ŽIVOT: KAM S NÍM? Máme se bát klonování? Budeme pacientům místo léků dodávat buňky z lidských zárodků rozebraných na součástky? Možnosti současné vědy vyvolávají otázky, které dřív řešili jen autoři sci-fi. Laika z nich občas zamrazí. "Není důvod," tvrdí ovšem prof. MUDr. EVA SYKOVÁ, DrSc. (57). Žena, která řídí dva výzkumné ústavy a zároveň se na testování tkáňových náhrad sama aktivně podílí, nevidí v blízké budoucnosti žádnou hrozbu. Spíš velkou naději.
O klonování a buněčné terapii se v poslední době vedou dost prudké diskuse. Odborníci nadšeně experimentují, ne všichni ovšem jejich nadšení sdílejí. Jak si to vysvětlujete? Strachem z neznámého, nedostatkem informací... Ale tak to přece bylo vždycky.Vzpomeňte si na debaty kolem takzvaných dětí ze zkumavky. Dnes už je asistovaná reprodukce běžnou praxí a nikdo se nad tím nepozastavuje. Otázka, jestli budeme pěstovat sami sebe na náhradní díly, nebo k tomu použijeme cizí embrya, je asi složitější, ne? Jenže takhle otázka nestojí - podobnými vizemi obvykle straší ti, co o podstatě věci moc nevědí. Příčinou protestů je pak obyčejné nedorozumění: lidé nerozlišují mezi klonováním člověka, terapeutickým klonováním a využitím embryí vzniklých na klinikách pro umělé oplodnění. Tak to vyjasněme. Řídíte Ústav experimentální medicíny, vedete Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad i Ústav neurověd na 2. lékařské fakultě. Na několika výzkumech pracujete osobně. A nevidíte nic, co by mohlo vést k pochybnostem... Současný výzkum nás nijak neohrožuje, jestli to myslíte takhle. Nevidím ani žádné eticky sporné momenty. Předně: u nás zatím s lidskými embryonálními buňkami nepracujeme. Třebaže by to bylo velice užitečné a jsme na to připraveni, experimentujeme jen se zárodky myší a potkanů. Za druhé - využití embryí není jedinou cestou, která se pro léčbu poškozených tkání nabízí. Vývoj ukazuje, že možná dosáhneme stejného cíle jinými způsoby. A na nich se také pilně pracuje. Pokud jde o mě, já osobně jsem s výzkumem nezačala proto, že bych chtěla dělat něco s embryem. Mě zajímal lidský mozek. Co je na něm dnes konkrétně ke zkoumání?
Skoro všechno. Je to jeden z nejméně probádaných orgánů, který podle mě nikdy ani úplně probádaný nebude. Takový malý vesmír,který nemá konce. Nejde jen o strukturu, ale také o psychiku, otázky spojené s individualitou jedince... Na co se zaměřujete vy? Především na poruchy funkce a možnosti léčby.Právě buněčná terapie je nadějí u některých onemocnění, která zatím neumíme léčit, jen zpomalujeme průběh a tlumíme příznaky. Sem patří například Parkinsonova i Alzheimerova choroba, mrtvice nebo roztroušená skleróza. Kromě toho buněčná terapie slibuje pomoc i při ochrnutí po úrazech, kdy je část mozku nebo míchy poškozena. Nabízí také řešení řady problémů způsobených změnou struktury a funkce mozku v průběhu stárnutí. Můžete popsat princip? Poškozené nebo odumřelé buňky uzdravit neumíme. Pokoušíme se proto přijít na způsob,jak je nahradit novými. Cest je několik a na počátku každé z nich stojí buňky,jimž říkáme kmenové. Jsou ještě nespecializované a mají výjimečnou schopnost - umějí se proměnit a vytvořit jakoukoli tkáň. Stačí jim k tomu dodat vhodné růstové faktory,případně je smíchat s buňkami už specializovanými, které jejich vývoj pomohou usměrnit. Na poškozeném místě ať už jde o buňky slinivky břišní produkující inzulín, o srdeční tkáň, chrupavku, kost, nebo v případě mozku o nervové buňky - pak mohou opět plnit všechny potřebné funkce. Zdrojem těch všestranných kmenových buněk jsou embrya? Jedním ze zdrojů. Jak jsem řekla, rýsují se i jiné cesty. Kmenové buňky má ve svých tkáních také dospělý člověk, tedy i sám pacient. V případě mozku jsou například v oblasti, kde sídlí paměť. Nedávno se dokonce ke všeobecnému překvapení prokázalo, že tyto buňky se v mozku i množí. Pomáhá k tomu naše aktivita, mentální i fyzická, která tím prodlužuje svěžest organismu ve stáří. Jenže - na opravu poškozených tkání je jich málo. Řešením tedy musí být buď jejich stimulace (aby se množily víc, ať už přímo v pacientově hlavě, či mimo ni), nebo implantace náhradních buněk.
Z cizích embryí? Třeba. Ale je nutné zdůraznit, že kvůli podobným pokusům žádná lidská embrya vznikat nemusejí. V zemích, kde to legislativa povoluje, se pro výzkum používají buď buňky z potracených plodů, nebo přebytečná embrya, která vznikají za účelem umělého oplodnění a pak se dost dobře neví, co s nimi. Jak tomu rozumět?
Při pokusu o umělé oplodnění se používají dvě až tři embrya, ale zákroky se obvykle musejí opakovat. Proto se embryí připravuje mnohem víc (zhruba dvacet), pak se zmrazí a čekají na další použití. Buď při opakovaném zákroku, nebo v případě, že by žena časem chtěla mít další dítě. To se ovšem stává málokdy.Asistovaná reprodukce není nic příjemného a většina žen se spokojí s jedním dítětem. Když se jich pak lékaři ptají, co se zbylými embryi, obvykle dostanou souhlas k použití pro výzkum. Než aby nechaly svá oplodněná vajíčka zmrazená někde v dusíku, většina žen se spíš přiklání k tomu, že by se tahle fáze měla nějakým způsobem ukončit. Tím spíš, že tak pomohou něčemu užitečnému. V jaké fázi po oživení se zárodky rozebírají? Řekla bych spíš po rozmrazení. Už za několik dní. V etapě, kdy jde o shluk velmi nezralých buněk, který ničím nepřipomíná lidského jedince. A nikdy by neměl šanci se jím stát, protože donošení plodu jinou matkou nepřipadá v úvahu. Loni na podzim jste se v tisku zmínila i o použití buněk z lidských plodů starých dva měsíce. Jestli se nepletu, použily se k pokusné léčbě několika set pacientů s Parkinsonovou chorobou. To je jiný případ, kdy se nepoužívají kmenové buňky ze zárodečné tkáně, nýbrž již částečně vyvinuté neurony z potracených plodů. A ukázalo se, že kromě etických problémů zpochybňuje zavedení této léčby do praxe i velká spotřeba vhodných buněk. Pro jednoho pacienta bylo na opravu jedné poloviny jeho mozku potřeba šest až osm zárodků. Také proto se dnes pozornost vědců upírá především ke kmenovým buňkám a metodám, jak je v dostatečném počtu namnožit. Můžete ty způsoby popsat? Možností je několik. Za prvé - vzít jako základ těch několik kmenových buněk, které má každý dospělý pacient. O tom už jsem mluvila. Za druhé - naklonovat je takzvaně na míru. Odebrat ze ženského vajíčka jádro a vložit do něj jádro z některé pacientovy nepohlavní buňky,nově vzniklé buňky pak vyjmout a namnožit. Obě metody mají výhodu, že vzniklé buňky by byly pacientovy a organismus by se nebránil jejich přijetí. Za třetí - můžeme se pokusit vyvinout z různých kmenů embryonálních buněk tolik buněčných linií, aby bylo možné vybrat z nich pro každého pacienta vhodný typ.Některé firmy ve světě se o to snaží a linií už existuje několik desítek. Je to hodně? Nebo málo? Moc málo. Pro přijetí cizích buněk se musí shodovat mnohonásobně víc faktorů než třeba u krevní transfúze. Kdyby měly být dostupné pro většinu pacientů, musely by jich být tisíce druhů. Proto není nezajímavá ani další možnost - vytvořit jednu speciálně upravenou buněčnou linii, která by byla univerzální a vyhovovala každému. To ovšem vyžaduje ještě dlouhý výzkum a řadu experimentů. Klonování i buněčná terapie představují manipulaci se samými základy života. Vědci, kteří na podobných projektech pracují, si asi museli udělat jasno i v obecnějších otázkách, než klade jejich specializace. Je to tak i ve vašem případě? Jaké otázky máte na mysli?
Otázky, jež se týkají naší existence a života vůbec. Jste věřící? Znám celou řadu vědců, kteří jsou aktivní věřící, ale já k nim nepatřím. Jsem z katolické rodiny a byla jsem pokřtěna jako katolička. Aktivní katolík však nejsem. Co si pod tím vyjádřením představit? Je to víra, k níž mám nejblíž, ale jsem v podstatě ateista. To byla zajímavá zkratka... Náboženství, které máte kolem sebe, vás může ovlivnit i jako ateistu. Třeba jen svými morálními principy.Mě oslovuje katolická morálka, toť vše. Z jejího pohledu jsou úspěchy moderní vědy dost problematické, nemyslíte? Už jsme to dotáhli tak daleko, že je pomalu načase doplnit desatero o další přikázání. Nenaklonuješ bližního svého... Vy mě jen tak zlobíte, že? O klonování člověka do fáze porodu dítěte přece žádný soudný vědec nestojí. Člověka klonovat nechceme a nebudeme. Ale na použití embryí a kmenových buněk se více či méně shodují laici i odborníci všude ve světě. V prosinci jsem byla v Bruselu, kam Evropská unie svolala zástupce politiků, vědců, pacientů i různých církví. Řešily se přesně tyto otázky. Používat embrya? Používat kmenové buňky? Máme zárodek považovat za jedince od začátku, nebo až po třech měsících? Při hledání odpovědí nedocházelo k žádným velkým rozporům. Velmi smířlivý názor projevil například rektor Utrechtské univerzity,který tam byl jako hlavní církevní představitel. To by mě zajímalo. Odkdy má podle něho embryo duši? O duši se tam nediskutovalo. Nebyl důvod. Jde o podobnou situaci, jako když třeba odebíráme orgány lidem - pochopitelně se souhlasem příbuzných - po nějakém smrtelném úrazu. Jestliže je nějaký organismus odsouzen k zániku (a je jedno, jestli jde o embryo, nebo dospělého), není proč se pohoršovat nad tím, že ještě může zachránit život někomu jinému nebo mu ulehčit v nemoci, která jinak představuje nepřetržité utrpení. Zástupci řady církví s tím souhlasí, a jestliže katolická církev ne, není to tím, že by byla lepší nebo horší než ostatní. Svědčí to jen o její větší opatrnosti. To se může během pěti let změnit. Myslíte? Nemyslím, ale stát se to může. Mělo by.Buněčná terapie není nic proti pánubohu nebo matce přírodě, jak se to občas prezentuje. Představte si například, že kmenové buňky po vnesení do organismu samy doputují k poškozenému místu, kde je jich třeba. Jako by sama příroda byla naprogramována k jeho uzdravení. Můžeme tedy klidně říci, že jen děláme, co nám dovolí, a necháme ji působit. Nejsou proti pokusům s lidskými embryonálními buňkami také některé vlády? Jestli máte na mysli USA, i tam je znát vývoj. Bushův předchůdce Clinton, který původně zastával k výzkumu kmenových embryonálních buněk negativní stanovisko, už předloni povolil jeho financování z federálních prostředků. Měl jen podmínku, že se nebude financovat
přímé vytváření kmenových buněk z embryí, ale bude možné platit jejich další výzkum, získají-li se jinak, třeba nákupem. To je ale pěkná licoměrnost. Je to přístup politika, který se musí zavděčit každému. Konečný verdikt, jejž loni vynesl prezident Bush, vymezuje pravidla jasněji. Ze státních prostředků je možné financovat jen výzkum těch buněčných linií, které už dnes existují. Mohu-li ovšem mluvit za české vědce, tuto cestu považujeme za velice špatnou. U nás usilujeme o jiný model a vypracovali jsme podklady pro zákon, jehož znění se podobá spíš anglickému nebo švédskému. Pokud bude schválen, měl by umožnit - za přísné kontroly a dodržení řady podmínek - vytváření i lidských buněčných linií. Dovolte mi ještě jednou osobní otázku. Dovedl vás výzkum k poznání, které by tenhle obor nějak přesahovalo? Nabízí podle vás současná medicína nějaký nový pohled na člověka a jeho místo ve světě? Když se zabýváte neurovědním výzkumem, uděláte si lepší obrázek o tom, čím je tvořena naše individualita. Ti, co o tom nic nevědí, lehce přijmou názor, že je tady někde něco vtisknutého, nějaká duše, o které nic nevíme. V e skutečnosti naši individualitu modifikuje spousta vnějších vlivů, ale není na tom nic záhadného nebo nadpřirozeného a poměrně všechno se dá vysvětlit, byť ne ovlivnit. Naštěstí. Protože právě lidská individualita je příčinou našeho vývoje a zdrojem pokroku. A v čem je ten pokrok? Děláme věci líp a rychleji, ale že by se z nás staly třeba harmoničtější osobnosti, to mi ani nepřijde... Otázka je, co je to harmonická osobnost. A druhá otázka je, jestli je to ten nejlepší cíl. Já myslím, že nemusíme být všichni až tak harmoničtí. Pro spoustu lidí může být důležitější snaha přinést světu něco nového, originálního. Vymyslet, nakreslit, vytvořit něco, co ještě nikdo neudělal. Máte-li rád velká slova, věda může život člověka inspirovat stejně jako víra. A nabízí i jistý druh nesmrtelnosti. ___________________________ Prof. MUDr. EVA SYKOVÁ, DrSc., absolvovala fakultu všeobecného lékařství Karlovy univerzity. Po absolutoriu se začala věnovat výzkumu ve Fyziologickém ústavu ČSAV, dnes je ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR, vede Ústav neurověd 2. lékařské fakulty UK a také Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad UK v Praze. Je autorkou dvou patentů, jako řešitelka nebo spoluřešitelka se podílela na patnácti úspěšných grantech a v současnosti pracuje na dalších pěti. Na kontě má stovky publikovaných článků, jednu monografii a třicet pět kapitol v dalších knihách. Z jejích volených funkcí stojí za zmínku především členství v Academia Europeana a vedení jednoho ze tří tuzemských pracovišť zařazených mezi takzvaná Centra excellence. Tento statut umožňuje čerpat pro výzkum finanční podporu od Evropské unie. Reflex 25/2002
20. 6. 2002
