© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 66 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2014/10
Vratislavický pivovar
O
pravdu jen máloco si vychutnám tak vášnivě jako láhev vratislavického Konrada poté, co ji po pouti napříč Prosečským hřbetem otevřu hned na lavičce před krámkem u vjezdu do pivovaru. Po cestě mezi lesy a skalami i rozpálenou loukou si hnědou flašku s retronálepkou nejprve pořádně prohlédnu, pokochám se zašlými dobrými časy, které se tolik hodí k poutím. A potom skoro na jeden velký lok vypiju její obsah. Silná chmelová chuť zaplaví na pár vteřin moji mysl blažeností, jako v nějaké filmové reklamě si v takové chvíli představuji všechny ty zelené šištičky v řadách chmelnic i chutný vratislavický slad, který jsem při jedné exkurzi po hrstičkách přímo z podlahy tajně ujídal. Ona jediná láhev Konrada patří neodmyslitelně k mým pravidelným cestám napříč Prosečským hřebenem, je dobrou odměnou za všechny ty kilometry našlapané mezi Libercem a Jabloncem. Představuje pro mne opravdu onen „čerstvý doušek“, jak bývalo trefně zdejší pivo označováno v dobách první republiky na českých i německých reklamách, kde kulisu pro půllitr napěněného a krásně zlatého „Vratislavického“ netvořilo nic menšího než samotný vrchol Ještědu. Jedna z těchto téměř zapomenutých reklam dodnes visí nad výčepem v Hospodě u Šámalů na Ještědském hřebeni, krásná připomínka starých pivovarských časů. Pouze jedinkrát jsem zakusil lepší odměnu, než je láhev lehce vychlazeného Konrada po pouti Prosečským hřebem. Po zimní návštěvě pivovaru, tehdy nás všemi provozy s péčí jinde nevídanou doprovázel Ota Dvorský – kdo by tohoto obrovského nadšence pivovaru ve Vratislavicích neznal. Procházeli jsme s ním celou výrobou, od sladovny až po stáčírnu, vše nám s velkou láskou dlouholetého pivovarníka líčil, vše dopodrobna popisoval a určitě se u toho tiše bavil tím, jak se olizujeme, jak nám roste žízeň a chuť na staroslavnou ječnou šťávu s hořkou chutí chmele. Když pak na konci prohlídky ředitel pivovaru Petr Hostaš Otu vyzval, ať dá hostům ochutnat, natočil Konrada do obrovského skleněného džbánu z tanku s doposud nefiltrovaným pivem. Němci té lahůdce říkávají trefně Kellerbier – sklepní pivo a to slovo v mé mysli stále vzbuzuje onu zašlou náladu kamenného podzemí vychlazeného ledem nasekaným z rybníků. Pivo je to lehce tmavé a trošku zakalené. Ale ta ryzí chuť, ta nádhera s tóny minulosti! Z velkého džbánu jsme to překrásné sklepní pivo popíjeli v podzemí vratislavického pivovaru a po chvíli byli přešťastní z toho, že se pivovarnickou tradici mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem navzdory všem zvratům dob ne až tak vzdálených nakonec podařilo udržet.
521
Pivovar ze Strážního vrchu. Na tomto pohledu je vidět původní struktury budov seskupených do tvaru písmena T. Čelo celého komplexu tvoří budova sladovny.
522
T
roufám si odhadnout, že jestli mohou být dnes Vratislavičtí v názoru na něco jednotní, je to určitá pýcha na zdejší pivovar. Ano, měl namále, prošel si těžkými obdobími a jeho současné časy rozhodně nejsou tak velkolepé, jako tomu bylo před stoletím či čtvrtstoletím. Ale přesto – nenašel by se snad na území Vratislavic nikdo, kdo by přiznal, že není rád, že se tu doposud rodí pivo. Historie vaření piva na území současného Liberce je dlouhá, táhne se až k přiznání privilegia, které v roce 1560 získali zdejší měšťané od pána Friedricha z Redernu. V listině s pečetí, kterou jim právo udělil, je celá řada květnatých frází a ještě více přísných podmínek. Například: „…Dále jsme stanovili, že na každý celý dům se má ročně vařiti deset plných várek piva, na každý poloviční dům pak pět a na každý čtvrtinový dům půlčtvrtou várku piva, a poněvadž my, naši dědici i potomci nechceme nikomu z našich podaných dovoliti více várek, než kolik bylo ustanoveno a nařízeno, pak také podle naší vůle jako pánů chceme, aby se jednostejně a vždy stávalo, aby jedna pšeničná várka obnášela plně deset měřic liberecké míry pšenice a jedna ječná várka byla nasypána plných třináct měřic ječmene, a při tom se má velmi dobrý pozor dáti, aby sladovníci byli zvlášť vzati do přísahy a do slibu, ať nenechají slad přerůsti, ať pivo není příliš slabé a tím se proto může nalíti na každý slad, či pšeničný, či ječný, deset čtvrtek piva a nic více. Při tom všem se to má zůstati, jak bylo svrchu uvedeno, a nemají ani ženy ani muži ve sklepích navíc vařiti nebo téhož dne ještě navíc dělati. Z tohoto důvodu naši radní mají každých čtrnáct dní procházeti várečné domy a chladicí pánve a ostatní mají prohlížeti pilně a dohlížeti, zda správně čtvrtě, osminy a půlosminy a ve všem řádná spravedlivá rovnost byla zachována.“ Již za Redernů byl na frýdlantském a libereckém panství velmi důsledně dodržován zákaz nákupu cizího piva: „Našemu městu Liberec chceme také konečně uděliti tuto zvláštní milost. Kdekoliv se může státi, že rychtáři nebo jinými v našich vsích bude přivezeno cizí pivo, jež nebylo uvařeno v našich městech, pak mají míti právo je zatknouti na místě a pivo s krčmářem a rychtářem sebrati a dopraviti je na náš zámek ve Frýdlantu. Proti tomu se nesmí nikdo protiviti, leda že dostal do velké nemilosti a podstoupil by nejtěžší trest…“ Bývaly to přísné časy, můžeme se jim dnes v přehršli piv různých značek na čepu vedle sebe v každé druhé vratislavické hospodě jen smát, ale mívalo to možná také něco do sebe, když se na celém panství pilo jediné vrchnostenské pivo a za chutí nějakého lepšího se člověk musel tajně za nocí vydávat přes pole a lesy. Právo várečné však Libereckým vydrželo jen pár desetiletí – do časů třicetileté války. Poté přebírá vaření piva coby dlouhodobě velmi výnosné podnikání trvale přímo vrchnost. Ta záhy zřídila u zámku panský pivovar,
523
z něhož se dodnes dochovala pouze část rozsáhlých starodávných sklepů v podzemí činžovních domů v liberecké Revoluční ulici. Pivovar v Liberci společně s pivovarem ve Frýdlantě pak dlouhá staletí uspokojoval žízeň obyvatel obou panství. Ve druhé polovině 19. století však přestávala kapacita starých panských pivovarů stačit a do města musela vrchnost zajišťovat dodávku dalších 200 tisíc věder piva ročně z okolních pivovarů nejen v Čechách, ale i v Sasku. V uvolněných poměrech po revoluci roku 1848 začaly pak nejen vrchnostenské správy, ale často také měšťané, podnikatelé a jejích sdružení přemýšlet o výstavbě dalších pivovarů. V okolí Liberce, plného žíznivých textiláků, bylo postavení velkého pivovaru diskutováno poměrně často a dlouho, prakticky od časů zřízení obecní samosprávy v roce 1848. Jenže až do roku 1868 i zde platilo tzv. propinační právo, které přikazovalo poddaným odebírat pivo pouze z pivovarů vrchnosti, klášterů či privilegovaných měšťanů. Když i toto právo bylo zrušeno a svobodné výrobě a obchodu s pivem již nic nestálo v cestě, objevila se další komplikace – vhodné místo pro nový pivovar. Chvíli se zvažovalo, jestli jej nepostavit na místě starého pivovaru u zámku, ale tato myšlenka byla záhy opuštěna, protože již v té době tam jeho budovy bránily přestavbě městského centra. V okolí Liberce se pro něj místo také hledalo poměrně nelehce. Přeci jen většina vodních toků zde byla využívána pro pohon továren a barvířské činnosti a byla buď nedostatečně kapacitní, nebo krutě znečistěná na to, aby mohla sloužit k výrobě piva. Nakonec byly vhodné pozemky nalezeny na katastru Vratislavic. Při Kunratickém potoce, na jihozápadním okraji lesů Prosečského hřebene, kde byl dostatečný zdroj technologické vody i pramenité vody pro vaření piva. Podstatné také bylo, že pozemky ležely při silnici, ale zároveň jaksi i mimo město, takže by zde pivovar neměl nikomu vadit. Jeho zrození – zdálo se – již nic nestálo v cestě. Za zrod vratislavického pivovaru je někdy považován den vydání celostránkového inzerátu, který se objevil v neděli 21. července 1872 v libereckých novinách Reichenberger Zeitung. Dodnes vcelku moderním právnickým jazykem hlásá: „Výzva k upsání akcií REICHENBERGER BIERBRAUEREI & MALZFABRIK IN MAFFERSDORF“. Tak zněl oficiální název nového podniku – česky Libereckého pivovaru & sladovny ve Vratislavicích. První emisi mělo tvořit celkem šest tisíc kusů akcií po stu rakousko-uherských zlatých; celkový kapitál pro rodící se společnost tak měl být 600 tisíc zlatých. Polovinu akcií měli držet zakladatelé sdružení v konsorciu, které celou akci
524
Dominantou vratislavického pivovaru je mohutný komín ze žlutých cihel, menší komíny byly i na dalších provozních budovách v areálu.
525
Téměř půldruhého století jsou staré nádherné trámové konstrukce v objektu sladovny. Historické prostory tu i nadále slouží k uskladnění sladu pro pivovarské účely.
526
připravovalo, a druhá půle měla být formou inzerátu nabídnuta veřejnosti. A bylo to rychlé, protože se čekal mohutný zájem. Zájemci o investici do tohoto perspektivního podniku se mohli již druhý den, 22. července 1872, hlásit v Liberci u Reichenberger Bank. Další kontaktní místa byla také v Jablonci nad Nisou, Frýdlantu, Varnsdorfu, Rumburku, Teplicích, Praze, a dokonce i v Žitavě a Görlitz. Jak je vidět, postavení mohutného pivovarského podniku pro Liberec se zdálo být opravdu velkou investiční příležitostí minimálně severočeského, ale spíše českého významu, viděno tedy z pohledu českých podnikatelů německé řeči. Přestože jmenovitá hodnota jedné akcie vznikající firmy byla 100 zlatých, zájemci za ně museli zaplatit 105 zlatek. Velmi dobře se prý akcie prodávaly mezi libereckými měšťany, prakticky okamžitě byly rozebrány. A zajímavé je sledovat, kdo všechno se angažoval v zakladatelském výboru akciové společnosti. Šlo o špičky své doby, nejsilnější hráče na tehdejším Liberecku, a to jak ekonomicky, tak i politicky. Našli bychom zde předsedu konsorcia – velkotovárníka Franze Siegmunda, který byl zároveň i šéfem obchodní komory v Liberci, jeho zástupcem byl obchodník a dlouholetý komunální politik a starosta Liberce Gustav Schirmer. Chybět ovšem nemohl ani majitel panství Eduard Clam-Gallas či největší továrník z Vratislavic Ignaz Ginzkey. Dále zde byli angažováni žitavský obchodník A. Grebel, liberečtí obchodníci Rudolf Hanewald, Gustav Haucke, Gustav Herrmann, dále pak liberecká celebrita Johann svobodný pán z Liebiegů i pražský továrník Louis Näbe. Nechyběl ani místostarosta Liberce JUDr. Wilhelm Polaczek, hrádecký továrník Eduard Redelhammer či liberečtí továrníci Eduard Schmidt a Gustav Trenkler, klíčového hráče – financující Reichenberger Bank (Libereckou banku) – zastupoval generální sekretář A. Rosenkranz. Výbor se sešel k vyhlášení výzvy k upsání akcií již 7. července 1872, kdy popsal všechny výhody investice do podniku, který snad podle později otištěného inzerátu ani nemohl neprosperovat. Z jeho vyjádření víme, že v té době již byly dobře vytipovány rozsáhlé pozemky ve Vratislavicích, kde měl celý areál pivovaru se sladovnou vzniknout. Současníky může udivit, jakou práci s ověřením všech podmínek si naši předkové dali a jak pečlivě a s vysokou mírou pravděpodobnosti i pravdivě vše možným investorům v inzerátu naservírovali. Šlo jim o dostatečné množství vody, napojení na silniční síť, dostupnost stavebního materiálu i technické řešení výroby. Vše měli dopředu „zmáknuto“, tedy alespoň to tak z inzerátu vypadalo. Už na jaře 1873 se začalo stavět ve vyhrazeném areálu, který měl značnou rozlohu 30 jiter, což bylo jen o nějakou čtvrtinu méně, než zabíral v té době vyhlášený pivovar v Liesingu ve Vídni, patrně nejrozsáhlejší v monarchii.
527
Stavba byla realizována podle plánů drážďanského „pivovarského“ architekta Phillipa Lippse v novorenesančním stylu. Areál byl podle znalců průmyslové architektury postaven poněkud netradičně: hlavní budovou asymetrického komplexu na půdorysu tvaru T byl objekt sladovny, na kterou dále navazovaly výrobní prostory podle jednotlivých fází výroby. Stavební materiál byl zčásti získáván přímo na místě – tvořila jej zdejší žula, cihly byly dováženy z okolních cihelen. V rámci stavby byly kopány také potřebné studny a na Kunratickém potoce byly zřízeny pivovarské rybníky. K nim přirozeně patřily i ledové sklepy v masivu Strážního vrchu, byly schopné pojmout až 3 000 povozů ledu, který zde musel vydržet po celý rok. Pamětníci vzpomínali na nezapomenutelný obrázek z dob starého pivovaru, kdy za mrazů k rybníkům přicházeli muži z pivovaru s tlustými rukavicemi a na ramenou odsud každý týden odnášeli čerstvý led. Práce na stavbě pivovaru probíhaly navzdory rozsáhlým výkopovým pracím velmi rychle, a tak mohlo brzy začít osazování strojního vybavení – to dodávaly strojírny Germania (dříve Schwalbe & Sohn) ze saského Chemnitzu. Na podzim 1873 byl pivovar již téměř dokončen – byly do něj dokonce navezeny i první suroviny: ječmen z Polabí a proslulý žatecký chmel. Do podniku byl angažován také jeden v proslulých odborníků té doby – sládek Hájek z Plzně, který zde měl zahájit výrobu piva plzeňského typu. A ambice měl novotou zářící podnik opravdu veliké – vyrobit se zde mělo asi 120 tisíc věder kvalitního piva ročně, což je asi 68 tisíc hektolitrů, z toho polovinu měl představovat vynikající ležák. V sobotu 24. ledna 1874 byl pivovar ve Vratislavicích konečně za účasti veřejnosti, která sem přicházela s takovým nadšením, že muselo být regulováno vstupenkami, slavnostně otevřen. Ještě ten den byl představen první slad, který zdejší sladovna vyrobila. Slavnostní hosté nešetřili slovy chvály, neboť ve Vratislavicích vznikl jeden z největších potravinářských podniků v kraji. A za další čtyři měsíce poté bylo do Liberce a okolí vyexpedováno z Vratislavic úplně první pivo. Z prestižních důvodů jej poslali i do Vídně. Pivovar navíc okamžitě rozvíjel širokou propagační kampaň a vystavěl hned vedle svého areálu restauraci. Výstav v prvním roce výroby dosáhl výše 34 680 hl a to vcelku splnilo očekávání. Alespoň v počátečním období po otevření se tak naplnila beze zbytku slova, která v červenci 1872 – tedy pouhých 22 měsíců poté – vyšla v inzerátu nabízejícím koupi pivovarských akcií: „Dlouholeté přání zdejšího obyvatelstva nachází nyní díky iniciativě jmenovaného konsorcia naplnění. Toto obdrželo koncesi ku zřízení a provozu pivovaru a sladovny, které by měly vzniknout ve velkém stylu podle doporučení předních autorit pivovarského oboru…“
528
