Od dob kolonizace Afriky si státy nedělily území takového rozsahu jako dnes. Jenže oceány, o které se hraje, jsou v žalostném stavu a nutně potřebují pomoc. RESPEKT. CZ
f ot o p r o f i m e d ia . c z
Nemocné moře 43
téma
Dlouho to vypadalo, že bohatství oceánů je nevyčerpatelné. Dnes se odhaduje, že rybáři zlikvidovali 90 procent dravých ryb.
Všem nám v žilách proudí krev se stejným procentem soli, jako je v mořské vodě. A když se vracíme k moři – ať už plout nebo jen tak se dívat –, vracíme se tam, odkud jsme přišli,“ řekl kdysi John F. Kennedy. Lidské pouto k moři zůstává těsné. Více než polovina obyvatelstva zeměkoule žije do sta kilometrů od pobřeží a celou jednu desetinu dělí od moře méně než deset kilometrů. Moře je potěchou smyslů a vzbuzují představivost. Pohled na moře i jeho vůně nám dodávají odvahy, probouzejí v nás strach, touhu po dobrodružství i romantice. Vlny mohou být zčeřené, vodstvo rozzlobené nebo klidné, jeho nálady jsou přechodné, ale samotný oceán je věčný a neměnný. Anebo to tak alespoň dlouho vypadalo.
44
Korálové pralesy Zdání ovšem klame. Velké části moře možná skutečně zůstanou nezměněné, ale jinde, obzvláště v povrchových a pobřežních vodách, které jsou domovem devadesáti procent veškerého mořského života, jsou důsledky lidské činnosti čím dál patrnější. To by nás nemělo překvapovat. Člověk proměnil zemi a atmosféru. Bylo by divné, kdyby se nepodepsal také na moři, z něhož přece po staletí získává potraviny, po kterém se plaví, do něhož vyhazuje odpad a které v poslední době využívá i k rekreaci. Důkazů je spousta. Stavy ryb, které se kdysi zdály být nevyčerpatelným zdrojem potravy, dnes takřka všude klesají: podle některých vědců bylo zlikvidováno 90 procent velkých dravých ryb, jako jsou tuňáci, mečouni a žraloci. Z ústí řek a pobřež-
Osamocená neštěstí nemusejí být smrtící. Ale jejich kombinace ano.
ních vod zmizelo 85 procent velkých velryb a bezmála 60 procent malých. I mnohé menší ryby jsou na ústupu. A ohromné ztráty utrpěla většina známých mořských živočichů od albatrosů po mrože, od tuleňů po ústřice. K tomu všemu došlo poměrně nedávno. Tresky se chytají u pobřeží Nového Skotska celá staletí, RESPEKT 5 | 2 6 . l e d e n – 1. Ú n o r 2 0 0 9
f ot o p r o f i m e d ia . c z
téma za sebou ohromné sítě, které drásají mořské dno a nedopřávají rostlinám ani živočichům čas na to, aby se vzpamatovaly. A tak je tomu i u Nové Anglie, západního pobřeží Afriky, v Ochotském moři na sever od Japonska, u Srí Lanky, zkrátka všude tam, kde se ještě vyskytují ryby. Ze všeho nejvíc utrpěly korálové útesy, které jsou díky hojnosti organismů a rozmanitosti ekosystémů deštnými pralesy moře. Kdysi bývaly domovem početných hejn velkých ryb, tím však přilákaly rybáře připravené použít k jejich ulovení jakékoli prostředky, dokonce i dynamit. Snad jen pět procent korálových útesů dnes můžeme pokládat za nedotčené, čtvrtina je definitivně ztracena a všechny jsou ohrožené globálním oteplováním.
Někdo to kyselé nerad
Kombinace může být drtivá Ovšem plavci, námořníci a dokonce i lidé, kteří s pomocí satelitů sledují moře, čím dál častěji narážejí na velmi dobře viditelné plochy kvetoucích řas známé jako rudý příliv. Ty se vyskytovaly odjakživa i přirozeně, ale nyní jsou čím dál častější, f ot o p r o f i m e d ia . c z
Oteplující se atmosféra působí na moře v několika ohledech. Zaprvé se zvyšuje průměrná teplota povrchových vod. To mimo jiné ohrožuje symbiózu mezi korály a řasami, bez níž se živý útes neobejde. Jak teplota stoupá, řasy odcházejí nebo jsou vyhnány, koráli jsou na pohled odbarvení, bílí a pak mohou uhynout. Oteplování má důsledky i pro led: roztává a ovlivňuje ekosystémy a proudy. Tající plovoucí
teď musí přizpůsobit třicetiprocentnímu nárůstu kyselosti prostředí. Některým to bezpochyby půjde k duhu, ale pokud bude tento trend pokračovat (a to ještě několik desetiletí bude), škeble, mušle a další tvorové s lasturami z uhličitanu vápenatého budou zápasit o přežití. Stejně jako koráli, hlavně ti s kostrami z aragonitu, obzvláště nestabilní formy uhličitanu vápenatého. Zásahy člověka nekončí oxidem uhličitým. Lidé do moře vědomě a úmyslně zahazují či vypouštějí spoustu odpadu, od splašků až po pneumatiky, od plastových obalů až po toxický odpad. Neúmyslně pak nechávají do mocného oceánu vsakovat rovněž zpomalovače hoření, ropná paliva a těžké kovy a často i agresivní chemické látky. Většina škod napáchaná takovými škodlivinami je prostým okem neviditelná: ukáže se pouze při analýze mrtvých ledních medvědů nebo tuňáků servírovaných v newyorských suši barech.
Systematické vybíjení tresek začalo v polovině 19. století. (Dobová rytina)
ale jejich systematické vybíjení začíná až roku 1852. Když to převedeme na biomasu (tedy celkovou hmotu všech jedinců tohoto druhu), jejich stavy se ztenčily o 96 procent. Želvy v Karibiku se začaly zabíjet v osmnáctém století a dnes z nich přežívá pouhé procento jedinců. Lov žraloků v Mexickém zálivu (ztráty ve výši 45 až 99 procent, podle druhu) se rozjel teprve v padesátých letech. Člověk ovlivnil i přirozené prostředí těchto živočichů. Tresky žijí u samého dna oceánů. Rybáři lovící tyto a další tzv. demersální ryby, jako je treska polak či treska skvrnitá, táhnou za svými loďmi kromě sítí i ocelová závaží a válečky, čímž ničí ohromnou plochu mořského dna. Mexický záliv po celý rok křižují traulery sem a tam a vláčejí RESPEKT. CZ
led neovlivňuje mořskou hladinu, protože vytlačuje vodu o stejné hmotnosti jako on sám. Ovšem z tajících pevninských ledovců a ledových příkrovů odchází do moře velké množství sladké vody, a tak není divu, že mořská hladina stoupá již čtyřicet let rychlostí bezmála dvou milimetrů ročně, a tempo se zrychluje. Z nedávných studií vyplývá, že za toto století by se mořská hladina mohla zvednout o 80 centimetrů, dost možná i o dva metry. Za sto let jsme spálili fosilní paliva, která se tvořila půl miliardy let, a to uvolnilo do atmosféry ohromné množství oxidu uhličitého. Zhruba třetinu tohoto oxidu uhličitého pohlcuje moře, kde se z něj stane kyselina uhličitá. Flora a fauna, jíž se po dlouhém vývoji nejvíce daří v lehce zásaditém prostředí povrchové vody (její pH je kolem 8,3), se
početnější a větší, zejména od padesátých let, kdy se začala široce používat dusíkatá hnojiva. Když dešťová voda kontaminovaná hnojivy a dalšími živinami dospěje do moře, tak jako Mississippi do Mexického zálivu, dojde k explozivnímu nárůstu toxických řas a bakterií, které zabíjejí ryby, absorbují téměř veškerý kyslík a zanechávají za sebou ekosystém, jemuž dominují mikrobi a který je často založený na koberci slizu. Všechny tyto jevy jsou samy o sobě dost neblahé, ale podle všeho jsou propojené. Když v potravním řetězci vyhladíte jeden druh, spustíte celou řadu změn pod ním i nad ním. A tak téměř naprosté vyhynutí vyder mořských v severním Pacifiku vedlo k rozšíření ježovek, které následně zpustošily celý les čepelatek a v něm vzniklý eko- →
45
f ot o isi fa
téma → systém. Jestliže okyselení vod zabije malé mořské
šneky, známé jako „mořští motýlci“, k čemuž nejspíš opravdu dojde, pak může vyhynout i pacifický losos, který se tímto planktonem živí. Nato se sem možná stáhnou jiné ryby, a zabrání tím lososům v návratu, tak jak to udělaly jiné druhy, když byly v oblasti Georges Bank u Nové Anglie prakticky vyloveny tresky. Osamocená neštěstí nemusejí být smrtící, ale jejich kombinace často bývá drtivá. Té hrstce korálových útesů, které jsou ještě nedotčené, se podle všeho daří vyrovnat s oteplováním a okyselováním. Ale většinu útesů, které utrpěly extenzivním rybolovem či znečištěním, postihlo vybělení nebo dokonce uhynuly. S biodiverzitou jde ruku v ruce provázanost a lidstvo v posledních desetiletích zavinilo v moři tolik prudkých otřesů, že přirozená rovnováha mořského života je narušená úplně všude.
Jako polovina Afriky
f ot o p r o f i m e d ia . c z
Téměř třicet let výhradní hospodářská zóna jednotlivých zemí končila 200 námořních mil od pobřeží, ale i to se brzy změní. Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 státům dovoluje hranici této zóny posunout za 200 námořních mil, pokud mohou prokázat, že tak daleko sahá kontinentální šelf navazující na tuto zónu. Pokud to podloží patřičnými vědeckými daty a splní další podmínky, mají právo využívat přírodní bohatství na mořském dně i pod ním až 350 námořních mil od pobřeží. Země, které úmluvu schválily před 13. květnem 1999, už mají jen necelé čtyři měsíce na předložení požadavků o rozšíření. Boj o území už tedy vrcholí. Celkově jde o rozlohu přibližně 15 milionů kilometrů čtverečních. Je to tedy asi polovina rozlohy,
Poblíž kouřících průduchů žijí tajemné organismy, do nichž medicína vkládá velké naděje.
o niž se bojovalo v 19. století během závodu o Afriku, a už byly uplatněny poměrně vysoké nároky: Kanada má zájem o přibližně 1,7 milionu kilometrů čtverečních a Austrálie o 2,5 milionu. Mnoho zemí, které v poměru ke své velikosti mají získat nejvíce, je však malých a chudých: například Barbados, Mauricius a Seychely. Osm tichomořských ostrovních států, mezi nimi například Fidži, Palau a Tonga, usiluje o území o celkové rozloze 1,5 milionu kilometrů čtverečních.
Přibližně osmdesátka zemí s reálnými nadějemi, že je jejich nárok oprávněný, si od posunutí hranice neslibuje nová práva rybolovu. Mají zájem zejména o nerosty. Mnoho lidí léta věřilo tomu, že mořské dno je doslova dlážděné zlatem, a nebylo to úplně neopodstatněné. Už dlouho se ví o tom, že přibližně čtvrtina oceánského dna je poseta tzv. „manganovými konkrecemi“, obvykle ve velikosti jablka, které neobsahují jen mangan, ale také kobalt, měď a nikl. Když se v 70. letech začalo moř-
Jak obdělávat moře Člověk byl po většinu svých dějin lovec a sběrač, dnes už ovšem sklízí takřka veškeré potraviny jako zemědělec. A začal obdělávat i moře. Roku 2005 vyprodukoval svět 48 miliard tun chovných ryb v hodnotě 71 miliard dolarů. To bylo 34 procent z celkového objemu a tento podíl nejspíš do roku 2010 stoupne na polovinu. Chová se velká škála ryb a plodů moře včetně tresek, raků, pražem, platýsů, mušlí, lososů, kaniců a jeseterů, a díky tomu vznikají pracovní příležitosti a jídlo pro lidi na celém světě. Chov ryb je bohužel ještě v plenkách a někde nadělá víc škody než užitku. V Indonésii, Thajsku, ve Vietnamu a v dalších asijských zemích byly na velké části pobřeží pokáceny veškeré stromy, aby bylo místo pro rybníky a sádky. Mnoho rybích farem rovněž znečišťuje životní prostředí. I když je voda, v níž ryby rostou, zpočátku čistá, nahromaděné výkaly a zbytky krmení ji brzy znečistí, nemluvě o pesticidech a antibiotikách, bez nichž by ryby nepřežily. A abychom tomu nasadili korunu, při energeticky náročném chovu vodních živočichů se uvolňuje CO2. Mezi největší znečišťovatele patří v tomto ohledu Čína, která produkuje zhruba 70 procent všech chovných ryb na světě. Mnohokrát se zjis-
46
tilo, že její ryby obsahují těžké kovy a toxické chemikálie. Ale Čína v tom není sama. Když se v Evropě začalo s chovem lososů, ryby byly často zamořené vešmi, které se potom rozšířily na divoké ryby. Léky proti nim přispěly ke znečištění vod, které již byly kontaminovány růstovými hormony a antibiotiky přidávanými do krmiva. Podobné problémy vznikají všude. Loni zabil miliony ryb virus infekční lososí anémie, který se prohnal chilskými lososími farmami. Mnozí lidé přisuzovali propuknutí epidemie intenzivnímu chovu. Chovné ryby jsou rovněž častou kořistí parazitů a jeden z nich, asi půlmilimetrový Gyrodactylus salaris, zamořil zhruba 10 procent norských řek a zlikvidoval divoké lososy. Řešení těchto problémů jsou známa, byť se zatím často neuplatňují. Obvykle stačí snížit počet chovů, používat méně barviv a pesticidů a čistší vodu. Některé obtíže však nejde překonat tak snadno.
Obelstít tuňáky Některé ryby, jako například kanicové a úhoři, se v zajetí nerozmnožují. Musejí se vychovat z ryb chycených v přírodě, jejichž stavy se tím sníží. A lidem z ryb většinou chutnají predátoři, kteří
RESPEKT 5 | 2 6 . l e d e n – 1. Ú n o r 2 0 0 9
f ot o p r o f i m e d ia . c z
téma ské právo projednávat, tyto konkrece vzbuzovaly velké nadšení. To však ochladlo, jakmile vyšlo najevo, že podmínky Spojených národů pro povolení těžby v hlubokém moři obnášejí i sdílení technických informací s nově založeným Mezinárodním úřadem pro mořské dno. Amerika, jejíž firmy představují v daném oboru naprostou špičku, se o svá technická tajemství nehodlala s nikým dělit, proto se proti připravované úmluvě OSN obrátila a dosud ji neschválila. Investice do hlubokomořské těžby nerostného bohatství se zastavily. Většina Američanů s úmluvou začala znovu souhlasit po změně ustanovení o sdílení know-how z roku 1994. Dokonce i George W. Bush jí postupem času přišel na chuť, takže její schválení je teď v USA podle všeho jen otázkou času. Spojené státy však nebyly jedinou překážkou hlubokomořského kopání a bagrování. Sbírání konkrecí stále zůstává technologicky náročné, zejména proto, že většina z nich leží ve čtyřkilometrové hloubce. A není oblíbené ani u ekologů, protože nezbytné bagrování rozvíří velké množství sedimentu, který zahubí vše živé v okolí.
Ekonomičnost těžby se však změnila. Ceny průmyslových komodit jsou i přes nedávný pokles mnohem vyšší než v 70. letech a i technologie zaznamenala značný pokrok. Těžba manganových kůr a dalších nedávno objevených nerostů tedy může být výnosná. Několik zemí v to zcela určitě doufá. V uplynulých pěti letech Mezinárodní úřad pro mořské dno udělil Číně, Francii, Německu, Indii, Japonsku, Rusku, Jižní Koreji a společenství osmi východoevropských zemí licence na zkoumání možností těžby na hlubokomořském dně
Tají čím dál rychleji a v Kalkatě to brzy pocítí. (Vědecká výprava k antarktickým ledovcům)
a kanadská firma Nautilus Minerals doufá, že se příští rok stane první hlubokomořskou těžební společností. Má v plánu vyzdvihovat rudu obsahující měď a zlato ze dna Bismarckova moře severně od Papuy Nové Guineje, a to technologiemi vyvinutými pro ropné plošiny. I toto odvětví těžby by se ve vlastním zájmu rádo přesunulo do hlubších vod, zvláště pak v Arktidě. Stoupající teploty a tání ledu usnadňují těžbu ropy v Arktidě, a vědci pracující pro americkou
vládu odhadují, že pod Arktidou se stále ještě nachází 90 miliard barelů ropy a obrovské množství zemního plynu. Téměř 85 procent těchto zásob prý leží pod mořskou hladinou. Myšlenky na arktickou ropu rozbušily nejedno srdce. Kanada je v Arktidě celoročně přítomná nejen na souši a moři, ale už i ve vzduchu. Dánsko se pokouší prokázat, že oddělený kus podmořského Lomonosovova hřebenu je pokračováním Grónska, což je dánské území. A Rusko svůj ná- → f ot o p r o f i m e d ia . c z
Zálusk na Arktidu
sami musejí být krmeni rybami. To nevede k příliš efektivnímu podnikání. Aby chovný losos přibral o jedno kilo, je potřeba nakrmit ho přinejmenším třemi kilogramy ryb, většinou rozemletých ančoviček, sleďů či sardinek. Tyto krmné ryby již dnes každoročně představují bezmála pětinu světového úlovku; další pětinu zkrmí prasata a drůbež. A protože malé a středně velké ryby docházejí, do jemnějších sítí se dnes chytají menší a doposavad bezcenné rybky. A s nimi ovšem množství mláďat, z nichž by mohly vyrůst větší a hodnotnější ryby, pokud by přežily. Malé ryby mají i svůj ekologický význam. Na britském pobřeží došlo k nápadnému poklesu stavů mořských ptáků, jako je rybák dlouhoocasý, racek tříprstý, alkoun a papuchalk, a nejspíš za to může zmizení smačků písečných. Ti buď prchli na sever do chladnějších vod, anebo byli do posledního vyloveni a rozšmelcováni do krmení pro lososy. Snad nejgrotesknější podoba chovu ryb je chov tuňáka obecného, jehož lahodné maso si kupci cení až na 860 dolarů za kilogram. Tuňáci obecní jsou citliví tvorové, kteří nesnášejí stísněné poměry a v zajetí se vrhají na mříže a lámou si vaz. Australští „chovatelé“ si osvojili techniku, kdy chytí mladé tuňáky, obklopí je ohromnou sítí, několik měsíců je pomalu tahají po jižních mořích a krmí je sardinkami dovezenými ze západní Afriky. Q
RESPEKT. CZ
47
f ot o isi fa
téma
Tady se odpad zatím netřídí. (Procházka po dně Středozemního moře)
→ rok vyjádřilo vysláním ponorky, která čtyři kilome-
try pod severním pólem umístila titanovou vlajku odolávající korozi.
Nečekané poklady Ale svět nedychtí jen po kovech a ropě. Komerčně slibné jsou zejména dva nové objevy. Zaprvé plynové hydráty – bílé sloučeniny připomínající šerbet, obvykle složené z molekul metanu zachycených v krystalové mřížce vody. Poprvé byly objeveny v trvale zmrzlé půdě v 60. letech, pak i v 70. letech v kontinentálním šelfu hluboko pod mořským dnem. Mnoho vědců má za to, že tyto hydráty obsahují více energie než všechny ostatní zásoby fo-
Dají se oceány ještě vůbec zachránit? Možná je to špatně položená otázka.
silních paliv, proto jsou nesmírně atraktivní pro země jako Japonsko nebo Indie, jež mají jen malé nebo žádné zdroje ropy a plynu. Ale ropné společnosti jsou opatrné. Těžba hydrátů by totiž byla nesmírně náročná. A i když metan hoří čistěji než uhlí, pohlcuje širší spektrum vlnových délek zá-
ření odraženého od Země než oxid uhličitý. Zadržuje tedy více tepla a jako skleníkový plyn působí mnohem větší škody. Druhým objevem bádání pod hladinou je pak nesmírná rozmanitost hlubokomořského života. Zajímavé druhy organismů se nacházejí poblíž tzv. „černých kuřáků“, průduchů, které se objevují ve hřbetech uprostřed oceánů v místech, kde se od sebe vzdalují dvě zemské desky. Zde z hornin vychází rozpuštěný sirovodík a náhle se zchlazuje, následkem čehož se vysrážejí minerály a vznikají oblaka „kouře“. První z těchto průduchů byl objeven v roce 1977 na galapážském hřbetu vědeckým týmem vybaveným ponorkou Alvin z Oceánografického institutu ve Woods Hole. Loni čínské plavidlo Ta-jang 1 učinilo další významný objev v jihozápadním indickém oceánském hřbetu. Živé organismy v temných hlubinách, kde se tyto průduchy vyskytují, potravu a energii nezískávají ze slunce, ale ze země – a mnoho z nich je více než podivných. Nalezneme tu bakterie živící se sírou, mnohoštětinatce, kterým se daří v horké vodě na vrcholcích kuřáků, a krevety – slepé, i když mají v zadní části hlavy oči –, které si umějí opravit DNA, dokonce i poté, co byly vystaveny vysokým dávkám záření. A pod kůrou těchto vulkanických útvarů byly objeveny mikroorganismy, jež mohou napovědět mnohé o původu života. Největší zájem tito tvorové vzbuzují v lékařském výzkumu, který si od jejich zvláštních vlastností slibuje objevení nových antikarcinogenů, neboli látek působících proti nádorovému bujení. Některé známější formy života vyskytující se v mnohem mělčích vodách také mohou pomoci při výrobě nových léků. Například francouzské a americké farmaceutické firmy již sklízejí a melou mořské okurky. Chemické látky izolované z měkkých korálů u západní Austrálie mohou pomoci bojovat proti rakovině prsu a vaječníků.
Nejisté odpovědi Lidské zásahy do ekosystémů moří a oceánů slabé střední
vysoké velmi vysoké
ZDROJ: B.S. HALPERN, UNIVERSITY OF CALIFORNIA
Vědci z Kalifornské univerzity loni poprvé nakreslili souhrnnou mapu působení člověka na oceány. Využili desítek dostupných studií, měření a statistik a do poškození moří zahrnuli celkem 17 různých vlivů od rybolovu, okyselování až po námořní přepravu.
48
Potíže světových oceánů však v tuto chvíli převažují nad nejistými nadějemi. Dá se ještě moře vůbec zachránit? Řešení jistých částí tohoto problému jsou celkem nabíledni, jen je při jejich realizaci třeba projevit trochu politické odvahy, například u nadměrného rybolovu. Další jsou už méně jistá. Nikdo úplně nerozumí korálovým útesům, například tomu, zda koráli vypuzují jednobuněčné řasy žijící v jejich tkáních, nebo jestli je tyto řasy opouštějí. A ještě méně rozumíme tomu, co se stane jakémukoli ekosystému, když přijde o jednu svou součást. Je třeba podniknout ještě mnoho výzkumů hned v několika disciplínách a mnoho dalších výzkumných cest, obzvláště v ohromném prostoru jižních moří, která zůstávají relativně neprobádaná. Otázka, zda lze moře zachránit, je možná špatně položená. Ono nezmizí – spíše naopak. To však neznamená, že je v bezpečí ani že ho lze přísně vzato zachránit, tedy navrátit do nějakého neposkvrněného předprůmyslového stavu, přinejmenším ne po několik dalších tisíciletí. Každopádně se změní a teď jde spíše o to, jak se změní a jak se tomu přizpůsobí mořské a další organismy. Na mnoho otázek opět nemáme odpovědi. Přizpůsobí se tvorové s ulitami z uhličitanu vápenaRESPEKT 5 | 2 6 . l e d e n – 1. Ú n o r 2 0 0 9
Člověk z moře vzešel, ale tyhle návraty nejsou moc příjemné. (Hurikán Ike, Florida, září 2008) f ot o g l o be m e d ia / re u ters
tého, anebo okyselování oceánu nepřežijí? Budou s oteplením moří hurikány silnější, nebo slabší? Ohřejí změny v proudění v hlubinách oceánu hydráty na mořském dně, naruší je a dojde pak k uvolnění velkého množství skleníkových plynů z jejich hlubokomořského vězení? Někteří lidé mají tendenci mávnout nad takovými otázkami rukou, protože podle nich jde o poplašné zprávy. Moře je přece ohromné. Tvrdí, že jeho schopnost absorbovat a přizpůsobovat se je neomezená. Lidstvo si nemůže dovolit věnovat ohromné množství energie a peněz na změnu svého způsobu života, jen aby ukonejšilo všeobecné obavy z nejistých možností. A nikdo přece přesně neví, nakolik ke stávajícím změnám přispívá člověk a nakolik příroda, byť podle všeobecného konsenzu lidstvo přirozené cykly zvýrazňuje. Navíc se lze spolehnout na to, že nás zachrání naše vynalézavost: uhlík lze zachycovat, ekologická paliva se začnou vyplácet, samotné moře lze přimět k tomu, aby pohltilo veškerý člověkem vytvořený oxid uhličitý. Možná. Ale pokud ne, mohlo by nás to přijít draho. Popravdě řečeno, i pokračování ve stávajícím kurzu nevyjde právě levně. Mnohé změny, jako třeba tání arktické ledové čepičky, nabírají na rychlosti a blíží se okamžiku, kdy se náhle dá do pohybu řada událostí, které už možná budou nezvratné. Za života lidí, kteří se již narodili, se buRESPEKT. CZ
dou muset vynaložit ohromné částky na ochranu před stoupající hladinou moře. Nebo bude nutné vydat moři mnoho velkých měst – nejzranitelnější vůči stoupajícímu přílivu je pravděpodobně Kalkata, ale kdyby mořská hladina stoupla o pouhých 80 centimetrů, bylo by nejspíš zaplaveno newyorské metro. Přinejmenším část nákladů na likvidaci následků po hurikánech, jaké zasáhly New Orleans a Bombaj roku 2005, Bangladéš roku 2007 a Barmu v loňském roce, jde pravděpodobně na konto oteplujících se moří.
Bez vlastníka to nepůjde Rybolov je třeba lépe zorganizovat a využít tak ohromné příležitosti nakrmit rostoucí svět. Ryby již dnes představují hlavní živočišnou bílkovinu pro jednu miliardu lidí a poskytují obživu 200 milionům lidí, z nichž 90 procent žije v chudých zemích. Rozvojové země si nemohou dovolit zruinovat rybolovné oblasti, tak jak to udělaly bohatší země. V Kalifornii, kde v sítích rybářů kdysi končívali hlavně sardinky, makrely a tuňáci, dnes tři z pěti nejcennějších úlovků již nejsou ryby, ale olihně, krabi a ježovky. Přinejmenším je třeba rozpoznat rizika vyplývající z pokračování ve stávajícím kurzu a pak se podle toho zařídit. Nějaký čas potrvá, než odpovíme na velké otázky: proč se tolik změn děje tak rychle, zdali náhlé a extrémní jevy jako cyklony
a tání ledu zapříčiní kaskádu dalších následků a jak vypadá vztah mezi příčinou a následky ve složitých ekosystémech, kde může dojít k synergistickému znásobení malých změn. Mezitím je potřeba podniknout některé praktické kroky. Především se zcela jasně ukázalo, že tam, kde chybějí vlastníci, se o moře nestaráme dobře. Moře potřebuje vlastníky, a kde je nelze stanovit, musejí nastoupit mezinárodní dohody o regulaci, správě a dohledu. Peru, v jehož vodách se dnes nacházejí největší hejna sardelek, přistoupilo na systém individuálních nepřenosných kvót a podobně se zařídily i některé státy Afriky a jihovýchodní Asie. Země jako Čína, Indie nebo Jihoafrická republika mají čím dál větší zájem o ochranu svého mořského bohatství. A organizace jako Pewova komise pro oceány přicházejí s celou řadou vynikajících doporučení. Je však třeba větší mezinárodní spolupráce a EU se svými 68 000 kilometry pobřeží a nepatřičnou chutí na ryby celého světa musí začít brát ochranu mnohem vážněji. Rámec pro to může poskytnout Úmluva OSN o mořském právu. Amerika by ji měla co nejdříve ratifikovat a potom pomoci zprostředkovat dohodu o péči o 71 procent planety pokrytých vodou. Rizika plynoucí z nicnedělání jsou příliš hrozivá. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2008
49
