PÁDOVÁ TECHNIKA V SOUTĚŽNÍCH ÚPOLOVÝCH SPORTECH Falling techniques in competitive combat sports Zdenko Reguli Fakulta sportovních studií, Masarykova univerzita, Brno Klíčová slova pádová technika, soutěžní úpolové sporty, soutěžní pravidla Souhrn V článku zkoumáme pádovou techniku v soutěžních úpolových sportech. Hlavním zdrojem pro jejich analýzu jsou soutěžní pravidla, které determinují jejich použití. Sportovní pravidla určují, že vítězem se stává házející soupeř. Pádová technika je tedy až sekundární, často opomíjenou pohybovou dovedností. Úpolové sporty se cvičí na speciálním měkkém a odpruženém povrchu. Zamezuje to zraněním a současně umožňuje padat i takovým způsobem, který by mohl mít v situaci mimo sport fatální následky, kupříkladu pád do mostu s oporou o hlavu. Pád podle obecných tradičních empirických i současných biomechanických principů znamená ve smyslu sportovních pravidel prohru. Paradoxně – správné pádové techniky jsou ve sportovním zápase nežádoucími. Vývoj ve sportu přinesl také vznik takových pádů, které záměrně narušují kontrolu soupeře nad padajícím a vedou do poloh, které by v mimosportovní situaci mohly vést ke zraněním. Key words falling techniques, competitive combat sports, refereeing rules Summary We are exploring falling techniques in competetive combat sports. The main source are refereeing rules, that determine using of falling techniques in competition. Sport rules determine, that only who can throw his oponnent can be winner. Falling techniques is only secundary motor skills for them. Combat sports are practising on soft
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
and elastic surface. It is for better injury prevention; on other hand, sportsmen can fall in manner that would cause injury in real. Propper falling technique according to both empiric traditional and todays biomechanical principles means to loss. In sport motor skills evolution we can see new falling techniques, which intentionaly leads sportsmen to dangerous positions. Úvod Úpolové sporty rozdělujeme na soutěžní, komplexně rozvíjející a sebeobranné (Reguli, 2005). I když se zdá, že pro tělesnou výchovu jsou vhodné zejména komplexně rozvíjející úpolové sporty (Reguli, 2005, Vít, 2005) Hlavním znakem soutěžních úpolových sportů je systém soutěží a příprava na ně s cílem dosáhnout vrcholný výkon v těchto soutěžích podle pravidel. Předpokládáme, že tomuto cíli jsou podřízené i struktury pádových technik, které se v soutěžních úpolových sportech vyučují. Zaměříme se na podrobnější analýzu úpolových sportů džúdó a zápas. Oba úpolové sporty jsou zařazeny do programu olympijských her (zápas od roku 1896, džúdó od roku 1964). Z úpolových sportů používajících zejména hody a znehybnění v útoku i obraně v postoji a na zemi mají zápas a džúdó nejdelší tradici. Domníváme se také, že jejich olympijský charakter předpokládá, že pádová technika bude reprezentovat využití pádových technik v soutěžních úpolových sportech. Zejména džudistická pádová technika ovlivnila chápání pádové techniky ve školní tělesné výchově. Do devadesátých let dvacátého století byla u nás prakticky jediným zdrojem poznatků o úpolové pádové technice (například Fojtík – Michalov, 1996, Fojtík 1984, Roubíček, 1967, 1970). Analýza opužití pádových technik v soutěžních podmínkách Džúdó je v současnosti soutěžný úpolový sport, pocházející z Japonska. Jeho původní význam v období do II. Světové války byl širší, zaměřený na sebeobranu, mravní výchovu a tělesnou výchovu. Volný překlad znaků pro džúdó znamená „cesta povolnosti, jemná cesta“. Džúdó bylo vytvořeno Džigorem Kanó (1860-1938) na přelomu 19. a 20. století na základě starých japonských bojových umění. Dnes je zejména soutěžním sportem, obsahuje ale i sebeobrannou a zdravotně-tělovýchovnou stránku. Vítězství, nebo
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
body v zápasu může džudista získat tak, že hodí soupeře na zem, nasadí mu držení a drží nejméně 10 sekund. Vítězství se dá dosáhnout i vzdaním se soupeře po nasazené páce na loketní kloub, nebo škrcení. Také v džúdó jsou pády nevyhnutelnou podmínkou pro další pohybový růst. Strach z pádů brzdí růst pohybové výkonnosti (Ohlenkamp, 2001). Za úspěšné provedení techniky džudista získává hodnocení ippon (úplné vítězství), nebo nižší bodové hodnocení waza ari, juko, nebo koka. V soutěžním řádu džúdó (Judo refereeing rules IJF, 2003) je definováno, že: Článek 20 Ippon Rozhodčí v zápasišti vyhlásí ippon, je-li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím: a) Hodí-li závodník soupeře značnou silou a rychlostí na větší část jeho zad, aniž by nad ním ztratil kontrolu. Článek 23 Waza ari Rozhodčí v zápasišti vyhlásí waza ari, je-li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím: a) Hodí-li závodník soupeře bez ztráty kontroly nad ním, ale provedenému porazu chybí částečně jeden ze tří nutných požadavků pro ohodnocení ippon, viz článek č.20, odst. a) a dodatek. Článek 24 Juko Rozhodčí v zápasišti vyhlásí juko, je-li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím: a) Hodí-li závodník soupeře bez ztráty kontroly nad ním, ale provedenému porazu chybí částečně dva ze tří nutných požadavků pro ippon: Příklady 1) Chybí požadavek dopadu na „větší část zad“ a také částečně chyběla „rychlost“ nebo „síla“.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
2) Dopad soupeře byl na větší část zad, ale částečně chyběla „rychlost“ a současně „síla“... Článek 25 Koka Rozhodčí v zápasišti vyhlásí koka, je-li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím: a) Hodí-li závodník svého soupeře bez ztráty kontroly nad ním určitou silou a rychlostí a soupeř dopadne na jedno rameno, stehno (stehna) nebo hýždě. Dodatek k článku 25 Koka ...Dopadne-li závodník po porazu na přední část těla, koleno (kolena), ruku (ruce) nebo loket (lokty), hodnotí se poraz jako útok. Jako útok se rovněž hodnotí osaekomi po dobu do 9 sekund... V džúdó může soutěžící získat kladné ohodnocení jestli hodí svého soupeře, anebo ho kontroluje v znehybnění držením, škrcením, nebo pákou. Jak plyne z pravidel, zápasníci se snaží hodit soupeře předepsaným způsobem, to znamená. kontrolovaně na větší plochu zad určitou silou a určitou rychlostí. Současně se snaží, aby soupeřem nebyli za těchto podmínek hozeni. O vítězství, nebo-li o udělení ohodnocení rozhodčí rozhoduje nepřímo, podle způsobu pádu jeho soupeře. V případě, že hozený závodník dopadne biomechanicky správně, že provede správně pádovou techniku, která by mohla zabránit případnému zranění způsobenému pádem, prohrává. Naopak, soupeři rozhodčí nepřiznají vítězství v případě, že padající dokáže padnout na menší část zad, popřípadě se v pádu otočit na přední část těla a podobně. Závodník zde využívá na jedné straně specifickou sportovní průpravu, která ho chrání před vznikem úrazu a na straně druhé také charakter zápasiště. Džúdó se – stejně jako jiné úpolové sporty, kde převládají techniky hodů – cvičí na speciálním odpruženém povrchu, který má zabránit případným zraněním. Zápasiště je složeno z několika vrstev. Na odpružené podlahové konstrukci jsou položeny žíněnky tatami, které tvoří souvislý povrch.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
Skutečnost, že rozhodnutí rozhodčích o hodnocení házejícího je nepřímé podle charakteru pádu házeného soupeře, se celkem přirozeně vyvinula v snahu naučit se nepadnout podle pravidel, aby nebylo soupeři kladné hodnocení přiznáno. Džudisté začali nejdřív neformálně a později cíleně nacvičovat takové pohybové struktury u pádů, které zabraňovali ohodnotit házejícího soupeře kladně. Tato snaha kulminovala zejména v druhé polovině osmdesátých let dvacátého století. Později byla Mezinárodní federaci džúdó (International Judo Federation) částečně potlačena dodatkem k článku 20 soutěžního řádu (Judo refereeing rules IJF, 2003). Dodatek k článku 20 Ippon: Dopadne-li házený závodník záměrně do "mostu" (hlava a jedno nebo obě chodidla v kontaktu s tatami), ohodnotí rozhodčí v zápasišti tuto akci jako ippon nebo jiným odpovídajícím ohodnocením i přesto, že takto házený závodník zabránil naplnění všech kritérií pro takové ohodnocení. Důvodem je odradit závodníky tyto obranné akce používat. Tento dodatek je však taxativně zaměřen jenom na jednu z nejnebezpečnějších technik. Někteří trenéři dokonce zašli tak daleko, že správné pádové techniky vůbec nevyučují, aby jejich svěřenci nezískali pro soutěž nesprávné návyky. V tréninku používají jenom pohybové struktury narušující kontrolu házejícího nad házeným, takzvané neortodoxní pády, zvraty (angl. turnouts). Podle Lafona (2005) je zde několik důvodů, proč zařazovat do tréninkového procesu zvraty namísto klasické pádové techniky. Vychází přitom z předpokladu, že dnešní džúdó je především soutěžní sportovní disciplínou upravenou pravidly a neplní už sebeobrannou, či jiné funkce. I když jsou sportovci dlouhodobě specificky připravování na provádění zvratů, někteří autoři pochybují o správnosti jejich zařazování do tréninku namísto pádové techniky. Lee (2005) apeluje na mnohé případy zranění (výjimečně i smrti), které byli způsobené úmyslným, nebo neúmyslným pádem na hlavu. Poloha v mostu s oporou o hlavu je častá i v zápase podle Mezinárodní federace zápasu (FILA). Pravidla určují jako vítězství v první řadě „tuš“, vítězství na lopatky.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
Vítězství na lopatky získá zápasník, který položí soupeře na lopatky (obě lopatky se dotýkají žíněnky) a drží ho tam určenou dobu. Pro uznání vítězství na lopatky je potřeba, aby obě lopatky byly v kontaktu se žíněnkou, ale hlava se nesmí dotýkat ochranného pásma (International wrestling rules, 2003). Znamená to, že zápasníci ve volném, řecko-římském stylu, ale i v ženském zápasu se snaží chránit se před dotykem lopatek s podložkou. Dostávají se tak do „nebezpečné polohy“, která je definována: zápasník je v nebezpečné poloze, svírají-li jeho záda nebo linie ramen svisle nebo vodorovně k žíněnce menší úhel než 90° před lopatkovou porážkou se může zápasník bránit oporem hlavy, lokty nebo rameny Nebezpečná poloha vznikne: brání-li se zápasník před lopatkovou porážkou tím, že provede most, opírá se při bránění o jeden nebo dva lokty a je obrácen zády k žíněnce, brání se tím, že se dotýká jednou lopatkou žíněnky a jeho druhá lopatka přesahuje úhel 90° a překračuje vertikální linii (uzavřený úhel), zápasník je na letmých lopatkách, to znamená, že je na nich méně než jednu sekundu, převaluje se z lopatky na lopatku. Nebezpečná poloha zaniká, když je zápasník obrácen hrudí i břichem k žíněnce, tj. překročí svislou linii 90°. Pokud záda zápasníka svírají s žíněnkou úhel jen 90°, nejde o nebezpečnou polohu (je to tzv. mrtvý bod). Jednotlivé styly zápasu byly vyvinuty na přelomu 19. a 20. století jako sportovní soutěžní disciplíny. Zápas není zatížen tradicí tak jako džúdó. Tím je daná i větší rozmanitost různých, z hlediska džúdó „neortodoxních“ poloh a pohybů. Soupeři se v zápase připisují body i v případě, že zápasník háže soupeře, ale přechází při házení do pádu na lopatkách. Most s oporou o hlavu je často trénovaná poloha a zápasníci cvičí různá specifická cvičení pro rozvoj silových schopností všech svalových skupin podílejících se na této poloze, zejména svalů krku, šíje a zad (Enamait,
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
2003). Kromě specifických silových schopností zraněním zabraňuje i charakter zápasnické žíněnky. Je oproti tatami pro džúdó měkčí, takže lépe rozkládá náraz při pádu. Závěr Z analýzy používaní pádových technik v soutěžních úpolových sportech (zejména džúdó a zápas) plyne, že pádové techniky, které se dnes používají v soutěžních úpolových sportech nejsou vhodné jako modely obecných pádových technik. Základní technika pádů je procvičována pouze v základní sportovní přípravě, ve vrcholovém sportu jsou používány značně pozměněné pohybové vzory. Zkoumání pádových technik v úpolových sportech vede k závěrům: Sportovní pravidla určují, že vítězem se stává házející soupeř. Pádová technika je tedy až sekundární, na vrcholové úrovni často opomíjenou pohybovou dovedností. Cvičí se na speciálním měkkém a odpruženém povrchu. Zamezuje to zraněním a současně umožňuje padat i takovým způsobem, který by mohl mít v situaci mimo sport fatální následky, kupříkladu pád do mostu s oporou o hlavu. Pád
podle
obecných
tradičních
empirických
i současných
biomechanických principů znamená ve smyslu sportovních pravidel prohru. Paradoxně – správné pádové techniky jsou ve sportovním zápase nežádoucími. Vývoj ve sportu přinesl také vznik takových pádů, které záměrně narušují kontrolu
soupeře
nad
padajícím
a vedou
do
poloh,
které
by
v mimosportovní situaci mohly vést ke zraněním. Literatura ENAMAIT, Ross. The underground guide to warrior fitness. 2003 E-Book FOJTÍK, Ivan, MICHALOV, Ludvík. Základní úpoly, úpolové sporty a umění I. České Budějovice : Jihočeská univerzita 1996. 131 s. ISBN 80-7040-204-0 FOJTÍK, Ivan. Úpoly ve školní tělesné výchově. Praha : Univerzita Karlova 1984. 142 s.
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
International wrestling rules. Lausanne : International Federation Of Associated Wrestling Styles (FILA), 2003 Judo refereeing rules IJF. International Judo Federation 2003. LAFON, Gerald. Turnouts: Unorthodox ukemi. http://www.JudoInfo.com (2002-03-02) LEE, Brandon. Understanding ukemi: A reply to the article regarding Ukemi by Gerald Lafon. http://www.JudoInfo.com (2002-04-30) OHLENKAMP, Neil. The study of faling: I’ve fallen and I can get up. In Judo information site, 2001. http://judoinfo.com (2003-03-05) REGULI, Zdenko. Inovovaná systematika úpolov. Telesná výchova a šport, 2005, 15, 1, od s. 45-47, 3 s. ISSN 1335-2245 REGULI, Zdenko. Úpolové sporty (distanční studijní text). Brno : Masarykova univerzita, 2005. 133 s. ISBN 80-210-3700-8 ROUBÍČEK, Vladimír. Pády, jejich výskyt a uplatňování, pádové úrazy, metodika nácviku. Praha : Universita Karlova 1967, 93 s. ROUBÍČEK, Vladimír. Technika pádů jako prostředek úrazové prevence. Praha : Universita Karlova 1970, 93 s. VÍT, Michal. Aikibudó: Bojová umění jako sportovní aktivita mládeže.In Sport a kvalita života. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. s. 152. ISBN 80-210-3863-2
REGULI, Z. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4435-7, p. 119-119.
