ORANŽOVÁ KNIHA ČSSD. Rámcový program pro záležitosti Romů a sociálně vyloučených lokalit

V Praze dne 24. února 2009 Schválila: Odborná komise ČSSD pro romské záležitosti Předkládá: JUDr. Kateřina Kalistová

ORANŽOVÁ KNIHA ČSSD

Rámcový program pro záležitosti Romů a sociálně vyloučených lokalit

ORANŽOVÁ KNIHA ČSSD pro záležitosti Romů a sociálně vyloučených lokalit

1. Úvod: Cíl rámcového programu Romské záležitosti nelze sice redukovat na chudobu a sociální vyloučení, a ani na anticiganistické předsudky a diskriminaci, avšak obě tato témata jsou základem pro pochopení postavení Romů v české a evropské společnosti. Takové pochopení je pak nutným východiskem pro veškeré snahy o zlepšení tohoto postavení. A kdo jiný, která jiná politická strana než sociální demokracie, je schopna a ochotna se těmito otázkami koncepčně a programově zabývat a po příchodu do vlády je efektivně řešit? Od léta 2006 ukazuje několikaletá zkušenost z působení pravicové vlády a jejích orgánů, že situace Romů ve společnosti a vztah mezi nimi a neromskou většinou se nejen nelepší, nýbrž se zhoršuje, i kvůli růstu nacionalismu a jiných krajně pravicových, až neonacistických tendencí. Vládní orgány – Rada pro záležitosti romské komunity, Rada pro národnostní menšiny, Rada pro lidská práva a osm jejích výborů, zmocněnec vlády pro lidská práva, ba i vládní novinka, ministryně a nyní ministr pro lidská práva a menšiny – se nemohou vykázat žádným úspěchem. A to ani na poli ochrany lidských práv, při zmirňování sociálního vylučování (nejen Romů), ale dokonce ani v boji proti slovním a fyzickým útokům na Romy a proti diskriminaci z důvodů pohlaví, věku, sociálního původu a samozřejmě kvůli etnické identitě. Jejich postupy jsou neúčinné, tyto vládní orgány buď nekonají vůbec, nebo nekompetentně či chaoticky. Zcela selhala Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách. Tento rámcový program ČSSD pro záležitosti Romů a sociálně vyloučených lokalit nenahrazuje vládní koncepci, která by určovala politiku vlády vůči Romům. Její vypracování a přijetí zřejmě čeká na příští vládu, tedy na ČSSD. Rámcový program se týká všech Romů, tedy osob, které jako Romové vystupují nebo jsou za ně považovány, nejen Romů sociálně slabých nebo vyloučených. Mnoho Romů není v této situaci, ale i oni mají své kulturní potřeby, které musí stát podle svého ústavního pořádku i mezinárodních smluvních závazků uspokojovat. Důraz přesto klademe spíše na nevyřešené záležitosti, spjaté s chudobou, se sociálním znevýhodněním nebo i s vyloučením. Rámcový program, který předkládáme stranické i širší veřejnosti, neplatí, pokud jde o sociálně vyloučené lokality, pouze pro Romy, kteří v nich žijí, nýbrž i pro „Neromy“, jejichž podíl se často zvyšuje. Jich se samozřejmě sociální problémy týkají stejně jako Romů. Poznámka Při zpracovávání rámcového programu jsme použili i pracovní verze materiálu Ministerstva vnitra pro vládu z února 2009 Identifikace zásadních problémů v oblasti sociálního vyloučení, autoři neuvedeni. K datu uzávěrky tohoto rámcového programu (28.2.) na ministerstvu ještě neskončilo připomínkové řízení. Materiál ministerstva jsme použili v kapitolách 2, 6. 2. a 7. S uspokojením zjišťujeme, že se na úrovni odborníků vede o romských záležitostech i za této vlády kvalitní debata. Sdílíme odpor autorů materiálu vůči předsudečnému řešení „romské otázky“ resp. „nepřizpůsobivých“. Od názoru autorů se však odlišujeme v hodnocení vlivu příslušnosti (domnělé či skutečné), k romské etnické skupině na sociální vyloučení;

považujeme stigmatizaci Romů většinovým obyvatelstvem a institucemi při sociálním vyloučení za podstatnou, někdy i hlavní příčinu vyloučení. 2. Téma 1: Etnické klima Základní bariérou při integraci sociálně vyloučených Romů je ETNICKÉ KLIMA české společnosti – tedy pohled veřejnosti na situaci romské menšiny a sociálně vyloučených lokalit a také názor na to, jak tyto záležitosti řešit. Strategická otázka je, v jakém klimatu se bude uplatňovat politika, která si klade za cíl oslabování sociálního vyloučení a snížení počtu osob v něm žijících. Obavy z veřejného mínění vedou k váhavému postoji zejména komunálních politiků. Ti vnímají dlouhodobý negativní vztah české společnosti k Romům. Odmítavý vztah k nim mají asi dvě třetiny až tři čtvrtiny obyvatel. Plných 66 procent obyvatel ČR považuje soužití s Romy za problematické. Postoje občanů resp. změna jejich postojů tak představuje pomyslnou startovní čáru pro řešení problémů sociálně vyloučených lokalit. Z perspektivy české veřejnosti mají problémy soužití s Romy přednostně obsah spíše etnický než sociální. Základní problém vidíme v tom, že se sociální aspekt otázek souvisejících se sociálně vyloučenými lokalitami zaměňuje za aspekt etnický. Podstatná část veřejnosti v ČR vidí bohužel sociální vyloučení především jako problém přítomnosti etnicky odlišné populace v majoritním prostředí, nikoliv pouze jako problém přítomnosti extrémně chudých vrstev. Názory veřejnosti se často opírají o kusé nebo zcela nepravdivé informace, které se často zakládají na zkresleném nebo předpojatém vidění problémů. O tom, že sociálně vyloučené lokality vznikají jako důsledek jakési „romské mentality“ jsou přesvědčeny až na výjimky i orgány samosprávy a orgány státní moci. Většina obyvatel zastává názor, že „Romové jsou jiná rasa, nepřizpůsobí se, nezmění“. S tím se dlouhodobě ztotožňuje kolem 80 procent lidí. Většinový postoj k Romům je vlastně ukázkově předsudečný. V názorech na Romy se stále více uplatňují národovecké postoje – „Romové se nechovají jako odpovědní občané, protože nejsou Češi“. Pouze třetina obyvatel uznává, že Romové čelí diskriminaci na trhu práce a při získávání vzdělání. Na druhou stranu se postupně oslabuje spojování romské menšiny s kriminalitou. Klesá také počet těch, kteří vidí příčinu současného stavu v dlouhodobé historické zaostalosti. Česká společnost staví v průběhu času stále zřetelnější hranici, která ji dělí od romské populace. Více se před romským světem uzavírá, respektive ho vytlačuje na okraj. Nejčastější stereotypy ve spojení s Romy: • za vše může „romská mentalita“, resp. Romové sami; • Romové nechtějí pracovat (90 procent lidí); • Romové jsou od přírody leniví;

• Romové chtějí bydlet pohromadě, je jim tak dobře; • zneužívají sociální systém (90 procent lidí); • nemá cenu řešit kriminalitu mezi nimi, vyřeší si vše uvnitř své komunity; • Rom = sociálně nepřizpůsobivý; Všechny tyto stereotypy snižují ochotu veřejnosti vynakládat veřejné prostředky na integrační politiku, ještě navíc řešení problémů v sociálně vyloučených lokalitách jako řešení problémů „specifického etnika“, a ne řešení konkrétních sociálních problémů lidí, povede ke zhoršování celé situace. Jsou-li tito lidé Romy, nebo jsou-li jinak znevýhodněni, je ovšem třeba vzít při řešení vždy v úvahu. Při uchopení záležitostí sociálně vyloučených lokalit je velmi podstatné, že 90 procent společnosti považuje existenci sociálně vyloučených lokalit za problém, který by se měl začít řešit! Výrazná část společnosti považuje tyto lokality především za bezpečnostní riziko, a především proto vyzývá k urychlenému řešení. Nutnost změny však chápe i veřejnost správně jako dlouhodobý proces, který rychlé a bezprostřední změny neponese. O širokou podporu veřejnosti se budou moci opřít zejména programy zaměřené na děti. Pomoc dětem žijícím v sociálním vyloučení je absolutní prioritou, což si většina obyvatel nejen plně uvědomuje, ale souhlasí s tím. Soužití s Romy nepředstavuje z pohledu společnosti jako celku téma prioritní, patří spíše mezi problémy latentní. Prioritami jsou tak např. zdravotnictví, zadlužování státu nebo nezaměstnanost. Existuje zde však výrazná regionální diferenciace, což souvisí s vyšší koncentrací osob žijících v sociálně vyloučených lokalitách. Zde asi 80 procent osob vidí soužití s Romy jako problém palčivý. (Ústecký, Karlovarský, Olomoucký, Moravskoslezský kraj). Jak z dostupných průzkumů vyplývá, primárním prizmatem hodnocení Romů je etnická a kulturní odlišnost, kterou veřejnost nepropojuje s postoji k otázkám sociálním a ekonomickým. Alarmující je zjištění, že zatímco k cizincům se česká společnost staví otevřeněji než před 11 lety, hodnocení soužití s Romy se v posledních více než 10 letech nezměnilo. Soužití s Romy získává na důležitosti především v regionálním kontextu. Z toho vyplývá, že při posledních parlamentních volbách, až na malé výjimky nebyla tato agenda předmětem programů politických stran. Důležitým prvkem se toto téma stalo u krajně pravicových stran! Oproti tomu byla tato agenda obsažena v předvolebních kampaních při volbách senátních a komunálních. Z postojů veřejnosti je patrné, že opatření, jež mají za cíl snižování počtu osob žijících v sociálním vyloučení, je třeba rozvíjet s ohledem na jejich přínos majoritní společnosti.

Velmi důležité, ale ne překvapivé je také zjištění, že větší otevřenost k etnickým skupinám chovají spíše mladí lidé, což podporuje hypotézu o historických kořenech kulturní uzavřenosti české společnosti, a také lidé věřící. Asimilaci požadují spíše lidé s nižším vzděláním, označující se za nevěřící, kteří nemají běžně přístup k internetu a neovládají cizí jazyk (asi 41procent). Lidé s vyšším vzděláním spíše preferují integraci a kulturní emancipaci etnických skupin (asi 53 procent). Z průzkumů veřejného mínění také vyplývá, že 65 procent obyvatel souhlasí s tvrzením, že vlády za posledních 10 let jsou odpovědné za situaci, ve které se nacházejí sociálně vyloučené lokality, a že se 83 procent obyvatel domnívá, že by se vláda měla řešením problému zabývat. Hlavním problémem řešení romských záležitostí je negativní nazírání většinové společnosti na Romy, etnické klima. Nicméně valná většina obyvatel, také v závislosti na regionu, v němž žijí, má enormní zájem na řešení situace obyvatel sociálně vyloučených lokalit. Souhlasí nejen s účastí Romů při řešení „jejich“ situace, ale i s účastí vlády. U lidí s vyšším vzděláním, věřících a mladší generace lze především hledat podporu pro jednotlivé strategie. Lidé chápou dlouhodobost procesu a také nesmyslnost řešení metodou „velkého třesku“, což může být pozitivním prvkem při veřejné diskusi o konkrétních krocích v rámci vládních příp. regionálních koncepcí. Alarmující je zejména neustálé zhoršování situace v sociálně vyloučených lokalitách.

3. Téma 2: Romové 3. 1. Dvanáct let vládní politiky vůči Romům První koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti, přijala vláda ČSSD usnesením č. 599 ze dne 14. června 2000. Zároveň svým členům, svému zmocněnci a přednostům okresních úřadů uložila 35 úkolů. Přijetí koncepce a jejímu vypracování předcházela vládní zpráva o situaci romské komunity v České republice z 29. 10. 1997 (usnesení č. 686), zvaná podle předkládajícího ministra Pavla Bratinky (ODA) Bratinkova zpráva, poukazující na všeobecnou diskriminaci Romů v ČR. Diskriminace a protiromské nálady se projevily po povodních v létě 1997, jež poškodily mnoho romských rodin a ukázaly, na absenci nástrojů sociální pomoci a často na nízkou míru solidarity obcí s Romy. Tyto události probudily i mnohá média. Od přelomu let 1997/1998 se začala rozvíjet vládní Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. V září 1998 ustavila vláda Miloše Zemana funkci zmocněnce pro lidská práva, který současně byl a dosud je předsedou komise. Dnes se tento poradní orgán vlády nazývá Rada vlády pro záležitosti romské komunity.

Komunita, lépe komunity (v každém místě jedna) je sociologický a sociální pojem, lze hovořit o vyloučených, sociálně vyloučených komunitách. Ve shodě s analýzou Ivana Gabala (2006)1 hovoříme i my o sociálně vyloučených lokalitách (v nichž žijí sociálně vyloučení) . Zatímco Rada pro záležitosti romské komunity se zabývá sociálními aspekty života Romů, je vládní Rada pro národnostní menšiny poradním orgánem vlády pro kulturní rozvoj etnických menšin, tedy i menšiny romské. Třetím poradním orgánem vlády je Rada pro lidská práva s jejími osmi výbory, mj. pro občanská a politická práva, pro sociální práva a proti rasismu. Ve všech poradních orgánech jsou zastoupeni pracovníci státní správy včetně náměstků ministrů a odborníci jiných státních orgánů a nestátních neziskových organizací. Členové nejsou voleni, nýbrž vybíráni vládními orgány nebo vládou. Vláda ČSSD nechala koncepci romské integrace do roku 2005 čtyřikrát aktualizovat 2, za vlády ČSSD byly posledním vládním materiálem zásady dlouhodobé koncepce romské integrace do roku 2025 (usnesení z 12.4. 2006 č. 393). Topolánkova vláda od podzimu 2006 až dosud, tedy do března 2009, vládní koncepci neaktualizovala, a nevydala ani žádný koncepční materiál k romským záležitostem, s výjimkou materiálu o Agentuře pro začleňování v romských lokalitách3 a shrnující informaci o přístupu vlády k integraci Romů v listopadu 2008. Pozornost odborných kruhů vyvolal návrh koncepce přístupu státu k řešení problémů deprivovaných částí měst obývaných převážně občany romského etnika, pracovní verze, zveřejněný v září 2008 ministerstvem pro místní rozvoj, a to za řízení Jiřího Čunka, který často o Romech hovořil i v televizi. Koncepce dělí rodiny v sociálně vyloučených lokalitách do tří skupin, přičemž třetí skupina mají být rodiny, vyžadující intenzivní pomoc a dohled sociálních pracovníků takřka ve všech oblastech života. Popis režimového bydlení nebere ohled na platné zákony a evropské a mezinárodní smlouvy – mělo jít o stravenkový systém, dodržování uzavírací hodiny objektu, jeho trvalé hlídání a stálý dozor, o zákaz požívání alkoholu, případně o rozdělení rodiny na ženy a muže. Smyslem „režimového bydlení“, bylo dosáhnout změn názorů a povahových rysů (!) členů rodiny zařazené do třetí skupiny. Koncepce také vyzývala k oslabení velkorodinných vazeb. Pro sociální demokracii jsou postoje a postupy, které vedou k dalšímu sociálnímu vyloučení a represi vůči vylučovaným, naprosto nepřijatelné. Od podzimu 1997 do jara 2009 přijala nebo i projednala vláda desítky materiálů, které se týkají Romů. Pro účely budoucí koncepce mají význam zejména zprávy o stavu romských komunit a zprávy o plnění úkolů, které vláda uložila svým členům a dalším osobám v souvislosti s postavením Romů ve společnosti. Většina z nich nebyla splněna.

1

http://www.mpsv.cz/cs/3052 viz například http://wtd.vlada.cz/scripts/detail.php?id=8150 3 http://209.85.129.132/search?q=cache:VQNs80uoP9cJ:www.romea.cz/dokumenty/Agentura050907def.doc+Ag entura+soci%C3%A1ln%C4%9B+vylou%C4%8Den%C3%BDch&hl=cs&ct=clnk&cd=4&gl=cz 2

Předkladatelé tohoto rámcového programu soudí, že zprávy a koncepce o mnoha desítkách stran nejsou účinným nástrojem ke zlepšení situace – sociální, kulturní i politické – Romů. Vládních úkolů stále ubývá, vláda sleduje jejich plnění nedůsledně a společnost jako celek a Romové zvláště musejí čelit nové situaci sociálního i společenského vyloučení. Tvorba a předkládání koncepcí veřejnosti budou jistě i v budoucnu zachovány, avšak tento rámcový program klade větší důraz na přijetí nových zákonů či změn zákonů a na nové institucionální zajištění úkolů spjatých s romskou integrací. Za klíčové přitom považuje změnu vztahu mezi vládou (jejími orgány) a samosprávou, tedy obcí i krajů, v legislativě i exekutivě.

3.2. Integrace jako asimilace nebo emancipace? Národnost byla do roku 1990 skupina lidí. ČSSR (a pak krátce i ČSFR) byla státem dvou národů a několika národností. Ty dva národy byli Češi a Slováci, národností byli Poláci, Ukrajinci (Rusíni) a Maďaři, po roce 1968 i Němci. Podle čs. a dnes české i slovenské ústavní Listiny základních práv a svobod (ústavní předpis, vypracovaný republikovými národními radami a Federálním shromážděním v roce 1990) není už „národnost“ skupinou, je to jen zveřejňovaná etnická příslušnost. Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování - uvádí článek 3 odstavec 2 ústavní Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení Listiny se vykládá tak, že rozhodování (volba) není povinné, jsou lidé, kteří se nehlásí k žádné národnosti. Některé osoby se hlásí ke dvěma nebo i k více národnostem. Volbu je možno ovšem kdykoliv měnit. Tato ústavní úprava přiblížila československou a českou společnost k občanskému modelu, v němž je národnost (etnicita), náboženství a politická či jiná orientace soukromou věcí každého. Stát k nim nepřihlíží. Tato úprava ale působí v praxi problémy státní správě a samosprávě, která například při plánování vyrovnávacích akcí nerozliší Roma od dalších přítomných, tedy ani nezná jejich počet. Česká ústavní úprava však zachovává národnostní pohled, jež je příznačný pro území na východ od Rýna a na sever od Alp: Lidé (často jen občané), kteří se sami hlásí k nějaké národnosti (národní identitě, k etnicitě pod.), tvoří podle pravidel, daných zákonem, u nás zákonem menšinovým, etnickou (národní, národnostní) menšinu, která má kolektivní (skupinová) práva – veřejné nápisy a označení, užívání jazyka na úřadech a ve školství, ve sdělovacích prostředcích, někdy i politické strany nebo zvláštní („kvótové“) zastoupení v samosprávě a státní správě a v parlamentu. Asimilace je přizpůsobení, splynutí. Nucenou (natož násilnou) asimilaci zakazuje ústavní pořádek – vizte pasáž ustanovení Listiny o zákazu ovlivňování rozhodování o národnosti. Integrační vládní koncepce od roku 1999 až dodnes je popsána s důrazem na emancipaci, tedy na kulturní a politické sebepotvrzení v souladu se státní podporou emancipace v rámci multikulturality.

Asimilace, zcela dobrovolná, je ovšem možná a také stále probíhá. Stát jí nesmí bránit. Emancipace je kulturní, etnická a politická, integrace je sociální a politická. Asimilace je individuální. Emancipace je kolektivní. Integrace je individuální i kolektivní.

3.3. Rovnost občanů a vyrovnávací postupy Pojmy „vyrovnávací postup“, „vyrovnávací akce“ či „pozitivní opatření“ nejsou dosud v zákonech používány. Vyskytují se ve vládní koncepci romské integrace, která je na nich postavena.4 Někdy se též setkáváme s výrazem pozitivní diskriminace. Je často užíván odpůrci vyrovnávacích postupů. V 70. letech v Anglii se těmto představitelům podařilo pomocí tohoto výrazu zdržet zlepšení životních podmínek etnických menšin. V USA naopak výraz afirmativní akce neurážel a nebyly proti němu protesty, a dokonce se v této zemi podařilo prosadit kvóty (např. pro Afroameričany, ale i pro příslušníky jiných etnických skupin). V USA ale nejsou vyrovnávací postupy založeny jen na kvótách, od nichž se v posledních letech beztak ustupuje. Kvóty, sledující vyrovnání dosavadního znevýhodnění – zejména žen, pronikly i do většiny evropských států, v mírné podobě je uplatňuje i ČSSD. Praktické (exekutivní) uskutečňování vyrovnávacích postupů či vyrovnávacích akcí nemusí být podmíněno zákonem, pokud je opatření v souladu s právním pořádkem. Takové postupy odpovídají článku 1 odst. 4 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace5. Obdobně upravuje možnost vyrovnávacích akcí Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin6. Také Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (č.62/187 Sb.), tedy i romských žen, zavádí podobný postoj k vyrovnávacím postupům. Tyto úmluvy jsou ale nedostatečné, protože nezavazují stát, aby takové postupy vůči Romům a dalším skupinám osob používal. Například ve vzdělávacím procesu je mnoho právních předpisů, které upravují diferenciovaný přístup k dítěti a které nevytvářejí stav diskriminace, i když porušují zásady rovnosti (rovný přístup ke všem dětem). I zdravotně postižení a další 4

Pojem „vyrovnávací postupy“ je širší než např. pojem „pozitivní akce“ či „afirmativní akce“, jak je známe např. z USA. Tento pojem zahrnuje jak užší cílená podpůrná opatření, jako je např. program podpory pro romské žáky středních škol, kde při účasti v daném programu je příslušnost k romské komunitě klíčovým znakem, tak širší vzdělávací a sociální programy, jako je např. Koncepce včasné péče o děti ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí, které podporují sociální začlenění. V některých oblastech, např. bydlení, sociální dávky a péče je ale přiměřenější mluvit o sociálních opatřeních. Pojem „vyrovnávací postup“ spíše indikuje narovnávání šancí a příležitostí na pomyslné startovací čáře než zmírňování dopadů znevýhodnění. Mají-li vyrovnávací postupy povahu relativního zvýhodnění příslušníků určité skupiny, neměly by být uplatňovány déle, než je nezbytné pro dosažení jejich cílů. (Převzato z vládní koncepce 2005, část 4.) 5 viz vyhláška ministra zahraničních věcí z 15. 8. 1974 č. 95/1974 Sb. Pro ČSSR (a pro nástupnickou ČR) vstoupila tato smlouva v platnost 4. ledna 1969. 6 „Strany se zavazují přijmout, kde je to nezbytné, odpovídající opatření k prosazování plné a účinné rovnosti příslušníků národnostních menšin a příslušníků většiny ve všech oblastech hospodářského, společenského, politického a kulturního života. V tomto ohledu berou náležitě v úvahu specifické podmínky příslušníků národnostních menšin.“ Rámcová úmluva, článek 4, odstavec 2:

skupiny lidí (propuštění vězni, lidé s alternativními tresty, narkomani) jsou nejen diferencovaně chráněni, ale úřady a další subjekty s nimi zacházejí diferencovaně podle jejich potřeb a možností poskytovatele pomoci. Obdobné předpisy je třeba vypracovat a přijmout pro použití vyrovnávacích postupů pokud jde o Romy a další menšinové skupiny, a také pro ženy. Bylo by lépe, kdyby vyrovnávací postupy přímo upravoval zákon. Nelze se však vymlouvat na jeho absenci. Vyrovnávací postupy týkající se Romů je proto třeba zavádět všude a vždy, pokud to je ve smyslu Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace přípustné.

3.4. Nacistická genocida Romů a naše morální dluhy Nacistická genocida Romů, zvaná též romským holocaustem, je málo známá kapitola československých a českých dějin. Překvapením bývá seznámení se s faktem, že až do převzetí Romů u vlaků do Polska byla celá organizace zadržování, soustřeďování, věznění a přepravy Romů do vyhlazovacích táborů v rukou protektorátních orgánů. Těmi se míní četnictvo a policie, hlavně uniformovaná, kterou ovšem kontrolovaly a často i řídily říšské orgány. Za to nebyl po válce nikdo potrestán. Nepotrestání zločinu z období nacistické okupace chápeme jako svůj morální dluh (dluh české vlády) vůči české společnosti, evropským Romům i Evropě. V roce 1939 bylo v protektorátu považováno za Romy (evidováno po jménech) 6,5 tisíce osob, další uprchly na Slovensko nebo se skrývaly. Většina evidovaných byla odvlečena do koncentračních táborů, z nichž se v roce 1945 vrátilo 583mužů a žen. Na Slovensku žilo před válkou na 80 tisíc Romů, z nichž asi desetina zahynula při nucených pracích a následkem jiného týrání – do koncentráků ale ze Slovenského státu nešli. Mnozí bojovali ve Slovenském národním povstání. V komplexu osvětimských koncentračních táborů zemřelo téměř 20 000 Romů z celé Evropy, celkový počet romských oběti druhé světové války se odhaduje na 500 000. Evropská veřejnost o tom málo ví. Mlčení o nacistické genocidě Romů a podílu protektorátních orgánů na ní chápeme jako druhý dluh ČR (její vlády) vůči české společnosti, evropským Romům i Evropě. Většina Romů, zavlečených do koncentračních táborů v Německu a dnešním Polsku, neprošla koncentračními tábory v Letech (okres Písek) a v Hodonínku (jak zní lidové pojmenování pro městskou část Kunštátu na Moravě, tedy v Hodoníně u Kunštátu na Moravě). Transporty se vypravovaly např. z nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště, z Pardubic, PrahyRuzyně atd.

3.5. Cikánské tábory v Letech a Hodonínku

Tábory v Letech a Hodonínku nebyly od 2. srpna 1943 tábory internační, nýbrž koncentrační. Profesor Ctibor Nečas z Brna, jediný odborník (historik), který se romské genocidě před rokem 1990 systematicky věnoval a pokud jde o oba tábory, zdokumentoval jejich činnost, je nazýval – již před rokem 1990 – tábory nucené koncentrace Romů. Byly to protektorátní tábory. V letech 1940 - 1941 byl v Letech protektorátní kárný pracovní tábor, od ledna do července 1942 sběrný tábor (pro osoby „práce se štítící“, mezi nimi ale bylo maximálně 20 procent Romů). Kárné tábory navazovaly na perzekuci Romů za druhé republiky, jejíž zdroj je možno spatřovat i v prvorepublikové diskriminaci, upravené zákonem č.117/1927 Sb., o potulných cikánech, jakož i soupisy Romů a jiné akce proti nim. Od 2. srpna 1942 do června resp. září 1943 byly ony tábory oficiálně zvány Cikánský tábor / Zigeunerlager. Odmítání názvu „koncentrační“ je trapné. Jako kdyby terezínské ghetto nebylo koncentračním táborem, protože se takto oficiálně nenazývalo a protože nemělo přímé vyhlazovací poslání. Simon Wiesenthal k tomuto problému napsal: Diskuse, jak máme letský tábor označovat, zda jako koncentrační tábor nebo tábor nucené práce, je absurdní proto, že v něm byli lidé z rasistických důvodů nuceni k těžké práci se záměrem je touto prací zničit7. Obdobné tábory v Rakousku a ve Francii se v těchto zemích nazývají koncentrační. Od 2. srpna 1942 byly oba tábory, tedy v Letech a Hodonínku považovány za cikánské a výhradně pro Romy. Rasové (rasistické) hledisko věznění je zvlášť zavrženíhodné. Romská genocida je často nazývána i holokaustem. Není pravda, že tábor byl jen pro „nepřizpůsobivé“, pro tuláky apod. Protektorátní četníci a uniformovaná police, kteří vykonávali nad vězni dozor, je okrádali a mučili je mj. hladem. Oni sestavovali – na příkaz nacistických orgánů z Prahy – jmenné seznamy vězňů pro transporty do koncentračních táborů v Polsku, hlavně do Osvětimi. Protektorátní četníci a policisté zřejmě nevěděli, co tam Romy čeká, avšak určité zprávy o osudu zavlečených osob v roce 1943 už kolovaly. Nelze ovšem mluvit o českém četnictvu nebo o české policii. Nebyly to tábory vyhlazovací, vězni zde ale umírali (362 jich zemřelo v Letech, z toho 241 dětí, včetně 28, které se tam narodily, a 207 v Hodonínku). Táborem v Letech prošlo 1308 vězňů, hodonínským táborem 1396 vězňů. Zhruba polovina vězňů byla transportována do Osvětimi a jiných táborů, kde téměř všichni zahynuli, čtvrtina zemřela v Letech a v Hodonínku a čtvrtina uprchla nebo byla propuštěna na svobodu při rušení táborů nebo proto, že se „prokázalo“, že vězni nejsou Romové! Tábor v Letech se z 90 procent půdorysně překrývá s dnešní velkovýkrmnou vepřů. Není pravda, že stál „jinde“ než velkovýkrmna. Od roku podzimu 1998 existuje plán na pietní úpravu obou míst, nikoliv už, jako na jaře 1998 (Tošovského vláda, ministr Vladimír Mlynář) na vybudování památníku, či pomníku. Nejde o poctu dnešním Romům, kteří – až na malé výjimky – nejsou potomky letských a hodonínských vězňů. Na pietní úpravu míst nejsou 7

Dopis Simona Wiesenthala Markusi Papemu z 28. ledna 1999.

určeny zatím žádné finanční prostředky, takže výzvy, aby jich bylo použito na vzdělávání romských dětí, jsou nemístné. Všechny tyto nepravdy a dezinterpretace ohledně táborů v Letech a Hodonínku, jejichž důsledkem je další zapomnění a vyvinění Čechů (příslušníku českého etnického národa) z nacistických zločinů, je možno označit za „letskou le“, podobnou lži osvětimské. Proti falšování historie chce ČSSD vystupovat osvětou a přesvědčováním. V atmosféře téměř úplného mlčení o nacistické genocidě Romů a podílu protektorátních orgánů a jejich příslušníků na ní se v Letech v 70. a 80. letech postavila a rozšířila velkovýkrmna vepřů, která především svým zápachem brání jakékoliv pietní vzpomínce. V Hodonínku vzniklo na místě koncentračního tábora rekreační středisko s koupalištěm, před rokem 1990 státní, nyní v privátních rukou. Velkovýkrmnu i rekreační středisko, chápeme jako svůj třetí dluh ČR (její vlády) vůči české společnosti, evropským Romům i Evropě. Po roce 1990 se velkovýkrmna privatizovala, vlastní ji dnes akciová společnost. Původně akcie patřily jednotným zemědělským družstvům, která jimi uspokojovala restituční nároky. Vlastnické změny se uskutečnily bez ohledu na zájem místo pietně upravit. Netečnost státu k Letům při privatizaci začátkem 90. let považujeme za čtvrtý dluh ČR (její vlády) vůči české společnosti, evropským Romům i Evropě. Důstojné, a přitom schůdné řešení vidíme v tom, že velkovýkrmna vepřů se vybuduje o několik kilometrů dál, aby tak nebyla poškozena firma, která ji provozuje a aby nebyla narušena zaměstnanost a hospodářské zájmy oblasti. Výstavba bude financována ze státního rozpočtu a peněz použitých z české a evropské finanční sbírky. Vykoupení a zrušení velkovepřína bez náhrady nedopustíme také proto, aby se tato akce neobrátila proti dnešním Romům v ČR. Neuvažujeme ani o vybudování památníku v těsné blízkosti stávajícího provozu a „odclonění“ obou objektů zdí, valem nebo živým plotem. Cílem je pietní úprava místa typu „sanctuary“ a jeho propojení s pomníkem, který již od roku 1995 stojí v blízkém lese u hrobů zahynuvších Romů. Budeme usilovat i o pietní úpravu místa koncentračního tábora v Hodonínku, kde už také stojí důstojný památník. Podporujeme myšlenku současného ministra pro lidská práva a menšiny Michaela Kocába na vybudování mezinárodního vzdělávacího centra v Hodonínku, přibližujícího nacistickou genocidu Romů a podíl protektorátních represívních orgánů na ní. Od roku 1998 je v České republice činný Výbor pro odškodnění romského holocaustu (VPORH). Je to sdružení zastupující zájmy přeživších obětí nacismu a pozůstalých po obětech v ČR, tedy vyvražděných původních českých a moravských Romů. Kromě jiných aktivit usiluje o pietní úpravu míst bývalých koncentračních táborů Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu na Moravě. Také vláda ČSSD za předsednictví Miloše Zemana, u vědomí dluhu české společnosti vůči původním českým a moravským Romům, kteří byli zločinnou nacistickou mašinérií téměř vyhlazeni, i toho, že této genocidě napomáhali kolaboranti z protektorátních orgánů usnesením ze 7, dubna 1999 prohlásila, že „učiní vše, aby dnešní i další generace poznaly příčiny i souvislosti nacistické genocidy Romů a že bude usilovat o pietní úpravu míst bývalých cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu na Moravě.“

V tomto smyslu bude nyní ČSSD usilovat o výstavbu nové velkovýkrmny vepřů tak, aby to nepoškodilo provozující firmu a hospodářské poměry okolí a oblasti. Pietní úprava místa – a také místa tábora na Moravě – nepředpokládá výstavbu žádných památníků či pomníků. Úkol, který si dává ČSSD a který bude plnit podle svých sil a možností, není, a to je třeba veřejnosti vysvětlovat, žádným gestem vůči dnešnímu romskému obyvatelstvu v ČR. To totiž až na výjimky pochází z rodin, žijících do roku 1945 na Slovensku, a nemá, na rozdíl od potomků zahynuvších a mučených vězňů, ale také na rozdíl od potomků českého obyvatelstva, které genocidě nezabránilo a neusilovalo po válce o potrestání viníků a o nápravu, žádný osobní vztah. Tyto záměry prosazuje i Evropský parlament, v dubnu 2005 vydal usnesení 8 o situaci Romů v Evropské unii, kde připomněl, že „romský holokaust (porajmos), stejně jako závažnost zločinů nacismu směřujících k vyhlazení Romů v Evropě, si zaslouží plné odsouzení a vyzývá v tomto ohledu (evropskou) komisi a příslušné orgány (České republiky), aby podnikly všechny nezbytné kroky, aby z místa někdejšího koncentračního tábora v Letech u Písku byla odstraněna velkovýkrmna vepřů a aby zde byl vystavěn vhodný památník“. 3.6. Romové a Cikáni Kolik je v ČR Romů? Odhady se různí, ale romské organizace, obce i stát mají snahu uvádět vyšší počty, než jsou „skutečné“. Ze sčítání lidu (necelých 12 tisíc v roce 2001) nelze ovšem vycházet. Odhad osob v sociálně vyloučených lokalitách je do 150 tisíc, většina z toho (50 až 90 procent) jsou Romové. Další Romové ohrožení sociálním vyloučením žijí mimo tyto lokality. Dalších několik desítek tisíc Romů (až 100 000) jsou integrovaní až zcela asimilovaní, žijí často ve „smíšených“ manželstvích a rodinách a k Romům se nehlásí, a nelze je do počtu Romů zahrnovat, ani etnicky, ani sociálně. Zůstaneme-li tedy u Romů, kteří potřebují sociální pomoc jako Romové, lze jejich počet odhadnout na 150 až 200 tisíc osob. Potomků předválečných českých a moravských Romů, většinou asimilovaných, je jen několik set. Původní Romové z Čech jsou blízcí Sintů. Romové z Moravy (ze Slovácka) patří kulturně ke stejné etnické skupině jako Romové na západním Slovensku. Romové v ČR (dnes) jsou z 90 – 95 procent potomci Romů, kteří se po válce a pak až do 90. let přestěhovali ze Slovenska (nejvíce východního, hlavně z cikánských osad) do českých zemí. Stěhovali se většinou spontánně, za příbuznými, někdy se setkávali se správní diskriminací. K přestěhování byli občas zejména v prvních poválečných letech motivování finanční podporou, občas i nátlakem. Značná část péče o osoby „cikánského původu“ byla, přes paternalismus, sociálně pozitivní. Kulturně to vedlo k postupné ztrátě etnické identity Romů, postupy byly otevřeně asimilační (asimilace nebyla tehdy zakázána ústavním pořádkem, jako dnes). Na Slovensku se politika vůči Romům nazývala akulturací. Oblíbený byl termín občané cikánského původu, až do roku 1990. Stát poskytoval pomoc zaostalým občanům. Část Romů v minulosti kočovala. Kolem 90 procent Romů v dnešní ČR však pochází z rodin usedlých v Uhrách – na dnešním Slovensku – nejméně od poloviny 19. století, některé rodiny se usadily už za Marie Terezie a Josefa II. Olašští Romové byli násilně usídleni až začátkem

8

EP 357.314-318v01-00

roku 1959. 9 Zákon z roku 1958 o trvalém usídlení kočujících osob zrušila ČR až v roce 1998 a SR v roce 2004, obé pod nátlakem Rady Evropy. Do roku 1990 bylo kočování trestné do tří let. Olašských Romů (Vlachike Roma) je kolem 20 tisíc, tedy kolem deseti procent všech Romů žijících v ČR. Přišli do tehdejších Uher z rumunského Valašska po tamním zrušení romského otroctví (1864). Zachovali si (i děti) svůj jazyk – mimochodem velmi melodický, odlišný od jazyka Romů, jejichž rodiny pocházejí ze Slovenska. Jsou uzavření, od většiny české i romské společnosti hodně odlišní. Menší procento (kolem pěti) tvoří maďarští Romové (hovořící mezi sebou maďarsky nebo maďarským dialektem romštiny), kteří se často k Maďarům i hlásí, kulturně, etnicky i při sčítání lidu. Jejich předci přišli z jižního Slovenska. Velmi málo je potomků původních českých a moravských Romů a také již zcela asimilovaných Sintů, německých Romů. V českých zemích žili na územích, kde se mluvilo německy. Byli polokočovní, hovořili už před druhou válkou převážně jen německy. Každá skupina je specifická, má svoji kulturu a odlišnou tradiční morálku. ČSSD bude kulturní odlišnosti respektovat a chránit ty hodnoty a tradice, které nejsou výrazně na obtíž jiným lidem, neboť takové odlišnosti přispívají k multikulturalitě.

Slova Cikán, cikánský jsou ve všech slovanských jazycích a v němčině slova hanlivá, alespoň mírně, na rozdíl od ekvivalentů ve francouzštině, španělštině nebo angličtině (Gypsy). Cigániť je slovensky a v některých moravských nářečích totéž co klamat, lhát. V Maďarsku se za Romy označují a jsou označováni jen Olašští, hovořící olašskou romštinou, a Beasové, hovořící a dnes i píšící archaickou rumunštinou, zatímco více než polovina maďarských Romů je nazývána (a i oni se tak sami i oficiálně nazývají) nehanlivým slovem Cigány. Hovoří už po generace jen maďarsky. V roce 1971 rozhodli Romové na svém sjezdu v Londýně, že budou sami sebe nazývat Rom, plurál Roma a vyzvali k tomu také světovou veřejnost. Tak byly také jejich organizace akreditovány u OSN, Rady Evropy a dalších mezinárodních a evropských institucí, tak jsou označováni v EU i v OBSE. V německy mluvících zemích se uvádí Roma und Sinti (Sintové totiž nechtějí slovo Rom pro sebe užívat). V Anglii to jsou Gypsies and travellers (kočovníci), což je zvlášť zavádějící, protože mnozí kočovníci nejsou Romy.

3.7. Romská morálka Morálka Romů je velmi složitá část romství. Je řízena nepsanými pravidly, jež se předávají z generace na generaci. Není však jednolitá a každá skupina Romů ji pojímá prizmatem své 9

O tragédii, která je tehdy postihla, se uchoval popis tehdejší situace, který nepostrádá, jak už to v životě bývá, i humornou stránku tehdejšího vnímání péče o občany „cikánského původu“: Olaši přestali prý kočovat od půlnoci z 5. na 6. únor 1959, kdy jejich tábory obklopili příslušníci VB, odvedli jim kobylky a odmontovali kola od maringotek a vozů a oslovili je „Soudruzi Cikáni! Ode dneška jste svobodní, už nebudete kočovat. Zítra ráno v 7 hodin přijdete na národní výbor a dostanete práci.“

historie, svého vývoje. Historický vývoj také ovlivnilo pojetí některých pravidel, jimiž se Romové řídili. Romská morálka se značně odchyluje od původních zvyků a pravidel, zejména posledních dvacet let. Můžeme říci, že největší rozdíly jsou mezi skupinou Olašských Romů a potomků usedlých Romů. Olašští Romové si ji zachovávají více, a byla u nich vždy přísnější. Romská morálka obecně byla založena na rodinných vazbách, úctě ke stáří (v domech pro seniory nejsou žádní Romové ani dnes), kolektivní (rodinné, rodové) soudržnosti, permisivnosti (tj. povolného výchovného způsobu) vůči dětem, odpovědnosti dětí za výchovu mladších sourozenců, na cudnosti (prostituce je největší hanba), na značném útisku ženy, jejíž vážnost závisí na počtu dětí a na stáří (manželka muže, který i formálně vede rodinu, je však často chápána jako významnější než muž sám, ale nemluví se o tom), na paternalismu. Stav morálky Romů je ovlivněn mnoha faktory. Její současná podoba je ovlivněna dlouhodobou nezaměstnaností, užíváním a distribucí drog, gamblerstvím, alkoholismem aj., což samozřejmě souvisí i s výskytem sociálně patologických jevů. Můžeme říci, že se morálka Romů pragmaticky podřizuje "novým" strategiím přežití, které se projevují v hodnotách, způsobu komunikace, kultuře života atd. Je to přirozený jev ve společnosti, lidé se snaží vyrovnat se s novými podmínkami života. V případě sociálně vyloučených lokalit můžeme říci, že si hledají svou pozici (sociální status) v nové sociální substruktuře. Zachování tradiční romské morálky souvisí s emancipací, s uchováním kultury a tradice. Většinová společnost a vláda by měly podporovat vše, co výrazně neškodí většině nebo částem romské společnosti (ženám, dětem apod.)

3.8. Základní práva Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení,“ uvádí článek 3 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č.23/1991 Sb., od 1.1.1993 součást ústavního pořádku České republiky) – dále jen „Listina“. Z dalších ustanovení plyne, že nerovnost v právech panuje v České republice podle Listiny jako odstupňování práv – více jich mají čeští občané („občané mají právo na...“), zatímco osoby, které českými občany nejsou, požívají méně práv; ale i tito „neobčané“ požívají spolu s občany četná práva (každý má právo..., nikdo nesmí být.. apod.) Listina navíc zaručuje a zákony zajišťují různým skupinám lidí zvláštní ochranu či práva – děti, ženy, nemocní, zdravotně postižení, staří lidé. Tou měrou, jak jsou Romové chápani jako příslušníci národnostní menšiny, požívají i zvláštních kolektivních (skupinových) práv jako Romové. Tato práva nelze označovat za romská práva. Jsou to práva menšinová, a to individuální práva občana, který je příslušníkem romské národnostní menšiny, i práva kolektivní (skupinová) celé menšiny. Hranici mezi individuálními a kolektivními právy lze někdy určit jen obtížně. Mnoho práv Romů, která Listina uznává nebo spolu se zákony zaručuje, jsou právy občanskými, politickými,

hospodářskými, sociálními a kulturními. Kolektivní práva romské menšiny a individuální práva příslušníků romské menšiny upravuje zákon o právech příslušníků národnostních menšin č. 273/2001 Sb., z 10. 7. 2001. Zákon vychází z mezinárodních předpisů, které jsou pro ČR závazné. Je však nedostatečný především proto, že nedefinuje způsob uznání menšiny státem, diskriminuje „nové“ menšiny a pro výkon některých práv si klade podmínky, které odporují Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin10, jíž je ČR vázána jako mezinárodní smlouvou Rady Evropy od roku 1998. Úmluva byla vzorem pro český menšinový zákon. Zákon nenaplňuje závazek smluvní strany, že bude „ vytvářet podmínky nezbytné pro účinnou účast příslušníků národnostních menšin v kulturním, společenském a hospodářském životě a ve veřejných záležitostech, zvláště pak v těch, jež se jich týkají.“ (článek 15 rámcové úmluvy). Zákon nepodporuje moderní pojetí práv etnické menšiny založené na rozvoji sebeorganizování se menšiny a na její kulturní samosprávě či kulturní autonomii. ČSSD prosadí do legislativního plánu vlády novelizaci menšinového zákona, a to buď tak, aby byl odstraněn nesoulad vzhledem k rámcové úmluvě a dalším evropským a mezinárodním předpisům, nebo, podle možností, i rozsáhlejší novelu, která by upravila kulturní autonomii a samosprávu etnických menšin.

3.9. Evropské a mezinárodní organizace a Romové Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), sídlící ve Vídni, zahrnuje téměř všechny evropské státy včetně Turecka, zakavkazské a středoasijské republiky a USA a Kanadu, celkem 55 států. OBSE byla první mezinárodní organizace, která se začala důkladně zbývat záležitostmi Romů (a později i sociálně vyloučených lokalit). OBSE ještě jako Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě byla koncem 70. let výsledkem helsinského procesu. Proto se jejích romských aktivit od počátku účastnily i státy střední, východní a jihovýchodní Evropy. Právě OBSE značně ovlivnila Radu Evropy, OSN a později i Evropskou unii. Dnešní pohled na evropské Romy, jejich práva a integraci do většinové společnosti, i na sociální vyloučení mnohých z nich je u všech jmenovaných evropských a mezinárodních institucí prakticky totožný. Totožný je i slovník, který pro jevy spojené s Romy používají. Jakékoliv vybočení z toho společného proudu, jako byla zeď v Matiční ulici v labskoústeckých Neštěmicích v roce 1999, sterilizace romských žen, zvláštní školy především pro romské děti, některé postoje lidí z ČR k úpravě místa, kde stával protektorátní cikánský tábor v Letech nebo třeba anticiganistická vystoupení Jiřího Čunka, vyvolává kritiku a nesouhlas. Společný všem mezinárodním organizacím a institucím je odpor vůči anticiganismu, který se jako druh xenofobie řadí k anitsemitismu, islamofobii a vyvolávání nenávisti vůči křesťanům a křesťanství. Je zajímavé, že právě ČR obohatila tento evropský výčet 10

č.96/1998 Sb.

nepřijatelného chování o útoky vůči osobám, které se nehlásí k žádnému náboženství, víře či církvi. OBSE se například intenzivně zabývá nedostatečnou (žádnou) účastí Romů na správě věcí veřejných, zejména pak těch, které se jejich života přímo týkají. Sleduje například a kritizuje postavení romských žen. K tomu zřídila i své orgány – vysokého komisaře pro menšiny, Úřad pro demokratické instituce a lidská práva, od roku 1994 v ní působí CPRSI Kontaktní místo pro Romy a Sinty, které se zabývá výměnou informací a kontaktů mezi účastnickými státy a napomáhá vytváření a vyhodnocování projektů týkajících se Romů a Sintů. Rada Evropy byla založena už v roce 1949. Spojuje ji evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Romy se také dlouho zabývá, ale její akceschopnost poznamenala skutečnost, že státy, které dříve patřily k RVHP a Varšavské smlouvě, k ní přistoupily až v 90. letech – ČSFR v roce 1992. Ruská federace v roce 1997. Rada Evropy je 47 států včetně Turecka a tří zakavkazských republik, sídlo je ve Štrasburce, kde zasedá i Parlamentní shromáždění RE, jeho mistopředsedkyní je Anna Čurdová (ČSSD), a kde sídlí Evropská komise proti rasismu a intoleranci a také Evropský soud pro lidská práva (RE), který mnohokrát rozhodoval o poměrech v ČR a několikrát i o věcech, spojených s Romy. OSN má svou Radu (dříve Komisi) pro lidská práva (Ženeva) s jejím zvláštním zpravodajem pro rasismus. V Ženevě také působí několik výborů, například Výbor pro lidská práva, CERD – výbor proti rasové diskriminaci a další, které založily a udržují státy – včetně ČR, jež jsou členy příslušných mezinárodních smluv. Sekretariáty těchto výborů jsou součástí správy orgánů OSN. Také EU zřídila ve Vídni své Středisko pro sledování jevů rasismu a xenofobie, v roce 2007 přeměněné v Agenturu pro základní práva (FRA), která je poradním orgánem Evropské komise. Společnou potíží při uchopení „romské problematiky“ je rozdílná kultura a způsob života Romů v jednotlivých zemích. Ve východní části Evropy a také ve Španělsku jsou Romové (většina Romů) už po generace usedlí, zatímco původní Romové v západních zemích – ve Francii, Belgii, Velké Británii, Itálii, Německu a Rakousku například – jsou kočovní nebo polokočovní. Nesprávný západní pohled na středoevropské a východoevropské Romy jako na kočovníky často přetrvává a znesnadňuje prosazování různých opatření a projektů. Věc neusnadňuje ani „republikánský model“, neuznávající etnicitu, který v e Francii, ale i jiných státech převažuje. ČSSD i jako člen Socialistické internacionály a Evropské strany socialistů se plně účastní zápasu proti xenofobii, včetně anticiganismu. V evropském i mezinárodním měřítku bude i nadále usilovat o překonání všech předsudků, škodlivých stereotypů, diskriminace a sociálního vyloučení. Za důležité považujeme koordinování svého úsilí se Slovenskem, které čelí obdobným problémům sociálního vyloučení. Spolupráce a styky mezi státními orgány i v rámci občanské společnosti jsou zde obzvláště žádoucí.

3.10. Kdo je Rom Společnosti se ve světě dělí podle zemí, jindy podle kmenů, rodů, kast nebo dokonce podle tříd. V Evropě probíhá dělicí čára tak, že na jih od Alp a na západ od Rýna existují národy politické, které etnicitu (národnost) neznají nebo neuznávají, stát je založen na francouzském, republikánském modelu. Občané v těchto zemích a také v USA hlásící se k nějaké národní menšině – až na výjimky – nemají žádná skupinová práva z titulu národnosti, etnické (národnostní) menšiny tam podle ústavy a zákonů neexistují. Na sever od Alp a na východ od Rýna existují národy, založené také nebo dokonce převážně na národnosti, etnicitě. Národní menšiny jsou v nich ústavou a zákony chráněny. V některých zemích existuje kulturní autonomie a kulturní samospráva (Maďarsko), jinde jsou kvóty pro zvolené zástupce menšin do státního či zemského parlamentu (Polsko, Rumunsko, některé jihoslovanské země, ale také Dánsko), takže k získání mandátu potřebují menší počet hlasů než ostatní poslanci. Podle české Listiny (článek 25) i podle navazujícího menšinového zákona v České republice národnostní (etnické) menšiny existují a jejich příslušníci požívají individuálních i skupinových práv. Podle české Listiny – článku 3 odstavce 2 „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Je to jeden z pilířů liberálně-demokratické orientace státu, ještě federálního, z roku 1990. ČSFR se tehdy zařadila mezi státy, kde se národnost u konkrétních osob nesmí zjišťovat a úředně uvádět. Zároveň se tím přiblížila takzvanému republikánskému modelu, vzešlému z Francie konce 18. století, v němž je národnost, jazyk, rodinná kultura a také náboženství a politické přesvědčení soukromou záležitostí každého. Listina užívá slova „národnost“ tam, kde se v mezinárodních či evropských předpisech hovoří o „národní identitě“, tedy „národní totožnost“. V českém prostředí ale stále přežívá význam slova národnost jako skupina lidí, kteří se hlásí k nějaké národnosti. Nutno zdůraznit, že citovaná formulace Listiny článku 3 odstavce 2 zahrnuje i možnost, že člověk nerozhoduje o své národnosti vůbec (někdy či nikdy), dále že své rozhodnutí nezveřejňuje či je nesděluje jiným osobám, dále že svou národnost kdykoliv mění a konečně že se hlásí k více než jedné národnosti. Národnost je navíc podle zákona o ochraně osobních údajů citlivý osobní údaj, který smí být o konkrétním člověku zveřejňován jen s jeho souhlasem. Za této situace zbývá jediné řešení: Rom, stejně tak Čech, Němec, Polák atd., je ten, kdo se v daný okamžik sám za Roma označí. V poslední době se však stále více prosazuje názor, že při vládní a obecní politice vůči Romům lze považovat za Romy i ty občany (osoby), kteří se často k romské národnosti výslovně nehlásí, nebo i ty, kteří zařazení mezi Romy odmítají, avšak většinová společnost je za Romy považuje. U asimilovaných nebo zcela integrovaných Romů, považovaných i majoritou za Neromy nebo za integrovanou součást většinové společnosti, tato otázka se ovšem neklade – v tomto prostředí je Rom jen ten, kdo se k romství11 hlásí. Případná diskriminace těchto Romů pro jejich vzhled (tedy „rasu“ resp. národnost, ať skutečnou či domnělou), je řešitelná podle obecných zásad upravených antidiskriminačním zákonem, 11

romství – překlad romského slova romipen; česky: romství, romské tradice, romská kultura

případně trestním či přestupkovým zákonem. Avšak mají-li stát, obce a společnost nějak pomoci i těm Romům, kteří jsou sociálně vyloučeni nebo jsou sociálním vyloučením ohroženi, je zapotřebí užívat označení „Rom“ i pro ty, kteří se za Romy neoznačují a obecně jsou za Romy považováni. Státní a obecní pomoc samotná se ovšem musí týkat všech sociálně vyloučených, nejen Romů. Sociálně vyloučené skupiny – viz 6. kapitola – představují v každé lokalitě určité, a ne vždy harmonické společenství složené jak z Romů a osob, které kulturně přijali romství, tak z Neromů, většinou Čechů. Někteří žijí v tomto prostředí samostatně, jiní jsou integrováni do romských rodin. V některých lokalitách jsou Neromové výjimkou, ale jsou místa, kde tvoří i několik desítek procent sociálně vyloučených. I z tohoto důvodů nelze hovořit o sociálně vyloučených romských komunitách. Svá úskalí má i samotné slovo „komunita“. Obvykle totiž označuje společenství lidí, kteří žijí spolu dobrovolně, což v případě mnoha obyvatel sociálně vyloučených lokalit není. Základní podmínkou pro užívání slov Rom, Romové, romský nejen pro ty osoby, které se za Romy veřejně označují, je neadresnost. Nikdy se nesmí stát, aby za Roma byla označena konkrétní osoba bez jejího výslovného souhlasu s tímto označením. Nesmí také existovat žádná jmenovitá evidence Romů, nezaměstnaných Romů atd. Odhady počtu Romů ve třídě, ve škole, v lokalitě, obci, okresu či kraji by měly být často aktualizovány pedagogickými, sociálními, správními atd. pracovníky. Počet osob (obyvatel ČR), které se veřejně, byť anonymně (jako u sčítání lidu) hlásí k romské národnosti a romskému jazyku jako k jazyku mateřskému, klesá. Podle sčítání z roku 1991 se k romské národnosti hlásilo 32 903 lidí, k romštině jako mateřštině 16 630. Při sčítání v roce 2001 se k romské národnosti hlásilo jen 11 716 osob, a romštině jako mateřštině 6 672 osob. Přitom počet Romů odhadovala tehdy kancelář vládní Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity na 150 000 až 200 000. Asi polovina z toho počtu je sociálně vyloučena nebo je sociálním vyloučením ohrožena. Z tohoto faktu plynou dva závěry: Počty Romů a důsledky těchto počtů nelze při správě věcí veřejných určovat podle výsledků sčítání lidu. Zákon o obcích (obecní zřízení) č.128/2000 Sb. upravuje, že dosáhl-li počet občanů hlásících se při posledním sčítání lidu k jiné národnosti než české, pěti procent, může obec zřídit výbor pro národnostní menšiny. Upravuje dále, že pokud podle posledního sčítání lidu žilo v obci deset procent občanů menšinové národnosti, může se za podmínky souhlasu zmíněného výboru uvádět název obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství a označení budov státních orgánů a územních samosprávných celků též v jazyce národnostní menšiny. Tyto podmínky a další zákonná úprava, vycházející z počtů podle posledního sčítání lidu, je pro příslušníky menšin a zvláště pro Romy, u nichž je nepoměr mezi přihlášením se k menšinové národnosti a skutečným stavem nejvyšší, diskriminační. Zákony o obecním a krajském zřízení a o hlavním městě Praze je nutno novelizovat tak, aby počty občanů nečeské národnosti nebyly vázány na sčítání lidu. I zde je třeba vycházet z úředního odhadu počtů občanů menšinové národnosti. Tyto legislativní problémy ovlivňují

nápravu sociálního vyloučení. Jsou spojeny s dvěma základními myšlenkovými proudy romistů, sociologů, antropologů atd. První je směr „národnostní“, tedy kulturní, který může vyústit až v koncepce určitého národního obrození Romů jako evropského národa. Vychází z teorií, které v Československu a České republice rozvíjela romistka a Romka – Romka podle své volby a za souhlasu Romů, kteří ji měli v úctě a lásce – Milena Hübschmanová. Odlišnou koncepci přijali antropologové Tomáš Hirt a Marek Jakoubek začátkem prvého desetiletí tohoto století. Etnickou, kulturní stránku problematiky potlačují jako okrajovou a soustřeďují se na sociální problémy, na vyloučení, na kulturu chudoby, která je podle jejich teorie stejná všude ve světě bez ohledu na etnicitu subjektů. Jejich antropologická škola Západočeské univerzity v Plzni zastává názor, že o Romech, etnicitě a menšinách se raději nemá mluvit. Nebudou pak stigmatizováni, problém bude zanikat. Vycházejí z Arnošta Gellnera, ale i on v posledních letech svého života, když znovu léta žil v Praze, uznal, že etnické národy, i kdy podle něho vznikly „uměle“, mají právo na existenci. Obohacují svou kulturou a přístupem k životu celou společnost, dodáváme. Plzeňští antropologové v nich sice vidí individuality, avšak z etnického hlediska uniformní občany, chtějí je natřít na bílo. Názor, že o Romech se nemá moc mluvit, aby to „neprovokovalo“ většinové obyvatelstvo, je této škole blízký. Zastávají ho i někteří Romové v státní správě a romských spolcích. Navazuje na původní asimilační politiku státu před rokem 1990. Proti postojům těchto antropologů vystupují někteří romisté, žáci Mileny Hübschmanové. Odpůrci integrace Romů do společnosti se rekrutují v prostředí rasistických, anticiganistických předsudků. Tyto postoje jsou skutečným nebezpečím pro společnost a právní stát. Pokud jde o postoje západočeské antropologické školy blízké tvrzení „Romové nejsou“, je třeba tomuto liberálnímu, asimilačnímu přístupu také čelit, neboť může být v rozporu s ústavně zaručenými skupinovými právy romské menšiny a i dalších menšin. S lidmi, kteří tyto názory zastávají, je ovšem možno a nutno spolupracovat všude, kde to vede ke zlepšení životních podmínek sociálně vyloučených lidí. Že ideologický postoj, popírající nebo opomíjející etnicitu nemusí být brzdou terénní a komunitní práci, to dokazuje činnost Člověka v tísni, jehož někteří pracovníci mají k západočeské antropologické škole blízko. Vládní postoj vyjádřený v koncepci vychází z obou těchto směrů, tedy „sociálního“ i „etnického“, přičemž sociální rozměr situace Romů v takzvaných ghettech považovala vláda až dosud za společensky naléhavější. Kulturní (etnickou) stránkou problematiky se zabývá vládní rada pro národnostní menšiny, jejíž působnost upravuje menšinový zákon. Sociální problematika vyloučených Romů (v takzvaných komunitách) je v působnosti vládní rady (dříve meziresortní komise) pro záležitosti romské komunity. Obě rady podléhají gesci jednoho člena vlády a jejich sekretariáty jsou zařazeny do Úřadu vlády. Rada pro národnostní menšiny je dána zákonem, rada pro záležitosti romské komunity existuje jen na základně vládního usnesení. Ve vyváženém zaměření na sociální aspekt romských záležitostí a na dimenzi kulturněetnickou bude pokračovat i ČSSD. Jsme k tomu vedeni jak svým přesvědčením, tak mezinárodními a evropskými závazky a organizacemi a českým ústavním pořádkem a českými zákony.

Hospodářská, sociální a kulturní práva Romů jsou v zásadě stejná jako práva jiných lidí – tedy především občanů, pokud je Rom českým občanem. Nebylo by třeba o tom do tohoto textu nic psát, kdyby nebylo okolnosti, že vzhledem k informování a vzdělání Romů je v jejich prostředí ještě nižší povědomost o těchto právech než v majoritním prostředí. Proto zde poznamenejme, že tato práva tvoří hlavu čtvrtou Listiny. Obsahují právo na práci a hmotné zajištění těch, kteří ji nemohou bez své viny vykonávat, byť je právo na práci a další některá hospodářská, sociální a kulturní práva podmíněno a je zařazeno mezi takzvaná „měkká práva“. Těch je možno se dovolávat jen v mezích prováděcích zákonů. Je úkolem terénních a sociálních pracovníků, aby – jsouce sami dobře poučeni – přenášeli informace o těchto ustanoveních a prováděcích zákonech mezi Romy. Z mezinárodních a evropských předpisů je třeba poukázat na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č.120/1976 Sb.), na Evropskou sociální chartu (Rada Evropy 1961, ratifikována ČR 3. 11. 1999 – č.14/2000 Sb.m.s.) a pokud jde o ochranu a rozvoj romského jazyka i na Evropskou chartu regionálních a menšinových jazyků (Rada Evropy 1992, ratifikována ČR 15, 11. 2006 - č.15/2007 Sb. m. s.) Tato práva, pokud jich užívají Romové jako příslušníci národnostní menšiny, by měl zajišťovat menšinový zákon. Již jsme však uvedli, proč by měl být novelizován. 4. Téma 3: Diskriminace a antidiskriminační opatření 4.1. Obecně Listina uvádí v článku 1: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Základní práva jsou lidská práva. Také další katalogy lidských práv, platné v ČR, upravují ochranu lidských práv obdobně jako Listina, právní řád je zaručuje všem občanů či osobám. Občanská a politická práva zaručují i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č.120/1976 Sb.) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 se svým Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku (v ČSFR a ČR č.209/1992 Sb.). Tyto předpisy byly vzorem a zdrojem při vytváření a přijímání československé Listiny. Při rozdílné úpravě ochrany v různých katalozích (předpisech) se v řešení konkrétního případu uplatní vždy ta úprava, která je pro danou osobu nebo skupinu osob výhodnější. Listina článek 3 odstavec 3: „Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.“ Zásada rovnosti lidí před zákonem je ve světě sice stále častěji uplatňována, avšak mnohým lidem, vládám a nestátním neziskovým organizacím se zdá, že pokrok je v této oblasti pomalý. Proto se ustanovení mezinárodních smluv, zákonů a podzákonných předpisů ve světě (OSN), v EU i v ČR stále zpřísňují. Zákaz diskriminace prostupuje celý právní řád. Český zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) je nyní – v březnu 2009 – ve Sněmovně před jejím rozhodnutím, zda 101 hlasem přehlasuje veto prezidenta republiky, jenž loni zákon, přijatý Sněmovnou a Senátem Sněmovně vrátil.

Zákaz diskriminace a další zákazy patří mezi takzvaná negativní práva. Na rozdíl od nich mají pozitivní práva povahu nároku, často jen částečného. Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 se od roku 1952 rozšiřovala dodatkovými protokoly, postupně byla rozvíjena i pozitivní práva, například Evropskou sociální chartou. Členských států Rady Evropy je dnes 47. Pro ochranu národnostních menšin jsou základními ustanoveními články 24 a 25 Listiny. Článek 24 zní „Příslušnost ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.“ Je to antidiskriminační ustanovení, na rozdíl od článku 3 zaručuje nejen individuální, ale i skupinové právo. Listina nedefinuje, co je národnostní nebo etnická menšina a oba typy menšin nerozlišuje, a zákon neuvádí „etnickou menšinu“ vůbec. Definice menšiny v menšinovém zákonu je založena na výhradně etnickém hledisku, zatímco Rámcová úmluva o ochraně národních menšin, jíž je ČR vázána jako mezinárodní smlouvou Rady Evropy12 od roku 1998 uvádí i menšiny, založené na odlišné kultuře, jazyku nebo náboženství. Definici národnostní menšiny však nepřináší. Článek 24 Listiny je antidiskriminační, článek 25 Listiny zaručuje pozitivní práva menšin. Oba články provádí zákon o právech příslušníků národnostních menšin č. 273/2001 Sb., z 10. 7. 2001, neoficiálně zvaný menšinový zákon. Zákaz diskriminace se promítá i do přestupkového a trestního zákona. Naopak, útočí-li pachatel tak, že někomu způsobí nebo chce způsobit újmu z důvodů rasy, národnosti, náboženství, politického přesvědčení atd., jsou, počínaje vraždou a konče vyhrožováním skupině lidí, za tyto skutky trestní sazby vyšší. 4.2. Diskriminace Romů Diskriminaci lidí pro jejich romskou etnicitu (skutečnou nebo domnělou) začínají uznávat už i české soudy a lidé, kteří kvůli ní podávají občanskoprávní žaloby, začínají své pře vyhrávat. Z hlediska českého trestního práva ale není diskriminace (rasová, etnická) trestným činem, trestné je jen podněcování k ní. To odpovídá minimu, k němuž se ČR zavázala přijetím Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace 13. Ani nový trestní zákoník, který nabude účinnosti 1. ledna 2010, neupravuje trestný čin rasové diskriminace, bude trestat pouze její nejhorší formy – apartheid a segregaci nebo účast ve skupině, která diskriminuje. Rozlišovat je ovšem nutno diskriminaci státem, obcí, veřejnou institucí (školou) a diskriminaci, jíž se dopouští soukromník. Stát resp. jeho vláda může být odsuzována i za to, že takové „soukromé“ diskriminaci dostatečně nečelí.

12 13

č.96/1998 Sb. 95/1974 Sb., ratifikována ČSSR v roce 1966, vstoupila tu v platnost 4. ledna 1969

Podle uvedené smlouvy se státy zavázaly nejen diskriminaci v různých formách odstraňovat a trestat, ale přijímat opatření k předcházení diskriminace. Česká republika má v tomto směru značné rezervy.

4.3. Antidiskriminační zákon Tento zákon, přijme-li ho Sněmovna přehlasováním prezidentova veta, bude chránit před diskriminací jen částečně, a to v míře, která je pro Českou republiku závazná podle směrnic Evropské unie. Navíc antidiskriminační zákonnou úpravu podle směrnic Evropské unie přijme Česká republika jako poslední stát EU se zpožděním pěti let. Vláda ČSSD předložila v roce 2005, po několikaleté přípravě, předlohu výrazně účinnější, i když i ta obsahovala problematické určení veřejného ochránce práv jako antidiskriminačního státního orgánu. (Ochránce má ale chránit práva lidí, a ne třeba pomáhat k postihu podnikatele, který diskriminuje.) Tehdy onen zákon schválila pouze Sněmovna, v Senátu neprošel o jediný hlas a po vrácení do Sněmovny – bez pozměňovacího návrhu – nebyla v rozpadávající se koalici ČSSD, KDU-ČSL a US těsně před sněmovními volbami v červnu 2006 k přijetí politická vůle a zákon nebyl přijat. V roce 2007 vypracovala Topolánkova vláda návrh nový, užší než původní. Nyní se ukazuje, že pro vládní návrh nemá koalice dost hlasů, protože někteří poslanci vycházejí z přesvědčení, že tu žádná diskriminace není, nebo dokonce, že diskriminace je správná. Zdůrazněme ještě, že zákon nebrání pouze diskriminaci rasové a etnické, ale i diskriminaci podle pohlaví, věku, sexuální orientace, zdravotního postižení, náboženství apod. a že všechny tyto formy diskriminace jsou v ČR běžné. Za této situace jsou mnozí poslanci ČSSD rozhodnuti přijetí zákona podpořit. ČSSD však hodlá zahájit práce na novele antidiskriminačního zákona, který by antidiskriminační působení rozšířil a prohloubil, a který by přiznal nevládní neziskovým organizacím působnost při řízení u soudu a před správním orgánem.

5. Téma: Romská sdružení a jiné skupiny V současné době neexistuje žádná funkční romská politická strana, a proto je nutné oslovit jiné partnery. Registrovaných romských organizací v České republice (resp. organizací sdružujících občany romské národnosti) je několik set, většinou to jsou občanská sdružení. Vedle nich existuje i mnoho neromských organizací působících ve prospěch Romů, které také přispívají k integraci osob ohrožených sociálním vyloučením či se zaměřují speciálně na práci s Romy. ČSSD si je vědoma důležitosti komplexního přístupu k problematice a hlavně využití již existujících zkušeností, a to na všech úrovních. Proto se rozhodla pro spolupráci s romskými a dalšími organizacemi. Za tímto účelem vytvořilo několik organizací neformální platformu

romských organizací. S jejími členy ČSSD podepsala memorandum o spolupráci. K memorandu, a tedy i k neformální platformě romských organizací, může přistoupit jakákoliv další organizace nabízející své zkušenosti a znalosti. Pro zvýšení sebevědomí Romů i kvůli vytváření dobrého obrazů Romů u většinového obyvatelstva hraje nezastupitelnou roli romská kultura. Kromě romských časopisů a občanského vysílání v rádiu či televizi o ni pečují kulturní spolky, které pořádají hudební festivaly, romské kapely a v neposlední řadě Muzeum romské kultury v Brně.

6. Téma: Sociální vyloučení Romů 6.1. Obecně Proces sociálního vyloučení je nejen důsledkem chudoby a nízkých příjmů, nýbrž – v případě Romů – také diskriminace. Podstatné stránky sociálního vyloučení jsou nezaměstnanost, špatné bydlení, nedostatečné vzdělání (kvalifikace) a lichva. Sociálně vyloučení jsou odříznuti od institucí a služeb, sociálních sítí a vzdělávacích příležitostí. Projevem sociálního vyloučení je tedy například dlouhodobá nezaměstnanost, závislost na sociálních dávkách, život v prostorově vyloučených částech obcí, nízká kvalifikace, špatný zdravotní stav, rozpad rodin či ztráta sebeúcty. Jako adaptace na podmínky sociálního vyloučení se často vytváří specifické hodnoty a normy, mezi něž patří například důraz na přítomnost, neschopnost plánovat do budoucna, pocity beznaděje a bezmocnosti či přesvědčení, že člověk nemůže ovlivnit vlastní sociální situaci. Za sociálně vyloučenou lokalitou považujeme „geograficky vymezitelnou oblast, kde dochází ke koncentraci osob ohrožených sociálním vyloučením.“14 Jedním z nejviditelnějších podob sociálního vyloučení je vyloučení prostorové. Prostorové vyloučení znamená pro jedince bariéru rozvoje životních šancí. Nedobrovolně segregované skupiny zpravidla žijí v nejhorších, stigmatizovaných částech města, v nevyhovujících, nuzných obydlích s nedostatečnou úrovní sanitárního vybavení a přístupem k běžným službám.15 Dále můžeme rozlišit nejčastěji vyloučení ekonomické (vyloučení z trhu práce, které bývá často způsobeno nízkým vzděláním i diskriminací), vyloučení symbolické (stereotypní a předsudečný pohled na lidi v postižené sociálním vyloučením). Sociálně vyloučené lokality a situace v nich je velmi diferencovaná, lokality se liší zejména velikostí a poměrem velikosti vůči obci či městu, ve které se nacházejí, mírou prostorového vyloučení, stavem domů a bytů, formou jejich vlastnictví atd. Za sociálně vyloučenou lokalitu můžeme považovat jeden dům, ubytovnu, provizorní přístřeší, (tzv. holobyty), ulici, několik ulic i čtvrť. Každá lokalita má svá specifika, liší se velikostí, složením obyvatelstva, problémy, atd. Charakteristickými rysy sociálně vyloučených lokalit jsou uzavřenost 14 15

Jára, M. (a kol.): Sociální diskriminace pod lupou. Otevřená společnost, o.p.s., 2006, s. 39. Toušek, L.: Sociální vyloučení a prostorová segregace. www.caat.cz, publikace.

společenství, prostorová segregace (nedostupnost infrastruktury, chybí zde obchody, úřady, školy, lékaři, atd.) a nevyhovující bytové podmínky (domy jsou zdevastované, často se setkáváme s nepořádkem v okolí domů a nedostatečnými hygienickými podmínkami domácností). Faktory, které ovlivňují obyvatele k odchodu ze sociálně vyloučených lokalit a znovuzapojení se do společenského, kulturního a ekonomického života, jsou zhoršený zdravotní stav, dlouhodobá nezaměstnanost, závislost na dávkách státní sociální podpory a dávkách pomoci v hmotné nouzi, nízká vzdělanost, zadluženost (na nájemném a službách spojených s bydlením, u společností poskytující tzv. rychlé půjčky, spotřebitelských úvěrech, u lichvářů). Dalším sociálně rizikovým rysem je požívání alkoholických nápojů a drog (častý jev u olašských Romů), gamblerství, kriminalita mládeže a dospělých, prostituce. Lidé se v takovýchto lokalitách mohou ocitnout z různých důvodů. Buď už v místě žili před tím, než se z něho stala sociálně vyloučená lokalita, a pak jde většinou o lidi, kteří nemají prostředky a možnosti lokalitu opustit. Nebo se do ní nastěhovali už v době, kdy se už sociálně vyloučenou lokalitou stávala nebo stala. Pak šlo buď o přistěhování dobrovolné – přišli za někým (příbuznými, druhem/družkou apod.), nebo nedobrovolné – byli sem vystěhováni např. proto, že jim vznikly dluhy na nájemném v předchozím bydlišti. Základní problém vidíme v tom, že se sociální aspekt otázek souvisejících se sociálně vyloučenými lokalitami zaměňuje za aspekt etnický. Velká část české veřejnosti chápe sociální vyloučení především jako problém přítomnosti etnicky odlišné populace v majoritním prostředí, nikoliv pouze jako problém přítomnosti extrémně chudých vrstev. Názory veřejnosti se často opírají o kusé nebo zcela nepravdivé informace, které se často zakládají na zkresleném nebo předpojatém vidění problémů.16 Působí zde stereotypy typu pro všechny Romy je typické, že chtějí bydlet pohromadě, zneužívají sociální dávky, nechtějí pracovat, některé typy kriminality jsou pro ně běžné, řešit kriminalitu mezi nimi nemá smysl atd. O něco poučenější instituce si sice přejmenují Romy na sociálně nepřizpůsobivé či na sociálně vyloučené, způsob uvažování však zůstane stejný, založený na předsudcích a zaměřený na řešení problémů specifického etnika, tj. entity, která se chová jinak než my ostatní. Budiž však zdůrazněno, že ne všichni Romové v ČR žijí v prostředí sociálního vyloučení a ne každý, kdo se v podmínkách sociálního vyloučení nalézá, je Rom. Chápat problém sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených skupin obyvatel jako romskou otázku je cesta do pekel. Úřady jsou povinny řešit sociální vyloučení se zaměřením na konkrétní sociální problémy lidí v jejich individuálních případech, a to bez ohledu na to, zda se jedná o člověka, který se hlásí k české nebo jiné národnosti, je nějakého náboženství nebo je považován za příslušníka nějaké skupiny.

16

Gabal, I. – Čada, K. – Snopek, J.: Klíč k posílení integrační politiky obcí. Otevřená společnost, o.p.s., 2008, s. 5 a 10.

Etnická, náboženská, národnostní kulturní či jiná výlučnost přesto musí být brána na zřetel vždy, je-li zdrojem diskriminace či stigmatizace. Proti tomu musí stát jednak zakročit, jednak při pozitivních opatřeních ve prospěch osob v sociálním vyloučení vždy přihlížet k tomu, že jde o Romy, pokud to jsou Romové. V souvislosti s menšinovou národností by měl stát v souladu se zákonem o právech příslušníků národnostních menšin zajistit i romské národnostní menšině realizaci jejich kulturních, jazykových a dalších práv. Dosavadní postoj, vycházející z předsudku, že příčinou sociálního vyloučení je romská mentalita, povaha, „geny“ apod., přispívá ke stigmatizaci těch, kteří se v sociálním vyloučení ocitli, a také ke stigmatizaci všech příslušníků romské populace v zemi, k upevňování falešné představy o existenci etnicky odlišné, tj. problémové skupiny v majoritní populaci a především k prohlubování nenávisti mezi „majoritou“ a „minoritou“. Také spojovat vystoupení pravicových radikálů (zvaných policií extremisty) s řešením problémů sociálně vyloučených lokalit je nebezpečné a nepřijatelné, a to ve dvou ohledech: Pokud radikálové uspořádají demonstraci v konkrétním městě, která je zaměřena proti určité skupině místních obyvatel, a místní a státní instituce rychle reagují návrhy na zlepšení situace, může to na veřejnost působit tak, že teprve když někde radikálové takto veřejně vystoupí, začne stát a samospráva jednat. Část veřejnosti si může situaci vysvětlit tak, že bez zásahu radikálů by se nic nedělo, ani nezlepšilo, což může vést k nárůstu sympatií vůči extremistickým uskupením. To za prvé. Druhý důsledek je ještě závažnější: Pravicoví radikálové uspořádají rasisticky motivovanou demonstraci, namířenou proti určité skupině místních obyvatel, přičemž stát a samospráva nehovoří o řešení problému „extremismus“, ale problému té skupiny, proti které radikálové vystoupili. Zástupci institucí veřejné správy začnou mluvit o tom, že je nutné, aby se tato skupina „přizpůsobila“, aby žila jinak, a jejich jednání tak kopíruje požadavky radikálů. Hrůzostrašné a připomínající dobu vzestupu NSDAP jsou novinové články o tom, že Dělnická strana vyšle do Janova monitorovací hlídky. Důvodem je údajná liknavost města při řešení Janovského problému. Litvínov se brání, tvrzení strany se podle radnice nezakládá na pravdě, město vyvíjí značnou snahu o zlepšení situace v Janově, píše se v novinách. Město je pod tlakem pravicových extremistů, snaží se splnit jejich požadavky, ale ti jsou stále nespokojení, a proto tlak stupňují. Domníváme se, že jde o bezprostřední ohrožení demokratických principů, na kterých je postaveno fungování našeho státu, uvádí ve svém materiálu ministerstvo vnitra. Pokud radikálové vystoupí podobně vůči jakékoliv skupině, proti které se jejich nenávist často obrací (cizincům, muslimům, Židům, homosexuálům…), budou instituce veřejné správy i v tomto případě požadovat, aby se tyto skupiny „přizpůsobili většině“, aby žili jinak, což v důsledku znamená v souladu s požadavky krajní pravice? Pevně věříme, že nikoliv. Paralelně je tak ovšem nepřípustné, aby tak reagovaly ve výše popsané situaci. 6.2. Bydlení Romů a neexistence sociálních bytů Sociální demokracie vychází z přesvědčení, že bydlení není pouze zbožím a že právo na bydlení je součástí práva na přiměřenou životní úroveň ve smyslu Mezinárodního paktu o

hospodářských, sociálních a kulturních právech17. Proto bude usilovat o přijetí zákona o sociálním bydlení. Právní řád ČR neupravuje sociální bydlení. ČR je, vedle Irska, jedinou zemí EU, kde tento institut chybí. Programové prohlášení současné koaliční vlády záměr obsahovalo, avšak úkol zpracovat věcný záměr zákona o sociálním bydlení do dubna 2008 byl z plánu prací vyškrtnut. Osoby usilující o sociální bydlení tvoří několik podskupin. Každá má své specifické potřeby. Jsou to zejména: senioři; zdravotně postižení; rodiny či osoby v podnájmu; osamocený rodič s dětmi; osoby na ubytovnách; osoby přicházející z vězení nebo z ústavní výchovy; osoby nacházející se v ústavech sociální péče, léčebnách dlouhodobě nemocných a domovech pro seniory, osoby bydlící někde bez právního důvodu a osoby na ulici (bezdomovci); azylanti. Všem je společná nízká uplatnitelnost na volném trhu s byty. Ta plyne z mnoha subjektivních a objektivních faktorů („handicapů“). Romské rodiny s nízkými příjmy a jednotliví Romové se vyskytují ve většině uvedených podskupin, mnohé je však spojuje: bývají početnější (mají více dětí) než majoritní rodiny a o bydlení se často zajímá širší rodina sestávající z více rodin. Část Romů bydlí v nájemných bytech, které pozbývají kvůli neplacení nájmu, kvůli nevědomosti, s níž ukončují nájemní smlouvy na dobu neurčitou a podepisují smlouvy na dobu určitou, kvůli nátlaku lichvářů, kvůli skutečným nebo častěji předstíraným rekonstrukcím domů atd. Je obtížné sehnat nový nájemný byt. Již nabídky bytů bývají spojeny s výhradou, že nejsou pro rodiny s dětmi, cizince nebo Romy. Mnohé rodiny se stěhují do ubytoven, sloužícím dříve jako dočasné bydlení pro dělníky, kde za jednu místnost platí i více než 10 000 Kč měsíčně. Jiní se tísní v holobytech, buňkách nebo nevyhovujících stavbách, kam je přestěhovala radnice. Vlastníci bytového fondu, dokonce někdy včetně obcí, nejsou ochotni pronajmout byt romské rodině z obav z anticiganistických předsudků sousedů nebo kvůli předsudkům vlastním, z obav z budoucí neschopnosti hradit nájemné. Romské a jiné chudé rodiny nemohou také složit vysokou kauci před uzavřením nájemní smlouvy, která je často požadována a neregulované nájemné nemůže rodina uhradit. Mnohé obce upravily postup při rozhodování o žádostech o pronájem obecního bytu pravidly či směrnicemi, v nichž stanovily kritéria pro přijetí žádosti a její následné projednání a vyhodnocení. Tato kritéria, zcela předvídatelně (a někdy i programově) vylučují z obecního bydlení osoby, které na jinou formu bydlení „nedosáhnou“. U Romů (romských rodin) se kritéria, která znamenají nemožnost pronájmu obecního bytu, často kumulují. Situace na volném trhu s byty, nastavení přístupu k obecnímu bytovému fondu a absence jiné alternativy zajištění bydlení pro sociálně slabé skupiny obyvatel působí, že se Romové 17

článek 11 uvedeného paktu, který Československo ratifikovalo v roce 1976, uvádí: Státy, smluvní strany paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, bydlení, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu.

(romské rodiny) sestěhují do bytů, k nimž má některá osoba z širší rodiny nájemní vztah nebo jiné užívací právo. Stává se pak, že např. v dvoupokojovém bytě žije deset, dvanáct lidí. V některých případech řeší bydlení obýváním podstandartních prostor, jež nejsou k bydlení určeny. Ti Romové, kteří patří k sociálně nejslabší vrstvě obyvatel, se ocitají v postavení, kdy se tzv. „chráněný nájemní vztah“ mění z vůle pronajímatele (obce či jiné právnické nebo fyzické osoby) na ubytovací vztah. Obvykle to souvisí s dluhy na nájemném, v některých případech však jen s výměnou bytu nebo změnou jiné náležitosti nájemní smlouvy. Některé obce se zbavují romských rodin, bydlících ve větším počtu v nějakém obecním domě, prodejem domu silně pod cenou. Ačkoliv dosavadní závazky vyplývající z nájemních smluv uzavřených na dobu neurčitou přecházejí na nového vlastníka, zneužije se slabší postavení a nevědomosti obyvatel a uzavře se nová nájemní smlouva – již omezená na dobu určitou. Nový majitel se často uchýlí k nezákonným praktikám a po uplynutí doby pronájmu a bez rozhodnutí o vyklizení donutí Romy odejít, většinou do podstandardního bydlení. Mezi formy nátlaku patří i hrozba odebrání dětí do ústavu. Úřady obecně popírají, že by nedostatečné zajištění bydlení bylo důvodem (přesněji jediným důvodem) pro odebrání dítěte, nicméně připouští, že se tento přidružuje k neschopnosti zajistit výživu a výchovu dítěte a přítomnosti dalších problémů v rodině, např. trestná činnost apod. U některých sociálních pracovníků pořád přetrvává přesvědčení, že konají dobro, jež dítěti prospívá, posílají-li děti do ústavu i kvůli chudobě. V každém případě pracovníci vykonávající sociálně-právní ochranu dětí potvrzují neschopnost zajistit bydlení rodině s dětmi v tíživé životní situaci (např. bez domova nebo žijící ve špatných podmínkách na ubytovně, azylovém domě apod.) a absenci účinných nástrojů, které by jim to umožnily. Za tento stav byla Česká republika kritizována Evropským soudem pro lidská práva. Vytlačování rodin i jednotlivců v sociální tísni a jejich soustředění ve stávajících nebo nových ghettech zesiluje především v posledních letech. Jednou z příčin jsou praktiky zbavující lidi původního důstojného bydlení bez možnosti alternativního řešení s reálnou možností návratu do „normálního pronájmu na trhu s byty. Je mnoho obcí a měst, které se na podpoře tvorby ghett aktivně nepodílejí. Mnohdy se však romské rodiny sestěhovávají samovolně v důsledku popsaných praktik nebo kvůli organizovanému vystěhování jinou obcí, přičemž následky takového jednání nese obec, v jejímž územním obvodu se vystěhované rodiny vyskytnou. Motivací je snaha problémy s obyvateli ohroženými sociálním vyloučením přesunout na jinou obec. Obec, která vystěhovává, to obvykle neprojedná s orgány obce, do níž se Romové stěhují. Takto vystěhovaní lidé zpřetrhají ze dne na den rodinné, občanské i s tím spojené právní vazby (například školní docházka dětí, volnočasové aktivity, zaměstnání, úřad práce, orgán sociálněprávní ochrany dětí, terénní sociální práci). Obec tímto postupem nerespektuje oprávněné zájmy svých obyvatel. Menší obce, které jsou obvyklou cílovou stanicí vystěhovaných, nemají odborný aparát na řešení takto vzniklých problémů.

Způsob vystěhování, které se někdy děje organizovaně a týká se většího počtu romských rodin, představuje podstatné porušení práva těchto obyvatel na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života. Toto porušení práv spočívá v omezení svobody volby místa pobytu a způsobu života. Neformálním nátlakem samosprávné moci se v takových případech často zhorší sociální situace stěhovaných osob. Zde je třeba doplnit, že kromě Romů jsme nezaznamenali, že by podobným způsobem bylo nakládáno s osobami z jiné menšiny či sociální skupiny. Česká společnost potřebuje naléhavě zákon o sociálním bydlení a české sociální demokracii ho náleží prosadit. Zákona je třeba kvůli všem shora vyjmenovaným skupinám obyvatel. Cílem je zajistit reálnou šanci na důstojné a přiměřené bydlení za rovných podmínek každému, aniž bude některá skupina upřednostňována. Zohlednění specifických podmínek těchto skupin, tedy i Romů, při tvorbě a aplikaci zákona není zvýhodněním. Komplexní právní úprava přispěje především k narovnání „handicapů“ různých skupin obyvatel vyplývajících jak z objektivních tak subjektivních faktorů a k její účinnosti v praxi. Nový zákon musí vymezit postavení státu a obcí v oblasti bytové politiky pro osoby ohrožené sociální vyloučením. Musí stanovit minimální standard bydlení (stavebně-technický a užívací), vymezit cílové skupiny osob takového bydlení, postihnout tvorbu a regeneraci bytového fondu obce pro účely sociálního bydlení, zajistit jeho strukturovanost, diferencovanost a prostupnost, zastřešit a uspořádat existující zvláštní režimy v oblasti bytové politiky (v širším slova smyslu) – například byty zvláštního určení, integrační byty, podporované byty, azylové bydlení, noclehárny apod. Musí vymezit okruh provozovatelů takového bytového fondu – obce, nestátní neziskové organizace, bytová družstva, soukromí investoři. V neposlední řadě musí zákon vyřešit vazby do souvisejících právních předpisů, zejména zákona o obcích, občanského zákoníku, zákona o pomoci v hmotné nouzi a zákona o existenčním a životním minimu, zákona o státní sociální podpoře a zákona o sociálních službách. Posílit se musí, jak v zákonu, tak v praxi již stávající institut zvláštního příjemce dávky a dále i poukazování úhrad za nájemné a služby spojené s bydlením přímo na účet pronajímatele nebo dodavatele těchto služeb pro hrazení plateb za bydlení. Vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky, ústavnímu pořádku a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva18 je třeba upravit mechanismus pomoci rodinám pro překonání jejich obtíží při zajištění bydlení a přiznat orgánům sociálně-právní ochrany dětí účinnou pravomoc, jak k zajištění sociálního bydlení přispět. Argumentem pro přijetí

18

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva předpokládá, že státy přijmou tzv. pozitivní opatření k ochraně práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z hlediska práva na respektování rodinného života soud v roce 2006 i v roce 2007 konstatoval porušení článku 8 úmluvy Českou republikou, které spočívalo v nařízení ústavní výchovy a předání dítěte do ústavní výchovy – v jednom případě z důvodu, že rodina nemá stálý a vyhovující byt – Wallovi proti České republice, v druhém případě z důvodu, že rodič dětem poskytoval nedostatečnou péči v důsledku absence trvalého příjmu a vzhledem k hrozbě ztráty bytu a vystěhování – Havelka proti České republice. Je nepodstatné, že to nebyly romské rodiny, právě romské rodiny jsou často takovým přístupem ohroženy. .

nového zákona o sociálním bydlení je i potřeba stanovení podílu obcí na odpovědnosti státu za zajištění práva na důstojné životní podmínky pro své obyvatele. I když budeme prosazovat státní a obecní politiku vůči Romům, je zřejmé, že požadavek zákonné úpravy sociálního bydlení je obecný. Odborná komise pro romské záležitosti bude spolupracovat při vypracovávání návrhu zákona a při formulování politiky státu a obcí, týkající se zajišťování sociálního bydlení, s příslušnou odbornou komisí ČSSD. Současně s prosazováním zákona je třeba – na úrovni obcí, krajů i státu – čelit dvojí situaci: jednak aby nevznikala nová ghetta a do těch stávajících aby se nestěhovaly další rodiny, ať už „dobrovolně“ nebo pod nátlakem, jednak pomocí komunitní práce dosáhnout buď toho, aby sociálně vyloučení lidé mohli ghetto opustit a přestěhovat se jinam, nebo aby se i ghetto postupně přetvářelo v místo, kde lze bydlet i pracovat.

6.3. Lichva a protispolečenské jednání poškozující Romy aneb „sociálně vyloučené lokality přitahují (organizovaný) zločin“ Kriminalita byla dlouho spojována se sociálně vyloučenými lokalitami a ještě zhoršovala jejich negativní obraz. Dnes se ukazuje, že obyvatelé těchto lokalit nejsou hlavními aktéry kriminality. Nyní jsou považování spíše za oběti organizovaného zločinu, přicházejícího z vnějšku a také za oběti nedostatečné veřejné politiky bydlení a jiných postupů, které vyřadily obyvatele sociálně vyloučených lokalit z veřejného života. Zpráva UN HABITAT, Challenge of Slums, 2003. Osoby dopouštějící se kriminálního jednání a pachatelé tzv. organizovaného zločinu hledají oběti své činnosti v sociálně vyloučených lokalitách. Život v nich tedy přináší kromě mnoha znevýhodnění také více možností stát se obětí nezákonného jednání. Zejména mladí lidé v sociálně vyloučených lokalitách, kteří nechodí do vzdělávacích institucí nebo do zaměstnání, jsou snadno zranitelní, a stávají se tudíž objekty zvýšeného zájmu ze strany distributorů drog i drobných prodejců. V mnoha těchto lokalitách jsou byty, kde lze zcela volně zakoupit jakékoliv množství drog. Často trvá řadu měsíců, než se povede tento zdroj policii zneškodnit. Mezitím se snadno dostupná droga stane pro její uživatele nepostradatelnou, neboť závislost se výrazně prohloubí. Například v roce 2001 na pražském Smíchově v ulici Plzeňská 26 bylo možné v jednom bytě zakoupit v kteroukoliv hodinu jakékoliv množství heroinu. Obyvatelé domu si opakovaně stěžovali na policii, která zůstávala nečinná. Policie dokonce vyzývala oznamovatele, aby si zakoupili „psaníčko“ a přinesli ho na policii, aby bylo možno určit, co je to za drogu. Policejní zásah a zatčení pachatelů se odehrálo až po několika měsících. Během tohoto období se z občasných uživatelů stali závislí jedinci, kteří si na drogy začali vydělávat krádežemi mobilních telefonů, a heterosexuální a homosexuální prostitucí. Oznamovatelé měli dojem, že policie se věcí nezajímá, protože šlo jen o Romy. Výrobci, dovozci a distributoři heroinu ve velkém nebyli Romové, byl to mezinárodně organizovaný gang, avšak prodejci i většina

kupujících byli Romové. Ale i oznamovateli trestné činnosti na policii byli Romové, žijící v sousedství. Přestože je v tradiční romské kultuře prostituce morálně odsuzována, v sociálně vyloučených lokalitách je stále častějším zdrojem příjmů, a to zejména u drogově závislých. Důvodem bývá finanční tíseň (která vzniká i stále stoupajícími náklady na obstarávání drog), ale také snadné navázání kontaktu s klienty i kuplíři. Mladí chlapci a dívky jsou často na ulici oslovováni již v útlém věku zájemci o sexuální služby. Když se v pozdějším věku dostanou do tíživé finanční situace, často je kontaktují kuplíři, kteří se prostřednictvím jiných drogově závislých o jejich potížích dozvědí. Ve finanční tísni se nenacházejí pouze drogově závislí, nýbrž většina obyvatel sociálně vyloučených lokalit. Důvodem jejich finančních problémů jsou vysoké životní náklady. Zadlužování je pak přirozeným důsledkem této situace. Dluhy lze rozdělit do mnoha kategorií. Nejznámější jsou úžerníci - lichváři, jsou to často osoby, které v sociálně vyloučené lokalitě žijí, nebo bydlí v blízkosti a půjčují na vysoké úroky. Zdrojem vysoké zadluženosti jsou i spotřebitelské úvěry (www.spotrebitelskyudel.cz) a splátkové firmy (http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=605), tedy organizovaná a státem tolerovaná lichva. Proti lichvářům a distributorům drog je třeba vystupovat náležitou represí. ČSSD o ni bude usilovat ve spolupráci s terénními pracovníky a postiženými. Lichva je stále trestný čin, a bude tomu tak i v novém trestním zákoníku, kde vedle zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení někoho přibude ještě zneužití něčí lehkomyslnosti. Další praktiky proti dobrým mravům provádějí telekomunikační operátoři. Často převedou dluhy na jiné společnosti vymáhající dluhy, aniž o tom informují věřitele. Vymahatelé dluhů se po dobu několika let dlužníkům neozývají, ale pečlivě evidují narůstající dluhovou službu. Tím brání dlužníkům řešit jejich zadluženost v době, kdy je relativně nízká. Posléze pošlou dopis, kde není uvedena celková dlužná částka, ale pouze odkaz na zákonné ustanovení, jak ji vypočítat. Chybí také kontakt na tyto společnosti. Po uplynutí nějaké doby dlužníky kontaktuje exekutor. Dluh je však mezitím mnohanásobný. Z bludného kruhu zadluženosti není v současné době cesta ven. Zadlužené osoby tedy mají uzavřenou cestu ke zvýšení osobní hospodářské produktivity a tím i k sociálnímu vzestupu. Pro takto zadlužené lidi totiž neexistuje žádná zákonná hospodářská (pracovní) činnost, která by je v dohledném čase dluhů zbavila. ČSSD se zasadí o to, aby zákon stanovil nejvýše přípustnou úrokovou míru v závislosti na úrokové sazbě ČNB. V boji proti lichvě najde zákonné možnosti, které omezí nebo vyloučí lichvu, a které pomohou dlužníkům dostat se z dluhové pasti, a tím vytvořit rodinám i jednotlivcům možnost sociálního vzestupu.

6.4. Komunitní a terénní práce

Základem započetí jakékoliv změny je komunitní a terénní sociální práce. Ke komunitní práci a komunitnímu plánování v současné době přistupuje velký počet obcí a krajů. Komunitní práce může sloužit jako nástroj aktivizace skupiny lidí, kteří budou vedeni vlastní silou k jeho řešení, tj. jsou to takové problémy, které mají skutečný skupinový charakter, nebo jako přímý nástroj k řešení určitého konkrétního problému.19 Terénní sociální práce je sociální služba, kterou poskytuje obec nebo neziskové organizace a je financována z řady zdrojů (obce, kraje, státní rozpočet, evropský sociální fond…). Terénní práce je sociální službou podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zajišťuje pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Proto terénní pracovníci poskytují základní sociální poradenství jednotlivcům i rodinám, které se ocitli v tíživé sociální situaci a sami ji nedovedou řešit, a poskytují je v jejich přirozeném prostředí. Doprovází je na úřady nebo instituce, jsou prostředníky při komunikaci, radí a vysvětlují, předávají informace např. o probíhajících projektech ve městě, rekvalifikačních kurzech, romské agentuře, kde se mohou zaevidovat, atd. Zprostředkovávají a sepisují i žádosti o splátkové kalendáře k dlužným částkám, vštěpují povinnosti, možnosti i nároky. Mapují celkovou situaci komunity. Organizují brigády při úklidu společných prostor domů i okolí. Cílem jejich práce je posilování sociální kompetence (aby sami byli schopni). Pořádají různé volnočasové aktivity pro děti, které se nemohou zapojit do mimoškolních činností například z důvodu prostorového vyloučení lokality. Komunitní sociální práce je jedním ze základních a účinných nástrojů sociálního začleňování, měla by být všude tam, kde žijí lidé ohrožení sociálním vyloučením (nejen Romové). Důležitým faktorem pro úspěšnost komunitní a terénní sociální práce je spolupráce se zdravotně-sociálními pomocnicemi, sociálními pracovníky odboru sociálních věcí a odboru sociálně-právní ochrany dětí (pro předcházení odebírání dětí do ústavní péče), asistenty pedagogů ve školství, romskými a proromskými organizacemi působícími ve městě. Náplní této práce je i aktivní vyhledávání lidí, kteří jsou z nějakého důvodu v nouzi, a individuální pomoc těmto lidem, resp. jejich rodinám. Měla by identifikovat rodiny, jejichž členové mají práci nebo chtějí pracovat a měli by jim pomoci v umožnění podmínek k opuštění lokalit, respektive zabránit jejich odchodu do lokality. Celý systém musí být samozřejmě víceúrovňový a z hlediska dynamiky jednotlivých lokalit musí být celý proces vícerychlostní. Na základě většiny analýz je tento proces odhadován na několik desetiletí. Jakékoliv představy „velkého třesku“ jsou primitivní a populistické. Dalším významným aspektem je překonání bariér, které zesilují propad a sociální vyloučení v lokalitách a brání jednak sociální inkluzi směrem do majoritního prostředí, jednak modernizaci a pronikání standardních sociálně ekonomických mechanismů a životního způsobu do lokalit.

19

srov. KOLEKTIV AUTORŮ. Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Socioklub, 1997. ISBN80902260-1-9.

Uvádíme jako příklad způsob navržený v Komunitním plánu sociálních služeb ve městě Kladně 2008-2010, který navíc kombinuje různá opatření: „Sociálně slabí lidé, zejména nezaměstnaní, špatně kvalifikovaní, závislí na sociálních dávkách, jsou ohroženi ztrátou bydlení z důvodu předlužení, krizové životní situace, zanedbání nebo neznalosti vlastních povinností apod. Ztrátě bydlení a jejich dalšímu sociálnímu propadu je vhodné předcházet intenzivní sociální prací za součinnosti pracovníků Odboru sociálních věcí a zdravotnictví MMK a oddělení bytové politiky Odboru investic a správy majetku MMK, Správy bytového fondu a nestátních organizací poskytujících sociální služby. Při jakémkoliv náznaku propadu, zadlužování nebo porušování povinností nájemníka je vhodné klienta upozornit na možné následky a nabídnout mu asistenci sociálního pracovníka. Ve spolupráci zmíněných institucí zejména vést klienta k předcházení nárůstu dluhu, který by vedl ke ztrátě bydlení, zavést splátkový kalendář, který by pomohl splácet dluh na nájemném, popř. stanovit zvláštního příjemce dávky. Je vhodné zkoumat náklady na bydlení klienta, navrhovat mu opatření k jejich minimalizaci, popř. mu nabídnout jinou formu bydlení, která by lépe odpovídala jeho finanční situaci. Vše doprovází práce terénních sociálních pracovníků.“20 6.5. Příklad dobré praxe Příkladů dobré praxe v komunitní práci bychom mohli uvést mnoho, například Vesničku soužití21 v Ostravě-Muglinově, kterou pomáhá udržovat Diecézní charita ostravsko-opavská, nebo Dobrou Vodu na Toužimsku, kde působí sdružení Český západ22 ve spolupráci s klášterem trapistů. Uveďme však příklady z Brna a Ostravy: Brno: Realizátorem projektu, který finančně podpořilo Ministerstvo pro místní rozvoj a Magistrát města Brna v letech 1999 – 2003, bylo brněnské středisko Drom. „V jeho rámci byly vytipovány dva domy, které se nacházely v nejhorším stavu. Byla započata jejich rekonstrukce, na které spolupracovali obyvatelé domu většinou v rámci nekvalifikovaných pomocných prací. Jelikož se jednalo často o rodiny ilegálně nastěhované a o neplatiče nájemného, byla jejich práce pojímána jako práce na odpracování dluhu na nájemném. Po odpracování stanoveného počtu hodin a při aktivní účasti na projektu pak bylo bydlení rodin legalizováno na základě smlouvy na byt, která je uzavírána na 1 rok, automaticky je prodloužena u bezproblémových obyvatel. V případě neplacení nájemného nebo neplnění jiných důležitých povinností, je realitní kancelář oprávněna obyvatele vystěhovat. V domě na ul. Bratislavská 41, kde je zároveň sídlo organizace, je pozornost Dromu soustředěna zejména na posilování role domovní samosprávy.23 Ostrava: Realizátorem projektu v letech 2005 - doposud „Bydlení s doprovodným sociálním programem“ je občanské sdružení CENTROM. Projekt je zaměřen na sociálně exkludované rodiny s dětmi, u kterých je vývoj ohrožen v důsledku dopadů dlouhodobé 20

Komunitní plán sociálních služeb ve městě Kladně 2008-2010, s. 119-120. www.mestokladno.cz http://www.vesnickasouziti.caritas.cz/ 22 www.cesky-zapad.cz 23 www.drom.cz 21

krizové situace, kterou rodiče nedokážou sami bez pomoci překonat, a existují zde další rizika ohrožení vývoje dítěte. Náplní projektu je budování třístupňového systému sociálního bydlení s doprovodným sociálním programem na území města Ostravy. Součástí projektu jsou doprovodné sociální programy, které jsou aktivizačním a motivačním prvkem, který má za cíl aktivizovat uživatele, vést ho k aktivnímu řešení jeho situace a hledání následného – vyššího stupně bydlení. Tím je v ideálním případě bydlení s vlastní nájemní smlouvou. V případě, že dojde k přesunutí rodiny z ubytování 2. stupně do bydlení 1. stupně, zůstává rodina nadále zařazena v projektu, ale již se neúčastní doprovodných sociálních programů. Celkovým cílem projektu je prostřednictvím vlivu na cílovou skupinu dosáhnout změny jejího chování, mimo jiné i ve vztahu k využití finančních zdrojů pro potřeby rodiny, a tím napomoci k vymanění rodiny ze sociální exkluze, včetně návratu k bydlení s nájemní smlouvou. U klientů bydlících v bytech s nájemní smlouvou pak předejít ztrátě tohoto bydlení v důsledku sociopatogenního chování – neplatičství24 6.6. Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách25 Agentura, s níž přišli do vlády zelení, vlastně nikdy nezačala působit. Příčiny vidíme jednak v neschopnosti příslušného člena vlády a vládního zmocněnce dohlížet na její založení a rozvoj, jednak v tom, že bez zákona agentura jako státní orgán dobře nemůže působit. Proto vláda rozhodla o předložení zákona, který měla ministryně pro lidská práva (dnes ministr) vládě předložit do konce března 2009. Již v prosinci 2008 byl hotov věcný záměr zákona, který nechala vypracovat ministryně pro lidská práva a menšiny, respektive Úřad vlády. Konalo se i připomínkové řízení, ale předložení návrhu vládě bylo odloženo vzhledem k finančním nesrovnalostem, které v dosavadní agentuře zjistil audit. Předpokládá se, že věcný návrh zákona a návrh sám nebudou předloženy dříve než za půl roku, až se vyjasní situace v dosavadní agentuře, která byla zřízena bez jakýchkoli pravomocí usnesením vlády. Z textu návrhu věcného záměru zákona o agentuře citujeme: Na základě Společných cílů, které členské státy EU přijaly na jarním zasedání Evropské rady v roce 2006, je v rámci tzv. Otevřené metody koordinace pro tříletá období zpracovávána tzv. Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování, jejíž součástí je i národní akční plán sociálního začleňování. V tomto plánu pro léta 2008 – 2010 jsou pro tuto oblast deklarovány tyto závazky České republiky jako členského státu Evropské unie: • • •

24

zajistit dostupnost zdrojů, práv a služeb potřebných k účasti ve společnosti, prevence a řešení sociálního vyloučení a boj se všemi podobami diskriminace, které vedou k sociálnímu vyloučení; zajistit aktivní sociální začlenění pro všechny, a to jak prostřednictvím podpory účasti na trhu práce, tak potíráním chudoby a sociálního vyloučení; zajistit, že politika a postupy sociálního začleňování budou dobře koordinovány, aby se do tohoto procesu zapojily všechny veřejné orgány a lidé, kteří zažívají chudobu.

www.centrom.cz http://209.85.129.132/search?q=cache:VQNs80uoP9cJ:www.romea.cz/dokumenty/Agentura050907def.doc+A gentura+soci%C3%A1ln%C4%9B+vylou%C4%8Den%C3%BDch&hl=cs&ct=clnk&cd=4&gl=cz

25

•

zajistit, aby politika sociálního začleňování byla účinná a byla zohledněna ve všech příslušných veřejných postupech, včetně opatření hospodářských a rozpočtových

Realizaci těchto závazků nicméně zatím brání přetrvávající hluboká neinformovanost o strukturálních příčinách a následcích sociálního vyloučení, přetrvávající soubor předsudků a stereotypů na straně pracovníků veřejné správy i pomáhajících profesí, které reálně znemožňují dosáhnout na tomto poli úspěchu. Prohlubující se sociální vyloučení příslušníků romských komunit vyvolává naléhavou potřebu vzniku institucionálního nástroje k realizaci politiky státu ve spolupráci se samosprávou. Jako reálný model se dlouhodobě jeví vytvoření silné státní instituce dostatečně kompetenčně i kapacitně disponované k praktické realizaci skutečně efektivní veřejné služby v lokalitách výskytu sociálního vyloučení, která by zamezovala tomuto vylučování a odstraňovala jeho následky. Současná situace vyvolává potřebu udržitelných systémových změn, které v sociálně vyloučených lokalitách umožní sociální integraci jejich příslušníků mezi většinovou společnost. Zapojením obyvatel sociálně vyloučených lokalit do života obcí se významně sníží napětí mezi majoritou a příslušníky vyloučených komunit. Zastavení „ghettoizace“ přispěje k rozvoji českých obcí a měst, ke zvýšení jejich investičního ratingu a ke zlepšení kvality života jejich obyvatel. Komplexní postupy garantované jedinou silnou státní institucí – agenturou povedou k úspoře zejména v oblasti sociálních dávek a zdravotního pojištění a také ke zvýšení příjmů veřejných rozpočtů v daňové oblasti. Vznikem takové specializované státní agentury bude doplněn do struktury státních orgánů orgán zaměřený na prevenci a na odstraňování tohoto vrcholně nežádoucího jevu, spojeného s riziky lidsko-právními, sociálními, zdravotními, demografickými, bezpečnostními. Vznik zvláštní, specializované a samostatné agentury je potřebný proto, že neexistuje žádné ministerstvo ani jiný státní orgán, disponující dostatečným souborem nástrojů k formulaci a prosazování ucelené koncepce řešení sociálního vyloučení Romů v České republice. Právě vytvoření silné instituce, u které budou soustředěna klíčová oprávnění, kvalifikovaný personál a dostatečné materiální zdroje, umožní jednoznačně definovat zodpovědnost a vytvoří podmínky pro řízený a koordinovaný postup celé veřejné správy. Zákon zřídí Agenturu pro sociální začleňování v romských lokalitách jako organizační složku státu se sídlem v Brně. Zákon vymezí poslání agentury, její cíle, působnost, oprávnění, orgány, povinnosti jejích zaměstnanců a členů kontrolních orgánů. Cílem agentury bude dlouhodobě, všestranně a s využitím kvalifikovaných informací napomáhat sociálnímu začleňování Romů, a to plněním úkolů stanoveným jí tímto zákonem, za využití oprávnění, která jí tento zákon přiznává. ČSSD se zasadí o co nejrychlejší přijetí zákona o Agentuře pro sociální začleňování v romských lokalitách a o její uvedení v život.

7. Téma: Vzdělávání Základním východiskem při hledání klíče k řešení problému integrace lidí pocházejících z romské etnické skupiny v oblasti vzdělávání je společenské postavení Romů ve většinové společnosti. Jako každá etnicky rozlišitelná komunita, která byla z historických a sociálních důvodů vytlačena na okraj společnosti, i Romové zaujímají apriorně negativní, obrannou pozici vůči většinové společnosti. Uzavírají se do vlastní komunity, ve které udržují tradiční způsob života, v některých subetnických skupinách i mateřský jazyk. Předsudky a negativní zkušenost na straně většiny i romské menšiny jsou zdrojem vzájemné nedůvěry, která se mnohdy projevuje skrytým i otevřeným nepřátelstvím. Vzájemná nedůvěra poznamenává sociální komunikaci mezi jedinci obou skupin od útlého věku a bohužel, ani škola není pro většinu romských dětí místem, které by považovaly za přátelské. V posledních více jak padesáti letech se české školství vyznačovalo snahou o asimilaci, „natírání romských dětí na bílo“. Nebyla respektována jejich kulturní identita. Ještě navíc tehdejší školní praxe vycházela z dogmatu „průměrného žáka“ a vše co z tohoto průměru vybočovalo, vylučovala. Nutno podotknout, že tento přístup v mnohých školách přetrvává dodnes. Jeho výsledkem je, že asi 80 procent Romů má pouze základní vzdělání. Negativní zkušenost romských rodičů a prarodičů se školou je pak logicky přenášena na dnešní generaci. Představa vysokoškolského vzdělání jejich dětí je pro většinu těchto rodičů nad rámec možné představivosti. Sociální propad lidí pocházejících z romské etnické skupiny se v posledních letech stále prohlubuje. Většina těchto lidí žije v prostorově izolovaných lokalitách, jsou dlouhodobě nezaměstnaní a z důvodu nízké kvalifikace prakticky nezaměstnatelní, dluží značné částky, které nejsou schopni splácet, velmi často z důvodu dluhů na bydlení přicházejí o trvalý domov, migrují a žijí s dětmi po ubytovnách. Základní potřeby početnějších rodin vysoce přesahují jejich reálné příjmy. Lidé bojují o přežití, vzdělání není důležité, naopak povinná školní docházka je často vnímána jako komplikace, protože i děti školou povinné v rámci svých možností přispívají do rodinného rozpočtu. Řešit situaci dětí žijících v sociálním vyloučení je základní prioritou. Tyto děti nemohou svou situaci ovlivnit vlastními silami. Jsou ale zároveň skupinou, která sociálně vyloučenou lokalitu denně opouští (povinná školní docházka) a je možné na ně působit tak, aby pochopily, že tamní životní styl není jediným možným. Postoj romských rodin ke vzdělání jako k životní hodnotě je stále problematický a pravděpodobně jen stále menší část Romů žijících v České republice vnímá vzdělání jako nutnou výbavu k „přežití“ v současném světě. Specifický způsob výchovy dětí v romských rodinách odpovídá způsobu života v těžkých sociálních podmínkách a samozřejmě ovlivňuje budoucí míru vzdělanosti dětí z těchto rodin pocházejících. Škola, která chce úspěšně vzdělávat romské děti, musí též najít cestu k jejich rodičům. Musí je přesvědčit o tom, že není nepřátelskou institucí ani k dětem, ani k nim samotným. ČSSD si uvědomuje, že zlepšení sociálního statutu romských rodin, vybudování sítě sociálního obecního bydlení pro nízkopříjmové skupiny, možnosti oddlužení (insolvenční

zákon není řešením pro většinu romských rodin) a reálné možnosti získat zaměstnání (např. formou krátkodobé registrované práce) pomůže romským rodinám věnovat se více vzdělávání a budoucímu školnímu úspěchu svých dětí.

7.1. Předškolní děti Romští rodiče zpravidla, až na výjimky nezapisují děti do mateřských škol. Důvodem je jednak placená péče (stravování) v těchto zařízeních, docházka není povinná, matky s malými dětmi nepracují, takže nejsou pod tlakem sociální nutnosti služeb mateřské školy využít a obecně Romové nemají k tomuto zařízení důvěru. Předškolní vzdělávání je však pro děti ze sociálně vyloučených lokalit z mnoha důvodů nutností především pro další školní úspěšnost. Některé děti žijící v prostorově a sociálně vyloučených lokalitách toto prostředí opustí teprve při nástupu povinné školní docházky. Některé tyto děti nikdy neviděly knížku, nemalovaly, nevystřihovaly nůžkami, nemají tak např. rozvinutou jemnou motoriku. Tyto děti mají také jazykovou bariéru. Nemluví romsky ani česky natolik, aby byly v tomto jazyce vzdělavatelné. Často neznají výrazy nutné pro orientaci v čase a prostoru. Bez ohledu na individuální vzdělávací předpoklady je zřejmé, že takové děti jsou při nástupu povinné školní docházky extrémně znevýhodněné. Rodiče těchto dětí jsou v drtivé většině adresáty finanční pomoci od státu (dávek státní sociální podpory, dávek pomoci v hmotné nouzi). ČSSD navrhne využití příjmu finanční pomoci od státu k motivaci rodičů těchto dětí, např. zvýšením finanční výpomoci o příslušný koeficient, pokud dítě navštěvuje zařízení pravidelně. Docházka do předškolního zařízení by měla být pro děti zdarma a povinností obce by mělo být takovou docházku dítěti zajistit. Vedle přímé finanční výpomoci je možné využívat i stávající nástroje, např. důsledně uplatňovat v obcích se sociálně vyloučenými lokalitami komunitní plánování a sestavit tak přijatelný model předškolní výchovy nebo finančně podporovat z prostředků státního rozpočtu, rozpočtu krajů či obcí projekty, které se zaměřují na zajištění předškolní výchovy pro takové děti. V mateřské škole či obdobných zařízeních dojde k brzkému kontaktu dětí ze sociálně vyloučených lokalit s ostatními dětmi v době, kdy tyto děti ještě nejsou tak silně ovlivněny předsudky. Případné projevy nepřátelství nebudou tedy tak silné, děti si zlepší jazykové znalosti a vyrovnají si vývojové nerovnoměrnosti. V oblasti předškolního vzdělávání sehrávají pozitivní roli také přípravné třídy pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí zřizované od roku 1993 při základních a zvláštních školách. Pravidelná docházka romských dětí do přípravných ročníků bývá, a to i přes snahu pedagogů, často problematická. Přípravná třída ve spádové škole je pro romské dítě přínosem jedině tehdy, pokud pravidelně dochází do školy. Pravidelná školní docházka je neodmyslitelně spojená s důvěrným vztahem celé rodiny ke škole. Zlepšení současné situace vidíme v rozšíření odborných kompetencí učitelek přípravných tříd a v navázání pozitivního, ne jen formálního kontaktu mezi školou a romskou rodinou. Efektivní vzdělávání předškolních dětí přímo v přípravných třídách spádových škol nebo v mateřských školách spočívá také ve vypracování koncepčního a organizačního řešení

pravidelné docházky dětí, které účinně zabrání fluktuaci přihlášených dětí do přípravných tříd, který bude spočívat zejména v účinné motivaci rodičů. Předškolní výchova a vzdělávání dětí ze sociálně vyloučených lokalit a sociálně aktivizační služby26 pro rodiny s dětmi v sociálně vyloučených lokalitách se tak jeví jako nezbytná kombinace, bez které není možné zlepšit situaci těchto dětí do budoucna.

7.2. Povinná školní docházka Kvůli vžitému rigidnímu myšlení a nedostatečné znalosti problematiky, učitelé často přijímají projevy odlišné kulturní identity romských dětí jako cizí, nepřátelské a negativní. Tím se pak škola velmi brzo pro děti stane neosobní institucí, kterou nejsou schopny považovat za svou a tak není splněn základní předpoklad úspěšné školní práce. Selektivní přístup k romským dětem v našem školství nevyplývá jen z insuficience rodin rozvíjet v dětech dovednosti a návyky nutné pro budoucí školní úspěšnost, ale také z přežívajícího společenského předsudku, že tyto děti nic neumí, stejně se nic nenaučí a věnovat se jim v „normální“ škole nemá valného smyslu, protože míra vydaného kantorského úsilí je v hrubém nepoměru k výsledku. Není proto divu, že se nám v posledních desetiletích plnily bývalé zvláštní školy, mj. také těmito specificky sociálně znevýhodněnými dětmi. Sociální status a úroveň vzdělání rodičů dítěte jsou zásadními faktory ovlivňujícími v ČR budoucí úroveň vzdělání dítěte. Česká škola nedokáže hendikep dětí v uvedených oblastech vyrovnat a nastavit tak pomyslnou startovací čáru všem dětem v počátečním vzdělávání stejně. Česká škola stále neumí zohlednit specifika výchovy dětí v romských rodinách, základní kulturní rozdíly a neumí pracovat s nepsanými pravidly dodržovanými v romských komunitách. Jestliže budou tyto znevýhodněné děti neúspěšné hned na počátku školní výchovy, jejich nechuť ke vzdělávání to bude jenom prohlubovat, mohou na další vzdělávání i rezignovat. Česká škola by se měla proto více otevřít spolupráci. Může se aktivně zapojit do komunitního plánování. Může nabídnout pro všechny žáky nabídku kurzů romštiny či v odborných předmětech bude akcentovat výuku o historii Romů. Stereotypy, předsudky je možné setřít zejména tím, že se vytvoří prostor pro vzájemné poznávání. Je důležité, aby na školách fungovali fundovaní pedagogičtí asistenti či asistentky, aby děti dostávaly od školy zdarma školní pomůcky. V případě, že si rodina nemůže dovolit hradit dopravu, aby byla tato zdarma. Základní školy musí být flexibilní při práci s romskými žáky, měly by umět motivovat romské rodiče, měly by mít vyškolené učitele s kompetencemi pracovat s romskými dětmi i jejich rodinami. Sociální a kulturní zkušenost romských dětí nesmí být důvodem 26

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi v souladu s § 65 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách: „Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi jsou terénní, popřípadě ambulantní, poskytované rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohrožen v důsledku dopadů dlouhodobě krizové sociální situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci překonat, a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje.“ Zdroj: http://www.strep.cz/socialni_sluzby.php

pro jejich vydělování z hlavního vzdělávacího proudu. Základní školy by měly být nejen multikulturní, ale také sociálně citlivé. 7.2. Bývalé zvláštní školy V listopadu 2007 odsoudil Evropský soud pro lidská práva (Rada Evropy – Štrasburk) Českou republiku k finančním náhradám za morální újmu a k úhradě soudních nákladů za diskriminaci ve spojení s porušením práva na vzdělání. Připomněl zákaz rasové diskriminace, stěžovateli bylo 18 romských občanů, dříve dětí, chodících do zvláštních škol, kam byly děti přeřazeny bez opodstatněných důvodů. Mnoho romských dětí bylo podrobeno před vstupem do prvního ročníku základní školy vyšetřením v pedagogicko-psychologické poradně. Tato vyšetření jsou zaměřena na posouzení úrovně školní zralosti a inteligenčních schopností. Ze zkušenosti víme, že většina šestiletých romských dětí žijících ve vyloučených lokalitách neuspěje v základním testu školní zralosti, především z důvodu naprosto odlišného pojetí výchovy v romské rodině, nikoli z důvodu mentální retardace. Proto výsledky inteligenčních testů ukazují u drtivé většiny vyšetřovaných dětí na omezené inteligenční schopnosti. Vinou neuspokojivých výsledků psychologických testů bylo velké procento romských dětí, pro údajně omezený intelekt, hraničící s mentálním defektem, či z důvodu sociálního hendikepu zařazováno do zvláštních škol. Tendence přeřazovat romské děti do zvláštních škol byla jedinou možností jak pomoci romským dětem přežít trauma školního neúspěchu v základní škole běžného typu, ovšem za cenu snížených nároků na vědomosti, tzn. do budoucna s omezenými možnostmi na profesní uplatnění. Tato tendence zapříčinila, že mnohé, dnes už bývalé zvláštní školy mají ještě i v současné době více než polovinu žáků pocházejících z romské etnické skupiny. Jedná se především o školy ve velkých městech se značnou hustotou romského obyvatelstva. Ve svém důsledku je tato „segregace“ vnímaná jako pozitivní a humánní akt vzhledem k tomu, že romské děti jsou v podmínkách bývalých zvláštních škol vzdělávány speciálními pedagogy, znalými specifiky výchovně-vzdělávací, ale i sociální práce s romským žákem. Žáci jsou vzděláváni v malých kolektivech většinou stejného sociálního složení, což umožňuje využití individuálního přístupu k žákům i jejich rodinám. Přes tato nesporná pozitiva poskytuje bývalá zvláštní škola romským dětem omezenou úroveň vzdělání. Argumentace některých pedagogů, že romským dětem omezená úroveň vzdělání poskytovaná bývalou zvláštní školou stačí, protože mezi Romy není o vzdělání zájem, je alibismem. Někteří romští rodiče zapisují v září své děti přímo do první třídy těchto škol, ne proto, že by předpokládali „benevolenci“ ke svým prohřeškům ve výchově, ale proto, že oni sami už byli absolventy této školy, znali místní učitele a měli konkrétní představu o tom, co jejich děti může ve škole potkat, neuvažovali ani na okamžik nad tím, že by mohli jít s dítětem k zápisu do nedaleké, ale pro ně cizí základní školy. Samozřejmě i prvotní školní neúspěch romských dětí v základní škole, necitlivá řešení interetnických konfliktů mezi dětmi, ale i mezi učiteli a žáky, ryze monokulturní pojetí výuky, represivní opatření činěná ze zákona školou s citelným dopadem pro rodinu v sociální oblasti, jsou také důvodem, pro který romští rodiče usilují o přeřazení dítěte do zvláštní školy, mezi „své“. Tento několik desetiletí trvající „zvyk“ vyústil v tradici, která je patrná hlavně ve městech, ve kterých tvoří rodiny žijící „romipen“

nezanedbatelnou část obyvatelstva, že totiž jejich děti už v několikáté generaci chodí do zvláštní školy. Zvrátit tuto tradici bude obtížné, bude to trvat několik dalších generací, nebude to levné a jistota úspěchu není předem zaručena. 7.3. Česká menšinová škola Díky kumulování romského obyvatelstva v určitých lokalitách, které probíhalo v některých městech v ČR v několika etapách, došlo přirozeně ke kumulaci Romských žáků pouze do některých škol. V praxi, i když je ve městě např. pět základních škol, romské děti navštěvují jen jednu z nich, většinou nejbližší svému bydlišti. Základní školy v lokalitách hustě osídlených romským obyvatelstvem jsou „spádovými“ základními školami, kam romští rodiče tradičně zapisují své děti. Do konce devadesátých let tyto školy měly možnost, bez větších problémů udržet relativně stálý poměr mezi romskými a neromskými žáky, vzhledem ke skutečnosti, že řada romských dětí byla z důvodu sociálního hendikepu, vrozených vývojových poruch chování a učení přeřazována se souhlasem rodičů do zvláštních škol. Řešit problém „cizího“ elementu v podobě romského žáka na základní škole přeřazením do základní školy praktické (bývalé školy zvláštní) je pro základní školy v současnosti obtížnější, a to především proto, že stále více romských rodičů odmítá dát k přeřazení souhlas. Romských dětí na spádových školách neubývá. Čím vyšší je procento romských žáků na škole, tím nižší je zájem neromských rodičů zapisovat do běžné základní školy (spádové školy) své děti. Často neromští rodiče zapisují nebo přehlašují děti do škol v jiných městských částech. Spádové základní školy v republice se tak v průběhu let stávají „menšinovými“, školami se všemi průvodními znaky tohoto typu školy. Sociální složení žáků školy poznamenává úroveň výchovně-vzdělávacího procesu ve všech jeho složkách. Nezohlední-li včas škola specifika romských dětí v evaluované koncepci, dochází k narůstání problémů se školní docházkou, se školní úspěšností žáků, s následnou profesní orientací a profesním uplatněním a dalšími specifickými problémy v oblasti výchovně-vzdělávacího procesu a dále v oblasti personálního obsazení školy, v oblasti financování provozu, apod. V současnosti je ve spádových školách stále více romských žáků. S tímto faktem pedagogové pracují, a to ne vždy pozitivně. A naopak, na základních školách, kde jsou romské děti v menšině, naráží ředitelé přes svůj dobrý úmysl jim pomoci na odpor rodičů ostatních dětí, kteří vnímají navrhované úpravy v koncepci a organizaci školy ve prospěch romských dětí jako neopodstatněné zvýhodňování. ČSSD bude usilovat o zastavení kumulace romských rodin v jedné nebo několika městských částech a o zabezpečení dostatečného financování již vzniklých „menšinových“ škol z důvodu možné realizace úprav v organizaci a k zavedení takových opatření, která povedou ke zkvalitnění vzdělávání.

7.4. Problematika vzdělávání romských žáků na středních školách V současnosti navštěvuje střední školy stále více romských žáků, což může být i z části způsobeno několik let existujícím dotačním programem „Podpora romských žáků středních škol“ založeným za vlády ČSSD. Bohužel zdaleka ne všichni střední školu dokončí. Problematický bývá zejména počátek středoškolského vzdělávání. Podpora středoškoláků ze strany rodin bývá mizivá, navíc se romský středoškolák „odcizuje“ komunitě, ztrácí s ní společnou řeč a postupně je z ní vydělen. Pokud byla základní škola schopna do určité míry zvláštnosti romského žáka absorbovat – střední škola zvláštnosti žáků neřeší. To vše může být příčinou předčasného ukončování vzdělávacích procesů romských žáků středních škol. Součástí středoškolského studia by měl být široký sociální program, zaměřený na celkový rozvoj osobnosti studentů. Předčasné ukončení vzdělávacího procesu na střední škole by nemělo být pro studenta fatální, měly by existovat motivační nástroje, které pomohou vrátit zpět studenta do středoškolského vzdělávacího procesu. 8. Téma: Zdraví a zdravotní péče Zdravotní stav romské populace není podložen žádnou detailní statistickou analýzou, většina informací o zdravotním stavu, zdravotní péči a potřebách Romů, jsou založeny na názorech lékařů či dílčích studiích z minulosti27. V tomto materiálu se opíráme o konkrétní zkušenosti terénních pracovníků a zdravotně sociálních pomocníků působících v sociálně vyloučených lokalitách. U osob žijících v prostorově a sociálně vyloučených lokalitách lze vysledovat charakteristické jevy, jako nižší zájem v péči o zdraví své i dětí, větší nedůvěru v systém zdravotnictví či menší informovanosti o negativních důsledcích některých vzorců chování. Konkrétní zkušenosti odborníků ukazují, že obyvatelé (nejen Romové) sociálně vyloučených lokalit častěji zanedbávají prevenci v nejrůznějších oblastech, např. očkování, péče o chrup atd., a dodržování stanovených léčebných postupů. Nesprávný životní styl (způsobený mnoha faktory) se projevuje ve stravovacích návycích, ve výskytu onemocnění (epidemiologických a parazitárních, souvisejících také se špatnými hygienickými návyky i podmínkami domácností). Nedostatečná informovanost v péči o své zdraví se také projevuje nízkým věkem prvorodiček, ve zneužívání nebo nadužívání návykových látek. Jako příčiny zhoršeného zdravotního stavu Romů obývajících prostorově a sociálně vyloučené lokality lze uvést nízký životní standard, špatné bytové podmínky (špatně vytápěné, zdi jsou vlhké a pokryté plísní, chybí teplý zdroj vody, sociální zařízení se nachází ve společných prostorech, atd.), nízké právní vědomí a nízké sociální kompetence (nevyužívají kompenzační pomůcky, příspěvky na péči, dietní příspěvky ke kojení, atd.), 27

Determinanty zdraví romské populace v České republice“, který probíhal v letech 1999-2001, Interní grantová agentura Ministerstva zdravotnictví ČR,1999-2001, hlavní řešitel: MUDr. Libuše Nesvadbová, CSc. a „Sledování výživových zvyklostí a vyšetření nutričního stavu romských rodiček a novorozenců“, v letech 20002002, Interní grantová agentura Ministerstva zdravotnictví ČR, hlavní řešitel: MUDr. Jolana Rambousková, CSc.

nedodržování povinností v oblasti očkování dětí, špatná orientace v systému, špatná dostupnost péče (prostorové vyloučení lokalit), nedostatečná komunikace s lékaři (nedůvěra k lékaři z důvodu špatných zkušeností s chováním a přístupem zdravotníků), jejíž příčinou je také nedůvěra v instituce. Proto se domníváme, že je velmi důležité oblast zdraví pojmout v širších souvislostech: • Zdraví jako hodnota je sociálně diferencováno • Socioekomická situace přímo souvisí se zdravotním stavem • Intenzita individuální péče o zdraví je podmíněna uspokojením základních potřeb (mít co jíst, mít kde bydlet) Na základě výše popsaných skutečností a východisek doporučujeme zavést a využívat: Zdravotně sociální pomocníky28 poskytující pomoc v oblasti zdravotní péče, klientům v jejich přirozeném prostředí. Jejich práce je nezastupitelnou komponentou úspěšného programu pro přímou práci s obyvateli sociálně vyloučených lokalit ve spolupráci s terénními pracovníky, s lékaři, hygieniky, sociálními pracovníky a zástupci romských i proromských neziskových organizací v obcích. Nelze také opomenout případy sterilizací. V letech 2004 až 2005 vedl veřejný ochránce práv Otakar Motejl šetření pro podezření z nezákonných sterilizací romských žen. Obrátilo se na něj 87 žen (až na dvě či tři to byly Romky) a jeden muž. Sterilizace se uskutečňovaly od konce 60. let až do roku 2001. Podobné případy se staly i na Slovensku. Ve všech přezkoumatelných případech se ochránce vyslovil, že sterilizace se uskutečnily v rozporu s právem - ženy nedávaly souhlas nebo informovaný souhlas, nebyly informovány o důsledcích, nebo daly souhlas pod nátlakem či pod dojmem nepravdivých informací. I když poškozeným ženám byla soudem přiznána satisfakce v podobě omluvy, Nejvyšší soud ČR rozhodl v roce 2008 o promlčitelnosti nároku na zadostiučinění v penězích za způsobenou nehmotnou újmu. Nápravy se mohou ještě obě ženy domáhat u Ústavního soudu, případně u Evropského soudu pro lidská práva. Veřejný ochránce práv doporučil, aby stát zvážil odškodnění nedobrovolně sterilizovaných žen. ČSSD zváží návrh veřejného ochránce práv na odškodnění obětí.

9. Téma: Romové a média

28

Realizátorem pilotního projektu „SASTIPEN ČR“ – Zdravotně sociální pomocníci ve vyloučených lokalitách je Drom, romské středisko, Brno. Bylo by přínosné využít zkušeností zdravotně sociálních pomocníků, které získali v rámci tříletého působení v 7 krajích České republiky. Mohou být metodicky nápomocni i jiným organizacím. Vzdělávací program pro zdravotně sociální pracovníky, který vznikl v rámci projektu, byl v roce 2008 akreditován Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR.

Národnostní menšiny nemají nyní ve veřejnoprávních médiích z hlediska podílu na programové skladbě žádné nebo minimální zastoupení. Ve srovnání s předchozím desetiletím je zřejmá tendence ke krácení prostoru pro menšinové národnostní vysílání. Jediný program České televize, který byl přímo určen Romům, magazín Romale, byl Českou televizí zrušen. Česká televize je přitom dle platných zákonů a kodexu povinna splňovat požadavek na vysílání pro menšiny, tedy i pro menšinu romskou. Doporučujeme Radě České televize a Radě Českého rozhlasu, aby se na základě komplexnějších analýz zabývaly otázkou programové skladby pro národnostní menšiny a navrhly koncepční systémové řešení. Současnou úpravu vysílání pro příslušníky národnostních či etnických menšin lze najít především v těchto předpisech: Zákon č.483/1991 Sb, o České televizi : Postavení menšin upraveno v ust. § 2, odst.2, písm. c) a zvláště písm. d), kde je stanoveno mezi hlavními úkoly České televize "rozvíjení kulturní identity obyvatel ČR, včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin". Platný Statut České televize uvádí, že poskytuje vyváženou nabídku pořadů pro všechny skupiny obyvatel a rozvíjí jejich kulturní identitu. Kodex České televize uvádí, že ČT "napomáhá informační a kulturní seberealizaci rozmanitých menšin, jež se ocitají mimo hlavní proud názorů, kultury a zábavy, při současném poznání těchto menšin většinou.... zvláště se pak musí vyvarovat jakýchkoli forem kulturní, sexuální, náboženské či rasové diskriminace a společenské segregace." V preambuli dále zdůrazňuje potřebu vnímavosti vůči menšinám při tvorbě programů a podporu soudržnosti mnohonárodní a multikulturní společnosti.

• ČSSD navrhne nové legislativní úpravy, či úpravy v kodexech obou médií veřejné služby, které přispějí ke zlepšení obrazu menšin v médiích veřejné služby a vytvoří pro ně příslušný vysílací prostor.

10. Téma: Koordinátoři a politika státu, krajů a obcí vůči Romům Dosavadní zkušenosti potvrdily význam činnosti krajských koordinátorů pro romské záležitosti pro proces integrace Romů v České republice. Vytvářejí systémový prvek, který spojuje centrální i regionální úroveň. Z tohoto důvodu je důležité pozici koordinátorů posílit a systematizovat.

Koordinátoři pro romské záležitosti mají klíčovou roli při řešení problémů souvisejících s procesem integrace Romů a při tvorbě koncepčních materiálů. Jejich význam je nezastupitelný jak ve vtahu k orgánům státní správy, tak i orgánům samosprávy. Současné postavení koordinátorů pro romské záležitosti je v současné době upraveno takto: a) krajské úřady v přenesené působnosti řídí a koordinují ve svých správních obvodech plnění úkolů na úseku státní politiky napomáhající integraci příslušníků romské komunity do společnosti (§ 6 odst. 7 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), b) krajské úřady pro plnění těchto úkolů zřizují funkci koordinátora pro romské záležitosti (§ 67 odst. 1 písm. f) zákona č. 129/2000 Sb., o okrajích, ve znění pozdějších předpisů), c) obecní úřady obcí s rozšířenou působností v přenesené působnosti plní ve svých správních obvodech úkoly napomáhající výkonu práv příslušníků romské komunity a integraci do společnosti (§6 odst. 8 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Rámec posílení a systematizace pozice koordinátorů pro romské záležitosti je tvořen třemi pilíři: a) koncepční činnost, b) metodická a kontrolní činnost v rámci přeneseného výkonu státní správy, c) realizace dotační politiky, projektů v rámci přeneseného výkonu státní správy a výkonu samosprávy. Z tohoto důvodu navrhujeme změnu29: 1) §6 odst. 7 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tak aby ukládal krajům povinně zpracovávat a vyhodnocovat krajskou koncepci integrace romské komunity30. 2) §6 odst. 8 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tak aby obcím doporučoval zpracovávat a vyhodnocovat koncepci integrace romské komunity na svém správním území, doporučoval zřízení poradního sboru a ukládal povinnost spolupráce při tvorbě krajské koncepce integrace romské komunity. 3) §67 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, tak aby ukládal povinné zřízení poradního sboru jako zvláštního orgánu kraje. Dále doporučujeme hejtmanům krajů: 1) Zřízení poradního sboru složeného ze zástupců romské komunity v regionu, starostů obcí a odborníků, zejména v oblasti sociální inkluze a bezpečnosti. 2) Vytvořit koncepci integrace romské komunity a na podkladě toho podávat individuální projekty v opatření 3.2 - Podpora sociální integrace příslušníků romských lokalit na 29 30

Všechny změny legislativních předpisů se také musí promítnout do zákona o hl. m. Praze. Základní struktura takové koncepce by pak mohla být stanovena prováděcím předpisem.

Ministerstvu práce a sociálních věcí případně akční plán koncepce financovat z vlastního rozpočtu kraje. 3) Doporučujeme zvážit zařazení koordinátora pro romské záležitosti do kanceláře hejtmana či jiného odboru umožňující vytvoření specializovaného pracoviště, které bude schopno adekvátně reagovat na případné problémy a nepokoje a hlavně může být dobrým rádcem v konkrétní obci či obcích. Specializované pracoviště by tak tvořili koordinátor pro romské záležitosti, jeho asistent a další odborníci v oblasti koncepce sociálních služeb a sociální inkluze. Takto specializované pracoviště by mělo vzniknout určitě na těch krajských úřadech, kde je početná romská komunita. Pracoviště je možné vytvořit ze stávajících zaměstnanců krajského úřadu. 4) Snížit kumulace funkcí koordinátorů pro romské záležitosti. V současné době jsou stále případy, kdy koordinátoři zastávají i tři funkce na jednou. 5) Intenzivněji komunikovat s obcemi a pomáhat jim hledat řešení a na tato řešení přispívat penězi. Na druhou stranu je také důležité důsledně postupovat v souladu se zákonem č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů při dohledu nad výkonem přeneseného výkonu státní správy. 10.1. Romští poradci Poté, co byla zákonem zřízena funkce krajského romského koordinátora, přetrvává nejednotné postavení krajských koordinátorů v organizační struktuře krajských úřadů, a absentuje jejich jednotné metodické vedení ústředním orgánem státu, byť se jedná o výkon přenesené působnosti. Absentuje tudíž i jakýkoli výkon kontrolní činnosti v této oblasti. Ukončením činnosti okresních úřadů k 31. prosinci 2002 byla většina jejich romských poradců delimitována na obce s rozšířenou působností a došlo tak k rozpadu unikátní sítě (v Evropě) odborníků pracujících v oblasti integrace Romů. V současné době v naprosté většině případů byla agenda romského poradce na pověřené obci spojena s jinými, často nesouvisejícími agendami, anebo byl naplňováním romské integrace pověřen dosavadní pracovník obce s několika jinými agendami. Řada romských poradců byla propuštěna, někteří delimitaci odmítli a další odešli po krátké době výkonu kumulované funkce. Podle dostupných informací lze soudit, že mnohé pověřené obce tuto agendu svěřily vybraným pracovníkům jen formálně, nebo dokonce ani neurčily pracovníka, který ji bude mít na starosti. Lze konstatovat, že souvislá síť romských poradců pokrývající celé území státu byla do značné míry zpřetrhaná. Tím, že zřízení funkce romského poradce není uloženo zákonem, nelze ani obce přimět k tomu, aby takové pracovníky zaměstnaly. Proto doporučujeme starostům obcí s rozšířenou působností, v případě, že v jejich katastru se nachází romská sociálně vyloučená komunita či sociálně vyloučená komunita, zřízení funkce např. romského poradce, romského asistenta, terénního sociálního pracovníka/terénního pracovníka, zdravotně sociálního pomocníka, apod., kterou by měl zastávat odborník se zkušenostmi v oblasti práce s Romy či s osobami sociálně vyloučenými. Tento odborník by pak mohl systematicky ve spolupráci s koordinátorem pro romské záležitosti zabezpečovat úkoly napomáhající výkonu práv příslušníků romské komunity a integraci do společnosti dle

§6 odst. 8 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

ČSSD si uvědomuje důležitost práce v regionech a obcích a hodlá proto podporovat ta opatření, která budou zárukou systematické a dlouhodobé práce v regionech a obcích.

11. Téma: Změny zákonů, které budeme prosazovat • ČSSD zváží změnu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů za účelem využití příjmu finanční pomoci od státu (dávek státní sociální podpory, dávek pomoci v hmotné nouzi), k motivaci rodičů umisťovat své děti do předškolních zařízení. Např. zvýšení motivace rodičů těchto dětí zvýšením finanční výpomoci o příslušný koeficient, pokud dítě navštěvuje zařízení pravidelně. • Ve shodě s mezinárodními smlouvami, ratifikovanými, navrhne ČSSD zákon resp. změny zákonů tak, aby vyrovnávací postupy vůči sociálně vyloučeným a zejména jejich dětem, zmirňovaly dosavadní sociální znevýhodnění. • ČSSD prosadí do legislativního plánu vlády novelizaci menšinového zákona, a to buď tak, aby byl odstraněn nesoulad rámcové úmluvě a dalším evropským a mezinárodním předpisům, nebo, podle možností, i rozsáhlejší novelu, která by upravila kulturní autonomii a samosprávu etnických menšin. • Zákony o obecním a krajském zřízení a o hlavním městě Praze je nutno novelizovat tak, aby počty občanů nečeské národnosti nebyly vázány na sčítání lidu. I zde je třeba vycházet z úředního odhadu počtů občanů menšinové národnosti. • ČSSD navrhne zákon o sociálním bydlení, který zajistí reálnou šanci na důstojné a přiměřené bydlení za rovných podmínek každému a přispěje k narovnání znevýhodnění různých skupin obyvatel, vymezí, za souběžné novelizace zákonů o obcích, krajích a hlavním městě Praze, postavení státu a obcí v oblasti bytové politiky pro osoby ohrožené sociální vyloučením. • V návaznosti na zákon o sociálním bydlení se změní zákon související právní předpisy, zejména zákon o obcích, občanský zákoník, zákon o pomoci v hmotné nouzi a zákon o existenčním a životním minimu, zákon o státní sociální podpoře a zákon o sociálních službách. • Posílit se musí, jak v zákonu, tak v praxi již stávající institut zvláštního příjemce dávky a dále i poukazování úhrad za nájemné a služby spojené s bydlením přímo na účet pronajímatele nebo dodavatele těchto služeb pro hrazení plateb za bydlení. • ČSSD se zasadí o to, aby zákon stanovil nejvýše přípustnou úrokovou míru v závislosti na úrokové sazbě ČNB. V boji proti lichvě najde zákonné možnosti, které omezí nebo vyloučí lichvu, a které pomohou dlužníkům dostat se z dluhové pasti, a tím vytvořit rodinám i jednotlivcům možnost sociálního vzestupu. • Ještě před sněmovními volbami zahájí ČSSD práce na novele antidiskriminačního zákona, pokud bude přijat. Novela musí antidiskriminační působení rozšířit a prohloubit a přiznat nevládním neziskovým organizacím působnost při řízení u soudu a před správním orgánem.

• ČSSD se pokusí vytvořit zákonné možnosti, které budou směřovat k rovnoměrnému zastoupení romských žáků v základních školách jednoho města. Cílem je také zastavení koncentrování romských rodin v jedné nebo několika městských částech. • Změnit ustanovení §6 odst. 7 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, aby ukládal krajům povinně zpracovávat a vyhodnocovat krajskou koncepci integrace romské komunity. • Změnit ustanovení §6 odst. 8 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin tak, aby obcím doporučovalo zpracovávat a vyhodnocovat koncepci integrace romské komunity na svém území, doporučovalo zřízení poradního sboru a ukládalo povinnost spolupráce při tvorbě krajské koncepce integrace romské komunity. • Změnit ustanovení §67 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích tak, aby ukládalo povinné zřízení poradního sboru jako zvláštního orgánu kraje. • ČSSD navrhne změny mediálních zákonů a kodexů České televize a Českého rozhlasu tak, aby přispěly k lepší informovanosti o menšinách a aby se zvýšil podíl vysílání o nich a pro ně v médiích veřejné služby. • ČSSD se zasadí o co nejrychlejší přijetí zákona o Agentuře pro sociální začleňování v romských lokalitách. 12. Závěr Prostřednictvím této Oranžové knihy by ČSSD ráda zahájila debatu o uspořádání pravomocí jednotlivých orgánů státní správy tak, aby se romská problematika soustřeďovala na jednom místě a aby pravomoci orgánu, který bude mít danou oblast v působnosti, odpovídaly závažnosti této agendy. Změnou kompetenčního zákona budeme proto usilovat o vytvoření Ministerstva pro lidská práva a menšiny jako samostatného úřadu. Zamýšlená agentura by byla v působnosti ministerstva. Tomu by také novelizovaný menšinový zákon svěřil dále upravovat některé poměry vyhláškami. Dosavadní zkušenost Topolánkovy vlády, jejímž členem je i ministr – ministryně bez portfeje, pověřený či pověřená agendou lidských práv a menšin, se totiž ukazuje jako problematická: ministr bez ministerstva nedisponuje finančními prostředky svého úřadu, není to ústřední orgán státní správy, je odkázán na Úřad vlády. Neexistující ministerstvo nevydává obecně platné právní předpisy (vyhlášky), ba ani metodické pokyny. Úřední zajišťování agendy ministrovým sekretariátem a odbory úřadu vlády je roztříštěné, špatně se koordinuje. Současně je možno zrušit funkci zmocněnce vlády pro lidská práva, která vznikla usnesením vlády v roce 1998. Vzhledem k tomuto návrhu považujeme za vhodné rozšířit v tomto volebním období i dosavadní strukturu stínových ministrů – zřídit funkci stínového ministra pro lidská práva a menšiny.