PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ

1 Celkový obraz O modulu Pomůcky a nástroje Pravidla a konvence

6.10.2010

Strana 2/97


2 Obsah 1. Celkový obraz

2

2. Obsah

3

3. POČÁTKY OSVÍCENSKÉ EPOCHY

4

3.2 VĚDĚNÍM PROTI TMÁŘSTVÍ

4

3.3 OSVÍCENCI Z OSTROVNÍ ŘÍŠE

18

3.4 UŽASLÝ POHLED NA REÁLNÝ SVĚT

32

3.5 Autotest

44

4. LITERATURA V ZÁPASU O OSVÍCENSKÉ IDEÁLY

47

4.2 ZA SVOBODU A VOLNOST

47

4.3 MIMO OSVÍCENSKÁ CENTRA

71

4.4 Autotest

95

5. Rejstřík

6.10.2010

97

Strana 3/97


3 POČÁTKY OSVÍCENSKÉ EPOCHY 3.1 VĚDĚNÍM PROTI TMÁŘSTVÍ Pohovořte si občas s učencem, ale poraďte se s jemným a citlivým člověkem. Denis Diderot (přeložil J. Binder)

Frontispis vydání francouzské Encyklopediez roku 1804 (rytina B. L. Prévosta); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Vznik osvícenství „Osvíceným věkem“ nazval 18. století, na jehož konci se francouzská revoluce rozhodla uskutečnit dávné sny o volnosti, rovnosti a bratrství mezi lidmi, velký filozof a učenec Denis Diderot. Spolu se svými souputníky byl pevně přesvědčen, že se zavedené hodnoty, na nichž lidstvo dosud stavělo, brzy výrazně promění. V západoevropském kulturním prostředí zachytil tyto změny nový myšlenkový proud, který ovlivnil společenský a politický život i umění a který dnes nazýváme osvícenstvím.

6.10.2010

Strana 4/97


Pracující R. Descartes (dobová rytina ze 17. stol.) a originální rukopis jeho dopisu; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Ve shodě s přežívajícím klasicismem důvěřovali zastánci osvícenské ideologie při zkoumání přírodních a společenských jevů pouze soustavnému a programovému užití rozumu. Racionalismus – jedinou metodu při poznávání přírodních a společenských jevů propagoval už v 17. století francouzský filozof RENÉ DESCARTES (1596 – 1650). V Anglii seznámili učenou veřejnost s filozofickými úvahami o poznávání světa na základě vlastních zkušeností (tzv. empirií), tj. cestou od jednotlivého k obecnému, učenci FRANCIS BACON (1561 – 1626), THOMAS HOBBES (1588 – 1679) a JOHN LOCKE (1632 – 1704).

6.10.2010

Strana 5/97


Portréty F. Bacona (anonym 17. stol.), T. Hobbese (anonym, 18. stol.) a J. Lockea (H. Verelst, 1689); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Za nejpodstatnější příčinu předchozího stavu, v němž člověk zažíval hlubokou porobu a většinou se musel podřizovat mocným duchovním a světským autoritám, označili osvícenci nízkou úroveň vzdělání. Věřili, že svobodně myslící a zdravým rozumem obdařená lidská osobnost má právo rozhodovat sama o sobě, zásadně se podílet na zásadní usměrňování vývoje společnosti, a tak přivést lidstvo do epochy všeobecné rovnosti, lidské i náboženské snášenlivosti a občanských svobod. Pocit zodpovědnosti za běh světa vedl proto učence k důslednému prosazování práva na vzdělání, důrazněji požadovali svobodu bádání a dychtili po uplatnění jeho výsledků v praxi.

6.10.2010

Strana 6/97


Přírodovědec Carl von Linné (1707 – 1778, portrét A. Roslina, 1775) vytvořil systém vědecké botaniky (ilustrace 1736); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Středem pozornosti zámořských objevů se stalo dosud opomíjené Tichomoří i rozsáhlé severské oblasti, což podnítilo nový zájem o botaniku, zoologii a geologii. Zároveň se v Evropanech znovu vzkřísila touha poznat neznámé cizí kraje a změřit si síly v souboji s neznámými přírodními silami. Rozvoj přírodovědných studií s sebou přinesl pokrok i do techniky, na němž se podílely zejména objevy z matematiky, fyziky a mechaniky. Poprvé rovněž můžeme mluvit o chemii v dnešním slova smyslu, výzkumy odhalily základy studia elektřiny a optiky, zformovala se lékařská věda.

6.10.2010

Strana 7/97


Orteliova mapa Tichomoří z roku1589, vpravo dobyvatel Tichého oceánu J. Cook (N. Dance, 1775); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Encyklopedie dodávala znalosti z lékařské vědy (anatomický nákres svalstva) i technických nauk (Camera obscura); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Vynálezy a objevy pomáhaly uskutečňovat sny staré jako lidstvo samo: člověk zaútočil na nové hranice poznání, chystal se prozkoumat mořské hlubiny a vesmír a tím si zajistit svobodný život a hlavně ničím neohraničené rozhodování o vlastní budoucnosti. Dosud vládnoucí teologie nutně 6.10.2010

Strana 8/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ přenechala své místo moderní vědě a filozofii.

2. Osvícenství a vládnoucí moc Svou podstatou zaútočilo osvícenství především na ty síly, které reprezentovaly dosavadní společnost, založenou na přetrvávající feudální a stavovské nadřazenosti privilegovaných vrstev. Zjevné snahy o vytržení člověka ze závislosti na tradičním pořádku a tím i na náboženské ideologii však narazily na poměrně tvrdý odpor ze strany katolické církve, která pro osvícence symbolizovala obhájce přežitých norem, hodnot a ustálených pořádků, omezujících společnost i jednotlivce. Kritický pohled na církev, který se postupně stal elementárním prvkem osvícenské ideologie, se proto také mnohdy měnil v přímé napadání postojů církevních institucí, kněžstva i mnišských řádů (i na základě rozhodnutí osvícených panovníků).

Mniši opouštějí klášter, zrušený na základě rozhodnutí Josefa II. (dobová rytina); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Radikální osvícenci byli ateisty, tudíž existenci Boha zcela popírali. Ti umírněnější zastávali filozofii panteismu, v níž je bůh pojímán jako neosobní princip v podstatě totožný s přírodou. 6.10.2010

Strana 9/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ Přívrženci deismu také připouštěli existenci boží, Boha však chápali jako rozumem obdařenou bytost, která sice do přírody vložila prvotní impuls, ale do dalšího chodu už v podstatě nezasahuje. Hlavním představitelem deismu byl filozof a pedagog JOHN LOCKE (1632 – 1704). Lockovy názory, zakotvené ve spise Rozumnost křesťanství nebo v Listech o snášenlivosti, vycházely z poznatků přírodních věd a zdůrazňovaly potřebu náboženské tolerance, již sám autor považoval za jediné důstojné východisko pro moderního člověka. Představou o jedinečnosti smyslové stránky poznání (Esej o lidském rozumu) dospěl Locke k podobnému pojetí noetiky (nauky o poznání) jako Francis Bacon, podle něhož lze svět vnímat jen prostřednictvím počitků a sebepozorování, jež lidský rozum zapisuje, uspořádává a kombinuje (senzualismus).

Portrét J. Lockea od G. Knellera (1697) a jeho Listy o snášenlivosti (vydání z roku 1765); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

6.10.2010

Strana 10/97


Lockovy spisy Úvahy o vzdělání (1693) a Esej o lidském poznání (vyd. 1690); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Velmi blízké se osvícenské ideály zdály především mladé měšťanské vrstvě, která se jejich prostřednictvím okamžitě přihlásila o podíl na moci a byla připravena odstranit vše, co stálo novým myšlenkám v cestě. Proto se osvícenství nejdříve prosadilo v zemích, kde se po občanských revolucích technický pokrok, všestranný rozvoj vědy a umění spojil s budováním relativně svobodné a tolerantní společnosti. Na konci 17. století našlo živnou půdu nejdříve v Anglii a v Nizozemí, ale klasickou podobu mu dodala teprve francouzská inteligence se svými humanistickými tradicemi a vládychtivým měšťanstvem. Během francouzské buržoazní revoluce a napoleonských válek pak osvícenské ideály obešly celou Evropu. Koncem 18. století ovlivnily politický život, umění a mravní klima Německa, Itálie, Švýcarska, Ruska i celé střední Evropy a zasáhly i do poměrů v Severní Americe. Dobový optimismus stoupenců osvícenských ideálů, upevňovaný pozitivními výsledky bádání v přírodních a společenských vědách, však přitahoval i zájem některých evropských panovníků a části vzdělané šlechty. Z hlediska dalšího rozvoje celého hnutí byl nezbytný zejména v zemích, kde neměla měšťanská vrstva dost vlastních sil. Přínos těchto vyšších osvícenských kruhů byl nemalý. Majetní aristokraté nebrali v úvahu, že osvícenství podrývá autoritu celé feudální společnosti. Financovali nově založené knihovny,muzea a učené společnosti, které se později staly skutečnými centry vzdělanosti.

6.10.2010

Strana 11/97


C. Spitzweg: Návštěvník knihovny (1850), na obraze je vidět podoba veřejné knihovny 18. a 19. století; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Do vzdělávacích a zušlechťovacích procesů se účinně zapojila také nově se rozmáhající publicistika. Náklady novin a časopisů, zpočátku vydávaných pouze jako doplňková aktivita některých tiskařských podniků, stoupaly prudkým tempem. Úzce zaměřená a zpočátku poměrně primitivní periodika se v Anglii, Francii a Nizozemí postupně proměnila v dobře fungující zdroje informací, poučení i zábavy. Jednotlivé zájmové skupiny se jejich prostřednictvím naučily ovlivňovat veřejné mínění, vyvolávat bezprostřední nálady, působit na vzdělanost, morálku i vkus obyvatelstva. Stejné služby prokazovaly ve větších městech nově vznikající půjčovny knih.

6.10.2010

Strana 12/97


Titulní strana La Gazette de France (1631-1915) z r. 1786 a první číslo anglického deníku The Daily Courant (1702); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Z ryze praktického hlediska byli nakloněni osvícenským ideálům i představitelé absolutistických panovnických dvorů, např. španělský král Karel III. (1716 – 1788), ruská carevna Kateřina II. (1729 – 1796), pruský král Friedrich II. (1712 – 1786) a rakouští monarchové Marie Terezie (1717 – 1780) a Josef II. (1741 – 1790).

6.10.2010

Strana 13/97


Španělský král Karel III jako válečník (anonym, dobová malba) a lovec (F. Goya, 1788); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Koncert pro flétnu na dvoře Friedricha Velikého v Sanssouci (A. von_Menzel, 1850); 6.10.2010

Strana 14/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Díky vzdělancům a umělcům, kterými se vladaři obklopili, mohli vycítit, že „časy starých pořádků“ nenávratně mizí a že je nutno ve vlastním mocenském zájmu rychle vyměnit víru v boží prozřetelnost za moderní myšlení a vyvést tak své zaostávající monarchie z úpadku k pokroku a stabilitě. Prostřednictvím osvícenských reforem upevnili své pozice absolutistických vladařů. Vyhlásili rozsáhlé náboženské svobody, čímž zároveň omezili moc katolicismu a utlumili projevy nespokojenosti ze strany nekatolíků. Zásadním přínosem jejich patentů a nařízení však bylo zlepšení stavu vzdělanosti, modernizace hospodářství a reorganizace zastaralé státní správy. Pokrokové josefínské reformy v habsburské monarchii navíc nechtěně probudily vlastenecké cítění potlačených národů.

Císařovna Marie Terezie (M. van Meytens, 1759) a její synové: Josef II. a Leopold (P. Batoni, 1769), vpravo titulní list tolerančního patentu; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

3. Slovesná tvorba v době osvícenství Osvícenský spisovatel nebo myslitel byl obecně respektován jako bytost vyváženého rozumu a citu. Stával se hlasatelem všeobecných ideálů svobody a zároveň se podílel na každodenním ovlivňování veřejného mínění. Cítil se vědcem, filozofem a umělcem, hrdým na svou nezávislost. Kritériem jeho velikosti a autority byla míra vědomostí a schopnost logického myšlení. 6.10.2010

Strana 15/97


Osvícenský filozof byl symbolem hrdé nezávislosti jako na obraze J. L. Davida: Smrt Sókratova (1787); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Pro autory rané osvícenské tvorby bylo proto příznačné, jaký důraz kladli na poznávací stránku literárního díla. Proto se rozvíjely především naukové literární žánry (studie vědecké a encyklopedické), ale racionální přístup se prosadil i do beletrie (do esejů, filozofických románů a povídek, didaktického básnictví) nebo do měšťanského dramatu). Prolnutím uměleckého a filozofického přístupu se v osvícenském písemnictví zrodil nový literární žánr – filozofický román nebo povídka. Předem formulovaný problém nabyl prostřednictvím uměleckého zpracování nových rozměrů (autor využil i dobrodružného či fantastického motivu). Zvýraznily se kontrasty a osobní soudy, z nichž nakonec vyplynulo obecné poučení nebo autorovo stanovisko či poselství. V přesvědčení, že příčinou veškerého neštěstí je právě nevědomost a že každé zlo lze tedy napravit rozumným jednáním, postavili osvícenští spisovatelé své hrdiny do neskutečných, modelových situací. Z nich se pak postavy dostávaly díky účelnému chování, víře ve vlastní schopnosti nebo využitím nabytých poznatků.

6.10.2010

Strana 16/97


Vznikly literární typy, nesoucí základní ideály osvícenské morálky: např. Robinson, Gulliver, Candide, či Figaro); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

V osvícenské umělecké literární tvorbě se zpočátku využívalo klasicistních literárních forem. Zvláště v básnictví mluvíme o tzv. osvícenském klasicismu nebo novoklasicismu. Později se však upjaté předpisy a normy „vyššího“ klasicismu v beletrii přežily a vyžadovalo se spíše prosté a jednoduché vyjadřování. Tragédii a didaktické básnictví postupně nahrazuje jadrná satira a komické prvky zasahují i tradičních látek, znevažovaných travestiemi (komickými napodobeninami seriózních námětů), parodiemi a karikaturami dříve nedotknutelných jevů. Oblíbeným druhem parodie byla heroikomika,směšnohrdinský epos, zvláštní druh satirického díla, v němž se záměrně střetává forma hrdinského eposu, běžně užívaná pro klasická témata, s námětem nízkého obsahu. Satira se však prosadila také v prozaických útvarech. Komedie a zábavné romány, tedy literární druhy, které dříve klasicistní poetiku nezajímaly, těžily z vtipné a účelové charakteristiky postav a realistického líčení prostředí. Jejich prostřednictvím byly kritizovány ty rysy společnosti, jež se vzdalovaly osvícenským ideálům přirozenosti a humanity. Vyváženou touhu po rozumu a po pravdě paradoxně dokazovala i zvýšená emocionalita. Od druhé poloviny 18. století ji najdeme v dílech sentimentální literatury, popřípadě v tvorbě, řazené k rodícímu se stylem – k preromantismu.

Doporučená literatura a četba Halada J.: Osvícenství – věk rozumu, Praha 1984

6.10.2010

Strana 17/97


3.2 OSVÍCENCI Z OSTROVNÍ ŘÍŠE Některé zákony a zvyky tohoto císařství jsou velmi zvláštní; a kdyby se tolik nepříčily zákonům a zvykům mé drahé vlasti, byl bych v pokušení říci něco na jejich obhajobu. Dlužno si jen přáti, aby se též zachovávaly. Jonathan Swift (přeložil A. Skoumal)

Gulliver u Hvajninimů (ilustrace Gulliverových cest, Grandville z r. 1856); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Anglický osvícenský klasicismus Anglické osvícenství se od počátku projevovalo mnohem zdrženlivěji než osvícenství v prostředí francouzském. Literaturu i ostatní druhy umělecké tvorby ovlivňoval od konce 17. století silněji než jinde osvícenský klasicismus (novoklasicismus). Hlavním argumentem měšťanstva, odmítajícího středověkou minulost a kritizujícího tehdejší společenskou praxi, zůstal umírněný 6.10.2010

Strana 18/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ racionalismus.

Obraz W. F. Yeamese (1878): Kdy jsi naposled viděl otce, vyšetřování rodiny royalistů parlamentní komisí za občanské války v Anglii; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Zvláštností anglické buržoazní revoluce (1640 – 1660) bylo, že její hlavní aktéři neměli dostatečně silné zázemí ani v ekonomické, ani v politické sféře. To vedlo nutně k politickým kompromisům mezi nepříliš silnou vrstvou buržoazie a postupně se proměňující aristokracií. Obě strany proto řešily spory na půdě parlamentu častými kompromisy a velkou část pravomocí přenechaly královskému majestátu. V těchto poměrech se anglické osvícenství přiklonilo k modelu konstituční monarchie a obhajovalo typ parlamentarismu, v němž je panovník povinen respektovat přirozená práva člověka (zejména právo na svobodu a ochranu) a dodržovat zákony, ne je však vyhlašovat.

6.10.2010

Strana 19/97


Cromwell rozhání tzv. "dlouhý parlament" (A. Gow, 1907) po jeho posledním zasedání v roce 1653 (tisk, 17. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Jako neústupný zastánce osvícenských ideálů vystoupil ve spise Dvě rozpravy o vládě filozof JOHN LOCKE (1632 – 1704). Kritizoval „přežilost a nerozumnost“ takového způsobu vlády, která je založena „na nemravnosti, útlaku a neodvolatelné moci“. V pojetí státu vycházel z myšlenky společenské smlouvy mezi králem a lidem (zákonodárným sborem). Úkolem zákonodárného sboru je sledovat, zda panovník respektuje přirozená práva člověka. V opačném případě mu může “smlouvu” vypovědět, tedy ho svrhnout. Na principech Lockovy teorie vznikl moderní liberalismus, jehož zásady převzalo anglické demokratické státní zřízení a řídí se jím dodnes.

6.10.2010

Strana 20/97


Král Karel I. (A. van Dyck, 1636) a Lockeůvspis Dvě pojednání o vládě, kritizující absolutistickou moc (vyd. z r. 1690); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. První představitelé osvícenského klasicismu Klasicistní pojetí reprezentovalo v anglické literatuře několik autorů, kteří už vycházeli z osvícenské filozofie. Nejvýrazněji ztělesnil ideál osvícenského klasicismu básník, překladatel a literární kritik ALEXANDER POPE (1688 – 1744).

6.10.2010

Strana 21/97


A. Pope na portrétu J.-B. van Loo (1742) a na anonymní karikatuře (1729) jako papeže (slovní hříčka na jeho jméno) se stohem svých spisů; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Přestože byl katolík a kvůli svému přesvědčení neměl v protestantské Anglii přístup k vyššímu vzdělání, vlastní pílí a díky nevšednímu nadání získal rozsáhlé vědomosti. Prožil však nešťastný a osamělý život, což z něj učinilo člověka podezřívavého, zatrpklého a nesnášenlivého. Sám se dobrovolně podřizoval všem klasicistním pravidlům a estetické a formální požadavky na literární dílo shrnul v didaktické aforistické skladbě Esej o kritice (1711), která měla pro anglickou literaturu stejný význam jako Boileauovo Umění básnické pro klasicismus francouzský. Jeho vlastní básně, psané většinou hrdinským dvojverším, jsou založeny na vtipné pointě, vybroušeném jazyce a formální dokonalosti.

6.10.2010

Strana 22/97


Portrét básníka na frontispise jehoVýboru z básní(pátá edice; 1726); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Literární dráhu zahájil Pope napodobováním tvorby antických básníků. Z jejich odkazu však vybíral jen to, co mohla tehdejší společnost pochopit. I jeho převod obou Homérových eposů do angličtiny považujeme spíše za úspěšnou parafrázi podle dobové literární módy než zodpovědným překladatelským počinem. Stejně pragmaticky zacházel také s odkazem Shakespearovým, z něhož nekriticky odstranil vše, co neodpovídalo vyhraněným nárokům klasicismu.

6.10.2010

Strana 23/97


Nelichotivý pohled na anglické jeviště (W. Hogarth). Scéna z Hamleta je zaplněná toaletními potřebami a toaletním papírem; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Ucelený obraz o Popových politických názorech dotváří slavná báseň Uloupená kadeř (1712), v níž zesměšnil odvrácenou tvář nabubřelé aristokracie. Formou směšnohrdinského eposu ukázal, jakými malichernými spory se zabývá v těch nejvážnějších dobách vyšší salonní společnost.

6.10.2010

Strana 24/97


Ilustrace A. Beardsleye z básně Uloupená kadeř(1896) a titulní strana Hlupiádyz r. 1729; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Nekompromisními kritickými postoji, ale také arogancí a jízlivostí, s jakou se vypořádával se svými uměleckými odpůrci, získal Pope velký respekt, ale i značný počet nepřátel. Jim potom věnoval komický epos Hlupiáda (1728). Vysmál se v něm přízemnosti svých kritiků a důkladně rozebral tvorbu současných básníků. Zklamané naděje z porevolučního vývoje a znechucení zkorumpovaným světem ještě doznívaly ve veršovaných Esejích o morálce (1735). Také v nich zesměšnil díla pisálků a grafomanů (např. v Epištole dr. Arbuthnotovi nebo v slavném Epilogu k satirám) a zároveň odsoudil celou společnost, která se vyžívá v nekritických oslavách národní historie, zatímco soudobou mravní i materiální bídu kolem sebe vůbec nevnímá.

6.10.2010

Strana 25/97


Frontispis londýnské edice Popeových spisů (Kniha II, 1760), se satirickým vyobrazením bohyně umění obklopené spícími básníky; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vrcholným dílem, jímž se Pope definitivně přihlásil k osvícenskému racionalismu, se stala filozofická báseň Esej o člověku (1734). V ní racionálně vyjádřil názory na místo člověka v přírodě a společnosti. Přestože ani zde Pope nepředložil sourodý a jednotný systém filozofických názorů a myšlenek, dosáhl uměleckého vrcholu znamenitým formálním zpracováním. Nepřehlédnutelný je také jeho přínos k rozvoji satiry, jíž využíval jako prostředku elegantní a duchaplné kritiky. Přívržencem klasicistických metod ve výstavbě literárního díla byl také satirický básník a dramatik JOHN GAY (1685 – 1732), jehož humoristická díla jsou mnohem jemnější než kousavé satiry Popovy. Posměšnými básněmi ze souboru Pastýřův týden (1714) reagoval na přežívající pastýřskou tematiku ve slovesné tvorbě, neboť v ní postrádal skutečný obraz anglického venkova. Směšnohrdinský epos Trivia aneb Jak procházet londýnskými ulicemi (1716) spolu s Bajkami (1727) zase zaostřuje kritický pohled na zkorumpovanost společenské smetánky hlavního města i na problémy jeho podsvětí.

6.10.2010

Strana 26/97


John Gay na stylizovaném portrétu z projektu Gutenberg; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Stejné prostředí si zvolil Gay pro dramatickou parodii proloženou lidovými popěvky, kterou uvedl pod názvem Žebrácká opera (1728). Živly z polosvěta – lupiči, zločinci a vrahové – v ní představují jednotlivé vrstvy deklasované společnosti, jež se však chováním a morálkou příliš neliší od netrestaných darebů s dlouhým rodokmenem. Přesto je jasné, že lupič-gentleman, charakteritický spíše „omluvitelnými“ slabostmi (zájem o ženy, karty a alkohol) je autorovi milejší než arogantní násilník, dravec a kořistník, nebo úplatný strážce zákona. „Počestný“ šéf podsvětí Peachum a jeho žena s pohoršením sledují, že se jejich dcera Polly chce provdat za lupiče Macheathe, neboť je to sňatek „nemravně nevýhodný“. Nutí ji, aby se nepatřičného manžela zbavila, a sami chtějí svatbě zabránit ráznými kroky. Zamilovaná Polly Macheathe před rodiči varuje a ukryje ho do nevěstince. Peachum nevítaného zetě však přece jen objeví a obviní ho z bigamie (uhlazený gentleman vlastní kromě Polly ještě čtyři další ženy a nakonec svede i dceru velitele vězení). Mezi milenkami nakonec dojde ke sporu. Jejich třenic Macheath využije a znovu uprchne. Žárlivost všech dívek jej dovede zpátky do cely a málem až na šibenici. Celou zápletku vyřeší autor „šťastným“ koncem: těžce zkoušený hrdina si musí z pěti žen, které ho přišly před popravou potěšit, vybrat jen jednu. A vyvolenou se stává po zásluze obětavá Polly.

6.10.2010

Strana 27/97


Scéna z Žebrácké opery na obraze W. Hogartha (1728); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Uvedení premiéry způsobilo senzaci, neboť vnímavé publikum v ní rozeznávalo časté narážky na nejvyšší představitele vládnoucích kruhů. Snad proto bylo další volné pokračování nazvané Polly (1729), přenášející děj do jedné britských kolonií, z moci úřední zakázáno. Také tato hra parodovala projev tehdy oblíbené italské opery, jen vážné téma nahradil autor satirou a komičnost podtrhly lidové popěvky.

3. Jonathan Swift „Odpočívám zde, kde mi lítý hněv nemůže už déle drásati srdce. Jdi, poutníče, a hleď následovati muže, který ze všech sil rázně hájil svobodu!“ Tento epitaf si nechal vytesat na náhrobní kámen spisovatel, který vyjádřil svým dílem nejostřejší kritiku na adresu anglické společnosti a lidského společenství 18. století vůbec. Byl jím anglicky píšící Ir JONATHAN SWIFT (1667 – 1745). Hořkou a jízlivou satirou už byla jeho londýnská prvotina, alegorická skladba Pohádka o kádi (1696), v níž postihl korupci, náboženskou nesnášenlivost, dogmatismus a fanatismus všech křesťanských církví. V dalším raném satirickém pamfletu Bitva knih (1704) se vysmál učenému pedantství a malicherným půtkám mezi znepřátelenými stranami v literárních kruzích. 6.10.2010

Strana 28/97


Portrét J. Swifta (Ch. Jervas, 1718), titulní strana Pohádky o kádi(1704)a rytina zBitvy knih(první tisk, 1704); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vrcholem první části jeho tvorby se stal politický pamflet Listy pláteníkovy (1724), bránící irské zájmy proti koloniálním metodám Angličanům, a šokující, drastická satira o poměrech v Irsku Skromný návrh, jak předejít tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i zemi, a jak to zařídit, aby z nich veřejnost měla užitek (1729). V ní s předstíraně ledovým klidem nabízí děti irských žebráků jako luxusní potravu pro anglické zbohatlíky.

6.10.2010

Strana 29/97


Problémy Irů se Swift zabýval i v Dopise všem obyvatelům Irska(1724) a další texty nalezneme v souboruWorks(il. z r. 1735); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Swiftův pesimistický pohled na svět zavinil jeho nepříliš radostný osud. Po smrti rodičů vyrůstal v rodině strýce v irském Dublinu, kde prožil později i podstatnou část života a kde také zemřel. Vystudoval teologii, ale než se stal řádným anglikánským duchovním, po několik let pracoval jako tajemník a vychovatel v londýnských šlechtických rodinách. Kvůli svým politickým postojům neměl nikdy naději na kariéru v církevní hierarchii. Kněžskou službou v Irsku nebyl nijak nadšen a navíc těžce nesl každodenní dotyk s nedůstojnou bídou spoluobčanů. Ani osobní život neprožil Swift nijak šťastně. Jeho korespondence a milostné básně vypovídají i o tom, jak neúspěšně se vyvíjely pokusy o sblížení s několika ženami. To vše se zřejmě odrazilo na postupném rozkladu jeho osobnosti, zakončeném úplnou ztrátou duševních schopností. Stejně pesimistickými východisky obdařil autor i své nejproslulejší dílo, čtyřdílný utopický cestopis Cesty k několika vzdáleným národům světa sepsané Leumelem Gulliverem, nejprve ranhojičem a později kapitánem několika lodí (též Gulliverovy cesty, 1726).

6.10.2010

Strana 30/97


Titulní list prvního vydání Gulliverových cest (1726); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

V dokonalé syntéze dobrodružného románu a satiry líčí neuvěřitelnou pouť hlavního hrdiny do čtyř imaginárních a fantastických krajin, kde žijí podivné bytosti: liliputánští trpaslíci, brobdingnagští obři, potrhlí hvězdáři z Létacího ostrova a moudří koně ze země Hvajninimů. Alegorické srovnání ideálních poměrů vysněných zemí s tíživou skutečností poznanou ve své vlasti zpochybňuje moderní racionalitu, smysl civilizace i vžité představy o nutnosti pokroku a nadřazeném postavení člověka v přírodě. Zároveň je vášnivým protestem proti bezvýchodné bídě, nespravedlnosti a nedůstojnému životu.

6.10.2010

Strana 31/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ Ilustrace z Gulliverových cest: scény ze země obrů (R. Redgrave, 1837) a z cest do Laputy a k Hvajninimům (J.-J. Grandville, 1870); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Věčně aktuálním obsahem, vtipnou a nápaditou karikaturou světských zlořádů i svým okouzlujícím vypravěčským uměním ovlivnily Gulliverovy cesty tvorbu mnoha osvícenců. Založily také trvalou tradici moderních satirickch próz, dospívající až k společensky varovným antiutopiím. Ironií pouze zůstává, že z tohoto díla, plného bolu nad hloubkou lidského neštěstí a sžíravé nenávisti a pesimismu, vyrostla moderní literatura pro děti.

Doporučená literatura a četba Gay, J.: Žebrácká opera. Polly (přeložil J. Valja), 1964; Swift, J.: Gulliverovy cesty (přeložil A. Skoumal), Praha 1990; Swift, J.: Zakletý duch (výběr korespondence a pamfletů, (přeložil Aloys Skoumal), Praha 1967

3.3 UŽASLÝ POHLED NA REÁLNÝ SVĚT Jak podivné dílo prozřetelnosti je lidský život? Jak rozmanitými a tajemnými pery jsou poháněny jeho vášně za rozličných okolností! Dnes milujeme, co se nám zítra zprotiví, dnes vyhledáváme, čemu se budeme zítra vyhýbat, dnes žádáme si toho, čeho se zítra zhrozíme, zachvívajíce se i při pouhé myšlence na to. Daniel Defoe (přeložil A. Vyskočil)

6.10.2010

Strana 32/97


Jaké budou možnosti člověka v moderním světě techniky? (il. J. J. Grandvilleho, 1844); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Anglická buržoazie přestála díky drobným ústupkům a politickému lavírování prvotní rozčarování z výsledků vlastní revoluce. Časem si vydobyla poměrně slušné postavení v politické hierarchii a zaujala jedno z výsadních míst mezi vládnoucími vrstvami. Prostřednictvím umění se pak pustila do souboje s vadami společnosti. Autoři, většinou pocházející z nižších měšťanských vrstev, odhodlaně vystoupili proti církevním dogmatikům i politickému anachronismu, jímž privilegované vrstvy brzdily další pokrok. Prostřednictvím dobrodružných a napínavých příběhů vystavěli svůj realistický pohled na život společnosti i jednotlivce a předložili vlastní návrhy, jak změnit svět. Hrdinové těchto románů prožívali smyšlený a vykonstruovaný děj, který se záměrně poněkud vzdaloval skutečnosti. Autoři je zaváděli do neobvyklých situací, v nichž bylo nutné projít těžkými zkouškami a osobními krizemi. Šťastná zakončení (byť mnohdy působí nevěrohodně a mravoučně) jsou pak dokonalou oslavou lidského rozumu, dovedností, morálky i vůle. Zároveň zprostředkovávají dobové představy společenského blaha.

1. Počátky realistické metody v díle Daniela Defoa Významným představitelem realistické linie osvícenského románu byl talentovaný prozaik a 6.10.2010

Strana 33/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ odvážný průkopník anglické žurnalistiky DANIEL DEFOE (vl. jm. FOE, asi 1660 – 1731).

Daniel Defoe (dobový portrét ze 17. století) a rytina Old Newgate Prison, kde byl Defoe krátce vězněn; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Defoovi rodiče se do Anglie přestěhovali z Flander a snili o tom, že budou mít ze syna kněze. On sám však měl o životě jiné představy. Když nemohl náboženských důvodů studovat na univerzitě, oženil se a začal podnikat. Brzy však zbankrotoval a přesunul svůj zájem k žurnalistice a politické činnosti. Vydával politický časopis The Review (Přehled) a jako tajný agent ve službách politické strany whigů připravoval sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Ironické pamflety, jimiž se vysmíval náboženské a politické nevraživosti (např. spisy Čistokrevný Angličan, Jak nejrychleji skoncovat s rozkolníky), mu sice přinesly obdiv veřejnosti, ale zároveň ho přivedly do vězení. Po rozchodu s politickými špičkami se zaměřil na kritiku sociálních poměrů (Cesta celým ostrovem Velké Británie) a zájmy prostých občanů hájil až do konce života. V díle Esej o projektech navrhoval sociální opatření, která předběhla o hodně svou dobu: zavedení starobní penze, řízenou péči o chudé, vyšší vzdělání pro ženy apod. K tvorbě dobrodružné literatury dospěl Defoe až ve zralém věku. Traduje se, že prvotním impulsem pro napsání nejslavnějšího románu Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719) byla zpráva o pětiletém pobytu skotského námořníka Alexandra Selkirka na opuštěném ostrově. Úspěšného publicistu atraktivní námět natolik zaujal, 6.10.2010

Strana 34/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ že jej zpracoval do podoby fiktivní autobiografie a k ní později připsal ještě dvě pokračování.

Historie skutečného "robinsona" Alexandra Selkirka (titulní list vyd. z r. 1835); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Mladý měšťanský synek Robinson, toužící po námořních dobrodružstvích, utíká z domova. Prožívá nevšední zážitky: plaví se po moři, upadne do otroctví, poté sám začne s otroky obchodovat a při ztroskotání lodi na jedné z výprav se jen náhodou zachrání na opuštěném ostrově. Osamocený boj s přírodou, který vede bez jakýchkoliv prostředků moderní civilizace, vyhrává jen díky odvaze, s níž překoná všechna protivenství. Postupně ostrov civilizuje a k obrazu svému převychová také jedinou lidskou bytost, divocha Pátka, jehož zachrání před krutou smrtí. Z nepřátelského prostředí si postupně vytváří domov, ale přesto stále touží po návratu do rodné země. Až za nekonečných pětatřicet let je objeven posádkou anglického korábu, avšak o svou svobodu se musí v závěru opět zasloužit sám, tím že pomáhá potlačit vzpouru na jeho palubě.

6.10.2010

Strana 35/97


První vydání Života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoe(1719); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Přestože je děj románu poněkud rozvleklý a vlastně nemá žádnou ústřední zápletku, byl Robinsonův příběh považován za vzrušující a napínavou četbu. Defoe dramatičnost románu poněkud ztlumil použitím ich-formy (bylo jasné, že hrdina musel všechny útrapy přežít), ale počáteční bezvýchodnost jeho postavení pomohla vytvořit vhodnou vzorovou situaci pro současníky. Dostatečné vzdělání, pracovitost a praktičnost, prozíravost či schopnost v těžkých chvílích hledat a nalézat Boha, to byly vlastnosti, které usnadní překonávání i těch největších překážek. Také proto román dosáhl nejen v Anglii velké obliby a dočkal se i četných překladů a adaptací. Románem o Robinsonovi založil tradici tzv. robinsonád, které líčily napínavé a fantastické osudy ztroskotanců v pustých oblastech (využil je např. i Jules Verne) nebo se staly základem filozofických společenských utopií, jejichž hrdiny spojovalo úsilí najít nový, svobodný svět. Dobrodružný charakter mají také další Defoovy romány, v nichž se jejich smyšlené postavy se stávaly očitými svědky skutečných událostí. Pohybují se mezi obyvateli Londýna v době morové epidemie (Deník morového roku, 1722), ocitají se mezi slavnými piráty a korzáry (Kapitán Singleton, 1720). Jiní hrdinové toužící po neklidném a neobyčejném životě brání slávu Anglie (Historie plukovníka Jacka, 1722; Paměti kavalíra, 1724) nebo se vyznamenávají při dobrodružných cestách po všech mořích světa (Nová cesta kolem světa, 1724, Čtyři cesty kapitána George Robertse, 1726). 6.10.2010

Strana 36/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ Podobně jako muži hájily v Defoových prózách právo na důstojný, byť neklidný a neobyčejný život, také ženské postavy. Dobová obliba skandálních životopisů slavných (a dokonale polepšených) zločinců vedla autora k napsání fingované autobiografie Šťastné a nešťastné osudy proslulé Moll Flandersové (česky Moll Flandersová, 1722). Její hrdinkou je odložená dívka, již kruté životní poměry svedly „k hříšnému jednání“. Svůj nemorální příběh však tato cizoložnice a zlodějka vypráví v době, kdy už žije klidným a vyrovnaným životem v Americe, kam byla za svou neřestnou minulost deportována. Její opožděná zbožnost a pokání působí sice poněkud nevěrohodně a mravokárně, ale realistický popis prostředí vyvolává dojem nevyvratitelné autentičnosti. Navíc autor mnohé jednotlivosti příběhu dramaticky zamlčuje a tím dodává románu vzrušující atmosféru záhadnosti a napětí. Promyšlenou obžalobou nového systému, v němž místo morálky a cti znovu vládne společenské postavení a peníze, najdeme i v románu Roxana aneb Šťastná kurtizána (1724). V něm autor představil hlavní hrdinku – luxusní prostitutku ze vznešené společnosti – jako ctižádostivou bytost, kterou k obchodování s vlastním tělem přivedla touha po vyšším postavení a bezstarostné existenci.

Titulní listy prvních vydání Deníku morového roku (1722), Moll Flandersové(1722) aRoxany(1724); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

6.10.2010

Strana 37/97


2. Henry Fielding Ke klasikům dobrodružné prózy, založené na realistickém obrazu společenského života, patřil prozaik a dramatik HENRY FIELDING (1707 – 1754).

Henry Fielding na dobovém portrétu ze 17. století; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Narodil se ve zchudlé, ale vážené aristokratické rodině. Na univerzitě v Etonu se věnoval cizím jazykům a klasické literatuře. Znalosti si později rozšířil také studiem práv. Literární tvorbu úspěšně zahájil překlady Molièrových komedií i vlastními divadelními hrami, v nichž parodoval sentimentální hrdinské tragédie svých současníků (Přeukrutná tragédie o životě a smrti Palečka Velikého, 1730), ale také upozornil na skandály společenského života (Kavárenský politik, 1730) a politické praktiky vládnoucí whigistické strany (Historický kalendář na rok 1736, 1737). Fieldingovy útoky proti vládě a proti vlivným osobnostem veřejného života se staly záminkou k zavedení cenzury a k omezení počtu londýnských divadel. Byl umlčen jako dramatik i jako ředitel jedné z uzavřených scén. Poté se věnoval advokátní praxi a žurnalistice, která ho postupně přivedla k prozaické tvorbě. I později zastával Fielding statečné a nekompromisní postoje. Jako londýnský smírčí soudce se pokusil vyřešit nezákonné postupy policie – vyhlásil boj vysoké zločinnosti a založil první opravdu fungující policejní sbor v Anglii – Scottland Yard. Své soukromé střetnutí se zkorumpovanou anglickou společností sváděl denně na stránkách novin i románů. Potřebné síly mu však rychle ubírala zhoubná choroba. Zemřel během léčebném pobytu v Portugalsku. 6.10.2010

Strana 38/97


Hned ve svém prvních románech Obrana života paní Shamely (1741) a Dobrodružství Josefa Andrewse a jeho přítele Abrahama Adamse (1742) paroduje Fielding sentimentální příběhy o ctnostných dívkách, které jen o vlásek unikají nástrahám vypočítavých a neřestných milenců.

Titulní listy vydání románů Dobrodružství Josefa Andrewse z r. 1742 a Obrana života paní Shamely(1741); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Dobrosrdečný ťulpas Josef Andrews, domnělý bratr hrdinky Richardsonova románu Pamela aneb Odměněná ctnost, se zachová stejně jako Pamela: odmítne náklonnost své zaměstnavatelky, ale místo radostné budoucnosti ho čeká okamžitá výpověď ze služby. Jeho návrat do rodné vesnice a k milence Fanny je velmi dobrodružný a podaří se jen díky faráři Adamsovi. Také sám Adams pak prožívá řadu komických příhod a situací, do nichž se dostává kvůli své prostodušnosti a naivní potřebě někomu pomáhat. Na jeho osudu předvádí autor (snad pod vlivem Cervantesovým) krutost, nesnášenlivost a zlobu světa, který neumí ochránit slabé a potřebné. Oblíbený (a skutečný) motiv o propojení nejvyšších vrstev se světem zločinu využil autor v románu Život Jonathana Wilda Velikého (1743). Odhalil morálku společnosti ovládané urozenými i prostými darebáky, pro niž charakterní a čestný člověk neznamená téměř nic.

6.10.2010

Strana 39/97


O zločinci Jonathanu Wildovi byla napsána autentická kniha (il., 1725), důkazem, že za své skutky zaplatil, je vstupenka na popravu(1725); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Nejslavnějším a také nejzdařilejším Fieldingovým prozaickým dílem zůstal jeho předposlední román Příběh nalezence Toma Jonese (1749).

6.10.2010

Strana 40/97


Titulní list prvního vydáníToma Jonese (1749) a ilustrace románu z roku 1891; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Klidné dětství, které prožívá nalezenec Tom na venkovském sídle, narušují pouze vztahy s nenávistným a pokryteckým Bliffilem, synovcem Tomova poručníka Allworthyho. Idylické soužití však skončí, když vyjde najevo milostný románek mezí ním a Sofií, dcerou neurvalého souseda Westerna. Tom je „ze svého ráje vyhnán“ a na cestě do Londýna prožívá četná dobrodružství. V hlavním městě se bleskově vyšvihne do nejvyšší společnosti, stejně rychlý a hluboký je však následný pád: za zabití soka v souboji ho čeká vězení a poprava. Nečekaný obrat způsobí překvapivé odhalení Jonesova urozeného původu. Příběh ukončuje svatba se Sofií, která kvůli Tomovi utekla z domova a ráda mu jeho předchozí nestálost odpouští. V románu o Tomu Jonesovi zkoncentroval Fielding všechny životní zkušenosti a dovršil svůj umělecký vývoj. V napínavém ději s komickou zápletkou předkládá čtenáři důsledný pohled na anglický venkov i velkoměsto s četnými postavami a jejich morálními postoji a konflikty. Postavil proti sobě dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví, a ukázal, jak souboj mezi nimi probíhá ve společnosti i každém jedinci zvlášť. Celkové vyznění románu i jednotlivý přístup k jednajícím postavám naznačuje, na čí straně je autorova přízeň. Tu postrádá zejména Bliffil, Tomův nalezený bratr, jemuž je od přírody vrozená zloba, pokrytectví a neupřímnost, a na jehož charakteru nic nezmění ani dobrá výchova. Proti němu staví charakter “nalezence” Jonese. Tom je sice prostopášník a mnohdy jedná nerozvážně, nezodpovědně a impulzivně, v jádru je však čistý a laskavý. Jeho životní příběh je zároveň symbolem (stejně jako v případě moudrého a spravedlivého soudce Allworthyho) osvícenské víry v konečné vítězství rozumu a morálky.

6.10.2010

Strana 41/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ Zdravotní potíže spolu s neradostnou perspektivou vývoje anglické monarchie oslabily Fieldingův optimismus. Viděl příliš mnoho bídy a utrpení, a tak v posledním románu Amelie (1752) už ani mladí a lehkomyslní hrdinové nemají odvahu s úplatným světem bojovat – ztrácejí majetek, klidné soukromí, ideály a nakonec i šanci přežít.

Titulní list románuAmelie(vydání z roku 1752); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Fielding byl dokonalý vypravěč. V dramatických příbězích postihl většinu problémů doby, uměl je pojmenovat (zkaženost aristokracie, úplatnost soudců, sňatky z rozumu atd.) a zároveň sdělit vlastní názor na život. Své hrdiny soudil opatrně, bez nenávisti. Na rozdíl od Swifta psal pro pobavení, měl pochopení pro lidské slabosti a věřil v jejich nápravu. Sledováním procesu vyzrávání hrdinů, kteří během děje měnili postoje i charaktery, opustil Fielding omezující schéma dobových próz a přiblížil se podobě moderního románu vývojového.

3. Tobias Smollett Na autobiografických zážitcích založil náměty svých próz mladší Fieldingův současník, překladatel, historik a romanopisec skotského původu TOBIAS GEORGE SMOLLETT (1721 – 1771). Proslavil se zejména realisticky laděným románem Dobrodružství Rodericka Randoma 6.10.2010

Strana 42/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ (1748), v němž tvůrčím způsobem využil svých zkušeností z válečných výprav do Jižní Ameriky, kde jako pomocník lodního lékaře poznal život námořníků. Formou pikareskního románu předvedl pestrou mozaiku nejneobvyklejších lidských osudů zasazených do exotického prostředí. Titulní hrdina prochází bizarním světem námořníků, vojáků, umělců a politiků, jejichž osudy měly mnohdy skutečné základy. Přestože k jejich podivným a ničemným praktikám cítí odpor, pod tlakem okolností postupně ztrácí původní bezelstnost a naivitu, přizpůsobuje se okolí. Dobrodružné příběhy podivínů a darebáků, kteří si nezasluhují lidskou účast, předkládá Smollett v dalších románech. Drsnou realitu každodenního života anglické společnosti podtrhují výstřední charaktery dalších hrdinů z námořnického prostředí v románu Dobrodružství Peregrina Pickla (1751). Zároveň upozorňují na zvětšující se rozpory mezi osvícenskými ideály a tehdejší dobovou realitou. Peregrin Pickl je ještě pochybnější existence než Roderick Randome. Tento bezzásadový chvastoun a příživník se chová stejně jako ostatní, téměř groteskní postavy námořníků. Žije nevázaným životem, plným absurdních příhod, obhroublých výjevů a milostných dobrodružství. Ještě silnější ukázkou deformací dobové morálky je groteskní příběh o polepšeném násilníkovi a kriminálníkovi z knihy Dobrodružství Ferdinanda, hraběte Fathoma (1753). Prozaické dílo završil Smollett epistolárním románem Výprava Humpreyho Clinkera (1769), který dopsal za svého léčebného pobytu v Itálii. Prostřednictvím sentimentálního příběhu o putování rodiny starého mládence po Británii komentoval život anglické společnosti a vyjádřil vlastní nespokojenost s nešvary doby. V poslední satiře převládl laskavější humor a větší víra v lidskou dobrotu a světskou spravedlnost.

6.10.2010

Strana 43/97


Portrét T. Smolletta (anonym, asi 1770) a ilustrace k Výpravě Humpryho Clinkera ( 1857); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Doporučená literatura a četba Defoe, D.: Moll Flandersová (přeložila G. Pospíšilová), Praha 1983; Defoe, D.: Robinson Crusoe (přeložil A. Vyskočil, T. Vodička), Praha 1975; Defoe, D.: Roxana (přeložil J. Bílý), Praha 1971; Fielding, H.: Tom Jones, příběh nalezence (přeložil E. Kondrysová), Praha 1987; Smollett, T.: Dobrodružství Rodericka Randoma (přeložil L. Cejp), Praha 1954;

3.4 Autotest 1. Středem pozornosti učenců se v době osvícenství nestala: - teologie - lékařská věda - fyzika a mechanika - praktická filozofie 2. Boha jako neosobní princip v podstatě totožný s přírodou představovali zastánci - ateismu - panteismu 6.10.2010

Strana 44/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ - deismu - katolicismu 3. Kromě Francie a Anglie se osvícenství svobodně vyvíjelo: - v Německu - v Itálii - v Rusku - v Nizozemí 4. Hlavní příčinou pro zavádění některých osvícenských reforem bylo pro absolutistické panovníky: - zájem o životní potřeby prostého lidu - podpořit šlechtu v jejich kulturních snahách - využít vlivu církve a zvýšit obecnou vzdělanost - vyvést své zaostávající monarchie z počínajícího úpadku 5. Umělecké zpracování dobrodružného (nebo fantastického) motivu pro vysvětlení předem formulovaného problému se nazývá: - měšťanské drama - heroikomický (směšnohrdinský) epos - filozofický román (povídka) - esej 6. Hlavním argumentem měšťanských tvůrců kritizujících anglickou společnost 18. století byl: - umírněný racionalismus - filozofický radikalismus - náboženský fanatismus - kritický realismus 7. Který výrok se nehodí k charakteristice Žebrácké opery? - Dramatickou parodii se zpěvy napsal Alexander Pope. - Děj se odehrává v zločineckém podsvětí. - Deklasované společenské vrstvy se morálkou příliš neliší od darebáků bohatých. - Hlavní hrdinou hry je lupič-gentleman s omluvitelnými slabostmi, který je divákovi sympatičtější než arogantní násilníci. 8. Čtyřdílný antiutopický cestopis J. Swifta obecně nazývaný Gulliverovy cesty se neodehrává: - ve Francii - na Létacím ostrově - v zemi Hvajninimů 6.10.2010

Strana 45/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ - v Anglii 9. Které dílo nepatří do bibliografie Daniela Defoa? - Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku - Moll Flandersová - Roxana aneb Šťastná kurtizána - Pamela aneb Odměněná ctnost 10. Které z děl anglického osvícenství přiřadíte k dílu Henryho Fieldinga? - Deník morového roku - Příběh nalezence Toma Jonese - Pohádka o kádi - Ukradená kadeř 11. Který z anglických osvícenců je autorem dobrodružného románu Dobrodružství Rodericka Randoma? - Alexander Pope - Tobias George Smollett - David Hume - John Gay 12. Jak nazýváme dílo, v němž líčíme životní osudy ztroskotanců v pustých oblastech? - autobiografický román - vývojový román - antiutopie - robinsonáda

6.10.2010

Strana 46/97


4 LITERATURA V ZÁPASU O OSVÍCENSKÉ IDEÁLY 4.1 ZA SVOBODU A VOLNOST Jak se setkali? Náhodou, jako všichni lidé. Jak se jmenovali? Co vám na tom záleží? Odkud přicházeli? Z nejbližší osady. Kam šli? Cožpak víme, kam jdeme? Denis Diderot (přeložila J. Vobrubová-Koutecká)

Diderotovy otázky po smyslu lidského života jako námět Gauginova obrazu: Odkud pocházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? (1897); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Podoby francouzského osvícenství Nejradikálnější prostředí poskytla osvícenským aktivitám Francie. Absolutismus francouzských panovníků, odtržený od života, ruku v ruce s rozsáhlými privilegiemi šlechty, které nebyly nepoloženy ani morálními ani podnikatelskými předpoklady, přivedl v 18. století zemi do vnitřní krize, ze které bylo třeba v zájmu všech vrstev co nejrychleji vybřednout. Přestože rostla výroba a vzkvétal obchod, státní dluh zděděný z doby vlády Ludvíka XIV. narostl do obrovských rozměrů a byl umořen až pomocí papírových peněz a zvýšením daní.

6.10.2010

Strana 47/97


Výboje vyčerpávající francouzskou státní pokladnu od r. 1552 do Francouzské revoluce; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Tím se znovu neúměrně zvětšily sociální rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatel. Část jich sice využila situace k společenskému vzestupu a bleskurychlé kariéře spojené s bezstarostným životem, ale většina národa upadla do neskutečné bídy. Následné protidrahotní bouře a selské rebelie postupně prokázaly neudržitelnost systému absolutistické vlády. Stabilita poměrů byla narušena a lesk, který provázel život panovnického dvora mladičkého Ludvíka XV., jen zastíral pravý stav věcí.

Ludvík XV. (L.-M. van Loo, 18. stol.) a jeho milenky na obrazech F. Bouchera: Madamme de 6.10.2010

Strana 48/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ Pompadour (1750) a Marie-Louisa O'Murphy (1752); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Osvícenství vstoupilo do zápasu o nové uspořádání francouzské společnosti, podpořilo nespokojené měšťanské vrstvy a postavilo se proti nehoráznému vydírání většiny obyvatelstva. V mnohém navázalo na humanismus 16. století a zdroje nalezlo ve filozofickém díle Descartově, zejména v jeho víře ve vlastní schopnosti a neomylnost lidského rozumu. Zpočátku se osvícenské myšlenky dotýkaly literární tvorby jen sporadicky. Postavy literárních děl pouze reprodukovaly základní ideály nové morálky, ale ke skutečnému životu měly příliš daleko. Kritičnost prvních románů a dramat se navíc z obavy před cenzurou projevila pouze v alegorické nebo jinak zastřené podobě. Formy pikareskního románu použil k vyjádření svých postojů k dané skutečnosti jeden z nejznámějších prozaiků epochy ALAIN-RENÉ LESAGE (1668 – 1747). Do příběhů, které se odehrávaly ve španělském prostředí, ukryl karikaturu neradostných poměrů ve Francii. Chtivost, lakotnost a nemravné chování některých příslušníků zkorumpované šlechty, kteří své životní ideály omezili pouze na uskutečnění mocenských cílů a neštítili se použít všech dostupných prostředků, ukázal v Kulhavém ďáblu (1707).

Alain-René Lesage (anonymní rytina,18. stol.) a ilustrace z Kulhavého ďábla(vydání z r. 1845); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

6.10.2010

Strana 49/97


Podobně realistický pohled na mravy vysoké společnosti tehdejší doby podává také třídílný satirický román Příběhy Gila Blase ze Santillany (též Gil Blas 1715; další díly 1724 a 1735). Lesage využil spletitého putování hlavního hrdiny, aby vylíčil rozmanitá prostředí (od měšťanského až po dvorské) a vypodobnil množství charakterových typů. Podobnost s poměry ve Francii poloviny 18. století byla tak zřejmá, že soudobý čtenář dokonce poznával v jednotlivých postavách vysoce postavené současníky a chápal román jako obraz dobových mravů. Syn komorné a podkoního prožívá rychlý společenský vzestup. Dobrodružný život začíná jako sluha, putuje z místa na místo, ale brzy se mistrným využíváním slabostí svých pánů a napodobením jejich chování (intrikami, korupcí i podvody) povznese do významného postavení. Zažívá ale i nepřízeň osudu – závist, společenský pád a nový vzestup. Teprve v závěru poznává, že skutečné hodnoty – klidný a šťastný život uprostřed blízkých bytostí – se nedají penězi ani movitým majetkem nahradit.

Dvě ilustrace z Lesagova románu Příběhy Gila Blase ze Santillany(vydání z let 1715 a 1810); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Literatura raného osvícení Vírou v lidský rozum a bojem za přirozená práva člověka, který se vzepře útlaku a pomocí 6.10.2010

Strana 50/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ vzdělání najde životní ideál ve spravedlivém světě, vynikly mezi prvními francouzskými osvícenci dvě všestranné osobnosti: Montesquieu a Voltaire. Spisovatel, filozof a historik CHARLES-LOUIS DE SECONDAT, BARON MONTESQUIEU (1689 – 1755) byl ideovým vůdcem raného osvícenství a ve svém díle podal první, přestože ještě značně zastřenou kritiku evropských poměrů, zejména mravního úpadku vyšších vrstev.

Ch.-L. Montesquieu (anonym, 18. stol.) a jeho rodové sídlo Château de la Brède v Gironde; fotografická reprodukce a foto Carole J. (the public domain, www. wikipedia.org. a GNU Free Documentation License)

Montesquieu se narodil v Bordeaux a pocházel ze starobylého rodu venkovské šlechty. Byl právníkem, ale věnoval se rovněž filozofii a přírodním vědám. V bádání však nedosáhl výraznějších výsledků. Teprve spisovatelská činnost mu přinesla uspokojení a uznání. Značnou část života prožil v Paříži a na studijních cestách, při nichž navštívil většinu evropských zemí (Cestopisy, 1894). Významný literární úspěch mu přinesla anonymně vydaná satira Perské listy (1721). Na zásadní problémy evropské reality a hlavně francouzského absolutismu se dívá očima dvou Peršanů, kteří na cestách po Francii prožívají rozličné historky a své rozporuplné pocity sdělují v dopisech přátelům a příbuzným.

6.10.2010

Strana 51/97


Ukázky ze slavných Montesquieových děl: frontispis satiryPerské listy (vyd. 1754) a titulní list filozofické úvahy Duch zákonů (1. vyd. 1750); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Kritický postoj k despoticky uplatňované moci ovládl i Montesquieovo dílo historické a filozofické. Ve spise Úvahy o příčinách velikosti Římanů a jejich úpadku (1734) vysvětloval na příkladech svou představu o uspořádání společnosti a dokazoval, jak ztráta občanské svobody a absence rovnoprávnosti urychluje rozklad i toho nejmocnějšího státu. Proti státnímu útlaku namířil i zralou filozofickou úvahu Duch zákonů (1748, vyd. 1750). Byl stoupencem geografické koncepce, a proto objasňoval vznik a charakter zákonů, formu státního zřízení i způsob vlády jako důsledek přirozených podmínek (podnebí, přírodního bohatství, lidnatosti země, náboženství apod.).

3. Voltaire Neochvějným prosazováním osvícenských ideálů a nesmiřitelným postojem vůči náboženskému a společenskému dogmatismu a fanatismu proslul filozof, dramatik, básník a historik François-Marie Arouet, v literárním světě známý jako VOLTAIRE (1694 – 1778). Hořkou ironií svých děl bojoval po celý život proti despocii a ponižování, které sám okusil z mnoha stran.

6.10.2010

Strana 52/97


Voltaire (portrét od N. de Largillière, 1718) a Voltairovo sído ve Ferney; fotografická reprodukce a foto K. Kasparek (the public domain, www. wikipedia.org a GNU Free Documentation License )

Syn pařížského notáře získal první vědomosti v jezuitské škole. Už v mladém věku se obrátil k literatuře a později jejím prostřednictvím nemilosrdně napadal francouzskou společnost i její jednotlivé představitele. Pro urážku na cti byl odsouzen do vězení a v roce 1726 byl dohnán k emigraci do Anglie. Tam se začal zabývat divadelní tvorbou a napsal první filozofické studie v duchu Lockova sensualismu. Návrat do vlasti roku 1730 mu nepřinesl ani uznání ani úspěch. Proto vyslyšel pozvání osvíceného panovníka Friedricha II. a odešel na pruský královský dvůr do Berlína. Neshody s ješitným a sobeckým králem, který velkého učence pokládal jen za dobře placeného šaška, donutily Voltaira odjet do Švýcarska, kde vytvořil většinu filozofických prací.

6.10.2010

Strana 53/97


Voltaire na dvoře Friedricha II. (A. von Menzel: Kulatý stůl, 1850) a Voltaire v Prusku, (rytina P. Ch. Baquoye, asi 1795).;fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Teprve po smrti Ludvíka XV. se vrátil zpět do Francie. Spolupracoval na Encyklopedii a vášnivě vystupoval na obranu protestantů. Za rok po návratu do Paříže však uctívaný vědec umřel, ale klid mu nebyl dopřán ani po smrti. Pochováván byl tajně a plného ocenění se mu dostalo až za revoluce, kdy bylo jeho tělo uloženo v pařížském Pantheonu, vedle ostatních velkých osobností Francie.

6.10.2010

Strana 54/97


Voltairova socha na jeho náhrobku v pařížském Pantheonu; foto Carcharoth (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)

Své materialistické názory na svět formuloval Voltaire v útočných filozofických úvahách nazvaných Filozofické listy (též Anglické listy, 1734) a začlenil je i do polemických traktátů Úvaha o metafyzice (1738) a Prvky Newtonovy fyziky (1738), v nichž zpopularizoval fyzikální obraz světa I. Newtona. Byl přesvědčeným deistou a dokázal tento systém uvést do praxe.

6.10.2010

Strana 55/97


Filozofické listy (též Anglické listy, titulní list 1. vydání z r. 1734) a frontispis Prvků Newtonovy fyziky (vyd. 1737); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Originální představy o uspořádání mezilidských vztahů rozvinul v Eseji o mravech a duchu národů (1756) a v protiklerikálním Filozofickém slovníku (1764). Dějiny nevnímal jako sérii bitev a střídání monarchů, ale jako transformace kulturní vytříbenosti, myšlení a vědění. Vznik náboženství různých civilizací a epoch, včetně křesťanství, například dovedl posuzovat v jejich časové posloupnosti. V Úvaze o toleranci (1763) pak srovnával různé náboženské věrouky s praktikami katolické církve, jejíž nenávist vůči odlišným filozofickým názorům považoval za urážku lidského rozumu. Nesmiřitelná kritická stanoviska vyslovil zejména k celé epoše 17. století v historickém spise Století Ludvíka XIV. (1751). Skeptický filozof, duchaplný a jízlivý prozaik, dramatik, ale zejména básník Voltaire zůstal věrný klasicistickému pojetí literárních forem a kompozice. S neuvěřitelnou lehkostí vytvářel vtipná a kousavě ironická díla, v nichž hlásal rovnost všech lidí bez rozdílu. Útočil na lidskou hloupost, zaostalost a nesnášenlivost. Bez zábran komentoval úsudky soudobých autorit a neuctivě se vyjadřoval o nedotknutelných symbolech Francie i celého křesťanství. Komického účinku dociloval i tím, že vážný děj vypravoval všedním způsobem a karikaturami znevážil mnoho známých osobností. Na počátku své literární dráhy Voltaire věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii a že 6.10.2010

Strana 56/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ nutné změny vyjdou od vzdělaného panovníka. Takového tolerantního a moudrého krále našel v postavě Jindřicha IV. Navarrského, jehož oslavil v eposu Henriada (1723).

Titulní list eposu Henriada (vyd. z roku 1728); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Za skutečně jedinečné básnické dílo je však považován především směšnohrdinská báseň Panna (vyd. 1762). Hravá satira paroduje církevní verzi hrdinství a mučednictví Johanky z Arku, znevažuje mýtus o jejím panenství a upozorňuje na pokrytectví katolického kléru, který se pokusil svůj podíl na smrti nešťastné dívky skrýt úsilím o její svatořečení.

6.10.2010

Strana 57/97


První (ženevské) vydání eposu Panna (1762) a ilustrace z téhož díla (vydání v r. 1819); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Kromě poezie je významnou složkou Voltairova díla i tvorba dramatická. Napsal několik desítek her, nad něž vysoko vyčnívá tragédie Brutus (1730), čerpající námět z římských dějin, a milostné drama Zaira (1732), které na konfliktu vztahu dvou mladých milenců odlišného vyznání poodhalilo, kolik nelidskosti je obsaženo v náboženském fanatismu a jak je těžké zbavit se falešných předsudků a pokrytectví ve vztazích mezi lidmi.

6.10.2010

Strana 58/97


Z antických námětů vycházela i tragédie Oidipus (2. vydání z r. 1719); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Dalším vrcholem Voltairovy umělecké tvorby jsou jeho prózy. Filozofii nekritického dobového optimismu, který pokládal za pravděpodobné vytvořit harmonický život ve společenství řízené „boží prozřetelností“, zesměšnil v nejslavnější filozofické povídce Candide neboli Optimismus (1758). Tragikomickými zážitky a zkušenostmi hlavního hrdiny, vrženého náhle ze sterilního prostředí do nepřátelského světa, postupně čtenáři vyvracel představu o brzkém vzniku ideálně uspořádané komunity, v níž bude mít všechno (a koneckonců také zlo) svou pozitivní funkci. Candide, mravně bezúhonný a prostoduchý chlapec, je vyhnán ze „svého ráje“, utvrzen v představě, že svět kolem je „nejlepší ze všech možných světů“. Optimistický pohled se mu rozplyne poté, co ho stíhá jedno neštěstí za druhým a z útrap prakticky nevychází. Teprve nabytím majetku, který získá v tajemném Eldorádu, se jeho život zklidní a ukáže se, že ani radikální pesimismus není v životě na místě. „Pracujme a nechme mudrování, to je jediný způsob, jak učinit život trochu snesitelný,“ říká jedna z postav povídky, pesimista Martin, a ukazuje, jak je také možné čelit zlu světa: věnovat se tvůrčí činnosti.

6.10.2010

Strana 59/97


Titulní list vydání románu Candide neboli Optimismus z r. 1759) a ilustrace neznámého autora z r. 18. století k témuž dílu; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Pesimistický náhled na svět převládal i v dalších Voltairových prózách. Břitkými satirami na absolutismus a dobovými předsudky spoutanou společnost jsou povídky Micromegas (1752) a Prosťáček (1767). V druhém příběhu se mu podařilo ostře vykreslit skandální společenské poměry a vylíčit je v kontrastu s nezkaženým životem prostého venkovského člověka.

6.10.2010

Strana 60/97


Titulní list povídky Prosťáček (švýcarské vydání, 1767); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

4. Druhá vlna osvícenství Montesquieu a Voltaire patřili svými ranými filozofickými postřehy i politickou aktivitou do první vlny francouzského osvícenství, kterou silně ovlivnilo osvícenství anglické. Tato skupina myslitelů ještě o odstranění dosavadních pořádků příliš nepřemýšlela. Většinou se pokoušela prosadit částečné reformy, jimiž by bylo možno vládnoucí systém zdokonalit a svou aktivitou připravovala zázemí pro vystoupení radikálnější generace umělců, filozofů a vědců, spjatých v 2. polovině 18. století s projektem Encyklopedie. Tito tzv. encyklopedisté přes jistou různorodost názorů možná bezděčně, ale o to dokonaleji už podkopávali vliv tradičních společenských a církevních autorit a tím dovedli Francii k buržoazní revoluci.

6.10.2010

Strana 61/97


Dva různé titulní listy (odlišných fromátů) prvního vydáníEncyklopediez r. 1751; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Slavná Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (vydávaná v letech 1751 – 1772) svým rozsahem i širokým záběrem přesáhla ostatní počiny osvícenské vědy a naučné literatury. Do čela obrovského projektu se postavili významný filozof a spisovatel DENIS DIDEROT (1713 – 1784) a matematik JEAN LE ROND D’ALEMBERT (1717 – 1772). Spolu s dalšími učenci, techniky a umělci se pokusili shrnout a uceleně vyložit dosavadní vědomosti ze všech oblastí lidského poznání.

6.10.2010

Strana 62/97


Na vydání Encyklopedie měli největší zásluhu D. Diderot (L.-M. van Loo, 1767) a J. d'Alembert (M. Q. de La Tour, 18. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Už první svazek Encyklopedie se podle Diderota stal symbolem „století rozumu“. Hlavním záměrem všech autorů bylo dokázat, že svět je poznatelný a tím i ovládnutelný, jen je nutné osvobodit se především od všeho, co poznání a rozvoj brzdí. Přesvědčovali veřejnost, že zkoumat zákonitostí přírody a společnosti, nebo poznávat dějiny nelze prostřednictvím víry a náboženských dogmat, ale pouze vlastním uvažováním, hledáním pravdy a pokroku. Pro větší názornost byly teoretické informace doplňovány ilustracemi a praktickými nákresy přístrojů, nářadí, technických zařízení a staveb, často znázorněných s lidskými postavami při práci.

6.10.2010

Strana 63/97


Frontispis prvního vydání Encyklopedie (1751) a příklady názorných rytiny a praktických nákresů;fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Ani ti nejradikálnější encyklopedisté nepočítali s radikálním společenským převratem. Odmítali však despocii a hájili vizi osvícené konstituční monarchii. Snažili se tedy spíše o revizi společnosti a připravovali její nápravu, aby byl sklouben obecný prospěch se zájmy jednotlivce a vytvořily se tak podmínky pro zlepšení života většiny občanů země. Přesto byli často označováni za nebezpečnou sektu, jejich díla byla podrobována cenzurním zásahům jezuitů a pálena. V roce 1759 bylo vydávání Encyklopedie na čas přerušeno a v závěru se její tvůrci potýkali s nedostatkem finančních prostředků. Po dvaceti letech se podařilo dílo dokončit a Encyklopedie se rychle rozšířila po Evropě. To už však francouzským učencům konkurovala Angličany rychle dokončovaná Encyklopaedia Britannica.

6.10.2010

Strana 64/97


Titulní strana Encyclopaedie Britanica (1771) a ilustrace k přírodovědným heslům (totéž vydání);fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

5. Denis Diderot Citlivým umělcem, který dokázal své literární práce podložit jasnou a hlubokou filozofickou zkušeností, byl i všestranný filozof, prozaik, dramatik a teoretik umění DENIS DIDEROT (1713 – 1784).

6.10.2010

Strana 65/97


L.-M. van Loo: portrét Denise Diderota (1767) a jeho socha v Paříži od J. Gautherina (1866) ; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org), foto autor

Narodil se v Langres jako syn nožíře. Základní vzdělání získal na jezuitské škole, filozofická studia pak absolvoval v Paříži. Už jeho první spisy se setkaly s odporem církevních kruhů: Filozofické myšlenky (1746) byly odsouzeny ke spálení na hranici a po vydání materialistického spisu List o slepých pro poučení vidoucích (1749) dokonce strávil několik měsíců ve vězení. Psal také teoretická pojednání o divadelní tvorbě a o estetice, ale hlavně zasvětil celý život vydávání projektu Encyklopedie. Svého záměru se nevzdal ani v době, kdy se vydavatelé se dostávali do finanční krize a kdy ho téměř všichni spolupracovníci opustili. Tehdy prodal svou rozsáhlou knihovnu ruské carevně Kateřině II. Osvícená panovnice taktně vyřešila problém, jak slavnému učenci pomoci a přitom ho neurazit milodarem – Diderot mohl až do konce života knihy používat a své dílo dokončit.

6.10.2010

Strana 66/97


Titulní listy filozofických studií Filozofické myšlenky(vyd. 1746) a List o slepých pro poučení vidoucích(vyd. 1749); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Kromě vědecké činnosti se Diderot zabýval i tvorbou krásné literatury. Psal měšťanská dramata (tragédie Nemanželský syn, 1757; Otec rodiny, 1758) nebo vážné komedie (Je dobrý? Je zlý?). Významnější a životnější jsou jeho divadelní recenze a teoretické stati o estetice, jimiž podrobil kritice statičnost a strnulost celé klasicistní tvorby, zejména její schematismus a odtrženost od soudobého života (Pojednání o kráse, Esej o malířství, Rozprava o dramatické poezii).

6.10.2010

Strana 67/97


Titulní listy prvních vydání komedií Otec rodiny (1758) a dobová Montesquieova kritika dramatu Nemanželský syn (1757); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Mimořádnou hodnotu představují Diderotovy prozaické práce. Přední místo mezi nimi zaujal nepříliš rozsáhlý román v dopisech Jeptiška (1760), napsaný jako autobiografie hlavní hrdinky. Novicka Zuzana Simoninová, hledající záchranu před nemilosrdným osudem, se obrací svými listy o pomoc k mladému šlechtici. Celé dílo je obžalobou církve, jejích metod zbavujících člověka svobody rozhodování a posléze i vlastní důstojnosti. Příběh byl několikrát zdramatizován a stal se rovněž předlohou filmového ztvárnění Příčinou nezáviděníhodného osudu dívky Zuzany byl její nemanželský původ. Finanční i společenské důvody ji přinutily odejít do kláštera a určily jí osud nedobrovolné řeholnice. Své postavení si navíc zhoršovala pokusy o útěk a evidentním odporem ke klášternímu režimu. Na vlastní kůži pocítila rozmanitá příkoří, vyplývající z nenormálního prostředí i z chování některých představených. Vznik románu doprovázela opravdová mystifikace: Diderot román zasílal po částech svému příteli, markýzi de Croismare, který dokonale podlehl iluzi, že čte prosby zoufalé dívky, vězněné za zdmi kláštera. Teprve těsně před vážně míněným pokusem o její vysvobození byla fikce prozrazena.

6.10.2010

Strana 68/97


Vydání slavné DiderotovyJeptiškyz roku 1821; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Ve stínu úspěšné Jeptišky občas zůstává filozofická próza Rameauův synovec (1762), napsaná formou plynulé rozmluvy mezi autorem a titulní postavou. Z příběhu bezpáteřného příživníka a bohéma se dovídáme mnohé o postojích obyčejných lidiček a o jejich malé ochotě jednat podle osvícenských ideálů, především o neschopnosti zracionalizovat své chování nebo dodržovat zásady přirozené a uvědomělé mravnosti.

6.10.2010

Strana 69/97


Titulní list románuRameauův synovecz roku (vyd. z r. 1841); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Svěží dialog a plynulý tok vyprávění jsou charakteristické také pro román Jakub fatalista (1773). V něm staví proti sobě dvě odlišné povahy: zemitého a střízlivě uvažujícího sluhu Jakuba, který ani v nejsložitějších životních situacích neztrácí smysl pro humor a chuť soupeřit se světem, a jeho pána, zmateného reprezentanta zanikající aristokracie. V jejich rozhovorech, často záměrně neuspořádaných a jakoby náhodných, rozvinul Diderot ideu prosazování vlastní vůle a svobodného rozhodování.

6.10.2010

Strana 70/97


Titulní list prvního vydání románuJakub Fatalista (1773) a ilustrace z této knihy (pařížské vydání z r. 1797); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Světoznámou dramatizaci tohoto románu pod názvem Jakub a jeho pán vytvořil český spisovatel Milan Kundera.

Doporučená literatura a četba Diderot, D.: Jakub Fatalista (přeložila J. Vobrubová–Koutecká), Praha 1977; Diderot, D.: Jeptiška (přeložila V. Smetanová), Praha 1963; Diderot, D.: O umění (přeložila R. Grebeníčková), Praha 1983; Lesage, A. R.: Příběhy Gila Blase ze Santillany (přeložil J. Zaorálek), Praha 1952; Montesquieu, Ch. S. de: Perské listy (přeložil J. Kopal), Praha 1955; Orieux, J.: Voltaire neboli Vláda ducha (přeložil Z. Zchata), Praha 1979; Voltaire: Candide a jiné povídky (přeložil R. Krátký), Praha 1970

4.2 MIMO OSVÍCENSKÁ CENTRA Důkladné a pevné stavbě stačí její vlastní základy; opory ani podpěry nepotřebuje. Jestliže se zviklá stářím, potom teprve potřebuje vnější upevnění. 6.10.2010

Strana 71/97


Alexandr Nikolajevič Radištěv (přeložila N. Musilová)

Andrej Rjabuškin: Moskevská ulice v 17. století během svátků (1895); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

1. Projevy osvícenství v německé literatuře 18. století Na několik stovek státečků roztříštěné a třicetiletým válčením zdevastované Německo prožívalo v 18. století komplikovanou etapu svých dějin. Suverénní vládnoucí rody, které zemi přivedly nerozumnou politikou a neustálými konflikty k hospodářskému krachu, se málo staraly o její kulturní rozvoj a už vůbec nestály o import osvícenských ideálů z „bezbožného“ Západu. V 2. polovině 18. století však našlo osvícenství vhodnou půdu i zde a přes všechny obtíže pomohlo proměnit vkus a cítění pomalu se rodícího měšťanstva. Tvůrci německé osvícenské filozofie a literatury ovšem neoplývali přílišnou originalitou myšlení a zaměřovali se zvláště na rozvíjení teorie poznání a činnost literárně kritickou.

6.10.2010

Strana 72/97


Mapa roztříštěného Německa z roku 1705; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Nedostatek domácí tradice donutil průkopníky německého osvícenství důsledně přejímat a napodobovat anglické a francouzské vzory, i když to nebylo pro zaostávající kulturní prostředí nejlepším řešením. Navíc se u nich často projevovala snaha vyhnout se kritice „nebezpečných“ jevů a nepopudit mocné více, než bylo nezbytně nutné. Obratně se proto vyhýbali problematice církví a víry. Využívali i náklonnosti osvícenského panovníka Friedricha Velikého.

6.10.2010

Strana 73/97


Anonymní malba z r. 1886 zachycuje Friedricha Velikého na zemědělské usedlosti, kde propaguje pěstování brambor; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Rozbor situace stále častěji ukazoval, že hlavní příčinou všeobecného úpadku je státní roztříštěnost. Proto si už první němečtí vzdělanci pod vlivem deterministických názorů filozofa GOTTFRIEDA WILHELMA LEIBNIZE (1646 – 1716) začali uvědomovat svou zodpovědnost za zachování samotné existence národa, zvýraznili úsilí za ustavení spisovného jazyka a rozvíjeli národní písemnictví.

6.10.2010

Strana 74/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ G. W. Leibniz (B. Ch. Francke, 1700) a jeho rukopisné poznámky (dopis z roku 1716 a rukopis esejů Monadologie, posmrtně, 1718); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Leibnitzovi pokračovatelé J. Ch. Gottsched, F. G. Klopstock, G. E. Lessing a Ch. M. Wieland už viděli podstatu své literární, vědecké práce a filozofických studií v konání dobra pro celé lidstvo. Tito autoři také poprvé přišli s požadavkem vymanit oblast tvůrčí činnosti a vědeckého poznání z vlivu církevní dogmatiky a horečnou vědeckou a literární prací zahájili zápas o obnovu německého duchovního života. Tím, že všichni důsledně psali v mateřském jazyce, pomáhali rozvoji německého písemnictví i po stránce formální. V jejich dílech poprvé ožívá touha nalézt původní, národnímu duchu nejbližší témata, čímž se jim podařilo aspoň částečně potlačit cizí kulturní vlivy. Úsilím o vybudování národní literatury v intencích měšťanského vkusu proslul obzvláště literární kritik a teoretik JOHANN CHRISTOPH GOTTSCHED (1700 – 1766). Položil základy německé osvícenské estetiky, podle níž mělo literární dílo splňovat především funkci vzdělávací a výchovnou. ale uznával i výrazný podíl estetického zážitku (prožití krásna) na formování člověka. Gottschedova koncepce literární tvorby usměrňovala vkus celé generace německých dramatiků a literárních kritiků a oslovila i pozdější tvůrce preromantické a některé romantiky.

Johann Christoph Gottsched (anonymní portrét, asi 1750); 6.10.2010

Strana 75/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Silným protifeudálním postojem a vášnivými výzvami ke sjednocení národa přispěl k rozvoji osvícenských představ také spisovatel a jazykovědec FRIEDRICH GOTTLIEB KLOPSTOCK (1724 – 1803). Jako básník bohatil německou literaturu o neotřelé básnické formy. V patetických Ódách (1771) oslavoval přátelství, lásku, a přírodu. Zanícenými vlasteneckými verši označil Němce za národ, jemuž předvídal šťastnou a slavnou budoucnost. Přivítal nadšeně i revoluční události v Paříži, neboť věřil, že přinesou svobodu celé Evropě. Klopstockovu lyrickou tvorbu však příliš ovlivnil smutný tón anglického sentimentalismu, a tak jeho jediným svébytným dílem zůstal dnes už téměř zapomenutý duchovní epos Mesiáš (1773).

F. G. Klopstock (J. C. Füssli, 1750) a titulní list eposuMesiášz roku 1749; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

V duchu Gottschedovy estetické a kritické školy rozvíjel literární činnost také prozaik a překladatel CHRISTOPH MARTIN WIELAND (1733 – 1813). V různorodých, nejednou alegorických námětech svých výchovných románů zachytil nejvýznačnější problémy Německa: přízemnost a nesoudnost nabubřelého maloměšťáctví, regionální zaslepenost, nedostatek vkusu a rozbujelou náboženskou nesnášenlivost. Románem Agathon (1766), který situoval do období 6.10.2010

Strana 76/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ klasického Řecka, vylíčil vlastní nelehkou cestu k osvícenství. Z antického prostředí vychází také humoristický Příběh Abdéřanů (1774). V obyvatelích řecké Abdéry (připomínající český Kocourkov) zesměšnil vlastnosti a národní charakter Němců a konfrontoval jejich nevalnou vzdělanost s moudrostí starověkých civilizací.

Ch. M. Wieland na portrétu F. Jagemanna (1805) a vydání Příběhu Abdéřanů(1780); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Na nové metody analýzy a pokusy vytvořit svébytný vědecký systém navázal osamocený zjev německého osvícenském myšlení, učenec a filozof IMMANUEL KANT (1724 – 1804), jehož tři slavné Kritiky (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti) položily základ německé klasické filozofii. Kant v nich vysvětlil své názory na předpoklady a hranice rozumového poznání a vyjádřil se i k problematice vztahu náboženství a exaktních věd.

6.10.2010

Strana 77/97


I. Kant (anonym, 18. stol.) a tituly Kritiky čistého rozumu (něm. vyd., 1781) a Kritiky praktického rozumu (ang. vyd., 1899); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

2. Ruská literární tvorba v době osvícenství Pro Rusko na počátku 18. století je příznačné hospodářské a politické posilování, k němuž se odhodlal car Petr Veliký. Jeho sny o moderním státě se odrazily zejména v rozsáhlé podpoře, věnované především rozvoji vědy a techniky, ale také ve zvýšení celkové vzdělanosti převážně negramotného obyvatelstva. Osvícený panovník taktéž pochopil, že konzervativní pravoslavná církev a nepružné bojarstvo vytrvale brání všem novotám, a tak znemožňuje začlenit zemi mezi vyspělé velmoci. Proto se vší rozhodností omezil jejich přímý vliv na státní záležitosti.

6.10.2010

Strana 78/97


Portrét cara Petra Velikého (P. Delaroche, 1838) a dobová rytina, která cara zachycuje, jak stříhá plnovousy bojarům; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Pozitivní vztah Petra Velikého k vědám a umění dokládá počet kulturních institucí, které během své vlády ustanovil. Založil kromě jiného Akademii věd, Akademii umění i Moskevskou univerzitu, na jejíž půdě pak vyrostly pevné opory ruské osvícenské společnosti. Jeho péčí se zdokonalilo také střední odborné vzdělávání, bylo zjednodušeno písmo, konečně se rozšířil i knihtisk a z nových tiskáren začaly vycházet první noviny.

6.10.2010

Strana 79/97


Moskevská univerzita(dobová malba, 18. století); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) To vše pomohlo rychle seznámit veřejnost s nejnovějšími společenskými trendy, zbavit obyvatele náboženských omezení a proměnit jejich vztah ke kultuře a vzdělání – aktivně je zapojit do umělecké tvorby. Co bylo dřív pod vlivem pravoslaví považováno za hříšné, stalo se běžnou a vítanou skutečností.

6.10.2010

Strana 80/97


Reforma pravoslavné církve neproběhla bez projevů schizmatu (N. Pustosvjat: Spor o víru, 1881); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Vědecké bádání a postupné prosazování nových názorů na umění podpořilo i vzestup literární tvorby. Od 18. století je Rusko zemí, kde se slovesní umělci pokoušejí překonat hrozivou propast, která dělila národní literaturu, zaostávající někde na středověké úrovni, směrem k modernímu písemnictví západní Evropy. Výrazem toho byl překotný vývoj, který vedle sebe seřadil rozmanité prvky: od ohlasů renesanční tvorby, přes dozvuky klasicismu až po projevy francouzského osvícenství a sentimentalismu. Zájem autorů upoutal také osud prostých lidí, stíhaných všemožným strádáním a utrpením. Vděčným námětem byla jejich touha po štěstí, vášnivé projevy lásky a nenávisti, nezlomnost a statečná srdce, motivy převzaté ze svérázné lidové slovesnosti. Na těchto základech postupně vzniklo moderní ruské písemnictví, jehož úžasné možnosti odkryl už romantismus a poté realistická epocha 19. století. Se zásadami klasicistní tvorby se během studií na pařížské Sorbonně seznámil VASILIJ KIRILLOVIČ TREDIAKOVSKIJ (1703 – 1768). Sám překládal francouzskou poezii a zabýval se literárně teoretickými otázkami, zejména problematikou ruského verše. Stopy typických klasicistních konfliktů vášně a povinnosti už nesou také veršované historické tragédie (např. Dimitrij Samozvanec) a satirické komedie ze současnosti od básníka ALEXANDRA PETROVIČE SUMAROKOVA (1717 – 1777). Ten kromě pokusů o novou podobu dramatu přinesl do ruské poezie hovorový jazyk, formu volného verše a oživil žánr bajky.Satira a společenská kritičnost je příznačná pro dalšího osvícenského klasicistu, básníka ANTIOCHA DMITRIJEVIČE KANTĚMIRA (1708 – 1744). Po vzoru Horatia a Iuvenala ostře kritizoval 6.10.2010

Strana 81/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ středověké poměry své země, napadl nevzdělanost a nadutost vládců i neutěšené poměry v pravoslavné církvi.

Portréty ruských osvícenců V. K. Trediakovského (F. Rokotov, 18. stol.), A. P. Sumarokova a A. D. Kantěmira (dobové anonymní rytiny); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Pod vlivem klasicistní poetiky začal své literární dílo také jeden z největších ruských vzdělanců 18. století MICHAIL VASILEVIČ LOMONOSOV (1711 – 1765). Velmi brzy ho však zaujaly osvícenské ideály vzdělanosti, a proto věnoval veškeré síly vědecké práci, zatímco umělecká tvorba, i když chápal její důležitost při šíření společenských ideálů, zůstávala poněkud v pozadí. Syn rybáře z vesnice blízko Archangelsku přišel studovat do Petrohradu vyzbrojen pouze vědomostmi samouka. Znalosti si však neustále prohluboval a touha po vzdělání ho nakonec dovedla až na německé univerzity. Vlastními výzkumy zasáhl téměř do všech známých přírodovědeckých oborů (především se zasloužil o rozvoj fyziky a chemie), ale zabýval se rovněž jazykovědou, historií a literární teorií.

6.10.2010

Strana 82/97


Portrét M. V. Lomonosova (L. S. Miropolsky, 1787) a detail mozaiky zachycující bitvu u Poltavy (1717); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Jako básník uspěl oslavnou lyrikou (např. básní Óda na vítězství nad Turky a Tatary), ale i satirickou a anakreontskou poezií. Zamýšlený epos o životě Petra Velikého, v němž chtěl vylíčit cara – neúnavného bojovníka proti zaostalosti, bohužel nedokončil. Po smrti Petra I. se v Rusku vyhrotily společenské problémy. Krizi prohlubovalo zejména další zbídačování venkovského obyvatelstva, jež přineslo největší oběti za hospodářský vzestup země. Petrova nástupkyně Kateřina II., která se sama považovala za osvícenou panovnici a udržovala styky s předními osobnostmi francouzského osvícenství (Diderotem i Voltairem), doma řešila konflikty represemi a tvrdým pronásledováním nositelů osvícených myšlenek. Přesto i v nesvobodných podmínkách samoděržaví vliv osvícenství na kulturu a umění neustále rostl.

6.10.2010

Strana 83/97


Kateřina Veliká (J. B. Lampi, 1780)a její nejtvrdší zásah: potlačila krutě Pugačevské povstání (obraz V. Perova:1879); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Velký pokrok zaznamenala v této době také básnická a dramatická tvorba. V dílech autorů (většinou šlechtického původu) najdeme vedle prvků klasicismu rovněž stopy Voltairovy jízlivosti, ale i křehké tóny módního dramatu sentimentálního. Autorem kousavých komedií byl například DĚNIS IVANOVIČ FONVIZIN (asi 1745 – 1792). Ve hře Výrostek (1781) ukazuje na příběhu statkářského synka negativní vliv hrubé a sobecké výchovy na duševní vývoj citlivého jedince. Satiru pěstoval také NIKOLAJ IVANOVIČ NOVIKOV (1744 – 1818), který vydával v Rusku první humoristické časopisy (Troud, Měšec) a v nich zveřejňoval četné výpady proti morálce mocných a bohatých. Klasicistní postupy už příliš nedodržoval básník a dramatik GAVRILA ROMANOVIČ DĚRŽAVIN (1743 – 1816). V jeho verších se především mísí laskavý humor s filozofickými úvahami. Díky sugestivní obrazotvornosti a jazykové virtuozitě však dokázal vystihnout krásy přírody i hloubku citových zážitků (báseň Vodopád).

6.10.2010

Strana 84/97


Portrét D. I. Fonvizina (anonymní rytina, 1893) a na dobových portrétechtaké N. I. Novikova (D. Levický) a G. R. Děržavina (V. L. Borovikovský); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Neobyčejně složité sociální a etické problémy za vlády Kateřiny Veliké satiricky analyzoval vědec, filozof a spisovatel ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV (1749 – 1802), který sice ještě vycházel z osvícenského realismu, ale využíval i některých prvků sentimentálních. Přestože původem patřil Radiščev k nejvyšším kruhům moskevské aristokracie, poznání otřesných podmínek života prostých lidí ho přimělo, aby vystoupil proti hlavním příčinám zaostávání Ruska. Pochopil, že vinen je především nefunkční systém vlády, mravní zvrácenost nevolnictví a neomezená moc v rukou konzervativních sil – zpátečnické šlechty a církve.

6.10.2010

Strana 85/97


A. N. Radiščev na anonymním portrétu (někdy po r. 1790); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Radikální soudy vyjádřil v raných povídkách a v básnické tvorbě (například ódou Volnost), ale nejostřejší hodnocením zlořádů proslul fiktivní satirický cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy (1790). Během svého putování v něm prožívá vypravěč množství záměrně řazených a stupňovaných scén násilí, křivd, neskutečné bídy a ponižování lidí. Autor tak zbavuje čtenáře iluzí, že vše vyřeší osvícený vládce. Naopak velmi naléhavě upozorňuje na skutečnost, že neúnosné postavení poddaných povede brzy k jejich vzpouře a povstání. Knihu postihl po prvním vydání zákaz a mohla být rozšiřována pouze v opisech. Radiščev byl zatčen a odsouzen k smrti. Později mu byl trest Kateřinou II. změněn na desetileté vyhnanství. Po návratu ze Sibiře nedokázal vzdorovat represím nového cara a sám si vzal život. Osobitým způsobem (na rozdíl od Radiščeva „poněkud uvážlivěji“) vyjádřil svůj kritický poměr k situaci v Rusku IVAN ANDREJEVIČ KRYLOV (1768 – 1844). Vybral si k tomu formu bajky a prostřednictvím podobenství se podíval na vše, co se dělo uvnitř jen pomalu se měnící země. V rozsáhlém cyklu Bajky (1788 – 1834), v devíti knihách jich napsal přes dvě stovky, přesně pojmenoval pravou podstatu ruských problémů, vyjádřil své názory na politiku, vládu i obecnou 6.10.2010

Strana 86/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ morálku. V jeho provedení bajky připomínají drobné scénky z běžného života, z nichž dobře vyznívá satirické ladění celého příběhu.

Portrét I. A. Krylova od K. Brullova (1839) a jeho socha v Sankt Petěrsburgu (P. Clodt, 1845—1851); fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org) Mezi řádky svých bajek Krylov prosazuje důsledně národního ducha. Postavy myslí a jednají rusky a využívají tradiční lidové moudrosti (obsažené v četných příslovích a pořekadlech) k zesměšnění typických projevů neschopnosti vládnoucích kruhů. Kritizují prohnilé panovačné vládce, jejich pokrytecké přisluhovače i hrůznost samotného zotročování člověka člověkem. Proti despocii staví v jednoznačných a konkrétních obrazech činorodou aktivitu prostých lidí. Realistický charakter těchto postřehů ze života je dotvořen i jazykovými prostředky. Bajky jsou vyprávěny pomalým tempem, mnohdy nerýmovaným veršem a často hovorovým až lidovým jazykem. Někdy jim chybí závěrečné poučení, neboť to se prolíná celým dějem.

3. Počátky amerického písemnictví

6.10.2010

Strana 87/97


Loď Mayflower transportující první Poutníky do Nového světa (dobová malba, 18. století); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Americká literatura šla na počátku poněkud jinými cestami, než se ubíralo písemnictví evropské. Radí se teprve v průběhu 17. století, kdy přicházejí na nový kontinent Angličané i příslušníci jiných národů a vezou s sebou kromě nemnohých materiálních statků i část kulturního dědictví svých otců. V krušných dobách pionýrského osídlování nového kontinentu se zpočátku uplatňuje hlavně literatura určená praktickým potřebám. K ní řadíme zejména oblíbenou nábožensko-vzdělavatelnou četbu puritánů, kromě toho však brzy zaznamenáváme také vznik historické literatury a děl memoárových.

6.10.2010

Strana 88/97


Poutníci se modlí na palubě lodi Speedwell před přistáním (R. Weir, 19. stol.) a Hookerova komunita dorazila do Connecticutu (dobová rytina); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Teritorium nově se formujících Spojených států bylo mnohem menší než dnes (francouzská mapa ukazuje USA v r. 1790); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

6.10.2010

Strana 89/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ V 18. století postupně zasáhly severoamerické území projevy osvícenství. Příliv nových ideálů urychlil odstředivé tendence v anglických koloniích a povzbudil formující se hnutí za nezávislost. Osvícenský racionalismus, posílený o hesla Francouzské revoluce začal tažení proti náboženskému fanatismu, se ostře postavil proti novodobému otrokářství a vystoupil i na obranu systematicky vyvražďovaného indiánského obyvatelstva. Konflikt mezi osadníky a britským královstvím byl nakonec završen vyhlášením Spojených států. Z tohoto období pocházejí některá díla naukové a právní literatury. Z autorů, kteří se přímo zasloužili o deklaraci americké nezávislosti, je nezbytné jmenovat učence, filozofa, publicisty a politika BENJAMINA FRANKLINA (1706 – 1790), jehož naukové práce (v Pokusech a pozorováních elektřiny např. objevil souvislost mezi zábleskem na obloze a efektem elektrického výboje) i studie sociálněpolitické poprvé ukázaly opravdové možnosti americké kultury. Své politické názory, životní filozofii i zážitky diplomatické činnosti vylíčil s velkým osobním kouzlem a lidskou moudrostí v Autobiografii (1868), kterou uzavřel jen několik dní před smrtí.

Portrét B. Franklina od J.-S. Duplessise (asi 1785), ilustrace z jehovědeckého spisu o fyzikálních jevech a titulní listAutobiografie (1793); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Řada soudobých osobností se zaměřila ve svých dílech na obhajobu výhod liberalismu v odlišných podmínkách americké společností, kterou neovlivňovalo takové množství předsudků, jak tomu bylo na starém kontinentě. Propagací lidských a občanských práv proslul politik a 6.10.2010

Strana 90/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ novinář THOMAS PAYNE (1737 – 1809). V době neúspěchů a porážek hnutí za nezávislost dokázal tento pamfletista anglického původu plamennými letáky burcovat vlastenectví a bojové nadšení spolubojovníků. V náboženském spise Věk rozumu (1794) odmítl fanatismus některých církví a radikálně žádal, aby byla moderní víra přizpůsobena novým společenským podmínkám.

Thomas Payne na portrétu A. Millièra (dle starší předlohy, 1880) a první vydání spisu Věk rozumu (1794); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Jiná stanoviska bránil finančník ALEXANDER HAMILTON (1757 – 1804), který označil za zásadní zdroj americké demokracie svobodu obchodu a podnikání. Jako nehumánní označil Hamiltonovu politiku sociálně zaměřený demokrat JOEL BARLOW (1754 – 1812). Přihlásil se k myšlence skutečného demokratismu vybudovaného z vůle většiny občanů a v patetických protiválečných verších Columbiáda (1807) oslavil vznik svobodné republiky a národní nezávislosti.

6.10.2010

Strana 91/97


Dva nesmiřitelní političtí odpůrci:republikán A. Hamilton (J.Trumbull, 1806) a demokrat J. Barlow (kresba, projekt Gutenberg); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Podobný názor na rovnost v právech všech občanů země měl i třetí prezident Spojených států THOMAS JEFFERSON (1743 – 1826), který věřil, že i fungující demokracii lze dále povznést reformami školství a zájmem vzdělání (Souhrn práv britské Ameriky).

6.10.2010

Strana 92/97


Jeffersonův portrét od Ch. W. Pealeho (1791) aListina právz téhož roku (první dodatek k americké ústavě); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Jefferson byl autorem textu Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (1776) a jako jeden z mála politiků prosazoval sociální reformy a hledal humánnější řešení indiánské problematiky.

6.10.2010

Strana 93/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ Nejslavnější obraz J. Trumbulla Podpis Deklarace nezávislosti (1819) a faksimile její kopie z roku 1823; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org) Puritánský odpor proti zábavným funkcím literární tvorby negativně ovlivnily počátky americké beletrie. Zcela zapomenuta zůstávala světská poezie a jen opatrně se prosazovala próza a divadlo. Zpočátku proto nepřinášela literární díla žádné objevné myšlenky nebo témata, přínosem snad bylo pouze líčení divoké a exotické americké přírody a jejích dobyvatelů. Dobou zrodu a pozvolného rozkvětu skutečné umělecké literatury se v Americe stalo až romantické období v 1. polovině 19. století.

Dobyvatelé Dalekého západu křižující pláně Nebrasky na malbě C. Christensena (19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)

Doporučená literatura a četba Krylov, I. A.: Bajky (přeložila H. Vrbová), Praha 1973; Radiščev, A. N.: Cesta z Petrohradu do Moskvy (přeložila N. Musilová), Praha 1954

4.3 Autotest 6.10.2010

Strana 94/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ 13. Osvícenské ideály nové morálky byly ve Francii zpočátku prosazovány: - rychle a bez obav - i díky podpoře Ludvíka XV. - v obavě před cenzurou pouze v alegorické nebo jinak zastřené podobě - prostřednictvím umírněných církevních kruhů 14. O románu Kulhavý ďábel nemůžeme konstatovat, že (vyberte jednu správnou odpověď): - patří mezi prozaická díla Alaina-Reného Lesage - navazuje na formu pikareskní prózy - je to karikatura poměrů z prostředí zkorumpované šlechty - odehrává se ve Francii 15. Filozofická úvaha Charlese-Louise Montesquieua Duch zákonů objasňuje vznik a charakter zákonů jako - důsledek přirozených podmínek, z nich společnost vyšla - důsledek vyspělosti vládnoucích vrstev, zejména šlechty - vnuknutí Boží prozřetelnosti - z dlouhodobé duchovní činnosti představitelů církve 16. Mezi významné Voltairovy filozofické romány s tragikomickými prvky patří především: - Henriada - Zaira - Candide - Panna 17. Encyklopedie aneb Racionální slovník byla vydávána: - od počátku 17. století - od počátku 18. století - v 2. polovině 18. století - na konci 18. století 18. Hlavní osobností, která se zasloužila o vznik Encyklopedie, je filozof, dramatik a prozaik: - Jean Jacques Rousseau - Voltaire - Paul Heinrich von Holbach - Denis Diderot 19. Které dílo Denis Diderot nenapsal? - tragédii Brutus

6.10.2010

Strana 95/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI - 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ - filozofický román Jakub Fatalista - román v dopisech Jeptiška - měšťanskou komedii Otec rodiny 20. Vyberte tezi, která platí pro německé osvícenství: - bylo myšlenkově originální a radikální - zaměřilo se na teorii poznávání a činnost literárněkritickou a jazykovědnou - zcela odmítlo duchovní zásady doznívajícího baroka - do země se dostávalo rychle ze západních kultruních oblastí 21. Základ německé klasické filozofii, vysvětlující předpoklady a hranice lidského poznání, položil filozof: - Gottfried Wilhelm Leibniz - Immanuel Kant - Christoph Martin Wieland - Friedrich Gottlieb Klopstock 22. Pro ruskou literaturu 18. století je charakteristické konstatování: - překotný vývoj - od zaostalého středověkého písemnictví rychle dobíhá moderní evropskou literaturu - nezabývá se lidovou slovesností ani osudy prostých lidí - nikdy nedohnala zaostávání z období před Petrem Velikým - přešla automaticky přes osvícenství do romantismu 23. Rozsáhlým cyklem Bajky se na ruskou společnost kriticky podíval: - Alexandr Nikolajevič Radiščev - Michail Vasiljevič Lomonosov - Děnis Ivanovič Fonvizin - Ivan Andrejevič Krylov 24. Mezi prvními díly americké literatury díky činnosti puritánů a specifickému vývoji nenajdeme: - díla nábožensko-vzdělavatelná - zábavnou beletrii - díla nauková a právní - díla memoárová

6.10.2010

Strana 96/97


5 Rejstřík

6.10.2010

Strana 97/97

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A CIVILIZACEMI 3. OSVÍCENÉ STOLETÍ - OSVÍCENSTVÍ

Recommend Documents