Petr Káňa
OSTRAVA VE SPIRÁLE ČASU
Průvodce Ostravou od dob nejstarších do současnosti
Copyright: Autor: Petr Káňa, 2014 Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou Grafická úprava: Petr Káňa Fotografie: Petr Káňa a skeny dobových pohlednic 2014 ISBN: 978-80-7512-003-8 (epub) 978-80-7512-004-5 (mobi) 978-80-7512-005-2 (pdf)
OSTRAVA VE SPIRÁLE ČASU
2
Copyright
3
Slovo úvodem
9
Členění, vodní toky, geologie
11
Podnebí
13
Ostrava na mapách
15
OSTRAVA A JEJÍ MĚSTSKÉ ČÁSTI
19
Pravěk a období před založením města
19
Moravská Ostrava
20
Přívoz
34
Společný obvod Moravská Ostrava a Přívoz
37
Nová Karolina
45
Hrabová
50
Krásné Pole
52
Lhotka
55
Mariánské Hory a Hulváky
57
Projekt Lesoparku Benátky
65
Martinov
66
Michálkovice
70
Nová Bělá
74
Nová Ves
76
Ostrava - Jih
79
Hrabůvka
81
Výškovice
84
Zábřeh nad Odrou
85
Dubina
88
Bělský Les
88
Petřkovice
91
NPP Landek a hornické muzeum
93
Plesná
96
Polanka nad Odrou
98
Poruba
100
Proskovice
105
Pustkovec
108
Radvanice a Bartovice
110
Radvanice
110
Bartovice
115
Slezská Ostrava
117
Stará Bělá
122
Svinov
124
Třebovice
129
Vítkovice
133
Oblast Nové Vítkovice
141
Colours of Ostrava
145
Janáčkovo letiště Ostrava – Mošnov
146
Dny NATO
148
OSTRAVA A STOPY SLAVNÝCH
150
Blachut Beno
150
Brázda Vladimír
151
Brodský Vlastimil
152
Budínová Slávka
153
Čejka Jaroslav
154
Fiala Karel
155
Filip Ota
156
Gabzdyl Emerich
157
Hurník Ilja
158
Chytilová Věra
160
Jirotka Zdeněk
162
Klega Ludvík
163
Kobr Josef
164
Kubín Rudolf
166
Lendl Ivan
167
Matula Robert
169
Nekuda Luděk
170
Neumann Felix
171
Nohavica Jaromír
173
Pomahač Bohdan
174
Prokeš Jan
175
Rottrová Marie
177
Zagorová Hana
178
Závada Vilém
180
Zdražila Hans
181
Obrazová příloha
183
Pár slov na závěr
215
Seznam literatury
216
Slovo úvodem Nescire autem, quid ante quam natus sis acciderit, id est semper esse puerum (Nevědět, co se událo před tvým narozením, znamená být stále dítětem) – tuto vpravdě moudrost nevyslovil nikdo jiný než státník, filozof a proslulý řečník Marcus Tullius Cicero před nějakými bratru 2100 lety. Touže vědět o minulosti svého rodného města co nejvíce, věnoval jsem drahný čas k sesbírání všech informací o té věčně zatracované, ale pro nás rodáky stále atraktivní Ostravě, doslova od dob landecké Venuše po Novou Karolinu. Pojďte se mnou a toulejte se starou Ostravou, poučte se o historii jejich městských obvodů, na fotografiích si porovnejte současná známá místa a stavby ve městě s jejich podobou před třiceti, padesáti nebo i více než sto léty. Připomeňte si jména slavných ostravských rodáků a těch, kteří zde zanechali výraznou stopu. Utvořte si vlastní obrázek o staré Ostravě, ale i o překotném vývoji, který prodělala a sami posuďte, jak se město mění… Autor
Statutární město Ostrava je lokalizováno na severu úzkým výběžkem na řece Odře v Antošovicích, tedy městskou čtvrtí Slezská Ostrava, na jihu výběžkem Nové Bělé mezi Krmelínem a Oprechticemi, na východě jsou to Bartovice a západě remízek zvaný Pasička na katastru městského obvodu Krásné Pole. Dnešní rozloha celé Ostravy je 214 čtverečních km. Severojižní osa (Petřkovice - Nová Bělá je dlouhá 19,5 km a osa západvýchod (Krásné Pole - Radvanice) 19,0 km. V současné době má Ostrava cca 300 tisíc obyvatel.
Členění, vodní toky, geologie Město leží v Ostravské pánvi mezi Karpatskou soustavou a Českou vysočinou. Ostravská pánev je vodním uzlem s odvodňující řekou Odrou. Do řeky Odry se na území města vlévají řeky Opava na katastru Třebovic, v Hrušově je to Ostravice. Do Ostravice se ve Slezské Ostravě vlévá řeka Lučina. Na krátkém úseku v JZ části Ostravy tvoří přirozenou hranici města říčka Ondřejnice. K dalším menším tokům na katastru Ostravy ještě patří Porubka, která je však tokem s nevyhovujícími parametry. Dále je to potok Ščučí v zastavěné části Hrabová a potok Stružka protékající okrajovou částí města Heřmanice (dnes součást městské obvodu Slezská Ostrava), především nezastavěným územím, jehož přilehlá část je inundačním územím. V severní části Ostravy jsou zbytky rozsáhlých rybníků, které až do poloviny 19. století zabíraly velkou plochu mezi Ostravou, Orlovou a Bohumínem. Dnes je největším rybníkem Heřmanický s rozlohou 120 ha. Ostravská pánev je na povrchu poznamenána čtvrtohorním zaledněním s nálezem větších bludných balvanů. Pod čtvrtohorními vrstvami a mořskými sedimenty je uložen produktivní karbon. Uhelné sloje se na povrch na území města prakticky nedostávají. Z geologického hlediska je unikátní lokalitou na katastru dnešní Ostravy vrch Landek. Toto místo je památkou na paleolitické osídlení střední Evropy, tábořiště lovců mamutů a mladších kultur. Odkryv hrušovských a petřkovických vrstev produktivního karbonu – jediný dochovaný přírodní výchoz na povrch. Nález Landecké
Venuše z krevele (též Petřkovické Venuše) učinil z tohoto místa světoznámou lokalitu. Velkou vzácností a přírodní raritou jsou příčné uhelné sloje vycházející až na povrch terénu. Z hlediska horopisného se území tohoto statutárního města nachází na pomezí dvou subprovincií - Západní Karpaty a Česká vysočina. Většina území spadá do Západních Karpat a to do její části vně karpatské sníženiny. Zasahují zde jednak Severní a jednak západní sníženiny. Prvně jmenované zde tvoří Ostravskou pánev s výškami mezi 200-270 m. n. m a představují převážnou část území města. Druhé v pořadí zasahují na JZ Moravskou branou u Polanky a Proskovic. Menší kousek území města tvoří Česká vysočina se svojí částí Krkonošsko-jesenická soustava. Zde se nachází Jesenická podsoustava se svou částí Nízký Jeseník, který zasahuje na území Poruby, Krásného Pole, Plesné, Hošťálkovic a Petřkovic. Kopce zde dosahují výšek 250-300 m. n. m. Nejnižším bodem je kóta 201,4 m. n. m. na hranicích Hrušova a Vrbice, bodem nejvyšším je kopec Nad Stádlem 317 m. n. m. v Krásném Poli. Až do 80. let min. století tvořily neodmyslitelnou siluetu Ostravy také známé haldy. Nejvyšším bodem na území tehdejšího města tak byla halda Terezie-Ema u dolu Trojice ve Slezské Ostravě, která se svou relativní výškou 91 metrů dosahuje absolutní výšku 315 m. n. m. Kromě zmíněné Emy, která je dodnes velmi poutavým cílem turistů, tyto zubaté dominanty města prakticky zmizely, protože haldový materiál se stále více využíval k stavebním a různým technickým účelům.
Podnebí Celá ostravská pánev i s nejbližším okolím je územím obklopeným věncem hor a je tak zejména od jihu (Moravskoslezské Beskydy) a západu (Nízký a Hrubý Jeseník), tedy v převládajících směrech větrů v podstatě chráněna. Leží sice v dešťovém stínu obou pohoří, ovšem naopak vzhledem k uvedené konfiguraci terénu se zde po přechodu fronty drží dlouho kondenzace. Při proudění vlhkého vzduchu od severu se srážky zvětšují a současně vytvářejí nízkou oblačnost zahalující celou ostravskou pánev. Tyto nepříznivé podmínky již částečně ustoupily a mikroklimatické odchylky již většinou překračují stanovené normy jen občas. Nejchladnějším měsícem bývá zpravidla leden s průměrnou denní teplotou -2,5 st. C a nejteplejším měsícem bývá červenec s denním průměrem 18,7 st. C. Počet tropických dnů, kdy denní teplota přesahuje 30 st. Celsia, činí v ročním průměru 10,6. Srážky bývají celkem rovnoměrně rozloženy po celý rok, samozřejmě s maximem v letních měsících. Průměrná délka sněhové pokrývky činí v Ostravě cca 57 dnů, s poklesem v typických městských čtvrtích. Výška pokrývky není výrazná, v rekordním roce 1947 to bylo 60 cm. Důležitým faktorem srážek je jejich okamžitá hodnota, neboť právě ta má podstatný vliv na místní záplavy (nepropustnost kanalizace). Délka slunečního svitu se pohybuje okolo 1800 hodin za rok, což je zhruba celostátní průměr a
hodnota odpovídá asi 42 % vůbec možného svitu. Nejchladnějším měsícem bývá zpravidla leden s průměrnou denní teplotou -2,5 stupňů Celsia a naopak nejteplejším měsícem bývá červenec s denním průměrem 18,7 st. C. Počet tropických dnů, kdy denní teplota přesahuje 30 stupňů C představuje v celoročním průměru 10,6. Srážky bývají celkem rovnoměrně rozloženy po celý rok s maximem v letních měsících. Průměrná délka sněhové pokrývky činí v Ostravě cca 57 dnů, s poklesem v typických městských čtvrtích. Výška pokrývky není výrazná, v rekordním roce 1947 to bylo 60 cm. Důležitým faktorem u srážek je jejich okamžitá hodnota, neboť právě ta má podstatný vliv na místní záplavy (nepropustnost kanalizace). Délka slunečního svitu se na v Ostravě pohybuje okolo 1800 hodin za rok, což je zhruba celostátní průměr a hodnota odpovídá asi 42 % vůbec možného svitu.
Ostrava na mapách Není znám autor nejstarší dochované „mapy“ Ostravy, víme, že je z roku 1699 a znázorňuje (tuš a akvarel) dosti neuměle dominanty Moravské Ostravy – kostel sv. Václava, radnici a městské hradby (dole vlevo). Na mapě můžeme dále rozeznat vinoucí se řeku Odru, osady Novou Ves, Zábřeh nad Odrou, Svinov a Čertovu Lhotku (pozdější Mariánské Hory).
Moravská Ostrava v roce 1699
Jen o pár desítek let mladší je mapa z roku 1728, která zachycuje tehdejší střed města s kostelem sv. Václava a radnicí. Dobře patrné jsou hradby okolo Moravské Ostravy. Pohledově je mapa situována od Slezskoostravského hradu přes soutok řek Lučiny a Ostravice.
Na další straně je školní mapa Moravské Ostravy z roku 1902. Rozlohou tvořila asi třetinu dnešního katastru města a omezovala na území sevřené řekami Odrou a Ostravicí, přičemž na jihu sahá po Starou Ves a Krmelín a severní hranice již sousedí s Pruskem. V levém horním rohu mapy jsou znaky tří nejdůležitějších měst okresu – Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic. Mapu zhotovili ředitel měšťanské
školy A. Neusser a učitel F. Benisch, vydalo nakladatelství Julius Kittl v Moravské Ostravě. Měřítko je 1:55 000.
V roce 1925 byl ve známém berlínském Pharusově vydavatelství vytištěn kartografický dokument nazvaný Pharusův plán Moravské Ostravy. Zahrnuje Vítkovice, Přívoz, Mariánské Hory, Zábřeh, Muglinov, Slezskou Ostravu, Malé Kunčice a pár přilehlých obcí. Jde o velmi kvalitní mapu v měřítku 1:10000 na skládaném listu velikosti 90 x 79 cm.
Výřez z Pharusova plánu Moravské Ostravy
OSTRAVA A JEJÍ MĚSTSKÉ ČÁSTI Vznik a vývoj po současnost Pravěk a období před založením města Pomineme-li dávné osídlení lovci mamutů v jihozápadním výběžku kopce Landeku (Petřkovice), které je dokladováno četnými nálezy kamenných nástrojů i zbytky ohnišť se zuhelnatělými kostmi ulovené zvěře (mamut, kůň, sob), bylo v pozdějších tisíciletích osídlení Ostravska poměrně chudé. Spíše ojedinělé jsou nálezy kamenných nástrojů zemědělců (sekery, mlaty, motyky) z třetího tisíciletí před Kristem. Teprve počátek nového letopočtu je ve znamení nájezdů germánských kmenů ze severu a římských vojáků z jihu. Styk s římskou říší dokumentuje tzv. jantarová cesta, která procházela údolím Bečvy a Moravskou branou, a po které se dopravoval jantar z nalezišť u Baltického moře. Přes zmíněnou Moravskou bránu a přes území dnešní Ostravy vedl pravděpodobně pohyb mnoha kmenů v období tzv. stěhování národů mezi 2. a 5. stoletím po Kristu. Tak byly germánské kmeny vytlačeny Slovany, kteří se k nám stěhovali zejména z Polska. Mezi nejvýznamnější kmeny patří zejména Holasici, ale i tak byla tato oblast, která oplývala hlubokými lesy, až do 12. století poměrně řídce osídlena.
Moravská Ostrava Přestože opevněná Moravská Ostrava byla založena již okolo roku 1179 a Slezská Ostrava je připomínána roku 1229, jsou počátky dějin Moravské Ostravy datovány do roku 1267 a jsou spjaty s testamentem olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (1247-1281) z mocného německého rodu holštýnských hrabat, který Ostravu koupil a přičlenil do hukvaldského panství. Ve stejném období se datuje i vnik kostela sv. Václava. Chrám patří mezi nejstarší a nejvýznamnější kulturně-historické památky ve městě a je zapsán v seznamu kulturních památek ČR (více na str. 39). Biskup Bruno byl osobností evropského významu, neustále upevňující moc olomouckého biskupství, ke kterému panství hukvaldské rovněž patřilo. Ke své expanzi hojně využíval osobního přátelství s Přemyslem Otakarem II. Ostrava tedy byla, jako součást hukvaldského panství, v majetku olomouckého biskupství. V roce 1362 uděluje Karel IV. Ostravě královské povolení trhu. Dokument je nejstarší dochovanou listinou uloženou v Archivu města Ostravy.
Další vydal pro Moravskou Ostravu olomoucký biskup – jako feudální vrchnost jimi reguloval život svého poddanského města. V období husitském je celá řada změn a podivuhodných transakcí v držení hukvaldského panství, zaznamenáváme několik husitských vpádů přímo na území Ostravy, a to ze silné husitské posádky v Odrách, odkud husité expandovali až do Horního Slezska, které také hodně zpustošili. Ostrava byla tohoto vyplenění ušetřena, neboť byla v té době v rukou husitského spojence opolského knížete Bolka. V době těsně pohusitské vzrostl význam Ostravy, když 26. prosince 1464 král Jiří z Poděbrad dává městu právo jarmarku, a to na den sv. Cecilie, patronky města. Přesto můžeme říci, že rozvoj města stagnuje, asi i díky neustálé zástavě, když se prakticky nikomu z držitelů nepodařilo zástavu města vyplatit. Ke konci 15. století má Ostrava asi 1000 obyvatel. Teprve počátkem 16. století se daří zástavu vyplatit a městu opět vládne biskup, tentokrát Stanislav Thurzo. V prvé polovině 16. století zažila Ostrava několik pohrom – rozsáhlý požár v roce 1545 a velký hladomor v roce 1552. Katastrofu znamenal požár, který vznikl u soukeníka Hunky a zničil prakticky celé město. Je doloženo, že onen soukeník svým chováním zapříčinil rozšíření požáru, když místo toho, aby se snažil zabránit dalšímu šíření, tak jen bezohledně zachraňoval svůj majetek. Po požáru byl Hunka téměř lynčován, nakonec byl uvězněn a propuštěn až po zásahu biskupa. Musel zaplatit obrovskou pokutu. Katastrofální důsledek tohoto
požáru přiměl biskupa Marka k tomu, aby dovolil, že výstavba nových domů se může provádět ze zdarma poskytnutého dříví z biskupských lesů. To už však mnozí prozřeli a mnoho měšťanských domů již bylo stavěno z kamene. Pozitivním důsledkem strašného požáru byla výstavba ostravské kamenné radnice s věží, která tvořila dominantu města. Po osudné bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se stal vládcem Moravy a Slezska olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn. Ten ovšem hukvaldské panství neměl nikdy pevně v rukou a Moravská Ostrava silně hospodářsky upadá. Přichází mor, důsledek velké bídy a hladu. V roce 1625 umírá na morovou epidemii v Ostravě okolo 500 lidí. V první polovině 17. století již bez nadsázky lze Ostravu charakterizovat již dávno ne jako zemědělskou oblast, přestože valná část obyvatelstva se zemědělstvím živila. Každopádně v té době je Ostrava městem řemeslníků, s množstvím cechů. Nejstarším známým je cech soukenický, dále pak cech krejčovský. Příkladem je cechovní řád krejčovský z roku 1538: mistrem krejčovského cechu se mohl stát jen ten, kdo byl ostravským měšťanem, byl manželského původu a prokázal, že se vyučil krejčovskému řemeslu. Po přijetí do cechu měl zaplatit 8 haléřů mistrovských peněz, dále 4 groše české do cechu, 24 grošů na nákup zbroje pro cech, dva funty vosku a musel vystrojit hostinu krejčovským mistrům. V Ostravě působil rovněž cech tkalcovský z roku 1543, cech ševcovský z roku 1545, cech řeznický s potvrzeným řádem od biskupa Thurzo.
Městská rada potvrdila v roce 1595 i cech pekařský a později cech kožišnický. Na počátku 17. století to byl cech kovářský a zámečnický. Ve městě byl regulován počet tzv. várečných domů, tedy právo šenkovat pivo a víno. Počet šenkovních domů byl stanoven na 78. Třicetiletá válka měla pro Ostravu těžké následky. Švédské útoky směřovaly na Ostravu a její nejbližší okolí: Hukvaldy, Těšín, Opavu, Frenštát. Mezi léty 1642 - 1649 se v těchto lokalitách několikrát vystřídala jak císařská, tak i švédská vojska a město hradilo pobyt obou armád. Finanční zatížení znamenalo enormní utrpení a strádání tehdejších obyvatel Moravské Ostravy. Tyto strašné důsledky války ještě dovršila obrovská povodeň v létě roku 1649, kdy řeka Ostravice zcela změnila své řečiště a těžce poškodila zejména mlýny na okraji města a zničila i tak nevelkou úrodu. Zpráva moravsko-ostravské městské rady o poměrech ve městě po skončení třicetileté války hovoří, že ze 190 obydlených domů před válkou, bylo v důsledku válečných událostí, řádění žoldnéřů a drancování nepřátel opuštěno 69 domů. Z toho bylo 9 šenkovních, 3 selské usedlosti a 58 městských domů. Přes všechny tyto svízele se život do Moravské Ostravy pomalu navrací, hospodářství postupně roste a hospodaření města se stabilizuje. Ovšem veškeré vyhlídky na renovaci a rozvoj města byly již po několika létech opět zmařeny. Rok 1663 se stává pro město rokem řady pohrom. Zejména se jedná o tatarský vpád přes Jablunkovský průsmyk až hluboko do vnitrozemí. Ožebračované a pustošené město bylo navíc nadále poškozováno ničivými záplavami v létech 1665-70. Kvůli
bídě opustila Ostravu v těchto létech téměř polovina měšťanů. Tragédii města dovršil obrovský požár 18. října 1675. Vyhořela téměř polovina města, na náměstí zůstala pouze radnice a přilehlé domy, které však byly požárem poškozeny. Takto devastovaná Ostrava způsobila pasivitu jejich obyvatel, ale i její správy a biskupství neučinilo prakticky nic pro rozvoj města. Město nemělo peníze, a zatímco ostravští obyvatelé přispívali svými odvody na biskupské stavby v Olomouci a Kroměříži, byly na hlavním náměstí v Ostravě pouze dřevěné chalupy, z nichž mnohé byly v troskách. Jediným zlepšením byla v roce 1689 dlouho odkládaná oprava radniční věže po požáru z roku 1675. Kolem věže byl vybudován dřevěný ochoz, kopule byla pozlacena a vyzdobena městským znakem. Ovšem již v roce 1727 musela být z bezpečnostních důvodů stržena a od základů znovu vystavěna. Na podzim roku 1715 postihla Moravskou Ostravu morová epidemie a přes úředně uzavřené městské brány a obklíčení města sanitním kordónem se nemoc rychle rozšířila. Následky byly strašné. Po prosincových mrazech, které šíření moru zastavily, byly křížem označovány domy, ve kterých obyvatelé vymřeli. Obyvatelstvo Moravské Ostravy bylo morem zdecimováno na polovinu. Město dále upadalo a ztrácelo množství privilegovaných funkcí a práv. V roce 1729 ztratilo i hrdelní právo. Dalším těžkým zásahem do života města
přinesly války o Slezsko mezi císařovnou Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II. V zimě 1741 ustupovalo rakouské vojsko přes Ostravu podél řeky Ostravice a prakticky až k městu pronikl pruský oddíl. Již tak zchudlá Ostrava zaznamenala opět rekvírování potravin pro vojsko a píce pro koně. Navíc došlo k několika potyčkám v oblasti Hrušova a schylovalo se k velkému útoku z pruské strany na Ostravu. Ovšem prudké jarní tání a následné povodně zabránily pruským oddílům dostat se přes rozvodněnou Odru a Ostravici k Moravské Ostravě a v dubnu 1742 vojsko ustoupilo. V létě, po uzavření vratislavského míru, odstoupila Marie Terezie pruskému králi celé Dolní Slezsko, až na knížectví opavské a krnovské i celé Horní Slezsko a knížectví těšínské. Ovšem již za dva roky, v roce 1774, znamenalo začátek druhé slezské války. Moravská Ostrava sice nebyla v centru dění a vlastní vojenské akce se odehrávaly mimo ní (zejména na Těšínsku), ale velkou zátěž představoval podíl na zásobování rakouské armády. Pro Moravskou Ostravu bylo toto období jednou z nejsmutnějších kapitol historie. Samozřejmě v té době nebyly ani podmínky pro kulturní rozvoj města. Veškeré kulturní dění bylo spojeno pouze s kostelem či školou. Ovšem na tehdejší ostravské škole, zápasící s častým střídáním kantorů a jejich malou vzdělaností, byla kvalita výuky velmi malá a žáci nabyli pouze elementární znalosti. Pokud někdo opravdu chtěl mít širší vzdělání, byl nucen odejít na školu mimo Moravskou Ostravu, především do Opavy, Ratiboře nebo Olomouce. Město v té době nemělo ani vlastní hospodu, nejbližší byla v Přívoze.
Konečně v druhé polovině 18. století přicházejí první signály o obratu. Ukazuje to statistika růstu obyvatel. V roce 1748, těsně po období válek o Slezsko, měla Moravská Ostrava 890 obyvatel a patřila tak mezi nejmenší a nejméně významná moravská města. Ale za pouhých 43 let, v roce 1791 populace stoupla na téměř dvojnásobek – na 1678 obyvatel. Přírůstek pocházel zejména z imigrace z nejbližšího okolí. Zajímavá je sociální struktura obyvatel. V roce 1819 žilo v Moravské Ostravě 1644 lidí. Na společenském žebříčku stálo nejvýše 64 velkoměšťanských a 128 maloměšťanských rodin. 218 rodin se živilo řemeslem a živnostmi. Imigrační příliv měl samozřejmě za následek i přeplňování domů ve vnitřním městě. Moravská Ostrava si do té doby uchovala ráz opevněného města. Ovšem časem původní funkce hradeb zmizela, hradby nikdo neopravoval, ty pozvolna chátraly a byly odstraňovány a příchozí obyvatelstvo se začalo usídlovat na předměstích, zejména předměstí Přívozském a Vítkovickém v okolí stejnojmenných městských bran. Podle dostupných zpráv je předpoklad, že uhlí bylo v okolí Ostravy známo již ve třicátých a čtyřicátých létech 18. století, ale nebyl nalezen ekonomický motiv k jeho těžbě. Teprve v létě 1767 začal vážnější průzkum a po zjištění dobré jakosti uhelných slojí začaly skutečné projekty na důlní podnikání, které však bylo v počátcích velmi skromné. Soustavnější těžbu začíná až rod Wilczků. Ale teprve pochopení nové technologie produkce železa vedla k intenzivnímu dolování uhlí.
Staré železářské manufaktury v blízkosti rozsáhlých lesů jako zdroje dřevěného uhlí pro vysoké pece a rafinaci, byly nahrazovány moderními pecemi a rafinacemi na mnohem efektivnější uhlí. Právě Moravská Ostrava poskytovala všechny podmínky pro nové technologie: byl zde dostatek kvalitního kamenného uhlí jakožto zdroje paliva pro vysoké pece i paliva pro nastupující parní energii a navíc i možnost využití vodního zdroje Ostravice. Rovněž zřízení pošty a otevření pravidelné dopravy osob dostavníkem do Brna a Těšína v roce 1775 přispívá k růstu vážnosti města. Navíc byla Ostrava povýšena na magistrální město, tj. na město s vlastním soudem a statutem. Začala mohutná industrializace Moravské Ostravy a jejího okolí. Olomoucký arcibiskup Rudolf rozšiřuje podnikání ve Frýdlantu nad Ostravicí a zahajuje stavební práce na novém železářském závodě, lokalizovaném na katastru Vítkovic. V roce 1830 byla zapálena první pudlovací pec, k níž záhy přibyly další, a byla zahájena stavba vysoké pece. V té době vstupuje na scénu bankovní dům Rothschildů, což se příznivě projevuje ve vzrůstu objemu investic. Dochází i k postupnému prolínání kapitálů Rothschilda a Gutmanna, které vyvrcholilo v roce 1873 vytvořením Vítkovického horního a hutního těžířstva. Ruku v ruce s hutním průmyslem se rozvíjel i průmysl důlní. Ten se soustředil mimo Moravskou Ostravu, a to hlavně na Polskou Ostravu, Michálkovice a Hrušov. V Moravské Ostravě se zatím těžilo v jediném dole Šalomoun od roku 1872, ale hloubila se již další jáma
nedaleko od něj, Karolina. Jáma Karolina produkovala velmi kvalitní koksovatelné uhlí a Rothschild se ihned rozhodl postavit vedle dolu i koksovnu se čtyřmi bateriemi. Ostravští radní oprávněně ostře protestovali a argumentovali, že koksovými bateriemi v těsné blízkosti osídlení "bude znečištěno ovzduší pro 4000 obyvatel Moravské Ostravy, a bude ohrožena existence tohoto i příštího pokolení". Další, samozřejmě marný, protest následoval za dva roky, kdy byla koksovna rozšířena o další 3 baterie. Následovaly doly Hlubina a zejména důl Jindřich, na kterém došlo v roce 1872 k velkému požáru, který zničil mimo jiné i dřevěnou těžní věž. Dalšího roku zde byla vybudována těžní věž nová, tentokrát železná, první tohoto druhu v celém uhelném revíru. Spolu s expanzí důlního, hutního, ale i chemického průmyslu vznikaly požadavky na rozvoj dopravy, zejména železniční. V počátcích obstarávala spojení města především tzv. říšská silnice, spojující Opavu s Těšínem. Silnice procházela centrem města, Velkou ulicí. Později byla vedena nová silnice středem náměstí (tehdy Hlavní, pak Těšínská, pak Gottwaldova a dnes 28. října) a v roce 1851 byla propojena s Polskou (dnešní Slezskou) Ostravou novým mostem řetězové konstrukce přes Ostravici (tento řetězový most se 15. září 1886 v 8 hodin ráno zřítil, při neštěstí zahynuly 4 osoby, další dvě osoby zemřely následkem zranění později). Ale již tehdy bylo jasné, že průmyslový rozvoj města nemůže spoléhat na pomalou a drahou silniční dopravu. Trasa Severní dráhy Ferdinandovy byla dovedena k Moravské Ostravě, na rozhraní katastrů
Moravské Ostravy a Přívozu bylo vybudováno nádraží a provoz byl zahájen 1. května 1847. Toto zahájení provozu mělo pro Ostravu jistě stejný význam jako založení železáren nebo otevření prvních dolů. Tak začal rozvoj železniční sítě, v létech 1868-70 byla vybudována železniční trať Ostrava – Frýdlant nad Ostravicí, mezitím byla již zprovozněna řada železničních závodních vleček (např. Michálkovice, Orlová, Doubrava atd.) a na konci sedmdesátých let 19. století byla v Moravské Ostravě hustá železniční síť s propojením mezi dálkovými a lokálními trasami. Stavební vývoj města sice poněkud pokulhával za rozvojem průmyslovým, ale jisté oživení bylo patrné již od poloviny 19. století. Moravská Ostrava byla rozlohou poměrně rozsáhlá, na severu sousedila s poddanskou vesnicí Přívoz, na východě ji řeka Ostravice oddělovala od Polské Ostravy a Muglinova, na jihu sousedila s Vítkovicemi a na západě se Zábřehem a Čertovou Lhotkou (Mariánské Hory). Veškerá zástavba se ovšem soustředila ve starém, ještě středověkém jádru města, obehnaném hradbami. Největší část katastru zabíraly pole a louky. Tyto louky byly v držení ostravských měšťanů, kteří si pro sklizeň vybudovali velké množství stodol, zejména západním směrem podél polní cesty na Fifejdy. Tuto část katastru nám dodnes připomíná název Stodolní ulice. Střed města tvořilo rozlehlé náměstí, obklopené ze všech stran měšťanskými domy. Uprostřed náměstí stál kamenný sloup se sochou Panny Marie a soškou sv. Floriana. Radnice měla dvě poschodí a čtyřhrannou barokní věž. Významnou stavbou v centru města byl kostel sv.
Václava, poblíž tzv. Kostelní brány. Jelikož však Moravská Ostrava nikdy nepředstavovala politické centrum oblasti, nevznikla zde centrální část města s uskupením správních budov, bank, státních úřadů apod. Centrum zástavby se přenášelo vždy okolo nových průmyslových a důlních závodů. Průmyslové objekty samozřejmě kolem sebe soustředily i zástavbu bytovou a tak vznikaly charakteristické dělnické a hornické kolonie na mnoha místech Moravské Ostravy i v okolních obcích. Známá je kolonie Šalomoun, Hlubinská, dále to byla kolonie Kamenec, Jirská kolonie, Mexiko, Salma a další. Jak je zřejmé, stavební ruch se v Moravské Ostravě vyvíjel velmi živelně a tak zákonitě docházelo k shlukování ryze průmyslových objektů s obytnými budovami. První jakýsi stavební plán města byl představen v roce 1904, ale nebyl zastupitelstvem schválen. Tak nadále v celém katastru Moravské Ostravy a přilehlých obcí rostly vedle sebe těžní věže i obytné domy, školy a nemocnice vedle koksoven a chemiček. Veřejnou dopravu zajišťovaly ve druhé polovině 19. století převážně drožky, až v roce 1894 byla postavena dráha pro parní tramvaj na trase Přívoz – Moravská Ostrava – Vítkovice a o pět let později na trase Moravská Ostrava – Čertova Lhotka. Elektrický pohon byl zaveden od 1. 5. 1900. Trať byla v roce 1905 prodloužena nyní již z Mariánských Hor do Svinova a o dva roky později z Mariánských Hor do Vítkovic. Připomenout je rovněž potřeba elektrifikaci Ostravy. První elektrárna byla od roku 1895 v Polské Ostravě, v roce 1897 byla uvedena do provozu elektrárna
v Moravské Ostravě, která dodávala elektřinu do sítě ve městě a obcím podél Severní dráhy Ferdinandovy od Svinova do Bohumína. Obrovská koncentrace výroby v Moravské Ostravě i okolních obcích způsobila ohromný nárůst obyvatelstva a zejména jeho hustotu na poměrně malé ploše. V samotné Moravské Ostravě žilo v roce 1880 13 448 obyvatel, v roce 1900 to bylo 30 116 a v roce 1910 dokonce 36 754 obyvatel a město se stalo největší obcí celé průmyslové oblasti a vlastně centrem, kolem něhož se vytvořil shluk dalších průmyslových obcí. Tak se vytvářela ostravská městská aglomerace, kterou představovaly obce Moravská Ostrava, Přívoz, Vítkovice, Mariánské hory, Zábřeh nad Odrou, Hrabůvka, Svinov, Polská Ostrava, Radvanice, Hrušov, Kunčice, Michálkovice, Muglinov a Heřmanice. V takto vytvořeném celku žilo v roce 1880 jen 41 439 obyvatel, v roce 1900 však již 125 339 a v roce 1910 to bylo 161 735 obyvatel. První světová válka znamenala pro ostravský průmysl vzestup v dolování i výrobě železa, na druhé straně znamenala militarizaci i v závodech, vojenský pracovní režim a zhoršenou situaci v zásobování. Samozřejmě došlo k významnému útlumu ve všech sférách hospodářského i kulturního života. V odpoledních hodinách 28. října 1918 došla do redakce "Moravskoslezského deníku" zpráva o vyhlášení samostatné republiky. Hned následující den byl ustanoven národní výbor, na jehož první plenární schůzi
byl předsedou zvolen sociální demokrat J. Prokeš. Prakticky bez větších problémů převzal národní výbor moc od rakouských státních úřadů i od vojenské posádky. S novou republikou přichází opravdový rozvoj Moravské Ostravy, která se kromě železářského a důlního centra republiky stává i vyhledávaným místem finančního a obchodního podnikání. Roste síť velkoobchodů, z nichž na prvním místě je RIX, první obchodní dům v Ostravě, který zaměstnával 240 lidí. Dále to byly velkoobchody Brouk a Babka, Bachner, Textilia, Pešat. Bouřlivý vývoj zaznamenalo nejmladší odvětví spojovací techniky - rozhlas. V roce 1923 byla vydána první koncese, a od roku 1929, kdy byl zprovozněn velmi moderní vysílač ve Svinově, počet přijímačů radikálně vzrostl. V roce 1931 bylo v Moravské Ostravě 11521 rozhlasových přijímačů, tj. na 1000 obyvatel 92 koncesionářů. Ostrava předstihla Prahu a všechna další města ČSR. Hustou železniční síť doplnila i síť místních drah. Velmi významná byla úzkokolejná dráha Moravská Ostrava - Karviná s nástupním nádražím u dnešního divadla A. Dvořáka. Zbytek nástupní stanice s bufetem ještě stojí a bufetu se dodnes mezi staršími obyvateli říká "Karvinka". Nová dráha přibyla v úseku Svinov – Klimkovice a další v úseku Vítkovice – Zábřeh nad Odrou. K dopravní obslužnosti přispělo i letecké spojení Ostrava – Praha od 1. července 1935 z letiště u Dolního Benešova na Hlučínsku a zejména pak vybudování nového letiště v Hrabůvce.
Konečně byl taky zpracován regulační plán výstavby, který zamezil chaotické stavební činnosti. V rámci tohoto plánu byla v létech 1924-29 postavena rozsáhlá budova radnice, budova Živnostenské banky a Anglobanky, Dům umění v roce 1925, palác Revírní bratrské pokladny v roce 1928, budova Městské spořitelny v roce 1928 a palác Krajského soudu v roce 1929. Myšlenky na sloučení ostravských obcí, které již před první světovou válkou tvořily téměř jednotný celek se stále častěji objevovaly na jednáních městských výborů a z podnětu J. Prokeše byla 15. 4. 1919 svolána schůze zástupců všech ostravských obcí a měst, které by se měly podílet na vytvoření Velké Ostravy. S návrhem ovšem nesouhlasila část zástupců slezských obcí a projekt byl na čas smeten. Teprve výnos ministerstva vnitra z 10. října 1923 vyhlašuje úmysl sloučit obce Moravskou Ostravu, Přívoz, Vítkovice, Mariánské Hory, Zábřeh nad Ostravicí, Novou Ves a Hrabůvku do jedné obce pod názvem Moravská Ostrava. Sloučení obcí bylo povoleno od 1. ledna 1924 a Moravská Ostrava tak měla nyní rozlohu 4029 hektarů a 113 709 obyvatel.
Průmyslová Ostrava dvacátých let minulého století
Přívoz Obchodní cesta z Těšína přes Moravskou Ostravu do Opavy vedla podél levého břehu Ostravice a stáčela se k řece Odře, kterou ve směru na Petřkovice přecházela přes brod. Při rozvodnění řeky musely být povozy a osoby převáženy na druhou stranu buď na prámu, nebo na pramici zdejším převozníkem až do roku 1882, kdy byl přes Odru vybudován most. Okolo převozu se začala utvářet osada, jejíž název je od slova převoz. Písemná připomínka je až z roku 1377, kdy zde byl biskupským manem Bedřich z Kotojed. Olomouckým biskupstvím bylo přívozské léno rozděleno na dva díly, které poměrně rychle přecházely z majitele na majitele. V roce 1534 byl Přívoz v držení Fabiána Bzence z Markvartovic, od roku 1538 Jana Petřvaldského a po jeho smrti Jiřího Kravařského ze Slevic. V roce 1555 koupila Moravská Ostrava se svolením olomouckého biskupa celou ves a Přívoz byl osvobozen od lenní závislosti s tím, že Ostrava bude každý rok odevzdávat do biskupské pokladny tři zlaté a obyvatelé vsi budou nadále robotovat na strouze, kterou se voda hnala na mlýny. Město Ostrava se tak stala majitelkou Přívozu a vrchností nad přívozskými poddanými až do roku 1848. Obyvatelé Přívozu se zabývali zemědělstvím. Vrchnosti odváděli 89 zlatých a 37 krejcarů, dále 33 slepic a 216 vajec. Kromě toho ještě museli chodit na robotu. Robotu vykonávali sedláci s koňským potahem, ostatní ručně. Robotu nemusel vykonávat pouze dědičný rychtář. V roce 1848 byla robota zrušena a obec Přívoz, se stala svobodnou vsí bez závislosti na Moravské Ostravě.
Důležitým zlomem v dějinách obce byl rok 1847, kdy 1. května přijel na nové přívozské nádraží první vlak. Na trať vedoucí z Vídně do Krakova napojil Rothschild ze svých vítkovických železáren a jámy Karoliny ještě koňskou dráhu (od roku 1857 parní) s běžným rozchodem a další propojení do Michálkovic a Doubravy u Orlové v roce 1870. Přívoz se tím stal důležitým dopravním uzlem s velmi frekventovanou přepravou vytěženého uhlí spotřebitelům. Navíc součástí železniční stanice byly i dílny na opravy lokomotiv a vagónů, které např. v roce 1924 zaměstnávaly již na 1300 lidí. Přeprava osob z přívozského nádraží do Moravské Ostravy byla zajišťována dostavníky a fiakry a od srpna 1894 tramvají. Industrializace zasáhla Přívoz ve druhé polovině 19. století. V roce 1849 začali bratři Kleinové hloubit jámu František (začátek těžby v r. 1851), následovala jáma Odra a koksovna při jámě František. Významným průmyslovým podnikem byla rafinerie ropy Maxe Boehma (tzv. "petrolejka") z roku 1888. Jednalo se o jednu z prvních rafinerií na našem území s výrobou petroleje, benzínu, oleje a parafínu (později OSTRAMO). Od konce 70. let 20. století bylo zvažováno ukončení provozu z důvodu havarijních úniků látek z lagun a negativního vlivu na životní prostředí. Provoz byl zastaven v roce 1996. V roce 1843 bylo v Přívoze 424 obyvatel, v roce 1880 již 3698, a v roce 1921 to již bylo více než 17 tisíc obyvatel. Němci (bylo jich zde 30%) ovládali všechny zdejší průmyslové závody i místní samosprávu. V roce
1882 byla založena německá obecná škola, v roce 1902 německá dívčí škola, pak v roce 1904 německá chlapecká měšťanská škola a teprve v roce 1910 první česká měšťanská škola. Městská nemocnice byla zřízena v roce 1892, v roce 1899 byl vysvěcen kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a v roce 1900 byla zřízena samostatná duchovní správa. Ve stejném roce byl Přívoz povýšen na město a německá správa města prosadila u vídeňského ministerstva vnitra v roce 1903 německý název obce Oderfurt. Konečně vznikem republiky v roce 1918 odstupuje německé městské zastupitelstvo, síť škol se upravuje podle skutečného národnostního složení a v roce 1919 se vrací název Přívoz. Od roku 1924 je Přívoz připojen k Moravské Ostravě.
Společný obvod Moravská Ostrava a Přívoz Počátky nově vzniklého celku nebyly jednoduché, rozpory byly mezi jednotlivými zastupiteli zejména v oblasti investic do jednotlivých lokalit. I tak byla urychleně přestavěna a rozšířena městská nemocnice a v roce 1929 začal stát budovat státní nemocnici v městské čtvrti Zábřehu. Dominantou města se stala v roce 1930 rozlehlá budova radnice i parkové zázemí – sad Komenského. V Přívoze byla otevřena nová budova školy na Palackého ulici. Umělecká tvorba byla v Moravské Ostravě zastoupena hlavně divadelnictvím. V srpnu 1919 zahájilo činnost Národní divadlo moravsko-slezské v budově městského divadla (dnes Divadlo Antonína Dvořáka) slavnostním představením Smetanovy Prodané nevěsty. Prvním ředitelem Národního divadla moravskoslezského byl Václav Jiřikovský. Vzhledem k tomu, že byl nedostatek publika, které by zaručilo větší počet repríz nastudovaných děl, muselo divadlo uvádět až 50 premiér za sezónu. V sezóně 1919-20 uspořádaly operní, operetní, baletní a činoherní soubory celkem 455 představení a 13 zájezdů a v sezóně 1935-36 dokonce 570 představení a 146 zájezdů. Moravská Ostrava byla rovněž sídlem župy divadelních ochotníků Moravy a Slezska a ochotnické hnutí zde konalo zcela jistě velmi záslužnou činnost. V roce 1931 zde bylo 141 ochotnických souborů. Slibně se rozvíjelo i nové umělecké odvětví - kinematografie. V létech 1926-30 bylo v Moravské Ostravě 11 biografů, z toho 3 zvukové
(Kosmos – později Vesmír, Alfa – později Svoboda a Elektra). Známé události koncem třicátých let vyvrcholily mnichovským diktátem a německá armáda začátkem října 1938 obsadila rozdělené území až po delimitační čáru vedoucí z Výškovic přes Zábřeh, Mariánské Hory, Přívoz do Hrušova a Heřmanic. Tehdejší vláda gen. Syrového přistoupila i na ultimativní požadavky Polska a tak téměř současně došlo i k záboru československého území v lokalitách Petřvald, Orlová, Bohumín, Karviná, Třinec, Český Těšín a v řadě dalších menších obcí. Ostravska se týkal zábor v rozloze 6,5 tis. ha na katastru Moravské Ostravy, Slezské Ostravy, Hrušova, Michálkovic, Heřmanic a Radvanic. Z Ostravy tak zůstalo pouze průmyslové jádro bez zázemí, ochrany a navíc hospodářsky nesoběstačné, bez zemědělské základny. Hospodářské a v návaznosti zásobovací potíže byly znásobeny proudem tisíců uprchlíků z německého i polského záboru. Dopravní spojení bylo záborem na několika místech přerušeno a město se dostalo do komunikační izolace. To už však pronikly do Moravské Ostravy zprávy o aktivitě v německém pohraničí a ostravští nacisté 14. března 1939 se začali shromažďovat v odpoledních hodinách u německých hranic a v Německém domě, aby se připravili na obsazování úřadů. Kolem 18. hodiny vtrhly mezi Koblovem a Hrušovem na naše území německé pancéřové vozy, ve Slezské Ostravě odzbrojily čs. vojenskou posádku a obsadily přechody přes řeku Ostravici. Postupně kolony vojsk obsadily budovu radnice v Moravské Ostravě a zanedlouho byly zajištěny
i Vítkovické železárny. Prakticky za hodinu bylo obsazeno celé město. Od 15. března 1939 byl vyhlášen výjimečný stav, policejní hodina v restauracích byla stanovena na 20,00 hod. a od 21,00 do 6,00 hod. zákaz vycházení. Ostravská průmyslová oblast měla samozřejmě pro Německo značný hospodářský význam a tak byly důlní a průmyslové podniky během několika měsíců zcela přeorientovány ve prospěch německého válečného průmyslu. Nastolením protektorátního režimu byla beze zbytku zlikvidována demokracie a každý projev nesouhlasu byl vystaven brutálnímu pronásledování. Začalo hromadné zatýkání podle předem připraveného seznamu. Týkalo se především intelektuálů, státních zaměstnanců, členů Sokola, komunistů a sociálních demokratů. Následovaly výslechy, vězení, transporty a deportace. Obrovská perzekuce nastala pro ostravské židy. V červnu 1939 byly vypáleny všechny ostravské židovské synagogy. Začaly hromadné deportace, většinou do koncentračních táborů v nyní již rovněž okupovaném Polsku. Přes 8000 ostravských židů padlo za oběť nacistické okupaci. Po celou dobu okupace, ale hlavně od roku 1940 pracovaly na území Moravské Ostravy odbojové skupiny. Počáteční spolupráce mezi složkami nekomunistického a komunistického odboje však byla po vlně zatýkání v roce 1940 přerušena. Mezi nejznámější odbojové skupiny patří Nemo, Zelený kádr, a partyzánský oddíl Jan Žižka z Trocnova. S postupným ústupem německých vojsk dostávala ostravská
aglomerace ještě větší strategický význam, Němci ztratili vojenský potenciál v Porůří a Sársku a tak vynaložili značné síly na zabezpečení oblasti, která jim zatím udržovala v chodu válečnou mašinérii. V lednu 1945 začalo německé velení s výstavbou mohutného obranného systému, které tvořilo 5 pásem železobetonových a polních opevněných bodů o hloubce pole až 50 km. Ostravský prostor bránilo 22 německých divizí s více než 300 000 vojáky. Ostravská operace Rudé armády byla zahájena 10. března 1945, ale nedosáhla nijak převratných úspěchů. Pokračovala pak 24. března s poněkud lepším výsledkem, ale teprve poslední fáze, zahájená od 15. dubna přinesla kýženou svobodu. Boj o Moravskou Ostravu začal odpoledne 30. dubna 1945 od Svinova a ve večerních hodinách bylo již město pod kontrolou. Prakticky ihned po osvobození byl utvořen prozatímní národní výbor. Velkou iniciativu přebírají komunisté povzbuzeni svým předákem Gottwaldem při květnové návštěvě Ostravy. Neblahé důsledky nenechaly na sebe čekat a ve volbách v roce 1946 se stali komunisté se 43 % hlasů nejsilnější stranou ve městě, zatímco vliv sociálních demokratů výrazně poklesl. Již v roce 1947 byl na schůzi krajského výboru KSČ v Ostravě vydán pokyn, k zvýšení aktivity komunistů k jejich pronikání mezi ostatní obyvatelstvo a k rozrušování struktur ostatních stran. Komunisté si vytvořili vlastní, tedy nezákonnou a zločineckou armádu - Lidové milice a v únoru 1948 po přijaté demisi 12 ministrů vlády přichází bolševický puč.
Další rozvoj města byl samozřejmě poznamenán tzv. vedoucí úlohou KSČ a zejména importu sovětského vzoru prakticky ve všech oblastech života. Tzv. Stachanovské hnutí, úderníci, stavby mládeže, sovětská urbanistika ve výstavbě prvních sídlišť, dovoz sovětské kinematografie, či vlastně kopírování celé sovětské "kultury", přebírání "pracovních metod sovětských soudruhů", to byly pouze méně závažné důsledky nastoleného totalitního režimu. V rámci "ocelové koncepce výstavby", konzultované se sovětskými poradci, se Ostrava stává nejvýznamnějším střediskem těžkého průmyslu v Československu se všemi negativními dopady na životní prostředí. Od roku 1948 je Ostrava sídlem Ostravského, od roku 1960 Severomoravského kraje. V roce 1957 byla připojena Poruba, integrace byla ukončena v polovině 70. let připojením řady malých obcí, především z Hlučínska. Po roce 1989 (s přijetím zákona o obcích) byla obnovena samospráva, obce a města se opět staly samostatnými právnickými subjekty. Zřízení samostatného obvodu Moravská Ostrava a Přívoz navázalo na spojení obou kdysi samostatných měst v rámci tzv. Velké Ostravy (od roku 1924) a na jejich spolužití v rámci obvodu Ostrava - střed v letech 1960 1971. Nový obvod je daleko přirozenějším celkem než jeho předchůdce - obvod Ostrava 1.
Jedinečné vyhlídkové místo Ostravy je umístěno nejen v největší radniční budově u nás, ale je zároveň na nejvyšší radniční věži v celé České republice. Věž ostravské radnice měří 85,6 metrů a otevřená vyhlídková terasa se skvělým rozhledem na město a jeho široké okolí je umístěna ve výšce 72 metrů. V tomto největším radničním komplexu v České republice na Prokešově náměstí č. 8 v Moravské Ostravě mj. sídlí Magistrát statutárního města Ostravy, Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, detašovaná pracoviště několika ministerstev aj. Vyhlídková věž z železné konstrukce byla slavnostně otevřena 28. října 1930. Vyhlídkovou terasu provozuje Městské informační centrum, je zde jeho pobočka. Překrásný pohled z vyhlídkové terasy na celou Ostravu přesvědčivě nabízí
město plné zeleně, město kypící životem, město s řadou architektonických perel nebo i siluet (dnes technických památek) připomínající nedávné "ocelové srdce republiky". Ovšem skvělý rozhled je i dál na vrcholky
Moravskoslezských Beskyd, Slezských Beskyd, Vsetínských vrchů, Jeseníků, na Opavsko i do nedalekého Polska. Jen pár desítek metrů od ostravského centrálního Masarykova náměstí je Kostelní náměstí s kostelem sv. Václava. Jedná se o nejvýznamnější objekt městské památkové zóny Moravská Ostrava. Je filiálním kostelem Římskokatolické farnosti Moravská Ostrava. Zbytky základů v presbytáři kostela pocházejí ze 13. století, kdy se datuje jeho vznik. Při založení města biskupem Brunem bylo vymezeno místo i farnímu kostelu v ulici vedoucí z hlavního náměstí (dnes Masarykovo) k městské bráně. Fortnou Zámostní se vjíždělo do Ostravy ze strany slezské do dnešní Kostelní ulice. Zasvěcení kostela sv. Václavu, který byl patronem státní hranice, svědčí o tom, že Ostrava existovala již dříve jako slovanská pohraniční osada, neboť němečtí kolonisté by jistě zasvětili kostel sv. Jakubu nebo sv. Mikuláši. Je jisté, že stavba gotického kamenného kostela trvala řadu let, ale již z roku 1297 existuje zpráva o jmenování biskupského notáře Jindřicha, ostravským farářem. O tom, že byl kostel stavěn z kamene a nikoliv ze dřeva, jak bylo tehdy zvykem v místech s nedostatkem
přírodního staviva, svědčí zprávy o požárech města, kde o úplném zničení kostela není zmínky. V dalších letech docházelo k různým přestavbám, některé z nich se zachovaly doposud. Současná empírová střecha je z roku 1836, kdy byly nahrazeny strmé gotické krovy. Tato úprava tvaru střech souvisela již patrně s projevujícími se statickými poruchami objektu. Tyto poruchy, způsobené dlouhodobým působením nákladní dopravy v těsné blízkosti kostela vedly k částečné opravě v 70. letech minulého století, která však byla naprosto nedostačující a destrukce dál pokračovala. Kompletní rekonstrukce začala až v roce 1997, v červnu 2002 se na věž kostela svatého Václava vrátila špice kupole s pozlacenou bání a křížem. Do ní byly pro budoucí generace uloženy měděné schránky s dokumenty. Písemnosti, pamětní listy a zprávy o současném životě v katolické církvi, městě a kraji jsou datovány dnem 21. listopadu 2001. Ve věži jsou nejen noviny, fotografie a současná platidla, ale také schránka s CD nosiči. Mezi nimi je také album ostravské skupiny BUTY, dobový recept na guláš a pozdrav tehdejšího prezidenta Václava Havla. Kostel byl znovu otevřen od 30. 5. 2004, rekonstrukce byla ukončena téhož roku v listopadu.
Nová Karolina Již ve 14. století byl na území Nové Karoliny v provozu vodní mlýn. Ovšem opravdová industrializace začala až se zahájením těžby v nejstarší ostravské šachtě Karolina v roce 1843. Název dolu a později i koksovny Karolina byl údajně inspirován Karolinou Sternovou, ženou Salomona Rothschilda. Stejně jako se rozšiřovaly důlní a hutní závody rodiny Rothschildů, tak rostlo i historické a správní centrum Ostravy, až se vlastně oba celky zcela propojily. Celý průmyslový areál – šachta a koksovna byl ke konci prakticky propojen i s dolem Hlubina a bývalou Žofínskou hutí a tvořil tak nezaměnitelné panorama jižní části centra Ostravy. Provoz byl zastaven až v létech 1985-1986, kdy byl celý areál postupně demolován a rozebrán. V následujících létech probíhala velmi náročná sanace a dekontaminace půdy. To však již byl hotov projekt na vlastně zcela nové centrum Ostravy nazvaný – Nová Karolina. Vlastní výstavba započala v červnu 2008 a již za dva roky byla otevřena první část multifunkčního centra. Po šesti letech v březnu 2012 se
oficiálně otevřely brány nové dominanty města obchodně-zábavního centra Forum Nová Karolina. Forum Nová Karolina Ostrava přináší více než 240 obchodů, restaurace a kavárny, osm sálů multikina či jeden z největších dětských koutků v České republice. Spolu s nákupním a zábavním centrem jsou v areálu Nové Karoliny zpřístupněny i velká pěší zóna a nové náměstí nazvané po biskupovi Brunovi, jenž poprvé zmínil ve svém testamentu v roce 1297 Ostravu, kterou také později koupil. Zrekonstruován do podoby kulturní haly bude i památkově chráněný průmyslový objekt známý pod názvem dvojhalí. Historické budovy na území bývalé koksovny Karolina v Ostravě by měly mít po své rekonstrukci ryze multifunkční charakter. V památkově chráněných objektech se tak budou moci konat nejen sportovní akce, ale například i výstavy nebo třeba trhy. Otevření objektu se předpokládá v průběhu roku 2014. Čtvrť Nová Karolina zahrnuje 240.000 m2 maloobchodních, kancelářských a rezidenčních prostor na ploše 32 ha. Nová Karolina Park je situován uprostřed nově urbanizovaného území, které vytváří pomyslnou bránu Nové Karoliny k historickému srdci Ostravy. Tato myšlenka je nosnou částí celého urbanistického konceptu. Forum Nová Karolina nabízí na ploše přes 58 000 m² více než 240 obchodů, butiků a restaurací. Většinu z nich tvoří obchody s módou, obuví, doplňky a kosmetikou. Stavbu tvoří 15 jednotlivých kostek spojených velkou skleněnou střechou. Poslední kostka, která vyčnívá 12 metrů nad ostatní budovy, tvoří dóm, na jehož vnitřní stěny budou promítány
videoprojekce. Jednotlivé kostky vytvářejí vnitřní prostor s průhledy a útulnými zákoutími s výhledem na oblast starých Vítkovic. Parkování nabízí 1500 parkovacích míst v podzemním parkovišti přímo pod objektem a pod náměstím.
Poznámka pod čarou Velkolepá Nová Karolina je bezesporu moderní a zajímavou úžasnou novou dominantou centra Ostravy. Ale… Procházím nedávným centrem – Masarykovým náměstím, Jiráskovým náměstím, ulicemi Zámeckou, Dlouhou, Kostelní, Zeyerovou, Solnou, Poštovní atd. Ruch, a nebojím se říct i duch, města jaksi zmizel…
Hošťálkovice Hošťálkovice, malebná ves na soutoku řek Opavy a Odry leží ve slezské části Ostravy. Osídlení dnešního území Hošťálkovic začalo již v době předhistorické, jak dokazují archeologické nálezy. Průzkum na Hošťálkovickém kopci Dubíčku potvrdil trvalejší pobyt lovců mamutů výskytem kamenných nástrojů příslušejících patrně starobylejší kultuře mladého paleolitu a je datován přibližně do období 38 až 28 tisíc let (aurignacien). Vznik první slovanské osady kladou historikové do období let 1200-1250. Zakladatelem či majitelem Hošťálkovic byl nějaký Hošťálek, o němž nic bližšího nevíme. První písemná zmínka je až z roku 1434. Jedná se o nejstarší německy psanou listinu o dělení Opavska, která zmiňuje i ves Hošťálkovice. Podle historika dr. Adolfa Turka však musíme předpokládat, že byly Hošťálkovice založeny již nejméně o 100 let dříve (jak je uvedeno výše), čemuž nasvědčuje způsob založení vsi, typ místního názvu a konečně i výhodná poloha nad soutokem řek. Naprosto spolehlivá zpráva o Hošťálkovicích pochází z dob husitských, a to v souvislosti s koupí vsi Martinov rytířem Mikulášem Zajíčkem. Jeho synové Lacek a Václav Zajíčkové dosáhli v roce 1478 na opavském knížeti Viktorinovi propuštění Hošťálkovic z lenního svazku. A pravděpodobně v této době vznikla u vrchnostenského dvora i tvrz, která ležela v místě
nazývaném v listinách Hradisko. Od roku 1502 měnily Hošťálkovice často majitele. V roce 1536 byly Hošťálkovice připojeny k hlučínskému panství Bernardem ze Zvole a tento stav prakticky trval s krátkou výjimkou až do pozemkové reformy. Katolickou farností se Hošťálkovice stávají roku 1588, z té doby jsou i první zmínky o existenci kostela. V roce 1622 byla duchovní správa Hošťálkovic převedena do Hlučína. V roce 1788 byl ve vsi postaven kostel Všech svatých, rozšířen byl a dnešní podobu získal v roce 1903. Obyvatelé Hošťálkovic se živili převážně zemědělstvím, v roce 1840 žilo ve vsi v 72 domech 482 obyvatel. Až průmyslový rozvoj Ostravska v druhé polovině 19. století jim nabídl možnost obživy v dolech a závodech. V roce 1920 byly Hošťálkovice připojeny k Ostravě, v roce 1921 v nich žilo již 1156 ve151 domech. Po mnichovském diktátu připadly Hošťálkovice k Německu. Po roce 1945 zůstaly Hošťálkovice typickou příměstskou obcí. Její obyvatelé dojížděli za prací do okolí a zároveň obhospodařovali vlastní zemědělské pozemky. Počet obyvatel nadále stoupal, v roce 1961 dosáhl čísla 1634 v 300 domech. Součástí Ostravy se obec stala v roce 1976, a v osmdesátých létech začíná trvalý pokles obyvatel. V roce 1990 se Hošťálkovice staly samostatným městským obvodem Ostravy. V roce 2010 zde žilo 1565 obyvatel.
Hrabová Snad ještě dříve, než olomoucký biskup Bruno začal s kolonizací moravské části dnešního Ostravska, vznikla ves Hrabová, v první polovině 13. století označována jako Grabowe. Později byla Hrabová jako samostatné biskupské léno v držení celé řady majitelů. Z lenního svazku byla Hrabová vykoupena až okolo roku 1525. Hrabovské panství pak opět ještě několikrát mění majitele. Jmenujme namátkou Ctibora Syrakovského z Pěrkova, nejvyššího písaře moravského markrabství. Za něj se na panství rozšířilo učení Českých bratří. V době pobělohorské bylo panství věnováno stoupenci císaře Ferdinanda I. Václavu z Vrbna. Hrabovské statky i s celým paskovským panstvím nadále přešly několik prodejů i dražeb. Posledním majitelem statku v Hrabové a Paskově se stal v roce 1880 hrabě Stolberg ze Stolbergu, kterému byl hrabovský statek při první pozemkové reformě v roce 1925 zcela rozparcelován. Hrabová byla vždy zemědělskou vsí. V roce 1516 zde bylo 25 usedlých. V roce 1669 to již bylo 24 sedláků, jeden svobodný sedlák, 11 chalupníků, kovář, a rychtář. Kromě zemědělství se Hrabovští zabývali rovněž rybnikářstvím. Od Paskova až k Hrabůvce se v 16. století rozprostírala souvislá řada panských a selských rybníků, které sloužily k chovu ryb až do počátku první republiky. Bohužel, blízkost řeky Ostravice znamenal pro Hrabovou časté záplavy a povodně. Voda pravidelně ničila pole s obilím, zanášela louky pískem a štěrkem a
ničila i obydlí. Přesto rybníkářství představovalo významnou část hospodářství až do začátku 20. století. V roce 1794 bylo v Hrabové 72 domů a 419 obyvatel. Po začátku industrializace se stala Hrabová příměstskou obcí, kde zdrojem obživy se postupně stává průmysl a doly. Od 80. let 19. století nachází mnoho obyvatel zaměstnání v ostravských železárnách, šachtách a vratimovských papírnách. Tito lidé nacházejí v Hrabové ubytování. V roce 1869 bylo v Hrabové 847 obyvatel, ale v roce 1900 již 1748 obyvatel, v roce 1921 2277 a v roce 1940 dokonce 3238 obyvatel. Vzácnou stavitelskou památkou v Hrabové byl dřevěný kostelík sv. Kateřiny. V pramenech je připomínán od roku 1564, ale vznikl nepochybně již dříve. Hrabová byla už v 16. století sídlem farnosti, ta však později zanikla. Duchovní správa byla obnovena v roce 1780. Bohužel, dřevěný kostelík v roce 2002, asi rukou žháře, zcela vyhořel. Kostelík byl však podle dobových kreseb, plánů i současných fotografií vystavěn zcela znova a vysvěcen byl 10. října 2004. Název Hrabová dostala obec podle množství habrů (v nářečí hrabů), které zde, kolem řeky Ostravice, hojně rostly až do poloviny 19. století. Obec byla připojena k Ostravě v roce 1941, v létech 1954-1960 se opět osamostatnila a v roce 1990 se stala samostatným městským obvodem města Ostravy. V současné době má Hrabová 3571 obyvatel.
Krásné Pole Krásné Pole, rozkládající se ve slezské části Ostravy, se jako ves Opavského knížectví poprvé připomíná roku 1424, ale byla založena pravděpodobně již ve 13. století. Pojmenování obce je odvozeno od její krásné polohy (v současné době kopec Nad Stádlem na katastru Krásného Pole je se svými 317 metry nejvyšším místem Ostravy) s dalekým výhledem na Beskydy. Až do roku 1702 bylo Krásné Pole součástí panství Velká Polom. V tom roce bylo celé panství začleněno do panství klimkovického rodu Wilczků, v jehož držení zůstala ves až do roku 1848. Ryzí zemědělský charakter si Krásné Pole uchovává až do druhé poloviny 19. století, do období industrializace celé Ostravy, kdy značná část obyvatel Krásného Pole nachází pracovní příležitost v ostravských dolech a průmyslových závodech. V roce 1843 zde žilo 458 obyvatel, ale v roce 1921 již 1076 obyvatel. V roce 1926 bylo Krásné Pole připojeno na místní dráhu ze Svinova do Kyjovic. Za druhé světové války, v létech 1938 až 1945 bylo Krásné Pole jako součást Sudetské župy připojeno k Velkoněmecké říši. Ves byla poměrně vážně poškozena při osvobozovacích bojích v roce 1945. Po válce zaznamenalo Krásné Pole značný stavební rozmach a rozvoj a stává se typickou příměstskou obcí. V roce 1976 se Krásné Pole stalo součástí Ostravy.
Jedinou sakrální stavbou v Krásném Poli byla dlouhodobě pouze kaplička svatého Jana Nepomuckého z roku 1771. Již od třicátých let 20. století trvala snaha postavit v obci kostel. Záměr se uskutečnil až v devadesátých létech minulého století a v roce 1993 byl vysvěcen základní kámen nového kostela. Na stavbě se podílelo s nadšením mnoho občanů obce a kostel sv. Hedviky byl vysvěcen biskupem ostravsko-opavské diecéze Františkem Václavem Lobkowiczem 20. října 2001. Na katastrálním území Krásného Pole stojí Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy, která byla založena v roce 1980 a je součástí VŠB - Technické univerzity v Ostravě. Je třetím největším planetáriem v České republice a jediným zařízením svého druhu v Moravskoslezském kraji. Hvězdárna má k dispozici dvě kopule. První je určena pro veřejnost a za jasných středečních a sobotních večerů v ní probíhají tematická pozorování, zaměřená na zajímavé objekty hvězdného nebe. Pozoruje se pomocí Coudé refraktoru 150/2250 Carl Zeiss Jena. Dalekohled má kvalitní paralaktickou montáž s hodinovým pohonem, na které je namontován i Newton 200/1200. Druhá kopule slouží pro odborná astronomická pozorování. Program pro veřejnost a školy se momentálně odehrává v náhradních prostorách Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě, protože celý areál Hvězdárny a planetária Johanna Palisy je v současné
době z důvodu rekonstrukce podzimních měsíců roku 2014.
nepřístupný
Hvězdárna Johanna Palisy
Refraktor Coudé 120/2250 mm
až
do
Lhotka Lhotka je položena ve slezské části Ostravy a původně příslušela opavskému knížectví. První zmínka je z roku 1464 a jejím majitelem byl Štěpán Střela z Chechle. V roce 1494 koupil Lhotku Jan Trnka z Ratibořan, majitel hlučínského panství a hradu Strečno. Ovšem již v roce 1518 bylo celé hlučínské panství prodáno a majitelem se stal Bernard ze Zvole a následně páni Bruntálští z Vrbna. Pak se na panství vystřídala celá řada majitelů, jmenujme alespoň markýze Carpinetiho v roce 1727, v roce 1772 svobodného pána Grutschreibera, či v roce 1836 Jana rytíře Czaderského. V roce 1844 koupil Lhotku a celé panství majitel vítkovických železáren Šalomoun Mayer svobodný pán Rothschild. Na základě vratislavského míru v roce 1742 císařovna Marie Terezie postoupila Prusku kus Slezska včetně Lhotky a tento stav trval do roku 1920, kdy bylo celé Hlučínsko opět navráceno českému státu. Obyvatelé Lhotky ze živili zemědělstvím až do poloviny 19. století, kdy proces industrializace na Ostravsku zasáhl i do života této obce. Část důlních polí v oblasti Petřkovic a Koblova zasahovala i do katastru Lhotky a tak prakticky většina obyvatel našla obživu v důlních a průmyslových závodech mimo vlastní obec. Asi neznámější usedlostí ve vsi po několik staletí bylo dědičné fojtství. Škola vznikla ve Lhotce až v roce 1842 a původně byla umístěna v prostorách místního statku. Nová školní budova byla postavena v roce 1913.
Kaple svatého Urbana stojí v obci od roku 1889. V roce 1871 žilo ve Lhotce 500 a v roce 1900 již 897 obyvatel. Po rozparcelování Rothschildových statků při pozemkové reformě obdržela část obyvatel půdu a tím došlo k dalšímu stavebnímu rozvoji Lhotky. Přes prováděnou germanizaci po připojení Lhotky k Prusku si většina obyvatel udržela český jazyk a v roce 1921 se k německé národnosti hlásilo pouze 63 z 966 obyvatel. Proto s tím větším překvapením byly přijímány výsledky obecních a parlamentních voleb, v nichž většina českého obyvatelstva volila německé politické strany (v roce 1935 zejména Sudetoněmeckou Henleinovu stranu). Tím místní voličstvo demonstrovalo své sympatie k německému politickému prostředí. Proto také většina obyvatelstva vítala 9. října 1938 příchod německého okupačního vojska a opětné připojení Hlučínska k německému státu. Z německé okupace byla Lhotka osvobozena 30. dubna 1945. Po osvobození v roce 1945 zaznamenává Lhotka další nárůst obyvatel, v roce 1961 zde žilo 1059 obyvatel. V roce 1960 je obec přejmenována na Lhotku u Ostravy a v roce 1976 zpět na Lhotku. V tomtéž roce je Lhotka připojena k městu Ostravě. Samostatným městským obvodem Statutárního města Ostravy se Lhotka stává 24. listopadu 1990. V roce 2010 měla Lhotka necelých 1 200 obyvatel.
Mariánské Hory a Hulváky Na přelomu 13. a 14. století vznikla ves Mariánské Hory. První písemná zpráva je z roku 1367, kde se uvádí její původní název Teuffelsdorf – Čertova Lhota. Majitelem byl olomoucký biskup. V roce 1426 byli majiteli vsi bratři Vavřinec a Mikuláš z Těšína, kolem roku 1438 dostal Čertovou Lhotku do držení zástavní pán hukvaldského panství a města Ostravy Jan Čapek ze Sán. Vesnice pak prošla ještě celou řadou držitelů až do roku 1539, kdy ji olomoucký biskup propustil z léna a daroval Ostravě. Čertova Lhotka se tak natrvalo stala poddanskou vsí města Ostravy až do zrušení poddanství v roce 1848. Zdejší poddaní museli robotovat městu Ostravě a odvádět mu platby a dávky. V roce 1516 bylo v Čertově Lhotce 7 usedlých rodin, v roce 1676 již 18 usedlých (z toho 7 sedláků a 7 zahradníků). Ale v roce 1794 tu bylo již 26 domů, 28 rodin a 147 obyvatel. V roce 1843 se tento počet zvýšil na 35 domů, 49 rodin a 227 obyvatel. Prakticky všichni se zabývali zemědělstvím. Zahájení těžby uhlí v sousední Moravské Ostravě ve čtyřicátých létech 19. století bylo podnětem k hledání uhlí i na katastru obce Čertova Lhota. Kutat se zde začalo v roce 1853, v roce 1890 se začalo s hloubením těžní a větrní jámy Ignát, kterou ovšem rozestavěnou odkoupila v roce 1896 společnost Marie-Anna. Při jámě Ignát (později Šverma) byla v roce 1892 založena koksovna, která byla největší v revíru. Obec měla stále více průmyslový ráz, působila zde slévárna a strojírna
majitele Josefa Jermáře, cihelna firmy Sedlák a Halouský. Rychlý průmyslový rozvoj obce lákal i nové obyvatele, a to např. až z Haliče. Obec tak v tomto období zaznamenala velký přírůstek obyvatel – mezi léty 1880 až 1900 vzrostl počet obyvatel z původních 472 na 7571. V roce 1921 dosáhla obec již 12 513 obyvatel, z nichž 493 se hlásí k německé a 108 k polské národnosti. Přesto si udržela původní český ráz – byla jednou z mála obcí na Ostravsku, kde se německý živel nezmocnil obecní správy a nemohl tak provádět germanizační politiku. Ruku v ruce s rozvojem průmyslu zaznamenává obec i stavební vývoj. Těžební společnosti stavěly pro své zaměstnance tzv. kolonie, jako např. kolonie Ignát, Horní a Dolní kolonie. Po nástupu nového tajemníka obecní správy Jana Grmely v r. 1900 nastává rozmach i v dosud zanedbávané infrastruktuře. Byla vybudována kanalizace a vodovod, zásluhou obce byla otevřena v roce 1905 nová obchodní škola, která byla v roce 1937 připojena k obchodní akademii v Moravské Ostravě. V roce 1907 je v Mariánských Horách otevřena hudební a varhanická škola, později přejmenována na Masarykův ústav hudby a zpěvu v Moravské Ostravě. V roce 1900 se dosud používaný název Čertova Lhotka (též Lhota) mění na Ostravská Lhotka a v roce 1901 na Mariánské Hory. Dne 1. ledna 1907 byla obec povýšena na město. Přičiněním Jana Grmely byl v létech 1905–1908 postaven římskokatolický farní kostel Panny Marie
Královny, který je významnou novobarokní sakrální stavbou v Ostravě. Jedná se o 65 m dlouhou a 30 m širokou trojlodní budovu podle projektu Otakara Béma, nad kterou se zvedají dvě čtyřboké věže vysoké 73 m. Jeho secesní výzdobu interiéru vytvořili známí moravští a čeští umělci z počátku 20. století, jako byli např. malíři Joža Uprka (velký oltářní obraz korunování Panny Marie), Luděk Marold (obraz archanděla Michaela na bočním oltáři), Zdeňka Vorlová-Vlčková a Jano Köhler (fresky a sgrafita v presbytáři) či sochaři František Uprka (socha Panny Marie z kararského mramoru na oltáři) a Karel Novák. Lustry byly vyrobeny dle návrhu Jana Kotěry. Již před zahájením stavby nového kostela se stal jeho projekt předmětem kritiky. Kritikům se zdál příliš veliký v porovnání s počtem obyvatelstva a navíc se jim nelíbilo, že tajemník Jan Grmela nevypsal architektonickou soutěž. Patronem stavby kostela byl arcivévoda František Ferdinand d'Este. V roce 1907 byla stavba zastavena z důvodu podezření na defraudaci obecních peněz, která se však nepotvrdila. Kostel poté dokončila moravsko-ostravská stavební firma František Grossmann a František Fiala. Zásluhou starosty Jana Maye, který v té době předsedal Spolku pro stavbu kostela Panny Marie, se stavbu podařilo úspěšně dokončit. Slavnostní vysvěcení provedl 18. října 1908 olomoucký světící biskup dr. Karel Wisnar. Jedná se o druhý největší chrám na Moravě (po Velehradu) a jeden z největších v České republice – vejde se do něj 3500 osob. V jeho sousedství najdeme secesní budovu fary pocházející z roku 1912. Budovy kostela a fary jsou kulturními památkami. Pod
mariánskohorskou farnost spadá také filiální kostel svatého Bartoloměje v Nové Vsi. Od roku 1984 do roku 1990 byl mariánskohorským farářem František Lobkowicz, současný ostravsko-opavský biskup. Počátek dvacátého století je pro Mariánské Hory velice příznivý. Kromě zmíněného kostela se staví radnice, nemocnice, hasičské skladiště, chudobinec, nový hřbitov, obecní spořitelna, chodníky, osvětlení, zkrátka vše, co bylo potřeba pro významně se rozrůstající obec. Dále se rozvíjel průmysl, byly založeny dusíkárny, strojírenské továrny, cihelna, elektrárna. Těžířstvo Marie-Anna roku 1905 zavedlo do obce elektřinu. Rozvíjel se i bohatý spolkový život. Již v roce 1891 byl založen dělnický spolek Bratrství, o rok později český čtenářský spolek, pak sbor dobrovolných hasičů, hornicko- hutnických spolek Prokop. Od počátku 20. století je v Mariánských Horách založen spolek pro stavbu kostela, spolek vojenských vysloužilců Břetislav, tělocvičná jednota Sokol, dámský dobročinný spolek Božena. Dělnické hnutí reprezentoval Klub sociálních demokratů v Mariánských Horách a místní skupina Unie horníků rakouských. Obecní tajemník Grmela předpokládal, že se budou Mariánské Hory rozvíjet mnohem více, než se pak nakonec uskutečnilo. Nenaplněný zůstal plán na přístav Dunajsko-oderského průplavu, který se začal realizovat roku 1904, to už ale pan Grmela nestál v čele vedení.
Koncem 1. světové války a se vznikem Československé republiky se změnily i poměry v Mariánských Horách. Městské zastupitelstvo rezignovalo a byla jmenována správní komise, jež město spravovala až do jeho sloučení s Moravskou Ostravou k 1. lednu 1924. V období tzv. první republiky se Mariánské Hory dále rozrůstaly o kolonii U Kostela, na přelomu 20. a 30. let vznikla vilová čtvrť Zátiší. Koncem 60. let pak vyrostla mariánskohorská část sídliště Fifejdy. Také se rozšiřuje zástavba Mariánského náměstí s úsekem ulice 28. října (telekomunikační ústředna a další stavby). Ovšem zároveň dochází k devastaci severozápadního sektoru, kde se nacházela původní vesnice, a vznikala tu průmyslová a skladová zóna. V 90. letech 20. století byla zničena i Dolní kolonie a vyrostl zde supermarket. Přesto lze konstatovat, že tato městská část je jednou z nejpěknějších částí Ostravy. Na území Mariánských Hor se nacházejí dva rozlehlé parky, využívané k relaxačním procházkám a k odpočinku. V areálu jedné ze zdejších základních škol byl v roce 2003 vybudován Skatepark, který je od sousedního parku oddělen protihlukovou stěnou, která slouží také jako cvičná horolezecká stěna. Městskou částí Mariánské Hory prochází řada lokálních značených cyklistických tras. V současné době zde žije 12 862 obyvatel (stav z roku 2011).
jsou
Součástí tohoto ostravského městského obvodu i Hulváky. Tato část je územně identická
s katastrálním územím Zábřeh-Hulváky, které v minulosti tvořilo severní část katastrálního území Zábřeh nad Odrou. První zmínka o této lokalitě je z roku 1547, kdy olomoucký biskup Jan XVI. Dubravius nechal v těchto místech vybudovat rybník. Ten se nacházel poblíž důležité silnice Krakov – Opava – Moravská Ostrava – Český Těšín. Právě dotyčná hluboká úvozová cesta se nazývala německy Hohlweg. Místní dialekt ji pozměnil na Hulwag a do češtiny tak přešlo slovo Hulváky. Osada, která zde od roku 1889 vznikala, však nejprve nesla název Prokopec, podle prvního osadníka Františka Prokopa. Dějiny Hulvák úzce souvisely s okolními obcemi: Novou Vsí, Vítkovicemi, Čertovou Lhotkou a zejména se Zábřehem nad Odrou, jehož místní část tvořily od roku 1850. Vítkovické železárny začaly v roce 1889 pro své dělníky budovat jedno - a dvouposchoďové domy. Tato dělnická kolonie čítala v roce 1911 dvacet domů. Tou dobou žilo v Hulvákách 3 659 obyvatel. V roce 1896 byla zřízena dvoutřídní obecná škola, v roce 1903 pak škola měšťanská. Vítkovické železárny vybudovaly v roce 1912 soukromou německou školu, kterou však navštěvovaly také české děti. V roce 1926 se začalo vyučovat na nové měšťanské škole na Matrosovově ulici. Roku 1982 sem byla přestěhována střední zahradnická škola ze Zábřehu. Česká knihovna byla otevřena v roce 1919. Ve dvacátých létech 20. století vznikl na území Nové Vsi areál, kterému se začalo říkat Ostravské
Benátky. Venkovní restauraci u jezírek navštěvovali hlavně mladí lidé z okolí. Areál funguje i v současnosti. Zalesněná plocha se zvedá do Hulváckého kopce, což je vyvýšenina nad křižovatkou, která tvoří významný orientační bod v okolí. Dle plánů zde měl po druhé světové válce vyrůst obří heliport. V roce 1928 byla dle projektu architekta Jaromíra Moučky zahájena v Hulvákách stavba letního koupaliště v expresivním funkcionalistickém stylu. Jednalo se o jedno z prvních umělých koupališť v Československu s kapacitou téměř 3800 osob. Mezi významné novinky patřila např. filtrace vody nebo skokanské můstky. V létě 1930 bylo slavnostně otevřeno. Náklady na jeho vybudování dosáhly skoro tří miliónů korun. Vybaveno bylo kuželkami, saunou, vanovými lázněmi, občerstvením, nechyběly ani kadeřnické a kosmetické služby. V 90. letech 20. století koupaliště přestalo být využíváno a postupně zchátralo. V roce 2009 rozhodlo ostravské zastupitelstvo o jeho odkoupení a srovnání se zemí. O jeho dalším osudu rozhodne případná realizace projektu Lesopark Benátky (viz dále). Na Hulváckém kopci se rozkládá na katastrech Mariánské Hory a Nová Ves Hulvácký les. Jedná se o smíšený porost s převahou listnatých stromů, který byl přirozenou součástí městského opevnění Moravské Ostravy a významně přispíval k hospodaření města. Později v souvislosti s výstavbou Vítkovických železáren došlo k velkému úbytku lesa. V současnosti plní rekreační funkci pro obyvatele Ostravy. Mariánské Hory a Hulváky rozhodně patří mezi těch několik z celkem
dvaceti tří městských obvodů, které si i přes nesporný rozvoj zachovaly svůj osobitý ráz.
Projekt Lesoparku Benátky
Město Ostrava si nechalo zpracovat unikátní a velkolepý projekt lokality pro trávení volného času. Současný lesopark Benátky leží mezi centrem Ostravy, Porubou a jižní části města. Město jej hodlá významně rozšířit, bude se rozkládat na katastrech městských částí Nová Ves, Ostrava-Jih a Mariánské Hory. Rozlehlá lokalita bude propojena pomocí cyklostezek a chodníků. Studie počítá s využitím cenného krajinného prvku, jakým jsou například Novoveské mokřady. Historicky cenná je budova vodárny, z níž by mohlo být muzeum. Existuje i návrh na lesní lázně, které by vznikly na hulváckém kopci, kde bývalo již zmíněné městské koupaliště. V návrhu je i rozhledna, obora pro chov zvěře, restaurace, kavárny či edukační stezka přes mokřady. Ostravané i další návštěvníci by v novém lesoparku mohli rybařit, provozovat cykloturistiku, nebo pořádat pikniky. Občané Ostravy se počátkem roku 2014 mohou zapojit do výběru chystaných projektů, a to hlasováním na speciálně zřízené internetové adrese. Podle výsledku této ankety budou upřesněny a stanoveny priority realizace tohoto projektu.
Martinov V roce 1424 zapsal držitel Martinova Jan z Kravař své manželce Anežce, kněžně opavské, část Martinova jako věno. Toto je první písemná připomínka obce, která leží ve Slezské části Ostravy. V roce 1478 propustil syn českého krále Jiřího z Poděbrad kníže Viktorín ves Martinov společně s Hošťálkovicemi z manství. Později byl Martinov odloučen od panství klimkovického a připojen k panství dobroslavickému. Ovšem i z dobroslavického panství byla ves vyloučena, a to v roce 1650 pro dluhy jejího držitele. Poté se vystřídalo několik majitelů za sebou, až v roce 1815 koupil Martinov opavský advokát dr. Piatek a v roce 1843 Jindřich hrabě z Demblína. V roce 1865 to pak byl Josef Stobawski, po němž obec Martinov, stejně jako Třebovice zdědila německá básnířka a spisovatelka Marie Stonawská. Po svatbě začala Marie ScholzováStonawská psát pod pseudonymem Marie Stona a stala se uznávanou německou básnířkou a spisovatelkou. Její dcera, Helena Scholzová (provdaná Železná), pak byla významnou sochařkou. Martinovští se živili výhradně zemědělstvím. V roce 1804 bylo v Martinově 54 domů a necelých 400 obyvatel. Ani průmyslová revoluce Ostravska Martinov nějak výrazně nezasáhla. Část mužských obyvatel sice našla zaměstnání v závodech a dolech sousední Ostravy, ale celkově si Martinov neustále držel svůj zemědělský charakter. Velká imigrační vlna nových
přistěhovalců na Ostravsko na přelomu 19. a 20. století se tak Martinovu vyhnula. V roce 1851 bylo ve vsi 56 domů s 385 obyvateli a v roce 1921 jen 731 obyvatel. Mezi světovými válkami byl Martinov rozšířen novostavbami rodinných domů v části zvaná Svoboda (název je podle družstva, které domy stavělo). Tuto část dělí od vsi Plesenský potok, jež je pravobokým přítokem řeky Opavy. Po mnichovské dohodě byl Martinov 10. října 1938 začleněn do Sudetoněmecké župy a připojen k nacistickému Německu. V rámci Ostravské operace byl Martinov osvobozen 28. dubna 1948. Během osvobozeneckých bojů zde padlo 30 rudoarmějců. Během války bylo zničeno 16 obytných stavení, 11 hospodářských budov, 5 stodol, 4 kůlny, bylo zabito 39 krav a 8 koní. Radikální změna nastala po sloučení Martinova s Ostravou v roce 1960. V té době byla zahájena výstavba jednoho z největších a nejmodernějších komplexů v Československu – Potravinářské závody Martinov. V letech 1975 - 1980 proběhla první rekonstrukce některých provozů. V polovině roku 2000 se začínají ve firmě projevovat těžkosti, hlavně finančního rázu. Po řadě provozních i strukturálních změn dochází ke krátkému oživení, ale 1. června 2007 je provoz v masokombinátu v Martinově pro nerentabilitu definitivně ukončen.
Na katastru obce je velmi cenná mokřadní lokalita – rybník Štěpán. 1. září 1995 byl rybník vyhlášen přírodní rezervací. Štěpán je poslední vodní plochou z bývalé jilešovsko-děhylovské soustavy rybníků napájených z řeky Opavy mlýnským náhonem z Jilešovic. Rybník se nachází podél železniční tratě z Opavy do Ostravy, mezi Děhylovem a Martinovem. Je nejníže položeným rybníkem před soutokem řeky Opavy a Odry. Z botanického hlediska je přírodní rezervace rybník Štěpán velmi vzácnou lokalitou. Jsou zde nálezy velmi silně ohrožených druhů rostlin (např. konvice plovoucí, leknín bělostný, nepukalka plovoucí), či obojživelníků (např. užovka podplamatá a kriticky ohrožený čolek velký). Botanickým průzkumem bylo zaznamenáno 43 druhů hub, 281 vyšších rostlin a 160 druhů ptáků z toho 86 hnízdících. Patří k nim např. kriticky ohrožený bukáček malý a vodouš rudonohý, silně ohrožené druhy čírka modrá, lžičák pestrý, chřástal kropenatý a bekasina otavní. Jde o jedinečnou asociaci vodní a mokřadní flory se zástupci bohaté fauny. V roce 1990 se Martinov stal samostatným městským obvodem Ostravy s 1109 obyvateli. Nadále zde převažuje rodinná zástavba. Svou polohou si Martinov částečně zachoval i vesnický ráz.
Přírodní rezervace – rybník Štěpán
Michálkovice Polskou Ostravu a okolní vsi včetně Michálkovic darovali bratřím Ondřejovi a Janovi z Tvorkova v roce 1440 těšínská knížata. Darovací listina je první písemná zpráva o existenci Michálkovic. V roce 1444 se Michálkovice jako součást panství polsko-ostravského dostala do rukou husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán, pak ves několikrát změnila majitele, až v roce 1714 koupil Michálkovice Vilém hrabě Wilczek a panství takto zůstalo až do pozemkové reformy. Obyvatelstvo obce se zabývalo výhradně zemědělstvím až do poloviny 19. století. Podle karolínského katastru z let 1725-36 bylo v Michálkovicích 10 sedláků, 7 zahradníků a jeden mlynář. V roce 1804 bylo v Michálkovicích 23 domů a 164 obyvatel. V obci byl mlýn, krčma a myslivna. Samozřejmě nově budovaný důlní průmysl na katastru obce i v okolí od základu změnil život zdejších obyvatel. Rakouská státní společnost koupila v roce 1843 zdejší pozemky a zahájila hloubení jámy Michal. Tuto jámu odkoupila v roce 1856 Severní dráha Ferdinandova a zahájila i výstavbu dalších šachet, a to jámy Petr a Pavel v roce 1858, jámy Jan v roce 1869 a Josef v roce 1879. Nová potřeba pracovních sil v Michálkovicích brzy vyčerpala místní zdroje a tak do vsi přicházeli dělníci z širokého okolí, hlavně z Těšínska a Haliče. V roce 1843 bylo v Michálkovicích 275 obyvatel, ale již
v roce 1880 jich bylo 1557 a následně v roce 1900 to již bylo 6181 obyvatel. Počet obyvatel dosáhl vrcholu v roce 1910, kdy zde žilo 6808 obyvatel, z toho 29% Poláků a 5 % Němců. Jako ve všech okolních hornických obcích, i zde důlní společnosti budovaly obytné kolonie pro své zaměstnance, namátkou jmenujme kolonii Ferdinandovu, Petrskou, Josefskou či Na Michálce a další. Báňská dráha, která byla dána do provozu v roce 1862 zajišťovala v úseku Moravská Ostrava – Michálkovice nákladní dopravu. Osobní doprava byla zavedena se Slezskou Ostravou od roku 1911 úzkokolejnou elektrickou drahou. Po dlouhou dobu patřily Michálkovice k polskoostravské farnosti. Teprve po vysvěcení nového kostela Nanebevzetí Panny Marie byla zde v roce 1903 zřízena samostatná duchovní správa. V roce 1907 byly Michálkovice povýšeny na městys a od 1. července roku 1941 připojeny k městu Moravská Ostrava. Samostatnost získaly opět v roce 1990 jako městský obvod Michálkovice a žije zde 3150 obyvatel. Michálkovice mají na svém území jednu národní kulturní památku a tou je již zmíněný Důl Michal. Je hlavní dominantou Michálského náměstí a celých Michálkovic. Důl Michal byl tak jako ostatní doly po roce 1945 znárodněn a přejmenován na Petr Cingr (1850-1920, sociálně demokratický novinář a politik). K původnímu názvu Michal se vrátil až po roce 1989, ale to už došlo
postupně k útlumovému programu uhelného hornictví a dne 30. června 1993 byla těžba na Dole Michal zcela ukončena. Rekonstrukce, které následovaly ve dvacátých, čtyřicátých a na přelomu padesátých a šedesátých let se týkaly uhelného prádla, nakládky uhlí a výstavby rozvodny. Díky těmto omezeným stavebním úpravám zůstal areál dolu Michal od své přestavby dokončené v roce 1915, prakticky bez podstatnějších změn a představuje jedinečný provozní, technický a architektonický celek. Po ukončení provozu v roce 1993 bylo záměrem památkové péče zachovat celý areál v jeho původní podobě tak, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě včera odešli a zanechali vše na svém místě včetně špinavých stěn, ohmataného zábradlí, ošlapaných schodů a oprýskaných nátěrů. V žádném případě zde nebyla snaha cokoli vylepšovat nebo zkrášlovat. V průběhu likvidačních činností bylo úsilím pracovníků Památkového ústavu českým státem zřízeno na Dole Michal průmyslové muzeum. Expozice v dole Michal je instalovaná podle koncepce posledního pracovního dne s důrazem na autenticitu prostředí i detailu. Celý areál včetně technického zařízení je bez podstatnějších změn a představuje jedinečný soubor elektrických těžních strojů a kompresorů z prvých počátků elektrifikace, zachovaných na původním místě svého provozu ve zcela autentickém prostředí. V roce 1995 byl Důl Michal prohlášen národní kulturní památkou a je zahrnut v indikativním seznamu pro zápis do světového kulturního dědictví UNESCO.
Od roku 2000 jsou řetízkové šatny, strojovna, cechovna a jámová budova zpřístupněny veřejnosti. Prohlídka je vedená po stopách horníka, nastupujícího do práce. Jedná se o technickou památku evropského významu se zcela kompletním originálním zařízením a navíc s kvalitní architekturou zachovanou v původním stavu. Průmyslové muzeum na Dole Michal přešlo k 1. lednu 2000 pod správu ostravského pracoviště Národního památkového ústavu a v dubnu téhož roku u příležitosti Světového dne památek bylo muzeum „Národní kulturní památka Důl Michal“ otevřeno pro veřejnost. Toto průmyslové muzeum navíc nabízí zajímavé a svou atmosférou neopakovatelné prostory ke krátkodobému pronájmu. Prostory jsou plně vybaveny k pořádání seminářů, společenských akcí, přednášek, porad, školení, kulturních akcí, ale také netradičních svateb. Objekt muzea je veřejnosti otevřen celoročně – prohlídka je vždy s odborným výkladem a zařízení poskytuje rovněž ubytovací kapacitu. Důl Michal
Nová Bělá Obec Nová Bělá se rozkládá v moravské části Ostravy. První zmínka o Nové Bělé je z roku 1392. Ves patřila do paskovského lenního panství olomouckých biskupů, a to až do roku 1848. V roce 1676 bylo v Nové Bělé 22 usedlíků, většinou sedláků. Nová Bělá měla tehdy asi 25 lánů orné půdy. Lánem se označovala půda, kterou v době kolonizace stačil obdělat jeden člověk s koňským dvouspřežím. V obci byla kovárna, na katastru obce byly lesy a dva rybníky. V roce 1698 postavila krčmu, kterou vzápětí prodala poddanému Janu Figarkovi za 300 tehdejších zlatých. Ve druhé polovině 18. století byla na vrchnostenském pozemku založena nová osada Mitrovice. V Mitrovicích byla postavena kaplička, kterou zde prý nechala postavit manželka zavražděného sedláka. V roce 1771 bylo v Nové Bělé již 243 obyvatel, z toho 53 dětí. V roce 1795 vybudovali Novobělští v obci kapli a v roce 1823 byl na polích postaven kamenný kříž. Kaple byla později stržena a na jejím místě v roce 1928 postavena nová. Po dlouhou dobu musely děti z Nové Bělé docházet do školy do sousední Staré Bělé. Teprve ke konci 19. století bylo dohodnuto o postavení školy ve vsi a vyučování bylo zahájeno v roce 1872. Ovšem vzhledem k řadě problémů (mj. z finančních důvodů nebyl o učitelské místo zájem), byla škola po čtyřech
létech uzavřena a učit se zde začalo až za rok, po zařazení školy do vyššího platového stupně. Rozvoj průmyslu ve druhé polovině 19. století zasáhl samozřejmě i do života Nové Bělé, když řada jejich obyvatel našla obživu v ostravských dolech a průmyslových závodech. Počet obyvatel se rychle téměř zdvojnásobil, zatímco v roce 1843 žilo ve vsi 550 občanů, v roce to bylo již 939 a v roce 1940 již 1756 obyvatel. Po osvobození v roce 1945 splynula s Novou Bělou osada Mitrovice. V roce 1941 byla Nová Bělá připojena k Moravské Ostravě, ale v roce 1954 se stala opět samostatnou obcí. K Ostravě byla připojena znovu v roce 1975 a v roce 1990 se stala samostatným městským obvodem. V současné době zde žije 1 750 obyvatel.
Nová Ves Nová Ves patří k mladším obcím Ostravy, nejstarší zmínka je z roku 1584 v listině olomouckého biskupa Pavlovského, v níž řešil územní spory. Ovšem již dlouho předtím, roku 1443 na jejím území vystavěl farář Řehoř kapličku, která byla později zbořena, ale na jejím místě byla v 16. století postavena nová kaple, která se stala základem přestavby na kostel sv. Bartoloměje v 18. století. Podle pověsti zde měli být zavražděni v r. 1561 na útěku dva benediktinští mniši z kláštera v Orlové. Tak vznikl název "Kostelík U hrůbků". Přestože Nová Ves byla typickou zemědělskou obcí, patřila k velmi chudým v širokém okolí a byla prakticky nejchudší poddanskou vsí Ostravy. Bylo to zejména pro svou nevýhodnou polohu v zátopové oblasti řeky Odry, a proto zde byla půda velmi vlhká a poměrně neúrodná. Dokladem chudoby je mimo jiné fakt, že mezi obyvateli nebyl ani jeden sedlák. U Nové Vsi ležely rybníky patřící hukvaldskému panství, které je však prodalo olomoucké kapitule. Ta z nich udělala pole. V katastru obce Zábřeh nad Odrou byl pak zřízen dvůr, který však byl záhy prodán. V 80. letech 19. století jej koupil podnikatel Ignác Vondráček. Dvůr se pak stal součástí majetku Dolu Ignát. V současné době slouží dvůr jako školní statek Střední zahradnické školy v Hulvákách. V roce 1794 bylo v Nové Vsi 40 domů s 235 obyvateli. Industrializace sousedních obcí v 2. polovině 19. století velmi významně ovlivnila i Novou Ves.
Zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva již nebylo jen zemědělství, ale též průmysl, zejména hornictví. Tato skutečnost měla samozřejmě vliv i na demografický vývoj a tak v roce 1890 vzrostl počet obyvatel Nové Vsi již na 1212 a v roce 1910 dokonce na 1583. Vrcholu dosáhl počet obyvatel v roce 1930, kdy činil 2275. Přínosem pro obec bylo objevení velmi kvalitní vody, a v roce 1890 byla v Nové Vsi vybudována velká vodárna, která byla modernizována a rozšířena v roce 1908. Ze zdejších studní se voda dostávala po vyčištění přečerpáním do města a do vyrovnávacího vodojemu v Muglinově. V té době zásobovala vnitřní město a Bohumín. K dalšímu rozšíření došlo v roce 1930. V těchto letech byly rodinné domky místní obyvatel odkázány na vodu ze studní. Rozšířením vodárny a vybudováním sítě ve městě došlo ke snížení hladiny spodní vody ve zmiňovaných studních a proto i napojení místního obyvatelstva na vodovodní síť. Spojení s městy Ostravou a Svinovem zajišťovala tramvajová trať Hulváky – Svinov. V letech 1742-1920 byla nepatrná severozápadní část moderního katastru Nové Vsi v rámci Hlučínska součástí pruské provincie Slezska. Německá říšská důlní společnost Marie-Anna začala v roce 1899 výstavbu nového dolu Bedřich, ovšem stavba nebyla nikdy dokončena, neboť ji postihly dvě havárie po sobě. Při hloubení větrné jámy se 9. dubna 1902 provalila spodní voda a celou jámu zatopila a situace se zcela opakovala při hloubení těžební jámy 1. května 1902.
V roce 1907 si občané postavili sami obecnou školu, která byla v 70. letech 20. století přesunuta po kolejištích do vzdálenosti cca 300 m, aby ustoupila výstavbě nové komunikace. Roku 1924 je Nová Ves připojena k městu Moravská Ostrava. V roce1990 se stává městskou čtvrtí se 616 obyvateli. V současné době zde žije cca 70 lidí. Katastrofální povodeň v červenci 1997 rozlitím řeky Odry postihla prakticky celé území Nové Vsi. Hladina vody z protržených protipovodňových hrází dosahovala v některých místech výše osmi metrů. Mnoho domů bylo vážně poškozeno a celá řada jich musela být zbourána. Obec se však znovu vzchopila...
Nová Ves - povodeň v roce 1997 (Bartošova a Fričova ulice)
Ostrava - Jih Městský obvod Ostrava - Jih vznikl v září roku 1990 na základě zákona ČNR o obcích a patří sem správní obvody Hrabůvka, Výškovice, Zábřeh nad Odrou, Bělský Les a Dubina. Takto nově utvořený městský obvod je největším obvodem Ostravy a v současné době čítá okolo 115 tisíc obyvatel, což by jako samostatné město bylo páté největší v České republice. Ostravu-Jih působí na první pohled především jako jedno velké panelové sídliště, avšak vnímavý návštěvník objeví i řadu historických a kulturních památek, mezi které bezpochyby patří kostel Růžencové Panny Marie a socha svatého Floriána v Hrabůvce. V Zábřehu je kostel Navštívení Panny Marie, kterému byl darován gotický zvon z přelomu 13. a 14. století, což je pravděpodobně nejstarší zvon na Moravě. Památník obětem druhé světové války na vysokých Březích v Zábřehu, pomník anglických letců vedle kostela v Hrabůvce, pamětní deska na Klegově ulici v Hrabůvce, pamětní deska a vila Dr. Martínka v Hrabůvce. Mezi kulturní a chráněné památky patří i Jubilejní kolonie, postavená Vítkovickými železárnami v letech 1921 1932. Návštěvníky láká také nově zrekonstruovaný zámek v Zábřehu, jehož součástí je i pivovar. Velmi oblíbeným bydlením se staly i části Výškovice a Zábřeh, které úzce sousedí s Bělským lesem. Připravuje se jeho revitalizace tak, aby měl estetický i rekreační význam.,
V létě roku 2006 začal veřejnosti sloužit Aquapark Ostrava-Jih Zábřehu. Tvoří ho 50 m plavecký bazén s šesti drahami a startovacími bloky. Pro děti je připraven mělký bazén a brouzdaliště, které jsou vzájemně propojeny schody a skluzavkou. Největší bazén je relaxační, který nabízí stěnové masážní trysky, vodní stěny, chrlič, vodní dělo, podvodní lehátka a vzduchové lavice. Mezi největší atrakce patří tobogany a skluzavky s dojezdovým bazénem. Aquapark Ostrava Jih nabízí dvě skluzavky dlouhé 16 m a skluzavku kamikadze. Oba tobogany jsou otevřené a dlouhé 86 m. Nabídka služeb samozřejmě zahrnuje řadu stravovacích možností. Vznik a rozvoj původních osad od jejich lokace po dnešní stav, kdy tvoří tento městský obvod, je pro přehlednost popsán samostatně pro každou obec – tedy Hrabůvku, Výškovice a Zábřeh nad Odrou. V kapitole Ostrava-Jih popisujeme i Dubinu a Bělský Les, i když leží převážně na původním katastru Nové Bělé a Staré Bělé.
Hrabůvka Ves Hrabůvka, nebo také Nová Hrabová, se poprvé uvádí v lenním soupisu olomouckého biskupa Mikuláše v roce 1389. Jako biskupské léno byla spolu s řadou dalších osad paskovského panství v držení Jošta z Wolfsberku pod názvem Nová Hrabová. Poté patřila Hrabůvka pod několik panství, ale v roce 1499 ji Beneš Černohorský opět připojil pod své paskovské panství a v tomto svazku zůstala ves až do roku 1848, tedy do zrušení poddanství. Obec byla výlučně zemědělskou, např. urbář z roku 1699 uvádí, že v Hrabůvce byl rychtář, 14 sedláků, 3 zahradníci a 3 chalupníci. Na katastru Hrabůvky bylo kromě luk a polí i téměř 20 rybníků s bohatou rybí násadou. Okolo roku 1835 zde bylo ještě 7 rybníků o celkové rozloze 10 ha. V roce 1794 zde bylo 25 domů s 200 obyvateli, v roce 1843 251 obyvatel a všichni se zabývali zemědělstvím. S rozvojem průmyslu nachází část zdejšího obyvatelstva obživu hlavně ve Vítkovických železárnách a koncem 19. století již tovární dělníci několikanásobně převýšili počtem zemědělské starousedlíky. Jestliže v Hrabůvce bylo v roce 1880 jen 796 obyvatel, pak v roce 1921 to bylo již 3005 obyvatel. Průmyslová expanze se na vlastním katastru Hrabůvky neprojevila nijak výrazně. V roce 1892 tu byla malá továrnička s výrobou lan a drátěného zboží Adolfa Deichsela, pak strojírna a slévárna P. Kroči a závod na nakládání zelí J. Klegy.
Původně byla obec přifařena a přiškolena k Paskovu, později (od roku 1780) k Hrabové. První samostatná škola v Hrabůvce byla otevřena v roce 1873, v roce 1910 byl vysvěcen nový kostel Růžencové Panny Marie a zřízena duchovní správa. Průmyslový rozvoj Ostravy, především výstavba Vítkovických železáren, způsobil odliv většiny mužů, kteří zanechali zemědělství a našli si práci v některém z ostravských závodů. Vzrůstající počet obyvatel si vynutil zvýšení počtu obytných domů pro dělníky. Tak vznikla v letech 1921 1923 známá Jubilejní kolonie tvořená jednopatrovými domky s vnitřním dvorem. Celkem zde bylo 605 bytů. V roce 1924 byla Hrabůvka připojena k městu Moravská Ostrava. Od roku 1935 byla provozována pravidelná letecká přeprava mezi Ostravou a Prahou, tehdy ještě z letiště Dolní Benešov (u Bohuslavic). S rozvojem letecké přepravy však letiště přestává stačit a tak po řadě jednání se zemědělci v Hrabůvce, s místní správou a s Ministerstvem národní obrany dochází k dohodě o letišti. S jarem 1936 se začalo s pracemi na úpravě letištní travnaté plochy, vybudování příjezdové komunikace a hlavně musela být zasypána bývalá cihelna a potok. Práce šly až překvapivě rychle a tak už 27. května 1936 dopoledne v Hrabůvce přistává dvouplošník firmy Baťa a tentýž den odpoledne další letoun. Kolaudace proběhla 21. července 1936. Letiště se postupem let rozšiřovalo a budovalo a samozřejmě sloužilo i k letecké dopravě a to jak Československých státních aerolinií (ČSA) a Československé letecké společnosti, tak i Vítkovického horního a hutního
těžířstva. Během druhé světové války sídlila Luftwaffe jak v Hrabůvce, tak i v Dolním Benešově, ale také v těsné blízkosti pozdějšího mošnovského letiště, kde si německé letectvo zřídilo základnu Albrechtičky (Peterswald, Tygelswald). Po osvobození se provoz vracel pomalu do původního rytmu, ale s rozvoji letecké dopravy už letiště v Hrabůvce přestávalo stačit. A tak se začalo v roce 1956 u Albrechtiček budovat nové letiště pro smíšený civilní a vojenský provoz. Vzhledem k tomu, že zde měla být umístěna i armáda, vznikla potřeba vybudování ještě letiště záložního a to u Zábřehu. Tím byl vlastně vynesen ortel nad letišti v Dolním Benešově a Hrabůvce. Obě se ocitly přímo v ose přistávání a startování z drah nových letišť. V říjnu 1959 je provoz v Hrabůvce ukončen a postupně plocha zastavěna a budovy buď rozebrány, nebo zbourány. Letiště tak dnes už připomínají vlastně jen ulice U letiště, nedaleká restaurace Dakota (Plzeňská ulice) a pak jeden z hangárů, který dnes slouží jako market jednoho obchodního řetězce. Škoda jen, že na hangáru není umístěna byť malá tabulka připomínající letiště Hrabůvka před padesáti léty.
Přistání Baťova letadla na letišti v Hrabůvce (1936)
Výškovice První písemná zpráva o Výškovicích je z roku 1372 v lenní smlouvě markraběte Jana. V roce 1415 byli držiteli Mikuláš a František z Pelhřimova. Později vlastnili ves Žerotínové, pak Petřvaldští a od konce 16. století Ondřej Bzenec z Markvartovic. Na počátku 17. století bylo ve Výškovicích kromě rychtáře ještě 13 sedláků, 3 zahradníci a 3 chalupníci. V roce 1794 žilo ve Výškovicích v 48 domech 295 obyvatel, kteří se výhradně věnovali zemědělství. Mohutná industrializace probíhající v nejbližším okolí Výškovic, osadu nijak výrazně neovlivnila. Výškovice spolu s Martinovem a Pustkovcem byly jedinými obcemi dnešní Ostravy, které mohutná imigrační vlna na přelomu 19. a 20. století téměř vůbec nezasáhla. Výškovice měly v roce 1843 317 obyvatel a v roce 1930 to bylo necelých 800 obyvatel. Od svého založení spadala obec pod farnost ve Staré Bělé. Výjimkou bylo krátké období v letech 1624– 1630, kdy duchovní správu vykonávala farnost ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Až do roku 1873 chodily výškovické děti do starobělské školy. Poté již získaly školu vlastní. V červenci roku 1941 byly Výškovice připojeny k městu Moravská Ostrava. V roce 1954 se sice osamostatnily, ale od roku 1966 jsou opět součástí města Ostravy. V září 1990 se Výškovice s 18 295 obyvateli stávají součástí nově vytvořeného městského obvodu Ostrava-Jih
Zábřeh nad Odrou Ves Zábřeh vznikla nejpravděpodobněji v polovině 13. století, připomínána je v roce 1288 jako léno bratrů Dětřicha, Jindřicha a Erkemberta z rodu Sange. Tehdy se jmenovala Heinrichsdorf. V průběhu let se zde vystřídala řada biskupských manů jako držitelů vsi, mimo jiné i Jindřich Bzenec z Markvartovic, Jan Belka z Hořovic a jiní. Od Bzenců koupil zábřežské léno v roce 1597 Ctibor Syrakovský z Pěrkova a syrakovští páni drželi Zábřeh až do roku 1652, kdy olomoucký biskup Leopold Vilém daroval Zábřeh olomoucké kapitule, která ves společně s Výškovicemi a Starou Bělou připojila k petřvaldskému panství a tento stav zůstal až do roku 1848. Název obce je s velkou pravděpodobností odvozen podle polohy za břehem řeky Odry. Zábřeh byl zemědělskou vsí s mnoha rybníky v okolí. V roce 1584 bylo v Zábřehu 27 poddaných, v roce 1616 to bylo 25 sedláků (všichni museli robotovat), 2 zahradníci, 12 chalupníků, jeden vrchnostenský kovář a jeden obecní pastýř. V roce 1794 bylo v Zábřehu již 94 domů a 618 obyvatel. Výstavba železáren v sousedních Vítkovicích a rozvoj těžby uhlí znamenala industrializaci samotného Zábřehu. V roce 1866 zde vznikla továrna na lepenku a cementárna Adolfa Suesse, která měla na konci století přes 100 zaměstnanců. V roce 1892 vznikla v Zábřehu chemická továrna Julia Rütgerse, která zpracovávala vedlejší produkty při výrobě koksu (surový dehet, benzol
aj.). Stavební ruch znamenal i zvýšené požadavky na stavební materiály, a tak mohly být využity bohaté zdroje písku, štěrků a hlíny ve zdejším povodí Odry. Ještě před koncem 19. století byla otevřena pískovna a za pár let cihelna. I Zábřeh byl poznamenán vlnou přistěhovalců z Haliče a Německa a tak počet obyvatel v roce 1900 vzrostl na 7653 oproti 1439 v roce 1880. Poláci tehdy tvořili téměř 12 % obyvatel, Němci téměř 5 %. Poměrně velká část obyvatel Zábřehu se usídlila v nově založené osadě Hulváky, těsně sousedící se Zábřehem, spadající ovšem pod tehdejší Čertovou Lhotku, později Mariánské Hory. Zajímavostí je, že Zábřeh si po celou dobu udržoval ryze český ráz a ani silná germanizace z počátku tohoto století, jejímž důsledkem bylo převzetí správy obcí (zejména v Přívoze, Vítkovicích, Hrušově) vlivem ekonomicky silných německých průmyslníků, nezanechala znatelnější stopy v samosprávě obce. Bylo zřízeno několik škol, zejména v roce 1903 měšťanská škola pak dvouletá hospodářsko-zelinářská škola a pokračovací škola zahradnická v roce 1921. První základ pozdější krajské nemocnice byl položen zřízením epidemické nemocnice s 58 lůžky. Již v roce 1560 stál v Zábřehu dřevěný kostelík sv. Marka, který sloužil až do roku počátku 19. století, kdy byl pro celkovou zchátralost zbourán. Nový kostel zde byl vystavěn v létech 1806-1811. Farní úřad byl v Zábřehu obnoven v roce 1874. V roce 1924 byl Zábřeh
nad Odrou připojen k městu Ostrava jako samostatný městský obvod. V roce 1990 se stává součástí nově zřízeného městského obvodu Ostrava-Jih. V současné době má téměř 46 tisíc obyvatel.
Dubina Dubina vznikla počátkem roku 1984 jako nová místní část tehdejšího městského obvodu Ostrava 3. Původní plán nového sídliště (s předpokládaným názvem Dubinka) počítal s rozlehlou výstavbou kolem Bělského lesa. Stejně tak mělo být zastavěno pole mezi Dubinou a Novou Bělou. Ale po schválení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu došlo k dramatickému zahušťování zástavby a plánovaný počet bytů tak musel být vměstnán do rozlohy Dubiny, jak ji známe dnes Sídliště tvoří v převážné míře hustá panelová zástavba, ve které žije přibližně 5,6% (okolo 17 000) obyvatel Ostravy. Kromě nedostatku zeleně, dětských hřišť a ploch k odpočinku tato nahuštěná zástavba s sebou přináší další problémy, zejména kritický nedostatek parkovacích míst. Plán radnice sice počítá s opravami škol a chodníků, ale parkování a hustota sídliště zatím řešení v nejbližší době nemají.
Bělský Les Bělský Les je místní část ostravského městského obvodu Ostrava-Jih. Rozkládá se na částech katastrálních území Dubina u Ostravy, Hrabůvka a také na katastru městského obvodu Stará Bělá. Jedná se o sídliště (výstavba začala v roce 1947) na okraji Bělského lesa, po kterém je pojmenováno. Bělský les je lesní porost na ploše 160 ha, který byl od roku 1272 součástí lenního statku Stará Bělá. Roku 1653 koupila statek olomoucká kapitula. V 17. století se jednalo o les jedlový, hojně se zde vyskytovaly také buk, dub a lípa. Koncem 18. století se začíná těžit pasečně a na vykácené plochy (paseky) byly vysévány jehličnany a břízy. V roce 1931 statek kupuje Moravská Ostrava, aby získala přístup k pramenům pro městský vodovod. Roku 1935 došlo k vybudování jímacího a vodárenského zařízení. Severovýchodní část lesa byla před druhou světovou válkou zabrána armádou.
V roce 1946 byl založen Spolek pro výstavbu vzorného sídliště Ostrava-Bělský les. Zastavěné území mělo mít rozlohu 80 hektarů a v jeho domech ve funkcionalistickém stylu měly být byty pro 7 600 obyvatel. Sídliště mělo být vybudováno za spoluúčasti státu a ostravských továren. Z původního projektu však byla realizována pouze část.
V 70. letech 20. století byla severní část lesa, bezprostředně navazující na bytovou zástavbu, upravena na lesopark s minigolfem a dětským hřištěm. Byl zde také zřízen areál zdraví. Zajímavostí jsou Starobělské Lurdy – zákoutí v bukovém porostu na jižním okraji lesa, kde u pramene stojí kaplička postavená z vysokopecní strusky.
V roce 2005 byla budova bývalých kasáren nákladem sedmi milionů korun opravena a nyní slouží jako sídlo společnosti Ostravské městské lesy. V přízemí a suterénu sídlí Lesní škola. V rámci České republiky ojedinělý projekt si klade za cíl přiblížit lesní hospodářství laické veřejnosti. Snaží se také představit školní mládeži les jako důležitý ekosystém se všemi biologickými, zoologickými i ekologickými vazbami.
Petřkovice Na katastru Petřkovic leží 280 m vysoký vrch Landek s význačným nalezištěm z doby lovců mamutů (před 25 tisíci léty) a s pozůstatky kamenného uhlí v nalezených ohništích. Toto uhlí pochází ze slojí, které na Landeku vycházejí přímo na povrch. Zde byla také nalezena malá soška z krevele, (torzo ženy), tzv. Petřkovická Venuše. Na původním slovanském hradišti z 8. století vznikl ve 12. století pohraniční hrad a v roce 1377 se objevuje první písemná zmínka o Petřkovicích, tedy původně Petrzkovicz, či později německy Petershofen. Petřkovice patřily opavským knížatům Přemkovi a Václavovi. Později, roku 1518 se stávají Petřkovice součástí panství hlučínského. Od roku 1742 po rozdělení Slezska připadla ves Prusku. Poklidný ráz zemědělské obce se radikálně mění od roku 1780, kdy je zde objeveno uhlí, začínají se stavět první doly a Petřkovice dostávají punc hornické obce. Nejprve se uhlí těžilo ve čtyřech slojích, pak od roku 1803 byly otevřeny další čtyři sloje. V roce 1830 zahájilo arcibiskupství olomoucké těžbu na nové jámě Ferdinandovo štěstí (pozdější Důl Anselm). Arcibiskupství si tak chtělo zajistit suroviny pro své železárny ve Vítkovicích, které jako první v rakouskouherské monarchii začaly jako palivo místo dřeva používat koks. Původní těžba uhlí byla značně primitivní. To se změnilo v okamžiku, kdy doly koupil roku 1843 Salomon Mayer Rothschild, který těžbu zmodernizoval a
také zintenzívnil. Ve druhé polovině 19. století, kdy hlučínské panství koupil rod Rothschildů se dolování ještě více rozšířilo a Petřkovice se tak staly nejprůmyslovější obcí Hlučínska. Spojení Petřkovic s nejbližším přívozem nejprve zajišťoval. Dřevěný most přes Odru byl postaven v roce 1880 a roku 1929 byl nahrazen mostem železným. Železnice do Hlučína byla zavedena v roce 1925, roku 1950 pak došlo k výstavbě tramvajové trati propojující Ostravu-Přívoz s Hlučínem přes Petřkovice. Provoz na této trati skončil v roce 1982. K zachovalým historickým budovám v Petřkovicích patří škola z roku 1907 postavená v neogotickém pruském stylu. Původně sloužila jako „Dům obecního blaha“ – Wohlfarthaus. Nyní je v budově umístěna základní škola. Významnou památkou je rovněž nejstarší hornická kolonie na Ostravsku (Mexiko), pocházející z roku 1899. V lednu 1919 probíhala ve Versailles mírová konference, na níž bylo dohodnuto, že Hlučínsko bude připojeno k mladému Československu V roce 1920 byly tedy Petřkovice připojeny k Československé republice, ovšem po mnichovské dohodě v roce 1938 byly zabrány Německem. V roce 1976 se stávají Petřkovice součástí Ostravy a v roce 1990 samostatným městským obvodem. V současnosti zde žije 3 128 obyvatel.
NPP Landek a hornické muzeum Národní přírodní památka Landek byla vyhlášena v roce 1993. Původně se jednalo o chráněné území z roku 1966, které se rozkládalo podél levého břehu řeky Odry před soutokem s řekou Ostravicí. Šlo zejména o výchozy uhelných slojí (černé uhlí) s navazujícím lesním porostem. Roku 1989 došlo k rozšíření na dnešní rozlohu 85,53 ha. V této lokalitě se na Ostravsku začalo poprvé dobývat černé uhlí tehdy novou těžařskou technologií. Nejvýznamnějším dolem byl důl Anselm. V areálu NPP Landek najdeme velkou koncentraci zajímavých památek. Jsou zde pozůstatky sídliště lovců mamutů i důkazy o použití kamenného uhlí touto skupinou. Naprosto unikátní je nález tzv. Landecké venuše – sošky z krevele. Jedná se o 46 mm vysoké torzo ženy, které se svým štíhlým tvarem odlišuje od běžných paleolitických venuší. Je to jediná štíhlá venuše v Evropě. Byla nalezena na vrchu Landek v červenci 1953 archeologem Bohuslavem Klímou. Stáří se odhaduje na 23 000 let. Originál sošky je dnes uložen v zemském muzeu v Brně. Na vrcholu kopce Landek byly také nalezeny pozůstatky dřevěných palisád slovanského hradiště. Na povrch zde vystupují produktivní karbonské vrstvy a každý se může podívat, jak takové uhlí na Slunci vypadá.
Celou lokalitou a jejím okolím vedou naučné stezky (přírodovědecká a hornická) a cyklostezka "OdraLandek". Na vrcholu kopce v bezprostřední blízkosti slovanského hradiska byla roku 1998 postavena rozhledna. Nedaleké slepé rameno Odry s vodáckým centrem nabízí možnost provozování vodních sportů. V bezprostřední blízkosti NPP Landek se nachází Landek Park – největší hornické muzeum v České republice. Muzeum v areálu bývalého dolu Anselm mapuje historii dobývání uhlí v našem regionu. V areálu se nachází povrchové expozice strojů a zařízení a podzemní expozice - fárání těžní klecí do podzemí, 250 m důlních chodeb, imitace důlních pracovišť, štoly z první poloviny 19. století. Zcela unikátní je expozice báňského záchranářství - největší expozice svého druhu na světě. Muzeum bylo otevřeno 4. prosince 1993 na svátek sv. Barbory, patronky horníků. Areál je otevřen denně, expozice a prohlídky s průvodcem jsou v zimní sezoně denně mimo pondělí každé dvě hodiny a v letní sezoně denně, vždy každou hodinu. K občerstvení návštěvníků slouží původní hornická kantýna, přestavena na stylovou hornickou restauraci Harenda u Barborky Propojení hornického muzea jako technické památky a vrchu Landek jako Národní přírodní památky s bohatou vegetací i zvířenou dodává této lokalitě
jedinečnost a přitažlivost. Situování Hornického muzea na místě, kde se uhlí dříve opravdu těžilo, a přitom na okraji chráněné přírodní památky, z něj dělá světový unikát. Exponáty stojící na volné ploše zachycují zdejší lidské aktivity od doby kamenné v podobě sídliště pralidí, přes rozmach těžby reprezentovaný typickou průmyslovou architekturou, až po důlní techniku 20. století. Landek je chráněn jako lokalita evropského výzkumu a řadíme ji mezi nejvzácnější přírodní a kulturní památky České republiky.
Plesná První zmínka o Plesné je již z roku 1255, kdy purkrabí znojemského hradu Boček z Obřan a Kunštátu ve své závěti odkazuje statek Plesnou cisteriáckému klášteru ve Ždáru nad Sázavou. Závěť je potvrzena Přemyslem Otakarem II. a také papežem Janem XI. Pojmenování je od slova ples, tedy jezírko nebo místo s rozšířeným tokem vody. V roce 1429 získává Plesnou rytíř Jindřich z Děhylova, který je spřízněn s pánem Ondřejem z Bzence. V té době byla založena řada rybníků a panství se rozšiřuje. Sloučením vesnic Plesné, Jilešovic, Děhylova, Pustkovce a Dobroslavic vzniklo tzv. Dobroslavické panství. Později panství získal rod Tvorkovských. Následovala řada let, kdy panství upadalo, zejména v období třicetileté války. Panství kupuje Albrecht z Vrbna, v Plesné jsou založeny chmelnice. Koncem 17. a počátkem 18. století se rozvíjí dobytkářství, výnosy poskytují rovněž rybníky. V roce 1775 dědí panství Josef hrabě Wengerský, který obnovuje ve vsi farnost (duchovní správu dosud vykonával Hlučín). V roce 1781 je postavena škola, v roce 1784 založena osada Nová Plesná a Kopaniny a v roce 1787 byl zde postaven a vysvěcen nový barokní kostel.
V první polovině 19. století se v Plesné vystřídala řada majitelů, až v roce 1860 koupil ves Jan Nepomuk Wilczek. Tento rod vlastnil Plesnou až do roku 1945. Vesnice si stále udržovala zemědělský ráz, kromě pily a lihovaru zde průmyslové podniky nevznikly. Ani rozvoj průmyslu v nedaleké Ostravě Plesnou nijak významně nezasáhl, pouze malá část obyvatelstva dojížděla za prací. Na základě mnichovské dohody byla obec v roce 1938 přičleněna k Německu a osvobozena byla 26. dubna 1945. V roce 1971 se Plesná stala součástí Poruby a tedy i Ostravy, samostatnost jako městský obvod získává opět v roce 1994. Plesná sice není velká obec, ale je rozložena na malebných vršcích s dominantou nádherného barokního kostela přitahuje pozornost mnoha lidí, navíc také svým velmi čistým ovzduším. V současné době má Plesná okolo 1350 obyvatel.
Polanka nad Odrou Polanka je poprvé zmiňována v roce 1424, kdy náležela do Opavského knížectví. Ves byla v průběhu 15. století rozdělena na dvě části - Dolní a Horní Polanku. V 17. století se Polanka stala součástí klímkovického panství, Dolní Polanku vlastnila Anna Porubská a Horní Polanku pak Zikmund Porubský. Od roku 1698 byla Dolní Polanka vlastnictvím hrabat Wilczků, zatímco Horní Polanka se brzy stala vlastnictvím rodu Moennichů. Ti na počátku 18. století mimo jiné založili také osadu Janovou a Václavovice. Dcera hraběte Moennicha se provdala za hraběte Larische a jejich dcera se v roce 1829 stala držitelkou Horní Polanky. Po sňatku s Gebhardem Leberechtem Bliicherem v roce 1832 se dostává Horní Polanka do vlastnictví tohoto rodu až do roku 1850, kdy se Horní i Dolní Polanka spojuje v jednu obec. Současně byly k ní připojeny i osady, Fonovice, Janová a Václavovice. Postupně se Polanka stává typickou příměstskou obcí, roste počet domů i obyvatel, kteří nacházejí obživu v rozvíjejících se důlních a průmyslových závodech sousední Ostravy. Obec je zpřístupněna jednak zastávkou na Severní dráze císaře Ferdinanda, ale od roku 1911 i místní drahou Svinov - Polanka - Klimkovice. Po I. světové válce se široce rozvinul spolkový život a zlepšovala se vybavenost obce. V obci do té doby převažovala hlavně zemědělská činnost, zaměstnanost se však na počátku 20. stol. začala postupně měnit vlivem industrializace sousedního
Svinova, Mariánských Hor a dalších obcí ostravské aglomerace. V roce 1938 byla Polanka přičleněna jako součást Sudetské župy k Německu. V roce 1976 byla obec připojena k Ostravě a stala se součástí městského obvodu Poruba. Samostatným městským obvodem se stává v roce 1991. V současné době zde žije přes 4000 obyvatel, rozlohou však patří Polanka nad Odrou k největším obvodům města. Jihovýchodní hranici obce tvoří řeka Odra, v jejíž nivě se rozkládá CHKO Poodří. Polanka nad Odrou je obklopena loukami, lužními lesy a množstvím rybníků a zejména v poslední době se stává rekreačním zázemím města Ostravy. Mimo krásné přírody lužních lesů, množství rybníků, mnohých toků (Polančice, Mlýnka, a další) a náhonů, se zde nacházejí čerpací stanice jodobromových vod, které zásobují nedaleké lázně v Klimkovicích na Hýlově.
Poruba Vznik Poruby můžeme datovat někdy na počátek 14. století. První písemná zmínka je z roku 1377, kdy Poruba patřila k Třebovicím. Český název Poruba je odvozen od rubání – obec vznikla na lesní půdě. Německý název byl z roku 1655 a zněl Hennersdorf. V r. 1573 vystavěl Ondřej Bzenec, majitel Poruby a klimkovického panství, porubský zámek, který se stal jeho sídlem. Z té doby pochází pravděpodobně i kostel sv. Mikuláše, z roku 1563 a 1568 jsou na dochovaných náhrobcích dvou dětí Ondřeje Bzence první zmínky o kostele. Právě obraz sv. Mikuláše s berlou, patrona zdejšího kostela měla Poruba ve svém znaku. Dnešní podoba kostela je z let 1788 - 1793 a k farnosti tehdy patřily i obce Svinov a Třebovice. Již okolo roku 1650 je připomínána v Porubě škola, kterou navštěvovaly kromě porubských i děti ze Svinova, Vřesiny a Třebovic. Ve dvacátých létech 20. století zde byl ředitelem Josef Hurník, otec zesnulého hudebního skladatele Ilji Hurníka. Obyvatelstvo Poruby se původně živilo výhradně zemědělstvím. V roce 1804 bylo v Porubě 75 domů s 574 obyvateli. O čtyřicet let později zde byly 2 vodní mlýny, palírna s ročním výpalkem 144 věder lihu, kostel, škola a krčma.
Rozvoj průmyslu v Moravské Ostravě v druhé polovině 19. století se zemědělské Poruby nijak zvlášť nedotkl, protože pouze část obyvatel byla zaměstnána v ostravských závodech a část od roku 1903 v porubské nábytkářské továrně Ignáce Blažeje. Růst počtu obyvatel pokračoval poměrně umírněně, v roce 1921 zde bylo 1554 obyvatel. V roce 1925 byla Poruba napojena na místní dráhu Svinov - Vřesina, která byla v roce 1927 prodloužena do Kyjovic - Budišovic. Při okupaci Německem v roce 1938 byla Poruba připojena k Sudetům. Při osvobozovacích bojích došlo k velkým válečným škodám, více než 30 obytných domů zcela vyhořelo, vyhořela i továrna na nábytek, 62 rodin přišlo o střechu nad hlavou a bylo zabito 26 porubských občanů. V roce 1951 bylo rozhodnuto o výstavbě nového městského celku na katastru poddolováním nenarušené lokality a s příhodnými klimatickými podmínkami. Budoucí velkočtvrť měla mít více než 100 000 obyvatel a byla rozdělena do osmi obvodů. První výkop byl uskutečněn již v roce 1952 a sídliště bylo budováno s velkým tempem. Pochopitelně, že i urbanistické návrhy architektů byly poplatné době, a shlédly se v sovětském modelu nových měst a zejména I. a II. porubský obvod jsou městským skanzenem stalinské urbanistiky. Tyto obvody jsou vybudovány ve stylu socialistického realismu, tzv. Sorela. Charakteristickou dominantou je tzv. oblouk na I. obvodě. Je ovšem pravdou, že při výstavbě všech
obvodů bylo pamatováno na městskou zeleň a prostorové řešení a navíc, díky neexistujícímu průmyslu, se tak Poruba stala opravdovou oázou zeleně a klidu pro konečných 80 000 obyvatel. V květnu 1957 byly s Porubou sloučeny dosud samostatné obce Třebovice a Pustkovec a takto vzniklý celek byl jako nový správní obvod připojen k městu Ostravě. Stejným způsobem byl v roce 1960 připojen Martinov. Všechny tyto obce se staly samostatnými městskými obvody v roce 1990. V současnosti má Poruba necelých 70 000 obyvatel.
V Porubě na Vřesinské ulici najdeme druhý největší bludný balvan v ČR (největší se nachází v Ostravě-Kunčicích). Může se pyšnit absolutně nejdelší osou v České republice. Další bludné balvany v Ostravě jsou například Pustkovecký bludný balvan a Rovninské bludné balvany Poruba má největší letní koupaliště s uměle vybudovanou nádrží nejen v České republice, ale i ve střední Evropě, které představuje celkovou vodní plochu 41 200 m2 s obřími 55 metrovými skluzavkami a toboganem a 70 000 m2 zelených ploch. Koupaliště má délku 380 m a šířku 220 m. V Porubě je univerzitní kampus Vysoké školy báňské – Technické univerzity, nejrozsáhlejší v Ostravě. VŠB – TUO navazuje na činnost Báňské akademie (pozdější Vysoké školy báňské) v Příbrami, která byla v roce 1945 přesunuta z Příbrami do Ostravy. Dnešní název školy (od roku 1995) lépe vystihuje záběr plnohodnotné technické univerzity oproti minulé specificky zaměřené vysoké školy. V lednu 2012 se začalo jednat o sloučení s Ostravskou univerzitou v Ostravě se záměrem stát se třetí největší univerzitou v zemi a dosáhnout statutu „výzkumné univerzity“. Sloučení mělo být dokončeno do roku 2015, ale nakonec k dohodě nedošlo. Na katastru Poruby stojí rovněž největší státní zdravotnické zařízení na severní Moravě. V rozsáhlém areálu Fakultní nemocnice v Porubě se nachází největší krevní centrum v České republice. Fakultní nemocnice
Ostrava je špičkovou nemocnicí a zaujímá přední místo mezi zdravotnickými zařízeními v České republice. Zajišťuje zdravotní péči pro 1,2 milionu obyvatel. Ročně je na 1 100 lůžkách hospitalizováno průměrně 46 400 pacientů, ambulantně je provedeno téměř 600 000 ošetření. Obrovským přínosem je maximální komplexnost, která umožňuje léčebný postup od diagnostiky přes léčbu až k doléčovací péči.
Proskovice Ves v moravské části Ostravy a původně součást statků olomouckého biskupství. Poprvé jsou Proskovice písemně zmiňovány v roce 1394 jako biskupské léno. Až do počátku 16. století byly Proskovice (jméno je s největší pravděpodobností odvozeno od mužského jména Prosek) součástí petřvaldského lenního statku. Zajímavá pověst o založení Proskovic tvrdí: "Na kopcu, tam, kaj něska vedě cesta z Proskovic do Krmelina, byval ovčak Matěj. Měl skromnu dřevjanu chalupu, stado ovci a devět synu. Synci dorastali a bylo třeba se o ně postarať. Tuž nězbylo Matějovi nic ineho než zajsť do Stare Vsi na zamek poprosiť pana, aby jim dovolil prosekať kus lesa a synkum tam postaviť chalupy a založiť vlastni hospodařstvi. Staroveský pán Matějovi povolil. temu, že Matěj prosil a ze synkama prosekavali les, pomenovali tu malu osadu Prosekovice." Později se "e" z názvu vytratilo a zůstali Proskovice - tolik pověst. V 18. a 19. století až do roku 1848 náležely Proskovice k panství Stará Ves nad Ondřejnicí a byly převážně v držení rodu Podstatských z Prusinovic. Obec měla po celou dobu zemědělský charakter, ovšem v 19. století si stále více jejich obyvatel nacházelo obživu v průmyslových závodech Ostravy, zejména ve Vítkovických železárnách.
Ačkoliv se Proskovice staly příměstskou obcí, na populaci se to příliš neprojevilo, především kvůli větší vzdálenosti od centra Ostravy. Škola tady byla založena roku 1869 – předtím chodily děti do starobělské školy. Duchovní správa nebyla v obci zřízena, ale v centru obce stojí hezká kaple sv. Floriána z roku 1737. Zasvěcení svatému Floriánu má svůj důvod. Původní Proskovice byly postaveny na kopci a v celé zástavbě se nenacházel žádný vodní zdroj. Studánky i studna se nacházely dole pod kopcem. Dřevěná stavení byla kryta došky, a tak o časté požáry nebyla nouze. Bylo proto přirozené, že se obyvatelé obraceli s prosbou k sv. Floriánu - patronu hasičů, aby je ochránil před škodným ohněm. Téměř v každém štítě byl výklenek s jeho soškou. Právě proto byla sv. Floriánu zasvěcena první kaplička v obci. Obraz sv. Floriána se dostal i do obecní pečeti a je také základním znakem symbolů Proskovic. Mezi nejstarší památky patří rovněž kamenný kříž z roku 1775 na horním konci a kaple Panny Marie z 19. století na okraji obce. V roce 1975 byla obec Proskovice připojena k Ostravě a v roce 1990 získala opět samostatnost jako městský obvod Ostravy. Proskovice mají cca 1200 obyvatel. Začíná zde Proskovická naučná stezka, která svou trasou přes louky, Hrázku, řeku Ondřejnici do
Košatky informuje o fauně a floře na lučních lokalitách kolem soutoků řek Odry, Lubiny a Ondřejnice.
Pustkovec Nejstarší písemnou zprávu o Pustkovci známe z roku 1377, kdy ji jako knížecí ves spravovali manové z Hradce a Benešova. Název je odvozen od staršího českého jména Pustimír. Původně byla obec rozdělena na dvě části, avšak roku 1447 ji rytíř Jindřich z Děhylova se svou manželkou Kateřinou sjednotil. V roce 1545 byl Pustkovec v držení Ondřeje Bzence, později v 17. století v držení několika pánů z Choltic. Počátkem 19. století se zde opět vystřídalo několik majitelů rychle za sebou, až v roce 1860 odkoupil pustkovecký statek Jan Nepomuk hrabě Wilczek. Ten měl Pustkovec v držení až do první pozemkové reformy (1918 – 1938), kdy byl Pustkovec rozparcelován. Zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva bylo zemědělství. Slezský katastr z let 1723 uvádí, že v Pustkovci žije 14 sedláků, rychtář, 6 zahradníků a 5 chalupníků. V roce 1804 bylo v Pustkovci 45 domů a 255 obyvatel. Rozvoj průmyslu v ostravských obcích ve druhé polovině 19. století nijak podstatně neovlivnil zemědělský ráz obce a tím ani demografický vývoj. Od roku 1851, kdy bylo v Pustkovci 396 obyvatel, vzrostl jejich počet do roku 1939 pouze na 839 obyvatel. Pustkovec patřil duchovní správou k Plesné. Vyobrazení andělů na obecním znaku obce souvisí s výstavbou kaple zasvěcené Andělu strážnému v roce 1882. Ta byla roku 1949 vyzdobena malbami známého malíře Valentina Držkovice. Pustkovečtí žáci museli až
do roku 1891 chodit do školy v Plesné, teprve v roce 1891 byla v obci zřízena vlastní obecná škola. V říjnu 1939 byl Pustkovec obsazen Němci a připojen k německé říši jako součást Sudetské župy. Osvobozen byl po těžkých bojích, při kterých byl téměř z 50 % procent zničen, 27. dubna 1945. Dne 1. července 1954 došlo k připojení Pustkovce k okresu Ostrava, v roce 1957 byl Pustkovec sloučen s Porubou. Výstavba sídlištní části Poruby měla na Pustkovec velmi negativní dopad a proměnila nejen samotný ráz vesnice, ale i celého jejího okolí. Pustkovec ztratil své bývalé postavení samostatného sídla, jméno, katastr. Během prudké okolní výstavby byla na celém území vyhlášena stavební uzávěra. Na několik roků byl zastaven rozvoj obce a docházelo k chátrání bytového fondu i hospodářských budov. Tento stav trval prakticky až do roku 1990, kdy se Pustkovec stává městským obvodem. Obec se začíná znovu rozvíjet, je vybudován park, staví se velký areál Vědeckotechnického parku, nová sportoviště. Velkou stavební akcí je první kostel postavený po 2. světové válce v Ostravě. Kostel sv. Cyrila a Metoděje byl postaven od prvního kopnutí do země 4. ledna 1998 za jedenáct měsíců po vysvěcení dne 6. prosince 1998. Kostel vysvětil biskup František Lobkowicz. V současné době žije v Pustkovci asi jeden tisíc obyvatel.
Radvanice a Bartovice Městský obvod Radvanice a Bartovice vznikl koncem roku 1990 po přijetí zákona ČNR o obcích, tedy o samosprávě měst a obcí. Historie a vývoj obcí byla odlišná – podívejme se na vývoj obou částí samostatně:
Radvanice Ves byla založena koncem 13. století v období kolonizace Těšínska. Poprvé je připomínána jako Radvanowitz v soupise desátků vratislavského biskupství. v roce 1290. Poté ji získali Tvorkovští bratři Ondřej a Jan darem od těšínských knížat v roce 1440 Radvanice tak až do poloviny 17. století zůstaly součástí polsko-ostravského panství, kdy ves přešla do rodiny Skrbenských. Po Skrbenských byl majitelem v roce 1779 hrabě Larisch, pak hrabě Wipfen a několik dalších držitelů. Ve druhé polovině 19. století celý statek Radvanic a osady Lipiny přechází do rukou hrabat Wilczků. V roce 1849 byly s Radvanicemi sloučeny osady Lipina, Podlesí a Křivec. V té době se začal také výrazně měnit původně zemědělský charakter obce, protože přímo na katastru Radvanic se začaly provádět kutací práce. Pokusné vrty slavily úspěch v roce 1896, kdy bylo uhlí nalezeno. Báňská společnost odkoupila důlní pole od knížete Salma a začala hloubit první jámu - Ludvík.
Stavba trvala až do roku 1912, kdy začala vlastní těžba. Již za rok zde pracovalo téměř 1000 havířů, kteří vytěžili téměř 200 000 tun uhlí. V Radvanicích byl mimo těžbu uhlí rovněž velmi silně zastoupen lihovarnický průmysl. Od padesátých let 19. století to byl pivovar manželů Neumannových, později pak akciová společnost "První moravsko-slezský pivovar a sladovna v Radvanicích". Dalším závodem byla rafinerie lihu, založená v roce 1863 Leopoldem Neumannem. Závod celkem úspěšně prosperoval, i později, v době hospodářské krize zaměstnával 26 osob. Tento hospodářský rozvoj pochopitelně souvisel i s růstem obyvatel. V roce 1804 žilo v Radvanicích 320 obyvatel, v roce 1843 to bylo 479 obyvatel, ale již v roce 1900 to bylo 4882 obyvatel (z toho více než 20% Poláků především z Haliče) a v roce 1921 to bylo dokonce 7095 obyvatel. Křivka růstu dosáhla v roce 1940, kdy zde žilo 9366 obyvatel. Na stavbě bytů pro své zaměstnance se velmi významně podílel majitel mnoha dolů kníže Salm a báňská a hutní společnost, kteří vystavěli na katastru Radvanic tzv. hornické kolonie, jako byla Stará hornická kolonie, kolonie Salma, Kamčatka (též Nová kolonie), Pod kaplí (též Lipinská kolonie) a kolonie Trnkovec.
Hornická kolonie
První pozemková reforma postihla zdejší statek hraběte Wilczka, a ponechán mu byl pouze zlomek původní výměry. Ostatní půda byla přidělena zájemcům v Lipině, v Radvanicích a také v Kunčičkách. Děti z Radvanic a Lipiny navštěvovaly polsko-ostravskou školu až do roku 1868, kdy i zde byla zřízena obecná jednotřídní škola pro 154 dětí. V Lipině byla škola založena v roce 1907. Měšťanská škola byla zřízena v roce 1927Pro děti z Radvanic byla zřízena obecná škola až v roce 1868, měšťanka pak roku 1927. Duchovní správa se vykonávala v Polské Ostravě. V roce 1898 založily Radvanice vlastní hřbitov a v roce 1906 byl v Radvanicích vysvěcen nový kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. V Radvanicích byla jako první v republice ustavena náboženská obec československé církve, ke které se zde v roce 1921
hlásilo 4516 členů, římskokatolické.
oproti
1455
členům
církve
Radvanice byly známy i silným spiritickým hnutím. Členy zdejšího spolku Bratrství byli všichni spiritisté z celého Slezska, Spolek vydával od roku 1920 měsíčník Spiritistická revue, jako tiskový orgán moravskoslezských spiritistů, od roku 1938 Československou revue psychickou Spiritisté vlastnili moderní společenský dům s největším sálem v obci. V roce 1910 vzniklo v Radvanicích první sdružení esperantistů ve Slezsku, které vydávalo ve 30. letech svůj vlastní časopis. V listopadu 1938 při polskému záboru byly k polskému státu připojeny některé části Radvanic (Kamčatka, Křivec a velká část Šporovnice) a zbytek obce se stal útočištěm pro několik set českých uprchlíků z okupovaného Těšínska. Po dlouhých intervencích a řadě jednání se podařilo z polského záboru vyjmout jámu Ludvík Jméno Radvanice je velmi pravděpodobně odvozeno od slovanského osobního jména Radvan (Radovan), který byl asi lokátorem vsi v době velké kolonizace. V červenci roku 1941 byly Radvanice připojeny k městu Moravská Ostrava. V roce 1990, společně se sousedními Bartovicemi, se staly samostatnou městskou čtvrtí Ostravy. V současnosti zde žije necelých 4 700 obyvatel.
Jáma Ludvík v Radvanicích (okolo 1930)
Bartovice Také první písemné zprávy o Bartovicích pocházejí ze stejného zdroje a doby jako o Radvanicích, tedy v soupise desátků z roku 1290. Ves patřila těšínským knížatům, od kterých bartovický statek koupil v roce 1411 majitel polsko-ostravského panství Ondřej Tvorkovský. Později se Bartovice dostávají do rukou Skrbenských, kteří zde staví zámek, a ves se stává samostatným panstvím. Skrbenští drží panství až do roku 1893, kdy jej kupuje za 750 000 zlatých hrabě Jindřich Larisch-Moennich z Karviné. V roce 1925 při první pozemkové reformě bylo panství rozparcelováno. Obyvatelé Bartovic ze živili zemědělstvím, k panství patřilo 12 rybníků a dva mlýny. V roce 1804 bylo v Bartovicích 572 obyvatel a 96 domů. Ovšem výstavba dolů a průmyslových závodů v okolních obcích poskytovala dostatek pracovních příležitostí a tak stále větší část zejména mužské populace odcházelo za prací právě tam. Tyto pracovní příležitosti byly lákadlem i pro řadu přistěhovalců, zejména z polské Haliče, proto se tyto změny v životě obce nejmarkantněji projevily v růstu počtu obyvatel. V roce 1880 bylo v Bartovicích 1350 obyvatel, ale v roce 1910 to bylo již 2062 obyvatel a v roce 1940 již 3435 obyvatel. Přestože byly Bartovice od roku 1911 napojeny na železniční trať Kunčice nad Ostravicí - Prostřední Suchá, byla zde zastávka zřízena teprve v roce 1922. Bartovické děti navštěvovaly školu v Šenově až do roku 1886, kdy byla i zde zřízena samostatná škola.
Římskokatolická farnost v Šenově vykonávala duchovní správu obce.
zde
rovněž
Při polském záboru Těšínska v roce 1938 připadla část Bartovic, přesněji 14 domů s 80 obyvateli, k polskému státu. Zpět k městu Ostrava byly Bartovice připojeny 1. července 1960. V současné době mají Bartovice necelé 2 000 obyvatel. V roce 1895 zemřel před bývalou panskou hospodou nazývanou Na Jaščurce pod koly koňského povozu arciknížecí čeledín Bardoň. Básník Petr Bezruč (Vladimír Vašek) se dal touto událostí inspirovat ve své nejznámější baladě Maryčka Magdonová. Přeměnil příjmení Bardoně na Magdona, změnil také příčinu jeho smrti a použil této tragické události ve verších. "Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad." Již od roku 1949 na poměrně značné části katastru Bartovic započala výstavba Nové huti Klementa Gottwalda v Kunčicích nad Ostravicí. Z tohoto důvodu bylo v Bartovicích pro stavbu nového železničního nádraží asanováno téměř 50 domů a přes 200 ha pozemků.
Slezská Ostrava Slezská Ostrava patří k nejstarším vsím na celém Ostravsku. Připomínána je již v roce 1229 v listině papeže Řehoře IX. Náležela opolským knížatům, později těšínským. Ves ležela, stejně jako sousední Moravská Ostrava na obchodní cestě do Krakova a byla až do roku 1327 součástí polského státu, jehož hranici s Moravou tvořila řeka Ostravice. V roce 1327 zahájil Jan Lucemburský, král český a polský, proces začleňování Slezska do systému zemí Koruny české a tak prakticky již v této době ztratily svůj největší význam, to je ochranu hranic, dva hrady. Z české strany to byl hrad na Landeku a z polské strany hrad na soutoku Lučiny a Ostravice, který byl později přestavěn na zámek. V 15. století mají ves v držení Tvorkovští a v té době se poprvé uvádí název obce Polská Ostrava, který se používal až do roku 1919. Polská Ostrava je pak v držení řady majitelů, připomeňme Jana Sedlnického, který byl velmi často v ostrém sporu se sousední Moravskou Ostravou, například dal zbourat jez na řece Ostravici, aby obyvatelé Moravské Ostravy nemohli používat vodu pro své rybníky. Dal vybudovat velmi důmyslnou mlýnskou strouhu, která byla ovšem vedena tak, že Sedlničtí měli dostatek vody pro své mlýny ve Vratimově, Kunčicích a Polské Ostravě, ale odčerpával tak vodu měšťanům v Moravské Ostravě. Právě Jan Sedlnický dal roku 1548 přestavět slezskoostravský hrad, který ztratil svůj vojenský význam, na zámek. Slezskoostravský hrad byl třípodlažní stavba s ochranným hradebním systémem. V 16. století byla vybudována vstupní brána s věží, která se dochovala
dodnes. V roce 1872 zámek vyhořel, byl však ještě obnoven. Hlavní příčinou jeho další zkázy byla těžba v uhelných slojích přímo pod zámkem. V důsledku důlní činnosti stavba poklesla o 16 m, v 80. letech 20. století prošla neodbornou rekonstrukcí. Památka, která v uplynulých dvou desetiletích prodělala řadu necitlivých stavebních zásahů, několikrát změnila vlastníka a nakonec jí hrozila téměř záhuba a demolice.
Neutěšený pohled na hrad v 60. létech minulého století Doslova v "hodině dvanácté" byl hrad koupen od minulého vlastníka a vrátil se do rukou statutárního města Ostravy. Nyní je majetkem města a patří mezi významné turistické atraktivity Ostravy. Otevřen byl od 14. května 2004. V hradních prostorách se nacházejí různé expozice. V hradní věži je to historie města a hradu, expozice husitství a třicetileté války. Na hradní
věž navazuje umělecká galerie. V pevnostní budově se nacházejí akvária se sladkovodními rybami z ostravských řek a rybníků, expozice čarodějnic a expozice útrpného práva. V horním patře jsou vyhlídkové plošiny, které nabízejí pohled na soutok řek Ostravice a Lučiny, na panorama města a dále na Beskydy. Takzvaná Lávka Unie (Hradní lávka), symbolizuje unii Moravy a Slezska spojením moravského a slezského břehu řeky Ostravice. Pochází z bývalého dolu Šverma, kde spojovala Mariánské Hory a Hošťálkovice přes řeku Odru. Slezskoostravský hrad se v posledních letech stal výletním cílem a místem poznání pro mnohé Ostravany. Na hradě se pravidelně koná řada různých kulturních, vzdělávacích i zábavných akcí. Hrad je jednou z mnoha scén hudebního festivalu Colours of Ostrava. Až do zahájení těžby uhlí se obyvatelé Polské Ostravy živili výhradně zemědělstvím. Byly zde poměrně rozsáhlé louky a pastviny, lesy i řada menších rybníků. Na Hladnově byl v roce 1723 velký ovčín pro téměř 400 ovcí. Na začátku průmyslové revoluce se Polská Ostrava dostává do rukou Wilczků a zůstává v jejich držení až do roku 1945. Právě v Polské Ostravě došlo v roce 1763 k prvnímu nálezu kamenného uhlí v celé ostravské oblasti, ovšem pro nezájem státu i majitele panství upadl nález v zapomnění. Těžba v Polské Ostravě byla ve vlastní režii Wilczků zahájena až v roce 1787, byla ovšem dosti sporadická a velmi primitivní.
Způsobovala to především nedůvěra drobných živnostníků, kteří nadále používali dřevo jak k vytápění obytných místností, tak i k pálení kořalky, pečení chleba, vaření piva, dokonce i v kovárnách a cihelnách. Teprve po vybudování Rudolfovy hutě ve Vítkovicích se zájem o tuto surovinu zvýšil a hrabě Wilczek např. získal smlouvu na dodávku uhlí právě pro Rudolfovou huť. Začaly se tedy rychleji hloubit těžní jámy: Prokop, Trojice, Jan-Marie, Michálka a další. U jámy Trojice založil hrabě Wilczek v roce 1848 koksovnu. Na území Polské Ostravy začali s těžbou i další důlní podnikatelé. V roce 1832 to byl olomoucký arcibiskup Rudolf (např. jáma Jindřich, Terezie), od roku 1839 také Josef Zwierzina, majitel železáren v Mariánském Údolí u Olomouce. Také kníže Hugo Salm Reifferscheidt začal od čtyřicátých let v Polské Ostravě kutat uhlí. Vybudoval jámu Ignát, Hugo a další. Podnikal tady i rakouský stát, který vybudoval v roce 1845 jámu Hermenegild (později Zárubek). Těžba velice strmě narůstala a vrcholu dosáhla v roce 1913. Samozřejmě, že tento prudký rozvoj těžby uhlí poznamenal v Polské Ostravě i celkový ekonomický a demografický vývoj. Obec ihned ztratila svůj typický zemědělský charakter a celá řada havířských kolonií z ní vytvořila hornickou obec. V roce 1843 měla Polská Ostrava necelou tisícovku obyvatel, ale v roce 1880 již 9049. Příliv imigrace z Haliče a částečně z Německa způsobil neuvěřitelný nárůst obyvatel zejména na přelomu 19. a 20. století a v roce 1910 tak počet obyvatel Polské Ostravy dosáhl 22 892, z toho bylo 19,5
% Poláků a 3,3 % Němců. Více než dvě třetiny všeho obyvatelstva však žilo v hornických koloniích. Byly to kolonie Hermenegilda, Na Vilémce, Jakubská kolonie, Hranečník, Kamenec, Jaklovec, Františkov, Bunčák, Terezie, Hladnov, Zvěřina a Salmovec. Pochopitelně, že život na Polské Ostravě byl poznamenán i celou řadou důlních neštěstí, z nichž největší bylo 3. ledna 1891 na jámě Trojice, kdy výbuchem plynu přišlo o život 60 horníků. V roce 1879 byla obec povýšena na městys a v roce 1920 již na město. Díky tomu mohly být v Polské Ostravě zřizovány další školy, neboť původní a dosud jediná obecná škola již dávno nestačila pro neustále rostoucí počet dětí. V roce 1905 zde byl zřízen učitelský ústav (zrušen v r. 1942) a v roce 1911 dívčí lyceum. Na náklady obce byla také vybudována nemocnice a v roce 1895 městská elektrárna jako první podnik svého druhu na Ostravsku. Úzkokolejná parní místní dráha od roku 1904 spojovala obec s Hrušovem, později i Bohumínem. V roce 1911 byla dána do provozu dráha do Michálkovic a v roce 1917 do Moravské Ostravy. Na žádost obce byl název Polská Ostrava výnosem ministerstva vnitra ze dne 27. 11. 1919 přejmenován na název Slezská Ostrava. Dnem 1. 7. 1941 bylo město Slezská Ostrava připojeno k městu Moravská Ostrava. Samostatnost získává v září 1990 jako městský obvod s 19 466 obyvateli a částmi Slezská Ostrava, Antošovice, Koblov, Hrušov, Heřmanice, Muglinov, Kunčičky, Kunčice.
Stará Bělá Stará Bělá leží v moravské části Ostravy a první zmínka o vsi je již z roku 1272. Má výhodnou polohu na levé části ploského hřbetu mezi řekami Odrou a Ostravicí. Obcí protéká potok Starec, původně nazývaný Bělá, podle kterého byla obec pojmenována. Nadmořská výška katastru sice je menší než 300 metrů, ale terén obce je poměrně členitý. Ve třináctém století patří ves holštýnskému hraběti biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který ji udělil jako léno bratřím Helmholdovi, Ottovi a Guenterovi z Felinu. Přívlastek Stará získává Bělá až v roce 1408, v souvislosti se založením sousední Nové Bělé. Koncem 16. století získává lenní úvazek na Starou Bělou Ondřej Bzenec z Markvartovic. V polovině 17. století daroval olomoucký biskup Leopold Vilém ves olomoucké kapitule a ta ji připojila k petřvaldskému panství, kde zůstává až do zrušení poddanství roce 1848. Stará Bělá měla v minulosti typický zemědělský charakter a patřila vždy k největším na Ostravsku. Industrializace zasáhla Starou Bělou až v druhé polovině 19. století, kdy velká část jejich obyvatel nachází zaměstnání v průmyslových závodech Ostravy, zejména ve Vítkovických železárnách. Památkou ve Staré Bělé je kostel svatého Jana Nepomuckého vysvěcený roku 1801. Je vystavěn na místě zbořeného dřevěného kostela svatého Mikuláše.
Neobvyklá architektura kostela spojuje rustikální baroko s rokokem. Tato památka se do dnešní doby zachovala v nezměněné podobě. Kostel sv. Jana Nepomuckého stojí na vyvýšeném místě nad centrem obce. Je to klasicky orientovaná stavba (směr východ – západ), kolem které se rozkládal v 19. století hřbitov. V blízkosti hřbitova a bývalého panského dvora se nachází pozůstatky vodní tvrze zbudované Hanušem z Dětřichovic (Větřkovic u Příboru) kolem roku 1408.
Vládním nařízením z 29. května roku 1941 byla Stará Bělá připojena k Moravské Ostravě. Od roku 1954 se obec opět osamostatnila, aby se v roce 1975 znovu k městu připojila. Stará Bělá přišla v poválečných létech o část území, když v roce 1960 přišla o osady Cikánka a Paseka a později o část území, na kterém stojí sídliště Dubina a Bělský Les. Od roku 1990 je samostatným městským obvodem, ve kterém v současné době žije okolo 3 900 obyvatel.
Svinov Schonnebrunne - takto pojmenovali němečtí kolonizátoři klášterní ves a poprvé se tento název objevuje v listině olomouckého biskupa Bruna v r. 1265. Zmiňován je rovněž v konfirmační listině krále Přemysla Otakara II. v roce 1270, kterou panovník potvrzoval veškerý majetek kláštera na Velehradě. V majetku kláštera byl Svinov až do husitských válek, kdy přechází do držení bíloveckého, následně klímkovického panství. Již tehdy byl Svinov rozdělen na dva díly - první zvaný Malá Strana (na levém břehu říčky Porubky) a druhý zvaný Velká Strana (na pravém břehu Porubky). Každý z obou dílů byl po dlouhou dobu v držení jiného pána, teprve Petr Bzenec v polovině 16. století na krátkou dobu oba díly spojil. Za Petra Bzence v roce 1558 byla s městem Moravskou Ostravou uzavřena smlouva o výstavbě mostu přes řeku Odru. Existoval ještě třetí díl Svinova, který se skládal z lesa Hranečník, rybníku a luk za řekou Odrou a patřil klimkovickému panství. Konečně všechny tři díly Svinova spojil až Ondřej Bzenec, majitel Poruby a jednoho dílu Svinova a to tak, že koupil celé klimkovické panství (které tvořilo město Klimkovice, ves Martinov, Hýlov, Lagnov) a poslední díl Svinova. Svinov byl až do poloviny 19. století výhradně zemědělskou vesnicí. V roce 1618 zde žilo 26 sedláků, 16 zahradníků a 14 podruhů. Třicetiletá válka se stejně jako jinde velmi negativně podepsala na tomto klímkovickém panství. Postupné oživení obce přichází
až po roce 1775, kdy byla dokončena říšská silnice, která vedla z Moravské Ostravy přes Svinov do Opavy. Významným faktorem, ovlivňujícím další rozvoj obce, bylo dokončení výstavby Severní dráhy Ferdinandovy v úseku Lipník nad Bečvou – Bohumín přes Svinov. Po uvedení do provozu dne 1. května 1847 se stal Svinov železniční stanicí na důležité trati Vídeň - Krakov. Velkým uzlem se Svinov stává postupně od roku 1855, kdy byla zprovozněna železniční trať Svinov - Opava, na kterou navazuje od roku 1907 tramvajová doprava z Moravské Ostravy, místní dráha z Klimkovic v r. 1911, a do Vřesiny a Kyjovic-Budišovic v roce 1927. Zřízení železniční stanice bylo signálem pro stavbu průmyslových závodů na území obce. V roce 1892 založil ve Svinově Oskar Hulschinsky z Berlína válcovnu trub, dále zde byla cihelna, a největší lihovar ve Slezsku založený roku 1899 panem Vilémem Grauerem.
Komplex budov původního lihovaru ve Svinově
Po roce 1908 došlo ke sloučení se společností Spiritusindustrie A. G. Wien. V té době patřil lihovar svým zařízením k nejmodernějším v Čechách. Kromě výroby čistého lihu se zde vyráběl éter a octan amylnatý. K lihovaru patřila i kolonie zaměstnaneckých domů. Modernizace se lihovar dočkal roku 1950, kdy zde byla postavena nová kvasírna. V té době lihovar pracoval pod hlavičkou Seliko n.p. Výroba byla ukončena po roce 1990 a veškeré technologické zařízení bylo demontováno. Dnes v areálu sídlí několik firem a část unikátních objektů chátrá. Industrializace na přelomu 19. a 20. století vyvolala rovněž velký příliv pracovních sil, což se pochopitelně projevilo na vzrůstu počtu obyvatel. V roce 1880 měl Svinov 1010 obyvatel, ale v roce 1910 stoupl jejich počet již na 3274 a v roce 1940 to bylo již téměř 5000 obyvatel. Růst počtu obyvatel vyvolal potřebu zřídit vlastní školu, jelikož až dosud děti ze Svinova navštěvovaly školu v sousední Porubě. V roce 1871 byla založena česká škola, která byla v roce 1898 přeměněna na školu německou. Teprve v roce 1912 byla péčí Matice opavské založena česká měšťanská škola. Obdobná situace byla s duchovní správou, svinovští katolíci museli chodit na bohoslužby do Poruby až do roku 1929, kdy si vystavěli svůj vlastní kostel Krista Krále. Chrám se začal stavět v roce 1911, kdy byla ustanovena Kostelní jednota svatého Jana a Pavla s úkolem připravit podmínky pro stavbu. Samotný kostel se začal budovat v roce 1928 a dokončen byl o rok
později. Dne 9. listopadu 1931 pak byla ve Svinově ustanovena samostatná farnost. Nádraží Ostrava-Svinov je z hlediska osobní dopravy nejvýznamnější železniční stanicí na území města Ostravy. Slouží mimo jiné sousednímu městskému obvodu Poruba. Vzhledem k významu tohoto uzlu probíhá v současné době ve Svinově mnohamilionová stavební investice, tedy revitalizace přednádraží, rekonstrukce a přístavba výpravní budovy včetně moderního napojení na velmi vytíženou zastávku místní hromadné přepravy Svinov mosty.
Vizualizace zastávky MHD Svinov mosty
Od roku 1957 je Svinov městskou čtvrtí Ostravy, a od roku 1990 samostatným městským obvodem s více než 4 500 obyvateli.
Třebovice Nejstarší písemnou zprávu o tvrzi Třebovice máme z roku 1377, kdy sloužila za sídlo Benešovi z Kravař. Poté přešly Třebovice do majetku opavských knížat a následně v roce 1522 získal Třebovice Jindřich Bzenec z Markvartovic. Ten se velmi zasloužil o zvelebování svého majetku a na jeho přímluvu povýšil král Ferdinand I. již v roce 1532 Třebovice na městečko s právem konání dvou výročních trhů, užívání městského znaku (kapří hlava s křídlem je ve znaku dodnes) a provozování živností. Na statku v Třebovicích byly rybníky Bezděk, Polní, Lesní a také pivovar a mlýn. Časté byly spory a neshody Jindřicha Bzence s panem Hynkem z Vrbna, majitelem sousedního Martinova, zejména ohledně hranic a užívání vody z potoka Plesenky. Když rytíř Jindřich Bzenec v roce 1553 zemřel (pochován je ve zdejším kostele), držitelem Třebovic se stal jeho syn Fabián a po smrti jeho bratr Ondřej. Ondřej Bzenec byl váženou hlavou opozice proti panskému stavu v opavském knížectví a na krátkou dobu se stal hejtmanem knížectví. Byl však roku 1595 úkladně zavražděn. Po jeho smrti se majitelé Třebovic střídali velmi rychle, což pochopitelně nepřispívalo rozvoji obce. Posledním pánem byl Josef Stonawský, který v roce 1843 koupil třebovický a martinovský statek od Jindřicha hraběte z Demblína. Původní tvrz z 15. století po r. 1648 přestavěl na čtyřkřídlý raně barokní zámek Václav Leopold Gusnar z Komorna. Klasicistně zámek upravila Marie Czaderská provdaná Pitková po r. 1815, tehdy vzniklo také nové
předzámčí a rozsáhlý hospodářský dvůr. K posledním majitelům třebovického statku patřili Stonawští. Marie Scholzová-Stonawská (*1. 12. 1859) byla jeho majitelkou až do své smrti 30. března 1944. Při bojích v r. 1945 byl zámek poškozen a následně jej do vlastnictví převzal stát. Zámek chátral a v r. 1958 byl celý i s předzámčím a většinou dvora zbořen. V místech zámku byla postavena budova Ústavu sociální péče a mateřská školka. Školka byla přebudována v l. 1996-1997 na restauraci Třebovická role.
Třebovický zámek (30. léta minulého století) Jako ve většině obcí se i obyvatelstvo Třebovic živilo zemědělstvím až do poloviny 19. století. Kromě zemědělství zde bylo rozvinuto i rybnikářství a chov ovcí. Ještě v roce 1804 bylo v Třebovicích 57 domů s 305 obyvateli, převážně sedláků, zahradníků a chalupníků. Teprve v pozdějších létech se stále více obyvatel živí
prací v průmyslových podnicích blízké Ostravy. V roce 1921 dosáhl počet obyvatel téměř 1300. Děti z Třebovic až do roku 1811 navštěvovaly farní školu v Porubě. Teprve v tomto roce zde byla zřízena samostatná škola. Až do konce 16. století měly Třebovice samostatnou duchovní správu, ale v roce 1600 se stává zdejší farnost luteránskou a za třicetileté války zcela zanikla. Samostatná duchovní správa byla obnovena až v roce 1906. Namísto původního dřevěného kostelíku byl v roce 1738 vystavěn kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je nejstarším mariánským kostelem v Ostravě. Na území Třebovic byla v roce 1933 spuštěna černouhelná elektrárna, tehdy největší ve střední Evropě a do roku 1960 byla největším zdrojem v tehdejším Československu. Stávající tepelný výkon 764,90 MWt vytváří osm kotlů a elektrický výkon 177 MWe zajišťují tři turbogenerátory. Elektrárna Třebovice zásobuje teplem přibližně 86 tisíc domácností v lokalitách Poruba, Jižní město a Šalamouna, což představuje téměř čtvrt milionu obyvatel. Tepelnou energii ve formě horké vody dodává také do Fakultní nemocnice Ostrava, areálu VŠB – Technické univerzity Ostrava, průmyslových zón Hrabová a Nad Porubkou a Shopping Parku Avion. Třebovice byly v roce 1957 sloučeny s obcí Porubou, která byla připojena k městu Ostravě jako městská čtvrť. Samostatnost získávají Třebovice opět v roce 1990, kdy se stávají dalším městským obvodem
Ostravy. V současné době zde žije necelých 1 900 obyvatel.
Vítkovice Ves Vítkovice je poprvé zmíněna v listině Petra a Jana z Paskova potvrzující dědičnou rychtu jejich bratranci Michalovi v roce 1357. V roce 1362 držel obec Vítek z Vítkovic. Jméno obce tak zřejmě souvisí s rodem pánů z Vikštejna, méně pravděpodobný je původ v rodu Vítkoviců. V roce 1396 byla ves (Wichtendorff) v majetku ostravského rychtáře Jana Kopáče a v roce 1437 byly Vítkovice součástí hukvaldského panství, kde jako biskupské léno zůstaly až do roku 1848. V roce 1676 bylo ve Vítkovicích 10 sedláků a 3 chalupníci. V roce 1794 se ves skládala z 23 domů, ve kterých bydlelo 28 rodin se 157 obyvateli. V polovině 19. století již zde žilo 328 obyvatel ve 24 domech. Vítkovice měly velmi výhodnou polohu v blízkosti uhelných ložisek na Polské Ostravě i rudných ložisek v Podbeskydí. Navíc dostatek vodní energie z Ostravice, a to rozhodlo v roce 1828 o výstavbě první pudlovací pece v rakouské monarchii. Tato tzv. Rudolfova huť (podle olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburského, který o stavbě rozhodl) byla r. 1836 rozšířena o první vysokou pec a další provozní zařízení. Rudolfova huť nahradila dosavadní zdlouhavé i nákladné zkujňování železa v hamrech rychlejším a levnějším způsobem v pudlovacích pecích uhlím a později ve vysokých pecích koksem. Vznikla tak nová technologie výroby železa, která příznivě ovlivnila i rozvoj těžby uhlí. Tyto změny pochopitelně způsobily značné změny
v hospodářském a společenském životě malé vesničky, ze které najednou začalo vyrůstat průmyslové město s největším a nejmodernějším hutním provozem v monarchii. Rudolfovu huť i okolní doly v roce 1843 zakoupil bankéř Salomon Maier, svobodný pán z Rothschildů. Celý hutní závod prosperoval a měl dostatek zakázek, zejména na železniční kolejnice a kola pro stavbu Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Krakova. Rothschild bez váhání začal závod zvelebovat a hlavně rozšiřovat. V roce 1873 přijal kapitálovou účast důlních podnikatelů bratří Gutmannů a závod se přejmenoval na Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Na konci sedmdesátých let 19. století vyráběly tyto železárny téměř 60% veškeré produkce železa na Moravě. Společnost se dále rozšiřovala, v roce 1879 pohltila Moravskoslezskou válcovnu i moderní Žofínskou huť. Suroviny již pro železárny z domácích zdrojů nestačily a tak společnost koupila rudné doly v Rudňanech, v roce 1895 v Kotterbachu na Slovensku a v roce 1897 dokonce doly na vysoce kvalitní rudu ve švédském Koskullskulle. Vysokou prosperitu železáren zajišťovaly i velmi kvalitní finální výrobky a zařízení, jako např. parní kotle, mosty, stroje, roury, železniční kola, výhybky, zařízení pro koksové, martinské, pudlovací a svařovací pece, nejjemnější druhy ocelí, pancéřové desky a granáty, ohnivzdorné cihly, amoniak, benzol, fosforečná hnojiva a další. Počet zaměstnanců neustále rostl. V roce 1848 to bylo 1201 lidí, v roce 1880 4265, v roce 1907 již 16
753 zaměstnanců a v roce 1923 již více než 22 000 zaměstnanců. Kromě dolů na železnou rudu, v nichž na Slovensku a ve Švédsku pracovalo v prvních létech 20. století téměř dva a půl tisíce dělníků a úředníků, věnovali majitelé železáren též velkou pozornost podnikání důlnímu, a to z praktické potřeby kvalitního uhlí a koksu pro vysoké pece a ostatní provozovny. Tak zahájili výstavbu celé řady nových dolů zejména v Polské (dnes Slezské) Ostravě (např. jámy Jindřich na Jaklovci, Terezie, Josef a další), ale i v Moravské Ostravě (jáma Hlubina, Karolina, Šalomoun) a Petřkovicích (jáma Anselm, Oskar, Berta a další). V roce 1891 započalo Vítkovické hutní a důlní těžířstvo s hloubením jámy Luis (později Jeremenko) v katastru Vítkovic, která byla technologicky nejmodernější na celém Ostravsku. Industrializace samozřejmě od základu změnila původně zemědělský charakter obce. V prvním období výstavby Rudolfovy hutě v třicátých létech 19. století se malá zemědělská vesnička pomalu měnila na jakousi tovární ves, která ovšem od sedmdesátých a zejména osmdesátých let 19. století s trvale expandující průmyslovou i bytovou zástavbou nabývala charakter průmyslového města, na něž byla v roce 1908 povýšena. V roce 1843 byl počet domů ve Vítkovicích 24, pak v roce 1880 to bylo již 128 domů a v roce 1921 dokonce 713 domů s 27 359 obyvateli. Na této výstavbě se nejvíce podílely právě železárny, které vlastnily v roce 1924 celkem 292 domů pro 400 rodin svých techniků a
úředníků a pro 1750 rodin svých dělníků. Kromě toho Vítkovické horní a hutní těžířstvo vybudovalo 34 tzv. kasáren s více než 10 000 lůžky pro svobodné, příp. dojíždějící dělníky. Velký příliv nových pracovních sil zaznamenaly Vítkovice i z širšího okolí, a to zejména Poláky z Haliče a sousední Němce. V roce 1921 tvořili právě Němci téměř 41 % a Poláci 13 % obyvatel Vítkovic.
Vítkovice v roce 1922 (kolorovaná fotografie) Právě tento národnostní poměr a téměř stoprocentní obsazenost správy železáren pouze německými příslušníky vedl ke germanizaci zdejšího českého obyvatelstva. Od roku 1872 se v závodní obecné škole (založené hrabětem Rothschildem) vyučovalo pouze německy. Teprve v roce 1894 byla ve Vítkovicích zřízena česká obecná škola a v roce 1910 i škola měšťanská. I tak byl stále patrný značný
nepoměr, neboť těsně před první světovou válkou byly ve Vítkovicích německé 2 měšťanky, 6 obecných škol a pouze jedna obecná a jedna měšťanská škola česká. Situace se výrazně změnila vznikem republiky, rozpuštěna byla německá státní správa a síť obecných i měšťanských škol konečně byla upravena podle národnostního složení. V roce 1919 byla založena čtyřletá průmyslová střední škola, která působí dodnes. Namísto nevyhovující malokapacitní a zastaralé nemocnice z roku 1840 byla v roce 1890 postavena nemocnice nová, která měla 130 lůžek, a přibylo k ní ještě rehabilitační oddělení ve Staré Bělé. Na konci 19. století byly Vítkovice nejvíce germanizovanou obcí na severní Moravě – Češi zde tvořili pouze 50 % obyvatelstva. Rozhodli se tedy založit centrum podpory českého spolkového života, kultury, vzdělávání a sportu. Vzniklo tak Družstvo Českého domu, které podle projektu ostravského stavitele B. Židlického dostavělo v roce 1999 reprezentační jednopatrovou budovu „Českého domu“. Dům sloužil hlavně českým obyvatelům, hostům a k udržení českého ducha a jazyka. Bohatě zdobené reprezentační prostory byly místem pořádání plesů i divadelních představení. Dále zde byla restaurace, letní veranda, kuželna, zahradní besídka. Sídlo zde měla i celá řada českých spolků, včetně jednoty Sokol. Hned od roku 1899 tu působil klub velocipedistů. Velmi aktivní byli ochotníci z divadelního spolku Tyl – jejich prvního vystoupení se zúčastnilo tolik diváků, že třetina z nich musela sledovat představení ve stoje. Mezi čestné členy spolku patřil
např. Alois Jirásek, Jaroslav Kvapil či Svatopluk Machar. Kromě spolků zde měly své schůze politické strany. V Českém domě se nacházela největší knihovna s čítárnou na Ostravsku s nejbohatším fondem české literatury.
Český dům okolo roku 1920
Bohužel, v padesátých létech dům chátral, což později, v sedmdesátých létech, vedlo k postupné asanaci krásného secesního sálu a kuželny. Zkáze podlehla i tělocvična se secesní výzdobou i venkovní hřiště a zahrada s kaštany. Budova je jedinou novorenesanční stavbou ve Vítkovicích. V roce 1991 ji získává do vlastnictví Tělocvičná jednota Sokol Vítkovice. Ta za prostředky od České obce sokolské, Magistrátu města Ostravy, ostravských památkářů
i Úřadu městského obvodu Vítkovice provedla rekonstrukci budovy. Byla opravena střecha a interiéry. Plánuje se také výměna oken Vítkovice, jako velkou aglomeraci bylo nutné propojit s Moravskou Ostravou i dopravně, proto zde byla již od roku 1894 zřízena tramvajová linka do Moravské Ostravy a Přívozu, od roku 1907 jezdila tramvaj do Mariánských Hor a od roku 1913 do Zábřehu. Od svého založení patřily Vítkovice k římskokatolické farnosti v Moravské Ostravě. V polovině 19. století byla při železárnách postavena malá kaplička sv. Floriána. V obci stála od roku 1882 vodárenská věž, která byla v roce 1883-1886 přestavěna a současně k ní přistavěna chrámová loď kostela. Tak vznikl ve Vítkovicích nový kostel, kterému se stal patronem sv. Pavel. Veškeré náklady výstavby i zařízení interiéru kostela hradily železárny. O rok později, v roce 1887, byla ve Vítkovicích zřízena samostatná duchovní správa. V roce 1924 byly Vítkovice připojeny k Moravské Ostravě jako její městská čtvrť, ale rozvoj začal stagnovat. Pokračovala expanze železáren, která však byla na úkor rozvoje obce. Železárny začaly obec prakticky pohlcovat. Objekty postavené na konci 19. století byly zčásti asanovány, aby ustoupily potřebám rozšiřování železáren, zčásti neudržovány podléhaly destrukci. Koncem 80. let dvacátého století byly Vítkovice už jen neatraktivní průmyslovou čtvrtí s výrazně zhoršenými podmínkami pro život svých obyvatel.
Od roku 1990 jsou Vítkovice samostatným městským obvodem s více než osmi tisíci obyvateli. Dochází postupně k oživování Vítkovic, jako místa určeného nejen k práci, ale i k životu.
Oblast Nové Vítkovice V roce 1998 byla ve Vítkovicích po 170 letech ukončena v Dolní oblasti výroba surového železa, koksu a aglomerátu. Část této lokality byla spolu s dolem Hlubina v roce 2002 prohlášena za Národní kulturní památku a v roce 2008 zařazena do Evropského kulturního dědictví. Cílem projektu Nové Vítkovice bylo zachovat průmyslové dědictví pro další generace a dát tomuto prostoru novou podobu.
Prohlídková trasa touto kulturní památkou vede areálem šachty Hlubina a Dolní oblastí s koksárenskou baterií č. 5, strojovnou, velínem a energetickou ústřednou s pístovými dmýchadly. Monumentální je i panorama celého areálu, nazývané také Ostravské Hradčany. Rozhlédneme se kolem, a jako na dlani máme ono ještě nedávno proklamované a Ostravany ne zrovna milované sousloví „ocelové srdce republiky“. Avšak procházka touto ocelovou džunglí má své neodolatelné kouzlo, neboť celá historie železáren je vlastně velkým dobrodružstvím od dob první industrializace Ostravy až
k jejímu skonu…V srpnu roku 2007 byla Dolní oblast Vítkovic zpřístupněna veřejnosti.
Celá Dolní oblast Vítkovic leží na 153 ha, z toho 10 ha tvoří Národní kulturní památka. Jedná se o jediné místo v ČR, kde se zachovalo kompletní technologické zázemí procesu těžby uhlí a jeho následné přeměny na koks a železo. Obnova hlavních součástí areálu byla plánována do konce roku 2013 . Jde především o vysokou pec číslo 1, která se proměnila v jedinečnou technickou naučnou stezku. Během prohlídky absolvujeme trasu, jak krok po kroku ve vítkovických železárnách vznikalo surové železo. Na vysokou pec nás vyveze skipový výtah drahou, kde se dříve dopravovaly suroviny do sazebny vysoké pece. Z vrcholu věže, která dosahuje do výšky téměř 70 metrů, se pak naskýtá překrásná vyhlídka na Ostravu a její okolí.
Unikátní je plynojem o průměru 72 metrů a výšce 14 metrů, přebudovaný na multifunkční halu GONG s kapacitou 1500 míst. Plynojem z roku 1924 sloužil Vítkovickým železárnám do roku 1998, pak se, díky návrhu arch. Josefa Pleskota, proměnil v letech 20112012 v moderní kulturní, společenské a vzdělávací centrum se širokým využitím pro koncertní účely, různé kongresy, konference a výstavy. Od roku 2012 Gong rovněž slouží jako jedna ze scén známého hudebního festivalu Colours of Ostrava. Odbornou porotou byl Gongu udělen titul Stavba roku 2013 České republiky. Další důležitou součástí Nových Vítkovic je v neposlední řadě budova VI. energetické ústředny, která prošla regenerací v interaktivní muzeum a výukový prostor. Jsou zde k vidění dvě obří plynová pístová dmychadla z roku 1938 respektive 1948. Historická budova U6 v Dolní oblasti Vítkovic, se stala centrem specializované a dobře mířené výuky dětí, studentů i učitelů. Pro ně, ale i pro veřejnost je zde také otevřena trvalá výstava nazývaná “Malý svět techniky“. Návštěvníkům zábavnou a interaktivní formou přibližuje technické obory historicky tradiční v našem regionu. Pro jednotlivé části expozice jsou použity názvy světově známých vědecko-fantastických knih Julese Verna (mimochodem rok narození 1928 tohoto francouzského spisovatele je shodný s rokem zrodu Vítkovických
závodů. Dramaturgie expozice vychází např. z knihy Cesta do středu Země, kdy návštěvníkům představí strojírenství nebo textilní průmysl. Ocelové město ukáže cestu železa, jak se zpracovává ruda, nebo také historii Vítkovic. Cesta kolem světa za 80 dní pak odhalí tajemství parního stroje v dopravě, ocelových konstrukcí nebo českých drah. Revitalizace tohoto obrovského areálu si vyžádá podstatně delší čas a také obrovské investice. Celý územní komplex, přístupný veřejnosti, bude navazovat na centrum Ostravy. Uvažuje se i o výstavbě kampusu. Předpokládané dokončení stěžejní části celého projektu by mohlo být v roce 2015.
Colours of Ostrava Colours of Ostrava je multižánrový mezinárodní hudební festival každoročně pořádaný v Ostravě od roku 2002. První ročníky se konaly na několika místech na Slezskoostravském hradě, na Stodolní ulici či na Černé louce. V roce 2007 se koncerty pořádaly i na několika dalších scénách, například v klubech Templ na Stodolní ulici, Fabric, Marley nebo v Evangelickém kostele. Od roku 2012 se se festival přemístil do exkluzivního prostředí Dolních Vítkovic – do bývalého areálu hutí, dolů a železáren. Colours of Ostrava je držitelem ceny Anděl za Hudební událost roku 2005 a 2006. Zároveň získal ocenění za nejlepší hudební akci roku 2004, 2005 a 2006 v anketě ALMA (Akropolis Live Music Awards) v kategorii koncert/festival roku. Za svou historii festival přivezl do Ostravy řadu hvězd, např. Grinderman, Robert Plant, ZAZ, Alanis Morissette, Cranberries, Sinéad O´Connor, Bobby McFerrin, Mariza, Salif Keita, Jamie Cullum, Janelle Monáe, The Flaming Lips, Antony and the Johnsons, Jan Garbarek, Gipsy Kings, Kronos Quartet, Michael Nyman nebo Animal Collective, tak i kvalitní jména z oblasti jazzu, world music, rocku, popu i alternativy. Festival nabízí také bohatý doprovodný program divadla, workshopy, diskuse, filmy. K vidění jsou videoprojekce v Minikinokavárně a nechybí ani několik dramatických představení ve speciálním divadelním stanu.
Janáčkovo letiště Ostrava – Mošnov Historie mezinárodního letiště Ostrava - Mošnov sahá až do prvního desetiletí minulého století. Zde v tehdejší obci Harty žili bratři Žurovcové, regionální letečtí průkopníci, kteří své práce a pokusy prováděli v letech 1909-1914, kdy dalšímu pokračování zabránila 1. světová válka. Po ní se bratři Josef a Vilém vrátili k civilnímu létání s letounem koupeným z válečných přebytků. Jejich podnikání však za čas ukončil nedostatek finančních prostředků. Místo, kde se nyní letiště Ostrava nachází, bylo poprvé k leteckému provozu použito německou Luftwaffe, která zde po okupaci Československa vybudovala v roce 1939 polní letiště pro přípravu útoku na Polsko. V květnu 1945 je naopak používala první československá smíšená letecká divize. Pak následovalo období nečinnosti a půda byla vrácena svému původnímu účelu, to je zemědělské výrobě. Novodobá historie začíná rokem 1956 zahájením stavebních prací na současném letišti. Nutno říci, že od počátku bylo jasné, že zde nebude jen dopravní provoz, ale že letiště bude především sloužit potřebám armády. Oficiální zahájení civilního letového provozu je datováno 16. říjnem 1959, kdy zde přistál letoun TU - 104 A, a současně byl přenesen veškerý provoz z již nevyhovujícího letiště Ostrava-Hrabůvka, nacházejícího se přímo v městské aglomeraci. Letový provoz zajišťovaný společností ČSA zahrnoval hlavně vnitrostátní, ale i nepravidelné zahraniční lety. Při nich se na půdě mošnovského letiště vystřídaly všechny typy
dopravních letounů proudových.
ČSA,
ať
již
pístových
nebo
V 60. a 70. letech tu byl i provoz aerotaxi, v té době dosti rozšířený. Výrazným zlomem se stal rok 1989. Brzy po něm, v roce 1993 došlo k ukončení činnosti vojenské části letiště a tím se také přenesly veškeré starosti související s provozem letiště na bedra ČSL. Dalším důležitým datem byl 1. červenec 2004, kdy bylo letiště Ostrava převedeno z majetku České správy letišť, do vlastnictví Moravskoslezského kraje. Provozovatelem letiště se stala společnost Letiště Ostrava, a.s.. Letiště Ostrava se stalo dynamicky se rozvíjejícím organismem. Dnes zde můžete potkat letouny nejrůznějších dopravců, bez nadsázky z celého světa na charterových letech, stejně jako stroje domácích leteckých společností. Mezinárodní letiště Ostrava se stalo důležitým partnerem pro rozvoj celého moravskoslezského regionu. Mezinárodní Letiště Leoše Janáčka Ostrava je největší regionální letiště v České republice s pravidelným vnitrostátním i mezinárodním provozem. Letiště leží v průmyslové oblasti a v blízkém okolí se nachází velké množství průmyslových zón a významných podniků. Na letišti se nachází Free Zone, ve výstavbě je logistické centrum. Letiště je snadno dostupné po dálnici D47 (D1), rychlostní komunikaci R48, ve výstavbě je železniční napojení s terminálem přímo před odletovou halou.
Dny NATO Dny NATO v Ostravě jsou největší leteckoarmádně-bezpečnostní akcí ve střední Evropě. Tato dvoudenní akce prezentuje široké veřejnosti co nejpestřejší škálu prostředků, kterými disponuje Česká republika a její spojenci na poli zajišťování bezpečnosti. Akce je řazena do „klubu prestižních evropských show“ a přestože náklady na ni každoročně rostou, je pro veřejnost vstup vždy zdarma. První ročník se konal v roce 2001 na výstavišti Černá louka v centru Ostravy. Od třetího ročníku se akce pravidelně koná v polovině září na Letišti Leoše Janáčka Ostrava, jehož prostředí umožňuje provádění atraktivnějších dynamických, ale zejména letových ukázek. Nikde jinde není možné na jediném místě shlédnout špičkové umění a techniku nejenom vojáků, hasičů a policistů, ale také celníků, vězeňské služby, městské policie a dalších elitních útvarů. Dny NATO v Ostravě jsou nejnavštěvovanější dvoudenní rodinnou akcí v České republice. Například v roce 2011 to bylo více než čtvrt miliónu lidí za dva dny.
Bombardér B-52 na Letišti Leoše Janáčka Ostrava
OSTRAVA A STOPY SLAVNÝCH Ostrava – na české poměry velké město, má samozřejmě i své velké rodáky, či velikány zde působící po delší nebo kratší dobu. Je jich pestrá paleta a pestrá je i řada oborů, ve kterých se proslavili. Bylo by téměř nemožné v tomto omezeném prostoru připomenout všechny. A tak doufám, že jsem vybral ty nejvíce zřetelné a budiž mi, prosím, odpuštěno těmi, na které se nedostalo. Blachut Beno (1913-1985) Beno Blachut se narodil v OstravěVítkovicích 14. června 1913. Zde se vyučil kotlářem a do roku 1933 pracoval ve Vítkovických železárnách. Současně zpíval v kostelním sboru a rovněž v Kühnově rozhlasovém sboru. Poté vystudoval herectví a zpěv na pražské Státní konzervatoři a několik let působil v divadle v Olomouci. Od roku 1941 byl až do své smrti (10. ledna 1985) členem opery Národního divadla v Praze. Hostoval na řadě českých scén, mimo jiné v ostravském Státním divadle a na řadě scén v Evropě (Berlín, Vídeň, Moskva, Poznaň, Brusel a další). Ben o Blachut začínal jako lyrický tenor a posléze jako tenor dramatický. Vyznačoval se bohatými hlasovými a výrazovými prostředky, kulturním zpěvem a skvělým přednesem a rychle se tak stal naším předním operním pěvcem. Obdržel řadu ocenění a státních vyznamenání. Ve věku nedožitých sedmdesáti dvou let zemřel Beno Blachut v Praze 10. ledna 1985.
Brázda Vladimír (1920-2001) Vladimír brázda se narodil 27. 5. 1920 v Klopotovicích u Brna. Pocházel z hudební rodiny a svůj sklon k umění realizoval již při studiu na Obchodní akademii v Ostravě, když zároveň studoval klavír na brněnské konzervatoři. V roce 1939 přijal angažmá v ostravském divadle jako korepetitor baletu u Emericha Gabzdyla a zároveň studoval instrumentaci a dirigování u šéfa ostravské opery Jaroslava Vogla. Po roce 1945 se stal šéfdirigentem tamního operetního souboru a v této funkci zůstal do roku 1988. Jeho úžasný cit pro operetní žánr, znalost zejména vídeňské operety, znamenal vždy celkový úspěch díla a byl základem velké obliby ostravské operety. Vladimír Brázda dirigoval a hudebně nastudoval nespočet baletů, operet a muzikálů, nejen v Ostravě a na českých štacích, ale také v zahraničí, například v londýnské Covent Garden nebo ve Státní opeře v Drážďanech. Nezapomenutelné v jeho nastudování v Ostravě byly Straussův Netopýr, Kálmánova Čardášová princezna, Lehárova Země úsměvů a Veselá vdova. Sám složil několik operet, z nichž nejvíce byly hrány jeho Ztřeštěné námluvy a Vysněná. Natočil a sám konferoval nespočet hudebních pořadů České televize, za všechny jmenujme Pletky paní operetky. Je autorem memoárové knihy Melodie vzpomínek. Vladimír Brázda rozhodně byl významnou osobností českého hudebního divadla. Zemřel ve věku 81 let 6. srpna 2001.
Brodský Vlastimil (1920-2002) Filmový a divadelní herec Vlastimil Brodský se narodil 15. prosince 1920 v Hrušově nad Odrou, kde prožil dětství. Studoval gymnázium v Bohumíně a pak s rodiči odešel do Prahy. Nejprve nastoupil do herecké školy E. F. Buriana, pak spoluzakládal divadlo Větrník, až v roce 1948 zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde až do roku 1984 ztvárnil řadu významných komických, tragikomických i dramatických rolí. Dlouhý je i seznam jeho rolí filmových – namátkou jmenujme Kam čert nemůže, Rozmarné léto, Světáci, Noc na Karlštejně, Babí léto, stejně jako rolí v TV filmech – Uspořená libra, F. L. Věk, Arabela, Pan Tau, Tažní ptáci. Jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd za roli v německém filmu Jakub lhář. V roce 2002 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Babí léto. Byl rovněž výtečným rozhlasovým hercem. Dne 20. dubna 2002 spáchal sebevraždu.
Budínová Slávka (1924-2002) Narodila se 21. dubna 1924 v Ostravě-Heřmanicích. Začala studovat Obchodní akademii v Ostravě, ale v roce 1942 školu zavřeli a jí hrozilo totální nasazení do Německa. Zachránila ji herečka ostravského divadla Marie Rýdlová a roku1943 nastoupila Slávka Budínová do divadla jako elévka. Vystupovala v činohře, opeře, operetě i baletu, ale role naivek, které velmi často ztvárňovala, ji neuspokojovaly, a proto nastoupila v roce 1960 do pražského Divadla E. F. Buriana. Zde dosáhla řadu úspěchů a byla rovněž často nasazována do filmových a televizních rolí. Zemřela 31. července 2002 v Praze. Jako významná rodačka má v Heřmanicích (dnes součást městského obvodu Slezská Ostrava) svou ulici.
Čejka Jaroslav (1936) Mim, tanečník a herec Jaroslav Čejka se narodil 22. července 1936 v Ostravě. Angažmá začínal v Ostravě, pak v Opavě a Plzni a od roku 1961 v baletu Národního divadla v Praze. Jeho filmografie obsahuje role v téměř dvacítce filmů (např. Buldoci a třešně, Pan Tau, Kdyby tisíc klarinetů, F. L. Věk, Lidé z maringotek a další). Proslavil se také účinkováním v televizních zábavných pořadech. Mezi jeho nejznámější herecké kousky patří imitování chování slepice, které předváděl i na Silvestra v Československé televizi pod názvem "Pan Slepice". Výborně imituje i americkou zpěvačku Tinu Turnerovou. Jaroslav Čejka bydlí v Praze, ale bohužel trpí Alzheimerovou chorobou, která částečně omezuje jeho činnost. Přesto však v současné době vystupuje ve Směšném divadle Luďka Soboty. V roce 2007 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru tanec a balet.
Fiala Karel (1925) Karel Fiala, filmový herec, operní, operetní a muzikálový pěvec se narodil 3. srpna 1925 v Ostravě-Hrušově. Vyučil se kominíkem, avšak zájem o divadlo a zpěv ho přivedl na pražskou Státní konzervatoř. Od roku 1952 působil v Národním divadle a od roku 1956 v Hudebním divadle v Karlíně Jako sólista – tenor ztvárnil řadu hezkých rolí v operetách i muzikálech. Proslavila ho zejména titulní role ve slavném filmu Limonádový Joe. Karel Fiala byl v roce 2013 oceněn cenou Thálie za celoživotní přínos v oboru muzikál.
Filip Ota (1930) Ota Filip je česko-německý spisovatel a novinář, narozen 9. března 1930 ve Slezské Ostravě. Je jednou z předních postav české exilové literatury. Po maturitě v roce1948 pracoval jako sportovní redaktor Mladé Fronty, horník, v letech 1968-1969 jako redaktor ostravského nakladatelství Profil. V roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky. V roce 1974 se nuceně vystěhoval do Německa, kde pracoval jako publicista a komentátor a jako lektor nakladatelství Fischer Verlag. Je členem Bavorské akademie věd a umění. Nyní žije v podalpském městečku Murnau. Jeho dílo představuje celou řadu románů, jmenujme alespoň: Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy, Kavárna Slavia, Cesta ke hřbitovu, Blázen ve městě, Konfrontace, Poskvrněné početí, Valdštýn a Lukrecie, Sedmý životopis, Touha po Procidě a další. Uznání kritiky získal zejména svým Osmým čili nedokončeným životopisem. Jeho knihy vycházejí v Česku, Německu, Francii, Itálii a dalších zemích.
Gabzdyl Emerich (1908-1993) Emerich Gabzdyl – ikona ostravského baletu se narodil ve Vítkovicích 20. 7. 1908 a již ve čtrnácti létech získal jako tanečník angažmá v ostravském divadle. Do roku 1928 zde vytvořil řadu skvělých rolí. Působil pak krátce v Bratislavě a také přijímá různá angažmá v Rakousku, Švýcarsku i Německu, kde se setkává s Maxem Semmlerem a stává se jeho asistentem ve škole klasického baletu. V letech 1932 až 1938 působí jako první tanečník v brněnském baletu v Zemském divadle a v roce 1938 se vrací do rodné Ostravy na místo choreografa a baletního mistra. Za dobu svého působení v ostravském baletu vytvořil spolu se svými odchovanci desítky výrazných choreografií a k tomu stovky choreografií k operám, operetám a činohrám. Emerich Gabzdyl své zkušenosti a kvality předával neustále novým tanečním talentům jako vedoucí tanečního oddělení na ostravské konzervatoři, jako pedagog na pražské AMU (19531954) a na závěr své umělecké kariéry také jako šéf baletu v Národním divadle v Praze v létech 1970-1974. V roce 1974 odešel do důchodu, ale nadále jako hostující choreograf působil v divadlech po celé republice až do své smrti v Ostravě 12. září 1993.
Hurník Ilja (1922-2013) Skladatel, spisovatel a pedagog Ilja Hurník se narodil. 25. listopadu 1922 v Porubě. První hudební skladby začal skládat již v 11 létech. K jeho uměleckému rozvoji významně přispěla spisovatelka a básnířka Marie ScholzováStonawská (poslední majitelka třebovického zámku, viz kapitola Třebovice), na jejímž zámku byl častým hostem. Jeho mecenáška mu umožnila vystupování před kulturním publikem, které se scházelo na jejím zámku. Vystudoval Matiční gymnázium v Ostravě. V roce 1938 musela jeho rodina utéct před sudetským záborem do Prahy, kde ho na umělecké škole vyučovali legendární učitelé klavírista Vilém Kurz, jeho dcera Ilona Štěpánová-Kurzová a skladatel Vítězslav Novák. Působil zde jako hudebník, dramatik a také jako spisovatel. Jako pianista vystupoval hodně v zahraničí, kde proslul interpretací děl Janáčka a Debussyho. Nápady do svých skladeb čerpal z lidové slezské intonace, později také z antických a biblických námětů. Jeho dílo je obrovské a zahrnuje symfonické a koncertní skladby, hudebně dramatická díla, komorní skladby, klavírní i vokální skladby. Napsal také rozhlasové hry a několik knih. Psal rovněž písně pro děti. Populární se stal jeho cyklus Umění poslouchat hudbu. Napsal mj. knihy Dětství ve Slezsku, Trubači z Jericha, Kapitolské husy.
Ilja Hurník byl laureátem řady státních vyznamenání a ocenění. Tento umělecky plodný hudební skladatel, dramatik a spisovatel zemřel 7. září 2013.
Chytilová Věra (1929-2014) Prof. Mgr. Věra Chytilová se narodila 2. února 1929 v Ostravě. Po maturitě na dívčím reálném gymnáziu studovala architekturu v Brně, školu však nedokončila a po odchodu do Prahy se živila jako technická kreslička a laborantka. V letech 1957 až 1962 vystudovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Spolu s nimi je řazena k osobnostem evropského formátu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňuje, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu. Po roce 1989 začala učit na FAMU, v roce 2003 byla jmenována profesorkou a v roce 2005 se stala vedoucí katedry režie. Stala se osobností tzv. české nové vlny v 60. letech. Z nejvýznamnějších filmů jmenujme alespoň Strop, dále pak Pytel blech, Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Hra o jablko, Kopytem sem, kopytem tam, Dědictví aneb Kurvahošigutentag a další. Roku 1992 jí ve Francii udělili titul Rytíř umění a literatury, roku 1998 získala státní vyznamenání medaili Za zásluhy, je držitelkou Ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii i Českého lva za
dlouholetý umělecký přínos českému filmu (2001). První dáma českého filmu zemřela 12. března 2014.
Jirotka Zdeněk (19011-2003) Zdeněk Jirotka, spisovatel a fejetonista, člen PEN-klubu, se narodil v Ostravě dne 7. ledna 1911. Zde také vystudoval reálku a v Hradci Králové průmyslovou školu. Pak vstoupil do armády a do roku 1940 sloužil jako důstojník pěchoty. Následně nastoupil do Lidových novin, později postupně redaktorem Svobodných novin, Dikobrazu a redaktorem Československého rozhlasu, poté byl zástupcem šéfredaktora Dikobrazu až do roku 1971. Zdeněk Jirotka je znám především jako autor humorně zábavného románu Saturnin. Z dalších knih jmenujme: Muž se psem, Profesor biologie na chodníku, Sedmilháři, Pravidla se změnila a další. Jeho rozhlasové hříčky vyšly pod názvem Hvězdy nad starým Vavrouškem. Mimořádný ohlas jeho již později nikdy nepřekonané prvotiny Saturnin inspiroval režiséra Jiřího Věrčáka, který podle knihy natočil v devadesátých létech stejnojmenný film. Zdeněk Jirotka zemřel 12. dubna 2003 v Praze.
Klega Ludvík (1888-1933) Pplk. MUDr. Ludvík Klega, lékař a legionář se narodil 22. 8. 1888 v Hrabůvce. Po maturitě na gymnáziu vystudoval lékařskou fakultu v Praze a nastoupil jako asistent prof. Thomayera. Za 1. sv. války upadl do ruského zajetí, kde vstoupil do čs. legií. Stal se kapitánem zdravotní služby, zdravotním náčelníkem severouralské fronty a nakonec členem vojenské lékařské komise ve Vladivostoku. Tam se oženil, v roce 1920 se vrátil do Prahy a v roce 1922 do Ostravy. Působil jak městský lékař ve Vítkovicích, kde se zasloužil o zakoupení rentgenu, povinné snímkování plic a založení Ligy proti tuberkulóze (za osobního přispění Alice Masarykové). V letech 1922-1925 byl starostou vítkovického Sokola. Na jeho popud bylo postaveno sokolské kino Rekord (Mír). Až do roku 1933 stál v čele místní jednoty Čsl. Obce legionářské. Po prochladnutí zemřel 9. ledna 1933 ve Vítkovicích.
Kobr Josef (1920-1999) Josef Kobr se narodil 9. září 1920 na Kladně. Hereckou kariéru začal záhy za okupace v pražské Uranii (19401941), v Českém divadle moravskoslezském (1941-1944) a v kladenském Městském divadle (1944-1945). Po osvobození byl krátce hercem a režisérem Oblastní zpěvohry v Jablonci nad Nisou (1946-1947) a poté až do roku 1995, tedy do odchodu na penzi, působil jako herec – sólista a operetní režisér souboru operety Státního divadla v Ostravě, kde byl v letech 1981-1987 i uměleckým šéfem operety. Kromě divadla se věnoval vystupování, konferování a vyprávění na různých estrádách, srazech, zájezdech, v televizi a v rozhlase. V Ostravě se Josef Kobr stal vytíženým a oblíbeným představitelem řady operetních postav zejména v klasických operetách autorů Strausse, Frimla, Lehára, Offenbacha, Kalmána aj. Kromě toho některé operety též režíroval, či upravoval k nim texty. Byl autorem hry „Kocour v botách“. Kvůli svému ostravskému angažmá byl jen ojediněle využíván pražskými filmaři. Režisérka Věra Chytilová ho obsadila ve filmu Kopytem sem, kopytem tam. Jeho poslední filmovou rolí byl železničář Hamele ve válečné komedii z roku 1997 Stůj, nebo se netrefím. Za postavu kapelníka hornické dechovky Leopolda Juřičky v TV seriálu Dispečer (1971) získal Zlatého krokodýla. Kromě toho byl oceněn titulem Zasloužilý umělec (1979), Cenou SČDU (1981) a Cenou Senior
Prix (1994). Josef Kobr zemřel 10. května 1999 v Ostravě v nedožitých 79 letech.
Kubín Rudolf (1909-1973) Rudolf Kubín, skladatel, pedagog a rozhlasový pracovník se narodil 10. ledna 1909 v Přívoze. Učil se hře na violoncello a v roce 1924 začal studovat na Pražské konzervatoři kromě violoncella také skladbu. Na studium si přivydělával účinkováním v pražských biografech a kavárnách. V roce 1935 se vrátil do rodného města a stal se violoncellistou a příležitostným dirigentem Ostravského rozhlasového orchestru. Získal uznání nejen u odborné kritiky (především za Koncert pro klarinet a orchestr (1940) a Moravskou rapsodii pro orchestr s citací svatováclavského chorálu), ale i u prostého publika svou operetou Děvčátko z kolonie (1942). Byl autorem další operety Pasekáři, opery Naší furianti i cyklu symfonických básní Ostrava. Po válce věnoval svou tvůrčí iniciativu budovatelským masovým písním, oslavným kantátám i dobovým častuškám. Přesto vykonal mnoho záslužné organizátorské práce ve Svazu československých skladatelů v Ostravě. Zasadil se o vznik Vyšší hudebně-pedagogické školy pro přípravu učitelek a učitelů hudebních škol a podílel se na vzniku Ostravského symfonického orchestru. Organizátor ostravského hudebního života stál u zrodu Janáčkovy filharmonie a konzervatoře. Za svůj život zkomponoval více než 300 skladeb. Zemřel 11. ledna 1973 v Ostravě.
Lendl Ivan (1960) Tenisový trenér a bývalý profesionální tenista, který reprezentoval Československo a po získání amerického občanství také Spojené státy se narodil 1. března 1960 v Ostravě. Jeho matkou je tenistka Olga Lendlová (roz. Jeništová) která byla na československém žebříčku nejvýše na 2. místě, a otec JUDr. Jiří Lendl, který se v roce 1990 stal prezidentem Československého tenisového svazu. Ivan Lendl na tenisových kurtech de facto vyrostl, byl úspěšným ve všech mládežnických kategoriích, v roce 1980 byl členem týmu, který porazil ve finále Davis Cupu Itálii. Jedničkou v žebříčku ATP se Ivan Lendl stal poprvé ještě jako občan socialistického Československa, a to 28. února roku 1983. Jeho kralování ale bylo krátkodobé, brzy byl vystřídán Jimmy Connorsem a Johnem McEnroem. V roce 1985 se po US Open stává Ivan Lendl králem světového tenisu definitivně – až do roku 1990 není (s výjimkou krátkého období, kdy jej na špici střídá Švéd Mats Wilander) jedničkou žebříčku ATP nikdo jiný. Celkem byl v čele žebříčku ATP plných 270 týdnů Od roku 1986 už Ivan Lendl žije v emigraci ve Spojených státech amerických, o šest let později, v roce 1992, pak získává americké státní občanství. Jeho kariéra zahrnuje celkem 1070 vyhraných zápasů na turnajích okruhu ATP, ve své době ustavil
rekord v počtu grandslamových finále (celkem 19). Jeho dalším (až o mnoho let později překonaným) rekordem je alespoň jedno grandslamové vítězství celkem 11 let po sobě. Čtyřikrát se také stal vítězem Masters. Pouze ve Wimbledonu se Lendlovi nikdy vyhrát nepodařilo, přestože se dvakrát probojoval do finále a celkem pětkrát do semifinále. Lendlova hra znamenala pro světový tenis změnu – Lendl jako jeden z prvních začal na dvorci uplatňovat celoplošný silový tenis. Tennis magazine ho vyhlásil jedním z deseti nejúspěšnějších tenistů od roku 1966. V současné době působí jako osobní trenér britského tenisty Andy Murrayho.
Matula Robert (1919-2012) Brigádní generál Robert Matula se narodil 16. ledna 1919 v OstravěRadvanicích. Po absolvování základní školy a tří tříd měšťanské školy v Ostravě se začal učit krejčím. Z učení odešel a vyučil se vulkanizérem. Od roku 1937 pracoval jako horník v Radvanicích na dole Ludvík. Po rozpadu Československa a násilné okupaci zbytku republiky opustil území protektorátu a přihlásil se u Československé vojenské skupiny Krakově. Poté podepsal vstup do Cizinecké legie a byl transportován do alžírského Oranu. Následně se zúčastnil boje o Francii a po její porážce byl evakuován do Anglie. Zde absolvoval řadu kurzů na obsluhu vojenské techniky a nakonec byl získán do programu výsadků do protektorátu a zařazen do operace Wolfram. Při speciálním výcviku se osobně poznal s Gabčíkem i Kubišem. Po válce v roce 1945 byl povýšen do hodnosti kapitána, avšak v roce 1948 byl zatčen a souzen vojenským soudem pro pobuřování a kritiku komunistů v armádě. Pro nedostatek důkazů byl osvobozen a ihned překročil ilegálně hranice do Německa. V roce 1958 se s celou rodinou vystěhoval do Kanady. V roce 1990 byl povýšen na plukovníka pěchoty, v roce 2009 potom na brigádního generála ve výslužbě. Zemřel 12. června 2012 v kanadské Victorii.
Nekuda Luděk (1942-1998) Český hudebník-trumpetista, zpěvák, televizní a rozhlasový moderátor, bavič, textař, scenárista a dramaturg Luděk Nekuda se narodil 10. října 1942 v Ostravě. Během studií na ostravské pedagogické fakultě v roce 1961 spolu s Pavlem Veselým a Eduardem Schiffauerem založil v Ostravě dnes již legendární divadélko malých forem Pod okapem, kde společně (účinkovali zde také Tomáš Sláma a Jiří Wimmer) účinkoval coby zpěvák a trumpetista. V té době začal skládat, textovat a nahrávat své první písničky a objevoval se i v někdejší Československé televizi. Od roku 1967 hostoval v Divadle Semafor, a v roce 1969, po násilném ukončení divadla Pod okapem (změněného na Divadlo Waterloo), přesídlil do Prahy, kde nejprve pracoval jakožto rozhlasový moderátor v pořadu Mikrofórum a Dobré ráno na někdejší rozhlasové stanici Hvězda, zároveň s tím vystupoval pohostinsky s kapelou Rangers - Plavci, kde nejen hrál a zpíval, ale působil i jako konferenciér na jejich koncertech. Od roku 1980 působil coby dramaturg v redakci zábavy Československé televize, kde vytvářel a uváděl společně s Jiřím Císlerem svůj vlastní tehdy poměrně nekonvenčně pojatý zábavní pořad Sešlost, kam si zval různé zajímavé hosty. Zemřel předčasně a náhle 10. 3. 1988 na následky úrazu, který utrpěl na schodech domu, kde bydlel.
Neumann Felix (1860-1942) Architekt, stavitel a podnikatel Felix Neumann se narodil 10. června 1860 v Radvanicích. V roce 1889 se vrátil po studiích ve Vídni do Ostravy a jako vůbec první židovský stavitel v Ostravě založil zde stavební firmu. Byl výtečným architektem, jehož tvůrčí rozsah sahal od pozdního historismu až k úžasné dekorativní secesi, v níž postavil v Ostravě řadu pozoruhodných staveb. V roce 1892 vyhrál soutěže o nejlepší projekt Německého domu v Moravské Ostravě ve stylu severské neorenesance, Na křižovatce ulic Přívozská a Alžbětina (dnešní Českobratrská) postavil svůj rodinný dům, který je dokonalou ukázkou pozdní secese a patří mezi nejcennější historické domy Ostravy. V letech 1909 až 1911 se podílel na přestavbě řady domů na Hlavním náměstí, ale také na nedalekém náměstí Františka Josefa I. (dnes Jiráskovo). V roce 1898 postavil na dnešním Masarykově náměstí nájemní dům s kavárnou Union, kde bylo později umístěno divadlo loutek (dnes GE Money Bank). V roce 1911 postavil ve Vítkovicích židovskou synagogu, která byla po příchodu německé armády v roce 1939 vypálena a zbourána. V Reální ulici Moravské Ostravy projektoval roku 1911 hotel Garni s kavárnou Royal. Dnes je v objektu Ostravská univerzita, v přízemí pak studentská menza. Neodmítal ani zakázky velkých průmyslových firem, pro Vítkovické kamenouhelné doly projektoval budovu ředitelství, která stojí na dnešním Smetanově náměstí. Jeho dílem byly
také chemické laboratoře koksovny Karolina, projektoval i některé domy v kolonii Šalamouna. Zemřel v Ostravě 5. června 1942.
Nohavica Jaromír (1953) Český folkový písničkář, textař, libretista, zpěvák, skladatel a kytarista Jaromír Nohavica se narodil 7. června 1953 v Ostravě. Vystudoval SŠ knihovnickou a vystřídal několik zaměstnání. Od třinácti let hraje na kytaru a naučil se hrát na několik dalších hudebních nástrojů. V roce 1981 se prosadil, když pro Marii Rottrovou otextoval píseň "Lásko, voníš deštěm". Přes protesty celé rodiny tehdy šel na "volnou nohu" jako textař. Jako písničkář zpívá především vlastní písně, ale také zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče. Jeho písně jsou do značné míry oblíbené díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína. Postupně se stal jedním z nejpopulárnějších zpěváků a získal řadu ocenění. Dodnes ne zcela vyjasněna je jeho spolupráce s komunistickou StB. Ke spolupráci se sice přiznal, ale zpochybňuje přesnost zápisu s tím, že nikdy nikoho neudal. Nohavica stále patří mezi naše nejpopulárnější muzikanty.
Pomahač Bohdan (1971) Nejznámější plastický chirurg světa Bohdan Pomahač se narodil v Ostravě 8. března 1971. Po maturitě vystudoval Lékařskou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. Během studia absolvoval stáž v Bostonu (Massachusetts, USA), kde také po absolvování fakulty začal pracovat v nemocnici Brigham and Women's Hospital. MUDr. Bohdan Pomahač stál u zrodu rekonstrukční plastické chirurgie a vedl tým, který v březnu 2011 provedl první kompletní transplantaci obličeje v USA a třetí na celém světě (první proběhla o rok dřív ve Španělsku, druhá ve Francii). Od té doby provedl řadu dalších úspěšných obličejových, ale i jiných transplantací. Dnes je ředitelem programu plastické a transplantační chirurgie a ředitelem popáleninového centra nemocnice Brigham and Women's Hospital. MUDr. Bohdan Pomahač plánuje rozšíření transplantačního programu i o další těžce nahraditelné nebo dosud nenahraditelné orgány, jako průdušnice, břišní stěnu nebo končetiny. Díky jeho publikační činnosti jsou všechny jeho znalosti k dispozici celému světu, protože jak sám Pomahač říká, primárně jde vždy o pacienty. Za rozvoj rekonstrukční transplantační medicíny mu v roce 2012 udělila Česká transplantační nadace ocenění. MUDr. Bohdan Pomahač žije se svou manželkou (seznámili se při studiích v Olomouci) a se dvěma dětmi v Bostonu. Českou republiku pravidelně navštěvuje.
Prokeš Jan (1873-1935) Jan Prokeš se narodil 28. května 1873 v Černotíně u Hranic na Moravě. Vyučil se (po tátovi) ševcem a vzdělání si doplňoval neustálým samostudiem. Se silným sociálním cítěním, které pramenilo z jeho sociálních podmínek, se záhy zapojil do politického a dělnického spolkového života v Hranicích. V roce 1894 odchází do Ostravy, kde se politicky sblížil se sociálním demokratem Petrem Cingrem. V roce 1911 byl zvolen za sociální demokraty do říšské rady a od roku 1918, od vzniku Československa již stál v čele ostravské radnice, zpočátku jako vládní komisař a od roku 1925 jako starosta. Jan Prokeš udělal z Ostravy moderní velkoměsto. Dosáhl napojení Ostravy na vodovodní a kanalizační síť, z jeho popudu byly nalezeny nové zdroje pitné vody. Jan Prokeš byl iniciátorem připojení okolních obcí k Moravské Ostravě, především Vítkovic, Slezské Ostravy, Přívozu, Mariánských Hor, později také Hrabůvky, Zábřehu nad Odrou a Nové Vsi. Prosadil získání budovy pro Moravskoslezské národní divadlo, byl největším zastáncem výstavby Domu umění. Přičinil se o sepsání historie Moravské Ostravy. Za jeho starostování se začala stavět budova Nové radnice, která je dodnes největší radniční budovou v České republice.
Jan Prokeš zemřel na srdeční mrtvici 11. prosince 1935. Město Ostrava mu tehdy vypravilo důstojný a velkolepý pohřeb. S tímto oblíbeným starostou se přišlo rozloučit sto tisíc občanů. Byl obratným politikem, který dovedl prosadit i zájmy německé, židovské či polské menšiny a komunisté mu proto vyčítali malou revolučnost. On ovšem nikdy s komunisty nesympatizoval a proto po roce 1948 byly, jak bylo za totality zvykem, veškeré připomínky jeho práce či jeho samotného silně potlačovány. Až po roce 1989 byly jeho jednoznačné zásluhy o rozvoj města uznány. Náměstí před Novou radnicí bylo opět pojmenováno na Prokešovo a v roce 2008 mu byla v budově Nové radnice odhalena pamětní deska.
Rottrová Marie (1941) Sympatická královna českého soulu se narodila 13. listopadu 1941 v Hrušově do rodiny hudebníka (otec byl varhaník, matka zpěvačka). Maturovala na gymnáziu v Bohumíně a pracovala jako úřednice ve Státní spořitelně v Ostravě. V roce 1960 se přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty a po úspěchu dostala nabídku Československé televize. Stále však zpívala v Ostravě, s místními skupinami Oktet, Samuel a Majestic. Od roku 1968 působila ve skupině Flamingo (Plameňáci), kde zpívala se zpěvákem Petrem Němcem a kde se také dočkala své první gramofonové desky. Její soulový projev slavil úspěch a začala aktivně spolupracovat prakticky se všemi velkými tanečními orchestry té doby. Skvělé texty pro ní psali významní textaři, především Jiřina Fikejzová a následně též Jaroslav Wykrent a Jaromír Nohavica. Marie Rottrová měla úspěch i s televizním projektem Divadélko pod věží (celkem 22 dílů). Zpěvačka žije od roku 1985 střídavě v Praze a v Německu. Comeback zažila v roce 2001 po vydání alba Podívej. V roce 2003 následuje veleúspěšné CD s názvem Všechno nejlepší, které se dodnes umísťuje v české hitparádě v TOP 50.
Zagorová Hana (1946) Hana Zagorová se narodila 6. září 1946 v Petřkovicích, zde také absolvovala základní školu. V Ostravě maturovala na gymnáziu v roce 1964. Pěvecky na sebe upozornila v soutěži Hledáme nové talenty a pak nastoupila na studia JAMU v Brně. Účinkovala v několika televizních recitálech a v letech 1972 až 1974 hostovala v Divadle Semafor v roli Bludičky v Suchého volném zpracování Kytice. Její hvězda stále stoupala, v roce 1974 a 1975 se umístila na třetím místě Zlatého slavíka, v roce 1976 to byla stříbrná pozice. V roce 1977 již získala slavíka zlatého a následně ještě osmkrát po sobě. V té době koncertuje s doprovodnou kapelou Karla Vágnera a vystupuje rovněž s Michalem Prokopem a později s Petrem Rezkem. V letech 1980-1986 vystupovala s pěveckou dvojicí Petr Kotvald a Stanislav Hložek. V červnu 1989 podepsala Hana Zagorová petici Charty 77 nazvanou Několik vět (petice požadovala svobodu slova a propuštění politických vězňů). Komunistická vrchnost ji nutila, aby svůj podpis odvolala, což Zagorová odmítla a tak následoval zákaz činnosti. Její hlas jsme slyšeli až v listopadu, kdy společně s Jaroslavem Hutkou zpívala hymnu na Václavském náměstí a následně na Letné s Martou Kubišovou a Jiřím Suchým. V devadesátých létech koncertuje poměrně sporadicky, činnost naplno obnovuje v roce 1996. V letech 2000 až 2004 moderuje společně se
svým druhým manželem, tenoristou Štefanem Margitou, velmi úspěšný televizní zábavný pořad Hogo-Fogo. Hana Zagorová píše texty k písním i scénáře a věnuje se také literární tvorbě. Stále patří mezi nejoblíbenější zpěvačky, stále vyprodává koncertní sály. Je jedinou zpěvačkou své generace, která se po celou svou dobu kariéry, od r. 1968 drží v první desítce žebříčku oblíbenosti. Nazpívala více než 800 písní, koncertovala na turné jak po Československu, tak celé Evropě, Střední Asii, Střední a Severní Americe. Získala několik zlatých a platinových desek, cen a uznání u nás i v zahraničí.
Závada Vilém (1905-1982) Český básník, spisovatel a překladatel se narodil v Hrabové 22. května 1905. Po maturitě na ostravském gymnáziu studoval v Praze slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu a ke konci studia připojil i knihovnictví. Po ukončení studií v roce 1927 se Vilém Závada stal redaktorem nakladatelství Aventina, kde uveřejnil desítky referátů a recenzí i rozhovorů s významnými autory, např. s F. X. Šaldou, V. Vančurou a Karlem Čapkem. Byl členem Devětsilu, v roce 1929 získal doktorát filozofie. V těchto letech také Vilém Závada navázal přátelství s básníky své generace V. Nezvalem, J. Seifertem a F. Halasem. Celé jeho rozsáhlé literární dílo je laděno značně pesimisticky, zřejmě poznamenáno řadou prožitých osobních tragédií – otcovou předčasnou smrtí, prožitky z války. Poznamenalo jej i neradostné prostředí ostravských šachet a hutí, ve kterém trávil své mládí. Jeho dílo tak bývá označováno za nihilistické. Obsahuje více než desítku vesměs pochmurných románů, ale také několik knih pro děti. Kromě vlastní tvorby překládá převážně poezii z němčiny a francouzštiny, ale také z rumunštiny, ruštiny, slovinštiny a polštiny. Po roce 1945 vstoupil Vilém Závada do KSČ, což se brzy odrazilo i v jeho básnické tvorbě. V roce 1948 byl jmenován ředitelem národní a univerzitní knihovny, o rok později se této funkce vzdal. Zemřel 30. listopadu 1982 v Praze.
Zdražila Hans (1941) Nejlepší český vzpěrač století (zvolen v roce 1993) Hans Zdražila se narodil 30. listopadu 1941 v Moravské Ostravě. Jako učeň viděl Hans Zdražila film o olympiádě v Melbourne. Upoutalo jej v něm olympijské vzpírání, a tak si vyrobil z kusu ocelové trubky a betonových kotoučů první činku a brzy se přihlásil do vzpěračského oddílu Baníku Ostrava. Skončil s cyklistikou, která jej do té doby přitahovala, i profesi automechanika, na kterého se učil. Vojnu si Zdražila odbyl v Rudé hvězdě Praha, denně zvedl nad hlavu až sedm tun oceli a v únoru 1963 překonal výkonem 171,5 kilogramu svůj první světový rekord v nadhozu. Na MS ve Stockholmu překvapil třetím místem, když přemohl i olympijského vítěze z Říma Alexandra Kurynova ze SSSR. Na mistrovství Evropy o rok později skončil druhý, a tak do Tokia na olympiádu v roce 1964 odjížděl s reálnými šancemi na umístění. Tady Hans Zdražila vybojoval své první zlato – souboj s japonským a ruským soupeřem patřily k největším dramatům tehdejší olympiády. Zdražila startoval také o čtyři roky později na olympiádě v Mexiku, kde souhrnným výkonem 462,5 kilogramu vybojoval šesté místo. Tehdy to už bylo v polotěžké váze, do níž přešel v roce 1965. Kvalifikační limit splnil i pro mnichovské OH 1972, ale pak si poranil loket a při obstřicích v nemocnici se nakazil žloutenkou typu B. Až do počátku 70. let patřil ke světové špičce, vybojoval řadu domácích titulů. Za svou sportovní
kariéru Hans Zdražila získal celkem 18 medailí z velkých světových akcí, desetkrát se stal mistrem republiky, překonal tři světové rekordy a okolo stovky československých rekordů. V roce 1993 byl vyhlášen nejlepším českým vzpěračem dvacátého století. Porevoluční doba k němu však nebyla přívětivá. Podobně jako jiní vysloužilí sportovci se musí spoléhat na invalidní důchod. Skloubení náročného sportu a těžkého povolání si vzalo svou daň. Zdražila si zničil páteř a měl dlouhodobě i další zdravotní problémy. Navíc, kvůli nařčení z užívání anabolických steroidů v době své aktivní kariéry se vysloužilý sportovec soudil s již zaniklým ostravským deníkem Metropolitan. Soudní proces sice vyhrál, od té doby ale nekomunikuje s médii a nerad vzpomíná. "Pro mě je to minulost, všechno to skončilo a mám klid," vzkázal telefonicky…
.
Obrazová příloha
Moravská Ostrava – Masarykovo náměstí, 1925
Moravská Ostrava – Masarykovo náměstí
Moravská Ostrava, obchodní dům RIX, 1935
Moravská Ostrava, ulice 28. října
Moravská Ostrava, Německý dům a Hotel Imperial, 1930
Moravská Ostrava, hotel Imperiál
Moravská Ostrava, Městské divadlo, 1920
Moravská Ostrava, Divadlo Antonína Dvořáka
Moravská Ostrava, Palác Elektra a Beckeho dům, 1930
Moravská Ostrava, Nádražní ulice
Moravská Ostrava – Hotel Palace a koksovna Karolina, 1965
Moravská Ostrava, bývalý hotel Palace a Nová Karolina
Moravská Ostrava, jáma Šalamoun, 1938
Moravská Ostrava, Náměstí Republiky
Moravská Ostrava, Frýdlantský most a Nová Karolina
Moravská Ostrava, Frýdlantský most a koksovna Karolina, 1925
Moravská Ostrava, Gottwaldova třída od Mariánských Hor, 1954
Moravská Ostrava, 28. října, u Domu energetiky
MO-Přívoz, vlakové nádraží okolo 1910
MO-Přívoz, hlavní nádraží (vybudováno v r. 1975)
MO-Přívoz, náměstí Svatopluka Čecha, 1924
MO-Přívoz, náměstí Svatopluka Čecha
Hrabová, dřevěný kostel sv. Kateřiny z 16. století, 1950
Hrabová, replika kostela sv. Kateřiny po devastujícím požáru v roce 2002. Znovu vysvěcen v roce 2004
Krásné Pole, kaple Jana Nepomuckého, 1930
Krásné Pole, kaple Jana Nepomuckého
Mariánské Hory, Palackého třída, 1905
Mariánské Hory, Mariánské náměstí, telekomunikační budova
Mariánské Hory, ulice Přemyslovců, hotel U koule, 1957
Mariánské Hory, Mariánské náměstí a ulice Přemyslovců
Mariánské Hory, Přívozská ulice, Obecná chlapecká škola, 1912
Mariánské Hory, křižovatka Novoveské (bývalé Přívozské) a Přemyslovců
Martinov, střed obce, 1911
Martinov, náves a restaurace
Nová Ves, vodárna v roce 1890
Nová Ves, vodárna
Ostrava-Jih, Hrabůvka, kino Edison, 1935
Ostrava-Jih, Hrabůvka, Závodní ulice
Ostrava-Jih, Zábřeh, Palackého třída, 1935
Ostrava-Jih, Zábřeh, Ruská ulice
Ostrava-Jih, Zábřeh, Husův sbor, 1960
Ostrava-Jih, Zábřeh, ulice U Hrůbků, Husův sbor
Poruba, křižovatka u Slovanu, 1964
Poruba, křižovatka u Slovanu
Poruba, náves s Obecním domem a kostelem sv. Mikuláše, 1913
Poruba, Obecní úřad a kostel sv. Mikuláše
Pustkovec, hostinec a Obecní dům, 1925
Pustkovec, restaurace a Obecní úřad
Radvanice, nádraží elektrické dráhy, 1925
Radvanice, bývalá zastávka úzkokolejné dráhy
Slezská Ostrava, Městská spořitelna na Bohumínské ulici, 1925
Slezská Ostrava, Bohumínská ulice
Svinov, nádraží okolo roku 1912
Svinov, nádraží
Třebovice, parní elektrárna, 1932
Třebovice, elektrárna a teplárna
Vítkovice, Davidova ulice, 1915
Vítkovice, Jeremenkova ulice
Vítkovice, ulice Dr. Schustera, židovská synagoga, 1920
Vítkovice, bývalá SVVŠ (gymnázium)
Pár slov na závěr Pokud jste předchozí stránky nepřeskočili a prokousali se až sem, znamená to, že jste buď nesmírně zvídaví, nebo jsou předchozí stránky alespoň trochu čtivé a obrázky ke koukání. Tak, či tak jsem rád, že laskavý čtenář věnoval všem řádkům alespoň minimální pozornost a odnesl si trochu poznání o Ostravě minulého i předminulého století a také o Ostravě dnešní. Snad bude tato kniha zdrojem poučení o našem městě a dokladem o jeho obrovské proměně. Že k lepšímu, o tom asi nepochybujeme, avšak zda k hezčímu, to již posuďte sami… Autor
Seznam literatury Dějiny Ostravy, Karel Jiřík, Blanka Pitronová a autorský kolektiv, Moravské tiskařské závody, nakladatelství Profil, 1967 Ostrava - sedm staletí města, PhDr.Jitka Noušová, Květoslav Kubala, Moravské tiskařské závody, 1975 Ostrava, sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Profil 1979 Československé dějiny, Alois Míka, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1971 Ostrava 1880-1939, Irena Korbelářová, Henryk