PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS

1 Celkový obraz O modulu Pomůcky a nástroje Pravidla a konvence

12.10.2010

Strana 2/120


2 Obsah 1. Celkový obraz

2

2. Obsah

3

3. LITERÁRNÍ TVORBA PROTI RACIONALISMU

4

3.2 SLOVA PROSTOUPENÁ SLZAMI

4

3.3 PŘÍBĚHY VÁŠNĚ A NĚŽNOSTÍ

25

3.4 Autotest

50

4. DIVADELNÍ TVORBA 18. STOLETÍ

52

4.2 CESTY MOLIÈROVÝCH DĚDICŮ

52

4.3 V KULISÁCH COMMEDIE DELL'ARTE

60

4.4 VE SLUŽBÁCH MĚŠŤANSKÉHO VKUSU

66

4.5 Autotest

71

5. PÍSEMNICTVÍ Z DOBY VRCHOLNÉHO PREROMANTISMU 5.2 V LYRICKÝCH BOUŘÍCH

73 73

5.3 KOMNATY MILOSTI A HANBY

103

5.4 Autotest

118

6. Rejstřík

120

12.10.2010

Strana 3/120


3 LITERÁRNÍ TVORBA PROTI RACIONALISMU 3.1 SLOVA PROSTOUPENÁ SLZAMI Sbohem! To slovo slzami je prostoupeno. To slovo ničívá radosti milostné. To slovo pro smutek je pouze jiné jméno. To slovo s věčností se teprv rozplyne. Alphonse de Lamartine (přeložil G. Francl)

F. X. Lampi: Romantická krajina (1830); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Vznik sentimentalismu a preromantismu V 18. století osvícenství vrhlo všechny své odborné a umělecké síly do boje za vítězství velkých ideálů a otevřelo tak v mnoha zemích řešení problémů osobní i společenské svobody, občanské spravedlností a rovného práva na život pro všechny. Neprojevilo se však jen příklonem k chladnému racionalismu. Vášnivý protest proti neoprávněným výhodám privilegovaných vrstev obyvatel, které nebraly ohledy na schopnosti každého jedince, se promítl souběžně i do roviny citové. Při pokusech hájit jejich zájmy mnozí autoři pochopili, že jednou z možností, jak 12.10.2010

Strana 4/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS vyzdvihnout hodnoty prostého člověka a odlišit ho od „cynické a zhýralé“ společnosti aristokratů, je poukázat na obecnou mravnost a čistotu citů. Tyto představy dovedly řadu slovesných umělců k přesvědčení, že musí svět poznatelný také vcítěním se do přírodních jevů nebo zachycením lidského nitra a podstaty vztahů mezi člověkem a přírodou. Literární tvorba pro ně přestala být jen hledáním „rozumných receptů“ na uspořádání světa, ale stala se také prostředkem, kterým lze nedobré poměry prostřednictvím nezkaženého citu narovnat a upravit. Vědomě tak vystoupili proti osvícenskému racionalismu a jeho klasicistní formě, neboť rozrušení striktních pravidel považovali za první projev svobodné umělecké a lidské vůle. Tím vytvořili podmínky pro vznik nového myšlenkového a literárního hnutí, které se nejdříve projevilo v tvorbě sentimentální a později vyústilo do uměleckého směru, nazývaného většinou preromantismem. Preromantismus ovlivnil hlavně literaturu. V ostatních druzích umění si po celé období podrželo své pozice klasicistní cítění. Ve vývoji výtvarných stylů stojí na předělu mezi klasicismem a romantickým uměním empír. Ten se projevil zejména v užitém umění. Je příznačný především těžkými a strohými tvary nábytku, ale i bohatě zdobenými interiéry šlechtických salonů nebo svébytnou módou.

Detaily empírových interiérů vybavené honosným nábytkem a bohatou výzdobou, královský palác Brusel; foto Carolus (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

12.10.2010

Strana 5/120


Rokokové hodiny (královský palác Brusel) a příklad rokokové módy; foto Carolus a fotografická reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Menší dopad už měl na architekturu (u nás jen zámek Kačina u Nových Dvorů), sochařství a malířství.

12.10.2010

Strana 6/120


Průčelí empírového zámku Kačina pohledem z parku; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

K významným propagátorům empíru náleží francouzští malíři napoleonského období Jacques Louis David (1748 – 1825) a Jean August Ingres (1780 – 1867).

12.10.2010

Strana 7/120


J. L. David (autoportrét, 1794) a jeho obraz Napoleon v Alpách (1800); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Autoportrét J. A. Ingrese (1804) a jeho obraz Velká Odaliska (1814); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

12.10.2010

Strana 8/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Z našich výtvarníků vynikl v tomto období portrétista Antonín Machek (1775 – 1844).

A. Machek: Portrét mladého muže (považovaný za autroportrét malíře, 1815) a Dívka s košíkem plným květin (1815); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Studnicí informací a předmětem hlavního zájmu sentimentálních preromantických tvůrců se stala příroda. Věřili v její očišťovací schopnosti a v mnohotvárnosti života nacházeli kromě inspirace i poznání, že svět není jen dobře či špatně fungující mechanismus, který lze lehce ovládnout. Proto se zaměřili na hledání přirozeného a civilizačními vymoženostmi spoutaného prostředí, v kterém by mohly vyrůstat bytosti, jejichž harmonicky rozvíjené city i rozum by v budoucnu sloužily naplnění odvěkých snů člověka o svobodě a blahobytu.

12.10.2010

Strana 9/120


Tzv. anglický park - z 18. století pochází park Wörlitz a obraz J. Constablea Malvern Hall (1809); foto a fotografická reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

Preromantický hrdina se proto nebouří proti společnosti (jako romantikové), pouze stojí stranou, aby pak v příhodném okamžiku mohly být vyzvednuty jeho ctnosti – mravnost a čistota citů. Aby se ukázalo, jaké síly v něm ve skutečnosti sídlí, musí projít různými zkouškami a strastmi, v nichž nakonec zvítězí, nebo naopak pro své ideály tragicky zahyne.

12.10.2010

Strana 10/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS C. D. Friedrich: Poutník nad mořem mlhy (1818), příklad opuštěného hrdiny vzhlížejícího k nekonečné a nepřekonatelné přírodě; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Sběratelé ústní slovesnosti v britském prostředí Sentimentalismus jako literární proud se nejdříve rozvinul v průmyslově vyspělé Británii. I zde však byl vlastní přerod od klasicistních a osvícenských metod k preromantismu velmi zdlouhavý. Odlišné umělecké postupy tvůrců, nové náměty i netradiční prostředí, v němž se odehrával děj, jen pomalu uvolňovaly přísné zásady tvorby a měnily strnulý systém literárních žánrů. Sentimentalismus a po něm preromantismus tak zasáhl především poezii. Ta se odmítla sice efektní, ale poněkud chladný francouzský vzor básnictví a přiklonila se k citově jednostrannější, leč upřímnější lyrice anglické. Záhy rozvinula nové motivy a vyslovila i pozoruhodné nálady, z nichž jednoznačně vynikly dva pocity – melancholie a smutek. U básníků skotského a irského původu se navíc projevilo silné pouto vlastenecké. Jako oslavné idylické hymny na krásu a mravní sílu rodného venkova působí sentimentální cyklus Roční období (1726 – 1730) básníka skotského původu JAMESE THOMSONA (1700 – 1748).

Skotský básník James Thomson na portrétu J. Patouna (1746) a obraz T. Colea Cesta krajinou mládí (1842); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Hlubší zájem o tajemství přírody, volnost imaginace a vášnivá vyznání propůjčovali básnické tvorbě i další básníci, například majestátní lyrik THOMAS GRAY (1716 – 1771), jeho nejznámější báseň Elegie napsaná na venkovském hřbitově (1751) vyzdvihuje důstojnost života 12.10.2010

Strana 11/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS venkovanů a dojímá hlubokou účastí se smutným údělem člověka, opuštěného i ve smrti. Melancholickým cítěním, melodičností veršů a bohatou obrazností přerůstá Grayovo dílo (např. Óda na jaro (1760) rámec sentimentálního básnictví a lze ho už zařadit mezi díla preromantická.

T. Gray na portrétu od neznámého autora a pomník v Stoke Poges, popisovaný v Elegii napsané na venkovském hřbitově; fotografické reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org)

12.10.2010

Strana 12/120


Detail rytiny Hodiny od F. Bartolozziho ke Grayově básni Óda na jaro (19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Preromantické zaujetí venkovským prostředím se odrazilo v zájmu o projevy lidové slovesnosti (písně,pohádky,říkadla,pověsti apod.). Módní záležitostí se stalo sběratelství, vědecké zkoumání a vydávání celých kolekcí děl, vzešlých z lidového prostředí (vznikají obory etnografie a etnologie). Lidová slovesnost byla často napodobována a parafrázována, neboť preromantikům vyhovoval její čistý literární tvar. Jako nadšený sběratel se na britských ostrovech proslavil irský duchovní THOMAS PERCY (1729 – 1811), který svou vlastní nevýraznou tvorbu zastínil sbírkou upravených nebo zásadně přepracovaných středověkých básnických textů Památky staré anglické poezie (1765). Soubor obnovil výrazně zájem o nevšední příběhy ze skotského středověku a oživil znovu formu balady.

12.10.2010

Strana 13/120


Portrét T. Percyho (anonym, 18. stol.) vedle titulní strany knihy Památky anglické poezie z roku 1765; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Zjitřená mysl básníků hledala potěšení ve výjimečných zážitcích. Vyhledávali neznámé, vzrušené pocity lásky, vášně, ale i smutku nebo strachu z nevyzpytatelných úkazů, vlastní nevědomosti nebo z blízkosti smrti. Pochmurnost a přízračnost svých básnických obrazů dotvářeli prostředím mlžných jezer, bezedných močálů a opuštěných zřícenin či půlnočních hřbitovů.

12.10.2010

Strana 14/120


Romantická krajina na obrazech C. D. Friedricha Opatství v dubovém lese (1810) a Kříž nad Baltem (1815); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Obraz Les oběšenců od Williama Blakea (1827); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Do nich hrdinové vstupovali za svitu měsíce, houkání sýčka nebo se tam účastnili taneční produkce probuzených mrtvých či velmi tajemného obřadu. Mnohé z těchto pozoruhodných výjevů později převzala do své výbavy romantická poezie. 12.10.2010

Strana 15/120


J. H. Fuseli: Noční můra (1781); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Už několik let před vydáním Percyho sborníku se odhodlal povzbudit hrdost svého národa jiný sběratel lidové slovesnosti a středověkých rukopisů, skotský učitel JAMES MACPHERSON (1736 – 1796). Proslavil se fiktivním překladem souboru téměř dokonalých napodobenin raně středověkých písní, které přisoudil bájnému keltskému pěvci a nazval je Básně Ossianovy (1765). Hlavními skladbami celého cyklu byly dvě epické básně Fingal a Temora, vyprávějící příběhy z drsných bojů skotských válečníků v Irsku. Jsou psány rytmizovanou prózou s aliterací (náslovným rýmem, opakováním skupiny hlásek na počátku sousedních slov), která byla příznačná pro starou germánskou poezii. Vedle pocitu starobylosti tak texty vyvolávaly zármutek nad dávno zašlým majestátem hrdého národa.

12.10.2010

Strana 16/120


Ilustrace A.-L. Girodet-Triosonové (19. stol.) a S. Gérarda k Básním Ossianovým (1801); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

James Macpherson od neznámého autora a portrét vědce S. Johnsona (J. Reynolds, 19. stol.), který poprvé zpochybnil Ossianovy zpěvy; fotografické reprodukce (the public domain, www. 12.10.2010

Strana 17/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS wikipedia.org)

Podezření, že se jedná o důmyslný podvrh, vzniklo krátce po uveřejnění díla, ale potvrdilo se až zkoumáním autorovy pozůstalosti. Ani tímto odhalením se však obliba skladeb nezmenšila. Dobovému vkusu vyhovovala jejich tajemnost a pochmurnost, nezanedbatelnou úlohu hrály také vlastenecké pohnutky autora falzifikátů. Podobně dopadlo i odhalování dalších falešných „literárních památek“.

3. Anglicky píšící básníci

Portrét Roberta Burnse (anonym, 19. století) s autogramem a jeho rodný dům v Alloway ve Skotsku; foto a fotografické reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) V Británii se stal pěvcem venkova a průkopníkem přírodní lyriky skotský preromantický básník ROBERT BURNS (1759 – 1796). Svou sbírku Básně převážně ve skotském nářečí (1786) přepracovával a doplňoval celý život. Z melodické přírodní, milostné, pijácké a vlastenecké poezie dýchá autentická atmosféra skotského venkova z konce 18. století: starosti, radosti i drsný humor jeho obyvatel, které autor dobře znal. Celkový lidový ráz Burnsovy tvorby doplňuje i originální básnický jazyk, v němž snadno nalezneme prvky skotského dialektu. Jednou z nejznámějších písní, zapsanou Robertem Burnsem, je Auld Lang Syne. Vznikla na základě starých lidových písní na tradiční skotskou melodii a bývá zpívána o půlnoci Nového roku.

12.10.2010

Strana 18/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Jak, - staré lásky zapomnít, kde druhu druh stál blíž? – jak, - staré lásky zapomnít, snad, že to dávno již? REFRÉN Tak dávno, brachu můj, tak dávno již, však srdečně si připijem na „dávno již“! My květy spolu trhali přes mnoho dol a výš; a šli jsme cestou trnitou tak dávno již. REFRÉN My šplouchali se v potoce zda ještě o tom víš? pak loučila nás mořská hloub tak dávno již. REFRÉN Zde ruka, věrný příteli, a k mému srdci blíž! tak hlubý doušek nepili jsme dávné již! REFRÉN Ty jistě do dna dopiješ a já svou do dna číš: bud´zdrávo vše, jak bývalo

12.10.2010

Strana 19/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS tak dávno již! (přebásnil J. V. Sládek) Burns byl samouk bez vyššího vzdělání, těžce pracující a neúspěšný rolník, který se v mládí zhlédl v poezii renesančních autorů. Své první básně vydal z existenčních důvodů, když hodlal s bratrem natrvalo opustit Británii. Nečekaný úspěch pak zcela proměnil jeho život. Byl zván do společnosti a dostal příležitost dál tvořit. Obnovoval staré písně, dotvářel zlomky dávno zapomenutých textů a skládal nové k tradičním popěvkům. Tím zachoval mizející prvky skotského folkloru. Nadějnou cestu svérázného básníka mezi přední tvůrce evropské lyriky přerušila vážná nemoc a ukončila předčasná smrt. Vypravěčský talent a schopnost vcítit se do pocitů svých vrstevníků předvedl Burns především v baladických skladbách. V nich obohatil nadpřirozené scény převzaté z folkloru realistickými groteskními vstupy a svou vlastní účast omezil pouze na satirické narážky a laskavou ironii. Na základě lidové báchorky tak vznikla krátká výpravná báseň Tam O'Shanter (1793), která vychází ze sugestivní opilecké halucinace prostého venkovana, vracejícího se z městského trhu. Sedlák Tam se stal svědkem reje čarodějnic a pro půvaby jedné z nich málem podlehl ďábelským svodům.

První vydání Básní převážně ve skotském nářečí (1786) a dřevořez z vydání básněTam O'Shanter; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 12.10.2010

Strana 20/120


Bezprostřední vroucností, rozjitřenými hodnotícími postřehy a téměř s vizionářskou obrazotvorností předjímal romantické cítění také malíř, grafik a příležitostný básník WILLIAM BLAKE (1757 – 1827). Jeho osud i dílo už poznamenal společný prožitek všech raných romantických tvůrců – nepochopení a jen nepatrný zájem společnosti, který je přivedl k osamocenému smutku.

W. Blake na dobovém portrétu z 19. století a frontispis společného vydání sbírek Zpěvy nevinnosti a Zpěvy zkušenosti; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Jak ovlivnilo trpké poznání reality umělcovo podivínství a dobrovolnou osobní rezignaci pociťujeme z jeho osobité ilustrátorské činnosti, ale i z některých pochmurných a sarkastických básní lyrických sbírek Zpěvy nevinnosti a Zpěvy zkušenosti (1789 – 1794):

4. Sběratelé německé lidové slovesnosti 12.10.2010

Strana 21/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Zájem o lidovou slovesnost nabyl poměrně velkého významu v procesu vytváření svébytné německé kultury. K národnímu uvědomování přispěl významně sběratelskou činností zejména osvícenský filozof a literární vědec JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744 – 1803), který v dílech lidových umělců objevoval prvky národní individuality.

Portrét J. G. Herdera, malba A. Graffa (1785); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Protestantský kazatel a profesor na církevní škole začal sbírat lidové písně pod vlivem svých učitelů I. Kanta a J. G. Hamanna, ale studiemi o podstatě a původu lidské řeči (Rozprava o původu jazyka) a literárně kritickými spisy o problémech německé literatury (Kritické lesy) navázal na Lessingovy poetické teorie. Lidovou poezii chápal jako přirozený projev, který se rodí z národního charakteru, společenského prostředí a rázu krajiny a který má zásadní význam pro obecný rozvoj kultury. Spolu s Goethem se Herder spolupodílel i na zformulování programu hnutí Sturm und Drang. Svůj sběratelský zájem neomezil Herder pouze na oblast německé tvořivosti. Ve sbírce Hlasy národů v písních (1807) připravil k vydání i lidovou slovesnost slovanských národů. K jejich budoucí úloze v dalším vývoji lidské společnosti se vyjádřil rovněž v odborném spise Myšlenky k filozofii dějin lidstva (1784 – 1791). Svým přesvědčením, že na vítězné cestě k humanismu a k harmonickému světu bez válek a násilí se budou podílet rozhodující měrou právě Slované, 12.10.2010

Strana 22/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS morálně podpořil četná národní hnutí, včetně obrozeneckého zápasu v Čechách. Prostřednictvím písňové baladické formy uvolňovali cestu moderní umělecké tvorbě i další němečtí básníci. Na realistickou drsnost lidové a pololidové jarmareční písně navázal ve sbírce Balady (1789) dlouho a nespravedlivě opomíjený GOTTFRIED AUGUST BÜRGER (1747 – 1794).

G. A. Bürger na malbě od J. H. Tischbeina (1771) a ilustrace W. Volkharta Lenardo und Blandine z Bürgerových Balad (19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jeho zásluhou dostala německá balada konkrétní podobu a pevný umělecký tvar, kterým ovlivnila českou básnickou tvorbu raného národního obrození (např. dílo Š. Hněvkovského nebo J. Jungmanna), zejména však slavnou Kytici K. J. Erbena.

12.10.2010

Strana 23/120


Portréty J. Jungmanna a K. J. Erbena (J. Vilímek, 20. stol.), kteří vyšli v době národního obrození z lidové slovesnosti; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V námětech Bürgerových balad najdeme rozmanité polohy. Od tragického líčení nešťastných osudů přecházejí až k anekdotickým příběhům, podobným dnešním romancím. Vrcholným textem sbírky je báseň Lenora, jejíž námět použil v poněkud odlehčené podobě K. J. Erben v baladě Svatební košile. Dívka, která toužebně čeká na mrtvého milence, je krutě potrestána za rouhání proti Bohu, neboť svým nářkem probudila nebožtíka z posmrtného klidu. Celá strašidelná scéna má i podobné mravní naučení: Hroby jsou plné jekotu, řev tříští mračnou temnotu, Lenoře srdce bije: už v boji se smrtí je. V sinalém světle měsíci tancuje divá kola skučící strašná směsice a takto kolem volá: „Svou strast ses, mysli ubohá, 12.10.2010

Strana 24/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS vždy bez reptání na Boha! Duši, jež z mrtvých vstane, rač pokoj přát, ó Pane!“ přeložil J. Pokorný Soustavnější umělecké tvorbě bránily Bürgerovi existenční starosti a nepřízeň kritiků, které provokovalo bohémské chování nepoddajného bouřliváka. Předčasně zesnulý autor získal nesmrtelnou slávu až později a nečekaně – satirickou prózou Podivuhodné cesty a dobrodružství barona Prášila (česky též Baron Prášil, 1786).

Doporučená literatura a četba Bürger, G. A.: Balady (přeložil J Pokorný), Praha 1964; Bürger, G. A.: Baron Prášil (dle originálu převyprávěli J. Kolář a J. Hiršal), Praha 1970; Burns, R.: Tam O'Shanter (in: Písně a balady, přeložil J. V. Sládek), Praha 1959

3.2 PŘÍBĚHY VÁŠNĚ A NĚŽNOSTÍ Láska bez touhy existuje, zažil jsem ji, ale existuje snad láska bez neklidu a žárlivosti? Jean Jacques Rousseau (přeložil L. Kult)

12.10.2010

Strana 25/120


Flirt a žárlivost dle představ malíře Haynese Kinga (1831-1904); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Počátky sentimentální prózy v Anglii Největšího rozmachu se v přechodném období druhé poloviny 18. století dočkala prozaická tvorba, postupně se zbavující formální strnulosti a jednostranné didaktičnosti předchozí osvícenské epochy. Na počátku tohoto významného přelomu stály sentimentální román a povídka. V nich už hrdinové neobhajovali obecné ideje, ale svá soukromá práva na svobodu citů, neboť byli utvrzováni v přesvědčení, že hybnou silou lidského konání je především láska, i když nevede jednoznačně ke štěstí, ale může být i zdrojem utrpení. Také sentimentální próza se díky většímu společenskému vlivu měšťanských vrstev dostala ke slovu nejdříve v Anglii. Mezi její průkopníky se zapsal romanopisec SAMUEL RICHARDSON (1689 – 1761), který se rozhodně postavil proti jednostrannému prosazování společenské morálky, jak to bylo charakteristické pro osvícenskou epochu. Záměrně zdůrazňoval emocionální prožitky jednotlivce. To mu umožnilo vykreslit povahové rysy jednajících postav (převážně žen) i prostředí, v němž se hrdinky pohybovaly.

12.10.2010

Strana 26/120


S. Richardson na kopii dobové rytiny (vyd. 1905); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Šťastný sňatek s dcerou svého zaměstnavatele, majitele prosperující tiskárny, umožnil mladému muži nekomplikovaný život, neboť majetek posléze zdědil a sám vedl rodinný podnik. Do padesáti let v poklidu vydával oficiální listiny a publikace Dolní sněmovny anglického parlamentu. Svůj literární talent objevil náhodou, když dostal zakázku napsat jakýsi „vzorník psaní dopisů“ pro méně vzdělanou veřejnost. Z nápadu sestavit z vzorových dopisů ucelené vypravování pak vzešel první román. Román v dopisech Pamela aneb Odměněná ctnost (1740), v němž líčí strasti mladičké služky, kterou na svém venkovském sídle vězní mladý šlechtic, vytvořil Richardson ve velmi krátké době a hned čtenáře zaujal.

12.10.2010

Strana 27/120


Titulní list Richarsonovy Pamely (1741) a originální ilustrace (rytina H. Gravelota, 1741); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Kromě mravoučného poslání, které v sobě nepochybně nesl (krásná Pamela Andrewsová úspěšně odolává milostným svodům svého zaměstnavatele a nakonec se za něj výhodně provdá), totiž přesně vystihl pocity probouzející se střední měšťanské vrstvy. Ta podvědomě chápala, že při cestě po žebříčku konzervativní společnosti, může nabídnout jen svou dosavadní bezúhonnost. Proti rozmařilému životu aristokracie postavil čistý cit a morálku prostých lidí, jimž se stala Pamela vzorem: neměla nic než svou počestnost, a proto ji musela ve vlastním zájmu uhájit. Psychologicky propracovanějším je Richardsonův druhý epistolární román Clarissa aneb Historie mladé dámy (1747 – 8), v němž se autor pokusil najít odpověď na otázku, jak ovlivňuje výchova a nevhodné vztahy v rodině pozdější citový život.

12.10.2010

Strana 28/120


Vydání románu Clarissa z roku 1748 a ilustrace (Lovelace svádí Clarissu, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Půvabná dívka Clarissa, pocházející z bohaté měšťanské rodiny, se zamiluje do mladého, ale trochu rozmařilého šlechtice Lovelace. Její rodiče s ní však mají jiné plány, a tak je nápadník odmítnut. Uražený aristokrat se rozhodne, že se pomstí tím, že Clarissu svede. Záměr se mu podaří a ponížená Clarissa, terorizovaná vlastní rodinou, spáchá sebevraždu. V souboji tragicky zahyne i sám svůdce, který pozdě pochopil, jak dívku, kterou kvůli své ješitnosti zničil, hluboce miloval. Zanedlouho v žalu umírají i neústupní Clarissini rodiče. Trest tedy stihl všechny, kdož se provinili nebo jednali jako radikální stoupenci staré morálky, v níž přežívalo pokrytectví puritánské společnosti, potlačující jakékoliv osobní touhy a přání. Clarissa je skutečně první životnou a vyvíjející se postavou moderní literatury. Před očima čtenáře se mění z naivní a zamilované měšťanské dívky na sebevědomou a samostatnou bytost prožívající sice silné citové utrpení, ale schopnou přijmout tvrdý ortel důstojně a vznešeně. V jejím osudu oslavil autor sílu a mravnost té části měšťanstva, která vyšla z těžkých zápasů o svou existenci nezlomena.

2. Další tvůrci vrcholné anglické sentimentální prózy Originálním představitelem vrcholné anglické sentimentální prózy byl prozaik LAWRENCE STERNE (1713 – 1786). Po teologických studiích v Cambridge se nechal vysvětit na kněze, ale 12.10.2010

Strana 29/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS více než svým farníkům se věnoval zábavám a výstřednostem. Časté milostné aféry, zpovědní tajemství použitá v literárních dílech i přátelství s pochybnými existencemi mu vynesly pověst nedůvěryhodného člověka a rebela.

L. Sterne na malbě J. Reynolds (1760); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Do literatury vstoupil podobně jako Richardson až ve zralém věku, ale už první díla mu získala okamžitou slávu.Dosavadnímu tradičnímu pojetí prózy neodpovídá především devítisvazkový román Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (1760). Jeho jednotlivé pasáže jsou spíše polemikou se šablonovitostí klasicismu a parodií na něj. Vyprávění v 1. osobě (v ich-formě) nás zavádí do groteskního světa, na jehož realistickém vykreslení autorovi záleželo nejvíc. Zcela však chybí souvislý děj, zápletka a rozuzlení, jednotlivé události nejsou zachyceny chronologicky. Sled událostí je naopak záměrně přerušován neustálými odbočkami (digresemi) nebo rozvíjením nepodstatných detailů, takže o narození hlavního hrdiny se dovídáme až v třetím díle. Nedopovězené věty či náhle přetržené dialogy často nutí čtenáře, aby si příběh domýšlel sám. Občas se také mění postava vypravěče a autor využívá i mistrných typografických fint: některé stránky v knize záměrně chybějí, zůstávají prázdné nebo mají nezvyklou grafickou úpravu.

12.10.2010

Strana 30/120


Vydání románu z roku 1762 a originální ilustrace J. Brethertona (r. 1773, strýček Toby si hraje na vojáky); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Sternův román je zalidněn podivíny a směšnými figurkami. Shandyho otec, planý teoretik, se utápí v bizarních konstrukcích a spekulacích o nejobyčejnějších věcech kolem sebe, ale praktického konání není schopen. Komická je také postava mírumilovného strýčka Tobyho, který tráví většinu času hrou na vojáky. S oběma muži se scházejí nadšený filozof, kazatel Yorick, vdova Wadmanová a další postavy, které spolu nekonečně diskutují, vedou vyhrocené spory o maličkosti, vyprávějí si obhroublé žerty a absurdní anekdoty. Takže je vůbec div, že autor dospěl ve vyprávění až do pátého roku života titulního hrdiny. Přes úpornou snahu pobavit čtenáře směšnou scénou a provokovat dvojsmyslnou narážkou nebo obscénností je kniha především odrazem autorovy vnitřní samoty, z níž hledal i tímto způsobem cestu. Ironií a sebeironií zastíral smutek nepochopeného člověka, který nevěřil tradičním hodnotám, ale sám si jiný svět nedokázal představit. A tak alespoň manipuloval s osudy svých hrdinů, jejichž příběhy nechtěl (a snad ani nedovel) ukončit. Stejným dojmem působí i svérázný cestopis Sentimentální cesta po Francii a Itálii (1768) nebo posmrtně vydané Yorickovy dopisy Elise (1775), v nichž na počátku 20. století nalezla svůj vzor modernistická próza (např. Joyceův Odysseus nebo cyklus románů Hledání ztraceného času Marcela Prousta).

12.10.2010

Strana 31/120


Sentimentální cesta po Francii a Itálii (vydání z r.1780), ilustrace A. Kauffmannové; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Svéráznou osobností anglického sentimentalismu byl také básník, prozaik a dramatik OLIVER GOLDSMITH (1730 – 1774), který se prosadil sentimentálním románem Farář wakefieldský (1766). I když má dílo vážné nedostatky, k nimž patří naivní příběh, zjevné moralizování či příliš vzedmuté emoce a osobní prožitky, je dodnes živé a čtené. Autor umělecké vady překrývá laskavým humorem a duchaplností. Ke čtenáři se obrací s nadějí, že v něm vyvolá ušlechtilé city a probudí zájem o lidské neštěstí.

12.10.2010

Strana 32/120


O. Goldsmith na anonymní rytině z 18. století a ilustrace z jeho Faráře wakefieldského od W. Mulreadyho (19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

3. Gotický román Spojovacím článkem mezi sentimentální a romantickou prózou byl v anglické literatuře tzv. gotický (černý) román. Jeho napínavý a fantastický příběh spolu s tajemným prostředím (nejčastěji se odehrává ve zříceninách gotických hradů či v jejich žalářích a kryptách) měl probouzet u čtenářů silné emoce – potěšení z nezvyklých pocitů, třeba i negativních. Hrůzostrašné scény, při nichž teče krev proudem a návštěvníci jsou pronásledováni zdivočelými (a mnohdy dávno mrtvými) majiteli najdeme už v dílech zakladatele tohoto žánru, anglického prozaika HORACE WALPOLEA (1717 – 1797), např. v románu Otrantský zámek (1764).

12.10.2010

Strana 33/120


Portrét H. Walpolea od J. Reynoldse (1756) a rodinné sídlo Strawberry Hill (dobová rytina), zde umísťoval příběhy, např.Otrantský zámek (1746); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Nadšené příznivce našel gotický román i mezi anglickými spisovatelkami. Neobyčejně vynalézavé byly ve vytváření fantastické atmosféry děsu sestry ANNA MARIE (1780 – 1832) a JANE (1776 – 1850) PORTEROVY, které své tajemné příběhy lokalizovaly do období skotského středověku.

12.10.2010

Strana 34/120


Tajuplné prostředí skotského středověku (ruiny kaple v Durnessu), do něhož lokalizovaly své romány A. M. Porterová (rytina 1824) i její sestra Jane (1828); fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Ponurostí vylíčeného prostředí, silným citovým prožitkem a perfektním řemeslným zpracováním vynikla také ANN RADCLIFFOVÁ (1764 – 1823), jejíž nevinná dívčí hrdinka románu Záhady Udolfa (1794) trpěla v osidlech záhadného věznitele na odlehlých místech divokých hor.

12.10.2010

Strana 35/120


A. Radcliffová (anonym, 19. stol.) a titulní list románu Záhady Udolfa (1794); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

V popisu drsných činů různých darebáků a zlosynů překonaly Radcliffovou jen prózy WILLIAMA BECKFORDA (1760 – 1844) nebo s vášnivou smyslností a přehnanou krutostí vyprávěný faustovský námět románu Mnich (1796) od MATTHEWA GREGORY LEWISE (1775 – 1818).

12.10.2010

Strana 36/120


Autoři gotických románů M. G. Lewis (dobová kresba), a W. Beckford (anonym, 19. stol.), vedle frontispis Beckfordova románu Vathek (1787); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vývoj anglického gotického románu završila próza Poutník Melmoth (1820) od CHARLESE ROBERTA MATURINA (1780 – 1824). Šest samostatných románů a novel spojuje postava „věčného poutníka“, který se upsal samotnému ďáblovi a svoji nesmrtelnost nese jako nesnesitelnou přítěž. Složitým a tajuplným dějem všech částí se prolíná motiv rozhodování člověka v mezních situacích, které nejsou nijak výjimečné ani nadpřirozené, ale vyplývají z mravního klimatu doby.

12.10.2010

Strana 37/120


Ch. R. Maturin (kresba D. G. Brocase, 1819) a opatství Fonthill Abbey (rytina J. Rutter, 1823) , kde se odehrává část příběhu Poutník Melmoth; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

4. Francouzská sentimentální próza Ve francouzské literatuře vyznačil cestu všem tvůrcům sentimentálního románu a milostné psychologické komedie spisovatel a moralista PIERRE CARLET DE CHAMBLAIN DE MARIVAUX (1688 – 1763). Přestože také jeho dílo silně zasáhlo osvícenství, navenek s představami racionalistů polemizoval a s absolutním zbožněním rozumu nesouhlasil. V nedokončených románech Život Marianin (1741) a Zbohatlý venkovan (1736) raději rozvíjel témata s psychologickými náměty. Náboženskou čistotu a nezkaženost citů prostých lidí, jejichž povahy dobře znal, postavil proti cynickým milostným dobrodružstvím galantní šlechtické literatury.

12.10.2010

Strana 38/120


P. de Marivaux (anonym, 18. století) na titulní listy jeho nedokončených románů Život Marianin(1736) a Zbohatlý venkovan (1734); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Notnou dávkou emocionality vybavil své prózy i další romanopisec měšťanského původu ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST D‘EXILES (1697 – 1763). Zároveň v nich sugestivně zachytil některé momenty, které ovlivnily jeho vlastní životní osudy.

12.10.2010

Strana 39/120


Antoine François Prévost (rytina J. van der Schley, 18. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Hlavní příčinou Prévostových potíží byla jeho dobrodružná a nestálá povaha. Studium v jezuitské koleji rázně ukončil útěkem do armády. Nevázaný život, časté milostné pletky a nesplacené dluhy ho donutily, že se musel skrývat před zákonem a dokonce dvakrát opustit Francii. Ani v jiných zemích však z podobných pohnutek dlouho nevydržel. Po návratu domů se starý a nemocný muž uchýlil do ústraní a začal se intenzívně věnovat literární činnosti – psal romány a překládal z angličtiny. Z Prévostova rozsáhlého díla vynikl zejména milostný příběh, který vyšel roku 1731 v Holandsku pod názvem Příhody rytíře Des Grieux a Manon Lescaut. Původně byl pouze epizodou několikasvazkového románového cyklu Paměti urozeného muže (1728), pro obrovský úspěch byl však později vydáván samostatně. Ve Francii byl zkonfiskován pro nemravnost a odsouzen ke spálení. Vydání slavného díla bylo povoleno teprve po dlouhých dvaceti letech.

12.10.2010

Strana 40/120


Frontispis vydání Pamětí urozeného muže (1731), a jejich slavnějí část Příhody rytíře Des Grieux a Manon Lescaut (il. H. Gravelota, 1753); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Hlavní hrdina knihy vypráví vlastní historii vášnivé lásky. Líčí okolnosti, za nichž šlechtic a budoucí kněz náhodně potkává mladičkou dívku, jež se stane jeho osudem. S krásnou Manon, která nedokáže být chudá ani věrná, se dává na špatnou cestu. Aby si udržel nestálou a marnotratnou milenkou, obětuje postupně rodinnou pověst, čest i majetek. Vykoná několik závažných přestupků a dokonce ho čeká vězení. Přestože ho Manon stále zrazuje, nedokáže ji opustit. A neodloučí se od ní, ani když má být deportována za moře do Ameriky, přestože ví, že je to cesta do záhuby. Teprve po její smrti se vrací zarmoucený rytíř zpět ke své rodině.

5. Jean Jacques Rousseau Optimistické nadšení většiny osvícenců nad všemocnou sílou vzdělanosti a nad jejím pozitivním vlivem na společnost nesdílel ani jeden z největších myslitelů 18. století JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712 – 1778). Jeho dílo je pokusem o postižení největších dobových problémů, důkladným rozborem příčiny hlubokého úpadku lidské společnosti i návodem k její nápravě.

12.10.2010

Strana 41/120


Dva portréty J. J. Rousseaua, první od Maurice-Quentin La Tour (1753) a druhý od Allana Ramsaye (1766); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Narodil se v Ženevě, v emigrantské rodině francouzského protestanta. Přísná otcova výchova po smrti matky vyhnala chlapce v šestnácti letech z domova. Zřekl se otcovské víry, neboť ji považoval za málo tolerantní, a do třiceti let se toulal po Evropě. Živil se hudebními produkcemi a vzdělával se. Po návratu do Paříže se pokusil prorazit jako hudební skladatel (operou Vesnický věštec) a teoretik, ale jeho reformu notové soustavy Akademie odmítla.

12.10.2010

Strana 42/120


Titulní list vydání opery Vesnický věštec (1753); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Většího uznání dobyl literární činností. Po úspěchu prvních filozofických pojednání byl přizván k práci na Encyklopedii a byl ctěn jako významný učenec a spisovatel. Se slávou se vrátil do Ženevy a znovu přestoupil ke kalvinismu. Šťastným obdobím Rousseauova života byl pobyt ve Francii, na panství markýzy d`Epinay, kde prožil vášnivý milostný vztah k švagrové své hostitelky, jenž ho později inspiroval k napsání nejslavnějšího románu Nová Heloisa.

12.10.2010

Strana 43/120


Rousseaova obdivovatelka L. d'Épinay (J.-É. Liotard, 18. stol) a portrét její krásné švagrové komtesy de Houdetot (anonym, 18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Plaketa J.-J. Rousseaua vydaná v Ženevě v roce 1912; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.

12.10.2010

Strana 44/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Rousseau se v životě nahromadily osobní i ideové problémy. Tvrdošíjně hlásal názory, za které byl pronásledován, ale sám podle nich nedokázal řídit. Byl kritizován za neurovnaný osobní život, ztratil mnohé ochránce a mecenáše. Musel znovu uprchnout do Švýcarska a poté do Anglie, odkud bránil své učení proti útokům katolíků i protestantů, zatímco jeho knihy byly doma „ pro bezbožnost“ páleny na hranicích. Ze závěru života donutila velkého učence postupující psychická choroba (trpěl stihomamem), aby dožil v ústraní, zcela odkázán na dobročinnost jednoho ze svých stálejších obdivovatelů.

R. L. Girardin, přítel Rousseaua (malba, konec 18. stol.), na jehož sídle filozof zemřel, a Rousseauova hrobka v Pantheónu; fotografická reprodukce a foto M. Reeve (the public domain, GNU Free Documentation License; www. Originální filozofické učení, jímž se distancoval od oficiálních názorů osvícenských racionalistů, rozvinul už v prvních pojednáních Rozprava o vědách a umění (1750) a Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi (1754). Vyslovil přesvědčení, že základem neštěstí lidské společnosti je působení negativních důsledků civilizace, zejména přílišný důraz na neustálý pokrok. Největší zlo pak hledal v nespravedlivém rozdělení společenského bohatství, které podle něj způsobilo nerovnoprávné postavení a následnou nesvobodu jednotlivých vrstev obyvatel.

12.10.2010

Strana 45/120


Titulní list vydání Rozpravy o vědách a umění (pol. 18. stol.) a frontispis Rozpravy o původu nerovnosti mezi lidmi (1755); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vrchol Rousseauova filozofického myšlení ztělesňuje proslulý spis O společenské smlouvě (1762), v němž stanovil principy moderního “plebejského” demokratického zřízení, které převzali do svého ideového základu poprvé vůdci Francouzské revoluce.

12.10.2010

Strana 46/120


Titulní list spisu O smlouvě společenské (1762), který převzala do ideové výbavy Francouzská revoluce: obraz Pád Bastily (J.-P. Houël, 1789); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Rousseau hlásal, že stát může být řízen spravedlivě a v zájmu všech jeho občanů jen tehdy, když budou (na základě dohody) suverénními nositeli moci pouze volení zástupci všech občanů, kteří nedovolí odevzdat část svých přirozených práv na svobodu, rovnost a ochranu majetku ve prospěch nějaké další vyšší moci. Vlastní představu nápravy lidské společnosti vyložil autor v pedagogickém románu Emil čili O výchově (1762). Jeho „návrat k přírodě (k přirozenosti)“ byl vlastně prostým požadavkem vychovat nezkaženého člověka v původním a nedotčeném prostředí, v přímém smyslovém kontaktu s okolím, a očistit ho od nánosů civilizace, předsudků a násilím vnucených vztahů. Rousseau odmítal spoléhat pouze na vítězství rozumu a při vytváření ideálního vztahu ke světu považoval za důležité rozvíjet hluboké a čisté city, svědomí a pocit odpovědnosti každého jednotlivce za své činy.

12.10.2010

Strana 47/120


První edice pedagogického románu Emil čili O výchově (1762)a frontispis z téhož vydání; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Román způsobil skandál a byl odsouzen ke spálení. Přímou perzekuci proti autorovi vyvolaly zejména pasáže o netoleranci církví. Nový výchovný systém upoutal pozdější pedagogy a myslitele (Pestalozziho nebo Tolstého). Pikantní je, že ho vytvořil člověk, který žil sám neuspořádaným rodinným životem, o svých pět dětí se nestaral, ale postupně je umístil do nalezince. Zkoumáním vlastních prožitků a analýzou svého citového života se Rousseau zabýval v autobiografických knihách Dialogy (1772 – 1776), Dumy samotářského chodce (1776) a Vyznání (1782 – 1788). Sebekriticky pojatými texty, v nichž netají ani vlastní poklesky a pravdivě upozorňuje na záporné rysy své osobnosti, uzavřel své dílo jeden z největších filozofů světových dějin. Jsou také výrazem úsilí pronásledovaného a opuštěného spisovatele o dorozumění s ostatními lidmi i smířením se s nemilosrdným osudem. Ukázka z díla Dumy samotářského chodce: Procházka devátá Štěstí je trvalý stav, který, jak se zdá, není stvořen pro člověka zde na zemi. Všechno je tu v ustavičném příboji, jenž nedovoluje ničemu zaujmout v něm pevný tvar. Vše kolem nás se mění, my sami se měníme a nikdo si nemůže být jist, že bude milovat zítra, co miluje dnes. Proto všechny plány na blaženost v tomto životě jsou jen chimérami. Využijme spokojenosti ducha, když 12.10.2010

Strana 48/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS přijde; varujme se ji oddalovat svou vinou, ale nedělejme si plánů spoutat ji, neboť tyto plány jsou holým šílenstvím. Viděl jsem málo šťastných lidí, snad žádné; ale často jsem viděl spokojená srdce a ze všech věcí, jež se mne dotkly, tato věc mě samého nejvíc uspokojila. Myslím, že je to přirozený následek moci, kterou vjemy udržují nad mými niternými city. Štěstí nemá vnějšího znaku; abychom je poznali, bylo by třeba čísti v srdci šťastného člověka; ale spokojenost se čte v očích, v držení těla, v přízvuku, v chůzi a zdá se, že se sděluje tomu, kdo ji pozoruje. Je sladší, než vidět, jak celý národ se oddává veselí v den slavnosti a všechna srdce se rozvíjejí v nejvyšších paprscích radosti, jež proniká rychle, ale mocné mračny života? (přel. K. Šafář) Vrcholným dílem evropské sentimentální (preromantické) prózy je Nová Heloisa (1761), která se odehrává v kouzelné, ničím nerušené atmosféře malého alpského městečka, ležícího na břehu jezera. Krásná příroda a prostředí plné porozumění rámuje ušlechtilý, leč tragický příběh dvou hrdinů spojených osudovou láskou. Přecitlivělé ovzduší, provázející něžnou milostnou romanci podtrhl Rousseau zapůsobit oblíbenou formou románu v dopisech.

Titulní listy prvních dvou dílů dopisového románu Nová Heloisa (1761); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Doporučená literatura a četba Sterne, L.: Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (přeložil Aloys Skoumal), Praha 1971; Sterne, L.: Sentimentální cesta po Francii a Itálii (přeložil F. Marek), Praha 1958; 12.10.2010

Strana 49/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Rousseau, J. J.: Dumy samotářského chodce (přeložil K. Šafář), Praha 1962; Rousseau, J. J.: Emil čili O výchově (přeložil K. Šafář), Praha 1957; Rousseau, J. J.: Vyznání (přeložil L. Kult), Praha 1978

3.3 Autotest 1. Kdo napsal vrcholné dílo anglického preromantického básnictví Básně Ossianovy? - Thomas Gray - Thomas Percy - James Macpherson - August Ingres 2. Robert Burns své dílo opěvující venkov a přírodu nazval: - Básně převážně ve skotském nářečí - Fingal - Roční období - Elegie z venkovského hřbitova 3. Velkou roli v tvorbě německých básníků a vědců přinášející potřebnou národní individualitu nemělo: - vědecké bádání v německé historii - sběratelství lidové slovesnosti - osvícenský vztah k národnímu jazyku - revoluční nadšení bořící staré feudální pořádky 4. V české literatuře se postava chvástavého šlechtice z díla Gottfrieda Bürgera jmenuje: - kníže Myškin - baron Prášil - bratr Paleček - Enšpígl 5. Mezi představitele anglického sentimentalismu nepatří: - Samuel Richardson - Lawrence Stern - Horace Walpole - Oliver Goldsmith 6. Gotický román představuje vrchol anglického preromantismu v díle Charlese Roberta Maturina: - Poutník Melmoth - Mnich 12.10.2010

Strana 50/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS - Otranský zámek - Záhady Udolfa 7. Prévostovy Příběhy rytíře Des Grieux a Manon Lescaut do české literatury originálním způsobem převedl básník: - Jaroslav Seifert - Josef Hora - František Hrubín - Vítězslav Nezval 8. K dílům J. J. Rousseaua nepatří: - Nová Heloisa - Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi - Paměti urozeného muže - Dumy samotářského chodce 9. Román J. J. Rousseaua Emil čili O výchově řadíme mezi: - díla filozofická - pedagogické romány - díla dobrodružná - prózy vědeckofantastické

12.10.2010

Strana 51/120


4 DIVADELNÍ TVORBA 18. STOLETÍ 4.1 CESTY MOLIÈROVÝCH DĚDICŮ

Básníku, jsi citlivý a jemný? Uhoď na tuto strunu, a uslyšíš, jak zvučí a rozechvívá všechny lidské duše. Denis Diderot (přeložila R. Grebeníčková)

A. Watteau: Italská komedie v Paříži ( 1718), fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Měšťanské divadlo 18. století Až do počátků 18. století ovlivňoval dramatickou tvorbu většiny evropských národů francouzský 12.10.2010

Strana 52/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS klasicistní styl. Být oblíbeným dramatikem a uvést svou hru na jedné z padesáti pařížských scén (nejvěhlasnější z nich byla Comédie Française) se stalo životním cílem mnoha literárních tvůrců. Divadlo bylo místem důležitých setkání a honosných slavností a nezúčastnit se premiéry slavného autora se mnohdy jevilo jako neodpustitelný prohřešek.

Comédie Française (exteriér a interiér divadla),dobové ilustrace z 18. století; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Ve změněných podmínkách, kterými procházel společenský i kulturní život, však divadlo počalo nabývat nové podoby, jíž pojetí Moliérova či Racinova dramatu přestávalo vyhovovat. Vzdělanější a náročnější publikum, nyní již pocházející z měšťanských vrstev, toužilo po vyšší věrohodnosti předváděného děje a volalo po jeho sblížení s každodenními problémy. Autoři i inscenátoři her takovým požadavkům vycházeli vstříc: měnili prostředí příběhů i náměty her a jako hrdiny předváděli příslušníky měšťanských vrstev. Kromě toho se zdokonalilo se režijní vedení a větší důraz je kladen i na bohatší výpravu. V divadlech se objevují rozmanitá technická zařízení. Díky důmyslným kladkám a provazovým systémům bylo možno například rychleji a častěji měnit kulisy. K oživení představení sloužila i další vymoženosti (k nejrůznějším propadlům a točnám přibyly pohyblivé chodníky a plošiny), které svou nápaditostí ohromovaly diváky. Umělecký styl spjatý s měšťanským prostředím ovládl jeviště evropských divadel na celé století. Do dramatických žánrů dravě zasáhl sentimentalismus a tvořivě je ovlivnil. Dal vzniknout měšťanské, tzv. slzavé (plačtivé) komedii, která rázně skoncovala s patetickými vzpomínkami na zašlé časy. Namísto ušlechtilých střetnutí vášní a rodové aristokratické cti byly předváděny vážné, mravoučné hry (např. Diderotův Otec rodiny), vysvětlující souboj měšťanské počestnosti se zlem a nemravností, jejichž nositeli byly právě privilegované vrstvy. Nejsložitější překážky a 12.10.2010

Strana 53/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS protivenství v nich překonávala láska.

L.-M. van Loo: portrét Denise Diderota (1767) a titulní list jeho vážné komedie Otec rodiny (1758); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Francouzské měšťanské divadlo Na nové podobě francouzského divadla se významným způsobem podíleli pokračovatelé commedie dell‘arte, kteří v podstatě navázali na tradici italského divadla, i když se jejich působením charaktery některých postav zčásti proměnily: z bezcitného Harlekýna se například stal něžný a naivní Gilles, pozdější Pierot z moderní francouzské pantomimy. Francouzská měšťanská komedie však čerpala ještě z jednoho neopomenutelného pramene – tvorby Molièrovy.

12.10.2010

Strana 54/120


A. Watteau: Pierot (1719); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

„Zesměšňoval neřest, ale nenaučil se milovat ctnost,“ prohlásil na adresu velkého dramatika německý osvícenec Lessing. Tím odhalil vše, co Molièrovi soudobí kritici vyčítali i co bylo hodno obdivu: na jedné straně nedostatek soucitu a příliš radikální zesměšnění měšťáka, kterého spojil pouze s negativními vlastnostmi (lakomstvím, pokrytectvím a přízemností), na straně druhé vtipnou zápletku a schopnost postihnout ve zkratce karikatury hlupáků a povalečů. Vývoj měšťanské komedie silně ovlivnil svou teoretickou erudicí Denis Diderot, i když jeho vlastní pokusy o divadelní hry nebyly příliš zdařilé. Také o podílu divadelní tvorby ve Voltairově umělecké tvorbě už bylo mnohé řečeno. Oblíbená dramata napsal pro Comédie Française také ALAIN-RENÉ LESAGE. Nejútočnějším dramatem z jeho raných her byl Turcaret (1709), v němž ostrým satirickým tónem napadl podvodná jednání vysokých státních úředníků a zesměšnil jejich bezohlednou cestu za kariérou a majetkem.

12.10.2010

Strana 55/120


A.-L. Lesage na anonymním portrétu z 18. stol. a frontispis jeho hry Turcaret (1739); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Zvláštní postavení ve francouzské divadelní historii má žánr lyrické komedie, který rozvinul dramatik a romanopisec PIERRE CARLET DE CHAMBLAIN DE MARIVAUX (1688 – 1763). Zpočátku napodoboval Molièrův komediální styl a prvky hravé rokokové dramatiky, ale později do jeho psychologicky laděných milostných komedií prosákl duch osvícenství a s ním i moralizující tendence, odsuzující frivolnost „nemravné“ aristokracie. Nejznámější galantní komedií je Hra lásky a náhody (1730), využívající oblíbeného motivu zdvojeného převleku, jehož prostřednictvím chtěli milenci poznat skutečnou hloubku citů svého budoucího partnera. Silvie se má provdat za Doranta, kterého nikdy neviděla, neboť jejich sňatek kdysi dohodli jejich rodiče. Aby nastávajícího manžela lépe poznala, vymění si šaty se svou komornou. Netuší ovšem, že se podobný nápad zrodí i v ženichově hlavě. Komplikovaná zápletka končí odhalením záměn a poslouží k tomu, aby si jednající postavy vyjasnily a potvrdily city, na jejichž vážnosti a opravdovosti všem záleží. Podobné náměty, v nichž autor zavrhuje zavedený systém předem domluvených sňatků z rozumu a pomáhá milencům překonávat překážky nebo vítězit nad majetkovými rozdíly, najdeme i v pozdějších komediích Triumf lásky (1723), Falešná komorná (1724) nebo Další triumf lásky (1727). 12.10.2010

Strana 56/120


P. de Marivaux (anonym, 18. století), ilustrace z hry Hra lásky a náhody (Paříž, 1878)) a titulní list komedieTriumf lásky (1723); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

3. Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais Na konci 18. století měla k měšťanskému prostředí názorově nejblíže tzv. útočná komedie, vycházející z ovzduší předrevoluční Francie. Optimismus a zdravé sebevědomí, s nímž se netajily neprivilegované postavy sluhů a služek, bezprostředně probouzelo lidové vrstvy Paříže. Radikální nálady těsně před jejich revolučním vystoupením ve svém dramatickém díle zachytil PIERRE-AUGUSTIN CARON DE BEAUMARCHAIS (1732 – 1799). Do běžných námětů, založených na zápletkách kolem milostných dobrodružství, promítl nejzávažnější a dobově příznačné konflikty, v nichž se střetly dva zcela protichůdné světy – jeden reprezentoval postoje prostých občanů, druhý vlivné aristokracie.

12.10.2010

Strana 57/120


P.-A. Caron de Beaumarchais (anonym, asi 1755) a jeho socha od L. Clausade (1895) v Paříži; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Beaumarchais prožil velmi pestrý život. Jako zkrachovalý podnikatel poznal na vlastní kůži, že ve Francii většinou nevítězí právo, ale protekce, korupce a společenské předsudky. To přimělo schopného a vzdělaného publicistu, aby se postavil proti rozpadajícímu se režimu. Psal kritické pamflety a eseje, ale největší ohlas zaznamenala jeho divadelní tvorba. Zdařilou satiru na licoměrnost vyšších kruhů předvedl Beaumarchais v komedii Lazebník sevillský (1775) i v jejím volném pokračování, které nazval Figarova svatba (1781). Obě hry spojila postava vychytralého sluhy, lazebníka a světoběžníka Figara. Hrdina z rodu píkarů svou inteligencí i schopnostmi vysoce převyšuje panstvo a na rozdíl od svých předchůdců už dovede postihnout příčiny své bídy, pojmenovat nectnosti společnosti a účinně se bránit.

12.10.2010

Strana 58/120


Ilustrace z Lazebníka sevillského a titulní strana z 1. vydání Figarovy svatby (1785); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V prvním díle pomáhá mazaný Figaro získat svému zaměstnavateli, hraběti Almavivovi, za ženu schovanku bohatého měšťáka Bartola, krásnou Růženku. V druhé komedii se však musí sám bránit proti panské zvůli. Nevděčný hrabě se chce zmocnit jeho nevěsty, komorné Zuzany. Almaviva se pokusí nejprve dívku svést, a když se mu to nepodaří, rozhodne se (samozřejmě neúspěšně) uplatnit dávno zapomenuté právo první noci, později chce dokonce svatbu zakázat. Podcení však Figarovy schopnosti. Sluhova lest je mnohem účinnější: v komplikované intrice si Zuzana s mladou hraběnkou vymění role, zálety domácího pana jsou odhaleny a on sám je zesměšněn. I když je samotná hra situována do Španělska, odráží francouzské poměry konce století. Kvůli otevřeným útokům na samotnou podstatu absolutistické moci a pro ostré satirické šlehy zesměšňující šlechtu a její přežilé výsady cenzura uvádění obou Beaumarchaisových her (i na nátlak Ludvíka XVI.) zakázala. Na scénách se objevily teprve po mnoha intervencích vlivných osobností.

Doporučená literatura a četba Beaumarchais, P. A. de: Figarova svatba (přeložil J. Hořejší), Praha 1951; Beaumarchais, P. A. de: Lazebník sevillský (přeložil J. Hořejší), Praha 1951; Feuchtwanger, L.: Bláznova moudrost (román o Rousseauovi, přeložil V. Feldstein), Praha 1980; Marivaux, P. C. de: Hra lásky a 12.10.2010

Strana 59/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS náhody a jiné komedie (přeložil J. O. Fischer), Praha 1963

4.2 V KULISÁCH COMMEDIE DELL'ARTE

Chudinko umrněná! Koho si myslíš, že má před sebou? Já se vdám ještě vždycky, ale ty? Kdo si tě pověsí na krk, toho chci vidět! Ten chudák, co se chtěl s tebou udělat nadosmrti nešťastný, už dostal rozum... C. Goldoni (přeložil J. Pokorný)

P. Longhi: Šarlatáni (1757); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

12.10.2010

Strana 60/120


1. Nová italská komedie Také na měšťanskou komedii v Itálii silně působil vliv tradiční commedie dell‘arte, která se od 16. století stávala profesionální záležitostí. Kočovné herecké společnosti se od počátku neomezovaly pouze na italské prostředí a získávaly poměrně velkou oblibu v celé Evropě. Divadlo v italském stylu se odlišovalo od jiných scén zdola nasvíceným jevištěm, které bylo vymezeno oponou a kulisami. Profesionální herci, specializovaní na určitý dramatický typ, neměli k dispozici stálý scénář a orientovali se pouze podle jednoduchého náčrtu děje, obsazeného typickými figurami. Základem jejich hereckého projevu byly improvizované dialogy, které často doplňovali akrobatickými a pantomimickými komediálními výstupy.

A. Watteau: Italská komedie (asi 1710 až1720); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Možnosti, které nabízelo ustrnulé schéma commedie dell‘arte, se však postupně vyčerpaly. Proto se jejich inscenace neobešly bez nutných změn, které dovedly příběhy k vykonstruovaným konfliktům, vzdalujícím se běžnému životu. Jejich komičnost závisela stále častěji na obhroublých scénách, zabíhajících až do oplzlostí (hry lazzi), jimiž se tvůrci podbízeli zkaženému vkusu diváků.

12.10.2010

Strana 61/120


F. del Cossa: Příprava komedie lazzi na italském venkově (15. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Carlo Goldoni O zásadní reformu původní italské commedie se pokusilo několik autorů. Nejvíce se o vytvoření nového typu divadla zasloužil dramatik CARLO GOLDONI (1707 – 1793), který postupně, aby příliš nenarazil na odpor herců i publika, odstranil kromě tradičních masek i improvizované scény.

12.10.2010

Strana 62/120


C. Goldoni na portrétu A. Longhiho (19. stol.) a jeho socha v Benátkách od A. Dal Zotta (1883); fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

Goldoni se narodil v rodině benátského lékaře a k divadlu měl vřelý vztah od dětství. Už jako chlapec psal hry pro své loutky a jednou dokonce utekl z domu s kočovnou společností. Láska k divadlu byla zřejmě i důvodem, proč po studiích práv nezůstal u své advokátní praxe a po prvních úspěšných hrách se plně věnoval umělecké tvorbě. Pracoval jako dramaturg a režisér benátské scény, pro kterou napsal většinu her. Své názory na nové pojetí dramatu vyložil ve stati Komické divadlo (1750), v níž také navrhl zásady reformy italské komedie. Ty se později pokusil prosadit doma i ve Francii. Přestože vytvořil řadu oblíbených her, větší proslulosti se v rodné Itálii ani v městě nad Seinou, kde také zemřel, nikdy nedočkal. Velkým Goldoniho přínosem pro evropskou dramatiku je, že v duchu tehdejšího měšťanského vkusu a osvícenských ideálů oživil ve svých hrách osudy prostých lidí, měšťanů a vesničanů a na nich předvedl život obyvatel milované Itálie. Zpočátku psal jen text hlavních rolí, ostatní ponechával na improvizaci herců a dialogy dopisoval až pro knižní vydání. Pevně zakotvené byly milenecké dialogy, „volné“ zůstávaly např. vedlejší role sluhů, jimž dlouho ponechával i konvenční masky, zatímco u ostatních herců je nahradil maskováním. K takovým přechodným dramatům patří komedie Sluha dvou pánů (1745) nebo Chytrá vdova (1748).

12.10.2010

Strana 63/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Postavy veselohry Sluha dvou pánů jsou ještě obvyklými typy italské commedie s danými charakterovými vlastnostmi, mluveným projevem i vzezřením (nechápaví staříci – kupec Pantaleone a Dottore Lombardi, chytrý sluha Triffaldino, služka Esmeralda). Známe je například z her římského Plauta (o milencích v převleku, o službě dvěma pánům, která přivede mazaného sluhu do ztřeštěných situací, i o šťastných koncích pro několik mileneckých párů). Do svých komedií je přejímá i Pierre de Beaumarchais. V pozdních Goldoniho komediích se už prosazují odlišné charaktery, převzaté ze soudobé benátské reality. Vystupují v nich urostlí gondoliéři a jejich milenky, mlčenliví rybáři i hovorné hostinské, potměšilí advokáti – všechny ty drobné a někdy i hříšné figurky, které potkával na ulicích, v hospůdkách nebo v soudních síních. A nikdo z nich už nehovoří vykonstruovaným jazykem „masek“, ale osobitým žargonem, jazykem blízkým autorovi i lidem, které představují. V dalších Goldoniho hrách už obsahoval scénář pevné dialogy všech postav. První komedií se všemi rozepsanými rolemi byla Roztomilá žena (1754) a po ní následovaly Klevetnice (1755). Vrcholem jeho tvorby byly tzv. charakterové komedie, které se pouštěly do odkrývání jednotlivých lidských vlastností, postihovaly mravy a v duchu osvícenství řešily vážné problémy doby. Svět Goldoniho postaviček však nikdy neměl tragikomický nádech, autor na své hrdiny a jejich činy hleděl optimisticky, spíše s jemnou ironií a chápavou shovívavostí. Jeho satira se obrousila, získala úsměvný ráz a sloužila více k pobavení než k vážnému zamyšlení. Krásná hostinská z komedie Mirandolina (1753) při namlouvání zesměšní všechny šlechtické nápadníky, odmítne je a proti „zdravému rozumu“ se provdá za obyčejného číšníka. Přežilé předsudky a přísné mravní konvence zavrhují také mladí milenci v komedii Hrubiáni (1760), když lstí vyhrávají generační spor o podobu své svatby. V některých hrách Goldonimu se podařilo vystihnout mentalitu celého prostředí a tím přejít k tzv. komedii prostředí (chorální komedii), v níž byl hrdinou celý kolektiv. Nejhranější hrou tohoto typu se po zásluze stala komedie Poprask na laguně (1762). Už jen proto, že rázovité prostředí rybářského městečka Chiozzia zaplnil autor množstvím typů z lidových vrstev – rybářů, řemeslníků a jejich hádavých žen – a vylíčil s porozuměním jejich drobné radosti, starosti a malicherné konflikty, které k životu každé komunity patří. Dívky a ženy dvou rodin zastihneme při čekání na návrat svých blízkých z rybolovu. Během úvodních dialogů, které postupně přejdou do hašteření a vzájemného obviňování, se ukáže, že hlavním zdrojem půtek je žárlivost na milostné úspěchy. Vynalézavá pomluva jedné z žen dokáže poměrně rychle rozdělit milenecké páry a zároveň znepřátelí oba rody natolik, že je přivede před soud. Teprve moudrý a zkušený soudce Isidoro (v němž snadno poznáváme bývalého benátského právníka Goldoniho) dokáže konflikt k všeobecné spokojenosti ukončit.

12.10.2010

Strana 64/120


Dnešní podoba Chiozzi - předměstí Benátek; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

3. Carlo Gozzi Goldoniho reformu nikdy nepřijal a naopak zůstal přívržencem tradiční commedie dell‘arte dramatik, básník a prozaik CARLO GOZZI (1720 – 1806). Byl vášnivým zastáncem čistoty italštiny a stavěl se nekompromisně proti průniku cizích vlivů do tradiční italské kultury. Také založené na schématech komedie masek, braly náměty z lidové slovesnosti. Jeho divadelní hry prosluly bizarním zpracováním pohádkových motivů (Láska ke třem pomerančům, Zelený ptáček, Král jelenem), v nichž se svět tradičních masek commedie mísil s exotickým, většinou orientálním příběhem.

12.10.2010

Strana 65/120


C. Gozzi na anonymní rytině z 18. století; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Námět nejslavnější hry Turandot (1762) převzal Gozzi patrně z arabského souboru Pohádek tisíce a jedné noci. Čínská princezna Turandot se nechce vdávat, a proto si na nápadníky postupně vymyslí tři otázky, jejichž neuhodnutí všechny přivede na popraviště. Teprve princ Kalaf, bloudící ve vyhnanství po pádu říše svého otce Timura, zná správnou odpověď. Leč na věci to nic nemění – Turandot odmítne stát se jeho ženou a nutí ho podstoupit další zkoušky. Po splnění dalších úkolů dojde princ k přesvědčení, že jím princezna pohrdá, a urážku řeší pokusem o sebevraždu. Teprve tehdy překoná Turandot pýchu a připustí, že Kalafa vlastně od počátku miluje. Šťastný konec příběhu zesiluje radostná zvěst, že se princ může vrátit do své země, neboť jeho otec zvítězil v boji o trůn.

Doporučená literatura a četba Fabricius, J.: Vzpomínky staré paruky (román o Goldonim, přeložil O Krijtová), Praha 1966; Goldoni, C.: Mirandolina – Hrubiáni – Poprask na laguně (in: Komedie I. a II., přeložil J. Vladislav, J. Pokorný a V. Horáček), Praha 1954 a 1955; Kratochvíl, K.: Ze světa komedie dell‘arte (ital. scénáře přeložil Z. Digrin a J. Hornát), Praha 1987

4.3 VE SLUŽBÁCH MĚŠŤANSKÉHO VKUSU

12.10.2010

Strana 66/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Má někdo horší semetriku, než mám já? Té je snad vážně sám Luciper kmocháčkem. Toť se ví - lidi taky u nás v okresu říkají, že Jeppe pije. Ale proč Jeppe pije, to neříkají... L. Holberg (přeložila B. Køllnová–Ehrmannová)

Obraz C. Spitzwega, malíře karikujícího svět měšťáků: Malířova ruka (1839); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Dánské divadlo Skutečný převrat zaznamenalo v 18. století díky dramatickému umění dánské písemnictví, v němž do této doby převládala pouze literatura náboženského charakteru. Po krátké etapě, kdy u osvíceného královského dvora v Kodani hostovaly francouzské a německé divadelní soubory, přinášející tvorbu klasicistních autorů, zahájilo svou činnost (bez významnější předchozí tradice) také dánské divadlo.

12.10.2010

Strana 67/120


Kodaň v 19. století (dobová anonymní malba) a dnešní podoba Dánského královského divadla; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.

Jeho zakladatelem a významným tvůrcem se stal dramatik a osvícenec norského původu LUDVIG HOLBERG (1684 – 1754). Osvícenskou vzdělanost, kterou poznal studiem a pobyty v zahraničí, rozvinul všestranný umělec do mnohých odborných publikací (právnických a historických) a založil na ní celé své dílo dramatické a básnické. V satirických hrách užíval postupů starověkého antického divadla, ale inspirovala ho také italská a francouzská klasicistní komedie.

12.10.2010

Strana 68/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS L. Holberg na portrétu J. Roeda (1847) a dánský herec Niels Andersen jako Jeppe, reprodukce a foto B. Andersen (2004); (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Holbergově pozornosti neušly ani všeobecné dobové nedostatky, ale na mušku si vzal hlavně jednotlivé charakterové vady svých současníků. Napadl neschopné hlupáky, líné ztroskotance i prostoduché diletanty všeho druhu, toužící proniknout do velkého světa (např. v komediích Konvář politikem, Erasmus Montanus). Vysmál se i těm, kteří nekriticky vzhlíželi ke všemu cizímu (Jean de France). Z mnoha Holbergových her však nejvíce zaujala komedie Jeppe z Vršku (též Jeppe z Hůrky, 1722 – 23), v níž je situační komika rovnocenná s jiskřivým slovním humorem. Sedlák Jeppe je lenoch, neotesanec, ale také dobrák, který by nikomu neublížil. Protože se mu všichni posmívají a pokořují ho, včetně manželky, která ho podvádí a dokonce i bije, oddává se jediné radosti – alkoholu. Nakonec se stane terčem vtipu nudícího se panstva: namol opilého ho převezou na zámek, řádně upraví a přesvědčí, že je vznešeným baronem. K všeobecnému zděšení se Jeppe velmi brzy vpraví do nové role a dokazuje, že rozhodovat jako pravý aristokrat není nic těžkého. Nepovedený žert proto přestane panstvo bavit, vyhodí Jeppeho ze zámku a uspořádá poslední představení – u smyšleného soudu obviní chudáka z vážného zločinu a zinscenuje dokonce fingovanou popravu.

2. Anglická dramatika 18. století Také anglické divadlo prošlo během 18. století podstatnou proměnou. Pokusilo se odstranit z dramat aristokratické prvky a triviální hrdinské náměty, ale především získalo podnikatelský charakter. Kvůli prosperitě divákovi se často podbízelo moralizujícími „uplakanými“ komediemi a patetickými tragédiemi s průhlednými zápletkami, řešenými v duchu sentimentálního měšťanského vkusu. Vedle nich však bojovala o popularitu aktuální satira „charakterové komedie“, v níž autoři dokázali realisticky těžit z politických rozporů a společenského kvasu doby. Zesměšňovali anglický konzervatismus a ostře kritizovali přetvářku, nedotknutelnost a nenávistné postoje mocných. Četné útoky a parodie na nedůstojné chování vyšší společnosti vedly v roce 1737 k omezení počtu divadelních scén v Londýně a k zavedení přísné cenzury. V dobách tažení proti svobodě umělecké tvorby vliv sentimentální komedie slábl. Jako neživotnou a směšnou ji odsoudili všichni významnější tvůrci. Parodoval ji především Oliver Goldsmith ve slavné komedii Omyly jedné noci (1773), ale nový společenský význam dramatické tvorby uznávali také John Gay nebo Henry Fielding. Neotřelým pohledem a přirozeným humorem přispěl k rozvoji satirické charakterové komedie zejména dramatik irského původu RICHARD BRINSLEY SHERIDAN (1751 – 1816). Už v prvních dramatických pokusech (např. Soupeři, 1775) se netajil obdivem k Molièrově tvorbě. Zpočátku přepracovával některé tradiční typy klasicistní komedie a obměňoval zápletky. Hrubost 12.10.2010

Strana 69/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS či nechutné oplzlosti, kterými se „obohatilo“ divadlo v období pomolièrovském, nahradil elegancí, uhlazeností a duchaplnými dialogy.

R. B. Sheridan (portrét J. Reynoldse, 1895) a ilustrace E. A. Abbeyho z hry Soupeři (1895); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Z Sheridanovy tvorby se stále na jevištích objevuje mravoličná komedie Škola pomluv (1777), které se nechala inspirovat (podobně jako Popova Uloupená kadeř) přízemním světem aristokratických intrik a skandálů. Složitý děj neodhaluje jen malicherné problémy rozhádaných manželských dvojic, ale v jednání jednotlivých postav odkrývá nový nebezpečný jev: falešná morálka, pokrytectví a svatouškovství se rozmáhá nejen u vyšších kruhů, ale i mezi měšťanstvem.

12.10.2010

Strana 70/120


Slavný komik Robert Baddeley jako Moses v Sheridanově komedii Škola pomluv (J. Zoffany,1781); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Zámožný Sir Oliver, vracející se do Londýna po dlouhém pobytu v cizině, neví, kterému ze svých synovců má odkázat majetek. Využívá proto různých převleků, aby poznal jejich pravý charakter. Brzy se ukáže, kdo ušlechtilé chování ze zištných důvodů pouze předstírá a kdo má (přestože to tak navenek nevypadá) upřímné a čisté záměry. Odhalena je rovněž společnosti urozených dam, zvaná Škola pomluv, specializovaná na spřádání léček a šíření klevet o slušných a poctivých lidech. Ta má na zmatení hodnot největší podíl.

Doporučená literatura a četba Holberg, L.: Komedie (přeložila B. Køllnová–Ehrmannová), Praha 1964

4.4 Autotest 10. Drama Turcaret napsal francouský prozaik a dramatik: - Alain-René Lesage - Pierre de Marivaux - Denis Diderot - J. J. Rousseau 12.10.2010

Strana 71/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS 11. Hlavní postavou útočných komedií Pierra Beaumarchaise byl: - Gilles - Pierot - Harlekýn - Figaro 12. Carlo Goldoni se zasloužil o reformu commedie dell'arte a uplatnil ji poprvé už v divadelní hře: - Sluha dvou pánů - Poprask na laguně - Mirandolina - Rortomilá žena 13. Dánská dramatika našla svého zakladatele v klasicistním spisovateli: - R. B. Sheridanovi - L. Holbergovi - C. Gozzim

12.10.2010

Strana 72/120


5 PÍSEMNICTVÍ Z DOBY VRCHOLNÉHO PREROMANTISMU 5.1 V LYRICKÝCH BOUŘÍCH Zní skvěle, když si básník zpívá, že slunci roven je či císaři. Za nocí potom toulá se a skrývá chmury, jež nese na tváři. J. W. Goethe (přeložil V. Renč)

Kresba J. W. Goetheho Italská krajina (kolem r. 1787), fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Vrcholný preromantismus v německém písemnictví Při formování tradice preromantismu a následném vytváření předpokladů pro vznik 12.10.2010

Strana 73/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS romantického umění sehrála významnou roli literatura německá. V neklidném a nebezpečném období druhé poloviny 18. století se zde sjednotila poměrně silná skupina význačných osobností – učenců, literátů a politiků, kteří si uvědomovali katastrofální situaci, v níž se zaostalá a do několika set malých státečků rozdrobená země nacházela.

Mapa roztříštěného Německa v 18. století od N. Fera (1770); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vytvořili jednotný proud a kolem roku 1770 založili hnutí nazývané Sturm und Drang (tj. Bouře a vzdor). Zastoupili neschopné měšťanstvo a zahájili boj za zlepšení poměrů. Ač osamoceni a bez jednotného vedení, pokusili se prosadit poměrně rozsáhlou liberální představu občanských svobod (tisku, pobytu, volební právo) a zároveň upozornili na nezbytnost odstranění německé roztříštěnosti a vytvoření jednotného německého národa. Vedle radikálních politických požadavků představili umělci, filozofové a spisovatelé také novou koncepci tvorby. Na jedné straně odmítli strohé, svazující formy a zastaralá témata klasicismu, ve jménu tvůrčí a osobní svobody však odvrhli i přemrštěnou racionalitu osvícenství. Ve shodě 12.10.2010

Strana 74/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS s novými uměleckými představami se obrátili k nezkaženému přírodnímu prostředí, v němž mohli projevit své citové zaujetí a vášnivý odpor proti civilizačním předsudkům a konvencím. Domnívali se, že jen tak lze intenzivně působit na přesvědčení, náladu a morálku národa.

2. Gotthold Ephreim Lessing Tvůrčí snahy o pozvednutí německé kultury na úroveň ostatních národů neznamenaly automaticky příklon k cizím vzorům. Představitelé hnutí se rozhodli zachovat pozitivní literární tradice a tematicky vycházeli z domácího měšťanského prostředí. Nejkritičtěji se vyjádřili k bezduchému napodobování pokleslých a nevyhovujících tezí francouzského klasicismu, zejména v dramatické tvorbě. Tyto postoje oceníme nejdříve v díle básníka, osvícenského filozofa a literárního kritika GOTTHOLDA EPHRAIMA LESSINGA (1729 – 1781).

Portrét G. E. Lessinga od A. Graffa (1771) s autogramem a titulní list jeho rané komedie Mladý učenec (1777); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ani ctihodný původ (narodil se v rodině evangelického kazatele), ani pozdější studie bohosloví a medicíny neodvrátily mladého vzdělance od velké životní lásky, kterou bylo divadlo. Už během univerzitních studií v Lipsku napsal první hry a věnoval se také literární teorii a divadelní kritice. Kritickými postřehy komentoval zastarávající představy o estetické funkci umění ve spise Laokoon aneb O hranicích malířství a poezie (1766) a nastínil základní program rozvoje nové dramatické tvorby. V něm rehabilitoval řeckou dramatiku a obrátil znovu pozornost k Shakespearovu pojetí divadla. V době, kdy zastával místo dramaturga divadelní scény 12.10.2010

Strana 75/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS v Hamburku, vymezil zásady, jimiž se měl řídit repertoár německého národního divadla. Výsledkem jeho úsilí byl dvoudílný programový dokument Hamburská dramaturgie (1767 – 1769). Původní záměry však kvůli nedostatku pochopení i pro zvětšující se finanční problémy nedokázal zcela naplnit a těžiště práce přenesl na vlastní uměleckou a literárně kritickou tvorbu. Lessing měl hlavně úspěch jako autor měšťanských dramat. Od francouzských vzorů se poprvé odklonil v tragédii Miss Sara Sampsonová (1755), ale skutečnou slávu (a dodnes i místo na jevištích) mu přinesla komedie Mína z Barnhelmu (inscenováno 1767).

Vydání hry Mína z Barnhelmu z roku 1770; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Námět hry není příliš původní. Jednoduché komediální zápletky o lásce mladičké saské aristokratky a pruského důstojníka, do níž zasahují majetkové poměry i problém důstojnické cti, však autor dokonale využil k vylíčení téměř realistického obrazu poměrů v Německu. Nezůstal jen u problematiky rodinné nebo osobní, ale celý děj postavil do širších souvislostí. Na portrétech čestných a vzájemně se obětujících postav chtěl dokázat, že okolní svět lze proměnit prostřednictvím individuálně šířeného dobra. Vztah Sasky a Prusa byl navíc v době dlouhotrvajícího konfliktu mezi oběma zeměmi chápán jako jednoznačná výzva k ukončení nepřátelství a k sjednocení Německa.

12.10.2010

Strana 76/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Pozvolna narůstající pocit zklamání ze společenského vývoje se odrazil i v dalších Lessingových hrách. Pesimistická atmosféra vycházející z nedůvěry v pomalu se rozvíjející měšťanstvo, které jen pomalu přijímalo osvícenské ideály tolerance a humanity, je zřetelná zejména z tragédie Emilia Galotti (1772). Její hrdinové zoufale brání své práva na svobodné rozhodování. Proto se dostávají do tragického konfliktu s nemorálními prostředky absolutistické mocí, která ničí bezmocné jedince a znásilňuje celý národ. Vyvolat všeobecný nesouhlas a vzbudit soucit s trpícími, to byla podle Lessinga jedna z možností, jak stávající situaci změnit. Přestože se děj hry odehrává v nejmenovaném italském knížectví, vše ukazovalo na podobnost se situací v Německu. Zvrhlý kníže zatouží po krásné měšťanské dcerce, a proto zinscenovanou komedií zmaří její chystaný sňatek: prostřednictvím špiclů nechá zavraždit snoubence a dívku naoko zachrání. Podlou komedii odhalí otec Galotti. V zoufalé snaze zabránit zhýralému násilníkovi, aby připravil rodinu o čest, dceru nakonec zabije a sám se dobrovolně vydá soudu. Humanistickým poselstvím občanské rovnosti a náboženské tolerance je prostoupena i dramatická báseň Moudrý Nathan (1779). V ní autor vysvětlil vlastní představu zbožnosti, která nespočívá v absolutní oddanosti Bohu, ale odpovídá každodennímu mravnému chování a lásce ke všem lidem bez rozdílu náboženského zaměření.

První vydání Moudrého Nathana (1779) a ilustrace Recha vítá otce z jeho pozdější edice; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 12.10.2010

Strana 77/120


3. Johann Wolfgang Goethe Během svého působení vyrostlo v hnutí Sturm und Drang několik význačných osobností, které svým významem překonaly hranice národního písemnictví a staly se nedílnou součástí světového dědictví.

Portrét J. W. Goetha od J. Stielera (1828) a básník ve společnosti F. Schillera, Wilhelma a Alexandra von Humboldtových (Adolph Müller, 1797); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jako zlatý věk německé literatury se proto nejčastěji vymezuje obdobím života básníka, prozaika a dramatika JOHANNA WOLFGANGA GOETHA (1749 – 1832). Právě v jeho díle najdeme syntézu soudobých uměleckých projevů. Goethe byl nejaktivnějším spolutvůrcem preromantické estetiky, se zvýšenou citlivostí prosazoval účast tvůrce na společenském dění a hledal inspiraci v minulosti národa a lidovém umění. Přestože odmítal dřívější ustrnulé vzory, uchoval si klasicistní smysl pro řád. Z osvícenství pak převzal humanistický a realistický pohled na svět. Goethe vyrůstal v bohaté měšťanské rodině ve Frankfurtu nad Mohanem. Získal dokonalé soukromé vzdělání a v duchu rodinné tradice vystudoval práva. Zajímal se však též o jazyky, přírodní vědy (napsal studie o geologii a morfologii rostlin), filozofii a především o umění. Zpočátku váhal mezi kariérou malíře a básníka. S pomocí J. G. Herdera, který ho seznámil s dílem Shakespeara, a pod silným vlivem moderní anglické literatury, se však brzy obrátil 12.10.2010

Strana 78/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS k slovesnému umění. Na začínajícího spisovatele silně působily mladistvé milostné zážitky, ale také využíval i zkušenosti z právnické praxe. Brzy rozpoznal hlavní příčiny zaostávání země a nebál se vyslovit svůj názor: Německo se řítí do záhuby a je nejvyšší čas jeho pád zastavit.

J. H. Tischbein: Goethe v Campanii (1787) a Římský pavilon, místo posledního odpočinku básníka ve Výmaru; fotografická reprodukce a foto autora (the public domain, www. wikipedia.org) Existenčně zajištěný, uznávaný spisovatel a schopný politik žil po dlouhá léta ve Výmaru jako ministr zdejšího ministátečku. Staral se o kulturní rozvoj svěřené oblasti, ale zasahoval podle možností i do osudů prostých obyvatel – udělal pořádek v daňovém systému, zasadil se o omezení výdajů na zbrojení, zajímal se o veřejné záležitosti. Přitom studoval, psal a bádal v oblasti přírodovědné. Hojně času také trávil na cestách. Nejvíce na něj zapůsobilo putování po Itálii, neboť se tam přímo setkával s odkazem milovaného antického a renesančního umění. K ozdravným pobytům často zajížděl také do západočeských lázní, kde si léčil své neduhy a deprese. Udržoval čilé písemné i osobní styky s význačnými představiteli evropské vědy a umění (mj. s J. Dobrovským) a do Výmaru přivedl největší osobnosti německého kulturního života – filozofy G. W. Hegela, J. G. Fichteho a přítele z nejvěrnějších, básníka F. Schillera.

Galerie osobností, které zasáhly do Goethova života: J. G. Herder (J. Strecker, 1775), J. 12.10.2010

Strana 79/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Dobrovský (J. Vilímek, 1884), G. W. F. Hegel (J. Schlesinger, 1831)a J. G. Fichte (litogr. 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V raném období literární tvorby psal mladý Goethe poezii. Představil se něžnými verši pro svou první lásku Friederiku Brionovou, mezi něž patří největší skvosty milostné lyriky (např. Májová píseň, Růžička,Shledání a loučení). Byl však znám také hrdými epickými básněmi plnými nespoutaného a zlobného vzdoru proti jakékoliv autoritě, který zaznívá i z úryvku slavného Prométhea: Své nebe, Die, zahaluj v kouř mraků, par, a tak jako stíná hoch květ bodláčí, do dubu třískej a horstev hřbet – mně moji zemi přec bez pohromy necháš i chatu mou, již jsi nevystavěl, i lidský můj krb, jehož hřejivý žár budí tvou závist. Já pod sluncem neznám nic chudšího, než jste vy, bozi! Stravou veleby vaší, ach, skomíravé, je obětí nuzná daň, je našich modliteb dech: a bláznovské důvěry nebýt žebráků a dětí, vy mřeli byste hladem. (přeložil O. Fischer)

12.10.2010

Strana 80/120


Výbor z Goethovy lyriky Dichtung und Wahrheit (první vydání z roku 1811); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Četné milostné zážitky, kterým se nevyhýbal ani ve stáří, dovolovaly básníkovi vidět svět kolem sebe v neobvyklé plnosti a bohatosti. Lásku ke své těžce vyvzdorované manželce Christianě Vulpiusové, od níž ho dělila hluboká společenská propast, oslavil ve sbírce Římské elegie (1788 – 90). Už za pobytu ve Výmaru se však mladý básník inspiroval nenaplněným milostným poměrem k vdané ženě, o sedm let starší Charlottě von Steinové.

12.10.2010

Strana 81/120


Tři z mnoha osudových žen kolem J. W. Goetha: Friederike Brionová (dobový anonymní portrét), Christiane Vulpiusová (kresba J. W. Goetha), a Charlotta von Stein (anonym, konec. 18. stol). ; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Po smrti manželky (1816) si nepříliš šťastný druhý manželský svazek vynahradil pozdním milostným vzplanutím k mladičké Ulrice von Levetzow.

12.10.2010

Strana 82/120


Portrét poslední básníkovy lásky Ulrike von Levetzow (anonymní pastel, 1821); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Celou Goethovou lyrickou poezií prolíná mladistvá síla a vášeň, doplněná moudrostí a prostou citovou jímavostí. Milostnou touhu předvádí básník jako spontánní a přirozený lidský projev, který dodává životu nové dimenze: po prožitém štěstí a kráse přicházejí také prohry a žal, nedočkavé mládí střídá klidné stáří, s ním i vytrácející se víra, že ještě někdy podlehne milostnému poblouznění. Motivy posledního setkání s láskou a loučení se plodným životem neintenzivněji zaznívají z melancholických veršů pozdní lyrické sbírky Trilogie vášně (1823), do níž je zařazena i slavná Elegie z Mariánských Lázní, již napsal pro milovanou Ulriku. Jak, vítajíc mne u bran tiše stála, jak po stupních mne k sobě povznášela, jak spěla za mnou, když už sbohem dala a s novým „sbohem“ na rtech mi zas lpěla, tak její podoba, ta věčně živá, v mé věrné srdce plamenně se vrývá... V mé srdce, jež ji v pevné chová skrytu, jež kvůli ní se samo uchovává, 12.10.2010

Strana 83/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS jen pro ni slast máz životního citu a pro ni vzdalo by se k němu práva, je volné, kdy své nevolnictví tuší a jí, by za vše děkovalo, buší. Vždyť nedoved jsem milovat už ani, ba pohas ve mně pud, být milován; s ní vrátilo se náhlé odhodlání a žízeň po činech, ruch nových plánů: jak obrozující je lásky síla, má duše nejněžněji ucítila. (přeložil O. Fischer) Goethe ve svém básnickém projevu odmítal klasicistní vyumělkovanost poezie. Přiklonil se proto k uměleckým postupům lidové písně a využil také tradice staroněmeckého meistersangu a renesanční poetiky. Jiný inspirační podnět rozvinul v lyrické sbírce Západovýchodní díván (1819), v níž chtěl německému čtenáři přiblížit filozofii a umělecké formy starobylé orientální poezie. Podobně jako perský básník Háfiz i Goethe opěvoval harmonii v lidských vztazích a trápil se mravními poklesky svých současníků.

12.10.2010

Strana 84/120


První edice sbírky Západovýchodní díván z roku 1819; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Také základní podobu své veršované epiky převzal Goethe z lidové slovesnosti. Během pobytu ve Výmaru vytvořil baladické příběhy Král duchů nebo Rybář a k formě balady se vracel i později. Z období těsné spolupráce se Schillerem pocházejí epické básně Korintská nevěsta, Čarodějův učeň či Hledač pokladů. Rovněž ve větších skladbách se přiklonil k tradičním básnickým formám: zvířecích motivů použil v satiře Lišák Ferina a idylická pastorela Heřman a Dorota vyznívá jako pokus o smírné řešení sociálních problémů v zemi.

12.10.2010

Strana 85/120


Ilustrace z rozmanitých edicí Goethovy veršované epiky: Čarodějův učeň (S. Barth,1882), Král duchů (A. Sterner, 1910)a Heřman a Dorotea (D. Chodowiecki, 1799); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Výjimečného uznání si získal Goethe i ranými prózami. Podnětem k sepsání románu Utrpení mladého Werthera (1774) byla skandální sebevražda jeho přítele, mladého právníka, i vlastní problematické milostné vztahy.

Titulní list 1. vydání Utrpení mladého Werthera (1774) a ilustrace W. Amberga z vydání románu v roce 1870; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

12.10.2010

Strana 86/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Příběh je komponován formou dopisů a deníkových záznamů. Osobitý způsob vyprávění umožnil odhalit duševní rozpoložení člověka, jenž se utápí ve světobolu a sám si rozdírá rány, způsobené vášnivým vztahem k dívce, provdané za přítele. Talentovaný a citlivý muž nevidí jiné východisko ze svého životního a společenského ztroskotání než sebevraždu. Oporu pro svou zraněnou duši hledá marně a nakonec se zdá, že o ni vlastně ani nestojí, neboť ztratil zájem o život ve světě, který mu brání ve štěstí. Své ideální představy o nezbytnosti zásadních změn v myšlení měšťanské společnosti rozvinul autor v dvousvazkové próze Viléma Meistera léta učednická (1796) a Viléma Meistera léta putovní (1829). Původně zamýšlená autobiografie o vlastní cestě za uměním nakonec dostala podobu vývojového románu s výchovnými prvky.

První vydání obou výchovných románů o Vilému Meisterovi z let 1796 a 1821; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Během dlouhé a strastiplné pouti kočovné herecké společnosti, která symbolizuje složitý proces lidského poznání, se kupecký synek Vilém vyléčí z klamného snu o obrozující úloze umění a poznává skutečnou podstatu vlastní existence. Potkává záhadné bytosti, jejichž prostřednictvím pochopí, že jen opravdoví umělci nepodlehnou utopickým přeludům, podřídí vlastní zájmy vyšším hodnotám a obětují své síly praktické a společensky užitečné aktivitě. S didaktickým záměrem byl napsán i román Spřízněni volbou (1809), který Goethe dokončil zasažen už pod vlivem Schillerovy smrtí. Je vlastně kronikou rodinných milostných vztahů, v nichž autor brání jedince lásku proti všem konvencím tehdejší společnosti. 12.10.2010

Strana 87/120


První vydání románu Spřízněni volbou (1809); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vztah k Schillerovi měl na Goethovu tvorbu velký vliv. Léta jejich spolupráce – tzv. „výmarské období“ (1794 – 1805) – patřila k nejplodnějším etapám tvorby obou umělců. Přítelova smrt proto podstatně změnila Goethův život. Básník se téměř uzavřel před světem a jediným člověkem, s kterým dokázal spolupracovat, byl jeho tajemník JOHANN PETER ECKERMANN (1792 – 1854). Jeho kniha Hovory s Goethem (1848) zaznamenala osamocenost posledních let velkého spisovatele.

12.10.2010

Strana 88/120


Sousoší přátel před budovou divadla ve Výmaru a autor vzpomínek na poslední léta básníka J. P. Eckermann (J. Schmeller, 1825);foto autor a fotografická reprodukce (the public domain, www. www. wikipedia.org) Námětem Goethových dramat jsou tragické osudy hrdinů, kteří předem prohrávají svůj zápas za blíže neurčené ideály. Jejich protagonisté však neutápějí v sebestředném soucitu, ale hledají pevný, nadosobní cíl – bojují za vlastní svobodu a za svržení vládu tyranie. Prostřednictvím postav svých her zaútočil Goethe na dřímající měšťanskou vrstvu ve snaze probudit v ní víru ve vlastní síly a připravit k sebevědomému převzetí moci. Už v počátečním období Goethovy tvorby vzbudila pozornost veršovaná historická tragédie Götz von Berlichingen (1773), v níž hrdému vůdci středověké vzpoury přisoudil vlastnosti soudobého bojovníka za národní a humanistické ideály. Vítězství sil dobra nad zlem, kulturnosti nad barbarstvím ztvárnil i v dramatu s antickým námětem Ifigenie na Tauridě (1787).

12.10.2010

Strana 89/120


Ilustrace ke Goethovým dramatům Götz von Berlichingen (portrét skutečného hrdiny, anonym 18. stol.), Egmont (A. Kauffmann, 1932) a Ifigenie na Tauridě (kresba z premiéry,1803); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Mravní vývoj statečného muže, který během osvobozovacího boje Nizozemců proti Španělům vyroste i z rebelujícího individualisty v neohroženého bojovníka za humanistické a vlastenecké ideály, vylíčil v tragédii Egmont (1788). Vlastní zkušenosti umělce žijícího u dvora, který se v touze po uznání a tvůrčí svobodě pravidelně střetával s neomezenou mocí absolutistického vladaře a zapletl se do sítě závisti a intrik, zašifroval do historické tragédie Torquato Tasso (1790), jež čerpala z osudů velkého básníka pozdní renesance.

Tragédie Faust Rozhodujícím svědectvím o vývoji Goethových názorů a představ je dvoudílná dramatická báseň Faust (1. díl – 1808; 2. díl – 1833), neboť na ní pracoval s přestávkami téměř celý život. V baladicky laděném příběhu o učenci, který v „hříšné touze po poznání“ zaprodal duši ďáblu, provádí autor svého hrdinu trýznivou obrodnou cestou od sobecké touhy po příjemných požitcích, zákonitě přitahujících zlo a zatracení, k uvědomění si skutečného smyslu lidské existence.

12.10.2010

Strana 90/120


Rembrandtova podoba středověkého Fausta (kolem r. 1652); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Mnohokrát přepracovaná pověst, známá už z knížek lidového čtení z 16. století, získala v Goethově podání zcela nový, filozofický rozměr. V příběhu ukryl autor vlastní pohled na celé lidské dějiny i na pozemský život jednotlivce. Člověk je pro svou neutuchající nespokojenost, věčné hledání pravdy, touhu po štěstí a kráse, ale i pro odvěký sen vládnout přírodě či užívat bezpracného blahobytu a rozkoší odsouzen potácet v neustálých krajnostech – mezi narozením a smrtí, peklem a rájem, hříchem a očištěním. Časem poznává, že krutost nelze nadobro zničit, a proto chce zlo alespoň na okamžik pozdržet i za cenu vlastního utrpení a strádání.

12.10.2010

Strana 91/120


Vydání prvního dílu Fausta z roku 1808 a ilustrace hlavního hrdiny od E. Delacroixe (19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Do sporu mezi Bohem a ďáblem (Mefistofelem) o pravou hodnotu lidské bytosti je zatažena duše nespokojence a rebela doktora Fausta, který se nehodlá smířit s omezeností lidského poznání. Učenec přijímá nabídku Mefistofelovu a rozhodne se, dosáhne absolutního vědění (a tím i klidu a uspokojení) i za cenu věčného zatracení. Místo skutečných vědomostí nabízí ďábel Faustovi pouhé smyslové požitky: vrátí mu mládí, zahrne ho bohatstvím i milostnými pletkami. Tragický skončí i Faustova láska k nevinné měšťanské dívce Markétě, která neunese smrt svého bratra, zabitého ve vyprovokovaném souboji, a zavraždí své a Faustovo dítě. Na rozdíl od lehkovážného Fausta se však odpovědností za zločin nezříká, a přestože jí Mefistofeles nabízí možnost uniknout, trest smrti (a tím svou spásu) přijímá.

12.10.2010

Strana 92/120


Vydání 2. dílu Fausta z roku 1808 a rytina J. Nisle Smlouva mezi Mefistem a Faustem (kolem r. 1840); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Ani opojení snadným životem a leskem císařského dvora, které Faustovi Mefistofeles nabídne, aby rozptýlil jeho pochybnosti, nepřinese hrdinovi úlevu. Žene ďábla do plnění dalších, ještě fantastičtějších nápadů – oživuje umělého člověka, nechá se oslavovat jako vynálezce papírových peněz, vykoná cestu do řeckého starověku, odkud si přivede nevěstu, krásnou Helenu. Ale ani teď nepociťuje žádné štěstí. Po smrti syna se v zoufalství upne k svému poslednímu snu. Od císaře si vyžádá za své služby bažinatou oblast na pobřeží, již chce přeměnit v úrodnou půdu a předat ji chudým, aby na ní mohli svobodně pracovat a žít. Souboj s přírodou za pomoci ďábla vyhrává a poprvé pocítí vnitřní uspokojení. Zesláblý a slepý umírá, ale na duši člověka, který nalezl šlechetný smysl života v konání dobra pro jiné, už nemá Mefistofeles žádného práva:

12.10.2010

Strana 93/120


J. Tissot: Faust a Markétka na zahradě (1861); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

4. Friedrich Schiller Požadavky hnutí Sturm und Drang prosazoval také druhý z velikánů německé klasiky, FRIEDRICH SCHILLER (1759 – 1805).

12.10.2010

Strana 94/120


L. Simanowiz: portrét F. Schillera (1794) s jeho autogramem a rodný dům v Marbachu; fotografická reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org)

S uměleckou tvorbou se budoucí velký básník, dramatik a literární teoretik hlouběji seznámil v prostředí vojenské akademie, kde studoval podle příkazu vrchnosti a na přání otce medicínu. Navzdory tvrdému režimu a zkostnatělým poměrům, jejichž vinou měl velmi omezený přístup ke kultuře, pro sebe tajně objevil Shakespearovo dílo, četl Rousseaua i soudobé německé autory. Osobní střetnutí s bezohledně prosazovanou tyranií a despotismem probudilo v citlivém mladíkovi touhu po životě bez ponižování a útisku. Věřil, že silou umělecké tvorby lze napravit dosavadní společenské poměry a vychovat hrdého a svobodného občana.

12.10.2010

Strana 95/120


P. von Hetsch: Schiller v uniformě vojenského lékaře (1782) a skica V. von Heideloffa Schiller čte tajně přátelům Loupežníky; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Schiller neměl příliš klidný životní úděl. Komplikoval si jej neustálými srážkami s vládnoucí mocí: přivítal Francouzskou revoluci a otevřeně protestoval proti metodám absolutistické vlády. Nakonec byl donucen k emigraci. Přesto prožíval i přechodná období štěstí a pohody. Jedním z nich byla etapa spolupráce s Goethem. Díky svému vlivnému příteli získal místo profesora na jenské univerzitě, které mu umožnilo soustavně vědecky pracovat a zabezpečilo ho i finančně. Zabýval se historií nizozemské revoluce a problematikou třicetileté války. Jeho spisy z oblasti estetiky (O půvabu a důstojnosti, O estetické výchově člověka, O naivním a sentimentálním básnictví) měly vliv na rozvoj měšťanské kultury, uměnovědy a vkusu.

12.10.2010

Strana 96/120


Místo posledního odpočinku básníka: Fürstengruft ve Výmaru; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

Nejznámější částí Schillerova básnického díla je soubor Balady (1798). Ve vzrušujících a tajemných příbězích rozehrává dramatické konflikty, v nichž vyniká síla lidskosti, překonávající všechny překážky. Vítězství mravně čistých hrdinů nad nepřízní osudu nebo krutostí surových vládců jsou pro autora dostatečným důkazem, že právo zůstává na straně jedince, pokud jedná v obecném zájmu a podle zdravého rozumu.

12.10.2010

Strana 97/120


Vydání Písně o zvonu z roku 1797 (přebal knihy a ilustrace od A. von Liezen-Mayera); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Patetickou výzvu k sbratření lidí vyslovil v lyrické Písni o zvonu a zejména pak v básni Óda na radost, kterou zařadil do závěru své Deváté symfonie Ludwig van Beethoven. Dál, jak jeho sluncí roje nebes modrou nádherou, spějte, bratři, drahou svou směle, jak rek šel v boje. V náruč spějte milióny! Zlíbat svět kéž dáno nám! Bratři! Hvězd kde žárný stan, dobrý Otec zří z mlh clony. Dlíte v prachu, milióny? V bázni tvůrce tuší svět? 12.10.2010

Strana 98/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Pátrej, hvězd kde bezpočet! V záři ční tam božské trůny. (přeložil P. Eisner)

Portrét L. van Beethovena od J. Stielera (1820) a první takty slavné Deváté symfonie (1824); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Celému Schillerovu dílu však kraluje především tvorba dramatická. Úspěch mu přinesla už první tragédie Loupežníci (1781). Bývá považována za stěžejní drama, v němž se projevily všechny ideály a zároveň rozpory hnutí Sturm und Drang, včetně pochybností o smyslu osamělé oběti a o mravní oprávněnosti krvavých prostředků v boji za veliké sny.

12.10.2010

Strana 99/120


První vydání Loupežníků z roku (1781)a Schillerův rukopis k uvedení díla z r 1782 v Mannheimu; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Nositelem a mluvčím nesouhlasu a odporu proti zvůli ve hře je hrdý a nepoddajný šlechtic Karel Moor. Intrikami a pomluvami svého bratra je připraven o postavení v rodině, o milenku a nakonec i o majetek, a tak se stane vůdcem loupežnické tlupy. V čele vyděděnců se pokusí pomstít spáchané křivdy a bezpráví, které způsobily jeho pád, i když cítí, že každé násilí, byť plyne z nejušlechtilejších záměrů, je obludné a nesmí být jedinou formou boje za spravedlnost. Rozčarování z tragických následků své vzpoury ho vede k uznání bezvýchodnosti situace a vede ho k osobní oběti: vzdává se do rukou úřadů pod podmínkou, že odměna vypsaná na jeho hlavu připadne nahodilým chudákům. Příklady násilného vynucování nápravy, které má nevypočitatelné a nezvládnutelné následky, vystihl autor také v dramatu Fiesko a jeho janovské spiknutí (1782) a v tragédii Úklady a láska (1783), kterou uvedl až po odchodu z rodného Württenberska.

12.10.2010

Strana 100/120


Titulní list prvního vydání dramatu Úklady a láska (1784) a inscenace v režii ruského režiséra a herce K. Stanislavského (sám jako herec na anonymní fotografii,1889); foto (the public domain, www. wikipedia.org)

Mladý šlechtic se zamiluje do krásné měšťanské dívky Luisy. Jeho otec však s ním má jiné plány a spolu s démonickým intrikánem, tajemníkem Wurmem (něm. Wurm = červ), pomluvou oba milence rozdělí a zabrání nežádoucímu sňatku. Než se stačí Luisa obhájit, zklamaný milenec ji otráví a sám spáchá sebevraždu. Tragický osud dvou mladých lidí, kterým zabrání v lásce rozdílný původ a zkaženost okolí, měl být zároveň varováním před svévolným počínáním dvorské společnosti. V té době už bylo zřejmé, že zastánci starých pořádků už neuznávají žádné vyšší cíle, potlačují každý náznak ušlechtilosti a vše podřizují vlčí morálce peněz. Za tohoto stavu ovšem stateční a vzdorovití hrdinové Schillerových básnických a dramatických děl, kteří se pouštěli do boje s intrikářstvím a omezenou tupostí, nenacházeli oporu u vyšších autorit, k nimž často s nadějemi vzhlíželi, a proto ve jménu lásky a mravních zásad umírali. Časem však básníkovy radikální názory otupily. Neutěšená politická situace, nezlepšující se hospodářství i zklamání z pasivního přístupu většiny obyvatel způsobily, že se autor stále více uchyloval do světa snů a ideálů, kde vládla obecná spravedlnost, a snahou mocných bylo uskutečnit zásadní proměny v zájmu lidství. Aby Schiller posílil věrohodnost svých 12.10.2010

Strana 101/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS dramatických výpovědí, obrátil pozornost ke skutečným historickým událostem. Tragédie Don Carlos (1787) vznikla při studiu dějin bojů nizozemského národa proti španělské tyranii krále Filipa II. Ústy Carlosova přítele, markýze Pozy, obžaloval všechny krutovládců ze zločinů, které na zubožených národech Evropy spáchali, a připomněl jim pomíjivost moci i slávy. Především však postavil na pranýř „skvrnu hanby na obrazu křesťanství“ – zločiny inkvizice: Přišel jsem právě z Flander, z Brabantska. – Bohaté, kvetoucí to provincie! Lid silný, veliký – a věru též lid dobrý – otcem toho lidu být, jak božské, děl jsem si! – Tu narazil jsem na hromady lidských kostí, popel – Jste právu. Musíte. Že můžete učinit to, o čem se domníváte, že činit musíte, to poznání mě naplnilo obdivem i děsem. Ó škoda, že již oběť nedokáže, v své vlastní krvi vláčena jsouc, zapět děkovnou píseň tomu, kdo ji hubí! Že jenom lidé píší historii – ne vyšší bytosti! – Dá zapomenout věk šlechetnější na Filipův čas; ten bude mírnější i moudřejší; občanské blaho bude v souladu s velikostí knížat; bude pečovat stát o své děti, nutnost bude lidská. (přeložil V. Feldstein)

12.10.2010

Strana 102/120


První vydání Schillerovy tragédie Don Carlos (1787); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Dramatická trilogie Valdštejn (Valdštejnův tábor, Piccolominiové, Valdštejnova smrt, souborně 1800) má základ ve vyhrocených událostech třicetileté války. Stáváme se v ní svědky vnitřního konfliktu chorobně ctižádostivého muže, váhajícího mezi věrností císaři a ukojením vlastních mocenských ambicí. Valdštejn, který věří ve šťastná znamení, se však k rozhodnému činu odhodlá příliš pozdě. Zrazený a opuštěný vojevůdce přes varování zbytku věrných a posledních obdivovatelů jde vstříc záhubě.

12.10.2010

Strana 103/120


První souborné vydání dramatické trilogie Valdštejn (1800) a portrét herečky Charlotte von Hagn v hlavní ženské roli Tekly (J. Stieler, 1828); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Doporučená literatura a četba Goethe, J. W.: Balady (přeložil O. Fischer), Praha 1976; Goethe, J. W.: Faust (přeložil O. Fischer), Praha 1973; Goethe, J. W.: Utrpení mladého Werthera (přeložil E. A.. Saudek), Praha 1968; Goethe, J. W.: Život slavím (výbor drobné lyriky, přeložil V. Renč), Praha 1972; Lessing, G. E.: Hry – Básně – Bajky – Epigramy (přeložil B. Mathesius a E. Petiška), Praha 1954; Schiller, F.: Loupežníci. Fiesco. Úklady a láska. Don Carlos (přeložil P. Eisner), Praha 1959; Schiller, F.: Valdštejn. Marie Stuartovna. Panna orleánská (přeložil V. Feldstein a V. Trégl), Praha 1958

5.2 KOMNATY MILOSTI A HANBY Sžírán beznadějnou láskou žadoním o Váš soucit a shledávám se jen s Vaší nenávistí... Choderlos de Laclos (přeložila D. Steinová)

12.10.2010

Strana 104/120


Jean François de Troy: Vyznání lásky; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Umělecký styl rokoko Evropské osvícenství, které ovládlo na celé století evropskou kulturu, neznamenalo úplnou likvidaci barokního umění a klasicismu. Zbožnění rozumu uvítalo především racionálně myslící obyvatelstvu měst, ale nová filozofie částečně odezvu i u vyšších vrstev. Tam získala osobitý výraz v podobě rokoka (od fr. slova rocaille = mušlička, podle typických ornamentálních tvarů).

12.10.2010

Strana 105/120


Rocaille (fr. mušlička) je abstraktní ornament, podle kterého dostalo rokoko; název fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Rokokový styl vznikl ve Francii na dvoře Ludvíka XV., ale velmi rychle se dostal do povědomí dalších kultivovaných aristokratických dvorů Evropy. Téměř současně se prosadilo i v prostředí měšťanském. Pro mnohé podobnosti s barokním uměním bývá rokoko někdy považováno za jeho konečnou fázi, ve skutečnosti je však vyvrcholením vývoje dvorské kultury 18. století.

Detaily štukové výzdoby zámku ve Steinhausenu a typický rokokový motiv z Tettnang Neues Schloss v Treppenhausu; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www)

12.10.2010

Strana 106/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Výtvarné umění rokoka zavrhlo stavební monumentalitu, přebujelé tvary i citovou expresivitu baroka a mezi základní prvky pozvedlo vtipnou hravost, eleganci, erotické požitkářství a bohatou dekorativní miniaturizaci. Ozdobné drobnosti, často sahající po orientálních prvcích (rostlinné motivy, asymetrické ornamenty a zlacené štuky, hedvábné tapety apod.).

Rokokový interiér v Gatčinském paláci v Petrohradě (malba E. P. Hau, 1878); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Tyto prvky dotvářely pohodlné rokokové interiéry nových i přestavěných francouzských zámků, např. Francouzský pavilon ve Versailles, jehož architektem byl Jacques-Ange Gabriel (1698 – 1782).

12.10.2010

Strana 107/120


Architekt J.-G. Ange (J.-B. Greuze, pol. 18. stol.) jeho Francouzský pavilon ve Versailles; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

Významné stavby rokokového stavitelství od Georga Wenzeslause Knobelsdorfa (1699 – 1753) nalezneme též v Postupimi (letohrádek Sanssouci) a v Berlíně (budova Opery). Jako ukázka rokoka v našich zemích může posloužit zámek Dobříš a průčelí knihovny Strahovského kláštera v Praze.

A. Mányoki: Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff (1732) a jeho postupimský letohrádek Sanssouci; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) V malířství se dobře daří portrétům a drobné figurální malbě s přírodními a mytologickými 12.10.2010

Strana 108/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS motivy. Typickými představiteli hravého stylu, v němž se snové prostředí poklidných parkových scén zalidnilo scénkami galantních dostaveníček dvorných aristokratů s roztomilými pastýřkami, jsou francouzský malíř Antoine Wateau (1684 – 1721) a Ital Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770). Z našich umělců se k nim řadí Norbert Grund (asi 1717 – 1767).

R. Carriera:J.-A. Watteau (1721) a jeho žánrový obrázek Pouť do Cythery (1721) poukazující na snovost a bezstarostnost rokoka; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

12.10.2010

Strana 109/120


Rokové malby G. B. Tiepola Mladá dáma s papouškem (1760) a N. Grunda Léto (pol. 18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vlivy rokoka můžeme i na předmětech užitého umění, nejlépe odpovídajících potřebám soukromého života jednotlivce: v drobných porcelánových plastikách, elegantním nábytku, v kovářské a šperkařské tvorbě i na produktech uměleckého sklářství.

12.10.2010

Strana 110/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS Návrhy francouzského rokokového nábytku (rytiny od J.-A. Meissonniera,1730); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Rokoková literatura V rokokové literární tvorbě je nejvýrazněji zastoupena milostná poezie alamodová a anakreontská, charakteristická už pro poslední fázi baroka. Vše, co zbylo z jejich barokní formy a obsahu, však prostoupil nový umělecký náboj: charakteristické směšování pastýřské idyly a rozmarné erotické lyriky už v této fázi vývoje působí protibarokně.

J. A. Watteau: Rozpačitá nabídka (1711); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Typickým prvkem alamodové poezie (fr. à la mode, tj. podle dvorské módy) je postava galantního milence, „smutného kavalíra“, který naříká v tichu zšeřelého parku nad nešťastnou láskou. Komplikovaný básnický výraz bohatě využívající alegorie a složitý vyumělkovaný styl byl blízký právě šlechtické společnosti. Mezi tvůrci alamodové poezie vynikli hlavně němečtí básníci FRIEDRICH VON HAGEDORN (1708 – 1754) a JOHANN GLEIM (1719 – 1803), v české literatuře je jejím příkladem už dříve uváděná skladba Discursus Lypirona VÁCLAVA JANA 12.10.2010

Strana 111/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS ROSY.

Básníci F. von Hagedorf (D. van der Smissen, 1741) a J. Gleim (J. H. Ramberg, 1910); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Podobný příklon k pozemské smyslovosti znamenala i rozmarná anakreontská poezie. Rozpustilá hravost, elegantní až dekorativní projev a pozemské požitkářství, s nímž byly odmítnuty temné náměty barokní mystické lyriky (určujícím tématem bylo víno, ženy a láska), učarovala vznešeným i prostým současníkům a ovlivnila i tvorbu básníků pozdějších. K podobnému typu anakreontské poezie vrátili básníci Lessing i Goethe, u nás byla vlastní pro tvorbu nejstarší generace básníků národního obrození (např. V. Tháma a A. J. Puchmajera).

12.10.2010

Strana 112/120


Anonymní portrét českého obrozence A. J. Puchmajera; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ve francouzské rokokové literatuře vynikly lyrické elegie ANDRÉ CHÉNIERA (1762 – 1794). Jeho verše svým vnitřním zanícením, přírodními scenériemi a obrazy nezávislého života připomínají duch období antiky (Bukolika, Mladá Tarenťanka aj.). Jsou lehce frivolní, zároveň však dojímají cudnými milostnými výjevy a hlubokými city přátelství.

12.10.2010

Strana 113/120


A. Chénier (anonym. 18. stol.) a bukolická scenérie malíře S. Gessnera (1767); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Libertinové v rokokové próze Pro rokokovou prózu jsou příznačné eroticky laděné galantní příběhy. Jejich náměty vystihují morálku šlechtické společnosti, v níž převládl pyšný egoismus a erotická nevázanost libertinů (volnomyšlenkářů).

12.10.2010

Strana 114/120


W. Hoggart: Manželství à la mode (Krátce po svatbě); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Volnomyšlenkářství vzniklo jako reakce na strnulost absolutismu a přísnost mravů barokního šlechtickém prostředí už v 17. století (viz dílo Cyrana de Bergerac), ale v následujících obdobích získalo vyhraněnější podobu. Vybraná elegance, chladná zdvořilost a galantnost, která ovládla šlechtické salony, se odrazila v postavách rozpustilých, samolibých a poněkud cynických hrdinů rokokových románů. Pozoruhodný dokument o životě a prostředí aristokratické společnosti v 18.století přinesl ve svých francouzsky psaných pamětech Příběh mého života (1774) Ital GIOVANNI GIACOMO CASANOVA (1725 – 1798).

12.10.2010

Strana 115/120


Portrét G. Casanovy od jeho bratra F. Casanovy (1755), vydání Příběhu mého života (1910) a ilustrace z téže knihy: soutěž v nafukování kondomů (1872); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V rozsáhlém životopise líčí především vlastní pohnuté osudy (dnes už víme, že někdy nepřesně a účelově vykonstruované i ve vztahu k ženám), s italským temperamentem a kousavou jízlivostí však zachytil i překotné dění a společenské klima v celé Evropě před Francouzskou revolucí. Tento dobrodruh a světoběžník, který žil v Itálii i v ostatních evropských zemích, dovršil svůj život na duchcovském zámku v Čechách.

12.10.2010

Strana 116/120


Dvě místa, s nimiž je Casanovův život úzce spojen: Benátky (anonym, 18. stol.) a Duchcovský zámek, níže zápis o Casanovově smrti (4. června 1798); fotografická reprodukce a foto autor (the public domain, www. wikipedia.org) Pravidla rozkládající se morálky znuděných aristokratických libertinů, v níž převládla chladná a přesná kalkulace s lidskými city, odhaluje slavný dopisový román Nebezpečné známosti (1782). Jeho autor PIERRE-AMBROISE CHODERLOS DE LACLOS (1741 – 1803) napsal strhující příběh, jehož základem je vzrušující milostná hra. Důležitý je také moralizující podtext závěrečného poselství: v sítí intrik obou hlavních protagonistů markýzy de Merteuil a vikomta de Valmont, které spojuje vášeň i nenávist, končí nejen jejich oběti, ale i oni sami, neboť v „novém“ světě už nikdo (a ani šlechtic) nemůže mít právo jednat svévolně se svým okolím.

12.10.2010

Strana 117/120


Choderlos de Laclos na portrétu A- Kucharskiho (konec 18. stol.) a Fragonardovy ilustrace Nebezpečných známostí (1796); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Skandály provázely každé vydání knihy francouzského libertina markýze DONATIENA DE SADE (1740 – 1814), zejména pro jejich erotickou nevázanost. Markýz de Sade byl během svého dobrodružného života obviňován z těžkých zločinů a několikrát byl uvězněn. Nakonec strávil jedenáct let v ústavu pro duševně choré v Charetonu, kde také zemřel.

Donatien de Sade (anonym, 18. stol.) a místa spojená s jeho životem - Bastila a ústav v Charetonu; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation 12.10.2010

Strana 118/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS License; www. wikipedia.org) Jeho nejúspěšnějším románem byla Justina aneb Utrpení ctnosti (1791, pokračování Nová Justina, a po něm Příběh Julietty, její sestry, 1797), v němž autor (možná nechtěně) předvádí na osudech sester Julietty a Justiny libertinskou společnost v pravém světle: dobro a ctnost jsou bezbranné proti krutosti či zlu, které sídlí v honosných komnatách šlechtických sídel.

Holandské vydání Justiny (1791) a ilustrace z románu Příběh Julietty (1800); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Doporučená literatura a četba Choderlos de Laclos P.-A.: Nebezpečné známosti (přeložila D. Steinová), Praha 1968; Tichá Z.: Smutní kavalíři o lásce (antologie), Praha 1968; Chénier, A.: Milostný deník (přeložil J. Pokorný), Praha 1986

5.3 Autotest 14. Hnutí Sturm und Drang vzniklo ze stejnojmenné hry: - G. E. Lessinga - F. M. Klingera - J. R. Lenze - J. W. Goetha 15. J. W. Goethe nenapsal tragédii: 12.10.2010

Strana 119/120

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 4. OSVÍCENÉ STOLETÍ - SENTIMENTALISMUS A PREROMANTISMUS - Faust - Egmont - Loupežníci - Torquato Tasso 16. Do své Deváté symfonie zařadil L. van Beethoven Schillerovu báseň: - Píseň o zvonu - Óda na radost - Heřman a Dorotea 17. Rokoková literatura našla své největší představitele v prozaicích. Autorem autobiografie Příběh mého života byl: - A. Chénier - P.-A. Choderlos de Laclos - D. de Sade - G. G. Casanova 18. Román Choderlose de Laclos Nebezpečné známosti převedl do filmové Valmont český filmový režisér - Jiří Menzel - Juraj Herz - Miloš Forman

12.10.2010

Strana 120/120


6 Rejstřík

12.10.2010

Strana 121/120

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI

Recommend Documents