Prázdninové cesty 1936 (Dříve než George Orwell)
Opět Francie Francie se nám stala důvěrně známou, nějak nás ovanula svou atmosférou, svou krajinou, svými obzory, vysokým nebem, lehce se tam dýchalo. Mladý člověk si ani pořádně neuvědomuje, co všechno na něj působí, třeba něčemu ani nevěnuje pozornost, ale ve vzpomínkách se to vynoří a celá paleta dojmů s ním žije celá léta. O loňských prázdninách jsme cestovali tři, Vašík z nás byl nejmladší, bylo mu něco přes 16, Leoš byl o dva roky starší než já a mně bylo 20. Vašík se nám nějak ztratil a opět byly na krku prázdniny. Školní rok uběhl jako voda. Chodili jsme na výstavy, na koncerty, Leoš měl přehled o kulturním dění, vždy něco objevil. Tentokrát to byla kniha Jeana Giona „Kéž tonu v radosti“. Budu si ji muset znovu přečíst. Působila na nás kouzelnou náladou jihofrancouzské přírody a radostmi lidí, kteří již tenkrát rozpoznali zhoubné rysy civilizace (dnes to vidí každý), oprostili se od ní a žili si tam po svém. Obsah knihy jsem zapomněl, pouze si vzpomínám na jelena, jmenoval se Antonín, a ten k nim chodil. Spisovatel žil v městečku Manosque na jihu Francie. „Toho bychom přece mohli navštívit“ napadlo Leoše a napsal mu. Dlouho nic, ale potom přišla odpověď: „Navštivte mě v Briançonu. Jean Giono.“ Byl to pohled s fotografií autora s Leošovou adresou na druhé straně a touhle krátkou větou. Ono se řekne navštivte mě, ale kde to je? Hledali jsme hledali na naší dost opotřebované mapě Francie, jež přece jenom byla větší, nežli ta ve školním atlase, ale hledali jsme marně. Dnes by to bylo jednoduché, stačilo by podívat se do abecedního seznamu měst na druhé straně mapy, tak chytří bychom byli také, jenže takové seznamy měst jsou výdobytkem až druhé poloviny dvacátého století a my byli teprve za jeho první třetinou. Pamatuji se na okamžik, na rozzářenou Leošovu tvář, když jsem vešel do jeho pokojíku, (byla to taková delší nudle ve starém domě, šlo se tam přes velkou jídelnu). Otevřel jsem dveře a Leoš na mě: „Mám to!“ Držel v ruce mapu a ukazoval mně Briançon vysoko v Alpách u italských hranic. Briançon se zapsal zlatým písmem do naší paměti, jako objev něčeho neznámého, dalekého, nedostupného, myslím pro „malého českého člověka“, jak se tenkrát říkalo, ale bác ho!, půl století uplynulo a teď tam za ně hraje jeden náš hokejista, jak zrovna čtu v novinách. „To je konec“, asi bychom si řekli tenkrát, všechno je zprofanované, pavučiny našeho snění jsou potrhané, ale patrně to měl horší Zrzavý, když mu v bretaňském Camaretu zavedli elektřinu.
Francie 1936
1
Blahoslav D. Rejchrt
I Pamplona, hlavní město španělské Navarry ztratila cosi. Toto město se k nám víže už v třetí generaci, navštívili jsme je loni my a prožili tam nezapomenutelné chvíle, dostávala odtamtud dopisy naše dcera Mahulena (v Anglii se seznámila s pamplonským studentem, jediným to člověkem, s nímž byla kloudná řeč) a letos je navštívila její dcera Kamila. A nyní čtu v novinách, že je tam na universitě na stáži na fakultě tělesné výchovy a sportu někdo od nás. Byla to pohádková dálava a nyní je nadosah ruky leckterou cestovní kanceláří. A tak začněme! Probírám se drobnými památkami z cest. Je to pár lístků ze sešitku, kam si Leoš psal vydání, pár účtů z restaurací a za nocleh a jiných pár papírků, jež jiným neřeknou nic a vyhodí je. Kolik radosti bychom z nich měli, dokud jsme byli ještě všichni pohromadě, ale nebyl čas, ten kolotoč života nedovolil, aspoň mně, vzhledem k mému povolání zastavit se a s dostatečným klidem netísněn povinnostmi oddat se vzpomínkám. Letos jsme vyrazili brzo, koncem června, jenom my dva s Leošem. Rozhodli jsme se naráz, spakováno jsme měli za dvě hodiny a vyrazili jsme z Prahy asi stopem, protože na Leošově papírku je poznámka: „Tady je obsluha mírná, ceny rychlé, dobře uleželý hostinský. U Mikuleckých. Břevnov 30.6.1936.“ Proč bychom byli v Břevnově, kdybychom jeli vlakem, ale na tuto část cesty na hranice mně nezbyla žádná vzpomínka. Avšak dvě razítka v pase, 1. července v Chebu a 2. července ve Štrasburku, svědčí, že jsme projeli Německem. Ještě v Hradci jsme si koupili zpáteční jízdenky přes Německo. Říšské dráhy dávaly 60 procent slevy při průjezdu zemí při sedmidenním pobytu v Říši, což jsme neměli v úmyslu dodržet, ale dělalo nám to starosti při každé cestě. Koupili jsme si jízdenku z Chebu do Štrasburku a zpátky z Lindavy na Bodamském jezeře do Brodu nad Lesy. Stálo to cca 200,- Kč. Vlak byl ovšem nabyt, byl první den prázdnin. Protlačil jsem se v uličce k okénku, Leoš někam vedle, po celodenním stání jsem si sedl na svou americkou tornu, tím jsem se ponížil a mezera nade mnou se vyplnila jinými, kteří si pokuřovali a sypali mně popel za krk. To je moje jediná vzpomínka na cestu vlakem Do Štrasburku jsme dojeli večer, jinak bychom tam nenocovali, ale účet z hotelu „De la Croix-Bleu“ na 18,-Frs z 2. na 3. červenec mluví jasnou řečí. Štrasburk už jsme znali a tak jsme to vzali na jih přes Colmar na Mylhúzy. Krajina vpravo je lemována pohořím Vogéz, jež dosahuje výšky až 1.400 m. Co krásných historických měst jsme minuli, ale na lístku je jen jedna poznámka a to dobrý oběd v Mylhúzách za 12 Frs za oba. Dál než do Belfortu jsme ten den nedorazili a tam povečeřeli v hotelu „De l’Europe“ za 16,50 za oba plus 3 Frs zpropitné a 12 Frs za nocleh, celkem 33,50. To by šlo, uvážíme-li, že frank se ten rok rovnal koruně. To u nás bychom v hotelu za tu cenu nepořídili dvě večeře a dva noclehy. V Besançonu se Leoš octl sám, už nevím, proč jsme se rozdělili, a utratil tam 8,75 Frs. Kde jsem byl v tu dobu já? Za dalším místem - Samson - má Leoš otazník a poznámku: nocleh v bistru 2 km vzdáleném na slámě. Marně jsem hledal na mapě, kde by to bylo. V nejnovějším atlase jsem našel, že to je malý ostrůvek na západním pobřeží Anglie, ale to se mně zdá trochu z ruky. Další den 5. červenec nás vítal Lyon s pahorkem Fourviere, na němž už jsme jednou nocovali. Než jsme tam postavili stan, naobědvali jsme se v „brasserii“ za 24,20 Frs za oba. Nepřestávají mě fascinovat ceny, zapisované první dny. Pamětihodnosti města a četné památky z římských dob jsem popsal ve vzpomínkách na cestu v předešlém roce. Zamířili jsme do Grenoblu a cestou ještě povečeřeli u Sv. Huberta v Mi-Plane (Isère) za 7,70 a asi tam přenocovali pod stanem. Grenoble leží na soutoku řek Isère a Drac. Údolí je obklopeno alpskými hřebeny. Bylo to původně keltské sídlo a po dobytí Římany obklopeno
Francie 1936
2
Blahoslav D. Rejchrt
hradbami a nazváno podle římského císaře Gratianopolis. Od 10. století se dostalo pod panství hrabat z Vienne a jejich vladařský titul „dauphin“ přešel na celý kraj „Dauphiné“, který patřil římské říši. Francouzský král dostal toto území v léno od římského císaře, jímž byl tehdy Karel IV. v roce 1346, a tak se tato oblast dostala pod vládu francouzské koruny a byla zdrojem příjmů korunních princů „dauphinů“. Univerzita tam byla založena v r. 1339 o 9 let dříve než v Praze). Příležitostně si najdu, zda patří mezi těch 10 univerzit, jež založil Karel IV. V meandru Isery je na skalním útesu pevnostní bašta „Fort de la Bastille“. Ve staré části města jsou domy korunních princů, kostel Sv. Ondřeje ze 13. století, katedrála Notre-Dame z 15. století, Palais de la Justice z 15. století, který sloužil dauphinskému parlamentu. Než jsme se pustili mezi alpské velikány, nabaštili jsme se v restauraci jeden každý za 6,50 Frs. Cesta nás vedla na východ k italské hranici v údolí mezi horskými masívy, některé z nich mám na snímcích. Hledám naši trasu a lamentuji nad současnými mapami. Staly se poplatnými novému božstvu: automobilu. Samé silnice a dálnice. Jaká je kolem příroda, tím myslím třeba hory, to se z těchto map nevidí. Žel, naše stará cestovní mapa není mezi Leošovými papíry. Vinou Dankovou, si poznamenává Leoš, jsme večeřeli za 12 Frs ve Vizille (asi nabádal k většímu šetření, ale museli jsme se do těch hor posilnit). Nocleh nic, tedy pod stanem. Další den, to je 7. července, jsme si místo oběda něco koupili v krámě za 14,80 v Le Bourg d’Oisans. Dál nás cesta vedla mezi velehorami. Vpravo masív Pelvoux s nejvyšší horou Ecrins 4103 m, vlevo Aiguiller d’Arves 3510 m. Pořádně se ochladilo, místy ležel sníh. Projeli jsme několika tunely a průsmykem Lautaret ve výši 2075 m. Vyfotografoval jsem si Leoše, jak kráčí k horám, jež se ztrácely svými vrcholky v mlze. Obrátil jsem se zpět a zachytil na snímku silničku, jež se vinula v hlubokém údolí, po níž jsme se sem dostali. U jakéhosi vodopádu vyfotografoval zase Leoš mě. Žel, ukazatel u cesty na jednom snímku není čitelný ani zvětšovacím sklem. A na jeho papírku je poznámka z 8. července, že oběd nebyl žádný, má tam 0, a už jsme v prvním cíli naší cesty, v městě s názvem Briançon Je to jedno z nejvýše položených měst v Evropě (1321 m). Na snímku mám zobrazenu jeho pevnost. Opevnění pochází z doby krále Ludvíka XIV. stavěné Vaubanem (podle jehož ideí se opěvňoval i Hradec). Naší první starostí bylo doptat se na spisovatele Jeana Giona. Ale chyba lávky! Nikdo ho neznal. Leoš maje v rukou spisovatelovu fotografii, oslovoval lidi, u nichž usoudil, že jejich IQ snese položenou otázku, ale marně. Řekli jsme si, že by o něm něco měli vědět v každém knihkupectví, ale, bohužel, bylo již k večeru a tedy zavřeno. Tak tedy městská knihovna! Na to už nebylo zapotřebí tak vysoké IQ dotázaných, abychom se doptali na městskou knihovnu. A skutečně, dotázaný to ihned pochopil, namaloval nám plán ulic a vyčárkoval čtvereček, kde stojíme, a další čtvereček za dvěma rohy, kde je Bibliotheque Municipal. A dodal, že tam jsou dva knihovníci M. Zaravellier a M. Bordet, ale, safra, je sobota navečer a knihovna bude otevřena až v úterý. Dělalo mu to vážné starosti, ale jeho IQ zapracovalo. Rozhlédl se kolem a zajásal, na protějším chodníku šel M. Zaravellier (respektive M. Bordet, teď už nevím, který), a Leoš se k němu vrhl s fotografií v ruce. Já stál s naším informátorem
Francie 1936
3
Blahoslav D. Rejchrt
na původním chodníku a bedlivě jsme sledovali děj. Chvíle hovoru a gestikulování a když Leoš zamával, bylo jasné, že je pro tuto chvíli vyhráno. Leoš se vrátil a na rubu lístku s plánem ulic měl napsánu novou informaci rukou knihovníka a to tu, že M. Giono nebydlí a nikdy nebydlel v Briançonu, ale že jezdí na letní byt do jedné vesnice v okolí asi 15 km daleko. Na lístku bylo napsáno: M. Jean Giono, Maison de Mme Dumont aux Quyeyrelles ta vesnice měla tak zvláštní jméno, že si je Leoš ještě jednou přepsal do zápisníku. Měli jsme vyhráno, ale co s načatým večerem? Chodili jsme po městě a pozorovali, jak se soumrak snášel mezi horami. V okolí Briançonu jsou ještě další velehory: La Meije (3987m), La Pelvoux (3398 m), Rochebrune (3324 m), Le Thabor (3182 m), ale když je něčeho moc, tak je toho příliš. Na snímcích nerozeznám, která hora je která. Měli jsme vyhráno a tak jsme si dali baštu a přenocovali v hotelu „De Chasse“ za 20 Frs i se snídaní za oba. Druhý den jsme se vypravili do vesnice Queyeyrelle a snadno našli paní Dumontovou v podlouhlém vesnickém domku s dřevěnou pavlačí. Vyšla ze dveří a když jí Leoš vysvětlil, kdo jsme a co jsme a ukázal jí fotografii, paní odpověděla: „To je malér, pánové, Monsieur Giono sem jezdí na letní byt už léta, to je pravda, i letos tady byl, ale právě včera odjel do Manosque.“ „Děkujeme Madame Dumont, nevadí, my ho už najdeme. Těší nás, že jsme viděli, kam jezdí Monsieur Giono na letní byt. Máte to tady moc hezké, au revoir.“ Už nevím, zda jsme se vrátili do Briançonu, nebo pokračovali přímo z této vesnice dál, je příliš malá, aby byla v nějaké mapě, které mám k dispozici, a nevím, zda byla na naší trase dolů do Provence. Nakoupili jsme si jídlo za 13,40 a sestupovali jsme z hor. Míjeli jsme pásmo Vysokých Alp, dále Nízkých Alp, ještě dále Přímořských Alp a pokračovali jsme stále níž. Šli jsme podle říčky Durance, jejíž jméno Zaorálek překládá jako Duranka,, někde jsme večeřeli za 16,50 a přenocovali za 13 Frs. Částečně jsme stopovali, částečně šli pěšky, abychom si užili krásné krajiny. Projeli jsme městem Embrun a 10. července už jsme byli v Gap a Leošovy zápisky o vydáních končí zakoupením jídla v krámě za 13,40 a večeří za 5,65, kromě toho ještě vedl denní účetnictví, ale bez udání místa až do 11. července. Nikdy jsem se ve svých cestopisech nevěnoval takto podrobně cenám, ale je to téměř historický dokument, dnešní eventuelní čtenář mých zápisků se podiví té láci, asi jako my jsme v dětství slýchali, co bylo za Rakouska za zlatku či za šesták. Ale uznávám, že to není příliš dobrodružná četba a asi málokdo bude mít takovou radost ze čtení, jako já mám ze psaní. Všechny ty drobné cestovní památky mně umožňují rekonstruovat naši cestu téměř den za dnem. Normální cestovatel by vyhodil náčrtek ulic , kde je v Briançonu Bibliotheque Municipal a na druhé straně adresa paní Dumontové, ne tak rozený archivář Leoš a co potěšení nám to nyní přináší. Z Gapu bylo přes Sisteron ještě dost daleko do Manosque, asi 70 km. Dlouho jsme šli podél řeky Durance, která již zmohutněla a protékala meandrovitě nízkými písečnými břehy. Bylo krásně teplo, tu a tam jsme tábořili a užívali si řeky dosyta. „Ta je ale prsatá!“ co chvíli zajásal Leoš, jak řeka modelovala břehy do krásných oblouků. Stan jsme si postavili dosti vysoko na svahu nad hladinou řeky, abychom byli mimo dosah náhlé povodně po eventuelní průtrži mračen v Alpách. Kromě vzpomínek na krásnou řeku a náš snímek na skalisku nad řekou se mi další detaily vytratily. Ráno 11. července udělal Leoš takovouto finanční rozvahu:
Francie 1936
4
Blahoslav D. Rejchrt
Do konce měsíce nám zbývá 20 dní, máme 822,30 Frs. Dáme-li stranou 200 na lodní lístek na Korsiku, můžeme denně utratit 31,11 Frs. Ten den se nám to podařilo, utratili jsme 28,90, ale už druhý den to bylo 33,70 a tím končí účetnictví na zažloutlých osmerkách vytržených ze sešitku. Co je v nich ukryto za čarovná tajemství, ale již jen já je mohu dešifrovat, již mluví jenom ke mně. Další den l2. července už jsme byli v městečku Manosque schouleném v údolí řeky Durance, kterou Zaorálek nazývá Durankou. Tohoto překladatele Gionových děl jsme navštívili před naší cestou v Roztokách. Byl v pojízdném křesle a pracoval na dalším překladu. Dal nám nějaké dotazy, něco si chtěl při překládání upřesnit. Majíce zkušenosti z Briançonu, jak se hledá spisovatel, šli jsme rovnou na poštu. Bylo odpoledne a u okénka stál jenom jeden pán vyšší postavy, černých vlasů, středního věku a zkoumavě si nás prohlížel. Rovněž Leoš si ho podezíravě prohlížel, já jsem si ho prohlížel jen tak. Přistoupíme k okénku, Leoš měl v ruce fotografii spisovatele a ptal se na jeho adresu. „Ale teď tu byl, to byl on, ten pán před vámi“, praví slečna u okénka a podrobně nám vysvětlila, jak se dostaneme k jeho domu. Nejdříve jsme se rozhlédli před poštou, ale už tam nebyl, a tak jsme se pustili na okraj městečka, jež je z obou stran, to je z východu i západu lemováno horami, mezi nimi přibližně od severu protékala Duranka. Dům o dvou patrech obdélníkovitého půdorysu stál osaměle. Zazvonili jsme, přišla nám otevřít příjemná tmavovlasá paní, spisovatelova manželka Élise a opět nastal ceremoniál s pozváním a fotografií v Leošově ruce. Paní Élise nás přivítala a řekla: „Monsieur Giono vás čeká, viděl vás na poště,“ a poslala nás schodištěm hned vlevo u dveří nahoru do jeho pracovny. Vedle vstupu na schody byl tištěný nápis: MONSIEUR GIONO TRAVAILLE MATIN Ten nápis jsem si dobře zapamatoval. Psaní je řehole a vyžaduje tvrdou pracovní dobu, jinak se nic nenapíše. V monografii o Gionovi jsem napočítal 50 knih, jež napsal. Přijal nás a byl to doopravdy náš známý z pošty. Leoš mně pošeptal: „Vidíš, já říkal, že to je on.“ V pracovně měl zadní stěnu plnou knih. Nejprve jsme chvíli hovořili, kdo jsme a proč jsme si ho přáli navštívit a že jsme četli jeho knihu. Se spisovatelem mluvil hlavně Leoš a vyřídil mu pozdravy od J. Zaorálka. Já jsem poslouchal a tu a tam něco podotkl. Leoš též přednesl Zaorálkovy dotazy ohledně některých slov, (co tím básník chtěl říci) a nechal si je upřesnit. Giono nás potom zavedl ke knihám, z nichž celá řada byly překlady jeho knih do cizích jazyků. Vytáhl knihy s českým překladem a řekl „České knihy jsou z nich nejkrásnější.“ Hřálo nás to, ale nepřekvapilo. U nás byly knížky uměleckým dílem i svou výpravou, papírem, tiskem, vazbou. Na výpravě knížek se podíleli mnozí umělci. Řada knížek v knihovničce byla sama o sobě ozdobou bytu. A to jsme řekli Gionovi: „U nás jsou všechny knížky hezké.“ Z další police vytáhl ručně vyrobenou dřevěnou selskou nádobu a vykládal nám, jak jsou rukodělné výrobky krásné proti předmětům vyrobeným průmyslově.
Francie 1936
5
Blahoslav D. Rejchrt
Přemýšlel jsem o tom a dobře jsem si to zapamatoval. Dnes už to ovšem ví každý a mnohý se chytá za hlavu, že vyhodil ku příkladu ručně vyrobený nábytek, třeba krásně zdobený, nebo mající netuctový tvar a nahradil ho moderním nábytkem z překližek či dřevotřísky. Krásné předměty se povalovaly na půdách a během našeho života změnily svou hodnotu. Dřív byly nepotřebné, dnes jsou ceněny jako starožitnosti. Musím říci, že jsem si teprve vlivem Jeana Giona uvědomil cenu a krásu ručně zhotovených výrobků. I když jsem tenkrát momentálně krásu oné selské nádoby neviděl, bylo zaseto zrnko, jež vyrostlo v poznání, rozvíjelo se a kultivovalo. Jean Giono nám vyprávěl o skupině mladých lidí, svých čtenářů z různých zemí, kteří vyznávali stejnou lásku k přírodě a jimž se příčily absurdity civilizace. Tito lidé si adaptovali opuštěnou hospodářskou usedlost na osamělé planině Contadour, společně tam hospodařili a žili prostým životem. Opuštěných domů jsme v jižní Francii viděli hodně a překvapovalo nás to, jak to, že se jich nikdo neujme a nezvelebí je? To u nás by takový dům okamžitě někdo obsadil a až po válce po odsunu Němců bylo takových prázdných a devastovaných domů hodně a během let se z nich staly ruiny. Až éra chalupářství je zachránila a u těch zcela zničených byly využity aspoň parcely. Giono nás pozval, abychom v říjnu přijeli na Contadour a připojili se k oné skupině. Příslušníci různých národů tam žijí v přátelství. Vykládal nám, jakým nesmyslem jsou nacionální vášně. Mávl rukou nad krásným údolím a řekl: „Jaká je to nádhera, vždyť je jedno, jakou řečí se tam mluví.“ Poukázali jsme na Němce, kteří také ohrožují Francii, byl rok 1936, ale on tvrdil, že je nesmysl zabíjet se navzájem. I jiní Francouzi nebezpečí bagatelizovali, třeba říkali: „Hitlerovi nakopeme a půjde do háje.“ Poděkovali jsme za pozvání na Contadour. Nemohli jsme je přijmout, neboť nám v říjnu začínají přednášky na univerzitě a my musíme nejdřív dostudovat. Věnoval nám svou novou knížku „Les vraies richesses“ (Pravá bohatství) a každému napsal věnování. Do mé napsal přání, abych se dobře naučil francouzsky. Jeana Giona jsme navštívili, když mu bylo 41 let. Žil v letech 1895 - 1970. Jeho děd byl Ital a jako „karbonář“ byl odsouzen k smrti, uprchl do Francie. Giono sám jako voják prožil I. světovou válku, nejdříve narukoval do Briançonu, potom prožil peklo u Verdunu. Byl zasažen plynem a přechodně oslepl. Ve svém rodném městě Manosque prožil celý život, od roku 1930 v domě, v němž jsme ho navštívili a tam také zemřel. Komunita v Contadouru trvala 6 let a zdá se, že se dostala do problémů (podrobnosti nejsou uvedeny) a spisovatel se k ní příliš nehlásil. Podle mého soudu je jistě hezké žít tam pár týdnů a moci se vrátit domů do civilizovaného světa, ale něco jiného je žít v primitivních podmínkách trvale. V roce 1938 v době československé krize, kterou vyprovokoval Hitler, který chtěl uchvátit naše poněmčená území, posílá Jean Giono telegram Daladierovi a Chamberlainovi, aby zachránili mír, to je, aby podepsali mnichovský diktát. V roce 1939 roztrhal povolávací lístek do armády a byl uvězněn. Na zákrok veřejného mínění (též André Gida, či belgické královnymatky) byl propuštěn. V roce 1944 uvězněn pro obvinění z kolaborace s vládou ve Vichy. Sám říká, že nenapsal žádný článek do proněmeckých novin. Jeho konkrétní činnost, jež vedla k jeho uvěznění, není v životopise uvedena. Po sedmi měsících věznění byl osvobozen. Národní komitét francouzských spisovatelů ho dává na černou listinu. Po politickém uklidnění cestuje po Anglii, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Španělsku a od roku 1950 pobývá každoročně na Baleárách. V roce 1961 se stává předsedou poroty filmového festivalu v Cannes. Každý rok vydává další knihu, píše divadelní hry a některá jeho díla jsou zfilmována.
Francie 1936
6
Blahoslav D. Rejchrt
Mám málo informací, abych jeho postojům mohl porozumět. Byl to zřejmě nekompromisní pacifista. Pacifista je bezbranná oběť vůči brutálnímu útočníkovi, to si myslím já. Také jsem byl pacifistou, dokud jsem nepoznal, kým jako národ jsme ohroženi. (Snad bych mohl tuto část naší cesty při přepisování po více než půl století uzavřít odkazem na knížku Emilie Charlesové „Polévka z divokých trav“, kde je líčen kraj kol Briançonu a tvrdý až krutý život tamních horalů. Navštívili jsme některá místa, o nichž píše, pojednává i o době, kdy jsme tam byli a mohli jsme se s autorkou setkat. Po přečtení této knížky lze lépe rozumět knihám Gionovým. Je zajímavé, že i v její knížce vystupují lidé se stejnými pacifistickými názory. Povahové rysy tamních horalů jsou zakonzervované pravěkými zvyky udržované nadto reakční katolickou církví, jejíž kněží se stavějí proti každému pokroku. Autorka se nakonec stala bojovnicí proti autostrádě, která jejím voňavým údolím měla vésti do Itálie a zamořit kraj exhalacemi.) Ale věnujme se naší cestě! Poslední Leošův zápis o vydáních není specifikován (už ho ty zápisy asi zmáhaly), nedá se z něj vyčíst účet za nocleh. Něco mně říká, že jsme se utábořili nad městem a Leoš si udělal tři náčrtky scenerie s řekou Durance. Na prvních dvou řeku s vrchy v pozadí, na třetím se západem slunce. Marseille Spěchali jsme do města Marseille, abychom se zúčastnili oslav státního svátku 14. července, průvodu a manifestace. Zastavili jsme se v Aix-en-Provence, v městě Cézanově, založili je Římané, jako Aquae Sextiae, to je lázně a dodnes se využívají tamější termální prameny. V historickém jádru města jsou staré paláce a románský klášter s katedrálou Sv. Spasitele budovaný od 5. do 16. století. V muzeu je dinosauří vejce. Ateliér Paula Cézana je zachován v původním stavu. Bylo příjemné procházet se v žáru poledního slunce alejí hlavní třídy Cours Mirabau, kde je kašna, neodolal jsem opláchnout se, což Leoš negativně komentoval, neboť to byla hlavní promenáda. V další kašně je termální voda 34 stupňů teplá. V tomto městě jsme museli debužírovat, zachovaly se dvě vizitky z restaurací a jeden kompletní jídelní lístek. Ten musím uvésti: Bar Restaurant de la Faculté (12.7.1936) Repas à 9 Frs, vin compris Hors d’oeuvre: Varié, Raviollie a l’Italiene ou Ragoût grillé, Légume: Tomate provençale, ou Petit Pois, ou Jambon roti, Ménce de Veau, ou Chope de Mouton grillé, Dessert: Fruit ou Fromage. (Předkrm různý, maso s těstovinami po italsku nebo ragú na roštu, Zelenina: rajčata po provencalsku nebo zelený hrášek, nebo smažená šunka, maso telecí nebo jehněčí na roštu, Desert: ovoce nebo sýr). Repas à 6 Frs, vin compris Varié, Ragoût grillé, Tomate provençale, Chope de Mouton grillé, Fruit ou Fromage. (Různé, ragú na roštu, rajčata po provencalsku, jehněčí na roštu, ovoce nebo sýr). V košíku bílý chleba bez omezení zahrnut v ceně, přikusoval se ke všemu dosyta a ještě se jím podle tamějšího zvyku vytřel talíř. Jídelní lístek byl včerejší, dnešní nemohli postrádat a my byli v Aix-en-Province l3. července. Do našeho cíle bylo 30 km, což byla maličkost. Ale ještě před tím jsme si dali něco dobrého v Grand Café-Restaurant Glacier za 9,50, jak je uvedeno na kartičce, jež má na zadní straně kilometrovník do různých měst. Do Paříže je 863 km, do Marseille 29 km.
Francie 1936
7
Blahoslav D. Rejchrt
M a r s e i l l e je nejstarší město ve Francii založené maloasijskými Řeky v 6. století před Kristem pod názvem Massalia. Řečtí mořeplavci podnikali odtud daleké cesty i po Atlantiku až na Island a i do Senegalu. Byla to městská republika a zůstala jí i za Římanů, kteří obsadili celé pobřeží ve 2. století před Kristem. I po dobytí Caesarem r. 46. př. Kr. zůstala svobodným městem a posledním střediskem řecké vzdělanosti na západě. Od 3. století byla decimována nájezdy barbarů a epidemiemi. Roku 1481 byla připojena jako celá Provence (římská provincia Romana) k Francii. Po revoluci z r. 1789 vyslala Marseille 500 dobrovolníků do Paříže a ti s sebou přinesli píseň později nazvanou Marseillaisa, jež se stala francouzskou státní hymnou. Složil ji Rouget de Lisle r. 1792 pro Rýnskou armádu ve Strasburku, kde slouži ve vojsku. Procházíme se po hlavní třídě La Canebiere a připomínáme si, že zde byl před třemi roky zvražděn jugoslávský král Alexandr a francouzský ministr zahraničí Barthou chorvatskými Ustašovci. Nebýt tohoto atentátu, kdo ví, jak by se vyvíjel osud Evropy. Barthou byl pro kolektivní bezpečnost a tím zastavení Hitlera. Kdo ví, jak by se to podařilo, a zda by vůbec došlo k Mnichovu. Chodíme kol starého přístavu a ptáme se, je zde právě to místo, kde: „V přístavu Marseilli každému sklenku nalejí..“ jak píše náš básník. Vyjížďka na ostrůvek Chateau d’If, kde byl vězněn hrabě Monte Christo, nás nenapadla. Vystoupili jsme k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, odkud byl krásný výhled na celé město i přístav a přemýšleli jsme, kam se pustíme dál. Zúčastnili jsme se mohutného průvodu k oslavě 14. července organizovaný Lidovou frontou i když s pařížským se samozřejmě nedal srovnávat. Odpoledne jsme se toulali po břehu moře, který byl pořádně kamenitý, ale i tak se tam dva kluci koupali, do aparátu koukali rozesmátě a vyjeveně. Mate mě obálka s dopisním papírem z Grand Hotel-Restaurant Saint-Luis (tout comfort) na Rue D’Aubagne. Tam jsme se zřejmě ubytovali, nezůstala mně vzpomínka, že bychom někde hledali místo pro stan, to je ve velkých městech vždy problematické. A tak to bylo asi zde, kde nám v přístavu Marseilli nalili tu sklenku. (Musím vsunout poznámku, jak jsme ušetřili za nocleh polovinu. Někde se Leoš trochu drze zeptal, kolik by stála jedna postel v dvoulůžkovém pokoji. Francouzské postele jsou tak široké, že jedna bohatě stačila pro nás dva. Patron odpověděl, že polovinu, nijak se nedivil a stejně tomu bylo i v dalších hotelích a tak jsem nadále vždy žádali jen jednu postel. Nikdy tento požadavek neodmítli.) Rozhodli jsme se, že pojedeme na Korsiku. Hajdy do přístavu, hledáme ve všech lodních řádech, ale na Korsiku pluje loď nejdřív za tři dny. To nám bylo moc dlouho, rozhodli jsme se tedy, že pojedeme na Baleáry. Hledáme tedy lodní linku, ale ta tenkrát z Marseille na Baleáry neexistovala, nezapomeňme, že turistický ruch vypukl až o generaci později. Pouze z Barcelony. Co se tedy dá dělat, hajdy do Barcelony. Ale kudy? Dostat se z velkého města na výpadovku žádaným směrem, to byl vždy problém. Chtělo to pár slov a trefit na někoho, kdo to pochopí. Ale těch jejich dotazů, když to pochopí: „To jdete pěšky? Jen tak? Oh-la-la, oh-la-la, vous êtez globtrotters.“ Trefil jsem na někoho, kdo to pochopil, ale nebyl jsem připraven já. Nemohl jsem si vzpomenout na sousední město naším směrem. Mapa byla zapakovaná v Leošově torně a tak jsem nazdařbůh řekl: „Buďte tak laskav, nemohl byste nám říci, jak se dostaneme do města Narbonne?“ „Do města Narbonne?“, odpověděl nevěřícně, „to musíte vlakem!“
Francie 1936
8
Blahoslav D. Rejchrt
Bodejť by to pochopil, když je mezitím několik jiných měst jako Arles, Nîmes, Montpellier, Béziers. Kroutil nad námi hlavou, ale ulici na výpadovku nám ukázal správně a my se vydali na cestu po pobřeží k Pyrenejím. Nebyla to ale žádná legrace. Ovanul nás vyprahlý horký dech Lví zátoky. Bylo tam horko až hanba. Nejdříve jsme se dostali do města Arles, slavného kdysi římského města Arelate, později hlavního města středověkého království arelatského, v jehož kostele Sv. Trofima byl korunován v r. 1365 náš Karel IV, císař římský a král český, na krále arelatského. Římské město Arelate mělo opevnění, síť dlážděných ulic, akvadukt dlouhý 75 km rozvádějící vodu do kašen, lázní i soukromých domů, dokonalou kanalizaci, dosud kompletně zachovaný amfiteátr. Stál zde nejjižnější most přes Rhônu na přímé cestě z Říma do Hispanie. Je to i námořní přístav spojený s mořem kanálem do zátoky Fos. Za své sídlo si je vyvolil i římský císař Konstantin. Kolem r. 400 se stalo sídlem místodržitelství Galie zahrnující též provincii Hispanii a Britanii. Ve středověku byla sídlem 19 církevních koncilů. Po germánských a saracénských nájezdech nastal úpadek města. Arles a jeho okolí je spojeno se jmény básníků a skladatelů (Mistral, Daudet, Gounod, Bizet). Malíř Van Gogh zde trávil poslední dva roky života (bez tří měsíců) a namaloval zde přes 300 obrazů. Bylo tam horko až hanba! Ale jak slavné město! Prohlédli jsme si římský amfiteátr postavený před dvěma tisíci léty pro víc než 20 tisíc diváků. Dvě patra mají po 60ti arkádách, třetí patro se nezachovalo. Dále zbytky antického divadla. Jsou tam trosky paláce císaře Konstantina (téhož, jenž založil Cařihrad, zřejmě hledal nejlepší místo pro své sídlo). Dva sloupy zbyly z římského fóra. Nejznámější nekropole západního světa, kde se pohřbívalo od římských dob do konce středověku. Počet hrobů ve třech vrstvách narůstal do tisíců, vzniklo zde 17 kostelů a kaplí. Slavný kostel a klášter Sv. Trofima, povýšený na katedrálu, je i pro nás slavný pro korunovaci Karla IV. V kostele Sv. Anny je muzeum pohanského umění s antickými díly. Ve staré jezuitské kapli je muzeum křesťanského umění s nejbohatší sbírkou křesťanských sarkofágů na světě. Z muzea je vchod do podzemní galerie z I. století př. Kr. ve tvaru podkovy dlouhé 90 m a 60 cm široké. Prochází tudy i velká římská stoka z I. století. V budově velkopřevorství řádu Maltézských rytířů jsou díla provençalských malířů z 18. století, ale i kresby Picasovy a Gauginovy. Před 100 lety vytvořil básník Fréderik Mistral muzeum provençalského života Museon Arlaten. Takové slavné město, ale horko až hanba. Ti malíři byli chudáci, rovněž i básníci (z našeho pohledu). Snad je tam příjemněji v jiných ročních obdobích, ale my jsme tam zažili peklo. Chudák Leoš, musel si sundat sluneční brýle, abych ho vyfotografoval an stojí v plné pohotovosti u velkého stromu na plném slunci, aby stopoval nedaleko za Arles. Takové slavné město! Avšak kterékoli město, jímž jsme projížděli, bylo rovněž slavné, plné památek, často z antiky, či se středověkou katedrálou a jinými historickými budovami. Ale my jsme byli tak říkajíc nepopsaný list. Prošli jsme těmi městy sice s otevřenýma očima, ale věděli jsme toho málo. I přes klasické gymnázium, které nás seznámilo s antickými díly, četli jsme v řeckém originále Homérovu Iliadu i Odysseu a v latinském Vergiliovu Aeneidu a i jiné antické autory, ale o řecké a římské říši jsme reálnou představu neměli. Až zde jsou skoro v každém městě zbytky antických staveb, chrámů, divadel, amfiteátrů. Dovedu si představit, jak se na představení sjížděli z široka daleka, jednou do toho, příště do jiného města.
Francie 1936
9
Blahoslav D. Rejchrt
Studium dějin nám otvírá neznámý rozměr a to minulost. Samé zmatky, strádání, nekonečné prolévání krve. Nikdy nebyl klid, vždy to odnesli nejvíce ti nejnižší. V jakém přepychu, nádheře a rozmařilosti a v nekonečných zločinech žili vládci a jejich družiny. Jaký to neblahý úděl lidského rodu! To vše se mi mísí do obdivu nad nádhernými stavbami, mohutnými akvadukty, velkolepými katedrálami a jinými památkami, jež nám zůstaly z minulosti. Většinu toho jistě postavili otroci. Katedrály stavěli i věřící bez rozdílu stavů. Četl jsem, že i hraběnky nosily stavební materiál vedeny náboženským nadšením. Minulost je popsána v nesčetných vědeckých dílech i románech. Čím více jsme toho přečetli, tím méně se divíme současným zmatkům. Vše, co jsme viděli, se ukládalo do našeho vědomí, vstřebali jsme vše, co jsme byli schopni a vzpomínali na to celý další život. Výheň poloviny července nás hnala dál přes Montpellier, Béziers (tentokrát jsme vynechali Sete, abychom se do něj vrátili ze Španělska parníkem Ciudad de Ibiza) a konečně jsme se dostali do Narbonne, ale silné dojmy mně zbyly až z Perpignanu, kde na nás dýchlo pyrenejské ovzduší smíšené s mořským a jakási veselost, jež se stávala intenzivnější s postupujícím soumrakem. Chodníky plné černovlasých dívek v pestrých šatech, mládenci v bílých kalhotách, cosi bylo ve vzduchu, cosi bylo na spadnutí, snad bouřlivé reje, či co. Totéž jsme pocítili loni na západním konci Pyrenejí na pobřeží Atlantiku, když jsme se od lázní Biarritz blížili k španělskému pobřeží. Perpignan si zasluhuje zvláštní nadpis, ač jsme tam jen přenocovali. Nejdříve Leoš uvízl ve dveřích stanovými tyčemi za korálky, jež v restauracích visely místo dveří proti mouchám. Měl je horizontálně na torně a čím více se otáčel, tím víc se zamotával. To se mu občas stávalo a sloužilo to k všeobecnému gaudiu. Večeřeli jsme znamenitě, k rybě jsme měli smažené kulaté brambůrky o něco větší než dětské kuličky, přemýšlel jsem, jak se vyrábějí. Teprve nyní jako pěstitel brambor jsem jich dost sklidil. Vyskytovaly se mezi normálními a velikými kusy a ze začátku jsem je vyhazoval. Tak vida, ve Francii se nevyhazují, ale podávají je hostům smažené. (Karel mě vyvedl z omylu, mají na to zvláštní přístroj, kterým je vykruhují.) Potom nás madame zavedla do přístěnku na dvoře podobnému dřevníku, dnes se tomu říká dependance. Perpignan byl ve 13. století více než 50 let hlavním městem království Mallorka a to se nás dvojnásob týká, protože tam míříme. Z té doby je tam královský palác (Palais des rois de Majorque) a pevnost Castillet. A vyrazili jsme k moři. Pyreneje se tam svažují hřebenovitě a spadají šikmo do moře. Mezi jednotlivými hřebeny je do oblouku vytvarované údolíčko a v nich vždy malá pláž s jemným pískem. Tam jsme se placatili od jedné ke druhé zcela sami a vychutnávali si koupání i škebličky (ty já ne). Útok turistů k moři nastal až o generaci později. V paměti mně zůstávají místa Port-Vendres, Cerberes a na hranici Španělska jsme dorazili 17. července nic nevědouce o světě. Opouštějíce Francii zalétá naše mysl na Baleáry, kam vede lodní linka jen z Barcelony. Ohlédneme se též zpět. Ještě před pěti dny jsme byli v Alpách, v kraji Dauphiné (tento název je již jen historický, dnes jsou to departementy Isère, Hautes Alpes, část dept. Drôme, Vaucluse, Burgund), zachoval se jen pro Dauphinské Alpy. Prošli jsme průsmykem ve výši 2000 m. Fotografie zachycuje Leoše an kráčí vstříc zasněženým horám ztrácejícím se v mlze oblečen v krátké kalhoty ze světlého manšestru (to jest v šortky, ale tento anglicizm ještě
Francie 1936
10
Blahoslav D. Rejchrt
nebyl znám), v bundě barvy bílé kávy zv. kapucín, v bílé čepici, v podkolenkách a svých pověstných sportovních polobotkách s jazykem (jež ho tlačily v různých krajích Francie a Španělska), na zádech s tornou a třemi kusy stanové tyče. Při okraji silnice je ukazatel, bohužel nečitelný a to ani s lupou. Za námi zachycuje fotografie hluboké údolí mezi velehorami, na jehož dně se vine silnička, po níž jsme se dostali sem nahoru. Jména hor nedovedu identifikovat. Že by to bylo panoráma Masívu de l’Oisans? To je před námi. Potom Marseille. Fotografie zachycuje hodný kus města se Starým přístavem. Je přemostěn velkým jeřábem na dvou ocelových konstrukcích vyluzující obrovský rachot, na to si dobře pamatujeme. V hospůdkách kolem každému sklenku nalejí konstatoval náš básník v Baladě o námořníkovi. Španělsko Nyní vstupujeme na půdu Španělska a bylo to v Port Bou podle razítka Dirección General de Seguridad. Salida 17. Jul. 1936. Celníci se ošívali, radili nám, ať do Španělska nejezdíme, že tam vypuklo povstání. My říkali, že nám to nevadí, měli jsme pocit, že povstání je něco abstraktního, co se nás nemůže týkat a tak nám razítko nakonec dali a popřáli nám šťastnou cestu: „Buen viaje, mucha félicidad, Adios!“ Naše cestovní záměry po návštěvě městečka Manosque nebyly přesně vyhraněny. Nápady dával Leoš a podívat se na Korsiku byl jeho nápad. Sešlo z toho, protože ten den, kdy jsme byli v přístavu, žádná loď na Korsiku neplula. Navrhl tedy Baleáry, kam vedla lodní linka jen z Barcelony. Toto město jsme měli jako alternativní cíl už z domova. Věděli jsme, že tam bude Lidová olympiáda, jako protiváha olympiády v Berlíně, kterou měl pod patronací Hitler. Barcelona Chtěli jsme tedy navštívit olympiádu v Barceloně a já jsem proto dostal žurnalistickou legitimaci časopisu Roentgen, což byl časopis levicových studentů lékařské fakulty, od jeho redaktorky Lídy Sinkulové. Pokračovali jsme dál a brzo jsme se odpoutali od moře a sjeli do nížiny města Figueras, rodiště Salvadora Daliho s expozicí jeho děl. Tenkrát nám ovšem nebyl znám. Dále cesta vedla mírnými vršky do středověkého města Gerony. Je tam gotická katedrála s nejširším jednolodním prostorem 23 m, další kostely, klášter a muzea a my směřovali přímo na jih k pobřeží k městečku Santa Susana a odtud po pbřeží k Barceloně. Všude tam byly nádherné pláže nedotknuty turisty. Vnučka Kamila byla letos severněji odtud v Palamós, všude je tam plno hotelů. Nepozorovali jsme žádné stopy povstání, až jsme narazili na první barikády v Badaloně asi 10 km před Barcelonou. Silnice byla přehrazena dvěma barikádami s jedné strany do dvou třetin silnice a uprostřed nich s protější strany barikáda také do dvou třetin, takže auta musela mezi nimi projet krokem, aby se vytočila úzkým prostorem mezi barikádami, jež byla střežena ozbrojenými civilisty. Dojeli jsme tam stopem a museli se legitimovat. „Checoslovacos, bueno! Pase!“ Mohli jsme jít dál a tu vidíme, jak se mezi barikádami souká český autobus. Byli to sportovci a jeli na Lidovou olympiádu, většina z nich byli fotbalisté z Kladna. Protože i my
Francie 1936
11
Blahoslav D. Rejchrt
jsme tam směřovali, měl jsem pro ten případ žurnalistickou legitimaci, slovo dalo slovo a my jsme k nim přisedli. K svému překvapení jsem tam spatřil známou tanečnici Míru Holzbachovou, na niž jsem měl štěstí nejen v Praze, ale i v Orlických horách (tam jsme v zimě jezdili na Muchárnu - byl to asi první zárodek chalupářství - jednou se se mnou až do půlnoci procházela ve sněhu, což byla od ní marná investice), ale též o dva roky později na Podkarpatské Rusi. V autobuse panovalo vzrušení. Nasedli k nám milicionáři, byli jednak u řidiče, jednak na střeše. Projížděli jsme místy pouličních bojů, tu a tam leželi mrtví koně (ještě je neodtáhli a nesnědli). Říkali nám, že povstání vyvolal generál Franco a řídil je z Maroka. Z šesti kasáren ve městě tři zůstala věrná republikánské vládě a tak povstání bylo rychle potlačeno, ale k večeru se zase střílelo. Milicionáři dirigovali náš autobus do středu města. Z hlavní promenády „Las Ramblas“ jsme zabočili do uličky Calle de St. Pau a zaparkovali před hotelem „Espaňa“. Samozřejmě jsme vystoupili s ostatními a byli ubytováni v hotelu. Nevím, zda jsme měli nějaké rozpaky, že tam nepatříme, vždy jsme si vybírali jen ty nejlevnější hotely a tento byl přepychový. Nikdy ani později jsem nebydlel v krásnějším a luxusnějším hotelu. Celou tu dobu, co jsme tam byli a užívali si hodování, nás trápila představa, co to bude stát. Vyfotografoval jsem si náš autobus stojící v té úzké uličce, měl značku Č-51.594. Před ním stojí tři Češi, jeden, patrně šofér, svlečen do půl těla, drží za cíp trojúhelníkovou vlajku upevněnou na chladiči, ta je světlá, patrně klubovní. Na střeše je skupina Katalánců s ručnicemi, prostřední z nich zdraví zaťatou pěstí. Odpovídá komusi za okrajem snímku, jemuž je vidět jen ta zaťatá pěst. Na téže straně jde milicionář s ručnicí přes rameno. Na druhé straně vpravo je nad bočním vchodem světelný nápis „Hotel Espaňa“. Tak, a byli jsme ubytovaní, jak se nám nikdy nesnilo. Jedli jsme nádherně v přepychové jídelně a starosti s účtem jsme zapíjeli lahodným červeným vínem, jež lehce stoupalo do hlavy. Večer se ozývala střelba odněkud ze střech, ve dne nikoli. Chodili jsme po městě a drželi se u domů předpokládajíce, že aspoň z naší strany nemůžeme být terčem. V ruce jsme drželi bílý kapesník, tak jako jiní, a při chůzi jím mávali, jako že jsme neutrální. Barcelonu jsme si, myslím, za daných okolností prohlédli dost. Vládli v ní anarchisté. Jejich barvy, červenou a černou, nosily černooké a černovlasé dívky jako krásné mašle ve vlasech. Mužští zase kolem pasu. Chodili jsme městem nazdařbůh. Nejrušnější třída „Las Ramblas“ vede z krásného Katalánského náměstí do přístavu, kde je sloup Krištofa Kolumba (podle nich je nazýván Kristóbal Colón). Je vysoký 60 m a na něm je bronzová socha slavného mořeplavce. Na vodě je zakotvena kopie jeho plachetnice „Santa Maria“, na níž doplul do Ameriky. Středověké památky jsou soustředěny v blízké Gotické čtvrti. V ní vévodí katedrála Svaté Eulalie ze 14. století dokončená až v našem, je v ní náhrobek této světice. V jejím okolí je řada paláců: biskupský palác, velký královský palác, místodržitelský palác, v němž je archiv koruny aragonské, v arcijáhenském domě ze 16. století je umístěn archiv města. Gotická radnice a královská kaple Svaté Aguedy pochází ze 14. století. Naproti na druhé straně Ramblas je palác místokrálovny a velké divadlo Lycea pro pět tisíc diváků, dávají tam opery a koncerty. Poblíž přístavu je rybářská čtvrť Barceloneta s množstvím restaurací a hospůdek. Jednou z nejstarších budov je kostel Svatého Pavla z 12. století. Co však každého fascinuje, je katalánská secese. Jsou to stavby z konce minulého a ze začátku našeho století vytvořené skupinou architektů, z nichž nejvýznamější je Antoni Gaudí y Cornet (1852 - 1926). Jeho život je spjat s katedrálou Svaté Rodiny (La Sagrada Familia). Začali ji stavět v roce 1884 a stavba stále pokračuje. Její čtyři doutníkovité věže zakončené
Francie 1936
12
Blahoslav D. Rejchrt
obkladem z barevné keramiky jsou vysoké přes 100 m metrů, rovněž byla hotova věž na konci lodě, která nebyla zastřešena. Celkem katedrála má mít 15 věží, každý apoštol má mít svou, rovněž Panna Maria a Duch Svatý, ale nejvyšší věž 170 m vysokou má mít Ježíš Kristus. V současné době (to je v době olympiády roku 1992 jsem napočítal 12 věží, jak kolem chrámu běželi maratón a byli snímáni z vrtulníku). Naše vnučka Kamila tehdy viděla, že loď stále ještě není zastřešena a sama vystoupila do dvou věží. O rok později vnučka Monika rovněž vystoupila do jedné věže. A tak je spojena s tímto chrámem návštěva Barcelony členy naší rodiny ob jednu generaci. Stavitel Gaudí postavil ještě několik slavných budov, ku př. obytný dům Casa Milá (La Pedrera). Sám zahynul při střetu s tramvají ve věku 74 let v roce 1926 a je ve „své“ katedrále pochován. Co nám nešlo na rozum u tohoto až bigotně katolického národa, to je vypalování kostelů. Mám snímek jednoho vypáleného kostela, jehož vchod je ohořelý a dovnitř proudí davy diváků, aby se na zčernalý vnitřek podívali. My jsme též dovnitř nahlédli. Před jednou budovou byl shluk diváků a z oken budovy vyhazovali nábytek na hořící hromadu. Nechápali jsme, proč vyhazují červeně polštářovaná barokní křesla, dav k tomu mlčel, ale když se v okně II. poschodí objevila anarchistka s rudočernou mašlí ve vlasech a držela v rukou psací stroj s dlouhým válcem nad hlavou a chtěla ho hodit na hořící hromadu, dav zahučel: „No! No!“ Dívka se obrátila a odnesla stroj dovnitř. Jak pochopit jejich mentalitu jinak, než že mají po staletí zažitou zkušenost, že církev šla vždy ruku v ruce s panstvem, které je vykořisťovalo a zbídačovalo a církev to posvěcovala. Jak jinak lze vysvětlit, že vynesli rakve snad jeptišek a otevřené je opřeli o stěnu kostela. Byly to spíš mumie a lidé tomu po několika dnech již nevěnovali pozornost. Na jižní straně města je vyvýšenina Montjuîc, asi jako Letná v Praze. Tam byl stadión, kde měla být olympiáda a stále nebylo jasné, zda skutečně začne 25. července. Šli jsme se tam podívat, pár atletů tam trénovalo. O celkové situaci v zemi jsme nic nevěděli, všeobecně panovalo přesvědčení, že povstání bude brzy potlačeno. Na jedné ulici byl zápis dobrovolníků na frontu u Zaragozy. Před stolkem byla menší fronta mladých mužů. Ale Zaragoza odolávala milicionářům a jak víme z dalšího průběhu, nikdy nebyla dobyta. V našem hotelu jsme trávili siestu v salonku s modrými klubovkami a psacími stolky. K dispozici byl dopisní papír s hlavičkou „HUSA“ (to je Hoteles Unidos S.A.) - Hotel Espaňa, Barcelona. Jeden mně zůstal na památku. Psali jsme na nich domů, aniž bychom tušili, jakou paniku a starosti o nás vyvolají novinové články o povstání ve Španělsku. Z Marseille jsme domů poslali pohled, že tam míříme. Montjuîc Nazítří jsme se vypravili nahoru na stadión, aby nám něco z eventuální olympiády neušlo. Z pochůzek po městě do té doby jsme se vraceli za světla, neboť večer se stále střílelo. Prohlédli jsme si sportovní areál, tu a tam někde padla střelná rána. Když bylo pozdě odpoledne, směřovali jsme dolů. Leoš otálel, neboť se rád dával s lidmi do řeči a s někým se zastavil. Já pokračoval dál ohlížeje se, Leoš s někým hovořil. Pomalu jsem už za soumraku dorazil do hotelu čekaje, že co nevidět Leoš dorazí. Ale nešel. Začínalo mně to být divné, ale nebylo to nic neobvyklého, často jsme měli jeden nebo druhý chuť podívat se ještě na něco, navečeřel jsem se tedy a čekal v modrém salónku. Leoš nic, nešel. Nemyslel jsem si, že by zabloudil, to se nám nestávalo, ale přece jenom to bylo divné. Dlouho nic, až přišel patron, a Leoše přivedl.
Francie 1936
13
Blahoslav D. Rejchrt
Leoš celý zelený a bledý pravil: „Honem flašku vína!“ Číšník ji rychle přinesl, Leoš si dal několik skleniček a já ho doprovázel. Potom začal pomalu vyprávět: „Jak jsem se zastavil s tím Kataláncem, to víš, tos mě viděl. Byl to příjemný chlapík a padli jsme si do noty. Mluvil spíš katalánsky, než španělsky a tak mu dost dlouho trvalo, než mně vylíčil boje kolem stadiónu, jichž se zúčastnil. Nahoře byli fašisté, dole milicionáři. Chtěl jsem si zapsat jeho jméno, vytrhl jsem lístek z notýsku a nejdříve napsal svoje Leoš Rejmánek, křestní jméno se mu nezdálo a tak jsem napsal León, nakonec Lleó. Ale on nerozuměl, ukázalo se, že moc psát neumí, že je analfabet a co napsal nedávalo smysl. Nejdřív asi křestní jméno Boix, Foix, Féix (neznamená-li to féixisme, to je fašizm) a Futza, snad příjmení. Jedno slovo Tzecoeslo by mohlo znamenat naši zem Checoeslovaquía. Leoš nad tím kroutil hlavou, ale papírek si schoval a ten se zachoval až po naše časy. Než si vyměnili tyto literární skvosty, začala prudká střelba s kopce dolů na anarchisty a stejně prudká nahoru na fašisty a my byli v tom uprostřed. Plácli jsme s sebou na zem a když byla pauza, lezli jsme po kolenou dolů. Vtom nás chytli milicionáři a chtěli nás rovnou odprásknout, považovali nás za fašisty, kteří se pokoušejí o průlom. Mával jsem jim před očima pasem a řval Checoeslovaco, ale to jim nic neříkalo. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby nepřišel komandant. Ten byl gramotný a pas si prohlédl. Vysvětlil jsem mu, že jsme přijeli na Lidovou olympiádu. To ho naladilo smířlivě, vzal nás na sekretariát, kde si vše nechal znovu vyložit, zejména kde jsem ubytován a rozhodl se, že se o tom přesvědčí. Nastoupili jsme do obrněného vozu a zavezl mě do hotelu „Espaňa“. Tam mě patron poznal jako svého hosta, komandant mě patronovi předal s příkazem, ať večer nevycházíme na ulici.“ Byla to trpká lekce, v revoluci život jedince neznamená nic. Dopili jsme láhev a Leoš zase nabyl normální barvy. Pro jistotu jsme si dali ještě jednu. Číšníci byli velmi přátelští, řekl bych kamarádští, ale náš účet rostl. Dělalo nám to starosti. Vedoucí české výpravy za námi zašel a tázal se, co jako hodláme podniknout. K nim jsme jaksi v zásadě nepatřili. Fotbalisté z našeho autobusu se chovali svérázně. Je nezajímalo město a jeho památky, ani moře, ani povstání, ale byli celí nadšení, že jsou tam „děvy“ už za dvě pesety. Mezi nimi a Mírou Holzbachovou panovalo napětí. Byl jsem svědkem prudkých výměn názorů slovy nevybíravými. Chudák, i slavná tanečnice se v jejich očích proměnila v nic. Leoš dostal na ulici mimořádný výtisk novin „Estat Catala“ ze dne 22. 7. v katalánštině. Některým slovům se dalo rozumět, ku př: „Contra el féixisme!“ Našli jsme si adresu evangelického kostela, abychom je navštívili a pohovořili si s nimi a dozvěděli se, jak oni se dívají na situaci. Adresa na papírku se zachovala (de San Pablo Aragon 51), ale když jsme se k tomu číslu blížili, ulice končila a dál už nebylo nic. Nevím už, co nám zabránilo v dalším pátrání. Den nato jsme si řekli, že hotel tajně opustíme, báli jsme se účtu, ostatně jsme se tam dostali nevinně. Jaksi jsme předpokládali, že náš účet bude vzat do sumárního vyúčtování české sportovní výpravy, ač to vedoucím výpravy vysloveně řečeno nebylo, jenom učinil dotaz, co dál hodláme dělat. Odpověděli jsme, že už něco podnikneme. S tornami na zádech jsme procházeli kolem recepce jakoby nic, ale recepční nás zdvořile pozdravil a přál nám šťastnou cestu. Museli jsme si nalézt nějaké lacinější ubytování nejraději v privátě. Ptali jsme se na ulici tu a onde a brzo nám doporučili jednu domácnost. Byli to slušní, příjemní lidé a nabízeli nám
Francie 1936
14
Blahoslav D. Rejchrt
pěkný pokoj za přijatelnou cenu. Dohodli jsme se, uložili torny a šli do města. Před odchodem se v bytě objevil mladý celkem sympatický muž a řekl nám, že je důstojník z povstaleckých kasáren, nyní ovšem v civilu, neboť byli poraženi. Vzali jsme to na vědomí a nedošlo nám, že by to byla setsakramentsky přitěžující okolnost, kdybychom se zase někam připletli. Bylo 23. července a my jsme se vypravili do staré historické čtvrti a viděli tam drancování arcibiskupského paláce. Na snímku mám jenom hořící hromadu beden, což by mohlo být kdekoli, neboť bedny mohou hořet všude, ale já vím, že to bylo tam. Měl jsem aparát Voigtlander 6x9 na 8 snímků s vytahovací harmonikou a měl malý záběr, prostě se tam nic nevešlo, jen hořící hromada. Kdepak tenkrát širokoúhlý objektiv! Proto také nemám zachyceny věže chrámu „La Sagrada Familia“, vždy se mně jich zobrazilo jen kousek. Na ulicích byl jednak ozbrojený lid, jednak děvčata s rudočernými mašlemi, muži měli kolem pasu šerpu ve stejných barvách a civilové mávající bílými šátky, jako že jsou neutrální. Na ulicích bylo plno a každý šel po svém i rybáři s pruty přes rameno i děvčata s kabelami spěchající na pláž. Asi kol l6. hodiny hlásil pouliční rozhlas něco důležitého v několika jazycích a stále to opakoval. Ze začátku jsme si toho nevšímali, ale pak jsme zbystřili pozornost. Chvíli nám to nic neříkalo. Tlampač hlásil, že v přístavu je připravena loď k evakuaci cizinců. Nakonec nám došlo, že bychom tím mohli odjet i my, vždyť jsme také cizinci. Bylo nám sice trochu proti mysli opouštět Španělsko a nějak jsme nechápali, že je s našimi cestovními plány konec. Povstání přejde a my budeme cestovat dál, ale pak jsme si řekli: „Hurá pro torny, poplujeme s nimi!“ Pádili jsme ulicemi, jako kdyby to bylo naše město, konečně, v žádném městě jsme neměli obtíže s orientací. Do odplutí lodi nám zbývalo něco přes půl hodiny. Popadli jsme torny, rozloučili se s paní bytnou, ta to hned pochopila a pádili jsme do přístavu. U molu stál bílý parník, sláva, ještě tam stál. Nesl nápis: „Ciudad de Ibiza“ Na rampě stály hloučky lidí. Cizinci nastupovali na loď bez obtíží, hladce jsme nastoupili i my. Náš pas byl zázračný klíč, který nám otvíral všechny závory. Chudáci Španělé, kteří se také chtěli dostat na loď a ne všem se to podařilo. Uvelebili jsme se na palubě, pro nás to byla normálka vyspat se jen tak na prknech, ostatní na to nebyli tak dobře zařízení, opírali se o své rance. Ještě trvalo mnoho hodin než loď vyplula. Řekl jsem Leošovi, ať dává pozor, ať loď neodpluje, já si zatím skočím dolů na molo vyfotografovat si ji z větší dálky, aby se mně celá vešla do objektivu. Podařilo se, neodplula a mám ji na snímku. A jak jsem řekl, trvalo to ještě nějakou hodinu, než jsme vypluli. Půl roku po nás přijel do Barcelony známý anglický spisovatel George O r w e l l. Z jeho knížky „Hold Katalánsku“ vydané u nás v roce 1991 jsem se dozvěděl podrobnosti o vládě anarchistů. Hotely převzaly syndikáty zaměstnanců a proto se číšníci k nám chovali tak kamarádsky. Zbytečně jsme si dělali starosti s účtem, byli jsme i s ostatními sportovci jejich čestnými hosty. George Orwell ihned vstoupil do milice a odjel na zaragozskou frontu. Jeho manželka byla zatím v barcelonském hotelu. Od října začal Sovětský svaz dodávat do Španělska zbraně a to přes komunistickou stranu, která tím získala mimořádný vliv. Povstalcům dodávaly zbraně i vojáky ve velkém měřítku Německo a Itálie. Komunistická strana využila tento svůj vliv v boji proti anarchistům, kteří vládli v Katalánsku. Nepřátelství mezi těmito dvěma stranami se stupňovalo, až začaly proti sobě bojovat, (místo aby se spojily a společně bojovaly proti Frankovi). Orwell se dostal z fronty až po průstřelu krku (přechodná porucha řeči a hybnost ruky), vrátil se do Barcelony a musel se skrývat před komunisty, protože bojoval v anarchistické milici.
Francie 1936
15
Blahoslav D. Rejchrt
V hotelu, který drželi anarchisté, hlídkoval na střeše a popisuje, jak na sebe přes ulici stříleli znepřátelené strany. Potom se krkolomným útěkem dostal s manželkou do Francie. Ani slovem se nezmiňuje, co ona musela mít za starosti čekajíc v hotelu, zatímco on bojoval na frontě. Přes všechny válečné útrapy, hlad, zimu, bláto, špínu, považuje to období za velkolepé, neboť tam panovala naprostá rovnost mezi lidmi a to byl povznášející pocit. Rovnost je odvěká touha lidstva. Klade si otázku, zda vláda v Anglii je bandou lotrů, či jenom hlupáků, která nechává padnout svého budoucího spojence v předvečer války s Hitlerem. (Byla to vláda lotrů a hlupáků, jež dala padnout dalšímu svému spojenci a to nám v roce 1938. Byli za tuto svou zradu strašlivě potrestáni již za jeden rok a něco.) Španělská občanská válka vzbudila ve světě ohromnou nenávist, ale též ohromné nadšení. Je toho svědkem i píseň Voskovce a Wericha „O Španělsku si zpívám“, kterou zpíval celý náš národ. Heslo: MADRID BRÁNÍ PRAHU se vyplnilo, bohužel, v tom varovném slova smyslu. Tak daleko do budoucna jsme neviděli. Leželi jsme na palubě lodi „Ciudad de Ibiza“ a dívali se na třpytivou oblohu s myriádami hvězd. Pluli jsme celou noc, moře jemně šumělo. Krásu noci na moři jsme vnímali všemi smysly. Možná, že jsme si i zdřímli, než se začalo jasnit. Moře bylo tiché, noc teplá, kolébání lodi jsme nevnímali. K ránu jsme připluli k pobřeží Francie. Zamířili jsme k nejbližšímu přístavu, zastavili se dost daleko na moři, ale pak jsme se opět obloukem od břehu vzdálili, zřejmě nám nedali povolení k přistání, a zabočili k dalšímu přístavu a tam se opakovalo totéž, povolení přistát nám nedali (zřejmě tam neměli dost četníků, či koncentrační tábor pro španělské uprchlíky). To se opakovalo dvakrát třikrát, až nás přijali v přístavu Sete. Loď obstoupili četníci a nastalo martyrium pro španělské uprchlíky, které internovali a chovali se k nim hanebně, jak jsme se později dozvěděli z různých zpráv. My ovšem prošli hladce a do pasu nám dali razítko Sete, 24.7.1936. V tom městě se Leoš před rokem seznámil s nějakým rybářem, který ho vzal na noc a před svítáním ho vzal s sebou na moře lovit ryby. Vydali jsme se za ním, chodili sem a tam, ale nakonec to Leoš vzdal, nemohl se upamatovat, kde jeho rybář bydlel. (Teprve po mnoha letech mě Karel Stárek upozornil, že Leoš měl nesnáze s orientací, já jsem to nějak nepozoroval a ani jsem to nevyvodil ze zřejmých symptomů). Napsali jsme domů dopisy, aby naši doma o nás neměli starost a to jsme netušili, jako pohromu způsobila doma zpráva o povstání ve Španělsku, kde jsme se měli v tu dobu nacházet. Leošův otec, městský lékař, telefonoval na náš konzulát v Barceloně, ale odpověděli mu, že jsme nezvěstní. Pěkně nezvěstní! Debužírovali jsme v hotelu „Espaňa“. Samozřejmě, že jsme se nikde nehlásili, já nemusel, ale Leoš jako odvedený tu povinnost měl. Také to loni dodržel a hlásil se na konzulátu v Paříži, ale tam s ním jednali zpupně, asi v tom smyslu, co že si myslí jako odvedený takto si cestovat, co kdyby vypukla válka, jak by se asi dostal ke své posádce! Avšak největší patálii s tím měl úředník na hejtmanství v Hradci, který nám vystavil pasy a ten nám to příště neopomněl sdělit. Tím si to ovšem u Leoše polepili a tak se zařekl, že se napříště nikde hlásit nebude a také to dodržel. Byli jsme tedy nezvěstní. Do dopisu otci jsem připsal prosbu, respektive jsem ji opakoval, neboť byla obsažena již v dopise z Barcelony, aby byl tak laskav a poslal mně na poste restante do města Nîmes 200 Kč. Každý měsíc bylo možno poslat do zahraničí 200 Kč a v srpnu již to bylo možné. Náš
Francie 1936
16
Blahoslav D. Rejchrt
cestovní rozpočet byl již velmi napjatý, i když si nevzpomínám na mimořádné výdaje, naopak pobytem v hotelu „Espaňa“ jsme museli ušetřit. Také si nevzpomínám na Leošův „trik“ se zašitou poslední stofrankovou bankovkou. Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že se tohoto jeho „triku“ dovolávám v dalším cestopise do Bretaně, kde k tomuto „triku“ opět došlo. Muselo to tedy být na nynější cestě ze Španělska. „Trik“ spočíval v tom, že v momentě, kdy jsme byli v koncích, pokud jde o finance, rozpáral košili a vítězoslavně zamával stofrankovkou. Jak už jsem řekl, čas odvál tuto událost a připomíná ji pouze zmínka v příštím cestopise. Ještě jsme byli v Sete. Řekl jsem, že jsme prošli hladce, to ano, ale trvalo to dlouho a jak jsme stáli na palubě, diskutoval nějaký mladík přes zábradlí se skupinou dole a pln nadšení popisoval události v Barceloně. „Ale vy nejste Francouz?“ otázal se ho jeden pán dole, který ho mimořádně trpělivě poslouchal. „Ne“ řekl mladík poněkud zaskočen „jsem z Bukurešti“. Znamenalo to tedy „tak si nepouštěj hubu na špacír“. Celý svět rozdělila občanská válka ve Španělsku na vášnivé a na smrt znepřátelené strany. Francie považovala uprchlíky ze Španělska za nebezpečné živly, jednala s nimi hanebně a dala je do koncentráků. O francouzské vládě platilo totéž, co říkal Orwell o vládě anglické: byla to banda lotrů a hlupáků. A to byl předsedou vlády socialista Léon Blum. Nepustil do Španělska zbraně, které nakoupila španělská vláda v Americe včetně letadel. Rezatěly na této straně Pyrenejí. Že obě vlády anglická i francouzská byly bandami lotrů a hlupáků, se ukázalo už za dva roky v Mnichově. Nejenže po Španělsku zradily dalšího svého spojence, to je Československo, ale ze čtyř signatářů mnichovské dohody si tam dva podepsali rozsudek smrti (Hitler a Musolini) a všichni čtyři zkázu svých říší (patří k nim ještě Angličan Chamberlain a Francouz Daladier). Za tuto zradu přišel strašlivý trest: krutá porážka Francie a zkáza mnohých měst Anglie. Vymotali jsme z našeho jinak milého městečka Sete. Zvláště Leoš na ně vzpomínal, na to ranní rybaření a sušení sítí. A pokračovali jsme dál. Byli jsme na naší známé trase z loňska: Montpellier, Nîmes, Avignon, Lyon. Upoutalo nás mnoho staveb z římských dob: amfiteátry, divadla, chrámy, lázně, akvadukty, zvláště v Nîmes, Vienne, Lyonu a jinde. Na jeden úsek cesty mám nesmazatelnou vzpomínku a to na římský akvadukt Pont du Gard mezi městy Nîmes a Avignonem. Je to největší a nejzachovalejší římský vodovod, jeden z divů antického světa přes údolí řeky Gard. Postaven v I. století př. Kr. Byl celkem 50 km dlouhý a vedl pramenitou vodu do města Nîmes (Nemausus). Přes údolí řeky má most tři patra oblouků a je 49 m vysoký. Je dlouhý 275 m a nahoře 3 m široký. Ve vzpomínce mám ještě jiný římský akvadukt, ten však ční jen do prostřed řeky a nedovedu jej lokalizovat. Ani jinou vzpomínku se mně nedaří správně umístit a to demonstraci na náměstí, kde dav běžel proti prefektuře, křičel hesla (protivládní) a Leoš mezi nimi v první řadě (já v poslední). Z oken prefektury byli vyloženi hodnostáři a mlčky přihlíželi, jak jim dav hrozil pěstí (nebo to byl pozdrav zaťatou pěstí - tradice to z Velké francouzské revoluce?) Na našich cestách jsme z neznalosti minuli mnohé, co by stálo za zastavení. Ku př. jsme dvakrát byli v Avignonu, ale teprve za půl století jsem se dověděl, že je tam v jednom kostele pochován Milič z Kroměříže. Kdybychom to věděli, pokusili bychom se jeho hrob navštívit a položit na něj polní květinu. Je to nejen velikán našich dějin, ale i můj bráška nosí jeho jméno. Jediný písemný doklad z tohoto úseku cesty je z městečka Sorgue za Avignonem, je to vizitka z: Splendid Bar-Restaurant, Chambres meublées, Repas Fixe, Casse-Croûte a toute Heure
Francie 1936
17
Blahoslav D. Rejchrt
a dali jsme si tam Repas à 9 Frs jeden každý. Avignon jsme už znali a zase jsme šli podél papežského paláce. Po dobu obou našich cest byl nepřístupný. Nicméněž, vzpomínka na staré opevněné město se nám neztratila. V kraji nekonečných vinic jsme neodolali a jako loni jsme si občas natrhali hojně hroznů a tím si doplňovali jídelní lístek. Celkem ušly, ale domnívám se, že ještě nebyly úplně zralé, ale výborně regulovaly trávení. Snažil jsem se vždy je předem umýt v kašně, aniž bych tušil, že asi budou práškované. V Nîmes jsme spěchali rovnou na poštu, ale tam, přirozeně, nic. A ani to nebylo možné, cestovali jsme rychleji, než mohl cestovat dopis do ČSR a peníze, byť i telegraficky mohly přijít na poste restante, leda že by mezitím došel dopis z Barcelony, odeslaný před týdnem. Uvažovali jsme, zda máme čekat na peníze a utrácet dál z naší tenčící se hotovosti a k domovu se nepřibližovat. Oznámili jsme na poště, ať za námi pošlou peníze na poste restante do Lyonu a vyrazili jsme údolím Rhôny. Již pro nás neměly půvab starobylá města Valence, Vienne a další města plná starých staveb a antických památek. V Lyoně na poště nic. Utábořili jsme se na našem známém pahorku Fourvière a druhý den jsme byli znova na poště. Nic. Opět jsme uvažovali, zda máme čekat na peníze. Vydrželi jsme to jen jeden den a vyrazili jsme dál a nechali na poště oznámení, ať za námi pošlou peníze do Ženevy. Ženeva Dělali jsme si starosti, jak se dostaneme do Švýcarska bez peněz. Povinný obnos, jímž se musel příchozí vykázat na hranici bylo, tuším 40 Šv. franků (což bylo tenkrát našich 320 Kč). Ale proběhlo to hladce a obrace. Bez řečí nás pustili jako uprchlíky ze Španělska a potom jsme měli jízdenku na vlak z Lindavy na Bodamském jezeře do Brodu nad Lesy. A tak nás nepodezírali, že chceme ve Švýcarsku zůstat. Přimhouřili oči a dali nám do pasu razítko Frontière Suise. Entrée 28. Juil. 1936. Genève-Cornavin. Ubytovali jsme se v Armádě Spásy, kde to bylo laciné a čisté. Zanedlouho nás někdo vyhledal a odvedl do redakce ženevských novin. Byli jsme jedni z prvních uprchlíků ze Španělska a chtěli z nás tahat rozumy o komunistických zvěrstvech. Jednak jsme žádné neviděli a za druhé jsme je opravili, že v Katalánsku vládnou anarchisté. To je rozkatilo a ztratili o nás zájem. Na poště nic. A zase jsme řešili problém, zda čekat na peníze a utrácet z posledního i když jsme již byli k domovu blíž. Jaké jsme měli možnosti? Nabízelo se opakovat to, co jsme učinili loni, totiž jít na našeho „honorárního“ konzula, jímž byl jeden ženevský advokát, a požádat jej o finanční výpomoc. Loni jsme každý dostal 5 Šv. franků, což si zapsal do velké knihy. Psal jsem už, jak jsme se tenkrát zaradovali a šli jsme to oslavit do obchodního domu „Uniprix“, kde byla v pátém poschodí jídelna a cukrárna a tam jsme si dali pohár mražené kávy. Pojídali jsme ji labužnicky, když tu Vašík stojící na protější straně stolu pravil: „Neohlížejte se a když, tak jen velmi opatrně“ Učinili jsme to velmi opatrně a u vedlejšího stolu jsme spatřili našeho honorárního konzula, jak si též pochutnává na mražené kávě. Polila nás hanba, ač to objektivně žádná hanba nebyla, dojedli jsme urychleně a vytratili se po špičkách. Konzul jako diplomat zachoval důstojný klid. A letos nám byla hanba jít na něj znovu, ač jako uprchlíci ze Španělska jsme na podporu měli tak říkajíc nárok a jistě by ani okem nemrkl, pokud by si nás vůbec pamatoval a připsal nám přinejmenším 5 franků. A hlavně je ani loni nechtěl zpátky, ač měl naši adresu. Ale bylo nám hanba, že nás loni viděl s mraženou kávou a tak jsme to vzdali.
Francie 1936
18
Blahoslav D. Rejchrt
Na cestách jsme potkávali též našince, většinou to byli nezaměstnaní mládenci a cestovali na kolech. Někde něco pomohli za stravu a zase jeli dál. Ale jen blíže našich hranic a spíše na Balkán, nikoli na jihu Francie. Další den na poště nic. Nechal jsem tam svou hradeckou adresu a rozhodli jsme se dostat se co nejdříve do Lindavy na německé straně Bodamského jezera, odkud jsme měli jízdenku na vlak. Stopovali jsme společně do Lausanne. Cesta vedla podél ženevského jezera, jehož vlny brázdil větší či menší lodě a loďky a potom jsme se s Leošem rozdělili. Důvod už nevím, myslím, že chtěl být sám, spíše než že by mně dal přednost nastoupit do auta, jež mělo jen jedno volné místo. Sraz jsme si dali v Rorschachu a zprávu na poste restante. Stopoval jsem podél jezera až do Vevey a odtamtud jsem to vzal na sever přes Fribourg do Bernu. Zůstala mně vzpomínka na Fribourg, jak se dívám z nějakého mostu na město. Bern je hlavní město Švýcarska a je tam tudíž naše vyslanectví. Obrátil jsem se na ně se žádostí o finanční výpomoc, neboť nebylo naší vinou, že jsme se jako uprchlíci ze Španělska dostali do těžkostí, ale se zlou jsem se potázal. Zlatý náš „honorární konzul“ v Ženevě! Jednal s námi důstojně, jak se na jeho vysoký „honorární“ úřad sluší. Naši už byli jiní. Vlastně to byl jen důležitej mladej mužskej, který mně sice proti podpisu dal výpomoc ve výši 5 Š. frs., ale doprovodil to ostrou osvětou na moto, proč jsme do toho Španělska lezli. On to asi věděl předem, že tam vypukne povstání, ostatně, co mu bylo potom. Dal jsem si stranou 1 Fr., abych měl na lodní lístek přes Bodamské jezero. Loni mně totiž chyběl dvacetník a musel jsem to tedy vzít stopem kolem východního konce jezera přes rakouský Bregenz do Lindavy, jež je v Německu, ale byla to krásná cesta, líbila se mi. Z Bernu jsem stopoval do Luzernu a dál do Zurichu. Krajina tam často byla podobná naší. Modrá jezera u všech těch měst ve mně vyvolávala představu vodních sportů. Zdalipak to tamější mládež využívá, či není jako naše? Stravu jsem měl úměrnou finančním možnostem, hlavním zdrojem energie byla čokoláda a ta švýcarská byla vyhlášená. V Zurichu jsem se opět ubytoval v Geigergasse 5, což byl dům laciného ubytování nějaké humanitární organizace. Pokoj byl čistý a sprcha v V. poschodí. Sprchoval jsem se večer při otevřených dveřích na balkon k vůli páře, ale ze tmy se neozvalo žádné dívčí jódlování jako loni, což mě zklamalo. Asi nebyla doma. Při loučení v ubytovně jsem dostal režnou košili, asi mě paní považovala za bezdomovce. Z Zurichu jsem to vzal na sever na Winterthur a Schaffhausen a tam jsem si sedl na skalisko a díval se na vodopády Rýna. Tak Rýn vytéká z Bodamského jezera a Rhôna ze ženevského, což tamější školáci jistě vědí a možná, že i naši. Možná, že jsme to za školních dob věděli i my. Obě tyto mohutné řeky jsou součástí našich vzpomínek. Podél Rýna jsme jeli loni a já ještě půl roku před tím na kongres do Bruselu (5 dní před Silvestrem 1934 tam a na Nový rok 1935 zpátky.) Z Schaffhausenu jsem to vzal na St. Gallen a odtamtud už je to blízko do Rorschachu. Tam jsem si na poste restante vyzvedl Leošův lístek tohoto znění: „Dostávám se pomalu policejním pošupem na hranice. Sraz v Lindau před odjezdem vlaku na Mnichov. 1.8.1936. Leoš.“ Přenocoval jsem v Rorschachu a ráno jsem šel do přístavu koupit si lodní lístek přes Bodamské jezero. Stála tam větší bílá loď a na palubě bylo několik desítek lidí. Stáli u zábradlí kolem dokola. Obcházel jsem je a v jednom místě jsem uslyšel český rozhovor. Udělal jsem ještě jedno kolo kolem paluby a potom jsem k nim přistoupil. Mlčeli a tak jsem je oslovil. Hrozně se divili, jak jsem poznal, že jsou Češi. „To víte, našinec se pozná.“ Cestovali také do Mnichova. Mohli to být manželé středního věku, ale nemuseli. Spíš nebyli. Aspoň její chování mělo jemné nuance odlišující ji od právoplatné manželky.
Francie 1936
19
Blahoslav D. Rejchrt
Leoš nás už čekal na nádraží. Postával vedle své torny a vyprávěl nám, jak se dostal do basy (stejně jako loni ve Španělsku v Pamploně). Obrátil se na policistu s dotazem, musel se legitimovat a když vyšlo najevo, že je bez peněz, byl zadržen pro potulku a noc musel strávit ve vězení. Aby mu nebyla dlouhá chvíle, hodili mu do cely obrázkový časopis „FamilienWochenblatt“. A jak je svět malý! V časopise uviděl fotografii našeho fousáče, s kterým jsme se loni dvakrát setkali na různých místech při našem putování po Francii. Byl tam uprostřed kongresu vegetariánů. Na zdi vězení byly různé nápisy, také něco česky. Leoš se tam aspoň podepsal. Druhý den mu dali lístek na vlak do Rorschachu, už nevím, zda jel sám, či s doprovodem. Nasedli jsme s našimi čerstvými známými na vlak do Mnichova. Mluvili jsme o našich cestách a o povstání v Barceloně. Po nějaké době, že se bude jíst. My na to nic. Když viděli, že se k jídlu nemáme, protože nic nemáme, dali nám každému vařené vajíčko s chlebem. S tím jsme vydrželi do Mnichova. Při loučení nám každému nabídl jako půjčku 20,- Kč. V Mnichově jsme trochu courali a ubytovali se v německé Ymce (C.V.J.M.) Wanderheim, Gluckstr. 21. Do Brodu nad Lesy jsme dorazili 2. srpna. Totéž datum jsme dostali do pasu na české straně v České Kubici. Naše peníze jsme měli (asi 80,- Kč) a tak už jenom Plzeň, Praha a k večeru už jsme byli v Hradci. Zazvonil jsem dole u našeho domu v Máchově ulici č. 592, otec se vyklonil z okna II. poschodí a zvolal: „Sláva, Danko je doma.“ A bylo plno vyprávění. Po několika týdnech došly peníze, které mně otec poslal na poste restante do Nîmes. Na poukázce byla razítka všech měst, jak nás peníze honily, ale nedohonily: Nîmes. Lyon, Ženeva. Téměř současně došel úřední přípis mému otci, aby vrátil 40,- Kč našemu vyslanectví v Bernu, „které byly půjčeny vašemu synovi“. Otec peníze ihned poslal a přípis dlouho nosil jako suvenýr. A do třetice přišla Leošovi složenka od hudebního skladatele Vycpálka, aby vrátil 40,- Kč, které nám půjčil v Mnichově. Aspoň jsme se dozvěděli, kdo to byl a peníze jsme mu vrátili. Ale to ještě nebyl konec. Po nějaké době přišel Leošovi dopis z Manosque podepsaný madame tou a tou žádající jménem přátel Jeana Giona, abychom získali 50 podpisů významných kulturních činitelů, aby Jean Giono dostal Nobelovu cenu. Tak se to má dělat, řekli jsme si, aby byl jeden slavný. Sehnali jsme 50 podpisů, většinou našich hradeckých přátel a přítelkyň a šli jsme též za Karlem Čapkem. Bydlel na Vinohradech v Úzké ulici ve své vile. Zazvonili jsme u železných vrat, vyšel Josef Čapek, jeho bratr Karel nebyl doma. Vylíčili jsme mu naši cestu do Manosque, řekli svou prosbu a podali mu podpisovou listinu skrz mříž. Usmíval se, měli jsme pocit, že se tím baví. Chvíli váhal, ale spisovatele zřejmě znal a listinu podepsal. Vypadalo to, že s námi sympatizuje. Nevěděli jsme, že je na Nobelovu cenu navrhován též Karel Čapek. Tak skončila druhá z našich tří cest a je neméně pamětihodná. Ale již jen já na ni vzpomínám. Bude-li někdo číst mé vzpomínky, snad mu dají trochu dojmů, jaký byl tenkrát dnes již ztracený svět. Dodatečně si vzpomínám na jakousi sázku s Jiřím Hájkem (pozdějším ministrem zahraničí, disidentem a mluvčím Charty 77), kdo bude dřív v Barceloně. Tvrdil, že tam bude za tři dny. My jsme měli vlastní program, který nás odváděl z přímé trasy. V Barceloně jsme se s Jirkou
Francie 1936
20
Blahoslav D. Rejchrt
nesetkali, až zase po návratu doma. Potvrdil nám, že tam opravdu byl brzo, ale už neručím za to, že to bylo za tři dny. Říčany, listopad 1992, přepsáno v září 1996. Asi v 60. letech jsem četl v našich novinách noticku, že francouzský spisovatel Jean Giono dostal Nobelovu cenu. Tak se to přece, jeho přátelům, podařilo, říkal jsem si. Ale v jeho monografii není zmínky o této ceně. Byla to zvláštní novinářská „kachna“, někde musela lítat, jak jinak by o ní naši „vzdělaní“ žurnalisté vůbec mohli vědět? Byl však poctěn členstvím Akademie Goncourt, kam byl zvolen v roce 1954 na uprázdněné místo po spisovatelce Gabriele Sidonie Colettové (1874 - 1954). Konec
Francie 1936
21
Blahoslav D. Rejchrt
