Pablo Casals - život a tvorba Bakalářská práce

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na violoncello

Pablo Casals - život a tvorba Bakalářská práce

Autor práce: Lukáš Svoboda Vedoucí práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph.D. Oponent práce: MgA. Miroslav Zicha

Brno 2013

Bibliografický záznam SVOBODA, Lukáš. Pablo Casals - život a tvorba [Pablo Casals: Life and Work] Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2013. 31 s. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph.D.

Anotace Tato bakalářská práce se věnuje životu

a tvorbě věhlasného violoncellisty

Pabla Casalse. Jejím cílem je nejen komplexně představit jeho život, ale zaměřit se také na další

odvětví

jeho

uměleckého

působení. V neposlední řadě

se

zaobírá

jeho

pedagogickým a skladatelským odkazem. Součástí práce je stručný životopis několika Casalsových žáků a krátký rozbor jeho nejslavnější kompozice Píseň ptáků. V závěru se práce zmiňuje o věhlasném klavírním triu Cortot, Thibaud, Casals s krátkým ohlédnutím na Casalsovu diskografii.

Anotation My bachelor thesis deals with extraordinary life and production of renowned cello player Pablo Casals. My goal is not only to introduce complexly his life, but also focus on other spheres of his activity as a musician. At last but not least I am interested in his pedagogical and compositional heritage. The thesis also contains brief biography of several Casals students. The final part of this work deals with his most famous piece Song of the birds and also his well known piano trio with short text about Casals’s diskography.

2

Klíčová slova Pablo Casals, violoncello, Orquesta Pau Casals, Jacques Thibaud, Alfred Cortot, Vendrell, Johann Sebastian Bach

Key words Pablo Casals, cello, Orquesta P a u C a s a l s Jacques Thibaud, Alfred Cortot, Vendrell, Johann Sebastian Bach

3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 21. srpna 2013

Lukáš Svoboda

4

Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Janě Michálkové Slimáčkové, Ph.D. za vedení práce a slečně Karolíně Svitálkové, která má velké zásluhy na zdárném dokončení této absolventské práce a za psychickou podporu při její tvorbě.

Obsah 5

Předmluva .............................................................................................................................. 7 1. Pablo Casals – život ........................................................................................................... 8 2. Casals - komponista .................................................................................................. ........ 14 2.1. Píseň ptáků .............................................................................................................. 14 3. Revoluce ve hře na violoncello ......................................................................................... 15 4. Dirigent a zakladatel Orquesta Pau Casals…......................................... ............. ............. 17 5. Casals a Bachovy violoncellové suity .......................................................... .....................19 6. Dráha pedagoga ................................................................................... ................. ............ 20 6.1. Casalsovi žáci ................................... ................................................ ............…….20 7. Trio Cortot, Thibaud, Casals ................. ........................................................... ..........….. 25 8. Diskografie Pabla Casalse ........................................ ......................................................... 27 9. Závěr.................................................................................. .................................................28 10. Použité informační zdroje.............................................. .................................................. 30

Předmluva 6

Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil pojednání o životě a díle legendárního violoncellisty a skladatele Pabla Casalse, protože jeho význam v tvorbě novodobé violoncellové techniky a pohledu na stylovou interpretaci je nedozírný. Díky jeho novátorskému přístupu ke hře na tento zmíněný a v té době poměrně opomíjený nástroj, se violoncello stalo jedním z nejpopulárnějších nástrojů své doby. Pablo Casals svými kvalitami nevyčníval pouze v oblasti hudby, ale byl také oddaným bojovníkem za svobodu a práva utlačovaných. Ve své práci zmiňuji nejen jeho odkaz violoncellový a skladatelský, ale také pedagogický a humanistický. Práci člením na devět kapitol. V první části se věnuji životu Pabla Casalse od jeho hudebních začátků ještě v rodném městě Vendrell až po poslední léta jeho života. Ve druhé části se zabývám Casalsem jako skladatelem, kde hovořím o jeho zálibě v této činnosti a krátkým výčtem nejvydařenějších kompozic. Třetí kapitola má název Revoluce ve hře na violoncello a pojednává o jeho nových, pro další vývoj techniky a hudebního cítění stále ještě nedoceněných postupech. Casals byl také vášnivým dirigentem a zakladatelem v někdejších dobách velmi uznávaného Orquesta Pau Casals. Tomuto tématu se věnuji ve čtvrté části své práce. V páté kapitole se zabývám jeho vztahem k Bachovým suitám pro sólové violoncello a jejich zpopularizování samotným Mistrem. O Casalsově pedagogice a o jeho nejslavnějších žácích se zmiňuji ve své šesté kapitole. Sedmou část mé práce tvoří krátké seznámení se slavným klavírním triem Cortot – Thibaud – Casals. Svou bakalářskou práci jsem obohatil také pojednáním o stěžejních nahrávkách Pabla Casalse. Součástí mé práce je také krátký rozbor jeho neslavnější kompozice pro violoncello Píseň ptáků. Přínos své práce vidím ve stmelení informací z jednotlivých rozdílných oblastí Casalsova života, jelikož jsem doposud nenarazil na žádnou v češtině vydanou knihu, která by se jeho životem zaobírala komplexně až do jeho posledních let. V každé z doposud vydaných prací se bohužel její autor zabývá jen některými z jeho nespočetných aktivit, kterými udivoval své okolí a sám i přese všechno zůstával skromným.

1. Pablo Casals – život

7

Tento „nejslavnější violoncellista všech dob“, což je autory oblíbené přízvisko, celým jménem Pablo Carlos Salvator Casals, se narodil 29. prosince 1876 v malém katalánském městečku Vendrell v provincii Tarragona; v současné době má přes třicet tisíc obyvatel, v době Pabla Casalse pouze kolem pěti tisíc. Jeho otec Carlos byl tamějším varhaníkem a učitelem hudby. Byl to právě jeho otec, který malému Pablovi vtiskl entuziasmus a zalíbení v hudbě, ale také nezanedbatelné znalosti harmonie a hudebních dějin, tolik potřebné pro profesionální dráhu hudebníka. Ještě než začal hrát na tolik milovaný nástroj - violoncello, získal hudební pohotovost, sluchovou představivost a základy polyfonie při studiu hry na piano. Pod vedením svého otce se věnoval zejména Bachovu cyklu Dobře temperovaný klavír, kterým se zabýval po celý svůj život; každý den t o t i ž údajně začínal u svého křídla hrou svých oblíbených preludií a fug. Později si vyzkoušel také hru na housle, ale až violoncello ho natolik uchvátilo, že se mu v životě stalo vším1. Jako malý dostal od svého otce dárek, jakousi napodobeninu violoncella vyrobenou z tykve lahvovitého tvaru. Již do této atrapy se zamiloval a hrál na ni všechno možné. Jeho život se však definitivně změnil až tehdy, když byl v jeho rodném Vendrellu uspořádán malý festival komorní hudby, na kterém viděl a slyšel skutečné violoncello v rukou profesionála. Od této chvíle si malý Pablo Casals nepřál nic jiného než vlastnit a smět se učit hrát na tento jím tak obdivovaný nástroj. Otec Carlos nevydržel dlouhé naléhání svého syna a nástroj mu pořídil. Po několika lekcích, které se mu pokoušel dávat sám, pochopil, že si Pablo zaslouží a také potřebuje odborné vedení. Zanedlouho poté ho proto přihlásil do městské hudební školy v Barceloně k učiteli Josému Garciovi. Pablo Casals současně pokračoval i ve studiu hry na klavír a kompozice u tehdejšího ředitele zmíněné školy Rodereda. Ve svém studiu byl tak cílevědomý a dělal tak velké pokroky, že si velmi brzy začal hudbou také přivydělávat. Bylo to nutné, protože jeho rodina byla dosti početná a nepříliš majetná. Zpočátku byl součástí tria, které obveselovalo hosty kavárny na předměstí směsicí tehdejších nejpopulárnějších hitů. Mladému Casalsovi se v zájmu výchovy obyvatel k pozitivnějšímu vztahu ke klasické hudbě podařilo zařídit, aby byl na programu alespoň jedenkrát týdně program z žánru klasické hudby. Nadaný violoncellista se natolik osvědčil, že byl za půl druhého roku angažován do sedmičlenného orchestru v Café Pajarera přímo v centru Barcelony. 1

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 6.

8

Pablo Casals byl nadšeným sběratelem violoncellové literatury a často také jezdil se svým otcem do

obchodů s hudebninami a antikvariátů hledat něco nového, dosud

nepoznaného. Díky této sběratelské vášni se ve svých třinácti letech dostal k notám šesti suit pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha. Od toho dne se do nich zamiloval a staly se pro něj denním chlebem. Pracoval na nich více jak deset let, než se odhodlal je poprvé uvést veřejně, již tehdy s obrovským úspěchem. Jeho provedení Bachových suit se stalo naprostou senzací. Byl také prvním hráčem na violoncello, který suity pravidelně zařazoval na koncerty v originální podobě. Tento dříve opomíjený cyklus, avšak dnes naprostá samozřejmost pro každého violoncellistu, se stal divácky jedním z nejúspěšnějších2. Již ve svých patnácti letech Casals cítil, že se již nemá od svých učitelů v madridské městské

hudební

škole co více naučit. Naštěstí se ho na popud velkých

hudebníků Isaaca Albénize a Fernanda Arbóse ujal madridský aristokrat Guillermo de Morphy. Tento hrabě se o nadějného instrumentalistu velmi zajímal a staral se o něj jako o svého syna. Oblibu si Casals získal i na královském dvoře, když ho královna matka Maria

Christina

již jako sedmnáctiletého chlapce povýšila na rytíře kříže Isabelly

Katolické a darovala mu nádherný nástroj od italského houslaře Gagliana3 a safír na smyčec z jejího vlastního

náramku. V Madridu zůstal Casals skoro dva a půl roku v

intenzivním pracovním nasazení jen díky svým dvěma učitelům Jesusi Monasteriovi a Tomásovi Bretónovi. První z nich Jesus Monasterio, tehdejší uznávaný sólový houslista a profesor konzervatoře, dal Casalsovi možnost poznat kouzlo komorní hudby a práci s notovým materiálem. Druhým z nich byl Tomás Bretón, slavný operní skladatel a dirigent, který ho zdokonalil v kompozičních technikách a hudební teorii. Na přání hraběte de Morphy odjel mladý Casals i se svojí matkou do Bruselu, kde měl možnost studovat u slavného violoncellisty a skladatele té doby Françoise-Augusta Gevaerta4. Pablo Casals však okamžitě poznal, že Královská konzervatoř v Bruselu není pro něj to pravé, a rozhodl se zkusit štěstí v Paříži. Tento zmíněný Casalsův krok ale důrazně odmítal hrabě Guillermo de Morphy. Mladý génius si stál na svém i přesto, že mu hrabě de Morphy vyhrožoval 2

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 8.

3

Slavný rod italských houslařů, kteří pocházeli z Neapole. Rodina Gaglianů tvořila od počátku 18. století až do první poloviny 19. století. Zakladatel rodu byl Alessandro Gagliano, který stavěl nástroje cca od roku 1700 do roku 1735. V tradici pokračovali jeho synové Nicola a Gennaro. Výrobě hudebních nástrojů se věnovali také jejich děti a to Antonio Gagliano, Giuseppe Gagliano, Giovanni Gagliano, Nicola Gagliano ml. a Raffaele Gagliano. Všichni převážně používali formy Antonia Stradivariho a společně postavili na stovky houslí, violoncell a viol, které jsou v současné době velmi ceněné pro své zvukové kvality a skvělou řemeslnou úroveň. Ceny těchto nástrojů se pohybují v desítkách milionů korun. 4

Věhlasný belgický violoncellista a pedagog. Je autorem mnoha transkripcí a technických studií. Velmi ceněna je jeho revize violoncellového koncertu D dur Josepha Haydna.

9

odepřením veškeré další materiální pomoci5. V Paříži to s matkou Pillar Defilló de Casals a jejím druhým synem Enriquem neměli vůbec jednoduché. Na každém kroku je provázel hlad a bída. Došlo to tak daleko, že Pablova matka Pillar musela dokonce prodat své krásné dlouhé vlasy, aby vůbec zajistila rodině finance na základní lidské potřeby.

5

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 13.

10

“V Paříži Casals studoval skutečně za nejhorších podmínek. Ocitl se i se svou matkou a nejmladším bratrem Enriquem úplně bez prostředků a paní Casalsová byla nucena vydělávat šitím alespoň na úhradu nejnutnějších potřeb. Obětovala dokonce i své nádherné šaty, když se nedostatek stával již hrozivým a prodala je.6“ Naštěstí se Pablo stal brzy členem orchestru jednoho malého divadla, kde sice pobíral nuzný plat, ale na přilepšení pro rodinu vystačil. Po nějakém čase ho však finanční situace a stesk po domově odvály přece jen z Paříže zpátky do Barcelony, kde ke svému velkému údivu získal místo bývalého profesora Josého Garcii v městské hudební škole. Zde pořádal koncerty a se svým přítelem, vynikajícím belgickým houslistou Mathieuem Crickboomem, založil

smyčcové kvarteto. Brzy však nestačila Casalsovu umění ani

Barcelona a zkusil podruhé odcestovat do Paříže, tentokrát s tím, že si ji získá. Hrabě Guillermo de Morphy, který mu již dříve odpustil jeho neuvážené kroky, mu dal přesvědčivý

doporučující

dopis

pro

Charlese

Lamoureuxe7,

aby

mladému

instrumentalistovi pomohl v opětovném začátku. Tento skvělý francouzský dirigent si po dlouhém rozmýšlení Casalse poslechl a byl jeho hrou tak uchvácen, že mu nabídl účinkování hned na jeho dalším koncertu. Tento pro Pabla Casalse tolik významný pařížský debut, na kterém provedl Violoncellový koncert d moll Edouarda Lala, proběhl v říjnu roku 1899. Nedlouho po tomto koncertu Lamoureux zemřel, ale Casalsova hvězdná kariéra byla však naštěstí již v plném rozpuku. Na celých patnáct let se usadil v Auteuil u města Paříž, odkud podnikal své dlouhé

koncertní cesty již po celé Evropě a

Americe. Jeho repertoár obsahoval ta nejslavnější a nejnáročnější díla violoncellové literatury. S velkou oblibou se věnoval také komorní hudbě. Roku 1905 založil

společně se svými francouzskými přáteli Alfredem

Cortotem a Jacquesem Thibaudem klavírní trio, jehož umělecká úroveň neměla ve světě obdoby. Koncertoval po celém světě jednak v rámci tria, ale hlavně jako sólista, buď za doprovodu orchestru, nebo ve spolupráci s význačnými klavíristy té doby. V této 6

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 14.

7

Charles Lamoureux byl věhlasný dirigent a houslista. Narodil se 28. září 1834 v Bordeaux. Studoval na pařížské konzervatoři. Housle u profesora Girarda, harmonii u Augusta Tolbecqua, kterému Camille SaintSäens věnoval svůj první violoncellový koncert a moll, kontrapunkt u Leborna a kompozici u Chauveta. Živil se nejprve jako houslista v operním orchestru, stále častěji se však věnoval dirigování, které ho tolik proslavilo. Stal se natolik známým, že od 23. února 1881 začal pořádat tzv. Lamoureuxovy koncerty. Tyto koncerty se konaly každý týden, uváděl zde nové sólisty a snažil se se svým orchestrem přiblížit symfonickou hudbu francouzské veřejnosti. V roce 1893 podnikl turné po Rusku a tři roky později do Anglie. Jeho posledním zaznamenaným činem bylo dirigování Tristana a Isoldy Richarda Wagnera 28. října 1899 v Novém divadle v Paříži. Zemřel jen pár měsíců poté, 21. prosince roku 1899.

11

době spolupracoval například s Haroldem Bauerem, Otto Schulhoffem, Juliem Röntgenem nebo Mieczyslawem Horszowskim. Již

za svého života

se mu dostalo také mnoho ocenění. Stal se rytířem

francouzské Čestné legie, byl jedním ze tří členů Španělské akademie a od londýnské Filharmonické společnosti přijal Beethovenovu zlatou medaili, vyznamenání velmi vzácné, které bylo před ním propůjčeno pouze Franzi Lizstovi, Johannesu Brahmsovi a Josephu Joachimovi. Když už

ve violoncellovém umění dosáhl takřka všeho,

zatoužil

Casals

mluvit k posluchačům prostřednictvím orchestru. Dirigoval četná hudební tělesa po celém světě, stále mu však scházel stálý orchestr na území jeho milovaného Španělska. To byl jeden z důvodů, aby i přes nedostatek ochotných sponzorů

založil v říjnu 1920

Orquesta Pau Casals, který se stal prvním profesionálním symfonickým orchestrem ve Španělsku. Hudebníci dostávali stálý plat, ale také denně několik hodin zkoušeli. Místo koncertního mistra zastával Casalsův bratr Enrique. Toto těleso musel slavný violoncellista z počátku dotovat z vlastních

zdrojů, ale pozvolna získával štědré

finanční dary i z řad movitějších obyvatel. Výkony orchestru díky

pravidelnému

zkoušení a mistrovu vedení poměrně rychle rostly a stával se ve světě stále více uznávaným. S narůstajícím věkem a životní únavou Casals stále více tíhnul k rodnému katalánskému Vendrellu. Roku 1927

ho město Vendrell prohlásilo „nejmilejším

synem“ a pojmenovalo po něm jednu z městských ulic. Šest let poté byl jmenován katalánským

Hudebním

syndikátem

čestným

prezidentem.

Uznání

Casalsova

neobyčejného mistrovství neznala mezí. V neposlední řadě získal také čestný doktorát Univerzity v Edinburghu a čestné občanství města Madrid8. Pablo Casals se stihl za svůj pestrý život také oženit a to s americkou zpěvačkou Susan Metcalfe. Tato slavná americká sopranistka se za něj vdala v roce 1914 v New Rochelle ve státě New York (USA). Casals ji miloval nejen jako ženu, ale také jako umělkyni a pořádal společně s ní koncerty ve Spojených státech amerických, v Evropě, ale také v Mexiku a na Kubě. Casals ji většinou doprovázel na klavír, což mu doporučil jeho manažer F. C. Coppicus, který mu radil, aby si od violoncella také chvíli odpočinul. Kvůli nabitému koncertnímu kalendáři obou se po čtrnácti letech rozešli. Pablo Casals zůstal celý život i přes neopakovatelný obdiv celého světa neuvěřitelně skromným člověkem, který myslel především na druhé. Byl velkým bojovníkem za svobodu a sám se aktivně podílel na protiválečném odboji. Zásadní byla také jeho pedagogická činnost. Vychoval nejslavnější violoncellisty té doby: Gaspara 8

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 30.

12

Cassadó, Bernharda Greenhouse, Maurice Eisenberga, Jacqueline Du Pré, Miloše Sádla, Angelicu May a celou řadu dalších.

2. Casals – komponista Jak již bylo zmíněno, základům hudební teorie jej naučil jeho otec Carlos Casals. Jedním z prvních, alespoň dílčích úkolů, pro něj byla účast na vánoční zpěvohře, 13

kterou složil právě se svým otcem. Casals komponování miloval, ale uplatňoval při tvorbě pouze přirozenou inspiraci. Odmítal nucené hledání invence, proto jeho skladeb není mnoho. Vzpomeňme například: Koncert pro sólové violoncello, Koncert pro housle a orchestr, jeho smyčcové kvartety, Ave Maria pro smíšený sbor nebo kratičkou však líbivou Píseň ptáků pro violoncello a orchestr. Hudebně velmi hodnotné jsou také jeho kadence k violoncellovým koncertům Haydna, Schumanna, Monna a Boccheriniho9.

2 .1. Píseň ptáků Tato

Casalsova

úprava

tklivé katalánské lidové

písně

se stala

často

vyhledávanou mnoha violoncellisty po celém světě. „Podle Casalsových slov má vyjadřovat smutek a bolest katalánské země. Casals byl nejen velkým umělcem, ale i neochvějným zastáncem svobody, bojovníkem za mír a neústupným nepřítelem zla a 2

násilí v jakékoliv podobě. “ Původně je psána pro violoncello doprovázené klavírem, ale nedlouho po vydání sám Casals upravil klavírní part pro orchestr. Je napsána ve dvoučtvrťovém taktu, v tempovém označení Molto lento. Kompozice začíná čtyřtaktovým dílem a, dlouhými drženými akordy v klavíru a rozloženými

ve violoncellu, ve kterých se hned v prvních taktech dostává až ke

trojčárkovanému e. První téma (bb) je dvanáctitaktové, rozložené na dva šestitaktové motivy. Druhé (cc) a poslední téma má pro změnu patnáct taktů, opět dělené dle motivů na polovinu. Celá píseň má schéma a bb cc a10. Casalsova Píseň ptáků (v originále E l C a nt dells Ocells) má velmi pochmurnou a intimní náladu. Stala se Casalsovou nejslavnější kompozicí.

3. Revoluce ve hře na violoncello

Casals krom toho, že se začal při hře na violoncello snažit o maximální uvolnění při zapojení celého těla, zavedl nový systém prstokladů, podle kterého se hráč na violoncello nespokojí jen s otrockým pohybem levé ruky v zaběhlých polohách, ale 9

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 37 – 42.

10

CASALS, Pablo. Song of the Birds. New York: Tetra Music Corporation, 1972.

14

používá přehmatů a širokých poloh, které hru zjednoduší, zrychlí v technických pasážích a zjemní v kantilénách.

Používal také jiným způsobem vibrata. Většina tehdejších

violoncellistů si myslela, že čím více budou vibrovat, tím krásnější zvuk ze svého nástroje vyloudí. Taková hra však začne posluchače brzy nudit a stane se pro něj jednotvárnou a fádní. Casals jako první začal používat vibrata jako skutečného výrazového prostředku. Kromě několika různých druhů vibrata, která se lišila jak rozsahem rozkmitu, jeho rychlostí, ale také způsobem tvoření, kde pohyb vycházel buďto z předloktí, zápěstí, nebo samotných prstů, hojně využíval i tak zvanou techniku nonvibrata, která je dnes základem historicky poučené interpretace. Zatímco v baroku bylo téměř vše hráno bez vibrata a vibrato bylo používáno jen jako ozdoba, kterou většinou skladatelé té doby do not přímo označili, Casals tento způsob interpretace používal pro zesílení napětí v kompozicích všech slohových období a tím dával skladbám úplně jiný rozměr než kterýkoli instrumentalista před ním. Tuto interpretační dovednost dovedl v pozdějších letech k dokonalosti věhlasný houslový virtuóz Ivry Gitlis. Pablo Casals posunul ve vývoji kupředu i samotné posazení u nástroje. Nevymyslel sice nový typ bodce jako jeho pozdější kolegové Mstislav Rostropovič nebo Paul Tortelier, ale jeho význam v této oblasti hry je snad ještě podstatnější. Za dob Casalsova vzdělávání ve hře na violoncello se hrálo s lokty přikrčenými u těla, což značně znepříjemňovalo pohyb pravé i levé ruky. Byla známa nácviková metoda, při níž měl violoncellista při cvičení na nástroj v obou podpažích zasunutou knihu, která mu nesměla vyklouznout. Casals jako první uvolnil lokty obou rukou a tím dal tělu možnost se při hře volně pohybovat. Tímto počinem, který zprvu mnozí nechápali, zjednodušil pohyb levé ruky v rozsahu celého hmatníku a pravou ruku oprostil od zbytečného napětí, aby mohla vytvořit mohutnější a ušlechtilejší zvuk v nepřeberných dynamických odstínech a dal jí prostor k využití virtuózních smyků, které byly dříve vlastní jen houslistům a mnohdy ani těm ne. Změnil také vnímání pohybu smyčce po strunách. Až do počátku 20. století bylo typické hrát všechny tóny celým smykem bez ohledu na to, zda chceme hrát forte či piano, jestli hrajeme táhlou melodii či rychlou pasáž v sautillé. Při nežádoucím rychlém a dlouhém pohybu smyčce po struně se ochuzujeme o kvalitu a intenzitu tření, která je rozhodující při tvorbě tónu. Takový tón postrádá jadrnost a je šustivý a nehezký. Rozlišil, že pokud chce hráč vytvořit piano, měl by hrát krátkým koncentrovaným smykem. Když potřebuje ze svého nástroje dostat maximum, bude hrát se stejně opřeným smyčcem do strun, ale délka tahu se rozšíří. Při technických pasážích platí totéž s ohledem na druh právě prováděného smyku. Všechny tyto do té doby neznámé skutečnosti, které nám dnes připadají jako naprosto samozřejmé, Casalsovi dovolovaly pohlížet na samotnou interpretaci děl zcela novým způsobem a nejen nalézat, 15

ale také uskutečňovat hudební myšlenky jako nikomu před ním. Kromě jeho řemeslné zručnosti byl také neobyčejným hudebním teoretikem toto ale není hudební teorie, co dělal z hudební teorie? a vždy se snažil v každém díle hledat jeho pravý význam. Zkoumal každou frázi, každou změnu nálady s neuvěřitelnou pečlivostí. Jeho snaha o hledání hudebního ideálu neutuchala ani po desítkách provedení jednotlivých kompozic a vždy se znovu a znovu vracel na začátek, aby si ověřil, že skladatel opravdu chtěl svou hudbou říct právě toto. Skvělým příkladem Casalsovy až chorobné touhy po dokonalosti jsou suity pro sólové violoncello od Johanna Sebastiana Bacha, kde existuje nepřeberné množství smykových a prstokladových variant, které mu přišly právě v tom období života jako ideální nebo se alespoň Casalsově ideálu nejvíce blížíly. Celá hudební veřejnost obdivovala jeho hru a pojetí skladeb a on se stále toužil zdokonalovat a přinést tak posluchačům ještě něco víc než doposud. Jeho způsob interpretace dané skladby byl podložený nejen vlastními úvahami, ale i vnitřní energií11. Pablo Casals byl i přes svou nesmírně vysokou inteligenci a teoretické znalosti ohromně citlivým člověkem. Neustále bádal, studoval partitury, životní osudy skladatelů, historické souvislosti vzniku jednotlivých skladeb. Veškerou tvorbu však i přes to všechno podřídil hlasu svého srdce12.

4. Dirigent a zakladatel Orquesta Pau Casals

Jeho dirigentský debut proběhl v patnácti letech, když ho Enrique Granados13 11

CORREDOR, J. Ma. Hovory s Pablo Casalsem, s. 190 – 195.

12

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 38 - 45.

13

Enrique Granados y Campina byl katalánský skladatel a klavírista. Narodil se 27. července roku 1867 v Koridě, ale nedlouho poté se jeho rodina přestěhovala do Santa Cruz u Tenerife. V roce 1874 zamířila do Barcelony, která se stala Granadosovým osudovým městem. Vystudoval kompozici Francise Jurneta a klavír u

16

požádal, aby se ujal vedení Granadosovy první opery María del Carmen. P o z d ě j i d irigoval ty nejslavnější orchestry po Orchestra,

New

York

celém

světě,

např.

London

Symphony

Symphony Orchestra, Wiener Philharmoniker nebo BBC

Symphony Orchestra, stále však koketoval s myšlenkou založení orchestru v rodném Španělsku, který by pravidelně zkoušel, koncertoval a tím docílil výsledků srovnatelných se jmenovanými světovými tělesy. V roce 1920 angažoval osmdesát osm hudebníků, těch nejlepších, co byli ve Španělsku k dispozici. Pablo Casals zajišťoval hudebníkům na tehdejší dobu poměrně slušný měsíční plat, ale chtěl po nich jako první ve své zemi, aby se pravidelně všichni scházeli na zkouškách dvakrát denně. Jejich účast pro něj byla naprosto nezbytná. S administrativními záležitostmi mu pomáhali jeho přátelé a hudební nadšenci. V první řadě Felipe Capdevila, který se staral o veškeré finanční záležitosti, a jeho choť Francisca Vidal de Capdevila, která zabezpečovala notový materiál a korespondenci. Ústřední postavou však byl Joaquín Pena, jež výboru

a

Katalánsku.

téměř

celé

Orchestr

své

jmění

zanedlouho

použil

prodělal

působil jako tajemník k zajištění hudebních krizi,

protože

správního

slavností

v

hlavní duchovní otec

souboru a dirigent Pablo Casals vážně onemocněl. Trpěl zánětem duhovky a jistý barcelonský oční lékař se zmýlil ve výpočtu množství léčebné látky a dal mu místo doporučené jedné injekce tři. Casals strávil dlouhé týdny na lůţku a orchestr ztrácel motivaci dále bez svého Mistra zkoušet. Vzkázal jim však, ať ve své snaze vytrvají, že

snaha jistě ponese kýžené ovoce. V době Casalsovy nepřítomnosti se o chod

zkoušky staral jeho bratr Enrique, který zastával funkci koncertního mistra. Po Pablově uzdravení začal orchestr opět naplno pracovat. Casals však trpěl kvůli tomuto přehmatu až do konce života bolestmi hlavy. I přes veškerou snahu členů se prvních koncertů

účastnilo

málo

lidí,

neboť

jim bylo

přikázáno

určitými

vlivnými lidmi, aby vystoupení ignorovali. Orquesta Pau Casals měl ročně zhruba dvacet koncertů, které Casals stále z velké části financoval sám ze svých úspor14. Později zařídil, aby posluchači z řad měšťanstva

platili

dvojnásobné

vstupné.

Joana Pujola, vyhledávaného učitele klavíru v Barceloně, u kterého studoval také Isaac Albéniz. Roku 1898 měla v Madridu premiéru jeho první opera María del Carmen, která měla velký úspěch. Asi nejznámější skladbou Enriqua Granadose byla klavírní suita Goyescas. Tato kompozice získala dokonce v roce 1907 Diémerovu cenu, v níž porotě zasedl samotný Gabriel Fauré. Jeho skladatelský styl je velmi zřetelně ovlivněn španělskou lidovou hudbou. Za svůj život napsal více jak sto čtyřicet skladeb, která však dosud nebyly dostatečně doceněny. Zahynul tragicky při pádu letadla 24. března 1916. 14

ST. JOHN, Marshall C. A portrait of Pablo Casals. Dostupné z: http://www.cello.org/casals/casals.htm

[citováno 23. července 2013].

17

Těmto

se

pak

Casals

odvděčil

speciálním violoncellovým koncertem, většinou

jediným v Barceloně. Mistr bral dirigování velmi zodpovědně. Nikdy nepřišel na zkoušku nepřipraven a vždy trval na tom, aby na každý jeho program byly alespoň tři dlouhé zkoušky. V tomto i v mnohém jiném mu byl vzorem německý dirigent Wilhelm Furtwängler,15 se kterým i jako sólista nesmírně rád spolupracoval. Casalsovým mottem v této o b l a s t i hudby bylo, že velký dirigent musí být především velkým interpretem, protože právě na něm je zodpovědnost za to, aby hudba k lidem promlouvala16.

5. Casals a Bachovy violoncellové suity

Pablo Casals právem považoval tento cyklus šesti suit za vrcholné dílo violoncellového repertoáru. Byl prvním interpretem, který tuto skladbu prováděl po celých suitách, nejen jednotlivé části bez kontextu dalších tanců a preludia. Díky němu se také dostaly do povědomí posluchačů po celém světě. On sám byl také prvním hráčem, který mohl předvést toto Bachovo dílo v celé své kráse, protože poslední tři suity (Es dur, c moll a D dur) byly na tehdejší dobu nehratelné17. Casalsova 15

Wilhelm Furtwängler, celým jménem Gustav Heinrich Wilhelm Ernst Martin Furtwängler se narodil 25. ledna roku 1886 v Berlíně. Byl společně s Herbertem von Karajanem jedním z nejuznávanějších německých dirigentů. S velkou oblibou se věnoval také kompozici, v ní však nikdy nedosáhl podobných úspěchů. V jeho skladbách jsou zřetelné vlivy Antona Brucknera a Johannesa Brahmse. Za všechny jmenujme jeho klavírní koncert a tři symfonie. Zemřel v Baden- Badenu 30. listopadu 1954. 16

CORREDOR, J. Ma. Hovory s Pablo Casalsem, s. 76 - 91.

17

ST. JOHN, Marshall C. A portrait of Pablo Casals. Dostupné z: http://www.cello.org/casals/casals.htm

[citováno 23. července 2013].

18

interpretace Bachových violoncellových suit byla velice prostá, bez zbytečných výrazových afektů. Jeho hra v pravém slova smyslu sloužila hudbě a zadání skladatele. Nesnažil se do svého pojetí vnášet sám sebe, jako například slavní violoncellisté dob pozdějších Daniel Shafran nebo Mischa Maisky, kteří do své interpretace přidávají až příliš svého osobního prožitku a zapomínají na stylovost. U druhého jmenovaného je tento jev zřejmý zejména v jeho pozdějších nahrávkách. Tomuto přístupu, v němž hráčovo osobní ego zvítězí nad klasickou interpretací, se říká cellismus. Casals zastával názor, že hrát Bacha na staré barokní nástroje není zrovna nejšťastnější, protože právě moderní violoncella dávají takové možnosti technické a zvukové, o kterých se Bachovi ani nesnilo. Řekl doslova: „Chceme-li v určitém okamžiku podniknout vzácnou a okouzlující - ač vždy velmi neúplnou - rekonstrukci hudebního ovzduší minulé epochy, souhlasím s tím, abychom se vrátili ke starým nástrojům. V každém jiném případě, při běžných provedeních, musíme využít nejlepších prvků, které máme v této době k dispozici, neboť úcta k hudbě musí mít přednost před jakoukoli jinou úvahou. Nejde o to, podávat historii více či méně přesně, ale o to, vyvolat co

nejlepší

účinek

z hlediska

hudebního.

Kdybychom

tedy

chtěli

získat

„autentickou“ reprodukci, musili bychom nechat flétny a hoboje hrát falešně a žádat

na

houslistech, violistech a violoncellistech intonační čistotu méně než

prostřední. Podřídit se archaizujícím snahám by muselo jen uškodit géniovi, jako je Bach, jehož hudba se vznáší nad minulostí,přítomností a budoucností.”18

6. Dráha pedagoga

Pablo Casals za svůj dlouhý život ovlivnil nepřebernou řádku violoncellistů, z nichž nejvýznamnějšími byli Gaspar Cassadó, Bernhard Greenhouse, Jacqueline Du Pré, Maurice Eisenberg, Angelica May a Miloš Sádlo.

18

CORREDOR, J. Ma. Hovory s Pablo Casalsem, s. 134.

19

6. 1. Casalsovi žáci

Gaspar Cassadó

Celým jménem Gaspar David Ramón Cassadó se narodil 30. září 1897 v Barceloně. Od svých deseti let studoval v Paříži u Pabla Casalse, který ho velmi rád nazýval svým „duchovním synem“. Cassadó mu jako projev vděčnosti věnoval dvě skladby Lamento de Boabdil (Nářek Boabdila) a Requiebros (Lichotky). Spolupracoval s nejuznávanějšími umělci té doby Yehudim Menuhinem, Antonem Rubinštejnem, Wilhelmem Furtwänglerem a s řadou dalších. Pedagogicky působil na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem. Z jeho dalších kompozic stojí za zmínku Suita pro sólové violoncello d moll, velmi efektní a virtuozitou nabitý Danse Du Diable Vert (Tanec zeleného ďábla) a tklivá Serenade. Zemřel na Štědrý den roku 196619.

Bernhard Greenhouse

Tento americký violoncellista z Newarku v New Jersey spatřil poprvé světlo světa 3. ledna 1916. Naplno se začal věnovat violoncellu až ve svých osmnácti letech u Felixe Salmonda na Julliard School of Music v New Yorku. Později se ve hře na violoncello zdokonaloval u Emanuela Feuermanna a Dirana Alexaniana. Ke Casalsovi se dostal až ve svých třiceti letech. Studoval u něj dva roky a stal se tak jedním z mála violoncellistů, kteří u velkého Mistra strávili delší čas. Bernhard Greenhouse se intenzivně věnoval jak sólové hře, tak komorní. Se svými kolegy klavíristou Menahemem Presslerem a houslistou Danielem Guiletem slavné Beaux Arts Trio, které si záhy získalo skvělou pověst po celém světě. V roce 1987 opustil místo v triu a 19

ANDERSON, Robert. Pablo Casals. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/05061? q=pablo+casals&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit [citováno 18. července 2013].

20

věnoval se naplno pedagogické činnosti na několika amerických univerzitách a na mistrovských kurzech také v Evropě a Asii. Zemřel 13. května 2011 v neuvěřitelných devadesáti pěti letech20.

Maurice Eisenberg

Narodil se 24. února roku 1900 v Královci (Königsbergu, nyní Kaliningrad) polským rodičům. Ti se však i s dvouletým Mauricem přestěhovali do Spojených států amerických. Tam se již ve svých osmnácti letech stal koncertním mistrem New York Symphony Orchestra. Eisenberg kromě Casalse studoval také u Julia Klengela, Huga Beckera, Nadii Boulangerové a Dirana Alexaniana. Vystupoval jako sólista, ale také jako člen Menuhinova tria. Specializoval se především na Johanna Sebastiana Bacha a jeho suity pro violoncello sólo a na tehdejší soudobou hudbu. Je autorem knihy Cello Playing of Today, která vyšla poprvé v roce 1957. Až do své smrti roku 1972 byl profesorem violoncella na Julliard School v New Yorku21.

Jacqueline Du Pré Nejslavnější britská violoncellistka s francouzskými kořeny Jacqueline Du Pré se narodila 26. ledna 1945 v Oxfordu jako druhé dítě Dereka Du Pré, bankovního úředníka a Iris (rozené Greepové), která vyučovala klavírní hře na Royal Academy of Music v Londýně. Její sestra Hillary byla nadaná flétnistka, ale nesmírně talentovanou Jacqueline nemohla předčit a to pochopitelně velmi těžce nesla. Od svých jedenácti let J. Du Pré navštěvovala Guildhall School of Music. Tam jí byl učitelem William Pleeth, který talentované violoncellistce obětoval takřka všechen svůj volný čas a energii. Jacqueline Du Pré ho často nazývala svým „cellovým otcem“. V roce 1960 získala zlatou medaili v soutěži Guildhall School of Music, kde jako cenu obdržela stipendium na mistrovské kurzy Pabla Casalse ve 20

MACGREGOR, Lynda. Bernhard Greenhouse. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/11710? q=greenhouse&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 25. července].

21

FORBES, Elizabeth. Maurice Eisenberg. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/08660? q=maurice+eisenberg&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 21. července 2013].

21

švýcarském Zermattu. Absolvovala také hodiny u dalších slavných violoncellistů té doby Paula Torteliera a Mstislava Rostropoviče. Debutovala v šestnácti letech v legendární Wigmore Hall v Londýně. Rok na to již hrála s orchestrem BBC Elgarův violoncellový koncert e moll. Tato skladba se pro ni stala naprosto osudovou a dodnes se její interpretace tohoto díla považuje za jednu z nejlepších. Za svůj poměrně krátký život spolupracovala s takovými osobnostmi jako Yehudi Menuhin, Zubin Mehta, Itzhak Perlman, Pinchas Zukerman. Stala se partnerkou uznávaného

pianisty a dirigenta

Daniela Barenboima, se kterým natočila spoustu obdivuhodných nahrávek. Její slavnou kariéru bohužel přerušila vážná choroba, roztroušená skleróza, které 19. února 1987 podlehla. Hrála na slavné violoncello Davidov od Antonia Stradivariho22.

Angelica May Tato violoncellistka se narodila 17. září 1938 v německém Reutlingenu. J ejí hudební život začal v pěti letech, kdy začala studovat klavír a housle. Po úspěšném ukončení studia hry na piano na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu začala mladá Angelica toužit po violoncellu. Stala se soukromou žačkou Pabla Casalse v Prades. Ten ji velmi silně ovlivnil jak umělecky, hudebně, tak i osobnostně. Po vítězství na Mezinárodní violoncellové soutěži Pabla Casalse v Paříži si uvědomila, že právě cello je pro ni tou správnou volbou. Věnovala se intenzivně sólové činnosti, ale po vzoru svého velkého učitele také komorní hře jako členka Odeon Tria. Byla velkou milovnicí a propagátorkou české hudby ve světě. Velmi oceňovaná je její nahrávka koncertů Bohuslava Martinů za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna. Významná je také její pedagogická činnost. Byla profesorkou hry na violoncello na Konzervatoři Roberta Schumanna v Düsseldorfu a od roku 1984 na věhlasné Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. V současné době vede mistrovské kurzy po celém světě, které mají velký úspěch23.

Miloš Sádlo 22

POTTER, Tully. Jacqueline Du Pré. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/08362?q=jacqueline+du+pr %C3%A9&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 21. července 2013].

23

MĚRKA, Ivan. Violoncello, s. 53.

22

Narodil se jako Miloslav Zátvrzský 13. dubna 1912 v Praze, později přijal jméno svého učitele Karla Pravoslava Sádla. Začátek jeho sólistické kariéry se datuje kolem roku 1929. Působil však také jako člen Pražského (Zikova) kvarteta a Českého tria. Nějakou dobu byl také členem Sukova tria24. Roku 1950 získal místo na Akademii múzických umění v Praze, kde byl o tři roky později jmenován profesorem. Nepřestal i přesto pracovat na vlastním zdokonalování a v roce 1955 odjel na jih Francie k Pablu Casalsovi. V malebném městečku Prades strávil Sádlo půl roku. Byl světově uznávaným violoncellistou a pedagogem. Mnoho skladatelů mu věnovalo svá díla a i on sám se zasloužil o rozšiřování cellového repertoáru hledáním zapomenutých děl v archivech po celém světě. Velkou měrou se podílel na znovunalezení violoncellového koncertu C dur Josepha Haydna, který v dnešní době patří mezi nejhranější vůbec. Za zmínku stojí také jeho nahrávací činnost. Zejména ve spolupráci s Davidem Oistrachem a Dmitrijem Šostakovičem. V letech 1949-1953 byl sólistou České filharmonie25. Vystoupil také s celou řadou předních našich i zahraničních orchestrálních těles a za spolupráce vynikajících dirigentů (Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla, Václava Neumanna, aj.) Ovlivnil celou řadu vynikajících violoncellistů, jako byli např. Thomas Strahl, Miroslav Zicha a Vladan Kočí. Zemřel v 14. února 2003 v Praze ve věku 91 let.

24

MĚRKA, Ivan. Violoncello, s. 65. 25

NĚMCOVÁ, Alena. Miloš Sádlo. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/24275? q=milos+sadlo&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 20. července 2013].

23

7. Trio Cortot - Thibaud - Casals Toto klavírní trio ve složení Alfred Cortot - klavír, Jacques Thibaud – h o u s l e a Pablo Casals - violoncello si velice záhy po svém založení získalo uznání široké veřejnosti, ale také odborných kritiků. Koncertovalo po celém světě a bylo jedním z prvních komorních souborů, které pořídilo několik audio nahrávek.

Alfred Cortot Tento švýcarsko-francouzský pianista a dirigent, celým jménem Alfred Denis Cortot, se narodil 26. září 1877 v Nyonu. Studoval u Émila Descombese, někdejšího asistenta a žáka Fryderika Chopina, na pařížské konzervatoři. V s o u t ě ž i p o ř á d a n é n a t é t o š k o l e již ve svých devatenácti letech společně s Louisem Diémerem zvítězil. Debutoval na Collonových koncertech v Paříži v roce 1897 Beethovenovým třetím klavírním koncertem. Mezi lety 1898 a 1901 byl asistentem dirigenta a sbormistrem na operním festivalu v Bayreuthu – Bayreuther Festspiele. Roku 1907 byl tehdejším ředitelem pařížské konzervatoře Gabrielem Faurém jmenován profesorem klavírní hry. V této pozici nahradil Raoula Pugna. Vychoval zde řadu uznávaných pianistů. Hlavní město Francie vděčí Cortotovi za založení přední světové š k o l y École Normale de Musique, k t e r o u z a l o ž i l v roce 1919. Alfred Cortot zde pořádal také mistrovské klavírní kurzy, které se staly legendárními. Mezi nejslavnější účastníky těchto akcí patřili: Dinu Lipatti, Renaud Gagneux, Marguerite Monnot, Magda Tagliaferro, Jerome Lowenthal, Pnina Salzman nebo Václav Kaprál. Cortot se v roce 1925 stal také prvním muzikantem vůbec, který vytvořil první nahrávku klasické hudby. Zemřel 15. června 1962 v Laussane. Byl jedním z nejpopulárnějších hudebníků 20. století26. 26

COOPER, Martin. Alfred Cortot. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/06587? q=cortot&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit [citováno 19. července 2013].

24

Jacques Thibaud Jacques Thibaud se narodil ve francouzském Bordeaux 27. září roku 1880. Aţ do svých třinácti let se učil hře na housle u svého otce. Poté nastoupil na pařížskou konzervatoř, kde o tři roky později získal první cenu v tamější houslové soutěži. Kvůli zranění z první světové války musel lehce pozměnit techniku hry. Jeho přítel Eugéne Ysaÿe mu věnoval svoji Sonátu pro sólové housle č. 2., jedno z nejnáročnějších děl houslové literatury vůbec. Kromě Alfreda Cortota a Pabla Casalse se věnoval komorní hudbě také s Georgem Enescem a pianistou Yvesem Natem. Od roku 1943 existuje Long-Thibaud Competition, která je určena pro mladé talentované klavíristy, houslisty a později i pro zpěváky. Zahynul

1. září 1953 po tragickém pádu letadla společnosti Air France

ve francouzských Alpách. Společně s ním opustily světlo světa také jeho housle z roku 1720 od nejslavnějšího houslaře všech dob Antonia Stradivariho27.

27

GOODWIN, Noël. Jacques Thibaud. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27822? q=thibaud&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit [citováno 18. července 2013].

25

8. Diskografie Pabla Casalse Pablo Casals byl jedním z prvních světových hudebníků, kteří pravidelně nahrávali. Jeho oficiální premiérou byl soubor Schubertových, Schumannových, Mendelssohnových, Beethovenových a Haydnových trií. Na těchto nahrávkách pracoval společně s Alfredem Cortotem a Jacquesem Thibaudem mezi lety 1926 a 1928 v Londýně. Později se soustředil zejména na činnost sólovou a dirigentskou. Mezi legendární nahrávky z první poloviny 20. století patří komplet Bachových violoncellových suit, na kterém pracoval téměř tři roky, Dvořákův violoncellový koncert h moll za doprovodu České filharmonie a pod taktovkou George Szella a v neposlední řadě ve spolupráci s BBC Symphony Orchestra řízeným Sirem Adrianem Boltem nahrávka Elgarova violoncellového koncertu e moll a Haydnových koncertů C dur a D dur. Od roku 1950 až do 1959 Casals pořizoval nahrávky především ze svého festivalu v Prades nebo Perpignanu. Věnoval se zde hlavně hudbě komorní. Z mnoha jeho kolegů jmenujme alespoň houslisty Isaaca Sterna, Josepha Szigetiho, Yehudiho Menuhina, Alexandera Schneidera, klavíristy Myru Hesse, Mieczyslawa Horszovského, Rudolfa Serkina, Wilhelma Kempffa nebo Eugena Istomina. Často spolupracoval také s violistou Miltonem Katimsem a klarinetistou Davidem Oppenheimem. Od počátku šedesátých let 20. století se Pablo Casals koncentroval jen na dirigování. Natočil jedna z nejzávažnějších děl symfonického repertoáru. Za všechny jmenujme alespoň Beethovenovy a Mendelssohnovy symfonie nebo Bachovy Braniborské koncerty28.

9. Závěr Ve své bakalářské práci na téma Pablo Casals – ž ivot a tvorba jsem přines l celistvý pohled na 28

tohoto

uznávaného

TOBEL, Rudolf. Pablo Casals, s. 78 - 80.

26

umělce,

který

byl

nejen

skvělým

instrumentalistou,

ale

také

komponistou,

dirigentem,

hudebním

manažerem,

učitelem, milovníkem přírody a Španělska, vášnivým kuřákem dýmky, ale také oddaným bojovníkem za svobodu své milované země a významným protiválečným odbojářem té doby. Snažil jsem se shrnout to nejdůležitější z jediných dvou do češtiny přeložených knih Rudolfa Tobela a J. M. Corredora. V zájmu rozšíření informací o tomto violoncellistovi, který se tolik zasloužil o rozvoj violoncellové hry již na konci 19. století, jsem vycházel také z několika internetových zdrojů. Svou práci jsem rozčlenil na osm řádných kapitol. Pomyslně by se má práce dala rozdělit na dvě hlavní části, první věnující se Casalsovu životu, druhá jeho profesní dráze hudebníka a s tím souvisejícími informacemi o založení orchestru, tria a v neposlední řadě je součástí také několik životopisů jeho žáků. Výběr těchto osob se odvíjel od důležitosti a popularity v profesním životě ovlivněném snahou Pabla Casalse. Celou práci završil stručný seznam Casalsovy diskografie. Je jasné, že by si Pablo Casals zasloužil svým významem práci mnohem většího rozsahu, ale kladl jsem si za cíl popsat ty nejdůležitější a nejzajímavější etapy jeho života a tím přiblížit jeho život i laické veřejnosti. Pablo Casals svou hrou a přístupem k interpretaci ovlivnil nepřeberné množství violoncellistů 20. století. Z jeho myšlenek vycházeli a vycházejí dodnes ti nejlepší. To, s čím on v hudbě začal, se dnes považuje za naprostou samozřejmost a žádný hráč na tento nástroj si asi nedokáže představit, že by to mělo být jinak. On však byl první, který revoluci ve hře na violoncello odstartoval a zasloužil se o uvedení tohoto nádherného hudebního nástroje na pódia téměř všech kontinentů. Své umění v době své největší slávy předváděl ve světových metropolích, ale i městech menších. Dokonce i Brňané měli tu čest zaposlouchat se do tónů Casalsova violoncella a to 9. března 1912 za doprovodu tehdejšího brněnského orchestru – Brünner Philharmoniker. Posluchačům přednesl Haydnův violoncellový koncert C dur. Obyvatelé Brna byli jistě stejně jako zbytek světa jeho hrou ohromeni29.

29

HLAVÁČEK, Petr. Brünner Philharmoniker. Dostupné z: http://spolky.profitux.cz/b/bm/bf1902.html.

[citováno 17. července 2013] .

27

10. Použité informační zdroje Literatura: CORREDOR, J. Ma. Hovory s Pablo Casalsem. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. MĚRKA, Ivan. Violoncello. Ostrava: Montanex, 1995. SACHS, Harvey. Virtuoso. New York: Thames and Hudson, 1982. TOBEL, Rudolf. Pablo Casals. Praha: Nakladatel F. Kosek, 1946.

Další zdroje a internetové odkazy: ANDERSON, Robert. Gaspar Cassadó. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/05099? q=gaspar+cassado&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 25. července 2013]. ANDERSON, Robert. Pablo Casals. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/05061? q=pablo+casals&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit [citováno 18. července 2013]. ANDERSON, Robert. Pablo Casals Orchestra. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/46212? q=orchestra+casals&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 28. července 2013]. CASALS, Pablo. Song of the Birds. New York: Tetra Music Corporation, 1972. COOPER, Martin. Alfred Cortot. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/06587? q=cortot&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit [citováno 19. července 2013]. FORBES, Elizabeth. Maurice Eisenberg. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/08660? q=maurice+eisenberg&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 21. července 2013]. GOODWIN, Noël. Jacques Thibaud. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/27822? q=thibaud&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit [citováno 18. července 2013]. HLAVÁČEK, Petr. Brünner Philharmoniker. Spolky v Brně. Dostupné z: http://spolky.profitux.cz/b/bm/bf1902.html. [citováno 17. července 2013]. MACGREGOR, Lynda. Bernhard Greenhouse. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/11710? q=greenhouse&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 25. července]. NĚMCOVÁ, Alena. Miloš Sádlo. Oxford Music Online. Dostupné z: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/24275? q=milos+sadlo&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 20. července 2013]. POTTER, Tully. Jacqueline Du Pré. Oxford Music Online. Dostupné z: 28

http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/08362? q=jacqueline+du+pr%C3%A9&search=quick&pos=1&_start=1#firsthit[citováno 21. července 2013]. ST. JOHN, Marshall C. A portrait of Pablo Casals. Dostupné z: http://www.cello.org/casals/casals.htm [citováno 23. července 2013].

29