Po stopách Hemingwayových a jiných Prázdninové cesty 1935 Československo podporovalo turistiku mládeže. Ve všech školách byly o prázdninách noclehárny, kde bylo možno přenocovat na slamníku za 1,- Kč. Bylo to báječné. Užili jsme si takového cestování a když jsme se večer někde sešli z různých koutů republiky, to bylo vyprávění o zážitcích z cest, toho veselí a smíchu, klukovská fantazie byla čím dál bujnější a to nejen naše, ale jistě i těch druhých. Noclehárny byly odděleny pro hochy i děvčata, buď v jiných školách nebo v jiných třídách. První cestu jsme podnikli na Slovensko o prázdninách roku 1934. Zastavili jsme se ve Vsetíně, kde byl sjezd Českobratrské mládeže evangelické. Potom přes hory, kde jsme si užili nejen krásných lesů, ale i chladných nocí pod stanem. Tehdejší naše turistická výbava pozůstávala hlavně z dlouhého péra za kloboukem, čehož jsem si považoval, zato jsme ve stanu neměli podlážky. Spalo se na zemi. Éra umělých hmot se teprve připravovala v laboratořích. I když jsme si pod sebe dali chvojí a vše z naší garderoby, co jsme si neoblékli, často byla zima, že jsme nemohli dočkat rána. Ale ten provoněný vzduch! Dosud vidím ty nádherné zelené smrky, svěží trávu a zářivé barvy horských květin. Cestování se nám stalo radostí. Můj kamarád Leoš, s kterým jsem cestoval v dalších letech, dosud s námi nebyl, zato Vašík a proto ho musím představit. Vašík Hradečku, Hradečku, jsi na pěkném kopečku! A na tom kopečku jsou dvě náměstí Velké a Malé a na obou je po jedné straně podloubí, tam se jim říká podsíň. Šli jsme s Leošem, už jsme spolu měli jakési plány a potkali jsme Vašíka na začátku Velké podsíně, jak k ní vede z Janského náměstí pár schůdků. „Hoši, tak kam letos?“ Byl začátek prázdnin roku 1935. Loňské jsem s Vašíkem, bráškou Miličem a jeho kamarádem Honzou strávil cestováním po Slovensku. Za Tatrami se naše parta rozpadla, my s Vašíkem jsme to vzali údolím Váhu přes Píšťany do Bratislavy. Někde už na jihu stál žebřiňák naložený slámou, vyspali jsme se nahoře, (jen bidlo tlačilo do zad) a ani jsme neslyšeli, jak za svítání zapřáhli a někam nás vezli. Sesoukali jsme se vzadu na zem. Ve Vídni zrovna bombardovali dělostřelectvem dělnické čtvrti, chtěli jsme být u toho. Já pas měl v zadní kapse kalhot, Vašík si o něj napsal expres domů. Místo pasu však dostal velkou dopisní důtku, cože je to za bláznovství, naštěstí byla k důtce přiložena stokoruna na cestu zpět. V našich peněženkách zbývalo jen málo, zajásali jsme a vrhli se do přepychové cukrárny. Z Vídně nebylo nic a tak jsme to vzali přes Moravu rovnou do Poličky, kde jsem měl mít tetu (Zdenku), ale už neměl. V Letovicích byl krásný plavecký bazén, odložili jsme saky paky v šatně, zamíchali se mezi tamní mládež a protože s námi nebyla žádná legrace marná, začala nás dvě děvčata brát vážně, snad nám dala i adresy, ale když jsme vyšli z šaten v trampském oděvu a já nadto s půlmetrovým pérem za kloboučkem, nějak se zarazily a při tom už zůstalo. Horší bylo, že se teta týž den odstěhovala do České Skalice.
Blahoslav D. Rejchrt
1
Francie 1935
Tož, kde nocovat? Jistě i tam byla studentská noclehárna, ale na ulici nás rekognoskovala nám neznámá paní, ale známá našeho otce, s nímž ráno mluvila v Hradci, že míříme do Poličky a ta nás vzala na nocleh. Tak, to byl Vašík. Jak jsme tam s Leošem stáli na začátku podsíně, neměli jsme nějak chuť s Vašíkem tentokráte cestovat, chtěli jsme ho omráčit a odradit. Utrousili jsme tedy mezi zuby: „No do Francie.“ „A kdy?“ Chyt se toho Vašík, který právě absolvoval 6. třídu reálky s nevalným prospěchem z franštiny. „Zítra,“ odpověděli jsme pevně. „Kluci, pojeďte až pozítří, já nemám pas.“ A tak nás umluvil, ale protože měl vlak „režijní“, (jeho otec byl na ředitelství Československých státních drah), poslali jsme ho do Prahy za jakousi naší partou. Ta jakási parta vznikla tak, že ke konci prvního ročníku medicíny mělo pár študáků nápad, že pojedeme do Francie jako na školní výlet, abychom získali slevu na dráze. Vrtalo mně hlavou, jak získají příslušný papír s razítkem, že jedeme na školní výlet, ten se musel u okénka předložit, ale v tom jsem je podceňoval. Po válce se ukázalo, že poslali do Vídně Lídě Sinkulové, kam utekla bez papírů z rozbombardovaného Německa - v Praze ji hledalo gestapo - padělané křestní listy její, jejích rodičů a prarodičů do třetího kolena. Tyto doklady od ní žádalo gestapo chtějíc jí udělit říšské občanství. Fotokopie těchto dokladů, kde všechna jména včetně jmen porodních bab a farářů jsou vymyšlena, uveřejňuje Lída Sinkulová, kterou jsem dobře znal, ve své knize „Byla jsem někdo jiný“. Než do války bylo ještě daleko. Ona parta se nějak nesešla, nebo odjela bez nás a z celé party zbyla dvě šestnáctiletá děvčata, z nichž jedné bylo sedmnáct, asi známá tam těch známých, my jsme je neznali. Bydlela v Praze za Národním muzeem a k těm jsme Vašíka poslali za účelem upřesnění cesty. Nevím, co tenkrát Vašík vyřídil, u kterého se objevil další problém, měl nárok na volnou jízdenku přes Německo z Chebu do Cách a zpět, ale musel čekat, až mu ji pošlou z Říše. Na tu už jsme čekat odmítli a jeli jsme další den za oněmi děvčaty do Prahy. Sbaleno neměly, věci ležely po celé podlaze a tož jsme jim to pomohli sbalit a dali jsme si sraz ve 2 hodiny odpoledne na konci čtrnáctky, že budeme stopovat přes Vary do Chebu. Jeden konec čtrnáctky jsme znali, tam jsme jezdili do Krčského lesa, vzali jsme to tedy na opačný konec. Byly přece Pražandy a tak nás ani nenapadlo informovat se, na kterou konečnou které tramvaje musíme dojet k výpadovce na Vary. Na konečné čtrnáctky jsme ovšem čekali marně a když se připozdívalo, zeptali jsme se někoho, zda se odtud jede do Varů. „Do prčic“, odtušil rozhorleně, „tady je to přece na Lovosice“. Zatracený Pražandy! Ale ještě se dala situace zachránit, kdybychom jeli zpět na Václavské a tam přestoupili na dvaadvacítku. Jenže, to by Leoš musel porušit svou železnou zásadu: „Zpátky ni krok!“
Blahoslav D. Rejchrt
2
Francie 1935
Vzali jsme to tedy pěšky po severním okraji Prahy cestou necestou. Jaká to divoká krása šáreckým údolím přes kopce a vršky! K večeru jsme dorazili na potravní čáru necítíce puchýře, zastopovali jsme si, ale nikoli na Vary, ani nám to nedošlo a už jsme byli za Slaným. Ustlali jsme si na poli, hlavou k jeteli, měl nás jaksi chránit, pod hlavu jsem si dal sekerku. Spali jsme jak do vody hození a tak jsme ani nezaregistrovali, že se na nás někdo šel podívat. V jeteli byly totiž šlápoty k nám a od nás ve tvaru velkého písmene V. Nad něčím takovým se mládí dlouho nepozastavuje a tak jsme to šlapali dál na Louny a Chomutov. Myslím, že chvíli hřálo sluníčko, chvíli poprchávalo, nám čerta na tom záleželo, Leoš se zastavuje v každé hospodě na pivo. V Chomutově už byl pěkně vesel a pokřikoval na Němce, byla to švanda. Do Varů jsme dojeli vlakem a vzali to do lázeňské čtvrti. Před kolonádou jsme se zastavili, dál byl pro vagabundy zákaz česky i německy a my jsme se v duchu shodli, že bychom asi mohli být mezi ně počítáni, ač to Leošovi slušelo. Měl krátké kalhoty ze světlého manšestru, krátkého světlého ježka, čtverhrannou tornu a na ní rezervní boty. Já kalhoty o něco tmavší a podlouhlou americkou vojenskou tornu, kterou jsem koupil na Velké podsíni, byl to doprodej vojenské výstroje, odřízl jsem z ní poutko na zákopnickou lopatku a ještě něco nepotřebného. Oba jsme měli bílé čepice s kšiltem, s nimiž jsme zažili mnohé divy. Ve Francii nás považovali za „královské kameloty“, tak aspoň na nás volali kluci a házeli po nás kamením. Večer jsme dorazili do Chebu do studentské noclehárny, jež byla v české škole. Už tam byl Vašík a obě děvčata. Trochu to tam bylo rozházené, jako kdyby se honili. Ta mladší byla černovlasá Elina, Jarina byla plavovlasá a prý trochu lehká, ale málo, obě byly hezké. Jaká byla v onom ohledu Elina, nevím, ani nevím, co se dala vyvodit z jejího dotazu, zda zůstaneme v jejich ložnici na noc. Nepřitakal jsem, měli jsme přece chlapeckou noclehárnu. Vašík musel čekat na jízdenku, až mu ji pošlou z Říše. My jsme to tam vydrželi pouze jeden den. Potom Leoš rozhodl: „Zítra jedem!“ Děvčatům nic jiného nenapadlo, než že pojedou s námi. A tak jsme se vydali do Norimberku. Ale bez Vašíka. Dorazí za námi do Bruselu a nechá nám zprávu na „poste restante“. Přes Německo jsme měli zlevněné zpáteční jízdenky (o 60 procent) za podmínky, že strávíme v Německu 7 dní, což jsme nikdy neměli v úmyslu dodržet a dělalo nám to potíže nejen letos, ale i napřesrok. A jeli jsme ve vlaku v hitlerovském Německu s dvěma děvčaty, z nichž Elina byla zřejmě čistokrevná Židovka. V Norimberku byla dívčí noclehárna někde jinde, než pro chlapce, a tak jsme nemuseli splnit, že je vezmeme do stanu, což jsme jim více méně rytířsky slíbili. Asi si představovaly cestování s námi jinak, ale my, puritáni do morku a kostí, jsme byli nevnímaví k tomu, jak chodily v košilkách jen tak. Ovšem nemluvím za Vašíka, přišel sice ten první večer do naší ložnice pozdě, ale ničím se nechlubil a bylo mu přece šestnáct. Leoš však byl čím dál zarytější, nevěděl jsem proč, až večer mně dal ultimátum: „Zítra v 10 hodin jedu do Kolína nad Rýnem. Pojeď se mnou, chceš-li, jinak si jeď s nimi!“ Nevím, co mu která udělala. Jarina byla údajně trochu lehká, ale byla tichá, vkusná a nikterak vyzývavá. Možná, že nám to pošeptala její kamarádka vidouc, že si vážíme dívčích cností. Ona ctnostnou dělala, nepočítám-li, jak mě lehce, ale šikovně (z jejího hlediska) kopla bosou nohou, když jsem se natahoval pro knížku na poličce nad jejím lůžkem, kde ležela v černé košilce, (za války se tomu říkalo „zábavní podnik zatemněn“, ale ta byla ještě daleko a nebylo po ní ani potuchy). Ovšem, že jsem jel s Leošem i když mně ženská společnost byla příjemná.
Blahoslav D. Rejchrt
3
Francie 1935
Přijaly to mlčky, ale ještě jsme se s nimi setkali. Bylo to v Paříži na náměstí Bastily odpoledne 14. července. Bylo tam půl miliónu lidí, manifestace se konala při založení Lidové fronty. Stály s mnoha dalšími na dřevěné střeše kiosku hned u pomníku, ale kiosk na to nebyl dimenzován. Střecha to nevydržela a poroučela se. Jarinu jsem držel za nohy, jak visela dolů, svezla se mně do náruče. Kolem ní byli ještě jiní z té naší původní party. Nebyl nějak čas zeptat se, jak se tam dostali, zda opravdu jako na školní výlet. Zpětně vidím, že tam v noclehárně v Chebu byla jedna z životních křižovatek, kterou rozřešil Leoš svým ultimátem. Zaplést se jen lehce, to bych asi nedokázal a vůbec to nepřicházelo v úvahu, chránilo mě puritánství. Děvčata, zřejmě nevěděla, jak se k nám mají chovat, všechny jejich finesy ztroskotávaly. Zdá se, že si nás rozdělily, kolem mě se točila ta černovláska. Ještě jsem se s ní setkal, když vstoupila na medicínu, zatím byla sextánka. Opět po půl roce jedu údolím Rýna tentokráte vlakem. Koncem prosince 1934 jsme tamtudy jeli autobusem na Světový kongres studentstva proti válce a fašizmu v Bruselu, kam jsem byl zvolen jako delegát za pokrokové mediky díky svému vystoupení před studenty v nabyté posluchárně anatomie v době bojů o insignie. Nyní jedeme romantickým údolím Rýna, který protéká mezi vysokými vrchy a hned je tu skála Lorelei vysoká 200 m. Podle pověsti lákala víla Lorelei lodníky, aby narazili na skálu a ztroskotali. Ale to už je dávno. Na medicínu jsem vstoupil v roce 1934. Ani jsme se neohřáli a už začaly studentské bouře o univerzitní insignie. Dosud byly uloženy na německé univerzitě a vláda rozhodla, aby byly předány na českou. To si Němci nenechali líbit a začaly pouliční šarvátky. Němci nosili bílé podkolenky, zelené kloboučky a myslivecké kabátky se zelenými výložkami. Vše začaly rozdmychávat noviny na krajní pravici (nejvíc Stříbrného „Polední list“ a agrární „Venkov.“) V posluchárně anatomie v Kateřinské ulici bylo namačkáno na 600 studentů našeho semestru. Kolem katedry bylo zábradlí, aby profesor měl vůbec nějaký prostor, studenti seděli všude i na zemi i na oknech. Před přednáškou tam vystupovali studenti z vyšších ročníků s politickými projevy. Studentstvo bylo ostře rozděleno na pravici a na levici. Nás na levici nebylo málo, později až polovina. Byl jsem tam nasměrován celým svým dosavadním vývojem a křesťanskou výchovou, Biblí, Jiráskem a Boženou Němcovou a celou naší kulturou, kterou jsem vstřebával plnými doušky. Hrozil Hitler, fašizmus byl na vzestupu. Nevím, co jsem tam říkal já, asi že boje za insignie jsou záminkou k nástupu domácího fašizmu. Zanedlouho byla všestudentská schůze v aule právnické fakulty, který svolal pravicový spolek právníků „Všehrd“ a kde plameně mluvil profesor Domin. Tam pravičáci do krve zmlátili levicové studenty a já zíral, jak mnozí kolegové, na přednáškách mladí to gentlemani, rvou za vlasy své kolegyně po schodech. Ještě jsme nevěděli, co je to fašizmus, toto byla jen malá ukázka. Rozjeli jsme se do továren, aby nám dělníci pomohli. Já jsem jel do Janečkárny s kolegyní Zlaticou (Arankou) ze Žiliny. Že byla Židovka bylo zcela irelevantní, bližní byli buď sympatičtí, nebo méně, či vůbec ne, Aranka byla hezká a sympatická. Hned nato byly preventivně vyhlášeny vánoční prázdniny a rozjeli jsme se domů. Ještě před tím mě v jedné hospodě nedaleko fakulty zvolili za delegáta na kongres do Bruselu. Zřejmě jsem ostatní upoutal svou údajně nebojácnou řečí v anatomické posluchárně. (Za nic odvážného jsem to nepovažoval, v Americe jsem byl nucen několikrát vystoupit a pronést řeč anglicky.) Vyjeli jsme soukromým autobusem za asistence policie, která odebrala pas Ing. C. Václavu Sinkulemu, který sjezd organizoval. I v Bruselu nás přivítala policie, což šoféra děsně znervóznilo, doma byl klidný a policie mu nevadila.
Blahoslav D. Rejchrt
4
Francie 1935
Kongres se konal v prostorném sále za účasti asi 300 delegátů z mnoha zemí. Při fotografování zazněla výzva, aby se zamaskovali ti, jimž hrozí nebezpečí a přijeli na kongres tajně. Najednou se na pódiu objevil muž s černou patkou a černým knírkem, jakoby dvojník Hitlera, začal hajlovat a německy hulákat po jeho způsobu. Všichni jsme vymrštili pravice. Nevšiml jsem si v zápalu seance, že těsně vedle mě stojí Angličanka, div, že nedostala ránu. Byla to Muriel z Londýna.. Bydleli jsme ve studentských kolejích na okraji Bruselu. Můj pokoj byl „vytapetován“ pivními tácky různých značek. Posláním kongresu bylo sjednotit pokrokové síly proti nastupujícímu fašizmu. Přivezli jsme odtamtud odznak trojcípou hvězdu ve stříbrném poli jako symbol sjednocení tří hlavních proudů dělnického hnutí. Tento odznak nosilo potom mnoho lidí. Materiály kongresu jsme poslali poštou, aby nám je nezabavili při prohlídce na hranicích. Ovšemže, nikdy nedošly. Na zpáteční cestě Německem měl někdo v autobusu nápad, abychom v rámci mezinárodní solidarity zajeli do koncentračního tábora navštívit prominentního vězně (Thälmanna?), když už jedeme nedaleko. Mně to nic neříkalo, mlčel jsem. Dali o tom hlasovat, ale pak ten nápad skrečovali, neboť mezi námi byli také středoškoláci a ti by z toho mohli mít sníženou známku z mravů, kdyby se to proláklo. To byla také jedna z životních křižovatek. Jak by to asi dopadlo s námi se všemi a zejména s těmi židovskými studenty ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, jichž tam byla dobrá polovina, ale měli nejvíc iniciativy. Tak málo jsme toho věděli o nacistickém Německu. A tak jsme na Nový rok 1935 dojeli v pohodě do Prahy. Ale byl to nezapomenutelný Silvestr s Muriel, která div nedostala ránu a to byl důvod k pořádné veselici. Leošovi jsem poslal pohled gotického kostela „Eglise Notre-Dame du Sablon“ se slovy „Skvělé“.
K o l í n nad R ý n e m Městu dominuje mohutný gotický Dóm. Jeho dvě věže vysoké 160 m jsou vidět z daleka. Je to impozantní stavba, ale nějak jí nesluší ten železniční most, co se cpe na všechny její fotografie. Dóm stavěli 600 let (1248 - 1880). Šest století stavěli i katedrálu Sv. Víta, tu začali o století později. Někde jsem četl, že katedrálu stavělo zednické bratrstvo (později z nich vznikli „Svobodní zednáři“), které táhlo od jedné katedrály ke druhé. Jeho cech s přesnými řády byl stanoven až v Řezně roku 1459, (to už většina katedrál byla postavena nebo dokončována), ale až v Londýně roku 1717 se čtyři lóže, t.j. dílny, které se podílely na přestavbě katedrály Sv. Pavla, proměnily v tajnou společnost. Jak to bylo 2 - 3 století před tím, jsem v dostupné literatuře nenašel, ani ve slovnících, ani v dějinách „Svobodných zednářů“. V kolínském Dómu nás upoutalo mohutné sloupoví i šerosvit uvnitř. Ale říkali jsme si: „Ten Svatý Vít je přece jenom hezčí.“ Údajně se stavbaři po dokončení Dómu v Kolíně přesunuli do Prahy. Chodili jsme po městě a v jedné ulici jsme viděli, jak mašíruje formace SA v hnědých uniformách, černých holínkách s „hakenkreuzem“ na rukávech. Raději jsme zahnuli do průjezdu, abychom jim nebyli na očích a vyhnuli se možnému maléru, ale formace udělala vpravo v bok a vmašírovala za námi. Vytratili jsme se podle nich na ulici, ohlédli se a na domě uviděli nápis „Hnědý dům“. Přenocovali jsme v C.V.J.M. (jejich Ymka) v Antoriterstr. 21/26. Papírek s nákresem ulic se zachoval. A odjeli jsme vlakem do slavného města, které zove
Blahoslav D. Rejchrt
5
Francie 1935
Cáchy měli jsme jízdenku až tam, ale zpáteční nikoli, na rozdíl od Vašíka, který měl sice volnou jízdenku zadarmo, ale tam i zpět a problémy s tím musel řešit na zpáteční cestě ve Švýcarsku, ale to předbíhám. Cáchy jsou známy jako lázně s horkými prameny a hlavně jako korunovační město římských císařů. Římané je pojmenovali Civitas Aquaensis, z čehož vzniklo Aachen, česky Cáchy. Je tam hrobka Karla Velikého. Katedrála Munster byla založena v roce 798. Náš Karel IV. tam byl korunován roku 1349 a věnoval tam císařskou korunu. Město je těsně na hranici a po jeho prohlídce jsme se vydali do Belgie Kde jsme hranici překročili, není v pase razítkem doloženo. Celníci nám nevěnovali pozornost ani na německé, ani na belgické straně. Vůbec nevyšli ven a my ještě neměli tu cestovatelskou zkušenost, jak je důležité (pro budoucí vzpomínky) dostat na hranicích razítko a strčit jim pas, tak říkajíc, pod nos. Byl to asi stejný přechod Tulje, Neu Moresnet, kudy jsem před půl rokem projel v autobuse na kongres do Bruselu (18. 12. tam a 1. 1. 1935 zpět). Větřík pofukoval po mírně zvlněném terénu a můj malý petrolejový vařič zn. „Primus“ ne a ne ohřát čaj. Větřík srážel plamen mimo ešus s vodou. Rozhlíželi jsme se po nějakém závětří, nedaleko byly betonové schůdky jakoby do sklepa. Nějaký civilista nám něco říkal asi vlámsky, vypadalo to jako varování, ale kdo mu měl rozumět. Sestoupili jsme po schůdkách až ke dveřím a tam plamen hořel jedna radost. Za chvíli voda vřela a my do ní ponořili aluminiové vajíčko s čajem, pozdější čajový gurmán Karel při čtení tohoto místa prohodil: „Jaké barbarství, takhle zacházet s čajem!“ Ale vtom, kde se vzal, tu se vzal, četník. Něco říkal. My jsme mu ukazovali čaj a i mu ho nabídli, ale on chtěl naše pasy. Přikázal nám, ať tu zůstaneme a s pasy odešel a nám došlo, že tu jsou pevnůstky pohraničního opevnění proti Německu a z rozčilení jsme se pořádně nabaštili, ale raději od pevnůstky kousek dál. Po čase se četník vrátil, pasy nám dal a varoval nás před pevnůstkami a my dumali, jak tam, kam odešel, poznali, že nejsme špióni. Ani jsme si Ardenn pořádně neužili, ač jsou známy ze světových válek, jenom jedním okem jsme pozorovali krásně zelené kopce a modré nebe a už jsme byli v L u t y c h u, kde je katedrála Sv. Pavla. Citadelu Němci za I. světové války dobyli, až když přisunuli těžké dělostřelectvo. Následoval N a m u r, ale už mně nic neříká. Nahlédnuv do Brockhausu vidím, že od 12. století patříval střídavě Henegavsku, Flandrám, Burgundsku, Francii, Holandsku a od roku 1830 Belgii. Celé tamní území měnilo takto své pány. A už nás čekal
Blahoslav D. Rejchrt
6
Francie 1935
Brusel naši cestu jsme si naplánovali nejprve do Bruselu, protože tam byla Všeobecná mezinárodní výstava, o níž se všude psalo a mluvilo a tu jsme chtěli navštívit, ač nás známí zrazovali: „Proč byste tam jezdili, nic to není, jen takové větší Pražské vzorkové veletrhy (PVV)“ Brusel je hlavní město Belgie a zároveň provincie Brabantsko. Vévodí mu středověká gotická radnice (1401 - 54), královský palác, katedrála Sv. Gudula a mnohé další paláce. Na „poste restante“ nebylo od Vašíka nic. To asi ještě nedostal tu volnou jízdenku z Říše, nebo je někde na cestě. Starost jsme si zatím nedělali a věnovali se výstavě. Bylo tam plno pavilónů včetně československého. Něco jsem si vyfotil, (měl jsem aparát Voigtländer s vyklápěcí harmonikou na 8 snímků 6x9 zakoupený na cestu do Ameriky), ku př. sérii starých jízdních kol až od roku 1850 a celkové pohledy na pavilóny a i na ten náš. Ale co nás fascinovalo, byly dva arabské stánky a v nich dva odlišné typy Arabů. Dnes už je to nepochopitelné, dnes Arabové nikoho nedojmou, jako tenkrát nás, vždyť to bylo po prvé, co jsme je viděli živé. Dosud jsme o nich slyšeli jen v pohádkách (Tisíc a jedna noc, o Šeherezádě). Leoš si zapsal do zápisníku: „Co se asi skrývá za závojem Arabky, jíž jsou vidět jen oči“. Další den: „Sláva!“ Na „poste restante“ lístek od Vašíka tohoto znění: „Hoši, jsem tam a tam (hospoda na předměstí) a od rána hraju karty, vyzvedněte mě dřív, než všechno prohraju!“ Nelenili jsme a jeli rovnou tam. Vešli jsme a spatřili Vašíka, jak sedí s hráči karet kol velkého stolu. Vstal a slavnostně nás začal představovat (dokonalou francouzštinou) jednomu každému a se všemi jsme si potřásli rukou. Pak zavelel: „Sednout a hraje se!“ Karban však není naše parketa a tak jsme ho vyzvedli a jeli na „Výstavu“. Potom unaveni prohlížením sedli jsme si na dlouhý stupeň mezi pavilóny a udělali si snímek za použití samospouště. Tváříme se na ní jako bohorovní světoběžníci, co zatím ciziny moc neokusili. Abychom ji okusili, dali jsme Bruselu vale a pustili se k moři. Žel, nebyli jsme ještě tak vyzrálí, abychom navštívili Palais des Baux-Arts a jiná muzea. Zůstali jsme jen u výstavy a já ji srovnával s Koloniální výstavou v Paříži, kde jsme se stavili na zpáteční cestě z Ameriky v srpnu 1931. Té tenkrát dominovala velká pagoda z Indočíny, ale to zklamání vevnitř (jak už jsem psal), byly tam jen samé krámky. Vašík se dostal do Bruselu bez obtíží. My mu vyprávěli příhodu s četníkem a jak jsme se potom dostali do slavných lázní „Spa“. Tyto lázně nám učarovaly, zejména jejich jméno. Používali jsme je kdykoli na francouzskou otázku: „N´est-ce pas?“ „Spa!“ Historie Belgie nás zajímala. Dorozuměli jsme se všude francouzsky, neboť jazyková hranice, jež franštinu odděluje od vlámštiny, jde horizontálně nad Lutychem (Liege) k Bruselu.
Blahoslav D. Rejchrt
7
Francie 1935
Vzpomněl jsem si na Caesarovy „Zápisky o válce galské“, které jsme četli latinsky, tuším, v tercii. Začíná tím, že celá Galie je rozdělena na tři části, tu první obývají Belgové a už to tu máme. Nazývala se Galia belgica a patřila k Římské říši. Dále byla dělena, dobývána, připadla jako věno, nakonec se osvobodila. Chudáci, belgické děti, jaké komplikované dějiny se musí učit.,, V roce 843 rozdělena mezi Francii a Lotharovu říši. V roce 870 mezi říši západofranckou a východofranckou (mezi budoucí Francii a Německo). Časem rozdělena na vévodství Brabantské, Lucemburské, Limburské, knížectví Flanderské, Henegavské, Namurské a Antverpské. Všechny přišly časem pod Dům Burgundský a v roce 1477 pod Dům Habsburský (vyženil je Maxmilián I. s Marií Burgundskou). A v roce 1555 je vyženil španělský Filip II. Velké části připojil k Francii Ludvík XIV. V roce 1713 připadlo belgické území Rakousku, ale bylo obsazeno Holandskem. Reformy Josefa II. tam vyvolaly povstání, ale to bylo za rok potlačeno. V roce 1792 je dobyla Francie. Stále se tam bojovalo, až v roce 1815 vzniklo království Holandské zahrnující i Belgii. Ostré spory mezi protestantskými Holanďany a katolickými Belgičany vedlo k povstání a Belgie se osamostatnila. Princ Leopold Von C. Coburg byl v roce 1830 zvolen belgickým králem. Pokus Holandska podrobit si Belgii byl zmařen intervencí Anglie a Francie. V roce 1865 nastoupil jeho syn jako Leopold II. Vznikly prudké spory mezi klerikály a liberály. Prudký průmyslový rozvoj způsobil sociální konflikty, ale moderní zákonodárství nespokojenost zmírnilo: Zákaz dětské práce, mzdové zákony, povolení rozvodů, všeobecné hlasovací právo od 25 let, pluralitní systém od roku 1893. Zrovnoprávnění francouzštiny a vlámštiny r. 1898. Kongo se stalo smlouvou belgickou kolonií (1897). Po Leopoldovi II. nastoupil r. 1909 jeho synovec Albert. V r. 1910 zavedena všeobecná branná povinnost. Při vypuknutí I. světové války Belgie nepovolila Německu průchod svým územím a byla z větší části obsazena. Vláda přesídlila do Le Havru. Verseillským mírem dostala Moresnet, Eupen a Malmedy. Již v ranném středověku dosáhla belgická města světové proslulosti, zatímco v Holandsku se města teprve zakládala (podle Westermanns Weltatlas).
Tak, to by stačilo. (Historie této části Evropy je mnohem komplikovanější, ostatně celé Evropy, jak si jeden počte v různých knihách a zejména s velkou chutí v knize: „Prodané dcery Habsburků od They Leitnerové, Melantrich, 1995.) A vyrazili jsme k moři. Brzy jsme zjistili, že pro tři je v málokterém autě místo a tak jsme se rozdělili v poměru 2:1. Sám stopoval ten, kdo byl toho dne nejméně čilý, byl na řadě, nebo za trest. Stanovili jsme si cílové město a předpokládajíce, že tam vždy musí být nádraží, razili jsme heslo: „V devět večer na nádraží a čeká se až do úplného zcepenění!“ Ten, kdo byl sám, dostal ze společné kasy něco navíc, aby mu nebylo smutno, řekněme tak 2 franky. A už je tady průmyslové město Gent s mnoha starobylými budovami a samozřejmě s katedrálou tentokráte Saint-Bavo (1228 1254). Asi jsem ji prohlížel sám, aspoň se na kamarády nepamatuji, nějak to vyšlo, oni stopovali spolu a já si ji musel prohlížet sám i
Blahoslav D. Rejchrt
8
Francie 1935
Bruggy hlavní město provincie Západní Flandry a už je jen 15 km od moře. Byly tam velmi starobylé budovy (katedrála, radnice, 107 m vysoká čtyřboká věž se zvonkohrou, chrám s hrobkou Karla Udatného, vše ze 14. století a s nikým jsem o tom nemohl rozmlouvat. A už je tady Ostende přístav, k němuž se sbíhají vnitrozemské kanály. Je to terminál železnic a mezinárodní mořské lázně, (písečné pláže), námořní škola, chov ústřic a hlavně cílový přístav lodních linek do Doveru v Anglii. Tam jsme se zase vesele sešli, opřeli se o zábradlí u moře a zvěčnili se na obrázku samospouští. Ležérně se opíráme, vlevo Vašík, z nás nejvyšší a nejelegantnější, vpravo Leoš, hoši s tornami na zádech, o mou tornu na zemi se opírá nohou Leoš, mně nechali místo uprostřed, protože jsem obsluhoval aparát, torna by mně překážela. Máme dlouhé kalhoty ze světlého flanelu s páskem, trikotinové košilky s krátkým rukávem a sportovní boty. A ovšem bílé čepice. Nevím, co jsme sledovali nápadem, vzít si bílé čepice, asi nám to připadalo extravagantní, protože se normálně nenosily. Leoš a já jsme měli hnědé masivní polobotky s jazykem, Vašík jen černé vycházkové střevíce. To bylo naše „městské“ oblečení, ale ani to nestačilo při vstupu do kostelů a zejména v Lourdech, krátké rukávy jim byly nedostatečné, museli jsme si vzít kabátky, které jsme měli proti dešti, takové zelené celťáky, jinak jsme cestovali v šortkách, a ty měl nejelegantnější Leoš, protože byly ze světlého manšestru s širšími vroubky. Hned jsme se rozhodli, že si postavíme stan na pláži pod několikametrovou zdí. Ještě jsme nevěděli, že se nám do všeho dostane písek. Už jsme měli postaveno, někdo nás však varoval, pořádně jsme mu nerozuměli, ale vynesli jsme věci už za tmy nahoru a tam kus za silnicí v rozježděném terénu jsme se utábořili. Vždy nám záleželo na tom nalézt si pro stan pěkné rovné místo. Tenkrát nebyly žádné podlážky, kdepak, aspoň my jsme je neměli, jak už jsem psal, éra umělé „moty“ (jak to vyslovoval náš tříletý vnouček Míša), ještě nenastala. Každý si dal pod sebe, co si nevzal na sebe. Leoš měl půl metru celty, já rozloženou americkou tornu, Vašík nic. Stan byl čtyřboký jehlan, patřil Leošovi, ale nosil jsem ho já, neboť se dal nejlépe složit do mé torny, Leoš nosil třídílnou stanovou tyč a Vašík kolíky. Když jsme cestovali jednotlivě, byl jsem ve výhodě já, neboť každý použil na noc, to co měl. Nikdo však měnit nechtěl, neboť stan byl relativně těžký. Ráno jsme šli k zábradlí, podívat se na moře a bác ho! Voda sahala až po okraj zdi. Takové překvapení nám uchystaly ty slavné mořské lázně. Příliv zvedne hladinu moře na celém tom atlantickém pobřeží různě, až o 16 m. Ještě jsme se o tom měli přesvědčit. To by byla polízanice, kdyby nás voda překvapila ve stanu! Člověk se stále učí a pořád je to málo. V Ostende jsme se rozloučili, na mě padl los, abych pokračoval sám. Sraz jsme si dali až v Paříži, ale nikoli na nádraží. Necháme si zprávu na hlavní poště na „poste restante“.
Blahoslav D. Rejchrt
9
Francie 1935
Směr P a ř í ž Silnice vedla podél pobřeží a bez příhod hodných zaznamenání jsem se dostal do D u n k e r q u e. Hranice byla opět nestřežena, aspoň podle mého pasu. Nevím, zda to mám hodnotit jako šlendrián, nebo jako velkorysost. Co, kdybych pašoval „marihuanu“. Tenkrát jsme ovšem takový název ani neslyšeli. Městečko je známé ze světových a jiných válek, ale žádné vzpomínky ve mně nezanechalo, až jsem se ocitl v C a l a i s. A musel jsem postrčit ručičky hodinek o hodinu dopředu, protože ve Francii platil „letní čas.“ Před radnicí z 15. století stojí slavné Rodinovo sousoší „Občané z Calais“, na památku, tuším, jejich statečnosti ve válce s Angličany. Na Paříž jsem měl dvě možnosti, přes Arras, nebo přes Amiens. Rozřešili to za mě mladí Američané, zřejmě študáci, kteří jeli do Paříže v kabrioletu a vzali mě s sebou. Boulogne sur Mer má písčité pláže a je tam poutní kostel ze 7. století. Jak Calais, tak Boulogne má přístav pro spojení s Velkou Británií, což s Leošem použijeme někdy příště. Nyní jsme se tam nezdržovali, Američané to vzali rovnou na Paříž, což bylo 200 km a zastavili jsme se jen v městě Amiens je to hlavní město Picardie s proslulou gotickou katedrálou „Notre Dame“ z 13.-15. století. Je to jedna z nejvýznamnějších katedrál (další nejvýznamnější jsou v Chartres a v Remeši). Vystoupili jsme a katedrálu si prohlédli, nikoli však muzeum Julese Vernea, který v tom městě strávil většinu života. A jeli jsme dál s větrem o závod a jak se slunce chýlilo k západu, přibližovali jsme se k Paříži a zábava ve voze vázla. Nejdřív byla živá, vyprávěl jsem jim, kde jsem všude v Americe byl, ale pak začali být nervózní (asi abych jim nechtěl zůstat na krku, což mně ani nenapadlo) a tak jsem jim řekl, ať mně zastaví u nejbližšího metra. To ještě chvíli trvalo a pozoroval jsem, jak se v nepřehledných křižovatkách předjíždí. Nejdřív se snažili dodržovat nějaká pravidla, ale pak přišli na to, že zvítězí ten, kdo je rychlejší a tak vždycky vyrazili. Kupodivu, vždy se to nějak urovnalo a pomalejší auta se zařadila za nimi. Potom jsem jim už jen zamával a našel si stanici Glacière, kde měla být Armáda Spásy. „Kdepak jsou asi hoši?“
Blahoslav D. Rejchrt
10
Francie 1935
Myslím, že byla sobota. Zkušenost z malého města mně říkala, že pošta bude otevřena až v pondělí, Prahu jsem neměl po stránce poštovní tak říkajíc dosud zažitou. Ostatně, kluci zde ještě nemohou být, natož aby mohli napsat, hodit to do schránky, v nejlepším případě to může dojít až v pondělí. Jak jsem se mýlil! Zamířil jsem do Armády Spásy, kde to bylo laciné, adresu jsme všichni měli již z domova. Dodatečně mě překvapuje, jak suverénně jsme se po Paříži pohybovali, zejména když jsem později četl vzpomínky jednoho našeho význačného umělce, herce Národního divadla, jak ten byl v Paříži dlouhou dobu zmaten a to ještě měl maturitu z franštiny. Býti zmatenu nás jaksi nenapadlo, abych užil krásný trpný rod. Paříž Dostal jsem pokojík za 3 Frs. Přes postel jsem přehodil stan i když tam bylo čisto, ale nějak šedivo, a na ten jsem si teprve lehl. Občas jsem slyšel z vedlejších pokojů kašel. Armáda Spásy je útočištěm lidí, kteří jsou na dně. Přemýšlím-li dodatečně, proč to byla Armáda Spásy a ne jiná, třeba nějaká mládežnická organizace, buď taková neexistovala a nebo jsme o ní nevěděli. Na chodbách jsem nikoho nikdy nepotkal. Pokojíky byly odděleny přepážkami, ale ty nedosahovaly až ke stropu. Ráno jsem se v okolní kavárničce nasnídal, ty jsou po Paříži všude a poslal jsem Leošovi lístek tohoto znění: „Od včerejška jsem v Paříži. Bydlím v Armádě Spásy (hrozně), Palais du Peuple, 29, rue Corberière, Metro Glacière. 14.7.1935. Danko Rejchrt Lístek, jak je vidět, se zachoval. Je na něm razítko Poste Restante, 15.7.1935. Leoš, rozený archivář, leccos zachránil, co bych já vyhodil, ještě mně nedošlo, jak to bude důležité, až se bude vzpomínat. Tak zde mám ku př. útržek z Norimberku, z Jugenherberge CVJM, Bett No. 14, Torschluss 22 Uhr. Nebo v Bruselu: Café-Restaurant Economique, Diners et Soupers à partir de 4,50 Frs. Chambers pour voyageurs. Prix modérés. A z Paříže nic! Moje pošetilé přání rekonstruovat naši cestu den za dnem naráží na občasné zapomnění, stejně se již moji přátelé nemohou potěšit z toho, že si téměř na vše, až na některé maličkosti, vzpomínám. Celou kapitolu o Paříži píši znova, neboť se dodatečně objevily útržky vzpomínek zasuté za něčím, třeba za jednotlivým slovem, jež se mi vynořilo z dávného rozhovoru a pomohlo mi vybavit si náš pobyt v Paříži. Nasnídal jsem se a nemusel jsem přemýšlet, kam teď. Jako se v Praze míří na Václavské náměstí, v Paříži všechny cesty vedou na Champs-Élisées. Byl 14. červenec, francouzský státní svátek a na této široké třídě byla vojenská přehlídka. Kdybych byl schopen žasnout, žasl bych. Od Triumfálního oblouku přijížděla vojska v uniformách minulých staletí, minulých armád, jež učinily Francii slavnou. Jízda na koních ozdobených barevnými čabrakami, jezdci v pestrých kabátcích a kalhotách, na hlavách lesknoucí se kovové přilby s chocholem, břeskné a neméně pestré kapely, co oddíl, to jiné barvy, znalec by mně řekl, kterým armádám a dobám ty uniformy patří, mně nezbývá než koukat na to.
Blahoslav D. Rejchrt
11
Francie 1935
Na chodnících hlava na hlavě, vždyť to byla nějaká podívaná! Vzpomněl jsem si na naše vojenské přehlídky v Hradci na Velkém náměstí na 28. října. Dlouhé řady vojska v zelených uniformách, jen letecké uniformy byly do šedomodra. Francie, ta si nějaké to divadlo může dovolit. Přehlídka trvala celé dopoledne. A odpoledne? Celá Paříž byla polepena plakáty: „Tous à la Bastille!“ (Všichni na náměstí Bastily!) Zakládala se Lidová fronta jako hráz proti Hitlerovi. Byla založena marně, ale bylo to aspoň něco, co by se postavilo proti nacistické záplavě. Všichni, kdo chtěli, tomu věřili a všichni byli v následujících letech podvedeni a my dvojnásob. Stál jsem před Louvrem a přihlížel mohutnému průvodu letně oděných lidí, většinou v bílých košilích či pestrých blůzkách děvčat. Bylo tam mnoho praporů a transparentů. Byli mezi nimi i barevní z francouzských kolonií, s nápisy odkud jsou. Několik snímků jsem si udělal. Měl jsem chuť se k nim přidat a i když by mě jistě přijali srdečně, byli to cizí lidé a co si s nimi povídat celé odpoledne? Vtom jsem uviděl skupinu svých známých z Bruselu, z loňského prosincového světového kongresu studentstva, který, jak jem psal výše, skončil veselým Silvestrem. Hned jsem se k nim přidal a vesele jsme se pozdravili. Dlouho jsem šel s nimi, v rozhovoru tu s jedním, tu s druhým a co chvíli se k nám přidala jedna Pařížanka, až jsem s ní šel sám. Měla kaštanové vlasy, světlou pleť, ale už jsem zapomněl její jméno i co studovala. Našlo by se ve starém zápisníčku, neboť ani ty já nevyhazuji. Došli jsme až na náměstí Bastily, kde byl tábor lidu a mluvilo mnoho řečníků. Průvodu se zúčastnila celá intelektuální Francie i mnoho spisovatelů, které jsme znali z knih (Romain Roland, Jules Romains a mnozí jiní) a představitelé tří levicových stran (radikálové, socialisté, komunisté). Jejich předáci šli v čele zavěšeni pod paží v dlouhé řadě. Byla to na pohled mohutná hráz proti Hitlerovi. Mezi spisovateli byl též Henri Barbuss, jehož slavný protiválečný román „ Oheň“ jsem nebyl schopen dočíst do konce. Předáky politických stran vzpomínám s nechutí. Daladiera, Leona Bluma a Marcela Cachina. První dva se stali vyloženými zrádci, premiér Daladier nás zradil v Mnichově, Leon Blum, premiér za španělské občanské války, zradil španělskou republiku, tím, že jí zadržoval zbraně včetně letadel nakoupených v Americe, jež potřebovala proti Frankovi a třetí reprezentoval hnutí, jež slibovalo „světlé zítřky“, ale v jiných částech světa vedlo do pekla. Rovněž mnozí spisovatelé nás zradili, ku př. Jules Romains, který se na X. Všesokolském sletu roku 1938 rozplýval chválou na ČSR a potom velebil Mnichov, rovněž slavný zpěvák Maurice Chevalier, který byl v Praze oslavován davy a pak neuměl nic lepšího, než nás zradit a veřejně souhlasit s Mnichovem. Nemluvím o Jeanu Gionovi, o tom bude řeč příště. Podle mého soudu západní politikové a spisovatelé, kteří nás zradili, byli sice jen někteří darebáci (jak píše George Orwell), ale zato všichni hlupáci a za zradu svého spojence těžce pykali krutou porážkou, nebo zničením svých měst. Všichni čtyři signatáři Mnichova na to těžce doplatili: dva si podepsali ortel smrti (Hitler a Musolini) a všichni čtyři (ještě Chamberlain a Daladier) zaplatili rozpadem svých říší. Pařížanka mě pozvala do střediska zahraničních studentů v Latinské čtvrti. Najednou tam vešla mladá hezká Ruska zřejmě emigrantka, která právě přijela z důležitého poslání v
Blahoslav D. Rejchrt
12
Francie 1935
hitlerovském Hamburku, alespoň kolem ní dělali takový rozruch, ale co to bylo za konspiraci, když přede mnou mluvili otevřeně, ač o mě nemohli nic vědět, než že jsem byl na bruselském kongresu, a i ona se se mnou dlouho bavila, když ostatní odešli, (ale skončilo to do ztracena, žádný návrh jsem jí neučinil, jak by učinil kavalír). Všichni jsme byli tenkrát velmi naivní, hitlerovští agenti byli všude a patrně i v onom středisku. Na náměstí Bastily jsem se za zvláštních okolností setkal s Elinou a Jarinou. Protlačil jsem se až k pomníku, u něj byl dřevěný kiosk a na jeho střeše stálo několik lidí a mezi nimi i obě naše děvčata. Jak už jsem psal, kiosk nebyl na takové zatížení dimenzován a začal se poroučet, Elina seskočila, Jarina visela za okraj střechy rukama, držel jsem ji za nohy a ona se bezpečně svezla dolů. Na náměstí bylo půl miliónu lidí!. Bylo to náhodné překvapující setkání a za chvíli se objevili i další, s kterými jsme původně chtěli jet do Francie jako na školní výlet. Po průvodu jsme courali Paříží, ale ukázalo se, že toto město je vybaveno jen pro pány. Na chodnících jsou postavena válcovitá zařízení, obehnaná plechovým pláštěm, vše v šedé barvě, v plášti je vchod a na druhé straně východ, ovšem sahá jen od kolen nad ramena, takže je vidět, jak se nad horním okrajem posunují klobouky. Vyzkoušeli jsme to, když nadešel čas. Děvčata na to zírala s rozpaky, ale když už toho bylo příliš, někdo jim poradil, ať jdou do restaurace na kafe. Vrátila se navýsost spokojena, ale dávat si jen k vůli tomu kafe, to by je zruinovalo, tak to příště zkusila jen tak a klaplo to. Paříž je zařízena i pro dámy, ale na vyšší úrovni. Vrátil jsem se do Armée du Salut a vzpomínal na kluky. Kdepak asi jsou? Po stejném ranním ceremoniálu v sousední kavárničce jsem se vypravil do Louvru. Bylo pondělí. Umínil jsem si, že tentokrát musím uvidět Monu Lisu, kterou jsem před čtyřmi roky nenašel (a to bylo zklamání pro mého otce). Bloudil jsem tedy sály a vracel se k těm obrazům, které se mi líbily, ale Mona Lisa nikde. V různých sálech a u různých obrazů byli malíři či adepti malířství se svými štaflemi a obraz kopírovali. Když už jsem se vzdal naděje, že Monu Lisu najdu sám, rozhlížel jsem se po někom, kdo by mně poradil. U protější stěny kopíroval nějaký mladík a od obrazu nezvedl hlavu. Přistoupil jsem k němu a pozdravil: „Bon jour, monsieur“ A když vzhlédl, tázal jsem se ho: „Monsieur, pouriez vous me dire, ou est ici Mona Lisa? S´Il vous plait.“ Pohléd na mě a pravil“ „Vy jste Čech?“ „Oui, monsieur.“ „A máte bílu čepici?“ „Oui, monsieur.“ Měl jsem ji i s aparátem v šatně, (fotografovat obrazy se nesmělo). „A máte dva kamarády s bílými čepicemi?“ „Oui, monsieur.“ „Tak ty já znám, už dva dny bydlí v mém hotelu.“ „Jeden se jmenuje León a druhý Vaklav.“
Blahoslav D. Rejchrt
13
Francie 1935
To bylo radosti, ale mlčel jsem a šel se podívat podle jeho instrukcí na Monu Lisu. Trochu mě ten obraz zklamal, nebyl moc velký. Bylo tam ještě několik obrazů od Leonarda da Vinci od diváků oddělených zábradlím. Nejslavnější je však portrét manželky florentského šlechtice Francesca del Giocondo, zvaný též La Gioconda. V roce 1911 byl ukraden, po dvou letech objeven ve Florencii a vrácen. Na ostatních obrazech je patrno, že Leonardo měl jednu modelku. Vrátil jsem se k malíři a položil mu otázku, jak poznal, že jsem Čech. „Protože máte brýle omotané bílou nití.“ Vida, podle čeho se také dá určit národnost. Zřejmě ho hoši upozornili, že jsem si opravil nití uvolněný šroubek. Šli jsme do hotelu „Londres“, malíř dole zavolal: „Vaklav, León!“ Oba sjeli po zábradlí dolů. To bylo radosti na Starém Bělidle! Byli tam už od soboty, dorazili do Paříže stejně jako já. Vyprávěli mně trochu nesouvisle, jak se tam dostali, jinou trasou než já, ale dojmů bylo tolik, že mně uniklo, jak se dostali do tohoto hotelu a jak se vůbec domluvili s tím malířem, že mám brýle spravované bílou nití. Teprve potom Leoš vyzvedl na hlavní poště můj lístek na „poste restante“. Další dny jsme vyplnili procházkami po pařížských pamětihodnostech a jen tak jsme též chodili po slavných bulvárech. Přepychové obchody nijak neupoutávali naši pozornost, ani jsme nenavštívili velké obchodní domy. Přepych jsme mohli vidět i doma v luxusních obchodech, ale to nás nezajímalo, stejně jako většinu lidí tenkrát. Ku př. cestou do školy z Velkého náměstí byl proti Grandhotelu módní závod „Old England Pavelka“ (zvaný též Olda Englandů) s elegantními doplňky pro pány, výlohu jsem sice v jejích obměnách sledoval, ale nikdy jsem nevešel dovnitř. Nejdřív jsme si prohlédli ostrov Îll de la Cité s katedrálou „Notre Dame“, jež byla vysvěcena v roce 1182. Stavěli ji dvě století, ale věže zřejmě nedokončili, končí horizontálně, je na nich ochoz a balustráda. Je nejen srdcem Paříže, ale i středem Francie, všechny vzdálenosti jsou měřeny odtud. Je v ní místo pro 9.000 osob. Vnitřek je poněkud temný, ale má nádherná rozetová okna na západním průčelí a na křídlech. Během Pařížské komuny hrozil katedrále zánik v plamenech jako v obrovské hranici, ale byla v posledním okamžiku zachráněna. Vevnitř jsou místo lavic židličky s proutěnou výplní a na stěnách anonymní poděkování „Merci“, (na nebi už budou vědět od koho jsou). Kamarádů jsem se ptal, zda viděli vojenskou přehlídku na Champs-Élisées. Přitakali, ale nějak málo nadšeně, méně než by si přehlídka zasloužila, patrně toho moc neviděli. Zda byli na manifestaci „Front populaire“, také není jisté. Zato já na ni vzpomínal celá desetiletí. Zachytil jsem ji též na několika snímcích, ale ty nemohou věrně podat náladu a nadšení. Ani vojenská přehlídka mně nevymizela z paměti a rád jsem konstatoval, že i u nás máme něco podobného francouzské vojenské uniformě a to typické kulaté čepice s dýnkem (viz podobizny francouzského generála Milana Rastislava Štefánika). U nás je ovšem měli železničáři a to modré, jen přednostové stanic červené. Škoda, že je zrušili. Bastila Byl původně opevněný hrad či zámek s věžemi postavený koncem 14. století proti Angličanům. Později to bylo vězení, symbol to královské zvůle. Dne 14. července 1789 ji lid vzal útokem a rozbořil ji. Nyní uprostřed náměstí stojí Červencový sloup vysoký 52 m se
Blahoslav D. Rejchrt
14
Francie 1935
sochou Svobody na vrcholku. Byl zbudován v r. 1830 na paměť Pařížanů padlých v červencové revoluci toho roku. Jejich hroby jsou v základech sloupu a jejich jména vyryta na bronzových deskách Revolucí byl svržen poslední Bourbon na francouzském trůně Karel X., který potom žil na pražském hradě. Ve Španělsku vládnou Borbóni s přestávkami dodnes, od krále Filipa V., jenž byl strýcem francouzského krále Ludvíka XIV. (Nazývají se Borbon y Borbon). Na Montmartru jsme navštívili baziliku Sacré-Coeur postavenou koncem minulého století a dokončenou až r. 1912. Leží ve výšce 100 m nad řekou Seinou. Její 94 m vysoká zvonice nese jeden z největších zvonů na světě (19 tun). Kristus na kříži je vytesán podle návrhu J.V. Myslbeka. Kdesi napsali, že byla postavena na připomínku a oslavu vítězství nad Pařížskou komunou. P a ř í ž původně keltské sídlo Parisů byla už za Caesara obchodním centrem Lutetia Parisiorum. Až do 19. století byla největším vojenským opevněním světa. V určité vzdálenosti od starého opevnění a valů byly postaveny desítky bastiónů a redut, jež sloužily až do I. světové války a některá z nich byla východiskem k bitvě na Marně. My prochodili hlavní bulváry a viděli jsme všechny významné budovy. Neutkvěla mně žádná hospůdka, (jak tomu bylo při dalších cestách). Tenkrát nebyly v Paříži žádné stánky s rychlým občerstvením, přísně se tam dodržoval rituál oběda v restauracích a hospůdkách od 12 do 14 hodin, a tak jsme to zkusili aspoň v mlékárně, soudili jsme, že tam budou stolečky jako u nás, ale se zlou jsme se potázali. Jednak jsme je uvedli do těžkých rozpaků žádajíce sklenici mléka, jednak vůbec tím, že jsme chtěli v mlékárně pojísti a popíti mléka jako u nás. Sklenice neměli, kdo by také ve Francii pil mléko, ta je odkojena vínem. V mlékárnách se mléko pouze prodávalo. A tak nás nouze naučila housti: kupovali jsme si 1m bílého velmi chutného chleba, trojúhelníčky sýra (La vache qui rit a La vache sérieuse), kus salámu, čokoládu a láhev červeného vína, na jihu to ještě doplnily hrozny (trhané na vinicích). Z Eiffelovky jsme přehlíželi celé, v podstatě rovinaté město, rozeznali jsme většinu významných budov. Přes řeku byla impozantní budova zvaná Trocadéro, postavená na paměť vítězství ve španělském Cádizu, byly v ní koncertní sály a tančírny. Až doma jsme se dověděli, že ji zbourali a příště už jsme tam viděli palác Chaillot. Kdybych toho byl mocen, to je kdybych byl schopen sehnat příslušné prameny, zmapoval bych všechna místa, kde žili naši významní lidé, zejména umělci, malíři, hudebníci a státníci. Mohl bych začít českým králem Janem Lucemburským, který pobýval na přepychovém dvoře francouzského krále Filipa IV. Sličného ještě jako princ navštěvující univerzitu a který se spřátelil s jeho třetím synem Karlem. Ten se nečekaně stal francouzským králem Karlem IV. Toho ještě jako chlapce oženili se sličnou Blankou z Bourbogne. Ta byla obviněna z cizoložství (zřejmě pletichami své švagrové anglické královny Isabelly, Karlovy to sestry a manželky anglického krále Eduarda II.) Královna Blanka byla uvržena v hadrech do vězení, kde živořila až do r. 1322. Byla to součást anglické diplomacie v zápase o hegemonii nad západní Evropou.
Jak to zasáhlo do českých dějin Francouzský král tím velice trpěl, ale proti předsudkům doby nezmohl nic víc, než že Blanka byla propuštěna do kláštera. Král však musí mít potomstvo, proto dostal od papeže dispens k rozvodu a nastal kolotoč případných nevěst.
Blahoslav D. Rejchrt
15
Francie 1935
Český král Jan poslal z Prahy do Paříže svou krásnou osmnáctiletou sestru Marii. Francouzský král si ji ihned oblíbil a Marie se stala francouzskou královnou. K té poslal král Jan svého sedmiletého syna Václava, který dostal při biřmování po svém kmotru a strýci francouzském králi Karlu IV. též jméno Karel IV. Zároveň ho oženili s Blankou z Valois, jež se stala českou královnou . A dcera českého krále Jana jménem Jitka se stala další francouzskou královnou. Mladičký Karel IV. nejdříve sídlil na hradě St. Germain en Laye, později na královském dvoře. Zachovaly se účty za jeho výchovu. Až v roce 1330 jej povolal jeho otec král Jan do Lucemburska. Téhož roku zemřela jeho matka královna Eliška Přemyslovna. Král Jan nebyl na pohřbu, ale uspořádal v Tridentu tryznu. Fascinuje mě, že tehdejší panovníci stihli na koni totéž, co dnešní politici letadly.
Rozhlížíme se z Eiffelovy věže a já fotografuji. Výtah nás zavezl do výše 300 m za 10 minut (a za 10 franků). Pod námi je Hotel des Invalides, který postavil Ludvík XIV pro 7 tisíc válečných invalidů. Pod kopulí vysokou 105 m byla dodatečně vyhloubena kruhová krypta, kde jsou uloženy ostatky císaře Napoleona I. v porfyrovém sarkofágu, jež byly slavnostně převezeny v r. 1840 z ostrova Sv. Heleny. Ironií dějin přijímal ostatky imperátora jeho nemanželský syn hrabě Walevský, francouzský velvyslanec v Anglii, nelegitimní syn Napoleona s polskou hraběnkou Walevskou. A za 100 let potom v roce 1940 tam byly převezeny z Vídně ostatky Napoleonova syna Orlíka, vévody Zákupského, římského krále, který zemřel jako dvacetiletý na Tbc. V bočních kaplích jsou pohřbeni císařovi bratři a slavní maršálové. V New Yorku jsme si v r. 1931 prohlédli hrobku generála Granta, jež byla vybudována na 123 ulici, je napodobeninou hrobky Napoleonovy. Návštěvníci vstoupí na oválný ochoz a v dolním osvětleném prostoru je sarkofág. Generál Grant se zasloužil za vítězství severu ve válce proti jihu. Stal se prezidentem USA v letech 1869-1877. Na konci Avenue des Champs-Élisées je Triumfální oblouk, který dal postavit Napoleon. Pod ním je hrob Neznámého vojína z I. světové války. Oblouk je největší na světě svou výškou 54 m a šířkou 45 m. Nedaleko v boční ulici bylo naše velvyslanectví a Leoš pamětliv toho, že se musí jako odvedený hlásit na našich zastupitelských úřadech, učinil tam návštěvu, ale se zlou se potázal. Dostal ostrou důtku, jak to že si jezdí po světě, co kdyby vypukla válka, jakpak by se dostal ke své jednotce. A ještě to hlásili do Hradce na okresní hejtmanství a dotyčný úředník, který mu vystavil pas, z toho měl patálie. Ostrá důtka v Paříži udělala na Leoš silný dojem v tom smyslu, že se napříště nikdy a nikde hlásit nebude a dodržel to. To vedlo k tomu, že příští rok, když nás ve Španělsku zastihla občanská válka a my byli v Barceloně a Leošův otec, městský lékař v Hradci, telefonoval na náš konzulát v Barceloně, neboť doma byli všichni plni obav, co je s námi, dostal odpověď, že jsme nezvěstní. Než vraťme se do XIV. století a do Paříže, kde začínala slavná kapitola našich dějin. Tam byl vychováván Karel IV. Měl blízko nejen do katedrály Notre-Dame de Paris, ale i na univerzitu, Sorbonnu, založenou r. 1253 kaplanem Robertem de Sorbonne, jejímž pozdějším rektorem byl také Čech, Vojtěch Ranků z Ježova (1355), ale i do Louvru, původně letní sídlo lovců vlků (louverie), jež bylo zbudováno začátkem 13. století. Byla to pozdější rezidence Ludvíka XIV, a od r. 1793 je to muzeum s 225 sály, jeden z největších palácových komplexů na světě. Z historického hlediska je též zajímavé, že český král Jan Lucemburský dostal jako pozornost nádherný palác Nesle s rozsáhlou kouzelnou zahradou mezi branami St. Honoré a Montmartrem roku 1328 od francouzského krále Filipa VI. Turisté používající služeb cestovních kanceláří vidí patrně více historických budov a památek, ale my jsme zase viděli
Blahoslav D. Rejchrt
16
Francie 1935
více z obyčejného každodenního života. Zážitky se nám tak vtiskly v paměť, že jsme se k nim vraceli po celý život. Nepamatuji se, že bychom v Paříži narazili na zbytky opevnění, ale fascinuje mě, že ta opevnění budovali ještě v 70. letech minulého století, srovnáme-li to s Hradcem, kde pevnost byla bourána už v 90. letech. O nutnosti toho museli být přesvědčeni již dlouho před tím. Hradecká pevnost existovala 100 let od roku 1789. Byla postavena podle koncepce francouzského stavitele Vaubana, který takto opevnil 33 měst ve Francii a v Belgii. Po zbytcích hradecké pevnosti, po tak zvaných „šancích“ jsme se po večerech s Leošem procházeli.
My tři mladíci jsme se pohybovali po Paříži se samozřejmostí, jež je tomu věku vlastní. Když jsme se nabažili toulání po bulvárech slavných jmen, jež se opakují v mnoha knihách, zamířili jsme si to na jih. Plán cesty měl v hlavě Leoš a přitahovalo ho město Tours, kde loni strávil 1 měsíc v jazykovém kurzu a velký dojem na něj udělala Solange. Celý rok o ní mluvil, říkal Solange, mon ange (Solánž, mon ánž). Žel, nevíme o ní nic, žádná korespondence se nezachovala, co o ní Leoš vyprávěl, odnesl čas. Zamířili jsme si to tedy na jih do města Orléans Stopovali jsme my dva s Vašíkem, Leoš se probíjel k našemu cíli sám, kde jsme měli sraz v 9 hodin večer na nádraží (a čeká se až do úplného zcepenění). Vybavila se mně příhoda až hodně daleko za Paříží. Při stopování jsme měli svou vyzkoušenou techniku. Z dálky bylo vidět, kolik hlav je ve voze a kdy se tedy máme namáhat. V jednom byla ženská hlava jediná. Zabrzdila, nastoupili jsme, byla to ještě mladá dáma s bujnými tmavými vlasy a mírně orlím nosem a výraznýma očima. Po krátké konverzaci nám nabídla, ať s ní jedeme do nedalekého zámku. Byl to zajímavý návrh, ale co Leoš? Byla toho mínění, že náš kamarád to tam vydrží, že se na zámku zdržíme jen 3 dny a ještě nám dá šaty. Než samozřejmě zvítězila solidarita s Leošem a ona odbočila doleva. Ty šaty mně vrtaly hlavou, necítili jsme se oblečeni tak špatně. Většinou nám zastavovali lidé, kteří se chtěli bavit, mít na cestě společnost. Tenkrát Francouzi ještě necestovali. a my byli na silnicích jaksi jako bílé vrány oděni v manšestrové šortky a s bílými čepicemi na hlavách. Podle nich nás považovali za Královské kameloty. Královští kameloti nějak souviseli s hnutím Ohnivých křížů (Croix de feu). Jejich vůdcem byl Henti de Kerilis stojící na krajní pravici. Na Leoše kluci dokonce házeli kamením a volali „Camelot du roi!“ Teprve po půl století jsem se dočetl v kubánském časopise „Bohemia,“ že Kerilis se nestal německým kolaborantem, naopak byl odvlečen do koncentračního tábora, odkud po osvobození vyšel zesláblý a zanedlouho zemřel. Jeho tři synové byli letci, jeden z nich se stal přítelem Sovětského svazu a chtěl vybudovat na Kavkaze mezinárodní lyžařské středisko, což zhatila sovětská byrokracie. Jaký to historický paradox proti předválečnému vůdci hnutí Ohnivých křížů.
K Orleánu patří Panna Orleánská, má tam pomník a ulici, jež vede ke katedrále Ste-Croix z 13. století.
Blahoslav D. Rejchrt
17
Francie 1935
Tam jsme se opět náhodou a tentokráte naposled sešli s našimi děvčaty a stojíce na ochozu katedrály pozorovali jsme krajinu. Jeanne d´Arc byla sedmnáctiletá pastýřka, která na základě zjevení osvobodit Francii od Angličanů, strhla svým nadšením oddíl vojska a s praporem a mečem v ruce v jeho čele vypudila v roce 1429 Angličany z města Orleánu. Dále dovedla následníka trůnu Dauphina Karla VII. do Remeše ke korunovaci za francouzského krále. Za rok nato byla vydána asi zradou do rukou Angličanů a v roce 1431 upálena v Rouenu jako kacířka a čarodějka. Rehabilitována byla v r. 1456, v r. 1909 prohlášena za blahoslavenou a v r. 1919 za svatou. Její život zbásnil Voltaire, Schiller a j. V Paříži má pomník u Louvru na Place des Pyramides z r. 1873. I Ferdinad Peroutka jí věnoval román: Pozdější život Panny. ----------Z knížectví orleánského vzešli francouzští králové, Ludvíkové XII. až XVI, poslední sťat v r.1793. V další generaci vzešla z tohoto rodu královna belgická, dále matka bulharského cara Ferdinanda. Majetek zabavený revolucí byl orleánskému rodu vrácen v r. 1852, ale v r. 1883 jim byl zakázán vstup do armády.
A to jsme nevěděli, že tam je Musée des Beaux-Artes (portréty a busty z pálené hlíny od Drouaise, Gaugina, Picassa, VelásquezFe a Houdona), O zákulisí historie Panny Orleánské vypovídá tehdejší dopis královského rady maršálka Henri de Sainte-Sévère jeho milosti Karlu VII., z boží milosti králi a vládci veškeré Francie, - jenž je přiložen k tomuto cestopisu.
V Orleánu jsme se dlouho nezdrželi, ale litovali jsme francouzské školáky, mají-li se učit o všech jejich dynastiích a jak jsou tyto spolu spřízněny. Před sebou jsme měli širokou písčitou řeku Loiru lemovanou nesčetnými hrady a zámky, (prý jich je na 120). Směřovali jsme do Toursu, Leoš myslel na Solange.. Minuli jsme zámek Chambord a Blois. Ten poslední jsme si pamatovali, neboť tam měl svatbu anglický král Eduard VIII. poté, co se vzdal trůnu k vůli paní Simpsonové, jež se k vůli němu po druhé rozvedla. Ovšem za těchto okolností se proti králi postavila anglická vláda a arcibiskup canterburský. A tak král abdikoval. Dostali titul vévodů windsorských, vzdali se nároků na anglický trůn a byl jim na dlouhá léta zakázán vstup do Anglie. Pamatuji se na to dobře, byla to před válkou veliká milostná aféra a celý svět to sledoval kromě Anglie, kde se prý o tom mlčelo. V zámku Blois se odehrála v minulosti ještě jedna královská svatba, pokud vím, a to českého krále Vladislava Jagellonského s Annou z Foix a Candale, vnučkou to navarrské královny Eleonory. Bylo to v r. 1502 na dálku. Nevěsta byla spřízněna se současnou francouzskou královnou Annou Bretaňskou. V lese u Blois, bylo to 21. července, si Leoš udělal pár náladových poznámek o krajině. Minuli jsme zámek Chaumont-sur-Loire, Amboise, a už jsme byli v městě Tours vytouženém to městě Leošově, kde byl loni na kurzu francouzštiny, ty pořádala univerzita v Poitiers pro zahraniční studenty. Zmínka z historie: do města přišel ve IV. století šířit evangelium římský voják, z něhož se stal Sv. Martin a jsou tam zbytky jeho baziliky. Katedrála St-Gatien je z XIII. století.
Blahoslav D. Rejchrt
18
Francie 1935
Ze známých postav se v Toursu narodili nebo tam žili ku př. kardinál Richelieu, spisovatelé Descartes, Rabelais, Honoré de Balzac či Anatol France. A hlavně tam byla Solange. Respektovali jsme s Vašíkem, že Solange je Solange, uvelebili jsme se ve stínu katedrály a čekali na Leoše, jenž se za svou vílou vypravil. Nevím, zda tam, kde loni v privátě bydlel, či do hotelu Torterus, kde probíhal kurz, nevíme o Solange nic bližšího. Už tam nebyla. Z hromady Leošovy sbírky fotografií jsme identifikovali pouze Betty z Washingtonu (poslala svou fotografii), jednu Maročanku a jednu Vídeňačku. Po Solange ani stopy. K dispozici odtamtud je pouze Leošova fotografie od Číňana K. C. Ma. Leoš je oděn ve světlé sportovní bundě, pumpkách, vzorovaných punčochách, hnědých polobotkách, levou ruku má za páskem a v pravé ruce drží světlou čepici. Jeho souměrný oválný obličej a bohaté hnědé vlasy sčesané dozadu jej zajisté činily atraktivním. O Solange se již nezmínil. Nevěděli jsme, že je v Toursu v arcibiskupském paláci vedle katedrály (a tato katedrála je údajně nejkrásnější katedrála křesťanstva), Musée des Beaux-Artes s obrazy Rubense, Rembrandta, Fouqueta, Delacroixe, Degasa a sochy Bourdella či Houdona. Vylétli jsme z domova jen tak a co jsme posbírali po světě, byla náhoda, ale bylo toho dost, aby se nám to vrylo do paměti a abychom s tím žili po celý život. My jsme si doma mysleli, že Francie je země moderní, kde se všechno stkví, řekněme novotou, ale ona je to země starobylá a čouhá to ze všech koutů. A je to dobře. Nedostatek starobylosti mě nějak podvědomě šokoval v Americe, aniž bych to vyslovil. Člověk tam obdivuje kámen, železobeton, hliník, sklo, z nichž jsou vybudovány mrakodrapy, ale v duši je v tom studeno a smutno. A hoši jako my, kteří vylétli volně (a nepoučeně) z rodného hnízda, bez určitého cíle, jen tak kamkoli, vnímali jsme tuto nečekanou starobylost plnými doušky. A tak, když nebyla Solange, vzali jsme to na Poitiers Je to starobylé město s katedrálami Notre-Dame-la-Grande z 11. století, románská a gotická St-Pierre ze 13. století. Budova aquitánských vévodů ze X IV. století a další kostely a kaple z 10.-11. století. Tam jsme se dlouho nezdrželi. Z Poitiers jsme to vzali k Atlantiku do města La Rochelle Toto město nás uvítalo dvěma nevysokými věžemi při vjezdu do starého přístavu plného plachetnic a rybářských bárek, Hodinovou branou a starou radnicí z XV. století. Zažili jsme tam milé a nečekané pohostinství a proto pár slov o tomto městě. Z rybářské osady se stalo koncem XIII. století kvetoucí město známé po celém tehdejším světě díky svému loďstvu a obchodu s Indií. Byla též poslední baštou Hugenotů a kardinál Richelieu ji dobyl až po ročním obléhání v r. 1628. Svými zachovalými středověkými domy, renezančními hotely, výstavnými domy z 18. století upomíná na obchodní prosperitu.
Blahoslav D. Rejchrt
19
Francie 1935
Loudali jsme se po náměstí a posléze jsme se opřeli o kamenné zábradlí kašny. Mne si kamarádi dobírali, že si v každé kašně nabírám vodu na opláchnutí a to bez výjimky v každém městě. Tato však sehrála docela jinou úlohu. Přišel k nám pán a chvíli nás pozoroval. Měl tmavou kravatu a na ní vyšitý rudý srp a kladivo. Ponenáhlu jsme se začali bavit, slovo dalo slovo, byl zvědav na naše cestování a divil se, že jsme přišli z tak daleka a když zjistil, že dosud nejsme nikde ubytováni, pozval nás nejdřív k sobě. Jeho paní nebyla vyvedena z míry takovými hosty, srdečně nás přijala a připravila velkolepou večeři. Sedli jsme si kol stolu, oni dva s chlapcem a dcerkou a my tři. Na stůl nosila pečené ryby, brambůrky a rozmanitou zelenu a jako zvláštní pochoutku malé černé škebličky. To byl kámen úrazu. Pozorovali jsme, jak vždy šikovně přetnou škebličce pant, nožem otevřou škebli a s chutí vyjedí. Ono se řekne přetnout na talíři škebličce pant, jenže ta nedrží a poskakuje. To bych se na to podíval, řekl jsem si a nožem jsem zapáčil. Podařilo se mi to, půlka škeble práskla do zdi. Hostitelé zachovali klid a potom nám škebličky pozotvírali a my jsme vychutnávali jejich nijakou trochu slanou chuť. Byla v tom celá slanost oceánu, tvrdil Leoš a v budoucnu jedl všechny škeble, které jsme kdy u moře nalezli. Ale to předbíhám, nyní sedíme u stolu a jídlo i škeble jsme s trochou nenucené herecké nadsázky velmi chválili. Všichni jedli způsobně a zapíjeli červeným vínem, které ředili na polovinu vodou z karafy. (Z historie víme, že i Panna Orleánská si ředila víno do poloviny vodou.) Vašík ovšem nečekal na jejich příklad pití vína, hned z kraje si nalil plnou skleničku a naráz ji vyzunkl. Potom se jaksi zahanbil a také si víno, byť s přemáháním, ředil, aby zachoval dekórum, ale nebylo mu to po chuti. No, jídlo bylo výborné a škleble měly chuť jako škeble. Potom se náš hostitel, Mr. Geoffroy, s manželkou domluvil a navrhl mně, ať u nich zůstanu, kamarády zavedl do jiných rodin a zůstali jsme v tomto báječném městě a u těchto báječných lidí pár dní. Hostili nás vybranými lahůdkami francouzské kuchyně, které jsme pomaličku přicházeli na chuť, až jsme se stali přímo gurmány a při dalších cestách do Francie se na ně přímo těšili.. Bylo to jedno z těch báječných setkání, jež činí z cestování fascinující dobrodružství. Mluvili jsme s našimi hostiteli a zejména s paní o našich zemích a o našem životě. Zajímala se, kdo jsou naši rodiče. Nechala bez poznámky, že Vašík je synem úředníka na ředitelství drah a že můj otec je učitel, ale nechtěla věřit, že Leoš je z lékařské rodiny. Dvakrát se na to ptala a pak nevěřícně dodala, že snad myslím, že jeho otec je snad lékárníkem. Musel jsem ji ujistit, že Leošův otec je váženým městským lékařem, že mají dva činžovní domy a vilu za městem a už kolikáté auto se šoférem. Kroutila hlavou nad tím, jak může syn z tak zámožné rodiny cestovat takto se stanem a tornou na zádech. Sám jsem poznal v budoucnu, že je mnohem půvabnější cestování pěšky nežli autem. V něm je člověk izolován od přírody, svět vidí pouze okny, spěchá přes hory a doly bůhví kam, ač by se měl zastavit v prvním krásném lese, u prvního krásného potůčku, daleko od cesty, u té první bystřiny. My jsme si vychutnávali krásy přírody plnými doušky večer sedíce před stanem v pohasínajícím dnu i chladné ranní rozbřesky se zamlženou okolní přírodou.. Jean Geoffroy byl obuvník, ale smýšlením komunista. Tenkrát to hnutí bylo ještě nadějí lidstva a tak nosil kravatu se srpem a kladivem. Oba manželé nás vzali na schůzi místní organizace KSF. My jsme byli, jak se tenkrát říkalo - sympatisants -, jako mnoho studentů na naší fakultě. S kým jiným jsme měli sympatizovat
Blahoslav D. Rejchrt
20
Francie 1935
vstříc valící se nacistické hrozbě. Pokud někdo z našich kolegů byl organizován v Kostufře studentské komunistické frakci - bylo to drženo v tajnosti z konspiračních důvodů, my jsme to nevěděli. A tak tam v La Rochelle, to byla schůze! Plamenné řeči, zejména některé ženy plály řečnickým nadšením. Ve Španělsku vládla již rok Lidová fronta - Frente Popular - a my přijeli z Paříže ze slavnostní manifestace na náměstí Bastily, kde byla založena Lidová fronta Francie. To bylo nadšení! Žel, musím říci, že plamenné řeči jsem vnímal jenom zvukem, nikoli smyslem. Co říkali, to mně zůstalo utajeno, ale to nevadilo. A nakonec Internacionála, Leoš zpíval z plných plic a jeho krásný hlas vynikal nade všemi. Leoš byl ubytován v rodině Mr. Gourmella a v další rodině Vašík a když jsme si dosyta užili pozorování rybářských bárek, trhů s rybami, jejichž pronikavou vůni jsme cítili ve dne v noci, a ještě dřív než jsme hostitele omrzeli, jsme se rozloučili a vydali se podle pobřeží na jih. Zde odbočuji malou vsuvkou, neboť s Jeanem Geoffroyem jsem se setkal alespoň symbolicky do roka a do dne. Musím se vrátit k bruselskému kongresu v roce 1934. Kromě českých, slovenských a podkarpatoruských studentů z ČSR byli v delegaci také pokrokoví němečtí studenti z pražské německé univerzity a mezi nimi také jeden lékař z německé interní kliniky, ale necestovali jsme společně. Česká i německá interna byly na jedné chodbě v I. poschodí Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Určitý počet pokojů patřil české interně, další německé. S uvedeným lékařem jsem se seznámil v Bruselu a pak jsem ho občas potkával v areálu nemocnice, pozdravili jsme se, nic víc. A od tohoto německého lékaře jsem dostal příští prázdniny pohled z La Rochell s podpisy Geoffroyových, protože stejnou náhodou i on u nich bydlel. Jak je ten svět malý! Mir těsen! (psáno azbukou).
Zastavili jsme se v lázních Royan a koupali se v moři. Koupání v moři jsme nepovažovali za žádné koupání. Co z toho ti lidé mají, jdou vodou zkalenou zvířeným pískem ponořeni jem po pás či po prsa, občas se přes ně přeleje vlna, pořádně se plavat nedá, dál už zase číhají žraloci, moře buď ustupuje a někde je na dně plno chaluh, na pláži se vám zase do všeho dostane písek a je zase příliv a pakujete se dál. Ale je to zdravé, je tam jód, řekne vám znalec. Vyfotografoval jsem si tam skupinu koupajících se vojáků, byli to černoši, a to jsem považoval za raritu a že to bude doma lidi zajímat, černochů tenkrát vídáno nebylo. A tak jsme nechali moře mořem, přesto že se tam tu a tam koupala i hezká děvčata a řekli jsme si: „Hurá do Pyrenejí!“ Ale ty byly ještě daleko. Podle zálivu Gironde jsme se dostali do slavného města Bordeaux Ani nevím, jak kdo stopoval a jak se tam kdo dostal. Ale vidím, jak sedíme na trávníku před katedrálou Sv. Ondřeje (a ten okamžik zachycuje jeden snímek), a počítáme peníze. Byla teprve polovina prázdnin a do jejich konce nám vyšlo na osobu a den po 6 francích. Každý měl ještě nadto minimum, jakési kapesné na nevyhnutelné osobní potřeby.. Vašík na cigarety, Leoš na „bock“ piva (pivo se tam nalévalo do sklenic s nožičkou jako u nás víno) a já na filmy, bylť jsem dvorním fotografem. Leoš se ihned vydal do města, aby profitoval ze
Blahoslav D. Rejchrt
21
Francie 1935
svého privilégia. My s Vašíkem jsme pohodlně leželi na trávníku před katedrálou, Vašík psal pohled svému profesoru franštiny, aby si u něj udělal oko (z franštiny neměl nejlepší známku). Pak jsme diskutovali o vysoké matematice, respektive Vašík diskutoval, a já absolvent klasického gymnázia jen zíral, co se to v té reálce, respektive v její VI. třídě učí. Leoš dlouho, velice dlouho nešel, už se stmívalo. Začínali jsme si dělat starosti, že mu ten „bock“ piva dlouho trvá a zda si nedal další (privilegium mu povolovalo pouze jeden denně). K večeru se přiloudal a pod paží si nesl kupu knížek, které někde nakoupil. Jali jsme se mu klnouti, že přestupuje rozpočet, ale on nás umlčel: „To byste koukali, co tam byli knížek a jak laciných! To jsem musel využít, víte kolik jsem ušetřil!“ „Dobře ti tak, teď to poneseš celou cestu přes Španělsko až domů! To se ti to pronese!“ řekli jsme mu sborem. Leoš to však za žádné břímě nepovažoval a poukázal Vašíkovi na tu jeho botu, (ten měl černé společenské střevíce, syn úředníka na ředitelství drah neměl na nějakou trošku sportovnější obuv). Levá bota se mu špatným šlápnutím roztrhla na patě až dolů, takže si ji svázal provázkem, a to jsme se stále ještě od domova vzdalovali. Po půl století se dívám na ten trávník před katedrálou a na tu naši siestu. Cítili jsme se krásně volni a svobodni. A hlavně byli jsme tam sami! Francouzi tenkrát ještě necestovali. I na silnicích jsme byli též sami, ale bylo zřejmé, že jsme turisté a tak se k nám chovali přátelsky. Dovedu si představit, že o generaci později zaplavili všechna ta krásná prostranství v masovém měřítku špinaví hippies a feťáci toužící též po té krásné svobodě, z níž jsme se těšili my, ale my jsme cestovali čistě pro radost, jež byla v nás a tak jsme byli odolni vůči všem falešným lákadlům světa. Leoš co den zpíval písničku, v níž byl refrén: „Máme slunce, hřejivé slunce, každý máme slunce v srdci svém.“ Musím citovat, co si Leoš napsal na tuhou kartičku, kterou jsem později objevil: „Nebýt těch nečekaných okouzlení, těch náhlých výtrysků poezie do života, v jakém suchopáru bychom živořili... Za dobou polovinu chvil opojného štěstí vděčím Francii, francouzským krajinám a francouzským knihám.“ Po stopách Hemingwayových Stejnou cestu jako my podnikl tento spisovatel se svými přáteli a manželkou Hadley v r. 1921 Budu se o něm průběžně zmiňovat. Nyní mě mysl zalétá na jakousi autobusovou zastávku, kde stál starší pán v bílých šortkách a v bílé košili, na nohou měl topánky a přes rameno kabelu ze světlé kůže na dlouhém řemeni (předjímal tak budoucí módu o půl století). Vevnitř jsme si sedli kol něj, nikoli úmyslně, takoví jsme zas nebyli, ale jinde nebylo místo. Ukázalo se, že je to poutník, který je stále na cestách, pravý globetrotter a že jede na nějaký kongres. Jaksi jsme v tom francouzském prostředí už svým oděvem patřili k sobě. Nabízel nám oříšky. Zůstal by i s tím svým rudým plnovousem zapomenut, kdybychom ho nepotkali, a tím předjímám zpáteční cestu, v údolí Rhôny cestou na sever a kus s ním necestovali jako se starým známým. Ale i to by mohl odnésti divoký času vztek, kdyby se s ním nesetkal Leoš o rok později a tím předjímám další cestu příští prázdniny, ve švýcarském vězení, kam Leoše uvrhli jako tuláka, (neboť neměl u sebe ani 1 šv. frank, který podle tehdejších nařízení musel mít turista), a když se přesto neopatrně ptal policajta na laciný nocleh. Totéž se mu stalo ve Španělsku, ale o tom bude teprve řeč. V tom švýcarském vězení mu hodili do cely, aby se
Blahoslav D. Rejchrt
22
Francie 1935
nenudil, obrázkový časopis „Familien Wochenblatt“. A tam byl náš vousáč vyfotografován jako hlavní persóna na kongresu vegetariánů v Berlíně. Mir těsen (psáno azbukou). Už jsme dost museli šetřit, na jízdu veřejnými dopravními prostředky nebylo ani pomyšlení, ale dlouho nám nic nejelo a tu měl Vašík nápad stopnout autobus, jenž se blížil a provedl to dřív, než jsme mu v tom mohli zabránit. Nastupovalo se vzadu, šofér se rozjel a když porozuměl Vašíkovi, aby nás svezl zadarmo, ihned zastavil a my vystoupili. Chtěli jsme Vašíkovi klnouti, ale ten obhlédl ujetou trasu a odzbrojil nás argumentem: „Dobrejch 30 metrů.“ Abychom omráčili Vašíka, toho frekventanta reálky, vzpomněli jsme si my dva latinníci na „Zápisky o válce gallské“ od Gaia Julia Caesara, kterou jsme četli latinsky už v tertii, neboť po historickém území, kde se bojovalo, právě kráčíme, bůhví, co se o něm na reálce učí.. Aby pochopil, co se o tomto vojevůdci učí na gymnáziu, vypravoval jsem mu příhodu ze sexty: Profesor vykládal o Caesarovi a ve třídě bylo plno šumu, neboť málokdo dával pozor a nepostřehli jsme ani profesorův výklad o tom, jak byl Caesar na stupních senátu ubodán. Vtom se profesor vztyčil za katedrou a vykřikl hromovým hlasem: „Co to tam, k sakru, Podhajský, zase děláte!.“ Tento žák, repetent a lumen třídy, pročež seděl vzadu, stál a salutoval. Třída ztichla a otočila hlavy dozadu. Podhajský pravil: „Pane profesore, vy nám zde vykládáte o hrdinné smrti Gaia Julia Caesara a my jsme zde na klasickém gymnáziu,“ a dál pokračoval zajíkavým hlasem „a proto je pro nás Gaius Julius Caesar, odmlčel se a dodal dojatě, „skoro jako druhej říďa“ a stále salutoval. Dříve než třída vybuchla v smích, profesor zařval: „Sednout!“ a tím truchlohru ukončil.
Tak byl Vašík náležitě připraven na „Zápisky o válce gallské“, které jsme mu neopomenuli citovat latinsky, jak celá Gallie je rozdělena na tři části, již jednu obývají Belgové - a tu máme za sebou -druhou Aquitánci, na jejichž území právě vstupujeme, a třetí Keltové. Aquitanie se nakonec rozprostírala od řeky Garonny až na jih k Pyrenejím. Z její historie musí francouzské školáky bolet hlava, byla knížectvím i královstvím, až Eleonora, dcera aquitánského vévody se provdala za francouzského krále Ludvíka VII. (1137) a tím její země připadla jako věno Francii, ale opustila ho a provdala se za anglického krále Henryho II. a tím Aquitanie připadla Anglii. K Francii ji trvale připojil až král Karel VII. (1454). Z Bordeaux jsme vyrazili na Arcachon. Jsou to zase mořské lázně s krásnými plážemi a písečnými dunami (jedna jménem Pyla je nejvyšší v Evropě - 110m). Na koupající jsme se dívali v duchu naší filozofie (co ti lidé v tom moři z toho mají, to na Orlici je jinčí pokoupáníčko, v moři si jeden ani pořádně nezaplave), rovněž termální prameny nás nechaly lhostejnými, těch v Čechách je a uvelebili jsme se na terase jedné hospůdky. Něco levného a bizarního jsme pojedli. Leoš si dal „bock“ piva a teprve potom přešel na víno. Víno bylo totiž vždy v ceně jídla (Vin compris). Jak již jsem řekl, byli jsme trochu bizarní i my jim, (Francouzi dosud necestovali), řekl bych, že jsme vzbuzovali jakoby interes, aspoň podle toho soudě, jak se kolem nás točily mladé číšnice. Zřejmě jsme budili představu velkých dálek. Možná, že ta hospůdka byla na trase někde dříve, neboť jsme byli ještě trochu při penězích a mohli si dáti v restauraci večeři (vin compris) i nocleh. Ale mám přesně v paměti tu malou terasu v podvečer a jak se tam mladá číšnice zřejmě se zalíbením točila kolem Vašíka, bylť z
Blahoslav D. Rejchrt
23
Francie 1935
nás nejelegantnější, (roztrženou patu střevíce omotanou provázkem měl pod stolem) a tak jí v jednom okamžiku, když se k němu přiblížila hlavou, přímo pošeptal, (ovšem, že jsme to slyšeli): „Mademoiselle, voulez vous coucher avec moi?“ „Non!“ Otočila se na podpatku a sukně jí zavlála. Vašík ještě za ní: „Nechám otevřeny dveře č. 15.“ Nechal, ale marně. Nepřišla. Leoš, který z nás byl největší znalec francouzské literatury, mu dal instrukci: „Pokud není přímo lehká, nesmíš ji oslovit takto rovnou, musíš ji pozvat pod nějakou záminkou, třeba že jí něco ukážeš, ku př. sbírku škeblí, snad máš v kapse ještě tu jednu z Arcachonu, kterou sis vzal pro štěstí?“ A tak Vašík, stále mu bylo jenom 16, dostal tvrdou lekci. Vytáhl z kapsy malé kulaté zrcátko a dlouho si prohlížel svůj obličej. Nakonec řekl: „Cožpak nejsem dost mužnej!“ Netušili jsme, že jsme šli po stopách Hemingwayových, to se vyjeví až později. Cestovali jsme podél pobřeží a už tu byla řeka Oradur a město Bayonne, které je proslulé nejen vynálezem bajonetu (1703), ale i výrobou čokolády, když tam začali dovážet kakaové boby španělští a portugalští kupci už od 17. století. Bayonne je hlavní město francouzských Basků a je v něm nezbytná katedrála tentokráte Ste-Marie z 13. století.. Pro náš první odboj za I. světové války je památná přísahou roty „Nazdar“ tří set českých dobrovolníků v r. 1914. Byl v ní i por. Heliodor Pika, který přišel z Ruska. (O mnoho let později, jako generál, popraven komunisty v procesech po roce 1948). V této krajině i lid se změnil. Promenují tam pružná, černooká, černovlasá děvčata, muži nosí černé barety sesunuté dozadu úplně kolmo do zátylí. Po dvou letech (to zase předbíhám) jsme viděli bretaňské rybáře, kteří naopak měli barety vytažené vodorovně před oči. A jak už jsem dříve psal, v Paříži nosili barety všelijak na facku jako u nás. A už tu máme mondénní lázně Biarritz Podél obloukovitého zálivu je pláž lemovaná přepychovými hotely. Trochu jsme se v písku brouzdali, prošli jsme kolem hotelů, kde za okny debužírovali lázeňští hosté, (druhdy to byl i Hemingway se svou partou), ale my bychom nevyměnili naši volnost za jejich nezbytné konvence. Kdesi tam je skála, už nevím kde, čnějící do moře a v ní jeskyně, vchod do ní je možný jen za odlivu. Podle pověsti tam zahynuli milenci, když jim příliv odřízl východ. Ale po půl století už neručím za to, zda to bylo tam, či severněji nebo jižněji. Skalisko mám na snímku, ale bez označení místa. Čekal nás překrásný St-Jean-de-Luz středověká pevnost a maják, v zátoce plachetnice a rybářské lodi a přímo před námi už jsou Pyreneje Posledním francouzským městem je H e n d a y , v pase máme razítko 3. srpna 1935 na mostě Henday-pont a vstup do Španělska přes celnici na Avenida I r ú n. Jsme na cestě už přes měsíc, z Hradce jsme vyrazili 2. července a hranici Cheb-Schirding jsme překročili 4. července.
Blahoslav D. Rejchrt
24
Francie 1935
Krajina už byla krásně kopcovitá, ale kopce byly porostlé keříčky s bodlinami, Leoš tvrdil, že to jsou kručinky, hledám jejich jméno ve slovnících, abych potom našel jejich botanický název, v anglickém čtu, že to znamená koště, v etymologickém, že kručinky znamenají křečovitou nemoc, jiné slovníky jsem doma neměl, buď jak buď, keříčky byly na obojí podobné majíce bodlinky ne sice tak dlouhé jako angrešt, ale stejně pichlavé. Našel jsem ještě další slovník a v něm čtu, že to též může býti janovec. Ty kručinky nám daly! Vzali jsme to těmi keříčky přímo vzhůru po stráni na vysoký kopec či horu nad mořem, asi tam nebyla jiná cesta, nebo jsme ji neviděli. Popíchaní a podrápaní, jak jsme se jimi do nekonečna prodírali, jsme stanuli na plochém vrcholku a pohled na oceán nám dal zapomenouti na všechny strázně. Dokonce jsme kus stranou uviděli cestu vinoucí se nahoru. Oceán byl rovné hladké stříbrné zrcadlo táhnoucí se do nekonečna splývající s obzorem, ani vlnka se nehnula a tam na konci pomalu zapadalo slunce. Stáli jsme tam v úžasu dokud slunce nezapadlo ozařujíc měnícími se barvami to nekonečné zrcadlo. Zírali jsme na to mlčky nemohouce se odrhnout, až jeden ten nejméně sentimentální, hádám, že to byl Vašík, zavelel: „Jdem!“ A než jsme se nadáli, byli jsme v slavném městě jménem San Sebastián Snad bych se nikdy ani nedozvěděl, jaké keříky nás to popíchaly, kdybych se jednou koncem roku 1992 nedíval v televizi na francouzský film z Pyrenejí nazvaný Le Provincial, česky „Venkovan“. Byla to exkurze školní mládeže do horské vesničky zřejmě nedaleko někdejší naší trasy a pan učitel tam seznamoval žáčky s tamní přírodou. Jeden žáček ještě rozeznal jedli a smrk i borovici, ale nikoli trnitý pichlavý keř. „To je hlodaš,“ vysvětlil pan učitel. „Hlodaš“ opakoval žáček a pan učitel dodal, že dosahuje výšky až 1 a 1/2 m a kvete žlutými kvítky. Šel jsem za naším sousedem, dendrologem v Říčanech, panem Machalou, který po léta pobýval ve Francii jako zahradník a ten mně vysvětlil, že hlodaš - Ulex europeus - patří do čeledi kručinek a roste ve velké části západní Evropy.
Leoš by měl radost, že došlo na jeho slova a já mu vzdávám hold po 57 letech. Ovšem, že jsem to nemohl nalézti v jazykových slovnících, které mám doma. S a n S e b a s t i á n doopravdy: V podvečer jsme se procházeli po promenádě na nábřeží, jež se španělsky nazývá „Malecon.“ Po pravé straně byla nad mořem zeď, tu a tam byli o ni opřeni rybáři s pruty. Jinde se o ní opíraly hloučky lidí, někdo seděl nahoře na zídce. Udice byly ponořeny do moře, byl právě příliv a kdosi nás poučil, že zde moře stoupne o 8 m. Jedině Leoš z nás uměl trochu španělsky. Na levé straně za širokou promenádou byla řady výstavných domů a hotelů. Dav korzoval za veselého ševelení, předzvěst to bujarého veselí. Mládenci byli v bílém s černými opasky, jiskrooká, černovlasá veselá děvčata s mašlemi. Tu a tam výbuch smíchu. Rozsvěcovala se okna přepychových hotelů. Město, mondénní to lázně, bylo druhdy letním sídlem španělských králů. Ovšem ani kousek trávníku pro náš stan a noc byla na krku.
Blahoslav D. Rejchrt
25
Francie 1935
Město se táhne kolem hory a na jejím vrcholu je cosi jako hrad. To by bylo, abychom tam nenašli kousek trávníku, ale než se vydáme vzhůru, musíme se posilnit, hora je dost vysoká a strmá. Šli jsme po nábřeží a dál dost daleko pokukujíce, kudy by se dalo jít nahoru, až tam vlevo byl ohrazený kus trávníku pod skálou s poházenými velkými kameny či kvádry. Přeskočili jsme zábradlí, na němž byla na tyčce nějaká cedule a sedli jsme si kol příhodného kamene jako kol stolu a rozložili si na něm náš proviant. Já jsem na vedlejším rovném kameni postavil svůj petrolejový vařič „Primus“ a vařil v ešusu čaj. Podíval jsem se na skalní útes nad námi a nijak se mně nelíbil. Na náš provizorní stůl jsme dali metr chleba, salám, sýr a hrozny vína. Voda už kypěla, ponořil jsem do ní aluminiové vajíčko s čajem a když se voda zbarvila, každému jsem nalil a řekl jim, ať se podívají nahoru. Okraj skaliska byl přímo nad námi. Vašík situaci znalecky ohodnotil a pravil: „To by mě ale otrávilo, kdyby se ten kus skály nad námi utrhl a dopadl tady na můj hrozen vína, to mi věřte!“ Věřili jsme mu to, hrozny vína jsme jedli vždy až nakonec. Čokoládu na posilnění kdykoli. Raději jsme rychle sbalili a vydali se nahoru. Leoš se ještě vrátil, aby si přečetl cedulku na zábradlí a vida! Byl na ní zákaz vstupu na ohrazený trávník pro nebezpečí padajících skal. Vystoupili jsme na horu dost udýchaní a hle! On to nebyl hrad, ale hřbitov s kostelem. (Hemingway tam z dálky také viděl hrad.) Našli jsme si krásné místo porostlé travou mezi dvěma vzdálenějšími hroby, akorát tak pro stan, když tu Vašík pronesl kategoricky: „Na hřbitově nespím!“ „No, no, no! Copak to do tebe vjelo! Nezdráhej se spát na hřbitově, víš, co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš.“ Ale Vašík stál zádumčivě a s postavením stanu nám nepomáhal. Postavili jsme ho sami a ustlali si. Leoš ležel u levého okraje, já si u pravého okraje rozložil svou tornu na placato, dal vše na ni, co jsem si nevzal na sebe, neboť se začalo citelně ochlazovat. Vašík měl místo uprostřed, musel být obtočen kol tyče, ale nikdy si nestěžoval. Vašík stál nepohnutě u stanu zadumán a to nás zachránilo, neb kde se vzal, tu se vzal, četník. Četník s kvérem a černou helmou na hlavě zvící ešusu, na jejíž zadní části v zátylku byla kolmá černá destička či deska nepřesahující obrys helmy. „Četníka, to chápu,“ řekl jsem si, „ale proč má vzadu na helmě to prkýnko?“ Četník spustil na Vašíka, který stál u stanu, (my už leželi na svých místech), jadrnou španělštinou. Vašík znal španělsky tři slova a ty hned uplatnil. Když četník skončil, řekl: „Bueno, sí seňor, a vytáhl svůj pas, podal ho četníkovi a došel do stanu pro naše. Četník je prozkoumal a pravil: „No es suficiente“ Vašík na to opakoval po něm: „Bueno, sí seňor, noesfiente“ Četník: „Tienen Vds. el permiso del alkalde para campar? Vašík: „Bueno, sí seňor“ a opakoval po něm zkomoleně celou jeho větu. Leoš zatím šeptal ze stanu, že na nás chce potvrzení od starosty, že můžeme stanovat. Vašík stále opakoval po četníkovi ovšem zkomoleně celou jeho větu, kterou vždy uvedl jedinými slovy, které znal španělsky: „Bueno, sí seňor.“
Blahoslav D. Rejchrt
26
Francie 1935
Tak to pokračovalo hodnou chvíli, až četníkovi došlo, že s námi nic nepořídí, protože mu Vašík ani slovo nerozumí, obrátil se a odešel. „Jde pro posilu, jde pro posilu,“ vyhrkl ze sebe Leoš, který měl sklon vidět věci černě a začal si balit svoje věci do torny a nakonec si sbalil i deku, připevnil si ji navrch torny, na ni si sedl očekávaje věcí příštích, to jest četníka s posilou. Já jsem měl se svou americkou tornou vždycky problémy, sice se dobře nosila, protože byla dlouhá a neopírala se o záda, myslím tím o zpocená záda. Ale než se do ní věci sbalily, to byla doba. Nejdřív se musela rozložit na zem, věci na ni srovnat a pak jako kojence přebalit a utáhnout řemínky, kapsu měla jen nahoře. Zůstal jsem tedy ležet na svém místě z jakéhosi fatalizmu rovněž očekávaje posil. Vašík očekával příchod posil stoje u stanu a když dlouho nešly, otráveně se natáhl na své místo a snad se ani neodstrojil, nezapomněl, že je na hřbitově. Brzy jsme začali drkotat zuby nikoli ze strachu před posilami, ani ze hřbitova, ale ze zimy, jež nabírala na obrátkách a byla pořádná. Sotva jsme dočkali rána. Již na rozbřesku jsme vstali, v tom se do nás obořily sluneční paprsky a než jsme stan sbalili, byli jsme zpocení až až. A už zase tu byl četník. Pozdravili jsme: „Buenos días, seňor, adiós.“ Četník naznačil něco rukou, jako kdyby chtěl salutovat, ale pak si to rozmyslel. Ostatně se zachoval jako grand. V kterépak asi zemi je dovoleno tábořit na hřbitově? San Sebastián jsme uviděli s vršku a za ním modrý oceán. Včera večer byl jako nekonečné stříbrné zrcadlo. Stáli jsme nahoře Urgul, jak jsme se později dozvěděli a viděli jsme z dálky nádhernou pláž Ondarretu a poněkud dál ostrov Santa Clara. Než, nebyli jsme tam, abychom obdivovali krásy přírody, hor, či moře, ale byli jsme na cestě dál a dál, stále dál. To teprve později ve vzpomínkách vystoupí všechny ty krásy, jež se nám ukládaly do duše. Vašík projevil takové diplomatické umění, jak jednal s četníkem, že si zasloužil, aby nešel sám, ač byla řada na něm, padlo to tedy na mě. Leoš stanovil, že dalším cílovým městem bude Jaca, tam jsme však nikdy nedorazili, neboť nás potkalo a to jednoho každého zvlášť neobyčejné dobrodružství. Ještě stojíme na hoře Urgul a rozhlížíme se vůkol. Těch krás bylo tolik, jen se ukládaly do paměti, člověk se nad nimi nerozplývá ani je nekomentuje, ale potom vystupují po dlouhá desetiletí na povrch vědomí, jako něco krásného, fantastického. Ještě jednu vzpomínku uvedu teď hned, i když se netýkala zrovna tohoto okamžiku, později už na ní nebude čas, a to jak jsme psali dopisy domů, aby naši mohli sledovat naši trasu. Vašík s tím měl problémy, dlouho seděl nad prázdným papírem, potom si jeden z našich dopisů vypůjčil, doslova ho opsal, jenom jména a podpis aktualizoval a něco vynechal, ku př. pozdrav sestře, protože žádnou neměl. Projevil tím evropskou intelektuální nadřazenost nad americkou, neboť tam hoši pouze zatrhávají předtištěné dopisy a tím vybírají aktuální situaci, ku př. je slunečno, pod mrakem, prší, strava je dobrá, ucházející, nechutná mně, mám se dobře, jsem veselý, stýská se mi, atp. Viděl jsem to tam v několika chlapeckých letních táborech a udělalo to na mě takový dojem, že jsem na to nikdy nezapomněl. A nyní k naší aktuální situaci. Loučili jsme se San Sebastiánem, rozložili jsme mapu, abychom si vybrali další místo střetnutí, kde budeme na sebe čekat v 9 hodin večer na nádraží až do úplného zcepenění. Jak už jsem říkal, lodivodem byl Leoš, nejenže určoval trasu, ale oběma nám dal papírek se španělskou prosbou o svezení pár kilometrů a že jsme studenti z Československa.
Blahoslav D. Rejchrt
27
Francie 1935
S jménem naší republiky to nebylo jednoduché. Nejen, že jsme předcházející den neuspěli v bance, kde jsme si chtěli vyměnit koruny za pesety, ale Leoš nechal hádat kluky, kteří se seběhli k pumpě, kde jsme čerpali vodu, z které jsme země. Byli to školáci nižších tříd a pořádně tím byli zaskočeni. Konečně jeden řekl: „Ingléses“ Nikoli, Leoš nato a nechal hádat druhého, ten odpověděl: „Americanos“ Ani ten neuspěl a tak hádal třetí: „Francéses“ Ani ten neuspěl a rozhostilo se ticho, na další národ si nemohl nikdo vzpomenout, až jeden vyhrkl: „Venezolanos“ To už Leoš nevydržel, hádanku vzdal a pravil: „Checoslovacos“ A tu kluci vyprskli v hurónský řev a začali skákat kolem, jako kdyby slyšeli něco neuvěřitelného. Vracím se tedy na horu Urgel, kde sedíme nad mapou a Leoš vybral, jak už jsem řekl, město Jaca, vzdálené vzdušnou čarou asi 150 km, situované pod horou Pic du Midi (2884 m) a že to dál vezmeme na Zaragozu. Už se nemám koho zeptat, jak se stalo, že jsme tam nikdy nedorazili a sešli se v úplně jiném městě, které později proslavil po celém světě Hemingway, ale to předbíhám. Vzhledem k tomu, že San Sebastián je lázeňské město, oblékli jsme se svátečně, to je vzali si dlouhé kalhoty a čisté tričko, (které jsme si vždy v nějakém potoce vyprali). Já jsem měl cestovat sám, proto jsem ze společné kasy dostal více peněz, abych se tak nebál, (přidali mně v přepočtu asi 20 Kč). Rozloučili jsme se a já sestupoval po zašlých mechem porostlých schodech na opačnou stranu, než po které jsme sem přišli. Hned na třetím schodě jsem uklouzl maje okované sportovní polobotky s jazykem, upadl jsem naznak, ale torna mě zachránila, (neudeřil jsem se do hlavy), jenom torna zešišatěla a já si řekl: „Bacha, nezačíná to v tom Španělsku dobře!“ A to jsme ještě nevěděli, že je tam zakázáno stopovat. Vymotal jsem se na výpadovku, to byl ve velkých městech vždycky problém, ale mával jsem na kolemjedoucí auta marně. Potom mě kousek svezl náklaďák, ale k cíli mě to nepřiblížilo. A opět mávám marně. Z dešperace jsem si vzal čokoládu. Šel jsem mlčky, zadumán, s ústy od čokolády. Najednou něco černého zasvištělo, já se ohlíd a než jsem stačil zvednout ruku, zastavil zbrusu nový černý kabriolet Ford. Doběhnu a s plnou pusou od čokolády říkám: „Buenos días, seňor“ a podávám mu papírek se španělskou prosbou o svezení, on řekl: „Vamos!“ to znamená: „jedem“ a otevřel dvířka. Já hodil tornu dozadu a pak jsme se řítili šílenou rychlostí 130 km v hodině, což bylo v těch horských serpentinách na pováženou. Navázali jsme plynulou konverzaci, ale malér byl v tom, že on neuměl francouzsky a já španělsky. Něco řekl a já mu odpověděl: „Oui, monsieur“ potom jsem se já snažil něco mu vysvětlit francouzsky a on na to odpověděl: „Sí, seňor“
Blahoslav D. Rejchrt
28
Francie 1935
dodatečně jsem si uvědomil, že z naší konverzace vyvodil informaci, kterou potom uplatnil v další akci. Byl to elegantní muž v poslední fázi mládí, energického vzhledu. Projeli jsme několika městečky, potom zastavil ve větším městě v nějaké ulici u nějakého domu a vyzval mě, ať jdu s ním. V prvním poschodí zazvonil, otevřela nám krásná slečna, s kterou dlouho, ale rychle hovořil. Potom se můj průvodce rozloučil a slečna mě vyzvala, ať jdu dál. V pokoji ukázala na zelenou pohovku a odešla. Člověk se na cestách ničemu nediví a tak jsem mlčky okouněl na zelené pohovce dlouhou dobu. Když dlouhá doba uplynula, vešel mladý muž a obřadně pravil francouzsky: „Vítám vás jako delegáta katolického studentstva z Československa.“ Nezmohl jsem se na nic, než na podání ruky. Studenti z Československa jsme sice byli, ale Vašík i já evangelíci a Leoš nad to ještě z Jednoty českobratrské a ta je ještě ortodoxnější, neboť v očích Jednoty jsme my evangelíci ti méně pravověrní. A delegáti jsme už nebyli vůbec. Kdybych byl chlap, řekl bych mu to rovnou, ale události měly rychlý spád, slečna mně přinesla oběd a potom mě mladý muž, ukázalo se, že je to advokát (a syn generála Artura Sebriána), začal provázet po městě. Velmi dobře věděl o Svatováclavském miléniu, které bylo slaveno v roce 1929, kdy uplynulo 1000 let od smrti Sv. Václava, tam známého jako San Venceslao. U nás bylo více zdůrazňováno tisíciletí našeho státu, ale do katolického světa šířil slávu San Vencelao. Byl jsem potěšen, že o něm toho tolik vědí a on mě zase s nadšením začal vodit po městě a vykládat jeho historii. A to město bylo: P a m p l o n a, jež se vtisklo do paměti nejen nás tří, ale stalo se pamětným po tři generace v naší rodině. Nejdříve mě vedl k Citadele, kde jsou zbytky mohutných hradeb situovaných do hvězdice, (to dobře znám z Hradce), potom jsme šli několika ulicemi na Plaza Consistorial, kde stojí radnice. Její stavební sloh jsem nemohl definovat. Nad jejím třetím poschodí je balustráda s ladnými závity na obou koncích a nad nimi stojí kamenní atleti s kyji, nad štítem stojí trubač se zvonkohrou po obou jeho stranách, zvony jsou přidržovány snad kentaury a z toho soudím, že to má ke gotice, či k jinému mně známému slohu dost daleko. „Tudy běží býci,“ pravil můj průvodce. „Býci?“ Táži se, zda jsem dobře rozuměl. „Sí, seňor, býci“ a ukázal ulici, odkud přiběhnou na náměstí a kam pokračují dál. To doprovodil nadšeným výkladem, ale nebyl jsem s to rozlišit, kterou řečí mluví, zda španělsky, či francouzsky. Mezitím jsme došli ke katedrále z roku 1397, kterou založil Carlos III. el Noble a má v ní alabastrové mausoleum, v němž je pochován i se svou manželkou Eleonorou de Trastámara. Byl to současník našeho krále Václava IV. Tamější Křížová chodba patří k nejkrásnějším gotickým stavbám středověké Evropy. (To jsem se ovšem dočetl až dodatečně v průvodci.) Mezitím se setmělo, ale to mému průvodci nebránilo v nadšeném výkladu, kdy a kde byla jaká bitva a ukazoval rukou do tmy a já hleděl tím směrem. Pravděpodobně mně vykládal, kde byl raněn baskický voják v bitvě s Francouzi, který potom přijal jméno Ignacio de Loyola a roku 1534 založil Jezuitský řád.
Blahoslav D. Rejchrt
29
Francie 1935
Vedl mě kolem nějakých kostelů, o nichž mně něco vykládal, zejména o kostele Sv. Fermína (Iglesia de San Fermín), jenž jak se ukázalo hraje důležitou roli, neboť San Fermín je patronem města a chrání chlapce a muže před býky, kteří je pronásledují v ulicích. V jeho výkladu co chvíli zaznělo, že tam byli Hugenoti. (Hugenoti jsou svým vyznáním blízcí Českým bratřím). „Hugenoti tady?“ „Sí, seňor“ a vykládal něco o králích a královnách. To mně vrtalo hlavou, Hugenoti v tak katolické zemi! Ale o jejich historii a vůbec o království navarrském, jejímž hlavním městem je Pamplona, jsem se od té doby neustále zajímal a to o obě části, o španělské i francouzské a o jeho královnu Juanu d´ Albret, militantní to hugenotku a jejího syna pozdějšího krále Francie, prvního Bourbona, Jindřicha IV, jenž přijel do Paříže s mnoha hugenotskými šlechtici na svou svatbu s neteří francouzské královny Kateřiny Medicejské Margarety a nebyl zabit o Bartolomějské noci (1572), ač byl vůdcem Hugenotů, protože přestoupil na katolickou víru. Bylo zabito na 3000 Hugenotů. Dříve před šedesáti lety uprchla královna Juana d´Albret ze španělské části Navarry přes Pyreneje do francouzské části, když tamtu část jejího království anektovala Aragonie (1512). O Bartolomějské noci píše podrobněji v dopisech objevených v 60. letech našeho století v katedrále v Rouenu, Kateřina Medicejská, (jsou připojeny k tomuto cestopisu). Dříve byly považovány za modlitby, ale teprve v uvedených letech byly rozluštěny. Vraťme se k mladému advokátovi, který mně stále nadšeně vykládal o historii Pamplony. A už jsme byli u jejich domu a byl jsem pozván na večeři. Byl to starobylý dům. Generál sám doma nebyl, jenom jeho manželka a několik dcer (3-4) a můj průvodce mě představil. Paní naštěstí uměla francouzsky, dcery nikoli, a tak se s ní rozvinula konverzace zejména o miléniu San Venceslao a nakonec i o býčích zápasech. Já jsem byl proti a paní generálová také říkala, že se jí to nelíbí. Co asi vážily argumenty bezvýznamného studenta z daleké země proti tradicím utvrzeným dlouhými věky. Ale o tom jsem ještě neměl ani tušení. Pokukoval jsem po hodinkách. Blížila se devátá a já měl jíti na nádraží. Snažil jsem se jim vysvětlit, že tam mám sraz s kamarády, ale nepustili mě, asi to nechápali a že už bude večeře. Přijdu tedy později, řekl jsem si, hoši tam stejně budou čekat až do úplného zcepenění. Večeře byla, jak je tam zvykem, až v 11 hodin v noci. Bylo přineseno několik chodů, ale čas důkladně vymazal z paměti, co jsme jedli a v jakém pořadí. Bylo to podobné francouzskému stolování, jak jsme je poznali. Seděli jsme kol velkého kulatého stolu. Hemingway tvrdí, že španělské menu je bohatší než francouzské, mně se to zdálo, jak jsem již řekl, podobné, ale mám v tom jen skromné znalosti, jenom se do té báječné večeře mísil podtón, že jsem měl být v 9 hodin na nádraží. Když jsem se tam potom později dostal, nikdo tam nečekal. To mě uklidnilo, hoši do tohoto města zřejmě ještě nedorazili. Po večeři mě advokát zavedl do katolického studentského internátu, kde mě už odpoledne ubytoval. O prázdninách byl prázdný, ale přesto tam vařili, nevím pro koho, snad ne jen pro nás, když tam dorazili i moji kamarádi, ale nikoho jiného jsme tam nepotkali. Před spaním jsem nahlédl do prospektu o Pamploně, jež odvozuje svoje jméno od římského vojevůdce Pompeia, který tam tábořil v I. století před Kristem. O dalších jejích dějinách i o dějinách království navarrského jsem se aspoň částečně dozvěděl až nyní, kdy jsem v anglické a francouzské encyklopedii napočítal na 30 panovníků v několika jejich dynastiích králů a královen.
Blahoslav D. Rejchrt
30
Francie 1935
Chudáci navarrští školáci! Ještě, že jim to vynahrazují slavnosti s býky, před nimiž běží v ulicích, ale o nich jsem se pořádně dočetl až u Hemingwaye. S Iberským poloostrovem to bylo, řečeno několika slovy, takto: Původní Iberové se smísili s Kelty, dále s Féničany. Více než tisíc let před Kristem tam zakládali kolonie Kartáginci, dvě století před Kristem ho obsazovali Římané. Při stěhování národů ho dobyli Západní Gótové. V roce 711 ho dobyli Arabové, kteří byli poraženi až v roce 1212 a udrželi se jen u Granady a Cordoby. Rasově nejčistší jsou Baskové usídlení na severozápadě poloostrova, bylo jich tam po I. světové válce 440 tisíc, ale i za Arabů si udrželi křesťanství. Kolem Valencie jsou potomci Maurů. Na poloostrově žilo též 50 tisíc Cikánů. Téměř polovina obdělávané půdy patřila šlechtě a církvi. Po vyhnání Arabů se země rozdělila na čtyři říše: Aragonii, Kastilii, León a Navarru,
a u té poslední jsme u svého tématu. Slavnosti „La Fiesta San Fermín“ se pořádají již 400 let vždy druhý týden v červenci. Staly se světoznámými i díky Hemingwayově knize „Fiesta“, kterou napsal v roce 1925, český překlad vyšel až po šedesáti letech v roce 1985. Dva slovenští bratři Drahoslav a Ivan Machalovi píší v knize „To pravé místo“, jak ta slavná „Fiesta“ probíhá: „Do Pamplony jsme dorazili, kdy na Plaza del Castillo fiesta vrcholila. Náměstí buší v rytmu starodávného baskického tance „riau-riau.“ Mezi tisíci zvědavci se jako had vlnil a kroutil nekonečný zástup mladých navarrských chlapců v bílých kalhotách a košilích přepásaných červenými šerpami se střapci. Chlapci i děvčata mají kolem krku červené šátky. Chlapci se drží kolem ramen, tancují a zpívají: „Svatý Fermíne, patrone náš, ochraňuj nás v ulicích před býky a požehnej nám.“ Potom se vše zastavilo a na úder bubnu všichni poklekli včetně obyvatelstva. Je vidět jen hořící pochodně a vysoké voskové svíce. Vtom zazní zvuk bubnů a píšťal, připojí se flétny a vše se dá znovu do pohybu. To se opakuje nesčetněkrát. Hudba ve středu náměstí začne hrát „Y viva Espaňa“ a přeplněné náměstí začne tančit. To vše trvá nepřetržitě 7 dní a 7 nocí a tím se vyplňuje čas mezi ranním vypuštěním býků do ulic, jež se nazývá „enciero“ a býčími zápasy navečer. Hemingway vysvětluje, co to je enciero: „Vím jen to, že se býci vypouštějí z ohrad městskými ulicemi do arény.“ A vyvezl svou přítelkyni Brett (Lady Ashleyovou) nahoru na arénu. Nato se přihnal ohrazeným koridorem shluk mužů a chlapců, kteří utíkali, co jim nohy stačily. Vtom se objevilo osm býků v plném trysku, mohutných, černých, lesklých, zlověstných a s obnaženými rohy, pohazujících hlavami. A s nimi tři voli se zvonci na krku. Řítili se v jednom chumlu a před nimi pádil, uháněl, řítil se prchající zadní voj pamplonských mužů a chlapců, kteří se uvolili pro potěšení ranních diváků nechat se pronásledovat ulicemi. Jakýsi chlapec v modré košili s červenou šerpou v bílých plátěnkách a s koženým měchem na víno přes rameno při úprku uličkou klopýtl. První býk trhl hlavou do strany. Chlapec narazil na plot a zůstal ležet jako kus hadru, stádo řítící se v jednom chumlu ho minulo. Dav zařičel. Takhle to vypadá každé ráno. Býci, kteří mají odpoledne bojovat, běží ulicemi dva a půl km do arény. To dělají pro zábavu v tom týdnu každodenně už čtyři století. Býci, pokud jsou pohromadě, neútočí a voli jim nedovolí zastavit se. Někdy se něco zvrtne, některý se oddělí a s vyhrbenou šíjí a se skloněnými rohy ostrými jako jehly - tuna rychlosti a zuřivosti - se vrhne na tlačenici mužů a chlapců v aréně, odkud se nelze pro tlačenici dostat. Voli nakonec vytlačí býky do ohrady, ale než se to stane, může rozzuřený býk zabít, nebo zranit třeba 30 lidí.
Blahoslav D. Rejchrt
31
Francie 1935
Nikdo nesmí mít zbraň. Je to riziko, ale k pamplonské tradici patří dát býkům naposled příležitost, než půjdou odpoledne do arény na smrt, zaútočit na každého z města.
Mladý advokát Sebrián mě vodil ulicemi Santo Domingo přes Plaza Consistorial a dál ulicí Estafeta, kudy běží býci k aréně, když se pro mě ráno stavil v internátě. K aréně jsme však nedošli, ale odbočili jsme na Plaza del Castillo. Je to lichoběžníkovité náměstí, do jehož tří stran ústí ulice. Toto náměstí se pro nás stalo památným pro trojnásobnou náhodu, které by nikdo nevěřil, kdyby ji autor zakomponoval do divadelní hry. Ale život je velký režizér a nás nejednou poučil, že náhody všeho druhu jsou možné. Ale poslechněme si od Hemingwaye, co následuje po „encieru.“ Je to amatérská korrida. Býkům se nasadí kožené chrániče na rohy a chlapci je lákají na sebe čímkoli, co mají po ruce. Jenže někdy se býk urazí, když mu někdo bolestivě zakroutí ocasem. Sehne hlavu a rozběhne se a tu chlapci utvoří běžící vějíř, který se mění podle pohybů býka. Jenže někdy po šesti dnech fiesty už někdo není tak hbitý a skončí pod býčíma nohama, nebo odletí, jak ho býk odhodí uslintanou hlavou. Účast na „amatérské korridě“ vřazuje chlapce z Pamplony a okolí mezi dospělé muže. Je to prověrka dospělosti, odvahy a statečnosti. Také Hemingway se jí zúčastnil v roce 1924. Po té nastává další druh zábavy: Do arény vběhnou děti v bílých navarrských krojích a z červených vrat vletí černý zjančený býček na dlouhých tenkých nohách.
(Tak už od dětství se tamní obyvatelstvo připravuje na býčí zápasy, dodávám já. Ta tradice se jim staletími dostala do krve. Dovedu si představit, že si žádné děvče ani nevšimne takového mládence, který se nezúčastnil amatérské korridy,) Po 10. hodině se navarrští mládenci řadí pod zástavy svých vesnic a za zvuků bubnů, fléten a píšťal odcházejí do ulic města. A před pokladnami jsou dlouhé fronty fanoušků, někteří čekají celou noc, aby dostali lístky na odpolední korridu, která začíná v 5 hodin. Hemingway viděl, jak jeden býk probodl muže při tlačenici u vrat arény. Později se dozvěděli, že ten zabitý byl z Tafaly, bylo mu 28 let, měl hospodářství, ženu a 2 děti. Od svatby jezdil na fiestu každoročně. Jeho žena přijela týž den, aby si odvezla jeho tělo. Pohřeb se konal z kaple Sv. Fermína. V čele průvodu kráčeli bubeníci, hrálo se na píšťaly a za nosiči rakve šla žena s dvěma dětmi. Za nimi všichni členové tanečních a pijáckých spolků z Pamplony, Estelly, Tafaly a Sangueny. Další podrobnosti: Býk, který Vincenta Gironese zabil, se jmenoval Bocanegra (Černá tlama) a torreador Pedro Romero ho zabil jako třetího býka totéž odpoledne. Na všeobecnou žádost bylo býkovi uříznuto ucho a torreador je dal Brett jako zvláštní poctu a ta je zabalila do spisovatelova kapesníku a nechala ho pak i s kapesníkem a se spoustou špačků od cigaret „Murratti“ zastrčené v zásuvce nočního stolku, který stál vedle její postele v hotelu „Montoya“ v Pamploně. Před hlavním vchodem do arény (aréna španělsky znamená písek) je busta Ernsta Hemingwaye s nápisem: ERNESTO HEMINGWAY PREMIO NOBEL DE LITERATURA AMIGO DE ESE PUEBLO Y ADMIRADOR DE SUS FIESTAS
Blahoslav D. Rejchrt
32
Francie 1935
QUE SUPO DESCRIBIR Y PROPAGAR LA CIUDAD DE PAMPLONA SAN FERMIN 1968 (Ernst Heingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, přítel tohoto lidu a obdivovatel jeho slavností, který dokázal popsat a proslavit město Pamplonu. San Fermín 1968.)
S Hemingwayem jsem se setkal ještě třikrát i když jen symbolicky, ač to patří do jiného vyprávění. Bylo to o 30 let později na jeho fince La Vigía nad Havanou, kde spisovatel strávil 20 let svého života. Navštívili jsme ji s dcerou Saskií a přáteli v roce 1965 a o rok později s dcerou Mahulenou. A po třetí jsem se setkal s tímto spisovatelem v provincii Oriente v městě Cobre v poutním kostele Santa Barbara (patronky horníků a námořníků). Hemingway byl též mořeplavec a jeho jachta „Pilar“ v níž hlídkoval za války proti německým ponorkám, spočívá na trávníku zahrady jeho finky. V kostele zanechávali poutníci světici drobné dárky jako prstýnky, náušnice, náramky, přívěsky a jiné drobnosti, které tam byly vystaveny. Všimli jsme si plakety a tázali se, co to je. Kustod odpověděl: „To tu nechal Papa Hemingway.“ Prohlédli jsme si to. Bylo na tom vyryto: ERNST HEMINGWAY - PREMIO NOBEL. Kustod to považoval za stejně bezvýznamný a bezcenný dárek, jako byly ty ostatní. Lpí-li paměť, či ozvěna životů a událostí na stěnách či věcech, v Hemingwayově domě je to zřejmé, vše je na svém místě, jak bývalo. Na stěnách jsou kůže ulovených zvířat, vedle pohovky bar s lahvemi různých značek, rozevřené knihy na stole či v koupelně, spisovatel s oblibou četl ve vaně. Jen bazén v zahradě či spíše v parku není naplněn. I jachta „Pilar“ leží na boku ve stínu vysokých stromů. Ozvěna vyvolávala obrazy veselých večírků s hosty slavného spisovatele, mezi nimiž bývali i filmoví herci a herečky našeho mládí, ku př. Marlena Ditrichová a j. Seděli v těchto proutěných křeslech, do nichž jsme se Saskií i přáteli usedli i my o 15-20 let později. Křesla byla na terase. Opodál stála čtyřboká věž, kterou dala postavit spisovatelova čtvrtá manželka Mary, aby měl klid ke psaní, (ale psal tam jen jedenkrát). O rok později se dívala Mahulena, právě jí bylo 18 let, s terasy věže na přístav Cojímar, slavný z románu „Stařec a moře.“ Paměť či ozvěna lpěla na stěnách místnosti o poschodí níže, kde kdysi seděla mladičká hraběnka Adriana Ivančičová, poslední velká láska spisovatele, a ilustrovala knihu „Stařec a moře.“ Právě ta byla odměněna Nobelovou cenou. Poznal ji devátenáctiletou v Itáli, sám jsa o více než o generaci starší. Musela tam ulpívat ozvěna Adrianina pláče, když se dozvěděla, že Afdera, dcera italského barona Francettiho, uveřejnila, že románová postava z knihy „Přes řeku a do lesů“ Renáta, mladinká milenka starého plukovníka, je ona sama. Hemingway se musel dušovat, že na tom není ani zbla pravdy. Jiní, jakmile poznali Adrianu, potvrdili, že v ní okamžitě poznali Renátu. Ze sňatku spisovatele s Adrianou sešlo, neboť její matka nemohla připustit, aby svatba nebyla v kostele, což u spisovatele čtyřikrát rozvedeného nepřicházelo v úvahu.
A tak se motám ve stopách a stínu spisovatele, který kromě jiného pomohl světu pochopit, co to jsou býčí zápasy a porozumět vášni, s kterou se obyvatelé Pamplony vrhají do nebezpečí smrti a kde ji během těch dlouhých věků mnozí nalezli. A jeden měsíc po slavnostech Svatého Fermína, sedím já, student z daleké země, u večerní tabule v domě generála a diskutuji s paní domu o býčích zápasech. Co znamenaly moje názory proti staleté tradici sanfermínských slavností, posvěcených mnoha obětmi, neboť
Blahoslav D. Rejchrt
33
Francie 1935
smysl býčích zápasů je v riziku smrti, jemuž musí čelit torreador, musí se ladně pohybovat v nebezpečné blízkosti při boku býka a to nebezpečí diváci dobře znají, torreador držící se v bezpečné vzdálenosti to má prohrané předem a je vypískán. Totéž riziko zranění či smrti každoročně podstupují pamplonští chlapci a muži v ulicích města pronásledovaní býky. My Středoevropané neznáme tento druh býků menšího vzrůstu, ale s ostrými rohy a slepou zuřivostí. Boj s nimi v aréně uvádí diváky do varu. Mladý advokát vzbudil svým výkladem můj zájem o historii království navarrského. Zaslechl jsem něco o Hugenotech, o francouzské královně Kateřině Medicejské, o navarrské královně Juaně d´Albret. Ale ke všemu jsem nemohl rozeznat, jakou řečí mluví zda španělsky, či francouzsky a podle toho jsem mu rozuměl. Nemám po ruce dějiny navarrského království, ale nepíši vědecké dílo, kde bych každý údaj musel doložit písemnictvím, ale zdá se mně, že není od věci, ocituji-li dopisy uvedené francouzské královny týkající se Bartolomějské noci. Jsou uvedeny na konci tohoto cestopisu. Dopisy, opakuji, byly nalezeny teprve nedávno (1963) v rouenském breviáři. (Viz: Milan Uhde, Záhadná věž V.). Kolikrát já jsem později vykládal v kostce naše dějiny cizincům a se stejným nadšením. Vraťme se do Pamplony: Opět jsme se dostali na Plaza Consistorial a ulicí Chapitala na náměstí Plaza del Castillo, do jehož protějších rohů ústí ty tři ulice. Byli jsme zabráni do rozhovoru. Na náměstí dohromady nikdo nebyl. Bylo pořádně, až nesnesitelně horko, jak poznamenal druhdy už i Hemingway, když tamtudy šel, jen z protějšího rohu přicházel nějaký turista, jemuž jsme nevěnovali pozornost. Až když přišel blíže, ukázalo se, že je to turista převlečený za Leoše. „Ahoj, Leoši, kde se tu bereš?“ Nastalo představování a já se zaradoval jsa osvobozen od výkladu historie, což mě v tom horku značně vyčerpávalo zvláště, když jsem nemohl rozeznat jakou řečí advokát mluví, tak špatnou měl výslovnost. Terčem výkladu se nyní stal Leoš, který plynně mluvil francouzsky a též něco španělsky. Uctivě výkladu naslouchal a nachýlil k řečníkovi hlavu. Mezi konverzací s advokátem se ke mně obrátil a utrousil: „Proč jsi nebyl včera v devět na nádraží, já strávil noc v obecním vězení.“ Než jsem mu mohl vysvětlit neobyčejné události, jež tomu zamezily, tázal jsem se ho: „Kde je Vašík, šli jste přece spolu.“ „Ztratil jsem ho hned za Sebastiánem, mohli vzít jen jednoho a tak nastoupil do auta on.“ Nicméně starosti jsme si nedělali, na to bylo moc horko. Však on se neztratí. Ještě chvíli jsme chodili v pěkném žáru po náměstí, Leoš si několika dotazy upřesňoval advokátův výklad a než se v něm zorientoval, přicházel z dalšího rohu turista tentokráte převlečený za Vašíka. Jaký to řetězec náhod zapůsobil, že jsme se všichni tři setkali v žáru poledního slunce na tomto náměstí. Vašík měl manýry španělského granda, na všechno se díval s nadhledem a tak mu naše náhodné setkání přišlo jako samozřejmá věc, nedivil se ničemu. Momentálně ani my jsme se nedivili náhodě, jež nás svedla vespolek všechny tři v žáru poledního slunce na náměstí Del Castillo. Narežírovat, aby to tak klaplo, by dokázal sotva kdo. Ale náhoda, opakuji, je velká režizérka. Opět jsem si vzpomněl na mé náhodné setkání s oním malířem v Louvru. Jaký řetězec náhod zapracoval tenkrát! Jednak hoši dorazili z Ostende do Paříže týž den jako já. Náhodně se ubytovali v hotelu Londres. Náhodně se dali do rozhovoru zrovna s tím malířem, jenž chodil do Louvru kopírovat. Zmínili se
Blahoslav D. Rejchrt
34
Francie 1935
mu o mně, to už je logické, znali můj záměr jít do Louvru hledat Monu Lisu, kterou jsem při první návštěvě nenašel k velkému podivení mého otce. Popsali mu moje brýle omotané bílou nití na jednom konci, kde mně vypadl šroubek. A já se obrátil přímo na něj, ač on si kromě svého malování ničeho nevšímal, natož aby mě vyhlížel a kopírujících malířů tam bylo v různých sálech vícero. Zrovna v tom sále, kde on maloval, mně došla trpělivost z marného hledání a zeptal jsem se právě jeho. A nyní v Pamploně opět náhodné setkání podle scénáře té velké režizérky, jež slove náhoda. Dodatečně, ale až po letech mě napadlo, zda také advokát věřil na režizérku náhodu, nebo si myslel, že jsme to sehráli sami.
Buď jak buď, ubytoval i moje kamarády v katolické koleji, kde jsme se dali pořádně do pořádku a kde nám i dobře vařili. Ještě jednou jsme vyrazili do ulic i na hradby citadely a zvažovali jsme, kam dál. Vypravovali jsme si příhody, jež každého z nás potkaly, jen co jsme opustili San Sebastián. Začal Leoš. Když nasedl do auta Vašík a odstartoval a Leoš osaměl, díval se na další cestování černě, neboť mu žádné auto dlouho nezastavilo. Potom se štěstí obrátilo, svezlo ho pár aut včetně nákladních a večer byl v Pamploně. Stihl ještě dorazit na nádraží v 9 hodin, leč nikdo ho nečekal. Dozvěděl se, že v městě je ještě druhé nádraží. Putoval tedy od jednoho k druhému, až se pro své oblečení stal nápadným zejména klukům, kteří po něm začali házet kamením. Když noc pokročila, cítil se už dost zcepenělý a ohlížel se po noclehu. Nevysvětlil, proč noc nepřečkal na nádraží, s čímž už jsme měli zkušenosti, ale vyrazil do ulic a zeptal se prvního policajta na laciný nocleh. Ten dbalý svých povinností ho perlustroval, na všechno se vyptal a prozkoumal mu pas, potom řekl: „Pojďte se mnou!“ Odvedl ho do obecního vězení, popřál mu dobrou noc a celu za ním zamkl. Ráno ji zase otevřel a popřál Leošovi šťastnou cestu. „Ušlo to, ale už tam byl jeden ožrala,“ řekl Leoš a prochodil celé dopoledne, až v žáru poledního slunce zabloudil na náměstí El Castillo a narazil na nás. Vašík, když opustil Leoše, daleko neujel. Šel kus pěšky, až natrefil na jednoho Poláka, který šel se svým bratrem kolem světa též pěšky a aby si opatřili finance, prodávali po kavárnách fotografie, kde byli oba vyobrazení. Fotografie byly doprovázeny příslušným textem v několika jazycích. Ale bratr se mu po cestě ztratil. Pro Vašíka nebyl problém dělat Polákovi bratra a nežinýroval se prodávat po kavárnách fotografie, což bylo pro Poláka žinantní, a měl úspěch. Kapsu měl naditou měďáky, platily sice jako haléře, ale byly veliké jako naše pětikoruna a ještě měly dírku uprostřed. Na otázku, kde je Polák, mávl rukou. V koleji jsme se slavnostně rozloučili a zapsali se do knihy hostí a obdrželi jsme čestné členství v „Sociedad de juventud de Pamplona, jejímž byl mladý advokát předsedou. (Předešli jsme tak ekumenické hnutí o několik desetiletí.) Mnohokrát jsem si vzpomněl na tu útlou knížku, jež sloužila jako legitimace. Dokonce mohla mít fatální význam o rok později, když se Leoš dostal v Barceloně na svahu Montjuic pod palbu mezi Frankovými přívrženci nahoře a milicionáři dole. Marně by volal „Checoslovaco“ a mával pasem, kdyby u něj milicionáři knížku našli. Ale ta byla náhodou v torně v hotelu „Espaňa“. O tom až příště. Obdařeni legitimacemi a spoustou propagačního materiálu, který jsme měli donést do vlasti, vykročili jsme k Pyrenejím. Náš původní plán, vydat se do Zaragozy a dál na Madrid byl nereálný z časových i finančních důvodů.
Blahoslav D. Rejchrt
35
Francie 1935
Podle pasu jsme museli v Pamploně zůstat ještě další tři dny, nepamatuji se, že bychom nocovali někde na cestě zpátky k Pyrenejím, po které s přítelem cestoval i Hemingway chytat pstruhy vysoko v horách v říčce Irati. Ani jsme si neuvědomovali, že v Pamploně bylo tak horko, jak popisuje Hemingway. Ale toto město se nám tak hned neztratilo, dokonce se nám připomnělo o generaci později. O prázdninách v roce 1968 odjela Mahulena na studentskou brigádu do Anglie a dostala se jako pomocná síla do přímořského lázeňského letoviska ve Walesu. Tamní prostředí asi nebylo nejpříjemnější, zábava asi minimální, týdenní turnusy lázeňských hostí asi jeden horší než druhý, a jediný tam byl sympatický španělský student z Pamplony. Ještě léta jí přicházely pohledy z tamtoho města. A do třetice její dcera, naše milá vnučka Kamila, navštívila Pamplonu při své prázdninové cestě do Španělska v roce 1992.
A tak se na Pamplonu v naší rodině nezapomíná. Pamplona byl nejzazší bod našeho putování, byl to nezapomenutelný zážitek. Odtamtud jsme již směřovali k domovu, to jest na sever k Pyrenejím. Propagační materiály, jimiž jsme byli obdarováni, vážily hodně a ani jsme je neměli kam dát, nesli jsme je v náručí a tak není divu, že jsme je zanedlouho odložili na nějakou zídku, ale s těžkým srdcem. Jak by se nyní hodily! A před námi byly vršky čím dál vyšší. Tak tudy jel Hemingway na pstruhy! Po celé další více než půl století jsem vzpomínal na Pamplonu a na rodinu generála Artura Sebriána. Jaké hrůzy je čekali už za rok, ať tím, že je sami způsobili španělským republikánům, nebo jako jejich případné oběti. Mladý advokát mně vysvětloval, že oni patří ke Karlistům a že jejich cílem je získat všechna území, jež kdy patřila Španělsku. Už tehdy jsem si pomyslel, že je to absurdní a mimo jejich možnosti, ale mlčel jsem. (Doufám, že to reprodukuji správně a že jsem jeho slova dobře pochopil.) Hrůzu těch dob popisuje nejen Hemingway, který tam byl jako válečný korespondent, v knize „Komu zvoní hrana“, ale i Španělka Constancia de la Mora v knize „Život, ne smrt“. Byla to vnučka dona Antonia Maury, králova oblíbeného politika, jenž byl v minulosti několikrát předsedou vlády. Vylíčila v ní tak otřesnou bídu španělského lidu v různých krajích, nám Středoevropanům nepochopitelnou, (ač jsme před válkou navštívili i nevýslovně chudé kraje Slovenska), i postoj šlechty. Popisuje, jak jakási šlechtična přinesla do jedné vesnice v kraji postižené hladomorem místo potravinové pomoci ozdobný oltář do kostela. Ale i Georg Orwell v knize „Hold Katalánsku“. Zmíním se o něm v příštím vypravování. Jen zdánlivě nezávisle na svém líčení si kladu otázku, jakou náhodou se asi stalo, že se na mě nezaostřilo slídící oko jedné, či druhé totality, ač by u mně našlo tolik korespondence do ciziny, že by z toho mohlo zkonfábulovat x špionážních afér počínaje mou návštěvou u amerického prezidenta v Bílém domě v roce 1931. Že jsem byl více méně sympatizant s marxizmem už před válkou a i jako komunista po válce, to nehrálo žádnou roli a nic takového nepomohlo obžalovaným v budoucích politických procesech. Moje nezávislé myšlení asi nikoho neohrožovalo, ještě dnes se divím, že moje veřejné výroky prošly bez následků, (ku př. jsem na kolektivu odsoudil politické procesy a při vybičované hysterii na veřejné schůzi při hlasování žádající smrt obžalovaným, jsem se zdržel hlasování). Dnes se to zdá bezvýznamným, ale tenkrát to mohlo vésti k špatným koncům pro jedince i jeho rodinu.
Než, všechny hrůzy měly teprve přijít, zatím jsme ještě žili bezstarostným a v plném slova smyslu šťastným mládím patříce na zelené a modravé vršky Pyrenejí. Ale myslím to obecně, bylo to tak pořád.
Blahoslav D. Rejchrt
36
Francie 1935
Minuli jsme klášter Roncesvalles a mířili k průsmyku. Leoš věděl, že tudy táhl „Zuřivý Roland,“ ale podrobnosti jsem se dočetl až v naučném slovníku: Roland byl synovec Karla Velikého a jedním z jeho Palatinů (rytířů). Byl poražen a zabit v tažení proti maurským vojskům, která vedl jejich král Marsilia v roce 778 právě v těchto místech. Jeho smrt byla po staletí opěvována. Nejstarší je francouzský epos z XI. století „Píseň o Rolandovi.“ O čtyři sta let později napsal v roce 1516 Ludovico Ariosto, který žil na dvoře knížete Ferrary Alfonse I. z rodu d´Este, dílo nazvané „Orlando furioso.“ Roland je slavná postava, jeho socha s mečem bývá před radnicí v mnoha městech i v Německu.
Průsmyk „Rolandova brána“ je ve výši 1057. Rázovali jsme tam pějíce si do pochodu české a slovenské písně a když v nejprudším zpěvu „Kose, kose, černý ptáku, co ty tady děláš“, jsme vyšli zpoza skály, stál za ní celý v černém Bask mající i široký černý baret a v údivu otevřel na nás ústa. My však pokračovali v písni obracejíce se na něj. Málokdy ta píseň byla patřičnější. Tím jsme se loučili se zemí Basků, obývané národem hrdým a statečným. Hranici jsme překročili v Arneguy 9. srpna. Pamplona byla bodem obratu na naší cestě, byl to nejsnazší bod a už jsme se obraceli k domovu, ale nebylo to jednoduché. Už jsme zase v pyrenejském podhůří směřujíce dolů. Už jsme zase v městečku St-Jean (ale tentokráte) - Pied-de-Port. Hoši odešli na nákup proviantu. Utábořili jsme se před nějakou zdí, byl tam volný plácek, či to byl zbytek hradeb, a větřík pofukoval z Pyrenejí. To strašně špatně snášel můj vařič. Vařiči to vlastně bylo jedno, ale plamen uhýbal a ešusu se ani nedotkl. Marně hledám závětrné místo, to nikde, až uvidím vypadlý kvádr v hradební zdi, právě tak na vařič s ešusem a jásám. Kvádr vypadlý asi půl metru od země a já ještě tělem chránil vařič před větrem. Jakmile se voda začala vařit, já se narovnal a ponořil plechové vajíčko s čajem do vroucí vody drže je za řetízek a maně se otočil. Za mnou pár kroků stál půlkruh lidí mlčky čekající jakouto pumou chci podminovat zeď a když viděli plechové vajíčko s čajem, řekli sborem: „Óh-la-la“ a Leoš s Vašíkem s nimi, neboť se mezitím vrátili z nákupu a zařadili se do půlkruhu, který se poté pokojně rozešel. Střídajíce se ve stopování dorazili jsme do městečka Pau (hlavního města druhdy království navarrského - jeho dolní francouzské části), odkud je krásně vidět Pic du Midid d’Ossau vysoký 2884m a pokračovali jsme do Tarbes (odkud pocházel d’Artagnan) a odtud už je jenom skok do Lurd. Krajina je tam líbezná, jako u nás v podhůří Orlických hor nebo na Vysočině. Jsou tam zapadlé vesničky, jako ta, co mám na snímku kdesi v jižní Francii, jsou vidět její doškové střechy z údolí a stromů. Byl jsem hostem v jednom stavení, pohostili mne chlebem, sýrem a vínem. Byli zřejmě potěšeni, že je u nich na návštěvě mladík z takové dálky. Po dubovém stole chodila kočka a hrbila hřbet, neboť na ni dorážel pes. Čumákem dostal jen k okraji stolu a když se přiblížil, kočka mu do něj zaťala drápkem. To ho neodradilo a zkoušel to znova. Hospodyně smažila na roštu a kouř unikal střechou nad ohništěm. Měli jsme něco na rožni, zapomněl jsem co, jen to ne, jak kouř ucházel střechou. Lurdy jsou nejen poutní místo, ale i vysokohorské turistické středisko. V okolí se to velehorami jen hemží. Na jih je Pic du Midi de Bigorre (2 872m), ještě více na jih Pic de Vignemale (3 298m) a na španělské straně Monte Perdido (3 355m), na východ Pico de Aneto (3 484m), nemluvíc o Pic d´Anie (2 504m) jižně od Oloronu. Před Lurdami jsem cestoval sám a přenocoval jsem na poli pod jižním nebem, ale opřen o snop. Místo jsem zachytil na snímku. Spal jsem výborně, jen v dálce štěkali psi, nebylo by příjemné, kdyby mě očuchávali.
Blahoslav D. Rejchrt
37
Francie 1935
V Lurdech je plno poutníků, ale i dosti vysokohorských turistů s lany a cepíny. V městě jsme se sešli a prohlíželi si hotely a odhadovali, který by byl pro naši kapsu únosný. Bylo jich tam spoustu a měly zbožné nápisy. Usoudili jsme, že hotel Sv. Josef, ani hotel Panna Maria, nepřicházejí v úvahu, tím méně hotel Ježíš Kristus, na ty jsme nebyli dost zbožní. Hádali jsme, zda tam bude hotel Sv. Jidáš, ale ten nebyl na dohled, kdopak by se také v něm ubytoval. Dali jsme přednost nějakému méně významnému svatému za rozumný peníz a šli jsme k Bazilice. Areál je ohrazen drátěným plotem a vrata hlídána kastelány, (neznám přesný název těch, kdo hlídají vrata bazilik - jistě by na to přišel náš kdysi čtyřletý vnouček, který říkal hlídačům zámeckých vrat - „zámečník“). Ale chyba lávky, dovnitř nás nepustili, ne pro malou zbožnost, ač jsme měli dlouhé kalhoty a dobře vycíděné boty. My dva s Leošem jsme měli sportovní tenkrát módní obuv se zástěrkou přes šněrování a na konci rozstříhanou na třásně. Vašík měl černé též dobře vycíděné polobotky tak zvané vycházkové, žel, s jednou patou roztrženou a přivázanou provázkem, (nenapadlo nás dlouho, že by mu to kterýkoli švec sešil za pár centimů). Boty kastelánům nevadily, kamenem úrazu byla trička ač čerstvě vypraná - malér byl v tom, že měla krátké rukávy a tak nebyla dost mravná. Museli jsme se vrátit do hotelu, už nevím, kterého svatého a vzít si naše sportovní kazajky s dlouhými rukávy. Moje byla zelená, hoši měli podobné, jenže více méně šedivější. Vašík více, Leoš méně. Tím jsme byli správně oděni a byli jsme vpuštěni dovnitř. Před branou si doplňovaly garderóbu městsky oděné poutnice, přes holé paže si ovazovaly šátečky a na hlavu si dávaly kapesník. Vstoupit prostovlasé, to prostě nešlo! Před Bazilikou bylo velké prostranství, kam již byly na vozíčcích sváženi nemocní, buď je tlačili skauti nebo setry ošetřovatelky. V tu dobu byla v Lurdech pouť čtyř národů (Anglie, Belgie, Švýcarsko, Itálie), neklame-li mě paměť, nerad bych nějakou zemi zaměnil či ošidil. Jsou mezi nimi dvě protestantské země, což mě udivilo, ale i tam jsou přece katolíci. Nejdříve jsme navštívili Baziliku postavenou nad jeskyní Massbielle. Tato je přístupna s boku a je v ní zázračná voda. Po jejích stěnách a stropu jsou připevněny berle uzdravených, všechny již časem zčernalé, čerstvé ještě svítící novotou tam nebyly. Nic jsme z toho nevyvozovali, ale nepřehlédli jsme to. Bazilika má tři části nad sebou a vždy s ochozem, kde u stěn stojí nebo klečí poutníci. Respektuji jejich víru, neboť už v bibli je psáno: „Víra tvá tě uzdravila!“ Osaměle pod svatým obrázkem stála plačící dívka a modlila se. Kéž bychom i my mohli někomu svěřit svá budoucí trápení! Bazilika je postavena v místě, kde se poměrně nedávno zjevila prosté pasačce Bernadettě (v roce 1858) Panna Maria. V žádném z mých naučných slovníků o ní není zmínky, tím méně, kdy byla blahoslavena. A tak uvádím jen to, co jsem během života nasbíral v různých knihách. Až v roce 1997 vyšel v Lidových novinách článek o knize Franze Werfla „Píseň o Bernadetě“, kterou tento židovský spisovatel slíbil v Lurdech v roce 1940 – na útěku z válečné Evropy – napsat, zachrání-li se se svou rodinou. Chudá dívka Bernadetta Soubirousová (1844_1879), jako astmatické dítě měla ve 14 letech v roce 1858 zjevení Panny Marie, jež měla modré šaty s bílým pláštěm a závojem, který zakrýval světle hnědé vlasy. Byla bosá a na nohou jí spočívaly dvě zlaté růže. Toto zjevení se
Blahoslav D. Rejchrt
38
Francie 1935
jí opakovalo během půl roku téměř dvacetkrát. Bernadetta přijala poselství, aby lidé činili pokání a na tom místě postavili kapli. O dvacet let později byla kaple se zázračným pramenem vysvěcena. Bernadetta vstoupila do kláštera v Nevers. V době prusko-francouzské války ošetřovala raněné. Byla svatořečena až v roce 1933, nikoli pro zjevení, ale pro pokoru a trpělivost, se kterou snášela svá utrpení. Mezitím se nádvoří zaplnilo vozíky s nemocnými v několika řadách proti sobě, vprostřed byla širší ulička. Za nimi stáli lidi hustě vedle sebe. A už se blížili církevní hodnostáři v kněžských rouchách, vpředu vyšší šarže, v čele asi arcibiskup, v jedné ruce kříž, v druhé kropenku se svěcenou vodou. Pohled měl upřený přímo na kříž, patřil na něj s největší intenzitou, polohlasně odříkával modlitby a kropil svěcenou vodou nemocné po obou stranách. Jak se blížil, lidé padali na kolena a hlasitě se modlili. Mezi modlitbami zněl opět a opět sladký zpěv jeptišek, jež tvořily zadní voj. Dlouho nám znělo v uších: „Ma Reine, ma Souveraine...“ A modlitby a kropení znova a znova. Pohnutí klečícího zástupu bylo nesmírné. Když konvoj došel až k místu, kde jsme v pozadí u stromu stáli my, řekli jsme si, ač jsme tam byli jediní, kteří stáli: „Přece jako evangelíci tady nebudeme klečet“ a maskovali jsme to fotografováním jsouce opřeni o strom.. Obrázek však žádný nemám, asi jsem v aparátu neměl film, což se stává vždy, máme-li zachytit něco pamětihodného. Věřím, že to nesmírné pohnutí má blahodárný vliv na mnohé nemoci, jež umocněno vírou, může organizmus nemocného přeladit a takováto pouť, posvěcená tradicí, je pro mnohé věřící nemocné tak mocný impuls, že se hojivé procesy mohou urychlit a umocnit. Žel, pokud vím, nikde není vědecky dokumentováno, kolik lidí se uzdravilo, jaké měli choroby, kolik se jich zlepšilo a na jak dlouho, kde nebyl efekt žádný a kolik se jich zhoršilo. V mládí jsem si koupil knihu od profesora lékařství na pařížské Sorbonně Janeta, který chtěl seriózně vědecky prozkoumat efekt tohoto poutního místa na základě chorobopisů a statistik, ale se zlou se potázal. Katolická církev rozpoutala proti němu takovou kampaň, že se nejen musel vzdát svého záměru, pokud jde o Lurdy, ale musel opustit i univerzitu. Pozorujeme však, že katolická církev se modernizuje a přivolí snad i takováto vědecká zkoumání. Vždyť prošla ve velké části Evropy pronásledováním, zdá se, že se poučila. Nestojí už jednoznačně na straně bohatých a těch nejreakčnějších kruhů, jak tomu bylo ku př. za Rakouska, ale i ve Španělsku, bigotně katolickém, kde lid o rok později vypálil kostely. Ostatně, dnes si myslím, že na vědeckém zkoumání ani tak nezáleží, hlavně, že pomohou aspoň někomu, komu klasická medicína nemohla pomoci, ale jako u každé alternativní medicíny, nesmí při ni býti zanedbána klasická léčba, dokud ta pomoci může. Leoš, který měl krásný hlas, neustále prozpěvoval Mariánské písně, které jsme slyšeli na pouti čtyř národů, až Vašík pronesl: „Myslíš, že by se z nás stali katolíci, kdybychom zde byli ještě nějakou dobu?“ Leoš nemyslel, vždyť on byl katolíkem celé dětství a do Jednoty českobratrské přestoupil, ještě mu nebylo patnáct let. Kariánské písně zpíval, protože se do této krajiny hodily a zpíval je do pochodu zrovna tak, jako ve Španělsku zpíval do pochodu Jezuitskou hymnu a v La Rochelle Internacionálu. Při této příležitosti musím doplnit, že v Pamploně je nápis, že tam byl při obléhání města Francouzi v roce 1521 raněn španělský důstojník Iňigo Lopez de Recalde, který přijal jméno
Blahoslav D. Rejchrt
39
Francie 1935
Ignacio de Loyola a založil Jezuitský řád. Čili Jezuitská hymna do pochodu tam byla zcela na místě. Říkali jsme si: do Lurd se ještě vrátíme, ale jako horolezci, s lany a s cepíny, před tím se vycvičíme v Prachovských skalách. Také Vašík si bude muset opatřit jinou obuv, nebo aspoň tu patu si dát sešít a opatřit si podkůvky. Nějak tomu nechtěl rozumět a říkal: „To je dobrý!“ Moc se nám líbili ti horolezci ověšeni horolezeckou výstrojí a mezi nimi pár děvčat stejně ověšených lany a cepíny, v okovaných bufách a v punčochách z hrubé vlny. Zde dole ve výšce okolo 1000 m prostovlasá, nahoře si jistě vzala pořádného kulicha. Jenom nám bylo divné, jak je v tomto ustrojení pustí kasteláni do Baziliky a ani jsme neviděli, že by tam byly sportovnější hotely, řekněměž „Hotel Pic du Jar.“ Takové jsme měli úvahy a plány, mysleli jsme si, že budeme moci cestovati takto kdykoli. Ale život a historie má jiné plány, které se vším zatočí. Spolu jsme se tam již nevrátili, jen Leoš tam zajel s jinými přáteli v roce 1971 a poslal mně pohled Baziliky za níž vyčnívá právě Pic du Jar se zasněženými vrcholky. Byla to jeho šestá cesta po Francii, tři jsme absolvovali spolu a on tu první ještě s rodiči v roce 1934. Rozloučili jsme se s Lurdami Mariánskými písněmi a dali jsme si sraz v Toulouse, popřípadě v Carcassonne. Toulouse Tam jsme se zase všichni sešli. Původně to bylo keltské oppidum, za Římanů pevnost Tolosa, v 7. století královské sídlo Vizigótů, ve středověku dvorní sídlo a jedno z prvních univerzitních měst (v roce 1229), spolu s Paříží, Montpellierem a Orleánem. Nejrozsáhlejší románská bazilika z roku 1060 má krypty s ostatky 128 svatých a gotickou katedrálu z 11. století. Katedrály, ty jsme si nenechali ujít, dýchaly na nás zvláštní nádherou a staletími. Katedrály v každém větším, nebo i menším městě! K jakým výšinám se vznesl génius Francie v prvních stoletích našeho tisíciletí! Co to bylo za umělce a jaká tajemství chránili, jak stavět katedrály a to stále vyšší a vyšší. Až v městě Beauvai dosáhla klenba výšky 48 m a zřítila se v roce 1284 po prvé. V roce 1500 tam byla přistavěna 153 m vysoká věž na zkřížení transseptu. Zřítila se v roce 1573 i s klenbou choru. K lidským obětem nedošlo. Byla to ta nejvyšší laťka, která již nebyla překročena. Žasnu nad těmi lidmi, jaké mezi nimi muselo být pouto posvátného tajemství. Nevím, od kdy se zvali „Svobodnými zednáři,“ jistě dříve, než se spojily jejich čtyři dílny zvané „lóže“, jež se podílely na přestavbě katedrály Sv. Pavla v Londýně.
Putovali jsme podél Pyrenejí na východ a stále jsme viděli po pravé ruce jejich hřeben. V těch místech je jejich nejvyšší hora Pico de Aneto (3404 m). Táhnou se od Atlantiku ke Středozemnímu moři v délce více než 400 km. K večeru byly modravé a stále temněly. Někde jsme se zapovídali, bylo to asi v příjemné hospůdce při červeném víně až se smrklo a my zanedbali průzkum terénu, což bylo naší každodenní podvečerní povinností, abychom si našli vhodné místo pro stan. Všude samé svahy a tma jako v pytli. Házeli jsme před sebe kamínky, zda nežbluňknou do tůně. Tůň se nekonala, až se objevila malá plošinka, kterou jsme odkrokovali a tam se stan vešel. Ráno, jako vždy jsem měl problém s holením.
Blahoslav D. Rejchrt
40
Francie 1935
Potřeboval jsem kapku vody na mýdlo a když nebyla rosa - to jsem musel objet dlaní hezký kus trávy - muselo to počkat až k nejbližší kašně. Tam jsem si nabral vodu a holil se v ústraní. Oba si mě dobírali, že si oplachuji obličej vodou z každé kašny, oni leckterou nechali ladem. Další sraz jsme si dali v městě Carcassonne Stopoval jsem sám, byl jsem na řadě a kamarádi se vesele bavili na můj účet mávajíce mi na cestu, když jsem se vzdaloval. Vyrazil jsem na hlavní silnici a snažil se stopovat koukaje mezitím na Pyreneje. Neměl jsem hned štěstí a ušel jsem notný kus cesty pěšky, až mně zastavil pán v kulaté čepici s dýnkem a černým kšiltem. Kdybych si toho včas všiml, nemával bych. Kontakt s pány s čepici s dýnkem a černým kšiltem nevěstí nic dobrého v žádné zemi. A také se z něj vyklubal - policejní prefekt. Řekl jsem mu obvyklou prosbu, zda by mě kousek nesvezl. On mě nejdřív legitimoval, což bylo dobré, neboť se hned ukázalo, že jsem student na cestách. Pokynul mě, ať nastoupím do černého kabrioletu a zatím listoval v mém pase až narazil na razítko: Nezdržovat se ve Francii déle než 14 dní. Chvíli jsem mu vykládal, že jsem razítko dostal v Cherbourgu v roce 1931 jako všichni cestující, kteří vystoupili z parníku, jenž nás přivezl z Ameriky, ale nás Čechoslováků se takové omezení netýká, máme přece bezdevizový styk, což hned uznal a svezl mě pořádný kus. Při tom se mě zeptal, mám-li peníze, (byl to přece prefekt a byla to jeho povinnost). Svou odpověď jsem nikdy nezapomněl a proto mně slouží k rekonstrukci cesty. „Nějaké peníze mám a další mě čekají na „Poste restante“ v Nîmes.“ Vysadil mě, když odbočoval a já měl zanedlouho opět štěstíčko. Zastavila mně limuzína, v ní manželé, dvě dcery a plno kufrů. Všechno museli přeorganizovat, aby uvolnili zadní sedadlo a mě tam posadili s krásnou slečnou světlých vlasů, mohlo jí být šestnáct. Mezi námi byl jen malý kufřík, ale po pravé straně hřebeny Pyrenejí. Jeli na letní byt a tak měli plno elánu. Už nevím, co jsem si s tou krásnou slečnou povídal, ale bylo to příjemné už proto, že ve mě odhadli romantického turistu a nedívali se svrchu. Žel, otec řidič asi neodhadl ztrátu času, začal spěchat a když odbočovali, neměl jsem po ruce notýsek ani já (byl v torně v kufru), ani ona kabelku s tužtičkou. Už jsem nechtěl zdržovat a tak jsem oželel její adresu. Ale patří tam k těm Pyrenejím s těmi světlými vlasy na modrém panoramatu. Jak jsem řekl, tenkrát se ve Francii nestopovalo, nepamatuji se na žádného stopaře na cestách, kromě toho „globetrottera“ s rezatým vousem, šortkách a sandálech, s kabelou přes rameno, z níž vyndával oříšky, aby nás jimi podaroval, neboť jsou zdravé. A už bylo přede mnou na malém vršku středověké město s dvojitým prstencem hradeb s padesáti věžemi, opevněným hradem a dvěma branami. To bylo město Carcassonne. Hradby s cimbuřím se táhnou po příjezdové cestě až dolů. Uvnitř jsou středověké domy a také katedrála, je to románsko-gotická bazilika St. Nazaire, stavěná od 11. století. Hrad Chateau Comtal je ze století 12. Opevněné město Cité je spojeno dvěma mosty s dolní novodobou částí města. Byl jsem v Jiříkově vidění, to byste museli vidět! Bylo po dešti a já přemýšlel o nocování, bylo sice dopoledne, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Hledal jsem suché místo v některé věži, ale bylo tam bláto střílnami tam pršelo. Šel jsem dolů, ale nebyl to venkov, kde člověka nechají přenocovat třeba na slámě. Doporučovali mně hotel, háček byl v tom, že už jsme museli setsakramentsky šetřit.
Blahoslav D. Rejchrt
41
Francie 1935
Den ubýval, šel jsem na nádraží, kluci nikde ani před devátou, ani po ní. Proseděl jsem tam na lavičce celou noc. Byla hrozná zima, kupodivu tam na jihu. Čekárna tam není jako čekárna u nás, tam byl jen přístřešek se sloupy. Druhý den jsem zase šel nahoru do Cité, měl jsem času habaděj až do deváté večer a jak tak chodím, narazím na panoše, za ním šel pacholek s koněm s barevnou čabrakou, na něm rytíř v brnění, za ním pár lučištníků. Za nimi panny v šatech až na zem, rukávy nabírané, skládané nákrčníky a vysoké špičaté klobouky, (podobné vysokým obráceným kelímkům na zmrzlinu), různých barev. Potom princezna s korunkou a princ v bílých punčocháčích, v krátkém barevném kabátci, byl opásán mečem, s korunou na hlavě. Dále množství rytířů, pacholků a děveček. Hádal jsem, že chystají turnaj, ale neměli dřevce, též koně neměli brnění. Průvod ohlašovali pištci a trubači a zdálo se, že nemá konce. Hnul jsem se jim z cesty pod nějaký okap a vzhlédna vzhůru, zda na mě nepokape, zahlédl jsem ve střílně filmaře. Žel, filmaři neměli tu klapku, to rozevírací prkénko, které klapnutím označí moment filmování, aspoň nebyla na dohled, rád bych si na ní přečetl, co filmují, název filmu. Zeptat se někoho, nějakého panoše, či děvečky, to mně nedošlo. Aspoň bych si přečetl, kolikátý je to výstup. Možná, že to byl některý z těch historických filmů, které po letech i u nás dávali. To se jim to filmuje v takovém středověkém městě, kulisy stavět nemusí. Prochodil jsem celé Cité, v bazilice byla nádherná okna. Celý dlouhý věk jsem na toto město vzpomínal, ale až nyní jsem se dočetl, že město svého času postavili Gótové. Ve 12. a 13 století se na jihu Francie rozšířilo velké náboženské hnutí katarů (albigenských) - to je „čistých, dokonalých“. Podle nich veškerá světská i církevní moc je ďábelským produktem. Papež Innocens III. vyhlásil proti nim křižáckou výpravu roku 1209. Velel jim v mnišské kutně arciopat Arnold de Citeau. Nejdříve vypálili město Béziers, pobili tam všechny i věřící katolíky i vlastní kněze s voláním: „Pobijte je všechny, však on už si Bůh své ovečky najde!“ Křižáci zaútočili na Carcassonne. Před dobytím města obránci unikli tajnými chodbami. Zůstalo tam asi 500 starců a stařen. Ty upálili před katedrálou na obrovské hranici, zatímco arciopat Arnold sloužil mši k uctění Ducha Svatého a sborově bylo zanotováno Te Deum. Podle pověsti Vizigóti dopravili po pádu Říma roku 410 do města podstatnou část Šalamounova pokladu z chrámu v Jeruzalémě, údajně i sedmiramenný svícen zobrazený na Titově vítězném oblouku v Římě.
Slunce už zase pěkně svítilo a hřálo. Šel jsem dolů, tam někde je řeka Aude a Canal du Midi, (od roku 1680 spojuje Atlantik a Středozemní moře) a na louce jsem si dal šlofíka, abych dohonil, co jsem v noci na nádraží zameškal. Hoši tentokráte večer v 9 na nádraží byli. „Kde se couráte?“ pravil jsem. „Stříleli po nás,“ omlouvali se. „Prosím vás, nepovídejte.“ Bylo to tak: někde před Castelnaudary našli opuštěnou stodolu s žebříkem, nikde nikdo, koho by se dovolili a tak vylezli na seno. Pochybuji, že to byl Leošův nápad, ten se vždy držel zpátky, (jen při demonstraci v Marseilli běžel v první řadě). Jenže tu se objevila selka s brokovnicí a s velkým křikem párkrát vystřelila. Mířila špatně. Vzpomínka na nocleh mně uniká, ano, bylo to na té vyhřáté louce, byli jsme všichni a stan byl kompletní.
Blahoslav D. Rejchrt
42
Francie 1935
Druhý den jsme obrazili Cité. Sliboval jsem jim rytíře, ale kde nic, tu nic. Bláto ve věžích dosud nevyschlo. A tak jsme stopovali dál. A bylo to další starobylé město Narbonne Staré přes dva tisíce let Původně římský přístav Narbo-Martius, ale nánosy je oddělily od moře už v 17. století. A zase katedrála St-Just (z roku 1272) a zase bazilika a arcibiskupský palác z 13. století. Čekala nás šňůra měst: B é z i e r s, S è t e, M o n t p e l l i e r. A v Leošových poznámkách je povzdech! „Zde na jihu Francie nás sveze každé až snad 30. auto a je hrozné horko. Jsem zničen hladem a bděním a potom nezapomeňme, že v tom horku platí dva kroky chůze za deset v tom mírném českém podnebí.“ Ale nepředbíhejme, zase jsme se rozdělili a zatím, co jsem se já dostal do Montpellieru, Leoše vzali rybáři v Sète na noc a před svítáním s ním vyjeli na moře lovit ryby. To byl pro něj zážitek! Byli velmi přívětiví, ale hrozně chudí. Montpellier Největší město kraje Languedoc a v 17. století sídlo kardinála Richelieu. V okolí rostlo plno léčivých a aromatických rostlin. Už ve 13. století tam byla založena lékařská škola a to v roce 1221 a jedna z nejstarších univerzit, v roce 1289. Mají tam nejstarší botanickou zahradu v Evropě, od roku 1593. Ani tam nechyběla katedrála zasvěcená tentokráte Sv. Petru a je tam i Vítězný oblouk.
Tam někde začínají rozsáhlé vinice, jež se táhnou do dáli 300 km, ne-li více a nám sloužily jako zásobárna pokrmu, hrozny sice nebyly úplně zralé, ale nám lahodily. Vždy jsme se snažili je umýt, ale někdy nebyla po ruce kašna. Velké množství hroznů na nás blahodárně působilo a já jsem později hleděl uplatnit tyto poznatky terapeuticky, ale k správnému efektu je zřejmě zapotřebí, aby těch vinic bylo 300 km, ne-li více. Někde ve venkovském místě jsme se dali s někým do řeči a hle, byl to malý český člověk, který nás vzal k sobě. Před pár lety se tam s manželkou usadil, měli malé hospodářství, ale dosud žili skromně. Pamatuji se na ten vlahý, voňavý jižní večer a na houštinu bambusů, jež jim rostla v koutě na dvorku. Nechali nás přenocovat v zahradě. Na tyhle jižní večery a jejich náladu jsme vzpomínali po léta a toužili po nich. A na tamější jídla a výborný bílý chleba úzký a dlouhý skoro metr. Často by nám stačilo i půl metru. Hospodář se nemohl dívat na tu Vašíkovu rozpáranou botu a dovedl ho k ševci. Pata byla zašita asi za frank, ale zdálo se, že to Vašíka uvádí do rozpaků, musel si zvykat na nový styl cestování. Montpellier jsme opustili a blížíme se k Nîmes. Celá tato krajina je pod vlivem horkých větrů ze Lví zátoky ( Golf du Lion). Nîmes
Blahoslav D. Rejchrt
43
Francie 1935
Nîmes je starobylé město Dolní Provence Jeho vrcholný rozkvět nastal za dob římských císařů Hadriana a Antonina Pia ve druhém století našeho letopočtu, kdy byla postavena řada paláců chráněných hradbami. Ja tam amfiteátr nejzachovalejší na světě pro 21 tisíc diváků, dále Maison Carrée, to jest římský chrám v řeckém slohu se sloupovím, (pomyslel jsem si já bloud, když jsem před ním stál, co je to za nápad, stavět dnes antické chrámy v řeckém slohu) a on tu zatím stojí 2 tisíce let. V amfiteátru jsou dnes divadelní představení a býčí zápasy. Nenatrefili jsme na ně a také bychom neměli na vstupné. Na pahorku Cavalier je pramen Nemausus, odtud jméno města. V římských dobách zde byl komplex s lázněmi, divadlem, chrámem a fontánami. Nyní jsou zachovány jen trosky Dianina chrámu, bazén a schodiště. Na vrcholu kopce je římská věž z prvního století před naším letopočtem nazvaná Tour Magne. Z hradeb se zachovala jen Arleská brána. Severně od Jardin de la Fontaine je vyústění římského akvaduktu, který překračuje údolí po mostě přes řeku Gard Pont du Gard, (opěvuje ho Nezval). Přiváděl pramenitou vodu z dálky 50 km do města Nemausus. Most je dlouhý 275 m a má tři patra oblouků do výše 49 m, nahoře je 3 a půl m široký. Byl postaven v I. století před naším letopočtem. Ve vzpomínce mám ještě jiný římský akvadukt, ten však ční jen doprostřed řeky, další část zmizela. Snad mně někdo pomůže jej lokalizovat, (v Avignonu?). Ovšem, že je to tam, dodávám dodatečně.
Leoš sem dorazil zničen horkem a bděním, probral poštu a chtěl se vykoupat v řece. V zápisníku píše: Navštívil jsem dva kostely a mám dokonce vytrvalost prohlížet obrazy i foliant Gentiliniho(?). Nîmes je prý francouzský Řím. Sem tam opravdu něco starého neopraveného, vůbec se nemohu rozehřát nad zčernalými sochami v Jardin de la Fontaine. A nyní ta řeka, v níž jsem se chtěl vykoupat, to tedy už nepůjde. Posledních 25 centimů v kapse (to je ten s dírkou) Jak to bude dál?
Zdali pak on věděl, či tušil, že ty zčernalé sochy jsou staré dva tisíce let a že i ostatní trosky pocházejí z římských dob?. Leoš tam musel dorazit dřív než já, proto ta skepse. Šlo o peníze na „poste restante,“ Leoš na poště žádné neměl. O Vašíkovi nemluvím, ten už předen prohlásil, že domů o peníze psát nemůže, vypadl tedy ze hry. Byl jsem to tedy já, komu došly z domova peníze. Měl jsem hrozné výčitky, že žádám otce o peníze, doma se úzkostlivě šetřilo. Leoš tyto obavy mít nemusel, ale jeho otec ho držel zkrátka, tak nevím, zda vůbec o peníze domů psal. Já jsem si o ně psal s těžkým srdcem, protože celé mé studium bylo pro rodiče nesmírným zatížením a nikdy, ani později jsem se nezbavil pocitů tísně a šetření. Rodičům vděčím za vše a zvlášť mě těšilo porozumění, s nímž otec sledoval naše cesty, (sám pěšky cestoval jako student po Šumavě). Bral si všemožné nadúvazky, aby doplnil rodinný rozpočet. Maminka s obavami sledovala naše jakékoli vzdálení se z domova. Brali jsme to jako maminčinu přirozenou reakci, dosud to bylo v normálních mezích. Vzpomínka na tuto na cestách důležitou událost mně splývá se vzpomínkou na příští rok, kdy se situace opakovala, čekali jsme v tomtéž městě Nîme na peníze jako „uprchlíci“ ze Španělska, kde nás zastihla občanská válka. A tehdy peníze nepřišly. V příštím cestopise popíši, jak nás peníze „honily“ z jednoho města do druhého, až nás dohonily doma. Vzpomínku na nynější situaci mně upřesňuje konverzace s prefektem, kterému jsem tvrdil, že peníze budu mít v Nîmes a fakt, že jsme potom peníze měli a vystačily nám až daleko za Lyon. Tenkrát bylo povoleno posílat do zahraničí 200,-Kč jedenkrát za měsíc. Rekonstruuji, že Leoš čekal peníze v Ženevě a také mu tam přišly, což předesílám. A vyrazili jsme do
Blahoslav D. Rejchrt
44
Francie 1935
Avignonu To už jsme na území bývalého království A r e l a t s k é h o, které založili Burgunďané a zaujímalo území od Středozemního moře údolím Rhôny přes velkou část Švýcarska až po Dijon a Besançon. Nezmiňoval bych se o tom, kdyby titul krále arelatského nepatřil našemu Karlu IV. Byl za něj korunován v hlavním městě A r l e s, v kostele Sv. Trofima v roce 1365 jako druhý z římských císařů Jako první tam byl korunován císař Bedřich Barbarrossa o 200 let dříve.
Tak, vida, není nám ta zem tak docela cizí, patřila našemu králi. A už jsme v Avignonu a nestačíme prohlížet papežský palác, ale jen zvenčí, byl zavřen. Je to rozsáhlá a zároveň velkolepá pevnost s vysokými hradbami s věžemi 50 m vysokými v rozloze 1 a půl čtverečného km. Papežové opevnili i město, jež sloužilo jako první obranná linie a hradby svou důkladností předčily o 100 let obdobné pevnosti. Papežský palác je obrovský hrad, bohužel, dovnitř přístup nebyl. Interiér je bludištěm sálů, chodeb a kaplí s bohatou výzdobou. Co jsme se v dějepisu namučili s papežským schizmatem! Stručně tomu bylo takto: Francouzský král Filip IV. Sličný přiměl papeže Klimenta V. v roce 1309, aby se svým dvorem přesídlil do Avignonu. Tam se vystřídalo 6 papežů. Poslední opustil toto město v roce 1403. Bylo to pro Avignon slavné století. Nesmím si odpustit historickou poznámku, že jeho syn, další francouzský král Karel IV, byl při biřmování kmotrem našeho králevice Václava a ten po něm dostal jméno Karel IV. Vedle paláce je katedrála Notre-Dame des Domes (to jest Otců mnichů), na nejvyšším bodě města „Skále otců“ s krásnou zahradou a vyhlídkou. Katedrála s románskou zvonicí s kupolí je z 12. století. V sousedství jsou zbytky starého mostu přes Rhônu, zbyly jen 4 oblouky. Na jednou mostním pilíři je kaple. Most je na obou koncích střežen věžemi. Avignon jest jedním z nejkrásnějších historických měst.
Vzpomněl jsem si na Hradec, na ten náš Hradeček, ne že bych chtěl srovnávat, ale také byl obklopen hradbami, také má starobylý gotický chrám Sv. Ducha z roku 1308, s kryptou, kde měla spočívat královna vdova Eliška Rejčka, ale kde byl pohřben Jan Žižka z Trocnova, jenž dal světskému panování a nezměrného přepychu církve a papežů pořádně na frak. Proti přepychu bych nic neměl, kdyby nebyl vydřen z nevolnické práce tisíců nejchudších lidí. Majíce něco peněz zašli jsme do hospůdky oslavit sklenicí červeného vína pobyt českého krále Jana Lucemburského se synem Karlem IV. v papežském paláci. Žel, pozdě jsem se dověděl, že je zde pochován v jednom kostele Milič z Kroměříže. Byl povolán před papežský stolec, aby se obhajoval z kacířství, ale zemřel ještě před procesem. Nelenili bychom a snažili se vypátrat, v kterém kostele je pochován a to nejen z vlastenectví, ale též proto, že je po něm nazván můj bratr Milič. Žel, v Leošových papírech nebyla naše cestovní mapa tehdejší Francie, kde jsme měli vyznačeno, kudy jsme cestovali a tak nevím, zda jsme odbočili mimo hlavní trasu. Vzpomínám si, že nás někdo vezl a najednou odbočil a nereagoval na naše poznámky, kam chceme jet a najednou jsme v dálce uviděli památné lávové skály La Puy. Dočetli jsme se, že na nižší skále 80 m vysoké, je románská kaple, na vyšší je socha Panny Marie, 16 m vysoká a na úpatí skály je románský chrám a klášter z 12.-13. století. Muselo to být vidět mezi kopci Monts du Vivarais a jak jsme jimi projížděli, kopce skálu zakryly a za chvíli se opět objevila. Kdykoli jsem je později viděl vyobrazeny, věděl jsem, že jsme je viděli. Byly rovnoběžně s městem Valence a my jsme litovali, že se jaksi vzdalujeme od svého cíle.
Blahoslav D. Rejchrt
45
Francie 1935
Před námi bylo údolí Rhôny se starobylými městy Valence, Vienne, Lyon. Vinohrady se rozšířily v údolí Rhôny už před více než dvěma tisíci lety až do šíře 200 km po obou březích řeky. K nejznámějším druhům patří Baujolais, Côtes du Rhône. Řekové zde zavedli červená i bílá vína již několik století před naším letopočtem. Tam někde v údolí Rhôny jsme natrefili na našeho známého „globetrottera“ a kus jsme s ním cestovali. Byl to člověk noblesního chování, což člověka povznáší, a zase nám dával oříšky ze své kabely, neboť jsou zdravé. Už jsem psal, že měl rudý plnovous, sandály a krátké kalhoty s kšandami a tu kabelu přes rameno. Leoš se sním symbolicky sešel, to budu psát, ve švýcarském vězení, ale až příští rok. Majitel auta najednou zahnul a už jsme byli na náměstí ve Valence. Byla tma, co teď. Ptali jsme se starších manželů na laciný hotel. Pán ukázal naproti, ale manželka protestovala, on mávl rukou. Šli jsme tam tedy a ukázalo se hned, že je to nevěstinec. Přišla k nám matrona, objednali jsme si kuře, na lavici u protější zdi seděli slečny a něco spravovaly. Nějaká k nám přišla a ptala se, co si ještě přejeme. Nepřáli jsme si nic, jen nocleh a tak si nás přestaly všímat. Nevím, co si myslely, nyní po celoživotních zkušenostech bych to uhodl. Ani nevím, zda Leoš žádal jako vždy jen jednu postel za poloviční cenu. Z Valence jsme se dostali do starobylého města Vienne Za římského císařství bylo metropolí rozsáhlé části Galie a od té doby se tam zachovaly antické stavby, chrám a sloupoví, jež bylo vstupem do lázní, divadlo pod horou Pipet pro 13 tisíc osob, největší ve Francii, Odeon pro múzická umění. A ovšem románsko-gotická katedrála zasvěcená Sv. Mořici z 12.-15. století. Kostel s křestní kaplí ze 4. století a tzv. Pyramida, podle pověsti hrob Piláta Pontského. Ve středověku bylo sídlem dófinů (dauphin), což byli následníci francouzského trůnu. A už tu byl
Lyon Po dobytí Římany se stalo hlavním městem Galie pod jménem Lugdunum. Leží při ústí Saôny do Rhôny. Mezi řekami je střed města.
Fontánu jsem našel mezi náměstími Place Bellecour a Place de Teroux. Výstavné budovy a radnice nebyly pro nás toho času tak důležité, museli jsme si nalézt místečko na postavení stanu, což ve velkých městech není tak jednoduché. Namířili jsme na pahorek jménem Fourvière, kol něhož obtéká Saôna. Na nábřeží jsou zachovány gotické i renezanční domy s románsko-gotickým kostelem z 11.-13. století zasvěceným Sv. Janu. Na jižním úpatím pahorku jsou dva římské amfiteátry, menší je Odéon. Na vrcholku kopce je bazilika z minulého století s věží vysokou 85 m. Na krásný výhled jsme věž nepotřebovali, bylo tam vstupné a s kopce bylo tak jako tak vidět dost, až na Alpy. Se stanem nebyl problém, žádný četník nepřišel, jako nedávno v San Sebastiánu. Náladu jsme měli, myslím, pořád stejnou, to je byli jsme překvapeni, kde to jsme a kudy všudy cestujeme. Až později jsem četl Hemingwayův výrok, že člověk má cestovat v mládí. Nevědomky jsme se podle toho řídili. V Leošově zápisníčku jsou pouze čtyři řádky pokud jde o Lyon:
Blahoslav D. Rejchrt
46
Francie 1935
Až slezem z těch hradeb, až zmizí svíjející se rampy, do jakých nových dálek nás přesadí mlhavé Alpy? Opět jsme se rozdělili, peníze už opět docházely, další měly přijít Leošovi do Ženevy. Dostal jsem od kamarádů pár franků navíc, protože jsem byl na řadě cestovat sám. Tím jsem ušel dramatické situaci na švýcarské hranici, kterou zažili Leoš s Vašíkem jsouce bez peněz a bez těch se do Švýcarska nepouští. Nutno předložit aspoň 40 šv. franků, (kurs byl tenkrát 1 šv. fr. = 8,0 kč.) Já jsem zase se stopováním velké štěstí neměl a ještě mě zavezl nějaký sedlák hluboko do hor Jura odbočiv z hlavní silnice a nic nedbal na mé připomínky, kam mířím. Jakpak já odtud budu stopovat, dělal jsem si starosti. Byla to prašná lesní silnice a nic tam nejezdilo. Ještě dnes vidím kilometry, jak se vzdaluji od hlavní silnice. Ale zase to tak malé štěstí nebylo i když se smrákalo. Sedlák zajel do dvora horského stavení a pozval mě na večeři. Na stole byl chleba, různé druhy domácího sýra, víno. Snažil jsem se opanovat se, ale sýry byly velkým pokušením. Ani nevím, kde mě ubytoval, zda na lavici, či na seně. Ráno po snídani, že mně ukáže cestu. Ráno jsme šli do kopce, to zkrátím, byla to fuška. Až na vrcholku mně ukázal silnici, jež se vinula dole údolím. Tu jsem teprve pochopil, jak to se mnou myslel. Dole svištěla auta a já mával marně.. Vtom mně zastavil černý kabriolet Mercedes a v něm dva chlapi také v černém. Ještě jsem si všiml státní značky D. Asi sami mysleli, že jsem jejich krajan, ale už jsem seděl vzadu a svištěli jsme si to ke švýcarským hranicím. Na francouzské straně jsem dostal bez potíží razítko Fernay-Voltaire, Sevice Fiscal, 21. srpna 1935. Ale na švýcarské straně nastalo rodeo, ne k vůli mně, já byl jako pěna na zadním sedadle, ale k vůli nim, těm dvěma chlapům. Ty tak kádrovali, až zrak přecházel. Navzájem na sebe křičeli a to dlouho. (Dnes vím, že to museli být nacističtí agenti). Pak se obrátili na mě, ukázal jsem jim svůj pas, mlčky do něj dali razítko Frontiere Suize, 21. srpna 1935, Grand-Seconnex, Entrée - - a jeli jsme. Úplně zapomněli na moje finance. Tak je rozčílili ti dva Němci. Asi věděli svoje, Brzká budoucnost to ukázala. Ti mě pak vysadili v Ženevě. Ženeva mně připomíná písničku V+W A když si Evropa rady neví, pozve si Ben Ešedu do Ženevy. (Ben Ešeda = Beneš Eda) Je to krásné město s bílým Mont Blankem v pozadí (4807 m). Ten je vidět z hlavní třídy zvané Rue du Mont Blanc. Vedle mostu stejného jména tryská z jezera velikánský vodotrysk. Ubytoval jsem se v Armée du Salut (v Armádě spásy), levně, lůžkoviny byly čisté. Tam jsme se po prvé setkali s krajany na této cestě. Byli to mladíci, nezaměstnaní, kteří cestovali po blízkých evropských státech většinou na kole. I doma jsem na cestách potkal jednoho
Blahoslav D. Rejchrt
47
Francie 1935
takového cestovatele, který už třikrát objel republiku. Trávili tak nedobrovolnou dovolenou, vždy někde něco odpracovali, pomohli v hospodářství a zase jeli dál. Ale na rozdíl od nás, kteří jsme cestovali plni nadšení, oni byli smutní, málomluvní, dnes by se řeklo, že byli v trvalé depresi. Pocítil jsem lítost na dně duše. My cestovali pro radost, oni z beznaděje. Jeden z nich, jménem Ježek, si přivydělával kreslením karikatur. Nás oba (Leoše i mě) namaloval zdarma, obě karikatury se zachovaly. Řekl jsem nás a tím jsem předeslal, jak jsem z dálky uviděl na Rue du Mont Blanc dvě známé postavy v dobře známém odění, jimž jsem chyběl do trojice. My jsme se snad ani ztratit nemohli. Opakuji: to bylo radosti na Starém Bělidle. Mlčky jsme se kochali krásami Lac Leman, neboli Ženevského jezera. Tady někde probodl pilníkem italský anarchista rakouskou císařovnu Alžbětu, známou jako „Sisi.“ My, majíce tou dobou praktické starosti dali jsme na radu našeho nového známého karikaturisty, který znal svět z té odvrácené strany více, abychom navštívili našeho honorárního konzula s žádostí o výpomoc. Byl to Švýcar, ženevský advokát. Přijal nás vlídně, ani se moc nevyptával, zapsal si nás do velké knihy a každému z nás poskytl 5 šv. franků. Z radosti nad získaným bohatstvím jsme to šli oslavit do jednotkového domu Uniprix, v jehož pátém poschodí byla cukrárna a dali jsme si mraženou kávu. Nechal jsem si vyprávět, jak oni se dostali bez peněz přes hranice do Švýcarska. „Byla to normálka,“ odpověděl Vašík. „Až do momentu, kdy se celník zeptal, zda máme peníze,“ pokračoval Leoš. „Oui, monsieur,“ odpověděl Vašík celníkovi. „Montez!“ celník na to (ukažte!) Chtěl bych vidět tu scénu, jak Vašík sáhl hluboko do kapsy, vyndal ten provrtaný peníz (dvacetipěticentim) a palcem ho přicvaknul na desku stolu. „C´est tout?“ (to je vše?) tázal se celník. „Oui, c´est tout, monsieur,“ řekl na to Vašík. Celník svraštil čelo u hlubokém zadumání. Vašík opět rozehrál svůj diplomatický talent, vytáhl svou volnou zpáteční jízdenku z Chebu do Cách a zpět, ale nestačilo to. Zřejmě si celník pomyslel, že má na nádraží daleko. Tu Leoš vyňal legitimaci jedné pacifistické organizace, která organizovala mezinárodní pomoc při odklizení při povodni zavalené silnice v Litzirüti u Arosy pod horou Weisshorn, jež ho opravňovala k jízdám zdarma po všech švýcarských tratích a to celníka obměkčilo a to bylo v Annemasse. Ale nyní sedíme v cukrárně v pátém patře jednotkového obchodu Uniprix a zvolna vychutnáváme mraženou kávu, když tu Vašík, který stál proti nám, nám posuňky naznačil, ať se opatrně, ale nenápadně ohlédneme. My tak učinili a uzřeli našeho konzula, jak u vedlejšího stolku mlčky pojídá mraženou kávu. Honorární konzul nás jistě uviděl, ale jako diplomat nic nedal najevo a my odešli po špičkách. Pojídat mraženou kávu jistě není nic špatného, zač bychom se měli stydět, ale my jsme se styděli a to se nám nevyplatilo příští rok, kdy jsme ocitli opět ve stejné situaci a jako „uprchlíci“ ze Španělska, kde vypukla občanská válka, jsme se na konzula jít neodvážili, ač by nám jistě vypomohl a to ještě s velkým porozuměním.
Blahoslav D. Rejchrt
48
Francie 1935
Marně si lámu hlavu, kdy jsme se rozloučili opustivše Ženevu. Leoš nás podělil něco franky, sám měl ještě zůstat tři neděle v tom mezinárodním táboře v Litzirüti. Ve svém zápisníku se sice zmiňuje o Ženevě, ale pouze o kočkách číhajících v černých průchodech a kolik jich asi hodili do Rhôny. Dále o révě, jež se tam pne po zdech a zda se tam pnula už za Kalvína. S Vašíkem jsme se rozloučili někde u Lausanne a on potom smuten to vzal na Cáchy, odkud měl zpáteční jízdenku. To je tak. když někdo má režii! Utěšovali jsme ho vidinou četných krásných razítek v pase, jak bude překračovat kolikeré hranice až na sever Evropy. Za čtyři dny je tam, sedne na vlak a má to. Ještě z dálky jsme mu zamávali. I s Leošem jsem se rozloučil a pokračoval jsem podél jezera až k Vevey a potom jsem to vzal na sever přes Fribourg do Bernu. Ve Fribourgu jsem se díval z nějakého mostu na město dole v údolí. Dál jsem pokračoval na Luzern a Zürich. Tam jsem lacino přenocoval v Jugendheim v Geigergasse. Sprchy měli v podkroví a když jsem si již za tmy lebedil pod horkou sprchou, ozvalo se ze tmy divoké dívčí jódlování. Nevšiml jsem si, že k vůli páře byly otevřeny dveře na balkón. Obdivoval jsem krásná modrá jezera a z Zürichu jsem pokračoval na Winterthur a Schaffhausen. U rýnských vodopádů jsem seděl na skále a dlouho se díval do vln. Odtud jsem putoval do St. Gallen a do Rorschachu, přístavu na Bodamském jezeře, odkud jsem se chtěl dostat po lodi do Lindavy. Žel, lístek za převoz lodí stál 1 šv. frank a mně chyběl dvacetník. Musel jsem tedy stopovat kol východního konce jezera přes rakouský Bregenz a dál po druhém břehu do německé Lindavy. Hranice do Rakouska jsem překročil u St. Margrethen 26. srpna, týž den jsem překročil hranice do Německa a dorazil do nedaleké Lindavy, odkud jsem měl lístek. Odjel jsem do Mnichova a tam jsem si na Hlavním nádraží vyměnil 12,- marek, mám to zaznamenáno v pase. Mnichov jsem si trochu prohlédl a zda jsem přenocoval tam, či až v Brodu nad Lesy, nemohu si vzpomenout. Razítka na obou stranách hranic chybí, (to by se to pašovalo). Zřejmě si mě nikdo nevšiml a tak jsem šel přes hranice dál, ostatně jsem spěchal. Počítám, že bylo 27. srpna a to už jsem byl vlastně doma. Nějak špatně se stopovalo, ale přece mě někdo svezl. Z Prahy jsem už jel vlakem. Vzpomínal jsem na kamarády. Vašík už byl doma. Jakmile byl na německé straně, rezignoval na další razítka do pasu, naskočil do prvního vlaku a na zpáteční jízdenku z Cách jel jako pán, tuším, že v lepší třídě, až na naše hranice. A pak už jel za pár haléřů až domů. Vzpomínali jsme na Leoše, kterého se občas držela smůla a nebyla mu nic platna ani bílá čepice, kterou jsme dali na patník tenkrát, když jsme sestupovali z Pyrenejí. Šel se podívat na kostelíček někam do kopce, to si nikdy nedal ujít a opozdil se. My zatím zašli stranou na loučku. Seděli jsme dlouho popíjejíce čaj a Vašík pokračoval ve výkladu o vysoké matematice, který nedokončil v Bordeaux, když jsme tam seděli před katedrálou a čekali na Leoše, který šel na „bock“ piva a vrátil se s hromadou knih pod paží. To už jsem psal. Přemýšleli jsme, zda ty knihy přinese domů. Musím potvrdit, že ten velký milovník knih všechny domů donesl, ale to předbíhám. Když Leoš dlouho nešel, polekali jsme se, že si nevšiml bílé čepice na patníku, (byl spíše zaměřen na kostelíčky), a sestupoval dál dolů po silnici. Poslali jsme za ním náhodného cyklistu, pozná ho jako turistu s bílou čepicí a ať ho vrátí! Dojel ho po pěti kilometrech.
Blahoslav D. Rejchrt
49
Francie 1935
Konečně Leoš dorazil, postavili jsme stan majíce všechny náležitosti, ale Leoš byl po deseti kilometrech zbytečné chůze nějak zádumčivý a nezúčastnil se rozmluvy o vysoké matematice, ostatně nebyla jeho parketou ani ta nízká. Jakpak se mu daří nyní v tom pracovním táboře v Litzirüti? Já sám se o Švýcarsku ani moc nezmiňuji, ale mám v paměti modrá jezera a bílé vršky velehor. To ostatní bylo jako u nás, městečka i vesnická obydlí a i krajina podobná naší. Zachoval se Leošův dopis mamince z Litzirüti. Vyplývá z něj, že se z Ženevy vrátil na francouzskou stranu hranic do Annemasse a tam v pohodě psal deník (není v jeho papírech), ale dál v dopise píše: V pět hodin ráno je ještě šero, když se ozve zpěv Wolfganga, vedoucího pracovních skupin (Wache auf...). Pochmurná melodie o lásce a bratrství se hodí k prorocké bradě Wolfgangově. Tyto dvě noci jsem se chvěl už od 4. hod. ranní strachem, kdy začne. Co kdyby mě píseň zastihla v duševních nedbalkách. Zkušení dělníci se sice smějí, ale to na mě neplatí. Chci a budu se ohánět lopatou stále lépe a lépe. Odvezu víc vozíků než až dosud. Vy hory, s jakou touhou vzhlížím k vám ráno, když se vaše vrcholky počínají zlatit. Dlouho sleduji, jak slunce postupuje níž a níž k nám. Už i ten skvělý vodopád, pod nějž se půjdu v sobotu vykoupat a promrazit své dlouho hýčkané tělo - i ten se třpytí. Ještě chvíli a odkládáme svetry a košile. K polednímu přijde řada i na kalhoty. Zůstáváme v plavkách a vysokých horských botách. Jak vidíš, jsem obut a ošacen k práci. Dostal jsem kabát (bůhví, čí dědictví) v barvě i jakosti mých cestovních kalhot. Kázeň zde je. Důkaz toho, že lze vytvořit nejpřátelštější ovzduší a při tom si udržet poslušnost. Když jsem tak hezky zmožen, jsem docela vnitřně spokojen. Hoši jsou dobří kamarádi. Když mi něco nejde, když úpím pod kolečkem, přijdou pomohou... Podivuji se a skoro závidím německým přátelům, kteří vědí, že kdyby je někdo prozradil, dostanou aspoň 10 let káznice (stalo se už) - a přece přijeli. Mladí hoši se přišli nadýchat svobodného vzduchu. Jeden den jsem pracoval s vozíčky a lopatami a druhý den jsem byl poslán řezat pilou dříví, neboť by bylo nebezpečné něco dělat v hlíně s tak zkrvavenýma rukama. Směji se, jak muselo být takové babičce ze Sincairova románu „Boston,“ když se v své šedesátce odebrala do továrny. Pamatuješ se na tu historii, jak byla ta měšťačka zničena první dny, ruce sedřené, bolesti v kříži, atd. Přese vše vydržím tři neděle. Wer hat dich, du schöner Wald aufgebaut so hoch da droben... Ve výšce Sněžky bezmála a jde to výš a výš. Průrvy, strže, řítící se stružky, vodopády. A zde dole četa pracující na užitečném díle.
Jaké to byly prázdniny a dojmy z nich na celý život! Tenkrát byl svět ještě plný krás, hrůzy měly teprve přijít. I my jsme byli listy vlastně ještě nepopsané, chtěl bych říci více méně čisté a bez větších vin a proto i vzpomínky jsou nezkaleny. Říčany, červenec 1993, přepsáno 1998. Epilog Pohádka o stodole. Povím vám pohádku, nebo jako to nazvat, jak se jedna stodola dostala na mapy. Není to obyčejná stodola, neboť pochází z 13. století a je v Údolí králů, nikoli však v Egyptě, ale v údolí řeky Loiry ve Francii.
Blahoslav D. Rejchrt
50
Francie 1935
A jak se dostala na mapy a silniční ukazatele široko daleko? Zvláště, je-li v okolí na 40 zámků. Je to zachovalá stodola v zadní části dvora ohraženého kamennou zdí s věží nad vjezdem s hospodářskými budovami vlevo. I čelní stěna stodoly s širokými vraty je kamenná. Uvnitř nahoře je důmyslná spleť dřevěných trámů nesoucí sedlovitou střechu. Vnitřní prostranství je ohromné. Majitel (byl to klášter) musel mít v tom 13. století hodně velkou úrodu, potřeboval-li tak veliký prostor, uvážíme-li, že se tam vejde 2.000 posluchačů. Už 30 let se stodola proměňuje jednou do roka v koncertní síň. Letos to bylo po třicáté, co se v té stodole konal hudební festival. Měl jsem v ruce jubilejní Almanach, na jehož čelní stránce byl portrét ruského pianisty Maestra Svjatoslava Richtera, zakladatele Festivalu. „Fondateur“ bylo napsáno pod jeho jménem, neboť s Městskou radou města Toursu založil tuto hudební tradici. Je to stodola „Meslay“ (čti Melé) asi 20 km severovýchodně od města Toursu. Maestro Richter pozval na tento festival svoje přátele z různých zemí a mezi nimi též Karla Stárka, svého dlouholetého důvěrného přítele, a jeho vyprávění tady tlumočím. Karel tam jel přímým autobusem Praha-Paříž-Bordeaux. K večeru vyjeli a druhý den ráno byli na místě. Koncerty trvaly 14 dní a pianistovi hosté měli volnou vstupenku na kterýkoli koncert. Vstupenky byly cenově odstupňovány od 80 do 270 Frs. Nejdražší byly na koncerty Maestra. Nicméně, vždy bylo vyprodáno. Vše se dálo na nejvyšší umělecké úrovni, ubytování bylo v nejlepších hotelích. Karel nebydlel tentokráte ve stejném hotelu jako Maestro, jako v jiných městech a zemích, kam Maestra doprovázel. Byla to pro něj řehole i když ji pro přítele podstupoval rád. Nemohl se od Maestra hnout, ten dennodenně cvičil nejméně 5 hodin a Karel mu obracel noty. Společné obědy i večeře. Stále mu dělal společnost. Ovšem na prohlídku měst času neměl. Tentokráte měl dosti času pátrat po stopách našeho mládí, to jest nás tří - Leoše, Vašíka a mne spojených s městem Tours. Především to byla Solange. Snad to byla dívka, né-li víla, o které Leoš mluvil celý rok před naší cestou. Tehdy před rokem byl celý měsíc v Toursu na prázdninovém kurzu francouzštiny v „Institute de Touraine“ v ulici Grandière. O dívce mluvil ve verši: Solange mon ange (Solánž mon ánž), to je ...můj anděli. Leoš si ponechal programy kurzů i seznam ubytování v soukromí a svoje zatrhl. Karel se obrátil na ředitelku ústavu, který se za ta léta rozrostl. Ředitelka vyslechla s velkým zájmem Karlův záměr vypátrat vše o našem společném příteli Leošovi a začala mu pomáhat. Nejdříve hledali v telefonním seznamu jméno Leošovy bytné nebo jejích potomků, ale marně. Stejná jména byla daleko od uvedené adresy a vyhledat ty lidi bylo nad časové i finanční možnosti. Tak se Karel vydal hledat ulici a dům, kde Leoš bydlel. Z uličky zbyl slepý průchod, nic víc. Karel se obrátil na starého pána v protější hospodě, který přitakal: „Ano, byla to naše ulice, ale přejmenovali ji, čísla domů zůstala, to vaše bude směrem doprava.“ A bylo. Dům však byl obklopen lešením, zedníci nějakou dobu Karla pozorovali a potom se ho zeptali, co tam pohledává. On jim odpověděl: „Tady v tom domě bydlel před 59 lety můj přítel a já hledám někoho, kdo by o tom mohl něco vědět, kdo by mohl pamatovat něco z té doby.“ Zedníci to přijali s pochopením, ale jsouce aspoň o dvě generace mladší, nic vědět nemohli. Karel potom odešel naproti do krásného parku, vida, zřejmě proto si Leoš vybral bytnou v tomto domě. Lavičky byly prastaré, ty jistě něco pamatovaly a Karel vyhledal tu pravou, na které bezpochyby sedával Leoš a meditoval a Karel učinil totéž. Na památku toho mně přinesl vylisovaný list tamější magnolie a ještě jeden úzký z jiného stromu. Ředitelce ústavu zanechal programy kurzů z roku 1934 tištěné na růžovém papíře, která je s radostí přijala pro připravovanou výstavu Institutu. Nenechal jí však fotografii účastníků s jedním generálem a starostou města na impozantním schodišti po deseti schodech ze dvou stran. Na podestě mezi nimi jsou všichni vyfotografováni a mezi nimi i Leoš. Po Solange samozřejmě ani stopy. Patrně žádné nenalezl Leoš ani v roce 1935. Stanuli jsme tenkrát my tři ve stínu katedrály St. Gatien, jež je údajně nejkrásnější kostel křesťanstva a my dva ho nechali jíti za tou jeho vílou. Vrátil se mlčky a už nikdy o Solange nemluvil.
Blahoslav D. Rejchrt
51
Francie 1935
Katedrála ze 13. století zasvěcená Sv. Gatienovi, prvnímu biskupu v Tours v 3. století, byla zastávkou nesčetných poutníků, kteří z celé Evropy putovali do španělského Santiago de Compostella.. Ve 4. století se připomíná Sv. Martin, apoštol Tourainska a Galie. Byl to římský voják, který přinášel evangelium. Známý je též Sv. Gregor z Toursu z 6. století. Jeho kroniku jsem před lety četl, ale nebyla mně zcela srozumitelná, protože tenkrát ještě neužívali křesťanský letopočet a datovali události podle panovníků. Kdopak ty dneska zná. A tak Tours je jedním z mnoha měst, jež jsme navštívili, ale toto se zapsalo do naší paměti hlubokými dojmy. Říčany 10, července 1993. Přepsáno 1998. Není bez zajímavosti, že Maestro vynaložil na cestu a pobyt svého přítele v přepočtu 35 tisíc Kč. ===========
Proč jsem připojil tyto historické dopisy k našemu cestopisu? Protože pojednávají o dvou událostech v dějinách Francie, s nimiž se setká každý její návštěvník. Objasňuje zákulisí a intriky těchto královských zločinů: Za prvé je to smrt Panny Orleánské, proč byla vydána Angličanům a upálena. A za druhé jsou to dopisy Kateřiny Medicejské, královny Francie, nedávno objevené, v nichž přiznává, že to byla ona, kdo dal rozkaz k vyvraždění Hugenotů o Bartolomějské noci. Dopisy jsou psány neobyčejně krásnou formou a dávají nahlédnout do metod královských intrik.
Vizte, jak rafinovaně zdvořilý dopis dovedli napsat před více jak půl tisíciletím. Dozvíte se z něj o Panně Orleánské více, než z učebnic dějepisu. Korespondence o Panně Orleánské. Pan Maršálek Henri de Sainte-Sévère v nejhlubší úctě svému pánu, Jeho Milosti Karlu VII., z Boží milosti králi a vládci veškeré Francie, Poroučí své věrné služby. Můj nejmilostivější pane, zlá nemoc upoutala oddaného služebníka Vaší Milosti na lůžko, takže mi nelze osobně složit k nohám Vaší Milosti svou poklonu, jakož i odevzdat svůj hlas ve věci, kterou Vaše Milost ráčila před své rady položit. I prosím přepokorně, aby byl tento list kladen za to, co bych v radě Vaší Milosti proslovil, kdyby mě náš Pán za mé hříchy takto nezkrušil. Zde jsou mé ponížené odpovědi na čtvero otázek: Pro primo: Je panna jménem Jana, podle vlastního tvrzení osmnáctiletá, narozená v osadě Domrémy, která náleží k vesnici Gras okresu langreského, Jakuba z Arcu a Isabelly, jeho
Blahoslav D. Rejchrt
52
Francie 1935
ženy, prvorozená dcera z rodu manželského a poctivého, posledně pastýřka dobytka v Domrémy a posléze bojovnice armády Vaší Milosti, opravdu stvořením božím? Můj nejmilostivější pane, vím že dnes, kdy Panna dlí v zajetí Angličanů, naleznou se mnozí její tajní nepřátelé při dvoře Vaší Milosti a tito spolu s oněmi, kdo nikdy v božství Panny nevěřili, skloní odpověď královské rady v neprospěch řečené Panny. Já však, muž starý a poctivý, který zešedivěl v žoldu Vaší Milosti, nepřenesl bych přes své rty lež. Ano, řečená Jana byla podle mého vědomí a svědomí stvořením božím, které seslal naší těžce zkoušené zemi sám Hospodin, jemuž se zželelo naší bídy. Což by řečená Jana svedla daleko od Orleánu a ve chvíli, kdy bitva dávno ještě nebyla rozhodnuta, oznámit šlechetnému panu de Baudricourt porážku našich vojsk, kdyby její prostý rozum nebyl osvícen září Ducha Svatého? Což by se řečená Jana prodrala z toho Orleánu k Vaší Milosti až do Chinonu skrze území obsazené Angličany a jejich spojenci, kdyby ji za ruku nevedl anděl Páně a zázračnou rouškou neoslepil zraky nepřátel? Což by řečená Jana, malá pastýřka, která není mocna psaného slova, odolala v rozpravě zkušeným doktorům teologie a klerikům Vaší Milosti, kdyby jí odpovědi, nad nimiž ti doktoři obraceli oči v sloup údivem, nenašeptávala nejsvětější Matka Kristova? Což by řečená Jana dokázala slabými silami našich vojsk vymanit Orleán a zahnat na útěk zpupného Talbota, kdyby jí k ruce nebyli sesláni archandělé Michael a Rafael s meči plamennými? Což by přes všechny překážky, které jí do cesty kladl nepřítel, a přes všechny zkoušky, jimiž jsme ji podrobovali, doprovodila Vaši Milost k vítězné korunovaci do Remeše, kdyby se za ni u našeho Otce v nebesích nepřimlouval sám Syn Boží? Což by neklesla vyčerpáním, požívajíc jen sklenku vína do poloviny ředěného vodou a skývu chleba, spávajíc maličký zlomek noci a bojujíc statečněji než nejvybranější muži, kdyby ji náš Pán nepodpíral a nesytil manou nebeskou? Což by již dávno neopustila naše nevděčné dvory a pletichářská ležení, kdyby neslýchala dnem i nocí Boží hlas, který ji utvrzoval v jejím poslání? Toho jsem byl přisámbůh v Orleánu svědkem, že ji hlas probouzel i z jejího krátkého spánku uprostřed nebezpečí, které hrozilo na místě byť i nejvzdálenějším. Proto třeba stokrát budu opakovat, že řečená Jana, která slavnými jmény pohrdá a již náš lid nazval prostě Panna, je tvor Bohu obzvláště milý a jím vyvolený k velkým věcem. Pro secundo: Byla by naše strana zvítězila proti anglické i bez přičinění řečené Panny? Můj nejmilostivější pane, i tu jsem si jist, že mladší a lepší rádcové rozhodnou proti mému hlasu a budou Pannu snižovati. Leč, protože je mých dnů namále, neposkvrním si ani tentokráte jazyk křivým slovem. I věřím pevně při všem, co je mi drahé, že bez té Panny nebyla by Vaše Milost došla trůnu a Francie neochutnala sladkého plodu vítězství. Nechť si Vaše Milost ráčí vzpomenout na Azincourt. Což se tenkrát vznešenému otci Vaší Milosti - ať mu Bůh dopřeje lehké odpočinutí a věčnou památku - nezdálo, že vládě jeho šlechetného rodu odbíjí poslední hodina? A což strašlivá porážka vznešeného konstábla skotského a urozeného pána z Orvalu? Neotřásla snad naší vírou v nastoupení spravedlivého dědictví Vaší Milostí? Leč od chvíle, kdy přibyla k naší armádě ta Panna, jakoby se vše kouzlem obrátilo v opak. Což by pan Levoboček z Orleánu - ani slovo proti jeho vojenskému důmyslu a nadlidské statečnosti - sám uhájil Orleán? Což bych já spolu s jinými dopravil do města zásoby, kdyby ruka Panny nepřeklenula nastraženou leč a nepřízeň vod?
Blahoslav D. Rejchrt
53
Francie 1935
Což by se zdařilo zachránit bitvu u Patay, bezmála již ztracenou, kdyby nás neosvěžila Panna svými skutky, pro něž těžko najít v paměti starců obdobu? Což by se naší síle tak zlehka poddala Remeš, kdyby řečená Jana doslova sama nerozdrvila bránu města? Nikoli můj nejmilostivější pane! Jsem starý válečník, šrámů po mém těle je nečítaně a umím si vážit zásluh urozených pánů, jakož i bojovníků původu nešlechtického, leč naše vítězství, co jich bylo, po právu přičítám na vrub té zázračné pastýřce s očima světice, té dívce z Domrémy, řečené Jana. A není-li tomu tak, pak ať můj mozek vyklovnou ptáci a mé oči potáhne slepecká mha. Pro tertio: Shledáváte-li jakou stopu pravosti zpráv, jež se k nám dostávají, jako by u Compiègne byla Jana vydána Burgunďanu zradou vlastních lidí? Můj nejmilostivější pane, po třetí jsem si vědom, že se můj hlas oddělí od ostatních. Neboť vím, že členové rady Vaší Milosti, ať ze studu Francouzů, kteří se rdí za viny svých krajanů, ať ze studu skutečných viníků, budou se bát obnažit pravou podobu té věci. Chci nejprve připomenout onu na pohled drobnou rozmíšku, když Panna pod Orleánem vyprosila sobě na panu z Dolonu, aby zakázal po celém táboře hry v karty a ve vrchcáby, a když ihned po odchodu z Poitiers sama svýma rukama zapudila od vojska všechny vojandy a nevdané ženy, které se za armádou táhly, jak je to, žel, v naší době obecným zvykem. Obezřetný a moudrý pán Jan z Delonu varoval Pannu před takovými skutky a pravil: „Ctihodná Panno, my dobře víme, že ty povětrnice neznají počestnosti a že se skrze ně naši vojáci nepřiblíží věčnému spasení, leč, tyto věci se dějí, co je svět světem a bude tomu tak, dokud válka bude válkou. Nebo snad chceš, aby za zablácenou armádou putovaly ženy bohabojné, věrné manželky a matky a sdílely s muži útrapy bojů? Což by neprchly prvního dne, kdyby se jich sotva dotkly paže našich bojovníků zhrublé každodenním vojenským dílem? A kdyby neprchly, což by zůstaly bohabojnými? A proto zůstav hembrechtnice, nechť konají své konání, abychom my mohli konat své, jakž nám přikázal všemocný Bůh, který ví, co činí.“ Na to odvětila řečená Jana: „Tvá řeč se mi nezamlouvá, pane z Dolonu, neboť my zdaleka nejsme obyčejné vojsko, nýbrž vojsko Boží a s námi dlí náš milý Bůh, který mě poslal, abych šlechetného dauphina uvedla ke korunovaci do Remeše. Což mohu strpět ony ženštiny u přítomnosti Pána zástupů? To ponech u jiných armád, které válčí pro mrzký zisk, nikoli však u nás.“ Při tom mluvení Panně tak plály oči, že pan Jan uposlechl, ač již byl účasten mnoha válek božích a skrze mnohé utrpěl nemalou škodu. Ale vojsko zbavené toho, nač bylo povždy uvyklé, počalo žehrat a obliba Jany u takových mužů pak nikdy nebyla prosta stínu, který způsobila tato věc. Ba, budiž mi dovoleno říci, že různé činy řečené Jany budily nevoli v celém vojsku, i u lidí nejzbožnějších. Tak její mužský šat, který oblékala, aby prý nerozplameňovala v mužích hříšný chtíč, třebaže její zjev - Bůh mi odpusť mé hříchy - nedovoloval takové myšlence vzniknout, ani kdyby se odívala jako svůdnice. Také to, že při dobytí tvrze Tournelles i jindy zakazovala brát vůbec jakou kořist. Nebo její přísná střídmost v jídle i pití, vlastnost to chvályhodná, o níž se však právem nebo neprávem vojáci domnívali, že bude svým časem požadována také od nich. Velitelé pak, jako urozený pan maršálek de Rays i ostatní, ač řečenou Pannu ctili co praví Francouzi a křesťané, hořce pociťovali, že Boží hlas, jemuž Panna má dar naslouchat a jím se řídit, povznáší tu dívku nad veškeré poklesky a omyly smrtelníků. Tak o poradách bývaly hlasy urozených a zkušených pánů vojevůdců zbytečné, neboť stačilo dopřát řeč Panně.
Blahoslav D. Rejchrt
54
Francie 1935
Taktéž míním vybavit Vaši Milost vzpomínkou tažení na Paříž, proti němuž mluvili všichni z urozených radů Vaší Milosti, mě nevyjímaje, neboť nám bylo známo, jak je vojsko vyčerpáno po Patay a po dobytí Remeše. Marně jsme však před Pannou popisovali tu věc, neboť řečená Panna nevěděla, co je únava neznajíc žádné z našich slabostí. Ale ve skrytu svých duší jsme doufali, že i tentokráte zvítězí síla Panny nad našimi obavami. Teprve naše porážka pod Paříží nám zjevila, že již není, kdo by záměr Panny byl s to uskutečnit. K dovršení všeho zlého urozené páže Ludvíka de Comtes, řečený Imerguet, z dobrého rodu, vystřelil svůj samostříl tak, že zasáhl řečenou Janu, svou paní a velitelku, která v krvi upadla s koně. Vidouc tuto věc, jakož i klopýtající znavené vojáky, pocítili jsme, že poslání Panny se končí, jakoby sám všemohoucí Bůh seslal nám o tom znamení, které však ve svých nevyzpytatelných zámyslech odepřel seslat řečené Janě. Nešťastná Panna snovající při jedné nekonečné válce již plány na války nové, jmenovitě proti Turkům za osvobození Svaté země a proti nevěrným Čechům odpadlým od zákona Božího, podala sama doklad své nevědomosti o tom, jaká je vůle Boží v tento čas. Země nestačila, můj nejmilostivější pane, nést nadále toto břemeno. Před osudným tažením do Compiègne tázal se mě urozený pan maršálek de Rayes, zda bych velmi želel toho, kdyby Panna nějakou zlou náhodou upadla do rukou Jana, vévody Lucemburského. Pochopiv tuto otázku velice jsem se zasmušil, ale protože jsem věrný sluha Vaší Milosti a to ze všeho nejprve, odvětil jsem toto: „Vězte, pane, že lidé Boží mysli a hrdinného srdce, kteří chtějí míti buďto vše, nebo ničeho nic, ale nikdy ničeho od prostředka, promění svůj národ ve štvance, pokud jim všemohoucí Bůh propůjčí dar dlouhé vlády. Těch, kteří včas nezahynou v boji, nechť se opatrný národ zbavuje sám, když užitek skrze ně skončil. Neboť oni pracují pro věčnost a k věčnosti se upínají a proto dle Boží spravedlnosti je jim na této zemi vyměřena chvíle krátká, kdežto my konajíce své skutky pro tento okamžik, žijeme celý svůj věk a všechny své dny schopni posloužit proměnám, jež přináší nelítostná střída dob. Oni jsou solí země, my pak ovšem jejím denním chlebem. Zajisté bylo psáno: Co se stane, nebude-li čím osoliti? Leč já, hříšný člověk, se táži: „Co se stane, nebude-li čeho osoliti?“ Tato slova pak ve vší poníženosti posílám Vaší Milosti na místo přímé a světleji patrné odpovědi na otázku, zda řečená Panna pod Compiegne, kde stálo v našich šicích tolik mužů moudrých, opatrných a vlasti a svému králi oddaných, upadla do zajetí lucemburského náhodou, nebo skrze to, co nechápavá hlava může míti za zradu. Zde je také skryt větší díl odpovědi na otázku čtvrtou, totiž: má-li být učiněn pokus vykoupit Pannu z rukou Angličanů? Jsem té pevné víry, že tentokráte se v radě Vaší Milosti nenajde jediného hlasu, který by odpověděl ano. Panna musí v Rouenu zemřít a burgundský kupčík Jan, jenž se zve vévodou spolu s Angličany a zrádným biskupem z Beauvais vykonají větší část té kruté práce místo nás, za což vzdávejme díky prozřetelnosti Boží, která je nezměrná. Nabídka šlechetného pána Stéphana de Vignoles, řečeného La Hire, mám za nepříliš moudrou. K čemu předstírat, jako bychom Pannu hodlali vymanit ozbrojenou mocí ze spáru anglických katů? Vždyť i kdyby šlechetný pán de Vignoles uhodil na Rouen, čeho tím dobude? Města nikoli, neboť přisámbůh, že je nesmí vzít a před soudem svých dětí jsme již propadli tak i tak. Ano, můj nejmilostivější pane, potomci prohlédnou veškeré naše lsti, slavení Panny při remešské korunovaci, zmýlenou pážete Ludvíka pod Paříží, nešťastnou náhodu v Compigne à la Hirův útok na Rouen, jedno se však nedovědí. To, že jsme se všech těch věcí dopouštěli do hloubi srdce zkormouceni pro tu ubohou pastýřku z Domrémy, pro
Blahoslav D. Rejchrt
55
Francie 1935
vyvolenou Páně, Svatou Pannu, kterou jsme ctili v její čas a jí jsme nebyli hodni na věky, ale jíž se budou dovolávat mnozí z našich dědiců netušíce, že jsme provedli, co by jinak spočinulo snad právě na jejich bedrech, nebo čeho se podjímají na jiné osobě a pod jinou způsobou sami. I toto nést je naším údělem před Bohem i lidmi. A toto jsou odpovědi na čtvero otázek, které ráčila Vaše Milost položit před své věrné rady. Dáno v Sully posledního dne měsíce září L.P. 1431. Henri de Sainte-Sévère, maršálek Jeho Milosti Karla VII., krále a pána veškeré Francie. Pramen: Milan Uhde: Záhadná věž V. (1967).
Vizte, jaké dopisy psaly královny před více jak čtyřmi sty léty. Dozvíte se z nich více o Bartolomějské noci, než z učebnic dějepisu. Její Veličenstvo Katherine de Medici, z boží milosti královna francouzská, panu Thomasi Maurevelovi, šlechtici v Paříži. Paříž 21. srpna 1572. Pane Thomasi, měli jsme zato, že vraždou Jejího Veličenstva Jeanny d´Albret, z boží milosti královny navarrské a matky našeho vznešeného zetě, skončilo se vzájemné nepřátelství a vyčerpala se zloba vůči hugenotům. Od našich služebníků se však dozvídáme, že Vy, pane Thomasi, chystáte ozbrojené vystoupení proti hugenotům, jehož cílem je vyvraždění lidí tohoto vyznání v Paříži a po té i v dalších městech. Takové skutky, pane Thomasi, neodpovídaly by křesťanskému snažení našeho domu a chceme Vás co nejdůtklivěji upozornit, abyste tímto stanoviskem řídil vše, co nadále po dobré úvaze podniknete. Odevzdat nepravost hugenotů před soud našeho Pána na Výsostech, je jediné, co si můžeme přát a vše, co by směřovalo k jinému konci, museli bychom pokládat za škodu pro náš dům. Prosím Boha, aby ráčil osvítit Vaše kroky. Katherine de Medici. (Tím dala královna svolení k plánovanému krveprolití.)
Její Veličenstvo Catherina de Medici, z boží milost královna francouzká,
Blahoslav D. Rejchrt
Paříž 25. srpna 1572.
56
Francie 1935
svému nejvznešenějšímu synu Karlu IX., z boží milosti králi a pánu Francie, vzkazuje pozdravení a lásku. Můj synu, zdrceni hrůzou spěcháme Vašemu Veličenstvu oznámit novinu, která nepochybně naplní srdce Vašeho Veličenstva stejnou hořkostí, jako naplnila srdce naše. Včera v noci na den Svatého Bartoloměje uskutečnil pan Thomas Maurevel, šlechtic z královské gardy Vašeho Veličenstva, spolu s jinými příslušníky gardy, rozsáhlý přepad obydlí, ve kterých zůstávají lidé reformovaného vyznání řečení hugenoti. Před tím dal Pan Maurevel na všechny vrata a všechny dveře pařížských hugenotů nakreslit bílé znamení kříže, podle něhož před svítáním vojáci spolu s pařížskou chátrou nalezli místa, kde meči, dýkami, škrtidly, ohněm i holýma rukama vykonali děsivé dílo. Mí lidé odhadují, že té noci bylo zmařeno sedm tisíc životů a podle zaručených zpráv připravují se Maurevelovi spříseženci ke stejnému krveprolití i v Orleánu, Lyonu, Rouenu, Bordeaux, Toulousu a v dalších městech. Tak mají být neblahému záští přineseny v oběť desetitisíce poddaných Vašeho Veličenstva, klid a mír našeho království i jeho pověst za hranicemi. I žádám Vaše Veličenstvo, aby se svým mocným hlasem obrátilo k Paříži a zabránilo dalšímu prolévání krve. Věřím pevně, že rozpoutané vášně lze pokrotit a že jsme jako praví křesťané povinni udělat vše pro to, co je v našich silách, Catherina de Medici.
Její Veličenstvo Catherina de Medici, z boží milosti královna francouzská,
Paříž dne 31. srpna 1572. urozenému pánu de Biron, maršálu Francie, vzkazuje své pozdravení.
Urozený pane maršále, domnívám se, že náš syn volil správně, když Vás postavil v čelo komise, která má vyšetřit nešťastné události v noci na den Svatého Bartoloměje. Spěcháme proto jako první oznámit Vám, co je nám známo v té věci. Při prohlídce naší korespondence objevil náš písař pan Michaux opis listu, který jsme dne 21. srpna 1572, tedy takřka v předvečer bartolomějské noci, odeslali šlechtici Thomasu Maurevelovi. Tu jsme zjistili, že vinou písaře Michauxe došlo při opisování našeho textu k vážnému omylu.. Místo slov: Takové skutky, pane Thomasi, neodpovídaly by křesťanskému snažení našeho domu, opsal neřádný písař slova: Takové skutky odpovídaly by křesťanskému snažení našeho domu. Tímto omylem bylo zaviněno, že náš přehorlivý a nad jiné věrný služebník pan Maurevel považoval náš list za příkaz právě opačného smyslu, než jsme mínili. Jsme toho názoru, že pan Maurevel je na dějích oné noci bez viny a že celá zodpovědnost leží na neřádném písaři a její malý díl i na nás, že jsme opis před odesláním řádně neprohlédli. Nemusím snad zdůrazňovat, že jsme Vaší komisi kdykoli plně k dispozici.
Blahoslav D. Rejchrt
57
Francie 1935
Catherina de Medici. (Tím svedla svou vinu na nešťastného písaře, který byl nepochybně potom popraven. Uvidíme, s jakou licoměrností naloží po více než čtyřiceti letech se stejnou argumentací, kterou sama vymyslela.)
Paříž 11. února 1616. Urozený Cocino Cocini, z boží milosti kancléř křesťanského království francouzského, Jejímu Veličenstvu Catherině de Medici, z boží milosti královně francouzské, vzkazuje svou oddanou úctu. Vašemu Veličenstvu není nepochybně neznámo, jak zlé jazyky ostouzejí majestát Vašeho Veličenstva a uvádějí v hanbu celé naše království. Zvláště pak pověsti týkající se podílu Vašeho Veličenstva na krveprolití v noci na den Svatého Bartoloměje škodí našim záměrům natolik, že jsme si dovolili přikázat našim písařům, malířům písma a jiným lidem zběhlým v grafickém řemesle, aby vyhotovili listiny, které v hluboké pokoře posílám Vašemu Veličenstvu. Nechť Vaše Veličenstvo milostivě shlédne na tuto snahu věrného služebníka, který měl a má vždy na paměti dobré této země i jejího panovnického domu. Shlédne-li Vaše Veličenstvo přiložené dokumenty vhodnými, nechť je ráčí opatřit svou nejvznešenější parafou. Mí dovední alchymisté se již postarají, aby vzhled všech listin i pečetí byl náležitý a nepřipouštěl žádných pochyb. Poroučeje se do nejlaskavější přízně Vašeho Veličenstva, Cocino Cocini, kancléř. (Kancléř předložil zfalšované listiny, kde bylo totéž, co královna napsala předsedovi vyšetřující komise po krveprolití roku 1572.)
(A jak mu odpověděla královna a jak strašlivým způsobem dala naložit se svým druhdy favoritem, údajným svým milcem, kterého si přivedla z Florencie.) Paříž dne 23, února 1616. Její Veličenstvo Catherine de Medici, z boží milosti královna francouzská, urozenému panu kancléři Cocinu Cocinovi, vzkazuje své pozdravení.
Blahoslav D. Rejchrt
58
Francie 1935
Pane kancléři, s největším překvapením jsme přečetli svazek tří listin, jež jste nám poslal, a přiznáváme, že jen velmi ztěžka prohlédáme záměr, se kterým byly ony listiny vyhotoveny. Ba, přímo řečeno, nevidíme žádný rozumný důvod, pro který bychom měli podstupovat tuto pochybnou očistu našich dávno minulých skutků. Není nikoho, před kterým by se měla královna Francie ospravedlňovat. Snad před těmi reformovanými kacíři, hugenoty a navarrskými zrádci? Což přímo nehořeli touhou po krvi našich věrných katolíků? Naštěstí chováme v paměti, že jsme ani Jeho Výsost, prince de Condé, ani jeho Veličenstvo Antonína, krále navarrského, nemuseli dlouho přemlouvat, aby zbavili trůnu našeho neschopného syna Františka. Nebo admirál Caspard de Coligny! S jakou ochotou převzal z našich rukou úkol odpravit starého vévodu de Guise, ani nečekal, až stanovíme výši odměny! A co náš vznešený zeť Jindřich Navarrský! Přisámbůh, že se za něj jeho otec nemusel stydět, a kdybychom ho nebyli o Svatém Bartoloměji předešli, uchystal by on nám krvavou lázeň daleko bezohlednější, než my těm jeho hugenotským pohanům, což ostatně osvědčil později. Víte přece jako já, že právě on přiměl našeho syna, aby on dal ze zálohy zabít oba mladé Guisy! Či snad máme předstírat nevinu před pozůstalými z rodu Guisů? Domníváte se, že by noc s Svatém Bartoloměji proběhla tak hladce, nebýt jejich vydatné pomoci? Či se snad máme kát před tou špinavou pařížskou, rouenskou, toulouzkou a bůhví jakou lůzou, která se jako bezduchá loutka na nitkách, jež se sbíhaly v našich prstech, vrhla hned na ty, hned na ony, hned na hugenoty, hned zase na katolíky, a na obou stranách si počínala stejně? K smíchu, kancléři! Jsme přece oba politikové, jenže toto slovo pravděpodobně nevyjevilo Vašemu mládí celý svůj obsah. Ano, zbavovali jsme života hugenoty i Guisy, ale nikoli z odsouzeníhodné krvežíznivosti. Moudrý politik volí způsob jednání dle svého nebo dobrého srdce. Spíše naopak, pověstí člověka dobrého nebo zlého oplývá nezávisle na svém srdci, ryze pod vlivem vnějškových nutností, které ho přimějí uzavřít rozhodnutí, jež poddaní přijímají jako krutá nebo vlídná. Moudrý politik stojí tedy vlastně jako člověk mimo veškeré dobro a zlo, stejně jako nutnosti, které ho ovládají. Prosadit své city usiluje pouze svévolný hlupák, jemuž se mate nutnost s náhodou, zatímco moudrý politik je nadán darem oddělit je a vysoudit z nich důsledky. Osudné nepřátelství reformovaných a katolíků rozvracelo Francii. Pokoušeli jsme se nejprve oslabit obě strany a když to nepostačilo, odstranili jsme tu z nich, které byla říši méně prospěšná. Naše ruka se propůjčila k tomu krvavému konání a byl to i důkaz naší síly. Měli bychom nyní tuto sílu popřít? A proč, když nám nebyla odňata. A kdybychom jí pozbyli, samo doznání hříchu by bylo málo. Tu bychom museli opustit trůn francouzských králů. To by bylo důsledné. Vy však, můj milý, nejste důsledný. Rád byste vládl jako kancléř královny, které přezdívají Krvavá, a při tom byste tišil své pochyby zahráváním si se spravedlností, dobrem, porozuměním, a jak vyčíst všechny vlastnosti, které si může dovolit ten, koho Bůh nenavštívil břemenem moci. Ostatně snad si nemyslíte, že historie je kára, kterou lze polámat, opravit, přemazat a jet dál. Ó, chyby, chyby, kancléři! Leč i kdyby bylo v lidských možnostech odestát, co se již stalo, Vy byste to nedokázal. Musel by být notný blázen, kdo by uvěřil Vašim podvrhům a opírat se o blázny nemíníme. Ten neslýchaný styl! A trapný výmysl s písařovým omylem! Chápete vůbec, jak mizerné vysvědčení byste o nás vydal? My a náš syn, že bychom se teprve ráno po oné noci dověděli, co se dělo v našem sídelním městě a jak si tam počínala naše vlastní garda?
Blahoslav D. Rejchrt
59
Francie 1935
Vzkazujeme proto poděkování. Vašim písařům a mistrům grafického řemesla a chceme je patřičně odměnit za jejich námahu. Doufám, že nám alespoň tentokrát dobře porozumíte a o svědky své a tím i naší hanby se pečlivě postaráte. Catherine de Medici.
(Královna tímto vyslovila ortel nejen nad písaři, ale i nad kancléřem, ač před čtyřmi desítkami let použila stejnou argumentaci. Ortel nad kancléřem vyplývá z následujícího dopisu.)
Její Veličenstvo Catherine de Medici, z boží milosti královna francouzská,
Paříž dne 1. března 1616. svému nejmilejšímu vnukovi Ludvíku XIII., pomazanému králi a pánu Francie, vzkazuje své pozdravení a lásku.
Vaše Veličenstvo, léta nás naučila vážit si služebníků, kteří jsou prosti všech zábran. Ukáže-li se však, že cynik je pouhým diletantem, zbavujeme se ho dřív, než nás svou pošetilostí poškodí. Chceme tím říci, že má-li Vaše Veličenstvo jakékoli záměry s Florenťanem Cocinim, neleží ji v cestě žádná překážka. Catherine de Medici. Kancléř byl uvržen do žaláře, umučen a jeho tělo spáleno na pomalém ohni. Korespondence byla objevena a rozluštěna v rouenském breviáři v roce 1963, do té doby byla považována za modlitby z 18. století a tedy mimo zájem badatelů historiků. Po třech letech byla předána redakci Československého časopisu polyhistorického. Pramen: Milan Uhde: Záhadná věž V. Praha 1967.
Blahoslav D. Rejchrt
60
Francie 1935
