Pakt Molotov-Ribbentrop: Hra s nenulovým součtem

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor: Mezinárodní vztahy

Pakt Molotov-Ribbentrop: Hra s nenulovým součtem bakalářská práce

Helena Marie-Anna Jonášová

Vedoucí práce: Mgr. Jana Hynková-Dvoranová UČO: 103051 Obor: MV – ES Imatrikulační ročník: 2003

Brno, 2007

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně za použití literatury uvedené v závěru.

2

Ráda bych tímto poděkovala Mgr. Janě Hynkové-Dvoranové za veškeré cenné připomínky a postřehy k této práci. Děkuji rovněž Adamovi Jonášovi za veškerou jeho obětavou pomoc po celou dobu mého studia.

3

I. Obsah: I. Obsah ………………………………………………………………………………… 4 1. Úvod………………………………………………………………………………….

5

2. Metodologie práce…………………………………………………………………..

6

3. Teorie her a terminologie…………………………………………………………… 8 4. Hra s nulovým a nenulovým součtem - základní členění teorie her ………….. 10 4.1. Konflikt a spolupráce z hlediska teorie her……………………………………... 11 5. Historická analýza paktu……………………………………………………………. 13 5.1.Německo – Adolf Hitler……………………………………………………………. 13 5.1.2.Uchopení moci (Machtergreifung) …………………………………………….. 13 5.1.3.Německo v letech 1933-1939: cesta k uzavření Paktu……………………… 14 5.2.SSSR – Stalin………………………………………………………………………. 16 5.2.1.Převzetí moci ve straně…………………………………………………………. 16 5.2.2. Sovětský svaz v třicátých letech (do roku 1939)……………………………. 17 6. Německo – sovětská smlouva o neútočení: Pakt Molotov – Ribbentrop …….. 20 6.1. Tajný protokol Paktu Molotov – Ribbentrop …………………………………… 22 7. Pakt Molotov – Ribbentrop z pohledu teorie her ………………………………… 23 8. Závěr………………………………………………………………………………….. 27 9. Resumé………………………………………………………………………………. 29 10. Použitá literatura…………………………………………………………………… 30 11. Periodika a internetové zdroje …………………………………………………… 32

4

1. Úvod:

Předkládaná bakalářská práce se zabývá negociačními aspekty německo-sovětské smlouvy o neútočení, častěji nazývané podle hlavních vyjednavačů obou stran Pakt Molotov-Ribbentrop. Smlouvou, podepsanou 23.srpna 1939 v Moskvě, se oba signatáři zavázali, že navzájem proti sobě neužijí vojenskou sílu a nebudou podporovat nepřátele jeden druhého. Smlouva platila do roku 1941, kdy byla jednoznačně porušena vyhlášením německého plánu Barbarossa – útoku na Sovětský svaz. Smlouva obsahovala tajný dodatek, tj. rozdělení sfér zájmu ve východní Evropě a de facto deklarovala společný postup proti Polsku. Protože žádná ze smluvních stran nepředpokládala přítomnost jiných zemí v regionu, resp. jejich zájem o region, je možné z hlediska teorie her přijatou strategii hodnotit jako hru s nenulovým součtem, neboť územní zisky byly zaručeny pro obě strany, tedy v tomto případě oba hráče. Nicméně jak Německo tak SSSR již dříve (v průběhu 20. a 30. let) vyjadřovaly své úmysly významně expandovat: v případě Německa šlo o obsazení všech východních oblastí, tzv. „Drang nach Osten“, primárně dle nacistické filozofie za účelem zisku půdy. Naopak SSSR proklamoval úmysly šířit ve střední a západní Evropě komunistickou ideologii. Měla-li se tato rétorika obou zemí splnit, území Polska by sloužilo jako první kolbiště ve hře s nulovým součtem – tedy zisk jednoho hráče (v našem případě zisk konkrétního území), by znamenal pro druhého ztrátu. Jelikož byla ideologie obou hráčů zcela dominantní pro jejich politické konání a navíc si obě navzájem odporovaly, můžeme předpokládat, že konečným cílem v samostatně zvažované politice obou hráčů byla vzájemná eliminace. Z tohoto pohledu můžeme formulovat hypotézu, že bez ohledu na uzavřený pakt i tajný dodatek, byla politika obou hráčů, Německa a SSSR, zaměřená na jednostranný prospěch, částečně1 podmíněný konfliktem obou hráčů. V tomto případě by se tedy jednalo o hru s nulovým součtem, kdy zisk jednoho hráče znamená ztrátu či újmu hráče druhého. Nicméně v případě rozboru jednání, vedoucích k uzavření Paktu Molotov-Ribbentrop zaznamenají zisky obě strany, resp. oba hráči. Území, o něž mají zájem, je adekvátně rozděleno na sféry vlivu, takže zisk, byť ne celkový, náleží oběma. Je samozřejmé, že Pakt Molotov – Ribbentrop lze vnímat v jiném kontextu 1

Částečný proto, neboť obě země nepředstavovaly jedna pro druhou jedinou překážku pro prosazení svých zájmů.

5

z hlediska dalšího vývoje vztahů mezi jeho signatáři v průběhu druhé světové války. Nicméně pro potřeby této práce bude Pakt z hlediska teorie her posuzován výhradně na základě historických událostí, které proběhly do dne jeho signování, resp. do konce srpna roku 1939. Na základě těchto poznatků byla stanovena následující hypotéza: Je možné považovat Pakt Molotov-Ribbentrop z hlediska teorie her za hru s nenulovým součtem?

2. Metodologie práce

Cílem

práce

je

verifikace

stanovené

hypotézy

na

základě

rozboru

vyjednávacích možností obou smluvních stran, tedy Německa a Sovětského svazu, podle metod teorie her a to na základě daných historických okolností. Z metodologického hlediska se práce bude opírat o deduktivní metodu výzkumu, neboť teorie her je v politické vědě řazena právě k tomuto směru empiricko-analytického přístupu2. Skutečnost, že se v případě Paktu Molotov-Ribbentrop jedná o bipolární smlouvu, je pro aplikaci základního konceptu teorie her, a to hry s nenulovým součtem, značnou výhodou. Jednotlivé vyjednávací možnosti je tak možno vztahovat na nejnižší možný počet hráčů v teorii her, tj. na dva, přičemž nicméně platí, že jejich základní vyjednávací pozice není z pohledu mezinárodního společenství stejná3. Vzhledem k odlišnému pojmosloví historické vědy a teorie her bude samotnému textu práce předcházet terminologické vymezení použitých pojmů. Ve vlastní práci tak bude možné i v části historicko-deskriptivní používat pojmy z oblasti teorie her, což by mělo dále přispět k prolínání obou přístupů. Byť dle Schellinga mohou být hry (games) užitečné spíše pro rozpoznání struktury konflikty, nežli jeho detailů4, bude v textu samotném v prvé řadě nutné určit styčné body mezi režimy SSSR a Německa, tj. pokusit se definovat paralely, které přes rozdílné body, uvedené výše, vedly k jednáním a snaze o konsensus. V případě hry s nenulovým součtem, v modelovém případě tedy při úmyslech obou hráčů 2

In Říchova, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 22. 3 Viz Davies, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, s. 1004-1005. 4 In Schelling, T.C.: Experimental Games and Bargaining Theory, s. 48.

6

respektovat při sjednávání smlouvy zásadu pacta sunt servanda, bude třeba najít v německo - sovětských dějinách zlomový bod, kdy dva soupeřící hráči naleznou podobné řešení stávající krize a jsou schopni na konkrétní (nebo neurčitou) dobu zapomenout na rozkoly. Pravděpodobným ziskem by tak byl převážně čas a možnost vést zahraniční politiku po jistou dobu vzájemně neutrálně, nicméně s vědomím, že kdykoli může být konflikt obnoven. I tak by ale ve stávající vojenské situaci bylo toto řešení pravděpodobně výhodné, neboť by na případnou kontrolu postačovala menší vojenská kapacita, nežli by tomu bylo v případě otevřeného konfliktu. Dále bude nutné zvážit možnost, zda-li se oba hráči vzájemně nepodcenili. SSSR nemohl přesně předvídat stanoviska dalších zainteresovaných zemí, mohlo dojít k zastavení Německa ještě před jeho vlastním útoky. Stejně mohlo kalkulovat Německo. V tomto bodě bude nutné zmínit povědomí obou hráčů o vzájemné úrovni vyzbrojení, tedy o aktuální možnosti útoku. Jednotlivé uvedené kroky by měly přispět k možnosti verifikace stanovené hypotézy a k možnosti definovat konkrétní historickou událost z hlediska teorií her. Cílem práce je dále na základě poznatků jak historie a dějin mezinárodních vztahů, tak teorií her určit

příslušnost Paktu Molotov – Ribbentrop k hrám s nulovým, či

nenulovým součtem.

7

3. Teorie her a terminologie Teorie her jako specifická součást moderních politologických teorií se vyznačuje vlastní terminologií, danou samotným původem teorie her. Ta vychází ve svém základním vymezení z interpretace racionálního chování aktérů na trhu5. Původně tedy vznikla jako ekonomická teorie. Koncept racionality umožňuje interpretovat politiku především jako řemeslo, jehož náplní je správně odhadnout a určit, jak se budou lidé v konkrétních situacích chovat a jak budou jednat6. Vlastní hra je vždy založena na souboru pravidel, který účastníci znají a zachovávají, resp. jednají podle něj. Protože teorie her nepřipouští vlivy jiných činitelů a jevů, nežli jsou ty předem stanovené, bývá často předmětem kritiky pro své přílišné zjednodušování. Bezesporu ale může být teorie her vhodná k základní definici konkrétní problematiky a být tak de facto základem pro další, podrobnější výzkum. Klíčovým činitelem teorie her je osoba hráče (player). Různí autoři se na definici tohoto pojmu v zásadě shodují: Říchová definuje hráče jako politické aktéry, kteří nejsou ve svém rozhodování a chování ovlivnění ničím jiným než snahou zvítězit (maximize gains), resp. prohrát co nejméně (minimize losses).7 Dresher ve své definici vychází prioritně z nadřazenosti pravidel strategické hry nad pozicí hráče, tzn., že sama pravidla dané hry definují možnosti hráče. Pravidla mj. také stanovují čas, kdy je konkrétní hra ukončena, zisk, který může hráč získat a možné cíle každého hráče8. J.D.Willliams nenabízí konkrétní ucelenou definici pojmu hráč, zastává ale názor, že každý hráč v dané hře hájí odlišné zájmy, které ale mohou vést k vytváření koalic9. M.D. Davis rovněž zdůrazňuje, že hráč nemusí být nutně jedna osoba, ale pokud mají členové skupiny shodný názor na to, jak se má hra vyvíjet, mohou být považováni za jediného hráče10 Pojem hráč je tak možno pro potřeby této práce definovat na základě výše uvedených definic jako aktéra, který v rámci předem stanovených pravidel, které jsou mu známa, jedná za účelem dosažení maximálního zisku nebo minimalizování 5

In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 105. 6 In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s 105-106. 7 In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 108. 8 In Dresher, M.: The Mathematics of the Games of Strategy, s. 2. 9 In Williams, J.D.: The Compleat Strategyst, Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 12. 10 In Davis, M.D.: Game Theory. A Nontechnical Introduction, s. 6.

8

případné ztráty. V rámci tohoto cíle může uzavírat účelové koalice s dalšími hráči, s časově omezenou nebo neomezenou platností. Druhým významným bodem je samotné stanovení pravidel pro konkrétní hru. Platí, že každá konkrétní hra disponuje vlastním souborem pravidel (rules of game), které tvoří její základ a jejichž respektování umožňuje vlastní průběh hry. Morrow uvádí, že hráčova strategie, přijatá pro hru, je kompletním plánem, jak hru hrát11. Podle Říchové je podstatné, aby hráči kromě toho, že pravidla znají, byli také informováni o všech krocích svých spoluhráčů a mohli tedy uvažovat v kontextu vlastních reakcí na zamýšlené, resp. očekávané kroky soupeře12. Právě na základě těchto poznatků a v rámci stanovených pravidel volí hráč strategii (strategy), kterou považuje pro dosažení cíle v dané situaci (za daných okolností) za nejvýhodnější. Z hlediska praktické realizace vlastních záměrů je ale rovněž nutné formulovat své představy a stanovit jednotlivé kroky dopředu, a to již s ohledem na plánovaný výsledek . Takto vytvořený plán musí brát v úvahu veškeré možné eventuality, které se během jednání (hry) mohou vyskytnout, a to včetně všech informací, relevantních pro hráče dle stanovených pravidel hry13. Je rovněž důležité rozlišit tyto informace od common knowlege, tedy všeobecném povědomí, které o dané problematice všichni hráči sdílejí (Jak uvádí Morrow, všichni hráči vědí, že i ostatní hráči jsou informováni)14. Je tedy možné shrnout, že pravidla konkrétní hry tuto hru předurčují a definují. Nezbytně nutným předpokladem je, aby hráči pravidla znali a akceptovali, neboť právě pravidla samotná vytváří prostor pro rozvoj jejich strategie.

Cíle každého

hráče bývají stanoveny již před započetím hry, nicméně strategie se může měnit v závislosti na výskytu nových relevantních informací.

11

In Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scientists, s. 51. In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 109. 13 In Dresher, M.: The Mathematics of the Games of Strategy, s.2. 14 In Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scientists, s. 55. 12

9

4. Hra s nulovým a nenulovým součtem - základní členění teorie her Teorie her analyzuje komunikaci a rozhodování aktérů, participujících na vyjednávání a konfliktu. Rozhodnutí každého hráče závisí na rozhodnutích, která učiní ostatní hráči15. Základy teorie her položili John von Neumann a Oskar Morgenstern v knize Teorie her a ekonomické chování, vydané poprvé v roce 1944. Téma později zpracovali pro potřebu politické vědy např. Robert Axelrod16, Oskar Morgenstern nebo Thomas Schelling. Základem teorie her, vypůjčeným z ekonomie je, že aktéři uvažují a jednají racionálně17. Této myšlence se ale podrobněji věnují von Neumann a Morgernstern a uvádějí, že chování jedince, který chce dosáhnout maximálních zisků bývá považováno za racionální, nelze ale určit, co přesně racionální chování obnáší. Z výzkumných důvodů ve své knize uvádějí kvantitativní podmínky, s vědomím jejich omezení18. Dalším předpokladem teorie her je, že každý subjekt se snaží dosáhnout co největších zisků s co možná nejmenšími náklady (ztrátami)19. Veškeré modely teorie her, které blíže popisují konkrétní situace, lze rozdělit do dvou základních skupin: hry s nulovým součtem a hry s nenulovým součtem. Hru s nulovým součtem (zero-sum game) lze definovat jako snahu subjektu, který se hry účastní, maximalizovat svůj zisk a minimalizovat ztrátu, přičemž platí, že zisk jednoho hráče představuje újmu druhého (jiného) hráče. Zájmy hráčů jsou tedy zcela protikladné, antagonistické. Nula pak přestavuje součet zisků z celkového pohledu dané hry - přidaná hodnota, tvořena ziskem jednoho hráče, je vyvážena ztrátou hráče druhého, resp. hráč vítězící ve hře získává to, co hráč, který hru prohrává, ztrácí20. J.D. Williams označuje hru s nulovým součtem za uzavřený systém, přičemž jen sami hráči znají pravidla hry21. Vhodným příkladem hry s nulovým součtem v politické vědě je válečné střetnutí dvou znepřátelených stran22

15

In Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scientists, s. 51. Tématem rozhodovacích procesů se přímo zabývá např. jeho kniha Structure of Decision ( Axelrod, R.: Structure of Decision, New Jersey, Princeton University Press 1976). 17 In Hollis, M. – Smith, S.: Teorie mezinárodních vztahů. Interpretace a porozumění, s. 137. 18 In Neumann von, J. – Morgenstern, O.: Theory of Games and Economic Behavior, s. 9. 19 Viz Davis, M.D.: Game Theory. A Nontechnical Introduction, s. 6. 20 In Williams. J.D.: The Compleat Strategyst, Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 213. 21 In Williams. J.D.: The Compleat Strategyst, Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 15. 22 In Dresher, M.: The Mathematics of the Games of Strategy, s.2. 16

10

nebo, jak zmiňuje B. Říchová, většinové jednokolové volby, užívané pro volbu poslanců dolní komory britského parlamentu23. Hra s nenulovým součtem je naproti situace, kdy součet celkového výnosu hry (payoff) nule roven není, může dosahovat kladných nebo také záporných hodnot. Rovněž zisk jednoho hráče neznamená nutně ztrátu druhého hráče, mohou případně oba zaznamenat zisk či prohru. Podle Williamse zahrnuje hra s nenulovým součtem kromě faktorů společných s hrou s nulovým součtem také jakékoli další nové faktory24. Platí tedy, že hra s nenulovým součtem umožňuje budování spolupráce a tvorbu koalic25 mezi hráči, na jejichž základě je tvořen výnos, překračující nulu (popř. vytváří zápornou hodnotu).

4.1. Konflikt a spolupráce z hlediska teorie her

Teorie her je jednou z metod, podle níž je možno analyzovat konflikt. J.D. Williams předkládá tuto definici konfliktu: „Konflikt je situace, ve které se vyskytují dva protikladné zájmy, může být pokládán za hru mezi dvěma hráči, z nichž každý reprezentuje jeden ze zájmů. Každý hráč má omezenou řadu strategii, z nichž může, v jakékoli části hry, jednu zvolit.“26 V rámci stanovené hry se nabízí celá řada dalších možností, jako např. vyčkávání, neprozrazení zvolené strategie apod. Dle hry s nulovým součtem je vztah, který mezi hráči probíhá, vztahem čistého konfliktu. Vstřícné chování se jeví jako neracionální a je v přímém protikladu k samé podstatě této herní situace27.

V případě her s nenulovým součtem probíhá mezi hráči

paralelně vztah čistého konfliktu i spolupráce. Příkladem je pomoc méně úspěšných stran v druhém kole voleb do českého Senátu (vztah konfliktní) úspěšnějším

23

In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 111. 24 In Williams. J.D.: The Compleat Strategyst, Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 15 25 Existuje další možné dělení her s nenulovým součtem na hry, kterých se účastní dva hráči a ty, kterých tři a více hráčů. Vzhledem k řadě strategických možností, které vyvstávají, účastní-li se hry více hráčů, bývá téma pojednáváno odděleno v rámci teorie koalic (In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 113). Blíže k teorií koalic viz tamtéž, s. 119-140. 26 In Williams. J.D.: The Compleat Strategyst, Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 215 27 In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 112.

11

stranickým kandidátům (vztah spolupráce)28. Podle Schellinga je čistý konflikt, tedy situace, kdy dva hráči s opačnými názory stojí proti sobě, v praxi výjimečná. V prostředí mezinárodních vztahů se tak setkáváme spíše se vzájemnou závislostí (mutual dependence), i když jsou hráči často v opozici29. Z tohoto důvodu jsou i případné zisky a ztráty často pouze relativní. Za opak konfliktu bývá v teorii her považována spolupráce. R.Axelrod definuje ve své knize The Evolution of Cooperation (Vývoj spolupráce) teorii spolupráce jako výzkum úsilí jedinců, jež mají své vlastní zájmy, a kteří jsou za nepřítomnosti autority, jež by spolupráci vynucovala či přímo nařizovala, nuceni ve svém zájmu spolupracovat30. V tomto smyslu upozorňuje na absenci arbitra v rámci systému mezinárodních vztahů – jednotlivé státy často vytvářejí vlastní bezpečnostní politiku s tím, že ale vytvářejí hrozbu pro bezpečnostní prostředí druhých států31. J.D. Williams rovněž upozorňuje na problém rozdělení zisku, dosažených spoluprácí – v případě, že jsou tyto celkové zisky větší, než zisky, kterých by spolupracující strany dosáhly, kdyby jednaly samostatně, jak bude celkový výnos rozdělen? Stejně tak je dle něj sporné, zda-li bude člen případné koalice ochoten akceptovat dočasně méně výhodnou pozici ve prospěch celku32.

28

In Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, s. 113. 29 In Schelling, T.C.: The Strategy of Conflict, s. 4. 30 In Axelrod, R.: The Evolution of Cooperation, s. 6. 31 In Axelrod, R.: The Evolution of Cooperation, s. 4. 32 In Williams, J.D.: The Compleat Strategyst. Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 214.

12

5. Historická analýza paktu Následující text se bude zabývat stručnou historickou analýzou událostí, jež přivedly oba státníky, Adolfa Hitlera a Josifa V. Stalina, na vrcholné politické posty v jejich zemích. Pro samotné téma práce bude zejména důležité určit, s jakým zázemím, resp. za jakým okolností, vstupovali do jednání o Paktu Molotov-Ribbentrop. 5.1. Německo – Adolf Hitler Politika

Adolfa

Hitlera

(1889-1945),

vůdčího

představitele

Národně

socialistické německé dělnické strany (NSDAP) po kolapsu Německa, způsobeného tvrdými mírovými podmínkami, určenými vítěznými mocnostmi po skončení první světové války33, zdánlivě nabízela jako jediná přijatelnou cestu ven z krize. Když se hospodářská situace zcela radikálně zhoršila vlivem hospodářské krize v roce 1929, byli i mnozí z těch, kteří nebyli dříve NSDAP nakloněni, pro její ať už mimořádně rasistické či militantní pojetí, připraveni nyní stranu podpořit. Řešením, které Hitler Němcům nabízel, byla obnova velikosti Německa. Protože se Německo de facto jako jediná mocnost nepodílelo na kolonizační politice z přelomu devatenáctého a dvacátého století, mělo území potřebná pro svou expanzi získat nyní. Slibovaná prestiž a rozkvět, kterou Německu měl přinést zisk dalších územních oblastí, měla náležet ovšem pouze „rasově čistým“ Němcům.

5.1.2.Uchopení moci (Machtergreifung) Jmenování Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře v lednu 1933 je z politicko-právního hlediska prvním krokem pro jeho oficiální samostatnou politiku. Pochopitelně se Hitlerova kariéra začala formovat již na počátku dvacátých let a po celá léta třicátá byl neodmyslitelnou součástí německé politické scény, přičemž jeho pozice v rámci nacionálně-socialistické strany byla de facto shodná s jeho pozdějším vystupováním v pozici „Vůdce“, jednalo se stále o vnitropolitickou záležitost Německa34. Hitler výrazně posílil své vnitropolitické, ale i zahraničně politické 33

Blíže viz Miller, H. a kol.: Dějiny Německa, s. 238-240. Pro potřeby této práce ponecháme stranou nezpochybnitelný vliv Hitlerovy NSDAP na fungování nacionalistických stran v sousedních zemích, který existoval již před jeho jmenováním do kancléřské funkce. 34

13

postavení tím, že po úmrtí prezidenta von Hindenburga 2. srpna 1934 sloučil svou kancléřskou funkci s funkcí prezidentskou, udělením titulu Führer. Führerprinzip, který Hitler učinil základem své strany, vkládal veškerou moc do rukou jejího vůdce a který nebyl omezován žádným výborem ani povinností s kýmkoli svá rozhodnutí konzultovat35. Je tedy patrné, že teprve v roce 1933, resp. v roce 1934 se Adolf Hitler stal relevantním partnerem v rámci evropského politického prostoru z hlediska významu své oficiální funkce. Je nicméně zřejmé, že veškeré zázemí pro svou moc vybudoval již v dřívějších letech, takže v okamžiku, kdy byl prezidentem von Hindenburgem jmenován, byla již jeho pozice plně etablována a on se mohl plně soustředit na praktickou realizaci svých záměrů. Stává se tak ve smyslu teorie her hráčem na politické scéně, tzn. stává se součástí politické hry vedené mezi evropskými státy, jejíž zavedená pravidla se na něj vztahují a naopak které on sám může nyní využívat ke svému prospěchu.

5.1.3. Německo v letech 1933 - 1939: cesta k uzavření Paktu

Otevřeně proklamovaná nedemokratičnost nacionálně-socialistického režimu, předkládána světu jako pozitivum a cesta k vyřešení hospodářských a politických obtíží Německa, zemi do značné míry izolovala od ostatních evropských států, nicméně Adolf Hitler byl schopen proměnit tuto zdánlivou nevýhodu ve svůj prospěch. Opět použil, tentokrát již na vyšší úrovni, stejnou taktiku z let dvacátých. V rámci strany definitivně upevnil svou moc, když v červnu 1934 dal pokyn k zavraždění šéfa jednotek Sturmabteilung SA a jeho sympatizantů a zajistil tak vzestup konkurenční vojenské složky nacistické strany Schutzstaffel (SS), vedené plně loajálním Heinrichem Himmlerem (1900-1945)36.Ovládnutí armády mělo umožnit opětovné budování armády, přičemž dominantní osoba Hitlera byla pro tento krok stěžejní (Německo v rámci mírových smluv po skončení první světové války muselo drasticky omezit svou kdysi vyspělou armádu). Tento krok znamenal jakýsi přechod od

německé

vnitrostátní

k zahraniční

politice,

s významným

dopadem

na

mezinárodní společenství. Praktického naplnění došla tato politika dne 7.března 1936, kdy na Hitlerův rozkaz vpadly německé vojenské oddíly do Porýní, demilitarizovaného na základě Versailleské smlouvy z roku 1919 Tímto krokem byla 35 36

In Bullock, A.: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 419. In Keegan, J.: Druhá světová válka, s. 37.

14

ovšem porušena také smlouva z Locarna z roku 1925, ve které tehdejší ministr Stresemann demilitarizaci uznal37. Proklamované spojení germánského lidu, podkreslovaná doslova mytologickými proslovy, byla v tomto kontextu naplněna dne 14.března 1938 připojením Rakouska k Německu, tzv. Anschlussem. Byť se jednalo o další očividné hrubé porušení Versailleské smlouvy, světové mocnosti nebyly schopnosti adekvátně reagovat a Hitler tak mohl přistoupit k posledního kroku před samotným válečným útokem, k obsazení Sudet. S podporou nově vyzbrojeného wehrmachtu a za pro něj zcela příznivé zahraničně-politické konstelace, kdy naprosto selhávala záštita Společnosti národů, neschopná zasáhnout mj. při vpádu Itálie na území dnešní Etiopie, se Hitler rozhodl požadovat na Československu odstoupení sudetských oblastí. Hitler proklamoval nároky na sudetské území populistickou rétorikou, přičemž trval na hájení zájmů početných německých menšin v těchto oblastech. Jelikož československá vláda odmítla na rozdrobení republiky přistoupit, využil Hitler neochoty Velké Británie a Francie v daném momentě své protesty podpořit vojenskou silou a na konferenci v Mnichově, konané ve dnech 29.30. září 1938 prosadil jejich faktické donucení ČSR území Sudet vydat38. Obsazení Prahy

15. března 1939 a následné ukončení existence samostatné

Československé republiky vytvořením Protektorátu Čechy a Morava a samostatného satelitního Slovenského státu bylo z hlediska plánovaného postupu na Východ jen dílčím krokem.

Navazování spolupráce s politiky podobného smýšlení plně korespondovalo se stanovenou strategií. Z hlediska vývoje vztahů k SSSR v tomto období je důležité zmínit tzv. Pakt proti Kominterně, sjednaný dne 25. listopadu 1936 v Berlíně mezi Německem a Japonskem. Jeho hlavním cílem bylo působit proti „komunistickému rozvratu“ vyvolávanému aktivitami komunistické internacionály (Kominterny). Ke smlouvě, uzavřené na pět let, byl připojen tajný dodatkový protokol, v němž si oba partneři přislíbili neutralitu v případě nevyprovokovaného útoku nebo pokud by Sovětský svaz hrozil útokem jedné ze zemí39. Když ke smlouvě následujícího roku přistoupila fašistická Itálie vedená Ducem Benitem Mussolinim (1883-1945), o bližší spolupráci s nímž Hitler již dříve uvažoval, byla mu existence tajného dodatku

37

In Miller, H. a kol.: Dějiny Německa, s. 281. In Keegan, J.: Druhá světová válka, s. 40. 39 In Miller, H. a kol.: Dějiny Německa, s. 283. 38

15

zamlčena.

Z projevů

Adolfa

Hitlera

jednoznačně

vyplývá

jeho

odpor

ke

komunistickému hnutí, uzavření smlouvy s asijským partnerem proti dominantní komunistické zemi proto nebylo překvapujícím krokem. I z hlediska jím vysoce oceňovaného geopolitického myšlení šlo o vhodný tah – vytvořením dvou silných, soustředných center by bylo možno Sovětský svaz vystavit v příhodnou chvíli tlaku z východu i západu, kterým by při technologické vyspělosti obou signatářů potenciálně jen stěží odolával. Je nicméně nutné si klást otázku, měl-li tento Pakt uzavřený s Japonskem přetrvat nebo jednalo-li se pouze o krok adekvátní v daném okamžiku, kdy Hitler dostatečně neznal Stalinovy záměry, ve stanovené strategické hře plně mu rovněž vyhovující.

5.2. SSSR – Stalin

Josif Visarionovič Džugašvili (1878-1953), známý především pod jménem Stalin, se po mnoha letech v ilegalitě a ve vyhnanství40 stal jednou z hlavních postav mocenského vývoje v Sovětském svazu po říjnovém převratu v roce 1917. Jeho cestu na mocenský vrchol předurčila schopnost využít jakékoli prostředky a vlastní charisma k prosazení vlastních politických představ41. Z pohledu teorie her se jedná o hráče zcela sui generis, neboť příčiny jeho politického chování, a tím i možnost jeho kroky předvídat, byly často nerozpoznatelné.

5.2.1. Převzetí moci ve straně

Přestože klíčovou osobu strany byl v prvních porevolučních letech Vladimír I. Lenin, jeho postupující nemoc ho již na začátku dvacátých let vyřadila z politického života a moc přebrala úzká skupina bolševických vůdců. Byl to tzv. Triumvirát, který se skládal z Grigirije Zinověva, Lva Kameněva a Stalina.

V daném období je

42

spojovalo politické nepřátelství vůči Lvu Trockému , hájící mu zcela jiné pojetí socialistického státu. V případě Stalina tak nešlo o zisk moci ve státě, ale o zisk moci v rámci jediné, dominantní strany43. Touhou prosadit se Stalin netajil – před jeho přílišnou ambiciózností, která by stranu mohla značně poškodit, varoval těsně před 40

Viz Davies, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, s. 972. Blíže viz Overy R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko, s. 40-44. 42 In Švakmajer, M.: Dějiny Ruska, s. 364. 43 Blíže viz Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko, s. 82. 41

16

smrtí v roce 1924 samotný Lenin44. Stalinovi se obratným manévrováním podařilo na stranické konferenci, následující po Leninově pohřbu, Trockého zcela připravit o jeho stranické stoupence a ten již pro něj jako rival nebyl nebezpečný. Trocký, kterému se v bezprostředně následujících letech podařilo získat na svou stranu dosavadní Stalinovy přívržence, Kameněva a Zinověva, byl definitivně z komunistické strany vyloučen v roce 1927 a poslán do vyhnanství do Střední Asie. O dva roky později byl nucen navždy opustit území SSSR45. V letech 1935 až 1938 se pak Stalin zbavil všech bývalých Leninových spolupracovníků, když nechal popravit původní politickou a vojenskou špičku, včetně Kameněva a Zinověva a osm nejvýznamnějších sovětských generálů. Připravil se tak bezprostředně před německou invazí do Sovětského svazu o elitu Rudé armády46. Nicméně za vlastní nástup k moci, resp. převzetí moci je v případě Stalina možné považovat již rok 1924, kdy byl Stalin přes Leninovu závět potvrzen ve funkci generálního tajemníka komunistické strany, kterým byl až do své smrti v roce 195347.

5.2.2. Sovětský svaz v třicátých letech (do roku 1939)

Protože komunistická strana byla ve dvacátých letech vedena faktickou užší skupinou politických prominentů a nikoli jedinou osobou, není jednoznačně možné přesně stanovit dobu, kdy se Stalin stává faktickým účastníkem, neboť jeho dominantní vliv na dění ve straně a v zemi vůbec se začal realizoval již dříve, než prakticky odstranil své politické oponenty. Rovněž značný nezájem o zahraniční politiku a jakýsi příklon k politice domácí neumožňuje jednoznačně určit dobu, kdy se Stalin stává jakožto přestavitel suverénního státu součástí velmocenské hry, tedy v našem případě hráčem. Pochopitelně Stalin, stejně jako již jeho předchůdce Lenin, podporoval šíření komunistických myšlenek v západní Evropě. Hlavním Stalinovým cílem nicméně byla urychlená industrializace země (právě v tomto bodě si nejvíce protiřečil se svým hlavním politickým souputníkem Trockým), kolektivizace zemědělství a zestátnění soukromého majetku. Centrální řízení a plánování výroby mělo Sovětský svaz nejen přiblížit na úroveň vyspělých evropských zemí, ale v budoucnu je i překonat. Z hlediska svých doslova imperiálních ambicí se Stalin 44 45 46 47

In Švakmajer, M.: Dějiny Ruska, s. 361. In Crozier, B.: Vzestup a pád Sovětské říše, s 53. In Crozier, B.: Vzestup a pád Sovětské říše, s. 53-54. Stalin se byl zvolen generálním tajemníkem v roce 1922.

17

netajil svým odhodláním získat zpět državy ruských carů, tj. pobaltské země, jejichž výhodná poloha by SSSR umožňovala další hospodářský rozvoj. Z hlediska snahy o územní zisky v oblasti Polska je právě tento bod možno považovat za klíčový, neboť umožnil položení základu Paktu Molotov -Ribbentrop, resp. jeho tajné doložce. Přestože Stalin kladl důraz na výlučnost komunistické filozofie, uvědomoval si, že nelze budovat zemi zcela izolovaně od okolního světa. Rozhodně nemohl ale přehlížet dominantní téma evropské politiky, kterým byla situace v Německu. Po zkušenostech první světové války reagovali přestavitelé demokratických zemí (pochopitelně zejména nejvíce pak země sousední) více na vzrůstající nebezpečí nacismu, než na hypotetické negativní vlivy, plynoucí z komunismu. Sovětský svaz tedy musel z hlediska zahraničně-politického daný stav přijmout a svůj vlastní postoj k Německu volit nejen s ohledem na stávající politickou konstelaci, ale i na svou roli v politické hře a na možné zisky z partnerství ze zeměmi, ideově jinak vzdálenými. Stejně tak ale musely evropské a světové mocnosti respektovat, že jakkoli je situace v SSSR pro ně nepřijatelná48, Sovětský svaz stále ještě zemí s obrovským koaličním potenciálem, což ve zjitřené atmosféře třicátých let bylo pro rozvíjející se sovětskou diplomacii velkou devízou. SSSR se stal hlavním spojencem Francie po nepokojích, vyvolaných nacisty v Rakousku v roce 1934, kdy Hitler navíc otevřeně označil Francii jako nepřítele49. SSSR a Francie uzavřely řadu dohod, jež měly garantovat francouzsko-sovětskou spolupráci (např. mj. také důležitou obchodní dohodu), neboť dle bezpečnostních analýz byl Sovětský svaz vedle Francie na předním místě mezi těmi, proti nimž nacistická agrese směřovala. Francouzská zahraniční politika vycházela z koncepce

„východního Locarna“, kdy vytvořením Východního paktu

budou garantovány i německé východní hranice. Tento krok obzvlášť vítalo Polsko, jehož západní hranice nebyly dosud garantovány žádnou zavazující mezinárodní smlouvou.50 Z hlediska budoucího sjednání paktu Molotov-

-Ribbentrop je

zajímavá reakce Německa i Sovětského svazu na francouzský návrh smluvně propojit Východní pakt s locarnskou dohodou. Německo tento návrh odmítlo s poukazem, že by nechtělo, aby jemu měl přijít SSSR na pomoc, a že ono samo by také nechtělo jít pomáhat Sovětskému svazu51. Polsko se postavilo proti tomuto 48

Jak uvádí N. Davies, v třicátých letech byla komunistická strana většinou protizákonná, s výjimkou Československa (In Davies, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, s. 990.). 49 In Ort, A.: Evropa 20.století, s. 76. 50 In Ort, A.: Evropa 20.století, s. 76-77. 51 In Ort, A.: Evropa 20.století, s. 77.

18

konkrétnímu návrhu proto, že za žádných okolností nemohlo připustit průchod jak německých, tak sovětských vojsk přes svoje území52. Sovětský svaz ale návrh Francie podpořil a vyslovil souhlas se vstupem do Společnosti národů, který dříve důrazně odmítal. Smlouvy o vzájemné pomoci mezi Francií a Sovětským svazem byly podepsány 2.května 1935, následně podepsal SSSR obdobnou smlouvu s Československem. Smlouva francouzsko-sovětská se vymezovala jen na pomoc v případě útoku ze strany Německa, i když zároveň hovoří o plánu smluv v rámci Východního paktu. Platnost druhé smlouvy pak byla vázaná na to, že oběti pomoc poskytne Francie. Tuto doložku si ovšem vyžádala sama československá strana v rámci politiky kolektivní bezpečnosti. Německo smlouvy ostře kritizovalo, neboť přestavovaly hradbu jeho plánům expanze na východ. Smlouvy však nebyly doplněny úmluvami vojenskými, což jejich význam značně oslabovalo53. Není možné přesně posoudit, zda Stalin skutečně o spojenectví se západními demokraciemi stál nebo zda měl v takové spojenectví důvěru. Podle Gilberta a Largea byl Stalin

natolik marxistou, že rozdíly mezi kapitalistickým nacistickým

Německem a kapitalistickými demokratickými zeměmi Západu považoval za zanedbatelné54. Tento argument je pro jeho další postup zcela zásadní, protože jej ve smyslu stanovené teorie her přibližuje Hitlerovi, neboť i jeho jediným cílem vyjednávání byl zisk. Jeho vlastní snahou bylo zajistit si co nejvýhodnější spojenectví, a to proti jakémukoli seskupení, ať už demokratických států, nebo silného, byť osamoceného Německa. Ideálem pro něj pak bylo vyvolat konflikt mezi oběma těmito stranami a využít možné příznivé situace pro vlastní (sovětský) zisk.

52

In Ort, A.: Evropa 20.století, s. 77. In Ort, A.: Evropa 20.století, s. 80. 54 In Gilbert, F. – Large, D.C.: Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890-1990, s. 344. 53

19

6. Německo – sovětská smlouva o neútočení: Pakt Molotov – Ribbentrop

Následující kapitola se zabývá detailním popisem jednání, vedoucích k uzavření německo - sovětské smlouvy o neútočení, nazývané častěji po jménech hlavních vyjednavačů obou stran Pakt Molotov – Ribbentrop55. Ačkoli byla samotná jednání zahájena v srpnu 1939, je možno konstatovat, že oba hráči, Hitler a Stalin, zvažovali bez ohledu na svou rétoriku (v případě Hitlera) či mezinárodní smlouvy56 (jak tomu bylo v sovětském případě) vzájemnou spolupráci, byť ne jistě v takovém rozsahu. Prvotním předpokladem byla paradoxně rozdílnost doktrín, které zastávali, která jim umožňovala zcela pragmatické zvážení situace57, s ohledem

na jediný

cíl – na zisk. Je důležité zdůraznit, že se mohlo jednat z pohledu obou hráčů o zisk krátkodobý či dlouhodobý, resp. dohoda samotná toto blíže nespecifikovala58. V každém případě musel být přínos této smlouvy mimořádný, a to zejména z pohledu Stalina, jehož vyjednávací možnosti byly značné. Ještě v srpnu, tedy bezprostředně před definitivním dojednáním Paktu, vedl Stalin dále jednání i s francouzskými a britskými vojenskými zástupci59. Po rozbití Československa se stalo ohniskem rostoucí krize Polsko. Poté, co se Hitlerovi v březnu 1939 nepodařilo přimět polskou vládu, aby dobrovolně přijala teritoriální ústupky Německu, vydal 3. dubna rozkaz k přípravě branných sil na Fall Weiss (plán Weiss)60, ke vpádu do Polska a okupaci celého jeho území v létě téhož roku61. V té době již byly dostatečně známy Hitlerovy ambice v této oblasti a po uchvácení ČSR bylo evropským mocnostem zřejmé, že již nelze pokračovat způsobem, užitým v případě ČSR. Významněji Polsko zaštítit mohl ale pouze Sovětský svaz, ale to neoblomně odmítlo uvažovat o operacích Rudé armády na svém území. Poláci správně předpokládali, že Sověti chtějí připojit velké části polského území a mohli by je držet pod svou okupací jako odměnu za zásah. Britové

55

V následujícím textu bude z důvodů konzistence voleno výhradně označení Pakt Molotov – Ribbentrop. 56 Tzn. závazky plynoucí ze smluv uzavřených z Francií či ze členství ve Společnosti národů. 57 Pakt pro Kominterně, která Německo uzavřelo v roce 1936 S Japonskem, nebyl překážkou jednání, neboť, jak vysvětlil Ribbentrop Stalinovi, byl namířen proti západním demokraciím, nikoli pro Sovětskému svazu. In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 483. 58 Pakt obsahoval ustanovení o délce platnosti, ale jelikož se samotný text, resp. text tajné doložky týkal rozdělení sfér zájmu, nelze přesně určit, jakou časovou hodnotu lze tomuto potenciálnímu zisku přisoudit. 59 In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 485. 60 Podrobněji viz Piekalkiewicz, J.: Polské tažení. Hitler a Stalin rozbíjejí polskou republiku, s. 39-41. 61 In Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko, s. 103.

20

a Francouzi nemohli Stalinovi nabídnout žádný lákavý motiv k jednání v souladu s nimi v případě hypotetické krize. V průběhu léta 1939 byly rozhovory mezi západními demokraciemi a Stalinem

zcela neúspěšné62. Naopak dohoda

s nacistickým Německem měla tu výhodu, že nacisté byli ochotni přenechat Sovětského svazu pobaltské státy a část Polska, což Británie a Francie odmítaly. Obě tyto země, Francie i Velká Británie, se zcela zmýlily ve svém odhadu, že se Sovětský svaz a Německo nikdy nemohou dohodnout. Toho využil německý ministr zahraničí Ribbentrop, který Hitlera přesvědčil, že dohoda se SSSR zastraší Británii i Francii a donutí je Polsko diplomaticky opustit, takže německé síly dosáhnou rychlého a snadného vítězství63. Jeho odhad se v praxi ukázal být zcela správným. Pro Hitlera byly důležité také Stalinovy náznaky v rozhovorech, kdy se vyjádřil v tom smyslu, že nehodlá riskovat válku, ani kvůli bezpečnosti země tak důležité pro bezpečnost své západní hranice, jakou bylo Polsko. Jelikož jednání uvízla na mrtvém bodě, nabídl Hitler Sovětskému svazu možnost okupace východního Polska, pokud se zaváže nebránit německé invazi do země se západu64. Jak uvádí Y. Santamaria, protože Hitlerův plán napadení Polska kalkuloval s příznivými klimatickými podmínkami, jejichž negativní působení by mohla zhatit plány na bleskový útok, je možné, že přistoupil na svou nabídku Sovětskému svazu, aby podpis dohody urychlil65. Konečný návrh dohody byl již zcela ve Stalinově zájmu a následně byla 23. srpna 193966 podepsána v Moskvě, kam tentýž den přicestovala německá delegace, ministry zahraničí Německa a Sovětského svazu, Joachimem von Ribbentropem a Vjačeslavem Molotovem smlouva o neútočení67. V tajných dodatcích dovolovala Sovětskému svazu, v případě německo-polské války, anektovat východní Polsko až po linii řeky Visly a baltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko68. Smlouva obsahovala závazek vzájemného nenapadení po dobu deseti let, dohodu o konzultacích, nezapojení se do seskupení nepřátelských druhé straně a ochotu řešit sporné otázky dohodou či arbitráží. Smlouva se měla automaticky obnovovat

62

In Keegan, J.: Druhá světová válka, s. 43. In Gilbert, F. – Large, D.C.: Konec evropské éry, s. 344. 64 In Keegan, J.: Druhá světová válka, s. 43. 65 Viz Santamaria, Y.: 1939, německo-sovětský pakt, s. 22. 66 Původní plán útoku na Polsko stanovil jako den zahájení útoku 26. srpen 1939. (In Santamaria, Y.: 1939, německo-sovětský pakt, s. 22.). 67 Text smlouvy je dostupný mj. na http://www.yale.edu/lawweb/avalon/nazsov/nonagres.htm (ověřeno ke dni 26.4.2007) 68 In Keegan, J.: Druhá světová válka, s. 43. 63

21

každých pět let69. Samotnému Paktu bezprostředně předcházel

rovněž podpis

dohody hospodářské, signované dne 20. srpna70 téhož roku. Dle ní mělo Německo ze Sovětského svazu odebírat suroviny výměnou za průmyslové zboží71.Podrobnější návrhy na prohloubení hospodářských vztahů byly sovětským zástupcům předloženy v červnu 193972. O této smlouvě se jednalo již od února 1939, ale dle Molotova bylo pro její uzavření nutné vytvořit i příznivé podmínky politické73.

6.1. Tajný protokol Paktu Molotov – Ribbentrop Součástí Paktu Molotov – Ribbentrop byl rovněž tajný dodatek74, jehož obsahem bylo rozdělení sféry vlivu ve východní Evropě. Existenci tajného protokolu, o kterém se na Západě dlouho vědělo z ukořistěných německých dokumentů, přiznal Sovětský svaz až po padesáti letech, v roce 198975. Originál původního dodatku se doposud nepodařilo v archívech najít, o jeho obsah se tedy dodnes vedou spory76. Dle dodatku měly do sféry vlivu SSSR patřit Estonsko, Finsko a Lotyšsko, zatímco Litva měla patřit do sféry vlivu německého. Obě strany souhlasily s nárokem Litvy na oblast Vilniusu77. Pokud šlo o Polsko, měla se hranicí oddělující sféru vlivu stát linie Narev, Visla a San. Nebylo dosaženo dohody o hranicích polského státu, ale oba signatáři se zavazovali o problému se přátelsky dohodnout. Pokud šlo o Besarábii, na niž si činil nárok Sovětský svaz, nemělo Německo o tuto oblast zájem78. Stalinovým ziskem bylo dále navrácení těch částí Běloruska a Ukrajiny, které Polsko anektovalo roku 1920 a pobaltských zemí, ztracených roku 1917, což odstranilo ohrožení Leningradu79. Je důležité poznamenat, že dle W.L.Shirera trvala sovětská strana na tom, že Pakt bude platný pouze tehdy, pokud s ní bude současně podepsán „mimořádný 69

In Ort, A.: Evropa 20.století, s. 97. Smlouva byla podepsána dne 20. srpna v noci, proto některé zdroje uvádějí datum 19. srpna: Holocaust Encyclopedia, projekt Muzea holocaustu Spojených států amerických, uvádí na stránce věnované Paktu Molotov-Ribbentrop jako datum pro podpis hospodářské smlouvy 19. srpen 1939 (Viz http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005156). Naproti tomu B. Crozier uvádí datum 20. srpna 1939 (In Crozier, B.: Vzestup a pád sovětské říše, s. 68.), stejně jako W.L. Shirer (In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 472.). 71 In Holocaust Encyclopedia, on-line text 72 In Maser, W.: Porušení slova. Hitler, Stalin a druhá světová válka, s. 23. 73 In Ort, A. Dějiny 20.století, s. 97. 74 Text tajného dodatku viz např. Davies, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, s. 1008-1009. 75 In Bullock, A:: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s.607. 76 In Ort, A. Dějiny 20.století, s. 97. 77 In Ort, A. Dějiny 20.století, s. 98. 78 In Ort, A. Dějiny 20.století, s. 98. 79 In Bullock, A:: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s.607. 70

22

protokol“, jež se stane její nedílnou součástí80. Z hlediska politického uspořádání obou států (viz výše v textu) byla otázka ratifikace smluv pouhou formalitou, nicméně Hitler na ní trval. Z časových důvodů určoval článek

VII. smlouvy, že smlouva

vstupuje v platnost okamžitě po jejím podepsání81.

7. Pakt Molotov – Ribbentrop z pohledu teorie her Následující text se bude zabývat syntézou historicko-vědního přístupu a teorií her v jednáních, týkajících se Paktu Molotov-Ribbentrop. Jak již bylo uvedeno výše, hlavním bodem jednání mezi oběma hráči, Hitlerem a Stalinem, byla vyjednávání o územních ziscích v oblasti Polska. Jak uvádí J.D.Morrow, vyjednávání probíhá, pokud dvě nebo více stran si přeje dosáhnout jedné z možných dohod, ale neshodují se v tom, která dohoda je nejlepší. Své odlišná stanoviska řeší právě pomocí vyjednávání82. V případě vyjednávání ohledně politické dohody mezi německou a sovětskou stranou, která započala v létě roku 1939, je možné za hlavního iniciátora vyjednávání označit Hitlera83. Jeho strategie kalkulovala s poměrně přesným časový rámcem, kvůli němuž byl ochoten přistoupit i na ústupky druhé straně, resp. sám navrhl položky, o kterých věděl, že na ně druhá strana pravděpodobně přistoupí. Ovšem zisk z úspěšného tažení, proběhlo-li by dle plánu, by byl pro něj hodnotnější. Pokud Hitler navrhoval onu konkrétní nabídku, tedy území pobaltských států, je zřejmé, že věděl o Stalinově plánech v této oblasti - z hlediska časového tlaku by bylo irelevantní jednat v daném momentě o jiných, pro oba hráče ne tak lukrativních možnostech. Z hlediska definice teorie her by bylo možné označit Stalinův zájem o danou oblast za common knowledge84, je pak ovšem překvapivé, proč do jednání s podobným požadavkem nevystoupil sám85. Není ale možné přesně stanovit, do jaké míry byl Hitler závislý na Stalinově ochotě nabídku přijmout, tzn. do jaké míry byl

80 81

In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 484. In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 484.

82

In Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scinetists, s. 5. In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 487. 84 In Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scinetists, s. 55. 85 Opět to nicméně potvrzuje Hitlerovu počáteční iniciativu viz např. Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, s. 387. 83

23

ve

svém

rozhodování

ovlivněn

rozhodnutím

druhého

hráče86.

Je

možné

předpokládat, že pokud by Stalin na nabídku nepřistoupil, byl by Hitler nucen svůj plán na útok na Polsko pozměnit, popř. hledat jiné zabezpečení svého útoku z východu87. Vzhledem k tomu, že o průběhu jednání nebyly až do okamžiku faktického podpisu smluv ostatní mocnosti informovány, byla situace pro Stalina jakožto hráče pravděpodobně uvolněnější, neboť i v případě nezdaru spolupráce s Hitlerem měl stále otevřenou cestu k možnostem koalic s dalšími evropskými zeměmi. Ohniskem střetu obou hráčů bylo území Polska. Jak již bylo naznačeno výše, oblast pobaltských států byla bezesporu ve strategické hře významná, nikoli ale v daném okamžiku pro obě strany. V případě hry s nulovým součtem by velmi zjednodušeně nastala situace, kdy celé území Polska získá jediný hráč a zisk hráče druhého by byl nulový. Území bylo ale dle Paktu rozděleno na sféry zájmu obou hráčů, z čehož plyne zisk pro oba – jedná se tedy o hru s nenulovým součtem. Uzavřenému prostředí dvou hráčů v daném teoretickém rámci přispívá utajení celého jednání a hlavně pak tajná doložka, tvořící nedílnou součást dokumentu. Z pohledu vývoje jednání je zajímavé, že se Stalin rozhodl vyčkávat, své zájmy v Pobaltí sám nespecifikoval, nicméně jakmile byly navrženy a následně smluvně potvrzeny, trval na podpisu dodatku ihned s textem Smlouvy o neútočení. Oblast Polska je tak nejen hlavním zdrojem konfliktu, ale také prostorem pro spolupráci, neboť se zájmy obou hráčů na tento prostor neomezují, což potvrzuje podpis samotné Smlouvy o neútočení. Z hlediska zisků je kromě území samotného, jehož přesné rozdělení mezi hráče je popsáno výše v textu, nutno posoudit obecné zisky, plynoucí z existence Paktu vůbec. Pokud lze považovat za Hitlerovu mocenskou ambici a tedy i cíl jeho hry ovládnutí evropského prostoru za účelem zisku půdy a zakotvení postavení Německa jakožto velmoci, pak uzavření Paktu přineslo jistě zisk časový, neboť umožnil německým vojskům relativně snadné dobytí západní Evropy. Na druhou stranu je známa skutečnost, že Sovětský svaz a jeho hospodářství v třicátých letech byla v katastrofálním stavu88 a je tak zřejmé, že Stalin rovněž za zisk považoval čas, neboť pro případný konflikt (de facto v třicátých letech zvažoval reálně válečný střet 86

Viz Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scientists, s. 51. V takovém případě se ovšem nabízí celá řada možností, např.případná jiná forma spolupráce se samotným Sovětským svazem apod. 88 Viz Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, s. 372-374. 87

24

SSSR s jakoukoli evropskou velmocí)89 potřeboval časový prostor pro adekvátní vybodování armády. S časovým ziskem souvisí také možnost využít momentu překvapení, kterým pro západní demokracie bylo samotné oznámení o podepsání Paktu. Byl-li útok na Polsko plánován původně již na 26. srpna90 a jeho realizace měla být formou bleskové razantní operace, pak by v prvé řadě evropské země neměly prostor pro vytváření nové, příhodné koalice, reagující na spojenectví Hitlera a Stalina, na v druhé řadě by pak po útoku na Polsko mohl následoval stejně vedený útok na západ91. Tento argument se shoduje s názorem mj. Gilberta a Largea, kteří uvádějí, že Stalinovým cílem byl válečný konflikt západních demokracií a Německa92, přičemž on by tomuto konfliktu pouze přihlížel a zasáhl by až v případě, kdy by situace byla pro něj z hlediska zisků nejvýhodnější. V tomto případě by bylo také Stalinovým zájmem, aby byl Pakt podepsán včas a Hitler mohl své tažení do Polska uskutečnit dle plánu. Mohl tak kalkulovat s tím, že umožní Hitlerovi válečný střet, z něhož bude ovšem těžit sám. Další možností by bylo tvoření dalších koalic93 (což Stalin později učinil) a tím i možnost zasáhnout do průběhu válečného konfliktu a ovlivňovat jej. Pakt tak mohl být prostředkem dalšího, významnějšího zisku. Zisky obou hráčů byly tedy v každém případě nemalé, je ale pravděpodobné, že měli potřebu je zajistit garancemi94. Smlouva, jako právní závazek, nemá obecně v mezinárodním prostředí takovou hodnotu jako smlouva uzavíraná mezi subjekty, podléhajícím právnímu řádu konkrétního státu, a to z důvodu absence arbitra95. V případě mezinárodní smlouvy, o jehož uzavření nemá informace třetí strana, není možné očekávat jiná motivace pro její plnění nežli samotný oboustranný prospěch. Za garanci Paktu je tak možno považovat samotný budoucí zisk, z něj plynoucí, tím spíše, že Pakt rozdělil oblasti dle sféry zájmu a příslušná smluvní strana, resp. hráč, musel svými prostředky náplň smlouvy realizovat. Bude-li ale brána v úvahu možnost, že Hitler zvažoval již v době jednání o podobě Paktu budoucí útok na Sovětský svaz (případně že také Stalin kalkuloval s budoucím střetem s německými vojsky), pak je stupeň jistoty mnohem nižší. I tak by ale vzhledem k časovému 89

Gilbert, F. – Large, D.C.: Konec evropské éry, s. 344. Hitler nařídil dne 25. srpna útok odložit poté, co se dozvěděl, že Polsko a Velká Británie uzavřely téhož dne smlouvu o vzájemné pomoci. In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 498. 91 Již 9. dubna 1940 napadly německé jednotky Dánsko a Norsko, v průběhu května a června obsadili Němci také Belgii, Nizozemí a Francii. 92 In Gilbert, F. – Large, D.C.: Konec evropské éry, s. 344. 93 In Service, R.: A History of Twentieth-Century Russia, s. 256. 94 Viz Shirer W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 484. 95 Viz Axelrod, R.: The Evolution of Cooperation, s. 4. 90

25

rozvržení útoku na Polsko byla zřejmě výhodná dočasná slabší vojenská koncentrace na druhého hráče, s tím, že hlavní vojenské síly dané země budou namířeny na Polsko, resp. na Pobaltí. I když je Pakt Molotov – Ribbentrop z hlediska teorie her uzavřeným systémem, jeho výstup, tj. Pakt samotný, měl ovlivnit a také ovlivnil politické uspořádání na evropském kontinentě. Pochopitelně také s touto představou oba hráči do jednání vstupovali. Podle

K.W. Deutsche závisí: „… účinnost každého

politického rozhodnutí na tom, jak přesně byla předpovězena reakce na ně“96. Historikové se obecně shodují, že jednou z příčin, která umožnila Hitlerovi v druhé polovině rychlou přípravu války, byla politika appeasementu ze strany Velké Británie a Francie97. Tento argument potvrzuje pozastavení německého plánu Weiss, ihned poté, co Británie dne 25. srpna podepsala s Polskem smlouvu o vzájemné pomoci, dna dny po signování Paktu Molotov – Ribbentrop98. Hitler byl podle dostupných informací vývojem událostí zaskočen, hodlal nicméně toto spojenectví narušit tím,že bude požadovat referendum ohledně územní oblasti Gdaňsk. Kalkuloval s ochotou Británie přistoupit na toto řešení a naopak s omítnutím Polska. Je zřejmé, že v tomto bodě bylo uzavření Paktu zabezpečení jeho jednání, protože o tajné doložce, která měla v průběhu válečného konfliktu výrazně poznamenat průběh války na východní frontě, nebyly západní mocnosti, a tedy ani Británie, informovány. Teorie her nahlížená jako teorie záměrného chování vysvětluje vztah mezi teorií a jejím modelem99. Předpoklad racionality umožňuje interpretaci řešení na základě záměrného chování hráčů100. Z pohledu druhého hráče, Stalina, je možné dle W.L.Shirera soudit, že byl vůči ochotě Francie a Británie s ním uzavřít plnohodnotné spojenectví skeptický – nesouhlasil s postupem Západu po německém anšlusu, ani s celkovou politikou appeasementu101.Když byl tedy v situaci, kdy byl nucen volit v rámci uzavření vhodného spojenectví, jednal skutečně racionálně, s ohledem na zisk102.

96

In Deutsch, K.W.: Nervy vlády, 249. In Alexandroff, A. – Rosecrance, R.: Deterrence in 1939, s. 405. 98 In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 498. 99 In Snidal, D.: The Game Theory of International Politics, s. 35. 100 In Snidal, D.: The Game Theory of International Politics, s. 35. 101 In Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, s. 486. 102 Jak mj. uvádí W.Maser, Ribbentrop v červnu 1939 sovětské zmocněnce upozornil, že mohou volit pouze mezi Německem a západními mocnostmi. In Maser, W.: Porušení slova. Hitler, Stalin a druhá světová válka, s. 23. 97

26

8. Závěr Obecným cílem této bakalářské práce bylo pokusit se na základní úrovni aplikovat teoretický rámec principů teorií her na konkrétní historickou událost – Pakt Molotov – Ribbentrop a prokázat či vyvrátit hypotézu, že Pakt lze považovat za hru s nenulovým součtem. Volba zdokumentované historické události měla samotnou analýzu zpřehlednit, neboť tak bylo možno vycházet z již zavedených odborných rozborů z oblasti dějin mezinárodních vztahů. Při práci samotné bylo tedy nezbytné vycházet jak z historických skutečností, ovšem pro usnadnění následného prolínání obou vědních oborů, tzn. teorií her a dějin mezinárodních vztahů, bylo voleno použití terminologie teorie her i v pasážích věnovaných historickému výkladu. Celkové téma je možné považovat za vhodné pro rozbor k danému účelu pro přítomnost pouhých dvou hráčů v základní hře a pro jistou uzavřenost jednání, což jsou dle J.D. Williamse atributy, umožňující soustředit se na samotnou hru, aniž by bylo nutné brát zřetel na další faktory103. Oba hráči, Hitler a Stalin, byli na základě mezinárodní situace v daném okamžiku přesvědčeni, že vzájemná spolupráce je nejlepší alternativou v rámci uskutečnění jejich cílů. Na základě této úvahy mohla započít samotná hra, jejímž výsledkem bylo uzavření Paktu Molotov – Ribbentrop. Na základě definic, uvedených v úvodu práce,

je

možné tvrdit, že Pakt Molotov – Ribbentrop byl v okamžiku jeho sjednání hrou s nenulovým součtem, neboť oba signatáři zaznamenali v konkrétní hře na základě spolupráce zisk, za který lze považovat rozdělení sfér vlivu v rámci tajného dodatku, podepsaného v rámci Paktu. Z hlediska německých plánů na dobytí Polska by nicméně bylo možné považovat za zisk i samotný Pakt uzavřený bez tajného dodatku, tzn. samotnou smlouvu o neútočení. Výzkum provedené v rámci této bakalářské práce ovšem významně komplikovala skutečnost, že data, platná pro samotná jednáni ohledně Paktu, mají hodnotu skutečně jen v okamžiku podpisu a praktické realizace smlouvy. V roce 1941 napadla vojska nacistického Německa Sovětský svaz, což v důsledku znamenalo také porušení této smlouvy. Je tak možno konstatovat, že v okamžiku podpisu Paktu a v průběhu válečného konfliktu lze zaznamenat dvě, zcela odlišné podoby vztahů Německa a Sovětského svazu, resp. obou hráčů, Hitlera a Stalina. Jak již bylo uvedeno, s ohledem na zisk pro oba hráče se dle definic teorie her jedná 103

In Williams, J.D.: The Compleat Strategyst. Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, s. 15.

27

v tomto případě o hru s nenulovým součtem. Celková historická podoba ale takové tvrzení pravděpodobně neumožňuje, již s ohledem na zcela odlišné stanoviska obou hráčů před rokem 1939 a hlavně pak na události následující od roku 1941, kdy Hitlerovo Německo napadlo Sovětský svaz. V tomto případě by bylo možné usuzovat na snahu o hru s nulovým součtem, přičemž ale bude v rámci celkového výzkumu potřeba ještě důkladný rozbor dané problematiky.

28

9. Resumé: This diploma thesis focuses on the Molotov – Ribbentrop Pact, also formally known as the Treaty of Non-aggression between Germany and the Union of Soviet Socialist Republics. Its main objective is to analyse the Pact from the perspective of game theories, i.e. to use the principles of basic game theories, such as zero sum game and non zero sum game prove that the negotiation between Hitler and Stalin as the players representing both contracting parties contained in practice similar or the same elements as is presented theoretically. Subsequently, it should be possible to conclude whether the Pact could be regarded as a zero sum game or a non-zero sum game.

29

10. Použitá literatura:

Axelrod, R.: The Evolution of Cooperation, Perseus Books Group 2006. Bullock, A.: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, Praha, KMa. Crozier, B.: Vzestup a pád Sovětské říše, Praha, BB/art 2004. Davis, M.D.: Game Theory. A Nontechnical Introduction, New York, Dover publications, Inc. 1997. Davies, N.: Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, Praha, Prostor – Knižní klub 2000. Deutsch, K.W.: Nervy vlády, Praha, Svoboda 1971. Dresher, M.: The Mathematics of the Games of Strategy, New York, Dover Publications, Inc. 1981. Gilbert, F. – Large, D.C.: Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890-1990, Praha, Mladá fronta 2004. Hollis, M. – Smith, S.: Teorie mezinárodních vztahů. Interpretace a porozumění, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2000. Keegan, J.: Druhá světová válka, Praha-Plzeň, Beta-Dobrovský 2004. Maser, W.: Porušení slova. Hitler, Stalin a druhá světová válka, Ostrava, Oldag 1996. Miller, H. a kol.: Dějiny Německa, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1995. Morrow, J.D.: Game Theory for Political Scientists, New Jersey, Princeton University Press 1994. Neumann, von, J. – Morgenstern, J.: Theory of Games and Economic Behavior, Princeton, Princeton University Press 1953. Ort, A.: Evropa 20.století, Praha, Arista 2000. Overy, R.: Diktátoři. Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko, Praha – Plzeň, Beta – Dobrovský 2006.

30

Říchova, B.: Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, Praha, Portál 2000. Santamaria, Y.: 1939, německo – sovětský pakt, Praha, HZ Editio 2001. Schelling, T.C.: The Strategy of Conflict, Cambridge, Masachussetts, Harvard University Press 2006. Service, R.: A History of Twentieth – Century Russia, Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press 1998. Shirer, W.L.: Vzestup a pád Třetí říše, Brno, L.Marek 2004. Švakmajer, M.: Dějiny Ruska, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002. Williams, J.D.: The Compleat Strategyst, Being a Primer on the Theory of Games of Strategy, New York, Dover Publications, Inc. 1982.

31

11. Periodika a internetové zdroje Alexandroff, A. – Rosecrance, R. (1977) : Deterrence in 1939, World Politics, Vol 29, No 3, April, pp. 404–424, on-line verze http://www.jstor.org/view/00438871/di971207/97p0147l/0 (ověřeno dne 1.5.2007) Schelling, T.C.(1961): Experimental Games and Bargaining Theory, World Politics, Vol 14, No 1, pp. 47-68, on-line verze http://www.jstor.org/view/00438871/di971144/97p0218i/0 Snidal, D.(1985) : The Game Theory of International Politics, World Politics, Vol 38, NO 1, pp. 25-57, on-line verze http://www.jstor.org/view/00438871/di971241/97p0003c/0 (ověřeno dne 1.5.2007) United States Holocaust Memorial Museum: German – Soviet Pact, Holocaust Encyclopedia, on-line verze http://www.ushmm.org/wlc/article.php?lang=en&ModuleId=10005156 (ověřeno dne 26.4.2007)

32

33