Ota Filip SOUSEDÉ a ti ostatní
Brno 2015
© Ota Filip, 2003 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2003, 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-928-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-938-1 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-939-8 (Formát MobiPocket)
4
Věnuji své dceři Dr. Hance Filipové
5
6
Osoby Oskar Měšťáček — cizinec, spisovatel, který už nic nepíše. Olga Měšťáčková — Oskarova manželka držící se v pozadí. Madame Diana Sesslerová — majitelka novin, všemi psími nemocemi prolezlého čokla a jednoho pravého Vincent van Gogha, ztroskotaná klavíristka, žena s nadpřirozenými věšteckými schopnostmi. Karel Glocker — zvaný též kostelník, vdovec, cholerik, bavorský vlastenec, jinak ale sympatický alkoholik, který tu a tam hodlá Oskara, cizince, zákeřně přepadnout a přetáhnout rýčem po hlavě a už pátý rok hledá na zimu nějakou ženskou, ne do postele a ne do kuchyně, ale jako řidičku svého BMW 325, protože mu policie doživotně zabavila řidičský průkaz pro opakované opilství za volantem. Horst Kramer — soused, původem z Nýrska, o němž se ví, že tráví toulavé kočičky i řádně přihlášené psy a nenávidí domácí zvířata, třeba i morčata, králíky, kanárky a všechna ostatní, včetně rybiček, sepisuje knížku o dr. Edvardu Benešovi a má spadeno na madame Dianu, hlavně však na jejího čokla. Inge Kramerová — manželka Horsta Kramera; v románu nehraje žádnou roli. Sepp Rossmayer — důchodce, astmatik a horolezec, který se už třináctkrát se svou manželkou Rosi pokusil vylézt na Monte Rosu. Rosi Rossmayerová — porodní asistentka, která si jednou do roka poláme kosti, ale každoročně se znovu pokouší zdolat Monte Rosu, švýcarsko-italskou horu vysokou 4 478 metrů, manželka pana Seppa. Emil Sturm — sportovec, prý bývalý příslušník cizinecké legie, běžec, učitel asijských způsobů zápasnické sebeobrany, majitel dvou
7
vycvičených psů, otec tří protivných holčiček, majitel jediného sex-shopu v ryze katolickém městečku, manžel usměvavé paní Lu. Lu Thaj-ku Sturmová — Emilova thajská manželka, usměvavá krasavice z bordelu v Bangkoku, matka tří nezvedených holčiček. Ralf Gruber — povětšinou mlčící nebo po šichtě spící policejní strážmistr. Heidi Gruberová — manželka policejního strážmistra Ralfa, básnířka, matka pěti dětí. Eduard Steimer, prof. dr. ve výslužbě — vdovec, hodný člověk, příleži tostný evangelický kazatel, leč bezbranný filozof, alkoholik vykořisťovaný svou o padesát let mladší milenkou Gertrudou Riedlovou. Gertruda Riedlová — mladá milenka prof. dr. Steimera, čeká, že si ji vezme, že po něm podědí jeho důchod a jeho dům, mezitím vědce obírá nejen o peníze. Eva Schubertová — Gertrudina matka s tragickým osudem. Franz Haffner — světák, vrchní číšník a barman ve výslužbě, v mládí příslušník Waffen SS. Václav čili Wenzel von Wolechoff — falešný prof. dr. a von, hochštapler, manžel Rosarie von Wolechoff. Rosarie von Wolechoff — majitelka horoskopicko-ezoterického salonu, falešná von. Lora Zitzewitzová — vdova po průmyslníkovi, bývalá operní zpěvačka, jejíž oblíbená árie Brunhildy z Wagnerovy opery Valkýra zaznívá za úplňkových nocí z balkonu jejího domku, v posledním letech jen ze zvukového záznamu. Erika Haumannová — vdova po nacistickém básníkovi, bývalá cellistka s revmatickými prsty. Georg a Georg Maria — dva milí, kultivovaní homosexuálové žijící na jižním konci slepé uličky Im Krähwinkel. Joe Courtin — neexistující multimilionář, původem Josef Kurtin, syn Josefa Kurtina, stolaře z rajnochovických kotárů, který se před první světovou válkou vystěhoval do Ameriky a odtud na Aljašku. Anna Garguláková-MacHarissonová — pomatená, prý bývalá sekretářka neexistujícího multimilionáře Joe Courtina z kalifornského Sausalita. Josef Krusche — redaktor regionální stránky velkého mnichovského deníku. A další.
8
Brzy zrána, ještě za tmy, se Oskar Měšťáček, povoláním spisovatel, který už pět let skoro nic nespisoval, jen o spisování mluvil, podíval v koupelně do zrcadla, nelekl se a neudělalo se mu jako v předcházejících dnech zle od žaludku, nezatočila se mu hlava spolu se stěnami obloženými žlutými kachličkami. Ba ani zrcadlo se nerozkmitalo, nepopraskalo jako ještě včera v noci ve snu. Po dlouhé době Oskar s uspokojením zjistil, že v uplynulé noci zestárl jen o dva roky, a ne o pět jako po předcházejících třinácti nocích, že jeho vrásky se sice prohloubily, že jeho obličej je stejně odporný a nepohledný jako odjakživa, ale že se v cizině, kde už třicet let žije, ještě nerozpadl. Toto povzbudivé zjištění Oskarem příjemným způsobem otřáslo, takže se rozhodl, že se tentokráte neodvrátí od zrcadla a oholí se s otevřenýma očima, žiletkou, a ne elektrickým strojkem. Oskarova nálada byla onoho ráno tak povzbudivá, že snesl pohled do zrcadla a rozhodl se, že se dnes dohola ostříhá elektrickým strojkem na sestřih vousů a vlasů, který před lety vyhrál v tombole na leteckém dnu v Eschenlohe. Ostříhá se dohola, nebo — jak v mládí říkávala jeho valašsko-hošťálkovská babička Františka — olépá si hlavu. Manželka Oskara Měšťáčka, Olga, ještě tvrdě spala, což nepíšící, spíše však tu a tam potajmu píšící spisovatel chápal jako dobré znamení a nadějný příslib do nadcházejícího dne.
9
Olga spala často a dlouho, a to nejen v noci, ale i ve dne, třeba i v pravé poledne. Spánek byl Olžin druh útěku před skutečnostmi, které nesnášela nebo se jich bála, jako například následky Oskarova tvůrčího psaní. Rozhovory se sousedy snášela jen ve snech. — Chci žít v obyčejném životě, ne v jakémsi německy mluvícím panoptiku, které si vymýšlíš a — nezapírej — tajně v noci nebo brzy zrána sepisuješ, říkávala Olga často předtím, než usnula, nebo krátce po probuzení. Oskar musel uznat, že jeho žena má pravdu. Ten malý svět ve slepé uličce Im Krähwinkel* se Oskarovi opravdu, ač si to dlouhé měsíce nechtěl připustit, jevil jako panoptikum, nebo jako jakási neviditelným režisérem inscenovaná, současná commedia dell’arte, v níž častěji, než si přál, hrával Oskar roli pokrytce nebo cynika, a to jen proto, že za prvé nebyl schopen zachovat si ve slepé uličce od svých německy mluvících bližních odstup a přijmout roli mlčícího přistěhovalce-diváka, a za druhé také proto, že k roli nad všechny lidské slabosti povzneseného mudrlanta mu chyběla právě schopnost se povznést a předstírat, že všechno zná, vše chápe a že je schopen odpustit každému to, si přeje, aby mu bylo odpuštěno. Být spisovatelem se Oskar Měšťáček mohl odvážit jen v době, kdy jeho choť spala. Aby si tedy tu a tam mohl cosi zapsat nebo napsat, nařizoval si Oskar budík už na hodinu před východem slunce, a pokud se Olga nevzbudila, usedl k počítači a mohl se do devíti, někdy i do jedenácti hodin, než se Olga probudila, věnovat svému původnímu povolání. V době, kdy Olga nespala, se někdy dokonce demonstrativně prohlašoval za nepíšícího spisovatele a horlil proti nikdy neuspokojeným grafomanům, kteří den co den vylomeninami a výkaly svých duší utrápených ješitností zasviňují kvalitní bílý papír. Dva nebo tři balíky psacího papíru, zásobu na půl roku, se Oskar Měšťáček odvážil koupit jen potajmu, domů je pašoval * Do češtiny lze přeložit jako Zapadákov, místo, kde lišky dávají dobrou noc, atd., přesný překlad: Ve vraním koutě.
10
v době, kdy Olga spala, a schovával papír buď na půdě pod střechou, nebo v létě ve sklepě v bednách se svým zimním ošacením. Usoudil-li Oskar brzy zrána, že nastávající den začíná celkem přijatelně, že Olga se vzbudí až před jedenáctou, zapudil dokonce otázky, které mu dosti často otrávily jinak přijatelná jitra, jako třeba: Kde vlastně jsem? A proč jsem tady ve slepé uličce Im Krähwinkel v městečku pod Alpami, a ne jinde? Jak jsem se sem dostal? Kdykoliv si Oskar tyto otázky položil, připadal si, jako by se ocitl v centru zemětřesení nebo jako by mu půda pod nohama ujížděla kamsi do neznáma. Oskar odmítal hledat nebo si aspoň vymyslet odpovědi na tři základní otázky, i když se tu a tam bláhově domníval, že by v nich snad našel pevné body, na nichž by mohl stavět budoucnost nadcházejícího dne. Když se někdy Oskarovi zdálo, že našel odpovědi na všechny tři otázky, dospěl vždy po krátké rozvaze k přesvědčení, že takové odpovědi musí zavrhnout, protože každá z nich mu připadala podezřele jednoznačná a zjednodušující jeho komplikované problémy. A našel-li Oskar na své tři základní otázky několik odpovědí nebo několik jejich obměn a možností dalších proměn, připadal si jako v labyrintu bez východu a v moci jakési neřešitelné, tajemné matematicko-existenciální rovnice s mnoha neznámými, za které nemohl dosadit nic než své permanentní nejistoty, svůj panický strach ze záludných náhod, které už několikrát zpřevracely jeho život, svedly jej na scestí a někdy i do nastražených pastí.
Tu a tam ve svých slabých, spíše bezradných a smutných chvílích, když uvažoval o svém domovu pod Alpami, povznesl se Oskar nad realitu, v níž žil, a aby sám sobě dodal odvahu, prohlašoval patetickým hlasem, že na světě jsou dvě krajiny, kde může po téměř třiceti letech života v cizině existovat: kalifornské Sausalito naproti San Franciska, kousek za Golden Gate Bridge, a krajina pod Alpami kolem murnauského rašeliniště. Po vynikajícím humru ve smetanové omáčce v přímořské sausalitské restauraci u Freddyho děkoval Oskar Pánu Bohu, že
11
dopustil, aby na západní pobřeží Ameriky dorazili po nesmírně namáhavých přechodech přes Sierru Nevadu pionýři, přistěhovalci z Evropy. Kdyby se osídlení Kalifornie z východu Ameriky opozdilo o pouhých padesát nebo šedesát let, uvažoval Oskar skoro každý den po východu slunce a nevěděl ani proč, celé západní pobřeží by osídlili Číňané a rozšířili tím pádem Asii až do budoucích Spojených států, jak tvrdil jeden kalifornský historik. A když Oskar seděl večer na kraji murnauského rašeliniště v hospodě Ähndel, prý u staré římské cesty, po níž táhly římské legie do germánských provincií, v zádech kostelík z osmého století, jeden z nejstarších severně od Alp, děkoval Pánu Bohu také za to, že v této krajině nevládli jako v jeho domově přes čtyřicet let komunisté, že krajina si už na počátku našeho letopočtu pod vlivem Říma osvojila a až dodnes zachovala svůj ráz, svou kulturu, že ji nezpustošily bavorské odrůdy jednotných zemědělských družstev, státních statků nebo, nedej Bože, kolchozů. Oskar však nemiloval kalifornské Sausalito ani krajinu kolem murnauského rašeliniště, nepřijal ani Kalifornii, ani Horní Bavorsko jako svou novou, náhražkovou vlast, obě krajiny však akceptoval jako místa, kde mohl žít, případně je bez zármutku opustit a odstěhovat se do jiných. Při svých pobytech v Sausalitu si Oskar doslova užíval osvobozujícího pocitu, že ho tady nikdo nezná, že nikoho nezajímá, odkud přišel a proč, a proč mluví tak příšerným akcentem, že si ho nikdo na ulici nebo v restauraci u Freddyho nevšímá, když se tu denně k večeru cpe humrem ve smetanové omáčce a pozoruje drahým nočním dalekohledem, který si v sanfranciském China Town koupil v prodejně vyřazené výstroje a výzbroje US Army, jak po setmění vylézají tuleni na písčitou pláž a rozvalují se tam. Při druhém nebo třetím pobytu v Sausalitu se Oskar Měšťáček zapsal do knihy hostů v motelu Mamas Inn jako Ježíš Kristus Nazaretský z Betléma. Španělská mama, majitelka motelu, koukla na zápis, zapálila si doutník, vyfoukla kouř do větráku nad hlavou a zeptala se: — Jak dlouho u nás zůstanete?
12
— Pět nebo šest nocí. — Budete u nás snídat, mister Jesus? — Budu, odpověděl Oskar. — Tak to za jednu noc dělá o čtyři dolary více. Oskar ulehl ve svém pokojíku s dobrým, ba povznášejícím pocitem, že je na správném místě.
Jako trvale snesitelnou shledal Oskar ve slepé uličce Im Krähwinkel skutečnost, že mezi své nové, povětšinou bavorským nářečím mluvící sousedy vpadl před pěti lety bez dějin, bez minulosti, že jeho noví bližní o něm věděli jen to, co jim sám o sobě řekl, nebo co se snad dva nebo tři majitelé německých literárních a naučných slovníků o Oskaru Měšťáčkovi a o jeho díle dočetli, jestli si ovšem ve slepé uličce Im Krähwinkel o něm vůbec něco přečetli. Ve slepé uličce Im Krähwinkel si Oskar připadal, jako by sem spadl z jiné planety, jako cizinec, o němž se neví, kde byl dosud doma a jestli vůbec nějaký domov měl, jak dlouho zůstane, nebo jako zbrusu nový člověk vstupující na jeviště ve slepé uličce Im Krähwinkel do už dávno rozehrané hry, nebo jako nová, snad i tajemná postava, která si svou roli v komedii, ve frašce nebo v tragédii i ve svém novém domově ve slepé uličce Im Krähwinkel musí teprve najít. U svých nových sousedů cenil Oskar především skutečnost, že o nich nic nevěděl, že je neznal, že v den, kdy se do slepé uličky Im Krähwinkel přistěhoval, vstoupili nezatíženi minulostí do jeho nové přítomnosti. S rozpaky, ba s nechutí vnímal Oskar rozhovory se sousedy, kteří mu v prvních dnech po přistěhování poskytovali důvěrně šeptané informace o ostatních sousedech, povětšinou prý lidech pochybných charakterů, kterým je lépe se vyhýbat, i když se tváří přátelsky a i když jej, nového souseda ve slepé uličce Im Krähwinkel, co nevidět začnou zvát na nedělní kávu a koláč. Oskar svým sousedům odpověděl, že za důvěrné informace děkuje, ovšem nejpozději v polovině pomlouvačných řečí je zarazil
13
a prohlásil, že i tady, ve svém novém domově, se chce přidržet zásad, které dosud po příchodech do svých nových bydlišť v cizině úspěšně uplatňoval. Za prvé, zvedl Oskar hlas, jsem dosud ve všech svých nových domovech v cizině, a bylo jich mnoho, vycházel z předpokladu, že jsem se přistěhoval mezi lidi poctivé a upřímné. A za druhé si svůj názor na své nové sousedy chci udělat, jako už častokrát předtím, sám, neovlivněn jinými, bez spěchu a s porozuměním pro jejich poklesky a vady. Když Oskar před svými novými sousedy ve slepé uličce Im Krähwinkel pronášel druhý bod, znejistěl, jako už častokráte po přistěhování do nových domovů v cizině; jeho předcházející zkušenosti se sousedy-pomlouvači ho poučily, že vše zlé, co mu našeptávači o svých bližních sdělili, se potvrdilo častěji než tu a tam jakoby nechtě utroušené poznámky o jejich charakterových přednostech. Další výhodu, kterou Oskar v cizině při svých častých stěhováních, spojených vždy s nadějí, že jednou přece jen najde někde domov, spatřoval v tom, že si po příchodu do nového prostředí mohl vymyslet novou minulost, anebo že si ji mohl uzpůsobit tak, aby se kryla s představami, které si jeho noví bližní o cizincích vytvořili. I třicet let po příchodu do německé ciziny mě zdejší lidé neustále obtěžují patetickými otázkami, jestli se v německy mluvící cizině necítím vykořeněn a jestli netruchlím po kořenech v moravské půdě, šklebil se Oskar v koupelně před zrcadlem, navlhčil si vlasy, aby je elektrické nůžky lépe braly. S nevolí a s hrůzou připočítal k již spočítaným vráskám a trhlinám ve tváři dalších dvacet pět, a aby přišel na jiné myšlenky, pokračoval v načaté samomluvě zjištěním, že jeho noví, německy mluvící krajané a sousedé na otázky o Oskarových kořenech v rodné půdě očekávají ubrečenou a sentimentální odpověď asi v tom smyslu: Ano, přátelé a sousedé, připadám si skutečně, jako by mě někdo i s kořeny vyrval z rodné půdy, jako bych seschl. Cítím, že mi v cizině, i když, milí cizinci, mluvím vaším jazykem, nikdo vlastně nerozumí, že mě zde všichni někdy až opovržlivým způsobem přehlížejí a bez
14
ohledně urážejí. Někdy mám dokonce ošklivé podezření, že mě i vy, mí sousedé, chcete předělat do podoby, kterou jste si ve svých častých záchvatech sentimentálně laděného lidumilství o cizinci v cizině básnícím nebo píšícím vybásnili nebo vymysleli. Ve vašich představách bych se měl proměnit v bytost píšící v koutku vaší společnosti a v jednom kuse škemrající o milost, o trochu lásky, a když ne lásky, tak o kapánek náklonnosti, tu a tam také o přízeň finančně zazobaných nakladatelů a o ždibec světské slávy. Oskarovi přátelé, známí i sousedé, musel si přiznat, mu, v jejich představách vykořeněnému člověku, projevili někdy dokonce i upřímný soucit, tu a tam zašli dokonce tak daleko, že se vznešenými, povětšinou však nabubřelými, v duchu německého romantismu sepsanými i veřejně vyslovenými nebo publikovanými větami trestali za svou lhostejnost k osudu cizince bez domova, bez vlasti a bez kořenů. V tom případě, ušklíbl se Oskar ještě jednou do zrcadla, jsem své německy mluvící bližní úmyslně zmátl a hlasem více než povýšeným, snad až urážlivě zlým jsem prohlásil, že žádné kořeny nepotřebuji, že zakořenění v domovské ornici nebo tady, v německé půdě, nepostrádám, protože nejsem strom ani ozdobná květina, ale člověk jedenadvacátého století, nomád táhnoucí z jednoho jazyka do druhého, poutník mezi evropskými kulturami, a že mi teď už vlast i domov mohou být ukradeny. A s nechutí si Oskar opět přečetl dopis, jehož zarámované kopie si jako lék proti smutku a touze po domově rozvěsil ve všech místnostech, dokonce i v koupelně vedle zrcadla. Před dvaceti lety napsal Oskarovi známý básník, v padesátých letech dvacátého století opěvovatel velkého Stalina a rodné strany včetně Klementa Gottwalda, v sedmdesátých letech zakázaný občan na smetišti dějin zřízeném komunisty pro podvratné živly, po sametové revoluci na sklonku roku 1989 radikální demokrat pravicového zaměření. Psal: V cizině bych nemohl žít, zvadl bych tam a uschl. Každé jaro se musím nadechnout vůně lípy kvetoucí vlevo od prahu mého rodného domu.
15
Nejméně jednou týdně se musím projít po Karlově mostě a pokochat se pohledem na velkolepou siluetu Pražského Hradu, kdysi sídla českých králů. Musím se denně ponořit do překrásné melodie české řeči; kdybych ji neslyšel, ohluchl a oněměl bych, srdce by mi puklo a mozek zvadl... Slova bývalého přítele se Oskara bolestně dotkla, hlavně zmínka o kvetoucí lípě na zápraží rodného domu, protože i pro Oskara představovala tři staletí stará lípa vlevo od valašské dřevěnice dědečka Antonína v Hošťálkové u Vsetína cosi jako pevný bod, k němuž by se, kdyby chtěl a když už se dějiny na podzim roku 1989 v jeho prospěch zvrtly, mohl vrátit, ač vlastně nevěděl, proč by se tam měl vracet, co by si počal s dědovou dřevěnicí, mezitím jistě už napolo shnilou, a s jeho lípou? Oskar se otřásl, jedním rázným pohybem odhodil lepkavý, z dotěrně sentimentální tkaniny spletený závoj, který mu až z Prahy přehodil jeho básnící přítel přes hlavu, a odpověděl básníkovi už padesátým třetím dopisem, který však jako všechny předcházející neodeslal: Tvá patetická slova o lípě, o Pražském Hradu a o české řeči zní v mnohých uších jistě vznešeně a jsou pro četné i nezvratným důkazem Tvého pevného zakořenění v rodné půdě a v české řeči. Když jsem Tvá slova četl, uvědomil jsem si, že takové — nezlob se na mě, milý příteli — nabubřelé vyznání lásky k vlasti mě sice na chvíli dojme, ale že ve mně vzápětí vzbudí skeptickou otázku: Není Tvé — a nejen Tvé — demonstrativně a sentimentálně sepsané vyznání lásky k rodné vlasti spíše vyjádřením Tvého skrytého a potlačovaného strachu před širým, Tobě cizím světem za zadrátovanými a zaminovanými hranicemi, v nichž naše vlast teď živoří? Nám, kteří žijeme mimo vlast, protože nás macecha vlast z domova vyhnala, rozevřel Všemohoucí do široka cesty k novým domovům, které si v cizině každý z nás může vybrat sám podle vlastního uvážení i na vlastní riziko. Přiznám se Ti, milý příteli, že po letech v cizině pro mne domov, který jsem si sám vybral nebo si někde v širém světě ještě vyberu, znamená více než macecha vlast.
16
A pokud jde o tu voňavou lípu na zápraží Tvého rodného domu: Když v červnu krátce rozkvete, tak jistě voní, ale potom zase zapáchá nesvobodou. A když uvážím, kdo v době, kdy jsi sepisoval své vyznání lásky k vlasti, seděl na Pražském Hradě, tak se mi obrací žaludek. A čeština? Zchudne, když v cizině získá nevlastní sestry, třeba angličtinu, francouzštinu nebo němčinu? Oskar Měšťáček pozvedl před zrcadlem elektrický strojek na stříhání vlasů, zesílil hlas, ale ne moc, aby neprobudil svou spící ženu Olgu, která s jeho ranními úvahami a vývody, jakož i s tím, co tu a tam psal, nikdy nesouhlasila, přečetl si ještě jednou kopii dopisu svého bývalého přítele-básníka, zavěšenou vedle zrcadla, i svou odpověď, kterou však opět neodeslal, a prohlásil, že kdyby se ho v roce 1930, kdy se narodil, Stvořitel a Bůh zeptal, zda chce přijít na svět jako Moravan v Československé republice a hodlá-li češtinu akceptovat jako svůj rodný mateřský jazyk, vzepřel by se Boží vůli, klesl před Všemohoucím na kolena, sepjal ruce a zvolal hlasem velikým: Všemocný Bože, nevyvrhni mě na svět na Moravě, smiluj se nade mnou a vdechni mi život v italském Toskánsku, v Kalifornii, nejraději v Sausalitu, snad i v Santa Barbaře, třeba i v tom nesnesitelně nudném Švýcarsku nebo, když mé prosby nevyslyšíš, tak bych jako trest za svou drzost před Tvou tváří bral i Vídeň, město mně ze všech měst nejprotivnější. Čím jsem se, všemohoucí Bože, provinil, že jsi mě vyvrhl na svět na Moravě, že jsi mi, aniž bys vyslechl mé pokorné modlitby a pokorné prosby, přidělil vlast, s níž jsem měl přes polovinu života jen problémy? Má vlast mě zahrnovala a postihovala jen zklamáním, podvody, násilím, vyhlásila mi třídní boj, v němž jsem neměl šanci, vlast mě zradila a vyhnala do ciziny. A i když se ke mně má vlast více než polovinu mého života chovala hůře než zlá macecha, přece jen po mně drze a bez slitování požadovala, abych pro ni dřel, abych ji miloval, abych za ni, bude-li třeba, bojoval a obětoval život. Musel jsem vlasti přísahat věrnost a oddanost
17
až do hrobu, ale má moravsko-česká vlast, kterou jsi mi, Bože všemohoucí, proti mé vůli přidělil, mě neochránila před zločinci formátu Adolfa Hitlera a Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, později si říkal Stalin, ani před gaunerem Klementem Gottwaldem, kterého jsi, všemohoucí Bože, měl nechat stolařit a za žádnou cenu — však jsi, Vševědoucí, věděl, co v tom zlosynu vězí — jsi neměl připustit, aby jej zkurvené dějiny od ponku v Dědicích vynesly až na Pražský Hrad. Bože, nediv se, že pojmy vlast a domovina jsou pro mě jen trosky romantických, prolhaných představ o světském štěstí a o bezpečí v náručí jednoho jazyka, žalostné zbytky, odpad už v devatenáctém století zahnívajícího pseudoromantismu, přiživujícího se už tehdy na falešných a obrozenci falšovaných iluzích a na jejich lži, že nic není více než národ. Ale i tady se dějiny mých německy mluvících sousedů drží, jak se na Valašsku říká, jak hovno košule. Mnozí z mých německých krajanů a sousedů žijí dosud — aniž by to tušili — v zajetí chorobného výplodu, spíše záprdku zvráceného, prý romantického pangermanismu, který lidem v době nacismu vtloukal do hlav, že smysl německých dějin byl boj o Blut und Boden,* že samozřejmě vedle německé existují ještě jiné kultury, ale že ty jsou, hlavně ty slovanské, což prý lze dokázat, vlastně jen příživníci na mocně rozvětvené kultuře německé.
Oskar se poctivě a skoro denně snažil své nemístné úvahy o charakterových vlastnostech svých německo-bavorských sousedů potlačit. Často, skoro denně, obviňoval sám sebe za svou už často prokázanou nemohoucnost nevidět je jinak než jen ze svého zatrpklého stanoviska a za svou neschopnost, snad až zlou vůli — Oskar ji nazýval historickým sítem. To síto mu propouštělo jen informace o jejich povrchnosti, o nikdy nenasycené rozežranosti, o potlačované rozpínavosti, o lidech bez smyslu pro humor * Krev a půda, nacisty zneužité pojmy, prý obnovení starogermánského rodinného práva na vlastnictví půdy.
18
a vůbec o jejich všech ostatních špatných vlastnostech, které jim Oskar ve skrytu své duše přál, přesněji řečeno s velkou pravděpodobností je jimi zatěžoval jen proto, aby sám sebe mohl nad své německé spoluobčany povýšit a zaujmout pozici člověka nesrovnatelně dokonalejšího, hlavně citlivějšího, vtipnějšího a vůbec lepšího než jeho německy mluvící bližní. V létě, když se po dešti ve všech okolních zahrádkách jako dlaň a v zahradách ne větších než dva Oskarovy obývací pokoje rozeřvaly zapáchající dvoutakty travních sekaček, vytáhl Oskar demonstrativně svou ruční sekačku a dal si záležet na tom, aby všichni ti motorizovaní malozahrádkáři viděli, že pan spisovatel se při práci potí a že svůj trávník, asi patnáct krát patnáct metrů, nechává přirozeně růst, že chemicky nehubí plevel a že mu vůbec nezáleží na tom, aby jeho pažit byl ještě nižší a ještě zelenější než pažit sousedů vlevo či vpravo, kteří svou trávu nejméně třikrát za rok přibarvovali chemickým svinstvem. Na dotěrné otázky, jako třeba: Jak se u nás cítí vaše žena? Necítí se u nás osamocená? Není jí smutno po domově?, odpovídal Oskar buď stroze — zeptejte se jí sami! —, nebo neodpovídal vůbec. Každý den ráno si Oskar umínil, že svá zatrpklá a nespravedlivá stanoviska k svým německy mluvícím sousedům radikálně zreviduje, že jim otevře svou duši, že jim dovolí nahlédnout do svého slovansko-českého nitra, aby v něm spatřili i to, co Oskar v sobě postrádal, především však holubičí povahu a ve vylhané tradici husitství, právě tak jako v tradici bigotního baroka vybásněného svatého Nepomuka, zanícenou touhu po pravdě a po spravedlnosti. Několikráte se o to pokusil, ale vždy, jak se česky říká, pohořel. Tak třeba nedávno ráno, ještě za šera, venčila sousedka madame Diana Sesslerová svého všemi psími nemocemi prolezlého chromého psa. Její čokl se u plotu zastavil, odmítl se hnout, přičapl a tiše zavyl, ale nedokázal ze sebe vytlačit hovínko. Oskar stál za záclonou a vše viděl.
19
Madame Diana psa šlehla koženým vodítkem po čumáku. — Tak dělej, smraďochu! řekla ne nahlas, ale Oskar ji slyšel. Pes zase zavyl, spíše zakňoural a otíral si zadek o vlhkou trávu. Madame Diana Sesslerová se rozhlédla, a protože všechna okna ve slepé uličce Im Krähwinkel byla zavřená a nikde ani živáčka, nakopla svého psa do pravého boku. Pes zavyl, převalil se na záda, zvracel a vypustil, spíše vystříkal ze sebe hnědou břečku. Madame Diana Sesslerová ho nakopla ještě jednou. — Copak se neumíš chovat!? Zase tě budu muset sprchovat. Bože, mám já to s tebou trápení! Oskar vyběhl do zahrady, tvářil se, že nic neviděl, nic neslyšel, slušně pozdravil — dobré ráno, paní Sesslerová, jakpak se dnes vede vašemu pejskovi? Včera jste s ním byla u paní doktorky Hübnerové… — Smrdí, strašně smrdí, ohrnula paní Sesslerová rty, a zase na něho přišly choutky, jde po fenách… — Vždyť je to jen zvíře, řekl Oskar. — Co? Jen zvíře? vyštěkla paní Sesslerová. Vždyť má duši! Patnáct roků se s ním už trápím, vychovávám ho, k jídlu dostává jen to nejlepší, miluju ho, ale podívejte se na toho nevděčníka, ani vysrat se neumí a v hlavě má ten chromajzl zase jen ty svý psí ženský! — A musíte do něj kopat? řekl Oskar tiše. Madame Diana Sesslerová se postavila těsně před Oskara. — Vy mě nebudete poučovat, jak mám svého psa vychovávat! Vy Slované nemáte ponětí o tom, co je to disciplína a pořádek a že disciplína a pořádek jsou základní kameny lásky! I k zvířatům! Pro vás je pes jenom psem, ale pro mě je to živé stvoření, za které nesu odpovědnost. Však já jsem vás už několikráte pozorovala! Když jste byl u mě na návštěvě, nikdy jste mého psa nevzal do náruče! Vy nevíte, jaký je to povznášející pocit přitisknout psa na prsa, cítit jeho teplo a tlukot jeho srdce. — Přiznávám, madame Sesslerová, řekl Oskar jakoby smířlivě, ale s potlačenou zlobou a s nepřeslechnutelnou ironií, že já si na hruď raději než psa přitisknu dítě…
20
Madame Diana Sesslerová přitáhla psa k sobě a opovržlivým pohledem si změřila Oskara Měšťáčka od hlavy až k nezašněrovaným teniskám. — Co jste to za pranárod, vy Slované! povzdechla. Chybí vám láska k zvířatům! Jaká to citová poušť! Venku vyl pes. Oskar poznal psa i jeho nářek, a proto v koupelně neotevřel okno. Krátce poté, kdy si umínil, že se pokusí své německy mluvící sousedy ze slepé uličky Im Krähwinkel vidět z jejich lepších stránek, které bezesporu mají, nehodlal si pokazit náladu pohledem na madame Dianu Sesslerovou a na jejího nešťastného psa. Oskar se rozhodl, že na madame Dianu Sesslerovou i na jejího rakovinou prolezlého, dýchavičného psa posetého hnisajícími boláky zapomene, a ve chvíli, kdy před zrcadlem odhadoval, o kolik a jak si zkrátit vlasy, se raději pokusil rozvést jednu z mála pozitivních úvah o svých bližních ze slepé uličky Im Krähwinkel. Skutečnost, že pro své nynější bližní nemám žádnou minulost, ledaže by si pro mě nějakou vymysleli, že jsem mezi ně spadl jakoby z jiné planety nebo z jiného světadílu, že se chovám jinak, než by si přáli, že je asi vůbec nezajímá, co si myslím, mě sice tu a tam znepokojuje, ale snesitelně. Jsem jim cizí, uvažoval Oskar, přinesl jsem si do naší slepé uličky své vlastní dějiny, které oni nežili, jako já jsem nežil jejich. Pro mě je výhodné, že o svých bližních ze slepé uličky Im Krähwinkel nic nevím, že pro mě nemají žádnou minulost, že nevím, co byli a co bylo předtím, než jsem se přistěhoval, jaké mezi sebou měli a mají spory, jak se pomlouvali a co se z těch pomluv vyklubalo, jaké nenávisti si pěstují, kdo jde s kým a proti komu a co je spojuje. Po těchto úvahách dospěl Oskar k závěru (a připadal si jako šlechetný gentleman), že ve slepé uličce Im Krähwinkel může začít znovu, sice ne od začátku, ale že může rozvázat uzly, jimiž byl připoután k času před slepou uličkou, a navázat nová spojení, nezatížená těmi předcházejícími.
21
Svým sousedům, pro mne bez minulosti, musím umožnit, aby se mnou mohli začít novou přítomnost a ve vztahu ke mně neopakovali chyby, kterých se na svých bližních dopustili předtím, než jsem přišel, řekl si Oskar a rozhodl se podstoupit znovu riziko a otevřít svým novým, jemu cizím jazykem mluvícím bližním ze slepé uličky Im Krähwinkel své srdce. Po četných zklamáních neměl Oskar z dalšího zklamání strach; započítal ho do své nové budoucnosti právě tak pevně jako naději, že se mu tentokráte vyhne. Onoho rána, kdy pod jeho okny zase vyl a naříkal pes madame Diany Sesslerové, uzavřel Oskar Měšťáček v koupelně před zrcadlem svou ranní samomluvu a usoudil, že nemá ani jeden, byť skrytý nebo do neblahého tušení zahalený důvod, který by mu našeptával, že nastávající den přinese nějaké změny, ať už k lepšímu nebo k horšímu. Všechno bude jako včera, řekl si Oskar. Všechny nastávající nebo blížící se změny Oskar dosud vždy včas registroval jako vlnobití latentních nebezpečenství, srovnával je s příchodem neočekávaných, nevítaných nebo neznámých hostů, které nelze odehnat od prahu, nebo s návštěvami, spíše přepady a nájezdy svých četných příbuzných či domnělých příbuzných z bývalé domoviny, jako třeba nedávný dobyvačný útok celé smečky jakýchsi sestřenic a bratránků odkudsi z krajiny pod Drastihlavou. Před desátou večer, v televizi informovali o tom, že berlínská vláda zkrátí o třetinu pohřebné a drasticky zvýší daně a příspěvky na nemocenské a penzijní pojištění, tedy v této dramatické chvíli, kdy Oskar s hrůzou zjistil, že si nemůže dovolit ani zemřít, protože by tím pádem finančně zruinoval svou manželku Olgu, ani žít, protože si snadno vypočítal, že další život už nezaplatí, že na životě člověk v jedenadvacátém století jen prodělává, zazvonil někdo u dveří. Oskar sešel dolů do předsíně, otevřela ocitl se v pevném sevření obtloustlé, leč svalnaté ženy,
22
která mu příjemně teplým, ale drsným jazykem olízla levou tvář a vyrazila ze sebe: — Strýčku, tož to su ráda, že sme vás našli! Oskarovy oči se přizpůsobily polotmě; za neznámou ženou, která ho prohlásila za strýce, zahlédl zástup šesti dalších osob a před domem škodovku formana. — Tož ty mňa, strýčku, nepoznáváš? spráskla neznámá ruce. Já su přeca Milena Kurtinová, sestřenica tvého bratranca Vojty ze Zlína. Ale ty se na mňa nemožes vzpomenút, protože když sme sa poprvé a naposledy u tety Lidky viděli, bože, to už je dneskaj skoro šedesát roků!, byla sem dcerka v první třídě… Ale já sem ťa, strýčku, nezapomněla! A včil sme tady. Žena, která Oskara prohlásila za svého strýce, i když mohl v nejlepším případě být jejím bratrancem, jak se říká z třetího kolena, se otočila, sáhla do polotmy, vytáhla do slabého světla, které z předsíně padalo na práh a přede dveře, pohlednou ženu středního věku a postrčila ji před Oskarův vyděšený obličej. — Tož to je Věra, naša dochtorka! Věro, daj strýcovi pusu! Věra podala Oskarovi ruku a řekla tiše: dobrý večer a že aby se strýc nezlobil, že jsou na cestě z Itálie domů a že se chtěli zastavit až zítra ráno, ale že maminka… Milena odstrčila dochtorku Věru a přitáhla ze tmy statného padesátníka. — Tož to je ten její, Věry, náš František, před převratem v roce 1989 docent na pedagogické fakultě v Olomúci přes marxismus-leninismus, přes dialektický materialismus, a psal hodně pro jakýsi prognostický ústav o radostných perspektivách socialistické společnosti. Ale František sa polepšil a je už čtyři roky demokrat. Vstúpil ke Klausovi do strany a učí včil v Ostravě demokratickú ústavu a filozofuje o globalizaci. František podal Oskarovi ruku, byla suchá a tvrdá, ale ne kostnatá; František se dokonce usmál. — Tak s námi život zatočil — z jedné ideologické barikády na druhou! Víte, strýčku… — Nejsem váš strýc! odsekl Oskar.
23
Oskar se chtěl Františka zeptat, jak to s tím zatočením z jedné ideologické barikády na druhou dokázal, ale nedostal se ke slovu, protože polepšený marxista-leninista, zabývající se teď demokratickou ústavou a filozofující prý o perspektivách globalizace, vytáhl ze záňadří ploskovicu slivovice, odzátkoval ji a přidržel Oskarovi pod nosem. — Cvaknem si, strý… pane Měšťáčku? To je výhoda, ale, docent František snížil hlas, jedna z mála, že možu na cestách autem chlastat, protože moje milovaná tchyně řídí. Oskar slivovici odmítl, jednak mu lékaři kvůli trombózní noze alkohol zakázali, za druhé proto, že nesnášel popíjení alkoholu z cizí láhve, a za třetí se nehodlal dvěma nebo třemi hlty z ploskovice sbratřovat nebo pobratránkovávat s polepšeným docentem přes marxismus-leninismus, který nyní svým posluchačům vykládá zásady a regule demokratické ústavy, filozofie a globalizace. — Tož si dám sám, a na vaše zdraví! usmál se docent František a nahnul si z láhve, utřel si hřbetem pravé ruky rty a prohlásil, že dobře ví a chápe, jaké zmatky se teď v Oskarově hlavě převalují, že sice nepociťuje potřebu se před strý… panem Měšťáčkem ospravedlňovat, jen by chtěl jako filozof zabývající se i globalizací podotknout, že Marxův požadavek proletáři všech zemí, spojte se! byla vlastně výzva ke globalizaci, samozřejmě, to dnes uznává, za jiných, nesplnitelných, revolučně iluzorních podmínek, které musely žalostně selhat. — Ale, zvedl docent František hlas i ploskovici a napil se, co vlastně můžete vy, pravicoví emigranti, Marxovi a jeho světové, dnes bychom řekli globalizační, revoluci vyčítat? Jen se podívejte zpět do dějin! Nebyli misionáři vlastně věrozvěstové křesťanské globalizace? A jakou spoušť zanechali ve třetím světě, když v něm ve jménu Ježíše Krista zničili domorodné kultury? Dodnes se třetí svět z té násilnické christianizační rány nevzpamatoval. A o vykořisťování nebude radši ani mluvit! Domnělá sestřenice Milena spráskla ruce: — Tož už si zase v tej politice! Kdy teho, Francku, konečně necháš?
24
— To není politika, maminko, odpověděl docent František, enem chcu, aby strý… pan Měšťáček věděl, s kým mluví. — Už teho bylo dost! řekla Oskarova domnělá sestřenice Milena, žena energická, otočila se ke čtyřem stínům na schodech před domkem a tleskla dlaněmi: — Tož, děcka, to je váš strýc Oskar, o kterém sem vám tolik povídala! Sestřenice Milena se kolem Oskara protlačila do předsíně, rozhlédla se a usoudila, že je zde místa dost. — Tož, Josefe, ty budeš spát tady, Josefko, ty hned vedle kuchyně, Jožin si lehne vedle skříně a Jožinka u stolu! Nejmladšímu Josefovi, usoudil Oskar, bylo asi dvanáct a ostatním od osmnácti přes dvacet let. Všichni, obtíženi spacími pytli a nafukovacími matracemi, prošli kolem ohromeného a odporu neschopného Oskara do předsíně, způsobně a křesťansky pozdrav Pán Bůh svého domnělého strýce pozdravili a odložili své ruksaky a spací pytle na sestřenicí Milenou přidělená místa v předsíni. Oskar se ani neodvážil zeptat, ke komu Josef, Josefka, Jožin a Jožinka patří, a ve chvíli, když už nabral dech a chtěl si od své domnělé sestřenice Mileny nechat vysvětlit rodinné vztahy mezi Josefem, Jožinem, Josefkou a Jožinkou, ujala se jeho domnělá sestřenice opět slova a prohlásila: — Tak, děcka, nafúkněte si matrace, rozbalte spací pytle, strýc Oskar vám ukáže, kde je koupelna. Potom se obrátila k Oskarovi: — Od rána sme na cestě, jedeme v tom horku od Jesola u Benátek, děcka jsou unavená. A kde přespíme my, tedy já a Věra s Františkem? Oskar zamumlal cosi v tom smyslu, že v obývacím pokoji má rozkládací gauč, i tři se na něm vyspí, a ukázal palcem za sebe. Sestřenice Milena prošla rázným, Věra s Františkem poněkud rozpačitým krokem kolem zkoprnělého strýce Oskara do obývacího pokoje. Teprve teď si Oskar všiml, že František, bývalý marxista-leninista, nyní docent přes demokratickou ústavu a ústavní právo, měl na zádech ohromný batoh.
25
Z obývacího pokoje — Oskar se neodvážil nahlédnout, co se tam děje — se ozval Milenin hlas: — A k snídani udělaj, strýcu, děckám čaj, nám kafe a všem vajíčka na hniličku, kus šunky, máslo a marmeládu k tomu. To nám stačí. Sestřenice Milena zívla: — A si, strýcu, ženatý? — Su, odpověděl Oskar. — A kde máš tu svoju? — Spí. — Kde? — Nahoře. — Snad si ju mohl vzbudit. — Radši ne, zakoktal Oskar. — Však ráno… zívla Milena, objevila se v noční košili v otevřených dveřích a zašeptala: — Máš doma jakýsi šláftruňk, flašu whisky nebo koňak? Po té dlúhé cestě bysme si s Věrú a s Františkem na dobré usnutí rádi čehosi cvrnkli. A slivovica nám došla. Oskar pokrčil rameny, šel do kuchyně, vytáhl z lednice skoro plnou láhev whisky, vzal ze skříně tři sklenice na vodu, postavil skotskou a sklenice na tác, vrátil se do předsíně a u stěny zakopl o spací pytel, z něhož se ozval nevrlý hlas asi nejstaršího ze čtyř Josefů a Josefek. — Tož kurva, strýcu, ste slepý, či co? Oskar překročil dalšího spáče vedle stolu a předal tác Mileně. — Dobrou noc! zahučel, rychle vyběhl dřevěným schodištěm nahoru do ložnice a ulehl vedle své spící ženy Olgy. — Kdo tak pozdě v noci zvonil? zeptala se Olga z polospánku a převalila se na pravý bok. — Spi! Však se ráno všechno dozvíš. Do rána Oskar oka nezamhouřil a snažil se vybavit si aspoň přibližnou podobu bratrance Vojtěcha, prý bratrance sestřenice Mileny. Jediná, už skoro šedesát let stará vzpomínka na hošťál-
26
kovského bratrance Vojtěcha Kurtina, prý bratrance Oskarovy domnělé sestřenice Mileny, byla jizva táhnoucí se od Vojtěchova levého ústního koutku až skoro pod oko, památka na krávu jménem Babuša, která se po šestiletém Vojtovi, když se k ní ve chlévě přiblížil, hlavou ohnala a rohem mu natrhla levou tvář. Na jiné Kurtiny si Oskar nemohl vzpomenout, jen se mu vybavilo, že jeho babička byla za svobodna Kurtinová, odkudsi z kotár za Maruškou, kopcem nad Hošťálkovou. Celou noc si Oskar vybavoval a opakoval rodokmen otcovy rodiny, ale pro Milenu, která jej pozvedla do postavení strýčka a strýčka čtyř Josefů a Josefek, doktorky Věry a do role příbuzného ideologicky obrozeného docenta přes marxismus-leninismus, nenašel v rozvětveném stromu, v rodokmenu otcových jedenácti sourozenců a Oskarových opravdových padesáti šesti bratranců a sestřenic ani jednu ulomenou nebo uschlou větévku, na níž by mohl objevit aspoň lístek se jménem určitě falešné příbuzné Mileny. Po prvním zakokrhání rudomodrého kohouta trpaslíka, kterého si dva milí homosexuálové, milující se manželé Georg a Georg-Maria, přivezli ze své svatební cesty do Nepálu a drželi jej uvázaného za nožičku na zlatém provázku a s přistřiženými křídly na svém balkonu, se Oskar strachem ze své ženy Olgy, která vpád Mileniny rodiny zaspala, vzmužil a řekl si, že se ani jako strýček nenechá domnělými, neznámými příbuznými přepadávat a využívat. Oskara obešla hrůza, když si uvědomil, co by se stalo, kdyby Olga ráno objevila sedm cizích lidí rozvalujících se ve spacích pytlích v předsíni na zbrusu nových parketách a na její parádní rozkládací pohovce v obývacím pokoji! Pro záchranu rodinného klidu musím cosi podniknout, a to hned, ještě než se rudé letní slunce přehoupne přes hřeben hor, řekl si Oskar, rychle a tiše se oblékl, sešel dolů do předsíně, kde nejstaršího Josefa zastihl pod jídelním stolem uprostřed soulože s Josefou nebo Jožinou. — Do prdele, strýcu, zavrčel Josef a odvalil se z Josefy nebo z Jožiny, to si u vás nemožeme v klidu ani zajebat?
27
V jiné situaci by se Oskar nad obyčejnou souloží pod jídelním stolem v prostorné předsíni asi nevyděsil. Ovšem teď se rozčertil, protože pod jeho střechou možná šoustá bratranec svou sestřenici nebo, jaká hrůza, sestru! Oskar se té představy lekl, ale uklidnil se, když si uvědomil, že o příbuzenských vztazích mezi Josefy, Jožiny, Josefkami a Jožinkami vlastně nic neví, že možná nejsou spřízněni, takže v případě, kdyby nejstarší Josef nebyl spřízněn s nejstarší Josefou nebo Jožinkou, by mu opravdu nebylo nic do toho, co spolu tropí v jeho předsíni pod jeho jídelním stolem. Oskar se po těchto úvahách nadechl. — Máte pravdu, mrzí mě, že jsem vás vyrušil, řekl a pozvedl hlas: Seberte si své věci a zmizte! Zbývající Josefové a Josefky se ve spacích pytlích nazvedli, mnuli si oči, ale vstávat se jim nechtělo, tak je Oskar vytahal z pytlů, otevřel dveře a postupně je všechny vystrkal na čerstvý ranní vzduch. Jejich spací pytle a po celé předsíni rozházené šatstvo posbíral do náruče a vyhodil za Josefy a Josefkami sedícími v pyžamech v polotmě na schodišti před domkem. Když se Oskar vrátil do předsíně, zjevila se v otevřených dveřích do obývacího pokoje jeho domnělá sestřenice Milena, za ní doktorka Věra a docent František, všichni ve spodním prádle. — Ven! zařval Oskar, protože věděl, že jeho žena Olga spí za svítání a krátce před úplným východem slunce tak hluboce, že by ji nevzbudilo ani hromobití. — Ale strýcu…! koktala domnělá sestřenice Milena. — Nejsem váš strýc, ani vás neznám! Jdu nahoru, a až se za deset minut vrátím, tak vás tady nechci vidět! — Tož sa, Věro, podívaj, fňukala Oskarova falešná sestřenice, jakého to máme příbuzného, necitu, odrodilca! Nectí ani vlastní krev! Oskar mávl rukou, spolkl několik hořkých a záměrně urážlivých poznámek o rodinné krvi, o vetřelcích a o drzých podvodnících, kteří se vydávají za jeho příbuzné, zopakoval: máte deset minut na to, abyste zmizeli!, a odešel nahoru. V ložnici zjistil, že jeho žena Olga spí, jako by ji do vody hodil, což Oskara uklidnilo. Pro všech-
28
ny případy, hlavně proto, aby oddálil svítání a východ slunce a aby se jeho žena Olga probudila později než jindy, a on aby měl čas uklidnit předsíň a obývací pokoj, zatáhl v ložnici hustou záclonu. Když po dvaceti minutách — Oskar se rozhodl být velkorysý a prodloužil nezvaným hostům lhůtu k opuštění jeho obývacího pokoje o deset minut — sešel dolů do předsíně, s uspokojením zjistil, že jeho domnělí příbuzní, sestřenice Milena, doktorka Věra i docent František, opravdu z domku zmizeli. Pohled z kuchyňského okna Oskara vyděsil: domnělé příbuzenstvo sedělo, Josefové a Josefky v pyžamech, sestřenice Milena, doktora Věra a docent František v županech, ve světle rudého, právě vzešlého slunce na schodech před domem. Falešná sestřenice Milena ukrajovala drahým keramickým japonským nožem, Oskarovým dárkem ženě Olze k posledním Vánocům, krajíce chleba, kusy z kýty parmské šunky a z kola francouzského sýra, obojí z ledničky Oskarovy ženy Olgy, a rozlévala všem z ohromných konvic, dvojčat z devatenáctého století, do nekřesťansky drahých šálků ze světoznámé berlínské manufaktury zřejmě čerstvě uvařený čaj a kávu. Oskar usoudil, že jeho sestřenice Milena si musela přivstat, že už asi před rozedněním šmejdila v kuchyni, v ledničce našla kýtu parmské šunky i kolo francouzského sýra, ve skříni pak dvě konvice a Olžin parádní kávový a čajový servis, v přihrádce nad keramickou plotnou čaj a kávu. Při podrobnějším pohledu na své domnělé, na schodišti jeho domu snídající příbuzné Oskar zjistil, že vedle levé nohy falešné sestřenice leží velká pánev se zbytky vaječiny a že docent František a jeho žena doktorka Věra si ke kávě nahýbají z láhve dvacet let staré grappy, kterou si Oskar, aby ji neměl na očích, nepodlehl jejím svodům a aby ji, i když mu lékaři kvůli jeho trombózní noze zakázali alkohol, předčasně nevypil, schoval v kuchyňské skříni za utěrkami a za čisticími prostředky. Kolem škodovky formana zaparkované před Oskarovým domem — jak se do auta vtěsnalo sedm domnělých příbuzných, o tom Oskar ani neuvažoval — se shromažďovali sousedé, Emil Sturm, sportovec se svými dvěma cvičenými čokly, za jeho zády
29
zahlédl Oskar i jeho usměvavou thajskou manželku paní Lu. Pan Karel Glocker, důchodce, zvaný též kostelník, bavorský vlastenec, oblečen do červené kombinézy výrobců sportovních vozů Ferrari s nápisem Michael Schumacher na zádech i na červené kšiltovce, si jako by prohlížel přístrojovou desku škodovky, ale ve skutečnosti pozoroval skupinku lidí v nočním prádle usazenou na schodišti domku toho cizince, pro Bavoráka s nevyslovitelným jménem Měšťáček. Za škodovkou postával i pan Horst Kramer, o němž se ve slepé uličce Im Krähwinkel povídalo, že nesnáší psy, kočky i jiné domácí zvířectvo včetně rybiček a tráví je jedem na krysy. Sepp Rossmayer, předčasný důchodce, astmatik, který si každý druhý rok pořizoval nová a neustále větší auta, střídavě mercedesky a audi s náhonem na všechna kola, a každý rok se v červenci se svou chotí Rosou, povoláním porodní asistentkou, marně pokoušel zdolat alpskou velehoru Monte Rosu, ohrnoval demonstrativně nad škodovkou nos, ale i on soustředěně pozoroval schodiště domku Oskara Měšťáčka a snídající skupinku polooblečených lidí, zřejmě cizinců, možná dokonce cikánů, čili Romů, v každém případě jakési pakáže. Pan Ralf Gruber, povoláním policejní strážmistr, vyjížděl ze své garáže sousedící s garáží Oskara Měšťáčka a při zabočení doleva, zřejmě překvapen pohledem na událost dosud v uličce Im Kräh winkel nevídanou, věnoval veškerou svou pozornost nedostatečně oděné společnosti snídající na schodišti sousedního domku, nikoliv však, jak i německé dopravní předpisy určují, řízení motorového vozidla a svým zbrusu novým, služebním bílo-zeleným policejním oplem — kde jsou ty časy, kdy si bavorská policie mohla dovolit auta značky Audi! — málem naboural do zelené škodovky formana parkující před sousedovým domkem. Oskar sledoval vývoj událostí za záclonou pootevřeného kuchyňského okna. Pan policejní strážmistr v uniformě vystoupil ze svého služebního opla, položil pravou ruku na proklatě nízko zavěšený kolt, posunul si bílou čepici z čela, rozkročil se dva kroky před vrátky Měšťáčkova domu a zahučel německy:
30
— Was ist hier los?* Domnělá sestřenice Kurtinová Milena se zvedla a řekla: — Nix ferštehn dajč! — Englisch? Docent František se postavil, dopřál si další hlt grappy z Oskarovy láhve a prohlásil celkem slušnou angličtinou, že snídají a že jsou Kurtinovi, příbuzní pana Oskara Měšťáčka z jeho rodné Moravy. A jestli je v Bavorsku zakázáno snídat na schodišti domu, de iure na pozemku příbuzného, tak ať mu pan policejní strážmistr ten paragraf laskavě ukáže, on i jeho příbuzenstvo pak schodiště okamžitě vyklidí. Policejní strážmistr Ralf Gruber sundal ruku z nízko zavěšeného revolveru a školní angličtinou prohlásil, že takový paragraf, pokud je mu známo, v Bavorsku neexistuje, že je mu a sousedům jen divné, že příbuzní pana Oskara Měšťáčka snídají na schodech před domem, což se jaksi nesluší. Nad tím, že parkují před domem pana… — při snaze vyslovit Oskarovo příjmení se policejní strážmistr několikráte zakoktal a až po čtvrtém pokusu se mu podařilo ze sebe vyrazit několik pazvuků — Mjeschtatschek… Mestatschek… Mejschatschek — přimhouří oko, možná obě. Vzápětí pan Ralf Gruber znejistěl a zachoval se tak, jak se chovají policajti na celém světě, když cítí, že jim ujíždí půda pod nohama: nafoukl se a prohlásil, že snídat na schodišti před domem, a ještě k tomu v nočním prádle!, kvalifikuje jako veřejné pohoršování, že přítomné vyzývá, aby uklidili nádobí a dosnídali v domě, že takové móresy nemůže ve svém rajónu trpět! Docent František si dal ještě jeden hlt grappy, obřadně se uklonil a řekl, že všichni, jeho vážená tchyně Milena, jeho dvě děti z prvního a druhého manželství a dvě děti z prvního a druhého manželství jeho třetí ženy, doktorky Věry, by bývali rádi posnídali v domě strýčka Oskara Měšťáčka, ale že strýček Měšťáček je po svítání z domu vyhodil, takže jim nezbylo nic jiného než se nasnídat na schodišti před domem. * Co se tady děje?
31
— Zvažte naši prekérní situaci, pane strážmistře, pozvedl docent František svůj rozechvělý anglický hlas. Cestou domů z dovolené v Itálii jsme se těšili na návštěvu u strýčka Měšťáčka, a on nás nenechal ani dospat a vyhodil nás ještě před svítáním, a to prosím bez snídaně! Nemám ani tušení, co to do něho vjelo! Pane strážmistře, mějte s námi slitování! Dosnídáme, sedneme do auta a už nás tady nikdy neuvidíte. Docent František, bývalý marxista, nyní demokrat, zaťal pěst, zahrozil do pootevřeného kuchyňského okna, za jehož záclonou správně tušil nebo dokonce zahlédl Oskarův stín, pokřižoval se a vykřikl anglicky: — Vyhnal jsi ze svého domu vlastní krev! To ti Pán Bůh nikdy neodpustí! To už bylo na Oskara moc, odhrnul záclonu, otevřel kuchyňské okno dokořán a vykřikl nejprve anglicky, potom německy a nakonec i česky: — Co si tady otevíráš paštěku, marxisto-leninisto! A neber Boží jméno nadarmo, bolševiku! Docent František dorazil zbytek grappy a láhev odhodil do záhonu vřesu. — A neřvi na mě, zasraný emigrante! Zatímco my jsme doma trpěli, žil sis v exilu v balíku. A teď nás, svou rodinu, nenecháš ani dospat a hladové jsi nás vyhnal z baráku! Karel Glocker, zvaný též kostelník, si sundal rudou kšiltovku s nápisem Ferrari — Michael Schumacher, setřel rukou pot z čela a přistoupil k policejnímu strážmistru Ralfu Gruberovi. — Jako daňový poplatník a občan Svobodného státu Bavorsko mám právo vědět, o čem jste, pane strážmistře Grubere, s tím pánem anglicky mluvil? Strážmistr Ralf Gruber mávl rukou a oddrmolil několik vět, v nichž celkem přesně shrnul obsah svého anglického rozhovoru s docentem Františkem. Nakonec prohlásil, že nevidí důvod k policejnímu zákroku proti lidem, i když oblečeným jen v pyžamech nebo v županech, kteří sice snídají před domem na schodišti, ale na soukromém pozemku a chovají se tiše.
32
A že i když je pan Mje… — policejní strážmistr se zase zarazil — i když je jejich příbuzný, majitel domku, vyhodil na ulici, v Bavorsku neexistuje zákon, který by majiteli domu nebo bytu nedovoloval vykázat nebo vyhodit, pokud nepoužije fyzického násilí, nevítané návštěvníky nebo dokonce příbuzné na ulici. Podle jeho názoru a podle zákona, pokračoval pan strážmistr Gruber, jde tedy o soukromou, ryze rodinnou záležitost, kterou si pan Oskar Mje… — pan strážmistr se opět zarazil — musí se svými příbuznými vyřídit sám. — Zasáhnout bych mohl jen v případě, kdyby mezi příbuznými došlo k rvačce nebo kdyby se příbuzní nechali strhnout k verbálním útokům a urážkám, což by ovšem v případě, že by si nadávali česky, byl zapeklitý právní problém, který by určitě nespadal pod bavorskou jurisdikci, ale pod českou, pokračoval policejní strážmistr. Česky neumím, takže k protokolu bychom museli přizvat soudního tlumočníka i zástupce českého generálního konzulátu v Mnichově a případ bychom měli vlastně předat Čechům. Na druhé straně však stojí za uváženou, zamyslel se pan strážmistr, že trestný čin by byl spáchán na území Svobodného státu Bavorsko, takže Češi by nám ten případ jistě rádi přenechali, anebo, kdyby museli a odsoudili ho, a kdyby za ublížení na tělech českých občanů nebo za jejich urážky byl v České republice odsouzen občan Svobodného státu Bavorsko, pan Oskar Mje… však vy víte, koho myslím, tak bychom pana Oskara Mje… Čechům k potrestání nemohli vydat, ledaže by se Česká republika mezitím stala členem Evropské unie. Ale tak daleko ještě nejsme. Takže… — Takže se na to, pane strážmistře, klidně vyserte! Já to už se svými domnělými příbuznými nějak vyřeším! vykřikl Oskar z okna kuchyně. Pan policejní strážmistr Ralf Gruber si sundal bílou čepici. — Máte pravdu, pane Mje…, odvětil tiše, a jako by se mu ulevilo, sedl do auta, nastartoval a odejel. Pan Karel Glocker, zvaný též kostelník, přistoupil k plůtku a prohlásil, že takoví, jako je ten Mjeschtjanjek, jsou holt všichni
33
auslendři, nemají v sobě kouska soucitu, ani k chudým příbuzným. Vyhodí je z baráku, dokonce bez snídaně! Pan Sepp Rossmayer, důchodce astmatik, který se každý rok v červenci šplhal na Monte Rosu, ale nikdy se na vrchol ve výšce 4 634 metrů nad mořem nevydrápal, si odplivl a prohlásil, že některým lidem, přivandrovalcům bůhví odkud — jeho pohled spočinul na Oskarově obličeji v kuchyňském okně — chybí několik století křesťanské výchovy a soucit s bližním. — Jen se podívejte, prohlásil pan Sepp Rossmayer, dva týdny majitel nového osmiválce s pohonem na všechna čtyři kola značky Audi, a položil ruku na střechu zelené škodovky formana, v jakém autě se příbuzní pana Mjesch… plahočili z domova do Itálie a zase zpět! Ale ani to, pan Rossmayer pozvedl hlas, neobměkčilo vaše srdce, pane Mjesch… Mejsch… pane sousede! Pan Horst Kramer si povzdechl: — Ještě že s sebou nemají psy! Emil Sturm, sportovec a majitel dvou vycvičených psů a otec tří zamlklých, smutných, leč drzých holčiček, manžel usměvavé paní Lu Thaj-ku, prohlásil, že se na tu ostudu, jak pan Mjeschja tschek nelidsky zachází se svými příbuznými, nemůže ani dívat, a odběhl se svými psy na ranní okruh. Před Oskarovým plotem, kde se vzala, tu se vzala, se objevila i madame Diana Sesslerová a upozornila na sebe řečnickou otázkou: — Co jiného lze od toho Mjeschtjanetschka očekávat? Jak by mohl ctít a mít rád své příbuzné, svou krev, když nesnáší ani mého psa?! Představte si, křičela madame Diana Sesslerová na celou slepou uličku Im Krähwinkel, on ještě nikdy nevzal toho mýho psíčka do náruče! On neví, co je to cítit na prsou teplo psího těla! Tak se nedivte, že ten necita nemá soucit ani se svými příbuznými! — To vaše psisko smrdí jako tchoř! vykřikl Oskar, nepřibouchl však okno a zůstal stát za záclonou; další průběh událostí na jeho schodišti mu vyrazil dech. Jeho domnělá sestřenice Milena vzala Oskarovy dvě vzácné konvice na čaj a kávu, čajový a kávový servis z berlínské manufak-
34
tury, přesnou kopii porcelánu, který německý císař Vilém II. v roce 1891, kdy nastoupil na trůn, věnoval anglické královně Viktorii k jejím narozeninám, servis bohužel nekompletní, proto pro Oskara cenově dostupný, příšerně drahý japonský keramický nůž, jakož i zbytek kýty parmské šunky a načaté kolo francouzského sýra, vše složila do prádelního koše a uložila do škodovky formana. To už i Oskaru Měšťáčkovi došla trpělivost, vyběhl před dům a ze schodů zařval: — Všechno zpátky! Kdo vám dovolil… Docent František zvedl ruku, řekl moment, strý… pane Měšťáčku, vystoupil od vrátek šest schodů nahoru, sáhl do zadní kapsy letních kalhot a vytáhl z ní složenou novinovou stránku. Pečlivě ji rozbalil a přistrčil Oskarovi před oči. Pod červeným novinovým titulkem
ÚDER
středa 17. července 2002
udeřil Oskara do očí palcový černý titulek:
UTAJENÝ MILIONÁŘ — Čtěte! A nahlas! řekl docent František. Oskar ustoupil půl kroku zpět, četl hlasitě, hlas se mu chvěl a nakonec, při poslední větě, mu úplně selhal: V únoru letošního roku zemřel ve věku 92 let v kalifornském Sausalitu americký milionář českého původu Joe Courtin, jeden z hlavních akcionářů Alaska Oil Company. Joe Courtin, původem z valašské rodiny Kurtinů, odkázal celé jmění svému bratranci, spisovateli Oskaru Měšťáčkovi žijícímu v bavorském městečku (poštovní směrovací číslo 86782, poštovní schránka 123). Po zaplacení americké dědické daně disponuje Oskar Měšťáček jměním ve výši zhruba 600 až 700 milionů dolarů. V jediném rozhovoru, který Oskar Měšťáček letos v dubnu poskytl deníku San
35
Francisco Chronicle, prohlásil, že nemá vůbec v úmyslu měnit životní styl, že zůstane v Bavorsku, že kalifornské sídlo svého zesnulého příbuzného prodá a že jeho zájmy ve správní radě Alaska Oil Company bude zastupovat dlouholetý právní zástupce a přítel Joe Courtina, Jack M. Redlich, protože chce mít klid. Utajenému milionáři by mohly nastat problémy, kdyby se Courtinovi příbuzní z Valašska přihlásili o svá dědická práva a napadli milionářovu závěť, anebo kdyby německé daňové úřady podle nových zákonů po Měšťáčkovi, právně občanu Spolkové republiky, požadovaly, aby své jmění převedl do Německa. Americký právní zástupce Oskara Měšťáčka ze San Franciska Jack M. Redlich však prohlásil, že Joe Courtinova závěť je podle amerických zákonů platná, že jeho valašští příbuzní ji napadnout nemohou. A pokud jde o převod majetku Oskara Měšťáčka, nepřipadá vůbec v úvahu. Podle informací tiskové kanceláře Reuter prohlásila dlouholetá Courtinova sekretářka Anna Garguláková-MacHarissonová, že Oskar Měšťáček svého domnělého bratrance v Sausalitu nikdy nenavštívil, že si jen dopisovali a že nechápe, proč Joe Courtin odkázal celé své jmění Měšťáčkovi a proč ve své závěti opomenul nejbližší příbuzné v České republice, rozvětvenou rodinu Kurtinů. Oskara Měšťáčka paní Garguláková-MacHarissonová, rozená Kurtinová z Hošťálkové u Vsetína, označila za necitu, který ji ze služeb v Courtinově sídle v Sausalitu propustil hned poté, kdy závěť nabyla platnosti. V rozhovoru, který poskytla deníku Seattle Mirror, paní Garguláková-MacHarissonová vyjádřila podezření, že Oskar Měšťáček závěť svého bratrance zfalšoval, což však letos v červnu nemohla u soudu v San Francisku prokázat. Je více než podivné, že dědic své bohatství v Německu i před svými příbuznými v České republice tají a že rodina Kurtinova i redakce ÚDERU se o něm dozvěděly až od paní Gargulákové-MacHarissonové.
Oskar zbledl, vše se mu rozmazalo, právě vyšlé slunce ztmavlo. — To snad není možné, o ničem nevím… vykoktal. O jakémsi Courtinovi z Kalifornie nemám ani potuchy… František, docent přes demokratickou ústavu, složil novinovou stránku a ušklíbl se:
36
— To jsem čekal, že nám ty strýcovy miliony nepřiznáte! Však o tom i v novinách píšou, že je před rodinou tajíte. — Nic jsem nezdědil! vykřikl Oskar. To všechno je lež! Kdo to do těch novin dal? Docent František se doslova nafoukl a prohlásil, že tu zprávu dal do novin on a že ji napsal na základě dopisů paní Anny Gargulákové-MacHarissonové, bytem v Pacifik Ave. 345, Sausalito, Kalifornie, a to po dohodě s ní. — A když vám řeknu, že Anna Garguláková, už deset let vdova po Jacku MacHarissonovi, je moje sestra, tak by se vám mělo v hlavě mnohé rozjasnit a měl byste konečně přiznat, jak jste k těm milionům po Josefu Kurtinovi přišel. — Ale já jsem žádného Kurtina ani Courtina z Kalifornie neznal! — Znal nebo neznal, to nehraje žádnou roli, nafoukl se František, ale dědil jste po něm. Tak já vám řeknu, jak to bylo: jako malý chlapec se Josef krátce před první světovou válkou vystěhoval z rajnochovských kotárů s rodinou do Ameriky. Kurtinovi se tam začali psát jako Courtinovi a šli na Aljašku. Josefův otec, nejmladší bratr vaší babičky, povoláním stolař, si ve Fort Yukonu nadělal jmění hromadnou výrobou montovaných dřevěných domků a všechno investoval do tehdy skoro bezcenných pozemků, dnes vydatných ropných polí. Prý i uran se tam teď těží. Tak je všechno jasné, že ano? Ale jak jste se dostal k Joe Courtinovi, jak jste ho přiměl, aby vám odkázal miliony, to nám budete muset vysvětit! — Nic vám nevysvětlím, vykřikl Oskar, protože nemám, co bych vysvětlil! Docent František Gargulák vsunul složené noviny do zadní kapsy kalhot, zhluboka si povzdechl a řekl, že mu vlastně nezáleží na tom, aby mu pan Měšťáček cosi vysvětloval, jde o více, totiž o to, aby si pan Měšťáček uvědomil, že rodina musí držet v tom dnešním zlém světě pohromadě, a že doufá, že pan Měšťáček se v exilu ještě svému národu a rodině tak neodcizil, aby zapřel svou krev a rodině zděděné miliony.
37
— Chápu, že chcete mít pokoj, pokračoval docent Gargulák. Když se rozkřiklo, že jste podědil několik set milionů dolarů, tak se na vás lidi jistě vrhli, mezi nimi i různí příživníci a podvodníci, a to se raději nezmiňuji o rodině, každý by po vás jistě něco chtěl. Takže se ani nedivím, že jste nás včera přijal… jak bych to řekl… ne příliš vlídně. A na dnešní ráno raději zapomenu. Také mi dnes zrána několikráte, jak u nás na Moravě říkáme, ujela huba. Jak jsem řekl: chápu, musíte se teď před dotěrnými lidmi chránit. Ale my, pane Měšťáčku, jsme za vámi přišli jako rodina, abyste věděl, že na tom světě nejste sám. A jestli vás teď požádám o pomoc, vlastně o půjčku, tak to zůstane v rodině, že ano? Docent František přešlápl na místě, otočil se k Oskarově domnělé příbuzné, ke své tchyni Mileně Kurtinové, ta pokývla hlavou, jako by mu chtěla říci, dobře jsi, Františku, promluvil, jen tak dál! — Teď, když máte miliony, pokračoval docent Gargulák se sklopenou hlavou, tak by vám, strý… pane Měšťáčku, nic neudělalo, kdybyste nás založil… kdybyste nám půjčil, dejme tomu dvě stě tisíc dolarů, abychom si mohli doma postavit barák… Však vidíte, děcka dorůstají, povdávají a ožení se, budou muset někde bydlet. Oskarovi se ulevilo. Nahoře na schodech si připadal jako na jevišti. Ten nápad s jevištěm se Oskarovi zalíbil, a tak se rozhodl sehrát před svými domnělými příbuznými a před zvědavými sousedy komedii. Rozvážným hlasem začal Oskar pomalu a důstojně, nejprve česky, potom německy, větu za větou rozvádět myšlenku, že rodina je v dnešním světě opravdu jediné bezpečné útočiště, že krev se holt zapřít nedá, a i když člověk žije skoro třicet let v cizině, tak cítí ta pouta, která jej svazují… Oskar se zarazil, protože ho nenapadlo, s čím by jej vymyšlená pouta měla svazovat, ale naštěstí si vzpomněl na dopis svého přítele básníka a na jeho vyznání lásky k domovu v otcově chalupě, a začal úmyslně nadneseným hlasem žvanit o rozkvetlé lípě na zápraží otcova domu, o bzukotu včel v jeho koruně, o omamné vůni zorané rodné hroudy v Hošťálkové u Vsetína, o smutku po domově a o… Oskarovi znovu došla slova, ale naštěstí si vybavil několik vět a útržků z Halasovy poetické
38
prózy,* nadechl se a s hlavou zvrácenou k modré bavorské obloze začal česky a po každé větě i německy recitovat: Až jednou na velikém sněmu ptačím bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím… Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti! Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno zemřelých dědů a báb a je přísadou mé krve. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím… Oskarovi došel dech i paměť; s uspokojením zjistil, že docent Gargulák svěsil hlavu a vysmrkal se, že domnělá sestřenice Milena Kurtinová dojetím zaslzela, že všichni Josefové a Josefky na něj civí a že ten nejstarší, jemuž Oskar zrána pokazil soulož s Josefkou, či snad s Jožinkou?, si odplivl a s obdivem ze sebe vyrazil: — Padám na prdel, strýcu! Německy mluvící sousedé, mezitím se před schody Měšťáčkova domku shromáždili skoro všichni, pokyvovali uznale hlavami: Wunderschön! Das ist grosse Literatur! Noch eine Zugabe, bitte!** Oskar se obřadně uklonil, rukou zarazil chválu a zamyslel se. Halasem vyčerpal znalosti české lyriky vhodné pro tuto chvíli a pro komedii, v níž hodlal ještě pokračovat, ale nevěděl jak dále a čím. Naštěstí si vybavil verše, které si v tichých a smutných chvílích v exilu recitoval jako zaříkávání proti touze po domově a aby jimi zahnal chmury. Hlasem tichým a skromným sdělil a vysvětlil Oskar svým německých sousedům obsah básně, kterou hodlal na závěr a jako přídavek recitovat, bohužel jen česky, protože, pozvedl Oskar hlas, převádět to zveršované patolízalské blbství do Goethova, Schillerova, Werflova a Rilkeho jazyka by snad bylo už zneuctěním poezie. Oskar se otočil k docentu Gargulákovi a začal tiše: * Já se tam vrátím… ** Překrásné! To je velká literatura! Prosím, ještě jeden přídavek!
39
Smutno je někdy člověku i doma, když v podvečeru sirém teskně mží. Jak ale ten váš smutek daleko má k mému smutku, i když nesmutním nad Temží… S pečetí zrady, zklamání a zkyslí, čekáme, až nám srdce zpráchniví… Takový trest si ani Gargulák nevymyslí…* Docent Gargulák František, bývalý marxista-leninista, nyní demokrat, se nahrbil a roztřeseným hlasem Oskarovu komedii přerušil: — Recitujete nepřesně… Já se v té básni nevyskytuji! Oskar podotkl, že si báseň trochu upravil, že se soudruh Gargulák v textu opravdu nevyskytuje, zamyslel se a dodal, že by si přál, aby se i s celou svou familií — Oskar použil úmyslně zkomolené německé podstatné jméno Familie — už nikdy v jeho životě nevyskytoval. Oskar nabral dech a vykřikl: — Zmizte! Docent Gargulák se napřímil. — Tak vy nás vyháníte? — Nechci vás ani vidět! — A co dolary, stačilo by nám sto tisíc. Opravdu, jen sto tisíc! — I kdybych měl miliony, tak… František Gargulák zvedl pěst a zvolal: — Tak se v těch svých dolarech utop, hlade! Odcizil ses národu i rodině, emigrante! Němečtí sousedé strnuli. Nerozuměli sice česky ani slovo, ale závěrečná scéna na schodech před Měšťáčkovým domem byla všem srozumitelná. František Gargulák plivl Oskarovi pod nohy, odvrátil se a řekl: — Děcka, jen se podívejte, co z teho Měšťáčka exil udělal! Dám to doma do novin! * Variace na téma Trest emigrantův, Pavel Kohout, Čas lásky a boje, 1954.
40
Na nejistých nohách se domotal ke své škodovce, a než do auta nastoupil, bouchl pěstí na střechu, zvedl hlavu a vykřikl: — Abys věděl, zrádný emigrante, s kýms měl tu čest, tak se tě zeptám: Co vznikne zkřížením včely a prasete? Docent František bouchl ještě jednou, tentokráte rozevřenou dlaní, do střechy své škodovky a už těžkým jazykem blábolil: — To nikdy, strýcu, neuhádneš, páč si s námi, co jsme přes dvacet let pod bolševiky trpěli, nežil. Byli jsme i svině, přetvařovali jsme se, lezli jsme komoušům do prdele, odsuzovali jsme chartisty, podepisovali kdejaký blábol proti reakci, proti imperialistům, prostě kurvili jsme se, protože, když jsem chtěl zachránit rodinua zajistit děckám budoucnost, tak mi ani nic jiného nezbývalo… Copak nejsi, strýcu, schopný pochopit, jak se i mně ulevilo, když jsem po podzimu osmdesát devět mohl říct, co si opravdu myslím?! Docent František svěsil hlavu. — Já ti, strýcu, nechcu nic vyčítat, ale ty ses z domova vytratil do exilu, žil sis v kapitalismu jako panbíček ve Francii a my jsme v tej sračce museli přežít. Nemáš právo nám nebo mně cosi vyčítat, tys s náma doma nebyl, tak drž hubu! Ať mňa súdí ti, co tam se mňú byli! Ale ty ne! Oskar tu ránu snesl, jen se trochu nahrbil a došlo mu, že docent František má vlastně pravdu, a po chvilce tiše řekl, že to tak nemyslel, ale ať se pan docent nediví, dělí je čtvrt století rozličných životních zkušeností, a že teď lituje, že si nepopovídali dříve. — A teď mi, pane docente, řekněte, co tím křížením prasete a včely vznikne? — Tak já ti to řeknu, strýcu: zkřížením včely a prasete vznikne český člověk, jakým jsi ty — pilný, ale jinak sviňa! Domnělá Oskarova sestřenice Milena vtáhla docenta Františka do auta. Všichni zbývající domnělí příbuzní strýčka Oskara se nacpali do škodovky, sestřenice Milena nastartovala, přidala plyn a vyrazila ze slepé uličky Im Krähwinkel. Oskarovi sousedé zamávali zelené škodovce na rozloučenou. Olga se dotkla Oskarova ramene.
41
— To byla strašná noc! Budu muset celé dopoledne uklízet. — Tys věděla… — Slyšela jsem všechno, od začátku do konce. Ten rámus dole mě vzbudil. — A tos nemohla… — Nemohla a nechtěla jsem. — Jsem rád, že jsou pryč, Olgo. — Viděla jsem, jak nakládají náš porcelán, šunku a sýr. — Snad jsem jim to měl zatrhnout. Olga se usmála a políbila Oskara na čelo. — Buďme rádi, že jsou pryč! Ta šunka i sýr mají už měsíc prošlou lhůtu, chtěla jsem je dnes vyhodit. A ten berlínský porcelán, musím se ti, Oskare, přiznat, byl padělek z Tchaj-wanu, právě tak jako ty dvě konvice. A japonský keramický nůž mi včera spadl na podlahu a praskl. Takže žádná velká škoda… Jdu si ještě na dvě nebo tři hodinky lehnout.
Oskarův vztah k sousedům ve slepé uličce Im Krähwinkel nebyl ani v dobrém, ani ve zlém smyslu všelijaký, ale od počátku ustálený, nekolísal a nepotácel se mezi přátelstvím a sousedskou nenávistí. V tomto prostoru mohl Oskar, jemuž vlezlé přátelské vztahy k sousedům byly stejně protivné jako sousedské škorpení a hádky, hrát před sousedy a pro sousedy ve slepé uličce Im Krähwinkel roli poněkud arogantního diváka, na sousedských kamarádšoftech a na nepřátelství navenek nezúčastněného, kterého nezajímá, že třeba Gruberův růžový keř přerostl o deset nebo dvacet centimetrů přes Oskarův plot, nebo že sousedova kočička se vytentočkovala do sousedova záhonu s léčivými bylinami. Délkou vlasů nebo dohola olépanou hlavou signalizoval Oskar bavorskému okolí své současné duševní rozpoložení. Dlouhými, přesněji řečeno víc než dva centimetry dlouhými vlasy varoval nic nechápající kmenové i ostatní sousedy před svou cholerickou nespokojeností, agresivní depresí a destruktivním nihilismem a vyzýval všechny bližní, které by rád miloval, kdyby nebyl mnohé
42
z nich nenáviděl, aby se mu vyhýbali, protože v tomto stavu nehodlal věřící katolík Oskar ublížit nikomu, kromě těch, kteří v rámci spravedlivé vyváženosti jeho odvetu, snad i mstu, zasluhovali. Čím delší vlasy si Oskar nechal narůst, tím hlouběji se propadal do svého zdánlivě bezvýchodného, někdy i čtvrt roku trvajícího bludiště, v němž se jako v začarovaném kruhu motal, a nevymotal ze své stářím dozrávající trpké zkušenosti, že milovat svého bližního, a navíc ještě jako sebe samého, se nevyplácí, je nebezpečné a riskantnější než třeba noční procházka newyorským Central Parkem, nebo než se jako západní cizinec nechat zrána po flámu zavézt pražským taxikářem do hotelu na kraji města. Oskar se proto v uplynulých třech letech soustavně obrňoval, jak říkával, bdělou nedůvěrou ke svému okolí. Častěji než kdykoliv předtím si nechával narůst vlasy delší než dva centimetry a se škodolibou radostí četl na balkoně svého domku s výhledem na Alpy noviny, v nichž Němci bědovali nad vzrůstající nenávistí prý velké části německy mluvících občanů k cizincům všech ras, národností a náboženství. Osobně se Oskar necítil svými spoluobčany německého mateřského jazyka ohrožen. Nikdo se za těch pět let, co uplynulo od nastěhování do domku ve slepé uličce Im Krähwinkel, nepokusil jeho domov zapálit, nikdo mu do drahého zámku u venkovních dveří nevrazil hřebík, nikdo mu nepropíchl ani nepořezal pneumatiky, když se v noci v podnapilém stavu raději ani nepokusil sjet do garáže a nechal auto venku, nikdo mu ostrou hranou neponičil metalizovaný lak na jeho postarší mercedesce, nikdo mu chemikálií nespálil trávník, nikdo nepodřezal jeho živý plot ze vzácných doubků, nikdo doposud nehodil do jeho zahrady chcíplou kočku, což všechno postihlo a postihuje třeba madame Dianu Sesslerovou, která dobře ví, kdo se už dvakrát pokusil zapálit její domek, kdo jí do zámku vráží hřebíky, kdo jí, když si zapomene zavřít garáž, řeže pneumatiky a ostrým předmětem ničí lak jejího zlatého golfa, šest válců a přes 200 PS, kdo jí soustavně v zahradě podřezává okrasné keře, chemickým svinstvem ničí pažit a kdo jí
43
už asi pětkrát hodil do záhonu růží chcíplou kočku, dvě zapáchající krysy a dva plastikové sáčky se shnilou zeleninou. Jen jeden případ si Oskar uchoval v paměti: vloni na podzim, když vysazoval u nízkého plotu oddělujícího jeho zahrádku od zahrádky cholerického souseda a alkoholika důchodce Karla Glockera, zvaného též kostelník, šest růží, vyšel pan Glocker v rudé teplákové soupravě od firmy Ferrari, s červenou kšiltovkou s nápisem Michael Schumacher na hlavě a jako už několikráte zliskaný obstlerem na terasu a počal vykřikovat, že se narodil v Bavorsku, že je odmala bavorským vlastencem, že Bavorsko patří Bavorákům a jaká je to nehoráznost, že se v Bavorsku začínají roztahovat cizinci! — A co je to za pořádek, řval na celou uličku, že ta vaše, pane spisovateli, suší prádlo na terase?! To se mám půl dne koukat na vaše spodní prádlo? Oskar se zvedl od růží, ovládl se a řekl, že vlastenectví je užitečné, člověk ví, kam patří, a že panu Karlovi jeho Bavorsko nebere. A když mu prádlo na sušáku vadí, tak ať se nekouká přes plot, a je to! — Jděte domů, pane Karle, obstler z vás táhne, máte cukrovku, tak si vražte injekci, vyspěte se a všechno bude zase v pořádku, řekl Oskar smířlivě. Pan Karel Glocker, zvaný též kostelník, uchopil rýč a zařval: — Co si to ten auslendr dovoluje! Nic jsem nepil, jen panáka na povzbuzení. Bůhví odkud přivandrovalým auslendrem se nenechám urážet! Po těch slovech přiskočil pan Karel Glocker k nízkému plotu, zvedl rýč, a kdyby Oskar neuskočil, tak by mu asi rozpůlil lebku. Úder rýče odskákala větev Oskarova rybízového keře a hlava už zasazené růže Bayerische Königin. Oskar utekl ze zahrady domů, usadil se na pohovce, hodil do sebe na uklidnění panáka domácí slivovice, dar od brněnských známých, uklidnil se, sáhl do tajné přihrádky pod pohovkou a vytáhl z ní starý, na bleším trhu v nevadském Daytonu za deset dolarů koupený kolt ráže 45 a dvě krabičky nábojů s upilovanými špičkami. Rozhodnut vrátit se do zahrádky, vložil do bubínku šest
44
nábojů a uvažoval, jak důchodce Karla Glockera, zvaného též kostelník, vyprovokovat ještě k jednomu úderu, a kdyby pozvedl rýč, tak mu nábojem dum-dum, kterými nevadští kovbojové střílejí chřestýše, rozfláknout čelo. Ale právě ve chvíli, kdy Oskar kolt zasunul za opasek, zazvonil telefon. Ozvala se madame Diana a roztřeseným hlasem se ptala, kdo to v Glockerově zahrádce řval. — Pan Karel Glocker mě chtěl přetáhnout rýčem přes hlavu, odpověděl Oskar. — To musíte oznámit policii! — Nic neoznámím. Vyjdu teď na zahradu, a kdyby mě zase chtěl vzít přes hlavu, tak ho odfláknu. Přijďte se podívat. Budu mít aspoň svědka, že jsem střílel v sebeobraně. Oskar zavěsil a vyšel do zahrádky. Pan Karel Glocker, zvaný též kostelník, klečel zpitý namol u plotu, ruce sepjaté a pozvednuté jako k modlitbě, v obnaženém břichu zapíchnutou injekční stříkačku a mezi dlaněmi stoeurovou bankovku. — Pane spisovateli, bědoval, vždyť já jsem to tak nemyslel, na mou duši! Od doby, kdy mi zemřela manželka, si sám se sebou nevím rady. Chybí mi ženská. Za týden půjdu na léčení. Ale budu mít strach vrátit se do prázdného baráku, a až napadne sníh, tak ho budu muset zase sám odhrabovat. Nejvíce je mi však líto mého beemváka, šest válců a dvě stě dvacet koní, má najeto jen deset tisíc kilometrů, páč právě na kilometru devět tisíc devět set devadesát devět mi policajti kvůli podnapilosti za volantem vzali řidičský průkaz, i když jsem ukázal potvrzení, že jsem cukrovkář a že těch šest griotek jsem do sebe vrazil v restauraci u dálnice vlastně jako lék, abych si vyrovnal hladinu cukru, protože mi naráz klesla pod padesát. Jsem vlastně, jak vidíte, nešťastný člověk! Potřebuji zdravou ženskou s řidičským průkazem, aby mi v zimě odklidila sníh a vozila mě autem. Mějte se mnou slitování! Neudávejte mě policajtům! Už před pěti lety mě zařadili mezi místní alkoholiky a zase by mě poslali do cvokárny! Já bych vás tím rýčem nepraštil, opravdu ne, na mou duši! Vemte si tu stovku jako odškodnění.
45
Oskar se odvrátil. Vlastní vinou nešťastní lidé ho nezajímali ani nedojímali, vyhýbal se jim. Už několikráte se přesvědčil o tom, že jejich neštěstí je nakažlivé jako každoroční chřipková epidemie, proti které se však Oskar nechával pravidelně očkovat. Ale kde vzít sérum proti nakažlivému lidskému neštěstí? Příští den našel Oskar u svého plotu dva růžové keře nekřesťansky drahé Bavorské královny, nový rybízový keř a v obálce sto euro. A ten den zahájil alkoholik, cukrovkář a důchodce Karel svou zvláštní hru. Když Oskar vyhraboval u plotu v půdě tři jamky pro darované Bavorské královny, připlížil se důchodce Karel, nikoliv však v rudé kombinéze týmu Ferrari, ale v maskáči US Army, s obličejem zmalovaným zeleným krémem, jaký při bojových akcích v tropech používají US Marines, pozvedl rýč nad Oskarovu skloněnou hlavu a zařval: — Aha! Teď bych vás mohl, kdybych chtěl, zapleštit! Oskar se pokusil uskočit, ale skloněn nad třetí jamkou pro Bavorskou královnu se svalil do mokré podzimní trávy. Důchodce Karel odhodil rýč, usmál se a hlaholil na celou ulici: — To jsem vám chtěl jen dokázat, že s tím rýčem nemám zlé úmysly! Oskar se s námahou zvedl, roztřásl se po celém těle a uvažoval, jestli by přece jen neměl ze skrýše pod pohovkou vytáhnout svůj kolt, naládovat ho a prostřelit Karlovi aspoň jedno koleno. Rozmyslel si to však, neřekl ani slovo a odešel ze zahrady.
V Oskarově obývacím pokoji zazvonil telefon. — Karty nelžou, řekly mi, že se v naší slepé uličce schyluje k neštěstí! zašeptla madame Diana. Už včera dopoledne, než vás, pane Oskare, ten ožrala Glocker chtěl přetáhnout rýčem přes hlavu, se mi i kyvadlo jako by pobláznilo. Točilo se pořád doleva! A kyvadlo, když se ho zeptám na toho lotra Horsta Kramera, se mi točí vždy doleva. Vykývám si toho lumpa i třikrát denně, abych
46
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
