Ostatkový kříž Karla IV

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění

René Melkus

Ostatkový kříž Karla IV. Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Jaroslav Sojka, Ph.D. Konzultant: Prof. PhDr. ThDr. Peter Zubko, Ph.D. Praha 2015

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 17. 2. 2015

René Melkus v. r.

Bibliografická citace Ostatkový kříž Karla IV. [rukopis] : bakalářská práce / René Melkus ; vedoucí práce: PhDr. Jaroslav Sojka Ph.D. -- Praha, 2015 . -- 87 s.

Anotace Záměrem

bakalářské

práce

je

především

historický,

uměleckohistorický

a technologický pohled na nejcennější památku Svatovítského chrámového pokladu, na veliký zlatý Zemský kříž, zvaný též Karlštejnský, nebo jen prostě, ale výstižně Ostatkový. Toto přední dílo vrcholně gotického zlatnictví je spojené s osobou císaře a krále Karla IV. (1316–1378) a rokem 1357, kdy byla mj. dokončena stavba hradu Karlštejn. Práce je pojata monografickým způsobem. Věnuje se výhradně tomuto kříži a bere si za cíl maximální shrnutí dosavadního historického poznání. Využívá přitom základní zpracování literatury a pramenů obvyklým heuristickým způsobem. Především se věnuje důkladnému popisu umělecko-řemeslného díla, na který navazuje uměleckohistorická interpretace. Čím se ale od jiných prací chce lišit, je zvláště míra zaujetí zlatnickou technikou a snaha pochopit středověké techniky zpracování drahých kovů a kamenů. Téma je zvoleno i ve snaze osvojit si základní pojmy spojené s technologickými postupy a správně je používat. Tím se práce stává teoretickou průpravou pro samostatnou kurátorskou činnost pisatele v Národním technickém muzeu v Praze.

Klíčová slova Lucemburkové, Karel IV., liturgické náčiní, Ostatkový kříž, Arma Christi, české gotické zlatnictví, gemy, drahokamy, restaurování.

Abstract The aim of this bachelor thesis is to present a historical, art-historical, and technological review of the most precious piece of the St. Vitus cathedral treasure – the great Provincial Cross, also known as the Karlstein Cross, or simply the Relic Cross. This prominent creation of High Gothic goldsmithing is linked with the Emperor and King Charles IV (1316–1378) and the year 1357, when the construction of Karlstein castle was finished. This monographic thesis deals solely with the Cross and

strives to summarize all existing historical knowledge, while processing literature and sources in the usual heuristic manner. Above all, the thesis includes a thorough description of this craftsmanship artifact, followed by an art-historical interpretation. It aims to differ from other theses in its passion regarding the goldsmithing techniques and its effort to comprehend the medieval means of processing precious metals and gems. The author has chosen this subject in order to familiarize himself with common technological terminology and to use it properly. Therefore, the thesis becomes a theoretical preparation for the author’s self-dependent work as a curator in the National Technical Museum in Prague.

Keywords Luxembourges, Charles IV, St. Vitus Cathedral, liturgical instruments, Reliccross, Arma Christi, Czech Gothic jewelery, gems, preciousstones, restoration.

Počet znaků (včetně mezer): 153 109

Poděkování Mé díky patří v prvé řadě vedoucímu práce Jaroslavu Sojkovi za jeho cenné rady a připomínky. Děkuji také pracovnicím archivu Kanceláře prezidenta republiky za nahlédnutí do doposud veřejně nepublikovaných materiálů. V neposlední řadě děkuji rodině a kolegům z Národního technického muzea, že to se mnou vydrželi a byli mi oporou. Zvláště děkuji Augustinu Schneeweissovi za vyučení zlatnickému řemeslu.

Obsah I. Úvod ............................................................................................... 7 II. Přehled literatury ........................................................................ 10 III. Císař Karel IV. ............................................................................ 12 3.1. Politika smíru panovníka a stavů ................................................... 14 3.2. Vlivy světových kultur .................................................................. 15 IV. Čechy za vlády Karla IV. ............................................................ 17 4.1. Rozkvět Českého království........................................................... 17 4.2. Gotické zlatnictví v Čechách ......................................................... 19 4.3. Zlatnické právo, zvyky a obyčeje za vlády Lucemburků ................ 22 V. Relikvie a relikviáře .................................................................... 24 5.1. Shromažďování ostatků císařem Karlem IV. .................................. 26 VI. Zlatý ostatkový kříž ..................................................................... 30 6.2. Popis ostatkového kříže Karla IV. od Ferdinanda Lehnera ............. 39 6.3. Popis ostatkového kříže Karla IV. od Ed. Šittlera a Ant. Podlahy ... 43 6.4. Popis ostatkového kříže Kanceláře prezidenta republiky ................ 46 6.5. Popis lícové (gemové) strany kříže ................................................ 47 6.6. Popis rubové (ostatkové) strany kříže ............................................ 50 6.7. Porovnání klenotů Svatováclavské koruny s Ostatkovým křížem ... 53 VII. Drahocenné materiály k uložení svatých ostatků ....................... 55 7.1. Stříbro ........................................................................................... 55 7.2. Zlato .............................................................................................. 56 7.3. Drahokamy, polodrahokamy, perly ................................................ 57 VIII. Restaurátorské náhledy a analýzy .............................................. 59 IX. Závěr ............................................................................................ 64 X. Obrazová příloha ......................................................................... 68 XI. Seznam vyobrazení ...................................................................... 77 XII. Seznam použitých pramenů a literatury .................................... 81 XIII. Tabulky ........................................................................................ 85

6

I.

Úvod Ostatkový KŘÍŽ KARLA IV. Pod tímto názvem si lze všeobecně představit

klenot takřka nevyčíslitelné hodnoty jak umělecko-historické, tak kulturní i doslova národní, stejně jako sakrální a samozřejmě též profánní. Umělecké ztvárnění zářícího zlatého relikviáře, obklopeného leskem nebesky modrých safírů, se snoubí s mistrovskou zručností zhotovitelů, jejichž práce přináleží k vrcholům gotického zlatnictví. V předkládané bakalářské práci se zevrubně zabýváme tímto klenotem (toto slovo ale příliš nenadužíváme, aby nedocházelo ke znevažování ve smyslu šperkařství), a to jak po stránce technologické, tak i umělecké. Snažíme se o jeho zasazení do dobového kontextu a současně přinášíme úvahu, zda je tento KŘÍŽ (který díky předvídavosti našich předků můžeme stále obdivovat v domácím prostředí Čech, na Pražském hradě, ve společnosti dalších cenností Svatovítského pokladu v kapli sv. Kříže) skutečně oním KŘÍŽEM, který známe z vyprávění středověkých kronik a karlštejnských maleb. Transcendentální přesah svatých ostatků je vyjádřený jasným svitem drahokamů a vzácností kovu, určených jen těm vyvoleným. Splendor schrány, obsahující největší poklady své doby, působí na všechny, kteří jsou v blízkosti KŘÍŽE podmanivým mystickým dojmem. Tak se v díle

lidských rukou spojuje vše pozemské

a nadpozemské, viditelné i neviditelné, poznané i neseznané. Je to dílo vyjadřující legitimitu moci panovníka nad zemí a je nositelem nejvyšší úcty. KŘÍŽ se stává branou, nejenom pro ty, kteří věří… Prosvětlenost celého vnitřního prostoru KŘÍŽE se svatými ostatky Kristova umučení je koncepčně nová. Uchvacuje člověka trojrozměrným pohledem skrze křišťálová okénka na vnitřní, doposud zrakům ukryté, nyní viditelné schránky s relikviemi. Skrze řezanou plošku kamene vidíme posvátné předměty spojené s lidskou Spásou i Nadějí. Vidíme a tudíž i věříme. Lidské oko předává impulz lidské mysli a ta zase srdci. Možná proto nás i dnes, při pohledu na svátostniny a samotný KŘÍŽ (stejně jako při výstavě korunovačních klenotů), uchvacuje, alespoň na krátký čas, přímo středověký mysticismus. Souměrné a přehledné uspořádání i důraz, kladený na vyvážené rozložení různorodých schrán se svatými relikviemi na ploše KŘÍŽE, stejně tak jako kamenů i gem na jeho druhé straně, jsou očividné. KŘÍŽ právě proto jako celek působí klidným a důstojným dojmem, přestože je vlastně kompilátem nestejnorodých tvarů.

7

O mimořádných hodnotách tohoto uměleckého a liturgického díla svědčí i užití vytříbených materiálů použitých při zhotovení. Kilogramy téměř ryzího zlata, množství starobylých ceylonských safírů, vzácných indických perel, dalších broušených kamenů a pečlivě vybraného souboru drahocenných gem. Tyto odznaky moci, odedávna určené pro pozemské vladaře, jsou v tomto případě také, přirozeně jako jediné možné, použity pro důstojné uložení svátostnin spojených s životem a smrtí nebeského vládce a Vykupitele. Je přirozené, že tato práce se v prvé části věnuje objednavateli KŘÍŽE, císaři a králi Karlovi IV. a období jeho života, spjatého právě s Ostatkovým KŘÍŽEM. Analytickým způsobem rozebíráme prostředí, do něhož svým životem vstoupil a které ovlivnilo jeho mládí a zrání. Zmíníme se o Karlově vztahu k rodičům, jeho příznivému vztahu k zemím Koruny české. Neopomeneme ani inspirující pobyt Karla IV. na dvoře francouzského krále. Dále se přeneseme zpět do Čech. Především nás zajímá situace řemeslníků, a z nich nejvíce zlatníků, v Praze 14. století. Zlatnické umění bylo ve středověku spojené s královským dvorem, jakožto zadavatelem významných zakázek, umožňujících rafinované zpracování. Proto se budeme věnovat pražskému Bratrstvu zlatníků. Jejich cechovní artikule z roku 1324 jsou významným zdrojem informací o výrobě a organizaci práce za vlády Karla IV. a přináší tak cenné poznatky o zlatnických zvycích a právech doby vlády lucemburské dynastie. V dalším oddíle práce se zaobíráme fenoménem relikvií. Zajímá nás vztah Karla IV. ke světcům (řečeno dnešním jazykem, ať již národním nebo univerzálním) a shromažďování jejich ostatků. Uvedena budou dobová svědectví Karlovy činnosti při získávání ostatků. Zavedením nového svátku – Kopí a hřebů Páně v Německu a v Čechách, Karel IV. posílil jak věhlas a přepych Prahy, tak i politickou prestiž Lucemburků. Součástí nového svátku byla též slavná pouť na Dobytčím trhu Nového Města pražského. Kromě nevídaně hojně navštěvované pouti byla nesmírně atraktivní veřejná ukazování říšských svátostnin, včetně dvou ostatkových KŘÍŽŮ v nádherně zlatnicky zdobených schránách a císařské korunovační insignie. Kronikář pražského kostela Beneš Krabice z Weitmile (asi 1310–1375) nám dá možnost nahlédnout do popisu těchto veřejných ukazování. Průběh obřadu mohl být různě dlouhý, podle počtu ukazovaných svatých ostatků se pak hovořilo o kratším či delším ukazování. Z bližšího rozboru Benešových popisů překvapivě vyplývá, že KŘÍŽE pro každý ze dvou způsobů ukazování ostatků byly unikátní, tudíž skutečně dva. Lišily 8

se především jednoznačně vyjádřeným počtem kousků dřeva z KŘÍŽE – Lignum Crucis, na němž byl umučen Ježíš z Nazaretu a vložených do zlatých pouzder ve tvaru KŘÍŽE. Který z těchto dvou relikviářových KŘÍŽŮ se dochoval do dnešních dnů je otázkou, na niž se pokusíme nalézt odpověď. V šesté části předkládané bakalářské práce rozvíjíme pomyslnou debatu nad otázkou prvně vyjádřenou historikem umění Karlem Chytilem roku 1923. Na závěry jeho práce reflektovali svými úvahami a badatelskými názory náš nejvýznamnější znalec užitého umění Emanuel Poche (roku 1967) a ze současníků Karel Otavský (roku 2003). Otázka zní: Jedná se v případě ostatkového KŘÍŽE, dnes uloženého v klenotnici, skutečně o KŘÍŽ zhotovený v 50. letech 14. století na příkaz Otce vlasti? A dále: Jedná se o Ostatkový KŘÍŽ vytvořený za života Karla IV. v Čechách nebo jde o století starší KŘÍŽ francouzský? Některé skutečnosti svědčí ve prospěch prvního výroku, jiné, podložené očividnými důkazy, hovoří o druhé možnosti. Možná je též kombinace obou teorií. V sedmé kapitole se zastavíme u materiálů, které po celou dobu popisu Ostatkového KŘÍŽE zmiňujeme. Drahé kovy, vzácné perly a drahokamy. Zmíníme, jaké jsou zdroje použitých nerostů, perel a zlata pro ostatkový KŘÍŽ KARLA IV. Konečně v osmém oddíle se pozastavíme nad dosavadními restaurátorskými zásahy, jejich odhaleními a závěry. Je nesmírně poučné pročítat poznámky restaurátorů a restaurátorské zprávy a hodnotit fotografické snímky KŘÍŽE z posledního století a nakonec vyjádřit vlastní úsudek, díky možnosti tento středověký skvost vidět na vlastní oči. Badatel brzy zjistí, že některé zásahy, místo aby zlepšily stav uměleckého díla, mu ublížily. Následující generace restaurátorů mnohdy napravují chyby předků, tak, jak se vyvíjí poznání a dodržují se restaurátorské principy. Starý restaurátorův zásah nebo oprava bývá reverzibilní, alespoň částečně, ale někdy (bohužel) již vůbec. Tento stav věcí se překvapivě týká i tak významné památky, jakou ostatkový KŘÍŽ KARLA IV. nepochybně je.

9

II. Přehled literatury Ostatkový kříž Karla IV. je zmiňován celou řadou autorů, zabývajících se, ať již samotným gotickým výtvarným a užitým uměním nebo obecně dobou vlády Karla IV. O kříži se přirozeně píše již v dobových kronikách. Příkladně Kroniky pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile ( asi 1310–1375 ) posloužily při psaní této práce jako cenný pramen výčtu relikvií uložených v kříži. Ostatkový kříž figuruje samozřejmě také v mnoha soupisech svátostnin svatovítské kapituly. Znakem většiny těchto literárních útvarů je ovšem jistá strnulá schematičnost popisu. V případě kronik je daná zjednodušeným vyjadřovacím způsobem kronikáře 14. století a v případě soupisů je stručnost zase dána zjednodušeným identifikačním zápisem sloužícím pouze ke snazšímu a rychlejšímu inventárnímu přehledu. Podstatnější rozšíření a detailní zkoumání Svatovítského pokladu tiskem přinesl až přelom 19. a 20. století. Z tohoto období je patrně nejznámější soupis pod názvem Poklad svatovítský od znalců umění Eduarda Šittlera (1864–1932) a Antonína Podlahy (1865–1932) z roku 1903. Na mnoha stranách textu a pečlivě provedené obrazové příloze (ta ještě dnes může směle konkurovat moderním fotografickým snímkům přesto, nebo právě proto, že se jedná o snímky černobílé), je čtenáři předloženo vše podstatné o uspořádání kříže a zejména je výstižný přesný popis jednotlivých gem, jimiž je Ostatkový kříž ze strany dřev svatého Kříže vykládaný. Z podrobněji vypracovaných je také popis Ferdinanda Lehnera (1837–1914), který se pod názvem Skvostný kříž oltářní z nejlepšího zlata, četnými dobrými perlami a drahokamy ozdobený věnuje této zlatnické práci v roce 1876. Spisů, pojednávajících o císaři Karlovi IV. bylo sepsáno a vydáno mnohem více. Nejvhodnější pro naše užití se ukázala být práce od Jiřího Spěváčka Karel IV. život a dílo. Je to především proto, že řemeslu a umění, jakož i celkovým vztahům ve společnosti a propojení jednotlivých vrstev autor věnuje dostatečný prostor. Známý a obdivovaný spirituální přesah umění na dvoře Karla IV. je pro změnu vyjádřen dnešními předními historiky umění Jiřím Kuthanem (nar. 1945) a Janem Roytem (nar. 1955) v díle Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Svatyně českých patronů a králů. Cenným zdrojem úvah a myšlenkových konstrukcí je článek našeho nejpřednějšího historika a znalce užitého umění Emanuela Poche (1903–1987), který pod názvem

10

K otázce Ostatkových křížů Karla IV. vyšel ve Sborníku Národního musea roku 1967. Na základě podrobné analýzy a znalosti pramenů autor dokázal neochvějným způsobem předložené teze. Ze současných autorů vnáší do problematiky nové světlo především znalec užitého umění v širším (nejen) západoevropském kontextu Karel Otavský (nar. 1938). Jeho článek K relikviím vlastněným císařem Karlem IV., k jejich uctívání a jejich schránkám vyšel tiskem ve sborníku příspěvků mezinárodního sympozia „Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba“, roku 2003. Dalším cenným primárním zdrojem jsou restaurátorské záměry a zprávy. Ve své práci cituji ze tří dokumentů restaurátorů, kteří měli tu výsadu se Ostatkového kříže Karla IV. přímo dotýkat a pracovat s ním. Jedná se o zprávu Jaroslava Hoffmanna z roku 1963, dále záznam z roku 1988 o restaurování a kolaudaci kříže od akademické sochařky Aleny Novákové a konečně třetí dokument se týká akademického sochaře Alexeje Šumbery (nar. 1955) a jeho restaurátorského záměru z roku 2002. Při zkoumání a popisu zlatnického řemesla doby Lucemburků nám byl neocenitelným vodítkem Pořádek bratrstva zlatnického v Praze a jeho stanovy z roku 1324, který předmluvou a doslovem opatřil a roku 1891 vydal Ferdinand Menčík (1853 – 1916). Lepší uchopení pojmosloví klenotnické praxe zprostředkoval ideálním způsobem Josef Ladislav Němec ve spisku Zlatník, rytec a ciselér, vydaném roku 1922. Nevyčerpatelným zdrojem informací se též stala objemná Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví od Dany Stehlíkové (nar. 1954). Po vědecké stránce zkoumal gemy na Ostatkovém kříži náš přední mineralog Jaroslav Bauer, který svoji gemologickou zprávu uveřejnil v časopise Technologia Artis roku 1994 pod názvem Korunovační kříž ostatkový ze Svatovítského pokladu. Bez této práce by pojednání o detailech kříže nebylo úplné. Výběr literatury byl ovlivněn přáním autora poukázat v předkládané práci na propojené světy na první pohled rozdílných vrstev společnosti. Manuálně nesmírně zručných zlatnických řemeslníků pracujících s nejdražšími světskými materiály a světem transcendentálním; světem kněží, úcty, výstavu a uchovávání svatých ostatků, stejně vzácných, ne-li vzácnějších, než veškeré pozemské zlato a drahé kamení.

11

III. Císař Karel IV. Podle vlastních slov se narodil v Praze (snad v domě u Kamenného zvonu), dne 14. května 1316, o páté hodině ranní „z královny Elišky“, dcery českého krále Václava II. (1271–1305). Jeho otcem byl král Jan Lucemburský (1296–1346), který České království získal roku 1310 za podpory cisterciáků, jmenovitě opata Konráda Zbraslavského (1247–1329), sňatkem s královnou Eliškou (1292–1330), poslední z dynastie Přemyslovců. Královské manželství přineslo sedm dětí, z nichž dvě, Přemysl a Eliška, zemřely předčasně a byly pochovány v kostele Zbraslavského kláštera u Prahy. Prvorozený Václav měl ještě sourozence Jana Jindřicha, Markétu, Gutu a Annu. Královna Eliška zemřela ve svých 39 letech a byla rovněž pochována do rodové nekropole na Zbraslavi. Pokud chceme vyslovit hypotézu, že Karel měl k matce Elišce vybudovaný pozitivní, citový vztah, jak vyplývá z dobových kronik, tak z jeho vlastního životopisu, musíme dodat, že k otci Janovi měl postoj spíše rezervovaný. Jan Lucemburský žil ještě zcela ve středověké společnosti, jejíž myšlenkové paradigma bylo poznamenáno hrubostí a nevzdělaností i v nejvyšších patrech nobility. Karel píše: „Král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mne poněkud vycvičil v písmě, ačkoliv král sám nebyl písma znalý“. Jistě, znalost písma byla vyhrazena duchovním a v tehdejším světě nebyla státnickou nutností, neboť písaře nebyl žádný problém najmout. „A nezamlčím milost, kterou do mne Bůh vlil, ani lásky ke studiu, kterou chovala má snaživá hruď“1, dodává zdánlivě stydlivě. Jak se asi Karel musel cítit, když mu později v dospělosti a v čase přenechání části královského úřadu v Čechách, vlastní otec, využiv jeho návštěvy Tyrolska, zabavil (byť ve finanční nouzi) první nadání pro pražský kostel. Stříbrné plastiky dvanácti apoštolů a dalších světců náhrobku sv. Víta z roku 1334 (inspirovaného snad náhrobkem Ludvíka IX. Svatého2) v hodnotě 500 hřiven stříbra, byly na příkaz Jana Lucemburského zastaveny a nenávratně zničeny přetavením na platidlo. Podle historika Jiřího Spěváčka už tím, že se Karel po návratu do Čech zastavil před vstupem

do

Prahy

nejprve

v místě

přemyslovského

královského

pohřebiště

na Zbraslavi, aby se poklonil odkazu své matky, „nekompromisní zastánkyně slavné

1 2

BLÁHOVÁ 1987, 16 Kanonizován v roce 1397

12

tradice prastaré dynastie Přemyslovců“, dal najevo, že se nepovažuje za pokračovatele koncepce svého otce, krále Jana.4 Ovšem je také pravda, že prominentní představitelé české šlechty, v jejichž doprovodu přicházel do vlasti, byli v převážné míře stoupenci přemyslovského státu. Mohlo se jednat zčásti o Karlův první státotvorný krok, přestože přišel do Čech zpočátku bez titulární moci. 5 Navíc česky mluvil naposledy v sedmi letech a musel si jazyk oživit, jak přiznává ve svém životopise, aby uměl „jako každý jiný Čech“.

4 5

SPĚVÁČEK 79, 104 SPĚVÁČEK 79, 105

13

3.1. Politika smíru panovníka a stavů Karel IV. měl bohaté zkušenosti z francouzského dvora i italského prostředí a byl výborným pozorovatelem poměrů ve společnosti. Dobře viděl, že nejednotná šlechta potřebuje stabilní právní prostředí, které bude vytvořeno semknutím všech státotvorných a společenských prvků ve vyváženém stavu, jehož svorníkem má být panovník. Ten jediný také mohl zaručit uchování vzrůstající moci bohaté části českých panských rodů před nároky expanzivních Habsburků. Prostředí rozdělené české šlechty vytvořilo markraběti Karlovi podmínky, kterých využil k postupnému získání autority. Byl znalcem konfliktů jeho otce Jana, a proto věděl, že přízeň české šlechty může být dočasná. Proto hledal a našel oporu uvnitř státu u stabilních církevních institucí, biskupů, kapitul a klášterů, jimž velkoryse uděloval významná privilegia. Ta zaručila jak jejich ekonomickou sílu, tak správní a soudní autonomii, do níž neměla zasahovat světská moc. Privilegia a rozsáhlé soudní imunity dostávaly kláštery jak na Moravě, tak i v Čechách. Obdobně se Karel snažil získat pod svůj přímý vliv některá významná města v Čechách a na Moravě, jako Kutnou Horu, Kouřim, Jihlavu, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Písek, Vysoké Mýto aj., přičemž samozřejmě ve středu jeho zájmu byla stále obě pražská města, Staré i Menší. 6 Hlavní snahou nově ustanoveného panovníka tedy bylo upokojit celkovou nedobrou atmosféru v Českém království, vyvážit společenské síly a tím vytvořit předpoklady pro kontinuální vývoj a růst zemského blahobytu.

6

SPĚVÁČEK 1979, 109

14

3.2. Vlivy světových kultur Hned v prvním roce vlády (1334) se Karel soustředil na vybudování královského paláce na Pražském hradě. Neměl však na mysli pouhou adaptaci sídla. Po vzoru zámecké pohodlnosti hradů francouzského krále hodlal vytvořit novou koncepci stavby, moderní sídlo pro sebe i svou manželku Blanku z Valois (1316–1348), sestru mocného krále Francie, Filipa VI. (1296–1350), kterou nadevše miloval a znal od jinošských let. Markraběnka Blanka z Valois dorazila s početným průvodem dvorních dam a dvořanů, s honosnou výbavou a nádhernými rouchy, jaká Praha ještě neviděla. Oslňující příchod nového stylu, navíc podtržený neznámým štěbetavým jazykem, kterým dvůr hovořil, vzbudil v českém panstvu znovu pocity nepříjemného cizáctví. Panovaly všeobecné obavy, že mladý markrabě, právě tak jako jeho otec, podlehne cizím vlivům. Čeští rádcové na Karla stále úpěnlivěji naléhali, aby odeslal družinu své manželky zpět do Francie, aby se poměry urovnaly a zklidnily. Markrabě vycítil negativní vliv francouzských dvořanů a urychlil odjezd manželčiny družiny7. Kromě francouzské výchovy a získání dvorských dovedností na dvoře francouzského krále, ovlivnila Karlovu budoucí státotvornou činnost také jeho cesta do Itálie. Zde, podle vlastních slov8, nabyl cenné rytířské zkušenosti a vůdčí schopnosti. Poznal také jiný systém vlády, tedy nikoliv jen státní centralizovaný v rukách panovníka, ale i systém městských států, soutěžících o nadvládu ve svém kraji. Tento systém, byť v neustálých konfliktech, umožnil rozvoj řemesel a zejména umění v mnoha ohniscích. Tato skutečnost vedla v důsledku k osvobození lidské mysli, zažehnutí italské renesance a vzniku nového směru – humanismu. I proto se směr, který mladý kralevic tak obdivoval, přenesl do prostředí vlastního dvora v Zaalpí. V Itálii se seznámil s humanistou

Francescem Petrarcou

(1304–1374),

kterého

jmenoval dvorním

falckrabětem9. Petrarca jmenování na začátku roku 1357 nepřijal, ale listem datovaným v německém Sulzbachu mu císařovým jménem udělil tuto poctu podruhé Karlův kancléř Jan IX. ze Středy (kol. 1310–1380). V roce 1361 pozval císař básníka Petrarcu do Prahy, ale ten se na cestu nikdy nevydal. Mezi Čechy a Itálií přesto proudila čilá korespondence, vždyť dopisy si Petrarca vyměňoval například právě s Janem ze Středy a také s prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic (1297–1364).

7

BLÁHOVÁ 1987, 485 BLÁHOVÁ 1987, 21 9 HEŘMANSKÝ 1958, 210–218 8

15

Výrazným projevem Karlova nadání a neobyčejných schopností byla stabilní celoživotní státotvorná činnost. Ovládal několik jazyků a dovedl je používat, což v jeho době nebyla vůbec samozřejmost. O jeho duchovních sklonech podává svědectví mimo jiné pasáž ve vlastním životopise, v níž vypráví o svém setkání s Pierrem de Rossières (1292–1352), opatem z Fécamp, jehož kázání na něj hluboce zapůsobila. Od Karla samotného víme, že jej opat de Rossières, budoucí (v pořadí 198.) papež Klement VI. (vládnoucí v úřadě v letech 1342–1352), zahrnoval otcovskou láskou a přízní, která mu tolik chyběla od vlastního otce, a poučoval ho z Písma. Neobyčejné vzdělání měla také řada Karlových rádců, mimo jiné již zmínění Arnošt z Pardubic a Jan ze Středy. V Karlově okolí a doprovodu se neustále pohybovala řada duchovních, a to jak ze zemí české Koruny, tak i z Říše. Spirituální rozměr Karlova dvora tedy vytvářela řada neobyčejně vzdělaných osobností10. Nemusí být pochyby, že si byl Karel od svého mládí vědom toho, že patří mezi vyvolené. Jako princ byl vychováván na francouzském královském dvoře, kde patřil do okruhu vladařské rodiny. Představa posvátné moci panovníka nebyla v žádném jiném evropském království přítomna tak silně jako právě ve Francii. Král z boží milosti, pomazaný posvátným olejem a korunovaný, byl povýšen nad jiné smrtelníky. Takové postavení tedy Karel od svého mládí dobře znal a toto poučení si nesl celým svým životem. Víme také, že v mládí se účastnil řady rytířských her a turnajů, prožil leckteré dobrodružství, oblékal se módním způsobem a nevyhýbal se zábavám. Jeho duchovní učitel Pierre de Rossières jej dokonce neváhal napomenout. Leč nastává obrat. Ke Karlově vnitřní proměně a zralosti dochází po otřesném zážitku, který prožil v italském Terenzu. Zde měl živý sen, ve kterém uviděl napomenutí shůry a pokyn k nastoupení jiné životní cesty. Tento Karlův zážitek připomíná podobnou událost, která potkala jeho staršího rádce a důvěrníka, budoucího prvního pražského arcibiskupa, Arnošta z Pardubic, od kterého se v mládí ve farním kostele v Kladsku odvrátil zrak matky boží na malované ikoně. Konečně Karlovo celoživotní duchovní založení vzpomenul doložitelně také v promluvě nad jeho rakví v pražské katedrále i druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (kol. 1310–1380).

10

KUTHAN 2010, 10

16

IV. Čechy za vlády Karla IV. Karel IV. projevoval po celý svůj život hlubokou zbožnost, podloženou studiem a mimořádnou úctou ke světcům a k jejich ostatkům. Úcta ke světcům a relikviím nebyla zcela výjimečná, podobně projevovali svoji zbožnost i další soudobí panovníci. Ale jen osobnost Karla IV. dokázala vytvořit na bázi zbožnosti velkolepý plán, který po celé dvě lidské generace navrátil do Čech radost a katapultoval Prahu do politického i kulturního středu Evropy11. Díky tomuto osobně prožívanému vztahu k světcům vznikla řada skvostných literárních a uměleckých děl. Architektura, malířství, sochařství, ale i to, čemu dnes říkáme umělecké řemeslo a třeba právě zlatnické práce nebo v Čechách zcela nový způsob vyjádření za pomoci skleněné mozaiky, to vše bylo inspirováno císařem a jeho mimořádnou osobností, ať už přímo nebo prostřednictvím dvorského umění a dobové duchovní atmosféry.

4.1. Rozkvět Českého království Sedmnáctiletý markrabě Karel, který prožil řadu let u kultivovaného, až možná vyumělkovaného pařížského dvora a který prošel epizodou italského tažení a procestoval značný kus Evropy, si po svém návratu do Čech roku 1333 připadal jako obnovitel a zakladatel nové dynastie. Karel, který na rozdíl od otce Jana spatřoval v českých zemích nikoliv hospodářský zdroj, ale vlastní základ a jádro přítomné i budoucí rodové moci, dospěl k originálnímu patriotismu, v němž zdůrazňoval svůj původ po matce Elišce Přemyslovně, z rodu vládnoucího v Čechách v předešlých generacích. Byl si dobře vědom, že cesta ke stabilizaci a konsolidaci českého státu vede přes jeho vymanění z vlivu mocného mohučského arcibiskupa. 12 Poté, co jeho učitel Pierre de Rossières přijal roku 1342 jméno Kliment VI. a stal se papežem v Avignonu, povýšil Prahu dne 30. dubna 1344 na přání Karla IV. na samostatnou arcidiecézi. Konečně dne 21. listopadu 1344 se odehrála největší církevní a státní slavnost, při níž byl, králem Janem Lucemburským s jeho dvěma syny ze sňatku s Eliškou Přemyslovnou, prvorozeným Václavem Karlem a druhorozeným Janem Jindřichem (1322–1375), a s nově zvoleným arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, společně položen 11

SPĚVÁČEK 1979, 9 Primase Germaniae, arcikancléře, knížete a kurfiřta, jakož i předsedy sboru kurfiřtů, kteří volili císaře Svaté říše římské v letech 1263–1803 v jedné osobě. 12

17

základní kámen nového Pražského kostela. Od této chvíle započíná stavební historie nynější katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha13. Vedle obnovy státu a jeho úřadů učinil Karel IV. také řadu dalších významných, stát posilujících kroků. Je jím zejména založení nové pražské university14 po vzoru universit v Bologni (zal. 1088 nebo 1119), Neapoli (zal. 1224) a Pařížské university La Sorbonne (zal. 1160), kde sám strávil četná studia. Tam pocítil, na slámě, vlastními smysly svobodu a rovnoprávnost každého jednotlivého člověka, jakož i vlastní životní odpovědnost, skrze moderní učení, otevřené všem bez rozdílu stavu, založené pouze na schopnosti analýzy a syntézy a pěstování vlastního úsudku, podloženého empirickou zkušeností.

13

JIŘÍ BURIAN 1975, 18 Pražská univerzita byla založena třemi akty, totiž zakládající listinou papeže (bulou) Klimenta VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347, nadační listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 a konečně tzv. Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349. Nejpozději od poloviny 19. století se jako den jejího založení slaví 7. duben 1348. 14

18

4.2. Gotické zlatnictví v Čechách Praha, jako jedno z nejstarších sídelních měst evropského kontinentu, poskytovala odjakživa jeho obyvatelům i návštěvníkům všechny představitelné služby. Mezi nejvýše ceněné, a to jak z hlediska cennosti zpracovávané suroviny, tak měřítkem kvality zpracování, patřili vždy zpracovatelé kovových rud. Pomyslnou šlechtou mezi řemeslníky, nejvýše postavení a nejlépe placení, byli zlatničtí mistři.

Cech zlatnický Mezi nejstarší prokazatelně privilegovaná pražská řemesla přináleží řemeslo krejčovské, které se může prokázat do dnešních dnů zachovaným stvrzovacím listem z roku 1318. Hned za ním se řadí zlatnické řemeslo, jehož doposud zachovaný „Pořádek bratrstva“ pochází z roku 1324. V naší zemi tehdy působily nejen zlatnické dílny, například právě Bratrstvo pražských zlatníků, ustanovené onoho roku 1324. Známé jsou také dílny, kde se opracovávaly, brousily a leštily drahé kameny s využitím pohonné síly vody, přenášené soukolím podobně jako ve vodním mlýnu. Kolem Vltavy u pražských břehů jich byla celá řada, například na místě tzv. Císařských mlýnů v Podbabě. 15 Vraťme se však ke zlatníkům. Již za vlády Přemysla Otakara II. (1233–1278) bylo nutné řešit pro účely státní moci oběh tohoto drahého kovu. Proto byly zřízeny slévárny (Hutta), jejichž hlavní náplní činnosti bylo čistit a slévat kov na ustanovenou čistotu, tedy ryzost. A samozřejmě za dohledu královského úřadu bylo zlato zkoušeno zřízenci ustanovenými mincmistrem. Týkalo se to jak zlata, tak i stříbra. Slévárny obsluhovali vybraní zlatníci. Slévali obecní zlomkové zlato a stříbro a za tuto činnost dostávali od krále Přemysla Otakara II. plat. Král Václav II. (1271–1305) přenesl právo zkoušení stříbra na vybrané čtyři pražské zlatníky. Ovšem ostatní zlatníci se cítili poškozeni, stěžovali si a král rozhodl znovu, tentokrát v neprospěch oněch vybraných zlatníků. Právo jim, jako jednotlivcům, bylo odňato a přeneseno na celé společenství, aby vzápětí sám cech rozhodl, kterému mistru právo svěří. To však se týkalo pouze stříbra, zkoušení zlata zůstávalo i nadále pod dohledem mincmistrovým. 16 Ve 13. a 14. století zakládali řemeslníci v okolních zemích západním směrem cechy a řemeslná bratrstva. Týkalo se to též zlatnických spolků, které zvláštními stanovami

15 16

STEHLÍKOVÁ 2006, 158 MENČÍK 1891, 258

19

upravovaly své poměry na ochranu proti rozmáhající se soutěži. 17 V Praze se za souhlasu obecní správy, a snad pod vlivem řemeslníků, kteří přicházeli z porýnských krajin a zvláště z Nizozemska, zlatníci spojili o svatodušních svátcích roku 1324 v „bratrstvo zlatnické“. V bratrstvu byli soustředěni nejen zlatníci, jako například ve Štrasburku, ale i malíři a štítaři, kteří však již roku 1348 založili vlastní bratrstvo. K němu náleželi kupodivu také zlatotepci, tak jako tomu bylo ve Vratislavi a v Augšpurku, kde zlatotepci byli počítáni k malířům, ačkoliv zlatotepectví bylo řemeslo, které se zlatnictvím nejvíce souviselo.. Ještě za krále Jana Lucemburského byla zmíněná tři řemesla spojená a měla společnou vlastní korouhev.18 Stanovy, se kterými zlatníci vystoupili na veřejnost, se staly základem pro další cechy a řemesla. Co dosud bylo mezi zlatníky zvykem a obyčejem, stalo se závazným i pro ostatní řemesla a bezpochyby se jimi řídili i v jiných českých městech. Můžeme zmínit zejména zlatníky v Hradci Králové, Kolíně a Ústí nad Labem. Bratrstvo zlatníků bylo založeno především k církevním účelům. Nejvíce pozornosti bylo věnováno tomu, aby každý člen bratrstva měl řádný křesťanský pohřeb. Každý mistr a mistrová byli zavázáni, aby šli na pohřeb zemřelému kolegovi, ať již byl bohatý nebo chudý, sluha nebo tovaryš, a měli povinnost účastnit se zádušní mše. Poplatky se platily váženým voskem. V čele bratrstva stál mistr „bratrský“ (brudermeister) a tři „starší“ či „přísežné osoby“. Jakým řádem bylo představenstvo vybíráno, není známo nic bližšího, je možné ovšem soudit podle privilegia krejčovského, že bylo ustanoveno od městské rady. Voleni byli na jeden rok. Čtyři představení bratrstva složili slib na stanovy a byli pověřeni dohledem na pořádek v bratrstvu a správu pokladnice cechu, od níž měl každý jeden klíč. Pravidelné schůze se konaly čtyři krát ročně. Povinnosti každého mistra bylo, aby se dostavil na schůzi včas a zaplatil poplatek do cechovní pokladny, za pozdní příchod se platila pokuta 1 haléř. Ten, koho zdržela nějaká zákonitá překážka, například nemoc, vězení nebo vojenská povinnost, nebo náhodou nebyl ve městě nebo se pro nepřátelský rozbroj nemohl ani na ulici ani do kostela odvážit, takový mistr mohl svůj poplatek poslat bez trestu. Ostatní se museli dostavit osobně, jinak zaplatili pokutu půl libry vosku. Na schůzích se projednávaly všechny záležitosti bratrstva. Stěžoval-li si některý mistr na druhého, rozhodl o jejich sporu rozhodčí soud. Pokud se zjistilo,

17

Brunšvik 1231, Kolín nad Rýnem 1231, Vratislav 1286, Erfurt kolem 1300, Magdeburg 1330, Strassburg 1362, Vídeň 1364. 18 Na ní na jedné straně je zlatý kalich, na druhé straně je bílý štít se třemi štíty černými.

20

že nařknutí se nezakládá na pravdě, zaplatil stěžovatel 4 groše19 pokuty. Byla to pokuta jistě vysoká, neboť podobná nařknutí byla považována za největší urážku, jakou se mistr proti mistrovi mohl dopustit.20 Do bratrstva byli přijímáni mistři na hlavních schůzích, podobně jako v jiných městech. Zpočátku v Praze platilo, že ten, kdo se zde chtěl usadit jako mistr, musel alespoň jeden rok pracovat jako tovaryš a vykázat se jměním 6 hřiven21 stříbra. Později byla tato doba rozšířena na tři roky a musel dokázat, že byl zplozen v řádném manželství. Dále se žádalo, aby byl v manželském svazku. Například ve Vídni se svobodný mistr musel zaručit, že se ožení a zařídí si vlastní domácnost. Kromě toho byla v Praze navíc podmínka, aby uchazeč získal právo měšťanské. Schopnost a vyspělost zlatníka byla v některých evropských městech, např. ve Vídni nebo Vratislavi, prověřena zhotovením tzv. mistrovského kusu. Obyčejně se jednalo o soubor tří prací. Zkoumalo se také, zda se zlatník vyzná v rytectví a znalosti drahých kamenů. Ve Výmaru byl podle stanov zkoušený povinen vyrobit zlatý prsten se dvěma dračími hlavami a navíc náprsní sponu s andělem22. Třetí prací bylo vyrobit sponu dle vlastní mistrovské fantazie, ozdobenou zlatem a stříbrem. Ve Vratislavi byla povinnost vyrobit kalich, prsten s vyrytým erbem a dále byli budoucí mistři zkoušeni ze zafasování (zasazení) diamantu nebo safíru do zlata. Podobně tomu bylo ve Vídni. Ale v Praze ve zvykovém právu nic podobného nenacházíme. Patrně proto, že v Praze musel být zaměstnán tovaryš u mistra tři roky, z čehož vyplynulo, že řemeslo ovládá a v podstatě byl zkoušen průběžně. Syn pražského zlatníka, přesto, že se nemusel vyučit v oboru, ale měl snahu a zájem, mohl v bratrstvu zůstat. Ten, kdo se oženil s vdovou po mistrovi nebo jeho dcerou, musel se do jednoho roku stát členem cechu.23

19

Pražský groš, zaveden za vlády Václava II. (1276–1305), vážil asi 4 gramy stříbra. Dělil se na 12 až 14 parvů. 20 MENČÍK 1891, 267 21 Pražská hřivna, historická stříbrná měna o hmotnosti cca 253 gramu. 22 Spony se na hrudi užívalo k sepnutí svrchního šatu anebo po boku, k přivěšení růžence. 23 MENČÍK 1891, 268

21

4.3. Zlatnické právo, zvyky a obyčeje za vlády Lucemburků Aby se ve 14. století zabránilo podvodům a šizení při slévání drahých kovů, nemohl tuto činnost dělat tovaryš samostatně, ale jen pod dohledem nebo se souhlasem mistra a k této činnosti musel být přítomen další svědek, jinak hrozila pokuta 15 grošů. Bylo zakázáno vykupovat ke zpracování zbytky mincí. O přijetí do učení v pražských stanovách není nic bližšího. Obvykle však mistr mohl přijmout do učení jen dva učedníky a mít jednoho tovaryše, aby nebral práci, které nebylo mnoho, jiným mistrům. Pracovní doba byla od pondělí do soboty dopoledne; v neděli, ve svátek a v sobotu odpoledne se nepracovalo. V Paříži byla noční práce výslovně zakázána, výjimka byla dovolena pouze, když byla na cestě nějaká rychlá objednávka pro královský dvůr. Zlatnické obchody v Praze mohly být otevřeny i v neděli a ve svátek, ale co v tyto dny zlatník vydělal, musel odvést do spolkové pokladny. Z těchto peněz byli o Velikonocích obdarováni chudí občané ve městě. V Praze se zlatníci sdružovali a provozovali své řemeslo na Starém městě v místech přiléhajících ke Karlově ulici. Tento prostor byl nazýván Zlatnickou ulicí (Platea aurifabrorum). Od roku 1325 byl v Praze stanoven obsah zlata ve výrobcích na 18 až 18,5 karátu24, v případě nejasností o obsahu zlata ve slitině mohl kupec požádat určenou úřední osobu o prověření ryzosti. Bylo zakázáno pozlacovat železo, měď nebo mosaz a zasazovat nepravé kameny. Dále se nesměla zhotovovat pečetidla, aby se zabránilo podvodům, pod trestem smrti. Královské pečetě v Praze mohl zhotovovat jen ustanovený zlatník. Víme, že za Jana Lucemburského jím byl jakýsi Gottfried z Unhoště. Zajímavé je, že v Praze byl vypracován ceník výrobků, který byl závazný pro všechny členy cechu. Tak se dozvíme, že za prsten s kaménkem může účtovat zlatník za práci 3 groše, za stříbrný kalich s pozlacenou horní částí 40 grošů. Zlacené nádoby byly dražší, jedna hřivna stála 180 grošů. Jako materiál používali zlatníci buď zlomkový kov anebo kov nově vytěžený. Prostředníky při nákupu a prodeji zlata byli tzv. „litkupníci“ (subemptores). Jednalo se o překupníky, kteří zejména cizí kupce seznamovali s panujícími poměry na trhu. Za zprostředkování koupě obdrželi procentuální odměnu z každé hřivny. Předcházelo se tím rizikovým nákupům kovu od neznámých a podezřelých lidí. Litkupcům, kteří byli v Praze ustanoveni městským úřadem, byl obchod s hotovými klenotnickými výrobky zakázán.

24

18 karátů = 750/000, neboli 750 dílů ryzího zlata v 1000 dílech slitiny. Zbytek tvoří jiný kov.

22

Slévači zlata a stříbra (aurifusores) byli od zlatnické živnosti odděleni od roku 1314. Od tohoto roku bylo slévačské právo v Praze přiděleno Jindřichu Rauberovi, který sám nebo se svými lidmi mohl slévat zlato, které mu přinesli měšťané nebo cizí kupci, nesměl s ním ale obchodovat. Ze zlata, čištěného pomocí salmiaku, kamenné soli nebo vápna v ohni, počítal za hřivnu 1 groš a kromě toho mu zůstala po vytavení škvára (Tampf), která mohla obsahovat zrnka zlata a které si mohl ponechat. Rauber byl oprávněn zlato také označit cejchovní známkou ve tvaru lví hlavy, stříbro pak známkou s poloviční lví hlavou. Podle tohoto systému se museli litkupníci řídit pod pokutou při prvním prohřešku 30 grošů, při druhém 10 hřiven a při třetím byli na rok vypovězeni z města. Jak dlouho Rauber těžil ze svého privilegia, nevíme. Ani to, kdo po něm právo obdržel. Nicméně roku 1383 se v Praze setkáváme se slévačem zlata a zlatníkem Vilémem. 25 Ve sbírkách pražského Národního muzea je uložen gotický relikviář ve tvaru mitry. Latinský nápis na relikviáři, přeložený do češtiny, nás informuje o skutečnosti, že pražští zlatníci byli v kontaktu také s pařížskými zlatníky. Že se jednalo o umělecký kontakt s dvorským uměním francouzského krále. „Léta páně 1378 byla infule svatého Eligia přinesena nejjasnějším knížetem a pánem panem Karlem čtvrtým, vždy vznešeným římským císařem a českým králem, darovaná mu panem Karlem, králem Francie. Ta nám, pražským zlatníkům, byla dána a darována tímto naším panem císařem ze zvláštní milosti.“26 Z uvedených údajů je zřejmé, že v Praze byl již za vlády Václava II., Jana Lucemburského a zejména pak Karla IV. rozvinutý obchod a zpracování ušlechtilých kovů. Primárním důvodem byla praktická stránka tohoto počínání, jejich čištění, rafinace, legování na požadovanou ryzost materiálu 18,0 až 18,5 karátu. Z drahých kovů, konkrétně stříbra, těženého na našem území, byla také ražena měna – pražský groš. Tato dvě odvětví zpracování drahých rud byla od sebe striktně rozdělena. Viz zákaz pro zlatníky zpracovávat mince a jejich zlomky. Sekundárním efektem těžebního zpracování drahých kovových rud bylo zpracování drahých kovů na umělecká díla, ať zadaná panovníkem a metropolitní kapitulou, tak samozřejmě běžná řemeslná produkce s odbytištěm u měšťanstva, spolků a církevních řádů.

25 26

MENČÍK 1891, 270 PÁTKOVÁ 2006, 7

23

V. Relikvie a relikviáře Hmatatelné je skutečné. V duchu této myšlenky byl nastaven lidský koncept veřejného uctívání ostatků svatých, jako věčné připomínky jejich martyria za skutečnou víru. Počátky křesťanské tradice uctívání mučedníků nalezneme v osobě hodné úcty nejvyšší, a tím je pro křesťany na prvém místě Ježíš Kristus. Svatý ostatek je uchovaná a opečovávaná vzpomínka na působení a útrapy tohoto svatého muže. Následně můžeme svatým ostatkem nazvat doklad o životě světců a světic, bývají to nezřídka části nebo jen částečky jejich pozemských těl. Právě pro ně byly zhotovovány miniaturní hrobky – relikviáře nejrůznějších forem, podle tradice či možností, v některých případech až oslnivě nádherné, z ušlechtilých kovů, zdobené drahocennými nerosty, dekorované plastickými, rytými či jinak zobrazenými výjevy z jejich svatého života, často vyjádřenými symbolicky, na drobné ploše. V té době byla rozšířená lidová tradice odnášení drobných částí tělesných ostatků z poutí do věčného města – Říma a návštěva katakomb. Důvody uctívání ostatků byly založené na víře v jejich uzdravující, povzbudivé, příznivé účinky. Můžeme jmenovat alespoň některé druhy: tělesné pozůstatky, oděvy, dotýkané předměty, funerální výbava. Uctívání ostatků je výsledkem úcty věnované světcům, která začala přibližně v druhé polovině druhého století po Kristu kultem hrobů křesťanských mučedníků, převážně v římských katakombách a na jiných, tehdy utajovaných pohřebištích. Růst křesťanského kultu vedl v roce 257 římského císaře Valeriána k nařízení, podle něhož se i jen návštěva těchto pohřebišť kvalifikovala jako trestný čin proti státu. Roku 303 pak jeden z článků známého „krvavého ediktu“ císaře Diokleciána zakazoval pod trestem smrti vzít tělo popraveného a tajně jej pohřbít. U hrobu obětí se však křesťané za nocí scházeli, sloužily se tu mše. Ediktem milánským ukončil roku 313 císař Konstantin dlouhé období protikřesťanských represí. 27 Pietní návštěvy a pobožnosti u hrobů pokračovaly, ale navíc se k nim v průběhu 5. století přidružil nový obyčej. Do oltářů se začaly vkládat malé ostatky mučedníků, později i dalších světců. Úcta k relikviím se pak rozšiřovala současně s christianizací keltských a germánských kmenů ve střední a západní Evropě a samozřejmě i po zemích tehdejšího orientu. Můžeme dodat, že uctívání relikvií se šířilo jako lavina, a protože všichni věřili, že láskyplná moc tkví i v nejmenší částečce ostatku, byly relikvie neustále děleny, jejich 27

BAUEROVÁ / BAUER 1993, 61–63

24

stále menší dílky vyměňovány, prodávány, kupovány a později se staly předmětem sběratelské vášně utajovaného obchodu s napodobeninami, podvrhy a falešnými relikviemi. A nebylo by překvapením, kdybychom vyslovili domněnku, v níž kupující soukromě o nejasném původu věděl, a přesto takovou relikvii přijal z důvodu zvýšení prestiže posvátného místa.28 Na

příkladu

přenesení

ostatků

svatého

Víta

z italské

Pavie,

konkrétně

benediktinského kláštera San Marino, do Prahy, můžeme dokumentovat prastarou a váženou tradici posvěcení ostatků martyrů jejich přenesením na nové místo. Translace byla věřícími vnímána jako veřejné vyjádření úcty významnému jedinci. V prvním tisíciletí znamenalo Translatio totéž, čím později byla a je kanonizace. Pro českou duchovní tradici je významné, že první čeští svatí byli svatá mučednice Ludmila (zemř. roku 921), jejíž ostatky nechal z Tetína přenést do Prahy český kníže Václav a sám kníže Václav, který se stal součástí této tradice poté, co jeho tělo nechal tři roky po násilné smrti do Prahy přenést za tmy bratrovrah kníže Boleslav. Dodejme, že posledním svatým byl způsobem translace roku 993, v Lateránské bazilice v Římě, kanonizován papežem Janem XV. 29 augsburský biskup Ulrich30. V době rozšiřování christianizovaných území Evropy nastal nedostatek úcty hodných relikvií. Na tradici dělení svatých ostatků proto navazují noví kolonisté a zakladatelé prospektoři, když při zakládání nových sídel přinášejí jako duchovní vklad nejcennější relikvie, které bylo možné získat. Svatí měli nové sídlo ochránit a podpořit jeho růst. Zadokumentovaný je i případ dělení ostatků svatého Richarda,31 krále-poutníka z 8. století, které Karel IV. osobně vyzdvihl v kostele sv. Ferdiána v italské Lucce. V Praze zanechal pouze hlavu, zatímco tělo doprovázené obsažnou listinou, daroval do biskupského kostela v Eichstättu, jehož prvním biskupem byl Richardův syn Wilibald.32 Praxe pietního dělení ostatků se stala běžnou a takové kosterní relikvie obecně platily

za vhodné hlubší úcty a byly významnější než ostatní „typy“

relikvií. 28

BAUEROVÁ / BAUER 1993, 64–66 Papež Jan XV. byl v úřadu v letech 985–996. 30 Biskup Ulrich z Augsburgu (890–973), podporovatel císaře Otty I. 31 Podle tradice byl Richard králem Anglosasů, který všemi prostředky šířil Boží království. Je též příkladem skvělého vychovatele. Všechny jeho děti dosáhly svatosti. Vedle zmíněného Wilibalda také syn Wunibald (Winebald) jako opat a Valburga, jako první z řeholnic, která se stala abatyší v dnešním nizozemském Heidenheimu, v době anglosaské misie svatého Bonifáce na evropské pevnině. Richard se v roce 720 vypravil se svými syny na pouť do Říma, odkud chtěl putovat do Svaté země. Na pouti onemocněl a zemřel v italském městě Lucca, kde byl také pohřben, než jeho tělo přenesl do Prahy Karel IV. 32 OTAVSKÝ 2012, str. 530 29

25

Schránky na ostatky, nádherné relikviáře, se zhotovovaly ve všech středověkých křesťanských zemích. Vznikala také centra bohatých sbírek, poklady při velkých evropských chrámech. Dodnes budí chrámové poklady obdiv a představují svědectví o tisíciletém kulturním vývoji evropských národů. Relikviáře v nich zaujímají čelné místo, setkáváme se tu však i s jinými druhy zlatnických a klenotnických prací, s mistrovskými díly brusičů drahých kamenů, se vzácnými textiliemi, starobylými knihami, iluminovanými rukopisy, zbraněmi dávných rytířů a podobně. 33 Za vlády českého krále a římského císaře Karla IV. nabyl Svatovítský poklad vrcholu své nádhery, bohatství a především duchovního a kulturního významu. Značná část uměleckořemeslných děl vznikala tehdy v Čechách, ovšem ve svatovítské pokladnici z nich podnes zbyla jen některá. S mnohými se však můžeme setkat při prohlídce chrámových pokladů v různých městech Evropy, kde svým stářím a exkluzivním provedením přináleží k předním exponátům. 34 Postupně bylo, dle sedmi nejstarších svatovítských inventářů, vytvořeno na 150 zlatnických prací, dnes až na několik výjimek ztracených. Tento dlouhý výčet řadí Karla IV. mezi největší objednavatele uměleckých děl mezi evropskými panovníky.

5.1. Shromažďování ostatků císařem Karlem IV. Karel IV. svoji vizi nové rodové základny naplňoval v duchu představ a přání křesťanské Evropy 14. století. Ve smyslu nového Jeruzaléma shromažďoval ostatky svatých mužů a žen, aby tak zvýšil kulturní i morální prestiž Prahy. Snad je skutečně pravdivá představa, že Karel IV. měl promyšlený plán učinit z Prahy město rovnocenné s Římem, či Jeruzalémem. Ve velkoryse založeném Novém Městě pražském, které postačovalo potřebám rostoucího města až do počátku 19. století, se na Karlovo pozvání usadila řada církevních řádů a kongregací, což z Prahy vytvářelo v pravém smyslu slova duchovní centrum křesťanské Evropy.35 Z Kroniky Františka Pražského36 víme, že také Karlova matka, Eliška Přemyslovna ostatkům věnovala zbožnou úctu. Naopak otec, král Jan a ani Karlův prvorozený syn, pozdější král Václav IV., podle Karla Otavského nevěnovali ostatkům svatých mnoho pozornosti. Ale zpět k Elišce. „Toho roku (1326) královna Eliška nádherně ozdobila 33

BAUEROVÁ / BAUER 1993, 5–8 BAUEROVÁ / BAUER 1993, 10 35 FAJT 2006, 62 36 BLÁHOVÁ 1987, 103 34

26

mnoho ostatků svatých drahými kameny ve zlatých a stříbrných deskách a monstrancích a na její zbožnou žádost jí francouzský král Karel“, na jehož dvoře budoucí císař a král Karel IV. vyrůstal a studoval, „věnoval jeden trn z koruny Páně v délce jednoho palce“. Zlatou desku s ostatky svatých, ozdobenou nejdrahocennějšími kameny, snad staurotéku či plenář, věnovala papeži, „aby vyslyšel její četné prosby, s nimiž se na něho obrátila“.37 Šlo snad o přání, aby se její syn vrátil z Paříže domů. Karlovo intenzivní uctívání určitých relikvií, které se mu jevily z politických, dynastických a osobních důvodů významnými, mělo tedy vedle soukromé i svou veřejnou stránku, tvořící nedílnou součást Karlovy politiky. Politický význam určitých relikvií nebyl nijak v rozporu s jejich náboženským smyslem, nýbrž byl od něj zcela přirozeně odvozen. Tato tradice od dob Merovejců a Karlovců platila až do reformace. Relikvie držené panovníky hrály často roli důkazu legitimity vlády. Karlovo politicky účinné a všem na odiv dávané uctívání svátostnin úzce souviselo s nesmírně zjemnělou, panovníkovo soukromí přesahující, dvorskou zbožností, tak, jak ji Karel poznal v mládí během svého pobytu v Paříži. Uctívání přemyslovského rodového světce Václava patřilo ke Karlově koncepci vlády zjevně již roku 1334, kdy mu otec král Jan svěřil správu země a kdy jej podle jeho vlastních slov čestně smýšlející muži „uznali jako potomka starého českého královského rodu“. 38 „Na Květnou neděli (21. 5.) 1350, byly přineseny z Bavorska do Prahy říšské ostatky a svátosti, totiž velká část dřeva Svatého kříže, dále kopí Páně, také jeden klíč, potom koruna svatého Karla, dále jeho meč, poslaný mu andělem proti pohanům, též paže svaté Anny a ostatní relikvie, které císaři obvykle mívají, a byly přijaty v procesí s velkou slávou na Vyšehradě a dovezeny do Pražského kostela (katedrály).“ 39 S jistotou můžeme tento květnový den roku 1350 označit za okamžik, kdy do Prahy bylo „procesím přineseno“ dřevo Svatého kříže, tedy toho kříže40, který objevila ve čtvrtém století41 na své pouti do Svaté země v blízkosti Jeruzaléma, snad na Golgotě, novokřtěná a ve víře horlivá matka císaře Konstantina, šedesátiletá císařovna Helena s pozdějším přídomkem svatá. Můžeme se zamyslet nad možností, zda mezi „ostatními relikviemi, které císaři obvykle mívají“, jak píše již zmíněný kronikář Beneš, byly též 37

Kronika Františka Pražského, kap. XVI, str. 103 OTAVSKÝ 2003, 393 39 KRABICE Z WEITMILE 1987 40 Kříže byly podle legendy o sv. Heleně Konstantinopolské dva (nebo tři). Svatá Helena učinila pokus, při kterém kříže postupně přiložila k vybranému nemocnému. Jen ten pravý Ježíšův kříž se projevil zázračnou mocí uzdravení. 41 Kolem 335 našeho letopočtu. 38

27

nástroje Kristova umučení, latinsky nazývané Arma Christi, kterými je Ostatkový kříž, jakožto relikviář vybaven. Tuto úvahu nelze zcela vyloučit, protože se jednalo o událost vskutku celoříšského významu. Od toho data se tradují každoroční velké poutě do Prahy, když král vymohl u apoštolské stolice, konkrétně u papeže Inocence VI.42, nový svátek uctívání ostatků, Lanceae et clavorum, svátek Kopí a hřebů Páně, k němuž „pan Karel s jinými teology složil zvláštní obřad“, a který měl být „slaven každý rok, po věčné časy“. Svátek to musel být opravdu významný, protože musel být pro nevídaný zájem přenesen na Nové Město pražské, kde byl také zaveden výroční trh. Na něm, v Kapli všech svatých, byly relikvie veřejně vystaveny na odiv. Roku 1353, když byl král Karel na návštěvě Klarisek u svatého Františka, neváhal nožíkem uříznout částečku prstu svatého Mikuláše, který dostala svatá Anežka (1210 až 1282), sestra krále Václava I. (1205–1254) a zakladatelka kláštera, od papeže Inocence IV. (vládl v letech 1243–1254). Po několika dnech, za doprovodu arcibiskupa Arnošta, král Karel „odříznutou částečku přiložil se strachem a úctou na své místo. Ta tak silně přilnula, jak by nikdy nebyla odříznuta. Avšak malá jizva po onom odříznutí na onom prstu zůstala“. Tato příhoda dokresluje osobnost Karla IV. jako člověka nadaného téměř „sběratelskou“ vášní. Ten ale následně získá pocit poklesku a za doprovodu váženého přítele, samotného arcibiskupa Arnošta z Pardubic, snad i na jeho domluvu, vrací pečlivě „je vidět jen malá jizva“ svůj úlupek majiteli. Roku 1354 získal římský a český král, v různých kostelích katedrálních i řádových, v klášterech a na jiných posvátných místech ve francouzských a německých krajinách, různé ostatky mnoha světců a sedm těl svatých a velmi mnoho hlav i paží. Ozdobil je zlatem, stříbrem a drahými kameny více než lze vylíčit, píše opět kronikář Beneš. Počet a názvy ostatků a jiných skvostů, jež pan Karel svěřil Pražskému kostelu (katedrále), jsou sepsány v rejstříku neboli inventáři téhož kostela jasně a jmenovitě, píše tentýž kronikář. Roku 1358 nechal císař obložit hlavu svatého Václava ryzím zlatem, dal zhotovit zlatý náhrobek, posázený nejdražšími drahokamy a vybranými kameny. Nadto nechal vyzdobit zlatem, stříbrem a nejkrásnějšími drahokamy i náhrobky jiných světců a hlavy, paže a ostatky různých světců a daroval je Pražskému kostelu (katedrále). Jak podotýká současný historik umění Karel Otavský, který se problematikou užitého umění Lucemburků zabývá již řadu let, byla hlavním důvodem tak četných zadání

42

V úřadě v letech 1352–1362, v pořadí 199. papež.

28

různých uměleckých děl v drahém kovu Karlova aktivita, dožadující se různých forem zviditelnění a připomenutí uměleckými prostředky. 43 Zlato bylo v myslích Karlových současníků předurčeno především panovníkovi. Konec konců, odedávna bylo součástí všech velkých nebo bájných pokladů světa. A bylo také vybraným jedincům hmatatelnou a často, v případě veřejného ukazování, všem viditelnou známkou legitimity královské moci. Prostřednictvím zpracovatelů drahých kovů, zlatníků a mincmistrů, přeneseně svému působení v Čechách, vtiskl Otec vlasti Karel IV. rysy zakladatelského období, vyplněného rekonstrukcí a celkovou modernizací českého státu ve smyslu nové lucemburské mocenské základny v Českých zemích, středu Evropy, bojem o římskou korunu, dvojí vládou na římském i českém trůně a konečně snahami o udržení říšské koruny pro své potomky.

43

OTAVSKÝ 2012, 525

29

VI. Zlatý ostatkový kříž

44

Co dnes víme o takzvaném Zlatém kříži, zvaném Ostatkový nebo Velký zemský kříž? Doposud přetrvávají oprávněné otázky a pochyby. Existují také rozdílné akademické závěry. Při bližším ohledání badatel brzy narazí na dva velké zlaté kříže. Oba kříže se ukazovaly o svátcích. Oba kříže mají velmi podobný, takřka shodný obsah Arma Christi, nástrojů Kristova umučení. Rozdíl v ostatkovém obsahu je malý, ale ukážeme si, že ve výsledku významný. Liší se „jen“ počtem „dřev“, přičemž v prvém případě se jedná o dřeva dvě, ve druhém případě o dřeva tři. Zlatý kříž, vyobrazený na karlštejnských malbách třikrát, se třemi donátory, vyznačující se třemi výraznými kvadriloby na koncích ramen, s výraznými bočními, stabilizujícími obloukovými podpěrami, který se nedochoval45, je konfrontován s do současnosti uchovaným křížem, zakončeným na ramenech liliemi či kosatci, uloženým ve Svatovítském pokladu. Rozdíl obou křížů je při optickém porovnání dobře patrný. Na rozpor zobrazení a skutečnosti poprvé roku 1923 upozornil Karel Chytil, dlouholetý ředitel Uměleckoprůmyslového muzea, odborník s vyvinutým smyslem pro tvar a výzdobu uměleckořemeslného výtvoru. A dochází k závěru, že na Karlštejně zobrazený kříž je nějaký „starší kříž“, který byl roku 1357 nahrazen křížem novým, „de novo“, jak praví sám Karel IV. A tímto novým křížem, že je kříž chovaný v pokladu svatovítském. Svoji tezi Karel Chytil opírá o přesvědčení, že karlštejnská vyobrazení kříže nejsou jen pouhým schématem, jakým se vyjadřují středověké ilustrace reálií, podle nějakého vzorníku tvarů, ale že se jedná o věrná zpodobnění konkrétního zlatnického díla. Emanuel Poche rozebírá ve svém článku z roku 1967 argumenty Karla Chytila a vede s ním zajímavou a pozoruhodnou polemiku nad jeho závěry. Především se Emanuel Poche pozastavuje nad postupem panovníka, který nám ve své tezi Karel Chytil nastiňuje. Sotva lze předpokládat, píše E. Poche, že by Karel, vášnivý milovník zlatnické a klenotnické práce, dal, a to dokonce třikrát a stejně,

44

Kříž (lat. crux, angl. cross, něm. kreuz, franc. croix, rus. krest) – znamení, převzaté ve starokřesťanské době jako symbol Kristova ukřižování, křesťanské víry. In hoc signovinces znamená „V tomto znamení (ve smyslu znamení kříže) zvítězíš“, zjevení císaře Konstantina před bitvou na Milvijském mostě u Říma roku 313 a počátek státního náboženství. Ve zlatnictví se asi od 4. století vyskytují různé typy a tvar křížů v několika funkcích jako stojací, procesní, náprsní, šperkový. Více viz STEHLÍKOVÁ 2003, 261. 45 OTAVSKÝ 2003, 395

30

vymalovat na hradě, zasvěceném kultu Kristových ostatků, tj. idei, jež „pod převlekem vřelé zbožnosti skrývala vysoce reálné politické jádro, ostatkový kříž, dominantní výraz této ideje, jinak, než ve skutečnosti vypadal“. Že by dal v kontextu velkolepé, tematicky promyšlené a pokud jde o vyobrazení historické či viděné skutečnosti realistické malířské výzdoby Karlštejna vypodobnit něco, co by nebylo definitivní, v čem by nespatřoval absolutní dokonalost, co by mělo být vzápětí nahrazeno dílem lepším, ať po stránce materiální, symbolické či umělecké.46 Prozatím poslední publikovaná komplexní úvaha nad zlatým křížem a zároveň třetím citovaným významným názorem, je vyjádřena v příspěvku Karla Otavského ve sborníku mezinárodního sympozia Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba, vydaném roku 2003. Zde Karel Otavský cituje Karla Chytila a souzní s jeho závěrem, že: „jsou-li relikvie v „Karlštejnském kříži“ identické s relikviemi v kříži Království českého, což z mnoha důvodů nutno předpokládat, pak dochovaný exemplář, který vypadá zcela jinak, musí být náhražkou původního karlštejnského kříže, jak už soudil Karel Chytil v roce 1923.“ K dataci podotýká, že časovou hranicí vytvoření nového kříže je dokončení karlštejnských fresek s vyobrazeným křížem s kvadriloby, tedy vnímaným jako starší a nahrazený novým47.„To, že se Karel IV. náhle rozhodl pro zcela jinou koncepci ostatkového kříže, je naprosto v souladu s jeho charakterem jako objednatele uměleckých děl“, dodává Karel Otavský a svůj názor opírá o stylovou analýzu obou křížů, karlštejnského trojnásobného imága a skutečného kříže ze svatovítského pokladu. Zatímco karlštejnské zobrazení hodnotí Karel Otavský jako masivní a uzavřené, zobrazený kříž [2], [3] se mu jeví srovnatelný s románským říšským křížem [4] Konráda II., Sálského (990–1039) včetně možného či předpokládaného obsahu velkých relikvií, hodnotí druhý kříž jako nový. Známkou nového stylu je plná viditelnost hlavních relikvií. Kříž je vybaven velkými plochami průhledného horského křišťálu, který zajistí ochranu a zároveň plnou viditelnost a to z obou stran. Skutečně to jsou pádné argumenty. Nové řešení prostoru po vzoru Sainte-Chapelle v Paříži, tedy odlehčená skeletová konstrukce, prostoupení prostoru světlem skrze velká vitrážová okna, to je nové téma a zřetelně se zrcadlí i ve změně konstrukce klenotů. Zrak hraje významnou

roli

ve

veřejném

uctívání

a

relikvie

musí

být

dobře

vidět.

46

POCHE 1967, 240 Podle sdělení Karla IV. do Avignonu dne 21. prosince 1357, kde píše, že dal pro kapli zhotovit nádherný, vzácnými perlami zdobený ostatkový kříž z čistého zlata, který má být uchován na Karlštejně coby preciosissium iocale regum et regni Boemie tj. „nejvzácnější klenot království“. 47

31

Což je nepřehlédnutelná změna a nová ostensoria parléřovská jsou toho jasným příkladem. Podívejme se nyní na další informace, které se nám zanechali badatelé, a pokusme se provést komparaci vyřčených myšlenek. Překvapivě může znít názor ohledně stáří obou křížů. Podle Emanuela Pocheho je kříž vymalovaný na Karlštejně [2] a [3] slohově i tvarově progresivnější než kříž ze Svatovítského pokladu. Karlštejnský kříž je typický kříž vrcholné gotiky 14. století, na koncích ramen zakončený kvadriloby. Pro srovnání nabízí Emanuel Poche procesní kříž od Andreola de Bianchi z chrámu St. Maria Maggiore v italském Bergamu z roku 1392 viz [1]. Bergamský procesní kříž je také zakončen kvadriloby, i když tyto jsou o úhel 45° pootočené. Nicméně na karlštejnské malbě z kaple sv. Kateřiny jsou zřetelně patrné dva nosy na dolním rameni a tím se stylově shodují s bergamským křížem. Zatímco kříž ve Svatovítském pokladu (K. Chytilem prvně datovaný a dnes obecně přijímaný rok vzniku 1357), má konzervativní tvar první půle století třináctého. Hladká plocha vyznívající čtyřmi liliemi, či kosatci, má běžný charakter raně gotických křížů, s nimiž se hojně setkáváme ve francouzských chrámových pokladech. Jako příklad uvádí E. Poche kříž ze Sens, kříž v St. Omer a kříž z Gosse. Už podle této základní formální stránky je nutné kříž ve svatovítské pokladnici pokládat za výtvor v době Karlově již zhruba sto let starý, tedy za objekt kříži na Karlštejně vyobrazenému časově značně předcházející, nikoli krátce na to následující, jak se domníval K. Chytil. Z těchto důvodů je, jak tvrdí E. Poche, vyloučeno, aby kříž svatovítský byl totožný s oním křížem, který nechal Karel IV. roku 1357 vytvořit. Emanuel Poche jde v brilantní analýze ještě dál a na základě pramenných zdrojů dokládá, že za Karla IV. existovaly ostatkové kříže dva. Oba obsahující takřka shodné památky Kristova utrpení. Jeden, který daroval král francouzský a druhý, který dal vlastním nákladem zhotovit Karel IV. Přitom lze uvažovat, že kříž, darovaný králem francouzským byl i výtvorem francouzským a že odpovídal specifické podobě francouzských ostatkových křížů 13. století. A takový je vskutku i kříž uložený dodnes v pokladu svatovítském. 48 Důležitým vodítkem k jednoznačnému určení jednotlivých křížů jsou, jak již bylo řečeno, pramenné údaje. V případě takto významných státotvorných symbolů uvažujme,

48

POCHE 1967, 243

32

že Seznamy svátostin (ve smyslu liturgických obřadních úkonů), kterých se dochovalo nejméně pět, tři v pražském kapitulním archivu a dva v Bavorské státní knihovně, jak píše K. Otavský, jakož i záznamy kronikáře Beneše Krabice z Weitmile z let 1468 až 1469, jsou přesným a spolehlivým záznamem. Z těchto záznamů se o způsobu ukazování svátostnin dozvíme mnoho zajímavých detailů. Předně, jak upozorňuje E. Poche, je to rozdílný počet svatých ostatků v křížích tzv. kratšího a delšího ukazování. Naznačuje to rozdíl v ostatku těla sv. Jana Křtitele (prst) a hlavně pak rozdílný počet ostatků svatého Kříže, což při nesmírné úctě Karla IV. ke kříži nelze vysvětlit

nějakým

omylem

autora

rukopisu,

který nám

zanechal

seznamy

vystavovaných předmětů. Navíc je to přesně ten seznam ostatků, kterým se vyznačuje současný svatovítský kříž. Dvě dřeva, prst sv. Jana Křtitele a ostatní ostatky. Kříž velký, o kterém se E. Poche pravděpodobně správně domnívá, že je to kříž karlštejnský, nyní tedy nezvěstný, obsahoval tři části dřeva. Jednu daroval král francouzský49, druhou král řecký51 a třetí náležela původně císaři Jindřichovi II. (972–1024)52. Co se týče v současnosti přesného pojmenování, Emanuel Poche poznamenává, že správné je označení kříž ostatkový, neboť korunovační řád Karla IV. neuvádí žádný kříž, jako součást korunovačních klenotů. Pouze v průvodu, v němž byl veden budoucí český král ke korunovaci, je zmínka o dvou křížích. Kříži procesním, neseném na začátku průvodu a kříži neseném před arcibiskupem, jakožto jeho insignie. Označení Zemský kříž vzniklo zřejmě v mylné domněnce, jak upozorňuje E. Poche, že tento kříž je totožný s křížem, který nechal zhotovit Karel IV. roku 1357, jako kříž českých králů a království. 53 V současnosti existuje celospolečenský úzus, jakoby Zlatý kříž ostatkový, chovaný ve svatováclavské klenotnici, byl totožný s ostatkovým křížem, který dal roku 1357 49

S určitostí hraničící s jistotou (citovaní autoři se v tomto bodu vzácně shodují) se jedná o syna Angličany zajatého (mezi lety 1356–1360) francouzského krále Jana II. (1350–1364), tedy Karla V. (1364–1380), synovce krále a císaře Karla IV. 51 Zde dochází k zamyšleníhodné historické polemice, jelikož E. Poche, opírající se o výklad Vl. Dvořákové (oproti dřívějšímu výkladu D. Menclové) se domnívá, že v případě v Seznamech svátostin citovaného „rex Grecie“ se jedná bezpochyby o krále kyperského a tím i řeckého a zároveň jeruzalémského, Pierra de Lusignan (vládl v letech 1359–1369), usilujícího o znovudobytí Svaté země a disponujícího ostatkem sv. Kříže (nalezeným sv. Helenou), který byl osobně přítomen v Krakově na svatbě Karla IV. a jeho čtvrté ženy Elišky Pomořanské, vnučky polského krále Kazimíra, dne 21. 5. 1363, který dodal, podle J. Spěváčka, celé události orientální kolorit. Kdežto K. Otavský ve jmenované osobě nepochybně spatřuje byzantského císaře Jana V. Palaiologose (1341–1391), protože jen on, podle záznamů notářského osvědčení, vsunutého do Karlovy darovací listiny pro klášter cisterciáků ve Stamsu (jednalo se o postoupení hlavy sv. Zachariáše), zaslal roku 1359 Karlovi IV. skrze vyslance Petra de Lima de Ogutanis de Trabiano (Trevi) mimo jiné v zásilce relikvií za stvrzení tří arcibiskupů také část dřeva svatého Kříže. 52 V roce 1146 byl prohlášen za svatého. Roku 1200 byla kanonizována také jeho manželka Kunhuta. 53 POCHE 1967, 239

33

v souvislosti se zřízením kapituly a zavedením kultu svatých ostatků a Panny Marie zhotoviti pro hrad Karlštejn jako „nejcennější klenot králů a království českého“ samotný císař Karel IV.54 A jak dále uvádí Emanuel Poche roku 1967, v článku „K otázce ostatkových křížů Karla IV“, dnes používaný název Zemský kříž zavádí poprvé až soupis při odevzdání klenotů, svátostí a knih, který na arcibiskupském hradě Helfenburku55, zakoupeném roku 1375 Janem Očkem z Vlašimi, což zaznamenal dne 30. července, roku 1480 písař pana Zdislava ze Šternberka57. Na arcibiskupském hrádku (ležícím nedaleko Úštěku) se kříž ocitl patrně za sporů s Václavem IV., kdy Prahu opustil arcibiskup Zajíc z Hazmburka, přičemž sebou vzal i část Svatovítského pokladu. Mezi přemístěnými předměty musel být podle popisu i velký Ostatkový kříž, který je dnes ve Svatovítském pokladu. Za této okolnosti je vyloučeno, aby tento kříž byl totožný s křížem Karla IV. z Karlštejna. Žádný arcibiskup neměl možnost ani právo odnést nejcennější zemský klenot z královského hradu, zejména ne za Václava IV. Nezbývá než předpokládat, že kříž byl majetkem pražského arcibiskupství. Emanuel Poche se domnívá, že kříž chovaný v současnosti ve Svatovítském pokladu, stejně jako kříž papeže Urbana V., byl osobním vlastnictvím císaře Karla IV. a že péče o něj nebyla svěřena metropolitní kapitule, která spravovala majetek kostela včetně korunovačních klenotů, ale přímo pražskému arcibiskupovi, který zajistil tento majetek v dobách vlády Václava IV. na Helfenburku, čili Hrádku u Úštěku. Po roce 1480 byl kříž převezen na hrad Karlštejn, odkud byl roku 1645 opět přepraven se zbytky karlštejnského pokladu do Prahy, aby splynul se Svatovítským pokladem. A teprve v inventáři chrámu svatého Víta z roku 1649 je poprvé zaznamenán ostatkový kříž jako Crux Caroli IV. Cum Reliqiis S. Crucis. Od té doby je trvale zaznamenáván ve svatovítských inventářích jako Crux Aurea Maior, spolu s křížem papeže Urbana V., označeným jako Crux Aurea Minor.58 Zlatý kříž ostatkový, zvaný také Korunovační kříž, jindy Velký kříž zemský59, vedený

v řádné

evidenci

sbírek

Pražského

hradu

a

Metropolitní

kapituly

54

Monumentavaticana II. Praha 1907, 237, 354. Helfenburk, zvaný též Hrádek u Úštěku, viz Dobroslava MENCLOVÁ, České hrady, Praha 1976 57 Na tuto skutečnost upozorňuje již Karel Chytil roku 1923 v článku „K datování maleb karlštejnských“ v Ročence Kruhu dějin umění pro pěstování dějin umění za rok 1923. 58 POCHE 1967, 245. 59 Prvního označení používají Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, Praha 1903. Druhé označení je u E. Šittlera a A. Podlahy v Soupisu památek, Poklad svatovítský, Praha 1903. Třetí je ve článku V. Schulze, Popis velikého kříže zemského z roku 1480 ve Věstníku královské české společnosti nauk 1897. 55

34

pod inventárním číslem K 2560, je dnes vystaven spolu s ostatními vybranými klenoty v klenotnici chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha, v kapli svatého Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu.

6.1. Historické popisy ostatkového kříže Ostatkový kříž Karla IV. je jedním z nejkrásnějších klenotů svatovítského pokladu, zastávajícím důležitou úlohu při obřadu korunovace, byť původně do korunovačního souboru nepatřil, ale byl zřejmě v korunovačních a jiných slavnostních průvodech okázale nošen. Je vysoký 62,5 cm, šíře ramen činí 41,5 cm a zhotoven je ze zlata vysoké, byť kolísavé ryzosti, průměrně však kolem 850/000. Zevrubnější informace o jednotlivých odběrech a vyhodnocení ryzosti vybraných částí Ostatkového kříže jsou uvedeny v příloze v tab. 1.– 3. Jako vysloveně korunovační kříž byl užíván až později při korunovacích panovníků 16. století českými králi, a to Ferdinanda I. (1527), Maxmiliána (1562) a Rudolfa II. (1575). Jak bylo řečeno dříve, nechal starší kříž, který dostal darem za svého mládí ve Francii, Karel upravit jako kříž ostatkový. V každém případě jej pak dal dotvořit tak, že se stal jednou z nejcennějších středověkých relikviářových schránek, neboť ostatky v něm skryté souvisejí bezprostředně s Kristovým utrpením. Chráněné, ale zároveň viditelné, jsou po novém způsobu pod křišťálovými destičkami, čirými, takřka dokonale průhlednými. 61 Král dal také kříž doplnit o výzdobu šperkovými kameny. Tvoří ji především krásné safíry, pak spinely, perly a skleněné imitace. Původ skleněných imitací lze těžko odhadnout, jejich výroba i použití na nejrůznějších špercích a sakrálních předmětech je velmi starého data. Součástí kříže, v době jeho zhotovení, však patrně tato „sklíčka“ nebyla. Zajímavá je jejich celková nízká hmotnost. I s osaznami váží v průměru okolo 10 g. Naproti tomu přibližně stejně velké pravé kameny mají hmotnost více než dvojnásobnou. Je zajímavé, že na rozdíl od většiny pravých šperkových kamenů, jsou skleněné imitace z kamenářského hlediska opracovány velmi špatně. Výbrusy jsou

60

K 25, K = klenotnice, 25 = pořadí v inventáři. Křišťál je bezbarvá odrůda křemene (Si ). Většinou se vyskytuje ve formě krystalů v šesterečné krystalové soustavě s tvrdostí 6,5–7,5 Mohsovy stupnice. Vzniká jako většina křemičitanů vykrystalizováním z magmatu. Křišťál je hojně využívaným kamenem ve šperkařství (většinou s vrostlicemi) a v laserové technice. Mnozí učenci považovali křišťál za zkamenělý led, mezi ně patřil také Plinius starší. 61

35

nedokonalé a jejich povrch není lesklý, ale spíše zmatnělý a jsou na kříži rozeznatelné i laikem. 62 Jediný, velký zakalený smaragd (nepravidelného obrysu, délky přes 2 cm), sytě zelený, je osazen na zadní straně kříže, při dolním konci svislého břevna. Smaragd, který byl na kříž připevněn patrně dodatečně, pochází nejspíše z horního Egypta. O jiných nalezištích v době vzniku kříže lze těžko usuzovat.63 Největším překvapením nedávného výzkumu se stal diamant. Na středověkých předmětech se s ním takřka nesetkáme, nanejvýš jako s velkou vzácností. Jako šperkařský kámen začal být diamant používán až od 16. století, když dosáhla brusičská technika takové výše, že dokázala vhodnou kombinací sklonů vybroušených plošek rozložit světlo na základní barvy v jiskřivé záři, známý diamantový oheň jedinečné krásy. Ve své přírodní podobě má však diamant prostý vzhled a pozornost příliš neupoutá. [13] Přesto mu byl zřejmě přikládán mimořádný význam. Na ostatkovém kříži totiž zdobí jednu z nejpřednějších relikvií, připomínající Kristovo utrpení. V malém zlatém pouzdře, skrytém u konce pravého ramene kříže, je uchována část železného hřebu, kterým byl přibit Ježíš Kristus ke kříži. Diamant je zasazen na jednom z konců této podélné schránky. Diamant má tvar osmistěnu, což je jeho přírodní krystalizační forma. Základna činí 7,2 mm × 5 mm a výška obou jehlanů 3,5 mm, je průhledný a téměř bezbarvý, jen slabě našedlý. Tento zajímavý, nenápadný a proto nikdy dříve nepovšimnutý kámen patří pro svou neobvyklost ke zvláštním pozoruhodnostem ostatkového kříže Karla IV.64 Nejzajímavější ozdobou tohoto bohatého uměleckého díla tvoří bezesporu devět miniatur, řezaných do kamene. Na ostatkovém kříži jsou rozmístěny symetricky. Dvě gemy jsou na vrcholu kříže, po dvou gemách na koncích obou ramen a tři při základně kříže. Jak bylo zadokumentováno v pramenných dílech kronikářů Beneše Krabice z Weitmile a Františka Pražského, byl Karel IV. horlivým shromažďovatelem svatých ostatků. Karlova sběratelská činnost ovšem zahrnovala podstatně širší okruh, v němž gemy zastávaly mezi drahými nerosty jedno z předních míst. Kameje a intaglie na ostatkovém kříži představují výběrovou ukázku nejlepších děl, zahrnující svým datem vzniku období antiky, raného křesťanství a Byzance, a to vše na jednom

62

BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS 64 BAUEROVÁ / BAUER 1994, 171–181 63

36

předmětu. Pocházejí tedy z různých dob a různých zemí, jejich tvůrci volili k práci i různý materiál. Jedná se většinou o oválné kameny. Výška největších z nich je takřka 7 cm, nejmenší 3 cm. V lilii, nebo kosatci, na vrcholu svislého břevna je umístěna byzantská glyptika, patrně ze 12. století. Jedná se o onyxovou gemu, zobrazující klasickou scénu Ukřižování. Řezba má tmavý podklad, hnědočerný a postavy jsou světlé, namodralé. Pod touto velkou kamejí se nachází ametystová nepravidelná, šestiúhelníková kamej, která znázorňuje poprsí Krista, žehnajícího pozdviženou pravicí. Ametyst je zcela transparentní barvy, narůžověle fialové. Na konci pravého ramene kříže se nachází taktéž byzantská kamej, ale tentokrát patrně z 10. století. Mistrovské dílo ze sardonyxu využívá velmi světlou bělavou podkladovou vrstvu kamene, tvořící pozadí, v kombinaci s vrstvou tmavě hnědou, do níž je řezaná postava Ježíše Krista. Vedle této práce je uložena v pouzdře další, menší kamej, blíže ke středu kříže. Tato gema, ojedinělá co do opracování diamantem, představuje mužskou hlavu. Jedná se o starobylou antickou práci v krásném, průhledném, chrpově modrém safíru. Na kameni byly pravděpodobně v první etapě odstraněny povrchové kazy a zaleštěny různé menší prohlubně. Pak byl celý safír ohlazen do podoby nepravidelného valounku a v poslední fázi vyryta krásná řezba mužské hlavy. 65 Na opačné straně, na konci levého ramene, jsou symetricky opět umístěny dvě práce v kameni. Ta větší z nich, na konci ramene, zobrazuje portrét antického héroa, menší práce, opět blíže středu kříže, zobrazuje postavu archanděla Michaela. Bojovný archanděl na tomto vyobrazení svírá v ruce meč a byzantský umělec ho ztvárnil z průsvitné amorfní formy křemene, odrůdy chalcedonu. Kámen má velmi atraktivní namodralou barvu, která se vyskytuje výjimečně66. Není proto vyloučeno, že byl běžný chalcedon uměle přibarven. Nebylo by to překvapením, protože již v tomto období se kameny uměle přibarvovaly či vypalovaly. Již jmenovaná kamej na konci levého ramene s hlavou antického hrdiny je pak skutečnou vzácností. Někdy mezi 2. a 3. stoletím našeho letopočtu si římský umělec přímo pohrál se světlými a tmavými vrstvami sardonyxu a vytvořil podivuhodné dílo, snad ideální portrét Alexandra Velikého. Z tmavšího pozadí vystupuje poprsí mladého muže s bělavým obličejem, nazlátle hnědými vlasy, lehce zřaseným šatem a hnědým pruhem látky kolem šíje. Na svislém rameni kříže, blízko jeho základu, jsou v řadě

65

BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS Modrý chalcedon, tento silikát se vyskytuje například na Kanárských, Kapverdských a Azorských ostrovech, které jsou vulkanického původu. 66

37

pod sebou zasazeny tři kameje. Nejvyšší místo obdržela nejvýznamnější z nich. Je také velmi kvalitně, mistrovsky provedena. Jedná se s největší pravděpodobností opět o antickou práci, snad až z prvního století, a opět ze sardonyxu. Střídající se světlé a tmavé vrstvy tohoto zvláštního nerostu se na tomto díle uplatňují zvláště výrazně. Gema zobrazuje mladou ženu, jejíž poprsí s náznakem šatu a jemným, souměrným, dívčím profilem leží na velmi tmavém pozadí. Zlatá koruna zdobí hlavu s bohatými vlnitými vlasy a stejnou barvu má i náhrdelník na bílém hrdle. Se vší pravděpodobností kamej zpodobňuje v antice uctívanou manželku boha Dia, bohyni Héru. Zdá se pravděpodobné, že ve středověku starověké bohyni umožnili druhý život, dodatečně naznačenou svatozáří v pozadí, kterou obklopili hlavu portrétované a do níž vyřezali gotickou manuskulí zkratku jména Helena. Božská Héra se tak změnila ve svatou Helenu, objevitelku svatého Kříže na Golgotě, jejíž portrét měl tudíž své logické místo na ostatkové schránce, chovající relikvii svatého Kříže. Pod tímto skutečným uměleckým skvostem je osazena kamej z bělošedého chalcedonu s řezbou dvou postav. Patrně se jedná o dva krále, neboť mají na hlavách koruny, každý drží v jedné ruce hůl a druhou žehná. S největší pravděpodobností byzantského umělce v 11. století inspiroval některý z biblických výjevů. Třetí, nejspodnější gema je opět sardonyxová a představuje krále ve slavnostním rouchu, vzpřímeně sedícího na trůně. Vzdáleně připomíná Krista pantokratora. Je zajímavá i tím, že ve 12. století vznikla ve středoevropském prostoru. Jak již bylo řečeno, proslul císař Karel IV. rozsáhlým souborem (neužíváme slovo sbírkou, protože nám přijde nevhodným) relikvií a relikviářů a stejně tak od raného mládí sbíral zajímavé minerály. Do jeho kolekce patřily kromě gem a kamejí také jinak upravené drahokamy, nejspíše všech tehdy možných druhů, barev, původů, tvarů a způsobů opracování. K této vášni přilnul již za svého dětství ve Francii a z toho můžeme usuzovat, že kameje pro Ostatkový kříž patrně vybíral vlastnoručně.67

67

BAUEROVÁ, BAUER 1993, 181

38

6.2. Popis ostatkového kříže Karla IV. od Ferdinanda Lehnera Historických soupisů, výslovně hovořících o ostatkovém kříži, bylo sepsáno s největší pravděpodobností osm. Z novějších podrobněji vypracovaných můžeme citovat Ferdinanda J. Lehnera, který se v roce 1876 pod názvem „Skvostný kříž oltářní z nejlepšího zlata, četnými dobrými perlami a drahokamy ozdobený“68, věnuje této zlatnické práci podrobně. „Drahocenný kříž jest zajisté nejvzácnějším předmětem pokladu svatovítského, poněvadž v něm velká partikule svatého kříže ukryta jest; zároveň však také pro váhu drahého kovu a bohatost velkých safírů a perel; méně ze stanoviska technického provedení. Jest 0,63 m dlouhý a 0,4 m široký. Kříž skládá se vlastně ze dvou spojených relikviářů, poněvadž uvnitř příčních ramen 0,05 m tlustých vyskytuje se vrstva ze zlatého plechu, na které po obou stranách ostatky se nacházejí. Na čtyřech koncích vybíhá kříž v ozdoby na způsob „fleur de lis“, které k hořejšku nad to násadkou v podobě listu jetelovitého ozdobeny jsou, čímž výběžkům ramen bohatého tvaru se dostává. Hlavní strana výběžku jest nad to ozdobena po pěti dosti velkých safírech do kovu zasazených, jimiž zevné hrany kříže obrubují se. Většina jich mají krásný oheň, mezi nimi vyskytuje se též několik luxsafírů menší ceny. Mezi těmi drahokamy spatřuje se po čtyřech perlách neobyčejné velikosti, na tyčinkách svobodně vztyčených, podobně jako na královské koruně viděti lze. Ve středu, kde ramena sbíhají se, utvořen jest ukončujícími páskami zlatými opět kříž menší, opětně protažen podobnými dvěma páskami, příčně přes roh položenými. Uvnitř pod tímto křížem spatřiti lze křišťálovými stěnami větší částku svatého kříže v zlatém pouzdru ukrytou a překrásnými safíry, rubíny a velikými perlami na vše strany ozdobenou. Ve čtyřech ramenech menšího kříže skryty jsou pod křišťálovou záponou rovněž vzácné ostatky; na vrchním konci spatřuje se totiž částka houby, kterou Vykupitel na kříži napájen jest; na spodním několik větších trnů z koruny Vykupitelovy; na levém ramenu příčním částka hřebu; na pravém konečně čtvrtá relikvie z látky, o které nic bližšího se neudává. Udanou částku svatého kříže obdržel Karel IV. v cisterciáckém klášteře, Parys nazvaném, diecése basilejské, jak sám vypravuje v listině darovací arcibiskupu pražskému a jeho kapitule následujícími slovy: „Hinc (z úcty totiž a náklonnosti

68

LEHNER 1876, 81–84

39

pražskému chrámu Páně stoličnému) est, quod lignum vivificae Crucis preciosum, partem illamvidelicet“,…. viz Phosphorus septicornis 448. Na zadní části kříže spatřuje se nádherná ozdoba rozmanitých drahokamů značné velikosti. Ve středu zadní strany, kde čtyry ramena se sbíhají, jest v křišťálovém krytu neobyčejně velká partikule svatého kříže, rozměry všech podobných relikvií převyšující. Podélná ramena obnášejí 0,154 m, příčná ramena 0,14 m, šířka 0,032 m; tloušťka však není značná. Karel IV. obdržel tuto relikvii od trierské stoliční kapituly, když biskupský stolec právě uprázdněn byl. V listu na pražskou kapitolu z roku 1354 sděluje se toto: „Damus et donamus“… viz Phosphorus septicornis 443. V znamenité této částce spatřuje se na vrchním konci velká, nepravidelná dutina, která dle tradice prý od hřebu pochází. Královský dárce neopomenul tuto drahocennou relikvii v krásném zlatém kříži zasazenou obroubiti kameny nejbohatěji řezanými. Zdá se, že Karel IV., který se zálibou ostatky po celý život až do skonání svíral, měl zároveň sbírku drahokamů a jiných šperků; v kostelních inventářích čítává se totiž při zmínce o velkých a zvlášť vzácných kamenech za časté poznámka, že pocházejí z pokladu královského. Dle vyzdobení zadní strany kříž lze souditi, ž soukromý poklad Karla IV. jejž v Italii nashromážditi dosti měl příležitosti, velmi značný byl, i zdá se zároveň, že pokladu zejména u přebohatému ozdobování nádob pro relikvie používáno jest. Tak spatřují se v zlatém roubení na zadní části kříže tři větší „Camee“, jak se zdá z onyxu řezané a šest menších drahokamů, z nichž většina je rázu byzantického a vysoké stáří objevuje. Na vrchní straně kříže spatřuje se zvlášť znamenitý drahokam oválný 0,05 m v průměru mající, který jest zároveň poklopem malé dutiny pro úkryt ostatků. Slohem velmi ušlechtilým a jemným patrně na zručnost byzantického rytce poukazující, jest vyobrazen Kristus na kříži, vedle něho Jan a Maria. Veškerými jednotlivostmi, jako jsou: suppedaneum, na kterém Vykupitel podle řeckého způsobu na kříži více žehnaje a vladna stojí. Draperie postav; obě truchlící polofigury u hlav Vykupitele, slunce a měsíc znázorňující, kterak lesku vlastního pozbývá; vrch Golgota, na kterém kříž vztyčen stojí, u jehož odnoží objevuje se jako na veškerých starších vyobrazeních lebka prvního Adama; to vše dosvědčuje, že umělecké dílo toto s pilností od řeckého umělce jest provedeno. Při bližším prohlédnutí lupou poznává se též řecký nápis po obou stranách Křižovaného, jak na veškerých řeckých vyobrazeních se zračí, čímž řecký původ práce nade vší pochybnost se zjišťuje. Čtení nápisu není právě snadné, poněvadž písmena příliš mělce a jemně jsou ryta; zdá se, že má čísti se: V titulu na kříži ΙΣ ΧΣ; nad příčnými rameny ΚΑΥΡΩΣΙΣ; nad hlavou Panny Marie ΜΗΡ ΘΕΟΥ. 40

Na levém příčním konci kříže spatřuje se opětně v oválném onyxu v průměru 0,065 m vyrytý obraz Spasitele Soudce světa, přicházejícího ve slávě s pravicí žehnající; levou rukou drží popsanou knihu; po obou stranách křížového nimbu čte se známý hierogram ΙΣ ΧΣ. Nápis, jakož i pohyb a způsobem řeckým žehnající ruka Vykupitelova prozrazují byzantincký původ. V ornamentu liliovém na protějším ramenu pravém jest rovněž vzácný kámen 0,058 m v průměru obnášející, v němž dle domněnky poznati lze poprsí římského císaře typem řeckým. Snad se tím vypodobňuje poprsí Konstantina Velkého. Náhled vyslovený odůvodňuje se velmi ušlechtile provedeným obrazem na spodní noze kříže, kde na kamen menšího průměru po obou stranách nimbu čte se gotickým písmem majusklovým z dob Karla IV. zkrácený nápis: Sancta Helena. Nesnadno jest rozhodnouti se, pochází-li obojí velmi ušlechtilá práce umělecká z doby klasické, aneb zdali jest napodobením nějakého vlašského umělce z dob Karla IV. Na spodním obdélném ramenu září se též překrásná kameje, představující římskoněmeckého císaře v plném ornátu říšském; sedí na trůně bohatě ozdobeném, drže v pravé ruce žezlo, v levé pak ruce kouli zemskou s křížem. Z velmi ušlechtilých tvarů těla a pěkné draperie oděvu soudí se, že kameje pracována jest v Italii za doby Hohenstaufů ku konci XII věku. Nad jmenovanou kamejí spatřuje se jiná s překrásnou technikou, s dvěma výraznými figurami skoro hautrelief řezanými, jimiž rovněž vypodobňuje se Konstantin a Helena, matka jeho, jak společně znamení spásy nesou. Kameje ta považuje se za uměleckou práci latinskou, též z doby Hohenstaufů. Kromě uvedených spatřují se na kříži ještě tři jiné kameje, jejichž původ opětně na řád dovednosti řeckých umělců připočísti se sluší. Na levém ramenu příčném vyskytuje se dosti veliký safír, na němž představují se stojící postava svatého Michaela v oděvu válečném, s vytaseným mečem. Po obou stranách nimbu čtou se zkrácená slova: Αρχαγγελος Μιχαηλ. Na protějším ramenu spatřuje se jiný safír, jehož vypuklé vyobrazení nyní již pouze jen částečně poznati lze. Užíváním jest značně ošoupán, takže nesnadno se dá určit, zdali představuje figuru náboženskou anebo světskou. Na vrchním ramenu kříže pod kamejí s ukřižováním viděti lze jinou, menší v šestihranu, která ve značně vypouklém reliéfu z ametystu zobrazuje poprsí Spasitele, s pravicí po způsobu latinském žehnající v levici pak knihu zavřenou držící. Uvedené kameje dostatečně dovozují, že umělé broušení drahokamů od Řeků a Římanů zhusta pěstované ani ve středověku nevyhynulo, nýbrž od umělců se zálibou se dále pěstovalo na nádherymilovném dvoře byzantinském.“ 41

Dalším badatelem, který v 19. století o Svatovítském pokladu píše, je Karel Boromejský Mádl. Ten v svém pojednání „O pokladu dómu svatovítského v Praze“69. V tomto článku, který vyšel v oblíbeném zábavném časopise Zlatá Praha, přibližuje čtenáři vybrané skvosty z katedrálního pokladu a zmiňuje se mimo jiné také o dvou křížích. „Dva jiné kříže složené z křišťálů jak led čistých a průzračných, forem nejvýše ušlechtilých, jeden z nich ozdobený gemmami pozdní antiky, jsou skvostné dary císaře.“

69

MÁDL 1891, 582

42

6.3. Popis ostatkového kříže Karla IV. od Eduarda Šittlera a Antonína Podlahy Konečně nejznámějším a doposud nejpřesnějším popisem ostatkového kříže Karla IV. je popis vydaný v Soupisu památek historických a uměleckých od Eduarda Šittlera a Antonína Podlahy, který vyšel pod názvem Poklad svatovítský, za podpory královského hlavního města Prahy a nákladem Archeologické komise při české Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění roku 190370. „Zlatý korunovační kříž s kamejemi. Inv. č. 25. (č. n. inv. 97.) Výška 62,5 cm, šířka 41,5 cm, tloušťka 5 cm. Ramena stejně dlouhá, plochá, na koncích malým, polokruhovým hrbolkem, jenž římsu zastupuje, v laločnaté hrotité zakončení přecházející. Nejhořejší lalok tohoto zakončení má tvar tupého hrotu, od něhož symetricky po obou stranách jdou dva a dva segmentové laloky, z nichž poslední dole hákovitě spojen jest se zmíněným polokruhovým hrbolkem. Strana přední (gemová, viz celkový pohled na [5]). Plochy ramen massivní, z hladkého zlatého plechu; toliko uprostřed nalézá se křížový otvor, pokrytý křišťálem, osazený v prostém úzkém kovovém rámci, jenž na kříži stěžejkami jest upevněn. Pod křišťálem část dřeva svatého kříže, obroubená řetízkově vroubkovaným drátem. V hořejším lalokovitém zakončení kříže ellipsovitá, 5,5 cm vysoká, 4,3 cm široká onyxová kamej se řezbou „Ukřižování“ [6]. Pozadí kameje je hněděmodré; polovypouklina jest bělomodrá. Na kříži na suppedaneu jakoby stojící Kristus s rukama na příčných břevnech rozprostřenýma. Na temeni kříže tabulka s písmeny ΙϹ ΧΡ. Nad kolmým břevnem vyryt nápis: H ϹT A–VPωϹΙϹ (= ήσταύρωσης). V rozích nad příčním břevnem malá andělská poprsí v profilu. U kříže vpravo Panna Maria, u jejíž hlavy vyryta písmena M-P ΘV; vlevo svatý Jan Křtitel, u jehož hlavy stranou vyryto: Iω ο θ. U paty kříže vyryta písmena

. Byzantinská práce asi 10. století. Kamej tato osazena

jest ve vroubkovaném rámečku, upevněném na kříži dvěma stěžejkami. Pod touto kamejí druhá kamej středověká, byzantinská: fialový průhledný ametyst tvaru nepravidelného pětiúhelníka; na něm reliéf znázorňující poprsí Krista en façe; u jeho hlavy vyryto: ΙϹ ΧΡ. Viz obr. [6] Na pravém rameni na lalokovitém zakončení ellipsovitá 6,50 cm vysoká kamej hnědomodrá (onyx), na níž reliéfová řezba představující Krista po řecku žehnajícího v celé postavě en façe; u jeho hlavy vyryto: ΙϹ ΧΡ. Byzantinská práce 10. století. Vedle této kameje modrý průhledný kámen nepravidelného vejčitého tvaru 70

ŠITTLER, PODLAHA 1903, 32–42

43

(safír?), do něhož vřezána hlava antického díla [7]. Na levém rameni v lalokovém zakončení hnědomodravá, elliptická 5,5 cm vysoká kamej podobiznová, onyxová s antickou hlavou v profilu, ze 4. století (snad Konstantin Veliký nebo Dyonysos). Vedle ní chalcedon, bělomodrý, tvaru nepravidelné, téměř do obdélníka stlačené ellipsy, do něhož vřezána postava archanděla Michaela v antickém odění s mečem v ruce. S jedné strany hlavy vyryta písmena: O AP, s druhé MI. Středověká byzantská práce [8]. Pod zaskleným křížovým otvorem elliptická onyxová kamej s krásnou antickou hlavou Hery v profilu. Půda kameje rudě hnědá, reliéf modravý. S jedné strany krku vyryta v době gotické, kdy i svatozář patrně přidělána, zkratka S. Helena [9]. Pod ním téměř čtvercová středověká onyxová kamej se zaoblenými rohy, 2,5 cm vysoká. Bělavý relief na průhledné růžové půdě znázorňuje dvě korunované postavy vedle sebe stojící, jež uprostřed (každá jednou rukou) drží oblou hůl; druhou ruku s dlaní rozevřenou mají před prsoma vztyčenou [9]. Nejníže elliptická, 4 cm vysoká kamej hnědá (onyx) s bílým pozadím; výborně provedená. Polovypuklá řezba představuje krále en façe v plném ornátě na trůnu sedícího [9]. Z 10. – 11. století. Všechny tyto kameje jsou podobně osazeny jako kamej prvá. Zadní strana [10]. Břevna kříže jsou téměř po celé ploše prolomena otvory, takže jen úzký pruh kovový jako rámec táhne se kolem krajů křišťálových desek otvory ty zakrývajících. Poblíž středu kříže táhnou se břevny napříč ploché pásky po obou stranách vždy dvěma drobnými trojlaločnými zoubky vykrojené a při koncích čtyřlistými plochými rosettkami ozdobené. Ve středu kosmo napříč jdou ploché kovové pásy. Lalokovitá zakončení kříže osázena jsou střídavě drahokamy a perlami, zasazenými v lůžka, upevněna na hřebovitých tyčinkách. Na každém ramenu jest pět krásných safírů a mezi nimi tři perly. Drahokamy ty upevněny jsou sice na části přední, ale obráceny jsou ke straně zadní. Celá zadní část kříže upravena jest jako víko, jež se škatulovitě do části přední vsouvá. Uvnitř kříže pod tímto křišťálovým víkem upevněny jsou na zlatém širokém plechu přední stěny různé reliquie. Uprostřed v kovovém křížovém rámci dvě zkřížené částice svatého kříže; při koncích svých jest tato reliquie ozdobena vždy dvěma drahokamy (safíry a rubíny) a dvěma perlami; v koutech pak, zkřížením břeven vzniklých, jest vždy po jedné kulovité perle. V lalokovitém zakončení pravého příčného břevna kříže část hřebu obložena pouzdérkem skládajícím se z úzkých plátků zlatých; na obou koncích 44

pouzdérka po jednom drahokamu.71 Na jednom z plátkův na temně modrém niellovaném72 pozadí nápis: Pars de clavo dni nriihuepi. Okraje plátků lemovány jsou jemně vroubkovaným drátkem. V hořejším laloku kříže uložena v obdélníkovém vroubkovaném rámečku část houby, jíž byl Kristus napájen; v dolejším pak, v podobném ač větším, obdélníkovém rámci, dva dlouhé trny z trnové koruny. Při levém konci příčného břevna konečně v podobné schránce obdélníkové část provazu, nímž Kristus byl spoután. Za podstavec slouží nyní kříži tomuto neforemná barokní noha laloková ze zlacené mědi. Kříž tento, jejž zhotoviti dal Karel IV. po roce 1354, nalézal se až do roku 1645 na Karlštejně; toho roku teprve přivtělen byl k pokladu svatovítskému.“

71

Jak se později ukáže, jedná se o diamant. Niello či nielo (italská zkomolenina latinského nigellum, „černavý, načernalý“) je výzdobná inkrustační (vykládací) technika, při níž ryté nebo leptané rýhy (drážky) v povrchu kovu jsou vyplňovány opticky kontrastní šedou nebo černou hmotou (nikoliv vbíjením jiných kovů, jako např. v technice inleje, taušírování). Rovněž se můžeme u této techniky setkat s pojmenováním „tula“, podle stejnojmenného ruského města. Provádí se u rytin rytých do hloubky popř. do prohlubní vzniklých leptáním. Obvyklé složení kovů nielové směsi je stříbro (1 obj. díl), měď (2 obj. díly), olovo (3 obj. díly), síra (9 obj. dílů), tavené s přísadou tetraboritanu sodného (boraxu). Po rozemletí je prášková směs zpracována s chloridem amonným na jemnou pastovou hmotu. Ta je vpravena do rýh dekoru (0,3–0,4 mm) a žíháním jsou práškové kovy reakcí se sírou převedeny na sulfidy, jež mají šedou až černou barvu. Vzniklá pevná vrstva rizníku se zbrousí a leští (karborundem, pemzou). Estetický efekt vzniká v kontrastu se světlou barvou podložního zlata nebo stříbra. 72

45

6.4. Popis ostatkového kříže Kanceláře prezidenta republiky Pro úplnost přehledu historických popisů ostatkového kříže nesmíme vynechat ani současný evidenční list kulturní památky z Kanceláře prezidenta republiky. Tento evidenční list nám poskytne také podrobné údaje o hmotnosti předmětu, který doposud v popisech chyběl. Čistá váha kříže bez relikvií 2145 g, křišťálový kryt orámovaný zlatem 1606,5 g, sestavený kříž s ostatky 3649 g, tedy celkem 4649 g. Měděná noha v ohni zlacená 2358 g. Váha celé památky 6978 g. Zvídavý badatel po přepočítání zjistí, že minimálně jeden z údajů není reálný, a proto bude nutné do budoucna památku v každém případě znovu převážit. A nyní již k samotnému popisu: „Název památky: Korunovační kříž. Časové, slohové, autorské určení: kříž je pražská práce kolem 1357, noha renesanční, z první poloviny 16. století. Podle Podlahy, Chrámový poklad str. 120, je noha z roku 1522 vyrobená na náklad Ludvíka Jagellonce. Popis památky: gotický, posázený drahokamy a kamejemi, na renesanční měděné zlacené noze. Ramena kříže zakončena pětilisty, ze stran hladká, se svislými, hustě rýhovanými proužky uprostřed. Přední strana kříže upravena jako víko, po celé ploše zasklená křišťálem, za nímž uloženy domněle ostatky dřeva Kristova kříže, uprostřed vložené do samostatného zlatého křížku, na jehož koncích vždy dvojice perel a po páru spinelů a safírů ve zlatých lůžkách. V koutech křížené čtyři velké perly. V bočních ramenech kříže část hřebu Kristova ve zlatém montování, na konci opatřeném lůžky se safírem a spinelem. Na horní straně montování v hnědém emailu, zlacenou minuskulí nápis: Pars de clavo dni enriihu. Na konci pravého ramene obdélná zlatá, křišťálem zasklená schránka s ouškem, v níž část provazu. Podobná schránka je umístěna ve vrcholu kříže a v ní je část kosti. Třetí taková schránka obdélného tvaru a největší má uvnitř ve 2 x 4 vodorovných očkách dlouhé trny (levý trn je přelomen a pravý nahoře rozštěpen). Na obvodu této strany kříže je na každém konci ramen po pěti safírech a čtyřech perlách. Na dolním konci kříže toliko čtyři safíry a nejníže zvláštní lůžko se smaragdem. Rovněž po straně dolního ramene kříže po jednom safíru. Zadní strana kříže je hladká, v křížení prolomená do schránky tvaru křišťálem vyplněného kříže Kristova. Okolo kameje. Ve vrcholu kříže elipsovitá kamej ze sardonyxu, představující Kalvárii. Pod ní je šestihranná kamej z ametystu s poprsím žehnajícího Krista. Na pravém rameni veliká onyxová kamej“.

46

6.5. Popis lícové (gemové) strany kříže V horní části svislého ramene s liliovitým zakončením je zasazena onyxová kamej s motivem ukřižování Krista [6]. Obrys kameje je eliptický, o rozměrech 5,5 × 4,27 cm. Tloušťka onyxu je 4,5 až 5,5 mm. Podklad řezby je tmavě hnědočervený, vyvýšený oválný rámeček o rozměrech 4,8 × 3,4 cm a figurky postav jsou modrošedé, obličej Krista a oděvy figur jsou světle hnědošedé. Na rubu kameje jsou pod zlatým plíškem s křížovitým otvorem uloženy kousky dřeva z kříže Krista. Hmotnost kameje i se zlatým rámečkem a plíškem je 53 g. Jedná se patrně o byzantskou práci ze 12. století. Pod onyxovou kamejí je na svislém rameni upevněna menší řezba s poprsím Krista, patrně rovněž byzantská, vyrytá do fialového průhledného ametystu [6].Obrys kameje tvoří nepravidelný šestiúhelník. Délka základny je 2,0 cm, protilehlá strana měn 1,5 cm; delší hrana na pravé straně je dlouhá 2,23, kratší 1,16 cm. Na levé straně kameje jsou odpovídající rozměry 2,2 cm a 0,9 cm. Tloušťka kamene je 1,12 cm. Ametyst je průhledný, celkově světle růžovofialový. V místě obličeje rytiny a při levém spodním okraji jsou v procházejícím světle patrné tmavší fialové zóny v paralelním uspořádání. Mikroskopicky lze uvnitř kamene pozorovat četné vrostlice a jemná péra. Rub kamene je hladce leštěný. Hmotnost včetně rámečku je 26 g.

Rozmístění kamejí a křišťálových okének na lícní straně kříže Pravá strana vodorovného ramene Na pravém vodorovném rameni (při čelním pohledu po levé straně kříže), je v lalokovitém zakončení upevněna na výšku oválná kamej s postavou Krista o rozměrech 6,6 × 4,7 cm [7]. Řezba je provedena v sardonyxu, podklad je bělošedý, postava Krista a elipčitý rámeček jsou hnědé. Tloušťka řezby je 5,5 mm. Rub kameje je hnědý, slabě průsvitný, hladký, leštěný. Hmotnost včetně rámečku je 45 g. Jedná se patrně o byzantskou práci z 10. století. Vedle oválné kameje směrem ke středu kříže je zasazena hrubá antická řezba, znázorňující mužskou hlavu [7]. Má nepravidelně vejčitý obrys a je provedena v modrém safíru. Výška kameje je 3,64 cm, šířka spodní části 2,4 cm, tloušťka safíru je 1,35 cm. Podle rozměrů lze hmotnost kamene zhruba odhadnout na 190 až 210 karátů. Safír je dokonale průhledný, světle modrý, místy až modrofialový. V okolí obličeje postavy přechází do chrpově modré barvy. Kámen jeví zřetelný pleochroismus

47

a má charakteristické absorpční spektrum. Uvnitř jsou mikroskopem patrné jemné vrostlice a paralelně probíhající různě zbarvené zóny. Zaleštěné rýhy a brázdy na rubové straně kameje svědčí o tom, že celý safír byl původně ohlazen a vyleštěn do tvaru nepravidelného valounku a řezba hlavy byla provedena dodatečně, v další fázi opracovávání kamene diamantem. Hmotnost safíru včetně rámečku je 31 g.

Levá strana vodorovného ramene Na konci opačného (levého) ramene je symetricky vzhledem k safírové rytině blíže středu kříže upevněna kamej s postavou archanděla Michaela s mečem v ruce [8]. Rytina

je provedena

v modrošedém průsvitném chalcedonu. Tvar kamene

je obdélníkovitě oválný. Tloušťka chalcedonu je 1,25 cm. Zadní strana kameje je leštěná, s drobnými jamkami na povrchu. V dolní části kamene probíhá na rubu šikmo k obrysu širší prohlubeň, hluboká 4,6 mm. Na dně této prohlubně je ještě užší rýha, ve které jsou zachovány zaschlé zbytky tmavě modrého pigmentu. Není proto vyloučeno, že původně nevýrazně šedý chalcedon byl uměle před opracováním přibarvován na atraktivnější modrošedý kámen. Technika umělého barvení kamenů je známá již několik tisíciletí a nepřekvapuje proto ani u byzantské rytiny. Hmotnost kameje i s rámečkem je 30 g. V lalokovitém zakončení vodorovného levého ramene je umístěna kamej s podobiznou patrně Alexandra Velikého, provedená v průsvitném bělohnědém až šedohnědém sardonyxu [8] Obličej postavy je bělavý, na krku s nepravidelnou namodralou partií, vlasy a horní část oděvu jsou hnědé. Obrys kameje je nepravidelně oválný o výšce 5,62 cm a šířce 4,3 cm. Tloušťka kameje je 1,0 cm. Rub je leštěný, šedohnědě skvrnitý. Hmotnost i s rámečkem je 59 g. Jedná se patrně o římskou kamej z 2. až 3. století.

Dolní zakončení svislého břevna Ve spodní části svislého ramene je nejblíže ke středu kříže upevněna kamej s rytinou hlavy v profilu, provedená v bělohnědém, průsvitném sardonyxu [9]. Podklad je zbarven červenohnědě, obličej je bělošedý, korunka na hlavě světle hnědá. Obrys kameje je eliptický. Tloušťka rytiny je 1,5 mm. Rub kameje je matný, v kameni jsou dobře patrné dvě bělavé žilky, souběžně uspořádané v přímkách a dále malé tmavě červené kruhové skvrnky, v podobě vrostlic, odborně zvaných oolit. Hmotnost kameje

48

i s rámečkem je 20 g. Jedná se patrně o antickou sardonyxovou kamej z 1. století, znázorňující Héru. Pod sardonyxovou rytinou je zasazena kamej se dvěma postavami, vyrytými do bělošedého chalcedonu [9]. Figury jsou bílé, pozadí je svědě šedé, silně průsvitné. Obrys je téměř čtvercový o šířce 2,72 cm a výšce 2,67 cm, rohy jsou otupené. Tloušťka reliéfu je 5 mm až 6,5 mm. Rub je leštěný, uvnitř kamene je patrná hnědá vrstvička, probíhající v úzkém proužku. Hmotnost kameje i s rámečkem je 15 g. Jedná se patrně o byzantskou práci z 11. století. Nejníže na svislém rameni kříže je situována eliptická kamej provedená v bělohnědém průsvitném sardonyxu, znázorňující postavu krále sedícího na trůně [9]. Pozadí kameje je bělavé, reliéf hnědý. Výška oválu je 4,1 cm, šířka 2,75 cm. Tloušťka rytiny je 5 mm. Rubová strana kameje je leštěná, hladká, má šedobílou barvu s hnědými pruhy. Hmotnost i s rámečkem je 20,2 g. Závěrem dodejme, že se jedná se o kamej zhotovenou v období vlády štaufské dynastie někdy ve 12. století.

49

6.6. Popis rubové (ostatkové) strany kříže Popis kamenů a perel na zadní straně kříže Jak již bylo zmíněno, jsou lalokovitě zakončená ramena na zadní straně kříže po obvodu zdobena střídavě šperkovými kameny a perlami. Kameny, viditelné i zespodu, jsou v masivních zlatých osaznách v podobě rámečků fixovány čtyřmi úchytkami. Osazny mají na spodní části excentricky situované klínovitě hrubě kované trny, které zapadají do otvorů na obvodu ramen kříže. Perly jsou provrtané a připevněné zlatými nýtky k obdobným trnům, skobovitě tvarovaným. Rozmístění kamenů a perel je patrné na snímku [11] Některé jsou hranaté a jejich uspořádání není zcela symetrické. Převažují však safíry oválných tvarů; některé jsou provrtané. Tato skutečnost vede k domněnce, že k ozdobě kříže byly použity některé kameny starší, patrně z jiných šperků. Provrtané otvory mají průměr mezi 2 až 3 mm, a jejich povrch nebývá hladký. Vývrty bývají různé zprohýbané, většinou byly vedeny ze dvou protilehlých konců. K odstranění rušivých bílých reflexů na drsných stěnách otvorů, vyplňovali staří klenotníci vývrty barevnými pigmenty. U jednoho safíru s otvorem je vidět silné vnitřní popraskání, které bylo způsobeno zřejmě až po provrtání kamene při nešetrném upevňování do osazny. 73 Barvou kolísají mezi světlemodrou, chrpově modrou až tmavě modrou. Namísto modrého kamene, na konci spodní části svislého břevna, je ve zvláštní osazně použit zakalený smaragd, popřípadě skleněná imitace. V pěti případech byly identifikovány další skleněné imitace [12].

Kameny a perly v dutině uvnitř kříže Uvnitř zadní stěny kříže jsou v dutině pod víkem, sestaveným z křišťálových desek, uloženy různé relikvie. Uprostřed ve zlatém křížovitém rámečku jsou ostatky dřeva Nejsvětější Kříže, zdobené na koncích svých ramen symetricky uspořádanými skupinami šperkových kamenů a perel. Těsně k zakončení ramen křížku jsou zasazeny kameny modré, za nimi pak červené. Určeny byly čtyři safíry (chrpově až tmavě modré) a čtyři spinely, z nichž dva jsou fialově červené, jeden světle růžově červený a jeden (dokonale průhledný) rubínově červený. Na konci mezer mezi kameny jsou v každé skupině na nýtcích upevněny dvě perly. Další čtyři perly jsou umístěny v rozích křížení břeven malého vnitřního křížku.

73

BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS

50

V lalokovitých rozšířeních horního a spodního konce svislého ramene, stejně tak při čelním pohledu v pravém konci vodorovného břevna, jsou kovové schránky s relikviemi, kryté křišťálovými okénky. V dutině na opačné straně vodorovného ramene je uloženo pouzdro s železným hřebem, zdobené na svých koncích dvěma kameny (rubín a neopracovaný surový diamant). V dutině hořejšího lalokovitého zakončení svislého ramene kříže je uložena kovová schránka s hubkou, zakrytá křišťálovým okénkem. Destička dokonale průhledného, čirého křišťálu má obdélníkový půdorys o rozměrech 4 × 3,15 cm, tloušťka destičky je 6 až 7 mm. V prvém břevnu kříže (při čelním pohledu na levé straně), je v dutině lalokovitého zakončení uloženo ozdobné pouzdro s částí železného hřebu. V protilehlé dutině na levé straně je uložena kovová schránka s relikvií provazu. Víčko schránky tvoří křišťálová destička, podlouhle obdélníkového tvaru o rozměrech 5,3 × 1,9 cm. Její tloušťka kolísá od 2 do 3 mm. V dutině lalokovitého zakončení spodního svislého ramene kříže je uložena relikviářová schránka se dvěma trny údajně z Kristovy koruny. Rámeček relikviáře je tvořen ze zlatého plechu, dno i víčko schránky tvoří průhledné křišťálové destičky, protáhle obdélníkové, o rozměrech 9,25 × 3,12 cm. Použitý křišťál je bez barvy, čirý, s minimem inkluzí.

Křišťálové víko kříže Všechny relikvie, uložené v dutých ramenech kříže, jsou na jeho rubové straně zakryty víkem s průhlednými křišťálovými okénky. Celé víko je sestaveno z pěti křišťálových desek, zasazených do masivního zlatého rámu. Obrys desek je přesně tvarován podle lalokovitého zakončení ramen kříže; tloušťka těchto desek se pohybuje v rozmezí 10,1 až 11,1 mm. Křišťály, použité ve víku zadní strany kříže, jsou čiré, dokonale bezbarvé, pouze místy jsou uvnitř patrné jemné praskliny, péra a drobné uzavřeniny. Povrch všech desek je hladký, dokonale leštěný, místy velmi mírně zvlněný. Celková hmotnost křišťálového víka (včetně rámečku) je 1,606 g.

Gemy na kříži Karel IV. byl kromě ostatků svatých také vášnivým shromažďovatelem gem. Emanuel Poche si je jistý, že to bylo po příkladu jeho vychovatele Pierra de Rossières, budoucího avignonského papeže Klimenta VI. Je také známo, že ze své kolekce gem dal ozdobit velké zlatnické projekty, které financoval. Inventáře Svatovítského pokladu

51

hovoří nejednou o těchto pracích ozdobených kamejemi. Jednalo se především o relikviáře. Příkladem může být nedochovaný náhrobek svatého Václava u svatého Víta. Rovněž dal vložit kameje na plochu královské koruny uložené v Cáchách. 74 Více než dvaceti drahokamy a gemami dal také patrně ozdobit v současnosti chovaný Ostatkový kříž Svatovítského pokladu, ve kterém Emanuel Poche spatřuje starý, raně gotický kříž, dar francouzského krále Karlovi IV. Na rubové straně je uložen soubor devíti glyptik75. Jsou to vlastně víčka, kterými jsou na stěžejkách přikryty jamky s uloženými ostatky. Na lícové, liturgicky významnější straně kříže, dominuje odklápěcí skládaná dokonale průhledná křišťálová plocha, za níž jsou usazeny drobné relikviáře různé provenience a tvarového zpracování a tvoří je Arma Christi, několik kusů dřeva Kristova kříže, dva trny, z nichž jeden je zlomený, hřeb ozdobený přírodním diamantem ve tvaru pyramidy, část provazu a houby, z níž byl Kristus napojen octovou vodou. 76 Ale vraťme se ke kamejím, které nás v tuto chvíli zajímají nejvíce. Je na čase vysvětlit pojem gema, kamej a intaglie. I když se vyjmenované termíny v běžné řeči často zaměňují, má každý svůj odlišný význam. Z latinského i řeckého gemma přejaté české slovo gema obecně označuje vrstevnatý, často dvou anebo tříbarevný kámen. Na tomto kameni je brusičskou technikou77, která se označuje slovem rytina, vyveden v ploše reliéf. Pokud je tento reliéf (prostupující několik barevných vrstev kamene např. achátu nebo onyxu) řezaný do výšky a materiál je postupně řezacím nástrojem ubíraný, hovoříme o kameji. Pokud je ovšem reliéf v ploše vybroušený do hloubky (často v negativu jako u pečetidel) pak se jedná o intaglii. 78 Znamená to tedy jinými slovy, že v případě kameje řezba plasticky vystupuje ze základny na rozdíl od intaglie, kdy je řezba do základny zahloubena. Jmenované onyxy či sardonyxy jsou odrůdy chalcedonu, což je chemicky oxid křemíku. Stejně tak do této skupiny patří již ve starověku oblíbený achát. Jedná se vlastně o příbuzné, velmi podobné minerály, vzniklé v přírodě výplní dutin v různých horninách, nejvíce v melafyrových mandlovcích, vzniklých při tuhnutí lávy79. Onyx se vyznačuje výraznými barevnými kontrasty, převážně mezi černou a bílou vrstvou. 74

POCHE 1967, 241 Glyptika je označení pro jemně broušený figurální či ornamentální motiv v drahokamu, polodrahokamu i skle, mající svůj původ v antickém Řecku a Římě. Pokračovateli tradice se stali konstantinopolští glyptici 6. až 10. století. Více viz STEHLÍKOVÁ 2003, 150 76 POCHE 1967, 242 77 Gemy se zhotovují pomocí ocelových koleček na otáčející se hřídeli. Kolečko se potírá olejem s diamantovým prachem neboli třinkami. Ostré třinky se zatlačí do okraje kolečka a tímto nástrojem se za vysoké rychlosti brousí i nejtvrdší kameny. Více viz Ottův slovník naučný, 1895, IX, 1007 78 STEHLÍKOVÁ 2003, 144 79 BOUŠKA – KOUŘIMSKÝ1979, 30 75

52

Sardonyx je charakterizován vrstvami hnědými až hnědočernými a bílými, není vyloučená ani jiná barevná kombinace, která doplňuje celkový barevný efekt. Za vznešenou odrůdu chalcedonu je od pradávna považován zelený průsvitný chryzopras. Takové kameny můžeme vidět například na stěnách Svatováclavské kaple v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. 80 Na ostatkovém kříži jsou umístěny zejména onyxové a sardonyxové kameje různé provenience a stáří. Výjimku tvoří narůžověle fialový ametyst, šestiúhelná kamej, zobrazující poprsí žehnajícího Krista. Na konci levého ramene se nachází menší kamej, řezaná z chalcedonu se zobrazením archanděla Michaela. Rovněž chalcedonová je kamej s řezbou dvou postav na svislém spodním rameni kříže. Na pravém rameni kříže se nachází blíže středu starobylá antická práce v průhledném, chrpově modrém safíru, zobrazujícím mužskou hlavu. 81

6.7. Porovnání klenotů Svatováclavské koruny s Ostatkovým křížem V obou případech se jedná o relikviáře. Oba klenoty měly významnou specifickou funkci. Je očividné a z pramenů zřejmé, že panovník nechal korunu několikrát přepracovat82. Zatímco v případě kříže se jeví zlatnická práce jako v podstatě zachovalá (i když torzální), protože na povrchu nalezneme jen čtyři nadbytečné otvory od dobového nástroje zvaného svidřík (po způsobu vrtáku), které by nasvědčovaly dramatické úpravy, tak jako na koruně. Stylově jsou to předměty příbuzné, snad ze stejného okruhu a proto na kříži můžeme pozorovat, jak mohla na počátku, z hlediska technologie výroby, vypadat i koruna. Přirozeně, že se nabízí možnost krajně odborné analýzy, založené na porovnání vzorků zlatých slitin obsažených v obou klenotech (koruně a kříži), ale ani to nám nezaručuje přinesení zcela objektivních výsledků, neboť materiálové složení slitiny (tj. legury) mohlo kolísat podle toho, jaký technologický postup (dobovým jazykem mistrovský recept) byl při jejich zhotovení použit. K tomuto tématu viz dále (v rámci analýzy materiálového složení kříže). Dá se ale uplatnit i názor jiný. E. Poche dokazuje ve svém pojednání, že Ostatkový kříž, chovaný dnes ve Svatovítském pokladu je ve skutečnosti kříž o století starší, tedy ze 13. století, věnovaný Karlovi IV. francouzským králem. Tento kříž, původně plný, 80

Další odrůdou chalcedonu je např. sytě červený karneol nebo vrstevnatý karneolonyx, ale také neprůhledné jaspisy, oscilující mezi červenou, zelenou a okrově žlutou barvou, který je v Čechách hojně rozšířený. 81 BAUEROVÁ – BAUER 1993, 177 82 BALCÁREK 2007, 19–29

53

uzavřený, dal Karel IV. přepracovat na nový způsob průhledného relikviáře za pomoci křišťálových destiček.83 Současně dal pravděpodobně i obroubit ramena kříže hnízdy safírů. Zajímavá je i podobnost způsobu upevňování kamenů v osaznách. Tvar úchytek drápků (krapen) na osaznách kříže se dokonale shoduje s příchytkami kamenů na Svatováclavské koruně.84 Je to dobře patrné z fotografických snímků. Všechny tyto skutečnosti vedou k domněnce, že zlatý korunovační kříž i Svatováclavská koruna mohly být zhotoveny v jedné dílně a vyzdobeny šperkovými kameny z podobných, ne-li stejných zdrojů. O pozdějších změnách a úpravách na zlatém korunovačním kříži svědčí nejen náhrada pěti safírů se zlatými osaznami méněcennými skleněnými imitacemi v osaznách z obecných kovů, ale též chybějící čtyři perly mezi laloky spodní části svislého břevna, kde zůstaly zachovány pouze otvory pro jejich uchycení. Jediný smaragd na spodním konci svislého břevna není pravděpodobně, podle osazny a uchycení na korpus, rovněž původním prvkem na kříži. Byl asi osazen dodatečně. O dodatečné změně podoby celé spodní části kříže svědčí i dva kruhové otvory v křišťálovém víku, které dnes nemají žádné funkční využití. [12] Při porovnávání Zlatého kříže se Svatováclavskou korunou, se v mnohých směrech i po kamenářské stránce jeví značná podobnost. Je to především užití obdobných druhů kamenů, dále pak i jejich tvary a způsoby opracování. Nápadnou podobu lze spatřovat i v technice provrtávání otvorů v kamenech, včetně jejich pigmentace.85

83

POCHE 1967, 242 BAUER 2004 85 BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS 84

54

VII. Drahocenné materiály k uložení svatých ostatků Pro středověkého člověka, zkoušeného ničivými epidemiemi a vydaného napospas živlům, byly svaté ostatky pro svoji zázračnou moc ceněny velmi vysoko. Skvostné schrány byly tvořeny z těch nejvzácnějších a nejdražších materiálů, z často sekundárně použitých již tehdy starožitností antických. Svaté ostatky se mohly, na znamení nejvyšší úcty, uchovávat jen v ušlechtilosti odpovídajících drahocenných schránkách (i když liturgicky vhodnějším slovem je schránách).

7.1. Stříbro Bylo pravděpodobně nejstarším ušlechtilým kovem, který lidstvo poznalo. Nachází se totiž již jakoby přírodou materiálově předpřipravené, ve tvaru drátků a plíšků, i celých agregátů, často bizarních tvarů. To jistě inspirovalo dávné šťastné nálezce k dalšímu uměleckému zpracování. Dá se také snadno vytavit z rudy. Již pouhé vhození nadrcených úlomků matečné horniny do, tvrdým dřevem86 živeného, ohně, vydá na dně ohniště po skončení procesu stříbro. Kov je to velmi tažný a kujný, měkký a kromě povrchové oxidace (při styku se sloučeninami síry černá) nepodléhá snadno zničující korozi. Dá se výborně odlévat, má dobrou zatékavost při zpracování metodou ztraceného vosku a vytváří stabilní slitiny. Je to vynikající, ba nejlepší tepelný a elektrický vodič, ochotný přijmout zlato ať již formou žárového, amalgámového či galvanického pokovení. Je to zkrátka kov, který byl a bude cenný. 87 Vyhledávaným se stříbro stalo zejména pro svoji nenapodobitelnou krásu a téměř zázračné očistné a léčivé vlastnosti. Je fungicidní. V koloidní formě roztoku88 ničí všechny známé bakterie a některé viry. Stříbrné náčiní je antiseptické a zdraví prospěšné. Stříbrné schrány dobře ochraňují materiál biologického původu před zkázou. To jsou tedy vlastnosti, kterých si starověk a středověk cenil na stříbře nejvíce. 86

Stříbro (lat. Argentum, chem. zn. Ag): Teplota tavení ryzího stříbra je 961,78℃ , teplota tavby stříbrné klenotnické slitiny o ryzosti 980/000 je dle prof. Josefa Ladislava Němce 950℃ , tvrdost podle Mohsovy stupnice: 2. 87 NĚMEC 1922, 6 88 Koloidní stříbro vzniká disperzí nanočástic stříbra v destilované vodě za pomoci elektrolýzy. Stříbro je v podobě nanočástic rozloženo v pevně stanovené koncentraci roztoku. Velikost částic se pohybuje od 1 do 10 nanometrů. Viry mají velikost od 15 do 150 nm. Koloidní stříbro není v ČR státními úřady schváleným léčivem.

55

Stříbrná ruda byla prospektory v Čechách objevena i za panování Karla IV., a to u Vřesníka, mezi dnešními městy Lázně Bělohrad a Miletínem. Byly zde také otevřeny doly. 89

7.2. Zlato Zlato90 je kovem známým lidem odedávna. Nejdříve bylo nalezeno patrně v usazených píscích a v naplaveninách řek. Alespoň v Čechách tomu tak bylo. Řeka Otava je toho pěkným příkladem. Nápadné a těžké valounky kovu, kterému se říkalo élektron přitahovaly pozornost. Zlato se nikdy nenachází v přírodních podmínkách v ryzím, tedy čistém stavu. Jedná se vždy o slitinu o obsahu 60–99% zlata. Nejčastěji se zlato mísí se stříbrem a obsahuje malá množství jiných kovů, jako jsou železo, měď, rtuť, olovo, platina, vizmut, osmium, iridium, palladium, rhodium a další stopové prvky. Podle nalezišť se odlišuje zlato horní, tedy dobývané a zlato rýžované. Z celkové těžby zlata na Zemi je metoda rýžováním nejrozšířenější. Podstatná část zlata se nachází v usazeninách řek. A to jak řek současných tak dávnověkých, které změnily koryta, nebo z geologických či environmentálních příčin zanikly. Největší naleziště v Evropě jsou v rumunském Sedmihradsku a v Maďarsku. Známá jsou také naleziště v Německu na Rýně a v Duryňském lese. Přirozeně jsou odedávna známá naleziště zlata v Čechách. Z bohatých nalezišť vynikalo Jílové u Prahy, kde se kutalo důlním způsobem. Silná zlatá žíla v tvrdém křemeni dávala stabilní výnosy českým panovníkům po staletí a činila z Českého království skutečně bohatstvím oplývající krajinu. Korunovační a jiné klenoty mohly být a s největší pravděpodobností skutečně byly vytvořené z jílovského zlata. Ostatkový kříž samotný, je podle fyzikálních analýz poskládán z několika desítek kusů zlata o různé ryzosti, kolísající přibližně mezi 700 až 900 tisícinami v gramu a tudíž z mnoha různých nalezišť a dílen snad celého tehdy poznaného světa. Bohužel zlatá jílovišťská žíla je dnes vyčerpaná a zlato nenávratně odvezeno. V historii to bylo patrně největší ložisko tohoto drahocenného materiálu hned za staroegyptskými zlatými doly. Zlato se těžilo i v Kašperských horách, a Jeseníkách někdy přezdívaných Zlaté hory. O písčitých usazeninách na Otavě již byla řeč. Ovšem

89

Vita Caroli in Kroniky doby Karla IV., 38 Zlato (lat. Aurum, chem. Zn. Au) je chemicky odolný, velmi dobře tepelně i elektricky vodivý, ale poměrně měkký drahý kov žluté barvy. Teplota tavení ryzího zlata je 1064,18 °C, Tvrdost 2,5 podle Mohsovy stupnice. Do roku 2014 bylo vytěženo přibližně 175 000 tun zlata (krychle o hraně asi 21 m). 90

56

nejedná se jen o tato naleziště. Zlato se na našem území nachází na mnoha místech, dá se říct, že zlatý prach je na každém kroku, jen se nevyplácí jeho těžba.91

7.3. Drahokamy, polodrahokamy, perly Kameny nejkrásnějších barev a přitom nejtvrdší jsou podle ustáleného pojmosloví nazývány drahokamy. Kameny, které mají vlastnosti drahokamů ve zmenšené míře, jsou polodrahokamy. Toto rozdělení ovšem není zcela jednoznačné. Mnozí odborníci pokládají za drahokamy i takové druhy, které jsou jinými řazeny mezi polodrahokamy. Názvosloví a kategorie minerálů, vhodných pro klenotnické účely, se vyvíjí podle dobového vkusu, módy a někdy čistě z obchodní spekulace. Například smaragd nepatří mezi nejtvrdší minerály skupiny korundů, jako rubín či safír, které jsou po nejtvrdším minerálu – diamantu na devátém (z deseti) stupni Mohsovy stupnice tvrdosti. Tedy není ve skupině drahokamů pro svoji tvrdost, ale pro svoji neopakovatelnou zelenou barvu a vzácnost bezvadných krystalů, bez tak častých vrostlic, pérek a mlhovin. A proto tam náleží. Bílé, ohnivé a zlaté opály a tyrkysy jsou tak měkké, že je možné je poškodit odřením či ocelovým vrypem. Tyrkys je navíc zcela neprůsvitný. Přesto tyto nerosty historicky patří mezi drahokamy. Zato tvrdý, průsvitný a v mnoha případech nádherně probarvený ametyst, který je použit na vytvoření pětiboké gemy – kameje poprsí Krista na svislém horním rameni Ostatkového kříže, patří mezi polodrahokamy. [6] Specifické postavení má diamant, který byl po dlouhé věky v podstatě neopracovatelný a metody brusu byly vyvinuty až v 17. století. 92 O to je překvapivější nález pěkného diamantu, vyvinutého v jeho přirozeném osmibokém dvojitém jehlanu, na téměř ryzozlatém pouzdérku železného hřebu na levém rameni ostatkového kříže. Většina kamenů zasazených po obvodu kříže jsou modré safíry. Pět kamenů, včetně lůžek kotlíkového tvaru, zakončených klínem, je nahrazeno. Kotlíky jsou z pozlaceného stříbra a obepínají skleněné špatně probarvené imitace safírů, bez nároku na přesvědčivost. Pravé safíry se těží a tepelně (pro lepší barvu) upravují již od dávné minulosti z drahokamových štěrků na ostrově Srí Lanka, dříve zvaném Ceylon. Naleziště zde zabírají plochu kolem 2000 km². Další oblastí výskytu safírů, kde se těží od historických dob, je Severní Barma, oblast Mogok, která zabírá krajinu o rozloze 91 92

NĚMEC 1891, 5 NĚMEC 1891, 14

57

400 km²93. Patrně z těchto nalezišť pocházejí kameny, mnohdy historické a sekundárně či dokonce terciálně použité, na výzdobu kříže Karla IV. Tvary kamenů na kříži i způsob jejich opracování nejsou stejné, některé však mají společné znaky a lze je proto zahrnout do několika skupin. Zaoblené: Nepravidelně tvarované kusy kamenů byly opracovávány velmi starým způsobem, tj. obrušováním a hlazením se suspenzí brusiva a leštiva. Čočkovce: Broušením a leštěním již zaniká původní nepravidelný tvar valounků. Geometrické tvary: Šesti nebo osmiboké tabulky, často se silně zaoblenými hranami a rohy. V několika případech jsou zastoupeny též kombinované brusy. 94 V neposlední řadě ve výčtu materiálů, tvořících Ostatkový kříž, jsou mořské perly. Perly jsou poměrně velké, dobře zachované a pocházejí nejpravděpodobněji z Indického oceánu. Mohou být mnohem starší, než je korunovační kříž. 95 Známé jsou i sladkovodní perly, ale ty nemají tak pravidelný tvar a především tak mimořádné rozměry. Perly jsou velmi křehké a rozpouštějí se nezvratně i ve velmi slabých roztocích všech kyselin. Jedná se, jak známo o výměšek mlže ve formě uhličitanu vápenatého, který obaluje po vrstvách cizí ostré tělísko, vniklé samovolně či vložené lidskou rukou do útrob mořské škeble. Nejvýznamnější historická naleziště perel jsou kolem ostrova Srí Lanka, tedy Ceylonu, v Perském zálivu a v Indickém oceánu. V minulosti byl lov a obchod s perlorodkami a perlami výhradně v rukou Indů.96

93

ĎUĎA / REJL 1996, 32 BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS 95 BAUER 1994, TECHNOLOGIA ARTIS 96 NĚMEC 1891, 16 94

58

VIII. Restaurátorské náhledy a analýzy V nedávné minulosti byl kříž několikrát podroben restaurátorskému zásahu. Na kartě předmětu, uložené v archívu Kanceláře prezidenta republiky nalezneme tři záznamy. První se týká restaurátorské zprávy s. Jaroslava Hoffmanna ze dne 23. 5. 1963.97 Druhý záznam je z 12. 2. 1988 o kolaudaci a restaurování od akademické sochařky Aleny Novákové98. Konečně třetí záznam se týká akademického sochaře Andreje Šumbery a jeho restaurátorského záměru a smlouvy. 99

Jaroslav Hoffmann, výtvarník restaurátor, ve své restaurátorské zprávě uvádí: „Úplná demontáž kříže, odstranění všech nečistot a nánosů ku zjištění všech závad a nedostatků. Přední ramena kříže na přední straně vyplněny plochým broušeným křišťálem, pod tímto pak jsou uloženy ostatky. Plošně i konturově narušené páskové kontury úpravou uvést do původního stavu, taktéž i ostatkovou část. Zadní část je plná a plochá, vyzdobená „kamé“ většinou tvaru oválného, plochého, tato hrubě místy narušena úhozem, tyto nerovnosti odstraniti a co možno uvedeno do původního stavu. Stěžejky u kamé upraviti pro jejich další funkci. Konce ramen kříže jsou lalokovitě ukončena a zdobena vždy pěti drahokamy v hnízdech na stvolech. Tyto kameny v hnízdech důkladně upevniti, stonky kamenů seříditi k dalšímu upevnění na kříž, celkem 21 kamenů. Noha kříže tvaru oválného, šestidílného, v ploše proláklá i plastice, tyto všechny závady upraviti do původního stavu, jak ve formě, tak i v plastice i vysokém lesku.“ Restaurátorská zpráva o historických uměleckých unikátech z klenotnice kaple svatého Kříže na Pražském hradě se týká kromě Ostatkového kříže také dalších předmětů, jako je onyxový pohár, křišťálová mísová schránka, křišťálový džbán a dvou parléřovských relikviářů100.

Alena Nováková, akademická sochařka, byla druhou osobou, která se kříže dotýkala svou školenou rukou. Ve zprávě ze dne 12. 2. 1988 nás informuje o materiálovém 97

Pod č.j. 403.819/63 NOVÁKOVÁ 1988, nepag. 99 ŠUMBERA 2002, nepag. 100 HOFFMANN 1963, nepag. 98

59

průzkumu a restaurátorském zásahu na kříži. Dále uvádí konkrétně: „Při průzkumu fondu svatovítského pokladu v roce 1986 jsem za přítomnosti PhDr. J. Klimeše, PhDr. K. Bendy, PhDr. K. Stejskala a Drc. Bauera zjistila, že celý kříž je přelakován a to přes usazeniny prachu a i partiích bohaté lemové profilace. Lze soudit, že toto přelakování musilo být provedeno při posledním restaurování kříže v 60. letech tohoto století. Přitom byly přelakovány i kameny v kříži osazené, skla, perly i gemy. Při této prohlídce bylo rozhodnuto, že toto nesmyslné přelakování musí být odstraněno. Vlastní práce na průzkumu kříže jsem zahájila 8. 1. 1987 obsáhlou fotodokumentací, prováděnou za pomoci fotografa s. Kopřivy z fotoatelieru Kanceláře presidenta republiky. Po vyjmutí kamenů a perel, umístěných po obvodu kříže, jsem uvolnila čtyři stříbrné skoby (na koncích rozříznuté), připevňující křišťálový, zlatem orámovaný kříž, tvořící víko celé památky, k hlavní části celé relikvie. Tyto skoby, umístěné v rozích ramen kříže u jeho středu jsem po vyčištění pozlatila. Na vrcholku kříže je malý stříbrný kolíček, po jehož vyjmutí se mohou uvolnit ramena kříže. Horní rameno kříže a celý křišťálový, zlatem orámovaný kryt se pak vysune směrem vzhůru. Z úchytek uvnitř kříže jsem pak vyjmula všechny relikvie zde umístěné. Z druhé strany kříže jsem opak sejmula gemy, kterými jsou uzavírány jamky pro uložení relikvií. Popis těchto relikvií provedl PhDr. Benda. Kameny, skla, perly i gemy byly zbavovány laku pouze pomocí máčení v teplé destilované vodě a potom velmi opatrně nehtem dočištěny. Lakový nános na dřevěných relikviích byl ponechán. Též na ocelové části relikvie byl lak ponechán. Ze zlatých části kříže byl lak odstraněn pomocí toluenu. Dále jsem všechny profily a méně přístupné části kříže vymyla v mýdlovém roztoku za kartáčování jemným mosazným kartáčem. Mírné poškrabání některých míst jsme odstranila zaleštěním krevelem. Mosaznou příchytku relikvie v horní části kříže jsem vyměnila za zlatou. Z gem jsem sejmula lukoprenové odlitky. Po měření kříže a ofotografování všech součásti a po průzkumu kamenů, skel, křišťálů, gem, textilií a dřeva relikvií byl celý kříž postupně znovu sestaven a opět uložen v klenotnici Pražského hradu. Průzkumu se zúčastnili: PhDr. Klimeš, Kancelář presidenta republiky, Doc. Bauer, Chemicko-technologická fakulta ČVUT Praha, PhDr. Benda, Ústav teorie a dějin umění ČSAV Praha, PhDr. Bažantová, Státní restaurátorské ateliery Praha, Dr. Sodomka, Fakulta jaderná a fyzikálně-inženýrská ČVUT Praha, s. Vápeník, Státní zkušebna drahých kovů Praha, s. Kozlová, Státní zkušebna drahých kovů Praha. Údaje, které

60

stanovili výše uvedení odborníci při průzkumu kamenů, skel, gem a relikvií apod. neuvádím.“101 Andrej Šumbera dodal roku 2002 restaurátorský záměr, podle něhož byl proveden i zásah na kříži, ale překvapivě po zásahu nedodal restaurátorskou zprávu, jak bylo dohodnuto. O této skutečnosti svědčí přípis, vložený v kartě archivu Kanceláře prezidenta republiky „Není kolaudace a rest. zpráva, 15. 3. 2005“102. Z průzkumu a návrhu restaurování ostatkového kříže od Andreje Šumbery vyplývá, že „důvodem k restaurátorskému zásahu

je především poškození návaznosti

renesančního podstavce se samotným křížem. K tomu došlo patrně při transportech a instalaci kříže při jeho vystavení v Anežském klášteře, kdy při zpětném vsazení trnu kříže do lůžka podstavce došlo k poškození vymezujících planžetových pružin. Ty byly zdeformované a vmáčklé do podstavce, čímž ztratily svoji funkci a u kříže tak docházelo ke kymácení. Při vystavení jej pak bylo obtížné kříž kolmo postavit. Nutno upozornit, že způsob vsazení trnu kříže do podstavce není technicky příliš dokonalý a systém pro zamezení kymácení pomocí planžetových pružin kolem trnu patrně pochází až druhé poloviny 20. století. Dalším problémem, který je také závažný, je nedostatečné upevnění vnějších kamenů, lemujících kříž. Jejich osazny jsou uchycené za trny v závlačkách, připájených ke korpusu. Původní konečky trnů osazen, které po provlečení vyčnívaly a byly rozehnuty, jsou nyní olámané. Tím ztratily svoji upevňující funkci a nyní drží problematicky. I při mírných otřesech hrozí vysunutí kamene ze závlačky, čímž by při souhře okolností mohlo dojít k pádu uvolněného kamene – např. na tvrdou podlahu s následkem nenávratného poškození. Tyto uvedené závady je z restaurátorského hlediska nezbytné odstranit. Vzhledem k významu památky je pochopitelně žádoucí zamezit příliš časté manipulaci, zvláště pak demontáži. Proto, když je nyní nutné památku demontovat a provést potřebné restaurátorské úkony, bylo také rozhodnuto provést další úkony – v oblasti průzkumu a podrobné digitální fotodokumentace. Důvodem je snaha, aby v příštích desetiletích nebylo nutno přistoupit k další demontáži a případný uměleckořemeslný průzkum byl veden na základně nyní pořízené dokumentace.

101 102

NOVÁKOVÁ 1988 Karta inv. č. K 25

61

Sledované cíle: Provést podrobný restaurátorský průzkum pro odhalení případného dalšího poškození, které by potencionálně památku ohrožovalo. Povrch je vhodné konzervátorsky očistit. Získání podkladů pro případný budoucí uměleckořemeslný průzkum. Měření, podrobná fotodokumentace, včetně velkého množství detailů, pořízených digitálním fotoaparátem. Souběžně bude probíhat mineralogický průzkum Dr. Hyršla, spojený s fotodokumentací mikroskopem. Návrh restaurování: Uchycení kříže do podstavce. Optimálním způsobem by bylo zhotovení nového, přesně tvarovaného lůžka z měděného plechu, uchyceného do podstavce, do kterého by trn kříže přesně pasoval. Je však vhodné nejprve vyzkoušet opravu současného systému. Upravit, přetvarovat a lépe uchytit mosazné a alpakové plíšky tak, aby kříž byl vztyčen kolmo a nekymácel se. Uchycení vnějších kamenů. Nastavení olámaných špiček trnů je problematické. Muselo by k němu dojít připájením nového materiálu a kameny by bylo tudíž nutné vyjmout z osazen. U takto významné památky je tento nereversibilní zásah možné provést až v krajním případě po vyčerpání jiných možností. Uchycení kamenů bylo dříve částečně suplováno vrstvou laku, překrytou přes celý povrch památky, což značně znehodnocovalo vjem. Tento lak vlastně přilepil trny do lůžek. Nyní je vhodné použít k uchycení trnů osazen lokální přilepení – uvnitř závlačky Paraloidem B72. V místě slepení – u konce trnu je vhodné použít omotání jemnou hedvábnou nití, čímž se účinnost lepeného spoje zvýší. Takovýto způsob je snadno odstranitelný – kapkou xylenu dojde ke změkčení Paraloidu a pak lze celou osaznu snadno vyjmout. Očištění povrchu, včetně vnitřních ploch. Velmi pravděpodobně postačí pečlivé stírání tamponem s lékařským lihem.“103

Izotopová rentgenfluorescenční analýza materiálu Ostatkového kříže byla provedena roku 1988 při průzkumu Svatovítského pokladu Ústavem pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů, Praha. Ze stanovených cílů, jejichž výsledky ovšem neznáme, vyplývá, že jedním z výsledků měření mělo být zjištění příbuznosti, vzájemného vztahu mezi Ostatkovým

křížem

a

Svatováclavskou

korunou.

Na

kříži

bylo

získáno

25 materiálových vzorků. Tab 1.- 3. Z analýzy vyplývá, že ryzost použitého zlata je na téměř všech odběrech rozdílná. Svědčí to přinejmenším o tom, že Ostatkový kříž je poskládán z mnoha rozdílných zlatých legur.

103

ŠUMBERA 2002

62

V závěru Dr. Štveráka čteme: „Výsledky získané analýzou zkoumaných předmětů ukazují na jednoznačný rozdíl v použitém zlatu a to i u různých částí, jak je tomu především u Korunovačního kříže ostatkového. Tomu byla věnována největší pozornost vzhledem k předpokládanému průzkumu korunovačních klenotů. RFA se tak osvědčila jako rychlá a nedestruktivní metoda vhodná ke zkoumání historických památek, zhotovených ze zlata a jeho slitin“104. Z výsledů analýzy, provedenou Dr. Štverákem vyplývá, že ryzost zlata ostatkového kříže osciluje mezi 784/000 až 962/000 hmotnostního podílu zlata ve slitině. Prakticky téměř všechny vzorky vykazují odlišnou ryzost až na vzorky C.16 a C.17, které vykazují shodu 888/000 a C.20 a C.21, které vykazují podíl 898/000 hmotnostního podílu zlata ve slitině. Více viz Tab. 1.

104

ŠTVERÁK 1988

63

IX. Závěr

Ostatkový KŘÍŽ Karla IV. nepochybně přináleží k nejpřednějším liturgickým předmětům v rámci středověkého zlatnického umění, uchovaného do našich časů nejen ve střední Evropě. Ve spojení se Svatováclavskou korunou, žezlem a jablkem je jedním z nejhodnotnějších

umělecky

vyjádřených

symbolů

České

země

a

navíc

s nezpochybnitelným duchovním přesahem. V kapitolách předkládané práce byl čtenář alespoň přibližně uveden do dobových reálií a za pomoci svědectví kronikářů (s využitím listinných pramenů), byla popsána doba, zvyky a společenská atmosféra v kulturně-historickém pohledu, ve snaze co nejvíce přiblížit duchovní milieu vedoucí ke vzniku zlatého Velkého ostatkového KŘÍŽE. Současně byly předloženy zjištěná fakta jak o samotném kříži, tak o jeho překvapivě různorodém materiálovém složení, ale též vážící se k jeho mimořádné historii. Práce o KŘÍŽI se tak, byť na omezeném prostoru, pokusila shrnout dosavadní poznání liturgického a devocionálního předmětu přirozeně především v rámci dějin umění, ve vztahu k dosavadní publikované literatuře ale nově s přesahem historickým, restaurátorským, gemologickým a zlatnickým. Bezpochyby náročné téma bylo zvoleno s ohledem badatelského zájmu především o středověké užité umění. O všechno to umění přípravy kovových rud, tavby a legování na požadovanou zlatou ryzost, zpracování nádherných zlatnických děl klenotníky, které je nedílně provázané s mistrovskou dovedností řezáčů kamenů a glyptiků. Ti všichni, mistři drobných plastik, byli utvářeni soudobými světovými doslova univerzálními názory, přičemž sjednocujícím prvkem jejich makrokosmu se stal jeden z mála pevných bodů ve světě středověkého člověka, a to byla víra v Ježíše Krista. Tento vyvolený a svrchovaný zástupce Boha na Zemi, spravedlivý nejvyšší vládce a spasitel hříšného lidstva ale i ten, který prožil skutečné lidské utrpení, byl nejvyšší morální autoritou a pomyslným svorníkem uzavírajícím klenbu lidské touhy po poznání. V takové atmosféře byl tedy vytvořen velký zlatý KŘÍŽ, obsahující relikvie, o kterých se vždy věřilo, že jsou dotýkané Ježíšem v okamžiku jeho smrti. Relikvie byly adjustovány ve své době tím nejlepším a nejnáročnějším způsobem. Gotičtí zlatničtí mistři pracovali s těmi nejvznešenějšími materiály, hodnými sloužit Králi králů. A jak

64

nám kupodivu prozradily doposud málo známé závěry fyzikálních expertíz, KŘÍŽ nevzniknul najednou, ale postupně a svátostiny do něj byly uloženy dodatečně. Přesto, že se vlastně jedná o kompilát schránek, kamenů a gem odlišného vzhledu, působí celek, na rozdíl od jiných podobných křížů, klidným a harmonickým dojmem ve svých dokonale vyvážených proporcích. KŘÍŽ je dvou pohledový, každá strana nabízí jinou tvář a je určená k jinému účelu. Jedna tvář je předurčena k vnímání bolesti, hoře a zmrtvýchvstání Pána, kdy se u věřících snoubí smutek s radostí. Pro všechny, kteří věří a nepochybují, je nově, v intencích zásad požadovaných opatem Sugerem, pokrytá téměř hmatatelnými a dobře viditelnými symboly utrpení, uloženými pod co nejprůhlednějšími křišťálovými destičkami. Světlo tak proniká tmou a živí v srdcích věřících plamen naděje. Druhá strana je odlišná. Na odiv je tu jakoby dán záměrný kontrast veškeré světské krásy z ušlechtilých materiálů. Již tehdy prastaré a starobylé gemy, kterým Karel IV. jejich shromážděním a užitím vdechnul nový život, dodávají zjevenému „příběhu spásy“ na důvěryhodnosti, ba co víc, doslova verifikují pravost svátostin částí dřeva pravého KŘÍŽE z Golgoty. Pražský zlatý KŘÍŽ se tak vlastě stal mocnou ochrannou zbraní, zárukou Boží přízně zprostředkované v rukách panovníka. KŘÍŽ dokládá známou skutečnost, že císař a král Karel IV. choval ve zvláštní úctě ostatky svatých, o jejichž pravosti nepochyboval a celý život je intenzivně a promyšleně i když někdy s náruživou impulzivností shromažďoval. Stejně horlivě se věnoval shromažďování drahých kamenů, příkladně ceylonských a barmských safírů, které symbolizovaly svým blankytem Nebeské království a které jsou na starobylém francouzském kříži v dodatečné montáži konstrukčně uchyceny. Ostatně úcta ke KŘÍŽI byla hluboko zakořeněná ve všech významných panovnických rodech, ať už to byli v předkládané práci hojně citovaní Lucemburkové, nebo na tomto místě přirozeně opomenutí Habsburkové, mající do 19. století ve všech svých rezidencích kaple zasvěcené Svatému Kříži. To vše souvisí přirozeně s promítáním evropských panovníků do role nových Konstantinů a panovnic do nové císařovny Heleny, obnovitelů, rozmnožitelů, ochránců a pravé víry. Historie Ostatkového kříže je spletitá a ne vše je objasněné. Historikové, zabývající se výzkumem na poli středověkého užitého umění, vyslovili mnoho podnětných myšlenek a s jejich závěry tato práce samozřejmě pracuje. V současnosti se k otázce Ostatkového KŘÍŽE vyslovuje zejména Karel Otavský, který studiu středověkého zlatnictví a zejména středověkým textiliím (včetně způsobů jejich tkaní a výzdoby) zasvětil vědeckou kariéru. Nepochybně nejucelenějším a argumentačně nejlépe 65

podepřeným je názor Emanuela Pocheho, který na základě předchozí práce Karla Chytila dochází k neochvějnému závěru, z něhož vyplývá historická existence dvou, co do obsahu relikvií velmi podobných, ne však tvarově shodných zlatých KŘÍŽŮ. Oba kříže se potom ukazovali lidu o svátku Kopí a hřebů; jeden v kratším a druhý v delším čase výstavu (ve smyslu liturgického prezentování). Jeden z nich, vyobrazený několikrát shodně na zdech hradu Karlštejna, s mohutnými kvadriloby, o jehož obsahu relikvií nám podává zprávu Beneš Krabice z Weitmile, se do současnosti nedochoval a ztratil se ve víru událostí, spojených se zkázou úcty ke svatým ostatkům a historického povědomí (ve smyslu hodnot utvářejících moderní Evropu) v 1. třetině 15. století. Jednalo se o OSTATKOVÝ KŘÍŽ z karlštejnského pokladu a OSOBNÍ KŘÍŽ císaře a krále Karla IV. Druhý KŘÍŽ je křížem svatovítské kapituly, s poněkud rozdílným obsahem ostatků (jak nás opět informuje pan Beneš) a který, za panování krále Václava IV., z Prahy prokazatelně odvezl společně s dalšími klenoty svatovítské kapituly Zbyněk Zajíc z Hazmburka na arcibiskupský Hrádek u Úštěku. Je dále nepochybně zřejmé, že po vydání klenotů z Hrádku byl tento Ostatkový KŘÍŽ převezen na Karlštejn, aby následně v 17. století splynul s tzv. Svatovítským pokladem na Pražském hradě. Osobní zlatý KŘÍŽ Karla IV. byl bohužel zničen, přesto mohly být ostatky z něj zachovány. Jednak z pověrčivosti a také proto, že z ostatků svatých dále neplynul hmotný zisk. Relikvie, zbavené drahocenných schránek bývaly uloženy v náhradních obalech. Dodnes jsou ve svatovítském pokladu, jako individuální ostatky, němí to svědkové lidské hrabivosti, uloženy také dva kusy dřeva svatého KŘÍŽE, hřeb, trn, houba a kus provazu, pocházející z Karlštejna a možná, právě z velkého osobního Ostatkového KŘÍŽE Karla IV. z roku 1357. Do dnešních dnů se plně zachoval starší, původně francouzský KŘÍŽ s liliemi na koncích ramen, mnohokrát upravený a doplněný o gemy na základě přání panovníka, jako součást tzv. Svatovítského pokladu. Originální gotický, oddělitelný podstavec KŘÍŽE z masivního zlata se též nedochoval. Místo něj nechal zhotovit, podle záznamů uložených v archivu Kanceláře prezidenta republiky měděnou pozlacenou nohu, kterou známe dnes, syn Vladislava Jagellonského český a uherský král Ludvík Jagellonský roku 1522. Úpravy a opravy na tomto KŘÍŽI probíhají prakticky do dnešních dnů. Je smutné, že ne všechny novodobé restaurátorské zásahy byly vhodné. V šedesátých letech byl celý KŘÍŽ, včetně kamenů, opatřen ochranným krycím lakem, který v osmdesátých letech označila restaurátorka jako nevhodný a následně celý kříž rozebrala (aby mohla 66

důkladně očistit všechny součásti předmětu od zmíněného laku) na základní prvočinitele a tím podle zprávy dalšího restaurátora, tentokrát z přelomu tisíciletí porušila značnou část kovových úchytů, krapen, které se po deformaci ohybem zlomily. Následná oprava tohoto typu poškození je velmi obtížná, jak dodává restaurátor. Dnes, po více než deseti letech od posledního zásahu je náprava již pravděpodobně možná. Za pomoci nejmodernějšího zlatnického postupu, laserového svařování, které, pod mikroskopem, pracuje na plochách desetin milimetru s teplotou 1200 ᵒC, a přesto tepelnou setrvačností neohrožuje okolní materiál (který tak zůstává neporušený), může současný restaurátor chybějící materiál doplnit. Netřeba dodávat, že se jedná o vysoce odbornou práci s novými technologiemi, která musí být podložena důkladnou dílenskou praxí (odzkoušením). Ani tak není výsledek jistý – v případě tohoto mimořádného díla jde pouze o teoretický předpoklad. Liturgické předměty tohoto typu, vytržené ze svého původního sakrálního a pro ně tedy přirozeného prostředí, jakoby ztrácely na svém duchovním významu i rozměru a stávaly se „pouze“ hodnotnými příklady užitého umění, vnímaného většinou společnosti jen jako nádherně zhotovené klenoty a šperky, a po takovém způsobu i pohříchu vystavovány. Tak jako nikdo z nás (bez vlastního opravdového výzkumu) nenahlédneme do tajemství víry, tak bez patřičné pokory i zbožnosti nikdy zcela neporozumíme povaze liturgického středověkého umění. Můžeme se o to částečně pokusit a především detailním popisem a znalostí dobových textů a možná, byť jen v jisté míře i pomocí nejmodernější techniky, přiblížit správnou interpretací pramenů žádanému výsledku. A tak každá z prací, byť se zdánlivě tváří jako základní (a nepochybně takové práce o kříži vznikly od K. Otavského nebo E. Pocheho), se stává součástí širší konstrukce poznání. Subjektivní interpretace, osobní hypotéza, teze, prestiž, zájem, prožitek toho, co chce být poznáno. I to nás v oboru dějiny umění žene dopředu a formuje naše názory a výstupy. Nádherný, zlatý Ostatkový KŘÍŽ, je vzácný, národní český poklad, který nás, ať jsme si toho vědomi, nebo ne, jednoznačně spojuje se zářnou, bohatou minulostí našeho rodného kontinentu, Evropy. Následující generace snad ocení jeho ochranu a budou jej bezpochyby moci dále zkoumat a svobodně studovat. Řekněme si upřímně! Evropské dějiny jsou nejen dějinami církve a zlata, ale především bohaté svobodné kultury lidstva, na níž má nezpochybnitelný podíl také náš národ.

67

X. Obrazová příloha

1.

Procesní kříž, zvaný Croce Andreolo de Bianchi, kolem roku 1392. Bergamo

68

2. Scéna ukládání ostatků, kolem 1357, malba na omítce. Hrad Karlštejn, kostel Panny Marie

69

3. Karlštejnský ostatkový kříž, kolem 1354–1357, malba a inkrustace na omítce. Karlštejn, kaple svaté Kateřiny

70

4. Říšský kříž, zvaný též Kříž císaře Konráda II. (1024–1039), Sálského, kolem 1030, dřevo, zlato, drahokamy, v. 77,5 cm, š. 70,8 cm. Wien, Weltliche Schatzkammer

71

5. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV., pohled na přední, gemovou část. Úpravy provedeny kolem 1354–1357, zlato, drahokamy, v. 62 cm, š. 42 cm. Praha, kaple Svatého Kříže

72

6. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. V hořejším zakončení kříže je situována elipsovitá, onyxová kamej se řezbou „Ukřižování“. Pod touto kamejí je řezaný reliéf znázorňující „poprsí Krista“ ve fialovém, šestihranném průhledném ametystu.

7. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Na konci levého ramena je elipsovitá onyxová řezba Krista v celé postavě. Vedle této kameje je antický safír nepravidelného vejčitého tvaru, do něhož je vřezána hlava muže.

73

8. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Na pravém rameni je eliptická onyxová kamej s antickou hlavou snad Konstantina nebo Dionysa. Vedle ní je řezba archanděla Michaela s křídly v antické tunice s mečem v ruce.

9. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Na spodním ramenu je kamej s hlavou Héry v profilu. Prostřední kamej znázorňuje dvě korunované postavy. Nejníže položená kamej představuje trůnícího krále.

74

10. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Strana relikviářová (zadní). Uvnitř kříže pod křišťálovým víkem jsou na zlatém širokém plechu přední stěny upevněny relikvie.

11. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Technologie rozmístění kamenů a perel. Osazny mají na spodní části trny, které zapadají do otvorů na obvodu ramen kříže.

75

12. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Osazené kameny jsou hranaté, převažují však safíry oválných tvarů; z nichž některé jsou provrtané.

13. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Přírodní diamant na schránce u konce levého ramene kříže. Diamant je zasazen na pravém konci této podélné schránky.

76

XI. Seznam vyobrazení 1. Procesní kříž, zvaný Croce Andreolo de Bianchi, Bergamo, 1392. Foto: archiv autora

2. Scéna ukládání ostatků, kostel Panny Marie, Karlštejn, kolem 1357 Reprodukce z: DČVU II/II, 638, obr. 407

3. Karlštejnský ostatkový kříž, kaple svaté Kateřiny, Karlštejn, kolem 1354 až 1357. Na fresce je znázorněn císař Karel IV. a třetí manželka, matka budoucího císaře a krále Václava IV., císařovna Anna Świdnicka (1339–1362). Reprodukce z: DČVU I/I, 642, obr. 409 4. Říšský kříž, dubové dřevo, pokryté zlatým plechem s drahými kameny a perlami. Granulace, niello. Šířka 70,8 cm, výška 77,5 cm. Byzantská práce, dar císaře Romanose III. Argyrose, (kol. 1029) Konrádovi II. (kolem 990–1039, Utrecht), bavorskému vévodovi, římskému králi a císaři Svaté říše římské, prvnímu panovníku ze Sálské dynastie. Součástí tohoto Říšského kříže je později vložená relikvie, Longinovo kopí, přivezené z první křížové výpravy (1095). Byl to původně procesní kříž, ke kterému nechal zhotovit v roce 1352 podstavec, neboli nohu, král Karel IV. Lucemburský. Tento panovník rovněž nechal zhotovit zlatou plombu, kryjící starší železnou plombu na Kopí osudu. Foto: Kunsthistorisches Museum, Weltliche Schatzkammer, Hofburg Wien

5. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV., pohled na přední, tak zvanou gemovou část. Úpravy provedeny kolem 1354–1357 (osazení devíti gemami a prosklení kříže křišťálovými destičkami na pokyn císaře Karla IV. Lucemburského. V ohni zlacená, měděná noha, doplněná v roce 1522 na pokyn krále Ludvíka Jagellonského, syna krále Vladislava II. Jagellonského. Foto: Archiv Kanceláře prezidenta republiky

6. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. V hořejším zakončení kříže je situována elipsovitá, 5,5 cm vysoká, 4,3 cm široká onyxová kamej se řezbou „Ukřižování“.

77

Pozadí kameje je hnědomodré; polovypouklina je bělomodrá. Na kříži na podnožce jakoby stojí Kristus s pažemi na příčném břevnu. V rozích nad příčným břevnem je malé andělské poprsí v profilu. U kříže vpravo stojí Panna Maria, vlevo je svatý Jan Křtitel. Byzantská práce, asi 10. století. Kamej je osazena ve vroubkovaném rámečku, upevněném na kříži dvěma stěžejkami. Pod touto kamejí se nachází druhá kamej, opět byzantská: fialový průhledný ametyst tvaru nepravidelného šestiúhelníku; na něm reliéf znázorňující poprsí Krista en façe. Foto: autor

7. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Na levém rameni je situována elipsovitá 6,50 cm vysoká hnědomodrá onyxová kamej, na níž je reliéfová řezba, představující v celé postavě Krista žehnajícího en façe. Byzantská práce, 10. století. Vedle této kameje je starobylý, modrý, průhledný safír nepravidelného vejčitého tvaru, do něhož je vřezána hlava antického muže. Foto: autor

8. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Na pravém rameni je osazena hnědomodravá, eliptická 5,5 cm vysoká onyxová kamej s antickou hlavou v profilu, ze 4. století (snad Konstantin Veliký nebo Dionysos). Vedle ní je bělomodrý chalcedon, tvaru nepravidelné, téměř do obdélníka stlačené elipsy, do něhož je vyřezána postava okřídleného archanděla Michaela v antické tunice s mečem v ruce. Pravděpodobně středověká byzantská práce. Foto: autor

9. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Na spodním ramenu je pod zaskleným křížovým otvorem s uloženými kusy svatého Kříže, uložena eliptická onyxová kamej s krásnou antickou hlavou Héry v profilu. Půda kameje je rudě hnědá, reliéf modravý. Z jedné strany krku je vyryta snad v době gotické, kdy byla doplněna i svatozář, zkratka S. Helena. Prostřední gema je téměř čtvercová středověká onyxová kamej se zaoblenými rohy, 2,5 cm vysoká. Bělavý reliéf na průhledné růžové půdě znázorňuje dvě korunované postavy stojící vedle sebe, jež uprostřed (každá jednou rukou) drží oblou hůl, druhou ruku s dlaní rozevřenou mají zdviženou před poprsím.

78

Nejníže leží eliptická, 4 cm vysoká kamej hnědá (onyx) s bílým pozadím, výborně provedená překrásná práce. Polovypuklá řezba představuje trůnícího krále en façe, v plném ornátě, patrně z 10. nebo 11. století. Foto: autor

10. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Strana relikviářová (zadní). Břevna kříže jsou téměř po celé ploše prolomena otvory s destičkami horského křišťálu, který tvoří víko. Zakončení kříže jsou osázena střídavě drahokamy a perlami, které jsou upevněny na části přední, gemové, ale jsou obráceny ke straně relikviářové. Uvnitř kříže pod tímto křišťálovým víkem jsou na zlatém širokém plechu přední stěny upevněny relikvie. Uprostřed v kovovém křížovém rámci jsou uloženy dvě zkřížené částice svatého Kříže, ozdobené vždy dvěma safíry a rubíny a dvěma perlami. Ve křížení břeven je po jedné kulovité perle. V zakončení pravého příčného břevna kříže je část hřebu ve schránce s rubínem a diamantem. Ve svislém horním zakončení kříže je uložena v obdélníkovém vroubkovaném rámečku část houby, jíž byl Kristus napájen; v dolejším pak, jsou v podobném obdélníkovém rámečku vloženy dva dlouhé trny (jeden je zlomený) z trnové koruny. Na levém zakončení příčného břevna je uložena v obdélníkové schránce část provazu, kterým byl Kristus spoután. Foto: autor

11. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Technologie rozmístění a uchycení kamenů a perel. Osazny mají na spodní části excentricky situované klínovitě hrubě kované trny, které zapadají do otvorů na obvodu ramen kříže. Perly jsou provrtané a připevněné zlatými nýtky k obdobným skobovitě tvarovaným trnům. Foto: autor

12. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Některé kameny jsou hranaté a jejich uspořádání není zcela symetrické. Převažují však safíry oválných tvarů; část z nich je provrtána. Tato skutečnost vede k domněnce, že k okrášlení kříže byly použity některé kameny starší, patrně z jiných klenotů. O dodatečné změně podoby celé spodní části kříže svědčí i dva kruhové otvory v křišťálovém víku, které dnes nemají žádné funkční využití. Foto: autor

13. Svatovítský Ostatkový kříž Karla IV. Přírodní diamant na ostatkovém kříži zdobí jednu z nejpřednějších relikvií, připomínající Kristovo utrpení. V malém 79

zlatém pouzdře, skrytém u konce pravého ramene kříže, je uchována část železného hřebu, kterým byl přibit Ježíš Kristus ke kříži. Diamant je zasazen na jednom z konců této podélné schránky a má tvar osmistěnu, což je jeho přírodní krystalizační forma. Základna činí 7,2 mm × 5 mm a výška obou jehlanů 3,5 mm, je průhledný a téměř bezbarvý, jen slabě našedlý. Tento zajímavý, nenápadný a proto nikdy dříve nepovšimnutý kámen patří pro svou neobvyklost ke zvláštním pozoruhodnostem Ostatkového kříže Karla IV. Foto autor

80

XII. Seznam použitých pramenů a literatury BALCÁREK 2007 — Petr BALCÁREK: Byzantské aspekty svatováclavské koruny. In: Muzejní a vlastivědná práce. 2007, XLV/115, 1, 1–40 BAUER / KLIMEŠ 1991 — Jaroslav BAUER / Josef KLIMEŠ: Křišťály Svatovítského pokladu. Praha 1991 BAUEROVÁ / BAUER 1993 — Anna BAUEROVÁ / Jaroslav BAUER: Tajemství chrámových pokladů. Vimperk 1993 BAUER 1994 — Jaroslav BAUER: Korunovační kříž ostatkový ze Svatovítského pokladu. In: Technologia artis http://www.technologiaartis.org/2uzit-umenikorunov1.html, vyhledáno 9. 5. 2015 BENDA 1984 — Klement BENDA: Umělecké řemeslo od počátku do konce středověku. In: DČVU 1/I, Praha 1984 BENEŠOVSKÁ / KUBÍNOVÁ 2008 — Klára BENEŠOVSKÁ a Kateřina KUBÍNOVÁ (ed.): Emauzy: Benediktýnský klášter "Na Slovanech" v srdci Prahy. Praha 2008 BERGAMINI 2009 — Giuseppe BERGAMINI: Zlatnické práce. In: Gotika severní Itálie. Mikulov, Regionální muzeum. 2009, 18–28 BLÁHOVÁ 1987 — Marie BLÁHOVÁ (ed.): Kroniky doby Karla IV. Praha 1987 BOUŠKA / KOUŘIMSKÝ 1979 — Vladimír BOUŠKA / Jiří KOUŘIMSKÝ: Atlas drahých kamenů, Praha 1979 BURIAN 1975 — Jiří BURIAN: Katedrála svatého Víta. Praha 1975 CIBULKA 1969 — Josef CIBULKA: Korunovační klenoty Království českého. Praha 1969 ĎUĎA / REJL 1996 —Rudolf ĎUĎA / Luboš REJL: Svět drahých kamenů. Praha 1996 EBEN 2006 — David EBEN: Officium svatého Eligia v pramenech pražských zlatníků. In: Z Noyonu do Prahy. Kult svatého Eligia ve středověkých Čechách. Praha 2006, 115–156 FAJT 1998 — Jiří FAJT (ed.): Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. Umělecká výzdoba posvátných prostor hradu Karlštejn. Katalog výstavy, Praha 1998 FAJT 2003 — Jiří FAJT (ed.): Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba. Praha 2003

81

FAJT / LANGER 2009 — Jiří FAJT/Andrea LANGER (ed.): Kunst Herrschaftsinstrument - Böhmen und das Heilige Römische Reich unter den Luxemburgern im europäischen Kontext, Berlin 2009 FAJT 2006 — Jiří FAJT (ed.): Karel IV. císař z Boží milosti, Praha 2006 HD DESIGN 2003 — Korunovační klenoty, jedinečná cesta do detailů nejvzácnějšího pokladu, CD ROM, HD Design. Praha2003 HEJDOVÁ 1986 — Dagmar HEJDOVÁ: Středověké umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Katalog výstavy, Praha 1986 HEŘMANSKÝ 1958 — František HEŘMANSKÝ: Petrarcovy listy Karlovi IV. In: Čtení o Karlu IV. a jeho době. Praha 1958, 210–218 CHYTIL 1923 — Karel CHYTIL: K datování maleb Karlštejnských. In: Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1923, Praha 1923, 38–39 KOUŘIMSKÝ 1988 — Jiří KOUŘIMSKÝ: Drahé kameny. Z pokladů Národního muzea. Praha 1988 KROUPOVÁ / KROUPA 2003 — Jaroslava KROUPOVÁ / Pavel KROUPA: K otázce uložení svátostin Svaté říše římské v Čechách. In: FAJT 2003, 399–409 KUBIČKA / ZELINGER 2004 — Roman KUBIČKA / Jiří ZELINGER: Výkladový slovník malířství, grafika, restaurování. Praha 2004 KUTHAN 1982 — Jiří KUTHAN (ed.):Umění doby posledních Přemyslovců, Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. 1982 KUTHAN / ŠMIED 2009 — Jiří KUTHAN / Miroslav ŠMIED, (ed.): Korunovační řád českých králů. Praha 2009 KUTHAN 2010 — Jiří KUTHAN: K osobnosti a dílu císaře Karla IV. In: Karlštejn a jeho význam v dějinách a kultuře. Praha 2010, 7–29 KUTHAN / ROYT 2011 — Jiří KUTHAN / Jan ROYT: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů. Praha

2011

KYZOUROVÁ / FROLÍKOVÁ-KALISZOVÁ 2012 — Ivana KYZOUROVÁ / Drahomíra FROLÍKOVÁ-KALISZOVÁ (ed.): Svatovítský poklad. Katalog stálé výstavy v kapli sv. Kříže na Pražském hradě. Praha 2012 LEGNER 1989 — Anton LEGNER: Reliquien verehrung und verklärung. Köln 1989 MALINSKÝ 1995 — Petr MALINSKÝ: Gotický krucifix pražských alžbětinek. In: Zprávy památkové péče LV / 8, 1995, 306–309 MENCLOVÁ 1946 — Dobroslava MENCLOVÁ: Hrad Karlštejn. Praha 1946

82

MENČÍK 1891 — Ferdinand MENČÍK: Pořádek bratrstva zlatnického v Praze a jeho stanovy z r. 1324. Praha 1891 MERHAUTOVÁ 1991 — Anežka MERHAUTOVÁ: Relikviář sv. Kříže ze Svatovítského pokladu. In: Umění XXXIX, 1991, 193–213 NĚMEC 1922 — Josef Ladislav NĚMEC: Zlatník, rytec a cizelér. Praha 1922 NOVÁKOVÁ 1988 — Alena NOVÁKOVÁ: Restaurování Korunovačního kříže, sign. 400.906/88. Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Praha 1988 NOŽIČKA 1946 — Josef NOŽIČKA: Hospodářský a měnový vývoj našich zemí. Praha 1946 OTAVSKÝ 1992 — Karel OTAVSKÝ: Die Sankt Wenzelskrone im Prager Domschatz und die Frage der Kunstauffassung am Hofe Kaiser Karls IV. Bern 1992 OTAVSKÝ 2003 — Karel OTAVSKÝ: K relikviím vlastněným císařem Karlem IV., k jejich uctívání a jejich schránkám. In: FAJT 2003. 392–398 OTAVSKÝ 2006 — Karel OTAVSKÝ: Svatováclavská koruna. In: FAJT 2006, 92–95 OTAVSKÝ 2008 — Karel OTAVSKÝ: Kult nástrojů Kristova umučení za Karla IV. a karlštejnská látka s anděly. In: BENEŠOVSKÁ / KUBÍNOVÁ 2008, 59–73 OTAVSKÝ 2009 — Karel OTAVSKÝ: Drei wichtige Reliquienschätze im luxemburgischen Prag und die Anfänge des Prager Heiltumsweisungen. In: FAJT / LANGER 2009. 300–308 OTAVSKÝ 2012 — Karel OTAVSKÝ: Relikvie, relikviáře a královské insignie. In: ŠMAHEL / BOBKOVÁ 2012, 525–533 PELIKÁN 1948 — Josef PELIKÁN: Účty hradu Karlštejna z let 1423–1434, Praha 1948 PEŠINA 1970 — Jaroslav PEŠINA (ed.): České umění gotické 1350–1420, Praha 1970. Petrarcovy listy Karlovi IV. In: Čtení o Karlu IV. a jeho době, Praha 1958 POCHE 1979 — Emanuel POCHE: Pražské umělecké řemeslo za Karla IV. Staletá Praha IX. Praha 1979 POCHE 1983 — Emanuel POCHE: Umělecké řemeslo. In: Praha středověká. Čtvero knih o Praze. Praha 1983 POCHE 1967 — Emanuel POCHE: K otázce ostatkových křížů Karla IV. In: Sborník Národního muzea v Praze XXI, 4/5, 1967, 239–246 POCHE 1984 — Emanuel POCHE: Umělecká řemesla gotické doby. In: DČVU I/1, 440–496 POLÁK 1928 — Jan POLÁK: Kamenářství na Turnovsku. Praha 1928 RILEYOVÁ 2004 — Noël RILEYOVÁ (ed.): Dějiny užitého umění. Praha 2004 83

ŘEZÁČOVÁ 2007 — Eva ŘEZÁČOVÁ (ed.): Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů, Znojmo. 2007. TMB Brno 2007 Schatzkammer 2000 — Weltliche und Geistliche Schatzkammer (kat. výst.). Rotraud BAUER / Rudolf DISTELBERGER / Stefan KRENN / Manfred LEITHE-JASPER / Karl SCHÜTZ / Helmut TRNEK. Wien 2000 SKÝBOVÁ 1982 — Anna SKÝBOVÁ: České královské korunovační klenoty. Praha 1982 SPĚVÁČEK 1979 — Jiří SPĚVÁČEK: Karel IV. Život a dílo, 1316–1378, Praha 1979 STÁTNÍKOVÁ 2013 — Pavla STÁTNÍKOVÁ (ed.): Kamenný most v Praze. Muzeum hlavního města Prahy, 2013 STEHLÍKOVÁ 2003 — Dana STEHLÍKOVÁ: Encyklopedie českého zlatnictví a klenotnictví. Praha 2003 STEHLÍKOVÁ 2006 — Dana STEHLÍKOVÁ: Nejstarší památky svatého Eligia v pokladu cechu pražských zlatníků. In: Z Noyonu do Prahy. 2006, 157–257 STEHLÍKOVÁ 2006 — Dana STEHLÍKOVÁ: Pražští zlatníci v letech 1440 až 1471. In: Staletá Praha. 1984, 171–187 ŠITTLER / PODLAHA — Eduard ŠITTLER / Antonín PODLAHA: Soupis památek historických a uměleckých, Poklad Svatovítský. Praha 1903 ŠMAHEL / BOBKOVÁ 2012 — František ŠMAHEL / Lenka BOBKOVÁ (ed.): Lucemburkové česká koruna uprostřed Evropy. Praha 2012 ŠUMBERA 2002 — Andrej ŠUMBERA: Korunovační kříž, průzkum, návrh restaurování, dokumentace, sign. 405.480/2002. Archiv kanceláře prezidenta republiky, Praha 2002 VANČURA 1976 — Jiří VANČURA, Hradčany, Pražský hrad, Praha, 1976 WINTER 1895 — Zikmund WINTER: V měšťanské světnici starodávné. Praha 1895 WINTER 1906 — Zikmund WINTER: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, Praha 1906

84

XIII. Tabulky Tab.1. Výsledek izotopové rentgenfluorescenční analýzy při průzkumu Svatovítského pokladu provedenou Dr. Štverákem. Účelem bylo nedestruktivně zjistit složení použitých zlatých slitin či zlatého pokrytí k rozšíření informací o materiálovém složení Ostatkového kříže. Výsledky, získané analýzou zkoumaných vzorků ukazují na jednoznačně

rozdílný

materiálový

soubor.

Analýza

potvrdila

předpoklad

nehomogennosti jednotlivých částí kříže. Prakticky všechny odebrané vzorky ukazují různorodé materiálové složení legury, viz tabulka. Vzorek

Ryzost zlata 000/000

------------------------------------------C.1

825

C.2

854

C.3

884

C.4

830

C.5

833

C.6

839

C.7

845

C.8

848

C.9

962

C.10

955

C.11

949

C.12

948

C.13

784

C.14

916

C.16

888

C.17

888

C.18

862

C.20

898

C.21

898

C.24

816

C.25

837

85

86

Tab. 2. Zobrazení gemové strany Ostatkového kříže s místy odběru vzorků pro izotopovou rentgenfluorescenční analýzu. Foto archiv Kanceláře prezidenta republiky

87

Tab. 3. Zobrazení ostatkové strany Ostatkového kříže s místy odběru vzorků pro izotopovou rentgenfluorescenční analýzu. Foto archiv Kanceláře prezidenta republiky 88