é v o d Ooskuamžiky Louise L.
Hayová Grada Publishing
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Osudové okamžiky Louise L. Hayová Přeložil Jakub Marek Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5100. publikaci Odpovědná redaktorka Zuzana Vrbová Sazba Eva Grillová Návrh a grafická úprava obálky Vojtěch Kočí Počet stran 240 První vydání, Praha 2013 Z anglického originálu THE TIMES OF OUR LIVES By Louise L. Hay Copyright © 2007 by The Hay Foundation Original English Language publication 2007 by Hay House, Inc. California, USA. Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2013 Vytiskla tiskárna Tisk Centrum, s. r. o. ISBN 978-80-247-3958-8 (tištěná verze)
ISBN 978-80-247-8418-2 (PDF) ISBN 978-80-247-8419-9(E-PUB)
Všem, kteří svými příběhy přispěli do této knihy, i všem čtenářům, jejichž životů se tyto příběhy dotknou.
OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Láska vše překoná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Poddej se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Videokamery nejsou potřeba. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Chyby děláme z lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Můj přítel Merlin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Vanilku miluju! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Nebe mám přímo u sebe. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Holubička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Kouzelné štěstí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Lásku a moudrost ti vzít nemůžou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Zázrak s motýlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Spirituální pošťák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Chovat se lidsky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Uspět, ať to stojí cokoli. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Ona mluví s duchy! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
7
Malá tanečnice v nebi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Odpuštění živým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Nikdy nevíš. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Můj anděl Dakota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Sbohem, tati . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Bůh mě udělal zábavnou a chytrou!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Zážitek ze života po smrti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Léčivá síla emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Naše děťátko se vrátilo!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Úplně jinýma očima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 A já odpouštím tobě!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Pár přeřeknutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Dům, který postavil můj otec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Prozřela jsem a uviděla. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Radosti života. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Znovushledání s duševním dvojčetem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Pocit propojení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 Pečovatelka v mojí zahradě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Jedna pence, druhá pence…. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 Byla v tom láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217
Znovuzrození snu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
9
Louise L. Hayová Louise L. Hayová je metafyzickou učitelkou a autorkou bestsellerů jako Miluj svůj život či Já to dokážu. Její knihy byly přeloženy do 29 různých jazyků ve 35 zemích po celém světě. Za více než 25 let Louise pomohla milionům lidí odhalit plný potenciál jejich tvořivé síly k osobnímu růstu a uzdravení sebe sama. Je zakladatelkou a předsedkyní nakladatelství Hay House, které publikuje knihy, audio nahrávky a videa pomáhající uzdravit planetu.
Web: www.LouiseHay.com a www.LouiseLHay.com
ÚVOD „Roky jsem četla slova autorů, kteří přispěli do této knihy, a často jsem si pomyslela: To je tak neuvěřitelná sbírka nápadů, odhalení a inspirace! Dlouho jsem chtěla představit některé z těchto výjimečných příběhu v jedné knize, aby vás, mé čtenáře, mohly pobavit, poučit a okouzlit stejně jako mne. Na těchto stránkách tedy naleznete některé z nejúchvatnějších pravdivých vyprávění, s jakými se kdy setkáte. Autoři příběhů v této knize jsou lidé doslova všech možných profesí a prošli si řadou různých zkušeností, které vás přinutí zamyslet se, vyvolají ve vás úžas, rozesmějí vás, rozpláčou, udiví… ano, vyvolají ve vás všechny tyto emoce, a nejen ty! Radujte se prosím z této knihy a snad vás inspiruje k tomu, že si budete více všímat dojemných, nádherných a zázračných událostí, které jsou součástí vašeho vlastního života. Ale nejdříve bych se s vámi chtěla podělit o něco velmi osobního.“ Louise
MŮJ PŘÍBĚH „Povězte mi prosím krátce něco o svém dětství.“ To je první věc, o kterou jsem požádala nespočet lidí, kteří vyhledali mou pomoc. Není nutné, aby zacházeli do každého detailu, potřebuji získat jen základní představu o tom, odkud pocházejí. Pokud mají problémy teď, návyky, které je vyvolaly, začali již mnohem dříve. Když mi bylo osmnáct měsíců, rozvedli se mi rodiče. Nevzpomínám si, že by to byla obzvlášť zlá zkušenost. Ovšem vybavuji si tu hrůzu, když matka nastoupila jako pomocnice v domácnosti a mě musela přenechat v cizí péči. Prý jsem tři týdny nepřetržitě plakala. Lidé, kteří se o mne starali, to nemohli zvládnout, matka si mě musela vzít zpět a zařídit se nějak jinak. Dodnes čerpám inspiraci z toho, jak to jako samoživitelka zvládla. Ovšem tenkrát jsem se zajímala jen o to, že se mi nedostává vší láskyplné pozornosti jako dřív. Nikdy jsem nedokázala určit, zda matka milovala mého nevlastního otce, nebo jestli si ho vzala jen kvůli tomu, aby nám zajistila domov. Ale nebyl to dobrý nápad. Pocházel z Evropy, kde vyrostl v tvrdé německé domácnosti
11
plné násilí, a on se nikdy nenaučil s rodinou jednat jiným způsobem. Matka čekala sestru, padla na nás hospodářská krize třicátých let a uvízly jsme v rodině plné násilí. Mně bylo pět let. Aby byly věci ještě horší, někdy v té době mě znásilnil soused, kterého si pamatuji jen jako opilce. Dodnes si jasně vybavuji lékařskou prohlídku a následný soud, ve kterém jsem byla hlavní svědek. Odsoudili ho k patnácti letům vězení. Dokola mi opakovali: „Byla to tvoje vina,“ takže jsem se mnoho let bála, že až ho propustí, přijde za mnou a dostane mě za to, že jsem na něj byla tak zlá a poslala ho do vězení. Většinu dětství jsem snášela fyzické a sexuální zneužívání, ke kterému se přidávala těžká práce. Moje sebeúcta byla menší a menší a vypadalo to, že se mi daří jen v máločem. Začala jsem si na to zvykat, což se začalo odrážet v celém mém životě. Ve čtvrté třídě se stala událost naprosto typická pro můj tehdejší život. Měli jsme ve škole oslavu s několika dorty. Většina dětí ve třídě pocházela z dobře situovaných rodin ze střední vrstvy. Já měla ubohé oblečení, směšný sestřih podle hrnce, boty se zvednutou špičkou a páchla jsem po česneku. Ten jsem musela jíst každý den, abych „nedostala červíky“. Nikdy jsme doma neměli dort, nemohli jsme si to dovolit. V sousedství žila žena, která mi každý týden dávala deset centů a na narozeniny celý dolar. Těch deset centů šlo do rodinného rozpočtu a za dolar jsem dostala spodní prádlo na celý rok z obchodu s levným zbožím. Takže jsme měli oslavu a bylo na ní tolik dortů, že při rozdělování některé děti dostaly dva nebo tři kusy, i když mohly mít dort, kdy se jim zachtělo. Když se učitelka konečně dostala až ke mně (a já byla samozřejmě poslední), žádný dort už nezbyl. Ani jediný kousek. Dnes je mi jasné, že moje automatické přijímání toho, že jsem bezcenná a nic si nezasloužím, byl ten důvod, proč jsem skončila na konci řady, kde na mne už nezbyl dort. Byl to můj návyk. Oni byli jen zrcadlo odrážející to, čemu jsem věřila. V patnácti jsem už nemohla snášet sexuální zneužívání a utekla jsem z domova a od školy. Našla jsem si práci servírky, která mi přišla mnohem jednodušší než dřina na dvorku, kterou jsem musela dělat doma. Prahla jsem po lásce a citech a vzhledem k tomu, že jsem neměla naprosto žádnou sebeúctu, dávala jsem své tělo dobrovolně komukoli, kdo ke mně byl milý. Po šestnáctých narozeninách jsem porodila holčičku. Cítila jsem, že není možné, abych si ji nechala, nicméně jsem jí dokázala nalézt dobrý a láskyplný domov u bezdětného pár, který toužil po dítěti. Poslední čtyři měsíce těhotenství jsem žila v jejich domě, a když jsem šla do nemocnice, nechala jsem dítěti dát jejich příjmení.
12
Za takových podmínek jsem neměla šanci zažít radosti mateřství. Měla jsem pouze pocit ztráty, viny a hanby. Ze svého dítěte si pamatuji jen neobvykle velké prsty u nohou, které mělo po mně. Pokud se někdy setkáme, určitě ji poznám právě podle prstů. Odešla jsem, když jí bylo pět dní. Ihned jsem jela zpět domů a řekla matce, která se stále nechávala využívat otčímem: „No tak, tohle přece nemusíš dál trpět. Já tě odsud dostanu.“ Jela se mnou a nechala moji desetiletou sestru, která byla vždy tatínkův mazánek, aby žila s otcem. Když jsem matce pomohla najít práci pokojské v malém hotelu a sehnala jí byt, kde mohla svobodně a pohodlně vést život, cítila jsem, že jsem své povinnosti splnila. Na měsíc jsem s přítelkyní odjela do Chicaga, ale vrátila jsem se až za více než třicet let. Byla jsem tehdy mladá a kvůli kombinaci násilí v dětství a pocitu méněcennosti, který jsem si při tom vyvinula, jsem přitahovala muže, kteří se ke mně chovali špatně a často mne i bili. Mohla jsem strávit zbytek života nadáváním na muže a nejspíš bych si neustále dokola prožívala to samé. Nicméně postupně jsem díky pozitivním zkušenostem v práci začala získávat sebedůvěru a tento druh mužů mi začal ze života mizet. Přestali vyhovovat starému návyku, kvůli kterému jsem podvědomě věřila, že si zneužívání zasloužím. Nechci omlouvat jejich chování, ale kdyby do mého návyku nezapadali, nikdy bych je ani nezačala přitahovat. Dnes mě takoví muži úplně přehlížejí. Naše návyky k sobě prostě nesedí. Po několika letech v Chicagu, kdy jsem dělala převážně podřadné práce, jsem odešla do New Yorku, kde se mi poštěstilo stát se modelkou luxusní módy. Nicméně ani práce modelky pro známé návrháře mému sebevědomí moc nepomohla. Objevovala jsem v ní jen nové způsoby, jak na sobě nacházet chyby. Odmítala jsem vážit si své vlastní krásy. Prací v módním průmyslu jsem strávila řadu let; potkala jsem hodného, vzdělaného Angličana. Cestovali jsme po celém světě, setkali se s královskými rodinami, jednou jsme dokonce večeřeli v Bílém domě. Přestože jsem byla modelka a měla jsem úžasného muže, moje sebeúcta byla stále malá. To se změnilo, až když jsem na sobě o celá léta později začala pracovat zevnitř. Jednoho dne po čtrnácti letech manželství – právě když jsem začínala věřit, že dobré věci mohou vydržet – mi manžel řekl, že si chce vzít jinou ženu. Jistě, zdrtilo mne to, ale čas běží a já žila dál. Cítila jsem, že se věci začínají měnit a numerolog mi to jednou na jaře potvrdil, když řekl, že na podzim se stane malá událost, která mi změní život. Byla to událost tak nicotná, že jsem si její význam uvědomila až o několik měsíců později. Úplnou náhodou jsem se dostala na setkání Jednotné církve
13
náboženské vědy v New Yorku. Jejich poslání pro mne bylo úplně nové a něco uvnitř mi říkalo: „Pozorně poslouchej.“ A také že jsem poslouchala. Nejen že jsem začala docházet na nedělní bohoslužby, ale také navštěvovat jejich každotýdenní přednášky. Přestávala jsem se zajímat o svět krásy a módy. Ostatně, kolik let jsem se ještě mohla zabývat obvodem pasu a tvarováním obočí? Z člověka, který odešel ze střední školy a nikdy nic nestudoval, jsem se proměnila v dychtivou studentku a hltala jsem vše, k čemu jsem se dostala a co se týkalo metafyziky a alternativní léčby. Církev se pro mě stal novým domovem. Ačkoli můj život převážně pokračoval stejně jako dřív, tento nový směr studia mi začínal zabírat čím dál tím víc času. Zničehonic utekly tři roky a já byla způsobilá k tomu stát se oprávněným zaměstnancem církve. Prošla jsem testy, a tak jsem se před mnoha lety stala církevním poradcem. Byly to pomalé začátky. V té době jsem vedla transcendentální meditace. Můj kostel neměl ještě rok pořádat pastorský kurz, takže jsem se rozhodla udělat něco speciálního sama pro sebe. Půl roku jsem chodila na vysokou školu – na Maháršiho mezinárodní univerzitu ve Fairfieldu v Iowě. Tehdy to pro mne bylo to pravé místo. V prvním ročníku jsme každé pondělní ráno začali studovat nový předmět, byly to věci, o kterých jsem do té doby nanejvýš slyšela, jako biologie, chemie nebo teorie relativity. Každou sobotu jsme měli test, v neděli bylo volno a v pondělí jsme začali znovu. Nebyl tam žádný druh zábavy, na který jsem byla zvyklá z New Yorku. Po večeři jsme šli všichni studovat na pokoje. Byla jsem na kampusu nejstarší a milovala jsem každou vteřinu, kterou jsem tam strávila. Nebylo povoleno kouřit, pít alkohol ani brát drogy. Čtyřikrát za den jsme meditovali. Ten den, kdy jsem školu opustila, jsem málem omdlela z cigaretového kouře na letišti. Po návratu do New Yorku jsem se vrátila k tomu, co jsem začala. Brzy jsem se zapojila do pastorského kurzu. Začala jsem být v rámci církve aktivnější a zapojovala jsem se do jejích společenských událostí. Vystupovala jsem na poledních setkáních a scházela se s klienty. Z toho se záhy stala práce na plný úvazek. Kromě této práce jsem také dostala inspiraci k tomu, abych sepsala knížečku Uzdrav své tělo, která prvně vznikla jen jako jednoduchý seznam metafyzických příčin fyzických onemocnění těla. Začala jsem cestovat a pořádat přednášky a malé kurzy. Pak mi jednoho dne diagnozovali rakovinu. Když se vezme v úvahu, že jsem byla v pěti letech znásilněna a pak často bita, není s podivem, že se mi rakovina objevila ve vaginální oblasti. Jako každý, kdo se právě dozvěděl, že má rakovinu, jsem naprosto propadla panice. Ovšem díky práci s klienty jsem věděla, že mentální léčba funguje,
14
a nyní jsem měla příležitost dokázat to sama na sobě. Konec konců jsem napsal knihu o duševních návycích a věděla jsem, že rakovinu způsobuje zatrpklost potlačovaná tak dlouho, že začne doslova požírat tělo. Kvůli dětství jsem se odmítala zbavit vzteku a zatrpklosti vůči „nim“. Nebylo času nazbyt a měla jsem před sebou spoustu práce. Slovo nevyléčitelný, které je pro mnoho lidí naprosto děsivé, podle mě znamená jen to, že daná nemoc se nedá vyléčit vnějšími prostředky a že pro nalezení léčby se musíme ponořit do sebe sama. Kdybych kvůli odstranění rakoviny podstoupila operaci a nezbavila se duševních návyků, které ji vyvolaly, doktoři by Louisu jen řezali dál a dál, až by z Louisy nezbylo nic, do čeho by šlo řezat. Ta myšlenka se mi vůbec nezamlouvala. Kdybych šla na operaci, kde by mi vyřízli rakovinný nádor, a zároveň bych se zbavila duševního návyku, který rakovinu vyvolal, tak by se nemoc už nevrátila. Když se rakovina nebo jakékoli jiné onemocnění objeví podruhé, není to podle mne kvůli tomu, že lékaři „nedostali všechno ven“, ale spíš protože pacient neprošel žádnou duševní změnou. Jen si znovu vytvoří tu stejnou nemoc, ačkoli třeba v jiné části těla. Také jsem věřila, že pokud očistím duševní návyk, který způsobil rakovinu, nebudu operaci vůbec potřebovat. Takže jsem vyjednávala o čas a doktoři mi neradi dali tři měsíce, když jsem řekla, že nemám dost peněz. Ihned jsem za svou léčbu převzala zodpovědnost. Četla a studovala jsem vše, co jsem dokázala najít o alternativních postupech, jež by mohly napomoci mému léčebnému procesu. Šla jsem do několika obchodů se zdravou výživou a koupila jsem všechny knihy týkající se rakoviny, které měli. Chodila jsem do knihovny a hledala další četbu. Přečetla jsem si něco o reflexní terapii nohou a pročištění tlustého střeva a věřila jsem, že by mi obojí mohlo pomoci. Zdálo se, že narážím přesně na ty správné lidi. Když jsem si přečetla o reflexní terapii nohou, chtěla jsem najít někoho, kdo ji provádí. Zúčastnila jsem se přednášky, a přestože si normálně sedávám do první řady, toho večera mi něco napovídalo, že si mám sednout dozadu. Za chvilku vešel muž a sedl si vedle mne – a hádejte co. Byl to reflexní terapeut, který za lidmi docházel domů. Ke mně chodil třikrát týdně po dobu dvou měsíců a velmi mi pomohl. Věděla jsem, že se musím začít mít mnohem více ráda. V dětství jsem nezažila, že by někdo příliš vyjadřoval lásku, a nikdo mi neřekl, že je v pořádku cítit se spokojená sama se sebou. Přijala jsem „jejich“ návyk neustále si na mě stěžovat a kritizovat mne a stalo se to pro mě přirozené. Díky práci v církvi mi došlo, že je v pořádku a dokonce naprosto zásadní, abych sama sebe přijala. Přesto jsem to neustále odkládala – asi jako je to
15
s dietou, se kterou začneme hned zítra. Ale já už to odkládat nemohla. Ze začátku pro mne bylo velmi obtížné dělat věci jako stoupnout si před zrcadlo a říci: „Louiso, mám tě ráda. Opravdu tě mám ráda.“ Nicméně jsem vytrvala a v několika situacích jsem si povšimla, že zatímco dříve bych si něco vyčítala, teď už jsem to díky cvičením před zrcadlem a další práci nedělala. Byly to moje první pokroky. Uvědomovala jsem si, že se musím zbavit zášti, kterou jsem v sobě držela již od dětství. Bezpodmínečně jsem musela přestat obviňovat ostatní. Ano, měla jsem obtížné dětství, ve kterém jsem prožila mnoho zneužívání – psychického, fyzického i sexuálního. To se ale stalo už dávno a nebyla to žádná omluva pro to, jak jsem se k sobě chovala teď. Doslova jsem požírala vlastní tělo rakovinou, protože jsem nedokázala odpustit. Bylo načase jít za samotné události a snažit se pochopit, jaké zkušenosti mohly vytvořit lidi, kteří s dítětem zacházeli takovým způsobem. S pomocí dobrého terapeuta jsem začala vyjadřovat starý, potlačovaný vztek tím, že jsem mlátila do polštářů a ječela vzteky. Cítila jsem se pak čistší. Potom jsem začala skládat kousky příběhů, které mi rodiče vyprávěli o svém vlastním dětství. Postupně jsem viděla jejich životní příběhy v širším kontextu. Díky lepšímu pochopení a dospělému pohledu na věc jsem začala soucítit s jejich bolestí a přestala je obviňovat. Také jsem začala hledat kvalitního odborníka na výživu, aby mi pomohl očistit a detoxikovat tělo od vší nezdravé stravy, kterou jsem za všechny ty roky snědla. Dozvěděla jsem se, že nezdravá strava se v těle ukládá a vytváří toxiny. Stejně tak se ukládají špatné myšlenky a otravují pak mysl. Dostala jsem velmi přísnou dietu, která se skládala téměř jenom z velkého množství zeleniny. První měsíc jsem dokonce třikrát týdně podstupovala výplach tlustého střeva. Operaci jsem nakonec neměla. Výsledkem důkladné psychické i fyzické očisty bylo, že šest měsíců po diagnostikování nemoci museli lékaři uznat to, co jsem již věděla – v mém těle nebylo po rakovině ani stopy. Můžu tak nyní potvrdit z osobní zkušenosti, že onemocnění je možné léčit, pokud jsme ochotni změnit to, čemu věříme, a jak myslíme a jednáme. Někdy se něco, co nám přijde jako tragédie, ukáže být tou nejlepší věcí v našem životě. Z této zkušenosti jsem se toho hodně naučila a začala jsem si úplně jinak cenit života. Začala jsem si ujasňovat, co je pro mne opravdu důležité, a rozhodla jsem se konečně opustit betonový New York a jeho extrémní počasí. Někteří moji klienti trvali na tom, že „zemřou“, jestli je opustím, ale ujistila jsem je, že se budu dvakrát ročně vracet, abych zjistila, jaké dělají pokroky. A samozřejmě telefon dosáhne všude.
16
Zavřela jsem tedy praxi a udělala si poklidný výlet do Kalifornie, který jsem chtěla začít v Los Angeles. I když jsem se tam narodila, neznala jsem tam skoro nikoho kromě matky a sestry, které obě žily na okraji města asi hodinu cesty od sebe. Nikdy jsme si k sobě v rodině nebyli moc blízcí, ani jeden k druhému otevření, přesto mě velmi zarazilo, když jsem zjistila, že matka před několika lety oslepla a nikdo se neobtěžoval mi to říci. Sestra měla „moc práce“, aby se se mnou sešla, takže jsem ji nechala být a začala si zařizovat vlastní život. Knížka Uzdrav své tělo mi otevřela mnoho dveří. Začala jsem navštěvovat všechna setkání spojená s hnutím New Age, která jsem našla. Vždy jsem se představila, a když se to zdálo vhodné, nechala jsem jim výtisk knížky. Prvních šest měsíců jsem často chodila na pláž, protože jsem věděla, že až začnu mít hodně práce, nebude na takové věci čas. Pomalu začali přicházet klienti. Dostávala jsem žádosti, abych vystoupila na různých místech, a jak mě Los Angeles začalo přijímat, moje situace se začínala obracet k lepšímu. Za pár let jsem si mohla zařídit rozkošný domov. Můj nový životní styl v Los Angeles byl obrovský skok oproti tomu, jak jsem byla vychována. Vše se mi dařilo opravdu skvěle. Jak rychle se nám může změnit život! Jednou v noci mi zavolala sestra, bylo to poprvé po dvou letech, co jsme spolu mluvily. Řekla mi, že matka, které v té době bylo devadesát let a byla téměř hluchá, upadla a zranila si záda. Ve chvilce se z té silné, nezávislé ženy stalo bezmocné dítě trpící bolestí. Zranění ovšem prolomilo zeď mlčení, za níž se sestra skrývala. Zjistila jsem, že i ona má vážné, velmi bolestivé problémy se zády, kvůli kterým pro ni bylo obtížné sedět a chodit. Snášela to v tichosti, a i když bylo od pohledu vidět, že trpí anorexií, její manžel vůbec netušil, že je nemocná. Po měsíci stráveném v nemocnici se matka mohla vrátit domů. V žádném případě se o sebe nemohla starat sama, takže jsem si ji vzala k sobě. Ačkoli jsem věřila, že život vše vyřeší, nevěděla jsem, jak to všechno zvládnu. Proto jsem řekla Bohu: „Dobře, já se o ni postarám, ale budeš mi muset pomoct a zařídit peníze!“ Obě dvě jsme si musely hodně zvykat. Matka přijela v sobotu a já potřebovala další pátek odjet na čtyři dny do San Franciska. Nemohla jsem matku nechat samotnou, ale odjet jsem také musela. Řekla jsem: „Bože, pomoz mi s tím. Než odjedu, potřebuji sehnat správného člověka, který by nám pomohl.“ Ve čtvrtek se „objevila“ přesně ta správná osoba a nastěhovala se, aby mně a matce uspořádala domov. Znovu se mi potvrdila moje nejhlubší víra: „Cokoli potřebuji vědět, mi bude odhaleno, a cokoli budu potřebovat, ke mně v souladu s božským řádem přijde.“
17
*
Uvědomila jsem si, že opět přišel čas učit se. Měla jsem před sebou výbornou příležitost zbavit se mnoha nedořešených záležitostí z dětství. Matka se o mne nedokázala postarat, když jsem byla dítě, já se o ni v tu chvíli postarat dokázala a také jsem to udělala. Mezi mnou, matkou a sestrou začalo úplně nové dobrodružství. Poskytnout sestře pomoc, o kterou žádala, představovalo další výzvu. Dozvěděla jsem se, že když jsem před mnoha lety zachránila matku, nevlastní otec obrátil svůj vztek a bolest proti sestře a začal ji týrat. Uvědomila jsem si, že to, co u sestry začalo jako fyzický problém, ještě zveličil strach, napětí a pocit, že jí nikdo nemůže pomoci. Nechtěla jsem se stavět do pozice její zachránkyně, zároveň jsem jí ale chtěla dát možnost začít si zlepšovat život. Pomalu jsme rozplétaly její problémy a pokračovaly jsme s tím až do její smrti. Postupovaly jsme krok za krokem a já jsem jí při zkoušení různých možností léčby dodávala pocit bezpečí. Na druhou stranu matka reagovala velmi dobře. Čtyřikrát denně cvičila nejlépe jak mohla a její tělo zesílilo a stalo se pružnější. Pořídila jsem jí naslouchátko a ona se opět začala zajímat o svět. I přes její náboženské přesvědčení se mi podařilo přemluvit ji, aby si nechala operativně odstranit šedý zákal. Bylo pro ni neuvěřitelné potěšení, že opět vidí, a stejně tak pro nás bylo radostné vidět svět jejíma očima. Byla velmi ráda, že může znovu číst. Našly jsme si spolu čas na to, abychom si sedly a promluvily tak, jak jsme to nikdy předtím nedokázaly, a mnohem lépe jsme si začaly rozumět. Bylo to pro nás osvobozující – plakaly jsme, smály se, objímaly. Samozřejmě mi někdy šla na nervy, ale jen jsem díky tomu poznala, že jsou i další věci, které je třeba si vyjasnit. Nyní se píše rok 2007 a mně je osmdesát let. Matka tuto planetu opustila v míru před mnoha lety. Chybí mi a miluji ji. Společně jsme uzavřely vše, co jsme mohly, a nyní jsme obě dvě svobodné. (Z Miluj svůj život, Hay House, 1984, 2004)
Poznámka redaktorky: Některé příběhy byly upraveny kvůli délce a větší jasnosti.
18
Crystal Andrusová Crystal Andrusová je autorkou knih Prostě… žena! a Transcendentní krása, zapálenou a obratnou řečnicí, spisovatelkou a zastánkyní ženských práv. Její poselství je ještě posíleno hlubokým zájmem o duchovno a vrozenou touhou pomáhat ženám v překonávání vlastních omezení a k vzlétnutí na křídlech jejich duší. Je jednou z nejaktivnějších odbornic na zdraví, fitness a správnou výživu v Severní Americe, držitelkou osvědčení od Americké vysoké školy lékařské medicíny a Kanadské školy přirozené výživy a nyní se připravuje na doktorát z naturopatické medicíny. Její odhodlání podporovat a posilovat ženského ducha je vidět na všem, co dělá – na jejím každotýdenním rádiovém pořadu, úspěšné praxi instruktorky, na přednáškách, workshopech i aktivním odpovídání na dotazy na webových stránkách.
Web: www.crystalandrus.com.
20
LÁSKA VŠE PŘEKONÁ „Měla jsem naplánována vystoupení na sjezdu absolventů univerzity, kde jsem vystudovala, a jakmile jsem dorazila na místo, ihned ke mně přišla nádherná blondýnka. Na tváři jí hrál krásný úsměv a zářila na celou místnost. Byla prostě něčím výjimečná a mně bylo jasné, že je nám souzeno spolu mluvit znovu. Během chvilky jsme si vyměňovaly e-mailové adresy. Ke konci řeči, ve které jsem mluvila o vztazích s rodiči a o tom, jak se emoce projevují skrze naše tělo, jsem si všimla, že mě tato žena velmi pozorně poslouchá. Ruce měla jemně založené přes tělo a po tvářích jí stékaly slzy. Okamžitě mi něco řeklo, že se může podělit o velmi silný příběh. A povím vám, takový se jen tak neslyší. Věděla jsem, že ho musím předat dál, takže jej zde překládám tak, jak jej ona sama vyprávěla.“ Crystal
SHEŘIN PŘÍBĚH Na svět jsem přišla 22. dubna 1953, při porodu jsem šla nohama napřed, kopala jsem a ječela. Narodila jsem se asi o měsíc předčasně. Prý jsem po porodu byla deformovaná, tělo jsem měla samou modřinu a nebyl na mě moc pěkný pohled. Pojmenovali mě Shirley (po herečce Shirley Templové), ale když jsem v patnácti odešla z domova, změnila jsem si jméno na Shere. Z dětství si toho moc nepamatuji – vlastně mám až do třinácti let skoro prázdno. Většinu toho, co o sobě vím, jsem se dozvěděla z vyprávění sousedů a příbuzných. Ale pamatuji si, že mi rodiče říkávali, že jsem „ošklivá, tupá, a ke všemu coura“. Pamatuji si, že mě opakovaně bili. Pamatuji si, že jsem věřila, že jsem tak příšerné stvoření, že si bití zasloužím. Moji rodiče měli samozřejmě také potíže – finanční a také jeden s druhým. Mezi třinácti a patnácti lety jsem začala utíkat z domova. Ne moc daleko… ale pryč z domu. Když mi bylo patnáct, zasáhla moje škola a nechali mě přesunout k pěstounům. Vzpomínám si, že jsem odešla jen s kufříkem oblečení – bez hraček, knížek nebo něčeho na památku. Nikdo neplakal, nikdo nenabídl objetí na rozloučenou. Prostě jsem se odstěhovala a s rodinou (dvěma sestrami a bratrem) jsem se až do roku 1971, kdy jsem si v osmnácti letech vzala svého prvního muže, téměř nestýkala.
21
Rád pil a bil mě. A já začala znovu utíkat pryč. Hledala jsem jakoukoli lásku, ale vždy na špatných místech. Za dva roky jsme se s manželem rozvedli a já se opět ocitla na ulici jen s oblečením, pár kusy nádobí a nějakým ošuntělým nábytkem. Mezi dvaceti a pětadvaceti lety jsem střídala jednoho muže za druhým, abych našla lásku a bezpečí. Nenašla jsem je. Našla jsem ovšem další muže, kteří mě chtěli zneužívat a ovládat. Až teď si při pohledu zpátky uvědomuji, jak jsem musela být zoufalá. Druhého manžela jsem potkala v roce 1976. Byl o deset let starší a neuvěřitelně štědrý. Měl dvě malé děti, kterým bylo čtyři a devět let, a já doufala, že s nimi konečně získám rodinu, kterou jsem nikdy neměla. Můj nový muž mě zbožňoval a chtěl se o mě postarat, takže jsme se přestěhovali, abychom mohli začít nanovo. Neměla jsem vlastní děti, ani jsem nevěděla, jestli nějaké chci (bála jsem se své „špatné krve“), a role nevlastní matky pro mě byla velmi obtížná. Špatně jsem snášela manželovy děti a vůbec jakoukoli pozornost, které se jim od něj dostávalo. Nakonec jsem se opět přestala cítit v bezpečí a začala jsem hledat někoho, o jehož pozornost bych se nemusela dělit. Byla osmdesátá léta a v nočních podnicích to bylo vždy slibné… S manželstvím to vzalo rychlý konec. Potom jsem potkala Jeffa. Byl o deset let mladší a o padesát let moudřejí než já. Sedm let jsme se neustále rozcházeli a dávali dohromady, byl opravdu trpělivý a oddaný. Bylo pro mě obtížné plně se mu zavázat, až mi jednoho dne řekl, že mě má dost, a odešel. V tu chvíli jsem dospěla. Až tehdy jsem si uvědomila, o co jsem přišla. Až do té chvíle jsem si opravdu myslela, že si skvěle užívám a vynahrazuji si všechny ty ztracené roky, takže jsem toto vůbec nečekala. Uběhlo několik měsíců a bolest se nemírnila. Milovala jsem Jeffa ještě víc, až jsme si k sobě znovu našli cestu a nikdy se už nedívali zpět. Jsme svoji patnáct let a je to láska jako z filmu. V té době se mi prudce zvýšilo sebevědomí. V patnácti jsem kvůli práci v pekárně vážila přes devadesát kilo. Teplý, láskyplný chléb mě dokázal uklidnit. Před první svatbou jsem zhubla, ale po rozvodu jsem opět nabrala váhu zpět – vážila jsem ke sto kilům. Můj druhý muž se ke mně choval jako milující a podporující „otec“, přivedl mě ke squashi a zapsal mě do kurzu zvýšení sebevědomí. Ztratila jsem na váze a získala sebeúctu. Tedy alespoň mi to tak přišlo. Přihlásila jsem se do castingové agentury, začala jsem dělat reklamní fotografie a natáčet reklamy, až jsem nakonec dostala práci moderátorky v televizi. Naprosto jsem se soustředila na to, že jsem tak krásná, že mi žádný muž nemůže odolat – dokonce ani poslíček. Věřila jsem, že jsem ošklivé káčátko,
22
ze kterého se stala nádherná labuť. O mužích, které jsem za ty roky svedla, bych mohla sepsat knihu. Potom jsem se roku 1997 tvrdě vrátila do reality, když jsem přišla o práci. S Jeffem jsme zrovna koupili velký dům a netušili jsme, jak ho dokážeme uplatit. Ten samý rok mi zemřel otec a tato nešťastná událost otevřela stavidla potlačovaným emocím. Všechna ta „měla jsem“ a „mohla jsem“, hádky a bolest mě zaplavovaly ve vlnách. Matka zemřela již v roce 1986 a já věřila, že tahle část života je už za mnou. Ale nebyla. Najednou jsem byla bez práce, bála jsem se a cítila jsem se strašně sama. Každé ráno jsem vstala a neměla co na práci, takže mi přišlo, že jsem naprosto neschopná, a znovu se probudila stará bolest, že jsem „tupá“. Asi rok jsem bloumala po našem zbrusu novém, příliš velkém domě a litovala se. Zdravotně jsem na tom také nebyla dobře a dvakrát nebo třikrát týdně jsem chodila k chiropraktikovi kvůli bolestem, předmenstruačnímu syndromu a migrénám. Také jsem často chodila k doktorovi s bolestí břicha, trpěla jsem zácpami a řadou dalších zažívacích problémů. Nakonec se ukázalo, že jsem měla syndrom dráždivého tračníku (SDT), vřed, kýlu, a navíc ještě endometriózu. Velice jsme se sblížili s chiropraktikem, vídala jsem ho konec koncům častěji než kohokoli jiného. Jednou mi navrhl, že bych měla začít uvažovat nad tím, co způsobuje všechny moje zdravotní potíže, a více se zaobírat prevencí – že bych měla vzít své zdraví do vlastních rukou. Ze začátku jsem ho nebrala vážně, protože jsem si myslela, že tomu rozumím lépe. Nakonec mě ale přesvědčil a já začala užívat přírodní doplňky stravy, abych si v těle vytvořila hormonální rovnováhu. Během čtyř měsíců jsem se úplně zbavila neduhů spojených s premenstruačním syndromem (bolesti, deprese, úzkosti a nadýmání), což pro mne bylo velmi důležité. Byl to pro mě zlomový bod, začala jsem uvažovat novým způsobem, dělala jsem vlastní rozhodnutí a převzala jsem zodpovědnost za vlastní život. Tři roky jsem se držela filosofie, že se musím udržovat tělesně i duševně v pohodě. Chodila jsem na všechny přednášky, četla jsem všechny knihy, předplatila si všechny časopisy o zdraví, začala jsem pracovat v obchodě se zdravou výživou a zabývala jsem se glykobiologií a glykonutrienty. Chtěla jsem se naučit meditovat a začít cvičit jógu. Vyhledávala jsem nové způsoby alternativní léčby – iridologii, reiki, akupunkturu a muzikoterapii. Chodila jsem k doktorům, kteří byli otevření holistickým terapiím a podstupovala jsem všechny nové testy – slin, krve, prostě na co si vzpomenete, to jsem zkusila. Došlo mi, že když jsem teď vdaná, budu se muset smířit s tím, že budu prostě jen „bohyně zdraví“. A pak mě v roce 2000 probudila moje duše.
23
Mamogram, rentgen i obávaná biopsie odhalily, že mám v pravém prsu rakovinu. Jak se mi tohle mohlo stát, když jsem právě strávila tři roky děláním všeho možného, aby se mi zdraví zlepšilo, aby tak zůstalo a abych se vyhnula jakékoli nemoci? Několik následujících měsíců bylo děsivých. První chirurg, ke kterému jsem šla, pro mě naprosto neměl pochopení a jeho chování k pacientům mělo závažné nedostatky. Šla jsem k jeho kolegovi na stejném oddělení a jejich přístupy byly odlišné jako den a noc. Byl to mladý muž asijského původu s myslí otevřenou alternativním způsobům léčby. Řekl mi ale to samé – měla jsem jít na operaci a poté podstoupit chemoterapii a možná ozařování. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že ten druhý mi vysvětlil proceduru a možné vedlejší účinky a povzbudil mě v tom, abych pokračovala s alternativní léčbou, když v ni tak silně věřím. Usoudila jsem, že operace a vedlejší účinky jsou horší než samotná nemoc a že pokud mi nádor z těla vyjmou, je velká šance, že se opět vrátí, protože jsem stále nezjistila, proč mi byl dar rakoviny vlastně dán, a nezačala těm důvodům čelit. Tak proč bych měla svému tělu uštědřit takovou ránu dřív, než poznám příčiny nemoci? Změnila jsem přístup k léčbě. Musela jsem se sice starat o fyzickou stránku – úplně jsem přestala pít kávu, limonády a alkohol; když to šlo, jedla jsem biopotraviny; nepoužívala jsem mikrovlnku ani myčku; přestala jsem používat parfémy a toxické laky na nehty; rozhodla jsem se pro velmi holistický životní styl, což zahrnovalo používání přírodního make-upu a čisticích prostředků, pití filtrované vody, užívání doplňků stravy, jedení hodně listové zeleniny a dodržování intenzivní glykonutrientové diety – nicméně nejvíce pozornosti jsem věnovala snaze pochopit, proč se mi rakovina v prsu objevila. Dostala jsem se tak na cestu, která zaskočila dokonce i mne samotnou. Procházela jsem se a všimla jsem si krásného, měkkého plácku zarostlého travou, kde jsem se posadila a zavřela oči. Náhle jsem byla obklopena zářícími knihovnami, které se nade mnou tyčily a byly plné knih, kam až jsem dohlédla. Mohla jsem si přečíst jména svazků, dotknout se jich nebo je vytáhnout z polic. Z knihovny čišelo souznění s přírodou, všude tam byly zahrady a spousty stromů. Viděla jsem své milované kočky, které už zemřely, jak se vesele prohánějí jasně zeleným lesem a chytají ptáky a motýly. Pokračovala jsem tou nesmírnou knihovnou, až jsem potkala nějakou ženu. V první chvíli jsem ji stěží poznávala, ale pak mi došlo, že to je má matka. Objala mne a řekla: „Ahoj, zlatíčko. Mysleli jsme na tebe,“ a v tu chvíli se tam objevil i otec. Vypadali přízračně a vycházel z nich jas. Otec mi řekl, že mu chybím a že mě moc miluje. Ihned jsem poznala hloubku jeho lásky. Rozplakala jsem
24
se a pochopila, proč mě za života zneužíval a odháněl od sebe. Věděla jsem, že mě doopravdy miloval a že jsme oba souhlasili s tím, že se v tomto životě reinkarnujeme jako otec a dcera, abychom se navzájem naučili něco, co naše duše potřebovaly k dalšímu vývoji. V ten moment jsem odpustila jim i sobě. Cítila jsem víc lásky než kdy předtím a nedokázala jsem se ubránit slzám. Oba mě objali a řekli, že je čas, abych opustila knihovnu a vrátila se domů. Než odešli, zeptala jsem se jich, co bych si měla přečíst za knihu, a oni odpověděli: „Jak poznat Boha od Deepaka Chopry.“ Potom zmizeli a stejně tak se vypařily zářivé knihy a zahrady. Zůstala jsem sedět na trávě a plakala jsem. Ale něco se ve mně změnilo, cítila jsem se lehčí a uvolněnější. Cítila jsem se jako dítě. Věděla jsem, že jsem milována. Já, Shere Donaldová, jsem milována. Bylo mi jasné, proč se mi rakovina objevila právě v prsu. Prsa jsou totiž centrum lásky a péče, po kterých jsem celý život prahla – nejen od rodičů a sourozenců, ale od celého světa. A až do té chvíle jsem neměla tušení, jak moc mě Vesmír miluje, jak moc miluje nás všechny. Když jsem teď našla péči a lásku, rakovina se mi mohla vyléčit – mé srdce se mohlo vyléčit. Nedlouho poté jsem šla na prohlídku, kde jsem se dozvěděla, že mi rakovina z prsu zmizela. Byla jsem krásná, každá část mého já byla krásná. Teď už netrpím ani rakovinou, ani jakoukoli jinou nemocí. Teď už neřídí můj život a neroste ve mně. Odpuštěním a láskou jsem ji pustila ze svého těla a všechny testy potvrzují, že se žádné rakovinné bujení už neobjevuje. Nyní už vím, že ke zdraví vede dlouhá cesta a že se jí musím stále držet, abych zdravá zůstala. Musím si uvědomovat své lidství, zatímco budu otáčet stránky knihy života. A sem tam se bolest vrátí, aby mě upozornila, že láska vše překoná… pokud ji nechám. (Z Transcendentní krása, Hay House, 2006)
25
Colette Baronová-Reidová Colette Baronová-Reidová je autorkou knihy Vzpomínání na budoucnost a známým spirituálním médiem. Vede semináře, vystupuje v rádiu, je známá jako motivační řečník a nahrává hudební CD u společnosti EMI (jejím nejlépe prodávaným relaxačním CD je Cesta čakrami). Vystupovala společně s autory a autorkami jako Sylvia Browneová, John Holland, Caroline Myssová a mnoho dalších. V současné době žije v Torontu se svým manželem Marcem a jejich dvěma chlupatými miláčky.
Web: www.colettebaronreid.com
26
PODDEJ SE Událost, která byla vzhledem k návratu mého daru naprosto nejdůležitější, byla zároveň situace, která mě měla navždy změnit. Bylo mi devatenáct a alkoholismus se mi prohluboval stejně rychle jako sebestřednost – byla jsem vězněm vlastní nedospělosti. Poruchu přijímání potravy jsem řešila dietními pilulkami a pitím, abych snížila jejich efekt. V té době jsem ještě bavíc brala drogy. Uvnitř jsem křičela o pomoc, ale žádná nepřicházela. Po jednom roku přípravky na práva jsem se den před závěrečnými zkouškami předávkovala a odjela na letní školu, abych dohnala ten rok, který jsem si sabotovala. Měla jsem depresi a nevěděla jsem, co mám dělat – intuici mi blokovaly a tlumily všechny ty jedy, co jsem si dostávala do těla, a kvůli vlastní destruktivnosti jsem neslyšela varování své duše. Přátelé z kolejí mě varovali před jedním barem v nechvalně známé čtvrti, kde se prý scházel trochu divočejší druh lidí. Tím mě samozřejmě začal zajímat ještě to víc, takže jsem se tam jednou s kamarádkou vypravila. Není třeba říkat, že jsem se jako mladá a zvědavá rebelka bez větších zkušeností s muži a toužící po pozornosti dostala do problémů. Chodila tam spousta drsných kluku – mimo jiné i dealeři a motorkáři. Mělo mi to být jasné, ale nikdy jsem se s lidmi z téhle vrstvy nesetkala, tedy kromě romantizovaných knížek a filmů. Poprvé jsem nebezpečí toho místa zakusila druhý večer poté, co jsem jednoho z místních urazila před jeho partou přátel. Poprvé v životě mě surově zbil muž. Dal mi ránu přímo do obličeje a já odletěla dozadu přes židli a dopadla na zem. Slyšela jsem křupnutí a dutý úder a na několik sekund jsem musela ztratit vědomí. Pamatuji si, jak jsem vstával z podlahy… a místnost se se mnou točila. V ústech jsem měla krev, cítila jsem bolest v obličeji i v týlu hlavy. Před tím mě ještě nikdo neudeřil – byla jsem v šoku, ponížená a strašně jsem se bála. Nikdo mi nepomohl vstát. Podle všeho jsem udělala něco nemyslitelného, i když jsem si nebyla jistá, co to bylo. Nicméně to, co mi mělo změnit život, se stalo o dva týdny později. Už jsem nemohla vydržet u sebe v pokoji, ze kterého jsem od incidentu v baru nevyšla. Byla jsem z té zkušenosti stále v šoku a modřina na obličeji byla pořád vidět, ale kamarádka mě přemluvila, abych s ní šla do centra města na pivo. Později jsme potkaly několik kluků, které jsme vídávaly. Chtěla jsem
27
jít domů, ale ona chtěla ještě zůstat, takže jsem souhlasila, že mě ti muži potom odvezou. Moc jsem je neznala, ale zdáli se milí a před tím mě nikdy neobtěžovali. Po tom, co se mi stalo dva týdny před tím, jsem hledala ochranu, takže jsem jim uvěřila, když mi nabídli, že mě bezpečně odvezou domů. Neměla jsem nejmenší tušení, že se mnou měli jiné plány. Měla jsem poznat, jaké to je ztratit svobodu rozhodovat o svém vlastním těle a co to je opravdová hanba. Ta událost ale měla také otevřít dveře schopnostem, které jsem dříve potlačovala. Bylo zajímavé, že ve chvíli, kdy jsem odvoz přijala, jsem věděla, že se stane něco strašného, ale prostě jsem to nevnímala. Intuice mi ukazovala, co mám dělat, ale já byla opilá a neslyšela jsem ji. Srdce mi sice bušilo ve zděšeném očekávání, co se stane, ale doufala jsem, že si to prostě jen představuji… ukázalo se však, že to bylo naprosto reálné. Opravdu se mělo stát něco zásadního – měli mě znásilnit. Během znásilnění jsem získala nezvyklou a nezapomenutelnou zkušenost. Živě si na to vzpomínám, jako by se to stalo teprve včera. Viděla jsem sama sebe, jak se zvedám z vlastního těla a odplouvám do rohu místnosti. Shlédla jsem na výjev pod sebou a naprosto klidně, nezaujatě a zvědavě jsem sledovala, co se tam dělo. Pamatuji si, že jsem se cítila velmi staře, jako bych byla duší již od počátku věků. V tu samou chvíli mi dar intuice začal odhalovat scény ze života násilníků. Začala jsem k nim pociťovat zvláštní lítost. Viděla jsem dítě zamčené bez jídla a vody ve sklepě, kde ho nechala jeho tlustá, lhostejná matka alkoholička. Viděla jsem jiného hubeného chlapce, jak chodí z jednoho pěstounského domova do druhého. Třetí byl zrzek s bledou kůží a patřil do velké rodiny – slyšela jsem křik z kuchyně a uviděla, jak otec na zemi bije matku a jak v chlapci vře vztek. Pak jsem viděla, jak někdo v obchodě krade konzervy s polévkou a dává je do velké tašky, kterou jsem nikdy neviděla, rukama, které určitě nebyly moje. Tyhle obrazy kolem mě létaly a visely v místnosti. Také jsem zažila rozdělení vědomí – uvědomovala jsem si sama sebe a zároveň jsem mohla „procházet“ vlastní myslí a skákat dopředu a dozadu, jak se mi zlíbilo. Později v průběhu života jsem si uvědomila, že to je přesně to samé „místo“, kam se dostanu, když lidem čtu z karet. Z toho, co se té noci stalo, jsem si odnesla dvě věci. První z nich byla bolest a ponížení ze znásilnění, které se hojily ještě dlouhé roky; ta druhá a mnohem důležitější byl prožitek dvojího vědomí. Od toho dne jsem jej dokázala dosáhnout sama a nakonec mě dovedl k touze pochopit šíři lidského vědomí a vnímání. Ale tato změna k lepšímu nepřišla hned.
28
Několik dalších let jsem byla ve stejné situaci, která mě postavila do cesty nebezpečí. Byla jsem zmatená a modlila jsem se k Bohu, ale zároveň jsem myslela, že si mě nebude všímat. Matka mě přinutila slíbit, že o znásilnění nikdy nikomu neřeknu, protože se sama stala obětí skupinového znásilnění. (Za druhé světové války na ni zaútočila skupina ruských vojáků a přinutili jejího adoptivního otce, aby se díval.) Nechtěla jsem, aby se o znásilnění někdo dozvěděl. Držela jsem to v tajnosti, dokud jsem po měsíci nezkolabovala s krvácením a velmi vysokou teplotou. Během následujícího pobytu v nemocnici jsem otřeseným rodičům řekla pravdu. V devatenácti letech mi řekli, že nejspíš nikdy nebudu moci mít děti. Trvalo dalších devět let, než jsem opravdu dopadla na dno. Alkoholem ani drogami jsem již nedokázala uniknout své intuici, ačkoli zprávy a vize byly pokřivené a „proceděné“ přes mé poraněné ego. Vnímala jsem se jako oběť a spolu se svou hanbou jsem to využívala jako omluvu pro sebeničení. Dostávala jsem se do vztahů s muži, kteří mě zneužívali přesně tak, jak jsem to od nich očekávala, a držela jsem se party lidí, kteří chodili z jedné párty na druhou. Celý můj život se skládal z chození do klubů, celonočních oslav, práce v barech, operátorských call-center, obchodů s levným oblečením a pokusů prorazit jako zpěvačka a autorka písniček. Ale ať jsem se pokusila o cokoli, všechno selhalo. Měla jsem podivné a naprosto zjevné zážitky se svou intuicí, které nebylo možné popřít, ale potlačovala jsem je a říkala jim halucinace. A každý den jsem uvažovala o sebevraždě. Dar intuice bylo postupně těžší a těžší potlačit, až jsem se přestala snažit. Dnes už samozřejmě přesně vím, že jsem šestým smyslem chápala lidi kolem sebe a čím si procházeli, věděla jsem, co se mělo stát. Ale nikdy jsem nebyla střízlivá, takže jsem to nikdy nedokázala využít. Jednou jsem na večírku zaslechla, jak si dva muži povídají o tom, že přišli o pasy. Jeden z nich je někam schoval, ale když se pro ně vrátili, pasy byly pryč. V záblesku jsem přesně viděla, kdo jim je ukradl a kam je schoval. V hlavě jsem sledovala perský koberec a přímo skrz něj jsem „viděla“ ty pasy – v jednom z nich byly schované peníze. Druhý den jsem šla s tehdy nejlepší kamarádkou na jiný večírek. Neznala jsem ten dům, kam jsme šly, ale ihned jsem věděla, že to je to místo, kde byly schované pasy. Když mi představovali hostitele, poznala jsem ho… ačkoli jsem ho nikdy před tím neviděla. Později jsem hledala koupelnu a dostala jsem se do místnosti, kde jsem na zemi uviděla přesně ten samý koberec jako ve vizi. Rychle jsem jej zvedla a našla pasy, sebrala jsem ukradené předměty a šla zpátky za přítelkyní, abych jí řekla, co jsem našla. Řekla jsem jí, že bychom je měly
29
vrátit právoplatným vlastníkům, ale ona mě přesvědčila, že to není naše věc. Vysvětlila mi, že bychom měly z večírku odejít a nikdy o tom, co jsem našla, nikomu neříkat, protože by nám nikdo nevěřil – celé to bylo až moc podivné, aby to byla pravda. Dala jsem pasy zpátky a odešly jsme. Přesto mě později trápilo svědomí. Věřila jsem, že jsem ten výjev viděla, abych někomu pomohla, a cítila jsem vinu, že jsem ukradené věci nevrátila. Kamarádka si ze mě pak dělala legraci, že jsem jak informační telefonní linka a říkala: „Potřebujete něco vědět? Tak se zeptejte tady naší strašidelný Colette.“ V té samé době se jedna známá začala zajímat o tarotové karty. Nevládla sice nijak zvláštní intuicí, ale byla posedlá čtením pro sebe i pro lidi kolem. Prošla jsem si některé její knížky o tom, jak se skrze předměty, znamení a rituály napojit na duši, a o historii věštění v různých kulturách. Tyto knihy ke mně opravdu hluboce promlouvaly, neboť jsem poznala, že se v nich mluví o schopnostech, které jsem popsala u sebe. Jiná kamarádka, která byla mnohem starší než já, se o taroty také zajímala a pořídila mi první balíček. Nikdy jsem se neučila číst karty podle knížky, spíš jsem si našla způsob čtení jejich symbolů intuitivně tak, že se mi potvrdilo, co jsem viděla vnitřním zrakem. (V profesním životě je při sezení stále považuji za užitečnou pomůcku.) Jedna z karet mě zaujala mnohem více než ostatní – není překvapení, že se jednalo o kartu Měsíc. Dnes jej chápu jako archetyp a symbol neviditelných sil ve světě a v lidských bytostech. Měsíc jako obraz představuje nepokoj v podvědomí. V tradičním čtení tarotů může pozitivně představovat jasnovidecké probuzení, které člověku dokáže obohatit život, nebo může negativně představovat záhadu závislosti a následky narušené psychiky. Skrze taroty jsem tedy pokračovala ve známém a podivně svůdném vztahu s Měsícem. Zájem o tarotové karty byl neustálý zdroj zábavy pro mě i mé přátele, ale prioritou pro mě byla tehdy hudba. Byl to jediný způsob, jak jsem se mohla plně vyjádřit, a v té době jsem napsala dlouhou řadu písní. Úzkost je pro poezii skvělé palivo a já ve své hudbě vyjadřovala hluboké utrpení, které jsem ve světě cítila. Byl začátek 80. let a všude kolem mě byla spousta hudby, kterou jsem se mohla inspirovat. Vnímala jsem se jako zraněná zpěvačka, jako utajená soutěžící v „Miss utlačovaná chudinka“ a tyhle pocity se promítaly do mé tvorby. Toužila jsem po falešném pocitu uznání světem a do mé hudby se dostávalo něco nepopiratelného, co jsem nedokázala ani já sama zničit. Dělávala jsem vtipy o tom, jak se ze mě stane rocková hvězda a jak „udělám díru do světa“, ale tajně jsem si myslela, že když uspěji ve světě hudby, stanu se celistvým člověkem, a že by ze
30
