PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI 7. ROMANTISMUS POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY

1 Celkový obraz O modulu Pomůcky a nástroje Pravidla a konvence

17.10.2010

Strana 2/107


2 Obsah 1. Celkový obraz

2

2. Obsah

3

3. MEZI ROMANTISMEM A REALISMEM

4

3.2 NA SKLONKU SLÁVY

4

3.3 HRDÍ A NESMLOUVAVÍ

13

3.4 Autotest

42

4. ROMANTISMUS A ROZVOJ NÁRODNÍCH LITERATUR

44

4.2 POLSKO A NÁRODNÍ IDEÁLY

44

4.3 LITERATURA ZA ZÁPASE ZA SVOBODU

60

4.4 ROMANTIKOVÉ NOVÉHO SVĚTA

78

4.5 Autotest

17.10.2010

106

Strana 3/107


3 MEZI ROMANTISMEM A REALISMEM 3.1 NA SKLONKU SLÁVY „Žít osaměle ! ... Jaká trýzeň! Stendhal (přeložil O. Levý)

Odešel jsi, ale já jsem nezapomněla (J. W. Waterhouse, 1873); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Od romantismu k realistickému pohledu na svět Třicátá a čtyřicátá léta 19. století jsou v literatuře obdobím, kdy romantismus ještě zdaleka neodumřel, ale do slovesné tvorby vstupují nové, realistické tendence. S jakou dávkou kriticismu se vyslovují autoři ke společenským a politickým poměrům, jsme sledovali už v dílech Viktora Huga, který se pokusil systematicky a přesvědčivě popsat a rozebrat příčiny společenských úpadků a krizí. 17.10.2010

Strana 4/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Mezi francouzskými autory, v jejichž tvorbě se setkáváme jak s romantickými prvky, tak s reálným pohledem na život, je nejvýraznější osobností Stendhal. Podobné umělecké typy však najdeme i v jiných literaturách, zejména mezi ruskými a německými autory, tvořícími na přelomu obou epoch, nebo v romantických pokusech spisovatelů národů bojujících za národní svobodu. O mnohých z nich – např. o sestrách Brontëových, N. V. Gogolovi nebo H. Heinovi – je však vhodnější hovořit v kapitolách, které se zabývají vznikem a vývojem realismu.

Karikatura francouzských romantiků, v čele průvodu jede král V. Hugo a za ním jeho dvořané (B. Roubaud, pol. 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Stendhal Pozvolný přechod od romantického pojetí umělecké tvorby k realistickému vidění světa je charakteristický pro psychologicky dobře prokreslené prózy francouzského romanopisce, který psal pod pseudonymem STENDHAL (vlastním jménem Henri Beyle, 1783 – 1842).

17.10.2010

Strana 5/107


Stendhalův portrét od J. O. Sodemarka (1840) a jeho náhrobek v Montmartru (foto autor); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Konzervativní a upjaté prostředí zámožné měšťanské rodiny opustil brzy po středoškolských studiích. V důstojnické uniformě se pak zúčastnil všech významných tažení Napoleonovy armády Evropou a absolvoval i neslavný vpád do Ruska. Vlastní osudy i názorový vývoj z období dospívání vylíčil autor v nedokončené autobiografii Život Henriho Brularda. V ní vysvětlil, jak se tvrdé názory otce, vzhlížejícího s obdivem k aristokratickým kruhům, a neúprosná klerikální výchova, jíž byl podroben po smrti matky, odrazily v jeho pozdějších protimonarchistických a antiklerikálních postojích. Po pádu císařství odešel do Itálie, kde prožil sedm let uprostřed bojů za národní sjednocení. V Miláně poznal vášnivý milostný vztah, který ho poznamenal na celý život, a začal zde i s literární tvorbou. Pro své pokrokové názory a časté styky s bojovníky za národní sjednocení se stal objektem zájmu rakouské poezie. Aby unikl pronásledování, vrátil se do Francie.

17.10.2010

Strana 6/107


Starý Stendhalův dům s terasou v Grenoblu; foto autor Pařížským salonům už se představil jako duchaplný glosátor, kulturní recenzent a znalec umění. Angažoval se v boji o romantismus a jako nesmiřitelný odpůrce přežilého dvorského pojetí klasicismu obhajoval „umění revoluce“. Z obdivu k bojovnému romantickému stylu se vyznal v polemickém spisu Racine a Shakespeare (1823). Ostatní díla z tohoto období (spis O lásce nebo cestopisné črty o italských městech) zůstala zcela nepovšimnuta. Po roce 1830 hledal Stendhal zabezpečení v diplomatických službách v Itálii. Průtahy s rakouskou vládou, pro niž byl stále nepřijatelný, způsobily, že zbytek života strávil pouze jako konzul v papežském přístavu Civita-Vecchia, kde zaháněl nudu studiem italských kronik, četbou renesančních novel a vlastní literární tvorbou.

17.10.2010

Strana 7/107


Pevnost Michelangelo v Civita-Veccia; foto autor Na výraznější literární počin si Stendhal počkal do roku 1827, kdy vydal bez většího zájmu veřejnosti svůj první román Armance. V něm, podobně jako v následujících dílech, vycházel z důvěrně známého prostředí šlechtických salonů. Do postojů jeho hrdinů se promítly zážitky z milostných či válečných dobrodružství, do kterých byl autor stržen i hořkost proher z vlastních politických a uměleckých střetnutí. Základním motivem všech Stendhalových příběhů je hledání vášnivé a opětované lásky, krátkých okamžiků štěstí i osobního uplatnění. Jeho hrdinové jsou zmateni nepřátelským prostředím, marně se brání tlaku konvencí, předsudků a diskriminujících norem, kterým jsou vystavováni. Než pochopí, že pro ně žádné východisko nemůže být úspěšné, téměř vždy prohrávají. Nejkratší cestou k vytouženým cílům je přizpůsobit se a zaprodat tak i zbytek ideálů. To se však vykupuje ponížením, nedůstojným postavením a výčitkami svědomí. Proto se většina z postav společenské špíně podvědomě brání a nikdy v ní nezůstane úplně. Udržují si někde uvnitř „čisté“ místečko, kam se mohou vrátit. Jinou možností totiž zůstává pouze revolta – jistý způsob, jak se nechat nemilosrdnou společností, která mezi sebe vetřelce nepouští, zničit. Těžké rozhodování potkalo také mladého Juliena Sorela v románu Červený a černý (též Červená a černá, 1830). Román, jehož hrdina se nechce smířit s osudem nicotného příslušníka nižší vrstvy, je literárním ztvárněním skutečného příběhu z období obnovení monarchie. Julien Sorel, syn venkovského tesaře, se pokusí prorazit společenské přehrady a postoupit do 17.10.2010

Strana 8/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY vyšších kruhů. V touze po penězích a kariéře je schopen jakéhokoliv činu. Přestože tupé a bezohledné vyšší kruhy nenávidí a pohrdá jimi, přizpůsobí své chování jejich metodám. Zapře své přesvědčení a obdiv k Napoleonovi, když se mu nepovede vyniknout ve vojenské službě, pokrytecky předstírá zbožnost a doufá, že by mohl udělat kariéru v kněžské sutaně. Lásku rozmělní na milostné pletky a díky nim krok za krokem stoupá po společenském žebříčku. Nejprve svede manželku venkovského starosty, po ní dceru vysokého úředníka z hlavního města. Zdá se, že mu už nic nezabrání, aby pronikl mezi smetánku. Těsně před cílem se však hra lží a přetvářky zhroutí. Z obav před prozrazením postřelí Sorel svou první milenku, která ho vydírá, je zatčen a uvězněn. Závěrečná Julienova řeč u soudu je vlastně promyšlenou sebevraždou: hrdina odmítá pokračovat v klamu, přiznává provinění, ale zároveň odhaluje míru viny, jíž se na zločinu podílela měšťácká morálka a nespravedlivé zákony. Obviňuje soud ze msty a vyslovuje obavu ze zastrašování všech budoucích plebejců, kteří se podobně jako on pokusí proniknout do kruhů, kam pro svůj nízký původ nepatří. V průběhu tragické pouti Juliena Sorela se podařilo Stendhalovi vykreslit charakter francouzské společnosti před červencovou revolucí 1830. Současně dokázal psychologickými analýzami pocitů hrdinů vystihovat postoje jejich jednotlivých vrstev. Román bývá někdy vysvětlován jako projev umělcova barevného vidění světa, v němž červená není jen barvou ideálů revoluce a svobody, ale zároveň barvou pohybu, nespoutaných vášní a lásky. Černou pak symbolizoval despotismus, úskočné tmářství a další nešvary, které člověka ponižují, ubíjejí a nutí ke zlu. Těsně před dokončením zůstal další román Lucien Leuwen (1834, vydán posmrtně až r. 1931). Titulní hrdina, syn bohatého bankéře, nemá starosti existenční, a vůbec nepotřebuje usilovat o kariéru, neboť tu mu může zajistit rodinná protekce. Jeho vnitřní konflikt spočívá v tom, že se mu zdá život prázdný a nudný. Lucien v touze po větším vzruchu odchází z armády, kde už podle něj není místo pro hrdinské činy, a vstupuje do diplomatických služeb. Jako pobočník ministra vnitra poznává oprávněnost svých dřívějších pochybností o morálce aristokracie. Její duchovní bída a nízkost ho postupně deptá. Jedinou útěchou mu zůstává vzpomínka na letmé milostné vzplanutí, které před lety zničily intriky i vlastní nerozhodnost. Lucien nespáchá sebevraždu, ale pomýšlí na odchod ze země a na vše chce rychle zapomenout. Ani Stendhalovi nepřinášela diplomatická služba příliš velké uspokojení. Významnější byla pro něj skutečnost, že se opět mohl vrátit do Itálie, kterou miloval pro její bouřlivé a inspirativní prostředí. Ve starých kronikách a novelách objevoval osobnosti, které žily plnohodnotně a vůbec se neohlížely na smýšlení okolí. Jejich příběhy pak vkomponoval do své tvorby. Např. jako námět pro dvoudílný román Kartouza parmská (též Parmský klášter nebo Věznice parmská, 1839) zvolil příběh z období renesance, který převedl do evropských poměrů počátku 19. století.

17.10.2010

Strana 9/107


Vydání Věznice parmské z roku 1846 a Garibaldiho náměstí v Parmě, kde se román odehrává; fotografická reprodukce (www. wikipedia.org, foto autor)

3. Prosper Mérimée Pod vlivem přátelství se Stendhalem začal pouť slovesného umělce také prozaika a dramatik PROSPER MÉRIMÉE (1803 – 1870). Za druhého císařství byl inspektorem historických památek a do literatury vstoupil jako autor úspěšných literárních mystifikací.

17.10.2010

Strana 10/107


Prosper Mérimée (konec 19. stol.); foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Nejdříve se proslavil svazkem romantických her, nazvaným Divadlo Kláry Gazulové (1825), které vydával za překlad ze španělštiny. Podvrhem byla i sbírka ohlasových balad La Guzla (1827), údajné dílo illyrské lidové poezie. Poté se věnoval jen prozaické činnosti. V historickém románu Kronika vlády Karla IX. (1829) čerpal z období příprav a průběhu Bartolomějské noci. Zachytil zde v duchu romantismu hrůznou atmosféru náboženského fanatismu a krutého zúčtování s ideovými odpůrci. Větší počet realistických prvků obsahují pozdější kratší prózy, v nichž navázal na tradice ruské literární školy (překládal Puškina i Gogola a psal o nich odborné studie). Úsporný styl, jednoduchá, pravděpodobná zápletka a důsledně prokreslené charaktery postav jsou příznačné pro novelu Tamango (1830), která vypráví o důvěřivém africkém náčelníkovi a jeho tragickém střetu s nelítostnými otrokáři. Podobné epické prostředky použil pro klasický námět korsické balady v novele Colomba (1840).

17.10.2010

Strana 11/107


Titulní list povídky Colomba (1862) a snímky z Korsiky; fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Tragický příběh hrdé Korsičanky a mladého napoleonského důstojníka, vracejícího se na rodný ostrov, aby pomstil smrt svého otce, směřuje k jednoznačnému závěru: ve společnosti ovládané přirozeným vynucováním spravedlnosti se musí člověk podřídit jejím pravidlům bez ohledu na civilizací proměněnou morálku.

Doporučená literatura a četba Mérimée, P.: Colomba a Tamango (přeložili J. a M. Holičtí) Praha 1975; Stendhal: Červený a 17.10.2010

Strana 12/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY černý (přeložil O. Levý), Praha 1977; Hazard, P.: Život Stendhalův (přeložil V. Černý), Praha 1975

3.2 HRDÍ A NESMLOUVAVÍ Ať svět se směje básníkovi, ať štve ho, špiní jeho čest on na otázky neodpoví. Nehodlám s tupci spory vést. M. J. Lermontov (přeložila H. Vrbová

Povstání děkabristů (malba V. F. Timma, 2. pol. 19. stol); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 13/107


1. Vznik ruského romantismu V 18. století prodělala ruská literatura velký kvalitativní skok a téměř dohnala zpoždění za západoevropským písemnictvím. Přesto se nedalo vůbec předvídat, kam až dosáhnou její tvůrci ve vypjaté atmosféře sílících protestů proti carismu v prvních desetiletích století následujícího. Bohaté zkušenosti z vyspělejších zemí zužitkovali zejména umělci spjatí s generací, která se formovala kolem příslušníků proticarského šlechtického hnutí, nazývaných podle neúspěšného prosincového povstání děkabristy (děkábr = prosinec). Jejich vystoupením v roce 1825 se rozhořel požár vzdoru proti mocenské zvůli a tyranii, jenž byl tolik blízký romantickým ideálům.

Děkabristé na Senátním náměstí (K. Kolman, před r. 1846); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Po nástupu Alexandra I. na trůn se v prvních letech 19. století zdálo, že by vláda nového panovníka mohla přinést nadějné uvolnění poměrů a nastoupit pozvolnou cestu demokratizace. Některé vládní reformy (povolený svobodný pohyb, humanizace soudnictví, volný prodej půdy apod.) tomu skutečné nasvědčovaly. Politický vzruch se zřetelně dotkl kulturního života – umožnil organizovat literární kroužky, zlepšilo se vydávání knih a časopisů či komunikace s cizinou.

17.10.2010

Strana 14/107


Alexander I. (anonym, někdy před r. 1825) a jeho první reformní vládní kabinet (časopis Něva); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Situace se ale radikálně zhoršila po Napoleonově tažení k Moskvě. „Nebezpečné“ liberální myšlenky, projevy zvýšeného sebevědomí a vlasteneckého uvědomování, se pokusila vláda paralyzovat – zesílila cenzuru a zaútočila na organizované skupiny. Opozice se uchýlila k ilegálním spolkům, v nichž později narůstaly radikální nálady. Žádný z nich však neměl jednotné vedení, a proto bylo každé proticarské spiknutí poměrně snadno odhaleno a tvrdě potlačeno.

17.10.2010

Strana 15/107


Napoleon prchá od Moskvy (A. Northern, pol. 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Do literární tvorby přinesli děkabristé motivy boje za národní svébytnost a mravní obrození společnosti. Právě zkušenosti z nezdařeného povstání a následné útrapy postupně přiváděly potomky šlechtických rodů blíž k nižším vrstvám, o jejichž životě předtím mnohdy nevěděli téměř nic. Jejich protesty se nepodařilo umlčet ani popravami ani vězením a dlouholetým vyhnanstvím, jímž car své odpůrce nelítostně trestal. Jako autoři sice hlásali ideje romantického hnutí, ale zároveň vznešená témata opírali o zastaralou estetiku-slavnostní a nadnesený styl, patetický jazyk a pro romantismus nezvyklé žánry – ódu, nebo hrdinskou tragédii.

17.10.2010

Strana 16/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Petropavlovská pevnost a památné místo popravy děkabristů v červenci 1826; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. První ruští romantici Talentovaným předchůdcem slavné generace ruských romantiků byl básník, literární kritik a překladatel VASILIJ ANDREJEVIČ ŽUKOVSKIJ (1783 – 1852). Subjektivní cítění autora odráží zejména jeho náboženská poezie, cyklus milostných básní o nešťastné lásce a sentimentální lyrika přírodní (elegie Večer, 1806). Vrcholným projevem jeho tvorby jsou však epické poemy, romanticky přepracované pověsti a balady. Na motivy Bürgerovy Lenory napsal baladickou píseň Světlana (1812), jejíž chmurný a hrůzostrašný děj zjemnil smírným zakončením, v němž hrdinky k ránu procitá z příšerného snu. Pro další vývoj ruské literatury mají význam jeho překlady anglických a německých romantiků, trvalou hodnotou zůstalo i přebásnění části Homérova díla.

Portrét V. A. Žukovského (K. Brjullov, 1837); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 17/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Postupný rozklad děkabristického hnutí, který se vzhledem k zmíněným podmínkám v Rusku nedal zastavit, nejpřesvědčivěji zachytila satirická komedie ALEXANDRA SERGEJEVIČE GRIBOJEDOVA (1795 – 1829) Hoře z rozumu (1824).

A. S. Gribojedov (I. N. Kramskoj, 1875) a jeho krásná žena Nina Chavčavadze (anonym, asi 1820); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Hra je portrétem svobodomyslného nespokojence, který vstoupí do souboje s konzervativními názory ruského šlechtického prostředí. Alexandr Čackij zažívá skutečné „hoře z rozumu“, neboť není schopen omezenou a prodejnou společnost přesvědčit o nutnosti zásadní proměny. Největší rozčarování mu způsobí milovaná dívka, která jej v obavě před veřejným míněním opouští a dává raději přednost bezvýraznému a podlému kariéristovi. Ponížený hrdina vidí jediné řešení – se všemi pokornými služebníky, bezohlednými nohsledy a prázdnými tlučhuby se rozejít a urychleně najít svůj vlastní svět.

17.10.2010

Strana 18/107


Rukopis komedie Hoře z rozumu (1824) a ilustrace z komedie D. N. Каrdоvského, 1912); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Gribojedov se premiéry komedie nedočkal. Nejprve byla hra cenzurou zakázána a autor byl pro podezření z účasti na povstání uvězněn. Jeho kontakty s děkabristy se však neprokázaly a vláda vzdělaného intelektuála „uklidila“ do diplomatických služeb v nebezpečném Teheránu. Tam byl jako představitel nepřátelské mocnosti po válečném konfliktu Persie s Ruskem ušlapán rozzuřeným davem.

3. Alexandr Sergejevič Puškin - život a básnické dílo Všestranný a kultivovaný talent projevil v rozmanitých básnických žánrech, v dramatické tvorbě i v próze ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799 – 1837), který už se vůbec neobracel k tradicím klasicismu a sentimentální literatury. Od počátku stál v centru jeho pozornosti romanticky založený jedinec, který se odmítal podrobit atmosféře otroctví, nesvobody a strachu. Později se s ironickým odstupem, v němž doznívaly básníkovy životní deziluze, pokusil věrně postihnout realitu všedních dnů v Rusku na počátku 19. století. Puškinovo dílo vyšlo tematicky z aristokratických salonů, ale časem nahlédlo i do ostatních vrstev společnosti a objevilo řadu námětů a lidských typů i v jejích nejnižších sférách.

17.10.2010

Strana 19/107


A. S. Puškin (O. A. Kiprenskij, 1827), Puškinův rodokmen (konec 19. stol.) a domnělý portrét Abrama Hannibala, Puškinova praděda (asi 1697); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Puškin se narodil v Moskvě. Po otci pocházel z významného šlechtického rodu, matce kolovala v žilách habešská krev (byla vnučkou mouřenína, který žil na dvoře Petra Velikého). Absolvent privilegovaného carskoselského lycea působil nejprve jako vysoký úředník kolegia zahraničních věcí v Petrohradě. Pro své opoziční názory a protivládní básně byl vypovězen z hlavního města a poslán do vyhnanství na jih Ruska. Ani zde neustal v buřičské tvorbě, nepokrytě navazoval kontakty s děkabristy, a proto byl donucen od roku 1824 k pobytu na rodinném statku v Michajlovském nedaleko Pskova. Po roce 1827 dostal milost a žil střídavě v Moskvě a Petrohradě za ponižujících podmínek dozoru carských úřadů a osobního dohledu cara Mikuláše I. Po sňatku s přední dvorní dámou se Puškinův život zkomplikoval nepříznivými rodinnými a finančními poměry a neustálými konflikty s dvorskou společností, již schopný umělec popuzoval svou popularitou i bohémským způsobem života. V zinscenovaném souboji s mladým francouzským dobrodruhem ď Anthesem utrpěl smrtelné zranění, na jehož následky zemřel.

17.10.2010

Strana 20/107


N. N. Gončarovová, Puškinova žena (A. Brullov, 1831) a obraz Souboj Puškina s d'Anthèsem (A. Naumov, 1885); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) S bohatou básnickou tvorbou začal Puškin už jako lyceista. Oblibu si získal zejména milostnými verši a přírodní lyrikou (Noc, Má milá, Gruzie), strhující obrazností a citovou upřímností výpovědi: Slýchali jste, když zatmíval se háj, hlas pěvce lásky, pěvce žalu svého? Za jitra čistého a zamlklého smutnou a prostinkou hru na šalmaj – slýchali jste?

17.10.2010

Strana 21/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Vídali jste, tam cestou po lesích, tvář pěvce lásky, pěvce žalu svého? Jasného cosi, cosi tesklivého, zármutek na rtech, v očích lehký smích – vídali jste? Povzdechli jste, když zazněl nesmělý hlas pěvce lásky, pěvce žalu svého? Když lesem šel a potkávali jste ho a jeho oči steskem temněly – povzdechli jste? (přeložil E. Frynta)

A. S. Puškin recituje svou poému během studia v carskoselském lyceu v roce 1815 (I. Repin, 1911); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V pozdější lyrické tvorbě už převažují texty, založené na trpkých zkušenostech vyhnance, jemuž byl vymezován stále užší prostor-svobodomyslné verše filozofického, vlasteneckého a 17.10.2010

Strana 22/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY společenského zaměření (Pohaslo jasné slunce denní). Své sympatie děkabristům dával najevo radikálními, průhledně jinotajnými politickými básněmi Volnost,Čaadajevovi,V hlubokých dolech Sibiře apod. Velkolepě si Puškin počínal také ve veršované epice. Hrdý romantický vzdor projevil v pohádkovém příběhu Ruslan a Ludmila (1820), ale opravdový pocit rozervanosti a následná titánská vzpoura jsou příznačné zejména pro trojici tzv. jižních lyrickoepických poem. Přestože navazují na tradice byronismu, zřetelně odrážejí atmosféru ruské reality a přinášejí už varování před nebezpečím romantického individualismu, jež založen na sobectví a málo se zajímá o problémy jiných.

Ilustrace k Ruslan a hlava (I. Bilibin, 1917) a Svatební hostina (R. Ramazanov); fotografické reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) V Kavkazském zajatci (1821) odmítá hrdý mladý Rus nezištnou lásku čerkeské dívky, neboť jej váže slib, který dal své milé doma. V tragickém závěru pomáhá zamilovaná Čerkeska hrdému muži na svobodu a sama končí svůj život skokem do dravé řeky. Také v poemě Bachčisarajská fontána (1823) se uprostřed exotické přírody rozvíjí příběh, v němž hrají hlavní roli vášnivé city společenských vyděděnců, jejich touha po volnosti a opovržení nudou a prázdnotou.

17.10.2010

Strana 23/107


Sněm čerkeských knížat r. 1840 od Gagarina (1847) a Bachčisarajská fontána; fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Život mimo civilizací a nekonvenční milostné vztahy hledá i vznešený Aleko v romanci Cikáni (1824). Domnívá se, že je nalezne mezi cikánskou komunitou. Sám je však příliš poznamenán pokryteckou morálkou: vyžaduje neomezenou svobodu pro sebe, ale není schopen ji poskytnout druhým. Stává se dvojnásobným vrahem, aby milovanou dívku nemusel přenechat jinému muži. Cikánskou společností je za to exkomunikován a končí jako opravdový ztracenec: Vtom pravil stařec potichu: „Ty stůněš, chlapče, na pýchu. Jsme divocí a žijem prostě, neznáme zákon ani trest, neprahnem po krvi a po mstě, však mezi sebou nechcem snést vraha. Nepatřils nikdy k nám. Tys hrdý, urputný a smělý a pro nás byl bys jak zlý duch, připravil bys nás o veselí. Odejdi! Provázej tě Bůh.“ To stařec řek a pestrý proud nezvykle zamlklý a němý 17.10.2010

Strana 24/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY opustil onen strašný kout a brzy skryl se za pláněmi. Jen jeden vůz jak sirota zůstal stát na nešťastném poli ubohý, otrhaný, holý… (přeložila H. Vrbová)

William-Adolphe Bouguereau: Mladá cikánka (1879); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V dalších básnických povídkách nahlíží Puškin hlouběji do reality ruského společenského života. Charakteristické vlastnosti postav se mu daří zachytit i prostřednictvím satiry, kterou zastupuje jemně anekdotický apokryf o neposkvrněném početí Gabriliáda (1827) a drobné žertovné skladby ze života venkovské šlechty (Hrabě Nulin,1825) nebo prostých obyvatel Petrohradu (Domek v Kolomně, 1825). Neradostná atmosféra po děkabristickém povstání podnítila Puškina, aby se věnoval historickým tématům. Reálnější chápání dějinných souvislostí ho zavedlo do doby vlády Petra Velikého v poemách Poltava (1828) a Měděný jezdec (1833). Ocenil v nich cílevědomost Petrova experimentu a nezvyklou panovníkovu starost o osud Ruska, ale zamyslel se i nad nezměrnými útrapami celého národa, které způsobily příliš radikální carovy reformy.

17.10.2010

Strana 25/107


Měděný jezdec na obraze V. I. Surikova (2. pol. 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ojedinělým výtvorem Puškinovy básnické tvorby se stal veršovaný román Evžen Oněgin (vyd. 1833). V příběhu o rozčarovaném a citově vyprahlém hrdinovi, který není schopen opětovat lásku ani udržet přátelství, představuje autor první portrét tzv. „zbytečného člověka“ v ruské literatuře.

17.10.2010

Strana 26/107


Puškinův rukopis Evžena Oněgina a ilustrace Taťány z r. 1904 od E. Samokiš-Sudovské; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Román je komponován do podoby lyrického deníku. Přestože vychází z tradičních forem a námětů romantické tvorby, překračuje její hranice. Realistickým vylíčením problému svérázného jedince přerůstá romantický sen do pravdivého obrazu Ruska na počátku nové doby. Zároveň předvádí pevně zakotvené lidské a literární typy (proti sobě stojící chladný Oněgin – snílek Lenskij, naivní Olga – předčasně zralá Taťána), které inspirují umělce dodnes. Dopis Oněginovi Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, 17.10.2010

Strana 27/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci a v duchu vaši tvář a hlas než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci… Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my…z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu upuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte. Mé záruky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou, ctnostnou matkou usmířenou. Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch? Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný… Děj se co děj! Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se k tobě: Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: Já zde sama jsem, a nikdo mi tebe nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. Čekám tě. Přijď, vytoužený. 17.10.2010

Strana 28/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mí číst psaní… Já studem, strachy umírám… Však vím, že vaše čest mě chrání a proto směle svěřuji se vám…“ (přeložil J. Hora)

4. Alexandr Sergejevič Puškin - próza a drama K podobným dílům, odrážejícím problémy dobové morálky a zákonitosti společenského vývoje, dospěl Puškin i v dramatické tvorbě. Z pohnutých ruských dějin konce 17. století čerpala tragédie Boris Godunov (1825), jejímž prostřednictvím nabídl autor ukázku mechanismu uplatňování moci a jejího vlivu na následující vývoj celého národa. Po smrti cara Fjodora se o uprázdněný moskevský trůn po jistém váhání uchází bývalý panovníkův pobočník Boris Godunov, jehož svědomí je zatíženo odporným skutkem – nejstaršího Fjodorova syna Dimitrije nechal odstranit, aby si otevřel cestu k moci. Proti prozíravému a schopnému diplomatovi se však staví ještě lstivější protivník, falešný Dimitrij (Lžidimitrij), podporovaný nespokojenými bojary a sedláky. Samozvaný panovník vyvolá povstání, uprostřed něhož národem opuštěný Godunov umírá a ponechává zemi v rukou nesmlouvavého vítěze. Manipulovaný lid nového vládce vřele vítá až do okamžiku, než sám začne s krutými represáliemi.

17.10.2010

Strana 29/107


Dobová malba Borise Godunova a ilustrace N. Někrasova B. Godunov a jeho syn Fjodor II. (19. stol.);fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Kvůli podobnostem se soudobými praktikami ruských mocenských orgánů ve vztahu k děkabristům i dalším odpůrcům režimu byla hra carem zakázána a premiéry se dočkala až na konci 19. století. Větší štěstí neměly ani tzv. malé tragédie Skoupý rytíř, Mozart a Salieri nebo Kamenný host (všechny 1833), jejichž divadelní podobu mohli diváci zhlédnout až po autorově smrti.

17.10.2010

Strana 30/107


I. Repin: Ilustrace k dramatu Kamenný host (2. pol. 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ve 30. letech, která byla ve znamení dokončování poslední verze Evžena Oněgina, objevil Puškin nové literární možnosti v prozaické tvorbě. V roce 1830 vyšel jeho debut Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina. V pěti zdánlivě banálních příbězích paroduje milostné a společenské náměty soudobé prózy, ironizuje příslušníky nešlechtických vrstev a pokouší se podat zajímavější pohled na život prostých lidí. Klasickou romantickou novelou Piková dáma (1834) se vrátil k fantastickému tématu člověka, který je v touze po majetku ochoten zaprodat svou duši i svědomí nadpřirozeným silám. Mladý a ctižádostivý důstojník Heřman zneužívá milostného vzplanutí sentimentální schovanky staré šlechtičny, aby se zmocnil tajemství tří vyhrávajících karet. Vkrade se v noci do domu staré dámy a při setkání jí leknutím způsobí smrt. Ve snu se dobere k vytouženému pořadí karet a postupně na ně vsadí celý majetek. V třetí sázce se místo esa zjeví osudná piková dáma – symbol mrtvé ženy, Heřman všechno prohrává a zešílí.

17.10.2010

Strana 31/107


Puškinovy prózy Dubrovskij (zde vyd. 1946) a Kapitánská dcerka (1835) vycházely nejdříve v časopise Sovremennik (1837); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

V posledních historických povídkách Dubrovskij (1833) a Kapitánská dcerka (1835) se Puškin vrátil k osudům lidových zbojníků a k dramatickým událostem selského povstání statečného kozáckého atamana Pugačeva za vlády Kateřiny II.

17.10.2010

Strana 32/107


Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi; (I. Repin, 2. pol. 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V torzech zůstaly další prózy z tohoto období, např. román Mouřenín Petra Velikého, shrnující rodinné vzpomínky na život habešského pradědečka. Stejně tak mu nebylo dáno dokončit řadu dalších básnických a prozaických děl, i odborných publikací historických a literárně kritických.

17.10.2010

Strana 33/107


Syn Abrama Hannibala Ivan (anonym, 1801) a mouřenínův rukopis; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Trvalý Puškinův zájem o folklor dokazuje bohatá sběratelská a vydavatelská činnost. Z lidové slovesnosti vycházejí jeho básnické pohádky, např. Pohádka o rybáři a rybce, Pohádka o caru Saltánovi či Pohádka o zlatém kohoutkovi. Dochovalo se také značné množství poznámkového aparátu k plánovaným spisům cestopisného charakteru.

Ilustrace k Pohádce o caru Saltánovi(I. Bilibin, 1905) a Pohádce o zlatém kohoutkovi (I. Bilibin, 1907); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 34/107


5. Michail Jurijevič Lermontov Neméně romantickým životním osudem jako Puškin doprovodil svou tvorbu také MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV (1814 – 1841).

Portrét Lermontova (P. Zabolotskij, 1837) a památník jeho souboje v Pjatigorsku; fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Dospíval v dobách, kdy už hromadné represe carské vlády proti děkabristům doznívaly. Stín smrti dvou bratří, kteří se povstání aktivně zúčastnili, však zasáhl jeho citlivé vnímání epochy zklamaných nadějí na celý život. Odbojný básník a nenapravitelný bohém se nebál veřejně prezentovat svobodomyslné názory. Byl za to vyloučen ze studia, dvakrát potrestán vyhnanstvím na Kavkaz a nakonec vehnán intrikami dvorské společnosti do nesmyslných soubojů, v nichž našel svou smrt.

17.10.2010

Strana 35/107


Malba samotného Lermontova z Kavkazu: Gruzínská vojenská cesta (1837); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Z literatury odešel sedmadvacetiletý Lermontov na vrcholu tvůrčích sil. Přestože mnoho svých literárních prací během života nevydal, byl všeobecně považován za Puškinova nástupce. Hlavní část jeho díla tvoří milostná, filozofická a vlastenecká lyrika. Promlouval v ní jako zralý básník, uvažující o smyslu lidského bytí, užaslý pozorovatel tragických událostí doby, ale i zapisovatel a komentátor intimních okamžiků vlastního milostného a citového života. Obvinil dvorskou společnost ze záměrného zotročování národa i vůle a rozumu každého jednotlivce. Odezvou na Puškinovu tragédii byla slavná báseň Na smrt básníka, za niž sklidil carskou nevoli a poprvé okusil „slasti“ kavkazského vyhnanství: Zahynul básník! - Otrok cti své, a olovem v hrudi, s klevetou, položil, po pomstě jen žízně, svou hlavu prokletou. Nesnesla duše básníkova pohanu drobných urážek; vstal proti tlachu, jejž svět snoval, a padl - sám, jak celý věk. 17.10.2010

Strana 36/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY A padl - Ale nač teď lkáti? Ni chválit s vámi nebudu, omluvy s vámi shledávati je dovršen hlad osudu... přeložil J. Hora

Autoportét Lermontova (1837) a rukopis básně Na smrt básníka (1837); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vedle zašifrovaných výzev k boji za humanistické ideály vyznívaly v Lermontovových verších jen těžko skrývané smutky osamělého individualisty. Nalézáme v nich střety pravdy a snu, pohrdání a vroucnosti, veliké lásky, hlubokého zklamání i smrti. Protichůdnost těchto stavů dodává veršům ráz opravdovosti, vzdálené jakéhokoliv napodobování pocitů světobolu či aristokratické rozervanosti: Ne, nečekám nic od života, nelituji toho, co mi vzal. Odhodit jen toužím všechna pouta, a v klidu spát a zapomenout žal. Neprahnu však po záhrobním míru. 17.10.2010

Strana 37/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Hledám věčný spánek, ve kterém dýchal bych a ve svém srdci víru v život cítil s každým úderem, aby o lásce sny zpívaly mi ve dne v noci píseň nádhernou a dub listy věčně zelenými hladil mě a šuměl nade mnou. (přeložil H. Vrbová) Nejvýrazněji se básníkův talent rozvinul v romantických poemách. Zpočátku v nich nacházíme silné vlivy Byronovy a Puškinovy (Čerkasové, 1828; Kavkazský zajatec, 1829; Oleg, 1829). Ty jsou však postupně vytlačovány jinými motivy.

Lermontovovy kresby z kavkazského prostředí (1837); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Pocitům deziluze se nebrání v dalších epických skladbách Zběh, Novic, Bojar Orša nebo Píseň o caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci Kalašnikovovi. Vytváří zde obrazy zla, na něž je třeba odpovídat zase krutostí, neboť jen prostřednictvím násilí lze za určitých okolností dosáhnout absolutního vítězství dobra a čistoty. Příběhy o tragických vzpourách svých hrdinů zasazuje do romantického rámce volné přírody Kavkazu, která ostře kontrastuje s pocity jejich zmučených duší.

17.10.2010

Strana 38/107


Repinova ilustrace k Písni o caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci Kalašnikovovi (19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Rozhodný nesouhlas s těmi, kdož proměňují krásu za nicotnost a zlem vyhánějí dobro a šlechetnost, vyslovil Lermontov poemou Démon (1841). V ní předvedl nespokojeného individualistu, kterého představil jako nositele zkázy, pohrdání a nenávisti, zároveň však mu symbolizuje volnost, svobodu a poznání. Kvůli vlastní hrdosti není schopen přizpůsobit se božským, přírodním ani společenským zákonům, a proto znovu a znovu prohrává svůj odvěký zápas o právo na štěstí.

17.10.2010

Strana 39/107


Ilustrace M. Vrubela k poemě Démon(1890); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Démon zavržený Bohem a odsouzený k věčné samotě svým údělem trpí. Touží po návratu ztracené lásky a harmonie. Obrození chce dosáhnout prostřednictvím milostného citu k pozemské dívce, princezně Tamaře. Není však schopen milovat obvyklým způsobem – znovu vraždí, vzbuzuje pochybnosti a nenávist, rozvrací duševní klid drahé bytosti. Tamara proto odchází do kláštera. Při posledním pokusu přesvědčit ji o hloubce a čistotě svých citů Démon Tamaru zabije, tím je znovu odsouzen k dalšímu utrpení.

17.10.2010

Strana 40/107


Tamara a démon (K. Makovskij, 1889); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V dramatických prvotinách (Španělé), ale i v některých pozdních hrách (Dva bratři) Lermontov využil autobiografických zážitků řadového důstojníka, utloukajícího nekonečnou nudu v kasinech mezi přelétavými přítelkyněmi. Několikrát se v nich objevuje i předtucha vlastního neblahého konce. K hlubšímu filozofickému námětu dospěl v tragédii Maškaráda (1836). V ní opět zaujímá hlavní místo motiv touhy po ideálech, jichž nemůže hrdý jedinec v dané společenské realitě dosáhnout. Místo čistých citů naráží na vyprahlost a na intriky, které v něm budí jen zhoubné vášně – žárlivost a neodbytnou touhu po pomstě. Přesvědčivé argumenty, jimiž by ospravedlnil své jednání, už ale nenachází. Kníže Arbenin nenávidí sebe i aristokratické prostředí. Pohrdá jeho hodnotami a pod dojmem vlastních zkušeností je velmi přísně odsuzuje. Všechno, co mu chybí – víra ve šťastný život a naplnění tajných tužeb – očekává od své lásky k manželce Nině. Nešťastná náhoda uvede Ninu do podezření z nevěry a Arbeninovi se zhroutí celý svět. Uvěří licoměrným intrikám a mstivým pomluvám. Než by svou ženu ztratil, raději ji otráví. V závěru, kdy se dovídá o její nevině, podlehne výčitkám svědomí a končí jako zlomený muž a šílenec. Myšlenkový svět a životní postoje mladého intelektuála a nespokojence na počátku 19. století reprezentuje próza Hrdina naší doby (1840). Svéráznou kompozici pěti relativně samostatných novel spojuje ústřední postava hlavního hrdiny Pečorina. Mozaikovitě složený příběh ztrácí romantické rysy v těch částech díla, kdy je svou střízlivou popisností obžalobou dobových poměrů v Rusku. Právě tady vystupují do popředí charakterové a morální vlastnosti talentovaného a nekonvenčního muže, který hledá opravdovou životní aktivitu a touží, aby se 17.10.2010

Strana 41/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY mohl prosadit. Grigorij Pečorin už vůbec není výjimečnou osobností, bojující proti nepravostem světa a umírající s tragickým gestem hořkosti a nepochopení. Je příkladem citově prázdného, „zbytečného člověka“, kterému společnost nedovolí, aby své schopnosti rozvinul a tvořivě uplatnil. Nedokáže milovat a není schopen ani hlubšího přátelství. Jako pokrytec, provokatér, egoista a chladnokrevný intrikán kolem sebe cynicky šíří neštěstí a smrt. Jediný kladný pocit, který v sobě zachovává, je pocit vlastní zbytečnosti.

Doporučená literatura a četba Lermontov, M. J.: Maškaráda (přeložil E. Frynta), Praha 1971; Lermontov, M. J.: Démon (přeložil J. Hora), Praha 1939; Lermontov, M. J.: Z plamene a jasu (výbor veršů, přeložili E. Frynta, M. Marčanová, B. Mathesius a H. Vrbová), Praha 1978; Lermontov, M. J.: Hrdina naší doby (přeložili Z. Bergrová a B. Ilek), Praha 1966; Puškin, A. S.: Boris Bodunov (přeložil E. Frynta), Praha 1980; Puškin, A. S.: Evžen Oněgin (přeložil J. Hora), Praha 1977

3.3 Autotest 1. Román Červený a černý nelze charakterizovat tímto výrokem: - dílo Henri Beyleho - hlavní hrdina - Julien Sorel - milostné pletky služí hrdinovi jako vstupenka do vyšší společnosti - román se odehrává většinou po revolučních událostech 1830 2. Mezi Stendhalova díla nepatří: - povídka Colomba - román Věznice parmská - román Lucien Leuwen - spis O lásce 3. Hoře z rozumu patří mezi významná dramata romantika: - V. A. Žukovského - A. S. Gribojedova - děkabristy P. A. Katenina - básníka V. K. Kljuchelbachera

17.10.2010

Strana 42/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY 4. A. S. Puškin ve svých básnických poemách nechtěl hledat: - svobodu pro své rozervané hrdiny - nekonvenční milostné vztahy - pohádkové motivy - východisko ze své nelhké osobní situace 5. Evžen Oněgin je po stránce žánrové: - tragédie - román ve verších - povídka - komedie 6. M. J. Lermontov popisoval touhu po kráse, lásce a dobru ve svém vrcholném díle: - poemě Démon - dramatu Maškaráda - tragédii Boris Godunov - poemě Čerkesové

17.10.2010

Strana 43/107


4 ROMANTISMUS A ROZVOJ NÁRODNÍCH LITERATUR 4.1 POLSKO A NÁRODNÍ IDEÁLY

Ó zvěsti lidu, ó ty archo smíru, zašlých už časů s nedávnými lety, v tebe lid vkládá zbraň svých bohatýrů, myšlenek hedváb a svých citů květy. Adam Mickiewicz (přeložil F. Halas)

Pohřeb polských vlastenců po varšavském povstáni r. 1861 (A. Lesser, po r. 1861); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 44/107


1. Romantismus a rozvoj polské národní literatury Aktivní vlastenecké smýšlení, jež se od počátku vklínilo mezi základní projevy romantismu, výrazně ovlivnilo společenské nálady v těch zemích, jež se cítily utlačované a porobené, nebo toužily po sjednocení a nezávislosti. Liberální představy o výhodách národní svébytnosti, které se v celé Evropě rozšířily během přechodných období uvolnění absolutistických režimů (zejména za napoleonských válek), pak přirozeně využila probouzející se buržoazie, aby si udržela a případně ještě více upevnila vydobyté mocenské pozice.

Události ovlivňující Evropu: Napoleon překračující Alpy (J. L. David, 1800) a Kodex občanských práv (originál, 1804); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Zejména tady se umělci, okouzlení iluzí národní svobody, obraceli k slavným etapám historie, navazovali na tradice lidové umělecké tvorby a hledali v nich potřebnou inspiraci. Závažnou roli sehrál bojovný romantický nacionalismus v písemnictví slovanských národů, ale zapůsobil také na literaturu italskou, španělskou a maďarskou. Ostré projevy nesouhlasu s anglickou koloniální politikou podnítily odstředivé tendence v Americe a povzbudily svébytný projev nově se ustavující literatury Spojených států.

Symbol odporu proti anglickému kolonialismu: Boston Tea Party z r. 1773 (N. Currier, 1846); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 45/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Také se v Polsku na počátku 19. století ztotožnil průnik romantických myšlenek s pokusem aristokratické inteligence odčinit vinu za předchozí zradu národních zájmů. Její snahy obnovit jednotný a silný stát vyvrcholily v listopadovém povstání 1830. Radikální výzvy mladých básníků, kteří se k boji připojili, byly už o rok později vystřídány projevy beznaděje a ponížení.

Návrat polské armády do Varšavy v roce 1830 (M. Zaleski, kolem r. 1850); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Mnozí tvůrci se uchýlili do emigrace a tam propadly mystickým představám o věčném prokletí zatraceného národa. Pouze někteří z nich, odtržení od reality polské společnosti, podléhali čas od času iluzím a burcovali veřejnost k dalším revolučním akcím. Sami se pasovali do role duchovních vůdců národa a svým dílem podporovali sugestivní vize falešných proroků, kteří určili Polsku roli vykupitele všech zmučených národů Evropy. Alegorické obrazy národního zmrtvýchvstání pronikly do tvorby největších polských romantiků radikálního zaměření – Adama Mickiewicze a Juliusze Słovackého, ale nalezneme je také u konzervativně založeného Zygmunta Krasińského.

17.10.2010

Strana 46/107


Obrazy Konec Polska 1831 (D. Monten) zobrazuje příchod Prusů a Polský Prométheus (H. Vernet) alegorii úpadku po listopadovém povstání; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Adam Mickiewicz Pod vlivem vlasteneckého nadšení a osvícenské důvěry v pokrok začal úspěšnou literární dráhu básník a dramatik ADAM MICKIEWICZ (1798 – 1855).

Mladý A. Mickiewicz od W. Wańkowicze (1828) a jeho dům v Nowogródku; fotografická reprodukce a foto (public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 47/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Pocházel z rodiny litevského advokáta, který patřil k drobné aristokracii. Už v době přírodovědeckých studií na univerzitě ve Vilniusu napsal klasicistní báseň Óda na mladost (1820), která odrážela nový program polské radikální mládeži a měla vliv i na české romantiky. Mladý básník se zapojil do činnosti pokrokových politických spolků a později byl za přípravu povstání poslán do ruského vyhnanství.

Vilniuská univerzita s chrámem Sv. Jana (J. K. Wilcziński, 1850) a rukopisÓdy na mladost (1822); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Prudký životní otřes, způsobený soudním procesem, vězením a vyhnanstvím, pomohl mladému básníkovi zbavit se traumatu z prvních milostných zklamání a proměnil i jeho literární tvorbu. Otevřeně se připojil k bojovníkům za svobodu, a uzavřel si tak cestu do vlasti. Jeho literární tvorbu významně obohatily styky s děkabristy a přátelství s Puškinem. V roce 1829 konečně mohl opustit Rusko a vydal se na cesty po Evropě. Otázka, proč se po vypuknutí listopadového povstání 1830 nevrátil urychleně do vlasti, není doposud osvětlena. Žil a pracoval v kruhu pařížské emigrace, redigoval časopis Tribuna národů a přednášel dějiny slovanské literatury na pařížské univerzitě. Zpočátku se ve svých básních a bojových politických výzvách hlásil k úloze vůdce polského národa, později se však dostal do neblahého vlivu záhadného proroka a samozvaného mesiáše Andrzeje Towiańského, snad náboženského vizionáře, podvodníka nebo agenta carské vlády, který romanticky snivého autora (těžce zkoušeného duševní chorobou manželky) svým učením načas ovládl.

17.10.2010

Strana 48/107


Časopis Tribuna národů, který básník redigoval (1849) a portrét mystika A. Towiańského (anonym, 1860); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Knižním debutem talentovaného básníka byla sbírka Balady a romance (1822). V baladické formě našel způsob, jak se přiblížit národní poezii a využít bohatou fantastiku jejich mýtů, prostou veršovou formu a přirozený jazyk. Zároveň v ní nechal vyznít smutek z nešťastného citového vzplanutí.

17.10.2010

Strana 49/107


Ilustrace k baladě A. Mickiewicze Rybka (K. Górski, 20. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ještě výrazněji projevil potřebu ukázat čistý šlechetný cit v básnické povídce Gražina (1823), čerpající námět z litevských bojů proti křižákům. V ní poprvé představil nesmiřitelný typ romantické hrdinky, která obětovala národním zájmům osobní štěstí a nakonec i život.

Ilustrace k básnické povídce Gražina ( J. Tysiewicz, 1851); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org

17.10.2010

Strana 50/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Podobného motivy využil autor ve volně komponované skladbě Dziady (Předkové, 1823). V nejstarší části třídílného cyklu se inspiroval lidovými obřady, při nichž se vyvoláváním duchů zemřelých pokoušejí potomci hodnotit jejich činy a zmírnit tak utrpení duší v očistci. V jeho závěrečném oddíle pak vykreslil v postavě pomateného poutníka Gustava vlastní obraz: člověka zklamaného láskou, který se kvůli osobní tragédii vyhýbá odpovědnosti a ztrácí veškerý smysl života. Volné pokračování skladby už napsal Mickiewicz pod dojmem nešťastné porážky povstání. Ve velkých symbolických obrazech podává výstižný pohled na polskou společnost, v níž proti sobě stojí dvě síly – kolaborující aristokracie proti vlastenecké mládeži a studentstvu, které neváhá položit za svobodu i život.

Ilustrace ke krakovské inscenaci dramatu Dziady z roku 1919; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Nešťastný a rozervaný hrdina předchozí části Dziadů se pod vlivem národní tragédie převtěluje do básníka a věštce Konráda, který je povznesen nad intimní bolesti a sobectví. Ve vrcholné scéně tzv. Velké improvizaci se postaví i proti Bohu, vyčte mu krutost a bezcitnost a svede s ním souboj o svou duši. V další proměně básník symbolicky odhalí náboženský charakter národní oběti, která má vykoupit svobodu pro všechny utlačené. V závěrečném vidění se pak ztotožňuje s postavou budoucího polského spasitele.

17.10.2010

Strana 51/107


Ilustrace Czesława Jankowského k 1. a 2. části Dziadů (19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Výraznější vnitřní proměnu zaznamenali také Mickiewiczovy hrdinové veršovaného eposu Konrád Wallenrod (1828). Autor se jím vrátil do dávného 14. století, kdy se Litva bránila expanzi řádu německých rytířů. Wallenrod, pololegendární rytíř, je vychováván starým mnichem k hluboké víře v Boha, ale také k nenávisti vůči uchvatitelům národa. Od dětství slýchá, že jedinou zbraní otroka je zrada. Zapře proto svůj původ, vzdá se osobního štěstí a lásky a vstoupí do řádu. Dosáhne hodnosti velmistra, zavede křižáky do nerovného boje a zničí celé vojsko. Jeho podvod je odhalen a sám si bere raději život. Tragičnost Wallenrodova rozhodování umocňují situace, v nichž musí hrdina jednat proti vlastnímu svědomí. On – silný a odvážný jedinec – se v zájmu nešťastné vlasti uchyluje k nerytířsky vedenému boji a prohřešuje se také proti křesťanské víře. Svobodu národa vykupuje pokrytectvím a zradou. V historických kulisách tak Mickiewicz oživuje morální traumata své generace. Zároveň do jisté míry ospravedlňuje etické a náboženské prohřešky Poláků. Dílo bylo pochopeno jako výzva ke konspirativnímu způsobu boje a k otevřenému povstání. Během pobytu v pařížském vyhnanství ztratil básník mnoho sil. Jeho tvorbu ovlivnily neustálé vnitřní spory mezi emigranty a postupné zhroucení všech nadějí na návrat do vlasti. Atmosféru nejrozsáhlejšího díla, slavného národního eposu Pan Tadeáš čili Poslední nájezd na Litvě (1834), však chmurné nálady ještě neprostoupily. 17.10.2010

Strana 52/107


Titulní list pařížského vydání eposu Pan Tadeáš (1834) a ilustrace od M. E. Andriolliho (2. pol. 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Příběh o milostné vzplanutí dvou mladých příslušníků znepřátelených zemanských rodů, mladého šlechtice Tadeáše Soplicy a Zošky Horeškové, se odehrává na počátku 19. století, kdy Poláci sledovali s nadějí Napoleonovu pouť Evropou do Ruska. Nostalgické líčení zdánlivě poklidné života venkovské šlechty (světa básníkova mládí, který nadobro ztratil) zpočátku prostupuje mírná kritika života zanikající společnosti. V závěru však přerůstá v hledání konkrétních příčin národní tragédie a nachází je v sobeckém a chamtivém jednání polské aristokracie.

Idylické scény z eposu Sběr hub a Lov (F. Kostrzewski, 1896); 17.10.2010

Strana 53/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jako malicherná se jeví v době národnostního útlaku miniaturní válka dvou rodů kvůli dávným křivdám. Po tvrdém zásahu ruských vojsk přerůstá boj v nezdařené proticarské povstání a všichni účastníci jsou nuceni odejít do ciziny. Skutečným hrdinou příběhu se stává tajemný mnich – organizátor protiruského odboje, ve skutečnosti Tadeášův otec Jacek Soplica, který činí pokání za to, že se v minulosti kvůli ješitnosti dopustil národní zrady. Smírné zakončení, v němž se aktéři povstání vracejí s Napoleonovou armádou do vlasti a mladí hrdinové ukončí rodový spor sňatkem, je však posledním optimistickým gestem rozčarovaného autora. Na konci třicátých let se Mickiewicz umělecky odmlčel. Z pesimistických nálad a mystického poblouznění ho vytrhly až revoluční události roku 1848, kdy se znovu jednoznačně postavil na stranu povstalců. Stal se symbolem polského odboje, neboť si do poslední chvíle uchoval naděje na obnovení polské samostatnosti a svým vlasteneckým patosem ovlivnil další básníky a prozaiky. Smysl pro odpovědnost ho přiměl k nové organizátorské a propagátorské činnosti, jíž zasvětil poslední léta života. V době krymské války odešel do Turecka, kde pomáhal organizovat polské vojsko proti Rusům. V Cařihradě onemocněl cholerou a záhy zemřel.

A. Mickiewicze z r. 1856 (H. Rodakowski) a obraz J. Kossaka (1890): Mickiewicz za Krymské války v Turecku; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 54/107


3. Juliusz Słowacki Poněkud ve stínu svého slavného vzoru stál další romantický básník a prozaik JULIUSZ SŁOWACKI (1809 – 1849). Přestože je o generaci mladší, poznamenaly jeho tvorbu tytéž tragické události. Na první úspěchy čekal dlouho a trvalé popularity se nedožil vůbec. Teprve trpké zkušenosti z prostředí pařížské emigrace vynesly často kritizovaného autora mezi nejvýznamnější osobnosti polské kultury, ale jeho skutečný význam a odkaz pochopily až pozdější generace.

Portrét J. Słowackého (J. Hopwood, před r. 1849) s jeho autogramem a náhrobek na pařížském Montmartru (foto autor); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Literárně tvořit začal Słowacki už v době studií. Povstání v letech 1830 – 1831 přinutilo vzdělaného diplomata k emigraci, kterou snášel velmi těžko a ostatních exulantů se stranil. Plané hádky a falešné iluze polských utečenců ho dráždily, stejně tak se ho osobně dotýkalo i odmítání jeho tvorby. Proto brzy zaměnil bouřlivou Paříž za tiché prostředí švýcarského Curychu, kde strávil několik let studiem a usilovnou literární činností. Často cestoval: putoval především po Itálii a zavítal až do Palestiny. Ani po návratu do Paříže si respekt polské emigrace nezískal, neboť kritizoval její nesvornost a pokrytectví. Část veřejnosti popudil také svými konflikty s vlivnými katolickými kruhy a otevřenou podporou revoluce 1848, jejíž ideály už byly emigrantskému centru vzdálené. Zemřel všemi opuštěn na tuberkulózu. Do své tvorby vtělil Słowacki obdiv k velkým literárním vzorům – Byronovi, Shakespearovi a 17.10.2010

Strana 55/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Lamartinovi, jejichž díla zpočátku bezvýhradně přejímal nebo adaptoval. Řada jeho raných básnických povídek vypráví o osamocených a nenávistných vyděděncích, marně hledajících přirozený vztah k ostatním lidem. Inspirací pro lyrickou poezii mu na celý život zůstalo milostné trauma z mládí, kdy prožil neopětovanou romantickou lásku k starší ženě, dceři otcova přítele. Pro romantické hnutí byly přínosem jeho revoluční politické verše Ódy na svobodu, které napsal ve dnech povstání 1830, a pozdější autobiografická poema Hodina rozjímání (1833). Poklidné vzpomínky na švýcarský pobyt, zarámované krásou alpské přírody i prožitkem křehkého milostného vztahu, jsou námětem lyrického cyklu Ve Švýcarsku (1833). Pocity osamělého vyhnance bez domova z básně Hymnus při západu slunce na moři se si básník připomněl navždy ztracenou vlast, rodinu a přátele. Obrazy z cest po jižním Středomoří pak doznívaly v básni Agamemnonův hrob.

Słowacki na alpském vrcholu (ilustrace z cyklu Ve Švýcarsku, 1845) a autorský rukopis básně Agamemnovův hrob (1839); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jedním z vrcholů Słowackého tvorby je poema Anhelli (1838), v níž pomocí biblických symbolů líčí utrpení polských vzbouřenců, odvlečených z trestu na Sibiř. Podobné alegorické prostředky využíval Słowacki i v dramatické tvorbě. Jako předchůdce novodobé symbolické tragédie se představil ve hře Kordian (1834). Drama s faustovským motivem o básníkovi bojujícím za vlast bylo autorovým účtováním s lidmi, kteří pro vlastní váhavost a neschopnost promarnili šanci být prospěšní svému národu.

17.10.2010

Strana 56/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY V dalších dramatech už sáhl básník po tématech ze slovanského dávnověku. Pohádkové motivy ukryté v starobylých mýtech a pověstech promlouvaly ústy bájných postav k národu a předváděly současníkům, jak nebezpečná je tyranie a despotismus, ničící vše čisté a ušlechtilé. V romantických příbězích předvídá, že vláda sobectví a krutosti bude pouze dočasná, a vyzývá k odpovědnosti za všechny předchozí omyly. Veršovaná tragédie Balladyna (1839) vychází z pohádky o prosté venkovské dívce, toužící po moci. Proto zavraždí nejprve svou krásnější sestru a stane se místo ní zámeckou paní. Ze strachu, aby se její zločin neprozradil, postupně likviduje další osoby. Nakonec zabije i svého manžela a jeho matku. Když se ujímá absolutní vlády, chce zapomenout na minulost a proměnit se v bezúhonnou vládkyni. První očišťující ortel však zákonitě musí vynést nad sebou. Teprve její smrtí je spravedlnost dovršena. Další obžaloba polské šlechty, která se vzdala cti spasit národ, zaznívá z historického dramatu Lilla Weneda (1840). Dílo evokuje události listopadového povstání a nepřímo je odsuzuje. V kruté porážce ušlechtilých Wenedů nelítostnými Polany, jejíž námět převzal z legendárního slovanského dávnověku, je zdůrazněna dočasnost národní poroby a její význam pro budoucnost: jen z poražených a ujařmených se mohou zrodit silní mstitelé. Příběh nevšední statečnosti a hrdosti rozvíjí Słowacki i v tragédii Beatrix Cenci (1840), jejíž hlavní hrdinka do posledního dechu brání svou čest, a než by podlehla, raději končí na popravišti. Motiv slabého jedince, vrženého osudem do světa temných vášní, zaznívá také ze středověkého námětu hry Mazepa (1840), vyprávějící o následcích mravního poklesku manželky polského knížete.

17.10.2010

Strana 57/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Skutečná titulní postava kozáckého hejtmana z dramatu Mazepa (dobová malba a dřevoryt); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Rozporuplné reakce vzbudila romantický epos Beniowski 1841), líčící fantastické životní osudy zchudlého uherského zemana, který prožívá mnohá milostná i rytířská dobrodružství. Popuzovaly zejména časté dějové odbočky a satirické glosy, jejich prostřednictvím se básník vypořádal se všemi odpůrci a ironicky komentoval život svých krajanů v Paříži.

Divadlo J. Słowackého v Krakově; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

4. Zygmunt Krasiński Romantické konflikty nepoddajných jedinců s okolní realitou zaujaly důležité místo v díle básníka a dramatika ZYGMUNTA KRASIŃSKÉHO (1812 – 1859). S ostatními romantiky se potomek konzervativní katolické šlechty rozešel v pohledu na cíle povstání, avšak i v jeho díle převládá kritický postoj k vlastní společenské vrstvě. Aristokracii sice považoval za jediného prostředníka kulturních hodnot polského národa, ale zároveň ji také obvinil z historických omylů, jimiž byla odpovědna za úpadek země.

17.10.2010

Strana 58/107


Z. Krasiński na dobovém portrétu a obraz jeho rodiny (anonym, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Hlavní hrdina mystické hry Komedie ne božská (1835) je kníže Henryk, který marně pátrá po smyslu vlastního života. Vše mu připadá jako přelud a klam. V své chorobné obraznosti si vytváří velké ideály a kvůli nim se mu postupně hroutí jistoty skutečného světa: ztrácí ženu, neodkáže ochránit syna a neuspěje ani jako obhájce práv svých poddaných, neboť je prostými lidmi považován za samotného strůjce bídy. Nakonec se kníže postaví i proti nim a padne v čele šlechtického vojska potlačujícího selské povstání.

Doporučená literatura a četba Krasiński, Z.: Komedie ne božská (přeložil J. Simonides), Praha 1983; Mickiewicz, A.: Dziady (přeložil F. Halas), Praha 1947; Mickiewicz, A.: Konrad Wallenrod (přeložil F. Halas), Praha 1947; Słovacki, J.: Já Orfeus (přeložil J. Pilař), Praha 1987

4.2 LITERATURA ZA ZÁPASE ZA SVOBODU Mrznem a máme hlad, 17.10.2010

Strana 59/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY bok náš je prostřelen a bídu snášíme, však každý svoboden! Sándor Petöfi (přeložil K. Bednář)

Sándor Petőfi umírá u Segesváru (L. Hegedüs,1855); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Italský romantismus 17.10.2010

Strana 60/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Nové společenské ideály, které byly do Itálie přeneseny po Francouzské revoluci, rozvířily zájem o národnostní problematiku a do značné míry ovlivnily uměleckou tvorbu. Do bojů za sjednocení země (tzv. risorgimenta) a jejího úplného osvobození z rakouské nadvlády se zapojila také literatura. Především byl v ní jednoznačně popřen klasicismus, který do italské kultury vnesl cizí a nesourodé prvky, a začalo obnovování zapomenutých duchovních a uměleckých tradic národa.

Bitva u Novary (1849), první střetnutí Italů s rakouskými vojsky v boji za nezávislost (G. Ferrari, 1850); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Vrcholným obdobím italského romantismu byla 20. – 30. léta 19. století. Tvorbu jeho vůdčích představitelů i díla ostatních umělců spojovalo jednotné vlastenecké hnutí Mladá Itálie, které podporovalo vytvoření takového uměleckého stylu, jenž byl výrazně inspirován lidovým prostředím a jazykem. Jako nedostižný vzor byly předkládány vlastnosti venkovského člověka, zejména jeho smysl pro dobro a spravedlnost. Autoři, zaujatí italskou historií, se zabývali osudy prostých jedinců a jejich prožitky v přelomových okamžicích. Touha po harmonii utlumila radikálnost italských romantiků, kteří byli přece jen více vtahováni do národních zápasů a nebojovali tolik s okolním světem. Také silné náboženské cítění je svými etickými a humanistickými hodnotami spíše se společností sbližovalo. Zatrpklým idealismem, bouřícím se proti prázdnotě a bezduchosti, předjímal romantické pojetí tvorby hrdý aristokrat VITTORIO ALFIERI (1749 – 1803). Ze smutných a drsných sonetů nebo z tragédie Filip (1787) poznáváme, že jediné východisko z mravního rozkladu, který nelze 17.10.2010

Strana 61/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY změnit ušlechtilými a hrdinskými skutky, viděl v sebevraždě. Opravdovým průkopníkem romantické literatury byl až GIOVANNI BERCHET (1783 – 1851). Podpořil teorii o lidovém původu slovesné tvorby a orientoval tvůrce k poznávání středověku, v němž se podle jeho názorů formovala italská společnost. Z významných básníků stál ve službách národní myšlenky i UGO FOSCOLO (1778 – 1827), který se svým neklidným životem a tragickým koncem stal symbolem romantického zoufalství a zklamaných ideálů. Tísnivé pocity vyjádřil ve vlastenecké poemě Báseň o hrobech (1807) a milostným románkem s „wertherovským“ motivem Poslední dopisy Jacopa Ortise (1797).

Portréty V. Alfieriho (F.-X. Fabre, 1797), U. Foscola (F.-X. Fabre, 1813) a G. Bercheta (anonym, 1863); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Bez okázalé romantické stylizace rozvíjí své dílo prozaik, dramatik a literární teoretik ALESSANDRO MANZONI (1785 – 1873). Už v prvních lyrických básních (Posvátné hymny, 1812 -1829), které napsal po návratu z Paříže, usiloval o sblížení literární italštiny s mluvenou řečí. Estetické a jazykové novátorství pak prosazoval ve všech významných dílech a teoretických studiích. Polemiku o zásadách romantického umění rozvinul především v Dopise o romantismu (1823).

17.10.2010

Strana 62/107


Portrét A. Manzoniho od F. Hayeze (1841) a ilustrace k tragédiím Hrabě Carmagnola (1819) a Adelchi (1822); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Manzoniho dramatickou a prozaickou tvorbu také ovlivnilo vlastenectví a silné náboženské cítění. Všechny sporné problémy doby chtěl řešit v duchu křesťanské morálky. V tomto smyslu pojal historické tragédie Hrabě Carmagnola (1819) a Adelchi (1822). Svědectví o osudech těžce zkoušené Itálie v době španělské nadvlády podal ve svém nejvýznamnějším díle, historickém románě Snoubenci (1827). Formou domněle starobylého rukopisu se podařilo autorovi navodit reálnou atmosféru italského venkova v 17. století, sužovaného nepokoji, válkami a bídou.

Druhé vydání románu Snoubenci (1840) a ilustrace k anglickému vydání z roku 1842; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 17.10.2010

Strana 63/107


Základní linií složitého vyprávění je příběh lásky vesnických milenců, jimž překazí sňatek svévole španělského šlechtice. I když se musí na čas rozloučit a jsou podrobeni mnohým trampotám, jejich láska vítězí. Znovu se setkávají a začínají společný život. Osudy bezbranných snoubenců i dalších postav, pocházejících z nejrůznějších společenských vrstev, symbolizují střet dobra a zla. Podrobnou analýzou bezúhonných a morálně čistých venkovanů, stojících proti tyranii a násilí, odhalil hlubokou amorálnost a sobectví „přivandrovalé“ španělské aristokracie. Mezi další osobnosti evropského romantického hnutí patří básník, prozaik a filozof GIACOMO LEOPARDI (1798 – 1837).

Portrét G. Leopardiho (A. Ferrazzi, 1820) a jeho rukopis v dopise příteli (1830); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Rozporuplné osudy tohoto výjimečného aristokrata jsou typické jako u ostatních romantických vyděděnců. Jeho tvorbu výrazně ovlivnila ztráta náboženské víry a neustálá skepse, z níž nenašel rozumné východisko. Neradostné dětství, zdravotní i osobní problémy a společenské nepochopení ho odsoudily k celoživotní osamělosti, k řadě proher a útrap, zakončených těžkou nemocí a slepotou. Zemřel za morové epidemie v Neapoli.

17.10.2010

Strana 64/107


Rodný dům Leopardiho v Recanati a jeho náhrobek v Neapoli; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. Veškeré Leopardiho básnické dílo soustřeďuje sbírka reflexivní lyriky Zpěvy (1831), kterou neustále rozšiřoval až do své předčasné smrti. Ve svých básních zachytil prostřednictvím nejniternějších prožitků duchovní ovzduší, které provázelo celé romantické období, a ukázal hořký smutek opuštěné bytosti, bojující proti nepřátelskému osudu. Ze střetů doby, z vlastního neštěstí a z narůstajícího fyzického utrpení dospěl k pesimistickému závěru, že ušlechtilé pojmy jako vlastenectví, hrdinství a národ jsou jen iluze a že po marné naděje sny vystřídá jediná jistota – princip pomíjivosti. Smrt se proto stala pro básníka jediným smysluplným projevem vzdoru a východiskem z bolesti. Ani v takovém rozpoložení však Leopardiho tvorba neústila v rezignaci – neuskutečnitelné prožitky mu zprostředkovala poezie, v níž dokázal překročit hranice vlastní existence a uchoval až do konce života mladistvou touhu po lásce a kráse.

17.10.2010

Strana 65/107


Souborné vydání Leopardiho zpěvů z roku 1835; foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.

2. Romantismus maďarský Po napoleonských válkách postihly Rakousko politické a hospodářské problémy, které zasáhly všechny země monarchie. V konečném důsledku však povzbudily národní pohyb především v Uhrách. Do čela protihabsburského odboje se postavili místo chybějícího měšťanstva příslušníci střední a nižší šlechty, jež se cítili ve svých zájmech nejvíce ohroženi. Proto měl maďarský romantismus, který se vyvíjel v tomto společenském kvasu až do poloviny 19. století, často aristokratický ráz. Maďarští spisovatelé se rozhodli podpořit bojová vystoupení za samostatnost a aktivně se zapojovali do politických zápasů. Přes četné neúspěchy a porážky je v jejich dílech obsažena víra v konečné vítězství a osvobození národa.

17.10.2010

Strana 66/107


Březen 1848 a velké shromáždění lidu, k nimž hovořil i Petöfi (dobová ilustrace); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Aristokratický původ však zcela chyběl nejznámějšímu představiteli romantických ideálů SÁNDORU PETÖFIMU (1823 – asi 1849), který se v krátké, ale intenzivní básnické tvorbě nechal inspirovat především lidovou poezií.

17.10.2010

Strana 67/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Portrét S. Petöfiho (P. S. Orlai, 1840) a zápis z matriky, s původním příjmením Petrovič; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Psal horoucí milostnou a přírodní lyriku (Perly lásky), reflexivní poezii plnou zoufalství, ale i vlastenecké verše vzdoru, naděje a hněvu (např. v eposu Bohatýr Jan, 1845). Význam Petöfiho tvorby vzrostl před revolučními událostmi v roce 1848, kdy básník výrazně ovlivňoval veřejné mínění a připravoval národ na rozhodující vystoupení.

S. Petöfi na ilustraci z roku 1848 a jeho literární souputník z eposu Apoštol (ilustrace z vydání r. 1848); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ve svých básních zachytil průběh povstání od prvních vítězství až po jeho porážku a tragickou rezignaci. V době bojů, kdy sám působil jako voják, politik a publicista, vznikla jeho nejrozsáhlejší romantická báseň, lyrickoepická skladba Apoštol (1848), do které promítl svůj životní příběh a předpověděl si tragický konec.

3. Jihoslovanská romantika K celoevropským projevům úsilí o národní samostatnost se na počátku 19. století přidalo i romantické hnutí na území Balkánského poloostrova. Po čtyřech staletích poroby se k hrdinskému odporu proti Turkům pozvedli Srbové. Na Slovince a Chorvaty zase kladně 17.10.2010

Strana 68/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY zapůsobila krátká okupace země napoleonskými vojsky.

Franouzské imperium z roku 1811 s vyznačenými illyrskými provinciemi; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Národní obrození zvané illyrismus přejímalo tradiční panslavistické ideály a postupně pozvedlo na odpovídající úroveň národní jazyky i literární tvorbu.

17.10.2010

Strana 69/107


V. Bukovać: Chorvatské obrození (1896), zachycující největší představitele chorvatského národního obrození; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Trvalou stopu v srbském písemnictví zanechal sběratel a folklorista VUK STEFANOVIĆ KARADŽIĆ (1787 – 1864). Kromě svého hlavního díla – byl tvůrcem Srbského slovníku (1818) – se proslavil i kompaktní sbírkou lidových písní Malý prostonárodní slaveno-srbský zpěvník (1814) a Gramatikou srbského jazyka (1814). Obě díla položila trvalé základy novodobé národní kultury a zapůsobila i na obrozence ostatních slovanských zemí.

17.10.2010

Strana 70/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY V. S. Karadžić (anonym, pol. 19. stol.), první vydání Srbského zpěvníku (1818) a rodný dům v Tršiči; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Folklórní stylizaci si uchovávají i básně dalšího srbského romantika BRANKO RADIČEVIĆE (1824 – 1853). Bezprostřední a podmanivé verše z prostinké sbírky Básně (1847) mají podobu milostného žertování, snění o lásce nebo stylizovaných vyznání okouzleného pozorovatele přírodních krás.

B. Radičević na dobové miniatuře (anonym, 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Největší básník černohorské romantické literatury, vladyka PETAR PETROVIĆ NJEGOŠ (1813 – 1851), napsal veršovaný epos Horský věnec (1847) na počest statečného odboje jihoslovanských horalů proti tureckým uchvatitelům. Hrdina vyprávění kníže Danilo ztělesnil romantického buřiče, který prožívá vnitřní konflikt mezi příkazem křesťanského „nezabiješ“ a velkou odpovědností za svobodu svého národa.

17.10.2010

Strana 71/107


Portrét vladyky P. P. Njegoše (anonym, 19. stol.), první vydání eposuHorský věnec(1847), a památník básníka na posvátné hoře Lovćen; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Mezi chorvatskými romantiky vynikl básník IVAN MAŽURANIĆ (1814 – 1890). V hrdinském eposu Smrt Smail-Agy Čengiće (1846) o bojích Černohorcců proti Turkům využil tradičních postupů lidových balad a hrdinských zpěvů. Námět vychází ze skutečné události roku 1840, kdy se podařilo zbojníkům-hajdukům zabít jednoho z největších chorvatských mučitelů. Báseň nabývá symbolického vyznění, neboť je v ní poprvé pomsta povýšena na projev vyšší 17.10.2010

Strana 72/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY spravedlnosti.

I. Mažuranić na dobové kresbě (19. stol.) a jeho památník v Zrinjevci, Zahřeb; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Požadavky lidskosti, volnosti a rovnoprávnosti šířil i slovinský romantik, přítel Čelakovského a Máchy, básník FRANCE PREŠEREN (1800 – 1849). V jediné knižně vydané lyrické sbírce Poezie (1847) se setkávají intimní milostné zážitky, v nichž převládá smutek neopětovaného citu, s motivy smrti a strachu z nepochopení a dalších lidských ztrát, jimž se nemohl svérázný umělec vyhnout. Prešerenova tvorba měla rozhodující vliv na další literární a kulturní vývoj slovinského národa v 19. století.

17.10.2010

Strana 73/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Portrét F. Prešerena (od B. Jakca, 1940), první vydání sbírky Básně(1847) a rodný dům ve vesnici Vrba; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

4. Španělský romantismus Romantismus se ve Španělsku na počátku 19. století rozvíjel v pohnutém období napoleonského tažení jižní Evropou. Tím jsou dány některé jeho odlišnosti. Španělský romantik se podobně jako italský umělec nikdy necítil úplným vyděděncem, neboť jeho konflikt s vlastní společností nebyl zásadní. Romantická díla se proto více upínají k přírodním motivům a k projevům vlastenectví, v nichž se ukázal nejdůležitější prvek historický.

Představitel španělského romantismu F. Goya (od V. Lópeze Y Portaña, 1826) a jeho Slunečník (1777); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Hrdinskou minulost statečného národa připomněl už ve svých rozsáhlých Životopisech slavných Španělů (1833) dramatik a historik JOSÉ MANUEL QUINTANA (1772 – 1857), ale vrcholným představitelem národního romantismu historického typu byl básník a dramatik JOSÉ ZORRILLA (1817 – 1893). Proslul lyrikou inspirovanou katalánským středověkem a maurskými motivy (Básně, Zpěvy trubadúrovy). A čtenáře zaujal i veršovanými hrdinskými povídkami (Granada). Dodnes se na jevištích objevuje jeho drama, romantická verze příběhu o legendárním španělském záletníkovi, Don Juan Tenorio (1844), kterou obohatil četnými módními prvky – vášnivými milostnými scénami, souboji o čest i tajemnými hřbitovními výstupy.

17.10.2010

Strana 74/107


M. J. Quintana (anonym, 19. stol.), J. Zorrilla (anonymní kresba, 19. století) a socha Dona Juana na náměstí v Seville; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ideály shodné se západním pojetím romantismu do svých děl vstřebávali autoři, kteří z různých důvodů opustili rodnou zemi a žili buď v Paříži, nebo v Londýně. K těmto exulantům patřil básník a dramatik FRANCISCO MARTÍNEZ DE LA ROSA (1787 – 1862), známý hrou Benátské spiknutí (1834), nebo autor mnohých romancí, historických próz a tragédií ÁNGEL DE SAAVEDRA (1791 - 1865). Pro jeho tvorbu je typická hra Don Alvaro aneb Síla osudu (1835), v níž byronovsky pojatý hrdina marně bojuje s nepřízní osudu o právo na milostný cit.

F. Martínez de la Rosa a Á. de Saavedra na dobových anonymních malbách (19. stol.); 17.10.2010

Strana 75/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Největším španělským romantickým spisovatelem byl JOSÉ DE ESPRONCEDA Y DELGADO (1808 – 1842), jehož vlasteneckou a milostnou poezii poznamenal vlastní romantický a dobrodružný osud, bouřlivé události doby, tragická láska i předčasné umírání na vrcholu umělecké dráhy. Nenaplněnou celoživotní touhu po klidném a plnohodnotném milostném vztahu vkládal Espronceda do intimní lyriky Básně lyrické (1840) i do prozaické tvorby (Sancho Saldaňa, 1834), avšak skutečně významným dílem byl až básnický příběh Student ze Salamanky (1840).

Anonymní portrét J. de Esproncedy (19. stol.) a titulní list Básní,v níchž vyšel Student ze Salamanky (1840); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Doporučená literatura a četba Espronceda, J. de: Výbor (přeložil V. Mikeš), Praha 1961; Manzonni, A.: Snoubenci (přeložil V. Čep), Praha 1985; Poezie Luny (výbor z Leopardiho veršů, přeložili K. Bednář a K. Růžička), Praha 1959; Karadžić, V. S.: Přísloví a pořekadla (přeložila I. Wenigová) Praha 1987

17.10.2010

Strana 76/107


4.3 ROMANTIKOVÉ NOVÉHO SVĚTA Vše, co je či zdá se jen, vskutku je než ve snu sen? E. A. Poe (přeložil J. Hiršal)

Kavalerie Spojených států pronásleduje americké Indiány (anonym 1899); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 77/107


1. Průkopníci romantismu v americké literatuře Prosperující hospodářství, zotavující se z válek proti Anglii, vznik nových průmyslových středisek a rychlé doosídlování rozsáhlých území na západě kontinentu pozvedlo celkovou úroveň amerického života.

První provizorní obydlí přistěhovalců (ilustrační foto); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V dalších vlnách přistěhovalců, přilákaných na počátku 19. století ohromným bohatstvím země a iluzí svobodného života, už pronikali na americký kontinent ve větší míře příslušníci středních vrstev a inteligence, vychovaní na principech osvícenství a francouzské revoluce. První zklamání je však čekalo záhy po příchodu.

New York na počátku 19. stol. (rytina) a registrace přistěhovalců v USA - zákaz vstupu nemajetným a barevným (kresba, 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. 17.10.2010

Strana 78/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY wikipedia.org) Demokratický systém, který by dokonale vyloučil jakoukoliv nerovnost a diskriminaci, se do důsledků neuplatňoval, neboť narážel na rozdílné představy o budoucnosti otrokářského systému. Dvě tváře otrokářství - tvrdá práce na plantážích (dobová kresba,1869 ) a kruté tresty za neposlušnost (foto 1863, Baton Rouge, Louisiana); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Stejně tak byly pro evropské přistěhovalce málo přijatelné některé formy nabývání majetku a porušování lidských práv domorodého indiánského obyvatelstva.

17.10.2010

Strana 79/107


Rodiny Cheyennů se stěhují do rezervací (foto 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Během dalšího vývoje se počáteční skepse racionálně založené generace postupně vytrácela a místo ní se prosadily romanticky optimistické představy o možnostech velké země. Velmi obtížné bylo především dosáhnout úplné svébytnosti v uměleckých projevech. Bránily tomu jednak silné kulturní kořeny, vyrůstající z evropské kultury, ale i izolovanost velkých center, která zpočátku vznikala pouze na východním pobřeží. Přesto se už v raných romantických literárních dílech objevují některé specifické prvky, charakteristické pouze pro americkou realitu.

17.10.2010

Strana 80/107


Američtí literáti 19. století (H. Tuckerman, O. Holmes, W. Simms, N. Hawthorne, H. W. Longfellow, N. Willis, W. Prescott, W. Irving, J. Paulding, R. W. Emerson, W. C. Bryant, J. Kennedy, J. F. Cooper a G. Bancrof, (rytinaT. O. Barlowa, 1864); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) O hrdinských činech a dobrodružstvích pionýrů při dobývání Západu psal poprvé DAVY CROCKETT (1786 – 1836). Ve svých satirických románech vyprávěl skutečné i smyšlené příběhy a spolu s dalšími autory vytvořil tradici drsného západního humoru, na nějž později navázal například Mark Twain.

17.10.2010

Strana 81/107


D. Crockett - portrét civilní (anonym, 19. stol.) a lovecký (1834, J. G. Chapman) - a jeho pokračovatel M. Twain (foto M. Brady, 1871); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Prvním americkým romantikem, jehož jméno bylo dostatečně známo i v Evropě, se stal WASHINGTON IRVING (1783 – 1859). Z rozsáhlého díla, k němuž dal podnět dlouhý studijní pobyt na starém kontinentě, vyniká zejména humoristická kronika Historie New Yorku od Diedricha Knickbockera (1809). Z původně plánované parodie na cestovní průvodce se vyvinula úspěšná próza, v níž autor satirickou formou zachycuje období holandského osídlování amerického Východu a skrytými narážkami zesměšňuje přízemnost a nadutost představitelů rozvíjejícího se města. Další uznání si Irving v literárních kruzích dobyl jako citlivý pozorovatel přírody, znalec lidských charakterů i schopný vypravěč příběhů o každodenních starostech prostých lidí. V Knize črt (1820) sám utíká před neúprosně postupující civilizací do přírodního prostředí a poprvé zde zaznívá důrazný protest proti znevažování jiných ras a proti genocidě Indiánů. 17.10.2010

Strana 82/107


Portrét W. Irvinga ( foto J. Plumbe) a titulní strany jeho Knihy črt (1819) a Povídek cestovatele (1824); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jako náměty k pozdějším prózám použil také vlastní zážitky a poznatky, kterých nabyl putováním po americké divočině (z nich vytěžil např. Povídky cestovatele, 1824) i pobyty v evropských zemích. Vliv Scottova pojetí historie se projevil zejména v románě Alhambra (1832). Dobrodružný příběh proložil příhodami převzatými ze španělské minulosti a doplnil jej četnými fantastickými prvky. Romantické ladění nesou taktéž poněkud nekritické životopisné romány o Kryštofu Kolumbovi nebo Georgi Washingtonovi.

17.10.2010

Strana 83/107


Dvě místa pobytu Irvinga - dům Sunnyside v Tarrytownu, New York (1835) a španělská Alhambra; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ještě výrazněji se váže k prostředí a k problémům mladé americké společnosti próza, jejímž autorem je JAMES FENIMORE COOPER (1789 – 1851). Tento klasik dobrodružné, především indiánské literatury využil námětů z období kolonizace a oživil je zidealizovanými postavami zálesáků, kteří s nasazením vlastního života dobývali nová území. Uznání si vysloužil ranými novelami Vyzvědač nebo Lionel Lincoln, v nichž se mu poměrně úspěšně podařilo spojit napínavý děj s historickou realitou. Vlastní zkušenosti lodního kadeta pak dokázal zúročit ve vzrušujících románech z námořnického prostředí (např. Lodivod, Rudý pirát, Mořští lvi).

James Fenimore Cooper na portrétu od J. W. Jarvise (1822) a jeho socha v Cooperstownu, NY 17.10.2010

Strana 84/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY (R. A. Nonenmacher); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Cooper odmítal falešné mýty o ideálním životě ve středověké Evropě a vystoupil proti nim historickou trilogií Vrah, Heidenmauer a Kat (1831 – 1833), která však nedosáhla většího ohlasu. Daleko lépe byl přijat cyklus zálesáckých románů, spojených postavou čestného a statečného lovce, zvěda a přítele Indiánů Nattyho Bumppa (Kožená punčocha). Na stránkách Průkopníků (1823) pomáhá hrdina při zakládání nových osad, v Posledním Mohykánovi (1826) se zaplétá do války mezi Francouzi a Angličany o oblast Velkých jezer. Romány Prérie (1827) a Stopař (1840) už zachycují život v zalidňující se Americe, kdy neúprosně postupující civilizace vyhání stárnoucí tuláky z lesů na volné prérie. Na počátek životních osudů mladého trapera se vrací autor v posledním díle celého cyklu. Román Lovec jelenů (1841) vypráví o střetnutí malé skupinky bělochů s kmenem Huronů, který se mstí za smrt indiánské dívky a chce získat tajemný poklad podivínského zálesáka.

Scéna z fracouzsko-indiánských válek v jejichž období žili a bojovali Cooperovi hrdinové (H. A. Ogden, poč. 20. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 85/107


2. „Novoanglická renesance“ V romantickém duchu se na počátku 19. století rozvíjelo v USA umělecké hnutí tzv. „novoanglické renesance“, jehož střediskem se stalo po roce 1830 město Boston.

Pohled na Boston z roku 1841 (olej, R. Havell) a bostonská kolej Sunset on the Heights centrum transcendentalistů; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Jeho příslušníci – zastánci filozofického transcendentalismu – sledovali hlavně cíle náboženské věrouky. Přes značný vliv evropských romantických proudů a některých východních filozofií se jim však podařilo vytvořit si vlastní názor na některé aktuální otázky životního stylu, zejména na moderní pojetí politických a sociálních reforem (na odstranění otroctví, zrovnoprávnění žen, či na posílení územní svébytnosti a národního sebevědomí).

Život otroků na obrázcích Stará plantáž (anonym. asi 1800) a Pověšený černoch (W. Blake, 17.10.2010

Strana 86/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY 1796); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Transcendentalisté žili v komunitách a vycházeli z Kantova idealismu. Jejich učení bylo romantickou reakcí na osvícenský senzualismus. Počítali s existencí tzv. nadsmyslného světa, který je předpokladem poznání, nezávislého na zkušenostech a rozumu. Proslavili se ostrým výpadem proti puritánům a jejich zkostnatělým názorům na pojetí základních hodnot lidského života a na funkci umění. Neustále zdůrazňovali požadavek duchovního sebezdokonalování každého jedince.

Nový náboženský pohled přinesla do USA i náboženská sekta Mormonů (foto jejich přechodu Velkých hor z roku 1847); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Nutnost hledat talentované umělce a vědce, kteří by vytvořili národní a zcela nezávislou kulturu, prosazoval ve filozofickém spise Příroda (1837) nejvýznamnější přívrženec, básník a filozof RALPH WALDO EMERSON (1803 – 1882). Vztah člověka a jeho života k široce vymezenému světu přírody zachytil v rozsáhlém souboru Eseje (1841 – 1844). K podobnému tématu se vrátil i sbírkou filozofické lyriky Básně (1846). V obou dílech odmítl všechny problematické hodnoty, které přinesla člověku moderní civilizace: chamtivou honbu za penězi, výměnu přirozených lidských práv za právo na bohatství i nesmyslné bláznovství válek a bratrovražedných bojů. Proti nim postavil hluboké lidské city 17.10.2010

Strana 87/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY lásku a přátelství, vycházející z přirozené harmonie života, kterou přivítal i největší americký básník 19. století Walt Whitman.

Portrét R. W. Emersona (S. Schoff, 1878), ukázka jeho rukopisu z dopisu W. Whitmanovi (1835) a sám Whitman ve věku 37 let (S. Hollyer); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Na Emersonovo dílo navázali jeho současníci a přátelé. Jako odpůrce nespravedlivých rasových zákonů proslul podivínský filozof a básník HENRY DAVID THOREAU (1817 – 1862). Byl také rozhodným propagátorem transcendentalismu, ale nesouhlasil s životem v komunitě. Zhoubný vliv městské civilizace chtěl řešit individuálně. Dvouletý pobyt v lesní samotě, jimž se rozhodl dokázat správnost svých předpokladů, zachytil v knize Walden čili Život v lesích (1854).

Portrét H. D. Thoreaua (anonym. 1856), frontispis 1. vydání Waldena(kresba sestry 17.10.2010

Strana 88/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Sophie,1854) a fotografie zbytků jeho chatrče (1908); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Během života nebyl příliš znám, později však silně zapůsobil na dílo J. Londona a po roce 1945 se stal vzorem nastupující beatnické generaci. Jako první rozpracoval teorii občanské neposlušnosti (Občanská neposlušnost, 1849) a jeho spis Obrana kapitána Johna Browna (1859) byl statečným protestem proti největší hanbě Ameriky – proti otrokářství.

Dobové ilustrace, které burcovaly veřejnost proti hanebnému ortokářství; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Originální témata zavedl do americké prózy také NATHANIEL HAWTHORNE (1804 – 1864). Tento samotářsky žijící potomek staré puritánské rodiny se věnoval tvorbě povídek pro děti i pro dospělé, v nichž se prolínají fantastické prvky s realitou (např. Dvakrát vyprávěné pohádky, Zašmodrchané příběhy nebo Experiment doktora Heideggera).

17.10.2010

Strana 89/107


Portrét N. Hawthorna (Ch. Osgood, 1840) a frontispisZašmodrchaných příběhů(1853); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) I když se aktivně účastnil transcendentálního hnutí, zůstal po celý život pod vlivem puritánství. Hlubokým rozborem otázek viny a trestu se zaskvěl v románě Šarlatové písmeno (1850). Dílo je alegorií hledání nové identity, které čekalo každého, kdo vstoupí na americký kontinent.

17.10.2010

Strana 90/107


Titul 1. vydání románu Šarlatové písmeno (1850) a ilustrace k vydání od T. H. Mattesona (1860); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V symbolickém příběhu hrdinky Hester, která přichází do Ameriky s cejchem hříšné smilnice, a v tragických osudech jejího „nevinného“ svůdce i neohroženého mstitele je obsažen mýtus o pádu člověka, jeho očištění a vykoupení.

3. Edgar Allan Poe Snad žádný jiný americký spisovatel nevyvolal tak protichůdná hodnocení, jakých se dostalo svéráznému básníkovi a povídkáři EDGARU ALLANU POEOVI (1809 – 1849). V jeho tvorbě se díky tvořivé básnické imaginaci přetavila vyčerpaná evropská romantika do nových rozměrů americké kulturní situace. Poe obohatil literaturu o nezvyklé formy, a svým racionálním přístupem ji zbavil přemíry neukázněného poblouznění.

17.10.2010

Strana 91/107


Daguerotypie Edgara Allana Poea z roku 1848 a jediný dochovaný portrét jeho matky, herečky Elizy Poeové (miniatura, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Pocházel z kočovné herecké rodiny, po časné smrti rodičů však našel druhý domov u bohatého richmondského obchodníka Johna Allana (odtud druhé jméno básníkovo), s nímž podnikl i inspirativní cestu do Evropy. Upřímné a citově vřelé vztahy nadaného chlapce k pěstounům se změnily po návratu do USA. Po smrti paní Allanové, v době univerzitních studií, vyvrcholila roztržka s otčímem a spor byl završen úplným rozchodem. Už tehdy vydal první sbírku Tamerlán a jiné básně (1827), ale k horečné literární činnosti donutily Poea finanční starosti o rodinu.

17.10.2010

Strana 92/107


Titulní a poslední stránka vydání sbírky Tamerlán a jiné básněz bostonského 1. vydání r. 1827; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Očekávaný úspěch a vyřešení existenčních problémů nadějnému umělci nepřineslo špatně placené zaměstnání novináře, ani umělecké pozdější působení v New Yorku, kam se rodina přestěhovala. Ponižující postavení, úzkost z dlouhotrvající nemoci a umírání milované ženy Virginie stále odváděly neúspěšného (přáteli podporovaného) spisovatele od literární práce. Z hluboké krize, kterou prohlubovala postupující duševní choroba, hledal východisko v alkoholu a v drogách. Pokusil se o sebevraždu, nakonec však předčasně zahynul na následky zranění, které utržil v hospodské rvačce.

17.10.2010

Strana 93/107


Svatební smlouva Poeových, posmrtný portrét Virginie (1847) a náhrobek básníka v Baltimore; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Lyrická poezie, jíž zahájil Poe literární dráhu, nejprve plnila stránky nejrůznějších magazínů. Teprve později ji básník sestavil do samostatných souborů (např. Básně, 1831). Zásady svého novátorského pojetí básnické tvorby vyhlásil v eseji Filozofie kompozice (1846). Poe propaguje teorii tzv. čisté poezie, která chápe jako hudební skladbu, zrozenou ze záchvěvů citlivého srdce a neposkvrněné duše. Proto dává přednost dokonalé formě, okouzlující hře rýmů a rytmu melodických a zvukomalebných veršů. Báseň musí přesvědčit osobním vyznáním citlivého umělce a také přesným, na efekt vypočítaným obrazem nebo překvapivou symbolikou, neboť jen tak může podle něj uchvátit čtenáře. V původních kratších Poeových básních najdeme hojné náměty z lidových balad, orientální a starověké literatury. Básník je však převádí do novodobých vizí, v nichž se představitelé záhadných osudů zapojují do hledání ztraceného ráje, ideálního prostoru ve světě kolem i uvnitř své prokleté duše. Největší čtenářský zájem přitahuje výbor lyrických a lyrickoepických skladeb Havran a jiné básně (1845). Zejména v titulní básni Havran uplatnil Poe vlastní model ukázněného tvůrčího psaní, v němž využil velmi rafinovaných básnických prostředků. Námět skladby převzal pravděpodobně z anonymní balady nebo z Dickensova románu Barnabáš a použil ho k symbolickému vylíčení krutého světa, kde lásku poráží smrt a smutek je pořád tím nejpoetičtějším pocitem.

17.10.2010

Strana 94/107


Dvě ilustrace z básně Havran - od J. Tenniela (1858) a G. Doré (1884); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Základem textu je tragikomický, do posledního detailu promyšlený rozhovor. Muž, oplakávající mrtvou milenku Lenoru, rozmlouvá se směšným ptákem, který zlověstně odpovídá na každou otázku po smyslu „lásky, života a smrti“ jediným hrozivým slovem – nevermore. Hrdina si sám postupně rozdírá vlastní bolest a posléze se přivádí téměř až k šílenství. „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jež leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náručí přivine“ havran dí: „Už víckrát ne.“ „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“ 17.10.2010

Strana 95/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Havran dí: „Už víckrát ne.“ (přeložil V. Nezval) Také ostatní Poeovy básně alegoricky ztvárňují protikladnosti reálného světa a “tajemných krajin duše“, jimiž člověka obdařil život. Pro svou těžko rozluštitelnou symboliku však nebývá jejich interpretace jednotná. Projevy lásky a krásy, které se dotýkají majestátu smrti, se většinou vykládají jako bolestné reflexe básníka na ztrátu blízké bytosti a jako zoufalý únik od vlastních neodbytných příznaků rozkladu a zmaru. Překvapivých zvukomalebných účinků dosahuje například ve skladbě Zvony, v níž prostřednictvím zvuků zvonků a rolniček vytváří atmosféru závažných chvil lidského života od narození až po smutné tóny umíráčku. Slyš zvuk hran, to hřímá zvon prasklý zvon! Jakým hrozným rachotem nás straší jeho chmurný tón, hartusícím do noci, že se třesem v bezmoci při mementu jeho ran, neboť každý úder hran rodí zrezivělý chřtán v skřípění. (přeložil V. Nezval)

17.10.2010

Strana 96/107


Titulní stránka vydání Zvonů z roku 1881; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Od roku 1833 Poe začal psát krátké povídky, v kterých vyvolával časté pocity hrůzy, temnoty a zmateného vlnobití psychiky, jimiž ho samotného život tak častoval. Celkovému vyznění podřizoval všechny tvůrčí metody. Bizarní a napínavé příběhy propojil atmosférou příšerných tajemství, nevysvětlitelných úkazů. Vypráví je však s odstupem a při luštění intelektuální zápletky využívá ironie a grotesky. Kromě snah vyhovět dobovému vkusu mají jeho povídky kořeny ve snových halucinacích a představách, vyvolaných častým požíváním alkoholu a opia.

17.10.2010

Strana 97/107


První povídky Grotesky a arabesky (titulní list z r. 1840), zveřejněné v Gentleman's Magazine (1839); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Senzační náměty známé z gotických románů, často nesmyslné a nejapné, se pokusil zušlechtit a umělecky zachytit ve dvou svazcích souboru Grotesky a arabesky (1840) a ve sbírce Povídky (1845). Strašidelné příběhy se pohybují na hranici mezi snem a skutečností a někdy působí jako výplod chorobné mysli. V reálné rovině však udržuje svými příběhy dráždivé kouzlo temných hrůz, které nemají původ v nadpřirozených jevech, ale jsou výplodem zrůdnosti lidské duše. Literární odreagování nenávisti a ponižování, kterého se Poeovi dostalo v uměleckém životě, našlo například výraz v povídce Skokan. Dvorní šašek, trpaslík a mrzák, je uražen králem a opit vínem k šílenství. Aby se pomstil za zneuctění, zinscenuje pro královský dvůr spolu se svou stejně poníženou společnicí hrůznou kratochvíli – hru na opice, při níž před očima šokovaného publika upálí panovníka i s jeho dvořany. Studiemi abnormálních podvědomých stavů podobných šílenství jsou přeplněny prózy Zrádné srdce nebo Zánik domu Usherů. Sugestivně působí také vyhrocené pocity hrdiny sadisticky trápeného inkvizicí v povídce Jáma a kyvadlo.

17.10.2010

Strana 98/107


Ilustrace k povídkám Zrádné srdce (H. Clarke, 1919), Zánik domu Usherů (A. Beardsley, 1894) aJáma a kyvadlo (H. Clarke, 1919); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Také v dalších kratších dílech jsou často alegoricky zpodobněny autorovy úzkostné pocity z blízkosti zmaru a smrti. K nim patří děsivé scény z příběhů Maska červené smrti, Berenice nebo Předčasný pohřeb, v nichž podává svědectví o lidech zaživa pohřbených. Motiv umírající ženy sedící modelem k vlastnímu portrétu z povídky Život ve smrti se vykládá pokus o zachycení pomalé umírání vlastní ženy.

Ilustrace k povídkám Maska červené smrti a Předčasný pohřeb od H. Clarka (1919) a rukopis Života ve smrti; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

17.10.2010

Strana 99/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Jiné Poeovy prozaické texty jsou průkopnickými počiny moderní sci-fi literatury. Autorovu fantazii podněcovaly objevné cesty (Rukopis nalezený v láhvi) nebo fantastické příběhy z počátků letectví (Senzace s balónem).

Ilustrace k povídkám Rukopis nalezený v lahvi (1833) a Senzace s balónem (1844); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) K dobrodružným prózám řadíme rovněž nedokončený pokus o jediný román Příběhy Arthura G. Pyma (1838), v němž líčí strastiplnou pouť dobyvatele jižního pólu.

Ilustrace k románu Příběhy Arthura G. Pyma - Ztroskotání lodi Penguin (1898) a Smrt Augusta ( A. Sterner, 1895); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 17.10.2010

Strana 100/107


Záměr upoutat čtenářovu pozornost atraktivní látkou splňují rovněž povídky analytické. Ty svým principem vyřešení spletitých záhad na základě zdravého úsudku a logické kombinace ovlivnily tradiční postupy moderního detektivního příběhu. Poe uvedl do literárního povědomí postavu nepřirozeně důvtipného detektiva-amatéra, jehož intelekt silně kontrastuje s nechápavostí okolí (nápad srovnávat detektivovu genialitu s „přízemními“ postřehy jeho blízkého přítele či spolupracovníka převzal později A. C. Doyle, autor postav Sherlocka Holmese a doktora Watsona). Protihráčem je mu proto nejen zločinec nebo personifikovaná záhada, ale i málo schopná a pomalá policie. Záhadné případy řeší detektivové Legrand v Zlatém brouku (1843) nebo Dupin v slavné sérii „pařížských“ kriminálních povídek Vraždy v ulici Morgue (1841), Tajemství Marie Rogetové nebo Uloupený list (obě 1845).

Ilustrace k vydáním analytických próz: Zlatý brouk (1843), Vraždy v ulici Morgue (A. Beardsley, 1895) a Tajemství Marie Rogetové (1852); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

4. Osobnosti pozdního romantismu Poněkud ve stínu slavnějších současníků tvořil básník a prozaik HENRY WADSWORTH LONGFELLOW (1807 – 1882). Vzdělaný vědec a profesor jazyků na Harvardské univerzitě vstoupil do literatury na konci třicátých let. Překlady německých romantiků a prvními povídkovými knihami zprostředkoval americkému čtenáři evropskou kulturu a písemnictví. Básnickou tvorbu zahájil lyrickou sbírkou Hlasy noci (1839), ale popularitu si vydobyl až soubory Balady a jiné básně (1841) a Básně proti otroctví (1842). 17.10.2010

Strana 101/107


Portrét H. W. Longfellowa od G. Healyho (1862) a pohlednice s jeho rodným domem v Portlandu (asi 1910); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) V dalších dílech se rozhodl vytvořit osobitou americkou literární tradici. Jejím základem se měl stát evropský model uctívání národní minulosti, obohacený o atraktivní indiánské mýty a legendy. Pokusem o umělý národní epos byla rozsáhlá báseň Píseň o Hiawathovi (1855). Pro svou špatně skrývanou proevropskou orientaci nezískal Longfellow doma takovou oblibu jako na starém kontinentu.

Rukopis Longfellowy básně Vesnický kovář a ilustrace z Písně o Hiawathovi (L. Dodge, 1892); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) 17.10.2010

Strana 102/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY Bůh Manitu seslal na zem Hiawathu, aby ukončil sváry a nepřátelství mezi indiánskými kmeny. Hrdina vykonal řadu ušlechtilých skutků – naučil Indiány pěstovat kukuřici, lovit ryby a daroval jim obrázkové písmo. Potrestal každého, kdo škodil, a sám obětoval svou lásku míru mezi národy. Před smrtí předpověděl příchod bílých mužů a vybídl indiány k mírovému soužití s nimi. Jinak prorokoval indiánským národům pád. Do české literatury převedl slavnou báseň poprvé J. V. Sládek.

J. V. Sládek (ilustrace J. Vilímka, poč. 20. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Na rozdíl od Evropy, kde už od 30. let sílily pozice realismu, americká literatura setrvávala na romantických pozicích až do poloviny 19. století. Spisovatelé, kteří se prosadili ve čtyřicátých a padesátých letech, proto postupně opouštěli evropské vzory i tematiku. Vzrušující zážitky z námořních plaveb a nedobrovolného pobytu mezi domorodými kanibaly v Pacifiku poskytly materiál pro četné prózy HERMANA MELVILLA (1819 – 1891). Uznání si získal napínavými příběhy Typpee (1846), Omoo (1847) a Redburn (1849), v nichž se vyznal z obdivu k nedotčené přírodě tichomořských ostrovů a zároveň popsal tvrdý život posádek námořních lodí. Opravdovou slávu však Melvillovi přinesl teprve román Bílá velryba (1851). Dobrodružný příběh je podobenstvím o věčném zápasu člověka s tajemnou a neústupnou přírodou i se zlem, které v sobě nosí ukryté každý z nás.

17.10.2010

Strana 103/107


Herman Melville na fotografii z roku 1860 a titulní list prvního vydání Bílé velryby (1851); fotografické reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org) Přes četná varovná znamení se nechá vypravěč příběhu najmout na podezřelou velrybářskou loď, vyplouvající na dlouhou výpravu. Brzy se stane svědkem štvanice za legendární bílou velrybou, zvanou Moby Dick. Pološílený kapitán Achab jí nemůže odpustit, že ho při minulé plavbě připravila o nohu. Po zdlouhavých i dramatických epizodách hledání a samotného lovu tajemného zvířete, které jsou přerušovány častými dějovými odbočkami, filozofickými úvahami a odbornými výklady, se nakonec pomsta nekoná. Velryba potopí loď a mstitel zahyne.

Doporučená literatura a četba Cooper, J. F.: Prérie (přeložil V. Henzl), Praha 1964; Hawthorne, N.: Šarlatové písmeno (přeložil J. Fastrová), Praha 1962; Longfellow H. W.: Píseň o Hiawathovi (přeložil P. Eisner), Praha 1957; Poe, E. A.: Havran in Poe aneb Údolí neklidu (výbor nejvýznamnějších překladů poezie a komentářů o autorovi, text přeložil V. Nezval), Praha 1972; Poe, E. A.: Zrádné srdce (výbor z díla, přeložil J. Kolář a kol.), Praha 1959

17.10.2010

Strana 104/107


4.4 Autotest 7. Které dílo nenapsal polský romantik A. Mickiewicz? - Dziady - Pan Tadeáš - Konrád Wallenrod - Anhelli 8. O Slowackého dramatu Balladyna nelze říci: - Je to veršovaná tragédie: - Vychází z pohádkových motivů. - Dílo končí happy-endem. - Základním motivem je touha po moci. 9. Hlavní představitel italského romantismu je tvůrcem: - reflexivní lyrické sbírky Zpěvy - historické tragédie Hrabě Carmagnola - vlastenecké poemy Básně o hrobech - tragédie Filip 10. Lyrickoepická skladba Apoštol je dílem: - srbského folkloristy V. S. Karadžiće - černohorského romantika P. P. Njegoše - maďarského romantika S. Petöfiho - slovinského básníka F. Prešerena 11. Prvním typickým a skutečným americkým romantikem bývá označován: - J. F. Cooper - W. Irwing - D. Crockett - W. Scott 12. Mezi představitele novoanglické renesance nepatří: - E. A. Poe - R. W. Emerson - H. D. Thoreau - N. Hawtrhorne 13. Které dílo E. A. Poea patří mezi tzv. analytické (detektivní) prózy? - Skokan 17.10.2010

Strana 105/107

PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY - Jáma a kyvadlo - Senzace s balónem - Zlatý brouk 14. Bílá velryba H. Melvilla inspirovala kromě jiných i českého prozaika V. Párala k napsání románu: - Modrá velryba - Velryba a mladý muž - Mladý muž a bílá velryba - Jonáš a bílá velryba

17.10.2010

Strana 106/107


17.10.2010

Strana 107/107

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY

Recommend Documents