PAŠER ÁK SNŮ DANIEL KRHUT
á
,
PAŠER ÁK SNŮ — Daniel Krhut —
DANIEL KRHUT Pašerák snů
PAŠER ÁK SNŮ — Daniel Krhut —
Brno 2012
© Daniel Krhut, 2012 Illustration © Petr Ház, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání)
isbn 978-80-7294-761-4 (Formát pdf) isbn 978-80-7294-762-1 (Formát ePub) isbn 978-80-7294-763-8 (Formát pdf pro čtečky) isbn 978-80-7294-764-5 (Formát MobiPocket)
Nebudu na tomto obvyklém místě psát, že místa, osoby a události popisované na následujících stranách jsou smyšlené, protože to není pravda. Jsou však použity v beletristickém kontextu a postava vypravěče, stejně jako jiné postavy, je více nebo méně deformovaným obrazem skutečnosti.
Pašerák snů
Edymu R.
„Zjistil jsem, že to, po čem jsem toužil celý život, nebylo žít — nazývá-li se to, co dělají jiní, žití —, ale vyslovit se. Uvědomil jsem si, že nemám sebemenší zájem o život, ale pouze o to, co dělám v této chvíli, o jakousi analogii života, která je i jeho součástí a zároveň jej přesahuje. To, co je pravdivé, mě takřka vůbec nezajímá, stejně jako to, co je skutečné; zajímá mě pouze to, co existuje podle mých představ, to, co jsem v sobě den co den dusil, abych mohl žít. Jestli umřu dnes, nebo zítra, mě nezajímá a nikdy nezajímalo, ale že ještě dneska, po letech úsilí, nemohu říct, co si myslím a cítím — a to mě zneklidňuje a trápí. Vidím, jak se za tím přízrakem ženu od dětství a nic mě netěší a netoužím po ničem než po této moci a schopnosti. Všechno ostatní je lež — všechno, co jsem kdy vykonal nebo řekl a co se týkalo něčeho jiného. A taková je v podstatě většina mého života…“ — Henry Miller: Obratník Kozoroha —
Do you know we exist? Have you forgotten the keys To the kingdom Have you been born yet & Are you alive? Let’s reinvent the gods, all the myths of the ages Celebrate symbols from deep elder forests (have you forgotten the lessons of the ancient war) We need great golden copulations Fathers are cackling in trees of the forests Our mother is dead in the sea… — Jim Morrison: An American Prayer —
pracovní pohovor
Něco vám řeknu. Ty žvásty o přecpaným pracovním trhu pro absolventy bez praxe jsou nesmysl. Mohl jsem mít práci. A dobře placenou práci. Ale vykašlal jsem se na to. Začalo to s tou ženskou v hotelu Marriott v Celní ulici. Měl jsem zájem o místo v takzvaným etro servisu. To znamená, že sedíte osm hodin na prdeli v call centru, zřejmě dole v nějakým sklepení nebo v suterénu pod hotelem, hlavně ne na očích hostům, a přijímáte hovory pracháčů. Nějakej tlusťoch v dvacátým poschodí chce vědět, jestli venku prší. Leží v posteli, čte si noviny, snídá kaviár, a nemůže najít rubriku s počasím a nechce se zvednout a jít k oknu a podívat se ven, tak vám zavolá. Vy jako součást služby, která dává informace těmhle hovadům, mu musíte odpovědět nejpozději do pěti vteřin. Nebo chtějí nahoru poslat pozdní snídani, druhej oběd, navoněnou pokojskou s černýma podvazkama, co se při stlaní postelí předklání tak, že si při pohledu na její zadek vzpomenou na tu pootevřenou ústřici, co měli k snídani. Nebo chtějí vědět, jestli nepadla vláda v Americe, v jaké to jsou vlastně zemi, jak se sem dostali, chtějí vědět, jestli jsou Češi zlí, černí, žlutí, jestli přišli Slované skutečně z Asie, chtějí vědět, kde je Karlův most, chtějí vědět, kdy letí nejbližší letadlo do Ženevy, chtějí vědět, jestli je Ženeva v Evropě, chtějí všechno. A vy jim dáváte odpovědi nebo voláte obratem poslíčky, pokojský, kurvy, řidi če limuzín, poskoky, kuchaře, a posíláte je nahoru, aby se jim klaněli, ženy tak, že jim vypadnou ňadra z uniformních kostýmků. To je práce v takzvaným etro servisu a já přicházel na pohovor k šéfce náborovýho oddělení. Pětihvězdičkovej hotel. Čekal jsem 13
v recepci. A necítil se dobře. To ráno jsem vynechal snídani a byl jsem trochu unavenej. Když mě manažerka, mladá energická žena okolo třiceti, zavedla do své kanceláře, věděl jsem, že si nebudeme rozumět. Nelíbil se jí výraz v mým obličeji, pomačkaná košile, mírně rozcuchaný vlasy, nelíbily se jí moje oči prahnoucí po svobodě, po tom dostat se z tohodle labyrintu, oči, co hořely pomstou a anarchií, mýma snama, tužbama, tím rozpáleným peklem plným nápadů a zloby uvězněné uvnitř mé duše. Nebyl jsem přijat. Podali jsme si na konci pohovoru ruce a pak dodala: „Snad jen práce v hale. Máme tu pár hotelových detektivů. Můžete být jeden z nich.“ „Co to obnáší?“ „První tři měsíce budete stát dvanáct hodin denně v hale nehybně jako socha, a kdyby se uvnitř objevila banda pasáků a kurev, zavoláte vysílačkou ostrahu a vyhodíte je.“ „Jak často sem ti lidé chodí?“ „Naposledy to bylo před útokem na World Trade Center v New Yorku.“ „Myslíte, že to má nějakou spojitost?“ „Ne.“ „Hm.“ „Po třech měsících vás přeřadíme na polovinu pracovní doby, to znamená na šest hodin, do centrály a budete sledovat obrazovky, které snímají halu. Na druhých šest hodin si zase půjdete stoupnout do haly.“ „Kolik za to dostanu?“ „Osmdesát korun netto na hodinu.“ „Beru to všema jedenadvaceti. Teď mě omluvte, jdu se ven vyzvracet a uvidíme se v příštím životě.“ Tenhle pohovor byl přelomovej. Dny po něm už nebyly jako před ním. Dokonce i moje aktivita a nadšení v oblasti shánění bytu polevily. A teď jsem znovu seděl v jedné z těch dalších naleštěných blýskajících se místností určených pro přijímací pohovory. Všechny ty pro14
story byly ve všech firmách stejný. Se stejnýma bílýma zdma, se stejnýma stolama, průhlednou skleněnou deskou, se stejným věšákem v rohu, se stejnou puťkou, co se objevila ve dveřích s formulářem v ruce. Většinou to byla mladá holka s titulem Bc., pokaždý se stejným rozpačitým úsměvem začátečnic, s hláskem polámanýho klarinetu znásilňovanýho každej den od osmi do pěti tímhle nadnárodním gigantem. Společností s jedním z dalších tisíců headquaters roztroušených po celým světě, s těma stejnýma elegantníma, ale sterilníma chodbama, nábytkem, kávovary, kávou, zaměstnanci v sakách a kostýmech vonícími po bezvýrazných parfémech a lacích na vlasy, jaký si vyberou jen tyhlety lidi z oblasti byznysu, financí a marketingu. Ti nejnudnější a nejšedivější patroni na světě. „Jmenuju se Bc. Hana Hakerová a mám na starosti váš pohovor, pane Remody.“ Bylo jí tak třiadvacet. Byla Bc. Byla pozitivní. Musím být taky pozitivní. Pracovitý, flexibilní, toužící po školeních, kurzech, rozvíjení svých schopností, chci se naučit psát všema deseti, chci chcát bez toho, abych si ho přidržoval, a měl volný ruce na papíry z burzy, a přitom musím být loajální, energický, do úmoru pracující, chci hrát squash se svým šéfem, chci mu lézt do zadku a být jako on. Musím prostě upsat svou duši kapitalismu. Musím vydělat prachy. Musím se stát jedním z těch pěšáků milionových armád byznysmenů, pracovníků marketingových oddělení, finančních oddělení, reklamačních oddělení a kdovíjakých oddělení. Navlíct si oblekový kalhoty, ne moc výrazný, sako a nějakou kravatu, co moc nepobuřuje a není dražší než ta šéfova, a zapsat si za uši pravidla svých zaměstnavatelů, který jim nařizujou jejich šéfové a těm zase ti jejich a dál a dál, až to skončí u těch nejvyšších obtloustlých hajzlů, co si vozí prdele v Bruselu nebo v New Yorku v mercedesech a šňupají koks nebo kouří pravý havanský doutníky a válí se v Karibiku, kde pijou stokrát destilovanej rum, co chutná jako koňak, a masírujou je snědý kočičky, co berou tisíc babek za bleskovej blow job, 15
a tihleti hoši se tomu možná smějou, protože já nevěřím, že oni tomu věří. Tihleti páprdové nahoře tu faleš přece musejí cítit a vidět to absurdní šílenství a smát se tomu, když si představí pracující armá dy svých poddaných. Když sledujou vnitřním zrakem z teras svých plážových vil davy těch zblblých sekretářek, řadových pracovníků, středoškoláků, vysokoškoláků, vedoucích oddělení, vedoucích vedoucích oddělení, zástupců vedoucích poboček, vedoucích poboček v každé zemi, ředitelství poboček v každé části Evropy. A na těhle postech už přece musejí úsměvy pracháčů prozrazovat radost ze hry. Drobný, téměř neznatelný úsměvy, který zachytí jen poskoci, kteří těm tlusťochům v sakách od Armaniho otevírají zadní dveře od limuzíny, ty úsměvy, co říkají, všechny vás tahám za nos, jeden velkej americkej i evropskej sen je jen jedno podělaný otroctví a já jsem otrokář. Nebo jsou snad i ti hlavouni součástí toho soukolí? Hřídele vyžraný francouzskýma hlemýžděma, důležitý tikající strojky s pěstěnýma nehtama, obrovský budíky oblečený ve smokinzích, ale přesto chladnej tupej kov, co jen jede a jede a neví proč? Uvědomil jsem si, že zírám na Bc. a ještě jsem jí neodpověděl na pozdrav. Pohotově jsem vstal a podal jí ruku. Sedl jsem si až po ní, vymáčkl ze sebe z posledních sil americkej úsměv a ona se zadívala do mýho životopisu. „Pracoval jste v Belfastu, hm? V pohostinství. Můžu se zeptat, jak jste se k té práci dostal?“ usmála se na mě a já v jejích těkajících koutcích úst rozeznal mírný podezření. Rozvalil jsem se na židli, přejel jsem si rukou po hladce oholené tváři a začal vyprávět. To jediný, co jsem opravdu uměl. Podal jsem jí to takhle: Cestoval jsem. Jen tak nalehko. Sebral jsem se a flákal se po Evropě a v jednom baru jsem narazil na nějakýho chlápka a on mi koupil pivo a nabídl práci a tak dál. A samovolně jsem přešel k jihu Francie, u které jsem měl ve svým cv poznámku, že jsem tam vedl plážovej klub. Další výmysl. A rozpovídal jsem se a šlo mi to. A slečna Hakerová, Makerová nebo Hankerová, nebo jak se jmenovala, mrkala a zírala a já čím dál tím víc věděl, že ji mám na lopatkách a že stačí správná intonace, pár 16
gest, který navodí tu odvěkou touhu žít ve světě knih a filmů, v tom světě lehkých žánrů, kde zásadně zapalujete ženám cigarety na jedno škrtnutí zápalky a taxíky zastavujou kdekoliv na jedno mávnutí a sarkastický hlášky nikdy nevyznějí do prázdna a trapně a dým z cigaret je mysticky namodralej, a ne čirej. A jí se to líbilo, protože kdo by chtěl žít ve světě sraček, jako žije ona, oblíkat se do nudnýho kostýmu od nějakýho Němce, kterej viděl ženskou figuru snad jen jednou, když jako malej zahlídl koupat se svoji stokilovou matku, ve světě, kde má pevnou pracovní dobu a třeba dva roky se s nikým nepomilovala, v životě, kde dosáhne prvního povýšení za osm let a bude z toho mít dětinskou radost. „Jaké pozitivní vlastnosti byste řekl, že máte?“ vyrušila mě Bc. Zadíval jsem se do jejího neúnavně nebo možná v hloubi unaveně — ale to by to moc dobře skrývala — smějícího se rozjasněnýho a pokud možno pozitivně zářícího obličeje. V tu chvíli se pracovní pohovor začal bortit. V uších mně pořád zněly ty žvásty, požadavky firem, který jsem našel v inzerátech na internetu a v novinách, ty kecy, co pořád dokola omílali lidi, kteří vedli pracovní pohovory. Jako jejich pracovníkovi vám hlavně nesmí být cítit z pusy, musíte mít pevně uvázanou kravatu, být flexibilní, pracovití, odhodlaní, mladí, musíte odsunout přemýšlení nad smyslem vašeho života až do doby, než budete mít na kontě milion, protože každej ho můžeme mít, proto to ostatně všichni děláme, ne? Jenže to už vám tímhle tempem bude tak kolem třiceti a řeknete si, že milion je málo, že to chce ještě aspoň půl milionu, ale dolarů, a až ho budete mít, tak vám bude padesát a až potom se budete moct vrátit k tomu přemýšlení o vašem životě, kterej jste uložili k ledu v těch čtyřiadvaceti, když jste se jako já usmívali na Bc. Hakšenovou, a zjistíte, že jste pořád mentálně a duchovně na úrovni těch čtyřiadvaceti a že jste se neposunuli ve svým skutečným vývoji ani o píď. Jste nic, manažeři, spoluvlastníci obchodních center, firem, koncernů, vládci světa. Můžete si vzít svý prachy a jet do Belize, protože jste o tom tenkrát v mládí snili. Ale bolí vás klouby, potřebujete zásadně hotel, 17
kde v pokoji na tácech leží jen předem omytý ovoce, potřebujete průvodce, protože netrefíte z pláže do centra města, potřebujete odvahu na to jít se vymočit do normálního baru přes ulici a vzdálit se od vašeho bodyguarda a řidiče, cítíte se unavení, staří, upracovaní. Máte svý peníze, víte vše o burze a cenných papírech, o ropě a o cenách zlata a stříbra a kdy nakupovat a kdy prodávat akcie, ale nemáte ani šajn, jak se zachovat, když balíte ženskou nebo když se s váma dá do řeči nějakej týpek v baru španělsky, protože jazykem byznysu je zásadně angličtina, nevíte nic o skutečným životě, o vůních jídel, o zpěvu papoušků, o barvách nebe, o podnebích všech zemí na světě, o zážitcích, nevíte nic o skutečné nefalšované svobodě, která vám přináší štěstí. Ale naštěstí nejste sami. Jistě, máte děti. Matně si vzpomínáte na rozpad vašeho manželství, kdeže jsou vaše děti… Jo, syn se udrogoval, nechtěl jít ve vašich šlépějích, chtěl být rockovou hvězdou, dostal svý konto a sporťák, nic z něj nakonec nezbylo, jen mastnej flek. Zato dcera vám dělá radost. Žije v Americe a podniká a zavolá vám vždycky o Vánocích a na narozeniny. „Pane Remody? Jste tu? Klepy, klep?“ ozvala se Bc. Podíval jsem se z okna. Došla mně definitivně šťáva. Aniž bych se na ni podíval, řekl jsem jí, co chtěla slyšet, že jsem flexibiliní, schopnej se učit, rychle se rozhodovat, přizpůsobit se dobře a rychle v dané situaci atd. Žvásty „A kdyby vám, řekněme…“ Křečovitost v jejím hlase mě přinutila navázat s ní znovu oční konakt. Zvedl jsem obočí a poslouchal, co z ní vyleze: „…A naopak kdyby vám, řekněme, ta zlatá rybka, jak se říká,“ hloupě se pousmála, „mohla něco splnit… něco, co vám schází. Co by to bylo?“ Sdělil jsem jí chladnokrevně, že jsem se sebou nespokojenej, protože se plynule domluvím jen jedním jazykem — ang licky — a francouzština a španělština u mě není na dobré úrovni, a že vzhledem ke mýmu věku je to známka lenosti a nedostatečné vůle. „Nic jiného?“ Přemýšlel jsem a po minutě ticha jsem se pousmál. 18
„To vypadá, jako bych byl bez chyb, ale nic mě nenapadá…“ Co jsem jí měl říct? Že se občas válím ještě v poledne ožralej v posteli a je mně na zvracení z celýho světa? Měl jsem jí říct, že chci jen ty prachy, ale nebude mě bavit ta práce, kterou mně nabízí, že jsem možná trochu, trochu víc nepraktickej, že jsem jen snílek, že jediný, co skutečně umím, je snít a snít do vyčerpání duše, do kolapsu smyslů a tlukotu srdce? Že jsem podělanej idealista, co žije permanentně v říši snů a vrací se po večerech smutně a zkroušeně do Reality žít svůj skutečnej život? Měl jsem jí říct, že se mnou nemá ztrácet čas, že nemám nejmenší šanci obstát v tomhle džobu a jim podobným, a i když jsem si to nechtěl přiznat, že bych určitě první den na pracovišti u počítače před těma podělanýma tabulkama Excel, který jsem nikdy neovládal, ale lhal, že jo, že bych se tam zřejmě přistihl s placatkou, jak z ní usrká vám dobrou tequilu a myslím na Mexiko, nebo si dal nohy na stůl a vychutnával si kávu, jako by to byla pravá kolumbijská a já byl zrovna v Bogotě, že bych se přitom díval na nebe venku, a kdyby šel okolo šéf, tak bych ho poslal do prdele a šel se procházet na Malou Stranu, kde svítí slunce nejsladčeji, a cítil bych se šťastnej? To asi ne. Musel jsem hrát tu jejich hru. Protože jsem chtěl žít v Praze, potřeboval jsem si pronajmout byt, a tím pádem sehnat prachy, a ty jsem si mohl vydělat jen v práci. A proto tady sedíme a smějeme se na sebe s Bc. jako dva idioti. Je to už hodina, co tady jsem, a ona se probírá mým životopisem, vyptává se mě, dělá svou práci svědomitě, úmorně poctivě, zaměřuje se na detaily, čte každej podělanej řádek toho žvástu, co jsem sesmolil, a chce slyšet, co jí říkám. Jsme jak dva blázni. Ještě tak namontovat kameru do rohu a Ionesco a Beckett se můžou jít s tou svou slabotinou vycpat. Ale divadlo ještě není u konce. Chce si ověřit mou angličtinu. „Můžeme tedy zkusit trochu mluvit anglicky, pane Remody?“ „Yeah. We can try. Just go ahead. Come on… Ask me whatever you would like, miss Hačenová,“ vypálil jsem na ni, ať to máme z krku. Chytla se mé nadhozené fráze a začala jako školačka v 1. A slabikovat: „I… would… like… to… a… ask you, Mis… Mister Remody…“ 19
Představil jsem si ji v růžových šatičkách v třetí třídě základní školy. Pak v prvním ročníku gymnázia, pak při maturitě. Pak jsem si představoval, že s ní souložím. Ale to nešlo. Ten její hlásek mě iritoval. „Mr. Remody, which benefits are you expecting from our company?“ Už jsem to nedokázal předstírat. Zájem, prostě nic… Ten večer jsem jel starým dobrým eurocity domů a stříknul jsem se jako obvykle při návratu do Brna, v jídelním voze. Nějakej chlápek v saku a s hedvábnou kravatou o pár stolů dál naproti mně si objednával jednu třetinku Budvaru za druhou. Číšník k němu vždycky přišel a zeptal se ho zdvořile, jestli má ještě nějaké přání. A ten chlápek pokaždý s napjatým výrazem v obličeji, se zavřeným diplomatickým kufříkem na stole před sebou tiše řekl: „Ještě… jednou.“ Takhle se to opakovalo v pětiminutových intervalech asi sedmnáctkrát. Pak konečně napjatej výraz v mužově tváři trochu roztál a interval se prodloužil na patnáct minut, ale přesto jsem v tom obličeji cítil pořád starosti a strach. Byl to možná jeden z mnoha obchodníků, vypadal na to. Rozhodně to nebyl profesor estetiky, absolvent svobodných umění ani malíř na výletě do Vídně. Bylo vidět, že je zavalenej prací a jezdí z jedné evropské metropole do druhé. Konto se nabaluje, nemá ani čas se podívat, kolik tam už je. Já jsem na svým měl jako obvykle zarovnanou částku. Dva tisíce, v mínusu, samozřejmě. Standardní povolenej debet pro začínající spisovatele s jednou knihou, co ještě nešla ani do tisku. Za poslední dvě kila jsem si dopřával třetinky Budvaru, jednu za padesát korun. Pražce pod kolama vagónu rytmicky cvakaly, stolek a židle se svým kolíbáním monotónně přizpůsobovaly pohybu vlaku. Ruce jsem měl položený na měkkým ubrusu kousek od malé lampičky, která ve mně evokovala příchuť třicátých let, starých dobrých časů. Pivo začínalo konečně zabírat. Sledoval jsem chlápka a bylo mně ho trochu líto. Vypadal, že má opravdu starosti. Možná neměl, možná to vše zkreslila jen moje fantazie. Třeba byl zazobanej a šťastnej. Ať to bylo jakkoliv, byla to jeho volba. Lidi nejsou stejní. Někdo může být prázdnej bohatej byznysmen a být šťastnej. Někdo jako já ne. A o to šlo. 20
Vybrat si. Každej má možnost volby. Jde jen o to, že když si vyberete špatně, nesmíte se nenechat vyvést z míry a nežvanit, že vám nepřálo štěstí. Každej, úplně každej se může právě teď sebrat, dát dohromady pár tisíc a odletět na druhej konec světa a zkusit tam štěstí. A všechno ostatní jsou zbabělý kecy a výmluvy. Já jsem zatím zkoušel štěstí tady. Praha nevyšla. Tak jsem se vrátil do Brna. — Brno, listopad 2007 —
21
v pasti
Byl to pocit, jako by mě přejela lokomotiva. Následoval měsíc v zlomyslným unaveným ukoptěným maloměstě, v provinční díře středověkých splašků. Zůstal jsem jen sám se sebou. Se svýma pochybnostma, nejistotou a prázdnotou větší než Big Ben. Dával jsem si každej večer v temným baru dvojitou Bushmills s tím začínajícím druhořadým pisálkem, co bude možná za půl století i druhořadým spisovatelem. Probouzel jsem se po poledni s opuchlýma tvářema a sledoval čas, jak se pomalu plíží kolem mě. Seděl jsem na kraji postele, oblíkal se a začínal pít bezednou sklenici prázdnoty, až jsem se propil na zastávku tramvaje, kde jsem čekával v pozdních odpoledních jako celej život, na co vlastně? Často jsem sledoval nebe. Obloha vypadala jako obrovskej hadr, kterej někdo použil při opravě starýho auta, z něhož vytekl všechen olej a benzín a který se pokoušelo marně ujet z tohohle města. Prázdnota valící se jako mračna yperitu obalovala vše kolem mě. Sledoval jsem lidi jdoucí po ulicích a snažil se najít v jejich tvářích nějakou odpověď na to, co se mně stalo, ale jejich obličeje, oči, celý postavy se ztrácely v mlžným vzduchoprázdnu. Jejich duše se před mýma očima ukládaly do sarkofágů nicoty a chystaly se usnout na věky. Řval jsem na ně, abych je zachránil, ale byl jsem pro ně jen duchem, co uvízl mezi nebem a peklem na zemi. Překračovali mý ležící tělo s polámanýma končetinama. Celý zástupy, davy šlapaly po mým obličeji. Hlavou mně proudilo procesí myšlenek, nekonečný průvody chechtajících se konotátů a denotátů: pošklebovaly se mně, jako se malý děti vysmívají chlapci, kterej je nucenej chodit do konce 23
života o berlích: tužce a papíru. Ty posměšky se postupně skládaly do jasných a soudcovsky chladných, přísně formulovaných vět: „Jsi jen blázen, co se stal nevyléčitelně závislej na psaní a má tu drzost tvořit knihy bez ohledu na vydavatele a čtenáře! Jsi pomatenec, co se tím chce jednou živit! Jsi bohém, co se poflakuje po kavárnách a čte romány a snaží se žít jako jejich hrdinové, zatímco všichni okolo myslí na svoji budoucnost a skutečnej svět! Jsi jen černým pasažérem ve vlaku ženoucím se za vidinama a fatamorgánama svýho vnitřního vesmíru a začíná ti docházet palivo světelnou rychlostí! Jsi zpátky v Brně, kde jsi v dobách, kdy ještě tvý naleštěný polobotky nerozežíraly krysy v almaře, tančil svůj valčík modrých nocí uprostřed ztichlých, přihlížejících ulic, ale teď už nemáš nohy! Kodaň se Stockholmem jsou už jen tuny dusivýho prachu času, kterej zasypal tyhle města po vrcholky věží a kostelů, ve chvíli, kdy jsi nastoupil do letadla! Jsi zpátky v zemi mrdálistů fikce a podělaných zápletek! Jsi zase ten směšnej břídil, co si vypisuje věty z životopisů a knih spisovatelů, a chceš být pozorovatelem, tichým bystrým chlápkem, kterej je u všeho, co se děje, ale dává si pozor, aby se nedostal do ohniska sporů, rozhovorů, konverzací, aby mohl zaznamenávat, sledovat, mít všechno na dlani z toho správnýho pahorku, tak akorát blízko a tak akorát daleko, ale místo toho ses urval ze řetězu a skočils do centra dění! Chyba s velkým Chá! Našel jsi jen zklamání! Otvírat sobě a lidem lebky otvírákem na konzervy a dívat se, co mají uvnitř, se nevyplácí! Je to jako pohled do žumpy! Je lepší o tom snít, dokreslovat si to podle svýho, přibarvovat si je i sebe! Balancovat na hraně pravdy, ne ji objevovat za každou cenu! Jsi posedlej pravdou, která je neuvěřitelně nudná a úmorná jako pomalu se plazící infekční hlen!“ Poslouchal jsem tyhle žvásty uvnitř hlavy a otvíral po večerech lahve vína u televize, zatímco dole v přízemí seděla na gauči moje matka a já si nebyl jistej, jestli existuje. Moje vlastní matka. Bloudil jsem sám po nocích ulicema města, který kdysi bývalo mým domovem, a sledoval ve výkladních skříních zastaváren svůj život, co mi seděl na rameni. Odnášel jsem si ho domů, stavěl ho 24
na parapet okna a díval se na něj až do rána a přitom se škrábal na pytli. Občas jsem si uprdnul, zívnul, napil se ze skleničky vína a díval se dál do jeho imbecilního výrazu rozesmátýho uslintanýho idiota. Protáčely se mu panenky, sliny mu nechutně tekly z koutku úst, snažil se mně něco sdělit. Byl a je to ubohej idiot a říkal mně to, co už dávno vím, že prý není dějovej. Není v něm dějovost. Utišil jsem ho, přebalil jeho zasraný pleny, dal mu nažrat z vyleštěné misky, ale ten usoplenec se pořád zmítal a chrčivě slintal, chrchlal pořád dokola to samý, co už vím. To, co bylo, je a bude napsaný neviditelným inkoustem všude kolem mě. „Kde je děj teď?“ ptal jsem se sám sebe v pokoji, když jsem se pokoušel psát. Nebylo tam nic, jen ztichlej pokoj a zvuk klapotu mých kláves. Jen obrovský množství neforemnýho času, který utvářelo můj život a který utváří i vaše životy. Sledoval jsem v noci i ve dne svůj obličej v zrcadle, zatímco v pozadí se rozprostíral svět — obrovskej prostor chutnající po mocných dunivých ozvěnách prázdnoty, do kterých vás teď naneštěstí strhávám s sebou. Ale musím to udělat, abyste pochopili, co vám chci říct. Jsem jako zběhlej kouzelník z řad mágů, kterej vám vyzradí tajemství všech triků a kouzel. Musím to udělat, i když to bude bolet. Tady to je, dámy a pánové! Celej život ve své přirozené kráse a podobě! Nahej život, přistihli jsme ho v dámských punčochách, s vytahaným ptákem visícím smutně až ke kolenům a se rtama na třenýma na rudo, s vpadlýma tvářema plnýma hlubokých vrásek, smutnýma vyhaslýma očima děvky, kterou ojelo celý fotbalový družstvo do prdele, s řasenkou od Vietnamců a s vypelichanou parukou nakřivo naraženou na hlavě. Já vím, není to nic moc, ale je to on. Stydí se sám za sebe, chudák. Ale co s ním mám dělat, je můj. A vsadím se, že doma máte občas podobný individuum. Čas! Čas je jako rakovina nebo řvoucí novorozeně, který se nikdy nenarodilo a nikdy nezemře. A já slyšel jeho pronikavej vřískot. Slyšel jsem v ty dny pochodovat armádu týdnů, měsíců a roků, která desetiletí bojuje a ví, že musí na konci prohrát. Musí dosáhnout té vteřiny, která ukončí celej ten průvod času. Ten poslední okamžik, 25
ten mžik času, ten tolik nedůležitej zlomek, a přesto bude mít na svých miniaturních rtech poslední slovo. Satan je okamžik. Ležel jsem na posteli a poslouchal zvuk Času. Vteřiny utíkaly, okamžiky, kdy jsem se mohl zamilovat, mohl jsem přijít na nápad, kterej by mně vydělal milion dolarů nebo zachránil lidstvo před úpadkem. Něco mi říkalo, že bych mohl být jednoho dne úspěšnej člověk a výkvět téhle společnosti. Ale já si jen tiše uprdnul a dolil si víno. Nořil jsem se do minut, hodin, dlouhých dnů s flaškou vína v ruce, z který jsem nikdy nevypil víc jak polovinu, a pak jsem pozoroval šílenej karneval halucinací a děsuplných masek a ptal se sám sebe, co se to se mnou ksakru děje? A něco uvnitř mě odpovídalo: Kdykoliv, když jdeš večer domů z práce, ze školy, kdykoliv mezi šťastnýma minutama se svou milovanou bytostí, ať jseš kdekoliv, můžeš zahlídnout ty otazníky. Můžeš nahlídnout do kuchyně z restaurace života, tam, kde se to všechno vaří a občas spálí, tam, kde kuchař seká nabroušeným sekáčkem syrový fláky krvavýho, doposud vřeštícího živýho masa. Občas se otevřou lítací dveře do kuchyně a tobě z toho pohledu, trvajícího zlomek vteřiny, upadnou zlatý manžetový knoflíčky do sklenky Château Le Dragon, ročník 1982. Můžeš v mžiku uvíznout v těchhle mezerách, ostrůvcích v čase a vyděsit se tím, že si vzpomeneš! Uslyšíš to slabý tikání, ten tajemnej hukot z podzemí, to vzdálený řinčení krumpáčů, zvonění lopat narážejících do skály v podzemí. Je to tam! Tam dole je jinej svět, svět přízraků a sraček v našich zbabělých duších. Tohle se mně honilo hlavou, dnem i nocí, doma nebo když jsem chodil městem, jezdil tramvajema, když jsem vystupoval v pozdních odpoledních na konečné dvanáctky, kde na mě čekal Franta, kterýho jsem doučoval angličtinu. Měl na hlavě vždycky ten samej obstříhanej hrnec, šel se mnou přes areál kolejí stejným nevědomým krokem jako vždy. Jeho ruce byly nevědomý, pohyby hlavy, která se na mě otáčela, jeho oči zasazený v té velké hlavě nevěděly nic. Stejně jako mý další dva žáci, stejně jako ostatní stovky, možná tisíce studentů roztroušených a zastrkaných v těch králíkárnách. Všichni onanovali, 26
četli si časopisy, brouzdali po internetu, usrkávali pivo, prali si ponožky, tlachali, holili se, sprchovali, kadili, četli, civěli do zdi a neměli ani šajnu o ničem, co se kolem nich dělo. Kdyby se jich někdo zeptal, co je to tvoje ponožka, co je to tvůj pokoj, tvoje matka, tvý koule, co je to svět okolo, co je to vesmír a proč vznikl, zřejmě by se vás zeptali na číslo vašeho dealera a cenu za trip. Udělal jsem pokaždý svoji práci a dostal prachy na dřevo a jel domů. Někdy následovala večeře v Amsterodamu v pasáži Rozkvět, kde jsem pil zvětralý silný pivo a naslouchal vyprávění jedné ze svých ex. Chodíval jsem s ní domů a po milování ležel ve světle lampičky dlouho na břiše a soustředil se na její ruce, který mně masírovaly záda. Snažil jsem se zapomenout na to, co se mně přihodilo, na tenhle den, minulej týden, celej můj život. Sbíral jsem síly na zítřek, na další týdny, měsíce, na svý pětadvacátý narozeniny, na celej svůj další život. Zdálo se mně, že tuhle partii jsem prohrál. Ale na sklonku dne, těsně před půlnocí, než jsem usnul, jsem ze sebe vykřesal jiskru naděje: ten bank můžeš shrábnout celej. A pak jsem jeden večer našel skalpel a prořízl tu hlízu hnisu. „Ha ha ha! Che che chééé!“ zasmál jsem se jako šílenec s uspávací injekcí v jedné ruce a se skalpelem v druhé, a začal jsem řezat! Teď jsem už zabranej do operace. Vaše těla, moje tělo, těla všech lidí světa, ulice, domy, mrakodrapy, psí hovna, laskonky v cukrárnách, pneumatiky, balkóny, horolezci, psychopati, kolíčky na prádlo, Jang-c’-ťiang, monzuny, nomádi, sykavky a celozrnný pečivo, škrtiči, zkorumpovaní poldové, extatický nářky žen souložících v temných uličkách Portoferraia, vaše ledviny a srdce, moje duše, vaše duše, naděje, stratosféra, krmivo pro kočky s extra vitamíny, kodaňská čtvrť Nørrebro, kebab a trochu chilli, vše je na mým operačním stole. Nebojte se, bude to rychlej a čistej řez. Právě jsem ukončil první fázi operace: jednoduchej psychologicko-literární a mentálně-chirurgickej zákrok, při kterým všechno špatný, co je ve mně, přenesu skrz bříška prstů dotýkajících se kláves na papír. Je to jako rozhovor — nejjednodušší abreaktivní metoda, což se dočtete na první straně jakékoliv učebnice psychologie. Napíšu si dlouhej rozhovor s váma. Nejdřív jsou na 27
řadě mý problémy, protože musím zachránit sebe, pak můžu pomoct vám. Jsem připravenej. Odložte si.
H––– Sedím v osvětlené tramvaji a za oknem se ztrácí potemnělý budovy kolejí. Jsou jiný než minule. Už si nepředstavuju tisíce studentů, kteří nepřemýšlejí nad smyslem svýho života. Jsem unavenej z té myšlenky. Chci se zařadit do davu. Do davu lidí v tramvaji. Jsem jeden z nich. Jeden z milionů se svým příběhem, kterej vám tady vyprávím. Uvědomil jsem si totiž, že vše je jinak. Já tvořím tenhle svět a vše, co je v něm! Jen tahle věta je pravdou, když ji zrovna píšu, a ve chvíli, kdy ji dopíšu, stává se lží, vše následující před ní a po ní není nic než černočerná lež. Teď vím, zrovna teď, před tou tečkou na konci, že přežiju. Vím to. Neříkám to křečovitě, nemodlím se za to. Mý slova jsou jako poklidně vyfouknutej kouř z naparfémované cigarety. Dva vagóny tramvaje se prodírají houstnoucí tmou tam dolů do centra jednoho z tisíců měst, kde se odehrávají vztahy a příběhy plný nenávisti, lásky, žárlivosti, prázdnoty, zklamání, radosti, hnusu — města, který vás přivítá při příjezdu pahorky a lesy, města se sevřeným centrem, veselýma rozčepýřenýma malýma kavárnama, s polo prázdnýma barama, který se zaplní jen o víkendech. Brno — přestupní stanice. Tranzitní město. Město, ve kterým se lidi zastavují cestou do Prahy, do další, větší přestupní stanice nebo konečné. Ale někteří už zůstanou rovnou tady — v Brně, na začátku své cesty. Herci z malých měst a vesnic, kteří vysedávají po kavárnách celý dny, týdny a měsíce, až jsou z nich roky, ožení se s tou holkou, co jim nosila presa a panáky, a mají děti. Mladí muzikanti, co sní o slávě a penězích, co se upíjí po barech a ví, že s každou prohýřenou nocí je jejich sen vzdálenější. Budoucí podnikatelé, snílci, spisovatelé, módní návrhá ři, cestovatelé, majitelé barů, restaurací, architekti, metaři, zloději, vrazi, dobrodruzi, ženy hledající manžely, všichni, co sní a jejichž sny vyznějí naprázdno. Jenže splněnej sen vám dává něco zvláštního. Sebedůstojnost a hrdost. Jste víc než ostatní. Myslíte si to o sobě. 28
Snili jste a prožili svůj sen. Brno je plný neprožitých snů. Ta energie je všude, lpí na pavučinách pouličních plakátů, odráží se coby tajemnej lesk po půlnoci na sklenkách s nekvalitním rozlívaným vínem, je v slzách opilých žen a mužů smutně usedajících na sedadla nočních autobusů. Je kouzelnou podstatou, emocionální substancí, aromatem a parfémem města. Porážka, smíření se svým limitem, upřednostnění klidu a zázemí před rizikem a nejistotou, ale to vše může mít příjemnou příchuť. Je to jedna z mnoha možností. Jedu vstříc centru a za chvíli se setkám se svou bývalou holkou. Večeře, povídání, pár drinků, její byt, postel, můj odjezd domů. Vše, jak má být. Dnes v noci tak odevzdaně pojedu domů. Smířenej s tím, jakej je svět a jeho řád. Ale budu snít. O dálkách, o svým psaní, o lidech, který chci poznat, o nebezpečí, dobrodružství, o tolika věcech. Budu snít… — Brno, listopad 2007 —
29
doktor a jeho metody, který ze mě nikdy neudělaly profesionálního sukničkáře
Po tomhle ponurým období bezčasí a prázdnoty, kdy jsem se po večerech zavíral doma a skoro nevycházel, se daly věci mírně do pohybu. Skličující nálada chcíplýho času, kdy jaro bylo ještě daleko a zima už byla mrtvá, se najednou rozplynula. Dal jsem už konečně kvinde všem těm výletům do Prahy, kde měl začít můj novej život. Přišlo konečně jaro a já jsem se s prosluněným dubnem vyvalil do ulic. Nebo spíš do nocí. Přes den jsem studoval po knihovnách. Zabral jsem se do angličtiny a denně četl texty, učil se gramatiku, slovíčka, ale já na to nikdy nebyl, víte? Já jsem byl spíš ten typ, co si dal drink v nějakým dublinským pubu a začal mluvit špinavou neohrabanou angličtinou s každým, a oni mluvili na mě a já se tak učil. V té době jako by se někam vypařili mí přátelé. Vztahy, i když jen několikaměsíčním cestováním a životem v cizině, byly narušený a já nějak neměl chuť na ně zatím navazovat. V té době jsem se většinou vídal jen s Doktorem, i když pro pár lidí byl tenhle týpek magor. Ale mně vždycky přitahovali magoři, budižkničemové, dobrodruzi, bohémové, riskéři, hochštapleři všeho druhu, lúzři, individualisti a indi vidua hrající si na individuality, lidi s kriminálními rysy, sukničká ři, pijáci, zkrátka ti, v jejichž očích blikala nezodpovězená otázka života stokrát barevněji a originálněji než u většiny ostatních lidí. A Doktor byl bezesporu jedním z nich. Však posuďte sami. 31
Doktor byl doktor. Gynekolog. Poprvé jsem pochopil, co je přesnou náplní jeho práce, když mi na balkóně velkýho bytu nedaleko Šilingráku, kterej si pronajal spolu s mým kamarádem Mártym a dalšíma studentama, vysvětloval, že dneska rodil jednu ženskou a že měla úžasné cecky a že se na něj dívala tak, ako by to chcela. Dost se mně u toho navalovalo. Zeptal jsem se ho, jak by to mohla chtít, když právě rodila, a kolem ní, jak jsem pochopil, pobíhal manžel, doktoři a sestry a prostě měla zrovna začít rodit. „Nie hneď, ty čurák, neskôr napríklad,“ vysvětlil mi tenkrát Doktor. „Aha,“ já na to. A pak jsem Doktora sledoval. Byl to vynikající výstup. Doktor dokázal mluvit desetkrát rychleji než já a já jsem uměl mluvit někdy opravdu rychle. Doktorova pusa byla jako kulomet, pálil na vás východoslovenským akcentem. Než jste si dali dva cukry do kafe, vysvětlil vám, že teraz ľúbi jednu fantastickúúú ženu z Londýna a že si s ní píše a že si ji brzy vezme a bude tam žít a mít soukromou kliniku. Potom vás upozornil na další tři ženský, s kterýma to teď zrovna táhne, a o každé mluvil vždycky jen pár vteřin, řekl něco o té první a pak vylíčil tu druhou, taky co dělá její kamarádka, a pak tu třetí, pak se vrátil k dějové linii kamarádky té druhé a k životnímu příběhu bývalýho přítele té první, pak to pro ložil londýnskou milionářkou a nakonec pouvažoval o tom, že by rád skládal hudbu. Že by klidně mohl být hudební skladatel, že už si obhlížel v obchodě s hudebníma nástrojema jedno piano a že požádá tu Londýňanku, ať mu ho koupí, že bude psát fantastické symfónie, ty sračka, pak se zase vrátil k plánu, že bude chirurg v Londýně, pak že bude mít radši soukromou kliniku, a když jsme platili a zvedali se k odchodu z malýho café a já měl hlavu jak čtverec, tak mě ve dveřích Doktor pošťouchl srolovaným Metropolisem a řekl: „Čo ty fuckhead, ty cocksucker! Ty čurák! Čo tá tvoja kniha! Kedy už bude vydaná? Vieš čo? Čo keby si ma naučil písať! Nauč ma písať, ty sračka! Budem spisovateľ! Niečo napíšem a dám ti to. Sľubujem, pošlem ti to, ty fuckhead. Chcel by som byť spisovateľ, už o tom rozmýšlám dlho, to je jasná vec!“ 32
Doktor mi někdy připadal jako v manických fázích bipolární poruchy. Možná měl čistou formu mánie. Míval v porodnici někdy čtyřiadvacetihodinový směny a nespal i třicet šest hodin v kuse, ale pak s váma šel na kávu do La Dolce Vita, a než jste vzali do ruky lžičku, Doktor už měl preso v sobě a šklebil se na vás s nějakým časopisem o bydlení v ruce a pálil to do vás: „Pozeraj, to je pravý perský koberec! Kamarát, to sú luxusné veci, zo všetkého najskôr potrebujem byt! Auto si zadovážim neskoršie, to je jasné. Jaguár, kamarát, smaragdovo zelený!“ „Jasně.“ „Pozeraj na tu ženskú, to je kundička, čo? Pozeraj na tie stehná, Ed! Jaj!“ a začal mi rvát pod nos další časopis. Nikdy jsem se v těch krámech, co četl, neorientoval. Men`s Health, Esquire, Playboy, časopisy o bydlení, o autech, o počítačích, o ženských, košilích, spodkách, slipech s moderníma dlouhýma nohavičkama, parfémech, kolínských, umělých hovnech, zkrátka o všem. Všechny byly drahý, uvnitř fotky nahých ženských upravovaných a retušovaných, plazících se po milionových autech, to vše na lesklým křídovým papíře. Doktor to miloval. Zbožňoval a uctíval svět plnej naleštěných bouráků, luxusních bytů, přepychových klubů a ženských, co si nechávaly lakovat nehty na nohách za tisíc dolarů. Byl polapenej touhou po penězích. Byl o čtyři, možná pět let starší než já, byl to doktor, měl hodně ženských a plnou pusu nejšílenějších nápadů. Byl to přátelskej chlápek, co vás pozve mávnutím ruky na večeři a všechno to velkoryse zatáhne, ale i nervák. Taky bojoval se samotou jako všichni. Občas mi volal z práce, co dělám a jak se mám. Vždycky mně říkal, ať napíšu své máti, když jsme zůstávali do noci ve městě v nějakým klubu a lovili ženský, ať prý se o mě nebojí, a přitom měl ve svých unavených očích opravdovou upřímnost a starost. V tu chvíli, nad ránem v nějakým klubu, vypadal unaveně, bez všech těch svých ideálů — honbou za luxusníma ženskýma, rudýma ferrari, rudějšíma než ďáblovy koule, za bohatstvím. V tu chvíli to byl jen obyčejnej snílek, co ví, že zůstane v základním táboře do konce mise. 33
Ze všeho nejvíc mě ale na Doktorovi bavily jeho známosti. Jednou si narazil ženskou, co obchodovala s cennýma papírama na burze. Pigloval ji v její bratislavské vile nebo kde, plánovali dovolenou na Bahamách, a pak to nějak nevyšlo. Ne kvůli těm dalším pěti ženským, se kterýma zrovna neudržoval jemné platonické přátelství, to vůbec ne, prostě to vyšumělo jako všechny jeho plány. Doktor byl nádherná hříčka přírody, postava jak z filmu, z románu, kterej ještě nikdo nenapsal. Dokázal vyakcelerovat na tisíc slov za minutu, přitom začal plivat kolem sebe testosteron jako nějakej tibetskej drak lásky. Vešli jste s ním třeba do kavárny a když zaslechl hudbu, začal okamžitě klavírovat do číšnice: „To je Sony Costorica Watson, čo hrá? Ten chorvatskoamerický bohovský klavírista? Môžete to pustiť nahlas a od začiatku? No tak?! Dáme tanec?“ Během půl minuty tančil s číšnicí mezi stoly a pak do sebe chrstl dvě deci vína, oznámil mi, že chutná jak chcánky, a zmizel. Prý si musí jít zaběhat na Špilberk. Doktor zásadně nekouřil, snažil se moc nepít — i když se mu to občas, zvlášť na nějakým mejdanu, vymklo z ruky, snažil se ošoustat jakoukoli ženskou, na kterou narazil, sportovat a jíst zdravě. Držel rekord v rychlosti mluvení, v kupování časopisů, v pití kafe — šálek za vteřinu —, v bláznivých nápadech a plánech, ze kterých se mi rozskakovala hlava vejpůl. Když jsme se setkali po mým návratu ze Stockholmu, nebylo mně zrovna nejlíp. Jedl jsem tam dvakrát denně a jen samý junk food ve fastfoodech, a taky jsem zrovna po večerech nepopíjel čaj ze švédských bylin. Ptal jsem se Doktora, jak si mám upravit životosprávu. „Musíš jesť veľa zeleniny a ovocie,“ radil mi Doktor. Pak řekl, že hodně masa, hlavně ryby a kuřata, pak že zas luštěniny, rýži, pak džusy, džusy potom odvolal, že prý to jsou rychlý cukry a já potřebuju sacharidy, a že hlavně nemám jíst maso, ale trochu masa jo. Jak jsem ho tak poslouchal, moc jsem to nechápal. Ale bylo mi to jedno, rád jsem ho po tom půlroce viděl. Popíjeli jsme kafe ve Vaňkovce a všiml jsem si, že Doktor taky zrovna není ve formě. Byl jinej, než jak jsem si ho pamatoval. Nějaká mrcha, smekám před ní, mu prý zlomila srdce. Byla z Londýna, původem Slovenka, a on si s ní psal, 34
ale přehnal to. Zavalil ji řečma, plánama, květinama, řekl jí, že spolu utečou na konec světa, zamiloval se do ní, a ona se mu po odjezdu do Londýna už neozvala. Ten den jsme se procházeli po městě a Doktor byl smutnej. Už se neohlížel za každou ženskou a neříkal mi: „Pozeraj sa na ten zadok,“ už se nesmál ženským do obličeje, nemrkal na ně, nevyprávěl mi o svých milenkách, nedal mi parfém Armani Code od jedné paničky, kterou práší v Bratislavě nebo v Košicích nebo kde, a která ho zaplavovala zbožím z parfumerie, kde pracovala. To období smutku skončilo právě tehdy, když jsem se i já přestal držet zpátky. Po určité době bez přátel, večírků a alkoholu člověk zjistí, že je to občas nuda. Nemůžete totiž čtyřiadvacet hodin zkoušet psát nějakej román, číst knihy a učit se jazyky. Musíte si najít i čas, kdy všechno pustíte z hlavy a budete možná neurvalí, neslušní a otravní, ale přitom všem se vám taky třeba na chvíli podaří nasát do plic ten nejlahodnější vzdoušek určenej výhradně pro ty nej bezstarostnější fajnšmekry, co jim blikají oči čtyřiadvacetikarátovou svobodou a jejich nitro kvete jako divoká orchidej zalívaná tím nejsladším vínem a flirtem. Tak jsem opustil po týdnech tichý sály veřejných i univerzitních knihoven, svůj pokoj se stolem přikrytým haldama papírů nepodařených románů, a vyměnil to všechno za cinkot sklenic, škrtání zapalovačů a úsměvy cizích žen hledajících milostný dobrodružství. A ženy, o ty šlo s Doktorem nejvíc. Vzpomínám si na jeden páteční večer s Doktorem, kterej měl po ruce vždycky nějaký ty telefonní čísla nebo si je rychle obstaral. Šli jsme smrákající se ulicí a Doktor byl jako horkovzdušnej balon a parfém té začínající noci plné neřesti byl hořlavější než to nejčistší helium. „Dnes večer pôjdeme do Charlie’s, Ed. Budú tam nejaké kundičky!“ Náhle ožil ještě víc. „Pišule! Ošukám ich všetky! Mám číslo na dve ženské a oni vezmú kamarátky, stretneme sa o desiatej v Charlie’s, ty fuckhead,“ a dál mlel cosi o jakési ženské z minulé sobotní noci. Byl v Sedmým nebi a sbalil tam, jak s oblibou říkal, jednu fajnovúúú mamičku a šli k ní domů, ale ukázalo se, že v tom nejlepším přišel domů i ocko a Doktor se musel rychle spustit jen v trenkách z balkónu. 35
„Našťastie to bolo v prízemí, ty sračka, a bola to fantastická lízačka a pichačka, bohovská pišuľa!“ uzavřel spokojeně a dodal: „Teraz by som niečo snedol. Poďme do tej talianskej reštaurácie vedľa Špalíčku!“ Zatáhl mě do té restaurace kousek nad Amici café. Číšník nás usadil v prvním patře, všude okolo večeřeli cizinci. Distingovaný anglický páry nad šedesát a mladý páry zazobánků. Doktor změnil svý oblíbený téma hovoru na druhý nejoblíbenější a začal mlít o akciích a o tom, jak začne investovat. Měl to už celý vymyšlený. Minulej týden mi říkal, že si založí realitní kancelář, a pak zase že bude pracovať v pornopriemysle, ty čurák. Iba musiš zbaliť nejakú ženskú, ošukat ju a natočiť to na kameru a dať to na web a pak rozjet vlastné filmy, založiť štúdio, najať hercov, kúpiť nightclub a urobiť z neho bordel, ty fuckhead. Dneska přišel s akciema. Má o tom už doma deset knih a riadne je číta a zná jednoho kámoše, kterej udělá za víkend obrat dvestotisíc, kamarát, a prostě jen sleduje poklesy cen a prodává a nakupuje a je to zkrátka úplná hračka. Do roka a do dne jste milionáři, není co řešit. Doktor se rochnil v těch svých řečech a nesplnitelných snech a pak dal stovkovej tuzér, jen tak, aby si dopřál ten pocit, jako by si žil na vysoké noze, ale já zahlídl tu bolest v jeho očích, když si servírka bankovku skutečně vzala, a Doktor věděl, že už má na večer jen čtyři kila, a to nebylo moc, když jste chtěli koupit pár ženským nějaký ty koktejly s paraplíčkama a poplácat je po navoněných zadcích a něco jim zašeptat do ouška. „Pekná reštaurácia, ale dám ti jednu radu, Ed,“ řekl Doktor, když jsme odcházeli a vypadalo to, že jídlo zaměstnalo trochu jeho metabolismus. Proud řeči a gest, který připomínaly válečnej tanec, se zpomalil. „Pekné kundičky, luxusné ženy sú fajn, ale raz som vzal takú do jednej reštaurácie, podobnej ako táto, a tá žena vlastně nebola ani bohatá, ale ja som urobil chybu, že som ju vzal do pekného podniku a ona si vybrala akýsi šalát za šesťsto korún, ty sračka!, a ja som šiel na záchod pokukať sa do peňaženky, a bolo tam len deväťsto korún, a napokon som sa vráťil a dal si len niečo malého, myslím, že to 36
bola hrianka za stovku.“ Ocitli jsme se znovu na ulici a já se tomu pousmál a Doktor se smál taky a pak zase nabral tu svoji rychlost a začal plácat očima zadky všech ženských okolo a nechybělo málo, aby to dělal doopravdy. „Pozeraj, to je to nové bmw , to nie je ako ty vaše felície, chlapec… Aká pekná pišuľa ho riadi, pozeraj, pozeraj!“ vykřikl Doktor a zase to začalo všechno nanovo a v téhle explodující náladě jsme konečně vyrazili do Charlie’s. To byl ještě jedinej bar, kde se tancovalo a kam jsem mohl jít. Doktor mě vždycky tahal do Karibiku a Remixu a podobných brlohů, kde řádily sedmnáctiletý zfetovaný teenagerky s vakuovanýma hlavama, ale tam bych se nepřiblížil ani na jednu námořní míli. Klub už byl pěkně narvanej a my si dali drink a Doktor začal sledovat ženy. Okamžitě rozehrál několik konverzací, který prošuměly davem jako proud vody přilitej do ohně. Nakonec z toho nic nebylo, ale to nebyl účel, Doktor se teprve rozehříval, byl jako pianista u klavíru, co jen tak improvizuje, a pódium je ještě neosvětlený a v hledišti nikdo nesedí. Když jsme se přesunuli k zadnímu baru, vypukl skutečnej koncert. Začal jsem popíjet třetinkový Stelly Artois s limetkou nacpanou v hrdle lahve, protože bez alkoholu bych v tomhle prostředí neřekl ani básničku z první třídy. Kolem jedenácté se zjevily Doktorovy objevy. Byly tři a dvě jsem okamžitě zamítl. Melancholická obtloustlá zrzka, která vůbec nevěděla, co tady dělá, mě spíš rozlítostňovala. Měla kolem devatenácti a vsadil bych krk, že to byla panna. Doktor po ní začal nechutně vyjíždět. Další dvě ženský byly starší. Jedna měla tak kolem pěta šesta dvacíti a bohužel musím napsat, jak jednou podotkl Doktor, že tenhle typ musí cestovat business class, protože má moc tlustou prdel. Bylo to nanejvýš netaktní, ale nedalo se s tím než souhlasit. Ta poslední měla přes pětatřicet a mohla by to být při troše štěstí moje máma, nebo přinejmenším starší sestra. Byla to špinavá blondýna se sexy mikádem, hubená, ale tak akorát a já z ní cítil takovou touhu, že se mně mezi nohama nafoukly kalhoty. Okamžitě to mezi náma zajiskřilo a já se s ní začal bavit. 37
Lidi okolo nás tekli jako nespoutaná řeka, zase jedna další noc se šroubovala ve spirále zapomnění a požitkářství k vrcholu, kde to všechno vyšumí do melancholickýho rána. Ale já si toho nevšímal. Pil jsem tak akorát a sršel vtipem. Rozesmál jsem dokonce i tu zrzku. Vsadil jsem na obecný téma: astrologii. Najednou se ve mně něco přetrhlo a já jsem jel jako Ray Charles, třískal jsem do piana a každý slovo, každej pohyb, každej tón mýho hlasu seděl a osobní kouzlo a charisma ze mě cákalo na všechny strany, byl jsem hercem, děvkařem, svůdníkem, byl jsem roztomilej a k zulíbání, ale naznačoval jsem, že se mně nedá věřit, byl jsem kluzkej, byl jsem hráč a všivák, a to všechno tak akorát, aby flirt byl potěšením, nádhernou škádlivou hrou, předehrou k bezmyšlenkovitýmu nemorálnímu sexu. Tu noc jsem strčil Doktora do kapsy. Nejdřív dal pusu „mojí“ blondýně a upoutal její pozornost technikou čirýho nevysvětlitelnýho magnetismu, ale pak jsem ji přetáhl zpět já a Doktor už jen sledoval soumrak svých schopností a es v rukávech. Zkušeně se stáhl a začal nanovo hučet do jiných ženských v klubu. Když jsem šel na záchod, viděl jsem, jak se s jednou objímá na chodbě, a na cestě zpátky jsem ho zahlídl mezi lidma na parketu, jak tančí v sevření s dvěma brunetama naráz, a pak kolem třetí v noci se vrátil k zadnímu baru, kde už byla jen zrzka a blondýna a naklonil se ke mně a smutně řekl: „Idem domov, Ed. Alena po tebe ide, páčíš sa jej. Good luck!“ a zmizel v chumlu lidí. Zanedlouho se někam vytratila i zrzka a já tady měl svou bondýnu s pěknou postavou, ale už jsem byl celkem nakřáplej a najednou jsem pochopil, že si musím vzít svoji odměnu. Je to k smíchu, ale já sakra nevěděl, co s ní dělat. Úplně jsem se zděsil, sledoval jsem její obličej a viděl na něm vrásky stáří a pak ty řeči: že prý má doma dvě děti a manžela a kolik je staršímu klukovi a kolik mladšímu. Do čeho jsem se to k čertu namočil??? A pak jsem udělal to nejrozumnější, co jsem mohl. Dal jsem si ještě jednu třetinku silné Stelly a všechno bylo v cajku. Pochybnosti zmizely a já už jsem z ní chtěl jen strhat hadry. Chvíli jsme se objímali a líbali dole na parketu mezi namačkanýma lidma, pak jsme konečně vyšli ven a vše se pokazilo. Musím 38
se pousmát, když si vybavuju ty obrázky. Začalo pršet a noc se nadechla čerstvýho jarního vzdoušku, ulice se omyly a světla lamp se začaly odrážet mlžně v kalužích. A my se opilí vydali na cestu a netušili, kam vlastně jdeme. Domů jsem ji vzít nemohl, protože jsem bydlel s matkou, a navíc jsem nežil v centru a ona by takovou dálku stejně nejela. Věděl jsem o jednom místě za Janáčkovým divadlem, který bylo pod střechou a bezpečný, čistý, kde jsem to párkrát dělal s jednou svou bývalou, ale ona mě táhla někam jinam, neměla to ujasněný, ale přitom jsem z ní cítil takovou chuť si to se mnou rozdat. Vzrušovalo ji, že jsem tak mladej, a mě vzrušovalo její vzrušení. V jednu chvíli se zastavila na ulici pokryté kalužema a v dešti se začala se mnou líbat a masírovat mě v rozkroku. Její pohyby byly tak zkušeně jemný a zároveň intenzivní, že jsem ho měl okamžitě jako beton. Zatáhl jsem ji do nejbližšího vchodu pod malou stříšku a zajel jí rukama pod tričko a nahmatal dvě malý, ale pevný prsa. Vsunul jsem jí ruku pod kalhotky a ucítil, jak je vlhká. V tu chvíli vyjekla: „Ehhhh!“ a odskočila ode mě. Začala kolem mě skákat, jako bysme hráli nějakou dětskou hru. Ale na mokrým chodníku nebyl nakresle nej žádnej panák. Sledoval jsem ji s nepříjemným pocitem, že mně prasknou kalhoty, a pochopil jsem, že se rozhoduje, jestli do toho se mnou půjde, nebo ne. Měla přece manžela, děti, rodinnej život atd. Pak jsme zase šli městem a já ji zatáhl do telefonní budky a pak ode mě znovu odskočila a vykřikla: „Bože, já se zblááááznímmm, ááááh, mmmmm, ééééééhhhh.“ Měl jsem takovou chuť ji přeříznout, až by zůstala přeříznutá, nechat ji, aby si mě osedlala, vyprášit ji a obsloužit, že jsem málem vyjekl taky. Přesto jsme pořád šli kamsi dál, a zastavovali se, ošahávali a líbali, až jsme se najednou ocitli na zastávce, kam přijížděly noční rozjezdy a lidi utíkali z deště do autobusů a ona se zastavila, naposledy mě přejela rukou poklopec a já viděl v jejích očích tu neuvěřitelnou touhu, tu touhu zralé ženy, co se prosouložila dvěma desetiletíma až tam, kde slast je slastí s velkým Es, a tahleta sexem nabitá panička nakonec poslechla svoje svědomí, naposledy vyjekla, poskočila jak školačka s culíkama, vypravila ze sebe téměř orgasmickým hlasem: „Bože, já nemůůůůůůůůůůžu!“ a doslova mi 39
utekla do odjíždějícího autobusu. Zmateně jsem se jako pikot s doposud vyboulenýma kalhotama a úplně promoklej potácel mezi lidma na zastávce a cítil jsem tu nenaplněnou vášeň a bylo to to nejhorší, co jsem za poslední dobu vůbec cítil. Jel jsem nočním autobusem domů a vážně si pohrával s představou, že si to sám udělám na zadním sedadle, protože uvnitř skoro nikdo nebyl, ale pak jsem se vzpamatoval a uvědomil si, jak jsem vyšinutej, a šel spát, probudil se a děkoval Bohu, že jsem se s ní nevyspal. Doktora jsem viděl naposledy minulý léto v Athénách kam za mnou přijel balit „jižní maso“, ale moc neuspěl, protože svést Řekyni, když jste cizinec, je těžší než vyšplhat v pravý poledne při osma čtyřicetistupňovým vedru na Akropolis. To druhý Doktor nakonec zvládl, zatímco já jsem zůstal v chládku hotelovýho pokoje a modlil se, ať ta výheň k večeru ustane. Ale to už je jinej příběh. Tam v těch dusných spletích ulic a uliček jsem viděl Doktora naposledy, protože nikdy neodjel do Londýna, jak chtěl, a ani nezůstal v Brně, ale ztratil se zpátky někam na Slovensko. Takovej bláznivej parchant, co si lezl prohlídnout Parthenón za toho největšího vedra a zapomněl si peníze a nemohl si koupit ani vodu, a že vraj to bol bohovský výstup a takmer tam zbalil akúsi australskú pišuľu, len tak málo mu chýbalo, taký kúsok a dostal by sa jej pod sukňu, to si píš, ty sračka… — Brno, listopad 2007 —
40
mladí rozhněvaní muži
Bylo to na Skleněné louce. Dolní bar. U nálevního pultu postává prostitutka, co se snaží opřít tak, aby se jí po celodenní šichtě nerozjížděly nohy od sebe, a s nebývalým dekadentním půvabem kouří poslední cigaretu. Sedím sám u jednoho stolu, listuju si v Poeových povídkách. Čekám na Toma, Davea, Indyho, Honzu. V baru poloprázdno, teprve k sedmé a pár vlasáčů s šátkama omotanýma kolem zápěstí odklízí na malým pódiu vzadu stoly a židle a chystají aparaturu k elektrickým kytarám. Jedním okem je pozoruju, druhým se dívám do knihy a srkám pivo. Pak se podívám před sebe a uvidím tam kluka neurostlé, nevysoké postavy, nenápadně oblečenýho s velice zdvořilým a opatrným výrazem v obličeji. Paradoxně první věc, která mně vytanula na mysli, když jsem Martina Kocourka viděl, byla solidnost, umírněnost a slušnost. Jsem ale přesvědčenej, že tohle všechno je namíchaný a ztuhlý jako nerozbitnej cement v kost ní dřeni jeho jinak svinstvem rozežírajících se kostí, ubývajícího masa a kůže. „Promiň, nemohl bych si přisednout? Potřebujou můj stůl. Bude tady nějakej koncert.“ „O.k.“ Dál čtu v knize, piju pivo a nevěnuju mu pozornost. „Je to dobrý? Ta kniha?“ „Dobrý.“ Pak se dává se mnou do řeči. Osamělej člověk v novým městě. Přicházejí mý kámoši a překřikujeme se jeden přes druhýho. Trochu se stříkneme a přesouváme se do Temba. Márty se ptá, jestli může s náma. 41
„Jasně!“ plácám ho po ramenou. Pak se rychle opijeme. Někdo nahází do jukeboxu všechny drobný a Morrison hraje přes Led Zeppelin a Šum Svistu. A je to pořád to starý Tembo, kde tráva čadí jak zapálenej polystyren a pivo teče proudem a já žvaním o umění a jsem opilej, mladej a blbej. A s Mártym si najednou padnem kolem krku a jsme jak dva bratři. A já si všimnu, že před půlnocí už je úplně oddělanej, a pak se probudím ráno s kocovinou a uplyne pár týdnů a jdu kolem Skleněné louky a je hnusná vlezlá zima, snad listopad nebo prosinec roku 2004, a Márty tam stojí v průchodu vedle toho cofee shopu, kde se v noci močí, když vylezete ze Skla, a kouří startku a vypadá jak pouliční dealer, až na to, že má u nohou batoh. Dám se s ním do řeči. Že prý jede domů. Připomenu mu naše plány a pak mu po pár dnech, když je zas v Brně, zavolám a sejdem se na Skle a plánujeme časopis, literární revoluci, on svoji hudební skupinu, kupujeme v Praze starý domy a zařídíme tam kavárny, cofee shopy, bary, promítací sály, přednáškový místnosti a bude se tam pořádat čtení a koncerty a všichni se tam budou moct ubytovat, bude to nový kulturní centrum Česka sdružující všechny mladý talentovaný umělce, bude to nový centrum Evropy, je to začátek nové kulturní revoluce, totální převrat, na kterej tahle doba čeká, a my jsme noví zakladatelé, jistě. Žádnej radikální pluralismus postmodernismu! Hovno! Starý dobrý uniformovaný zastřešení modernistickýho jednotnýho unifikovanýho modelu! Do prdele s Lyotardem! Ať žije Jencks! Zpátky do minulosti! Chceme zažít ještě jednou Golden Green Sixties! A tak to šlo celou zimu a jaro a pořád dokola jsme snili a strašně chlastali a pak odjeli do Lisabonu přes Paříž s jednou fotografkou, se kterou jsem se bohužel na její zvrhlý přání jen platonicky přátelil a nechal ji pak v Nice, a když jsme se vrátili, všechno se to nějak podělalo. Protože zakonzervovat tu esenci novýho přátelství, nových plánů můžete, i když se opíjíte vydatně nejmíň čtyřikrát týdně silným pivem, jen na pár měsíců, a pak po vystřízlivění zjistíte, že jste byli jen naivní idioti. Že jste jen snílci, co si až moc dobře a chladno krevně uvědomujou proces snění a život v tomhle reálným světě, a že váš novej kamarád není zas tak talentovanej muzikant. Není zas 42
tolik chytrej, jeho tři povídky, co sesmolil na portugalským a španělským slunci, vybledly a ztratily lesk a vy už nevěříte v jeho literární schopnosti, a pak ten alkohol, dámy a pánové! Márty se rozhodně nebál experimentovat. Jednou jsem s ním šel večer na drink a on přišel a měl opuchlou tvář a nemohl mluvit. Prý odpoledne tetě venčil psa v jedné ulici s patnácti putykama a v každé si dal pivo. Kolem půlnoci začínal upadat pravidelně do bezvědomí a nad ránem, kdy jsme odcházeli, nás barmani srdceryvně prosili, ať si ho vezmeme s sebou, jenže ani litr studené vody vylitej na týl ho neprobral. Stopoval jsem potom čas ještě s jedním společníkem, za jak dlouho jsme Mártyho tělo donesli do bytu na Pellicově, kde jsme ho položili vedle jeho holky do obrovskýho pokoje, a on se ráno probudil a měl to v kalhotech, hnědý zezadu a žlutý zepředu, a pak šel jeho romantickej vztah k čertu. Od té doby jsem ho střídavě viděl v téhle nezáviděníhodné poloze na různých místech v bytě, na zemi v kuchyni, na severním balkóně v bezvědomí opřenýho zádama o zábradlí, na východním balkóně klečícího a zapřenýho o zeď mírně zkrvaveným čelem, v předsíni spícího jak drobeček s prázdnou lahví rumu v kapse a palcem v puse a pak po všech těchhle kreacích vždy v poli žlutýho polního kvítí na konečné tramvaje číslo jedenáct, kde trhal pro svou lásku ty kytky a spolu s bonboniérama jí je sypal do jejich postele z Ikey za 400 Kč, a já se pak díval, jak mu padala vždycky kolem krku a řekla to, co Márty potřeboval slyšet: odpouštím ti. Když to naposledy z jejich rtů neslyšel, zvýšil svoji denní dávku chlastu o půl litru tvrdýho na den. Ale to už předbíhám. Rád bych se totiž pozastavil u těch nocí, kdy naše přátelství bylo ještě mladý a kdy jsme si prolívali hrdla po celým městě a kdy začalo jedno ze dvou období v mým životě, kdy jsem hodně pil a pohyboval se na hranici alkoholismu. Márty nežil v Brně a přijel sem teprve nedávno a vše pro něj bylo nový. A tím nadšeným pohledem někoho, komu občas, bohužel, čouhala i sláma z bot, mě nechtěně nakazil. Márty chtěl potkávat nový lidi a chtěl se stát slavným umělcem. I já jsem měl podobnej cíl, a tak jsme se dali dohromady. Márty patřil do stejné skupiny lidí 43
jako Doktor. Byl to jeden z těch lidí, kteří nepatřili do tohodle všedního světa, i když v něm fyzicky žili. Zároveň by si nikdy nemohl stoupnout na dirigentskej stupínek a obklopit se tím nekonečným vakuem nudy a šedi, aby pak s vypětím sil zamával energicky taktovkou a v okruhu tisíce mil by rozkvetly mnohobarevný tulipány snů. Jinými slovy, nemohl se pohybovat mezi světy, mezi světem bezútěšnýho stereotypu a mezi světem snů, jeho opakem, do kterýho unikáte, aniž by si uvědomoval jejich rozdílnost a tu hranici. Márty byl člověk reálnýho světa, žil v něm naplno, ale přitom dělal chladno krevně a bez rozmyslu v tomhle prostředí vše, co dělali fiktivní filmoví nebo románoví hrdinové, zkrátka to, o čem někteří spisovatelé a filmaři jen sní a prožívají to skrz svý příběhy a postavy: bral drogy, kradl, měl pletky se zákonem, kupoval si prostitutky, stal se alkoholikem, vykonával podivný zaměstnání, žil ze dne na den nezodpovědným životem, dělal si, co se mu zlíbilo, a přitom všem pomalu, ale jistě sestupoval neodvratně na dno. Byl to typickej řadovej příslušník novodobýho undergroundu, i když si to možná sám nepřipouštěl. Neměl nikdy šanci být dobrým umělcem, spisovatelem, filmařem, čímkoliv, co by bylo propojený s nějakou narativní metodou, s něčím, co uváženě kombinuje fikci s pravdou, a ani o to nestál. Byl posthipíkem se všema chabýma ideálama navrtanýma tolik typickou korupcí hodnot a obyčejnou touhou po prachách, která to všechno zničila. Přesto v něm byla silná energie, když jsme se setkali a spřátelili. Byl namočenej do otázek a věcí, který vrtaly tenkrát v hlavě i mně. Bylo na něm vidět, že se snaží z plných sil pochopit to neuvěřitelný tajemství života a přijít tomu všemu na kloub. Přitahovaly ho knihy a chtěl být jako ty lidi z těch stránek potištěných jazzem a šílenstvím. Dal jsem mu přečíst svou povídku o prvním cestování Francií a Márty tomu skutečně uvěřil. Uvěřil těm západům slunce, těm vymazaným bílým místům, nepochopil ten trik, kdy stačí vyškrtat devadesát pět procent nudy a sraček a poskládat ze dvou měsíců života vzrušují cí průřez, kterej přečtete za pět minut, a máte pocit, že život je báječnej sen. Márty neznal metodu, nepsal, byl jen čtenář, ale byl extrémně naivní a šel tvrdošíjně za tímhle přeludem a světem přízraků. 44
V té době jsme, jako každej kolem dvacíti, byli zbláznění do plno knih a hodně z nich byly od Kerouaka, Burroughse, Ginsberga a podobných autorů. V těch úsměvných obdobích, kdy jsme pili pivo jako vodu v barech města, který mělo nezapomenutelnou atmosféru, jsem naslouchal jeho opilýmu nadšenýmu vyprávění. „Třeba seš prostě takhle chladnej. Vůči ženám a podobně. Jako Kerouac…“ zazářily mu náhle oči. „Člověče, vždyť ty i vypadáš jako on,“ prohlásil Márty a já si lokl hořkýho piva a ironicky se pousmál. Teď, když se k mým sto sedmdesáti šesti centimetrům kerouakovské výšky přidalo mých devadesát kilo, se musím usmát ještě jednou. Sarkasticky. V tom období jsem zápasil se svou druhou knihou, která se vždycky cuká, a hledal něco, co by mě nakoplo. Na nějakou dobu jsem opravdu uvěřil tomu, že jsem to našel v postavě Mártyho a těchhle divokých pitkách a našich ztřeštěných plánech. V jednu chvíli mě úplně zblbnul a já si myslel, že Márty by mohl být mým Nealem Cassadym nebo Gary Snyderem, ale nakonec, jak se ukázalo, byl spíš Herbertem Hunckem. Chlápkem, co zasvětil Kerouka, Ginsberga a Burroughse do benzedrinu a dalších drog. Vychrtlej narkoman, co pořád opakoval jednu větu: „I feel so beaten, man, so beaten.“ Jedno z míst, kde jsme v tu dobu popíjeli, byl Kabinet múz. Před tím, než ho zavřeli, to byl můj nejoblíbenější podnik. Unavení herci se poflakovali kolem baru, oranžově natřený stěny ladily k zatuchlýmu vyčpělýmu jantaru silné plzně bez pěny. Ale hlavně celá venkovní stěna byla ze skla a vy jste mohli být oddělení od mrazu a tajemnýho nočního tichýho nokturna města tam venku jen nepatrně tenkým kusem čiré hmoty. Sedávali jsme s Mártym hned za dveřma u stolku pro dva, ve výklenku naproti čtvercovýmu baru, a pili celou noc. Márty mně vyprávěl o svým životě. Byl jako většina lidí z venkova — typ člověka, kterej byl nezkaženej hustou sítí ulic města, co formuje vaše myšlení. V jeho mozku, kterej nefungoval na bázi labyrintu, ale prostorných širých zelených plání, nebylo místo pro intrikaření, i když později se v něm vyrojila silná dávka zášti, kterou někdy neuměl skrýt. Márty vyrostl doslova v lese. Jeho otec byl 45
hajnej a on do třinácti let žil v hájence. Pobíhal v lese, bez přátel, bez kontaktu s civilizací. „Byly to takový haluze osamocenýho člověka, který se mně rojily v hlavě,“ řekl svým smutným zvučným ochraptělým hlasem a připálil si další startku. V tu chvíli vypadal jako sama pokora a skromnost. Dobrota a bezelstnost z něj vyzařovala jako z pokladu vylovenýho ze dna Karibskýho moře po tři sta letech. Mártyho střízlivá část osobnosti nezasažená chlastem byla docela jiná než ta opilecká. V těch dobách, kdy naše přátelství trvalo jen pár týdnů nebo první měsíce, jsem žíznivě naslouchal těmhle jeho příběhům. Tomu, jak vyprávěl, že se přestěhovali později z hájenky do malýho městečka na pomezí Čech a Moravy a Márty začal chodit na gymnázium. Skrz útržky jeho vět a nedokončených přiopilých rozhovorů jsem viděl duševním zrakem obrazy jeho života, jak začíná pít a mít problémy s alkoholem. Vyprávěl mi, jak ukradl otci auto a jel ještě s jedním kámošem do nejbližšího většího města a byl tak sťatej, že musel přivřít jedno oko, aby se ty dvě bílý čáry uprostřed silnice spojily v jednu. Jak na dalším takovým výletu zalomil auto v příkopu na příjezdové cestě k jejich domu, jak ho otec vzal v sedmnácti k psychologovi a ten mu řekl, že je v druhým stadiu alkoholismu. Pak jsem od něj později četl dvě povídky na způsob Bukowského. V jedné z nich popisoval, jak se ožral a nestihl zeměpisnou olympiádu. Na konci si pro něj s brekem přijela jeho matka a poslední věta toho textu zněla: „Jsem blázen upíjející se k smrti…“ „Proč jsi začal tolik pít?“ ptal jsem se ho tehdy a objednával si další vyčichlou plzeň a cítil jsem, že už jsem trochu nakřáplej a venku se temná zima stávala ještě temnější a mráz mrazivější a uvnitř bylo tak příjemně teplo a všude okolo byli lidi jako my, lidi, co jen zabíjejí čas a filozofujou u piva o životě, a pak jsem se podíval zpátky na Mártyho, na jeho vyhublej pobledlej obličej, hlavu s nakrátko ostříhanýma vlasama a s několikadenním strniskem na tváři; drobná asketická postava, vyhublej chlapík s psíma očima. „Nevím,“ řekl pomalu. „To nikdo neví…“ smutně potáhl ze startky a já věděl, že se trochu lituje a stylizuje do role chudáka, ale bylo mně 46
to jedno. Pamatuju si, že jindy jsem se ho na to ptal znovu. Zrovna jsme jeli v tramvaji, byl šedivej zimní den a ta šeď venku tak nádherně pasovala k jeho pobledlýmu obličeji s temně šedýma očima. Ten smutnej člověk v pomačkané obnošené bundě a džínách mi řekl: „Protože pocházím z hovna.“ Cynickej ochraptělej tvrdej hlas se mu dral z hrdla a všechno tak sedělo, ta ulice venku, nuzný tváře zamračených Čechů hlídajících si úzkostně svý soukromí, nekonečná zima, hladovej mráz a beznaděj v téhleté zemičce ztracené v době světovýho duchovního úpadku, zmatku a éry deziluze; a Márty, co je strhávanej tímhle vírem. Někdy jsem ho viděl jako nádobu, která sebemrskačsky pojímala všechny sračky a utrpení lidstva. Pro cházelo jím a to byla jedna z věcí, která tvořila jeho osobní kouzlo. Ten chlap měl charisma, byl empatickým hrdinou, chlápkem z lesa, co přijel do Brna a říkal, vždycky jsem ze začátku chlastal celej den a noc a pak jsem vyběhl ven do té chladné noci, všude se vznášely mlhy, tma mně hučela v uších a ostrý světlo nekonečné spleti ulic mě pálilo až do mozku. A já jsem vůbec nevěděl, kde jsem, bráško. Tohle město je úplně jiný, než krajina s polema a lesama, kde jsem žil. Ty si to vůbec neuvědomuješ, žiješ tady celej život… Márty prožíval vše znovu. Nový město, nový přátele a do toho všeho neosobního chladu městských lidí zanesl svoji otevřenost kluka, co vyrůstal v hájence. Byla to jeho bezprostřednost, kterou jste mohli zahlídnout coby lesknoucí se absint ve sklence předtím, než ho do sebe kopl. V životě jsem neviděl popíjet člověka absint s takovou vykořeněnou letargickou grácií beatnika. Seděli jsme nahoře na Skle a já mu zapálil lžičku s cukrem, kterou držel v ruce. „To mám jako hodit do toho?“ zeptal se klidně a zamrkal pomalu přiopilýma očima. „Jo,“ pousmál jsem se a on ukápl trochu hořícího alkoholu na svý džíny. Pomalu mu začaly hořet kalhoty a on tam v klidu seděl a pijácká jistota mu zářila v očích. Sklenku držel pořád v ruce a hořel, Márty, ten kluk, co mně vyprávěl, že když byl dítě, jeho fotr občas běhal po vypité lahvi rumu nahej po domě s nabitým revolverem a chtěl s jeho mladším bratrem a matkou hrát ruskou ruletu. Márty, 47
co mně říkal, že člověk může dokázat všechno. Všechno na světě, rozumíš? Nebo: bráško, tohle, co se tady mezi náma děje, to naše povídání, bary, ty holky, to všechno je něco, co se zapíše do dějin světový kultury, věř mi. Nebo: do prdele, Ede, já vím, že za pár let už budeš prostě srát jednu knihu za druhou a nic tě nezastaví. Márty, co mi ukázal svý obrazy malovaný temperama napodobující expresio nismus, Márty, co jsem s ním běhal po brněnským Bronxu a sháněl starou smaragdově zelenou mercedesku, na kterou by psal svou novelu, kterou už má v hlavě, stačí to tam jen natřískat, bráško, a je to! Márty, co si vymyslel, že je spojenej s duchem Curta Cobaina a že zemře v osmadvacíti. Márty, co chtěl být nejslavnějším kyta ristou na světě a nepochyboval o tom, že to tak bude. Tenhle chlapík tam seděl a na chvíli si dával voraz a pak udusil ten modrej plamen na svých kalhotech a kopl to do sebe, aniž by zahasil i ten oheň ve sklence. Pijácká ležérnost namíchaná s jeho introverzí přeměněnou alkoholem na půvabnou ostýchavou extroverzi, ta bezprostřednost vesnickýho kluka, co se vám svěřil s těma nejintimnějšíma věcma, Márty, co vám chtěl pomoct, pomoct celýmu světu, tím, že chtěl dělat novou kulturní revoluci (a přitom když jste v nějakým rozhovoru použili slovo nostalgický, tak se vás zeptal, co to je, a vy jste mu řekli, že něco jako sentimentální, ale navíc spojený s minulostí, a uvědomili jste si z výrazu jeho obličeje, že jste mu tím moc nepomohli, anebo když jste mu řekli, že je infantilní, on vás upozornil, že už vám přece říkal, že neumí cizí slova), ten Márty, co chtěl mít prachy, Márty, co bojoval s chlastem a cítil k tomu samýmu světu nenávist a pohrdání, ta touha jít přes mrtvoly, schopnost udělat a vyzkoušet si cokoliv špatnýho i dobrýho na světě, to vše vytvářelo zajímavou auru jeho komické i vážné osobnosti. Vzpomínám si na naše možná druhý nebo třetí setkání, kdy jsme skončili na prostředním baru Skleněné louky a Márty, jak rád říkal, byl už trochu píchlej, šéfe. Tu noc mně vyprávěl, jak se zamiloval do Inny, své spolubydlící na studentským privátu, kterej byl hned za rohem Skla, a já jsem mu radil, jak ji má získat, takový banálnosti, jak se dotknout ženské, vyjet po ní a jak překročit tu hranici 48
tolik neschůdnou pro začátečníky od pouhýho mluvení k první puse a tak dále. A Márty mi řekl: „Já jsem máslo, Ede. S ženskýma to neumím.“ „A tak vůbec… Jsem jen ožrala.“ V tu chvíli, kdy jsem sledoval, jak se drží jakžtakž na židli a má solidně nakoupený, jsem řekl něco, co jsem možná neměl. „Co to kecáš, ty seš skvělej chlápek. Já na to mám čich, já se v lidech vyznám a řeknu ti, že ty seš něco extra. Seš spisovatel, hudebník, možná i malíř, člověče, ten jeden obraz, cos mě ukazoval, byl skvělej,“ vypálil jsem na něj a vzpomněl si na tu čmáranici upatlanou temperama. „Nesmíš se tak podceňovat, máš něco v sobě, seš opravdovej bohém a dokážeš skvěle vnímat svět kolem sebe…“ pokračoval jsem a jel a jel a Márty se rozpačitě a opile usmíval a pak nastalo období, kdy Márty začal čerpat sebevědomí a kdy jsme vcházeli do kaváren a barů tak, že se lidi otáčeli a cosi z nás cítili. Nejen zvětralý pivo, byla to neviditelná hmota obalující naše těla, aura, charisma dvou mladých bohémů a umělců, co si vykračujou zakouřenýma kavárnama a hážou očkem po každé ženské a po kapsách mají rukopisy nedokončených románů, který budou ty nejlepší za tohle desetiletí, hovno, století. Nastalo období, kdy byl Márty chycenej tou pableskující chimérou světa fikce a idejí, podle kterých vznikají horší kopie tohodle světa, nebo ať už to nazvete jakoukoliv terminologií jiný ho filozofickýho systému. Zkrátka jsme brouzdali po ledě života zatraceně ostrýma nožema a loupali realitu jako cibuli, a jak říkal Márty, můžeme dokázat cokoliv, šéfe. A pak to většinou zakončil obvyklým, mohl bys to za mě dneska pošéfovat? Moje psaní a kecy vyčtený z knih, ideály, slovní cvičení, kterýma jsem se napůl bavil a napůl jim, vždycky po pátým pivu — což byla magická hranice —, věřil, moje projevy k masám, který nás měly následovat, kecy o mentální revoluci v srdcích lidí — protože politickej systém změnit nejde, ale revoluce mozků je proveditelná, jistě šéfe —, to vše vytvářelo ostrou chemickou reakci s Mártyho bezprostředností a naivitou nováčka, kterej objevuje svět, jako by se zrovna narodil. Márty byl v té době ve 49
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
