Janáčkova akademie múzických umění v Brně Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na violoncello
Pablo Casals - život a tvorba Bakalářská práce
Autor práce: Lukáš Svoboda Vedoucí práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, PhD. Oponent práce: MgA. Miroslav Zicha
Brno 2013
Bibliografický záznam Svoboda, Lukáš: Pablo Casals: Ţivot a tvorba ( Pablo Casals: Life and musical creation) Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů/ Hra na violoncello, rok 2013. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, PhD.
Zdroje Použitá literatura: J. Ma. Corredor: Hovory s Pablo Casalsem, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958. Rudolf Tobel: Pablo Casals. Nakladatel F. Kosek , Praha 1946. Ivan Měrka: Violoncello. Montanex, Ostrava 1995. Harvey Sachs: Virtuoso. Thames and Hudson, New York 1982. Další zdroje a internetové odkazy: http://en.wikipedia.org/wiki/Pablo_Casals http://www.cello.org/casals/casals.htm http://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Thibaud http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Cortot
Pablo Casals: Song of the Birds: 1972 Tetra Music Corporation, New York (Počet stran: 25)
Anotace Tato bakalářská práce se věnuje pozoruhodnému ţivotu a tvorbě věhlasného violoncellisty Pabla Casalse. Jejím cílem je nejen komplexně představit jeho ţivot, ale zaměřit se také na další odvětví jeho uměleckého působení. V neposlední řadě se zaobírá jeho pedagogickým a skladatelským odkazem. Součástí práce je stručný ţivotopis několika Casalsových ţáků a krátký rozbor jeho nejslavnější kompozice „Píseň ptáků“. V závěru se práce zmiňuje o věhlasném klavírním triu Cortot, Thibaud, Casals.
2
Svou prací bych chtěl čtenářům poskytnout sumarizované informace, ale také dosud nepříliš známá fakta o zmíněném světově proslulém violoncellistovi.
Anotation My bachelor thesis deals with extraordinary life and production of renowned cello player Pablo Casals. My goal is not only to introduce complexly his life, but also focus on other spheres of his activity as a musician. At last but not least I am interested in his pedagogical and compositional heritage. The thesis also contains brief biography of several Casals students. the final part of this work deals with his most famous piece Song of the birds and also his well known piano trio. I would like to offer the reader summarized informations an also not so well known facts about this world-known cello player.
Klíčová slova Pablo Casals, violoncello,Španělsko, Orchestr Pau Casals, Jacques Thibaud, Alfred Cortot, Barcelona, Paříţ, Vendrell, J. S. Bach
Key words Pablo Casals, cello, Spain, Orchestra Pau Casals, Jacques Thibaud, Alfred Cortot, Barcelona, Paris, Vendrell, J. S. Bach
3
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 29. dubna 2013
Lukáš Svoboda
4
Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Janě Michálkové Slimáčkové, PhD. za vedení práce a slečně Karolíně Svitálkové, která má velké zásluhy na zdárném dokončení této absolventské práce a za psychickou podporu při její tvorbě.
5
Obsah Anotace Anotation.................................................................................................................................... 2 Klíčová slova Key words.................................................................................................................................. 2 Předmluva ................................................................................................................................ 7 1. Pablo Casals – ţivot .............................................................................................................. 8 2. Casals komponista ............................................................................................................... 11 2.1. Píseň ptáků ................................................................................................................ 12 3. Revoluce ve hře na violoncello ........................................................................................... 12 4. Dirigent a zakladatel orchestru „Pau Casals“ ...................................................................... 13 5. Casals a Bachovy violoncellové suity ................................................................................. 14 6. Dráha pedagoga ................................................................................................................... 15 6.1. Casalsovi ţáci ........................................................................................................... 15 7. Trio Cortot, Thibaud, Casals ............................................................................................... 18 8. Diskografie Pabla Casalse ................................................................................................... 19 Závěr ....................................................................................................................................... 23
6
Předmluva Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil esej o ţivotě a díle legendárního violoncellisty a skladatele Pabla Casalse, protoţe jeho význam v tvorbě novodobé violoncellové techniky a pohledu na stylovou interpretaci je nedozírný. Díky jeho novátorskému přístupu ke hře na tento zmíněný a v té době poměrně opomíjený nástroj se violoncello stalo jedním z nejpopulárnějších nástrojů své doby. Pablo Casals ale svými kvalitami nevyčníval pouze v oblasti hudby, ale byl také oddaným bojovníkem za svobodu a práva utlačovaných. Ve své práci zmiňuji nejen jeho odkaz violoncellový a skladatelský, ale také pedagogický a humánní. Práci člením na devět kapitol. V první části se věnuji ţivotu Pabla Casalse od jeho hudebních začátku ještě ve svém rodném městě Vendrellu aţ po poslední léta jeho ţivota.Ve druhé části se zabývám Casalsem jako skladatelem, kde hovořím o jeho zálibě v této činnosti a krátkým výčtem nejvydařenějších kompozic. Třetí kapitola má název Revoluce ve hře na violoncello a pojednává o jeho nových, pro další vývoj techniky a hudebního cítění stále ještě nedoceněných postupech. Casals byl také vášnivým dirigentem a zakladatelem v někdejších dobách velmi uznávaného orchestru Pau Casals. Tomuto tématu se věnuji ve čtvrté části své práce. V páté kapitole se zabývám jeho vztahu k Bachovým suitám pro sólové violoncello a jejich zpopularizování samotným Mistrem. O Casalsově pedagogice a výčtu jeho nejslavnějších ţáků se zmiňuji ve své šesté kapitole. Sedmou část mé práce tvoří krátké seznámení se slavným klavírním triem Cortot, Thibaud, Casals. Svou bakalářskou práci jsem obohatil také o kompletní diskografii Pabla Casalse. Součástí mé práce je také krátký rozbor jeho neslavnější kompozice pro violoncello „Píseň ptáků“. Přínos své práce vidím ve stmelení informací z jednotlivých rozdílných odvětví Casalsova ţivota, jelikoţ jsem doposud nenarazil na ţádnou knihu, která by se jeho ţivotem zaobírala komplexně aţ do jeho posledních let. V kaţdé z doposud vydaných prací se bohuţel řeší jen některé z jeho nespočetných aktivit, kterými udivoval své okolí a sám i přeze všechno zůstával skromným.
7
1. Pablo Casals – ţivot Tento „nejslavnější violoncellista všech dob“, coţ je autory oblíbené přízvisko, celým jménem Pablo Carlos Salvator Casals se narodil 29. prosince 1876 v malém katalánském městečku Vendrellu. Jeho otec Carlos byl tamějším varhaníkem a učitelem hudby. Byl to právě jeho otec, který malému Pablovi vtiskl entuziasmus a zalíbení v hudbě, ale také nezanedbatelné znalosti harmonie a hudebních dějin, tolik potřebné pro profesionální dráhu hudebníka. Ještě neţ začal hrát na tolik milovaný nástroj - violoncello, získal hudební pohotovost, sluchovou představivost a základy polyfonie při studiu hry na piano. Pod vedením svého otce se věnoval zejména Bachovu cyklu pro Temperovaný klavír, kterým se zabýval po celý svůj ţivot a kaţdý den údajně začínal u svého křídla hrou svých oblíbených preludií a fug. Později si vyzkoušel také hru na housle, ale aţ violoncello ho natolik uchvátilo, ţe se mu v ţivotě stalo vším. Jako malý dostal od svého otce dárek, jakousi napodobeninu violoncella vyrobenou z tykve lahvovitého tvaru. Jiţ do této atrapy se zamiloval a hrál na ni všechno moţné. Jeho ţivot se však definitivně změnil aţ tehdy, kdyţ byl v jeho rodném Vendrellu uspořádán malý festival komorní hudby, na kterém viděl a slyšel skutečné violoncello v rukou profesionála. Od této chvíle si malý Pablo Casals nepřál nic jiného neţ vlastnit a smět se učit hrát na tento jím tak obdivovaný nástroj. Otec Carlos nevydrţel dlouhé naléhání svého syna a nástroj mu pořídil. Po několika lekcích, které se mu pokoušel dávat sám, pochopil, ţe si mladý Pablo zaslouţí a také potřebuje odborné vedení. Zanedlouho poté ho proto přihlásil do městské hudební školy v Barceloně k učiteli Josému Garciovi. Pablo Casals současně pokračoval i ve studiu hry na klavír a kompozice u tehdejšího ředitele zmíněné školy Rodereda. Ve svém studiu byl tak cílevědomý a dělal tak velké pokroky, ţe si velmi brzy začal hudbou také přivydělávat. Bylo to nutné, protoţe jeho rodina byla dosti početná a nepříliš majetná. Zpočátku byl součástí tria, které obveselovalo hosty kavárny na předměstí směsicí tehdejších nejpopulárnějších hitů. Mladému Casalsovi se v zájmu výchovy obyvatel k pozitivnějšímu vztahu ke klasické hudbě podařilo zařídit, aby byl na programu alespoň jedenkrát týdně program z ţánru klasické hudby. Nadaný violoncellista se natolik osvědčil, ţe
8
byl za půl druhého roku angaţován do sedmičlenného orchestru v Cafe Pajarera přímo v centru Barcelony. Pablo Casals byl nadšeným sběratelem violoncellové literatury a často také jezdil se svým otcem do hudebních závodů a antikvariátů hledat něco nového, dosud nepoznaného. Díky této sběratelské vášni se ve svých třinácti letech dostal k notám k veledílu Johanna Sebastiana Bacha šest suit pro sólové violoncello. Od toho dne se do nich zamiloval a staly se pro něj denním chlebem. Pracoval na nich více jak deset let, neţ se odhodlal je poprvé uvést veřejně, jiţ tehdy s obrovským úspěchem a jeho provedení Bachových suit se stalo naprostou senzací. Byl také prvním hráčem na violoncello, který suity pravidelně zařazoval na koncerty v originální podobě. Tento dříve opomíjený cyklus, avšak dnes naprostá samozřejmost pro kaţdého violoncellistu, se stal divácky jedním z nejúspěšnějších. Jiţ ve svých patnácti letech Casals cítil, ţe se jiţ nemá od svých učitelů v madridské městské hudební škole co více naučit. Naštěstí se ho na popud velkých hudebníků Isaaca Albenize a Fernanda Arbóse ujal madridský aristokrat hrabě Guillermo de Morphy. Hrabě se o nadějného instrumentalistu velmi zajímal a staral se o něj jako o svého syna. Oblibu si Casals získal i na královském dvoře, kdyţ ho královna matka Marie Christina jiţ jako sedmnáctiletého chlapce povýšila na rytíře kříţe Isabelly Katolické a darovala mu nádherný nástroj od italského houslaře Gagliana a safír na smyčec z jejího vlastního náramku. V Madridu zůstal Casals skoro dva a půl roku v intenzivním pracovním nasazení jen díky svým dvěma učitelům Jesusi Monasteriovi a Thomasovi Bretónovi. První z nich Jesus Monasterio, tehdejší uznávaný sólový houslista a profesor konzervatoře, dal Casalsovi moţnost poznat kouzlo komorní hudby a práci s notovým materiálem. Druhým z nich byl Thomas Bretón, slavný operní skladatel a dirigent, který ho zdokonalil v kompozičních technikách a hudební teorii. Na přání hraběte de Morphy odjel mladý Casals i se svojí matkou do Bruselu, kde měl moţnost studovat u slavného violoncellisty a skladatele té doby Francoise Augusta Gevaerta. Pablo Casals však okamţitě poznal, ţe Královská konzervatoř v Bruselu není pro něj to pravé a rozhodl se zkusit štěstí v Paříţi. Tento zmíněný Casalsův krok ale důrazně odmítal hrabě Guillermo de Morphy. Mladý génius si stál na svém i přesto, ţe mu hrabě de Morphy vyhroţoval odepřením veškeré další materiální pomoci. V Paříţi to s matkou Pillar Defilló de Casals a jejím druhým synem Enricem neměli vůbec jednoduché. Na kaţdém kroku je provázel hlad a bída. Došlo to tak daleko,ţe Pablova matka Pillar musela dokonce prodat své krásné dlouhé vlasy, aby vůbec zajistila rodině finance na základní lidské potřeby.
9
“V Paříži Casals studoval skutečně za nejhorších podmínek. Ocitl se i se svou matkou a nejmladším bratrem Enricem úplně bez prostředků a paní Casalsová byla nucena vydělávat šitím alespoň na úhradu nejnutnějších potřeb. Obětovala dokonce i své nádherné šaty, když se nedostatek stával již hrozivým a prodala je.1“ Naštěstí se Pablo stal brzy členem orchestru jednoho malého divadla, kde sice pobíral nuzný plat, ale na přilepšení pro rodinu vystačil. Po nějakém čase ho však finanční situace a stesk po domově odvály přece jen z Paříţe zpátky do Barcelony, kde ke svému velkému údivu získal místo bývalého profesora Josého Garcii v městské hudební škole a konzervatoři. Zde pořádal koncerty a se svým přítelem vynikajícím belgickým houslistou Mathieumem Crickboomem zaloţil smyčcové kvarteto. Brzy však nestačila Casalsovu umění ani Barcelona a zkusil podruhé odcestovat do Paříţe, tentokrát s tím, ţe si ji získá. Hrabě Guillermo de Morphy, který mu jiţ dříve odpustil jeho neuváţené kroky, mu dal přesvědčivý doporučující dopis pro Charlese Lamoureuxe, aby mladému instrumentalistovi pomohl v opětovném začátku. Tento skvělý francouzský dirigent si po dlouhém rozmýšlení Casalse poslechl a byl jeho hrou tak uchvácen, ţe mu nabídl účinkování hned na jeho dalším koncertu. Tento pro Pabla Casalse tolik významný paříţský debut, na kterém provedl Violoncellový koncert d moll Edouarda Lala, proběhl v říjnu roku 1899. Nedlouho po tomto koncertu Lamoureux zemřel, ale Casalsova hvězdná kariéra byla však naštěstí jiţ v plném rozpuku. Na celých patnáct let se usadil v Auteuile u města Paříţ, odkud podnikal své dlouhé koncertní cesty jiţ po celé Evropě a Americe. Jeho repertoár obsahoval ta nejslavnější a nejnáročnější díla violoncellové literatury. S velkou oblibou se věnoval také komorní hudbě. Roku 1905 zaloţil společně se svými francouzskými přáteli Alfredem Cortotem a Jacquesem Thibaudem klavírní trio, jehoţ kvalita neměla ve světě obdoby. Koncertoval po celém světě jednak v rámci tria, ale hlavně jako sólista, buď za doprovodu orchestru nebo ve spolupráci s význačnými klavíristy té doby. V této době spolupracoval například s Haroldem Bauerem, Ottou Schulhoffem, Juliem Röntgenem nebo Mieczyslawem Horszowskim. Jiţ za svého ţivota se mu dostalo také mnoho ocenění. Stal se rytířem francouzské Čestné legie, byl jedním ze tří členů Španělské akademie a od londýnské Filharmonické
1
TOBEL, R.: Pablo Casals, s. 14.
10
společnosti přijal Beethovenovu zlatou medaili, vyznamenání velmi vzácné, které bylo před ním propůjčeno pouze Franzi Lizstovi, Johannesu Brahmsovi a Josephu Joachimovi. Kdyţ uţ ve violoncellovém umění dosáhl takřka všeho, zatouţil Casals mluvit k posluchačům prostřednictvím orchestru. Dirigoval četná hudební tělesa po celém světě, stále mu však scházel stálý orchestr na území jeho milovaného Španělska. To byl jeden z důvodů pro to, aby i přes nedostatek ochotných sponzorů zaloţil v říjnu 1920 orchestr Pau Casals, který se stal prvním profesionálním symfonickým orchestrem ve Španělsku. Hudebníci dostávali stálý plat, ale také dennodenně několik hodin zkoušeli. Místo koncertního mistra zastával Casalsův bratr Enrique. Toto těleso musel slavný violoncellista z počátku dotovat z vlastních zdrojů, ale pozvolna získával štědré finanční dary i z řad movitějších obyvatel. Výkony orchestru díky pravidelnému zkoušení a mistrovu vedení poměrně rychle rostly a stával se ve světě stále více uznávaným. S narůstajícím věkem a ţivotní únavou Casals stále více tíhnul k rodnému katalánskému Vendrellu. Roku 1927 ho město Vendrell prohlásilo „nejmilejším synem“ a pojmenovalo po něm jednu z městských ulic. Šest let poté byl jmenován katalánským Hudebním syndikátem „čestným prezidentem“. Uznání Casalsova neobyčejného mistrovství neznala mezí. V neposlední řadě získal také čestný doktorát Univerzity v Edinburghu a čestné občanství města Madrid. Pablo Casals se stihl za svůj pestrý ţivot také oţenit a to s americkou zpěvačkou Susan Metcalfe, se kterou ţil čtrnáct let. Pablo Casals zůstal celý ţivot i přes neopakovatelný obdiv celého světa neuvěřitelně skromným člověkem, který myslel především na druhé. Byl velkým bojovníkem za svobodu a sám se aktivně podílel na protiválečném odboji. Zásadní je také jeho pedagogická činnost. Vychoval nejslavnější violoncellisty té doby: Gaspara Cassadó, Bernharda Greenhouse, Maurice Eisenberga, Jacqueline Du Pré, Miloše Sádla, Angelicu May a celou řadu dalších.
2. Casals komponista Jak jiţ bylo zmíněno, základům hudební teorie jej naučil jeho otec Carlos Casals. Jedním z prvních alespoň dílčích úkolů pro něj byla účast na vánoční zpěvohře, kterou sloţil právě se svým otcem. Casals komponování miloval, ale uplatňoval při tvorbě pouze přirozenou inspiraci. Odmítal vyumělkované hledání invence, proto jeho skladeb není mnoho. Vzpomeňme například: Koncert pro sólové violoncello, koncert pro housle a orchestr, jeho smyčcové kvartety, Ave Maria pro smíšený sbor nebo kratičkou však líbivou Píseň ptáků
11
pro violoncello a orchestr. Hudebně velmi hodnotné jsou také jeho kadence k violoncellovým koncertům Haydna, Schumanna, Monna a Boccheriniho.
2.1. Píseň ptáků Tato Casalsova úprava tklivé katalánské lidové písně se stala často vyhledávanou mnoha violoncellisty po celém světě. „Podle Casalsových slov má vyjadřovat smutek a bolest katalánské země. Casals byl nejen velkým umělcem, ale i neochvějným zastáncem svobody, bojovníkem za mír a neústupným nepřítelem zla a násilí v jakékoliv podobě.2“ Původně je psána pro violoncello doprovázené pianem, ale nedlouho po vydání sám Casals zaranţoval klavírní part pro orchestr. Je napsána ve dvoučtvrťovém taktu, v tempovém označení Molto lento. Kompozice začíná čtyřtaktovým dílem a, dlouhými drţenými akordy v klavíru a rozloţenými ve violoncellu, ve kterých hned v prvních taktech „šplhá“ aţ ke trojčárkovanému e. První téma ( bb ) je dvanáctitaktové, rozloţené na dva šestitaktové motivy. Druhé ( cc ) a poslední téma má pro změnu patnáct taktů, opět dělené dle motivů na polovinu. Celá píseň má schéma a bb cc a. Casalsova Píseň ptáků ( v originále – Cant dell Ocells ) má velmi pochmurnou a intimní náladu. Stala se Casalsovou nejslavnější kompozicí.
3. Casalsova revoluce ve hře na violoncello Casals krom toho, ţe se začal při hře na violoncello snaţit o maximální uvolnění při zapojení celého těla, zavedl nový systém prstokladů, pouţíval jiným způsobem vibrata a mnoho jiných technických zdokonalení ve hře na tento nástroj. Zaslouţil se především o nový pohled na provádění děl. Souhlasil samozřejmě se stylovou a vkusnou interpretací, ale byl pro něj nejdůleţitější především osobní proţitek hudebníka. Volil vţdy co nejjistější prstoklad bez zbytečného natahování levé ruky, vibrato pouţíval pouze jako výrazový prostředek, naučil se hospodařit s délkou smyku a zavedl mnoho dalších, do té doby jen těţko představitelných, reforem. Jeho osobní názor na danou skladbu je podloţený nejen vlastními úvahami, ale i vnitřní energií. Na kaţdé skladbě soustavně pracoval a i kdyţ většinu dovedl podle mnohých k dokonalosti, nenechal se ukonejšit a hledal stále nové způsoby a varianty, jak dílo co nejdokonaleji provést, ale také soustavně bádal v partituře, zda není hudební myšlenka ve skutečnosti trochu 2
MĚRKA, I.: Violoncello, s.142
12
jiná, neţ si původně myslel. Veškerou tvorbu však i přes to všechno podřídil hlasu svého srdce.
4. Casals dirigent a zakladatel orchestru Pau Casals Jeho dirigentský debut proběhl v patnácti letech, kdyţ ho Enrique Granados poţádal, aby se ujal vedení Granadosovy první opery Maria del Carmen. Dirigoval ty nejslavnější orchestry po celém světě, např. London Symphony Orchestra, New York Symphony Orchestra, Wiener Philharmoniker nebo BBC Orchestra, stále však koketoval s myšlenkou zaloţení orchestru v rodném Španělsku, který by pravidelně zkoušel, koncertoval a tím docílil výsledků srovnatelných se jmenovanými světovými tělesy. V roce 1920 angaţoval osmdesát osm hudebníků, těch nejlepších, co byli ve Španělsku k dispozici. Pablo Casals zajišťoval hudebníkům na tehdejší dobu poměrně slušný měsíční plat, ale chtěl po nich jako první ve své zemi, aby se pravidelně všichni scházeli na zkouškách dvakrát denně. Jejich účast pro něj byla naprosto nezbytná. S administrativními záleţitostmi mu pomáhali jeho přátelé a hudební nadšenci. V první řadě Felipe Capdevila, který se staral o veškeré finanční záleţitosti a jeho choť Francesca Vidal de Capdevila, která zabezpečovala notový materiál a korespondenci. Ústřední postavou však byl Joaquim Pena, jeţ působil jako tajemník správního výboru a téměř celé své jmění pouţil k zajištění hudebních slavností v Katalánsku. Orchestr zanedlouho prodělal krizi, protoţe hlavní duchovní otec souboru a dirigent Pablo Casals váţně onemocněl. Trpěl zánětem duhovky a jistý barcelonský oční lékař se zmýlil ve výpočtu mnoţství léčebné látky a dal mu místo doporučené jedné injekce tři. Casals strávil dlouhé týdny na lůţku a orchestr ztrácel motivaci dále bez svého Mistra zkoušet. Vzkázal jim však, ať ve své snaze vytrvají, ţe snaha jistě ponese kýţené ovoce. V době Casalsovy nepřítomnosti se o chod zkoušky staral jeho bratr Enrique, který zastával funkci koncertního mistra. Po Pablově uzdravení začal orchestr opět naplno pracovat. Casals však trpěl kvůli tomuto přehmatu aţ do konce ţivota bolestmi hlavy. I přes veškerou snahu členů se prvních koncertů účastnilo málo lidí, neboť jim bylo přikázáno určitými vlivnými lidmi, aby vystoupení ignorovali. Orchestr Pau Casals měl ročně zhruba dvacet koncertů, které Casals stále z velké části financoval sám ze svých úspor. Později zařídil, aby posluchači z řad měšťanstva platili dvojnásobné vstupné. Těmto se pak Casals odvděčil speciálním
13
violoncellovým koncertem, většinou jediným v Barceloně. Mistr bral dirigování velmi zodpovědně. Nikdy nepřišel na zkoušku nepřipraven a vţdy trval na tom, aby na kaţdý jeho program byly alespoň tři dlouhé zkoušky. V tomto i v mnohém jiném mu byl vzorem německý dirigent, Wilhelm Furtwängler se kterým i jako sólista nesmírně rád spolupracoval. Casalsovým mottem v tomto odvětví hudby bylo, ţe velký dirigent musí být především velkým interpretem, protoţe právě na něm je zodpovědnost za to, aby hudba k lidem promlouvala.
5. Casals a Bachovy violoncellové suity Pablo Casals právem povaţoval tento cyklus šesti suit za vrcholné dílo violoncellového repertoáru. Byl prvním interpretem, který tuto skladbu prováděl po celých suitách, nejen jednotlivé části bez kontextu dalších tanců a preludia. Díky němu se také dostaly do povědomí posluchačů po celém světě. On sám byl také prvním hráčem, který mohl předvést toto Bachovo dílo v celé své kráse, protoţe poslední tři suity ( Es dur, c moll a D dur) byly na tehdejší dobu nehratelné. Casals zastával názor, ţe hrát Bacha na staré barokní nástroje je nesmysl, protoţe právě moderní violoncella dávají takové moţnosti technické a zvukové, o kterých se Bachovi ani nesnilo. Řekl doslova: „Chceme- li v určitém okamžiku podniknout vzácnou a okouzlující- ač vždy velmi neúplnou- rekonstrukci hudebního ovzduší minulé epochy, souhlasím s tím, abychom se vrátili ke starým nástrojům. V každém jiném případě, při běžných provedeních, musíme využít nejlepších prvků, které máme v této době k dispozici, neboť úcta k hudbě musí mít přednost před jakoukoli jinou úvahou. Nejde o to, podávat historii více či méně přesně, ale o to, vyvolat co nejlepší účinek z hlediska hudebního. Kdybychom tedy chtěli získat „autentickou“ reprodukci, musili bychom nechat flétny a hoboje hrát falešně a žádat na houslistech, violistech a violoncellistech intonační čistotu méně než prostřední. Podřídit se archaizujícím snahám by muselo jen uškodit géniovi jako je Bach, jehož hudba se vznáší nad minulostí, přítomností a budoucností.3“
3
CORREDOR, J. M.: Hovory s Pablo Casalsem, s. 134.
14
6. Dráha pedagoga Pablo Casals za svůj dlouhý ţivot ovlivnil nepřebernou řádku violoncellistů, z nichţ nejvýznamnějšími jsou: Gaspar Cassadó, Bernhard Greenhouse, Jacqueline Du Pré, Maurice Eisenberg, Angelica May, Miloš Sádlo a mnoho dalších.
6.1. Casalsovi ţáci Gaspar Cassadó Celým jménem Gaspar David Ramón Cassadó se narodil 30. září 1897 v Barceloně. Od svých deseti let studoval v Paříţi u Pabla Casalse, který ho velmi rád nazýval svým „duchovním synem“. Cassadó mu jako projev vděčnosti věnoval dvě skladby „Lamento de Boabdil“(„Nářek Boabdila, posledního krály Granady“) a „Requiebros“. Spolupracoval s nejuznávanějšími umělci té doby Yehudi Menuhinem, Antonem Rubinštejnem, Wilhelmem Furtwänglerem a s řadou dalších. Pedagogicky působil na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem. Z jeho dalších kompozic stojí za zmínku „Suita pro sólové violoncello d moll“ a „Tanec zeleného ďábla“. Zemřel na Štědrý den roku 1966.
Bernhard Greenhouse Tento americký violoncellista z Newarku v New Jersey spatřil světlo světa poprvé 3. ledna 1916. Naplno se začal věnovat violoncellu aţ ve svých osmnácti letech u Felixe Salmonda na Julliard School v New Yorku. Později se ve hře na violoncello zdokonaloval u Emanuela Feuermanna a Diran Alexaniana. Ke Casalsovi se dostal aţ ve svých třiceti letech. Studoval u něj dva roky a stal se tak jedním z mála violoncellistů, kteří u velkého Mistra strávili delší čas. Bernhard Greenhouse se intenzivně věnoval jak sólové hře tak komorní. Se svými kolegy klavíristou Menahemem Presslerem a houslistou Danielem Guiletem slavné Beaux Arts Trio, které si záhy získalo skvělou pověst po celém světě. V roce 1987 opustil místo v triu a věnoval se naplno pedagogické činnosti na několika amerických univerzitách a na mistrovských kurzech také v Evropě a Asii. Zemřel 13. května 2011 v neuvěřitelných pětadevadesáti letech.
15
Maurice Eisenberg Narodil se 24. února roku 1900 v Královci (Königsbergu) polským rodičům. Ti se však i s dvouletým Mauricem přestěhovali do Spojených států amerických. Tam se jiţ ve svých 18 letech stal koncertním mistrem New York Symphony Orchestra. Eisenberg kromě Casalse studoval také u Julia Klengela, Hugo Beckera, Nadii Boulangerové a Dirana Alexaniana. Vystupoval jako sólista, ale také jako člen Menuhinova tria. Specializoval se především na Johanna Sebastiana Bacha a jeho suity pro violoncello sólo a na tehdejší soudobou hudbu. Je autorem knihy „ Cello Playing of Today“, která vyšla poprvé v roce 1957. Aţ do své smrti roku 1972 byl profesorem violoncella na Julliard School v New Yorku.
Jacqueline Du Pré Nejslavnější britská violoncellistka s francouzskými kořeny Jacqueline Du Pré se narodila 26. ledna 1945 v Oxfordu jako druhé dítě Dereka Du Pré, bankovního úředníka a Iris (rozené Greepové), která vyučovala klavírní hře na Royal Academy of Music v Londýně. Její sestra Hillary byla nadaná flétnistka, ale nesmírně talentovanou Jacqueline nemohla předčit a to pochopitelně velmi těţce nesla. Od svých jedenácti let J. Du Pré navštěvovala Guildhall School of Music. Tam jí byl učitelem William Pleeth, který talentované violoncellistce obětoval takřka všechen svůj volný čas a energii. Jacqueline Du Pré ho často nazývala svým „ cellovým otcem“. V roce 1960 získala zlatou medaili v soutěţi Guildhallské hudební školy, kde jako cenu obdrţela stipendium na mistrovské kurzy Pabla Casalse ve švýcarském Zermattu. Absolvovala také hodiny u dalších slavných violoncellistů té doby Paula Torteliera a Mstislava Rostropoviče. Debutovala v šestnácti letech v legendární Wigmore Hall v Londýně. Rok na to jiţ hrála s orchestrem BBC Elgarův violoncellový koncert e moll. Tato skladba se pro ni stala naprosto osudovou a dodnes se její interpretace tohoto díla povaţuje za jednu z nejlepších. Za svůj poměrně krátký ţivot spolupracovala s takovými osobnostmi jako Yehudi Menuhin, Zubin Mehta, Itzhak Perlman, Pinchas Zukerman. Stala se partnerkou uznávaného pianisty a dirigenta
Daniela Barenboima, se kterým natočila spoustu
obdivuhodných nahrávek. Její slavnou kariéru bohuţel přerušila váţná choroba, roztroušená skleróza, které 19. února 1987 podlehla. Hrála na slavné violoncello Davidov od Antonia Stradivariho.
16
Angelica May Její hudební ţivot začal v pěti letech, kdy začala studovat klavír a housle. Po úspěšném ukončení studia hry na piano na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu začla mladá Angelica touţit po violoncellu. Stala se soukromou ţačkou Pabla Casalse v Prades. Ten jí velmi silně ovlivnil jak umělecky, hudebně, tak i osobnostně. Po vítězství na violoncellové soutěţi Pabla Casalse si uvědomila, ţe právě cello je pro ni tou správnou volbou. Věnovala se intenzivně sólové činnosti, ale po vzoru svého velkého učitele také komorní hře jako členka Odeon Tria. Byla velkou milovnicí a propagátorkou české hudby ve světě. Velmi oceňovaná je její nahrávka koncertů Bohuslava Martinů za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna. Významná je také její pedagogická činnost. Byla profesorkou hry na violoncello na Konzervatoři Roberta Schumanna v Düsseldorfu a od roku 1984 na věhlasné hudební akademii ve Vídni. V současné době vede mistrovské kurzy po celém světě, které mají velký úspěch.
Miloš Sádlo Narodil se jako Miloslav Zátvrzský 13. dubna 1912 v Praze, později přijal jméno svého učitele Karla Pravoslava Sádla. Začátek jeho sólistické kariéry se datuje kolem roku 1929. Působil však také jako člen Praţského (Zikova) kvarteta a Českého tria. Nějakou dobu byl také členem Sukova tria. Roku 1950 získal místo na Akademii múzických umění v Praze, kde byl o tři roky později jmenován profesorem. Nepřestal i přesto pracovat na vlastním zdokonalování a v roce 1955 odjel na jih Francie k Pablu Casalsovi. V malebném městečku Prades strávil Sádlo půl roku. Byl celosvětově uznávaným violoncellistou a pedagogem. Mnoho skladatelů mu věnovalo svá díla a i on sám se zaslouţil o rozšiřování cellového repertoáru hledáním zapomenutých děl v archivech po celém světě. Velkou měrou se podílel na znovunalezení violoncellového koncertu C dur Josepha Haydna, který v dnešní době patří mezi nejhranější vůbec. Za zmínku stojí také jeho nahrávací činnost. Zejména ve spolupráci s Davidem Oistrachem a Dmitrijem Šostakovičem. V letech 1949-1953 byl sólistou České filharmonie.
17
S ní a celou řadou předních našich i zahraničních orchestrálních těles a za spolupráce vynikajících dirigentů (Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla, Václava Neumann, aj.) Ovlivnil celou řadu vynikajících violoncellistů: Thomas Strahl, Miroslav Zicha, Vladan Kočí a mnoho jiných. Zemřel v 14. února 2003 v Praze ve věku 91 let.
7. Trio Cortot, Thibaud, Casals Toto klavírní trio ve sloţení : klavír- Alfred Cortot, houslista- Jacques Thibaud a violoncello- Pablo Casals, si velice záhy po svém zaloţení získalo uznání široké veřejnosti, ale také odborných kritiků. Koncertovalo po celém světě a bylo jedním z prvních komorních souborů, které pořídilo několik audio nahrávek.
Alfred Cortot Tento švýcarsko- francouzský pianista a dirigent, celým jménem Alfred Denis Cortot se narodil 26. září 1877 v Nyonu. Studoval u Émila Descombes, někdejšího asistenta a ţáka Fryderika Chopina, na Konzervatoři v Paříţi. Jiţ ve svých devatenácti letech vyhrál společně s Louisem Diémerem grand prix, v soutěţi pořádané na jeho škole. Debutoval na Collonových koncertech v Paříţi v roce 1897 Beethovenovým klavírním koncertem č. 3. Mezi lety 1898 a 1901 byl asistentem dirigenta a sbormistrem na festivalu v Bayreuthu. Roku 1907 byl tehdejším ředitelem paříţské konzervatoře Gabrielem Fauré jmenován profesorem klavírní hry. V této pozici nahradil Raoula Pugno. Vychoval zde řadu uznávaných pianistů. Hlavní město Francie vděčí Cortotovi za zaloţení, dnes světoznámého hudebněvzdělávacího institutu, École Normale de Musique. Tato přední světová univerzita vznikla v roce 1919. Alfred Cortot zde pořádal také mistrovské klavírní kurzy, které se staly legendárními. Mezi nejslavnější účastníky těchto akcí patřili: Dinu Lipatti, Renaud Gagneux, Marguerite Monnot, Magda Tagliaferro, Jerome Lowenthal, Pnina Salzman nebo rodilý Brňan Václav Kaprál. Cortot se v roce 1925 stal také prvním muzikantem vůbec, který vytvořil první elektronickou nahrávku klasické hudby. Zemřel 15. června 1962 v Laussane. Byl jedním z nejpopulárnějších hudebníků 20. století.
18
Jacques Thibaud Jacques Thibaud se narodil ve francouzském Bordeaux 27. září roku 1880. Aţ do svých třinácti let se učil hře na housle u svého otce. Poté nastoupil na paříţskou konzervatoř, kde o tři roky později získal první cenu v tamější houslové soutěţi. Kvůli zranění z první světové války musel lehce pozměnit techniku hry. Jeho přítel Eugéne Ysaÿe mu věnoval svoji Sonátu pro sólové housle č. 2., jedno z nejnáročnějších děl houslové literatury vůbec. Kromě Alfreda Cortota a Pabla Casalse se věnoval komorní hudbě také s Georgem Enescem a pianistou Yvesem Natem. Od roku 1943 existuje Thibaudova mezinárodní soutěţ pro mladé talentované houslisty a klavíristy. Zahynul
1. září 1953 po tragickém pádu letadla společnosti Air France ve
francouzských Alpách. Společně s ním opustily světlo světa také jeho housle z roku 1720 od nejslavnějšího houslaře všech dob Antonia Stradivariho.
8. Diskografie Pabla Casalse
1926–1928: Casals, Jacquesem Thibaudem a Alfredem Cortotem– první tria Schuberta, Schumanna and Mendelssohna, Beethovenovo Arcivévodské, Haydnovo G dur a Beethovenovy Variace G dur "Kakadu" (natočeno v Londýně)
1929, Brahms: Dvojkoncert a moll s Jacquesem Thibaudem a A. Cortot dirigoval Casalsův vlastní orchestr
1929: Dvořák a Brahms koncerty
1929: Beethoven: 4. symfonie (natočeno v Barceloně)
1930: Beethoven: Violoncellové sonáty op. 69, s Ottou Schulhoffem
1936–1939: Bach: 6 suit pro violoncello sólo
1936: Beethoven: Cellová sonáta op. 102 No. 1; a Brahms: Cellová sonáta Op. 99, společně s Mieczyslaw Horszowski
1936: Boccherini: Violoncellový koncert B dur; a Bruch: Kol Nidrei – Londýnští symfonikové pod vedením Landona Ronalda
1937: Dvořák: Cellový koncert h moll – Česká filharmonie řízená Georgem Szellem
1939: Beethoven: Violoncellové sonáty. 1, 2, a 5, s Mieczysław Horszowskim.
19
1945: Elgar a Haydn cellové koncerty, BBC Symphony Orchestra řízený Sirem Adrian Boltem
1950: První nahrávky z festivalu v Prades, včetně: o
Bach: Sonáty pro violu da gamba, BWV 1027–1029, společně s Paulem Baumgartnerem
o
Schumann: Pět kusů v lidovém tónu, s Leopoldem Mannesem
o
Schumann: Violoncellový koncert a moll, Pablo Casals orchestr řídil sám od svého violoncella
1951: Na festivalu v Perpignanu: o
Beethoven: Violoncellová sonáta op. 5 č. 2, a jeho tři cykly variací, ve spolupráci s Rudolfem Serkinem Beethoven: Tria, op. 1 č. 2, Op. 70 č. 2, Op. 97, a s klarinetem Op. 11 Schubert: Trio No. 1, D.898, vše společně s Alexandrem Schneiderem a Eugenem Istominem
1952: Opět z jeho festivalu v Prades: o
Brahms: Klavírní trio Op. 8, s houslistou Isaacem Sternem a pianistou Myrou Hessem
o
Brahms: Klavírní trio Op. 87, společně s Josephem Szigetim and Myrou Hessem
o
Schumann: Klavírní trio Op. 63, a Schubert: Klavírní trio č. 2, D.929, obě ve spolupráci s houslistou Alexanderem Schneiderem a Mieczysławem Horszowskim
o
Schubert: C dur kvintet pro dvoje housle, violu a dvě violoncella, s Isaacem Sternem, Alexanderem Schneiderem, Miltonem Katimsem a Paulem Tortelierem
o
Brahms: Sextet č. 1, opět s Isaacem Sternem, Alexandrem Schneider, Miltonem Katimsem, tentokrát navíc s Miltonem Thomasem a Madeline Foleyovou
1953: Z Prades: o
Beethoven: Violoncellové sonáty č. 1, 3, 4, a 5, za klavírního doprovodu Rudolfa Serkina
20
o
Beethoven: Tria Op. 1 č. 1, a Op. 70 č. 1, s Josefem Fuchsem a Eugenem Istominem
o
Schumann:Violoncellový koncert a moll, Op. 129, za doprovodu festivalového orchestru pod taktovkou Eugena Ormandyho
1954: Z festivalu Prades ( od tohoto roku všechny nahrávky natáčeny ţivě): o
Beethoven: Violoncellová sonáta č. 5, a Op. 66 Variace, u klavíru Mieczysław Horszowski
o
Beethoven: Tria Op. 70 č. 1, a Op. 121a, s houslistou Szymonem Goldbergem a pianistou Rudolfem Serkinem
1955: Z festivalu v Prades : o
Brahms: Tria č. 1–3, společně s Yehudim Menuhinem a Eugenem Istominem
o
Brahms: Klarinetové trio Op. 114, s klarinetistou Davidem Oppenheimem a Eugenem Istominem
o
Beethoven: Trio Op. 70 č. 2, se Szymonem Goldbergem a Rudolfem Serkinem
1956: Z Prades : o
Bach: Sonata BWV 1027 pro violu da gamba, s Mieczysławem Horszowskim
o
Schumann: Trio č. 2, s Yehudi Menuhinem a Mieczysławem Horszowskim
o
Schumann: Trio č. 3, s houslistou Sándorem Véghem and Rudolfem Serkinem
1958: V Beethovenově domě v Bonnu ( všechny nahrávky opět ţivě ): o
Beethoven: Sonáta Op. 5 č. 1, se slavným pianistou Wilhelmem Kempffem
o
Beethoven: Sonáty Op. 5 č. 2, Op. 102 č. 2, a lesní roh Op. 17 transkripce, s Mieczysławem Horszowskim
o
Beethoven: Tria Op. 1 č. 3, a Op. 97, se Sándorem Véghem a Mieczysławem Horszowskim
o
Beethoven: Trio Op. 70 č. 1, s Sándorem Véghem and Karlem Engelem
1959: Opět z Prades o
Haydn: Symfonie "Na odchodnou" (č. 45) a Mozartova "Linecká" Symfonie (č. 36) – Festivalový orchestr pod taktovkou Pabla Casalse
o
Beethoven: Trio Op. 1 č. 3, s Yehudi and Hephzibah Menuhinovými
o
Schubert: Kvintet se dvěma violoncelly,společně s Budapešťským smyčcovým kvartetem 21
1961: Mendelssohn: Klavírní trio č. 1 s Alexanderem Schneiderem and Mieczysławem Horszowskim ( Natočeno ţivě 13. listopadu 1961 v Bílém domě)
1963: Beethoven: Osmá symfonie
1963: Mendelssohn: Čtvrtá symfonie, v Marlboro
1964–65: Bach: Braniborské koncerty, v Marlboro
1966: Bach: Orchestrální studie, v Marlboro
1969: Beethoven: První, Druhá, Čtvrtá, 3está ("Pastorální"), a Sedmá Symfonie
1974: El Pessebre (Koryto) oratorium
22
Závěr Ve své absolventské bakalářské práci na téma Pablo Casals – Ţivot a dílo, jsem se zabýval celistvým pohledem na tohoto uznávaného umělce, který byl nejen skvělým instrumentalistou, ale také komponistou, dirigentem, hudebním manaţerem, učitelem, milovníkem přírody a Španělska, vášnivým kuřákem dýmky, ale také oddaným bojovníkem za svobodu své milované země a významným protiválečným odbojářem té doby. Snaţil jsem se shrnout to nejdůleţitější z jediných dvou do češtiny přeloţených knih Rudolfa Tobela a J. M. Corredora. V zájmu rozšíření a stmelení informací o tomto violoncellistovi, který se tolik zaslouţil o rozvoj violoncellové hry jiţ na konci 19. století, jsem vycházel také z několika internetových zdrojů. Svou práci jsem rozčlenil na osm řádných kapitol. Pomyslně by se má práce dala rozdělit na dvě hlavní pomyslné kapitoly, první věnující se Casalsovu ţivotu, druhá jeho profesní dráze hudebníka a s tím souvisejícími informacemi o zaloţení orchestru, tria a v neposlední řadě je součástí také několik ţivotopisů jeho ţáků. Výběr těchto osob se odvíjel od důleţitosti a popularity v profesním ţivotě ovlivněném snahou Pabla Casalse. Celou práci pomyslně završil seznam Casalsovy diskografie. Pablo Casals svou hrou a přístupem k interpretaci ovlivnil nepřeberné mnoţství violoncellistů 20. století. Z jeho myšlenek vycházeli ti nejlepší a vycházejí dodnes. To, s čím on v hudbě začal se dnes povaţuje za naprostou samozřejmost a ţádný hráč na tento nástroj si asi nedokáţe představit, ţe by to mělo být jinak. On však byl první, který revoluci ve hře na violoncello odstartoval a zaslouţil se o uvedení tohoto nádherného hudebního nástroje na světová pódia.
23
Zdroje Použitá literatura: J. Ma. Corredor: Hovory s Pablo Casalsem, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958. Rudolf Tobel: Pablo Casals. Nakladatel F. Kosek , Praha 1946. Ivan Měrka: Violoncello. Montanex, Ostrava 1995. Virtuoso, Harvey Sachs, Thames and Hudson, New York 1982.
Další zdroje a internetové odkazy: http://en.wikipedia.org/wiki/Pablo_Casals http://www.cello.org/casals/casals.htm http://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Thibaud http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Cortot Pablo Casals: Song of the Birds: 1972 Tetra Music Corporation, New York
24
Přílohy
http://en.wikipedia.org/wiki/Pablo_Casals
25
