Zmařená šance Karla IV. 13

10

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 6.—12. 3. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Ptačí starosti v éře H5N1 4 V Krajčo v Národním 22 Průmyslové zóny v. gymnázia 2, 5 V Putin v Praze 3 13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Zmařená šance Karla IV.

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Rok 1776 byl bohatý na historicky průlomové texty. Nejenže byla sepsána Deklarace nezávislosti Spojených států, která konstatovala, že „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Zároveň ale vyšla kniha skotského filozofa Adama Smithe Zkoumání povahy a příčin bohatství národů hájící svobodné

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Školy nejen pro vyvolené Proč přestat bránit dětem studovat

Neviditelná ruka Smithe podnikání jako základ svobodné společnosti. Ve čtvrtek to bude 230 let, co tato bible moderní ekonomie vyšla. Slovo bible v tomto případě není použito jako oblíbené přirovnávací klišé. Podle některých statistik je totiž Smithovo Bohatství národů právě po bibli druhou nejcitovanější knihou. A není divu. Jde skutečně o stále živou knihu. Adam Smith v ní jako první použil termín „neviditelná ruka trhu“. Podle něj lidé vytvářející vlastní zisk se svou činností podílejí i na vytváření zisku druhých. Je tedy třeba odstranit brzdy ekonomické soutěže, a především všechny formy monopolu. Z dnešního pohledu jsou možná některá pravidla popsaná Smithem brána jako samozřejmá. Například, že výše platu má být taková, aby zaměstnanec mohl zaopatřit svou rodinu. Či že výše nájemného odpovídá místu, kde dům stojí. I když, je zrovna tohle pravidlo samozřejmé? Pro majitele domů s byty s regulovanými nájmy určitě ne. Bohužel, když se dnes politici hlásí k Smithově myšlence o „neviditelné ruce trhu“, končí u toho, že kapitalismus je prostě to nejlepší pro společnost. Přitom Smith popisoval, že volný trh má stát na svobodných lidech, kteří zase stojí na morálce a etice. Právě obhajoba hodnot je na práci Adama Smithe to nejcennější. Vždyť tvrdil, že úspěšnost trhu se pozná podle toho, jak se lidem žije. Smith také nabádal před tím, aby se dával pozor na případy, kdy zákony předkládá podnikatelská lobby, protože „přichází ze stavu lidí, jejichž zájem nikdy není úplně totožný se zájmem veřejnosti, lidí, kteří mají obyčejně zájem na klamání, či dokonce na utlačování veřejnosti“. Skotský filozof zároveň zdůrazňoval, že společnost nemůže dobře fungovat, pokud nebude mít dostatečné vzdělání. Prosazoval tedy povinnou školní docházku. Ačkoli měl Adam Smith vadu řeči, byl považován za mimořádného rétora, což mohl využít při přednáškách na různých univerzitách, s nimiž začal už v osmadvaceti letech. Dokázal totiž precizně zformulovat své sdělení, takže se u něj radili i premiéři a ministři. Patřil k těm filozofům, kteří se snažili žít podle toho, co lidem přednášeli. Traduje se tak například historka, že když musel předčasně opustit jeden semestr svých přednášek, začal svým studentům vracet peníze, které mu za vyučování zaplatili. A to přesto, že zajistil náhradníka. Studenti odmítali, ale Smith neustoupil. Narodil se v roce 1723 a zemřel o sedmašedesát let později. Erik Tabery

Výtečný rétor, i s vadou řeči. REPRO RESPEKT

Pokud půjdou na gymnázium, jejich odolnost vůči hloupým politikům bude větší. FOTO TOMKI NĚMEC

Z

kusme předpokládat, že v návrhu na zvýšení počtu gymnázií, který podala ministryně Petra Buzková a místopředseda vlády Jiří Havel, nejde jenom o okázalé gesto půl roku před volbami. A představujme si, že je možné zevnitř, našimi vlastními silami, rozetnout bludný kruh, v němž se točí tradičně prováděná výuka, nedostatečně placení a nemoderně vzdělaní učitelé, byrokratičtí manažeři školství, staromilství pedagogických fakult, nezajímající se politikové, lhostejní rodiče a neinformovaní novináři. Ten vír k sobě doposud strhává i ty, kdo informovaní jsou nebo moderní vzdělání mají či inovativně uvažovat a vyučovat umějí.

Otevřít cestu všem Zvýšit počet gymnázií či lyceí by v důsledcích mohlo znamenat, že více českých dětí získá lepší rozhled po světě i nadhled vůči sobě samým. Vydrží-li ve škole aspoň do sedmnácti, budou zkoumat obecné souvislosti až do věku, kdy už mají pubertu za sebou. Když jdou v patnácti do učení, jejich příprava k tomu, aby se jednou stali moudrými dospělými, se vlastně uzavírá. Mnozí učitelé i politici tvrdí, že existují „nestudijní typy“ dětí, které střední škola nikdy zajímat nebude. Možná je to tím, že jen málo učitelů umí vyučovat tak, aby se všechny děti chtěly učit – rozhodně už v šesté sedmé třídě vidíte žáky otrávené a vzpurné. Běžnou představu (například mezi krajskými činovníky), že střední všeobecné vzdělání je pouhým nácvikem ke studiu na vysoké, považuji za projev české nevzdělanosti. Moderní technologie a komplikovanost budoucího světa vyžaduje velkou schopnost přemýšlet, zorientovat se v situacích, na které nemáme návod, nejenom od absolventů univerzit, ale i od člověka středně vzdělaného. Méně náročnou práci ostatně našinci v této části světa možná už brzy ani nedostanou. Jestli se na střední školu má dostat více z těch žáků, kteří jsou dnes gymnáziem zapuzováni, musíme začít rozumněji vyučovat už na základní škole. Prozatím stačilo, když gymnázium vystrčilo chapadla a přisálo si ty z dětí, které se odmalička povahou i kulturním zázemím podobají pánům profesorům. Musíme naopak pomáhat základní škole, aby lépe otevírala cestu ke studiu všem. Jeden z takových pokusů o rozetnutí bludného kruhu – nový vzdělávací program pro základní školy – se koná už rok. Je to sice pokus od začátku velmi neprofesionálně řízený, ale jeho obsah a cíl jsou zatím to nejlepší, co jsme u nás za posledních padesát let zažili. Podle nového zákona a centrálního dokumentu – rámcové vzdělávací programy – školy nemají jenom „předávat znalosti“, ale pomocí dobře připraveného plánu a pomocí účinných metod mají žáky naučit také přemýšlet a používat zapamatované znalosti. Mají vycvičit děti učit se a jednat s lidmi a dělat si přiměřený pořádek v duši. Učitelé mají žáky připra-

vit nejenom na řešení úloh, ale i na řešení problémů. Namísto být poslušný je mají naučit být zodpovědný. A mají přestat odrazovat mnoho dětí od zájmu dozvídat se více, od zájmu číst a od ochoty k vážné spolupráci v dalším učení a studiu. Podle zpráv české školní inspekce i podle zkušenosti ze školení „Koordinátor“ soudím, že většina českých škol má k takové výuce stále dost daleko. Jednotlivých učitelů na dobré cestě přibývá, ale okolní poměry je často stahují ke dnu a mnohé topí. Rapidně u nás ubývá dětí, a tím i zájemců o základní i vyšší vzdělání. Ale české populaci dochází jen pomalu (zato přistěhovalé rychle), že k zaměstnatelnosti už nestačí „být dobrým instalatérem“, nýbrž že spíše je třeba „umět si poradit se zařízeními, návody, se sebou a s lidmi“.

Záleží na otevřenosti sborovny Čechům příliš nedochází, že když jsou vyšší školy jenom pro vzdělané, bude většina voličů těžko chápat skutečné – složité a dlouhodobé – společenské problémy a potřeby. Budou se dál šířit staré předsudky, sklony k demagogii, touha po rychlých řešeních, dělení na pány a kmány. Pro pořádek ve společnosti je důležité, aby se co nejvíce mladých lidí stalo brzy vzdělanějšími a moudřejšími, než byli a jsou jejich rodiče. Dobrým středním všeobecným vzděláním musíme připravit mladé lidi, aby chodili k volbám a nedávali hlas demagogům, populistům, fašistům, bolševikům ani jiné železné ruce. Je návrh na zvýšení počtu gymnázií takto poučený a zaměřený? Chápou ho tak jeho odpůrci? Velkým přínosem reformy by mohlo být, že při psaní svých školních vzdělávacích programů (ŠVP) učitelé zjistí, že vědí hodně o podrobnostech svého vědního oboru, ale že potřebují průpravu v tom, aby naučili děti přemýšlení a zodpovědnosti. A reforma míří k tomu, aby učitel „nevyučoval jenom dějepis, ale také své žáky“. Nyní výsledek záleží nejvíce na otevřenosti a bystrosti v ředitelně a ve sborovně základních škol. Někde škola pochopila reformu tak, že pro svou pověst a přitažlivost v okolí potřebuje mít ŠVP hotov dříve než ve školách okolních, a shání nejrychlejší cestu, jak vykázat splnění úkolu. Jinde vycházejí ze zkušenosti, že zatím každá reforma školství vyšuměla, a přinejmenším do voleb nedělají nic. Někde se však většina učitelů pustila do promýšlení a psaní školního vzdělávacího programu, zvou si konzultanty, jezdí na školení – to vše dělají jako práci navíc. Mechanickému „odfajfkování“ školního programu se asi mohlo předcházet širokou osvětou, ale na to nebylo ministerstvo školství dost osvícené. Jestli reforma přežije a dopadne dobře, budou takové odfajfkované dokumenty prvním důkazem o (ne)schopnosti ředitele a jeho sboru. Rozdíl mezi špatnou a dobrou školou se dokáže

až ve výuce: Horší školy budou vyučovat pro svět minulosti – i nadále jenom vykládat a pak zkoušet zapamatované údaje, termíny a poučky. Lepší školy se nyní často bolestně, ale autenticky snaží o nové pojetí výuky. Takoví učitelé se naučí provádět se žáky ty činnosti, jež dělá pravý odborník: například o poměrech a vztazích v Asii hledat (nejenom v učebnici) informace, nad nimi přemýšlet a vyvozovat závěry (nejenom opakovat ty, které jsou napsány v učebnici a nadiktovány učitelem). Nad chemickými látkami zkoumat jejich vlastnosti (nečíst si o nich jen v učebnici), hledat příčiny takových vlastností, možnosti jejich využití a důsledky jejich působení, nad husitstvím promýšlet, jak vznikly určité názory na něj a proč se jím zabývat i dnes (namísto co by naslouchali správnému názoru pana učitele) atp. Faktům se samozřejmě nemohou vyhnout – ale jen počítač si zapamatuje všechny údaje, lidmi nás dělá to, že o nich navíc dokážeme přemýšlet, všímáme si i svých a cizích pocitů nad nimi a dokážeme s využitím údajů jednat. U počítače není důležitý jeho názor na shromážděné informace, u člověka je to věc zásadní – a škola na tom musí stavět žákovo učení. Jen kvůli své chabé odborné informovanosti mohou někteří činovníci ve školství tvrdit, že taková výuka k myšlení, zkoumání a k zodpovědné samostatnosti je možná teprve na vyšším gymnáziu. Žádný technik by se dnes nezesměšnil tvrzením, že stroje těžší než vzduch nemohou létat. Mezi pedagogy je takových nesčíslně a mezi vůdci školství také.

Myslet na budoucnost Je možné, že reforma skončí marasmem, protože bezradných škol, kterým státní úřad nakázal reformu, ale nedomyslel a nepřipravil pro ně pomoc, bude mnoho. Je možné, že kvůli svému odporu k novince se učitelé v nich ničemu užitečnému při psaní a zavádění ŠVP nenaučí. Vrátit se ke starým osnovám je však stejně nepřínosné – jen by to utvrdilo názory zatvrzelců a větší díl dětí by se i nadále připravoval pro nezaměstnanost a pro sympatie s násilnickými politiky. Opravdová vůle ke změně vzdělávacího systému k lepšímu se pozná podle toho, že se neprovádí izolovaně v některém z bolavých bodů, ale že se intenzivně podporují i nezbytné změny v předcházejících i navazujících fázích vzdělávání. Kvalifikované uvažování se v řízení školství rozpozná podle toho, že nenechá pokazit dobrý úmysl ani byrokratismem, ani nedomyšleností postupů, ani zanedbáním rozpočtu nebo osvěty. Ondřej Hausenblas Autor vyučuje na katedře české literatury PedF UK. Q

K tématu viz článek na str. 5.

KOMENTÁŘE

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

Říci Putinovi ne

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Bezradnost české politiky vůči Rusku pokračuje

P

o třináctiletém lákání a s hodinovým zpožděním přiletěl do Prahy na oficiální návštěvu prezident Ruské federace Vladimir Putin. Představitelé Ruska stejně jako představitelé Česka vyjadřují radost nad tím, jak se návštěva ruského prezidenta povedla. Vzájemné česko-ruské vztahy byly posunuty na normální pragmatickou úroveň, zní z úst obou prezidentů. Premiér Jiří Paroubek si pochvaluje, že náš obchod s Ruskem poroste ještě rychleji a úspěšněji, než tomu bylo dosud. Prezident Putin by přivítal, kdyby se ruské investice do České republiky co možná zvýšily. A také by si ruský prezident přál, abychom se přestali zabývat minulostí a dali přednost budoucnosti. Učinil v tom smyslu očekávané gesto. Právně sice Rusko žádnou odpovědnost za okupaci Československa v roce 1968 nenese, řekl prezident Putin, ale morálně takovou odpovědnost pociťuje. Někteří komentátoři tato Putinova slova považují za omluvu. Gesto poněkud laciné, postoj nenový. Kriticky se k okupaci Československa před Putinem vyslovili již dva prezidenti – první a poslední prezident SSSR Michail Gorbačov a první prezident Ruské federace Boris Jelcin. Ani poprvé, ani podruhé, ba ani potřetí to omluva ani zdaleka nebyla. Škody materiální ani morální těmi gesty napraveny nebyly a nebudou.

Nebezpečně nerovné postavení Veřejnosti bylo sděleno, že se jednalo o mnohém. Obchodní výměna, investice, naše do Ruska, ruské k nám. Dohoda o úvěru podporující náš vývoz do Ruska. Plyn a ropa budou prý zajištěny v mohutných a nás zcela uspokojujících objemech na dlouhé roky dopředu a něčeho takového, co se před nedávnem stalo Ukrajině, kterou Gazprom poněkud vyděračsky od plynu odřízl, se prý nemusíme bát. Dokonce se budeme moci napojit na novou severní větev plynovodu, takže nejen Německo, ale i Česká republika bude ke své mravní škodě participovat na nebezpečně nerovném postavení třeba zrovna zmíněné Ukrajiny a Polska v zásobování energetickými surovinami. Je to dobře? Je to dobrý výsledek Putinovy návštěvy? Čím jsme si takovou výhodu zasloužili? Možná i tím, že při debatě o situaci v Čečensku dal prezident Klaus za pravdu prezidentu

Putinovi, že situace je tam složitá, a nám, občanům, kteří se jednání nemohli zúčastnit, sdělil, že prezident Putin to ví. Jakpak by to nevěděl, když tu situaci zavinil krutou válkou proti všem, přestože ruské informační zdroje tvrdí, že členů teroristických skupin je v Čečensku něco mezi sedmi sty až dvěma tisíci. A to ne všichni jsou Čečenci. Opravdu bylo nutné kvůli tomuto nevelkému počtu teroristů rozbombardovat Groznyj? Zeptal se na to někdo prezidenta Putina při všech těch jednáních, která tu proběhla? Zeptal se někdo prezidenta Putina například na to, co bude s ruskými investicemi do České republiky, až ten či onen investor neopatrně vstoupí do politiky a jako Chodorkovskij bude poslán za mříže? A když už jsem u těch otázek, zeptal se někdo prezidenta Putina, jak se vyrovná s kritickými výhradami například Rady Evropy k zákonu, který z jeho podnětu drasticky omezuje nezávislou činnost nevládních organizací v Rusku? Případně zeptal se ho někdo, proč v bezpečnostních strategických dokumentech trpí formulace, které charakterizují NATO, jehož jsme členem, jako organizaci, která ohrožuje ruské národní zájmy? Ovšemže se ho nikdo neptal. To by přece mohlo ohrozit pozitivní výsledek návštěvy. Konečně pokud jde o nevládní organizace, o jejich „škodlivost“, v tom punktu si přece oba prezidenti, Putin i Klaus, notují.

Nezapomínat na Čečensko Co tedy návštěva ruského prezidenta v Praze přinesla? Jaká jsou její pozitiva? Proč k ní vlastně konečně došlo? Vladimir Putin je nepochybně politik, kterému se podařilo vrátit Rusko po rozpadu SSSR do hry velmocí. Bez jeho účasti se dnes neobejde řešení žádné kritické situace, v níž se svět permanentně ocitá. V tomto roce Ruská federace, ač nedosahuje takové ekonomické úrovně jako jiné rozhodující vyspělé státy, předsedá skupině G8, ekonomicky nejvyspělejším zemím světa. Ruský prezident se důvěrně jako rovný s rovným stýká s americkým či francouzským prezidentem nebo s bývalým německým kancléřem. Jeho země je členem Rady bezpečnosti OSN a má v této organizaci právo veta, disponuje obrovskou jadernou silou, měřitelnou pouze se silou USA. Co ho tedy vlastně vede do Prahy? A předtím do Budapešti? Nejspíše potře-

Centrální banka zasahuje do politiky Vedení ČNB se až nadšeně otevírá poptávce sběratelů kritických názorů. To není dobře. V minulosti centrální bankéři vylézali z ulity jen výjimečně, aby neohrožovali stabilitu země a nerušili klid na práci Miloše Zemana a Václava Klause. Doba se ale mění. Dnes se členové bankovní rady vyjadřují k zavedení eura, k trhu práce, veřejnému dluhu, investičním pobídkám, daním a přitom přímo či nepřímo rádi probírají vládní hospodářskou politiku. A protože novinový papír obvykle nesnese podrobnou analýzu, dělají to zjednodušeně, bez souvislostí, přesnějších čísel a za použití jednoduchých modelů, občas až žoviálně. Například článek Luďka Niedermayera v prestižní rubrice Hospodářských novin nazvané Leader’s Voice, věnovaný zadlužování státu a nezodpovědným politikům, by se svou argumentací a naladěním hodil spíše do dětského časopisu nebo do sarkasticky laděného okénka pravicového časopisu 51 pro (budiž připomenuto, že text v HN vyšel kurzivou, která většinou značí fejeton či jiný odlehčený žánr).

Proti vládním prioritám Centrální banka pochopitelně musí dělat vlastní analýzy ekonomiky a jejich výsledky předávat vládě i veřejnosti, to co členové bankovní rady občas předvádějí v médiích, ale nemá s odbornou analýzou nic společného. Zejména pokud jde o trendy zadlužování, reagují centrální bankéři místy podobně hystericky jako opoziční politici, přes-

tože čísla tragická nejsou a dluh včetně zadlužení rozpočtu ani střednědobě českou ekonomiku neohrožuje, jak v rozhovoru pro Respekt připustil i guvernér Tůma. V citlivé době před volbami jsou to dost nebezpečné souvislosti, protože to poslední, co má centrální banka na starosti, je politicko-ekonomická oponentura vůči vládě. Před šesti lety, kdy se o roli centrální banky intenzivně debatovalo v souvislosti s novým návrhem zákona o České národní bance, na tuto okolnost upozorňovali i diskutující v Klausově pravicovém Centru pro ekonomiku a politiku (CEP). Ekonom a dnešní externí poradce prezidenta Karel Kříž tehdy pochválil nový zákon za to, že centrální bance ukládá povinnost podporovat vládní hospodářskou politiku. „…Česká národní banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu,“ píše se v zákonu o ČNB, na jehož začátku stojí důležitá uvozovací věta „Pokud tím není dotčen její hlavní cíl…“, kterým je cenová stabilita. Členové bankovní rady se mohou ohánět různými interpretacemi této pasáže, ale žádný zákon není gumový, a chceme-li ho číst spravedlivě, musíme se ptát, zda veřejná vystoupení centrálních bankéřů a jejich kritické názory nekolidují s tímto proklamovaným záměrem. Není například prohlášení, že „zavedení eura je pro Česko významným rizikem“, které pronesl spoluza-

3

ba být potvrzen právě politickými představiteli těchto dvou zemí, na nichž se Sovětský svaz krutě provinil. V roce 1956 sovětská armáda potlačila krvavě maďarské povstání, v roce 1968 okupovala Československo. Být potvrzen jako představitel nového Ruska, které s minulostí nemá nic společného, to je cíl té cesty. K naplnění tohoto účelu má sloužit i přání zapomenout na minulost. Toho potvrzení se mu v Praze dostalo. Vladimir Putin je nepochybně představitelem jiného Ruska, než bylo to, které k nám poslalo okupační vojska. Je ale také představitelem režimu, který potlačuje opozici, omezuje svobodu slova například tím, že vlastníky rozhodujících mediálních prostředků se stávají státní podniky jako Gazprom, využívá svého postavení rozhodujícího poskytovatele energetických surovin pro celou Evropu k politickému nátlaku, jak jsme toho byli svědky v případě Ukrajiny, využívá vojenských základen na cizím území k politickému tlaku na třetí země, jak jsme toho svědky v Gruzii, nemluvě již o situaci v Čečensku, podrobně popsané v textu podepsaném významnými světovými osobnostmi, mezi jinými i Václavem Havlem.

Nevyužitá šance Vladimir Putin může být a je s výsledkem své cesty do Prahy spokojen. Máme se s jejími výsledky spokojit i my, občané České republiky? Sotva. Dokumenty, podepsané v Praze během Putinovy návštěvy by byly podepsány i bez ní. Česká politická reprezentace nevyužila příznivé atmosféry k možnému posílení svého mezinárodního významu tím, že by prezidentovi Ruska připomněla problematické aspekty jeho vládnutí. Že by, dejme tomu, kladla důraz ještě i na jiné otázky než ekonomicko-obchodní. Vztahy mezi zeměmi mají i aspekty bezpečnostní a jsou v našem světě formovány i členstvím v mezinárodních organizacích, jako jsou NATO, EU či Rada Evropy. Postoj Ruska vůči těmto organizacím, jejich smyslu a konání se v lecčem od našeho liší. O tom nepadlo ani slovo. Bezradnost naší zahraniční politiky vůči Rusku byla během návštěvy ruského prezidenta v Praze bohužel opět potvrzena. Luboš Dobrovský Autor je bývalý velvyslanec v Rusku.

Q

kladatel CEP, bývalý poradce prezidenta Klause a člen bankovní rady Robert Holman, právě tím bodem, kde centrální bankéř porušuje zákonné povinnosti? Zavedení eura je jasnou vládní prioritou a Robert Holman v opakovaných kritických článcích nepředložil jediný důkaz, že by to nyní či v dohledné době narušilo cenovou stabilitu. Kromě toho jeho hlavní argument spočíval v tom, že eurozóna má menší růst než jiné země Evropy, což se dá dost těžko porovnávat, vezmeme-li v úvahu, že eurozónu tvoří převážně nejbohatší evropské země. A co si lze myslet o výrocích Miroslava Singera, který kriticky hodnotí dopad investičních pobídek, které patří mezi základní ekonomické zbraně vlády, protože si myslí, že zemi více prospějí nižší daně? Další z členů bankovní rady tu mimo jiné upozornil na jednostrannou strukturu investorů, na přílišné spoléhání na automobilové výrobce, jejichž případný krach může českou ekonomiku ohrozit. Jsou to obavy obezřetné a logické, ale totéž lze říci o sousedním Německu, které je také na výrobě aut závislé a zatím ustálo i větší krize. Ale jak to všechno právě teď ovlivňuje cenovou stabilitu nebo alespoň střednědobý inflační cíl, který má centrální banka sledovat, to řečeno nebylo?

Co na to guvernér Guvernér centrální banky Zdeněk Tůma ví, že jeho instituce nesmí vládě radit, co má a co nemá dělat, ale připouští stav, kdy se tak fakticky děje, a to i v případech, v nichž se cenová stabilita ani nehne. Být za této situace ve vládě Václav Klaus, jistě by hlasitě hovořil o politické podjatosti banky. Jiří Paroubek něco podobného zatím jen naznačuje. Škoda že v jeho schopnostech není uspořádat vědecký seminář na téma – Vláda a ČNB aneb Co si smí a co nesmí dovolit centrální bankéř. Snad to před volbami stihne alespoň objektivní CEP. Možná přijde i ekonom-prezident, který bankovní radu jmenoval. Petr Fischer Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

v novém Respektu na větším prostoru přinášíme dvě témata: jednak hlavní text čísla o Karlovi IV. v rubrice Téma a za druhé komentář a zpravodajský text o stavu českého středního školství. Respekt je od začátku příznivcem školských reforem, redukce počtu učilišť, vzniku nových gymnázií a zrušení přijímacích zkoušek. Nyní s tímto plánem vystoupila ministryně školství, naděje na úspěch jsou ale nejasné. Vedle další pozoruhodné reportáže Jáchyma Topola tiskneme také vítězné práce literární soutěže studentů středních škol, kterou pořádá Respekt spolu se společností Člověk v tísni. Tématem soutěže byla naše komunistická minulost. O tom, jak se s ním studenti vypořádali, se můžete přesvědčit na straně 9. A pokud také patříte k těm, kteří nerozumí tancům kolem českého zdravotnictví, v příštím Respektu si můžete příběh ministra Ratha a jeho politiky přečíst v obsáhlé a srozumitelné analýze. Srdečně zdraví Marek Švehla

GLOSA Českou společnost zasáhl příběh malého Erika, který byl adoptován švédskou rodinou a následně zemřel zřejmě díky špatné péči rodičů. Chvílemi se z veřejné diskuse zdá, že na vině je princip zahraničních adopcí. To je ale velmi povrchní a až nebezpečný soud. Ráda bych dopředu konstatovala, že neznám spis tohoto případu, nechci proto dělat konkrétní závěry. Přesto považuji za

Chybu je třeba hledat u nás nutné připomenout, jaký osud často romské děti v Česku čeká. V praxi, kterou jsem v kanceláři ombudsmana mohla vcelku dobře poznat, úřady děti z romských rodin odebírají s jistou lehkostí a z důvodů, které se rozhodně dají řešit, aniž by muselo dojít k odebrání dítěte. Místo toho, aby se rodinám pomáhalo zvládat těžkosti, do kterých se dostaly díky okolnostem, které mnohdy nemohly ovlivnit, odeberou se jim děti. Jenže to má ten důsledek, že ty pak zůstávají až do plnoletosti v ústavech, protože nikdo neprojevuje ochotu je adoptovat. Mimochodem to byl i případ Erika. Ačkoli byl rok nabízen k adopci, nikdo z Čechů o něj neprojevil zájem. A to přesto, že šlo o malé a zdravé dítě, které jsou při žádostech o osvojení nejvyhledávanější. Pro romské děti či děti s postižením jsou pak mnohdy poslední šancí prožít dětství a dospívání v rodinném prostředí právě zahraniční adopce. Zaskočila mě popiska pod fotografií Erika v deníku Právo, kde stojí: „V brněnském kojeneckém ústavu se malý Erik cítil velmi dobře.“ Implikuje to dojem, že ústav je příjemnější a lepší jistota než adopce zahraniční rodinou. Tak to ale není. Ani sebelepší ústav nemůže nahradit láskyplné rodiče. Navíc pravidla mezinárodního osvojování dětí jsou velice propracovaná a chyby jsou výjimkou. Švédský systém péče o děti je jeden z nejlepších na světě, ale samozřejmě někdy nemůžete zabránit i tragické chybě. Ta se tu evidentně stala, když nikdo patrně nepomohl rodině s hyperaktivním chlapečkem, navíc zvyklým na úplně jiné prostředí, a to i jazykové. Všimněme si ale, že adoptivní rodiče už jsou před soudem, takže se případ okamžitě řeší. Bylo by tak chybou nějak zpochybňovat osvojování dětí zahraničními rodinami. Nepoukazujme na švédské chyby, ale snažme se radši řešit naše vlastní. Tedy napřeme maximální snahu na pomoc rodinám v sociální tísni, aby si mohly své děti nechat u sebe a vychovávat je v domácím prostředí. Anna Šabatová Autorka je zástupkyní veřejného ochránce práv.

4

ČESKÁ REPUBLIKA

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Ptačí starosti Za jakou cenu bude kuřecí a vajíčka v éře H5N1

Někdo musí ze zahrady do haly... FOTO GÜNTER BARTOŠ

...někdo pod sítě. Může být ale i hůř: porážka, nebo klece o rozměru krabice od bot. FOTO GÜNTER BARTOŠ

„T

ak, dobrou chuť!“ popřál svým hostům se širokým úsměvem ministr zemědělství Jan Mládek první březnovou středu, než se před televizními kamerami pustil do jedné z mnoha kuřecích dobrot. Jeho spolustolovníci na mimořádné propagační snídani ani nepotřebovali pobízet. Šlo vesměs o zdejší velké zpracovatele drůbežího masa, kteří přišli na ministerstvo, aby po vzoru dávných ochutnávačů přesvědčili veřejnost o naprosté zdravotní nezávadnosti svých lahůdek. U Mládkova stolu vládla pohoda, všem byl na hony vzdálen strach obcházející české konzumenty kuřecího masa, které média denně bombardují zprávami snad o každém uhynulém opeřenci v okolí mnoha tisíc kilometrů. Ať už je tato kolektivní hysterie z chřipky oprávněná či ne, vyvstává s ní otázka, jak na tuzemské drůbeží podnikání dopadne smrt prvního nakaženého zvíře u nás.

Atomová drůbežárna „Když může demonstrativně pojídat kuřecí i prezident Chirac, tak proč ne my?“ říká jeden z účastníků snídaně u Mládka na dotaz, zda je vzhledem k neznámým rizikům takové uklidňování lidí zodpovědné. „A vůbec – řekněte mi, kde ve světě je drůbeží maso zdrojem nákazy, no kde?“ dodává šéf Agrární komory ČR Jan Veleba. No třeba v Asii, v Turecku – prostě všude tam, kde se lidé virem nakazili. Po této odpovědi pan Veleba rychle končí hovor. Asi mu došly argumenty. Vždyť i sám ministr Mládek jako

první upozornil veřejnost na možné hrozby, když před 14 dny vyhlásil ve zdejších komerčních chovech drůbeže mimořádný stav. V rámci ochrany před nakažlivým virem H5N1 teď musí všichni chovatelé zajistit, aby se ptáci za žádných okolností nemohli pohybovat venku pod širým nebem. Vypravili jsme se zjistit, jak tato opatření dopadnou na obyvatele, vlastníky a zákazníky zdejších drůbežáren. František Svoboda z velkokapacitního chovu kuřat společnosti Druko se blížící hrozbou nezdá nějak zneklidněn: „Riziko možné nákazy je v naší firmě minimální,“ říká. „Drůbež je trvale umístěna v halách, vyškolení pracovníci se po každé směně převlékají a myjí, samozřejmé jsou tady dezinfekční rohože pro příchozí i auta. Cizí návštěvy, krom pracovních, sem nesmí a bránu hlídá bezpečnostní služba – takže co se týče veterinářů, my jsme v klidu.“ Podobných velkochovů, jako je Druko, které připomínají spíše chod jaderné elektrárny, se tedy nová nařízení nedotknou: slepice jsou v nich totiž drženy uvnitř už dávno, většinou po skupinkách v klecích na ploše jednoho papíru A4 pro jednu nosnici. Tyto praktiky se však neslučují s filozofií biofarmářů, kteří věří tomu, že se zvířaty se i pod hrozbou menšího zisku má zacházet humánněji. Biofarmy drží drůbež výhradně venku, v jejím přirozeném prostředí. S tím je ovšem díky novým veterinárním opatřením konec. Farem s otevřeným výběhem pro drůbež je úředně po republice pouhých jedenáct, skutečný počet se však díky hrozbě ptačí chřipky bude teprve upřesňovat. Tento skromný počet odpovídá situaci, která

Dobříšští alkoholici versus ústava Ústavní soud zakázal dobříšské radnici, aby bránila občanům pít alkohol na veřejných prostranstvích města. Jde o zapeklitý problém – nejen pro opilce na Dobříši. Hodně obcí má svou problémovou zónu. Místo, kudy člověk nerad chodí a děti raději posílá oklikou. Dobříš má ale smůlu, protože tady je tou černou dírou park v centru. Před časem ho obsadila parta místních existencí, postávajících a posedávajících tu s krabicovým vínem. Kolem nich musí projít každý, kdo jde na úřad nebo autobusové nádraží, stejně jako většina dětí do škol. „Chodily nám od lidí stížnosti. Že obtěžují, že žebrají o peníze,“ říká Stanislav Valtr, tajemník radnice. Právě on je autorem řešení, které se loni v létě pokusilo problémovou skupinku z centra dostat. Pan Valtr sepsal vyhlášku, která na několika místech Dobříše – v parku, kolem škol a sportovišť – zakázala pod pokutou až pěti tisíc korun popíjet alkohol. S novou vyhláškou v zádech strážníci brzy partu vytlačili do jiných končin a radnice slavila úspěch. Po čtyřech měsících ale běžná „vyhlášková“ kontrola ministerstva vnitra upozornila radní, že jejich nařízení je protizákonné a měli by ho zrušit. Radnice, pře-

svědčená o správnosti svého kroku, to odmítla, takže případ putoval na Ústavní soud. A ten dal úředníkům ministerstva za pravdu: dobříšská vyhláška je v rozporu s ústavou, zákonem o obcích a zákonem o ochraně před alkoholismem. Stávající právní normy umožňují obci „omezit nebo zakázat prodej a podávání alkoholických nápojů, nikoliv však jejich konzumaci“, píše se v odůvodnění Ústavního soudu. Jak ale řešení obce ohrožuje ústavní práva? Soudkyně Ivana Janů, která měla dobříšský případ na starosti, se o věci už nechce bavit. „Všechno je napsáno v odůvodnění,“ odpovídá e-mailem. V jejím dokumentu se dočteme, že samospráva nemůže „nežádoucí jevy řešit autoritativním určením poměrů jednotlivců cestou své vlastní normotvorby“. Podobný názor zastává i bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl: „Není možné, aby samospráva omezovala práva lidí. To může jen parlament. Navíc tato omezení na právech by se časem mohla vymstít všem – příště by na náměstí nemohli třeba lidé s obarvenou hlavou.“

u nás vstřícnému zemědělství trvale nepřeje. Zdání, že ekofarmaření se vyplatí jako levnější, protože stačí zvířátka vypustit na pastvu či dvorek, je totiž mylné. Ve skutečnosti jsou přátelské chovy kvůli přísným bio a hygienickým normám několikanásobně dražší než ty běžné.

Snad se to přežene Při příjezdu na biostatek Abatis kousek za Zbraslaví je už zdálky slyšet rachot vrtaček. V hlavní budově právě skupina dělníků v plné polní dokončuje přestavbu staré haly na prostory pro chov slepic. Majitel Pavel Kotál je stejně jako ostatní ve špinavých montérkách. Návštěva ho zaskočila. „Vidíte, že spěcháme, abychom to tady všechno dali dohromady,“ říká. „Ptačí chřipka nám holt komplikuje život, ale co se dá dělat. Slepice už jsou pod střechou, mají to tam jako v Hiltonu, ale tak dobrý, jak venku ve výběhu, to pro ně holt není.“ Firma Abatis je se svými ani ne čtyřmi sty slepic téměř výhradním dodavatelem biovajec na českém trhu. „Ano, je nás v branži málo,“ říká pan Kotál. „Přitom co se týče poptávky po biovejcích, tak by mně obchody utrhaly ruce. Jenže to bych těch slepic musel mít tisíce, a to já nechci – to bych je tu musel mačkat a to není ono. Veterináři by sice klidně nechali i šest kusů na metr čtverečný, ale já to nechápu. My jich v hale máme třikrát míň, což je tak akorát.“ Kapitál, který do byznysu musí kvůli hygienickým předpisům vložit i ta nejmenší farma, se ovšem sko-

Ústavní soud doporučil Dobříšským využít k rozprášení obecních otravů všechny platné zákony nebo omezit prodej alkoholu. Nic z toho ale zastupitelé Dobříše nepovažují za vhodné řešení. „Popíjením v parku neporušují zákon,“ komentuje radu o využívání existujících paragrafů tajemník Valtr. „A když strážník přijde na místo, které je pomočené a pokálené, a kolem se pohybuje deset lidí, je pro něj těžké určit, kdo to udělal. A vyvíjet za takové situace nějakou osobní iniciativu se nikomu z nich pochopitelně nechce.“ Co tedy zákaz prodeje alkoholu? „To by omezilo místní podnikatele,“ říká Valtr, „kteří přece za nic nemůžou.“

Vzhůru na správný hrob Dobříšská vyhláška je symbolem boje obcí, které se snaží reagovat na potřeby občanů vlastním opatřením, velmi často ale odcházejí s nepořízenou. Vějíř lokálních vyhlášek sahá od zákazu volného pohybu psů přes konzumaci alkoholu à la Dobříš až po snahy vytlačit z obecního areálu prostituci. O tom, že radnice nevědí jak na to, svědčí fakt, že jen minulý rok zrušilo vnitro plnou čtvrtinu z celkem 16 822 vyhlášek. Na přísný dozor ministerstva si stěžují zástupci Svazu měst a obcí České republiky. Podle nich mají obce omezený prostor pro řešení lokálních problémů, protože pro praktické věci nemají v zákoně oporu. „S vyhláškou o udržování pořádku jsme například narazili na to, že obec nemá možnost definovat veřejné prostranství, protože je to obsaženo v jiné normě, která je ale obecná. V takové situaci je tvorba vyhlášek jen opisováním zákona, a na mnoha místech tak pozbývá smyslu,“ říká Daniela Vernerová, členka předsednictva svazu. Podle Vernerové se vnitro čili stát čím dál silněji snaží centralizovat rozhodování a osekat pra-

ro vyrovná tomu, co dávají velkochovatelé. „Tenhle stál sto tisíc,“ ukazuje pan Kotál stroj na třídění vajec. „Chladírenský vůz půl milionu. Pro velkochovy jsou tohle nulové položky, kdežto pro nás zásadní sumy.“ A co komplikace se zpřísněným dozorem veteriny? „Na to jsme zvyklí,“ mává rukou pan Kotál. „Kontroloři sem stejně chodí pořád. Když jste biochov, tak k vám mají přirozeně menší důvěru.“ Proč to tak je? „No jak bych to řekl. Protože jsou takové… alternativní,“ vysvětluje inspektor Krajské veterinární správy pro Středočeský kraj, který ale nechtěl být jmenován. Ptačí chřipka ovšem neznepříjemnila život jen už existujícím slepicím a jejich biochovatelům, na dlouhý čas zmařila i plány těch, kteří se o tento způsob chovu teprve pokoušeli. „Měli jsme hotový projekt se Švýcarama, ale tím rozruchem okolo ptačí chřipky se vše zastavilo – a podle mě na dlouho,“ říká Josef Sklenář, majitel tradiční biofarmy se skotem a prasaty Sasov, kousek od Jihlavy. Jeho farmářský kolega z Bílé Vody v Jeseníkách Pavel Kýr se ale odradit nenechal. „Právě zahajujeme biochov s 1500 kusy,“ oznamuje do telefonu. A co hrůza z viru H5N1? Není to bláznovství, jít do toho v době, která tak přeje „atomovým“ chovatelům? „No, je to špatný čas,“ říká pan Kýr, „a pokud bude dál výrazně klesat odbyt kuřecího masa a vajec, tak nás to může zničit. Podle mě ty velkokoncerny přežijí vždycky, ale nás malé farmáře nikdo nepodrží. Takže já doufám, že se to přežene.“ Mané D. Shakarian Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

vomoci obcí. S tím souhlasí starosta Jindřichovic pod Smrkem Petr Pávek, který se proslavil (později soudně zrušenou) vyhláškou zakazující bez předchozího ohlášení vstup státním úředníkům na území obce. „Samospráva je oprávněna dělat vyhlášky, které řeší problémy daného místa,“ říká Pávek, „a jejich rušení je šikana ministerstva vnitra.“ Podle jindřichovického starosty by se kontrolou správnosti obecních nařízení nemělo zabývat vnitro ani kraj, ale nezávislý soud. Ten by měl také zabránit zneužití vyhlášek k diskriminaci, a pokud by se kterýkoli občan cítil poškozen na právech, obrátil by se na justici. Pávkův pohled odmítá expert na samosprávu a člen ústavněprávního výboru sněmovny Zdeněk Koudelka (ČSSD): „Obce často pláčou na nesprávném hrobě,“ říká. „K tvorbě takové vyhlášky je nutná dobrá znalost zákonů, kterou starostové často nevládnou a nedokážou svůj výnos správně naformulovat.“ Dobříšskou vyhlášku by podle Koudelky Ústavní soud nezrušil, kdyby radní zákaz konzumace alkoholu navázali na narušování veřejného pořádku, například obtěžování nebo veřejné pohoršování. „Paušálně zakázat lidem pít alkohol nelze, nemá to oporu v žádném zákoně,“ říká Koudelka. A vedení Dobříše si jeho radu vzalo k srdci. Tamní radnice chce totiž ve svém tažení proti alkoholickému klanu na hlavním náměstí pokračovat a do dvou měsíců vydat vyhlášku novou – tentokrát sepsanou po konzultacích se státními byrokraty. Jan Kovalík

Mají mít obce právo zakázat veřejnou konzumaci alkoholu? Napište nám to na www.respekt.cz.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

5

To není balík, to je dítě Buzková chce žáky líp připravit na život, úředníci ne. Proč?

M

inisterstvo školství se rozhodlo vykročit směrem ke vzdělanostní společnosti a učinilo převratný krok. Jeho plán rozšířit počet míst na gymnáziích a dopřát všeobecné vzdělání většímu počtu zdejších dětí ale narazil na bariéru: krajští úředníci a učitelé jsou rozhodně proti. Jaké k tomu mají důvody – a co bude dál? Tady je odpověď.

Máme tady balík Ministerský návrh na zvýšení počtu gymnazistů dává smysl: namísto poloprázdných odborných učilišť by se otevřela nová místa na školách, kam se každoročně dostává jen zhruba polovina těch, kteří po tom touží. A nebylo by to ani drahé. Pro první rok programu ministerstvo vyčlenilo 20 milionů korun, v každém dalším pak počítá se 40 miliony. Za každé nově vytvořené místo na gymnáziu nebo lyceu dostane kraj jednorázový příspěvek 15 tisíc korun – a navíc ušetří za specializované laboratoře a dílny, které gymnázia na rozdíl od odborných škol a učilišť nepotřebují.

Elita škodí zdraví S plánem učinit gymnázia dostupnější nesouhlasí ani kantoři, protože by podle nich klesla kvalita výuky. „Považuji to za nepromyšlené a unáhlené,“ odsoudila plán ministerstva v Lidových novinách předsedkyně Asociace ředitelů gymnázií Irena Přádná. „Ne všechny děti, které se na gymnázia hlásí, mají předpoklady pro takové studium. Záleží, o co paní ministryni jde. Jestli o dobré statistiky, nebo o kvalitně vzdělané lidi.“ „Jde mi o kvalitně vzdělané lidi,“ napsala do stejného deníku Petra Buzková. „Vím, že to nebude pro gymnázia lehké. Nikoliv proto, že by musela přijímat děti, které na to nemají. Ale půjde o děti, jimž jejich rodina často neposkytne takové zázemí jako současným gymnazistům. Jinými slovy, bude třeba více učitelského umu a práce. Mám-li si ovšem vybírat mezi budoucností českých dětí a pohodlím učitelů gymnázií, volím to první.“ Nikdo z oslovených učitelů nedokáže přesně říct, co „pokles kvality“ znamená. Nejčastěji mluví o nutné a „tradiční“ výlučnosti: „Gymnázium byla vždycky elitní škola, na které nemůže studovat každý,“ shrnuje ředitelka pardubického gymnázia Jitka Svobodová. Je tu ovšem zádrhel: počty gymnaziálních studentů jinde v Evropě jsou výrazně vyšší než tady. „Studie hodnotící úroveň znalostí žáků jasně říkají, že naši

Kraje však nabídku odmítají. Podle jejich představitelů zaměstnavatelé mnohem více hledají vyučené než gymnazisty a „někdo řemeslo prostě dělat musí“. Ukázkovým příkladem úřední argumentace a odborného zázemí je školský rada Ústeckého kraje Pavel Kouda (ČSSD): „Trh práce neukazuje na zvýšenou poptávku po gymnazistech. Každý přece ví, že trendem dneška je budování průmyslových zón,“ říká. Jenže se mýlí. „Montážní práce v zónách zvládne i cvičená opice, a navíc se dají levněji pořídit od nás na východ,“ říká analytik Úřadu práce v Děčíně (Ústecký kraj) Vlastimil Pažourek. „Tady naopak stoupá poptávka po lidech schopných přečíst si manuál v angličtině a ovládat počítač, což gymnazisté přesně splňují. Bohužel, školské úřady a úřady práce nespolupracují, takže kraj vyhodnocuje špatné údaje,“ dodává analytik. A tak se v Ústeckém kraji hraje následující rošáda: „Chodí za mnou ředitelé škol a říkají – když to hodně přeženu – teď nepotřebujeme kuchaře, ale elektrikáře. My zareagujeme pružně a od příštího roku na jejich škole neotevřeme obor kuchař, ale elektrikář,“ říká radní Kouda. Hrozbu, že investor odejde do lev-

školáci nejsou ani víc hloupí, ani méně šikovní,“ říká poradce ministryně Buzkové Martin Profant. „Proč bychom tedy neměli mít více gymnazistů jako třeba v Německu nebo v Rakousku? Chtějí snad učitelé říct, že zdejší děti jsou oproti rakouským méněcenné?“ To učitelé říct nechtějí. „Určitě ne, naši žáci za Evropou nezaostávají,“ říká ředitelka pardubického gymnázia. „A postavíte-li to tímhle způsobem, opravdu nevidím důvod, proč by nemohlo být gymnazistů o něco více.“ Sociolog Petr Matějů dodává, že si budeme muset konečně vybrat, co chceme. „Opravdu toužíme po elitně vzdělané menšině za cenu, že 60 až 70 procent lidí bude bez vzdělání jako za první republiky? Jsem přesvědčen, že elitně vzdělaná menšina ohrožuje národ. A navíc, u nás to se vzděláním učitelů asi nebude moc slavné, když mohou být tak nezodpovědní, že pro vlastní pohodlí a pocit nadřazenosti nechtějí dopřát vzdělání co nejvíce žákům. To je profesní selhání.“ Úředníci by podle Petra Matějů měli ignorovat zaměstnavatele a začít pořádně naslouchat rodičům, a především dětem, jimž by měli dopřát vzdělání v oborech, které si samy vyberou. Na osvětu se odvolává i poradce Profant: „My krajům nemůžeme nic nařídit, takže hodně pomůže zájem médií,“ říká. „Lidé se dozvědí, že mohou mnohem více naléhat na krajské politiky. Budou vědět, že provoz gymnázia je výrazně levnější než provoz odborné školy nebo učiliště, a nenechají se odmítnout chabými výmluvami.“

nějších krajin a tady zůstanou nezaměstnaní lidé ušití mu předtím „na míru“, si přitom uvědomuje. „Ano, může se to stát, ale to je prostě riziko podnikání.“ Co s nimi dál? „To já přece neřeším,“ říká školský rada. „To už je jejich věc, jak se o sebe postarají, když o práci přijdou.“ Školní koncepce Ústeckého kraje má evidentně vážné trhliny, když je tu dlouhodobě nejvyšší nezaměstnanost (15,70 %). Český školský systém je nastaven jako jedna velká selekce. To je podle ministerstva, expertů, a nakonec i krajské byrokracie ten nejvážnější problém. Od nejútlejšího věku jsou zdejší děti přebírány na schopné a méně schopné. Napřed se „třídí“ do zvláštních a normálních škol, později se vybírá na školy jazykové, víceletá gymnázia, a nakonec na střední školy. Žáci, kteří nemají jasno, čím by chtěli v budoucnu být, ale zároveň nemají vynikající studijní výsledky, mají smůlu. Na gymnázium, kde by se jim dostalo všeobecné vzdělání a získali více času pro rozhodování, se totiž nedostanou. Smůlu mají i ti, kdo neuspějí u přijímacích zkoušek, ačkoli mají studijní výsledky dobré. „Plnému využití potenciálu českých žáků a studentů brání skutečnost, že v 15 letech dělají žáci závazné rozhodnutí o své budoucí dráze, které později obtížně mění,“ říká sociolog Petr Matějů. Podle něj se žák, specializovaný od 15 let na střední škole nebo učilišti, ocitá v pasti. Není univerzálně připraven pro více pro-

fesí a svůj obor pak jen těžko vymění za jiný. Zná chemické složení potravinových dochucovadel, ale neví nic o elektřině. A když neuspěje ve svém oboru, má jen velmi omezenou šanci se prosadit v jiném. Ústecký radní Kouda tu past sice, jak říká, chápe, ale nepovažuje ji za nebezpečnou. A dokládá to svým vlastním příběhem: „Já jsem taky chtěl na střední školu, ale nevzali mě a šel jsem na učňák, kde mě to vůbec nebavilo,“ říká. „Ale nakonec mě maminka dohnala k maturitě, a dokonce jsem vystudoval i vysokou.“ To podle něj dokazuje, že usnadňovat dětem přístup ke vzdělání není potřeba: kdo „na to má“, ten si svou cestu najde. „Jistě, vzdělání není nikdy na škodu, ale podle mě je úspěch každá dokončená škola – i učiliště,“ říká Kouda. „Máme tady nějaký balík dětí, snažíme se vyhovět všem, ale trojkaři přece nemohou studovat školy gymnaziálního typu.“ Co tedy bude v Ústeckém kraji dál? „Nevím,“ říká radní. „Měli jsme svou koncepci, do toho ale teď přišlo to doporučení z ministerstva, takže v tuto chvíli nevím, jak se k tomu postavíme.“ Jeho váhání dává alespoň malou naději „balíku“ adeptů dalšího všeobecného studia. Balíku, za kterým se skrývají jednotlivé osudy mladých lidí, jejichž životní perspektivy mohou být vinou vadných úřednických představ buď zcela, nebo z velké části zmařeny. Kateřina Mahdalová

Q

O co paní ministryni jde? Možná o to, abychom byli zemí, kde normální je studovat. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Odvolání, které otřáslo spravedlností Nejvyšší soud pracuje dál, ale jen samospádem. Za zavřenými dveřmi kanceláří se dva tábory tiše přou o budoucnost. Nejen svou vlastní, ale celé české justice. Všech šedesát soudců Nejvyššího soudu v Brně se shodne v jednom: prezidentským odvoláním jejich šéfky Ivy Brožové tady moc výkonná neoprávněně zasáhla do moci soudní. Hlava státu má totiž podle zákona právo jmenovat, ale už nikoli dávat palec dolů. Ale jinak se už brněnský tým neshodne ani na tom, kdo ho teď vlastně řídí. Podle jedněch je to dál Iva Brožová, protože ji prezident odvolal bez zákonných podkladů. Podle jiných je to dosavadní zástupce Pavel Kučera, protože prezidentovo odvolání je platné. Ale vlastně ještě jedna shoda tu vládne: tahle věc se stane důležitým precedentem a ovlivní další život české společnosti.

Charisma podmínkou Vysvětlovat něco veřejnosti se ale členům Nejvyššího soudu nechce, trvá dva dny, než tisková mluvčí Marika Komoňová najde k hovoru s tiskem jednoho z třiadvaceti soudců, kteří podepsali petici pro odchod předsedkyně Brožové. „Měl by tam být někdo schopnější,“ říká čtyřicátník Petr Vojtek o své šéfce. „Nicméně způsob odvolání byl nešťastný a vyvolal pochybnosti, zda je takový postup vůbec možný. Ještě nikdy to tu neby-

lo.“ Proto si ostatně předsedkyně Brožová vynutila na Ústavním soudu předběžné opatření, které její odvolání pozastavilo. Petičníci sice chtějí, aby Brožová „v zájmu justice“ stáhla své žaloby na stát a odstoupila ihned z funkce předsedkyně, s ústavním přezkumem Klausova kroku ale v zásadě souhlasí. „Za současné situace může opravdu pomoci jedině to, že Ústavní soud jasně vyloží některá ne úplně jednoznačná pravidla.“ Jinak ale soudce trvá na tom, že by v čele brněnské instituce měla stát výraznější osobnost: „Kdyby tam byl někdo energičtější a kompetentnější, problém by nenastal,“ říká. „Vlastně si za ten vyhazov může paní Brožová tak trochu sama.“ „Prosím vás, nejde někoho odvolat proto, že si myslíte, že nemá charisma,“ namítají na Vojtkův pohled dva muži kolem padesátky. „Příště by to už mohl být kdokoli. Něco takového je v právním státě opravdový průšvih.“ Oba patří k těm soudcům, kteří petici pro odstoupení Brožové nepodepsali. Jména však říct nechtějí. Možná se příštím předsedou Nejvyššího soudu stane bývalý ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, kterého s tím výhledem nedávno prezident jmenoval do role soudce. „Chová se arogantně, dokonce zjišťuje naše názo-

ry – za kým kdo stojí. Pokud se stane předsedou, začnou zde čistky,“ říkají oba stoupenci současné šéfky. Tvrdí, že předsedkyně Brožová bojuje za všechny Čechy, protože brání princip nezávislosti justice. „Ona bojuje za ideály! Je to obrovsky čestná žena, pokud prohraje, bude to důležitý precedent. Pak bude prezident moci odvolávat, koho si zamane,“ dodávají muži. S tím souhlasí i Vojtek, jemu by ale Bureš jako předseda nevadil. I když na tom místě může být podle něj i někdo jiný – osobností je prý dost.

Ruce pryč od audiny Nejvíc osoba Bureše vadí Ivě Brožové. „Je politikou tak zaujatý, že prostě nemůže nezávisle rozhodovat,“ říká na adresu bývalého ministra předsedkyně, která ovšem Burešovo pendlování mezi justicí a politikou kritizovala už dávno předtím, než došlo k jejich „osobnímu“ střetu. „Víte o nějakém soudci, který politický není? I Čapek říkal, že nejhorší je soudce, který rozhoduje přikrytý poklopem,“ namítá Bureš. Je však momentálně k zastižení pouze na telefonu, budovu soudu opustil již včera. Předsedkyně Brožová mu přidělila práci v evidenčním senátu, což je poradní orgán, který působí například při sjednocování judikatury při vydání sbírky. Jde především o úřednické zpracovávání legislativy, vyhodnocování soudních rozhodnutí. Bureš sám žádné pře nerozhoduje, takže přidělenému papírování se může věnovat klidně i doma. Nově jmenovaný soudce je ale s přiděleným rezortem nespokojený, protože prý má na víc. „Nečekal jsem, že nebudu plnohodnotným soudcem. To, co dělám, je sice důležitá práce, ale většinou ji soudci dělají teprve nad rámec svých povinností.“ Iva Brožová však důvod k tomuto postupu má: nedávná ministerská kontrola jí totiž vytkla, že se nahromadily nedodělky za dva roky. „Jeden ze soudců pracoval na vládním návrhu konkurzního zákona a evidenci se nevěnoval. Nebyla to moje

chyba, ale uznávám, že je zapotřebí ve věcech pokročit,“ vysvětluje předsedkyně svůj postup. Neslavně dopadla i kontrola hospodaření soudu, ale tu nikdo nezmiňuje. Za hospodaření totiž neodpovídá Brožová, ale její zástupce a zároveň kritik Pavel Kučera. Petici sice nepodepsal, ale v médiích se dal slyšet, že i on by byl pro odchod současné předsedkyně. Jeho kolegové říkají, že z něj mluví osobní averze. Brožová ho prý naštvala tím, že mu zabavila nové služební auto, které dostal od potěšeného ministra Němce k osobnímu užívání za správné rozhodnutí ohledně katarského prince. Dnes „audinou“ jezdí všichni, kdo se potřebují jménem soudu někam přepravit. „Dostal jsem ji oficiálně. Opravdu mi vadilo, že to Brožová udělala, nechci být personálu pro legraci,“ říká Kučera. „Ale přece bych ji nechtěl kvůli tomu svrhnout! Jediné, čím si může být Brožová jistá, je to, že nechci její post.“ Pavla Hobstová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

Týdeník Respekt přijme grafika Požadujeme: samostatnost a spolehlivost, typografické vzdělání, rutinní práci s textem, kreativitu, bohaté zkušenosti s chodem DTP a pre-pressem pro ofsetový, příp. rotační tisk (min. 5 let praxe). Kandidát musí rutinně ovládat tyto programy na platformě PC: InDesign CS, Adobe Photoshop 7.0, Corel Draw n. Adobe Illustrator, Adobe Acrobat 5.0. Pracovní náplň: tvůrčí sazba inzerátů, kontrola dodaných podkladů, supervize tisku. Atypická pracovní doba. Nástup co nejdříve, nejpozději 1. 5. Kontakt: Profesní CV a ukázky prací posílejte na: [email protected]

6

ČESKÁ REPUBLIKA

J

e pátek večer kolem sedmé, vrcholí uzávěrka a já dostávám hlad. Chci si jít koupit něco k jídlu, ale zjišťuji, že nemám peněženku. Prohledávám celou kancelář, ale nic. Je mi jasné, že jsem o ni musel přijít někdy v poledne, když jsem si v centru Prahy na Národní třídě dával svoji oblíbenou čtvrtku kuřete. Čert vzal necelé dvě stovky. Nejvíc mně bere náladu představa, jakou anabázi budu muset absolvovat kvůli novým dokla-

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Cizinci v Cizkrajově Drama o boji lásky se strachem a nenávistí

Den, kdy mi ukradli doklady dům. V peněžence bylo totiž až na pas vše – občanský průkaz, řidičský průkaz, techničák, legitimace do knihovny a platební karta. Když jsem ztrátu dokladů hlásil naposledy před deseti lety, strávil jsem na policii půlku pracovního dne a stejně dlouho mi trvalo před pěti lety jednoduché přehlášení auta. Do dalšího pracovního dne ještě čekám, zda ji někdo přece jen nenajde – ať již v redakci či bez peněz někde v průchodu –, ale v pondělí v poledne je mi jasné, že musím jít do toho. Nejdřív se dívám na internetové stránky ministerstva vnitra s nadějí, že mi tam poradí, jak nejjednodušeji vše vyřídit a jaké dokumenty k tomu potřebuji. Ale nenacházím nic. Zkouším tedy do vyhledávače na policejních stránkách zadat heslo odcizení a krádež – ale poté, co mi vyskočí přes 40 tisíc odkazů vesměs na seznamy odcizených církevních památek či policejní svodky, beru do ruky telefon a volám na nejbližší služebnu policie s otázkou, jak mám postupovat. „Kde se vám to stalo?“ ptá se úřední hlas. Odpověď „někde na Národní“ mu zjevně nestačí. „Ta je dlouhá,“ slyším. „A rozděluje ji víc okrsků. Krádež musíte nahlásit tomu, na jehož území se stala.“ Po námitce, že nechci hlásit krádež, protože stejně nikoho nechytnou, že potřebuji jen doklad o ztrátě, slyším radostnější tón. „Tak tohle můžete nahlásit v místě bydliště.“ Další telefon a po ujištění, že můžu přijít kdykoli, přicházím na svůj domovský okrsek hned po práci. Na zazvonění mi otevírá mladá podpraporčice. „Proč jste to neoznámil tam, kde se vám to stalo?“ ptá se a je slyšet, že i ona by se mě ráda zbavila. „Podle zákona je vaše oznámení povinna přijmout jakákoli služebna.“ Pak se mě však ujímá a od té chvíle, jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem: všechno jde jako na drátku. A když po protokolu kontroluje podpraporčice v databázi čísla ztracených dokladů, říká mi najednou: „S občankou byste si mohl vyřídit i pas, za půl roku vám končí platnost.“ A radí mi, co vše budu k vyřízení nových dokladů potřebovat. Po půlhodince opouštím služebnu vybaven ještě jednou důležitou – a příjemnou – informací: uvedený protokol mi může dočasně sloužit jako náhrada řidičského i technického průkazu, dopravní hlídky jsou již vybaveny propojenými počítači a mohou si i bez technického průkazu ověřit, že auto je skutečně moje. Druhý den dopoledne se se vším potřebným vydávám na krajský úřad. V tašce mám i tlustou knihu k zahnání nudy; vzpomínka na dobu, kdy většinu uvedené agendy vyřizovala policie a bylo nutné si na to brát dovolenou, je stále živá. Obávané fronty ale nevidím – v dlouhé chodbě, na jejíchž stěnách blikají čísla, je zhruba desítka lidí. Na strojku u schodiště si vyzvedávám pořadové číslo – jen zmáčknout správný čudlík podle toho, co potřebuji. Mačkám automaticky všechny, beru si čtyři lístky (na občanku, pas, techničák a řidičák) a začínám vyplňovat připravené formuláře. Ještě málem nestačím vyplnit ani jeden a už bliká mé první číslo na občanku. Úřednice zkontroluje údaje a pošle mě zaplatit do pokladny stokorunový správní poplatek. Abych sem nemusel znovu, platím rovnou dalších 350 korun na zbylé doklady, vracím se zpět a dozvídám se, že novou občanku dostanu do konce měsíce. Jen vylezu ven, už bliká mé další číslo – a ceremonie se opakuje, jen s tím rozdílem, že technický průkaz dostávám na počkání a ještě horký od zalisování. A tak to jde jedno po druhém, až zase stojím venku před budovou a pohled na hodinky ukazuje, že mi celá anabáze trvala necelých čtyřicet minut. Marek Pokorný

„Netušili jsme, kolik je podobně nešťastných lidí a že taky bojují.“ (Martina Němcová s Filipem.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

M

artina Němcová vozí synka v kočárku jeho rodnou obcí každý den. Filipovi je jedenáct a už tři roky má poškozený mozek. Zodpovědnost za úraz má obec. Od chvíle, kdy se to stalo, dobré sousedské vztahy v Cizkrajově na Vysočině jako by rozčísl blesk. Soud o miliony je na spadnutí. A sousedé teď viní Němcovy, že chudá vesnice přijde na buben. Boj o Filipa se vede i na nebesích. Karmelitáni z blízkého Kostelního Vydří se za chlapce nepřetržitě modlí. Nejen to. V kraji vzniklo hnutí na podporu vyvržené rodiny. Mniši, soukromníci i firmy sbírají peníze nezbytné k tomu, aby chlapec přežil.

Neříkám, že mluví Němcovi bydlí v domku na kraji Cizkrajova. Do svých osmi let se Filip od svých kamarádů lišil snad jen samými jedničkami na vysvědčení. Na osudný školní výlet cizkrajovští žáčci vyrazili před třemi lety. V horkém letním dnu se třída šla vykoupat do bazénu v blízké Jemnici. Pedagogové tehdy v péči o své žáky naprosto selhali. Ředitel zjistil, že jeden z nich chybí, až na odchodu z koupaliště podle batůžku pohozeného v šatně. Filipa zatím vylovili a křísili učitelé a děti z jiných škol. Zůstal pod vodou asi patnáct minut. Odumřela mu část mozkové tkáně. Trpí apatickým syndromem. Podle této diagnózy nic necítí. Nemyslí. Nevnímá. Martina, drobná blondýnka, nás vede do obýváku. Filip tu leží pod tenkou dekou, hlavou s nevidomýma očima spočívá na těle do klubíčka stulené labradorky. Druhý pes, mrňavá čivava, zas kolem Filipa pořád šmejdí, co chvíli do něj šťouchne čumákem, olízne ho. „Cítí z nich teplo a pohyb,“ říká Martina. V hrudi má chlapec sondu, kterou přijímá potravu. Martina zdraví synka, mazlí se s ním, mluví k němu, jako by právě třeba přišel ze školy nebo z hřiště. Ve vedlejší místnosti je počítač. Martina komunikuje s několika rodinami podobně postižených. „Pomáháme si,“ řekne stručně a rozpláče se. Pak trpělivě odpovídá na novinářské dotazy. Diagnóza, dle které má její synek zůstat věčným ležákem bez citu, se nepotvrzuje. Vždyť byla u toho, když se po dvou letech usmál. „Slyšíte?“ ptá se vzrušeně. Z pokoje, kde je chlapec a psi, se ozývají skřeky. „Neříkám, že mluví,“ usmívá se teď Martina, „ale dlouho byl úplně zticha. Zapomněla jsem, že má hlas.“ O tom, že pokroky jsou skutečné a že nejde jen o přání utrápené mámy, svědčí Filipova lékařka Jiřina Parmová. Sama je přesvědčena, že kdyby Filip šel po úraze do ústavu, nepřežije. „Takového nasazení jako rodina není prostě nikdo schopen.“ Lékařka a matka sice jásají nad zlepšením Filipova stavu, ale člověk, který nehybnou kostřičku chlapce vidí poprvé, se nutně zděsí.

Lítost a Popelnice Zlepšením, které je pro Němcovy obrovským povzbuzením, je třeba fakt, že Filip dokáže sám vystrčit špičku jazyka. A doktorka se raduje, že pacient, který podle diagnózy už neměl nikdy pocítit bolest, při injekci fňukne. „Léčivá je pro

chlapce nepřetržitá komunikace. Mazlení a doteky. Kdyby jednou vstal a chodil, byl by to zázrak,“ říká doktorka. „My jsme ale vděční i za malá zlepšení.“ Zájem o případ má i náš největší odborník na lidský mozek, profesorka Eva Syková z Ústavu experimentální medicíny. „Vůči jakémukoli radikálnímu zlepšení jsem velmi skeptická,“ říká opatrně. „Průzkum mozku ale probíhá nepřetržitě. A nejtajemnější lidský orgán má pořád spoustu neprobádaných komůrek.“ Před třemi lety tedy Němcovi vypravili nadaného synáčka do školy a vrátila se jim nemyslící troska. A začal maraton návštěv nejrůznějších léčebných zařízení. K trýzni a šoku z Filipova stavu se také přidaly mučivé otázky: Jak k neštěstí vůbec mohlo dojít? Ředitel cizkrajovské školy Vítězslav Jindra a dvě učitelky měli tehdy na plovárně na starost asi dvacítku dětí. Neuhlídali je. Soud je odsoudil k podmíněnému trestu na půl roku. Po třech letech od neštěstí pan Jindra, otec tří dětí, který teď učiteluje v blízkých Dačicích, kajícně říká: „Nemám slov, abych vylíčil svou obrovskou lítost. Přijal bych tehdy samozřejmě jakýkoli trest. To obrovské selhání s sebou ponesu celý život.“ Němcovi se ale snaží na minulost příliš nemyslet. „Nenávistí už se nevysiluju,“ říká přímo paní Němcová. Ale nevraživosti a zášti musí přesto čelit. Za selhání učitelů je odpovědná škola, patřící obci. A právě tu právníci rodiny Němcových žalují o 17 milionů. Vždyť podle zákona „postižený má právo na odškodnění a léčbu“. Někteří sousedé to ale takhle nevidí. „Klukovi to stejně nepomůže a obec přijde o vše,“ vmetl Martině jeden z Cizkrajovských. „Chodili jsme spolu opékat buřty i třeba do hospody,“ dodává o některých známých Dušan Němec. „Teď se nezdravíme.“ Slovy jedné sousedky „se Němcovi prostě chtějí na klukově neštěstí napakovat“. A jiné paní ze sousedství zase děti ve vsi neřeknou jinak než Popelnice. Veřejně si totiž stěžovala, že jestli Němcovi soud vyhrají, zdraží se kupříkladu odvoz odpadků.

Nejsme žádné držgrešle Peníze ale Němcovi nutně potřebují. Hodně peněz. Dušan Němec je klempíř a shání výdělky po celé dny. Martina je doma s Filipem. A jen plenky stojí měsíčně pár tisíc, stejně jako dojíždění po doktorech, na 120 tisíc přišel stroj na cvičení svalstva, galvanický polštář stojí deset tisíc, další desítky tisíc stojí zvláštní stůl, pomůcky, vitaminy, léky… A vycvičená labradorka Eliška stála sto tisíc. K soudu o miliony má dojít brzy. A Cizkrajov má pět stovek obyvatel a roční rozpočet pouhé čtyři miliony. „Nejsme žádný primitivní držgrešle ze zapadlý vsi!“ rozčiluje se trošku nad nynější pověstí Cizkrajovských zastupitel David Rosenkrantz. „Nejradši bych dal Němcovým všechno, co chtějí,“ říká. „Nemůžeme to ale udělat. Jsou to pro nás nepředstavitelné peníze. Soud obci přivede na buben. Patnáct let se tu nepostaví ani chodník,“ obává se zastupitel. Zastupitelka Zdeňka Nyplová chce peníze vyplatit. „Filip je jeden z nás a máme za něj zodpovědnost. Obec může celou částku splácet třeba patnáct let.“ To, že Martina bojuje za svoje mládě jako rozlícená tygřice,

naplňuje mladou zastupitelku obdivem. „Tak by se chovala přece každá máma. Lidi viní Němcovy, že nedbají na zájmy obce! To je zrůdné! Vždyť jestli má někdo vinu, tak jsou to učitelé.“ A zastupitelé shodně říkají, že tu je ještě jedna cesta – mimosoudní vyrovnání. „Právě teď o částce licitují právníci,“ říká Nyplová. „A možná se to už brzy rozsekne.“ A jestli ne? A co takhle nějaká půjčka pro chudou obec? Vyšší instance je nad spletitým případem v pohotovosti. „Jednáme se starostou. K chlapcovu neštěstí se stavíme s veškerou solidaritou. Nesmíme ale nechat padnout ani obec,“ říká Arnošt Máče z krajského úřadu. Starosta Cizkrajova František Němec je Filipovým dědečkem. Jak jen může, stará se o vnuka. Obec od něj ale čeká, že se bude bít za co nejnižší částku. Na jedné z bouřlivých schůzí byl obviněn ze střetu zájmů. Po patnácti letech služby své vsi skládá úřad. Z okna kanceláře ukazuje na nízkou chalupu. Bydlí tam jedna z učitelek, která má na svědomí Filipovo neštěstí. „Od té doby je na nervy a nevychází z domu,“ říká starosta. A druhá učitelka z Cizkrajova zmizela. Starosta si pomalu balí věci. Rovná na stůl fascikly s formuláři. Bere si bloky, tužky, fotografie. „Jestli vyhrajou soud, odstěhujou se,“ říká o synovi a snaše. „Tady by je lidi uštípali. Já a moje žena se ale už nikam nechystáme. Jak tu budeme žít, nevím. Se všema jsem tu vyrůstal,“ máchne zas starosta rukou ven na zasněžené chalupy. „Teď mě maj za cizího. Když Filípka vezu na vozejku, lidi se odvracej a dělaj, že nás neviděj. Říkají, že je hanba mít takovýhleho kluka.“

Návrat do života Martina ukazuje kartotéku filmů, dokumentů, lékařských materiálů. Inteligentní venkovská žena se během let stala odbornicí na rehabilitaci, sype z rukávu podrobnosti o mozkových operacích, sleduje internet, studuje odborné publikace. Doba, kdy se zoufalá rodina bez zkušeností a naděje ocitla v izolaci, jí dnes připadá jako dávný horor. Přelomem byla reportáž Davida Vondráčka na Nově. Martině začaly chodit spousty dopisů plných povzbuzení. „A netušili jsme, kolik je podobně nešťastných lidí a že také bojují,“ říká Martina. Dnes tyto rodiny společně věří ve změnu, radí si při cvičení i výživě svých dětí. A občané z Dačic a Telče na podporu Němcových založili sdružení Návrat do života. „Když selhalo přirozené společenství obce, pokoušíme se ho nahradit,“ říká o občanské solidaritě člen sdružení Jiří Bláha. Jednání s úřady a shánění peněz si tedy vzali na starost dobrovolníci a rodina se věnuje výhradně péči o nemocného. Na Vysočině je teď spousta sněhu a zrovna fouká studený vítr. Martina se stejně s Filipem chystá ven. Obléct kluka do zimního trvá tak hodinku. A pak už sedí na vozíku a Martina mu na zchromlé ruce navléká rukavice a pořád na něj mluví: „Vidíš, jak jsi šikovnej,“ říká a nasazuje mu čepici. „A všechno by mohlo být daleko horší,“ říká mu, otvírá dveře a vyrážejí ven. Jáchym Topol

Q

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

INZERCE

7

Ministerstvo práce a sociálních věcí – odbor trhu práce

vyhlašuje 2. výzvu k předkládání grantových projektů v rámci grantového schématu opatření 1.1 OP RLZ

Posílení aktivní politiky zaměstnanosti při zaměstnávání uchazečů a zájemců o zaměstnání Dnem 23.února 2006 byla Ministerstvem práce a sociálních věcí, odborem trhu práce, vyhlášena výzva k předkládání žádostí o finanční podporu z Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ) v rámci grantového schématu opatření 1.1 OP RLZ Posílení aktivní politiky zaměstnanosti při zaměstnávání uchazečů a zájemců o zaměstnání. Financovány mohou být grantové projekty realizované na území ČR vyjma hl. m. Prahy. Projekty musí mít dopad na tři a více regionů (NUTS 3) v rámci Cíle 1, takže mohou být i celorepublikové bez hl. města Prahy. Podrobnější informace k finanční podpoře z Evropského sociálního fondu jsou uveřejněny v textu výzvy a příslušných dokumentech na internetových stránkách ESF v ČR www.esfcr.cz: • Výzva č. 2 odboru trhu práce MPSV k předkládání grantových projektů • Příloha č. 1 – Monitorovací indikátory pro opatření 1.1 OP RLZ • Elektronický formulář „Benefit“ k žádosti o finanční podporu z OP RLZ k 2 výzvě opatření 1.1 odboru trhu práce MPSV Žádosti v požadované podobě je možné předkládat do 28. 4. 2006 do 12.00 hod. do podatelny MPSV/na adresu: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Odbor trhu práce SSZ MPSV, Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 Podrobné informace a plné znění 2. výzvy jsou zveřejněny na stránkách www.esfcr.cz

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Slovenské ministerstvo hospodářství zveřejnilo průběžné náklady na přilákání tamějšího největšího investora – korejské automobilky Kia/Hyundai, která slíbila v Žilině investovat 700 milionů eur a zaměstnat 2400 lidí. Exministr hospodářství Pavol Rusko Korejcům slíbil za jejich příchod 7,4

Kia, akcionáři a Mládek miliardy slovenských korun, tedy přes tři miliony na jedno nové pracovní místo. Toto číslo však není konečné – současný účet zní 10,6 miliardy slovenských korun. Zvýšení mají na svědomí mimo jiné podobné věci, jaké známe z Česka z přípravy zóny Philipsu v Hranicích: třeba problémy při výkupech pozemků, kdy vláda slíbila investorovi pole, které až dodatečně a za podivné ceny vykupovala od jejich majitelů. Teď jen, aby slovenská Kia vydržela déle než Philips v Hranicích, jehož mateřská firma zkrachovala a konkurzní správce minulý týden oznámil, že chce továrnu co nejrychleji prodat. Stát, aby podpořil investování obyvatel do cenných papírů, kdysi rozhodl, že akcionáři, kteří je drží nejméně půl roku, nemusí při jejich prodeji platit daň ze zisku (nejde o spekulativní nákup). Loni v létě do toho vstoupilo vyvlastňování drobných akcionářů a tisíce z těch, kteří své akcie koupili půl roku před vyvlastněním, je musí prodat a ještě by z tohoto obchodu měli zaplatit daň. Ministerstvo financí proto nyní rozhodlo, že i na tyto případy se bude vztahovat osvobození. Jenže je tu háček: zákon dovoluje vyvlastnit akcionáře ještě jedním způsobem – a to převzetím jmění, kdy se majoritní vlastník sloučí s firmou a zbylé akcionáře vyplatí. Zde se ovšem osvobození nepochopitelně neuznává. Ministerstvo tvrdí, že jde o jinou situaci: zatímco v prvním případě akcie mění vlastníka, v druhém zanikají, a proto se osvobození nedá použít. Jistě, z hlediska budoucího osudu akcií jde o dvě různé věci, ale z pohledu vyvlastněných akcionářů v tom žádný rozdíl není. Pokaždé jim někdo něco sebere a jednou za to ještě musí odvést daň státu. K čemu je v Česku ministr zemědělství? Po minulém týdnu to víme: je reklamní agent, cesťák, který pomáhá prodat to, co lidé nekupují. Demonstrativní hostinou s výzvou „Kupujte drůbeží maso, je zcela bezpečné“ se Jan Mládek pasoval na ministra producentů drůbežího masa, a nikoli daňových poplatníků. Těm totiž hlavní hygienik neustále tvrdí, že tady jisté nebezpečí hrozí. Uvážlivý šéf resortu by tedy měl zachovat odstup, čekat na další vývoj, a ne spotřebitele přesvědčovat o něčem, co nemůže (právě vzhledem k nabádání hygieniků k předběžné opatrnosti) na sto procent zaručit. Pokud by teď náhodou někdo skutečně ptačí chřipkou onemocněl, těžko si představit, že Mládek může zůstat dál v úřadě. A že je riziko minimální? Možná, jde ale také o principy a chování státních úředníků. Ty jsou v Česku následující: Ministr zemědělství se nám snaží prodat drůbeží maso a hlavní hygienik ve stejný okamžik léky proti ptačí chřipce. Hlavně když se obchody točí a HDP roste. Marek Pokorný, Marek Švehla

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Arab v americkém přístavu Cesta šejků ze závislosti na ropě vyvolává na Západě spory

B

ěhem pěti až deseti let dojdou zásoby dubajské ropy, a pokud se tento emirát nechce octnout doslova na suchu, musí změnit ekonomickou orientaci. Již řadu let proto vládnoucí rod pracuje na diverzifikaci hospodářství. Dubaj se snaží profilovat se jako centrum obchodu a turistiky. Ropné finanční přebytky též investuje do rozmanitých podniků na celém světě. A v tom je právě teď potíž: jedna zásadní investice zasáhla Ameriku v jejím slabém místě. Případ navíc otevírá i zajímavý ekonomický problém. O co jde: firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) nedávno převzal státní podnik Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a řízením přístavů. Včetně přístavů v New Yorku a dalších pěti velkých amerických městech. Převzetí P&O sice schválila americká vláda, transakce ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů. Ozvali se i ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotkl, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.

Vliv na politiku Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“. Je ale v pořádku, když chce vláda cizího státu koupit americkou firmu? Zastánci dubajské akvi-

zice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. V pořádku to ale samozřejmě není. V první řadě nezapomínejme na prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost. (České veřejnosti je dobře známým příkladem státní letecká společnost Air France, která v roce 1992 „zprivatizovala“ Československé aerolinie.) Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnila americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů. Proto se také nedávno americký Kongres postavil proti koupi americké olejářské firmy čínskou státní společností.

Bohatí proti chudým Cirkus WTO opět rozkládá své šapitó, na programu jsou zemědělství a služby. Desátého března se v Londýně setkají představitelé Evropské unie, Spojených států a klíčových rozvojových zemí k jednání, jehož výsledek by měl ovlivnit podobu světového obchodu na léta dopředu. Nenajdou-li totiž společnou řeč, větší zapojení chudších, na zemědělství závislých rozvojových zemí do světové ekonomiky bude opět odloženo. Agenda dalšího kola jednání o volném obchodě je přitom rozsáhlá: vedle shody o snížení dotací a cel na klíčové zemědělské komodity zbývá dosáhnout výraznějšího pokroku prakticky ve všech sektorech služeb, omezení celních formalit či zlepšení přístupu na vyspělé trhy pro výrobky z nejchudších zemí.

Citlivé věci

Jezte, jezte, jezte. FOTO ČTK

Vadí mu Arabové, nebo státní vlastnictví? FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Od přijetí Všeobecné dohody o clech a obchodu GATT v roce 1947 proběhlo celkově osm kol globalizačních obchodních jednání, která vedla k podstatnému snížení cel u většiny průmyslových výrobků, relativně skromnějším úspěchům u zemědělské produkce a minimálnímu pokroku v oblasti služeb. Současné deváté kolo bylo oficiálně zahájeno v listopadu roku 2001 v Ka-

taru a nyní v Londýně má mít další pokračování. Trend v posledních letech přitom vychází vstříc potřebám rozvojových zemí. Že je opravdu o čem jednat, dokládá například zkušenost Bangladéše s rozsáhlou zemědělskou a textilní produkcí, na jejíž vývozy do Spojených států byla v roce 2002 vyměřena cla ve stejné výši (asi 330 mil. USD) jako na dvanáctkrát vyšší vývozy Francie do USA. Příčin pomalého pokroku je hned několik. Na rozdíl od předchozích jednacích kol jsou totiž nyní předmětem zájmu opravdu podstatné změny v politicky citlivých oblastech, jako jsou zemědělství či obchod se službami, které vedle relativně nekonfliktních sektorů jako cestovní ruch zahrnují i vzdělávání anebo zdravotní péči. V tomto kontextu je také dobré si uvědomit, že politické elity velmi jasně vnímají rostoucí nechuť k pokračující globalizaci v řadách svých voličů. Samotného vyjednávání se také účastní větší počet zájmových skupin než v minulosti, a ačkoli tento fakt pouze odráží rostoucí emancipaci a různorodost v rámci rozvojového světa, vyžaduje nyní dosažení konečné shody daleko větší úsilí a politickou vůli. Příkladem zmíněných seskupení může být skupina G90 složená z 64 převážně chudších rozvojových

Cesta k dospělosti Je tu i další aspekt, který mluví proti tomu, aby se na dubajské investice nahlíželo bez předsudků. Navzdory modernímu nátěru Dubaj není druhým Singapurem. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž stále uplatňuje embargo vůči Izraeli: občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán a tak dále. Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo. Existuje však i opačná šance: ekonomické angažmá Dubaje v USA by mohlo vést alespoň k částečnému omezení bojkotu Izraele. Nutno dodat k velkému prospěchu šejků. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl. Pavel Kohout Autor je ekonomem PPF.

Q

zemí se společnými zájmy zejména v zemědělství nebo platformy s názvy jako Přátelé ryb usilující o omezení dotací pro rybolov.

Indický architekt Současný status quo velmi dobře vystihuje situace ve službách. Jednání vysokých představitelů členských zemí Světové obchodní organizace (WTO) v závěru loňského roku v Hongkongu nepřineslo nic podstatného a jeho výsledek byl ve své obecnosti spíše krokem zpět. Vinu lze hledat u všech zúčastněných: zatímco rozvojové země jsou ochotny otevřít své trhy se službami až po odpovídajících ústupcích v zemědělství ze strany vyspělých států (zejména Evropské unie), bohaté země na oplátku nechtějí připustit volnější režim pro pohyb osob poskytujících služby bez kompenzujících výhod pro zahraniční aktivity svých firem. Jinými slovy, představa indického architekta vykonávajícího tříměsíční dočasný dozor na rekonstrukci německého domku bude i nadále spíše raritou a stejně obtížné (vzhledem k nerovným podmínkám) zůstane pro německou společnost spuštění místního zpravodajského kanálu v některé z indických provincií. Minimální pokrok přitom ostře kontrastuje s očekávanými přínosy, které by dle dostupných odhadů mohly až pětinásobně překročit přínosy plynoucí z prostého uvolnění obchodu zbožím. Služby totiž vytvářejí zázemí i pro ostatní sektory v hospodářství a jejich kvalita může výrazně ovlivňovat náklady ostatních firem, a tím i konkurenceschopnost. Nutno také říci, že velká část těchto přínosů by pravděpodobně připadla na rozvojové země, z nichž některé již dnes zaujímají globální pozice ve stavebnictví, námořní dopravě, případně audiovizuálních či zdravotnických službách. Tomáš Konečný Autor studuje ekonomii na CERGE-EI.

Q

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ STUDENTŮ

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

O baronovi Christianu Battagliovi V Bratronicích na návsi jsme s bratrancem Honzou sesedli z kola. Nejsem tu poprvé, projíždíme tudy často, když jedeme na návštěvu k příbuzným do Blatné. Je to kraj mých předků. Letmo se podívám na domek, ve kterém prý kdysi žil náš praprapraděda. Dnes jsme sem nepřijeli kvůli našemu společnému příbuznému, ale za nejslavnějším bratronickým rodákem baronem Christianem Battagliou. Stojíme na návsi u pomníku s bustou. Ten nechali postavit baronovi v roce 2002 obyvatelé Bratronic a Blatenska z veřejné sbírky. Na měděné destičce čteme vyrytý nápis: 935 000 km. Za tímto úctyhodným číslem je příběh váženého bratronického rodáka šlechtického původu, jemuž se kolo stalo celoživotní vášní. Proslavil se tím, že v nejdelším národním cyklomaratonu Praha – Karlovy Vary – Praha startoval pětadvacetkrát. Nikdy ho však nevyhrál. Nevyhrál ani žádný jiný prestižní cyklistický závod, i když se zúčastnil mnoha. Historie benátského šlechtického rodu Battagliů sahá do 17. století, kdy byl bohaté vojenské rodině přiznán šlechtický erb. V roce 1708 jim byl za vojenské zásluhy udělen stav svobodných pánů. Část rodiny se usadila v jižních Čechách. Bratronický zámek získal v roce 1865 Josef Battaglia. Christianovi předkové krváceli na bojištích za čest a slávu. Rod Battagliů nezůstal nic dlužen svému

příjmení. (Battaglia znamená v překladu boj.) Také Christian bojoval celý život – proti nepřízni osudu, jež mu přinesl mnohá příkoří a utrpení. Christian Battaglia (1914-1991) a jeho starší sestra Blanka prožili v Bratronicích krásné dětství plné pohybu. Rodiče Gizela a Quido jezdili po panství na koni. Otec byl sedlákem a chovatelem kaprů. Baronka Gizela byla mimořádně vzdělaná žena. Plynně hovořila šesti jazyky, milovala poezii, skládala básně. Christianovi a Blance učarovalo kolo. Na první závod jeli v roce 1929 do Berouna. Christian zde ve svých patnácti letech získal stříbro, Blanka byla čtvrtá. To zřejmě rozhodlo o jejich dalším životě, o jejich společné vášni. Blanka se vydala na kole až do Švýcarska a tam si vysloužila pozornost fotografů a novinářů, jak bravurně sjížděla alpské kopce. Prvním zahraničním výjezdem Christiana byla cesta do Francie, která skončila v Marseille srážkou s autem. Hrozila mu amputace nohy. S vysokou horečkou odcestoval vlakem domů, kde ho čeští lékaři vyléčili. Krista, jak mu říkali přátelé, na cyklistiku nezanevřel. S bratrancem se procházíme po návsi v Bratronicích. Snad najdeme nějakého pamětníka, který bude ochoten se s námi podělit o vzpomínky na slavného souseda. Od smrti barona již uplynulo 14 let. Oslovujeme starší paní pracující na zahrádce. Paní Sedláčková a poté i paní Adámko-

Paměť rodinného alba Proti času listuji rodinným albem. Svatební fotky našich, mírně zažloutlé, ale poetickým nádechem doby už poněkud zašlé. Jak se ti dva mohli jen vzít? Máma je drobná osůbka, co ve svatebním vypadá nesmírně křehce. Táta vedle ní působí jako Herkules. Možná, aby ji ochránil. Ona kvůli němu opustila svět divadel a galerií, protože jak říká on, malovat a kreslit může i na venkově. Může, jenomže z klasického 3+1 na spořilovském sídlišti je domek se zahradou, kde se nezastavíš. Místo štětce hrábě, místo palety sekačka na trávu. On je z rodu sedláků. Spojený se svou rodnou hroudou na život a na smrt. Nikdy by za ní do Prahy nešel. Cokoli změnit na dvoře velikosti fotbalového hřiště je nemožné. Jednou tu máma chtěla uzoučký záhonek, který by oddělil zámkovou dlažbu od trávníku. Vypadalo to na rozvod. Máma je ale umíněná. Tvrdohlavější než sedlák. Její táta byl voják z povolání, máma vychovatelka. Na svatební fotce se děda drží jako generál. Ještě dnes mu ostře řezaná brada dodává mužný výraz a přivřené oči snivost. Ročník devětadvacet. Po válce se rozhodl změnit svět. Jen mu bylo osmnáct, nechal se naverbovat k policii. Nakonec se stal trenérem lehké atletiky, závodně střílel. Kam převeleli oddíl, musel i on. Babička začínala jako telefonistka v jakémsi pražském podniku. Jedináček, který si touhu po sourozencích vynahrazoval mládežnickým hnutím. Recitace, divadlo, letní tábory, brigády… Co oni, to ona. A tak se v rámci budování republiky stala komunistkou snad ještě dříve, než byla plno-

letá. Ideály postupně odpadávaly, svět se měnil sám a nejspíš ne k lepšímu. Ale to už měli dvě děti. K čemu velká gesta, když chcete, aby ti vaši smradi mohli vystudovat! Být komunistou znamenalo už jen platit příspěvky, chodit na schůze a průvody a včas vylepovat plakátky do oken. A dávat si pozor na jazyk! Máma s úsměvem párkrát vyprávěla, jak coby studentka gymnázia oběma vypracovávala otázky na politická školení. Táta byl ochoten s ní o tom diskutovat, máma se všechny odpovědi biflovala nazpaměť. Tak strašný strach, že při normalizaci přijdou o svou práci, se hned tak nevidí. Tátův bratr jako náčelník vojenské posádky nepustil ruské bratry do Hradce. Zbytek života vykládal z vagonů uhlí a všechny tři děti se mohly nanejvýš vyučit. Babi a děda se upnuli k tomu, že jejich děti by měly mít alespoň maturitu. Jenomže k tomu bylo potřeba projít opakovanými komunistickými prověrkami a kývnout na několikeré přeložení. Jako by znalost MDH (nejde o městskou hromadnou dopravu, ale o mezinárodní dělnické a komunistické hnutí) rodičů mohla ovlivnit inteligenci dětí. Máma chtěla být učitelkou v mateřské školce. Třídní ze základky tehdy rodičům vysvětlil, že s ohledem na rodinou kaňku vychovávat drobotinu asi nebude moci. Po tom, jak věděl o problémech strýce, raději nikdo nepátral. V mámině posudku kulantně stálo, že není studijní typ. Přesto se přihlásila a talentovkami prošla mezi prvními, ale pro velký počet uchazečů… Skončila na gymplu a dodnes si není jistá, jestli tehdy někdo z rodičů nešel před komunis-

vá se s námi ochotně pouštějí do rozhovoru. Paní Adámková vypráví: „V zimě, když napadl metr sněhu, chlapi ze zbrojovky mu říkali: Hele, Kristo, neblbni a jeď s náma dneska autobusem. Christian ale jejich rad nedbal a už šlapal do pedálů. Autobus uvízl v závěji, Christian kolo přenesl a dojel do Strakonic jako první.“ Paní Sedláčková doplňuje vyprávění o další vzpomínku: „Jednou si zlomil klíční kost a musel do nemocnice. Doktor mu to ošetřil, ale zakázal mu jezdit na kole. Baron vše odkýval a zašel za roh, kde měl schované kolo, kterým přijel. Přece nepůjde pěšky.“ V roce 1939 podepsal Christianův otec Quido petici příslušníků české historické šlechty za zachování české samostatnosti. Z toho důvodu byla za německé okupace na rodinné panství uvalena nucená správa jako první ve strakonickém okrese. „Zajděte ještě za panem Slancem, ten se s baronem hodně přátelil,“ radí nám paní Adámková. Čiperného pana Slance nacházíme v pilné práci na dvoře zemědělského stavení. Osmdesátiletý stařík vzpomíná na Christanova otce Quida a na dobu nacismu: „Za války Battagliové nekolaborovali s Němci jako jiní. Proto byl na zámku německý správce Dürschmidt. Starý baron byl takový dobrák. Při výlovech rybníků rozdával zdarma ryby. Rodinám, kterým shořely domy při požáru, věnoval dřevo na krov a bez rozmýšlení vypomáhal i jinak.“ Ani po válce se jim nedařilo lépe. Tížily je dodávky potravin vyměřené státem. Pět rodin z Bratronic, které na panství vypomáhaly, odešlo do uvolněného pohraničí po odsunutých Němcích. Po komunistickém puči v roce 1948 začala cílená likvidace velkostatkářů. Rodina Battagliů nezvládala obhospodařovat 240 hektarů panství bez pomoci, proto 190 hektarů bylo kolektivizováno

do státního statku. Ale obdělávat zbylých 50 hektarů byla velmi tvrdá celodenní dřina, při které pomáhali všichni členové rodiny. Pan Slanec vypráví o příkořích rodiny pod vládou komunistů: „Jednou ohlásili krádež na sýpce. První podezřelý byl mladý baron Christian. Hledali na zámku 30 kg pšenice, ale nic nenašli. Přesto Kristu sbalili a zavřeli do vazby v Březnici. Bratroničtí nemohli uvěřit, že by Krista něco ukradl. Utvořili delegaci a chystali se k soudu. Přestože bylo obvinění z krádeže absurdní, Christiana odsoudili za otce, který byl starý a nemocný, k pěti měsícům basy za neplnění předepsaných dodávek. Kvůli tomu, že byl zavřenej, ho vyhodili ze zbrojovky a pak jako trestanej mohl dělat jen závozníka u Pozemních staveb.“ Zámek s přilehlými lokalitami byl zestátněn a byli zde trpěni jen jako podnájemníci. „S devastací zámku začali Němci a komunisti to po nich ještě doničili,“ vzpomíná pan Slanec a ukazuje na zchátralý zámek. „Například býval v zámku krásný vodovod – i ten vzal zasvé. A když pak zůstala baronka Blanka na zámku ve stáří sama, musela nosit vodu ve džberech z obecní studny.“ A Christian? „Když se jednou v roce 1991 ve svých 78 letech vracel domů ze Strakonic na kole, zradilo ho slabé srdce. Zemřel vlastně v sedle kola. Určitě si takovou smrt přál,“ říká nám paní Adámková. Loučíme se milým panem Slancem i s Bratronicemi. Sedáme na kola a jedeme se podívat na rodinnou hrobku Battagliů. Stojí na kraji lesa asi pět kilometrů od vesnice. Christian a jeho sestra Blanka tu však nejsou pochováni. Nepřáli si to. Chtěli ležet po smrti se svými sousedy na hřbitově v Záboří.

tické papaláše ohýbat hřbet. Běžel čas a doba jemně uvolnila sešněrování. Máma studovala na peďáku češtinu s výtvarkou a dál vypracovávala otázky na komunistická školení rodičům. Jo a dokonce cestovala. Viděla Minsk i Vilnius, pobíhala po pláži Balatonu i Baltu. Prohlédla si Nesebar i Burgas a Varšavu a Lodž. S tím, že na vlastní oči neuvidí ani Egypt, Louvre nebo Forum Romanum, ačkoliv o nich bude učit, se musela smířit. Spořádaně stála fronty na knižní novinky nebo třeba na banány a věřila, že jednou třeba vydělá tolik, že jí nebude líto vyměnit koruny za bony a koupit si v tuzexu džíny. První džíny v životě! To už bydlela v Praze a učila na základce. Své první pracovní za uši si odbyla za stříbrný křížek na krku. V ředitelně jí vysvětlili, že náboženské symboly se neslučují s komunistickou výchovou a ona přece vystudovala za dělnické peníze. Tátova rodina byla jiná. Děda ani na svatebních fotkách do obleku nepasuje. Statný chlap s velikýma mozolnatýma rukama, kůží větrem ošlehanou a dobráckýma očima. To babičky pohled byl rentgenový. Jako by zkoumala, co od koho může čekat. Život ji naučil, že věřit se nemůže nikomu. Brzy po válce se přivdala na dědův grunt. Ze selského do selského. Tohle problém nebyl. Spíš bylo chybou, že i bez čeledínů a děveček plnili státní dodávky. Jak je donutit vstoupit do družstva? Jednoduše, mladý sedlák musí z domu. Ostatně měl vliv na půl vsi. Zatímco děda u černých baronů budoval Moravu, združstevňování pokročilo do té míry, že rodině zabavili pole i dobytek. Babička čekala tátu, ale domů k rodičům se nevrátila. Zapečetili sýpku, zakázali přístup do sadu. Bylo po žních a nebylo co jíst. Nevzdala to. Jedinou možností obživy zůstalo na vsi družstvo. Teprve tehdy zjistila, kdo je kdo. Za pár měsíců po smrti Gottwalda se děda vrátil domů. Domů znamenalo tam, kde mu jeden odváděl krávy a druhý věšel petlice a zámky na jeho stodolu, chlévy, chmelovou sušárnu… Kde předseda MNV podepsal papír, že studium kulackých dětí je nežádoucí. A jiný, kde bylo

pod jmény do PTP – návrat nežádoucí. Nezahořkl. Když socialistické rozkrádání nabylo vrchu nad nadšeným budováním socialismu, požádali ho, aby se stal správcem družstevního statku. A tak osedlal koně, aby skutečně dohlédl na každou práci. Tohle přece znal z domova. Nařizování práce od stolu nemá moc smysl. Nehodlal budovat socialismus, ale půda potřebuje svoje. Aby rodině přilepšil, začal včelařit. Z jednoho úlu jich za čas bylo čtyřicet. Sebrali mu pole, ale zahrada zůstala. A tak bylo třeba všechno přeorganizovat, aby je uživila. Mezi ovocnými stromy řepu nebo brambory. Většina práce rukama, protože stroje si vzali také. Ale kluci vystudovali. A oba si z dětství nesou poselství pravěkých zemědělců. Země vás uživí, ať se děje cokoli. Ale domov a půdu si musíte chránit. Zavírám staré album. Co fotografie, to příběh a pocit. Někdy polozapomenutý. Jenomže některé z příběhů by svět zapomenout neměl. Třeba na strach, který nutně provází diktátorskou moc. Na odposlouchávání, donášení. Jaký byl rozdíl mezi fašistickou a komunistickou diktaturou? Že je dnes už všechno jinak a není třeba se zavírat ve vzpomínkách? Kdo ví!

INZERCE

Nadace Partnerství se sídlem v Brně hledá projektového koordinátora / PR manažera NÁPLŇ PRÁCE

České Švýcarsko, o. p. s. pro realizaci svých projektů

hledá kolegy/kolegyně na následující pozice: koordinátor ekoporadenských služeb, projektový manažer EQUAL, manažer poradensko-konzultačního centra. Nástup na každou pozici je možný již od března 2006. Bližší informace o každé pozici na www.ceskesvycarsko.cz nebo na telefonu 412 383 000. Strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte nejpozději do 15. 3. 2006 na adresu [email protected]


Projektový management
PR ekologického programu
organizování společenských a kulturních akcí
komunikace s veřejností, médii a firemními partnery
administrativní zajištění projektů
vedení realizačního týmu POŽADUJEME
SŠ/VŠ vzdělání nejlépe v oblasti public relations, managementu, žurnalistiky apod.
vynikající organizační a komunikační schopnosti
výborný písemný i mluvený projev

9


zkušenosti s vedením týmu
zkušenosti s pořádáním společenských a kulturních akcí
ŘP skupiny B výhodou
smysl pro humor podmínkou NABÍZÍME
zázemí významné české ekologické nadace
kreativní a smysluplnou práci
příjemný kolektiv v centru Brna
pružnou pracovní dobu
možnost vlastního rozvoje a dalšího vzdělávání NÁSTUP
duben/květen 2006

Motivační dopis a životopis posílejte do 15. března 2006 na adresu: Jana Dlabková, Nadace Partnerství – program Strom života, Panská 7, 602 00 Brno [email protected]

Další informace: tel. 542 422 781, www.stromzivota.cz, www.nadacepartnerstvi.cz

Michal Mojžíš, 14 let Autor studuje gymnázium v Českém Krumlově.

Tereza Hejdová, 17 let Autorka studuje gymnázium Z. Wintra v Praze. – Oba texty uspěly v literární soutěži Respektu a společnosti Člověk v tísni určené pro studenty středních škol. Michal Mojžíš získal první cenu, Tereza Hejdová cenu třetí. Na druhém místě se umístila Kristýna Chmelinová. Její článek se nejvíce podobá novinovému psaní a je natolik podařený, že jsme se jej rozhodli otisknout v příštím čísle v rubrice Česká republika. Texty na této straně jsou redakčně kráceny, plné znění najdete na www.respekt.cz.

10

ZAHRANIČÍ

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Kdo má milice, má moc Irák zažil šíitsko-sunnitské násilí, ale míří k přípravě vlády pochod na Samarrá. Změnila se však strategie: Sístání poprvé od masové mobilizace za volby v roce 2004 vyzval k demonstracím a prohlásil, že kmenová sdružení mají právo na sebeobranu. Také ozbrojené etnické milice v Kurdistánu jsou účinnější než policie a od léta se začínají organizovat i kmeny v sunnitském trojúhelníku. Nové milice však jen přispívají k bezpečnostnímu patu. Rozsah násilné odplaty totiž jen podtrhl zásadní bezpečnostní problém: vliv milic. V Iráku nevládnou armády, irácká ani okupační, ale ozbrojené složky stran – kdo má milici, má i moc. Největší z nich, kurdské pešmerga, Organizace Badr šíitské strany SCIRI, Sadrova Armáda Mahdího, nejen ovládají vlastní základny v Kurdistánu, respektive Bagdádu a Basře, ale i cíleně infiltrovaly policii a armádu. To také vede k sunnitským frustracím a střetům mezi povstalci a členy milicí Badr. Hlavním nebezpečím není proto manipulace náboženství, ale spíš pomalé a neúčinné řešení zásadních konfliktů o vliv na státní zdroje a instituce, respektive ropu a armádu.

Džaafarí podle Muktady

Zavinili to sunnité? Ne, teroristé. Svaté město Samarrá, 23. únor. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

I

rák se vzpamatovává z apokalyptického týdne. Středa 22. února začala jako den velkých demonstrací proti karikaturám Proroka. Skončila však profesionálním zničením starobylé mešity s hrobkami 10. a 11. imáma, postav pro šíity svatých, ve svatém městě Samarrá. Tam také v roce 873 podle tradice zmizel 12. imám, který se má na konci věků vrátit jako Mahdí, šíitský ekvivalent spasitele. Nebylo tudíž divu, že reakce byly masivní a jejich intenzita nesla znaky občanské války. Symbolická odplata se pak v téže logice obrátila proti sunnitským historickým místům, stovka sunnitských mešit byla napadena a přes dvě stovky lidí zemřelo. Navzdory novinovým titulkům v Evropě to však neznamená, že začala občanská válka – ta totiž s malou intenzitou hoří už nejméně půl roku. Nejde v ní tolik o náboženský střet, jako o důsledek bezpečnostní struktury Iráku.

Latentní občanská válka Za útoky stojí velmi pravděpodobně extrémní džihádisté, kteří se prakticky od začátku oku-

pace snaží rozpoutat válku mezi sunnity a šíity, a překazit tak americké plány. Útok na svatá místa nebyl první: v srpnu 2003 byl zabit ájatolláh Muhammad Bákir al-Hakím a poškozen šíitský chrám Alího v Karbalá. Po americko-iráckém útoku na povstalce v Tal Afar v září vyhlásil Abú Músab Zarkáwí, vůdce zdejší pobočky al-Káidy, za svůj cíl „totální válku“ s šíitskými „kacíři“. Povstání mezitím dosahuje o třetinu většího počtu útoků než před rokem a podle výzkumu International Crisis Group je čím dál lépe koordinované na vojenské i ideologické úrovni, nemá ale kromě ukončení okupace politické cíle. Hlavním projevem omezené občanské války jsou útoky proti iráckým cílům. Mají překazit politický proces a „kolaboraci“ s USA. Zarkáwího al-Káida je extrémním jevem, nacionalisticko-islamistická většina povstaleckých publikací se od pokusů rozpoutat náboženskou válku distancuje a obžalovává z ní okupaci. V komuniké sunnitské povstalecké Armády Mohameda stojí: „Američtí psi začali šířit rozkol mezi lidmi podle hesla: rozděl a panuj.“

Georgi, čestné atomové Indie navázala jadernou spolupráci s USA, ač nepodepsala smlouvu o nešíření. Není to dvojí metr při pomyšlení na Írán? Spíše spojenectví hodnot. „Není v naší moci zastavit Bushovu cestu. Můžeme ale proti ní protestovat. Noční můra celého světa George Bush tu není vítán,“ napsala v článku pro deník The Hindu populární indická spisovatelka Arundhatí Royová. Polovina Indů USA dlouhodobě nedůvěřuje, uváděly ve svých průzkumech indické deníky. Desetitisíce muslimů a příznivců levicových stran vyšly do ulic a mávaly cedulemi „Bushi, vrať se domů“ nebo „Bush – imperialistický agresor“. Nic naplat. Prezident Bush minulý týden přijel do Indie a s premiérem Manmóhanem Singhem dohodl plán, který vstoupí do historie. Indicko-americká jaderná spolupráce znamená průlom ve vztazích, ač Dillí nepřistoupilo na všechny podmínky spolupráce stanovené Američany za loňské Singhovy návštěvy ve Washingtonu. Nicméně Indie souhlasila s oddělením civilního a vojenského jaderného programu i se zpřístupněním civilních

zařízení inspektorům Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Nechala si však právo rozhodnout, které reaktory zařadí mezi „tajné“ vojenské a kontrolované civilní. „Historická dohoda“ Indii zpřístupní americké nukleární technologie a palivo. „Pro zemi bude znamenat obrovský rozvoj. Naše vztahy i obchodování s ostatními státy se zlepší. Budeme moct dovážet reaktory z Ruska a Francie,“ říká K. Subrahmanjam, vedoucí vládního oddělení Globálního strategického vývoje.

Indie pod kontrolou Proč USA stojí o spojenectví se zemí, na kterou mezinárodní společenství již v roce 1998 uvalilo sankce kvůli jaderným pokusům a která se nechce připojit ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní? „Indie se ukázala být exemplárním případem

Lokálně tedy konflikt probíhá, už loni byly střety mezi sunnitskými povstalci a šíitskými milicemi na denním pořádku, objevují se případy etnického čistění v Kirkúku, v Bagdádu baasisté podléhají šíitským jednotkám smrti – ale k masivnímu střetu mezi šíity a sunnity dosud nedošlo. A ani minulý týden ještě neznamená úplnou občanskou válku. Útoky džihádistů na šíitské cíle jsou chápany jako terorismus. Spíše než sunnitům jako takovým se vina přičítá nedostatečné bezpečnostní politice vlády i okupačních sil. Bránit se proti němu lze jen iráckou armádou a ukončením okupace. Šíitské demonstrace po útoku na Samarrá provolávaly „Ne teroru, ne Americe“. Zásluhu na dosavadní opatrnosti šíitů má dále nejen nejednotnost šíitských stran, jejich zájem o ustanovení vlády, strach obyvatelstva z chaosu, ale i pragmatický postoj šíitských duchovních, kteří systematicky odsuzují násilnou odplatu. Tentokrát byla situace o poznání vážnější. Ájatolláh Sístání poprvé vystoupil v televizi a radikální Muktada Sadr řekl, že násilí nahrává cílům extremistů, a zakázal

kontrolovaného šíření vlastních jaderných zbraní. Když ji státy jako Libye nebo Írán požádaly o pomoc při vývoji jaderného výzkumu, indičtí vůdci vždy rezolutně odmítli,“ obhajuje americký postoj bývalý velvyslanec v Indii Robert Blackwill. Spolupráce s Indií láká USA z mnoha důvodů. Bushovi jde o mnohem víc než o „vlastní jaderný energetický průmysl Indie, který pomůže snížit tlak na globální energetickou poptávku“. Z rozvojového chudého státu s více než miliardou obyvatel se díky rychlému růstu stává globální ekonomická velmoc, se kterou stojí zato navázat bezpečnostní i ekonomickou spolupráci. Za postojem USA stojí i geopolitické motivy. Američané doufají, že se Indie stane spolehlivým demokratickým partnerem v jinak neklidném asijském regionu a vyváží posilující postavení Číny. V samotné Indii to tak jednoznačně nevyznívá. Zatímco pragmatičtí členové vlády a ekonomové v čele s premiérem Singhem vítají upevnění vztahu s USA s nadšením, velká část veřejnosti ho vnímá rozporuplně. Antiamerikanismus tu má hluboké kořeny – většina Indů stále vidí USA především jako mocenského agresora a spojence nepřátelského Pákistánu. „Dnes je jeden z nejpotupnějších dnů v historii nezávislé Indie,“ prohlásil Šambhu Šrívastava, mluvčí socialistické strany Samata. Někteří politologové a jaderní odborníci se obávají, že vyjednávání s USA oslabí nezávislé velmocenské postavení Indie či ohrozí samotný jaderný program. „Mezinárodní inspektoři jsou jako rakovina šířící se do systému. Musíme být obezřetní,“ varuje A. N. Prasád, bývalý ředitel jaderného výzkumného centra Bhabha.

Rozdrobení loajality ozbrojených složek se stalo i hlavním tématem vyjednávání o vládě. Začátkem února se Irák přiblížil jejímu zformování, když vítězná šíitská Jednotná irácká kandidátka (UIA) jmenovala Ibrahíma Džaafarího znovu kandidátem na premiéra. Tato nominace byla překvapením – na poslední chvíli ho prosadil protiamerický islamista Muktada Sadr proti kandidátu SCIRI a Spojených států ekonomovi Abd al-Mahdímu. Oslabila pozici USA, které se snaží o tolik potřebné zapojení sunnitů do vlády jako strategii proti povstání, a vyvolala kritiku sunnitů samotných, nespokojených s bezpečnostní politikou šíitských stran. Nominace premiéra ale ještě neznamená ustanovení vlády. UIA sice obsadila 128 z 275 křesel a potřebuje jen 10 dalších hlasů k většině. Před schválením vlády by ovšem podle ústavy měl být dvěma třetinami hlasů zvolen prezident a UIA se bude muset rozhodnout o větších koaličních partnerech – pracuje na široké koalici s účastí Kurdů a sunnitů. Už teď se znovu otvírají spory o formu státu mezi stoupenci volné federace, SCIRI a Kurdy, a jejími odpůrci, sunnity a sadrovci. Rozpory uvnitř koalice doprovází konflikt o ministerstva vnitra a obrany, kde si SCIRI po úspěchu v minulých volbách upevnila pozice. USA a sunnité odmítají ministry s napojením na milice. Americký velvyslanec Zalmay Khalilzad pohrozil, ze USA nebudou „investovat zdroje amerického lidu do policie a vojska vedeného islamisty“. Hlavní strategií proti už dávno hrozícímu rozpadu Iráku je ale vůbec ustanovení široké vládní koalice a vyjednávání o budoucí formě státu. Dá se očekávat, že tento proces bude ještě trvat. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii Berlíně.

Q

Pákistán v nejistotě Také v Americe by byla radost trochu předčasná. USA nesmí podle zákona vyvážet jaderné technologie do zemí, které nejsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a prezident Bush bude žádat Kongres o změnu zákonů. Podle kritiků udělení výjimky Indii ale jen provokuje státy s nepovoleným jaderným programem, jako jsou Írán nebo Severní Korea. „Prezident porušil pravidla, podle kterých hraje celý svět,“ říká demokratický kongresman Edward Markey. Z Indie Bush zamířil do Pákistánu, tradičního spojence USA. Pákistán není nadšen ze sílících vztahů USA s Indií a jeho představitelé též projevili zájem o jadernou spolupráci s Washingtonem. „Ještě nenastal správný čas,“ prohlásila však americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. „Existují určité pochybnosti ohledně šíření jaderných technologií z Pákistánu,“ dodala v narážce na jaderného vědce Abdula Chána, který připustil únik utajovaných informací do Severní Koreje, Libye a Íránu. Od roku 2000 se toho ve vztahu USA k jižní Asii hodně změnilo. Bill Clinton zavítal na Indický subkontinent jako první americký prezident po více než dvou desetiletích a symbolicky prolomil ledy. George Bush přijel s nabídkou obchodu, ale i zásadního strategického spojenectví, o kterém se před pár lety nikomu ani nesnilo. Michaela Kreuterová, Dillí Autorka působí jako lektorka na Univerzitě v Dillí.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

11

Svanové skládají účty Reportáž ze země, kde horalé vzpomínají na časy Sovětů

P

o více než patnácti letech života v bídě a odříkání zůstane z naděje v lepší budoucnost jen málo. Platí to dvojnásob, je-li vám přes padesát, pamatujete relativní období blahobytu a žijete na počátku 21. století v Dolní Svanetii v severozápadní Gruzii, v horském regionu obklíčeném mohutnými kavkazskými hřebeny. Někdejší rozkvět dnes zapomenuté části světa vystřídala beznaděj a chudoba. „Před patnácti lety sem každé léto denně jezdily autobusy plné turistů. Parkovaly tady před hotelem,“ říká pětapadesátiletý horolezec Temuri, jenž v mrazivém dopoledni v centru horského městečka Lentechi pokuřuje laciné cigarety s několika známými. Okna chátrajícího hotelu jsou teď zatlučena prkny. Na dveřích je rezavý visací zámek a na turisty nenarazíte. Temuri, bývalý turistický průvodce, stejně jako většina z bezmála deseti tisíc obyvatel Dolní Svanetie nemá práci. Bývalý hotel může být symbolem naděje a zároveň úpadku tohoto regionu.

Turisté už nejezdí Svanetie je považována za nejkrásnější oblast Kavkazu a nechce se věřit, že ještě na konci 80. let minulého století lákala každoročně svojí neopakovatelnou atmosférou stovky turistů. „Byly to zlaté časy. Vždyť se rozhlédněte, jaká je tu překrásná příroda. Kdyby bylo Lentechi v Alpách, bylo by vyhlášeným horským střediskem. Hodně mladých už odešlo za snadnějším životem do hlavního města Tbilisi. Není tu práce, jen problémy. Já tady ale dožiju, mám tu hospodářství a bez hor si už život nedokážu představit,“ rozpovídá se Temuri a zasněně hledí na horské hřebeny přesahující výšku dva a půl tisíce metrů nad mořem. Gruzie, jedna z nejúspěšnějších republik někdejšího Sovětského svazu a bývalý bolševický turistický ráj, prožívá od vyhlášení nezávislosti a začátku etnických konfliktů prudký pokles životní úrovně. Ve Svanetii je v rozkladu veškerá infrastruktura podřízená turistickému ruchu a četné kolchozy v horách zkrachovaly. Většina místních tak přišla o jediný zdroj příjmu. Tehdy se životní úroveň Svanů propadla nejméně o půl století do minulosti. Region se změnil v rejdiš-

tě banditů, kam se dnes bojí cestovat i samotní Gruzíni. Vystřízlivění přišlo po krátké době postbolševické euforie na začátku 90. let. K bohatství totiž přišla pouze úzká skupina lidí s kontakty na tehdejší nové vedení státu. Ve Svanetii se to projevovalo i tak, že začala divoká těžba dřeva, přestalo se investovat do tolik potřebné údržby říčních koryt a v horských údolích začala tikat časovaná bomba v podobě hrozící půdní eroze. Až loni však místní horalé nedobrovolně složili účty. Může o tom vyprávět pětatřicetiletá Medea Gvidiani, která žila ještě před rokem skromný, ale docela spokojený život v rodinném domku se zahradou v Lentechi. Povodeň, která podle horalů nemá za posledních sto let obdoby, ji připravila téměř o všechno. Velká voda doslova smetla z povrchu zemského kdysi rušnou část města na soutoku řek Cchenisckali a Cheledula, kde Medea se svou rodinou žila. „Nezůstalo mi vůbec nic. Voda přišla ve čtyři odpoledne tak náhle, že jsme stačili sotva utéct. Než opadla, trvalo to asi dva dny. Otec umřel, dostal z toho infarkt. Povodeň nám odnesla dům. Nyní žiji u sestry v Kutaisi,“ vzlyká žena v kanceláři starosty Lentechi, oblastního centra Dolní Svanetie. „Ale kdyby se to stalo v noci, všechny by nás to zabilo,“ dodává.

Řeky divočí Takových jako ona jsou v Dolní Svanetii stovky. Kromě staveb v Lentechi bylo v odlehlé oblasti na horním toku řeky Cchenisckali zničeno v dalších šesti obcích přes sto padesát domů. Tam se dostaly ke slovu rozsáhlé sesuvy půdy. Záplavy, které na přelomu loňského dubna a května postihly většinu Gruzie a Dolní Svanetii nejvíce, způsobilo rychlé tání velkého množství sněhu v horách a několikadenní vydatné deště. Samotná událost může mít pro Dolní Svanetii fatální následky. „Po záplavách tu probíhal geologický průzkum. Závěry jsou hrozivé, šedesát procent obyvatel nemůže dál žít ve svých domech. Mnohým z nich hrozí zřícení v důsledku sesuvů půdy,“ říká zástupce lentechijského starosty Grigori Liparteliani ve zchátralé budově, která slouží jako radnice.

V Dolní Svanetii žilo do roku 1987 čtrnáct tisíc obyvatel. Po kruté zimě, kdy mnoho vesnic zasypaly laviny a lidem vznikly velké škody na majetku, jich tisíce odešly. Nyní tam zůstává bezmála deset tisíc lidí, z nichž asi tisícovka přišla po povodních o střechu nad hlavou. Přežívají u svých příbuzných nebo odešli kvůli zoufalé ekonomické situaci do metropole Tbilisi. V oblasti je téměř 80procentní nezaměstnanost. Podle odborníků se odliv lidí nezastaví ani v následujících letech, navzdory tomu, že každý, kdo přišel o dům, dostal ze státní kasy jako kompenzaci za způsobené škody pět tisíc lari, asi 2,7 tisíce dolarů. Česká katolická charita proto plánuje zařadit Dolní Svanetii mezi své rozvojové projekty pomoci v Gruzii. „Vytipovali jsme si v Gruzii regiony, kde chybí mezinárodní pomoc. Jedním z nich je region Rača-Leščchumi, kam patří i Dolní Svanetie,“ říká koordinátor rozvojových projektů České katolické charity v Gruzii Jan Černík. Velkou hrozbou jsou podle něho rozsáhlé odlesněné plochy. „Tání sněhu a déšť měly za následek četné sesuvy půdy, proto připravujeme v oblasti projekt zalesňování problematických míst,“ dodává Černík. „Nápad České katolické charity vítáme. Na jaře například vesnice Čukuli zcela zmizela ze světa. Bylo tam okolo pětatřiceti domů. Takové záplavy u nás nebyly nejméně sto let,“ reaguje Grigori Liparteliani. „Škody jsou vyšší i proto, že v posledních patnácti letech se neinvestovalo do oprav říčních břehů a nekontrolovaně se tu těžilo dřevo. Mnoho řek zcela změnilo svůj tok,“ potvrzuje Paata Kikvadze, gubernátor provincie Rača-Leščchumi.

…a lidé chudnou Ještě horší situace než v Dolní Svanetii je na horním toku řeky Inguri, v takzvané Horní Svanetii. Tu spojují s okolním světem pouze dvě po většinu roku nesjízdné horské silnice. „Byl tady obchod, škola a turisty jsme nestačili ubytovávat. Teď, co si sami nevypěstujeme, nemáme. Občas sem zajíždí pojízdná prodejna. Kvůli sněhu jsme půl roku odříznutí od světa. Celé vesnice v okolí jsou vylidněné. Je tu těžký život. Nejvíce lidí odešlo po zimě 1987. Žijí tu většinou jen staří lidé,“

říká Zurab Gulbani, majitel domku v malé vesnici v Horní Svanetii. V důsledku geografické izolovanosti regionu a donedávna s tím spojené uzavřenosti horalů před vším cizím se zejména v Horní Svanetii uchovaly starobylé sociální vztahy včetně silných občinových tradic a nezměnilo to ani krátké období turistického rozmachu v 80. letech minulého století. Horní Svanetie je proslulá unikátní obrannou věžovitou architekturou, jejíž vznik souvisel i se zvykovým právem krevní msty. Některé horské vesnice se středověkými věžemi byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Hrozivý úbytek původních obyvatel Svanetie, který začal před dvaceti lety, může mít na dosud přežívající starobylou kulturu horalů neblahý vliv. Už proto, že na místě zůstávají většinou jen staří. V celé Gruzii žije pod hranicí bídy třetina ze zhruba 4,5 milionu obyvatel. A obyčejní důchodci pobírají penzi 28 lari, tedy asi 15,7 amerického dolaru. Ceny ve městech jsou přitom přibližně na stejné úrovni jako v Česku. Tomáš Kučera, Lentechi Autor je redaktorem MF Dnes.

Q

Dobývání Guantánama Kritici útočí na kontroverzní věznici ze všech stran, Američané ji hned tak nezavřou. George Bush a jeho vláda má nejspíš jeden tajný sen: aby zmizelo Guantánamo i se svými asi pěti stovkami zadržovaných „nepřátelských bojovníků“. S jeho kritiky se v posledních týdnech roztrhl pytel a spolu se špatnými zprávami z Iráku a další várkou fotografií z Abú Ghraíb spolehlivě proměňují „bitvu o srdce a duše muslimů“ v noční můru. K uzavření Guantánama, kde se již čtyři roky v tajnosti provádí zpravodajské „vytěžování“ polapených muslimů podezřelých ze spojení s al-Káidou, vyzvala ve své zprávě speciální komise OSN, sám Kofi Annan, míroví nobelisté Desmond Tutu a Jimmy Carter i jinak neotřesitelný americký spojenec, italský premiér Silvio Berlusconi. Všichni Bushově administrativě opakovaně vyčítají, že své zajaté nepřátele drží mimo právní rámec, bez možnosti obhajoby a časového omezení a že je vyslýchají způsobem, který hraničí s mučením. Zpráva OSN navíc nově upozorňuje na bolestivou proceduru nucené umělé výživy prostřednictvím kanyl zaváděných nosem do žaludku spoutaných vězňů držících hladovku. Zásadní námitky proti existenci tohoto vězení zazněly dokonce z Británie. Tony Blair označil Guantánamo za „anomálii, s níž se bude nutné dříve nebo později vypořádat“. Jeho ministr pro záležitosti Severního Irska Peter Hain zase před novináři prohlásil, že by „dal přednost tomu, aby vězení vůbec neexistovalo, aby se zavřelo“. K vládě se přidala i konzervativní opozice, jejíž stínový ministr zahraničí William Hague ve Washingtonu dokonce natvrdo řekl, že „zprávy o špatném zacházení s vězni poškozují morální autoritu brit-

sko-amerického spojenectví“. A to už je od tradičních amerikanofilů na britské pravici silná káva.

Neznámí podezřelí Věznici se pokusila dobýt také tisková agentura Associated Press, když na Pentagonu po více než ročním úsilí vysoudila povinnost zveřejnit jména několika stovek zadržovaných vězňů. Agentura má totiž již z dřívějška k dispozici 317 záznamů z výslechů, jež si na základě zákona o svobodě informací vymohla v jiném soudním sporu, jenže v těch jsou všechna jména začerněná. Vláda tedy bude nucena prozradit totožnost alespoň části vězňů – těch, kteří spolupracovali s vyšetřovateli, a o jejichž výsleších tudíž existují záznamy. Vzpurní mají i nadále smůlu, pokud ovšem nefigurují na zatím nejobsáhlejší neoficiální kompilaci jmen vězňů sestavené americkým deníkem Washington Post. Deník poskládal svůj seznam z novinových zpráv, právních dokumentů, webových stránek na podporu zadržovaných a na základě rozhovorů s právníky a rodinami postižených. Samotný Pentagon až do soudního rozhodnutí oficiálně zveřejnil pouze jména deseti podezřelých teroristů, které hodlá postavit před soudní tribunál, a identitu ostatních tajil s poukazem na „ochranu soukromí a rodin zadržovaných“.

Kudy ven Přes vystupňovanou kritiku guantánamské věznice a pokusy novinářů prorazit informační bariéru

Dozvíme se, kdo je uvnitř, ale ne to, co s nimi bude. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

však Bushova administrativa zůstává neoblomná a tiskový mluvčí Bílého domu Scott McClellan pouze prohlásil, že „mluvíme o nebezpečných teroristech odhodlaných zabíjet nevinné civilisty“. Není se příliš čemu divit – před guantánamskou věznicí se totiž žádné jednoduché řešení nerýsuje. Důvodů je hned několik. Američané vězení nezřídili proto, aby stavěli bojovníky Tálibánu a al-Káidy před soud, ale kvůli sběru zpravodajských informací, a dokud vyšetřovatelé nebudou mít pocit, že se dozvěděli vše, co se dozvědět mohli, výslechy nepřestanou. Jenže i kdyby na soudy došlo, bude to problém. Soudní proces s obviněným zadržovaným mimo hranice zákona a vyslýchaným podle pravidel hraničících s mučením nebude pro obhájce těžké roz-

metat a dosavadní váhavé pokusy tomu nasvědčují. A pokud není možné zadržené podezřelé postavit před soud, není jasné, co vlastně s nimi. Od neodsouzených vězňů lze očekávat záplavu žalob a nenávisti. Skuteční teroristé získají posvátnou gloriolu mučedníků, nevinní se teroristy možná stanou nebo se o svůj názor na Američany alespoň podělí s ostatními. Tak jako to udělali tři britští muslimové zajatí omylem v Afghánistánu a propuštění v roce 2004. Film natočený na základě jejich výpovědí poběží v britské televizi právě tento týden. A podle předběžných recenzí v něm není porozumění pro americkou válku s terorismem ani co by se za nehet vešlo. Jiří Sobota

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

ítězný palestinský Hamas zaznamenal svůj první, byť již dříve ohlášený, diplomatický úspěch. V pátek dorazila delegace Islámského hnutí odporu do Moskvy. Rusko se tak stalo první mocností Čtyřky (USA, EU, OSN, Rusko) zaštiťující známý „cestovní plán“, která mu podala ruku k vyjednávání – a to bez jakékoli změny v dosavadní politice i stanovách Hamasu. Naplno to pak řekl exilový lídr Hamasu Chálid Mašál: „Naše návštěva v Moskvě je krok velmi důležitý pro prů-

Hamas v Moskvě

Hun Sen všech barev Cesta od polpotovské genocidy k rekordu v premiérství

J

méno Hun Sen patří k příznačným symbolům postkomunismu. Někdejší bojovník Rudých Khmerů, pak premiér Kambodže pod vietnamskou okupací, dnes – za obnovené monarchie – stále v čele vlády. Právě jeho jméno padá často, když se hovoří o problémech nastolení spravedlnosti po totalitě, v tomto případě po snad nejbrutálnější genocidě v dějinách. V poslední době na sebe upoutal pozornost tím, jak se skrze justici vehementně dožadoval ospravedlnění za údajné pomluvy, které o něm a jeho vládě kolují. Za mříže tak poslal nepohodlné novináře, aktivisty nevládních organizací i opoziční politiky.

Nepustit režii z rukou

Chálid Mašál: Je to průlom v našem postavení. FOTO PROFIMEDIA.CZ lom v našem mezinárodním postavení. Budeme naslouchat pozici Ruska a sami objasníme svou.“ Ta spočívá v tom, že pokud se Izrael stáhne ze všech okupovaných území na Západním břehu Jordánu a uzná právo palestinských uprchlíků na návrat (rozuměj na návrat do Izraele, tedy demografickou ofenzivu), Hamas akceptuje dlouhodobé příměří (rozuměj nikoliv mír). O změnách neuvažuje, takže v platnosti zůstává i článek 7 jeho charty, pojednávající o tom, kdy nastane vysněný čas: „Až se Židé budou ukrývat za skalami a stromy, jež budou křičet: Ó, muslimové! Za mnou se skrývá Žid, pojďte a zabijte ho!“ Takže výsledný dojem působí chtě nechtě následovně. Zatímco David Irving jde do vězení za to, že argumentuje jako muslimský mainstream (holocaust je sionistický prostředek nátlaku), jiní jednají bez problémů s Hamasem, který argumentuje jako sami nacisté (Židy je třeba odstranit). Jednání v Moskvě zobecnil mluvčí ministerstva zahraničí v Jeruzalémě Mark Regev takto: „Dávat legitimaci nereformovanému Hamasu komplikuje šanci, že se hnutí promění z teroristické organizace v politickou stranu.“

P

omáhali němečtí agenti před třemi lety za války v Iráku Američanům? Tato otázka rozjela v polovině ledna v Berlíně aféru, která stále běží, a zvažovaná parlamentní vyšetřovací komise dosud nefunguje. Průtahy přiživují jednak nejednota v rámci opozice, na druhé straně

Němci v Iráku, díl 2 nová zjištění tisku. Komise může vzniknout jen se souhlasem čtvrtiny poslanců, tedy všech tří opozičních klubů (Zelení, liberálové, Levicová strana). Levičáci byli od počátku pro komisi, Zelení chtěli dát šanci vládě k vlastní obhajobě a nejméně jasno měli liberálové. Nyní jejich předseda Guido Westerwelle prohlásil, že o názoru poslaneckého klubu FDP rozhodne toto pondělí schůze parlamentního kontrolního grémia. Jejím předmětem jsou články listu The New York Times z minulého týdne: Agenti neutrálního Německa nejenom dávali spojencům informace z míst bojů, ale předali jim dokonce plán Saddáma Husajna na kruhovou obranu Bagdádu. Zdá se tedy, že vznik vyšetřovací komise je na spadnutí. Zbyněk Petráček

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Hun Senovi je trnem v oku hlavně poslední významný opozičník Sam Rainsy, jenž se po posledních volbách v roce 2003 pokusil s roajalisty narušit mocenský monopol Hun Senových postkomunistů. Roajalisté po zkušenosti z roku 1997, kdy dal Hun Sen najevo, že pro udržení moci je schopen udělat cokoli, včetně roztočení nového kola občanské války, nakonec vyřešili patovou situaci tím, že si vládní koláč rozdělili s postkomunisty a na Stranu Sam Rainsyho zbyla v Kambodži nezáviděníhodná role opozice. A ani tu nemůže dost dobře plnit, protože vláda dělá vše pro to, aby svého oponenta zničila. Mezinárodní společenství, které z poloviny financuje státní rozpočet Kambodže, neváhá dát vládě a zejména Hun Senovi najevo, že svým postupem vůči kritikům a oponentům ohrožuje stále ještě nedokončenou transformaci své země. Král Sihamoni proto zasáhl a v rámci své pravomoci udělil v prosinci odsouzenému a v exilu se ukrývajícímu Sam Rainsymu a i jeho již uvězněnému zástupci Cheam Channymu milost. Už předtím premiér, zřejmě uspokojen výsledkem lednových prvních senátních voleb, zrušil některé žaloby za hanobení státu, ale to nemění nic na dojmu, že všeobecné hlasování v roce 2008 bude opět Hun Senem dobře zrežírované.

Ničím opravdová monstra Kambodžský premiér se už jako padesátník po více než dvaceti letech v nejvyšších státních funkcích své země řadí mezi nejdéle sloužící státníky světa. Vděčí za to přízni lidu? Soudě podle výsledků voleb v letech 1993, 1998 a 2003, tomu tak úplně není, ale díky talentu ovládat mocenské páky vždy zvrátil situaci ve svůj prospěch. Přes mnohé čestné doktoráty, které v poslední době sbírá jako sovětští předáci svá vyznamenání a řády, není velkým intelektuálem, spíše velkým technologem moci, který neváhá použít nejtvrdší prostředky. V nedávné minulosti měl v oblibě i hrozby povolání tanků do ulic, ať už měly jejich pásy rozdrtit neřestný noční život nebo největší politické soupeře. Jen jednou dostal Hun Sen ve své hvězdné politické kariéře pořádný políček. A to hned v prvních svobodných volbách. „Nejhorší volby, co svět dvacátého století viděl,“ uvedl ještě při desátém výročí pařížské mírové smlouvy, která v roce 1991 ukončila občanskou válku a jejíhož dojednávání se jako premiér a ministr zahraničí v jedné osobě účastnil. Následné volby v roce 1993 pod patronací mezi-

národního společenství však Hun Sena zklamaly. Postkomunistický premiér a jeho Kambodžská lidová strana prohráli ve prospěch prince Ranariddha a roajalistické strany Funcinpec. Následná Hun Senova hrozba obnovení občanské války nakonec vedla k vytvoření neobvyklého, ale v případě neřešitelných sporů využívaného řešení dvouvládí. Hun Senovi ale post druhého premiéra po boku Ranariddha nestačil, a tak v roce 1997 během příprav dalších všeobecných voleb provedl proti jeho stoupencům krvavou čistku, před níž Ranariddh ze země dočasně uprchl. Dodnes Hun Sen označení těchto událostí za převrat odmítá, přestože tehdy vykřikoval: „V zemi je víc než sto tanků a já je můžu všechny povolat.“ Po převratu v roce 1998 uspořádal volby, které však opět nevyhrál přesvědčivě, a pokračoval v tlaku na královskou opozici, vůči níž se vymezuje především obviněními, že má na rukou krev z éry Rudých Khmerů. „Nazývat mě monstrem není správné. Jsem jen silný muž, který ničí opravdová monstra,“ reagoval na kritiku, která se na něj v souvislosti s rokem 1997 snesla. Když však v roce 1999 mezinárodní společenství vyjednávalo s kambodžskou vládou o vytvoření tribunálu, který by soudil zločiny Rudých Khmerů, Hun Sen odmítl, aby soudce a prokurátory jmenovala OSN: „Měli by nechat Kambodžu, aby si své problémy vyřešila sama.“ Přestože býval zavilým nepřítelem režimu Rudých Khmerů a prosazoval jeho označení za genocidní, sám byl zpočátku jeho stoupencem a dobře ví, proč se má prát špinavé prádlo doma. A procesy s předáky Rudých Khmerů, které jsou neustále odkládány s údajným odůvodněním, že není zajištěno jejich financování, mu mohou sloužit i k jeho nynějším politickým cílům, když je nucen vládnout společně s roajalisty.

Co dělal u Rudých Khmerů Sám Hun Sen o své minulosti v řadách Rudých Khmerů hovoří nerad a málo. Neznámý příslušník komunistického národněosvobozeneckého odboje proti Lon Nolově vládě dosazené Američany, která měla v době vietnamského konfliktu zajistit v Kambodži klid, se v roce 1970 připojil k Pol Potovi a s jeho armádou Rudých Khmerů o pět let později dospěl až před brány Phnompenhu. Děsivého vyhánění obyvatel města na otrocké práce na venkov už se neúčastnil, protože den – podle některých pramenů dva dny – před dobytím města přišel v boji o oko. O tom, co pod velením Pol Pota v armádě dělal, říkává, že byl jen obyčejným vojákem. Úplně obyčejným vojákem sice nebyl, dotáhl to až na zástupce velitele pluku, ale naznačuje tím, že jen poslouchal rozkazy. Podle všeho zvěrstva, při nichž pod rukama Rudých Khmerů zahynuly stovky tisíc lidí, neorganizoval. Naopak měl být součástí skupiny, která na východě země Pol Potovy metody odmítala a měla se za to stát obětí stranických čistek, před nimiž uprchla v polovině roku 1977 do Vietnamu. Až potud Hun Senovu pozdějšímu mocenskému vzestupu nic nenasvědčovalo. Odkud se tedy vzal Hun Sen politik? To je otázka, kterou si kladou mnozí. Jen Vietnam a zřejmě i Moskva, která v té době měla o tuto část světa eminentní zájem, zná tajemství zrodu Hun Sena politika. Mladý a talentovaný Hun Sen Vietnamce záhy natolik zaujal, že z něj po invazi do Kambodže v roce 1979 udělali rovnou ministra zahraničí. Vzdělání,

kterého se mu v mládí příliš nedostalo, dohnal politickým školením u vietnamských komunistů. Jeho první zahraniční mise ve funkci šéfdiplomata byla také jeho první cestou mimo území Indočíny. Hun Senova hvězda na žebříčku kambodžské věrchušky však stoupala rychle. Ve třiceti letech byl jako nejmladší člen politbyra a ministr zahraničí kladen na šesté místo v pomyslném mocenském žebříčku kambodžské komunistické hierarchie, ale už v roce 1985 byl jmenován premiérem po zesnulém Chan Siovi a posunul se ve straně rázem na třetí příčku. Po rekonstrukci vlády napřesrok přišli někteří ministři o své posty, Hun Sen také, ale díky zachování premiérského křesla mocensky ještě získal. V dalším roce dostal zpět ministerstvo zahraničí a hrál klíčovou roli při vyjednávání mírové dohody s Rudými Khmery a roajalisty, které vedle krále Sihanuka politicky reprezentovali princ Ranariddh a strana Funcinpec.

Spravedlnost s otazníkem Hun Sen po odchodu vietnamské armády z Kambodže v roce 1989 zprvu odmítal jakékoli zahraniční vměšování včetně OSN, nakonec však zprostředkující roli mezinárodního společenství přijal s výhradou, že se Rudí Khmerové v žádném případě nevrátí do vedení země. Pro lepší pochopení situace je třeba uvést, že zahraniční podpora hrála v mocenské konstelaci v Kambodži konce 80. a začátku 90. let významnou roli. Rudí Khmerové se těšili podpoře Číny spolu s roajalisty, kteří však s blížícím se rozuzlením konfliktu navázali těsnější vztahy s USA. Vládu v Phnompenhu pak držel nad vodou Vietnam, Sovětský svaz a jeho socialistický tábor včetně tehdejšího Československa. Tato konstelace v podstatě tvoří pozadí konfliktů uvnitř Kambodže i dnes. Snad jen s tím, že když padlo sovětské impérium, přiblížil Hun Sen tu a tam své postoje Spojeným státům a Číně. Přerod z komunistického aparátčíka v demokrata Hun Senovi příliš nevyšel, ale účel světí prostředky. Neustále balancuje, uzavírá dočasná spojenectví, která neváhá zahodit, když mu to přinese nějaký prospěch. Nemyslí prý na nic jiného než na mocenské hry. Hodně kouří, potřebuje prášky na spaní. To vše by se známou zálibou v šachu nasvědčovalo, že své tahy dobře promýšlí a zatím se mu to vyplácí. Radek Palata Autor je publicista.

Q

Hun Sen Narozen 5. srpna 1952 v rolnické rodině na východě Kambodže; 1967 – podle vlastní prezentace se „v patnácti letech“ připojuje ke komunistickému odboji; 1970 – přidává se k Pol Potovým Rudým Khmerům; 1977 – v červnu prchá do Vietnamu; 1979 – po vietnamské invazi a pádu Pol Pota ministrem zahraničí (1979–86, 1987–90); 1985 – jmenován premiérem; 1993 – po prohraných volbách odmítá složit funkci a stává se „druhým“ premiérem; 1998 – po dalších volbách (i v roce 2003) nadále nucen uzavírat koalice, ale dělá vše pro to, aby tak napříště už činit nemusel.

TÉMA

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

Dva kamarádi ze studií, kteří ovládli svět: jeden jako císař Svaté říše římské... FOTO ČTK

13

...druhý jako papež, Kristův náměstek. (Karel IV. a Kliment VI. na dobových zobrazeních.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Lucemburský šok O velkém snu, který se naplnil jen zčásti

Otec vlasti a Největší Čech se opět ocitl v centru pozornosti. Po velkém úspěchu v New Yorku se velkorysá výstava Karel IV. – císař z Boží milosti přesunula na Pražský hrad. Tady bude sláva ještě větší: lucemburská éra v českých zemích je pokládána za jeden z řídkých dějinných okamžiků, kdy zdejší kultura i civilizace dosáhla vrcholné evropské úrovně. A k odkazu císaře Karla IV. se u nás hlásily snad všechny režimy, jež se tu během staletí vystřídaly. Tak všeobecná obliba se může zdát až podezřelá – copak se dá opravdu všem vyhovět?

P

anování Lucemburků ve střední Evropě skončilo dost katastrofálně. Vyústilo v husitské bouře, při nichž byl rozchvácen pečlivě spravovaný majetek koruny, církve i valné části katolického panstva. Království se pak na dlouhý čas ocitlo v mezinárodní izolaci, neboť jeho obyvatelé prosluli po Evropě jako rebelové, kacíři a brutální loupežníci, jimž se nedá vládnout. Tato pověst je provázela i po Bílé hoře a patřila k hlavním příčinám mimořádně tvrdých represí. Do jisté míry pak problematizovala postavení českých zemí v podunajské říši až do jejího rozpadu v roce 1918. Plány Karla IV. byly jistě velkolepé, zůstalo po něm ohromující stavební dílo, ale celkový přínos se až příliš podobá kulturnímu šoku, z nějž se pak země těžce vzpamatovávala dlouhá staletí.

Velký císař v převleku Vina za neblahý vývoj po Karlově smrti je obvykle přičítána jeho potomkům. U nás byl donedávna za hlavního zloducha považován mladší syn Zikmund, jenž se pokoušel zlomit husitskou vzpouru a znovu nastolit dřívější řád, v sousedních zemích má však mnohem horší renomé starší Václav, dědic českého i římského trůnu, který bývá charakterizován jako líný, pitkám a loveckým povyražením oddaný despota, propadající čas od času záchvatům slepé zuřivosti. V tomto ohledu jej celosvětově zostudila především legenda o mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého, kterého údajně nechal po krutém výslechu právem útrpným utopit ve Vltavě. Dobovou pověst Václava IV. rozhodně nevylepšily ani stovky rozhněvaných intelektuálů z Bavorska, Saska a Polska, kteří se rozhodli opustit Karlovu univerzitu, když je Dekretem kutnohorským zbavil práv ve prospěch domácích akademiků. Zahraniční studenti i mistři se pak rozešli do všech světových stran, aby

pražské poměry s výmluvností vlastní své profesi líčili v těch nejčernějších barvách. Příběh moudrého vladaře a jeho nezdárných synů má beletristický půvab, jenže povahové dispozice krizi lucemburské moci zřejmě zapříčinily jen zčásti. Není zdaleka jisté, zda by císař Karel IV. zvládl politickou situaci na počátku 15. století stejně úspěšně jako tu, s níž sám zápolil o půlstoletí dřív. Zatímco on se při ukázňování vzpurného panstva mohl spolehnout alespoň na přátelskou podporu papeže, za jeho synů však zmatek ovládl i církev – jeden čas v ní soupeřili o moc hned tři papežové. Ostatně i Karlovo působení se ve své době také setkávalo s řadou výhrad. Už jeho němečtí současníci upozorňovali na to, že své říšské výnosy investuje hlavně do dynastických zájmů, konkrétně do rozvoje Prahy i Čech a do masivní podpory církve, u níž hledal hlavní politickou oporu. Habsburský císař Maxmilián prohlásil o sto padesát let později, že se jako otec vlasti choval výhradně k českému lidu, zatímco říšskému obyvatelstvu byl nanejvýš otčímem. Krom toho mu mondénní společnost evropských dvorů vyčítala ostudný nedostatek rytířských ctností. Vyhýbal se přímým střetům a raději spřádal složité intriky, víc než o válčení se zajímal o hospodářský rozvoj, v soupeření s feudálním panstvem sázel na podporu neurozeného měšťanstva a dominium rozšiřoval hlavně šikovnými nákupy a sňatky. V případě ohrožení se několikrát neváhal pohybovat v nedůstojném převleku. Když musel roku 1346 při návratu ze své korunovace římským králem v Bonnu překonat území ovládané úhlavním nepřítelem Ludvíkem Bavorem, nečekal, zda mu poddaná knížata nabídnou dostatečný doprovod, a z Alsaska přes Švábsko, Franky a Horní Falci došel až do Čech v přestrojení za panoše. O devět let později, těsně před svou císařskou korunovací v Římě, si vyšel prohlédnout antické památky v nenápadném hábitu potulného klerika. Dvorským zvyklostem odporovalo i jeho obsáhlé vzdělání. Slovem i písmem ovládal pět jazyků, dopisoval si s předními učenci i básníky a latinsky sepsal dokonce řadu knih, z nichž vyniká především

mimořádně poutavý vlastní životopis Vita Caroli. Jenže být vzdělancem a literátem se pro středověkého velmože nehodilo, od toho měl mít lidi. Karel ztělesňuje předěl epoch. Do zaalpských zemí vnášel nové renesanční mravy, z nichž se v prvních bankovních domech na severu Itálie začínaly klubat zárodky kapitalismu v podobě složitých obchodních operací, které zasahovaly od Levanty až po hanzovní města v Pobaltí. Do Českého království se však vinou oslabené centrální vlády po vymření Přemyslovců vrátily staré časy feudální zvůle s mocnými regionálními hegemony a družinami loupeživých rytířů, tedy poměry obchodu a prosperitě zásadně nepřející. Povznést poměry zrovna ve 14. století, kdy celou Evropou procházely vlny morových epidemií a živelných katastrof, bylo obzvlášť obtížné. V případě moru nešlo o žádnou maličkost: poté, co se na jaře 1348 dostal do Evropy asijský dýmějový mor přenesený krysami v podpalubí z Indie, se děly strašné věci. Zemřela víc než čtvrtina Evropy, napříč kontinentem táhli flagelanti, panovalo přesvědčení, že přichází konec světa. Zejména v Německu docházelo k pogromům na Židy – nejhorším do příchodu nacistů. Racionální řízení hospodářství i státní správy Karel dobře poznal ve Francii i v severní Itálii, věděl, co vede k prosperitě, doma se však musel spoléhat také trochu na zázrak. I proto se oddával v ryze středověkém duchu náboženské mystice. Ve Svaté říši římské si tím vysloužil pohrdání – říkalo se mu „kněžský král“. Do historie střední Evropy se jako jasný zjev vepsal zřejmě i vzhledem k následujícím temným časům. Karel IV. tedy nepostrádal ani kritiky. Jejich hlasy však pokaždé znovu ztrácely na váze, zatímco příznivců a obdivovatelů spíš přibývá. I to může koneckonců znamenat zvláštní příznak Boží milosti. Mimochodem, když byla řeč o pogromech: Karel IV. se nechvalně vyznamenal i tím, že několika městům (například Norimberku) za půjčení peněz dovolil, aby si ponechaly majetek Židů „při nejblíže příštím“ pogromu. De facto tak dal souhlas k vraždám, což ani ve středověku nebylo běžné.

14

TÉMA

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Děkujeme, odejděte

Dva dědicové, kterým se rozpadl svět: krutý neschopa Václav IV. ...

Vzhůru do Jeruzaléma nad Vltavou Karel IV. měl dvě tváře. Na jedné straně pečlivý, nezvykle pracovitý hospodář s velkým citem pro praktické řešení reálných problémů, a vedle toho zjitřený náboženský vizionář, který občas neměl daleko k blouznění. Tato druhá stránka jeho osobnosti je dnes už nezřetelná. I proto bývá císařova posedlost shromažďováním ostatků světců vykládána obvykle jen jako trochu přemrštěná sběratelská vášeň. Tehdejší atmosféra však byla prostoupena očekáváním brzkého konce světa, po němž by jakékoli hmotné sbírky pozbyly smysl. Zdá se, že Karel usiloval spíš o pozice v Božím království, jež mělo být nastoleno po všeobecném vzkříšení a posledním soudu. Předpokládal, že se pak svatí vydají do Prahy pro své tělesné pozůstatky, a chtěl, aby tu nalezli nový Jeruzalém, kde by se jim natolik zalíbilo, že by v něm navěky zůstali.

Žádné bourání V té době probíhala zásadní výstavba ve více evropských městech, která Karel, od svého dětství zcestovalý, důvěrně znal. Za všechna jmenujme Avignon, tehdy – za církevního schizmatu – až do kostnického koncilu sídlo vzdoropapežů. Své roli jednoho z center křesťanského světa se naléhavě potřeboval přizpůsobit i funkčně. Papežové se rozhodli pro víceméně chaotickou přestavbu, která přinesla mnoho ztrát kulturních i ekonomických. Právě tento postup, kdy bylo třeba vykupovat a bourat nedávno postavené domy jen kvůli dostavbě nového křídla paláce, zřejmě Karla poučil. Římský císař a český král uvažoval zřejmě takto: Je-li Avignon duchovním centrem Svaté říše římské, Praha bude jejím centrem správním a praktickým. A v budování velkolepého pražského sídla se rozhodl nikoli pro přestavbu dosavadního Starého Města, ale pro novostavbu. Jeho inspirace Jeruzalémem nebyla úplně původní. Za věrný obraz Jeruzaléma platilo například již o dvě století dříve francouzské město Provins, ale to hlavně díky své poloze na kopci. Jenže Karel na to šel ve svém vizionářství racionálně: on sám i jeho urbanisté se inspirovali přímo u zdroje. Nebyl to takový problém. Plány Svatého města byly v Evropě k dispozici již v polovině 12. století, kdy Jeruzalém pečlivě přeměřili účastníci druhé křížové výpravy.

Boží tělo pod Pavlákem Abychom pochopili Karlovu vizi a její převedení do tehdejší reality, musíme se v duchu přenést do Prahy, na pravý břeh Vltavy v první polovině 14. století. Ta oblast nebyla vůbec pustá, ale osídlení se soustředilo kolem několika osad a kostelů. I jejich rozmístění už mělo jakousi koncepci a ikonografii. Příkladem je úsek mezi Vltavou a dnešním Karlovým náměstím, kolem osady

...a stejně krutá, leč geniální „liška ryšavá“. REPRO RESPEKT

Opatov, z níž dnes zbyl název Opatovická ulice. Již tehdejší čtyři kostely tvořily nápadný kříž, jehož ramena se protínala zhruba tam, kde dnes v Černé ulici stojí Evangelická teologická fakulta. Nicméně dnešní Karlovo náměstí vyčnívalo jako zajímavý terénní útvar: císař v něm objevil svoji pražskou Chrámovou horu. Právě toto místo se mělo stát centrem jeho ideálního Jeruzaléma, pražského Nového Města. A právě uprostřed tohoto centra byl naplánován a vztyčen již nedochovaný kostel Božího těla. Samotné náměstí pak svými rozměry dodnes zhruba odpovídá skutečné Chrámové hoře, respektive Chrámovému okrsku v Jeruzalémě. Tady nahrála projektantům sama příroda. V širším okolí to bylo složitější, přírodních a terénních paralel s Jeruzalémem se nedostávalo, ale projektanti se ve svém urbanistickém návrhu přesto drželi jeruzalémského uspořádání, symboliky i proporcí. Platí to především pro část Nového Města na jih od Václavského náměstí. Obrys historického Jeruzaléma, dnešního Starého Města v metropoli Izraele, se zhruba kryje s územím vymezeným někdejší městskou bránou v Ječné ulici (dnes v místech náměstí I. P. Pavlova), kostelem sv. Kateřiny nad Nuselským údolím a vyvýšeninou Na Zderaze. Vilém Lorenc ve své knize Nové Město pražské vyjmenovává tři společné urbanistické znaky Karlova projektu a Jeruzaléma. Zaprvé: Ječná ulice coby západo-východní osa této části Nového Města končí branou, jež je jako jediná koncipována coby samostatná pevnůstka, bastille. Prý mohla být inspirována Davidovou věží při jeruzalémských hradbách. Zadruhé: Tuto západo-východní osu křižuje v tupém úhlu Štěpánská ulice s kostelem stejnojmenného světce. Rovněž v Jeruzalémě najdeme na severo-jižní ose (vicus S. Stephani) kostel sv. Štěpána. Zatřetí: Na opačném konci západo-východní osy se v obou

městech nachází centrální sakrální stavba uprostřed kruhové zdi. V případě Jeruzaléma to byl Chrám Páně (Templum Domini), tedy Omarova mešita postavená koncem 7. století, ale po dobytí města křižáky přeměněná na jedno a půl století v křesťanský svatostánek. (Dnes asi nejnápadnější bod na pohlednicích Jeruzaléma, do dálky zářící svou zlatou kupolí a „upozaďující“ pro muslimy důležitější mešitu al-Aksa v sousedství.) V případě Prahy to byl kostel Božího těla uprostřed dnešního Karlova náměstí. K tomuto nápadně podobnému uspořádání se pojí až překvapující podobnost v rozměrech. Severo-jižní osa starého Jeruzaléma měří 960 metrů, ve „svaté“ části pražského Nového Města pak 948 metrů (Štěpánská ulice a její prodloužení na Kateřinské náměstí). Po západo-východní ose měří starý Jeruzalém 865 metrů, jeho pražský protějšek 860 metrů (od náměstí I. P. Pavlova po starou cestu Na Zderaze). A od jeruzalémské Davidovy brány k Chrámové hoře ujdeme 582 metrů, zatímco od někdejší brány v Ječné ulici na roh Karlova náměstí 582 metrů. Náhoda? Tak by se jistě zeptal Erich von Däniken. My však už víme, že císař Karel na náhody nevěřil. Podobnost Nového Města pražského a Starého Města v Jeruzalémě vynikne mnohem názorněji než při pouhém popisu, pokud se podíváme na dvě schémata. Nutno ale zopakovat, že jde jen o symboliku, uspořádání a rozměry (s výjimkou šířky ulic – ty jsou v Jeruzalémě mnohem užší). Orientace podle světových stran je totiž zrcadlově obrácená. Jinými slovy: severo-jižní osy souhlasí, ale u západo-východních musíme obrátit znaménka. Zatímco jeruzalémská vodorovná osa vychází z Jafské brány na západě a míří k Chrámové hoře na východě, její obdoba v Karlově novém Jeruzalémě vychází z brány v Ječné ulici (dnešního náměstí I. P. Pavlova) na východě a míří k bývalému kostelu Božího těla na západě (dnešní Karlovo náměstí).

Historický záběr expozice zahrnuje jedno století, výslovně vymezené roky 1347 a 1447. Nekryje se tedy přesně s lucemburskou érou, která započala nástupem Karlova otce Jana na český trůn v roce 1310 a definitivně se uzavřela úmrtím císaře Zikmunda v prosinci 1437. O deset let později byl po smrti už také Zikmundův zeť a následník Albrecht Habsburský, který se z české koruny těšil sotva rok, a jménem jeho malého syna Ladislava Pohrobka už v dědičných zemích energicky vládl zemský správce Jiří z Poděbrad, jenž vdechl nadcházejícím poměrům úplně jiný ráz než Lucemburkové. Kultura má pochopitelně trochu jinou dynamiku než politické dějiny. Za vlády Jana Lucemburského, jež skončila jeho smrtí v bitvě u Kresčaku v srpnu 1346, dožívaly v českém umění starší tendence z doby posledních Přemyslovců, zatímco impulz lucemburské elegance dozníval ještě nějaký čas po zániku dynastie. Zdá se ovšem, že osobnost Jana Lucemburského nemusela být v koncepci výstavy tak docela opomenuta, neboť hraje klíčovou roli v celém lucemburském příběhu. Právě jeho nástup na uprázdněný přemyslovský stolec vnesl do českých zemí první prudký závan civilizačního napětí. Čtrnáctiletý Jan, jenž se stal po sňatku s Eliškou Přemyslovnou českým králem, pocházel ze starého hraběcího rodu, který se prosadil ve chvíli, když byl jeho otec Jindřich zvolen roku 1308 římským králem. Říšské panstvo touto volbou sledovalo podobný cíl jako Češi v případě syna – chtělo slabého panovníka, který by byl plně závislý na bohatství a moci zemské šlechty. V pozadí volby však sehrála hlavní roli církevní diplomacie. Ambiciózní rod měl významné zastánce hned ve dvou ze sedmi říšských kurfiřtů volících římského krále. Tuto situaci jistě dobře znali opati českých cisterciáckých klášterů, kteří udržovali spojení s mateřskými kláštery ve Francii. Upevnění královské moci pokládali za nezbytné, neboť bezvládí nejvíc ohrožovalo církevní majetek, a zároveň jim bylo jasné, že se panovník musí opírat o vnější síly, nejlépe o autoritu římského krále. Plán nastolení Lucemburků na český trůn připravil opat Konrád. Při obvyklé každoroční cestě do generální kapituly řádu v Citeaux si vymohl audienci u Jindřicha Lucemburského, při níž nabídl jeho synovi sňatek se sestrou posledního Přemyslovce a tím i českou korunu. Jindřich tím nebyl nijak nadšen. O českém panstvu se už tehdy po Evropě vědělo, že se neustále hašteří, přeskupuje do nenávistných táborů a trpí zásadním nedostatkem loajality k pomazaným hlavám. Raději by český trůn obsadil svým třicetiletým bratrem Walramem, krasavcem a skvělým rytířem s politickými kontakty po celé Evropě (o manželství s ním prý snila i Eliška Přemyslovna), jenže jej české elity odmítly, protože by mohl být při svých schopnostech nebezpečný jejich zájmům. Pokud se měl stát českým králem Lucemburk, pak jedině mladičký Jan. Když si Jindřich nechal představit svou budoucí snachu, cítil se prý zaskočen: jeho plavovlasý synek vyhlížel vedle osmnáctileté krásky se vznosnou postavou, temným zrakem a havraními vlasy jako děťátko. Do Čech jej poslal s těžkým srdcem. Do přemyslovského království v nejvýchodnějším cípu Svaté říše římské přišel Jan z jejího vyspělého západního jádra. Vychován byl na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. Poznal nejvytříbenější formy, k nimž v oné době dospěla evropská civilizace, i nejúčinnější způsob řízení státu, jenž spočíval v silně centralizované finanční i soudní správě, zajišťované pečlivě organizovanou byrokracií. Nová vlast mu k srdci nepřirostla. Zpočátku se pokusil pozvednout poměry za pomoci rádců ze svého doprovodu, jenže u domácího panstva narazil na soustředěný odpor. Dokládá jej například známá Dalimilova kronika z roku 1314, jež vášnivě agituje proti všem cizozemcům, kteří by se chtěli v Čechách uplatnit – mimo jiné doporučuje místnímu obyvatelstvu, aby jim uřezávalo nosy. Panská opozice své zahraniční konkurenty brzy vytlačila a také krále opakovaně vyzývala k odstoupení. Nakonec jej po osmi letech dramatických střetů donutila rezignovat na budování silného státu. Tím se uvolnila cesta k faktické vládě stavů, jež v zemích koruny české vydržela – s výjimkou krátkého přerušení za Karla IV. – vlastně až do Bílé hory.

Já jsem Pierre, těší mě Když bylo budoucímu Největšímu Čechovi sedm let, poslal jej otec Jan do Paříže, aby jej představil Evropě jako svého následníka a přemyslovského dědice. Chlapec se ocitl na dvoře posledního z Kapetovců Karla IV. a ze všeho nejdřív jej čekal strategický sňatek: v předvečer sedmých narozenin jej oženili se stejně mladičkou Blankou z Valois, jejíž rod byl úzce spřízněn s královským a brzy měl Kapetovce na trůnu vystřídat. Chlapec byl tehdy zároveň biřmován, přičemž přijal jméno svého strýce, pod nímž je znám dodnes. Ve Francii získal následník českého trůnu skvělé vzdělání, navštěvoval přednášky na pařížské univerzitě a navázal užitečná přátelství. Zvlášť se mu vyplatila známost s učeným benediktinským opatem Pierrem Rogerem, který mu později jako papež Kliment VI. významně dopomohl k církev-

TÉMA

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

Tady vznikala spojenectví a pevná pouta. Stejně jako dnes. (Výuka na pařížské univerzitě, jak ji zobrazuje Velká francouzská kronika.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

No nezamilovali byste se do ní? (Mistr Theodorik: Karel klečí před Madonou s dítětem.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

nímu osamostatnění Prahy a ke koruně římského císaře. Francii opouštěl čtrnáctiletý. V Lucembursku se pak nějaký čas otrkával v dovednostech potřebných k vládnutí a další dva dobrodružné roky prožil v severní Itálii, kde se ostřílel v praktické politice i v bojích a šarvátkách na poli válečném. Do Čech se vrátil ve svých sedmnácti roku 1333, aby zde zastupoval nepřítomného otce. Češtinu neznal, neměl tu žádné známé, chyběli mu zkušení experti z ciziny. Mohl se spolehnout jen na své vzdělání, inteligenci a takt. Možná i proto si na rozdíl od otce získal hned na počátku mocné příznivce. Podporoval rozvoj církve a měst, aby posílil své postavení vůči mocným feudálům v zemi, ale zároveň se po vzoru otce i děda z lucemburského rodu obratně angažoval v celoevropské politice. Jeho cíle totiž nebyly malé: české země se měly stát mocenským centrem Svaté říše římské a Praha sídelním městem císařů, jakýmsi

novým Římem či Jeruzalémem. To samozřejmě vyžadovalo posílit co nejvíc prestiž dynastie. Otec Jan šířil svou slávu především účastí v bitvách po celé Evropě, Karel vsadil na reprezentaci v oblasti kultury. Založení první univerzity v zaalpských zemích východně od Rýna i tři nejvýznamnější stavební fundace – Pražský hrad s katedrálou sv. Víta, říšský hrad Karlštejn a Nové Město pražské – neodrážely jen jeho estétské a učenecké sklony, ale sloužily mocenským záměrům. V říši mu často vytýkali, že dobrou desetinu „rozpočtu“ vynakládá na své nezřízené stavební a sběratelské vášně, jenže na druhou stranu ušetřil na válkách, jimž se vyhýbal. Svým způsobem byl průkopníkem státní propagace, kterou řídil tak geniálně, že to, co zůstalo, dodnes skvěle slouží České republice. Stavební památky z jeho doby nepochybně patří k hlavním lákadlům zdejšího turistického průmyslu.

Konec příběhu

Vladař v Obrazárně

nejspíš snadno zamiloval i dnešní teenager. Jejich melancholická zjemnělost s podtónem erotické dráždivosti dokonce některým znalcům připomíná nálady secese, slohu, jenž rovněž předznamenal explozi násilí, krutosti a hrůzy. Lucemburská éra se tak v představách diváků maličko přibližuje atmosféře „la belle époque“ před první světovou válkou. Expozici uzavírá socha Bolestného Krista na andělské konzole, vyřezaná zřejmě kolem roku 1440, tedy několik let po konci pustošivých bouří. Nepostrádá smyslové kouzlo „krásného slohu“, ukazuje však strašlivě zkrvavené rány. Nedaleko zavěšený obraz z Rajhradského oltáře pochází ze stejné doby. Namalován je rovněž graciézně, v pravém horním rohu však spatříme skupinu zmučených, ohnilých mrtvol i s detaily, jaké by si umělec nevymyslel. Hle, kam vyústily velkolepé záměry – je to také šok, ale už zdaleka ne kulturní.

Dandy a plejboj

Výstava Karel IV. – císař z Boží milosti v Obrazárně Pražského hradu načrtává souvislosti evropské politiky lucemburské éry jen zhruba. Je trochu znát, že byla původně určena pro zaoceánské publikum, které přitahuje určitá exotika. Zdůrazněn tu je především duchovní rozměr Karlovy osobnosti: náboženská vroucnost, láska ke knihám a kultovní úcta k ostatkům svatých. Zajímavě s tím kontrastuje zvláštní smyslnost „nového umění“, které prosazoval. Charakteristický je ústup slavnostní, geometrické, bohatě zdobené ornamentálnosti byzantského původu ve prospěch přirozených tělesných linií. Do madon a světic z éry lucemburského „krásného slohu“ by se

INZERCE

Člověk proti hysterii Světová premiéra nového českého dokumentu debutujícího režiséra Martina Svozílka podle scénáře Petra Třešňáka v rámci festivalu Jeden svět

Středa 8. března 2006 od 17.15 v kině Lucerna Po skončení filmu proběhne od 18.00 hod. veřejná debata týdeníku Respekt a mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jeden svět na téma ZAPOMENUTÍ ČEŠTÍ NĚMCI věnující se osudům českých Němců, kteří nebyli po válce odsunuti a žili své nelehké životy v komunistickém Československu. Dokument Člověk proti hysterii ilustruje různé odstíny sudetoněmeckého tématu vyprávěním a osobním příběhem Zdeňka Mateiciuce, který se narodil v městečku Odry v roce 1946 a vyrůstal bez jakýchkoli vědomostí o někdejších obyvatelích svého města. Když si po revoluci ke svému podnikání pronajal bývalou továrnu, začal se zajímat o její odsunuté majitele. Tehdy se zrodil jeho zájem o minulost místa, kde žije. Začal pátrat po původních obyvatelích, kontaktovat je, scházet se s nimi…

15

K osobnosti posledního velkého Lucemburka Zikmunda jsou dnes i čeští medievalisté mnohem vlídnější než dřív. Císař vystupující v české mytologii jako zrádná „liška zrzavá“ byl zřejmě velký státník a schopný diplomat, ačkoli s Václavem IV. sdílel sklony k záchvatům krutosti. Na rozdíl od bratra, jenž rezignoval na historickou roli, nasadil Zikmund k záchraně lucemburského dědictví nezměrné úsilí, čímž velmi přispěl k záchraně křesťanské Evropy. Osud mu příliš nepřál, českým králem byl korunován teprve rok před smrtí a nezanechal mužského dědice. Vytvořil nicméně koncepci podunajského soustátí, kde pak půl tisíciletí vládli Habsburkové, původně největší konkurenti lucemburské moci. Jim připadl úkol, s nímž začal Zikmund: zastavit expanzi osmanské říše. Lucemburská lekce se do české historické paměti zapsala

Jan Lucemburský se připravoval na kariéru v úplně jiném prostředí, než jaké mu osud přisoudil. Vychován byl na francouzském královském dvoře, navštěvoval pařížskou univerzitu a vyznal se v nejaktuálnějších módách i trendech. K těm tehdy patřila i romantická záliba v návratech k životnímu stylu zašlých časů. Oblíbil si rytířské hry, lov, válečná dobrodružství i starou trubadúrskou poezii. Byl světák, sportovec, dandy a plejboj. Češi ovšem této směsi novinek a módních anachronismů moc nerozuměli. Zbraslavská kronika například se škodolibým zadostiučiněním líčí nevydařené pokusy mladého krále zavést i v Praze rytířské turnaje. Když tuzemské panstvo vyzval roku 1319 k účasti, skoro nikdo se nedostavil. Další hry se sice roku 1321 konaly, krále při nich však shodili z koně, což mu způsobilo životu nebezpečné zranění.

skutečně výrazně, představy však odpovídají spíš sklonům k sentimentalitě než skutečnosti. Při vzpomínkách na Karla IV. rádi hořekujeme nad někdejší velikostí, o kterou nás dějiny neprávem připravily, jenže jeho velký sen znamenal spíš jen šanci. Nejspíš ani nebyla moc reálná. Císař z Boží milosti dokázal v Čechách opravdu jako zázrakem uskutečnit během třiceti let fantastické dílo, lid ani elity však k němu, zdá se, nedozrály. Výsledkem byla výbušná směs frustrace, blouznění, zuřivosti, závisti i nenávisti, jež do značné míry vzešla z univerzity, kterou založil, a zničila města, kostely i kláštery, jimž tak přál. Viktor Šlajchrt, Zbyněk Petráček

Q

Výstava probíhá na Pražském hradě od 16. února do 21. května 2006, informace na www.karel-iv.cz.

Konzervativní čeští kronikáři s posměchem zaznamenali také výstřelky v odívání, které se po příchodu Lucemburků šířily z pražského královského dvora. Beneš Krabice z Weitmile například píše: „Lidé převzali po způsobu opic, které se pokoušejí napodobit to, co vidí u lidí, špatný a škodlivý obyčej jiných zemí a ve způsobu odívání se vzdali příkladu svých předků a pořizovali si šaty krátké a zkrácené, ba správněji nestoudné, takže bylo přečasto viděti stehna a zadek, a tak těsné, že sotva mohli dýchat. Na hrudi měli veliké vycpávky z hedvábí, takže se zdálo, jako by měli ženská prsa. Kolem žaludku byli tak staženi, že se podobali honícím psům, kterým se říká chrti. Na zadku se stahovali četnými šňůrami, že sotva mohli chodit pomalým krokem. Podobně nosili zobákovité střevíce s předlouhými nosci, takže si jen špatně vykračovali. I byla poskvrněna česká země těmito vynálezy a zlozvyky.“

16

ROZHOVOR

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Tehdy jsem začala čarovat S Violou Fischerovou o paměti, draku na nebi a babí hodině Také vy jste – po okupaci v srpnu 1968 – emigrovala. Jaký byl ten odchod? Nejpřesněji o něm vypovídá báseň z mé první knížky Zádušní básně za Pavla Buksu. Bože, neměli jsme nikdy jistotu/ že žít je samozřejmé a nárok na to slušný/ Nebyli jsme vlažní/ jestliže jsme první opouštěli pole/ nehnala nás bázeň, ale stud/ Tedy pýcha, první hřích. Jinými slovy to vyjádřil můj kamarád Rudolf Matys, který, když jsme se v roce 1968 bavili o tom, jestli emigrovat, nebo ne, řekl, víš, my jsme jako šneci, kteří vylezli z domečku a oschli. A teď nemůžeme zpátky.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Viola Fischerová se narodila v roce 1935 v Brně v rodině filozofa Josefa Ludvíka Fischera. Po studiu na filozofické fakultě v Brně a v Praze (polština, čeština) pracovala jako redaktorka literární redakce Čs. rozhlasu. Po okupaci 1968 odešla se svým budoucím mužem Pavlem Buksou (spisovatelem Karlem Michalem) do Basileje, kde pracovala jako asistentka režie v Basel Theater a učila na učňovské škole. Na místní univerzitě absolvovala germanistiku a historii. Poté, co její muž v roce 1984 spáchal sebevraždu, odstěhovala se do Německa a navázala spolupráci s RFE a s časopisem Svědectví. V roce 1987 se vdala za spisovatele Josefa Jedličku, o tři roky později podruhé ovdověla. Od roku 1994 žije v Praze. Z jejího básnického díla připomeňme sbírky Zádušní básně za Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1994, cena Českého literárního fondu), Jako pápěří (1995), Odrostlá blízkost (1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2004), Nyní (2005).

F

rancouzská spisovatelka Durasová vysvětlovala důvod, proč píše, pomocí příměru: chlapeček v kolečkové židli si pouští na pláži draka, ostatní děti dávno odešly domů, ale on tam klidně sedí: je sice chromý, ale nemůže se mu přece nic stát, podle draka na nebi ho najdou. Co byste řekla vy, kdyby se vás někdo zeptal? Já bych si vůbec nebyla jistá, že mě někdo najde. Naopak. Mám v hlavě jinou představu z dětství: stojím u studny v nějaké cizí vsi, jsem sirotek, nikoho nemám. To souvisí s tím, že za války se máma, protože táta byl v emigraci, musela chodit hlásit na gestapo. Každé tři neděle. A když tam šla poprvé, řekla mně, tehdy ani ne šestileté, jdu teď na úřad, a kdybych se nevrátila, běž za paní Hofmanovou, ona už ví, co má dělat. Tehdy jsem začala čarovat, měla jsem své zaklínací formule: pokud budu zpívat, mamince se nemůže nic stát. Když jsem přezpívala všechny písničky, které jsem uměla, tak alespoň lalala. Jenomže každá droga se musí stupňovat. To jsem třeba musela vylézt na okenní římsu, abych dosáhla na listy šeříku, a ty jsem pak musela třít v misce lžičkou až úplně na kaši. Klubíčko z rozpleteného rukávu jsem zahrabala pod jabloň a maminčinu vestu jsem schovala za trám na půdu, protože pokud si ji neoblékne, nemůže se jí nic stát. Tahle dětská magie byl asi můj první krok k poezii. Pro mě je poezie především obrana, reakce na to, co se mě silně dotýká, s čím ale nemůžu udělat nic jiného než to říct ve verších.

Víc, než si myslí, že ví S přibývajícími roky člověk často zjišťuje, že se mu vzpomínky vytrácejí, že nemá dost místa pro paměť, pro vlastní minulost, nebo že je mu minulost lhostejná. Psali o tom velmi naléhavě třeba Anna Achmatovová, Ivan Diviš. Přepadá vás tahle hrůza také? Člověk samozřejmě čím dál víc zapomíná jména, data, nebo i jak se jmenuje pes v sousedství. Na druhé straně se mu ale vynořují i dávno zapomenuté fragmenty, které někde tam pod prahem podivně trvají. Vzdát paměť – to nejde. Když je člověku sedmdesát a nezbytně bilancuje, jak se má dozvědět, kým doopravdy byl, proč jednal právě tak, jak jednal, velice často třeba proti zdravému rozumu, proti pudu sebezáchovy? Jsou situace, které se vám hluboce vryly do paměti, a někdy ani nevíte proč. Ale když se tím zabýváte, zjistíte, že to mělo určitý význam. Někdy mám dokonce pocit, zvlášť když píšu, že jsem jenom paměť. V poezii se člověk dozví, že ví víc, než si myslí, že ví. V celé řadě sbírek kroužíte kolem dětství. Ale až teprve v té sedmé jsem se dotkla něčeho, co mě velice podstatně určovalo celý život. Po válce, když se táta vrátil z emigrace, se manželství mých rodičů ocitlo v hluboké krizi. To bolí každé dítě. Vybavuji si přesně okamžik, kdy jsem k tomu trápení našla klíč. Stála jsem na schodech, nade mnou v pracovně na sebe rodiče křičeli a já jsem si řekla: To všechno se mi děje, abych věděla, co je to bolest. Abych se proměnila a mohla to dosvědčit. Být svědkem – v tom byla naděje.

V roce 1993 jste se vrátila. Ve vaší sbírce Odrostlá blízkost je báseň: „Ostatní kteří zůstali/ mají hrady za hrady lesy/ několik dětí a po všechna léta/ jediná vrata do kostela/ Ta co se vrací/ odkud jen utíkala/ přivezla na voze s návěsem/ hned tři své životy/ Sebe poprvé/ sebe podruhé/ sebe potřetí.“ Zní to hořce. Ale já tu báseň psala z úžasu nad tím, jak byl život mých spolužáků z měšťanky v Brně-Řečkovicích celistvý. S těmi domky, děcky a zahrádkami. Že právě oni se stali nositeli tradice, kterou do nás zasel pan učitel Němec. „Král spravedlivý a laskavec lidský,“ jak jsme mu jednou napsali k narozeninám. Člověk, který se ani počátkem padesátých let nebál „učit Masaryka“. Nikdo z naší třídy taky nebyl v komunistický partaji. Když lámali třídního komika Pepíka Ráčka, vysvětlil jim, že on tam nemůže, protože by měl posraný jméno a konsternovanému výboru napsal na papír tiskacími písmeny: S.RÁČEK. Pokud jde o ta kostelní vrata, když se ocitnu tam, v Brně – Řečkovicích, je to tak, jak jsem napsala v Odrostlé blízkosti: Dotýkáme se rameny/ starší než byly tehdy naše matky/ I kostel se přikrčil/ Přibylo na blízkosti. To byl můj návrat.

Co jsme mohli mít víc? V padesátých letech jste patřila ke skupině Šestatřicátníků a také do brněnské Šestky. O těch seskupeních už asi málokdo něco ví – co jste byli zač? Šestatřicátníky založil Václav Havel s Radimem Kopeckým v roce 1952 na večerním gymnáziu, kde směly studovat děti z takzvaných buržoazních rodin, které nemohly studovat normálně. Původně měli ti dva na mysli něco jako debatní klub, zaměřený politicky a filozoficky. To se změnilo, když se Havel seznámil s Jiřím Paukertem, budoucím básníkem Jiřím Kuběnou, který založil v Brně odnož Šestatřicátníků, Šestku – hlavním tématem se pak postupně stala estetika, poezie. Já jsem se k nim dostala až v roce 1954. Četli jsme si svoje texty, měli jsme dohodu, že kdo narazí na nějakou zajímavou knížku, nesmí ji vrátit, než si ji všichni velmi rychle přečtou... Taky jsme konali spanilé jízdy do Prahy, kde jsme vyhledávali zajímavé lidi. S Havlem jsme třeba zavolali Jiřímu Kolářovi. Pozval nás k sobě. Zazvonili jsme, na prahu stál obrovský černý kocour a za ním brýlatý pán. Běla Kolářová mi po pětačtyřiceti letech vyprávěla, že když tehdy přišla z práce, její muž jí řekl: víš, jak jsem ti vyprávěl o takovým zajímavým klukovi, jakoby čistým, co ho vídám ve Slávii, ten tu dneska byl. Mládí má spíš tendenci autority odmítat. Co vás nutilo je vyhledávat? V tehdejším obecném servilním blbství to byli lidé, podle kterých jsme se mohli orientovat. Oni taky byli našimi prvními kritiky: Jan Grossmann, Jiří Kolář, Vladimír Holan, Jindřich Chalupecký, Jan Vladislav, Jan Zábrana. Co jsme mohli mít víc? Můj hlavní guru byl Grossmann. Nosívala jsem mu svoje texty a on mě v roce 1957, kdy byl krátce redaktorem v nakladatelství, vyzval, abych z nich udělala knížku. Stála jsem pak rozklepaná před nakladatelstvím na Národní a čekala. Grossmann přišel s tím, že se mu knížka moc líbí, ale jestli ji vydáme, tak ukamenujou jeho i mě a ještě rozbijou výkladní skříň. Proč? Bylo to všechno jiné než socialistická poezie. Už jenom název: Propadání. Byly tam verše o úzkosti z dospívání, o tom, že se můžu rozbít a že tím zraním mámu – už tak dost nešťastnou. Moje první uvědomění si dospělosti. Schází se ještě Šestatřicátníci? To přátelství trvá, občas se vídáme, ale na nějaké programy už nezbývá. Na to, co chceme ještě napsat, máme hrozně málo a hrozně rychlého času. Jako mladá jste hledala kontakty se starší generací. Ozývá se takhle teď někdo vám? Občas mi chodí texty mladých básníků a já pak trnu, abych se nezmýlila. Je to velká zodpovědnost.

A někoho zranit, to taky nechci. Když mi například poslal jeden z mladých autorů svoje dvě první sbírky, napsala jsem devět verzí odpovědi. Pak jsme se sešli a zjistila jsem, že není zas tak úplně křehké básnické dítě. Byl to dobrý rozhovor. Později mi poslal sbírku, kterou jsem mu mohla upřímně pochválit.

Láska si hloubí vlastní řečiště Ve svých básních z poslední doby píšete hodně o stárnutí a o stáří. Se smutkem, s bolestí, ale zároveň jako by na této životní etapě bylo něco silně vzrušujícího. Je to ta definitiva, nemožnost se vrátit? Svoji první knížku o stáří jsem začala psát v jedenapadesáti. To mi v čekárně u lékaře řekla jedna stará paní, že každý věk má v sobě něco krásného. A přitom měla prsty zkroucené revmatismem jako kořeny. Vrazilo se mi to do hlavy jako hřebík a šest let jsem neviděla nic jiného než staré ženské, jako bych na ně byla nasazená. Z toho vznikla moje Babí hodina. Jenže, tehdy to bylo ještě jejich stáří, to ony byly staré. Loni na podzim, den před svými sedmdesátými narozeninami, jsem psala dopis kamarádce. A když jsem to slovo – sedmdesátiny – napsala, připadalo mi tak pitomé, jako když před vás někdo postaví košík s ovocem a chce, abyste ho snědla i s tím proutím. Ale na druhé straně v tom je opravdu něco vzrušujícího. Mě nikdy nezajímalo nic jiného než lidé. Jejich příběhy, jejich osudy. U starých lidí jsou ty příběhy z velké části napsané. A já je můžu číst. Tam se dozvídám, co to či ono znamenalo, proč se právě ta největší naděje změnila v opak. Někdy to jsou opravdu sousta! Víte třeba, co se děje ve starých ženách, kterých si na ulici už nikdo nevšimne, které nikdo nevidí? Co se děje ve starých ženách, které nikdo „nevidí“? Maminka mého kamaráda, kdysi vyhlášená krasavice, se ve dvaasedmdesáti na římském Foru Romanu pohoršila, že se tam celou hodinu a půl za ní nikdo neohlédl. Tady máte tu odpověď: A tajně čarují/ ty vědmy jakoby/ ve vlastní kůži/ jež už a ještě vědí/ jak lehce se chodí po chodnících/ v úzké sukni a na podpatcích/ a jak se v samém středu vření/ promění stařeny jakoby/ v krásné ženy a kráčejí nadnášené pohledy/ ty dívky jakoby/ v cizí kůži/ jež už a ještě tuší/ k čemu jsou dobří muži. To vlastní stáří vás přivedlo ke sbírce s tak pochmurným názvem Předkonec, kterou jste začala psát na podzim? V předkonci se během posledního roku octli čtyři lidé, kteří mi byli velice blízcí a tak či onak se podíleli na mém životě. Najednou se mi začaly vybavovat předkonce, ke kterým jsem se nachomýtla před třiceti čtyřiceti lety. Začalo se to valit, jako když otevřete vrata. Mám vám přečíst kousek? Ta druhá se ještě šourá/ ale neví, kde je/ vídá tu toho prvního/ co mu z něj šlehal tenký had/ a ten jí nakapal/ Matku, co říká/ že doma už nesmí na záchod/ Od toho druhého dostala k svátku zlatý zub/ ten skočil z mostu/ Proč jen jí pořád nosí ty věci/ škeble, zuby a oblázky?/ zrovna dnes v noci/ Ta třetí umírá s otevřenýma nohama/ Sama/ Muž nechtěl děti/ ty dvě jí vyškrabal jehlicemi/ Podruhé ji zachránil penicilin/ doktor co k ní denně chodil a neoznámil to/ Říká, že byla v životě čtyři dny opravdu šťastná. Zvláštní je, že jste zároveň s Předkoncem psala Písečné dítě. To je naopak vaše nejslunnější sbírka. Napsala jsem na záložku proč: „Člověk se může setkat s bytostí, do níž se nelze nezamilovat. A ona se zamiluje do vás. Pak je lhostejné, je-li to muž, žena, chlapec nebo dívka a kdy, ve kterém životním období se to přihodí. Láska si hloubí své vlastní řečiště, žije svůj jedinečný, neopakovatelný příběh. Písečné dítě je básnický záznam o milostném přátelství dvou žen.“ Chápu, že to bude poněkud šok. Dvojnásobná „národní literární vdova“ – a začne si něco s holkou. Jenomže ono tu nejde ani tak o Lesbos. Je to sbírka o lásce. O jedné z jejích podob.

Při troše štěstí Jak se vám vlastně žije v dnešních Čechách? Já jsem žila od maďarských událostí v roce 1956, tedy víc než polovinu svého života, v představě, že to máme na doživotí, že v tom umřeme my i naše děti. A utěšovala jsem se tím, že bychom taky mohli žít na Kolymě. Při troše štěstí. Pánbůh zaplať za sametovou revoluci, i když mám pocit, že sametu bylo příliš. Libuše Koubská Autorka je šéfredaktorkou časopisu Přítomnost. Q

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

INZERCE INZERCE

179

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Dva úspěchy slavil obor tkáňového inženýrství. Tým biologů z americké společnosti Cytograft Tissue Engineering úspěšně otestoval laboratorně vypěstované umělé tepny. Jejich základ tvoří buňky lidské kůže. Z té se nejprve vypěstuje jakýsi pevný list z bílkovin a živých buněk. Následně se list sto-

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Do Polabí míří bagry Těžba štěrků by zničila nejlepší zemědělskou půdu

Umělé cévy, indiánská černozem a žraločí špioni čí do ruličky, která je základem nové „živé“ cévy. Umělou tepnu lze vyrobit pacientovi „na míru“ tak, aby nedráždila jeho imunitní systém. Zatím proběhly testy na zvířatech, při nichž se umělé náhrady osvědčily. Krev jimi proudila několik měsíců. Cévy se dokázaly dokonce samy zacelit, například po propíchnutí injekční jehlou. Druhý úspěch na tomto poli ohlásil tým vedený Erin Lavikovou z Yaleovy univerzity. Vědci vyrobili nejprve zvláštní gelovitý polymer protkaný hustou sítí děr. Do tohoto umělohmotného „ementálu“ nasadili buňky, ze kterých se v lidském těle tvoří cévy a nervová tkáň. Oba typy buněk si velmi dobře rozuměly a vzájemně se podporovaly v růstu. Houbovitou hmotou prorostly jak nervové buňky, tak i jemná síť cév. Když badatelé voperovali gel s buňkami pod kůži laboratorních myší, začala vytvořenými krevními kapilárami proudit krev. Oba objevy otevírají nové možnosti pro léčbu cévních chorob a poškozené nervové tkáně. Vědci z Cornellovy univerzity ověřili tisíce let starou technologii, s jejíž pomocí pravěcí obyvatelé Amazonie zúrodňovali pralesní půdy chudé na živiny. Pokácené pralesní stromy nenechali úplně shořet. Plnou polovinu jejich biomasy proměnili na dřevěné uhlí, které vpravili do půdy. Následně nosili na budoucí políčka všechen organický odpad a přidávali i půdu z úrodných míst. Políčka tak obohacovali o „kompost“ a potřebné bakterie. Vznikla úrodná černozem, na které se dá s vynikajícími výsledky hospodařit neomezeně dlouho. S příchodem Španělů a Portugalců indiáni od svého know-how upustili. Bohatá úroda z „indiánské černozemě“ vyrobené americkými vědci ale dokazuje, že pravěký výrobní postup neupadl definitivně v zapomnění a bude opět sloužit obyvatelům Amazonie. Americké ministerstvo obrany vyvíjí žraloky na dálkové ovládání. Vědci dokázali řídit pohyb malého žraloka ostrouna obecného pomocí elektrod, kterými mu v mozku dráždili přesně vybraná centra. Žralok kroužil nádrží podle pokynů, jež dostával prostřednictvím vysílačky. Pro špionáž pod mořskou hladinou by měli sloužit dálkově ovládaní žraloci modraví dorůstající délky čtyř metrů. Povely budou přijímat z podmořských sonarových vysílačů, které pod vodou předávají signály na vzdálenost 300 kilometrů. Jaroslav Petr Autor je biolog.

S elektrodou na mozku. FOTO STEPHEN BRUNSON

V Číně udeří El Niño a Polabí jako když najdeme. FOTO GÜNTER BARTOŠ

V

dobách ledových se toky velkých českých řek ani zdaleka nepodobaly zkroceným plavebním kanálům dolní Vltavy a středního Labe. Tání sněhových polí na promrzlých půdách, které nepřijímaly vodu, způsobovalo četné povodně. Vznikaly složité říční systémy tzv. divočících řek složené ze spleti paralelních koryt, která se rychle zanášela sedimenty, překládala své toky a vytvářela celé štěrkové a pískové pláně, které jsou mimořádně dobře vyvinuty hlavně na Labi mezi Pardubicemi a Mělníkem. Výsledkem této velkolepé říční činnosti je jeden velký ložiskový pás, který se naneštěstí kryje s osou „zlatého pruhu země české“. Tedy s těmi nejúrodnějšími půdami v Polabí a dolním Povltaví, kde zemědělská činnost trvá téměř bez přestávky již sedm tisíc let. Další tisíce let by mohla trvat, pokud bude na čem sít. O těžbu v říčních nivách má zájem několik velkých a řada drobných firem. Těžba říčních štěrků a písků je plánována na více než třiceti lokalitách. Požadavky na zábory půdy jsou mimořádně velké a dosahují až kolem sedmi čtverečních kilometrů na jeden provoz! K tomu je nutné přičíst plochy nových komunikací, manipulačních prostorů a úpraven či alespoň rozšiřování současných cest a parkovišť.

Nové Třeboňsko? Koncem ledna proběhlo v Bohušovicích nad Ohří nedaleko od Terezína referendum o těžbě písku. Hlasovat přišlo přes tisíc lidí, což je nadpoloviční většina. Pro těžbu se vyslovilo 5,3 % voličů, zbytek byl proti. S podobným odporem se plány těžařů setkaly i v jiných obcích. Co lidem na těžbě štěrků a písků vadí a nakolik jsou jejich námitky oprávněné? Po vytěžení ložisek vznikají velké vodní nádrže, které už není možné zavézt odpadem a rekultivovat. Kdyby mělo dojít k naplnění všech těžebních plánů, změnilo by se během dvaceti let Polabí v jakési nové Třeboňsko, ale s tím rozdílem, že na Třeboňsku byly rybníky zakládány na chudých podmáčených půdách a v močálech, tedy na místech, která nešla jinak využít. V Polabí by „rybníky“ nahradily ornou půdu. I v Polabí ale platí, že zejména menší vodní plochy krajinu obohacují. Těžební jámy často po skončení těžby fungují jako místa, kde znovu mohou růst lužní lesy vykácené v 19. století. Pokud se podaří rekultivace starých pískoven, která by pamatovala třeba i na drobné ostrovy pro hnízdící ptáky, je konečný výsledek spíše pozitivní. Lidé rovněž vítají přirozená koupaliště, k nimž se sjíždějí z celého okolí. Mají tedy místní lidé zapomenout na půdu a těšit se na lesy a koupání? Není to tak jednoduché. Řeka není jenom to, co vidíme na povrchu – proud vody. Řeka rovněž „teče“ v pruhu širokém obvykle 200-300 m okolními sedimenty, které ji čistí. V drobných prostorech mezi zrnky písku a oblázky žije celý zvěřinec malých organismů, jež mají zásadní vliv na kvalitu vody. Některé z nich pomáhají odstraňovat stopové prvky, jiné zpracovávají dusičnany prosakujících zemědělských hnojiv. Ochrana řeky tedy neznamená pouze ochranu koryta a porostů na březích, je to také péče o široký pruh říční nivy. Pokud dostane těžba zelenou, zmizí z každého ložiska ročně od několika desítek do dvou

set tisíc tun štěrkopísků. Takové množství přitom nelze v rámci Středočeského kraje zpracovat. Vytěžené štěrkopísky pravděpodobně zamíří do Německa, které je schopné absorbovat obrovské množství stavebních hmot. To vytváří dva nepříjemné dopravní tlaky. Nejlacinější by byla lodní doprava, která však vyžaduje, aby vznikly kontroverzní jezy u Hřenska. A také splavnění německého úseku Labe, k němuž nejspíš nikdy nedojde. Řeku tedy zřejmě nahradí kamionová doprava. Povede po okresních silnicích, které v Polabí procházejí téměř vždy centry obcí, a pak po dálnici do Německa. Náklady na opravu místních komunikací však neponesou těžaři, ale obce. Laciné štěrkopísky mají ještě jeden závažný dopad: ve Středočeském kraji se na rozdíl třeba od Brna nevyplácí recyklace stavebních hmot, protože je lacinější odvézt suť na skládku a koupit štěrkopísek. Všimněte si, jaký stavební boom v Praze a okolí vládne a jak málo pojízdných recyklačních linek zde pracuje.

Až nebude co jíst Lidem se na plánované těžbě nelíbí především dvě věci: Starším většinou vadí ničení polí, na kterých jejich předkové pracovali celé generace. Mladším častěji překáží dopravní zátěž. Obě generace se obvykle shodnou v odporu proti podnikatelům, pro něž může být důležitý pouze zisk („vytěž a uteč!“). Obávají se také toho, že některé firmy mají německé vlastníky, kterým místní problémy mohou být lhostejné, protože žijí někde úplně jinde. Proti neúměrně velké těžbě štěrkopísků však nejvíc hovoří dlouhodobé hledisko. Každý evropský stát má nějaké strategické rezervy nafty, plynu či obilí, které mu umožňují přežít několik krizových týdnů či měsíců. Přečkat klimatickou krizi – třeba dlouhodobé sucho trvající dva, tři roky – je však možné jen s funkčním venkovským zázemím. Současné zemědělství už vůbec nepřipomíná zemědělství tradiční, které pěstovali naši předkové. Je to spíš zvláštní odvětví průmyslové činnosti založené na obrovské spotřebě pohonných hmot, vyšlechtěných osivech a moderních hnojivech. Z tohoto pohledu má dnešní zemědělství možná víc společného s informačními technologiemi než s vidlemi. Navíc z hlediska celkové bilance neprodukuje žádnou energii, ale naopak ji spotřebovává. Případná energetická krize tedy neohrozí jenom výrobu v továrnách, ale také výrobu na polích. Stačí málo, aby se potraviny opět – jako

Mizející krajina Těžba štěrkopísků je jen malou částí širšího celosvětového problému, problému mizející krajiny. Českou a moravskou krajinu hlavně v okolí velkých měst ohrožuje mohutná výstavba vilových čtvrtí a obrovitých skladů, které často vyrůstají na nejkvalitnějších půdách. Severní Německo nebo Holandsko pokrývají domy. Krajina je tu

tomu bylo po celou historii vývoje lidstva – staly tou nejdůležitější strategickou surovinou. Orná půda nad ložisky štěrkopísků je nejenom nejkvalitnější, ale také leží blízko hladiny spodní vody, a právě spodní voda v případě klimatické nouze pomůže se zavlažováním. Je zvláštní, jak moc se staráme o to, aby naše automobily měly co pít, kdyby energetická krize načas zavřela kohoutky ropovodů, a jak málo se staráme, abychom my sami měli co jíst, kdyby změna klimatu ohrozila produkci potravin. Představte si, že po silné epizodě hurikánu El Niño se dva roky po sobě neurodí v Číně. Ta pak za přehnané ceny skoupí evropské potraviny a naši exportéři dosáhnou rekordních zisků. Jenže vlna zhoršujícího se klimatu na pár let zasáhne i samotnou Evropu, která se lehkomyslně připravila o nejúrodnější půdu kvůli zbytečným skladům, vilovým čtvrtím na okrajích měst či těžbě štěrkopísků.

Lék na pískovou horečku Ložiska štěrkopísků neleží jenom v říční nivě, ale také na vyšších říčních terasách. Surovina zde bývá méně kvalitní. Kdyby se těžilo v těchto místech, bylo by to dražší, ale k půdě šetrnější. Právě tímto směrem by se tedy mohly těžební záměry ubírat. Těžbu lze povolit i v samotné říční nivě, ale museli bychom ji regulovat pomocí územních plánů. Ty by například nedovolily, aby vodní plochy pokrývaly více než 10 % katastru obce. Pak by obce nepřicházely o zemědělskou půdu a v případě potřeby by se mohly vrátit ke stejnému způsobu obživy, jaký vedly posledních několik tisíc let. Pokud považujete myšlenku na návrat ke způsobu, jakým na polích hospodařili naši předkové, za příliš fantastickou, zajeďte si na Slovensko. Roky jsme si nostalgicky prohlíželi Plickovy fotografie a s pocitem, že věk dlouhých polí, kupek sena, babiček s nůšemi, bílých skvrn pasoucích se koz a zpívajících děvčat s motykami se nikdy nevrátí. Už je tady! Krajina je (po úspěšné ekonomické reformě) opět plná pracujících lidí, ale s jedním velkým rozdílem – na pole nechodí pěšky, ale jezdí ve zrezivělé škodovce. Václav Cílek Autor je geolog.

Těžbě štěrkopísků byl věnován také článek Sever Čech vystrašila písková horečka (Respekt č. 25/2005).

rozkouskovaná silnicemi a nelze jí procházet, jen projíždět. Místní lidé mají pocit, že žijí v prostředí vyhrazeném pouze pro auta a pro zisk, nikoli pro člověka. I tak velké státy jako USA se proto vracejí k přísněji regulovaným regionálním územním plánům. Rovněž na mnoha místech v Evropě si lidé začínají uvědomovat, že sice mohou jet na dovolenou někam, kde to je krásné, zbytek roku však tráví doma; je tedy podstatně důležitější udržovat a rozvíjet své okolí.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

19

Skleněné oko tě vidí Britské silnice se ocitají pod dozorem kamer

B

ritánie se v březnu stane první zemí na světě, kde budou úřady systematicky monitorovat pohyby všech vozidel na silnicích. Kamery rodícího se systému umožní identifikovat a sledovat jakékoli auto. Bezpečnostní složky se radují, ochránci lidských práv naopak bijí na poplach. Britové jsou na mnoha veřejných místech pod dohledem už dnes. Kamery spojené do uzavřených televizních okruhů tu najdeme skoro na každém kroku. Svoji existenci obhájily při loňských teroristických útocích v Londýně, kdy pomohly odhalit pachatele. Brzy poté vyjádřilo 73 % dotázaných Britů ochotu vzdát se určitých občanských svobod výměnou za větší bezpečnost. Nyní se skleněné oči kamer zaměřují na auta. Systém označovaný ANPR (Automatic Number Plate Recognition, automatické rozeznávání státních poznávacích značek) není úplnou novinkou, jeho jednodušší verze fungují ve Spojeném království i v jiných zemích už nyní. Teprve teď ale vzniká skutečný „Velký bratr“. Británie se totiž jako první rozhodla zapojit do celostátní sítě všechny existující průmyslové kamery, uzpůsobit je tak, aby dokázaly číst poznávací značky automobilů ve dne i v noci a napojit je na centrální databázi. Data zůstanou zachována prozatím po dva roky.

Vyhnat zločince ze silnic Tvůrci systému počítají s tím, že počítačový mozek ANPR zpracuje 35 milionů záznamů denně. Kamery vyfotografují poznávací značku vozu a speciální software ji přečte – rozezná kombinaci písmen a číslic, které jsou na ní uvedeny. Během několika vteřin centrální počítač vůz identifikuje a prověří, zda není kradený. Pomocí příslušných databází pak zjistí, zda má auto platný technický průkaz a zda jeho majitel zaplatil pojištění i různé další poplatky. Kamery sytému ANPR bývají umístěny například ve speciálních policejních dodávkách strate-

gicky zaparkovaných na dálničních mostech, odkud obsáhnou všechny dálniční pruhy. Další „skleněná oka“ policisté rozmístili na sloupy a další objekty lemující silnice. Až začne systém fungovat v celé dokonalosti, neměly by dvě kamery být od sebe dále než asi 400 metrů. Orgány místní správy nyní podepisují dohody o tom, že povolí policii přístup k datům shromážděným jejich vlastními průmyslovými kamerami. Totéž dělají představitelé Správy veřejných komunikací, supermarketů a benzinových pump, také jejich „skleněná oka“ mají být začleněna do celostátní sítě. Čerpací stanice jsou obzvlášť důležité, i zločinci musejí někde tankovat. Vláda letos uvolnila 24 milionů liber na vybavení centra ANPR. Systém se bude dále zdokonalovat: přibudou další tisíce kamer, aby se přísun údajů do centrální databanky zvýšil na 100 milionů záznamů denně. Časem se má doba archivace dat prodloužit na pět let. Celostátní síť kamer umožní policii zjistit víc než jen okamžitou polohu podezřelého auta. Podle Franka Whiteleyho, policisty zodpovědného za fungování ANPR, systém prozradí i to, kde se vozidlo pohybovalo dříve, třeba kudy přijelo k místu zločinu a kudy odjelo. Pohyby podezřelého vozu bude možné vystopovat roky do minulosti. Mužům zákona neuniknou ani pomocníci zločinců, kteří mohou cestovat v jiných vozech. „Získáme údaje o pohybech organizovaných gangů i možných teroristů, kdykoli sednou do auta, dodávky nebo na motocykl,“ dodává Whiteley a přibližuje, jaký cíl policie zavedením kamer sleduje: vyhnat zločince ze silnic. Kritici ANPR ovšem namítají, že ostřílení zločinci si najdou způsob, jak slídivému oku kamer uniknout. Systém proto zřejmě poslouží především k pokutování motoristů, kteří nezaplatili silniční daň, nikoli v boji proti teroristům. Pak je to ovšem dle některých kritických hlasů totéž, jako kdybychom pleli záhon buldozerem. Mimo jiné proto, že ANPR bude stát desítky milionů liber. Mnohé insti-

INZERCE

Ministerstvo práce a sociálních věcí – odbor trhu práce

vyhlašuje 2. výzvu k předkládání grantových projektů v rámci grantového schématu opatření 2.2 OP RLZ

Podpora rovných příležitostí žen a mužů na trhu práce Dne 27. února 2006 byla Ministerstvem práce a sociálních věcí, odborem trhu práce, vyhlášena výzva k předkládání žádostí o finanční podporu z Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ) v rámci grantového schématu opatření 2.2 OP RLZ Podpora rovných příležitostí žen a mužů na trhu práce. Financovány mohou být grantové projekty realizované na území ČR vyjma hl. m. Prahy. Podrobnější informace k finanční podpoře z Evropského sociálního fondu jsou uveřejněny v textu výzvy a příslušných dokumentech na internetových stránkách ESF v ČR www.esfcr.cz: • Výzva č. 2 odboru trhu práce MPSV k předkládání grantových projektů • Příloha č. 1 – Monitorovací indikátory pro opatření 2.2 OP RLZ • Elektronický formulář „Benefit“ k žádosti o finanční podporu z OP RLZ k 2. výzvě odboru trhu práce MPSV Žádosti v požadované podobě předkládejte od 1. 3. 2006 do 2. 5. 2006 do 12.00 hod. do podatelny MPSV/na adresu: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, odbor trhu práce SSZ MPSV, Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2

tuce přesto kamerový systém vítají. Například britská výzvědná služba MI5, podle níž je ANPR pro boj s terorismem neocenitelný.

Na řadě je sledování lidí Po vlně teroristických útoků sílí dozor nad životem občanů i v dalších evropských státech. Němci loni souhlasili s plány Evropské unie monitorovat internet a ukládat údaje o provozu mobilních telefonů. Policie by měla k těmto informacím přístup. Ve Francii, kde žije početná muslimská komunita, platily podobné zákony už před 11. zářím 2001. A nejen to, zdejší cestovní kanceláře informují o svých klientech a internetové kavárny ukládají údaje o totožnosti uživatelů. Itálie se zaměřila na odposlouchávání telefonních hovorů, v Holandsku nainstalovali videokamery kolem jedné z mešit a ve veřejné dopravě. Ochránci lidských práv tím nejsou nadšeni a systém ANPR jejich obavy jen prohlubuje. Britská sledovací síť vznikala 25 let, zároveň ale představuje pouze

„Velké oko“ Londýna Na utajeném místě uprostřed britské metropole stojí nenápadná budova. Sídlí v ní jistá firma, která z pověření města nutí motoristy, aby platili za vjezd do městského centra. Firma provozuje systém založený na stejných kamerách, jaké bude využívat i rodící se celostátní síť ANPR. Princip je jednoduchý: pokud kamery odhalí řidiče, který nemá vjezd do centra Londýna zaplacen, dostane nezodpovědný motorista pokutu. Cílem je bojovat proti neustálým dopravním zácpám. A funguje to, do středu metropole jezdí méně aut než dřív a doprava se tu výrazně zrychlila. Kamery snímají ulice v infračervené oblasti spektra a jsou

první krok. Po něm bude následovat monitorování pohybů všech britských občanů. Vědeckovýzkumný ústav při ministerstvu vnitra v Hertfordshire se již dlouho zabývá vyvíjením systému, který by dokázal automaticky rozpoznávat lidské obličeje a porovnávat je s databází hledaných osob. To už je přímo orwellovské téma a ochránci lidských práv vědí, že je jenom otázkou času, kdy se sledování lidí stane realitou. Jestliže se ANPR osvědčí, prorazí cestu dalším, dokonalejším systémům „Velkého bratra“. Jarka Stuchlíková Autorka je spisovatelka.

Cítíte se ohroženi policejními kamerami ve veřejném prostoru? Debatujte na www.respekt.cz.

K tématu též debata na str. 20.

napojeny na počítač, který dokáže „přečíst“ poznávací značku auta a vyhledat příslušné vozidlo v databázi. Najdou se samozřejmě různí vychytralci, kteří se snaží kamery přelstít; pomocí černé lepicí pásky například upraví písmeno F na poznávací značce tak, že z něj udělají E. Systém nedokáže takové vozidlo rozpoznat a požádá o pomoc operátora. Nabídne mu různé „blízké“ varianty zachycené poznávací značky spolu s údaji o vozidlech, která jim v databázi odpovídají. Zároveň mu promítne obrázek inkriminovaného auta, jak jej sejmula příslušná kamera. Operátor pak snadno identifikuje vůz podle jeho tovární značky a barvy (např. černý Volkswagen Passat apod.). Martin Uhlíř

Q

20

DISKUSE

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10 INZERCE

Velký bratr v pohybu Úmluvy o lidských právech sledování občanů nezabrání

B

ezpečnostní systémy, které plošně získávají a zpracovávají údaje o všech občanech bez výjimky, se v západních zemích v posledních několika letech prudce rozvíjejí. Údajně nás mají chránit před útoky teroristů, k jakým došlo v New Yorku, Madridu či Londýně. Poukazováním na nebezpečí terorismu se podařilo podstatnou část veřejnosti i politiků přesvědčit, že jsou nezbytné. V prosinci loňského roku Evropa přijala směrnici o povinném uchovávání veškerých údajů o telefonické a elektronické komunikaci. Ještě předtím nařídila zavádění pasů s biometrickými údaji odečitatelnými na dálku a začala projednávat zavedení obdobně vybavených jednotných evropských občanek. Na ulicích se setkáváme s městskými kamerovými systémy (CCTV), připravují se sítě kamer, které mají automaticky rozpoznávat podobu hledaných osob. Realitou se staly systémy schopné přečíst poznávací značky aut (ANPR). Všechny tyto sledovací sítě vyžadují obrovské databáze, které by měly nejrůznější shromážděné údaje uchovávat a zpracovávat. Data zůstanou zachována po různě dlouhou dobu: U biometric-

kých údajů (otisky prstů a digitálně zaznamenané podoby obličeje) to má v případě České republiky být 60 dní. Informace o elektronické a telefonické komunikaci se mají schraňovat půl roku až rok. Britské úřady hodlají uchovávat údaje o pohybu aut nejméně po dva roky. Udržování tak rozsáhlých databází pochopitelně stojí obrovské peníze, které pak chybějí jinde, například v cílené prevenci kriminality. Nebo zkrátka zbude méně na policisty v ulicích. S množstvím mnohdy vzájemně propojených databází a objemem schraňovaných údajů přitom rostou nejen náklady, ale především riziko, že data někdo zneužije. Údaje z mobilních telefonů o poloze volajícího nebo záznamy pouličních kamer nabízejí cenné informace třeba o tom, kde se ve stanovený čas může pohybovat člověk, který se má stát obětí kriminálního činu. Pomocí databází lze vysledovat i návyky při řízení, telefonování či nakupování, což se pochopitelně dá také zneužít. Nejdůležitější je však jiné nebezpečí: jakýsi samovolný pohyb související se zaváděním těchto technologií. Jako by pokrok v oblasti zpracová-

Auto může být zbraň

Jestliže tedy stojí policisté u cesty a zastavují vozidla, která porušují dopravní předpisy, nebo pokud kontrolují řidiče ve snaze chytit zločince, je vše v pořádku, zvykli jsme si. Jaký je v tom rozdíl, převezme-li za policisty tuto práci kamera a počítač? Rozdíl je značný, hlavně v nákladech na práci policisty ve srovnání s tím, kolik stojí provoz kamerového systému. Obojí se dají oklamat a obojí je placeno z veřejných zdrojů. Kamery jsou však mnohem levnější. Kamerový systém lze pochopitelně zneužít. Nejen k pronásledování nevinných lidí, může se stát i to, že do systému proniknou zločinci. Mohlo by to napáchat nedozírné škody. Ostražitosti tedy není nikdy dost. Musíme pečlivě analyzovat rizika a hledat cesty, jak zneužití zabránit. Neměli bychom ale zapomínat, že zločinci mohou proniknout i do řad policie, která kamerový systém nepoužívá. Dokonce i v dnešním globálním světě si můžeme vybrat. Pokud preferujeme svobodu před technikou, můžeme se odstěhovat do nějakého zapadlého koutu a jezdit na kole. Chceme-li však používat techniku, která může být zneužita, například auta, musíme se smířit s tím, že nás jiná technika bude kontrolovat.

Není to tak dávno, co většina lidí strávila celý život v jedné vesnici nebo městě. Pokud se někam cestovalo, pak jen pěšky nebo na oslu. Výměna informací byla z dnešního pohledu mizivá a lidé žili hlavně místními problémy. Kdo zamířil do cizích krajů, stával se takovou výjimkou, že po návratu napsal cestopis. Doba se ale změnila, dnes už nemusí být člověk nijak bohatý, aby se v krátké době mohl dostat na druhý konec světa. Využijeme-li nejmodernější techniku k tomu, abychom kontrolovali provoz na silnicích, budeme pouze platit daň za tyto změny. Tragické události posledních let nám ukazují, že lidé necestují jen s dobrými úmysly. Z dopravních prostředků se mohou stát zbraně, pojízdné bomby nebo nástroje zločinu. Odborníci, kteří před tím varují, nechtějí nikoho strašit, jen upozorňují na realitu. Pokud při průzkumu položíte otázku, zda tázaný preferuje pořádek a bezpečí před osobní svobodou, tedy zda se smíří s tím, že jeho svoboda bude výměnou za tyto statky částečně omezena, většina lidí odpoví ano. Policie zajišťuje pořádek a bezpečí pomocí různých kontrol a pomocí vyšetřování. Tím také omezuje naši svobodu. Až na výjimky jsme se s tím smířili.

DOPISY

Ing. Miloslav Věžník Autor pracuje v Centru dopravního výzkumu.

ve své obci a dobře vychovat své potomky – třeba k lásce k místům a jejich tradici a tajemství. Petr Koubek, Strana zelených, Ústecký kraj

O klanění se aneb Mobilita Petr Fischer v textu Hledejte práci v cizině v minulém Respektu hledá odpověď na otázku, proč se většina Evropanů na rozdíl od občanů Spojených států nerada stěhuje za prací. Prý je to negativní jev v době, kdy kapitál má lehké nohy a pracovní příležitosti se nepoutají k místu a lidem, ale k možnosti co nejvíce vydělat. Pan Fischer, eurokomisař Špidla a další sociální inženýři si lámou hlavu, jak horizontální mobilitu obyvatelstva podpořit. A já se ptám: Není právě „evropskost“ Evropy dána tím, že zde lidé po generace budují rodinné majetky a komunity obecní promyšleně a v pevných souvislostech s konkrétními sceneriemi krajiny? Že evropský genius loci je dán staletým soužitím rodin a krajiny, místa, obce? Chci, aby v době silné ekonomické globalizace zazněl i tento hlas. Ruku v ruce s globalizací kapitálu, která je přirozená, dochází k velkým pohybům myšlenek a míšení kultur. Nenechme zapadnout skutečnost, že komplementární součástí „Evropy“ je tradice udržovaná v místě a čase konkrétními lidmi, že „globetroterství“ je sice móda, která způsobí několikaprocentní snížení nezaměstnanosti a rozhodně přináší materiální i emocionální prožitky nesrovnatelné s mnohaletým životem v podhorské obci, ale může přivodit konec významné větve evropského myšlení, totiž sociálně-ekologického. Naštěstí letci na křídlech postkapitalistické společnosti, řidiči rychlých vozů, páni rychlých peněz a širokých portfolií a obyvatelé pouště podobných globálních příměstských kolonií se svými názory zatím jen těžko naleznou pochopení u většiny běžně smýšlejících lidí, kteří chtějí prožít plný život

I jiné priority Dovolte mi malé „rýpnutí“ do textu Hledejte práci v cizině. Celý článek vyznívá jako výzva ke stěhování se za prací. Nu, nic proti tomu, ale dovolte mi podotknout, že někteří lidé mohou mít i jiné životní priority než zmíněné „dohánění kapitálu“. Netřeba nikoho obviňovat ze zpátečnictví nebo zápecnictví (netvrdím, že to autoři dělají), pokud se spokojí s prací za méně peněz v místě svého bydliště, místo aby se za mnohem lépe ohodnocenou prací stěhoval. Člověk, který má rád svůj domov (v tom nejširším slova smyslu), ještě nutně nemusí být nepružný (neflexibilní – překlad pro ekonomy) nebo třeba xenofobní. Vidina „vyšší pozice a lepšího výdělku“ někoho žene z jednoho místa na druhé, získává zkušenosti a pomáhá zvyšovat HDP, jiného nechává chladným, raději sobecky vydělává méně a volný čas věnuje své rodině, vysedávání v oblíbené čajovně (restauraci) nebo hraní na počítači. Zřejmě nepředstavuje takový ekonomický přínos pro společnost, ale to z něj ještě nedělá horšího člověka. Nebo ano? Karel Maněna, Náchod, [email protected]

Čest je k ničemu Jáchym Topol ve své pěkné reportáži S Jágrem v srdci v minulém Respektu poukázal na některé méně viditelné stránky přípravy mladých hokejistů. Osobně jsem hrál hokej pouze na zamrzlém potoce nebo rybníce, snad tedy nerozumím tomu, co hokej obnáší.

ní obrazu a informací automaticky znamenal, že se veřejnost musí ocitnout pod dohledem. Staré mezinárodní úmluvy o lidských právech, například Mezinárodní pakt o občanských a politických právech přijatý v roce 1966, dnešní možnosti kontroly nepředpokládaly. Článek 17, který hovoří o tom, že „nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst“, je vzhledem k současným technologiím i ochotě občanů obětovat své soukromí na oltář boje proti skutečnému či uměle zveličenému nebezpečí zoufale nekonkrétní. V evropských zemích sice vznikají zákony na ochranu osobních údajů, působí úřady na ochranu soukromí a objevují se různé organizace, které pořádají rozličné akce, například národní soutěže upozorňující na riziko sledování (Big Brother Awards); svou vahou však zatím nedokážou vzdorovat tlaku bezpečnostních složek a firem nabízejících techniku určenou ke sledování lidí. Filip Pospíšil Autor je redaktorem týdeníku A2.

Q

Proč hned zpátky na stromy? Kontrola obyvatel, kterou nyní zavádíme, je úplně jiného typu než ta, jež existovala dříve. Lidé na malém městě nebo na vesnici se navzájem znali. Věděli o dobrých i špatných stránkách, návycích, vlastnostech svých sousedů a třeba i tom, kdo je delikvent. Znali i toho, kdo jejich život kontroloval, tedy například obecního strážníka. On dohlížel na ně, oni mohli naopak kontrolovat jeho. Zavádění celostátních či mezinárodních databází, automatické získávání a zpracovávání informací o občanech je však něco zcela odlišného. Právě v tom spočívá největší nebezpečí. Občané do těchto databází přístup nemají. Nevědí, co je tu o nich uloženo, kdo má tyto informace k dispozici a jak s nimi nakládá. Dnes nestojíme před volbou, zda se na jedné straně vrátit zpátky na stromy či na kole do opuštěných vesnic, nebo zda se na straně druhé podřídit slepému trendu sledování. Pokud se považujeme za občany demokratického státu, měli bychom mít také právo rozhodovat sami o tom, zda či do jaké míry a komu obětujeme část svého soukromí. Filip Pospíšil

Okolo olympiády jsem se svými (středoškolskými) studenty mluvil mimo jiné o sportu. Ve všech třídách přibližně třetina (zjevně těch, kteří mají zkušenost s tréninkem) tvrdila, že důležité je zvítězit, a jestliže hrozí gól, je třeba faulovat; nějaká čest nebo fair play je prý k ničemu; kdyby někdo raději nechal dát branku vlastnímu družstvu, než zastavil protihráče za cenu nedovoleného zákroku, sklidí posměch a pohrdání. Toto (prý) učí i trenéři. Nemám důvod o tom pochybovat – zaslechl jsem to z různých stran. „Důkazy“ ovšem nemám. Mladí hokejisté – a asi nejen oni – si tedy ze sportu zřejmě odnesou do osobního, rodinného, ekonomického života, do silničního provozu mimo jiné poznání a přesvědčení, že důležitý je výsledek a že je potřebné a správné ho dosáhnout za každou cenu bez ohledu na pravidla. Možná bychom „školy malých Jágrů“ měli žalovat pro narušování mravní výchovy mládeže. Ale snad jen špatně rozumím sportu... Tomáš Krásenský, Jihlava, [email protected]

Omluva V Respektu č. 8 v článku o soutěži na nákup obrněných transportérů pro českou armádu jsme uveřejnili, že firma Pricewaterhouse-Coopers je v podezření ze střetu zájmů, neboť jako poradce vlády pro tuto soutěž je zároveň auditorem dvou uchazečů – firem Steyr a Mowag. Tato informace není pravdivá a firmě PricewaterhouseCoopers se omlouváme. Na vysvětlenou: při psaní jsme se opírali o tři informační zdroje. Při jejich zpětném detailním průzkumu jsme ale zjistili, že všechny tři vycházejí z jediného, který se ukázal jako mylný. Redakce

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Tim Martin: Surrealisté

149 Kč 69Kč

KULTURA

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

21

Český humor U Kamenného zvonu Pohledu na umění karikatury by neškodila menší revize

V

ýstava kresleného humoru v pražském Domě U Kamenného zvonu není vlastně ani moc pro zasmání. Politické události i společenské nálady, na jaké kreslíři reagovali v první polovině minulého století, odvál čas a dnes nás ke smíchu či pláči dráždí jiné nešvary, jiné skandály a jiní potentáti. Ani název výstavy V okovech smíchu neslibuje žádné velké povyražení – zní spíš zlověstně. Expozice je zaměřena, jak naznačuje i podtitul Karikatura a české umění 1900-1950, víc na historii než na pobavení: vypovídá o proměnách zdejší mentality, dokresluje politické dějiny, a především dokumentuje umělecký vývoj na příkladu populárního výtvarného žánru.

Ozvěna věčného karnevalu

Josef Váchal, F. X. Harlas, 1913 REPRO RESPEKT

František Kupka, Peníze, 1899 REPRO RESPEKT

Výstava byla nepochybně připravována o dost dřív, než se fenomén karikatury dostal do popředí světové pozornosti přičiněním dánských humoristů, kteří popudili islámský svět vtípky na účet proroka Muhammada. V dodatečné souvislosti s touto aktuální ukázkou střetu civilizací výstava potvrzuje, že výtvarné posměšky autoritám patří v Evropě už tradičně k veřejnému diskurzu, a to včetně náboženských témat. I v klerikální habsburské monarchii si kreslíři rádi výsměšně pohrávali s motivy kříže, bohoslužeb, papežské tiáry, Panny Marie, Krista i celé svaté Trojice, což hned v úvodu výstavy dokládají práce Františka Kupky nebo Františka Gellnera. Citlivějším katolíkům mohou být nepříjemné, ale z míry je příliš nevyvedou. Křesťanská civilizace je totiž odedávna prostoupena svéráznou kulturou karnevalu, při němž jsou ve stanoveném období dovoleny všemožné nepřístojnosti včetně zesměšňování jindy uctívaných symbolů, ceremoniálů, světců i církevní hierarchie. Jistá komika posvátného je ostatně přípustná i v rámci jiných významných náboženství, stačí připomenout čínský taoismus, zenový buddhismus nebo židovský chasidismus s jeho anekdotickými historkami o zázračných rabínech. Islám je spíš výjimkou. Ani jeho civilizaci světský humor nechybí, avšak náboženství je tam stále bráno, jak se ukazuje, doslova smrtelně vážně. Antiklerikálním kreslířům hrozila za Rakouska leda cenzura nebo konfiskace tiskoviny s posměšným dílkem, v nejhorších případech docházelo k soudnímu popotahování odpovědného redaktora. Mnohem nebezpečnějšími se ukázali zbožnění pozemšťané v čele totalitních režimů. Z Hitlera si čeští karikaturisté utahovali sice nezřízeně, ale většina pak před ním vcelku rozumně utekla do demokratického zahraničí. O tom, co by je asi čekalo, svědčí osud Josefa Čapka a Františka Bidla, kteří zůstali. Ani jeden okupaci nepřežil, oba zahynuli na konci války v důsledku věznění.

xxx xxx FOTO VERBASCUM

Setkání s velikánem František Gellner, Křest svatého Vladimíra, 1903 REPRO RESPEKT

František Bidlo, Múza ve válce, 30. léta 20. století REPRO RESPEKT

Otakar Mrkvička, Svět, kde se žebrá, kolem roku 1930 REPRO RESPEKT

Antonín Pelc, Americká pohádka, 1951 REPRO RESPEKT

Vskutku posvátnou bázeň karikaturisty před modelem vycítíme z artefaktu, kterému by odborníci měli asi věnovat podrobnější rozbor. Adolf Hoffmeister, jenž byl z českých kreslířů v exilu za druhé světové války politicky nejprotřelejší, vytvořil v New Yorku roku 1943 podivnou trojpodobiznu hlavních představitelů protihitlerovské koalice. Zatímco amerického prezidenta Roosevelta a britského premiéra Churchilla vyvedl kresebně ve svém legračním stylu – prvního s vyceněným amerikánským úsměvem, druhého se vzpurně vztyčeným doutníkem v zarputile sevřených rtech –, ruského generalissima vystřihl z oficiální vyretušované fotografie a vlepil jej do pozadí komických demokratů jako kultovní monument. Důvodem prý byla jeho nezměrná úcta k Sovětskému svazu. „Karikovat nelze právě tak Stalina jako Masaryka,“ napsal Hoffmeister už v roce 1938, nutno však dodat, že několik karikatur prvního českého prezidenta ještě za jeho života klidně zveřejnil. Tato okázalá rezignace karikaturisty na samu podstatu karikatury je i po letech znepokojivá. Hoffmeister po celý život prokazoval, že je bystrým znalcem lidských povah i obratným diplomatem. Dobře věděl, jak svými zdánlivě nenucenými, někdy jakoby naivními, jindy mile rozpustilými kresbičkami získat sympatie celebrit. Valná většina jeho kreseb je v jádru lichotivá. Nectí sice oficiózní dekorum, ale rafinovaně je nahrazuje výrazem skromné lidskosti, jakou si rád přisuzuje i ten nejpovýšenější potentát. Proč se ani nepokusil zakoketovat si takto se Stalinem? Tušil, že u největšího velikána ze všech by musel maximálně nadsadit úplně všechny rysy? Pak by byla výsledkem zase jen fotogra-

fická zvětšenina, byť maximální. Podobné úvahy možná vedly dávné islámské teology k zákazu zobrazovat Proroka. Na výjevech z jeho života v iluminovaných rukopisech bývá mezi realisticky zachycenými postavami zobrazen jen jako prázdná, bílá silueta. Stalinova fotografie mezi nakreslenými státníky může mít obdobný smysl.

Kořeny karikatur Pojem karikatura (z lat. caricare, tj. přehánět) je antického původu. Výtvarná díla, těžící humorné nebo hrůzostrašné efekty z nadměrného zdůraznění charakteristických znaků zobrazovaného objektu, vznikala od nepaměti. Patří k nim třeba i kultovní sošky či totemy přírodních národů. Teoretici nabízejí různá vymezení žánru, nejčastěji jej spojují se zrodem moderní individuality, aby jej odlišily od bájných monster či alegorických figur starověku a středověku, pro praktiky však nebývají teoretické mantinely až tak závazné. Na jednom obrázku u nich může klidně vystupovat konkrétní jedinec spolu se zobecněným typem, který působí alegoricky. Vývoj novodobé karikatury asi nejvíc ovlivnily politické, technologické a komerční podmínky jejího uplatnění, především šíření parlamentní demokracie a vzrůstající význam periodického tisku. Její zlatá éra je spojena s liberalismem 19. století. Základní přidrzlou tóninu tehdy udaly zejména francouzské satirické listy z časů „krále hrušky“ Ludvíka Filipa po roce 1830, zejména slavné litografie Honoré Daumiera (1808–1879). Na jejich v zásadě realistický styl navazují i nejstarší práce v pražské expozici. František Kupka a Václav Hradecký své cykly ostatně vytvořili v Paříži pro francouzský časopis L’Assiette au Beurre v duchu tamních tradic. Konfrontace s tuzemskými dílky Hanuše Schweigera či Jaroslava Panušky nicméně dokládají, že se ani v rakouské Praze na počátku 20. století nekreslilo jinak. Změna přišla až s nástupem expresionismu.

Rudá centra a periferie Expozice v Domě U Kamenného zvonu se dělí do dvou částí. V prvním poschodí je převážně zastoupena první generace modernistů, především expresionistů, kteří se v Čechách občas tvářili kubisticky, zatímco druhé patro je věnováno následující generaci avantgardy. Autoři výstavy zřejmě neusilovali o žádné velké přehodnocování. Výběr kreslířů i jejich prací v podstatě odpovídá zavedenému kánonu, jenž se vlivem uznávaných veteránů meziválečné avantgardy ustálil už počátkem šedesátých let. I proto se zde příběh české humoristické kresby jeví po ideologické stránce až neskutečně přímočaře: jako by kreslíři vytvářeli jakýsi obrazový doprovod k učebnici Dějin mezinárodního dělnického hnutí. V expresionistické části jsou rozrůzněny alespoň jejich výtvarné projevy, v avantgardní se však osobitost vytrácí. Politické karikatury Antonína Pelce, Františka Bidla nebo Adolfa Hoffmeistra působí od počátku 30. let nápadně stejnorodě, a to nejen prezentovanými názory, ale také výtvarným viděním, temperamentem, technikou a rukopisným podáním. V poslední výstavní místnosti s poúnorovou tvorbou je pak vše navíc převálcováno sovětskými vzory. Eleganci linií, vtip výtvarných zkratek i nezaměnitelnost kreslířského stylu meziválečné avantgardy lze jistě kunsthistoricky velebit. Měla však tenkrát smysl pro humor opravdu jen ta malá pražská parta skalních levičáků kolem Devětsilu? Její mocní protagonisté, kteří ku stáru určovali, jaká jména jsou hodna přežít v dějinách umění, o tom byli jistě přesvědčeni. Nezískali však nakonec svůj věhlas a vliv spíš tím, že se na „správné“ straně účastnili „správných“ kampaní? Asi by neškodila menší revize, jež by mohla vynést na světlo leccos pozoruhodného. Dokládá to alespoň kolekce expresionistické generace. Překvapivě tam vyniká zakladatelský přínos Františka Gellnera, jenž byl i v liberálních 60. letech dlouho přehlížen a později zůstával jako kreslíř ve stínu svých neodolatelných básnických provokací z raného mládí. Do vrcholné reprezentace českých karikaturistů by až do 90. let minulého století asi nikdo nezařadil ani Josefa Váchala. Ten si stihl svou svérázností rozlít ocet snad u všech kulturních činovníků sledovaného období. A přitom právě Váchalův cyklus Rudá periferie z roku 1919 patří k uměleckým vrcholům celé výstavy. Viktor Šlajchrt

Q

22

KULTURA

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Pop star zachránila Národní Richarda III. v Národním divadle pohřbil režisér. Přežil jen Richard Krajčo

S

hakespearova tvorba se dělí na komedie, tragédie a historické hry. Není to však způsob jediný, jakým lze posuzovat díla alžbětinského dramatika. Můžeme je dělit také na hry málo či hojně uváděné. Richard III. nikdy nebyl hvězdou repertoáru, tak jak se to přihodilo Hamletovi či Romeovi. Důvodem je evidentní scénická i inscenační náročnost této hry. Vystupuje v ní na padesát postav a zobrazuje scény nejen na lodi a panovnickém dvoře, ale i na bitevním poli. Možná i proto byl příběh zmrzačeného vévody z Glostru, který se ve své aspiraci na královský trůn nezastaví před spíláním nebesům, natož pak před ohromným množstvím politických intrik a vražd, v Národním divadle představen naposledy před sto lety s Eduardem Vojanem v titulní roli. Nyní jej ztvárnil rockový idol a celebrita jiného řádu než pouze divadelního – Richard Krajčo. Pro mnohé to byl šok, ale ne zcela oprávněný. Krajčo se již na divadelních prknech osvědčil nejen v ostravské inscenaci Shakespearova Hamleta, ale i v Hamletmaschine Heinera Müllera. V Richardu III., který měl premiéru minulý čtvrtek, jeho hvězda doslova září.

Hraj jako o život Poněkud vypočítavou strategii Národního divadla, které na svých prknech hostí například celebrity typu Báry Basikové či Daniela Hůlky, sám režisér a šéf činohry Michal Dočekal v tomto případě vehementně popírá: „V činohře pracujeme úplně

jinak. Richard Krajčo je již tři roky pracovitým členem souboru a určitě není Richardem III. z toho důvodu, že je celebritou. Důležitým faktorem pro mé rozhodnutí byl i Krajčův věk. Je mu 29 let, tedy stejně jako Richardu III. v době, kdy nastupoval na trůn.“ Idol teenagerů není jedinou hudební osobností z druhého břehu, kterou si režisér přizval ke spolupráci. Na hudbě se podílel Jan P. Muchow. Na první pohled by se zdálo, že pod Dočekalovým vedením zavane skrze Shakespearovo drama divadlem pyšnícím se hereckými osobnostmi svěží vítr. Bohužel se tak nestalo. Aspirace inscenace na obsažení klasikova univerza se láme na dvou plochách, z nichž ani jedna není dominantní a významově zcela ukotvená. Příběh z blazeované vysoké společnosti, která je přesycena intrikami a vraždami zaručujícími politický vzestup, je zasazen do robustní scénické konstrukce připomínající tovární halu, která svojí surovostí k humánnímu chování rozhodně nepřispívá. Již od počátku je zřejmé, že máme co do činění s prostorem nemilosrdného masakru, ve kterém mají všichni na rukou krev a jen ten nejkrutější vítězí. Richard III. v něčem připomíná Hitlera nebo Stalina. Likviduje všechny, kdo mu brání v cestě za trůnem, ale stejně tak i své bývalé spojence. Ostatně Krajčovo neurotické ztvárnění vévody z Glostru na Hitlerovo chování v lecčems upomíná, herec plasticky odhaluje vývoj postavy, která vstupuje do nemilosrdné války z mnohých důvodů. Ukazuje Richarda III. jako plod chorého prostředí, který je ještě brutálnější než jeho příbuzní i z důvodu svého postižení a neopětované lásky.

Vzestup a pád psychicky labilního politika...

Po sedmdesáti letech znovu ožívá hudba z pražských dvorků a hospod. Nejlíp zpívá Franta Poupě.

Obliba pouličních písničkářů, zpívajících převážně za doprovodu harmoniky a akustické kytary nebo houslí, u nás rostla stejně rychle jako ve Spojených státech popularita první bluesové generace. A podobně jako za oceánem i zdejší gramofonové

Vnitřní drama jednotlivých postav je buď ubito scénografickými prvky, kterými je inscenace přesycena (neustále spouštěný klavír ze stropu na scénu, rostoucí obilí na poli, množství pompézních kostýmů, které odvádí pozornost), nebo podléhá hrubým tahům režijní práce, která opomíjí detailní podpoření věrohodnosti postav. Šablonovité zpracování postav sloužící obrazu funguje u dramati-

Lukáš Jiřička Autor studuje režii na DAMU.

Q

FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

Šlágry ze čtvrté cenové skupiny se vrací

Na Poříčí dítě křičí

Variace na nesmrtelné téma

ky 20. století, ale materiál alžbětinských tvůrců či Čechova takovému zjednodušení úspěšně vzdoruje. Oproti nedávné Pitínského inscenaci Maryši, která byla nabita vykrystalizovaným a nuancovaným hraním a dokazovala, že i jemnohra je na velké scéně možná, Dočekalova režie podléhá touze po silných obrazech a vnější pestrosti. A tak se zde střetává komorní a „klasicky“ znějící hudba s ozvuky tanečních klubů. Hudba jen dobarvuje a chvílemi přebíjí jednotlivé scény, aniž by sama inscenaci obohacovala o další patro a logicky zdůvodňovala své použití. Shakespearovo předvedení války rodů Yorků a Lancasterů tak samo podléhá válce jiné – souboji hudby, scénografie a bohatých kostýmů o pozornost diváka. Tento útok na smysly však zastírá to prvotní, a to je příběh politické bezohlednosti, který nyní v předvolebním období potvrzuje svoji nesmrtelnost, ale i možnost přímé aktuálnosti. Jak již před lety odhalil režisér Peter Brook a i soubor Cheek By Jowl, který před dvěma lety hostoval ve Stavovském divadle s brilantním Othellem, největšímu z dramatiků sluší i prázdný prostor a pustá scéna. Silná témata Shakespearových her si jen skrze herce udrží svoji pozornost takovým způsobem, že není potřeba řešit modernost či nemodernost pojetí. Modernost je přítomna vždy, nepodlehneme-li pouhým efektům, které zardousí příběh a pohřbí toho, kdo je na scéně nejdůležitější, tedy herce.

...pojal Krajčo jako svoji životní šanci. (Na zemi Saša Rašilov v roli králova bratra.)

FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

Restaurátor starých zvukových záznamů Gabriel Gössel se rozhodl oprášit pavučinami opředené nahrávky pražských pouličních zpěváků ze 30. let. Na pěti discích se zastřešujícím názvem Když rozpláče se harmonika tak bude konečně zmapován fenomén, jehož síla kdysi přiměla renomované nahrávací společnosti razantně slevit ze svých zásad a natočit mnohdy příšerné kýče v podání obskurních postaviček, do té doby hulákajících pouze za hospodským stolem. Dnes se jedná o vzácné skvosty.

Krajčo se role ujal skutečně zodpovědně a vyklenul na postavě krále příběh vzestupu a pádu psychicky labilního a v činech o to suverénnějšího politika, u kterého platí, že revoluce požírá své děti. Na rozdíl od zbytku souboru má jeho herectví svůj vývoj a je plastické. Krajčo hraje jako o život možná i proto, že dostal životní šanci. Ostatní dělají z klasiky klasiku a zdá se, že zatíženost Shakespearem jako by si sama vynucovala tvar herectví, které je patetické a řemeslně samozřejmé. V emočně vypjatých scénách královen v podání Kateřiny Burianové a Jany Preissové, které truchlí po smrti svých blízkých, je jistota typového herectví skutečně umrtvující. Výrazový afekt a zjednodušení vnitřních odstínů ubírá hře na její aktuálností a působí spíš kontraproduktivně. Je útěkem k tragickému typu, nikoliv obrazem postavy. Smutné či kruté scény působí směšně a scény komické mají příliš těžký zadek na to, aby u diváka vyvolaly smích. Ani zapojení sirén znázorňující pláč lític pak nepůsobí jako silný režisérský nápad, ale pouhý efekt.

firmy se neprodleně chopily příležitosti a naverbovaly nejpopulárnější skupiny, dvojice či sólisty do svých studií. Jen tak se například mohla dostat před mikrofon echt lidová kapela Pět smrťáků, místy připomínající nefalšované country blues (oba její snímky máme zachované na Gösselově starší kompilaci Hot Dog Blues). Mnohem větší ohlas však zaznamenalo rozvrzané duo Blahník a Gratz (housle a harmonika), od roku 1935 trhající rekordy v prodejnosti na deskách společnosti Ultraphon. Ředitel firmy je prosadil přes odpor svých partnerů a nelitoval: sladkobolné hity Akáty bílé a Dětičky, jděte už spát znala brzo celá Praha. Ultraphon pro tohle duo dokonce objednával melodie od seriózního skladatele taneční hudby Josefa Stelibského. Tento milovník tanga a smokingu ale rozhodně nepatřil do prostředí žižkovských dvorků. Jeho manželka navíc vlastnila jeden z nejluxusnějších pražských salonů. Došlo

ovšem k zajímavému prolnutí odlišných světů, které následně dovedla k dokonalosti Esta, druhá největší gramofonová firma v předválečném Československu, která se rozhodla nahradit za uši tahající šumaře univerzálním orchestrem Harryho Hardena. Ten dostal za úkol natočit skladby co nejvěrněji napodobující originál. Skutečné „pouliční“ nahrávky se od svých napodobenin z produkce profesionálních orchestrů lišily především nepřirozenou dikcí, která u dnešních posluchačů budí smích. Masově oblíbení písničkáři jako Schmidt, Ctibor, Pauch či Áda Siegl totiž ve snaze potlačit ozvěnu při produkci ve dvorech domů legračně protahovali hlásky, což od té doby zparodoval milion umělců. Vzpomeňme třeba na odrhovačku Voskovce a Wericha Na Poříčí dítě křičí.

Tom Waits by se divil Deformovaný zpěv těchto hitmakerů byl ale jen slabým čajíčkem proti stylu opravdového „krále ulice“, nesmírně populárního harmonikáře Franty Poupěte, jehož nezaměnitelný hlas Gössel trefně popisuje jako „pivní baryton“. Kdyby Frantu slyšel Tom Waits, asi by o něm utrousil, že si „před svým ranním vyprošťovákem vykloktal ústa hrstí štěrku“. Nicméně lidé Poupěte navzdory jeho hrubozrnnému projevu milovali a hudební vydavatelství ho v žádném případě nemohla ignorovat. I když se mu snažila všemožně přistřihnout křídla: tu ho nechala zahrát instrumentální kus, jindy mu přidělila nějakého snesitelnějšího zpěváka. Rodák z pražských Košíř, který mimochodem složil zkoušky na konzervatoř, se přesto stal legendou. Vymyslel

přes dvě stě písní, v Lucerně vyhrál soutěž o titul Krále harmonikářů, natočil padesát snímků pro berlínskou firmu Odeon, objevil se v řadě českých filmů (Dobrý voják Švejk, Partie krásného dragouna) a v 70. letech mu dokonce vyšlo album v USA. Fenomén pouličních zpěváků zanikl těsně po válce, v reedicích byl však připomínán až do roku 1948. Poupě, který zemřel v roce 1981, se ještě koncem 70. let objevil v jednom z dílů televizního seriálu Pražský pitaval, nazvaném Smrt černého krále. Jeho vnuk Zdeněk v harmonikářské tradici pokračuje a vydal několik kazet s dědečkovým repertoárem, nicméně jedinečnou atmosféru dávno zbořených pražských koutů už vrátit nedokázal. I proto je věčná škoda, že pětidílná harmonikářská sága Gabriela Gössela zahrnuje pouze interprety, ke kterým se přisála pijavice předválečného šoubyznysu. Kolik podobných týpků s heligonkou asi tenkrát putovalo po hospodách, aniž by je někdo natočil na desku? Při poslechu jistě záslužných cédéček z kompletu Když rozpláče se harmonika (zatím vyšly dva díly) nezbývá než litovat, že se v Čechách nenašel folklorista, který by se s nahrávacím zařízením rozjel po vlasti a zdokumentoval městské vypravěče v jejich přirozeném prostředí, tak jako se to ve stejné době povedlo v Americe otci a synu Lomaxovým. Naši akademici však mapovali jen „nezkažený“ venkovský folklor, který byl zdrojem české národní vážné hudby s posvátným statusem. Pokleslá městská zábava byla pod jejich úroveň. Na tom se dodnes bohužel nic nezměnilo. Michal Bystrov Autor je hudební publicista.

Q

SCÉNA

RESPEKT 10 V 6.–12. BŘEZEN 2006

HUDBA

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

VÝSTAVY

Osud je jako vlak, jednou do něj nasednete a vezete se až na konečnou. Vystoupit už nejde. Problém je, že člověk někdy neví, kdy vlastně do té lokálky nastupuje. U věhlasného amerického spisovatele Trumana Capoteho to prý začalo cestou na jeho nejslavnější reportáž, ze které vznikl známý bestseller jménem Chladnokrevně (In Cold Blood). Alespoň to tvrdí tvůrci filmu Capote, který minulý týden vstoupil do našich biografů.

Podivuhodný Truman Capote

Eros a Thanatos, to jediné nás dokáže zaručeně vzrušit. Věčná pravda, na kterou sází především vypravěči příběhů. Mnoho takových už odzpíval australský rocker, rouhač a rozervanec Nick Cave. Nyní přichází s něčím novým. Napsal scénář k filmu The Proposition. Je to příběh z australské pustiny hemžící se zlými duchy. Všude samí bývalí trestanci. Nemůžeme se moc divit, že z každého kouta čouhá mord. Cave si do scénáře vybral brutální vraždu osadnické rodiny. Kapitán Stanley zabijáky vypátrá, jednomu z nich však nečekaně nabídne svobodu, což nebude zadarmo. Film se u nás snad objeví v průběhu roku, jeho soundtrack s Caveovou hudbou však přichází už nyní. Smyčce, tamburíny, kvílení, šepot, vibrace a hluboké tóny odpovídají širokým rovinám, horku, dusnu a podivné melancholii. Aby toho nebylo málo, přichází nyní na naše pulty také dvojité DVD se záznamem koncertu Nicka Cavea s jeho The Bad Seeds v amsterodamském klubu Paradiso (1992). Na druhém disku je téměř dvouhodinový dokument z amerického turné kapely ze začátku roku 1989.

Kurtoazní poezie 12. století sice dámy nezřízeně ctila, ale samy ženy se ke slovu literárně skoro nedostaly. Kromě královen, světic a milenek básníků o nich nevíme. Také Hildegarda z Bingenu, magistra ženského kláštera, jež ve své době proslula hlavně mystickými proroctvími a duchovními skladbami, zůstávala dlouho ve stínu svých intelektuálních vrstevníků, k jakým patřil Petr Abélard či Bernard z Clairvaux. Více připomínána je teprve v posledních desetiletích, snad v souvislosti s feminismem, ale především proto, že ve třech knihách svých vidění i neobyčejně bystré korespondenci zanechala nejpodrobnější zprávu o životě, citech a myšlení středověkých žen. Hildegarda se dokonce stává kultovní postavou, jakousi vědmou předjímající duchovní synkretismus dneška. Její životopis Neboť jsem nemocná láskou z pera německé autorky Barbary Beuysové (nakl. Prostor) se takovému pojetí nepodbízí, zato přesně vykresluje ducha doby.

Už samotný název výstavy Námořní deník hraběte Dubského zní slibně. Lahodí i její podtitul „Sbírka fotografií ze 70. let 19. století z Japonska a Číny“. Hrabě Erwin Dubský se proslavil jako kapitán rakousko-uherského loďstva. Podnikl dvouletou cestu kolem světa coby obchodní zástupce monarchie. Dovezl z ní zbraně, porcelán a textil, ale nejzajímavější se z dnešního pohledu jeví jeho sbírka fotografií, kterou objevili poměrně nedávno kurátoři na zámku v Lysicích. Dubský sám nefotografoval, ale při své cestě pečlivě sbíral snímky od místních profesionálů. Měl jich nakonec víc než tři sta. Světlo světa z nich spatří polovina a padesát dalších předmětů. Většinu fotek a exponátů budou moci návštěvníci vidět vůbec poprvé. Výstava byla zahájena minulý týden v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tam setrvá až do května. Pak se přesune do Národní galerie, respektive na zámek Zbraslav.

Poslední deska Black Acetate rockového veterána Johna Calea dostala od kritiků na frak. Zpěvák si prý od mladších vypůjčil křídla, která mu nesedí, jeho texty jsou banální, hudba vyčichlá, hlas má na kahánku. Inu, není lehké táhnout káru dál, když vám je třiašedesát. Ale nebude tak zle. Caleova vystoupení si své kouzlo udržují léta, takže 8. března v brněnském klubu Fléda nebo o den později v pražském Divadle Archa bude jako obvykle nabito.

Předloni zesnulý básník Josef Hiršal se rád zabýval nejpodivnějšími polohami poezie. Nacházel je v různých jazykových oblastech, z nichž překládal, a vynalézal je vlastními básnickými experimenty. Pohrával si rovněž s nápadem zveřejnit své jinošské básnické pokusy – bezelstné, snad i trochu trapné, ale právě tím autenticky dojemné – chtěl je propojit se „stařeckými“ verši z posledních let. Zamýšlenou sbírku připravil k posmrtnému vydání Ivan Wernisch pod názvem Začátky a konce. Jde o pozoruhodný průnik k podstatám básnictví.

Výstava či spíše happeningová akce zcela zvláštního druhu tří českých umělců s jménem Art & Antikrist, jejíž vernisáž proběhla minulý čtvrtek v malé galerii pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, má prý reflektovat náboženství v naší společnosti. Umělci František Kowolowski, Jiří Surůvka a Petr Lysáček se rozhodli vytvořit pár pouťových kýčů podle svého gusta, nasadit jim „lidové ceny“, smontovat prodejní stánek a v létě vyrazit na křesťanské poutě po Česku. Tak hodně štěstí, je to každopádně zajímavý pokus, jak oživit zdejší mizerný trh se současným uměním.

– JP –

– VŠ –

– JP –

– JP –

MIMOCHODEM Nedávno jsem se chystal přenocovat na jednom pařížském nádraží. Mramorem obložená hala pod secesní kovovou střechou, znehybnělé eskalátory, šňůra zavřených pokladen, ventilátory s teplým vzduchem a sinavé světlo výbojek

Od nádraží k nádraží

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Rakousko: Návrat ukradeného Klimta Minulý týden měl ve Vídni premiéru film Klimt pojednávající o životě a díle známého malíře. U publika ovšem nevyvolal zrovna příjemné asociace. Ne že by John Malkovich, jenž ztvárnil hlavní roli, hrál nějak špatně. Problém vězí jinde. Jméno jednoho z hlavních představitelů vídeňské secese Gustava Klimta (1862–1918) se poslední dobou objevovalo v nejrůznějších světových médiích nezvykle často. Nový věhlas však umělci nezajistila velká výstava ani zmiňovaný film, nýbrž spor o klíčovou část jeho díla. Arbitráž mezi Rakouskem a Američankou Marií Altmannovou (89) se táhne už šest let. Stará dáma požádala o vrácení šesti obrazů, které byly její rodině v Rakousku v rámci „arizace“ zabaveny koncem třicátých let. Obrazy patřily jejímu strýci, někdejšímu významnému podnikateli Ferdinandu Bloch-Bauerovi, českému Němci židovského původu, který se na přelomu století odstěhoval za svou uměnímilovnou ženou do Vídně. Paní Adéla Bloch-Bauerová vedla významný salon a byla také spolu se svým mužem důležitou mecenáškou. Gustava Klimta, který měl tehdy problémy s konzervativní částí veřejnosti a jeho díla byla často označována za pornografická, rodina podporovala a přičinila se tak o jeho tvůrčí nezávislost. Nakoupila také část Klimtova díla, mimo jiné dva portréty Adély Bloch-Bauerové, které se staly v průběhu dalších let doslova symboly malířova stylu. O těchto portrétech spolu s několika krajinami, jejichž celková cena je odhadována až na 250 milionů eur, se vedl spor. Rakousko arbitráž prohrálo a musí obrazy vrátit nebo vykoupit.

Film se snaží zachytit klíčovou periodu Capoteho života, tedy období asi šesti let, kdy spisovatel pracoval na svém stěžejním díle. Jak známo, na začátku stála krátká zpráva v New York Times z listopadu 1959: na venkově v Kansasu došlo k zatím neobjasněné vraždě čtyřčlenné farmářské rodiny. Capote, sám původem z amerického Jihu, cítil, že je to téma pro jeho životní dílo. Nasedl do vlaku do Kansasu a vybral si tak svůj osud. Román Chladnokrevně byl zfilmován vzápětí po svém vydání v roce 1966. Dnešní tvůrci v čele se scenáristou Danem Futtermanem a režisérem Bennettem Millerem se jej rozhodli znovu vzkřísit, jenže s tím rozdílem, že tentokrát je do příběhu zahrnut i spisovatel. Jde o jeho prožitek a silný emocionální vztah, který se vytvoří mezi ním a vrahem Perry Smithem, jenž je nakonec odsouzen k smrti. Capoteho zkušenost, kterou procházel při psaní knihy, zkrátka ještě čekala na filmové vyjádření. Je to zkušenost, ze které se spisovatel už nikdy nevzpamatoval. Následovala už jen sláva, samota a drogy. Sluší se připomenout, že film si vysloužil pět oscarových nominací. Jestli nějakou z cen dostal, to však do uzávěrky tohoto čísla nebylo jasné. Podívejte se proto na www.oscars.com.

Slavný portrét Adély Bloch-Bauerové je k dispozici. FOTO ARCHIV

„Mrzí nás, že náš stát díla vykoupit nechce,“ říká zklamaně Verena Vaegerová, kurátorka vídeňské galerie Belveder, kde byla Klimtova díla donedávna vystavena. „Založili jsme proto iniciativu Proklimtbilder.at. Pod petici za zachování obrazů v Rakousku se za dva týdny podepsalo přes tisíc lidí z celého světa,“ dodává Vaegerová. Ona i mnoho dalších Rakušanů považuje obrazy za národní poklad, který by měl zůstat ve Vídni. To ovšem neznamená, že by nějak zpochybňovala nárok paní Altmannové. „Její rodina se velmi zasloužila o rozvoj zdejšího umění a dostalo se jí za to strašné odměny,“ připomíná kurátorka a dodává: „Ale i z toho důvodu by tady ty obrazy měly zůstat. Jsou totiž součástí naší identity a paměti.“ Ještě ale není vše ztraceno. Altmannová koneckonců není proti tomu, že by obrazy zůstaly ve Vídni. Vyžaduje ale finanční náhradu. Do hry se nečekaně vložili rakouští patrioti s dobrými kontakty a vdechli život Rakouské kulturní nadaci. „Jednáme s deseti velkými

institucemi, jako jsou banky nebo pojišťovny, které by dokázaly nadaci zaštítit,“ říká John Sailer, jeden z organizátorů nadace. Podle něj by ovšem instituce neměla být zřizována jen kvůli Klimtovým obrazům. Z prostředků budou podporováni také současní umělci. Jak to dopadne, se dozvíme v následujících týdnech. Sailer slibuje, že peníze dají dohromady asi do měsíce. Již teď ovšem nastává tvrdý boj o cenu. 250 milionů eur je zatím částka vyvolávací. Nadace pravděpodobně nabídne nejdřív okolo sta milionů, do děje asi zasáhnou ještě jiní zájemci. Případ Klimt samozřejmě není ojedinělou událostí na poli restitucí majetku zabaveného nacisty. V Nizozemsku se nyní například jedná o vydání stovek uměleckých děl. V Česku pokračují restituce uměleckých děl podle zákona z roku 2000, jehož platnost ovšem letos končí. Jaroslav Pašmik

Q

nad přecpanými odpadkovými koši. Jinými slovy surrealistické noční zátiší akcentované několika vzrostlými palmami. Další formy organického života zastupovali popelaví holubi hřadující na traverzách, po lavičkách rozložení klošárdi a rezignovaní pasažéři, jimž rovněž ujel poslední vlak. Po jedné hodině kdesi v hlubinách železničního molocha zarachotila plechová roleta. Po chvíli se objevila skupina barevných uklízečů doprovázená bílými policisty a vojáky. Odlišnou chůzí, uniformami i objekty sevřenými v horních končetinách evokovali příchod eskorty a trestanců na pracovní úsek. Vzápětí reprezentanty života v nádražním vestibulu vehementně vykázali do nočního mrholení. „V rámci druhého stupně Vigipirate (preventivní protiteroristická opatření) je třeba celou dvoranu nejenom uklidit, ale především zkontrolovat,“ prohlásil jeden z policistů u dveří nemilosrdně rozevřených vstříc studené pařížské noci. „A nemohli bychom přijít zpět třeba za hodinu?“ ozval se někdo z budoucích cestujících. „Nádraží se otevírá v pět!“ Zámek cvakl a jepičí diskuse skončila. Při bloumání opuštěnými ulicemi vytanula vzpomínka na totožný zážitek před osmnácti lety v Marseille. Tehdy bylo léto a vestibul byl obležen mladými lidmi z celé západní Evropy. Po půlnoci se rovněž objevili policisté a nádražní osazenstvo vykázali do blízkého parku. Po hodinu a půl trvajícím úklidu se však jeden z nich vrátil a vyzval ty, kteří o to stáli, k návratu do „vymydlené“ haly. Byl jsem tenkrát rád, že žiju ve Francii. Kdo za tento pragmatický pokrok či civilizační skluz v pohostinství francouzských nádraží nese zodpovědnost? Teroristi. Jistě! Lidský mozek? Nechť se milý čtenář rozhodne. Jaroslav Formánek Autor je spisovatel.

24

MINULÝ TÝDEN

Hubbleův teleskop vyfotil neznámou galaxii s miliardou hvězd a stamiliony sluncí v souhvězdí Velké medvědice. Začala předvolební kampaň. V Praze odstartoval osmý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět; při jeho zahájení předal bývalý prezident Václav Havel letošní cenu organizace Člověk v tísni za příkladné zásluhy o prosazování lidských práv běloruskému disidentovi Alesi Bialackému. Hlavní otázka zní, zda se lépe povede vyvážet demokracii, nebo importovat islám, prohlásil šéf vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík v debatě na zahraničním výboru sněmovny, na níž poslanci a členové tajných služeb řešili problém hrozící islamizace Evropy. Pardubický podnik Explosia obvinil Madonnu, že v názvu své nové produkční společnosti Semtex Girls využila bez dovolení ochrannou známku na plastickou trhavinu semtex, díky které se pardubičtí chemici v 70. letech proslavili po celém světě, neboť ji odmítali pachově značit pro rozpoznání například cvičenými psy, takže se stala neodhalitelnou a oblíbili si ji především vrazi a teroristé. Na stránky kulturní rubriky deníku

6.–12. BŘEZEN 2006 V RESPEKT 10

Právo se po třiceti letech vrátila Suzi Quatro. Podle zveřejněné analýzy odborů přibylo lidí s podprůměrnou mzdou. Průzkumy ukázaly, že obliba Paroubkovy ČSSD klesla ze sedmadvaceti na třiadvacet procent, zatímco popularita ODS zůstala na osmadvaceti procentech a zelení stoupli z pěti na šest procent hlasů. Nový vůdce komunistů Vojtěch Falmer Filip přestal po hádce mluvit se starým vůdcem Miroslavem Grebeníčkem a začali si psát jen e-maily. Na autosalonu v Ženevě odhalila automobilka Škoda svůj nový Roomster. Energetická skupina ČEZ vyčíslila svůj loňský zisk na sedmnáct a půl miliardy korun. Do Prahy přijel na dvoudenní inspekci bezpečnostní ředitel NATO Thomas McKeever, aby tu prozkoumal, zda z českých, skandály a politickým korupčnictvím sužovaných tajných služeb neunikly zásadní tajné informace posílané sem centrálou Severoatlantické aliance. Česko navštívil ruský prezident Vladimir Putin. Prostě záleží na rozhodnutí každého biskupa, která hudba je duchovní a která ne; řídit se musí především citem, odpověděl mluvčí biskupské konference Martin Horálek

na otázku, proč brněnský biskup Vojtěch Cikrle zakazuje hrát v jihomoravských kostelích Mahlera s vysvětlením, že jde o „neduchovní hudbu“, zatímco v Praze biskup Václav Malý slouží mše za doprovodu nacionálních chorálů Daniela Landy. Podražily léky. Gripeny se přestěhovaly do Pardubic. Evropský statistický úřad oznámil, že půjde-li to s českou porodností a s nízkým přílivem imigrantů takhle dál, bude v Česku za padesát let žít jen osm místo současných deseti milionů lidí – a značná část z nich navíc v neproduktivním věku. Po 66 letech ukončila vysílání česká redakce BBC. Ve strachu z ptačí chřipky vyloučili čeští fotbaloví reprezentanti ze svého jídelníčku maso z kuřat. Ministr zemědělství Jan Mládek potom v reakci na to snědl před televizními kamerami několik kuřecích stehen, aby dokázal, že se drůbeže není třeba bát a že chutná výborně. Loni jsem byl na operaci a měl bych se šetřit, ale doktoři mi řekli: pokud budeš dál chodit do místnosti, kde je přes dvě stě lidí najednou, tak musíš počítat s tím, že vždycky nějakou infekci dostaneš – takže raději odcházím, vysvětlil svůj odchod

z politiky poslanec Josef Hojdar (ČSSD). Děčínské Merboltice uspořádaly první masopustní rej v novodobých dějinách obce. Brno se rozhodlo vztyčit ve svém centru sochu Wolfganga Amadea Mozarta. Vypršel termín k podání přihlášek na střední školy. Světová banka oficiálně ukončila veškerou rozvojovou pomoc České republice a její prezident Paul Wolfowitz osobně v Praze oznámil, že Česko bylo na mezinárodní scéně převedeno z rubriky „rozvojová“ do rubriky „bohatá“ země. Vláda určila výšku letošního sociálního stipendia pro chudé vysokoškoláky na 1600 korun. Tuzemští olympionici zažalovali Budvar, že nedávným zneužitím olympijských symbolů ve své reklamě na pivo způsobil olympijské myšlence škodu ve výši několika desítek milionů korun. Šňůrou zápasů v jihomoravské metropoli pokračoval souboj seniorských týmů o postup na blížící se mistrovství republiky v tradičním karate. Na Českých lvech vyhrálo Slámovo Štěstí. Jaromír Jágr oznámil, že jeho reprezentační kariéra skončila. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 5. 3. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.