Originální název: Den som dödar draken. En roman om ett brott Vydáno u Albert Bonniers Förlag, Stockholm 2008

Leif GW Persson TEN, KTERÝ ZABIL DRAKA Příběh zločinu Originální název: Den som dödar draken. En roman om ett brott Vydáno u Albert Bonniers Förlag, Stockholm 2008 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Leif GW Persson 2008 Published by agreement with Salomonsson Agency. Translation © Jaroslav Bojanovský 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6538-1

Je to ošklivá pohádka pro dospělé děti. Leif GW Persson

1 Kravata upatlaná od omáčky, poklice a obyčejné čalounické kladívko se zlomenou násadou. Právě tyto tři věci ze všeho nejvíc udeřily do očí policejní techniky ze Solny, když se pustili do práce na místě činu. K tomu, aby člověk pochopil, že s největší pravděpodobností připravily oběť o život, nemusel být ani kriminálním technikem. Stačily mu k tomu oči a dostatečně silný žaludek, aby se na to dokázal dívat. Záhy se také mělo ukázat, s ještě větší pravděpodobností – pokud je to vůbec možné –, že s kladívkem a zlomenou násadou se spletli: pachatel svou oběť tímto nástrojem neusmrtil. Zatímco se technici věnovali své práci, vyšetřovatelé se věnovali tomu, co pro ně bylo samozřejmostí: vyptávali se sousedů v domě i lidí z okolí a snažili se zjistit něco o oběti, případně o tom, zda dotazovaní neviděli něco, co by jakkoli mohlo souviset s vraždou. Jedna z vyšetřovatelek – civilní zaměstnankyně, jak bývá pravidlem – zasedla k počítači a snažila se s jeho pomocí zjistit další informace. Poměrně brzy také přišli na to, že v této smutné věci jde – jak praví statistika švédské kriminální historie, sledující posledních sto padesát let – o nejběžnější oběť vraždy. Toto konstatování je zřejmě možné vztáhnout na podstatně delší období, neboť soudní knihy, které se vedly už od raného středověku, poskytují v tomto směru stejný obrázek jako soudní statistiky industriální společnosti. Jinými slovy popisují, jak vypadá typická oběť vraždy ve Švédsku uplynulého tisíce let. Dnešním jazykem bychom to formulovali následovně: „Starší muž, který žije sám, odsunutý na okraj společnosti, a potýká se s vážnými problémy s alkoholem.“ „Byl to obyčejnej ožrala,“ popsal zavražděného své nejvyšší nadřízené komisař Bäckström, vedoucí předběžného vyšetřování ze Solny, poté, co absolvoval úvodní schůzku se svou vyšetřovací skupinou.

5/32

2 Ačkoli výpovědi sousedů a výpisy z různých rejstříků přinesly mnoho informací, možná víc než dost, vyslovili oba technici další silné forenzní argumenty, které ukazovaly týmž směrem. „Pokud chceš znát můj názor, Bäckströme, tak si myslím, že je to typická vražda mezi ožraly,“ shrnul na úvodní schůzce jejich společný náhled na věc starší z nich, Peter Niemi. Jak kravata, tak poklice i čalounické kladívko patřily oběti, a než došlo k oné nepříjemnosti, nacházely se v jejím bytě. Co se kravaty týče, bylo to dokonce tak jednoduché, že ji oběť měla uvázanou kolem krku. Pod límcem, jak zvyk káže, ovšem v tomto případě utaženou o pět centimetrů víc, než je zvykem. Pro jistotu byla pod ohryzkem zavázána na klasický dvojitý uzel. V bytě se zřejmě nacházely dvě osoby, které se během posledních hodin před vraždou společně oddávaly jídlu a pití. Jedna z nich, soudě podle otisků prstů, byla identická s obětí. Našly se tu prázdné láhve od alkoholu a plechovky od piva, sklenice, z nichž pili pivo a vodku. Dva talířky se zbytky jídla na stole v kuchyňce svědčily o tom, že poslední večeře oběti sestávala z klasického švédského pokrmu – vepřové pečeně a hnědých fazolí – a dalších, soudě podle plastových obalů nalezených v koši na odpad, hotových jídel, zakoupených téhož dne v nedaleké samoobsluze ICA. Před podáváním byla ohřáta v kastrolu, jehož poklicí bylo v pozdější fázi večera opakovaně bušeno do hostitelovy hlavy. K dost podobným závěrům dospěl rovněž soudní lékař. Oznámil je technikovi, který byl přítomen pitvě; schůzky vyšetřovací skupiny se osobně nezúčastnil, měl prý na práci něco důležitějšího. Písemné a definitivní vyjádření by měl dodat přibližně za týden, skupině prozatím bude muset stačit jeho ústní vyjádření, běžné řezy při pitvě a zkušené oko. „Takzvaný ochlasta, jak říkáte takovým, jako je naše nešťastná oběť, vy policisté,“ vysvětlil lékař, od něhož se očekávalo, že v této společnosti bude za kultivovaného člověka, který dbá na své vyjadřování.

6/32

Když policisté sečetli a shrnuli výpovědi sousedů, neradostné informace o oběti v rejstřících, předměty nalezené na místě činu a názor soudního lékaře, udělali si v podstatě vyčerpávající obrázek toho, co se v bytě seběhlo. Dva opilci, kteří se znali, se sešli, aby spolu pojedli a především popili. Poté mezi nimi došlo k hádce kvůli nějakému nesmyslu, který nejspíš souvisel s jejich soukromou a společnou minulostí. Jeden z nich pak ukončil život toho druhého tím, že ho zabil. Nic složitějšího to nebude. Policisté navíc vkládali velké naděje do toho, že pachatele naleznou v nejbližším okruhu stejně založených známých oběti, a proto hned mezi nimi začali pátrat. Úspěšnost odhalení pachatele je u tohoto typu vražd devět z deseti, státní zástupce dostává potřebné papíry na stůl nejpozději do měsíce. Považovali to za čistě rutinní případ. Žádného z policistů ze Solny, kteří se zúčastnili první schůzky, ani nenapadalo, že by se měla provést zvláštní expertíza, jako například že by si měli nechat od příslušných kolegů vypracovat profil pachatele nebo že by se mohli obrátit na profesora kriminologie z vedení Národní policie, který mimochodem bydlel jen pár ulic od bytu oběti. Žádný z expertů se ani neozval z vlastní iniciativy, což bylo nakonec dobře, protože by nepochybně sepsal zprávu, která by obsahovala to, co už stejně všichni věděli. Experti tak alespoň byli ušetřeni trapné situace, v níž by stáli se svými vědátorskými kalhotami spuštěnými nad kotníky a s nahým zadkem. Jak se totiž později ukázalo, vše výše popsané, co se opíralo o výsledky dlouholetých kriminologických bádání, o zkušenosti osvědčených kolegů a o tradiční cit v konečcích prstů, který časem získají všichni skuteční policisté, bylo totálním šlápnutím vedle. „Omez se jenom na to podstatné,“ vyzvala Bäckströma jeho nejvyšší nadřízená, policejní ředitelka stockholmského Západního obvodu Anna Holtová, když ji Bäckström následujícího dne zpravoval o případu. „Je to mord, ke kterýmu došlo mezi ožralama,“ řekl Bäckström a ztěžka přikývl.

7/32

„Hm. Můžu ti věnovat pět minut,“ povzdechla si Holtová, která měla na svém seznamu jednání více bodů a minimálně jeden z nich byl mnohem důležitější než Bäckströmův případ.

3 Ve čtvrtek 15. května vyšlo slunce nad Lískovou ulicí č. 1 v Solně už ve tři hodiny dvacet minut. Přesně dvě hodiny a čtyřicet minut poté dorazil na danou adresu Septimus Akofeli, věk: 25 let, aby nájemníkům roznesl ranní tisk. Septimus Akofeli pracoval sice jako messenger na jízdním kole, ale k tomu si ještě asi rok přivydělával jako roznašeč novin v několika ulicích kolem Råsundské, mimo jiné i ve zmíněném domě v Lískové ulici. Kromě toho byl běžencem ze Somálska, pocházel z vesničky, která ležela jen půl dne chůze od hranice s Keňou. Do své nové vlasti se dostal v den svých třináctých narozenin a důvodem jeho příchodu právě do Švédska byla skutečnost, že se sem o pět let dříve přistěhovala jeho teta, strýc a několik bratranců; všichni ostatní příbuzní byli mrtví, nebo zavraždění, chcete-li, protože jenom nemnoho z nich zemřelo z jiné příčiny. Septimus Akofeli nebyl obyčejný somálský běženec, jehož cesta do Švédska byla nějakou sázkou do loterie. Měl tu několik příbuzných, kteří se o něho mohli postarat, a pro jeho přijetí do země hovořily závažné humanitární důvody. Všechno se zdálo být na dobré cestě, přinejmenším tak dobré, jak by mohl požadovat člověk, jako byl on. Septimus Akofeli absolvoval švédskou základní školu a gymnázium s uspokojivými, ne-li dobrými výsledky ve většině předmětů. Tři roky pak studoval na Stockholmské univerzitě, složil státnice z jazyků, jeho hlavním oborem byla angličtina. Pořídil si řidičský průkaz, a když mu bylo dvaadvacet, dostal švédské občanství. Ucházel se o velký počet pracovních míst a jedno z nich nakonec skutečně získal. Stal se messengerem u ekologicky smýšlející kurýrní firmy EcoMessenger, „tvého poslíčka, který brání naši Zemi“. Když mu pak do dopisní schránky začaly přicházet první složenky,

8/32

kterými měl splácet půjčku na studia, sehnal si vedlejší úvazek – roznášení novin. Poslední dva roky žil sám ve vlastním bytě jedna plus jedna na Fornbyské ulici ve stockholmské čtvrti Rinkeby. Septimus Akofeli se o sebe dokázal postarat. Nebyl nikomu přítěží. Krátce a dobře: navzdory svému původu toho stihl víc než všichni ostatní a dařilo se mu lépe než téměř všem ostatním s podobným původem. Septimus Akofeli nebyl obyčejný somálský běženec. Zaprvé: Septimus je v Somálsku velmi neobvyklé křestní jméno, a to i v tamní malé křesťanské menšině. Zadruhé: měl mnohem světlejší barvu kůže než jeho krajané. Pro to všechno existuje snadné a jasné vysvětlení, konkrétně pastor anglikánské církve Mortimer S. Craig – S jako Septimus –, který zhřešil proti sedmému přikázání. Obtěžkal Septimovu matku, uvědomil si, že se dopustil těžkého hříchu, dosáhl Božího odpuštění a víceméně neprodleně odcestoval do své domovské farnosti ve vesnici Great Dunsford v Hampshiru, která mimochodem oplývá tím nejbukoličtějším okolím, jaké si jen lze představit. Ve čtvrtek 15. května pět minut po šesté ráno nalezl Septimus Akofeli, věk: 25 let, mrtvolu Karla Danielssona, věk: 68 let, v předsíni bytu jmenovaného, který se nacházel v prvním patře domu č. 1 v Lískové ulici v Solně. Dveře do bytu byly otevřené dokořán a zavražděný ležel pouhý metr od prahu. Septimus Akofeli odložil výtisk deníku Svenska Dagbladet, který chtěl před několika vteřinami zasunout do schránky předplatitele Danielssona. Sklonil se a dobře si prohlédl tělo. Dokonce mrtvého opatrně štípl do ztuhlých tváří. Pak pokýval hlavou a navolil na svém mobilu tísňovou linku 112. V šest hodin a šest minut byl spojen s řídicí centrálou stockholmské policie na Kungsholmenu. Operátor ho požádal, aby vyčkal u telefonu. Policista následně ukončil hovor a zalarmoval kolegy v terénu. Vzápětí se mu ozvala jedna hlídka, jejíž vůz se nacházel na Frösundské ulici, jen asi sto metrů od udané adresy. „Podezření na vraždu, Lísková číslo jedna, Solna.“ Oznamovatel prý mluvil „podezřele jasně a klidně“, což byla důležitá informace; dost možná to bude někdo s „vážnější poruchou“ nebo ten, kdo si chce z policie jen vystřelit.

9/32

Policista na centrále ovšem nevěděl, že je to daleko jednodušší. Že právě Septimus Akofeli je pro to, aby učinil nálezy tohoto typu, nanejvýš vhodný jedinec. Už jako malý chlapec viděl totiž víc zavražděných a zmrzačených lidí než téměř kdokoli jiný z celých devíti milionů obyvatel jeho nové vlasti. Septimus Akofeli byl malý a hubený, měřil jen 167 centimetrů a vážil pětapadesát kilo. Zároveň byl ale urostlý a trénovaný – jako někdo, kdo každé ráno běhá dvě hodiny do schodů a přes den se honí na kole s dopisy a balíky, na něž nedočkavě čekají zákazníci, a komu mimo jiné leží na srdci ekologické blaho naší planety a nesmí marnit čas, sedět a kroutit palci. Septimus Akofeli vypadal dobře, jeho pokožka měla odstín tmavě zelených oliv, v obličeji měl klasicky čisté rysy, jeho profil jako by vystoupil z dekoru nějaké hodně staré egyptské vázy. Neměl sebemenší tušení, co všechno se odehrává v hlavě policejního inspektora středních let sedícího na centrále stockholmské policie, a své zážitky z dětství se snažil v paměti zasunout co nejhlouběji. Nejprve udělal to, co mu bylo řečeno: dál čekal u telefonu. Po dvou minutách zakroutil hlavou, ukončil hovor, asi si řekl, že na něho už policie zapomněla, brašnu s novinami položil na zem a posadil se na schody pod bytem. Jak slíbil, tak udělal; nikam z domu neodešel. Za dvě minuty dostal společnost. Nejprve dorazil někdo, kdo opatrně otevřel a zavřel vchodové dveře. Ozvalo se tiché našlapování na schodech. Potom se objevili dva uniformování policisté, čtyřicátník a za ním podstatně mladší žena. Policista, který držel v pravé ruce pistoli, mávl na Septima levou dlaní. Policistka, která stála těsně za kolegovými zády, už měla v ruce připravený vysunutý teleskopický ocelový obušek. „Tak fajn,“ řekl policista a kývl na Akofeliho. „Uděláme to takhle: zvedneme ruce nad hlavu, pak se pomalu a klidně postavíme, otočíme se čelem ke stěně a rozkročíme se…“ Jak to my? pomyslel si Septimus Akofeli a udělal, co mu policista řekl.

10/32

4 Lísková ulice není dlouhá, křižuje Råsundskou a na délku měří sotva dvě stě metrů. Nalevo do ní, vzdálený asi půl kilometru, leží starý fotbalový stadion, hned vedle ní se nacházejí stará studia Svensk Filmindustri, takzvané Filmové město v Råsundě. Nyní je z něj exkluzivní čtvrť, v níž najdete výhradně družstevní byty a zcela odlišný typ nájemníků než jsou ti, kteří obývají dům v Lískové 1. Dům v Lískové 1 byl postaven na podzim roku 1945, půl roku po válce. Lidé z okolí o něm mluvili jako o zapomenutém, pokud ne Bohem, pak přinejmenším správcem. Byl to pětipatrový cihlový dům s třiceti malými byty typu jedna plus jedna nebo dva plus jedna. Asi šedesát let stará stavba potřebovala už dlouho renovaci fasády, krovů a většiny ostatního. Svá nejlepší léta měli za sebou i nájemníci nemovitosti. Dvacítka z nich žila osaměle, většinou šlo o penzisty. Kromě toho tu bydlelo osm starších párů, samí penzisté, a jedna devětačtyřicetiletá žena, která obývala byt dva plus jedna společně se svým devětadvacetiletým synem, invalidním důchodcem. Toho sousedé vesměs považovali tak trochu za podivína, ovšem milého, neškodného, který byl ochotný pomoct, pokud to bylo třeba. Celý život žil se svou matkou, poslední dobou dokonce sám, protože matku postihlo krvácení do mozku a trávila několik měsíců v rehabilitačním ústavu. Jedenáct nájemníků bylo předplatiteli velkých deníků – šest odebíralo Dagens Nyheter a pět Svenska Dagbladet. A Septimus Akofeli byl tím, kdo dbal na to, aby je ráno, konkrétně kolem šesté, dostávali do svých schránek. Ani jednou se nestalo, že by je nedodal. V nájemním domě v Lískové ulici žilo celkem 41 osob. Vlastně už jen 40, máme-li být přesní, protože jedna z nich byla právě zavražděna. Policie ze Solny disponovala jejich kompletním seznamem, zahrnujícím i jméno oběti, už ve čtvrtek odpoledne. Během doby, kdy Akofeli zavolal na policii a tato obdržela seznam nájemníků, se toho stalo víc. Mimo jiné se dvacet minut před desátou objevil na místě činu vedoucí vyšetřovací skupiny, kriminální komisař Evert

11/32

Bäckström. Pouhé tři a půl hodiny poté, co se jeho kolegové v „Jámě“ dozvěděli o vraždě. S ohledem na to, že šlo o Bäckströma, to byla opravdu rychlost, srovnatelná s tou, jíž se pohybují hasiči při vyhlášení poplachu. Mělo to i ryze soukromý důvod. Den předtím totiž lékař stockholmské policie donutil Bäckströma, aby mu slíbil, že – chce-li i nadále zůstat Bäckströmem – neprodleně změní svou životosprávu. To, jaké by to mohlo mít v opačném případě zdravotní následky, vyděsilo i tak otrlého pacienta, jakým byl Bäckström. Přinejmenším do té míry, že si večer odepřel alkohol, probděl noc a ráno se rozhodl, že na své nové pracoviště v kriminálním oddělení Západního obvodu půjde pěšky. Nekonečná cesta na Golgotu zvící něco přes čtyři kilometry. Nekonečná pouť pod nemilosrdně pálícím sluncem, vedoucí z jeho útulného brlohu v Inedalské na Kungsholmenu až do velké policejní budovy na Sundbyberské ulici v Solně. Navíc při teplotě, která nebyla slovy popsatelná a která by srazila na kolena i olympijského vítěze maratónského běhu.

5 Ve čtvrtek 15. května ve čtvrt na deset ráno už stálo slunce vysoko na bezoblačné obloze. Přestože byla teprve polovina května, když Bäckström přecházel most přes Karlberský kanál, teplota dosáhla šestadvaceti stupňů ve stínu. Tušil, jaké útrapy ho čekají, a tak byt opustil v náležitém oblečení. Měl havajskou košili, krátké kalhoty, sandály bez ponožek, v kapse měl dokonce vychlazenou láhev minerálky, aby v případě potřeby mohl rychle zamezit hrozícímu nedostatku tekutin. Nebylo mu to nic platné. Navzdory tomu, že byl poprvé ve svém dospělém životě více než čtyřiadvacet hodin – přesně řečeno pětadvacet a půl – střízlivý, ještě nikdy se necítil tak mizerně. Já toho felčara roztrhnu, pomyslel si. Prej že kocovina! Bäckström nevypil ani kapku, a přestože v novém režimu začal už druhý den, připadal si svěží jako orel, který narazil do drátů vysokého napětí. Vtom mu zazvonil mobil. Volal mu službu konající důstojník ze Solny.

12/32

„Je po vás sháňka, Bäckströme,“ řekl muž. „Marně se vám snažím dovolat, zkouším to už od sedmi.“ „Musel jsem na schůzku na kriminálce,“ zalhal. Přibližně tou dobou totiž ležel v posteli a konečně zabral. „O co jde?“ zeptal se, aby se vyhnul případným dalším otázkám. „Máme pro vás vraždu. Kolegové, co jsou na místě, potřebují vaše rady a vedení. Někdo zabil starého důchodce. Na místě činu to vypadá jako na jatkách.“ „Co ještě víme?“ odfrkl Bäckström, který se navzdory této potěšující novince necítil o nic lépe. „Já jiné informace nemám,“ namítl důstojník. „Jde o vraždu, to je jisté. Obětí je starší muž, penzista, jak říkám, podle kolegů na něho není pěkný pohled. Pachatel neznámý. Nemáme ani jeho popis, takže hlídkám není co nahlásit. Víc nevím. Kde vlastně jste?“ „Právě jsem přešel most přes Karlberský kanál,“ odpověděl Bäckström. „Pokud zrovna neleje, chodím do práce pěšky. Hýbat se je fajn,“ upřesnil. „Když myslíte,“ řekl důstojník s těžko skrývaným překvapením. „Jestli chcete, pošlu pro vás auto.“ „Dobře,“ řekl Bäckström. „A řekněte jim, že to spěchá. Budu čekat u toho hroznýho chuligánskýho klubu na tý straně kanálu, kde leží Solna.“ O sedm minut později přibrzdil u vchodu do domu patřícího fotbalovému klubu AIK policejní vůz se zapnutým majáčkem a prudce se tam otočil do protisměru. Vystoupil z něj řidič a jeho mladá spolujezdkyně, oba v uniformách, a vlídně Bäckströma pozdravili kývnutím hlavy. Očividně věděli, co se sluší, protože řidič otevřel zadní dveře na své straně, aby Bäckström nemusel sedět na zadním sedadle za spolujezdcem, což je místo určené pro zadržené. „Bäckströme, čekal jste na místě, které vešlo do dějin naší kriminálky, je přímo klasické,“ řekl muž a kývl na křoví za Bäckströmovými zády. „Já jsem Holm,“ dodal a ukázal ještě palcem na hrudník. „A tohle je Hernandezová,“ řekl a kývl směrem ke kolegyni. „Proč je klasický?“ zeptal se Bäckström, jen co se nasoukal na sedadlo. Otázku položil hlavně proto, že se jeho myšlenky začaly upírat k Holmově kolegyni. Dlouhé tmavé vlasy umně svázané do uzlu, úsměv, který by

13/32

dokázal rozzářit celý fotbalový stadion v Råsundě, a poprsí, které tvrdě útočilo na vrchní díl modré uniformy. „Proč klasický?“ zopakoval. „Vždyť víte, ta prostitutka. Tady ji našli, ne? Teda aspoň několik částí jejího těla. Ta stará vražda, všichni říkali, že tu holku rozřezal soudní lékař, ten, co prováděl pitvy, a jeho kámoš doktor. Ale čerti vědí, jak to bylo. Šéf kriminálky, náš dobrý Toivonen, to určitě vidí úplně jinak.“ „Do vyšetřování toho případu jste byl asi taky zapojen, Bäckströme, nebo ne?“ vmísila se do hovoru Hernandezová, otočila k Bäckströmovi hlavu a na tváři se jí rozzářil oslňující úsměv. „Kdy to vlastně bylo? Myslím, kdy ji našli. Já tou dobou ještě nebyla na světě, nebylo to někdy začátkem sedmdesátých let? Před pětatřiceti, čtyřiceti lety nebo tak nějak?“ „V létě osmdesát čtyři,“ odpověděl Bäckström úsečně. Ještě slovo, ty mrško, a pošlu tě hlídat parkoviště. V Chile! pomyslel si a změřil si Hernandezovou zkoumavým pohledem. „Takže ve čtyřiaosmdesátém. Tak to jsem už na světě byla,“ řekla Hernandezová, která to zřejmě nemínila vzdát, a chtěla Bäckströmovi ukázat svůj kompletní bílý chrup. „To jistě. Víte, že vypadáte starší?“ řekl Bäckström, který se také nemínil jen tak vzdát. Já ti dám, ty potvůrko! „O té vraždě v Lískové už něco víme,“ řekl uhýbavě Holm a nesměle si odkašlal, zatímco Hernandezová se otočila k Bäckströmovi zády a pro jistou začala listovat v deskách s poznámkami. „Zrovna odtamtud jedem.“ „Tak povídejte,“ řekl Bäckström. Holm a Hernandezová byli první hlídkou, která na místo činu dorazila. Jejich vysílačka přijala výzvu, právě když dojedli časnou snídani na benzínové pumpě Statoil. Zapnuli majáček, sirénu a už o tři minuty později byli v Lískové 1. Kolega, který se s nimi spojil vysílačkou, je nabádal k ostražitosti. Oznamovatel se podle něho nechoval jako lidé, kteří něco takového zavolají policii. Nebyl k smrti vyděšený a svůj hlas měl pod kontrolou. Stručně řečeno: byl podezřele klidný a uvážlivý a jeho hlas připomínal mluvu bláznů, kteří oznamují policii to, čeho se právě dopustili.

14/32

„Oznámil to roznašeč novin, přistěhovalec. Podle mě je to fajn kluk. Řekl bych, že si ho můžeme škrtnout,“ shrnul Holm. Koho zajímá tvůj názor? pomyslel si Bäckström. „A co oběť? Co o ní víme?“ „Uživatel bytu. Jmenuje se Karl Danielsson. Starší muž, osmašedesát let. Žil sám. Takže penzista,“ upřesnil Holm. „A to víme naprosto jistě?“ zeptal se Bäckström. „Naprosto,“ odpověděl Holm. „Já ho hned poznal, před několika lety jsem ho sebral pro opilost v Solvalle. On se do toho pak obul a podal na mě i kolegy trestní oznámení, obvinil nás snad ze všeho, co vás napadne. Myslím, že to nebylo poprvé, co byl zadržen kvůli opilosti. Sociální případ, alkohol a tak dál. Jak se dneska říká, ocitl se na okraji společnosti.“ „Chcete říct normální ožrala,“ nadhodil Bäckström. „V podstatě ano, tak by se to taky dalo říct,“ řekl Holm takovým tónem, jako by chtěl náhle změnit téma. O pět minut později Bäckströma vysadili před vchodem do Lískové 1. Holm mu popřál hodně štěstí a spolu s Hernandezovou odjel do policejní budovy sepsat úvodní hlášení. Předtím také Bäckströmovi řekl, aby se jim ozval, pokud by ještě potřeboval s něčím pomoct. Co už by to asi tak muselo bejt? pomyslel si Bäckström a vystoupil z vozu, aniž poděkoval za svezení.

6 No jo, jako vždycky, pomyslel si Bäckström, když vystupoval z vozu. Před policejními páskami nataženými kolem domu se tlačila obvyklá tlupa novinářů a fotografů, sousedů a lidí z okolí a těch, kteří byli jen zvědaví a neměli nic lepšího na práci. A k tomu ještě ti, kteří se tam jistě dostali, že ani nevěděli jak. K takovým patřili tři opálení mladící, kteří si poté, co se Bäckström s jistými obtížemi protáhl pod páskou, neodpustili kritické poznámky týkající se jeho oblečení a celkového vzhledu.

15/32

Bäckström se otočil, upřeně se na ně zadíval a jejich podobu si uložil do paměti – pro případ, že se s nimi někdy setká na svém pracovišti, což bude jen otázka času. Až se tak stane, bude to pro tyhle blivajzníky nezapomenutelný zážitek. Když pak prošel kolem mladého uniformovaného kolegy, který stál ve vchodu do domu, udělil první rozkaz svého nového případu. „Zavolej skupině, ať mi sem pošlou dva lidi. Pořídí pár kvalitních fotek našeho drahého publika,“ řekl mladíkovi. „To už je hotové,“ řekl policista. „Tohle bylo to první, co po mně Andulka chtěla, když sem dorazila. Už tady byli, fotili dvě hodiny,“ dodal z nějakého důvodu. „Cože? Andulka? Jaká andulka?“ „Annika Carlssonová. Jistě ji znáte, ta vysoká kolegyně s tmavýma vlasama, co dřív dělala na loupežích. Říká se jí Andula.“ „Aha, ty myslíš tu přihřátou,“ řekl Bäckström. „Tak tohle nevím, Bäckströme,“ řekl mladík a ušklíbl se. „I když se povídá ledacos…“ „Co třeba?“ zeptal se Bäckström podezřívavě. „Prej není dobrý dát si s ní páku,“ řekl mladík. Bäckström jen zavrtěl hlavou. Kam se to řítíme? pomyslel si, když vstupoval do domu v Lískové. Co se to děje s naší policií? Bukvice, lesby, přivandrovalci a trotlové. Normálního poldu aby člověk pohledal! Na místě činu to vypadalo tak, jako když je ve svém bytě zabit starý násoska. Stručně řečeno, byla tu ještě větší spoušť než v bytě starého násosky. Tento násoska ležel na zádech na koberečku v předsíni jen kousek od dveří. Nohama byl otočený k nim, měl je roztažené, ruce natažené nad rozbitou hlavou v téměř prosebném gestu. Soudě podle zápachu se mu do šedých gabardénových kalhot v době smrti vyřinula stolice a moč. Na podlaze byla metr široká kaluž krve, obě stěny úzké předsíně, od podlahy až ke stropní liště, byly pocákané od krve, její stopy byly dokonce i na stropě. Fujtajbl, pomyslel si Bäckström a zavrtěl hlavou. Měl bych zvolat do redakce Útulného domova, aby všichni ti teplouši, co se zabývají zařízením bytu, jednou na vlastní kůži zažili, jak bydlej obyčejný lidi. Mohli

16/32

by o tom udělat krátkou reportáž, návštěva u člověka ze sociální kategorie typu ,v hajzlu‘. Vtom byly jeho úvahy přerušeny – někdo mu poklepal na rameno. „Zdravím, Bäckströme. Ráda vás vidím. Nebo tě?“ řekla kriminální inspektorka Annika Carlssonová, věk: 33 let, a vlídně kývla hlavou. „Nazdar. Jo, budem si tykat,“ řekl Bäckström a snažil se, aby mu na hlasu nebylo poznat, jak je ztrhaný. Žena byla o půl hlavu vyšší než on, statný a urostlý muž v nejlepších letech. Měla dlouhé nohy, štíhlý pas, po čertech vytrénované tělo s oběma vnadami, pravou i levou, ve správné výšce. Kdyby si nechala narůst vlasy a vzala si krátkou sukni, člověk by ji mohl považovat za normální, obyčejnou ženu. Až na tu výšku, s tou se už nedalo nic dělat; zbývala naděje, že i když moc rozumu nepobrala, dál už neporoste. „Máš teď nějaké zvláštní přání, Bäckströme? Technici jsou už s úvodními pracemi hotovi. Jen co odvezou tělo na soudní, budeš si moct projít místo činu.“ „Nechám to na později,“ řekl Bäckström a zakroutil hlavou. „Co je tohle?“ zeptal se a kývl na malou postavu se snědou pletí, která seděla na bobku, opřená o stěnu na konci chodby před bytem. Tvářila se posmutněle a přes rameno měla textilní brašnu, z níž vyčuhovalo několik deníků. „To je ten roznašeč novin, co nám zavolal,“ odpověděla Carlssonová. „Neříkej,“ poznamenal Bäckström, „tak proto má přes rameno tu tašku s novinama?“ „Pálí ti to, Bäckströme,“ řekla s úsměvem Annika Carlssonová. „Konkrétně se jedná o pět výtisků Dagens Nyheter a šest Svenska Dagbladet. Svenska Dagbladet určené pro oběť leží tamhle u dveří,“ pokračovala a kývla na složené noviny u vchodu do bytu. „Jedny Dagens Nyheter stačil dodat jedné staré předplatitelce z přízemí.“ „Co o něm víme?“ „Tak předně: myslím si, že s tím nemá vůbec nic společného,“ řekla Annika Carlssonová. „Technici ho prohlídli, ani na těle, ani na oblečení nenašli sebemenší stopu. Když si uvědomíme, jak to v bytě vypadá, tak kdyby byl pachatel, musel by být celý od krve. Sám přiznal, že oběti sáhl

17/32

na obličej, konkrétně na tvář, ale když viděl, že je ztuhlá, pochopil, že ten muž je po smrti.“ „Je snad student medicíny nebo co?“ Co to je, sakra? pomyslel si. Že by byl ten malej přičmoudlík takovej kanón? „Došlo mi, že ve své rodné vlasti viděl hodně mrtvých,“ řekla Carlssonová, tentokrát bez úsměvu. „Otočil tady něco?“ zeptal se Bäckström, který dal v souvislosti s „mouřenínem“ na své osvědčené reflexy. „První hlídka, která sem přijela, začala tím, že mu udělala prohlídku. V kapsách měl pouzdro s řidičákem, legitimaci té firmy, která distribuuje tisk, menší sumu peněz, mince i bankovky, myslím, že je to něco přes stovku, většinou v mincích. Taky měl u sebe svůj mobil, máme jeho číslo, jestli tě to bude zajímat. Jestli tady něco ukradl, u sebe to neměl. A těžko to schoval někde v domě, i když ten jsme ještě prohlédnout nestihli.“ No to je hrůza, pomyslel si Bäckström, který se nemínil vzdát. Líný jak vši! „Volal z něj někam?“ „Říká, že jen jednou, na stodvanáctku. Přepojili ho na kolegy v Jámě. Říká, že mluvil jen s kolegou na centrále, ale to si samozřejmě ověříme. Jeho mobil je na seznamu telefonů, které si proklepneme.“ „Předpokládám, že se nějak jmenuje,“ řekl Bäckström. „Septimus Akofeli, pětadvacet let, utečenec ze Somálska, švédský občan, bytem v Rinkeby. Máme jeho otisky i DNA, zatím jsme ji ještě neprověřili, ale já jsem si dost jistá, že se jeho identitě dá věřit.“ „Jakže se jmenuje?“ zeptal se Bäckström. To je otřesný jméno! pomyslel si. „Septimus Akofeli,“ zopakovala mu Annika Carlssonová. „Držím ho tady pro případ, že by sis s ním chtěl promluvit.“ „Nechtěl,“ zavrtěl hlavou Bäckström. „Pro mě za mě, klidně ho pošli domů. Ale rád bych se podíval na ten byt. Pokud ti naši skoroakademici z technickýho budou vůbec někdy hotoví.“

18/32

„Peter Niemi a Jorge Hernandez, tomu se říká Chico,“ upřesnila Annika Carlssonová a přikývla. „Jsou to technici od nás ze Solny, těžko bysme mohli sehnat lepší.“ „Hernandez? Kde už jsem tohle jméno slyšel?“ nadhodil Bäckström. „Má mladší sestru, Magdalenu Hernandezovou, pracuje tu jako pořádková policistka. Té sis jistě všiml, proto ti to jméno něco říká,“ řekla Annika Carlssonová a z nějakého důvodu nasadila široký úsměv. „Proč bych si jí všímal?“ zeptal se Bäckström. „Jak tvrdí většina našich kolegů, je to nejkrásnější švédská policistka. Já myslím, že je to prima holka,“ řekla Carlssonová a znovu se usmála. „Vážně?“ řekl Bäckström. Asi už sis ji zprubla, co? pomyslel si. V bytě to vypadalo hrozně – přesně jak Bäckström očekával. Za dveřmi byla situována šatna a úzká předsíň. Vlevo malá koupelna s toaletou, za ní menší ložnice. Vpravo kuchyně s linkou a jídelním stolem a přímo naproti dveřím obývák. Celkem padesát metrů čtverečních plochy. Kdy obyvatel bytu naposledy uklízel, se dalo určit jen stěží, po Novém roce to určitě nebylo. Nábytek byl odřený a zašlý, zařízení taktéž – od neustlané postele s nepovlečeným polštářem přes kuchyňský stůl plný skvrn až po prosezenou sedací soupravu v obýváku. Všude byly k vidění věci, které svědčily o tom, že Karl Danielsson na tom asi dřív nebýval tak špatně. Několik hodně odřených perských koberců. Solidní starodávný mahagonový psací stůl s intarziemi ze světlejšího dřeva. Dvacet let starý televizor, ovšem od firmy Bang & Olufsen. Křeslo před ním byl anglický kožený ušák se stylově podobnou stoličkou na nohy. To ten chlast, pomyslel si Bäckström. Chlast a samota. Bäckström sám se nikdy necítil hůř – to se táhlo už déle než půl roku, od chvíle, co ho poloopice z Urny čili Útvaru rychlého nasazení zasáhly do hlavy šokovým granátem. Vzpamatoval se z toho až následujícího dne, mezitím ho ale naneštěstí stihli zavřít na psychiatrické oddělení nemocnice v Huddinge. „Máš nějaké další přání?“ zeptala se Annika Carlssonová a bůhvíproč se zatvářila poněkud ustaraně. Dvě štamprlata a jedno velký pivo, napadlo Bäckströma. Jestli si necháš narůst vlasy a vezmeš si sukni, možná by sis mohla zakouřit. Víc ale

19/32

nečekej, pomyslel si, protože už déle než čtyřiadvacet hodin silně pochyboval jak o pozemských slastech, tak o duševním sblížení. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Uvidíme se u nás na baráku.“ Tady něco nehraje, řekl si v duchu Bäckström, když se pomalým krokem vydal do sídla policie. Co tady nehrálo? A jak na to měl přijít, když měl mozek poznamenaný akutním nedostatkem tekutin a pravděpodobně i neblahými následky, které nelze léčit? Já toho felčara zabiju! pomyslel si.

7 Se svou novou vyšetřovací skupinou se Bäckström poprvé sešel ve tři odpoledne. Za pětadvacet let ve funkci vyšetřovatele kriminálky už řídil schopnější skupiny. Tato byla navíc dost malá – pokud počítal sám sebe a dva techniky, kteří se, jen co zařídí to nejdůležitější ohledně Karla Danielssona, začnou věnovat dalším případům, tvořilo ji celkem osm osob. Ve skutečnosti ji tedy tvořila jedna plus pět osob, ovšem poté, co Bäckström uviděl své spolupracovníky a slyšel, co se o nich povídá, se smrskla v postatě na jediného muže, na něho osobně – kriminálního komisaře Everta Bäckströma. Kdo jiný za něco stál? Takhle to bylo vždycky. Bäckström – jediná opora a naděje truchlících pozůstalých, i když v tomto případě byli Danielssonovými nejbližšími prodavači ve státním obchodě s alkoholem. „Fajn,“ řekl Bäckström, „tak vás tu pěkně vítám. Zatím to platí pro všechny. Pokud v tomhle bodě dojde k nějakým změnám, nebojte se, že vám to neřeknu. Má někdo pocit, že by měl začít?“ „Ano, já a tady kolega,“ řekl starší z techniků, Peter Niemi. „Ještě jsme se ani pořádně nezačali věnovat bytu. Máme tam spoustu práce.“ Peter Niemi působil u policie něco přes dvacet pět let, z toho patnáct pracoval jako technik. Bylo mu padesát, ale vypadal podstatně mladší. Světlé vlasy, sportovní postava, o hodně vyšší než je průměr. Narodil se a vyrůstal v Tornedalenu. Přestože více než polovinu života prožil ve Stockholmu, dialekt mu zůstal. Rád se usmíval, výraz jeho očí byl

20/32

současně vlídný i ostražitý. Na to, aby člověk odhadl jeho profesi, nemusel být kriminálník; fakt, že posledních patnáct let nenosil uniformu, byl v těchto souvislostech naprosto podružný. Bylo mu to vidět na očích. Peter Niemi byl policista, který byl milý a vlídný, dokud se ti, s nimiž přišel do styku, chovali jako lidé. Pokud ne, pak nebyl tím, kdo uhne z cesty. Tuto nepříjemnou zkušenost s ním udělala nejedna osoba. „Dobře,“ řekl Bäckström. „Poslouchám.“ Laponský éro, Finďák, mluví, jako by právě vypad z autobusu z Haparandy. Ať si to rychle odkecá, nemám náladu ho dlouho poslouchat, pomyslel si. „Tak já tedy začnu,“ nadechl se Niemi a zalistoval ve svých papírech. Jméno oběti: Karl Danielsson, penzista, věk: 68 let. Podle údajů v pasu, který technici našli v bytě, měřil 188 centimetrů a vážil přibližně 120 kilogramů. „Měl mohutnou postavu a pořádnou nadváhu, tak třicet kilo,“ řekl Niemi, který vlastnoručně uchopil oběť v podpaží, když ji pomáhal ukládat na nosítka. „Přesné údaje dostanete od strejdy doktora.“ K čemu by nám asi byly? zamračil se Bäckström. Nebudem ho přece mlít do klobásy. „Místo činu,“ pokračoval Niemi. „Tím je byt oběti, přesněji řečeno jeho předsíň. Já bych řekl, že si Danielsson odskočil na záchod a první zásah dostal, když odtamtud vycházel a zapínal si poklopec. Svědčí o tom cákance krve i to, že měl poklopec zapnutý jen napůl. V rychlém sledu za sebou následovaly další rány, poslední utržil, když ležel v předsíni na podlaze.“ „Čím to schytal?“ zeptal se Bäckström. „Modrou smaltovanou poklicí,“ odpověděl Niemi. „Ležela na podlaze vedle oběti. Kastrol, ke kterému patřila, stál na sporáku v kuchyni, vzdálené odtamtud jenom tři metry.“ „Pachatel kromě toho zřejmě použil i čalounické kladívko s dřevěnou násadou,“ pokračoval Niemi. „Je zlomená těsně u místa, kde dosedá na kladívko. Jak násada, tak kladívko ležely v předsíni na podlaze na úrovni hlavy oběti.“ „Náš pachatel je takovej malej důkladnej filuta,“ povzdechl si Bäckström a pokýval hlavou.

21/32

„Já myslím, že tak malý nebude, přinejmenším úhly úderů tomu nenasvědčují. Důkladný je, ještě víc, než by se zdálo na první pohled, protože Danielsson měl na obličeji a prsou spoustu krve. Vrah ho totiž ke všemu ještě uškrtil. Jeho vlastní kravatou. Když Danielsson ležel na podlaze v bezvědomí a téměř jistě umíral, pachatel mu kravatu utáhl, jako se to dělá se smyčkou, a úkon pojistil běžným dvojitým uzlem. Podle mě úplně zbytečně, ale jak se říká: radši víc než míň, prostě chtěl mít jistotu,“ řekl Niemi a pokrčil rameny. „Napadá tě, kdo to moh udělat?“ zeptal se Bäckström, přestože už věděl, jak se to celé seběhlo. „Když se ptáš, tak odpovídám, že podle mě to byla typická vražda mezi opilci,“ řekl Niemi s vlídným úsměvem. „Uvědom si, Bäckströme, že se ptáš někoho, kdo pochází z Tornedalenu!“ „A co si myslíš o době činu?“ zeptal se Bäckström. Není tak úplně mimo! pomyslel si. „K tomu dojdu. Nežeň to tak, Bäckströme,“ řekl Niemi. „Než byla oběť usmrcena, seděla s další osobou, která zanechala otisky prstů na místě činu, ale jejíž identitu neznáme, na sedací soupravě v obývacím pokoji, oba pojídali vepřovou pečeni s hnědými fazolemi. Hostitel seděl pravděpodobně v ušáku – je tam jen jeden – a ten host na pohovce. Prostřeno bylo na konferenčním stolku, sklidit ze stolu už jaksi nebyl čas. Zajistili jsme otisky obou dvou, o otiscích se, jak doufám, dozvíme víc už zítra. Jestli budeme mít štěstí, budeme mít pachatelovy otisky v našem rejstříku. K jídlu vypili pět půllitrových plechovek piva a vodku. Máme dvě láhve: jednu prázdnou a jednu načatou. Běžný typ, sedmička, dobrá značka: Explorer. Oba uzávěry leží na podlaze před televizorem, tedy v místech, kde jedli. Skoro všechno mluví pro to, že obě láhve byly na začátku neotevřené. Mimo jiné na nich totiž zůstal takový ten kroužek, součást zátky. Víte, co myslím, ta perforovaná část, co se od ní zátka utrhne. Co tak pěkně lupne, když ji začnete šroubovat.“ Laponec chvílema mluví celkem normálně, pomyslel si Bäckström navzdory tomu, že na prsou náhle pocítil naprostou prázdnotu. Měl pocit, jako by na něho sáhla smrt. Odkud se asi vzala? „Co dál? Něco o pachateli? Co vraždě předcházelo?“

22/32

„Řekl bych, že pachatel má velkou fyzickou sílu,“ odpověděl Niemi a potvrdil to přikývnutím. „K tomu utažení kravaty je jí třeba. Pak taky obrátil tělo oběti. Původně zřejmě leželo na boku nebo na břiše – to je vidět podle toho, jak stékala krev –, ale když jsme ho našli, už bylo na zádech. Myslím, že ve chvíli, kdy ho obracel na záda, ho začal současně škrtit.“ „A to bylo kdy?“ ozvala se náhle Annika Carlssonová a nedala tak Bäckströmovi šanci vypálit stejnou otázku. „Co se těchhle lékařských věcí týče, jsem laik. Oběť budou pitvat až dneska večer… Ale dobu úmrtí bych viděl na včerejší večer,“ odpověděl Niemi. „Přijeli jsme tam dneska s Chicem přesně v sedm ráno a oběť už vykazovala dlouhodobou ztuhlost. Jak jsem řekl, víc se dozvíte zítra.“ Niemi kývl hlavou a zadíval se na ostatní v místnosti a chtěl vstát. „Hodně materiálu jsme už poslali na analýzu do Ústavu v Linköpingu, ale na výsledky si asi počkáme několik týdnů. Podle mě to ale tolik nevadí. Myslím to, že musíme počkat. Tenhle pachatel nám neuteče. Kolegové technici z krajské kriminálky slíbili, že nám pomůžou s otisky, takže při troše štěstí bychom mohli být do konce týdne hotovi.“ „Ten víkend budeme v každém případě potřebovat,“ zopakoval Niemi a současně se zvedl. „Doufám, že v pondělí vám budeme moct předložit solidní popis toho, jak se to v tom bytě seběhlo.“ „Díky,“ řekl Bäckström a kývl na Niemiho a jeho mladšího kolegu. Zjistíme, kdo dělal Danielssonovi společnost, a máme to v kapse, pomyslel si. Ochlasta odkrouh jinýho ochlastu, nic složitějšího za tím nebude. Jen co technici odešli, začala se Bäckströmova skupina lenochů domáhat pauzy, prý aby se mohli protáhnout a jít si zakouřit. Kdyby byl Bäckström ve své kůži, samozřejmě by jim řekl, aby drželi klapačku, ale protože cítil podivnou slabost, jen souhlasně přikývl. Chtěl někam zmizet a nepřišel na nic lepšího než zamířit na toaletu a vyzunkat tam nejméně pět litrů studené vody.

23/32

8 „Tak to by bylo,“ řekl Bäckström, když se vrátil do místnosti a konečně mohl znovu začít pracovat na tom, aby měl pokoj od nepříjemností. „Teď probereme oběť. Pak budeme chvíli diskutovat, a než se rozejdeme, proběhnem si seznam toho, co jsme udělali teď a co uděláme zítra. Dneska máme čtvrtek patnáctýho května. Chtěl bych s tím bejt hotovej do konce týdne, abysme ten další mohli věnovat naléhavějším věcem, než je pan Danielsson.“ „Tak copak jsme zjistili o naší oběti, Nadjo?“ navázal Bäckström a kývl na malou kulatou padesátnici, která seděla na konci stolu a během schůzky se už zvládla opevnit za mohutnou hromadou písemností. „Je toho docela dost,“ odpověděla Nadja Högbergová. „Zkusila jsem vyhledat takové ty běžné informace a přišla jsem na všechno možné. Pak jsem mluvila s jeho sestrou, jeho jedinou bližší příbuznou. Ta mi toho taky hodně pověděla.“ „Poslouchám,“ řekl Bäckström, přestože byl myšlenkami zcela jinde a v hlavě jasně uslyšel příjemné lupnutí, které se ozve, když člověk poprvé odšroubuje uzávěr na láhvi. Karl Danielsson se narodil v Solně v únoru 1940, takže v době vraždy mu bylo šedesát osm a tři měsíce. Jeho otec pracoval jako typograf, byl mistr v jedné tiskárně v Solně, matka zůstala v domácnosti. Oba rodiče jsou už dávno po smrti. Jeho nejbližší příbuzná, o deset let mladší sestra, bydlí jižně od Stockholmu, v Huddinge. Karl Danielsson žil sám. Nebyl nikdy ženatý a neměl žádné děti, každopádně ne takové, které by figurovaly v rejstřících, k nimž má přístup policie. Danielsson strávil čtyři roky na základní škole v Solně, pak pět tříd na reálce, složil závěrečnou zkoušku a nakonec studoval tři roky na Påhlmanově obchodním institutu v centru Stockholmu. V devatenácti z něj byl vystudovaný ekonom, potom si odsloužil vojenskou službu, deset měsíců jako pucflek na letecké základně v Barkarby. Po propuštění, v létě 1960, kdy mu bylo dvacet, získal svou první práci jako asistent v účetní kanceláři v Solně.

24/32

Toho léta se také Karl Danielsson poprvé dostal do policejních rejstříků. Řídil v opilosti, byl odsouzen k peněžité pokutě ve výši šedesáti denních sazeb a byl mu na šest měsíců zabaven řidičský průkaz. O pět let později se to zopakovalo: řízení v opilosti, šedesát denních sazeb. Opět přišel o řidičák, tentokrát na rok. Než se dopustil třetí jízdy v opilosti, uběhlo dalších sedm let. Tentokrát to byl ovšem mnohem závažnější případ. Danielsson tenkrát řídil ve stavu, kdy byl naprosto pod obraz. Naboural do kiosku s klobáskami na Solnavägen a z místa ujel. Obvodní soud v Solně ho za jízdu v opilosti a opuštění místa odsoudil ke třem měsícům vězení a navíc přišel o řidičský průkaz. Danielsson si najal renomovaného advokáta, odvolal se k odvolacímu soudu a předložil mu dvě lékařské zprávy svědčící o jeho problémech s alkoholem. Soud stáhl obžalobu z opuštění místa nehody, namísto vězení mu byl uložen dohled. Řidičský průkaz mu ovšem vrácen nebyl, a když uplynula zkušební doba, nesnažil se získat nový. Během posledních třiceti šesti let života Karl Danielsson řidičský průkaz neměl a za žádnou další jízdu v opilosti už nebyl víckrát odsouzen. K nelibosti policie s ním byly problémy i jako s chodcem. Během zmíněné doby na něm police opakovaně aplikovala Zákon o zacházení s podroušenými osobami a celkem pětkrát ho umístila do cely. Ve skutečnosti tam zřejmě pobyl víckrát, důsledně totiž odmítal sdělit své jméno, což ostatně nemusel. To, co souviselo s jeho posledním zadržením, mělo opravdu divoký průběh. Došlo k tomu pět let před jeho smrtí, v květnu, na mezinárodních dostizích na závodišti v Solvalle. Když měl opilý Danielsson vejít do policejního autobusu, začal se vzpouzet. Kladení odporu, útok na veřejného činitele – nakonec musel být zadržen a umístěn do cely pro opilce v policejní budově v Solně. Dál to probíhalo jako obvykle. Když byl po šesti hodinách propuštěn, podal trestní oznámení jak na policisty, kteří ho zadrželi, tak na zaměstnance, kteří měli na starosti celu pro zadržené. Celkem na tři policisty a dva strážce. Najal si nového renomovaného advokáta, lékař sepsal novou zprávu a kolotoč se roztočil. Než se mohlo konat první soudní líčení, uběhl více než rok. Líčení bylo ovšem nakonec ukončeno, protože oba státním zástupcem předvolaní svědci se z neznámých důvodů nedostavili.

25/32

Jelikož Danielssonův advokát byl velmi zaneprázdněný, trvalo další rok, než si našel čas pro další soudní stání. Jenže i to bylo zastaveno, svědci se nedostavili ani tentokrát. Trpělivost státního zástupce přetekla a soudní proces zastavil. Karl Danielsson byl nevinný – přinejmenším v této etapě svého života. „Pravděpodobnost, že pachatel bude v takových případech nějak postižen, se téměř blíží k nule. Podle toho to vypadá, že Danielsson byl v lihu de facto pořád,“ ozvala se Nadja Högbergová, která dobře věděla, o čem mluví. Deset let pracovala v Západním obvodu jako civilní vyšetřovatelka, přitom ve svém dřívějším životě – jako Naděžda Ivanovová – byla doktorkou fyziky a aplikované matematiky na univerzitě v Petrohradu. Titul navíc získala za starých časů, kdy se Petrohrad jmenoval Leningrad a nároky na doktorandy byly daleko větší než v novém, svobodném Rusku. „Co dalšího ještě tropil? Myslím kromě toho, že nasával a pak vyváděl?“ zeptal se Bäckström a kývl na Nadju Högbergovou. To gesto neudělal proto, že by ho zajímalo soužití oběti s méně či více retardovanými kolegy z pořádkové nebo dopravní policie, ale hlavně proto, aby Högbergové ukázal směr, kudy se má vydat, aby tahle nesmyslná porada mohla skončit. Aby se konečně mohl odploužit na Inedalskou, do svého bytu, ke zbytkům toho, co bylo až do včerejška jeho domovem. Aby se mohl postavit pod sprchu a v hlavě měl konečně ticho, aby do sebe nalil dalších několik litrů ledové vody, divoce se vrhl na syrovou zeleninu a nakonec udělal to, co zbývalo udělat v životě, který o den dřív pozbyl svého cíle a smyslu. Žes radši nedržel hubu, Bäckströme! pomyslel si Bäckström o pět minut později. Nadja Högbergová ho totiž poslechla a začala zevrubně popisovat Danielssonovy ekonomické aktivity a jeho styky s právními institucemi, k nimž tyto aktivity posléze vedly. V roce, kdy byl Karl Danielsson poprvé odsouzen za jízdu v opilosti, byl z účetního povýšen na vedoucího oddělení, které se zabývalo „nadacemi, organizacemi společně vlastnícími nemovitý majetek, družstvy a neziskovými organizacemi, pozůstalostmi, soukromými osoby a dalším“.

26/32

Pak už to šlo rychle. Nejprve byl přeřazen do vedení firmy na funkci ekonomického a daňového poradce a po několika málo letech byl povýšen na šéfa celé skupiny vedení a stal se zastupujícím členem představenstva. Týden poté, co se dostal do těsného kontaktu s kioskem na Solnavägen a kdy měl krátce po dvaatřicátých narozeninách, byl jmenován zástupcem výkonného ředitele a řádným členem představenstva. Po dalších dvou letech celou firmu převzal a překřtil ji na Karl Danielsson Consult, a. s. Společnost se údajně zabývala „konzultacemi v oblasti financování a účetnictví, audity a daňovým a investičním poradenstvím“, přičemž se zřejmě hodně nadřela, protože v této době největšího rozkvětu neměla podle všeho víc než čtyři zaměstnance. Karl Danielsson vystupoval zároveň jako majitel společnosti, výkonný ředitel a předseda představenstva. V těchto funkcích se uměl otáčet podstatně lépe než jako vlastník řidičského oprávnění a chodec Karl Danielsson. Během třiadvaceti let, od roku 1972 do roku 1995, byl celkem desetkrát podezřelý z trestných činů v oblasti hospodářské kriminality. Ve čtyřech případech byl obviněn ze závažných daňových podvodů nebo z napomáhání k nim, ve dvou případech z devizových podvodů, v dalších dvou z praní špinavých peněz, v jednom případě z obchodování s kradenými věcmi, v dalším se jednalo o zneužití důvěry. Ve všech případech bylo vyšetřování zastaveno, nepodařilo se mu nic dokázat. Danielsson se pokaždé uchýlil k protiúderu a podal na své odpůrce stížnost u vedoucího státního zástupce nebo u ombudsmana. Anebo u obou – pro jistotu. I v tom byl úspěšnější než jeho odpůrci. Na jednoho z vyšetřovatelů, člena skupiny zabývající se hospodářskou kriminalitou, si tehdy posvítila disciplinární komise vedení Národní policie a udělila mu výstrahu a na dva týdny mu snížila plat. Ombudsman vytahal za uši státního zástupce a jednoho z revizorů finančního úřadu. Vedoucí státní zástupce obžaloval jeden večerník a nakonec docílil toho, že periodikum bylo odsouzeno za hrubou pomluvu. Po roce 1995 zřejmě zavládlo poněkud klidnější období. Karl Danielsson Consult, a. s., změnila jméno na Karl Danielsson Holding, a. s. Nevypadalo to, že by vykazovala nějakou činnost, neměla ani žádné zaměstnance. Nadja Högbergová si nechala od Úřadu pro patenty

27/32

a registraci poslat domů výkazy za poslední rok a měla v úmyslu jim věnovat celý víkend. Danielsson současně nevykazoval žádné závratné příjmy. Nadja Högbergová si vyhledala jeho daňová přiznání z posledních pěti let. Jeho zdaněné příjmy se pohybovaly kolem 170 000 korun ročně. Pobíral státní penzi a měl menší příjem ze soukromého penzijního pojištění u pojišťovny Skandia. Za byt, který obýval, platil nájem 4500 měsíčně; po zaplacení daně a nájmu mu na všechno ostatní zbývalo asi pět tisíc měsíčně. Pokud se úspěch jedince může měřit tituly, kterými se sám před sebou honosí, pak žil Karl Danielsson úspěšným životem a ukončil ho ve chvíli, kdy byl na vrcholu. Ve dvaceti odstartoval svou kariéru jako asistent v účetní firmě s třiceti pěti zaměstnanci. O osmačtyřicet let později ji utnul neznámý pachatel tím, že mu rozbil lebku železnou poklicí. Podnik, v němž působil téměř celý život, tou dobou už skoro patnáct let v podstatě nevykazoval žádnou činnost. Danielsson byl přesto v telefonním seznamu uveden jako jeho ředitel a na vizitkách, které našli policejní technici v jeho peněžence – mimochodem zcela prázdné –, byla tato oběť zločinu označena za výkonného ředitele a předsedu představenstva akciové společnosti Karl Danielsson Holding. Opilec, kverulant a notorický lhář, pomyslel si Bäckström. „Zmínila ses, že jsi mluvila s jeho sestrou,“ nadhodila Annika Carlssonová, když Nadja Högbergová domluvila. „Jak se vyjádřila k tomu, co jsi nám právě řekla?“ Nadja Högbergová odpověděla, že žena jí vše podstatné potvrdila. V mládí byl její bratr „hodně na holky“ a „samý večírek“. Až do doby, kdy se mu blížila čtyřicítka, to s ním šlo, pak ale jeho život víceméně ovládl alkohol. Sestra se také zmínila, že se s bratrem nikdy příliš nestýkala. Během posledních deseti let si ani netelefonovali a osobně se naposled viděli před dvanácti lety na pohřbu matky. „Jak přijala to, když jsi jí řekla, že její bratr byl zavražděn?“ zeptala se Annika. Ježiš, pomyslel si Bäckström a v duchu zasténal. To tady budem držet minutu ticha nebo co?

28/32

„Dobře,“ řekla Nadja a přikývla. „Vzala to dobře. Pracuje jako sanitářka v nemocnici v Huddinge, působí na mě jako rozumná a vyrovnaná žena. Řekla, že jí to zas tak moc nepřekvapilo, už hodně let se obávala, že to vezme takový konec. Při tom, jaký vedl život…“ „Pokusíme se s tím zármutkem nějak vyrovnat,“ přerušil ji Bäckström. „Co si o tom všem myslíte?“ Potom následovala diskuze. Pro jistotu přispěl svou troškou do mlýna také Bäckström. „No, tak co?“ zeptal se. Ostatní kupodivu projevili tolik slušnosti, že drželi klapačku a nechali ho, aby diskuzi otevřel. „Ožrala, kterýho zamordoval jinej ožrala. Pokud tady má někdo jiný názor, sem s ním,“ pokračoval. Opřel se lokty o stolní desku a upřeně se zadíval na své spolupracovníky. Nikdo nic nenamítal, soudě podle toho, že všichni jako jeden muž zavrtěli hlavou. „Fajn,“ řekl Bäckström. „Žádný další návrhy. Co uděláme? Nic víc než že si to všecko shrnem a najdem toho, koho včera Danielsson pozval na večeři.“ „Co sousedi v baráku? Jak to s nima vypadá?“ pokračoval Bäckström. „Skoro všechny už jsme stihli vyslechnout,“ odpověděla mu Annika Carlssonová. „Dva z nich jsme zatím nesehnali a několik nás požádalo, abychom je navštívili až večer, protože museli jít do práce. Jeden byl na devátou objednaný k lékaři, takže na nás neměl čas. Ale myslím, že do zítřka je budeme mít všechny.“ „Soudní lékař?“ „Slíbil, že večer provede pitvu, začátkem příštího týdne nám řekne výsledek. U pitvy bude kolega Hernandez, takže to nejdůležitější se snad dozvíme už zítra ráno,“ odpověděla Annika Carlssonová. „Mluvili jsme s taxikáři? Máme nějaký tipy, co stojej za řeč? Co prohledávání okolí? Zmapovali jste, s kým se stýkal? Co dělal poslední hodiny před smrtí? Mluvili jsme už s…“ „Jistě, Bäckströme,“ přerušila ho Annika Carlssonová a nasadila široký úsměv. „Všechno běží, máme to pevně v rukou, můžeš být v klidu.“

29/32

Moc v klidu teda nejsem, pomyslel si Bäckström, ale ani ho nenapadlo říct to nahlas. Místo toho jen přikývl. Vzal své papíry a zvedl se. „Tak nashle zejtra,“ řekl. „Ještě něco, než se rozejdem: týká se to toho roznašeče novin, co se nám ozval, toho Septika Akofeliho.“ „Septima,“ opravila ho Annika Carlssonová bez sebemenšího náznaku úsměvu. „Jmenuje se Septimus Akofeli. Už jsme ho proklepli. Kolegové srovnali jeho otisky, které zajistili v Lískové, s těmi, které mu před dvanácti lety, když sem přijel, sejmul Úřad pro migraci. Jeho totožnost jsme ověřili. Je dosud netrestaný, pokud by tě to zajímalo.“ „Slyším,“ řekl Bäckström. „Ale stejně mi na něm něco nesedí.“ „Co by to mělo být?“ zeptala se Annika Carlssonová a zakroutila hlavou s krátkým sestřihem. „Nevím,“ odpověděl Bäckström. „Pořád si s tím lámu hlavu. Vy se nad tím můžete aspoň zamyslet.“ Bäckström vzápětí zamířil z konferenční místnosti rovnou ke své nadřízené, ředitelce Anně Holtové, a podal jí zprávu o průběhu vyšetřování. Oběť: ochlasta. Pachatel: téměř s jistotou také alkoholik. Vyšetřování máme pevně v rukou. Případ vyřešíme nejpozději v pondělí. Bäckström jí to stihl sdělit během tří minut, přestože k dispozici měl pět. Když odešel, Holtové se ulevilo, měla starosti s jiným případem. V porovnání s ním byla vražda, kterou vyšetřoval Bäckström, hotovým darem z nebes. Tak jsem ti to ukázal, ty vychrtlino, pomyslel si Bäckström, když konečně vykročil z budovy a zamířil do svého domácího kárného tábora.

9 Jerzty Sarniecki, věk: 27 let, byl polský tesař. Narodil se a vyrůstal v Lodži a už několik let pracoval ve Švédsku jako gastarbeiter. On a jeho spolupracovníci nyní měsíc pracovali na kompletní renovaci menšího domu v Ekensberské ulici v Solně, který stál necelý kilometr od místa činu v Lískové 1. Dostávali osmdesát korun na ruku, a pokud bylo třeba, byli ochotni pracovat čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Jídlo si

30/32

kupovali v nedaleké samoobsluze ICA, přespávali přímo v opravované nemovitosti a se vším ostatním mohli počkat, až se vrátí zpět do civilizovaného života v Polsku. Přibližně ve stejné době, kdy Bäckström vyšel z policejní budovy v Solně, Sarniecki něco našel. Stalo se to ve chvíli, kdy z domu táhl černý plastový pytel se stavebním odpadem a mířil s ním do kontejneru. Poté, co na něj vylezl po rozvrzaném žebříku, zjistil, že na hromadě odpadu leží jiný pytel, o němž s určitostí věděl, že ho tam nevyhodil ani on, ani jeho kolegové. Svým způsobem to nebylo nic neobvyklého, v okolí žijící Švédové takhle běžně využívali možnosti zbavit se odpadu, ale protože Sarniecki věděl, že by v pytli mohlo být i něco nanejvýš použitelného, natáhl se pro něj. Běžný plastový pytel, pěkně zavázaný. Zdálo se mu, že uvnitř je nějaké oblečení. Sarniecki sestoupil po žebříku, pytel otevřel a vysypal jeho obsah. Černá pláštěnka, delší typ, skoro nová. Červené rukavice pro kuchyňské práce. Neporušené, skoro nepoužívané. Pantofle z tmavé kůže. I ty vypadaly skoro jako nové. Proč to někdo vyhodil? podivil se Sarniecki, když vtom si uvědomil, že na těch předmětech je krev. Spousta krve na pláštěnce, dost jí bylo i na světlých podešvích pantoflí. Skvrny od ní byly i na rukavicích, přestože se je kdosi očividně pokusil omýt. O vraždě v Lískové ulici věděl už od dopoledne, kdy se na stavbě objevil jejich švédský vedoucí a vyprávěl jim o ní u kávy. Chudák starý pán, důchodce, slušní lidi aby se teď báli vycházet z domu. Dej si pozor na to, co říkáš, pomyslel si Jerzty, zatímco poslouchal na půl ucha. Nezatracuj ráj, v němž vy Švédové žijete, protože byste o něj mohli přijít. K takovému smýšlení ho nabádal jeho katolický duchovní otec doma v Lodži. I tak, než zavolal na policii, bojoval několik hodin se svým svědomím. Bylo mu řečeno, aby počkal na příjezd hlídky, a zatímco tak činil, kladl si otázku, za jak dlouho policisté dorazí a o kolik hodin à osmdesát korun to čekání připraví jeho i jeho snoubenku s dítětem, kteří na něho čekají v Polsku.

31/32

Po čtvrthodině přijel na místo policejní vůz se dvěma uniformovanými policisty. O nález z kontejneru neprojevili žádný zvláštní zájem. Vše, co Sarniecki našel, včetně pytle, uložili do jiného pytle. Poznamenali si jeho jméno a číslo mobilu a odjeli. Těsně předtím se Jerztyho jeden z nich ještě zeptal, jestli nemá vizitku. Vysvětlil, že se s tchánem chystají na jejich společné chatě na Adelsö stavět saunu a možná budou potřebovat šikovné řemeslníky, kteří jsou ochotní pracovat za rozumnou cenu. Jerzty mu věnoval vizitku, kterou si pořídil pro podobné případy – jeho partě to poradil její švédský vedoucí. Policisté pak odjeli. Pozdě večer zaklepal na dveře domu, který opravovali, vysoký světlovlasý muž, na němž bylo – navzdory tomu, že měl koženou bundu a běžné modré džíny – na první pohled vidět, že je policista. Otevřel mu Jerzty, protože právě v přízemí přitloukal nové sádrokartonové desky; jeho kolegové zatím o několik poschodí výš večeřeli v místnosti, kde si zařídili provizorní kuchyňku. Světlovlasý muž se přátelsky usmál a podal mu šlachovitou ruku. „My name is Peter Niemi,“ řekl Niemi. „I am a police officer. Do you know where I can find Jerry Sarnecki?“ „That’s me,“ odpověděl Jerzty Sarniecki. „To jsem já,“ upřesnil. „Umím trochu švédsky, už tady pracuju několik let.“ „To jsme na tom stejně,“ řekl Niemi se širokým úsměvem. „Mohli bychom si tu někde v klidu promluvit? Rád bych vám položil pár otázek.“

@Created by PDF to ePub