Filosofický časopis
ročník
/
Rozhovor Rozhovor k letošnímu 700. výročí narození Karla IV.
Petr Sommer (P.S.): Asi u nás neexistuje nikdo, kdo by si nevšiml, že letos slavíme velké výročí Karla IV. Vyslechli jsme už tolik oficiálních projevů a shlédli jsme tolik televizních pořadů, výstav a performancí, že není snad nikdo, kdo by nevěděl něco o Karlově době, o některých detailech z jeho života atd. Vědomím společnosti vane myšlenka, že Karel je největším Čechem, což mimochodem o nás Češích vypovídá stejně významně, jako když byl žhavým kandidátem na největšího Čecha Jára Cimrman. Přesto, že řada uvedených akcí má komerční nebo propagační charakter (rozuměj charakter propagace původce), nebo snad právě proto, vnucuje se stále častěji otázka, co podstatného za tím vším děním je? A jestli vůbec. Redakce (R.): Je tedy Karel IV. tak významnou osobností, abychom si i po sedmi stech letech připomínali jeho narození? P.S.: Odpovědět na tuto otázku není jednoduché. Prameny, které jsou v tomto ohledu k dispozici, jsou většinou nějakým způsobem tendenční. Buď příliš chválí, nebo příliš haní. Proto si nelze jednoduše odpovědět ani na tu nejzákladnější otázku, jaký byl Karel člověk. Z dochovaných dílčích zpráv lze usoudit jen na několik jeho rysů. Přestože se narodil v purpuru, moc výhod z toho netěžil. Spíš naopak – stal se rukojmím ve sporech svých rodičů nebo v jejich sporech s předáky země. Jako malé dítě byl odtržen od matky, zažil drsnou internaci a byl ponechán sám sobě. To, že vše ve zdraví tělesném i duševním přežil, svědčí o tom, že byl odolný, což byla později pro životem zkoušeného vladaře neocenitelná vlastnost. Ještě jako malé sedmileté dítě byl odeslán na výchovu na dvůr francouzského panovníka – a opět se s tím vyrovnal, Rozhovor prof. Petra Sommera, ředitele Centra medievistických studií Filosofického ústavu AV ČR, s redakcí Filosofického časopisu proběhl v červnu .
Kniha 4_16.indb 639
29.8.2016 13:57:10
Petr Sommer zřejmě i díky tomu, že jej jeho strýc Karel IV. Sličný a jeho okolí měli rádi. Tento poslední Kapetovec se postaral nejen o Karlovo materiální zajištění, ale dal mu i výchovu, která z něj v dospělosti učinila panovníka schopného vynikajících diplomatických kroků, jasného koncepčního myšlení a mimořádných mezinárodních kontaktů, mimo jiné díky vynikající jazykové výbavě. Při svém pobytu v Paříži Karel absolvoval i určité univerzitní vzdělání, které jej znovu činilo výjimkou mezi tehdejšími evropskými vládci. Jeho odolnost byla opět vyzkoušena po roce 1328, když Karel Sličný zemřel a na trůn nastoupil příslušník nové dynastie – bratr Karlovy první manželky – Filip VI. z Valois. Štědrá podpora panovníka vyschla a Karel již v daleko jednodušších poměrech i nadále studoval a učil se v Paříži. Jeho vzdělání se ubíralo směrem klasické scholastické výuky, která měla aristotelské základy a tomistickou nadstavbu, aktuální v jeho době bylo zřejmě učení Alberta Magna. Zejména z této fáze jeho života pochází Karlovo přesvědčení o smysluplnosti, strukturovanosti a určenosti světa a o jeho řízení božskou bytostí. V té době také začalo jeho přátelství s Pierrem de Rosieres, pozdějším papežem Klimentem VI., které bylo zejména v první části Karlovy vlády klíčové. R.: I když ale skončilo Karlovo dětství a učinil první mladistvé kroky (mimo jiné se ve Francii oženil se svou první ženou Blankou z Valois), životní zkoušky pokračovaly. P.S.: Ano, Karlova odolnost byla znovu vyzkoušena v období počínajícím rokem 1330, kdy byl i s manželkou povolán do Lucemburska, aby odtud vyrazil jako místodržící svého otce do severní Itálie. Bylo zde třeba hájit chatrnou lucemburskou signorii, která vykazovala všemožné nejrůznější tendence, jen ne touhu setrvat pod lucemburským protektorátem. V této fázi Karel osvědčil značnou osobní statečnost, když se postavil se svým vojskem protilucemburské opozici a 25. listopadu 1332 svedl vítěznou bitvu u San Felice. Byl zraněn a pasován na rytíře – obojí byly vlastně iniciační procesy, jimiž Karel postoupil dále na cestě k vladařství. Mimochodem, osudové okamžiky se v jeho životě objevují poměrně často. R.: V této fázi tedy zprávy o Karlovi hovoří především jako o člověku? P.S.: Z jeho životopisu se dozvídáme nejenom o jeho vlastnostech bojovníka a budoucího panovníka, ale i o tom, že jako šestnáctiletý mladík podléhal svodům těla, holdoval vínu (to ostatně celý život), žil rád životem privilegovaného rytíře a choval se úplně jinak než jako opatrný neriskující politik – jak jej později charakterizovali jeho kritici. Průzkum Karlovy kostry, který provedli antropologové Emanuel Vlček a Jiří Ramba, je v poslední době nej-
Kniha 4_16.indb 640
29.8.2016 13:57:11
Rozhovor k letošnímu
. výročí narození Karla IV.
výraznějším zdrojem nových poznatků o Karlově životě. Karlova kostra nese řadu stop po zraněních, která nejspíše souvisejí i s dobou italských bojů, ale také s dobou daleko pozdější. Král popů a otčím říše, jak mu říkala politika a historiografie od doby Maxmiliána I., byl ve skutečnosti odvážný bojovník. A nebojoval jenom v existenciálních situacích. Byl rytířem i v tom smyslu, že miloval turnajové hry, z nichž jedna – v roce 1350 – jej málem stála život. Opět jenom díky své mimořádné odolnosti a díky mimořádně kvalitní lékařské péči přežil těžké turnajové zranění, které jej poznamenalo na zbytek života. Poraněná páteř jej pak stále skláněla dopředu. R.: To vše jsou zprávy o vrcholně lidských i sympatických vlastnostech Karla, který se v Čechách nejprve jmenoval Václav. Jen kvůli nim by ale zřejmě nebyl považován za největšího Čecha? P.S.: Ano, cesta k této metě se otevírá v roce 1346, kdy Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku a třicetiletý Karel se stal českým králem. Že bude úspěšným panovníkem, se jevilo i v době před tím. V neustálých konfliktech s otcem, který se obával jeho konkurence, dosahoval opakovaně kompromisních řešení, jejichž výsledkem byla řada pozitivních důsledků, díky kterým byl už mladý Karel vnímán jako mimořádný panovník. Ještě za Janovy vlády (v roce 1344) došlo k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Tento emancipační krok, vedoucí k mezinárodnímu osamostatnění českého království, je mimo veškerou diskusi. V roce založení pražského arcibiskupství byla zahájena i stavba nové gotické katedrály v Praze. Karel byl v té době moravským markrabětem, což byl nemilovaný kompromis, který nastolil jeho otec Jan. Poté co se Karel stal českým králem, ale neváhal z této startovní pozice vyrazit za novými metami. Setkáváme se s takovou sérií úspěšných „akcí“, že je těžko předpokládat, že by byly otázkou okamžitých aktuálních rozhodnutí. Karel byl jistě již delší dobu rozhodnut, oč bude usilovat – šlo o rozhodnutí, která byla výsledkem úvah nejenom jeho samotného, ale i velmi schopných rádců, kteří jej obklopovali. Šlo zejména o duchovní hodnostáře, ale i o předáky pocházející z vysokých aristokratických kruhů. Dne 26. listopadu 1346 byl Karel korunován římskoněmeckým králem, a to v Bonnu. V tradičních Cáchách to nebylo možné, protože ty zůstaly věrné panujícímu císaři Ludvíku Bavorovi. Velmi napjatou situaci pak nečekaně vyřešila skutečnost, že Ludvík Bavor v říjnu 1347 zemřel na lovu. I v tomto bodě se setkáváme s významnou koordinátou Karlovy vlády, kterou byla příznivá náhoda. V řadě jeho významných životních situací se opravdu opakovalo řešení, které v Karlovi posilovalo přesvědčení, že je božskou mocí předurčen k vládě a k velkým činům, což mu umožňují příznivé zásahy osudu. Pro toto přesvědčení měl řadu důvodů. Počínaje rokem 1331, kdy unikl v Lucce
Kniha 4_16.indb 641
29.8.2016 13:57:11
Petr Sommer atentátu jedem, se v jeho životě vyskytovaly situace, které si jako silně věřící člověk vysvětloval prostě božskou přízní. Je to přesvědčivý důkaz způsobu středověkého myšlení, které v osobě panovníka spatřovalo nejenom lidskou bytost, ale i bytost duchovní, svým způsobem sakrální (Ernst Kantorowicz). To vše souvisí s významným rysem Karlovy osobnosti, který opět upřesňuje jeho charakteristiku. Promyšlený koncept Karlovy vlády dokládá také to, jakým způsobem proběhla jeho korunovace českým králem. Po korunovaci římským králem se sice do Čech vrátil v převleku, protože na cestě z Bonnu by jej Ludvík Bavor mohl s velkou radostí zajmout. Ani tyto vyčerpávající události jej však nemohly odvrátit od toho, aby pražskou korunovaci pojal velkolepě (2. září 1347 jej korunoval první pražský arcibiskup Arnošt), a to podle korunovačního řádu, v němž uplatnil své francouzské zkušenosti a znalosti. Pro tento účel nechal přepracovat přemyslovskou korunu do podoby korunovačního šperku, který se stal dodnes zavazujícím symbolem státnosti a češství (charakteristika toho druhého ovšem podléhá historickému vývoji). R.: S tím úzce souvisí otázka, jaké vlastně bylo Karlovo češství, protože to (respektive jeho ahistorická modernizace) je nesporně jedním z hlavních důvodů, proč byl zvolen největším Čechem? P.S.: Dnes, z obavy před nacionalismem a před velkými slovy, o nichž se domníváme, že jsou již obnošena, Karlovo češství obvykle bagatelizujeme odkazem na nezpochybnitelný fakt, že vlastenectví 14. století bylo obvykle vlastenectvím zemským. Že tedy nezáleželo na jazyku a etnicitě člověka, ale na jeho zemské příslušnosti – ve středověku bychom řekli na inkolátu, dnes na občanství. Není to však tak úplně pravda. Prameny 14. století přinášejí řadu důkazů o tom, že bylo dobře známo i vlastenectví, i nacionalismus. Alexandreida i Dalimilova kronika straní rodilým Čechům – a ostatně je velmi pravděpodobné, že známá celostránková iluminace ze spisu De civitate Dei z doby okolo roku 1200 zobrazuje Čechy etnické, nikoliv zemské. Anežka Merhautová a Dušan Třeštík svého času tuto iluminaci označili za výrazný doklad nacionalismu (ovšem v úzké vrstvě vzdělanců 12. století). Na konci 14. století už společností otevřeně rezonují představy o češství sdělované Jeronýmem Pražským, Hus umírněně konstatuje, že je mu milejší dobrý Němec než špatný Čech, Kutnohorský dekret v roce 1409 nepokrytě zvýhodňuje Čechy atd. Sám Karel své češství budoval a vystavoval koncepčně. Bylo součástí jeho plánu týkajícího se nové role českých zemí a Prahy v Říši. Jak se v podobných souvislostech říkává, byl politický pragmatik a využíval při prosazování svých cílů všechny prostředky, kterými disponoval. Existuje však řada důvodů domnívat se, že se cítil být skutečně Čechem i ve smyslu etnickém. Jednak plně respektoval skutečnost, že byl Čechem po matce, kterou měl nesporně
Kniha 4_16.indb 642
29.8.2016 13:57:11
Rozhovor k letošnímu
. výročí narození Karla IV.
rád. Za mnohé další pak mluví fakt, že když se konečně po bouřlivých letech v otcových službách vracel domů (bylo to na podzim roku 1333), jeho prvním cílem byl Zbraslavský klášter, kde navštívil matčin hrob. (Skeptik může samozřejmě oponovat, že Karel prostě chtěl, aby taková scéna výrazně figurovala v jeho životopisu.) Byl však Čechem i ve svých činech a slovech, i když je znovu třeba říci, že se těžce odděluje pragmatický účel takových kroků a skutečné osobní Karlovo přesvědčení. Z této úrovně zjevně vyčnívá skutečnost, že češtinu učinil jedním z říšských jazyků a velice posílil postavení českého panovníka i českých zemí. Mimořádnou pozornost věnoval zdůrazňování své příslušnosti k dynastii Přemyslovců, z dějin českého státu vypichoval rozhodující body, jakými byl Bořivojův křest a vůbec christianizace země i další události, které podle jeho přesvědčení charakterizovaly české dějiny. Sem patřilo i zdůrazňování významu zemských světců, knížete Václava, kněžny Ludmily, opata Prokopa. Již zmíněný korunovační řád byl jasným navázáním na mytické české tradice, nikoliv jenom ve smyslu zemském. Mytický Přemysl a přemyslovská pověst se ozývají v korunovačním sepětí Vyšehradu a Pražského hradu, v odkazu na předkřesťanské relikvie, kterými byly Přemyslova mošna a lýčené střevíce atd. R.: To je zajímavý a vlastně nečekaný rys u křesťanského panovníka. P.S.: To ano, i když v myšlení středověké společnosti je možno nalézt řadu takových příkladů organického sepětí všech prvků prožité evropské minulosti – takzvaně pohanské i křesťanské. Výtečně toto téma charakterizoval Karol Modzełewsky, který ve své knize Barbarská Evropa přesvědčivě ukazuje na spjatost předkřesťanských evropských začátků s obrazem Evropy středověké. Ostatně, takové propojení v Čechách doby Karla IV. nelze spojovat jenom s Karlem. Karel se o takové tradiční a řekněme s nadsázkou historické a kauzální zdůvodnění svých úmyslů opřel, ale nebyl jeho autorem. Nedávno zjistila Kateřina Kubínová, že se lýčené střevíce (a tedy jasná upomínka na přemyslovské konotace) vyskytují již v rituálech Čech 13. století. O známém a unikátním kodexu G5 uloženém v kapitulní knihovně u sv. Víta, který dal pořídit Jan IV. z Dražic (†1343, předposlední pražský biskup), se právem předpokládá, že vznikl jako konvolut nejvýznamnějších textů dokládajících všechny kořeny tradice, o níž mluvíme, a že byl vlastně pořízen právě proto, aby měl Karel důkladné informace o jejích dosavadních cestách. V Karlových činech nalezneme řadu důkazů o tom, že na všechny tyto impulsy živě reagoval. Např. v nově vznikající katedrále zřídil na nejčestnějších místech nové honosné sarkofágy, do nichž uložil ostatky svých předchůdců ve vládě. Rovněž Karlovy vazby na české světce nebyly jenom deklarací jeho zbožnosti. Zejména jeho programová vazba na knížete Václava je jasným odkazem
Kniha 4_16.indb 643
29.8.2016 13:57:11
Petr Sommer na starou českou koncepci věčného panovníka a ochránce dynastie i státu. Karel byl ostatně literárně činný panovník a je mimo jiné autorem svatováclavské legendy. R.: Takže jak to tedy je s tím Karlovým češstvím? P.S.: Těžko předpokládat, že by u něj šlo o nějaký hluboce prožívaný pocit etnické příslušnosti, ale jeho vazba k Čechám a k českým zemím byla nesporně silná a promyšlená. Nebyla jistě tak dramatická a vášnivá jako ve Vrchlického textu, ale zřejmě byla osudová v tom smyslu, že osud Karlův a osudy českých zemí splynuly. R.: To nás ovšem znovu vrací do doby, kdy se Karel stal českým králem, což úspěšně propojoval se svými kroky v evropské politice. P.S.: Ano, to je zřejmé. Když byl Karel 2. září roku 1347 korunován českým králem, velmi srozumitelně deklaroval, co považuje za priority svého působení. Rok 1348 je plný těchto deklarací a je nutné znovu zdůraznit, že jde o kroky, které jsou součástí promyšleného širokého konceptu. Karel byl navíc od roku 1346 římským králem (stal se jím po jednomyslné kurfiřtské volbě, která proběhla 11. července u Rhens na tradičním volebním poli – tento krok je rovněž plný tradiční symboliky), takže koncept český budoval v souladu s konceptem říšským. Duchovní těžiště tohoto konceptu souvisí s pražským arcibiskupstvím, ale existuje ještě jeden důležitý krok, z 10. června 1348, který souvisí se založením ideového centra českých i říšských tradic v místech vyrůstajícího nového hradu Karlštejna – ten je v mnoha úrovních odkazem na propojení Augustinovy křesťanské pozemské a nebeské obce. Již předtím, 7. dubna téhož roku Karel vystavil svou nadační listinu jiné významné instituci, která se podle pařížského a boloňského příkladu nazývá universitas – ve smyslu společenství vyučujících a studentů – a která je na sever od Alp unikátním vzdělávacím ústavem zajišťujícím v Karlově konceptu samostatnost při výchově vlastní inteligence. Že český král považuje vzdělanost za významnou podmínku dobrého fungování společnosti, dokládá ostatně také skutečnost, že Karel založil na území Říše dalších devět univerzit. A ještě předtím, 8. března 1348, bylo oficiálně založeno Nové Město Pražské, významná součást nové Prahy, která se měla stát hlavním městem Říše. Všechny tyto kroky se uskutečňovaly v přímé nebo volnější souvislosti s generálním sněmem, na němž bylo vydáno 14 listin a privilegií, které formulovaly vztah Říše a českého státu a zveřejňovaly a kodifi kovaly Karlův koncept. Sérii uvedených zakladatelských činů pak lemují další kroky, předcházející i následující, z nichž každý je v nějakém
Kniha 4_16.indb 644
29.8.2016 13:57:11
Rozhovor k letošnímu
. výročí narození Karla IV.
smyslu milníkem. V roce 1347 vznikají Emauzy jako důkaz Karlovy snahy o křesťanskou univerzalitu v konceptu nové Prahy. O deset let později Karel zakládá v sousedství zničeného románského mostu nový kamenný most. V Čechách i mimo ně buduje řadu pevností, klášterů, podporuje města, zemědělství, obchod, hospodářství. R.: Nepodařilo se ale všechno. P.S.: Samozřejmě, ne na všechno měl Karel síly a prostředky. Rozšiřování souboru zemí Koruny české mělo rysy velkoleposti. Nové Čechy v Braniborsku, Horní a Dolní Lužice, Horní Falc, Slezsko – to vše bylo ve hře a s vynaložením obrovských prostředků to na čas zvyšovalo váhu Karlových Čech. Byl to však záměr, který Karla nepřežil. Opřen o váhu zázemí Koruny české Karel nicméně úspěšně pokračoval ve své politické kariéře. V roce 1355 dosáhl vrcholu této své cesty, když se stal císařem Svaté říše římské. V roce 1356 vydal zákoník Říše, platný až do roku 1806, nazývaný Zlatá bula. Postavení českých zemí zde bylo opět významně posíleno, stejně jako postavení českého panovníka mezi sedmi kurfiřty, voliteli císaře. Podobný krok v Čechách ale Karlovi nevyšel. Zamýšlel vydat domácí zákoník, což by bylo kardinálním zlomem v pojetí domácího práva, jež bylo až dosud zvykové. Obava aristokracie z takového kroku ovšem Karla přinutila, aby se záměru vzdal a ve snaze zachovat si tvář prohlásil, že již téměř dokončený zákoník shořel (1355). Jiný problém představoval Karlův pokus vrátit papeže žijícího v avignonském vyhnanství do Říma. S vynaložením velké námahy a prostředků se to Karlovi v roce v roce 1367 podařilo, ale na udržení tohoto úspěchu neměl dost sil. V roce 1370 se Urban V. znovu vrátil do Avignonu (i jeho nástupci zde zůstali) a co hůř: v roce 1378 byl zvolen vzdoropapež Kliment VII. Velké schisma se rozběhlo. R.: Mezi Karlovy úspěchy asi nelze počítat také jeho židovskou politiku. P.S.: Z dnešního hlediska jistě ne. Karlova rozhodnutí týkající se židovských komunit v Norimberku, Augsburgu a Frankfurtu nad Mohanem dnes děsí pragmatickou cyničností. V Norimberku navíc, jak známo, na místě zničené synagogy vznikl jeden z nejznámějších Karlových chrámů – Liebfrauenkirche. Aniž bychom však Karla chtěli obhajovat za každou cenu, situaci nepochopíme, pokud si neuvědomíme, jak se středověk díval na jinověrce. Nikoliv jako na své bližní, jak je tomu ve vnímání současných křesťanů, ale jako na beznadějně odsouzené k zatracení. Není to otázka jenom doby Karla IV. Naše legendy zmiňují skutečnost, že při výkupu z otroctví šlo zejména o osvobození křesťanských otroků. Kronikář Kosmas je otevřený antisemita
Kniha 4_16.indb 645
29.8.2016 13:57:11
Petr Sommer a jeho uspokojení z toho, že padl jakýsi zemský správce – pokřtěný Žid Jakub Apella, je výmluvné. Navíc jej naplňuje radostí skutečnost, že za provinivšího se Apellu museli jeho soukmenovci zaplatit obrovskou částku, která byla použita na vykoupení křesťanských otroků od jejich židovských pánů. Postoj křesťanské společnosti k Židům byl jednoznačný, což jí však nebránilo využívat Židů tam, kde se to hodilo. Je pravda, že v různých částech Evropy to bylo pojímáno různě. Dvě evropské židovské oikumeny – Sfarad a Aškenáz – odlišovalo zejména nestejné přijímání majoritní společností. Střední a východní Evropa má v tomto směru daleko tvrdší a nenávistnější tradici. To však opět nebránilo vysokým titulářům – i církevním –, aby brali „své“ Židy pod ochranu a vybírali za to nemalé poplatky, přičemž ani to ovšem Židům mnohdy nestačilo k ochraně života. Výmluvným příkladem je např. takové účelové spojení špýrského biskupa a zdejší židovské komunity žijící v těsném sousedství jeho sídla. Karel se tedy choval tak, jak bylo v křesťanské společnosti zvykem, což jej sice v očích dnešní společnosti nijak neomlouvá, ale víme, proč tak jednal. R.: Jaké morální sumy vlastně Karel respektoval? P.S.: Byly to především principy křesťanské morálky. Zásady Desatera byly i pro Karla normami, o nichž nepochyboval. O svém vidění světa zanechal velmi autentické písemné svědectví nazvané Morality. Jsou to příklady různých životních situací a modelů, převzaté především z bible nebo ze spisů sv. Augustina. Tyto příklady doplňují interpretace nebo návodná řešení, přičemž je důležité, že velkou pozornost Karel věnuje normám charakterizujícím dobrého křesťanského panovníka. Je zřejmé, že chtěl být dobrým panovníkem a člověkem podle představ své doby. I v této souvislosti je třeba připomenout, že svůj úkol Karel chápal jako poslání, které mu svěřil bůh. R.: A tento úkol plnil s velkým nasazením a s mnoha úspěchy. P.S.: Karel se věnoval budování projektu „české země“, který organicky propojoval s mnoha dalšími záležitostmi evropské politiky. Jenom pro ilustraci: příležitostně se zapojoval do řešení konfliktů stoleté války, intenzivně (alespoň na začátku své vlády) usiloval o urovnání svého vztahu k Říši, který nebyl ani zdaleka harmonický. Již jsme připomněli, že mu velmi pomohla smrt Ludvíka Bavora, po níž však proti Karlovi nepřátelsky vystoupil Ludvíkův syn Ludvík Braniborský. Ten získal i silného a nebezpečného podporovatele, kterým byl anglický král Eduard III., jenž se dal 10. ledna 1348 zvolit římským protikrálem. Díky Karlově mistrné diplomacii a pomoci prastrýce Balduina (trevírského arcibiskupa) však 23. dubna uzavřeli Eduard a Karel smlouvu
Kniha 4_16.indb 646
29.8.2016 13:57:11
Rozhovor k letošnímu
. výročí narození Karla IV.
o přátelství, podepřenou Karlovou listinou z 24. června, což ale Karla nezavazovalo ke vstupu do zmíněné stoleté války. Ludvík Braniborský a bavorští Wittelsbachové zůstali i nadále Karlovými nepřáteli a dosáhli zvolení nového římského protikrále. Jeho pozici podporoval rýnský falckrabě Rudolf II. Karel si však vzal jeho dceru Annu Falckou a díky tomu Rudolfa získal na svou stranu. Navíc k Čechám připojil Horní Falc. Vzdorokrál Günther ze Schwarzburgu onemocněl (znovu ten prst osudu), v roce 1349 se vzdal trůnu a krátce nato zemřel. Karel mu vzdal hold účastí na jeho pohřbu (to je mimořádné charakteristikon panovníka) a následovalo říšské shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem a úplné Karlovo přijetí doprovázené smířením s Wittelsbachy. To vše představuje příklad mistrné a účinné Karlovy diplomacie. Triumfální korunovace konaná 25. 7. 1349 v Cáchách za celou věcí učinila tečku. Další triumfální krok znamenalo římské tažení, na jehož konci byla císařská koruna. Již krátce předtím realistický Karel odolal vábení Franceska Petrarky a Coly di Rienza, aby se vložil do italských záležitostí. Zkušenosti z mládí mu stačily a jeho opatrnosti dala za pravdu i událost v Pise, kde proti němu vypuklo nebezpečné povstání, právě když zde s manželkou na zpáteční cestě nocovali. Jiná kardinální otázka byla spjata s prosazením kandidatury Karlova syna Václava na trůn římského krále. I ta dopadla podle Karlova přání, přičemž korunovaci z 6. července 1376 předcházela mohutná diplomatická i vojenská ofenzíva. R.: A co závěr Karlovy životní cesty? P.S.: Ani ten nebyl ve znamení nějakého ústupu. Karel byl v posledních letech svého života vážně a bolestivě nemocen. Přesto se s velkým doprovodem, v němž byl také jeho syn Václav, vydal na svou poslední diplomatickou cestu. Vedla do Francie, protože považoval za nutné řešit nástupnictví po Ludvíkovi I. Velkém (uherském a polském králi), který svou dceru provdal za Ludvíka Orleánského. Celá věc hrozila destabilizací rovnováhy ve střední Evropě a Karel to dobře věděl. S Karlem V. proto dojednal kompromisní řešení, které ovšem nebylo dlouhodobé, a vrátil se zpět do Čech. Celá událost měla evropský rozměr, odehrávala se za mimořádných okolností a nebylo možné pochybovat, že do Francie dorazila jedna z nejvýznamnějších osobností tehdejší Evropy. R.: A pak již brzy nastal konec. P.S.: Ano, Karla vyčerpaly choroby, podle antropologického průzkumu jeho ostatků si dokonce při nešťastném pádu zlomil krček kloubu stehenní kosti a brzy nato jej zahubil zápal plic.
Kniha 4_16.indb 647
29.8.2016 13:57:11
Petr Sommer
R.: Jaký byl jeho odkaz? P.S.: Ve chvíli, kdy Karel zemřel, se zdálo, že stabilita zemí Koruny české je nesmírná. V řeči Vojtěcha Raňků z Ježova, kterou tento slavný univerzitní mistr pronesl nad Karlovou rakví, zazněla v tomto smyslu velká chvála a mimo jiné se zde poprvé objevilo Karlovo epitheton ornans – otec vlasti. V současnosti bylo již mnohokrát řečeno, že šlo o řečnický obrat, který není možné chápat v onom emocionálním kontextu, v jakém byl používán v 19. století a mnohdy vlastně i dnes. Ale ani řečnické obraty se neužívaly bez důvodu. V našich dějinách se titul otce vlasti spojil již ve Vincentiově textu se Soběslavem I. Nelze pochybovat o tom, že toto původně antické oslavné označení bylo vysokým uznáním, ve kterém se také odráží vzdělanost autora. Mistr z Ježova mimořádným vzdělancem byl, získal doktorát na Sorbonně a byl zde i rektorem. Jeho smuteční řeč byla samozřejmě součástí oficiálních pohřebních rituálů, ale není důvod pochybovat o tom, že mrtvý císař byl ve vědomí tehdejší společnosti spojován s obrovským vzestupem českého státu a že i jeho osobní hodnocení bylo mezi obyvatelstvem vysoké. Toto vědomí v průběhu doby získávalo na kontrastnosti tím více, oč komplikovanější byla hodnotitelova současnost. Jenom dobrý pozorovatel-současník by Karlovu dobu označil za přípravnou fázi destabilizace. Je však zřejmé, že osobnosti jako Konrád Waldhauser, kritizující současné společenské zlořády, nebo Milíč z Kroměříže, jenž si beztrestně dovolil Karla nazvat Antikristem, naznačovaly, že je česká společnost připravena ke změnám. Ostatně sám Karel věděl, že je v celé říšské společnosti co napravovat. Na sněmu v Mohuči odbývaném v březnu 1359 vystoupil s naléhavou výzvou k nápravě pohoršlivého života duchovenstva. V listu kostnické kapitule z 16. března pak zopakoval podobnou výzvu k duchovenstvu diecéze, doplněnou navíc pohrůžkou, že provinilcům zabaví příjmy a majetek ve prospěch světských knížat. Do celé věci zasáhl papež a navíc se ihned našli říšští páni ochotní zabírat církevní majetky. Sám Karel byl posléze nucen 13. října 1359 vydat příkaz, aby byly takové pokusy okamžitě zastaveny, neboť cítil, že by pustil ze řetězu síly, které by nebyl schopen zastavit. R.: Je tedy Karel IV. mimořádnou osobností českých dějin? P.S.: Taková otázka je nepochybně pokusem o úhyb před dotazem, zda je Karel největším Čechem. Mimořádnou osobností jistě byl. Vždy bude záležet na kritériích hodnotitele, ale je nesporné, že byl mužem velkého rozhledu a jasného politického i lidského konceptu. Byl velmi schopný organizátor a velice všestranný budovatel. Jeho prostředky nebyly vždy čisté, ale používal
Kniha 4_16.indb 648
29.8.2016 13:57:11
Rozhovor k letošnímu
. výročí narození Karla IV.
takové, které byly v jeho době obvyklé v situacích, v nichž by jinak neobstál. Byl kritizován za nedodržení slibů a slova, za účelové lavírování podle vývoje situace atd. Je však zřejmé, že svou politikou zajistil českým zemím mimořádně dlouhé období míru, které provázel jejich velký ekonomický i kulturní vzestup. Svůj názor na válku zformuloval ve své odpovědi Petrarkovi, v níž říká, že před použitím železa je třeba vyzkoušet všechny ostatní prostředky. Čechy učinil středem svého konceptu Říše. Nijak to neumenšuje skutečnost, že to byl plán, v němž jeho osobní zájem splýval se zájmem české komunity. Promyšlená budovatelská a zakladatelská činnost byla vždy chápána jako jeho mimořádný přínos v Čechách i mimo ně. Všem oblastem své činnosti chtěl dát smysl konceptem křesťanského vidění světa, který se sice již začínal otřásat (historiografie minulého století hovořila o krizi feudalismu), ale Karel jej pomáhal držet ve smysluplném a stabilním rámci. V souvislosti s tím prý již William Ockham (chráněnec a straník Ludvíka Bavora) tvrdil, že je Karel popský panovník – a tato charakteristika mu v německé historiografii zůstala, stejně jako označení „otčím Říše“ (kvůli preferenci zemí Koruny české). To však nejspíše nemůže změnit nic na věci, že české oči Karlovu dobu viděly (a zjevně i vidí) jako pozitivní období rozkvětu. Pozitivní a reálné je pak v tomto kontextu i Karlovo hodnocení. Ve prospěch oněch českých očí snad můžeme ještě dodat, že je možná nepříliš logické považovat Lucemburka Karla za Čecha (natož za největšího), ale že je Čechům vzájemně se podezírajícím z nacionalismu možné připsat body za to, že jsou ochotni největšího Čecha spatřovat v Lucemburkovi. R.: Vážený pane profesore, děkujeme Vám za rozhovor.
Kniha 4_16.indb 649
29.8.2016 13:57:11
