Opoenský, Gustav Robert Petr Bezru^
PETR
O
Petru Bezruovi
Návrat
Hraby Huín 70.000
Maryka Magdónova Hanácká ves
Kdo na moje místo
?
Doslov.
Cena 20
datel Karel
Loák
v Praze.
—
hal.
Tiskem Th. Venty v Praze-I.
Básníku v lásce a obdivu pipisuji
tchto nkolik
stránek,
jež nechtjí dílo jeho komentovati,
nýbrž je znova a znova v myslích
tená
oživovati.
1.
Znáte Slezsko, otiuu Petra Bezruce? Navštívili jste nkdy Tšín, Frýdek, Michálkovice, stýkali jste se po njaký as s nejvýchodnjší vtví našeho kmene eskoslovanského ? Uvdomili jste si, jaká jest pda, po níž noha vaše kráela ? Vzpomnli jste si, že jsou to poslední zbytky Icrásné a veliké kdysi zem, jako na posmch osudem ponechané u otcovských ech a mateské Moravy, že jsou to nedaleké sice, ale tím vzácnjší kraje, o nž ješt njní denn krutý zápas se vede a po nichž ješt dosud pruský orel pes hranice vj- trvale šilhá? Že jest pda svatá, protože krví, potem a slzami ujameného, ubohého lidu skropená, posvcená staletým úporným zápasem
eského
lidu ?
—
ale jak sedlák svou pdu pokojn orá než pijde Nmec, Polák nebo žid z msta a uloupí mu zddný statek pímo pod rukami, aby na vztýil nový pomník vítzství svého národa a jeho výbojnosti. A za prvním smlcem, který vnikl v ryze eský kraj, pijdou dva, za desítiletí zmocní se vtší ásti ti, deset jeho soukmenovc vesnické pdy, postaví fabriky, zídí školu, v níž cizí uitel cizím jazykem dti prvotních obyvatel bude vyuovati. A za sto let nebude \ c vesnici teba jjaniatky po eském lovku, po eském
Na venkov dosud
bude dlouho
trvati,
nm
;
slov Však to je pouze na venkov v mst tento pochod jest mnohem, mnohem rychlejší. Obyvatelstvo eské národnosti, ochuzené a zubožené bídou a hladem, vhání se do továren, hutí a dol; ubíjí se v každá jiskika národního i spoleenského vdomí pro bídnou skývu chleba musí prodati eský dlník své nej.
.
.
;
nm
—
—
svj jazyk, svou est, ba krev z krve své. eský pot nmeckým továrníkm a polským szlachczicm pomáhají k síle a bohatství a pi tom samy na sebe
dražší statky
eská
i
práce,
kují nejostejší a nejkrutjší zbran.
A lid uhntený, slabý a útiskem unavený, nemá síly ani odvahy k odporu. Nebrání se; každou ránu pijímá tiše a pokorn jenom potají teba seve pst a zalirozí k teniným továrním
—
komínm
.
,
.
Jaký tedy
div,
že lid
tento,
slabá a umdlená
milionového národa, odsouzen jest svými katany k
vtev osmi-
vymení
a
:
^'^"Vtottšecko
už od mládí vídá
muž
jehož
™-f ^'^f ^J^
se mu žalem k zemi a v duši objeví zhoupnzrak budoucnosti, zkázouosué „„ied™ .;'su2livv pízrak
''"mlvlho
uÓni
se
bv a smrti.
-
-'
ix
prorok; plamennou reci vo^ A v této clvíli stává se z nho odhaluje jun jim celou jejich bídu, své teatry k boji. ukazuje smutnou budoucnost ... , o jx ,
^
'
,
mu zachrániti bynoucí burácí, varuje. Podaí se už porobených a tolikráte bratí sídcí Ucr^ ^odTíHe mu vlíti do novou odvahu k životu a boji.
'"""probouzí
potlaených,
,,,,U^i
nejbolestnji s^^oje --^-"^ ;;^""^, pišel Bezkyd; úpatí ^^]^%, Vytýil se kdesi na f^ po ''I ''''%' vlasti, chce brániti poslední pid sve spali S nimi anebo sám národa. ^-ymírajícího ^ doben strašnému bardu dává se poznati všem, V básni )>Já« prozrazuje svoje úmysly, vytesáno^ našeho šedou, i a^o ^.^>amene již nldú^Sn-é pohlížejí hlasem Hrozným tvari. zhroucenou postavu, se vztekem a bolestí pronáší svá strašná proroctví:
A
ten
muž sám
f
cítí
vdce
Spartaka Jak pozdvihli do výše ímané zahyne národ, mj dávno stát Tak budu já obloze, ku sto rok stát budu elem vzpímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, svdomí Cechu, Já, Petr Bezru, Ahasver bard národa zašlého a fantom škaredý
'^
—
^
.
.
•
piotázku, odkud že vlastn iako kdybv slvšel nesmlou odzahynuti, právem burcuje to, co je odsouzeno k chází a povídá
A
^akV
Já, Petr
toulavý
Bezru, od Tšína Bezru,
šuma
a bláznivý gajdoš,
šílený rebel a napilý
zpvák,
zlovstný sýek na tšínské vži, hraju a zpívám, co kladiva duní pod Lipmami. z Vítkovic, z Frvdlandu,
!
Kolem jdou bohatci
mi
cizí
víry,
(lieziui Pete, jak je máš rád!), mužové slavných a vznešených názv, skvlí jak bozi a hrdi jako hvzdy. (Bezrui Pete, kdo ubil tvou ves?)
A tato písnika, podivné a strašlivé noty, ve Slezsku dosud nikdy neslyšená, vtírá se do každé chýše, do každé podzemní šachty, kde tisíce uhlokop ve tm olupuje matku zemi o její erné poklady. Slyší ji i sedlák na poli, i popolštlý nebo ponmelý burmistr kteréhosi msteka. Srdce jednch napluje
vné
nadjí
V
a silou, srdce dnihýcli jakousi
pravý
as
jsi
temnou
bázní.
Pete Bezrui
povstal,
II.
Verše Petra Bezruce jsou plny žalob a slzí a pece za každým vyšlehne na vás touha pomsty, zasvítí tu pekelným žárem, kladiva a psti vidíte vznášeti se nad lilavami nedávných
ádkem
otrok. •
A pece
snad poslední žalobný zpv nad mrtvolami padlých. bože, vždy jest tolik ])íin býti smutným a rváti si vlasy s rozpálené hlavy. Básník cítí dobe, pedobe, že ani jeho žhavá slova nezachrání jeho lid ped záhubou. Nebo co je proti velmoci penžní, šlechtické, pesile cizák a renegát tch
Mj
nkolik
tisíc
je
to
slezských
ech
?
Struna nacionální tedy ozývá se nejastji, ba skoro v každé jeho básni. Není divu, nebo básníkovo vzácné srdce ví, že nelze už doufat, že je nutno lkát, zoufat a žalovat .
.
.
A
vymírá jící kmen silného dosud národa, od svých bratrských zemí odíznutý, zem rodná kus po kuse pecházející ve vlastnictví cizák, zdaž není to strašlivý dvod k neustávajícímu, krutému plái Niobinu ?
A putování po vlasti je básníku nepetržitou adou utrpení, prchá štván žalem a zlostí z místa na místo. Ani návrat do rodné vsi nepinesl mu kýžené úlevy. Tam, práv tam je nejinae. Avšak iiochme mluviti básníka samotného: Návrat.
Po letech, po letech v rodnou vrací mne života píval.
Mj
krok
—
krok
dvete
lioelo slunce, kos zpívail.
mou
ves
na ]irvý ples.
!
;
:
starý kostel a ten erný les, se pod strání hrbí, pod brvou roztála vzpomínek rez, na ece ty staré vrby
Ten
domky
Zdráv fará ? Zdráv rektor ? Každý mne bil, býval jsem ertovo kvítí, zdráv starý gróf je-li? Byl Nmec, byl, v pokoji nechal nás žíti.
V
drahou mi školu zím, pod okna rám, srdce se zachvlo v dti, ty dti, ty modlí se tam
kei
protivnou panskou
eí.
Utíkám k hbitovu. Co jsem díme tam ne, v duši moji
ml
co jsem byl v cizin, kdo polský kíž v hlavách mu
v zem spát,
—
V
portále
stojí.
zámku vryt dravý
zobákem rovná
Kdo
šel
si
rád
je pták,
péro.
koupil panství a í je to znak? jsme. markýz Gero.
To
íkErtvi
Šest žid v ddin, burmistr žid, barevna žlutá u eky. Tak kles už hluboko, Pane, ten lid, že jsi ho proklel na vky ?
Ješt otázka ta nechtla ven, jak by kol šíje šla smyka, jak by mi dávila poslední sen :
zdráva-li górna
—
Maryka ?
Milý byl v cizin. Tož zaprosil bohatec, jakých poídku pravda, že od rána do noci pil, z eho, ten barví z Frýdku. .
.
.
ml
šel sešlý a sehnutý muž, chvl, v brázdu se díval. Za hory slunce se sklánlo juž,
Ze vsi ret se
vonla zem, kos
zpíval.
Sešlý muž, sehnutý, z ddiny šel, v srdci cos tžkého nese V komické vrásky tvá nabranou wdrž ... až sám budeš v lese. .
.
.
ml,
Básník prchá z domova, kde byl svdkem nejhoršího ponížení svých bratr, svých pátel, svých rodák. Rozbhne se po své neveliké vlasti. Obas sice matný plamínek radosti potší jeho mysl. Vzpomeme jeho rozkošné básn Tošonovice, kde líí básník, jak prosté dve, fabrika, hnvalo se, že básník ji pokládal za Polku. Nebo malá vzpomínka na minulost, na krásné, dávno zašlé mládí, osvží mysl básníkovu. Dovedete si pedstaviti krásnjší vzpomínky na dtst\'í, než je Bezruova H r a b y ?
Hraby. Tak leckdy, kdy lehké topasy prší s topol v cestu a ve sny mi srsí, tak leckdy se mihnou pobožné ady s korouhví na])ed a dojemným zpvem. tvoji víru, ty šedivý muži, ze vsi.
Ctím
ctím vaši víru, vy
dvata
Dávno je tomu, tenkrát jsem býval po cest jsem zpíval hezounký hoch korouhev naped, za ruku otec horem, dolem a vedl vedl borem, poli a vedl vedl až pišla Hraby, vysoká Hraby, mohutný kostel s Marií Pannou, poutníkm žehnal pan fará Bobm.
—
m m
m m
Byli tu z Modré a byli tu z Polské, byli od Váhu a my od Tšína, nabit byl kostel, sladkými zorv hledla na nás Hrabyská Panna, a ped ní kázal pan fará Bolím. Bílé jsem elo do ])rafhu chýlil, andl zástup srdcem mi ])íHl, sladkými zory liledla na mne Hrabyská Panna, a ped ní kázal
pan fará Bohm. Cí
jsi
že
Rh
vzal mne. mi vlasy, Hrabyni koupil
synku? Za ruku
krámy mne
hladil ví, co všecko mi v vodil,
pan fará Bíihm.
Dávno je tomu. Z duše mi prrhla \nra. Mrak škaredý sedl mi v elo, hích oko skalil a stáhl mi rty.
Bh
nežije pro
vrby pi ece
a
mne. Ale když žloutnou jablon dol se nalmou.
;
:
pobožné zástupy »ua odpust « táhnou: shýbám já elo, híšný kíž zrobím, dívala Hraby, jak by se na jak by se na mne sladkými zory dívala Panna Hrabyská sama, a ped ní kázal pan fará Bohm.
m
Ale milé, teplé okamžiky brzy pejdou, jasné vzpomínky na minulost vyprchají za chvíli. Po nich dostaví se vzpomínky jiné, mén radostné a mén vábivé
Huín. Odru jsem pešel. A na Stebovice, na Dhylovo a Dobroslavice. Žlutý lán
epky mi
zalehl cestu,
skiváncích písní jsem poítal ke stu Tiše svou dýcháme zdráva, má zem sekyru v ruce, kdos za stromem kleí, na modré stran je Huín;
bu
!
Vi, moje zem, my mli
eí,
se rádi.
Na
rtech a v oích mi smálo se mládí, daleko, daleko za hory pešlo. a list se vešlo Svadlých co
kvt
v podjese žití? Ticho a teskno je ve mn, jak veer pod Beskydem. Vi. moje zem?
Na modré stran
je
Huín.
Tam nad Tšínem, kde Lucyna šumí, tam rostlo mé dve. Dávno neumí milovat duše tam jen se tísní jen srdce a trochu tcli písní, odíkání. Já ve Frýdku a prsteny zlaté, on koho si vzala? A co se mne ptáte :
dm
ml
—
na modré stran
Kam
je
to šlo všecko,
Huín.
kam
se to
dlo?
cizin žiju. Y dál uletlo do nevrátima mé mládí, má láska, v popelu sivém juž poslední praská jiskra vzpomínek. Daleko jsou Stebovice, v dáli Dhylovo, Dobroslavice, na modré stran je Huín.
y
Žel, že
básníkova
pou
Že mu sil trvala píliš, píliš dlouho se o strašné skutenosti,
na každém, každikém kroku pesvditi
!
:
:
10
A
a
už kráel z Ostravy do Tšína, o bolestné siidb svého lidu. navštívil Lysou horu, Michálkovice, Opavu, všude zel jerioru poVidl, že lid jeho už nemá tvrzení svých strastiplných obav. schopností k životu, nedovede samostatn rozhodovati nad svým
osudem, býti svým vlastním pánem.
Maoho jeho syn odíká se ho každoron cizím jazykem vychováni, cizím prostedím zachyceni, mní své smýšlení, svj potup a hanb své vychovávají své jazyk, ba i své jméno. dti za nejvtší odprce lidu (z nliož sami pošli), na nejhrubší jeho katany. Posljšte, jak o tom zpívá Petr Bezru v první sloce svého Bernarda Žára ;
K
Z Frýdku je Bernard Žár. Proto svj zapírá národ Bernard Žor.
—
Má rád svoji ženu, má rád svoje dti, do kostela chodí a nedle svtí, k dobrému vede svj kmen, dbá, aby prokletých pári nebyl znesvcen, jí aby nemluvil krom j)a<Jiolka tvor, tak to ])orouí Beinaid Žor.
eí
dm
A tm, jinou,
tm
kdo
ueskloní,
se
ovšem
hrozí
nechtjí jazyk svj zamniti eí ožebraení, zniení. Nej-
ušlajíání,
os\ul
prve ovšem picházejí na adu krajiny nejvíce ohrožené, ku p. Tšínsko, kde oba úhlavní nepátelé, Poláci i Nmci, spojují se v jeden svazek ku zniení Cech. Kdo by to dovedl však lépe vylíiti, než sám básník 70.000.
Sedmdesát Sto
tisíc
Sedmdesát
nás
tisíc je
ped Tšínem,
Tšínem. nás ponmili, \>ív<\
sto tisíc nás po])olštili,
kopají
tisíc
hrob
nám ped Tšínem.
( aseni nkdo k nebi vzlykne, ]>omoci se nedovolá, izí smích ve tvá stikne.
bh
v srdce ])ad mi svatý klid. Když nás zbylo sedmdesát. tisíc jen sedmdesát
jak
nám k špalku kladou hlavu
smíme
j;ik
vl
(
tup díváme
:
žity
Markýz
(iéro je tak b(diat:
nám beek sedmdesát, beek tisíc sedmdesát. Dej
Póly
se
j>olv se
vstíc
ti
ti ti
ponmíme. pojiolštíme,
zmIiíiiiÍ
icti")
sícro:
se v davu,
na ])orážku v(da.
;,
Hoe,
liore,
maikýz Gero
I
Ale prve nežli zhynem se zpijem rudým vínem matka s dcerkou, clilop se synem ped Tšínem, ])ed Tšínem.
a
nejkrásnjších básní Bezruových jasn vystiubohého slezského lidu. A jakoby už bylo osud huje celý smutný jisto, že Tšínsko pro echy jest už nadobro ztraceno, vidíme celý duševní život eský ve Slezsku sousteovati se k Ostrav a k Opav, kde pi stálém kontaktu s eskými kraji Moravy je možno bojovat úspšn ji a s vtší nadjí na výsledek.
Tato jedna
z
III.
Trochu
mén
význanjší,
a
stejn mohutná
a
silná
jest
básníkova struna sociální. Pochopitelno ovšem, že lid tak v úpadku se nalézající, nemá bohá ani šlechty, jeho jádrem jsou dlníci, nejchudší tídy, kovkopové z dol. A k nim a jejich sociálním obrací se starostlivé oko Bezruneveselým ovo. V nkolika plamenných básních líí jejich bídu, jejich utrpení, jejich smutný los hlubokou soustrast cítí k jejich strastem, s nimi zdvihá pst proti nesvdomitým uhlobaronm, s nimi hrozí pomstu, strašnou a blízkou:
pomrm
;
"Wšichni Vy na Slezské, všichni Yy, dím. hlubokých páni Vy dol pijde den, z dol jde plamen a dým, pijde den, sútujem spolu!
Je tolik nelíeného citu ve všech básních Bezruových, které vnovány nejopovrženjším a nejbídnjším ze všech, kovkopm a dlníkm. -Já bych do této kateg-orie zaadil i známou jsou
báse Maryku Magdónovu, ponvadž i tu sociální moment pichází siln k platnosti. Bída, hlad vhání ubohou Maryku v ruce svtské spravedlnosti a konen v náru smrti .
.
.
Maryka Magdónova. Šel starý
Magdón
z
(Jstravy
dom,
v bartovské harend veer se stavil, s rozbitou lebkou do píkopu pad. Plakala Maryka Magdónova.
Yz
plný
ulili
se v koleji zvi á til.
Pod vozem zhynula Magdónova vdova. Na Starých Hamrech pt vzdychalo sirot, nejstarší
Maryka Magdónova.
12
Kdo
.se jich ujme a ktlo jim dá jísti? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly iná, má srdce taky,
tak jako ty,
Maryko Magdóuova ?
Na
blízku les táhne inarkýze Gera. Utcové když v jeho pobiti v dolech, smí si vzít sirotek do klínu diva,
Maiyko Magdónova?
co pravíš,
Maryko, mrzne Na horách plno
a není co je
deva
.
jísti .
Hochielder vidl
Ihirmistr
.
.
.
.
t
sbírat,
Maryko Magdónova?
]uá
mlet,
Cos
to za ženicha
vybrala
sob ?
Bodák má k rameni, na apce peí, drsné má elo, ty jdeš s ním do Frýdku, pjdeš s ním, Maryko Magdónova? Cos
nevstu? Schýlená hlava, máš na oích, do nho tekou
to za
frtocli
lioké a ohnivé co je
ti,
krpje
Maryko
s lící,
^lag-dónova
?
Frydetí grosbyro'i, dámy ze Fiýdku budou se smáti ti eí, f ze síky uzí t Hoclifelder žid. Jak je ti, Maryko Magdónova? jízlivou
y
mrazivé chýši, tam ptáata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá jísti? Nedbá pán bítlných. Co znlo ti v srdci po cest, Maryko Magdónova?
Maryko, po stran
ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frýdku šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš
Maryko Magdónova ?
ji,
Jeden skok na levo, po všem je, ]u) erné tvé vlasy se na skále chytly,
všen).
bílé tvé ruce se zbarvily krví, 8
Bohem bu, ^laryko
Na Starých bez
Tam Tam
kíž,
^íag"d('m(iv:i
I
llanirech vzad na svatém be/,
krí se hroby. samo vrazi.
kvítí
leží
bez víry
leží
Maryka
^[ag:dónova.
jtoli
13
Ale hrozný útisk uboliélio jeho lidu vtírá se básníkovi i daleko od .vlasti, v sesterské Morav i v Cechách. Srovnává tichý, klidný život Hanák se smutným osudem svých bratr pod Beskydem. Stjž zde:
Hanácká
ves.
Domky
na patro jak ady bílých pták, sotva vánek lehkým dechem omže. Ticho jako krev Hanák tee Romže. svých gruntech jsou sedláci klidní. žije kdes ve Vídni, Nmci pod horami, v mstech židé. jSia
Dobrý císa
erné lány rusovlasé
epy
dve
ví,
že jednou
jak pruh smoly, kope v poli,
muž
si
pro
n
pijde.
Hoch hanácký práce
hledí a dbá, zapráh, ví, že jednou pijde žena za práh, ti dni a ti noci bude svatba.
dveti
sotva v díle po
Hrubý
sedlák, osmáhlý a rudý, trochu pyšný proti mstským lidem, nikde ze své neuhne ti pdy. Jak jest jinak u nás pod Beskydem
!
Jako Ahasver, puzený v cizinu hroznými myšlenkami, prchá dál a dále.
bratí
Ale
marn. Nemže
uniknout,
nebo neštstí
jeho
trpkým hlasem na svého barda, že týž znovu a znovu musí o pemýšleti a nad ním zoufati. I myšlenky na smrt obas mihnou se jeho hlavou, chce umít, když národ jeho nesmí žíti, chce složiti hlavu svou v temný zem klín jen poslední starost trápí ješt jeho duši. Kdo postaví se na jeho místo ? Kdo bude za nho státi na stráži a probouzeti rozum a srdce vymírajícího lidu ? Kdo ? jest píliš veliké a volá tak žalostným,
nm
—
Kdo na moje místo? Tak málo
mám
krve a ješt mi tee
z úst.
Až bude rst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo na moje místo, kdo zdvihne štít?
mj
;
;
14
z oí. i)laiii z nozder mi vál, zahalen vítkovských pecí jsem stál, veer se šeil, záilo slunce, já semknutou brvou jsem vrahy ty ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty, já škaredý kovkop, jak vyskoil z šachty. Nech diadém jednomu na skráni svítil, cítil, každý z nich upjatý pohled
Noc zela mi v
dým
a
a
mil
mj
mou zaatou ps,
hnv
kovkopa
Tak málo
mj
vzdor, z bezkydských hor.
mám
—
krve a ješt mi tee
z list.
Až bude rst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne štít ?
mj
Ale nikdo se neozývá ticho strnulé a ponuré ulehlo nad rovinu pod Lysou llí)r()u, bolestný, strašný klid rozestel se nad krajinou od Tšína k Ostrav a od Ostravy k pruským hranicím. A tu básník pokoen a hluboce zarmoucen odhazuje svoje péro jeho duše vyzpívala všecko, co ji tížilo, a dnes už nemá sil, aby znovu a znovu své rány rozdírala. ;
Umlkl Petr Bezru, umlkl snad navždy
.
.
.
Doslovem. Je tomu deset
let,
známý básník nkolika
co v liesedách verši,
jež
asu
]»oprvé vystoupil ne-
rázem upoutaly celou eskou
veejnost. Petr
Bezru
lidu, za proroka,
pihlásil se tu za pvce a hurcovatele svého naíkajícího nad zkázou, která pijíti má.
—
Taková nezvyklá síla byla v tch verších tu slyšel jsi valícílio se kamení v dolech, tu zaslechl jsi plá a náek utiskovaných a slabých. Sem tam jiskika divoké pomsty zaplápolala; vidl jsi ve vzduchu temnou, oernalou pst zdvihnouti se k ndiesm a zahroziti pyšným polským hrabatm, židovským majitelm dol a továren, ponmelým a popolštlým mšanm.
hmní
!
15
Jaký div, že básník tak obrovského rozmachu, tak mohutného slova, rázem stal se milákem národa, a to nejen tam na východ pod Beskydy, nýbrž i v království a markrabství. Bohužel, jak jsem již podotkl, odmlel se básník práv tehdy, kdy dospl nejvyššího bodu své slávy. Nepoznán pišel, ukryt za podivný pseudonym, nepoznán nikým, ztratil se v mlhu. Jenom památka veliká a nehynoucí. Pítomjeho verše zde zstaly ným i budoucím k výstraze, plné plamenné lásky k malé vlasti, plné strašlivé zloby ke všem nepátelm. Yru, imposantní to pomník A ta malá knížka verš, jež obsahuje všecky jeho sebrané verše (Slezské íslo, nákl. asu), obsahuje více pravdy, života a krásy, než celá životní innost tak mnohých, mnohých našich básník, mluví pronikavji a upímnji k srdci, než celé tlusté svazky Nevíme, co pohnulo básníka k mlení snad odmlel se po'uze na as; pijde po létech znova a svým nehledaným, prostým a pece mohutným zpsobem zahmí znova do
vkm
—
!
.
.
—
.
usínajícího ticha své vlasti.
Ale nepi jde-li, dosti slov
velý
bu
mu
\\ž
vykonal. I za
tch nkolik vzácných
dík
G. R.
Opoenský.
Bezruce: »SLEZSKÉ PÍSNÉ«. Vydání definitivní, samým upravené a rozmnožené novými dosud neti-
Petra
autorem
štnými pracemi, vyjde péí »Spolku bibliofil« spolu jako umilecké dílo grafické ve skvlé úprav knižní od Vojt. Reissiza. Dílo to po píkladu Morrisovských tisk anglických je "^cvfé^ pokusem u nás o knihu jako umlecké dílo výtvarbibliofil<< v "íu
-
poslati
w,
^;''^Sal^.^^Sr^'^"'^'"'""^^-1074. pedem PreQ^"^,na Vinohrady
í^áhlovskeho, Kr.
^,_
KniBovniGKf @®@ vzDbavaci. ®m i3E\7nfl
Každý spisek 20 halé. Ve vydávání E.
Ph
stále
se pokrauje.
de Amicis: Student a otá/ka sociální. C. V.
Mostecký: Pehled filosofických soustav
Ph. C. V. Mostecký :Pehled filosofu staro- a
a
smr.
stedovkých.
Pehled filosof doby nové. M. Jan Rousseau. Jeho vychovatelské zásady. F. M.: Jan Amos Komenský. Nástin života a díla. O.: Otakar Bezina. S výborem básní. E. M.: František Kupka malí pravdy. G. R. Opoenský: Petr Bezru. S výborem básní. Ph. C. V. Mostecký: Vývoj románu v svtové literatue. G. R. Opoenský: Jan Neruda. S výborem básní. Ph. C. V. Mostecký: P".
—
A.
Neajev: Struná psychologie dtství.
Fráa Šrámek Výbor :
Opoenský:
básní.
J. S. Machara. S podobiznou. Zásady ženské otázky. Ph C. V. Mostecký: Nárys ethiky. G. R. Opoenský: Karel Hlaváek. S výborem básní. J. M.: L. N. Tolstoj. S podobiznou. Antonín Sova. S výborem básní. G. R. Opoenský: M.: Vývoj pokrokového hnutí v Cechách. K. L. Pohlavní zdravovda. Otakar Toman: Socha Bílek a jeho dílo. Dr. A. K.: T. G. Masaryk. Pokus o vystižení jeho snah. S podobiznou. O. R. Jaroslav Vrchlický. S výborem básní. J. Tomarov: Svatopluk Cech. S rukopisem »Písní otroka*. B. V.: Karel Havlíek. Nástin jeho života a práce. Význané hlavy eské Moderny. Šest profil. F. M.: Roman Hašek. S výborem básni. V.: Karel Horký. S výborem básni, íeuilieton a podobiznou. F.: Zaátky pokrokového hnutí ve studentstvu.
G. R. K. L.
Literární dílo
:
:
:
G.: Dr. Jan Herben.
S podobiznou.
F.
M.: Adolf Heyduk. S výborem básní a podobiznou.
S.
Katechismus sociální otázky.
M.: Eliška Krásnohorská. S J.: J.
eské Votnv-
djiny. S ^-'
'
výborem
adou vyobrazení
-
''"^^^
básní a podobiznou.
——m-d.
'ínif.ífiipectví
;icb
^^rel
Loák
--^ spálené MU
v Pro.
/,3zls^;^,^t'
linu.
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
THIS
OF TORONTO
POCKET
LIBRARY
Opoenský, Gustav Robert PG Petr Bezruíf 5U38 V35Z775
