Otázka státnosti: komparace případů Bosny a Hercegoviny a Kosova

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Otázka státnosti: komparace případů Bosny a Hercegoviny a Kosova Bakalářská práce

Petr Čermák

Vedoucí práce: Mgr. Srdjan Prtina UČO: 273780 Obor: MV1 Imatrikulační ročník: 2007

Brno, 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Otázka státnosti: komparace případů Bosny a Hercegoviny a Kosova“ vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Brně, 3. května 2010

______________________________ Petr Čermák

1

Touto cestou bych rád poděkoval vedoucímu práce, Mgr. Srdjanu Prtinovi, za odborné rady, podnětné připomínky a celkové vstřícné vedení, které mi při psaní této bakalářské práce poskytl.

2

OBSAH PRÁCE 1. ÚVOD ........................................................................................................... 5 1.1. HYPOTÉZY PRÁCE ................................................................................................... 6 1.2. STRUKTURA PRÁCE ................................................................................................ 6 1.3. POUŽITÉ METODY ................................................................................................... 7 1.4. VYUŽÍVANÉ ZDROJE ............................................................................................... 7

2. TEORETICKÉ VYMEZENÍ PROBLEMATIKY .................................. 8 2.1. PŮVOD A VÝVOJ MODERNÍHO STÁTU .............................................................. 8 2.2. SOUČASNÉ CHÁPÁNÍ STÁTU V TEORII MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ .... 10 2.2.1. ÚZEMÍ .................................................................................................................. 10 2.2.2. OBYVATELSTVO .............................................................................................. 11 2.2.3. VLÁDA ................................................................................................................ 11 2.2.4. SCHOPNOST VSTUPOVAT DO VZTAHŮ S DALŠÍMI STÁTY ................... 11 2.3. TEORETICKÉ VYMEZENÍ ÚTVARŮ NENAPLŇUJÍCÍCH DEFINICI STÁTU ............................................................................................................................................. 12 2.4. ANALYTICKÝ RÁMEC PRÁCE ............................................................................ 14

3. KONSTITUOVÁNÍ BOSNY A HERCEGOVINY A KOSOVA JAKO AKTÉRŮ MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ ................................................. 16 3.1. HISTORICKÉ KOŘENY BOSENSKÉ A KOSOVSKÉ STÁTNOSTI ................ 16 3.1.1. BOSNA A HERCEGOVINA ............................................................................... 17 3.1.2. KOSOVO .............................................................................................................. 19 3.2. FORMOVÁNÍ BOSENSKÉ A KOSOVSKÉ STÁTNOSTI V KONTEXTU ROZPADU JUGOSLÁVIE .............................................................................................. 21 3.2.1. BOSNA A HERCEGOVINA ............................................................................... 22 3.2.2. KOSOVO .............................................................................................................. 25 3.3. DÍLČÍ KOMAPRACE ............................................................................................... 27

4. ÚZEMÍ ....................................................................................................... 30 4.1. BOSNA A HERCEGOVINA ..................................................................................... 30 4.1.1. PROCES VYMEZENÍ TERITORIA ................................................................... 30 4.1.2. POLITICKÁ A ETNICKÁ STRUKTURA ÚZEMÍ ............................................ 31 4.1.3. FAKTICKÁ KONTROLA ÚZEMÍ...................................................................... 32 4.2. KOSOVO..................................................................................................................... 33 4.2.1. PROCES VYMEZENÍ TERITORIA ................................................................... 33 4.2.2. POLITICKÁ A ETNICKÁ STRUKTURA ÚZEMÍ ............................................ 35 4.2.3. FAKTICKÁ KONTROLA ÚZEMÍ...................................................................... 35 4.3. DÍLČÍ KOMPARACE ............................................................................................... 36

5. OBYVATELSTVO.................................................................................... 38 5.1. BOSNA A HERCEGOVINA ..................................................................................... 38 5.1.1. ETNICKÁ STRUKTURA OBYVATELSTVA ................................................... 39 3

5.1.2. VZTAH OBYVATELSTVA K STÁTNOSTI ..................................................... 40 5.2. KOSOVO..................................................................................................................... 41 5.2.1. ETNICKÁ STRUKTURA OBYVATELSTVA ................................................... 42 5.2.2. VZTAH OBYVATELSTVA K STÁTNOSTI ..................................................... 43 5.3. DÍLČÍ KOMPARACE ............................................................................................... 44

6. VNITŘNÍ SUVERENITA ........................................................................ 46 6.1. BOSNA A HERCEGOVINA ..................................................................................... 46 6.1.1. MONOPOL NA VYTVÁŘENÍ PRAVIDEL ....................................................... 47 6.1.2. MONOPOL NA LEGITIMNÍ UŢITÍ SÍLY ......................................................... 49 6.1.3. MOCENSKÁ CENTRA ....................................................................................... 50 6.2. KOSOVO..................................................................................................................... 52 6.2.1. MONOPOL NA VYTVÁŘENÍ PRAVIDEL ....................................................... 53 6.2.2. MONOPOL NA LEGITIMNÍ UŢITÍ SÍLY ......................................................... 55 6.2.3. MOCENSKÁ CENTRA NEZÁVISLÁ NA CENTRÁLNÍ VLÁDĚ................... 57 6.3. DÍLČÍ KOMPARACE ............................................................................................... 58

7. VNĚJŠÍ SUVERENITA ........................................................................... 60 7.1. BOSNA A HERCEGOVINA ..................................................................................... 60 7.1.1. MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ STÁTU .................................................................... 61 7.1.2. PŮSOBENÍ NA MEZINÁRODNÍ SCÉNĚ ......................................................... 62 7.2. KOSOVO..................................................................................................................... 63 7.2.1. MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ STÁTU .................................................................... 64 7.2.2. PŮSOBENÍ NA MEZINÁRODNÍ SCÉNĚ ......................................................... 65 7.3. DÍLČÍ KOMPARACE ............................................................................................... 66

8. ZAŘAZENÍ BOSNY A HERCEGOVINY A KOSOVA DO KATEGORIÍ „PROBLEMATICKÝCH“ STÁTŮ ................................... 68 8.1. BOSNA A HERCEGOVINA ..................................................................................... 68 8.2. KOSOVO..................................................................................................................... 68

9. ZÁVĚR ....................................................................................................... 70 10. POUŽITÉ ZKRATKY............................................................................ 73 11. POUŽITÉ ZDROJE................................................................................ 75 11.1. PRIMÁRNÍ ZDROJE .............................................................................................. 75 11.2. SEKUNDÁRNÍ ZDROJE ........................................................................................ 76 11.2.1. LITERATURA ................................................................................................... 76 11.2.2. PERIODIKA ....................................................................................................... 79 11.2.3. INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................. 80

4

1. ÚVOD Konec studené války a zánik bipolarity v 80. letech 20. století přinesl revoluční proměnu mezinárodního systému. Jedním z hlavních důsledků ukončení velmocenského soupeření byl kolaps komunistického východního bloku a následný rozklad jeho dílčích součástí – mnohonárodních federací. Zatímco v Československu proběhl tento proces poměrně hladce nenásilnou formou, v Jugoslávii a některých částech Sovětského svazu vyústil v celou řadu ozbrojených etnických konfliktů. Podstatou těchto často dodnes nevyřešených sporů byly ve většině případů rozpory jednotlivých národů o budoucím státoprávním uspořádání regionu. Na Balkánském poloostrově se v průběhu 90. let od tehdejší SFRJ1 pod vlivem sílícího nacionalismu odtrhlo, zpravidla násilnou cestou, pět z osmi jejích původních federálních součástí. V případech Bosny a Hercegoviny a Kosova si eskalující ozbrojené konflikty vyvolané secesionismem místních etnik a spojené s masovým porušováním lidských práv vyţádaly ozbrojené intervence mezinárodního společenství. Ty byly v obou případech namířeny v zásadě proti srbské straně konfliktu, která usilovala o zachování jednotné Jugoslávie, a nepřímo tak podpořily státotvorné ambice bosenských Muslimů, resp. kosovských Albánců. Pod silným mezinárodním tlakem tak byly v postjugoslávském prostoru vytvořeny podmínky pro zformování dvou nových, nestandardních aktérů mezinárodních vztahů. Ačkoli je dnes jiţ především Bosna a Hercegovina a ve stále větší míře i Kosovo v obecném povědomí vnímáno jako běţný nezávislý stát, v obou případech se jedná o poměrně problematické subjekty mezinárodní politiky. Bez hlubší analýzy se můţe zdát, ţe nepochybně disponují snadno pozorovatelnými atributy státu, jako je území, obyvatelstvo či vláda. Klíčový prvek nezávislé státnosti, totiţ suverenita, má však v bosenském i kosovském případě přinejmenším problematický charakter. Bakalářská práce si proto klade za cíl odpovědět na otázku, do jaké míry je moţné současnou Bosnu a Hercegovinu a Kosovo povaţovat za skutečně suverénní státy. Výzkum se částečně zaměří i na historické pozadí vzniku těchto útvarů, jeho jádrem však bude analýza současné bosenské a kosovské státnosti. Pro tento účel bude vyuţito obecné definiční vymezení státu, které je poměrně široce uznáváno v současné teorii mezinárodních vztahů. Postupně bude u Bosny a Hercegoviny a Kosova zkoumána přítomnost čtyř základních atributů suverénního státu – území, obyvatelstva, vnitřní a 1

Socialistická federativní republika Jugoslávie.

5

vnější suverenity. Poznatky zjištěné u bosenského a kosovského případu budou průběţně komparovány. Na základě výsledků výzkumu se práce pokusí zařadit Bosnu a Hercegovinu a Kosovo do některé z teoretických kategorií útvarů s problematickou státností, jako jsou weak states, quasi-states, failed states či collapsed states.

1.1. HYPOTÉZY PRÁCE Hlavní hypotézou práce je teze, ţe „Bosnu a Hercegovinu a Kosovo není možné řadit do kategorie suverénních států.“ Její konečná platnost bude posouzena na základě ověření dílčích hypotéz. První z nich se zaměřuje na historické pozadí vzniku dnešního bosenského a kosovského státu. Je formulována jako tvrzení, ţe „současná státnost Bosny a Hercegoviny a Kosova nemá historické kořeny a je pouze produktem zásahu mezinárodního společenství“. Druhou hypotézou soustředící se na materiální rysy státnosti je teze, ţe „Bosna a Hercegovina a Kosovo disponují vlastním územím a obyvatelstvem pouze díky mezinárodní intervenci.“ Konečně třetí hypotéza se vztahuje k bosenské a kosovské suverenitě. Je formulována takto: „Vnitřní a vnější suverenita Bosny a Hercegoviny a Kosova je omezena mezinárodním společenstvím.“ Samotný analytický rámec práce je blíţe představen v kapitole 2.4..

1.2. STRUKTURA PRÁCE Práci je moţné rozčlenit na tři hlavní části – teoretickou, historickou a analytickou. První z nich se zaměří na otázku státnosti jakoţto obecný jev z hlediska teorie mezinárodních vztahů. V jejím rámci bude stručně rozebrán původ, vývoj a podstata moderního státu a jeho suverenity. Pozornost bude věnována v současnosti všeobecně akceptovanému teoretickému vymezení svrchovaného státu. Stručně budou představeny také obecné kategorie pouţívané v oboru mezinárodních vztahů pro klasifikaci útvarů s problematickou státností. Druhá část se pokusí v rámci stručné rekapitulace moderních dějin západního Balkánu identifikovat historické kořeny bosenské a kosovské státnosti. Pozornost tedy bude věnována především událostem, které měly zásadní dopad na formování dnešní Bosny a Hercegoviny a Kosova. Samotná analytická část pak rozebere současnou bosenskou a kosovskou státnost z hlediska představené definice suverénního státu. Čtyři základní atributy státu v ní budou aplikovány na případy Bosny a Hercegoviny a Kosova.

6

1.3. POUŽITÉ METODY Hlavní poznatky budou při výzkumu státnosti Bosny a Hercegoviny a Kosova získávány empiricko-analytickou metodou. Následně bude vyuţívána komparativní metoda pro zobecňující porovnání obou případů. Je třeba zdůraznit, ţe účelem výzkumu je především analyzovat dnešní status quo v Bosně a Hercegovině a Kosovu z objektivního hlediska státnosti, nikoli právní legalitu či morální legitimitu současného stavu. V ţádném případě si práce neklade za cíl hodnotit oprávněnost

poţadavků

zainteresovaných

aktérů,

ať

se

jedná

o

kterýkoliv

z postjugoslávských národů, mezinárodní organizace či světové velmoci.

1.4. VYUŽÍVANÉ ZDROJE Problematice násilného rozpadu Jugoslávie a následné postkonfliktní stabilizace balkánského regionu je na světové i domácí odborné scéně pro její aktuálnost dlouhodobě věnována značná analytická pozornost. Dostupná je celá řada zahraničních a v menší míře i českých odborných textů obsáhle zpracovávajících nedávný vývoj v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Aţ na několik výjimek se však publikace většinou zabývají historickými kořeny problému, průběhem samotných ozbrojených konfliktů či rolí mezinárodního společenství. Přímo tématu bosenské, resp. kosovské státnosti se komplexně věnují pouze díla Ladislava Hladkého (2006), Henry Perritta (2010) a několik příspěvků v odborných časopisech. Účelem výzkumu proto bude spíše shrnutí jiţ zpracovaných dílčích faktů a jejich zasazení do konceptuálního rámce státnosti. Podklady, na kterých bude práce zaloţena, lze rozdělit do dvou kategorií. První z nich tvoří sekundární zdroje anglosaské a v menší míře české provenience zabývající se jednak obecně otázkou státnosti z pohledu teorie mezinárodních vztahů a také konkrétně nedávným vývojem v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Druhou skupinou jsou prameny, především dokumenty mezinárodního společenství, v prvé řadě orgánů OSN, a také klíčové součásti bosenské a kosovské legislativy. Jako pomůcka v dílčích otázkách budou vyuţívány internetové zdroje. Vzhledem k tomu, ţe zkoumaná problematika je v mnoha ohledech značně zpolitizována a všemi stranami jednostranně překrucována, bude věnována značná pozornost kritickému zhodnocení objektivity vyuţívaných zdrojů.

7

2. TEORETICKÉ VYMEZENÍ PROBLEMATIKY Pro ověření platnosti hlavní hypotézy práce je třeba v prvé řadě přesně vymezit ústřední pojem suverénní stát. Následující část se proto zaměří na ukotvení konceptu státní suverenity v teorii mezinárodních vztahů. Krátce přiblíţí jeho historický původ a zaměří se především na současnou široce akceptovanou definici suverénního státu, na jejímţ základě vymezí analytický rámec práce. Stručně budou také představeny teoretické kategorie pro klasifikaci útvarů nenaplňujících definici státu.

2.1. PŮVOD A VÝVOJ MODERNÍHO STÁTU Při zkoumání státnosti je třeba mít na paměti, ţe stát jako určitá forma politické organizace není přirozeným konceptem, který by provázel dějiny lidstva od samého počátku a byl historicky neměnný. Naopak, stát prošel v průběhu dějin mnoha bouřlivými proměnami a jeho moderní podoba se formovala aţ během posledních čtyř set let. Při hledání kořenů současného pojetí státnosti je proto třeba vrátit se na začátek 17. století, kdy na evropském kontinentu dochází k zásadním proměnám politických poměrů. Po více neţ tisíc let, od dob pádu Říma aţ do 16. století, panovalo v Evropě uspořádání, které David Mitrany (1933, cit. dle Hobson 2000: 83) nazývá ,,středověkou jednotou“ (medieval unity). Na celoevropské úrovni byla tato jednota zaloţena na neomezené moci katolické církve ve spojení se Svatou říší římskou a na úrovni regionální na pevné vládě feudální šlechty. V důsledku šíření renesance a procesu reformace se však tato universalistická jednota ocitla v průběhu 16. století ve váţné krizi. Autorita Svaté říše římské byla stále častěji zpochybňována ze strany národů domáhajících se svrchovanosti a místních vládců poţadujících náboţenskou i politickou nezávislost na papeţi a císaři (Hocking, Smith 1995: 51). Vyvrcholením tohoto mocenského sporu se stala třicetiletá válka (1618-1648), ze které vyšel evropský kontinent zásadním způsobem přeměněn. Vestfálský mír, na jehoţ základě byl tento první celoevropský konflikt ukončen, značně omezil moc papeţe i císaře, kteří tak byli sesazeni z pozice evropských suverénů. S ústupem centrální moci církve a říše a se zakotvením zásady cuius regio, eius religio (koho země, toho náboţenství) v otázkách víry jsou v polovině 17. století poloţeny základy moderního suverénního státu2, který se stává hlavním aktérem v mezinárodních vztazích (Waisová 2009: 86-87; Barša, Strmiska 1999: 36). Vzhledem k absolutistickému uspořádání naprosté většiny tehdejších evropských monarchií však suverenita náleţela 2

Koncept suverenity státu bude detailněji představen v následující kapitole.

8

přímo osobě panovníka, nikoli jeho poddaným, kteří byli stejně jako území majetkem vládce a mohli být kdykoli převedeni pod suverenitu jiného státu, resp. panovníka (Hocking, Smith 1995: 51). Proces přenosu suverenity z osoby monarchy na lid byl zahájen aţ francouzskou revolucí a na evropském kontinentu vyvrcholil v 19. století s nástupem nacionalismu. Jeho hlavní idea, podle které by národ3 a politická jednotka měly být zajedno, se stala základem moderního národního státu4, v němţ je nositelem suverenity lid. Systém suverénních národních států pak dosáhl globálního rozšíření v průběhu 20. století. Prvním impulsem k jeho expanzi byla 1. světová válka a následný idealismus Woodrow Wilsona hlásající sebeurčení národů a liberálně-demokratické principy. Dalším historickým mezníkem, který masově rozšířil koncept národního státu především do oblastí třetího světa, byla dekolonizace odstartovaná druhou světovou válkou. Poslední velká vlna vzniku nových národních států následovala po konci studené války, kdy byl pád komunismu ve východním bloku doprovázen rozpadem mnohonárodních socialistických federací. Současně s tím, jak v druhé polovině 20. století prudce stoupal počet národních států ve světě, stával se obecný koncept státu na poli teorie mezinárodních vztahů terčem kritiky ze strany nových vědeckých přístupů. Zatímco neorealisté (např. Waltz 1979: 9396; Krasner 2005: 257-279) nadále hájí ústřední roli státu v mezinárodních vztazích, pluralisté sedmdesátých let a na ně navazující současní marxisté, liberálové či postmodernisté5 jsou přesvědčeni, ţe stát nedokáţe čelit rostoucí interdependenci, globalizaci a zvyšujícímu se významu nestátních aktérů (Hobson 2000: 2-4). Přestoţe vzájemná závislost činí stát zranitelnějším, globalizace narušuje jeho hranice a nestátní aktéři mu dokáţou v mnoha směrech konkurovat, zůstávají národní státy nadále klíčovými aktéry, kteří určují podobu mezinárodních vztahů. Jak konstatuje Colin Hay a Michael Lister (2006: 15): „Nemá žádný smysl předpovídat zánik státu. Se vší

3

Pojem národ je zde moţné chápat ve dvou odlišných významech. Podle tzv. východního nacionalismu je identifikačním prvkem národa společná „krev“, tedy etnický původ jeho příslušníků. Naopak západní nacionalismus vidí tento spojující prvek v oddanosti občanů vůči základním ideám státu, na jehoţ území ţijí, bez ohledu na jejich etnické kořeny. V prostředí bývalé Jugoslávie byl typickým příkladem západního nacionalismu tzv. jugoslavismus, který prosazoval myšlenku společného státu všech jiţních Slovanů, zatímco srbský, chorvatský či slovinský nacionalismus lze chápat jako východní, jelikoţ jejich cílem bylo vytvoření národnostně homogenních států (podrobněji viz Barša, Strmiska 1999: 24-33). 4 Pojem národní v tomto významu neodkazuje na etnickou stejnorodost státu, ale na zdroj legitimity státní moci, kterým je lid (viz Plechanovová 2003: 32-33). 5 Blíţe k pojetí státu v rámci těchto teoretických směrů viz např. Hay, Lister, Marsh (eds., 2006).

9

pravděpodobností budou lidé dále žít jako dnes – v teritoriálně ohraničených jednotkách spravovaných státními institucemi, kterým budou propůjčovat legitimitu (…)“.

2.2. SOUČASNÉ

CHÁPÁNÍ

STÁTU

V TEORII

MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Jak jiţ bylo naznačeno v předchozí kapitole, koncept moderního suverénního státu není v současném oboru mezinárodních vztahů vnímán jednoznačně. I přes ideové spory o dnešním významu a budoucím osudu státu však existuje jeho teoretické vymezení, které je v souladu s mezinárodním právem a je přijímáno, i kdyţ nezřídka s výhradami, širokým spektrem světových i českých odborníků (viz níţe). Jeho podstatou je stanovení čtyř základních definičních znaků státu – území, obyvatelstva, suverénní vlády a schopnosti vstupovat do vztahů s ostatními státy. Ţádný z těchto atributů však nelze chápat odděleně od ostatních, jelikoţ skutečně suverénní stát vzniká aţ jejich vzájemnou interakcí. Do mezinárodních vztahů vstupuje vláda, která má kontrolu nad populací obývající určité území. Ze světových odborníků zastává tento přístup k pojetí státu například Joshua Goldstein (2003: 10), Brian Hocking a Michael Smith (1995: 52) nebo Georg Sørensen (2005: 90), v českém prostředí je pak uznáván například Petrem Drulákem a Petrem Kratochvílem (2009: 266), Bělou Plechanovovou (2003: 71) a v zásadě i Šárkou Waisovou (2009: 87). Mezinárodněprávní oporu má toto vymezení v Montevidejské konvenci o právech a povinnostech států, která byla přijata v roce 1933 na Konferenci amerických států a je dodnes povaţována za základní definici státu z pohledu práva (Pavkovic, Radan 2007: 11). Právě pro své poměrně široké odborné přijetí bude toto vymezení státu vyuţito jako teoretický základ pro analýzu státnosti Bosny a Hercegoviny a Kosova. V následujících kapitolách budou všechny čtyři jeho prvky stručně představeny. 2.2.1. ÚZEMÍ Hlavním materiálním znakem moderního státu je bezesporu teritorium, tedy určitá část zemského povrchu. Jak konstatuje James Crawford (2006: 46-48), pro naplnění definice státu není relevantní, jakou toto území zaujímá rozlohu, zda je kompaktní, rozdělené či přímo rozdrobené. Určující však je, zda je jeho prostor jasně vymezen, tedy oddělen definovanou hranicí od jiných státních útvarů. V moderním systému suverénních států, na rozdíl od středověkého feudálního uspořádání, jsou totiţ všechny státní útvary teritoriálně výlučné, překrývání jejich území je proto nepřípustné (Drulák, Kratochvíl 10

2009: 268). Zásadním předpokladem státotvornosti území je také kontrola celého jeho rozsahu centrální vládou. 2.2.2. OBYVATELSTVO Podobně jako u území státu, ani v případě populace z hlediska naplnění definičního znaku státu nezáleţí na její velikosti či hustotě. Klíčovou podmínkou je však její permanence – osídlení vymezeného území musí mít trvalý charakter (Crawford 2006: 52). Etnická struktura obyvatelstva čistě z hlediska definice státnosti není relevantní, pro dlouhodobou udrţitelnost státu můţe být za určitých okolností významná. 2.2.3. VLÁDA V nejširším obecném smyslu je podstatou státu určitá forma politické organizace. V moderním suverénním státu, bez ohledu na charakter jeho politického systému, je tato organizace realizována suverénní vládou, tj. institucí, která má nejvyšší autoritu nad celým vymezeným územím a jeho obyvatelstvem (Goldstein 2003: 90). Z této pozice disponuje vláda na svém teritoriu exkluzivní pravomocí stanovovat závazná pravidla chování, při jejichţ vynucování se opírá o monopol na legitimní uţití síly. Pouze státní orgány mohou v krajním případě pouţít násilí jako donucovací prostředek vůči obyvatelům státu, popřípadě delegovat tuto pravomoc podobně jako další kompetence na jiné osoby či instituce (Drulák, Kratochvíl 2009: 268). Tento klíčový princip, který lze zobecnit pod pojmem vnitřní suverenita, tak v rámci teritoria státu vylučuje existenci jakýchkoli mocenských center nezávislých na centrální vládě. 2.2.4. SCHOPNOST VSTUPOVAT DO VZTAHŮ S DALŠÍMI STÁTY Konečně čtvrtý definiční znak, který vymezuje vztah státu k mezinárodnímu systému, není v teorii mezinárodních vztahů interpretován jednoznačně. Zatímco zmiňovaná Montevidejská konvence ho formuluje velmi obecně jako schopnost vstupovat do vztahů s dalšími státy, mnozí autoři (např. Goldstein 2003: 91, Drulák, Kratochvíl 2009: 266) jej definují konkrétněji jako uznání za suverénní stát ze strany existujících států. Na tomto rozporu je patrný střet mezi tzv. deklaratorní a konstitutivní teorií uznání státu. Zastánci deklaratorní teorie, jako například James Crawford (2006: 93), tvrdí, ţe „entita není státem, protože je uznávána; je uznávána, protože je státem“, a povaţují tak uznání státnosti ze strany jiných států pouze za projev akceptování faktu existence dotyčného státu. Tento přístup má jistou právní oporu také ve třetím článku Montevidejské konvence. Naopak stoupenci konstitutivní teorie (např. Sørensen 1995: 172; Hocking, 11

Smith 1995: 52) jsou přesvědčeni, ţe teprve uznání státnosti ostatními aktéry mezistátního systému vytváří stát jako takový. Aniţ bychom přímo prosazovali jednu z těchto teorií a vymezovali se vůči druhé, můţeme, tak jako Pavkovic a Radan (2007: 11), konstatovat, ţe v praxi mezinárodní politiky hraje při vzniku nového státu míra jeho uznání důleţitou roli. Bez navázání oficiálních diplomatických styků, kterým je uznání na bilaterální úrovni zpravidla provázeno, je schopnost nově vzniklého státu realizovat účinnou zahraniční politiku značně omezena. Rovněţ přijetí do řady klíčových mezinárodních organizací v čele s OSN je podmíněno uznáním vstupujícího státu ze strany dosavadních členů. Na druhou stranu příklad Tchaj-wanu6 dokazuje, ţe i stát, který není na mezinárodní scéně široce uznáván za suverénní, dokáţe realizovat, mimo jiné i prostřednictvím nestandardních diplomatických kanálů, velmi aktivní zahraniční politiku. Celou problematiku mezinárodního uznání státu a jeho schopnosti vstupovat do vztahu s dalšími státy lze analogicky k předchozí kapitole shrnout pod obecný princip vnější suverenity. Jeho podstatou je nezávislost státu na jakékoli vyšší autoritě působící z prostoru mimo území státu, tedy z mezinárodního systému (Hocking, Smith 1995: 55). Tuto nezávislost však není moţné v kontextu prohlubující se globalizace a rostoucí vzájemné závislosti chápat jako absolutní svobodu, která vládě dovoluje jednat bez ohledu na realitu mezinárodní politiky. Jak zdůrazňuje Kenneth Waltz (1979: 95-96), stát je suverénní, jestliţe se dokáţe sám rozhodovat, jakým způsobem bude čelit svým vnitřním a vnějším problémům, eventuelně zda bude poţadovat asistenci jiných států a částečně tak omezí svou nezávislost.

2.3. TEORETICKÉ VYMEZENÍ ÚTVARŮ NENAPLŇUJÍCÍCH DEFINICI STÁTU Navzdory idealistickému očekávání mnohých politiků i odborníků v 80. letech 20. století, ţe s blíţícím se koncem studené války z mezinárodní politiky vymizí konflikty a svět se stane bezpečnějším, vedl zánik bipolárního uspořádání v mnohých regionech k eskalaci nových či dosud tlumených ozbrojených střetů. Jak zdůrazňuje Šárka Waisová (2003: 56) tyto konflikty, které měly povětšinou regionální či vnitrostátní etnický charakter, byly v mnoha případech provázeny oslabením či dokonce rozpadem států. Nová ohniska napětí se objevila především na africkém kontinentu, v postsovětském prostoru a 6

Čínská republika na Tchaj-wanu je v důsledku nevyřešených vztahů s pevninskou Čínskou lidovou republikou oficiálně uznávána za suverénní stát pouze pětadvaceti méně významnými zeměmi světa. Přesto však udrţuje kvazi-diplomatické styky s více neţ stovkou států včetně předních světových velmocí a je poměrně aktivní v mezinárodní politice (Šlachta et al. 2007: 163).

12

na Balkánském poloostrově. Příčiny těchto destabilizačních procesů je moţné hledat v rozkladu rigidního bipolárního systému studené války, který dokázal v rámci globálního konfliktu Východ – Západ utlumit dílčí regionální spory. Nečekaná vlna vnitřního rozkladu států vzápětí našla v druhé polovině 90. let odbornou odezvu také na poli teorie mezinárodních vztahů (viz Šmíd, Vaďura 2009: 4446). Kromě analýzy procesu oslabování státnosti a jeho důsledků se odborníci soustředily na vymezení obecných teoretických kategorií, které by odlišily státy v různých fázích rozpadu. Čtyři nejpouţívanější kategorie, weak states, failing states, collpased states a quasi-states budou nyní krátce představeny. Robert Rotberg (2004, cit. dle Jihlavec 2007: 31) navrhuje klasifikaci států podle škály (strong state) – weak state –failed state – collapsed state. Výchozí pojem strong state (silný stát) zde reprezentuje ideální suverénní stát jako základní jednotku mezinárodního systému. Kategorie weak state (slabý stát) zahrnuje politické útvary s chatrnou státní ideou a slabým politickým aparátem, které nejsou schopny plnit klasické funkce státu (Jihlavec 2007: 27-29). Failed states (selhávající státy) se nacházejí v pokročilém stadiu rozkladu státnosti, jejich charakteristickým rysem je stupňující se ozbrojené násilí a občanské nepokoje (tamtéţ). Pojem collapsed state (zhroucený stát) podle Rotberga (2004, cit. dle Jihlavec 2007: 31) ,,znázorňuje mocenské vakuum. Je to pouhý zeměpisný pojem, černá díra, která pohltila zhroucenou polity.“ Jedná se o extrémní stav, kdy území státu pouze plní funkci arény pro boj nestátních ozbrojených skupin (Šmíd, Vaďura 2009: 46). Jak Jan Jihlavec (2007: 31), tak i Tomáš Šmíd a Vladimír Vaďura (2009: 46) upozorňují, ţe hlavním nedostatkem této škály je neexistence jasně definovaných hranic mezi jednotlivými kategoriemi. I přes své nedostatky je však Rotbergova typologie vyuţívána jako základ Failed State Indexu měřícího míru selhání států světa7. Poněkud

odlišnou

teoretickou

kategorií

označující

politické

útvary

s problematickou státností jsou quasi-states (kvazistáty), někdy také označované jako de facto states (de facto státy) či unrecognized states (neuznané státy). Podle Påla Kolstø (2006: 725-726) se jedná o útvary, které sami sebe prohlašují za nezávislé státy a jejichţ instituce jsou schopny vykonávat aspoň základní funkce státu, na mezinárodní scéně však jejich státnost není uznávána.

7

Failed State Index je kaţdoročně sestavován americkým think-tankem Fund for Peace (blíţe viz FFP 2009: online text).

13

Zatímco kategorie weak state, failed state a collapsed state označují státy, které zpravidla disponují vnější suverenitou, ale v určité míře je omezena jejich vnitřní suverenita, pojem quasi-states charakterizuje útvary, které jsou vnitřně aspoň částečně suverénní, mezinárodní neuznání však zpochybňuje jejich vnější suverenitu (Kolstø 2006: 724-726; Šmíd, Vaďura 2009: 47-48).

2.4. ANALYTICKÝ RÁMEC PRÁCE Na základě výše představeného teoretického vymezení státu byl vytvořen rámec pro analýzu a následnou komparaci současné státnosti Bosny a Hercegoviny a Kosova. U obou těchto útvarů bude postupně zkoumána přítomnost všech čtyř definičních znaků státu, tedy území, obyvatelstva, vnitřní a vnější suverenity. Jejich výskyt a konkrétní podoba v případech Kosova a Bosny a Hercegoviny pak budou průběţně porovnávány. Nejprve se však práce zaměří na historické pozadí bosenské a kosovské státnosti. Bude provedena stručná rekapitulace moderních dějin západního Balkánu s důrazem na období a události spojené s formováním současné Bosny a Hercegoviny a Kosova. Na základě tohoto postupu budou identifikovány a následně porovnány historické kořeny bosenského a kosovského státu. V dalších kapitolách jiţ bude přistoupeno k samotné analýze současné státnosti Bosny a Hercegoviny a Kosova. Její první dvě části se zaměří na hmotné znaky státnosti, tedy území a obyvatelstvo obou útvarů. V souvislosti s územím bude pozornost věnována základním otázkám – zda je teritorium jasně vymezeno a odděleno od území okolních států a zda je celé pod kontrolou státních orgánů. U obyvatelstva se analýza zaměří především na permanenci osídlení bosenského a kosovského teritoria, nebude opomenuta ani problematika národnostní struktury obyvatelstva a vztahu jednotlivých etnik ke státnosti. V následující části bude rozebrána vnitřní suverenita Bosny a Hercegoviny a Kosova. Zde bude důraz kladen na existenci monopolu státu na vytváření pravidel a jejich vymáhání silou a na působení jiných, na vládě nezávislých mocenských center v rámci státu. Další část bude zaměřena na problematiku vnější suverenity Kosova a Bosny a Hercegoviny. V tomto kontextu bude zkoumána nejen otázka mezinárodního uznání těchto útvarů, ale především schopnost bosenské a kosovské vlády jednat suverénně na mezinárodní scéně. Na základě výsledků této analýzy pak bude moţné zodpovědět otázku, zda Kosovo a Bosna a Hercegovina svou povahou odpovídají definičnímu vymezení suverénního státu, které je uznáváno v současné teorii mezinárodních vztahů. V případě, ţe charakter těchto

14

politických útvarů nebude v souladu s definicí státu, bude zkoumáno, zda se neřadí do některé z výše představených kategorií pro klasifikaci států s problematickou suverenitou.

15

3. KONSTITUOVÁNÍ BOSNY A HERCEGOVINY A KOSOVA

JAKO

AKTÉRŮ

MEZINÁRODNÍCH

VZTAHŮ Účelem této práce je v prvé řadě analýza státnosti Bosny a Hercegoviny a Kosova z hlediska dnešního statutu quo. Pro pochopení současné situace v postjugoslávském prostoru je však třeba připomenout některé klíčové události novodobých dějin Balkánu a především bouřlivý vývoj regionu v závěru 20. století. První část této kapitoly stručně zrekapituluje historický vývoj balkánského prostoru do 80. let 20. století s důrazem na ty momenty, které měly významnější dopad na budování současné bosenské a kosovské státnosti. Druhá část se pak budě věnovat kritickým událostem konce 20. století, které bezprostředně předcházely odtrţení Bosny a Hercegoviny a Kosova od Jugoslávie a formování jejich nezávislosti. V závěrečné komparaci pak budou identifikovány hlavní shodné a rozdílné rysy ve vývoji bosenské a kosovské státnosti.

3.1. HISTORICKÉ

KOŘENY

BOSENSKÉ

A

KOSOVSKÉ

STÁTNOSTI Pád západořímské říše a následný příchod Slovanů na Balkánský poloostrov v 7. století zásadně proměnil mocenské poměry v jihovýchodní Evropě, o jejíţ ovládnutí od té doby více či méně úspěšně usilovaly jak nově vzniklé slovanské státy (Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko), tak i tradiční velmoc Byzance (Cuvalo 2007: XXIV). Zatímco v prostoru dnešní Bosny a Hercegoviny dokázali místní bánové v průběhu středověku ustavit relativně nezávislé8 bosenské království, území Kosova9 se stalo pevnou součástí expandujícího srbského státu. Jak bosenský, tak i srbský stát však během 15. století zhroutily pod náporem osmanských Turků, jejichţ vojska po rozhodující bitvě na Kosově poli (1389)10 během několika desetiletí dobyla větší část balkánského poloostrova a postupovala stále hlouběji do Evropy.

8

Nezávislost středověkého bosenského království byla značně problematická, opakovaně ji zpochybňovali především uherští panovníci (podrobněji viz Cuvalo 2007: XXIV-XXXI). 9 Aţ do příchodu Slovanů v 6. století byl prostor dnešního Kosova osídlen převáţně ilyrskými kmeny, za jejichţ potomky se povaţují dnešní Albánci, tato vazba však dosud nebyla věrohodně prokázána (viz např. Girgle 2009: 11). 10 Pro své historické důsledky a údajné srbské hrdinství se bitva stala symbolem odporu Srbů proti cizí nadvládě a významným prvkem srbské národní identity, který hraje důleţitou roli i v problematice dnešní kosovské státnosti (podrobněji viz Judah 2008: 20-23; Girgle 2009: 15-17).

16

3.1.1. BOSNA A HERCEGOVINA Pod správou osmanské říše se vzápětí po svém dobytí stala Bosna spolu s Hercegovinou a dalšími přilehlými oblastmi samostatnou provincií (vilajetem); vzhledem k nízké úrovni samosprávy osmanských administrativních celků však tento status nedával příliš prostoru pro budování autonomní bosenské státnosti11. Co však turecká správa Bosny vítala a svou diskriminační politikou přímo podněcovala, byla islamizace místních Slovanů. V Bosně a Hercegovině se tak vedle katolických a pravoslavných křesťanů jiţ v prvním století osmanské vlády formuje třetí náboţenská skupina – slovanští muslimové (Cuvalo 2007: XXXI). V průběhu 17. století dosáhla Osmanská říše vrcholu své teritoriální expanze na evropském kontinentu, po přelomové poráţce u Vídně v roce 1683 však byla její vojska postupně zatlačována Habsburky zpět na balkánský poloostrov. Bosenský vilajet se tak stal jiţ v roce 1699 na základě karlovického míru12 hraniční oblastí osmanského impéria, čímţ rapidně vzrostl jeho strategický význam (Ágoston, Masters 2009: 91-93). Klíčovou pozici Bosny coby osmanského opěrného bodu si pochopitelně uvědomovali Habsburkové, kteří v průběhu 18. a 19. století zintenzivňovali snahy o její obsazení. Toho se jim nakonec podařilo dosáhnout v roce 1878, kdyţ vyuţily situace po tzv. Velké východní krizi a na berlínském kongresu si vymohly mezinárodní legalizaci okupace Bosny a Hercegoviny, která tímto okamţikem získává své dnešní hranice. Formálně sice zůstalo bosenské území i po okupaci součástí Osmanské říše, fakticky však přešlo pod plnou suverenitu Rakouska-Uherska (Hladký 2006: 72-75). Přestoţe se Bosna a Hercegovina za rakousko-uherské okupace dočkala potřebných administrativních a hospodářských reforem a relativního rozkvětu13, výraznější míry samosprávy se jí ani přes úsilí místních elit nedostalo. Jedním z důvodů bylo i její nejednoznačné státoprávní postavení, které bylo nakonec vyjasněno aţ definitivní anexí bosenského území Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Následná mezinárodní anekční krize se stala předzvěstí první světové války, která byla jak známo zaţehnuta v červnu roku 1914 v bosenské metropoli Sarajevu. Po ústupu poraţeného Rakouska-Uherska z Balkánu v roce 1918 se Bosna a Hercegovina stala součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), které si kladlo za cíl sjednocení jiţních Slovanů ve společném státu. Na 11

Podrobněji k systému administrativního dělení Osmanské říše viz Ágoston, Masters (2009: 13-17). Karlovický mír a následný požarevacký mír z roku 1718 mimo jiné vymezily na základě linie příměří mezi Habsburky a Turky dodnes platnou severní a jihozápadní hranici Bosny a Hercegoviny. Východní hranice se pak zformovala v průběhu 19. století se vznikem nezávislého Srbska a okupací Bosny a Hercegoviny Rakouskem – Uherskem (Hladký 2006: 51, 59, 72-73). Blíţe viz kapitola 4.1.1.. 13 Blíţe k modernizačnímu úsilí rakousko-uherské správy viz např. Glenny (2003: 216-223). 12

17

rozdíl od jiných oblastí14 si Bosna a Hercegovina v rámci království zpočátku udrţela jistou míru autonomie, ta však v průběhu 20. let neodolala srbské centralizační politice (Hladký 2006: 175-178). Po nastolení diktatury v roce 1929, kterým král reagoval na národnostně vyhrocenou vnitropolitickou situaci, byla monarchie přejmenována na Jugoslávii a rozdělena do devíti územních celků (bánovin), jejichţ hranice záměrně ignorovaly historickou a kulturní strukturu státu (Šesták et al. 1999: 419-420). Bosenské území bylo tímto způsobem rozděleno mezi čtyři bánoviny (viz mapa tamtéţ). Ani toto tvrdé centralizační úsilí však nedokázalo potlačit etnické napětí v královské Jugoslávii a v předvečer druhé světové války byli Srbové v rámci zachování společného státu nuceni přistoupit na autonomistické poţadavky Chorvatů. Na základě dohody Cvetkovič – Maček byla v roce 1939 ustavena samosprávná Chorvatská bánovina15, k níţ byly připojeny i většinově chorvatské části Bosny a Hercegoviny (Benson 2001: 68-69; Hladký 2006: 183). Navzdory částečné konsolidaci vnitřních poměrů nedokázal jugoslávský reţim na sklonku 30. let účinně čelit rostoucímu vnějšímu tlaku ze strany Itálie, Maďarska a Německa. Vládou sjednané spojenectví s Osou vyvolalo v Bělehradě vojenský převrat vedený prozápadními důstojníky, coţ vzápětí vyprovokovalo fašistické Německo k útoku na Jugoslávii (Šesták et al. 1999: 440-443). Chorvatští nacionalisté vyuţili situace, kdy se Jugoslávie po německém útoku v podstatě zhroutila, a vyhlásili vlastní Nezávislý stát Chorvatsko (NDH16), který byl navzdory svému názvu v prvé řadě satelitem Říma a Berlína. Jeho součástí se stalo také celé území Bosny a Hercegoviny. Z komplikovaného mocenského souboje, který proběhl za druhé světové války na Balkáně, vyšli nakonec vítězně Titovi komunističtí partyzáni, kteří tak v letech 1943-1945 určovali poválečné státoprávní uspořádání v regionu. V duchu socialistické rovnosti bylo rozhodnuto o obnovení multietnické Jugoslávie, v níţ bude prostřednictvím federálního uspořádání zajištěna rovnoprávnost všech národů (Prpa-Jovanović 2000: 59-60). Vedle pěti národnostně poměrně homogenních republik definovaných na základě historických etnických regionů17, byla v rámci federace ustavena šestá, etnicky značně různorodá Lidová republika Bosna a Hercegovina. Jak konstatuje Ladislav Hladký (2006: 205), obnovení státnosti Bosny a Hercegoviny v této formě nebylo zaloţeno tolik na tradici historicko-teritoriální

individuality

bosenského

14

území,

jako

spíše

na

politicko-

Součástí království se vedle Bosny a Hercegoviny, Srbska, Slovinska a Chorvatska staly také historické regiony Černé hory a Makedonie. 15 Mapa Chorvatské bánoviny viz Benson (2001: XXIV). 16 Nezavisna država Hrvatska. 17 Jednalo se o Černou horu, Chorvatsko, Makedonii, Slovinsko a Srbsko.

18

pragmatických důvodech. Ustavení bosenské republiky coby rovnoprávné součásti federace bylo jediným moţným kompromisem, na který byla ochotna přistoupit všechna tři zdejší etnika. Jakákoli jiná varianta18 politického uspořádání by vyvolala odpor buď Srbů, Chorvatů nebo Muslimů. Aţ do 60. let nedoznalo státoprávní postavení Bosny a Hercegoviny v rámci federace ţádných zásadních změn. Poté, co byli v roce 1966 odstaveni od moci zástupci konzervativního centralistického křídla komunistické strany, došlo v Bosně a Hercegovině k jistému uvolnění poměrů, které dalo prostor pro dovršení národní emancipace muslimského etnika (Cuvalo 2007: C). Na přelomu 60. a 70. let bylo rovnoprávné postavení bosenských Muslimů stvrzeno vedením jugoslávských komunistů a následně i ústavním dodatkem (Hladký 2006: 218). V roce 1974 pak vyústila stupňující se vnitropolitická krize, v jejímţ pozadí stály reformní a nacionalistické poţadavky ve všech částech federace, k přijetí nové svazové ústavy, která decentralizovala státní moc ve prospěch republikových institucí (Hudson 2003: 52-53). Jak se však ukázalo v průběhu následujících dvaceti let, ani tento poměrně výrazný ústupek nacionalistům ze strany komunistického vedení nedokázal uhasit znovu doutnající etnické napětí. 3.1.2. KOSOVO Poté, co přešlo Kosovo pod tureckou kontrolu, bylo rozděleno do několika menších správních útvarů (sandžaků), které byly součástí rozsáhlého vilajetu Rumelie (Girgle 2009: 18). V roce 1877 byl kosovský region, podobně jako Bosna o tři století dříve, ustaven samostatným vilajetem osmanského impéria, jeho území však kromě dnešního Kosova zahrnovalo také přilehlé oblasti současného Srbska, Makedonie a Albánie (Batakovic 1999: online text; mapa viz Kostovicova 2005: 30). Během osmanské nadvlády došlo v regionu k zásadním demografickým změnám. Zatímco pravoslavní Srbové kvůli náboţenské diskriminaci a obavám z represí odcházeli z Kosova na sever do habsburské říše, z jihu do vylidněných oblastí přicházeli islamizovaní Albánci, kteří se zde postupně stali etnickou většinou. Vzestup nacionalismu balkánských národů v kombinaci s mocenským úpadkem Osmanské říše vedl v průběhu 19. století ke vzniku nových národních států v okolí Albánci obývaného prostoru – Srbska, Bulharska a Řecka. Pod tlakem expanzionistického nacionalismu těchto států se v roce 1878 zformovalo albánské národní hnutí, tzv. 18

K nejčastěji diskutovaným moţnostem patřilo připojení Bosny a Hercegoviny k srbské či chorvatské republice, její rozdělení nebo vytvoření autonomní oblasti s omezenými pravomocemi. Podrobněji k jednáním o státoprávním postavení Bosny a Hercegoviny v rámci federace viz Hladký (2006: 200-205).

19

Prizrenská liga, která vzápětí artikulovala poţadavek sjednocení čtyř etnicky albánských vilajetů do jednoho politického celku, který by disponoval rozsáhlou autonomií v rámci Osmanské říše (Judah 2008: 35-36). Istanbul však albánské autonomistické nároky striktně odmítl a aţ do začátku 20. století se marně snaţil udrţet své postavení v regionu vojenskou silou. Napjatá situace v oblasti vyústila v roce 1912 v rozpoutání první balkánské války, v níţ byla Osmanské říše nucena stáhnout se z jiţního Balkánu, a byly tak vytvořeny podmínky pro vznik nezávislé Albánie. Kosovo, kolébka albánského národního hnutí, však bylo během války obsazeno srbskými vojsky, a zůstalo tak i přes odpor místních obyvatel mimo hranice rodícího se albánského státu (Girgle 2009: 31). Po první světové válce, během které se celý region dostal pod okupaci RakouskaUherska a Bulharska, bylo Kosovo začleněno jako integrální část Srbska do formujícího se království SHS. V rámci zmiňované územní reformy, ke které došlo krátce po nastolení královské diktatury v roce 1929, bylo kosovské území rozděleno mezi tři bánoviny, ve kterých tvořili etničtí Albánci menšinu, zatímco srbské obyvatelstvo jasně dominovalo (Girgle 2009: 33-34). Po pádu Jugoslávie v roce 1941 se o Kosovo podělily státy Osy, jeho největší část přešla pod správu loutkového albánského státu, který byl plně podřízený Mussoliniho Itálii19. Při budování základů poválečné Jugoslávie vítězní komunisté rozhodli, ţe navzdory snaze zdejších Albánců o spojení s Albánií bude Kosovo součástí nově vznikající socialistické federace. Jistým ústupkem jugoslávského vedení vůči albánské menšině bylo formální oddělení Kosova od Srbska prostřednictvím udělení statutu autonomní oblasti. Na rozdíl od republikového statutu však toto postavení neposkytovalo regionu rovnoprávnost v rámci federace, jelikoţ reálně zůstalo Kosovo nadále pod kontrolou srbské vlády (Girgle 2009: 45). Podle Tima Judah (2008: 49) bylo toto řešení kompromisem dojednaným mezi Titem a albánským vůdcem Hodţou, který měl uspokojit minimální nároky všech stran. Zásadní význam této dohody pro další vývoj v regionu tkví mimo jiné v tom, ţe na jejím základě bylo poprvé vymezeno území Kosova ve své téměř současné podobě. Po zmiňovaném uvolnění jugoslávského reţimu v 60. letech se Kosovo jako politický celek a kosovští Albánci jako národ dočkali značného posílení své samosprávy. Přijetím nové federální a kosovské ústavy v roce 1974 se postavení autonomní oblasti de facto vyrovnalo statutu federální republiky (Guzina 2003: 31-34). Ačkoli formálně

19

Část východního Kosova připadla Bulharsku a surovinově významné severní Kosovo si pod svoji správou ponechali Němci (Judah 2008: 47).

20

zůstávalo Kosovo součástí Srbska, Bělehrad vůči němu jiţ nedisponoval ústavními politickými či právními pravomocemi. Vývoj v následujících letech však ukázal, ţe zatímco pro Albánce usilující přinejmenším o republikový statut je pouhá autonomie i v té nejvyšší míře nedostatečná, pro srbský národ je jakékoli oddělení Kosova od Srbska naprosto neakceptovatelné.

3.2. FORMOVÁNÍ BOSENSKÉ A KOSOVSKÉ STÁTNOSTI V KONTEXTU ROZPADU JUGOSLÁVIE Analýza procesu rozpadu Jugoslávie není účelem této práce, přesto je třeba stručně připomenout, na jakém politickém pozadí se v závěru 20. století formovala dnešní státnost Bosny a Hercegoviny a Kosova20. Smrt zakladatele a doţivotního prezidenta socialistické Jugoslávie Josipa Broze Tita v roce 1980 bývá často povaţována za symbolický počátek procesu rozpadu SFRJ, který není dodnes moţné povaţovat za definitivně ukončený. Reálné příčiny krize, která v 90. letech vyústila v několik ozbrojených konfliktů, však tkvěly v souběţném působení ekonomického, mezinárodněpolitického a vnitropolitického tlaku na křehkou strukturu jugoslávské federace. V průběhu 80. letech se Jugoslávie ocitla, mimo jiné následkem bouřlivých změn na globální politické scéně21, v hluboké ekonomické krizi, která vzápětí přerostla v krizi politickou. Ta se stala ţivnou půdou pro nacionalistické politiky hájící zájmy jednotlivých jugoslávských národů na úkor ostatních a nabízející nespokojeným masám zdánlivě jednoduchá a účinná řešení. Oslabení mocenského monopolu komunistické strany a demokratizace politického systému na přelomu 80. a 90. let pak nacionalistickým subjektům otevřela prostor pro plnohodnotné zapojení do jugoslávské politiky (Liberman 2006: 306). Na počátku 90. let jiţ byly hlavní linie vnitrojugoslávského sporu naprosto zřetelné. Zatímco Slovinci a Chorvaté nehodlali dále setrvávat v nefunkční federaci, kterou ekonomicky dotovali, Srbové usilovali o zachování Jugoslávie, či aspoň její zredukované verze, která by zahrnovala veškeré srbské osídlení na Balkáně. Zatímco v Kosovu se stupňoval do jisté míry izolovaný srbsko-albánsky spor (viz níţe), Bosna a Hercegovina se 20

Blíţe k příčinám a průběhu rozpadu Jugoslávie viz např. Udovički, Torov (2000: 80-108), Hudson (2003: 56-89) nebo Meier (1999: 1-48). 21 S postupným oteplováním vztahů mezi Západem a Sovětským svazem a následným zánikem bipolárního uspořádání ztrácela Jugoslávie své politicky a ekonomicky lukrativní postavení státu stojícího mimo velmocenské soupeření studené války. Spojené státy a západní Evropa jiţ neměly zájem dotovat ekonomicky kolabující federaci prostřednictvím dalších levných půjček a začaly vymáhat své pohledávky (Šesták et al. 2009: 558; podrobněji viz Hudson 2003: 56-62).

21

stala prostorem, kde se stále intenzivněji střetávali srbští, chorvatští a také muslimští nacionalisté, jejichţ představy o budoucnosti federace i republiky byly diametrálně odlišné. Samotný rozpad Jugoslávie byl zahájen v červnu roku 1991 slovinským a chorvatským vyhlášením nezávislosti, které vyvolalo vojenský zásah federální armády stojící na straně Srbů. Ve slovinském případě byla eskalující krize jiţ po deseti dnech ukončena staţením jugoslávských jednotek, v Chorvatsku, jehoţ součástí se mělo stát i rozsáhlé etnicky srbské území, však přerostla v regulérní ozbrojený konflikt. Chorvatskosrbské boje byly dočasně zastaveny na začátku roku 1992, kdy došlo k uzavření příměří a chorvatský stát se dočkal mezinárodního uznání nezávislosti (Hudson 2003: 98-102). Zatímco situace v Chorvatsku se relativně stabilizovala, etnické napětí se v první polovině roku 1992 rychle přelilo do sousední Bosny a Hercegoviny. 3.2.1. BOSNA A HERCEGOVINA Na přelomu 80. a 90. let procházelo etnicky různorodé obyvatelstvo22 Bosny a Hercegoviny intenzivním procesem politické nacionalizace. V prvních svobodných volbách do republikového parlamentu, které se konaly na podzim roku 1990, získaly nově zformované nacionalistické strany zaloţené na etnickém principu dohromady 86% mandátů23. V kontextu sílící desintegrace jugoslávské federace se začaly stupňovat rozpory mezi bosenskými národy a jejich politickými zástupci v otázce budoucího státoprávního postavení Bosny a Hercegoviny. Zatímco pro bosenské Muslimy a Chorvaty bylo po definitivním odtrţení Chorvatska a Slovinska od federace nemyslitelné, aby zůstali součástí státu, v němţ bude dominovat srbský národ, bosenští Srbové striktně odmítali jakýkoli scénář, který by Bosnu a Hercegovinu separoval od mateřského Srbska (Meier 1999: 191-192). Na snahy muslimských a chorvatských poslanců posílit bosenskou suverenitu proto srbští zástupci v závěru roku 1991 zareagovali opuštěním parlamentu, ustavením vlastních samosprávných orgánů a následně vyhlášením vlastní republiky v rámci jugoslávské federace (Hladký 2006: 260-265). Od této doby tedy centrální bosenské instituce reprezentovaly de facto pouze Muslimy a Chorvaty. Ti vyuţili svého legislativního monopolu a formálně vyvázaly Bosnu a Hercegovinu ze svazku se zbytkem Jugoslávie. V únoru roku 1992 pak v secesi pokračovali vyhlášením referenda o nezávislosti, v němţ 22

Podle předválečného sčítání lidu v roce 1991 tvořili Muslimové 43,7%, Srbové 31,4% a Chorvaté 17,3% z 4,3 milionu obyvatel tehdejší svazové republiky Bosny a Hercegoviny (Meier 1999: 189) 23 Jednalo se především o muslimskou Stranu demokratické akce (33% hlasů), Srbskou demokratickou stranu (26%) a Chorvatské demokratické společenství (16%), tyto strany následně sestavily i přes evidentní principiální rozpory koaliční vládu (Cuvalo 2007: CIII, 80).

22

se téměř dvě třetiny oprávněných voličů vyslovily pro samostatnost, srbské etnikum však hlasování bojkotovalo (Cuvalo 2007: CIV). V následujících týdnech se Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů dočkala uznání nezávislosti od Spojených států, většiny západoevropských států i Ruska (MFA BiH 2010: online text). Je však zřejmé, ţe světové velmoci tímto aktem naprosto ignorovaly skutečný status quo v regionu a vyuţily uznání jako politický nástroj, který měl zabránit Srbům v silovém řešení krize (viz kapitola 7.1.1.). Nejen, ţe vláda, která byla mezinárodním společenstvím uznána, reprezentovala pouze dva bosenské národy, zatímco zájmy třetího ignorovala, ale především nevykonávala jakoukoli reálnou moc v srbských částech republiky. Okamţitě po mezinárodním uznání Bosny a Hercegoviny vyhlásili bosenští Srbové plně suverénní Republiku Srbskou (RS) a oficiálně tak deklarovaly svou nezávislost na vzniklém bosenském státu (Hladký 2006: 270). Avšak, jak konstatuje Filip Tesař (1999: 299), ve světle rodící se válečné reality všechna politická prohlášení v této době jiţ ztrácela na faktickém významu. V dubnu roku 1992 začaly polovojenské formace bosenských Srbů s podporou federální armády (zpočátku přímou, později jen materiální) etnicky čistit území obývané Muslimy a Chorvaty, kteří následně zareagovali ustavením vlastních ozbrojených útvarů. Srbské, muslimské a chorvatské nacionalistické elity tak uvrhly Bosnu a Hercegovinu do krvavé občanské války, která vzápětí dosáhla ničivých rozměrů. Tři roky trvající etnický konflikt provázený masovými válečnými zločiny si vyţádal téměř sto tisíc obětí, polovinu všech obyvatel donutil opustit předválečné domovy, a zdevastoval tak sociální i ekonomický potenciál země (Terterov, Henson 2008: 8; Šlachta 2007: 22). Není v mezích této práce podrobněji rozebírat komplikovaný průběh bojů24, je však třeba aspoň krátce připomenout několik klíčových událostí, které měly zásadní dopad na poválečnou obnovu bosenské státnosti. Poté, co se v roce 1993 rozpadlo chatrné muslimsko-chorvatské spojenectví, a Záhřebem podporovaní Chorvaté vyhlásili v Hercegovině vlastní Republiku Herceg-Bosna, mohlo se zdát, ţe obnovení Bosny a Hercegoviny v předválečných hranicích je nereálné a jediným moţným scénářem je definitivní rozpad etnicky roztříštěného státu. Na balkánskou scénu však v roce 1994 razantním způsobem vstoupily Spojené státy25, jejichţ diplomacie kombinací politického a vojenského tlaku nakonec přiměla všechny tři válčící 24

Blíţe k průběhu války v Bosně a Hercegovině viz Tesař (1999: 255-332). Podle Ladislava Hladkého (2006: 283) byl Washington k účinnému zásahu na Balkáně po několikaleté pasivitě motivován především obavou z šíření radikálního islamismu a ruského vlivu v oblasti. 25

23

strany k přijetí kompromisu v podobě obnovení Bosny a Hercegoviny v předválečných hranicích. Washington se nejprve soustředil na obnovu vojensko-politické aliance bosenských Muslimů a Chorvatů, jejichţ usmíření povaţoval za první krok k zastavení konfliktu (Bieber 2006: 27). Prostřednictvím nátlaku na chorvatského prezidenta TuĎmana se americké diplomacii podařilo přimět bosenské Chorvaty k podpisu klíčové dohody s Muslimy, na jejímţ základě byla ustavena muslimsko-chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny rozdělená na etnické kantony (Tesař 1999: 319). Zatímco obnovená muslimsko-chorvatská aliance v průběhu roku 1994 urovnala vzájemné vztahy a konsolidovala společné vojenské pozice, soustředily Spojené státy svůj tlak na bosenské Srby. Jejich dosud neotřesitelné postavení od léta roku 1994 postupně sláblo. Ukončení podpory z mateřského Srbska, které se snaţilo vyvázat z mezinárodní izolace, mohutná muslimsko-chorvatská ofenziva a stupňující se nálety NATO nakonec na podzim roku 1995 donutily bosenské Srby přistoupit na jednání o míru (Udovički, Štitkovac 2000: 196199). Mírových rozhovorů, které probíhaly v listopadu 1995 ve Spojených státech pod taktovkou americké diplomacie, se účastnil vůdce Muslimů Alija Izitbegović a prezidenti Chorvatska a Srbska, Franjo TuĎman a Slobodan Milošević, coby zástupci bosenských Chorvatů, resp. Srbů. Jednání byla pod silným tlakem Washingtonu dovršena 21. listopadu podpisem Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině26, která vešla ve známost jako daytonská mírová smlouva. Její podstatou bylo zachování existence Bosny a Hercegoviny v předválečných hranicích jako formálně jednotného státu, jehoţ území však bude vnitřně rozděleno v poměru 51:49 na dvě vysoce autonomní etnopolitické entity, muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku Srbskou (Hladký 2006: 290). Mírová dohoda mimo jiné definovala novou ústavu Bosny a Hercegoviny (Annex 4) a vymezila obecný rámec pro mezinárodní vojenskou a politickou kontrolu země (Annex 1A, Annex 10), který bude blíţe představen v kapitole 6.1.. Vzhledem k tomu, ţe cílem daytonského míru bylo ukončit válku za stavu, kdy by se ţádná ze stran nemohla povaţovat ani za vítěze, ani za poraţeného, byl obsah smlouvy sloţitým kompromisem, který poloţil základy problematické státnosti poválečné Bosny a Hercegoviny. Komplikované politické uspořádání země bylo zaloţeno na striktním principu rovnosti tří bosenských národů a silných pravomocech mezinárodního společenství27. 26 27

General Framework Agreement for Peace in Bosnia and Herzegovina. Blíţe k politickému systému Bosny a Hercegoviny viz Kasum (2006: 327-341).

24

Je patrné, ţe k poválečné obnově státnosti Bosny a Hercegoviny nedošlo z popudu jejích obyvatel, kteří byli v důsledku ničivé války hluboce rozděleni podle etnických linií. Naopak, jak konstatuje David Chandler (2000: 47) současný bosenský stát je kompromisem, který byl Muslimům, Srbům a Chorvatům vnucen mezinárodním společenství a garantován sousedními státy – Chorvatskem a Srbskem, které se vůči němu vzdaly svých územních nároků. 3.2.2. KOSOVO V průběhu 80. let 20. století se v kosovské autonomní oblasti stupňovalo etnické napětí mezi většinovými28 Albánci ţádajícími udělení statutu federální republiky a menšinovými Srby, kteří se cítili albánskými poţadavky ohroţeni. V samotném Srbsku mezitím upevňovali své mocenské pozice nacionalisté v čele se Slobodanem Miloševićem, kteří vyuţívali kosovské otázky k politické mobilizaci obyvatelstva. Miloševićovo populistické úsilí o „znovusjednocení“ Srbska vyvrcholilo v březnu roku 1989 likvidací autonomie Kosova (viz Benson 2001: 153; Girgle 2009: 63-69). Albánci na srbský tlak provázený silnými represemi okamţitě zareagovali nejen masovými protesty, ale především ustavením paralelního kosovského státu. V létě roku 1990 vyhlásili poslanci kosovského parlamentu suverénní Republiku Kosovo v rámci jugoslávské federace. Ačkoli srbský parlament tento akt vzápětí anuloval, albánské elity v čele s Ibrahimem Rugovou pokračovali v budování ilegální kosovské státnosti (Judah 2008: 69). 21. září 1991 vyhlásila Republika Kosovo v reakci na počínající rozpad Jugoslávie plnou nezávislost. V následujících měsících se pak konaly volby do stínových ústavních orgánů Kosova a postupně byly utvářeny paralelní daňové, vzdělávací, zdravotnické, soudní či kulturní struktury nezávislé na srbské správě (Girgle 2009: 78-84, Udovički 2000: 301-302). Ačkoli Srbsko kosovský quasi-stát a jeho instituce formálně odmítalo jako protizákonné, ve skutečnosti je v první polovině 90. let, kdy byli srbští politici i armáda zaměstnání bosenskou a chorvatskou válkou, do velké míry tolerovalo (Judah 2008: 71). Po roce 1995 však došlo k rychlé radikalizaci albánsko-srbského sporu. Stále více Albánců pobouřených ignorováním kosovského problému při daytonských mírových jednáních začalo namísto umírněného Rugovy podporovat radikály prosazující násilný odpor proti srbské okupaci (Udovički 2000: 325-327). Z jejich řad se vzápětí zformovala 28

Podíl albánského etnika na národnostním sloţení Kosova dlouhodobě rostl (ze 74% v roce 1971 na 77% od deset let později), zatímco srbská menšina (18%, resp. 13% populace) byla proporcionálně stále více upozaďována (Benson 2001: 143).

25

Kosovská osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare e Kosovës – UÇK), která v druhé polovině 90. let začala provádět stupňující se ozbrojené útoky na srbské bezpečnostní sloţky. Reakce Bělehradu na albánský násilný odpor byla nekompromisní. Srbská armáda zahájila rozsáhlou protipovstaleckou operaci, která donutila tisíce Albánců opustit své domovy. Eskalující násilí a hrozící humanitární katastrofa poutala od roku 1998 zvýšenou pozornost mezinárodního společenství, které následně v únoru roku 1999 zprostředkovalo srbsko-albánské rozhovory ve francouzském Ramboullet (Girgle 2009: 101-107). Podstatou navrhované dohody, kterou znesvářeným stranám předloţila americká diplomacie, bylo sice formální setrvání Kosova v rámci Jugoslávie, fakticky však měly kontrolu nad jeho územím převzít mezinárodní vojenské jednotky; po třech letech se pak mělo rozhodnout o konečném statutu oblasti mj. na základě vůle jejích obyvatel29. Albánská strana na návrh, i navzdory svému hlavnímu poţadavku okamţité nezávislosti, po nátlaku ze strany Spojených států přistoupila (Hudson 2003: 128). Srbský prezident Milošević však dohodu odmítl, neakceptovatelné pro něj bylo především garantování volného pohybu jednotek NATO po celém území Jugoslávie a také moţné budoucí referendum, které by vzhledem k demografické situaci v oblasti pravděpodobně vedlo k odtrţení Kosova od Srbska (Dauphinee 2003: 103). Krátce po Miloševićově odmítnutí zahájila Severoatlantická aliance bez autorizace Rady bezpečnosti OSN intenzivní leteckou kampaň proti srbským cílům v Kosovu i samotném Srbsku. Bělehrad zpočátku vyuţil útoku NATO k zintenzivnění vlastního taţení za etnickým vyčištěním Kosova, v jehoţ důsledku byl více neţ milion Albánců, tedy přes 50% předválečné populace přinucen opustit své domovy (Muguruza 2003: 235). Po více neţ dvou měsících náletů, které účinně likvidovali srbskou armádu, průmysl a infrastrukturu, však Milošević přistoupil na ruskými a evropskými diplomaty zprostředkovanou mírovou dohodu, jejímţ základem bylo staţení jugoslávských jednotek z Kosova, odzbrojení UÇK, návrat uprchlíků a převedení oblasti pod mezinárodní vojenskou a politickou kontrolu30. Krátce na to, 10. června 1999, pak Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci 124431, která vytvořila právní a politický rámec pro poválečné uspořádání regionu. Jak zdůrazňuje Dominik Zaum (2007: 131), obsah této klíčové rezoluce byl křehkým kompromisem mezi stálými členy Rady bezpečnosti, kteří se dokázali shodnout 29

Viz Interim Agreement for Peace and Self-Government in Kosovo. Viz Military Technical Agreement. 31 Security Council Resolution 1244 (1999). 30

26

na nutnosti ukončit válku, nikoli však na budoucím politickém statutu Kosova. Mezinárodní společenství tak svým vágním rozhodnutím poloţilo základy problematické kosovské státnosti. Dle ustanovení rezoluce Kosovo de iure nadále zůstalo pod suverenitou Jugoslávie (nikoli Srbska), v jejímţ rámci mělo získat značnou, blíţe nedefinovanou míru autonomie, fakticky se však kosovské území stalo mezinárodním protektorátem pod plnou kontrolou OSN, kde Srbsko nemělo ţádný reálný vliv (Šanc 2008: 364; dále viz kapitola 6.2.). V následujících letech byly v Kosovu pod patronátem mezinárodní administrativní mise UNMIK32 a dohledem mírových jednotek NATO vytvořeny základy demokratického politického systému33. Vzhledem k nadále vypjatým vzájemným vztahům však kosovští Albánci a Srbové nedokázali při jednáních zprostředkovaných OSN dosáhnout kompromisu v otázce definitivního politického statutu Kosova. Návrh vypracovaný finským diplomatem Marttim Ahtisaarim34, který doporučoval mezinárodně kontrolovanou nezávislost Kosova, byl odmítnut nejen Srbskem, ale díky ruskému vetu také Radou bezpečnosti OSN (Judah 2008: 114). Navzdory odporu kosovských Srbů, Srbska a velké části světa však 17. února 2008 vyhlásil kosovský parlament plnou nezávislost a suverenitu Republiky Kosovo35.

3.3. DÍLČÍ KOMAPRACE Na základě výše provedeného historického exkursu je moţné ve vývoji státnosti Bosny a Hercegoviny a Kosova identifikovat celou řadu shodných rysů. V prvé řadě je třeba zdůraznit, ţe současná bosenská i kosovská státnost má jen velmi slabé, pokud vůbec nějaké historické kořeny. Poloha na geostrategicky významném Balkáně determinovala roli jejich území coby nárazníkové zóny mezi evropskými a asijskými velmocemi a celou řadou regionálních hráčů. V průběhu středověku bylo území dnešní Bosny a Hercegoviny a Kosova součástí slovanských států, bosenského a srbského království, které v regionu relativně úspěšně působily do osmanského vpádu. Je třeba zdůraznit, ţe ani jeden z těchto útvarů není moţné povaţovat, i kdyţ z odlišných důvodů, za předchůdce současné bosenské a 32

United Nations Interim Administration Mission in Kosovo – Dočasná administrativní mise Spojených národů v Kosovu. 33 V roce 2001 vymezila mezinárodní správa ve spolupráci s místními politiky ústavní rámec Kosova, na jehoţ základě byly vytvořeny demokraticky volené politické instituce, nejvyšší pravomoci však zůstaly v rukou mezinárodního společenství (blíţe viz kapitola 6.2., popř. Šanc 2008: 365-367). 34 Tzv. Ahtisaariho plán, oficiálně Comprehensive Proposal for the Kosovo Status Settlement – Všeobecný návrh na řešení statutu Kosova. 35 Viz Kosovo Declaration of Independence – Deklarace kosovské nezávislosti.

27

kosovské státnosti. V případě Bosny a Hercegoviny je hlavním důvodem, jak konstatuje Ladislav Hladký (2006: 43, 325-326), naprostá diskontinuita středověkého bosenského státu po tureckém vpádu, který od základu změnil náboţenské a politické poměry v oblasti. Středověký srbský stát si určitou kontinuitu, přinejmenším v rovině národní identity Srbů, zachoval aţ do současnosti, je však evidentní, ţe státnost dnešního albánského Kosova, které vzniklo proti vůli Srbů, od něj nemůţe být odvozována. Pod osmanskou nadvládou se sice oba regiony, Bosna jiţ v 16. století, Kosovo pak aţ v 19. století, staly samostatnými správními celky říše (vilajety), vzhledem k silné centralizaci osmanské moci však tento status neumoţňoval budování autonomie či základů státnosti. Za osmanské éry došlo na bosenském i kosovském území k zásadním demografickým změnám. Privilegované postavení muslimů vedlo k masovým konverzím obyvatelstva. Islamizované vrstvy si v průběhu 19. a 20. století vytvořily vlastní národní identitu a postupně se staly etnickými většinami – v Kosovu absolutní, v Bosně a Hercegovině relativní. Mocenský úpadek Osmanské říše postupně vedl k ústupu Turků z bosenského (1878) i kosovského (1912) území. Obě oblasti však byly vzápětí připojeny k expandujícím a vzájemně soupeřícím regionálním mocnostem; Bosna a Hercegovina k Rakousku-Uhersku, Kosovo k Srbsku. Z krvavého souboje 1. světové války vyšli nakonec vítězně Srbové, kteří následně sjednotili velkou část západního Balkánu, včetně Bosny a Hercegoviny a Kosova, v nově ustaveném Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ani v rámci tohoto útvaru, později přejmenovaného na Jugoslávii, se bosenské a kosovské území v důsledku tvrdého srbského centralismu nedočkalo ţádné autonomie. Po zániku královské Jugoslávie a vypuknutí 2. světové války byly oba celky připojeny k loutkovým fašistickým státům vytvořeným na etnických základech – Chorvatsku, resp. Albánii. V roce 1945 se Bosna a Hercegovina a Kosovo znovu a prozatím naposledy staly součástí jednoho státu – socialistické Jugoslávie. Její komunistické vedení se pokusilo předejít rozpadu tohoto multietnického celku vytvořením federativní struktury, která by dala jednotlivým národům jistou míru samosprávy. Zatímco Bosna a Hercegovina se tak stala jednou ze šesti federálních republik, Kosovo bylo ustaveno pouze autonomní oblastí s omezenými pravomocemi v rámci Srbska. Ani v jednom případě však toto udělení „omezené suverenity“ nebylo projevem uznání historicko-teritoriální individuality bosenského či kosovského území, ale sloţitě vyjednaným politickým kompromisem, který měl zabránit eskalaci srbsko-chorvatského, resp. srbsko-albánského sporu. Tento nelehký

28

úkol se dařilo federaci plnit aţ do 80. let, kdy se její křehké ekonomické a politické struktury začaly postupně hroutit. V důsledku rozpadu Jugoslávie se v průběhu 90. let dostala Bosna a Hercegovina i Kosovo do víru etnického násilí. Podstata bosenského i kosovského konfliktu byla srovnatelná – na jedné straně stáli místní menšinoví Srbové podporovaní Srbskem, kteří usilovali o setrvání ve svazku s Jugoslávií, na druhé straně stála většinová nesrbská etnika poţadující nezávislost. V obou případech byly boje ukončeny aţ mezinárodní diplomatickou a vojenskou intervencí vedenou Spojenými státy. Mezinárodní společenství se více či méně otevřeně postavilo na stranu stoupenců bosenské a kosovské nezávislosti, kteří by jinak jen těţko čelili srbské vojenské převaze, a umoţnilo tak vznik dvou nových, vnitřně velmi problematických státních útvarů v postjugoslávském prostoru. Současnou historicky nezakořeněnou státnost Bosny a Hercegoviny a Kosova tedy není moţné povaţovat za výsledek přirozeného mocenského vývoje v balkánském regionu, ale spíše za produkt poválečného komunistického kompromisu a především mezinárodního tlaku v 90. letech 20. století.

29

4. ÚZEMÍ Jiţ v úvodní teoretické kapitole bylo řečeno, ţe současná teorie mezinárodních vztahů povaţuje území vedle obyvatelstva za hlavní materiální znak státu. Aby teritorium získalo státotvorný charakter, musí být především jasně definované, tedy oddělené určitou konkrétní hranicí od území jiných států. Druhou podmínkou suverénní státnosti je kontrola území centrální vládou – státní orgány musí být schopny vykonávat moc na celém vymezeném teritoriu státu. V této kapitole bude rozebrána problematika bosenského a kosovského území z pohledu jeho státoprávního charakteru.

4.1. BOSNA A HERCEGOVINA Při pohledu na aktuální politickou mapu Evropy je zřejmé, ţe Bosna a Hercegovina jako mezinárodně uznávaný stát disponuje jasně ohraničeným a obecně akceptovaným územím. Přesto je na místě připomenout některé aspekty procesu vymezení bosenského teritoria, které mají dopad na dnešní problematickou státnost Bosny a Hercegoviny, a jeho etnopolitickou strukturu, která je relevantní pro problematiku bosenské vnitřní suverenity (viz kapitola 6.1.). 4.1.1. PROCES VYMEZENÍ TERITORIA Jak jiţ bylo řečeno v předcházejícím historickém exkursu, současné hranice Bosny a Hercegoviny byly definovány mocenským soupeřením Rakouska-Uherska a Osmanské říše v průběhu 18. a 19 století. Dnešní trojúhelníkovitý obrys bosenského území je tak v podstatě sestaven z několika linií příměří vyjednaných mezi Habsburky a Turky v různých fázích ústupu Osmanské říše z Balkánu. Severní hranice na řece Sávě byla stanovena Karlovickým mírem v roce 1699, jihozápadní hranice táhnoucí se po hřebeni Dinárských hor Požarevackým mírem z roku 1718, a jako poslední pak jiţnější část východní hranice na řece Tara v rámci Berlínského kongresu v roce 1878 (Hladký 2006: 51, 72-73). Její severnější úsek na řece Drině byl v jistém smyslu výjimkou, jelikoţ byl určen nikoli rakousko-tureckým, ale rusko-tureckým Drinopolským mírem v roce 1829 (Hladký 2006: 59). Historický význam těchto mocenských machinací tkví v tom, ţe Rakušané, Turci i Rusové při nich zohledňovali pouze vlastními geostrategickými zájmy, které pochopitelně zcela ignorovaly národnostní a kulturní strukturu oblasti, a nevědomky tak vytvářeli budoucí ohnisko etnického konfliktu. Definitivní hranice Bosny a Hercegoviny byly tedy vymezeny v roce 1878 a po dočasném rozplynutí byly v průběhu 20. století postupně třikrát potvrzeny. Poprvé 30

jugoslávskými komunisty v roce 1945 při zakládání poválečné federace, podruhé mezinárodním společenstvím v roce 1992 po formálním vyhlášení bosenské nezávislosti a potřetí pak definitivně Srbskem a Chorvatskem při mírových jednáních v Daytonu v roce 1995. Jak jiţ bylo zdůrazněno, klíčem „daytonského“ ustavení nezávislé a jednotné Bosny a Hercegoviny v jejích historických hranicích z roku 1878 byl silný tlak mezinárodního společenství, který přiměl Chorvatsko a Srbsko vzdát se svých teritoriálních nároků vůči bosenskému území (LeBor 2003: 247). Ústupkem, který měl uspokojit iredentistické ambice bosenských Chorvatů a Srbů, bylo teritoriální a politické rozčlenění Bosny a Hercegoviny podle etnických linií na dvě silně autonomní části. Daytonská mírová dohoda v zásadě potvrdila etnické a politické rozdělení bosenského území, ke kterému válčící strany dospěly v závěrečné fázi bojů a které mělo jen málo společného s předválečným multietnickým charakterem země36. Republika Srbská si ponechala rozsáhlá území ve východní Bosně, která ovládla prostřednictvím systematického etnického čištění, a muslimsko-chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny se nevzdala západobosenských oblastí narychlo dobytých v roce 1995 za tiché podpory západu (LeBor 2003: 247). Pro mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy bylo přednější okamţité ukončení konfliktu neţ dosaţení morální spravedlnosti (Nystuen 2005: 251-252). Američtí vyjednavači proto striktně lpěli na principu vnitřního rozdělení bosenského území v poměru 51:49 na muslimsko-chorvatskou a srbskou část, které povaţovali za kompromis naplňující minimální poţadavky všech stran. Po sloţitých jednáních o konkrétní podobě hranice na tento plán díky tvrdému tlaku Washingtonu nakonec Bosňáci37, Srbové a Chorvaté skutečně přistoupili38. 4.1.2. POLITICKÁ A ETNICKÁ STRUKTURA ÚZEMÍ Na základě Daytonské dohody je tedy území Bosny a Hercegoviny39 rozděleno mezi Federaci Bosny a Hercegoviny (51%) a Republiku Srbskou (49%). V rámci zachování rovnováhy mezi Muslimy a Chorvaty je Federace ještě dále etnicky rozčleněna na 10 kantonů podle převaţující národnosti – 5 bosňáckých, 3 chorvatské a 2 smíšené40

36

Srov. předválečnou a poválečnou národnostní mapu Bosny a Hercegoviny (viz např. OHR 2005: online text). 37 Staronové etnické pojmenování Bosňáci přijali bosenští Muslimové oficiálně v roce 1993 s ohledem na negativní asociace spojované s termínem muslim především v západní Evropě a Spojených státech. Blíţe k problematice označení Bosňák viz Hladký (2006: 278-282). 38 Blíţe k průběhu daytonských mírových jednání viz LeBor (2003: 244-254). 39 Rozloha bosenského území činí dohromady přibliţně 51000km2, Federace tedy zaujímá cca 26000km2, zatímco RS cca 25000km2 (Hladký 2006: 290). 40 Viz mapa současného politického rozhraničení Bosny a Hercegoviny (Hladký 2006: XII).

31

(Kasum 2006: 335). Současná etnická struktura bosenského území tedy v zásadě koresponduje s jeho politickým a správním rozdělením (viz kapitola 5.1.1.) Jedinou územní otázkou, ve které nakonec nebylo při daytonských jednáních dosaţeno dohody, byl status strategicky významného koridoru v okolí města Brčko. Tento pruh území rozprostírající se podél severní bosenské hranice na řece Sávě představuje pro Srby jedinou spojnici mezi západní a východní částí Republiky Srbské, muslimskochorvatské Federaci však zajišťuje přístup k sávské říční dopravě a propojuje její území s chorvatskou Slavonií (Kasum 2006: 328). Daytonská smlouva (Annex 2, Article 5) proto dočasně rozdělila město v poměru 1:2 mezi RS a Federaci a stanovila roční lhůtu pro konání mezinárodní arbitráţe, která měla závazně vymezit definitivní statut oblasti (Sommers 2002: 1-2). Pro opakované odklady však arbitráţní komise vynesla konečný verdikt aţ v březnu roku 1999. Na jeho základě byl v roce 2000 ustaven autonomní Distrikt Brčko, jehoţ území jako kondominium formálně připadlo zároveň RS i Federaci. Zároveň však vlády obou entit delegovaly veškerou svou autoritu nad oblastí na nově vytvořené multietnické orgány Distriktu, které byly podřízeny přímo centrálním institucím Bosny a Hercegoviny41. Distrikt Brčko se tak de facto stal vedle RS a Federace třetím rovnocenným územním celkem v rámci teritoria Bosny a Hercegoviny. 4.1.3. FAKTICKÁ KONTROLA ÚZEMÍ Daytonská mírová smlouva (Annex 1-A, Article III) zavázala všechny aktéry zapojené do konfliktu k respektování teritoriální integrity Bosny a Hercegoviny a uznání bosenských centrálních institucí a jim podřízených orgánů Federace a RS za suverénní42 autoritu na celém bosenském území. Všem zahraničním ozbrojeným útvarům bylo nařízeno, aby do 30ti dnů od vstupu smlouvy v platnost opustily území Bosny a Hercegoviny. Všechny místní ozbrojené formace byly zavázány jednat v souladu se suverenitou a teritoriální integritou státu. Implementací těchto nejen logisticky, ale především politicky obtíţně realizovatelných opatření byla pověřena mezinárodní mírová mise IFOR (Implementation Force), jejíţ 60 tisíc vojáků a silný mandát umoţňující pouţití síly měly působit jako deterent, který přiměje všechny strany k respektování Daytonské dohody (Wentz 1998: 26-28). Jak konstatuje Ladislav Hladký (2006: 295-296), mezinárodním silám se během několika měsíců podařilo, především díky vyčerpání všech bojujících stran, vojenské 41 42

Viz Final Award of Arbitral Tribunal for Dispute over Inter-Entity Boundary in Brcko Area. Otázka suverenity bosenských orgánů je blíţe rozebrána v kapitole 6.1..

32

aspekty dohody úspěšně realizovat. Zahraniční jednotky43 se vzápětí po uzavření míru stáhly z bosenského území a útvary místních Muslimů, Srbů a Chorvatů se prostřednictvím orgánů Federace a RS formálně podřídily centrální vládě Bosny a Hercegoviny. Díky silnému politickému a vojenskému tlaku mezinárodního společenství tak bosenské území po více neţ třech letech od vyhlášení nezávislosti přešlo pod kontrolu nezávislé vlády v Sarajevu. Navzdory tomu, ţe centrální bosenské orgány jsou při výkonu moci na teritoriu Bosny a Hercegoviny dodnes omezeny mezinárodní správou a také silnou decentralizací ve prospěch entit (viz kapitola 6.1.), lze říci, ţe bosenské území přinejmenším de iure kontrolují.

4.2. KOSOVO Jestliţe o území Bosny a Hercegoviny lze říci, ţe je na politické mapě Evropě snadno identifikovatelné, v případě Kosova to tak jednoznačně tvrdit nelze. Fakt, ţe jeho území je v mapách nezřídka ignorováno a povaţováno za součást Srbska, či vymezováno pouze v rámci srbských hranic svědčí o tom, ţe charakter kosovského teritoria je ze státoprávního hlediska značně problematický. 4.2.1. PROCES VYMEZENÍ TERITORIA Současné hranice Kosova byly ustaveny v průběhu 20. století na základě několika politických rozhodnutí, která podobně jako v případě Bosny a Hercegoviny ignorovala etnickou a kulturní strukturu území. Jihozápadní kosovská hranice, s Albánií44, je historicky nejstarší, byla vymezena v roce 1913 mezinárodní hraniční komisí jako hranice mezi tehdejší nově vzniklou Albánií a srbským královstvím. Jak však zdůrazňuje Nicola Guy (2008: 466), hraniční komise brala při svém rozhodování v potaz pouze zájmy zainteresovaných velmocí, zatímco skutečné národnostní a politické poměry v oblasti naprosto ignorovala. Komisí vytyčená hranice nakonec přiřkla prostor dnešního Kosova a západní Makedonie navzdory jeho většinovému albánskému osídlení Srbsku, a tak vytvořila v regionu trvalé ohnisko napětí. Dnešní severozápadní a jiţní hranice Kosova s Černou horou, resp. Makedonií byla definována na konci druhé světové války v rámci formování jugoslávské federace jako linie oddělující makedonskou a černohorskou federální republiku od srbské. V případě Černé hory byla hranice vymezena přibliţně dle

43

Jednalo se nejen o příslušníky oficiální chorvatské armády a jugoslávské armády, ale také srbských paramilitárních formací a jednotek muslimských dobrovolníků z islámského světa (Hladký 2006: 295). 44 Hranice Kosova s Albánií je dlouhá 112km, s Černou horou 77km, s Makedonií 161km a se Srbskem 352km (Šanc 2008: 359).

33

teritoriálního rozsahu černohorského království před první světovou válkou, v případě Makedonie pak na základě poţadavků makedonských nacionalistů (Radan 1999: 143). Ani toto rozhodnutí tedy nezohledňovalo zájmy kosovských Albánců. Konečně nejdelší a dnes také nejproblematičtější hranice Kosova – se Srbskem – byla vytyčena v roce 1946, aby definovala území nově ustavené kosovské autonomní oblasti v rámci srbské federální republiky. Při určování průběhu této hranice bylo v zásadě vyuţito národnostní kritérium, podle kterého byly do Kosova začleněny většinově albánské oblasti (Radan 1999: 146). Podstatnou výjimkou bylo Preševské údolí, součást klíčové severojiţní dopravní tepny Bělehrad – Soluň, které pro svůj strategický význam zůstalo i přes albánskou majoritu pod přímou kontrolou Srbska (Judah 2008: 5). Poslední teritoriální změny doznalo území Kosova v roce 195645, kdy byly k tehdejší autonomní oblasti připojeny severní srbské okresy za účelem zvýšení podílu Srbů v etnické struktuře obyvatelstva (Tesař 2008: 31). Takto definovaná kosovská hranice přečkala i krizová 80. a 90. léta a zůstala z teritoriálního hlediska zachována aţ do současnosti. Podstatou kosovského konfliktu totiţ nebyl ani tak spor o konkrétní průběh hranice, jako spíše o její státoprávní povahu. Zatímco kosovští Albánci bojovali za to, aby kosovsko-srbská hranice získala mezinárodní charakter a oddělila nezávislý kosovský stát od Jugoslávie, Srbové byli ochotni připustit nanejvýš její zachování coby administrativní linie vymezující autonomní Kosovo v rámci Srbska. Rezoluce 1244 RB OSN, která spolu s Military-Technical Agreement ukončila násilnou fázi konfliktu, sice stanovila určité obecné principy budoucího politického uspořádání regionu, otázku konečného politického statutu Kosova a jeho hranic však pro nedostatek velmocenského konsenzu řešila velmi nejednoznačně. Na jednu stranu rezoluce potvrdila suverenitu a teritoriální integritu Jugoslávie, na druhou stranu vyzvala k určení konečného politického statutu Kosova dle principů dohody z Rambouillet, tedy kromě jiného na základě vůle kosovského obyvatelstva (Judah 2008: 94; Pula 2003: 197-198). Oba aktéři konfliktu tak s vědomím, ţe se mohou spolehnout na politickou podporu svých velmocenských spojenců, interpretovali a dodnes interpretují obsah rezoluce diametrálně odlišným způsobem. Bělehrad, na mezinárodní scéně podporovaný především Ruskem, trvá na tom, ţe kosovské území zůstává nedílnou součástí Srbska, a jeho severní a východní hranice je proto pouze vnitrostátní administrativní linií v rámci srbského teritoria (Perrit 2010: 223-224). Navzdory tomu kosovští Albánci se silnou podporou USA a řady západoevropských států v roce 2008 završili své úsilí o definitivní politické oddělení 45

Časové ohraničení připojení srbských okresů ke kosovské autonomní oblasti se různí. Zatímco Filip Tesař (2008: 31) uvádí rok 1956, Tim Judah (2008: 5) rok 1959.

34

Kosova od Srbska jednostranným vyhlášením nezávislosti, a deklarovali tak mezinárodní charakter kosovských hranic – včetně té se Srbskem. Formální status kosovsko-srbské hranice, která dnes z praktického hlediska funguje spíše jako mezistátní, a s ním i obecně státoprávní postavení kosovského území tak zůstává na regionální i globální politické scéně předmětem sporu. 4.2.2. POLITICKÁ A ETNICKÁ STRUKTURA ÚZEMÍ V souladu s Ústavou Republiky Kosovo46 (Chapter X, Article 123) přijatou v dubnu roku 2008, která zaručuje demokratickou místní samosprávu, je současné území Kosova rozděleno na 33 administrativních jednotek – municipalit47. Teritoriálně je tato struktura z větší části zaloţena na správním dělení kosovské autonomní oblasti v éře jugoslávské federace, které bylo mezinárodní administrativou modifikováno v roce 2005 ustavením pěti nových municipalit, z nichţ pouze tři však nakonec začaly skutečně fungovat48 (OSCE 2010: 5). Důleţitější neţ administrativní členění kosovského území je však v kontextu problematické státnosti jeho etnická struktura a z ní pramenící hluboké politické rozdělení země. Z národnostního hlediska je prostor Kosova relativně kompaktní, ve 27 z 33 municipalit suverénně převládá albánská většina, dvě municipality lze označit za smíšené albánsko-srbské49, tři nejsevernější municipality jsou pak téměř absolutně srbské a jediná municipalita je většinově turecká (OSCE 2009a: 31). Právě tři severní municipality, které tvoří nejrozlehlejší kompaktní blok srbského osídlení v rámci kosovských hranic, činí otázku území Republiky Kosovo značně problematickou. 4.2.3. FAKTICKÁ KONTROLA ÚZEMÍ V současné době kosovská vláda prostřednictvím svých bezpečnostních a politických struktur efektivně kontroluje pouze albánské, resp. turecké municipality a z větší části také etnicky smíšené okresy, tedy v podstatě pouze jiţní „albánské“ Kosovo. Severní srbské municipality, jejichţ rozloha představuje dohromady přibliţně 10% území Republiky Kosovo (asi 1200km2), jsou spíše neţ z Prištiny řízeny z Bělehradu (OSCE 2009b: online text). Namísto kosovských státních institucí zde působí paralelní 46

Constitution of the Republic of Kosovo. Mapa administrativního členění Kosova viz OSCE (2009a: 31). 48 Mezinárodní správa v roce 2005 nově ustavila dvě většinově albánské (Junik, Hani Elezit), jednu etnicky tureckou (Mamuşa) a dvě srbské (Gračanica, Parteš) municipality. Samosprávné orgány srbských municipalit však nebyly z politických důvodů uvedeny do chodu (OSCE 2010: 4-5). 49 Jedná se o municipality Novobërdë/Novo Brdo a Štrpce/Shtërpcë ve středním, resp. jiţním Kosovu, na jejichţ území se nacházejí významné srbské enklávy. 47

35

administrativní, zdravotní či vzdělávací struktury financované srbskou vládou, kosovská policie v oblasti operuje pouze díky značnému úsilí mezinárodní správy (viz Donia 2008: online text). Je tedy evidentní, ţe navzdory deklarované suverenitě nad územím Kosova vláda v Prištině v důsledku přetrvávajícího etnopolitického rozdělení země není schopna efektivně vykonávat moc nad celým kosovským teritoriem.

4.3. DÍLČÍ KOMPARACE V problematice území Bosny a Hercegoviny a Kosova lze z hlediska státnosti identifikovat celou řadu shodných rysů, přesto je však současný státoprávní charakter jejich teritoria poněkud odlišný. Historický proces vymezení dnešního bosenského a kosovské území probíhal srovnatelným způsobem. V obou případech byla současná hranice určena zvnějšku na základě rozhodnutí velmocí, popřípadě okolních států, které sledovaly vlastní mocenské a geostrategické zájmy, zatímco většinou zcela ignorovaly národnostní a politické poměry v oblasti. Takto „vnucené“ hranice byly vytyčeny napříč etnickými skupinami, a v rámci území Bosny a Hercegoviny a Kosova tak vznikly různorodé národnostní struktury, které se v 90. letech 20. století staly platformou ozbrojených konfliktů. Bosenská i kosovská válka byla nakonec zastavena mezinárodním diplomatickým a vojenským zásahem. Mezinárodní společenství tak v obou případech určovalo postkonfliktní teritoriální uspořádání regionu. Zatímco v otázce poválečného státoprávního postavení Bosny a Hercegoviny panovala na mezinárodní scéně relativní shoda, ve věci konečného politického statutu Kosova došlo o čtyři roky později k zásadnímu sporu. V bosenském případě se dokázaly světové velmoci a v důsledku jejich tlaku také okolní státy shodnout na nutnosti vzniku nezávislé, vnitřně etnicky rozdělené Bosny a Hercegoviny coby kompromisním řešení poválečné situace. Znesvářená místní etnika byla i přes počáteční odpor pevným mezinárodním tlakem přinucena tento kompromis akceptovat. V případě Kosova však klíčová jednota na mezinárodní scéně chyběla. Hluboký rozpor mezi Západem podporujícím nezávislý kosovský stát a Ruskem hájícím teritoriální

integritu

Srbska

znemoţnil

dosaţení

mezinárodně

garantovaného

a

vynutitelného kompromisu, na který by byli Albánci a Srbové donuceni přistoupit. Neústupnost obou stran nakonec vedla k řešení, které má ke kompromisu daleko – jednostrannému odtrţení Kosova od srbského území navzdory odporu Bělehradu a Moskvy. Proklamovaný nezávislý status kosovského teritoria tak nebyl akceptován nejen významnou menšinou místního obyvatelstva, ale také jedním ze sousedních států a 36

především značnou částí světa. Rozpory na mezinárodní i regionální politické scéně tak činí současný státoprávní status území Kosova velmi problematickým. Bosenské i kosovské území zůstalo i po skončení konfliktu pevně rozděleno podle etnických linií. V Bosně a Hercegovině se však tuto roztříštěnost podařilo díky mezinárodnímu tlaku vyřešit ustavením silně autonomních územních celků fungujících v rámci formálně jednotného státu. V Kosovu se takové řešení ukázalo bez shody na mezinárodní scéně jako politicky nerealizovatelné. Srbové v severních kosovských okresech s vědomím, ţe za nimi pevně stojí Bělehrad a Moskva, odmítli Prištinou nabízenou autonomii v rámci nezávislého Kosova, a de facto tak izolovali poměrně významnou část území nového státu od autority centrální vlády. Lze tedy říci, ţe Bosna a Hercegovina díky pevnému a jednotnému mezinárodnímu tlaku při řešení konfliktu v současné době disponuje jasně definovaným, i kdyţ vnitřně rozděleným územím, které je pod kontrolou centrální vlády. Naproti tomu Kosovo se v důsledku dlouhodobého hlubokého rozporu na mezinárodní scéně dnes nachází v situaci, kdy jeho území nejen postrádá všeobecně uznávanou státoprávní a teritoriální definici, ale také není plně kontrolováno kosovskou vládou.

37

5. OBYVATELSTVO Současná široce uznávaná definice státu povaţuje obyvatelstvo spolu s územím za hlavní materiální znak státu. Klíčovou podmínkou státotvornosti obyvatelstva je jeho permanence – teritoriální útvar usilující o dosaţení státnosti musí být osídlen trvale. Pro naplnění definičního znaku státu není relevantní počet obyvatel, jejich národnostní struktura či postoj ke státnosti. Z hlediska dlouhodobých perspektiv udrţení státu však tyto faktory hrají poměrně významnou roli. Následující kapitoly zkoumající bosenskou a kosovskou populaci z hlediska státnosti se proto neomezí pouze na problematiku permanence osídlení, ale zaměří se také na národnostní sloţení obyvatelstva a vztah jednotlivých etnik ke státnosti daného útvaru.

5.1. BOSNA A HERCEGOVINA V okamţiku odtrţení od Jugoslávie v roce 1992 ţilo na území Bosny a Hercegoviny přibliţně 4,3 milionu obyvatel, následná tři roky trvající občanská válka však způsobila v regionu silný demografický otřes. V prvé řadě si konflikt vyţádal řádově 100 000 aţ 250 000 přímých obětí50, tedy 3-6% předválečné populace země, z nichţ dle různých odhadů tvořili přibliţně 50-70% Bosňáci, 25-35% Srbové a 7-10% Chorvaté (Tesař 1999: 327; Terterov, Henson 2008: 8-9). Z demografického hlediska byla však ještě důleţitější neţ samotné lidské ztráty mohutná uprchlická vlna, kterou konflikt provázený masovým etnickým čištěním vyvolal. V průběhu války opustilo území Bosny a Hercegoviny 1,2 milionu jejích obyvatel, další milion uprchlíků pak našel útočiště v rámci bosenského území (Bieber 2006: 108). Konfliktem tak byla přímo zasaţena více neţ polovina předválečného bosenského obyvatelstva, a z hlediska státnosti lze v této souvislosti do jisté míry pochybovat, zda byla Bosna a Hercegovina v polovině 90. let trvale osídleným územím. Jak zdůrazňuje Ladislav Hladký (2006: 344), nebýt zásahu mezinárodního společenství, mohl bosenský konflikt ještě dlouhou dobu pokračovat. V případě, ţe by si boje udrţely svou ničivou intenzitu, mohla se Bosna a Hercegovina do několika let stát pouze neobydlenou válečnou zónou. Naštěstí pro bosenské Muslimy, Srby i Chorvaty však daytonská mírová smlouva v roce 1995 ukončila ozbrojený konflikt a zároveň zakotvila právo všech válečných uprchlíků na svobodný návrat do původních domovů (Annex 7, Art. 1). Mezinárodním 50

Odhady přesného počtu obětí se značně liší. Zatímco Tesař (1999: 327) předkládá údaj Ekonomického ústavu v Sarajevu z roku 1995, který vyčíslil lidské ztráty na 279 000 ţivotů, Terterov a Henson (2008: 8-9) operují s aktuálnějšími daty bosenského Výzkumného a dokumentačního centra, které do roku 2007 spolehlivě prokázalo 98 000 mrtvých a pohřešovaných.

38

mírovým jednotkám se vzápětí podařilo v Bosně a Hercegovině vytvořit relativně stabilní bezpečnostní prostředí, které bylo základním předpokladem pro návrat více neţ dvou milionů obyvatel. Jiţ v průběhu následujících tří let skutečně přišlo zpět ze zahraničí přes 300 tisíc uprchlíků a v rámci bosenského území se do původních domovů vrátilo na 250 tisíc vnitřně přesídlených osob (Internally displaced person – IDP; Bieber 2006: 111). Tempo návratu uprchlíků a IDPs má však od roku 1998, resp. 2002 rychle klesající tendenci. K roku 2008 se do svých původních domovů vrátilo pouze 447 zahraničních a 580 tisíc vnitřních uprchlíků, značná část předválečného obyvatelstva tedy nadále zůstává v zahraničí, resp. vnitřně přesídlena (UNHCR 2008: 3). Vzhledem k jen ojedinělým návratům v posledních letech lze do budoucna jiţ těţko očekávat příchod většího počtu uprchlíků, demografie Bosny a Hercegoviny tak zřejmě zůstane válkou dlouhodobě váţně poznamenána. Z hlediska státnosti je však i navzdory zásadním demografickým změnám dnes jiţ nezpochybnitelným faktem, ţe na bosenském území existuje trvalé osídlení. Díky mezinárodnímu zásahu, který zastavil válečný exodus a umoţnil částečný návrat uprchlíků, tak dnes Bosna a Hercegovina disponuje permanentním obyvatelstvem. 5.1.1. ETNICKÁ STRUKTURA OBYVATELSTVA Poslední oficiální sčítání lidu proběhlo na území Bosny a Hercegoviny v roce 1991, současné demografické údaje jsou tedy vytvářeny pouze na základě odhadů. Podle bosenského statistického úřadu je celkový počet obyvatel přibliţně 3,8 milionu, tedy o cca 10% méně neţ před propuknutím války v roce 1992 (ASBH51 2009: online text). Příslušníci bosňáckého etnika představují přibliţně 49% populace, srbského 37% a chorvatského 14% (Šlachta et al. 2007: 29). V rámci Republiky Srbské jsou dominantním národem Srbové, kteří zde tvoří silnou (80%) většinu, Muslimové a Chorvati jsou zde pouze okrajovou minoritou, představují 10%, resp. 5% z více neţ jednoho milionu obyvatel (Bieber 2006: 32). Většinovým etnikem ve Federaci Bosny a Hercegoviny jsou Bosňáci tvořící téměř tři čtvrtiny z 2,6 milionu obyvatel; politicky významní, avšak nepříliš početní Chorvaté představují 16% a menšinový Srbové pouze 7% populace (tamtéţ). Jediným politickým celkem, který lze v rámci Bosny a Hercegoviny označit za multietnický, je Distrikt Brčko. Národnostní sloţení jeho 80 tisíc obyvatel aspoň přibliţně koresponduje s různorodou etnickou strukturou celé bosenské populace – v Brčku ţije 35% Bosňáků, 49% Srbů a 15% Chorvatů (Bieber 2006: 134). 51

Agency for Statistics of Bosnia and Herzegovina – Statistický úřad Bosny a Hercegoviny.

39

V kontextu státnosti Bosny a Hercegoviny je významný především fakt, ţe v obou entitách tvoří nejpočetnější národ početně dominantní majoritu (80%, resp. 75%). Vztah těchto většinových národů, Srbů a Bosňáků, ke společnému bosenskému státu je však diametrálně odlišný. 5.1.2. VZTAH OBYVATELSTVA K STÁTNOSTI Jak jiţ bylo zdůrazněno, ustavení nezávislé a jednotné Bosny a Hercegoviny v roce 1995 bylo kompromisem, který sice zastavil konflikt, neuspokojil však ambice ţádné z válčících stran. Dnešní nazírání Muslimů, Srbů a Chorvatů na smysl a budoucnost bosenskému státu se tak do velké míry odvíjí právě od nenaplněných cílů, s nimiţ v roce 1992 vstupovali do války. Zatímco Bosňáci, kteří bojovali především za nezávislý stát, povaţují dnešní Bosnu a Hercegovinu za „vlastní“, vztah Srbů a Chorvatů, jejichţ válečným cílem bylo připojení k mateřskému Srbsku, resp. Chorvatsku, k dnešní bosenské státnosti není zdaleka tak pozitivní (Hladký 2006: 343). Vzhledem k tomu, ţe otázka státoprávního uspořádání země je na bosenské politické scéně jedním z ústředních témat, v němţ se určitým způsobem profilují všechny relevantní strany, lze postoje obyvatelstva k státnosti Bosny a Hercegoviny do jisté míry ilustrovat na výsledcích posledních všeobecných voleb v roce 200652. V rámci muslimskochorvatské Federace získala největší počet hlasů (26%) Strana demokratické akce, která je jakoţto hlavní nacionalistický zástupce bosňáckého etnika stoupencem nezávislého a jednotného bosenského státu (Šedo 2006: 353). Z chorvatských politických stran dosáhly největšího volebního úspěchu Chorvatské demokratické společenství (HDZ53) následované koalicí Chorvatsko společně54 (celkem 14% hlasů), které shodně odmítají současné etnopolitické rozdělení Bosny a Hercegoviny na většinově muslimskou a srbskou část a poţadují ustavení třetí, chorvatské entity (HDZ 2007: 8; HDZ1990 2009: online text). Vysoký počet hlasů (celkem 38%) však získaly i dva subjekty zaloţené na občanském, nikoli etnickém principu, Strana za Bosnu a Hercegovinu (SBiH55) a Sociálně demokratická strana Bosny a Hercegoviny (SPBiH56), podporující nezávislou, avšak multietnickou Bosnu a Hercegovinu (Šedo 2006: 354).

52

Výsledky voleb jsou převzaty od Centrální volební komise Bosny a Hercegoviny. Viz Central Election Commission (2006: online text). 53 Hrvatska Demokratka Zajednica. 54 Hrvatsko Zajedništvo. Jedná se o koalici vedenou hnutím HDZ 1990, které vzniklo odštěpením od původní HDZ. 55 Stranka za Bosnu i Hercegovinu. 56 Socijaldemokratska Partija Bosne i Hercegovine.

40

V Republice Srbské volbám dominovaly dvě nacionalisticky orientované strany, Aliance nezávislých sociálních demokratů (SNSD57) se ziskem 47% hlasů a Srbská demokratická strana (SDS58) s 19%. Muslimské, chorvatské a multietnicky zaměřené strany zde získaly zanedbatelné mnoţství mandátů. SNSD je ovládána nacionalisticky orientovaným Miloradem Dodikem, který opakovaně hrozí odtrţením RS od Bosny a Hercegoviny a tradičně blokuje veškeré reformy, které by mohly vést k posílení bosenské státnosti (McMahon, Western 2009: 71). SDS byla jiţ od počátku 90. let mocenským a ideologickým centrem extrémních srbských nacionalistů a ačkoli se jiţ oficiálně vzdala ambicí na připojení RS k Srbsku, její vztah k nezávislému bosenskému státu zůstává nadále velmi negativní (Stýskalíková 2006: 119). Na základě volebních výsledků lze při určitém zobecnění vymezit převládající postoje k státoprávnímu uspořádání Bosny a Hercegoviny v rámci jednotlivých etnik. Bosňáci jednomyslně podporují nezávislý bosenský stát, do jisté míry se neshodnou pouze v otázce jeho vnitřní centralizace. Velká většina Srbů se k jednotné a nezávislé Bosně a Hercegovině staví odmítavě a preferuje posílení suverenity RS, popřípadě její plnou nezávislost. Chorvaté respektují jednotný bosenský stát, poţadují však zásadní změny v jeho vnitřní struktuře, které by plně zrovnoprávnily chorvatský národ.

5.2. KOSOVO V roce 1991 ţily na území Kosova necelé 2 miliony obyvatel, z nichţ více neţ 80% tvořili etničtí Albánci a 10% Srbové (SOK59 2008: 7). I v Kosovu však eskalující etnické násilí vedlo k zásadním, většinou však pouze dočasným demografickým změnám. Samotný počet přímých obětí konfliktu, který podle Tima Judah (2008: 91) dosáhl přibliţně 10 000, byl

z demografického

hlediska

spíše

marginální.

V důsledku

operací

srbských

bezpečnostních sil a obav z represí však opustilo v průběhu jara roku 1999 své domovy 1,1 milionu kosovských Albánců, tedy více neţ 50% předválečné populace. Většina uprchlíků (860 000) odešla přes hranice do sousedních zemí, především Albánie a Makedonie, přibliţně čtvrt milionu lidí pak uprchlo do jiných částí Kosova (Muguruza 2003: 235). Stejně jako v bosenském případě i v souvislosti s mohutnou uprchlickou vlnou v Kosovu lze z hlediska státnosti pochybovat, zda mělo osídlení kosovského území v krizových

57

Savez nezavisnih socijaldemokrata. Srpska demokratska stranka. 59 Statistical Office of Kosovo – Statistický úřad Kosova. 58

41

měsících roku 1999 trvalý charakter a jaký by byl osud zbývající populace v případě, ţe by konflikt nadále pokračoval se stejnou intenzitou. Mezinárodní společenství však nakonec dokázalo, naštěstí pro kosovské Albánce, etnické násilí zastavit. 78 dní trvající nálety přiměly Bělehrad k podpisu mírové dohody, na jejímţ základě se z Kosova stáhly všechny srbské ozbrojené útvary a odpovědnost za bezpečnostní

situaci

v oblasti

převzaly

mírové

jednotky

NATO.

S příchodem

mezinárodních jednotek se do regionu vrátila naprostá většina albánských válečných uprchlíků, podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky aţ 95% (BBC 1999: online text). Euforický návrat kosovských Albánců byl však mnohdy doprovázen touhou po pomstě a násilím páchaným na nealbánském obyvatelstvu, především kosovských Srbech, ale také Romech. Dvě třetiny srbské populace v důsledku albánského tlaku z Kosova uprchly, menší část ze zbývajících přibliţně 130 000 Srbů se koncentrovala do severní části Kosova, zatímco většina se soustředila do několika enkláv v jiţní, majoritně albánské, části země (Judah 2008: 102). Poválečný odchod značné části srbského etnika měl negativní dopad multietnicitu obyvatelstva Kosova, z hlediska státnosti však nemohl nic změnit na nezpochybnitelném faktu, ţe kosovské území je dnes trvale osídleno. Podobně jako v Bosně a Hercegovině, i v Kosovu bylo hrozba úplného etnického vyčištění oblasti odvrácena aţ zásahem mezinárodního společenství, který vytvořil podmínky pro návrat uprchlíků, a umoţnil tak obnovení státotvorného potenciálu místního obyvatelstva. 5.2.1. ETNICKÁ STRUKTURA OBYVATELSTVA V současnosti ţije na území Kosova přibliţně 2,1 milionu obyvatel, z nichţ 92% představují etničtí Albánci, 5% Srbové a 1% Romové, marginální podíl pak tvoří turecká, goranská a bosňácká menšina (SOK 2008: 7). Albánské etnikum je rovnoměrně zastoupeno na celém kosovském území s výjimkou tří srbských a jedné turecké municipality, kde tvoří zanedbatelnou menšinu. Přibliţně třetina kosovských Srbů je soustředěna do třech severních okresů, kde představuje aţ 95% majoritu (OSCE 2009b: online text). Zbývajících 80 tisíc Srbů je pak rozptýleno v enklávách, z nichţ nejvýznamnější se nacházejí v okresech Štrpce a Novo Brdo (70%, resp. 40% srbského obyvatelstva; viz OSCE 2009a: 31). Romské a bosňácké etnikum je rozptýleno v menších komunitách na celém území Kosova podobně jako Turci, kteří však mají i jednu vlastní

42

municipalitu. Gorané60 naopak obývají výhradně nejjiţnější horský cíp kosovského území (tamtéţ). Jak jiţ bylo zdůrazněno v kapitole zaměřené na teritoriální strukturu Kosova, v kontextu kosovské státnosti má zásadní význam etnické rozdělení kosovského území na většinově srbskou a albánskou část, které je platformou pro hluboké politické a státoprávní roztříštění země. 5.2.2. VZTAH OBYVATELSTVA K STÁTNOSTI Stejně jako v Bosně a Hercegovině, i v Kosovu se postoj příslušníků různých národností k současnému státoprávnímu uspořádání odvíjí od cílů, kterých se dané etnikum snaţilo dosáhnout během ozbrojeného konfliktu v 90. letech 20. století. Kosovští Albánci, kteří jiţ od 80. let usilovali o vytvoření vlastního státu, mají k dnešní Republice Kosovo převáţně pozitivní vztah a povaţují ji za zaslouţený výsledek třicet let trvajícího národněosvobozeneckého boje (viz Perrit 2010: 211-220). Koncept Velké Albánie prosazující sjednocení celého albánského etnika ve společném státě nemá mezi kosovskými Albánci, včetně těch nacionalisticky orientovaných, výraznější podporu, znamenal by totiţ opětovné podřízení čerstvě nezávislého Kosova suverenitě jiného státu (Judah 2008: 120-122). Naopak kosovští Srbové, kteří posledních třicet let se silnou podporou Bělehradu bojovali za udrţení Kosova uvnitř srbského státu, současnou nezávislost téměř jednohlasně odmítají. I v případě Kosova lze postoje obyvatelstva k státnosti ilustrovat na průběhu a výsledcích posledních parlamentních voleb v roce 2007. Spíše neţ hlas pro konkrétní politickou stranu však vztah voličů k současnému kosovskému státu ukazuje uţ samotná účast, resp. neúčast v hlasování. Naprostá většina kosovských Srbů uposlechla výzvu z Bělehradu a na protest proti posilování nezávislosti Kosova přistoupila k úplnému bojkotu voleb61. Albánci, jejichţ volební účast však nepřesáhla 50%, rozdělily své hlasy mezi několik stran v čele s Demokratickou stranou Kosova (PDK62) a Demokratickým svazem

60

Goranské etnikum čítající řádově několik desítek tisíc příslušníků obývá horskou oblast na kosovskoalbánsko-makedonském pomezí. Gorané jsou slovanského původu, hovoří dialektem příbuzným makedonštině a srbštině, v naprosté většině vyznávají Islám (Elsie 2004: 70). Po roce 1999 se podobně jako Srbové ocitli v Kosovu pod silným tlakem většinových Albánců (viz Judah 2008: 104-105). 61 Ve třech severních většinově srbských okresech, kde ţije dohromady více neţ 30 000 potenciálních voličů, bylo odevzdáno celkem jen málo přes 600 hlasů, v naprosté většině albánským stranám, lze se tedy domnívat, ţe voleb se zde účastnili pouze příslušníci nepočetné albánské minority. Podobná situace byla i v národnostně smíšených municipalitách Štrpce a Novo Brdo, kde i přes početně silné srbské enklávy připadly téměř všechny odevzdané hlasy albánským stranám (viz Kosovo Assembly Elections Results). 62 Partia Demokratike e Kosovës.

43

Kosova (LDK63), jejichţ programy se sice lišily v ekonomických či sociálních otázkách, shodovaly se však v hlavním politickém cíli – dosaţení plné nezávislosti Kosova (Economist 2007: 12). Ve státoprávních otázkách jsou tedy dvě hlavní kosovská etnika hluboce rozdělena – Albánci jednohlasně podporují plnou nezávislost Republiky Kosovo, Srbové poţadují návrat kosovské autonomní oblasti pod kontrolu Bělehradu.

5.3. DÍLČÍ KOMPARACE Ze státoprávního hlediska je třeba v prvé řadě zdůraznit, ţe jak Bosna a Hercegovina,

tak

Kosovo

v současnosti

bezpochyby

disponují

permanentním

obyvatelstvem, a oba útvary tak formálně naplňují jeden z klíčových znaků státu. V průběhu 90. let však došlo na bosenském i kosovském území v důsledku ozbrojených konfliktů a s nimi spojeného etnického čištění k zásadním demografickým změnám, které dočasně zpochybnily stálost zdejšího osídlení a tím i jeho státotvornost. V Bosně a Hercegovině i v Kosovu přinutily etnické střety více neţ polovinu obyvatelstva opustit předválečné domovy a hledat útočiště v zahraničí, popřípadě v jiných částech země. V obou případech byl exodus obyvatel zastaven aţ zásahem mezinárodního společenství, který přiměl válčící strany k zastavení bojů a akceptování návratu uprchlíků. Následné rozmístění mezinárodních mírových jednotek stabilizovalo bezpečnostní situaci, čehoţ v obou případech značná část uprchlíků vyuţila a vrátila se do svých domovů. Trvalé, tedy státotvorné osídlení tak bylo v Bosně a Hercegovině i Kosovu obnoveno aţ díky mezinárodní intervenci. Ukončení násilí, návrat uprchlíků a ustavení nových státních útvarů však hluboké spory bosenských a kosovských národů neurovnalo, pouze je přeneslo na politickou úroveň. Cíle, kterých se znesvářená etnika v průběhu války neúspěšně snaţila dosáhnout silou,

se

odrazily

v jejich

současných

rozdílných

postojích

k postkonfliktnímu

státoprávnímu uspořádání v regionu. Na jedné straně stojí bosenští a kosovští Srbové, kteří suverénní státnost útvarů vzniklých odtrţením od Jugoslávie zpochybňují a snaţí se od státních struktur Bosny a Hercegoviny a Kosova co nejvíce odpoutat. Na druhé straně stojí většinové národy, bosenští Muslimové a kosovští Albánci, kteří tyto státy povaţují za výsledek vlastního národněosvobozeneckého boje a bosenskou, resp. kosovskou státnost jednomyslně podporují. „Protistátně“ orientované srbské etnikum, jehoţ příslušníci tvoří, mimo jiné v důsledku etnického čištění, na podstatné části bosenského i kosovského území 63

Lidhja Demokratike e Kosovës.

44

poměrně homogenní osídlení, se tak stalo zásadním limitem vnitřní suverenity Bosny a Hercegoviny a Republiky Kosovo.

45

6. VNITŘNÍ SUVERENITA V souladu s principem vnitřní suverenity disponuje vláda suverénního státu nejvyšší autoritou nad vymezeným území a jeho obyvatelstvem. Z této pozice mají státní orgány exkluzivní právo stanovovat závazná pravidla a vymáhat jejich dodrţování silou. Vnitřní suverenita státu tak vylučuje v rámci daného teritoria existenci mocenských center nezávislých na centrální vládě. Následující analýza vnitřní suverenity Bosny a Hercegoviny a Kosova se proto soustředí především na otázku, zda bosenské a kosovské instituce drţí ve svých rukou monopol na vytváření závazných pravidel a na legitimní uţití síly. Pozornost bude věnována také působení mocenských struktur nepodléhajících vládám v Sarajevu a Prištině.

6.1. BOSNA A HERCEGOVINA Při mírových jednáních v americkém Daytonu si západní diplomaté uvědomovali, ţe se snaţí ukončit bosenský konflikt ve stadiu, kdy ţádná z válčících stran nemá zájem o skutečný mír, jelikoţ nikdo z aktérů nedosáhl konečného vítězství, ani neutrpěl zdrcující poráţku. Bylo tedy zřejmé, ţe samotný podpis dohody mír v Bosně a Hercegovině nezajistí. Proto, jak zdůrazňuje David Chandler (2000: 43), se ambiciózní cíle daytonské smlouvy neomezovaly pouze na samotné zastavení bojů, ale soustředily se také na dosaţení trvalé stability, které měla být zajištěna ustavením kompromisního státního útvaru, jehoţ vznik však v regionu nebyl vítán – nezávislé a jednotné Bosny a Hercegoviny. Od znepřátelených Muslimů, Srbů a Chorvatů, v nichţ tři roky vzájemných bojů utvrdily šovinistický nacionalismus, nebylo moţné očekávat umírněné jednání, které by vytvořilo prostor pro dosaţení mezietnického kompromisu bez vnějšího politického a vojenského tlaku. Jedinou cestou k realizaci ambiciózních daytonských cílů proto bylo široké zapojení mezinárodního společenství do poválečné stabilizace a obnovy Bosny a Hercegoviny. Dvanáct rozsáhlých dodatků mírové dohody vymezilo silnou roli mezinárodních orgánů v celém spektru oblastí, od ekonomické a soudní aţ po politickou a bezpečnostní, které jsou obvykle výhradní doménou institucí suverénního státu64 (Chandler 2000: 44). V kontextu základního principu vnitřní suverenity státu – monopolu na 64

Na základě dodatků daytonské dohody byla do poválečné stabilizace a obnovy Bosny a Hercegoviny zapojena celá řada mezinárodních organizací. Například ustavení bosenské centrální banky měl zajistit Mezinárodní měnový fond, odpovědnost za kulturní památky převzalo UNESCO a na formování bosenského ústavního soudu se podílel Evropský soud pro lidská práva. Blíţe viz Chandler (2000: 45).

46

vytváření pravidel a jejich vymáhání silou, bylo klíčové vytvoření a politických a vojenských struktur, jejichţ široké kompetence značně omezily nezávislost bosenských institucí. 6.1.1. MONOPOL NA VYTVÁŘENÍ PRAVIDEL V souladu s principem suverenity by měly bosenské státní instituce disponovat exkluzivním právem stanovovat závazné normy v rámci území státu, popřípadě delegovat tuto pravomoc na jiné subjekty. Jiţ samotná daytonská dohoda (Article X), na jejímţ základě je Bosna a Hercegovina formálně uznána jako ,,nezávislý suverénní stát“, však byla silným zásahem do tohoto monopolu. Integrální součástí mírové smlouvy se totiţ stala nová ústava Bosny a Hercegoviny (Annex 4). V této souvislosti je třeba v prvé řadě zdůraznit, ţe „daytonská“ ústava byla dílem evropských diplomatů, které zástupci tří válčících stran přijali pouze na základě tlaku velmocí v čele se Spojenými státy (viz LeBor 2003: 247-254). I kdybychom se však oprostili od politického pozadí daytonských jednání, které můţe být ve státoprávním kontextu povaţováno za irelevantní, a nahlíţeli na přijetí ústavy z čistě formálního hlediska, je třeba mít na paměti, ţe mírová smlouva a s ní i bosenská ústava byla schválena prezidenty tří formálně suverénních států – Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Srbska. Je tedy evidentní, ţe ústava Bosny a Hercegoviny jakoţto nejvyšší právní norma v rámci státu nebyla definována ani schválena bosenskými institucemi, nýbrţ byla jednoznačně implementována zvnějšku. Svrchovanost bosenských orgánů tak byla od jejich samotného vzniku zpochybněna. Implementací ústavy však zasahování mezinárodního společenství do monopolu bosenského státu na vytváření pravidel neskončilo. Na základě desátého dodatku daytonské smlouvy, který vymezuje pravidla pro civilní implementaci míru, byl vytvořen institut Vysokého představitele (High Representative – HR) mezinárodního společenství. Úkoly a kompetence jeho úřadu byly v textu dodatku formulovány poměrně široce a zároveň velmi nejasně, čímţ vznikl prostor pro jejich různý výklad (Chandler 2000: 52). Neurčitý mandát dával Vysokému představiteli za úkol monitorovat a podporovat implementaci míru a současně ho činil nejvyšší autoritou při interpretaci mírové dohody (Annex X, Article 2, 5). Zanedlouho po ukončení války však vyšlo najevo, ţe Úřad Vysokého představitele (Office of High Representative – OHR) ve skutečnosti nedisponuje efektivními vynucovacími prostředky, kterými by dokázal podpořit politickou stabilizaci a zabránit stagnaci mírového procesu. 47

Na podzim roku 1996 se v Bosně a Hercegovině pod dohledem OBSE konaly první poválečné volby do nově ustavených politických orgánů, v nichţ suverénně zvítězily tytéţ nacionalistické subjekty, které v roce 1992 stály u rozpoutání občanské války (viz Bieber 2006: 90-93). Vítězní bosňáčtí, srbští a chorvatští nacionalisté po volbách nejen odmítli vzájemnou politickou spolupráci, ale také opakovaně bojkotovali činnost celostátních legislativních orgánů, a ohroţovaly tak průběh mírového procesu (Hladký 2006a: 321). Ve světle těchto událostí se mezinárodní společenství rozhodlo výrazně posílit kompetence OHR, který se měl stát zárukou politické stabilizace Bosny a Hercegoviny. Rada pro implementaci míru65 v prosinci roku 1997 na svém zasedání v Bonnu schválila rozhodnutí, na jehoţ základě získal Vysoký představitel silné exekutivní a legislativní pravomoci (tzv. Bonn Powers), které zůstávají dodnes neomezeny. OHR tak můţe nejen odvolat jakékoli bosenské veřejné činitele, kteří sabotují mírový proces, ale především v případě, ţe místní politici nejsou schopni dosáhnout konsenzu v otázkách klíčových pro implementaci míru, vydat závazná legislativní opatření s váhou zákona (Tansey 2009: 155-156). Západní diplomaté, kteří na postu Vysokého představitelé po roce 1997 působili, byli neochotou nacionalistických politiků přistupovat na kompromisy skutečně nuceni svých rozšířených pravomocí vyuţívat. Například španělský politik Carlos Westendorp, který úřad zastával mezi roky 1997 a 1999, prostřednictvím Bonn Powers uvedl do chodu centrální banku Bosny a Hercegoviny, prosadil nové společné státní symboly či odvolal z funkce prezidenta RS Nikolu Poplašena, který odmítal spolupráci s mezinárodními orgány (Hladký 2006: 304, 315). V nedávné době vyuţil legislativní pravomoci Vysokého představitele Miroslav Lajčák (na postu působil v letech 2007-2009), kdyţ přijal zákony o trestním řízení či cestovních dokladech, na nichţ se obstruující bosenští představitelé nedokázali shodnout (Balkan Insight 2007: online text). Jak zdůrazňuje Oisín Tansey (2009: 199-200, 214), téměř patnáct let od ukončení války je monopol demokraticky volených a kontrolovaných bosenských orgánů na vytváření závazných pravidel limitován nevoleným a téměř nekontrolovaným Vysokým představitelem s prakticky neomezenými legislativními a exekutivními pravomocemi. Na druhou stranu je třeba mít na paměti, ţe současný politický systém Bosny a Hercegoviny ve své komplikované, ale relativně vyváţené podobě by pravděpodobně nikdy nevznikl a nebyl uveden do chodu bez celé řady zásahů mezinárodního společenství – od 65

Rada pro implementaci míru (Peace Implementation Council – PIC) je neformálním tělesem sdruţujícím státy a mezinárodní organizace zapojené do mírového procesu v Bosně a Hercegovině (Chandler 2000: 5556).

48

implementace poválečné ústavy, přes autoritativní přijetí klíčových zákonů aţ po odstavení obstruujících politiků od moci. 6.1.2. MONOPOL NA LEGITIMNÍ UŽITÍ SÍLY Vzhledem k vyhrocené situaci na bosenském bojišti v průběhu roku 1995 nemohlo mezinárodní společenství při mírových rozhovorech v Daytonu očekávat, ţe válčící strany budou dojednané příměří dodrţovat dobrovolně a bez hrozby sankcí v případě jeho porušení. Západní diplomaté proto přiměli Bosňáky, Srby a Chorvaty k akceptování mohutné peacekeepingové mise s mandátem OSN, která se měla stát zárukou dlouhodobého udrţení míru. Na základě daytonské dohody, jejíţ ustanovení byla následně závazně potvrzena rezolucí 1031 RB OSN66, byla v Bosně a Hercegovině pod vedením Severoatlantické aliance rozmístěna mise IFOR (Implementation Force) čítající 60 tisíc vojáků z celkem 36 států (Wentz 1998: 3). Její příslušníci disponovali silným mandátem podle článku 7 Charty OSN, který umoţňoval pouţití síly nejen v sebeobraně, ale také pro vynucení dodrţování vojenských ustanovení mírové smlouvy (UNSCR 1031, Art. 5). Dodatek 1-A daytonské dohody garantoval mírovým jednotkám volný pohyb po celém bosenském území, zbavoval je odpovědnosti za způsobené škody a dával jejich příslušníkům právní imunitu. Je tedy zřejmé, ţe centrální instituce Bosny a Hercegoviny navzdory deklarované suverenitě nedrţely monopol na legitimní pouţití síly v rámci bosenského území. Zatímco mezinárodní společenství rozmístilo v zemi desetitisíce dobře vyzbrojených vojáků, kteří nebyli jakkoli odpovědní bosenskému státu, centrální vláda fakticky nedisponovala ţádnými vlastními bezpečnostními strukturami schopnými vymáhat dodrţování pravidel. Armáda, stejně jako policie byla etnicky rozdělená na dva celky, které byly podřízeny přímo orgánům Federace, resp. RS a působily do velké míry nezávisle na celostátních orgánech (Siegl 2005: 8-9). Monopol na legitimní pouţití síly tak v prvních poválečných letech namísto bosenské vlády drţelo v rukou mezinárodní společenství spolu s orgány dvou bosenských entit. Zatímco armáda a částečně i policie byla v posledních letech podřízena centrálním institucím Bosny a Hercegoviny, mezinárodní mírové jednotky disponující mandátem pro pouţití síly zůstávají v zemi přítomny dodnes. Mise IFOR působila na bosenském území v souladu s daytonskou dohodou pouze 12 měsíců. Vzápětí po formálním ukončení operace v závěru roku 1996 však její úkoly, velkou část vojáků i pravomoci převzala nová 66

Viz United Nations Security Council Resolution 1031 – UNSCR 1031.

49

mise SFOR (Stabilisation Force), taktéţ pod vedením NATO (Hladký 2006: 296). Během následujících let byly postupně sniţovány početní stavy mírových jednotek, z 32 tisíc v roce 1997 na 7 tisíc v roce 2004, jejich mandát umoţňující pouţití síly však zůstával zachován. Na konci roku 2004 převzala od Severoatlantické aliance odpovědnost za udrţení míru v Bosně a Hercegovině Evropské unie, pod jejíţ misi EUFOR Althea přešlo zbývajících 7 tisíc příslušníků mírových jednotek (Závěšický 2007: 43). Rada bezpečnosti OSN rezolucí 1575 schválila transformaci mise a potvrdila její silný mandát67. I přes další početní redukci mise na spíše symbolických 2200 vojáků v únoru roku 2007 zůstává v Bosně a Hercegovině přítomný klíčový prvek peacekeepingu – právo pouţít sílu nezávisle na bosenských orgánech. Ani po téměř patnácti letech od ukončení války tak centrální instituce Bosny a Hercegoviny nedrţí v rukou monopol na legitimní uţití síly. 6.1.3. MOCENSKÁ CENTRA V průběhu ozbrojeného konfliktu existovala na území Bosny a Hercegoviny aţ čtyři na sobě nezávislá mocenská centra disponující vlastními politickými i vojenskými strukturami a deklarující svou suverenitu nad územím a obyvatelstvem, které se do značné míry překrývalo. Vláda Republiky Bosna a Hercegovina se sídlem v Sarajevu si formálně nárokovala svrchovanost nad celým bosenským územím a jeho obyvatelstvem, fakticky však reprezentovala jen muslimské etnikum a v kritických měsících roku 1993 ovládala pouze omezené kompaktní území ve střední Bosně, drobné enklávy na východě země a nevelkou oblast Bihače na severozápadě – dohromady ne více neţ 20% bosenského teritoria (viz Burg, Shoup 1999: 136). V průběhu roku 1993 se pak od muslimského centra v důsledku vnitřních rozporů odštěpila „bihačská“ frakce Fikreta Abdiče, která následně na severozápadě země vyhlásila Republiku Západní Bosna (Tesař 1999: 317). Bosenští Srbové jiţ v první polovině roku 1992 ustavili vlastní Republiku Srbskou, jejíţ vláda si nárokovala suverenitu nad všemi etnicky srbskými oblastmi na bosenském území (Hladký 2006: 265). A konečně bosenští Chorvaté v důsledku eskalace sporu s Muslimy ovládanou republikovou vládou v srpnu roku 1993 převedli své politické a vojenské kapacity do struktur nově vyhlášené Chorvatské Republiky Herceg-Bosna, která deklarovala svrchovanost nad většinově chorvatskými částmi Bosny a Hercegoviny (Cuvalo 2007: 99). Je zřejmé, ţe ani jeden z těchto válečných quasi-států nedisponoval reálnou suverenitou nad celým nárokovaným územím a obyvatelstvem.

67

Viz United Nations Security Council Resolution 1575.

50

Dvě ze čtyř konkurenčních mocenských center zanikly jiţ v průběhu konfliktu. Křehké struktury Abdićovy Republiky Západní Bosna závislé na srbské podpoře se zhroutily pod náporem chorvatské ofenzivy v srpnu roku 1995 (Tesař 1999: 318). Orgány Republiky Herceg-Bosna pak byly rozpuštěny, resp. převedeny pod suverenitu muslimskochorvatské Federace Bosny a Hercegoviny po podpisu washingtonské dohody68, která v březnu roku 1994 obnovila bosňácko-chorvatské spojenectví (Cuvalo 2007: 100). Celostátní instituce Bosny a Hercegoviny, které v průběhu války zastupovaly de facto pouze zájmy muslimské etnika, se na základě daytonské dohody, resp. ústavy v ní obsaţené transformovaly na multietnické orgány, které by měly díky rovnoměrnému zastoupení Muslimů, Srbů a Chorvatů reprezentovat všechny tři bosenské národy. Přestoţe jsou současné kompetence centrálních institucí v důsledku silné autonomie entit poměrně úzké69, formálně jsou celobosenské orgány drţiteli suverenity nad celým územím a obyvatelstvem Bosny a Hercegoviny. Instituce entit se sice přímo politicky nezodpovídají celostátním orgánům, jsou však zavázány jednat v souladu s jejich rozhodnutími a s celostátní ústavou; případné kompetenční spory rozhoduje celostátní ústavní soud70. Mocenské struktury Republiky Srbské byly po ukončení konfliktu mezinárodně legitimizovány a zůstaly plně zachovány. Na základě daytonské dohody se srbský válečný quasi-stát formálně podřídil suverenitě nezávislé Bosny a Hercegoviny a v jejím rámci získal na oplátku jako jedna ze dvou entit širokou autonomii (LeBor 2003: 247). Přestoţe RS podle ustanovení vlastní71 i bosenské ústavy ze státoprávního hlediska nepochybně podléhá suverenitě Bosny a Hercegoviny, v kontextu aktuální situace na bosenské vnitropolitické scéně lze uvaţovat, zda srbská entita v klíčových otázkách nejedná spíše nezávisle na celostátních institucích. Jon Western a Patrice McMahon (2009: 78-80) ilustrují suverénní jednání srbských politiků na problému klíčové reformy policie, jejímţ provedením Evropská unie podmiňovala uzavření Stabilizační a asociační dohody (Stabilisation and Association Agreement - SAA) s Bosnou a Hercegovinou. Po skončení války disponovaly obě bosenské entity vlastní nezávislou policií, Brusel však poţadoval, aby byly bezpečnostní struktury sjednoceny a podřízeny centrálním institucím72. Nacionalistické vedení 68

Viz Washington Agreement. Pravomoci celostátních institucí jsou vymezeny přímo v bosenské ústavě (Art. III), patří mezi ně především zahraniční, měnová a celní politika. Kompetence, které nejsou v ústavě výslovně přiděleny celostátním orgánům, automaticky náleţí entitám. 70 Viz Constitution of Bosnia and Hercegovina (Art. III, VI). 71 Viz Constitution of Republika Srpska (Art. 1) 72 Blíţe k reformě policie v Bosně a Hercegovině viz Siegl (2005: 8-10). 69

51

Republiky Srbské v čele s Miloradem Dodikem se však obávalo, ţe reforma povede k příliš silné centralizaci státu, a oslabí tak autonomii bosenských Srbů. Navzdory silnému tlaku muslimských politiků, OHR i Evropské unie poslanci parlamentu RS přijetí reformních zákonů dlouhodobě bojkotovali. Jediný, kdo mohl srbské obstrukce účinně zastavit, byl tehdejší Vysoký představitel Miroslav Lajčák. S ohledem na eskalující napětí v Kosovu, které směřovalo k vyhlášení nezávislosti, se však kvůli obavám z další destabilizace regionu neodváţil vyuţít Bonn powers a odvolat problematické politiky. Celostátní instituce Bosny a Hercegoviny i mezinárodní společenství nakonec ustoupilo poţadavkům Republiky Srbské. Kompromisní návrh reformy přijatý v dubnu roku 2008 vytvořil rámec pro koordinaci rozdělených policejních struktur, jejich skutečnou centralizaci však odkládal na neurčito (Balkan Insight 2008a: online text). I přesto Brusel vzápětí přistoupil na podpis SAA. Z příkladu policejní reformy je zřejmé, ţe orgány RS coby mocenské centrum bosenských Srbů jsou sice formálně podřízeny celostátním institucím, ve skutečnosti jim však komplikovaný politický systém vyţadující národnostní konsenzus dává poměrně velký prostor pro realizaci vlastní nezávislé politiky. Čistě teoreticky by se zpod suverenity bosenského státu dokázaly podobným způsobem vymanit i mocenské struktury muslimsko-chorvatské Federace, s ohledem na pozitivní vztah většinových Muslimů k bosenskému státu je však takový scénář velmi nepravděpodobný. Jediným orgánem, který disponuje skutečnou suverenitou nad autonomními bosenskými entitami, je tedy Úřad Vysokého představitele. V zájmu udrţení aspoň základní politické stability v regionu se však OHR snaţí pouţívání svých neomezených pravomocí vyvarovat.

6.2. KOSOVO Mezinárodní společenství při řešení kosovské krize v první polovině roku 1999 stálo před otázkou, kdo by měl po případném ukončení konfliktu převzít vládu nad Kosovem. Bylo zřejmé, ţe pokud má být v oblasti dosaţeno mezietnické rovnováhy a trvalé stability, odpovědnost za budoucí vývoj v kosovském regionu nemohla být přenechána ani jedné z válčících stran. Srbové a Albánci v průběhu vzájemných bojů opakovaně demonstrovali etnickou netoleranci a neochotu činit sebemenší ústupky. Vláda jedné nebo druhé strany by s největší pravděpodobností vedla k obnovení bojů a etnického čištění. Kromě toho také na mezinárodní scéně chyběl konsenzus v otázce budoucího státoprávního

uspořádání

regionu.

Zatímco 52

Západ

měl

pochopení

pro

národněosvobozenecké poţadavky kosovských Albánců a podporoval jejich co nejširší autonomii, Rusko pevně hájilo teritoriální integritu a suverenitu Srbska (viz Albright 2003: 389-402). Jediným kompromisním východiskem, které mohlo stabilizovat vyhrocenou situaci v regionu i na mezinárodní scéně, se tak ukázalo převedení Kosova pod správu OSN (Pula 2003: 196-197). Základní principy poválečného uspořádání závazně vymezila rezoluce 1244 RB OSN, která sice formálně potvrdila srbskou suverenitu a vyzvala k ustavení autonomní samosprávy, ve skutečnosti však převedla autoritu nad územím Kosova na mezinárodní společenství. Jak konstatuje David Šanc (2008: 364), ,,Kosovo se stalo de facto mezinárodním protektorátem, ačkoli de iure zůstalo srbskou provincií“. Mezinárodní vojenské a politické struktury, které vzápětí po schválení rezoluce převzaly plnou kontrolu nad oblastí, si značnou část svých širokých pravomocí drţí i v současné době, kdy Republika Kosovo sama sebe deklaruje jako suverénní stát. 6.2.1. MONOPOL NA VYTVÁŘENÍ PRAVIDEL Na základě rezoluce 1244 (Art. 10, 11) byla v červnu roku 1999 v Kosovu pod mandátem OSN rozmístěna civilní administrativní mise UNMIK73 v čele se Zvláštním představitelem generálního tajemníka (Special Representative of Secretary-General – SRSG). Ten do svých rukou soustředil nejvyšší legislativní a exekutivní pravomoci v rámci kosovského území (Zaum 2007: 132-135). Jiţ v prvních týdnech fungování UNMIK se však tehdejší Zvláštní představitel, brazilský diplomat Sérgio Vieira, soustředil na vybudování aspoň provizorních samosprávných institucí, které by reprezentovaly zájmy všech obyvatel Kosova. Na základě jednání s kosovskými politiky Vieira ustavil Kosovskou prozatímní radu74 suplující funkce parlamentu a Dočasnou administrativní radu75 představující přechodnou vládu (Šanc 2008: 364-365). V těchto orgánech zasedli nejen populární albánští politici v čele s Rugovou a bývalými veliteli UÇK, ale také zástupci srbského etnika a dalších národnostních menšin. Představitelé kosovských Albánců však poţadovali o mnoho širší pravomoci. Jejich návrh ústavy deklarující státnost Kosova byl mezinárodní správou odmítnut, SRSG však v květnu roku 2001 představil kompromisní Ústavní rámec pro prozatímní samosprávu 73

United Nations Interim Administration Mission in Kosovo – Dočasná administrativní mise Spojených národů v Kosovu. 74 Kosovskou prozatímní radu (Kosovo Transitional Council) tvořilo celkem 35 členů. Jednalo se o zástupce hlavních politických stran, náboţenských komunit, etnických menšin, občanské společnosti a Dočasné administrativní rady (UNMIK 2001: online text). 75 Dočasná administrativní rada (Interim Administrative Council) byla sloţena ze tří albánských představitelů, jednoho zástupce kosovských Srbů a čtyř vedoucích představitelů UNMIK (Šanc 2008: 365).

53

Kosova76 vypracovaný Radou Evropy (Zaum 2007: 138). Na jeho základě se v Kosovu vzápětí konaly volby, z nichţ vzešly první demokraticky zvolený parlament, vláda a prezident. Nejvyšší rozhodovací pravomoci však nadále zůstaly v rukou SRSG. Všechny zákony přijaté parlamentem musel následně schválit Zvláštní představitel, který mohl v krajním případě parlament také rozpustit77. Ústavní rámec, na jehoţ základě fungoval politický systém Kosova aţ do vyhlášení nezávislosti v roce 2008, tedy dával kosovským orgánům pouze podíl, nikoli monopol na vytváření pravidel. Kompromisní plán78 řešení politického statutu Kosova vypracovaný finským diplomatem Marttim Ahtissarim v roce 2007 sice navrhoval ustavení kosovského státu, počítal však se zachováním silných pravomocí mezinárodního společenství. Institut SRSG měl být nahrazen Mezinárodním civilním představitelem (International Civilian Representative – ICR) jmenovaným mezivládní komisí se souhlasem RB OSN. Podle návrhu (Annex IX, Art. 2) měl ICR disponovat právem anulovat všechna rozhodnutí a zákony přijaté kosovskými institucemi, které by ohroţovaly implementaci plánu, popřípadě odvolat veřejné činitele, kteří by bojkotovali proces jeho realizace. Úkoly a funkce UNMIK měla převzít civilní mise Evropské unie v čele se Zvláštním představitelem (EU Special Representative – EUSR), jehoţ funkci měla zastávat osoba vykonávající úřad ICR. Pravomoci nezávislých kosovských institucí tedy měly být podle Ahtisaariho značně posíleny, nejvyšší autoritu si přesto mělo aţ do úspěšné implementace plánu ponechat mezinárodní společenství. Ahtisaariho plán na mezinárodní scéně nebyl zdaleka přijat jednoznačně. Jeho závaznému schválení Radou bezpečnosti OSN nakonec v březnu roku 2007 úspěšně zabránilo Rusko (Judah 2008: 113-114; Perritt 2010: 224). Kosovský parlament přesto o necelý rok později, 17. února 2008, v Prištině vyhlásil plnou nezávislost Republiky Kosovo. V deklaraci nezávislosti stálo: ,,Plně akceptujeme závazky vyplývající pro Kosovo z Ahtissariho plánu a vítáme rámec, který Kosovu navrhuje pro následující roky“ 79. O dva měsíce později parlament přijal novou kosovskou ústavu, v níţ byly zakotveny pravomoci mezinárodního společenství vyplývající z Ahtisaariho plánu80. Jak konstatuje Tim Judah (2008: 115), kosovští představitelé učinili politický obchod se Západem – výměnou za

76

Constitutional Framework for Self-Government in Kosovo. Viz Constitutional Framework (Chpt. 8). 78 Tzv. Ahtisaariho plán, ofic. Comprehensive Proposal for the Kosovo Status Settlement – Všeobecný návrh na řešení statutu Kosova. 79 Viz Kosovo Declaration of Independence. 80 Viz Constitution of the Republic of Kosovo (Art. 146, 147). 77

54

přijetí Ahtissariho kompromisu získali pro Kosovo mezinárodní uznání Spojených států a většiny členů EU. V samotném Kosovu však došlo k zásadnímu kompetenčnímu sporu. V souladu s rezolucí 1244, která zůstává pro nedostatek konsenzu mezi stálými členy RB nadále v platnosti, má nejvyšší autoritu na kosovském území SRSG jako vedoucí mise UNMIK. Zvláštní představitel v Kosovu skutečně stále formálně působí, ovšem, jak přiznává i generální tajemník OSN, svou autoritu není schopen efektivně vynucovat (Perritt 2010: 225). Zároveň však mezivládní komise sloţená ze států, které uznaly nezávislost Kosova, na ţádost kosovské vlády a bez autorizace Radou bezpečnosti jmenovala prvního ICR, nizozemského diplomata Pietera Feitha, a Evropská unie vyslala do Kosova civilní misi EULEX81 (Judah 2008: 147). Činnost UNMIK, ICR a EULEX byla nakonec synchronizována na základě „šestibodového plánu“ schváleného v listopadu 2008 Radou bezpečnosti, který evropskou misi formálně podřídil strukturám UNMIK a zavázal jejím orgánům jednat v souladu s rezolucí 1244 neutrálně v otázkách statutu Kosova (Perritt 2010: 224-225; Balkan Insight 2008b: online text). Bez ohledu na otázku, která z mezinárodních misí v Kosovu má vyšší autoritu, je zřejmé, ţe kosovské instituce navzdory deklarované nezávislosti nedisponují monopolem na vytváření pravidel. Podle argumentace Bělehradu a Moskvy, která odmítá existenci Republiky Kosovo a tím i její ústavu jako nelegální, zůstává dodnes platný ústavní rámec z roku 2001 udělující nejvyšší autoritu na kosovském území úřadu SRSG. Priština, Washington a většina západoevropských vlád povaţuje za základ současného uspořádání Ahtisaariho plán a z něj vycházející kosovskou ústavu, podle které můţe být suverenita kosovských orgánů v krajním případě omezena zásahem ICR. Společným prvkem těchto jinak protichůdných postojů je odmítnutí monopolu kosovských institucí na vytváření pravidel. 6.2.2. MONOPOL NA LEGITIMNÍ UŽITÍ SÍLY Bezpečnostní situace v Kosovu byla v červnu roku 1999 kritická, více neţ 10 tisíc odhodlaných albánských povstalců z UÇK se snaţilo vést guerillovou válku proti 40ti tisícům dobře vyzbrojeným vojákům jugoslávské armády (Girgle 2009: 109-110). Vzhledem k vzájemné albánsko-srbské nenávisti nebylo moţné předpokládat, ţe nacionalisticky motivovaní albánští a srbští ozbrojenci budou příměří uzavřené 9. června v Kumanovu akceptovat dobrovolně a bez důvěryhodné hrozby sankcí ze strany 81

The European Union Rule of Law Mission in Kosovo – Mise EU pro prosazování práva v Kosovu.

55

mezinárodního společenství. RB OSN proto rezolucí 1244, v souladu s Military-Technical Agreement, pověřila Severoatlantickou alianci ustavením mírové mise v Kosovu, která měla všemi nutnými prostředky, včetně případného pouţití síly, zajistit dodrţování příměří a zabránit obnovení násilí82. Celé kosovské území pak během několika následujících dnů přešlo pod kontrolu mezinárodních peacekeepingových sil KFOR (Kosovo Force) o celkové síle 50 tisíc vojáků z více neţ třiceti zemí (Wentz 2002: 35). Zároveň rezoluce potvrdila ustanovení mírové dohody, která nařizovala všem jugoslávským, resp. srbským ozbrojeným jednotkám stáhnout se z Kosova, a zavázala UÇK k úplnému odzbrojení. Veškeré srbské vojenské a policejní útvary skutečně do 20. června opustily kosovské území, povstalecké struktury pak byly odzbrojeny a rozpuštěny v v průběhu následujících měsíců (Wentz 2002: 24; Judah 2008: 95). Mírové jednotky KFOR tak v důsledku mezinárodně vynucené likvidace místních ozbrojených struktur fakticky získaly v rámci Kosova monopol na legitimní uţití síly. S posilováním kosovské samosprávy, resp. státnosti se v poválečných letech začaly v regionu formovat nové, částečně nezávislé bezpečnostní struktury. Jiţ na konci roku 1999 poloţila mezinárodní správa základy kosovské policie (Kosovo Police Service – KPS), jejíţ příslušníci v následujících letech pod dohledem policistů OSN postupně získávaly exekutivní pravomoci (viz Decker 2006: 508-513). Po vyhlášení nezávislosti v únoru roku 2008 začala Republika Kosovo budovat také vlastní vojenské struktury. V souladu s Ahtisaariho plánem (Annex 8, Art. 5) v lednu následujícího roku vznikly Kosovské bezpečnostní síly (Kosovo Security Forces – KSF), které by se v nejbliţší době měly pod kontrolou NATO vyvinout v lehce vyzbrojenou armádu určenou k plnění omezených bezpečnostních úkolů (KFOR 2009: 8). V současné době tedy Republika Kosovo disponuje policejními i vojenskými strukturami schopnými účinně vymáhat dodrţování pravidel. Vzhledem k trvající přítomnosti mezinárodních mírových jednotek v zemi je však evidentní, ţe kosovské bezpečnostní síly ve svých rukou nedrţí monopol na legitimní uţití síly. Početní stavy jednotek KFOR byly sice postupně zredukovány z původních 50ti tisíc na současných 10 tisíc vojáků, jejich široký mandát umoţňující pouţití síly však zůstává v souladu se stále platnou rezolucí 1244 plně zachován (NATO 2010: online text).

82

Viz United Nations Security Council Resolution 1244 (Art. 9).

56

6.2.3. MOCENSKÁ CENTRA NEZÁVISLÁ NA CENTRÁLNÍ VLÁDĚ V době eskalace albánsko-srbského napětí v 90. letech působila v prostoru Kosova dvě na sobě nezávislá mocenská centra deklarující suverenitu nad kosovským územím a jeho obyvatelstvem. Jugoslávská, resp. srbská vláda byla mezinárodně uznávána za nejvyšší autoritu v Kosovu a oblast také skutečně vojensky kontrolovala, byla však akceptována jen malým procentem zdejších obyvatel. Paralelní albánské orgány Republiky Kosovo nedisponovaly mezinárodním uznáním a vojensky se mohly opřít pouze o slabou guerillu UÇK, u většinového albánského etnika však nacházely širokou podporu (viz Girgle 2009: 78-84). Po ukončení války a nastolení mezinárodní správy mělo být působení obou těchto konkurenčních mocenských center na území Kosova zablokováno, jejich struktury se však relativně úspěšně transformovaly a svůj vliv si v regionu zachovaly i nadále. Albánští představitelé, kteří tvořili personální jádro paralelního kosovského státu a UÇK, dokázali během postkonfliktního demokratizačního procesu přeměnit svou „válečnou“ popularitu v opakovaná volební vítězství83, a ovládnout tak formující se samosprávné orgány (viz Šanc 2008: 364-366). Tyto demokraticky volené a ústavně odpovědné instituce, které byly původně budovány mezinárodním společenstvím za účelem zajištění kosovské autonomie v souladu s rezolucí 1244, se po vyhlášení nezávislosti staly základem politického systému Republiky Kosovo. Podobně jako albánští nacionalisté, ani Bělehrad se po příchodu mezinárodní správy v roce 1999 nemínil vzdát svého vlivu v Kosovu. Vzhledem k naprosté politické separaci Kosova od Srbska však zástupci Bělehradu na rozdíl od albánských politiků neměly šanci získat podíl na legitimní moci v rámci kosovské samosprávy. Rozhodly se proto vyuţít minoritu kosovských Srbů, v jejichţ řadách měli silnou podporu, k vybudování vlastních mocenských struktur na území Kosova. V severních srbských okresech a také v enklávách na jihu byly ustaveny paralelní správní orgány, soudy, školy či nemocnice, které byly řízeny a financovány z Bělehradu (viz OSCE 2003: 16-39). Více neţ sto tisíc kosovských Srbů také navzdory protestům Prištiny a mezinárodního společenství disponuje hlasovacím právem při parlamentních, prezidentských a lokálních volbách v Srbsku (Balkan Insight 2008c: online text).

83

Volbám v Kosovu od roku 2001 pravidelně dominují tři politické subjekty, které mají kořeny v národněosvobozeneckém boji 90. let. Jedná se Demokratický svaz Kosova zaloţený bývalým prezidentem Ibrahimem Rugovou v roce 1989, Demokratickou stranu Kosova vedenou bývalými veliteli UÇK a z ní odštěpenou Alianci pro budoucnost Kosova (blíţe viz Šanc 2008: 371-373).

57

I přes pokusy mezinárodní správy a kosovských orgánů podřídit paralelní struktury kontrole centrálních institucí si Bělehrad dodnes dokázal udrţet svůj silný vliv ve většinově srbských oblastech. Je tedy zřejmé, ţe kromě orgánů odpovědných Republice Kosovo působí na kosovském území, konkrétně v oblastech obývaných srbským etnikem, srbské mocenské struktury nepodléhající autoritě centrální vládě v Prištině. Jak zdůrazňuje Robert Donia (2008: online text), tyto struktury nejsou ani tak dílem místní srbské minority, ale spíše bělehradské vlády, která kosovské Srby vyuţívá k dosaţení vlastního politického cíle – oslabení kosovské státnosti. Podobně jako v Bosně a Hercegovině, i v Kosovu je jediným aktérem, který má skutečnou suverenitu nad srbskými oblastmi, mezinárodní společenství reprezentované jednotkami KFOR a misí UNMIK.

6.3. DÍLČÍ KOMPARACE Etnické konflikty v Bosně a Hercegovině a v Kosovu se mezinárodní společenství snaţilo ukončit ve fázi, kdy od válčících stran nebylo moţné očekávat dodrţování příměří a dosaţení politické dohody bez vnějšího tlaku. Jedinou moţností, jak dlouhodobě udrţet sloţitě vyjednané příměří a přinést do regionu trvalou stabilitu, bylo přenesení odpovědnosti za poválečnou stabilizaci Bosny a Hercegoviny a Kosova na mezinárodní vojenské a politické struktury. Mezinárodní společenství prostřednictvím zvláštních představitelů s de facto neomezenými pravomocemi, bosenským OHR a kosovským SRSG/ICR, do svých rukou soustředilo nejvyšší politickou autoritu. V poválečných letech proběhl v Bosně a Hercegovině i Kosovu demokratizační proces řízený mezinárodními organizacemi, jehoţ výsledkem bylo vytvoření politických systémů podle standardů západního světa. Ačkoli bosenské a kosovské demokraticky volené instituce formálně převzaly odpovědnost za veškeré funkce státu, kompetence mezinárodních představitelů zůstaly neomezeny. Jak v Bosně a Hercegovině, tak v Kosovu je monopol státu na vytváření závazných pravidel nadále omezen konečnou autoritou mezinárodního společenství. Podobně zůstává zpochybněn také monopol bosenských a kosovských orgánů na legitimní pouţití síly. Po ukončení ozbrojených konfliktů rozmístila Severoatlantická aliance v Bosně a Hercegovině a Kosovu za účelem udrţení míru mohutné mírové mise s mandátem RB OSN umoţňujícím pouţití síly v případě ohroţení míru. Početní stavy jednotek SFOR/EUFOR a KFOR sice byly v posledních letech zredukovány na zlomek původního počtu, jejich přítomnost v Bosně a Hercegovině, resp. Kosovu a především silný mandát však zůstává zachován. Přestoţe bosenská i kosovská vláda jiţ vybudovala 58

vlastní bezpečnostní struktury schopné vymáhat dodrţování pravidel silou, trvající působení mezinárodních peacekeepingových jednotek jim nedovoluje získat monopol na legitimní pouţití síly. Srbské etnikum v Bosně a Hercegovině i Kosovu během ozbrojených konfliktů v 90. letech bojovalo za setrvání ve státoprávním svazku s mateřským Srbskem. Současný stav, kdy jsou Sarajevo i Priština nezávislé na vládě v Bělehradu, tedy odporuje jejich původním válečným cílům. Východiskem pro Srby je posilování vlastních mocenských struktur nezávislých na centrální bosenské, resp. kosovské vládě. Zatímco bosenští Srbové mají pro budování vlastního mocenského centra téměř ideální platformu – struktury RS s ústavně garantovanou autonomií, kosovští Srbové podobným politickým základem pro zformování nezávislého mocenského centra nedisponují. Jejich paralelní struktury tak vznikají spíše ad hoc na lokální bázi a pro jejich dlouhodobé udrţení je klíčová finanční a politická podpora Bělehradu. Limity vnitřní suverenity Bosny a Hercegoviny a Kosova je moţné identifikovat ve dvou směrech. Vertikálně je bosenská a kosovská svrchovanost omezena trvající vojenskou a politickou přítomností mezinárodního společenství, které si udrţuje téměř neomezené pravomoci. Horizontálně suverenitu Sarajeva a Prištiny limituje působení srbských mocenských center, která do značné míry nepodléhají autoritě centrálních institucí. Jedinou autoritou, která má kapacitu podřídit nezávislé srbské struktury suverenitě bosenských, resp. kosovských orgánů, je tak paradoxně mezinárodní společenství disponující neomezenými pravomocemi.

59

7. VNĚJŠÍ SUVERENITA Koncept vnější suverenitu má svou de iure a de facto dimenzi, které jsou však úzce propojeny. Podle tzv. konstitutivní teorie zastávající formální přístup nabývá stát vnější suverenity v okamţiku, kdy je jeho nezávislost uznána většinou ostatních států, a je mu tak umoţněno vstoupit do OSN. Naproti tomu zastánci deklaratorní teorie tvrdí, ţe oficiální uznání státu je pouze projevem akceptování jiţ existující reality, tedy existence suverénního státu. Podle nich je pro nabytí vnější suverenity určující, zda vláda dokáţe vstupovat do vztahů s ostatními státy a zda je schopná nezávisle působit na mezinárodní scéně. V následující kapitole budou na Bosnu a Hercegovinu a Kosovo aplikovány oba přístupy. Pozornost bude věnována jak problematice mezinárodního uznání, tak i schopnostem bosenské a kosovské vlády úspěšně realizovat nezávislou zahraniční politiku.

7.1. BOSNA A HERCEGOVINA Bosna a Hercegovina formálně vznikla jako nezávislý stát 3. března 1992. Jak jiţ bylo zdůrazněno, bosenskou nezávislost deklarovala vláda, která fakticky reprezentovala pouze muslimské a chorvatské etnikum, zatímco zájmy bosenských Srbů zcela ignorovala. Právním a morálním základem pro odtrţení od Jugoslávie podle ní mělo být referendum, v němţ se 99,7% zúčastněných voličů vyslovilo pro nezávislost Bosny a Hercegoviny (Bieber 2006: 26). Srbské etnikum, tvořící třetinu bosenské populace, však hlasování bojkotovalo s odvoláním na vlastní plebiscit uspořádaný o několik měsíců dříve, ve kterém se v naprostá většina hlasujících (celkem 1,55 milionu obyvatel) vyjádřila pro setrvání Bosny a Hercegoviny v rámci Jugoslávie (Hladký 2006: 261,267). Vyhlášení nezávislosti s odvoláním na výsledky březnového referenda bylo tedy nejen nelegitimní, protoţe nebralo v potaz vůli druhého nejpočetnějšího národa, ale rovněţ nelegální, jelikoţ dle tehdy platné ústavy Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny vyţadovaly zásadní státoprávní změny souhlas všech tří konstitutivních národů (Hudson 2003: 111). Hluboké rozdělení bosenských národů ve státoprávních otázkách se projevilo vzápětí po vyhlášení nezávislosti. V dubnu roku 1992 propukl mezi Muslimy, Chorvaty a Srby více neţ tři roky trvající ozbrojený konflikt, jehoţ podstatou byl spor o zachování, resp. rozbití Bosny a Hercegoviny jako nezávislého státu (Hladký 2006: 340). Na nátlak mezinárodního společenství byly nakonec v roce 1995 všechny tři válčící strany nuceny akceptovat nezávislou bosenskou státnost v kompromisní etnicky decentralizované formě. 60

V daytonské dohodě se zavázaly nejen tři konstitutivní bosenské národy, ale také oba sousední státy, Jugoslávie a Chorvatsko, respektovat suverenitu bosenského státu. Lze tedy říci, ţe ačkoli Bosna a Hercegovina je jako nezávislý stát de iure vyhlášena a uznána jiţ v roce 1992, de facto vzniká aţ v prosinci roku 1995 podpisem mírové smlouvy. 7.1.1. MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ STÁTU Krátce po vyhlášení nezávislosti v březnu roku 1992 byla Bosna a Hercegovina uznána více neţ padesáti státy světa včetně klíčových velmocí a následně 22. května na doporučení Rady bezpečnosti přijata Valným shromáţděním za člena OSN84 (MFA BiH 2010: online text). Je zřejmé, ţe mezinárodní společenství těmito kroky naprosto ignorovalo faktickou situaci na Balkáně, kde v té době ţádný nezávislý a suverénní bosenský stát nefungoval. Jako konstatuje Filip Tesař (1999: 299): „Bosna a Hercegovina v této době již jako stát v hranicích, v nichž byla uznána, fakticky neexistovala“. Mezinárodní společenství se pokusilo vyuţít formální uznání nezávislosti bosenského státu, bez ohledu na jeho reálnou neexistenci, jako politický nástroj k zastavení eskalace konfliktu v Jugoslávii. Především Spojené státy věřily, ţe mezinárodněprávní nezávislost a členství v OSN dá Bosně a Hercegovině prostor účinně se diplomaticky bránit stupňující srbské agresi, která tak získala mezistátní charakter (Hladký 2006: 269270). I Evropské společenství se na nátlak Spojených států rozhodlo v zájmu dosaţení tohoto cíle zříci podmínek, které dosud pro uznání bosenské nezávislosti striktně kladlo. Badinterova komise, pověřená Radou ministrů právním posouzením rozpadu Jugoslávie, původně konstatovala, ţe nezávislost Bosny a Hercegoviny by měla být uznána aţ po uspořádání referenda, v němţ se pro samostatnost vysloví všechny tři bosenské národy (Hudson 2003: 102, 110). Evropské společenství však bosenskou nezávislost nakonec 6. dubna uznalo i navzdory srbskému bojkotu plebiscitu. Je tedy zřejmé, ţe Bosna a Hercegovina nebyla mezinárodně uznána na základě její faktické státnosti, jelikoţ v okamţiku uznání postrádala dva ze čtyř základních atributů státu – ohraničené kontrolované území a vnitřní suverenitu. Bosenský stát získal mezinárodněprávní nezávislost pouze díky shodě na mezinárodní scéně, ţe jeho uznání zabrání eskalaci napětí na Balkáně. Pro současnou státnost Bosny a Hercegoviny je však klíčové, ţe mezinárodní uznání a členství v OSN, kterého se tehdy fakticky neexistujícímu bosenskému státu dostalo v roce 1992, bylo formálně zachováno v průběhu ozbrojeného konfliktu i v poválečném období. Dnes je Bosna a Hercegovina uznávána celkem 144 státy 84

Viz United Nations General Assembly Resolution 46/237.

61

světa a z hlediska konstitutivní teorie tak bezesporu disponuje vnější suverenitou (MFA BiH 2010: online text). 7.1.2. PŮSOBENÍ NA MEZINÁRODNÍ SCÉNĚ S tím, jak se v druhé polovině 90. let stabilizovala bezpečnostní, ekonomická a částečně i politická situace v Bosně a Hercegovině, začala se sarajevská vláda stále aktivněji angaţovat na mezinárodní scéně. Zahraniční politika Sarajeva však zůstává dodnes silně ovlivněna politickými důsledky nedávného ozbrojeného konfliktu. Její hlavní cíle jsou definovány jako zajištění nezávislosti, suverenity a teritoriální integrity země a plná implementace Daytonské mírové dohody, jsou tedy paradoxně zaměřeny spíše na postkonflitkní stabilizaci samotného bosenského státu, neţ na jeho aktivní působení v mezinárodní politice (Paravac 2003: online text). V posledních letech se přesto Sarajevu daří prosazovat na regionální a dokonce i globální politické scéně. Bosna a Hercegovina se nedlouho po válce stala členem celé řady mezinárodních organizací, k nejvýznamnějším z nich patří Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rada Evropy či Organizace islámské konference, kde má status pozorovatele (Hladký 2006a: 325). Kromě těchto globálně či kontinentálně působících uskupení participuje Bosna a Hercegovina také v podstatě ve všech regionálních iniciativách dotýkajících se jihovýchodní Evropy; mj. ve Středoevropské iniciativě, Paktu stability pro jihovýchodní Evropu nebo Jadransko-jónské iniciativě (Paravac 2003: online text). Důkazem, ţe se Sarajevo na fungování regionálních organizací skutečně aktivně podílí, můţe být nedávné bosenské předsednictví Jadransko-jónské iniciativy, Regionální iniciativy pro migraci a uprchlíky či Procesu spolupráce v jihovýchodní Evropě (MFA 2009a: online text). Pravděpodobně nejvýznamnějšího diplomatického úspěchu dosáhla Bosna a Hercegovina na půdě OSN, kdyţ v říjnu roku 2009 úspěšně kandidovala na post nestálého člena Rady bezpečnosti (MFA 2009b: online text). Od letošního ledna do konce roku 2011 tak Bosna a Hercegovina působí jako jeden z patnácti členů formálně nejmocnější mezinárodní instituce. Kromě působení v multilaterálních organizacích se Bosna a Hercegovina stále aktivněji angaţuje také v udrţování mezinárodní bezpečnosti. Téměř 150 příslušníků nově budované bosenské armády působilo v letech 2005 aţ 2008 v rámci mnohonárodních sil v Iráku85. V současné době působí skupina deseti bosenských důstojníků při německém 85

Hlavní část bosenského kontingentu se věnovala likvidaci munice a odminování, menší jednotka pak plnila stráţní úkoly v Bagdádu (Multi-National Corps 2008: online text).

62

kontingentu v misi ISAF v Afghánistánu, v prosinci loňského roku bosenský ministr obrany Selmo Cikotić avizoval vyslání dalšího stočlenného útvaru do afghánské mise v průběhu roku 2010 (Sito-Sucic 2009: online text). Klíčový zahraničněpolitický cíl, plnohodnotné zapojení do euroatlantických bezpečnostních, politických a ekonomických struktur se však Sarajevu daří naplňovat jen pomalu. Přesto, ţe zástupci všech tří bosenských etnik se dokáţou v obecné rovině shodnout na nutnosti co nejrychlejší integrace země do EU a Severoatlantické aliance, při řešení dílčích problémů jako reforma policie či ústavy, jejichţ provedením Brusel podmiňuje pokrok integračního procesu, nejsou schopni dosáhnout kompromisu (viz McMahon, Western 2009: 78-80; Latal 2009: online text). Hlavním limitem úspěšné realizace bosenské zahraniční politiky tedy zůstávají hluboké rozpory představitelů jednotlivých etnik ve státoprávních a vnitropolitických otázkách (Ahmetasević 2007: 2). Z hlediska státnosti však Bosna a Hercegovina svým dosavadním aktivním působením ve světové politice prokázala schopnost nejen vstupovat do vztahů s ostatními státy, ale také vést nezávislou zahraniční politiku. Lze tedy říci, ţe Bosna a Hercegovina disponuje vnější suverenitou.

7.2. KOSOVO Republika Kosovo vyhlásila za velkého zájmu světových politiků i médií plnou nezávislost 17. února 2008. Deklaraci nezávislosti jednomyslně schválil kosovský parlament hlasy všech přítomných poslanců, mezi nimiţ výrazně převaţovali zástupci albánského etnika, nechyběli ale ani představitelé etnických menšin – Turků, Romů či Bosňáků. Zasedání se však odmítlo zúčastnit všech deset poslanců reprezentujících kosovské Srby, kteří tak vyjádřili ostrý nesouhlas svého národa s jednostranným vyhlášením nezávislosti odporujícím podle jejich názoru nejen mezinárodnímu právu, ale také morální spravedlnosti (BBC 2008: online text). Vyhlášení nezávislosti předcházela sloţitá jednání mezi albánskou a srbskou stranou o budoucím statutu Kosova (tzv. Kosovo status process) zprostředkovaná OSN, která však po necelých dvou letech skončila krachem. Jejich výstupem byl tzv. Ahtisaariho plán86, který navrhoval mezinárodně kontrolovanou nezávislost Kosova. Srbsko, velmocensky zaštiťované Ruskem, ho však odmítlo (blíţe viz kapitola 6.2.1.; příp. Perritt 2010: 171-211). Přesto, ţe návrh neschválila RB OSN, a jeho obsah tedy nebyl právně 86

Oficiálně Comprehensive Proposal for the Kosovo Status Settlement – Všeobecný návrh na řešení statutu Kosova.

63

ukotven, kosovské instituce ovládané albánskými představiteli se rozhodly jeho doporučením řídit a v souladu s jeho ustanoveními87 vyhlásili 17. února 2008 nezávislost. Tento akt vyvolal na mezinárodní scéně bouřlivé pozitivní i negativní reakce. Vyhlášení kosovské nezávislosti se pro svůj konfliktní potenciál stalo jedním z ústředních témat světové politiky, vyhrocené spory o legalitě a legitimitě tohoto kroku se vedly a dosud vedou nejen mezi Srby a Albánci, ale také mezi globálními velmocemi, na půdě EU, a dokonce i na české politické scéně (viz např. iHNed.cz 2008: online text). V říjnu roku 2008 poţádalo Valné shromáţdění OSN na popud Srbska Mezinárodní soudní dvůr (International Court of Justice – ICJ) o poradní posudek88 (advisory opinion) v otázce, zda je unilaterální vyhlášení nezávislosti Kosova v souladu s mezinárodním právem89 (Perritt 2010: 225). Soud však své konečné vyjádření dosud nevydal, podle posledních zpráv ho bude moţné očekávat v listopadu letošního roku (Barlovac 2010: online text). Mezinárodněprávní nezávislost Kosova tak zůstává i více neţ dva roky od jejího oficiálního vyhlášení kosovským parlamentem sporná. 7.2.1. MEZINÁRODNÍ UZNÁNÍ STÁTU Pouze několik hodin po vyhlášení nezávislosti uznali Republiku Kosovo za samostatný stát klíčoví spojenci kosovských Albánců – Velká Británie, Spojené státy, Francie, Turecko a Albánie (MFA RK90 2010: online text). V dalších týdnech a měsících následovali další významní hráči světové politiky, Austrálie, Kanada, Japonsko či Saudská Arábie a také většina členských států EU včetně České republiky. Nezávislost Kosova uznaly i tři ze čtyř jeho sousedů (kromě zmiňované Albánie také Makedonie a Černá hora) a další státy regionu, mimo jiné Bulharsko či Chorvatsko. Do současné doby (k 29. dubnu 2010) bylo Kosovo mezinárodně uznáno celkem 65ti státy všech kontinentů. Řada států, včetně klíčových globálních a regionálních velmocí, však jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti odmítla. Vedle Bělehradu nejhlasitěji protestovala Moskva, která se obává nejen destabilizačního efektu nezávislého Kosova na balkánský region, ale také precedentu, který tento akt můţe v mezinárodních vztazích vytvořit, a legitimizovat tak poţadavky řady separatistických hnutí ve světě (Balkan Insight 2008d: online text). Čína, další stály člen RB OSN, odmítla kosovskou nezávislost jako nelegální a 87

Viz Kosovo Declaration of Independence (Art. 1). Srbsko se ţádostí o advisory opinion vyvarovalo podání explicitní ţaloby na Kosovo, jelikoţ v takovém případě by vzhledem k tomu, ţe ICJ má jurisdikci pouze ve sporech mezi státy, nepřímo akceptovalo státnost Kosova (Perritt 2010: 225). 89 Viz United Nations General Assembly Resolution 63/3. 90 Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Kosovo – Ministerstvo zahraničních věcí Republiky Kosovo. 88

64

útočící na suverenitu Srbska (Perritt 2010: 217). Také některé členské státy EU a Severoatlantické aliance, jinak blízcí spojenci USA, odmítly Kosovo uznat. Jedná se například o Španělsko, Slovensko či Kypr, tedy státy, které čelí určité formě separatismu na vlastním území. Evropská unie jako celek se vůči kosovské nezávislosti jednoznačně nevymezila, pouze doporučila členským státům „rozhodnout o jejich vztahu ke Kosovu v souladu s národní praxí a mezinárodním právem“ (Euraktiv.cz 2008: online text). Čistě z hlediska konstitutivní teorie, která státu přiznává vnější suverenitu aţ v okamţiku, kdy je uznán většinou ostatních států, Kosovo vnější suverenitou nedisponuje. Ve světě dnes existují necelé dvě stovky států, Kosova uznalo „pouze“ 65 z nich, tedy přibliţně třetina. 7.2.2. PŮSOBENÍ NA MEZINÁRODNÍ SCÉNĚ Kosovské samosprávné instituce, včetně vlády a parlamentu, ustavené misí UNMIK v roce 2001 disponovaly aţ do vyhlášení nezávislosti jen velmi omezeným prostorem pro angaţování v mezinárodní politice. Podle Ústavního rámce (Art. 8.1.) byly vnější vztahy Kosova s jinými státy a mezinárodními organizacemi v kompetencích SRSG, který měl pouze povinnost svá rozhodnutí konzultovat s kosovskými představiteli. S vyhlášením nezávislosti se však Prištině takříkajíc otevřely, či spíše pootevřely dveře světové politiky. Nová ústava přijatá v červnu roku 2008 pověřuje prezidenta Republiky Kosovo vedením zahraniční politiky a odpovědnost za její praktickou realizaci ukládá vládě91. Vzhledem k problematickému statutu Kosova a rozporuplným reakcím, které ve světě vyvolalo jednostranné vyhlášení nezávislosti, však zahraniční politice Prištiny jiţ od jejího uvedení do chodu dominovalo především úsilí o konsolidaci postavení Kosova na mezinárodní scéně. První kosovská zahraničněpolitická strategie definuje jako hlavní cíl na mezinárodním poli ,,trvalé upevňování mezinárodní pozice Kosova a posilování mezinárodní podpory pro uznání jeho suverenity“ (MFA RK 2009: 2). V krátkodobé perspektivě by se měla kosovská vláda soustředit na získání mezinárodního uznání od většiny členských států OSN, všech členů EU a také regionálních aktérů (tamtéţ). Fakt, ţe ani jeden z těchto úkolů kosovská diplomacie doposud nedokázala splnit, značně limituje realizaci všech dalších cílů zahraniční politiky Prištiny. Hlavním strategickou prioritou Kosova na mezinárodní scéně je dosaţení členství v OSN a plná integrace do euroatlantických bezpečnostních, politických a ekonomických 91

Viz Constitution of the Republic of Kosovo (Art. 84, 93).

65

struktur (MFA RK 2009: 2). Je zřejmé, ţe vyhlídky pro naplnění těchto dlouhodobých ambic budou závislé především na širším mezinárodním uznání kosovské nezávislosti. Za člena Organizace spojených národů je podle její charty (Kap. II, Čl. 4) stát přijat rozhodnutím Valného shromáţdění na základě doporučení Rady bezpečnosti. Pro doporučení musí v Radě bezpečnosti hlasovat 9 z 15ti jejích členů, včetně všech pěti stálých, Valné shromáţdění pak přijetí schvaluje přinejmenším dvěma třetinami hlasů. Pro úspěšné přijetí do OSN by si tedy Kosovo muselo zajistit uznání nejen dvou zbývajících členů RB, Ruska a Číny, ale také dalších více neţ padesáti států, coţ se v dohledné době jeví jako nereálné. Vyhlídky Kosova na blízké zahájení procesu integrace do EU a budoucí plnohodnotné členství jsou dnes jen o málo nadějnější. Ačkoli kosovský ministr zahraničí Skender Hyseni je přesvědčen o plném začlenění Kosova do unijních struktur v horizontu deseti let, připouští, ţe současné neuznání kosovské nezávislosti ze strany pěti92 členů EU můţe být zásadní překáţkou integrace (WINNE 2010: online text). I pouhé uzavření Stabilizační a asociační dohody, která znamená teprve zahájení sloţitého integračního procesu, je jen těţko představitelné bez uznání Kosova všemi členskými státy Unie. Kosovo svou částečně úspěšnou snahou o získání mezinárodního uznání, jejímţ výsledkem je navázání diplomatických vztahů s 65ti státy světa, prokázalo schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy. Moţnosti nezávislého jednání Prištiny na mezinárodní scéně jsou však stále výrazně limitovány odporem řady států, včetně klíčových velmocí, ke kosovské státnosti. Vnější suverenita Republiky Kosovo tak zůstává pochybná.

7.3. DÍLČÍ KOMPARACE Vznik Bosny a Hercegoviny a Kosova coby nezávislých států byl důsledkem násilného rozpadu Jugoslávie. Společným prvkem přítomným v procesu bosenského i kosovského osamostatnění bylo hluboké názorové rozštěpení obyvatelstva podle etnických linií ve státoprávních otázkách. Na jedné straně stála většinová etnika, Bosňáci a Albánci, vehementně bojující za nezávislost, na druhé straně bosenští, resp. kosovští Srbové usilující o setrvání v jugoslávských strukturách. Akt vyhlášení nezávislosti tedy v obou případech nakonec ignoroval zájmy menšinových Srbů. Odlišným prvkem byl postoj mezinárodního společenství k postkonfliktnímu státoprávnímu uspořádání. Zatímco v bosenském případě se světové mocnosti shodly na nutnosti ustavení nezávislého

92

Jedná se o Kypr, Rumunsko, Řecko, Slovensko a Španělsko.

66

bosenského státu v kompromisní podobě, v kosovském případě takový velmocenský konsensus chyběl – síly zastánců a odpůrců nezávislosti Kosova byly přibliţně vyrovnané. Rozdílné postoje mezinárodního společenství k nezávislosti Bosny a Hercegoviny a Kosova se následně promítly také do odlišného průběhu procesu oficiálního uznávání těchto států. Nezávislost Bosny a Hercegoviny byla vzhledem k široké shodě o její legalitě a legitimitě uznána jiţ v průběhu války většinou států světa včetně předních velmocí, přestoţe v té době fakticky ţádný nezávislý bosenský stát neexistoval. Naproti tomu Kosovo, i přes svou nezpochybnitelnou empirickou existenci, bylo v důsledku vyhrocených sporů o jeho právním a morálním nároku na státnost dosud uznáno pouze 65ti státy. Čistě z hlediska konstitutivní teorie tedy vnější suverenitou disponuje pouze Bosna a Hercegovina, jejíţ nezávislost je uznávána většinou států světa, zatímco Kosovo uznávané „pouze“ třetinou nikoli. Vyhlášením nezávislosti se Sarajevu i Prištině otevřel prostor pro realizaci vlastní zahraniční politiky. První kroky obou vlád na mezinárodní scéně vzhledem ke křehkosti státních struktur shodně směřovaly především ke konsolidaci státnosti a upevnění pozice ve světové politice. Dlouhodobé priority bosenské a kosovské zahraniční politiky jsou taktéţ shodné – prvořadým cílem je plnohodnotná integrace do euroatlantických struktur. Ani jeden stát však prozatím nemá potenciál tyto ambice v dohledné době úspěšně naplnit. Limity bosenské a kosovské zahraniční politiky jsou ale odlišné. Bosna a Hercegovina prokázala, ţe dokáţe aktivně působit v regionální i globální politice, při realizaci klíčových zahraničněpolitických cílů však naráţí na svou vnitřní etnickou roztříštěnost. Kosovo se snaţí na mezinárodní scéně vystupovat jako jednotný multietnický stát, moţnosti jeho zahraniční politiky jsou však zásadně limitovány mezinárodním „neuznáním“, které Prištině brání v integraci do klíčových multilaterálních organizací. Na základě těchto poznatků lze říci, ţe Bosna a Hercegovina disponuje vnější suverenitou, jelikoţ v případě vnitropolitické shody jejích představitelů dokáţe realizovat nezávislou zahraniční politiku. Naproti tomu Kosovo je sice schopné vstupovat do vztahů s jinými státy, plnou vnější suverenitou však prozatím nedisponuje, jelikoţ přes veškeré úsilí se mu nedaří na mezinárodní scéně dosáhnout ani základních cílů.

67

8. ZAŘAZENÍ BOSNY A HERCEGOVINY A KOSOVA DO KATEGORIÍ „PROBLEMATICKÝCH“ STÁTŮ Na základě výše provedené analýzy je moţné konstatovat, ţe ani Bosna a Hercegovina, ani Kosovo nedisponuje všemi čtyřmi základními atributy suverénního státu. Lze proto předpokládat, ţe charakter jejich státnosti se bude určitým způsobem přibliţovat k některé z teoretických kategorií představených v kapitole 2.3.. Následující části se pokusí na Bosnu a Hercegovinu a Kosovu aplikovat pojmy weak state, failed state, collapsed state a quasi-state.

8.1. BOSNA A HERCEGOVINA Předchozí kapitola dospěla mimo jiné k závěru, ţe bosenský stát disponuje vnější suverenitou, neboť je jeho státnost mezinárodně uznávána a jeho vláda dokáţe realizovat nezávislou zahraniční politiku. Je tedy zřejmé, ţe Bosnu a Hercegovinu není moţné řadit mezi quasi-states, jejichţ charakteristickým znakem je chybějící mezinárodní uznání. Jak bylo zdůrazněno v závěru šesté kapitoly, Bosna a Hercegovina však nedisponuje plnou vnitřní suverenitou. Její orgány nedrţí monopol na vytváření pravidel a legitimní uţití síly k jejich vymáhání, kromě toho na bosenském území působí mocenské centrum nezávislé na centrální vládě. Na základě těchto rysů lze Bosnu a Hercegovinu zařadit na škálu útvarů s omezenou vnitřní suverenitou. Kategorie collapsed state a failed state,

charakteristické

úplným

rozkladem

státních

struktur,

resp.

přítomností

permanentního ozbrojeného násilí, jsou na bosenský případ evidentně neaplikovatelné. Bosenský stát dnes reálně existuje a intenzita násilí na jeho území nepřevyšuje úroveň běţné kriminality. Se současnou povahou státnosti Bosny a Hercegoviny tedy pravděpodobně nejlépe koresponduje pojem weak state. Oba jeho charakteristické rysy, slabá idea státu a chatrné státní instituce, je moţné u bosenského státu v určité formě identifikovat.

8.2. KOSOVO Analýza provedená v kapitolách 6.2. a 7.2. došla k závěru, ţe kosovská vláda nedisponuje plnou vnitřní ani vnější suverenitu. Na Republiku Kosovo je proto moţné určitým způsobem aplikovat více kategorií nesuverénních států zároveň. Kosovská vláda sice dokáţe plnit základní funkce státu, její nezávislost je však uznávána pouze třetinou států světa, čímţ je značně omezena její vnější suverenita. Těmito 68

znaky Kosovo do značné míry naplňuje teoretické vymezení pojmu quasi-state. Kromě vnější suverenity je však omezena také vnitřní suverenita Kosova. Vzhledem k tomu, ţe na jeho území od roku 1999 díky přítomnosti mezinárodního společenství nedochází aţ na ojedinělé případy k ozbrojenému násilí, nelze na Kosovo aplikovat pojmy collapsed state a failed state. Kosovské centrální instituce je moţné vzhledem k faktu, ţe nekontrolují celé území státu označit za slabé. Podobně také idea státu je v určitém směru chatrná. Na domácí půdě má sice Republika Kosovo mezi většinovým albánským etnikem silnou podporu, na mezinárodní scéně je však její existence vnímána velmi rozporuplně. V určité formě jsou tedy u Kosova přítomny oba charakteristické znaky kategorie weak state.

69

9. ZÁVĚR Bouřlivý proces rozpadu socialistické Jugoslávie vedl v posledních dvaceti letech ke zformování sedmi nových státních útvarů v prostoru západního Balkánu. Na vzniku dvou z nich, Bosny a Hercegoviny a Kosova, se svými ozbrojenými a politickými intervencemi přímo podílelo mezinárodní společenství. Ustavením formálně nezávislých států však mezinárodní angaţmá neskončilo. Na bosenském a kosovském území je mezinárodní společenství politicky a vojensky přítomné dodnes, a suverénní státnost obou útvarů tak zůstává problematická. Tato bakalářská práce se proto pokusila komplexně zodpovědět otázku, zda je moţné Bosnu a Hercegovinu a Kosova povaţovat za plně suverénní státy. K tomuto účelu bylo vyuţito obecné definice státu uznávané v současné teorii mezinárodních vztahů, která vymezuje čtyři podmínky pro existenci suverénního státu. Politický útvar musí disponovat ohraničeným a kontrolovaným územím, permanentním osídlením, suverénní vládou a musí být schopen vstupovat do vztahů s ostatními státy, aby mohl být povaţován za suverénní stát. Ověření hlavní hypotézy bylo dosaţeno posouzením platnosti tří dílčích tezí. První z nich se soustředila na historické pozadí vzniku Bosny a Hercegoviny a Kosova jako nezávislých států. Tato hypotéza tvrdila, ţe „současná státnost Bosny a Hercegoviny a Kosova nemá historické kořeny a je pouze produktem zásahu mezinárodního společenství.“ Následná rekapitulace moderních dějin balkánského prostoru se pokusila identifikovat konkrétní historické kořeny bosenské a kosovské státnosti. Výsledným poznatkem je konstatování, ţe státnost Bosny a Hercegoviny i Kosova ve své současné podobě má jen velmi slabé, pokud vůbec nějaké historické kořeny. V průběhu středověku bylo dnešní bosenské a kosovské zemí součástí politických útvarů, které není moţné povaţovat za předchůdce současných států. V 15. století se oba celky staly na dalších čtyři sta let součástí Osmanské říše, jejíţ silná centralizace neumoţnila vybudování politické autonomie. Podobná situace panovala i v meziválečném jugoslávském království. Reálný základ získává bosenská a kosovská státnost poprvé aţ při poválečném formování socialistické Jugoslávie. Bosna a Hercegovina a Kosovo byly ve svých dnešních hranicích ustaveny v zájmu dosaţení mezietnického kompromisu jako její federální součásti. V průběhu procesu rozpadu jugoslávských struktur pak bosenský a kosovský stát získává formální nezávislost aţ díky zásahu mezinárodního společenství. Lze tedy říci, ţe nezávislá státnost Bosny a Hercegoviny a Kosova je produktem poválečného

70

komunistického kompromisu a především zásahu mezinárodního společenství na Balkáně v 90. letech 20. století. Ověřovaná hypotéza se tedy do značné míry potvrdila. Druhá hypotéza se týkala materiálních atributů dnešního bosenského a kosovského státu. Jejím základem bylo tvrzení, ţe „Bosna a Hercegovina a Kosovo disponují vlastním územím a obyvatelstvem pouze díky mezinárodní intervenci.“ Analýza území obou útvarů ze státoprávního hlediska došla k závěru, ţe zatímco Bosna a Hercegovina dnes díky shodě mezinárodního společenství v otázce její nezávislosti disponuje definovaným a kontrolovaným územím, území Kosova není vzhledem ke sporům, které jeho status vyvolává na domácí i mezinárodní scéně, ani jasně ohraničeno, ani plně kontrolováno centrální vládou. Při analýze státoprávního charakteru obyvatelstva Bosny a Hercegoviny a Kosova bylo dosaţeny totoţných poznatků. V důsledku ozbrojených konfliktů v 90. let 20. století provázených mohutnými uprchlickými vlnami byla ohroţena permanence osídlení bosenského a kosovského území. Včasný zásah mezinárodního společenství a následné stabilizační působení mírových jednotek však umoţnily návrat uprchlíků a obnovily tak státotvorný potenciál obyvatelstva. Předkládaná hypotéza se tedy plně potvrdila pouze v případě Bosny a Hercegoviny, která dnes díky mezinárodnímu zásahu disponuje územím i obyvatelstvem. Kosovo ze státoprávního hlediska disponuje pouze obyvatelstvem, jeho území totiţ v důsledku neexistence srbsko-albánského a mezinárodního konsenzu v otázce jeho statutu není jasně vymezeno a kontrolováno centrální vládou. Konečně třetí teze, která se soustředila na suverenitu Bosny a Hercegoviny a Kosova, tvrdila, ţe „vnitřní a vnější suverenita Bosny a Hercegoviny a Kosova je omezena mezinárodním společenstvím.“ Analýza vnitřní suverenity dospěla k závěru, ţe ani bosenský, ani kosovský stát není v rámci svého území suverénní. Obě vlády postrádají monopol na vytváření pravidel a jejich vymáhání silou. O tyto kompetence se dosud dělí s politickými a vojenskými orgány mezinárodního společenství. Kromě toho jsou na území Bosny a Hercegoviny i Kosova přítomna srbská mocenská centra, která jednají do určité míry nezávisle na centrálních institucích. Bosenští Srbové působí prostřednictvím autonomních orgánů RS v souladu decentralizovaným ústavním uspořádáním, rozdrobená mocenská centra kosovských Srbů však stojí mimo jakýkoli státoprávně vymezený politický rámec. Výsledky analýzy bosenské a kosovské vnější suverenity jsou odlišné. Zatímco Bosna a Hercegovina disponuje plnou vnější suverenitou, jelikoţ je nejen mezinárodně uznávaným státem, ale také dokáţe aktivně působit ve světové politice, Kosovo nikoli. Vnější suverenita jeho vlády je limitována jejím omezeným mezinárodním uznáním, které nedovoluje dosáhnout základních cílů kosovské zahraniční politiky. 71

Ověřovaná teze se tedy plně potvrdila pouze v případě Kosova, jehoţ vnitřní i vnější suverenitu omezuje mezinárodní společenství. V případě Bosny a Hercegoviny platí pouze částečně, jelikoţ její vláda disponuje plnou vnější suverenitou, vnitřní suverenita je však taktéţ mezinárodně limitována. Na základě těchto poznatků je moţné ověřit platnost hlavní hypotézy, která byla formulována takto: „Bosnu a Hercegovinu a Kosovo není možné řadit do kategorie suverénních států.“

Ani Bosna Hercegovina, ani Kosovo nenaplňuje všechny čtyři

definiční znaky státu, a lze proto konstatovat, ţe ani jeden z těchto útvarů není suverénním státem. Kosovská státnost je problematičtější neţ bosenská, jelikoţ Republika Kosovo disponuje v nezpochybnitelné podobě pouze jedním atributem státu, totiţ trvalým osídlením. Její území, vnitřní a vnější suverenita není v souladu s uznávanou definicí suverénního státu. Naproti tomu Bosna a Hercegovina tři ze čtyř znaků státnosti naplňuje. Na jejím ohraničeném a kontrolovaném území trvale ţije obyvatelstvo a její mezinárodně uznávaná vláda dokáţe jednat suverénně ve světové politice. Bosenské instituce však postrádají vnitřní suverenitu, která zůstává omezena mezinárodním společenstvím. Oba útvary tak lze vzhledem k jejich omezené vnitřní suverenitě, ale relativní politické a bezpečnostní stabilitě zařadit do kategorie weak states. Kosovo kromě toho svým neúplným mezinárodním uznáním a limitovanou vnější suverenitou naplňuje definici pojmu quasi-state.

72

10. POUŽITÉ ZKRATKY ASBH – Agency for Statistics of Bosnia and Herzegovina – Statistický úřad Bosny a Hercegoviny EU – European Union – Evropská unie EUFOR – European Union Forces – Síly Evropské unie EULEX – The European Union Rule of Law Mission in Kosovo – Mise EU pro prosazování práva v Kosovu. EUSR – European Union Special Representative – Zvláštní představitel Evropské unie FFP – Fund for Peace – Fond pro mír HDZ – Hrvatska Demokratska Zajednica – Chorvatské demokratické společenství HR – High Representative – Vysoký představitel ICJ – International Court of Justice – Mezinárodní soudní dvůr ICR – International Civilian Representative – Mezinárodní civilní představitel IDP – Internally Displaced Person – Vnitřně přesídlená osoba IFOR – Implementation Forces – Implemetnační síly ISAF – International Security Assistance Force – Mezinárodní bezpečnostní asistenční síly KFOR – Kosovo Force – Kosovské síly KPS – Kosovo Police Service – Kosovské policejní síly KSF – Kosovo Security Forces – Kosovské bezpečnostní síly LDK – Lidhja Demokratike e Kosovës – Demokratický svaz Kosova MFA BiH – Ministry of Foreign Affairs of Bosnia and Herzegovina – Ministerstvo zahraničních věcí Bosny a Hercegoviny MFA RK – Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Kosovo – Ministerstvo zahraničních věcí Republiky Kosovo NATO – North Atlantic Treaty Organisation – Organizace Severoatlantické smlouvy NDH - Nezavisna država Hrvatska – Nezávislý stát Chorvatsko OHR – Office of High Representative – Úřad Vysokého představitele OSCE – Organisation for Security and Cooperation in Europe – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSN – Organizace spojených národů PDK – Partia Demokratike e Kosovës – Demokratická strana Kosova PIC – Peace Implementation Council – Rada pro implementaci míru RAND – Research and Development – Výzkum a rozvoj RB OSN – Rada bezpečnosti Organizace spojených národů RS – Republika Srpska – Republika Srbská SAA – Stabilisation a Association Agreement – Stabilizační a asociační dohoda SBiH – Stranka za Bosnu i Hercegovinu – Strana za Bosnu a Hercegovinu SDA – Strana demokratické akce SDS – Srpska demokratska stranka – Srbská demokratická strana SFOR – Stabilisation Forces – Stabilizační síly SFRJ – Socialistická federativní republika Jugoslávie SNSD – Savez nezavisnih socijaldemokrata – Svaz nezávislých sociálních demokratů SPBiH – Socijaldemokratska Partija Bosne i Hercegovine – Sociálnědemokratická strana Bosny a Hercegoviny

73

SRSG – Special Representative of Secretary General – Zvláštní představitel generálního tajemníka UÇK – Ushtria Çlirimtare e Kosovës – Kosovská osvobozenecká armáda UNESCO UNHCR – United Nations High Comissioner for Refugees - Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNMIK – United Nations Interim Administration Mission in Kosovo – Dočasná administrativní mise Spojených národů v Kosovu UNSCR – United Nations Security Council Resolution – Rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů USA – United States of America – Spojené státy americké WINNE – World Investment News – Světové investiční zpravodajství

74

11. POUŽITÉ ZDROJE 11.1. PRIMÁRNÍ ZDROJE Comprehensive Proposal for the Kosovo Status Settlement – Všeobecný návrh na řešení statutu Kosova, 26. 3. 2007, dostupné online (http://www.unosek.org/docref/Comprehensive_proposal-english.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Constitution of Bosnia and Herzegovina – Ústava Bosny a Hercegoviny, 14. 12. 1995, dostupné online (http://www.ccbh.ba/eng/p_stream.php?kat=518), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Constitution of Republika Srpska – Ústava republiky Srbské, 28. 2. 1992, dostupné online (http://www.legislationline.org/download/action/download/id/1580/file/c8ea79bc0d b11c11f49f19525f43.htm/preview), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Constitution of the Republic of Kosovo – Ústava Republiky Kosovo, 15. 6. 2008, dostupné online (http://www.kushtetutakosoves.info/repository/docs/Constitution.of.the.Republic.of .Kosovo.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Constitutional Framework for Self-Government in Kosovo – Ústavní rámec pro samosprávu v Kosovu, 15. 5. 2001, dostupné online (http://www.unmikonline.org/pub/misc/FrameworkPocket_ENG_Dec2002.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Final Award of Arbitral Tribunal for Dispute over Inter-Entity Boundary in Brcko Area – Konečné rozhodnutí arbitrážního soudu pro spor o mezientitní hranici v Brčku, 5. 3. 1999, dostupné online (http://www.oscebih.org/documents/57cro.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. General Framework Agreement for peace in Bosnia and Herzegovina – Všeobecná rámcová dohoda o míru v Bosně a Hercegovině, 14. 12. 1995, dostupné online (http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=379), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Charta OSN, 26. 6. 1945, dostupné online (http://www.osn.cz/dokumentyosn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodnihosoudniho-dvora.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Interim Agreement for Peace and Self-Government in Kosovo – Prozatimní dohoda o míru a samosprávě v Kosovu, 18. 3. 1999, dostupné online (http://www.state.gov/www/regions/eur/ksvo_rambouillet_text.html), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Kosovo Assembly Elections Results – Výsledky voleb do kosovského parlamentu, dostupné online (http://www.osce.org/documents/mik/2007/07/39003_en.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Kosovo Declaration of Independence – Deklarace kosovské nezávislosti, 17. 2. 2008, dostupné online (http://www.assemblykosova.org/?krye=news&newsid=1635&lang=en), ověřeno ke dni 3. 5. 2010.

75

Military Technical Agreement between the International Security Force ("KFOR") and the Governments of the Federal Republic of Yugoslavia and the Republic of Serbia – Vojensko-technická dohoda mezi mezinárodními bezpečnostními silami ("KFOR") a vládami Federální republiky Jugoslávie a Srbské republiky, 9. 6. 1999. dostupné online (http://www.nato.int/kosovo/docu/a990609a.htm), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Montevideo Convention on the Rights and Duties of States – Montevidejská konvence o právech a povinnostech států, 26. 12. 1933, dostupné online (http://www.cfr.org/publication/15897/montevideo_convention_on_the_rights_and _duties_of_states.html), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. United Nations General Assembly Resolution 46/237 – Rezoluce Valného shromáždění OSN 46/237, 20. 7. 1992, dostupné online (http://daccess-ddsny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/353/05/IMG/N9235305.pdf?OpenElement), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. United Nations General Assembly Resolution 63/3 – Rezoluce Valného shromáždění OSN 63/3, 8. 10. 2008, dostupné online (http://www.undemocracy.com/A-RES-63-3.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. United Nations Security Council Resolution 1031 – Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1031, 15. 12. 1995, dostupné online (http://www.nato.int/IFOR/un/u951215a.htm), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. United Nations Security Council Resolution 1244 – Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244, 10. 6. 1999, dostupné online (http://daccess-ddsny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/172/89/PDF/N9917289.pdf?OpenElement), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. United Nations Security Council Resolution 1575 – Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1575, 22. 11. 2004, dostupné online (http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3CF6E4FF96FF9%7D/Bosnia%20SRES1575.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Washington Agreement – Washingtonská dohoda, 1. 3. 1994, dostupné online (http://www.usip.org/files/file/resources/collections/peace_agreements/washagree_ 03011994.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010.

11.2. SEKUNDÁRNÍ ZDROJE 11.2.1. LITERATURA Ágoston, G. – Masters, B. (2009): Encyklopedia of the Ottoman Empire, New York: Facts On File. Albright, M. (2003): Madeleine, Praha: Práh. Barša, P. – Strmiska, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt, Brno: CDK. Benson, L. (2001): Yugoslavia: A Concise History, New York: Palgrave. Bieber, F. (2006): Post-War Bosnia. Ethnicity, Inequality and Public Sector Governance, New York: Palgrave Macmillan.

76

Burg, S. L. – Shoup, P. (1999): The War in Bosnia-Herzegovina: Ethnic Conflict and International Intervention, New York: ME Sharpe. Crawford, J. (2006): The Creation of States in International Law, New York: Oxford University Press. Cuvalo, A. (2007): Historical Dictionary of Bosnia and Herzegovina, Toronto: The Sarecrow Press. Dauphinee, E. A. (2003): Rambouillet: A Critical (Re)Assessment, In: Bieber, F. – Daskalovski, Ţ. (eds., 2003): Understanding The War in Kosovo, London: Frank Cass Publishers, pp. 99-120. Drulák, P. – Kratochvíl, P. (2009): Encyklopedie mezinárodních vztahů, Praha: Portál. Elsie, R. (2004): Historical Dictionary of Kosova, Lanham: Scarecrow Press. Girgle, P. (ed., 2009): Kosovo, Praha: Libri. Glenny, M. (2003): Balkán 1804 – 1999. Nacionalismus, válka a velmocí. Praha: BB Art. Goldstein, J. S. (2003): International relations, New York: Longman. Guzina, D. (2003): Kosovo or Kosova – Could It Be Both? The Case of Interlocking Serbian and Albanian Nationalisms, In: Bieber, F. – Daskalovski, Ţ. (eds., 2003): Understanding The War in Kosovo, London: Frank Cass Publishers, pp. 29-50. Hay, C. – Lister, M. – Marsh, D. (eds., 2006): The State. Theories and Issues, New York: Palgrave Macmillan. Hay, C. – Lister, M. (2006): Introduction: Theories of The State, In: Hay, C. – Lister, M. – Marsh, D. (eds., 2006): The State. Theories and Issues, New York: Palgrave Macmillan, pp. 1-20. Hladký, L. (2006): Bosenská otázka v 19. a 20. Století, Brno: Masarykova univerzita. Hobson, J. M. (2000): The State and International Relations, Cambridge: Cambridge University Press. Hocking, B. – Smith, M. (1995): World Politics: An Introduction to International Relations, London: Longman. Hudson, K. (2003): Breaking the South Slav Dream. The Rise and Fall of Yugoslavia, London: Pluto Press. Chandler, D. (2000): Bosnia: faking democracy after Dayton, London: Pluto Press. Jihlavec, J. (2007): Taxonomie slabé státnosti, In: Waisová, Š. (ed., 2007): Slabé státy: selhání, rozpad a obnova státnosti, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. 19-35. Judah, T. (2008): Kosovo. What Everyone Needs to Know, Oxford: Oxford University Press. Kostovicova, D. (2005): Kosovo. The politics of identity and space, London: Routeledge.

77

Krasner, S. D. (1995): Power politics, institutions, and transnational relations, In: Risse-Kappen, T. (ed., 1995): Bringing transnational relations back in, Cambridge: Cambridge University Press, pp. 257-280. LeBor, A. (2003): Milosevic. A Biography, London: Bloomsbury Publishing. Lieberman, B. (2006). Terrible Fate. Ethnic Cleansing in the Making of Modern Europe, Chicago: Ivan D. Ree. Meier, V. (1999): Yugoslavia. A History of its Demise, London: Routeledge. Muguruza, C. Ch. (2003): The European Union and Humanitarian Intervention in Kosovo: A Test for the Common Foreign Policy, In: Bieber, F. – Daskalovski, Ţ. (eds., 2003): Understanding The War in Kosovo, London: Frank Cass Publishers, pp. 233-252. Nystuen, G. (2005): Achieving Peace or Protecting Human Rights? Conflicts between Norms Regarding Ethnic Discrimination in the Dayton Peace Agreement, Leiden: Martinus Nijhoff Publishers. Pavkovic, A. – Radan, P. (2007): Creating New States. Theory and Practice of Secession, Aldershot: Ashgate. Perritt, H. H. (2010): The Road to Independence for Kosovo. A Chronicle of the Ahtisaari Plan, Cambridge: Cambridge University Press. Plechanovová, B. (2003): Úvod do mezinárodních vztahů. Výběr textů, Praha: ISE. Prpa-Jovanović, B. (2000): The Making of Yugoslavia: 1830-1945, In: Udovički, J. – Ridgeway, J. (eds., 2000): Burn This House. The Making and Unmaking of Yugoslavia, London: Duke University Press, pp. 43-63. Pula, B. (2003): The UN in Kosova: Administering Democratization?, In: Bieber, F. – Daskalovski, Ţ. (eds., 2003): Understanding The War in Kosovo, London: Frank Cass Publishers, pp. 195-212. SOK (2008): Demographic changes of the Kosovo population 1948-2006, Pristina: Statistical Office of Kosovo, dostupné online (http://www.ksgov.net/esk/eng/index.php?option=com_docman&task=cat_view&gid=8&Itemid=8 ), ověřeno ke dni 28. 4. 2010. Sørensen, G. (2005): Stát a mezinárodní vztahy, Praha: Portál. Stýskalíková, V. (2006): Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti kodaňské školy, disertační práce, Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Šanc, D. (2008): Kosovo 1999-2008. Experimentální prostor mezinárodního společenství, In: Cabada, L. et al. (2008): Komparace politických systémů: nové demokracie střední a východní Evropy, Praha: Oeconomica, s. 359-378. Šesták, M. et al. (2009): Dějiny jihoslovanských zemí, Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Šlachta, M. et al. (2007): Ohniska napětí ve světě, Praha: Kartografie Praha. Tansey, O. (2009): Regime-Building. Democratization Administration, Oxford: Oxford University Press.

78

and

International

Terterov, M. – Henson, A. (2008): Bosnia and Herzegovina’s Business Environment, London: GMB Publishing Ltd. Tesař, F. (1999): Ozbrojený konflikt na území Bosny a Hercegoviny, In: Gabal, I. (ed., 1999): Etnické menšiny ve střední Evropě, Praha: G plus G, s. 255 – 332. Udovički, J. – Štitkovac, E. (2000): Bosnia and Hercegovina: The Second War, In: Udovički, J. – Ridgeway, J. (eds., 2000): Burn This House. The Making and Unmaking of Yugoslavia, London: Duke University Press, pp. 175-217. Udovički, J. – Torov, (2000): The Interlude: 1980-1990, In: Udovički, J. – Ridgeway, J. (eds., 2000): Burn This House. The Making and Unmaking of Yugoslavia, London: Duke University Press, pp. 80-108. Udovički, J. (2000): Neither War Nor Peace, In: Udovički, J. – Ridgeway, J. (eds., 2000): Burn This House. The Making and Unmaking of Yugoslavia, London: Duke University Press, pp. 281-313. Waisová, Š. (2003): Současné otázky mezinárodní bezpečnosti, Dobrá voda: Aleš Čeněk. Waisová, Š. (2009): Úvod do studia mezinárodních vztahů, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Waisová, Š. (ed., 2007): Slabé státy: selhání, rozpad a obnova státnosti, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Waltz, K. N. (1979): Theory of International Politics, Reading: Addison-Wesley. Wentz, L. (1998): Lessons From Bosnia: The IFOR Experience, Washington, D.C.: National Defense University. Wentz, L. (2002): Lessons from Kosovo: The KFOR Experience, Washington, D.C.: Department of Defense. Zaum, D. (2007): The Sovereignty Paradox. The Norms and Politics of International Statebuilding, Oxford: Oxford University Press. 11.2.2. PERIODIKA Decker, Ch. D. (2006): Enforcing Human Rights: The Role of the UN Civilian Police in Kosovo, International Peacekeeping, Vol. XIII, No. 4, pp.502–516. Economist (2007): In Focus: Kosovo Election, Country Report: Serbia and Montenegro, December 2007, p. 12. Guy, N. C. (2008): Linguistic boundaries and geopolitical interests: the Albanian boundary commissions, 1878–1926, Journal of Historical Geography, Vol. XXXIV, No. 34, pp. 448-470. Hladký, L. (2006a): Daytonská mírová smlouva a její uvedení do života, Středoevropské politické studie, roč. VIII, č. 2-3, s. 316-326. Kasum, D. (2006): Vývoj politického systému Bosny a Hercegoviny po Daytonu a jeho současná podoba, Středoevropské politické studie, roč. VIII, č. 2-3, s. 327341. Kolstø, P. (2006): The Sustainability and Future of Unrecognized Quasi-States, Journal of peace research, Vol. XLIII, No. 6, pp. 723-740. 79

McMahon, P. - Western, J. (2009): The Death of Dayton. How to Stop Bosnia From Falling Apart, Foreign affairs, Vol. LXXXVIII, No. 5, pp. 69-83. Radan, P. (1999): Yugoslavia’s internal borders as international borders: a question of appropriateness, East European Quarterly, Vol. XXXIII, No. 2 pp. 137–55. Siegl, E. (2005): Reforma armády a policie v Bosně a Hercegovině, Mezinárodní politika, roč. XXIX, č. 11, s. 8-10. Sommers, W. (2002): Brcko District: Experiment to Experience, A Paper Prepared for the 10th NISPAcee Annual Conference, dostupné online (http://www.esiweb.org/pdf/bridges/bosnia/Sommers_BrckoENG.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Šedo, J. (2006): Stranický systém Bosny a Hercegoviny po Daytonu, Středoevropské politické studie, roč. VIII, č. 2-3, s. 342-360. Šmíd, T. – Vaďura, V. (2009): Teoretické vymezení a konceptualizace fenoménu slabých a selhávajících států, Mezinárodní vztahy, roč. XLIV, č. 2, s. 44-64. Tesař, F. (1999): Ozbrojený konflikt na území Bosny a Hercegoviny, In: Gabal, I. (ed., 1999): Etnické menšiny ve střední Evropě, Praha: G plus G, s. 255 – 332. Tesař, F. (2008): Kosovo: Legalizace černé stavby?, Mezinárodní politika, roč. XXXII, č. 5, s. 28-31. Závěšický, J. (2007): Ambice a schopnosti Evropské unie. Analýza vojenských operací na podporu míru, Mezinárodní vztahy, roč. XLII, č. 2, s. 31-59. 11.2.3. INTERNETOVÉ ZDROJE Ahmetasevic, N. (2007): Bosnian Divisions Leave Foreign Policy to Chance, Balkan Insight, 11. 4. 2007, online text (http://www.mfa.gov.ba/HTML/PDFDoc/Ministar/BIRN%20intervju%20110407.p df), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. ASBH (2009): General Data about Bosnia and Herzegovina, online text (http://www.bhas.ba/eng/BiHStats.asp?Pripadnost=4&mode=dark), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Balkan Insight (2007): Bosnia Serbs Protest against Imposition of Laws, 29. 10. 2007, BalkanInsight.com, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/6106), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Balkan Insight (2008a): Bosnia Adopts Crucial Police Reforms, BalkanInsight.com, 11. 4. 2008, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/9310), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Balkan Insight (2008b): UN Approves EU Kosovo Mission, BalkanInsight.com, 27. 11. 2008, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/15115/), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Balkan Insight (2008c): Kosovo Serbs Vote in 'Illegal' Elections, BalkanInsight.com, 11. 5. 2008, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/10052), ověřeno ke dni 3. 5. 2010.

80

Balkan Insight (2008d): Russia Warns US Over Kosovo, BalkanInsigth.com, 19. 2. 2008, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/8028), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Barlovac, B. (2010): Report: ICJ Could Postpone Decision on Kosovo, BalkanInsight.com, 29. 3. 2010, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/26965), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Batakovic, D. T. (1999): From the Serbian Revolution to the Eastern Crisis: 18041875, The Kosovo Chronicles, online text (http://balkania.tripod.com/resources/history/kosovo_chronicles/kc_part2a.html). BBC (1999): 95% of Kosovo refugees return – UNHCR, BBC News, 28. 8. 1999, online text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/432330.stm), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. BBC (2008): Kosovo MPs proclaim independence, BBC News, 17. 2. 2008, online text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7249034.stm), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Central Election Commission (2006): Opći/Opšti izbori 2006 - PotvrĎeni rezultati, online text (http://www.izbori.ba/rezultati/konacni/), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Donia, R. J. (2008): Elusive Finality: Dispatch from Newly-Independent Kosovo, online text (http://globalsecuritynews.com/showArticle3.cfm?article_id=15974), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Euraktiv.cz (2008): EU se k uznání nezávislosti Kosova staví stále nejednotně, 19. 2. 2008, online text (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/eu-se-k-uznaninezavislosti-kosova-stavi-stale-nejednotne), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. FFP (2009): Failed States Index, online text (http://www.fundforpeace.org/web/index.php?option=com_content&task=view&id =99&Itemid=140), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. HDZ (2007): Program Hrvatske demokratske zajednice Bosne i Hercegovine, online text (http://www.hdzbih.org/webroot/js/uploaded/xx_program.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. HDZ1990 (2009): Programska deklaracija, online text (http://hdz1990.org/index.php?option=com_content&task=view&id=37&Itemid=3 6), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. iHNed.cz (2008): Kosovo je nezávislé, ze světa přicházejí smíšené reakce, iHNed.cz, 16. 2. 2008, online text (http://zahranicni.ihned.cz/c1-22979230-kosovoje-nezavisle-ze-sveta-prichazeji-smisene-reakce), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. KFOR (2009): Kosovo Force, online text (http://www.nato.int/kfor/docu/about/brochure/brochure.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Latal, S. (2009): No Result Yet From Key Bosnian Talks, BalkanInsight.com, 20. 10. 2009, online text (http://www.balkaninsight.com/en/main/news/23014/), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. MFA BiH (2009a): Regional Initiative, online text (http://www.mfa.ba/vanjska_politika_bih/multilateralni_odnosi/regionalne_inicijati ve/pakt_o_stabilnosti_za_jugoistocnu_evropu/?id=136), ověřeno ke dni 3. 5. 2010.

81

MFA BiH (2009b): Bosnia and Herzegovina Elected Non-Permanent Member of the UN Security Council, Press Release, 16. 10. 2009, online text (http://www.mfa.gov.ba/HTML/Arhiva/Eng/S_1009/S161009_A.html), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. MFA BiH (2010): Dates of Recognition and Establishment of Diplomatic Relations, online text (http://www.mfa.ba/vanjska_politika_bih/bilateralni_odnosi/datumi_priznanja_i_us postave_diplomatskih_odnosa/?id=6), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. MFA RK (2009): The Foreign Policy Objectives, online text (http://www.mfaks.net/repository/docs/Kosovoforeignobjectives.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. MFA RK (2010): Countries that have recognized the Republic of Kosova, online text (http://www.mfa-ks.net/?page=2,33), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Multi-National Corps (2008): Bosnians mark end of mission, 30. 11. 2008, online text (http://www.mnfiraq.com/index.php?option=com_content&task=view&id=24092&Itemid=128), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. NATO (2010): NATO's role in Kosovo, online text (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_48818.htm#evolution), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. OHR (2005): Maps, online text (http://www.ohr.int/ohr-info/maps/), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. OSCE (2003): Parallel Structures in Kosovo, OSCE Mission in Kosovo, online text (http://www.osce.org/documents/mik/2003/10/698_en.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. OSCE (2009a): Protection and Promotion of the Rights of Communities in Kosovo: Local Level Participation Mechanisms, OSCE Mission in Kosovo, online text (http://www.ombudspersonkosovo.org/repository/docs/Protection_and_Promotion_ of_the_Rights_of_Communities_in_Kosovo_OSCE_09_december_2009.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. OSCE (2009b): Municipal Profiles, online (http://www.osce.org/kosovo/13982.html), ověřeno ke dni 3. 5. 2010.

text

OSCE (2010): From Pilot Municipal Units to Fully Fledged Municipalities: First Year Review, OSCE Mission in Kosovo, online text (http://www.osce.org/documents/mik/2010/03/43147_en.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Paravac, B. (2003): Basic Directions of BiH Foreign Policy, online text (http://www.mfa.gov.ba/HTML/ENG/Osnovni_pravci_pol_eng.htm), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. Sito-Sucic, D. (2009): Bosnia says to send troops to Afghanistan in 2010, Reuters, 28. 12. 2009, online text (http://in.reuters.com/article/southAsiaNews/idINIndia45021120091228), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. UNHCR (2008): United Nations High Commissioner for Refugees Representation in Bosnia and Herzegovina: Statistical pacage, online text (http://www.unhcr.ba/updatedec08/SP_12_2008.pdf), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. 82

UNMIK (2001): UNMIK - JIAS Fact Sheet. Kosovo Transitional Council, online text (http://www.unmikonline.org/1styear/ktc.htm), ověřeno ke dni 3. 5. 2010. WINNE (2009): Interview with Skender Hyseni, 2. 4. 2009, online text (http://www.winne.com/dninterview.php?intervid=2400), ověřeno ke dni 3. 5. 2010.

83