne procházelo náměstím sv. Petra procesí mariánských sdružení s čestným doprovodem švýcarské gardy, které sošku doneslo až na papežské pódium před Vatikánskou bazilikou. Svatý otec František po úvodní modlitbě a sedmi zastaveních Via Matris Bolestné cesty Boží Matky - pronesl svou meditaci, ve které se zaměřil na charakteristické prvky Mariiny víry: 59

Drazí bratři a sestry, jsme tady na setkání, které je v rámci Roku víry, věnováno Marii, Matce Krista a církve, naší Matce. Její Fatimská socha nám pomůže vnímat její přítomnost mezi námi. Maria nás vždycky přivádí ke Kristu. Je ženou víry, opravdovou věřící. Jaká byla Mariina víra? 1. První známka spočívá v tom, že Mariina víra rozvázala uzel hříchu (srov. Lumen gentium, 56). Co to znamená? Koncilní otcové převzali tento výraz od svatého Ireneje, který říká: „Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou“ (Adv.Haer. III,22,4). „Uzel“ neposlušnosti, „uzel“ nevíry. Když dítě neposlechne matku či otce, mohli bychom říci, že se tvoří malý „uzel“. Dochází k tomu, uvědomuje-li si dítě, co dělá, zvláště je-li to spojeno s nějakou lží. Nedůvěřuje v té chvíli matce a otci. Kolikrát jen k tomu dochází! Vztah k rodičům je potom třeba očistit od tohoto nedostatku a skutečně se prosí o odpuštění, aby se obnovila harmonie a důvěra. Něco podobného se děje v našem vztahu k Bohu. Když Jej neposloucháme, nenásledujeme Jeho vůli, dopouštíme se konkrétních skutků, kterými ukazujeme nedostatek důvěry v Něho - a to je hřích. V našem nitru se tvoří uzel. Tyto uzly nám odnímají pokoj a průzračnost. Jsou nebezpečné, protože z vícero uzlů může vzejít spletenec, jehož rozvázání je ještě bolestnější a obtížnější. Avšak Božímu milosrdenství není nic nemožného! I ty nejspletitější uzly rozvazuje Jeho milost. A Maria, která svým přitakáním, otevřela Bohu bránu, aby byl rozvázán uzel staré neposlušnosti, je Matka, která nás trpělivě a jemnocitně přivádí k Bohu, aby rozvázal uzly naší duše svým Otcovským milosrdenstvím. Každý z nás nějaké takové uzly má. Mohli bychom se ve svém srdci zeptat: jaké uzly jsou na mém životě? Otče, nedaly by se ty moje uzly rozvázat? To není pomýlené. Všechny uzly našeho srdce, všechny uzly našeho svědomí je možné rozvázat. Prosím Marii o pomoc, abych důvěřoval v Boží milosrdenství, aby mi je rozvázal a tak abych se změnil? Ona, žena víry, zajisté řekne: „Jdi k Pánu: On ti porozumí.“ A rukou Matky nás uvede do náručí Otcova, milosrdenství Otcova. 2. Druhým prvkem je to, že Mariina víra dala Ježíšovi lidské tělo. Koncil říká: „Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým“ (Lumen gentium, 63). Toto je bod, na který kladli velký důraz otcové církve: Maria počala Ježíše ve víře a potom v těle, když přitakala zvěsti, kterou jí od Boha přinesl Anděl. Co to znamená? Že se Bůh nechtěl stát člověkem odhlédnutím od naší svobody, chtěl projít Mariiným svobodným souhlasem, jejím přitakáním. Avšak to, co jedinečným způsobem nastalo v Panně Marii, děje se na duchovní rovině také v nás, když dobrým a upřímným srdcem přijímáme Boží Slovo a uskutečňujeme ho. Dochází k tomu, že se v nás jako by vtěluje Bůh, přichází přebývat mezi nás, protože přebývá v těch, kteří Jej mají rádi a zachovávají Jeho Slovo. Není snadné to pochopit, ale je snadné to pocítit v srdci. Ptejme se: Uvědomujeme si to? Anebo si myslíme, že Ježíšovo vtělení je pouze minulou událostí a osobně se nás netýká? Věřit v Ježíše, znamená poskytnout Mu své tělo, pokorně a odvážně jako Maria, aby On mohl nadále přebývat mezi lidmi; znamená to poskytnout Mu svoje ruce pro pohlazení maličkých a chudých; svoje nohy pro vyjití v ústrety bratřím; svoje paže pro podepření slabých a práci na Pánově vinici; svoji mysl pro myšlení a plánování ve světle evangelia; a především svoje srdce k milování a rozhodování podle Boží vůle. To všechno se děje působením Ducha svatého. Nechme se Jím vést! Buďme nástroji Boha, aby skrze nás Ježíš jednal ve světě. 60

3. Posledním prvkem je Mariina víra jakožto putování. Koncil prohlašuje, že se Maria „ubírala cestou víry“ (Lumen gentium, 58). Proto nás při putování předchází, provází a podporuje. V jakém smyslu je Mariina víra putováním? V tom, že celý svůj život následovala svého Syna: On je život, On je cesta! Prospívat ve víře, činit pokroky na této duchovní pouti, kterou je víra, neznamená nic jiného než následovat Ježíše, naslouchat Jeho slovům a nechat se jimi vést; vidět jak se chová On a klást svoje kroky do Jeho šlépějí, osvojovat si Jeho vlastní cítění a postoje: pokoru, milosrdenství, blízkost, ale také rozhodně odmítat pokrytectví, dvojakost a idolatrii. Ježíšova cesta je cestou lásky věrné až do konce, až k oběti života; je to cesta kříže. Pouť víry vede tedy skrze kříž a Maria to pochopila hned na začátku, když chtěl Herodes zabít Ježíše, jakmile se narodil. Potom se tento kříž stal citelnější, když byl Ježíš odmítnut. Maria byla stále s Ježíšem, následovala Ježíše uprostřed lidu, a slyšela klevety, nevraživost těch, kteří Pána neměli rádi. A tento kříž nesla! Mariina víra čelila neporozumění a pohrdání. Když nadešla Ježíšova „hodina“, čas utrpení, byla Mariina víra plaménkem uprostřed noci. Během sobotní noci Maria bděla. Její malý, ale jasný plamen, hořel až do rozbřesku Zmrtvýchvstání; a když se k ní doneslo, že hrob je prázdný, v jejím srdci se rozhostila radost víry, křesťanské víry ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Víra nám totiž stále přináší radost. A Ona je Matkou radosti. Kéž nás učí jít touto cestou radosti a žít tuto radost. Toto je vrcholný bod – tato radost, toto setkání Ježíše a Marie. Zkusme si to představit… Toto je vrcholný bod cesty víry pro Marii a pro celou církev. Jaká je naše víra? Dbáme o její svit jako Maria i v obtížných chvílích temnoty? Pocítil jsem radost z víry? Děkujeme ti dnes večer, Matko, za tvoji pokornou víru ženy a znovu se svěřujeme tobě, Matko naší víry. Po skončení modlitby na Svatopetrském náměstí byla socha Panny Marie přenesena do římského poutního kostela Panny Marie Božské lásky (Madonna del Divino Amore) k modlitbě růžence, která probíhala ve spojení s dalšími mariánskými svatyněmi z celého světa. Jmenujme alespoň nazaretskou Baziliku Zvěstování, polskou Čenstochovou, brazilskou Aparecidu, francouzské Lurdy či belgické Banneux. Poutníky, kteří se účastnili modlitby růžence a následné modlitební vigilie, papež František pozdravil ve zvláštním videoposelství: Drazí bratři a sestry, zdravím všechny poutníky ve svatyni Divino Amore a v mariánských svatyních v Lurdech, Nazaretu, Lujan, Vailankanni, Guadalupe, Akita, Nairobi, Banneux, Czestochowá a Marian Valley. Tento večer jsem s vámi všemi spojen s modlitbou svatého růžence a eucharistickou adorací před zraky Panny Marie. 61

Pohled! Jak je důležitý! Kolik věcí lze vyjádřit pohledem! Sympatie, povzbuzení, soucit, lásku, ale také výčitku, závist, pýchu a dokonce nenávist. Často pohled říká víc než slova anebo říká to, co slova nedovedou nebo se neodvažují říci. Na koho hledí Panna Maria? Hledí na nás všechny. A jak na nás hledí? Hledí na nás jako Matka: něžně, milosrdně, laskavě. Tak se dívala na syna Ježíše ve všech chvílích jeho života: radostných, světelných, bolestných a slavných, jak je rozjímáme v tajemstvích svatého růžence, jednoduše s láskou. Jsme-li znaveni, sklíčeni, zdrceni problémy, hleďme na Marii, vnímejme její pohled, který říká našemu srdci: „Do toho, dítě, budu ti oporou!“ Matka Boží nás dobře zná. Je matkou, která dobře ví, co jsou naše radosti i naše těžkosti, naše naděje a naše zklamání. Když pociťujeme tíži svých slabostí, svých hříchů, hleďme na Marii, která říká našemu srdci: „Vstaň, jdi k mému Synu Ježíši, v Něm dojdeš přijetí, milosrdenství i nové síly pro pokračování v cestě“. Mariin pohled se neobrací pouze na nás. Pod křížem, když jí Ježíš svěřuje apoštola Jana a s ním i nás všechny a říká: „Ženo, to tvůj syn“ (Jan 19,26), je Mariin pohled upřen na Ježíše. A Maria nám říká jako na svatbě v Káni: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Maria ukazuje na Ježíše, zve nás, abychom o Ježíši svědčili, vždycky nás přivádí ke svému Synu Ježíši, protože jedině v Něm je spása, pouze On může proměnit vodu osamocení, obtíží a hříchů ve víno setkání, radosti a odpuštění. Jedině On. „Blahoslavená, která jsi uvěřila!“ Maria je blahoslavená pro svoji víru v Boha, pro svoji víru, protože pohled jejího srdce byl vždycky upřen k Bohu, Božímu Synu, kterého nosila v lůně a rozjímala na kříži. Při adoraci nejsvětější svátosti nám Maria říká: „Hleď na mého Syna Ježíše, měj pohled upřený na Něho, poslouchej ho, mluv s Ním. On se na tebe dívá s láskou. Neměj strach! On tě naučí Jej následovat, abys o Něm svědčil ve velkých i malých skutcích svého života, ve vztazích v rodině, při práci i ve svátečních chvílích; naučí tě vycházet ze sebe sama, ze sebe samé, a hledět na druhé s láskou 62

jako On, který tě miloval a miluje nikoli jen slovy, ale i skutky!“ Maria, dej nám vnímat svůj pohled Matky, veď nás ke svému Synu, učiň ať nejsme křesťany z „vitríny“, ale křesťany, kteří si umějí „ušpinit ruce“, když s tvým Synem Ježíšem budují Jeho Království lásky, radosti a pokoje.



Mariánský den Roku víry

(homílie papeže Františka při mši svaté na náměstí svatého Petra v Římě, 13. října 2013)

V rámci Roku víry vyvrcholil v neděli, 13. října 2013, za účasti více než 100 tisíc věřících Den mariánské úcty, který začal už sobotní vigilií. Byl naplánován právě na tento den, na který připadá výročí posledního zjevení Matky Boží ve Fatimě. Z tohoto důvodu byla také na Svatopetrském náměstí opět vystavena úctě mariánská socha, před níž Petrův nástupce v závěru mše svaté svěřil celé lidstvo pod ochranu Panny Marie Fatimské: V Žalmu jsme recitovali: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci“ (Žl 97,1). Dnes stojíme před Pánovým divem: Marií! Pokorným a slabým stvořením jako my, vyvoleným, aby se stalo Matkou Boží, Matkou svého Stvořitele. S pohledem upřeným na Marii ve světle čtení, která jsme slyšeli, chtěl bych se spolu s vámi zamyslet nad třemi skutečnostmi: 1. Bůh nás překvapuje, 2. Bůh nás žádá o věrnost, 3. Bůh je naše síla. 1. Za prvé: Bůh nás překvapuje. Příběh Námana, velitele vojsk krále Arama, je jedinečný. V touze po uzdravení z malomocenství se Náman obrací na proroka Elizea, který nevykoná žádný magický rituál, ani po něm nechce žádné mimořádné věci, nýbrž pouze důvěru v Boha a aby se ponořil do vod řeky, nikoli však do velkých řek Damašku, ale do malé řeky Jordán. Tato žádost Námana udiví, zaskočí. Jaký to může být Bůh, který žádá něco tak jednoduchého? Chce se vrátit nazpět, ale potom ten krok učiní, ponoří se do Jordánu a vzápětí je uzdraven (srov. 2 Král 5,1-14). Ano, Bůh nás překvapuje. Právě v 63

chudobě, slabosti a pokoře se projevuje a dává Jeho láska, která nás zachraňuje, uzdravuje a posiluje. Žádá jen, abychom následovali Jeho slovo a svěřili se Mu. Taková je zkušenost Panny Marie. Neskrývá svůj údiv nad Andělským zvěstováním. Údiv nad tím, že Bůh, aby se stal člověkem, zvolil právě ji, prostou dívku z Nazaretu, která nežije v paláci mocných a bohatých, ani nevykonala mimořádné činy, ale je otevřena Bohu, dovede se Mu svěřit, třebaže nechápe všechno: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk1,38). To byla její odpověď. Bůh nás vždycky překvapuje, boří naše schémata, působí krizi našich plánů, a říká nám: důvěřuj mi, neměj strach, nech se překvapit, vyjdi ze sebe a následuj mne! Ptejme se dnes všichni, zda máme strach z toho, co by po nás Bůh mohl žádat anebo po nás žádá. Nechávám se překvapit Bohem, jak to učinila Maria, anebo se uzavírám do svých jistot, do svých materiálních, intelektuálních či ideologických jistot, do svých plánů? Opravdu nechávám vstoupit Boha do svého života? Jak mu odpovím? 2. V úryvku ze svatého Pavla, který jsme slyšeli, se apoštol obrací k učedníku Timoteovi a říká mu, aby myslel na Ježíše Krista a že vytrváme-li s Ním, budeme s Ním také kralovat. A to je druhý bod: stále pamatovat na Krista. Pamatování na Krista je trvání ve víře, Bůh nás překvapí svojí láskou, ale žádá nás, abychom Jej věrně následovali. My se můžeme stát „nevěrnými“, ale On nikoli. On je „Věrný“ a žádá od nás tutéž věrnost. Pomysleme jen, kolikrát jsme se pro něco nadchnuli, pro nějakou iniciativu či poslání, ale pak jsme to při prvních problémech vzdali. A dochází k tomu, bohužel, i v zásadních rozhodnutích, jakým je manželství. Je obtížné být stálí, věrní přijatým rozhodnutím a závazkům. Často je snadné přitakat, ale každodenně opakovat toto přitakání se nedaří. Nedaří se být věrnými. Maria přisvědčila Bohu a toto její přitakání otřáslo jejím prostým životem v Nazaretu. Nebylo však jediné, ba dokonce bylo pouze prvním z mnoha přitakání, která svým srdcem učinila ve chvílích radosti, ale i bolesti, a tato přitakání vyvrcholila pod křížem. Dnes je zde mnoho matek. Pomyslete na to, kam až sahá Mariina věrnost Bohu: nazírá svého jediného Syna na kříži. Věrná žena, stojící na nohou, zdrcená v nitru, ale věrná a silná. A já se ptám: jsem křesťanem „přerušovaně“ anebo vždycky? Kultura toho, co je provizorní a relativní, vstupuje také do života víry. Bůh nás žádá, abychom byli věrní každý den ve všedních skutcích a dodává, že i když my nejsme věrní, On je vždycky věrný a Svým milosrdenstvím nám neúnavně nabízí ruku, aby nás pozvedl, povzbudil k pokračování v cestě, k návratu k Němu a k vyznání naší slabosti, aby nám daroval Svou sílu. A toto je definitivní cesta: stále s Pánem i ve svých slabostech a také ve svých hříších. Nikdy však nevstupovat na cestu provizoria. Ta zabíjí. Víra je definitivní věrnost, jako ta Mariina. 3. A poslední bod: Bůh je naše síla. Myslím na deset malomocných z evangelia uzdravených Ježíšem. Potkají jej, zůstanou stát opodál a volají: „Ježíši, Mistře smiluje se nad námi“ (Lk 17,13). Jsou nemocní, touží být milováni a mít sílu a hledají někoho, kdo by je uzdravil. A Ježíš jim odpoví a všechny z jejich nemoci vysvobodí. Je však zarážející, že jenom jeden z nich se vrátí, aby velebil Boha a nahlas poděkoval. Ježíš sám to konstatuje. Deset jich volalo, aby byli uzdraveni, a jenom jeden se vrátil, aby hlasitě děkoval Bohu a uznal, že On je naší silou. Umět děkovat, velebit Pána za to, co pro nás koná. Podívejme se na Marii: první čin, který vykoná po Zvěstování, je skutek lásky vůči starší příbuzné Alžbětě a první slova, která pronáší, jsou: „Velebí má duše Pána“. Je to 64

chvalozpěv a díkůvzdání Bohu nejenom za to, co učinil v ní, ale za vše, co učinil v dějinách spásy. Všechno je jeho darem. Kdybychom mohli pochopit, že všechno je darem Božím, jak šťastné by bylo naše srdce. Všechno je jeho darem. On je naší silou! Říci děkuji je tak snadné, a přece tak obtížné! Kolikrát jen si v rodinách říkáme „díky“? To je klíčové slovo vzájemného soužití. „S dovolením“, „promiň“, „děkuji“ – říkají-li se tato tři slova v rodině, pak rodina prospívá. Kolikrát děkujeme tomu, kdo nám pomáhá, je nám nablízku a provází nás v životě? Často bereme všechno za samozřejmost! A děje se tak i ve vztahu k Bohu. Je snadné jít Pána o něco prosit, ale jít Mu poděkovat, to mne nenapadne… Pokračujme eucharistií prosbou o Mariinu přímluvu, aby nám pomáhala nechat se bez odporu překvapovat Bohem, být každodenně věrní, velebit Jej a děkovat Mu, protože je naší jedinou silou. Amen. V závěru dopolední eucharistie pak Svatý otec předstoupil před sochu Panny Marie Fatimské a pronesl následující zásvětnou modlitbu:

„Blahoslavená Panno Maria Fatimská, s novou vděčností za tvou mateřskou přítomnost připojujeme svůj hlas k hlasu všech pokolení, která tě blahoslaví. Oslavujeme v tobě velká díla Boha, který se nepřestává milosrdně sklánět k lidstvu, souženému zlem a zraněnému hříchem, aby jej uzdravil a zachránil. Přijmi s mateřskou laskavostí úkon zasvěcení, který dnes s důvěrou konáme, před touto tvou nám tak drahou sochou. Jsme si jisti, že každý z nás je v tvých očích vzácný a že nic z toho, co dlí v našich srdcích, ti není cizí. Necháváme na sobě spočinout tvému něžnému pohledu a přijímáme útěšné pohlazení tvého úsměvu. Uchovávej náš život ve svém náručí: žehnej a posiluj každou touhu po dobru; oživuj a syť víru; podpírej a osvěcuj naději; probouzej a oživuj lásku; veď nás všechny cestou svatosti. Nauč nás tvé přednostní lásce k maličkým a chudým, k vyloučeným a trpícím, k hříšníkům a srdcem zbloudilým: všechny shromáždi pod svou ochranou a všechny svěř svému milovanému Synu, našemu Pánu Ježíši.“ Amen. 65

POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. - 19. ledna 2014 DEN

NEDĚLE 12. ledna

LITURGIE

FARNOST

SVÁTEK

PUSTIMĚŘ 8.00

KŘTU PÁNĚ

13. ledna

SV. HILÁRIUS, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00

ÚTERÝ 14. ledna

ÚTERÝ 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PODIVICE 8.00

STŘEDA 15. ledna ČTVRTEK 16. ledna PÁTEK 17. ledna SOBOTA 18. ledna

STŘEDA 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00

KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ

PONDĚLÍ

NEDĚLE 19. ledna

ČTVRTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. ANTONÍN, OPAT

PANNA MARIA, MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ

ÚMYSL MŠE SV.

za dar zdraví, Boží požehnání a ochranu Panny Marie pro rodinu MALÝCH za + Milana RYŠÁNKA, dvoje rodiče a švagrovou za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu za + Kristýnu MAHDALOVOU, manžela, syna, živou a + rodinu za + Marii PUČANOVOU, manžela, živou a + rodinu PUČANOVU a MATOUŠKOVU na poděkování Pánu Bohu za uzdravení z těžké nemoci za + Moniku HEICHLOVOU a duše v očistci za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice

18.- 25. LEDNA: TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ za + Vladimíra AMBROZE, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu, s prosbou 8.00 za dar zdraví a Boží požehnání za dar zdraví a Boží ochranu 2. NEDĚLE DRYSICE pro rodinu POLÁCHOVU V MEZIDOBÍ 9.30 za živou a + rodinu PODIVICE ŠMEHLÍKOVU 11.00

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (5. 1. 2014) PUSTIMĚŘ: 4.100,-Kč DRYSICE: 3.300,-Kč PODIVICE: 1.300,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby byl podporován opravdový hospodářský rozvoj, který respektuje důstojnost každého člověka. 2. Aby křesťané různých vyznání směřovali k jednotě, po které toužil Kristus. 3. Aby Pán svou mocí přivedl k naplnění každé dobré rozhodnutí a dílo víry. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

66