Jabok – Vyšší sociálně pedagogická a teologická škola
Absolventská práce Daniel Jenšík
Pašijový příběh ve filmovém zpracování Umučení Krista a Mel Gibson
Vedoucí: PhDr. Mireia Ryšková Th.D. Rok: 2005
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Pašijový příběh ve filmovém zpracování – Umučení Krista a Mel Gibson – zpracoval samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla v případě zájmu pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím. 4. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla publikována na internetový stránkách Jaboku.
V Praze dne 20.4. 2005
Daniel Jenšík vlastnoruční podpis:
2
Obsah
I. Úvod……………………………………………………………………………………………………………str.4 II. Potřeba zobrazení…………………………………………………………………………str.6 III. Pašijový příběh na divadle…………………………………………………str.9 III.1. Liturgické drama……………………………………………………………………………str.9 III.2. Pašijové drama…………………………………………………………………………………str.14 IV. Pašijový příběh ve filmu………………………………………………………str.20 IV.1. Ježíš a Drákula………………………………………………………………………………str.20 IV.2. Zpracování……………………………………………………………………………………………str.21 IV.3. Evangelia……………………………………………………………………………………………….str.23 IV.3.1.Markovo evangelium………………………………………………………………………str.23 IV.3.2.Matoušovo evangelium………………………………………………………………….str.24 IV.3.3.Lukášovo evangelium…………………………………………………………………………str.24 IV.3.4.Janovo evangelium………………………………………………………………………………str.25 IV.4. Gibsonovi předchůdci………………………………………………………………………str.25 IV.4.1.Intolerance………………………………………………………………………………………………str.25 IV.4.2.Král králů…………………………………………………………………………………………………str.26 IV.4.3.Evangelium podle Matouše……………………………………………………………str.26 IV.4.4.Jezus Christ Superstar……………………………………………………………….str.27 IV.4.5.Mesiáš………………………………………………………………………………………………………….str.28 IV.4.6.Život Briana……………………………………………………………………………………………str.29 IV.4.7.Poslední pokušení Krista……………………………………………………………str.29 V. Umučení Krista………………………………………………………………………………………str.31 V.1. Postava Mela Gibsona………………………………………………………………………str.33 V.2. Mel Gibson katolík……………………………………………………………………………str.34 V.3. Mel Gibson a Židé…………………………………………………………………………….str.35 V.4. Mel Gibson dokumentarista……………………………………………………….str.36 V.5. Mel Gibson a násilí……………………………………………………………………….str.37 V.6. Mel Gibson inovátor……………………………………………………………………..str.40 V.6.1. Obsazení…………………………………………………………………………………………………..str.40 V.6.2. Satan…………………………………………………………………………………………………………..str.42 V.6.3. Retrospektiva……………………………………………………………………………………..str.42 V.6.4. Jazyky………………………………………………………………………………………………………….str.42 V.6.5. Symbolika………………………………………………………………………………………………..str.44 VI. Závěr…………………………………………………………………………………………………………..str.48 VII. Resumé………………………………………………………………………………………………………..str.49 VIII. Citace……………………………………………………………………………………………………………str.50 IX. Použitá literatura………………………………………………………………………………..str.51
3
I. Úvod
Vidím, jak mladý obchodní cestující s krásnou myšlenkou účinné lásky k bližnímu, Kristus, rozehrává na všecky stoly světa svoje něžné a přitom kruté míčky, jak celá století ti nejlepší hráči jej uznávají jako hráče číslo jedna,
vidím,
jak
jeho
míčky
jsou
celými
generacemi
vraceny a přijímány…
Bohumil Hrabal
Každá
doba
má
právo
a
povinnost
chápat
Krista
jako
odpověď na otázky své vlastní…
Josef Zvěřina
PAŠIJE!!! Slovo, které je odvozeno slova člověk
z latinského
passio – utrpení. Je to slovo při kterém si snad každý (žijící
v
křesťanské
kultuře)
vybaví
velikonoční
příběh. Příběh, který vypráví o cestě Ježíšova utrpení.Pro křesťansky věřící lidi je tento příběh alfou a omegou, pro ostatní je to impuls k barvení vajíček a shánění pomlázek. Tak či tak zůstává
pašijový příběh příběhem s velkým „P“, a
4
to když už ne s religiózního hlediska, tak z toho uměleckého určitě.
Asi
tolikrát
bychom
uchopen
uměleckých
a
nenašli
na
tolikrát
odvětvích,
světě
zpracován
který
se
stal
příběh, v
který
byl
nejrůznějších
inspirací
básníků,
malířů, sochařů a dramatiků a to často i těch, kteří stojí mimo církevní společenství.
To že pašijový příběh je opravdu
velmi silný, dokazuje i to, že tento příběh byl během staletí jak prosazován, tak pronásledován, byl zakazován a zneužíván, utvářel
se
v
oficiálních
uměleckých
kruzích,
ale
také
v
„undergroundu“ , byl oblíben , ale i zatracován, stal se nákladnou
radostí
i
nákladnou
zbytečností,
zbožnou
pobožností, pro některé pohoršením, bezbožností, rouháním a tmářstvím. To, že tento příběh má dosah i do dnešní doby, svědčí i to, kolik ohlasů a vášnivých debat způsobilo zatím jeho poslední filmové zpracování.
5
II. Potřeba zobrazení
Základním pramenem pro zpracování pašijové látky jsou evangelia. Tyto čtyři spisy, připisované prvokřesťanům, jež jsou známy pod jmény
Matouš, Marek , Lukáš a Jan,
popisují čtverým způsobem události z Ježíšova života. Úsek posledních dnů Ježíšova pozemského života tvoří jen nepatrnou část
z
jeho
třiatřiceti
let,
přesto
tvoří
skoro
třetinu
evangelního textu. Tato čtyři evangelia jsou čtyřmi různými pohledy. Jsou to svědectví zcela osobní. Ačkoliv se žádný z evangelistů události
osobně
kolem
s
Ježíšem
Ježíše
podat
nesetkal, a
přesto
se
snaží
interpretovat,
co
možná
nejvěrněji. Každý do tohoto příběhu přináší kus sebe sama. Není to policejní protokol, ale příběh, který někdo prožil a který někoho oslovil. Ježíšův příběh je hlavně příběhem o smrti a životě, o porážce a vítězství. motivech
lidé
nacházejí
zalíbení
a
A právě v těchto
inspiraci.
Cítí,
že
Ježíšova smrt se týká jich samých, a že jeho vítězství je příslibem vítězství pro každého člověka. To že hlavní děj pašijového příběhu, a sice: utrpení, smrt a zmrtvých vstání, je stár jak lidstvo samo, lze ukázat na tzv. pašijové hře z Abydu. Mezi
lety
2500
a
550
př.
Kr.
se
konal
v
Abydu,
nejposvátnějším místě Egypta, každoročně obřad vztahující se k bohu Usirovi. Ze samotného obřadu se nedochoval žádný text, přesto
se
o
něm
vědci
dozvěděli
díky
zápiskům
jistého
Ichernofreta, který se tohoto obřadu účastnil někdy mezi lety
6
1887 a 1849 př. Kr a který líčí, co všechno musel během tohoto obřadu dělat. Tento obřad badatelé nazývají pašijovou hru z Abydu. Tímto názvem ho záměrně spojili se středověkým náboženským dramatem, neboť se tento obřad zabývá smrtí a zmrtvýchvstání boha Usira.1 Je
vidět,
že
lidská
potřeba
a
touha
zobrazovat
i
věci
nejsvětější, je velmi silná. A zvláště v křesťanství je tato potřeba velmi zřetelná. A to i přesto, že jedno z Desatera božích přikázání ( z obavy před modlářstvím) přísně zapovídá věřícím zpodobnění čehokoliv, co by se týkalo Boha.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Ex 20,4
Je to však lidská touha, která si svou cestu stejně našla. Motivy s tváří boha Helia na podlahách bývalých pohanských chrámů byly drobnými křesťanskými motivy (kotva, ryba, loď, silueta Ježíšova obličeje) přeznačeny a tím dány do služeb nového Boha. Samotné zobrazení Krista pak nenechalo na sebe dlouho
čekat.
Rozšíření
těchto
ikon
však
dosáhlo
v
liturgickém životě církve takové popularity, že je někteří z vůdčích osobností křesťanstva začali brát za vážnou hrozbu. Báli se, aby nebyla věnována přílišná úcta zpodobnění, místo toho,
k
čemu
zpodobnění
svatého
odkazuje.
Podle
těchto
odpůrců je obraz obrazem konkrétní osoby, konkrétní tváře. Obraz dále musí představovat celkovou podstatu a přirozenost 1
V egyptském mýtu byl Usir, syn Geba (země) a Nuty (oblohy), jako vladař nástupcem svého otce a oženil se s Esetou, svou sestrou. Jeho bratr Setech žárlivý na jeho moc, Usira zabil a části jeho těla rozházel po různých částech Egypta. Eset kusy těla nalezla a za pomoci Anupa, později šakalího boha balzamování, Usira oživila. Usir, který nemohl zůstat na zemi, se poté co jeho tělo bylo pohřbeno v Abydu,
7
té
dané
osoby.
Jak
ale
zobrazit
Krista
s
jeho
božskou
přirozeností? Ta se zobrazit nedá, a proto se ani Kristus nesmí
zobrazovat.
Navzdory
těmto
odpůrcům
sílila
od
Chalcedonského církevního koncilu (r.451) přes druhý koncil v Nikaji (r.787) potřeba rozšířit panství Krista i do sféry výbojů lidského ducha a tím podtrhnou, že onen „pohanský svět umění“ je Kristovou obětí očištěn, a že může být křesťany využit k větší slávě Boží. Podle Jana Damašského (675 – 749) není ikona obrazem Boha neviditelného, ale Boha vtěleného. A právě toto vtělení pak opravňuje k uctívání ikon. Čímž se odstraňuje zákaz Starého zákona.2 Původní křesťanské zobrazení Ježíše Krista a motivů z jeho života bylo sice velmi niterné, ale v porovnání s pozdějšími etapami umění přece jen poněkud „ploché“. Teprve renesance docenila Ježíšovo lidství, baroko jej vybavilo vnitřní silou a alespoň rámcovou psychologií, zatímco romantismus z Krista udělal romanticky rozevlátého bojovníka za lepší svět.
odebral do podsvětí, kde se stal soudcem duší zemřelých. Hor, Usirův syn, se utkal se Setehem a získal zpět říši svého otce. 1) 2 viz Novotný Jiří. Světlo ikon, s. 40
8
III. Pašijový příběh na divadle
Pašijové hry tvoří jedinečnou skupinu v dějinách evropské
dramatické
duchovního
poselství,
kultury.
Odhlédneme-li
uvidíme,
že
pašijové
od
hry
jejich
mají
také
jedinečnou divadelní hodnotu. Vždyť i v biblickém smyslu jsou pašije ve svém vrcholném aktu, ukřižování, divadlem.
A všichni zástupové, přítomní tomu divadlu, hledíce na to, co se stalo, tepouce prsy své, navracovali se.
Lk 23,48
Sotva by se našel na světě příběh, který se projevil v tolika nejrůznějších inscenačních tvarech. Ať už se jednalo o hru hranou
několika
hranou
25
dní,
pantomimickém,
herci, pašijové
pašije
inscenaci
či
ztvárnění
muzikálové,
v nebo
kolosálních baletním
rozměrů
provedením,
kramářské,
v
nichž
zpěvák sám hraje všechny postavy. Budeme-li chtít vystopovat počátky a vznik těchto pašijových her, musíme se zaměřit na počátky středověku, na dobu, ve které se začalo vytvářet tzv. liturgické drama.
III.1. Liturgické drama Modlitební různými modlitbě
cestami církve
i
na
praxe
východních
západ.
Konečnou
Benedikt
z
9
Nursie
mnichů
tvář (+547),
dospěla
vtiskl který
denní při
organizaci oficia3 (zvaného „opus Dei“ – dílo boží) vyšel z tehdy platného římského pořádku, jejž ve své řeholi upravil. Tak
měla
církev
na
počátku
bohoslužeb: mši a hodinky. introdukce,
neboli
chleba a vína.
středověku
dva
druhy
denních
Mše se skládala ze dvou částí: 1)
předehry,
či
vstupu
a
2)
ze
svátosti
Introdukce se skládala z čtení z Bible, z
modliteb, z žalmů, z kázání a měnila se den ode dne podle církevního kalendáře. Svátost chleba a vína byla ustálená, neboť
byla
hlavním
bodem
bohoslužby.
Pro
svůj
význam
a
ustálenost nebylo moc dobře možné, aby do mše mohl vstoupit určitý
dramatický
neustáleným
charakter.
obsahem
byly
Za pro
to
přijem
hodinky určité
se
svým
prvotní
dramatizace zcela otevřené. Jejich obsah se měnil každý den podle církevního kalendáře. V devátém století bylo každý den osm hodinek: hora matutina (první kanonická hodinka), laudes matutina
(ranní
chvály),
prima
(před
započetím
práce),
tertia, sexta, nona, vesperae (nešpory) a completorium (před spaním).4 Tyto hodinky byly spjaty především s kláštery, neboť obyčejní lidé si nemohli dovolit navštívit osm bohoslužeb denně. Církevní kalendář dával podnět k dramatizaci i tím, že v konkrétní dny roku připomínal biblické události. Hlavním bodem byly velikonoční svátky. Tam,
kde
místní
církve
vlastnily
relikvii
svatého
kříže
(např. Řím – dar od císařovny Heleny), se konal na Velký pátek obřad uctívání kříže - DEPOSITIO CRUCIS -, který krátce představoval smrt a pohřeb ukřižovaného Ježíše s jednoduchou dávkou divadelnosti. Během tohoto obřadu šel papež s relikvií kříže bos v průvodu z Lateránské baziliky ke kostelu Svatého kříže v Jeruzalémě, který dala postavit císařovna Helena.
3 V původním významu představovalo toto slovo: povinnost, úřad, službu. Postupně se však význam slova zúžil na – bohoslužnu hodinek -. 4 Viz Adam Adolf. Liturgika. s. 327
10
Relikvii kříže tam uctívalo nejenom duchovenstvo, ale i celá obec.5 Tuto římskou liturgii převzali v 8. století Frankové a dotvořili ji dále směrem k silnějšímu dramatickému účinku. Tak například: kříž omotaný bílou látkou je nesen k oltáři v doprovodu dvou ministrantů s hořícími svícemi. Zde se předá knězi.
Kříž
„zpěv
k
natřikrát
pozdvihnutí
odhaluje, kříže“.
přičemž
pokaždé
Shromáždění
zanotuje
odpovídají
a
poklekají k tiché modlitbě.6 Toto symbolické jednání a nošení symbolických předmětů, jako byly
církevní
roucha,
oltáře,
kadidlo,
pantomimické
úkony
kněží, mělo neustále připomínat události slavené křesťanským rituálem.
Do
tohoto
obřadu
se
postupně
začleňovali
i
jednotlivé biblické postav, které bylo nutné rozlišovat. To se
dělo
díky
atributům,
které
byly
jednotlivým
postavám
přidělovány (jako klíče od královstvím nebeského se svatým Petrem, nebo holubice s Pannou Marií). Tyto atributy se tak staly základem pro pozdější kostýmy. později
kostýmům,
mohlo
dojít
k
Díky těmto atributům, lepší
interakci
mezi
postavami a publikem, které bylo většinou negramotné. Co se týká prvních dramatických textů, usuzuje se, že první dialogy je třeba hledat v liturgických sborech. Historické začátky liturgických sborů sahají do raného středověku, kdy se uvnitř obce vyčleňuje skupina kleriků zvaná Chorus. Úkolem této pěvecké skupiny byl přednes stále stejných aklamací. Později, v coenobitských klášterech koptské církve, nastupuje antifonální
přednes
žalmů
charakteristický
střídáním
dvou
sborů, který se pak přes Irsko dostává do Evropy. V 5. a 6. století
dochází
ve
významných
centrech
Evropy
k
založení
chlapeckých liturgických škol. Chlapci z těchto škol začínají zpívat v chóru společně s učiteli, a to tak, že sólové zpěvy 5 6
Viz Adam Adolf. Liturgický rok, s. 75 Viz Adam Adolf. Liturgický rok, s. 78
11
zpívají klerici (jáhni, podjáhni) a ostatní tvoří sbor.7
Tyto
sborové pasáže bohoslužby uspořádal údajně sám papež Řehoř Veliký, který se snažil o to, aby odpovídaly specifickým dnům církevního
kalendáře.
Nejstarší
dochovaný
velikonoční
antifonální text se datuje k roku 925 a z ní takto:
Andělé:
Koho
hledáte
v
hrobce,
ó
křesťané?
tři Marie: Ježíše Nazaretského, ukřižovaného, ó nebešťané Andělé: Není tu, vstal z mrtvých, jak předpověděl. Jděte a zvěstujte, že vstal z hrobu. 2)
Tato hudební část bohoslužby je v desátém století známa v celé
západní
Evropě.
Je
třeba
však
upozornit,
že
tyto
liturgické dramatické obřady neměly pro pašijové hry zcela tak rozhodující význam. Pašije vyrůstaly v samotném kultu, nikoliv v bohoslužbě. Jak nebyla
dramatem,
aniž
píše Karl Young : Mše tudíž nikdy
kdy
byla
bezprostředním
popudem
k
dramatu. Dramatické rysy bohoslužby mohly přispět k možnosti drama vynalézt a nepřímo je mohly podporovat, avšak liturgie sama,
v
běžném
obřadním
úkonu,
vždycky
zůstala
pouze
pobožností. 3) Asi
tak
do
konce
10.
stol.
se
hrála
liturgická
dramata
především v benediktýnských klášterech. Začátkem 11. stol. dochází
k
rozvoji
středověké
civilizace.
městský život, daří se výrobě i obchodu. města
7
s
velkým
počtem
monumentálně
Začíná
ožívat
Vznikají rozsáhlá
koncipovaných
budov.
Viz Demel Zdeněk, Liturgické služby v dějinách, www.getsemany.cz
12
Vznikají
první
velké
vznikají
školy,
nahrazují
kláštery
katedrály.
které
společně
coby
primární
Při s
těchto
katedrálách
univerzitami
centra
pomalu
vzdělanosti.
I
v
katedrálách se začíná hrát liturgické drama, čímž se stává přístupnější laické veřejnosti, než tomu bylo v klášterech. Stále se však hraje uvnitř katedrály. Vně katedrály se hry dostávají v první polovině 12. Století, jak lze vyčíst ze scénických poznámek ke Hře o Adamovi asi z roku 1150:
Pak
Bůh ať odejde do kostela a Adam s Evou ať obcházejí kolem, nevinně
se
radující
v
rajské
zahradě.
Mezitím
ať
démoni
pobíhají po rynku sem a tam, dělajíce vhodná gesta…4) Důvodem bylo to, že se scény začaly vymykat liturgické strohosti a začaly hledat bohatší vyjádření, které by se obohacovalo i o estetický prožitek. Liturgické hry se tak začínají vymezovat a
začíná
příběhu
se
stupňovat
napětí
mezi
metafyzickým
zázemím
a jeho dějovostí. Obřad je v konfliktu s divadlem.
Další z důležitých novinek bylo zavedení národního jazyka místo
latinského
(13.
století).
náhrada
zpívaného
dialogu
lehčímu
přechodu
od
S
dialogem
kněžských
touto
změnou
mluveným,
herců
k
což
laickým.
přišla
i
vedlo
k
Přijetí
mateřštiny znamenalo velký krok k národnímu dramatu a ústup od dramatu mezinárodního, které latina podporovala. Tato
dramata
základní
se
značně
námětový
okruh
od
sebe
však
liší
zůstává
délkou
a
stejný:
rozsahem,
„uspořádání
jsoucna, dané Bohem, tak jak vyplývá z Bible, apokryfů, z legend o biblických postavách a světcích, ze spisů církevních otců
a
ze
sbírek
homilií.“5)
náboženské poslání, začínají dlouhé
komické
scény
s
Ačkoliv
tyto
hry
mají
se zde stále častěji objevovat
čerty,
zloduchy
a
šprýmary.
Tyto
postavy předvádějí ony lidské slabosti, a to na velkém pozadí božích
přikázání.
didaktický
charakter
Tím a
u celá
nich
začíná
produkce
13
se
zcela začíná
převládat měnit
ve
velkou
divadelní
zábavu.
Od
14.
století
tak
již
můžeme
hovořit o pašijovém dramatu.
III.2. Pašijové drama Pěstování pašijového kultu přináší nové důrazy v christologické reflexi. Z Krista vládce (Pantokrata) se tak stává
trpící
porozumění.
bratr
a
Jednoduše
člověk řečeno
plný z
lásky,
moudrosti
BOHOčlověka
se
a
stává
BohoČLOVĚK. Iniciativně se na pašijovém kultu podílel sám císař a český král Karel IV.. Lze tak určit podle toho, že úmyslně shromažďoval pašijové relikvie (kopí, jímž byl Ježíš probodnut, houba, ostatek kříže atd.). Mnohé z nich byly v pátek po první neděli po Velikonocích
dokonce uctívány o
Slavnosti ostatků na zvláštním pódiu postaveném na dnešním Karlově náměstí. Z konce 14. století pochází torzo sborníku dramatických
textů
tzv.
Svatovítský
sborník.8
Fragment
obsahuje konec hry s ději odehrávajícími se na Kalvárii a začátek hry na Květnou neděli. Tyto texty zřejmě pocházejí ze školského prostředí. Ve hře tedy vystupovali také scholárové. Svaté
osoby
duchovenstva)
ovšem a
hráli
některý
z
vážení nich
muži
(především
představoval
i
z
Marii.
řad Ve
slezské Vratislavi se roku 1456 zabývali otázkou, zda je možné, aby se chlapci převlékali do ženských šatů. Došli k závěru, že v případě pašijové hry ano, ale jinak ne. V 15. století dochází v Čechách, co se týče pašijových her, k útlumu, ačkoliv prostředí západní Evropy je divadelně bohaté. Vinu na tom má éra husitství. Husitství divadlu nepřálo, cítilo se jím pohoršeno. Nejvýznamnější divadelní památkou z 15. století je tak nepochybně německá Chebská pašijová hra. 8
text je uložen v Knihovně metropolitní kapituly pražské
14
Cheb
totiž
nepřijal
husitskou
duchovnost.
Jeho
neobyčejně
bohatý kulturní a duchovní život v 15. století byl zcela orientován k bavorským sousedům. Zcela zničující charakter mělo pro pašijové drama příchod luteránství
do
městského
Luteránství
a
další
náboženského
a
života
na
reformační
kulturního
začátku
proudy
života.
16.
se
Nastala
Století.
prosadily tak
do
podstatná
kulturní proměna, která ohraničila vývoj divadelního života. Protestantství náboženského
kategoricky života.
nahradilo tvorbou
vyhnalo
Měšťanské
školských
divadlo
pozdně
dramat
ze
gotické
inscenovaných
sféry divadlo
městskými
kantory a hraných místními žáky. Zcela nepřístupné je pro reformační
školské
divadlo
uvádění
pašijového
tématu
na
jeviště. Pašijové hry tak znovu zavedli „poslové“ divadelního baroka, jezuité. Stalo se tak hned po jejich příchodu v polovině 16. století. Jezuitská divadelní aktivita směřovala do několik sfér jejich činnosti. Najdeme ji pevně zakotvenou v důmyslném pedagogickém systému a i v mimoliturgických pobožnostech. Ve dnech předvelikonočního Svatého týdne, ale hlavně o Velkém pátku,
dnu,
kdy
se
připomíná
Ježíšovo
ukřižování,
byla
příležitost ke každoročním pašijovým produkcím. Účinkujícími se stávali vedle studentů i dospělí členové zbožných spolků. Nedochovaly
se
však
dovolili představovat
žádné
zprávy
o
tom,
že
by
jezuité
vlastní pašijový děj s ukřižováním v
„naturalisticko - historické“ věrnosti, jakými byly například středověké
pašije.
Jezuitské
velkopáteční
divadelní
zvyklosti, zaměřené především na prosté věřící, napodobovaly pak
i
jiné
řády
při
svých
školách,
učilištích
a
v
bratrstvech: benediktýni v Broumově, augustiniáni eremité v České Lípě a ve Vrchlabí, kapucíni v Praze, Zákupech, Českých Budějovicích.
15
Když se kolem poloviny 18. století církevní vlivem
raného
teatralizovaných
osvícenství pašijových
akcí
začaly a
instituce pod
distancovat
začínají
je
od
nahrazovat
jinými, nejčastěji hudebně dramatickými produkcemi, přeměňují se velkopáteční procesí v lidovou pašijovou hru.
Například
když augustiniáni v České Lípě přestali podporovat a pořádat osmdesát let trvající zvyk velkopátečních kajícných průvodů, začali v něm pokračovat měšťané a přeměnili ho postupně v jevištní pašijovou hru. Z představitelů pašijových postav se tak z okostýmovaných figur jdouch v průvodu staly dramatické postavy. K proměně a k rozvoji pašijových her přispěl, vedle zmíněné procesní přeměny i takřka neznámý kapucín
Martin z
Kochemu (1634 – 1712). Mnohá představení obsahují podrobnou znalost pašijových událostí, ačkoliv Bible nepatřila k běžným knihám pobělohorského lidu. Pramen všech těchto her se tak zřejmě stal především „Veliký život Pána našeho Ježíše Krista a jeho přeslavné Matky Marie..“, který napsal právě zmiňovaný člen kapucínského řádu Martin z Kochemu. V českém překladu vyšlo toto dílo mnohokrát, naposledy v roce 1901, a stalo se tak oblíbeným, že ho měli snad v každé chalupě, kde bylo dost peněz a potřeba četby. Na základě Kochemovy knihy pak psali nové texty nebo upravovali starší verze lidoví dramatici od Slovinska přes Rakousko, Bavorsko až po Čechy a Slezsko. Průvod křížové cesty ztratil povahu odtažitého alegorického podání. Kdysi statické průvodové zobrazení se proměňuje v rozehranou podívanou. Stop pro pašijové hry představuje osvícenství – josefinismus. Na zákazech se v posledním desetiletí 18. století podílely jak církevní úřady, tak i osvícenští intelektuálové, kteří byli
pašijovým
divadlem
pobouřeni.
Po
odlivu
osvícenství
nadchli se pro pašije znovu, hlavně lidé žijící v německých obcích: v Jablonném v Podještědí (Gabel), Cvikově, Lindavě.
16
V 19. století vzniká tzv. „nová divadelní kultura“, která hned
od
svého
nástupu
pašijové
drama
nepřijala.
Lidové
divadelnictví působí stranou a zaostává. Generace narozené po roce 1848 už s ním nespolupracují. Nově se utvářející česká i německá
kultura
se
s
pašijovým
divadlem
neztotožňuje
a
nepřijímá ho. Pašijové drama se stává předmětem zájmu zvláště kulturních a literárních historiků. Pašijové hry se přesto objevují na různých jevištích některých českých měst. Jejich pořadateli
ještě
nejsou
ochotnické
spolky,
ale
skupiny
podnikavých měšťanů. Bohužel nic nevíme o žánrech, hereckých výkonech, o jevišti a organizaci představení,
o textech, ani
o tom, jaké pašije se vlastně hrály. Potřeba divadelního ztvárnění pašijového příběhu je přesto silná i na začátku 20. století. V roce 1900, ve smíchovském Švandově divadle, denně po tři neděle, v přeplněném hledišti, viděli diváci „Pašijové hry, představující utrpení umučení a oslavení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista v 7 dějích a v 7
živých
obrazech“.
„Pašijové
hry“
vkročily
na
českou
profesionální scénu v roce 1903, a to v Pištěkově divadle pod režijním dohledem Vendelína Budila. „Pištěkárnu“ naplnilo při vyprodaném představení asi 1 600 diváků. Vendelín Budil se ujímá režie i v „Pašijích“ hrajících Plzni.
se v letech 1904-1907 v
Ve dvacátých letech se objevuje na českém venkově
kočovná divadelní společnost Biblická scéna. Tato společnost hraje pouze „Pašijové hry“. U této společnosti začínají i pozdější
dva
přední
čeští
herci
Jan
Pivec
a
Stanislav
Neumann. V roce 1933 se připomínalo devatenáctisté výročí Ježíšovy smrti. To vyvolalo řadu představení jak po celém křesťanském světě, tak i u nás. Příběh Ježíšova mučení a smrti
se
hrál
na
jevištích
v
řadě
profesionálních
i
ochotnických divadel. Národní divadlo ztvárnilo první pašije v baladické hře „Veronika“, a to až v roce 1941. Režisérem
17
tohoto
představení
rekonstrukci
byl
inscenace
Jiří
Frejka,
venkovských
který
lidových
se
pokusil
o
pašijí. Soubor
však tuto hru nehrál ve „zlaté kapličce“, ale v tehdejším Prozatímním divadle. V krátkém čase poválečné svobody, před únorem 1948, je opět vidět snaha hrát pašijové divadlo. Tak například v roce 1947 nastudoval
P.
Jan
Maria
Surý,
„Pašijové
hry“
pro
pardubické
člen
saleziánského
publikum.
Po
únoru
řádu, 1948
a
nástupu komunistického režimu tradice pašijových her mizí. Všude působí tzv. akční výbory, které i přes „náboženskou svobodu“
tento
šedesátých
typ
letech.
her V
nepovolují.
roce
1965
Uvolnění
má
premiéru
přišlo
v
jedna
z
nejúspěšnějších poválečných her s pašijovým tématem „Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista“ v režii Evžena Sokolovského. Zdá
se
až
neuvěřitelné,
že
se
v
době
normalizačního
socialismu podařilo prosadit pašijové představení. Stalo se tak
v
roce
1983
v
divadle
DISK.
Představení
nastudovali
studenti Divadelní akademie múzických umění, ročníku Evžena Sokolovského. Přestože se v této kapitole zabývám pouze českými činoherními dramatizacemi pašijového příběhu, je nutné zde uvést ještě jednu dramatizaci, a to dramatizaci operní. Jsou to Řecké pašije od Bohuslava Martinů (1890 – 1959). Bohuslav Martinů toto dílo zpracoval na motivy knihy Kristus znovu ukřižovaný, kterou
napsal
nejvýznamnější
novořecký
spisovatel
Nikos
Kazantzakis (1883 – 1957). Řecké pašije - napsány v letech 1955 až 1958 - patří mezi nejvýraznější a nejpozoruhodnější opery dvacátého století. Martinů dílo Kazantzakise znal a chystal se původně napsat operu podle jiného románu (Alexis Zorbas). Když se ale se spisovatelem seznámil a diskutovali spolu
o
budoucí
opeře,
Kazantzakis
18
českého
skladatele
přesvědčil,
aby
použil
jiné
jeho
dílo.
Martinů
operu
mnohokrát přepracovává. Studuje řecký duchovní zpěv a vše neustále konzultuje s řeckým spisovatelem. Premiéra, která se měla konat v Královské opeře v Convent Garden, však byla zrušena.
O
premiéru
tehdy
již
světoznámého
skladatele
projevil zájem jen Curych. Martinů byl však donucen libreto zásadně pozměnit. Tím prakticky vznikla nová opera. Ta měla premiéru v roce 1961 - tedy v roce, kdy ani jeden z autorů nebyl na živu. První verze libreta nezůstala sice pohromadě, ale její různé části se nacházejí ve vlastnictví jednotlivců či institucí a její skutečná premiéra se tak odehrála až v roce 1999.9 Po listopadu 1989 dochází k obnově pašijových her zvláště v těch místech, kde již před II. světovou válkou existovala silná tradice. Obnovy se tak dočkaly třeba známé pašije z Hořic na Šumavě, které jsou považovány za „nejstarší evropské pašije“.
Že
se
podařilo
tuto
tradici
obnovit,
svědčí
i
letošní představení divadelního souboru z Hořic na pražské Kampě.
Zbývá
doplnit,
že
zatím
poslední
„Pašije,
aneb
Theatrum passionale, aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista“ hrány v Národním divadle měly premiéru 4. června roku 1998 pod režijním dohledem Zbyňka Srby.
9
Viz Kindlerová Rita. www.iliteratura.cz/clanek
19
IV. Pašijový příběh ve filmu
Když se 28. prosince roku 1895 konalo v Grand Café v Paříži první filmové představení bratrů Augusta a Louise
Lumiérů,
předpokládat,
že
kinematografie. příběh
jedním
těžko je
mohl u
někdo
zrodu
ze
tzv.
zúčastněných
sedmého
umění,
A právě pro kinematografii se stal Ježíšův z
vyprodukovala
ústředních nejméně
témat. tucet
Již
raná
(dnes
filmová
léta
nedochovaných)
několikavteřinových příběhů o této zásadní postavě západní civilizace, v níž křesťané shledávají univerzální význam.
IV.1. Ježíš a Drákula
Ježíš se v pomyslném žebříčku nejzobrazovanějších postav světové kinematografie nachází na prvním místě, těsně sledován
Drákulou.
umístila
postava
postavě
Ježíše
S
velkým
Jamese
odstupem
Bonda.
konkuruje
Je
postava
s
se
na
třetím
podivem,
Drákuly,
že
místě
filmové
postava
svým
charakterem úplně opačná. Co mají ti dva společného? Čím lákají filmové tvůrce? Co je na obou tak fascinující? Tak předně to je jejich zkušenost s životem a se smrtí. Ježíš i Drákula znají úděl smrtelníka z obou stran, oba překročili Rubikon poznání. Zatímco u Ježíše vede smrt ke vzkříšení a shůry danému novému životu, pohybuje se Drákula stále mezi životem
a
zkušenost
smrtí
(ani
vyděděnců,
živý jsou
ani
mrtvý).
nadáni
mocí
Oba
dobře
„život
znají
brát“
a
„otevírat dveře k nesmrtelnosti“. Oba ví o Božím plánu, každý
20
však z jiné strany. V mýtu o
upírovi se odráží nakumulovaná
lidská zkušenost, která si je vědoma toho, že každý z nás má s
upírským
principem
své
dočinění
-
každý
žije
prostřednictvím svého okolí (vztahů, lidí, věcí), na kterém více či méně parazituje, aniž by ze sebe dával „do oběhu“ více, než je nutné. Od této potřeby je Ježíš zcela osvobozen. Touto
bipolaritou
se
kinematografie
zabývá
od
počátků
–
ostatně nezřídka jedna postava vymýtá druhou. Avšak
to,
filmových Člověk
že
se
postava
zpracování, má
kromě
Ježíše
„nezávísí“ jiných
Krista
jen
rovin
a
dočkala
jen
na
(dimenzí)
tolika
Drákulovi. i
rovinu
transcendentní. Jedná se o určitý vztah k tomu, co člověka přesahuje. Pro jedny to je Bůh, pro jiný bůh, a pro jiný třeba tajemné přírodní síly, čili to, co si člověk nemůže racionálně zdůvodnit. Jiní se pokouší o popření této roviny a uzavírají se za dveřmi ateismu. Ovšem pro takřka 1,6 miliardu lidí hlásejících se k jakékoliv formě křesťanství se stal právě Ježíš oním středem jejich transcendentní roviny. Stále znovu a znovu lidi přitahuje Ježíšova postava. Přitahuje je svou dokonalostí, svou upřímností. Mnozí by se chtěli jemu podobat
a
konat
nešťastných.
zázraky
Myslím
přirozenosti,
které
ve
si,
prospěch
že
lidi
to
jsou
přitahují.
nemocných,
chudých,
ony
dvě
Ježíšovi
Na
jedné
straně
přirozenost člověk, čili jeden z nás, někdo komu se můžu podobat
a
být
jako
on,
na
druhé
straně
Bůh,
čili
něco
absolutně dokonalého a nedosažitelného.
IV.2. Zpracování Pro převedení obecně velmi známé biblické látky na
plátno
se
uplatňuje
několik
21
způsobů.
Jednak
to
je
zpracování doslovné, kdy nechá tvůrce říkat filmového Ježíše jen to, co je v biblickém
textu. Tento způsob použili tvůrci
filmu Ježíš, který byl rovněž nedávno uveden v našich kinech. Nutno
říci,
že
neživotně.
tento
Jiný
způsob
způsob
zpracování
zpracování
působí
poněkud
tzv.
způsob
je
dramatizující, kdy se konflikt dodá zvnějšku. Takto pašijový způsob
zpracoval
M.
Scorsesi
ve
svém
Posledním
pokušení
Krista. Poměrně zajímavý způsob zpracování je kombinace obou předcházejících
metod.
Tak
postupoval
M.
Gibson
ve
svém
Umučení Krista. Problém zpracování u mnoha tvůrců spočívá v omylu, že se snaží
vytvořit
evangelií.
příběh
Tím
na
vzniká
základě jakýsi
kombinace
všech
univerzální
čtyř
ježíšovský
„Eintopf“. V tomto hrnci se pak ztrácí podstatné aspekty osobitých pohledů
jednotlivých evangelií.
Dalším
problémem
pro každého filmového tvůrce, který se kdy zabýval pašijovou látkou,
je
předvědění.
do
určité
Neboť
míry
omezující
křesťanské
umění
obecné
společenské
natolik
ovlivnilo
náboženské a intelektuální vnímání, že již každý předem ví, jak by měl Ježíš na plátně vypadat, jak by se měl chovat, jak by měl mluvit. Tato předpojatost, jak by měly věci být, je tím silnější, čím větší je autorova či divákova víra. Evangelijní příběh se doposavad dočkal kolem 130 filmových adaptací.
Některé
z
nich
jsou
dodnes
výzvou
náboženskému
myšlení, jiné jsou naprosto nezajímavé, nudné a banální, aby se
další
ukázaly
jako
naprosté
nepochopení
záměrů
čtyř
biblických evangelií. Dříve, než se zde zmíním alespoň o některých adaptacích, které se zapsaly do dějin světového filmu, chtěl bych více nastínit problém, který při zpracování evangelijní látky nastává.
22
IV.3. Evangelia Jak již jsem uvedl, mnoho tvůrců pracujících s biblickou látkou dělá tu chybu, že se snaží vytvořit film na základě kombinací všech evangelií. Každé evangelium je ale jiné. Vzniklo pro konkrétní účel a pro konkrétní posluchače. Proto
se
opatrně
musí
a
při
evangelijní
čerpání
ohleduplně,
aby
se
ona
látky
osobitost
postupovat nevytratila.
Vytratí-li se tato osobitost a vše se „splácá“ dohromady, vznikne určitý „patvar“, který pod pašijovou skořápkou ztrácí obsah.
Nechci
zde
nyní
jednotlivá
evangelia
rozebírat
a
historicko – teologicky vykládat, spíše jen stručně nastínit jejich charakteristiku.
IV.3.1. Markovo evangelium Markovo evangelium vzniklo nejspíše na počátku židovské války v druhé křesťanské generaci v řecky mluvícím prostředí. Je pravděpodobné, že autor Markova evangelia byl helénisticky vzdělaný křesťan židovského původu.10 Celý text provází určité
tajemství napětí
mezi
obestírající jeho
Ježíšovu
zjevením
a
osobu.
zvláštním
Jde
o
nadáním
a
snahou skrýt jeho mesiášství. Ježíšova sláva a jeho pravá podstata mohou dojít plného pochopení teprve jeho smrtí (a vzkříšením). „ Podle Markova přesvědčení nespočívá Ježíšův význam
ani
v
pouhém
jeho
učení,
ani
v
pouhých
jeho
skutcích, ani v pouhém jeho utrpení, nýbrž v celém jeho životě,
jednání,
Markova
evangelia
Evangelium
je
smrti jde
určeno
a
zmrtvýchvstání.“6)
především
o
útěchu
pohanokřesťanským
a
Autorovi
povzbuzení.
adresátům
a
má
napomáhat v přesvědčení o Ježíšově existenci.
10
Viz Pokorný Petr, Literární a teologický úvod do Nového zákona s. 94
23
IV.3.2. Matoušovo evangelium
Autor
Matoušova
evangelia
čerpal
z
evangelia
Markova a tzv. sbírky Q, což je sbírka Ježíšovských výroků. Co se týká doby, předpokládá se, že vzniklo nejspíše na přelomu
let
znalosti
sedmdesátých
Starého
osmdesátých.11
a
zákona
lze
usoudit,
Podle
že
sám
autorovy
autor
byl
křesťan z Židů než bývalý pohan. Matoušovo evangelium lze brát
jako
pokus
o
vymezení
vztahu
mezi
církví
a
tehdy
existujícím Izraelem. Někdy je taky tato kniha označována jako
„Židovské
soustřeďuje důraz
na
na
evangelium“. křesťany
proroctví
Autor
pocházející
Starého
zákona,
se z
totiž
Židů.
které
se
hlavně
Klade
velký
naplnilo
v
Ježíši.
IV.3.3. Lukášovo evangelium
I autor Lukášova evangelia čerpal z evangelia Markova a z Ježíšovských výroků sbírky Q. Autor si je vědom předchozích sbírek o Ježíšově životě a skutcích. Snaží se však podat souhrn událostí ve smyslu tehdejšího zapisování dějin. Text se nejvíce blíží k tehdejší literární řečtině, z
čehož
vyplývá,
že
autor
úrovni řeckého gymnazia.
12
musel zřejmě
evangeliu dostávají do
ostatním
evangeliím Autorovi
zvláště jde
vzdělání
na
Samotná smrt a vzkříšení se v
Lukášově
uzdravování.
mít
samotného středu.
zdůrazňuje
o
to,
Ježíšovy
odpovědět
na
Oproti divy
-
specifické
otázky své doby (např. proč zatím nenastal ohlášený konec?) a o to, aby jeho dílo nebylo jen pro samotné křesťany, ale zvláště pro křesťanství otevřené pohany. 11 12
Viz Pokorný Petr, Literární a teologický úvod do Nového zákona s. 107 Viz Pokorný Petr, lierární a teologický úvod do Nového zákona s. 120
24
IV.3.4. Janovo evangelium
Janovo
evangelium
se
značně
liší
od
třech
předchozích. Vzniklo jako poslední někdy mezi léty 90 až 100. Autor používá zcela jiný jazyk. Oproti ostatním má nejmenší slovní zásobu. Jeho pojmy však obsahují symbolický a
tím
i
teologický
význam.
V
pašijovém
vyprávění
představuje evangelista Ježíše jako svrchovaného, pravého krále, který stojí nad událostmi, a který si dokonce tyto události sám určuje. Ježíš zde přináší zprávu o svém Otci, v jeho osobě se Otec stává viditelným. Autor podává svůj vlastní pohled, jehož záměrem je dovést čtenáře k víře.13
IV.4. Gibsonovi předchůdci
IV.4.1. Intolerance (1916, režie D.W. Griffith)
Griffithova
němá
verze
Ježíšova
příběhu
se
nesoustředí toliko na “jeho causu”, ale jak název napovídá, týká se nesnášenlivosti obecně. Začíná biblickým narativem, aby
v
následujících
třech
příbězích,
které
mají
funkci
komentáře k onomu úvodnímu, ukázala, že některé společenské jevy jsou takříkajíc věcné a dají se vykořenit jen velmi těžko. Ve filmovém světě je tato adaptace ceněna kvůli na svou
dobu
vznosně
působícím
davovým
projevu představitele Ježíše, Howardu
scénám
a
hereckému
Grajovi, jehož pojetí
ovlivnilo verze následující. Adaptace způsobila v židovských 13
Viz Porsch Felix, Mnoho hlasů jedna víra s. 107
25
kruzích
oprávněné
pozdvižení
kvůli
tomu,
že
nechal
členy
židovské komunity Ježíše nejen odsoudit, ale na plátně je taktéž ukázal jako natolik plné zášti, že vykonali i špinavou práci při přibíjení na kříž.
IV.4.2. Král králů (1961, režie Nicholas Ray)
Šedesátá léta si libovala v okázalosti. Rayova adaptace, která si vypůjčila název z DeMilleova němého filmu, není výjimkou. V literatuře je tato biblická adaptace obecně považována za exemplární příklad vítězství formy nad obsahem. Soustředění na formální velkolepost vedlo až tak daleko, že se
z
příběhu
náboženských
vytratily
vůdců
a
i
tradiční
jejich
elementy
dvojznačné
role
židovských při
soudním
procesu a vznik úzké komunity Dvanácti. Přibyly však jiné, naprosto nepochopitelné prvky (např. dvě velké bitevní scény, nebiblické postavy, které jsou u zlomových situací). Rayův Ježíš je vtažen do formy zázračné postavy, která kam přijde, tam udělá zázrak. Až do posledních dnů života se Ray nezbavil podezření, druhou
že
přinejmenším
“opisoval”
je
Poslední
stranu
zajímavé
řešení
mu užití
při tří
stolů,
od
Da
večeři
Vinciho,
nutno
poskládaných
na
přiznat
do
tvaru
písmena Y, kterým chtěl naznačit, že kříž je nablízku.
IV.4.3.
Evangelium
podle
Matouše
(1964,
režie
Pier
Paolo
Pasolini)
Ateista
a
programově
levicový
tvůrce
(
z
Komunistické strany Itálie byl však vyloučen v roce 1952, kdy
26
se veřejně přiznal ke své homosexuální orientaci) se na index dostal již svým předešlým krátkým snímkem La ricotta (1963), v němž historicky zkompromitovaná jeho
strany
pozadí
se
několik otisklo
nepříjemných i
do
církev a stát získaly z šlehů.
Evangelia
Toto
podle
Pasoliniho oslovilo svým revolučním
kontroverzní
Matouše,
které
pozadím. Pasoliny se
domníval, že Matoušovo evangelium je ze čtyř tím nejvíce orientováno na svět, a právě proto nejrevolučnějším. Sám k tomu říká: “ Chtěl jsem představit Krista jako intelektuála, jenž
se
pohybuje
ve
světě
spodiny,
která
je
připravena
kdykoliv povstat.“ Pro film, který natočil v industriálně zaostalé
jižní
Itálii,
Pasolini
angažoval
několik
stovek
herců ze sociálně slabších vrstev společnosti, aby se co nejvíce
přiblížil
Ježíšovu
biblickému
zázemí.
Ježíše
hrál
španělský student, Marii výborně zahrála režisérova matkaoddaná katolička, Jidáše hrál řidič nákladního auta. Film se jmenuje
Evangelium
oprávněně. exkurz,
Neboť
ale
o
-
k
Matouše
Pasolinimu zfilmování
evangelia. Proto „nevíře“
podle
a
nešlo právě
nutno o
říci,
jakýsi
toho
že
zcela
evangelijní
jednoho
jediného
tento snímek patří - navzdory režisérovy
těm
vůbec
nejlepším
filmům,
které
se
kdy
Ježíšovou postavou zabývaly. Film shlédlo dokonce i několik stovek teologů a církevních hodnostářů na právě probíhajícím 2. vatikánském koncilu (1962-65).
IV.4.4. Jezus Christ Superstar (1973, režie Norman Jewinson)
Tato
filmová
verze
muzikálu
z
broadwayské
autorské dílny Tim Rice – Andrew Lloyd Weber, se natáčela v Izraeli v Negebské poušti. Tento film patřil do určité doby k nejvýdělečnějším pašijovým filmům zvukové éry. Velmi k tomu jistě přispěla i stylizace – zakomplexovaný Ježíš v odrbaných
27
hadrech, Herodes v bermudách, vojáci v khaki uniformách a černošský
Jidáš.
Prostě
adaptace
Ježíšova
příběhu
pro
generaci hippies, která nedůvěřovala nikomu nad třicet. Tato stylizace však proměnila biblický příběh naprosto k nepoznání – Ježíš je natolik vytržen z biblického půdorysu, že chybí jakákoliv kontinuita. Ježíš je zde natolik slabý a nejistý, až se nabízí otázka, proč je zrovna on onou superhvězdou. Jako
experiment,
který
však
řádně
zatřepal
tradičními
kategoriemi, je Jezus Christ Superstar rozhodně hoden divácké pozornosti.
IV.4.5. Mesiáš (1976, režie Roberto Rossellini)
Před natáčením tohoto filmu se Rossellini věnoval delší dobu natáčení filmů o význačných historických postavách pro televizi. Tento didaktický charakter se následně obtiskl i do výsledné podoby filmu Mesiáš. Roberto Rossellini chtěl diváky především poučit, kdo Ježíš byl a čemu učil. Tím se stalo, že se Rossellini v tomto filmu více soustředil na Ježíšova slova (poselství) než na jeho postavu jako takovou. Ve filmu proto chybí určitá dramatická struktura, v níž by byl divák určitým emocionálním dojmem stimulován. Až na úvodní prolog, který diváka zavádí do časů postav
víry,
Izajáše
a
Samuela,
snaží
se
být
Rossellini
biblicky co nejdoslovnější. Režisér se však záměrně vyhýbá evangelijním pasážím, kde Mesiáš koná zázraky a raději se soustředí na důsledky – tedy nikoliv na zázračné uzdravování nemocného, ale na to, že vyléčený přichází poděkovat. Tím se Rossellini vyhýbá romantizujícím
a zázračným efektům, k nimž
se většinou režiséři biblických adaptací často uchylují ve stylu “čím více, tím lépe”.
28
IV.4.6. Život Briana (1979, režie Terry Jones)
Komediální uskupení Monty Pythons Flying Cirkus nešetří nikoho a nic. Na sklonku 70. let přišly na řadu životní
osudy
židovského
chasníka,
který
je
poněkud
anachronicky nazván Brian Cohen. Ten je omylem považován za Mesiáše. S Ježíšem se Brianův život několikrát protne, ale o jeho postavu jako takovou vůbec nejde. “Pythoni” chtějí z kulis
(natáčelo
se
v
opuštěných
kulisách
po
Zeffirelliho
Ježíši Nazaretském) a dané situace vytěžit co nejvíce. Jemnou satirou se otírají o hollywoodské tendence podávat mesiášské příběhy
se
vší
narážek
jsou
pompou
i
a
vlivné
okázalostí.
Cílem
charismatické
satirických
skupiny
amerického
křesťanstva, které spatřují znamení shůry úplně ve všem, na ulici pohozený sandál v to počítaje.
IV.4.7.
Poslední
pokušení
Krista
Martin
Scorsese
(1988,
režie
Martin
Scorsese)
Režisér evangelií
jen
okrajově.
Hlavní
z
čerpal
předlohou
biblických
mu
byla
kniha
řeckého spisovatele Nicose Kazantzakise, který sice Ježíše portrétuje
poněkud
nekanonicky
(
hned
v
úvodu
je
divák
upozorněn, že dílo není natočené podle Bible), za to ale velmi zajímavě. Není proto divu, že se kontroverzní režisér Martin avšak
Scorsese
cítil
katolickou
Kazantzakisem.
Oba
vnitřně
i tvůrci
velmi
pravoslavnou se
totiž
spřízněn církví soustředí
se
slavným, odmítaným
na
fyzické
aspekty lidského údělu. Marin Scosese, který původně chtěl být knězem, portrétuje Ježíše
jako neurotika, který si až do
poslední chvíle není jist, zda byl vyvolen a nebo ne. Úvod
29
filmu
nám
předtavuje
Ježíše
jako
zručného
tesaře,
který
vyrábí kříže pro římské okupanty a jako odpůrce mesiánských tradic.
V momentu, kdy je Ježíš na jeden ze svých křížů
přitloukán, objevuje se anděl, který vzkazuje, že vše, co do teďka vytrpěl, stačí. Ježíš sestupuje z kříže, ožení se, má děti a vůbec vede běžný život tesaře až do přirozené smrti. Martin
Scorsese
tak
velmi
přispěl
do
fondu
světové
kinematografie, a sice pro někoho trochu kontroverzním, za to však lidsky velmi srozumitelným portrétem Ježíše, který si více než cokoliv jiného přeje agónii kříže přežít a žít dál. Neboť utéci před utrpením, nespravedlností, méněceností atd., je pro člověka odvěkým pokušením.
30
V. Umučení Krista Na Popeleční středu roku 2004 se v USA konala zatím
poslední
tématem,
premiéra
Umučení
filmu
Krista.
Toto
zabývající datum
se
nebylo
pašijovým
pochopitelně
vybráno náhodně. Vždyť právě Popeleční středou začíná postní doba, která vrcholí velikonočními událostmi. Mnozí filmoví fanoušci očekávali rok 2004
s velkým nadšením.
Vždyť v
tomto roce mělo pokračovat filmové dobrodružství čarodějného učně Harryho Pottera a
vítězstvím dobra nad zlem a návratem
krále se měla ukončit dlouhá a nebezpečná cesta Společenstva prstenu.
Tyto
návštěvnosti, a
filmy
se
také
těšily
velké
divácké
co do získání prestižních filmových cen si
vedly velmi dobře, ale filmovou senzací a kasovním trhákem roku 2004
byl bezesporu film Umučení Krista.
A co bylo na
tomto filmu tak senzačního? Hned po premiérovém dni zvedl film vlnu vášnivých debat, a to jak
na
úrovni
odborné,
tak i
té
laické.
Filmoví
kritici
označili film za nejkrutější a nejkrvavější film v historii, což
má
za
přístupný divačka
následek až
na
protestují
od
17
zástavu proti
,
že
let.
ve Při
srdce.
Spojených premiéře
Američtí
antisemitskému
postoji,
v
státech
je
Kansasu
židovští který
film
zemřela
aktivisté film
podle
nich zaujímá. Faráři skupovávají vstupenky, které následně ve svých farnostech zadarmo rozdávají. Mnoho věřících se tak vůbec poprvé ocitá v sálech multiplexů a pár měsíců na to si pořizuje svoji první videokazetu. Pro některé „nevěřící“ se stává film důvodem ke konverzi (média informovala o případu konverze
příslušníka
neonacistické
organizace
víře, či přiznání se pachatele k vraždě).
31
ke
katolické
Režisérem tohoto filmu se stal Mel Gibson, známý jako herec z filmů Smrtonosná zbraň či Patriot, nebo jako režisér Oscarem oceněného filmu Statečné srdce.
Mel Gibson se stal společně
s Benediktem Fitzgeraldem i autorem scénáře, a jelikož se filmu
nechtěla
společností, produkci. neboť
ujmout
musel
žádná
film
z
sám
velkých
financovat
hollywoodských
a
starat
se
o
Tohoto činu Mel Gibson rozhodně litovat nemusel,
hned
první
amerických
den
dolarů.
finanční
zisk.
promítání
Avšak Jako
vydělal
Gibsonovi
film
zajisté
režisérovi
mu
20
miliónů
nešlo
šlo
jen
hlavně
o o
zprostředkování a zachycení velkého biblického příběhu. Je velmi těžké hodnotit to
podařilo.
Pro
a kriticky posuzovat, nakolik se mu
filmové
odborníky
je
prvotní
kriticky
posuzovat film jako takový, čili filmovost filmu. Teprve až poté vymezovat a posuzovat, nakolik
dostál biblické zvěsti.
Pro náboženské autority a historiky bude přístup k filmu zcela opačný. Široká veřejnost zhodnotí film podle prvního dojmu. Je ale velmi důležité si uvědomit, že film Umučení Krista zapadá do dlouhé řady filmů s pašijovým tématem, a jako
takový
žijící
na
je
svým
přelomu
způsobem
odrazem
tisíciletí,
toho,
tento
jak
příběh
my, lidé
vnímáme.
V
pašijových filmech se dobře zrcadlí určitý profil a vnímání společnosti.
Film
samozřejmě
nevzniká
na
základě
nějakých
společenských dojmů, film tvoří jeho tvůrce a právě na něm záleží, považuje
co
chce
za
ideologického
příběhem
důležité. zázemí,
říci, To
co
ukázat,
vychází
kulturního
a
z
jaké
úhlu
vědeckého
n
momenty pohledu,
rozhledu.
Na
druhou stranu tvůrce žije v určité společnosti, kterou tvoří a kterou je utvářen. A právě těmto dvěma aspektům se budu nyní věnovat.
32
V.1. Postava Mela Gibsona
Mel Peekskill
ve
Gibson
státě
se
New
narodil
York.
Po
3.
ledna roku
těžkém
úrazu
1956
jeho
v
otce
(pracoval jako železničář) v roce 1968 se rodina rozhodla z vyplacené pojistky hledat novou existenci v Austrálii.. Zde mladý
Mel
navštěvuje
katolickou
školu,
věnuje
se
mnoha
sportům a připravuje se na novinářskou dráhu. Z iniciativy své sestry studoval herectví v National Institute of Dramatic Art v Sydney, po jehož ukončení v roce 1977 nastoupil do angažmá v State Theatre of New Sout Wales. Zde hrál mimo jiné v
Shakespearově
hře Jindřich VI., Romeo
a
Julie,
nebo
v
Beckettovu Čekání na Godota. Před kamerou se proslavil v titulní
roli
neohroženého
policisty
Maxe
Rockatanského
v
sérii sci-fi thrillerů Šílený Max. V roce 1979 obdržel cenu Sammy udělovanou australským ústavem za ztvárnění hlavní role v psychologickém dramatu Tim. V 80. letech nastává v jeho životě obrat. Začíná se prosazovat v Hollywoodu. historicko-dobrodružném
filmu
Bounty,
v
akční
Hraje v sérii
Smrtonosná zbraň, či ve filmu Pták na drátě. Jako režisér natočil svůj první film v roce 1993. Jednalo se o komorní psychodrama Muž bez tváře. Druhý režijní pokus, film Statečné srdce z roku 1995, přinesl svému tvůrci hned několik Oscarů. Jako herec dále hrál v úspěšných filmech Po čem ženy touží z roku 2000, nebo ve filmu
Znamení z roku 2002.
Film Umučení Krista začal Mel Gibson realizovat v roce 2002. Pro jeho realizaci se ale rozhodl již v roce 1989, kdy jak sám uvádí, si sáhl na životní dno, cítil duchovní vyprahlost a měl sebevražedné sklony. Právě tehdy mu pomohla katolická víra a právě tehdy se rozhodl rozšířit Kristovu zvěst dál. Právě zde je dobré se pozastavit a položit si otázku, nakolik
33
je
pro
mne
pašijového
rozhodující,
příběhu
zda
aktivní
režisér
křesťan
je
(Mel
při
ztvárnění
Gibson),
agnostik
(Rossellini u Mesiáše), či dokonce ateista ( Paolo Pasolini u Evangelia podle Matouše), a nakolik se může autorova odrazit
v
samotném
díle.
Myslím
si,
že
z
víra
doposavadního
filmového zpracování můžeme říci: všeho moc škodí. Někteří tvůrci - v dobrém úmyslu co nejvíce šířit Kristovu zvěst po celém světě - se nachali svou vírou prostě unést. Filmy pak vyznívají
plytce
a
nudně
bez
myšlenky.
V
postavě
Ježíše
„pohlcuje“ ona božská přirozenost tu lidskou, čímž má, podle mě, na diváka zcela opačný účinek. Místo toho, aby byl divák na Ježíšově postavě zainteresován, je mu postava Ježíše zcela odcizena. Podle mého názoru je film dobrý tehdy, pokud nutí diváka k určité aktivitě. Proto nejlepší ježíšovské filmy svým způsobem diváka provokují. Místo toho, aby divákovi celý příběh, někdy až dogmaticky, předložil, nutí ho klást si otázky a nad filmem přemýšlet.
V.2. Mel Gibson katolík
Jak katolickou
již
školu.
To
rodině, lze vyčíst i
jsem že
uvedl, byl
navštěvoval
vychováván
v
mladý
hluboce
Mel
věřící
z údaje o počtu bratrů a sester. Mel
Gibson se totiž narodil jako šesté z celkem jedenácti dětí. A byla to katolická víra, která mu pomohla v období životní krize. Film Umučení Krista je tedy točen z pohledu silně věřícího
člověka.
Proto
bychom
měli
tento
fakt
brát
na
vědomí, a pro pochopení určitých filmových momentů, takto k tomuto filmu přistupovat. Gibson
patří
ke
Kritici filmu poukazují na to, že
konzervativní
34
katolíkům,
kteří
odmítají
výsledky vyjádření
II.
vatikánského
Gibsonova
otce,
koncilu. který
Usuzují
koncil
tak
podle
označil
za
„
…zednářské spiknutí podporované židy“. A podle kritiků to měl být
právě
Melův
otec,
který
měl
na
výchovu
svého
syna
určující vliv.
V.3. Mel Gibson a Židé
Otcova výchova se podle mnohých promítla i do antisemitského
postoje,
vyvolává.
napsaly
Jak
který některé
film
podle
komentáře,
těchto viní
kritiků
Mel
Gibson
filmem Umučení Krista židy z justiční vraždy a činí je za smrt
Kristovu
zodpovědné.
Sami
historici
vyčítají
filmu
zkreslování faktů. Nelíbí se jim, že Mel Gibson prezentuje Piláta jako citlivého zástupce Římské říše, který byl donucen židy, aby dal Krista zbičovat a následně ukřižovat. Jak je známo z historických pramenů byl Pilát Pontský znám jako velmi
tvrdý,
krvavý
despota,
nezlomný,
umíněný,
který
s
oblibou a bez soudu dával židy popravovat, aby udržel v této římské provincii klid. Byl jediný, kdo mohl vydávat příkazy k popravám, a rozhodl i o Kristově ukřižováním, což byl typický římský
trest.
Kaifáš
a
další
židovští
představitelé
byli
Pilátovi zcela podřízeni a v žádném evangeliu se nehovoří o tom, že oni úředně rozhodli o Ježíšově popravě. Zastánci Gibsona proti tomu namítají, že je třeba důsledně rozlišovat mezi antisemitismem (teorií 19. století o rasové diskriminaci Židů, která vedla k holocaustu) a antijudaismem, polemikou
s
židovským
náboženstvím.
Jak
říká
např.
Tomáš
Halík: „ Antijudaistické prvky ve filmu nalézt můžeme, ale ty najdeme i v Novém zákoně coby svědectví o emancipaci rané
35
církve
od
synagogy
(paralelně
s
tím
existují
nepřátelské poznámky o Ježíšovi v židovském
velmi
Talmudu).“ 7)
P.D. Noia z Kongregace pro nauku víry jde v obhajobě Gisona ještě dál a říká: „ Na Gibsonově filmu není absolutně nic antisemitského
ani
nesnižuje
židovských
Ježíšově
roli
odsouzení.
antijudaistického.
Ale
předáků
právě
a
Film
nepřehání
právního
proto,
že
postupu
podává
ani při
souhrnnou
zprávu o tom, co by se dalo nazvat „propočtem odpovědnosti“ za Kristovo utrpení a jeho smrt, je pravděpodobné, že film bude
mezi
obecenstvem
spíš
tišit
antisemitismus,
než
jej
podněcovat.“8) Sám Mel Gibson se k tomuto problému vyjádřil slovy, že: „ Být antisemitou
znamená
nebýt
křesťanem.
Můj
film
je
o
toleranci“. Rozum tak zůstává stát jen nad výroky Gibsonova otce, který v souvislosti s filmem veřejně zpochybnil počet obětí holocaustu a prohlásil, že: „ …6 milionů těl by Němci nebyli schopni zlikvidovat“.
V.4. Mel Gibson dokumentarista
Film hodin
Umučení
Ježíšova života,
hlavním
scénářem
mu
Krista a
byly
jak
nám říká
knihy
ukazuje sám
Nového
posledních
autor Mel zákona,
12
Gibson,
evangelium
podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Mel Gibson se nechal slyšet, že mu při režii asistoval Duch svatý. Podle Mela Gibsona se tak jedná o vůbec první zfilmování evangelií na způsob historického dokumentu, snažící se ukázat, „ jak to skutečně bylo“. Mel Gibson se ve svém tvrzení opírá o výrok samotné hlavy katolické církve papeže Jana Pavla II., který po shlédnutí filmu údajně prohlásil „je to tak, jak to bylo“.
36
Papežův sekretariát však záhy tento výrok popírá. Tato změna nic nemění na faktu, že Vatikán Gibsonův film podporuje. Členové vatikánského Státního sekretariátu, Papežské rady pro sociální
komunikaci
a
Kongregace
pro
nauku
víry,
tedy
skupina, která dohlíží na otázky katolické nauky, jednomyslně vyjádřila ocenění a pochvalu filmu.
P.D. Noia z Kongregace
pro nauku víry si v rozhovoru pro Res Catholica pochvaluje vynikající herecké výkony a intenzivní náboženskou zkušenost, kterou při shlédnutí tohoto filmu prožil. P.D. Noia si je však vědom toho, že Gibsonův film není filmem dokumentárním, ale že se jedná o dílo umělecké představivosti.
V.5. Mel Gibson a násilí
To, filmové
scény
Statečné následnou
že
Mel
týkající
srdce.
Film
popravou
Gibson se
je
mučení,
Statečné
skotského
vysloveně předvedl
srdce
“expert” již
vrcholí
středověkého
ve
filmu
mučením
hrdiny
na
a
Williama
Wallice. Mučení je zde zachyceno velmi drasticky, přestože historici praví, že jeho skutečná poprava byla tak krutá, že otřásla i tehdejšími současníky události. U filmu Statečné srdce tak Mel Gibson jistě čerpal z historických pramenů, což je jedině dobře. Jak jsem však již uvedl, nechal se Mel Gibson slyšet, že pro film Umučení Krista mu byly jediným scénářem knihy Nového zákona. Přečteme-li si však ona čtyři evangelia zjistíme,
že
ani
v
jednom
z
nich,
není mučení
detailně popisováno, tak jako ve filmu. Určitou představu toho, jak by měl Ježíš, coby očekávaný mesiáš, vypadat a která
koresponduje
s
podobou
37
filmového
Ježíše
po
mučení,
můžeme
najít
v
knize
Starého
zákona.
V
knize
Izajášově
popisující právě příchod mesiáše se píše:
“Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.”
Iz 53,2
Inspiraci pro scénu mučení musel tak Mel Gibson čerpat jistě ještě někde jinde. Pro zjištění onoho zdroje inspirace nám může pomoci výrok hlavní postavy Ježíše Krista, herce Jima Caviezela, který k atmosféře natáčení řekl: “Našimi průvodci při natáčení byly relikvie svatých. Dvě relikvie Kristova kříže, ostatky sv. Františka z Assisi, sv. Marie Goretti, sv. Antonína
Paduánského
Emmerichové”9) hvězdu,
neboť
(zde Anna
a je
nakonec třeba
Kateřina
i
opravit
sv.
Anny
americkou
Emmerichová
Kateřiny filmovou
nebyla
svatořečena, ale “jen” blahoslavena, stalo se tak
zatím
3. října
2004 z úst papeže Jana Pavla Jana II.). A právě poslední jmenovaná, Anna Kateřina Emmerichová14, se se svou vizí Křížové cesty zřejmě velmi podílela na inspiraci a filmovém pojetí pašijového příběhu Mela Gibsona. 14
Anna Kateřina Emmerichová (narodila se 8. září 1774, zemřela 9. února 1824) byla dcerou chudého sedláka žijícího ve vesničce Flamske u Koesfeldu ve Vestfálsku. Její touhou bylo vstoupit do kláštera, což se jí podařilo až v 28 letech, kdy byla přijata k augustiniánkám v Agnetenbergu u Dülmenu. Její opravdovou řeholí se jí ale stane fyzické utrpení. Když jí bylo 33 let byla stigmatizována. Od této doby nepřijala až do své smrti žádnou potravu krom svatého přijímání. Mystická vidění, která prožívala, byla sepsána a po její smrti z nich byly sestaveny knihy o Životě a utrpení Kristově, o Životě nejsvětější
38
Proto aby mohl Mel Gibson tuto vizi, starou více než 200 let, převést
takto
naturalisticky
na
filmové
plátno
potřeboval
nutně žít v dnešní době. Onen drastický obraz umučení jistě neukazuje jen do minulosti, nýbrž upozorňuje především na dobu jeho vzniku a jeho největšího a nejžhavějšího problému, násilí. Prezentace násilí se stala určitým fenoménem doby, ve které
žijeme.
A
stejně
tak,
jako
interpretují
filmy
s
Ježíšovým příběhem svou dobu – v Pasoliniho filmu nalezneme levicovou, sociální angažovanou teologii osvobození počátku šedesátých hippies
let,
konce
Jezus
Christ
šedesátých
let,
Superstar Arcandův
odráží Ježíš
subkulturu v
Montrealu
kritiku církve a společnosti let osmdesátých, či kontroverzní Scorsesovo
Poslední
postmoderní
snahy
pokušení o
Krista,
dekonstrukci
které
je
tradičního
příkladem podání
–,
interpretuje Umučení Krista dobu naší a stává se tak jejím zrcadlem. Film Umučení Krista dostal “nálepku” nejkrvavější film v historii kinematografie. To, že byl takto označen, vyplývá
zřejmě
z
počtu
minut
ve
kterých
je
prezentováno
Kristovo bičování. Rozhodně si ale nemyslím, že by nám Mel Gibson svým filmem ukázal, co se násilí týče, něco nového.
Matky Páně, o Hořkém umučení Pána našeho Ježíše Krista, o Poznání svatých ostatků, o Svatém kněžství a Církvi, o Práci a utrpení ctihodných. Anna Kateřina Emmerichová v knize Hořké utrpení Pána našeho Ježíše Krista popisuje Ježíšovo mučení slovy: “ Cestou bili Pána pěstmi a provazy, ačkoliv šel docela dobrovolně, a se zběsilým v z t e k e m jej tahali ke sloupu…. Dva zuřivci s ďábelskou krvežíznivostí začali bičovat jeho svaté tělo odzdola vzhůru a seshora dolů. První důtky nebo metly zdály se být z bílého, tvrdého dřeva, možná že to byly svazky volských žil nebo svazky z tvrdých kožených řeménků…. Celé tělo Ježíšovo bylo hnědé, modré, rudé s naběhlými podlitinami, a svatá krev proudila na zem. Kristus se třásl a škubal sebou…. Teď přišli jiní dva katané a začali s čerstvými silami Ježíše bičovati. Měli nové, trnité pruty se suky a háčky. Jakmile začali mrskat, roztrhaly se a popraskaly všechny podlitiny, krev začala stříkat na všechny strany. Ruce katanů byly krví Kristovou cele zrudlé. Pán bědoval, škubal sebou, neboť trpěl hrozná muka… Oba další pacholci bili Ježíše důtkami. Byly to malé řetízky a řeménky, připevněné na krátkém železném držadle, na koncích měly železné háčky. Trhali jimi celé kousky masa a kůže ze žeber. Oh, kdo může popsat tento žalostný, strašný pohled.10)
39
Stačí se podívat na televizi, nebo si koupit denní tisk. Násilí
a
krev
jsou
divákovi
nabízeny
večer
co
večer
v
televizním zpravodajství. Pomyslnou nejvyšší metou se stala smrt
v
přímém
přenosu,
po
níž
následuje
reportáž
zoologické zahrady o narození roztomilých mláďat.
ze
Dnešní
filmy proto aby nebyly “nudné”, záměrně sahají po násilí a brutalitě.
Film
Umučení
Krista
tak
zkrátka
patří
svým
projevem do naší doby, a pokud se ve společnosti nedojde k určité změně, nebude to dlouho trvat a dočkáme se jiného filmu,
který
bude
ještě
více
krvavější
a
ještě
více
brutálnější.
V.6. Mel Gibson inovátor V.6.1. Obsazení Mel Gibson ve filmu Umučení Krista není originální pouze mírou
prezentovaného
násilí.
To,
odpovídá i katolickému (ve smyslu
že
je
Gibson
katolík,
- všeobecnému -) obsazení
filmu. Kristovu matku Marii ztvárnila rumunská herečka židovského původu Mala Morgensternová. Máří Magdalénu si zahrála italská filmová
hvězda
Monica
Belucci.
Roli
satana,
který
svádí
Krista, svěřil Gibson překvapivě ženě Rosalindě Calentano. Ve filmu je ale namluvena mužským hlasem. Židovského velekněze Kaifáše hraje italský herec Mattia Sbragia a Piláta Pontského bulharský herec Christo Šopov. Do hlavní role Ježíše Krista obsadil Mel Gibson jednoho z mála amerických herců, kteří se ve filmu vyskytují, Jima Caviezela.
40
Jim Caviezel je stejně jako režisér Mel Gibson silně věřící katolík.
Jimu
narozeniny,
Caviezel,
již
dříve
který odmítl
oslavil roli
během
Ježíše
natáčení Krista
33.
jak
v
divadelní hře, tak a i ve dvou televizních inscenací. Podle jeho slov čekal na plnohodnotné zpracování, a toho se dočkal právě v Gibsonově filmu. Říká: “Ještě nikdo takhle Ježíše neukázal
a
podle
mě Mel
ukazuje,
jak to
doopravdy
bylo.
Nepoužívá násilí pro násilí, nikdy to nebylo bez důvodu. Ten realismus bude asi mnohé šokovat, ale právě proto je ten film tak nesmírně silný.“11) Samotné natáčení se stalo pro herce opravdovým utrpením. Před samotným natáčením musel strávit 8 hodin v maskérně. Ačkoliv se film natáčel v poměrně teplé Itálii,
točily
se
některé
scény
v
zimě,
což
zapříčinilo
hercovo prochladnutí a zápal plic. Při scénách bičování byl dvakrát omylem zasáhnut důtky opatřenými kovovými hroty. Mel Gibson nechal Jima tahat 50 kilový kříž, který mu způsobil vykloubení
ramena.
A
při
jedné
scéně
udeřil
do
něho
a
asistenta režie dokonce blesk. To, že se jim nic nestalo, považuje Jim Caviezel za boží znamení. O své roli herec ještě řekl: “ Slyšel jsem boží hlas, který mne žádal, abych mu ustoupil
a
nechal
ho
hrát
místo
mne.
A
já
mu
opravdu
ustoupil. Nechtěl jsem, aby diváci viděli ve filmu mě, ale Krista.“12) Jako zajímavost lze uvést, že i sám režisér Mel Gibson si ve svém filmu zahrál. Zřejmě zcela úmyslně obsadil sám sebe do role římského vojáka, který přibíjí Krista na kříž15. 15
Zde ještě malou poznámku. Mel Gibson byl taky dost kritizován i za způsob, jakým nechal Krista ukřižovat. Týká se to hlavně hřebů, které jsou Kristovi vtloukány přímo do dlaní. Antropolog Joe Zias na adresu Gibsonovu říká: “ Gibson si nenastudoval ani příslovečné “Ukřižování pro začátečníky”.” 13) Těžko říci zda Mel Gibson tak učinil vědomě či nevědomě. Třeba šlo o určitý umělecký záměr. Podobně jako u českého sochaře Josefa Václava Myslbeka, který ačkoliv se sám přesvědčil, že takto ukřižované tělo se na kříži prostě neudrží (v Hlavově ústavu v Praze nechal ukžižovat zemřelého, který se mu následně utrhl), rozhodl
41
V.6.2. Satan
Další originální prvek který se ve filmu vyskytuje je postava satana. Jedná se o temnou postavu, která je po celý film Kristovým stínem. Je jakýmsi protějškem Kristovy matky Marie, která svého syna doprovází.
V.6.3. Retrospektiva
Hlavní linie filmu, křížová cesta, je prokládána záblesky z minulých událostí, zejména z Poslední večeře. Zakrvácenýma nohama
vojáka
učedníkům,
si
tak
svlékání
rozbalováním
Kristus
Krista
nekvašeného
připomene
po
chleba
křížem
při
umývání je
Poslední
nohou
prostřiženo večeři.
Když
Ježíš pod křížem upadne v blízkosti své matky, vybaví se Marii
kterak mu
krátkém
váhání
pomáhala i
nyní
vstát jde
jako
dodat
malému
svému
chlapci a
synu
sílu,
po pro
pokračování v cestě. Tyto záběry jsou velmi krátké, takže nenarušují spád příběhu.
V.6.4. Jazyky
Mnozí kritici ocenili to, že se ve filmu hovoří těmi jazyky, jaké
se v
Ježíše
době
ukřižování
Krista
užívaly.
Židé
( včetně
a jeho učedníků ) mluví aramejsky.
Jedná se o starý semitský jazyk blízký hebrejštině. Dnes jim hovoří jen malá skupina lidí v odlehlých částech Blízkého východu. Kdysi to byl jazyk velkých říší. Asi od roku 750 př.
nakonec své dílo Kristus na kříži, ztvárnit tradičně s hřeby právě skrz dlaň. Prý proto, aby mu trčející křečovité prsty nezkazily celkový kompoziční dojem.
42
Kr.
stala
se
aramejština
obchodníků
po
celém
oficiálním
Blízkém
východě.
jazykem Když
diplomatů
asyrští
a
vládní
úředníci krále Sancheríba přišli vyhrožovat Jeruzalému, lidé krále Chizkijáše je žádali, aby mluvili aramejsky.
Eljakím, Šebna a Jóach odpověděli nejvyššímu číšníkovi: “Mluv raději ke svým služebníkům aramejsky, vždyť rozumíme. Nemluv na nás judsky, aby to neslyšel lid, který je na hradbách.
Poté,
co
Alexandr
aramejština druhé
byla
místo.
Veliký v
přivedl
oficiálních
Zůstala
však
na
Iz 36,11
Blízký
záležitostech
společným
jazykem
východ
Řeky,
odsunuta v
na
rozlehlé
oblasti a Židé v Izraeli jí mluvili i v dobách Nového zákona. Římané (např. Pilát Pontský) mluví ve filmu starou latinou. Latinský
jazyk
náleží
do
skupiny
indoevropskývh
jazyků.
Původně se jím mluvilo v části území při dolním toku řeky Tiber. Na tomto území žil národ Latinců, z nichž nejvíce vynikli Římané. S výboji Římanů, kteří si v několika století podrobili téměř celý tehdy známý svět, rozšířil se latinský jazyk nejen po celé Itálii, nýbrž i po všech západních a částečně i východních krajích kolem Středozemního moře a na západě střední Evropy. Po celý středověk byla latina první řečí vzdělanců, církve, vědy a úředním jazykem států. Jak vyplývá latina byla jazykem úředním, ale ne v době Ježíše Krista. Úředním jazykem té doby byla řečtina, a to v podobě koiné (obecná řečtina). Je proto chybou představovat latinsky mluvícího Ježíše, stejně tak aramejsky mluvícího Piláta. Ten by totiž v té době rozhodně nevěnoval úsilí pro to, aby se naučil aramejský jazyk.
43
Původní vize Mela Gibsona byla, že nechá film namluvený pouze v těchto jazycích. Nakonec však byl film opatřen titulky.
Ve
Spojených státech se tak tento film stal nejnavštěvovanějším titulkovým filmem v dějinách kinematografie.
V.6.5. Symbolika Určitá síla filmu tkví i v symbolice, která je do filmu vložena. Divákovi bez teologického povědomí zůstává skrytá, ale
pro
toho,
které
určité
teologické
povědomí
má,
může
sloužit k určité motivaci, aby film shlédli ještě jednou. Hned
na začátku
filmu,
kdy se
Ježíš
modlí v
Getsemanské
zahradě, je sváděn Pokušitelem. Je to bezpohlavní bytost v černém hávu, která se pohybuje mezi lidmi. Vidí ji však pouze Ježíš. Pokušitel zde symbolizuje zlo. V Bibli má mnoho jmen. Bývá
nazýván
Satan
(protivník)
nebo
ďábel
(pomlouvač).
V
knize Zjevení bývá označen jako “drak” a “dávný had”.16
A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.
Zj
12,9
V následující scéně vyklouzne z těla Pokušitele had. Had tu představuje odvěkého protivníka člověka. Je to ten had, který v zahradě Edenu svedl Evu a který má být podle Starého zákona rozdrcen.
K
naplnění
Starého
zákona
dochází
právě
Getsemanské zahradě, kde Ježíš hada rozšlápne.
16
Viz.
Dufour – Léon Xavier. Slovník biblické teologie, s. 420
44
v
Mezi tebe a ženu Položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu Gn 3,15
a ty jemu rozdrtíš patu.
Když
Jidáš
Iškarióntský
zradí
Ježíše,
začne
mít
výčitky
svědomí. Začnou ho pronásledovat démoni. Svůj život končí oběšením se na poušti. Před tím slyší ve své hlavě bzukot much.
Jedním ze Satanových jmen je Belzebul – kníže démonů.
V semitských nářečích byl tento pojem chápán také jako “pán domu”. Hebrejské slovo “Belzebul” doslova znamená “Pán much”. Bzukot
much,
který
Jidáš
všude
slyšel
symbolizovalo
skutečnost, že do Jidáše vstoupil Satan.17 Když je Ježíš odváděn vojáky na místo, kde se má konat soud, pohlédne
na
nebe
a
vidí
jak,
se
nad
jeho
hlavou
vznáší
holubice. Holubi a hrdličky jsou nejdůležitější z ptáků, o nichž jsou zmínky v Bibli nejčastěji. Byla to právě hrdlička, která přinesla Noemu po potopě první zelenou ratolest. Ze všech
ptáků
dovoloval
Mojžíšův
zákon
obětovat
právě
jen
holoubata a hrdličky jako čisté. Holubice je symbolem míru a čistoty. Především je holubice symbolem Ducha svatého, třetí osoby Boží Trojice.18
Když
byl
Ježíš
pokřtěn,
hned
vystoupil
z
vody,
a
hle,
otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.
17 18
Mt 3,16
Viz Dufour – Léon Xavier. Slovník biblické teologie, s.421 Viz Dufor – Léon Xavier. Slovník biblické teologie, s. 89
45
Jak je Ježíšovo tělo týráno a začíná téct krev, vzpomene si Ježíš na chléb a víno, které sdílel se svými učedníky při velikonoční pokrmy.
večeři.
Beránka
Velikonoční
pečeného
na
večeře
ohni,
obsahuje
nekvašený
symbolické
chléb,
hořké
byliny. V určitých chvílích se postupně pily čtyři poháry vína. Ze tří
kusů nekvašeného chleba, který je
uložen ve
speciálním vaku, je vytažen jen jeden. Ten je rozlámán a účastnící hostiny
se
o
něj dělí.
Čtyři poháry
vína jsou
nazývány Pohár posvěcení, Pohár vysvobození, Pohár vykoupení a Pohár naděje. Velikonoční hostina se vztahuje k události, kdy byl izraelský národ vysvobozen z egyptského otroctví. Poslední večeří však Ježíš naznačil, že tyto tradiční prvky jsou symbolickým předobrazem hlubších duchovních skutečností. Prohlásil, že chléb je symbolem jeho těla, a pohár symbolem smlouvy zpečetěné jeho krví.
Ten
den
vám
bude
dnem
pamětním,
budete
jej
slavit
jako
svátost Hospodinovu. Budete jej po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení. Po sedm dní budete jíst nekvašené chleby.
Hned
prvního
dne
odstraníte
ze
svých
domů
kvas.
Každý, kdo by od prvního do sedmého dne jedl něco kvašeného, bude z Izraele vyobcován. Prvního dne budete mít bohoslužebné shromáždění. V těch dnech se nebude konat žádné dílo. Smíte si připravit jen to, co každý potřebuje k jídlu. Budete dbát na ustanovení o nekvašených chlebech, neboť právě toho dne jsem vyvedl vaše oddíly z egyptské země. Na tento den budete bedlivě
dbát.
pokolení.
To
je
provždy
Ex 12,14-17
46
platné
nařízení
pro
všechna
Když je Ježíšovo tělo na nádvoří paláce bičováno, objeví se v davu
opět
stařeckým
bytost
v
obličejem
černém a
hávu.
zlým
V
náručí
pohledem.
nese
Malé
dítě
dítě
se
zřejmě
představuje Antikrista. Antikrista který bude bojovat proti šíření Kristova království na zemi.19
…každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak,
je
to
duch
antikrista,
o
přijde, a který již nyní je na světě.
19
němž
jste
slyšeli,
1 J 4,3
Viz Dufour – Léon Xavier. Slovník biblické teologie, s. 423
47
že
VI. Závěr Převedení literárního textu do filmové podoby má vždy
svá
specifika.
Tam,
kde
si
autor
může
dovolit
mnohostránkové popisy krajiny či duševního rozpoložení hrdiny, musí být ve filmu vše jasné během několika záběrů. Ještě výraznější je to u každého filmu, který čerpá své myšlenkové a vizuální zázemí z evangelijního textu. Přesto, jak je vidět, je tento úkol pro režiséry stále aktuální výzvou. Touto prací jsem chtěl ukázat, jak se tohoto úkolu - této výzvy zhostil americký režisér Mel Gibson. Zda se film - Umučení Krista zařadí mezi ty zásadní ježíšovské filmy, ukáže až čas. Nyní si myslím, že tento film provázelo více „poprasku“ než bylo nutné a než si opravdu zasloužil. Přesto je tento film určitým zrcadlem naší doby a jako na takový se bude na něj v budoucnu nahlížet. Těžko říci, kam se bude filmové zpracování pašijového příběhu vyvíjet. Zda příští tvůrci budou chtít ukázat ještě více krve a více násilí nebo zda trochu „couvnou“ a zaměří se spíše na určité
duchovní
poslání.
Troufám
si
říci,
že
se
dalšího
zpracování dočkáme tak za 15 let, a že příští zpracování, díky současnému trendu, bude v 3D formátu. Nedávno jsem v rádiu slyšel, že kdesi ve Švýcarsku se snaží o to, aby se prožitek filmového diváka rozšířil o čichový vjem. Divák tak má během projekce ucítit takové prostředí, které vnímá i hlavní filmový hrdina. Pokud by toto mělo platit i u pašijového filmu typu Umučení Krista, máme se na co „těšit“. Uvidíme!
48
VII. Resumé
Diese
Arbeit
handelt
von
Passinsvorgang,
von
amerikanischen
Schöpfer
beschaftigt Theater
und
Entwicklung
dem
der
lezten
Film:
Passion
Mel
Gibson.
Bearbeitung Christus, Der
vor
erste
des den Teil
mit der Bearbeitung des Passoinsvorganges in im von
Film
allgemeine.
den
Dann
Liturgischen
wird
hier
der
Drama
bis
zu
Dramatisierung im Theater und Film. Der zweite Teil handelt von
den
letzten
Film
Passion Christus.
Es ist
uber
Mel
Gibson und seine Beziehung zur Bibel Vorganges, uber seine Imspiration, Inovation, aber auch ube seine Fehler, die man in dem Film finden kann.
49
VIII. Citace
1) Brockett G. Oscar. Dějiny divadla, s. 17 2) Brockett G. Oscar. Dějiny divadla, s.105 3) Brockett G. Oscar. Dějiny divadla, s. 118 4) Brockett G. Oscar. Dějiny divadla, s.146 5) Brockett G. Oscar. Dějiny divadla, s. 112 6) Porsch Felix. Mnoho hlasů jedna víra, s. 75 7) Halík Tomáš. www.halík.cz/main.phtn 8) Rozhovor s P. Di. Noiou na: www.unavoce.cz/rozmach/pasije.htm 9) Semerád Tomáš. časopis Cinema. 2004, ročník XIV., číslo II., str. 37 10) Emmerichová K.A.. Hořké utrpení Pána našeho Ježíše Krista, s. 149 – 153 11) rozhovor s Jimem Caviezelem na: www.kostelik.cz/74.php.htm 12) rozhovor s Jimem Caviezelem na: www.kostelik.cz/74.php.htm 13) Kasal Pavel. filmový časopis Premiera. 2004, ročník IV., číslo II., s. 64
50
IX. Použitá literatura Knihy: 1) Adam,
Adolf.
Liturgický
Přel.
rok:
Lucie
Kolářová
historický
vývoj
a
Václav
a
současná
Konzal. praxe.
1.vyd.Český Těšín: Vyšehrad, 1998. 186s. ISBN 80-7021269-1 2) Adam,
Adolf.
Liturgika:
Přel.
Václav
křesťanská
Konzal
bohoslužba
a a
Pavel
Kouba.
její
vývoj.
1.vyd.Český Těšín: Vyšehrad, 2001. 472s. ISBN 80-7021420-1 3) Bible, Ekumenický překlad. 10.vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1995.275s. ISBN 80-85810-07 4) Bible, Kralický překlad. Praha: Ekumenická rada církví v ČSR v Praze, 1984 5) Encyklopedie
Bible.
přel.
Jiří
Síbrt.
1.vyd.
Praha:Knižní klub, 1997. 352s. ISBN 80-7176-513-9 6) Brockett G. Oscar. Přel. Milan Lukeš. Dějiny divadla. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-364-9 7) Brown E. Raymond. Přel. Jan a Vladimír Roskovcovi. Ježíš v
pohledu
Nového
zákona.
1.vyd.
Havlíčkův
Brod:
Vyšehrad, 1998. 264s. ISBN 80-7021-228-4 8) Dofour – Léon Xavier. Přel. Petr Kolář. Slovník biblické teologie. 2.vyd. Český Těšín: Academia, 2003. ISBN 80200-1127-7 9) Emmerichová Pána
našeho
K.
A..
Ježíše
překl.
Jan
Krista.
1993. 280s. ISBN 80-85617-07-2
51
Dokulil.
2.vyd.Jota
Hořké a
Arca
umučení JiMfa,
10)Fikejz Miloš. Slovník zahraničních filmových herců konce XX.
stol.:
A-K.
1.vyd.
Praha:
Volvox
Překl.
Bedřich
Globator,
2002.
ISBN 80-7207-487-3 11)Franzen
August.
dějiny.
Smékal.
Malé
církevní
2.vyd. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-119-9
12)Hostomská Anna. Průvodce operní tvorbou. 8.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda-Libertas, 1993. ISBN 80-205-0344 13)Kronika lidstva. 1.vyd. Praha: Fortuna Print, 1994. ISBN 80-85873-19-2 14)Kunetka
František.
Kostelní
Vydří:
Úvod
do
liturhie
Karmelitánské
svátostí.
nakladatelství
1.vyd. s.r.o..
2001. ISBN 80-7192-618-3 15)Novotný
Jiří.
Světlo
ikon.
1.vyd.
Kyjov:
Refugium
Velehrad-Roma s.r.o.. 1997. ISBN 80-86045-14-5 16)Pašije aneb Thearum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení
Pána
našeho
Ježíše
Krista.
1.vyd.
Praha:
Národní divadlo. 1998. Isbn 80-85921-88-X 17)Pokorný
Petr.
Literární
a
teologický
úvod
do
Nového
zákona. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4 18)Pesch
Felix.
Přel.
Jaroslav
Elšák.
Mnoho
hlasů
jedna
víra. 1.vyd. Praha: Zvon, 1993. ISBN 80-7113-077-X 19)Schubert tradiční
Kurt.
Přel.
židovské
Jindřich
literatury.
Slabý. 1.vyd.
Ježíš
ve
světle
Jihlava:Vyšehrad,
2003. ISBN 80-7021-591-7 20)Struppe
Ursula,
Kirchschläger
Walter.
Přel.
Zbyněk
Kočvar. Jak porozumět Bibli. 1.vyd. Jihlava: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-334-5 21)Souček
B.
J..
Utrpení
Páně
podle
evangelií.
1.vyd.
Praha: Kalich, 1983. 22)Špuna Pavel. Kultura českého středověku. 1.vyd. Praha: Podeon, 1987. ISBN 01-507-87
52
Internetové stránky: www.halik.cz/clanky/evangeliu_krvavy_roman.php www.cinema.burda.cz/new/?page www.starokatolici.cz/comunio.php3 www.kinoostrov.cz/archiv/062004 www.kostelik.cz/74.php.htm www.svetlo.cz/php.htm www.unavoce.cz/rozmach/pasije.htm www.sdn.cz/sdn-htm/odjinud/hudba_v_liturgii.htm www.getsemany.cz www.iliteratura.cz/clanek
časopisy: Cinema. rok 2004, ročník XIV. číslo II. Filmový časopis Premiere. Rok 2004, ročník IV. Číslo II.
53
