P. Oldřich Ulman. farář v Troubkách a děkan přerovský. Zemřel ve čtvrtek 6. července 2006 ve věku 55 let v Troubkách zaopatřen svátostmi

Časopis přerovského děkanátu

Nejvyšším veleknězem byl povolán na věčnost jeho služebník

P. Oldřich Ulman

farář v Troubkách a děkan přerovský Zemřel ve čtvrtek 6. července 2006 ve věku 55 let v Troubkách zaopatřen svátostmi. Narodil se 13. května 1951 v Uherském Hradišti. Na kněze byl vysvěcen 22. června 1974 v Olomouci. Jako kaplan působil v letech 1974 - 1979 v Opavě u Panny Marie a v letech 1979 - 1985 v Moravské Třebové. Od roku 1985 v Šumperku a exkurendo administrátor v Novém Malíně a Rejcharticích. V letech 1986 – 1998 byl farářem Těšeticích u Olomouce a také exkurendo administrátorem v Drahanovicích, Slatinicích u Olomouce a Hněvotíně. V letech 1998 - 2001 byl farářem a děkanem ve Vsetíně. Od roku 2001 byl farářem v Troubkách, exkurendo administrátorem v Bochoři a děkanem přerovského děkanátu. Od roku 1998 byl také ředitelem Vzdělávacího katedrálního střediska liturgické hudby a zpěvu. Pohřební obřady v Troubkách a Uherském Hradišti byly 13. 7. 2006.

Červenec Srpen 2006 Číslo 7 Ročník 12

Úvodník P. Slawomir Sulowski

Santo subito! Střípky ze života papeže Jana Pavla II.

Kandidát blahořečení Arcibiskup Josef Karel Matocha

Změny ustanovení duchovních v našem děkanátu

Anděl Páně

Farní kostel sv. Marie Magdaleny

Dětské okénko

Liturgický kalendář 48. Mezinárodní vojenská pouť Ohlédnutí…

Než se stal Přerov městem

Slovo pro každého Číslo 7, Ročník 12, Červenec – Srpen 2006

Jen tak ve stručnosti Pouť seniorů

Program hodů sv. Vavřince Informace

… a mnoho dalšího

Červenec a Srpen v liturgii Drazí čtenáři

Letošní prázdniny začaly moc smutně. Nikdo z nás to nečekal. Ve čtvrtek 6. 7. zemřel náhle P. Oldřich Ulman, farář z Troubek a Bochoře, a zároveň náš přerovský děkan. Přiznávám, že píši tato slova, aniž bych věděl, co mám napsat. Vše se událo teprve včera ráno, ještě tomu málem nevěřím, i když jsem byl u toho, v Troubkách, jen několik minut po smrti P. Oldřicha. Jediné, co mě napadá, jsou slova básníka Jana Twardowského: Spěchejme milovat lidi, tak rychle odcházejí, zůstanou po nich boty a ticho normální, a proto k nevydržení… Stále se nám zdá, že máme na všecko čas. Nemáme. Nevíme kdy skončí náš život, ale nevíme také, kdy skončí život těch, které nám Bůh posílá do cesty. To nám říká tato smrt. Je pro nás velkým překvapením, ale také velkým voláním, abychom si vážili přítomné chvíli. Jak pravdivá nám teď připadají slova Písma svatého: „Jakpak můžete říkat: dnes nebo zítra půjdeme do toho nebo onoho města, zdržíme se tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vždyť přece vůbec nevíte, co bude zítra! Jste jako pára, kterou je chvilku vidět, a potom zmizí...“ (Jk 4, 13-14). Jen dnešek patří nám - zítřek patří Bohu. „Povzbuzujte se den co den, pokud ještě trvá ono dnes“– radí autor Listu Židům. Ano, tato smrt je voláním, abychom využili přítomný okamžik tak, abychom se nemuseli bát nějakého čtvrtečního rána, kdy z ničeho nic skončí náš pozemský život. Tato smrt nám připomíná ono biblické „HODIE“ – „DNES“, na které mnohdy zapomínáme. Ať je nám smrt P. Oldřicha - přesto, že je pro nás ránou - povzbuzením. Povzbuzením k „rychlé lásce“. Věříme v život věčný a vyprošuStrana 2

5. 7. 11. 7. 15. 7. 22. 7. 23. 7. 25. 7. 26. 7. 29. 7. 31. 7. 1. 8. 4. 8. 6. 8.

8. 8. 9. 8. 10. 8. 11. 8. 14. 8. 15. 8.

Slavnost Sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa Sv. Benedikt, opat a patron Evropy Sv. Bonaventura, biskup a učitel církve Sv. Marie Magdaléna Sv. Brigita, řeholnice, patronka Evropy Sv. Jakub, apoštol Sv. Jáchym a Anna, rodiče Panny Marie Sv. Marta Sv. Ignác z Loyoly, řeholník Sv. Alfons Maria z Liguori, biskup a učitel církve Sv. Jan Maria Vianney, kněz Svátek Proměnění Páně Tato událost je v evangeliích postavena jako protiváha k předpovědím o Ježíšově utrpení. Učedníci, kteří se přihlásili k Ježíši jakožto Kristu, mají vědět, jaká je Ježíšova cesta, a tudíž i cesta jejich. Ježíš bude trpět, zemře, ale vstane z mrtvých. Toto je podstata Ježíšova života, který na sebe přijal lidský úděl, aby ho pozvedl ze zranitelnosti, smrtelnosti a konečnosti. Pán nikdy není jen trpící nebo jen oslavený. Je trpící, ukřižovaný, ale zároveň ten, který vstal z mrtvých. Tímto je pro člověka otevřena cesta k plnosti života. O svém poslání a o své definitivní slávě Ježíš učedníky nepoučuje jen slovy, která zůstávají mnohdy nepochopená, ale též skrze svá znamení. Při této události mohou učedníci vidět a slyšet Ježíšovu skrytou velikost a důstojnost. Záře, ve které se Ježíš zjevuje, je v Písmu svatém způsob zjevení nebeských skutečností. Hlas z oblaku je ujišťuje, že jedině Ježíš je ten, jehož mají učedníci poslouchat, kterým se mají v životě řídit. Ježíšův učedník může jít v životě i cestou kříže, neboť poznal Boží moc, která se v tomto světě zjevila skrze Ježíše Krista. Díky této moci není totiž definitivním koncem smrt, ale život. Událost Proměnění Páně svědčí o proměňující Boží moci, které se člověk může otevřít. Petr, Jakub a Jan jsou očitými svědky toho, že Bůh může člověka zcela proniknout. „A byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit.“ (Mk 9,2-3). Takovéto proměnění je cíl Božího působení mezi lidmi. Cestou k pro-měnění našeho života je „poslouchat milovaného Syna Božího“ (Lk 9,35). Sv. Dominik, řeholník Sv. Terezie Benedikta od Kříže, panna a mučednice Sv. Vavřinec, jáhen a mučedník Sv. Klára, panna Sv. Maxmilián Maria Kolbe, kněz a mučedník Slavnost Nanebevzetí Panny Marie Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli (Lk 1,46 47). Těmito slovy Maria nejprve vyznává, jakých zvláštních darů se jí dostalo, a potom připomíná všeobecná dobrodiní, jimiž Bůh neustále pečuje o lidské pokolení. Právem mohla jásat v Bohu - Ježíši, svém spasiteli, zvláštní radostí jako žádný jiný svatý, neboť věděla, že ten, kterého znala jako věčného původce spásy, se zrodí na svět v čase z jejího těla a bude v jedné a téže osobě skutečně její syn i Pán. Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. (Lk 1,49). Nic tedy nepřičítá jako zásluhu sobě, všechnu svou velikost pokládá za dar Boha; on jediný je sám svou podstatou mocný a veliký, a ze svých věrných, kteří jsou malí a slabí, Slovo pro každého Číslo 7, Ročník 12, Červenec - Srpen 2006

jeme milost věčné spásy pro pana děkana. Věříme, že i on vyprosí Boží požehnání pro naše farnosti. Nastalá situace určitě přinese změny. Na mnoho otázek teď neumíme odpovědět. Ať jsou proto nejbližší týdny časem modlitby za otce Oldřicha a také za přerovský děkanát, který vedl celých 5 let. I přesto, že jsou prázdniny, zůstávejme ve společenství modlitby.

P. Slawomir Sulowski

20. 8. 22. 8. 24. 8. 28. 8. 29. 8.

Změny ustanovení duchovních v našem děkanátu Jako každoročně i letos se velké množství změn ustanovení v naší arcidiecézi dotýká i přerovského děkanátu. Po jedenáctiletém působení ve farnostech Rokytnice, Brodek u Přerova, Citov a Majetín odchází P. Mgr. Mariusz Radaczynski, který byl zároveň i kaplanem pro mládež v našem děkanátu. Byl znám v celém děkanátu také proto, že ochotně vypomáhal v různých farnostech ve zpovědnici, a také když spolubratři potřebovali zastoupit. Ačkoli je stále knězem polské diecéze Opole, a je tedy pro naši arcidiecézi „půjčený“, zůstává nadále u nás na Moravě. Jeho další působení bude ve farnostech Ptení, Stínava a Stražisko v sousedním prostějovském okrese. Změna bude jako obvykle každý rok i letos na kaplanském místě v Přerově. Dosavadní kaplan P. Mgr. Michal Šá-

činí silné a velké. Správně pak dodala: Jeho jméno je svaté. (Lk 1,49). Tak povzbudila ty, kdo ji slyšeli, a učí všechny, k nimž dospějí její slova, že se mají utíkat k víře a k vzývání Božího jména, aby i oni mohli mít účast na věčné svatosti a pravé spáse, podle slov proroka: Spasí se ten, kdo bude vzývat Boží jméno. (Jl 3,5). A to je to jméno, o němž říká výše: Můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli. (Lk 1,47). (Svatý Beda Ctihodný) Sv. Bernard, opat a učitel církve Panna Maria Královna Sv. Bartoloměj, apoštol Sv. Augustin, biskup a učitel církve Umučení sv. Jana Křtitele Jaroslav Branžovský

lek se stane administrátorem v Koryčanech, Střílkách a Chvalnově. Bude tam střídat P. Mgr. Ryszarda Turko, který byl dříve také kaplanem v Přerově. Otci Šálkovi, nyní už samostatnému duchovnímu správci, vyprošujeme Boží pomoc a požehnání. Z děkanátu odchází také Miroslav Bambuch, který vykonával jáhenskou službu v Kojetíně a okolí. 24. června byl v olomoucké katedrále vysvěcen na kněze a ustanoven kaplanem v Šumperku a okolí. I jeho doprovázíme modlitbami na nové působiště. Protože P. Mgr. Pavel Ryšavý, farář v Kojetíně, zůstane na faře sám, předá jednu farnost – Lobodice – svému sousedovi ThDr. Milanu Mičovi, faráři v Tovačově. Otec Milan, který přednáší morální teologii na CMTF v Olomouci, a je tedy značně vytížen, bude mít ovšem v Tovačově pomocníka – trvalého jáhna Vlastimila Rudolfa, kte-

rý byl vysvěcen na jáhna v katedrále sv. Václava 17. 6. tohoto roku. Farnosti Rokytnice, Brodek u Přerova a Citov bude spravovat P. Mgr. Pavel Šíra, který k nám přichází z Březové u Svitav. Majetínskou farnost převezme ThLic. a ICLic. Jiří Koníček a bude ji spravovat z Kokor. Novokněz Mgr. Tomáš Strogan zůstává v Přerově jako kaplan. Když to bylo oznámeno v katedrále při svěcení, zazněl potlesk. Jsme tedy rádi, že Tomáš zůstává. Kromě toho bude i kaplanem pro mládež našeho děkanátu. Posledním nově příchozím je jáhen Ing. Jindřich Peřina z Dubu nad Moravou. Už se ani nepočítalo, že Přerov bude mít jáhna, neboť pro celou olomouckou arcidiecézi byli vysvěceni pouze 2 jáhni. Otec arcibiskup nakonec rozhodl, že jeden půjde do Valašských Klobouk a druhý do Přerova. Za to otci arcibiskupovi děkujeme. P. Oldřich Ulman, děkan

Do Přerova jsem přicházel s očekáváním dnů zaplněných od rána do večera nějakými úkoly, ale současně s radostným očekáváním poznání nových lidí, rodin, mládežníků a vytvoření nových vztahů. Obojí se naplnilo. Mnohokrát během roku jsem byl dotazován, zda není škoda, že dochází k tak častému střídání a že se už po roce zase stěhujeme jinam. Pro farnost a věřící to může být náročné. Podívám-li se na věc z druhé strany, ze svého pohledu, každá z předchozích zkušeností - tří předchozích působišť – je úplně jiná. A kdybych vypustil Ohlédnutí se … otce Michala arcibiskupské gymnázium, Šumperk nebo Přerov, byl bych o mnohé ochuzen. Proto jsem Bohu vděčný za všechna tři místa. Asi mi dáte za pravdu, že nejsilnější jsou vždycky první zážitky. A ty jsem prožil jako jáhen v Kroměříži a coby novokněz v Šumperku. V Přerově jsem se snažil navázat a víc než pobíhat sem a tam se za farnost modlit. Příjemným překvapením byl pro mě kostel zasvěcený mému křestnímu patronu – sv. Michaelovi. Rád jsem zde sloužil mše svaté a cítil jsem se zde dobře. Pěknou vzpomínkou mi bude setkávání s dětmi a mládežníky. Ať už v náboženství, na společenství v neděli večer nebo na florbale. Bylo to vždy povzbuzením a bude mi to chybět. Mezi nejpěknější zážitky patří prožití velikonočních obřadů v Předmostí. Protože se nemuselo spěchat a přejíždět do jiné farnosti, což jsem minulý rok nezažil a v nejbližších 50 letech asi nezažiji, bylo více času vše připravit a prožít. Každý byl zodpovědný za to své a vše bylo připraveno jak mělo. Nyní mě otec arcibiskup posílá do Koryčan, abych vystřídal svého předchůdce z Přerova otce Richarda. Je to na úpatí Chřibů asi 20 km od Kyjova, ale územně to patří do děkanátu Kroměříž. Chci poděkovat panu faráři a bratru Tomášovi za společně strávený rok, za pěkné zážitky a za trpělivost. Děkuji všem, se kterými jsme mohli spolupracovat a být v užším či vzdálenějším vztahu. Zahrnuji vás do modlitby a sám vás o ni prosím. Slovo pro každého Číslo 7, Ročník 12, Červenec - Srpen 2006

otec Michal Šálek

Strana 3

S touto myšlenkou jsem před 11 lety přicházel jako mladý kněz do Rokytnice a s nadšením převzal 4 farnosti. Nyní, na konci mého působení v přerovském děkanátu, se ohlížím zpět a bilancuji. Říkával jsem svým „Život je změna“ novým farníkům, že si na sebe rychle zvykneme. Všechny moudrosti, které jsem vkládal do své hlavy v semináři a na fakultě, jsem chtěl najednou uplatňovat jako samostatný farář (administrátor). Musím však přiznat, že pocházím z města, a život na venkově byl pro mě velkou neznámou. Měl jsem samozřejmě své představy, jaké aktivity budeme s mladými konat (např. jezdit na tábory, zpívat u táboráku, jezdit na poutě, modlit se ve společenství apod.), ale na začátku jsem musel řešit trochu jiné problémy: zvládnutí nedělních bohoslužeb ve čtyřech farnostech, naučit se jména nejbližších spolupracovníků (kostelníci, varhaníci, ministranti, ti, co se starají o výzdobu či kostelní prádlo). Velkým problémem pro mne bylo najít vhodné farníky, kteří by mi pomáhali v administrativních záležitostech. Kromě těchto starostí jsem poznal, že život venkovského faráře vyžaduje ještě jiné schopnosti: uvařit si oběd, posekat trávu na zahradě atd. Pravdou je, že jsem rychle nacházel lidi, kteří mi ochotně a obětavě pomáhali ohledně oprav. A co se dále podařilo? Především zorganizovat společenství mladých, kteří se spolu rádi scházeli ke společné modlitbě a měli zájem o hlubší poznávaní pravd víry. Velice oceňuji, jak snadno pochopili, že nejsme na tom světě jenom proto, aby „nám bylo fajn“, ale že můžeme také něco dělat pro druhé. Mladí lidé často sami od sebe začali připravovat prázdninové tábory pro děti, pracovat ve schole, apod. Před 6 lety mi otec arcibiskup svěřil péči o mládež přerovského děkanátu. Co tato práce obnáší? Sám jsem poznal, že mám vést mladé lidi k tomu, aby vytvářeli dobrá a fungující společenství, neboť toto nebylo vždy a všude samozřejmostí. Jako „kaplan pro mládež“ jsem se setkával s několika nadšenými animátory z některých farností a snažil se je duchovně formovat a společně se za dílo spásy modlit. Společně jsme tak připravili několik děkanátních setkání mládeže a následně je hodnotili. Často prožívali i zklamání a hledali příčiny, proč se něco nedaří, proč není zájem o to, co jsme připravili. Závěry z těchto schůzek byly však většinou shodné: mladý člověk k růstu své víry potřebuje společenství svých vrstevníků. Avšak bez vztahu k Bohu nelze budovat žádné společenství, protože základem je každodenní duchovní život (modlitba, svátosti, askeze – konat dobro). V této chvíli chci poděkovat všem spolupracovníkům ve farnostech, v děkanátě. Oni mi také pomáhali v mém duchovním růstu. Prosím o Vaši modlitbu. Také já chci na Vás v modlitbě vzpomínat. Mariusz Radaczynski, farář Strana 4

Můžete se na úvod představit, říci něco o sobě, o Vaší rodině a odkud pocházíte? Jmenuji se Jindřich Peřina a pocházím z malé obce nedaleko odtud, z Dubu nad Moravou. Je to vesnice, která má přibližně 750 obyvatel a je známá především nádherným barokním poutním chrámem, který je zdaleka viditelnou dominantou celé Hané. Je mi 30 roků, pocházím ze 7 dětí a jsem ze sourozenců nejmladší. Maminka i tatínek jsou již delší dobu v důchodu. Možná vás překvapí množství dětí, ze kterého pocházím, protože v dnešní době je takto početná rodina spíše výjimkou. Nejstarším sourozencem je bratr Karel, který je o 12 roků starší než já. Dalšími v pořadí jsou bratři Petr, Mirek, sestra Hana, a bratři Josef a Pavel. V současné době jsem sedminásobným strýcem a v dohledné době mám naději stát se i šťastným prastrýcem. Situace v naší rodině se obrátila a poměr mezi mužskou a ženskou populací vyhrává něžné pohlaví, protože mám 5 neteří a 2 synovce. Nový přerovský jáhen Jak jste prožil období, které předcházelo vašemu rozhodnutí vstoupit do semináře? Už od dětství byla mým velkým koníčkem železnice, a proto jsem se rozhodl jít na Střední průmyslovou školu v Šumperku. Chtěl jsem se stát výpravčím, a tím se měl splnit můj velký životní sen. Protože mi studium docela šlo a chtěl jsem se dále vzdělávat v oboru, rozhodl jsem se přihlásit na VŠ dopravní do Pardubic. Má volba byla velkým krokem do neznáma, a to nejen proto, že jsem ve výchovně vzdělávacím procesu pokročil o stupeň výše, ale také proto, že po rozdělení naší republiky začala fungovat Dopravní fakulta Jana Pernera v Pardubicích prvním rokem. Studium jsem ukončil v roce 1998 úspěšným absolvováním státní závěrečné zkoušky s titulem Ing. Další rok jsem trávil v zeleném prostředí, když jsem si odpykával dvanáctiměsíční vojenskou službu v chrudimských kasárnách. Na vojnu mám spoustu dobrých vzpomínek. Jako voják jsem se mohl zúčastnit mezinárodní vojenské pouti v Lurdech a za zmínku stojí i 6 seskoků s padákem. Naštěstí pro mě se padák vždycky zdárně otevřel. Kdo Vás nejvíce ovlivnil pro volbu duchovního stavu? Hned na úvod bych upřesnil, že každé povolání je především dílem Božím a mnohdy bývá složité rozplést nitky Božího vedení. Na prvním místě bych rád zmínil věřící maminku, která mě už od ranného dětství vedla k víře. Velmi výrazně mé rozhodnutí vstoupit do semináře ovlivnilo setkání se Svatým otcem Janem Pavlem II. v Olomouci v roce 1995. Měl jsem rovněž štěstí na střetnutí s dobrými kněžskými vzory, především s otcem Cyrilem Vrbíkem, který přes 20 let působil v naší farnosti a nesmazatelně se zapsal do srdcí stovek lidí. Narazil jste během své duchovní formace na závažné překážky? Jednou z nejtěžších překážek byl nesouhlas mého tatínka s rozhodnutím odevzdat svůj život Kristu. Jeho odmítavý postoj se však postupem času díky působení modliteb výrazně změnil a zažil jsem velkou radost, když byl přítomen v první lavici mému jáhenskému svěcení. Jaký byl Váš život v semináři a na fakultě? Byl místem mého blízkého setkání s Bohem a s lidmi. Samozřejmě, že to nebyly jen okamžiky úspěchů a radosti, ale přicházely také okamžiky proher a smutku. To všechno však k pravému životu patří a dělá život krásným a zajímavým. Zvláště rád vzpomínám na víkendové rekolekce, při kterých člověk nabíral novou duchovní energii. A co byste chtěl vzkázat čtenářům? Těším se na práci pro vás s vámi. Bůh nám dává příležitost se setkat a společným úsilím urazit velký kus cesty směrem k nebi. Bylo by škoda tuto šanci nevyužít. Prosím Vás o modlitbu nejen za sebe, ale také za všechny duchovní působící v přerovské farnosti.

Slovo pro každého Číslo 7, Ročník 12, Červenec - Srpen 2006

Léta válečná – Podzemní seminarista Na pracujícího seminaristu Karola Wojtylu dopadla jiná realita. Sáhla si na něj smrt, téměř prošel jejím údolím. 29. února 1944 se vracel pěšky z dvojité směny, když ho cestou srazil německý nákladní automobil. Řidič ani nezastavil. Paní Jozefa Floreková, když spatřila ve tmě nehybné tělo na vozovce, vyskočila z brzdící tramvaje, postavila se vozidlům do cesty, aby chránila mladého muže v bezvědomí. Zastavilo projíždějící auto, z něj vystoupil německý důstojník. Trochou vody z příkopu začali omývat zakrvácenou hlavu a zjistili, že Karol žije. Důstojník zastavil nákladní auto s dřevem a poručil, aby zraněného odvezli do nemocnice. Když se Karol konečně probudil, zjistil, že má hlavu v obvazech, ruku v sádře, poraněné rameno, po těle nesčetné rány a silný otřes mozku.V nemocnici strávil dva týdny a to, že přežil, vnímal jako potvrzení svého kněžského poslání. Hloubal nad prapodivnými cestami Prozřetelnosti a když v dubnu 1944 Němci zatkli a popravili dalšího tajného seminaristu Jerzyho Zachutu, dospěl ke stanovisku, že na oněch cestách neexistují shody náhod. To již ministroval samotnému arcibiskupu Sapiehovi, jehož nesmírně obdivoval. Kníže Adam Stefan Sapieha, krakovský arcibiskup, byl v době svého působení v Římě osobním tajemníkem papeže Pia X., který jej kdysi světil v Sixtinské kapli a věnoval mu pektorál z ryzího zlata (Kříž na zlatém řetěze kolem krku je vedle biskupského prstenu a berle jedním z odznaků biskupského úřadu). Sapieha se stal neotřesitelnou postavou polského odboje. Polský přimas, kardinál Augustyn Hloud totiž uprchl hned na počátku války s polskou vládou ze země, biskup Michal Kozal z Wloclawku zemřel v Dachau 1943, ale krakovského arcibiskupa nezastrašili. O jedné až neuvěřitelné situaci vyprávěl Karol Wojtyla, že polský guvernér Hans Frank, který sídlil v královském paláci na hradě Wawel v Krakově, se domáhal pozvání do arcibiskupské rezidence. Sapieha jej přijal na večeři, posadil si pána okupovaného Polska na druhý konec stolu. Večeřeli jen oni dva. Menu sestávalo z tmavého chleba se žaludy, řepné marmelády a kávy z cikorky. Frank nevěřícně zíral. Sapieha mu suše vysvětlil, že tak vypadá příděl na lístek od Němců a on by neriskoval zatčení svých sloužících za to, že by nakupovali na černém trhu. Frankova děkovná řeč za vysvětlení není známa, nedochovala se. Na další pozvání už nenaléhal.

Střípky ze života papeže Jana Pavla II. (3. pokračování) 1. srpna 1944 vypuklo v hlavním městě Varšavské povstání. Na přímý rozkaz Hitlerův mělo tam být srovnáno se zemí vše, co bylo vyšší, než půl metru. 6.srpna 1944 začal „černý pátek“ v Krakově. Gestapo podniklo obrovský zátah na muže v aktivním věku, aby se předešlo obdobnému povstání. Arcibiskup Sapieha k sobě povolal všechny tajné seminaristy a ukryl je ve svém sídle. Karol hned za vraty dostal sutanu jako sekretář. Ale kam zmizel dělník, když se o něj začal zajímat „Pracovní úřad“? Proč nechodí do práce? Otec Figlewicz se musel sejít s ředitelem chemičky, aby úřad „ztratil“ Wojtylovu stopu. A podařilo se, snad i kvůli blížící se frontě. Když už seminaristé byli pod křídly Otce arcibiskupa, dostal seminář řád. Vstávali v šest k osobní modlitbě, v sedm se konala mše svatá, následovala snídaně, od čtvrt na devět studium až do poledne, pak Anděl Páně, zpytování svědomí, oběd, od patnácti hodin adorace v kapli, poté osobní studium. Od půl sedmé byla debata na duchovní téma, v sedm večeře, společná pobožnost ve 20:15 hodin. Vše probíhalo pod vedením otců Smoleňského a Kusaka nebo samotného arcibiskupa. Exercicie se pořádaly během celého roku. Přednášeli i externí lektoři, např. onen Juliusz Osterwa měl přednášku na téma: Jak je třeba kázat. Později v životě si Jan Pavel II. posteskl, že vzhledem k válce a jejím následkům vlastně nemá žádné další vzpomínky na dobu studia v semináři. Výjimečným represím fašistů proti katolické církvi, dohlížitelce nad duchovním a kulturním bohatstvím polského národa a jeho identitou, podlehly tisíce lidí z jejich řad a nesčetné množství laiků. V Polsku bylo před válkou 20 milionů římskokatolíků, 5 100 far, 11 300 duchovních a necelých 17 tisíc řeholníků a řeholnic. Jen v koncentračních táborech bylo zavřeno 3 646 polských kněží a např. 1 117 řeholnic. Popraveno tam bylo nebo v koncentrácích jinak zahynulo 2 647 kněží a 238 řeholnic. Další veliké množství obětí si vyžádaly přepady far gestapem v celém Polsku. Jsou známa i další konkrétní čísla – např. v koncentračním táboře Dachau bylo umístěno 1 147 polských duchovních. 120 z nich se stalo oběťmi zvěrských lékařských experimentů. Mezi nimi zahynul i biskup Michal Kozal, převor kláštera karmelitánů v Krakově Hilary Pawel Januszewski, Alfons Maria Maruzek, převor kláštera bosých karmelitánů v Czerné, byl ubit k smrti. Některá zvěrstva se bez slz v oku nedají ani přečíst. V Osvětimi zemřel na Velký pátek roku 1942 krakovský kněz Piotr Daňkowski, s těžkým polenem přitaženým k ramenům. Salesián Józef Kowalski zemřel tamtéž „jen“ proto, že odmítl zadupat nohama růženec do země. Byl zbit a 3. července 1942 byl utopen v žumpě. Též sovětské okupace východního Polska rozšířila řady polských mučedníků. Duchovní z těchto oblastí byli totiž deportováni do gulagů nebo rovnou stříleni. V knize Gift and Mystery na str. 38 Jan Pavel II. vzpomíná na hrdinství kněze Tadeusze Fedorowicze ze lvovské diecéze, který „o své vlastní vůli požádal…“ zda „by mohl doprovodit skupinu Poláků deportovaných na východ.“ Do konce války zahynula třetina polského duchovenstva. Německá okupační vojska odešla z Krakova po Debnickém mostě, který v noci ze 17. na 18. ledna 1945 vyhodila do povětří. Mladí seminaristé, přeživší okupaci, měli právo si myslet, že návrat ke svobodnému Polsku je nadosah. Brzy měli být přesvědčeni o opaku. Polsko bylo obětováno totalitní moci. (pokračování příště) Připravil Rostislav Dočkal


Strana 5

Farní kostel sv. Marie Magdaleny

Faráři, kteří působili v Předmostí od roku 1661

Josef Kunický, nar. 8. 3. 1915 v Bzenci, ord. 5. 7. 1939 v Olomouci, přišel do Předmostí k 1. .8 1967 ze Slezských Rudoltic. Vynikající kazatel, autor „Homiletické příručky“ a šéfredaktor „Kazatele“, byl v roce 1949 zatčen STB na své faře v Otrokovicích a až do září 1952 byl ve vazbě. Pak směl působit jen v severním pohraničí. Od roku 1966 byl P. Kunický členem Arcibiskupské liturgické komise, pracoval v jejím biblickém (překladatelském) odboru, překládal texty pro nové české ordinarium, zejména žalmy. Za působení P. Kunického se rozšířil chrámový sbor, povznesl se kostelní zpěv. Počet stálých ministrantů se podstatně zvýšil. 23. 6. 1968 byla konána slavnost prvního svatého přijímání dětí a zároveň (po dvacetileté přestávce) slavnostní průvod Božího těla okolo Návsi ke čtyřem oltáříčkům. P. Kunický působil v Předmostí necelé dva roky, když vážně onemocněl. Proto se od října 1968 stal provisorem v Předmostí P. Ferdinand Bílek, krátce předtím ustanovený kooperátorem v Přerově, který od 1. 1. převzal také výuku náboženství. Přes veškeré zdravotní obtíže pokračoval P. Kunický ve své práci a sloužil ve svém kněžském poslání. Opakovanému infarktu podlehl v Předmostí 17. 4. 1969. Pohřeb byl stanoven na 22. 4. 1969 v Předmostí. Vyřízením všech náležitostí a přípravou pohřbu byli děkanem Aloisem Cindlerem pověřeni provisor P. Ferdinand Bílek, bratr zesnulého Jan Kunický ze Strážnice a za farníky František Hradil ml. Na ordinariátu v Olomouci bylo nutné projednat a dohodnout na první pohled zcela nemožný záměr, aby pohřební obřady vykonal blízký přítel zesnulého Otec biskup Kajetán Matoušek z Prahy, který neměl souhlas Státního dozoru nad církvemi k výkonu biskupského úřadu. Při osobním jednání v této věci v Olomouci u generálního vikáře preláta Josefa Glogara (v té době již vážně nemocného a upoutaného na lůžko) bylo získáno pověření požádat jeho jménem na Ministerstvu kultury v Praze o udělení mimořádného souhlasu pro biskupa Matouška, aby směl vykonat v předmostském kostele a na hřbitově smuteční obřad. Církevní tajemníci – krajský i okresní – byli přesvědčeni, že vyjádření z ministerstva do termínu pohřbu nebude. „Ale Boží vůle chtěla, aby – byť i na smutnou událost pohřbu duchovního pastýře farnosti – přišel do Předmostí po dlouhé řadě let Otec biskup, věrný papeži a Římu. Povolení ministerstva bylo dáno, pan biskup přijel vlakem do Přerova již den předem a přespal na faře v Předmostí.“ Pohřbu se zúčastnilo několik desítek kněží, všichni seminaristé z Olomouce (mezi nimi dnešní Otec arcibiskup Jan Graubner), řádové sestry, některé až z Bechyně, se svou Matkou představenou, rodnou sestrou P. Kunického. Přijeli farníci z bývalých působišť P. Kunického, velká byla účast farníků z Předmostí a přifařených obcí a také z okolních farností. Pohřební obřady vykonal Otec biskup Kajetán Matoušek, koncelebrovali P. Leopold Dýmal, P. Ludvík Černoch a kanovník Josef Vrana. Za farníky se u hrobu rozloučil smutečním projevem p. Pospíšil. Mons. Ferdinand Bílek, nar. 2. 11. 1917 v Lipníku nad Bečvou, ord. 5. 7. 1940 v Olomouci, dosavadní provisor, vykonával nadále duchovní správu farnosti. (Jako novokněz byl od 1. 8. 1940 do 31. 10. 1946 III. kooperátorem v Přerově, pak krátce v pohraničí, 15. 9. 1948 se stal spirituálem kněžského semináře v Olomouci, po jeho zrušení byl 10. 7. 1951 byl zatčen a internován v Želivě, pak v Hájku u Prahy a 24. 2. 1953 odsouzen k 7 letům odnětí svobody. Po podmínečném propuštění byl od 6. 6. 1955 zaměstnán jako pomocný dělník ve Vodotechně n.p. v Přerově. 7. 5. 1959 byl Krajským soudem v Olomouci znovu odsouzen spolu s P. Fr. Slováčkem a P. Josefem Veselým (svým předchůdcem v Předmostí) pro trestný čin podvracení republiky. Po „Pražském jaru“ se směl vrátit do duchovní služby, stal se opět kooperátorem v Přerově, v roce 1969 byl zvláštním senátem Krajského soudu v Ostravě plně rehabilitován. Provisorem v Předmostí byl od 15. 10. 1968 do 30. 6. 1969. Po obnovení činnosti kněžského semináře v Olomouci byl opět jmenován jeho spirituálem, a proto k 1. 7. 1969 z Předmostí odešel. Téhož roku byl jmenován konsistorním radou. Po opětném zrušení semináře se stal v roce 1974 farářem v Němčicích nad Hanou. 24. 10. 1997 byl jmenován čestným kanovníkem olomoucké kapituly a roku 1998 čestným papežským prelátem „pro zásluhy ve výchově kněží a věrnost církvi, osvědčenou dlouholetým vězněním“. Tragicky zemřel 23. 7. 2002, druhý den svého zaslouženého důchodu v Lipníku nad Bečvou, když se v letním vedru šel vykoupat do Bečvy. Pochován byl v Němčicích nad Hanou. Norbert Jiří Viačka SDS, nar. 11. 2. 1920 v Ludgeřovicích u Opavy, v roce 1937 se stal členem Kongregace Nejsvětějšího Spasitele (salvatoriánů), 4. 10. 1941 složil věčné sliby. Na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1946 v Brně, do zrušení řádů státem 15. 4. 1950 žil v řádovém domě ve Valašském Meziříčí, pak byl „mimo službu“ v Ludgeřovicích. Pracoval v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích jako dělník (topič), až v roce 1969 se mohl vrátit do duchovní správy a 1. 7. 1969 se stal administrátorem naší farnosti, kterou pak spravoval více než dvacet let – v roce 1971 byl jmenován konsistorním radou a roku 1973 titulárním farářem. K 1. 9. 1982 byl jmenován farářem v Přerově a současně přerovským děkanem. 10. 8. 1986 byl slavnostně instalován jako čestný kanovník kolegiátní kapituly v Kroměříži. Předmostí spravoval dál excurrendo až do 1. .2 1990, kdy odešel jako provinční představený SDS do Prostějova, kde byla kongregaci vrácena farnost sv. Petra a Pavla. Tam zemřel 30. 10. 1991 a byl pohřben do hrobky salvatoriánů na městském hřbitově v Prostějově. Byl posledním knězem, bydlícím na faře v Předmostí. Od jeho odchodu zůstává farnost spravována excurrendo z Přerova. Josef Prášek, nar. 28. 9. 1921 v Ostravě - Kunčičkách, vysvěcen byl 29. 6. 1948 v Olomouci. Studium bohosloví mu přerušilo totální nasazení na práci do Říše od listopadu 1942. Od 1. 9. 1948 do 31. 8. 1949 byl studijním prefektem arcibiskupského chlapeckého semináře v Kroměříži a po jeho zrušení výpomocným arcibiskupským sekretářem do 23. 6. 1950, kdy byl zatčen „pro organisování tajných kněžských schůzí“ a postaven mimo službu. Přes 7 let strávil Strana 6 Slovo pro každého Číslo 7, Ročník 12, Červenec - Srpen 2006

v různých vězeních. Po propuštění nesměl vykonávat kněžskou službu, vrátil se r. 1957 k rodičům do Čeladné, zaměstnán byl jako dělník na Ostravsku. 15. 6. 1966 se směl vrátit do duchovní správy jako provizor ve Frýdlantě. V r. 1969 opět ztratil státní souhlas, až k 1. 8. 1970 byl ustanoven administrátorem v Prosenicích, r. 1971 k padesátinám jmenován konsistorním radou a 1. 7. 1973 titulárním farářem. K 1. 11. 1981 byl přeložen do Pavlovic a k 1. 2. 1990 do Přerova, současně byl jmenován duchovním správcem Předmostí excurrendo. (K 1. 7. 1991 byl přeložen na faru v Dolních Životicích, odkud odešel v roce 1998 jako knězjubilant do důchodu do Frýdku-Místku. Zemřel v Boromeu v Místku 8. 11. 2000. Pohřben byl v Čeladné.) (pokračování příště) Zdeňka Mollinová

Léto čas změn! 24. 6. kněžské svěcení v Olomouci

2. 7. loučení s P. Michalem Šálkem, přerovským kaplanem 9. 7. primiční mše svatá nového přerovského kaplana, P. Tomáše

Milí Boží přátelé! Rád bych napsal krátké ohlédnutí za uplynulým rokem, který jsem s vámi společně mohl prožít. Když jsem se před rokem dozvěděl, že mě biskup posílá do Přerova, tak jsem byl docela překvapený. Přerov jsem znal jen z nádraží a přiznám se, že jsem ho neměl moc rád, protože jsem tu často čekal na přípoj vlaku do Olomouce. Ale jak se říká první zdání klame a já jsem brzy změnil svůj názor. Nejen, že jsem objevil krásy tohoto města, ale i dobrou farnost, která se snaží žít pospolu, je schopná zorganizovat spoustu skvělých akcí, které jsem ze své domovské farnosti neznal, jako jsou „S tebou mě baví svět“. Potěšilo mě, že se ve farnosti pravidelně schází několik skupin manželských párů, že je tady mnoho ochotných křesťanských žen a společenství, která se nejen schází, ale jsou ochotny pomoci ve farnosti tam, kde je třeba. Ještě bych mohl psát spoustu pozitivních věcí o naší farnosti a jistě by se našla i nějaká kritika, ale celkově si myslím, že se snažíme být dobrým společenstvím, které jde spolu do nebeského království. Rok, který jsem s vámi strávil, mi přinesl spoustu zkušeností a poznání a budu se snažit je v dalších letech své pastorace zhodnotit. Jsem rád, že mohu být další rok mezi vámi a těším se na dobrou spolupráci. otec Tomáš


Strana 7

Milí chlapci a děvčata! Měsíc červenec vám přináší ty nejkrásnější chvíle volna, kdy můžete v klidu cestovat a poznávat krásu světa, který stvořil Bůh. Zároveň však obdivovat i dílo lidských rukou a lidské myšlení a vědění, dary, které člověk obdržel od Boha. Naučte se hledat kolem sebe přítomnost Pána a Dárce života a žít s vědomím, že je vždy s vámi. A i když jsou prázdniny, začínejte den modlitbou a končete den děkováním. Vím, že mnoho slov a řádků vás namáhá, proto vám přeji prázdniny plné radosti, her ale i přátelství a dobrých skutků. Liba Otázka pro vás: Přerov oslavil 750 let od povýšení na město. Toto povýšení město dostalo od Přemysla Otakara II. Byl příbuzný některé české světice? Nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1141. Který arcibiskup a proč píše zrovna o Přerově? Při hledání odpovědi ti pomohou knihy, které …? A když jsme u knih, nezapínej vždy počítač, ale vezmi si do ruky knihu a hledej v ní myšlenky, které vyjadřují dobro, lásku, přátelství a odpuštění.

Dětské okénko

V pátek 30. 6. se v Přerově konalo při mši svaté předávání vysvědčení z náboženství. Jak je vidět, reakce na něj byly nadšené a tak si děti zasloužily i očekávaný táborák, i když pro nepřízeň počasí v trochu jiné podobě.

Strana 8


Ve dnech 19. - 21. 5. 2006 se v Lurdech uskutečnila 48. Mezinárodní vojenská pouť. Mariánské poutní místo Lurdy leží v jihozápadní Francii na úpatí Pyrenejí, v údolí řeky Gave de Pau (Gava) na západním okraji departementu Hautes-Pyrénées. Nejkratší vzdušná vzdálenost mezi městem Lurdy a Prahou je 1 354 km. Město má asi 18 000 obyvatel. Ročně se do Lurd přichází léčit kolem 70 000 nemocných s pomocí ošetřovatelek, nosičů a tisíců dobrovolných osob. Počet věřících i turistů, kteří přijíždějí do Lurd a zúčastňují se náboženských procesí aktivně nebo jako diváci, činí každoročně několik milionů (v posledních letech 4 až 6 mil.). Již páté desetiletí se zde scházejí vojáci z mnoha zemí Evropy i světa, aby navazovali na tradici, kterou v poválečných dobách založili příslušníci francouzské a německé armády jako akt usmíření mezi národy po 2. světové válce. V současnosti se vojenské poutě v druhé polovině května účastní 12-15 tisíc vojáků z téměř 30 zemí (letos to bylo 18 tisíc vojáků z 34 zemí), kteří se zde modlí za mír mezi národy. Od roku 1992 do Lurd přijíždějí i čeští vojáci. Program poutě je rámcově velmi podobný. Vše začíná v pátek večer slavnostním zahájením na Esplanada před bazilikou. Po nastoupení vlajkonošů všech zúčastněných zemí a defilé vojenských hudeb přechází program do duchovní dimenze modlitby, slova a hudby (modlitba u jeskyně Zjevení, následuje eucharistické procesí do adoračního kostela sv. Bernardetty, kde probíhá dvouhodinová adorace). V sobotním programu má své pevné místo česká bohoslužba v některém z mnoha poutních kostelíků (letos se mše svatá uskutečnila v nejhornějším kostele baziliky Immaculeé Conception) a společné fotografování na schodech baziliky. Ve slavnostním průvodu je pak odnesena a zapálena také svíce české delegace (letos vážila 24 kg). Odpoledne je možné se zúčastnit modlitby a požehnání nemocných před hlavním poutním kostelem a české křížové cesty, kterou připomíná figurální vyobrazení Ježíšova utrpení a smrti na 14 místech vysokého kopce nad bazilikou, a pak se už všichni těší na večerní průvod se svícemi celým městem, který je zakončen před půlnocí opět před bazilikou. V neděli dopoledne program pouti vrcholí mezinárodní vojenskou mší svatou na prostranství před bazilikou za účasti všech poutníků. Odpoledne nastává čas pro vzájemné loučení s novými přáteli v nejrůznějších vojenských uniformách a s tímto poutním místem. V rámci přípravy a organizace této pouti zasílá svůj pozdrav všem zúčastěným delegacím francouzský vojenský biskup Patrick LE GAL a rád bych Vám na tomto místě tlumočil jeho slovo: Účast na Mezinárodní vojenské pouti je bezpochyby krok inspirovaný vírou a hlavně podnícený svědectvím (důkazem) o zjevení Panny Marie, je to v každém případě krok ke zorganizování pouti a společné modlitbě. Přesto to nejhlavnější zůstává lidem skryto. Stejně tak tato pouť, co by mezinárodní shromáždění vojáků, přináší svědectví, které je silné a zároveň paradoxní v následujících ohledech: - ukazuje dvojí pohled na vojáka jakožto nositele míru a zároveň modlitby, nositele, který vkládá svou důvěru k Bohu před tím, než uchopí svou zbraň; - mezinárodní pouť v Lurdech skrze konkrétní vazby mezi vojáky umožňuje dynamiku smíření: dynamiku, která je srdcem práce vojáků, ale která zůstane bez ovoce, když nebude žita celou společností. Pouť je tedy vedena za přítomnosti vojáků z různých zemí, kteří kdysi bojovali proti sobě; - tato pouť, každoročně v celé své téměř padesátileté historii, umožňuje vytvořit a udržet pouta mezi Evropany a ukazuje, co je základem budování těchto společných vazeb. Tyto vazby je nezbytné upevňovat zvláště v tak silně destabilizovaném čase, ve kterém se Evropa nachází. Mezinárodní vojenská pouť je místo spirituálního, osobního setkávání, kde se vytváří boží lid, ale také místo, kde se manifestuje skutečné vojenské poslání; stráž míru je cestou smíření a bratrského setkávání v jednotě.

48. Mezinárodní vojenská pouť


kpt. Mgr. Jaroslav Knichal, vojenský kaplan

Strana 9

Střípek z historie…

Než se stal Přerov městem Být poddaným českého krále v hradském obvodu přerovském za „krále rytířů“ Václava I. a „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. nebyl z dnešního hlediska žádný med, ale pořád to bylo lepší než mongolské otroctví. Od „Tatarů“ byl po dvou hrozných letech konečně pokoj – Čingischánův vnuk Bátú, který v bitvě u Lehnice 9. dubna 1241 zlikvidoval polské a slezské vojsko - se svými bojovníky po zprávě o úmrtí panovníka ‚Ögödaj-chána urychleně odtáhl zpět do „Města černého písku“, aby mu neušlo dědictví, a Evropa si mohla oddechnout. Přerovský hrad se tehdy mongolským jezdcům ubránil jako většina dobře opevněných sídel a prastaré útočištné hradiště na Hostýně se osvědčilo jako už mnohokrát předtím. Okolní vsi však musely být vybudovány znovu právě tak, jako zničená trhová ves pod přerovským hradem – budoucí Žerotínovo náměstí a Šířava. Mongolové ji prý podpálili 20. května 1241 – historik Beda Dudík uvádí, že přerovský arci-jáhen a současně olomoucký kanovník Esau až v Olomouci pozoroval sloup dýmu z hořící osady. Na obnovení přerovského tržiště si královský purkrabí dal záležet, protože bylo důležitým zdrojem královských příjmů z mýt a dalších poplatků. Bylo velmi frekventované, setkávalo se tu několik důležitých „zemských stezek“, především cesta z Olomouce přes Vláru do Uher a cesta z Brna do Polska a Slezska. Rozhodujícím byl spolehlivý brod přes Bečvu mezi dnešní ulicí Na Marku a Malou Dlážkou, na jehož místě později vyrostl přerovský most, jeden z tří stálých mostů v markrabství (další byly v Olomouci a Uh. Hradišti). Relativní klid následujících let byl narušen až v roce 1246, kdy po meči vymřel rod Babenbergů a starší syn Václava I. a následník českého trůnu Vladislav se ujal dědictví své manželky Gertrudy z Babenbergu a stal se pánem Rakous a Štýrska. Krátce nato však zemřel a mladší, asi patnáctiletý

Přemysl Otakar, se stal následníkem a s pomocí šlechty si přisvojil titul „mladšího krále“. Otevřená vzpoura syna proti otci Václavu I. vyvolala v království nepokoje trvající přes dva roky, skončila smířením obou, jmenováním Přemysla Otakara moravským markrabětem a jeho politickým sňatkem s Rakousy a Štýrskem. Jenže v únoru 1252 se neoženil s vdovou po bratrovi Gertrudou, ale s její sestrou Markétou, vdovou po římském králi Jindřichovi (to byl syn císaře Friedricha II., za něhož se měla provdat sv. Anežka Česká). Okamžitě se odebral do Rakous, aby tam převzal vládu. Na Rakousy a Štýrsko si však dělal právo další mocný soupeř – uherský král Béla IV., který s vdovou Gertrudou oženil svého příbuzného Romana Ruského a pro něho uplatňoval stejný dědický nárok jako Václav I. pro Přemysla Otakara. Hned v roce 1252 došlo k prvním bojům v Rakousku a Štýrsku, v červenci 1252 poplenili jihovýchodní Moravu spojenci Uhrů Kumáni, pak se válka na čas přesunula na uherské území a na jaře 1253 zaútočil uherský král na Moravu. Béla IV. vedl svou armádu osvědčenou cestou přes Vlárský průsmyk. Královský purkrabí na hradě Brumově Smil z Obřan patrně stihl varovat zemi před nepřátelským vpádem, a tak se jeho příbuzný Blud, královský purkrabí hradu Přerov, mohl připravit. Za několik dnů byli Uhři u Přerova, kde se v červnu 1253 strhl rozhořčený boj o přechod přes Bečvu. Purkrabí Blud v něm zahynul a uherské vojsko si za cenu značných ztrát otevřelo cestu k Olomouci, kde 25. června 1253 uherský král zatlačil české vojsko do řeky Moravy. Obrnění čeští jezdci v ní utonuli, Olomouc se však Uhrům dobýt nepodařilo. Kompromisní mír se podařilo zjednat až papeži Inocenci IV. To už byl král Václav I. mrtev (zemřel 22. září 1253). Babenberské dědictví bylo v roce 1254 rozděleno - král Přemysl Otakar II. si podržel Rakousy, Štýrsko připadlo Bélovi IV. Nastal čas odměňovat spojence a věrné. Z latinské listiny Bély IV. z roku 1255 víme, že se po boku krále vyznamenal statečný šlechtic Bocholerius v bitvě „sub castro Pirillo“. Maďarské uši a latinský přepis tak zkomolily jméno Přerova. Smil z Obřan se stal novým přerovským purkrabím. Na jeho prosbu vydal král Přemysl Otakar II. 28. ledna 1256 v Olomouci listinu, ve které vzpomíná věrnosti Přerovských a jejich utrpení za všeobecného zpustošení Moravy a uděluje jim městské právo olomoucké. Tím se z trhové vsi pod královským hradem stalo královské město. Nové osídlení bylo vyměřeno na vyvýšeném místě západně od hradu, jeho podstatnou částí bylo dnešní Masarykovo náměstí. Brzy nato přibyl i nový městský kostel, předchůdce dnešního farního kostela sv. Vavřince. Kostel sv. Michaela zůstal hřbitovním kostelem a kostel sv. Jiří „na Kopci“ tím, čím byl už roku 1141 – kostelem přerovského arcijáhenství. Připravila Zdeňka Mollinová

První víkend v červnu se konal již tradiční víkend MAMINEK ve Fryštáku. Čtyři odvážné maminky neodradil od jízdy na kole ani celodenní čtvrteční déšť, ostatní maminky se do Fryštáku vydaly autem. Letos se nás sešlo 19. V pátek večer jsme se při vzájeFryšták 2006 mném představování dozvěděly, co se u které z nás za uplynulý rok změnilo. V sobotu dopoledne byla mše svatá a také přednáška O. Pavla o filmu „Shrek“. Po obědě většina z nás šla hrát s chutí volejbal, jiné individuálně odpočívaly a procházely zdejší okolí. Večer jsme začaly adorací v místní kapli, poté jsme se přemístily do klubovny, kde jsme poslouchaly přednášku O. Jaroslava „O Iráku“. Potom jsme zpívaly, povídaly a veselily se až do ranních hodin. V neděli jsme slavily mši svatou, a pak už následovalo balení, úklid a cesta domů. I přes spánkový deficit se vždy cítíme odpočaté, duchovně povzbuzené a natěšené na naše nejbližší. Maminky, díky Vám všem, které jste přijely a obohatily jedna druhou. Díky duchovnímu doprovázení našich otců, Maminka 3 dětí bez kterého by tento víkend nebyl víkendem.

Strana 10


Josef Karel Matocha PhDr. ThDr. Josef Karel Matocha, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, se narodil 14. května 1888 v Pitíně na Vláře u Bojkovic, v bývalém okrese Uherský Brod, jako jedno z jedenácti dětí venkovského kováře. Studoval na Gymnáziu v Uherském Hradišti, odkud po roce přešel na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde v roce 1908 maturoval. Jako bohoslovec byl poslán do Říma do Collegia germanica a studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě. 25. 7. 1911 získal doktorát filozofie, 15. 6. 1914 byl vysvěcen na kněze a 7. 8. 1915 dosáhl hodnosti doktora teologie a stal se také bakalářem kanonického práva. Jako kněz působil od 15. 6. 1915 do 1. 3. 1919 jako kooperátor v Sobotíně u Šumperka, jako vojenský kaplan Vojenské nemocnice v Ružomberoku a poté dva roky jako profesor dogmatiky a filozofie na Bohoslovecké fakultě v Nitře. Přednášel i křesťanskou filozofii jako mimořádný a řádný profesor a v letech 1934/1935 a 1938/1939 byl děkanem Teologické fakulty v Olomouci. Psal a vydával filozofické studie, kázal, zpovídal, zvláště v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci – Hejčíně, který byl jeho farním kostelem, když bydlel v Žilinské ulici v Olomouci, ale také v kostele sv. Michala v Olomouci a v Křelově. V roce 1928 byl jmenován čestným konsistorním radou, 1932 arcibiskupským radou, 1938 papežským komořím, 1940 domácím prelátem Svatého otce a před vypuknutím druhé světové války apoštolským vizitátorem na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Když 2. 3. 1947 zemřel arcibiskup olomoucký ThDr. Leopold Prečan, jmenoval papež Pius XII. 23. 3. 1948 PhDr. ThDr. Josefa Karla Matochu olomouckým arcibiskupem a metropolitou moravským. Arcibiskupské svěcení přijal z rukou pražského arcibiskupa a primase českého Dr. Josefa Berana a spolusvětitelů Dr. Stanislava Zely a košického biskupa Josefa Čárského dne 2. 5. 1948. Zvolil si své biskupské heslo: „Jedinému Bohu čest a sláva na věky!“ 67. nástupce sv. Metoděje řekl mimo jiné v slavnostním proslovu: „Pán mne povolal v kritické době k těžkému a odpovědnému úřadu na stolci sv. Metoděje… odkaz Kristův i dědictví našich Otců slovanských budu vždy a všude statečně hájit a množit veškerou svou prací i obětí životní… aby duha míru klenula se vždy mezi hrobem sv. Cyrila v Římě a sv. Metoděje na Moravě“. Arcibiskup věřil v možnost dohody mezi církví a státem. Jmenování arcibiskupa Matochy bylo provázeno kladným ohlasem. Katolický týdeník Rozsévač (4. 4. 1948) o něm: „znamenitý představitel, apoštolský, skromný člověk, kněz vzešlý z lidu a lidu blízký v duchu Stojanově, osobně podmanivé, milé povahy“. Ve věstníku Jednoty duchovenstva Dr. Antonín Šuránek napsal, že „řízení arcidiecéze se ujímá filozof, napájející své myšlení ze zdravých zdrojů věčně platných, neschopných choroby“, člověk nesmlouva-

vý“ pokud jde o neohrožené hlásání neztenčené pravdy Boží a i její obhajování až do krve“. Arcibiskup stál od 19. 6. 1949 v čele řízení čsl. biskupské konference a čelil proticírkevnímu boji. Již na podzim 1948 byly ministrem informací Václavem Kopeckým zakázány všechny náboženské časopisy, spolky a sdružení. Komunistický totalitní režim viděl v církvi instituci, která ohrožovala jeho mocenské a ideologické postavení. Arcibiskup Matocha ve všech případech protestoval a odvolával se proti nezákonnostem. 19. 6. 1949 byla obsazena katedrála sv. Víta a arcibiskup Beran byl umlčen při čtení pastýřského listu a následně internován ve své rezidenci. Obranný boj církve přešel na řídícího čsl. biskupské konference arcibiskupa Josefa Karla Matochu. Když 14. října 1949 došlo k odhlasování tzv. církevních zákonů čís.217/49 a 218/49 Sb., byla zrušena autonomie církve. Kněz bez státního souhlasu nesměl být činným ve státní správě. Arcibiskup Matocha varoval vládu: „Nikdy nedám souhlas k tomu, aby se touto cestou dosáhlo postátnění církve.“ Diplomatické styky s Vatikánem byly přerušeny. Msgre. Verolini musel opustit zemi, nový chargé d´ affaires nedostal naše vízum. Z Vatikánu byl odvolán vyslanec Dr. Rath. Státní úřad pro věci církevní řídil jako první předseda Dr. Alexej Čepička, po něm Zdeněk Fierlinger. Vládnoucí moc se mstila. Musela být ochromena aktivita arcibiskupa Matochy. 16. 6. 1949 byl zatčen první arcibiskupův sekretář Msgre. Dr. Josef Moštěk. Vládní zmocněnec v Olomouci Max Jablonský řídil začínající arcibiskupovu izolaci a poté celou jeho internaci. Izolace začala tím, že do místnosti proti vrátnici arcibiskupství se nastěhovali dva policisté (Stb a VB), kteří kontrolovali přístup do rezidence. Zatčen byl světící olomoucký biskup Dr. Stanislav Zela a odsouzen za vymyšlené zločiny 2. 12. 1950 k 25 letům odnětí svobody (18. 6. 1969 byl biskup Zela úplně rehabilitován). Zatčen a odsouzen byl i arcibiskupův zpovědník Dr. Silvestr Braito O.P. Arcibiskupu Matochovi bylo zakázáno vykonávat velikonoční obřady po jeho kázání na Květnou neděli v roce 1950, mši svatou mohl konat jen v soukromé kapli. Do toho přišel 13. a 14. duben 1950 – přepad klášterů a odvoz řeholníků do internačních klášterů. 23. 6. 1950 byli zatčeni oba arcibiskupovi sekretáři Dr. Josef Ryška a P. Josef Prášek (děkanem v Přerově byl 1990 - 1991) a oba byli odsouzeni na 10 let do vězení. Od té doby byla arcibiskupova izolace úplná. Měl vypnutý telefon, vzali mu rádio, uzavřeli část knihovny za ložnicí. V předpokoji zůstával stále příslušník Stb, doprovázel ho i na procházce do zahrady nad západním východem z rezidence do „výpadu“. Stejně tak mu přinášel jídlo. Byl hlídán i při mši v arcibiskupské kapli. Omezovala se také jeho korespondence s příbuznými. Ani gratulace k svátku mu nebyla doručena a příbuznému Ladislavu Pavloskému se zadrženou gratulací sdělila VB, že „je nežádoucí, aby se mu psalo“… (arcibiskup byl jeho strýcem, pozn. autor). Přesto se panu arcibiskupovi podařilo: 25. 3. 1952 ustanovit do funkce generálního vikáře P. Josefa Glogara, svěřit beatifikační proces A. C. Stojana v Římě Dr. Olšrovi a u nás Dr. Vojtěchu Tkadlčíkovi jako vicepostulatorovi. (Biskup Vrana před svou smrtí poslal diecézní materiály do Říma – pozn. autor)


Strana 11

Po 7. 7. 1954 byla zavedena jeho samovazba ještě tvrdší a na trvalo, aby zcela kapituloval. Byl určen k likvidaci. Vládní zmocněnec měl volnou ruku. Olomoucký internista MUDr. Florián Pumprla ve svém třístránkovém svědectví uvádí, že v roce 1948 byl arcibiskup zcela zdráv, neboť to potvrdil jako jeho osobní lékař pro Vatikán.On sám ho mohl léčit až do izolace v roce 1950. Pak k němu byl povolán až v roce 1958, kdy byl požádán vedoucím zdravotního odd. ONV v Olomouci, aby zašel k arcibiskupu Matochovi společně s prof. Dr. Kojeckým z 2. interní kliniky UP. „Ležel na posteli v černém svetru…, vedle postele na židli talíř polévky. Šlo o akutní záchvat dny, krevní tlak 190/110.“ Lékař poznamenal, že to vyžaduje léčení a kontrolu. „Pravda je taková“, píše MUDr. Pumprla, že „žádný lékař (kromě zubního) za celých jedenáct let (tedy do Matochovy smrti – pozn. autor) u něho nebyl“. MUDr. Pumprla už nikdy nebyl k panu arcibiskupovi volán – ani po jeho smrti. O ní se dozvěděl od prof. Dr. Rozmaryče, který byl s prof. Dr. Kojeckým po arcibiskupově smrti 2. 11. 1961 povolán do rezidence. „Mrtvý arcibiskup seděl v křesle…“ MUDr. Kojecký usoudil, že šlo o srdeční infarkt. Bylo upuštěno od pitvy.

Informace z přerovské Pastorační rady

Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování. Max Jablonský pak 14. 6. 1968 v Lidové demokracii napsal, že „arcibiskup Matocha měl takovou lékařskou péči, že takovou nemá dodnes zajištěnu ani jediný občan města Olomouce.“ Generální vikář Glogar, který mohl v posledních letech navštívit arcibiskupa jen dvakrát do roka, se o jeho smrti dozvěděl od vládního zmocněnce a od církevního tajemníka. Věznitelům šlo o to utajit smrt a pohřeb arcibiskupa. Právě vztyčená černá vlajka musela být z arcibiskupského paláce na příkaz stažena, ale zvoníkům se přece jen podařilo rozezvučet hrany zvonu sv. Václava. Zpráva o arcibiskupově smrti se rozlétla po Moravě. Pohřeb zařizovali úředníci z ministerstva školství a kultury. Místo z katedrály sv. Václava jen z kaple arcibiskupské rezidence. Requiem tam soužil rožňavský biskup Dr. Robert Pobožný. Pohřeb v rodném Pitíně byl přes všechny zákazy manifestační. Zúčastnilo se jej množství kněží a věřících. Kněží nesli rakev na ramenou k hrobu, ale i za to byli potrestáni přeložením… Hotovost arcibiskupa v den jeho smrti činila 6,50 Kčs. Jeho majetek byl odhadnut v pozůstalostním řízení na 20 tisíc korun československých. Stát ovšem přihlásil do pozůstalosti pohledávku ve výši 40 tisíc Kč za stravování během posledních tří let jeho života, takže pozůstalost byla předlužená. O nekrvavém mučednictví arcibiskupa Matochy se nesmělo mluvit ani psát. Měl být umlčen i po smrti. Památku tohoto vyznavače Božího, který byl věrným nástupcem svatých Cyrila a Metoděje, lze vyjádřit jednoduše: „Víře vždy věrni budou Moravané! Dědictví Otců zachovej nám, Pane!“ Jedním z oněch Otců, který svou věrnost zaplatil jedenáctiletým nekrvavým mučednictvím a svou smrtí, je i Josef Karel Matocha, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. Kéž i v nás přetrvává nadále ono dědictví! Připravil Rostislav Dočkal (V textu citace ze studií Zdeňka Charouse, Jaroslavy Radoucké a Karla Kaplana)

Třetí zasedání PR v letošním roce se konalo ve středu 7. června 2006. Přítomno bylo 9 členů. Předseda P. Pavel Hofírek informoval o záměrech a akcích poslední doby. Město nás žádalo o souhlas s umístěním modelu města Přerova do prostoru kostela v místě, kde je venkovní vchod do sakristie. V sobotu 10. června se uskutečnila Přerovská pouť rodin na svatý Hostýn. Mezitím však 18. května 2006 přerovští radní rozhodli, že model bude umístěn před historickou radnicí na náměstí TGM. Informace o opravách a finanční situaci jsou v červnovém čísle děkanátního časopisu Slovo pro každého. Zde jsou také změny, týkající se bohoslužeb slova v kaplích, adorace a svaté zpovědi odpoledne. Jaromír Punčochář ml. informoval o přípravných jednáních Centra pro rodinu /viz informace v č. 6 Slova pro každého/. Na přerovské hody 6. srpna nebude moci přijet P. Josef Čunek, byl osloven P. Jan Adamík SJ – dosud v jednání. Dán návrh, abychom pozvali i P. Jana Frantu. Dokončili jsme rozpravu o materiálu k Roku farnosti ke statím: harmonie, moudrost, komunikace a politika. P. Pavel uvedl materiál: Farnost jako společenství od O. arcibiskupa, který byl členům PR předán k prostudování. Hovořili jsme o možnosti sledování TV Noe. Kabelová televize Přerov může podle zájmu zajistit přenos v rozšířené nabídce za vyšší cenu. Příjem je možné zajistit i přes satelit a internet. V bodu programu různé žádala Liba Calábková zajištění pokračování adorací i po odchodu jáhna. Konstatováno, že i dnes je účast farníků minimální, ale jsou hledána možná řešení – např. hodinový výstav nejsvětější svátosti. František Menc Strana 12


Jen tak ve stručnosti

Nový školní rok

Nakonec i v novém školním roce budeme v Přerově tři s kaplanem a jáhnem. Proto nebudou nutné žádné velké změny. Od září opět obnovíme bohoslužby slova v kaplích a úřední hodiny také ve středu. Zpovídání zatím ponecháme v pátek od 16:00 hod. Uvažoval jsem i o možnosti obnovit bohoslužby ve čtvrtek večer, ale vzhledem k tomu, jakým problémem je sehnat kostelníky na stávající večerní bohoslužby ve středu, pátek a sobotu, tak zatím necháme čtvrtek večer bez bohoslužeb. V novém školním roce uvažuji o zahájení přípravy na biřmování. Svátost biřmování je určena pro mládež po vyjití základní školy či starší a rovněž pro všechny dospělé, kteří tuto svátost ještě nepřijali. Na začátku září chci udělat průzkum, kdo jmenovitě by měl o přípravu na biřmování zájem, jaké termíny setkání by byly vhodné atd. K přípravě na biřmování dospělých by se mohli připojit také ti, kdo chtějí prohloubit své náboženské znalosti.

Oprava kostela v Předmostí

Máme uzavřenou smlouvu s firmou PRINS na odvlhčení zdiva kostela. Práce budou provedeny nejpozději do 30. září 2006. Celková cena prací je 465.682,- Kč a tuto částku budeme muset zaplatit nejpozději na začátku října. Olomoucký kraj nám poskytne dotaci 232.000,- Kč, ale tato dotace přijde až po dodělání všech prací a jejich zaplacení. Potřebujeme tedy do konce září sehnat celou částku na zaplacení všech prací. Potřebujeme půjčit 232.000,- Kč, které budeme schopni vrátit ihned po přijetí dotace, tedy nejpozději do konce tohoto roku. Kromě toho ale potřebujeme hlavně sehnat peníze na zaplacení podílu farnosti, který je 233.682,- Kč. Tuto částku potřebujeme vybrat ve sbírkách, darech nebo také v půjčkách, které ale budeme moci splatit, až se ve farnosti potřebné peníze vyberou. V tuto chvíli máme vybráno ve sbírkách a darech 101.623,- Kč a chybí nám tedy ještě vybrat 132.059,- Kč na zaplacení podílu farnosti. Od farníků máme půjčky v hodnotě 70.000,- Kč a přislíbenou další půjčku 30.000,- Kč, a tak potřebujeme ještě sehnat dočasnou půjčku 132.000,- Kč. Všechny sbírky v kostele v Předmostí budou určeny na odvlhčení, pokud nebude oznámeno jinak. Tedy každá sbírka bude účelová na tuto akci. Prosím podpořte farnost svými dary a kdo můžete také půjčkou. Děkuji. V Přerově pokračují práce na opravě kapličky Panny Marie Bolestné před kostelem a také tento rok chceme udělat další přípravné práce před opravou střechy na faře a to opravit zadní schodiště a zádveří. Pavel Hofírek

Svatovavřinecké hody v Přerově Sobota 5. srpna 2006

ADORACE A PŘÍLEŽITOST KE SVÁTOSTI SMÍŘENÍ Kostel sv. Vavřince v 18:00. MŠE SVATÁ V PŘEDVEČER SLAVNOSTI Kostel sv. Vavřince v 18:30. Mši svatou bude sloužit novokněz P. Tomáš Strogan, kaplan v Přerově. KONCERT DUCHOVNÍ HUDBY Kostel sv. Vavřince ve 20:00. Zpěvy období baroka a renesance. Účinkuje rodina Radostova. Neděle 6. srpna 2006

HLAVNÍ HODOVÁ MŠE SVATÁ Kostel sv. Vavřince v 9:00. Mši svatou bude sloužit P. Pavel Hofírek, farář v Přerově. Bohoslužbu doprovodí zpěvem chrámový sbor z Jevíčka. SLOVO K PŘEROVSKÝM HODŮM Náměstí TGM v 10:15. Promluví primátor města Jindřich Valouch a farář Pavel Hofírek. SETKÁNÍ PO MŠI SVATÉ NA FAŘE U KÁVY A ČAJE Fara v Přerově od 10:00. HODOVÁ MŠE SVATÁ Kostel sv. Vavřince v 10:30. Mši svatou bude sloužit P. Jan Franta, bývalý přerovský jáhen, nyní kaplan v Kyjově. Bohoslužbu doprovodí zpěvem chrámový sbor z Jevíčka. SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A NOVOKNĚŽSKÉ POŽEHNÁNÍ Kostel sv. Vavřince od 14:00. Po krátké eucharistické adoraci bude udělovat novokněžské požehnání P. Tomáš Strogan. O ŽIVOTĚ PŘEROVSKÉHO PATRONA SV. VAVŘINCE Náměstí TGM ve 14:30. Farář P. Pavel Hofírek bude mluvit o životě a příkladu svatého Vavřince. NEFORMÁLNÍ SETKÁNÍ V CENTRU SONUS A NA FARNÍ ZAHRADĚ Od 15:00. PROHLÍDKA KOSTELA SV. VAVŘINCE S VÝKLADEM Kostel sv. Vavřince v 15:00. Historie kostela sv. Vavřince, sochy a obrazy v našem kostele, křesťanská symbolika. BESEDA V SÁLE CENTRA SONUS Centrum Sonus v 16:00 . P. Jan Franta: Rok kaplanem v Kyjově. - P. Josef Pelc: Pastorace v Lipníku a odpočinek na cestách po Francii. P. Pavel Hofírek: Pastorační rok v Přerově, fotografie. POKRAČOVÁNÍ NEFORMÁLNÍHO SETKÁNÍ V CENTRU SONUS A NA FARNÍ ZAHRADĚ VEČERNÍ MŠE SVATÁ Kostel sv. Vavřince v 18:30. Mši svatou bude sloužit novokněz P. Tomáš Strogan, kaplan v Přerově. Všechny srdečně zveme


Strana 13

V úterý 30. 5 2006 se vydalo 43 poutníků z PřePouť seniorů rova na tradiční pouť do mariánských kostelů. Vyjeli jsme za chladného počasí od šířavského kostela přes Hranice, Fulnek, Opavu, do Krnova-Cvilína. Už z dálky nás vítaly věže kostela na kopci, které jsou dominantou krajiny kolem Krnova. Autobus nás vyvezl na kopec k poutnímu kostelu sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie. Občas na nás vykouklo i sluníčko a v chrámu nás již čekal minorita P. Stanislav. V 10 hodin jsme společně slavili mši svatou za zpěvu mariánské písně. Při mši jsme pamatovali na naše přerovské kněze, jáhna, zemřelé (Dr. Macků, která s námi byla na pouti ještě minulý rok, p. Krečmana i další bývalé poutníky), na nemocné i ostatní přerovské farníky. Po mši nám P. Stanislav pověděl o dějinách i současnosti poutního kostela. Jeho počátky sahají do r. 1648. Dnešní podobu kostela dali minorité v letech 1722-27. Za Josefa II. mu hrozilo zrušení, ale krnovští měšťané kostel vykoupili, založili při něm osadu Mariánské pole, takže se mohl stát kostelem farním. Chrám přečkal i poškození za II. světové války i uzavření minoritského kláštera v roce 1950. Nyní opět slouží potřebám místních věřících a poutníků. O. Stanislav si posteskl, že v konventu zůstává zatím sám; máme se modlit, aby minority doplnil někdo i z Přerova. Po polední modlitbě a krátké křížové cestě jsme se vydali opět přes Opavu k poutnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie do Hrabyně. U kostela jsme byli dříve než pan farář, který musel zkrátit hodinu náboženství, aby nám kostel otevřel, promluvil o jeho dějinách a požehnal na zpáteční cestu. Dřevěná kaple stála v Hrabyni už v roce 1497. Zděný kostel se budoval v letech 1723-1731. Dnešní podoba kostela s vysokou věží je z roku 1885-1887 dík legendárnímu faráři Janu Böhmovi, který zde působil skoro půl století. O něm s láskou píše v básni i Petr Bezruč, který do Hrabyně chodil jako dítě s rodiči na pouť. Na konci II. světové války si Němci na věži kostela vybudovali kulometné hnízdo. V bojích s Rudou a Svobodou armádou (zastavili jsme se u památníku Hrabyňské operace) byl kostel téměř zničen. Po osvobození ho však farníci a poutníci ze Slezska opravili do původní podoby. Pomodlili jsme se 4. desátek slavného růžence a po kněžském požehnání jsme se vydali na zpáteční cestu do Přerova.

Anděl Páně

je název pohádky kterou natočil roku 2005 režisér Jiří Strach. Známe jej jako před-stavitele mladého lupiče Lotranda v pohádce Lotrando a Zubejda. Pohádka je hezky zpracována jak po stránce filmové, tak i námětu. Pohádky sice nejsou učebnicemi náboženství, ale příběhy a poučení v nich obsažené nám mají co říci. Například když anděl Petronel, který je poslán na svět, aby poznal svět lidí, použije kouzelnou brašnu čerta Uriáše a způsobí tak mnoho problémů nevinným lidem. Chtít dělat dobro za pomoci zla nikomu neprospěje. Pro nás to může být výzva k zamyšlení nad tím, zda se nepřizpůsobujeme názorům a postojům běžným v dnešní společnosti, které však nejsou křesťanské. Také mne zaujalo, jak Bůh Otec v podání Jiřího Bartošky nevylučuje obrácení hříšníků a jejich spásu (lakotný správce a klíčnice). Ne hned odnést do pekla, ale nejprve ať zasáhne světská spravedlnost a pokud se napraví… Anděl Petronel pečlivě zkoumá svědomí lidí před nebeskou bránou. Za malá provinění je chce poslat do pekla. Bůh Otec však rozlišuje podstatné věci od nepodstatných, ví co dobrého kdo učinil. Po akčních pohádkách je to jako pohlazení. Pokud budete mít možnost pohádku Anděl Páně zhlédnout v kině, televizi, nebo i na DVD a videokazetách, mohu ji doporučit. J. Branžovský

Strana 14

František Menc

Náboženství na internetu V Českém rozhlase vznikly internetové stránky zaměřené na náboženství, jejichž adresa je: www-rozhlas.cz/nabozenstvi Stránky nabízejí rozhlasové pořady s náboženskou tematikou: Křesťanský týdeník, Dnešní církve, Paprsky naděje, Prameny a proudy, Ranní úvaha, Ranní slovo a také přenosy bohoslužeb, které každou neděli vysílá stanice Praha. Z pořadů ostatních redakcí Českého rozhlasu na webu najdete Slovo na příští den, Slovo na příští týden a Kořeny. Všechny uvedené pořady si můžete poslechnout ve formátu mp3. Jsou zde i informace o církvích v České republice a odkazy na jiné internetové stránky s náboženskou tematikou.V rubrice Kalendář akcí se dozvíte, jaké zajímavé bohoslužby, výstavy, koncerty či přednášky se plánují. Duchovní cvičení na Velehradě v roce 2006

29.7. - 1.8. Příprava na manželství – snoubenci P. P. Šustáček 2.8. - 5.8. D. cv. pro manžele P. M. Kabrda SDB 6.8. - 10.8. Duchovní cvičení P. M. Altrichter, SJ 13.8. - 17.8. D. cv. pro lékaře a zdravotníky Mons. A. Opatrný 17.8. - 20.8. D. cv. pro manžele Mons. A. Opatrný 20.8. - 24.8. Františkánská spiritualita P. A. Dabrowski, OFM 22.8. - 25.8. D. cv. pro varhaníky a chrámové zpěváky P. M. Javora 1.10. - 5.10. D. cv. pro osamělé, nemocné P. Josef Čupr, SJ 9.10. - 13.10. Exercicie s Pannou Marií P. J. Hladiš, SJ 19.10. - 22.10. Víkend pro podnikatele P. F. Hanáček 25.10. - 28.10. D. cv. pro muže a ženy žijící v manželství P. M. Kabrda 27.11. - 1.12. Ignaciánské exercicie pro všechny P. S. Peroutka, SJ 3.12. - 7.12. Adventní duchovní cvičení P. A. Dabrowski, OFM 7.12. - 10.12. Adventní d. cv. pro manžele Mons. V. Šíma 10.12. - 15.12. D. cv. pro trvalé jáhny a manželky Mons. Jan Graubner 30.12. - 1.1. D. cv. formou večeřadla P. Š. M. Filip, OP Poutní a exerciční dům Stojanov, Salašská 62, 687 06 Velehrad, tel.: 572 571 531, e-mail: [email protected]


Svatá Marie Gorettiová, mučednice

V naší zemi je tento den státním svátkem a vzpomíná se upálení Mistra Jana Husa. Církev však oslavuje mladičkou mučednici z Itálie, která se narodila 16. října 1890 jako nejstarší z pěti dětí. Po smrti otce, kdy matka byla nucena pracovat na poli, starala se Marie o své čtyři sourozence. Stále častěji obtěžoval jedenáctiletou dívku Alexandr, syn pronajímatele, který měl 16 let a také ji tělesně ohrožoval. Marie mlčela o těchto skutečnostech, aby nepřitěžovala matce. V sobotu 5. července 1902 se ji Alexandr pokoušel znásilnit. Dívka se bránila, to jej rozzuřilo a bodl ji čtrnáctkrát nožem. Druhý den v nemocnici zemřela. Ještě při umírání odpustila svému vrahu. Vrah Alexandr byl odsouzen ke 30 letům nucených prací a svého činu nelitoval. Po letech měl vidění, kde se mu zjevila Marie a podávala mu květiny. Odsouzenec se obrátil a po svém předčasném propuštění vstoupil v roce 1928 jako laický bratr do kapucínského řádu. Proces svatořečení Marie Gorettiové byl jednou z nejdojemnějších kanonizačních slavností. V přítomnosti stařičké matky Gorettiové Marii svatořečil papež Pius XII. za účasti půl milionu věřících 24. června 1950.

Svatá Klára, řeholnice

Klára, narozená v roku 1194 v Assisi, pozorovala s úžasem změnu v životě Františka, o dvanáct let staršího. Jeho zřeknutí se veškerého majetku se stalo i jejím životním ideálem. V roce 1212 odešla ve svých 18 letech ze svého rodičovského domu a odebrala se k Františkovi do kostelíka Portiuncula na rovině pod Assisi, do hlavního sídla společenství menších bratří, které sv František založil. Klářin útěk z bohatství do chudoby byl hodinou zrození řádu klarisek, takzvaného druhého řádu františkánů. Spo-lu se svou sestrou Anežkou se Klára usadila u kostelíka svatého Damiána, kde v krátké době vznikl malý klášter. Stále více mladých žen se v dalších letech připojovalo ke Kláře a v roce 1216 dostala zakladatelka řádu tzv. „Privilegium chudoby“ od papeže Inocence III. Klára, která byla už od dětství slaboučká, byla od roku 1224 trvale upoutána na lůžko. Z lůžka nemocných prožívala, jak se její řád šířil mnoha novými kláštery. Zemřela 11. srpna 1253. Je patronkou klarisek, města Assisi, pradlen, pozlacovačů, výšivkářek, sklenářů, malířů skla, televize, slepých a přímluvkyní proti horečce a chorobám očí. Připravil Jaroslav Branžovský

Křesťanský magazín ČT na internetu

Od neděle 11. 6. 2006 je vysílání pořadu Křesťanský magazín zařazeno na webové stránky České televize. Kromě Křesťanského magazínu je možné si na internetu prohlédnout také další pořady, které připravuje Centrum náboženské tvorby České televize – Cesty víry a Sváteční slovo. Pořady jsou na adrese: http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/

Ministrantské exercicie

Letos poprvé se uskuteční ve dnech 20. až 25. srpna 2006 ”ministrantské exercicie”. Jde o setkání ministrantů ve věku 12 až 15 let, kteří chtějí poznat více Ježíše, kterému u oltáře slouží, ale jde také o poznání nových kamarádů a třeba i znalostí. Společně se zamyslíme nad věcmi důležitými pro křesťany, setkáme se s Ježíšem v modlitbě, ve mši svaté, budeme mu naslouchat v tichu, zopakujeme si a něco nového se naučíme pro naši službu u oltáře a taky nezapomeneme na nějakou hru či výlet. Kontakt: ADCŽM Přístav, 768 71 Rajnochovice 12 tel.: 573 391 156, email: [email protected]

Duchovní cvičení pro dívky od 16 let

Pořádá Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže v Kroměříži ve dnech 21.8. – 26.8. 2006. Téma: Setkání s Biblí pomocí různých metod. Vede doc. P. Petr Chalupa, ředitel Českého katolického biblického díla. Součástí setkání jsou přednášky,

společná liturgie, adorace a možnost duchovních rozhovorů. Cena za pobyt je 200,- Kč. Přihlášky je možno posílat na adresu: Sestra Františka Šmajstrlová Koperníkova 1446/3 767 01 Kroměříž tel. 573 342 749 email: [email protected]

Duchovní cvičení v Olomouci

Komunita Blahoslavenství spolu s P. Vojtěchem od sv. Hedviky OCD (z řádu bosých karmelitánů v Praze) pořádá duchovní cvičení: „Vyvolil si je, aby byli s Ním…“ modlitba v Ježíšově škole Od neděle 13. srpna (večer) do soboty 19. srpna 2006 (poledne). Místo konání: Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci. Předpokládaná cena: 1.900,- Kč. Bližší informace a zápis na adrese: Komunita Blahoslavenství Dolany 24, 783 16 tel. 585 396 638 email: [email protected]


Strana 15

Informace Pátek 21.7. Neděle 23.7. Středa 2.8. Sobota 5.8. Neděle 6.8.

Úterý 8.8. Neděle 13.8. Pondělí 14.8. Úterý 15.8. Středa 23.8. Středa 30.8. Sobota 2.9. Neděle 3.9.

Od 1. července 2006 je v Přerově možnost svaté zpovědi každý pátek od 16:00 do 17:30 hod. Dále se zpovídá před každou mší svatou kromě nedělního dopoledne.

14:00 Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Předmostí Fara v Předmostí Předmostí Fara v Přerově Přerov, sv. Vavřinec Přerov 9:00 Přerov, sv. Vavřinec 14:00 Přerov, sv. Vavřinec 15:00 Fara v Přerově 16:00 Centrum Sonus 16:00 Centrum Sonus 17:30 Přerov, sv. Vavřinec 16:00 Centrum Sonus Slavnost Nanebevzetí Panny Marie 19:30 Fara v Přerově 19:30 Fara v Přerově 8:00 Fara v Přerově 18:00 8:45 9:45 14:30 19:30 20:00

Pondělí 4.9.

8:45 Předmostí 10:30 Přerov, sv. Vavřinec Přerov

Pátek 8.9.

16:00 Přerov, sv. Vavřinec

Sobota 9.9. Neděle 10.9.

18:30 19:15 9:00 15:00

Pondělí 11.9. Středa 13.9. Čtvrtek 14.9. Sobota 16.9. Neděle 17.9.

17:30 17:30 18:30 19:30 19:30 17:00 10:30 19:30

Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov pod nemocnicí Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Fara v Přerově Centrum Sonus Olomouc, katedrála Dluhonice Centrum Sonus

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 11 Přerov 2

Strana 16

telefon: 581 217 079 [email protected] www.farnostprerov.cz

Adorační den farnosti Přerov Tichá adorace 14:00 – 18:00 Společné zakončení adorace a požehnání Hodová mše svatá v Předmostí Setkání po mši svaté na faře u kávy a čaje Adorace a novokněžské požehnání Schůzka akolytů Koncert duchovní hudby Svatovavřinecké hody – viz str. 13 Hlavní hodová mše svatá Adorace a novokněžské požehnání Neformální setkání na farní zahradě Beseda v sále centra Sonus Setkání františkánského společenství Modlitby Fatimského apoštolátu Začátek přípravy rodičů na křty dětí Mše svaté: Přerov 8:00 a 18:30 Předmostí v pondělí 18:00 Redakční rada časopisu Schůzka akolytů Zapisování úmyslů na mše svaté v Přerově na říjen, listopad a prosinec Mše svatá s žehnáním školních tašek Mše svatá s žehnáním školních tašek Začátek vyučování náboženství Rozvrh bude v příštím čísle časopisu, které vyjde v pátek 1. září 2006. Příležitost ke svaté zpovědi na začátku školního roku Mše svatá zvláště pro mládež děkanátu Program pro mládež děkanátu Schůzka ministrantů Společná modlitba u kapličky Panny Marie v Přerově pod nemocnicí Besedy nad katechismem Modlitby Fatimského apoštolátu Mše svatá zvláště pro školní děti Schůzka vedoucích dětí a mládeže Besedy nad katechismem Děkanátní modlitby v katedrále Hodová mše svatá v kapli v Dluhonicích Setkání mládeže

Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro přerovský děkanát. Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Michal Šálek, jáhen Tomáš Strogan, R. Dočkal J. Branžovský, A. Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka zářijového čísla je 23. srpna 2006.

Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


P. Oldřich Ulman. farář v Troubkách a děkan přerovský. Zemřel ve čtvrtek 6. července 2006 ve věku 55 let v Troubkách zaopatřen svátostmi

Recommend Documents