KAPITOLA
1
H
rob. Se vším všudy. Včetně vztyčeného náhrobního kamene, nedávno zryté půdy a zpopelněného a pohřbeného těla pod zemí. Na hrobu ležel Matyáš, nahý a uprostřed hřbitova, jehož hranice se ztrácely v neproniknutelné tmě. Ze všeho nejdřív si vzpomněl na výjev, který nechal všem svým mužům vytetovat na záda: zlověstnou postavu Smrtky na pozadí mramorových a žulových desek. Taková ironie. Dost možná ho Zubatá každou vteřinou rozseká kosou na kusy. A teď to schválně řekni rychle třikrát za sebou, napadlo ho zcela nesmyslně. Usilovně zamžoural ve snaze pročistit si slabý zrak, přitáhl končetiny blíž k tělu, aby si udržel tělesnou teplotu, a čekal, až kulisy vystřídá realita, v níž existoval předtím. Když se nic nezměnilo, zapřemítal, kam se asi poděla stěna, kde měl být uvězněný navěky věků. Že by se z té přecpané, nasládle páchnoucí mučírny konečně osvobodil? A nějakým zázrakem unikl z pekla? Se zaúpěním se pokusil posadit, ale nedokázal ani zvednout hlavu. Koneckonců, vidět na vlastní oči a zakusit na vlastní kůži, že ti umanutí věřící mají v lecčems pravdu, si vyloženě žádá šlofíka. Hříšníci se 9
opravdu dostanou k protinožcům – ne však do Austrálie – a v cíli zjistí, že trápení a bolístky, na jaké si stěžují během pozemského života, jsou ve srovnání s tamním utrpením jako zábavná exkurze ve filmových ateliérech. Tam dole je totiž ďáblice. A její obývák smrdí jako žumpa. V něčem se však ctění hřímající kazatelé přece jen spletli. Ukázalo se, že Satan nemá rohy ani kopýtko, oháňku ani vidle. Je to regulérní mrcha a libuje si v červené. Ovšem brunetkám tahle barva sluší – aspoň ona to sama sobě neustále připomínala. Matyáš znovu zamžoural levým čili zdravým okem, připravený na návrat do neprostupné, rozžhavené tmy, kde mu v uších znělo sténání a křik prokletých a kde se mu jeho vlastní bolest drala vyprahlým hrdlem a tryskala rozpraskanými rty… Ale nic se nezměnilo: pořád leží na hrobu, nahý jako novorozeně. A hrob je na hřbitově. Zorné pole mu vyplnily náhrobní kameny z bílého mramoru, rodinné hrobky ozdobené anděly a přízračnými sochami Panny Marie. Převažovaly však přízemní náhrobky, jako by mezi vznešenými a velkolepými nebožtíky odpočívali převážně liliputi a znetvoření chcípáčkové. Borovice a javory vrhaly stíny na prořídlou jarní trávu a lavičky z tepaného železa. Na železných sloupech měkce zářily lampy pouličního osvětlení jako svíčky na narozeninovém dortu a klikaté cestičky by jinde možná působily romanticky. Ne však tady, ne v souvislosti se smrtí – Matyášovi se najednou začaly odvíjet před očima události z minulého života, které si vynutily otázku, jestli shodou okolností nezakouší svůj druhý pokus o umření. Přesněji třetí. A nebyly to radostné vzpomínky. Žádná milující manželka nebo rozkošná dítka, ani bílý laťkový plot 10
kolem domu. Jen mrtvoly. Desítky, stovky mrtvol lidí, které Matyáš buď nařídil zabít, nebo které zabil sám. Ano. Během svého života spáchal hodně trestuhodného zla. S velkým úsilím se na kyprém hrobě posadil. Tělo měl jako skládačku, jejíž dílky však do sebe nezapadaly, naopak byly násilím vpáčené do mezer a náhodně pospojované, na některých místech uvolněné, jinde nepříjemně těsné. Ale tak už to bývá, když máte sebevražedné sklony a musí vás dát do pořádku jen umění lékařů a vaše omezené samoléčitelské schopnosti. Matyáš stočil pohled na nápis na náhrobku a zamračil se. James Heron. Kristepane, James Heron… Zvedl ruku, třesoucími se prsty se dotkl hluboce vyrytých písmen a přejel jimi přes jméno vytesané do leštěné šedé žuly. Přerývaně vydechl, jako by mu bolest, která ho ostře bodala pod žebry, vytlačovala vzduch z plic. Ani ve snu by ho nenapadlo, že existuje věčné bytí nebo konečné zúčtování, kdy se sesumírují a zváží jeho skutky, nebo že ho po posledním úderu srdce čeká boží soud. To mu však bolest nepůsobilo. Trýznilo ho vědomí, že i kdyby tušil, jak skončí, nezachoval by se jinak. „Je mi to líto,“ řekl, aniž věděl, koho oslovil. „Je mi to děsně líto…“ Žádná odpověď. Vzhlédl k obloze. „Je mi to líto!“ Zase nic – což bylo v podstatě dobře. Měl plnou hlavu výčitek a pro diskusi s druhou stranou už v ní nezbylo místo. Když se škrábal na nohy, podlamovala se mu kolena a hroutil trup, a aby udržel rovnováhu, musel se opřít o náhrobek. Sklopil oči. Je učiněná troska: stehna samá jizva, na břiše keloidní šrámy, místo jednoho lýtka jen 11
kůží obalená kost. Doktoři dokázali se šrouby a s hřeby zázraky, ale s ohledem na to, v jak bezchybné kondici byl předtím, připomínal polámanou hračku opravenou izolační páskou a vteřinovým lepidlem. Škoda, že mu sebevražda nevyšla. Díky Jimu Heronovi přežíval ještě další dva roky. Potom se smrt přihlásila o své právo a konečně si ho našla. A dokázala, že během pozemského života měl duši jen vypůjčenou a že její skuteční majitelé prodlévají na „druhé straně“. Matyáš se ze zvyku rozhlédl po holi, ale nakonec se zaměřil na to, co spatří pravděpodobněji: přibližující se stíny, buď těch smrdutých mazlavých bytostí, nebo lidí. V obou případech to má spočítané. Jako bývalý velitel ExOp má víc nepřátel než africký diktátor a všichni mají pušky nebo žoldáky s puškami. Je zavržený samotným peklem a rozumí se samosebou, že se odtud nedostal jen tak pro legraci. Dříve nebo později bude mít někoho v patách, a ačkoli nemá důvod žít, jeho hrdost žádá, aby o přežití bojoval. Anebo ze sebe udělal co nejnesnadnější cíl. Klopýtl a vykročil s ladností strašáka. Trhal sebou v sérii křečí, jež završil neuspořádaný krok, při kterém ho bolelo celé tělo. Aby zamezil úniku tepla, objal si trup pažemi, ale hned nato zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Rukama totiž potřeboval vyrovnávat kulhání. Matyáš pokračoval v šouravé zombíkovské chůzi a s hlavou obtěžkanou zmatkem se ploužil kolem hrobů a přes trsy rozcuchané trávy, na pokožce doteky chladného vlhkého vzduchu. Nevěděl, co se s ním stalo, ani kam má namířeno. Nevěděl, co je za den, měsíc nebo rok. Ale prvotní potřeby byly neoddiskutovatelné. Oblečení. Úkryt. Jídlo. Zbraně. Jakmile si obstará základní výbavu, začne řešit všechno ostatní. Měl neblahé tušení, že se na svobodě 12
neocitl náhodou. Jakožto raněná šelma se co nevidět změní v kořist. Takový je zákon divočiny. Když se doštrachal ke krabicovité kamenné budově obehnané plotem z tepaného železa, usoudil, že je to jen další rodinná hrobka. Ale nápis Borový háj na trojúhelníkovém štítu a zbrusu nový masivní visací zámek na vstupních dveřích naznačoval, že se zřejmě jedná o přístřešek pro zahradníky a uklízeče. Naštěstí někdo nedovřel jedno z oken vzadu… které se jako na potvoru ani nepohnulo. Matyáš se shýbl pro spadlou větev, vsunul ji do škvíry a zapáčil. Rám se prohnul. Znovu zabral… a okno s pronikavým zaskřípěním povolilo. Strnul. Zmocnila se ho panická úzkost, dříve nepoznaná, teď vštípená děsivými zážitky. Zapátral zrakem ve stínech. Ten zvuk zná. Podobný vydávají démonovi přisluhovači, když si pro vás jdou – Ale bylo ticho. Jen hroby a plynové osvětlení, které ani varovný příval adrenalinu neproměnil v… zkrátka v něco jiného. Matyáš se se zaklením zase dal do práce a páčil větví tak dlouho, dokud nevznikl dostatečně velký otvor, aby jím prolezl. Vytáhnout se nahoru byla bezmála nadlidská dřina, ale sotva měl uvnitř ramena, zbytek přenechal zemské přitažlivosti. Betonová podlaha, na níž přistál, byla zřejmě vystlaná otopnými radiátory a Matyáš si musel dopřát oddychový čas. Namáhavě funěl, útroby zauzlované palčivou bolestí, která mu po dopadu bouřlivě vyklíčila na nespočetných místech těla – Vzápětí se mu nad hlavou problikaly k životu stropní zářivky a nemilosrdně ho oslnily. Zpropadený pohybový čidla. Díky nim, a jen co přivykl ostrému jasu, se mu nabídl pohled na travní sekačky, plečky a rozmanité zahradnické nářadí. Nane13
štěstí byl v tu chvíli dočista bezbranný, vydaný na nemilost komukoli, kdo zpozoruje světlo za okny. Na stěně, jako stažené zvířecí kůže, visely na háčcích nepromokavé pracovní oděvy. Jak nejrychleji to šlo, si Matyáš natáhl kalhoty a halenu. Oblečení mělo být volné, ale na něm plandalo jako skasané plachty. Rázem se cítil líp, i když hadry páchly jako umělé hnojivo a hrubá látka mu odírala pokožku. Baseballovou čepici odloženou na polici zdobilo logo bostonských Red Socks. Nasadil si ji, aby nemrhal drahocenným tělesným teplem, a potom se pokusil najít něco, co mu poslouží jako opora. Usoudil, že lopaty s dlouhou násadou jsou příliš těžké a drátěné hrábě na listí nejspíš k ničemu. Kašle na oporu. Musí odsud vypadnout. Pod zářivkami je přímo na ráně. Odešel stejným způsobem, jakým vešel. Lopotně se protáhl oknem a tvrdě dopadl na zem. Na kletby a sakrování nebyl čas. Honem pryč. Než zemřel a ocitl se v pekle, byl pronásledovatelem. Vlastně celý život byl lovcem, tím, kdo slídil, zaháněl do úzkých a likvidoval. Ale teď, po návratu do stínů hrobů, byly všechny nepostižitelnosti noci nebezpečné – pokud se neprokáže jinak. Matyáš doufal, že je zpátky v Caldwellu. Jestli ano, musí se držet při zdi a dostat se do New Yorku, kde má uložené zásoby. Modlil se, ať je v Caldwellu. Pak stačí jen pětačtyřicet minut jízdy na jih. Vloupání už má za sebou. Zprovoznění staršího auta bude další dovednost, kterou může oprášit. Trvalo zdánlivě věčnost, než dospěl k plotu z tepaného železa, vroubícího areál hřbitova. Na výšku měl tři metry a na vrcholu dlouhé ostré hroty, které patrně prožily svůj minulý život jako dýky. Matyáš přistoupil k mříži, která ho věznila na straně mrtvých. Uchopil ji rukama a cítil, jak mu studený kov 14
stisk opětoval. Zvedl hlavu a soustředil se na nebe. Hvězdy doopravdy pomrkávaly. Vždycky si myslel, že se to jen tak říká. Při hlubokém nádechu vtáhl do plic čerstvý čistý vzduch a znechuceně si uvědomil, že je zvyklý na zápach pekla. Zpočátku ho bytostně nenáviděl. Ten ohavný smrad vaječných pukavců mu pronikal do čelních dutin, postupoval do hrdla a otravoval vnitřnosti. Nebyl to jen strašlivý puch, ale infekce, která do něj vstoupila nosem, šířila se celým organismem a prohlásila za své území všechno, z čeho jeho tělesná schránka sestávala. Ale on se proti ní otužil. Časem, během utrpení, se přizpůsobil také hrůze, zoufalství i bolesti. Nefunkční oko, to nevidoucí, mu náhle zvlhlo. Nahoru, ke hvězdám, se nikdy nedostane. Tenhle odklad mu má nejspíš jen znásobit muka. Nic neoživí hrůzný zážitek víc než dočasná úleva. Po návratu do jámy lvové náhlá změna všechny vjemy zostří, zruší dřívější aklimatizaci a klamný restart navodí původní šok. Zase po něm půjdou. Koneckonců si o to koleduje. A bude vzdorovat nevyhnutelnému tak dlouho, jak jen bude třeba – ne s nadějí na únik, ne s vyhlídkou na odklad, ale díky bezděčnému fungování své vrozené houževnatosti. Z téhož důvodu konal zlo. I to je součástí jeho přirozenosti. Vytáhl se nad zem, vsunul svou zdravější nohu mezi železné pruty a stejným způsobem stoupal výš a výš. Vrchol plotu se zdál v nedohlednu a vzdálenost přiměla Matyáše k soustředění na daný cíl. Po nekonečně dlouhé době obemkl jeden výhrůžný hrot dlaní a nato se do něj zaklesl nadloktím. Když přehodil nohu přes okraj plotu, jedna z ostrých špic se mu zabodla do lýtka a vyrvala z něj kousek masa. 15
Ale už se nemohl vrátit. Vsadil na všechno. Nakonec stejně zvítězí gravitace a stáhne ho zpátky na zem. Lepší bude přistát vně hřbitova než uvnitř. Než Matyáš zahájil volný pád, vzhlédl ke hvězdám. Dokonce k nim vztáhl ruku. To, že se mu neustále vzdalovaly, bylo vlastně příhodné.
16
KAPITOLA
2
M
els Carmichaelová v redakční místnosti osaměla. Pokolikáté už? V devět večer zbyly v bludišti redakce Caldwellského kurýru jen kancelářské přístroje a nábytek bez lidí. Samotná novinářská práce na zítřejším vydání skončila a povinnosti reportérů dočasně převzaly tiskárny na vzdáleném konci silné zdi za Melsinými zády. Když se opřela, klouby židle melodicky zavrzaly. Kdysi je přeměnila v nástroj hrající rozverný popěvek, který složila během řady podobných osamělých nocí a který nazvala „Nikam nespěchám“; sopránový part pohvizdovala sama. „Ty jsi ještě tady, Carmichaelová?“ Mels se napřímila a založila paže na prsou. „Ahoj, Dicku.“ Její nadřízený se za ní doklackoval do těsné kóje, tenký plášť přehozený přes paži, kravatu kolem masitého krku uvolněnou po další popracovní rundě u Charlieho. „Zase makáš přesčas?“ Zrakem zabloudil ke knoflíkům na předním díle Melsiny sukně, jako by doufal, že ho zkonzumované panáky whisky obdaří telekinetickými schopnostmi. „Ti povím, že na tohle jsi až moc pěkná. Copak nemáš kluka?“ „Znáš mě. Práce a zase práce.“ 17
„Možná bych tě něčím zaměstnal…“ Mels ho obdařila neochvějným pohledem. „Díky, ale mám toho nad hlavu. Dělám průzkum na téma šířícího se sexuálního obtěžování v odvětvích, kde kdysi měli početní převahu muži. Například v aerolinkách, ve sportu… v redakcích novin.“ Dick svraštil obočí, jako by jeho uši opět nezachytily to, co očekával, že konečně uslyší. Doufal marně. Melsina reakce na jeho narážky byla od prvního dne stejná. Šéfredaktora odhání už dva roky. Bože, jak ten čas letí… „Je to poučné.“ Dotkla se myši a vzápětí spořič obrazovky zmizel. „Mraky statistiky. Mohla by to být moje první celonárodní reportáž. Genderová otázka v postfeministické Americe je žádané téma. Samozřejmě to můžu hodit jen na blog. Třeba připojíš vlastní komentář…?“ Dick přehodil plášť na druhou paži. „Tímhle jsem tě nepověřil.“ „Pověřila jsem se tím sama.“ Zvedl hlavu, jako by pátral po další oběti své buzerace. „Čtu jen články, které sám zadám.“ „Třeba to oceníš i tak.“ Zatahal si za kravatu, jako by se mu špatně dýchalo, ale s úžasem zjistil, že už ji má uvolněnou. „Marníš čas, Carmichaelová. Nashle zítra.“ Na odchodu si oblékl nepromokavý plášť z dílny Waltera Cronkita, modýlek s tuctem klop a páskem, co plandá z poutek jako úsek střev, který se ocitl tam, kde nemá co dělat. Kabát si patrně pořídil jako dvacetiletý mladíček po aféře Watergate, inspirovaný investigativní prací Woodwarda a Bernsteina při honbě za svou vlastní novinářskou slávou… jejímž vrcholem byla pozice šéfredaktora podprůměrného deníku. Což vůbec není špatný flek. S tím rozdílem, že se 18
nejedná o redakci The New York Times nebo The Wall Street Journal. A to Dicka zřejmě ukrutně žere. Člověk nemusí být génius, aby jeho chování přisoudil znuděnosti plešatějícího bývalého kormidelníka čtyřveslice, jehož frustrace z celoživotní neúspěšnosti se prolíná s blížící se kritickou šedesátkou, která ho odepíše do starého železa. Ale třeba je jenom vůl. Jedno je jisté: s ksichtem podobným spíš šunkovému sendviči než chlapáckému obličeji Hugha Jackmana nemůže mít Dick jediný objektivní důvod k přesvědčení, že řešení problémů všech ženských má ukryté ve svých kalhotách. Když se za ním zavřely dvojité dveře, Mels se zhluboka nadechla a představila si, jak se na záda Dickova anachronického kabátu otiskne vkusný vzorek pneumatik expresního městského autobusu. Ale kvůli zeštíhlenému rozpočtu jezdí expresní autobusy po Obchodní třídě jen do devíti večer, a teď je… 21:17. Zadívala se na monitor s vědomím, že by nejspíš měla jít domů. Její rozepsaný článek se však netýkal vilných obstarožních šéfů, co podněcují své podřízené kolegyně k pošetilým úvahám o prostředcích MHD v roli efektivních vražedných zbraní. Pojednával o pohřešovaných osobách. Přesněji o stovkách pohřešovaných osob na území Caldwellu. Caldie, jak město důvěrně nazývají jeho obyvatelé, je na celonárodním žebříčku podobných případů na prvním místě. Za uplynulý rok jich tohle dvoumilionové město zaznamenalo trojnásobně víc než všech pět manhattanských čtvrtí a Chicago dohromady. Poslední dekáda trumfla statistiky z celého východního pobřeží. Ještě podivnější bylo, že lidé se neztráceli jen dočasně. Nikdo o nich už nikdy neslyšel a nikdo je nikdy nena19
šel. Nezůstaly po nich žádné stopy, ani tělo, ani se dotyční nepřestěhovali do jiné jurisdikce. Jako by je vcucla černá díra. Po průzkumu získala Mels pocit, že se záplavou zmizelých možná souvisí i to úděsné vyvraždění celé rodiny ve venkovském sídle, k němuž došlo před měsícem. Na místě se našli jen mladí muži rozřezaní na kusy a vyrovnaní v řadách… Podle předběžných údajů byla řada z identifikovaných osob už někdy pohřešována. Mnozí měli záznam v rejstříku mladistvých nebo v registru narkomanů – ale na reputaci jejich nejbližším nezáleželo, a ani by záležet nemělo. Člověk nemusí být svatý, aby se z něj stala oplakávaná oběť. Děsivá tragédie z příměstské venkovské oblasti se stala hlavním bodem zpravodajství. Každá televizní či rozhlasová stanice vyslala do Caldwellu své nejlepší reportéry; stejně tak noviny. Ale navzdory nebývalému zájmu, politickému tlaku a bouřlivým reakcím právem znepokojené společnosti se na rozuzlení stále čeká. Caldwellská policie se snaží vraždy někomu přišít, jenže nemá jediné vodítko – přestože na případu pracuje ve dne v noci. Nějaké řešení přece musí existovat. Vždycky existuje. A Mels si umínila, že najde odpověď – už kvůli obětem a jejich nejbližším. Kromě toho je načase dát o sobě vědět. Do Caldwellu přesídlila ve svých sedmadvaceti z Manhattanu, protože tam měla hluboko do kapsy a její kariéra v redakci deníku New York Post se rozjížděla příliš pomalu. Měla v úmyslu změnit na půl roku adresu, bydlet u mámy, něco našetřit a pak vzít útokem The New York Times nebo The Wall Street Journal, popřípadě se ucházet o místo reportérky CNN. Bohužel to jaksi nevyšlo… 20
Mels se znovu soustředila na obrazovku, pročítala text, který znala téměř zpaměti, a pátrala po podobnostech, jež jí zatím unikaly… s cílem najít klíč, který by jí otevřel dveře nejen k senzační reportáži, ale i k jejímu vlastnímu životu. Čas běží a bůhví, že není nesmrtelná. Když odcházela v půl desáté z redakce, řádky s informacemi se jí objevovaly před očima při každém mrknutí jako videohra, při níž strávila půl dne. Její auto jménem Jozefína byla dvanáct let stará Honda Civic s bezmála třemi sty tisícovkami najetých kilometrů – a drahoušek Fi-Fi na ni vždy věrně čekal v chladu noci. Mels nastoupila a dýchavičný motor nastartovala. Za sebou práci, která uvízla na mrtvém bodě, před sebou další noc v mámině domě… a to, prosím, ve svých třiceti letech. Skvělý. Jako by čekala, že se nazítří probudí a jako zázrakem z ní bude všemi zbožňovaná moderátorská hvězda. Odbočila na Obchodní třídu a dala se směrem z centra, pryč od kancelářských budov. Minula noční kluby a bary a co nejrychleji projela nehostinnou, neslavně proslulou oblastí plnou opuštěných a zchátralých domů se zabedněnými okny. Následoval o poznání vlídnější úsek, zazeleněná obytná čtvrť s úpravnými dvoupatrovými sídly spokojeně usazenými v ulicích pojmenovaných po druzích stromů – „Do prdele!“ Mels strhla volant vpravo ve snaze vyhnout se muži, který vevrávoval na vozovku, ale už bylo pozdě. Najela přímo do něj a nabrala ho předním blatníkem, takže se převalil přes kapotu a narazil do čelního bezpečnostního skla, které se v gejzíru oslňujícího světla roztříštilo na tisíce střepinek. Ukázalo se, že to byl teprve první ze tří nárazů. Muž prolétl vzduchem a Mels měla nepříjemný dojem, že 21
prudce dopadl na chodník… jenže vzápětí měla dost vlastních starostí. Po střetu změnila Fi-Fi směr a naprala to do obrubníku. Její hybnost zpomalily brzdy, ale ne dostatečně – a nato se i sedan na zlomek vteřiny ocitl ve vzduchu. Kmen dubu ozářený čelními světly vyburcoval Melsin mozek k bleskovému výpočtu: Narazím do stromu. A bude to bolet. Kolizi provázelo křupnutí a duté zadunění, jemuž Mels nevěnovala dostatečnou pozornost, protože schytala omračující přední direkt od airbagu a do zadku – přesněji do rozkroku – se jí bolestně zařízl nezapnutý bezpečnostní pás. Náraz ji mrštil nejdřív dopředu, pak dozadu, načež jí prášek ze vzduchového vaku vnikl do očí, do nosu i do plic a vyvolal záchvat kašle. A potom zavládlo ticho. Po srážce nezbylo Mels nic jiného než zůstat na místě, stejně jako ubohé stařence Fi-Fi, a tak ležela zhroucená na splaskajícím airbagu a slabě pokašlávala – Někdo si pohvizdoval… Ne. Byl to motor, který vypouštěl páru z něčeho, co mělo být utěsněné. Opatrně pootočila hlavu a podívala se oknem na straně spolujezdce. Muž, kterého porazila, ležel uprostřed ulice… zlověstně nehybně a tiše. „Panebože –“ Vtom ožilo autorádio. Zprvu chraplalo, ale postupně se nabíjelo elektrickým napětím z náhlého zkratu. Ta písnička… Jak se jen jmenuje? Ze tmy se z ničeho nic vynořilo ostré světlo a dopadlo na žalostnou hromádku, o níž Mels věděla, že je lidská bytost. Zuřivě zamrkala a napadlo ji, že možná nastal okamžik, který jí odhalí záhady posmrtného života. Sice to nebude sólokapr, o který usilovala, ale i tak – Nepřibližovala se k ní však svatá tajemnost, ale reflektory auta – 22
Sedan s kvílením pneumatik zabrzdil a vyplivl dva lidi. Muž běžel k ležícímu muži, žena klusala k Fi-Fi. Melsina dobrá samaritánka chvíli zápolila s klikou dveří, ale po několika energických pokusech vystřídal pronikavý plastový zápach airbagu čerstvý vzduch. „Jste v pořádku?“ Žena měla pár let po čtyřicítce a vypadala zazobaně. Vlasy pečlivě vyčesané do pevného lesklého uzlu na temeni hlavy, nápadné zlaté náušnice. Její elegantní, dokonale padnoucí kostýmek ani trochu neladil s neblahou atmosférou autonehody. Zvedla iPhone. „Zavolala jsem záchranku – ne, nehýbejte se. Můžete mít poraněný krk.“ Mels se podvolila mírnému tlaku na rameni a zkroucená zůstala ležet na volantu. „Je v pořádku? Vůbec jsem ho neviděla – objevil se zčistajasna.“ Aspoň to měla v úmyslu říct. Ale slyšela jen blekotání nedávající smysl. K čertu s krkem. Měla by mít obavy spíš o mozek. „Můj manžel je lékař,“ sdělila jí žena. „Ví, jak se o toho muže má postarat. Teď myslete především sama na sebe –“ „Neviděla jsem ho. Neviděla…“ Tohle znělo o fous srozumitelněji. „Jela jsem z práce. Ne –“ „Ovšem, že jste ho neviděla.“ Žena si klekla na chodník. Vypadá jako doktorská panička – má i nějaký drahý parfém. „Hlavně se nehýbejte. Záchranka už je na cestě.“ „Žije vůbec?“ Mels zaštípaly v očích slzy. „Kristepane… Zabila jsem ho?“ Když se roztřásla, uvědomila si, co slyší za písničku: „Oslněná světlem…“ „Jak to, že mi pořád funguje rádio?“ zahuhňala uslzeně. „Prosím? Jaké rádio?“ 23
„Vy to neslyšíte?“ Následné konejšivé poplácání po rameni Mels poněkud vyplašilo. „Pomalu dýchejte a zůstaňte při vědomí.“ „Hraje mi rádio…“
24
KAPITOLA
3
J
e tady horko? Totiž, připadá vám, že je tady horko?“ Démonka střídavě křížila a narovnávala dvoumetrové štíhlé nohy a tahala si za výstřih šatů. „Ne, Devino, nepřipadá.“ Terapeutka naproti ní vypadala stejně jako pohovka, na které seděla – utěšeně a samý polštářek. Chintzovou podušku připomínal i její obličej s boubelatými tvářičkami naducanými zájmem a soucitem. „Ale jestli se budete cítit líp, pootevřu okno.“ Devina zavrtěla hlavou a zase vsunula ruku do kabelky od Prady. Kromě peněženky, mátových žvýkaček, půllitrové láhve s vodou a tabulky hořké biočokolády v ní má mraky rtěnek od Yves Saint Laurenta značky Rouge pur Couture. Nebo by měla mít. Při prohrabování obsahem se snažila tvářit lhostejně, jako by se ujišťovala, jestli neztratila klíče. Ve skutečnosti se potřebovala přesvědčit, jestli má tyčinek pořád třináct. Třináct je žádoucí počet. Jedna, dvě, tři – „Devino?“ – pět, šest, sedm – „Devino.“ Zapomněla počítat. Zavřela oči a potlačila touhu uškrtit terapeutku za vyrušení – Žena si odkašlala. A zajíkla se. 25
Devina otevřela víčka. Terapeutka se držela za hrdlo a tvářila se, jako by se dusila příliš velkým soustem hamburgeru. Její zřetelná bolest i zmatek Devinu potěšily a navnadily na přídavek. Ale konec zábavy. Kdyby ta ženská umřela, co by si bez ní počala? Léčba přinášela znatelné výsledky a na hledání jiné cvokařky, která by jí vyhovovala, nemá čas. Povzbuzená dopadem neviditelné moci, jejíž chvilkové uplatnění si ani neuvědomila, se zaklením odvolala své pomyslné hlídací psy. Žena se zhluboka, úlevně nadechla a rozhlédla se. „Myslím, že to okno přece jen otevřu.“ Ta chuděra vůbec netuší, že jí její psychoterapeutické schopnosti zachránily život. Devina k ní chodí pětkrát týdně už dva měsíce a pokaždé spolu prohovoří pětapadesát minut, které jí stojí sto sedmdesát pět dolarů. Nicméně díky terapii plné emocí a keců svůj syndrom obsedantně kompulzivní poruchy snáší mnohem snáze – a vzhledem k vývoji války mezi ní a Jimem Heronem bude v příštím kole psychickou vzpruhu potřebovat. Pořád se nemohla smířit s tím, že prohrává. V konečném souboji o vládu nad zemí zvítězil anděl už dvakrát a ona jednou. Zbývá svést boj o čtyři duše. A jestli Devina dvakrát prohraje? Z ní ani z jejích sbírek nezbude zhola nic. Všechny ty drahocenné předměty, každá jednotlivá připomínka její práce, co shromažďovala po tisíciletí, nenávratně zmizí. Ale to by nebylo to nejhorší. Její dětičky, skvostné mučené duše uvězněné v hlubině pekla, ovládnou dobří, blažení a neposkvrnění. Při pouhé představě takové zkázy se jí zvedl žaludek. A jako by to nestačilo, Stvořitel jí uložil trest. Terapeutka se usadila na pohovce, zády k proudu 26
čerstvého vzduchu. „Takže… Devino, povězte mi, co máte na srdci.“ „Já… totiž…“ V návalu úzkosti zvedla démonka kabelku a zapátrala po neexistujících otvorech po natržení. „To je těžké…“ Žádná rtěnka nemohla vypadnout, ujistila se v duchu. A před odchodem z bytu je znovu přepočítala. Bylo jich třináct. Báječných třináct. Logicky jsou v kabelce. Musí v ní být. Jenže… panebože! Možná kabelku položila na bok nebo jedna tyčinka vypadla, protože zapomněla zapnout zip – „Devino,“ oslovila ji terapeutka. „Vidím, že jste silně rozrušená. Můžete mi říct, co vás trápí?“ Mluv, přikázala si. Jinak se z toho nedostaneš. I když jí počítání, rovnání a přepočítávání připadalo jako vhodné řešení, strávila jím na zemi bezpočtu let, aniž to někam vedlo. A terapie účinkuje. Aspoň do jisté míry. „Ten nový kolega, o kterém jsem vám vyprávěla…“ Devina objala kabelku pažemi, tedy právě tak, jak si představovala, že by ji při procházce džunglí chránila před opicemi. „Je lhář. Nestydatý lhář. Přechytračil mě a já byla obviněná z nefér hry.“ Od počátku léčby interpretovala souboj s padlým andělem Heronem jako konflikt lidí ve dvacátém století. Ona a její nepřítel jsou zaměstnaní v poradenské firmě a oba usilují o pozici viceprezidenta. Duše, o něž bojují, povýšila na klienty. Stvořitel je jejich výkonný ředitel a oni mají určitý počet pokusů, aby na něj udělali dojem. Podobenství nebylo dokonalé, ale pořád lepší než říct pravdu, která by buď terapeutku stála zdravý rozum, nebo vynesla Devině nejen nálepku vznětlivosti, ale taky nesvéprávnosti. „Můžete být konkrétnější?“ „Výkonný ředitel nám oběma uložil promluvit se slibným klientem. Dotyčný byl nakonec ochotný spo27
lupracovat se mnou. Všechno šlo hladce. Já byla spokojená, klient byl…“ Nepříliš spokojený. Matyáš rozhodně spokojený nebyl, a to byl další důvod, proč ji vítězství tolik těšilo. Čím víc utrpění, tím líp. „Vyšla jsem klientovi vstříc a domluvili jsme se. Podepsala se smlouva a uzavřela dohoda. Jenže potom si nás šéf kdoví proč pozval na kobereček a oznámil nám, že musíme klienta oslovit ještě jednou.“ „Vy a váš kolega, předpokládám.“ „Ano.“ Rozhodila rukama. „Ale proč? Všechno bylo domluvené a práce zajištěná. Tečka. A teď do toho máme jít znova? Ředitel mi řekl: ‚Vaše odměna za smlouvu pořád platí.‘ Jako by se tím všechno smazalo.“ „Lepší než o ni přijít úplně.“ Devina zavrtěla hlavou. Ta ženská tomu nerozumí. Když se jednou něčeho zmocní a někdo ji o to připraví nebo se toho musí vzdát, jako by přišla o část těla. Matyáš byl osvobozený ze stěny a vrátil se na zem. Stvořitelova moc je snad to jediné, co Devinu děsí. Ovšem kromě vlastního nutkavého chování. Neschopná ovládnout úzkost znovu otevřela kabelku a začala počítat – „Devino, vy jste s tím klientem přece jednala úspěšně?“ Zarazila se. „Ano.“ „A navázala jste s ním nebo s ní úzký vztah.“ „S ním… Ano.“ „Takže jste v silnější pozici než váš kolega, je to tak?“ Terapeutka naznačila rukama gesto vyjadřující „žádný problém“. „To mě nenapadlo.“ Protože ji zaslepil vztek. „Ale mělo vás to napadnout. Něčemu nerozumím. Proč se do toho váš nadřízený vměšoval? Zvlášť když klient uzavřel smlouvu s vaší společností a navíc mu to vyhovuje.“ 28
„Neschválil… některé metody, co měly zajistit spolupráci.“ „Vaše metody?“ Devina zaváhala a terapeutka krátce zalétla pohledem k jejímu dekoltu. „Ano. Moje,“ odpověděla démonka. „Jenže já jsem toho klienta získala a nikdo nemůže zpochybňovat etiku mé práce. Dřu od rána do večera. Doslova. Moje povolání je veškerou náplní mého života.“ „Schvalujete svou použitou taktiku?“ „Rozhodně ano. Získala jsem klienta a na ničem jiném nezáleží.“ Nastalé ticho nasvědčovalo tomu, že terapeutka s metodou „účel světí prostředky“ nesouhlasí. Ale to je její problém – a pravděpodobně i důvod, proč má postavu jako pohovka a celé dny poslouchá lidi, kteří nadávají na nespravedlnosti svého osudu. Místo aby vládla podsvětí a vykračovala si v louboutinkách – Při dalším návalu úzkosti se Devina znovu dala do počítání a přitom přendávala rtěnky jednu po druhé zleva doprava. Jedna, dvě, tři – „Devino, co to děláte?“ V první chvíli málem zaútočila na ženu naostro. Ale logika a realita jí v tom zabránily. Vtíravá naléhavost ji zbavovala sebekontroly. Pokud zůstane uvězněná v bludném kruhu počítání nebo dotýkání se předmětů, o kterých s jistotou ví, že se nemohly ztratit, přemístit ani je neohmatával někdo jiný, nemůže efektivně bojovat s nepřítelem, jakým je Jim Heron. „Hledám rtěnku. Jen se ujišťuju, že ji mám.“ „Fajn. Chci, abyste s tím přestala.“ Devina na ženu upřela pohled plný upřímného zoufalství. „Já… nemůžu.“ „Ale můžete. Uvědomte si, že věci s tím nesouvisí. Chcete ovládnout strach způsobem, který je účinnější 29
a spolehlivější než poddat se nutkavosti. Dobře víte, že moment úlevy, již vám daný rituál přinese, nikdy nevydrží dlouho – a už vůbec nevede ke kořenům vašich potíží. Čím snadněji podlehnete nutkání, tím větší má nad vámi moc. Váš stav se zlepší pouze v případě, že se naučíte úzkost snášet a náhlé impulzy začnete vnímat jako něco, co dokážete zkrotit – ne tím být přemožená.“ Terapeutka se naklonila blíž, v usilovné snaze konat dobro prostřednictvím bezcitnosti. „Chci, abyste jednu rtěnku vyhodila.“ „Cože?“ „Jednu z těch rtěnek vyhoďte.“ Žena se naklonila pro odpadkový koš mdle bílé barvy. „Ihned.“ „Ne! Zbláznila jste se?“ Periferní oblasti Devinina těla ovládla panika. Zpotily se jí dlaně, v uších jí začalo zvonit a chodidla znecitlivěla. Co nevidět ji zaplaví mocná vlna, zvedne se jí žaludek, zkrátí dech a srdce se zběsile rozběhne. Průvodní příznaky ji trýzní už věčnost. „To nemůžu –“ „Můžete a musíte. Vyberte svůj nejméně oblíbený odstín a rtěnku hoďte do koše.“ „Nemám nejméně oblíbený odstín. Všechny jsou stejné. Červené. 1 Le Rouge.“ „Tak kteroukoli.“ „Nemůžu…“ V očích ji zaštípaly slzy. „Prostě nemůžu –“ „Podstatou kognitivně behaviorální terapie jsou drobné krůčky, Devino. Musím vás dostat mimo oblast pohody, vystavit strachu a přimět vás ho překonat, abyste se naučila, že nebezpečným územím projdete bez úhony. Až to absolvujete víckrát, obsedantně kompulzivní porucha přestane vládnout vašim myšlenkám i procesu rozhodování. Co si myslíte, že se stane, když jednu rtěnku vyhodíte?“ „Dostanu panický záchvat. Zvlášť po návratu domů, kdy budu vědět, že ji u sebe nemám.“ 30
„A potom?“ „Koupím si místo ní jinou, ale nebude to ta, co jsem vyhodila, takže mi to nepomůže. Bude to pořád horší –“ „Ale nezabije vás to.“ Jasně, že ne. Jsem nesmrtelná, ty huso, pomyslela si Devina. Stačí porazit Jima Herona na hlavu. „To ne, ale –“ „Ani nenastane konec světa.“ Kvůli rtěnkám rozhodně ne. „Jenže já to tak prožívám.“ „Emoce přicházejí a mizí. Nejsou věčné.“ Žena poklepala na koš. „No tak, Devino. Zkuste to. Jestli budete mít dojem, že to nezvládnete, můžete si tu rtěnku zase vzít. Ale někde začít musíme.“ V příští vteřině se dostavil záchvat úzkosti, ale kupodivu ho pomohl překonat strach. Strach z toho, že ji převálcuje slabost, již nedokáže ovládat. Strach z toho, že Jim zvítězí ne proto, že je nejsilnějším hráčem Stvořitelova zápasu, ale protože ona se pod tím obrovským tlakem sesype; strach, že se jí nepodaří převážit misky vah na svou stranu… Vsunula ruku do kabelky a vzala první rtěnku, které se dotkla. A vyhodila ji do odpadkového koše. Tlumený zvuk, s jakým dopadla na zmuchlané papírové kapesníčky, posmrkané a zmáčené slzami předešlých klientů, zněl, jako by se před Devinou navždy zavřela brána pekla. „Výborně,“ pochválila ji terapeutka, jako by Devina byla pětiletá holka, která správně odříkala abecedu. „Jak je vám?“ „Jako bych se měla každou chvíli pozvracet.“ Zadívala se na koš. Jediné, co zabránilo tomu, aby to udělala, byl fakt, že by znesvětila rtěnku. „Můžete vyjádřit míru svého strachu na desetibodové stupnici?“ Když Devina uvedla plný počet bodů, terapeutka ji 31
začala poučovat, že má paniku prodýchat, a tak dále a tak dále – Znovu se k ní naklonila, jako by poznala, že její rady neposlouchá. „Nejde přece o rtěnku, Devino. Strach, který cítíte teď, brzy pomine. Do ničeho vás nebudu nutit za každou cenu, ale i vás překvapí, jaké pokroky uděláte. Lidskou mysl je možné přebudovat a vytvořit zkušenosti nové cestičky. Expoziční terapie funguje a je stejně silná jako nutkání. Musíte tomu věřit, Devino.“ Démonka si chvějící se rukou setřela pot z čela, uvnitř dokonalé schránky z lidské kůže, svalů, kostí a orgánů se vzchopila a přikývla. Ta polštářovitá ženská má pravdu. To, co Devina dělala až dosud, bylo k ničemu. Její stav se zhoršuje a riziko selhání se zvyšuje. Koneckonců, nejenže prohrává… ale je zamilovaná do nepřítele. A velice nerada si to připomíná. „Není třeba, abyste věřila, že ta metoda funguje, Devino. Ale musíte věřit ve výsledky. Je to těžké, ale vy to dokážete. Jsem o tom pevně přesvědčená.“ Devina upřela pohled do terapeutčiných očí. Neochvějné přesvědčení ženě záviděla. Jedinec s takovou sebedůvěrou je buď neupřímný… anebo stojí oběma nohama na betonové podlaze vyztužené zkušenostmi a praxí. Bývaly doby, kdy si Devina taky tolik věřila. Potřebuje, aby se ty časy vrátily. Jim Heron je mnohem víc než jen rovnocenný soupeř a dobrý milenec a ona nesmí připustit, aby jeho převaha trvala. Prohra nepřipadá v úvahu, a jen co tohle sezení skončí, vrhne se do práce s jasnou hlavou, nezatíženou zbytečnými nesmysly. Zavřela oči, opřela se v měkce polstrované židli a zaryla nehty do sametové látky. „Jak se cítíte?“ zajímala se terapeutka. „Dřív nebo později se mi to podaří překonat.“ 32
KAPITOLA
4
J
en mi řekněte, jestli žije.“ Ošetřovatelka z pohotovosti usazená u Melsina lůžka prosbu ignorovala. Vyndala propisovačku a prohlásila: „Teď mi podepište tuhle propouštěcí zprávu a já vám dám recept na –“ „Musím vědět, jestli ten muž žije.“ „Zdravotní stav našich pacientů podléhá lékařskému tajemství. Podepište to, ať vás můžeme propustit.“ Čili: Přestaň mě otravovat, mám práce nad hlavu. Mels v duchu zaklela, podepsala se na patřičný řádek, vzala si kopii zprávy a dva recepty, načež sestra Ratchedová odklusala terorizovat jiného pacienta. To byla noc! Policie naštěstí klasifikovala případ jako nehodu a rozhodla, že Mels nic nezanedbala ani neřídila pod vlivem alkoholu. Neobešlo se to však bez následků. Sklopila oči na propouštěcí zprávu a letmo ji pročetla. Slabý otřes mozku… Natažené svaly na krku… Nejdéle do týdne navštivte svého praktického lékaře… Objeví-li se dvojité vidění, nevolnost či závratě a zesílí bolest hlavy, vyhledejte neprodleně odbornou pomoc. Fi-Fi to má pravděpodobně za sebou. A ten muž taky. Byl by zázrak, kdyby to přežil. Jak se Mels se zaúpěním zvedla z polštářů, zafačovaná hlava zareagovala na svislou polohu prudkou pirue33
tou. Zatímco čekala na stabilizaci rovnováhy, pohled jí padl na oranžovou plastovou židli u protější stěny. Při vyšetřování měla na sobě nátělník, podprsenku i plátěné kalhoty. Stačilo obléknout halenku, sako a kabát. Mámě nezavolala, protože jednu autonehodu už si protrpěla. Při ní zemřel její manžel, Melsin táta. A tak jí poslala jen textovou zprávu, že jde na skleničku s přáteli a domů přijde pozdě. Mamka by začala vyšilovat a trvala by na tom, že pro ni přijede do nemocnice, a to se Mels vůbec nehodilo do krámu, zvlášť ne teď, kdy má v úmyslu něco docela jiného. S oblékáním nespěchala, ne snad proto, že by dbala na doporučení ošetřujícího lékaře. Na roli testovací figuríny při bouračce se nedá jen tak zapomenout. Připadala si stará a utahaná a nezvykle vyděšená. Fakt, že někoho zabila… byl nepředstavitelný. Lékařskou zprávu i recepty založila do diáře, odhrnula hráškově zelený závěs… a nabídl se jí pohled na organizovaný zmatek: po chodbě pobíhali lidé v chirurgických stejnokrojích a bílých pláštích, mizeli v pokojích, vycházeli z nich, rozdávali nebo přijímali pokyny. Vzhledem k tomu, že ten večer jí už jedna srážka stačila, Mels dbala, aby se nikomu nepřipletla do cesty, a zamířila k východu. Ale nevyšla jím ven. Hlavní čekárna byla plná různě postižených človíčků včetně chlapíka s monoklem a amatérsky ovázanou rukou, která mu silně krvácela. Vzhlédl k Mels a kývl, jako by se i ona zapletla do barové rvačky. Jasně. Měl jsi vidět, jak vypadal ten dub, když jsem si to s ním rozdala. Opřela se o pult přijímací přepážky a čekala, až si jí někdo všimne. Když k ní zamířil jakýsi muž, nasadila vstřícný zářivý úsměv. „Můžete mi říct, na kterém pokoji leží ten muž po autonehodě, co ho sem přivezli zhruba před hodinkou?“ 34
„Hele, vás znám. Vy jste reportérka.“ „Správně.“ Mels zalovila v kabelce, vyndala novinářský průkaz a okázale ho předvedla, jako by to byl odznak FBI. „Pomůžete mi?“ „Jasně.“ Muž naťukal něco do klávesnice. „Je na lůžkovém oddělení. Šesté patro, pokoj číslo šedesát šest. Výtahy jsou tamhle. Sledujte směrovky na chodbách.“ „Díky.“ Zaklepala na přepážku. Díkybohu. Ten chlap přinejmenším ještě dýchá. „Máte to u mě.“ „Nevypadáte právě nejlíp,“ poznamenal zdravotník a prstem si obkroužil jedno oko. „Těžká noc.“ „Očividně.“ Fyzikální důsledky jízdy do šestého patra snášel Melsin mozek hodně špatně. Nemluvě o ztrátě rovnováhy dalo rychlé stoupání zabrat i střednímu uchu, takže se Mels musela chytit zábradlí, lemujícího kabinu v úrovni pasu. Štěstí, že ho sem dali. Na druhou stranu, výtahy určitě denně přepraví mraky rozkolísaných pacientů. Další výhodou byly panely z matného šedého kovu. V zrcadle se zatím neviděla, ale vzhledem k lichotce zdravotníka za přijímací přepážkou tušila, že čelní kontakt s airbagem jí vzhled rozhodně nevylepšil. Cinknutí v patře znělo vyloženě bujaře, ale dveře se otvíraly pomalu, jako by toho pro dnešek měly plné zuby. Mels se poslušně řídila směrovkami a našla správné oddělení. Vešla do dlouhé široké chodby s bezpočtem nezvykle rozměrných dveří. Tady nahoře panovalo naprosté ticho, a když procházela kolem sesterny, nikdo z ní nevyhlédl. Taky dobře. Nerada by riskovala dotazy, nesouhlas se svými odpověďmi a následný zákaz vstupu. Hledaný pokoj byl skoro na konci chodby a Mels napůl očekávala, že u něj bude hlídkovat policista. Ale 35
uvítal ji jen další laminátový panel chabě imitující borovici, s číselnou visačkou na klice. Strčila do dveří a nakoukla dovnitř. V pološeru viděla nohy postele, okno v protější stěně a televizor pod stropem. Elektronické pípání a pach dezinfekce nasvědčovaly tomu, že to není hotelové apartmá – ne že by o tom třeba jen na vteřinu zapochybovala. Odkašlala si. „Haló?“ Když se nedočkala žádné reakce, vešla do pokoje; dveře nechala pootevřené. Minula koupelnu, ale sotva se jí nabídl pohled na pacienta, na místě strnula a zakryla si ústa rukama. „Pane… bože…!“ Jim Heron nemohl spát. Všichni ostatní současní obyvatelé těsné garsonky, kterou si pronajal, tvrdě zařezávali. Pes v nohou úzkého dvoulůžka poškubával tlapkami uprostřed snů o zajících a syslech… nebo možná o temných stínech vybavených zuby. Adrian seděl za rohem zády opřený o dvířka prostupu. Tělo měl napjaté i ve spánku, ačkoli dýchal pravidelně. A Eddie? Ten už to měl za sebou, a tak nebylo pravděpodobné, že by po bytě přecházel sem a tam. Se zoufalou touhou po cigaretě Jim vstal na druhé straně postele, aby nevyrušil Psa, a sáhl po krabičce marlborek. Před odchodem ještě zkontroloval Adriana. Anděl spal vsedě a s křišťálovou dýkou v ruce pro případ, že by někdo ohrozil jeho zesnulého přítele. Chudák Ad. Ztráta Eddieho citelně ochromila jejich tým… ale především hluboce zasáhla zdrceného a piercingem prošpikovaného padlého anděla, který už několik dní nepřetržitě drží noční hlídku. Bůhví, proč muž projevující žal drsným způsobem vzbuzuje mnohem větší soucit než hystericky brečící a kvílející žena. 36
A mimochodem, je zatraceně zvláštní mít parťáky. Jako nájemný vrah jednotek ExOp Jim zásadně pracoval sám. Jenže teď se leccos změnilo, počínaje jeho šéfem i popisem práce a konkrétními zbraněmi konče. Eddie Blackhawk byl tím, kdo mu ukázal cestu, naučil ho všemu, co musí umět, krotil jeho i Adriana, když se spolu pustili do křížku, a jednal logicky v situacích, které zdánlivě logiku postrádaly… například když Jim stál nad svou vlastní mrtvolou. Nebo při válčení s démonkou, která má slabost pro Pradu a pro muže, kteří nejeví zájem o její vnady. Zkrátka a dobře, Jim nese břemeno odpovědnosti za všechny bohabojné i hříšné duše, jaké kdy byly a budou, a tak není divu, že by se radši živil jako prodavač zeleniny. Vzal z pohovky koženou bundu a přehodil ji Adrianovi přes nohy. Anděl něco zabručel a zavrtěl sebou na podlaze, ale improvizovanou přikrývku si nechal. Prima. Cílem bylo udržet ho v teple, ne si s ním povídat. A Jim si momentálně nechtěl povídat s nikým. Vyšel na horní odpočívadlo schodiště a na obnažené hrudi ho zastudil ledový vzduch. Než měl spolubydlícího a Psa, spával nahý. Teď mu za pyžamo slouží triko a trenky, které pomáhají snášet místní dubnové, citelně chladné počasí. A ne že by toho moc naspal. Marlborky byly ještě nenačaté a zabalené v celofánu. Jim ho roztrhl a potichu zavřel dveře. Jednou z předností nesmrtelnosti spojené s hmotnou existencí je nulové nebezpečí rakoviny a zároveň jistý vliv nikotinu na nervovou soustavu. Nemluvě o napínavém prohmatávání kapes s cílem najít zapalovač. Jim otevřel krabičku, vytáhl jeden hřebíček do rakve, vložil si ho mezi rty a zvedl ruku. Když se mu na povel rozzářil ukazovák, znovu si vzpomněl na Eddieho – a jako obvykle měl sto chutí Devinu zavraždit. 37
Ještě štěstí, že dobro vede nad zlem dva jedna. Jestli se Jimovu týmu podaří ještě aspoň dvakrát vyhrát, zvítězí na celé čáře: vyrvou zemi z pařátů zatracení a on navěky zajistí matce bezpečí v Zámku duší… a vysvobodí svou Sissy z pekla. A ne že by byla jeho. Při výdechu kouře o posledním jmenovaném skutku zapochyboval. Jestli andělé zvítězí, Devina už nebude existovat, on sejde dolů a tu nešťastnou nevinnou dívku odvede z jejího vězení. V konečném výsledku by měl mít vládu i nad peklem. Je to tak? Kdopak asi bude další zachraňovanou duší? Při pomyšlení na svého nynějšího šéfa mu v hlavě zazněl Nigelův uhlazený, povýšený hlas, který mu neskutečně leze na nervy. Poznáš v ní jak svého starého přítele, tak starého nepřítele, s nímž ses nedávno setkal. Cesta by nebyla jasnější, ani kdyby ji lemovaly reflektory. „Díky,“ ucedil. Kouř mu vycházel z úst v rytmu slov. „Bezva pomoc, kámo.“ Copak je fér, že jeho nepřítel cíl zná, a on ne? Kurva, kurva, kurva… V minulém kole vytáhl z Deviny informace lstí, a podruhé už ji neobalamutí. Ať si o té démonce říká kdo chce, co chce, určitě není jen blbá bruneta. Takže se situace opakuje, on je zase ve vzduchoprázdnu a na rozdíl od soupeře neví o příští duši vůbec nic. Přesně tak probíhala bitva o jeho bývalého šéfa. Jim celou dobu předpokládal, že ve hře je někdo jiný a nakonec vyšlo najevo, že to byl Matyáš. Zasáhl pozdě a ten nešťastník zvolil špatně. A Devina vyhrála. Jinými slovy, dokud bude mít Devina možnost přímo ovlivňovat jednotlivé duše, nebude to férová hra. Podle pravidel na to má právo jenom Jim, ale ve skutečnosti je démon zapojený do akce na zemi stejnou 38
měrou jako on. Nigel, šlechetný skautík a Jimův nadřízený, je přirozeně přesvědčený, že Devina inkasuje za překročení pravidel přísný trest – a možná že ano. Jenomže kdoví kdy? Zatím Jimovi nezbývá než zburcovat šedé buňky mozkové a doufat, že to zase nepodělá. Musí zvítězit – už kvůli své matce a Sissy. Vtáhl kouř do plic, vydechl ho a díval se, jak se mléčně bílý dým svíjí v chladném vzduchu, stoupá vzhůru a ztrácí se ve tmě. Před očima se mu mihla Sissy Bartenová, krásná mladá žena, zavěšená hlavou dolů nad porcelánově bílou vanou, plavé vlasy slepené vlastní krví, pokožku poznamenanou symboly, jaké předtím nikdy neviděl, ale jimž Eddie moc dobře rozuměl – Proud myšlenek přerušily tiché škrábavé zvuky. Jim sáhl za záda a otevřel dveře garsonky. Vykulhal z nich Pes, chundelatou srst divoce rozcuchanou – ostatně jako vždycky, a ne snad proto, že usnul v neobvyklé poloze. „Ahoj, chlapíku,“ pozdravil ho Jim tiše a dveře zase zavřel. „Potřebuješ se vyvenčit?“ Chlupáčovi působily schody problémy, a tak ho Jim zpravidla snášel dolů. Když se sklonil, Pes si sedl na studený beton na znamení, že si přeje, aby ho jeho páníček zvedl. „Beru na vědomí.“ Zvíře, které Jim tak dobře znal a které nebylo jen tak ledajaký tulák, bylo lehké jako pírko a hřálo jako kamínka. „Poradil jsem jí, aby na tebe myslela,“ řekl Jim a stočil cigaretu po větru – pro případ, že svého čtyřnohého přítele odhadl správně. „Řekl jsem jí, ať si tě představuje, jak žvejkáš moje ponožky. Chtěl jsem, aby si tě představila, jak dovádíš v husté zelené trávě, až bude…“ 39
Nedokázal větu dokončit. V životě napáchal spoustu špatností, dělal ohavné věci špatným a ohavným lidem – což znamenalo, že se naučil být otrlý. Ale to se seběhlo, když byl ještě teenager. V den, kdy se pro něj všechno jednou provždy změnilo. V den, kdy mu zavraždili matku. Ale to už dávno odnesl čas. Faktem zůstává, že představa Sissy v démonově Studni duší stačí, aby se i protřelý válečný veterán jako on zbláznil. „Řekl jsem jí… ať na tebe myslí, když bude mít pocit, že už to dál nemůže vydržet.“ Pes zavrtěl pahýlovitou oháňkou, jako by Jimovi sděloval, že udělal dobře. Doufejme, že jí tam dole myšlenky na Psa pomůžou. Bůhví, že jinou útěchu nemá. „Musíme najít příští duši,“ zabručel Jim, než si dal dalšího šluka. „Musíme zjistit, kdo to je. Tentokrát musíme vyhrát, Pse.“ Když mu šťouchl do ruky vlhký čenich, ohleduplně vydechl kouř přes rameno. To, že Nigel tvrdí, že Jim dotyčného zná, mu nic neusnadňuje. V životě poznal tisíce lidí. Nezbývá než se modlit, aby to byl někdo, komu bude schopný pomoct.
40
