OTFRIED PREUSSLER
MOJE KNÍŽKA O KRAKONOŠOVI
Otfried Preussler Mein Rüberzahlbuch Illustrated by Herbert Holzing
copyright © 1992 by Thienemann in Thienemann-Esslinger Verlag GmbH, Stuttgart translation © Josef Beran, 2015 ISBN 978-80-7511-219-4 ISBN 978-80-7511-220-0 (e-pub) ISBN 978-80-7511-221-7 (pdf)
OTFRIED PREUSSLER
MOJE KNÍŽKA O KRAKONOŠOVI Dva tucty příběhů
o pánu Krkonošovi a tři k tomu
PŘÍBĚH NA ZAČÁTEK
V KR AKONOŠOVĚ ŘÍŠI
BYLO to jednoho krásného letního dne, prázdniny zrovna začínaly. Onomu chlapci bylo tehdy právě osm a směl poprvé doprovázet tatínka do Krkonoš. Z Liberce jeli vlakem až na poslední stanici na česko-slezské hranici. Obilí v údolích ještě stálo, seno už bylo svezeno. V selských zahrádkách zářily růže a karafiáty, divizny a stračky, oměje šalamounky, měsíčky a koule z barevného skla. Z Harrachova šli do hor pěšky, bok po boku stoupali vysokým lesem vzhůru. Aniž by chtěl, musel chlapec myslet na Krakonoše. Už o pánu Krkonoš leccos četl a mnoho slyšel. „A je Krakonoš doopravdy?“ vyzvídal. „A je to pravda, že se rozzlobí, když ho někdo volá jménem?“ „Nemá to vůbec rád, a zvlášť když na něho někdo pokřikuje bez úcty – či jeho posměšnou přezdívkou Rýbrcoul,“ odpověděl otec. „V horách by se neměla říkat moc nahlas, nejlépe vůbec ne.“ „A – jak se tedy správně jmenuje?“ „Na to jsou různé názory. Staré knihy tvrdí, že se jmenuje ,Dominus Johannes‘. To je latinsky, od mnichů. Ale jeho pravé jméno to také není. To asi zůstane tajemstvím – stejně jako jeho původ, kde bydlí a jak skutečně vypadá.“ Po dvou hodinách počal les řídnout, blížili se k jeho horní hranici. Jen několik zakrslých smrčků vroubilo ještě cestu. Byly sukovité a pokřivené, s vrcholky rozcuchanými větrem. Brzy opustili stíny stromů nadobro a před nimi se rozevřelo volné prostranství. Zde nahoře bylo větrno, přes horské louky se proháněl vítr. Tu a tam se v nízké trávě šedalo pár balvanů. Někde se ukázala prohlubeň zarostlá klečí. Jinde šindelová střecha některé boudy, jak se v Krkonoších říká chalupám horských sedláků. /7/
„Krakonošova říše!“ Tatínek udělal rukou veliký oblouk. Z horského hřebenu se jim otevřel nádherný výhled na všechny strany. Nedaleko stála bouda u Sněžných jam, se svojí větry ošlehanou věží. Za nimi bylo vidět Dívčí kameny, Vysoké kolo – a v modravé dálce Sněžka. Stačilo pohlédnout doprava a viděli daleko do Čech a nalevo zas do Slezska. „To je dnes krásný den!“ zvolal chlapec s nadšením. Opravdu, nejčistší modř nebe se klenula do závratné výše. Až na nepatrný mráček v dálce. Po cestě ze slezské strany se blížil hlučný houf mladých lidí, oblečených po městsku, v nejlepší náladě. Mladí panové mávali slamáky, slunečníky mladých dam vesele svítily pestrými barvami, hezky to celé vypadalo. Jeden z mladých mužů, ve žluté vestě, kolem krku pestrý šátek, vylezl na balvan u cesty. Za hlasitého pokřiku a smíchu pozvedl svoji hůlku jako kapelník. Dal znamení a ti rozpustilí mladí lidé začali sborově křičet, až se to po horách rozléhalo: „Krakonoši! Krakonoši! Proč se skrýváš? Čekají tě smělí hoši!“ Ten pošetilý veršík jim zřejmě dělal ohromnou radost. Nemohli se ho nabažit a vykřikovali ho stále znovu; nejméně tucetkrát ho zopakovali: „Krakonoši! Krakonoši! Proč se skrýváš? Čekají tě smělí hoši!“ „Pojď, jdeme dál!“ naléhal otec, napůl žertem, napůl vážně. „Jestli má Krakonoš špatnou náladu, tak něco zažijí!“ Ukázal na nevinný obláček na obzoru. „Kdo ví, co se z toho ještě může vyklubat. Tady to jde kolikrát ráz na ráz...“ /8/
A skutečně! – netrvalo ani čtvrthodinku a nebe se zatemnilo. Kde byl předtím obláček, šlehaly z hrozivé stěny mraků první blesky, pak se zvedl vír a opíral se v divých nárazech do travnatých srázů s klečí. „Honem k támhletěm skalám!“ volal otec. „Pod ty se schováme!“ Právě včas jsme dorazili ke skalám a zalezli pod převislý kámen. Kolem už šlehal déšť a zuřila bouře. A blýskalo se, hřmělo bez přestání! Takovou bouři chlapec ještě nezažil. Štěstí, že tu byli v bezpečí! A co ta slezská společnost, ti bujní mladí lidé? „Ach, Krakonoši!“ myslil si chlapec. „Pro dnešek toho můžeš nechat, jsou dost potrestáni!“ Zdálo se, že Krakonoš je stejného mínění s chlapcem. Ještě jeden oslnivý blesk a mocné zahřmění – a náhle se rozhostil klid. Za několik okamžiků už zas svítilo slunce na horské klečové louky, z nichž stoupala pára. „To bylo tedy štěstí, že nás bouře nezastihla na volném prostranství,“ řekl tatínek. S ulehčením jsme vylezli zpod převisu a rozhlédli se. Městští výletníci se blížili se svěšenými hlavami. Slaměné klobouky mladých pánů deštěm zplihly, mladé dámy měly své slunečníky sklaplé. Vypadali ve svých promočených letních šatech jak zmoklé slepice. Všem ještě čišela z tváře hrůza, jedna dívka plakala. „No, hlavně že jste celí!“ těšil je tatínek. „Dejte se tou cestou nalevo, a za chvíli jste u nejbližší boudy. Tam vám jistě půjčí vlněné deky a nalijí horký čaj. A ještě něco, mladé panstvo – vezměte si z dnešního zážitku ponaučení: Podruhé pána hor neškádlete!“ Sotva to dořekl, v dálce ještě jednou zahřmělo. A ten bouřkový mrak, který se stáhl k východu, za Sněžku, měl najednou tvar obrovského černého muže s vysokým kloboukem a vlajícím dlouhým plnovousem – ale jen na prchavý okamžik. Těch pár chvil mi stačilo, abych porozuměl, co nám tím chtěl pán Krakonoš naznačit: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.
/ 10 /
PRVNÍ TUCET
NA TŘI ROK Y BEZ ÚROKŮ
JAK už je to dávno, kdy jsme, otec a já, zalezli pod skalní převis a ukryli se tam před Krakonošovými hromy a blesky. Během dalšího života jsem měl s pánem Krkonoš co do činění ještě dvakrát – ale o tom později. Od nepaměti měl pověst vládce přísného. Kdo se v jeho říši chová bezohledně nebo se mu dokonce osobně vysmívá, musí počítat s tím, že ho stihne trest. Poctivému a ohleduplnému člověku ale odpustí, i když neopatrně vezme jeho jméno nadarmo, což si jinak nerad nechává líbit. O tom lze vyprávět mnohý příběh. Horský sedlák Krause ze statečku na dolním konci Rokytna, zvaný krátce Dolní Krause, byl potivý a pracovitý člověk. Neméně poctivá a pracovitá byla také jeho žena Líza. Je však všeobecně známo, že štěstí a neštěstí jsou sourozenci, ale slepí. To museli zakusit i Dolní Krausovi. Dva roky po sobě jim krupobití zničilo obilí, řepa a brambory zmrzly, kozy jim zašly, potom i slepice, kohout nejdřív. Dokonce i jablka a hrušky spadaly předčasně z větví. Pak už netrvalo dlouho, než se svými třemi dětmi vydali poslední haléř. To samo by už stačilo, ale nejhorší měli ještě před sebou! Jejich nejmladší, Toník, jednoho dne znenadání tak těžce onemocněl, že se i doktor skoro vzdal naděje – doufal už jenom v určitý lék, jaký se u lékárníka v Rokytnici nepořídí pod deset, dvanáct tolarů. Dolní Krause se podívá na svoji Lízu, Líza na něj. Kde vzít dvanáct tolarů? Punčocha je prázdná, poslední groš na zlé časy pryč... Ale co ten bohatý bratranec, na druhé straně ve Slezsku? Bratranec Ambrož Kretschmer, obchodník v Jehňátkově. Příštího jitra, ještě před svítáním než padla rosa, Krause vyrazil. / 13 /
V Jehňátkově prosí bohatého bratrance úpěnlivě o pomoc, chce si říci o deset, dvanáct tolarů na lék. Brantrance Kretschmera to, jak se zdá, vůbec nedojímá. Ani na druhou, třetí prosbu nereaguje. „Můj soucit má,“ povídá se stisknutými rty. „Ale moje peníze, Krause, na ty může zapomenout!“ Se svěšenou hlavou se dal Krause na zpáteční cestu, přes hory k domovu. Kde jen vzít tolik peněz na lék? Nedaleko Vysokého kola se na chvilku zastavil, aby trochu vydechl. Přes holé travnaté svahy vál vítr. Nebe nad horami bylo jasné a modré, svět by nemohl být krásnější – nebýt malý Toník nemocný a kdyby mu bylo pomoci. Teď už mohl pomoci jenom milý Bůh. Anebo Krakonoš? „Teď nebo nikdy!“ myslel si Dolní Krause, a pak zavolal z plného hrdla směrem ke Sněžce: „Krakonoši!“ Krakonoši! Jestli mě slyšíš, pomoz nám!“ Kolem dokola dál vládlo ticho. Zavolal pána hor podruhé, potřetí. Pro jistotu i jeho jiným jménem, Rýbrcoul, které ten pán neměl už vůbec rád. Pro Toníka se toho odvážil. Ale všechno marné. Žádný náhlý náraz větru, žádný hrom. Jenom z dálky křik nějakého dravce – a krákání horských kavek ve vzduchu. „Nojo,“ pomyslel si Krause smutně. „Ani se tomu nemohu divit...“ Už chtěl jít dál, tu ale zaslechl kroky – a jak se ohlédl, ťape si to k němu stařík, nůši na zádech, malý a vysušený, obličej jako kůra stromu. Podle všeho jeden z těch sběračů kořínků a bylinek, které člověk v horách tu a tam potká. „Co je to tu za řvaní?“ stařík byl podle všeho podrážděný. Jeho pohled zpod nazrzlého obočí pronikal Dolnímu Krausemu až do morku kostí. „Na něco se tě ptám, ne?“ Stařík Krauseho předešel s odpovědí. „Tebe znám, Krause. A vím, že potřebuješ deset, dvanáct tolarů. A taky vím, nač. Ale abychom ukovali hřebíky i s hlavičkami – půjčím ti rovnou sto. Na tři roky bez úroků.“ Dolní Krause nevěděl, jestli mu dobře slouží uši, překvapením ze sebe nedostal ani slovo. „Nečum na mě jako vůl, když hřmí!“ Stařík sundal u nejbližšího travnatého hrbolu nůši. „Vyplatím ti peníze a taky si nacpu fajfku.“ / 14 /
Krause čekal, že v nůši uvidí bylinky a kořínky. Teď se ale ukázalo, že je plná zlatých a stříbrných mincí, perel a drahokamů, kožený pytlík ležel navrchu. Dolní Krause by byl mohl snadno leccos z těch pokladů strčit nepozorovaně do kapsy. Stařík se zcela zaměstnával svojí fajfkou, trvalo drahnou chvíli, než se zas obrátil k sedláčkovi a zeptal se: „Tak už to bude?“ Ano, řekl Krause, vzal si z nůše sto tolarů, jestli se pán chce přesvědčit. „Jako bych nevěděl, jak vypadá sto tolarů!“ vyjel na něj stařík. „A ještě něco?“ Ano, povídá Krause. Prosí ještě o dlužní úpis, jinak by půjčku takové spousty peněz nemohl přijmout. „No dobře.“ Stařík se rozmáchl do vzduchu a v ruce se mu objevil popsaný kus papíru. Podržel ho Krausemu před nosem: „Je to tak správně? – Jedno sto tolarů bez úroků půjčeno, splatné ode dneška za tři roky. Tady nahoře, pod Vysokým kolem.“ Vytrhl si brko z klobouku, na špičce visela ještě kapka inkoustu. Krause napsal na úpis velikými, zřetelnými písmeny své jméno. Ten druhý zamával papírem ve vzduchu; a když byl dopis suchý, složil jej a zastrčil do kapsy kabátu. „No tak ti tedy, Krause, přeju mnoho štěstí. Nejvyšší čas, aby se to s tebou a s tvojí rodinou obrátilo zas k lepšímu. – Jo, a ještě něco!“ Hrabal v kapsách a vytáhl zvláštně tvarovaný kořen. „Ten strčíš nemocnému Toníčkovi pod polštář, hned jak přijdeš domů, to mu pomůže.“ Dolní Krause z Rokytna chtěl staříkovi poděkovat. Ten ale naložil nůši na záda, pokynul mu a šel svojí cestou, směrem ke Sněžce. Ale místo aby se při tom zmenšoval, byl každým krokem větší a větší; a také se při tom odchodu stále jakoby rozplýval, až za chvíli úplně zmizel. Copak se to Krausemu za bílého dne jenom zdálo? Byl by na to mohl přísahat, nebýt toho váčku peněz – a toho kořene. Jako na křídlech spěchal k domovu, nehleděl na kořeny, na kameny, na výmoly, jako by ani nemohl zakopnout a upadnout. Od setkání s tím staříkem cítil hluboko v srdci, že se k němu zase obrátilo štěstí. / 15 /
Povíme to krátce: Kořen zapůsobil; Toníček, včera ještě rozpálený horečkou a na smrt nemocný, byl druhého rána jako vyměněný. Horečka byla pryč, oči se rozjasnily, studený pot z čela ten tam. To ale byl teprve začátek! Od té doby to spělo u Dolních Krausů v Rokytnu stále k lepšímu, a nebyl to jenom účinek toho sta tolarů, které si Krause vypůjčil. Nad domem a dvorem zase vyšla šťastná hvězda; požehnání Páně se po těžkých zkouškách vrátilo. Hospodářství vzkvétalo, nová koza i nové slepice prospívaly, a děti zrovna tak. A Krausovi sami nepolevili v pracovitosti a píli, v rozvážnosti a vděčnosti. Od onoho setkání pod Vysokým kolem věděl Krause dobře, čí jsou dlužníky; a věděla to i jeho Líza, nebyla přece padlá na hlavu. Tři roky nejsou dlouhá doba. Krausovi nahospodařili včas nejen těch vypůjčených sto tolarů, nýbrž mnohem víc. V den platby vystoupili, všech pět v nedělním oblečení, na horskou louku nedaleko Vysokého kola. Dolní Krause šel vpředu, v pravé ruce měšec se sto tolary. Přes holé travnaté svahy vál vítr. Nebe nad horami bylo jasné a modré, svět nemohl být krásnější. „Pane, náš dobrodinče a věřiteli!“ volal Krause. „Tady jsem – a tady je těch sto tolarů, které ti dlužíme!“ Kolem dokola stále jen ticho. Zavolal pána hor podruhé, potřetí. Marná námaha! Žádné zaskřípání písku, žádný kořenář ani nikdo jiný. Jenom z dálky křik nějakého dravce – a krákání horských kavek ve vzduchu. Ještě dvakrát zavolal Dolní Krause pána hor, pak se dokonce odvážil a zavolal: „Krakonoši, Rýbrcoule – vezmi si zpátky své peníze!“ A zase nic, jen trávy šuměly ve větru, až tu najednou, co to je – najednou tu plachtilo něco bílého: list papíru. Malý Toník myslel, že je to velký motýl, a utíkal za tím. Chytil ho – a jak to tátovi podržel před nosem, ukázalo se, že je to ten úpis na sto tolarů, který tu Krause před třemi lety podepsal! Teď byl jen křížem krážem přeškrtnutý a dole byla připsaná poznámka: „S díky za zaplacení“ a velké K, které bylo vyzdobeno všelikými majestátními kudrlinkami a smyčkami. / 17 /
Dolní Krause z Rokytna nevěděl, co má říci, ale Líza to věděla. „Pojďte, děti!“ zavolala. „Za tu dobrotu pánu hor něco zazpíváme!“ Pak zanotovala z jedné vody načisto první písničku, která ji napadla: „Horo, horo, vysoká jsi...“ Zpívala tu starou píseň svým krásným silným hlasem; jedno po druhém se děti přidávaly a Dolní Krause, jak to jen dokázal, bručel k tomu bas. A vítr klouzaje z Vysokého kola dolů nesl píseň dál ke Sněžce v modravé dáli. A tam ji jistě ten, pro koho byla zpívána, poslouchal a rozuměl jí tak, jak byla míněna; jako výraz vděčnosti.
/ 18 /
AŤ MĚ KOZEL POTRKÁ!
PROSLÝCHÁ se, že pán Krkonoš tehdy nejen dopomohl zase ku štěstí Krausovým z Rokytna, nýbrž že potrestal za jeho tvrdé srdce i jejich lakomého bratrance: nechal ho tak zchudnout, že se stal žebrákem. Ať už tomu bylo jakkoliv, zacházel krkonošský pán s darebáky a padouchy všeho druhu ne právě jemně. To mimo jiné názorně ukazuje příběh mistra Schnippla z Jelení Hory ve Slezsku. Patřil k cechu krejčovskému a zavdával lidem příčinu, aby si o něm šeptali, že umí šidit své zákazníky podle všech pravidel zlodějiny jako nikdo jiný – dokázat se mu to ale prý nedá. Schnippel byl vyhledávaným krejčím lepších oděvů, ať svatebních nebo slavnostních, ať ze sametu nebo hedvábí, pro šlechtu či zámožnější měšťany. Na co vzal Schnippel míru, co nastříhal a ušil, na to bylo radost pohledět, to se muselo nechat. A ještě k tomu si nepočítal zas tak moc. Na své si ale přesto vždycky přišel. Kdo mu mohl zabránit, aby dal jeden, dva lokty sukna nepozorovaně stranou? I stříbrné prýmky odměřoval bohatě k svému prospěchu, zrovna tak jako zlaté lemy, hedvábnou podšívku, drahocenné knoflíky či kožešinovou obrubu. A když se zákazník divil, spráskl ruce nad hlavou a lamentoval: „A mě kozel potrká!“ – to byl obrat, kterého rád používal. „Co jen máte, co jen chcete? Všechno je správně provedeno – či mě snad chcete nařknout z podvodu?“ Jeho tovaryš, Franta Zwirnerů, měl oči na pravém místě. Jednoho dne se odvážil mistra Schnippela zeptat, jestli to už s tím, co dává nepozorovaně stranou, nepřehání. „Řekni to ještě jednou!“ Schnippel popadl do ruky dřevěný loket na odměřování. „To se odvažuješ říci mi do obličeje? Co si myslíš, že jsi, ať mě kozel potrká, a co mi můžeš dokázat?! Zmiz, táhni mi z domu, chlape – jinak tě ještě poženu před soud!“ / 19 /
Tak daleko to Franta Zwirnerů nechtěl nechat dojít. Teď si ale spakoval ranec a chtěl se uklidit domů, na druhou stranu do Úpy, k rodičům. Cestou se k němu přidal starší člověk, který měl údajně také namířeno do Království českého. A jak to tak chodí mezi vandrovníky, dali se spolu do hovoru. Brzy se řeč stočila na krejčího Schnippla v Jelení Hoře a na jeho techtle mechtle. „A takhle se to má?“ Starý si hladil šedý, místy nazrzlý vous. „Ahá tak, a takhle... Tak to se mistr nebude moci příliš divit, když ho jednoho dne vezmeme za slovo...“ Brzy se jejich cesty rozdělily. Franta Zwirnerů sestupoval dolů do Úpy, starý se dal úzkou kamenitou stezkou mezi klečí ke Kozím hřbetům. Příštího dne časně zrána zaklepal u krejčího Schnippla v městečku Jelení Hora na okno dílny poslíček. „Haló, pane mistře! Posílá mě hospodský od Černého orla, že se u něho ubytoval nějaký cizí pán, který chce s vámi mluvit, ale má málo času, tak to vyřizuje.“ Naproti radnici v Jelení Hoře je hospoda u Černého orla a tam čekal na našeho krejčíka ten cizí pán, podle vystupování a oblečení asi nějaký baron, když ne hrabě. Jestli je prý mistr ochoten mu do čtvrtka ušít parádní kabát? Z nejjemnějšího a nejdrahocennějšího sukna, límec vykládaný bruselskou krajkou, knoflíky z čistého zlata? „Jak si ráčí přát!“ Schnippel se horlivě klaněl. „Bude mi nejvyšší ctí nejmilostivějšímu pánovi posloužit...“ „Sukno a ostatní leží tamhle připraveno, na stole u okna. Ať si jen pospíší vzít mi míru – a ať ji nevezme ani příliš úzkou ani příliš velikou.“ „Zajisté, urozený pane! To by bylo, ať mě kozel potrká, poprvé, že bych vzal míru špatně!“ Schnippel zacházel s mírou páskovou i dřevěnou zručně a úslužně: změřil šířku ramen, objem prsou při vdechu i výdechu, vnější i vnitřní délku rukávů při natažení i ohnutí paže – a neopominul ani objem, musíme říci s náležitým respektem, nejmilostivějšího břicha. „Ten dvorský kabát musí být dostatečně široký, avšak nesmí dělat faldy – a musí sedět, / 20 /
ale neškrtit... Zároveň musí padnout, a sice precizně, aniž by se Milost cítila byť v nejmenším tísněna...!“ Míra byla vzata a zapsána. Krejčí se co nejponíženěji ukláněl, a už už pospíchal se suknem a příslušenstvím do své dílny. Ani tentokrát nedokázal odolat pokušení: během práce ulil stranou, co jen mohl – z látky, z bruselských krajek, také ze stříbrných lemů. Jenom u zlatých knoflíků musel zůstat poctivý, i když mu to přišlo velice zatěžko, protože ty byly jistě spočítané. Ve čtvrtek o jedenácté hodině dopolední se Schnippel s kabátem dostavil k Černému orlovi, kde ho už milostivý pán očekával. „Kdyby si nejmilostivější pán ráčil vyzkoušet svůj kabát...“ Šlechtický kabát padl cizímu pánu jako ulitý: Byl dostatečně široký, avšak nedělal faldy, pěkně seděl, ale neškrtil. „To tedy musím říci, Schnippel, tady udělal kus dobré práce!“ Vznešený pán se s uspokojením prohlížel v zrcadle. Šíře ramen, objem prsou při vzdechu i výdechu, vnější i vnitřní délka rukávů při natažení i ohnutí paže a opomenout nelze ani objem břicha – všechno souhlasilo a padlo zcela přesně. „A kolik zbylo ze sukna a ostatních věcí, pane mistr?“ „Nic, s dovolením, nezbylo, ani to nejmenší.“ Schnippel zvedal prsty k přísaze. „Ráčila by mě Milost nařknout z podvodu? Všechno, ať mě kozel potrká, je jaksepatří!“ „No dobře – jak pan mistr míní a stvrzuje.“ Cizinec, podle oblečení a vystupování přinejmenším baron, jestli ne hrabě nebo ještě více, se na krejčího podíval zpod svraštělého obočí s opovržením. „Ať se ti tedy stane podle tvých vlastních slov, krejčíku!“ Naráz se cizí pán proměnil v kozla, v takového rozježeného, jeho černá srst zřetelně hrála dozrzava. Oči jako žhnoucí uhlíky, zuby vyceněné, rohy zahnuté: a trkal mistra Schnippla do kříže, do žeber, a především do ctěné – vzal míru a trkl, vzal míru a trkl! „Pomoc, lidičky, pomóc, pomóóc! On mě utrká!“ Ubohý krejčík křičel a vřískal o pomoc. „Chyťte toho strašného kozla! On má snad vzteklinu!“ / 21 /
Měšťky, měšťané, jejich děti v městečku Jelení Hora nevěřili vlastním očím a uším. Co to jen, proboha, do toho krejčího Schnippla vjelo, že tak řve a drží se oběma rukama za zadek a divoce poskakuje přes tržní náměstí – a nakonec ho nemůže nic udržet – a už vytancoval Glogovskou branou ven z města! Měšťky z Jelení Hory, jejich děti, měšťané – jak mohli jen tušit souvislosti mezi řevem o pomoc, zvláštním poskakováním a zmizením Schnippla, když toho kozla, jehož rohy a rozježenou černou srst hrající dozrzava, vůbec neviděli? My ale, když si vzpomeneme na setkání Franty Zwirnera s oním cizincem a na jejich rozhovor, během něhož rázovali bok po boku přes Krkonoše – my nemáme nejmenší pochybnosti o tom, kdo to asi takovým způsobem poučil krejčíkovu zlodějskou duši o tom, co je to správná míra – a kdo to nepoctivého řemeslníka z Jelení Hory navždy vypudil.
/ 22 /
POLSKÉ PECE
DŘÍVE se dala ve většině selských chalup vytápět jen světnice, také krkonošské horské boudy měly jen jednu pec: byla vysoká jako lidská postava, postavená z cihel, vymazaná jílem, zřídka obložená kachly. Postavit takovou pec bylo umění. Zaprvé musela mít dobrý tah, zadruhé bylo zapotřebí tepla důkladně využít. Proto byly horké plyny uvnitř pece vedeny řadou průduchů a komor, které se jimi ohřívaly a stejnoměrně předávaly teplo vnějším stěnám pece. Pecaři, kteří svému řemeslu rozuměli, byli hledaní a vážení. Nejen v selských chalupách, ale i v měšťanských domech a v palácích šlechty. V matrice městského kostela v Českém Dubě byl při křtu svatém zapsán jako František Xaver Posselt. V Zrcadlové huti v Polevsku se vyučil, jak se vyzdívají a udržují sklářské pece. Od toho byl k opravdovému pecaři už jen malý krok. Na zkušené byl ve Slezsku, mezi jiným ve městě Boleslavec, široko daleko známém svými hliněnými hrnci, džbány a kachly. Navštívil dokonce i Podolí na dalekém Dněstru a Bugu, aby se naučil, jak se staví pece po polském způsobu, a sice tak, aby vydávaly obzvlášť mnoho tepla, jak to bylo za podolských zim náramně zapotřebí. Teď ale, když usoudil, že toho v cizině už viděl dost, dal se na cestu domů do Čech – a ta ho vedla přes Krkonoše. Až k Teichmannovým boudám šel společně s jedním šindelářem z Karpače, který se tam vyznal. Když spolu ještě svačili u boudy na Malém jezeře, nechal si Franta Posseltů přesně vysvětlit cestu na druhou stranu do Čech. Na další cestě dbal s největší pozorností na to, aby nepropásl žádné ze znamení u cesty, která mu šindelář vyjmenoval. Kolem poledne dorazil na hřeben, rozhlížel se po místě pro oddech, a tu hle! – nedaleko cesty spatřil boudu. Šindelář se o ní sice nezmínil, ale vypadala, jako kdyby na tomhle místě stála odnepaměti: na střeše rostl / 24 /
mech a lišejník, trámoví nabíhalo do stříbřité šedi. Boudař, hranatý chlap s ježatým zrzavým vousem, stál jako náhodou přede dveřmi. „Buď vítán!“ volal na Frantu přátelsky. „Pojď do boudy, vandrovníče, a vypravuj mi trochu o dalekém světě!“ Franta Posseltů se nenechal dvakrát pobízet. Uvnitř ho boudař pohostil chlebem a kozím mlékem. Chléb, i když byl černý a hrubozrnný, chutnal tak výborně, že by ho Franta nevyměnil ani za drobenkový koláč. A co teprve to mléko! Stékalo mu do krku jako smetana. „Byl bych tě radši pohostil zapraženou polévkou,“ povídal boudař. „Jenomže – moje pec už nemá tah. Pecař ze Žacléře je nemocný, tak tu teď sedím jako hromádka neštěstí. Jak jen s těmi kozami přečkám zimu?“ „Tak to mě sem zanesl dobrý vítr!“ řekl na to Posseltovic Franta a začal si prohlížet pec. Do poloviny se bude muset zbourat, shledal. Ještě lepší by ovšem bylo zbourat ji úplně a postavit novou. Jsou po ruce cihly, je tu hlína? Hlíny a cihel je dost! A co to bude stát? Čtyři zlaté je běžná mzda. Když je tu materiál, udělal by to Franta Posseltů, se stravou a bytem, i za tři. Boudař byl srozuměn, a tak se dal Franta do práce. Bourání vyřídil ani ne za den; aby tu pec po polském způsobu postavil, na to potřeboval skoro týden. Během celé té doby se tam neobjevil, to bylo dost podivné, žádný cizinec, ani v dálce kolem boudy, žádný kořenář se nezastavil, žádný vandrovník nepoprosil cestou o pohoštění. Posseltovic Frantovi se pod šindelovou střechou vedlo docela dobře; jednou denně dostal dokonce teplé jídlo, uvařené na ohni v závětří boudy: jáhlovou nebo hrachovou kaši, čočkovou polévku, houby na špeku. Práce šla našemu pecaři od ruky, až na jedinou malou nehodu. Když hotovou pec zvenku omítal hlínou, ulomila se mu lopatka jeho zednické lžíce. „Vezmi si tuhle!“ Uklidňoval ho boudař a podával mu jinou lžíci, zapomněl ji tam pecař ze Žacléře. „Lžíce jako lžíce – že jo.“ / 25 /
Franta Posseltů původně myslel, že to bude trvat do večera, než svoje dílo ukončí: teď ale, s tou novou zednickou lžící, to dodělal proti všemu očekávání už v poledne. „To musíme oslavit!“ Hostitel mu předložil slavné „slezské nebe“, jídlo z nasoleného masa, sušených hrušek a krupicových knedlíků. Posseltovic Franta si nechal chutnat. Šest dní, povídal, potřebuje ta pec, aby vyschla. Sedmého dne v ní může boudař poprvé zatopit – ale mírně, mírně. Tři zlaté byly jako mzda ujednány, tři zlaté vyplatil boudař na dřevo. „A tu zednickou lžíci tady, vandrovníče – tu si k tomu vezmi jako přídavek. A na památku!“ Franta své tři zlaté zastrčil, poděkoval boudařovi za lžíci, za nocleh, stravu a pití. Pak se rozloučil a šel svojí cestou dál, dolů do Čech. Když ušel sotva tucet kroků, chtěl ještě jednou svému hostiteli zamávat. Ale jak se ohlédl, byla bouda pryč! Jako kdyby se po ní země slehla, jako kdyby ji vítr odvál. Tam, kde předtím stála, zářil nad horskou loukou stříbrný oblak. Pecaři z Českého Dubu začalo svítat, u koho to strávil poslední dny, komu to postavil pec, vyzdil po polském způsobu a pečlivě vymazal hlínou. „A ta lžíce!“ Po všem, co se doslechl o krkonošském zrzavém vousáči: ta zednická lžíce, přinejmenším její list – zdalipak se mezitím neproměnila ve zlato? Nic takového. Žádná proměna ve zlato, ba ani ve stříbro. A přece jen! – ale to se ukázalo teprve později, léty, během nichž se pan Posselt stal věhlasným a vyhledávaným mistrem svého řemesla: Všechny pece a kamna, na kterých pracoval onou lžící, ať už hliněné nebo kachlové – v celém Království českém se jim žádné jiné nevyrovnaly. Ani na vesnicích ani v měšťanských domech v Turnově, ve Varnsdorfu, v Liberci. A dokonce ani na zámcích hrabat Kinských v Doksech, hrabat Valdštejnských, knížete Schwarzenberga, ba ani v Clam-Gallasově paláci v Praze.
/ 26 /
KR ÁLOVÉ ZE SKLÁŘSKÉ HUTĚ
SVÉ zboží vyráběla každá ze starých sklářských hutí v česko-slezských lesích podle zvláštních receptur, i když ze surovin všem společných: směsi vápence, křemenného písku a potaše, získané z popela dřeva jistých stromů. Určitými příměsemi, které byly do základní směsi přesně dávkovány, se dala měnit barva skla. Připravit takové směsi bylo úkolem taviče, na malých hutích huťmistra. Receptury se co nejpřísněji tajily; nezřídka si je zasvěcenci vzali s sebou do hrobu. Tehdy měli na Pěnčínské huti na Jablonecku studenou pec. Huťmistr, pan Kryštof Wander, si vzal do hlavy, že vytaví rubínové sklo, jaké se dosud dařilo jenom veleslavným benátským sklářům na ostrově Murano: temně zářící, purpurové sklo, skvost vzácné nádhery. Vzdor tomu, že podnikl množství pokusů, tajemství rudého skla pan Wander rozluštit nedokázal. Celé jeho jmění přitom přišlo nazmar, věno jeho ženy k tomu; a teď tedy musel huť zastavit: výhně byly uhašeny, puchárny umlkly, brusné mlýny se netočily, a všichni lidé z huti, skláři a topiči, podavači a učedníci už neměli práci. Seděli doma v sednici a točili palci, tomu se říkalo dělat studenou pec. Přišla zima, přišly dny vánoční, a byly to toho roku smutné Vánoce. Jeden ze sklářů dostal na svatého Štěpána večer nápad. Karel Richtrů se dal dohromady s Eichlerovic Fernandem a s dlouhým Schierem. Ti tři byli od dětství dobří přátelé. Ve stejný den se stali učedníky a později skláři. Jako kluci táhli vždycky mezi Vánoci a Tříkrálovým svátkem vesnicemi a vyzpívali si, představujíce Svaté tři krále od Východu, hromadu dárků; – co jim bránilo v tom, aby to zkusili zas? Příštího jitra vyrazili, každý vybaven ruksakem, přes vestu prostěradlo jako královský plášť, královské koruny z plechu navléknuté na čepicích. / 28 /
Karel Richtrů měl čelo a tváře pomazané sazemi a tak byl správným králem mouřenínským. Ani vánoční hvězda nescházela, Eichler ji nesl v čele průvodu na lískové tyčce. Během týdne navštívili všechny sousední sklářské hutě. Ani ve vesnicích mezi nimi nevynechali žádný práh. Když byla tříkrálová koleda odzpívána, předstoupil Karel Richtrů půl kroku dopředu a pronesl: „V Pěnčíně studenou pec máme, o milosrdné dary vás žádáme, co nám dáte, rádi vemem, pro vás Boha chválit budem.“ Sotva se našly dveře, od kterých odcházeli bez daru. Tu dostali jablka s ořechy, tam zas perník, sem tam kus salámu, jinde špek, mnohdy se zablýskalo i pár krejcarových mincí. První noc strávili na Kamenické huti vedle dvířek pece, druhou v Bedřichově. Třetího večera se vrátili domů do Pěnčína vyprázdnit ruksaky; to se ženy a děti radovaly! Další pouť vedla přes Rejdice na druhou stranu k Rokytnici, pak proti proudu Jizery do Harrachova. A tady, byl už předvečer svátku Tří králů, se Karel Richtrů zeptal, není-li nasnadě udělat si okliku přes Slezsko, na huť ve Sklářské Porebě; tam by mohli dorazit ještě před stmíváním. Eichler to nepovažoval za příliš rozumné, protože by musili přes hory. Ale Richter si ho dobíral, že má asi Fernand strach z Krakonoše – nebo o co jiného jde? To si zas Eichler nechtěl nechat líbit. „Pro mne za mne,“ bručel, „můžem teda vyrazit!“ Brzy za Novým Světem začalo ale sněžit, zpočátku sotva znatelně, malými, nepatrnými vločkami, které padaly stále houšť a houšť, až nakonec králové ze sklářské huti sotva rozeznávali vlastní nohy, o cestě a stezce už ani nemluvě. „Pomalu si připadám jako slepej v mlze,“ brumlal dlouhý Schier. A Eichler dodal: „Z jasného nebe – takovej nečas! To nám moh seslat jenom Rýbrcoul...“ / 29 /
„Buď jenom zticha!“ zapřísahal ho Richter. „Nesněží ti ještě dost?“ Schier mu dal za pravdu, pobízel k další cestě, jinak tu ještě přimrznou. Betlémská hvězda jim teď prokazovala dobré služby. Ne že by jim přímo svítila, to tedy bohužel ne. Ale zato byla, jak už zmíněno, připevněná na lískové tyčce, které se teď veličenstva mohla přidržovat, aby se žádné cestou neztratilo. Takto šlapali vánicí, aniž by věděli, jak dlouho už jsou na cestě. Každou chvilku zastavili, aby se vystřídali. Kdo dosud šel na konci, převzal vedení, ostatní postoupili o místo dozadu. Prostřídali se tak už deset – dvanáctkrát a byli pořádně unaveni a blízko zoufalství, vtom uslyšeli někoho volat – a najednou zpozorovali světlo, které jim probleskovalo vírem vloček vstříc! O chviličku později se před nimi objevila mužská postava. Chlap na ně zamířil světlo lucerny a dosti nerudně se zeptal, co tu v tom psím počasí pohledávají. „Leckdo už našel na slezské hranici v zimě smrt, ve sněhu, mrazu a temnotě,“ mručel. „Tak honem do mé boudy, tam se můžete ohřát!“ To byla záchrana v nejvyšší nouzi. Po několika krocích se před nimi otevřely dveře. Přijalo je útulné teplo, v kachlových kamnech praskala silná buková polena. A světlo lampy visící v koutě sednice nad stolem naplňovalo prostor přívětivým světlem. Oklepali si sníh z ramen a zad, oprášili bílá prostěradla, studené pláště. Také si zuli mrazem ztuhlé boty a natáhli zkřehlé nohy ke kamnům. Co mají znamenat ty plechové koruny, chtěl vědět boudař. Ukázalo se, že je to vysoký muž širokých ramen, se silnými pažemi, hustým obočím a mohutným zrzavým vousem. Eichler vysvětloval, kdo jsou a koho představují. Boudař chtěl, aby mu zazpívali koledu, což také učinili. Potom přednesl Karel Richtrů svoji říkanku s prosbou o milosrdné dary. „Tak takhle to je?“ Vousatý pokyvoval hlavou. Studená pec – a uprostřed zimy, to musí být zlé... Zda to má příčiny, a jak k tomu došlo? To se dá rychle vysvětlit, podával mu dlouhý Schier zprávu. Pan Wander si vzal do hlavy, že musí na své huti vyrobit rubínové sklo – no jo, a to se mu nepodařilo, želbohu. / 30 /
A přesto, pokračoval Richter, mu lidé z hutě nemohou nic vyčítat. Všichni, od nejstaršího skláře až po nejzelenějšího učedníka: všichni to přáli sobě i svému mistrovi, aby se jim poštěstilo najít recepturu na rudé, temně zářící sklo. Jako prvnímu ze všech huťmistrů v Království českém. „No jo, no jo.“ Boudař rozdmýchával oheň v kamnech. „To je jedna věc. Ta druhá jsou ti králové od Východu, které tady představujete. Vypravujte mi, co by o nich měl člověk vědět!“ Teď to byl Eichler, kdo začal s vyprávěním, ostatní do toho vpadli později. Tři králové od Východu putovali tehdy, za oněch dávných dob, vedeni Betlémskou hvězdou, k jesličkám, v doprovodu nádherně oděného služebnictva, s ohnivými oři, velbloudy a slony, se zlatem, kadidlem a myrhou, jimiž pak obdarovali našeho Spasitele, to božské dítě na slámě, které bylo zahříváno a udržováno při životě dechem vola a osla, ke spáse světa a k vykoupení jich všech ze zatracení viny a hříchu. „Gloria, Gloria in excelsis Deo!“ jásaly tehdy nebeské zástupy nad betlémským chlévem. „A pokoj na zemi – všem lidem dobré vůle.“ Vousatý jim naslouchal mlčky, ponořen v myšlenkách. Teď zvedl obočí a podíval se na ně zkoumavě. „Je to všechno pravda, co mi tu vypravujete? Je to určitě pravda?“ Za to mohou ručit vlastní kůží, řekl Eichler pokládaje ruku na srdce, řekl Karel Richtrů, řekl dlouhý Schier. „To je ale krásný příběh, co jste mi tu vyprávěli, útěšný a podivuhodný.“ Boudař se díval zasněně do ohně. „Mějte dík, vy tři korunovaní plechem, mějte za to dík!“ Nato jim nalil horký nápoj chutnající po jeřabinách a arnice, po divokém medu a – ano, po čem ještě chutnal? Voněly z něj encián a šalvěj, mateřídouška a tymián, ty úžasné byliny, nejvzácnější kořeny, které se dají v Krkonoších najít. Po něm se jim zahřály hlavy a ztěžkly končetiny – a dřív než si to uvědomili, usnuli, jako by je do vody hodil. Nazítří, uprostřed tříkrálového dopoledne, probudili se králové Richter, Eichler a Schier pod střechou ztrouchnivělé boudy nedaleko slezské hutě ve Sklářské Porebě. / 32 /
